UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA SOCIÁLNÍCH VĚD DIPLOMOVÁ PRÁCE 2005 IVA PECÁKOVÁ

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA SOCIÁLNÍCH VĚD

DIPLOMOVÁ PRÁCE

2005

IVA PECÁKOVÁ

MUŽI „NA MATEŘSKÉ“ IVA PECÁKOVÁ UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA SOCIÁLNÍCH VĚD sociologie

Konzultoval: Mgr. Ivan Vodochodský Práce bude obhajována v 5. semestru studia.

Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracovala samostatně a použila jen uvedených pramenů a literatury. V Praze dne 17. ledna 2005

PODĚKOVÁNÍ Na tomto místě chci poděkovat všem, kdo mi pomohli s napsáním této práce. Děkuji Mgr. Ivanu Vodochodskému, PhDr. Olze Šmídové, doc. PhDr. Jiřímu Kabele a PhDr. Haně Maříkové za to, že se mnou text či některé pasáže konzultovali. Děkuji všem, kdo se, ať už s úspěchem nebo bez něj, pokusili o nemožné – získat pro mne kontakty na muže „na mateřské“. A především děkuji jedné ženě a pěti mužům „na mateřské“ za to, že mne přátelsky přijali a ochotně mi poskytli rozhovor.

OBSAH OBSAH ...................................................................................................................................................................... 2 ABSTRAKT............................................................................................................................................................... 3 MUŽI „NA MATEŘSKÉ“ ........................................................................................................................................ 4 CELKOVÝ PŘEHLED SITUACE ........................................................................................................................... 6 INSTITUTY SOCIÁLNÍHO STÁTU V EVROPĚ ................................................................................................................. 7 SITUACE V ČESKÉ REPUBLICE................................................................................................................................. 10 CO PROZRADÍ O SITUACI V ČESKÉ REPUBLICE STATISTIKY ....................................................................................... 13 Rodičovská dovolená a muži ............................................................................................................................. 13 Rodičovský příspěvek a muži............................................................................................................................. 14 PROČ MUŽI ODCHÁZEJÍ DO DOMÁCNOSTI ................................................................................................................. 15 TEORETICKÁ ČÁST............................................................................................................................................. 17 OBECNÁ PERSPEKTIVA ........................................................................................................................................... 17 VYPRÁVĚNÍ A IDENTITA/SELF ................................................................................................................................. 18 GENDER ................................................................................................................................................................ 20 MUŽI „NA MATEŘSKÉ“ JSOU V „ŽENSKÉ SFÉŘE“ ...................................................................................................... 23 MUŽI „NA MATEŘSKÉ“ JAKO VÝJIMKA Z PRAVIDLA ................................................................................................. 28 MASKULINITY, „NORMALITA“ A MORÁLNÍ ZÁVAZNOST ........................................................................................... 31 POUŽITÁ METODA .............................................................................................................................................. 32 HLEDÁNÍ JEHLY V KUPCE SENA .............................................................................................................................. 32 PŘÍSTUP K VYPRÁVĚNÍ ........................................................................................................................................... 33 Analýza členského kategorizování..................................................................................................................... 33 Etnometodologie a každodennost ...................................................................................................................... 36 Není rozhovor jako rozhovor............................................................................................................................. 37 MUŽ „NA MATEŘSKÉ“ – JAK SE VYPRÁVÍ A CO SE TÍM DĚLÁ................................................................. 39 MOJI VYPRAVĚČI ................................................................................................................................................... 40 Martin.............................................................................................................................................................. 40 Petr.................................................................................................................................................................. 40 Zdeněk.............................................................................................................................................................. 40 Tomáš .............................................................................................................................................................. 41 Ondřej.............................................................................................................................................................. 41 JAK SE VYPRÁVÍ „MATEŘSKÁ“................................................................................................................................ 41 MARTIN – seberealizace .................................................................................................................................. 42 PETR – z nouze ctnost ...................................................................................................................................... 47 ZDENĚK – na kolotoči ..................................................................................................................................... 55 TOMÁŠ – nejkrásnější období života................................................................................................................. 62 ONDŘEJ – převrácení konvence....................................................................................................................... 72 ZÁVĚRY ANALÝZY ................................................................................................................................................. 80 „Mateřská“ a práce.......................................................................................................................................... 80 „Mateřská“ jinak ............................................................................................................................................. 83 Vytváření distance ............................................................................................................................................ 86 Muž „na mateřské“ jako výjimka z pravidla...................................................................................................... 88 POZNÁMKY NA ZÁVĚR ...................................................................................................................................... 91 RESUMÉ ................................................................................................................................................................. 95 LITERATURA ........................................................................................................................................................ 97 PŘÍLOHA 1........................................................................................................................................................... 102 PŘÍLOHA 2 – STRUKTURA ROZHOVORU ..................................................................................................... 110 PŘÍLOHA 3 – TEZE DIPLOMOVÉ PRÁCE ...................................................................................................... 111

2

ABSTRAKT Následující text se věnuje mužům, kteří v domácnosti pečují o malé děti, mužům „na mateřské“. Postupné rozkrývání této obecné kategorie nabídne řadu perspektiv – ukáže, jak lze například chápat pozici muže „na mateřské“ jako pozici v „ženské sféře“ a v jakém smyslu lze tuto pozici nahlížet jako vnitřně problematickou, jak je možné se na muže „na mateřské“ dívat jako na jakousi výjimku z pravidla či jak se z něho naopak stává zcela obvyklá samozřejmost. Podrobnější pozornost je věnována jedné z těchto perspektiv, tomu, jak se s „mateřskou“ nakládá ve vyprávění několika mužů „na mateřské“ a s jakým efektem. Detailní zkoumání toho, jak se muž „na mateřské“ stává ve vyprávění právě tím či oním, slouží jako podklad pro obecnější otázku vztahu diskurzivní a nediskurzivní konstrukce reality. Prezentace muže „na mateřské“ se odehrává v kontextu ideálu „normální“ maskulinity, dominantního pojetí maskulinity ve společnosti. Text se zaměřuje na to, v jakých ohledech se vypravěči k ideálu „normální“ maskulinity vztahují, jak ho jejich vyprávění podporují, zda a nakolik může produkce alternativních diskurzů vést ke zpochybnění či dokonce odmítnutí tohoto ideálu. Analýza vyprávění ukáže na omezenost transformačního potenciálu alternativních diskurzů. Vypravěči se v mnoha ohledech k ideálu „normální“ maskulinity vztahují, v některých ohledech jej posilují, v některých naopak modifikují a poněkud rozšiřují. Ve vyprávěních se vytvářejí propracované vztahy mezi „mateřskou“ a placenou prací – „mateřská“ je přirovnávána k práci, je kladen důraz na její náročnost, mnoha způsoby je propojena s veřejnou sférou a s vysoce maskulinními aktivitami. V tomto smyslu je ideál „normální“ maskulinity ve vyprávění spíše posilován. Na druhou stranu je ovšem „mateřská“ vykreslena také jako cenná zkušenost, která dokonce zaslouží ocenění a obdiv, péče o dítě je představena jako aktivita hodnotná sama o sobě. Takto se „mateřská“ stává alespoň v některých ohledech akceptovatelnou součástí „mužské sféry“. Spíše než nežádoucím odklonem od dominantního pojetí maskulinity se muž „na mateřské“ stává variantou maskulinity, jejíž jedinečnost a neobvyklost se ukazuje jako žádoucí a morálně akceptovatelná.

3

MUŽI „NA MATEŘSKÉ“

Je deset hodin dopoledne. Sedím u jídelního stolu a rozhlížím se ne moc nápadně kolem sebe. Jsem v pěkném slunném bytě v novostavbě v těsném sousedství jednoho z pražských lesoparků. Všechno je tu nové a barevné. Martin vaří čaj. Stojí v kuchyni a trochu nervózně po mně pokukuje. Vedle jeho nohy se neohrabaně natahuje Matěj. Něco žvatlá, ale nerozumím úplně přesně. Martin odpovídá. Vlastně jsem taky trochu nervózní a abych se zaměstnala, shýbám se k batohu a vytahuji diktafon a svoje poznámky. Pak chvíli hledám malou reklamní kazetu, kterou jsem vzala pro jistotu s sebou. Matěje bude můj diktafon určitě zajímat. Když rozbije kazetu, nic se nestane a snad tak alespoň na chvilku odvedu jeho pozornost od diktafonu. I když u dětí člověk nikdy neví. Zatím si mě oba po očku prohlížejí. Socioložka jim tak trochu ozvláštnila všední dopoledne. Přitom oni sami jsou vlastně tak nějak zvláštní. Martin je s Matějem na rodičovské dovolené.1

V této práci se budu zajímat o muže, kteří jsou v podobné situaci jako Martin. Mohla bych říci, že mne budou zajímat muži, kteří v dotaznících do kolonky „zaměstnání“ vyplňují „rodičovská dovolená“. Z variety možných uspořádání je ovšem rodičovská dovolená pouze jednou možností a pod touto společnou hlavičkou se tu tedy objeví muži v různých situacích. Všechny bude spojovat jediná charakteristika – zatímco v domácnosti pečují o malé dítě2, jejich partnerka pracuje a zajišťuje tak hlavní příjem rodiny. Postupně se budu zabývat různými variantami takového uspořádání a jeho možnými motivy v podmínkách České republiky i v kontextu evropských zemí a USA. Při svém zkoumání se tak nejprve zaměřím na to, jak je pozice mužů pečujících o malé děti ošetřena institucionálně. Hned v následující kapitole seznámím čtenáře se situací v České republice i v dalších zemích a s obecnějším kontextem proměny institutů sociálního státu. Ukáži, nakolik jsou muži pečující o malé děti „menšinou“, nakolik je v našich podmínkách vlastně neobvyklé či dokonce nežádoucí, aby muž dal péči o malé dítě přednost před placeným zaměstnáním. Odcházejí muži v České republice na rodičovskou dovolenou častěji než v minulosti? Kolik je takových mužů a jakými instituty sociální politiky je jejich situace ošetřena? Jak si stojí čeští muži ve srovnání s dalšími evropskými zeměmi? Nespokojím se ale s tím, že muž pečující v domácnosti o malé dítě je nesourodou kategorií, kterou je možné rozkrývat. Na následujících stranách se budu na Martina a na další muže v podobné situaci dívat z různých perspektiv. Ačkoli se mi jistě nepodaří pokrýt všechny možné úhly pohledu, pokusím se alespoň nastínit ty, které se nabízejí především. Různým pohledům na muže na rodičovské dovolené se budu věnovat poměrně krátce, abych mohla jednomu z nich později věnovat detailní pozornost. Všechny perspektivy budu zároveň chápat jako cesty, kterými je možné na muže na

1 2

Polní poznámky, březen 2004, upravené. V následujícím textu tím budu mít na mysli děti ve věku do čtyř let.

4

rodičovské dovolené nejen nahlížet, ale jimiž se muži na rodičovské dovolené současně něčím stávají. Budu se tak postupně zajímat o to, jak se muži na rodičovské dovolené stávají něčím zcela běžným a jak je možné na ně naopak nahlížet jako na jakousi výjimku z pravidla či dokonce anomálii. Jak jsou muži na rodičovské dovolené vztahováni k „normalitě“ a „ne-normalitě“ nebo jak se stávají předmětem statistik. Jak se pozice mužů na rodičovské dovolené utváří v kontextu kategorie morální odpovědnosti rodiče a ve vztahu ke kategoriím maskulinity, femininity, otcovství... Bude mne zajímat spojování péče o malé děti s tím, co nazvu „ženskou sférou“. Jak jsou muži na rodičovské dovolené definováni jako muži, kteří dělají „ženskou práci“, a jak se naopak péče o malé děti mění v akceptovatelnou „mužskou aktivitu“. Budu zkoumat, jak jsou tito muži vztahováni k oblasti sociálně politických opatření, k trhu práce, k procesům genderového stereotypizování. Zaměřím se na to, zda lze uvažovat o dialektice vztahu rostoucího počtu mužů na rodičovské dovolené a existujících diskurzů. Nastíněné krátké nahlédnutí do cest, kterými se muži a jejich rodičovská dovolená vytvářejí, mě přivede k jádru práce. Jako konkrétní příklad jedné z cest, kterými se muži a jejich rodičovská dovolená stávají tím či oním, mi poslouží jejich vlastní vyprávění. Pokusím se postupně ozřejmit, v jakém smyslu se pozice muže na rodičovské dovolené jeví jako vnitřně nesourodá, jako potenciální problém, který v rozhovoru vystupuje s o to větší naléhavostí. Jak se muž na rodičovské dovolené prezentuje jako muž (který má „mužské záliby“, dělá „mužské věci“, má „mužské myšlení“...) a jak je zároveň v rozhovoru tematizována jeho pozice ve sféře, která je definována jako „ženská“. Při zkoumání jednotlivých vyprávění se zaměřím na to, jak muži nakládají se svou rodičovskou dovolenou, čím se rodičovská dovolená ve vyprávění stává a jaký efekt tak vzniká, jak se ustavuje vztah mezi muži a rodičovskou dovolenou. Jak se ve vyprávění „dělají“ muži na rodičovské dovolené. Ve vztahu ke kategoriím „normality“ a maskulinity se budu zajímat například o to, jak je ve vyprávěních rodičovská dovolená přirovnávána k placené práci a jak je mnoha způsoby propojována s veřejnou sférou. Představím i proces spíše opačný, tedy to, jak je ve vyprávění rodičovská dovolená vykreslena jako aktivita hodnotná sama o sobě, která zaslouží obdiv a představuje navíc cennou zkušenost. Ukáži, v jakém smyslu se rodičovská dovolená ve vyprávění stává alespoň v některých ohledech akceptovatelnou aktivitou vypravěče-muže. Řekla jsem, že skrze relativně podrobnou analýzu jednotlivých vyprávění se zaměřím především na to, co se s rodičovskou dovolenou v jednotlivých vyprávěních „dělá“, že mne bude zajímat, jak se s ní ve vyprávění nakládá, skrze jaké figury se rodičovská dovolená objevuje. Přitom se zde nebudu zabývat tím, zda realita je „skutečně“ taková, jak se ukazuje ve vyprávění. Vyprávění mužů pečujících o malé děti zde nemají posloužit jako cesta k nějaké „opravdové“ realitě, která stojí kdesi v pozadí jako předloha. Tím nechci říci, že vyprávění nemají žádný vztah k realitě. V následujícím textu jsou ovšem chápána v interakcionistickém či etnometodologickém smyslu, 5

jako výkon (performance) vypravěče, jako jeho sebeprezentace před posluchači. V tomto smyslu je vypravěč v rozhovoru nějakým způsobem vykreslen, je představen v určitém světle, jeho pozice je určitými způsoby zvýznamněna. Na druhou stranu se také nebudu pokoušet z vyprávění určit, jaký vypravěč „doopravdy“ je. Nebudu se snažit dopídit identity či self vypravěče, jež má být východiskem či výsledkem vytvářeného vyprávění. Budu zde pohlížet na vyprávění „v proudu“, jako na proces vytváření a přetváření, nekončící práci, která je i není vědomá, ale která je v každém případě přítomná. Jako na realitu, kterou stojí za to zkoumat samu o sobě. Ve vyprávění se nepochybně alespoň do určité míry vytváří to, kým vypravěč je, a sledování tohoto procesu by bylo zcela legitimní optikou. Já se zde ovšem zaměřím na to, jakým způsobem se ve vyprávění muž na rodičovské dovolené stává právě tím či oním. Jakými způsoby je jeho pozice vyjednávána, zvýznamňována, vytvářena a neustále přetvářena – v interakci s aktuálními či potenciálními posluchači. Konkrétně: jak se ve vyprávění „dělá“ muž na rodičovské dovolené.

CELKOVÝ PŘEHLED SITUACE

Svoji diplomovou práci jsem v úplných počátcích definovala skrze „muže na rodičovské dovolené“, tedy skrze spojení, které je do určité míry zavádějící. Je zestručněním a zjednodušením mé obecné představy – muže, který si se svou partnerkou v určitém smyslu „vyměnil role“, upřednostnil péči o děti, zatímco partnerka plní funkci živitele rodiny. Jde tedy o situaci, na kterou lze nahlížet jako na obrácení tzv. tradičního modelu rozdělení rolí v rodině, kdy – alespoň do určité míry – dochází k záměně rolí.3 Tomu, jak se muž na rodičovské dovolené vytváří, a naznačené vnitřní problematičnosti jeho pozice, se budu ještě podrobně věnovat níže. V této kapitole se ale nejprve zaměřím na muže na rodičovské dovolené z hlediska institutů sociální politiky. Když jsem si totiž sama pro sebe pojmenovala své potenciální respondenty „muži na rodičovské dovolené“, ještě jsem netušila, jak úzce a neznale své téma vymezuji. Mezitím jsem pochopila, že vymezení mých respondentů zasluhuje důkladné vysvětlení a vyjasnění jak ve vztahu k rodičovské dovolené a dalším institutům sociální politiky, tak ve vztahu k realitě. Prvním kamenem úrazu je samotný institucionální rámec, v němž se „záměna rolí“ odehrává. Rovnost mužů a žen ve vztahu k trhu práce a k soukromé sféře se stala jednou z vůdčích idejí evropské politiky posledních desetiletí. Přijetí České republiky do Evropské unie si vyžádalo množ-

3

Do určité míry, protože muž často nepřebírá s péčí o dítě i celkovou péči o domácnost, jak je to obvyklé u ženy; celá péče o domácnost, nebo její část často zůstává na ženě, která se vrací ze zaměstnání (srov. např. Maříková 2003a).

6

ství změn i v naší legislativě. Přitom evropské státy zdaleka nejsou v této oblasti jednotné, objevují se různé variace na totéž téma, různé snahy přimět otce, aby se angažovali v péči o děti. Mnohost a různorodost institutů sociálního státu představuje různé úhly pohledu na otcovskou péči – a také jejich různou úspěšnost. Mezi tím, co se píše v zákonech, a skutečností, je vždy určitý rozdíl – někdy větší a jindy menší. Dostávám se tak k realitě – muži se jednoduše nechovají tak, jak jim to státní úředníci naplánovali svými dávkami a opatřeními. Muži si klidně jdou pečovat o dítě jen tak, bez všech těch institutů, bez rodičovské dovolené – a jsou spokojení. Jiní využívají všechny vymoženosti sociálního státu, ale jakmile přijde partnerka domů, předají jí dítě a domácnost a jsou tak trochu rádi, že to „mají za sebou“.

INSTITUTY SOCIÁLNÍHO STÁTU V EVROPĚ Původní opatření sociální politiky ve vztahu k rodině se zaměřovala na ženy, v souladu s představou, že péče o domácnost a potomky je úlohou žen. Maříková (2003a) uvádí, že první zákony týkající se mateřské dovolené se v Evropě začaly objevovat na přelomu 19. a 20. století. Pozornost byla zaměřena k trhu práce a k mateřské roli, která přerušuje kariéru ženy-matky. Hlavním účelem těchto opatření byla ochrana žen během mateřství – garance návratu na pracovní místo a také finanční podpora. Spojení institutů sociálního státu („welfare state“) a situace rodičovství bylo tedy primárně formováno ve vztahu k trhu práce. V této snaze se k národním státům připojily i mezinárodní organizace, v prvé řadě Mezinárodní organizace práce (ILO). Po druhé světové válce se objevují ucelenější koncepce rodinné politiky. V tomto období bylo cílem sociálně politických opatření vrátit ženu zpět do domácnosti, což souviselo se snahou o zvýšení porodnosti. Žena měla zajistit péči o narozené potomky, muž byl předpokládaným živitelem rodiny. Mateřská dovolená se stala povinným opuštěním pracovního místa, mnohdy nebyla zachována ochrana pracovního místa (tedy garance návratu) ani finanční kompenzace. V této podobě představovala mateřská dovolená silný tlak na zachování tradičního rozdělení rolí v rodině. Pohled na mateřství a obecně rodičovství se začal opět měnit v průběhu 60. let, kdy začal být důraz kladen na mateřskou dovolenou jako na období zotavení se po porodu se zákonem chráněným právem návratu do původního zaměstnání. Opět se objevuje finanční podpora. Mateřská dovolená přestává být povinností a opět se jí vrací prvotní funkce ochrany matky před ztrátou pracovního místa. Kromě ochranné funkce se ovšem navíc postupně prosazuje ocenění významu mateřství jako takového, zvýznamnění úlohy matky v raném období života dítěte – mateřská dovolená se tak stává neopakovatelným obdobím, kdy matka může svému dítěti věnovat maximum času a péče.

7

Definice mateřské dovolené se tak postupně rozšířila od rekonvalescence po porodu na období, kdy si matka zvyká na příchod nového potomka, kdy se mu plně věnuje a rozvíjí vzájemný vztah. Takto definovaná mateřská dovolená otevřela prostor požadavkům zrovnoprávnění mužů a žen v institucionálních možnostech péče o děti. Rozšířením definice mateřské dovolené přestává být žena jedinou legitimní adresátkou tohoto institutu. Objevuje se institut rodičovské dovolené, který je přístupný oběma rodičům – do koncepce péče o děti je zahrnut i druhý rodič, otec. Rodičovská dovolená byla poprvé zavedena ve Švédsku v roce 1974 (Seward et al. 2002). Postupně se v různé podobě prosadila i v dalších zemích včetně České republiky s tím, že konkrétní aplikace se výrazně liší v návaznosti na konkrétní podmínky, sociální a ekonomický systém daného státu. V rámci snah o sjednocování politik členských států Evropské unie došlo v 90. letech k dílčímu sjednocení i v této oblasti. Impulzem pro tyto snahy byl podobně jako na začátku 20. století vztah k trhu práce. První návrhy na direktivu zohledňující problematiku rodičovské dovolené byly předloženy Evropskou komisí již v roce 1983 (Hall 1998). Navzdory širokému konsenzu nebyly přijaty, výrazně odmítavý byl především postoj vlády Velké Británie. V roce 1989 figuruje požadavek institutu rodičovské dovolené ve Smlouvě Společenství o základních sociálních právech pracujících4 a je rovněž zahrnut v Maastrichtské dohodě o sociální politice5 (z ní Velká Británie rovněž vystoupila). Dalším významným krokem byla rámcová dohoda o rodičovské dovolené, která byla poprvé přijata na úrovni Společenství v prosinci 1995. Direktiva EU o rodičovské dovolené (96/34/EC) vešla v platnost v červnu 1996. Podle ní mají členské státy povinnost legislativně upravit rodičovskou dovolenou, tj. institut, který umožní rodičům starat se soustavně (full-time) o dítě minimálně po tři měsíce. V principu jde o nárok, který je individuální a nepřevoditelný6 a který lze uplatnit do věku dítěte stanoveného individuálně daným státem, nejvýše ovšem do osmi let. Po dobu rodičovské dovolené je chráněno pracovní místo rodiče, který nemůže být během rodičovské dovolené propuštěn a po návratu má právo na stejnou nebo obdobnou pracovní pozici (srov. Bruning a Plantenga 1999, Hall 1998). Jak dále uvádějí Bruning a Plantenga (1999), regulace rodičovské dovolené (národní úpravy) se napříč Evropskou unií výrazně liší v několika aspektech: 1) Právo rodiny versus individuální právo – individualizace navzdory direktivě není vždy úplná. 2) Placená versus neplacená dovolená – převažuje placená forma, i když forma a výše dávky je rozmanitá. 4

Community Charter on Fundamental Social Rights of Workers. Maastricht Social Policy Agreement. 6 Definice rodičovské dovolené jako individuálního a nepřevoditelného práva každého rodiče se prosazuje v souvislosti se snahou motivovat muže k participaci na péči o potomky. Pokud jeden z rodičů své individuální právo nevyužije, nelze je přenést na druhého a rodina jako celek o tuto část dovolené přichází. Specifické vyjádření nacházejí snahy o posílení participace mužů na péči o děti v konceptu otcovské dovolené, která je určena pouze mužům a je konstruována především jako doplňkový institut. 5

8

3) Délka dovolené – minimum uvedené v direktivě činí tři měsíce. Rozpětí je opět velké, od tří a půl měsíce (Řecko) po 36 měsíců (Francie, Německo, Španělsko). 4) Flexibilita – možnost přerušování dovolené, vybírání v blocích nebo sekcích; základem formulovaným v direktivě je tříměsíční plná dovolená. Orientace EU je ovšem širší, nezahrnuje pouze rodičovskou dovolenou, ale prosazování politiky rovných příležitostí obecně. Z tohoto hlediska se dostává do centra pozornosti především oblast zaměstnanosti, která navíc sama o sobě tvoří jednu z problematických otázek evropské politiky. Čtvrtý pilíř Evropské strategie zaměstnanosti tak sestává ze závazku posílení politiky rovných příležitostí, vypořádání se s genderovými rozdíly na trhu práce a sladění práce a rodinného života (Hardy a Adnett, 2002). Bruning a Plantenga (1999) poukazují na to, že formální legislativní regulace mohou mít k realitě daleko. K tomu přispívá konkrétní situace dané země, kde sociálně politicky motivovaná opatření navazují na širší legislativní kontext. Srovnání jednotlivých zemí z hlediska participace mužů na péči o potomky je tak obtížné jednak pro nedostatek dostupných údajů, jednak vzhledem k odlišnostem používaných opatření a jejich propojení s celkovým systémem sociálního státu. Příkladem může být situace v Norsku, kde neplatí jinde obvyklá distinkce mezi rodičovskou, mateřskou a otcovskou dovolenou. Severské státy jsou dále obecně dávány za vzor jako příklad zemí, kde otcové častěji využívají rodičovskou dovolenou, ovšem je důležité věnovat pozornost tomu, jak dlouho muži reálně na rodičovské dovolené jsou – ve Finsku je to v průměru 11 dnů (ženy 263), ve Švédsku 69 dnů (ženy 359). Naopak v Dánsku a v Nizozemí využívá rodičovskou dovolenou relativně méně otců, ale její délka se výrazně neliší od délky dovolené žen (Bruning a Plantenga 1999). Naprosto specifická je situace v zemích střední a východní Evropy. Před pádem východního bloku byl systém podpory rodin s dětmi v těchto zemích poměrně štědrý, byl ovšem orientován primárně na ženy. Přitom důraz na mateřství a péči o domácnost a rodinu byl u žen spojován s nezbytnou participací na trhu práce. Právě uplatnění v pracovní sféře bylo základem nároku na sociální dávky, stalo se rovněž nezbytností pro ekonomickou situaci rodiny. Období přechodu od centrálně plánované ekonomiky k tržnímu prostředí znamená ve většině těchto zemí radikální pokles podpory poskytované státem rodinám s dětmi. Tento pokles je způsoben ekonomickým propadem počátku devadesátých let a rovněž přetrvávajícími obtížemi při adaptaci ekonomik. Úroveň dávek orientovaných na podporu rodin s dětmi zůstala zachována blízko původní výši v podstatě pouze v zemích střední Evropy, i zde ale došlo k omezení mnoha dříve bezplatných služeb (např. jesle, mateřské školky, zdravotní péče apod.). Skrze institut rodičovské dovolené jsou náklady na služby zařízení předškolní péče přesouvány na rodiny. Vzhledem k časté nezbytnosti ekonomické aktivity žen dochází k využívání neformálních systémů péče jako jsou prarodiče apod. (Pascall a Manning, 2000).

9

Řada zemí bývalého východního bloku rovněž v 90. letech usilovala o přijetí do Evropské unie a v souvislosti s tím usilovala o implementaci principů politiky rovných příležitostí do své legislativy. Naproti tomu u tranzitivních ekonomik střední Asie docházelo spíše k příklonu k tradičnímu modelu dělby rolí v rodině (Pascall a Manning, 2000). V USA je situace komplikována různým přístupem jednotlivých států. Rodičovská dovolená zde reálně neexistovala až do roku 1987 (zákon z roku 1985 se nepodařilo prosadit), kdy čtyři státy přijaly legislativu, která požadovala po velké části zaměstnavatelů, aby takovou dovolenou poskytovali. Do konce století se postupně prosadily nějaké podoby rodičovské dovolené ve všech státech. V roce 1993 byl přijat Family and Medical Leave Act (FMLA), který stanovil federálně platné právo na neplacenou dovolenou z rodinných nebo zdravotních důvodů pro oba rodiče – v délce až 12 týdnů ročně s garancí návratu do zaměstnání. Právo na tuto dovolenou bylo ovšem v některých ohledech omezené a většina zaměstnanců v soukromém sektoru nesplňovala minimální kritéria pro to, aby ho mohla reálně využít. Příkladem takových omezení byla práce pro zaměstnavatele s méně než 50-ti zaměstnanci, nesplnění podmínky odpracování minimálně 1250-ti hodin pro daného zaměstnavatele v předchozím roce nebo označení zaměstnanců za klíčové, a tedy nepostradatelné. Ani FMLA tak v podmínkách Spojených států nepřinesl univerzální řešení a řada mužů řešila situaci vybíráním krátkých úseků obyčejné dovolené nebo nemocenské (Seward et al. 2002; Trzcinski a Finn-Stevenson 1991). Celkově lze shrnout, že muži si vybírají rodičovskou dovolenou ve srovnání se ženami výrazně méně často. Bruning a Plantenga (1999) uvádějí, že rodičovská dovolená je de facto výhradně záležitostí žen především v Rakousku, Německu a Francii – v těchto státech si muži rodičovskou dovolenou téměř nikdy nevybírají a jejich podíl na osobách, které jsou aktuálně na rodičovské dovolené, se blíží nule. Druhou podstatnou skutečností je, že pokud si obecně muži vybírají rodičovskou dovolenou, je to ve srovnání se ženami na kratší dobu. Ačkoli ve Skandinávii si muži rodičovskou dovolenou vybírají velice často (více než padesát procent otců), neznamená to, že podíl mužů na osobách na rodičovské dovolené je vyšší než v ostatních evropských zemích. Jak jsem naznačila výše, výrazně kratší trvání rodičovské dovolené mužů ve srovnání se ženami vede k tomu, že podíl mužů na osobách, které jsou aktuálně na rodičovské dovolené, je opět v podstatě nulový (srov. Bruning a Plantenga 1999).

SITUACE V ČESKÉ REPUBLICE Jak upozorňuje Maříková (2003a) a rovněž Přib et al. (2002), v obecném povědomí splývá představa rodičovské dovolené a rodičovského příspěvku. To se zakládá na zkušenosti s realitou, rodič na rodičovské dovolené často pobírá také rodičovský příspěvek. Jejich spojení ale není nutné, rodičovská dovolená a rodičovský příspěvek jsou v ČR dva právně samostatné instituty. 10

Rodičovský příspěvek je zakotven zákonem č. 117/1995 Sb. o státní sociální podpoře: Nárok na rodičovský příspěvek má rodič, který osobně, celodenně a řádně pečuje alespoň o jedno dítě7 a)

do čtyř let věku nebo

b)

do sedmi let věku, jde-li o dítě, které je dlouhodobě zdravotně postižené nebo dlouhodobě těžce zdravotně postižené.

Cílem je tedy finanční zabezpečení pečujícího rodiče, vyjádření podpory ze strany státu. Naproti tomu rodičovská dovolená je ochranou zaměstnance v pracovněprávní oblasti, zajištěním návratu na stejnou nebo odpovídající pracovní pozici. Institut rodičovské dovolené byl v ČR zaveden novelou zákoníku práce (zákon č. 155/2000 Sb.) s účinností od 1.1.2001: K prohloubení péče o dítě je zaměstnavatel povinen poskytnout zaměstnankyni a zaměstnanci na jejich žádost rodičovskou dovolenou. Rodičovská dovolená se poskytuje matce dítěte po skončení mateřské dovolené a otci od narození dítěte, a to v rozsahu, o jaký požádají, ne však déle než do doby, kdy dítě dosáhne věku tří let.

Rodičovská dovolená a rodičovský příspěvek tedy nemusí být využívány současně. Jak shrnuje Maříková (2003a), rodič nemusí být na rodičovské dovolené a může pobírat rodičovský příspěvek – např. pokud jde o podnikatele, který tedy nepotřebuje uvolnit ze zaměstnání. Nebo může být na rodičovské dovolené a nepobírá rodičovský příspěvek (např. pokud nesplňuje podmínky péče dané zákonem). Stejně jako v Evropě i v ČR se situace vyvíjela. Péče o děti byla až do osmdesátých let vyhrazena ženám. Od roku 1985 měli na pobírání mateřského příspěvku kromě žen nárok také muži, kteří pečovali alespoň o jedno dítě do dvou let jeho věku, pokud byli svobodní, ovdovělí, rozvedení nebo z jiných vážných důvodů osamělí a nežili s družkou, případně také ženatí muži, jejichž manželka nemohla o dítě z vážných důvodů pečovat. Další změnu přinesl rok 1990, kdy byl mateřský příspěvek změněn na rodičovský příspěvek a právo na jeho pobírání bylo rozšířeno na všechny muže (ne jen osamělé apod.), kteří splňují všeobecnou podmínku osobní, celodenní a řádné péče stanovenou zákonem. V oblasti pobírání této dávky státní sociální podpory došlo tedy k vyrovnání situace mužů a žen. Muži však stále nebyli srovnatelně ochráněni v pracovněprávních vztazích – pokud chtěli o dítě skutečně pečovat, museli se vzdát zaměstnání, zaměstnavatel neměl povinnost garantovat jim návrat do zaměstnání. Vyrovnání práv mužů a žen v pracovněprávní oblasti přinesla výše citovaná novela zákoníku práce. Díky této novele získali i muži od 1. 1. 2001 nárok na rodičovskou dovolenou. Zatímco ženy čerpají tuto dovolenou po skončení mateřské dovolené, muži ji čerpají od narození dítěte, v

7

Rodiči je umožněno maximálně pětkrát v měsíci svěřit dítě do péče předškolního zařízení.

11

obou případech do 3 let věku dítěte. Rodičovská dovolená se tedy časově nekryje s poskytováním rodičovského příspěvku. Pozice mužů a žen zůstává nevyrovnaná v posledním ohledu, a tím je mateřská dovolená žen. Po dobu mateřské dovolené pobírá žena peněžitou pomoc v mateřství, která je dávkou nemocenského pojištění a její výše se odvíjí od 69% předchozího výdělku8. Oproti tomu rodičovský příspěvek činí 1,1 násobek životního minima na výživu a ostatní základní osobní potřeby rodiče, tedy do nedávné doby přibližně 2500 Kč měsíčně. Od 1. května 2004 byl rodičovský příspěvek zvýšen na 3573 Kč (1,54 násobek životního minima)9. Po narození dítěte pobírá žena nejprve peněžitou pomoc v mateřství a poté přechází na rodičovský příspěvek, muž pobírá rodičovský příspěvek od narození dítěte. Vyšší podpora poskytovaná ženě může být teoreticky vysvětlena její porodem ztíženou situací. Nerovná situace v pobírání dávek však platí i při adopci dítěte. Do konce roku 2003 si mohl rodič pobírající rodičovský příspěvek přivydělat pouze 3400 Kč. Od prvního ledna 2004 byla možnost přivýdělku rozšířena, rodič si nyní může přivydělat v neomezené výši. Předpokladem zůstává splnění zákonných podmínek nároku na rodičovský příspěvek. Marksová-Tominová (2004) podotýká, že „toto opatření pomůže především rodičům s vyšším vzděláním a vyššími příjmy, kteří doma překládají, dělají účetnictví, píší články apod. a mají dost prostředků na to, aby si v případě potřeby zajistili hlídání chůvou (pokud není k dispozici prarodič).“ To je postřeh odkazující především k situaci rodičů, kteří si během pobírání rodičovského příspěvku udrží nebo získají zaměstnání nějakým způsobem slučitelné s celodenní péčí o dítě. Nová úprava však může představovat přínos i pro rodiče, kteří jsou spíše na opačné straně naznačeného spektra. Nezaměstnané rodiče pobírající rodičovský příspěvek totiž tato úprava může zvýhodnit ještě v dalším směru. Pokud si dokáží zajistit hlídání, získávají možnost hledat si zaměstnání ještě před ztrátou nároku na příspěvek z důvodu vysokého věku dítěte. Vzniká období, kdy mohou věnovat čas hledání zaměstnání a rozhodovat se mezi možnými nabídkami práce, dokonce je vyzkoušet, aniž by se zároveň rodina jako celek dostala do finančně riskantní situace. Z tohoto hlediska poskytuje nová úprava rodičům možnost „přechodného období“, kdy mohou zkoušet různé možnosti, jak skloubit pracovní a rodinný život novým způsobem, a to s předstihem, dříve než právo na rodičovský příspěvek vyprší definitivně. Velice podrobné srovnání České republiky a dvaceti evropských zemí z hlediska institutů rodičovské dovolené a rodičovského příspěvku vytvořily Matějková a Paloncyová (2004). Své srovnání prezentují v podobě rozsáhlé tabulky, která je k nahlédnutí v Příloze 1 této práce. 8

Výše peněžité pomoci v mateřství se odvozuje od výdělku v posledních třech měsících, které předcházejí nástupu mateřské dovolené, a je dále ještě upravena. Procentuální základ pro její odvození uvádím pouze pro orientaci při srovnání s výší rodičovského příspěvku. Žena nastupuje mateřskou dovolenou, a tedy pobírá peněžitou pomoc v mateřství již před porodem. 9 Resp. 3773 Kč, je-li rodič sám nezaopatřeným dítětem.

12

CO PROZRADÍ O SITUACI V ČESKÉ REPUBLICE STATISTIKY Nyní se podívejme, jaké údaje lze v České republice získat o mužích, kteří při péči o malé děti využívají zmíněné instituty sociální politiky. Nejprve se zaměřím na muže na rodičovské dovolené, druhá část kapitoly je věnována mužům pobírajícím rodičovský příspěvek.

RODIČOVSKÁ DOVOLENÁ A MUŽI Tabulka 1 Bilance obyvatelstva v roce 2002

v tis. osob V tom

Aktivní

Obyvatelstvo celkem

Neaktivní Z toho

Zaměstnaní

Nezaměstnaní

Celkem Důchodci

Studenti

Rodičovská dovolená

Celkem

10204,956

4764,915

374,150

5065,892

2165,636

799,249

172,110

Ženy

5237,555

2064,539

204,871

2968,145

1368,455

396,333

171,236

Muži

4967,401

2700,376

169,278

2097,747

797,181

402,915

0,875

Zdroj: Statistická ročenka České republiky 2003, upraveno; ČSÚ

Z tabulky je zřejmý markantní rozdíl ve využívání institutu rodičovské dovolené muži a ženami. V procentuálním vyjádření činí podíl mužů na celku osob na rodičovské dovolené 0,51 procenta. Česká republika tedy není mezi evropskými státy v žádném ohledu výjimkou – podíl mužů na osobách na rodičovské dovolené je podobně jako v dalších zemích blízký nule. Muži v České republice se přitom chovají podobně jako muži v Německu či v Rakousku – jejich nízký podíl na osobách, které jsou aktuálně na rodičovské dovolené, je způsoben tím, že muži v našich podmínkách tento institut využívají jen velice zřídka. Nedochází tedy k efektu „velký počet-krátké trvání“, který je, jak jsme viděli výše, typický pro Skandinávii.10

10

V roce 2003 se v České republice zvýšil počet mužů i žen na rodičovské dovolené. K dispozici mám ovšem zatím pouze tištěnou verzi Statistické ročenky 2004 se zaokrouhlenými údaji. Počet žen na rodičovské dovolené vzrostl na cca 178 tisíc (o cca 3,4%), počet mužů na rodičovské dovolené vzrostl markantně na cca 1,3 tisíce (o cca 49%!). V některých ohledech se pravděpodobně rovněž změnila struktura této populace – protože prezentace údajů zaokrouhlených na tisíce by vedla k přílišnému zkreslení, spokojím se s údaji za rok 2002, které populaci mužů na rodičovské dovolené pro potřeby této práce ilustrují dostatečně. Podrobněji srov. Statistická ročenka 2004.

13

Tabulka 2 Muži na rodičovské dovolené z hlediska nejvyššího dosaženého vzdělání (2002) Nejvyšší dosažené vzdělání

Tabulka 3 Muži na rodičovské dovolené z hlediska věku (2002)

Muži na rodičovské dovolené

Muži na rodičovské dovolené Věk

Absolutně v tis.

%

Absolutně v tis.

%

Základní

0,104

11,90

25-29

0,396

45,30

Střední bez maturity

0,353

40,34

30-34

0,163

18,67

Střední s maturitou

0,262

29,90

35-39

0,228

26,09

Vysokoškolské

0,156

17,86

50-54

0,087

9,93

Celkem

0,875

100,00

Celkem

0,875

100,00

Zdroj: Statistická ročenka České republiky 2003, upraveno; ČSÚ

RODIČOVSKÝ PŘÍSPĚVEK A MUŽI Tabulka 4 Osoby pobírající rodičovský příspěvek v ČR – srovnání 1998/2000 Sledované období

Počet žen

Počet mužů

Podíl mužů pobírajících rodičovský příspěvek (%)

1. čtvrtletí 1998

303 692

1 688

0,55

1. čtvrtletí 1999

289 918

1 758

0,60

1. čtvrtletí 2000

283 086

2 051

0,72

Zdroj: Maříková, H. (2003b). Rodičovská dovolená a muži. In: Gender – rovné příležitosti – výzkum 1-2/2003, (září 2004).

Podle údajů ČSÚ pobíralo v České republice v letech 2002 a 2003 rodičovský příspěvek přibližně 260 000 osob. Jak naznačují i údaje v tabulce výše, podíl mužů na tomto celkovém počtu se neustále pomalu zvyšuje – v polovině roku 2003 dosáhl hodnoty 0,91%. Na růst podílu mužů má ovšem vliv i fakt, že celkový počet osob pobírajících rodičovský příspěvek se snižuje, což souvisí mimo jiné s procesem stárnutí populace – pokles počtu žen není růstem počtu mužů plně vyrovnáván.11 Rodičovský příspěvek pobíralo v prosinci 2003 cca 257 tis. rodičů, na jeho výplatu bylo vynaloženo cca 655 mil. Kč, průměrná výše této dávky činila 2 549 Kč. Přitom ve více než 99 % případů byl rodičovský příspěvek vyplácen při péči o zdravé dítě (t.j. do 4 let jeho věku), cca 93 % příjemců této dávky nemělo žádný příjem. Porovnáním počtu příjemců této dávky s jejich potencionálním okruhem lze zjistit, že tuto dávku pobírá celkem cca 85 % rodičů dětí do 4 let věku. (Průša 2004, str. 11)

11

Pokud bychom pokles počtu žen pobírajících rodičovský příspěvek hypoteticky zastavili na úrovni prvního čtvrtletí roku 1998, růst podílu mužů by se zpomalil na 0,57% v prvním čtvrtletí roku 1999 a 0,67% v prvním čtvrtletí roku 2000. V roce 2004 se podle statistických údajů pokles absolutního počtu pobiratelů rodičovského příspěvku zastavuje a dokonce obrací – ČSÚ uvádí za první pololetí roku 2004 cca 270 tisíc těchto osob. Podobně jako v případě rodičovské dovolené i v případě rodičovského příspěvku lze tedy sledovat obrat.

14

Zdroj: Maříková, H. (2003a). Podpora využívání rodičovské dovolené muži. Praha: SÚAV ČR.

PROČ MUŽI ODCHÁZEJÍ DO DOMÁCNOSTI Důvody odchodu muže do domácnosti pečovat o malé dítě jsou dalším zajímavým momentem, který by si zasloužil detailní rozpracování. Pro jejich podrobnější a úplnější zkoumání v této práci bohužel nezbývá prostor, proto se spokojím pouze s jejich stručným nastíněním. Stanovení faktorů, které vedou pár k využití rodičovské dovolené mužem12, je předmětem množství výzkumů a pozornost je jim věnována rovněž v našich podmínkách. Maříková (2003a, 2003c) na základě vlastních zjištění i na základě dalších prací, ze kterých čerpá, poukazuje na nejednoznačnost vlivu ekonomických faktorů. I ve světle zjištění dalších autorů se redukce faktorů ovlivňujících rozhodování párů na faktory ekonomické povahy zdá být krátkozraká (srov. Seward et al. 2002, Lupton a Barclay 1997, Bruning a Plantenga 1999, Brandth a Kvande 2001). Co se týče ekonomických faktorů v rozhodování mužů, zda nastoupí či nenastoupí rodičovskou dovolenou, jejich význam je nutné podrobit hlubší diskusi. Na jednu stranu jsou využívány jako klíčový argument a zdají se být logickým zdůvodněním nezájmu otců o rodičovskou dovolenou, na druhou stranu některé výzkumy ukazují, že jejich význam není ve skutečnosti natolik zásadní. (Maříková, 2003a, str. 11)

Odhlédnutím od ekonomické stránky se vytváří prostor pro úvahy o vlivu přístupu partnerky, širší rodiny a přátel, o existenci nějakého vzoru podobného uspořádání, modelu braní si dovolené. Jako specifický faktor je diskutováno kojení, které oddaluje nástup rodičovské dovolené mužem (srov. např. Seward et al. 2002, Lupton a Barclay 1997). Podle výzkumných studií shrnutých v práci Seward et al. (2002) mají muži dále tendenci vybírat si dovolenou určitým způsobem – tak, aby 12

Či k využití analogického uspořádání zapojením jiného institutu sociální politiky nebo žádného.

15

minimalizovali snížení rodinného příjmu, aby se vyhnuli soupeření se ženou (např. až dokojí), tak aby nedocházelo k velkému narušení tradiční genderově založené dělby práce. Finanční faktory v tomto kontextu figurují spíše jako překážky odchodu na rodičovskou dovolenou. V této souvislosti je dále věnována pozornost přetrvávajícím postojům k tradičnímu rozdělení rolí a ke způsobům konstrukce mužské identity (Bruning a Plantenga 1999). Neméně výraznou překážkou je pro muže, kteří na dovolenou odešli, situace v zaměstnání – nepříznivá reakce zaměstnavatelů a spolupracovníků, kteří na jejich aktivní participaci v domácnosti v některých případech nepohlížejí příliš vstřícně. Výše nastíněné přístupy ke zkoumání faktorů, jež hrají roli při rozhodování o odchodu muže na rodičovskou dovolenou, se orientují na objektivní zjištění popsatelných skutečností, které vedou muže na rodičovskou dovolenou či tomuto kroku naopak brání. Často jsou tyto studie spojeny s praktickými ambicemi ovlivnit rozhodování párů prostřednictvím sociálně politických opatření a přimět muže, aby se více angažovali v péči o malé děti.13 Podobné studie se tedy nezabývají způsoby, kterými je tato oblast neustále sociálně utvářena a přetvářena. Nezabývají se dialektikou přítomnou ve vztahu diskurzů a nediskurzivní praxe, nesoustředí se na ono „dělání“, které je základní optikou mé práce. Výpovědi respondentů v těchto výzkumech vystupují jako přímé odkazy k realitě a jsou tak také prezentovány. Na následujících stranách se od tohoto vidění mužů „na mateřské“ definitivně odkloníme a začneme se věnovat tomu, jakými cestami se muži „na mateřské“ vytvářejí. Tak i výzkumy a údaje, které jsem prezentovala v této kapitole, již nebudeme jednoduše chápat jako objektivní popis reality, ale jako nedílnou součást procesu sociálního konstruování. Jako předmět svého zájmu jsem výše vymezila muže, kteří si se svou partnerkou v určitém smyslu „vyměnili role“ – zatímco žena zajišťuje příjem rodiny, muž zůstává doma a pečuje o malé dítě. Po předchozím stručném přehledu problematiky je zřejmé, že z institucionálního hlediska se může jednat o muže na rodičovské dovolené, kteří mohou, ale nemusejí pobírat rodičovský příspěvek, o muže pobírající rodičovský příspěvek, kteří mohou, ale nemusejí být na rodičovské dovolené, mohou být nezaměstnaní nebo pracovat. Patří sem i muži, kteří žádný institut sociální politiky nevyužívají a přesto jsou doma a pečují o malé dítě. Skrze kritérium „záměny rolí“ se tedy do okruhu mého zájmu dostává velice široké a nesourodé spektrum mužů, nejrůznější variace na totéž téma. Pro všechny jsem se v této práci rozhodla nadále používat poněkud zjednodušující označení „muži na mateřské“, jímž chci odkázat právě k popsané „záměně rolí“ jako hlavnímu rysu, který je v mé práci spojuje.

13

V úvahách o rozhodování, zda na rodičovskou dovolenou nastoupí muž či žena, se zřetelně mísí dva možné způsoby nahlížení tohoto rozhodnutí – důraz na vyjednávání v páru a jeho širším sociálním okolí (zkoumání role partnerky, přátel apod.) a individualističtější přístup k muži (vztah ke konstrukci mužské identity apod.).

16

TEORETICKÁ ČÁST

V této kapitole nejprve podrobněji rozvedu teoretické zakotvení své práce, které jsem již naznačila výše. Nastínění obecné perspektivy, ze které se na sociální realitu dívám, mne postupně dovede ke zkoumání mužů „na mateřské“ z různých úhlů pohledu. Především se budu zabývat tím, zda lze na pozici mužů „na mateřské“ nahlížet jako na pozici v „ženské sféře“ a v jakém smyslu lze muže „na mateřské“ vnímat jako jakousi výjimku z pravidla. Základem pro toto zkoumání mi bude detailnější rozkrytí kategorie genderu a především maskulinity. Ukáži, v jakém smyslu hraje ideál „normální“ maskulinity roli kontextu, v němž se proces konstrukce mužů „na mateřské“ odehrává.

OBECNÁ PERSPEKTIVA S rozvojem nových přístupů k sociální realitě v sedmdesátých letech přestal být jazyk vnímán jako objektivní nástroj neproblematického popisu vnější reality, jako způsob přímého zprostředkování zkušenosti. Jazyková reprezentace světa v této perspektivě není nahlížena jako neproblematické zobrazení zkušenosti, ale jako prostor, kde se zkušenost nově vytváří. Byla věnována pozornost konstitutivní funkci jazyka – tomu, jak se svět „dělá“ slovy, jakou roli hraje jazyk ve vytváření sociální skutečnosti. Uznání konstitutivní funkce jazyka vedlo ke zkoumání jeho role při sociální konstrukci reality a potažmo i při vytváření identity/self. V extrémní podobě vedly tyto úvahy k popření existence reality mimo jazykové zobrazení a k naprostému obratu k jazyku (Lupton a Barclay 1997; Gubrium a Holstein 1997, 2000; Hauer 2002). Gubrium a Holstein (1997, 2000) se ve svých pracech snaží vystihnout to, co je společné řadě současných pohledů na vytváření sociální reality. Pracují při tom s pojmem „interpretativní praxe“ (interpretive practice), který označuje „soustavu postupů, podmínek a zdrojů, skrze něž je realita v každodenním životě chápána, rozuměna, organizována a reprezentována“ (Gubrium a Holstein 2000, str. 94). „Interpretativní praxe“ podle obou autorů představuje na jedné straně možnosti, které lidé v každodenním světě mají, na druhou stranu je zdrojem omezení. Součástí „interpretativní praxe“ je podle Gubrium a Holsteina (2000) mimo jiné také „narativní praxe“ (narrative practice), tedy aktivity vyprávění, zdroje použité při vyprávění a okolnosti, za kterých se vyprávění odehrává. Roli hraje na jedné straně kreativita vypravěče, který aktivně volí, co do vyprávění zahrne a jakým způsobem to podá. Na druhé straně přitom ovšem vypravěč vychází z toho, co je mu kulturně k dispozici – tím se jeho vyprávění také stává srozumitelným. Kulturně dostupné zdroje pro vyprávění představují podle autorů diskurzy – způsoby, jakými na věci nahlížíme a pojmenováváme je, či „široké konfigurace smysluplného jednání“ (Gubrium a Holstein 2000, str.93). Právě ty reprezentují zdroje i omezení pro kreativitu aktéra.

17

Roli diskurzů (laických i expertních) se podrobně věnují také další autoři (např. Williams 1995; Lupton a Barclay 1997). Ukazují, že použití určitých pojmenování a ne jiných je konstitutivní. Přitom v žádném případě není neutrální, ale spojuje se s uspořádáním mocenských vztahů v realitě. Diskurzy odrážejí a reprodukují mocenské vztahy, moc na druhou stranu produkuje diskurzy (Lupton a Barclay 1997, str. 11). Jako způsoby mluvení o jevech, rámcování a zvýznamňování jevů jsou diskurzy místem zápasu, otevřeným zpochybnění ze strany jiných diskurzů. V závislosti na kontextu jsou některé diskurzy hegemonní nad ostatními a ujímají se definice toho, co se považuje za „pravdu“. (Lupton a Barclay 1997, str. 9)

I diskurzy jsou realitou, která je vytvářena v rámci „interpretativní praxe“. Nejsou nějakými danostmi, které jednoduše existují mimo realitu a zvnějšku na ni působí. Iluze jejich neměnnosti a vnějškovosti jejich působení je způsobena procesem, který Berger a Luckmann v klasické práci sociálního konstruktivismu pojmenovali objektivace (Berger a Luckmann, 1999).14 Produkty sociální konstrukce tímto procesem získávají povahu objektivních omezení, která zpětně působí na své tvůrce. Jako by lidé tak nějak „zapomněli“, že sociální svět, ve kterém žijí, je jejich výtvorem. Vztah mezi objekty a subjekty sociální konstrukce, slovy Gubrium a Holsteina mezi diskurzy a praktikami, je dialektický (Gubrium a Holstein 2000; Berger a Luckmann, 1999; Lupton a Barclay 1997).

VYPRÁVĚNÍ A IDENTITA/SELF Než se pustím do zkoumání genderového charakteru „mateřské“, připojím na tomto místě několik stručných poznámek o vztahu výše nastíněné teoretické perspektivy k propojenosti vyprávění a identity/self. Tyto poznámky mají pomoci teoreticky objasnit můj přístup k vyprávění mužů „na mateřské“ a také později usnadnit čtenáři vstup do kapitoly věnované metodě. Od „narativní praxe“ vede podle Gubrium a Holsteina (2000) přímá cesta k identitě/self vypravěče. V této perspektivě se identita/self vytváří narativní prací vypravěče. Není strnulou entitou, ale neustálým procesem užití jazyka, zvýznamnění reality – vytváří a přetváří se neustále narativní prací vypravěče. Jiní autoři dokonce ve svých úvahách identitu/self vyprávěním nahrazují15. Narativní prací vypravěče je identita/self neustále vytvářena a přetvářena. Kreativita vypravěče není ne14

Autoři navazují na tradici sociologie vědění, kde byla představa objektivace přítomná v rozličných konceptech a pod různými názvy již dříve (srov. např. Hubík 1999, Ritzer 1988). 15 K tomu srov. např. podnětný text Fischer-Rosenthal (1997) – ačkoli v tomto ohledu považuji text za nepřesvědčivý. Na jedné straně je zdůrazněn význam biografie, jehož uznání činí podle autora koncept identity zbytečným. Na druhé straně se ale ve svých úvahách obou rovin, které biografie spojuje, tj. self a společnost, nevzdává. Biografická práce je v textu charakterizována jako „interpretační postupy, jež orientují self v životním čase a uprostřed sociálních změn“ (Fischer-Rosenthal 1997, str. 7). V tomto směru považuji za nosnější přístup Andrleho (2000, 2001), k němuž se dostaneme vzápětí. K vytváření identity ve vyprávění srov. rovněž Hamar (2002) a McCarthy et al. (2000).

18

omezená, ale nelze ji opominout – při použití stejných zdrojů vytvářejí jednotlivci různá vyprávění.16 Vyprávění je dále vázáno na kontext – v různých kontextech podávají stejní aktéři o tomtéž různá vyprávění. Potom je-li identita/self vytvářena narativní prací, pak i identita/self je nutně kontextuální (Gubrium a Holstein 2000). Kontextuálnost identity/self ovšem není nekonečná. Andrle (2000) upozorňuje na to, že pro pojetí identity/self je ústřední kontinuita. Verze, která je vyprávěna v dané situaci, je vytvořena právě pro tu situaci, je to tvůrčí improvizace vytvořená pro potřeby dané situace. Vytváření verze „šité na míru“ dané situaci je ale podle Andrleho spojeno s tím, že vypravěč zároveň věrohodně vytváří sám sebe jako individuální subjekt, jehož kontinuita hranice bezprostřední situace přesahuje. V tomto smyslu si identita/self udržuje jistý stupeň autonomie od kontextu, ve kterém je ve vyprávění zpracována (Andrle 2000). Identita/self je tedy narativní prací vytvářena jako trvající a relativně na kontextu nezávislá a přitom nepřestává být procesem neustálého vytváření a přetváření. V této podobě odkazuje k individuální bytosti, k subjektu, jehož kontinuita trvá napříč různými situacemi a také v čase. V tomto textu mne bude zajímat především to, jak se muži „na mateřské“ vyprávějí a co se tím „dělá“. Vyprávění mužů „na mateřské“ představují v tomto smyslu malý vzorek „narativní praxe“. Když se zde zaměřím pouze na vyprávění, nechci tím redukovat sociální realitu na jazykově vytvářenou realitu (jako extrémní verze jazykového obratu). Pouze svůj pohled zúžím na jednu z cest, kterými se muži „na mateřské“ něčím stávají – na vyprávění mužů „na mateřské“, konkrétně na to, jak je v něm rozehrána hra sebeprezentace. Budu se zajímat o to, jak se v jednotlivých vyprávěních mužů „na mateřské“ s jejich „mateřskou“ nakládá, čím se „mateřská“ stává a co se tím „dělá“. Nebudu se zde tedy pokoušet nahlédnout skrze vyprávění mužů „na mateřské“ nějakou „opravdovou“ realitu, která by jim snad byla jakousi „předlohou“. Nebudu se zde dívat na vyprávění jako na neproblematické zobrazení nějaké „opravdové“ zkušenosti mužů „na mateřské“. Nebudu se ani snažit dopídit toho, zda jsou muži „na mateřské“ „doopravdy“ takoví, jak mi říkají ve svých vyprávěních, jestli je realita, o které mi vyprávějí, „doopravdy“ taková, jak je prezentována v rozhovoru. Odhlédnu zde od vztahu vyprávění a identity/self a také od procesu začlenění zkušenosti „mateřské“ do individuální biografie. Budu na vyprávění mužů „na mateřské“ pohlížet jako na aktivity, které zkušenost konstituují – vyprávěcí akt je aktem sociální konstrukce, ve kterém se realita vytváří a postupně se stává objektem zkušenosti. Vyprávěním samotným tak vzniká realita, kterou se zde budu zabývat. Zaměřím se na narativní strategie, které vypravěči používají (byť ne nutně vědomě), aby vytvářeli určitý obraz sebe sama. Ačkoli vyprávění lze při tom v souladu s řadou výše uvedených autorů vnímat jako cestu

16

Srov. např. Ezzy (2000).

19

k identitě/self vypravěče, nebude to pro mne výchozí optikou. V této práci budu sledovat vyprávění jako proces interakce vypravěče a aktuálních i potenciálních posluchačů, jako kontextově vázanou aktivitu. Budu si klást spíše etnometodologické otázky – jakými cestami se vypravěč ve vyprávění prezentuje, jakými způsoby je vykreslována jeho pozice „na mateřské“ (srov. Goffman 1999; Gubrium a Holstein 1997; Andrle 2001). Důrazem na interakci se dostávám k důležité roli, kterou hraje publikum. Sebeprezentace je společným produktem vypravěče a publika, která je zasazena v určitém kontextu. Zatímco vypravěč na základě dostupných zdrojů a v rámci daných omezení kreativně pracuje na vyznění své sebeprezentace, publikum jeho vyprávění nějakým způsobem interpretuje a vnáší do něj další významy. Role publika přitom rozhodně není zanedbatelná, každá vyprávěcí aktivita umožňuje nekonečné množství variant interpretace.17

GENDER Ve světě, který jsem výše vykreslila, se vše ukazuje jako plastické, neustále vytvářené a přetvářené, sociálně konstruované. Ani genderové kategorie zde nejsou danostmi, nejsou rolemi, které se jednotlivec v dětství naučí a pak je „používá“ (srov. např. Ridgeway a Correll 2004, Gjuričová 1999, Connell 1995). Jsou předmětem neustálé práce, jsou uváděny v život každodenním použitím („practices“), jsou neustále v procesu. Citovaní Gubrium a Holstein (2000) hovoří o tom, že „pracují“ (jsou „at work“), Williams (1995) připomíná „dělání genderu“ (doing gender), Lupton a Barclay (1997) mluví o tom, že gender je „předváděn“ (performed), že jde o „výsledek předváděcích aktů“ (effect of performative acts), Ridgeway a Correll (2004) mluví o genderu jako o „institucionalizovaném systému sociálních praktik“ (institucionalized system of social practices), Connell (1995) vykresluje gender jako „způsob strukturování sociální praxe“ (a way of structuring social practice). Gender je kontinuálně konstruován a re-konstruován užitím. Z opačného úhlu pohledu představují genderové kategorie omezení, procesem objektivace se dostávají do pozice „vnějších daností“, jež mají v sociální realitě konstitutivní úlohu. Této dialektice přítomné v procesu sociální konstrukce reality jsem se věnovala výše. Podle Ridgeway a Correll (2004) v takto nahlížené realitě hrají velkou roli sdílená obecná přesvědčení o genderu (gender beliefs), která patří k hlavním faktorům udržujícím a měnícím gender. Na půdě sociálních věd se podle autorek ve stejném smyslu obvykle hovoří o genderových stereotypech18. V perspektivě, kterou jsme zde nastínili, je ovšem představa stereotypu zjednodušující. Podle Ridgeway a Correll (2004) jsou sdílená obecná přesvědčení o genderu více než jen stereoty-

17

K interaktivní povaze rozhovoru se ještě stručně vrátím v souvislosti s metodou analýzy. „Rodové (genderové) stereotypizování je proces, kterým se určité chování, postoje a emoce zařazují jako přiměřené a patřičné pouze pro jedno pohlaví, a dál už se pak jedná tak, jako by šlo o přirozené či dané odlišnosti – a nikoli o odlišnosti sociálně naučené... Takovým stereotypem je například přisuzování emocionálního chování ženám a racionálního chování mužům.“ (Gjuričová 1999, str. 77) 18

20

pem (tak jak se běžně chápe) v tom smyslu, že jsou ve své podstatě kulturními pravidly, která určují, jak je gender užitím uváděn v život. Jako stereotypy je třeba chápat obecná sdílená přesvědčení o genderu v tomto širším smyslu – jako očekávání ohledně toho, kdo to jsou muži a kdo ženy, jak se mají chovat, jaké je jejich postavení ve společnosti, jaké jsou jejich vzájemné vztahy atd. Někteří autoři se dokonce věnovali tomu, aby tato ve společnosti sdílená přesvědčení o genderu popsali. Zabývali se sledováním stereotypů spojených s genderem na empirické rovině, hledáním společných znaků na mezinárodní rovině a specifikací konkrétních maskulinních a femininních charakteristik (srov. např. Hofstede et al. 1998 a rovněž Messner 1991) Kromě horizontální dimenze se zde dále podle řady autorů uplatňuje dimenze vertikální – hierarchická dimenze nerovnosti. Příkladem může být trh práce, kde jsou „ženské profese“ spojeny s nižší mírou prestiže (Williams 1995; Reskin a Hartmann 1991). Žena je spojována s rodinnou sférou, péčí o domácnost a s výchovou dětí. Ve srovnání se ženou je muž na trhu práce vnímán jako perspektivnější pracovní síla. S tím se často pojí charakteristiky, které jsou mužům a ženám v našich podmínkách stereotypně přisuzovány (např. narozdíl od žen jsou muži v každé situaci schopni zachovat chladnou hlavu, nepodléhají emocím tolik jako ženy, dokáží vést podřízené apod.). V podmínkách České republiky se touto problematikou zabývá např. oddělení Gender & Sociologie Sociologického ústavu AV a rovněž Výzkumný ústav práce a sociálních věcí (srov. např. Maříková et al. 2001, Čermáková et al. 2000, Věšínová-Kalivodová a Maříková 1999, Kuchařová a Zamykalová 2000). Gillespie (2000 a 2003) upozorňuje na to, že v kontextu společnosti, ve které žijeme, byla femininita tradičně a historicky konstruována především kolem mateřství. Mateřství je utvářeno jako základní a přirozená úloha ženy, je jedním ze základních kamenů, kolem něhož se utváří „normální“ femininita19. Gillespie se ve svém textu věnuje konkrétně zkoumání toho, jak je ve společnosti utvářena pozice ženy, která se rozhodne zůstat bezdětná. Jak se pozice bezdětné ženy formuje diskurzy nekompetence („je moc mladá a ještě neví, co chce“), diskurzy nemoci a neschopnosti („nemůže mít děti“), diskurzy sobectví („myslí jen na sebe“) apod. Konstrukce femininity a ženské sociální role byly historicky a tradičně kontextualizovány kolem symbolismu a praktik obklopujících mateřství. Ve vztahu k ženám bylo mateřství převážně vnímáno jako přirozené, touha po něm nevyhnutelná, nesporná a ústřední pro konstrukce „normální“ femininity. (Gillespie 2000, str. 223)

Oproti femininitě „normální“ maskulinita nebyla tradičně konstruována primárně kolem kategorie otcovství (Lupton a Barclay 1997, Bruning a Plantenga 1999, Zuo 2004, Doucet 2004, Va19

Kategorie genderu, „normality“ a rovněž „morální závaznosti“ spolu velice úzce souvisí a budeme se jim níže věnovat podrobněji.

21

vrus 2002)20. V konstrukci maskulinity v naší společnosti hraje dominantnější roli placené zaměstnání muže, jeho angažovanost v pracovní sféře a případná kariéra, jeho přítomnost ve veřejném prostoru. Zatímco žena je v tomto kontextu situována do soukromé sféry, k rodině, je jí vlastní a přirozená péče o děti a domácnost, o „rodinný krb“, muž je umístěn ve veřejné sféře, jeho úlohou je podpora rodiny zvnějšku, zajištění finanční i veřejné pozice rodiny, prosazení se ve světě. Obě kategorie jsou zároveň konstruovány vztahově, jako vzájemně se popírající protiklady. Podle Connella (1995) je protikladnost k femininitě přímo jádrem existence maskulinity (Connell 1995, str. 68). Vztáhneme-li tyto úvahy k tématu této práce, pozice muže „na mateřské“ je tedy pozicí ve sféře, která je konstruována jako femininní, zjednodušeně řečeno jde o „ženskou sféru“. Z hlediska způsobů, kterými je maskulinita vytvářena, lze zároveň na pozici muže v „ženské sféře“ nahlížet jako na pozici vnitřně problematickou, protože představuje potenciální zpochybnění jejich maskulinnosti. Tímto aspektem pozice muže v „ženské sféře“ se budu ještě podrobněji zabývat níže. Později během analýzy nám to umožní sledovat vztahování „mužské“ a „ženské“ sféry ve vyprávění mužů „na mateřské“. Když se zde věnuji maskulinitě21, spojuji v této obecné kategorii mnoho rozmanitosti, mnoho různých podob maskulinity – v literatuře se v tomto ohledu dává přednost plurálu a hovoří se o maskulinitách (Lupton a Barclay 1997, Hearn a Collinson 1994, Vavrus 2002, Connell 1995). V této perspektivě není maskulinita nahlížena jako něco, co existuje odděleně od muže, ale jako fenomén, který je vykonáván či předváděn a vytvářen muži. Maskulinita je také nahlížena jako vysoce kontextuální... Autoři dnes vskutku běžně kladou důraz na to, že spíše než jediný pojem maskulinita je přiměřenější termín „maskulinity“, který naznačuje diverzitu koexistujících porozumění. (Lupton a Barclay 1997, str. 12)

Rozličné verze maskulinity vedle sebe nekoexistují jako rovnocenné varianty. Connell (1995) upozorňuje, že určitá forma maskulinity je v dané době nadřazena ostatním variantám maskulinity. Takto definovanou maskulinitu nazývá Connell s odkazem na Gramsciho koncepci hegemonickou maskulinitou. Jde o široce akceptovaný projekt maskulinity, její dominující variantu, která hraje ve společnosti vedoucí úlohu. Další formy maskulinity přítomné ve společnosti jsou hegemonické maskulinitě podřízeny (subordinated) a jsou ve vztahu k ní marginalizovány. Ve smyslu textu Gillespie (2000) jde o „normální“ maskulinitu – tedy o dominantní pojetí maskulinity ve společnosti, na úrovni diskurzivních formulací i aktuální realizace. Podle Connella dále i ti, kdo projekt hegemonické maskulinity stoprocentně nenaplňují, přispívají k jejímu dominantnímu postavení ve smyslu „spoluviny“ (complicity). 20

Z tohoto hlediska je otcovství podle Lupton a Barclay (1997) opomíjeno i ve studiích věnovaných zkoumání maskulinity. Zatímco mateřství je podle autorek věnováno nepřeberné množství odborných textů, otcovství je tematizováno s menší frekvencí. 21 Či femininitě, normalitě a dalším podobným kategoriím.

22

Počet mužů rigorózně vykonávajících hegemonický model v jeho úplnosti může být poměrně nízký. Přesto má většina mužů užitek z této hegemonie, protože těží z patriarchální dividendy, výhody, kterou muži obecně získávají z celkového podřízení žen. (Connell 1995, str. 79)

Maskulinity jsou mnohé, nejen na úrovni praktické realizace, ale rovněž na úrovni diskurzů. Množství diskurzů formuje to, jak být „správným“ či „normálním“ mužem. Jako základní kameny, kolem kterých jsou takové verze maskulinity konstruovány, mohou figurovat nejen placené zaměstnání a veřejná sféra, ale rovněž sport, heterosexualita, fyzická síla, racionalita a nespočet dalších (srov. např. Hearn a Collinson 1994, Badinter 1999, Lupton a Barclay 1997, Connell 1995). V souvislosti s výše citovaným otcovstvím se na konci 20. století prosazuje koncept „nového otce“ (new father), představa muže, který je více než v minulosti angažován v soukromé sféře rodiny, který má zájem na výchově svých dětí a aktivně se na ní podílí (Lupton a Barclay 1997, CastelainMeunier 2002)22. Takto se mísí a prolínají různé diskurzivní verze toho, jak být „normálním“ mužem, jak být maskulinní. Podíváme-li se „z druhé strany“, tyto diskurzivní maskulinity jsou muži rozličnými způsoby realizovány, objevuje se množství konkrétních a kontextově vázaných variant, jak lze být mužem. Do hry se vedle maskulinity dostávají další charakteristiky, především etnická příslušnost, ekonomický status, věk, sexuální orientace apod. Gender jako jediné měřítko tak de facto zastiňuje rozmanitost v rámci oblasti maskulinity, která je přinejmenším stejně výrazná jako diference budovaná ve vztahu maskulinity a femininity.23 Zatímco na jedné straně diskurzivní formulace maskulinity formují realitu, na druhé straně realita přetváří a mění diskurzy. V takto viděné realitě je vše v neustálém pohybu, uplatňují se v ní mocenské zájmy a vytváří se prostor pro sociální změnu. Jednou z takových variant na straně praktické realizace se v současné společnosti vlastně stává i muž „na mateřské“. Tuto variantu lze vnímat jako apel na transformaci existujících diskurzů maskulinity. Je potenciálním zdrojem jejich zpochybnění (srov. Gillespie 2000).

MUŽI „NA MATEŘSKÉ“ JSOU V „ŽENSKÉ SFÉŘE“ Péče o malé děti je v našich podmínkách utvářena jako něco, co muži obvykle nedělají – a co se od nich ani neočekává. Na mateřskou a následnou rodičovskou dovolenou odcházejí ve valné 22

Podle Gillespie (2000) diskurzy produkované rostoucím počtem bezdětných žen podrývají dominantní diskurzy femininity a přispívají k jejich transformaci. Tak jako se v tomto procesu do určité míry rozpojují femininity a mateřství, maskulinity se v konceptu „nového otce“ (new father) více propojují s otcovstvím. 23 Na tento aspekt zkoumání v rámci své analýzy stigmatu upozornil např. Goffman (1986). Také další autoři zdůrazňují, že gender jako jediné kritérium nepostačuje (srov. Curran a Abrams 2000, Warren 2000). Naproti tomu Ridgeway a Correll (2004) jsou toho názoru, že gender je ve srovnání s dalšími kategoriemi specifický, protože je přítomný i v situacích, kdy kategorie jako například etnická příslušnost či ekonomický status nehrají roli (např. v rodině).

23

většině ženy a tato oblast je současně, jak jsme viděli výše, konstruována jako „ženská doména“. Z hlediska konstrukce i realizace kategorií maskulinity a femininity se muž „na mateřské“ tedy pohybuje v „ženské sféře“ – svým nástupem „na mateřskou“ se dostal do pozice, ve které jsou obvykle v naší společnosti ženy, dělá „ženskou práci“24. Nyní se budu touto charakteristikou pozice muže „na mateřské“ zabývat podrobněji. To mi později v analytické části umožní ukázat, v jakých ohledech se „mateřská“ ve vyprávění ukazuje jako „ženská sféra“ a v jakých ohledech se tomu naopak vzdaluje. Různým aspektům pobytu mužů v „ženské sféře“ se ve Spojených státech podrobně věnovala Williams (1995). Její studie je založena na výsledcích výzkumu zaměřeného na muže uplatňující se v tradičně „ženských profesích“ – tedy profesích, kterým dominují ženy. Příkladem těchto profesí jsou v USA zdravotní sestry, učitelky ve školkách nebo na prvním stupni základní školy, sociální pracovnice či knihovnice. Williams se poměrně zevrubně zabývá situací mužů, kteří do těchto „nemužských“ profesí vstupují. Zaměřuje se mimo jiné na to, zda se tito muži setkávají se stejným druhem problémů jako ženy, které se snaží uplatnit v tradičně „mužských“ profesích. Ukazuje se, že pokud jsou v zaměstnání minoritou ženy, je to pro ně podle Williams přítěží, narážejí na tzv. „skleněný strop“, který brání kariérnímu růstu. Pokud jsou ovšem minoritou muži, stává se to naopak jejich výhodou. Zkušenosti mužů v „ženských“ profesích jsou tak v mnoha ohledech odlišné od zkušeností žen v „mužských“ profesích. Přitom Williams poukazuje na vnitřní nespojitost této zkušenosti – jiná je ve vztahu k vnějšímu okolí (pohrdání muži v „ženských“ profesích, negativní stereotypy) a jiná je uvnitř dané profese (muži jsou po jakémsi „skleněném eskalátoru“ vynášeni k vyšším pozicím, a to i navzdory vlastním potenciálně jiným zájmům a preferencím).25 Williams v této souvislosti odmítá spojování marginalizace s relativním počtem příslušníků menšiny ve vztahu k většině: Diskriminace není jednoduchým vedlejším produktem čísel: sociální organizace práce má tendenci zvýhodňovat určité skupiny pracovníkům oproti ostatním, bez ohledu na jejich proporcionální zastoupení v daném povolání. (Williams 1995, str. 20-21)

26

24

Vytváření vztahu „mateřské“ muže a práce i tomu, jak se „mateřská“ ve vyprávění stává prací, je jedním z témat, jimž věnuji detailní pozornost v analytické části textu. 25 Vörösová (2001) ve své recenzi hovoří o „skleněném výtahu“; v originále „glass escalator“. 26 Tento postřeh Williams považuji za velice cenný. Oproti tomu Maříková vyslovuje ve své práci opačnou hypotézu – „pokud by byla [rodičovská dovolená] ve větší míře využívána muži, došlo by k narušení stereotypů o ženské pečovatelské roli, což by pomohlo odbourat diskriminaci žen na pracovním trhu, a zároveň by muži získali možnost aktivní a bezprostřední účasti na výchově svých potomků“ (Maříková 2003a, str. 5). Ani Williams si ve své studii neudržuje přísně jednostranný pohled a zvažuje vliv výraznějšího uplatnění mužů v „ženských profesích“ na očekávání spojená s genderem. Ani jedna z autorek ovšem nevnímá vstup mužů do „ženské sféry“ jako univerzální řešení vzájemného postavení mužů a žen ve společnosti. K tomuto dilematu se ještě vrátím později v souvislosti se vztahem diskurzivní a nediskurzivní konstrukce reality.

24

Podle Williams je pozice v „ženské“ profesi pro muže problematická, protože znamená potenciální zpochybnění jeho maskulinity. Muži v „ženských“ profesích proto používají různé strategie pro zachování a potvrzení své maskulinity. Těmito strategiemi usilují o to, aby byli stále chápáni jako muži – i když pracují v mateřské škole. Právě proto není podle Williams důvod, aby více mužů v těchto pozicích samo o sobě měnilo stereotypní vnímání genderových rozdílů. Spíše naopak – muži jsou v těchto pozicích „jinak“ než ženy, různými strategiemi posilují svou maskulinitu, odlišnost, vydělují se od žen a aspirují k „maskulinnímu ideálu“, jehož extrémním ztělesněním je např. Arnold Schwarzenegger.27 Tím, že k tomuto ideálu muži aspirují, posilují ho – jejich pozice v „ženské sféře“ tedy neoslabuje genderové stereotypy. Jaké strategie podle Williams muži používají, aby se odlišili od „ženského prostředí“ a přihlásili se k „maskulinnímu ideálu“? Jsou to: 1) Specializace v určitých oblastech, které jsou spojovány s muži (zjednodušeně řečeno, zdravotní „bratři“ se uplatňují na pohotovosti nebo na psychiatrii, ne v porodnictví apod.) 2) Zdůraznění maskulinních charakteristik vlastní práce (vyzdvižení role moderních technologií, se kterými muži pracují, prestiž pracoviště, ženy jsou sekretářky, ale muži asistenti apod.) 3) Aspirace na vyšší pozice (ředitel školy apod.) 4) Distancování se od vlastní práce, odmítání vazby na danou profesi jako takovou (muže k tomu přivedla náhoda, je to odrazový můstek k dalšímu vzestupu, je to pojistka, kde se uplatní vždy apod.) Každá z těchto strategií s sebou nese ustavení diference a nadřazenosti ve vztahu k ženám. Paradoxně tedy muži v netradičních povoláních potenciálně a ve skutečnosti reálně podporují hegemonickou maskulinitu a pro sociální organizaci genderu představují ve výsledku jen malé ohrožení. (Williams 1995, str. 141)

Podle Williams každý muž nějakým způsobem udržuje a potvrzuje svou maskulinitu – stejně tak ženy pracují s vlastní femininitou. Pozice v „ženské sféře“ ovšem představuje, jak už jsem poznamenala, potenciální zpochybnění maskulinity daného muže. Williams sice odmítá nereflexivně nahlížet muže v „ženských“ profesích jako anomálie, zároveň ovšem odkazuje k vysoké problematičnosti jejich pozice. Pro muže v těchto profesích je podle Williams vrcholně důležité udržovat

27

Williams hovoří v tomto smyslu o hegemonické maskulinitě, tak jak ji definoval Connell (1995). To souvisí s celkovou feministickou orientací jejího textu, ve kterém hraje přední roli nadvláda mužů nad ženami. (Více či méně výrazné feministické ladění je ostatně přítomné v řadě dalších citovaných textů věnovaných tematice genderu a rodičovství.) Tímto směrem se zde ubírat nebudu, pokud ovšem odhlédneme od feministického ladění, studie Williams poskytuje množství cenných postřehů a zjištění.

25

svou maskulinitu, která čelí potenciálnímu zpochybnění. Tito muži se neustále musí vypořádávat s podezřením, že jsou „zženštilí“, homosexuální nebo se jinak odchylují od „mužského ideálu“. V tomto bodě věřím, že se pozice mužů v „ženských“ profesích v mnoha ohledech blíží pozici mužů „na mateřské“. I oni se ocitají v „ženské sféře“, dělají „ženskou práci“28 a jejich maskulinita čelí stejnému potenciálnímu zpochybnění. Právě v tomto smyslu považuji v této práci pozici mužů „na mateřské“ za potenciálně problematickou. Jsou postaveni před úkol být „na mateřské“, v pozici, která hrozí zpochybněním jejich maskulinity – před lidmi, které potkávají na procházce s kočárkem, před kolegyněmi a kolegy z práce, před maminkami na mateřské, před kamarády z hospody, před svou vlastní ženou, před sebou samým... K otázce po tom, jakými cestami muži ve vyprávění vykreslují svou „mateřskou“, se pak přidávají další. Lze v jejich vyprávěních rovněž identifikovat nějaké „strategie“, kterými docilují potvrzení své maskulinity? Jsou tyto strategie podobné těm, které popsala Williams? Na tomto místě je důležité poznamenat, že Williams ve své práci skrze rozhovory s muži v „ženských“ profesích přistupuje k realitě – k reálným strategiím, které muži v praxi používají pro potvrzení své maskulinity. O těchto strategiích Williams s muži v rozhovorech hovoří a právě skrze rozhovory se k nim dostává. Můj přístup v této práci je ovšem odlišný – zaměřuji se na jazykové strategie, které se projevují ve vyprávění, jejich vazbu na realitu zde ponechávám otevřenou. Půjde zde tedy čistě o způsoby, kterými je ve vyprávění pozice daného vypravěče „na mateřské“ vykreslována. Williams si muže v „ženských“ profesích vybírá, protože jejich nemužská situace zpochybňuje maskulinitu a oni jsou tedy více vnímaví ke strategiím, které pro její utvrzení používají. Já si muže „na mateřské“ vybírám proto, protože jejich situace je analogicky k mužům v „ženských“ profesích potenciálně problematická a předpokládám, že určité strategie ve svých vyprávěních použijí, aby tuto problematičnost redukovali. Druhým bodem, v němž se zde vůči práci Williams vymezuji, je samotný pojem „strategie“. Ten je významově spojen s „aktivním ovlivňováním okolí“, skrývá se za ním nějaký úmysl. Je zde aktér, který realizuje strategie, aby ovlivnil publikum (srov. Goffman 1986 a 1999). V mých očích ovšem prezentace vlastní „mateřské“ ve vyprávění nemusí být nutně takovouto strategickou hrou. Vypravěč jistě může zcela vědomě manipulovat tím, jak jeho slova přede mnou a před dalším očekávaným publikem vyznějí. Stejně tak ale vypravěč nemusí (a ani nemůže) sledovat všechny možné interpretace svého vyprávění. Za vyprávěním se nemusí nutně skrývat úmysl, vědomá činnost vypravěče. V tomto smyslu dám v následujícím textu před pojmem strategie přednost pojmu „figura“ – který poněkud neosobněji odkazuje k fungování samotného vyprávění. 29

28

Výše jsem poznamenala, že kategorie maskulinity a femininity jsou konstruovány vztahově, v mnoha ohledech jako vzájemné protiklady. V tomto smyslu dělat „ženskou práci“ de facto znamená dělat „nemužskou práci“. 29 K těmto souvislostem se ještě dostaneme v metodologické kapitole, protože mají vztah k povaze použité analytické metody.

26

Muži, kteří se pohybují v „ženské sféře“, získávají v posledních letech pozvolna prostor i v textech, které nejsou věnovány primárně oblasti pracovních vztahů jako studie Williams. Při hledání prací věnovaných mužům na rodičovské dovolené jsem se nesetkala s větším úspěchem (kromě textů věnovaných institucionálnímu rámci a možnostem vlivu opatření sociální politiky na reálné chování mužů). V souvislosti se zkoumáním pozice mužů v „ženské sféře“ se v anglosaské literatuře prosazuje širší koncept, který přesahuje vymezení mužů „na mateřské“ používané v této práci – jde o muže v domácnosti (househusbands) či také otce v domácnosti (stay-at-home fathers).30 Pod tato pojmenování jsou zahrnováni muži, kteří zůstávají v domácnosti – mohou, ale nemusejí zároveň pečovat o děti různého věku. Andrea Doucet (2004) je autorkou rozsáhlého výzkumu, který (mimo jiné) zahrnuje 70 otců v domácnosti (stay-at-home fathers). Ve své studii se věnuje tematice, která je velice blízká mému okruhu zájmu – vztahům, které tito muži v narativech budují mezi prací a rodinou. Při zkoumání jednotlivých narativů se Doucet zaměřuje na to, že ačkoli tito muži zůstávají v domácnosti, jsou zároveň stále spojeni s tradičně maskulinními zdroji identity, jakým je například placené zaměstnání. Z tohoto důvodu vytvářejí ve svých narativech komplexní soustavy vztahů mezi domovem, placenou a neplacenou prací a ideálem „normální“ maskulinity. Jejich pozice v domácnosti nepředstavuje v narativu popření maskulinity; Doucet se věnuje tomu, jakými cestami se to děje, jak je na jednu stranu řada femininně identifikovaných rysů (péče o děti...) zahrnována do maskulinní sféry a jak je na druhou stranu do hry přizváno množství maskulinně identifikovaných charakteristik a činností (opravy na domě...). Tito muži tak nepředstavují podle Doucet zpochybnění či popření ideálu „normální“ maskulinity, ale spíše vytvářejí určitou specifickou verzi realizace tohoto ideálu. Podobnou tematikou se zabývá rovněž Mary D. Vavrus (2002) při zkoumání toho, jak jsou otcové v domácnosti (stay-at-home dads) prezentováni v televizních pořadech. Vavrus poukazuje na to, že v tomto aktu reprezentace hraje kromě ideálu „normální“ maskulinity velkou roli ideál nukleární rodiny střední třídy. V příbězích o mužích v domácnosti jsou jednoduše zaměněni rodiče – muž se dostává na místo ženy, žena na místo muže. Tímto procesem je v konečném důsledku podpořen ideál nukleární rodiny jako „přirozeného“ uspořádání rodinných vztahů. Zpochybnění, které tyto reprezentace představují pro ideál „normální“ maskulinity, je dále podle Vavrus omezené – v některých ohledech je tento ideál naopak upevněn. V souvislosti s ideálem nukleární rodiny je například zesílen důraz na spojení maskulinity a heterosexuality a rovněž na to, že muž se musí rodičovské roli naučit, kdežto u ženy se očekává přirozený „mateřský instinkt“ nebo „talent“. Při analýze vyprávění mužů „na mateřské“ se setkáme s ideálem „normální“ maskulinity znovu. Uvidíme, jak se stává kontextem pro vykreslení pozice vypravěče v „ženské sféře“ – bude30

To bezpochyby souvisí rovněž s tím, že například ve Spojených státech není institut rodičovské dovolené rozvinut v podobě srovnatelné s našimi podmínkami a muži volí k odchodu do domácnosti častěji jiné strategie. Podrobněji jsem se této tematice věnovala výše.

27

me svědky toho, jak se vypravěči ve vyprávění k „normální“ maskulinitě vztahují, v jakém ohledu toto dominantní pojetí maskulinity posilují a potvrzují a v jakém ho naopak modifikují a rozšiřují. Než se vydáme tímto směrem, vysvětlím ještě stručně, proč jsem se, inspirována textem Gillespie (2000), rozhodla hovořit právě o „normální“ maskulinitě a nezvolila jsem jiné označení (například Connellovu „hegemonickou maskulinitu“ apod.; Connell 1995). Následující dvě krátké kapitoly jsou věnovány vztahu maskulinity a „normality“ a dále je krátce naznačena morální závaznost těchto kategorií.31

MUŽI „NA MATEŘSKÉ“ JAKO VÝJIMKA Z PRAVIDLA Z části, kterou jsem věnovala celkovému přehledu, vyplynulo, že mužů „na mateřské“ není mnoho – počet mužů, kteří vyhovují mému zadání, v České republice představuje méně než jedno procento z celkového počtu osob „na mateřské“. V naší společnosti je tedy stále poměrně neobvyklé, aby byl v rodině právě muž tím z partnerů, který odchází „na mateřskou“. Muži „na mateřské“ v tomto smyslu tvoří „menšinu“, jsou „výjimkou z pravidla“. Nabízí se otázka, nakolik jsou muži „na mateřské“ vlastně výjimeční. Prvním aspektem výjimečnosti mužů „na mateřské“ je jejich nízký počet v relaci k ženám. Maříková (2003a) dochází ve své studii k závěru, že pozice muže pečujícího o dítě u nás navzdory nízkému počtu není vnímána jako tak neobvyklá, jak se často předpokládá. Muž „na mateřské“ je „stále častěji vnímán jako něco „normálního“, resp. ne-výjimečného, a to i přesto, že reálně mužů na rodičovské dovolené příliš není“ (Maříková 2003a, str. 89). Kromě Maříkové (2003a, 2003b a 2003c) se pozicí mužů „na mateřské“ v České republice zabývá rovněž Červenka (2003). Když se ovšem na zjištění obou autorů zaměříme podrobněji, ukazuje se, že vypovídají více o tom, že muž „na mateřské“ je vnímán spíše pozitivně, méně však o tom, zda je nebo není vnímán jako „odlišnost“, „výjimečnost“, „ne-normálnost“. To, že muži „na mateřské“ u nás nejsou vnímáni negativně, totiž ještě nemusí znamenat, že nejsou vnímáni jako „výjimeční“.32

31 32

Gillespie (2002) spojení „normality“ a femininity ve svých úvahách dále nerozvádí. Tabulka 5 Reakce na odchod kolegy na rodičovskou dovolenou Škála % Škála % Vadilo by mu to 3 Přišlo by mu to divné 11 2 5 2 15 3 13 3 19 4 13 4 13 Nevadilo by mu to 64 Nepřišlo by mu to divné 42 Zdroj: Červenka, J. (2003). Rodičovská dovolená a postavení žen a mužů z hlediska možností ekonomického uplatnění. Praha: CVVM.

Z tabulky je zřejmý obecně poměrně liberální a vstřícný postoj k mužům na rodičovské dovolené zjištěný u ekonomicky aktivní populace – pouze 8% respondentů se přiklonilo k opačnému pólu škály. Podobně vstřícné postoje se objevují i v odpovědích na druhou otázku – nicméně podíl respondentů, kteří by odchod kolegy na rodičovskou dovolenou považovali za divný, je oproti podílu těch, kterým by to vadilo, přibližně trojnásobný.

28

Je důležité podívat se na věc i z opačné perspektivy a uvědomit si, že na tom, kdo to vlastně jsou muži „na mateřské“ a nakolik jsou výjimeční, se podílí velké množství diskurzů, populárních i odborných (srov. např. Lupton a Barclay 199733). Na roli diskurzů poukazuje rovněž Williams (1995) - ve svém textu reflektuje diskurzivní konstruování mužů v „nemužských“ profesích jako „anomálií“. Tato představa je podle Williams živena jednak populární kulturou, je ale také (často neuvědomovaným) předpokladem vědecké práce v oblasti gender studies: Základním předpokladem většiny výzkumů v oblasti genderu a práce je, že pokud by si mohli volně vybrat, pracovali by muži i ženy v převážně mužských profesích, protože jsou obecně lépe placené a mají větší prestiž než profese převážně ženské. Několik mužů, kteří ochotně „překročí hranici“, jsou jistě ... „anomálie“. (Williams 1995, str. 2-3)

Z hlediska diskurzivního konstruování reality jsou muži „na mateřské“ základem a zároveň produktem množství diskurzů vztahujících se k maskulinitě, femininitě či k rodičovství. Ve smyslu Gillespie (2000) úvah o femininitě a mateřství by diskurzy spojené s pozicí muže „na mateřské“ mohly potenciálně vést k transformaci či zpochybnění existujících diskurzů maskulinity. 34 Muž „na mateřské“ se nenápadně prosazuje jako alternativa35. Podle Vavrus (2002) už jen samotné objevování se otců v domácnosti (stay-at-home fathers) jako předmětu televizního zpravodajství naznačuje, že dokonce i na začátku jednadvacátého století jsou aktivity těchto mužů vnímány jako odklon od typických aktivit rodičů (Vavrus 2002, str. 365). Vzhledem ke způsobům, jak je ve společnosti vytvářena a realizována maskulinita, představují muži „na mateřské“ určitou výjimku z pravidla – pohybují se v „ženské sféře“ a jejich pozice je ve vztahu k ideálu „normální“ maskulinity vnitřně problematická. Nejen nízký počet, ale především pozice v „ženské sféře“ nás tak přivádějí k možnosti pohlížet na muže „na mateřské“ jako na jakousi „odchylku od normy“. Způsoby, jakými se vypravěči s touto svou „ne-normalitou“ vypořádávají ve vyprávění, a zda se s ní vůbec vypořádávají, představují další téma, kterému se budu během analýzy věnovat.

33

Text Lupton a Barclay (1997) je zaměřen v prvé řadě na diskurzivní konstruování otcovství. Autorky se snaží obsáhnout dominantní typy diskurzů, které se na konstrukci podílejí, jak odborné, tak laické povahy. 34 Ve srovnání s Gillespie jsou výše naznačené pozice Doucet (2004) či Vavrus (2002) umírněnější – tyto autorky se přiklánějí spíše k variantě omezeného transformačního potenciálu uvedených diskurzů. 35 Pro ilustraci různorodosti tematizace mužů „na mateřské“ v České republice mohou posloužit následující příklady: muži „na mateřské“ figurují v televizních pořadech (např. ČT2 12.1.2004: Jak se žije otcům na mateřské podle Romana Motyčky; ČT1 15.11.2004: Evropa dnes: rovnoprávnost začíná doma. Nejen o mužích na rodičovské dovolené aj.), v novinách (jen Lidové noviny např. 15.5.1999, 16.3.2000, 27.3.2000, 5.4.2000, také Právo 18.4.2000 a další) a v nejrůznějších časopisech (např. Reflex 43/2000, Marianne 17.11.2003, ale rovněž Katolický týdeník podzim 2004, Revolver Revue jaro 2003 a další.) a stává se tématem vědecké práce a výzkumů i statistik ČSÚ (viz. výše citované studie Maříkové, Červenky apod. a rovněž Šmídová 2003). Muži „na mateřské“ jsou předmětem literárního zpracování (např. Šabach 2003), to, že je muž „na mateřské“, stojí za zmínku v pořadu jako Prima vařečka (PRIMA 26.4.2004), muž „na mateřské“ je předmětem zájmu v pořadu Českého rozhlasu 6 Hovory na bělidle (23.3.2004), muži „na mateřské“ jsou samostatnou rubrikou serveru Rodina.cz atd. Tento přehled zdaleka není vyčerpávající, jeho účelem je pouze nastínit množství diskurzů, které se s muži „na mateřské“ spojují.

29

Kategorie „normality“ a „ne-normality“ jsou vystavěny ve vzájemné relaci a vztahují se k sobě navzájem – jedna bez druhé nedává smysl (srov. např. Schildmann 1999; Moser a Law 1998). Zatímco „normalita“ je podle Schildmann neurčitá a nejasně vymezená, „ne-normalita“ je jasně definována svou opozicí k „normalitě“. „Normalita“ mimoto představuje vzor pro „nenormalitu“ – je to norma, ke které se „ne-normalita“ vždy vztahuje, o jejíž napodobení často usiluje (Yngvesson a Mahoney 2000). Tím je zpětně „normalita“ jako vzor posilována.36 Yngvesson a Mahoney se tomuto vztahování se „ne-normality“ k „normalitě“ věnovali na případu rodin s adoptovaným dítětem. Tyto rodiny neustále usilují o to, přiblížit se ideálu „normální rodiny“, jejíž členové jsou spojeni pokrevním poutem. Tímto úsilím ovšem posilují ideál „normální rodiny“ a jejich odlišnost je ještě více viditelná. Ve snaze být celými, skutečnými rodinami reprodukují adoptivní rodiny právě ty rozdíly, které jsou nuceny popírat. (Yngvesson a Mahoney 2000, str. 87)

Podle Nebeského (2003) lze identifikovat několik způsobů, kterými se „ne-normalita“ k „normalitě“ vztahuje. V jeho textu „normalita“ konkrétně zastupuje ideál „normální“ sexuality, figuruje jako vzor, kterému se jakákoli verze „ne-normality“ („ne-normální“ sexuality) usiluje v určitých ohledech přiblížit – a zároveň s ním nesplynout. Takovýmto vzorem je v sociální realitě libovolná sdílená představa o náplni určité kategorie. Výše jsme se dotkli toho, že sdílené obecné představy o genderu jsou vzorem toho, jak být ve společnosti ženou nebo mužem. Tyto vzory jsou pak konkrétními praktikami realizovány. Ve studii Williams (1995) se ve stejném duchu muži přibližují „hegemonické maskulinitě“. Ve smyslu textu Gillespie (2000) jde o „normální“ maskulinitu – o dominantní pojetí maskulinity ve společnosti. Otázka po tom, jakými způsoby je vykreslována pozice vypravěče v „ženské sféře“, nás tak přivádí ke zvýznamnění vykreslení této pozice ve světle ideálu „normální“ maskulinity. Ve svém textu se Nebeský věnuje jazykovým37 strategiím, kterými se „ne-normální“ menšina „vyznavačů BDSM38“ vztahuje k „normální“ většině. Podle Nebeského se ve vymezování projevují dvě v podstatě protichůdné tendence. Předně se „ne-normální“ menšina ve vztahu k „normální“ většině nějakým způsobem legitimizuje (vůle k normalitě). Možnosti legitimizace jsou dvě – jednou je zpochybnění pojmu „normality“ – je rozšířen natolik, aby mohl pojmout dostatečné množství

36

Výše jsem se věnovala tomu, že takovouto normou je rovněž Williams (1995) prezentovaný „maskulinní ideál“, k němuž se muži v „ženských profesích“ vztahují. Jejich přítomnost v „ženské sféře“ je v rozporu s „maskulinním ideálem“, představuje tedy „ne-normalitu“. Vztahováním se k ideálu „normality“ je tento ideál posilován. 37 V kontrastu k „realistickému“ přístupu Williams. 38 Jde o alternativní sexuální praktiky. Zjednodušeně: BD = Bondage and Dominance/Discipline, SM = Sadism and Masochism. V Nebeského textu je ovšem povaha komunity, na které jazykové strategie vymezování se zkoumá, odsunuta do pozadí. Podrobněji srov. Nebeský (2003).

30

prvků „ne-normality“ („všichni jsme normální“). Druhou možností je naopak zpochybnění normálnosti samotné „normality“ – ta je zobrazena jako souhrn abnormalit („každý je úchylný“). Druhým tlakem, který se v procesu vymezování se „ne-normality“ vůči „normalitě“ projevuje, je podle Nebeského vůle k abnormalitě, tedy tendence zachovat svou „ne-normalitu“, ukázat ji jako lepší a hodnotnější než je „normalita“. „Normalita“ je v tomto ohledu předvedena jako nedostatečná, „ne-normalita“ jako žádoucí. Nabízí se otázka, zda se podobně k „normalitě“ (k „normální“ maskulinitě) vztahují i muži „na mateřské“ – objevují se v jejich vyprávěních podobné figury, které popsal Nebeský?

MASKULINITY, „NORMALITA“ A MORÁLNÍ ZÁVAZNOST Výše jsem se v této kapitole věnovala tomu, jak jsou rozmanité diskurzivní maskulinity každodenním užitím konkretizovány a uváděny v život. Upozornila jsem na to, že diskurzivní formování maskulinity souvisí velice úzce s „normalitou“ – jde o „normální“ maskulinitu, tedy o to, jaké diskurzivní konstrukce maskulinity ve společnosti hrají vedoucí úlohu, reprezentují dominantní formulace maskulinity a očekávání spojená s jejich realizací konkrétními muži. V tomto smyslu jsou ovšem nejen ztělesněním „normality“, ale zároveň představují morálně závazné vzory – normy. Pozice mužů „na mateřské“ jako realizace alternativního modelu v tomto světle získává morální význam. Na úzké spojení „normality“ a „ne-normality“ s morálkou poukázal ve své práci již Mead (1997). V jeho koncepci je morálnost spojena se samotnou existencí Self. Odkaz k „normalitě“ se skrývá pod pojmem „zobecnělého druhého“, k němuž se Self vztahuje. Postoj „zobecnělého druhého“ není v Meadově koncepci morálně neutrální, ale naopak reprezentuje očekávání a normy společnosti, jež jsou pro jednotlivce morálně závazné. Tímto způsobem, skrze samotnou sebereflexi jednotlivce, je nad ním uplatňována sociální kontrola. Existence Self je tedy v Meadově koncepci nezbytnou podmínkou uplatnění sociální kontroly a efektivního zapojení jednotlivce do společenského celku. Ve vztahu k mému předmětu zkoumání – k mužům „na mateřské“ – je velice inspirativní text Gerson (2002), který se orientuje na spojení genderu a morální odpovědnosti. Další zajímavou prací je článek McCarthy et al. (2000) věnovaný spojení morální závaznosti a rodičovství ve vyprávění rozvedených rodičů. Oběma studiím lze vytknout důraz na výlučné spojení morální závaznosti s genderem, resp. s rodičovstvím. Spojení morálky s vytvářením vlastní identity v narativu však jistě není výlučnou charakteristikou pouze vyprávění rozvedených rodičů. Ve vyprávění je vytvářena a prezentována identita, kterou vypravěč považuje za žádoucí (srov. např. Goffman 1986 a 1999; Yngvesson a Mahoney 2000; Andrle 2001). Andrle (2001) připomíná, že není možné vytvořit neut-

31

rální sebeprezentaci, prezentovat sám sebe nezávisle na kontextu (context-free). Sociálně normativní kontext, k němuž je vypravěč ve vyprávění vztahován, není neutrální, je spojen s morálností. Spojení vytváření vlastní identity s morálností je charakteristické pro každé vyprávění, ne jen pro vyprávění rozvedených rodičů či vyznavačů BDSM. V těchto vyprávěních je ovšem morálnost vykreslování vlastní pozice jaksi viditelnější. Skrze vyprávění vypravěčů v potenciálně morálně pochybných pozicích je pak morálnost přítomná i v tom nejobyčejnějším vyprávění kohokoli mnohem lépe rozpoznatelná. Apel na vyznění vyprávění mužů „na mateřské“ jako prezentace morálně akceptovatelné identity by jistě představoval další zajímavou oblast zkoumání. Vzhledem k omezenému rozsahu tohoto textu se zde tomuto tématu podrobněji věnovat nemohu.

POUŽITÁ METODA HLEDÁNÍ JEHLY V KUPCE SENA Jako nejzávažnější a v konečném důsledku fatální nástrahu své diplomové práce jsem od počátku vnímala získání kontaktů na muže „na mateřské“. To bylo podloženo několika důvody. Předně, výše jsme se podrobně věnovali tomu, že mužů „na mateřské“ v České republice rozhodně není mnoho. Při nízkém počtu jsem nenacházela příliš mnoho důvodů, proč by se tito muži měli znát mezi sebou – efekt „sněhové koule“ se zdál poměrně nepravděpodobný. Později se ukázalo, že muži „na mateřské“, se kterými jsem provedla rozhovor, buď neznali žádného dalšího muže ve stejné situaci, nebo znali podobných mužů naopak hned větší množství. Buď tedy byli široko daleko sami jediní „na mateřské“, nebo věděli ve svém okolí o dalších mužích, i když se s nimi třeba přímo nestýkali. Jako první pokus o získání nějakých kontaktů jsem oslovila větší množství lidí ve svém okolí. V obavě, že nebude možné získat potřebný počet rozhovorů, kterou dále podpořily podobné obtíže Maříkové (2003a), jsem kolem sebe rozpoutala všeobecný „hon“ na muže „na mateřské“. Jeho výsledky na sebe nechaly několik měsíců čekat. Nakonec se ovšem moje pesimistická očekávání naprosto nepotvrdila. Během přibližně pěti měsíců se mi podařilo získat téměř třicet potenciálních kontaktů na muže „na mateřské“ a své hledání jsem byla nucena rychle ukončit. Vzhledem k povaze metody, kterou v této práci k analýze rozhovorů používám a které se budu podrobněji věnovat v následující kapitole, jsem nebyla sama schopna toto množství zpracovat. Dostala jsem se paradoxně do opačných obtíží, protože získaný kontakt často v podstatě znamená přímo závazek provést rozhovor. V této práci jsou použita vyprávění pěti mužů na „mateřské“, pořízená polostrukturovaným rozhovorem. Cenným pomocníkem při vytváření kostry rozhovoru mi byla studie Lupton a Barclay (1997), která je mimo jiné věnována rozhovorům s muži, do jejichž života vstoupilo dítě poprvé a kteří se aktivně podíleli na péči od nejútlejšího věku dítěte. Druhým důležitým východiskem mi byl 32

text Schwalbe a Wolkomir (2001), který se zabývá problematikou pořizování rozhovorů s muži. Interview je vykresleno jako situace, která představuje pro muže jednak ohrožení maskulinity a jednak příležitost maskulinitu prokázat. Kostru rozhovoru jsem s pomocí těchto textů vytvořila na základě pilotního rozhovoru s ženou na mateřské dovolené. Podrobnější rozpracování jednotlivých tematických celků je k nahlédnutí v Příloze 2. Pilotním rozhovorem jsem se snažila získat představu o tom, zda moje struktura otázek bude dávat vypravěčům smysl a zda bych měla zařadit ještě nějaké další tematické bloky. Také jsem měla v úmyslu vyzkoušet, jak bude probíhat interview v kontextu „mateřské“, v přítomnosti dítěte, v domácnosti ženy. Důvodem, proč jsem zvolila právě ženu na mateřské, bylo, že pilotní rozhovor jsem prováděla v době, kdy jsem měla k dispozici pouze jediný kontakt na muže „na mateřské“.

PŘÍSTUP K VYPRÁVĚNÍ Výše jsem tuto práci vymezila vůči „realistickému“ přístupu Williams (1995) – v kontrastu s její prací zde při zkoumání vyprávění mužů „na mateřské“ nepůjde o to, zda realita je „skutečně“ taková, jak se ukazuje během rozhovoru. Nebudu se snažit vysledovat realitu, která stojí vyprávění jako předloha, je ve vyprávění zobrazena a skrze vyprávění vystopovatelná. Budu se zde zabývat vyprávěním jako realitou samou o sobě. V etnometodologickém smyslu mne bude zajímat, jak je ve vyprávění vykreslena pozice vypravěče v „ženské sféře“. Jakými mechanismy je vztažena tato pozice vypravěče k dilematu „normality“ a „ne-normality“. Druhým směrem, kterým by se mé úvahy mohly ubírat, je sledování identity/self, jež se ve vyprávění mužů „na mateřské“ vytváří. Svou pozornost bych mohla zaměřit na identitu/self vypravěče jako na východisko či výsledek vytvářeného vyprávění. Nebo bych mohla pohlížet na vyprávění primárně jako na proces formování a transformování identity/self vypravěče či dokonce jako na identitu/self samotné. Ani tuto optiku zde nepřijmu. Nechci tím zpochybnit, že ve vyprávění se vytváří a přetváří identita či self vypravěče, která získává trvalejší charakter. Budu se ovšem dívat na vyprávění z jiné perspektivy – zaměřím se na to, jakými způsoby se vypravěč ve vyprávění stává právě tím či oním. Jakými mechanismy se stává vykazatelně39 mužem „na mateřské“.40

ANALÝZA ČLENSKÉHO KATEGORIZOVÁNÍ Jedním ze základů etnometodologické perspektivy je představa, že interpretace a interpretovaná situace od sebe v sociálním světě nejsou odděleny. Pro etnometodologa tím, že lidé dávají

39

Jde o etnometodologickou „accountability“. Pro možné způsoby přístupu k vyprávění/narativu jako zdroji sociologického poznání srov. např. velice inspirativní text Vladimíra Andrle (2001). 40

33

situaci smysl a význam, ji současně vytvářejí – akt interpretace se stává součástí situace samotné. Tato reflexivita pak může být přetavena do podoby, kterou se pokouší postihnout právě analýza členského kategorizování – „když lidé něco říkají, tak tím zároveň něco dělají“. Analýza členského kategorizování je jednou z možností, jak se lze pokusit postřehnout ono „dělání“. Podle Sackse (Silverman 1998) je součástí uchopování světa mimo jiné začleňování lidí, věcí, událostí apod. do kategorií. Tyto kategorie úzce souvisí s typy a předsudky, které jsou východiskem pro přistupování ke konkrétnímu. Právě jako odkazy k předpokládaným typům a vzorcům („background expectancies“, Garfinkel 1967) získávají konkrétní situace smysl. Ten ovšem nikdy není konečný, je naopak vždy prozatímní a neustále upravovaný. Ani kategorie ovšem nejsou statické „krabice“, do kterých je okolní svět vměstnáván, ale které se přitom samy nemění. I ony mají stejně sociální povahu, jsou prozatímní a neustále v pohybu. Sacks důrazně odmítá představu jakéhosi „slovníku“, do kterého si lidé chodí pro položku, která se jim právě hodí. V kategorizování se tedy spojují obě stránky sociálního života, omezení s neutuchající tvořivostí. V daném kulturním kontextu mají lidé jistě k dispozici určité kategorie, určité prostředky, kterými je možné svět uchopit – a které představují zároveň omezení. Kategorizační aktivita jednotlivce není zcela volná, je dána kontextem komunity, ve které se pohybuje a ve které funguje velké množství vzorců a stereotypů, mnoho způsobů, „jak se věci obvykle/správně41 pojmenovávají“. Omezení ovšem není nekonečné, kategorie nejsou neměnnými entitami, ale naopak s jejich významy je možné neustále pracovat, posouvat je, vytvářet nové kategorie. Vždyť silnou stránkou jazyka je právě to, že kombinací relativně malého množství výrazů s nekonečným množstvím kontextů dosahuje nekonečné rozmanitosti, bohatosti a také flexibility. Význam je kontextově vázán, je spojen se situací, mluvčími, tím, co již bylo řečeno... Na tuto povahu kategorií ovšem lidé obvykle nemyslí. Kategorie, které používají, se do určité míry jeví jako pevné a neměnné, jako zvnějšku dané – a tedy omezující. Řečeno s Gubrium a Holsteinem sociálně konstruované kategorie „...ožívají a zdánlivě existují mimo jazyk, ... stávají se objekty zkušenosti“ (Gubrium a Holstein 2000, str. 86)42. Řečeno jinými slovy, etnometodologie a z ní vycházející analýza členského kategorizování se podle Sackse soustředí na strukturní rysy tzv. common sense, na způsob jeho fungování. Pokud se jedná o kategorizování, jde o to, jak lidé popisují svět, jak vybírají kategorie – a především: co tím vlastně „dělají“. Jde o problematizování samozřejmé kategorizační aktivity, rozkrytí jejího fungování a jejích důsledků. Proč analýza členského kategorizování? Členství je důležitou součástí celé perspektivy, je odkazem na kompetenci, kterou mají lidé jako členové určité kolektivity. Takto rozumí tomu, co je právě na pořadu dne, kompetentně jednají, mluví a dokonce i vědí. Tak představují důvěryhodné 41

„...to, jak definujeme aktivitu, ji morálně konstituuje.“ (Silverman 1998, str. 85). Toto spojení mezi obvyklostí a správností není náhodné, na to jsme již narazili výše, když jsme se věnovali morální závaznosti. 42 Procesu objektivace jsem se již věnovala výše.

34

členy komunity. Členství tedy není odkazem k jednotlivci, ale ke kompetenci, kterou jednotlivec v dané komunitě má (ten Have 2003). Ve stejném duchu hovoří Andrle (2001) o vytváření „sdíleného smyslu kulturního spolu-členství“ (a shared sense of cultural co-membership). Z tohoto hlediska je vyprávění interakcí, je společně produkováno vypravěčem a publikem ve vztahu ke konkrétní situaci, ve které se odehrává. Kategorie, které členové při kategorizování světa používají, mohou tvořit sady či kolekce. To jsou kategorie, které členové používají společně, které spolu souvisí, které k sobě patří. Takovou kolekcí je například „rodina“, kam patří kategorie „táta“, „máma“, „dcera“, „syn“ a další. Při kategorizování jsou navíc k dispozici vždy alespoň dvě kolekce – členové tedy při aktuální kategorizaci v konkrétní situaci používají některé kategorie, zatímco jiné ne. Otázkou analýzy potom může být: co se v této situaci vytváří použitím právě této kategorie z právě této kolekce? Co se tím „dělá“? Sacks upozornil na mnoho dalších aspektů členského kategorizování a vysledoval množství pravidel, mimo jiné to, že jedna osoba, událost či situace apod. nemůže být identifikována další kategorií ze stejné kolekce. Kolekce je přitom členy používána jako jednotka – nesčítají se maminky nebo děti, ale rodiny. Pokud jsou dále při kategorizaci použity kategorie, které lze chápat jako členy téže kolekce, pak jsou tak chápány. Také lze identifikovat takzvané kategoriálně vázané aktivity, u nichž platí oboustranný vztah: daná kategorie implikuje vázanou aktivitu a naopak aktivita kategorii. ...na základě kategoriální vázanosti řady aktivit je možné vyjádřit negativní morální hodnocení lidí popsáním jejich chování z hlediska vykonávání či obcházení aktivit nepatřičných k jejich sociální identitě. Například může být přípustné, aby rodič „trestal“ dítě, obvykle je ovšem nepřijatelné, aby dítě „trestalo“ rodiče. (Silverman 1998, str. 85)

Kategorie také nejsou morálně neutrální a kategorie v kolekci mohou být hierarchicky uspořádané. V tomto bodě se spojuje členské kategorizování s pozicováním (srov. např. Davies a Harré 2002). Pokud jsme se ptali, co se použitím určité kategorie „dělá“, pak jednou z odpovědí může být právě pozicování. Použitím určité kategorie může mluvčí pozicovat sám sebe v relaci k ostatním lidem. Tímto krokem mluvčí umisťuje do určité pozice nejen sebe, ale i druhé lidi, dává jim místo ve své promluvě – a tedy ve světě. Z perspektivy dané pozice také pohlíží na svět. Je důležité uvědomit si, že kategorizování určitých lidí, věcí, situací apod. může, ale nemusí nutně být výrazem vědomého záměru mluvčího. Z etnometodologické perspektivy je kategorizování jednou z metod, které lidé používají, když „dělají sociální realitu“, bez ohledu na to, zda si to uvědomují či nikoli. Je jedním ze způsobů, jak dát smysl a význam událostem, situacím, lidem atd. A nejen objekty etnometodologického výzkumu takto přistupují ke světu. Podobně i etnometodologové využívají při uchopování světa stejné metody common sense. Také se nepokoušejí tvrdit, že to tak není; jejich snahou je ale jejich používání reflektovat. Etnometodologie se tak nezastavuje u 35

konstatování, že lidé v běžném životě vměstnávají realitu do kategorií. Výrazem stejné kategorizační aktivity je v tomto smyslu také každá vědecká práce, tedy i členská kategorizační analýza. (srov. ten Have 2003).

ETNOMETODOLOGIE A KAŽDODENNOST Pro etnometodologickou perspektivu je charakteristické, že se zabývá „přirozenými situacemi“ – každodenní interakcí, běžnou konverzací apod. Není to zkoumání exotického či neobvyklého, ale právě zkoumání běžnosti a obvyklosti, co etnometodologa nejvíce přitahuje. Jak dávají lidé v každodenní praxi světu význam? Jak mu rozumějí? Jak spolu dokáží komunikovat a sdílet společný svět? Jak to, že si důvěřují a že dokáží mluvit o tomtéž? Narušení „přirozenosti“ a každodennosti dění něčím nezvyklým v tomto smyslu představuje spíše překážku. Jak je potom možné, že tuto perspektivu a analytickou metodu, která z ní vychází, chci uplatnit na vyprávění mužů „na mateřské“? Není omylem hlásit se k etnometodologii a zkoumat neobvyklou situaci muže, který se pohybuje v „ženské sféře“? Na tuto otázku lze nalézt dvě odpovědi. Má práce vychází z předpokladu, že muž „na mateřské“ je v potenciálně problematické situaci – jeho přítomnost v „ženské sféře“ do jisté míry hrozí zpochybnit jeho maskulinitu. Tato problematičnost je navíc oživena a aktivizována situací rozhovoru – jako „žena-výzkumnice“ přicházím za mužem „na mateřské“ se žádostí o rozhovor. Neexistuje žádná výmluva ani záminka, která by mi umožnila nespecifikovat téma rozhovoru předem. 43 A nakonec jsem takovou výmluvu ani nehledala. Moji vypravěči tak od samého počátku věděli, proč za nimi přicházím se svými otázkami. Věděli, že mě pouze a v prvé řadě zajímají jako muži „na mateřské“. Rozhovor samotný představoval vytvoření problematické situace, která představovala potenciální zpochybnění jejich maskulinity. Tím se posílila problematičnost, která je v pozici muže „na mateřské“ podle mého předpokladu již přítomná.44 Vyprávěcí práce, která by smysluplně propojila maskulinitu mých vypravěčů s jejich pozicí v „ženské sféře“, se stala nutností. Situace, do které jsem sebe a svoje vypravěče dostala, je v tomto smyslu jakousi „situací problematizace jejich mužské identity“. To je okamžik, který vyvolává vyprávěcí práci. Problematizace maskulinity muže „na mateřské“ tím, že s ním přijdu provést rozhovor, nevystupuje jako překážka, která by narušovala „přirozenost“ situace, ale jako zdroj, který zesiluje podle mého předpokladu již existující potenciální zpochybnění jeho maskulinity. Je to ostatně stejná situace, které mů-

43

To souvisí se získáváním mužů „na mateřské“ – neznala jsem je a „mateřská“ byla kritériem jejich hledání. Nejde tedy pouze o problematizaci maskulinity situací rozhovoru, které se věnují Schwalbe a Wolkomir (2001), ale o problematičnost, která je pozici muže „na mateřské“ inherentní.

44

36

že muž „na mateřské“ čelit každý den, ve vztahu ke komukoli. V tomto smyslu je to situace každodenní a obvyklá.45 To nás přivádí k druhé odpovědi – k revizi výše prezentovaného pohledu na etnometodologii. Tak jak jsem etnometodologickou perspektivu doposud vylíčila, představovala by zkoumání „přirozeného“ běhu každodenních obvyklých aktivit bez jejich narušení. Tím se sociolog dostává jako přinejmenším myšlenkově vnější pozorovatel mimo zkoumanou realitu. Takto ale etnometodologie nutně vnímaná být nemusí. Moje aktivita v roli výzkumnice je součástí reality, je to stejná každodennost jako kterákoli jiná.46 Pokud chápu sociologii jako součást reality, pak není nejmenší důvod obávat se, že nemohu vyprávění s muži „na mateřské“ uchopit etnometodologicky.

NENÍ ROZHOVOR JAKO ROZHOVOR Samotná situace rozhovoru představovala pro muže „na mateřské“ poměrně vítané zpestření. Byla jsem vždy přijata velice vstřícně a mile, nikdy jsem se nesetkala s nepochopením nebo s odmítnutím. Rozhovor dokonce znamenal pro některé z mužů situaci, která jim dodávala na prestiži, která pro ně byla ve smyslu společenského postavení určitým přínosem. Kromě jediného se nikdo z vypravěčů příliš nezajímal o to, co budu s jejich vyprávěním dělat, jak ho budu anonymizovat a analyzovat. Důležitější bylo, že jsem přišla a že si budeme povídat o nich a o jejich „mateřské“, navíc na diktafon. Musím říci, že jsem netušila, co to vlastně reálně obnáší, provést rozhovor s mužem „na mateřské“. Provedla jsem sice onen pilotní rozhovor s maminkou na mateřské dovolené, její chlapeček si ovšem vcelku mírumilovně hrál s kostkami vedle mého diktafonu a nechal nás hovořit. Ne každé dítě ovšem dokáže být takto klidné, když se mu rodič plně nevěnuje. První rozhovor, který jsem provedla s mužem „na mateřské“, také byl velice náročný pro mne i pro onoho muže, protože jeho malý synek vyžadoval pozornost, což ztěžovalo soustředění. Proto jsem na některé další rozhovory brala s sebou svého partnera, který dokázal neobyčejně dovedně dítě zabavit a vytvořil tak pro rozhovor nesrovnatelně klidnější prostředí. Situace rozhovoru s mužem „na mateřské“ zahrnuje mnoho aspektů, které se projevují v podobě vyprávění i ve výsledné analýze. Všichni muži, se kterými jsem rozhovor provedla, věděli předem, čeho se bude týkat. Bylo předem jasné, že to, co mne na nich v prvé řadě zajímá, je jejich „mateřská“, jejich pobyt v „ženské sféře“. Tomuto efektu nebylo možné se vyhnout a na základě důvodů uvedených výše jsem se mu naopak ani vyhnout nechtěla. Vycházím z předpokladu, že samotnou situací rozhovoru o „mateřské“ je dále zesílena potenciální problematičnost, která je ve 45

Analogicky postupuje de facto Andrle (2000) – v jeho textu představuje revoluce změnu, která znamená problém pro „životní příběh“, vyžaduje jeho revizi. Je problematizací kontinuity, která je, jak jsme poznamenali výše, ústřední pro ve vyprávění vytvářenou identitu/self. Otázkou potom je stejně jako v této práci, jak se s touto problematickou situací vypravěč ve vyprávění vypořádává. 46 Zvláště v „interview society“, kde se interview vytvářejí na každém rohu – Atkinson a Silverman (1997).

37

spojení muž – „mateřská“ v našich podmínkách již přítomná. Z tohoto hlediska se tematizace vlastní pozice „na mateřské“ stává pro muže problematickým prvkem, kterému se nemůže vyhnout – jeho zpracování ve vyprávění se stává nezbytným. Hovořit s muži o jejich „mateřské“ se skutečně ukázalo jako potenciálně pořádně horká půda. Bylo totiž od první chvíle naprosto zřejmé, proč přicházím se svými otázkami právě za nimi – protože jako muži dělají „ženskou práci“. Přitom se stále prezentují jako muži. Hovořit otevřeně o vlastní „mateřské“ se nezdá být velkým problémem až do chvíle, kdy je „mateřská“ v rozhovoru tematizována jako „ženská sféra“. Jakmile se dostáváme do oblastí rozdílů mezi muži a ženami nebo k domácím pracem, začíná být zřejmá opatrnost, se kterou vypravěči k tématu přistupují. Najednou pečlivě váží slova, vyhýbají se odpovědi, otevřeně budované vyprávění se začne zadrhávat. Přitom dělení světa na „mužský“ a „ženský“ se ve všech rozhovorech dříve či později objevuje – při tematizaci „mateřské“ muže se najednou stává velice aktuální. V takové situaci příslib anonymizace problematičnost uspořádání neřeší. Navíc během rozhovoru nedovolím, aby se vypravěč od tématu příliš odtrhl – je tak doslova nucen tematizovat svou pozici v „ženské sféře“. To, že je rozhovor nahrávaný na diktafon a zahrnuje tak další potenciální posluchače, přispívá ke skutečnosti, že muži velice pečlivě váží, co mi řeknou, a také, jak jejich slova vyznějí. Vyprávějí o své „mateřské“ s větší či menší obezřetností, často je zřejmé, že se snaží vyhnout zobecňujícím a paušalizujícím výrokům. Především v úvodních pasážích vyprávění se dozvídám opatrné a konkrétní výroky, ne zobecňující tvrzení, ta se dostávají ke slovu později. Také se neustále opakuje, že vypravěči se zvládáním „mateřské“ nemají problémy – jako by se automaticky předpokládalo, že muži v „ženské sféře“ by nějaké problémy mít měli. Velice důležitou roli v této situaci hraje rovněž to, že jsem mladá žena. To má dvě stránky. Na jednu stranu je muž, se kterým hovořím, v pozici, ve které bych v našich podmínkách s větší samozřejmostí byla já. Na druhou stranu všichni muži během prvních několika minut rozhovoru rychle přišli na to, že sama ještě děti nemám, což jim umožňuje hovořit ke mně z pozice zkušeného rodiče. Muži mne mohou „poučovat“, mohou „testovat“, nakolik se v dané problematice vyznám. Mohou mne „přesvědčovat“, že problematika dávek jim není cizí a že vědí, o čem mluví. Je nespočet dalších variant, které si lze nad rozhovory představovat. Přítomnost mého partnera-muže u rozhovoru například může představovat zesílený důraz na kontrolu toho, aby vyprávění muže „na mateřské“ skutečně vyznělo jako vyprávění muže. Roli hraje množství předpokladů o mužích, o mužích „na mateřské“, o schopnostech muže postarat se o dítě, které si do rozhovoru přináším já, které vypravěč, které od sebe vzájemně očekáváme atd. V této práci je k vyprávění muže o jeho „mateřské“ přistupováno jako k výkonu (performance) vypravěče (Goffman 1999). V interakcionistickém smyslu jde o to, jak se vypravěč před sebou, přede mnou, před mým partnerem i před očekávanými čtenáři mé práce prezentuje. Jakými způsoby jsme přesvědčováni, že jeho pozice v „ženské sféře“ je legitimní, obhajitelná či dokonce 38

žádoucí. Jak je pozice muže „na mateřské“ zvýznamňována, utvářena a přetvářena. Jak vykreslení pozice muže „na mateřské“ ve vyprávění vyznívá. A také, jak já a můj partner nasloucháme, navozujeme možné cesty vyznění, upravujeme a upřesňujeme vyřčené. Jak rozumíme i nerozumíme. Jak aktivně či pasivně vyprávění spoluvytváříme. Z tohoto hlediska je vyprávění interakcí, je společně produkováno vypravěčem a aktuálním i neurčitým potenciálním publikem ve vztahu ke konkrétní situaci, v níž se odehrává. Výše jsem se dotkla toho, že toto vykreslování vlastní pozice „na mateřské“ může, ale nutně nemusí být vědomým aktem vypravěče. Vypravěč může, ale nemusí nutně vědomě prezentovat svou „mateřskou“ právě daným způsobem. Z tohoto důvodu se v analýze na následujících stranách budu zabývat tím, „co se ve vyprávění dělá“ a ne tím, „co vypravěč dělá/chce“. Budu se snažit vyhnout tomu, abych na vypravěče pohlížela výlučně jako na stratéga, který pečlivě volenými prostředky formuje vyznění svého vyprávění47. Také se ovšem chci na druhou stranu vyvarovat představy, že vypravěč nemá na vyznění svého vyprávění žádný vliv, že je ve vztahu k prostředkům vyprávění zcela pasivní.

MUŽ „NA MATEŘSKÉ“ – JAK SE VYPRÁVÍ A CO SE TÍM DĚLÁ

Na následujících stranách, které jsou věnovány analýze jednotlivých vyprávění, půjde o to, jak se ve vyprávění vytváří muž „na mateřské“. V tomto smyslu se budu věnovat především tomu, jaký má efekt to, když je s „mateřskou“ vypravěče ve vyprávění nakládáno tím či oním způsobem. Budu se zajímat o to, co se tím dělá, jaký efekt se vytváří právě takovým a ne jiným vykreslováním muže a jeho „mateřské“. Jaké figury se ve spojení muž – „mateřská“ objevují. Analytickou část práce jsem rozdělila na tři hlavní kapitoly. V první z nich se krátce seznámíme s muži „na mateřské“, kteří mi poskytli rozhovor. Druhá část je věnována podrobné analýze všech vyprávění z hlediska členského kategorizování. Analýza členského kategorizování je metoda, která produkuje ohromné množství materiálu. Na úplnou analýzu všech vyprávění není v této práci zdaleka prostor. Z velkého množství zajímavých otázek jsem vybrala jediný tematický celek, kterému se budu podrobněji věnovat: prezentaci „mateřské“ vypravěče ve vyprávění. Poslední kapitolu analytické části jsem věnovala shrnutí předchozí poněkud podrobné analýzy a závěrům. Zde se setkáme především s odpovědí na otázku, jak se ve vyprávění „dělá“ muž „na mateřské“.

47

Takto mnohdy vyznívají Goffmanovy texty (srov. Goffman 1999 a 1986).

39

MOJI VYPRAVĚČI MARTIN Martin žije v Praze v pěkném novém bytě v příjemné lokalitě.48 Po narození syna Matěje byla na mateřské dovolené nejprve Martinova žena. Její dovolená trvala přibližně rok a poté se rodiče „vyměnili“. Martin nastoupil v práci rodičovskou dovolenou, ke které pobírá rodičovský příspěvek. Přitom Martinův příjem byl v době nástupu dovolené vyšší než příjem jeho ženy – jeho rodičovská dovolená je tedy pro rodinný rozpočet méně výhodná než by byla dovolená jeho ženy. Finanční stránku ovšem Martin v rozhovoru neoznačil za rozhodující argument. On i jeho žena pracují v prestižních a slušně placených pozicích. V době rozhovoru byl Martin se svým synem doma necelých pět měsíců a vypadal spokojeně. Z rodičovské dovolené se Martin hodlá v budoucnu vrátit do práce.

PETR Petr žije v malé obci nedaleko Prahy. Se svou ženou tam koupil domek, který celý rekonstruují a přetvářejí podle svých představ – a to doslova, velké množství věcí v domě Petr vyrábí sám. Během rozhovoru nám také nejeden svůj výtvor předvedl. Díky tomu všemu se Petr a jeho žena hodně zadlužili a mají stále velké výdaje – každá koruna se tedy hodí. Na mateřské dovolené byla nejprve Petrova žena, ale vlastně i Petr byl v té době doma, protože měl zlomenou nohu. Po půl roce dal Petr v práci výpověď a převzal péči o malou Haničku. Přitom pobírá rodičovský příspěvek. Příjem jeho ženy je poměrně vysoký, má dobré zaměstnání v oblasti cestovního ruchu. I tak ale znamenal díky vysokým výdajům Petrův odchod „na mateřskou“ pro rodinu řešení finanční situace – kromě rodičovského příspěvku má totiž Petr jako bývalý policista nárok také na rentu. V době rozhovoru byl Petr „na mateřské“ přibližně rok.

ZDENĚK Zdeněk žije uprostřed nádherných hor Hrubého Jeseníku. Je to kraj s překrásnou přírodou, ale také kraj s vysokou nezaměstnaností, obtížně dostupný pro lidi „zvenčí“. Zdeněk je také nezaměstnaný, a je tedy doma s nejmladší dcerou – přitom pobírá rodičovský příspěvek. Zdeňkova žena byla na mateřské dovolené jen krátce, pak získala práci v obchodě, a tak si to „vyměnili“. Co je ovšem na Zdeňkově vyprávění nejzajímavější – Zdeněk a jeho žena mají šest dětí (jedno z nich adoptované). Jsou v situaci, kdy mají nárok na množství dalších sociálních dávek. Oba rodiče pracují v manuálních profesích. V rodinném domě s nimi žije také Zdeňkův bratr a babička, která pří-

48

Všechny podstatné skutečnosti týkající se mých vypravěčů jsem přiměřeným způsobem anonymizovala.

40

ležitostně vypomáhá s vedením domácnosti. V době rozhovoru byl Zdeněk „na mateřské“ třetím rokem.

TOMÁŠ Tomáš se svou rodinou žije v malém městě ve Středočeském kraji. Bydlí v bytě ve čtvrti plné zeleně, jen nedaleko od centra města. Že je to skutečně malé město jsem si plně uvědomila, když Tomáš cestou do restaurace, kde jsme provedli rozhovor, pozdravil několik lidí. Přitom ta cesta trvala snad pět minut. Prvorozeným Tomášovým dítětem je syn Míša, se kterým byla na mateřské dovolené Tomášova žena. Na druhou „mateřskou“ s malou Terezkou již nastoupil Tomáš – hned po prvním půl roce vystřídal svou ženu. Během rodičovské dovolené pobíral rodičovský příspěvek. Po skončení rodičovské dovolené chtěl Tomáš nastoupit zpět na svou původní pracovní pozici, ale bylo mu řečeno, že „už ho nepotřebují“. Neformálními mechanismy byl přinucen dát v práci výpověď. Poté několik měsíců dále pobíral rodičovský příspěvek a hledal novou práci. Ačkoli pracuje v oblasti výpočetní techniky, dlouho nemohl práci najít a nakonec ji našel ve zcela jiném oboru.

ONDŘEJ Ondřej žije v Praze, povoláním je novinář. Kromě toho také píše knihy, překládá, maluje obrazy a věnuje se mnoha dalším tvůrčím aktivitám. To všechno dělá z Ondřeje velmi zajímavého člověka a každá z těch aktivit sama o sobě by mohla být tématem pro rozhovor. Pro mě je ale Ondřej zajímavý tím, že je se svým druhým dítětem na rodičovské dovolené. Zároveň pobírá rodičovský příspěvek. S prvorozenou dcerkou byla na mateřské Ondřejova žena. Po narození druhého dítěte došlo k záměně, která měla především finanční motiv. Ondřejova žena, která se rovněž pohybuje v novinářské branži, měla v zaměstnání lepší pozici a také odpovídající plat. V době rozhovoru byl Ondřej se svým synem „na mateřské“ již třetím rokem a aktivně si hledal práci. To je ovšem v jeho situaci poměrně obtížné, protože život jeho rodiny je velice nepravidelný a ne každou práci s ním lze skloubit. Z původního zaměstnání byl Ondřej propuštěn ve chvíli, kdy se po dvouleté rodičovské dovolené chtěl vrátit – podobně jako u Tomáše byla důvodem právě rodičovská dovolená.

JAK SE VYPRÁVÍ „MATEŘSKÁ“ V této kapitole se podrobně seznámíme s tím, jak je v jednotlivých vyprávěních prezentována „mateřská“ vypravěče. Text je doplněn citacemi49, které každé vyprávění přibližují a v některých případech rovněž umožňují sledovat postup analýzy. Prezentovaná analýza se ale nevztahuje pouze

49

Citace jsou prezentovány především jako samostatné dobře odlišitelné odstavce. Pokud cituji vypravěče v textu analýzy, je citace odlišena uvozovkami a zároveň kurzívou („citace“).

41

k těmto citacím, je pokusem o shrnutí za celý rozhovor s daným vypravěčem – zachycuje, jakou podobu „mateřská“ ve vyprávěních získává.

MARTIN – SEBEREALIZACE Pro Martina je jeho rodičovská dovolená tématem, které sám aktivně otevírá. Navíc má docela promyšlené, co mi chce povědět, moje první otázka, aby řekl něco málo o sobě, se nesetkává s valným úspěchem; Martin nechce mluvit o sobě, ale o sobě „na mateřské“. M.: A .. mmm narozdíl .. od možná jinejch lidí, který, se kterejma se o tom občas bavíme, tak (.) mmm tak to bylo tak, že já jsem musel víceméně manželku přesvědčovat, aby šla do práce a .. samozřejmě .. jakoby to je zase s maličkou nadsázkou, ale nebylo to tak, že by .. ona .. něco takovýho chtěla a já jsem to zuřivě odmítal nebo jakkoliv odmítal .. jako tomu jsme svědky u někerejch .. našich známejch a lidí, který ... jako jsme toho svědky nebo asi jste se určitě setkala s lidma, který by něco takovýho neabsolvovali...

Martin se v části rozhovoru prezentuje prostřednictvím poměrně propracovaného srovnání sebe a „jiných lidí“. Přitom na svou kompetenci a znalost problematiky odkazuje tím, že se s „jinými lidmi občas baví“ – ví, tedy, co říká. Jiní lidé jsou tu jako kontrast, jako opak k Martinovi a jeho ženě. V tomto srovnání je Martin vykreslen jako aktivní hráč, který musel manželku dokonce přesvědčovat – to se srovnává s opačnou situací, kdy by iniciativa vycházela od ženy a muž „zuřivě“ odmítal. To „zuřivě“ se ve vyprávění spojuje s Martinovým zdůrazněním odůvodněnosti a promyšlenosti rozhodnutí jít „na mateřskou“ – „zuřivě“ by mohlo být čteno jako neodůvodněně, v afektu – narozdíl od Martina, který své rozhodování prezentuje jako podložené důvody a ne jako nahodilý či nepromyšlený krok. Martin věnuje „jiným lidem“ v rozhovoru více prostoru, vymezuje se proti nim a postupně je specifikuje; tímto způsobem, skrze kontrast, se dozvídáme, jaký není. Zprvu používá „jiné lidi“ jako typ – žena chce, aby šel muž „na mateřskou“, muž zuřivě odmítá – to je nadsázka, je to abstraktní typická situace (nadsázku používá Martin reflektovaně). Ve srovnání s „jinými lidmi“ se nám ukazuje Martin, který šel „na mateřskou“ dobrovolně a rád, neodmítal to, ale naopak aktivně přesvědčoval manželku. Postupně se ale Martinovi „jiní lidé“ stávají složitějšími a začíná se jimi opravdu podrobněji zabývat. „Jiné lidi“ ve vyprávění dále specifikuje na jiné muže – mužů se to přeci týká, zda by absolvovali „mateřskou“. Martin se výslovně zaměřil na muže, u žen dělá jen drobnou odbočku s tím, že zároveň omezuje svoji kompetenci ohledně odhadnutí toho, co ženy chtějí nebo nechtějí – odvolává se na svůj subjektivní dojem (jednak subjektivní, ne objektivně platný, jednak dojem, ne fakt). U mužů podobným způsobem svou kompetenci neomezuje, tam vytváří tři jasné skupiny. Napadlo mne, že muže klasifikuje se stejnou samozřejmostí jako botanik rostlinné druhy. Později v rozhovoru ale Martin transformuje své skupiny na kontinuum. 42

První skupina, která se ve vyprávění vytváří, je stereotyp, který už jsme poznali – muži „zuřivě“ odmítající přání manželky. Druhá skupina jsou muži omezení okolnostmi – nemají na „mateřskou“ ekonomicky nebo psychicky. Okolnosti ekonomického charakteru jsou vykresleny jako extrémní, jako opravdu velká finanční ztráta. Později se ve vyprávění dozvídám, že Martinova „mateřská“ je pro jeho rodinu také finanční ztrátou, ale ne tak velkého rozměru, aby byla omezující. Ekonomická stránka je představena jako omezení do té míry, že nemohou být doma s Matějem oba rodiče. Martin sebe explicite nezařazuje – jasně ovšem patří do třetí skupiny těch, kteří „to udělají“, kteří jdou „na mateřskou“. Ukazuje se tu postupně Martin, který se „mateřské“ nebrání, který na ni má – finančně i psychicky a který na ni jde. Přitom nyní už se nemluví o chtění jít „na mateřskou“, ale o dělání – prostě se jde „na mateřskou“. Martin, který je nám ukazován, je „mocný“, „neomezený“, není svázaný okolnostmi, které by mu bránily něco udělat, „má na to“, je to muž činu. Je i něco víc než ostatní muži? Martin vystupuje v rozhovoru jako ten, kdo ze své pozice může ostatní muže takto rozdělit, protože ví, co „mateřská“ obnáší, a ví, jak může muž proti „mateřské“ argumentovat. Zatímco u některých mužů je myslitelné, že by „mateřskou“ psychicky neunesli nebo že by se alibisticky vymlouvali, u Martina něco takového nepřichází v úvahu. „Mateřská“ zároveň v žádném případě není prezentována jako pokles pod Martinovu úroveň, není důvod, aby Martin „na mateřskou“ nešel. Je pouze jediný důvod, který Martinovi neumožňuje, aby šel „na mateřskou“ dřív, a to je kojení. Kojení je vykresleno jako veledůležitá a správná činnost, jeho samozřejmost a potřebnost není ani narážkou zpochybněna. Martin ale kojit nemůže, protože je muž. Vytvořené srovnání Martina s „jinými lidmi“ odkazuje ve vyprávění mimo jiné k nesamozřejmosti, k tomu, že to není až tak obvyklé. Co přesně ale není až tak obvyklé? To se odkrývá postupně. Viděli jsme, že Martinovi „jiní lidé“ se ve vyprávění postupně zúžili až na „jiné muže“. Z kontrastu „Martin a jeho žena“ versus „jiné páry“ se stal při vytváření skupin kontrast „Martin“ versus „jiní muži“. „Jiní muži“ by „něco takovýho neabsolvovali“ – nejen, že by si „mateřskou“ aktivně nezvolili, ale naopak tuto variantu odmítají. Nebo by „mateřskou“ zvolili, ale jsou omezeni okolnostmi různé povahy. V návaznosti na to se dají rozlišit dva rozměry Martinovy neobvyklosti: 1) Reakce okolí na muže „na mateřské“ – jako muž „na mateřské“ je Martin v rozhovoru prezentován jako nesamozřejmý – vyvolává reakce druhých lidí, které stojí za zmínku. Základem je to, že jako muž vystupuje před ostatními s dítětem. Martin nespojuje reakce na svou neobvyklost s tím, že by byl v „ženské pozici“ nebo že by dělal „ženskou práci“, ale s tím, že jako muž má s sebou dítě, chodí všude s Matějem.50 50

Martin sám pro sebe nepoužívá označení otec, v celém rozhovoru vystupuje jako muž, ne jako táta. „Mateřská“ a Martinova neobvyklost se spojují s mužstvím, otcovství není přibráno do hry. Naproti tomu ženy na mateřské označuje Martin téměř důsledně jako matky. K vykreslování a nevykreslování otcovství v rozhovorech se ještě vrátím níže.

43

Na úřadě (tedy v typicky nehostinném prostředí) se rázem mění nepříjemné osoby na příjemné, jako muž „na mateřské“ je odměňován a kladně přijímán - dokonce oproti ženám na mateřské je na tom lépe. Martin se ukazuje jako žádoucí výjimka z pravidla, jako rarita, jako jedinečný muž, který je za svou jedinečnost také odměňován. Je zvláštní, výjimečný, když někam přijde, tak se to hned pozná – není v tomto případě „jenom“ muž, ale je muž „na mateřské“. A navíc už jen znát nějakého muže „na mateřské“ je rarita, něco neobvyklého. Takových mužů jako Martin totiž není mnoho. A dokonce mnoho mužů jako Martin být nechce, nebo se různě vymlouvá. Ještě v jednom ohledu je takto vytvářený Martin výjimečný: má zkušenost, kterou se hned tak nějaký muž pochlubit nemůže. I v tuto chvíli neopouští Martin ani na okamžik obraz sebe sama jako aktivního hráče. Když mluví o tom, s jakými reakcemi se setkává, říká mi, jak on působí jako muž „na mateřské“, neříká mi, jak okolí působí na něj. Okolí pouze reaguje, to je pasivní pozice. Martin ovlivňuje okolí. Vykreslení Martina jako výjimečného muže, jako žádoucí rarity není prováděno přímo, ale skrze popisování reakcí druhých lidí. Touto nepřímou figurou se Martin snadno vyhne představám o „vytahování se“ nebo sebestřednosti. Koneckonců popisuje jen to, co pozoroval u druhých lidí, dokonce to dokládá tím, že s nimi o tom hovořil. Pokud se případně dostane na tenkou půdu, rychle omezuje svoji kompetenci vše objektivně posoudit (opět odkazem k „subjektivnímu dojmu“). M.: To, s čim jsem se setkal, a co asi bude specifický pro muže na mateřský, je, že když kamkoli přijdu s Matějem, na úřad, na poštu, já nevim, do prodejny, tak .. v naprostý většině případů, i když je tam ... mm i když je tam ňáká nepříjemná osoba, která za normálních okolností asi by .. ňák nereagovala .. příjemně nebo kdybych se tam šel na něco zeptat, tak to odbude .. ňákym .. jednoslovnou odpovědí, .. tak všichni ty lidi jsou mnohem tolerantnější a vstřícnější, když je tam teda Matěj. Typicky, například když bych přišel na poštu a .. já nevim položil bych si tam na tu přepážku (.) položil bych si tam na tu přepážku ňákou já nevim tašku, třeba, tak s tim může bejt problém. I.: Hm. M.: Špinavou, řekněme. Zatímco, když tam přijdu s Matějem a postavím tam Matěje, aby koukal z toho okýnka, tak v naprostý většině to nejenom neni problém, ale koukaj tam na něj a .. je to .. jakoby v uvozovkách plus. To samý, když přijdu někam na úřad a tak podobně. Prostě .. z toho důvodu a nemyslim si, a neni to tim dítětem samotnym, že když tam příde matka, což aspoň tvrděj matky, když tam příde matka s dítětem, tak ty lidi na ní takle nereagujou. Je to tim, že když přijde chlap někam s dítětem, tak je to přece jenom trošku .. jako .. rarita a i tak se na něj dívá .., timhletim způsobem. Takže v tomhletom .. ta reakce ... je, je odlišná reakce na muže s dítětem a na ženy s dítětem. Nemyslim si, nebo nepostřeh jsem ňákou reakci .. že by tam, že by ty, se ty reakce lišily podle toho, jestli na tý druhý straně je muž nebo žena, .. snad s výjimkou, možná s výjimkou toho, že .. na takovejch, na úřadech, kam člověk většinou chodí, tak je tam víc žen než mužů.

Na druhou stranu to, že muž jde „na mateřskou“, je prezentováno jako dnes poměrně normální věc, která není až tak raritní. Z hlediska „systému“ se s ním počítá, není kvůli němu žádný 44

velký zmatek nebo překvapení. 51 Ukazuje se, že dnes je normálnější být mužem „na mateřské“ než to bylo v minulosti. Neobvyklost má své meze. Martin je sice raritou, ale raritou přijímanou a vcelku žádoucí, v tomto smyslu je vlastně v normě. Jeho „raritnost“ není nekonečná, není tak nenormální, aby mu to lidé dávali přespříliš najevo, je výjimečný v pozitivním smyslu, žádoucí. Není ale přespříliš výjimečný, žádné anonymní dopisy, žádné tikající balíčky ani davy fanynek. Martin v rozhovoru není jako muž „na mateřské“ na konfliktní půdě, je sice výjimečný, ale není předmětem sporů, jeho pozice není problémem, je sice neobvyklá, ale ne konfliktní. Zároveň je ale prezentován jako bod, který stojí mezi dvěma světy, světem mužů a světem žen. Z této pozice může Martin ostatní lidi rozdělovat a hodnotit, jeho svět, jak se objevuje v rozhovoru, je v prvé řadě „genderový“, rozlišuje reakce mužů a žen, jejich možnosti apod. K mužům se vztahuje skrze mužství, je muž, takže se v mužích vyzná, nedělá mu problémy je rozdělovat do skupin. K ženám se vztahuje jako výjimka, která je v jejich očích žádoucí a vítaná, jako muž, který je oceňován za to, že vstupuje do „ženské domény“. Genderové „rozdělení světa“, které se objevuje v Martinově vyprávění, je ovšem oproti vyprávěním Tomáše a Ondřeje nesrovnatelně méně propracované. 2) Druhým aspektem neobvyklosti je skutečná realizace – „kdo by to udělal“ – ta je prezentována jako jedinečný krok spojený s aktivním přesvědčováním manželky. Ukazuje-li se Martin jako takto aktivní, pak jeho žena je z hlediska jeho rozhodování jít „na mateřskou“ prezentována naopak jako pasivní prvek. Z hlediska realizace je pak dokonce překážkou, musel ji přesvědčit, překonat, aby mohl realizovat něco, co chtěl udělat. Jak vlastně funguje v rozhovoru Martinova žena jako překážka? To se ukazuje jako složitá a v minulosti zakotvená věc. Základem je prezentace „mateřské“ dovolené jako velmi náročného období – bylo náročné pro Martinovu ženu, teď je náročné pro Martina. Náročnost je vykreslena přímo, je na ni ale i nepřímo odkazováno (jiní muži „by něco takovýho neabsolvovali“ – absolvuje se spíše něco náročného, nelehkého; Martin neříká, že jiní muži by něco takového neudělali). V rozhovoru není dán prostor představě, že by Martinova žena nechtěla jít do práce, protože by byla líná a chtěla si pěkně hovět doma. „Mateřská“ byla ve vyprávění pro Martinovu ženu náročná, žádný odpočinek (jak se to má k Martinově „mateřské“ jako odpočinku, ještě uvidíme níže). Martinovo rozhodnutí jít „na mateřskou“ je v rozhovoru založeno na tom, že chtěl své ženě vyjít vstříc – když si stěžovala, že je „mateřská“ náročná, navrhl výměnu jako vážně míněnou alternativu. Znovu tu vidíme Martina jako aktivního iniciátora a nositele celé změny, on vymyslel, on chtěl, on navrhl, on ji přesvědčil (že to myslí vážně?), on realizoval. A to dokonce i když jeho žena (narozdíl od jiných žen) nic takového nepožadovala! Zdá se, že Martin je vskutku výjimečný muž. 51

Ačkoli při žádosti o rodičovský příspěvek naráží na to, že formuláře jsou psané na ženu a místy po něm vyžadují nesmyslné údaje. Martin se nad to ale v rozhovoru povznáší, taková hloupost ho nemůže naštvat, je to jen „vtipná historka“.

45

Už jsem se zmínila, že „mateřská“ je vykreslena jako náročná činnost, není to odpočinek ve smyslu „nicnedělání“, „mateřská“ rovná se neúnavný Matěj. Je postavena na roveň práci jako rovnocenná aktivita, vyčerpávající – jen jiným způsobem. Martin také mluví o „mateřské“ jako o práci. 52 A naopak: I.: My jsme mluvili o tom, že vaše žena šla do práce, mě by zajímalo, co dělá, a co děláte vy? M.: Já jsem na mateřský [bez humoru, naprosto vážně řečeno, skoro jako výtka] a moje žena pracuje na ministerstvu, má tam na starosti jako státní úředník, strukturální fondy evropský...

Martinem vykreslená „mateřská“ je stejně smysluplná činnost jako jiné činnosti, Martin ve vyprávění nedělá nesmyslné činnosti, ale takové, které mají cíl a výsledek, k něčemu vedou. Na jednu stranu tedy není tlačen okolnostmi, ale rozhoduje se sám podle toho, co chce, má vše pod kontrolou – na druhou stranu je jeho „mateřská“ v rozhovoru rozhodnutím reagujícím na okolnosti. Martin se rozhoduje flexibilně, jak je právě potřeba. Není do omezení tlačen, ale může se pro něj dobrovolně rozhodnout, pokud to má smysl. Je to za daných okolností racionální volba. Martin mě upozorňuje, že by samozřejmě nedělal něco nepříjemného, něco, co musí (třeba kvůli penězům) – „mateřská“ není nepříjemná činnost, dělá ji proto, že chce, dobrovolně, a může kdykoli přestat. „Mateřská“ není spojena s osamělostí, izolací ani ničím podobným. Naopak, Martin je prezentován jako člověk společenský, který chodí na návštěvy, zve návštěvy, má doma přístup na Internet. Takto vytvářený Martin není na opuštěném ostrově, je dál hráčem ve světě, i když v trochu jiné roli. Dělá něco, co ho zajímá, co chce dělat, zvolil si „mateřskou“, protože chtěl, protože ho zajímá. Není to nutnost, ale zábava, je to způsob seberealizace – Martin se ukazuje jako člověk, jenž se seberealizuje prací, která ho baví. Jde tedy o otázku volby – je jedno, co člověk dělá, pokud si to sám vybral, pokud je to jeho seberealizace. V tomto smyslu „mateřská“ nesnižuje Martinův status, je to rovnocenná aktivita k jiným smysluplným aktivitám. Tímto způsobem Martin vymanil „mateřskou“ z čehosi jako „ženská práce“ a učinil z ní prostředek seberealizace. Martin tedy práci a „mateřskou“ staví v rozhovoru do rovnocenné pozice, jako alternativy. Rozdíl mezi „mateřskou“ a prací ale přeci jen existuje – jsou to rovnocenné činnosti, ale nejsou stejné. Rozdíl je ve vyprávění založen na druhu stresu. „Mateřská“ představuje jiný stres než práce (není tolik omezován časem, je jedno, kdy s Matějem půjdou na procházku, jestli teď nebo za půl hodiny). Martin se ukazuje jako člověk, který má rád změnu (a také ji sám iniciuje). Přechod na „mateřskou“ je právě takovou změnou, prolomením denní rutiny – a právě v tomto smyslu je to odpočinek. „Mateřská“ je prezentována jako odpočinek od rutiny, je něčím, co rutinu přerušuje a ozvláštňuje, je to změna životního stylu. Nejsou to ale prázdniny. Martin jasně odmítá jakoukoli představu, že by se Matějovi málo věnoval a šetřil si čas pro sebe. Ukazuje se nám Martin, který je péčí o Matěje naprosto pohlcený, zaujatý, dělá ji naplno. Není to „mateřská“ jenom „jako“ nebo na 52

Martin mi dal vizitku, abych na něj měla spojení. Na vizitce je jeho jméno, telefonní kontakt a e-mail.

46

zkoušku, je to „mateřská“ doopravdy. Když Martin dělá činnost, kterou si vybere a kterou považuje za smysluplnou, dělá ji naplno, ne jen tak napůl, věnuje jí čas, nechá se omezovat. „Mateřská“ je celodenní aktivita, ne jen nějaké přebalení a nakrmení, ale péče o vlastního syna. Nevybral si ji proto, aby se „flákal“, ale aby ji dělal. V tomto smyslu nelze mluvit o odpočinku nebo nudě. „Mateřská“ je náročný podnik. A vyžaduje kompetenci. Hraní si s Matějem je v tomto smyslu náročná práce. Martin si ale ve vyprávění neustále udržuje od své „mateřské“ odstup, stále je nad věcí. Není „na mateřské“ za každou cenu, není to něco, co by ho okouzlovalo a co by si idealizoval. Je to smysluplná aktivita rovnocenná práci, srovnatelně náročná. Po čase se však jistě také změní v rutinu. Pak bude čas na další změnu. Martin je vykreslen jako maximálně schopný a kompetentní člověk. Jeho kompetence je velice široká, zahrnuje druhy sociálních dávek, péči o Matěje „na mateřské“, ale i posouzení věcí a pojmenování světa. Martin se rozhoduje samostatně, nepotřebuje poradit, sám rozhoduje o sobě i o druhých, samostatně jedná, sám nese odpovědnost. Přitom ale nejde přes mrtvoly, respektuje svou ženu, řídí se potřebami Matěje... Na svou kompetenci odkazuje Martin i zapojením cizích a odborných slov do rozhovoru. Zatímco já se jim za každou cenu vyhýbám, Martin je naopak přibírá a předvádí jejich kompetentní použití. Koneckonců, kdyby Martin chtěl, i to kojení by se dalo nějak vyřešit a mohl by jít „na mateřskou“ dřív. I tento problém by dokázal překonat, prezentuje dokonce několik variant řešení. Ve srovnání s pozdějším odchodem „na mateřskou“ jsou ale předvedeny jako méně racionální, méně odůvodněné. Varianta, kterou zvolil (pozdější odchod), je prezentována jako rozumnější řešení. Martin mi říká, že respektuje potřebnost kojení, které je vykresleno jako samozřejmost, a nevytlačuje svou ženu z mateřské dřív než dokojí. Ostře se vymezuje proti představě biologické danosti, vykresluje se jako muž, který zvládá dítě „na mateřské“ stejně kompetentně jako žena. Biologická danost (rozdílné kompetence muže a ženy při výchově malého dítěte) je zapojena jako smyšlené omezení, neodpovídá skutečnosti. Kojení vyděluje Martin jako aktivitu, která je nesrovnatelná s jinými činnostmi. 53

PETR – Z NOUZE CTNOST Petr neříká, že chtěl jít „na mateřskou“, že to je něco, po čem by toužil. To, že je nakonec „na mateřské“ Petr, je ve vyprávění výsledkem nutnosti – z hlediska finanční situace rodiny to bylo nezbytné. Příjem jeho ženy je vyšší, a tedy je pro rodinu finančně výhodnější, aby byl „na mateřské“ Petr. Celé toto vyústění je přitom prezentováno jako samozřejmost – je přirozené, že Petr se zachoval takovýmto způsobem, finanční situace rodiny je samozřejmé měřítko. Ve vyprávění se 53

Zajímavé je, že narážku na biologickou danost Martin během rozhovoru v mé otázce předpokládá a vlastně mi ji podsouvá, já jsem mířila spíš k různým „rádcům pro nastávající rodiče“ apod.

47

postupně ukáže, že samozřejmým referenčním bodem je situace rodiny obecně, ne jen finanční stránka. Rodina je nade vše postavena a je jí často i leccos obětováno – například Petrovo povolání. V tomto ohledu je také Petr ve vyprávění vykreslován jako odpovědný zástupce rodiny, prosazuje se užití plurálu a Petrova žena je společně s ním vtažena do hry o maximální zajištění rodiny. Z Petra donuceného okolnostmi odejít „na mateřskou“ se ale ve vyprávění postupně stává Petr, který je „na mateřské“ velice platný, je ve více ohledech velice výhodné, že je „na mateřské“ právě on a ne jeho žena. Z nutnosti jít „na mateřskou“, z donucení okolnostmi (finanční situací) se v Petrově vyprávění stala velice nenápadně výhodnost pro rodinu. Petr neříká nikdy explicite, že musel jít „na mateřskou“, že to nešlo jinak. Nutnost je obcházena, je prezentována nepřímo, je překonána vykreslením výhodnosti Petrovy „mateřské“. Petr ukazuje, že „na mateřskou“ šel ne proto, že by musel, ale proto, že to bylo mnohem výhodnější pro rodinný rozpočet. Ukazuje se ale, že Petrova „mateřská“ je pro jeho rodinu výhodná ve více ohledech – dokonce mnohem výhodnější, než Petr se svou ženou předpokládali, „vyšlo to líp ještě než to mělo“. „Mateřská“ v bytě, kde původně bydleli, totiž ve vyprávění vůbec nebyla jednoduchá záležitost, zahrnovala cestu ven s kočárkem a se psem z pátého patra bez výtahu. Cesta ven z bytu je tak vykreslena jako velice namáhavá a nepříjemná, je to problém, který by Petrova žena zvládala jen s velkými obtížemi. Petrův pobyt „na mateřské“ tak s sebou nese další výhodu – je silný, unese kočár, dítě i psa, všechno to zvládne. Petr se ukazuje stále více jako člověk, který nejen že „mateřskou“ zvládá bez problémů, ale dokonce i snáze než jeho žena. Petr má vlastnosti – např. fyzickou sílu – které jsou „na mateřské“ platnější. Tato výhoda je zdůrazněna i přes to, že se celá rodina přestěhovala do domu nedaleko města a vycházky z pátého patra přestaly být relevantní. Petrův pobyt „na mateřské“ je v rozhovoru podložen ještě další výhodou – protože u policie sloužil více než deset let, má nárok na rentu. Jeho renta není malý peníz a znamená další finanční příjem rodiny. Tato renta je v rozhovoru spojena přímo s Petrovou osobou – ani nechodí do práce a má šest tisíc měsíčně. Ukazuje se, že je opravdu velice výhodné, že je „na mateřské“ Petr – jeho žena má vyšší plat (o který tedy rodina nepřišla), Petr kromě rodičovského příspěvku přidává do rodinného rozpočtu ještě svou rentu a navíc zvládá „mateřskou“ bravurně, bez problémů, které by mohla mít jeho žena. Navíc se Petr prezentuje jako klidnější a trpělivější člověk než jeho žena, kterou dokonce označuje za hysterickou. Ve vyprávění se Petr dokáže s Haničkou lépe snášet, „nevřeští“ na sebe. Přechod „na mateřskou“ byl také plynulý, protože si Petr zlomil nohu a měli tak čas si na nové uspořádání pozvolna zvyknout. Postupně se v rozhovoru rozkrývá víc a víc důvodů, proč je jeho „mateřská“ výhodnější. Přitom ty důvody vyplouvají jeden za druhým v průběhu vyprávění, jak rozvíjíme téma. Petrova „mateřská“ se tak stále více ukazuje jako neobyčejně výhodná, dokonce výhodnější, než se ženou původně očekávali. Na jejím počátku stojí finanční nutnost, na konci je seznam výhod, které pro rodinu přináší. Je to „z nouze ctnost“.

48

Nenápadná proměna nutnosti ve výhodnost je v Petrově vyprávění spojena s dalším mechanismem, který jsem pracovně nazvala diskurz správnosti. Způsob vykreslení Petrových rozhodnutí a všeho, co dělá, odkazuje k tomu, že tak to bylo správné. Je-li rodina měřítkem, pak Petrovo rozhodnutí jít „na mateřskou“ je ve vztahu k tomuto měřítku prezentováno jako správné – tak je správné to udělat, protože je to dobré pro rodinu. To celé je pak prezentováno jako samozřejmost. Petr odchází „na mateřskou“, protože to znamená lepší zabezpečení rodiny. Rodina je měřítkem, její lepší zabezpečení je tedy správné. Proto je ve vyprávění samozřejmostí, že se Petr takto zachová – jiné varianty rozhodnutí se vůbec neobjevují. „Diskurz správnosti“ je v rozhovoru přítomen neustále a je provázen i odkazy k „obecným pravdám“54 nebo potvrzován výsledky Petrovy výchovy – Hanička je ve vyprávění „voražená, taková víc votrkaná, ...má takovej trošku tvrdší výcvik“. Petr ve vyprávění se tak chová správně, narozdíl od Martina, který je v rozhovoru vykreslen jako člověk, který se chová rozumně a rozhoduje pouze podle sebe. U Martina je položen důraz na to, že po zvážení situace dokáže provést rozumné rozhodnutí – ve vztahu k okolnostem. U Petra nejde o rozumné rozhodnutí, ale o správné rozhodnutí, o samozřejmost, téměř samozřejmou povinnost – tak by se přeci zachoval každý, kdo by byl v podobné situaci. I to, že je rodina postavena jako hlavní měřítko, je prezentováno jako samozřejmost – každý snad staví zachování rodiny na první místo. Přitom rozumnost se v Petrově vyprávění určitým způsobem také objevuje. Petr se ukazuje jako člověk, který dokáže zvážit situaci, vybrat rozumné varianty a správně se rozhodnout. Rozumné rozhodnutí je ve výsledku prezentováno jako samozřejmé a správné. Skloubení rozumnosti a správnosti může být ovšem někdy problematické. Pokud jsou v Petrově vyprávění rodinné finance prezentovány jako základ pro rozhodování o počtu dětí v rodině, vyznívá to ve vyprávění jako nesprávný a dokonce nemorální moment. Petr v tuto chvíli ukazuje, že reflektuje možnost takového vyznění a své úvahy ospravedlňuje jako v dnešních podmínkách rozumné a správné, i když třeba ne zcela morální v očích jiných lidí, například „babičky z Moravy“. Petrovo vyprávění se posouvá na obecnější rovinu, „dneska už fakt člověk musí i v tomhletom myslet ekonomicky“, tak to je, lidé, kteří chtějí velkou rodinu za každou cenu jsou „trošku blázni“ (ve vztahu k rodině se nechovají odpovědně). Takto je Petr ve vyprávění zároveň zbavován viny – nemůže za to, že musí daným způsobem uvažovat a na základě toho se rozhodovat, protože dnes to tak prostě je. Petr je k danému způsobu uvažování nucen a i za takových podmínek se dokáže rozhodovat správně. Jak vyprávění postupuje, ukazuje se poněkud překvapivě Petrův odchod „na mateřskou“ jako poměrně promyšlená věc. Petr byl ve vyprávění jistě nucen jít „na mateřskou“, ale zároveň mi říká, že to byla alternativa, kterou měl zmapovanou, věděl, co ho čeká, dokonce si v předstihu

54

Např.: „Čim víc se to děcko tak ňák hlídá, tim vono je pak náchylnější na nemoci a na všecko možný...“

49

všechno vyzkoušel nanečisto. Petrův odchod „na mateřskou“ nebyl něčím neuváženým, magickým, krokem do neznáma, naopak se stále víc ukazuje jako promyšlený a plánovaný – narozdíl od Martinova rozumného, leč neplánovaného, kroku. Petr ve vyprávění totiž není žádný hlupák, který by se jen tak nechal vmanipulovat do situace, která mu nevyhovuje („na mateřskou“) – sice se přizpůsobuje, je ochoten dokonce přinést určitou oběť okolnostem, ale kontrolovaně – Petr sám není obětí situace. Je zkušený, ví, jak to chodí, ví, co je co, a tak když dělá ústupky, dobře zváží, kam až je ochoten zajít. Petrovo přizpůsobení se okolnostem je dobře promyšlené a uvážené. Tímto mechanismem se celá situace dostává ve vyprávění pod Petrovu kontrolu – je dokonce vylíčena s humorným nadhledem, jako žert: „no, přece jenom, víme do čeho lezem, viď Hani. ... Aby táta strčil hlavu jen tak do oprátky, to ne, že.“ Hanička zde vystupuje jako „spiklenec“, který je na Petrově straně, narozdíl od Petrovy ženy je do taktiky zasvěcena. Jako spojenec vystupuje Hanička ostatně v celém Petrově vyprávění – „mateřskou“ zvládají „spolu“, spolu to „zmákli“. I.: A myslíš, že bys šel na tu mateřskou, i kdyby to bylo finančně nevýhodný pro tu rodinu? P.: Asi ne. I.: To ne. .. Tak moc jsi na ní nechtěl zase. P..: Zas tak až moc že bych musel, to mm .. Já jsem byl zvyklej celej život vlastně dělat mezi lidma, že jo, vlastně já jsem skončil gympl, byl jsem chvilku na vejšce ... Byl jsem chvilku na vejšce, pak jsem chvíli byl u vojenský policie, no a pak jsem šel k vnitru, no, tak .. I.: Hm hm. P.: a furt denodenně mezi lidma, no takže jako než jsem to překous mi to .. štvrt roku mi to trvalo.

Petr ukazuje svou „mateřskou“ jako něco, co by si nevybral, kdyby k tomu nebyl okolnostmi nucen. „Mateřská“ má v rozhovoru rysy, které musel dokonce překonat. Petr se prezentuje jako člověk zvyklý ze svého povolání na rychlý život, pohyb, dynamiku, změnu. Jeho povolání je vykresleno jako náročné, časově i fyzicky, aktivní, dynamické – a naneštěstí také špatně placené. S „mateřskou“ Petr spojuje klid a (narozdíl od Martina) do značné míry i samotu. Tyto rysy jsou něčím, co musel zvládnout, překonat, „překousnout“, což pro něj nebylo jednoduché, trvalo to dlouhou dobu. Zatímco v Martinově vyprávění je „mateřská“ vykreslena jako způsob seberealizace, Petr se ukazuje jako člověk, který udělal to, co je správné, i když to pro něj nebylo zcela jednoduché a musel se s tím vyrovnat. Mnohem později v rozhovoru se ukazuje, že před nástupem „mateřské“ dal v práci výpověď. 55

55

Když Petr mluví o tom, že byl pořád mezi lidmi, zároveň se dozvídám mnoho informací navíc; svět mimo „mateřskou“ se neustále dostává do vyprávění, tiše slibuje mnohem pestřejší a zajímavější témata, nabízí se jako záchytné body pro moje otázky. Když jsem na konci rozhovoru uklidila diktafon, vyprávěl Petr ještě téměř hodinu o své práci u policie a také o své práci na domě. Jeho vyprávění bylo dynamičtější, mluvil sám od sebe, nečekal na mé otázky. Dřívější práce u policie je pro něho větším tématem než jeho nynější „mateřská“.

50

V tuto chvíli se na malý okamžik jeví Petrova „mateřská“ téměř jako oběť. Aby dostal rentu, která by zachránila rodinný rozpočet, odešel Petr nadobro ze svého zaměstnání. Opět se tu ukazuje rodina a její blaho (ne jen finance) jako samozřejmé měřítko pro to, co Petr udělá. Petr se tak prezentuje jako člověk, který podle okolností dělá to, co je pro rodinu výhodné a co je tedy správné udělat; přizpůsobuje se, nelpí na své práci, když je nevýhodná – je totiž jednak špatně placená a navíc je časově velice náročná. Je tak prezentována jako práce, která je s rodinným životem velice špatně slučitelná. Petr mi říká, že neměl strach, že by „mateřskou“ nezvládl. Taková situace vlastně nemohla nastat, protože Petr má mnoho zkušeností – vyzkoušel si „mateřskou“ nanečisto, když byl doma se zlomenou nohou a navíc má zkušenosti s dítětem z prvního manželství. K tomu se ve vyprávění připojuje, že Petr se vyzná ve světě, když něco dělá, dokáže posoudit okolnosti, má představu o tom, do čeho jde a nemůže se stát, že by udělal neuvážený krok. Proto není důvod, aby „mateřskou“ jakkoli nezvládl. Zatímco Petrovo zvládání „mateřské“ je ve vyprávění založeno na zkušenostech, Martinovo zvládání nemá v jeho vyprávění podobný podklad. Martin je kompetentní a vše bez problému zvládá sám od sebe – jsou to jeho racionalita a moc nad vlastním osudem, které vedou k předvídání a zvládání problémů. V jeho vyprávění zkušenost jako základ pro vlastní kompetenci nehraje roli. V Petrově vyprávění je naopak zkušenost faktorem, který podkládá jeho rozhodování i kompetenci při zvládání „mateřské“ – právě proto, že je zkušený, nemá Petr „na mateřské“ žádné problémy. V jeho vyprávění přitom zkušenost není budována „veřejně“, jak uvidíme ve vyprávění Ondřeje, kde jsou zkušenosti propojeny s informovaností, s přehledem o aktuálním dění – a také s informováním druhých lidí. Zkušenost tedy hraje v Petrově vyprávění důležitou roli. Na jednu stranu je základem pro to, co Petr dělá, pro co se rozhodne, kam až ustoupí a co už naopak odmítne. Díky zkušenosti Petr ví, co má čekat a jak se má zařídit. Na druhou stranu je zkušenost další důležitou charakteristikou Petra „na mateřské“. Jako zkušený člověk se dokáže starat o Haničku a zvládat tuto činnost bez problémů. Jeho zkušenost je dostatečným zdrojem pro zvládání vlastního rozhodování stejně jako pro zvládání péče o Haničku. Zkušenost také umožňuje Petrovi, aby zůstal nad věcí, aby nepropadl hysterii a neměl „vlasy nahoře“. To přesně se Petrovi nemůže stát, právě takový ve svém vyprávění není. Takto zvládá výchovu Haničky z nadhledu – i když právě ona je snad tím jediným, co ho dokáže doopravdy vyvést z klidu – je to dítě, jeho maličká dcera, a to je výjimka. Také se na ni nedokáže zlobit dlouho. I přes tuto citovou vazbu si však při výchově udržuje nadhled. Schopnost zůstat nad věcí hraje v Petrově vyprávění klíčovou roli a je zároveň představena jako správná a žádoucí kvalita. P.: No jak jste dorazili, teď jsme spolu bojovali jak jsme byli venku, tam se vyválela v blátě, říkám dem dom. NE! Tak jsem ju vzal, no deset minut se vztekala, lehla na zem, kopala kolem sebe, řikám tak si tady zůstaň,

51

sundal jsem jí teda zablácený boty, bundu, řikám a nazdar. Tak zjistila, že si nic nevydupe, no tak za chvílu přišla, hó I.: [smích] To funguje, tohle. P.: Nó, funguje. A když su kolikrát naštvanej a pak se teda uklidnim, když to a vezmu ji do náruče, tak vona se mě takhle chytne a začne mě plácat po rameni: nó nebój, nebój I.: [smích] P.: To se člověk nemůže zlobit no, to se nedá.

Ukazuje se mi Petr, který se řídí vlastní zkušeností, spoléhá se na sebe, sám rozhoduje a pro to nepotřebuje radu nebo nějaké vodítko v podobě vzoru. Dokáže péčí o Haničku proplouvat bez cizí pomoci. Petr je ve vyprávění podobně jako Martin naprosto kompetentní a samostatný, nepotřebuje poradit, nečte knihy pro „začínající rodiče“ ani nic podobného. Sám ví, co je pro jeho dceru správné. A stejně tak dokáže ve svém vyprávění bez cizí pomoci proplouvat životem. Je soběstačný a samostatný, umí svou rodinu zajistit, nepotřebuje almužnu od státu. Možnost žádat o podporu je demonstrativně odmítnuta, Petr bude radši „žrát trávu“. Rodičovský příspěvek a renta jsou přitom v jeho vyprávění od podpory odlišeny – první souvisí s péčí o dítě, druhá s jeho minulým povoláním. Petr se ukazuje jako hrdý člověk, dokonce připojuje reflexi této své hrdosti. Žádost státní podpory je ve vyprávění spojena s řadou dehonestujících prvků – musel by někam jít, musel by stát frontu, stál by ji s „cigánama“, „na sociálce“, musel by o podporu žádat. I stát je dehonestován – je „docela dost ubohý“ a „kničí, že se děcka neroděj“. Petr říká, že tohle nemá zapotřebí, je dospělý, samostatný, postará se o sebe a o svou rodinu sám, „práci si najde vždycky“. Po této pasáži následují „kyselé hrozny“. I kdyby Petr přinesl oběť, svou hrdost překousl a šel žádat o podporu, stejně by žádnou nedostal, protože finanční situace rodiny je dána vysokými výdaji a ne nízkými příjmy – je tedy na místě, aby se o vysoké výdaje postarali sami. Tím se obětování Petrovy hrdosti stává vysoce hypotetickou možností; a v podstatě zbytečnou. Je hranicí, za kterou by Petr šel jen v případě nejvyšší finanční nouze, jen v případě, že by to byla jediná možnost jak rodinu zachránit. Dostáváme se na hranici Petrova kontrolovaného ustupování. Vyprávění dále přechází do plurálu, do hry se dostává i Petrova žena. Pokud šlo o Petrovu hrdost, mluvil za sebe. Nyní je ovšem její nenápadná přítomnost ve vyprávění na místě, koneckonců vysoký příjem má v současné době ona a ne Petr. To, že Petr nemá se zvládáním „mateřské“ problémy ovšem neznamená, že „mateřská“ je ve vyprávění jednoduchá záležitost. Podobně jako Martin, také Petr prezentuje „mateřskou“ jako náročnou činnost. Její náročnost má dva zdroje – jednak je tu neúnavná Hanička, která chvilku neposedí, možná je dokonce „trochu hyperaktivní“, vyžaduje stálou pozornost; a pak je tu onen velký rozdíl mezi „mateřskou“ a Petrovou předchozí prací, zmíněná osamělost a (snad až přílišný) klid. Petr ovšem veškeré peripetie „mateřské“ zvládá, dokonce mi představuje strategie, které pro zvlá52

dání „mateřské“ používá. Když bydleli ještě v pražském bytě, trávil Petr víkendy prací na domě, aby si od rodiny odpočinul. Jindy odchází od rodiny do hospody nebo někam s kamarády. Petrovy strategie ovšem nejsou strategiemi krize, neřeší jimi krizovou situaci. Naopak. Petr má svou „mateřskou“ stále pod kontrolou, je stále nad věcí – a svými strategiemi právě toho dosahuje. Skrze tyto alternativní aktivity Petr svou „mateřskou“ zvládá. Petrovy strategie jsou navíc velice šikovně vystavěné – nejen, že mu umožňují „mateřskou“ zvládat, ale samy o sobě jsou to hodnotné aktivity, nebo přinejmenším nejsou vyloženě zavrženíhodné. Petrova práce na domě je sama o sobě chvályhodnou aktivitou, podobně jako když se zavře do kůlny, aby si odpočal od Haničky a při doutníčku a láhvi něčeho dobrého vyrobí novou polici do kuchyně. P.: A tak jako, vono to neni zas tak strašný, no, dá se, ale člověk se musí podle toho umět zařídit no, ňákym způsobem že jo, jak jsem byl zvyklej prostě furt mezi lidma něco dělat, na ten .. úplně jinej takovej ten sociální pohyb, (abych tak ňák řekl) tak si to musim někde kompenzovat, no. (.) Takže vobčas už třeba jsme domluvený, že se pak seberu, vypadnu na víkend a prostě pojedu se známejma úplně pryč a vodpočinu si vod nich. To je potřeba jako, musí ten člověk (.) ať je doma nebo chodí do práce, prostě je potřeba, aby ty dva, ať se třeba maj sebevíc rádi nebo to, furt musí mít každej ňáký to svý soukromí.

Petr staví v rozhovoru jako hlavní vztažný bod rodinu. Jeho občasné „odchody“ (s kamarády, do hospody) jsou pak ve vztahu k rodině legitimizovány, a to právě svou chvályhodností. Otáčí se sice k rodině na okamžik zády, ale stále je její, vyrábí poličku pro rodinu apod. Jeho odchody nejsou ve vyprávění popřením rodiny jako hlavního vztažného bodu, neznamenají odmítnutí rodiny, nepoškozují rodinu. Jsou načerpáním nových sil, jsou plánované, domluvené se ženou, vyplněné užitečnými aktivitami. Petr mi navíc znovu připomíná, že má zkušenosti a dokáže předvídat problémy, které by mohly být s jeho odchody spojené (žena bude nespokojená, že šel do hospody). Legitimizační procedury má Petr připraveny předem, předvídá jejich potřebu, předchází problémům. Skloubí své soukromí a rodinný život tak, aby to neskřípalo. Jinými slovy přijde sice z hospody pozdě, ale ne opilý. Petr, kterého v rozhovoru nacházíme, tedy „mateřskou“ bravurně zvládá, protože věděl do čeho jde a uměl se podle toho zařídit – má svoje metody, jak ji zvládnout, přizpůsobit sebe okolnostem a přizpůsobit sobě „mateřskou“. V tomto smyslu tedy Petr není oběť nebo pasivní hráč – jen hraje svou hru obezřetně. Přizpůsobí se okolnostem a zároveň je dokáže vytěžit, získat z nich pro sebe výhody. Jeho přizpůsobení není bez hranic, je kontrolované. Petr mi ukazuje, že „mateřská“ není celý jeho svět, není v ní zavřený jako v kleci, není jí pohlcen. Má svoje soukromí, svoji „niku“ – její existence je přitom jednak samozřejmá a jednak správná, je to oblast, kam může odejít, odpočinout si od rodiny, od „mateřské“. Petrovo soukromí je něčím léčivým, relaxujícím, kompenzujícím. A je také něčím, co stojí zcela mimo vykreslené souvislosti, „úplně pryč“ – je odpoutáno od 53

rodiny, od Petrovy lásky k ženě a k Haničce, má své místo, „ať se třeba maj sebevíc rádi“. Na obecnější rovině se taková „nika“ ve vyprávění stává nezpochybnitelně něčím, co naprosto samozřejmě potřebuje vlastně každý. To, že „mateřská“ není celý jeho svět, se projevuje v tom, o čem Petr vypráví i v tom, jak vypráví. Svět mimo „mateřskou“ se do vyprávění neustále prodírá a nedá se říci, že by to bylo mezi řádky. Petr, který se v rozhovoru objevuje, zároveň není „mateřskou“ pohlcen, udržuje si od ní odstup. Zvládá „mateřskou“ z nadhledu, stále je aktivním hráčem, který má své strategie a karty odkrývá obezřetně. Alternativními aktivitami tedy Petr jednak zvládá svou „mateřskou“ a jednak vytváří odstup od „mateřské“, udržuje si nadhled. Petrův život se neredukoval na muže „na mateřské“, vždycky se nabízí možnost, kdy může vycouvat, odejít, odjet, „vypadnout“ – jeho odstup od „mateřské“ je ve vyprávění spojen i s fyzickou nepřítomností. Ve chvíli, kdy se téma rozhovoru posune k mateřství a k možnosti existence jakéhosi „ženského instinktu“, Petr okamžitě zpozorní. Již nevytváří vyprávění tak otevřeně, ale nejprve si ujasňuje, o čem se mluví, dává podobně jako Martin větší pozor na to, jak jeho slova přede mnou vyznějí. Ženský instinkt se ve vyprávění mění na mateřství, které je svým významem ovšem omezeno na rození dětí a období kojení. Období, které následuje, už je ale univerzální, po dokojení je muž se ženou zaměnitelný – Hanička vzápětí figuruje jako důkaz této zaměnitelnosti. Petr stejně jako jeho žena ví, co má dělat, a může se tedy o dítě starat stejně dobře. Ve svém vyprávění Petr svou ženu v péči o dítě nezastupuje, ale je jí partnerem. Hanička je evidentním argumentem, není na ní vidět rozdíl. Do určité míry a ne zcela explicitně je tedy odlišena péče od výchovy. Zatímco v péči o dítě jsou oba rodiče bez problému zastupitelní, výchova je již tvůrčí činností a výsledky se již mohou lišit, aniž by se nutně popíraly. Petr a jeho žena jsou tedy v péči o dítě rovnocenní, jediné období, které se této rovnocennosti vymyká, je období porodu a kojení. Přitom podobně jako Martin i péči v tomto období by Petr dokázal zvládnout a ne hůř než jeho žena. Bylo by to ovšem pravděpodobně těžší, některými schopnostmi ho příroda nevybavila. Péče matky o malé miminko je prezentována jako přirozená věc – žena jaksi přirozené dokáže o tak malé dítě pečovat s menšími těžkostmi a navíc je k tomu i přirozeně vybavena. Toto krátké období mateřství je doménou ženy (nosit dítě, porodit je, kojit). Období, které následuje, je genderově neutrální, oba partneři jsou v péči a výchově zastupitelní, je to rodičovství, které je bez obtíží slučitelné s mužstvím – Hanička teď potřebuje „normální smečku“. Skrze zdůraznění zaměnitelnost a rovnocennost obou rodičů se Petrova „mateřská“ stává ve vztahu k rodině rovnocennou aktivitou k placené práci jeho ženy – v Petrově vyprávění oba rodiče dělají stejně důležité věci. Ukazuje se Petr, který podobnou rovnocennost aktivit obou partnerů pokládá za správnou a samozřejmou a je ochoten se za ni i bít. Je to rovnocennost aktivit ve vztahu k zájmům rodiny – a ty jsou v Petrově vyprávění postaveny na první místo. Cokoli, co by tuto rov54

nocennost zpochybňovalo, jsou ve vyprávění „kecy“, Petr „na takový věci nehraje“. Jen „ať si to někdo zkusí“, pádně mu odpoví. Petr se navíc na obecnější rovině zbavuje odpovědnosti za svoji „mateřskou“ – on není mužem, který by prosazoval „muže na mateřské“, jeho snem není společnost, kde muži vychovávají děti, nechtěl jít za každou cenu „na mateřskou“. Petr není viníkem celé situace či jejím strůjcem – to jsou v jeho vyprávění obecně ženy, které se „cpou do oborů, kde nemaj co dělat“, a tak muži jim to vrací tím, že pečují o děti – pronikají do „ženské sféry“. Genderová problematika je ve vyprávění oblastí konfliktu, který začaly ženy. Petrovi jeho „mateřskou“ nikdo nemůže vyčítat, on jen reaguje na snahy žen, nebyl to jeho nápad, takhle to na světě zařídit, ale když už to ty ženské tak dělají, tak jim to chlapi musí vrátit - a proto je možné že je jako muž „na mateřské“. Petr dělá to, co je v dané situaci pro rodinu výhodné, a pokud má žena pocit, že jí bere její sféru, pak má na to připravenou odpověď, že ona si začala, ne on, on by si „mateřskou“ ani nevybral. Petr tedy nemůže za to, že je „na mateřské“, a žádná žena si na to také nemůže stěžovat – ženy si to totiž způsobily samy. Petrova „mateřská“ tedy je ve vyprávění „ženská práce“, je to jeho průnik do „ženské sféry“. Petrova přítomnost v „ženské sféře“ je zkombinována s jeho mužstvím prostřednictvím několika mechanismů. „Mateřská“ je předně vykreslena jako významná aktivita, náročná, leckdo (například Petrův bratr) by ji nezvládl. Vyžaduje kompetenci, kterou Petr má, je spojena s výchovou, která je tvůrčí, je to činnost rovnocenná placenému zaměstnání. Druhou důležitou věcí je to, že Petr není svou „mateřskou“ pohlcen, není to celý jeho svět. On sice dělá „ženskou práci“, ale to zdaleka není celý Petr – vždyť on také dělá „mužské aktivity“ a krom toho má svoje strategie a svou niku. Dokáže si udržet od „mateřské“ odstup – a tak zůstává nezpochybnitelně mužem. Navíc dokonce i jeho způsob zvládání „mateřské“ je jiný, než u ženy. Je klidný, není hysterický, je silný. To, že Petr se pohybuje v „ženské sféře“, neznamená, že není muž – jednak je to náročná a s prací rovnocenná aktivita, jednak to není celý jeho svět, jednak ji zvládá odlišným způsobem než žena. A ještě k tomu si „mateřskou“ nevybral, netoužil po „ženské sféře“ a nehodlá v ní setrvat déle, než bude nezbytné. To, co Petr dělá, je samozřejmé a správné, je to v zájmu jeho rodiny. V dnešní době to navíc není až tak neobvyklé. Petr jako muž „na mateřské“ totiž také není ničím výjimečným, nikdo se nad ním nepozastavuje, „dneska to je normální“. Petr „na mateřské“ je tedy vykreslen podobně jako Martin, jako správná volba, ne jako odchylka – v dnešní době není ničím neobvyklým. Pokud se snad nad jeho „mateřskou“ někdo pozastaví, pak jedině v dobrém – ženy ho oceňují, kamarádka to „má taky v plánu“.

ZDENĚK – NA KOLOTOČI Pro Zdeňka není jeho „mateřská“ žádným velkým tématem a také se mu o ní nesnadno hovoří. Detailům se ze začátku vyhýbá, vyplouvají na povrch postupně, skoro jako bych byla úřednice

55

ze sociálního odboru a mohla mu odebrat dávky. Sociální dávky jsou totiž pro Zdeňka a jeho rodinu velice důležité, bez nich by v současné době nemohli finančně fungovat. Zdeněk také během rozhovoru několikrát ukazuje, jak perfektně má problematiku různých dávek a příspěvků zvládnutou. „Mateřská“ není ve Zdeňkově vyprávění prezentována jako něco zvláštního a mimořádného. V rozhovoru se několikrát opakuje ujištění, že není přece jediný, že je víc „chlapů“ doma „na mateřské“ – možná každý dvacátý nebo třicátý. Doloženo je to i tím, že sám zná ve svém blízkém okolí minimálně dva takové muže. A muži „na mateřské“ se objevují dokonce i v televizi. „Mateřská“ je mnoha mechanismy vykreslena jako poměrně běžná věc. Takové vykreslení „mateřské“ jako obvyklé věci je ale platné jen pro dnešní dobu. Dnes je to obvyklé, že muži chodí „na mateřskou“, dnes se to může stát. To je postaveno do kontrastu k minulosti, kdy něco takového patrně možné nebylo. Toto srovnání minulosti a přítomnosti se objevuje ve všech vyprávěních – muži „na mateřské“ jsou prezentováni jako možnost, kterou dává dnešní doba. Později se ukáže, že Zdeněk je přece jen ve vyprávění vykreslen jako výjimečný člověk, ale že jeho výjimečnost je spojena s něčím jiným než s jeho „mateřskou“. Ta se během vyprávění stává jen podkategorií čehosi obecnějšího. Zdeňkova „mateřská“ není hlavním tématem, kolem kterého by se jeho vyprávění točilo. „Mateřská“ je součástí celé „hry“, ve které je hlavní figurou Zdeňkova rodina. Zdeněk mi vypráví o tom, jak se to dělá, aby to fungovalo se šesti dětmi, jak to společně zvládají. Není to vyprávění o muži „na mateřské“, ale o rodině, která je nevšední. Zatímco muž „na mateřské“ je vykreslen jako dnes obvyklá věc, skutečným základem výlučnosti Zdeňka a jeho rodiny je vysoký počet dětí.

I.: Takže si nepřídete zase tak výjimečnej tim, že jste na mateřský Z.: Ne. To akorát s tim počtem dětí jako to je vždycky I.: [smích] Z.: někam na ouřadech nebo takle, že, příde, třeba v lázních jsem dělal, že tam chvilku taky tam byl takovej trapas, vyplňoval formuláře a on byl v půlce složenej, tam byla kolonka na šest dětí, ale já jsem viděl jenom tři kolonky I.: [smích] Z.: no a teď s tou účetní že, já řikám no ale tady těch kolonek je málo. Protože já jsem druhou stranu neviděl. Ale ta účetní o tom věděla, zase na mě hleděla, a vy máte sedum dětí, úplně šok, řikám jak, otevřel, aha pardon, tady je šest kolonek, přesně I.: [smích] Počítá se se mnou, naštěstí Z.: No, takže jako ten počet jako .. někdy jako zaráží nebo zaráží jako, v dnešní době šest dětí jako nemá každej asi no-

56

Zdeněk se tedy ve vyprávění prezentuje jako v jistém ohledu výjimečný člověk. Šest dětí je ve Zdeňkově prezentaci počet, který se hned tak nevidí – tolik dětí hned tak někdo nemá. To je ve vyprávění doloženo i humornými historkami z úřadu nebo od dětské doktorky. Tak vysoký počet dětí je vykreslen jako zarážející, dokonce šokující, ojedinělý. Skrze počet dětí je vykreslena Zdeňkova výlučnost, děti jsou prezentovány jako něco, čeho dosáhl a co ho činí jedinečným. Objevuje se hrdost a pýcha. Přitom jsou v rozhovoru právě děti jedním z omezení, která musí Zdeněk snášet. Naproti tomu, jak už jsme viděli výše, muž „na mateřské“ je prezentován jako obvyklá a dnes normální věc. Takovéto vykreslení „mateřské“ je ale založeno na určitém zobecňujícím mechanismu. „Mateřská“ muže je ve Zdeňkově vyprávění normální proto, protože dnes může žena vydělávat víc než muž, základem je ve vyprávění čistě finanční stránka věci – „kdybych já měl dvacet tisíc taky manželka může být doma.“ Je tedy pochopitelné, že když žena vydělává významně více, odejde „na mateřskou“ muž, je to v souladu s maximalizací finančních příjmů rodiny. Nikdo se tomu nediví, nikdo se nad tím nepozastavuje. Ve Zdeňkově vyprávění je taková situace naprosto obvyklá a běžná – vždyť kolik je takových případů! Rozhodující tedy je finanční zajištění rodiny a ne, kdo z partnerů vlastně „na mateřskou“ odchází. Není podstatné, kdo přesně nosí domů víc peněz, podstatné je zodpovědné chování obou partnerů. Skrze jejich zodpovědnost je naprosto samozřejmé a pochopitelné, když muž zůstane doma – to se ve vyprávění zobecňuje. Dnes, kdy hrají peníze větší roli než v minulosti, je naprosto legitimní, že rodina maximalizuje příjmy. Oficiálně je to pak posvěceno tím, že je možné při „mateřské“ pracovat; nebo třeba tím, že se muži „na mateřské“ objevují v televizi. Podobně jako v Petrově vyprávění je takové postavení finančních důvodů v rozhodování rodičů morálně nejednoznačné. Ve vztahu k odpovědnosti k rodině jako celku je ovšem pochopitelné a legitimní. Tím je vyřešena jeho implicitní nemorálnost. Z.: No, to se právě, ten plat už, ty peníze už nestačijou v dnešní době. Jak se zdražuje, ty dva a půl je mateřské je málo už. Takže ono není podstatné jesi je chlap nebo ženská na mateřské, tam je podstatné u tych peněz ta finanční částka. Že prostě už je to málo, při těch poplatkách a (.) I.: Jo. Hm. Z.: člověk chce půjčku, že, a to jsou samý úroky všechno možný a- Proto jako musíme oba dva už dělat. Dá se to utáhnout, ale prostě musíme takhle skromně nějak, ty nemůžem žádný si dovolený jako dovolit, kdyby toto- Až budou peníze možná si dovolíme dovolenou I.: [úsměv] Z.: Za patnáct roků jsme nikde nebyli na dovolené, ještě nikde. Se začlo že jedno dítě, druhé, třetí a už to narůstalo, že...

Zdeňkova prezentace je konstruována na základě principu, který jsem nazvala trochu nadneseně osud nebo náhoda. Zdeňkovo líčení odchodu „na mateřskou“ je doprovázeno odosobněním: 57

takhle se to udělalo, takhle se to událo. Vlastně to tak nějak vyšlo samo od sebe; neříká se, co Zdeněk nebo jeho žena chtěli nebo nechtěli, záměna je plynulá a vychází sama ze sebe. Jako by byla řízena něčím vnějším, zrovna to tak prostě vyšlo – nějak nebyla práce a manželce zrovna náhodou nabídli, takže udělali výměnu. Pasáž je protkána spojkami „protože“ a „takže“, přechod „na mateřskou“ je logickou a jasnou cestou, není se čemu divit. Jednoduchost jako jeden z rysů odchodu „na mateřskou“ je ve Zdeňkově vyprávění spojena i s praktickým zvládáním nové role. Zdeněk je prezentován jako člověk, který novou situaci zvládl („všechno se zvládá“), přizpůsobil se jí, naučil se nezbytné množství toho, co bylo potřeba, zvykl si. Ukazuje se, že to pro něj nebylo jednoduché, protože změna byla velká a musel se přizpůsobit mnoha novým věcem. Zdeněk mi ale říká, že to zvládl dobře, naučil se vše, co bylo potřeba. A je-li toho moc, pomůže žena nebo děti. Rozhodně není na všechno sám, neobjevuje se tu osamělost nebo izolace. Po překonání úvodního období už tedy Zdeněk s „mateřskou“ žádné problémy nemá – má ji zvládnutou. Zvládnutí odchodu „na mateřskou“ i „mateřské“ jako takové je v rozhovoru prezentováno jako absence problémů. Zdeněk mi neříká, jak „mateřskou“ a odchod na ni aktivně zvládá, ale vše je představeno naopak negativně – díky svému přizpůsobení nemá s ničím problémy. Ačkoli by se dalo očekávat, že „mateřská“ bude nepříjemná, nakonec se ukázalo, že sice není nic moc, ale dá se to vydržet. Pokud se snad nějaké problémy předpokládají, Zdeněk je nemá. Neříká se, jak je Zdeněk šikovný, jak se mu daří nebo jak překonává překážky. Zdeněk, kterého poznáváme, byl mimoděk vtažen do koloběhu „mateřské“ a nemá problémy s tím, že se tam ocitl. Je to hra osudu či náhody, se kterou se vyrovnal. Zdeněk postupně přechází ke zobecnění. Model, který s manželkou přijali, nějak vyplynul ze situace, která má obecnou povahu – dnes už totiž jeden plat pro zabezpečení rodiny nestačí, „prostě už je to málo“, tak to je, nedá se s tím nic dělat. Jejich manévrovací prostor je omezený, jejich rozhodování je omezené, jsou vedeni okolnostmi, přizpůsobují se. Základem omezení je finanční situace, té se všechno podřizuje i to, zda Zdeněk vlastně chce nebo nechce být „na mateřské“. V tomto smyslu je Zdeňkův odchod „na mateřskou“ předložen jako samozřejmost – je pochopitelné, samozřejmé a také správné, že odešel „na mateřskou“, protože finanční situace rodiny to vyžadovala. Zde se důrazem na samozřejmost a správnost učiněného kroku Zdeňkovo vyprávění přibližuje Petrovu. Ukazuje se Zdeněk, který odešel „na mateřskou“ i přes to, že měl „ňákou takovou hrůzu“, jak „mateřskou“ zvládne, jak to bude dělat. Takto prezentováno je jeho chování naprosto jasné a pochopitelné. A zároveň nadčasové – vždycky to tak bylo, protože Zdeněk a jeho žena mají moc dětí. V tuto chvíli jsou finanční nutnost a osud propojeny s přítomností nezvykle mnoha dětí. Zdeněk se tedy ve vyprávění ukazuje jako člověk, který je ve svém rozhodování v mnoha směrech omezený a je nucen se přizpůsobovat okolnostem. Ve svém přizpůsobení pak hledá takové možnosti, které fungují, „klapnou“. Zdeňkovo přizpůsobení má svůj cíl – sladění všech činností 58

takovým způsobem, aby to do sebe zapadlo, aby byla finanční situace únosná a aby fungoval „rodinný život“. O toto sladění usilují ve Zdeňkově vyprávění všichni členové rodiny. Dané řešení je pak ukázáno jako dočasné, dříve či později pravděpodobně opět dojde ke změně – až to takhle nepůjde, tak se to udělá jinak, „zas se najde ňáký kompromis, ňáké řešení“. Omezenost svého rozhodování a svých možností spojuje Zdeněk v rozhovoru opakovaně s krajem, ve kterém žije. Jeho situace je taková, jaká je, právě proto, že žije na Jesenicku, v odříznutém kraji, kde to chodí jinak – je to „uříznutý“ svět sám pro sebe, je to „strašná díra“. Zároveň je Jeseník kontrastován k Praze, „Pražákům je hej“. Zdeněk mi říká, že za těchto okolností mu jednoduše nezbývá nic jiného, než se přizpůsobit tomu, jak to je, nějak to udělat. A i když jeho plat bude nízký, stále bude vyšší než je rodičovský příspěvek, a tedy je pochopitelné, že bude o práci usilovat – „dva a půl mít a osum je jako rozdíl, že jo, trošku“. 56 Zdeněk ve vyprávění nemůže za to, že se mu nedaří sehnat práci v kraji s tak vysokou nezaměstnaností, že přes všechnu snahu nedosáhne vysokého příjmu. A také není jeho vina, že je nucen soustředit se v prvé řadě na vydělávání peněz. Zdeněk mi ukazuje, že se nedokáže roztrhnout vedví mezi rodinný život a zajišťování příjmů, a že nenese odpovědnost za to, že musí upřednostnit to druhé. Není to jeho vina, nemůže za to. Jeho snaha vydělat peníze není honba za ziskem, ale finanční nutnost. Viděli jsme, že podobně se odpovědnosti (ve smyslu zavinění) zbavuje ve vyprávění také Petr – ani on ve vyprávění nemůže za to, že musí postavit finanční stránku na první místo. Odsunem viny od vlastní osoby je ve vyprávění Petra i Zdeňka řešena potenciální nemorálnost této volby. Ve vyprávění se ukazuje jako naprosto správné a žádoucí, že se Zdeněk neustále snaží přizpůsobovat situaci a hledá možná řešení, zkouší varianty. Takto se chová zodpovědný člověk, který staví na první místo rodinu a její zajištění a teprve pak své zájmy. Právě takový je v rozhovoru vytvářený Zdeněk. Právě proto, že je odpovědným zástupcem rodiny, nemůže si Zdeněk jen tak někam odejít nebo odjet, kdy se mu zachce, ale naopak se musí přizpůsobit tomu, na co jako rodina „mají“, k čemu mají podmínky. To vše musí odpovědně skloubit do fungující („klapající“) podoby. Takto vytvářená odpovědnost (nyní ne ve smyslu viny jako výše, ale ve smyslu závazku) je tedy další charakteristikou, která hraje v rozhovoru důležitou úlohu. Je do vyprávění vtažena pozitivně (dozvídám se, že Zdeněk dělá to, co musí), ale i negativně – Zdeněk není „do větru“ jako jeho bratr, dokonce adoptoval bratrova syna. Právě tento čin je ve vyprávění jedním z vrcholů Zdeňkova odpovědného chování – a možná právě proto se v rozhovoru opakovaně objevuje zdůrazňování faktu, že šesté dítě je adoptované. Nejde zde totiž příliš o to, že šesté dítě není vlastní, ale spíše je tímto mechanismem zdůrazněna Zdeňkova odpovědnost za druhé. V podobné souvislosti je prezentována 56

Zaměstnání obou rodičů je tedy prezentováno jako nutnost. Je to ovšem také možnost, jak ve vyprávění nedat prostor představě, že se Zdeňkovi nebo jeho ženě pracovat nechce. Díky počtu dětí a nízkým příjmům mají sice nárok na značné množství dávek, nejsou ovšem ve Zdeňkově vyprávění rodinou, která by se se životem z dávek spokojila nebo dokonce něco takového vyhledávala.

59

péče o babičku, která žije s rodinou v domě. I odchod „na mateřskou“ je výrazem odpovědného chování – Zdeněk nemůže kvůli své „mužské ješitnosti“ ohrozit rodinu. Zároveň se s vylíčením odpovědnosti pojí mechanismus, který už jsme viděli výše a známe ho i z Petrova vyprávění – odpovědné chování je správné a tedy také samozřejmé. S odpovědností je v rozhovoru spojeno i vykreslení Zdeňka jako člověka, který odpovědně myslí na budoucnost. Protože nemá příliš na výběr a finanční stabilita jeho rodiny je křehká, nemůže si dovolit jen tak čekat, co přijde. Zdeněk a jeho žena ve vyprávění plánují, vymýšlejí, zkoušejí varianty přizpůsobení. Zdeněk není na světě sám, musí myslet na budoucnost a na to, jak to zařídit. Nemůže sice za to, že se jim „přihodilo“ více dětí než plánovali, jako zodpovědní rodiče už to ovšem „zařídili tak, aby k ničemu nedošlo“. Zatímco adopce šestého dítěte je výrazem odpovědnosti, pořízení dalšího vlastního již stojí ve vyprávění na přesně opačné straně – nejspíš už by to vcelku nebyl velký rozdíl, ale jako chování rodičů by to bylo neodpovědné. Plánování budoucnosti je ovšem vykresleno jinak než v rozhovoru s Petrem. Petr se ukazuje jako člověk, který má zkušenosti, ví, co má očekávat, kam je ochoten zajít a jak to bude. Tohle se u Zdeňka neobjevuje – Zdeněk ve vyprávění zkouší, sice plánovaně, ne naslepo, ale zkouší, neopírá se o zkušenosti, neví, co bude, co jeho rodinu čeká. Znovu vidíme, že Zdeněk není ve vyprávění pánem svého osudu do té míry do jaké se to děje u Petra. O Martinově vyprávění nemluvě. Skrze to, že Zdeněk není na světě sám za sebe, ale je zástupcem rodiny, se dostáváme k tomu, jak je Zdeňkovo vyprávění konstruováno. Zdeněk většinu času nemluví o sobě, ale o nich, v plurálu. Oni jsou rodina a Zdeněk přede mnou v rozhovoru rodinu reprezentuje. Rodina tvoří celek, o kterém se mluví a skrze který se mi Zdeněk prezentuje. Všichni jsou na jedné lodi, omezeni osudem, všichni se přizpůsobují okolnostem. Ve Zdeňkově vyprávění se nehovoří o tom, co on nebo jeho manželka chce, ale o tom, co je potřeba udělat pro rodinu jako celek, co se musí a co se nemůže. Pokud porovnáme jednotlivá vyprávění, Martin hovoří především o sobě, o tom, jak se rozhodl a realizoval své rozhodnutí, s ohledem na druhé. Petr hovoří také o sobě, hlavním kritériem pro jeho rozhodování a jednání je ve vyprávění jeho rodina a její blaho. Zdeněk představuje v tomto smyslu jakýsi opak Martina. Nehovoří o sobě, ale mluví v plurálu, vystupuje jako zástupce rodiny – ta tak není pouze hlavním kritériem, ale stává se hlavním aktérem jeho vyprávění. Soudržnost rodiny a způsob, jakým zvládá nepříznivou situaci, jsou spojeny s vykreslením solidarity a vzájemné pomoci v rodině. Rodina tvoří ve Zdeňkově vyprávění jeden celek a všichni členové přispívají svým dílem k jejímu zachování. Všichni jsou vázáni odpovědností, tak jako Zdeněk. Manželka pomáhá Zdeňkovi se zvládáním „mateřské“, babička někdy pohlídá malou dcerku, větší děti pomáhají menším, rodiče se s dětmi učí... Každý dělá něco, co zapadá do té celkové „klapající skládačky“. I přes to, že si všichni pomáhají, je Zdeňkův pobyt doma „na mateřské“ velice náročný. Náročnost ovšem není narozdíl od rozhovorů s Martinem a s Petrem propojena ve vyprávění 60

s „mateřskou“, ale s celkovou situací rodiny. Šest dětí je jednoduše opravdu vysoký počet a tak se všichni musí pěkně otáčet. Zdeněk ukazuje svůj současný život jako „kolotoč“ – přitom jednotlivé činnosti nejsou prezentovány jako něco, co Zdeněk dělá, ale jako něco, co se musí udělat, jako položky na seznamu. Poznáváme Zdeňka, který má stále co dělat, za celý den se nezastaví, pořád musí pracovat a čas mu hrozně rychle utíká. Zdeněk je prezentován jako zajatec času, který dělá to, co je třeba, a nemá ani čas myslet na něco jiného. Den rychle proletí ani to často nestihne vnímat. Narozdíl od Petra nemá Zdeněk tuto situaci pod kontrolou skrze nějaké strategie zvládání. Naopak, Zdeněk mi říká, že někdy se snaží alespoň na chvíli z „kolotoče“ utéct, „aj na hodinu třeba“, ale je hned dohoněn, polapen a vrácen zpět. Není kam se schovat. Náročnost Zdeňkovy „mateřské“ figuruje jako další důvod omezenosti jeho rozhodování. Skrze náročnost „mateřské“ je Zdeněk ve vyprávění zbaven odpovědnosti za průběh „mateřské“. „Mateřská“ ve vyprávění neznamená hraní si s dcerkou nebo snahu o nějakou její výchovu – na to totiž nezbývá čas. Zdeněk mi říká, že v tom vyčerpávajícím kolotoči zvládá na dcerku dohlédnout, ale „na hraní čas neni ňák moc jako“. Dokonce se nebrání tomu, odložit ji na chvíli k videu, může mezitím udělat práci, při které by se mu pletla pod nohy. Podobně jako nemůže za nedostatek peněz nebo za minimum pracovních příležitostí na Jesenicku, nemůže Zdeněk ve vyprávění ani za to, že nemá čas na nějakou aktivní výchovu nebo hraní si s dcerkou. Nedá se s tím nic dělat, není na to čas. Nicméně ukazuje se, že Zdeňkova dcerka na tuto situaci nedoplácí – naopak se dokonce zdá, že jí svědčí. Je nejživější a nejdravější ze všech dětí, je silná a chytrá, „je to kus ženský“. Zdeněk nejen že nemůže za to, že snad dceru trochu zanedbává, ale dokonce ji vlastně zjevně nezanedbává natolik, aby tím strádala. Tak jako se Zdeněk přizpůsobuje životu s rodinou se šesti dětmi, i jeho dcerka má „mateřskou“ přizpůsobenou okolnostem. I.: Co tak děláte, když jste na mateřský? Z.: Chm, co dělám [s úsměvem] Ráno, co, budíček, že, manželka do práce vyhodim I.: [smích] Z.: děcka nachystat do školy, tady mam hospodářství vzadu jako, domácí zvířata a takle že, poklidit, zatopit třeba v tý zimě, že, navařit, přídou děti v poledne ze školy, oběd že, takle, úkoly potom, odpoledne zase poklidit třeba to hospodářství zase něco, že, kolem toho baráku, večír zase večeře, že, koupání dětí, škola, učení, no a buch je a je půlnoc a člověk ztřískaný jak pes. I.: [smích] Z.: Že ten den jako strašně uteče to, I.: To jo, no. Z.: v šest ráno se začne a o půlnoci se končí jako. [odkašle si] Strašně, strašně jako to, ten čas jako ani nevnímám kolikrát, řikám teď bylo devět, no a už je půl jedenáctý, no, jako rychlý to je strašně, no.

61

Zdeňkova ohromně vyčerpávající „mateřská“ je ovšem nutnost, Zdeněk mi říká, že nemůže omezovat děti, protože je zodpovědný, nemůže tedy nic dělat, musí tuto situaci nějak zvládat, nemá čas na odpočinek, musí se řídit potřebami dětí. Pokud by tohle neudělal, bylo by to špatné. Ukazuje se tedy, že Zdeněk se svému osudu musí podřídit, protože tak je to správné a žádoucí. Je smířený s tím, jak to je, a dělá to, co musí. Poznáváme Zdeňka, který bere život tak, jak přichází, a zkouší se mu nějak přizpůsobit. Přitom si nijak zvlášť nestěžuje. Takový byl totiž život jeho rodiny odnepaměti. Vždy byl omezen, nikdy si nebyl jist tím, co přijde. Přišlo příliš mnoho dětí, odešlo příliš mnoho starších členů rodiny. „A taky dobře možná. Kdybysme věděli, co nás čeká, tak radši- By zas byly komplikace všelijaký.“ Základem pro toto vykreslení Zdeňka ve vyprávění je jistota. Zdeněk mi říká, že může hledět k budoucnosti s optimismem, protože věří, že tak jako v minulosti se mu podaří všechno zvládnout a skloubit dohromady. Není jistě důvod čekat, že budoucnost přinese něco lepšího než minulost. Budoucnost je vždy nejistá, je dobré být připraven, bude vždy potřeba se přizpůsobit. Protože ale v minulosti byli stejně omezeni v rozhodování a vždy se dokázali přizpůsobit okolnostem, dokážou to nějak i v budoucnosti. Koneckonců mají možnost zkoušet varianty přizpůsobení již nyní, protože díky novele může Zdeněk pracovat a stále pobírat rodičovský příspěvek. Díky tomu může skloubit odpovědnost a zkoušení variant přizpůsobení – neriskuje tolik, dávky mu stále poběží. Zdeněk mi říká, že právě tímto způsobem mu „mateřská“ dává větší prostor pro zkoušení, získává čas na přizpůsobení. Je to pomoc v přechodu z „mateřské“ zpět do zaměstnání – pak už mu „nikdo nepomůže“. Zdeněk se prezentuje jako člověk, který chce zodpovědně tuto příležitost využít – i když by ještě nemusel s prací tak pospíchat, chce se na přechod do zaměstnání připravit s předstihem, vyzkoušet možnosti, aby vše zase „klapalo“, a neohrozit při tom současnou situaci rodiny. Právě na této dočasné dílčí jistotě je založeno smířené a optimistické vyznění Zdeňkova vyprávění.

TOMÁŠ – NEJKRÁSNĚJŠÍ OBDOBÍ ŽIVOTA V Tomášově vyprávění se objevuje mnohem více postav než v ostatních rozhovorech, je zaplněno příhodami, ve kterých vystupují další lidé. Možná je dojem velkého množství také podpořen tím, že postavy ve vyprávění jsou aktivní a dokonce se často dozvídáme o jejich psychických pochodech. Postavy v Tomášově vyprávění skutečně ožívají a působí autonomnějším dojmem než tomu bylo u ostatních vypravěčů. Nejsou hypotetickými skupinami pravděpodobně existujících mužů jako u Martina. Nejsou to ani krátké historky jako u Zdeňka. Není to ani obecná součást kulis jako u Petra. Tomášovy postavy jsou konkrétní, vykreslené a hlavně aktivní. Centrem vyprávění je pak Tomáš a jeho starost o malou Terezku. Syn Míša je naopak zmíněn jen velice okrajově.

62

Důležitou roli v Tomášově vyprávění hraje jeho žena. Ta se objevuje ve vyprávění hned od počátku, Tomášův odchod „na mateřskou“ je pevně spojen s jejím nesrovnatelně vyšším příjmem. Tomášova žena je líčena střídavě v pozitivním i v negativním světle. Je to „vona“, „manželka“, která díky ekonomickému zaměření lpí na penězích. Tady se Tomáš ukazuje jako člověk, který nepřikládá penězům takovou úlohu jako jeho žena – není tolik na peníze. To je totiž dokonce směšná vlastnost, je to podáno jako vtip: „Tak vona je ekonomickýho směru, že jo, takže [smích] s těma prachama má, má k nim vřelej vztah...“. Finančním vztahům v rodině je ve vyprávění svěřena poměrně důležitá role. S Tomášovou „mateřskou“ se ve vyprávění pojí specifická závislost – finanční závislost na manželce. Zesměšnění Tomášovy manželky ocitované v odstavci výše souvisí právě s vykreslením situace finanční závislosti jako vysoce problematické a nežádoucí. Tomáš mi říká, že sice není na peníze, ale že je mu velmi nepříjemné, když mu žena peníze přiděluje, když si jí musí říkat o každou korunu. Tohle ho nutí zabývat se hloupostmi a malichernostmi, odvádí ho to od podstatných věcí k tahanicím o peníze a také ho to omezuje v řízení vlastního života. Oba tyto rysy – zabývání se malichernostmi a neschopnost řídit aktivně vlastní život – představují v Tomášově vyprávění nutnost či omezení a jsou vykresleny negativně; níže uvidíme, že právě takový Tomáš ve vyprávění není. Podobně jako Tomáš, ani jeho žena si ve vyprávění nemohla vybrat, kdo z nich půjde „na mateřskou“ – prezentace Tomášova odchodu ve vyprávění tuto možnost nepřipouští. Přitom Tomáš mi říká, že jeho žena neměla moc velkou radost z řešení, které přijali. Nenutila na jednu stranu Tomáše, aby šel „na mateřskou“, ale protože to bylo potřeba, tak to tak udělali. Na druhou stranu z toho neměla radost, ale vyrovnala se s tím – neměla jinou možnost, „nic jí nezbejvalo“. Vlastně se dá říci, že nepřišla úplně o všechno, „kočárek si taky povozila“, nějak se s tou situací srovnala, i když Tomášova „mateřská“ nebyl zrovna její sen. Tomášova „mateřská“ je tedy prezentována jako problém – jako problém pro jeho ženu. Ta se s jeho „mateřskou“ musí vyrovnat, musí ji překousnout a není to pro ni jednoduché. Pomáhá jí v tom nicméně ve vyprávění její „vřelý vztah k penězům“ a také to, že vidí, že Tomáš „mateřskou“ zvládá a je na ní rád. Ve vyprávění to tedy není Tomáš, kdo se musel s „mateřskou“ vyrovnat a zvyknout si na ni, ale jeho žena. I.: No. Co na to řikala vaše žena? Nebo jak jste se (o tom vůbec) dohadovali? T.: Tak vona je ekonomickýho směru, že jo, takže [smích] s těma prachama má, má k nim vřelej vztah, takže, jako já neřikám, že by se jí to úplně líbilo, ale (jako) nic jí nezbejvalo, no, to, byla, neřikám, že by z toho byla ňák úplně mimo, ale (.) pak když viděla, jak, jak jsem rád taky já, že jo, tak, tak to ňák vyšlo, no (nesrozumitelné) Ne, myslim, že s tim žádný problémy neměla aspoň ze začátku určitě ne teda. I.: Hm hm. T.: Že, tak ňák i chodila docela brzo domu se dá říct no, aspoň ze začátku, takže, ten kočárek si taky povozila [s úsměvem], hm, v pohodě no, celkem, celkem to jako, celkem to vzala dobře no. Jestli takle stačí.

63

Tomášova žena získává ve vyprávění i pozitivní rysy. Není jako ženy, které „šoupnou“ dítě brzy po narození chůvě, naopak, vlastně by „určitě“ mnohem radši byla doma s Terezkou než chodila do práce. Sice má ráda peníze, ale radši by byla doma s dítětem, to je přirozené. V Tomášově vyprávění je takto pobyt doma s dítětem postaven výš než zaměstnání, je to hodnotnější aktivita, které dá samozřejmě on i jeho žena přednost. Je to prezentováno jako stejná samozřejmost jako byl prezentován jeho odchod „na mateřskou“. Zatímco „mateřská“ je v rozhovoru spojena s radostí, štěstím, spokojeností, práce je postavena do kontrastu jako aktivita, která je nutná, která se musí, je to „povinnost“. Dokonce je pochybné, jestli někdo může mít radost, že chodí do práce. V rozhovoru se postupně a zpočátku nenápadně vyloupává Tomáš, který je „na mateřské“ spokojený, je na ní rád, baví ho – a vlastně by ji byl nejradši neskončil. Pro Tomáše byla jeho „mateřská“ v konečném důsledku výhra, nemusel se s ní ve vyprávění vyrovnávat, nemusel ji „překousnout“. „Mateřská“ se ukazuje jako aktivita, kterou Tomáš dělat chtěl, a když byl k odchodu „na mateřskou“ donucen okolnostmi, vlastně to pro něj znamenalo výhru. Na Tomáše vyšla ta lepší polovina, dělá to, co chce, má vlastně štěstí, díky nutnosti mohl zůstat s Terezkou doma. Přijetí tohoto modelu pro něj není povinnost jako pro jeho ženu, ale radost. Koneckonců se to dobře spojuje s hodnocením pobytu doma s dítětem jako radostnější a hodnotnější aktivity než placené zaměstnání. Ve vyprávění se navíc ukazuje, že Tomáš k „mateřské“ přirozeně tíhne. To je spojeno s jeho povahou, s jeho přirozeností – poznáváme Tomáše, který má rád děti, rád s nimi je, „odjakživa“, je to v něm. Vyplývá to z jeho povahy. Tomáš mi říká, že jezdil jako vedoucí na tábory, měl vždy úspěch u dětí známých nebo příbuzných, dokázal je zabavit, hrát si s nimi, být pro ně autoritou. Je tedy ideální, že je Tomáš „na mateřské“, plní si tím svůj sen pobytu s malou dcerkou a zároveň dělá něco, co ho baví a k čemu přirozeně tíhne. Nabízí se otázka, proč byla s prvním dítětem, s Míšou, na mateřské Tomášova žena. Konstrukce Tomáše jako muže, který přirozeně tíhne k dětem a ke starosti o ně, je s tím v mírném nesouladu. Tomáš dokáže obě věci ve vyprávění propojit, nalézt rozumné vysvětlení. Možnost, že by mateřská jeho ženy protiřečila budovanému obrazu Tomáše jako muže přirozeně tíhnoucího k dětem je vyloučena. Tomáš, kterého poznáváme, by šel bezpochyby rád i na první „mateřskou“, která připadala v úvahu. To, že na ní nebyl, je pochopitelné ve smyslu kontrastu minulosti a přítomnosti. V minulosti nebylo možné, aby muži chodili „na mateřskou“, taková možnost neexistovala a dokonce by to nikoho ani nenapadlo. „Mateřská“ pro muže je tedy vystavěna jako výdobytek nedávné doby. Po narození Míši neexistovala v Tomášově vyprávění ani možnost, že by jako muž šel „na mateřskou“, a navíc ani finanční nutnost. O něčem takovém se v minulosti ani neuvažovalo. Je normální a přirozené, že na mateřské byla žena, i jeho žena by přirozeně byla nyní radši doma s Terezkou. Dnes je ovšem možné, že muž jde „na mateřskou“, je to možnost, o které se dá uvažovat – a finanční důvody jsou stimulem, který takové úvahy zakládá. Tomáš mi říká, že dnes to není 64

tak, jak to bylo kdysi, dnes už je možné o muži „na mateřské“ uvažovat – a finanční důvod tyto úvahy podněcuje. Finanční nutnost a „mateřská“ pro muže jako výdobytek nové doby se v Tomášově vyprávění spojují, aby směřovaly k jeho odchodu „na mateřskou“. Kromě toho ale Tomáš svou „mateřskou“ také bez potíží zvládá. Dozvídáme se, že na „mateřské“ nic náročného není, je to jednoduché, není to žádná velká věda. Jistě není třeba mít obavy, že by Tomáš „mateřskou“ nezvládl. Tato konstrukce „mateřské“ je podpořena z několika stran. Tomáš se prezentuje jako člověk, který už má určité zkušenosti – jedno dítě už se ženou měli, a on tedy věděl, jak to chodí. Věděl, do čeho jde, a také už měl leccos odkoukané od ženy. Tomáš mi říká, že věděl, co ho čeká, a byl si jist, že na tom není nic těžkého. Navíc není žádný hlupák a co je potřeba, to se naučí. A nezapomeňme, že Tomáš také k „mateřské“ přirozeně tíhne. Tomáš mi sice říká, že „mateřská“ je jednoduchá a že na ní neshledává nic složitého, na druhou stranu ovšem prezentuje „mateřskou“ jako důležitou aktivitu. To, že pro Tomáše na „mateřské“ není nic nezvládnutelného, neznamená, že být „na mateřské“ je jen tak, že by nemohl udělat něco špatně. Není jedno, co Tomáš „na mateřské“ udělá, není to bez rizika, není to jen tak nějaká aktivita, „dá se pokazit“. To, že Tomáš je prezentován jako člověk, který s „mateřskou“ nemá problémy a snadno ji zvládá, nemá devalvovat „mateřskou“ – ta zůstává v Tomášově prezentaci vysoce hodnotnou a důležitou aktivitou, nadřazenou práci. Tomášovo zvládání „mateřské“ jako takové má několik důležitých rysů, které ve vyprávění nabývají na síle a některé z nich jsou zobecněny. Postupně se podíváme na to, že Tomáš zvládá „mateřskou“ po svém a také, že ji zvládá lépe. V Tomášově vyprávění vychovávají ženy děti jinak než muži. „Mužská výchova“ je drsnější, ze své povahy jsou muži a ženy rozdílní – Tomáš jako muž dává dítěti jinačí lásku, drsnější – a podle sebe. Postupně se stále více dozvídám, že výjimečnost Tomášovy „mateřské“ ale není dána ani tak tím, že je muž, jako tím, že je to právě on, Tomáš, který „mateřskou“ formuje a tvaruje podle sebe. Podobně jako v rozhovoru s Petrem a se Zdeňkem i v Tomášově vyprávění je jeho dítě jasným dokladem toho, že jeho snaha vede správným směrem, že se jeho „mateřská“ povedla57. Terezka je vykreslena jako „trošku jinačí“, liší se od ostatních dětí, je „drsnější“, nebojácná. Je to dáno právě Tomášovou výchovou58. Tomáš „neotravuje“ svou dcerku hloupostmi a malichernostmi, ale dává jí prostor, aby se soustředila na to podstatné (na „zodpovědnou práci na pískovišti“) a vyvíjela se bez zbytečných zásahů. Na Terezce je vidět, jak jí to prospívá. Zároveň poznáváme Tomáše, který se soustředí na to podstatné a důležité, nezabývá se drobnostmi a hloupostmi, „neotravuje“ Terezku. Takováto prezentace Tomáše je vytvářena v kontrastu k matkám s malými dětmi – k maminkám na pískovišti.

57 58

Podobně jako oni i Tomáš má jaksi „drsnější dceru“. Martinův synek je zase chytřejší a nadanější. Rozlišování mezi péčí a výchovou není zvýznamněno, to se objevilo výlučně u Petra.

65

Ve vyprávění se stále více prosazuje prezentace Tomáše formou kontrastního srovnání, odlišnosti od druhých. Dozvídáme se jací jsou druzí lidé a jaký právě Tomáš není. Právě maminky na pískovišti jsou jednou ze skupin, se kterými je ve vyprávění Tomáš postaven do kontrastu. Tomáš mi říká, že on zvládá „mateřskou“ po svém, má svoje metody, nezdržuje se hloupostmi a drobnostmi, ale soustředí se na to podstatné. „Mateřská“ se totiž sice dá pokazit, ale nic se nemá přehánět. Narozdíl od něj, maminky na pískovišti ztrácejí čas malichernostmi, „děsně otravují“ děti přehnanou péčí, „slintají“ u výloh butiků a zabývají se nepodstatnými věcmi. Díky tomu také nestíhají udělat všechno, co je potřeba, tak rychle jako Tomáš. „Mateřská“ není v Tomášově vyprávění prezentována jako zdroj enormního omezení a spoutanosti. Tomáš není zajatcem „mateřské“, mnohem spíše je jejím „manažerem“. Ukazuje se, že Tomáš zvládá domácí práce, nákupy, pobyt na pískovišti a ještě dlouhé vycházky s kočárkem – má prostě vlastní metody „mateřské“, vlastní pojetí. Jeho „mateřská“ je ve všech ohledech drsnější a dynamičtější, například „zlikvidoval“ kolečka u kočárku. Zatímco maminky na mateřské ztrácejí čas u butiků a nestíhají domácí práce, Tomáš dokonce ani nedokáže pochopit, co celou tu dobu dělají, co na tom nestíhají. A přitom ví, co říká, poznal mnoho maminek na mateřské a můžeme mu tedy věřit. Ve vyprávění sice není jeho snem povídat si s maminkami na mateřské, ale když je s nimi na pískovišti, tak se s nimi „holt“ baví. Co tam má koneckonců dělat jiného. Celá tato prezentace Tomáše je prodchnuta silným hodnocením – Tomáš zvládá svou „mateřskou“ lépe než maminky na mateřské, zvládá všechno rychleji a je toho víc, rozhodně na tom není tak špatně, aby „slintal“ u výloh. Takto je Tomáš výrazně postaven nad maminky z pískoviště, je dokonce morálně nad nimi, neponižuje se tak jako ony. Tomáš má narozdíl od nich „na mateřské“ spoustu času, není ve stresu, všechno stíhá. To ale neznamená, že si Tomáš šetří čas sám pro sebe. Jeho „mateřská“ se řídí Terezkou a aktivity, které dokáže zvládat, jsou tedy na Terezku orientovány. Přitom je důležité, že Tomášova „mateřská“ je stejně náročná jako mateřská maminek, s nimiž se srovnává – také jezdí nakupovat, také dělá domácí práce. Ve vyprávění se tedy bez nejmenších pochyb srovnává srovnatelné. Lepší zvládání „mateřské“ je pak jednoznačně dáno jeho schopnostmi, ne tím, že by mu někdo pomáhal. Tomáš se ukazuje jako člověk, který zvládá svou „mateřskou“ s větším přehledem, nepřerůstá mu přes hlavu – díky soustředění na to podstatné je jeho výkon „na mateřské“ nesrovnatelně lepší než výkon kohokoli jiného. „Mateřská“ tak nepřerůstá Tomášovi přes hlavu, má ji pod kontrolou, udržuje si nadhled, nějak ji tvaruje, směřuje. Má své vlastní názory a představy o tom, jak by měla jeho „mateřská“ vypadat a jak chce na Terezku působit. Takto ukázané zvládání vlastní „mateřské“ prezentuje Tomáše jako aktivního hráče. Tomáš není obětí své „mateřské“, nesedí pasivně doma jako maminky z pískoviště, nefňuká nad domácími pracemi. Naopak, Tomáš ve vyprávění aktivně řídí svoji „ma-

66

teřskou“, vytváří ji k obrazu svému – a stejně tak Terezku. Právě v tomto smyslu je Tomáš vykreslen vlastně jako „manažer“. Tomáš pro tvarování a řízení své „mateřské“ získává informace z různých zdrojů, od maminky, v knihách, na internetu, v televizi, na pískovišti apod. Tomáš mi říká, že dokáže tyto informace posoudit a zhodnotit, dokáže si na jejich základě vytvořit vlastní názor. Sám si dá věci dohromady a když mu to nesedí, ví, kam se má obrátit pro radu. Takto vytváří Tomáš ve vyprávění „mateřskou“ podle sebe a udržuje si od ní odstup, neřeší hlouposti a dělá všechno tak, aby to bylo správné pro Terezku. Umí posoudit, co dává a co nedává smysl a co je pro jeho dcerku dobré a přirozené. Podobně i jeho dcerka si sama najde cestu a potvrzuje tak jeho snahy. Tomáš se nenechá množstvím informací zahltit, umí si kriticky vybrat ty relevantní, logicky dojít k závěrům. Nepotřebuje někam tlačit nebo vodit za ručičku, umí si pomoci sám nebo ví, kam se má obrátit. A i když není superman ani génius, jeho metody se v konečném výsledku osvědčují jako lepší a účinnější než metody maminek z internetu či z pískoviště. Zatímco ony si stěžují a neumí si poradit, Tomáš si umí poradit sám, vždycky situaci zvládne a zařídí, dokonce je překvapen, „co všechno ony nevěděly a on to ví“. A při tom všem je v klidu a nad věcí, nenechá se vyvést z rovnováhy a „mateřskou“ si skutečně užívá. Takto samostatné a klidné zvládání „mateřské“ jsme poznali v Petrově vyprávění. Spojením všech těchto faktorů se ve vyprávění vytváří Tomáš, který má svou „mateřskou“ pod kontrolou59 a zvládá ji bez problémů. I přes to množství aktivit ale Tomáš v rozhovoru dokáže zvládat všechno v pohodě, „v klídku“ – „kafíčko“, „cigaretka“, „chvilka schrupnutí si s Terezkou“ apod. Tomášova „mateřská“ nezahrnuje ve vyprávění žádný stres, žádný spěch a nervozitu. Svým klidným postojem nad věcí připomíná Tomášova prezentace Petra, který se „mateřskou“ také nenechá vyvést z rovnováhy. Zatímco v Petrově prezentaci se kromě toho zdůrazňuje odstup, který si od „mateřské“ udržuje, a způsoby, kterými z „mateřské“ uniká, Tomáš je svou „mateřskou“ naprosto pohlcen. V jeho vyprávění je „mateřská“ celý jeho svět, je to jeho stoprocentní seberealizace. „Mateřská“ je něco, co ho baví, co má rád, co chce dělat. Toto maximální zaujetí pro „mateřskou“ je ale bez problému spojeno s jejím zvládáním z nadhledu, v klidu. Tomáš je svou „mateřskou“ pohlcen, nenechává si ji ale přerůst přes hlavu, nenechá se uštvat – narozdíl od maminek z pískoviště. V Tomášově vyprávění je jeho „mateřská“ něčím výjimečným – dnes je sice možné, že muž jde „na mateřskou“, není to ale obvyklé. Tedy i Tomáš „na mateřské“ není ničím obvyklým a samozřejmým. Poznáváme Tomáše, kterému tato situace vyhovuje, který na neobvyklost své situace upozorňuje. Tak jako tíhne k dětem, tíhne i k tomu, být středem pozornosti. Tomáš mi říká, že se popularity nebojí, protože odjakživa ze své povahy byl rád středem pozornosti, byl vždycky exhibi59

Přitom Tomáš má ve vyprávění svou „mateřskou“ pod kontrolou jinak než Martin. Martinova kontrola je vystavěna velice mocensky, Martin ve vyprávění všechno dokáže a vše ovládne. Naproti tomu Tomášova kontrola není vykreslena tak mocensky, ale spíše jako zvládání, řízení, „management“ – „mateřská“ Tomášovi zkrátka nepřerůstá přes hlavu. Martinova kontrola je aktivní, ovládající; Tomáš pasivně kontroluje, že ho „mateřská“ nezavalí.

67

cionista – a „mateřská“ tak pro něj znamenala možnost být v centru zájmu. Rád se ukazuje a rád se pochlubí dcerkou Terezkou, to je jeho pýcha, je na ni hrdý. Doposud byla „mateřská“ ostatně vykreslena jako Tomášova výhra a tato charakteristika jí na hodnotnosti jen dále přidává. Každý si Tomáše všimne, každý na něj nějak reaguje. Poznáváme Tomáše, který rád vyvolává rozruch. Přitom Tomášova „divnost“ či „nenormálnost“ je ve vyprávění poměrně omezená – týká se především počáteční fáze setkání, než ho ostatní poznají a zjistí, že je vlastně docela normální. Tomáš se ukazuje jako člověk, který nejprve vzbudí rozruch, což mu nesmírně vyhovuje, a poté mezi ostatní zapadne. Potenciální divnost či nenormálnost Tomášovy situace je transformována do originálnosti, výjimečnosti, zajímavosti. Jeho „divnost“ je obrácena v jeho přednost. Reakcím okolí je v Tomášově vyprávění věnována pozornost podrobněji. Reakce lidí, kteří sdílejí pozitivní přístup k „mateřské“ je podána jako bezprostřední rozhovor s kamarády, je vtažena do vyprávění bezprostředně, hraje v něm roli. Naproti tomu reakce těch, kteří jeho postoj nechápali a dokonce říkali, že je „ujetej“, je podána jako zpráva z druhé ruky, kterou se pouze doslechl – od takových názorů se distancuje, už jen tím, že nejsou bezprostředně přítomné jsou vlastně zpochybněny. A navíc mi Tomáš říká, že na takových názorech mu nezáleží. Reakce okolí se ve vyprávění také postupně rozdělily na reakce mužů a reakce žen. Tak jako ve vyprávěních Martina, Petra i Ondřeje, ženy Tomášovu „mateřskou“ vítají. Tímto způsobem je „mateřská“ vypravěče představena jako žádoucí aktivita, oceňovaná a hodnotná. A to těmi, kdo do toho mají co mluvit, kdo mají s „mateřskou“ zkušenost s větší pravděpodobností než muži. Tomáš se v této části rozhovoru distancuje od „obyčejných normálních mužů“, ke kterým snad v minulosti patřil. Tak jako v Martinově vyprávění, „mateřská“ je vykreslena jako zkušenost, kterou oni nemají, ale Tomáš ano. Zná „obecné pravdy“, které u mužů o „mateřské“ a dětech kolují, a dokáže jim porozumět a posoudit je ze své odlišné pozice. Ukazuje se svět mužů, kteří k dětem zase tolik netíhnou, kteří na ně dokonce reagují nervózně. Tomáš se prezentuje jako člověk, který ze své pozice tohle všechno chápe. Dovede rozumně pochopit a vysvětlit, že muži, kteří k dětem netíhnou, na ně reagují nervózně. Má zkušenosti z tohoto „mužského světa“, ví, jak se muži chovají a jak se chovají ženy, zná o tom „obecné pravdy“, může se tomu zasmát.60 Takto se Tomáš prezentuje jako velice rozumný člověk, který ví, jak to mezi lidmi chodí. T.: No, když to tak vemu, jsem dycky byl takovej trošku exhibicionista, jak ve škole tak I.: Jo. Aha. T.: jsem dycky musel bejt takovym středem, středem pozornosti (.) jako, mně to tak ňák dělalo dobře [s úsměvem]. A že jsem jako ze začátku byl jako středem pozornosti dost teda jo to, jako řikám někerejm těm mladejm klukům jako, no jé, to je jako divný třeba, jo, a to a některý řikali, zase záleží na povaze toho člově-

60

„...se říká, že děti jsou fajn, ale cizí a tak maximálně dvě hodiny, že jo [s úsměvem]. Řikaj chlapi teda. Jsem to znal, ne [smích].“

68

ka určitě, že řikali, to je fajn viď, to jako bejt s tim dítětem doma viď a to, řikám, jó, bude to fajn viď. Nó některý prostě, to vůbec nechápali, no že, řikali, ujetej že jo nebo tak

Tomáš je tedy ve vyprávění nad věcí, nerozčiluje se nad názory druhých, klidně počká, až se vypořádají s jeho výjimečností. Nevadí mu ani nepravdivé řeči, protože ze své pozice chápe, jak vznikly. Tato rozumnost a pochopitelnost má ovšem obecnější povahu. V Tomášově vyprávění do sebe všechno logicky a pochopitelně zapadá, všechno se dá vysvětlit, rozumně odůvodnit. Takto je celé vyprávění konstruováno, jako logické a pochopitelné spoje. Tím také vzniká dojem, že Tomáše nemůže nic překvapit. Takto se ve vyprávění dostává vše do rovnováhy – Tomáš je vyrovnaný, jen tak něco ho z rovnováhy nevyvede – snad jen nezaviněná ztráta zaměstnání. Podobně to, co dělá, je v rovnováze, všechno dělá s mírou, nic nepřehání. V Tomášově vyprávění je všechno tak akorát. Těmito mechanismy se Tomáš ve vyprávění staví nad ostatní, do nadřazené pozice, která v některých ohledech připomíná Martinovo vyprávění. Je klidný a vyrovnaný, hašteření světa pod ním ho nemůže vyvést z rovnováhy. Díky zkušenostem dokáže posoudit relevantnost dění a vybrat si, čím se bude zabývat a čím ne. Tato Tomášova pozice je zároveň morální, je nadřazena méně morálním pozicím, které obsazují další postavy ve vyprávění. Tomášova pozice je spojena s rozumem a samozřejmostí, vše je z jeho perspektivy jasné a pochopitelné. V této pozici je Tomáš odpovědnější, lepší než druzí, udržuje si humorný nadhled, ze kterého je ochoten řešit problémy druhých. „Mateřská“ tedy ve vyprávění není pro Tomáše problémem, není něčím, co by ho vylučovalo ze společnosti či izolovalo. „Mateřská“ stále zůstává pro Tomáše výhrou a splněným snem, je možností, jak se stát středem pozornosti. Pokud je Tomášova „mateřská“ pro někoho problémem, pak ne pro něj, ale pro ostatní lidi. Tento způsob vykreslení „mateřské“ je specifický pro Tomášovo vyprávění. Zatímco v ostatních rozhovorech se vypravěči se svou „mateřskou“ vyrovnávají a ukazují mi, jak ji zvládají, v Tomášově vyprávění je vyrovnávání se a zvládání úkolem lidí kolem něj. Jediným aktérem, který s „mateřskou“ žádný problém nemá, je paradoxně právě Tomáš sám. Tímto způsobem je v Tomášově vyprávění vykreslena většina postav – právě tím, jak jsou vytvářeny, se ukazuje, že Tomášova „mateřská“ je potenciálně problémem pro všechny kromě něho. Je problémem pro matky na písku, které svou vlastní mateřskou nezvládají tak snadno jako Tomáš; je problémem pro Tomášovu manželku, která se se situací musí vyrovnat; je problémem pro kolegy z práce, kteří Tomáše nechápou; je problémem pro Tomášovy rodiče, kteří si také musí zvyknout. Vraťme se ještě jednou v této souvislosti k Tomášově manželce. V Tomášově vyprávění totiž vlastně problém spočívá ve výsledku spíše v tom, že jeho žena nejde na mateřskou, ale do práce, a ne v tom, že on je „na mateřské“. To, že Tomáš-muž je „na mateřské“, není ve vyprávění konstruováno jako problematická situace – a pokud se nějaký problém objevuje, mají ho druzí lidé. 69

Pobyt ženy s dítětem na mateřské je ovšem vykreslen jako přirozená věc, a je tedy problémem, že Tomášova žena na mateřské není – dokonce její matka, která již zemřela, by s tím určitě nesouhlasila. I Tomášova manželka se s touto situací musela vyrovnat, jak jsme viděli výše. Tímto se problém „Tomáš na mateřské“ odsouvá od jeho osoby. Neříká se, že by bylo problematické spojení Tomášemuže a „mateřské“, od toho je Tomáš ve vyprávění distancován; Tomáš je prezentován jako zvláštní, výjimečný a extravagantní člověk, který je „na mateřské“ rád a dobře ji zvládá. Toto odsunutí problematičnosti situace od Tomášovy osoby není stoprocentní, neprojevuje se například ve chvíli, kdy je Tomáš za svou „mateřskou“ oceňován kolegyněmi z práce. Odsun směrem k Tomášově ženě a transformace celé věci do jejího problému „nebytí na mateřské“ se ve vyprávění objevuje vedle odkazu k neznalosti a nezkušenosti ostatních nebo k jejich zajatosti ve starých kolejích. Všemi těmito mechanismy se z problému „Tomáš na mateřské“ stává problém druhých lidí, se kterým se musejí nějak poprat. Jediný Tomáš vychází z této situace hladce a „v pohodě“. V Tomášově vyprávění je „mateřská“ prezentována jako „nejkrásnější období jeho života“. „Mateřská“ pro něj byla výhrou i přes to, že přišel o původní zaměstnání, i přes to, že se s jeho pozicí musí ostatní lidé vyrovnat. „Mateřská“ za tohle všechno stála, byla více než revanš, byl jí úplně pohlcen. Tomáš mi říká, že chtěl být „na mateřské“, že u něj stojí na prvním místě, že je to aktivita, která ho baví a kterou je okouzlen. Ačkoli už nějakou dobu je zpět v práci, dokáže o „mateřské“ mluvit tak, jako by na ní snad ještě byl. Právě díky tomu se dokázal vyrovnat se ztrátou dobrého zaměstnání i s nočním vstáváním. T.: Já jsem, já jsem to, říkal, když jsem se tak nad tim zamejšlel před, jako když mě vyhodili nebo tak když jsem byl naštvanej viď a to a, fakt ten [stud] se takhle ve mně celý takhle jako takový, bych měl bouchnout jo prostě takový, to jsem mockrát nezažil teda jo. Jsem si pak řikal, řikám, hele vyprdni se na ně na ňákou [firma, kde byl Tomáš zaměstnán] ať si trhnou nohou... Řikám víš co vyprdni se na ně vždyť vona se ňáká práce najde vono to neni taky všechno. Dyť ty dva roky, to byly, fakt byly nejkrásnější roky mýho života. Prostě to bylo tak úžasný, prostě, s tim miminkem bejt prostě vod rána do večera vlastně i celou noc když se to tak veme [smích] to už tak roztomilý neni ale tak, ale nic, s tim jsem taky nikdy neměl problémy, že bych jako, když se ti třikrát čtyřikrát za noc probudí, že jo, vypadne jí dudlik, má hlad že jo, sice zalepený voči jak jsem tam na tu mikrovlnku to ňák naťukal že jo...

Přitom Tomáš se prezentuje jako člověk, který není nekritický a je si vědom toho, že „mateřská“ má i své negativní stránky – jako je třebas to noční vstávání. „Mateřská“ má ovšem v Tomášově vyprávění tak vysokou pozitivní hodnotu, že všechny negativní rysy blednou a ztrácejí se. „Mateřská“ je natolik hodnotná a „úžasná“, že jí byl od počátku ochoten leccos obětovat a nakonec jí obětoval víc, než zamýšlel. Všechny drobné problémy a obtíže s „mateřskou“ spojené dokáže překonat a dokonce mnoho získal – získal zkušenosti, které neměl, objevil spoustu nových věcí, zvládl vše po svém a s nadhledem. Na drobné problémy „na mateřské“ se dívá z nadhledu, směje se jim, jsou to vtipné historky, které jsou jen legrační. Celé je to taková krásná hra, takový sen, který 70

už nyní skončil – a kdyby „na mateřskou“ nešel, o mnoho by přišel. V Tomášově vyprávění nepřipadá v úvahu možnost litovat odchodu „na mateřskou“, litovat ztráty zaměstnání, která z toho vzešla, nic podobného. „Mateřská“ je prezentována jako krásné období, jako výhra, jako přínos. Tomáš je jediný vypravěč, který mi v rozhovoru říká, že by šel „na mateřskou“ znovu a že lituje toho, že skončila. Poznáváme Tomáše, který nechtěl ukončit „mateřskou“, který aktivně přemýšlel nad cestami, jak v ní pokračovat – ať už šlo o další dítě nebo o práci v mateřské školce. Tomáš mi říká, že by se nerozmýšlel ani okamžik a na další „mateřskou“ by nastoupil okamžitě. Zdůrazňuje, že to myslí vážně, protože bych mu jistě mohla nevěřit. Dokonce se můžu na důkaz zeptat jeho ženy, zda se jí ptal, jestli by chtěla další dítě. Tomášovi v rozhovoru nezbývá než se rozhodnout racionálně. Chápe, že nemůže být s miminky, že nemůže pracovat za malý plat v mateřské školce, že musí přispět rozumnou měrou do rodinné kasy. Také je samozřejmé, že nemůže manželku nutit k tomu, aby si pořídili další dítě. Tomáš se prezentuje jako člověk, který to opět dokáže rozumně pochopit a s nadhledem se tomu zasmát – „holt jedině s ňákou jinou a nebo napsat čápovi“. Když poznáváme Tomáše, který je „na mateřské“ rád, zvládá ji efektivněji a lépe než druzí, stíhá velké množství aktivit a je „mateřskou“ pohlcen, setkáváme se tak postupně s Tomášem, kterého jsem nazvala „aktivní táta“. V tomto bodě se Tomáš ve vyprávění vymezuje vůči jiným otcům, kteří nejezdí s dětmi na výlety, kteří nejsou „na mateřské“. Tomáš se za výchovu svých dětí aktivně bere, chodí s nimi na plavání, chodí na třídní schůzky, vychází vstříc potřebám Terezky. Dokonce nejen, že na plavání chodí a pomáhá učitelkám – Tomáš dokonce přebírá odpovědnost za část třídy, aktivně vymýšlí program, soutěže, dokonce sežene speciální cvičení. Ukazuje se, že když Tomáš zvládá věci po svém a podle své intuice, zvládá je zároveň aktivně. V Tomášově vyprávění nemá dění příliš samovolný spád, stále je prezentován jako aktivní hráč a především jako „aktivní táta“.61 Spojení Tomáše a otcovství ve vyprávění je mezi ostatními rozhovory poměrně ojedinělé. Martin bezezbytku klade důraz na své mužství, jako otec se nedefinuje; podobně ani Petr není ve svém vyprávěním otcem, ale spíše mužem, který se pohybuje mezi několika světy. Nejvíce se Tomášovi přibližuje Zdeněk, který vytváří vyprávění o odpovědnosti a nutnosti – ovšem z pozice představitele rodiny, ne „táty“. V Ondřejově vyprávění láska rodiče k dítěti legitimizuje různé výchovné metody – ani zde ale není otcovství tematizováno. Ve svém vyprávění je Tomáš skutečně především otec, táta, „táta-máma“, taťka. Je díky svým zkušenostem a věku jakýmsi taťkou pro kolegy v práci, kteří za ním chodí řešit své problémy. Ukazuje se jako aktivní tatínek, který jezdí s dětmi na výlety a tráví s nimi čas. Je táta, který ze své 61

Tomášova aktivita už byla dobře patrná dříve, kdy byla konstruována kontrastně k pasivitě maminek z pískoviště. Jako aktivní člověk je ale Tomáš ve vyprávění vykreslen i bez použití tohoto kontrastního srovnání. Největší důraz na vlastní aktivitu se projevuje v Martinově vyprávění. Martin je prezentován jako aktivní tvůrce vlastního života, který rozhoduje o všem, co se ho týká. V Tomášově vyprávění se aktivita váže k participaci na dění kolem něho, zvl. na dění, které se týká dětí. Nejde o neomezené rozhodování o vlastním osudu, ale mnohem spíše o angažovanost a zapojení.

71

pozice dokáže pochopit myšlení bezdětných mužů, ale vymezuje se proti němu jako člověk s větší životní zkušeností. Ve vyprávění je Tomáš se svým otcovstvím silně identifikován. To, že je táta a navíc aktivní, je spojeno s hrdostí a s výjimečností. Tomáš je jediný táta na třídní schůzce, jediný táta, který jezdí s dětmi na výlety, jediný táta, který je „na mateřské“. Opět je v centru zájmu, opět vystupuje z řady, je výjimečný. Tomáš je ve vyprávění vykreslen jako „jedinej takovej táta“ mezi všemi.

ONDŘEJ – PŘEVRÁCENÍ KONVENCE Ondřej mi říká, že jeho odchod „na mateřskou“ měl své zcela jasné důvody, byl jimi velmi dobře podložen. Odchod „na mateřskou“ není něčím náhodným a nepromyšleným, je to něco, co společně se ženou udělali, protože to bylo podloženo hned několika důvody. Přitom se jedná o důvody, které přicházejí z vnějšku, nejsou otázkou toho, co by chtěl Ondřej nebo jeho žena. „Jako tam to nebylo ani že já jsem šel na tu mateřskou, že jsem chtěl nebo, ale prostě ten finanční rozdíl byl pro tu rodinu zapotřebí.“ Prvními důvody, které hrají roli v Ondřejově vyprávění, jsou ekonomické důvody. Zde jsou propojeny vyšší plat Ondřejovy ženy a potřeba peněz v rodinném rozpočtu. Přitom rozdíl v příjmu Ondřeje a jeho ženy je prezentován jako zásadní – ztrátou platu Ondřejovy ženy by rodina rázem přišla o dvě třetiny příjmů. Dozvídáme se zároveň, že Ondřejova rodina není chudá nebo potřebná, takovému vyznění se Ondřej vyhýbá – ale se dvěma dětmi je potřeba peněz větší a je tedy pochopitelné, že se k penězům váže více pozornosti. Ondřej se ve vyprávění neorientuje na peníze pro ně samé, nejedná se o honbu za penězi; potřeba peněz je spojena s finančně náročnou péčí o dvě děti a je tímto krokem legitimizována. Podobné spojení už jsme viděli u Zdeňka a také u Tomáše. Ondřej dále kontrastuje svou práci s prací své ženy. Zatímco její práce je spojena s vedoucí pozicí a s vyšším platem, jeho práce není perspektivní („řadová“ novinařina“). Přitom se ukazuje, že je zcela logické a pochopitelné, že Ondřejova žena má v zaměstnání lepší pozici a také odpovídající příjem. Je to jednoduše dáno tím, že Ondřejova žena je o něco starší než on, takže již má za sebou určitý kariérní postup. Lepší postavení a (významně) vyšší plat nejsou spojeny s ničím jiným než s věkem – ani se schopnostmi Ondřejovy ženy ani s jeho možnou neschopností – spojky protože, takže, proto navozují v této části vyprávění zcela jasné příčinné souvislosti. Kromě toho se celá scéna odehrává v minulosti. Ondřejova žena měla lepší pozici než on – v té době, kdy se rozhodovalo o jeho odchodu „na mateřskou“. Dneska už by tedy Ondřej teoreticky mohl mít třebas také tak dobrou pozici (pokud by místo „mateřské“ pokračoval v kariéře?). Není to ale vůbec jisté – později se dozvíme, že Ondřej již rok bez úspěchu hledá práci a proč to tak je. Ještě jeden rys je na Ondřejově vykreslení finančních rozdílů v rodině pozoruhodný. Ve vyprávění se nemluví o Ondřejově platu. Tak jako v Tomášově vyprávění, i Ondřejův příjem je vy72

kreslen téměř výlučně nepřímo, skrze příjem a postavení jeho ženy. Nakousnutá věta, kolik Ondřej měl, zůstane nedokončená a místo toho se dozvídám, že jeho žena měla plat řídícího pracovníka. Lze si představit, že Ondřej mi jako cizímu člověku nechce říci, kolik měl přesně – také ale neříká, že měl méně nebo málo. Svůj plat popisuje nepřímo tak, že jeho žena měla více nebo hodně. Zároveň je tak ve vyprávění náhle celá věc pochopitelná a je naprosto jasné, že to byl Ondřej, kdo šel „na mateřskou“. Vždyť jeho žena je starší než on, takže lze soudit, že je přijatelné, že má vyšší pozici – objevilo by se jinak ve vyprávění, že Ondřej má „starší“ ženu? Měli bychom si také všimnout toho, že v Ondřejově vyprávění se vysvětluje, proč měla vlastně jeho žena větší plat. Jako samozřejmý předpoklad tohoto odůvodňování zde totiž funguje konvence – větší plat by měl mít spíše Ondřej. Vysvětlení tedy zaslouží nekonvenční situace. Celé srovnání je, jak jsme řekli, vztaženo k minulosti (dnes už by to tak nemuselo být, jenže Ondřej je „na mateřské“), je celé líčeno z hlediska pozice Ondřejovy ženy (jeho žena má lepší pozici, ne Ondřej má horší pozici) a vše je zároveň kauzálně propojeno jednoznačně s věkem Ondřejovy ženy (měla čas vybudovat si lepší pozici). Výsledný efekt nahrává představě, že Ondřej za nic nemůže, neudělal nic špatně – prostě to tak bylo dáno. Schopnosti nebo zavinění zde nehrají roli. Kromě rozdílů v příjmech a pracovní perspektivy figuruje v Ondřejově vyprávění další důvod, který činí jeho odchod „na mateřskou“ pochopitelným. Ondřej mi říká, že má velké množství postranních aktivit, mimo jiné například píše knihy. Samotné slovo aktivity nás přivádí k představě skutečně aktivní Ondřejovy činnosti. Volnější režim „mateřské“ je tak prezentován jako něco, co lze „alespoň“ tímto způsobem využít, „zúročit“. V tomto bodě je „mateřská“ představena jako Ondřejova výhoda. Je spojena s volnějším režimem, dokonce se svobodou a volností. Ondřejův odchod „na mateřskou“ se ukazuje jako odůvodněný, ne ovšem jako Ondřejovo rozhodnutí. A už vůbec ne jako něco, co by si Ondřej přál. Na druhou stranu také není prezentován jako nutnost, jako něco, co by Ondřej musel udělat. V prezentaci Ondřejova odchodu „na mateřskou“ hraje důležitou roli objektivnost vnějších okolností, které fungují jako jeho odůvodnění. Tím se liší od Martinova vyprávění, kde je právě na vlastní aktivní rozhodování a zvládání položen maximální důraz. Ondřej se ukazuje mnohem spíše jako vypravěč, který mi pouze zprostředkovává, jak to je – a právě proto mám možná z celého vyprávění pocit, že je jaksi „nemastné neslané“. V Ondřejově vyprávění není zahrnuta jeho vlastní aktivita, angažovanost – líčení událostí je zobecněné, působí jako objektivní komentář. Ondřej ale ve vyprávění na druhou stranu zcela jistě není obětí okolností nebo nutnosti. Dozvídám se, že svůj život do určité míry plánuje a předpokládá příští vývoj. Ondřejovo plánování není ve vyprávění propojené s mocí nad osudem. Objevuje se ve vyprávění naopak především tehdy, když Ondřejovy plány nevyjdou. Plánování je prezentováno jako samozřejmý předpoklad, ne jako způsob zvládání situace. Ukazuje se ovšem, že Ondřej má dokonce tolik zkušeností, že dokázal předvídat dokonce i své propuštění ze zaměstnání. Jako aktivizující faktor v Ondřejově vyprávění 73

tedy nefunguje plánování, ale spíše zkušenosti. Jak jsme viděli výše, zkušenosti hrají poměrně významnou roli ve vyprávění Petra a Tomáše. Vykreslení Ondřejových zkušeností je ovšem v některých ohledech odlišné – především tím, že v jeho vyprávění jsou zkušenosti propojeny s informacemi. Ondřej se ukazuje jako člověk, který má nejaktuálnější informace, má k nim přístup, umí s nimi pracovat. Oproti němu mnoho lidí takto aktuální informace nemá, a proto například nevědí, že je možné, aby byl na rodičovské dovolené muž nebo dokonce oba partneři. Poznáváme Ondřeje, který se v této problematice dobře orientuje a ostatním lidem celou věc vysvětluje, odpovídá na otázky. Svou obeznámenost s problematikou Ondřej v rozhovoru opakovaně aktivně prokazuje. Navíc poznáváme Ondřeje, který nemá informace jen z oblasti péče o děti, ale má přehled, je celkově „v obraze“ – má nejaktuálnější informace a dobře se orientuje ve všech směrech. Jeho přístup k informacím je ve vyprávění spojen s jeho povoláním novináře. Právě tím se logicky a pochopitelně vysvětluje, že má vždy „relativně snadný přístup k ňákým aktuálním informacím“. Ondřej se zároveň ukazuje jako velice flexibilní člověk, dovede se přizpůsobit podmínkám a využít k tomu různé prostředky, rychle reagovat na měnící se okolnosti, vyřešit možné komplikace. To, že se objevují komplikace, je rovněž logické a pochopitelné a nedá se s tím nic jiného dělat, než to nějak vyřešit. Řešení komplikací tak není příliš podobné překonávání překážek, zvládání situace, tento aktivní prvek se v Ondřejově vyprávění neobjevuje. Spíše jde o přizpůsobování se aktuálním změnám situace, o rychlé reagování na proměnu okolností. Zde se do vyprávění zároveň prosazuje optimismus – tak jako v minulosti, i v budoucnosti se vždy vše nějak vyřeší. 62 Zatímco Ondřej je informovaný a ve styku s nejaktuálnějším děním, ostatní lidé takto informovaní nejsou. To přispívá k tomu, že Ondřejův pobyt „na mateřské“ působí nezvykle a překvapivě. Očima druhých lidí se Ondřej ukazuje jako rarita. Působí překvapení a vyvolává otázky, potřebu vysvětlení. Je ve vyprávění vybočením z konvence, podle níž je na mateřské žena, je „převrácením“ obvyklého vzorce, který je nastaven ve společnosti. Díky tomu je také překvapení druhých lidí poměrně dobře pochopitelné – jednak nemají tak aktuální informace jako Ondřej a jednak se v prvé řadě vždy počítá s matkami na mateřské. Raritnost vlastní „mateřské“ se ve vyprávění obrací v Ondřejovu výhodu. Jako začínajícímu autorovi se mu podařilo vyvolat poměrně značný zájem – právě proto, že je „na mateřské“, což mnohé lidi zaujalo. Díky „mateřské“ se Ondřej stává atraktivním, váže na sebe zájem ostatních a ve výsledku se to obrací v jeho výhodu. Z tohoto hlediska je Ondřejova „mateřská“ vykreslena jako výhodná situace. Poskytuje mu svobodnější režim, umožňuje mu věnovat se více dětem, zvyšuje 62

Z výše uvedeného by se snad mohlo zdát, že Ondřej figuruje ve vyprávění jako pasivní postava, která (byť pružně) jen reaguje na okolnosti a přizpůsobuje se jim. Podobná absence vlády nad vlastním osudem (která se projevuje s největší silou ve vyprávění Zdeňka) ale v Ondřejově vyprávění není přítomná. Postava Ondřeje je určitými mechanismy aktivizována. Jedním z nich jsou právě zkušenosti a informace, které z Ondřeje činí člověka s přehledem, schopného zvážit situaci a zobecňovat.

74

jeho atraktivnost. Je to ovšem výhoda především pro něj, není to obecná výhodnost pro rodinu jako ve vyprávění Petra. Ondřejova žena ve vyprávění naopak logicky vztah s dětmi ztrácí, protože tráví mnoho času v zaměstnání. To je ovšem nevyhnutelná situace, je to problém, objektivní komplikace. Kromě zmíněných výhod je Ondřej jako muž „na mateřské“ kladně přijímán a výhody, které mohou požívat ženy, se na něj vztahují také. Od této možnosti je ovšem Ondřej ve vyprávění distancován. Jako muž „na mateřské“ je totiž Ondřej překvapením i pro instituce, které se na rodiče pečující o malé děti specializují – například mateřská centra. Ondřej mi říká, že dokonce zjišťoval, zda má na podobné služby jako muž také nárok – je to opět kontrast ke konvenci, který ve vyprávění získává podrobnější rozvedení. Přitom Ondřej mi zároveň říká, že nikdy neměl v úmyslu jít do center mezi matky na mateřské, že se ptal jen tak „cvičně“, že ho pouze zajímalo, jestli se s ním počítá. Centra jsou dokonce ve vyprávění dehonestována – jsou tam ženy, které poslouchají přednášku o tom, „jak je to báječné být na mateřské“. Do takového centra by Ondřej nešel, jeho zájem nebyl vážný, informoval se jen pro zábavu. Navíc je pochopitelné, že by Ondřej do podobné instituce nevkročil – nehrne se přeci mezi samé maminky. Kdyby ovšem chtěl využívat podobné výhody, tak může. Ve vyprávění se Ondřej distancuje od mateřských center, od maminek na mateřské i od termínů, které se používají pro malé dítě (batolecí období apod.). O.: ...jsem pak i cvičně dělal to, že jsem třeba viděl, že je někde, jak jsou takové ty, ty útulky, kam se můžou ty matky na mateřské úchýlit a kde tam odložej někde ty děti a zabývaj se ňákou činností, tak jsem se tam dotazoval, jestli je to i pro rodi- pro otce na mateřské nebo pro rodiče na mateřské. Všichni většinou tam byli dost překvapení, ale nakonec řikali, že taky. Já jako nikdy jsem, jako, neměl v úmyslu, něco takovýho zkoušet, ale jenom mě zajímalo, jestli s tim počítajI.: -Já teď nevim přesně, co máte na mysli O.: Ne to jsou takový ňáký mm programy jako že ta žena tam jde s tim dítětem a dítě si tam hraje s jinými dětmi a ona třeba, buďto cvičí nebo poslouchá ňákou přednášku o tom, jak je to báječný být na mateřské a takI.: Jo takle. O.: to vim že takových je několik, co jsem zachytil, teď naposledy jsem, to byl někde, tendle tejden, jsem viděl, že je ňáký (nesrozumitelné) v Žitný a že .. matky na mateřské mají slevu, tak mě napadlo, že bych zavolal, jestli i otcové na mateřský (ale pak mě to ňák tak přešlo)

Přitom možnost rodičovské dovolené pro muže už v Ondřejově vyprávění není tak neznámá věc, již to není taková novinka. V poslední době se dokonce objevují v novinách články, o mužích „na mateřské“ se více mluví. Je to tedy zvláštní a neobvyklá situace, není už ale zcela neznámá. Počítá se s ní, nebo také (mylně) s jejím budoucím zavedením. Ačkoli druzí lidé nemají v Ondřejově vyprávění aktuální informace a nevědí, že „mateřská“ pro muže již existuje, počítá se s touto možností jako s variantou, která je sice nezvyklá, ale je možná. V době rozhodování se, kdo 75

půjde „na mateřskou“, již také Ondřej a jeho žena počítali s touto variantou jako samozřejmostí a nějak zvlášť nad ní nepřemýšleli. Již to pro ně nebyla „zase taková novinka“ a brali ji jako samozřejmou možnost. Ondřej mi říká, že už si vlastně ani nevzpomene na podrobnosti. Ve vyprávění souvisí tato určitá připravenost s povahou reakcí na Ondřeje jako na muže „na mateřské“. Ondřej mi říká, že nezaznamenal negativní reakce. Dokonce to několikrát opakuje, ačkoli ve stejnou chvíli popisuje své propuštění práce, které bylo spojeno právě s jeho odchodem „na mateřskou“. V Ondřejově vyprávění negativní reakce „nebyly“, „nikde“. Oproti tomu lze vysledovat jednoznačně pozitivní hodnocení Ondřejovy „mateřské“. Dozvídáme se, že Ondřej se nesetkal s nikým, kdo by s jeho „mateřskou“ nesouhlasil. Kladné hodnocení Ondřejova ochodu na „mateřskou“ se pojí s určitými ženami. Těm je ve vyprávění vlastní jakási povrchní závist, se kterou se domnívají, že podobný model v jejich partnerství by jim vyřešil nějaké osobní problémy. V očích těchto žen je Ondřej ve vyprávění jakýmsi idolem, ikonou. Ondřej se tak ukazuje jako člověk, který je nad podobné povrchní pocity povznesen a ze své pozice je dokáže odhalit a popsat – dokonce s použitím odborných termínů. Ze svého nadhledu dokáže Ondřej odhalit povrchnost a nízkost podobných tužeb. A naopak, tyto tužby a ambice zároveň činí ve vyprávění kladné vnímání Ondřejovy „mateřské“ ženami pochopitelným a poměrně logickým. Zcela jinak je vykreslena reakce lidí, kteří Ondřeje znají – jeho přátel a bývalých spolužáků. To již nejsou „nějaké ženy“, nějací druzí lidé, to jsou lidé, kteří znají Ondřeje a on zná je. Jejich očima je Ondřejova „mateřská“ prezentována jako něco, co se k němu velice dobře hodí, protože mu poskytuje svobodu a umožňuje péči o děti. Přitom volnost, flexibilita a svoboda jsou postaveny na první místo, jako něco, co Ondřeje charakterizuje v prvé řadě. Vzpomeňme, že mezi důvody, proč odešel „na mateřskou“, možnost péče o děti a sblížení s nimi nefigurovaly.63 Ztráta zaměstnání se tak zároveň ukazuje jako něco, čeho není třeba litovat – vzhledem ke všem negativním a dehonestujícím prvkům skutečně není o co stát (absence kariéry, „řadová“ novinařina, náladový a panovačný šéfredaktor, nízký plat, z něhož by Ondřej těžko uživil rodinu, časová náročnost a s ní spojené oslabení vztahu k dětem...). Odchod představuje ve výsledku ulehčení, původní zaměstnání se ukazuje v negativním světle. Ve vyprávění je zcela pochopitelné a logické, že za těchto okolností Ondřej odešel „na mateřskou“ (nízký plat, žádná perspektiva...) a stejně pochopitelné a logické, že ho nyní propuštění z práce zase tolik nemrzí (žádná perspektiva, panovačný šéfredaktor...). 63

V Ondřejově vyprávění se ovšem objevuje několik odkazů k tomu, že „mateřská“ mu dává možnost více si užít dětí, vybudovat si k nim pevnější vztah, než když chodil do práce. Na obecné úrovni je to spojeno s konvenčním modelem popsaným výše, který se v Ondřejově rodině převrací – pro ekonomickou jednotku, což je obvykle otec, je obtížné udržet si vztah k dětem na stejné úrovni, jako má rodič, který o děti pečuje (obvykle matka). To je vykresleno jako logická souvislost, ten kdo chodí do práce, je s dětmi méně a vztah se oslabuje. Otec tak obecně získává pocit, že o něco přichází, ale nelze s tím nic dělat, protože jeden z partnerů rodinu živit musí. Ondřej mi říká, že má zkušenosti z obou rolí a jeho úvahy jsou tedy zobecnitelné – Ondřej je tím nejpovolanějším pro podobné zobecnění.

76

Ondřej mi říká, že je dost zkušený na to, aby dokázal svou pozici v zaměstnání odhadnout. Už tam byl dlouhou dobu, už to tam dobře zná, aby věděl, jak to je, aby si tím mohl být jist, aby rozhodně nemusel mít strach, že o něco přijde. Jako zkušený člověk se Ondřej ve vyprávění ukazuje nejen ve vztahu k původnímu zaměstnání, ale i ke své „mateřské“. Přitom Ondřejova zkušenost je ve vyprávění často zobecněna, odkazy k jedinečnosti jeho situace se vytrácejí. Místo nich se objevují obraty, které odkazují k obecnosti, univerzálnosti, zákonitosti. Přestože Ondřejova „mateřská“ je ve vyprávění spojena s množstvím pozitivních rysů a výhod a jeho původní zaměstnání naopak s množstvím zklamání a dehonestujících prvků, je právě zaměstnání vztažným bodem, od kterého se všechno odvíjí. Odchod „na mateřskou“ je vykreslen jako přerušení, jako odchod z práce; z „mateřské“ se Ondřej chce do práce vrátit.64 Tím se Ondřejovo vyprávění podobá vyprávění Zdeňka. „Mateřská“ také není prezentována jako kariéra, která v životopise dobře vypadá – při hledání práce je to spíše nevýhoda, kterou je radno před potenciálním zaměstnavatelem příliš nezdůrazňovat. Rodičovský příspěvek kromtoho také není vysoký. „Mateřská“ tedy není ve vyprávění černobílá, zahrnuje kladné i záporné stránky. Reakce na muže „na mateřské“ není předem s jistotou odhadnutelná. V tomto ohledu představuje „mateřská“ situaci nejistoty – muž „na mateřské“ nikdy neví jistě, jak na něj budou lidé reagovat a zda se s ním počítá – jestli se do těch formulářů pro ženy vejde, a především, zda ještě někdy najde práci. V Martinově vyprávění taková nejistota nefigurovala – naopak byl položen důraz na jistotu, že Martin práci mít bude, že jeho „mateřská“ je dočasná záležitost, kterou může ukončit, kdy bude chtít. Do Ondřejova vyprávění oproti tomu vstupují objektivní okolnosti, kterým se musí přizpůsobovat a které mohou způsobit, že nemůže dělat to, co chce, a tehdy, kdy chce. Obavy, nejistota a odevzdanost osudu jsou charakteristické pro vyprávění Zdeňka. Toto vykreslení „mateřské“ souvisí v určitém smyslu i s konvencí, které jsme se již výše několikrát dotkli. V Ondřejově vyprávění je obecná společnost „konzervativní“, je určitým způsobem nastavena a případné alternativy jsou tak vykresleny jako „překvapení“, výlučnosti, převrácení modelu. Takto je ve společnosti nastavena i úloha muže, který je v rodině ekonomickou jednotkou, a úloha ženy, která se podle stejné konvence stará o děti. V Ondřejově vyprávění to takto obecně je, takto to funguje a pokud se to převrátí, konzervativní společnost na to není připravená. Navíc je tato konvence spojena i s podstatou muže a ženy – muž má v Ondřejově vyprávění ambici živit rodinu. Z tohoto hlediska je ve vyprávění jasně pochopitelné, že Ondřej, jako muž, má rovněž ambici živit rodinu, a že tedy zaměstnání a možnost vydělávat peníze jsou pro něj vztažným bodem. Stejně pochopitelné a dokonce samozřejmé se pak jeví, že Ondřej trpí situací, kdy je převrácen tento konvenční model a on nejen že nemůže nalézt vhodné zaměstnání, ale také je finančně závislý na

64

Zatímco odchod „na mateřskou“ není ve vyprávění prezentován jako otázka Ondřejova chtění, návrat do práce je jednoznačně vykreslen jako něco, co Ondřej chtěl a stále chce udělat.

77

své ženě. To je ve vyprávění obecnou charakteristikou, téměř obecným zákonem, který ve společnosti platí. Situace finanční závislosti je podobně jako v Tomášově vyprávění do určité míry devalvována, Ondřej mi říká, že musel dostávat „apanáž“, což je pro něj těžké, finanční závislost ovšem nedokázal překonat, ačkoli se neustále snažil něco si přivydělat. Z tohoto hlediska je Ondřejova situace opět výjimečná, oproti němu mnoho jiných mužů by se nedokázalo vzdát schopnosti vydělávat peníze. Toto převrácení úloh muže a ženy je vykresleno jako problematické a těžko snesitelné. Ondřej není podobně jako Martin nebo Tomáš ve vyprávění oceňován za to, že tuto situaci podstoupil a dokázal něco, co jiní muži ne. Je položen naopak důraz na Ondřejovo utrpení, na jeho těžké zvládání situace, která je pro něj obtížná právě proto, že je muž. Tímto způsobem se ve vyprávění od obecných charakteristik mužů a žen, od obecných konvencí fungujících ve společnosti odvozuje Ondřejovo prožívání situace. Těžkosti s finanční závislostí na manželce nejsou ve vyprávění propojeny s Ondřejovou „mateřskou“. Jednoznačně (a také pochopitelně a logicky) vycházejí z konvenčního modelu úlohy muže a ženy, který je obecně platný a neváže se zdaleka pouze k „mateřské“. O.: No, to já mam samozřejmě taky no, todle se, já si myslim, že pro každýho muže je todle těžký, protože .. že naše společnost je nastavená tak, že, že muž prostě ekonomická jendotka a žena se stará o děti, a pokuď je to ňákym způsobem převrácený, tak ta konzervativní společnost na to není připravená a zejména teda myslim si, že ten muž má tu ambici toho, jako být, být prostě tou oporou tý rodiny a .. tohle taky .. samozřejmě si uvědomuju, protože, jako když, já jsem se vždycky snažil si něco přivydělat, ale jako málokdy mi to stačilo, takže jako musel jsem dostávat ňákou apanáž jakoby na, na rodinu, na nákupy a z toho něco pro sebe a todle je těžký no. Myslim si, že to může bejt pro hodně mužů problém todle, že .. a spoustu svých přátel si neumim představit, že by právě tohodle se mohli vzdát, že pro ně je prostě ta .. ta schopnost vydělávat ty peníze to, tou hlavní.

Již výše jsme poznamenali, že ať už to bylo během minulých tří let jakkoli, nyní již Ondřej „na mateřské“ jednoznačně být nechce. Je na ní „spíš tak z donucení“, protože pokus o návrat do zaměstnání se nepovedl a od té doby se mu nedaří najít práci. Jakmile by se ale situace změnila, je připraven ihned se „vrátit z mateřské“. Ondřej mi říká, že chce nastoupit do práce, že hned, jakmile nějakou najde, tak to udělá65. Podobně i ve Zdeňkově vyprávění je opětovný nástup do práce prezentován jako žádoucí a dokonce „normální“ situace. V obou vyprávěních je práce vztažným bodem, je postavena implicite nad „mateřskou“, je to aktivita, kterou dělat chtějí – kdežto „mateřská“ je prezentována jako nutnost. Výsledkem je obraz Ondřeje, který ve vyprávění nechtěl jít „na mateřskou“, ale šel, protože k tomu vedly objektivní důvody, chtěl se po dvou letech vrátit na původní pozici, ale nemohl, pro65

Vyprávění zároveň přechází do kondicionálu – jak by to bylo, kdyby nenašel práci – tím se možnost, že Ondřej práci nenalezne, přesouvá do roviny hypotéz.

78

tože byl propuštěn, nyní chce nastoupit v jiném zaměstnání, ale nemůže, dokud si nenajde vyhovující práci. Takto negativně není vlastní pobyt „na mateřské“ vylíčen žádným z ostatních vypravěčů. Ondřej mi říká, že nyní bere příspěvek „jakoby“ – nezůstává doma se synem z přesvědčení, ale proto, že nemůže najít vhodné zaměstnání. Ondřej již nyní není „na mateřské“ doopravdy – pobyt doma sám o sobě není cílem. Příspěvek je dokonce dehonestován na „poplatek na výchovu“. O.: Takže v podstatě teď je ta situace taková, že jsem sice jakoby na tom příspěvku dál, ale kdyby se našlo ňáký místo, který by buďto mně vyhovovalo a bylo při něm i možný se o dítě starat .. tak, tak bych asi to tak ňák nastoupil. On je ještě problém, že žena má, tu práci takovou komplikovanou tim, že je to práce na směny, že vždycky má mm odpolední, kde je .. vlastně až do konce ňákých událostí a ráno zase vod sedmi hodin, I.: Aha O.: a takle se to střídá vlastně nepravidelně, takže tim se to taky komplikuje.

Výše jsme poznamenali, že v Ondřejově vyprávění hrají důležitou roli komplikace. Takovými komplikacemi jsou nepravidelná pevná pracovní doba Ondřejovy ženy nebo omezení pobytu dítěte ve školce na pět dnů v měsíci. I zaměstnání, které si Ondřej dočasně našel, ačkoli bylo velice blízko ideálu, přece zahrnovalo určité komplikace, s nimiž bylo třeba se vyrovnat. Ráno bylo potřeba vyřešit asi dvouhodinovou absenci obou rodičů, protože pracovní doba Ondřeje a jeho ženy se překrývala. Jako komplikace figuruje v Ondřejově vyprávění také atopický ekzém jeho syna, který výrazně znesnadňuje péči. Podobnou komplikací bylo v minulosti omezení přivýdělku k rodičovskému příspěvku. Zajímavé je, že i Ondřejova „mateřská“ je ve vyprávění komplikací, která způsobuje „rodinné konflikty“. Byla logickým krokem, který byl vyvolán objektivními důvody a který s sebou nese další problémy a komplikace. „Mateřská“ není prezentována jako spásné řešení situace, jako radost, jako kontrolované přizpůsobení ani jako ukončitelná pohoda. Je to logická reakce na objektivní okolnosti, řešení komplikací, které komplikace samo produkuje. Přitom objektivní důvody, které k „mateřské“ vedly, jsou naprosto jednoznačné a nezpochybnitelné – Ondřej mi říká, že pokud by se situace opakovala, rozhodnutí by bylo stejné. Odchod „na mateřskou“ není ani otázkou chtění, ani otázkou nutnosti – jde o logickou a racionální volbu. Tyto a mnohé další komplikace fungují ve vyprávění jako objektivní skutečnosti, které vstupují do Ondřejova života, aniž by si to právě přál. Jako objektivní okolnosti mají komplikace původ v situaci ve společnosti, v ekonomickém napětí. Takto se „mateřská“ stejně jako finanční problémy stávají okolnostmi nejen mimo Ondřejův život – jsou dokonce posunuty na jakousi vyšší makroúroveň. Je tak dále posílena představa, že Ondřej není viníkem situace, ve které se ocitl. Ondřej je mnohem spíše vykreslen jako člověk, který se musí rozhodovat podle ekonomického napětí ve spo-

79

lečnosti (jež se mu vkrádá do rozpočtu) bez ohledu na vlastní osobní preference. Šéfredaktor tedy neměl Ondřeje vyhodit, ale mnohem spíše mu měl zvýšit plat. Ve vyprávění Petra a Zdeňka figuruje jako jedno z hlavních témat čas. V těchto vyprávěních je čas vykreslen jako jeden z hlavních limitujících faktorů, jako tlak, kterému jsou „na mateřské“ vystaveni. Oproti tomu ve vyprávění Tomáše a Martina je akcentován klidný a bezstresový průběh „mateřské“. Jak se s časem a stresem pracuje v Ondřejově vyprávění? Ondřej mi říká, že jako muž si dokáže čas lépe zorganizovat. Jeho organizace času je propojena s vykreslením odlišností v „mužském“ a „ženském“ myšlení. Na vykreslení času a jeho organizování se opět ukazuje Ondřej jako člověk, který všechno dokáže vymyslet, přizpůsobit se, změnit režim, zvládnout cokoli. Ondřej mi říká, že má „tvůrčí přístup k organizování času“. Je flexibilní a přizpůsobivý, pružně reaguje na změnu okolností. A tak se také dozvídáme, že Ondřejova přizpůsobivost neznamená zcela pasivní reagování na podmínky, podřízení se nutnosti. Není ani kontrolovaným ústupkem jako jsme to poznali u Petra. Ondřejovo přizpůsobování je spojeno s tvůrčím přístupem – i když se Ondřej přizpůsobuje okolnostem, je v této jeho aktivitě cosi cenného a tvůrčího. Ondřej mi říká, že to vyžaduje přemýšlení a tvůrčí aktivitu. Což jsou vlastnosti, které jsou mu – narozdíl od žen – vlastní. Vždycky, když se totiž rozhovor stočí k pasážím, které se týkají Ondřejova zvládání a tvůrčího přizpůsobování, objevuje se kontrastní vykreslování Ondřejových vlastností ve vztahu k ženám. Na základě tohoto vykreslení se ukazuje Ondřej, který je si jistý sám sebou, je si jist tím, co dělá, a tím, jak to dělá, nepochybuje, že něco nezvládne, že to, co dělá, je správně, věří si a nebojí se. Jistota je další charakteristikou, která je ve vyprávění s Ondřejem jako s mužem spojena. V tomto ohledu připomíná vyprávění Martina, Petra i Tomáše.

ZÁVĚRY ANALÝZY V předchozí části jsem se podrobněji zajímala o to, jak je „mateřská“ vykreslena v jednotlivých vyprávěních. Nyní se pokusím vystihnout a zobecnit některé zajímavé momenty, které lze ve vykreslování „mateřské“ vysledovat.

„MATEŘSKÁ“ A PRÁCE Muži „na mateřské“ se svým odchodem dostávají do sféry, která je ve společnosti konstruována jako „ženská“. Zároveň – a vlastně především – opouštějí „mužskou“ sféru veřejné angažovanosti a práce. Ve vyprávění mužů „na mateřské“ hrají ovšem placené zaměstnání a veřejná sféra významnou úlohu – součástí přechodu do „ženské sféry“ se ve vyprávěních stává rekonstrukce vztahu mezi „mateřskou“ a placeným zaměstnáním a návazně tedy mezi obsahem kategorií femini-

80

nity a maskulinity.66 To, že muži místo zajištění rodiny pečují o dítě, zaslouží ve vyprávění důkladné vysvětlení ve světle ideálu „normální“ maskulinity. Vztah mezi „mateřskou“ a placeným zaměstnáním je tak ve vyprávění vyjednáván, konstruován a re-konstruován z mnoha různých perspektiv. V tomto smyslu je „mateřská“ ve vyprávění prezentována jako přerušení pracovní kariéry muže. Je to jakási přestávka, po které se muž zcela zákonitě do práce a veřejné sféry vrátí. Takové vykreslení „mateřské“ je v rozdílné míře přítomno ve všech pěti vyprávěních – všichni vypravěči svou „mateřskou“ přerušili pracovní kariéru, aby se k ní později (zcela samozřejmě) vrátili. Placené zaměstnání a angažovanost ve veřejné sféře figurují jako dominantní vztažné body především ve vyprávěních Zdeňka a Ondřeje. Práce je v jejich vyprávěních dokonce jednoznačně, byť spíše implicite, postavena nad „mateřskou“. V obou vyprávěních je „mateřská“ přerušením pracovní kariéry, na „mateřskou“ se odchází z práce, z „mateřské“ se vrací. V Ondřejově vyprávění se dozvídáme, jak se dokonce s většími i menšími úspěchy pokouší alespoň příležitostně kombinovat „mateřskou“ s prací. „Mateřská“ může ve vyprávění dokonce představovat omezení, které brání návratu do pracovní sféry či tento návrat ztěžuje. Takovéto vykreslení „mateřské“ ve vyprávěních nezpochybňuje, ale naopak spíše potvrzuje očekávání spojená s ideálem „normální“ maskulinity – tedy angažovanost ve veřejné sféře, zajištění příjmu rodiny prací. Skrze vykreslení vztahu mezi „mateřskou“ a placeným zaměstnáním je muž „na mateřské“ ve vyprávění vztažen k ideálu „normální“ maskulinity, jeho pozice v „ženské sféře“ je prezentována jako dočasné odklonění. Jiným ze způsobů, jak se s „mateřskou“ muže ve vztahu k placenému zaměstnání ve vyprávění nakládá, je vykreslení „mateřské“ jako aktivity, která je velice náročná a v tomto smyslu je rovnocenná placenému zaměstnání. „Mateřská“ se ve vyprávění stává činností, která klade na muže vysoké nároky a která je v tomto ohledu zcela srovnatelná s prací. Takto vykreslená „mateřská“ je vcelku bez problému slučitelná s maskulinitou vypravěče, je něčím, co se „zvládá“, co není jednoduché, nejde o žádné prázdniny či odpočinek. Je to náročná aktivita stejně jako práce – de facto je to práce. Takové vykreslení „mateřské“ se objevuje výrazně v Martinově vyprávění – viděli jsme, že Martin dokonce přímo explicite hovoří o své „mateřské“ jako o práci. Také v Tomášově vyprávění je „mateřská“ představena jako náročná a důležitá činnost, dokonce tak náročná, že ne každý ji dokáže zvládat tak bravurně jako Tomáš. V Petrově vyprávění je zase vyrovnání „mateřské“ a placeného zaměstnání vztaženo k zájmům rodiny, která funguje jako hlavní kritérium. Oba rodiče dělají stejně náročné aktivity, na oba jsou kladeny srovnatelně vysoké nároky. Placené zaměstnání ovšem zůstává do značné míry vztažným bodem a svět mimo „mateřskou“ neustále proniká do vyprávění. 66

Hovořit o „zaměstnání“ je zjednodušující, protože muži nemusejí na trhu práce působit jako zaměstnanci, ale mohou podnikat, věnovat se svobodnému povolání apod. Pro jednoduchost se nicméně označení „placené zaměstnání“ přidržím, především proto, že nejlépe odpovídá zkoumaným vyprávěním – ve všech je tematizováno zaměstnání vypravěče, případně rovněž propuštění ze zaměstnání.

81

Tak i náročnost Petrovy „mateřské“ paradoxně vychází mimo jiné z velkého kontrastu s Petrovou předchozí prací – Petr se ve vyprávění musel přizpůsobit až přílišnému klidu, který s sebou „mateřská“ přináší. V Petrově i v Martinově vyprávění je tedy „mateřská“ na jednu stranu přerušením kariéry. Na druhou stranu je rovnocenná placenému zaměstnání, je to náročná aktivita. Ani ve Zdeňkově ani v Ondřejově vyprávění není náročnost pobytu doma spojena s „mateřskou“ jako takovou. Pro Zdeňkovo vyprávění je charakteristické, že jeho hlavní osou je nezvykle vysoký počet dětí, ne „mateřská“. Zdeňkův pobyt doma je vykreslen jako vyčerpávající – není to ale „mateřská“, je to starost o dům a hospodářství, zaopatření šesti dětí, co Zdeňka vyčerpává. V Ondřejově vyprávění je náročnost „mateřské“ spojena v prvé řadě s atopickým ekzémem jeho syna. Placené zaměstnání zůstává zcela jednoznačně postaveno nad „mateřskou“, ačkoli je v Ondřejově vyprávění jeho konkrétní minulá práce zároveň silně dehonestována. To nebrání tomu, aby práce obecně fungovala jako vztažný bod, jako vyšší meta v porovnání s „mateřskou“. Podobně dehonestoval svou konkrétní minulou práci také Tomáš – v jeho vyprávění je tím ovšem posílena obecně vyšší hodnota pobytu doma a negativní vykreslení nutnosti placeného zaměstnání. „Mateřská“, která již skončila, je pro Tomáše větším tématem než práce, kterou dělá nyní – zcela opačně než je tomu ve Zdeňkově a Ondřejově vyprávění. Takovéto vykreslení „mateřské“ v Tomášově vyprávění se staví do opozice k očekáváním obsaženým v ideálu „normální“ maskulinity. Na místo placeného zaměstnání a finančního zajištění rodiny je v rozhovoru s Tomášem dosazeno otcovství. Tím se dostáváme k dalšímu rysu, který je ve vykreslování „mateřské“ ve vyprávění přítomen. Je jím prezentování „mateřské“ jako aktivity, která je hodnotná sama o sobě či dokonce hodnotnější než jiné aktivity. Kromě toho, že „mateřská“ se náročností vyrovná placenému zaměstnání a je pro zachování rodiny stejně důležitá, je to také hodnotná aktivita, kterou stojí za to dělat. V tomto smyslu se „mateřská“ ve vyprávění ukazuje jako aktivita, kterou je dokonce možno se (alespoň do určité míry nebo po určitou dobu) realizovat, která nabízí prostor pro tvůrčí aktivitu, je prolomením rutiny. Skrze takovéto vykreslení „mateřské“ ve vyprávění se „mateřská“ vztahuje k ideálu „normální“ maskulinity a začleňuje se do něj. Negativně vykreslené minulé zaměstnání je v této souvislosti v Ondřejově i v Tomášově vyprávění ve srovnání s hodnotností a výhodností „mateřské“ pro rodinu prezentováno jako malá ztráta – která je vynahrazena „mateřskou“ anebo bude vynahrazena budoucím „opravdovějším“ uplatněním ve veřejné sféře. Vylíčení „mateřské“ jako hodnotné činnosti je opět charakteristické pro Martinovo vyprávění. „Mateřská“ je prezentována jako smysluplná činnost, která k něčemu vede, má cíl, nějaký výsledek. Touto konečnou instancí je výchova dítěte, možnost být s ním, ovlivnit jeho vývoj a zároveň „si ho užít“. V Martinově vyprávění se „mateřská“ stala aktivitou, která ho zajímá, která ho baví – a proto si ji také vybral. Je to způsob seberealizace, rovnocenný placenému zaměstnání. Tímto způsobem se v Martinově vyprávění „mateřská“ vymanila z „ženské sféry“ a stává se z ní způsob sebe-

82

realizace, cenný sám o sobě a genderově neutrální. Pak může Martin zcela klidně říci, že „na mateřské“ být chce a že ji prožívá naplno. Podobné vykreslení „mateřské“ se prosazuje i v Tomášově vyprávění. Zde je „mateřská“, jak jsme viděli, obecně postavena dokonce nad zaměstnání jako radostnější a hodnotnější aktivita. „Mateřská“ sama o sobě je vykreslena jako výhra, i když původním motivem Tomášova odchodu „na mateřskou“ je narozdíl od Martinova vyprávění finanční nutnost. „Mateřská“ představuje možnost být doma s dítětem, což je v Tomášově vyprávění žádoucí a krásné. Tomáš je na „mateřské“ rád, baví ho, je jí okouzlen, vlastně jí docela propadl a nejraději by ji nikdy neskončil – ve výsledku je „mateřská“ explicite označena jako nejkrásnější období jeho života. V tomto smyslu se pobyt doma s dítětem ukazuje být cennější než placené zaměstnání a finanční nezávislost. Pro Tomáše i pro Martina navíc „mateřská“ představuje jedinečnou zkušenost, kterou jiní muži nemají – skrze to se oba vypravěči vymezují vůči jiným mužům, kteří by „na mateřskou“ nešli nebo by „na ni neměli“. Tímto krokem se ve vyprávění vytváří nadřazená pozice vypravěče. V Martinově i v Tomášově vyprávění se tak „mateřská“ stává aktivitou, kterou se seberealizují. V tomto bodě se v Tomášově vyprávění zároveň do hry dostává otcovství, které je jinak ve vyprávění mužů „na mateřské“ přítomné jen velice omezeně. 67

„MATEŘSKÁ“ JINAK Ve vztahu k práci je tedy „mateřská“ vykreslována jako dočasná odbočka od ideálu „normální“ maskulinity, je přerušením pracovní kariéry. Skrze náročnost je prezentována jako aktivita srovnatelná s prací. Tematizací otcovství a především možnosti seberealizace se ovšem „mateřská“ zároveň ukazuje jako možná součást maskulinní sféry, jako pozice, kterou je možné s očekáváními spojenými s „normální“ maskulinitou nějak skloubit. Pozice muže „na mateřské“ by pak ovšem mohla být potenciálně snadno zpochybněna z druhé strany – může se muž vůbec „na mateřské“ uplatnit? Je-li „mateřská“ obvykle „ženskou doménou“, může tam muž podat stejný výkon jako žena? Tak jako byla vyrovnána „mateřská“ placenému zaměstnání, ať už skrze srovnání s prací nebo skrze zdůraznění hodnotnosti „mateřské“ samotné, tak je ve vyprávěních vyrovnávána i pozice

67

Odkazy k otcovství jsou ve vyprávění jednotlivých mužů skutečně velice omezené. Pro mne to znamenalo určité rozčarování, protože primárně jsem se při studiu literatury zaměřovala právě na tuto tematiku – odpovídající tematický okruh jsem zařadila i do struktury rozhovoru, předpokládala jsem, že k němu bude vyprávění pozvolna směřovat. Nejrozsáhlejší prostor získává otcovství ve vyprávění Tomáše, který se v průběhu rozhovoru postupně ukáže jako „aktivní táta“, maximálně emocionálně zainteresovaný na péči o svou dcerku. V některých rozhovorech je také přítomen odkaz k možnosti navázání pevnějšího vztahu s dítětem. Obecně se ovšem otcovství ke slovu příliš nedostává, vypravěči se vztahují ke své pozici „na mateřské“ jako k pozici v „ženské sféře“, kterou zvládají a mají pod kontrolou. Neprezentují se primárně jako otcové, ale především jako muži v „ženské sféře“, aktivní tvůrci vlastního osudu či odpovědní zástupci rodiny. V kontextu vyprávění o „mateřské“ bylo dokonce obtížné během rozhovoru tematizaci otcovství vůbec nastolit. K tomu nutno dodat, že ačkoli Doucet (2004) dokonce zvolila pro muže ve své studii pojmenování „otcové v domácnosti“ (stay-at-home fathers), otcovská role těchto mužů ani v jejím textu v podstatě není tematizována.

83

muže a ženy v této oblasti. Muž je vykreslen jako rodič, který je se ženou zaměnitelný, který může „na mateřské“ fungovat rovnocenně. Martin se ve vyprávění ukazuje jako muž, který zvládá „mateřskou“ a vše, co je s ní spojeno, stejně kompetentně jako jeho žena. Z jeho vyprávění jsme se dozvěděli, že Martin vlastně zvládá všechno – jde jen o to, jestli ho věci baví, nebo ne. Martin je prezentován jako člověk, který dělá věci, které ho zajímají, a který zvládne všechno na světě. Specifickým případem je kojení, k němuž je přirozeně lépe vybavena žena – je tedy samozřejmé a správné, že Martin období kojení respektuje. Ačkoli se ve vyprávění dozvídáme, že i tuto činnost by nějak zvládl – bylo by to ale nerozumné a zbytečné. Kojení je vykresleno jako výjimečná aktivita, která s „mateřskou“ souvisí jen omezeně.68 Velice podobně je rovnocennost rodičů zpracována v Petrově vyprávění. Petr ve vyprávění rozlišuje mateřství (porod a kojení) a rodičovství (období, které následuje). Co se týče mateřství, žena je biologicky zvýhodněna, je to výjimečné období. Podobně jako Martin i Petr by to jistě zvládl, ale bylo by to komplikované a zbytečné. Žena je přirozeně vybavena, je tedy přirozené, aby toto období bylo její doménou. Oproti tomu rodičovství je vykresleno jako genderově neutrální, důraz je položen na zaměnitelnost a rovnocennost obou rodičů. Petr ve vyprávění nezastupuje svou ženu „na mateřské“, ale je jí partnerem, alternativou. Rodičovská péče je plně zaměnitelná.69 Ve vyprávění Tomáše naprosto není pochyb, že by nezvládal „mateřskou“ stejně dobře jako žena. Rovnocennost rodičů totiž vůbec není tematizována, je přehlušena jinou narativní prací – Tomáš je ve vyprávění vymezen vůči „ženskému světu“, je mu nadřazen – zvládá všechno a lépe, „ženská sféra“ není výjimkou. Podobně je vůči „ženskému světu“ ve vyprávění vymezen i Ondřej. Toto vymezení je ovšem v prvé řadě vztaženo na „způsob myšlení“, na přistupování ke světu. Co se týče rodičovství, schopnosti vychovávat dítě a postarat se o něj, je Ondřej ve vyprávění postaven na roveň ženě – v „ženské doméně“ se dokáže rovnocenně uplatnit. Rovnocenné zvládání „mateřské“ je ovšem ve vyprávění výsledkem přípravy. Zatímco žena ve vyprávění péči o dítě zvládá „přirozeně“, muž se tuto aktivitu musí naučit. 70 Ve smyslu „normální“ maskulinity se ve vyprávění od muže neočekává, že zvládá přebalování, krmení nebo návštěvu pískoviště. V jednotlivých vyprávěních se s větší či menší silou objevuje důraz na to, že vypravěč se musel naučit, jak se má „na mateřské“ chovat. Největší prostor dostalo toto vztažení muže „na mateřské“ k očekáváním spojeným s ideálem „normální“ maskulinity ve Zdeňkově vyprávění. Postupně se ukazuje, že Zdeněk se musel naučit naprosto všechno, co s jeho „mateřskou“ souviselo. Jako muž dovede zvládnout „mužské“ činnosti – obstará hospodářství i dům, zařídí a opraví, co je

68

Podobně je kojení prezentováno i ve výzkumu otců malých dětí (Lupton a Barclay 1997), kde se kojení ukazuje také jako překážka, která otce při navazování vztahu s dítětem znevýhodňuje. 69 Výchova zahrnuje tvůrčí moment, který činí výchovu Petra a výchovu jeho ženy rozdílnou – ale rovnocennou. 70 Srov. Vavrus (2002).

84

potřeba. V „ženských“ činnostech se musel postupně zorientovat a osvojit si je, což nebylo jednoduché. Když je ovšem vypravěč zasvěcen do způsobu fungování „mateřské“, je zcela nepochybné, že svou „mateřskou“ bez problémů zvládá a že si dokáže poradit v každé situaci. Ačkoli se muž musel pohybu v „ženské sféře“ nejprve naučit, „mateřská“ není prezentována jako aktivita, kterou by mohl nezvládnout. Ve vyprávění si vypravěči podmaňují „mateřskou“, je to situace, se kterou se dokáží v každém případě vypořádat. Navíc zvládají „mateřskou“ podle svého, jako muži, jinak než ženy. „Mateřská“ je vykreslena jako aktivita, kterou muž bez větších obtíží zvládá, a to svými vlastními (mužskými) metodami. Ve všech vyprávěních se s větší či menší silou toto vykreslení „mateřské“ projevilo – všichni mí vypravěči „mateřskou“ ve vyprávění zcela nepochybně zvládají. Zdeňkovo vyprávění je navíc jediným příkladem, kdy je zvládání vykresleno negativně – ne jako aktivní utváření světa, ale jako absence problémů. V Martinově vyprávění je zvládání naopak tematizováno jako takové – již jsme viděli, že Martin jednoduše všechno zvládne, všechno dokáže vyřešit, má vše pod kontrolou atd. Do toho spadá i „mateřská“. Propracovanější vykreslení vlastního zvládání „mateřské“ lze nalézt v Tomášově vyprávění. Nejen, že se Tomáš ukazuje jako člověk, který „mateřskou“ bez problému zvládá, ale také ji zvládá lépe než „maminky z pískoviště“. Ve vyprávění má Tomáš své vlastní metody, kterými „mateřskou“ aktivně tvaruje podle svých představ. Zvládá „mateřskou“ efektivněji a rychleji než kdokoli jiný. Má množství zkušeností, o které se může opřít, ví, kde se má poradit, kde získat informace. Velice podobně je vykresleno zvládání „mateřské“ také v Ondřejově a v Petrově vyprávění. Z „mateřská“ se stává tvůrčí aktivita, kde se může projevit „mužský potenciál“ vypravěčů – je prostorem, který je možno tvarovat podle vlastních představ. V Ondřejově i v Tomášově vyprávění je toto vykreslení „mateřské“ spojeno s vymezením vypravěče vůči „ženskému světu“, který je postaven níže a spojen s hloupostí a malicherností. Ve vyprávěních mnohdy vypravěčům někdo se zvládáním „mateřské“ pomáhá – koneckonců bez výjimky nastupovali „mateřskou“ po své ženě71 a byla to často ona, kdo jim předával zkušenosti. I když mužům ve vyprávění někdo pomáhá (žena, babička...), bezproblémové zvládání „mateřské“ není spojeno s touto pomocí, ale výhradně se schopnostmi mužů – muži vědí, kam se mají obrátit o radu, dovedou si získat informace, jsou samostatní, dovedou si poradit (typicky v Petrově vyprávění). Pokud muži „mateřskou“ takto bravurně zvládají, není to také ve vyprávění dáno tím, že by byla jednoduchá – „mateřská“ je prezentována jako náročná činnost, jejíž snadné zvládání je dáno v prvé řadě opět schopnostmi vypravěče (typicky v Tomášově vyprávění).

71

Muži nastupovali na druhou část „mateřské“ nebo „na mateřskou“ s druhým dítětem.

85

Již jen tím, že je „na mateřské“ muž, může se ve vyprávění dále proměnit samotná povaha „mateřské“. „Mužská mateřská“ je jiná, získává vlastní specifické rysy, je to jiná „mateřská“ než mateřská ženy. Tím, že je muž „na mateřské“, tak se „mateřská“ kvalitativně mění, pomužšťuje se. Nejlépe se tato kvalitativní proměna odráží na výsledku „mateřské“ – na dítěti. Petr, Tomáš i Zdeněk mají ve vyprávění poněkud „drsnější“ dcery – jejich děti jsou „otrkané“, nebojácné, silné a zdravé. I Martinův synek je jiný, je zase nadanější a chytřejší. Tomášova „mateřská“ je dokonce obecně drsnější a dynamičtější ve srovnání s mateřskou „maminek z pískoviště“ – viděli jsme, že Tomáš dokonce zničil kolečka u kočárku, že jeho „mateřská“ je plná aktivity a rychlosti. V Ondřejově vyprávění se zase dozvídáme, že jeho metody jsou „neortodoxní“, jsou „mužské“ – ne každému by se líbily, zvl. sociální úřednice by byly nejspíš překvapené. Jsou vykresleny jako drsné metody, které ale nepochybně fungují.

VYTVÁŘENÍ DISTANCE Jednou ze strategií udržování maskulinity, které Williams (1995) identifikovala u mužů v „ženských profesích“, bylo distancování se od vykonávané profese. Podobné distancování se od vlastní pozice v „ženské sféře“ lze nalézt i ve vyprávěních mužů „na mateřské“. Jednou z možností je vykreslení „mateřské“ jako aktivity, kterou muž dělá, ale není jí zcela pohlcen, nebere ji absolutně vážně. To jistě neznamená, že by se choval neodpovědně – jde o to, že mu „mateřská“ nepřerůstá přes hlavu. Jak jsme viděli v předchozí kapitole, ve vyprávění si lze od „mateřské“ takto udržovat odstup – muži zvládají „mateřskou“ z nadhledu. Některá vyprávění jsou v tomto smyslu dokonce protkána jemnou ironií, především vyprávění Tomáše a Ondřeje. Distancování se od „mateřské“ může být představeno i tak, že „mateřská“ není vypravěčův celý svět. To je velice detailně rozpracováno ve vyprávění Petra, kde jsme se setkali se specifickými strategiemi, kterými Petr svou „mateřskou“ zvládá a zároveň si od ní získává odstup. V Petrově vyprávění jsou prezentovány různé činnosti, které jsou výsostně „mužské“ a které mu umožňují znovu „načerpat sílu“ pro návrat do „ženské domény“. Svět mimo „mateřskou“ je bohatý a neustále vstupuje do vyprávění, ať už v podobě Petrova minulého zaměstnání nebo v podobě aktivit, kterým se věnuje večer či o víkendu. Podle Doucet (2004) mnoho mužů, kteří se vzdají placeného zaměstnání a uplatňují se v soukromé sféře, nahrazuje zaměstnání aktivitami, které jim umožňují na jedné straně přispět do rodinného rozpočtu (finanční motiv bezpochyby hraje výraznou roli), ale zároveň na druhé straně předvést maskulinně definované činnosti – před sebou i před okolím. Příkladem takových činností je práce na domě, různé opravy, truhlařina, opravování aut apod. Další možností je angažovanost v „pseudoveřejné sféře“, která zahrnuje neplacené aktivity ve školách či dalších organizacích – pře-

86

devším sportovních (srov. Doucet 2004). Tyto aktivity představují napojení na další tradičně maskulinní roli, management.72 V Petrově vyprávění se v této souvislosti objevuje rekonstrukce rodinného domu, která je finančně i časově náročná a přináší viditelné výsledky. Během rozhovoru mi Petr ukazoval fotografie domu před rekonstrukcí73, své výrobky v různých místnostech a také mi nastínil své budoucí tvůrčí plány.74 Zdeňkovo vyprávění je věnováno v mnoha ohledech více jeho práci na domě a v hospodářství, které k domu patří, než faktickému průběhu „mateřské“. Pro Ondřeje představuje ve vyprávění „mateřská“ více prostoru pro intelektuální aktivitu – psaní knih. V Tomášově vyprávění se setkávám s aktivní participací na školních aktivitách dětí – Tomáš se uplatňuje jako trenér, který bez nároku na honorář učí děti plavat či hrát fotbal. Těmito mechanismy je pozice muže „na mateřské“ propojena s veřejnou sférou a vztažena k očekáváním spojeným s ideálem „normální“ maskulinity. Aktivity, kterým se muži věnují, jsou konstruovány jako vysoce maskulinní (práce na domě, sport...) a mnohdy propojují soukromou sféru rodiny s veřejnou sférou (návštěva hospody, trenér sportu...anebo také poskytnutí rozhovoru). Skrze tyto činnosti se ve vyprávění ukazuje a potvrzuje maskulinita muže „na mateřské“ (srov. Doucet 2004, Williams 1995).75 Distance od „mateřské“ může být také vystavěna skrze odsunutí či odmítnutí odpovědnosti za vlastní „mateřskou“ ve vyprávění. Odchod vypravěče „na mateřskou“ může být prezentován jako něco, co by si vypravěč nevybral, kdyby k tomu nebyl okolnostmi veden. Tím se odpovědnost za tento krok z vypravěče odsouvá – není viníkem dané situace. Naopak zaslouží nepochybně obdiv za to, že učinil krok, který pro něj jistě nebyl jednoduchý – protože znamenal odklon od „normální“ maskulinity. Tím se posiluje morálnost pozice vypravěče (srov. McCarthy et al. 2000). Dozvídáme se, že vypravěč netouží po „ženské sféře“ a že není jeho vina, že se v ní ocitl. Nechtěl „na mateřskou“, ale ukázalo se to jako jediné možné řešení dané životní situace – „na mateřskou“ zavál vypravěče osud či náhoda.76 Tímto způsobem se pracuje s „mateřskou“ především ve vyprávění Zdeňka, Petra a také Ondřeje.

72

Z pohledu studie Williams (1995) jde o další strategie udržování maskulinity – zdůraznění maskulinních charakteristik vlastní pozice a specializace na „mužské činnosti“. Zdůraznění maskulinních charaktristik vlastní pozice bylo možné sledovat i výše u způsobů, jakými je prezentováno zvládání „mateřské“ mužem či jak je „mateřská“ vykreslena jako náročná činnost rovnocenná práci. Ve vztahu ke zkoumaným vyprávěním považuji ale přístup Doucet v tomto bodě za nosnější. 73 Doucet (2004) cituje identickou situaci ze svého rozhovoru - rovněž byla seznámena s podobou domu „před“ a „po“. 74 Prezentování vlastní finanční situace během rozhovoru patří k citlivým otázkám, které vypravěč často velice rád „opomene“. V tomto smyslu je detailní vykreslení aktivit spojených s domem a hospodářstvím zahrnující jejich finanční význam pro rodinný rozpočet vlastně poměrně překvapivé. Jejich podrobné vykreslení přítomné v některých vyprávěních ale může získat smysl právě v souvislosti s odkazem k maskulinnímu charakteru těchto činností. Dozvídám se, že finanční situace rodiny není ideální, ale že muž dokáže i během“mateřské“ přispět k jejímu zlepšení (odkaz k úloze živitele rodiny), a to prostřednictvím činností, které jsou tradičně chápány jako maskulinní (truhlařina). 75 Doucet (2004) dále poukazuje na skutečnost, že dům (house) jako oblast neustálé výstavby a přestavby je identifikován s maskulinní sférou aktivity a fyzické práce, zatímco s femininní sférou péče, rodiny a mateřství se symbolicky spojuje domov (home). 76 Srov. Williams (1995).

87

Ve Zdeňkově vyprávění je odpovědnost za jeho odchod „na mateřskou“ přesunuta na kraj, ve kterém žije, na finanční okolnosti. Zdeněk ve vyprávění nemůže za to, že odchází „na mateřskou“, zcela jistě to není jeho vysněný cíl, je to jen a jen krok odpovědného zástupce rodiny. Ve vyprávění Zdeněk neusiluje o průnik do „ženské sféry“. S tím souvisí rovněž to, že práce zůstává hlavním vztažným bodem pro jeho vyprávění. Podobně ani v Ondřejově vyprávění není odchod „na mateřskou“ krokem, který by si přál, ale je snahou o řešení nepříznivé situace. Vina je přesunuta na makroúroveň – daná situace ve společnosti vedla k nutnosti upřednostnit finanční faktory, a tedy k Ondřejovu odchodu „na mateřskou“. V Petrově vyprávění je odchod „na mateřskou“ téměř obětí – obětoval mu svou práci, musel se s ním vyrovnat, což pro něj bylo obtížné a trvalo to dlouhou dobu. Vina za tuto situaci je ve vyprávění také přesunuta na obecnější rovinu – ženy se prosazují v „mužských oborech“, tedy mužům někdy nic jiného než „ženská sféra“ nezbývá. Vypravěč může být vymezen i vůči obvyklé podobě, kterou na sebe „mateřská“ bere – vůči ženám „na mateřské“. Takto je v Ondřejově vyprávění budována distance mezi ním a „maminkami na mateřské“, mateřskými centry či dokonce některými pojmy, které se používají pro malé dítě. Výrazná distance mezi vypravěčem a „maminkami na mateřské“ s jejich způsoby (ne)zvládání „mateřské“ se ukazuje i ve vyprávění Tomáše. I mateřská Tomášovy ženy je vykreslena skrze distanci – Tomáš mi říká, že „oni maj ňákou tu mateřskou“, kdežto on nastoupil rodičovskou dovolenou.77 V obou vyprávěních se distance dále rozšiřuje obecně na ženy a „ženské myšlení“, jsou vytvářeny dva hierarchicky uspořádané světy – „mužský svět“ je nadřazen „ženskému“, a to dokonce v morálním smyslu. Pro „mužský svět“ je charakteristická racionalita, intelekt, nadhled, odstup, nepohlcenost, vnějškovost, oddělenost, orientace na to podstatné, klid a jistota. „Ženský svět“ je kontrastně vykreslen především skrze malichernost, hloupost, pohlcenost, niternost, fyzičnost a tělo, sebedestrukci, emocionalitu, zbytečnost, nevyrovnanost a stres. Tímto se Tomáš i Ondřej ve vyprávění dostávají do nadřazené pozice, jejich perfektní zvládání „mateřské“ a domácích prací či vlastně čehokoli lze jen těžko zpochybnit.

MUŽ „NA MATEŘSKÉ“ JAKO VÝJIMKA Z PRAVIDLA Ve všech vyprávěních je muž „na mateřské“ reflektován okolím – druhými lidmi. Tato reflexe je spojena s očekáváními, která se k roli muže vážou a od kterých se muž „na mateřské“ odchyluje. Pozice v „ženské sféře“ se ukazuje jako nejednoznačná, může být dokonce spojena 77

Tímto způsobem se ve vyprávění zároveň ukazuje kompetence vypravěče, jeho obeznámenost s instituty rodinné politiky. To již ovšem není vlastní pouze vyprávění Tomáše. Muži ve vyprávění obecně vcelku kladně přijímali zjednodušující pojmenování „mateřská“ pro svou pozici. Zároveň je ovšem během rozhovoru ukazují pouze jako metaforu a prezentují vlastní pozici jako v mnoha ohledech odlišnou od pozice ženy na mateřské. Přitom se ujišťují, že v tomto smyslu používám tento pojem pro označení jejich situace také já. Zatímco žena je v jejich vyprávění na mateřské skutečně, muž je „na mateřské“ metaforicky – z hlediska institutů rodinné politiky jde o rodičovskou dovolenou nebo o rodičovský příspěvek a „mužská mateřská“ je navíc prezentována jako v mnoha ohledech odlišná od mateřské ženy, jak jsme viděli výše. Toto rozlišení jsem se pokusila v textu sledovat používáním uvozovek.

88

s nejistotou a obavami jako v Ondřejově vyprávění. Skrze vykreslení reakcí druhých lidí se muž „na mateřské“ ukazuje jako částečný odklon od ideálu „normální“ maskulinity – ne ovšem nutně v nežádoucím smyslu. Spojení muže s „mateřskou“ je ve vyprávěních opakovaně uchopováno jako jednoznačně kladný moment. Záměna rolí je vykreslena jako žádoucí a vítaný krok, muž je oceňován svým okolím, je obdivována jeho odvaha a schopnosti. Již výše jsme poznamenali, že jít „na mateřskou“ si netroufne jen tak ledajaký muž – v tomto bodě se vypravěč může vymezovat vůči mužům, kteří by tento krok udělat nemohli nebo by „na něj jednoduše neměli“. V Martinově vyprávění je obsaženo nejrozpracovanější vykreslení „mužského světa“. Muži, kteří by „na mateřskou“ za žádnou cenu nešli (protože je to málo maskulinní aktivita), ji v tomto vyprávění „zuřivě odmítají“. Téměř všichni vypravěči jsou ve vyprávění vykresleni jako žádoucí výjimka z pravidla. To se projevuje v maximální míře v Tomášově vyprávění jako součást vykreslení „mateřské“ jako výhry. Tomáš se prezentuje jako člověk, který je rád středem pozornosti, ze své povahy rád vyvolává zájem, „vždycky byl exhibicionista“. Právě skutečnost, že je „na mateřské“, budí zájem, je to nesamozřejmé a žádoucí. Ženy ho oceňují a obdivují jeho odvahu a schopnosti. Názory, že by snad muž „na mateřské“ nebyl tolik žádoucí, nedostávají ve vyprávění v podstatě prostor, jsou různými mechanismy devalvovány. Tomášova „ne-normálnost“ je prezentována jako originalita, výjimečnost, zajímavost. Podobně kladně je pozice muže „na mateřské“ vykreslena i v dalších vyprávěních. V Martinově i v Ondřejově vyprávění jsou prezentovány výhody, které jim „mateřská“ přináší. Ukazuje se, že Martin není „pouze“ muž, ale že je muž „na mateřské“. Ženy ho oceňují, podobně jako Tomáše, ale také Petra i Ondřeje. Ostatní muži mohou jen závidět odvahu a také zkušenost, kterou nemají. V Ondřejově vyprávění je dokonce kladná reakce žen devalvována ve prospěch reakce nejbližšího okolí, podle něhož se „mateřská“ k Ondřejovi „hodí“, protože mu umožňuje věnovat se tvůrčí činnosti (psaní) – ne tedy proto, že by byl Ondřej „zženštilý“. Je výhodou, když se Ondřej snaží prosadit se jako autor, poutá pozornost k jeho osobě. Prezentace vlastní „ne-normálnosti“ jako žádoucí a kladné charakteristiky je tedy přítomna s velkou silou ve čtyřech vyprávěních. Jediným vyprávěním, ve kterém pozice muže „na mateřské“ nefiguruje jako žádoucí výjimka z pravidla, je vyprávění Zdeňka. Zde se projevuje pouze tendence analogická s Nebeského (2003) „vůlí k normalitě“. Ve Zdeňkově vyprávění je položen velký důraz na to, že muž „na mateřské“ je „normální“ – to je posíleno odkazem k existenci mnoha takových mužů (Zdeněk dokonce některé zná) a k tomu, že se muži „na mateřské“ objevují i v televizi. Ve společnosti se dnes s mužem „na mateřské“ počítá – což ale nelze tak jistě říci o vysokém počtu dětí v rodině. Právě vysoký počet dětí je ve vyprávění hlavním zdrojem Zdeňkovy výjimečnosti. Pokud mohl být muž „na mateřské“ někdy „ne-normální“ (a dokonce až nežádoucí) raritou, pak to bylo v minulosti. Na tom se shodují všechna vyprávění. V minulosti snad mohlo být divné a 89

nepochopitelné (a dokonce nemožné), když muž odešel „na mateřskou“. Dnes je to ale prezentováno jako „normální“ krok, jako něco, s čím se počítá. Jistě, muž „na mateřské“ je výjimka z pravidla, ne ovšem tak velká. Neobvyklost muže „na mateřské“ není nekonečná a jistě nevyvolává negativní reakce. V Martinově i v Petrově vyprávění se nad jejich „mateřskou“ pozastavuje minimum lidí – a pokud, tak v dobrém. Nejsou zase tolik „ne-normální“, v dnešní době už se s nimi počítá. V Tomášově vyprávění je vyrovnávání se s jeho „mateřskou“ zcela jednoznačně úkolem lidí kolem něj. Ti pak vždy zjistí, že i přes svou výjimečnost je Tomáš vlastně docela „normální“ – zvyknou si. S tímto mechanismem souvisí také skutečnost, že ve vyprávění může být, jak jsem zmínila, „mateřská“ vyňata z „ženské sféry“. Maskulinita je tak rozšířena, vejde se do ní nejen takto neutrálně vykreslená „mateřská“, ale i další nepříliš maskulinní prvky – péče o děti, emocionalita a láska k dětem, domácí práce apod. V Ondřejově vyprávění funguje jeho pobyt „na mateřské“ jako převrácení konvence. Konzervativní společnost nemusí být připravena, v tomto bodě se ve vyprávění prosazují dokonce negativní konotace „mateřské“. Je to nejistota, jak budou lidé reagovat na muže „na mateřské“, je to překvapení, které Ondřej vyvolává. „Mateřská“ také nevypadá dobře jako kariéra v životopise. V Ondřejově vyprávění není „mateřská“ v žádném případě černobílá, má své světlé i stinné stránky. Ve všech vyprávěních se prosazuje Nebeským (2003) naznačená tendence legitimizovat „mateřskou“ ve vztahu k „normalitě“ (k „normální“ maskulinitě). „Ne-normálnost“ muže „na mateřské“ je omezena a „normální“ maskulinita je rozšířena natolik, aby všechny vypravěče bez obtíží pojala. Druhá možnost, legitimizace vlastní „ne-normality“ skrze zpochybnění normálnosti „normality“, není využita žádným z vypravěčů. 78 „Normalita“ jako měřítko funguje ve všech vyprávěních, je ovšem natolik široká, že i tito výjimeční muži se do ní vejdou – alespoň v dnešní době. To, co je činí do jisté míry přece jen výjimečnými, je prezentováno téměř výlučně v kladných pojmech. V tomto smyslu jsou muži „na mateřské“ vykresleni ne jako „nežádoucí deviace“ od očekávání spojených s ideálem „normální“ maskulinity, ale jako žádoucí rozšíření „mužské zkušenosti“. „Mateřská“ se ukazuje jako hodnotná aktivita, která může pro muže představovat cennou zkušenost. Je aktivitou, kterou se muž může realizovat (tak jako prací) a v níž také může dát prostor své otcovské roli. Jako taková je dočasná a od muže se ve vyprávění zcela samozřejmě očekává návrat do veřejné sféry.

78

Všimněme si v této souvislosti, že „normální“ maskulinita není jako vzor zpochybněna. Ve vyprávění dochází k jejímu rozšíření a k vyzdvižení hodnotnosti vlastní „neortodoxní“ pozice, která tak ve vztahu k existujícím diskurzům představuje spíše transformační nežli zpochybňující moment.

90

POZNÁMKY NA ZÁVĚR

Na předchozích stranách jsem nabídla různé perspektivy, ze kterých je možné na muže „na mateřské“ nahlížet. Zajímalo mne, jak je jejich pozici možno chápat jako pozici v „ženské sféře“, jak lze tuto pozici vnímat jako vnitřně problematickou. Jak je možné se na muže „na mateřské“ dívat jako na jakousi výjimku z pravidla či jak se naopak vytvářejí jako zcela obvyklá samozřejmost. Jedné z cest, jimiž se muž „na mateřské“ vytváří, jsem se věnovala podrobněji – zajímalo mne, jak se s „mateřskou“ nakládá ve vyprávění mužů „na mateřské“, čím se „mateřská“ stává, jak se muž „na mateřské“ ve vyprávění „dělá“. Prezentace pozice muže v „ženské sféře“ se odehrává v kontextu „normální“ maskulinity. Očekávání spojená s „normální“ maskulinitou jsou jako základní vztažný rámec přítomná ve všech vyprávěních a jsou zdrojem samotné problematičnosti inherentní pozici muže „na mateřské“ – v „ženské sféře“. Ukázala jsem, že „mateřská“ byla ve vyprávění vykreslována jako činnost rovnocenná placenému zaměstnání či také jako činnost, „kterou muži normálně nedělají“. Takové vykreslení „mateřské“ zcela odpovídá představám spojeným s ideálem „normální“ maskulinity. Tímto krokem je „normální“ maskulinita potvrzena jako vzor – muži v „ženské sféře“ se k „normální“ maskulinitě vztahují jako ke vzoru, který, byť v transformované podobě, naplňují. „Mateřská“ se tak ve vyprávění nestává zpochybněním či odmítnutím ideálu „normální“ maskulinity. Zároveň je ale „normální“ maskulinita ve vyprávěních upravována a přizpůsobována, dostává se do hry, nestojí vně jako nezměnitelná premisa. „Mateřská“ muže je prezentována také jinak – jako hodnotná aktivita sama o sobě, jako žádoucí aktivita, jako možnost věnovat se více dítěti a navázat s ním vztah. Zde se již prosazují formy prezentace „mateřské“, které neposilují ideál „normální“ maskulinity vykreslený výše, ale více či méně ho transformují (např. ve smyslu konceptu „nového otce“ apod.) – přitom ho ovšem jako vzor zásadním způsobem neodmítají. Ideál „normální“ maskulinity se rozšiřuje a ve vyprávění pojímá množství femininních prvků. Muž „na mateřské“ se ve vyprávění pozvolna stává variantou maskulinity, jednou z mnoha maskulinit. Když jsme výše uvažovali o pluralitě, která je v pojmu maskulinity obsažena, je muž „na mateřské“ jednou z nespočtu variací na maskulinitu. Mnoha způsoby je předvedena slučitelnost jeho „mateřské“ a jeho aspirace k ideálu „normální“ maskulinity. Mnoha způsoby je zároveň vykreslena jedinečnost této podoby maskulinity. V tomto smyslu je muž „na mateřské“ ve vyprávění vykreslován ve vztahu k očekáváním spojeným s maskulinitou, femininitou a dalšími kategoriemi jako morálně akceptovatelná varianta. V této práci jsem vycházela v podstatě výlučně z vyprávění mužů „na mateřské“.79 Tento text ovšem nemá být příspěvkem k porozumění tomu, zda a v jakých ohledech muži a ženy rozdílně 79

Pokud opomenu pilotní rozhovor.

91

hovoří o stejných tématech. Realitou, kterou zde zkoumám, jsou vyprávění mužů v „ženské sféře“ jako jejich sebeprezentační výkony (performance). Otázkou bylo, jak se v těchto sebeprezentacích vytváří „mateřská“ vypravěče ve světle kategorie „normální“ maskulinity – ne jaké narativní obraty a figury typicky používají ženy a jaké muži, či jaké narativní obraty a figury jsou typicky femininní či maskulinní.80 Vykreslení „mateřské“ je jen jedním z řady tematických celků, které se ve vyprávění objevily. Kromě něj by pozornost zasloužily další oblasti, které ostatně mohl čtenář zpozorovat mezi řádky. Příkladem může být analytické oddělení vykreslení „mateřské“ a odchodu „na mateřskou“, které pro analýzu považuji za velice nosné. Prezentace vlastního odchodu „na mateřskou“ je ve vyprávění propojena s vykreslením důvodů, které činí odchod muže „na mateřskou“ pro publikum akceptovatelný. Již jsem naznačila v druhé kapitole, že zkoumání faktorů, které muže „na mateřskou“ vedou, respektive které vedou páry k přijetí podobného uspořádání, může představovat další rozšíření zde přijaté optiky. V této souvislosti se především nabízí otázka zkoumání finančních faktorů, jejichž význam je, jak jsem uvedla, v procesu rozhodování o odchodu „na mateřskou“ zpochybňován (srov. např. Maříková 2003a, Seward et al. 2002). Ani já nevěřím, že finanční faktory představují univerzální vysvětlení, proč jedna rodina přijme „mateřskou“ muže jako řešení a druhá nikoli. Nejsem si jista, zda by v případě vyššího platu ženy muž zcela samozřejmě odešel „na mateřskou“. Jistě by bylo zajímavé podívat se podrobněji na to, jaké důvody se ve spojení s odchodem muže „na mateřskou“ objevují a jak jsou prezentovány. Například nakolik mohou finanční faktory vystupovat jako morálně akceptovatelné vysvětlení odchodu muže „na mateřskou“. Témat, která jsem zde opominula a pouze je naznačila v textu či v poznámkách pod čarou, ovšem existuje celá řada. Jako ohromně bohatý tematický okruh se v jednotlivých vyprávěních vyprofilovala oblast domácích prací. Ukázalo se zajímavé propojení mezi definováním oblasti domácích prací a definováním „mateřské“ jako „ženské“ či naopak neutrální sféry ve vyprávění. Nabízí se možnost věnovat se podrobněji tomu, jak se domácí práce v rozhovorech spojují a rozpojují s žensky definovanou doménou, jak se na tuto vyprávěcí práci nabaluje rozpracování genderového dělení světa81, jak jsou domácí práce rozpojovány s „mateřskou“ a spojovány s pobytem doma. Podobně jsem byla nucena pouze naznačit morálně závazný charakter „normality“ a možnost zkoumání toho, jak je odchod mužů „na mateřskou“ i jejich pobyt „na mateřské“ ve vyprávění vykreslen jako morálně akceptovatelná varianta.

80

Touto tematikou se zabývá množství autorů, představa typicky femininních či maskulinních narativních figur má své zastánce i odpůrce (srov. např. Kramer a Freed 1991, Tannen 2002). 81 Velice detailní rozpracování genderového dělení světa se postupně stalo dominantní osou Tomášova a Ondřejova vyprávění.

92

Jako přirozené rozšíření tématu se nabízí srovnání s ženami na mateřské či rodičovské dovolené, které by mohlo odhalit rozdílné prezentace této situace.82 Srovnání s ženami v analogické situaci je jistě cenné, ale je jen jednou z variety možností. Za podobně podnětné považuji srovnání s muži, kteří pracují – vždyť oblast práce hraje tak významnou roli ve vyprávění mužů „na mateřské“. Čtyřúhelník by pak mohly doplnit pracující ženy, nebo možná muži, kteří by „na mateřskou nikdy nešli“, atd. Výše jsem naznačila možné varianty, jak lze nahlížet na rozhodování o odchodu mužů „na mateřskou“. Při orientaci na rozhodování páru se nabízí zkoumání nejen vyprávění mužů „na mateřské“, ale i vyprávění jejich partnerek (případně širší rodiny...). Možností by bylo dotazování obou partnerů zároveň, s přihlédnutím k tomu, že téma „mateřské“ představuje oblast potenciálních konfliktů. Pokud se díváme na rozhodování o odchodu „na mateřskou“ spíše ze strany muže, nabízí se zkoumání souvislosti s konstrukcí identity či se začleněním zkušenosti „mateřské“ do biografie vypravěče. Podrobnější zkoumání by zasloužil vztah k dalším kategoriím, především k otcovství, které se (podle mého názoru poněkud překvapivě) ve čtyřech vyprávěních v podstatě neobjevuje. Poslední otázka, která mne v souvislosti s muži „na mateřské“ napadá, souvisí se vztahem k realitě, který jsem rovněž ponechala stranou. Podle Maříkové (2003a) by vyšší využívání rodičovské dovolené muži vedlo k narušení stereotypů spojených s rolí muže a ženy ve společnosti. Aktuální jednání tak v jejím textu získává velký transformační potenciál, je hnacím motorem změny. Podobně laděn je rovněž text Gillespie (2000) věnovaný konstruování a re-konstruování femininity. Gillespie se ovšem narozdíl od Maříkové zaměřuje v prvé řadě na diskurzivní rovinu problematiky. V jejím textu mají diskurzy produkované na základě růstu počtu žen, které jsou ze svého rozhodnutí bezdětné, transformační potenciál. Tyto odklony od modelu, který je ve společnosti běžný, představují zdroj alternativních diskurzů, které jsou ve větším či menším nesouladu s existujícími diskurzy maskulinity a femininity. Představují možné zpochybnění či přinejmenším transformování náplně existujících kategorií, úpravu existujících dominantních diskurzů, stávajících formulací maskulinity. Tímto způsobem lze nahlížet na sociální změnu v perspektivě diskurzů, které ji provázejí a vlastně tvoří. Otázka pak nestojí, zda vyšší počet mužů v „ženské sféře“ může vést ke změně, ale zda a do jaké míry diskurzy vycházející z vyšší participace mužů v „ženské sféře“ zpochybňují a zda a do jaké míry pouze transformují stávající diskurzy maskulinity a femininity. Transformační potenciál alternativních diskurzů se dále nemusí uplatňovat pouze vůči diskurzům maskulinity a femininity, ale v návaznosti na to například i vůči vymezení „mateřské“ jako „ženské sféry“ či jako sféry, která ženám přísluší. Tím se otevírá prostor pro redefinování „mateřské“ v pojmech moci.

82

To naznačil již pilotní rozhovor, který v této práci nakonec nezískal větší prostor a posloužil mi kromě metodologického hlediska především jako nástroj zvýšení teoretické citlivosti (k tomuto pojmu srov. např. Strauss a Corbinová 1999).

93

Zatímco Maříková či Gillespie zastávají poměrně aktivní stanovisko, další autoři vyjadřují v této otázce umírněnější postoje. Vavrus (2002) a Doucet (2004) prezentují představu spíše omezeného transformačního potenciálu diskurzů spojených s muži v domácnosti (stay-at-home fathers). Tyto diskurzy nejsou sto zásadně zpochybnit dominantní diskurzy (ať už jde o diskurzy „normální“ maskulinity, nukleární rodiny nebo jiné), protože v mnoha ohledech tyto diskurzy naopak spíše podporují. Vztahováním se k dominantním představám o maskulinitě, rodině apod. posilují tyto kategorie v pozici vzorů, v pozici norem. V perspektivě Williams (1995) a především Yngvesson a Mahoney (2000) je posílení vzoru jednoznačně dominantnější charakteristikou diskurzů i jednání skupin, které se nějakým způsobem výrazněji odchylují od společností stanovených hranic „normality“, než transformační potenciál. Odchýlení se od „normality“ je zvýznamňováno, konstruováno a re-konstruováno ve stínu „normality“ jako základního vztažného a zároveň vysoce morálně závazného měřítka. Otázka, kterou si zde kladu, se tak stává složitější. Nejde pouze o to, zda růst počtu mužů „na mateřské“ něco změní. Jde o vztah diskurzivní a nediskurzivní konstrukce reality – nakolik jednání mužů „na mateřské“ transformuje dominantní diskurzy? V čem je posiluje a v čem naopak zpochybňuje? Nakolik diskurzivní úroveň ovlivňuje aktuální chování konkrétních lidí? Co v tomto vzájemném procesu získá hlavní slovo? Která tendence se prosadí – posílení normy nebo legitimizace odklonu od normy a její následné rozšíření? Zkoumání vztahu k realitě mne tak přivádí k jednomu ze základních dilemat sociologie, k dilematu aktéra a struktury.

94

RESUMÉ In the last decade, men doing “women’s“ work have become a subject of an increasing number of texts. In this study the theme is further developed focusing primarily on stay-at-home fathers, specifically househusbands taking care of children aged up to four years, whose spouses at the same time provide family’s main income. The text is concerned with different institutional models this arrangement might take in the Czech Republic, in other European countries and in the United States. Based on detailed discussion of different institutional arrangements and paying special attention to the context of the Czech Republic, a general term “men taking maternity leave“ is adopted for the rest of the text. This process of deconstruction of the broad category of “men taking maternity leave“ leads to a more comprehensive investigation of various ways how these men are socially constructed and re-constructed. The text is concerned with a possibility to view “men taking maternity leave“ as situated in “women’s domain” and indicates in what sense the position of these men may be seen as inherently problematic. It shows how it is possible to view “men taking maternity leave“ as an exception from the rule or even as an anomaly, and how they on the other hand become commonplace. More detailed attention is paid to one of these perspectives, to the ways presence at home is handled in narratives of five “men taking maternity leave“ and with what effects. In other words, it is the process of “doing men taking maternity leave“ in the narratives what is under consideration. The detailed analysis of interviews is grounded in ethnomethodology. Making use of membership categorization analysis the author investigates how the five men describe their presence at home, which words they use and which they do not, and what effects appear – what image of the narrator arises in the process of narration and how the connection of a man and his presence at home becomes morally adequate. Following ethnomethodological tradition the process of narration is further conceived as a process of interaction. The narrators present themselves in the relation to the author and her dictaphone, to further possible audiences who at least might read this text (if not hear the tape) and also in the very relation to themselves. Investigation of ways how “men taking maternity leave“ come to be surrounded with various meanings in the narratives serves as a foundation for more general questions about the relation of discursive and non-discursive constructions of reality. The main idea is that the presentations of “men taking maternity leave“ take place in the context of “normal“ masculinity, the predominant conception of masculinity in a society. The text is concerned with whether and how the narrators sustain this ideal in their narratives, in what sense do they relate to this ideal and if and how much it is possible to undermine or even refuse this ideal in the production of alternative discourses. Detailed analysis of the five narratives shows the limits of transformation capacity of alternative discourses. In many ways the narrators relate to the conception of “normal” masculinity in 95

some aspects strengthening, in some aspects modifying and widening this ideal. The narrators create elaborate connections between staying at home and paid work comparing child care with paid work and stressing the extremely demanding character of the care. In various ways the domestic sphere is connected with public sphere and with masculine activities like house repairs or sport activities. In this, men in their narratives rather reinforce the notion of “normal” masculinity. However, men’s presence in the domestic sphere is also pictured as a worthy experience in the narratives, even deserving appreciation and admiration, and the care of the child becomes an activity valuable in itself. In this sense, staying at home and caring becomes at least in some aspects an acceptable part of “men’s domain”. Rather than unwelcome departure from the dominant conception of masculinity “men taking maternity leave” in the narratives become a variant of masculinity, uniqueness and unusualness of which appears desirable and morally acceptable.

96

LITERATURA §

ANDRLE, V. (2000). Neither a Dinosaur nor a Weathercock: The Construction of a Reputably Continuous Self in Czech Post-Communist Life Stories. In: Qualitative Sociology Vol. 23, No. 2, 215-230. (listopad 2004).

§

ANDRLE, V. (2001). Narrativisms in Sociological Work with Life Stories: Critique and Advocacy. A paper presented at the 5th Conference of the European Sociological Association, Helsinki. (listopad 2004).

§

ATKINSON, P., D. SILVERMAN (1997). Kundera’s Immortality: The Inrerview Society and the Invention of the Self. In: Qualitative Inquiry Vol. 3 No. 3, str. 304-325.

§

BADINTER, E. (1999). XY. identita muža. Bratislava: Aspekt.

§

BERGER, P. L., T. LUCKMANN (1999). Sociální konstrukce reality: Pojednání o sociologii vědění. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury.

§

BRANDTH, B., E. KVANDE (2001). Flexible Work and Flexible Fathers. In: Work, Employment & Society, Vol. 15, No. 2, 251-267.

§

BRUNING, G., J., PLANTENGA (1999). Parental Leave and Equal Opportunities: Experiences in Eight European Countries. In: Journal of European Social Policy, Vol. 9(3), 195209.

§

CASTELAIN-MEUNIER, C. (2002). The Place of Fatherhood and the Parental Role: Tensions, Ambivalence and Contradictions. In: Current Sociology, Vol. 50(2), 185-201.

§

CONNELL, R. W. (1995). Masculinities. Berkeley, Los Angeles: University of California Press

§

CURRAN, L., L. S. ABRAMS (2000). Making Men into Dads. Fatherhood, the State, and Welfare Reform. In: Gender & Society, Vol. 14, No. 5, 662-678.

§

ČERMÁKOVÁ, M., HAŠKOVÁ, H., KŘÍŽKOVÁ, A., LINKOVÁ, M., MAŘÍKOVÁ, H., MUSILOVÁ, M. (2000). Souvislosti a změny genderových diferencí v české společnosti v 90. letech; Praha: Sociologický ústav AV ČR

§

ČERVENKA, J. (2003). Rodičovská dovolená a postavení žen a mužů z hlediska možností ekonomického uplatnění. Praha: CVVM.

§

DAVIES, B., HARRÉ, R. (2002). Positioning: The Discursive Production of Selves. In: WETHERELL, M., TAYLOR, S., YATES, S.J. (2002) Discourse, Theory and Practice. A Reader. London: Sage, 261-209.

§

DOUCET, A. (2004). „It’s Almost Like I Have a Job, but I Don’t Get Paid“: Fathers at Home Reconfiguring Work, Care, and Masculinity. In: Fathering, Vol. 2 No. 3, 277-303.

§

EZZY, D. (2000). Fate and Agency in Job Loss Narratives. In: Qualitative Sociology, Vol. 23, No. 1, 121-134. 97

§

FISCHER-ROSENTHAL, W. (1997). Potíže s identitou. Biografie jako řešení některých (post)moderních dilemat. In: Biograf 12/1997, 1-18.

§

GARFINKEL, H. (1967). Studies in Ethnomethodology. Englewood Cliffs, New Jersey: Prentice-Hall, Inc.

§

GERSON, K. (2002). Moral Dilemmas, Moral Strategies, and the Transformation of Gender. Lessons from Two Generations of Work and Family Change. In: Gender & Society, Vol. 16 No. 1 8-28.

§

GILLESPIE, R. (2000). When No Means No: Disbelief, Disregard and Deviance as Discourses of Voluntary Childlessness. In: Women’s Studies International Forum, Vol. 23 No. 2, 223-234.

§

GILLESPIE, R. (2003). Childfree and Feminine. Understanding the Gender Identity of Voluntarily Childless Women. In: Gender & Society, Vol. 17, No. 1, 122-136.

§

GJURIČOVÁ, Š. (1999). Konstrukce gender: maskulinita a femininita z odlišných perspektiv. In: VĚŠÍNOVÁ-KALIVODOVÁ, E., MAŘÍKOVÁ, H. (1999, ed.). Společnost žen a mužů z aspektu gender: sborník studií vzniklých na základě semináře Společnost, ženy a muži z aspektu gender. Praha: Open Society Fund. Str. 69 a nás.

§

GOFFMAN, E. 1999. Všichni hrajeme divadlo. Sebeprezentace v každodenním životě. Praha: Nakladatelství Studia Ypsilon.

§

GOFFMAN, Erving (1986). Stigma: Notes on the Management of Spoiled Identity. New York: Simon & Schuster, Inc.

§

GUBRIUM, J. F., J. A. HOLSTEIN (1997). The New Language of Qualitative Method. New York: Oxford University Press.

§

GUBRIUM, J. F., J. A. HOLSTEIN (2000). The Self We Live By. Narrative Identity in a Postmodern World. Oxford University Press.

§

HALL, M. (1998). The EU Parental Leave Agreement and Directive: Implications for National

Law

and

Practice.

European

Industrial

Relations

Observatory

On-line,

(červen 2004). §

HAMAR, N. (2002). Nalézání a vynalézání sebe v příběhu: O narativní konstrukci židovských identit. In: Biograf 27.

§

HARDY, S., N. ADNETT (2002). The Parental Leave Directive: Towards a “FamilyFriendly” Social Europe? In: European Journal of Industrial Relations, Vol. 8 No. 2 157172.

§

HAUER, T. (2002). S/krze postmoderní teorie. Praha: Karolinum.

§

HEARN, J., COLLINSON, D. L. (1994). Theorizing Unities and Differences Between Men and Between Masculinities. In: Brod, H., Kaufman, M. (1994, ed.). Theorizing masculinities. London: Sage. 98

§

HOFSTEDE, G. (1998, et al.). Masculinity and Femininity: The Taboo Dimension of National Cultures. London: Sage.

§

HUBÍK, S. 1999. Sociologie vědění. Praha: Sociologické nakladatelství.

§

KRAMER, L., A. F. FREED (1991). Gender and Language. In: KRAMER, L. (1991, ed.): The Sociology of Gender: A Text Reader. New York: St. Martin’s Press.

§

KUCHAŘOVÁ, V., L. ZAMYKALOVÁ (2000). Rovnost příležitostí žen a mužů na trhu práce. Praha: VÚPSV.

§

LUPTON, D., L. BARCLAY (1997). Constructing Fatherhood: Discourses and Experiences. London: SAGE

§

MARKSOVÁ-TOMINOVÁ, M. (2004). Jak pomohla vláda rodinám s dětmi? In: Rovné příležitosti do firem. Zpravodaj Gender Studies, o.p.s. 3/2004.

§

MAŘÍKOVÁ, H. (2001, ed.). Proměny současné české rodiny. Praha: Slon

§

MAŘÍKOVÁ, H. (2003a). Podpora využívání rodičovské dovolené muži. Praha: Sociologický ústav AV ČR (Projekt pro MPSV).

§

MAŘÍKOVÁ, H. (2003b). Rodičovská dovolená a muži. In: Gender – rovné příležitosti – výzkum 1-2/2003, (září 2004).

§

MAŘÍKOVÁ, H. (2003c). Postoje populace k rodičovské, příp. otcovské dovolené mužů. Praha: CVVM.

§

MATĚJKOVÁ, B., PALONCYOVÁ, J. (2004). Rodinná politika ve vybraných evropských zemích II. Praha: VÚPSV.

§

McCARTHY, J. R., EDWARDS, R., GILLIES, V. (2000). Moral Tales of the Child and the Adult: Narratives of Contemporary Family Lives under Changing Circumstances. In: Sociology, Vol. 34, No. 4, 785-803.

§

MEAD, G. H. (1997). Mind, Self and Society: From the Standpoint of a Social Behaviorist. Chicago: The University of Chicago.

§

MESSNER, M. (1991). Masculinities and Athletic Careers. In: KRAMER, L. (ed.). The Sociology of Gender: A Text Reader. New York: St.Martin’s Press, str. 105 a nás.

§

MOSER, I., LAW, J. (1998). Přechody snadné, přechody nesnadné. O heterogenní ekonomii subjektivity. In: Biograf č. 15-16/19998

§

NEBESKÝ, J.J.K. (2001). Vůle k ab/normalitě. In: Biograf č. 26/2001

§

OCHS, E., CAPPS, L. (1996). Narrating the Self. In: Annual Review of Anthropology 25, 19-43.

§

PASCALL, G., N. MANNING (2000). Gender and Social Policy: Comparing Welfare States in Central and Eastern Europe and the Former Soviet Union. In: Journal of European Social Policy, Vol. 10 (3), 240-266.

99

§

PRŮŠA, L. (2004). K vybraným otázkám charakteru sociálních transferů rodinám s dětmi v České republice. Praha: VÚPSV.

§

PŘIB, J., N. BŘESKÁ, J. PILÁTOVÁ, E. ŠPUNDOVÁ (2002). Mateřská a rodičovská dovolená. Praha: Grada.

§

RESKIN, B. F., HARTMANN, H. (1991). Women’s Work, Men’s Work: Sex Segregation on the Job. In: KRAMER, L. (ed.). The Sociology of Gender: A Text Reader. New York: St.Martin’s Press. Str. 265 a nás.

§

RIDGEWAY, C. L., CORRELL, S. J. (2004). Unpacking the Gender System. A Theoretical Perspective on Gender Beliefs and Social Relations. In: Gender & Society, Vol. 18 No. 4, 510-531.

§

RITZER, G. (1988). Contemporary Sociological Theory. New York: McGraw-Hill

§

SEWARD, R. R., D. E. YEATTS, L. K. ZOTTARELLI (2002). Parental Leave and Father Involvement in Child Care: Sweden and the United States. In: Journal of Comparative Family Studies, Vol. 33, Issue 3, 387-400.

§

SCHILDMANN, U. (1999). What is Normal? Normality – Disability – Gender. Lecture at Women’s World 1999: The 7th International Interdisciplinary Congress on Women. Tromso.

§

SCHWALBE, M., M. WOLKOMIR (2001). The Masculine Self As Problem and Resource in Interview Studies of Men. In: Men and Masculinities, Vol. 4, No. 1, 90-103.

§

SILVERMAN, D. (1998). Harvey Sacks – Social Science & Conversation Analysis. Oxford: Polity Press.

§

Statistická ročenka ČR 2003; Praha: ČSÚ

§

Statistická ročenka ČR 2004; Praha: ČSÚ

§

STRAUSS, A., J. CORBINOVÁ (1999). Základy kvalitativního výzkumu: Postupy a techniky metody zakotvené teorie. Brno: Albert ve spolupráci se Sdružením Podané ruce.

§

ŠABACH, P. (2003). Putování mořského koně. Praha: Paseka.

§

ŠMÍDOVÁ, I. (2003). „Matkové“. Men Who „Mother“. In: MAREŠ, P., T. POTOČNÝ (2003, ed.) : Modernizace a česká rodina. Brno: Barrister & Principal.

§

TANNEN, D. (2002). The Relativity of Linguistic Strategies: Rethinking Power and Solidarity in Gender and Dominance. In: WETHERELL, M., TAYLOR, S., YATES, S.J. (2002) Discourse, Theory and Practice. A Reader. London: Sage, 261-209.

§

ten HAVE, P. (2003). Predstava člena je jadrom veci: o úlohe členského vedenia v etnometodologickom výskume. In: Biograf č. 32/2003.

§

TRZCINSKI, E., M. FINN-STEVENSON (1991). A Response to Arguments against Mandated Parental Leave: Findings from the Connecticut Survey of Parental Leave Policies. In: Journal of Marriage and the Family 53, 445-460.

100

§

VAVRUS, M. D. (2002). Domesticating Patriarchy: Hegemonic Masculinity and Television’s „Mr. Mom“. In: Critical Studies in Media Communication, Vol. 19 No. 3, 352-375.

§

VĚŠÍNOVÁ-KALIVODOVÁ, E., MAŘÍKOVÁ, H. (1999, ed.). Společnost žen a mužů z aspektu gender: sborník studií vzniklých na základě semináře Společnost, ženy a muži z aspektu gender. Praha: Open Society Fund.

§

VÖRÖSOVÁ, M. (2001). Christine L. Williams: Still a Man’s World. Men Who Do “Women’s Work”. In: Gender – rovné příležitosti – výzkum 2000/4, Gender On-Line.cz.

§

WARREN, T. (2000). Diverse Breadwinner models: A Couple-Based Analysis of Gendered Working Time in Britain and Denmark. In: Journal of European Social Policy, Vol. 10 (4), 349-371.

§

WILLIAMS, C. L. (1995). Still a Man’s World. Men Who Do “Women’s Work”. Berkeley: University of California Press.

§

YNGVESSON, B., M. A. MAHONEY (2000). “As One Should, Ought and Wants to Be”. Belonging and Authenticity in Identity Narratives. In: Theory, Culture & Society, Vol. 17 (6), 77-110.

§

ZUO, J. (2004). Shifting the Breadwinning Boundary. The Role of Men’s Bredwinner Status and Their Gender Ideologies. In: Journal of Family Issues, Vol. 25 No. 6, 811-832.

101

PŘÍLOHA 1 Tabulka 6 Rodičovská dovolená a rodičovský příspěvek, částky v EUR (€) k 1.1.2002

písemná žádost 3 měsíce před nástupem na dovolenou/ přerušení kariéry obsahující způsob čerpání dovolené

povinnost oznámit nástup na dovolenou alespoň 4 týdny před nástupem

Česko *

-

Finsko

Francie pracovní poměr alespoň 1rok u daného zaměstnapísemná vatele, oznámit žádost 2 nástup na rodičovměsíce před skou dovolenou nástupem na 1měsíc předem, dovolenou pokud jí předchází dovolená mateřská; 2 měsíce v opačném případě

Irsko

Itálie

Lucembursko trvání pracovního poměru nejméně 1 rok u stejného zaměstnavatele, podmínka minimálního počtu 20 hodin odpracovaných týdně; písemné oznámení rod. dovolené 4 měsíce před nástupem

Maďarsko

Německo

Norsko

-

oznámit zaměstnavateli nástup na rod. dovolenou 4 týdny předem

-

a) 52 týdnů nebo b) 42 týdnů

1 rok nepřetržitého prac. poměru, v opačných případech (alespoň 3 měsíce) týden za každý odpracovaný měsíc; písemné oznámení zaměstnavateli 6 týdnů předem, 4 týdny před nástupem oznámit datum nástupu, délku a způsob čerpání dovolené

písemné oznámení min.15 dní předem

6 měsíců (8 u vícečetného porodu); 12 měsíců při zkráceném úvazku; povinnost čerpat vcelku

3 roky

3 roky (1 rok může být čerpán až do 8 let dítěte); možnost čerpat vcelku, po částech, v kombinaci s částečným úvazkem (podniky s více než 15 zaměstnanci)

158 po sobě jdoucích pracovních dní (včetně soboty) po skončení mateřské dovolené + další dovolená pro rodiče dítěte mladšího 3 let

standardní délka 1 rok, obnovitelná 2krát (celkem 3 roky); platí při adopci dítěte mladšího 13 roky, u staršího dítěte - 1rok; zdravotně postižené dítě - 4 roky

14 týdnů (povinnost vybrat vcelku, možná dohoda se zaměstnavatelem)

10 měsíců, pokud ji čerpají oba rodiče každý max. 6 měsíců; v případě, že otec nastoupí na rodičovskou dovolenou po dobu delší než 3 měsíce, je celková délka dovolené obou rodičů prodloužena o 1měsíc, tedy na 11měsíců; možnost čerpat vcelku nebo po částech

délka rodičovské dovolené

Dánsko

6 měsíců + až 72 měsíců přerušení kariéry (možnost vybrat postupně)

10 týdnů + 52 týdnů (povinnost vybrat vcelku)

3 roky (možnost vybrat po částech do 3 let věku dítěte)

věk dítěte

Belgie

4 roky; 8 let u zdravotně postižených, adopce

8 let

3 roky

3 roky

3 roky

5 let

8 let; do 3 let od adopce u dětí ve věku 6-12 let

5 let

3 roky; 10 let u zdravotně postižených

8 let

1rok

nezávislé právo otce

povinnosti vzhledem k zaměstnavateli

stát

ano

ano

ano

ano

ano

ano

ano

ano

ano

ano

ano

Francie

možnost společné péče rodičů

ano

ne (10 týdnů); jinak ano

ano (nárok na rod. příspěvek má však pouze jeden z rodičů)

ano

ano; rodiče mohou být na rod. dovolené společně, péči o dítě si však v průběhu dne nebo týdne musí rozdělit tak, aby o něj nepečovali současně; společná celodenní péče tak není možná

možnost střídavé péče rodičů

Česko *

Finsko

ano

ano

ano

ano

ano

možnost současného zkráceného pracovního úvazku

ochrana proti propuštění; právo návratu

stát

Belgie

ano; ano, jinak nárok na 6-ti měsíční náhradu platu

ano při nižším rod. příspěvku

Dánsko

ano; bez právního ustanovení

ano; ano

ano; ano

ano při snížení rod. příspěvku

ne, je možný přivýdělek, ale podmínka celodenní péče o dítě

ano; při standardní rod. dovolené je snížen rod. příspěvek, další dovolená péče o dítě do 3 let se prodlužuje až do 6 let; zaměstnanec musí pracovat u daného zaměstnavatele po dobu 1roku v uplynulých 2 letech

Itálie

Lucembursko

Maďarsko

Německo

Norsko

ano

ano

ano, ale oba musí zároveň pracovat, tj. rodičovská dovolená na plný úvazek nesmí být čerpána současně oběma rodiči

ne

ano

ano

ano

ano

ano

ano

ano

ano

ano; ano

ano; ano

rozhodnutí o propuštění podléhá svolení státních orgánů bezpečnosti práce, propuštění z důvodu rod. dovolené je protiprávní, propuštění po dovolené podléhá 3 měsíční výpověď. lhůtě; ano

ano; ano

ano, délka rod. dovolené se tak prodlužuje na 12 měsíců

ne (ano u příspěvku za péči o dítě - viz. níže b.))

ano, pro nárok na rod. příspěvek max. 30 hodin týdně

ano, rod. dovolená se prodlužuje na max. 2 roky, příspěvek se snižuje

Irsko

ano; ano, pokud se změnily pracovní a technické postupy, právo na zaškolení

ano; ano

ano, rodičovský příspěvek se pak snižuje

možnost vyčerpat dovolenou formou zkráceného úvazku po dohodě se zaměstnavatelem

ano;ano

(ne)

103

výše

délka pobírání rodičovského příspěvku

rodičovský příspěvek

vztah k důchodu

stát

Belgie doba rodičovské dovolené se započítává jako doba služby, účast na soc. zabezpečení je však přerušena

ano

rod. dovolená

pouze 3 měsíce ze 6: stejná výše: 432 € měsíčně; při přerušení kariéry 261€

Dánsko doba rodičovské dovolené se započítává jako doba služby, nebere se však v úvahu při výpočtu výše důchodu

ano

rod. dovolená

60 % podpory v nezaměstnanosti (max. 406 € týdně)

Česko *

Finsko

Francie

Irsko zaměstnanec na rod. dovolené je zproštěn povinnosti platit příspěvky, doba se započítává jako doba zaměstnání pro nároky na sociální zabezpečení

rodičovská dovolená se zohledňuje při výpočtu nároků spojených se stářím

rodičovská dovolená se započítává pro účely roční dovolené a jako pojistná doba při výpočtu důchodu

považuje se za dobu pojištěnou

ano

ano při standardní rod. dovolené, při dovolené péče o dítě do 3 let vyplácena dávka pouze při současné práci na zkrácený úvazek, jinak dovolená neplacená

ano, ale až od 2. dítěte

4 roky, nebo 7 let, je-li dítě dlouhodobě zdravotně postižené

pouze po dobu vlastní rod. dovolené, tj. 158 dní; u dvojčat atd. doba prodloužena o 60 dní za každé dítě; při adopci dítěte mladšího 7 let

2 552 Kč (80 €), pokud je rodičem nezaopatřené dítě (student) starší 15 let - 2695 Kč (85 €)

70% vyměřovacího základu, min. 11,45 € denně (2003); u částečné dovolené péče o děti je vypláceno 63,07 € měsíčně

rod. dovolená

487,30 €

ne

Itálie

Lucembursko

Maďarsko

Německo

Norsko

rodičovská dovolená se zohledňuje při výpočtu nároků spojených se stářím

rodičovská dovolená se zohledňuje při výpočtu nároků spojených se stářím a je považována za etapu účasti na sociálním zabezpečení

rod.dovolená se započítává při určování nároků na starobní důchod

rod. dovolená se započítává pro účely nemocenského a důchodového pojištění,

rodičovská dovolená se zohledňuje při výpočtu nároků spojených se stářím

ano

ano

ano, nárok testován příjmem rodiny

ano

rod. dovolená

a) 2 roky (podmínka 180 dní pojištění v uplynulých 2 letech); b) jinak příspěvek za péči o dítě - 3 roky

2 roky nebo 1rok

rod. dovolená

1611,1€, 1/2 při částečném pracovním úvazku

a) 70 % průměrné mzdy, max. 2-násobek min. mzdy; b) min důchod (20 100 HUF, 85 €)

307 € nebo 460 €

a) 80 % předchozí mzdy nebo b) 100 % (s maximem)

ano

x

rod. dovolená vybraná do 3 let věku dítěte

x

30 % mzdy rodiče u dovolené do 3 let věku dítěte; později neplacená s výjimkou nízkopříjmových rodin

104

Česko *

Finsko

Francie

Irsko

Itálie

Lucembursko

ze sociálního pojištění a daní

x

pojištěným rodičům/partnerům pojištěnce ze zdrav. pojištění placeného zaměstnavatelem

z daní

Maďarsko

Německo

Norsko

z pojištění, daní

zaměstnavatelem

pojištění (nárok podmíněn pojištěním po 6 měsíců v posledních 10 měsících před narozením dítěte)

Národním úřadem práce z pojištění a daní

z daní

ze státního rozpočtu

standardní rod. dovolená placena z pojištění a státních dotací; podmínkou je doba pojištění min. 180 dní

16,6

28,5

14,9

x

26,7

x

x

61,6

a) x, b) 22,8

11,1

x

ne

ano

ne

ano

ne

x

ano

ne

ano

ne

ano

poznámky

další rodinná dovolená

placen

Dánsko

% průměr. měsíčn. platu*

Belgie

příspěvek zdaněn

stát

10 až 30 dní neplacené dovolené

tzv. přerušit kariéru je možné pouze se souhlasem zaměstnavatele

10 dní neplaceného volna

s dovolenou v délce až 52 týdnů musí dát souhlas zaměstnavatel

bez náhrady mzdy volno z důvodu ošetřování člena krátkodobé rodiny (nemocenské neplacené pojištění po dobu volno; na péči max. 9 dnů) nebo o nemocné dítě péče o dítě do 10 mladší 10 let let, které nemůže max. 4 dny, být v péči instituce, v podle kolektivjejíž péči dítě jinak ních smluv je; max. 1den placemohou být ného volna na doproplaceny provod dítěte na lékařské vyšetření

v případě běžné nemoci 3-5 dní neplaceného volna podle věku dítěte; až 1rok v případě vážné nemoci dítěte nárok na zvláštní soc. dávky

při využití rodičovské dovolené oběma rodiči musí každý z nich vyčerpat min. 2 týdny, u další dovolené 1měsíc

podmínkou rodičovského příspěvku je ekonomická aktivita alespoň 2 roky v uplynulých 5 letech (včetně mateřské dovolené, období pobírání dávek v nezaměstnanosti)

placené 3 dny za rok nebo 5 dní za 3 roky

v případě nemoci dítěte mladšího 3 let - časově neomezená neplacená dovolená, u dětí do 8 let pak 5 prac. dní ročně

2 dny na každé dítě do 15 let v případě nemo10 dnů volna ci, během 2 dny ročně s 1 na rodiče a volna platí dítětem, 4 se dvědítě (20 u ustanovení o ma, 7 dní se třemi a samoživitesociálním více; nemocenská le), proplácí zabezpečení a dovolená rodičů v zaměstnavaochraně zapřípadě nemoci tel nebo městnance dítěte ve věku 1 až 3 veřejné proti propuště- let 84 dní, 3-6 let 42 zdravotní ní; dávka ve dní, 6-12 let 14 dní pojištění výši nemocenské - 100 % mzdy

rodičovská dovolená alespoň jednoho rodiče musí navazovat na mateřskou dovolenou

nejčastějším modelem pro pojištěné je nejprve pobírat příspěvek a) do 2 let dítěte, ve 3. roce rod. dovolené pak přejít na příspěvek b); zvláštní typ příspěvku pro rodiny se 3 a více dětmi

10 dní ročně v případě nemocného dítěte do 12 let (15 u dvou dětí; 20, resp. 30 u samoživitelů)

mateřská a rodičovská dovolená není striktně oddělena; nárok na další rok neplacené dovolené

105

Tabulka 6 Rodičovská dovolená a rodičovský příspěvek - pokračování

možnost společné péče rodičů

nezávislé právo otce

věk dítěte

délka rodičovské dovolené

povinnosti vzhledem k zaměstnavateli

stát

Španělsko

Švédsko

Velká Británie

-

žádné

písemné oznámení min. 2 měsíce předem

ohlašovací povinnost 21 dnů předem

3 roky; 6 let zdravotně postižené

260 dní

3 roky

18 měsíců

480 dní

3 roky; 6 let zdravotně postižené

8 let (rod. dovolená navazuje na mat. dovolenou o délce 105 dní, odložit lze max. 75 dní dovolené)

3 roky; 6 let u souběžného částečného úvazku

1,5 roku; 8 let u souběžného částečného úvazku

5 let

ano

?

Polsko

Nizozemsko

Portugalsko

Rakousko**

Řecko

-

písemné oznámení 2 měsíce předem; 1 rok pracovního poměru

oznámit zaměstnavateli nástup na rod. dovolenou 10 dnů předem; u zvláštní dovolené 30 dnů

absolvování 10 zdravotních prohlídek do 18. měsíce po porodu, jinak od 21. měsíce náleží pouze poloviční příspěvek

v soukromém sektoru práce u stejného zaměstnavatele po dobu min. 1 roku, podmínka práce 1 roku i před dovolenou na další děti, druhý rodič musí pracovat mimo domov

-

3 roky

6 měsíců (po dobu části pracovní doby, max. ve třech obdobích po min. 1 měsíci) + 13 týdnů (celá pracovní doba, zaměstnavatel může odmítnout)

3 měsíce (celá pracovní doba); 6 měsíců (poloviční pracovní doba)

30 měsíců od narození dítěte nebo 36 měsíců, vystřídají-li se rodiče v péči o dítě; čerpá-li matka 8 týdnů po porodu příspěvek v mateřství, období se zkracuje na 28 měsíců.

3,5 měsíce; 2 roky ve státní službě (po dobu celé nebo části prac. doby, vcelku nebo po částech)

4 roky

ano

max. 3 měsíce

8 let

ano

ne

6 let

ano

?

2,5 roku pro jednoho rodiče

ano

ne

3,5 roku; 6 let ve státní službě, 12 let u samoživitelů v soukromoprávním prac. poměru

ano, ale u dovolené po celou dobu pracovní doby je právo přenosné

Slovensko

Slovinsko

ano

ano

ano

ano, každému z rodičů je pevně určeno 60 dní, zbytek dovolené si dle vůle mohou rozdělit

ano, příspěvek je však druhým rodičem pobírán pouze ve výši 1200 SKK (29 €) po dobu 1měsíce do 3 měsíců věku dítěte

?

ano

ano

106

ano

ano

ano, max. 2 prostřídání a min. délka období péče jednoho z rodičů 3 měsíce

ano; právo není automatické, nesmí však být změněna individuální pracovní smlouva z důvodu rod. dovolené

ano; ano

ano, ano

ano; ano

ne

ano

ano, nárok na příspěvek vzniká pouze za nejmladší dítě

ne

rodičovská dovolená se zohledňuje při výpočtu nároků spojených se stářím (trvá pracovní poměr)

ochrana proti propuštění; právo návratu

ano

ano; ano

rodičovský příspěvek

Rakousko**

ano

vztah k důchodu

Portugalsko

rodičovská dovolená se zohledňuje při výpočtu nároků spojených se stářím

délka pobírání příspěvku

Nizozemsko

2 roky, 3 roky samoživitelé, vícečetný porod

výše

Polsko

možnost střídavé péče rodičů

Řecko

stát

318,1 PLN (80,41€) měsíčně, zvýšení o 60 % na 505,8 PLN (127,86 €) u samoživitelů a u tří a vícedětných rodin

x

x

rodičovská dovolená se 18 měsíční období pobírání příspěvku se zohledňuje počítá jako období platby příspěvků na při výpočtu důchodové pojištění, zbytek období max.až do 4 roku věku dítěte se počítá nároků spojených se jako záloha stářím

rod.dovolená

100 % průměrné denní mzdy (minimálně 50 % min. mzdy)

rod.dovolená

436 € měsíčně, příplatek pro osamělého rodiče 182 €, příplatek za dítě, jež je 3. a každé další v pořadí 36,40 € měsíčně, příplatek za těžké postižení 7,30 € a za dítěte starší 3 let 7,30 € měsíčně, u vícečetného porodu se výše příspěvku zvyšuje s každým dalším dítětem o 50 %, absolvování 10 zdravotních prohlídek do 18 měsíce po porodu, jinak od 21. měsíce náleží pouze poloviční příspěvek; přídavek náleží také za adoptované děti

Slovensko

Slovinsko

Španělsko

Švédsko

Velká Británie

ano

ano

ano

ano

?

ano; ano

ano; ano

ano; po 1. roce rod. dov. právo návratu na stejné místo, dále pouze na místo srovnatelné; právo na odbornou přípravu po návratu, při zkrácené pracovní době neexistuje právo návratu k původní prac. době

ano; ano pod podmínkou, že rod.dovolená nepřivodila nutnost změn úkolů a výhod pracovního místa

ano; právo návratu na stejné místo u rod. dovolené kratší než 4 týdny, poté právo na podobné místo

ano

ano

ne

ano

ne

není specifikováno; pokud chce být rodič účastník sociálního pojištění, musí ho sám hradit i za zaměstnavatele

rod.dovolená rod.dovolená je započítáje započítávána do vána do doby služby doby služby

rod. dovolená se započítává do délky služby, trvá účast na sociálním zabezpečení

rod. dovolená se započítává do doby služby

nároky nabyté před rod. dovolenou zachovány

x

a) pro pojištěnce po dobu rod.dovolená rod.dovolené ; b) jinak 365 dní

x

rod. dovolená

x

x

a) 100 % mzdy, min. 55 % minimální mzdy, max. 2,5 násobek průměrné mzdy ve Slovinsku; b) 37.450 SIT (163€) měsíčně

x

390 dní: 80 % průměrné mzdy s určitým maximem; 90 dní: 60 SEK denně (6,5 €); nezaměstnaní, lidé s min. příjmy: po dobu 480 dnů13,5 € denně

x

3 790 SKK (91€) měsíčně

107

Portugalsko

Rakousko**

Řecko

Slovensko

Slovinsko

Španělsko

Švédsko

Velká Británie

x

pouze rodičům, kteří odpracovali 240 dní, placen z rodičovského pojištění

x

státní rozpočet

x

pojištění

fond vyrovnání zatížení rodin, výplata plošně

x

státní rozpočet

a) rodičovské pojištění; b) pro nepojištěné státní rozpočet

15,0

x

x

x

x

29,6

a) x; b) 100 % minimální mzdy

x

x

x

ne

x

ne

ne

x

ne

ano

x

ano

x

placené volno bez časového omezení z naléhavých osobních 30 dnů ročně na bezoddůvodů (narození kladnou péči o dítě do 10 či úmrtí); při let (10 dnů u starších neodkladné péči dětí); volno po celou krátkodobé dobu hospitalizace dítěte, placené volno v tato volna většinou nerozsahu max. placená dvojnásobku normální pracovní doby ročně

pro pojištěné v nemocenském pojištění 1 týden plně placené dovolené pro péči o nemocné dítě, možné prodloužit o další týden u dětí do 12 let z vážných důvodů (samoživitel apod.)

plně placená dovolená: 6 dnů u pracovníků na plný úvazek v případě onemocnění dítěte, 8 dní pro pracovníka se 2 dětmi, 12 se 3 a více dětmi; 4 dny volna k návštěvě školy

nezbytná doba pro ošetřování nemocného člena rodiny (např. dítěte do 10 let), většinou neplacená; při doprovodu člena rodiny k lékaři: max. 7 dní, placená

15 dní placené dovolené (80 % mzdy) za účelem péče o nemocné dítě do 7 let; 7 dní u ostatních rodinných příslušníků

2 dny s povinností ohlásit a odůvodnit předem

60 dní ročně pro péči o nemocné dítě do 12 let věku, vyplácen tzv. přechodný rod. příspěvek ve výši 80 % mzdy; 5 dní pro jiné rodinné důvody

přiměřený rozsah pracovního volna

6ti měsíční dodatková dovolená s možností prodloužení až na 2 roky; právo rodičů dítěte mladšího 12 let pracovat po dobu 2 let na zkrácený úvazek (3 let u 3. a dalšího dítěte); na rod. příspěvek nárok pouze pojištění po dobu min. 6 měsíců

pokud zaměstnaná matka pobírá v průběhu 8 týdnů po porodu příspěvek v mateřství nižší než výše příspěvku pro pečujícího rodiče, rozdíl částek navyšuje příspěvek v mateřství

poznámky

další rodinná dovolená

úhrada ze zdrojů

Nizozemsko

% průměr. měsíčního platu*

Polsko

příspěvek zdaněn

stát

60 dní u dětí do 8 let s dávkou rovnou 80 % vyměřovacího základu

pro nárok na rodičovský příspěvek testován příjmem

prodloužení dovolené u rodin s více než 3 dětmi, u vícečetných porodů

108

*V České republice bylo omezení výdělečné činnosti, resp. příjmu z výdělečné činnosti - podmínka nároku na rodičovský příspěvek - s účinností od 1.1.2004 zrušena. Od 1.5. 2004 rodičovský příspěvek náleží rodiči ve výši 1,54 násobku částky životního minima na výživu a ostatní základní osobní potřeby rodiče, tj. 3 573 Kč (112 €) měsíčně. Pokud je rodičem nezaopatřené dítě, je to částka 3 773 Kč (119 €). **V Rakousku se od roku 2002 změnil systém výplaty rodičovského příspěvku. Pro děti narozené v období mezi 1.7.2000 a 31.12.2001 platí i nadále pravidla vyplácení rodičovského příspěvku pod názvem Karenční příspěvek (Karenzgeld) a Příspěvek při práci na částečný úvazek (Teilzeitbeihilfe). Od 1.1.2003 se rodičům vyplácí již tzv. Příspěvek pro pečujícího o dítě, (Kinderbetrunuungsgeld), jehož podmínky vyplácení uvádí tabulka. Vysvětlivka: Podmínky pro vyplácení rodičovského příspěvku (Karenzgeld) a Příspěvku při práci na částečný úvazek (Teilzeitbeihilfe) v Rakousku: Ochrana proti propuštění z práce a právo na návrat do zaměstnání je pro pečující rodiče garantováno v průběhu 24 měsíců od narození dítěte a následných 4 týdnů. Podmínkou vyplácení rodičovské dávky je odpracování minimálního období 52 týdnů v předchozích 24 měsících. Nesplňuje-li rodič tuto podmínku, vzniká mu nárok na plošně vyplácený Příspěvek pro pečujícího o dítě (Kinderbetreuungsgeld). Délka vyplácení rodičovského příspěvku se z 18 měsíců prodlužuje na 24 měsíců od narození dítěte, čerpá-li poslední půlrok druhý z rodičů. Rodičovský příspěvek je možné čerpat v závislosti na velikosti pracovního úvazku až do 4 let věku dítěte. Při celodenní péči o dítě a plné výši příspěvku může období nároku trvat 2 roky, při částečném pracovním úvazku až 4 roky. Kromě velikostí úvazku je od 13. týdne od narození dítěte výdělečná činnost omezena rovněž příjmovou hranicí. V soukromém sektoru se doby vyplácení liší. Čerpají-li rodiče rodičovský příspěvek při práci na částečný úvazek, délka období vyplácení se o 1 měsíc zkracuje, pokud je rodiči čerpán současně; odloží-li rodiče čerpání 3 měsíční dovolené, čerpání je možné do 7 let věku dítěte. U adopce trvá rodičovská dovolená 30 měsíců, je-li dítě adoptováno ve věku od 18 měsíců do 2 let; je-li adoptováno starší dítě, 6 měsíční období lze čerpat do dovršení 7 let věku dítěte. Doba rodičovské dovolené se započítává jako náhradní doba důchodového pojištění, výše příjmu rodiče se ve stanoveném období nezapočítává.

Zdroj: Matějková, B., Paloncyová J. (2004). Rodinná politika ve vybraných evropských zemích II. Praha: VÚPSV.

109

PŘÍLOHA 2 – STRUKTURA ROZHOVORU

Jednotlivé tematické celky jsem si pro potřeby rozhovoru graficky uspořádala do jakési provázané „mapy“. Zde uvádím pouze orientační seznam. §

Jak se to stalo, že šel na mateřskou (proces, rozhodování, vyjednávání, vyplynulo to...)

§

Důvody, proč šel na mateřskou (proč on, proč teď...) (tíhnul k tomu, výchova, vzor...)

§

Finanční výhodnost, ekonomická pozice rodiny

§

Co dělá (denní rozvrh), jak ta mateřská vlastně vypadá

§

S kým se stýká (izolace?), kam chodí

§

Reakce okolí, druzí – zaměstnavatel, kolegové, kamarádi, známí, příbuzní, druzí – neznámí, veřejnost

§

Je zvláštní, zná další muže na mateřské

§

Jak získává informace, jak ví, co je pro dítě správné, kompetence, bál se toho

§

Zákony, instituty – ví o tom něco

§

Jak pomáhá partner, co dělá, jak moc, vyjednávání, čí je to doména, předchozí dělba práce, současná dělba práce

§

Domácí práce, které dělá, které dělal před mateřskou

§

Je důležité, kdo je s dítětem doma, mohl by to být muž, měl by to být muž, proč

§

Co to znamená být správnou matkou/správným otcem (peníze x péče)

§

Udělal by to znovu, proč

110

PŘÍLOHA 3 – TEZE DIPLOMOVÉ PRÁCE

MUŽI NA RODIČOVSKÉ DOVOLENÉ TEZE DIPLOMOVÉ PRÁCE IVA PECÁKOVÁ

KONZULTANT: MGR. IVAN VODOCHODSKÝ

Institut rodičovské dovolené byl v České republice upraven novelou zákoníku práce provedenou zákonem č. 155/2000 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů s účinností od 1.1.2001. Pojem rodičovská dovolená je převzat z evropského práva v souladu se směrnicí č.96/34 ES o rodičovském volnu.83 Cílem této úpravy je faktické zrovnoprávnění rodičů v možnostech péče o dítě, tedy především prosazení práva mužů na péči o dítě v prvních letech života. Ani v evropských zemích, kde byla podobná úprava přijata již dříve, ovšem muži institut rodičovské dovolené ve větší míře nevyužívají. Z hlediska zákona dochází k vyrovnání pozice muže a ženy při uplatnění rodičovské dovolené. Zjednodušeně řečeno, žena má nárok na rodičovskou dovolenou, která následuje po vyčerpání mateřské dovolené a trvá do tří let věku dítěte. Muž má nárok na rodičovskou dovolenou od narození dítěte do tří let věku dítěte. Pokud se chce muž nebo žena vrátit z dovolené do zaměstnání, zaměstnavatel je povinen žádosti vyhovět a zařadit je na práci odpovídající jejich pracovní smlouvě.

Ve své diplomové práci bych se chtěla zaměřit na celkové zmapování problematiky s rodičovskou dovolenou spojené. Jde mi především o tři okruhy problémů:

1) Jaké jsou důvody, které vedou na rodičovskou dovolenou muže (obvyklou variantou je, že o dítě pečuje matka)? Jak vnímají muži na rodičovské dovolené svou pozici? 2) Jaká je současná situace v evropských zemích? Které z nich mají institut rodičovské dovolené či jeho obdobu zaveden? Kolik párů využívá tuto možnost? 3) Jak se institut rodičovské dovolené prosazoval v České republice? Kdo měl zájem na jeho prosazení? Chtěli vůbec čeští muži tuto možnost? Byl někdo proti zavedení?

Centrem mého zájmu je bod první. Chci se zaměřit na muže na rodičovské dovolené a sledovat jejich interpretaci vlastní pozice. Protože v evropské společnosti je obvyklé, že péče o dítě je

83

Srov. Kafková (2001).

111

svěřena ženě a že je to tedy v naprosté většině případů žena, kdo nastupuje rodičovskou dovolenou, očekávám, že muž na rodičovské dovolené se se svou pozicí určitým způsobem vyrovnává. Právě na tento způsob interpretace a legitimizace statutu muže na rodičovské dovolené se chci ve své práci zaměřit. Další dva body představují obecné zarámování, kontext, který nechci pominout. Rodičovská dovolená je institutem, který je postupně v rámci prosazování politiky rovných příležitostí implementován do právního rámce Evropské unie. Chci se věnovat tomu, co institut rodičovské dovolené znamená, jaká je jeho podoba v zemích EU i v České republice. Pokusím se rovněž přiblížit proces prosazení institutu rodičovské dovolené u nás. Z hlediska struktury předpokládám rozdělení práce na dva základní celky. Kratší z nich chci věnovat přehledu evropské situace a prosazování institutu rodičovské dovolené v České republice. Hlavní část práce bude zaměřena na nastíněný „mikropohled“ na status muže na rodičovské dovolené.

ČÁST PRVÁ: POHLED „SHORA“ V úvodní části chci čtenáře seznámit s obecnou situací. Co je rodičovská dovolená, jaké možnosti představuje pro oba rodiče, jaké jsou možné varianty, jaké jsou oficiální či neoficiální motivy jejího prosazování v evropských zemích. Toto shrnutí pak bude doplněno stručným přehledem situace v Evropě. Jak je tento (nebo analogický) institut zaveden v dalších evropských státech? Je institut rodičovské dovolené evropskými páry využíván, nebo je jen formální možností, která má demonstrovat rovnost mužů a žen? Jaký je jeho hodnotový podtext? Tyto a podobné otázky se pokusím zodpovědět. Tématem, které může na předchozí plynule navázat, je situace v České republice. Chci se zaměřit na výslednou podobu institutu rodičovské dovolené a na proces jeho prosazování. Z jakých kořenů vychází? Kdo měl zájem na jeho prosazení? Byl někdo proti zavedení? Byla dosavadní situace (další mateřská dovolená) vnímána veřejností jako problematická? Jak byl institut a jeho zavedení prezentováno? Bylo samotné zavedení institutu vůbec problémem, který bylo třeba ospravedlnit?

ZDROJE PRO PRVNÍ ČÁST Představila jsem množství otázek, na které se chci pokusit nalézt odpovědi. Co se týče celkového přehledu a evropského kontextu, budou mi samozřejmým zdrojem především dostupné statistické a plnotextové databáze a odborná literatura. Přesvědčila jsem se, že uvedené zdroje existují a je možno je pro účely mé práce využít. Neznamená to ovšem, že veškeré informace jsou snadno a bez problému k dispozici. Mnohé státy poskytují údaje o osobách na rodičovské dovolené neúplné

112

nebo různým způsobem zkreslené. Obdobné zdroje chci využít i pro mapování situace v České republice, především pro obecné představení institutu rodičovské dovolené. I zde jsem si ale vědoma určitých omezení především pokud jde o informace statistického charakteru. Při zkoumání samotného procesu prosazování institutu rodičovské dovolené u nás se chci obrátit k analýze odborných periodik a různých mediálních výstupů včetně zápisů z parlamentních debat z konce 90. let, kdy probíhalo prosazování novely zákoníku práce. Domnívám se, že neexistence a později faktická nefunkčnost institutu rodičovské dovolené nepředstavovalo pro převážnou část české veřejnosti problém. Nepředpokládám tedy, že ve svém pátrání narazím na bouřlivé diskuze a problematické prosazování institutu. Mým úmyslem je spíše stručně zmapovat prosazování institutu rodičovské dovolené u nás, které se samo jako problematické nejeví. Je tedy vnímán jako problematický status muže na rodičovské dovolené?

ČÁST DRUHÁ: POHLED „ZDOLA“ V této části diplomové práce se chci na celé téma podívat z jiného úhlu. Předmětem mého zájmu zde budou muži (resp. páry), kteří se rozhodli institut rodičovské dovolené využít. Budu se zajímat o to, co vede muže na rodičovskou dovolenou, jaké jsou důvody, jakou mají představu o své pozici a o reakci okolí, zda vnímají svou pozici jako problematickou, s kým se vlastně stýkají (se spoustou maminek?), jaký je jejich vztah k institutu rodičovské dovolené apod. Jde mi o to, jak je status „muž na rodičovské dovolené“ interpretován a legitimizován těmito muži samotnými. Jako důvod (mnohdy považovaný za zcela samozřejmý), proč obvykle na rodičovskou dovolenou odcházejí ženy, se nabízí ekonomická situace rodiny. Muž má obvykle vyšší příjem než žena, jejíž kariéra již byla navíc přerušena porodem. Moje otázka v tomto bodě pak zní: Pokud by byla situace obrácená a vyšší příjem by měla žena, šel by automaticky na rodičovskou dovolenou muž? Uvedenou hypotézu ekonomické situace, to nejobvyklejší a nejsamozřejmější vysvětlení, považuji za zjednodušující a chci se jí systematicky zabývat.

ZDROJE PRO DRUHOU ČÁST Odpovědi na otázky, které jsem položila, chci hledat především provedením rozhovorů s muži na rodičovské dovolené. Půjde o rozhovory polostandardizované, o jejich předpokládané struktuře a směřování otázek si lze udělat představu z předchozí kapitoly. Chci se zaměřit především na to, jakým způsobem muži na rodičovské dovolené interpretují svoji pozici, s jakými reakcemi okolí se setkávají, zda vnímají svůj status jako problematický, jak je strukturován jejich čas apod. První fází, kterou předpokládám, je pilotáž. Půjde o rozhovory se ženami na rodičovské dovolené (nebo s těmi, které s ní mají poměrně nedávnou zkušenost). Na těchto rozhovorech si chci

113

vyzkoušet a ověřit celkové vnímání tématu a rovněž konkrétní otázky. Cílem těchto rozhovorů je tedy jednak zmapovat téma a získat představu o přístupu respondentek k problematice; druhým bodem je upravení otázek a způsobu vedení rozhovoru jako celku, tedy hledisko čistě metodologické. Další možností jsou rozhovory s muži, jejichž partnerka je nebo nedávno byla na rodičovské dovolené. Tyto rozhovory by mi mohly pomoci porozumět způsobům, jakými tito muži vysvětlují daný stav věcí a později snad také způsobům, jakými vysvětlují stav věcí muži na rodičovské dovolené. Pilotáž považuji za důležitou součást své práce, protože mužů na rodičovské dovolené skutečně „není nazbyt“. Poté chci přejít k rozhovorům s muži na rodičovské dovolené. Předpokládám minimum tři až pět rozhovorů, případně i další rozhovory s již dotazovanými muži (pokud to bude možné a žádoucí). Již na tomto místě musím zdůraznit, že získání respondentů se zatím jeví jako nejproblematičtější část celé práce. Proto se spokojím i s muži, kteří mají s rodičovskou dovolenou třeba i relativně krátkodobou zkušenost, kteří nenárokovali plné tři roky. 84 Pro svou práci jsem vymezila muže na rodičovské dovolené jako muže, který celodenně a řádně pečuje o nezletilé dítě do tří let věku. Pro mé účely může, ale nemusí být pobiratelem rodičovského příspěvku. Důležité je, že je skutečně s dítětem doma a pečuje o něj. Pokud to bude možné, chci se ovšem zaměřit na muže, kteří mají partnerku – ne tedy na osamělé otce. Centrem mé pozornosti je vyjednávání rolí v rodině a vysvětlení pozice muže na rodičovské dovolené, což ovšem u osamělého otce získává specifické významy. Rozhodování o rodičovské dovolené se dotýká páru jako celku. Z tohoto důvodu se chci pokusit dotazovat celé páry. Protože se snažím nějak dopátrat mužů na rodičovské dovolené, seznámila jsem se svými záměry značnou část svého okolí. Pokud se mi poštěstilo, že byl mému vysvětlení přítomen celý pár (manželský či nesezdaný), vedlo toto téma vždy k rozpoutání diskuze a někdy bohužel i k ostré výměně názorů v páru. Doposud se tedy zdá, že je v rámci dvojice tato oblast vnímána jako ne zcela vyjasněná, jako potenciální zdroj konfliktu (což do určité míry kontrastuje s poměrně neproblematickým prosazením institutu rodičovské dovolené v politické rovině). To samo o sobě představuje jistě velice zajímavou otázku. Přimělo mě to ovšem uvědomit si, že téma rodičovské dovolené je citlivější a ožehavější než se na první pohled mohlo zdát a že je třeba k němu přistupovat s přiměřenou opatrností.

84

Zastoupení mužů na rodičovské dovolené v populaci je natolik malé, že jako jediné přijatelné metody jejich získání se zatím jeví metoda nabalování a podávání inzerátů. Další možností je pátrání na sociálních referátech obecních úřadů a dalších institucích; zde ovšem předpokládám rozpor se zákonem o ochraně osobních údajů. Jako poměrně úspěšné se zatím jeví pátrání v okruhu mých známých, rovněž se objevilo několik dalších možností, na které se mohu zaměřit. V současné době vím o několika potenciálních respondentech, žádného z nich jsem ale zatím nekontaktovala.

114

PŘEDPOKLÁDANÁ LITERATURA •

Anderson, M., F. Bechhofer, L. Jamieson, D. McCrone, Y. Li and R. Stewart (2002). Confidence amid Uncertainty: Ambitions and Plans in a Sample of Young Adults. In: Sociological Research Online, vol. 6, no. 4, http://www.socresonline.org.uk/6/4/anderson.html

•

Badinter, E. (1999). XY. Identita muža. Bratislava: Aspekt

•

Castelain-Meunier, C. (2002). The Place of Fatherhood and the Parental Role: Tensions, Ambivalence and Contradictions. In: Current Sociology Vol.50 No. 2,str. 185-201

•

Coffey, A., B. Holbrook and P. Atkinson (1996). Qualitative Data Analysis: Technologies and Representations. In: Sociological Research Online, vol. 1, no. 1, .

•

Čermáková, M. (1997). Rodina a měnící se gender role: sociální analýza české rodiny. Praha: Sociologický ústav

•

Fialová, L. et al. (2000). Představy mladých lidí o manželství a rodičovství. Praha: Slon.

•

Fielding, N. G., R. M. Lee (1992 eds.). Using Computers in Qualitative Research. London, Newbury Park, New Delhi: SAGE

•

Godenzi, A. (1999). Style or Substance. Men’s Response to Feminist Challenge. In: Men and Masculinities, Vol. 1 No. 4, str. 385-392

•

Hardy, S., Adnett, N. (2002). The Parental Leave Directive: Towards a „Family-Friendly“ Social Europe? In: European Journal of Industrial Relations Vol. 8 No. 2 str. 157-172

•

Hartl, P. (1994). Umění rozhovoru. Praha: Katedra sociální práce FF UK.

•

Irvine, L., Klocke, B. (2001). Alternative Masculinities in a Twelve-Step Program. In: Men and Masculinities, Vol. 4 No. 1, str. 27-48

•

Kafková, M. (2001): Rodičovská dovolená. Zdroj: (navštíveno duben 2003).

•

Kelle, U. (1997). Theory Building in Qualitative Research and Computer Programs for the Management of Textual Data. In: Sociological Research Online Vol.2, No.2., http://www.socresonline.org.uk/socresonline/2/2/1.html

•

Konopásek, Z. (1997). Co si počít s počítačem v kvalitativním výzkumu. ATLAS/ti v akci. In: Biograf 12/1997, 71-110

•

Lupton, D.., Barclay, L. (1997). Constructing Fatherhood. Discourses and Experiences. London: SAGE

•

Maříková, H. (1999). Muž v rodině: demokratizace sféry soukromé. Praha: Sociologický ústav AV ČR.

•

Maříková, H., Věšínová-Kalivodová, E. (1999, ed.). Společnost žen a mužů z aspektu gender: sborník studií vzniklých na základě semináře Společnost, ženy a muži z aspektu gender. Praha: Nadace Open Society Fund

•

Matoušek, O. (1997). Rodina jako instituce a vztahová síť. Praha: Slon

•

Miller, R. L. (2000). Researching Life Stories and Family Histories. London: Sage

•

Munková, G. (1996). Vývoj sociální politiky ve vztahu k rodině. In: Potůček, M., Purkrábek, M., Háva, P. a kol.: Analýza událostí veřejné politiky v České republice, II. díl. Praha: Institut sociologických studií FSV UK

•

Nováková, J. (2002). Rovná práva a příležitosti pro ženy a muže v Evropské unii. Praha: MPSV 115

•

Palkovitz, R., Copes, M. A., Woolfolk, T. N. (2001). „It’s Like...You Discover a New Sense of Being“. In: Men and Masculinities, Vol. 4 No. 1, str. 49-69

•

Petrusek, M. (1993). Teorie a metoda v moderní sociologii. Praha: Karolinum

•

Rabušic, L. (1996). O současném vývoji manželského a rodinného chování v České republice. In: Demografie 3/1996, str. 173-179

•

Raffel, Stanley (1999). Revisiting Role Theory: Roles and the Problem of the Self. Sociological Research Online, vol. 4, no.

•

Schwalbe, M., Wolkomir, M. (2001). The Masculine Self As Problem and Resource in Interview Studies of Men. In: Men and Masculinities, Vol. 4 No. 1, str. 90-103

•

Silverman, D. (2000). Doing Qualitative Research. A Practical Handbook. London: SAGE

•

Souhrnná zpráva o plnění Priorit a postupů vlády při prosazování rovnosti mužů a žen v roce 1999. Ministerstvo práce a sociálních věcí

•

Strauss, A., Corbinová, J. (1999). Základy kvalitativního výzkumu: Postupy a techniky metody zakotvené teorie. Brno: nakl. ALBERT ve spolupráci se Sdružením Podané ruce

•

Sullerotová, E. (1998). Krize rodiny. Praha: Karolinum

•

Vymětalová, Simona (2000). Partnerský vztah: Ideály a realita. Demografie 3/2000, 200-207

•

Yngvesson, B., Mahoney, M. A. (2000). „As One Should, Ought and Wants to Be“. Belonging and Authenticity in Identity Narratives. In: Theory, Culture & Society Vol. 17 No. 6, str. 77-110

116

In: 2,