UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA HUMANITNÍCH STUDIÍ. Bakalářská práce. LP deska jako symbol svobody. Barbora Pěkná

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA HUMANITNÍCH STUDIÍ

Bakalářská práce

LP deska jako symbol svobody Barbora Pěkná

Prof. PaedDr. Mgr. Miroslav Vaněk, Ph.D.

Praha 2014

Poděkování Můj dík patří především pamětníkům, kteří navštěvovali hudební burzy a byli ochotní se se mnou podělit o své vzpomínky. Děkuji i za jejich nadšení a zájem, který o toto téma projevili. Bez nich by tato práce nemohla vzniknout. Děkuji také všem, kteří mi účastníky hudebních burz doporučili a poskytli mi cenné kontakty. A konečně děkuji vedoucímu mé práce Prof. PaedDr. Mgr. Miroslavu Vaňkovi, Ph.D., za jeho odborné vedení, podporu a inspirující kritiku.

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně a výhradně s použitím uvedených pramenů a literatury. V Praze dne 26. června 2014

podpis:

Použité zkratky BBC………………………………………………………… British Broadcasting Corporation CD……………………………………………………………. Compact disc (kompaktní disk) ČSSR…………………………………………………. Československá socialistická republika DJ……………………………………………………………………………………. Diskžokej KSČ……………………………………………………. Komunistická strana Československa LP……………………………………………………………. Long play (dlouhohrající deska) MC………………………………………………………………. Music cassette (audiokazeta) MTV…………………………………………………………………………. Music Television PZO………………………………………………………………podnik zahraničního obchodu StB…………………………………………………………………………… Státní bezpečnost SSM…………………………………………………………………Svaz socialistické mládeže USA………………………………………. United States of America, Spojené státy americké VB…………………………………………………………………………. Veřejná bezpečnost

Obsah 1. Úvod, vymezení bakalářské práce ....................................................................................................... 6 1.2 Teoretická část .............................................................................................................................. 7 1.2.1. Metody výzkumu, především orální historie......................................................................... 7 1.3 Praktická část ................................................................................................................................. 8 1.4. Pojmové vymezení ..................................................................................................................... 10 2. Situace ve světě ................................................................................................................................. 12 3. Západní hudba a československá normalizační společnost .............................................................. 15 3.1. Doba nedostatků ........................................................................................................................ 15 3.2. Pronikání západní hudby do Československa ............................................................................. 16 3.3. Rozhlasové stanice ..................................................................................................................... 19 3.4. Oficiální cesta k získávání LP....................................................................................................... 21 4. Hudební burzy ................................................................................................................................... 26 4.1. Černé burzy jako součást černého trhu...................................................................................... 26 4.2. Posloupnost a lokalizace černých burz ....................................................................................... 26 4.3. Organizace .................................................................................................................................. 35 4.4. Sortiment .................................................................................................................................... 42 4.5. Hudební burzy v novém obalu.................................................................................................... 51 4.6. Retrospektivní pohled na období hudebních burz ..................................................................... 54 5. Závěr .................................................................................................................................................. 59 6. Zdroje................................................................................................................................................. 61

1. Úvod, vymezení bakalářské práce Můj otec má poměrně bohatou sbírku desek, pokaždé když jsem si některou z nich pustila, fascinoval mě ten jedinečný zvuk. Otec mi vyprávěl i příběhy, jak se k jednotlivým deskám dostal, s kým je kde „šmelil“ apod. Proto jsem se rozhodla zajít více do hloubky a zjistit, kde člověk k jednotlivým deskám přišel. To, že tehdy každý sehnal svou vysněnou desku, nebylo tak samozřejmé jako dnes. Ve své bakalářské práci se zaměřím na téma mladá generace v Československu a LP deska jako symbolu svobody, kdy využiji metody orálně historické disciplíny. Pozornost zaměřuji na distribuci LP desek a převážně na tzv. černé burzy v Praze. Existuje zhruba šest publikací věnujících se problematice mladé generace v Československu, pojednávajících o volnočasových aktivitách a také o hudební sféře1. Nicméně nebyla vydaná ani jedna kniha, která by se zaměřovala ryze na černé burzy LP desek. To mě vedlo k tomu zabývat se právě touto problematikou, inspirovala mě rovněž zajímavá práce, která se mi dostala do ruky, od Radka Diestlera Cizí desky v zemích českých aneb ochutnávka na samém kraji útesu, z které budu také čerpat. Na nelegálních burzách se daly sehnat desky, které nevyšly, v rámci oficiálních vydavatelství Supraphon nebo Opus a Panton. Byla to jedna z možných cest, jak se k těmto deskám dostat. Avšak, co se týče organizace burz, je to poněkud nejasné. Většinou ani pravidelní účastníci nejsou schopní objasnit, jak to na burzách probíhalo. Pamětníci tvrdí, že se o burzách dozvěděli od svých známých či z doslechu. Mým záměrem je tedy zjistit, jak burzy probíhaly a jak se organizovaly. Proto jsem se rozhodla pro historický výzkum. Jak ho definuje Hendl2, jde o proces systematického popisu a přezkoumávání minulých událostí nebo kombinací minulých událostí s cílem podat zprávu o tom, co se v minulosti stalo, tedy odpovědět na určité otázky a odhalit neznámé souvislosti.

1

ALAN, Josef (ed.), Alternativní kultura. Příběh české společnosti 1945 – 1989, Praha 2001. LINDAUR, Vojtěch, KONRÁD, Bigbít, Praha 2001. NOVOTNÁ, Hedvika, Punks and skins united? Souvislosti proměn vztahů punkové a skinheadské subkultury v Československu, respektive v České republice. In: DANIEL, Ondřej - KAVKA, Tomáš Machek, Jakub, Populární kultura v českém prostoru. Karolinum. Praha 2013, s. 249 - 261. OTÁHAL, Milan, VANĚK, Miroslav, Sto studentských revolucí. Studenti v období pádu komunismu - životopisná vyprávění. Praha 1999. VANĚK Miroslav: Byl to jenom Rock ´n´roll?, Hudební alternativa v komunistickém Československu 1956 – 1989, Praha 2010. VANĚK Miroslav (ed.): Ostrůvky svobody: Kulturní a občanské aktivity mladé generace v 80. letech v Československu, Praha 2002. VLČEK, Josef, Alternativní hudební scény. in ALAN, Josef (ed.), Alternativní kultura. Příběh české společnosti 1945 – 1989. Praha, 2001. 2 HENDL, Jan, Kvalitativní výzkum. Základní metody a aplikace. Praha 2005, s. 135.

6

Potřebné informace jsem čerpala z titulů a článků, zaměřujících se na sběr a distribuci LP desek v Československu. Konkrétně to je kniha Miroslava Vaňka: Byl to jen Rock´n´roll? a práce Radka Diestlera: Cizí desky v zemích českých aneb ochutnávka na samém kraji útesu. Dále mi jako zdroj posloužil devatenáctý díl seriálu Bigbít – Hospody, burzy, tancovačky, folk (cca 1971-78) a některé díly seriálu Retro a další tištěné a elektronické zdroje. Nejvýznamnější složkou - metodou mé práce jsou rozhovory s pamětníky, tedy orální historie.

1.2 Teoretická část 1.2.1. Metody výzkumu, především orální historie Výzkumnou oblastí mé práce je LP deska jakožto symbol svobody a ústředním tématem jsou burzy desek. Zajímalo mě především několik na sebe navazujících otázek, témat: Jak a jestli byla „černá burza“ nějak organizována? Kde se člověk o této burze dozvěděl? Jaké produkty se na burze daly sehnat? A konečně, zda měla burza pro její návštěvníky nějaký zvláštní, hlubší význam? Zaměřila jsem se na určitou skupinu lidí, kteří se pohybovali na burzách a budou pro mne východiskem pro interpretaci toho, jak burzy probíhaly. Využila jsem především orální historii a v ní pro začínající výzkum často používanou metodu „snowball“ (sněhové koule, nabalování), přičemž jsem se od prvotně oslovených, informátorů dozvěděla jména dalších osob, s kterými by pro mě bylo přínosné udělat interview.3 Kvalitativní výzkum se mi po počátečním váhání ukázal jako nejpřínosnější, historická metoda spolu s orální historií podle mého může v této kombinaci přiblížit „život černých burz“ nejlépe.4 Mým cílem není pouhé shromažďování a evidování údajů, ale především jejich interpretace. Historický výzkum je interpretativní, z toho důvodu, že se snaží odhalit a přiblížit komplexní nuance, osobnosti, kulturu, názory, které ovlivňovaly minulost a mají vliv i na současnost. Využívám vyhledaná a ověřená fakta, abych mohla rekonstruovat události. Podstatné pro mě bylo všímat si individuálních pohledů různých účastníků historických událostí, v mém případě černých burz. Právě v tomto aspektu se historický výzkum podobá interpretativnímu kvalitativnímu výzkumu. Využiji metodu orální historie, která závisí na paměti, zkušenostech a interpretacích jedinců, přičemž budu brát v úvahu to, že mohou být zatížené systematickou

3 4

VANĚK, Miroslav a kol., Orální historie. Metodické a “technické” postupy, Olomouc 2003, s. 21. SILVERMAN, David, Ako robiť kvalitatívny výskum. Bratislava 2005.

7

chybou, související s časovým odstupem od události nebo v důsledku selektivnosti paměti.5 Další přidanou hodnotou je, že výzkumník získá velké množství informací o malém počtu osob. Získaná data nelze zevšeobecňovat, protože vzorek oslovených lidí je příliš malý, avšak poskytnou velkou barvitost a hloubku prožitků. Pro svoji práci využiji interview. Namísto narativního interview jsem zvolila metodu polostrukturovaného dotazování, jež se vyznačuje definovaným účelem, určitou osnovou a velkou pružností celého procesu získávání informací.6 Výhodou polostrukturovaného rozhovoru je, že informátor má poměrně velký prostor (avšak menší než u narativních vyprávění, navíc nemá šanci konstruovat vlastní příběh, ale je od počátku omezován tazatelem) pro vlastní vyjádření a mně naopak nabízí značnou volnost pro improvizaci a reagování na konkrétní situace, zajímavá témata apod. Na doporučení používám namísto označení narátor informátor, z důvodu, že se nejedná o životopisné vyprávění. Pro mé účely bylo postačující zaměřit se pouze na určitou etapu jejich života. Abych dostála doporučených etických norem, opatřila jsem si od všech účastníků výzkumu písemný souhlas, v němž je explicitně uveden název, účel a cíl projektu a způsob nakládání se vzniklým pramenem, tedy uložením do archivu. Osobně jsem pak ještě informátory seznámila s mým projektem, jeho cílem, smyslem, postupem, využitím dat a o možných důsledcích participace ve výzkumu. „Podle zákona o ochraně osobních údajů č. 101/2000 Sb. lze tazatele ztotožnit se správcem, který určuje účel a prostředky zpracování osobních údajů, provádí zpracování a odpovídá za něj. Osobní údaje jsou v zákoně definovány jako údaje týkající se fyzických osob, na jejichž základě lze zjistit jejich identitu.“7 Což mi umožňuje použít ve svém projektu jména informátorů, s čímž stejně sami dobrovolně souhlasili. V souladu s Ochranou osobnosti v občanském zákoníku8, jsem účastníky předem upozornila, že rozhovory budu nahrávat na zvukový nosič a ujistím se, zda jim to nevadí.

1.3 Praktická část Podstatnou složkou pro mne byla příprava rozhovoru, rovněž techniky. Vždy jsem respektovala místo, které si dotazovaný pro rozhovor vybral. Většina rozhovorů se odehrávala v prostředí pražských kaváren nebo barů, v jednom případě dokonce v rádiovém 5

6

HENDL, Jan, Kvalitativní výzkum. Základní metody a aplikace. Praha 2005, s. 135-137. HENDL, Jan, Kvalitativní výzkum. Základní metody a aplikace. Praha 2005, s. 164.

7

VANĚK Miroslav a MÜCKE Pavel, Třetí strana trojúhelníku, Teorie a praxe orální historie, ÚSD AV ČR, Praha, 2011, s. 216. 8 zákon č.40/1964 Sb. §12, odst. 1

8

studiu. Občas kvalitu nahrávaného rozhovoru přerušovala hudba, popřípadě hlasy ostatních hostů. Sami orální historici prostředí tohoto typu k vedení dlouhých interview nedoporučují, především kvůli složitosti přepisu a následného poslechu. Přesto já bych místa, kde jsem uskutečnila rozhovory, nezvolila jinak. Myslím, že interview v kavárnách má svou atmosféru a celkový rozhovor poté působí uvolněněji, proto bych ho vřele doporučila i ostatním badatelům. Během rozhovoru jsem se snažila zachovat profesionalitu ohledně mého vztahu k dotazovanému, a brát v potaz věkový rozdíl. Ještě před uskutečněním rozhovoru jsem informátora důkladně seznámila se svým projektem, jeho cílem, smyslem a také postupem.9 Předem jsem měla vypsané klíčové otázky a témata, kterých jsem se snažila nenásilně držet.10 Týkalo se to především následujících témat: existence skupiny lidí, kteří se zabývali uspořádáním burz, dalším významným okruhem rozhovoru bylo prostředí hospod, kde se předávaly informace například i o konání burzy, část jsem věnovala cenovému rozmezí desek, policejním zásahům a tomu, jak účastníci na burzy pohlížejí dnes s odstupem času. Při prvním rozhovoru jsem se snažila ponechat dotyčnému volnější prostor pro odpovědi. Používala jsem otevřené otázky, abych se vyhnula odpovědím stylu ano – ne. Během rozhovoru jsem se snažila vzbudit v informátorovi důvěru, tím, že jsem ho pečlivě poslouchala, ale zároveň jsem se pokoušela neovlivnit obsah sdělení tím, že bych kladně nebo záporně reagovala na odpovědi.“11 Po skončení jsem dotyčnému nejen poděkovala (tím poskytla zpětnou vazbu, ale vyjádřila zájem nejen o sdělované zážitky, ale i o plány v jeho budoucím životě). Zároveň jsem si domluvila další termín konání rozhovoru.12 Bezprostředně po rozhovoru jsem si nahrávku znovu přehrála a zaznamenala všechny své postřehy, pocity a dojmy z informátora samotného i z průběhu celého interview. Kvůli zpětné vazbě a budoucí analýze jsem si pořídila písemný záznam o rozhovoru. Místa, v nichž se informátor dotkl nové informace nebo faktu, pak pro mne sloužila jako námět k druhému rozhovoru. Při druhém rozhovoru jsem se zaměřila na konkretizaci tématu a doplnění a rozšíření informací, tudíž mé otázky byly cílenější.

9

VANĚK, Miroslav a kol., Orální historie. Metodické a “technické” postupy, Olomouc 2003, s. 25. VAŇKOVÁ, Praha, 2009. 11 HENDL, Jan, Kvalitativní výzkum. Základní metody a aplikace. Praha 2005, s. 171. 12 VANĚK, Miroslav a kol., Orální historie. Metodické a “technické” postupy, Olomouc 2003, s. 29. 10

9

1.4. Pojmové vymezení V rámci pojmového aparátu je nezbytné, abych vymezila některé základní termíny, s nimiž budu pracovat. Jedním z nich je generace. Podle českého sociologa Milana Tučka13 se v rámci sociologických výzkumů generace chápou jako věkové skupiny. Vymezují se především podle etapy životního cyklu. Ovšem jejich konkrétní definování se může lišit, dle věkového složení. Dále tvrdí, že by generace neměly být ztotožňovány s věkovými kategoriemi. Pojem generace „zahrnuje i shodnou životní zkušenost, ovlivnění určitým dobovým sociálním a politickým uspořádáním, … duchem doby, kulturním děním atd.“14 Přesnější je tedy uvažovat o generacích jako o historických generacích. Aspekt je kladen především na to, že se generace formuje v období dospívání. Určována je historickým obdobím, kdy bylo příslušníkům dané generace zhruba osmnáct let.15 Ve své práci se věnuji problematice černých burz, které vznikly v době normalizace (resp. konsolidace). „Normalizované Československo lze označit jako autoritářský systém zásadně se odlišující od „demokratického socialismu“ roku 1968, tak od stalinského modelu socialismu nastoleného u nás bezprostředně po získání monopolu v roce 1948. KSČ se odklonila od tzv. národního komunismu v době Pražského jara na úkor nové teze o socialistickém internacionalismu, což ve skutečnosti znamenalo naprostou nazalizaci Československa.“16. Pozornost věnuji oblasti kultury, která je sama o sobě chápána jako „souhrn duchovních a materiálních hodnot vytvořených a vytvářených lidstvem v celé jeho historii,“17 od níž se odvíjí masová kultura, kdy „masové šíření, vedené zájmem, dosáhnout k lidovým masám, je provázeno průnikem masovosti do kultury.“18 Poslední termín, který nesmím opomenout zmínit, je svoboda. Podle Jana Sokola si člověk svobodu začne uvědomovat v okamžiku, kdy mu chybí. Jedná se především o období puberty, když se chlapec nebo dívka musí vracet brzy domů a svým rodičům se zpovídat z toho, kde byl. Proto jako první představu svobody Sokol uvádí jednoduchý příklad, mít vlastní klíč od bytu. „S touto představou mladý člověk kupodivu dlouho vydrží. Nejsou to jen rodiče a klíče, co jej omezuje. Je to také škola, výchova, napomínání a všechny možné společenské zvyky: oblečení, účes a vlasy, řeč a pozdrav, hudba a tanec - zkrátka všechno to, čím si lidé ve společnosti dávají denně najevo, že k této společnosti patří. Mladý člověk je v určitém věku 13

TUČEK, Milan a kol., Dynamika české společnosti a osudy lidí na přelomu tisíciletí. Praha 2003, s. 351. Tamtéž. 15 Tamtéž, s. 351-352. 16 RATAJ, Jan, HOUDA, Přemysl: Československo v proměnách komunistického režimu, Praha, 2010, s. 351. 17 Akademický slovník cizích slov., 2001, s. 437. 18 ALAN, Josef, Alternativní kultura jako sociologické téma. in: ALAN, Josef (ed.), Alternativní kultura. Příběh české společnosti 1945 – 1989, Praha 2001. s. 15. 14

10

chápe jako samá omezení, a tedy něco, čeho by se chtěl zbavit - nebo si aspoň vyzkoušet, jak dalece to jeho společnost myslí vážně.“19 Problém je ten, že pokud člověk tuto svobodu poznal, bude mít neustálé tendence jí chtít víc a víc. „Bude tedy hledat další a další "pouta", kterých by se chtěl zbavit. Ale i kdyby se zbavil všech, jedno mu přece jen zůstane: gravitace, která nás váže k zemi… Druhá, trochu složitější podoba svobody se snaží tomuto omezení vyhnout: svoboda znamená možnost volby. Volby mezi možnostmi, které jsou různé, mezi nimiž je nějaký rozdíl.“20

19 20

SOKOL, Jan, Listy, archiv, 2003, číslo 2. Tamtéž.

11

2. Situace ve světě Sortiment na černých burzách byl zaměřen především na desky zahraničních interpretů a kapel. Prioritou bylo získat LP desky ze Západu, zájem o české interprety nebyl příliš markantní. Proto jsem se rozhodla zaměřit svou pozornost i na situaci mimo Východní blok. Pokusím se na následujících pár stránkách shrnout vývoj ve svobodném světě, kde vznikala hudba, po níž prahli českoslovenští fanoušci. Šedesátá léta sehrávají zlomový okamžik ve vývoji rocku (a potažmo celé pop music). Právě tato éra určila jakými směry a cestami se bude dále ubírat. Pomohl tomu i nový boom v dalších uměleckých odvětvích i příznivá ekonomická situace. Došlo ke zlomení všech dosud známých pravidel a

konvencí - v sexu, oblékání a hlavně v myšlení. Bylo to období

emancipace žen. První náznaky změny (beatnici, vznik rock´n´rollu, pop art) přišly už v padesátých letech, přičemž je americká společnost nebrala ještě zcela vážně, jelikož se k jejímu sluchu, díky tehdejšímu dominujícímu materiálnímu svět, hromaděním majetku a nákupní horečkou v duchu tehdejšího „amerického snu“, dostávaly myšlenky beatníků spíše okrajově.21 Hudba v šedesátých letech sehrála velmi důležitou úlohu. Byla tu subkultura mladých lidí, „hippíků“ následovníků beatniků, „zhnusených“ rasismem a válkou ve Vietnamu, kteří si cestu razili heslem „Make Love No War“. Byl tu John Lenon, byl tu rock, resp. elektrická kytara, jedny z nejmocnějších zbraní proti válce. Rock vyšel jednak z muziky padesátých let, a navíc se obohatil o nové nápady, nové technologie, nový design interpretů a v souvislosti s okolnostmi i o nový názorový podtext. To, co z toho vzniklo, se dá považovat za jeden z největších hudebních a potažmo kulturních ataků, jaký kdy moderní civilizace zažila. Rocku se podařilo do té doby něco jedinečného, zburcoval masy, tím, že do sebe vložil dříve tabuizované prvky. Postupně ovlivnil i ostatní starší hudební žánry jako jazz, folk, country, ale třeba i hudbu divadel nebo filmovou muziku. Prvky rocku jsou patrné i ve folklóru a stal se běžnou výbavou etnické hudby. Od šedesátých let až dodnes se vliv rocku odráží v podstatě ve všem, co se týká umění, zábavy a módy, i když dnes už ne s takovou vervou jako kdysi.2223

21

Bigbít, internetová encyklopedie rocku: Úvod do let šedesátých, dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/specialy/bigbit/60-leta/clanky/12-uvod-do-let-sedesatych/ 22 Tamtéž.

12

„Hnutí hippies vyčerpalo koncem šedesátých let svůj potenciál. Novou generační vrstvu zklamalo především v tom, že se sice květinové děti postavily proti válce ve Vietnamu, ale tuto válku nezastavily, nezabránily ani dalším kolům zbrojení ani ekologickým katastrofám. Když navíc dorůstající generace zjistila, že i nejčistší ideály Flower Children lze skvěle tržně využít a zpeněžit a že se výhodným obchodním artiklem může stát dokonce i autenticita, upřímnost a konec konců i „provokace měšťáka“, stejně jako všechny indické, thajské, indiánské a jiné módní doplňky, vykřikla nová generace spíše svoji bezradnost než beznaději nihilistickým sloganem „No Future“. Ačkoliv hippies kultura v šedesátých letech prošla cestou, která byla lemována vzestupy a pády s řadou problémů (především drogy), její nepopiratelný přínos tkví v tom, že nutila lidi přemýšlet a ukázala jim, co není se společností v pořádku. Tím se lišila od mainstreamové společnosti s její pop kulturou, která sice pobaví, nikoho nepohoršuje ani neprovokuje, ale daleko spíše uspává k tupé spokojenosti, než burcuje. I když hippies se svou hudbou, kulturou a společenskou angažovaností nepřinesli recept na řešení krizí, posílili ve své komuně i mimo ni pocit sounáležitosti. Bylo evidentní, že na konci šedesátých let akceleruje mnoho negativních trendů, na koncertech byli první mrtví. Společnost se od poloviny šedesátých let neuvěřitelně proměnila, zhrubla. Místo lásky a míru začal vítězit boj a sobectví. Místo hraní „pro radost“ a za nijak přemrštěné honoráře přišlo hraní především „pro peníze“.“24 Co se týkalo popkultury, tak ta zpočátku „zhoršení“ doby nezachytila, ale ve svém rozkvětu jakoby stagnovala. Šedesátá léta přinesla spoustu podnětů a teď nastal čas to všechno prozkoumat, ale nenavyšovat, protože by to mohlo vést k chaosu, postupem času možná i ke ztrátě zájmu o vlastní hudbu. Ve zkratce sedmdesátá léta upevňovala sílu hudebních trendů let minulých.25

23

Legendy šedesátých let představovali především tito interpreti a kapely: Rolling Stones, The Who, Kinks, Yardbirds, The Doors, Janis Joplin, Boba Dylan, Joan Baezová, The Byrds, Simona & Garfunkela, Beach Boys, Mamas And Papas, Jefferson Airplane, Grateful Dead, Jimiho Hendrixe, Pink Floyd, Frank Zappa, The Velvet Underground, Jamese Brown, Miles Davis a Led Zeppelin 24 VANĚK, Miroslav, HOUDA, Přemysl, MÜCKE, Pavel, Deset let na cestě, orální historie na Sovinci: „Kdybys mi býval řekl, že za čtyřicet let změníme tak málo, možná bych tenkrát spáchal sebevraždu.“ HIPPIES NA HighAshbury. Drobný pokus o zachycení ducha šedesátých let, Praha, 2011, str. 240-242. 25 Sedmdesátá léta tvoří sled následujících jmen: Led Zeppelin, Black Sabbath, Deep Purple, Pink Floyd, Yes, King Crimson, Queen, Elton John, Jethro Tull, David Bowie, Iggy Pop, Sweet, Slade, Kiss, Aerosmith, Funkadelic, Stevie Wonder, Milese Davis, Mahavishna Orchestra, Weather Report, Mike Oldfielda, Brian En, Jean-Michela Jarreho, Frank Zappa, Bob Dylan, Bruce Springsteen, Neil Young, John Lennon, Paul McCartney, Bob Marley, Residents, Kraftwerk, Lou Reeda, John Cale, Patti Smith, Ramones, Talking Heads, Sex Pistols, The Clash, The Jam, Police, AC/DC, Motörhead, Van Halen, ABBA, Diana Ross, Jackson Five.

13

Vstup do osmdesátek nezačal pro bigbít vůbec slibně. Tragédie v roce 1980, kdy byl v New Yorku jedním vyšinutým fanouškem zavražděn John Lennon, bývalý člen kapely Beatles a ikona hippiesovského pacifismu, jakoby symbolicky zakončila úspěšné tažení rocku sedmdesátými léty. Třebaže se pozice žánru v osmdesátých letech zdála v některých aspektech stále silná, nebyl už dominantní jako v dekádě předešlé. Popová scéna se začala rozmělňovat. Opět stav hudby odrážela situace ve světě okolo ní, kde pomalu „stydla“ anebo „vychládala“ studená válka.26 Dalo by se říct, že hlavním charakteristickým rysem v osmdesátých letech bylo tříštění hudební scény na různé substyly, současně s tím nástup skutečných popových superhvězd, vzešlých z mixu právě těchto substylů nebo i subkultur. Tyto hvězdy se dostaly na výsluní i díky rozmachu mediální kampaně, především tedy kultury MTV.27 Nepouštěla jsem se příliš do politických rozborů, ale snažila jsem se podchytit zásadní milníky hudební scény. Ačkoliv se i Západ potýkal s ekonomickou krizí, politickými a sociálními problémy, přesto se na jeho půdě zrodily nezapomenutelné hudební legendy. Zásadní kontrast oproti vývoji v Československu shledávám v aspektu, že se hudba na Západě nestala nikdy nelegální. Některé hudební proudy a underground sice byly zaměřené proti tamějšímu vládnímu režimu, nicméně hudební fanoušci se nikdy nestali trnem v oku establishmentu a mohli svobodně poslouchat oblíbené interprety. Domnívám se, že to byl hlavní důvod, proč tam nevznikly černé burzy, ve svobodném světě jich zkrátka nebylo potřeba.

26

Bigbít, internetová encyklopedie rocku: Eighties a výš - Lesk a bída politiky a popu, dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/specialy/bigbit/80-leta/clanky/89-eighties-a-vys-lesk-a-bida-politiky-a-popu/ 27 Osmdesátá léta byla ovlivněna zpěváky, jako byl Michael Jackson, Bruce Springsteen, Madonna. Měli vliv na své kolegy, jejichž kariéra byla zlomnější v dekádě devadesátých let: Lionel Richie, Prince, Whitney Houston, George Michael, Janet Jackson, Kylie Minogue, Mariah Carey, New Kids On The Block.

14

3. Západní hudba a československá normalizační společnost 3.1. Doba nedostatků Fenomén černých burz je záležitostí převážně sedmdesátých a osmdesátých let, proto se zaměřím především na tyto dekády. Dnes žijeme ve světě, kde člověk přijde do obchodu a má možnost výběru, takže si v podstatě může koupit, vše, co chce nebo potřebuje. Dřív se lidem o takové svobodě mohlo jen zdát. Naděje spojené s reformami v roce 1968 se náhle rozplynuly. Lidé pomalu přestávali důvěřovat socialismu a komunistické straně a čistky počátkem sedmdesátých let jejich víru totálně položily, pokud ještě po invazi byla vůbec ve společnosti přítomna. Převládal spíše pocit svázanosti, bezmocnosti. „Československo se stalo povolným nástrojem v rukou Sovětského svazu se specifickým postavením, jak v rámci komunistických států (…), tak ve směru k zemím třetího světa, vůči nimž Československo vedlo aktivní zahraniční politiku odvislou od přání sovětského vedení.“28 Absence pravdy a demokracie byla typickým znakem, který provázel komunistický režim. Prosadit jakékoliv změny bylo velmi obtížné, často spíše nemožné. Stát i lidé se uzavřeli sami do sebe. Neexistoval zde téměř žádný prostor pro diskuzi. Vláda úmyslně zatajovala informace a o problémech se veřejně nemluvilo. Ekonomické otázky, koncepce příští pětiletky, ale i školské reformy byly nařízeny shora. Národní hospodářství v osmdesátých letech zaznamenalo úpadek, v důsledku orientace ekonomiky na těžký průmysl a centrální plánování. Zpomalil se i růst tvorby národního důchodu. Terciární sektor byl v koncepci socialistického státu odsunut do pozadí, stejně tak jako výroba spotřebního zboží. Potlačování vlastního názoru, ale také nedostatek zboží či možnost výběru, to vše inklinovalo k neustálé tendenci emigrace na Západ. Nejčastější vzpomínkou období normalizace jsou pak fronty na věci každodenní spotřeby29. Vedlo to ke zpomalení růstu osobní spotřeby. Bujela stínová ekonomika. Melouchy, úplatky ne jen u lékaře, veksláctví, korupce a rozkrádání společného majetku mělo dopad nejen na ekonomiku státu, ale hlavně na společenskou morálku. Populární heslo „Kdo nekrade denně aspoň hodinu, okrádá svoji rodinu!“ nese jasný vzkaz, že

28

RATAJ, Jan, HOUDA, Přemysl: Československo v proměnách komunistického režimu, Praha, 2010, s. 351. Je ale zřejmé, že vzpomínky na fronty na různé druhy zboží jsou mnohem subtilnější, než tomu bylo u vzpomínek na léta 50. s politickými procesy, vyvlastnění soukromých zemědělců atd. Systém se podle mnoha ukazatelů změnil z toho totalitního v autoritářský. 29

15

poctivost, čestnost, a solidní práce již nebyly ceněnými hodnotami.30Tedy alespoň většinově nebo alespoň viditelně. Avšak tyto soudy jsou příliš silné a potřebují další mnohé studie na jednotlivá témata. Jak už bylo nastíněno, socialistické Československo mělo značné ekonomické problémy. Přesto, jak lidé dnes vzpomínají, to byla doba, kdy: „prakticky nic nebylo, ale skoro všichni sehnali, co potřebovali“31. Lidé většinou nakonec dosáhli toho, po čem toužili, ale nebylo to nic tak automatického, jako dnes. Sehnat vysněnou desku se lidem podařilo, ovšem se značnými obtížemi a s vyložením velkého úsilí. Důležité bylo mít správné kontakty, ať už to byla známá prodavačka či známá známého. Zboží se začalo prodávat pod pultem, odtud plyne i samotný název, podpultovní zboží. Roli nehrály jenom kontakty, ale i samotné chování k prodavačům. Mít s nimi dobrý vztah, znamenalo, že zboží dostanete sice o pár korun dražší, ale bez front a někdy i kvalitnější. Vybudovaly se tu sítě vzdálených vztahů, kdy nehrozilo nebezpečí, že by šlo o policejní provokaci. Fungoval tu černý trh, který vyplňoval vzniklou skulinu. Nejen LP desky byly nedostatkovým zbožím, chyběly tu základní věci jako zápalky, ložní prádlo, dámské potřeby atd. Už od 50. let, kdy v ČSSR bujely fráze o budování, přesto byly i v nivelizované společnosti disproporce značné a projevovaly se nejen mezi těmi nahoře a společností, ale rovněž mezi těmi, kteří znali a vyznali se – šmelinářů a veksláků. Ti dokázali využívat mezer na trhu a sami prodávali. Šmelina, nedostatek, rozdíl mezi nabídkou a poptávkou to bylo v genech socialistického státu. Nahrávala tomu už poválečná situace, kdy určitá část prodejců byla nucena prodávat na lístky za stanovené ceny.32 Není divu, že se zde časem vydestiloval černý trh a hudební burzy byly jeho součástí, proto také byly režimu trnem v oku.

3.2. Pronikání západní hudby do Československa Populární a rocková hudba měla své epicentrum ve Spojených státech a Velké Británii. Tamější situaci jsem se snažila podchytit v předešlé kapitole. Teď je nutno vysvětlit, jaká byla dostupnost západní hudby v tehdejším Československu. Západní hudba měla v Československu kontinuitu už z let předválečného období, především v podobě jazzu a swingu, poté sem začal pronikat rokenrol a postupem času i další hudební 30

SCHWUBOVÁ, Martina, bakalářská práce: Punková subkultura v Písku…, 2013, s. 9-10 Pořad Retro – Podpultové zboží, dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10176269182retro/209411000360018/ 32 Tamtéž. 31

16

žánry.33 Obecně se dá říci, že přijímání a postavení západní hudby ve veřejném diskursu socialistického Československa byly ambivalentní. Teoretickým východiskem pro posuzování hudby byla ideologie marxismu-leninismu, která na ní vrhala negativní světlo, protože západní hudba vznikla v naprosto odlišné kapitalistické kultuře, která odporovala kultuře, jež by se měla pěstovat v socialistických zemích. Byla silně podrobena kritice, navíc se proti ní vedly mediální kampaně. Samozřejmě největší pozornost se věnovala právě onomu hudebnímu stylu, který byl zrovna v oné dekádě nejpopulárnější. V šedesátých a sedmdesátých letech to byl rock spojený s hnutím hippies, o dekádu později to byl punk a nová vlna.34 Jako příklad kritiky v médiích může posloužit článek „Nová vlna se starým obsahem“ zveřejněný v roce 1983 na stránkách časopisu Tribuna. Autor se podepsal pseudonymem Jan Krýzl, ve skutečnosti se jednalo o tři autory, kteří se snažili lidi odradit od poslechu punku a nové vlny. Byl to počátek represivní kampaně proti fanouškům a interpretům tohoto hudebního žánru. Je však nutné podotknout, že v některých pasážích je západní hudba dokonce i pochválena. Týkalo se to především těch rockových písní, které měly protiválečný a rasově nediskriminující podtext, popřípadě těch, které útočily proti americkému zřízení. V polovině šedesátých let to byly skladby od Beatles nebo Rolling Stones. „Takovýto bojový rock, hudba a texty, které strhávaly tisíce chlapců a děvčat do boje – i když jen živelného - proti politice kapitalistických států, nebyl po chuti její vládnoucí třídě.“35 Většina textu je však zaměřena na kritiku fungování západního hudebního průmyslu, který využívá rockovou hudbu k podvrácení socialistické ideologie. „Buržoasní manipulátoři s myšlením, ideologové a diverzní centrály si rychle uvědomili, že rocková hudba - dostane-li „správný“ obsah (tzn. takový, který mladé lidi odvádí od politiky, od třídního boje, od každodenních životních problémů) - se může stát drogou, která má koneckonců stejný účinek jako drogy skutečné. Vede mládež k pasivitě, k útěku od reality do říše snových představ, vytváří bezvýchodné postoje. A obchodníci, manažeři i podnikatelé poznali, že na této hudbě jde také snadno, rychle a hlavně dobře vydělat.“36 Přes záměr, který v sobě tento článek ukrýval, měl spíše kontraproduktivní účinek a lidé rock nadále poslouchali.

33

Srov. LINDAUR, Vojtěch, KONRÁD, Bigbít, Praha 2001. , Eduard, Punk not dead, Praha 1991, s. 7. 35 KRÝZL, Jan (smyšlený autor), „Nová“ vlna se starým obsahem. . Původně publikováno v časopisu Tribuna, č. 12/1983. 36 Tamtéž. 34

17

Veřejnost se mohla dostat i k hudebním časopisům, na jejichž stránkách nalezla nezkreslené články o zahraničních rockových kapelách, které se pro čtenáře a fanoušky rocku staly náhle přitažlivými. Zájem o rockovou hudbu se zvýšil hlavně v šedesátých letech, kdy se rozrostl i počet domácích rockových kapel. V Československu panovala celkově uvolněnější atmosféra. Z hlediska přístupu k západní hudbě je důležité, že lidé mohli vycestovat do zahraničí, kde se dostali i do přímého kontaktu s tamější hudbou.37 Vkus hudebních fanoušků mimo jiné v šedesátých letech významně ovlivnil pořad Dvanáct na houpačce, který připravoval hudební publicista Jiří Černý. S nápadem na žebříček písní sestavovaný na základě hlasování posluchačů přišel šéfredaktor Mladého světa Josef Holler. Jiří Černý pak měl poměrně volný prostor do hitparády obsadit písně, dle vlastního výběru, čímž tak trošku přispěl k vytříbení hudebního stylu pro ostatní.: „Roli určitě hrála i ta působivost pořadu Jirky Černého, který, když měl někoho oblíbeného, tak to těm lidem samozřejmě nutil, aby to taky poslouchali.“38 Osudný den pro tento pořad nastal 30. března 1969, kdy se do éteru pustila protiokupační píseň: Běž domů, Ivane a druhý den ráno po jejím odvysílání se vedení Československého rozhlasu rozhodlo pořad dočasně zastavit.39 Přesto, že už nikdy nebyl obnoven, stal se impulsem k tomu, aby se hudbymilovní lidé z celého Československa zajímali o západní hudební scénu a našli jinou alternativu k tomu dozvědět se o ní co nejvíc. Další možnost, jak přijít do kontaktu se západní hudbou přinášely i tzv. poslechové diskotéky. Poslechovky, jak se jim říkalo, byly pořádány oficiálně. Nešlo o diskotéky v dnešním slova smyslu, byly to spíše přednášky o nejžhavějších novinkách a hudebních trendech, spojené i s ukázkami desek. Odehrávaly se nejčastěji na studentských kolejích nebo v menších kulturních zřízeních. Vznikly i díky, již zmiňovanému, Jiřímu Černému. Poslechové diskotéky v podstatě nahradily hudební pořady typu „Houpačka“. Období největší slávy zaznamenaly až v druhé polovině 70. let. Oblibě se těšily hlavně mimo Prahu, protože se díky nim i lidé z různých koutů země mohli dozvědět, co se v hlavním městě děje, a tak dodaly impuls k zahájení místní hudební aktivity.40 „Já jsem dělal poslechovky, tak od tý poloviny 70. let. Já jsem dělal první poslechovku v ten den, kdy zemřel Ludvík Svoboda, ale nepamatuji si to přesně, tuším, že to byl rok 1975. Protože tím pádem, někteří lidi mysleli, že je státní smutek a nepřišli tam. Takže tam byli dva 37

LINDAUR, Vojtěch, KONRÁD, Ondřej, Bigbít, Praha 2001, s. 32-54. Jan Rejžek v pořadu Bigbít. 39 Příběh Rozhlasu, Písničky na houpačce, dostupné z: http://www.pribehrozhlasu.cz/odhaleni-89+1/slavneporady/2734553 40 VLČEK, Josef, Alternativní hudební scény, in: ALAN, Josef (ed.), Alternativní kultura. Příběh české společnosti 1945 – 1989, Praha 2001. s. 253. 38

18

lidi. Ale jinak, když jsem potom dělal ty poslechovky, a hlavně teda dejme tomu v tý polovině 80. let, pak už jsme jezdili s klipama, videoklipama, tak vždycky jsem tam přijel a kluci si půjčili ty desky, a co probíhala ta poslechovka, tak si vždycky tak dvě, tři nahráli, takže to je jedinej způsob, o kterým já vím, že se tam ta muzika dostávala. Ale vím, že spousta lidí jezdila do Prahy.“41 Zájem nezeslábl ani v sedmdesátých a osmdesátých letech, kdy byl kontakt se západní hudbou značně omezený, přesto ne zcela nemožný. K deskám rockových idolů se každý mohl dostat i v oficiálních vydavatelstvích v rámci licencí, také se občas dalo něco koupit v prodejnách Tuzexu. Další alternativou, jak se k západní muzice dostat bylo rozhlasové vysílání, přesto, že docházelo k rušení signálu, bylo možné naladit některé hudební stanice. Spousta mladých měla i příbuzné či známé v zahraničí, kteří jim desky posílali poštou. Jednotlivé možnosti více přiblížím v další části textu. Nicméně v tomto kontextu došlo ke vzniku hudebních burz, které tvořily největší pole pro distribuci LP desek v Československu v průběhu 70. a 80. let.

3.3. Rozhlasové stanice „This is Radio Luxembourg, your station of the stars.“ Kdo si před zhruba čtyřiceti lety naladil svůj radiopřijímač na vlnovou délku 208 metrů, slyšel tuto památnou větu a věděl, že neposlouchá nic jiného, než Rádio Luxembourg. Legendární „Laxík“, jak byl v tehdejším Československu nazýván, jako jediný umožňoval poslech „západní“ hudby, a tím i vstup do jiné dimenze. Byl to skutečný sociální fenomén. Toto rádio umožňovalo vstup do svobodného světa a bylo mostem k alternativní mládeži a „západní“ kultuře. Pro mladou generaci se Rádio Luxembourg stalo po určitý čas jediným přímým zdrojem, který zprostředkovával pravidelný přísun informací o nových trendech v hudbě a jejích protagonistech a hlavně představovalo zásobárnu rockové a beatové muziky. Díky „Laxíku“ člověk mohl alespoň částečně překročit Železnou oponu, což v praxi znamenalo naladit své radiopřijímače, poté pravidelně sledovat vysílání a nakonec hudbu vysílanou na středních vlnách v amatérských, ale i profesionálních podmínkách napodobovat.42 Kromě Rádia Luxembourg tu nebyl téměř žádný jiný prostor k poslechu západní hudby a ani neexistovala možnost koupit si záznamy populárních západních umělců. Proto se „Laxík“ 41 42

Rozhovor s Josefem Vlčkem, soukromý archiv autorky. VANĚK, Miroslav: Byl to jenom Rock´n ´roll?, Praha, 2010, s. 154.

19

těšil své popularitě mezi mladými lidmi především koncem šedesátých a v průběhu sedmdesátých let, a to nejen v zemích „západní“ Evropy. Byla to etapa, kdy se v Československu o rock´n´rollu mluvilo ještě jako o bigbítu, ale kdy, i díky Rádiu Luxembourg, nebyla informační železná opona mezi námi a Západem tak zcela nepropustná jako v letech padesátých. Už jen fakt, že informace o liverpoolské kapele Beatles se k nám dostaly mnohem dříve, než o Elvisu Presley v padesátých letech. Právě hitparáda Top Twenty umožnila rozšířit tehdejší celosvětovou beatlemánii rovněž do někdejšího Československa.43 Na rozdíl od Rádia Svobodná Evropa a Hlasu Ameriky se komunistické orgány nikdy neuchýlily k systematickému rušení signálu Rádia Luxembourg, pravděpodobně proto, že byl tak apolitický, přesto stanice přinášela určitou svobodu projevu. Šlo o hudbu, která byla jiná, neznámá a moderní, což pro mnohé onu svobodu znamenalo.44 V šedesátých letech se v pobřežních vodách vynořila konkurence v podobě pirátských rádií. První z několika britských pirátských rozhlasových stanic bylo Radio Caroline, dalším konkurentem pak bylo Rádio Veronica. Tyto pirátské stanice vysílaly především rockovou a popovou hudbu a v bývalém Československu se těšily velké popularitě. Stanice byly oblíbené především mezi vojáky základní služby. „Vysvětlení může být hned několik, tím prvním by mohlo být přísloví, že pod svícnem je největší tma – vojenské radiosoučástky totiž umožnily zručným kutilům příslušné vysílání naladit. Své také jistě sehrála ubíjející každodenní nuda a stereotyp povinností vojáků základní služby, kdy byl poslech zahraničního rádia alespoň malou vzpruhou a svým způsobem i vzpourou proti vštěpovanému vojenskému drilu.“45 Se zákonem Marine, byl vydán zákaz vysílání těchto pobřežních stanic, i když některé nelicencované stanice dále pokračovaly ve vysílání. Jejich výhoda tkvěla v tom, že měly lepší pokrytí signálem a to právě díky jejich blízkosti britskému pobřeží.46 Zatímco signál Rádia Luxembourg měl proměnlivou kvalitu, což řadu jeho fanoušků donutilo přeladit. Další konkurence se pak objevila v sedmdesátých letech v podobě stanic BBC Radio 1, Capital Radio aj.47 Kromě rozhlasových stanic měli možnost kontaktu se západní hudbou i posluchači v pohraničních oblastech, kdy na svých televizních monitorech mohli naladit zahraniční kanály.

43

Tamtéž. s. 158. Remembering Radio Luxembourg in the People’s Republic of Poland, 2012 s. 5-6. 45 VANĚK, Miroslav: Byl to jenom Rock´n ´roll?, Praha, 2010, s. 160. 46 dostupné z: http://www.radioluxembourg.co.uk/?page_id=2#50 47 dostupné z: http://www.radioluxembourg.co.uk/?page_id=2#50 44

20

Umožnit lidem snít své sny a dopřát vizi barevného světa na rozdíl od komunistické šedi a represivní reality. Alespoň na chvíli uniknout každodennímu životu a zažít něco opojného, co pro člověka vytvořilo auru výjimečnosti a jistý druh intimity. To představovalo Rádio Luxembourg a ostatní pirátské stanice. Nejeden fanoušek si vzpomene na atmosféru očekávání před večerními a nočními hudebními pořady (v noci se totiž lépe chytal signál na střední délce, během dne to rozsah středních vln neumožňoval). Dá se to považovat za určitý fenomén, který doslova hýbal světem. Všichni prahli po informacích, jejichž přísun byl před půl stoletím značně omezen, proto Rádio Luxembourg sehrálo tak důležitou úlohu, mnohým fanouškům i náhodným posluchačům umožnilo alespoň částečně se dotknout vědění. Na významu začalo ztrácet začátkem sedmdesátých let, kdy přišel na řadu nový fenomén a tím byly černé burzy. I přesto, že „Laxík“ vytvářel unikátní možnost, jak se k západní muzice dostat, přece jen posluchačům chyběla jedna, pro mnoho z nich zásadní věc, a to, že nemohli tu hudbu vlastnit, tedy, že neměli LP desky doma připravené pro okamžik, kdy rockový příznivec dostane chuť si oblíbenou desku přehrát.

3.4. Oficiální cesta k získávání LP Rozhodla jsem se rozdělit možnost získání LP desky na dvě různé alternativy. Jednu z nich tvoří oficiální cesta, kterou si sběratelé mohli opatřit desku. Druhou možnost představují hudební burzy jako neoficiální způsob získání LP desky. Dostat se k hudebním nosičům oficiální cestou se dalo díky třem následujícím zdrojům: přes oficiální vydavatelství, v kulturních střediscích a navíc jsem do této kategorie zařadila i nákup LP desek v sítích prodejen Tuzex. „Těch kanálů, jak se člověk k jednotlivým deskám dostal, bylo poměrně hodně. Záleželo na možnostech jednotlivých lidí, kdo měl příbuzný nebo známý v cizině, kdo jezdil na pracovní cesty, na montáže, měl také možnost získat desky. Někdo se dostal i na brigádu do zahraničí. V Čechách se přehrály a takhle to postupovalo dál. Co se týče oficiálních vydavatelství, jako byl Supraphon a Opus, sem tam se tam daly i sehnat jiné desky, tím že jednou za x let vyšlo zhruba deset licenčních desek, které pak šly hodně rychle na odbyt. Někdy se člověk k deskám mohl dostat i v Tuzexu. Nejvýznamnější složku však tvořily černé burzy.“48 Ne každý člověk měl známého v cizině nebo možnost dostat se na burzu, přesto tu existovala šance, jak desku svého oblíbeného západního interpreta získat. Navíc to bylo oficiální cestou. 48

Rozhovor s Josefem Vlčkem, soukromý archiv autorky.

21

V Československu vycházely tzv. licenční desky v rámci státních vydavetelství Supraphonu a bratislavského Opusu (založeného v roce 1971). Další vydavatelství jako byl Panton a Diskant desky ze zahraničí nepřebíraly. Roku 1958 byl ustanoven i Gramofonový klub, což byla zájmová organizace při Supraphonu. Členové tohoto klubu měli jisté výhody. Pod hlavičkou Gramofonového klubu totiž také vycházely licenční desky zahraničních zpěváků a jeho logo je neodmyslitelně spjato s obálkami většiny gramodesek, přinášejících do Československa alespoň střípek hudby z imperialistického západu. A last but not least Hifi klub, toto logo najdeme také na některých významných licencích především v 70. letech (Yes – Close To The Edge, Mahavishnu Orchestra a další)49 Poměrně ucelený popis licenčních desek, včetně jejich seznamu a významu pro příznivce západní hudby zpracoval Radek Diestler v katalogu určenému k výstavě: Cizí desky v zemích českých aneb Ochutnávka na samém kraji útesu, která se konala od prosince 2008 do května 2009 v pražském Popmuseu. Radek Diestler píše: „Licenční album bylo buď řadovou LP příslušného interpreta nebo skupiny, které v licenci převzaly dvě ze čtyř československých gramofonových firem a vydaly je v Československu, případně v dalších zemích socialistického bloku, případně kompilace z nahrávek téhož, které pocházely z více alb nebo singlů. Vedle těchto nahrávek se samozřejmě objevovaly i kompilace nahrávek vice interpretů, zaměřených na určitý žánr nebo styl… Licenční desky zůstávaly mírně pohrdaným jevem na okraji zájmu, nelze je paušálně přejít. Jistě, vycházelo jich zoufale málo. Některé vyšly s neuvěřitelným zpožděním. Z toho všeho, co vycházelo ve svobodném světě, se jednalo jen o ochutnávku. Ale: na burzu se opravdu nedostali všichni, ne každý měl známého, který každou neděli ráno vyrážel do Prahy (Ostravy atd.)s taškou plnou vinylů. Licenční desky navíc vycházely i v době, kdy se na Václavském náměstí obchodovalo leda s fotografiemi Vinnetoua s Old Shatterhandem…“50 Karel Kraus díky své matce, která pracovala v Supraphonu, měl šanci dostat se k některým západním deskám, které Supraphon dovezl. Desky nebyly určené k prodeji, ale bylo jich jen několik málo kusů, které se schovávaly tzv. pod pultem. „Ono se občas i něco prodávalo v Supraphonu. Oni to přivezli a bylo to pod pultem. Máma, jak tam dělala, tak dělala v oddělení práce a mzdy, to znamená, že prodavačkám všem psala 49

DIESTLER, Radek, Cizí desky v zemích českých aneb ochutnávka na samém kraji útesu: Virtuální katalog k výstavě Muzea a archivu populární hudby 2008, s. 2. Dostupné z: . 50 Tamtéž, s. 2-3.

22

výplaty, prémie, ne že by to určovala tu výši ona, ale znala se s nima. Takže já jsem chodil do Jungmannovy ulice za tuším paní Jordákovou, to jsem si tehdy připadal jako velký v.i.p. ve svých sedmnácti, osmnácti letech. „Karlíku, pojďte!“Tak to zadunělo, klasická scéna Vrchní prchni: „Toto jsou knihy pro mé nejbližší přátele.“ jo asi takhle a tam: „Něco tady máme.“A Supraphon tenkrát přivezl Elektric light orchestra – Balance of power, Dire Straits, Springsteena – Born in the USA, REO Speedwagon, ale přivezl to na vinylech i na cédéčkách, to mohl být asi 87. rok. Tenkrát to cédéčko, mám pocit, že stálo 250 korun, oficiální cena v tom Supraphonu, nejsem si tím jistej.“51 Vedle licenčních desek Supraphonu se ti, kteří vlastnili tuzexové poukázky, mohli vypravit do podniku zahraničního obchodu Tuzex. Většinou se jednalo o podpultovní zboží, protože desek nebylo mnoho, ale občas se v prodejnách pár kousků dalo najít. Tuzex byl v ČSSR jediným podnikem, který alespoň částečně dokázal uspokojit zákazníky. Tento „ostrov přepychu a životního stylu“ přinášel nejmodernější vybavení, kvalitní zboží, které na vnitřním trhu nebylo k mání. Rozhodující bylo to, že zboží pocházelo z ciziny, tudíž bylo jiné a ne každý ho měl. Přesto v Tuzexu nemohl nakupovat každý, byl jen pro určitou sortu lidí. Za zboží se totiž platilo v cizích měnách, tedy valutách. Kromě valut zde platily i tuzexové poukázky, tzv. bony. Bony lidé získali v Živnostenské bance směnou za zahraniční měnu. Většina lidí ale k valutám přístup neměla a přesto toužili po zboží z Tuzexu. Jedinou možností pro ně bylo vstoupit na černý trh a bony sehnat od tzv. veksláků. Ti většinou jeden bon prodávali za pět československých korun.52 „V roce 1970 jsem si koupil v dnes již neexistujícím Tuzexu v budově Veletržního paláce (dnešní Galerie moderního umění) Santanovo album Abraxas, vydané indickou gramofirmou Dum Dum. Dumdumky byly nejhorší elpíčka všech dob. V lepším případě tyhle desky jen praskaly a šuměly. Nicméně když mě potom vyzval Joska Skalník, abych něco napsal do Jazzbulletinu, dal jsem dohromady text právě o Santanovi. Takže vlastně díky indickému importu jsem napsal svůj první článek.“53 Do Tuzexu ve Veletržním paláci chodil shánět desky i jeden z mých informátorů.: „Když shořel Veletržní palác v roce 74, tak tam byl Tuzex. V tom tuzexu oni mívali elpíčka za dobrý ceny, třeba 180 korun, relativně. Nebyl tam zas takový výběr, ale byly tam. A když ho 51

Rozhovor s Karlem Krausem, soukromý archiv autorky. pořad Retro – Tuzex. 53 Odpověď Josefa Vlčka na anketní otázku, které licenční deska ho nejvíc ovlivnila a proč. In: DIESTLER, Radek, Cizí desky v zemích českých aneb ochutnávka na samém kraji útesu: Virtuální katalog k výstavě Muzea a archivu populární hudby 2008, s. 28. 52

23

hasili, tak se říkalo, že hasiči napřed ten tuzex vybrali, než začali hasit ten barák. Takovýhle prostě fóry.“54 Významnou roli ve své době sehrávala i tzv. kulturní střediska ostatních států Východního bloku. Československo a ostatní spřátelené země si přály „podporovat vzájemnou informovanost o úspěších socialistické výstavby, politického, hospodářského a kulturního vývoje obou zemí, ještě úžeji spolupracovat při propagování socialistické ideologie a v boji proti nepřátelským názorům, a tak prohlubovat přátelské vztahy spočívající na zásadách socialistického internacionalismu a přispívat tak k lepšímu poznání a dalšímu sbližování lidu obou států.“55 Podle vyhlášek Ministerstva zahraničních věcí o Dohodě mezi vládou Československé socialistické republiky a vládou Maďarské, Polské a Německé demokratické republiky56, činnost středisek zahrnuje zejména informování o politickém, hospodářském, kulturním a vědeckém životě svých zemí a o všestranné spolupráci zemí socialistického společenství, dále se k vyhlášce vztahuje i rozšiřování a vydávání publikací, prodej knih a dalších polygrafických předmětů, jakož i gramofonových desek, výrobků lidového umění a uměleckého průmyslu, uměleckých předmětů, uměleckého skla a bižuterie ve střediscích, na prodejních výstavách a zásilkovou službou. Prodejní činnost středisek měla maloobchodní charakter. Kulturní střediska také pořádala dny přátelství a kultury. Zavázala se k pořádání společenských podniků ve spolupráci s organizacemi hostitelské země a informačními středisky jiných zemí socialistického společenství.57 „To byla další věc, že i Maďaři začali vydávat licenčně nějaký desky a kupodivu to byly jiný desky, než ty které vycházely licenčně u nás, protože maďarská kultura a maďarskej okruh byl přece jenom trošku odlišnější od toho českýho.“58 Dokonce i Východní Němci na Amize59 začali prodávat v 80. letech pár licencí, takže když si člověk prošel polský kulturní středisko, který bylo na Václaváku a východoněmecký kulturní 54

rozhovor s Otakarem Svobodou, soukromý archiv autorky Vyhláška Ministra zahraničních věcí ze dne 15. listopadu 1974 o Dohodě mezi vládou Československé socialistické republiky a vládou Německé demokratické republiky o činnosti kulturních a informačních středisek v Praze a v Berlíně. Dostupné z: http://www.zakonyprolidi.cz/cs/1974-139 56 Vyhláška o činnosti kulturních středisek mezi Československem a Německou lidově demokratickou republikou byla vydána roku 1974, Maďarskou lidově demokratickou republikou v roce 1977, a Polskou lidově demokratickou republikou roku 1983. 57 Vyhláška Ministra zahraničních věcí ze dne 30. listopadu 1977 o Dohodě mezi vládou Československé socialistické republiky a vládou Maďarské lidové republiky o činnosti Československého kulturního a informačního střediska v Budapešti a Maďarského kulturního střediska v Praze. Dostupné z: http://www.zakonyprolidi.cz/cs/1977-110 58 Rozhovor s Jiřím Lebedou, soukromý archiv autorky. 55

24

středisko, který bylo v paláci Dunaj na Národní třídě a maďarský kulturní středisko, který dneska už ani nevím, kde bylo. No takže když člověk prošel tyhle ty tři kulturní centra, tak vždycky se dobral taky nějaký nový desky. Jo ale zase to není, nebylo to, to co se náhodou dalo sehnat, nebylo to, co člověk chtěl. A ono v těch osmdesátých letech už začalo vycházet strašně moc desek a začala hlavně taková ta nezávislá scéna, ty kapely si vydávaly desky prostřednictvím svejch malejch firmiček, který samozřejmě nebyly licencovaný na takovém území, jako bylo Česko, Polsko a Maďarsko, takže ty věci samozřejmě nebyly k sehnání. Ale jinak v tý době, v druhý polovině 80. let se daly sehnat třeba King Diamond, takovej rock, kterej byl na český podmínky už trošku divokej. Tehdy to vydali Poláci, takže existovala polská licenční deska. Dokonce i Bulhaři vydávali některý desky. Takže bulharské kulturní středisko, i tam se daly sehnat, ale spíš věci diskotékového charakteru, bylo pár takových desek taneční hudby.“60

O významu kulturních středisek a jejich poměrně dlouhém trvání svědčí i fakt, že v nich koncem osmdesátých let sháněl desky i Robert Votipka. „Kromě oficiálních obchodů vydavatelských firem Supraphon, Panton a Opus existovaly ještě prodejny zahraničního zboží jako Polská kultura nebo Maďarská kultura, kde se dala sehnat nejen tvorba maďarských a polských interpretů, ale také licenční tituly, které by u nás v tehdejší době vyjít nemohly. Tyto nahrávky se daly následně ještě sehnat v některých antikvariátech.“61 Maďarská muzika byla poměrně dost populární. Výhodou kulturních středisek bylo, že měly zaplněné regály deskami za lákavé ceny například 50 Kčs. „Ty Maďaři to měli hozený spíš do bigbítu, kdežto Poláci spíš i do jazzu. Tam byl tenhle rozdíl. V kulturních střediscích byly plný regály s deskami asi za 50 korun, tak jste neváhala a koupila jste si rovnou čtyři.“62

59

Východoněmecký hudební vydavatelství, pozn. aut. Rozhovor s Josefem Vlčkem, soukromý archiv autorky. 61 Rozhovor s Robertem Votipkou, soukromý archiv autorky. 62 Rozhovor s Jiřím Lebedou, soukromý archiv autorky. 60

25

4. Hudební burzy 4.1. Černé burzy jako součást černého trhu Černé burzy jsou považovány za český fenomén. Sice na Slovensku burzy také probíhaly, například v Bratislavě a v Košicích, ale byla to záležitost až poloviny osmdesátých let a burzy neměly takové rozměry jako v Praze. Můj otec se dokonce v roce 1976 dostal do Maďarska, kde sehnal LP desku Alice Cooper, která vyšla roku 1974, na rádoby burze, spíš to přirovnával k tržišti, kde člověk sehnal všechno od zeleniny, přes oblečení až se dostal i k vinylům. Přes tento exkurz si dovolím soudit, že nic podobného jako u nás v středoevropském prostředí nevzniklo, a že černé burzy jsou zdá se československou záležitostí. Burzy představovaly zvláštní komunikační kanál, umožňující distribuci jinak nedostupných děl, pro mnohé sloužily jako zdroj inspirace či možnost získání jedinečných osobních kontaktů.63 Radek Diestler burzu trefně označuje za „vlasatý stát uprostřed holohlavé republiky“. Hudební burzy byly součástí černého trhu, protože na nich pravidelně docházelo k státem nekontrolované výměně a prodeji oficiálně nedostupného zboží v Československu. Burzy měly nejvýznamnější charakter v sedmdesátých a osmdesátých letech, kdy uspokojovaly poptávku po jinak nedostupném zboží. Kdo vstoupil do prostředí hudebních burz, rázem se stal členem černého trhu, v jehož popředí stáli již zmiňovaní veksláci. Ti kromě bonů obchodovali i s různým zahraničním zbožím, včetně gramofonových nosičů. Dalo by se říci, že tito lidé měli dobrý čich na podnikání a podařilo se jim propojit dvě skupiny občanů, jednak těch, kteří měli přístup do zahraničí a potom těch, kteří tuto možnost zase neměli. Zaplnili díry na trhu a ještě se tím dokázali obohatit.

4.2. Posloupnost a lokalizace černých burz Burzy probíhaly většinou každý týden o víkendu v dopoledních hodinách. V Praze to bylo v neděli, v Brně v sobotu. Až do roku 1987 byly burzy nelegální, což se odráželo i na jejich umístění. Tím, že se nekonaly oficiálně a nezaštiťovala je žádná veřejná instituce, neměly ani žádný oficiálně přidělený prostor. Přesto je pro pražské burzy typické, že měly veřejný charakter. Burzy probíhaly jednak přímo ve městě, na náměstích apod. v další fázi se přesunuly do parků a lesů. Tyto veřejné lokality byly voleny úmyslně, protože v případě

63

VANĚK, Miroslav, Byl to jenom rock´n´roll?, Praha, 2010, s. 181.

26

policejního zásahu, umožňovaly snadné opuštění prostoru burz. Pokud na burze proběhl střet s policejními složkami, většinou se místo změnilo. „Ta burza, jakmile tam vpadli policajti, tak už příští týden nebyla.“64 Zpravidla se to dělo, když proběhlo více zásahů na jednom místě, nebo po nějakém opravdu silném střetu s policií, který už neumožnil další konání burzy na stejném místě. „Vždycky se odněkud přiblížilo něco fízlů a lidé se dali na úprk, pro ten den byla burza buď přerušená, nebo rozprášená. Pokud byly zásahy policajtů pravidelné, našlo se pro burzu nové místo.“65 Přesnou posloupnost burz se mi nejspíše nepodařilo přesně rekonstruovat. Ani mí informátoři si nebyli zcela jistí, jak burzy za sebou postupovaly. Přesto jsem se pokusila sestavit alespoň zhruba návaznost jednotlivých burz a jsem schopná vymezit dva zásadní milníky v období hudebních burz. Začátek fenomenální epochy se datuje na rok 1969 a rok 1987 bych osobně považovala za konec černých burz, protože od tohoto data burzy nabyly oficiálního charakteru a pořádaly se pod záštitou Socialistického svazu mládeže, čemuž se v další části textu budu ještě věnovat. První burza se uskutečnila v roce 1969 v samotném srdci Prahy, na Václavském náměstí. Přesto se od klasických burz lišila svou podstatou. Fungovala spíše na bázi směny, tedy výměnného obchodu. Ale dá se to považovat za počátek samotné éry hudebních burz. K tomu, jak tenhle směnný obchod s LP deskami a vlastně i samotné burzy začaly, se vyjadřuje jeden z mých informátorů: „Já jsem chodil na burzy hrozně dlouho, dokonce úplně od začátku…Na Václaváku, tam nás bylo vždycky tak dvacet. Já jsem v tý době, v roce 1969 byl na brigádě v Anglii a přivezl jsem si asi čtyřicet desek, což byl velkej poklad a těch čtyřicet desek to bylo v podstatě asi tak zhruba v ceně ojetýho volksfwagnu, protože tehdy ty desky byly hrozně drahý. Jeden a půl libry to znamená na tehdejší poměry asi tak dvě-tři stovky a to byla dejme tomu pětina platu. Ty desky jsem samozřejmě měl a pochopitelně dál už jsem do ciziny nemohl, čili jsem už nemohl rozvíjet vlastně ten svůj majetek tím, že bych si pořizoval další desky a tak. Ale samozřejmě další desky vycházely a byly zajímavý. To znamená, že bylo potřeba je nějakým způsobem s někým měnit. Normálně se to směňovalo tak jako třeba na diskotékách. Z počátku

64 65

Rozhovor s Josefem Vlčkem, soukromý archiv autorky. Rozhovor s Otakarem Svobodou, soukromý archiv autorky.

27

jsme chodili do Zikovky na diskotéku, tak nás tam bylo asi čtyři nebo pět kamarádů a my jsme si vlastně ty desky mezi sebou vyměňovali, půjčovali a tak dále, aby ty desky určitým způsobem kolovaly. Nahrávali jsme to třeba na magnetofony. A tímhle tím způsobem vlastně ta výměna ňák tak začala. Vždycky tam byl někdo, kdo měl čerstvý desky a zase stál o to třeba slyšet desku, která byla vydáná před dvěma třemi roky. Takže furt ty desky byly v pohybu. Samozřejmě zas na druhou stranu mezi těma klukama byli takový, řekl bych, překupníci nebo organizátoři. Oni si půjčili desku od někoho a hodně lidí si ji půjčovalo na 24 hodin, tak si ji nahráli a ještě ji půjčili někomu, za což dostali jinou desku, takže třeba ta deska za těch 24 hodin prošla rukama třeba třech, čtyř lidí. No dovedete si představit, asi v jakém stavu ty desky za chvilku byly. Takže v tý první fázi šlo absolutně jen o ty výměny atd. Pochopitelně, že samozřejmě vždycky někdo přišel, hele já bych si tu desku koupil, když ji chtěl.“66 Jiří Lebeda začal chodit na burzy v roce 1971, kdy mu bylo dvacet let a burza na Václavském náměstí se schylovala ke svému konci. „V roce 1971 to si pamatuju, že jsem si koupil první elpíčko Yes na Václaváku, to už byl ten konec. Ono to tam začalo, že tam byly odznaky, oni to dali nějak dohromady, a pak se tam nějak z toho vykrystalizovala burza s elpíčkama plně náhodně, že tam někdo něco s někým směnil a vznikla tam takováhle akce. A já už jsem tam přišel, když mi bylo tak dvacet.“67 Poslouchat a vyměňovat desky byl prvotní impuls, který vedl ke vzniku hudebních burz. Počátek černých burz a samotnou atmosféru na Václavském náměstí popisuje i Karel Knechtl v jednom z dílů pořadu Bigbít. Lidé, co se tam pohybovali, nevnímali svou činnost jako ilegální a ani netušili, že z pouhého vyměnění LP desky, může vzniknout takový fenomén. „Na tom Václaváku to mělo obrovské kouzlo, protože jsi měl jedno, dvě, tři, čtyři elpíčka a když jsi měl hodně vybranou bundu, tak jsi prostě desky šoupnul pod bundu a korzoval jsi dál, že jo. Potkal jsi sympatického člověka a říkáš: „Máš Yardbirds, nemáš Yardbirds?“ „Já tu mám Manfred Manna, chceš Manfred Manna?“ „Co máš?“ „Black Sabbath“. První Black Sabbath, protože jiné ještě nebyly, že jo. „Tak jako já bych to vyměnil“. Začínalo to na ryze, čistě výměnném systému. Když se to na Václaváku podařilo rozprášit, tak se to přesunulo, burza, kousek nad Václavák, a to pod Riegrovy sady. Já nevím přesně, jak se tam ta ulice

66 67

Rozhovor s Josefem Vlčkem, soukromý archiv autorky. Rozhovor s Jiřím Lebedou, soukromý archiv autorky.

28

jmenuje, ale je to vlastně takhle jako nad vjezdem do tunelu od Hlavního nádraží a tam to fungovalo taky dost dlouho, to bylo na začátku sedmdesátých let.“68 Burzy se z Václavského náměstí přesunuly „pod Riegrovy sady“, jak upozornil Karel Knecthtl, přesněji bylo to ve Španělské ulici. Tam burzy probíhaly až do roku 1975. Podle mého názoru se přesunuly kvůli většímu počtu účastníků burz. Rozrůstající komunita fanoušků západní hudby mohla na Václavském náměstí vzbudit nežádanou pozornost, zřejmě proto se organizátoři rozhodli opustit přeplněné náměstí a výměny LP desek provádět jinde.

„Já jsem byl na Václaváku, pak tak kolem roku 1975 to bylo nad Václavákem ve Španělský ulici, a pak byla ta nejslavnější fáze. To byla na tý Letný. Tam to bylo úplně nejmasovější. Ono to na tý Letný bylo velmi výhodný v tom, že když tam přišli policajti to rozehnat, tak tam se dalo snadno rozprchnout po těch cestičkách, takže ta Letná byla v tomhle tom velice dobrá a atraktivní (…) Tam v tom parku jsou lavičky, že jo a na tý lavičce se rozložily desky na ležato, na vejšku opřené takhle, některý třeba i na zemi. A lidi chodili a vybírali si. Jako na každým podobným trhu, to se nezměnilo. To když půjdete támhle do tržnice někdy v neděli ráno, takže to je úplně stejnej systém.“69 Na přemístění místa konání burz vzpomíná i Otakar Svoboda.: „Jo, ona začala na Václaváku, ale tam byla jenom chvilinku. Byl to 69. rok, to mi bylo 16, pak byla chvilku na Španělských schodech, tam běžela poměrně dlouho, relativně dlouho. Pak byla chvilku na Kampě ještě. Pak já teda neznám úplně přesně tu posloupnost, ale pak myslím, že byla hned ta Letná.“70 Ještě před tím, než se burza přesunula na Letnou, tak se jeden čas konala i na Nebozízku, jak s jistou uvádí Karel Kraus. „Já jsem jezdil na burzy od třinácti let, od roku 1976 jsem na to přišel náhodou prostě. Máma dělala v Supraphonu, a to co Supraphon vydal, tak já jsem si potom začal shánět. Já jsem bydlel naproti Národnímu Divadlu přes řeku, takže jsme byli pořád na Petříně a našli jsme ten Nebozízek, náhodou vyloženě, že jsme tam blbli v neděli ráno. To, co je dneska hospoda Nebozízek, to je stejnej barák, ale přestavěnej, zrekonstruovanej a byla to taková vyhořelá

68

Karel Knechtl, v pořadu Bigbít. Rozhovor s Josefem Vlčkem, soukromý archiv autorky. 70 Rozhovor s Otakarem Svobodou, soukromý archiv autorky. 69

29

ruina, tam prostě nebylo nic, tam ani bezdomovci nebyli, protože tenkrát vlastně ani nebyli.“71 V druhé polovině sedmdesátých let se burza přesunula na Letnou. Burzy se uskutečňovaly ve stráních zhruba pod místem, kde se dřív tyčila obří socha J. V. Stalina. Burzy na Letné jsou považovány za jednu z nejslavnějších fází. Podle Josefa Vlčka tam burzy zažívaly „vrcholný rozmach“.72 Karel Knechtl v pořadu Bigbít také uvádí, že burzy na Letné tvořily jakýsi vrchol fenomenálního období černých burz. „Zřejmě podle hesla „pod svícnem největší tma“ jsme se začali scházet pod tatíčkem Stalinem a tady to mělo asi vůbec nejdelší trvání a byla to asi „finálovka“ burzy. Možná že se pak ještě někde burzy objevovaly, ale pokud já si pamatuju, tak už to nikdy tak masové měřítko nebylo.“73 Začátkem osmdesátých let skončila podle účastníků slavná éra hudebních burz na Letné a dále se konaly v Krčském lese a Motole, jak ve svém fejetonu uvádí Petr Volf: „Dříve probíhaly tyto burzy na Letné, odkud se po obdobné razii v květnu 1981 přestěhovaly do Krčského lesa.“74 Petr Volf dále ve svém fejetonu popisuje zásah na burze v Krčském lese, který proběhl v únoru 1982. Přesto, jak se burzy postupně posouvaly směrem z centra na okraj, ta návštěvnost, už nebyla tak masová, jako například na Letné. A ne každý už pak dále tyto burzy navštěvoval. „Ne, to pro mě bylo daleko. Pro mě jet přes celou Prahu, to se mi nechtělo a koneckonců v tý době já už jsem zase poslouchal jinou muziku, která už nebyla vůbec vyměnitelná. To byly já nevím, ňákej moderní jazz nebo ňákej avantgarní rock, kterej už nikdo neznal, tak kdybych tam s tím přišel, tak bych s tím zase i odešel, takže to už se tehdy nevyplatilo jezdit. No a navíc, tahle situace se trochu posunula s tím, když byly povoleny výjezdy do Jugoslávie, protože v Jugoslávii se dala koupit spousta jugoslávskejch licenčních desek, často teda ne moc dobrejch, protože Jugoslávci některý ty nahrávky cenzurovali, takže to bylo třeba o písničku míň, která byla nějakým způsobem třeba laděna protikomunisticky, ale více méně se 71

Rozhovor s Karlem Krausem, soukromý archiv autorky. VLČEK, Josef, Alternativní hudební scény. in ALAN, Josef (ed.), Alternativní kultura. Příběh české společnosti 1945 – 1989. Praha, 2001. s. 260. 73 Karel Knechtl, v pořadu Bigbít. 74 VOLF, Petr, Zátah, šířeno samizdatem, 1984. 72

30

tam daly koupit skoro všechny desky, který v tý době byly jakoby bestsellery. Takže lidi začali jezdit do Jugoslávie a vozili si desky.“75 Letná se vryla do paměti jako nejslavnější a nejmasovější akce, přesto ještě více návštěvníků bylo v Motole, kde se z burzy podle Karla Krause stal spíše organizovaný bleší trh. „Na Letný bylo hodně lidí, ale daleko víc lidí chodilo do Motola. Tam se z toho jeden čas stal takovej divnej jarmark, tam začali lidi prodávat různý kšandy a igelitový tašky a hovadiny prostě a na tohleto to tam podle mě taky umřelo, protože se z toho stala obrovská masová akce a už to nebylo ono. Tam jednou frajeři přivezli dokonce i stánek s buřtama, jednou, ale vyhodili je ty lidi, protože tady nejsme na pouti a odchod.“76 Burzy po jistou dobu probíhaly i ve Vysočanech, na Uhelném trhu, na Strahově, nebo v parku u Grebovy vily a určitě se v průběhu let přesouvaly ještě do některých dalších lokalit. Pro pamětníky je už i celkem obtížné nějaká místa poznat, protože se burzy konaly v různých lesoparcích, které vypadaly téměř totožně. Na rozdíl od prostředí, které bylo charakteristické pro burzy na Letné či v ulicích Prahy. „Pak to bylo jeden čas ve Vysočanech, tam co je Gong, tam to bylo ale poměrně krátce, v nějaký takový polopřírodě a pak to bylo v Motole, tam to bylo hodně dlouho. Ve stráni v podstatě a tam to bylo poměrně stranou, proto jim to asi tolik nevadilo.“77 Většina sběratelů se rozpomene na burzy, které trvaly poměrně dlouho, avšak nebylo výjimkou, že někde burza proběhla jenom pětkrát. Není snadné určit pořadí burz. Jiří Lebeda, jako jeden z organizátorů si vzpomíná i na další místa, kde tyto akce pořádali. „Španělská ulice to byl asi rok 72-73, pak byly Kotce, Uhelný trh, Kampa, Nebozízek, Letná, tam bylo takový ustálení. V Břevnově, tam byla třeba jenom pětkrát. Ta trvala nejdýl, pak se to rozběhlo do Motola do Krčského lesa. Pak si vzpomínám na Libuš, pak byla v Hlubočepích, kde jsem viděl první cédéčko ve svém životě, to byl rok 1985.“ Koncem osmdesátých let černé burzy pokračovaly ještě v Havelské ulici, kam chodil i Roman Votipka. „V roce 1988 jsem začal chodit na burzy, které se konaly většinou v neděli dopoledne, někdy také v sobotu. Neoficiální burzy probíhaly v Havelské ulici, kde je i v současnosti Havelský trh 75

Rozhovor s Josefem Vlčkem, soukromý archiv autorky. Rozhovor s Karlem Krausem, soukromý archiv autorky. 77 Rozhovor s Otakarem Svobodou, soukromý archiv autorky. 76

31

a během víkendových dopolední se zde prodávalo neoficiálně různé zboží včetně hudebních a literárních titulů, které nebylo možné sehnat v běžných obchodech. Zde se neplatilo vstupné a lidé procházeli mezi stánky, při příjezdu hlídky VB, někdo upozornil pískáním ostatní, zboží v mžiku zmizelo v taškách a pod bundami a lidé se rozešli do okolních ulic. Jakmile se vzduch vyčistil, vrátili se na svá místa a burza pokračovala.“78

Praha od pradávna sehrává hlavní úlohu v oblasti kultury a stejně tak tomu bylo i s hudebními burzami. Lidé, s nimiž jsem se setkala a uskutečnila rozhovor, sami pochází z Prahy, takže kvůli burzám nemuseli dojíždět příliš daleko. O podstatě a důležitosti hudebních burz svědčí i fakt, že na ně jezdili lidé z celého Československa. Ve filmu Petra Nikolaeva, Praha kaput regni je veden rozhovor právě s jedním účastníkem burzy na Letné, který pocházel z Pardubic, tudíž byl nucen vstávat ve čtyři hodiny ráno, aby se na burzu vůbec dostal. Jak sám tvrdí, nebyl ale jediným, kdo na burzu dojížděl.79 Hudební burzy však nelze vztahovat pouze na Prahu“ „Jeden čas to bylo i za Prahou, bylo to v nějakým městě, jehož jméno si nepamatuju.“80 Je možné, že oním městem, na jehož název si Robert Votipka nevzpomíná, byl Holoubkov, kde tamější burzy navštívil Karel Kraus. Zajímavé je, že burza probíhala současně s pražskou. Někdy města mimo Prahu sloužila i jako alternativa k pražským burzám, což se mohlo stát především po nějakém větším zásahu bezpečnostních složek. „Jeden čas byla burza i v Holoubkově, to je takový městečko cestou na Plzeň. To bylo pararelně s burzou, co byla tady. Párkrát jsme tam byli, pak jsme byli v Plzni, Peklo se jmenuje nějaký kulturák, je to kousek od centra. A jeden čas, to byla teda úžasná burza, to bylo nádherný, tak to bylo v Řevnicích v tom lesním divadle. Nevím, jestli to probíhalo pararelně s burzou v Praze nebo to byla náhrada. Třeba když to tady rozehnali a čtvrt roku nic nebylo, tak se jezdilo tam, to si nejsem jistej.“81 Mimo to se burzy konaly i v Ostravě na Černé louce, Brně a jiných československých městech, předpokládám, ač jsem se této problematice více nevěnovala, že asi neměly takový

78

Rozhovor s Robertem Votipkou, soukromý archiv autorky. Praha kaput regni, režie Petr Nikolaev. 1980. 80 Rozhovor s Otakarem Svobodou, soukromý archiv autorky. 81 Rozhovor s Karlem Krausem, soukromý archiv autorky. 79

32

charakter, masovost ani nabízený sortiment, jak tomu bylo v hlavním městě. Jeden z mých informátorů mi přibližuje situaci v menších městech následovně: „Tam existovaly takový subskupiny. Všechno záleželo na tom, kdo v tom městě bydlel. Existovala místa, kde byl nějaký místní fanatik, fanoušek muziky, který kolem sebe shromáždil okruh lidí. Takže tam vznikaly jakési kulturní buňky. Bylo to velmi nepravidelný. Příbram byla taková. Ostrov nad Ohří. Tam nějaký Karel Srp, to byl jmenovec Karla Srpa, ten to organizoval. Nebo takováhle parta byla v Pardubicích. To byly místa, kam my jsme jezdili dělat ty pořady, tyhle diskotéky. No třeba úplně mrtvý byl Jih Čech, tam nebylo nic. Hodně toho bylo na Moravě. Tam to všude spíš fungovalo na téhle bázi lidí, známejch atd.“82 Jistou dobu burzy přestaly fungovat. Zlomový okamžik ve vývoji černých burz v Praze nastal v roce 1987, kdy se začaly konat pod hlavičkou Svazu socialistické mládeže, a tím získaly oficiální status. Považuji to za konec černých burz jakožto ilegálních akcí. Vinyly už navíc netvořily hlavní část sortimentu. Změna konání burz na mě působí poněkud kontrastně. Stát bojoval proti hudebním burzám, podnikal proti nim různé represivní akce a najednou nastal předěl, že se burzy staly oficiální akcí. Každopádně velkou roli sehrála mládež, která se začala vymykat normám, a stát neviděl jiné východisko, než jim trochu ustoupit. Režim se nejenom tímto gestem snažil vyjít mládeži vstříc a podbízet se jim v celonárodním měřítku. Obecněji to ukazuje na uvolnění poměrů a povolení ventilů mládeži. „Tam byla potom taková pauza, ta burza byla zhaslá, a pak se zaktivovalo až u toho Slováče. Na Slovanským domě, na Smíchově v kulturáku to byla burza na úplně všechno, tam jste si koupila i vojenskej kabát americkej, známky, knížky, čajovej servis, to byl prostě blešák. V týhle době už se to ubíralo jiným směrem, už se nahrávaly kazety a už se tam hodně prodávaly tyhlety nahrávaný kazety, to už bylo jinde. Ty vinyly to se nedalo kopírovat, tenkrát se nikde neprodávali žádný kopie, tam se prodávaly originál elpíčka, ať byly vydaný v Jugoslávii nebo v Indii.“ 83 Zásluhy na zlegalizování burz nese jeden právník. Zdá se, že oboustrannou výhodou byly především zastřešené prostory.

82 83

Rozhovor s Josefem Vlčkem, soukromý archiv autorky. Rozhovor s Karlem Krausem, soukromý archiv autorky.

33

„Skončilo to tím, že jeden z těch lidí sehnal přes ňákou svazáckou organizaci povolení, že se to začalo smět pořádat, takže ty poslední roky, 87-89, to už si nepamatuju, to už běželo ve Slovanským domě.“84 „On tam byl právník SSM jeden čas a on je v tom zaháčkovanej, že to on dal nějakým způsobem do kupy, že to bylo pod střechou a co si budeme povídat, i ti policajti nás měli pod střechou.“85 Legalizace proběhla v druhé polovině osmdesátých let, což souviselo i se změnou SSM jako takového, který už byl benevolentnější i například v oblasti alternativní hudby a tzv. undergroundu. V roce 1986 se SSM podílel dokonce na rockovém festivalu Rockfest. Ten se konal v Paláci kultury a probíhal formou soutěže, v rámci níž poprvé oficiálně vystoupily i kapely alternativní scény, punku a nové vlny.86 „Východiskem pro uspořádání Rockfestu se stala dohoda mezi mládežnickou organizací a alternativní scénou. SSM zaručil, že alespoň části alternativní scény se podařilo vystoupit z „podzemí“. SSM se tak mnohdy proti své vůli stal ochráncem těchto hnutí a aktivit. V tehdejší situaci to přinášelo oboustranný prospěch, i když snahy SSM často narážely na odpor zatvrzelých odpůrců reálněsocialistického režimu, kteří nadále zastávali názor, že jde o ztrátu vlastní identity alternativní scény. Tuto symbiózu však nebylo možné interpretovat ani jako pokus integrace do systému a jeho institucí, ani jako formu dozoru nad nimi. V každém případě šlo o jeden z nezastupitelných kroků k transformaci společenského systému. Jednání řídících struktur SSM bylo signálem počátku rozpadu dosavadního politického monolitu.“87

Po legalizaci hudebních burz, došlo i ke

změně prostoru, kde se mohly uskutečňovat. Burzám byly vyhraněny nové prostory, které měl k dispozici Svaz socialistické mládeže. Tyto burzy probíhaly například v dnešním Národním domě v Praze 5 na Smíchově nebo v centru města, v ulici Na Příkopě, ve Slovanském domě. Burzy ve Slovanském domě byly jiné už jen v tom, že se tam musel platit vstup a probíhala tam kontrola vystavovaného a nabízeného zboží. „Ono se to pak začalo trošičku měnit v 80. letech, když přišla perestrojka a komunistická strana přes svaz mládeže a hledala nějaký metody, komunikace s tou mládeží a jakýsi zvolnění

84

Rozhovor s Otakarem Svobodou, soukromý archiv autorky. Rozhovor s Karlem Krausem, soukromý archiv autorky. 86 VANĚK, Miroslav, Kytky v popelnici. Punk a nová vlna v Československu. in: VANĚK, Miroslav (ed.). Ostrůvky svobody. Kulturní a občanské aktivity mladé generace v 80. letech v Československu, Praha, 2002, s. 228-229. 87 VANĚK, Miroslav, Byl to jenom Rock´n´roll?, Praha, 2010, s. 483. 85

34

a zjemnění toho systému, moc jim to teda nešlo, musím říct. Ale v podstatě se pokusili dát těm burzám jakýsi oficiální nebo polooficiální charakter, takže začali organizovat burzy ve Slovanským domě. To už mělo tedy polooficiální status. Já jsem tam nechodil, ale myslím, že se zaplatilo nějakých 10 korun vstupnýho nebo něco takovýho, a pak si tam každý mohl prodávat nebo nabízet cokoliv. Takže z toho udělali takovej organizovanej blešák.“ Na oficiální burzy vzpomíná také Robert Votipka, který potvrzuje, že se skutečně platilo vstupné zhruba 10-20 Kčs. „Oficiální byla ”Burza diskofilů” ve Slovanském domě, tuším, že ji pořádal SSM, vstupné se platilo 10 nebo 20,- Kčs. Já jsem nejraději jezdil na Smíchov do tehdejšího Domu kultury kovoprůmyslu, kde se také konaly koncerty. Mám za to, že burza byla také pořádána SSM a vstupné obdobné jako ve Slovanském domě, tj. 10 nebo 20,- Kčs. Další velké burzy probíhaly v Holešovicích u Sportovní haly a následně na Letné přímo na stadionu Sparty, zde se prodávalo vše od alkoholu a cigaret přes oblečení až po nejrůznější veteš, vstupné bylo pravděpodobně 20,- Kč a myslím, že už to bylo po revoluci, takže přelom 1989/1990. Zde se také dala kupovat hudba hlavně nahrané a originální polské (neoficiálně licencované) kazety.“88.

4.3. Organizace Ráda bych se nyní věnovala organizaci burz. Většinou ani pravidelní účastníci nejsou schopní sdělit, jak burza probíhala. Všichni v podstatě věděli, že burza bude v neděli dopoledne, ale otázka organizace zůstává zahalena tajemstvím. Přesto musela existovat určitá skupina lidí, která onu organizaci měla na starost. „To je vždycky tak, že v každý takovýhle skupině lidí existuje nějaký jádro. A to jádro se mezi sebou vždycky dohodne, a pak už to jde. Já jsem teda v tom jádru nebyl, ale ono to fungovalo tak, že když to policajti rozehnali, tak to jádro, těch já nevím pět, šest lidí, který jako byli takový ty stálí návštěvníci burzy, se dohodli, že příště to bude tam a tam. No během tejdne se to mezi těma lidma tak ňák rozkřiklo a rozkřiklo se to další a další tejden. Takže dejme tomu, že do tří neděl potom, co policajti rozehnali tu burzu, tak do tří neděl skoro všichni byli na tom jiným místě.“89

88 89

Rozhovor s Robertem Votipkou, soukromý archiv autorky. Rozhovor s Josefem Vlčkem, soukromý archiv autorky.

35

Pokud tedy proběhnul na burze nějaký zátah a bylo zapotřebí změnit místo, lidé se o tom zpravidla dozvěděli záhy. „Ta burza, jakmile tam vpadli policajti, tak už příští týden nebyla. Ale rozšířilo se to vždycky tím, že si to prostě lidi řeknou mezi sebou, to je nejrychlejší a musím říct, že ne úplně nejbezpečnější, protože většinou se to kecá do telefonu. Jako ne všechny telefony byly samozřejmě odposlouchávaný. Byla jich odposlouchávána většina, ale ta pravděpodobnost, že se to někde provalí, ta byla, prostě byla. Nicméně policajti to vždycky nechali nějakou dobu tam běžet“90. Nejčastěji se fanoušci o burze dozvěděli od svých přátel. Sběratelé se navzájem mezi sebou znali, většinou pod přezdívkami. „Pokud se stalo, že nějaký můj kamarád nemohl na burzu a nevěděl, kde příště bude, tak to fungovalo tak, že mezi sebou jsme si desky půjčovali a během toho týdne, když jsme se viděli a měnili si desky, tak jsem řekl: „Hele příští burza bude tam.““91 Mezi mladými lidmi povědomí o burzách nebylo tedy žádným tajemstvím. Ač burzy probíhaly nelegálně, kanálů, jak se o tom člověk dozvěděl, bylo hodně. Jednak to byli kamarádi, škola a neopominutelný zdroj informací představovaly hospody. Většinou to bylo v rámci jednoho stolu a člověk zkrátka musel vědět, kam se posadit. Hospody samotné, jako zdroj informací jsou zajímavým fenoménem, který by si určitě zasloužil hlubší prozkoumání. Prostředí pražských hospod, alespoň částečně přibližuje Josef Vlček ve své knize Alternativní hudební scény, kde píše, že v rámci jednoho stolu se předávaly informace o „chystaných akcích“, což vlastně kromě koncertů byly i hudební burzy. „...ve velkoměstě existovalo velmi mnoho hospod, jež se stávaly komunikačními centry undergroundu a později i dalších proudů alternativní hudby. Při pohledu zpět se tato komunikační a informační centra dají rozdělit na dva okruhy. První okruh lze označit jako lokální. Člověk náležel k určité místní pospolitosti, složené ze spolužáků, sousedů nebo známých ze stejné čtvrti. Můžeme mluvit o žižkovských, vinohradských, nebo podolských partách a jmenovat hospody, v nichž se scházely. Druhým okruhem byly jakési centrální hospody ve středu města, kam se chodilo jednou, maximálně dvakrát týdně komunikovat s lidmi z jiných čtvrtí. Většinou šlo o malostranskou oblast. Ve všech hospodách platily tytéž

90 91

Tamtéž. Rozhovor s Karlem Krausem, soukromý archiv autorky.

36

komunikační principy. Hospoda byla místem, kde kolovaly informace o chystaných akcích a kde se potom tyto akce hodnotily. Ale pozor – pouze v rámci jednoho stolu. Každý stůl patřil uzavřené společnosti, která měla vyhrazené své pravidelné dny. Jednotlivé společnosti se často dobře znaly, ale mezi sebou komunikovaly jen příležitostně. Hlavním důvodem těchto uzavřených skupin a jejich tajemství byly obavy z prozrazení. Jednotlivé party si věřily, ale víc než za okraj ubrusu jejich důvěra nešla. Obava byla asi oprávněná – na začátku sedmdesátých let bylo společenství v hospodě U Glaubiců mnohem otevřenější, a když se tu a tam někdo vrátil z výslechu na policii, překvapeně sděloval ostatním, že StB věděla dopodrobna všechno, o čem se den předtím v hospodě mluvilo.“92 Samotná burza mohla rovněž fungovat jako zdroj k předávání informací, ale ne zrovna nejaktuálnějších. Vzhledem k tomu, že burzy probíhaly v neděli, tudíž na konci týdne a většina koncertů se pak odehrála až další víkend a to byla moc dlouhá doba na to, aby se vědělo, kde a kdy bude například nějaká kapela vystupovat. Většina těchto akcí se organizovala totiž až v průběhu týdne, to znamená za pochodu. Proto tedy ty hospody byly výhodnější, když se člověk potřeboval něco dozvědět. Jak říká Josef Vlček: „(…) tak ve středu jsem musel projít hospodu U Bonaparta, U Slunců atd., a tam se člověk dozvěděl, kde budou koncerty.“93 Ačkoliv povědomí o nějaké organizaci není moc známé, podařilo se mi udělat rozhovor s jedním ze členů neoficiálního jádra, které mělo organizaci na starost. Jednalo se o skupinku asi pěti, šesti lidí, kteří se scházeli a domlouvali, kde příště burza bude, pokud už to nešlo realizovat na původním místě. Samozřejmě většinou to bylo po nějakém zásahu. Nové místo se volilo strategicky, aby se lidé v případě policejního zátahu mohli, co nejlépe rozprchnout. K tomu, jak organizace burzy probíhala, se vyjadřuje Otakar Svoboda následovně: „Bylo nás asi 5-6 lidí. Byli jsme v kontaktu, byli jsme kamarádi a jezdili jsme spolu i na koncerty do Maďarska třeba, jeli jsme na Santanu, Iron Maden. A když nás začali už moc rozhánět a bylo to blbý, tak jsme se vždycky domluvili, kde to bude příště, pak jsme vymýšleli ty místa. Šlo se na obhlídku, aby se zjistilo, jak to tam vypadá vlastně. Pak se to nějak rozšířilo mezi ty lidi, protože fungovalo ústní podání. Každý měl ty kamarády, že jo. Ta organizovanost byla příležitostná, v momentě, kdy to bylo potřeba, jinak to bylo spontánní.

92

VLČEK, Josef. Alternativní hudební scény. in ALAN, Josef (ed.). Alternativní kultura. Příběh české společnosti 1945 – 1989. Praha, 2001. s. 211-212. 93 Rozhovor s Josefem Vlčkem, soukromý archiv autorky.

37

Každej věděl, že každou neděli, třeba v 8 hodin to bude tam, kde se pak začali ty lidi pomalu scházet. Pokud jste chtěla dobrý místo, musela jste tam bejt ráno brzy a bylo to tak do těch 12 do 1 a pak se ty lidi zase rozešli a šli domů. Tehdy tím člověk žil, prožíval to, naučil se tam vlastně nejvíc, tím, že s tím byl v kontaktu.“94 Dalším organizátorem byl Jiří Lebeda, který potvrzuje slova Otakara Svobody, že se nová místa pro burzu hledala podle následujících parametrů, aby se z místa burzy dalo snadno rozutéct, aby se na burzu mohli účastníci bez problémů dostat, bylo kam rozmístit desky, a navíc přiznává, že se mnohdy lokalita vybrala podle toho, aby to organizátoři měli blízko domů. Většinou už když se burza někde odehrávala, existoval záložní plán nebo nápady na nové prostory. „My jsme vždycky dostali nějaký tip, každý měl nějaký nápad, někdy se toho i lehce zneužívalo, aby to bylo, co nejblíže baráku, typická česká povaha. Vybíralo se to podle parametrů, aby tam byl prostor na úniky, aby to nebylo někde ve skále, kam by nás nahnali a tam by nás seřezali. Takže, aby tam byla ta možnost se rychle rozptýlit a aby se tam dalo někam dojet a aby tam byly prostory, kam by se ty desky daly položit.“95 Pokud se jádro mezi sebou nedohodlo, nastala i situace, kdy probíhaly dvě burzy zároveň. „Pamatuji, že tenkrát byly burzy třeba i dvě. Vím, že byla Palmovka a do toho byl Spořilov.“96 Co se týče policejních zátahů, Vojtěch Lindaur připodobňuje podobné akce jedné filmové scéně, kdy vlastně i na burzách fungovaly hlídky, které v případě, že se blížili policisté, dali znamení a lidé se dali na úprk. „Podobně, jako když si vybavuji scénu z populárního francouzského filmu Četník ze Saint Tropez, jak jsou tam ti nudisté, jak tam mají pozorovatele na stromech, v těch větvích, a vždycky se písklo, když se blížili poldové. Stejně to bylo zařízeno na těch burzách, byly tam vlastně stráže, vždycky se písklo, všichni to sbalili a pryč, hotovo. Ale někdy to také vybrali, to je pravda. A to oni se s tím nesrali, sebrali to a nazdar.“97

94

Rozhovor s Otakarem Svobodou, osobní archiv autorky. Rozhovor s Jiřím Lebedou, soukromý archiv autorky. 96 Rozhovor s Karlem Krausem, soukromý archiv autorky. 97 ÚSD, COH, sbírka Rozhovory. Rozhovor s Vojtěchem Lindaurem, in VANĚK, Miroslav. Byl to jenom Rock´n´roll?. Praha, 2010, s. 182-183. 95

38

Otakar Svoboda tvrdí, že komunistická policie burzy pečlivě monitorovala a čas od času ji i rozehnala. Trošku tápe v zadání policie, kdyby chtěli, tak mohli burzu zničit. Přece jenom se konala na veřejném místě. Jak to popisuje, policejní zásahy probíhaly dost chaoticky. „Oni nás hlavně čas od času rozháněli. To jejich rozhánění bylo ve fázích. Napřed to rozhánění bylo takový lehký. Nás rozehnali. Protože, jakmile se objevili fízlové tak hned na stranách byly nějaký hlídky. Samozřejmě víte co, kdyby oni chtěli, tak to prostě zlikvidovali během 14 dnů. Ale oni to nechali bejt. Podle mě mezi nás infiltrovali ty svoje lidi(…) Mě potom na tý burze, někdo mě udal, že mi choděj ty desky, protože já jsem měl švagra v Německu a on mi občas něco poslal. Tak mě zavolali na policii do Michle a řekli, že mě za to mohli hnát k soudu. Mně bylo 25 a nabídli mi spolupráci s StB a já jsem si vzal čas na rozmyšlenou. Šel jsem to řešit domů se svojí tehdy už partnerkou, ženou a říkám neudělám to. Prostě to risknu, neudělám to. Nepodepsal jsem to. Šel jsem tam znova, řekl jsem ne a čekal jsem, co bude. A ono nebylo nic. A to je takový to, že si říkáte, kolikrát jako lidi říkali, že museli. Oni to zkoušeli a kdo z toho měl moc velkej strach, tak to podepsal a byla jste jejich. Pokud ne, nechali mě bejt. Pak jsem jel na ten Západ. A začal jsem jezdit i služebně ven a nikdy se to neobjevilo. Já jsem se teda nekoukal do těch seznamů, jestli tam o mě někdo něco vedl. Ale prostě ne, nic se nestalo, takže nevím no. Oni to podle mého názoru zkoušeli po všech různých stranách jak to tak jako využít, proto nás nechali. Kdyby nás nechtěli nechat, byli jsme pryč rychle. Proč by to nezavřeli? Prostě pro ně to bylo takový, já si myslím, že je to zas tak netrápilo, protože to nebyla vyloženě ňáká opozice atd. My jsme se pak scházeli doma s některými lidmi, abychom se vyhnuli tý burze.“98 To, že Otakar Svoboda odmítnul spolupráci s StB a nevyplynuly tím pro něj obtíže, neznamená, že by to platilo obecně pro všechny, které se StB snažila „polapit“. Byla bych opatrná v tvrzení, že lidé kolikrát říkali, že spolupráci s StB museli podepsat, přitom, kdyby tak neučinili, nic by jim nehrozilo. Jsou známé případy, kdy se mnozí po stejném kroku dostali na takzvanou černou listinu a do cesty se jim náhle postavila nejedna překážka. Toto tvrzení nelze paušalizovat, domnívám se, že je dost subjektivní. Každý se nacházel v jiné životní situaci a roli. Byli zde mladí angažovaní v protirežimních aktivitách, stejně tak jako mladí zakládající rodiny, kteří se do společenských aktivit příliš nezapojovali.

98

Rozhovor s Otakarem Svobodou, osobní archiv autorky.

39

Otakar Svoboda „seznamy“ míní jména agentů StB sepsané Petrem Cibulkou, kterého znal z prostředí burz. Nicméně, příliš o něj nestáli, protože byl dost zapálený pro politiku a jeho přítomnost tak narušovala klidný průběh akce. V jejich zájmu nebylo provokovat režim, ale shánět desky. Jednu situaci s ním popisuje následovně: „Jednou tam přišel Petr Cibulka, který později sepsal ty seznamy. On byl vždycky militantní. A začal tam agitovat proti rozmisťování raket SS20 v Rusku nebo u nás těch ruskejch raket. A my jsme ho odtamtud hnali. My jsme říkali: „Jdi pryč. My prostě nepotřebujeme ještě politický problémy. Tady nám stačí, že nás rozháněj už takhle.“99 Předchozí odstavec je názorným příkladem toho, že burzy byly zcela nepolitické akce. Samotní organizátoři nestáli navíc o politické problémy. Burzy naznačovaly trend, že se tu skutečně scházeli především milovníci hudby. Josef Vlček se domnívá, že burzy byly monitorovány hlavně kvůli určitým lidem, kteří mohli mít v úmyslu destabilizovat politický režim. Situaci na burze připodobňuje k dnešnímu drogovému trhu, který nějakou dobu policie monitoruje, aby se dostala k hlavním organizátorům těchto obchodů. „Oni to samozřejmě měli taky jako svojí databázi. Prostě věděli kdo s kým a jak. Oni tu takzvanou, oni tomu říkali volná mládež, jo taková ta neorganizovaná nebo ta která příliš nefungovala v rámci toho režimu. Oni ji vlastně hlídali, takže potřebovali taky znát vazby kdo s kým, kde a takhle. To je v podstatě stejný jako s drogovým trhem, že jo, to znamená, že malý ryby je nezajímají, je zajímají, jestli tam nejsou třeba nějaký vazby na nějaký výraznější politický cíle… Když už tam přišli, tak kontrolovali každého, ale v podstatě ty malý ryby je nezajímaly, maximálně udělali nějaký průser v práci nebo něco podobného, pokud v tý práci se tímhle někdo zabýval. Ale je zajímalo třeba, kdyby tam bylo nějaký provázání s Chartou nebo s něčím takovýmhle nebo s těma kapelami, co byly kolem undergroundu.“100 S dalším názorem se přidává i Karel Kraus, podle kterého zátahy probíhaly většinou v souvislosti s nějakou významnou událostí v kalendáře, například narozeniny Gustava Husáka. Domnívá se, že záleželo i na vedení policie, kdo zrovna měl jistou část Prahy na starost. Zdá se, že velikost a razantnost zásahu se odvíjela od charakteru jednotlivých náčelníku určitého okrsku.

99

Tamtéž. Rozhovor s Josefem Vlčkem, soukromý archiv autorky.

100

40

„Ale ono to bylo, že prostě během týdne, čtrnácti dnů policajti věděli, kde ta burza je, tam prostě musel někdo práskat a pochybuju, že byl jeden, těch lidí tam muselo být stoprocentně víc. Stačilo podívat se do kalendáře, když měl narozeniny Husák nebo Lenin nebo já nevím, osvobození Prahy a tyhle záležitosti, většinou byl vždycky zátah. Teď podle mýho názoru, já jsem se s těma policajtama neznal a neznám a ani nechci znát, ale záleželo, na jaký Praze to bylo a jaký tam byl náčelník, protože někdy ten zátah byl takovej, že přišli tři policajti a „odejděte, rozejděte se!““101

Rozdíl v chování jednotlivých návštěvníků burz při policejním zásahu, se odvíjel i od jejich věku. Karel Kraus vzpomíná, jak zareagoval ve svých čtrnácti letech, kdy se automaticky dal na úprk a po několika letech zjistil, že to není nutné. Občas zátahy nabyly dokonce až groteskního charakteru. Opět ale záleželo na přístupu strážníků, kteří v ten den byli ve službě. „Já jsem samozřejmě ve čtrnácti letech, když přijeli policajti, vzal nohy na ramena a utíkali jsme, ale pak jsem zjistil ve finále asi ve dvaceti, že je to úplně zbytečný. Já jakožto majitel třeba pěti vinylů, z kterých je každý titul jinej, je vůbec nezajímá. Problém jste asi měla v ten moment, když jste od jednoho titulu měla dvacet kusů a všechny zalepený jako originál, jako nový. Na to už by se dalo napasovat nějaký tehdejší paragraf Nedovolené podnikání nebo obohacování. Já vím, že mě jednou sebrali, opsali si, co jsem měl u sebe a seděl jsem čtyři hodiny na fízlárně, a pak mi to dali do ruky a: „Nashledanou.“ Někdy ten zátah proběhl relativně v pohodě, jindy přilítli a jako šílený to rozehnali. Jednou na Letný hodili dělobuch chlapovi, který tam byl s malým dítětem v kočárku, a hodili mu to metr od toho kočárku, to jsem zažil jednou. To byl blbec policajt, který hodil dýmovnici přes tři keře a ani nevěděl, kam to hází. Oni ty zátahy ve finále jinak byly sranda. Pamatuji si jednu komickou situaci, kdy proběhl zátah a my jsme vyběhli ve třech z nějakýho křoví a policajti v autě, tak jsme začali utíkat, jak idioti prostě a běžíme a oni za náma a po asi pěti stech metrech, kdy jsem byl úplně hotovej už, protože s těma deskama se blbě utíká a říkám si, proč nás ještě nechytili, že jo, tak jsme se otočili a oni jedou na dvojku za náma a smáli se nám. My zdrháme, jak šílenci a oni prostě cigáro a řídil, měl tam zařazenou jedničku, dvojku, dokud nám nedošly síly, pak to prostě otočili a jeli zpátky. Takže někdy to bylo opravdu komický, že se nic moc nedělo a oni asi dostali ze shora nějaký příkaz to prostě rozehnat, ale ani je to moc nebavilo.“102

101 102

Rozhovor s Karlem Krausem, soukromý archiv autorky. Rozhovor s Karlem Krausem, soukromý archiv autorky.

41

Karel Kraus dále s úsměvem vzpomíná, že mu strážníci někdy desky i zabavili. „Pokud toho policajta zajímal bigbít, tak jste měla smůlu“103.

Burzy samy o sobě režimu nevadily. Byly to nepolitické akce, vědělo se, kde se konají, StB je tak měla pod dohledem. Problém viděli spíše v tom, že se burzou dalo zamaskovat spousta věcí, tím pádem policie byla bezradná. „Štvala je jedna věc, že kolikrát, když mě vyslýchali, tak se všechno dalo hodit na tu burzu krásně. Ta byla šikovná. „Kde jste to koupil?“ „Na burze.“ „Od koho?“ „Nevím, cena byla zajímavá, já jsem mu to dal, já jsem to od něj koupil.“ A spadlo to do žumpy a oni na to nemohli říct nic a to bylo vidět, že je štvalo, protože ono se pod to schovala spousta věcí.“104

4.4. Sortiment Na počátku burza fungovala na principu směny, kdy se jedna deska vyměnila za jinou. Později se rozšířil i prodej desek za peníze. Takže na burzu člověk mohl přijít jednak s účelem koupit si novou desku nebo vyměnit popřípadě prodat nějakou svoji, o kterou už neměl zájem. Zajímavé je, že se burza dala využít svým způsobem i jako půjčovna. Někteří lidé přišli na burzu, kde si koupili desku a doma z ní pak udělali kopie pro kamarády a příští týden se na burzu opět vrátili a desku mohli zase prodat s ne tak velkou ztrátou. Josef Vlček uvedl: „Ta burza fungovala dvěma způsoby. Ten první byl, že to byl vlastně obchod a druhá byla taková, že vlastně si to někdo koupil tu desku, dejme tomu za nějakých 320 korun, nahrál si ji během toho tejdne, nechal ji nahrát deseti svým kamarádům a příští víkend ji zase přinesl na burzu a prodal ji tam, třeba možná se ztrátou 10 korun nebo já nevím tak nějak podle toho, jaká byla poptávka po tý desce, a koupil si zase novou. Takže to vlastně byla i taková forma půjčovny. Někdy se mu podařilo ji neprodat. To byl problém u některých věcí, že člověk si koupil ňákou desku, na kterou byl hrozně zvědavej, a pak zjistil, že je v Čechách vlastně jedinej koho zajímá, takže ta deska byla neprodejná potom. Pak chodil chudák po burze a pokoušel se ji někomu prodat i se slevou a nikdo ji nechtěl. A to bylo blbý, protože tehdy průměrný kapesný osmnáctiletýho kluka bylo, já nevim, ňákejch 40-50 korun měsíčně, takže těch 300 korun tehdy to byly velký prachy.“

103 104

Tamtéž. Rozhovor s Jiřím Lebedou, soukromý archiv autorky.

42

Většina desek na burzu byla dovážena ze Spolkové republiky Německa, což bylo výhodné z geografického hlediska, nebylo to daleko, protože máme společné hranice a žilo tam mnoho emigrantů, kteří s lidmi v Československu udržovali kontakty. Dále značnou část tvořily desky vydané ve Velké Británii. Dovoz LP desek ze Spojených států byl složitější a především nákladnější, proto byl značně omezen. Nebylo výjimkou, že člověk na burze sehnal i desku z Jugoslávie, obecně však byly považovány za méně exkluzivní, než desky ze Západu. Přesto většině návštěvníků burz bylo jedno, odkud deska je. Jak vzpomíná Josef Vlček, důležité bylo, aby hlavně hrála.: „V podstatě ano. Pošta z USA šla šest neděl a více. Nikdo to ovšem neřešil, hlavní bylo, aby deska nebyla moc ohraná, což se moc zjistit nedalo. Takže bylo fuk, jestli to bylo SRN nebo USA.“105 Na burze člověk mohl sehnat jak zcela nové, zapečetěné desky nebo už použité. To se samozřejmě odráželo i na jejich ceně, která už i za hranou desku byla na tehdejší poměry dost vysoká. Cena závisela také na poptávce po dané desce. Pokud některá již použitá deska měla být určena k prodeji, kontrolovala se její opotřebovanost a kvalita a o její ceně se dalo i smlouvat, což neexistovalo v případě desky nové. Ve filmu Praha kaput regni106 se jeden z návštěvníků burzy na Letné vyjadřuje ke konkrétním cenám za desku. „Dají se tady sehnat výtečné skupiny, ale velmi draze. Jsou tu lidé, kteří prodávají desku od těch 250,- do 300,- a někdy i víc.“107 Jako průměrnou cenu 300 Kčs za zahraniční desku uvádějí i ostatní účastníci. Samotní prodejci pak tvrdili, že cena 300 Kčs je adekvátní vzhledem k aktuálnímu přepočtu kurzu německé marky, což byl pravděpodobně nesmysl, cena musela být vyšší, aby z toho prodejci měli i nějaký zisk. V rozmezí let 1970 – 1985 se průměrná mzda pohybovalo okolo 2464 Kčs, což znamená, že jedna deska tvořila asi osminu platu.108 Některé desky však byly ještě dražší, většinou to tedy byla nejnovější alba zahraničních hvězd, přesto fanoušci hudby neváhali za

105

Rozhovor s Josefem Vlčkem (II.), soukromý archiv autorky. Praha kaput regni, režie Petr Nikolaev, 1980. 107 Tamtéž. 108 Zdroj: ČSU (Průměrná hrubá měsíční mzda zaměstnanců v civilním sektoru národního hospodářství), 106

43

desku zaplatit i 500 Kčs. Pokud zájem o některou tuto desku opadnul, pak se snížila i její cena. Cena se také odvíjela v souvislosti s dobou a posloupností burz. Na burze na Václavském náměstí člověk za desku dal zhruba 200 Kčs, kdežto na začátku osmdesátých let už o 150 Kčs více. „Ta cena na tom Václaváku zpočátku byla zhruba 200 korun za desku. Pak teda v těch dalších fázích se to pohybovalo 250, 300 a na začátku osmdesátých let už se to pohybovalo od 350 a první kompakty byly za 500 aspoň tuším.“109 Koncem osmdesátých let, kdy byly burzy pořádány oficiálně, cena desek stoupla, avšak fanoušci mohli sehnat svou oblíbenou kapelu už na kazetách. „Na Smíchově v Domě kultury kovoprůmyslu probíhaly burzy, kde se prodávalo všechno možné a také LP desky, originální MC nebo nahrané kazety s tituly, které se zde nedaly normálně sehnat. Kazety se nahrávaly na domácích zařízeních z originálních desek nebo kazet a později z prvních CD. Zde se také daly koupit prázdné kazety, plakáty, trička, nášivky a další předměty související s rockovou muzikou. Prázdná kazeta stála kolem 100,- Kčs, nahraná s popiskem na psacím stroji většinou 130 – 150,- Kčs. Některé vlastním dodnes. Dobře si vzpomínám, jak jsme snili o čerstvě vydané LP desce KING DIAMOND – Conspiracy (vyšla v srpnu 1989), ta byla ovšem mimo naše finanční možnosti za cenu 600,Kčs.“110 Někteří měli výhodu, že bydleli blízko místa, kde probíhala burza a mohli si na ní koupit desku, kterou si doma nahráli, stihli se vrátit a desku ještě navíc vyměnit za něco jiného. Z finančního hlediska to bylo velmi výhodné. „Já když jsem bydlel na tom Jánáčkovo nábřeží, tak já jsem přišel támhle k tanku na dvanáctku, jel jsem na burzu a tam jsem si v půl osmý koupil desku, mazal jsem s ní domů, nahrál jsem si jí na páskáč, sedl jsem do tramvaje a jel jsem tam zpátky a ještě jsem si to za něco vyměnil. Což vím i od lidí, kteří bydleli blízko, že to tak fungovalo. Ono se to vyplatilo, když jste za to dopoledne stihla koupit ty tituly dva.“111 Zjistila jsem, že sběratelé tehdy s deskami zacházeli velmi opatrně. Jednak to bylo dáno i cenou, kterou za desku musel fanoušek dát, pak i úsilím, které musel vynaložit, aby ji vůbec

109

Rozhovor s Josefem Vlčkem, soukromý archiv autorky. Rozhovor s Robertem Votipkou, soukromý archiv autorky. 111 Rozhovor s Karlem Krausem, soukromý archiv autorky. 110

44

získal. Dnes si každý může v obchodě koupit CD za 400 Kč, popřípadě si hudbu stáhnout z internetu, nicméně už nikdy nezažijeme pocit, který měli hudební fanouškové, když si v tašce odnášeli desku z burzy. Proč si desek z burz lidé vážili? Oproti dnešní době je patrný enormní rozdíl. Představa, že mému oblíbenému interpretovi vyjde nové album a já jsem schopná si ho opatřit do dvou dnů, to bylo v normalizovaném Československu něco naprosto nereálného. Desky se sice daly také sehnat v obchodě například v Supraphonu, ale vycházely s neuvěřitelným několikaletým zpožděním, takže kolikrát si člověk musel počkat i deset let, než si desku koupí. Jinou alternativu představovaly burzy, kde si fanoušek desku svého oblíbeného interpreta mohl opatřit. Ale burzy byly nelegální a ne všichni bydleli v Praze, tudíž dostat se na burzu nebylo pro každého úplně jednoduché. Koupit si desku nebyla navíc levná záležitost. Domnívám se, že právě komplikace sehnat desku, umocňovaly pocity radosti z ní. „S deskami drtivá většina lidí zacházela tehdy velice slušně, takže ty vinyly, přestože už je měl třeba pátý, šestý, desátý člověk, tak furt byly ve velice slušném stavu.“112 Mnoho návštěvníků hudebních burz bylo z řad studentů, kteří si rozhodně nemohli dovolit každou neděli investovat do nové desky, tak museli vymýšlet i různé alternativy, jak album vysněného interpreta získat. Často to praktikovali tak, že si nakoupili několik desek, které si doma poslechli a potom je na burze zase vyměnili za jiné a tímhle koloběhem se vlastně dostali k poslechu mnoha různých LP desek. Jinou možností a také i méně finančně náročnější bylo kopírování záznamů z gramofonových desek na kotoučových, později i kazetových magnetofonech. Nebyla to otázka pouze burz, ale v té době se využil jakýkoliv zdroj, jak získat muziku, například můj otec vzpomíná, že měl zdroj i na vojně.: „Já jsem měl na vojně kamaráda, mladýho lampasáka, Julu Babarica, to byl maďarskej Slovák, kterýho hodně zajímala muzika a ten mi přes svýho známýho v Polsku nahrával na kotoučový magnetofon v té době známé zahraniční kapely. Chtěl asi 100 korun za jeden kotouč. Do dneška mám minimálně padesát kotoučů, včetně seznamů kapel. Z toho jsem si vybíral hity a po vesnicích dělal diskotéky. Kvalita nevalná, ale bylo to dobrý. Občas nám to přerušili policajti a my jsme to pak vysvětlovali na obecních úřadech.“113

112 113

Karel Knechtl v pořadu Bigbít. Rozhovor s Václavem Pěkným, soukromý archiv autorky.

45

Otec mi posléze přibližuje, co se odehrávalo, když je policisté s sebou odvedli na obecní úřad. „Průběh jednání na obecním úřadě probíhal asi následovně. Pozvali si nás na pátek na 4 hodiny a řekli nám, že jsou otrávení, že kvůli nám musí v pátek odpoledne sedět v komisi, když my si někde zahrajeme na magič. Pak nám položili pár otázek např. „Máte kolo?“ Odpověděl jsem, že ne. „Máté záhrádku?“, odpověděl jsem, že zase ne a předseda komise řekl zapisovatelce: „Zapište: Nemajetní. Tak kluci pro tentokrát to spravíme domluvou a bude-li se to ještě opakovat, budeme nuceni vás přísněji potrestat.“ Byli to většinou obyčejní lidi a bylo vidět, že by radši seděli někde na pivu a neotravovali se s námi. Horší to bylo, když si nás pozvali k výslechu na policejní stanici do Karlových Varů, říkali jsme tomu Gestapo. Tam přišli dva typický jeden hodnej a druhej zlej, ten dělal bububu, pořád nám nadával a dával příklady, že za to můžeme jít sedět a ten hodnej zase říkal, proč si neuděláme přehrávky, například jako Tomáš Stabinov, tehdy tady po okolí známej DJ a ještě z nás doloval, co tam hrajeme za repertoár, tak jsem říkal Bonnie M., ABBA a tehdy známý věci, samozřejmě to nebyla pravda, to by nás nebavilo a s těma přehrávkami by nás měli pod kontrolou. Museli bysme dávat seznamy naší produkce a to jsme nechtěli. Takže jsme střídali různě místa a měnili jsme fiktivně i lidi za magičema.“114 Generace, která už neměla možnost zažít na vlastní kůži atmosféru nelegálních burz, přesto projevovala zájem o muziku, sháněla alba oblíbených interpretů podobně jako jejich předchůdci. Robert Votipka popisuje, jak se k hudbě dostal: „Já jsem se dostal k první muzice přes kamarády, někteří měli nahrávky od svých kamarádů nebo od rodičů či příbuzných, kteří měli nějaký zdroj v zahraničí. Někteří měli gramofony a někteří kazetové radiomagnetofony, později také kombinace gramofonů s kazetovým magnetofonem nebo hi-fi věže a dvojité radiomagnetofony, tzv. dvojčata, která sloužila právě ke kopírování audiokazet. V letech 1987 a 1988 vyšlo několik licenčních rockových titulů a také první česko-slovenské vlaštovky primárně na gramofonových LP nebo SP, někdy také na kazetách. Mám na mysli tvrdší rockové nahrávky, které zajímaly mě.“115

Podstatným faktorem toho, proč lidé chodili shánět desky na burzy, byla samotná hudba. Hudba doslova hýbala světem. Jednak v sedmdesátých letech vznikaly různé hudební proudy

114 115

Tamtéž. Rozhovor s Robertem Votipkou, soukromý archiv autorky.

46

a byla to doba, kdy se na výsluní prodrali i takoví muzikanti, kteří už tehdy byli legendami. Otakar Svoboda tvrdí, že tehdy hudbu vnímali jinak.: „Dneska už tu muziku lidi vnímají hrozně spotřebně, nemáte tu ikonu. Pro nás to tehdy byly ikonický věci. Vlastně v tý době vznikaly ty proudy, vznikly The Dors, Janis Joplin, a teď byl Santana, kterej přišel s ňákou latinou prostě, do toho vešel Miles Davis a s úplně převratem jazzu, jazzrocku vlastně, do toho máte Zeppeliny[Led Zeppelin, pozn. B.P.], který hejbali s těma kontrastama toho akustickýho chvilkovýho hraní a pak k tomu přijde nářez toho Planta [Robert Plant, zpěvák kapely Led Zeppelin, pozn. B.P.] a v tý době to vznikalo všechno. V tý době ty věci začínaly. Dylan, když Dylan začal hrát s rockovou kapelou, tak se mohli folkáči zbláznit, prostě, ty na něj házeli rajčata tehdy… A vlastně tyhle věci v tý době byly první, dneska už se to samozřejmě jenom mele. To nejde ale jinak, protože ta hudba má svoje nějaký hranice a to už nejde dál.“116 Otázka je, jestli se vůbec hudba dá vnímat jinak. Tvrzení, že hudba má své hranice je poněkud silné a dovolila bych si oponovat. To se říkalo i po éře hudby W. A. Mozarta nebo L. V. Beethovena, totiž, že hudba dosáhla svého vrcholu a už se nemůže rozvíjet dál. Přesto se hudba neustále posouvá a plyne s dobou a módními trendy. I když mám sama ráda kapely, o nichž se pan Svoboda zmiňoval, netvrdila bych, že už dneska hudební průmysl nepřinesl nic nového, co by mě nezaujalo. Každý milovník muziky si v rozmanitém spektru hudebních proudů jistě najde vlastní „šálek kávy“. Jsem přesvědčena, že za deset, dvacet let se hudba posune zase o kousek nebo třeba i o pořádný kus dál. Jiří Lebeda je také velký milovník hudby, která se zrodila v sedmdesátých letech. Je přesvědčen, že kapely tehdejší doby se od sebe více lišily, než, jak je tomu v současném hudebním průmyslu. Rockový fanoušek při poslechu prvních pár minut songu rozpoznal, o jakou skupinu se jedná. Bylo to především díky vynikajícím frontmanům, kteří dokázali svým vystupováním pobláznit celé publikum. „Sedmdesátý léta jsou pro mě klasika rockový hudby, tam pro mě vznikly ty poklady, z kterých se dneska dělají remaky a prostě se to dál odvíjí, ten základ tam je. Ono se teda všechno musí naposlouchat. Věc, která se líbí na poprvé, to není ono. Pod kůži se to musí dostat. Každá kapela byla hlavně originál. Každá kapela měla svýho frontmana a podle toho jste to poznal. Dneska frontmani zmizeli, všichni zpívají jako Janek Ledecký, maj jeden hlas a prostě je to anonym a nepoznám to. Vzniká pořád něco, ale pro mě to hlavní ložisko bylo v sedmdesátých 116

Rozhovor s Otakarem Svobodou, soukromý archiv autorky.

47

letech. Tahle doba už je na to blbá, ubírá lidem fantazii. Bad Company zněly jinak než Led Zeppelin, než Genesis, prostě každá kapela byla velmi lehce rozpoznatelná, samozřejmě pokud od první do pátý desky brutálně nezměnila styl, nevyměnila zpěváka, nezbláznila se.“117 Zajímalo mě, jestli i tehdy fungovala poptávka po aktuálních novinkách ze světa hudby. Myslím to ve smyslu, že zrovna byl populární jistý interpret nebo kapela a rázem se zvýšil i zájem o jejich desky nebo jestli se na burzách objevovali spíše aktuálními hudebními trendy neovlivnění sběratelé, kteří měli své vlastní idoly a podle toho si desky vybírali? Josef Vlček vzpomíná, že se tam pohybovaly obě skupiny, ale nejžádanější byly alba „mainstreamových“, známých rockových a popových skupin, především pak ty nejnovější.: „Obojí. Velký zájem byl o všechny novinky, ty byly za 300. Pokud byl někdo sběratel nějaké kapely nebo stylu, tak tam našel i starší věci. Zájem byl ale hlavně o to první, tj. o novinky – přes týden si je nahrát a příští neděli zase prodat dál. Mě zajímaly Prog- rock – Yes, Genesis, Pink Floyd. Kapely s dechovými sekcemi (Chicago, Toner of Power). Santana apod.“118 V Československu přesto některé hudební styly a vůbec zahraniční kapely získaly enormní přízeň fanoušků, až se kolem nich utvořily skupinky věrných příznivců.: „Já vím, třeba, že tady v Praze byla obrovská parta „velvetistů“, lidí, kteří prostě přísahali na Velvet Underground. To byli takoví spíš směrem do toho undergroundu, spíš tam někam k DG 307 a Plastikům. Zapřisáhlí „Velvetisté“ (…) A samozřejmě tady byla obrovská skupina lidí, kteří od začátku strašně žrali Black Sabbath. To já jsem znal takové ty party těch „Black Sabbathistů“ a „Deep Purplistů“, tak toho bylo hrozně moc. Já si myslím, že to bylo asi nejširší (…)Vím, že tady byli třeba lidi, kteří milovali takovou tu pop rockovou muziku a ti nebyli jenom v Praze, to byla taková skupina lidí, kteří se našli všude. Na každém menším městě byli takoví ti, kteří milovali Kansas a Styx a tyto zpátečnické kapely, které vycházely v té totalitě.“119 „To nemluvím o „Zappovcích“, kteří byli nejroztomilejší, protože jich bylo nejmíň. Ten Zappa byl také nejzvláštnější. Takže oni třeba když zjistili, že na Smíchově je Zapova ulice, po nějakém primátorovi, tak kolem toho udělali velký „Chimborazo“.“120121 117

Rozhovor s Jiřím Lebedou, soukromý archiv autorky. Rozhovor s Josefem Vlčkem (II), soukromý archiv autorky. 119 Josef Vlček v pořadu Bigbít. 120 Jiří Černý v pořadu Bigbít. 121 „Chimborazem“ má Jiří Černý pravděpodobně na mysli, že Zappovy fanoušci kolem toho udělali povyk. Chimborazo je vyhaslý čtvrtohorní stratovulkán, ležící na území Ekvádoru 118

48

Na burzách se sházeli hudbymilovní lidé, kteří buď měli rádi muziku, popřípadě se z nich stali fanoušci určitého hudebního žánru, ale objevovali se tam navíc i sběratelé, kteří v hudebním průmyslu sami působili. Pro ně se desky získané z burz mnohdy staly zdrojem inspirace v hudební činnosti, někdy dokonce i impulsem k tomu věnovat se aktivně muzice. Pole hudebních burz ovlivnilo i československou hudební scénu, především tu alternativní. „Já jsem se s punkem setkal v roce 1976, kdy jezdili Jirka Černý a Miloš Čuřík s poslechovými pořady a punk vozili jako takovou perličku. Pamatuji se, že Čuřík tenkrát v největším rozjezdu v nějakém svazáckém klubu vytáhl z takového plyšového obalu singl a řekl: „Tohle jsou Damned“. Já jsem si říkal: „Páni bozi, to je muzika!“ Snad hned druhý den jsem se rozjel do Prahy na burzu shánět punk. Postupně jsem na burze prodal všechny Rolling Stones, Purply, Sabbathy, Genesis a takový kapely, které byly ještě v kurzu. Koukali na mě jako na magora, že to prodávám. Prodal jsem všechno a koupil si jeden punkový výběr. A říkám si, z toho materiálu uděláme kapelu.“122 „Na jaře 78 jsem slyšel v rádiu píseň „5 minutes“ od Stranglers a hned jako by mnou projela elektřina. O existenci punku jsem věděl už v souvislosti s newyorskou scénou, počínaje Patti Smith a rokem 75. Na burze jsme si s Čokem tenkrát koupili desky Stranglers a Ramones. Když jsme si je pak pustili, rozbolela nás oba hlava. Pak jsem „objevil“ Sex Pistols a vzpomněl jsem si, jak mi Baláž ukazoval v devítce jejich fotku v Bravu – tehdy mi to ještě nic neříkalo. Najednou to ale bylo tady. Byla to úplná smršť.“123 Desky ačkoliv představovaly hlavní důvod chodit na burzy, nebyly jediným sortimentem, který se tam dal sehnat. Samozřejmě to byly hudební burzy, takže i ostatní zboží mělo, co dočinění s muzikou. Kromě zahraničních vinylových desek se na burze začaly postupně nabízet i magnetofonové pásky, později audiokazety (také prázdné) a kompaktní disky. V osmdesátých letech se na burzách začaly objevovat i nosiče s československou hudbou, buďto vydanou oficiálně nebo i neoficiálně, to se týkalo především představitelů alternativní hudební scény. Nedílnou součást sortimentu zabíraly i zahraniční hudební časopisy. Především to byl britský New Musical Express a Melody Maker, pak například i západoněmecké Bravo. Časopisy představovaly hlavně důležitý zdroj informací ohledně žhavých novinek ve světě hudby. V menším množství se tam pak daly sehnat i plakáty rockových skupin, různé odznáčky a suvenýry pro hudební fajnšmekry 122

ÚSD, Centrum orální historie, sbírka Rozhovory. Rozhovor s Petrem Růžičkou vedl Miroslav Vaněk, 18. 5. 2001. 123 SVITIVY, Eduard. Punk not dead. Praha, 1991. „Jak to bylo se Zikkuratem“ – rozhovor s kytaristou Zikkuratu Jiřím Křivkou, str. 184.

49

„Dominující složkou burz byly desky (tedy LP), singly jen minimálně – v těch „oficiálních“ na konci osmdesátých let byla za nekřesťanskou cenu i CD. Z časopisů nejvíc Bravo (tehdy bylo dost jiné než v 90. letech a v současnosti) a vůbec obrázkové hudební časopisy (Německo, Anglie, Holandsko). Tu a tam se tam objevil new Musical Express nebo Melody Maker. Viděl jsem i tiskoviny z Jazzové sekce, ale to bylo spíš výjimečné. Jistěže se tam daly sehnat i určité tehdejší módní doplňky (rasta čepice, brýle „lennonky“ a pod), ovšem také jen výjimečně.“ 124 V souvislosti s dobou a nedostatkem na trhu, se burzy časem staly i útočištěm pro veksláky. Ti tam donesli i zboží, které bylo sice žádané, ovšem s hudbou nemělo nic společného. Veksláci nabízeli různou techniku, digitální hodinky a také oblečení, nejžádanější pak byly džínové kalhoty a bundy. Rozličnost sortimentu na burzách, v druhé polovině osmdesátých let, popisuje Miroslav Houdek ve své autobiografii.: „Najednou mě zezadu někdo popadne za rameno a zahučí: „Policie…“ Na druhém rameni jsem měl tašku se zbožím všeho druhu od triček, teplákovek, adidasek, džín, walkmanů, LP desek, kazet, kalkulaček, digitálek až po časopisy Bravo a v peněžence něco přes pět litrů v českejch a v kapse zvlášť ještě nějaký marky a několik set tuzexovejch bonů.“125 Jak veksláci narušili původní ideál burz, když bylo od počátku evidentní, že přicházejí s vidinou zisku, tedy kdy nejevili zájem o hudbu, ale burzy jim připadaly jako dobré místo pro vlastní obohacení? Původní ideál burzovních setkání spočíval na filosofii výměny desek. Sběratelé měli prostřednictvím burz vynikající možnost rozvíjet své hudební znalosti a utvořit si obrázek o celosvětovém hudebním vývoji a nemuseli být omezeni jen poslechem státem povolené muziky v Československu. Problém vidím v tom, že se vytratil původní účel burz, kdy se měl vytvořit „svobodný“ kousek země pro všechny milovníky hudby, kteří by se měli pravidelně scházet, vyměňovat desky a předávat si hudební novinky. Hudba samotná byla ideálem, motivující k vytvoření burz. Ryzí podstata burz se narušila v okamžiku, kdy do ní vstoupili lidé, kteří o muziku neměli zájem. Jedná se o jistou paralelu všech hudebních stylů a hudebních „revolucí“ na Západě, kdy byly nakonec zlikvidovány hudebním průmyslem, komercí a zdatnými obchodníky. „Podle některých západních hudebních publicistů i samotných muzikantů rock, coby nástroj revolty skončil v mezinárodním měřítku v rozmezí let 1969-1971, po éře hippies, poté, co zklamaly naděje roku1968, poté, co se nepodařilo zabránit válečným konfliktům… Všechny další revolty pak byly podle mnohých již 124 125

Rozhovor s Josefem Vlčkem (II.), soukromý archiv autorky. HOUDEK, Miroslav, Zločin v Čechách. Osobní zpověď proslulého gangstera, Řitka, 2008, s. 13.

50

v samotném zárodku „koupeny“ a zlikvidovány, pokud dokonce nebyly hudebními producenty a manažery rockových kapel uměle vytvářeny.“126 V tomto ohledu byla situace v Československu naprosto odlišná, hudba se šířila bez znalosti marketingu, bez agentů, bez manažerů, neomezovaná ve svém projevu ani požadavky reklamy. Dalo by se polemizovat o situaci na burze, která postupem času podléhala tlaku komerci ve smyslu všudypřítomných veksláků. Kromě veksláků se na burze pohybovala ještě jiná skupina takzvaných „měničů“, kterým se dala do ruky deska, s tím, že ji dotyčný chtěl vyměnit. Měnič desku vyměnil za jinou, další týden zase za další až se tímhle procesem dopracoval k desce, o kterou už původní majitel měl zájem. „Tam byli i měniči, kteří ze Spejbla a Hurvínka za rok udělali Zeppeliny.“127

4.5. Hudební burzy v novém obalu Než jsem začala psát svou bakalářskou práci, věděla jsem, že probíhaly černé burzy desek, především jsem znala burzu na Letné a pozdější v Motole a Krčském lese. Předpokládala jsem, že to byla záležitost sedmdesátých a osmdesátých let. Poté, když jsem se dozvěděla, že se burza stala legální a byla pořádána pod záštitou Socialistického svazu mládeže ve Slovanském domě, nabyla jsem dojmu, že tím se období hudebních burz definitivně uzavřelo. V tomto přesvědčení jsem zůstávala i v průběhu výzkumu, kdy jsem prováděla interview s několika pamětníky. Nicméně při posledním rozhovoru s Karlem Krausem a Jiřím Lebedou jsem zjistila, že žiju v mylném dojmu, burzy se nikdy nepřestaly pořádat, dokonce i dnes probíhají a to aktuálně v restauraci Therapy ve Školské ulici. Návštěvnost už sice není tak velká jako kdysi, ale ideál burz se nevytratil. „Burzy fungují pořád, ale už tam chodí čím dál tím míň lidí.“128 Ze Slovanského domu se burzy přesunuly do dalších sálů a prostorů v Praze, například to bylo v místech dnešního kina Kotva, chvíli burzy probíhaly i v hospodě U Zábranskejch, poměrně dlouhé trvání měla burza v Malostranské Besedě, odkud se v roce 2005 burza přemístila do Barácincký rychty, kde měla také poměrně dlouhou existenci. Karel Kraus už s menším nadšením vzpomíná na burzu v podniku Exitus, ale současné prostředí restaurace Therapy si 126

VANĚK, Miroslav, Byl to jenom Rock´n´roll?, Praha, 2010, s. 557-558. Rozhovor s Karlem Krausem, soukromý archiv autorky. 128 Rozhovor s Karlem Krausem, soukromý archiv autorky. 127

51

chválí. Výhoda oficiálních burz je především v prostředí, kde se uskutečňují, protože jsou v interiérech a desky i sběratelé nemusí vzdorovat výkyvům počasí, navíc si mohou dát kávu. Je zcela běžné, že se platil symbolický vstup, což návštěvníkům nijak nevadí. Zajisté tyto prostory jsou komfortnější, než postávat v zimě někde v lesích, přesto Podle mého názoru se ale vytratila tehdejší nepopsatelná atmosféra, kdy milovníci vinylů chodili na burzy plní očekávání a vzrušení, jakou desku se jim podaří ukořistit a jestli budou muset utíkat před policisty. „V tom Slováči to skončilo nahoře v tom velkým sále, po třeba dvou letech bych to tak tipoval. Chvilku to bylo dole ve Slovanským domě, tam je nějaký bar, nějaká hospoda, tam jsem si kupoval novinku Alice Cooper Hey stupid, to znamená 91. rok ta deska vyšla, to byla novinka tehdy. Pak to jeden čas bylo, jak je Bingo, Kotva, jestli tam ještě dneska Bingo je netuším, ale v Kotvě, kde bylo potom Bingo, myslím kino Kotva ne obchoďák. Pak vedle v pasáži je taky nějaký sál, tam taky byla chvilku, pak to bylo U Zábranskejch v hospodě, platilo se tam vstupný, pětka dvacka, což každej rád dal, protože nepršelo vám na ty desky, nebyly na větru, na sněhu a nikdo to nerozháněl, dala jste si tam v klidu kafe, prostě pohoda. A pak to šlo do Malostranský besedy, mám takový pocit. Tam to bylo hodně dlouho v tý Besedě, dýl než ve Slováči, podle mého názoru určitě. V roce 2004-2005 to mohlo v Besedě skončit a bylo to tam strašně dlouho aspoň pět let, možná i dýl. Z Malostranské Besedy se to stěhovalo tak 20052006 do Baráčincký rychty, což je taky na Malý Straně, tam byla taky relativně dlouho, tak dva, tři roky bych to viděl. A pak se to přestěhovalo do příšernýho podniku, který se jmenuje Exitus, což je divadlo Gong, Vysočany, což je možná výborný klub na nějaký piva a tak, ale je tam tma, jak v pytli a smrad, protože den předtím do tří hodin do rána se tam chlastalo a hráli tam nějaký kapely, takže tam přijdete a nehezký takový. A jeden člověk našel tu hospodu Therapy, v tý Školský, což je úžasný, je to sice malý, ale tomu počtu lidí, co tam choděj, to bohatě stačí, a tam je to teď.“129 Princip burzy se s výjimkou vstupu a zastřešených prostorů nezměnil. Objevují se tam stále stejné tváře, sběratelé se navzájem mezi sebou znají, akorát už jich není tolik jako kdysi. Symbolicky se i dnešní burzy konají v tentýž den, sice už ne každý týden, ale každou druhou neděli, vždy od 9 do 12 hodin dopoledne, kromě prázdnin.

129

Rozhovor s Karlem Krausem, soukromý archiv autorky.

52

„Fungovalo to tam úplně stejně jako v tom lese. Stejnej systém, akorát, že to bylo pod střechou a s kafem, jinak to samý, ti samí lidi, ti samí známí, to co tam chodili prodávat, to co tam chodili vyměňovat, kupovat. Ono zase o tom tolik lidí nevědělo, tam nechodila celá Praha. Dřív to bylo každý týden, každou neděli ráno, teď je to jednou za čtrnáct dní v tý Školský ulici. To už je takovej debatní kruh, kam chodí pořád ti samí lidi."130 Menší návštěvnost burzy ve Školské ulici zaručuje také dostatek místa, lidé se nemusí mezi sebou tlačit ani prodírat. Časy, kdy dychtiví milovníci rockové hudby postávali na burze už v šest, v sedm hodin ráno jsou opravdu minulostí. Neznamená to, že se dnes na burze nedají sehnat žádné kvalitní desky ani novinky, to se nezměnilo. „Dneska ta burza je od devíti. Tehdy už třeba v sedm hodin ráno tam byli první lidi. Chtěli mít dobrý místo nebo novinku, ty věci se sem tenkrát nějak vozili, pašovali. Ty lidi, co to sem vozili, měli buď někde nějaký známý celníky, strejčky nebo já nevím, mě to v podstatě ani nezajímalo, jak to dělali. Pro mě bylo důležitý, že když vyšli noví Led Zeppelini v 79., tak jsem je měl a to chtělo být na burze brzo, protože těch kusů těchto aktuálních novinek nebylo čtyřicet, ale třeba tři. To znamená, když jste přišla v deset hodin ráno, tak šance na takovýhle zajímavý titul byla téměř nulová, zatímco když jste tam byla od půl osmý od rána, tak ten člověk přišel, vytáhl to no a hup a byla naše. To tak funguje i dneska, to je to samý. Do tý Školský jezdí člověk, nějaký Rus, docela sympatickej člověk, který má bratra někde ve Spojených státech, který mu to posílá po kilech a desky, který tady stojí pěti kilo, tak on tam má za 150 korun. Jsou to třeba i věci, co se tady sehnat nedají, nebo už se sehnat nedají.“131

„Hele, nevíš, kde a kdy je příští burza?“ Tato památná věta zaznívala téměř v každé druhé hospodě, na koncertech nebo i na ulici. Určitě i dnes sem tam někde zazní, ale už není ani potřebná. S nástupem modernizace komunikačních prostředků a především internetu si sběratelé termín konání burzy mohou najít na webových stránkách.132 Po revoluci došlo k mnoha změnám, nejen, že burzy nabyly trošku odlišného charakteru, ale týkalo se to i distribuce hudby samotné. Nerada bych opominula poměrně důležitou úlohu, kterou sehrávaly první hudební bazary, půjčovny, prodejny a nově vzniknuvší vydavatelství. 130

Tamtéž. Rozhovor s Karlem Krausem, soukromý archiv autorky. 132 Termíny konání burz pro aktuální rok lze zjistit z následujících webových stránek: http://www.audiomarketprague.cz/?p=8 131

53

K tomuto tématu mi poskytl informace Robert Votipka. Za zmínku stojí vydavatelství Monitor a Popron. Rozšíření zařízení s CD přehrávači pak umožnilo hudebním příznivcům více a rychleji šířit hudbu, čehož následkem byl vznik prvních půjčoven. Mezi první patřila půjčovna Datart a Pancorn. Počátkem devadesátých let byl také hitem CD bazar „U Hrocha“, který vedl Jiří Kaiser. „To už se ale dostáváme k období zlatého boomu vydavatelství Monitor, Popron atd., kdy začaly vycházet česko-slovenské tituly na LP, MC a také na prvních CD. Mezi lidmi se objevilo více zařízení s CD přehrávači a začalo se ještě více nahrávat, vznikly první půjčovny CD, než je zákony stačily potlačit. Jedna z prvních byla půjčovna Datart v Domě kultury na Vyšehradě, dále Pancor v Žitné ulici (v roce 1990) a jako poslední, která překonala jako sdružení vlastníků i legislativní nařízení, půjčovna Music World v Kotvě, funguje dodnes v Dlážděné ulici. Zde se dala CD půjčovat za 20 – 30,- na den. Výběr byl skutečně obrovský. Za zmínku také stojí bazar Pancor, který převzal štafetu po půjčovně v Žitné a sídlil v Opletalově ulici, dále bazar U Hrocha, Bazar CD v Jindřišské ulici, až po bazary v Krakovské a Školské ulici, současné nejznámější a největší v Praze. Souběžně vznikla rozlehlá prodejna Popron v Jungmannově ulici a postupně další prodejny s hudebními nosiči a také první CD bazary. Mezi nejznámější patřila prodejna Gung-Ho v prostorách Rock Café na Národní třídě, kterou provozoval Petr Hanzlík moderátor stejnojmenného rozhlasového pořadu, věnovaného hard´n´heavy scéně. Zde se prodávala jak použitá CD, tak nové tituly zahraniční i domácí scény a další artefakty pro fanoušky rockové hudby. Další dobře zásobený bazar byla pobočka půjčovny Music World v Benediktské ulici, kde se nabízely některé tituly z půjčovny a také další nová i použitá CD.“133

4.6. Retrospektivní pohled na období hudebních burz Hudební burzy považuji za sociální fenomén, který ovlivnil nejednoho milovníka hudby. Přemítám o možnostech pro další badatele, kteří se rozhodnou zabývat touto tematikou. Jsem nesmírně vděčná, že se mi naskytla možnost mluvit s přímými účastníky burz. Je pravděpodobné, že příští generace už nebude mít příležitost zkoumat hudební burzy za pomocí výpovědí pamětníků, proto si myslím, že jsem se pustila do unikátního výzkumu, který by neměl zůstat opomenut. V hlavní části jsem se rozhodla zabývat spíše faktografickými údaji, o organizaci hudebních burz, lokalizaci a podobně. V posledním úseku

133

Rozhovor s Robertem Votipkou, soukromý archiv autorky.

54

bych alespoň částečně chtěla nastínit mírně nostalgické téma, jak dnes účastníci vzpomínají na období hudebních burz, jak burzy ovlivnily, popřípadě předznamenaly jejich životy. Z výpovědí jsem se poté pokusila analyzovat důvody, proč sběratelé chodili na burzy a dále proč vůbec burzy vznikly. Otakara Svobodu burzy v podstatě nasměrovaly na jeho profesní dráhu. „No a od tý doby, podívejte se, já tu muziku mám strašně rád. Od tý doby znám spoustu lidí, od tý doby jsem se nasměroval na můj život vlastně. Protože já sice nejsem hudebník, ale muzice jsem se věnoval celej život, vlastně i díky tomu jsem se dostal do televizního zpravodajství jako specializaci na muziku, protože já jsem to znal všechny ty věci, pamatuju si strašně moc věcí. Dal jsem to do souvislostí. Díky tomu jsem se dostal do klasický muziky, protože jsem věděl, že tam musí být něco dobrýho, aby ty Supraphony byly narvaný těma klasikama, ty stály 44 korun a díky tomu znám všechny tyhlety klasiky. A prostě ovlivnilo mě to hrozně, na celej život. Já dneska mám v Iphonu stažený nějaký cd, protože já si kupuju přes Amazon CD, nestahuju přes I-tunes, prostě chci to mít v ruce. Je pravda, že teda elpíčka ne. V roce 85, když začali na Václaváku prodávat v první prodejně českej přehrávač CD, tak jsem odnesl na tu burzu celou svoji diskotéku elpíčkovou, prodal jsem to a šlo to do CD.“134 Pro sběratele se burzy staly obrovskou vášní. V Československu neexistovalo moc zdrojů zábavy, proto burzy představovaly jisté pole úniku před všední šedou realitou. Otakar Svoboda se domnívá, že burzy vznikly i z důvodu, že mladí lidé neměli tolik možností věnovat se vlastním zálibám a proto měli více volného času, než dnešní mládež. Burzy dokázaly alespoň částečně vyplnit prázdnotu. „Byl jsem mladej, bylo to silný. Mínus dvacet stupňů a stojíte čtyři hodiny na mrazu ve sněhu, ty nohy necejtíte, ale koupíte si nějaký elpíčko. Byl to koníček a byl na to hlavně čas, dneska by to už nešlo. Za prvý nebylo moc zdrojů zábavy, takže víc se dalo najít něco, co vás chytlo. Byly to kultovní věci. Když přišel ňákej film, když přišel Bergman, tak prostě to chtěli všichni. Dneska prostě Bergman koho to zajímá. /smích/ Dneska tyhlety věci jsou semletý tou obrovskou nabídkou. Je to výhoda i nevýhoda. Vy máte všechno, na co si pomyslíte, ale trošku si toho nemusíte vážit, když to tak řeknu. Je to jinak. Ta doba byla tehdy šílená svým způsobem, ale zase my jsme měli hodně volnýho času, takže si člověk vymýšlel, co s ním, tak jsme prostě dělali takovýhle věci a za druhý byla doba, kdy se ta kultura v podstatě

134

Rozhovor s Otakarem Svobodou (II.), soukromý archiv autorky.

55

převracela. Dneska už to máte hrozně rychlý a spotřební. Mně to nevadí, jo ale je to jinde prostě.“135 Láska k hudbě se jeví jako jeden z nejpodstatnějších impulsů. Karel Kraus nevnímá rozdíl v době, jestli byla normalizace, jestli byla určitá deska zakázaná, na burzy chodil zkrátka z toho důvodu, že miloval a dodnes miluje hudbu. „Mně to nepřišlo, že poslouchám něco zakázanýho, kvůli tomu bych to neděla, mě ta muzika prostě baví, takže jen abych to dělal jenom proto, abych byl ve škole tenkrát ve třinácti zajímavej, tím, že si ponesu Deep Purple, který byli zakázaný, tak to ne. Mě to bavilo ta muzika, pro to jsem tam chodil. Já v podstatě ani dneska nevím, kde jsem na to bral peníze, nějaký kapesný, já jsem v tý době nechodil na pivo, prostě jsem si šetřil na tu muziku. Nikdy jsem se tím neživil, že bych někde prodával nějaký nahrávky, mě to prostě baví. I ten přístup těch lidí k tomu byl jinej. V 81. jste si koupila desku a vážila jste si toho. Nedej bože, že jste utekla těm policajtům, že jo. Dneska si to prostě koupíte v krámě, na benzinové pumpě, všude. Jednak je na to víc peněz, nabídka je obrovská, až bych řekl zbytečně veliká, ta nadprodukce je strašidelná, protože devadesát procent z toho jsou hovadiny.“136 Robert Votipka naopak rozdíl mezi generacemi nevnímá příliš silně. Domnívá se, že kupování nosičů je otázkou individuálního pohledu každého fanouška hudby. Samozřejmě dnes hudební průmysl nabízí více možností a v souvislosti s vyspělejšími technologiemi lidé investují do jiných druhů nosičů, než byly LP desky, přesto se nezměnil fakt, že, kdo má rád hudbu, je ochotný do ní investovat. „Můj názor na kupování nosičů je stále stejný, má-li někdo chuť a peníze do hudby investovat, kupuje si originální nosiče, ať už CD či vracející se LP. V současnosti vychází řada reedic, s bonusovými materiály a také hudební DVD. Možnosti pro sběratele a fanoušky jsou takřka neomezené i díky internetu. Mladší generace již preferuje spíše elektronickou podobu a nakupuje ji buď oficiálně, nebo stahuje neoficiálně, ale zase podpoří interprety třeba nákupem oblečení nebo jiného zboží přímo na koncertech. Nemá ani potřebu tuto hudbu tzv. vlastnit, kapely nebo vydavatelství ji streamují na svých webových stránkách zdarma.“137 Vášniví sběratelé investovali do hudebních nosičů, jak za časů normalizace, tak i dnes. Pro spoustu z nich, mimo jiné i Karla Krause, bylo důležité mít desku s originálním obalem. Karel

135

Rozhovor s Otakarem Svobodou (II.), soukromý archiv autorky. Rozhovor s Karlem Krausem, soukromý archiv autorky. 137 Rozhovor s Robertem Votipkou, soukromý archiv autorky. 136

56

Kraus ovšem oceňuje výdobytky moderní doby, především možnosti internetu, jehož prostřednictvím neustále objevuje nové kapely. „Děláte to kvůli tomu, že máte tu muziku rád, chcete to mít s tím obalem. Internet, úžasná věc, objevil jsem tam spoustu kapel, ke kterým bych se jinak nedostal, protože na tom youtube si něco najdete a ono vám tam vyjede podobný, tak si to pustíte a najednou zjistíte, že je to třeba ještě lepší, než, co jsem si původně pouštěl.“138 Internet je mocnou zbraní, umožňuje několika pouhými kliknutími dostat až k neuvěřitelnému množství informací, avšak může i „zabíjet“, tím, že někteří ztratili zájem o kupování desek a raději si hudbu stahují, protože je to zadarmo. Podle Jiřího Lebedy se sběratelství pomalu a jistě vytrácí. „Pak tu byli i lidi, kteří to furt dělají jako byznys, ono je to ani moc nezajímalo, oni nejsou sběratelé. Dneska taky už to sběratelství zmizelo, je to trošku filatelie a zbytek skončil na stahování, závisláci na stahování. Je to šílený, ale byli to lidi, do kterých bych to v životě neřekl, že skončí s harddiskem v hlavě. Ten ideál zmizel. Pár lidí, když dneska jedu a řeknu, že si koupím originál a za něj jsem ochotnej dát třeba litr, tak na mě koukaj jak na blázna.“139 Možnosti, které se dnes nabízí, jsou nesmírné, stačí se jen rozhodnout, kterou si vybrat. Zajímavý postřeh Roberta Votipky je, že se aktuální novinky ze světa hudby shánějí především na koncertech. V dnešní době se k nám interpreti dostanou bez jakýchkoliv omezení a jejich fanoušci mají příležitost slyšet je naživo, což bylo v normalizovaném Československu nemyslitelné, proto byli posluchači nuceni pouštět si nahrávky z hudebních nosičů. Nejlepší způsob, jak se k hudebním nosičům dostat bylo jít v neděli na burzu. „To se dá celkem pochopit, bez omezení, která jsme zažili my, je možné utrácet za cokoli včetně cestování atd. Možností je zkrátka mnohem víc a je na každém, co si vybere. Já sháním staré tituly třeba na Aukru a novinky kupuji hlavně na koncertech, kde odpadá distribuční přirážka, koupím i tituly obtížněji sehnatelné a mám pocit přímé podpory hudebníků. Možná hraje roli i to, že k nám jezdí hudebníci z celého světa, takže lidé mohou jít za hudbou přímo a nemusí ji poslouchat z hudebních konzerv, jako tomu bylo v době, kdy k nám jezdit ve většině případů nesměli.“140

138

Rozhovor s Karlem Krausem, soukromý archiv autorky. Rozhovor s Jiřím Lebedou, soukromý archiv autorky. 140 Rozhovor s Robertem Votipkou, soukromý archiv autorky. 139

57

Burzy nejenom, že pro mnohé představovaly značnou část života, ale otevřely dveře do nového světa. Otakar Svoboda vzpomíná, že se díky burzám dokonce naučil anglicky. „Co to pro mě znamenalo? Znamenalo to prostě kus života. Strávil jsem kus života na těch burzách. Mě to naučilo anglicky třeba. Já jsem se učil anglicky vlastně přes muziku. Protože za komunistů, když se člověk naučil anglicky, tak to neměl kde uplatnit, nemohla jste nikam jezdit. To, co mi teda nejvíc mrzí je, že bych strašně přivítal, kdybych bejval mohl žít na Západě, že jsem mohl hodně vyrůstat. Nemohli jsme nikam.“141 Na období černých burz vzpomíná nejeden sběratel s radostí, úsměvem a trochou nostalgie. I přes okolnosti a nesnáze života pod tlakem režimu, se všichni shodnou na jedinečnosti a síle těchto akcí. „Dneska na to vzpomínám v dobrým, jsem rád, že jsem to prodělal. Fungovala taková krásná věc, že k tomu člověk získal vztah a vztah získal proč? Protože 300 za desku, stály i víc, tak přitom, když někdo měl 2500 výplatu, tak to bylo něco!“142

141 142

Rozhovor s Otakarem Svobodou (II.), soukromý archiv autorky. Rozhovor s Jiřím Lebedou, soukromý archiv autorky.

58

5. Závěr Ve své bakalářské práci jsem se pokusila o historickou analýzu hudebních burz. Burzy představovaly jednu z podob černého trhu v Československu a sloužily jako platforma pro výměnu běžným způsobem téměř nedostupných zahraničních gramofonových desek a jiného zboží. V teoretické části jsem se pokusila přiblížit společenské podmínky nejprve ve svobodném světě, odkud se k nám vozily LP desky, s nimiž se obchodovalo a „šmelilo“ na burze a poté v normalizačním Československu, právě, v jehož podnebí vykrystalizovaly samotné burzy. Ve svém bádání jsem pozornost zaměřila především na postavení západní hudby v Československu a existujících alternativách, jak se k západní hudbě dostat. V bývalém režimu existovaly dvě cesty, k získání LP desek. Tento diskurs jsem se snažila logicky rozvrhnout na oficiální a neoficiální způsob. Legálně si člověk hudební nosiče mohl opatřit v oficiálních vydavatelstvích, kulturních střediscích popřípadě i v PZO Tuzexu. Nicméně titulů, které se daly sehnat, nebylo mnoho a šance koupit žhavou novinku nebyla příliš valná. Hlavní pole výzkumu představují hudební burzy, známé i jako černé burzy desek, jakožto jedna z nejvýraznějších podob neoficiální sféry. Při samotné rekonstrukci burz jsem se zaměřila především na jejich aktéry, jejich motivaci k účasti na těchto pravidelných akcí, vnímání proměn ve vývoji hudebních burz, vysokých cen nabízeného zboží, povědomí o organizační strategii, rozbor represivních zásahů a v neposlední řadě jejich zpětný pohled na období černých burz s odstupem času téměř třiceti let. Na hudebních burzách docházelo k porušování tehdy platných zákonů, proto byly trnem oku režimu, přesto represivní akce vůči nim namířené se vyznačovaly značnou nepravidelností a různou intenzitou. Z mého výzkumu vyplývá, že burzy ač byly nelegálními akcemi a státní orgány by je mohly definitivně ukončit, tak nadále přetrvávaly. Vysvětluji si to zejména tím, že burzy byly nepolitické akce, které byly pečlivě monitorovány. Navíc policejní orgány mezi účastníky infiltrovaly své lidi, tudíž věděly, co se na burze odehrává a měly je pod dozorem, nebylo ani příliš organizačně složité burzy monitorovat, protože se všichni účastníci burz pohybovali v jedné lokalitě. Zdá se, že největší problém nastal v okamžiku, kdy se většina občanů při nějakém výslechu odvolávala na burzu, tím se dala zakrýt spousta věcí a bezpečnostní složky byly bezradné. Různorodá intenzita zásahů na burzách se dá připisovat lidskému faktoru. Záleželo na tom, který velitel měl na starost bezpečnostní aparát v dané části Prahy. Někteří velitelé podnikali razantnější kroky vůči těmto akcím, jiní byli naopak benevolentnější. Samo o sobě to vypovídá o charakteru jednotlivých osob.

59

S represivními útoky na burzy, souviselo i jejich přemisťování, což měli na starost organizátoři, kteří se na základě určitých parametrů mezi sebou dohodli a vybrali jinou vhodnou lokalitu pro uspořádání burzy. Organizace se tedy uplatňovala především v momentě, kdy bylo zapotřebí burzu přesunout. Dalším cenným poznatkem plynoucím z mé analýzy je rozkrytí změny v charakteru hudebních burz v průběhu let a typologii jejich účastníků. Na burze se vyskytovalo několik druhů návštěvníků s odlišnými motivy pro participaci. Primárně burza sloužila pro hudební fanoušky, aby si kupovali a vyměňovali gramofonové desky. Postupem času se na akci začala pohybovat skupinka lidí, kteří o hudbu nejevili zcela ryzí zájem, ale spatřovali v ní místo, kde by mohli ekonomicky profitovat. Přesto, že druhá skupina účastníků patřila do jiného sociálního prostředí a narušovala původní ideál burz, tak si své místo na burze rovněž našla, protože prodejci nabízeli nové atraktivní zboží, které jinde nebylo k sehnání, a touha po něm u sběratelů byla tak silná, že zboží nakoupili. Charakter burz se proměnil nejen kvůli narušujícím prodejcům zboží všeho druhu, ale i jejich zlegalizováním v roce 1987, kdy akce začaly být pořádány Socialistickým svazem mládeže. Burzy dostaly jiný nádech, nejen, že byly pod střechou a že proti nim nebyly podnikány represivní akce, ale změnil se samotný pocit sběratelů, kteří si domů odnášeli LP desky. Na burzách bylo lákavé především to, že člověk nevěděl, jestli se mu podaří sehnat vysněnou desku a pokud ji získal, nevěděl, jestli mu ji cestou domů nezabaví strážník. Když všechny nesnáze překonal a do „gramce“ vložil desku, která zprvu zachrčela, ale pak za jiných okolností klidný obývák pohltil nářez Zeppelinů, Deep Purplů nebo jiných, to byl ten pravý pocit osvobození. LP deska představovala alespoň malý, ale nesmírně důležitý kousek svobody v jinak nesvobodné době a burza svobodu přinášela. Asi ne každý vnímá prostředí černých burz stejně, nebo alespoň podobně, někdo byl lhostejný k tomu, jestli hudba byla zakázaná nebo ne, motivací byla samotná láska k ní. Tito vášniví sběratelé chodili na burzy v sedmdesátých letech a nepřestali je navštěvovat ani dnes. Pravda, už jich není tolik, jako jich bylo kdysi v Motole nebo na Letné, ale schází se pravidelně ve Školské ulici, kde kromě nich nenajdeme žádné parazitující veksláky ani hlídkující policisty a hudbu skutečně milují. Zdá se, že asi po pětatřiceti letech se burzám znovu navrátil jejich opravdový ideál.

60

6. Zdroje Audiovizuální prameny: Bigbít, dokumentární cyklus České televize, díl č.17 – Hospody, burzy, tancovačky (cyklus natočen v letech 1995-2000). Praha kaput regni (filmový dokument), režie Petr Nikolaev, 1980. Retro, pořad České televize, díl Tuzex a díl Podpultové zboží (původně vysíláno 3.5 2009) Časopisy a články: KRÝZL, Kryštof (smyšlené jméno) „Nová“ vlna se starým obsahem. . Původně publikováno v časopisu Tribuna, č. 12/1983. SOKOL, Jan, Listy, archiv, č. 2, 2003.

Literatura: Akademický slovník cizích slov, Academia, Praha, 2001. ALAN, Josef, Alternativní kultura jako sociologické téma. in: ALAN, Josef (ed.), Alternativní kultura. Příběh české společnosti 1945 – 1989, Praha 2001. DIESTLER, Radek, Cizí desky v zemích českých aneb ochutnávka na samém kraji útesu : Virtuální katalog k výstavě Muzea a archivu populární hudby. 2008. Dostupný z WWW: . HENDL, Jan, Kvalitativní výzkum. Základní metody a aplikace. Praha 2005. LINDAUR, Vojtěch, KONRÁD, Bigbít, Praha 2001. RATAJ, Jan, HOUDA, Přemysl: Československo v proměnách komunistického režimu, Praha, 2010. SILVERMAN, David, Ako robiť kvalitatívny výskum. Bratislava 2005. SCHWUBOVÁ Martina, bakalářská práce: Punková subkultura v Písku. Průzkum české společnosti v období tzv. normalizace - 80. let 20. století. Biografická vyprávění příslušníků mládeže zaměřených na punkovou scénu, Praha, 2010. TUČEK, Milan a kol., Dynamika české společnosti a osudy lidí na přelomu tisíciletí. Praha 2003. VANĚK, Miroslav, Byl to jenom Rock´n´roll?, Hudební alternativa v komunistickém Československu 1956-1989, Praha 2010.

61

VANĚK, Miroslav, HOUDA, Přemysl, MÜCKE, Pavel, Deset let na cestě, orální historie na Sovinci, Praha, 2011. VANĚK, Miroslav, Kytky v popelnici. Punk a nová vlna v Československu. in: VANĚK, Miroslav (ed.). Ostrůvky svobody. Kulturní a občanské aktivity mladé generace v 80. letech v Československu, Praha, 2002. VANĚK, Miroslav a kol., Orální historie. Metodické a “technické” postupy, Olomouc 2003. VANĚK Miroslav a MÜCKE Pavel, Třetí strana trojúhelníku, Teorie a praxe orální historie, ÚSD AV ČR, Praha, 2011. VLČEK, Josef, Alternativní hudební scény, in ALAN, Josef (ed.), Alternativní kultura. Příběh české společnosti 1945 – 1989, Praha 2001. Ostatní: Aktuální termíny burz ve Školské ulici: http://www.audiomarketprague.cz/?p=8 Bigbít,

internetová

encyklopedie

rocku,

Úvod

do

let

šedesátých:

http://www.ceskatelevize.cz/specialy/bigbit/60-leta/clanky/12-uvod-do-let-sedesatych/ Bigbít, internetová encyklopedie rocku,

Eighties a výš - Lesk a bída politiky a popu:

http://www.ceskatelevize.cz/specialy/bigbit/80-leta/clanky/89-eighties-a-vys-lesk-a-bidapolitiky-a-popu/ ČSU (Průměrná hrubá měsíční mzda zaměstnanců v civilním sektoru národního hospodářství), Příběh

Rozhlasu,

Písničky

na

houpačce:

http://www.pribehrozhlasu.cz/odhaleni-

89+1/slavne-porady/2734553 Remembering

Radio

Luxembourg

in

the

People’s

Republic

of

Poland,

2012:

http://www.radioluxembourg.co.uk/?page_id=2#50 Vyhláška Ministra zahraničních věcí ze dne 30. listopadu 1977 o Dohodě mezi vládou Československé socialistické republiky a vládou Maďarské lidové republiky o činnosti Československého kulturního a informačního střediska v Budapešti a Maďarského kulturního střediska v Praze: http://www.zakonyprolidi.cz/cs/1977-110 Vyhláška Ministra zahraničních věcí ze dne 15. listopadu 1974 o Dohodě mezi vládou Československé socialistické republiky a vládou Německé demokratické republiky o činnosti kulturních

a

informačních

středisek

http://www.zakonyprolidi.cz/cs/1974-139

62

v

Praze

a

v Berlíně:

Rozhovory: Rozhovor s Karlem Krausem, vedený 18. 6. 2014 (soukromý archiv autorky). Rozhovor s Jiřím Lebedou, vedený 18.6 2014 (soukromý archiv autorky). Rozhovor s Václavem Pěkným, vedený 28. 5. 2014 (soukromý archiv autorky). Rozhovor s Otakarem Svobodou, vedený 28. 3. 2014 (soukromý archiv autorky). Rozhovor s Otakarem Svobodou, vedený 4. 4. 2014 (soukromý archiv autorky). Rozhovor s Josefem Vlčkem, vedený 18. 3. 2014 (soukromý archiv autorky). Rozhovor s Josefem Vlčkem, vedený 5. 5. 2014 (soukromý archiv autorky). Rozhovor s Robertem Votipkou, vedený 28. 5. 2014 (soukromý archiv autorky) ÚSD, Centrum orální historie. Sbírka Rozhovory. Rozhovor s Petrem Růžičkou vedl Miroslav Vaněk, 18. 5. 2001.

Vzpomínky: HOUDEK, Miroslav, Zločin v Čechách. Osobní zpověď proslulého gangstera, Řitka 2008. VOLF, Petr, Zátah, in: LAUBE, Roman (sestavil), Přiliš černá kronika, Praha 1984. SVITIVY, Eduard. Punk not dead. Praha 1991.

63