Univerzita Karlova v Praze Fakulta Humanitních studií. Bakalářská práce PTP aneb Černí Baroni

Univerzita Karlova v Praze Fakulta Humanitních studií

Bakalářská práce PTP aneb Černí Baroni

Praha 2006

Lenka Růžičková

1

2

Prohlašuji, že jsem práci vypracovala samostatně s použitím uvedené literatury a souhlasím s jejím eventuálním zveřejněním v tištěné nebo elektronické podobě.

V Praze dne 23.5.2006

....................................... podpis

3

Anotace Tato bakalářská práce si klade za cíl zaměřit se na období nedávné československé historie, kterému není věnováno tolik pozornosti, kolik by si možná zasloužilo. Jedná se o období mezi lety 1950-1954. První kapitola pojednává o politické situaci v ČSR po únoru 1948 a o historii, vzniku a vývoji Pomocných technických praporů. Dále jsou v práci přiblíženy i příběhy a osudy pamětníků komunistického režimu v 50. letech. Práce se též zabývá každodenním životem jednotek PTP, jejich strukturou a mezilidskými vztahy v útvarech. Jedna z kapitol je věnována podrobnějšímu popisu historie a života v jednom z táborů PTP. Poslední kapitola pak věnuje pozornost situaci po zrušení PTP a současnému životu těch, kteří museli v padesátých letech minulého století tábory PTP pro svou politickou a třídní příslušnost projít.

4

Poděkování Velmi bych chtěla poděkovat těm, kteří mi poskytli vyčerpávající informace a věnovali mi svůj čas, zejména pak Jiřímu Růžičkovi, bývalému pétépákovi a předsedovi Českého svazu PTP, který mi svou důvěrou nezměrnou ochotou a trpělivostí umožnil zpracovat své vzpomínky pro tuto bakalářskou práci. V neposlední řadě bych ráda poděkovala i mým rodičům, kteří mne jak hmotně, tak i psychicky podporovali během mého studia na fakultě Humanitních studií.

5

Obsah

Strana Obsah

4

Úvod

6

Kapitola I. Historie vzniku a vývoje Pomocných technických praporů 1.1 Politická situace v ČSR po únoru 1948

9

1.2. Internační formy politické perzekuce

12

1.3. Neinternační formy politické perzekuce

17

1.4. Církev v padesátých letech

18

1.5.Situace v armádě a vznik PTP

21

1.6. Výjimečná cvičení

27

1.7. Akce kulak

29

Kapitola II. Příběhy a osudy pamětníků komunistického režimu v 50. letech 2.1 Případ učitele Václava Vlčka z Horního Bezděkova

33

2.2. Příběh Jiřího Růžičky

33

2.3. Příběh pana Václava Střelby

39

Kapitola III. Antropologie útvaru PTP 3.1. Vnitřní struktura PTP

42

3.2. Život v PTP

44

3.3. Práce a pracovní podmínky v PTP

45

3.4. Odměna za práci

48

3.5. Pracovní úrazy

49

3.6. Mezilidské vztahy

51

3.7. Strava

56

3.8. Volný čas

56 6

3.9. Zloba a ponižování

58

3.10. PTP a zákony

59

3.11.Zrušení PTP

60

Kapitola IV. Historie a život 52. PTP 4.1. Historie útvaru 52.PTP Svatá Dobrotivá

62

4.2. Život v útvaru 52. ve Svaté Dobrotivé

64

Kapitola V. Situace po zrušení PTP 5.1. Rehabilitace a počátky Svazu PTP

68

5.2. Současný stav

70

Závěr

73

Seznam pramenů a literatury

77

Seznam příloh

79

7

Úvod Byla to podivná součást armády, chlapci s prvním chmýřím na bradě i prošedivělí otcové rodin oblečení do uniforem či montérek, studenti vyhození ze studií i jejich učitelé, synové kulaků a živnostníků i kulaci a živnostníci, úředníci i synové úředníků, chlapci, kteří se provinili tím, že řekli něco sami, nebo něco řekli jejich rodiče, kněží, řeholníci i bohoslovci, ale také Rómové, Maďaři a Němci či alkoholici a recidivisté trestaní za kriminální delikty. To co je spojovalo byl vedle lopaty, krumpáče a sbíječky, které se staly jejich ”služební zbraní” cejch méněcenných, jenž jim byl vypálen hlouběji než si mysleli. Šel s nimi celý život a zbavili se ho vlastně až nedávno. Ty dva nebo i čtyři roky vojenské služby od nichž uplynulo právě půl století, se stále připomínaly při hledání zaměstnání i tehdy, když syn nebo dcera chtěli jít studovat. Ponížení, kterého se jim dostalo nebylo proto možné zapomenout. Pocit křivdy v mnohých nejen zůstal, ale ještě se dokonce prohloubil. O PTP toho bylo napsáno dost a přitom velmi málo. Tedy nejen nedávné padesáté výročí založení útvaru Pomocných technických praporů, ale i ta skutečnost, že je třeba dělat vše proto, aby se nezapomínalo, je důvodem napsání této práce. Dodnes nejsou vyčísleny všechny katastrofy, které způsobila komunistická moc ve světě. Desítky milionů mrtvých a duševně či fyzicky poznamenaných, tisíce rozvrácených rodin, ale především nemocné lidské duše. To jsou výsledky několika desetiletí vlády komunismu. Komunistické kriminály se od nacistických koncentráků příliš nelišily. Snad jen hromadné zplyňování chybělo. Mezi ty, kteří neměli podle komunistů právo na vyjadřování vlastních názorů patřila i má rodina, která byla tehdejším režimem označená za kulaky. Současné historické bádání se snaží obsáhnout snad co možná nejvíce oblastí lidské činnosti. Zahrnuje nejen popis historických událostí, ale má snahu se zaměřit především na jedince, na jeho psychické stavy s cílem ukázat, jak toto individuum prožívalo velké události, které se vyskytly během jeho života. Jakým způsobem pravděpodobně prožíval radost i smutek, co jej přitahovalo a na druhé straně i to, co jej odsuzovalo, čemu věřil ale i čeho se bál. Moderní historická věda chce ukázat člověka ve vztahu k okolnímu světu, jeho chování v situacích, které mu přinášel každodenní život a které on sám nemohl většinou jakýmkoliv způsobem ovlivnit. Zřetelná je snaha o odklon od popisu velkých událostí a zaměření se na jedince, který tyto velké události spoluvytvářel nebo byl jimi ovlivňován. Druhá polovina čtyřicátých a období padesátých let se staly po roce 1989 předmětem zájmu mnoha historiků, kteří neměli do té doby možnost přístupu do tajných fondů v 8

archivech především centrálních institucí. To proto, že komunistický režim neměl zájem na publikování faktů, které by poukazovaly na jeho čtyřicetiletou zločinnost. Toto období je předmětem zájmu nejen historiků, ale také mnoha dodnes žijících pamětníků a široké veřejnosti, která se zájmem sleduje odhalování zločinů komunismu z jeho počátečního období. Na rozdíl od doby předlistopadové existuje v současné době k tomuto období poměrně rozsáhlé spektrum publikací. Pro porovnání bychom ale neměli zapomínat na publikace z éry ”budování socialismu”, ve kterých byl ”Vítězný únor” považován za dovršení snahy pracujícího lidu po svobodné a rovné společnosti. Ukázat, že skutečnost byla poněkud jiná, je cílem řady nových prací. Práce z doby předlistopadové byly ve velké míře ovlivněny dobou, ve které vznikaly. Proto se dnešní zájem soustřeďuje především na práce publikované až po roce 1989, které se většinou snaží o dodržení zásady objektivity ve vztahu ke zkoumanému období. Tyto práce odhalují zvěrstva, která komunistická moc páchala nejen na svých bezradných občanech, ale také na svých vysoce postavených a vlivných činitelích. Již od dob starověké Mezopotámie a Egypta se historikové zaměřovali především na popis událostí, které opěvovaly vládnoucí dynastie či které naopak vedly k zániku starověkých států. Byly to v drtivé většině případů politické události podpořené hlavně vojenským uměním, které vedly buď k vrcholu, nebo úpadku panovníkovy vlády. Tedy již od starověku se historikové zbývali armádou, která vydobyla slávu říším, neboje naopak pohřbila. Zájem o armádu jako hlavní nástroj mocenské složky k vydobytí slávy a udržení pořádku, přetrval staletí. Samozřejmě i v dnešní době se mnoho autorů zaměřuje na popis válečné taktiky. Snaží se polemizovat o tom, jak by některá bitva či válka dopadla, kdyby onen generál použil svého vojska trochu jiným způsobem. Již mnohem menší počet autorů se zaměřuje na vnitřní vývoj armády v posledních desetiletích a utváření zvláštních jednotek v jejím rámci. Ale teprve zhruba v posledních deseti letech se začíná historické bádání v České republice, v rámci studia dějin mentalit, zaměřovat na osudy jednotlivých vojáků nebo skupin vojáků. Mou snahou bylo na základě vzpomínek pamětníků, v současné době přístupných archivních materiálů a literatury nastínit každodenní život v rámci pomocných technických praporů. Dále jsem se pokusila o srovnání této každodennosti s dobovým standardem a se životem a životními podmínkami a osudy lidí v podobných institucích, jejichž cílem bylo trestem převychovávat osoby, které nesouhlasili s tehdejším režimem. Chci se zde pokusit o přiblížení osudů a životů obětí PTP, ale zároveň bych ráda poukázala i na lež a despotickou ideologii komunismu. Přála bych si, aby má práce byla užitečná a doufám, že se mi to alespoň trochu podaří.

9

Pro splnění tohoto cíle jsem nashromáždila a prostudovala základní literaturu k danému tématu, která mi poskytla základní orientaci v životních podmínkách, ve kterých byli vojáci sloužící v PTP nuceni žít a pod jakým psychickým tlakem museli podávat vysoké výkony. Z těchto prací bych ráda zmínila publikace kolektivu autorů, členů Dokumentační komise PTP-VTNP, Augustina Drobílka, Josefa Gabrhela, Františka Holce a Jiřího Růžičky, Hořké vzpomínání a o tři roky později vydané pokračování pod názvem Hořké vzpomínání II. Kromě těchto publikací mi hodně pomohly vzpomínky poskytnuté Jiřím Růžičkou. Zatímco tyto prameny jsou jen soupisy vzpomínek bez jakýchkoliv závěrů či vysvětlení, pro orientaci ve vývoji pomocných technických praporů v rámci československé lidové armády a zákulisí jejich vzniku, byla velmi cenná studie Jiřího Bílka, Pomocné technické prapory 1950-54, a monografie Pétépáci aneb Černí Baroni úplně jinak, což mne zároveň inspirovalo pro název mé práce. Kromě základní literatury vztahující se k pomocným technickým praporům bylo nutné prostudovat ještě další monografie a studie, které mi poskytly celkový přehled jak o vývoji politického systému, tak i o osudech jedinců v předúnorové a poúnorové době. Při zpracování chronologické, kolektivní biografie, sondy a metody komparativní, jejichž použití se mi zdálo jako nejlepší řešení pro danou situaci. Práci jsem rozdělila podle tématických celků tak, jak vyplynula ze studia pramenů literatury. Pro

tuto práci by bylo nesporně velkým přínosem, kdyby se k danému tématu

vyskytovalo mnohem více literatury, se kterou by bylo možné provádět srovnání. Je ale naprosto pochopitelné, že o tabuizovaném tématu do roku 1989 jsem nemohla najít mnoho prací. Na druhou stranu je samozřejmé, že deset let není dostatečně dlouhá doba k tomu, aby bylo o jakémkoliv tématu napsáno velké množství prací.

10

Kapitola I. Historie vzniku a vývoje Pomocných technických praporů 1.1 Politická situace v ČSR po únoru 1948 K pochopení, zřízení Pomocných technických praporů, je nutné si přiblížit politickou situaci v ČSR v roce 1948. V únoru 1948 převzala v Československu moc komunistická strana(KSČ). Ne všichni lidé v prvních měsících či letech pochopili, co se stalo. Někteří nová opatření dokonce vítali a podporovali. Průvody, povinné oslavy a manifestace byly však ostře sledovány desítkáři KSČ, což nasvědčuje jisté manipulaci jak s občany tak je zde prokazatelná i manipulace se statistickými údaji. Každý jednotlivec byl sledován, takže ”spontánnost” podpory režimu byla vynucená na předem postrašených občanech. Komunistická strana Československa totiž zahájila třídní boj ve jménu filosofické utopie marxismu. Zpočátku marxismus posuzoval reálný život společnosti hranolem ideální utopie beztřídního společenství. Toto myšlení bylo sice falešné, ale nemělo tragické důsledky. Ke konci marxismus prohlašoval reálnou skutečnost, reálný socialismus, za ideální společenství. To bylo sice také falešné, ale nadto z toho vyplývaly tragické životní podmínky pro miliony obyvatel střední a východní Evropy. Tragedie marxismu záležela v tom, že prohlásil reálný socialismus za jedinou naší době odpovídající formu společenského života. A tak na místo budoucí utopie, ideální vize a snu,přišla realizovaná utopie, ztotožněná se stávajícím socialistickým státem. Bylo potlačeno dějinné, personální a komunikativní myšlení, jež vychází z konkrétní lidské existence. Zde pravděpodobně leží poslední filosofické důvody, proč marxismus a na něm závislá konsekventní politická praxe se stala nelidskou, nemorální a destruktivní. Nejen tedy politická praxe, ale samotné teoretické základy marxismu byly a zůstávají falešné. Marxismus neleží na počátku nové éry lidstva, jak sám o sobě říkal, ale na jejím konci. 1 Systém leninsko-marxistického komunismu, který byl navíc důsledně organizován neustále hledal své spolupracovníky v různých zemích světa, aby se podle svého programu zmocnil vlády nad celou naší planetou. Když se podíváme jen na naší zemi, nemůžeme pochybovat o tom, že jedním z takových pomocníků byl u nás bývalý prezident Beneš, který nás vlastně komunistům zaprodal. Svým postojem, vyplývajícím z velké touhy po moci, 1

Kolektiv autorů, Stálá mezinárodní konference o zločinech komunismu, Pardubice, s. 189, 190 11

zradil již během války západní spojence, kteří jej jako jediní uznali a poskytovali mu ve své zemi útulek. Avšak po uzavření smlouvy sovětského svazu s nacistickým Německem o neútočení a vzájemné pomoci Beneš odešel do Moskvy. Tady v dohodě se Stalinem připravil novou, okleštěnou vládu a košický vládní program, čímž dokonale připravil půdu pro nástup komunistické moci v Československu. To vše ještě doplnil vydáním nedemokratických a prokomunistických dekretů, kterými připravil desetitisíce lidí o majetek, o domovy a o svobodu.2 První čistky začaly již v únoru roku 1948. Zpočátku byli sledováni ti, kteří pro nový režim představovali největší nebezpečí, což byli především vedoucí funkcionáři nekomunistických stran, důstojníci armády i policie a inteligence včetně studentů. Tito lidé byli vyhazováni z práce, studenti ze škol a byli zavíráni do věznic i do Táborů nucených prací, zřízených na podzim 1948. Řada z nich skončila i na popravištích. Tak skončila svůj život například Dr. Milada Horáková nebo dříve generál Heliodor Píka a mnoho dalších, kteří byli odsouzeni v inscenovaných procesech. Komunistický režim postupně likvidoval bývalé kapitalisty, drobné živnostníky, bohaté sedláky i rolníky s malým políčkem, kteří nechtěli vstoupit do JZD. Dále pak kněze, ale též i vlastní komunisty. Stačilo mít jen jiný názor, příbuzné v zahraničí, nebo majetek, který někoho lákal. Trpěli nejen ”viníci”, ale i jejich rodiny, nejbližší příbuzní i přátelé. Následuje období temna, které postihlo všechny kategorie obyvatelstva. Podle dochovaných dokladů i odhadů muselo z tehdejších národních výborů odejít asi 40 000 nekomunistů a ze státních a veřejných služeb 28 000 osob a téměř 5 000 důstojníků armády muselo svléknout uniformy.3 Z vojáků, kteří v době druhé světové války sloužili v západní armádě, pokud se nestali slepě poslušnými komunisty, nezůstal v armádě, až na výjimky, ani jediný, i když v letech 1943 a později přešli na východní bojiště 1. čs. armádního sboru a bojovali po boku sovětské armády. Ze služeb SNB bylo vyhozeno od února do června 1948 na 2 300 osob. Na 7 000 vysokoškoláků, což představovalo tehdy asi čtvrtinu z celkového počtu, vyloučili z dalšího studia a s nimi přes 500 jejich profesorů.4 Desetitisíce ”buržoazních” rodin,stejně jako ”kulackých”, bylo násilně vystěhováno z jejich domů nebo bytů a odstěhováno do polorozpadlých příbytků zejména v pohraničí. Současně s těmito akcemi bylo přistoupeno ještě k drastičtějším represím. 2

Tamtéž, s. 196 výňatky ze spisu Okresního klubu PTP Plzeň 4 Tamtéž 3

12

O tom jaký byl ve skutečnosti komunistický režim, svědčí výčet jeho objetí. Obsahuje hrůzný počet popravených 241 mužů a jedné ženy, což byli jedni z mnoha představitelů vlastenců a stoupenců demokracie. Podle statistiky ministerstva spravedlnosti z roku 1968 bylo v Československu v letech 1948 – 1967 z politických důvodů pronásledováno a odsouzeno 451 000 našich občanů.5 Z toho státními soudy v letech 1948 – 1952 bylo odsouzeno 27 000 občanů, za politické delikty bylo v letech 1952 – 1967 odsouzeno 38 000 občanů, při kolektivizaci bylo odsouzeno nebo internováno na 35 000 rolníků, z politických důvodů bylo uvězněno 15 000 živnostníků, do Táborů nucených prací bylo na ”převýchovu” posláno 23 000 osob a do Pomocných technických praporů bylo zařazeno přes 40 000 mužů.6 V letech 1948 – 1967 bylo popraveno, zavražděno nebo ”zastřeleno” na útěku, umláceno při výsleších, zastřeleno při ilegálním útěku na hranicích a ”zemřelo” při výkonu trestu celkem 14 726 mužů, žen a dětí. A tyto výčty jistě nejsou úplné. 7 K hrůznému číslu 451 000 občanů, pronásledovaných komunistickým mocenským aparátem musíme připočíst ještě jejich příbuzné, kteří byli různými způsoby šikanováni a pronásledováni. Budeme-li vycházet jen z toho, že každý z oněch 451 000 našich spoluobčanů měl pouze tři blízké příbuzné, dojdeme ke strašlivému výsledku – skoro dva miliony našich občanů bylo z politických důvodů poškozeno komunistickým režimem. Ve skutečnosti ale byl i jiným způsobem poškozen celý národ až na těch 1 500 000 členů KSČ. 8 Kromě Československa byla podobná situace , kdy byly zřizovány jednotky určené k převýchově politicky nespolehlivých i v dalších východoevropských státech, a to v Polsku, Maďarsku, Rumunsku a Bulharsku. V Polsku vznikly v srpnu 1949 a první útvary byly nasazeny v dolech Horního Slezska. Brzy po nich byly zřízeny také první dva stavební prapory, nasazené především při obnově Varšavy a dalších válkou poničených měst. V roce 1956 sloužilo v 28 báňských praporech více než 35 000 mužů a stavební útvary měly v roce 1952 ve 25 praporech kolem 30 000 mužů. Ke zrušení těchto polských kárných jednotek došlo postupně v letech 1955-1959.

5

Tamtéž Tamtéž 7 Pek Antonín, Kronika šumavských hvozdů, Vimperk 1998 8 Tamtéž 6

13

Maďarské jednotky pro převýchovu vznikly v červenci 1951. Jejich příslušníci, pocházející většinou z ”kulackých” rodin, zpočátku pracovali na výstavbě vojenských zařízení a v roce 1953 byla jejich část nasazena v hornictví. Jejich zrušení a zánik spadá do roku 1956. O bulharských a rumunských kárných jednotkách zatím nic bližšího není známo a bude proto záležet především na jejich bývalých příslušnících, popř. historicích, aby osvětili jejich minulost a činnost.

1.2 Internační formy politické perzekuce Po celou dobu existence Československé republiky mezi oběma světovými válkami usilovali komunisté o rozvrat státu, o zničení demokratického zřízení a o uchvácení absolutní moci po vzoru bolševiků. Komunistický odboj za druhé světové války byl veden výlučně k tomuto cíli. Komunistická strana Československa však v době po druhé světové válce zastírala svůj skutečný charakter a

umožňovala organizovat se těm, kterým nešťastná

mezinárodní politická situace a její vývoj umožnil se později bez zábran projevovat. Na nejširší vrstvy občanů působila KSČ sociální demagogií spolu s demagogií politickou, opírající se především o skutečnost, že většinu území Československé republiky obsadila v závěru války Rudá armáda – ”Osvoboditelka”. Systematické proniknutí komunistů, často konspirativně zakrývajících svou politickou příslušnost,do rozhodujících složek státního aparátu a všech ostatních politických stran, potvrdil výsledek voleb v roce 1946. Proti dobře a dlouho připravované komunistické ofenzívě se demokracie v Československu dostala do opozice a bezvýchodné obrany. Toto je ovšem možno konstatovat až po dlouhém časovém odstupu a seznámením se všemi mezinárodněpolitickými okolnostmi tohoto období. Pro poválečné období je charakteristický rovněž politický tlak na inteligenci, kterým komunisté navazovali na ideologickou infiltraci naší společnosti, prováděnou již za první republiky státně-destruktivním působením řady levicových intelektuálů. Výsledkem bylo politické selhání části inteligence, které se projevilo podporou komunistů při volbách v roce 1946 a v únoru 1948 a pak následné selhání morální aktivním působením v represivním aparátu komunistického režimu.9 Protože ihned po únoru byly věznice přeplněny tzv. ”politickými vězni” tj. lidmi, kteří nesouhlasili se současným režimem a ani tehdy zřízené lidové soudy nestačily projednat tisíce

14

nových politických případů, byly zřízeny Tábory nucených prací (TNP), což byla první internační forma politické represe vůči politickým odpůrcům. První návrhy na jejich vznik se objevily v září 1948 a ke konci roku 1948 již bylo možno v nich umístit téměř 10 000 tzv.”chovanců”, což bylo úřední označení. První tábor byl zřízen ve smyslu zákona č. 247 z 25.10. 1948 v Kladně. Během roku 1949 vzniklo dalších 27 táborů. Celkem podle historika Karla Kaplana bylo od prosince 1948 do 31.7. 1950, kdy skončila působnost přikazovacích komisí, jimi přikázáno do TNP celkem 16 691 osob, z toho 5 198 na Slovensku. Celkový počet osob perzekvovaných v TNP se však pohyboval od 22 000 do 23 000 osob.10 Rozhodováním, kdo bude internován v TNP byly pověřeny nově zřízené ”krajské přikazovací komise” v čele s krajským bezpečnostním referentem. Ty byly následně podřízeny státní bezpečnosti. Komise byly tříčlenné a pětičlenné a mohly ”závadné ” osoby zařazovat do TNP na dobu od tří měsíců do dvou let.

”Přikazovací komise”, byly složeny zásadně a pouze ze členů KSČ a rozhodovala na základě doporučení a udání tzv. bezpečnostních referentů stanic Sboru národní bezpečnosti, závodních rad závodů a tzv. akčních výborů Národní fronty. V pozadí udání bývalých továrníků, podnikatelů, živnostníků, majitelů realit, rolníků a příslušníků inteligence byla lidská závist a snaha o získání jejich majetku. Důvody pro zařazení byly opravdu ”závažné”: stýká se s cizinou, jeho sestra je rakouskou příslušnicí, nemá kladný poměr ke státnímu zřízení, poslouchá zahraniční rozhlas, majitel přepychové vily, majitel domu, stýká se s reakcionáři, hazardní hráč, vyhýbá se práci, manželka byla proti znárodnění, on je zpupný… Předvádění před ”přikazovací komisi” se konalo jenom v noci za asistence členů lidové milice v poměru 1 příslušník SNB + 25 milicionářů na jednu zajišťovanou osobu. Konaly se domovní prohlídky, kde se pátralo po zbraních, vysílačkách, letácích, ilegální korespondenci atd. Směrnice a praxe ”přikazovacích komisí” a TNP byly následně dobou představ pro zařazování ”politicky závadných osob” do PTP. Obranné zpravodajství (OBZ) připravilo směrnice pro vyhledávání ”politicky, státně a národně nespolehlivých osob”. Ty původní se sice v materiálech vojenského historického muzea nezachovaly, ale další na ně přesně navazují. Podle původních směrnic byli ”podezřelí” zařazeni do nově pro tento účel zřízených čtyř silničních praporů. Ty byly zařazeny pod ženijní pluky, které svou pracovní náplní (stavba mostů, silnic atd.) měli k nové 9

Kolektiv autorů, Za svobodu a demokracii I, Odpor proti komunistické moci, Praha 1999, s. 60 Šimúth Štefan, Internační formy politické perzekuce, Košice, 1992 Počty těch, kteří byli postiženi minulým režimem, a které zde uvádím se mohou lišit s jinými prameny, matriály, které mi sloužily k vypracování této pasáže vycházejí převážně z výzkumů Českého svazu PTP. 10

15

plánovací plně pracovní náplni politicky nespolehlivých osob nejblíže. Do silničních praporů byli tehdy zařazováni branci-vyloučení studenti, synové lidí nesouhlasících s režimem, synové funkcionářů a aktivistů nekomunistických stran a organizací z doby před únorem 1948, i oběti vyřizování osobních účtů. K vylepšení systému byly ministerstvem vnitra připraveny ”nové” Směrnice o zjišťování a evidenci politicky závadných osob”11 I tyto se ale více soustředily na osoby chybující během okupace a těsně po ní. Tyto směrnice se zaměřovaly tedy převážně na tyto osoby: •

Osoby, které se dopustily trestných činů retribučních (kolaborace, přihlášení k okupantům apod.), i když za to nebyly stíhány

•

Osoby národně nespolehlivé

•

Osoby, které se dopustily trestných činů podle zákona na ochranu republiky č 50/1923Sb nebo ochranu lidově demokratické republiky č. 231/1949Sb a byly za to odsouzeny nebo jsou stíháni

•

Osoby podezřelé z protistátní činnosti

•

Osoby, které byly zastiženy opatřeními akčních výborů nebo podobnými opatřeními

•

Osoby dodané do Táborů nucených prací

•

Osoby odsouzené pro trestné činy podle zákona o černém obchodu č. 15/1947Sb nebo za jiný čin takovéhoto druhu

•

Osoby, které byly považovány Státní bezpečností za závadné z jiných, neuvedených důvodů

Celkem lze odhadnout počet vojáků silničních praporů na cca. 1 000 mužů. Pro potřeby třídění občanů pro zařazování vojínů základní služby byla plně využita praxe ”Výběrových komisí” pro TNP. Na základě získaných zkušeností byla ministerstvem národní obrany vydána ”Směrnice pro utvoření a činnost útvarových výběrových komisí” viz příloha. Směrnice od té doby nebyla již zaměřena na delikty osob z doby okupace, ale nově již klade důraz na třídní boj a z něho vycházející třídní kádrování občanů.12 Komise rozhodovaly bez soudu a bez podrobného zjištění podstaty udání. V mnoha případech byly již navrhovatelem – udavačem určeny výše a rozsah trestu.

11

28. ledna 1949 vydal I. odbor MNV nové směrnice o zjišťování a evidenci politicky závadných osob, které měly být využity při jarních odvodech k sestavení seznamu branců určených předem pro službu v silničních praporech 12 archiv autora (Jiří Růžička) 16

Tento způsob souzení začal vlastně již při přípravě inscenovaného procesu s divizním generálem Heliodorem Píkou, kdy prokurátor mjr. JUDr. Jan Vaš říká Reicinovi: ”Tak řekni, Bedřichu, kolik potřebuješ, 15 let nebo provaz? Od toho jsem právník, abych udělal paragraf”.13 V knize Ladislava Dvořáka ”Perské se přesily nemusíš bát” auto uvádí: ”…12. srpna 1953 časně ráno přijela dvě auta s členy SNB. Bratr oznámil otci, že je vzat do vyšetřovací vazby pro podezření ze sabotáže…Pak se obrátil na mne, že se mám také obléknout do vazby. (pozn. Bez jakéhokoli písemného příkazu). …Když nás odvezli, udělali domovní prohlídku, vše rozházeli na zem…Ve 13:00hod. se objevilo auto z Votice. Vystupuje z něj skalní bolševik Jírec z votického ONV a dva sepisovatelé majetku. (pozn. To již bylo ONV vydáno rozhodnutí pro zabavení celého majetku, ve kterém se oznamovalo, že ONV ruší právo celé rodině k užívání bytu v Hošticích). Jako náhradní byt se přikazuje byt v Otradovicích. Přestěhování bude provedeno 13. srpna o 8. hodině ranní. Případně podanému odvolání se odnímá odkladný účinek”.14 Majetek rodiny byl zkonfiskován. Soud se konal 16. března 1954 ve Voticích s tím že majetek byl zabaven a rodina vystěhována již s předstihem sedmi měsíců!! Otec Dvořák dostal trest vězení na dva

a půl roku se 70% snížením pracovní

schopnosti. Syn Ladislav byl odsouzen na 5 let a matce dali podmíněný trest jednoho roku na zkušební dobu tří let. U všech obviněných propadnutí jmění a ztráta čestných občanských práv na tři roky. Celý tento případ připravil a organizoval fanatický bolševik Josef Skála, bývalý dozor ústavu pro chorobomyslné v Bohnicích, člen přípravného výboru JZD. Protože nikdo z členů MNV v Hošticích nechtěl souhlas s likvidací Dvořákových podepsat, podepsal ho sám Skála s tajemníkem MNV Stříbrským. Sám stanovil způsob a rozsah: ”likvidace kulaka”.15 Jako další konkrétní upřesnění pravdivosti těchto tvrzení uvedu další dva ze stovek dokumentů, získaných dokumentační komisí KPVČ. Prvním je obyčejný novinový článek z deníku Práce ze dne 25.září 1948. Titulek: Pracovní tábory pro rozvratníky jsou připraveny. Podtitulky: Rázné zúčtování se zahaleči a reakčními zločinci. V Kladně, v Pardubicích a Karlových Varech byly již zřízeny kárné 13

Kolektiv autorů, Stálá mezinárodní konference o zločinech komunismu-Svědectví o 5. oddělení hlavního štábu MNO-Řičinová-Uhlířová-srpen 1991 14 Ladislav Dvořák, Perské se přesily nemusíš bát, Říčany, 2003, s. 35-37, bratr Ladislava Dvořáka, Jiří,pétépák, byl zlikvidován při útěku přes Dunaj do Rakouska 15 Tamtéž 17

tábory. Obchody, živnostenská oprávnění, byty, motorová vozidla atd. budou rozvratníkům odebírány. Text začíná slovy:” Pracující lid a spravedlnost lidově demokratické republiky rázně odpověděly na zločiny rozvratníků. Desítky let těžkého žaláře rozvratnickým zločincům a rázné zákroky na všech stranách a ve všech směrech proti jejich zločinným pomahačům to vydatně potvrzují.” Dále se z textu dovídáme, že pracující volají po dalším zřizování táborů a slibují za to zvyšovat své pracovní úsilí. Tábory zřizují okresní národní výbory, strážní službu vykonávají Lidové milice. Podnět vyšel z usnesení předsednictva pražského kraje KSČ. Nedovídáme se ani o pokusu legislativně maskovat zřizování koncentračních táborů. Prostě komunisté si zřídili koncentráky a zavřeli tam, koho se jim zachtělo, zvláště toho, komu bylo možno co nejvíce uloupit a ukrást. Druhým z dokumentů, který by bylo možno nahradit desítkami podobných je dopis prosté venkovské ženy Konfederaci politických vězňů, paní Anny Dvořákové z vesnice u České Skalice. Její manžel, Václav Dvořák, byl 8. března 1951 odvezen do vyšetřovací vazby v Hradci Králové a obviněn ze zastřelení příslušníka SNB. Skutečný vrah, šlo o vraždu ze žárlivosti, byl odhalen za měsíc. Zatím však, šestý den po zatčení manžela oznámili paní Dvořákové příslušníci STB, že se oběsil ve smyčce ze dvou kapesníků,které jí cynicky předali. V pitevním nálezu, který viděl bratr zemřelého, se však hovořilo o zčernání jater a ledvin a krvavé podlitině na zátylku hlavy. Úmrtní oznámení zakázala STB vytisknout, pohřeb se konal za silné asistence STB. Paní Dvořáková, sama s dvěma malými dětmi byla nadále odporným způsobem pronásledována funkcionáři KSČ. Zřejmý udavač žije dodnes ve Vločkovacích u Dvora Králové a živ je i jeden ze tří estébáků, nepochybných Dvořákových vrahů, a to přímo v České Skalici, nedaleko od paní Dvořákové. Tak tedy jeden z případů, kdy byl nepochybně estébáky ubit sedlák, případ, který není zahrnut do odsouzených ani zemřelých politických vězňů, nepodléhá rehabilitaci, případ, kdy pachatelé požívají ač známi v klidu své jistě vysoké důchody, kdy rodina oběti byla vystavována celá léta další mstě komunistů, kdy nadále zůstává bez morálních či hmotných nároků a sám Václav Dvořák je jen jedním z asi 8 000 lidí, kteří takto a podobně přišli o život rukama komunistických vrahů. A právě tito mrtví a malé děti, uloupené rodičům a odvlečené do neznáma jsou nejdrastičtějšími případy komunistických zločinů.16

16

Kolektiv autorů, Stálá mezinárodní konference o zločinech komunismu, Praha, s. 20,21,22, 62-3,64-9 18

1.3 Neinternační formy politické perzekuce Stručná definice represivního aparátu komunistického režimu by mohla být zdánlivě velice jednoduchá. Šlo o systematickou spolupráci institucí a organizací totalitního systému, které se ve státně stranických intencích podílely na pestré škále aktivit majících za cíl likvidaci, ponížení a zastrašení nejen jednotlivých občanů, ale i destrukci celých společenských skupin a vrstev. Obsah a forma perzekuce se samozřejmě měnily v závislosti na čase, zahraničně politických souvislostech a institucionálních změnách uvnitř systému. V současném stadiu výzkumu je těžké na základě dostupných faktů zhodnotit roli všech na represi zúčastněných složek komunistického režimu. Jen letmo zmíním represivní roli Československé lidové armády(PTP, zásahy proti demonstracím v srpnu 1969), Lidových milicí, táborů nucené práce, vězeňských zařízení všech druhů, odborů, organizací zúčastněných na čistkách po roce 1948 i 1968 atp.17 Represivní neinternační formy spočívaly například v kádrování žáků i rodičů na školách, v zemědělství, rolnictví. Členové KSČ dostávali lepší funkce, vyšší platy. Kádrování probíhalo i ve spolcích jako byli například spolky zahrádkářů, holubářů(viz níže: příběh pana Střelby), živnostníků, ševců. Probíhaly domovní prohlídky, špehování sousedů. Udavačství nebylo nic neobvyklého. Odposlouchávaly se telefony. Hodnotila se produktivita v odborech, svazech mládeže, pionýru. Byly prováděny preventivní ”pohovory” STB s potencionálními odpůrci režimu. Obyvatelstvo bylo neustále zastrašováno, děti rodičů označených za politicky nespolehlivé neměli možnost studovat na středních a vysokých školách. Bylo zakázáno stýkat se s příbuznými či přáteli v zahraničí, či s emigranty. Později byly uvolněny výjezdy do zahraničí, avšak pro politicky nespolehlivé občany to nepřipadalo v úvahu Neexistovala možnost změny zaměstnání, politicky nespolehliví občané museli dělat pouze to co ”směli”, ne to co chtěli. Byly postihovány i děti: dcerka , 10 let, z vystěhované rodiny byla učitelkou základní školy ukazována ve třídách jako dcera velezrádce a špióna, který byl ve skutečnosti sedlák(p. Karel Šrámek) odsouzený na 20 let, jelikož odmítl vstoupit do JZD. Po deseti letech ve vězení zemřel údajně na ”infarkt”. Děti zavřených rodičů byly dávány do dětských ústavů jako bezdomovci. Pro zemědělce platily vysoké předpisy dodávek, které bylo velmi obtížné plnit, bylo tomu činěno z důvodů údajného blahobytu sedláků. Jejich pole byla zabírána pro JZD výměnou za vzdálená pole na okraji katastru v horší bonitě půdy a k tomu jim byla navíc zvýšená již zmíněná výše dodávek.

17

Kolektiv autorů, Za svobodu a demokracii I, Odpor proti komunistické moci, Praha 1999, s 156 19

”Výkup”, bez zaplacení, zemědělských strojů, traktorů, mlátiček, samovazačů pro státní traktorové stanice nebyly výjimkou. Soukromí zemědělci museli objednávat sklizňové práce, které jejich vyvlastněnými stroji ”Traktorka” provedla až na poslední termín, jelikož přednost mělo JZD. Po té následoval postih za pozdní sklizeň. Vše bylo přesně naplánováno a zaměřeno na likvidaci soukromého rolníka. Nevstoupil-li rolník do JZD uřčen z neplnění plánu a uvězněn, v lepším případě byl poslán do PTP a následně se tam sešel i se svým synem, někdy tomu bylo naopak. 18 Po XI. Všesokolském sletu a pohřbu bývalého prezidenta Dr. Beneše, kde se objevilo ještě poslední volání po ztracené svobodě, přišla další tvrdá opatření. Zákonem č. 247 z 25.10.1948 byly zřízeny Tábory nucených prací (TNP). Byly stanoveny kvóty, kolik ”kusů” nespolehlivých občanů musí okresy dodat a o ostatní se již postarali o tzv. bezpečnostní trojky a pětky, které nespolehlivé a podezřelé osoby označovaly a odchytávaly. Jednalo se o osoby, které nebylo možné pro nedostatek důkazů postavit před soud. ”Odchyt” byl prováděn zásadně v noci a prováděl ho 1 člen SNB a 2 členové ozbrojených dělnických milicí. Současně byly vystěhovány ze svých bytů i rodiny internovaných. Tyto akce probíhaly především ve velkých městech. Vesnice na své radikální řešení teprve čekala. V Praze byla tato akce využita pro získání bytů pro nově zrozené důstojníky. Proto i jejími oběťmi byli převážně nespolehlivý důstojníci ze západní armády, ale i další občané. Tato akce měla název T-43-”Vyčištění velkých měst od reakce” a současně měla dostat pracovní náhradu za německé zajatce v Jáchymovských uranových dolech, kteří musely být do konce roku 1949 propuštěni do Německa. Celá akce měla vyvolat strach a hrůzu z politického pronásledování, což se také stalo.19

1.4 Církev v padesátých letech K pochopení únorového puče 1948 zde uvedu několik základních příčin, které k němu vedly: •

Strategii uchopení moci ”demokratickou” cestou vypracoval moskevská exil už za války. Pojmy ”lidová demokracie” a ”národní ”fronta”. Obsahují zárodky třídního boje, pocházejí z údajně rozpuštěné Kominterny.

•

Takzvaný Košický vládní program, zrozený v Moskvě, znamenal, vinou ústupků Benešova londýnského exilu komunistům, okleštění naší tradiční, bez přívlastkové

18 19

archiv autora (František Holec) Růžička Jiří, Nedopusťme, aby se zapomnělo,Praha, 2000, s. 148, 149

20

demokracie. Z politického života byla vyřazena pravice a pravý střed. Komunisté obsadili klíčová ministerstva: národní obranu, informace, vnitro, kde se hned po osvobození začaly shromažďovat materiály proti politikům, nekomunistickým odbojářům, kněžím, kdekomu. •

V národě přetrvávalo ”mnichovské” trauma a převládal nekritický obdiv k Rudé armádě, jakoby ona jediná vyhrála válku.

•

Děsivá byla ztráta právního vědomí a ztráta etnických kritérií. To umožnilo uplatnit zásadu kolektivní viny vůči Němcům Maďarům, dopouštět se zločinů proti lidskosti při odsunu Němců i Benešovu amnestii těchto zločinů. Umožnilo to dále páchat křivdy pod záminkou národní očisty, také masové loupeže prováděné pod záštitou znárodňovacích dekretů prezidenta republiky atd. V to ovšem vynikali komunisté. V kontrastu s vnitropolitickými zmatky, nacionalistickými vášněmi a neschopností

odlišit spravedlnost od msty působila církev ve společnosti jako stabilizační prvek. Za svůj statečný postoj v dobách okupace ( z 500 gestapem zatčených kněží a řeholníků bylo 70 popraveno nebo jinak ve vězeních a koncentrácích zahynulo) těšila se církev takové autoritě v národě jakou po staletí neměla.20 O první útok proti církvi se komunisté pokusili začátkem roku 1946. Církev jakoby cítila, že jí nezbývá mnoho času ke svobodné činnosti, připravovala se na pronásledování obdobné bolševickému po revoluci v sedmnáctém roce. Začal skutečný boj o duši obou našich národů. Na různých místech se konala duchovní cvičení, lidové misie katechetické kurzy. Na vysokých i středních školách vznikaly kroužky Katolické akce s cílem formovat křesťanské osobnosti. Jedním z mála protestů proti únorovému puči byl pochod studentů na Hrad, který byl krvavě rozehnán. Prvním proticírkevním aktem uzurpátorů moci po únoru 1948 bylo zastavení veškerého katolického tisku. Pak byly postupně zakazovány náboženské spolky a od nového školního roku 1948/49 bylo zrušeno konfesionální školství. Katolická církev však nekapitulovala a Gottwald ji nazval nepřítelem číslo jedna. Při ústředním akčním výboru Národní fronty byla zřízena náboženská komise, která měla nově uspořádat vztahy mezi církví a státem. Do čela komise byl postaven ministr spravedlnosti, Gottwaldův zeť, Alexej Čepička. Cílem bylo církev neutralizovat a dostat ji do svých rukou tak, aby sloužila režimu. S konečným plánem podřídit katolickou církev

20

Kolektiv autorů, Za svobodu a demokracii I, Odpor proti komunistické moci, Praha 1999, s 48 21

v Československu obedienci moskevského pravoslavného patriarchátu nesouhlasili ani ti největší kněžští kolaboranti. V říjnu 1948 vstoupil v platnost pověstný zákon č.231 na ochranu lidově demokratické republiky, který zaplnil věznice desetitisíci nevinných lidí. O měsíc později vydaný zákon o nucených pracích nahnal do pracovních táborů další tisíce ”třídních nepřátel”, mezi nimi mnoho kněží, a to bez soudu, jen na podkladě něčího svévolného administrativního rozhodnutí. Když komunisté zjistili, že není možné si církev podrobit po dobrém, rozhodla se tzv. církevní šestka při Ústředním výboru KSČ zmocnit se jí po zlém. Při tom se ukázalo, jak špatně se komunisté orientují v církevním terénu. Například jejich pokus uplatnit v boji proti církvi třídní princip, tj. postavit proti sobě ”vysokou církevní hierarchii” a jí ”utlačovaný” nižší klérus, měl opačný účinek. Duchovenstvo se semklo kolem svých biskupů a vyjadřovalo jim svou oddanost a podporu. Na situaci v Československu reagoval Vatikán dvěma exkomunikačními dekrety, jedním proti funkcionářům podvodné ”Katolické akce”, druhým,

platným pro celou

církev, proti komunistickým aktivistům. Čepička nazval Vatikán ”zběsilým nepřítelem” a Gottwald řekl při oslavách slovenského povstání v Bánské Bystrici na adresu biskupů: ”Republiku si rozvracet nedáme”.

Takzvaná Katolická akce, prosazená státem a komunistickou stranou, skomírala od svého založení, až úplně zanikla. Nebyl o ni zájem ani mezi kněžími ani mezi věřícími, a to i přes podporu Státní bezpečnosti. Dalším nepodařeným pokusem o získání věřících byly tzv. národní poutě, na kterých po církevních obřadech vedli agitační řeči kněží zaprodaní režimu a významní komunističtí politici, včetně ministrů. Množily se soudní procesy s kněžími. Většinou byli trestáni za čtení pastýřských listů biskupů. Jiní byli obviňováni z velezrady, často i ze špionáže. V inscenovaných procesech pak byli odsouzeni k mnoha letům vězení. Novými, proticírkevními zákonnými opatřeními vstoupila církev do takzvaných ”padesátých let”-do období vystupňovaného a velmi vynalézavého komunistického teroru. Příprava k likvidaci církevních řádů začala na podzim 1949 shromažďováním kompromitujícího materiálu o řeholnících a výstražnými ”procesy” s nejvýznamnějšími představiteli řádů. Dne 20.ledna 1950 schválila tzv. ”církevní šestka ÚV KSČ” návrh na soustředění řeholníků v koncentračních klášterech.

22

V noci ze 13. na 14. dubna 1950 ( tzv. ”česká bartolomějská noc”) a z 27. na 28. dubna 1950 byly kláštery přepadeny ozbrojenými jednotkami Sboru národní bezpečnosti a Lidovými milicemi a všichni členové řádu byli převezeni do koncentračních klášterů v Broumově, Oseku, Želivi, Báče a dalších. Celkem bylo internováno přes 2.000 řeholníků. Vyvlastněno bylo 429 řeholních domů, ukradeno několik desítek milionů korun uložených na vkladních knížkách a zabaveno jen v českých zemích na dva miliony knih a velké množství obrazů a jiných uměleckých předmětů. Vše se dělo pod tajným označením ”Akce K”!!! V internačních táborech byli postižení nuceni tvrdě pracovat v lesích, na stavbách, v lomech, pískovnách za minimální stravu bez nároku na mzdu. Totéž se týkalo i řeholnic, které musely pracovat v textilních továrnách a celulózkách. Sám Fierlinger přiznal, že v důsledku ”akce K” (kláštery) byly zničeny kulturní statky nevyčíslitelné hodnoty. O půl roku později potkal stejný osud přibližně 10 000 řeholnic ze 720 ženských klášterů.21

1.5 Situace v armádě a vznik PTP Stejný vývoj probíhal po únoru 1948 i v armádě. Pod vedením sovětských poradců docházelo postupně i ke změnám v její organizaci. V armádě začaly tvrdě působit organizace KSČ. Považovaly za nutné řešit nejen co s občany, kterým KSČ nevěří a jsou v armádě, ale i co s občany, kteří do armády teprve nastoupí. Z důvodu izolace politicky nespolehlivých branců a současně levné pracovní levné síly byly 1. září 1950 zřízeny Pomocné technické prapory (PTP), kterým předcházely tzv. ženijní silniční pluky a báňské oddíly.22 Po únoru 1948 bylo jedním z důležitých úkolů KSČ co nejrychleji ovládnout mocenské nástroje státu, mezi nimi i čs. armádu. Proto KSČ přikročila k tzv. očistě armády, konkrétně jejího velitelského sboru. V průběhu několika čistek v roce 1948 a 1949 bylo z činné služby propuštěno 2 965 generálů a důstojníků, tedy 22,2% jejich celkového počtu k 15.únoru 1948. Čistky ve velitelském sboru spolu s dalšími opatřeními (masový vstup důstojníků do KSČ, nová kritéria hodnocení, povyšování a služebního postupu, politická výchova, činnost útvarových organizací KSČ apod.) umožnily komunistické straně poměrně rychle získat mezi generály a důstojníky rozhodující pozice. 21

Kolektiv autorů, Za svobodu a demokracii I, Odpor proti komunistické moci, Praha 1999, s 50-59 Příloha č.1- archivní dokument posudku národního výboru Všenory (po odtajení bylo identifikováno jméno druhého postiženého Miloše Hojera, jméno prvního nebylo dosud zjištěno) 22 Kolektiv autorů (dokumentační komise), Hořké vzpomínání I, Praha, 1996 23

Složitější byla, vzhledem k všeobecné branné povinnosti, otázka vojáků základní služby, mezi nimiž bylo nemálo těch, kteří s novým režimem nesouhlasili či jimž režim z různých důvodů nedůvěřoval. Neměl zájem nechávat tyto ”nespolehlivé” vojáky mezi ostatními vojáky základní služby, nechtěl jim svěřit zbraně a umožnit těmto lidem vojenský výcvik. Jejich přítomnost u bojových útvarů a jednotek vyvolávala obavy z negativního působení na morálně politický stav vojsk i možné špionáže nebo z jiné ilegální činnosti. Proto měly být tyto osoby izolovány od ostatních vojáků základní služby. Nešlo o nové řešení, z různých důvodů byli nespolehliví vojáci zařazováni do zvláštních jednotek v řadě dobových armád. Rozdíl však byl v tom, že až na výjimky nešlo výhradně o politické důvody. Prvním pokusem řešit otázku vojenské základní služby ”třídně a politicky nespolehlivých branců” byly ženijní silniční prapory u ženijních pluků. Koncem roku 1948 tedy na základě prověrek v armádě byli politicky nespolehliví vojáci převeleni k silničním praporům, které byly za tímto účelem vytvořeny 1. října 1948 u ženijních pluků v Mimoni, Svaté Dobrotivé, v městě Libavé a v Lešti.23 Podobně byly zřízeny Vojenské báňské oddíly (VBO), kam byli rovněž přepravováni nespolehliví vojíni základní sužby s určením pro práci v dolech.24 V obou nově zřízených vojenských útvarech sloužili ještě vojíni se zbraní, ale místo vojenského výcviku museli tvrdě pracovat. Prověřování politicky nespolehlivých branců před nástupem základní vojenské služby bylo prováděno pomocí Ministerstva vnitra. Vše spočívalo v sepsání posudku místními orgány Národní bezpečnosti. Ty vycházely z informací od desítkářů KSČ, případně od různých občanů v místě bydliště. Odvodová komise na základě tohoto posudku a pohovoru s brancem vyplnila dotazník a odeslala na OBZ (obranné bezpečnostní zpravodajství), které zařídilo další.25

V dubnu 1949 nastoupil do funkce ministra národní obrany JUDr. Alexej Čepička, známý svojí tvrdostí a hlavně oddaností komunistickému režimu. Do generálního štábu nastoupil generál Procházka, orientovaný na Sovětský Svaz a náměstek ministra pro kádrové věci Bedřich Reicin. Již dávno před únorem 1948 infiltrovali prokomunističtí důstojníci jak armádu, tak bezpečnost. Zcela ovládli složky státní bezpečnosti a zpravodajské služby. Armáda a sbor národní bezpečnosti byly vedle Lidových milicí hlavními aktéry ozbrojeného puče komunistické strany, na který se metodicky připravovaly od května 1945. Také zpravodajské 23 24

Bílek Jiří, PTP 1950-1954, Praha, 1992, s. 9, 10 Tamtéž 24

oddělení armády, kontrarozvědka, dříve nazývané defenzivní oddělení generálního štábu ministerstva národní obrany do jehož čela byl dosazen pplk. Bedřich Reicin (nazývaný Kinderfricek), rodák z Plzně, původním jménem Reizinger, předválečný činovník Svazu komunistické

mládeže,

letitý

agent

NKVD.

Původně byl agentem gestapa a byl odeslán se špionážními úkoly do SSSR. Tam přeběhl do NKVD a během války byl ”očkem” NKVD v 1. Československém pluku v SSSR. Se Svobodovou armádou se vrátil do Československa a zanedlouho se stal náměstkem ministerstva národní obrany a náčelníkem 5. oddělení gen. Štábu MNO.26 A kdo byl soudruh Čepička, to ví každý pétépák. Všichni zažili péči, kterou jim věnovali jeho pochopové v době, kdy byl armádním generálem a ministrem národní obrany. Narodil se v Kroměříži v roce 1910, kde byl po ukončení 2. světové války prvním komunistickým předsedou Městského národního výboru. Již v roce 1947 se stává ministrem vnitřního obchodu a iniciativně likviduje velko a maloobchodníky včetně jejich údajných ”utajených”zásob zboží. Stejně tak likviduje i drobné živnostníky. Za války byl spolupracovníkem gestapa, s pomocí KGB se stává ministrem a přes své homosexuální sklony po únoru 1948 vyženil spolu s Gottwaldovou dcerou ministerstvo spravedlnosti, kde okamžitě likviduje nezávislost soudců. Většinu z nich nahrazuje dělnickými kádry, nadřazuje jim prokurátory, kteří mají neomezenou moc spolu s orgány komunistické bezpečnosti a funkcionáři KSČ v podobě obávaných ”trojek” a ”pětek”. Ti všichni měli předem určovat viníka, výši trestu i politické vraždy. Jeho socialistická zákonnost měla v podobě zákona 231/1948Sb. za následek mimo jiná zvěrstva i statisíce nespravedlivě odsouzených, stovky ubitých politických vězňů a 143 politických vražd, označovaných jako vůle dělnické třídy. Jeho výmyslem bylo i zřízení Táborů nucených prací, kde byli bez soudu internováni politicky nepohodlní lidé nebo ti nešťastníci, na jejichž majetku spočinuly se zalíbením oči soudruhů a soudružek. Když tak pěkně usměrnil československou spravedlnost, uchopil do svých zakrvácených rukou československou armádu, aby i zde udělal stejný pořádek. Aby ho každý voják poslouchal, jmenoval ho tchán Gottwald armádním generálem. Se stejným zápalem likvidoval zbytek důstojníků, kteří ještě přežili jeho řádění na ministerstvu spravedlnosti. To se tehdy samozřejmě nevyhnulo ani armádě. Aby i zde to ”vzal od podlahy”, přibírá k tomu 25 26

Tamtéž Tikal Oldřich, Třetí odboj na Domažlicku, Domažlice, 2002, s. 264

25

sovětské poradce a buduje armádu podle sovětského vzoru. A to je dobou zřízení Pomocných Technických praporů (1.9.1950). Ale i komunistické mlýny mlely a sem tam semlely i zasloužilého soudruha, který předtím semlel jiné zasloužilé soudruhy. To se stalo i Čepičkovi, kterému po XX. Sjezdu KSSS kladli za vinu, ne že zavinil smrt tisíců nevinných lidí, to naopak hovořilo v jeho prospěch, ale pouze to nešťastné semletí těch několika soudruhů, kteří podle mínění jiných soudruhů neměli být semleti, respektive až později nebo jiným způsobem. To byl takový soudružský folklór. A tak se soudruh Čepička za všechnu svoji dobrotu dočkal jen nevděku a trestu nejvyššího. V roce 1963 byl vyloučen z rodné strany, což také znamenalo, že už nemohl nikoho dát mučit za trest a popravovat. To však neblaze působilo na jeho psychiku a on musel dožít jen jako prostý, dobře finančně zabezpečený, ale rodnou stranou zavržený důchodce. Ještě v roce 1964 byl veden jako spolupracovník gestapa.27 Tito politici využili zkušenosti ze Silničních praporů a to, že vojáky politicky nespolehlivé lze použít jako levnou pracovní sílu. A tak 1. září 1950 vznikly poprvé Pomocné technické prapory-PTP a zároveň bylo rozhodnuto zavést klasifikaci ”E” tj. politicky nespolehlivý. Osoby takto označené nastupovaly 1.října 1950 do útvarů PTP. Byla to diskriminační politika založená na komunistické ideologii třídního boje. Přikazovací komise vyhledávaly jak v civilním životě tak na vojně osoby, které by mohly škodit budování státu nebo rozvoji socialismu a komunismu. Záleželo pouze na posudku těchto komisí, tedy nebylo třeba rozhodnutí soudu.

K 1.9. 1950 ze silničních praporů ženijního vojska vznikly: 51.PTP Mimoň 52.PTP Svatá Dobrotivá 53.PTP Město Libavá 54.PTP Komárno

K 1.10. 1950 byly tyto prapory doplněny branci s klasifikací ”E” a současně byly zrušeny Vojenské báňské oddíly (VBO) a vznikly: 55.PTP Ostrava 56.PTP Ostrava 57.PTP Kladno (Libušín) 27

Zpravodaj PTP, číslo 43, březen 2002, s. 11-12, autor článku Jiří Růžička 26

58.PTP Most (od 1/4 1951 Karviná)

K 14.4.1951 vznikly : 59.PTP Most 60.PTP Děčín 61.PTP Rumburk

Na podzim 1951 byly přejmenovány 55., 56. a 58. PTP na: I.PTP Orlová II.PTP Karviná III.PTP Horní Suchá

Nově zřízeny z bývalého VBO Ostrava byly: IV.PTP Radvanice V.PTP Orlová

K 1.10. 1951 byl vytvořen: 62.PTP Děčín

K 7.11. 1951 byly povolány na mimořádné vojenské cvičení podle §39 branného zákona, tj. bez stanovení délky služby, tzv.politicky závadné osoby bez ohledu na branný poměr(od 18.-60. let) a zřízeny : 63.PTP Mimoň 64.PTP Komárno 65.PTP Dolní Živoříce

K 1.9. 1952 vznikly z povolanců: 66.PTP Bílina 67.PTP Zdechovice 68.PTP Komárno28

28

Bílek Jiří, PTP 1950-1954, Praha, 1992, s. 16 27

Při zařazování do PTP bylo postupováno podle těchto kritérií: 1.Osoby, které se dopustily trestních činů podle dekretu prezidenta nebo Zákonů na ochranu republiky. 2. Osoby zařazené do táborů nucených prací. 3. Osoby, které byly majiteli továrny či podniku nad 10 zaměstnanců. 4. Osoby, které vlastnily nebo vlastní pozemek nad 20 ha. 5. Osoby, které vlastní velkostatek. 6. Osoby, které vlastní majetek nemovitý s výnosem vyšším než 10 000 Kčs měsíčně. 7.

Osoby, které byly odstraněny po únoru 1948 akčními výbory z veřejných funkcí.

8. Osoby, které jsou dětmi osob,uvedených pod body 1-7. 9. Osoby, které byly zadrženy při pokusu o ilegální přechod hranic. 10.

Osoby, které SNB (Sbor národní bezpečnosti) prohlásí za nespolehlivé z jiných důvodů.

11.

Osoby, které měli rodiče nebo sourozence ilegálně v zahraničí. 29 Zde bych chtěla upozornit zvláště na záludnost odstavce 10., podle kterého mohl být

do PTP zařazen prakticky každý, kdo se znelíbil ať příslušníkům SNB, nebo komunistickým důvěrníkům bez ohledu na předchozí kategorie. Byl to vlastně povel k vyřízení osobní třídní nenávisti ke svým spoluobčanům. Teprve k 1. květnu 1954, kdy byla zrušena klasifikace ”E”, byly propuštěni z civilního cvičení podle §39 branného zákona všechny osoby politicky závadné a vojáci nástupního ročníku 1951 a zbytek ročníku 1950. Pomocné technické prapory se dělily na tzv. ”těžké” a ”lehké”. Vojáci zařazení do těžkých PTP pracovali v dolech na Ostravsku, Mostecku, Kladensku a Plzeňsku, ti, kteří byli zařazeni do lehkých PTP pracovali většinou ve stavebnictví, kamenolomech, při těžbě dřeva a na vojenských státních statcích. Kritériem při zařazování byl především zdravotní stav, ale ani zde nebylo výjimkou, že v dolech pracovali lidé s těžkými srdečními nebo plicními potížemi. Již 5. září 1950 byli do lehkých PTP zařazeni duchovní představitelé, řeholníci a seminaristé, kteří údajně ”neměli kladný postoj k republice a k jejímu lidově demokratickému zřízení” a měli být politickým školením a manuální prací převychováni. To byly další důsledky již uvedené ”Akce K”.

Příloha č.2-mapa přehledu o zřizování a postupném rušení útvarů PTP v letech 1950-1954 29 Směrnice pro utvoření a činnost útvarových výběrových komisí-Ministerstvo národní obrany Příloha č.3-Směrnice pro utvoření a činnost útvarových výběrových komisí

28

A pak již následovali další a další oběti komunismu, takže za 4 roky existence PTP jimi prošlo cca 38-40 000 osob.30

1.6. Výjimečné cvičení Do roku 1952 byli do PTP vybíráni pouze mladí muži, kteří: 1) již konali běžnou prezenční vojenskou službu se zbraní u normálních vojenských útvarů. Z těch pak byli na základě politických prověrek vyřazeni, byla jim odebrána zbraň a byli zařazeni do PTP. 2) byli již během vojenského odvodu na základě činnosti ”Výběrových komisí! Prohlášen za politicky nespolehlivého, tj. byl klasifikován ”E” a byl navrhnut do zařazení do již zřízených útvarů PTP. V roce 1951 bylo Tajným rozkazem ministra národní obrany ze dne 2.10 1951, čj. A6872/01100/51 vyhlášeno vyhledávání politicky nespolehlivých osob a jejich povolávání k Výjimečnému vojenskému cvičení. Povolání na toto cvičení mělo drastický termín: na neurčito. Tento zákon tedy platil i pro ty, kteří si vojenskou službu odsloužili třeba již před druhou světovou válkou. Nařízení upřesňuje, že se jedná o třídní nepřátele lidově demokratické republiky a navíc je nařízení rozšířeno na všechny, kteří projevují nepřátelský postoj k lidově demokratickému zřízení. Dále na osoby sabotující práci, u nichž sabotáže jsou projevem nenávisti k lidově demokratické republice, osoby poškozující řízené hospodářství státu, šmelináře, nepřátele našeho spojenectví s SSSR a ty, kteří svým chováním narušují a ohrožují morálně politickou jednotu obyvatelstva a výsledky jeho práce (ONV – Praha jih, č.j. 43 / taj.52 ).

Důvody k tomuto tajnému rozkazu byly zřejmě dva. 1) v této době se značně rozšířila nespokojenost se současnou politikou KSČ. Jelikož by ale soudy nemohly zvládnout obrovský počet případů potenciálních nepřátel socialismu,

30

Bílek Jiří, PTP 1950-1954, Praha, 1992, s.27

29

bylo možno tímto rozkazem internovat jakékoliv množství odpůrců režimu ve věku od 1860ti let. Byli však i případy i 17ti letých (nezletilých), ale i 67-70ti letých odpůrců kolektivizace zemědělství (Kladenské doly). Dále sloužili například v kladenském PTP dva 68 letí rolníci ze Slovenska. Bylo mnoho případů, že se v PTP sešel otec se synem. Je také znám případ, že v PTP sloužil legionář z první světové války. Rozsah povolaných osob je uveden v příloze č.4 -dopis předsedy ONV Praha jih, Podzemského, čj. 43/taj.52 ze dne 10.5.1952 všem předsedům místních národních výborů Okresu Praha jih. Tím byla umožněna rozsáhlá celonárodní očista od škůdců socialismu. Výsledkem bylo i podstatné zrychlení kolektivizace zemědělství, protože řada rolníků, kteří odmítali vstoupit do JZD byla povolána na výjimečné cvičení a hospodyni nezbylo nic jiného než podepsat, případně bylo hospodářství zabráno podle zákona 55/1950. 31 Tak vlastně dochází k absurdní situaci, kdy lidé, kteří dřeli celý život na svých hospodářstvích nebo živnostech, byli podle statutu PTP povoláni na vojnu, aby zde byli prací převychováni na politicky spolehlivé a staly se z nich síly, které by se i po návratu do civilního života zapojily do práce na výstavbě našeho státu. Nakonec ale ti rolníci, kteří byli zařazeni ”pouze” do PTP, dopadli v podstatě poměrně dobře. Můj pradědeček Jaroslav Brejcha z Holyně byl za to, že obec odmítla vstoupit do JZD a on zároveň hospodařil na největším statku, označen za hlavu odporu a odsouzen v inscenovaném procesu na dva a půl roku vězení. Navíc byl odsouzen k pokutě 20.000 Kčs, ztrátě občanských práv na dobu pěti let, propadnutí veškerého jmění a zákazu pobytu na okrese na deset let. K tomu musel zaplatit soudní výlohy ve výši 38.118, 80 Kčs. K výkonu trestu mu byl přikázán vězeňský tábor v Jáchymově, kde musel pracovat na těžbě uranu. Po návratu z vězení onemocněl a na následky silného ozáření zemřel. 2) tímto rozkazem byl současně řešen i nedostatek pracovních sil ve stavebnictví, průmyslu a v dolech. V tomto rozkazu je zajímavý odstavec, kdy ze seznamu navrhovaných osob vyškrtne komise, které předsedá velitel sekretariátu KV Stb osoby, o které je státně bezpečnostní zájem. Byly jimi osoby, které spolupracovaly s Stb, byly tedy utajeny i místním orgánům, ale

31

Tamtéž Příloha č. 4- dopis předsedy ONV Praha jih, Podzemského, čj. 43/taj.52 ze dne 10.5.1952 všem předsedům místních národních výborů Okresu Praha jih. Příloha č. 5-Tajný rozkaz z 10.5.1952 o povolávání nespolehlivých osob na výjimečná cvičení

30

chovaly se tak, že je bylo možno označit za příživníky a osoby štítící se práce. V dalším případě se tito lidé chovali záměrně jako nepřátelé socialismu, aby vyprovokovali své spoluobčany k protistátní činnosti. Na těchto opatřeních se podílelo ministerstvo národní bezpečnosti a ministerstvo národní obrany, které muselo pro značný příliv ”nepřátel socialismu” vytvořit další vojenské tábory nucených prací PTP (k 7.11.1951, 63.PTP Mimoň, 64.PTP Komárno, 65: PTP Dolní Živoříce, k 1.9.1952 66. PTP Bílina, 67. PTP Zdechovice, 68. PTP Komárno)32 Dalšími občany zařazovanými do PTP byli studenti vysokých škol, kterým byl povolen odklad základní vojenské služby (ZVS), a kteří byli označeni prověrkovými komisemi za politicky nespolehlivé.33 Těmto studentům byl zrušen odklad ZVS a okamžitě museli nastoupit k PTP. Tím jim byla násilně přerušena možnost dalšího studia. Další postiženou skupinou byli tzv. kulaci. O šíři a rozsahu proti selského tažení, které mělo podle svých celostátních záměrů postihnout na 5 000 usedlostí a rodin.

1.7. Akce Kulak Centrálně řízená Akce kulak měla od listopadu 1951 dvě hlavní etapy a mezi nimi půlroční přestávku. První etapa trvala od 1. listopadu 1951 do začátku května 1952 a druhá pokračovala od 1. listopadu 1952 do poloviny léta 1953. V českých zemích měly zejména pohraniční státní statky velký zájem o rozkulačené pracovníky. Jejich přijímání se však paradoxně dostalo do rozporu s připravovaným,

a

v polovině dubna 1952 vyhlášeným, usnesením strany a vlády o rozvoji zemědělství, podle kterého se naopak státní statky měly od vesnických boháčů a ostatních nepřátelských živlů co nejdůsledněji očistit. Docházelo i k vytlačování selského dorostu z odborných škol a omezování jeho přístupu k dalšímu vzdělání. K prvnímu vylučování ”kulackých” studentů, přikročilo ministerstvo zemědělství již krátce po únorovém zasedání ÚV KSČ v roce 1951, a to zatím na čtyřletých výběrových rolnických školách. Ti absolventi, právě končícího čtvrtého ročníku,

32 33

Tamtéž Tamtéž 31

kteří pocházeli z rodin ”vesnických boháčů”, již po maturitě neměli získat odpovědné uplatnění v JZD, STS a státních statcích a měli nastoupit k převýchově v průmyslu.34 Vyloučení studenti měli být vytrženi z rodičovského vlivu a k organizované převýchově umístěni na manuální práce v rostlinné výrobě na několika státních statcích v Olomouckém a Ostravském kraji. Prověřování neskončilo během letních prázdnin, jak si přáli iniciátoři, a protáhlo se až do konce roku 1952. K 20. lednu 1953 bylo prověřováno v celé republice 8 938 žáků, z toho 6 466 v českých zemích. Z dalšího studia bylo vyloučeno 505 žáků, z nichž 426 pocházelo z českých zemí. Mezi vyloučenými bylo 350 žáků ve věku do 18 let. Vzhledem k tomu, že chyběl zákonný podklad pro pracovní zařazení těchto nezletilých bez rodičovského souhlasu, nastoupila na určené státní statky jen asi jedna čtvrtina předvolaných.35 V létě 1952 začala také a opět z rozhodnutí politického sekretariátu ÚV KSČ , a tentokrát za spoluúčasti ministerstva školství, věd a umění Zdeňka Nejedlého, utajovaná akce ”očisty vysokých škol zemědělských a veterinárních od dětí vesnických boháčů a městské buržoazie”. K 23. prosinci 1952 bylo v českých zemích vyloučeno 133 studentů, z toho 18 na Vysoké škole zemědělské V Praze. Pouze jednotlivci s tzv. kladným poměrem k režimu, o nichž bylo současně známo, že se v této otázce rozcházejí se svými rodiči, se směli uplatnit i mimo zemědělství. Druhá vlna ”akce kulak” se týkala vysidlování”. Přesuny se uskutečňovaly bez ohledu na adventní dobu a dokonce i mezi vánočními svátky a Novým rokem. Pro každý tzv. rodinný celek byl zaveden podrobný zjišťovací dotazník o rodinných příslušnících odsouzeného hospodáře a o dalších osobách, které s ním žili ve společné domácnosti nebo na jeho usedlosti. Cílem totalitního režimu bylo úplné zrušení soukromého zemědělského podnikání, zestátnění či združstevnění veškerého movitého i nemovitého majetku soukromě hospodařících zemědělců do podoby jednotných zemědělských družstev a státních statků. Větší zemědělci, kteří většinou dobře prosperovali, se vesměs velmi vehementně bránili vstupu do JZD, zvláště, když všechna ekonomicky živořila, protože sice měla dostatek pracovních sil, avšak minimum půdy a skoro žádnou mechanizaci. Velcí zemědělci byli přesně v opačné situaci. Měli tak velké množství půdy, že ji bez zemědělských dělníků nemohli obdělat. Kdo ale v té době zaměstnával dělníky, byl vykořisťovatel a kulak. Protože ”kulaci” měli mechanizací vybavená hospodářství, zdravé chovy zvířat a dobře obdělávanou 34

Jech Karel, Kolektivizace, Zločin proti venkovu, Praha, 2004 32

půdu, zaměřila se na ně pozornost sekretariátu a úřadoven zemědělského referátu ONV. Tam všude bylo dost a dost lidí, kteří sice nebyli odborně příliš schopní, jinak však všeho schopní. Postup při kolektivizaci vesnice byl všude stejný. Mechanizační prostředky získala družstva likvidací předem vytipovaných velkých zemědělců. Těm předepsal zemědělský referát nesplnitelné dodávky zemědělských komodit, nerealizovatelný zástav zemědělského zvířectva a nesmyslný osevní plán. Bylo vyloučeno, aby čtyř nebo pěti-členná rodina postačila obhospodařit 15-20 hektarů polností, zajistila potřebné množství krmiva pro stanovený počet krav, koní a vepřů, pěstovala ve velkém netradiční plodiny jako mák, len či jiné, na práci náročné plodiny, při tom obdělávala předepsaná množství mléka, masa a vajec. Bylo jen málo takových, kteří dokázali splnit většinu předepsaných dodávek. Ti, kteří neplnili platili pokutu. Ti z nich, kteří neměli prostředky zaplatit ji, šli do vězení. Tím se zmenšil počet pracovníků v jejich hospodářství a ”dluh národnímu hospodářství utěšeně narůstal”. Když dosáhl žádoucí výše, vstoupila na scénu státní bezpečnost. Následovalo zatčení hospodáře, domovní prohlídka, soud, ztráta občanských práv a následná práce námezdního dělníka v JZD, kde ho stát vykořisťoval většinou až do důchodu.36 To vše ale nebyl zdaleka konec všem křivdám člověka, který se provinil, jedině tím, že se narodil v nesprávný čas a na nesprávném místě zeměkoule a zdědil po otci rodinný grunt o větší rozloze polností. Jeho děti, děti kulaka, neměli šanci na slušný život. Byly-li nadané, nesměli studovat. Synové nastupovali vojenskou službu výhradně jen u PTP. Měli takzvaný kádrový strop. V jejich kádrových záznamech nechyběla poznámka: syn (dcera) kulaka. To ovšem vylučovalo jakékoliv slušnější zaměstnání v podniku. Zostřený třídní boj rozpoutaný KSČ na konci čtyřicátých a během padesátých let, v jehož rámci proběhla i násilná kolektivizace zemědělství, nebyl ničím jiným než likvidací politické opozice KSČ a odpůrců totality. Na venkově byli k těmto cílům zneužiti chudí bezzemci, záhumenkáři a malí zemědělci, vlastnící nevýznamný výměr zemědělské půdy, která postačila jen těžko k jejich obživě, většinou početnějších rodin. Mnohde přispívalo k nenávistným postojům chudších vesnických vrstev i nadřazené chování bohatých hospodářů vůči vesnické chudině. Své učinila i lidská závist, posilovaná nouzí.37

35

Tamtéž Tamtéž Příloha č. 6 -Tajný rozkaz ministra národní bezpečnosti ze dne 25.října 1952 o vysidlování rodinných celků odsouzených vesnických boháčů 37 Tikal Oldřich, Třetí odboj na Domažlicku, Domažlice, 2002, s. 201-203 Příloha č.7.- Dopis plk. SNB Jindřicha Kotála náčelníku hlavní správy SNB Janu Janulíkovi o hromadné zatýkací akci vesnických boháčů 36

33

Do ranného období kolektivizace vesnice spadá také zvýšený přesun selských synů do PTP. Důvod byl jednoduchý. Mladí hoši byli vydatnými pomocníky svých otců na rodinných statcích a ti tak snáze odolávali tlaku na vstup do JZD. S tím bylo nutné skončit. A když nepomohlo ani to, byl na výjimečné cvičení v některých případech povolán i hospodář. Nebyli to případy ojedinělé. Je znám i případ, kdy do PTP byli současně povoláni tři bratři. Odhaduje se, že synové ”kulaků” a ”kulaci” samotní představovali cca 60% příslušníků v PTP. Do tohoto období spadá tzv. ”směrnice tří ministrů” tj. Tajný rozkaz ministerstva národní bezpečnosti č. 27/1951. Ten byl dokonce tak tajný, že o něm nejednala ani vláda a ani národní shromáždění, nebyl ani zveřejněn, ale stal se s platností od 1.11.1951 celostátně závazným předpisem a to i bez ohledu na to, že byl v rozporu s ústavou 9. května z roku 1948. Touto směrnicí bylo možno vysídlovat rodiny odsouzených i neodsouzených rolníků a konfiskovat majetky celých rodin při odsouzení hospodáře. Celé rodiny byly vysidlovány do pohraničních státních statků se zákazem pobytu v odsunutém okrese. Přímo otrokářský řád viz příloha č.7. Zajímavé bylo i nasazování navrácených ”pétépáků” do civilního zaměstnání, kdy posudky z vojny, většinou negativní, poznamenaly postižené i jejich rodiny na celý život. Místní politické orgány využívaly bezprávního stavu těchto osob a manipulovali s nimi jako s otroky.

34

Kapitola II. Příběhy a osudy pamětníků komunistického režimu v 50. letech 2.1 Případ učitele Václava Vlčka z Horního Bezděkova Po únoru 1948 byl zatčen a 14 dní vězněn ( to byly teprve začátky krutovlády) po zpívání hanlivé písně v hospodě na adresu Gottwalda. Následovalo jeho zařazení do PTP. Před propuštěním žádal okresní školský úřad Unhošť o umístění do školy. Bylo mu sděleno, že už nikdy nesmí učit a kazit socialistickou mládež. Podmínkou propuštění do civilu po dvou letech bylo podepsání pracovní smlouvy s Konstruktivou (okresní firma). Nastoupil jako stavební dělník a po měsíci dostal výzvu ONV, aby nastoupil na místo učitele na jednotřídce. Za půl roku dostal trestní oznámení, že nedodržel pracovní smlouvu s Konstruktivou. Když ihned nenastoupí, tak ho zavřou. Okresní školský úřad Unhošť nepovolil ukončit učitelstvínarušil by tím výuku v pohraničí. Když neuposlechne tak ho zavřou. Na radu lékaře se nechal vyšetřit u psychiatra a umístit v psychiatrické léčebně. Před ukončením léčby dostal z Okresního školského úřadu vyrozumění, že s ním rozvazují pracovní poměr, protože jako politicky nespolehlivý nemůže kazit naši socialistickou mládež. Nakonec skončil ve zbrojní výrobě.38

2.2 Příběh Jiřího Růžičky Rodiče měli ve Slivenci u Prahy najatý dvůr o výměře 85 ha. Byli jsme tři děti, vedené od malička k poctivé práci, slušnému chování a čestnému jednání. K tomu nás vedla i výchova v Sokole. Tatínek se před válkou postaral o výstavbu sokolovny, kterou z velké části financoval. Po přerušení válkou jsme ji ještě v roce 1945 dostavovali. Rád vzpomínám na tu krásou atmosféru a bratrskou pohodu při výstavbě, kdy všichni členové Sokola nezištně s ochotou pracovali bez jakékoliv třídní nenávisti. Ta byla komunisty vynalezena až o něco později. Ještě jsme zažili nezapomenutelný XI. Všesokolský slet v roce 1948, kde jsme všichni sourozenci cvičili a který byl posledním záchvěvem likvidované svobody. Potom ale 38

Tikal Oldřich, Třetí odboj na Domažlicku, Domažlice, 2002, s.203

35

ovládl Sokol komunistický akční výbor, složený z lidí, kteří neměli žádný vztah k Sokolu ani k poctivé práci. Těmi bylo také ukončeno členství celé rodiny, ale i rodin dalších, které tuto krásnou organizaci léta budovaly a udržovali. My s bratrem jsme pro hospodářství žili, bratr byl o pět let starší, oba jsme maturovali na Vyšší hospodářské škole v Poděbradech, a těšili jsme se jak jednou budeme moderně hospodařit. Měli jsme rádi koně a jezdecký sport, byli jsme členy Selské jízdy Zbraslav. Společně s ní jsme se zúčastnili sjezdů strany národně socialistické a lidové v Praze v roce 1947. Tyto dvě strany se po zániku Agrární strany snažily hájit zájmy rolníků proti začínajícímu tlaku komunistů. Sestra vystudovala obchodní školu, celý život se věnovala studiu cizích jazyků. V ”horkých” létech byla zaměstnána v Synodní radě evangelické církve, sice za nepatrný plat, ale přece jen tak byla alespoň na čas ušetřena největších represí. Bratr byl na vojně vyhozen z aspirantské školy, potom byl vyhozen jako účetní id Státních statků a přes deset let se mohl živit pouze jako kopáč u Konstruktivy. Až teprve mnohem později měl možnost pracovat jako ekonom u zahradnického JZD a u Státních statků. Přestože Gottwald ještě v roce 1947 hlásal, že u nás kolchozy nebudou, počátkem roku 1949 nastal velký tlak na kolektivizaci a zakládání JZZD. MNV ve Slivenci nutil tatínka, aby jako největší sedlák družstvo založil, dokonce se slibem všestranné podpory a funkcí předsedy. Předpokládali, že ostatní sedláci se budou muset přidat. Tatínek to samozřejmě odmítl, a tak soudruzi odhodili svou beránčí tvář a ukázali svou pravou vlčí tvář. Nesměli jsme zaměstnávat žádné pracovníky, pokud nám chtěl někdo pomoci, pohrozili, že celé jeho rodině odeberou potravinové lístky. Maminka s tatínkem tedy zůstali na statku sami, což znamenalo starat se o pět párů koní, asi 30 ks hovězího, přes 100 ks prasat, drůbež a nutný chod celého hospodářství. Bratr byl na vojně a já v Poděbradech ve škole před maturitou. Nakonec se nám přece jen podařilo zasít, já jsem byl uvolněn ze školy, díky porozumění profesorského sboru, bratr tehdy ještě dostal nějakým zázrakem dovolenou na jarní práce. Jaro jsme tedy přežili a čekaly na nás žňové práce. To nám již soudruzi předepsali mimořádně vysoké dodávky, aby jim to umožnilo naši likvidaci Mezitím jsem maturoval, sice s politickými problémy-jedenáct z nás mělo být vyloučeno, ale opět díky profesorskému sboru poděbradské školy se tomu podařilo zabránit. Na vysokou školu zemědělskou jsem se ale samozřejmě již nedostal. Zůstal jsem tedy doma, přišel nám pomoci můj spolužák a přítel z Poděbrad František Máčal, člověk vzácného charakteru, také pozdější ”pétépák”. Spolu s ním, ale také s velkou podporou a sester ze 36

Sokola jsem žně začali. A potom jsme byli svědky vzácného pochopení a spolupráce všech slušných lidí z našeho okolí. A nejen ze Slivence, přišli pomoci i známí z Prahy, brali si na žně dovolenou, nebo po návratu z práce přišli pomáhat. Byla to tehdy taková poslední demonstrace solidarity celé vesnice, respektive jejich slušných obyvatel proti prvnímu nájezdu komunistické diktatury. A protože byl i příznivý rok i počasí, podařilo se nám sklidit ještě dříve než jindy a dokonce i splnit ty extrémně vysoké dodávky obilí. Udělali jsme pro všechny spolupracovníky velké dožínky, na kterých hrála i sokolská kapela. Všichni jsme měli ze zdárného ukončení společného úsilí radost a dobrý pocit. Až na soudruhy! Protože se jim nesplnilo jejich očekávání, přistoupili k radikálnímu opatření a k 1.10 1949 statek znárodnili. Ještě nějaký čas jsme tam byli zaměstnáni, ale za rok, právě na Vánoce, jsme dostali okamžitou výpověď a příkaz k vystěhování. Místo, kam jsme měli být vystěhováni byl starý ovčín, používaný již jako kolna. Naštěstí nám nabídl přístřeší tatínkův přítel, pan Brejcha z Holyně. Bohužel ani ten se nevyhnu persekuci (měl 30 ha) pro neochotu vstoupit do JZD. Byl proto zatčen a vězněn šest měsíců v Jáchymově v uranových dolech. Když se jim podařilo JZD založit, byl propuštěn, aby měl v JZD kdo dělat. Krátce na to zamřel na následky silného ozáření. Jeho syn byl pak rovněž povolán na vojnu do Karviné do dolů. Tatínek byl v tu dobu již těžce nemocen a v době nemoci byl na hodinu propuštěn, což se příčilo i tehdejšímu ustanovení komunistických odborů. Na mé odvolání oznámila Ústřední rada odborů, že záležitost přešetřila, ale že případ je tak závažný, že se na něj příslušné ustanovení nevztahuje. Mezitím ještě tehdejší předsedkyně MNV s. Urbanová nařizovala u nás domovní prohlídky z důvodů hromadění zásob a zbraní. Byl nalezen bajonet z první světové války. Ale asi to přece jen nestačilo k potřebným sankcím. Já jsem nastoupil do Vápenky Řeporyje jako provozní účetní, ale naštěstí jsem asi za tři neděle byl předsedou Závodního výboru ROH včas ”odhalen”, takže se mi nepodařilo všechny budovy podpálit, jak jsem jako správný kulak zřejmě měl v úmyslu. Byl jsem dán k dispozici na nucenou brigádu do dolů. Tomu jsem se ale vyhnul a nastoupil jsem jako ”baraba” na stavbu tunelu v Malé Chuchli. Tam se naštěstí nedalo co podpálit a tak jsem tam celkem v pohodě pracoval až do mého nástupu na vojnu. A tak zase za trest do dolů, byl jsem totiž povolán do Karviné dne 1.10 1951. Protože jsem ale nosil brýle, což bezpečnost v dolech tehdy ještě nedovolovala (později brýlatí pracovali aspoň na povrchu), byl jsem ještě s podobně zdravotně postiženými kolegy odeslán do tábora ve Svaté Dobrotivé. Ještě snad mohu připomenout, že se nás v Karviné sešla polovina třídy za školy v Poděbradech-samí kamarádi kulaci. 37

Svatá Dobrotivá-na rozdíl od svého názvu-byl v té době pracovní tábor, který měl díky svému veliteli Ťoupalíkovi nejhorší pověst, co se týká zacházení. Proto byl také soudruh Ťoupalík několikrát varován z radia Svobodná Evropa. Za krátký čas jsme přešli do Janovic nad Úhlavou (stavba kasáren pro pohraničníky), Šťáhlavy u Plzně (stavba muničních skladů), Líně u Plzně (stavba letiště), Klecany u Prahy (vojenské bytovky), Kladno (vojenské bytovky) a nakonec Bratislava-Radča, odkud jsme jezdili do Malých Karpat kácet lesy pro stavbu muničních skladů a raketových základen. Toto pracoviště patřilo pod PTP Komárno, kde byl velitelem major Hajnovič, zvaný ”komárenský běs”. Nejhorší vzpomínky mám na Janovice, kde jsme v nelidských podmínkách, dešti, zimě, bahně museli plnit normu na 160%. Stejně špatné to bylo i v Líních, kde jsme skoro každou noc po denní práci museli v 11hod. v noci nastoupit na vykládání vagónů s cementem. Měli jsme z toho rozedřenou a zhnisanou kůži na celém předloktí. Když jsme přišli na ošetřovnu ”lapiduch” nám hnis seškrábl dřevěnou lékařskou špachtlí, polil kysličníkem a šli jsme znova na šichtu. Tady jsme se také poprvé v životě seznámili se štěnicemi. Byly to dřevěné baráky po Němcích, a když se utrhlo na cimře prkno, byla vnitřní izolace z vlnité lepenky vyplněna miliony štěnic. Jedna vedle druhé, kolik se jich vešlo. Ale úplně nejhorší vzpomínky máme na poslední zimu 1954 v Malých Karpatech, kde jsme se brodili po kolena ve sněhu, promáčení, v poledne tam s potížemi přinesli obědzmrzlou, knedlíky se zmrzlou omáčkou, jíst se to opravdu nedalo. A když jsme přišli na ubikace, byla to stará tereziánská stavba, okénka jednoduchá jako do chléva, ucpaná slámou. Uprostřed se topilo v kamnech ”Klub”, kde se však smělo zatopit, až když jsme přišli z práce a oheň se musel uhasit ve 22hod. to vše pro asi sto lidí. Voda byla zamrzlá a my jsme všechno co jsme měli ve vojenském kufru včetně sovětské ”ušanky” na sebe navlékli, vycpali novinami, a tak v kabátech přežívali noc. Bylo to i psychicky dost náročné, to už jsme tam byli třetím rokem, a nevěděli, zda a vůbec někdy půjdeme domů. Pamatuji se, že jsem tehdy měl jedno poslední přání, abych se ještě jednou mohl pořádně ohřát, a pak už může být se vším konec. Před tím než jsme si odsloužili dva roky, byly útvarové politické prověrky. Mne jediného vůbec k prověrce nevzali a velitel mi řekl, že je to zbytečné a ukázal mi konec posudku z MNV Slivenec, kde bylo napsáno: ”Návrat do rodné obce není žádoucí”. Nebylo mi tehdy dobře, když jsem si uvědomil, že tam z celé roty zůstanu sám. Naštěstí ale na soudruhy bylo spolehnutí, a tak k mé velké radosti, neprověřili ještě mé kamarády, se kterými jsem celá léta dělal. Ale byli jsme mladí, brali jsme to jako tvrdou realitu a řekli jsme si, že když už jsme v neštěstí, tak že je dobře, že jsme v něm spolu. Ta přátelství, která jsme tam 38

navázali na celý život byla ta nejkrásnější. A vědomí, že se můžeme jeden na druhého spolehnout za každé okolnosti. A tak jsme to spolu vydrželi až do 5.4. 1954, kdy byly Pomocné technické prapory zrušeny a my jsme byli konečně svobodni! Ono to však s tou svobodou nebylo tak jednoznačné. Lépe je říci, že jsme byli v civilu. Já jsem měl na vojně úraz, z toho trombosu, nesměl jsem dělat těžkou práci a nebyl jsem doléčen. Přesto jsem ale podepsal, že odcházím zdráv, protože mi vyhrožovali, že si mě tam nechají a vyléčí mě, že se budu divit. Tak jsem rád podepsal, že jsem zdravý jako rybička. Ale v civilu jsem si opět troufal a rozvázal jsem pracovní poměr u Baraby v tunelu, kde byla jen těžká práce. Našel jsem si místo v Agroprojektu, kde jsem ale byl zaměstnán jen 10 minut, než se kádrovák telefonicky dodatečně informoval na MNV Slivenec. A tak jsem sháněl místo dál. Bez úspěchu. Mezitím tatínek zemřel (14 dní po mém návratu) a celý můj výdělek za 30 měsíců v PTP nestačil ani na pohře. Maminka neměla samozřejmě žádný důchod, neměli jsme již žádné peníze, a tak jsem konečně získal možnost brigády v Uhelných skladech v Radotíně. Přes den jsem jezdil jako závozník, po šichtě řezal špalkové dřevo a ve 20 hodin přistavili vagóny a já šel vykládat uhlí. Asi za měsíc mi však vedoucí oznámil, že mu zavolali z MNV Slivenec, že mě musí propustit, a já musím do dolů. To byl tehdy předsedou s. Tesař, jehož rodinu tatínek za války podporoval aprovizací. To byla taková soudružná odplata. Je zajímavé, jak tehdy slivenečtí soudruzi trvali na tom, že musím být potrestán prací v dolech-havířinou, což ale na druhou stranu v tu dobu bylo ”nejcennější povolání”- a já tam měl jít za trest! Ale nakonec se jim to stejně nepovedlo ani na potřetí. Byl jsem tedy propuštěn z odpovědné funkce uhelného závozníka a přes tlak MNV jsem nastoupil do Akumulátorky v Radotíně jako slévač olova. Když jsem dostal otravu olovem, dali mě na ”vydýchání” do kadmia, kde to sice bylo ještě silněji karcinogenní prostředí, ale tam se to tak rychle nepoznalo. Pak jsem se dostal do skladu, navážel jsem ručním vozíkem olovo do slévárny, denně jsem měl v rukách mimo jiné 20 tun olova v 50ti kg blocích, a když se vykládaly vagóny, tak několikrát tolik. A vzpomínal jsem, jak mi lékaři zakázali dělat těžkou práci. Po pár letech jsem to ale dotáhl až na zásobovače. Krátce na to Akumulátorku zrušili a já jsem mohl hledat místo znovu. Nikdy jsem ale nemohl dělat to, co jsem chtěl, ale jen to, co jsem směl. A tak jsem v dalším životě dělal ekonoma a externího učitele v Zemědělském učilišti, investičního technika ve výrobě kotelen, kooperátora, zásobovače až vedoucího hospodářsko správního odboru ve výzkumném ústavu, až dokonce i ekonomického náměstka v Technickém ústředí knihoven.

39

Ale samo sebou soudruzi byli stále bdělí a tak ještě v roce 1972 iniciativně informuje tajemnice MNV Slivenec s. Jechová písemně mého zaměstnavatele, že ”jeho otec brutálním způsobem vykořisťoval zemědělské dělníky”. A ještě telefonicky informuje kádrovou, že její babička jí vypravovala, že jeden Růžička ji vyhnal pole, když ”sklízela” mák. ”Kterej z nich to byl to už neví, ale jeden z nich to byl.” Zapomněla samo sebou dodat, že to už bylo za státních statků, a že to bylo vlastně rozkrádání socialistického majetku. A byl jsem to já, který se jí to snažil vysvětlit, že i když je dneska všechno naše, že se to nesmí brát tak doslova. A tak to měla být pomsta již ve třetí generaci a snad snaha mě dolů do těch toužených dolů přece jen dostat. Naštěstí to kádrová brala již rozumně a vypravovala to nejen mně, ale dávala to k lepšímu i jinde, aby lidé věděli, co za zloducha mají mezi sebou. Posledním místem v totalitě bylo místo ekonomického náměstka v lidové umělecké výroby (Krásná jizba), které jsem za pomoci schopných vybraných rovněž nestraníků vytáhl z podniku určeného k likvidaci na slušně prosperující podnik. Soudruzi ale nemohli přenést přes srdce, když jim někdo říká co musejí dělat a

nesmějí krást, zvláště když jim to říká

nestraník. Proto mě zlikvidovali v den mých 60tých narozenin. Bylo to sice protiprávní, ale já už jsem se s nimi nechtěl špinit. Nastoupil jsem jako důchodce na místo skladníka v restauraci ”U svatého Tomáše” v Praze, kde to bylo finančně mnohem výhodnější než náměstkování. Mezitím přišla listopadová ”revoluce” a krátce na to jsem se na přání bývalých spolupracovníků a Ministerstva kultury vrátil do ÚLUV jako ředitel. A tak jsem se se svými milými soudruhy opět sešel. Ale jen krátce! Za mého působení jsme vrátili všem výrobcům jejich dílny, které jim kdysi byli zabrány, za podmínek, které jim umožňovaly rozjet soukromou výrobu a další spolupráci. Bylo jich přes 40. Myslím si, že kdybych v životě nic jiného dobrého neudělal, že toto byla docela záslužná poctivá práce. Po necelých třech letech tvrdé práce, vyčerpávající jak fyzicky, tak duševně jsem po těžké operaci svou životní kariéru, plnou vzletů, ale hlavně pádů, ukončil. A teď konečně mohu dělat to, co mě baví, setkávat se s těmi, kteří jsou mi milí. Značnou dobu jsem věnoval pomoci a obnově Sokola v Černošicích a hodně práce mi zabírá činnost pro PTP, ať již v dokumentační komisi nebo v okresním klubu. Je to ale práce radostná. Prožili jsme dost neradostný život. Šest let okupace, dva roky zdání svobody a dalších jednačtyřicet let bolševické krutovlády, plných životních peripetií, která poznamenala většinu našeho národa. Jsem rád, že jsme se přece jen, aspoň k stáru, dočkali toho, v co jsme již ani 40

nedoufali. A i když to všechno není takové, jak jsme si to představovali, přece jen máme perspektivu, že aspoň naše děti budou žít ve svobodě a demokracii. Pokud si to nezkazí jako jsme si to zkazili my.39

2.3. Příběh pana Václava Střelby Tento příběh myslím velmi dobře vystihuje osobní nenávist a absurditu komunistického režimu: Pan Václav Střelba se narodil 9.9.1902 v Kněžívce. Byl synem Josefa Střelby, který měl v Kněžívce truhlářskou živnost a koncesovaný pohřební ústav. V roce 1930 převzal živnost a v roce 1932 se oženil. Předtím, v roce 1929, byl u odvodu, kde byl uznán zdravotně neschopen vojenské služby pro rozedmu plic. Po svatbě hospodařil na 9,5 ha, k tomu měl ještě 2 ha najaté. Jeho velkou zálibou byl chov koní. Odchoval hodně hříbat – vraníků. Měl dva páry koní, z toho dvě klisny. Další jeho zálibou byl chov poštovních holubů. I v něm měl dobré výsledky, odchoval mnoho úspěšných exemplářů. Přišel ale únor 1948 a tím trápení celé rodiny, které Václava Střelbu stálo život. Začalo to tím, že Místní akční výbor označil V. Střelbu za politicky nespolehlivého. Dokonce dostal i dopis od Spolku chovatelů poštovních holubů ”Maják” v Suchdole, kterým mu oznamují, že jako politicky nespolehlivý nemůže být jejich členem a pokud neodvolá (nebylo co!), musí holuby do 14 dnů zabít. Zde se již projevila ona komunistická zákeřnost a zrůdnost. Věděli, že holubi jsou jeho láskou, proto je nesměl ani darovat ani prodat, ale musel je zabít. Tak mezi první oběti komunistického režimu v Kněžívce patřili i nevinní, ale politicky nespolehliví poštovní holubi. Tehdy se to lidem zdálo nepochopitelné, že odsuzovali k smrti nevinná zvířata, ale krátce nato jim bylo dokázáno, že umí vraždit i nevinné lidi. V padesátých letech se začala zakládat zemědělská družstva. V Kněžívce byl Státní statek, družstvo tam proto nepovolili založit. Začala hospodářsko-technická úprava pozemků, což znamenalo, že Střelbově rodině Státní statek zabral ta nejlepší pole a vyměnil je za mnohem horší kvalitu na okraji katastru. Zakládal se také komunální podnik Praha – západ, ka.

39

Archiv autora (Jiří Růžička), příloha č.15-vojenská knížka Jiřího Růžičky 41

m ale V. Střelba nebyl přijat a živnost byla pozastavena. Dva pohřební vozy byly odvezeny do Horoměřic, kde byla zřízena Okresní pohřební služba. Vozy samozřejmě nebyly nikdy zaplaceny. V roce 1952 přivezl V. Střelbovi voják povolávací rozkaz k nastoupení mimořádného vojenského cvičení do PTP Mimoň, vojenského prostoru Hvězdov. To bylo V. Střelbovi již 50 let a byl nemocen. Přesto nastoupit musel. Krátce nato se mu nemoc (rozedma plic) zhoršila. Byl převelen do Plzně na stavbu bytovek. V neděli, kdy nepracovali, tam staré tatíky honili po louce, nebo je převychovávali politickým školením. Po dalším převelení do Strašic dostal V. Střelba infekční žloutenku a byl převezen do Fakultní nemocnice v Plzni. Tam mu ještě praskl vřed na dvanácterníku. Nedoléčen byl 12.12 1952 propuštěn přechodně do domácího ošetřování, protože mu v armádě nemohli zajistit nutnou dietu. Ihned po příjezdu domů ho ale nechal major Vidman eskortovat jako vojenského zběha příslušníkem SNB soudruhem Dražilem do kasáren Jiřího z Poděbrad na náměstí Republiky v Praze, kde byl zavřen. Po vysvětlení byl konečně propuštěn do domácího ošetřování. Václavu Střelbovi se ale nemoc zhoršila, byl převezen do nemocnice v Motole, kde 22.5.1953 zemřel. Teprve po smrti byl propuštěn z mimořádného vojenského cvičení a jako důvod tohoto ”předčasného” propuštění bylo uvedeno ”úmrtí”. Aby Střelbově rodině bylo znemožněno soukromé hospodaření, byl jeho syn sedm měsíců po otcově smrti povolán také do PTP. Mezitím byla paní Střelbová na celé hospodářství sama se svou dcerou, které bylo 13 let a chodila do základní školy ve Slaném. Vystudovala s vyznamenáním, ale na další školu se nedostala, ani do žádného učiliště. Měla posudek: ”vychována v rodině, kde otec nemá kladný postoj k lidově demokratickému zřízení”. Paní Střelbová nabízela hospodářství Státním statkům, ale to nebylo dovoleno, a místo toho jí předepsali ještě vyšší dodávky, zakázali jí odprodat prasata i hovězí, aby neměla žádný příjem. Navíc soudruzi z MNV denně chodili kontrolovat, zda včas krmí a o dobytek se dobře stará. Okresní výbor ji označil jako neplničku dodávek zemědělských produktů a začal jí ukládat pokuty. V září 1953 byl mladý Václav Střelba odvezen do nemocnice na operaci slepého střeva a zbytek vojny strávil na ošetřovně. Propuštěn do civilu byl po 27 měsících dne 27.11. 1953. Paní Střelbová všechno přestála a její syn po návratu z vojny začal spolu s ní hospodařit. Hospodařili až do roku 1960, kdy byli zatíženi už takovými daněmi, že se to

42

nedalo udržet. Přece jen byli donuceni vstoupit do JZD Tuchoměřice. Byli ale stále jako černé ovce, stále je soudruzi měli pod kontrolou. Všichni lidé by měli vědět a připomínat si, jaká je pravda o padesátých letech. Nikde nebylo odvolání, kolik tisíců rodin muselo trpět a kolik lidí zahynulo při budování tzv. socialismu!!!40

40

archiv autora (rodinné materiály) Příloha č. 8-11 korespondence související se zatčením pana Střelby 43

Kapitola III. Antropologie útvaru PTP 3.1. Vnitřní struktura PTP Zde bylo mou snahou alespoň částečně demonstrovat, jak v tuto dobu nastupovali před 50. lety do Pomocných technických praporů první nováčci ke službě v armádě spolu s těmi, kteří si dosud plně neodsloužili celkovou dobu trestu v civilních Táborech nucených prací. Asi 20% vojáků sloužících u PTP bylo politicky spolehlivých. Tito vojáci byli označeni politickou klasifikací ”A”. Byli to zejména horníci z povolání sloužící u těžkých PTP, nebo vybrané profese ve stavebnictví sloužící u lehkých PTP. Ti byli určeni jako instruktoři pro ostatní, kteří měli vykonávat tzv. pomocné práce. Dále v útvarech PTP sloužili vojáci se zdravotní klasifikací ”Cj a Cd”, což byl nový typ vojenských pracovních jednotek vytvořený 15.května. Vojáci s touto klasifikací byli určeni pro vojenské stavby v pohraničí a stavby utajovaného charakteru, zároveň sem patřili vojáci, kteří byli kvůli trestu přeloženi z bojových útvarů, ale nebylo výjimkou, když se u PTP vyskytly přímo i kriminální živly. Další klasifikací bylo označení ”E”, které znamenalo, že dotyčný je politicky nespolehlivý a tudíž nepřítel lidově demokratické republiky.41 Například o mém strýci, který mi sám vyprávěl , jak byl v PTP 30 měsíců a co o něm píše dne 28.10. 1951 svobodník Janata: ”-málo veselý, kamarádský, ale nekolektivní, slabší vojenské vystupování, méně politicky spolehlivý, pracovitý”, (záznam o mravní a politické způsobilosti – kmenové č.29-1-4580-51). Svobodník Janata znal mého strýce stejně jako jeho 20 kamarádů pouze 14 dní, které uběhly od nástupu do vojenské služby. Takovýto posudek, založený na letmém odhadu šel s ”provinilým” po celý život. Tento záznam mě zaujal tím, že velitelé asi očekávali, že z toho, co vojáci v PTP pod jejich velením zažívali, budou zřejmě ”hodně veselí” a kdo nebyl, byl třídní nepřítel. Na stálé výstavě PTP v zámku v Brandýse nad Labem můžeme číst řadu takových posudků, ať již od vojenských velitelů nebo naopak z místních národních výborů z míst trvalého bydliště.

41

Bílek Jiří, PTP 1950-1954, Praha, 1992, s. 12 44

Velmi výstižný a poučný je posudek velitele na člena své jednotky na dole, Františka Z Karviné: ”…k pracovní morálce i k jeho vztahu ke kolektivu není připomínek, je však velice inteligentní a kdyby chtěl , mohl by škodit lidově -demokratickému zřízení”.42 A tak byl pro svou nezaviněnou zvýšenou inteligenci a i pro to, že kdyby chtěl tak by mohl škodit republice odsouzen bez soudu ke třem rokům práce ve vojenských táborech nucených prací. Následovalo další hodnocení velitele z roku 1953 na jehož základě byla po dvou letech práce v dolech vojenská služba prodloužena na neurčito.43 Jako další příklad je posudek MNV Honice z 10.10.1952 na Antonína Kaprála, který se ucházel o místo dělníka: ”…je synem dřívějšího obchodníka…jmenovaný po dobu svých studií pracoval v tělovýchovné jednotě ”Sokol”, který byl ještě výsadou lepší třídy. Po sloučení tělovýchovy přestal s návštěvou a vyhledal si kamarády, se kterými se stýkal, neboť k lidově demokratickému zřízení neměl kladného poměru, což vyvrcholilo tím, že se stal členem národně socialistické mládeže a k této práci nabádal i jiné studenty. Pro tento čin byl stíhán a byl mu uložen trest veřejného prohlášení v místním rozhlasu a byla mu uložena pokuta…”44 V útvarech byl ale i určitý počet těch, kteří mimo přidělenou práci vykonávali funkci politických informátorů. Tito vojáci byli veliteli světnic a družstev a jejich hlavním úkolem bylo předávat informace o chování, výrocích a hlavně o tom, jak se politicky nespolehliví vojáci chovali a vyjadřovali ve svém soukromí.45 Za podané informace byli tito instruktoři podle zásluhy povyšováni na svobodníky a desátníky. Ještě navíc se na ně nevztahoval rozkaz o prodloužení vojenské služby na neurčito. Iniciátoři nebyli příslušníky PTP, tj. neměli kategorii ”E”, politicky nespolehlivý, byli pro tuto činnost rekrutováni z řad běžných vojínů ženijního vojska ovšem s patřičnými politickými předpoklady. Povýšeni byli za vysokou politickou aktivitu jim svěřených ”pétépáků” a za jejich vysoké pracovní výkony, ke kterým je nutili v zájmu svých odměn podle příkazu MNO.

42

Kolektiv autorů (dokumentační komise), Hořké vzpomínání I, Praha, 1996, s. 114 Tamtéž 44 archiv autora (rodinné materiály) 45 Tamtéž 43

45

3.2. Život v PTP V povědomí značné části populace a zejména mladší a mladé generace ovlivněné zábavnou knihou spisovatele Miloslava Švandrlíka, následně zfilmovanou, se zdají ”Černí baroni” jako přijatelná a veselá vojna. Skutečnost však byla zcela jiná. Vstávalo se ráno ve 4.30 hod., následovala rozcvička, úklid ubytoven a snídaně. V létě se začalo pracovat v 6.00 hod. a v zimě v 7.00 hod. Na oběd, který byl na pracoviště přivážen (většinou studený ) byla doba jen nejnutnější. Voda na mytí ”ešusů”, které sloužily jako jídelní misky, byla jen studená, pokud vůbec byla. Někdy se také nádobí mylo v potoce, pokud nějaký byl. Příborem byly lžíce. Pracovalo se 10 hodin, někdy i více. Po návratu z práce následovala rychlá očista ve studené vodě a večeře. Poté následovaly nástupy na ”rajony” tj. úklidy chodeb, okolí baráků a záchodů. Záchody na odloučených pracovištích byly pouze latrínové, z hygienických důvodů co možná nejdále od tábora. Latrína, bylo dřevěné prkno pod přístřeškem a pod ním vykopaná jáma. Na prkně seděla řada vojáků vedle sebe, i tak se udržoval kolektiv! Na velitelských objektech byly záchody ”turecké” – šlapkové. Umývárnu představoval plechový žlab s tekoucí studenou vodou. Po večeři bylo dvakrát týdně politické školení a jinak denně tzv. ”zájmové kroužky”. Tato činnost musela být organizována kolektivně, což znamenalo, že v ”politicko – výchovné světnici” (PVS) byl v jednom rohu hudební kroužek, v druhém pěvecký, dále recitační, šachový, čtenářský a to vše pod dozorem. Účast byla 100% povinná, hudba nacvičovala ”častušky” pro případné veřejné vystoupení, například na oslavy 1. Máje, totéž činil pěvecký a recitační kroužek ten recitoval pouze pokrokové, mládežnické básničky, četba byla rovněž pouze pokroková a převažovala sovětská. Nejméně byl oblíbený šachový kroužek, který nerozvíjel politické smýšlení vojáků, navíc posiloval myšlení, které u této kategorie lidí bylo přímo nepotřebné. Navíc instruktoři a důstojníci většinou nemohli pochopit smysl této,pro ně náročné, hry. Poté následovala půlhodina ”osobního volna”, kdy se mohly psát dopisy. V 21.00 hod. byl nástup na tzv. ”čepobití”, což bylo převzaté ze Sovětského svazu a vše spočívalo v tom, že celá rota slavnostním krokem pochodovala okolo baráků a zpívala budovatelské písně. Vše pro upevnění morálky.

46

Dále následovalo čtení rozkazu a ve 22.00 hod. byla večerka. Velice často se stávalo, že vojáci byli v noci probuzeni na vykládání vagónů, nebo pro zpestření noci byl vyhlášen poplach. A ráno se muselo opět do práce. Zimní vytápění místností mělo své předpisy. Topit se smělo až po návratu z pracoviště a ve 22.00 hod. musel být oheň uhašen. Okna byla jednoduchá a stropem velmi často zatékalo nebo padal sníh přímo na kavalce. Pracovním oblečením byly vyřazené trofejní uniformy po různých armádách, většinou německé. Některé měly ještě stopy po průstřelech se zbytky krve. I tímto způsobem se projevovala snaha o degradování osobnosti politicky nespolehlivých vojínů. Většinou se bydlelo ve starých dřevěných barácích, které v republice zbyly jako provizorní ubytování pro německou nebo maďarskou armádu. Ale například ve Svaté Dobrotivé sloužil za druhé světové války celý objekt jako koncentrační tábor, který komunisté pohotově použili v nezměněné formě od 1.10.1948 jako sídlo IV. silničního praporu 2. ženijního pluku, který byl 1.9.1950 změněn na 52. PTP. Počet vojáků, internovaných v tomto vojenském táboře nucených prací, byl k 1. prosinci 1951 1.206 osob, takže předpokládaný počet osob, které jím během let 1950 – 1954 prošel, je cca 3 – 4 tisíce.46 Velitelem byl obávaný kapitán Bedřich Ťoupalík a tábor byl, co se týče režimu, označován jako nejhorší z lehkých PTP. To byl asi také důvod, proč se materiály z činnosti útvaru ”nedochovaly”.47

3.3. Práce a pracovní podmínky v PTP Vojáci byli rozděleni na odloučená pracoviště, kde pracovali na vojenských stavbách. Byla to většinou výstavba kasáren, muničních skladů, letišť, továren na výrobu zbraní, ale pracovali i v kamenolomech a při těžbě dřeva v lesích. Po dokončení stavby byli přesunuti na jiné pracoviště. Někdy se to stávalo i v průběhu stavby. Bylo to z důvodu, aby nedocházelo k přílišnému sblížení s civilními zaměstnanci stavby. Baráky byly většinou značně zdevastované, ale hlavně všude plné štěnic. I toto mělo asi být trestem pro politicky nespolehlivé vojíny a mělo to působit na jejich psychiku. 46 47

Kolektiv autorů, Pétépáci ve Svaté Dobrotivé 1950-1954, Zaječov, 2002 Tamtéž 47

Při práci v dolech, kde se pracovalo na tři směny, bylo obvyklé, že v jedné světnici byly ubytovány všechny tři směny, takže stále někdo přicházel a odcházel, k tomu řvaní instruktorů na různé nástupy na rozcvičky, úklidy, výstavbu tábora a podobně. Tedy spaní bylo v tomto případě nemyslitelné. I to byl záměrný trest. Pokud důl neplnil plán, museli vojáci pracovat i v neděli, což civilní zaměstnanci odmítali. Bylo pravidlem, že se bez jediného dne volna pracovalo i 5 – 6 týdnů. Vojáci v dolech měli nahradit úbytek civilních horníků, vzniklý odsunem sudetských Němců a současně i zajistit větší množství těžby uhlí pro československý průmysl.48 Nebylo měsíce, aby se neorganizovala nějaká mimořádná ”dobrovolná” pracovní směna a to vždy v neděli, kdy byl příplatek za odpracované směny značně vysoký. Bylo samozřejmostí, že výtěžek těchto směn směřoval na účely, určené vojenským velitelstvím, například na válku v Severní Koreji, na fond solidarity či světový festival mládeže. Soudruzi na velitelství přemýšleli a namáhali své mozky, jak ”pétépáky” pracovně a finančně využít, a tím se zalíbit svým chlebodárcům. Vrcholem jejich myšlení

byl nápad

zakoupit z výtěžku mimořádných směn

k narozeninám soudruha Gottwalda letadlo. Na podporu tohoto záměru byly vyzvány všechny útvary PTP v republice. Ne každý ”pétépák” s touto akcí souhlasil, avšak každý nesouhlas byl náležitě ”ohodnocen”. Našel se i jedinec, který prohlásil, že odpracuje i více směn, jestliže bude mít jistotu, že ”Kléma” s tím letedlem spadne. ”Toto prohlášení bylo ohodnoceno vojenským prokurátorem.” 49 Co se týče rozdělení na lehké a těžké PTP, tak příslušníci těžkých PTP byli určeni jako horníci a nasazeni zejména v hornických oblastech, příslušníci lehkých PTP se nejvíce uplatnili ve stavebnictví. O tom, zda voják skončil v lehkých nebo těžkých PTP, rozhodovali kromě tabulek, které požadovaly určité počty, vojenští lékaři. Vojáci, kteří jako jedni z prvních nastoupili k útvarům PTP, vykonávali práce, které byly zrovna potřeba, protože ani samotné armádní velení ještě přesně nevědělo, na jaké práce budou čerství pétépáci nasazováni. Vojáci, kteří později nastupovali do PTP, byli zařazováni většinou k vojenským stavebním podnikům na práce, které byly zaměřovány mnohem jednostranněji. Pétépáci byli hlavní pracovní silou ve vojenských stavebních podnicích Posista, Konstruktiva, Armastav, Severostav a Stavoindustria, které byli vytvořeny z Československých stavebních závodů k 1.lednu 1951. Jejich úkolem byla bytová výstavba pro potřeby armády, budování kasáren,

48 49

archiv autora (Vladimír Lopaťuk) Kolektiv autorů (dokumentační komise), Hořké vzpomínání I, Praha, 1996, s. 37 48

letišť, skladů a dalších vojenských objektů. Dále i těžba písku, štěrkopísku, kamene atd.50 Vojáci, kteří pracovali na šachtách v dolech, byli vedeni jako zaměstnanci civilních důlních společností. Někteří vojáci měli na rozdíl od ostatních štěstí, že byli vybráni na pomocné práce v kasárnách, při nichž sice neměli nárok na odměnu za práci jako vojáci pracující na stavbách nebo v dolech, ale na druhé straně nemuseli pracovat v těžkých podmínkách. Je ale třeba zdůraznit, že museli být něčím výjimeční. Buď věkem, dovednostmi a znalostmi, nebo svým psychickým stavem. Vojáci, kteří měli znalost kancelářské práce, což chybělo většině ostatních chlapců, měli možnost dostat se do kanceláře. Vojáci, kteří pracovali u lehkých PTP, zejména v okolí uranových dolů, museli chodit do těchto důlních podniků na výpomoc. Není třeba ani zdůrazňovat, že lidé pracující na uranových haldách se dostali do kontaktu s radioaktivními látkami,což se projevilo i na jejich zdravotním stavu v pozdější době. Protože vojáci lehkých i těžkých PTP pracovali jek ve vojenských tak v civilních podnicích, přišli kromě svých nadřízených také do kontaktu s civilními zaměstnanci, kteří zde pracovali. Ke vztahům a vzájemnému sbližování s civilním obyvatelstvem také docházelo, i přes veškeré snahy velitelů, a to hned na několika úrovních: 1) nejjednodušším a nejžádanějším bylo sblížení s místními děvčaty při eventuelních vycházkách a následné unikání z tábora různými utajenými otvory v oplocení 2) byli i případy seznámení s důstojnickými paničkami při stavbách bytovek pro důstojníky 3) seznámení při návštěvách bohoslužeb (tajných), následovalo pozvání do rodin, přilepšování stravování, zasílání korespondence, balíčků… 4) seznámení na stavbách s civilními pracovníky, mnohdy stejného smýšlení a proto stejně postižených 5) zvláštní a jediné privilegium získala rota ”farářů”, směli totiž každou neděli ráno jít na mši do kostela51 nejnebezpečnější bylo sblížení na ”obchodní bázi”, to znamenalo výměnu vyšetřeného cementu či jiného stavebního materiálu za finanční hotovost. Dále se měnily potraviny či alkohol. Je zajímavé, že není zaznamenáno, žádné odhalení a následný trest. S prací, kterou pétépáci, jak na povrchu, tak i v podzemí vykonávali, úzce souvisela s bezpečností práce. Většina bývalých účastníků lehkých PTP se shoduje na tom, že proškolení 50 51

Bílek Jiří, Pétépáci aneb Černí baroni úplně jinak, Plzeň, 1996, s.49

Tamtéž 49

o bezpečnosti práce na pracovištích vůbec neproběhlo. Kdyby bezpečnost práce byla zajištěna byť jen elementárním způsobem, nemusel by docházet k mnoha otřesným úrazům, jaké nebyli výjimkou. Nejen bezpečnost při práci, ale také ochrana zdraví byla na velmi nízké úrovni a proto si vojáci sami museli vypomáhat, jak jen to bylo možné. Některé druhy práce bez ochranných pomůcek náležely do kategorie vysokého ohrožení zdravotního stavu, což mohlo mít za následek celoživotní poškození zdraví. Vojáci v PTP měli snad jen jedinou výhodu oproti vojákům sloužících u bojových útvarů. Za svou práci v podzemí i na povrchu dostávali mzdu. Co se týče počtu odpracovaných hodin, snadno se při plnění plánu mohlo stát, že vojáci neměli ani dostatečně dlouhou možnost odpočinku. Docházelo i k případům, že vojáci pod zemí museli absolvovat i dvojitou směnu. Jejich přetěžování v dolech mělo také často velký vliv na jejich soustředění na práci a jeho následné snížení vedlo k řadě drastických pracovních úrazů.

3.4. Odměna za práci Trestat lidi těžkou a nebezpečnou prací, bez řádného proškolení i nepřetržitě po dva týdny bez jediného volného dne, bývalo při neplnění plánu těžby pravidlem. Dohánět výpadek v plnění plánu těžby bylo podle názoru velitelského sboru především záležitostí ”pétépáků”. Makalo se tvrdě, ne z lásku k lidově demokratické republice, jak se to snažili namluvit soudruzi agitátoři roty a politruci. Často vydřené peníze byli u mnohých jediným příjmem k obživě doma pronásledovaných rodinných příslušníků. Aby ”pétépáci”nemohli svoje rodiny doma podporovat, a tak jim umožňovat setrvávat ve starém myšlení, dohodli se soudruzi na vojenském velitelství o povinném spoření, a to tak, že polovinu mzdy po všech vojenských a civilních srážkách uloží na vkladní knížku. Disponovat s vkladem na ní mohl ”pétépák” až po propuštění a to bylo v nedohlednu. Snad k tomu přispěla i skutečnost, že někteří jednotlivci při vycházce utráceli v lepších podnicích za konzumaci jídel a hlavně alkoholu vyšší částky. Pod dojmem krátké svobody tito černí baroni s mozoly na rukou alespoň na krátkou dobu zapomínali na nemorálnost, oblbování a zoufalství, ve kterém se nacházeli.52

52

Kolektiv autorů (dokumentační komise), Hořké vzpomínání I, Praha, 1996, s. 36 Příloha č.12-vkladní knížka 50

Často se z řad bývalých nositelů moci ozývají hlasy – co pétépáci ještě chtějí, vždyť si na vojně vydělali spousty peněz ! Pravda je však trochu jiná! Vojáci byli zaměstnáni u vojenských stavebních podniků nebo v dolech. Tyto organizace jim stejně jako jiným civilním zaměstnancům vyplatily mzdu po odečtení příslušné daně. Čistá mzda však byla předána vojenskému velitelství, které si strhlo další srážky za ubytování, ošacení, otop, stravování a ostrahu. Srážky činily ve staré měně 90,- Kčs denně a v nové měně 27,- Kčs. Konečná částka byla opět rozdělena, polovina byla uložena na vkladní knížku, která byla pod ochranou velitele a teprve druhou polovinu dostal voják na ruku. A protože vojáci museli zastávat práce méně placené, které civilní zaměstnanci odmítali, nebyly konečné peníze nijak záviděníhodné, jak je vidět z přiloženého dokladu. Byly i případy, že se po odchodu vojínů do civilu vkladní knížky na velitelství ztratily. Navíc při měnové reformě v roce 1953 byly všechny tyto vkladní knížky znehodnoceny poměrem 1:50.

3.5. Pracovní úrazy Se zmínkou o pracovních úrazech se v souvislosti s PTP setkáváme často. Pracovní úrazy byly průvodním jevem namáhavé a často nebezpečné práce těžkých i lehkých PTP. Není ani divu, protože pracovní zaškolení ”pétépáků” bylo opravdu minimální. Jejich pracovní přetěžování, a tím i následná vlekoucí se únava měla za následek časté úrazy. Těžké a smrtelné úrazy se evidovaly, byly protokolovány. Běžné úrazy-tržné rány, zlomeniny, zhmožděniny apod. se neevidovaly, i když ošetření provedla nemocnice. Raněný byl převelen do vojenského zaměstnání u roty, bez nároku na nemocenské dávky, odškodnění za úraz a ani odpočinek na vojenské ošetřovně. Pohlíženo na něj bylo spíše jako na sabotéra. Jeho úkolem v tomto stavu byla funkce pomocníka dozorčího roty.53 Velmi často se již druhý den po příchodu do dolů fáralo, zatímco učební doba havířských učňů byla několikaletá. U lehkých PTP se o počátečním zaškolování vůbec nemluví. Nepochybně se vycházelo z toho, že krumpáč a lopatu dovede držet každý a že také ví, jak s tímto nářadím zacházet.

53

Kolektiv autorů (dokumentační komise), Hořké vzpomínání I, Praha, 1996, s. 37 Příloha č. 13- Zlomek záznamů o smrtelných úrazech příslušníků PTP v ostravských dolech. 51

Druhou velmi důležitou příčinou úrazů bylo nedodržování bezpečnostních předpisů. Na tom však neměli vinu samotní pétépáci, jelikož k tomuto porušování byli přímo či nepřímo nuceni převážně vedením podniků, které ve snaze plnit plán nedodržovaly různá bezpečnostní nařízení. Proto také při každém důlním neštěstí se okamžitě napravovaly nedostatky, které na příslušném pracovišti před smrtelným úrazem byly. Příčin úrazů bylo pochopitelně více. Velkou vinu na nich je možno přičíst také velitelům rot. Byla to už sama skutečnost, že příslušníci Pomocných technických praporů neměli potřebnou dobu na spánek a odpočinek a tím pak samozřejmě poklesla nejen pracovní výkonnost, ale i pozornost při práci. Nezanedbatelným důvodem byla i skutečnost, že velitelé byli prémiováni za vysoké překračování norem a tím i za vysoké plnění plánu pracoviště. T bylo důvodem, proč se z většiny z nich stali bezohlední drábi a vykořisťovatelé, kteří nutili své podřízené k vysokým výkonům bez ohledu na bezpečnost. Základní povinností bylo plnění norem na 120 %, ale někteří velitelé samozřejmě zvýšili tento limit až na 160 %.54 Jinou příčinou časté úrazovosti bylo zařazování ”pétépáků” na zvláště nebezpečná pracoviště, na nichž havíři, brigádníci či civilní zaměstnanci ve stavebnictví odmítali pracovat. Vojáci na takovouto práci jít museli, protože její odmítnutí bylo považováno za neuposlechnutí rozkazu. Příčin poměrně značné úrazovosti bylo mnohem více než zde uvádím. Obraz o úrazovosti u vojenských pracovních jednotek podává zpráva za rok 1952, která během tohoto roku uvádí 2750 lehkých, 518 těžkých a 40 středně těžkých úrazů. Na to, jaká byla náhrada za utrpěný úraz, vzpomíná několik postižených. Například Antonín Bayer utrpěl na dole Mír v Karviné těžký pracovní úraz otevřené zlomeniny obou nohou. Osm let byl potom v invalidním důchodu, který ve staré měně (do 1. června 1953) činil 1.000,- až 2.000,- Kčs a po nové reformě 200,- až 400,- Kčs.55 Jestliže v uvedeném případě dostal postižený velmi malý důchod, stávalo se, že při smrtelných úrazech nedostali pozůstalí žádné finanční odškodnění. O těžkých a tím spíše smrtelných pracovních úrazech se v té době mlčelo. Věděli o nich jen příslušníci roty či pouze příslušníci odloučeného pracoviště a členové rodiny postiženého. Tehdejší režim nezveřejňoval ani smrtelné úrazy civilních zaměstnanců, natož úrazy pétépáků, kteří pro něj byli občany třetí kategorie. Proto je dodnes nezodpovězená otázka, kolik pétépáků přišlo během své vojny o život. 54

Kolektiv autorů (dokumentační komise), Hořké vzpomínání II., Praha, 1998, s. 113 52

Prokázaný počet je okolo 100 vojínů, ale jejich počet byl ještě vyšší, protože pokud voják PTP zemřel po úrazu v nemocnici, byl evidován již jen jako civilní osoba a ztratil se z vojenské evidence.56

3.6. Mezilidské vztahy Pokud budu mluvit o důstojnících, tak bych je nejprve rozdělila na dvě skupiny. Důstojníky s lidským přístupem a důstojníky, pro které neměl život pétépáka žádnou cenu. Důstojníci, kteří měli lidský přístup k vojákům, byli, jak je pochopitelné oblíbení. Většina těchto důstojníků prožila druhou světovou válku na západních frontách a do PTP se dostali za trest. Na druhou stranu mnoho dosud žijících pétépáků určitě nemůže zapomenout na důstojníky, kteří jim život v PTP ztrpčovali. Někteří velitelé jednali s vojáky z pozice síly a proti této jejich zvůli nebylo obrany. V PTP se vyskytl i případ důstojníka, který svou homosexuální orientaci uspokojoval na vojácích. Obávanými důstojníky v PTP byli důstojníci Obraného zpravodajství a politicko výchovní pracovníci. Byli to lidé, s nimiž i pouhé setkání přinášelo vojákům minimálně nepříjemnosti. Politickovýchovní pracovníci, zvaní politrukové, byli kapitolou samou pro sebe. Není divu, že někteří velitelé byli na vojáky tvrdí, když tvrdou disciplínu vyžadovali i doma od svých rodinných příslušníků. Protože měli velitelé přístup k finančním prostředkům vojáků, stalo se, že někteří byli zapleteni i do zpronevěry jejich finančních prostředků. Přestože důstojníci měli vůči pétépákům nařízené určité normy chování, našli se mezi nimi i tací, kteří se báli za své chování budoucích následků. Svědčí o tom výrok kpt. Růžičky: ”Chlapci, budete nám jednou svědčit, že jsme s vámi dobře zacházeli”. U PTP sloužili i důstojníci, kteří spíše patřili do invalidního důchodu než na velitelské místo, byť v PTP. Celkově však vzato, s důstojníky neměli vojáci takové

problémy jako s

poddůstojníky, se kterými museli být v každodenním kontaktu, jak na stavbě, tak v táborech. Podle všech pamětníků byli mezi poddůstojníky pouze řídké výjimky se kterými bylo možné dobře vycházet. Zbytek byli zakomplexovaní mladíci, kteří se snažili pétépákům dělat vojnu. 55 56

Tamtéž Kolektiv autorů (dokumentační komise), Hořké vzpomínání II., Praha, 1998, s. 114 53

Nejhorší na celé věci bylo to, že tito lidé měli na vojáky téměř neomezenou moc, které často zneužívali. Mezi poddůstojníky se nacházeli lidé s despotickými sklony. Poddůstojníci nesli na sobě největší díl šikanování pétépáků. Od rozházených věcí až po buzeraci na cvičišti. Nejen političtí pracovníci, ale i někteří poddůstojníci nesli na svých bedrech vinu za životy některých pétépáků. Někteří si také vymáhali přiznání nebo disciplínu pomocí zbraní. Skupinou velitelů, kteří byli mezi pétépáky krajně neoblíbení, byli slovenští

a

maďarští poddůstojníci. 57 Nadřízení a velitelé útvarů PTP velice často a s velikou oblibou dávali najevo nevinným vojínům jejich podřazenost. Pouhými slovy dokázali srážet lidské sebevědomí a to následujícím způsobem: ”Teď už bude jen pláč a skřípění zubů. S váma už lidská společnost nepočítá!” velitel jednoho ostravského PTP ”Vidíte tam ty stromy, to jsou stromy pro vás, na těch budete viset, jste lumpové, zloději, vrazi, jste zrádci našeho národa!” mjr.Bedřich Ťoupalík, velitel 52. PTP Svatá Dobrotivá ”Súdruhovia, ja viem, že raz budem viset, ale skor než budem viset vášmi hlavami silnice až do Komárna vydláždím!” npor. Winter 54. PTP ”Vy jste vyvrhelové lidské společnosti!” škpt. Bedřich Poledník Stochov ” Vy jste svině kapitalistický!” četař Ďuřička Ostrava ”Protože jste nespolehliví, nebude na škodu, když skapete!” četař Podbořany ”…a behat budete ako červené myši a rypákmi ryt hen tu zem až k temu čiernemu lesu!” por. Imrich Kancír, 52. PTP Svatá Dobrotivá Příloha č. 14.-zápis o utrpěném úrazu pétépáka Szaraza Arpada 54

”Tak co, vy ksichti americký, budete makat, nebo né. Jestli ne, budete sloužit do smrti a ještě vaše děti budou rubat uhlí. Já vás naučím milovat socialismus!” por. P., zástupce velitele ostravského velitele PTP ”Jste vředem na těle lidově-demokratické společnosti a podle toho s vámi bude zacházeno. Zavinili jste si to sami a musíte za to pykat!” přivítání nováčků Město Libavá ”Vy nejste lidé, vy jste individua štítící se práce, my vás naučíme pracovat!”58 O nepřátelském vztahu pétépáků a vojáků sloužících u bojových útvarů se vyprávěly skoro až legendy. Skutečnost byla ale poněkud jiná. Vojáci z bojových jednotek měli o příslušnících těchto praporů skreslené představy. Tyto představy byly záměrně živeny veliteli bojových jednotek, kteří dokonale podléhali oné známé vojenské ješitnosti, že jejich druh vojska je právě ten nejlepší a vyvolený. Snad jediná věc, kterou mohli vojáci z bojových jednotek pétépákům závidět, byla ta, že si mohli alespoň nějaké peníze za sou namáhavou práci přivydělat. V blízkosti některých táborů PTP byly umístěny také bojové útvary, jejichž vojáci měli k pétépákům spíše neutrální vztah. Někdy chovali vůči sobě určité přátelství. Někdy ale došlo také ke konfliktu, jak to bylo mezi vojáky běžné. Vztahy mezi pétépáky samotnými jsou kapitolou samou pro sebe. Těžké podmínky, ve kterých museli prožívat dobré i zlé, položilo jejich vzájemnému vztahu dobrý základ, který u mnohých z nich přetrval desetiletí a našli tak mnozí z nich přátele na celý život. Drtivá většina z těch, kteří těmito vojenskými tábory museli projít, se shoduje v tom, že jen vynikající parta lidí, kterou byli obklopeni, jim pomohla přečkat všechny krušné chvíle, které zažívali. Vztahy mezi pétépáky samotnými jsou tím, na co většina dnes ještě žijících pamětníků velmi ráda vzpomíná. Většina z nich se setkal s veliteli, kteří na ně zapůsobili buď pozitivním, nebo negativním dojem a na setkání s vojáky bojových jednotek většinou příliš nevzpomenou, protože jejich vztah byl vesměs neutrální. To co je dnes spojuje, jsou hlavně společně prožité veselé i smutné momenty jejich služby.59 Společnost, která se v PTP převážně vždy sešla, byla poněkud zvláštní. Dala by se rozdělit do několika skupin. První skupinou byli lidé se špatným kádrovým profilem, obecně politicky nespolehliví. Byli to například synové kulaků a také lidé, kteří prošli kádrovým kriminálem. 57

Archiv autora (rodinné materiály) Stálá výstava PTP v Brandýse nad Labem 59 Archiv autora (Jiří Růžička) 58

55

Druhou skupinou a v té době velkou, byli horníci z povolání, byli z toho dost nešťastní, protože si představovali, že až půjdou na vojnu, tak se ze šachty alespoň na nějakou dobu dostanou, ale ocitli se tam znovu. Horníci byli společností velmi různorodou. Od velmi inteligentních až po ostravské”barbary” a politicky od naprosto věřících mladých komunistů až po lidi, kterým to bylo naprosto jedno. Třetí skupinu tvořili mladí muži, kteří byli maďarské národnosti. Mezi nespolehlivé patřili i členové různých sekt, např. sabatisté. Ve službě u PTP se vyskytovali i Němci. S němci se údajně pétépáci stýkali a vztahy měli na dobré úrovni. Tito Němci velmi často pocházeli z pohraničních smíšených manželství. Službu u PTP brali s rezervou. Spíše byli optimisticky ladění, protože po jejich zkušenostech třeba od Stalingradu to byla pro ně jen legrace. Byli tam tedy bývalí vojáci wehrmachtu, kteří bojovali u Stalingradu nebo se účastnili při osvobozování odporu proti spojeneckým jednotkám. Zároveň tam byli němečtí vojáci, kteří sloužili na západní frontě a dosluhovali ještě u nás v PTP jako politicky nespolehliví. Kromě obyčejných vojáků wehrmachtu či jednotek SS, byli v PTP umístěni také důstojníci německé armády. Němci tvořili uzavřenou skupinu, která mezi sebe nikoho nepustila. Bylo znát, že cítí částečné zadostiučinění, že stejný osud s nimi sdílí i čeští vojáci a zřejmě jim to přáli. Byli pořádku milovní, poslušni rozkazů, disciplinovaní. Měli dobrou pracovní morálku. Byli mezi nimi prostí vojáci, stejně jako plukovníci. Po dvou letech služby odešli do civilu, někteří i dříve. Byli různých věkových kategorií a všichni uměli česky. Jinou skupinu tvořili Maďaři. To byli většinou synové zemědělců a živnostníků z jižního Slovenska. Patřili mezi běžné odvolací ročníky. Rovněž i oni byli uzavřenou skupinou, možná i uzavřenější proto, že jim nikdo nerozuměl a oni tvrdili, že neumí česky a trochu toho využívali. Vojáci ze Slovenska byli dobrými kamarády, i když i oni se snažili držet pohromadě, což je pochopitelné. Kulaci tvořili převážnou část PTP, měli výhodu v tom, že byli z domova zvyklí hodně dřít a tak jim i těžké práce nedělaly potíže. Horší to pro ně bylo v dolech, kde v hloubce tisíc metrů pod zemí jim místo skřivánka a sluníčka zpívala sbíječka a blikotal hornický kahanec. To snášeli nejhůře a to drasticky odlišné životní prostředí bylo pro ně opravdovým trestem. Ale to byl vlastně účel. Dalšími členy byli duchovní, faráři, příslušníci řádů a studenti teologie. I oni se snažili držet pohromadě. Byli velmi slušní, tiší, ohleduplní k ostatním, vždy ochotni pomoci i když ta těžká práce jim dělala potíže. Ale právě svým lidským a ohleduplným způsobem života dávali příklad ostatním, kteří se jim to snažili stejně oplácet. Nikdy se nestávalo, aby je někdo z 56

vojáků zesměšňoval. Pravým opakem chování k nim byli velitelé, pro které byla tato skupina vítanou možností hrubých a nechutných žertů a narážek. Adventisté tvořili malou skupinku, která se vyznačovala tím, odmítala pracovat v sobotu a žádný důstojník je k tomu nemohl donutit. Vysloužili si tak mnoho trestů, ale byli tvrdí a nezlomní. Studenti a úředníci zažili v počátku vojny asi nejhorší chvíle svého života, protože většinou nebyli zvyklí na těžkou práci. Někdy i svou nešikovností a tělesnou slabostí se stávali vhodným terčem šikany instruktorů a velitelů. Dělníci tvořili nejmenší skupinu odvedenců. Nijak se nevymykali z vojenského života. Někteří se do PTP dostali, protože byli členy Sokola, Skautu nebo nesouhlasili s nastoleným režimem až si toho všimli další soudruzi. Byl jich ale nejmenší počet, i když Jiří Bílek uvádí ve svých knihách, že ”dělníci a malorolníci tvořili většinu příslušníků PTP”. Vychází zřejmě z vojenských statistik, kdy většinou synové rolníků, továrníků, živnostníků, úředníci a studenti apod. , byli již zlikvidováni a zařazeni do funkcí pomocných dělníků. Toto své nové povolání také ”hrdě” hlásili při nástupu vojenské služby.60 Co se udavačů týče, tak ti se našli u každé roty i čety, ba i někdy stěny ubikací měly uši. Vojenská kontrarozvědka měla své informátory. Díky této jejich činnosti byli nadporučíci včas informováni o všem, co se děje v kasárnách i na důlním pracovišti. Tím se také stalo, že plánované útěky za hranice byly včas likvidovány a iniciátoři exemplárně potrestáni. Tyto služby informátorů byly odměňovány častými dovolenkami, propustkami a jinými výhodami.61 Spíše se jednalo o jednotlivce, kteří již s tímto úmyslem a povinností byli do PTP nasazeni, nebo byli v průběhu vojenské služby ”naverbováni”. Pokud byli prozrazeni, následovalo přeložení na jiné pracoviště. Viditelnější byli členové Svazu mládeže, kteří svými informacemi pomáhali velitelům odhalovat jednotlivé skupiny, které svými výroky nebo činy mohou škodit socialismu. Ti byli skromní, stačila jim jednodenní dovolenka, nebo i pochvala velitele. Ti zvláště iniciativní získali po návratu do civilu doporučení na vysokoškolská studia nebo možnost jejich dokončení, naštěstí jich nebylo mnoho, všichni okolo je znali a tak mnoho škody nenadělali. Těm úplně nejhorším se někdy stalo, že potmě někam spadli nebo si na ně někdo pěkně počkal.

60 61

Archiv autora (František Holec) Kolektiv autorů (dokumentační komise), Hořké vzpomínání I, Praha, 1996, s. 37 57

3.7. Strava K snídani byl chleba, který naštěstí nebyl omezován, marmeláda z mrkve a dalších blíže neurčených přísad a 5 – 10g špeku jako přídavek na zemní práce. Někdy bylo i vajíčko nebo tavený sýr. Oběd představovala většinou studená polévka, knedlíky nebo brambory s kouskem masa a omáčkou. K večeři byl často salám nebo tavený sýr. Zapáchající Romadur byl vojáky označován jako ”pomsta pracující třídy”. Občas byla i večeře ”teplá”. Čas od času byly, pro utužení kázně, zakazovány balíčky z domova. Těch však stejně nebylo moc, protože řada vojáků měla rodiče vystěhované nebo i zavřené. Někdy se i stávalo, že strava se vařila ze zkažených potravin. Jako odměnu za plnění plánu vojáci dostávali špek, ale jelikož ho dostávali skoro každý den, ne vždy ho používali ke kalorickému obohacení svého organismu. Při neplnění pracovní normy docházelo ke snižování přídělů jídla. Volně byl pro vojáky dostupný chléb a marmeláda. Pokud vojáci nebyli se stravou nabízenou jim v kasárnách spokojeni, dali to také čas od času patřičně najevo, ale odveta ze strany vedení tábora byla stejného ražení. Došlo-li ten den k nějaké vzpouře ohledně stravy, mohli si vojáci být jisti, že večer budou muset například nastoupit v plné polní a pochodovat celou noc za trest a ráno jít zase na šichtu.

3.8. Volný čas Je třeba si uvědomit, že volného času během pracovního dne nebylo mnoho, pokud vůbec nějaký byl. V mnoha případech byl používán k úpravě pracovního ošacení. Pokud se stalo, že volný čas vojáci v prostoru měli, mohli jej vyplnit činností v zájmových kroužcích. Tyto kroužky byli u vojáků celkem oblíbeny a také díky nim nemuseli vykonávat neoblíbenou pořadovou přípravu nebo se účastnit politických školení. Dokonce mohli i na chvíli zapomenout každodenní stereotyp. Mnohdy je až pozoruhodné, jaké činnosti bylo v rámci kroužků možno vykonávat. Byli to zejména různé turistické kroužky, které orientovaly své aktivity zejména na volné dny, kdy měli vojáci několik možností, jak své volno vyplnit. Výjimkou nebylo ani když se vojáci zapojovali do činnosti sportovních klubů. Oblíbené byly pěvecké kroužky a estrádní skupiny. Někdy zašlo estrádní vystoupení tak daleko, že to bylo na hraně s relativní svobodou a vězením. Jako určitou formu protestu 58

chápali vojáci, když mohli zpívat písničky původem ze západu. Bylo nutné to provádět velmi šikovně, protože západní muzika nebyla příliš v módě, tak se hrály skladby sovětské. Šikovný improvizátor tuto skladbu upravil tak, že odpovídal té americké, ale konferenciér uváděl, že se hraje sovětská. Co se vycházek týče, tak ty byly v PTP podmíněny především dlouhodobějším plněním normy. Na vycházky bylo možné chodit o volném víkendovém dni, kterých při třísměnném provozu mnoho nebylo. Samozřejmě se ale také chodilo potají přes plot a, krmě této možnosti se pétépáci mohli podívat domů také při služební cestě. To byla ale možnost jen pro vojáky, kteří se vyskytovali v místě bydliště nebo nedaleko něj.62 U některých útvarů docházelo k omezování vycházkové vzdálenosti. Pravděpodobně tu byla obava velitelů, aby nemohlo dojít k dezerci vojáka, protože byly vycházky omezeny na vzdálenost, ve které nebyla železniční stanice. Vycházka byla jen jednou formou odměny. Druhy odměn stanovoval kázeňský řád. ” Příslušníkům mužstva a poddůstojníkům mohou být udělovány tyto odměny: 1. vyslovení pochvaly před nastoupenou jednotkou nebo v rozkaze 2. prominutí kázeňského trestu dříve uloženého 3. příslušníkům mužstva a poddůstojníkům základní služby udělení volna k opuštění kasáren nebo ubytovacího prostoru útvaru v trvání do 2 dnů 4. příslušníkům mužstva a poddůstojníkům základní služby udělení dovolené v trvání do 10 dnů 5. pochvalné listy po skončení kurzu, školy a při propuštění z činné služby 6. udělení cenných darů věcných nebo peněžitých 7. věnování osobního snímku odměněného vojáka, vyfotografovaného u rozvinuté zástavy jednotky 8. oznámení rodné obci nebo dřívějšímu občanskému působišti vojáka o vzorném plnění služebních povinností a o udělených odměnách 9. čestné odznaky63 Jediným volným dnem v týdnu byla neděle, avšak volný čas vojenského života nebyl omezen jen na zájmové kroužky a vycházky, ale také na udělování mimořádného volna z rodinných důvodů ale také na udělování opušťáků a dovolených. Ve většině případů však nebyli velitelé udělování mimořádného volna nakloněni.

62

Archiv autora (Jiří Růžička) VHA Praha, Fond Československé vojenské předpisy po roce 1945, inv.č. 5974, Zákl-I-3, Kázeňský řád československé branné moci, Praha 19500, s. 32

63

59

Vojákům bylo udělení dovolené či krátkodobého volna přislíbeno také za podmínky, že pomohou přesvědčit své rodiče o věci, kterou si přáli uskutečnit mocní v jejich vesnici či městě. Nejčastěji se jednalo o vstup malorolníka do JZD.64 Jak je patrné, tak se komunističtí funkcionáři neštítili ani použít a zneužít člověka sloužícího u PTP, který měl nouzi o dlouhodobější pobyt mimo hranice ubytovacího tábora či kasáren. Je tedy jasné, že volného času vojáci neměli mnoho. Pokud se jim podařilo nějaké volno získat, bylo to závislé v drtivé většině na velitelích a také mistrech, kteří nad nimi dohlíželi

na stavbách, a trvalém vysokém plnění výkonových norem. Samozřejmě také

záleželo na vojácích samotných, jakým způsobem se stavěli vojenské mašinerii, zda se podvolovali nebo stáli tvrdě na svých pozicích, dokud nebyl jejich odpor zlomen, pokud se tak vůbec stalo. Podle toho jak se stavěli k vojenské mašinerii, také měli či neměli vycházky, opušťáky či dovolené.

3.9. Zloba a ponižování PTP byly později nasazovány na šachty a jejich příslušníci neměli určenou dobu služby a byli propouštěni do civilu libovolně, často až po několika letech. Vycházky a dovolenky se udělovaly jen výjimečně , jako odměna za mimořádně horlivou službu. Na takovou vycházku nemohl jít nikdo sám, ale se skupinou, kterou vedl poddůstojník. Podle ruského vzoru nesměl mít voják u sebe vycházkovou uniformu, ta se mu měla vydat ze skladu jen na dobu vycházky. Dále na vycházku musel mít jakousi psí známku s číslem, kterou po návratu opět odevzdal. Je těžko si představit něco víc ponižujícího. Ale ani v kasárnách neměl voják po službě volno. Musel se podrobit organizovanému volnu, tedy další formě služby, před desátou hodinou se konalo ”Čepobití”, skládající se z toho, že vojáci pochodovali v útvaru kolem dvora za krákorání nějaké pochodové písničky, obvykle s politickým obsahem. Pak následovala ”prověrka”, tj. poddůstojník ve funkci výkonného rotmistra četl jména všech vojáků a udělal prezenci. Poté mohl jít voják spát. Čepička měl pro vojáky i jiná zpestření, například prodlužování doby základní vojenské služby. V září 1951 prodloužil dosluhujícímu ročníku službu o dvacet jedna dní, po 64

Dr. Juza Josef, Svědectví o PTP okresu Rychnov nad Kněžnou, Okresní úřad Rychnov nad Kněžnou, státní Okresní archív v Rychnově nad Kněžnou, 1996, s.227

60

jejich uplynutí některým útvarům, hlavně PTP o dalších třicet dní, neprověření jednotlivci zůstali na vojně tři i více let. Byl to všechno obrovský rozdíl proti vojně podle československého služebního řádu A 1-1. Tehdy měl voják nárok na vánoční nebo novoroční dovolenou jeden týden, po skončení služby, obvykle v šest hodin, měl volno a vycházky podle libosti do devíti hodin, vojáci se střeleckými odznaky měli další výhody. Trvalo řadu let, než se přišlo na to, že podobné ponižující surovosti nemohou ovlivnit českou mentalitu. Češi nejsou ruští mužíci.65

3.10. PTP a zákony Z právního hlediska představují PTP jedno z nejhromadnějších porušení zákonů oficiálními institucemi. Tehdejší branný zákon sice určoval, že ”vojenských osob v činné službě smí být použito také při pohromách, ohrožujících lidské životy nebo hospodářské statky po přechodnou dobu v mimořádných případech, vyžadují-li to hospodářské zájmy státu”, avšak komunisté ho využili právě u PTP. Na druhé straně byl vznik jednotek PTP v přímém rozporu s mezinárodními dohodami o nucené práci, zejména s Úmluvou o nucené nebo povinné práci, přijatou Valným shromážděním Mezinárodní organizace práce v Ženevě dne 10. června 1930. Vytvořením PTP došlo k porušení následujících článků Úmluvy: čl.2

Charakterizující nucenou nebo povinnou práci jako každou práci nebo

službu, která se na komkoliv vymáhá pod pohrůžkou jakéhokoliv trestu, a ke které se daná osoba nenabídne dobrovolně čl.12 stanovující maximálně dobu nucené nebo povinné práce na 60 dnů v kalendářním roce čl.14

Podle kterého musí být jakákoliv nucená nebo povinná práce finančně odměňována

v hotovosti podle sazeb obvyklých u daného druhu práce dané zemi. Mzdu dostává pracovník přímo a je zakázáno z ní srážet daně, poplatky, za stravu, ošacení nebo ubytování, jež jsou pracovníkům poskytovány pro zachování jejich schopností pokračovat v práci čl.21

65 66

Zakazující užívat nucené práce pro činnost v podzemí hlubinných dolů66

Kolektiv autorů (dokumentační komise), Hořké vzpomínání I, Praha, 1996, s. 22-23 Milan Stav, Co byli PTP, Praha 61

S odvoláním na uvedené články Úmluvy je samozřejmé, že služba u PTP byla nejen nedobrovolná, ale zakládala se na vojenské povinnosti ze zákona. Při nástupu vojenské služby musí odvedenci skládat přísahu, že mimo jiné budou plnit všechny rozkazy svých velitelů. Právě to bylo zneužíváno při zařazování na nebezpečná pracoviště, nebo na pracoviště, kde si civilní zaměstnanci málo vydělali. Voják musel rozkaz splnit, jinak mu hrozilo vězení. Doba služby u pracovních jednotek trvala v některých případech až 40 měsíců, to je do konce dubna 1954, kdy došlo ke zrušení PTP a označení vojáků politickou klasifikací ”E”.

3.11. Zrušení PTP Po smrti Stalina a Gottwalda na jaře 1953 došlo k částečnému uvolnění a současně i ke zvýšenému tlaku západních mocností na komunistickou vládu u nás. Ze strany KSČ se projevovala určitá ochota odstranit alespoň nejkřiklavější formy bezpráví z přelomu čtyřicátých a padesátých let. O změně kurzu nebo odškodnění postižených se samozřejmě neuvažovalo. Vše mělo být provedeno s ”revoluční bdělostí a ostražitostí” a otevřené formy represe měly být nahrazeny skrytými formami, které tolik nebily do očí.67 Zachování vojenských táborů nucených prací již bylo neudržitelné, a proto byly PTP k 21.4. 1954 zrušeny. Současně byli propuštěni všichni vojáci PTP, kteří sloužili více než 2 roky. Mnozí z nich sloužili i 40 měsíců. Byla zrušena i klasifikace ”E” i instituce výjimečných cvičení k 30. dubnu 1954. Proč bylo zvoleno toto datum, lze se jen domnívat, ale důvody byly pravděpodobně především vnitropolitické, blížili se první volby po únoru 1948, květnové do národních výborů a listopadové do Národního shromáždění a Slovenské národní rady. Na červen byl připraven X. sjezd KSČ.68 Všichni ”přesluhovali” na základě rozhodnutí o prodloužení vojenského cvičení ” na neurčito”, učiněného v závěru roku 1952 ministrem národní obrany generálem Čepičkou. Tehdy bylo tohoto rozhodnutí zneužito proto, aby vojáky, kteří již odsloužili 24 měsíců základní služby, přinutili k podpisu listiny o tříleté práci v dolech nebo pětileté práci ve stavebnictví, a to vše proto, aby civil neměli úplně zadarmo. Mnozí však nepodepsali, nebo jim tato možnost nebyla vůbec nabídnuta, protože při předchozích politických prověrkách nebyli uznáni za dosti převychované. 67 68

Jiří Bílek, Pétépáci aneb černí baroni úplně jinak, Plzeň, 1996, s. 109 Tamtéž 62

Vojáci, kteří neměli dosud odsloužené 2 roky, byli po zrušení PTP přeřazeni do technických praporů (TP), které byly již dříve zřízeny pro spolehlivé brance, kteří zajišťovali výstavbu vojenských tajných zařízení popřípadě i v pohraničí, na které nebylo možno používat politicky nespolehlivých osob. Právě u takového jednoho praporu, přímo 1.TP na Zelené hoře u Nepomuku, sloužil spisovatel Švandrlík. Na základě této skutečnosti popsal své zážitky, ve kterých vylíčil režim a pracovní náplň vojáků, ukázal pravdivě na všeobecnou úroveň velitelského sboru, něco jako autor a spisovatel přidal, avšak zneužil názvu ”PTP”, aniž by se omluvil těm skutečným pétépákům. Skutečností je, že politický sekretariát ÚV KSČ 21.4.1954 konstatoval, že ”ustanovení charakterů osob kádrově závadných a způsob jejich využití v armádě neodpovídá současným politickým poměrům a intencím strany a vlády z poslední doby”. Zajímavé je nahrazení termínu ”politicky nespolehlivý” spojením ”politicky a kádrové závadný”, což představovalo jisté změkčení”, třebaže poměr k tak či onak označeným lidem se nijak nezměnil. Samo vedení KSČ tak na jaře 1954 de facto přiznalo, že systém PTP je nesprávný a neudržitelný. Po diskusi, v níž vystoupili Antonín Novotný, Antonín Zápotocký a Alexej Čepička, se přijalo toto usnesení: 1. zrušit s okamžitou platností označení E 2. upustit od dalšího povolávání osob politicky závadných na výjimečné cvičení 3. propustit z výjimečného cvičení všechny osoby politicky závadné, pokud nastoupily základní službu v roce 1951, dnem 30.dubna 1954, všechny osoby politicky závadné a práce se štítící dnem 1.června 1954 4. délku služby vojáků základní služby kádrově závadných řešit nadále vždy shodně s ostatními vojáky 2. Ročníku základní služby vojenských pracovních jednotek 5. přeměnit pomocné technické prapory na technické a učinit opatření k

podstatnému

zintenzivnění výchovy a politické práce s vojáky kádrově závadnými69 Jak přiznává usnesení, počítalo se, že i nadále budou vojenské pracovní jednotky plnit vedle své rozhodující ekonomické funkce i represivní poslání vůči mladým mužům z různých důvodů nepohodlným režimu. Dělo se tak však mnohem rafinovaněji než v době existence PTP-bez viditelného cejchu, jímž byla klasifikace E i označení jednotek pro ”politicky nespolehlivé”.

69

Tamtéž s. 110 63

Kapitola IV. Historie a život 52. PTP 4.1. Historie útvaru 52.PTP Svatá Dobrotivá V samém středu Brd se rozkládá vesnice Zaječov, dříve známá pod názvem Svatá Dobrotivá. V 50.letech 20. století ji však ”proslavil” v osadě Kout zřízený vojenský útvar – pomocný technický prapor. Svatá Dobrotivá se stala obávaným místem pro brance. Zřízení útvaru PTP ve Svaté Dobrotivé předcházely následující události. V roce 1924 vznikl návrh na zřízení vojenské střelnice pro dalekonosná děla v centrálních Brdech. Přes značný odpor laické i odborné veřejnosti dne 19.června 1930 na cílové plochy dopadly první dělostřelecké granáty. V obcích, sousedících s vojenským prostorem byly zřizovány vojenské posádky. Za nacistické okupace převzal brdskou střelnici Wehrmacht a němečtí vojáci našli také ubytování ve zdejších kasárnách. K 1. říjnu 1948 byl u zdejšího 2. ženijního pluku ve Strašicích (Svaté Dobrotivé) vytvořen IV. prapor – silniční, který byl podřízen velitelství pluku a odloučen. Důstojníci, rotmistři, délesloužící a poddůstojníci byli k těmto útvarům převeleni od pěchoty, dělostřelectva a ženijního vojska. Silniční prapor byl organizován z velitelství a tří silničních rot po třech četách po 45 mužích. Příslušníci měli být vyzbrojeni puškami (147 v rotě) a samopaly (12 v rotě), k materiálně technickému zabezpečení každé roty patřili 2 koně, vůz vzor 34, jízdní kolo, 8 dalekohledů a 18 buzol. Celkově měla technická rota 150 mužů, silniční prapor 462 mužů. Velitel praporu měl být ”po všech stránkách spolehlivý a pokud možno znalý provádění běžných zákopnických prací”. Vojáci základní služby nastoupili ke zdejšímu praporu 1. listopadu 1948. V praporu byla vytvořena pouze 1. rota, teprve k 1. říjnu 1949 byly zřízeny roty další. Další změny v organizaci nastaly po nástupu Alexeje Čepičky do funkce ministra národní obrany 25. dubna 1950. Čepička tvrdě prosazoval výstavbu armády podle sovětského vzoru, a tak bylo rozhodnuto zřídit zcela nový druh vojska – zvláštní nevyzbrojené jednotky s minimálním vojenským výcvikem , věnující se pouze pořadové přípravě a s výhradním určením k pracovní činnosti v armádě a civilním sektoru, zvláště pak ve stavebnictví, v důlní a těžební oblasti a v těžkém průmyslu. Pro politicky nespolehlivé, ale také pro ”syny velkostatkářů, fabrikantů, velkoobchodníků a jiných vykořisťovatelů” byly vytvořeny zvláštní jednotky – pomocné technické prapory. Vojáci zde vedle pracovní činnosti byli podrobeni také ”převýchově”.

64

1. září 1950 byl zřízen 52. PTP ze IV. praporu 2. ženijního pluku. Velitelem útvaru byl štábní kapitán Bedřich Ťoupalík a velitelem OBZ Ladislav Palkovič. V letech 1950 – 1958 útvar nesl krycí číslo VÚ 4934. 4. září bylo rozhodnuto zařadit k lehkým PTP duchovní, řeholníky a seminaristy, kteří nemají kladný postoj k republice a jejímu lidově demokratickému zřízení a ”mají býti politickými školeními a manuální prací převychováni”. Povoláváni byli od 5. září 1950 a u 52. PTP pro ně byla vytvořena zvláštní záložní rota, jíž se říkalo ”farářská” nebo ”kněžská”. Po prezentaci a vystrojení museli okamžitě složit přísahu a byli ihned bez výcviku odesláni na stavbu silnice ve Strašicích. Jejich povolání se dělo někdy doslova za dramatických okolností. Například v polovině září přivedli příslušníci SNB k útvaru Svaté Dobrotivé skupinku kněží a řeholníků bez jakéhokoliv dokladu nebo rozhodnutí. Velitel praporu se nedozvěděl ani to, odkud pocházejí, proč a kdo nařídil jejich zařazení do PTP. Přesto už zůstali. Ze zachovaných počtů vojáků u 52. PTP se dovídáme, že v posádce Svatá Dobrotivá sloužilo k 1.2.1950

950 mužů, z toho bylo 842 nespolehlivých a z nich 1 duchovní a 120

řeholníků. O rok později byl početní stav vojáků zdejšího útvaru 1 278 osob. Z toho bylo 1 206 členů mužstva, 19 důstojníků, 13 poddůstojníků z povolání a 40 poddůstojníků v základní vojenské službě. Vojáci byli nasazováni na práce při výstavbě ubytovacího prostoru, vojenských bytovek v Zaječově a ve Strašicích, vodojemu, kanalizaci, silnice pro těžkou vojenskou techniku ve Strašicích, kasárna v Jinonicích V Praze a dalších. Nejméně od 10.1. 1953 útvaru 52.PTP velel kpt. Josef Ramič. Naposledy je jako velitel podepsán na spise datovaném 19.11.1955. K 1.3.1954 byl 52.PTP přejmenován na 52. Technický prapor jenž byl počátkem roku 1956 organizován jako 52. Technický pluk, složený z 1. a 2. praporu o dvou rotách. Kromě nich měl pluk i vlastní poddůstojnickou školu ve Svaté Dobrotivé. Tato vnitřní organizace se nezměnila ani po přečíslování pluku na 9. Technický pluk dnem 1.10.1957. Pouze byly vytvořeny ještě technická rota a dopravní rota. V srpnu 1958 byl 9. Technický pluk zrušen. Jeho likvidace byla ukončena v lednu 1959. Podle útvarové kroniky byl velitelem útvaru zřejmě s platností od 1.11.1955 mjr. Václav Černík, jenž v téže hodnosti odešel na nové působiště dnem 4.12.1958. Likvidační práce poté řídil jeho zástupce mjr. Jan Holota. Posádka 52. Technického pluku se nejméně první týdny své existence nacházela ve Svaté Dobrotivé. Od března do května 1956 byla část pluku dislokována ve Stržné na 65

Karlovarsku a poté bylo stanoviště velitele pluku umístěno v Teplé u Mariánských Lázní. Část útvaru(1. Prapor) byla v letech 1956-1958 dislokována v Praze Motole. V této době se pluk podílel na výstavbě bojových a týlových částech palebných ostavení PVOS, zejména na území Středních a Západních Čech.70

4.2. Život v útvaru 52. ve Svaté Dobrotivé U jedné roty ve Svaté Dobrotivé sloužil již zmiňovaný kpt. Bedřich Ťoupalík, důstojník jako vystřižený z Černých Baronů Miloslava Švandrlíka. Patřil k těm, kterých by se velitelství ženijního vojska rádo zbavilo pro neschopnost, aroganci a vztah k podřízeným. Byl jedním z těch důstojníků, kteří měli ”vroubek” z minula a snažili se v nových podmínkách prokázat svou loajalitu.. Ti, kteří ho měli možnost poznat v postavení podřízených, se vzácně shodují v jeho naprosto negativním hodnocení. Své vojáky oslovoval ”vy syčáci, vy gauneři, vy lůzo, vy dobytku”, považoval je za ”nepřátele” pracujícího lidu” a sliboval jim, že ”vašimi lebkami vydláždím tuhle silnici”. Na druhé straně měl panický strach z průšvihu především politické povahy, které by ho mohly vážně ohrozit, a varoval proto vojáky před udavači v jeho řadách. ”Hlavně tady nic neříkej”vítal nové vojáky. ”Je tady spousta udavačů a když i práskač přinese poznámky, kdo co říkal, co s tím mohu dělat?” tak vzpomíná Vratislav Hart, který pod B. Ťoupalíkem sloužil. Lepší situace pokud jde o velitele a důstojníky nebyla ani u ostatních silničních praporů, protože se opravdu staly odkladním místem pro neschopné vojáky z povolání. Našli se samozřejmě i slušní velitelé, ale byli v naprosté menšině a možnosti měli značně omezené. Vojáci silničního praporu ve Svaté Dobrotivé měli zhruba stejné ubytovací i další podmínky jako tomu bylo u ostatních pracovních jednotek, obdobné bylo i pracovní nasazení. Tomuto barákovému táboru vojáci říkali ”Santa Cruz”. Místem činnosti byl vojenský výcvikový prostor a vzhledem k poměrně omezenému počtu vojáků, jejich profesnímu zaměření i zkušenostem vykonávali z počátku obvykle jen nekvalifikované pomocné práce, v prvé řadě při zemních úpravách a budování různých provizorních staveb. Vojáci pracovali s krumpáčem a lopatou v kamenolomu nebo na vojenské střelnici Kváň, kde mj. přemísťovali těžké kameny, pomáhali stavět garáže či tankovou střelnici v Jincích u Příbrami. Pracovní doba byla obvykle osmihodinová, ale i deseti hodinová a pracovalo se včetně sobot i nedělí a 70

Tamtéž 66

vojáci byli nasazeni přibližně na dvaceti místech ve středních a západních Čechách. Po návratu na ubikace následovaly různé formy výcviku a politického školení. Na první pohled se život vojáků ve Svaté Dobrotivé příliš nelišil od reality ostatních jednotek armády-ubytování bylo provizorní, šlo o tři nízké dřevěné baráky ještě z války, celý objekt byl obehnán ostnatým drátem, v malých místnostech žilo10 až 20 mužů, kteří spali na dvoupatrových palandách, k topení ”na rozkaz” sloužila jedna malá kamna, strava nepříliš vydatná a kvalitní, platil lístkový systém, výstroj byla složena z toho co zbylo po armádách procházejících přes naše území za poslední války. Těžko říci, zda pracovní činnost nebyla pro vojáky nakonec přijatelnější než výcvik. Ponižující pocity však mohlo vyvolávat zařazení k službě v podstatě beze zbraně, protože již v roce 1949 byla výzbroj od silničních jednotek stažena a na dobu základního střeleckého výcviku ji zapůjčil ženijní pluk. Zcela jistě muselo vojáky deptat jednání velitelů a bezduché ideologické působení, stejně jako nesmyslná pochodová cvičení a noční poplachy používané jako forma trestu či šikany. Někteří pamětníci uvádějí, že u praporu Svatá Dobrotivá existovalo od počátku dělení na tři skupiny: na ty neposlušnější ”střed” a tzv. černé komando, kam byli zařazeni ti ”nejhorší”, pro které neexistovaly vycházky, opušťáky ani dovolenky. Místem jejich práce byly kamenolom a vojenská střelnice Kvaň. Prvními, kteří přišli už k 52. PTP, byli duchovní, řeholníci a seminaristé, jimž vojenská správa v rámci celostátního tažení proti církvím zrušila zkrácenou základní vojenskou službu a povolala je na dva roky, popř. ti, kteří byli deportováni při násilném obsazení klášterů v dubnu 1950. Složení jednotky se nijak nelišilo od ostatních PTP. Kryštof Kolowrat, který ve Svaté Dobrotivé sloužil od 1. října 1950, vzpomíná: ”Mezi námi pétépáky sloužili vojáci různých kvalit. A tak jsme tam mohli potkat bývalé trestance, zloděje, bývalé studenty vysokých škol, syny továrníků, nebo dokonce samotné továrníky, cikány, kulaky, politické vězně, soukromé zemědělce, živnostníky atd”. Podobně jako v celé čs. armádě byla také u 52. PTP věnována velká pozornost zájmové, umělecké a sportovní činnosti vojáků. Byla v řadě směrů formální a prováděla se na rozkaz, přesto pro vojáky představovala vítanou změnu v monotónnosti dne naplněného prací, možnost věnovat se něčemu alespoň trochu smysluplnému a povznášejícímu i příležitost dostat se z kasáren a přijít do styku s veřejností. Vznikly zde recitační a pěvecký kroužek a vlastní orchestr. Ve většině z nich byla vedle vojáků i děvčata z okolí, občas s vojáky vystupovali i místní svazáci. Jednalo se opravdu o dobu plnou paradoxů, z dnešního pohledu už jen těžko pochopitelnou. 67

V roce 1953 začal proces postupné přeměny pomocných technických praporů na technické, který vyvrcholil 1. listopadu, kdy bylo reorganizováno hne 12 jednotek. Jestliže na počátku roku byl poměr PTP a technických praporů 20:6, na konci roku se prakticky obrátil 10:17. Důvodem byl jednak nízký počet branců klasifikace E (při jarních odvodech se podařilo ”objevit” mezi téměř 170 000 muži jen 1 500 ”nespolehlivých”), jednak nesporná výhodnost technických jednotek v možnostech nasazení na různá pracoviště. V neposlední řadě sehrálo jistou roli i celkové uvolnění v sovětském svazu po Stalinově smrti, kdy SSSR začal modifikovat svou politiku vůči Západu. Nejvyhraněnější období studené války skončilo. Projevilo se to i v Československu po smrti K. Gottwalda. Navíc v této době již plně převážilo ekonomické hledisko existence vojenských pracovních jednotek nad státobezpečnostním a velení armády bylo rozhodnuto je za každou cenu zachovat. Muselo se mj. vyrovnat i s tím, že přibývalo především protestů za zahraničí proti existenci jednotek, jejichž charakter odporoval mezinárodním dohodám a znamenal zneužívání nucené práce a vojenské služby proti odpůrcům komunistického režimu. Přeměna pomocných technických praporů byla víceméně formální (služební, pracovní, ubytovací, ani jiné podmínky se nezměnily), ale u technických jednotek nemohli sloužit ”politicky nespolehliví”. Proto v září a říjnu 1953 proběhla u PTP monstrózní prověrka všech vojáků s klasifikací E. Bylo při ní ”prověřeno” téměř 13 700 ”éčkařů”, z nich téměř 11 000 bylo shledáno ”převychovanými”. Zbývající ”nespolehliví” byli převeleni do posledních 8 pomocných technických praporů. Mezi nimi byl i 52. PTP ve Svaté Dobrotivé, který neztratil svůj ”pétépácký”charakter, naopak ho ještě posílil příchodem některých ”neprověřených” od jiných vojenských pracovních jednotek. Poměry se opravdu uvolňovaly, mizelo, či se alespoň omezovalo vše, co nesouviselo s pracovní činností a nasazením, politická výchova byla stále formálnější a také prověrky ”spolehlivosti” připomínaly spíše tragikomedii. Všichni cítili, že se blíží nějaká změna. Jaká však bude a zda jim přinese opravdu konec pobytu v uniformě, to nikdo nevěděl. Také na podzim 1953 odešla část vojáků, kteří už odsloužili nejméně 24 měsíců základní služby v rámci tzv. organizovaného náboru, pracovat jako civilní zaměstnanci do stavebnictví, stále však zbývalo dost těch, kteří ”kroutili” na vojně už třetí rok, či byli na výjimečném cvičení ”na neurčito”. Předzvěstí konce útvaru bylo předání kláštera ve Svaté Dobrotivé Náboženské matici v lednu roku 1958. Vojáci byli odesláni k jiným jednotkám, nejvíce k 5. Technickému pluku v 68

Praze Motole. Dne 20. ledna 1959 se historie 52. Pomocného technického praporu i jeho následovníků s krycím jménem VÚ 4934 definitivně uzavřela. Skončila i vojenská existence tábora či kasáren na Kváni zvaných ”Santa Cruz”, která začala sloužit civilnímu sektoru.71

71

Tamtéž 69

Kapitola V. Situace po zrušení PTP 5.1.

Rehabilitace a počátky Svazu PTP

Bylo to krásné, nadějné jaro roku 1968. Po dvaceti letech se postupně začalo volněji dýchat, otevřeněji mluvit a radostněji žít. Na začátku tohoto roku byl z funkce prvního tajemníka KSČ uvolněn neoblíbený Antonín Novotný a 22.března téhož roku rezignoval pod rostoucím tlakem také na úřad prezidenta. Na jeho místo prvního tajemníka byl 5.ledna zvolen Alexandr Dubček a do funkce prezidenta nastoupil 30.března generál Ludvík Svoboda. Důsledkem uvolňované politické situace bylo, že o slovo se postupně hlásila i nekomunistická část obyvatelstva a politicky více či méně postižení občané usilovali o rehabilitaci. Tak byl 27.března 1968 ustaven přípravný výbor K 231 jako prozatímní představitel československých občanů postižených zneužitím právního řádu. Spolu s Klubem angažovaných nestraníků (KAN), který vydal programové prohlášení 14.května, se postupně stávaly mluvčími nekomunistické veřejnosti.72 V té době se začali ozývat také pétépáci. Od začátku května se v denním tisku stále častěji objevovaly různé články o pomocných technických praporech. Skupina bývalých pétépáků, kteří sloužili na Ostravsku, se již několik let scházela v Praze údajně jako přátelská setkání maturantů. A mezi nimi vznikla myšlenka uspořádat sjezd příslušníků PTP. A tak se dne 25.května 1968 konal první sjezd příslušníků PTP v Praze na Žofíně. Byl zvolen první výbor, který měl usilovat o rehabilitaci všech, kteří prošli vojenskými tábory nucených prací. Tato oficiální akce byla řádně povolena odborem vnitřních věcí Obvodního národního výboru v Praze 2. Účast předčila všechna očekávání a přes tehdejší přece jen zakřiknuté poměry se podle tehdejšího odhadu sešlo na 3 500 pétépáků. Bylo to doslova manifestační setkání bývalých ”vojáků beze zbraně”, kteří diskusními příspěvky demonstrovali vzájemnou solidaritu, touhu po pravdě a spravedlnosti i odhodlání zapojit se jako plnoprávní občané do nového politického života. Na sjezd se však nedostavil žádný zástupce ministerstva národní obrany, přestože ministerstvo bylo pozváno, zato byli mezi návštěvníky rozpoznáni tajní policisté a několik ”pétépáckých” oficírů. Obsáhlý referát přednesený hercem kladenského divadla, Jaroslavem Němečkem, podal výstižný a pravdivý obraz života PTP. Bylo to poprvé, co se širší veřejnost dozvěděla pravdu o životě a existenci útvarů PTP. Po tomto referátu, který měl zcela mimořádný ohlas, byly v diskusi přijaty dvě rezoluce. První se týkala zásadní rehabilitace všech bývalých

70

příslušníků PTP. Požadovala prohlášení PTP za nezákonné, nápravu majetkových a morálních křivd, seznámení s kádrovými posudky a se jmény jejich pisatelů, umožnění návratu k původnímu povolání či nedokončeným studiím, bylo-li vyloučení způsobeno zařazením do PTP. Dalším požadavkem byla úprava důchodů těch pétépáků, kteří utrpěli újmu na zdraví během službu u PTP, jakož i úpravu důchodů rodičů eventuálně manželek těch, co přišli při výkonu služby o život. Neméně důležitá byla i ta druhá rezoluce, která žádala vytvoření Klubu nebo Svazu PTP, jenž by byl rovnoprávným členem Národní fronty. Kluby PTP měly být založeny ve všech větších městech, kde by se podílely na politickém životě a měly být zastoupeny i v místních, okresních a krajských národních výborech. Pracovníci prokuratury se k rehabilitaci pétépáků vyjádřili značně nepříznivě podle jejich názoru měla být rehabilitace rozdělena do tří základních bodů: 1. politicko morální rehabilitace všech příslušníků PTP, tj. tzv. rehabilitace správní en bloc 2. hmotná rehabilitace, t.j. finanční odškodnění o něž by měli žádat jednotliví poškození příslušníci bývalých jednotek PTP jednotlivě po vydání příslušného zákona ať již u příslušných komisí přímo nebo prostřednictvím Svazu PTP 3. po stránce právní se hmotné odškodnění netýká těch příslušníků, kteří vykonávali vojenskou prezenční službu při zařazení do jednotek PTP73 Zástupci přípravného výboru vyslovili nesouhlas především s posledním bodem, protože v některých případech (např. odvoláním studentů ze škol došlo k jejich poškození přesto, že byli povoláni k výkonu řádné prezenční služby) došlo k poškození jiného charakteru. Otázka zůstala otevřená, ale Svazu byla nabídnuta spolupráce s rehabilitační komisí ministerstva národní obrany. Byla také sjednána druhá schůzka s členem této komise plukovníkem Gajevským na 18. Června, na níž měly být přednostně projednány následující body: 1. Garance ministerstva národní obrany rehabilitaci příslušníků PTP 2. Účast při formulaci zákonů 3. Zpřístupnění všech kádrových materiálů 4. Zpřístupnění archívů k potřebám vědeckého studia 5. Zajištění otevřené možnosti dalšího jednání74 Kromě stálého prosazování oprávněných požadavků se činnost přípravného výboru zaměřila na vypracování stanov Svazu PTP, které měly být předloženy ministerstvu vnitra se 72

Almanach Svazu PTP ČR , Beroun, 2003,s. 5-8 Tamtéž s. 6 74 Tamtéž s. 7 73

71

žádostí o registraci. V červenci byl návrh stanov připraven a byl dán členům výboru a přípravným výborům Moravy a Slovenska k připomínkovému řízení. Připravoval se také zákon o mimosoudní rehabilitaci, kterému výbor věnoval stálou pozornost a pracoval na připomínkách. Poslední schůze sekretariátu přípravného výboru se konala 21.srpna 1968, kdy byly již po připomínkách připraveny stanovy Svazu PTP. Jejich počínání násilně přerušila na dlouhých 22 let sovětská okupace dne 21.8. 1968. Druhý sjezd se uskutečnil až v roce 1990 v Praze ve Veletržním paláci, kde byl zvolen nový výbor, jehož prvním úkolem bylo pokračovat v úsilí o rehabilitaci Rehabilitace

za

politické pronásledování příslušníků bývalých PTP, sloužících v letech 1948-1954 s vyznačenou klasifikací ”E” je řešena zákonem č.87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích ve znění zákona 267/1992 Sb. Uvedený zákon vysvětluje, že se jedná pouze o zmírnění křivd, ke kterým došlo vyloučením těchto osob jako nežádoucích živlů z civilního života, křivd, spočívajících nejen v tom, že těmto mužům byla odepřena zákonná povinnost výcviku ve zbrani k obraně vlasti, ale postihem v menší nebo větší míře v následujícím průběhu života a končícím většinou až v listopadu 1989. V roce 1991 byli všichni pétépáci, kteří byli v padesátých letech označeni za politicky nespolehlivé, rehabilitováni.

5.2.

Současný stav

Přišel rok velkého zvratu, rok 1989, mezi těmi, kdo již od ledna toho roku mnohokrát demonstrovali svou touhu po návratu skutečně normálních, svobodných poměrů, nechyběli ani ”anonymní pétépáci” , jinak to ani nebylo možné, vždyť ta stará, dobrá parta tisíců z dolů, lesů a staveb, kterou jistě nechtěně dali dohromady soudruzi před půl stoletím, trvala. Vytrvalo i jejich přátelství a kamarádství. Jaký tedy div, že již několik dní po historickém 17. Listopadu vyšla v deníku Lidová demokracie výzva, aby se přihlásili pétépáci na kontaktní adresu do Velvar. Stejnou výzvu si bylo možné přečíst také na tabuli Občanského fóra v Praze na Národní třídě.75 Bylo by zajisté nespravedlivé neuvést všechny, kdo se tehdy přičinili o dobrý začátek. Vždyť pravdivou historii nesnášejí a falšují jen totalitní režimy a odpůrci svobody, byť někdy převlečení i do beránčího roucha.

72

Toto jsou jména těch, kteří se ozvali na počátku a projevili tím snahu dát pétépáky dohromady. Prvními členy předsednictva Svazu PTP se stali: Ing. J. Horák, PhDr. F. Holec, JUDr. J. Chudoba, JUDr. J. Jech, E. Pražan, J. Boček, Ing. P. Marek, prof. Ing. L. Chundela, DrSc., P. Krása, Ing. M. Králíček, ing. J. Prokop, J. Kocourek, Ing. J. Pytlík, L. Veselka, M. Kubera a JUDr. V. Libánský.76 U zrodu Moravskoslezkého Svazu PTP stáli zejména následující pétépáci, kteří vytvořili v dubnu 1990 první zemský výbor: V. Svoboda, JUDr.ř I. Frýbort, l. Mazáč, S. Pavel, A. Liškutín, JUDr. M. Manoušek, J. Kousalík a Z. Říčař. Dnes žijí jen tři z nich- L. Mazáč, J. Kousalík a Z. Říčař77 Z celkového počtu cca. 40.000 občanů, kteří prošli tábory PTP žije pouze přes 9.000 lidí. Nejmladším z nich je 69 let a nejstarším jedincům je přes 90 let. Tito lidé, kteří společně prošli dobré (čehož nebylo mnoho) i zlé (čehož bylo podstatně více), jsou sdruženi ve Svazu PTP – VTNP (Pomocné technické prapory – Vojenské tábory nucených prací), který se dělí na Český a Moravskoslezský svaz. Svazy se pak dělí na oblasti a poslední složkou jsou okresní kluby PTP, které se starají o jednotlivé členy. Členové klubu si vzájemně pomáhají například při zajišťování pečovatelské služby, navštěvují nemocné členy, organizují účasti na pohřbech. Zde se potvrzují ta přátelství, která v PTP vznikla, a která trvají celý život. Vzájemně se navštěvují a je mnoho případů, kdy se pravidelně každý rok setkávají ti, kteří spolu tehdy pracovali. Lékařskou péči mají při vážných onemocněních zajištěnou ve Vojenské nemocnici ve Střešovicích. Ústřední rada svazu PTP – VTNP vydává čtyřikrát ročně Zpravodaj PTP, ve kterém jsou členové podrobně informováni o životě v jednotlivých klubech a jsou jim předávány potřebné informace od Ústřední rady. Časopis, setkávání i činnost klubů i celého Svazu si členové hradí ze svých členských příspěvků. Ročně se také setkávají v sídlech dřívějších ”lágrů” v městě Libavé, ve Svaté Dobrotivé, v Mostě a jinde. Každého setkání se zúčastní i několik set bývalých pétépáků a bývají tam až dojemná setkání starých kamarádů. Těchto setkání se pravidelně účastní i zástupci armády, která tak chce možná částečně odčinit zneužití, ke kterému se v padesátých letech propůjčila. Někdy se setkání účastní i politické osobnosti.

75

Almanach Svazu PTP ČR, Ústřední rada Svazu PTP, Beroun, 2003, s. 13 Tamtéž s.14 77 Tamtéž s. 15 76

73

Při vzpomínkových setkáních při příležitosti 50. výročí vzniku PTP převzali bývalí pétépáci, většinou z rukou politických a ústavních činitelů, pamětní medaile. Členům okresního klubu PTP – Praha západ bylo např. umožněno, aby pamětní medaile převzali v historické budově Senátu ČR z rukou jeho předsedkyně paní PhDr. Libuše Benešové. To byla částečná satisfakce za prožitá příkoří. Ztracená léta však žádné medaile nahradit nemohou.

74

Závěr Vznik a existence pomocných technických praporů byly jedním z typických projevů počátečního období budování

totalitního systému, kdy se vítězná KSČ snažila izolovat,

zastrašit či přímo likvidovat své politické odpůrce, ať již skutečné, potencionální nebo uměle vytvořené. Vedle těchto vnitřních politických potřeb ovlivnil vytvoření a výstavbu PTP také vývoj mezinárodní situace, zejména vznik tzv. studené války. Důvodem byla i nutnost podřízení ekonomického rozvoje Československa vojenským přípravám a urychlené výstavbě armády. Nebylo jistě náhodné, že podobné represivní a perzekuční jednotky byly na přelomu čtyřicátých a padesátých let vytvořeny také v dalších zemích sovětského bloku: v Maďarsku, Rumunsku, Bulharsku a především v Polsku, kde se ”politicky nespolehliví” vojáci podíleli nejen na těžbě uhlí a pracovali ve stavebnictví, ale byli nasazeni i na těžbu uranu. Vytvoření pomocných technických praporů skýtalo hned několik možností-izolaci a odstranění ”politicky nespolehlivých” osob z civilního života, jejich potrestání a pokus o ”převýchovu” i jejich využití jako levných pracovních sil v nejdůležitějších oblastech národního hospodářství včetně prací pro vojenskou správu. Typické pro PTP i dobu jejich vzniku a existence bylo rovněž porušení řady zákonů a dalších právních předpisů.78 Zařazení do PTP a zejména povolání na mimořádné vojenské cvičení znamenalo jistou formu mimosoudního postihu, jemuž nepředcházelo jakékoliv zákonné prokázání viny

a odsouzení, šlo o administrativní akt, navíc až příliš často

motivovaný výhradně subjektivně. Také v tomto případě byli děti trestáni za vinu svých rodičů a proti rozhodnutí neexistovaly žádné opravné prostředky. Z tohoto pohledu lze PTP přirovnat k nechvalně známým táborům nucených prací, byť podmínky v PTP byly přece jen v mnoha ohledech mírnější. Přesto byli pétépáci nejvíce diskriminovanou složkou armády. To se odráželo i v řadě úmrtí a poškození na zdraví s trvalými následky. Diskriminace osob zařazených k PTP pokračovala i po propuštění z armády a přenášela se na rodinné příslušníky. Dál si nesli svůj cejch ”politicky nespolehlivých” a nemohli se ho zbavit. Mnozí pétépáci se již spravedlnosti a rehabilitace nedožili, další o ni bohužel i v nových poměrech po roce 1989 usilují marně. Určit přesný počet vojáků, kteří prošli PTP a vojenskými pracovními jednotkami v letech 1950-1954, není zatím možné, odhadem půjde asi o 60 000 osob. V tisku udávaný počet pétépáků, pohybující se mezi 100 000-200 000 osob je značně nadsazený. Toto číslo pravděpodobně zahrnuje všechny osoby, které sloužili u vojenských pracovních jednotek. 78

Bílek Jiří, Pétépáci aneb Černí baroni úplně jinak, Plzeň, 1996, s. 116 75

Vojenské pracovní jednotky odvedly ve prospěch vojenské správy a zejména národního hospodářství obrovský kus práce. Jejich pomoc byla rozhodující zejména v oblasti hornictví. Zvláště na Ostravsku a Kladensku. Druhou nejvýznamnější oblastí činnosti PTP bylo stavebnictví. Vojáci stavěly byty, silnice a další komunikace, pomáhaly v průmyslu stavebních hmot. Nemalá byla také jejich pomoc v zemědělství a lesním hospodářství. Vznik a existence PTP jsou součástí historie československé armády. Nikdy se o nich příliš nehovořilo. Vlastně ani dnes se o nich moc nemluví. Představují nejen ”bílé místo” armádního poválečného vývoje, ale i jednu z jeho temných skvrn-zneužití armády k politické represi. Budiž to mementem i varováním…79 Moderní dějiny dvacátého století se staly po roce 1989 velice populárním tématem české historiografie, která tím kopíruje trend historiografie nejen evropské, ale i světové. Prudká změna politické orientace a způsob vlády po převzetí moci bolševiky či jinými podobnými skupinami se sklony k diktatuře nejen ve střední a východní Evropě ve dvacátém století způsobily, že psát monografie, studie či články o moderních dějinách založené na historické pravdě a poznání bylo v podstatě znemožněno. Tím začalo vznikat mnoho bílých míst v dějinách a je úkolem současných historiků moderních dějin tato bílá místa postupně odkrýt. I já bych ráda přispěla k tomu, jaké vlastně dnes již minulé století bylo. Vyvstává zde otázka, proč jsem si pro sepsání mé bakalářské práce vybrala právě téma PTP. Odpověď není jednoduchá, je to souhrn mnoha mých dílčích zájmů, zkušeností a také i zvědavosti. Přestože je to dnes více než padesát let, kdy pomocné technické prapory vznikly, bylo štěstím lidí v nich umístěných, že po čtyřech letech byly také zrušeny. Oběti této formy politické perzekuce stále ještě žijí mezi námi. Bohužel jsou vidět mnohem méně než by bylo třeba. Účelem této práce bylo přiblížit život v trestných jednotkách, jež fungovaly v rámci československé armády, v kontextu s dobovými souvislostmi i životními osudy několika obyčejných lidí. Lidí, kteří PTP prošly a byli ochotni se o své zážitky a zkušenosti dělit a tím i apelovat na společnost, aby již nikdo nikdy nemusel prožívat něco podobného. Komunistická moc neměla příliš jasno, kam by shromáždila nepohodlné obyvatelstvo. Nejprve se komunisté snažili přizpůsobit středoevropským poměrům obrovský moloch sovětského gulagu. Právě gulagem byl inspirován vznik táborů nucených prací, které byli první formou politické perzekuce komunistického režimu vůči nepohodlnému obyvatelstvu. Nátlak vyvíjený na komunistickou moc vedl v roce 1954 k jejich zrušení. Od roku 1948 79

Tamtéž s.117-118

76

vznikaly tzv. silniční prapory, což byl v podstatě prvopočátek trestných jednotek v rámci lidově demokratické armády. Tyto silniční prapory byly transformovány v roce 1950 v pomocné technické prapory, jejichž cílem

byla izolace nepohodlných osob mužského

pohlaví z civilního života. Pokusila jsem se ukázat, že existence PTP byla de facto i de iure nelegální, protože neexistovala žádná zákonná ustanovení, která by jejich zřízení povolovala. Navíc jejich fungování bylo i v rozporu s mezinárodními normami a smlouvami. O chování velitelů vůči jejím podřízeným si není možné dělat nějaké iluze. V organizaci typu armády, která přísně hierarchizována platí jako základní pravidlo vztah nadřízenosti a podřízenosti. A bohužel takováto organizace dává nesnášenlivým osobám na velitelských postech možnost k uplatňování své absolutní moci nad zbytkem téměř bezbranných vojáků. Bez možnosti okamžité nápravy. Vojáci mezi sebou většinou problémy neměli a spíše drželi pohromadě, než aby ukazovali navenek svým důstojníkům, že jsou mezi nimi rozpory. Právě mezilidské vztahy byly tím nejdůležitějším, co pomáhalo vojákům přežít v psychicky náročných situacích, ve kterých se po celou dobu služby ocitali. Vždyť ne nadarmo platí při službě v armádě heslo, že během vojny je člověk jednou nohou v kriminále a druhou nohou v rakvi. O službě v PTP to platilo dvojnásob. V každém tématu týkajícím se perzekuce v padesátých letech zaznívá chmurný tón. Tón, který připomíná tragédii a utrpení mnoha tisíců obyčejných lidí. Vojáci však nemohli jen tupě snášet rozkazy svých nadřízených a neměli stále jen negativní psychické rozpoložení, ale prožívali i veselé příběhy nebo zaslechli humorné výroky. Služba u PTP probíhala podle platných řádů, které armádní špičky upravili na základě skutečné hospodářské situace. Otázkou však je, zda bylo morální perzekuovat osoby stejné národnosti takovýmto způsobem. Podle mě je tato forma perzekuce naprosto amorální. Pravděpodobně ke stejnému názoru dospěli i zákonodárci, když službu u PTP zahrnuli v roce 1991 jako nárok na odškodnění v rámci zákona o mimosoudních rehabilitacích. Co se týče toho jak většina pamětníků zhodnotila službu u PTP, tak se většina z nich shodla na tom, že služba jim dala mnoho pozitivního, těžká práce se dala vydržet, ale to co jim nejvíce vadilo, byla nestanovená doba návratu do civilu, řídká možnost shledání se s nejbližšími, vyvíjený velký psychický nátlak a časté ponižování veliteli, což byly také příčiny vedoucí k řadě mimořádných událostí, které často ukončily život pétépáka ještě před tím, než se dočkal vytouženého civilu. Neurčená doba návratu do civilu byla jedním z největších traumat, kterým vojáci v PTP podléhali.

77

Nestavím pétépáky do stejné řady s těmi, kteří též z politických důvodů museli přežít dlouholeté kriminály, práce v uranových dolech a následné vydědění ze společnosti, ale ani jim již nikdo nenahradí poškozené zdraví, zejména úrazy v mnoha případech s následnou trvalou invaliditou a více jak sto zmařených životů na pracovištích. Ne těžká fyzická práce, ne zákazy a omezování dovolenek a vycházek, ale nedostatek odpočinku, psychické ubíjení a zejména prodloužení vojenské služby na neurčito, to byl komunistický způsob převýchovy, uplatňovaný u politicky nespolehlivých osob v padesátých letech.

78

Seznam pramenů a literatury Bílek Jiří: PTP 1950-1954, Praha, Nakladatelství R, 1992

Bílek Jiří: Pétépáci aneb Černí baroni úplně jinak, Plzeň, Vydavatelství NAVA, 1996

Bílek Jiří: Pomocné technické prapory, O jedné z forem zneužití armády k politické perzekuci, Praha, ÚDV zločinů komunismu, 2002

Dr. Dvořák Ladislav: Perské se přesily nemusíš bát, Říčany, Ladislav Dvořák, 2003

Ing. Hezký Jiří: Sborník z prvního setkání sovineckých pétépáků,Praha, Ústřední rada Svazu PTP ČR, 2003

Ing. Hezký Jiří: Almanach domažlických pétépáků, Domažlice, Okresní klub PTP Domažlice, 2002

Dr. Holec František: Svědectví o organizaci a životě PTP, Praha, Ústřední rada Svazu PTP ČR, 2003

Jech Karel: Kolektivizace, Zločin proti venkovu, Praha, Asociace soukromého zemědělství, 2004

Dr. Juza Josef: Svědectví o PTP okresu Rychnov nad Kněžnou, Svaz PTP- Rychnov nad Kněžnou, Okresní úřad Rychnov nad Kněžnou, státní Okresní archív v Rychnově nad Kněžnou, 1996

Kaplan Karel: TNP 1948-1954, Praha, Nakladatelství R, 1992

Kastnerová Irena: Luboš Hruška a zahrada jeho duše, Plzeň, 1999

Kolektiv autorů: Za svobodu a demokracii I, Odpor proti komunistické moci, Praha, UK V Praze, Karolinum, 1999

Kolektiv autorů (dokumentační komise): Hořké vzpomínání I, II, Praha, , Ústřední rada Svazu PTP –VTNP, 1996, 1999 79

Kolektiv autorů: Pétépáci ve Svaté Dobrotivé, Zaječov, obecní úřad Zaječov, 2002

Kráčmar: Almanach, vzpomínky členů klubu PTP Tachov, Tachov, Okresní klub PTP – VTNP Tachov, 2003

Krása Pavel: Almanach Svazu PTP ČR, Beroun, Ústřední rada Svazu PTP ČR ,2003

Kundera Milan, Žert, Praha

Mayer Ladislav: Almanach rokycanských pétépáků, Rokycany, Okresní klub Rokycany Svazu PTP ČR, 2004

Odvárka Antonín: Deváté blahoslavenství, Sedlec-Prčice, Sedlec-Prčice,1996

Ondo Ján: PTP armáda bez zbraní, Trnava, Spolok sv. Vojtecha, 1996

Pek Josef: Kronika Šumavských hvozdů

Růžička Jiří: Nedopusťme, aby se zapomnělo, Praha, Okresní klub PTP –VTNP Praha Západ, 2000

Šimúth Štefan: Internační formy politické perzekuce, Košice, SZ PTP Košice, 1992

Šterbák Michal: Hromy blesky nad Tatrami, Ing. Mikuláš Lepták, 1995

Tikal Oldřich: Třetí odboj na Domažlicku, Domažlice, Okresní úřad v Domažlicích a Konfederace politických vězňů, 2002

Vrbec Evžen: Zpráva o pomocných technických praporech jako zařízení pro nucené práce v bolševickém totalitním státě, Kladno, 1999

Švandrlík Miroslav: Černí baroni, Praha, 1991

80

Další podpůrné prameny -zvukový záznam celého průběhu setkání členů PTP v Senátu u příležitosti 50. výročí založení Pomocných technických praporů -vyhlášky, vojenské knížky, vyznamenání pamětníků -noviny-Zpravodaj PTP od roku 1990 až doposud -Stálá expozice o PTP v zámku Brandýs nad Labem

Seznam příloh Příloha č.1: Archivní dokument posudku národního výboru Všenory (po odtajení bylo identifikováno jméno druhého postiženého Miloše Hojera, jméno prvního nebylo dosud zjištěno) Příloha č.2: Mapa přehledu o zřizování a postupném rušení útvarů PTP v letech 1950-1954 Příloha č.3: Směrnice pro utvoření a činnost útvarových výběrových komisí

Příloha č.4: Dopis předsedy ONV Praha jih, Podzemského, čj. 43/taj.52 ze dne 10.5.1952 všem předsedům místních národních výborů Okresu Praha jih Příloha č. 5: Tajný rozkaz z 10.5.1952 o povolávání nespolehlivých osob na výjimečná cvičení Příloha č.6: Tajný rozkaz ministra národní bezpečnosti ze dne 25.října 1952 o vysidlování rodinných celků odsouzených vesnických boháčů Příloha č.7: Dopis plk. SNB Jindřicha Kotála náčelníku hlavní správy SNB Janu Janulíkovi o hromadné zatýkací akci vesnických boháčů Příloha č.8-11: Korespondence související se zatčením pana Střelby Příloha č.12: Vkladní knížka Příloha č.13: Zlomek záznamů o smrtelných úrazech příslušníků PTP v ostravských dolech. Příloha č.14: Zápis o utrpěném úrazu pétépáka Szaraza Arpada Příloha č.15: Vojenská knížka vojína Jiřího Růžičky

81

Další přílohy Příloha č.16: Výcvik technických praporů na rok 1952-1953 Příloha č.17: Výpis o službě v pomocných technických praporech Příloha č.18: Vyhláška krajské komise pro boj proti americkému brouku Příloha č.19: Dobová fotografie vojína sloužícího u PTP Příloha č.20: Dobová fotografie vojínů sloužících u PTP

82