Univerzita Karlova v Praze. Evangelická teologická fakulta Pastorační a sociální práce BAKALÁŘSKÁ PRÁCE. Marie Šindelková. Rodina a sanace rodiny

Univerzita Karlova v Praze Evangelická teologická fakulta Pastorační a sociální práce

BAKALÁŘSKÁ PRÁCE Marie Šindelková

Rodina a sanace rodiny s přihlédnutím k poznatkům z rodinných konstelací podle Berta Hellingera

Katedra: Sociální pedagogiky Vedoucí: PhDr. Vladimír Mašát 2011

Prohlášení 1. Prohlašuji, ţe jsem absolventskou práci Rodina a sanace rodiny s přihlédnutím k poznatkům z rodinných konstelací podle Berta Hellingera zpracovala samostatně a výhradně s pouţitím uvedených pramenů a literatury. 2. Tuto práci nepředkládám k obhajobě na jiné škole. 3. Souhlasím s tím, aby uvedená práce byla v případě zájmu pro studijní účely zpřístupněna dalším osobám nebo institucím. 4. Souhlasím s tím, aby uvedená práce byla zveřejněna v elektronické podobě.

30. května 2011

Marie Šindelková

2

Poděkování Děkuji PhDr. Vladimíru Mašátovi za odborné vedení práce, podnětné připomínky, ochotu a vstřícný přístup. Dále děkuji terapeutům Ludmile Mrkvicové a Pavlu Bílkovi za to, ţe jsem mohla z jimi vedených rodinných konstelací čerpat poznatky a materiál pro tuto práci.

3

OBSAH Teoretická část Úvod, zaměření a cíl práce ……………………………………………… 1. Vývoj české rodiny 1.1 Historie ………………………………………………………… 1.2 Současná situace české rodiny …………………………………. 1.3 Sanace rodiny …………………………………………………...

6 7 9 10

2. Psychoterapie 2.1 Přístupy a směry psychoterapie ………………………………… 2.2 Systémová a systemická psychoterapie ………………………… 2.3 Rodinná psychoterapie …………………………………………. 2.3.1 Virginia Satirová, rodinná sousoší ………………………

12 12 15 17

2.4 Gestalt terapie …………………………………………………… 2.5 Transakční analýza ……………………………………………… 2.6 Ericksonovská psychoterapie …………………………………… 2.7 Terapie pevným objetím podle Prekopové ……………………… 2.8 Shrnutí ……………………………………………………………

18 19 19 20 20

3. Rodinné konstelace podle Berta Hellingera 3.1. Bert Hellinger, ţivot, základní zkušenosti ………………………. 3.2 Základní principy ………………………………………………… 3.2.1 Fenomenologická psychoterapie …………………………. 3.2.2 Zapletení ………………………………………………….. 3.2.3 Právo náleţet k systému …………………………………... 3.2.4 Původní řád ……………………………………………….. 3.2.5 Rovnováha mezi dáváním a braním ………………………. 3.2.6 O smrti a další důleţité poznatky ………………………….

22 23 23 24 24 25 25 26

3.3 Průběh stavění rodinných a jiných konstelací …………………….. 26 3.3.1Vědecké teorie pouţitelné k výkladu konstelací …………... 28 3.3.2 Následná péče …………………………………………….. 29

Praktická část 4. Ověření předpokladů a teorie v prostředí stavění rodinných konstelací ……………………………………………….. 30 4.1 Metoda získávání a zpracování podkladů ………………………….. 31

4

4.2 Záznam průběhu rodinných konstelací, ukázky 4.2.1 Lenka ………………………………………………… 4.2.2 Monika ………………………………………………. 4.2.3 Kristýna ……………………………………………… 4.2.4 Jiřina …………………………………………………. 4.2.5 Ester ………………………………………………….. 4.2.6 Jarmila ………………………………………………... 4.2.7 Jana …………………………………………………… 4.2.8 Eva ……………………………………………………. 4.2.9 Magda …………………………………………………. 4.2.10 Anna …………………………………………………… 4.2.11 Hana …………………………………………………… 4.2.12 Karel …………………………………………………… 4.2.13 Pavel ……………………………………………………

31 33 34 35 37 39 41 43 46 47 49 50 51

4.3 Hodnocen průběhu ……………...………………………………….. 54 4.4 Hodnocení ve vztahu k zaměření a cíli práce ………………………. 56 Závěr ………………………………………………………………………... 57 Summary ……………………………………………………………………. 59 Seznam pouţité literatury …………………………………………………… 60

5

Úvod „Rodina, z níž člověk vychází je zásadním vztažným bodem jeho osobního rozvoje. Je to právě ona s celou svou historií, která ovlivňuje rozhodujícím způsobem osobní životní příběh člověka i jeho budoucí rodiny.“1 Ve své práci bych se chtěla věnovat vztahům v rodině, jejich vlivu na ţivot rodičů a dětí v několika generacích, vlivu na zdraví a proţívání. Uvědomuji si, ţe toto téma je velmi široké. Budu se proto zabývat především problematikou sanace rodiny. K tomu, aby se sociální pracovník mohl touto sloţitou činností profesionálně zabývat, potřebuje, kromě vrozených i získaných předností (lidskosti, empatie, trpělivosti, respektu k lidem, se kterými pracuje, atd.), být odborně připraven a vybaven znalostmi a dovednostmi z mnoha odvětví. Psychoterapeutické dovednosti tvoří významnou část této výbavy. Znalost a vyuţívání poznatků a moţností systemické a rodinné terapie povaţuji za velmi důleţité, za něco, co můţe poskytnout klíč k ozdravnému procesu. Měla jsem moţnost blíţe se seznámit s metodou stavění rodinných konstelací (systémů), která ze systemické a rodinné terapie vychází a kterou objevil a prozkoumal německý filosof, teolog, pedagog a systemický terapeut Bert Hellinger. Mne osobně velmi obohatila, přinesla mi větší porozumění vztahům v rodinách, traumatům a ţivotním událostem členů rodin a dala mi nahlédnout do rodinných systémů a jejich energií. Jsem si jista, ţe sociální pracovník i terapeut, který se mimo jiné metody seznámí i s touto, bude mít větší vhled do síly rodinného prostředí, pochopí důleţitost a význam vztahů v rodině a respektování jejich hierarchie na ţivot člověka. Moţná se také, stejně jako já, setká s něčím, co ho přesahuje a podívá se za hranice běţně vnímaných a viditelných skutečností. Domnívám se, ţe instituce rodiny bez ohledu na zvyšující se kontrolu státu a jeho „dohledu“ nad rodinou (která nemusí být všemi akceptovatelná, nicméně je zde rodinám ku pomoci), nebyla a nebude překonána, je nenahraditelná a nezrušitelná. To co dělá rodinu rodinou, není svatební obřad a není to ani narození dítěte. Rodinné vztahy jsou provázány neviditelnými, ale o to pevnějšími pouty, která nerozpoznáváme a ani si je neuvědomujeme, dokud se v našem ţivotě nezačnou objevovat nejrůznější problémy. Vyhledáme-li v takové chvíli odbornou pomoc, zjistíme svou nezrušitelnou vztaţenost k ostatním členům rodiny, nahlédneme do emocionálního přediva postojů a návyků, které si utváří kaţdá rodina a moţná se nám s pomocí terapeuta podaří najít bod, ze kterého bychom mohli své problémy začít 1

Jósef Augustyn, Křivda, odpuštění a smíření

6

řešit. Cílem je zlepšení naší osobní situace a tím i zlepšení situace celé naší rodiny, protoţe jsme součástí celku, jehoţ jednotlivé části jsou na sobě závislé. Přitom je dobré si stále uvědomovat, ţe celek je víc neţ součet částí. V závěru své práce bych ráda dospěla k odpovědi na tyto dvě otázky: 1. Je moţné vyuţívat metodu stavění rodinných konstelací podle Berta Hellingera jako účinnou součást procesu záchrany nebo udrţení rodiny? 2. Můţe tato metoda zásadním způsobem přispět k posunu při práci na zlepšení vztahů v rodině?

1. Vývoj české rodiny V této kapitole bych chtěla ve stručnosti nastínit vývoj rodiny v evropském prostředí s důrazem na českou rodinu. Jde mi hlavně o vyzdviţení její úlohy v ţivotě člověka a ve vývoji celé společnosti a to ve smyslu vytváření záchranné sítě pro přeţití (coţ platilo hlavně dříve), ale také, funguje-li dobře, pro její jedinečnou úlohu – poskytnout člověku základní ţivotní jistoty, zejména pocit bezpečí, lásku, nasycení, základnu a odrazový můstek pro jeho další ţivot. Zásadní podmínkou naplnění této úlohy jsou dobré vztahy, všemi přijímaný dobrý řád a přijetí všech členů rodiny. To vše je předpokladem pro proţití dobrého ţivota a pro vytvoření stejně kvalitního prostředí pro partnery, děti a další potomky.

1.1 Historie „Ke své rodině máme pevný vztah jen proto, že máme pevný vztah k osobě svého otce, matky, k osobě své ženy a dětí. Všechno však bylo jinak v době, kdy vztahy, které pramenily z věcí, převládaly nad těmi, které vycházely z osob. V době, kdy celá rodinná organizace měla především udržet domácí statky v rodině a kdy všechny osobní ohledy se ve srovnání s tím zdály podružnými.“2 Případnějším označením českého rodinného prostředí aţ do průmyslové revoluce v polovině 19. století byl pojem domácnost. Patřili do ní nejen pokrevní rodinní příslušníci, ale i čeleď, důleţité bylo společné hospodaření a stolování. Byla výrobní a samosprávní jednotkou, plnila sociální funkce, byla zcela soběstačná a zajišťovala ochranu svým členům ve spojení s dalšími tzv. opevněnými domácnostmi, s nimiţ bylo navázáno spojenectví 2

Émile Durkheim, 1921. Cit. podle Francois de Singly, Sociologie současné rodiny, str. 11

7

sňatkem. Mít svou domácnost zajišťovalo příslušníkům všech vrstev pevné sociální postavení. Existenčně nutná soudrţnost rodin spolu s křesťanskou morálkou znamenala zanedbatelnou míru rozchodů či rozvodů. Zaloţení rodiny člověka domestikuje, brzdí jeho rebelství.3 Učí ho ale také zodpovědnosti a přináší mu pochopení postojů rodičů, přiklání ho k minulým generacím. Důleţitým mezníkem ve vývoji organizace domácností bylo převládnutí peněţní ekonomiky. Byly nastoleny instituce a systém daní, který zruinoval mnoho domácností, pokrok byl spatřován v růstu moci státu. Rodina se postupně z výrobní změnila v konzumní jednotku a potřeba její soudrţnosti se zdánlivě vytratila. Průměrná domácnost přestala být schopna sama zajišťovat péči o děti, ale zejména o staré a nemocné členy rodiny. Nelze rozhodně říci, ţe pokud jde o vztahy, byly na tom v minulosti rodiny lépe. V kaţdé době existují v rodinách různé formy patologií. Dříve mohly být způsobeny například sňatky, u kterých šlo o spojování majetku, také rodová linie dědictví přinášela velké napětí mezi otci a syny a mezi muţskými potomky, které se mohlo táhnout po generace. Nenaplněné lásky, děti počaté mimo manţelství, týrání v rodinách, kterému se nedalo nijak bránit, války a raná úmrtí, to vše mohlo přinášet do vztahů velká zatíţení.4 20. století přineslo ve svém průběhu postupně zásadní změny v uspořádání rodin. Mimo jiné bylo negativním důsledkem zákonů, způsobu ţivota a určité názorové strnulosti oslabení pravomocí a funkcí otce a jeho tradičního postavení v rodině, které přinesla 30. – 70. léta 20. století a které změnilo původní řád v rodině. Některé funkce můţe plně nahradit matka, ne však ve vztahu k synům. Jejich iniciace je tím váţně ohroţena, chybí jim otcovská autorita a vývoj společností západního typu se dodnes potýká s nevratnými změnami a následky této skutečnosti. Psychické problémy dětí ve 20. století pramenily především ze vztahového kontextu, ve kterém v rodině vyrůstaly. Ukázalo se, ţe nejdůleţitější je klima v rodině. Kvalita vztahů má větší hodnotu neţ trvanlivost rodinného seskupení.

3

Srov. Jan Keller, Stát, který rozbil svůj základ [online] [cit. 2011-05-22] dostupný na www 4 Srov. Francois de Singly, Sociologie současné rodiny

8

1.2 Současná situace české rodiny „Člověk prý vynalezl rodinu, když zjistil, že nikomu se nedá věřit. Je to už velmi dávno, ale od té doby nikdo nic lepšího nevymyslel – ani postmoderní doba ne. Rodina je ideální krabičkou poslední záchrany, když přijdou těžké časy.“5 Stejně jako rodina v celé západní civilizaci, vzdaluje se v současné době i česká rodina ustálenému modelu, platnému v Evropě po celá tisíciletí od doby, kdy byla spolu s šířícím se křesťanstvím nastolena přísná monogamie a zákaz sexu mimo manţelství. Změna reţimu a společenských poměrů v roce 1989 otevřela veřejný prostor a nabídla nové moţnosti studovat, cestovat a podnikat. Mladí lidé si rychle osvojili hédonistický styl ţivota západních společností, kladou důraz na materiální hodnoty, a protoţe děti znamenají velkou ekonomickou zátěţ, odkládají jejich početí, cestují a budují své kariéry.6 Rozvodovost stoupá (stejně jako počty dětí narozených mimo manţelství), část populace povaţuje za normální nemít děti vůbec. Lenka Šulcová uvádí důleţité projevy celospolečenských změn v české rodině, která vykazuje ve srovnání s Evropou nízkou stabilitu – 40% manţelství se rozpadá. Dochází k posunu průměrného věku partnerů směrem vzhůru. Stejně jako je tomu v západní Evropě jiţ delší dobu, sniţuje se porodnost i u nás. Dalšími vlivy mohou být větší moţnosti seberealizace, materiální nejistota, růst kvality antikoncepce ad. Celospolečenská tolerance vůči rozvodům posiluje názor, ţe rozvod je vhodným řešením neuspokojivé rodinné situace.7 Pro současnou rodinu by se v některých případech opět lépe hodil název domácnost, který můţe postihnout nejrůznější formy souţití lidí. Nejčastější jednotkou je stále oddaný pár s dvěma dětmi, tzv. nukleární rodina. Ivo Moţný píše, ţe více neţ dvě třetiny české populace zaloţí rodinu, kterou udrţí pohromadě aspoň do doby, neţ dorostou děti.8 (V podstatě stejného názoru jsou i Gjuričová a Kubička. Za majoritní a tradiční formu povaţují dvougenerační biologickou rodinu.9) Velmi časté rozvody ale znamenají, ţe děti jsou po nich svěřeny do péče jednoho z rodičů (obvykle matky), rodiče pak zpravidla ţijí v dalším vztahu a vytvářejí tak nové rodiny s přetrvávajícími vztahy k partnerům a dětem z prvního manţelství. To způsobuje velké vztahové napětí, protoţe málokterým binukleárním rodinám se podaří situaci zvládnout ve vztahu k dětem. Upřednostnit blaho dětí před novými vztahy je velmi 5

Ivo Moţný, Česká společnost, str. 25 Viz Ivo Moţný, Česká společnost, str. 21, 23 7 Srov. Lenka Šulová, Člověk v rodině, in J. Výrost, I. Slaměník, Aplikovaná sociální psychologie I 8 Viz Ivo Moţný, Česká společnost, str. 24 9 Viz Šárka Gjuričová, Jiří Kubička, Rodinná terapie, Systemické a narativní přístupy, str. 83 6

9

sloţité a vyţaduje to velkou vyspělost rodičů (Gjuričová a Kubička takové situace posuzují podobně). Přibývá neoddaných, společně ţijících párů bez dětí i s dětmi, svobodných matek, registrovaných partnerství, mladí lidé zůstávají často sami, bez partnera a dětí, rodinný ţivot nahrazují budováním svého postavení a vyděláváním peněz. Současná domácnost zvyšuje svou mezigenerační nezávislost a ztrácí mezigenerační vztahy v ekonomické a sociální oblasti. Je běţné, ţe rodiče ekonomicky podporují rodiny svých dětí, ale aktuálně jsou mladé dvojice často materiálně lépe zabezpečené.10 Pokud jde o pomoc prarodičů při výchově vnoučat, i ta se proměňuje, protoţe prarodiče jsou stále aktivní a pracují. Mnohé rodiny se setkávají jen několikrát za rok při významných příleţitostech, coţ je způsob souţití pro Evropu netypický a je vlastní spíše americkým rodinám. Rodina však stále zůstává významným činitelem v procesu socializace a individuace kaţdé osobnosti, a přestoţe některé její základní funkce (reprodukční, materiální, výchovnou) lze nějakým způsobem nahradit a rodina v nich ztratila nebo ztrácí své výsadní postavení, její emocionální funkce je jedinečná a nezastupitelná. 11 Proto stojí za to, v případě, ţe je soudrţnost rodiny ohroţena, vynakládat úsilí na její záchranu a zlepšení situace v rodině.

1.3 Sanace rodiny Udrţení rodiny pohromadě a sanace jejich základních funkcí je velmi sloţitý a často zdlouhavý proces. Ve velké většině případů se to bez intervence zvenčí a vyhledání odborné pomoci nepodaří. Je třeba váţit si těch, kteří pochopili, ţe má pro jejich ţivot i ţivot jejich dětí zásadní smysl se o zachování rodiny snaţit a nabízet jim odbornou pomoc. Podle zákona o sociálních sluţbách 108/2006 Sb. je sanace rodiny zahrnuta mezi sluţby sociální prevence – aktivizační sluţby pro rodiny s dětmi. Sociální pracovníci najdou podrobné vedení v Metodickém doporučení MPSV č. 9/2009 k sociální práci s ohroţenou rodinou, které se týká rodin ohroţených sociálním vyloučením. Sociálním pracovníkům se v něm doporučuje věnovat se individuálnímu plánu dítěte. Jsou zde uvedena základní východiska při hodnocení jeho situace a základní okruhy vyhodnocování případu. V bodu 5se doporučuje zkoumat rodinné a sociální vztahy, v bodu 9 citová vřelost, a v 10. rodinná historie a fungování rodiny. Můţe být obtíţné získat pravdivý obraz vztahů v rodině. Mám za to, ţe k tomu lze metodu rodinných konstelací dobře vyuţít.

10 11

Srov. Francois de Singly, Sociologie současné rodiny Viz Lenka Šulová, Člověk v rodině, in J. Výrost, I. Slaměník, Aplikovaná sociální psychologie I, str. 318, 327

10

Nemohu neuvést Hellingerova slova, která jsou potvrzením metodického pokynu: „Adopce je oprávněná, nemají-li děti nikoho. Například jsou-li oba rodiče mrtví, nebo když bylo dítě opuštěno. Pokud se v tomto případě někdo ujme dítěte a vychová je, naplní velký čin, který je plně opodstatněný. Naopak, pokud se adoptují děti s lehkým srdcem a jsou tak odvedeny od rodičů a prarodičů, je tím spáchána velká nespravedlnost. Za prvé vůči dítěti, kterému jsou odepřeni rodiče a rodina, za druhé vůči rodičům, kteří jsou v nouzi a je jim tímto způsobem odebráno dítě, a za třetí není uznána skutečnost, že každý je schopen nést vlastní osud.“12 Ve své práci jsem byla svědkem toho, jak sociální pracovníci sami, snad z nedostatku odborné připravenosti, přispějí k rozpadu rodiny. Děti jsou někdy odebírány z rodin dříve, neţ je to bezpodmínečně nutné, aniţ byly vyčerpány všechny moţnosti, jak by se tomu dalo zabránit. Je obecně věnováno málo prostoru podpoře tradiční rodiny a nastavení hodnot společnosti v její prospěch. Kdyţ sleduji v konstelacích, co vše můţe způsobit narušování řádu, jak těţce se pak lidé vyrovnávají se svými zapleteními a nejsou někdy schopni proţít plnohodnotný ţivot nebo onemocní, docházím k závěru, ţe zkušenost z návštěvy seminářů o konstelacích či přímo účast na stavění rodinných systémů by pro kaţdého sociálního pracovníka, který se rodinou a její sanací zabývá, byla cenným přínosem k poznání a posuzování vztahů a zásahů v rodině. Sociálně slabší rodiny, ve kterých hrozí odebrání dětí, se mohou obrátit například na občanské sdruţení Střep, které se problematikou sanace rodin zabývá uţ dlouhá léta13, nebo také na občanské sdruţení Dům tří přání14. Běţná rodina má nejrůznější moţnosti, od návštěvy občanské poradny, poradny pro mezilidské vztahy a rodinu, psychologa, který se na tuto problematiku specializuje aţ po kontaktování některého sdruţení, agentury či nestátní neziskové organizace, odborně vybavené pro tuto činnost.

12

Bert Hellinger in Bert Hellinger, Gabriella ten Hövel, Uznat to, co je, 16. Děti patří svým rodičům STŘEP, České centrum pro sanaci rodiny poskytuje sociálně-aktivizační sluţby rodinám s dětmi, které jsou ohroţené zanedbáváním, kde hrozí odebrání dětí do ústavní výchovy nebo uţ v ústavní výchově jsou. Dlouhodobým cílem práce STŘEPU je úsilí o sníţení počtu dětí v ústavní výchově a podpora biologických rodin v jejich snaze se o své děti postarat a vychovávat je, protoţe častým jevem v českém prostředí je, ţe jakmile se nějaké zanedbávání prokáţe a děti jsou odebrány, rodiče jsou odsunuti a přestávají být pro instituce partnery. V čele sdruţení stojí Věra Bechyňová, která spolu s M. Konvičkovou napsala knihu Sanace rodiny, Sociální práce s dysfunkčními rodinami. 14 Občanské sdruţení Dům tří přání bylo zaloţeno v r.2001 jako nestátní nezisková organizace, jejímţ posláním je všestranná pomoc dětem a jejich rodinám v nouzi s cílem umoţnit jim bezpečný vývoj v jejich původní rodině. 13

11

2. Psychoterapie Rodinné konstelace mohou slouţit i jako terapeutická metoda, přestoţe mají mnohem širší záběr. Proto se budu zabývat psychoterapií a terapeutickými metodami, ze kterých Hellinger a metoda stavění rodinných konstelací vychází. Psychoterapeutickou kvalifikaci je moţné získat po absolvování vysokoškolského studia dalším studiem některé metody. Nejčastější původní vzdělání je psychologie, medicína a různé obory pomáhajících profesí. Vymětal povaţuje psychoterapii „ za interdisciplinární a transdisciplinární obor vycházející z psychologie a pomáhající člověku prostřednictvím psychologických prostředků v dosahování normality.“15 Jedním z důleţitých úkolů léčení je pomoci klientovi získat o sobě a své situaci pravdivější obraz, pomoci mu do ní vhlédnout (obojí rodinné konstelace splňují) a naučit jej pracovat s omezeními a překáţkami. Terapeut by také měl klienta vést k rozvíjení a obohacování osobnosti. Psychoterapie můţe být pomoc, léčba ale také prevence. 2.1 Přístupy a směry psychoterapie V dnešní době existují desítky základních psychoterapeutických přístupů, které jsou odborníky přiřazovány k několika základním proudům. Například Vymětal jich uvádí osm (humanistická, hlubinná, behaviorální ad.). Tento autor má za prokázané, ţe různé strategie působí individuálně odlišně v závislosti na osobě psychoterapeuta a klienta a na podmínkách. Uvádí čtyři nejrozšířenější psychoterapeutické směry (rogersovský, kognitivně-behaviorální, psychoanalytický a systemický).16 Protoţe systémová a rodinná psychoterapie i rodinné konstelace podle Berta Hellingera patří do posledního z nich, budu se zabývat pouze jím. 2.2 Systémová a systemická psychoterapie Systémová teorie je mezivědní obor, který studuje vztahy systémů jako celků, zabývá se jejich organizací, vztahovou závislostí a vnitřní dynamikou. Na poli psychoterapie přinesla významné výsledky a nové pohledy. Počátkem 20. století ovlivnila filozofii, psychologii i biologii řada v Evropě učiněných objevů v oblasti fyziky (kvantová teorie Maxe Plancka, Einsteinovy teorie relativity, kvantová 15 16

Jan Vymětal, Úvod do psychoterapie, str. 17 Viz Jan Vymětal, Úvod do psychoterapie, str. 36, 42

12

mechanika spojená se jmény Nielse Bohra, Karla Wernera Heisenberga a dalších). 17 Ve 30. letech 20. století vystoupil významný rakouský biolog Ludwig von Bertalanffy s Obecnou teorií systémů, která zkoumá jejich chování a rozlišuje je podle vztahu s okolím na systémy otevřené a uzavřené. Tato teorie inspirovala německého psychologa a sociologa Kurta Lewina v jeho úvahách o psychologickém poli a o osobnosti, jako souhrnu interpersonálních vztahů. Na Bertalanffyho teorii navázal rovněţ univerzální myslitel Gregory Bateson (1904 – 1980), který mimo jiné zavedl do psychoterapie pojem pattern – vzorec, tedy něco, co kultura nabízí jako systém vhodného chování. Tyto vzorce umoţňují, ţe se lidé k sobě chovají očekávaným způsobem. V Paolo Alto, kde Bateson ţil a zabýval se otázkami lidské komunikace a interakcí, vznikl Mental Research Institute, který zaloţil jeho spolupracovník Don Jackson v r. 1958. Ten se v dalších dvaceti letech stal nejvýznamnějším centrem nového směru v psychoterapii, obecně označovaného jako systémová terapie, v jehoţ rámci můţeme rozlišit řadu na sebe navazujících škol. Členy Jacksonova týmu byli například i Vriginia Satirová a Paul Watzlawick.18 Myšlenky těchto škol pak aplikoval i milánský tým, který se zabýval systemickými a rodinnými terapiemi (viz. dále). Na Batesona navazoval koncem 50. let chilský myslitel a neurobiolog Humberto Maturana. Jeho význam pro rozvoj systemické terapie byl dalekosáhlý. Na poli neurobiologického zkoumání dospěl k poznáním, která je dalece přesahují, k tomu, co je charakteristické pro současné systemické myslitele: „…musejí nejen zkoumat, zda jsou známé vědecké prostředky upotřebitelné také v novém myšlenkovém systému, ale musejí zároveň vyvíjet přiměřená kritéria a nově vymezovat svou pozici. V jistém smyslu systemický vědec shledává, že je vystaven první biblické otázce: „Kdo jsi?““19 Velký význam pro rozvoj systemické terapie a poradenství měl Milánský model. Jeho nejvýraznější osobností byla Mara Sevini Palazzoli, která v roce 1967 zaloţila první italské centrum orientované na rodinnou terapii. Milánská škola přinesla systemické terapii například metodu cirkulárních otázek (ptáme se toho, kdo „přijímá“, ne toho, kdo „vysílá“), cirkularitu a neutralitu, od které se později ustoupilo ve prospěch utváření empatického vztahu.20

17

Stejně přínosné a zajímavé by bylo zabývat se vlivy filosofických směrů a systémů a teorií jednotlivých myslitelů na rozvoj psychologie a psychoterapie. Teprve tím by mohl vzniknout ucelený obraz, zdvojnásobilo by to však rozsah práce. Těchto souvislostí se dotknu aţ v kapitole o Bertu Hellingerovi. 18 Viz Martin Konečný, Systémové a systemické směry v psychoterapii a psychosomatice [online]. [cit. 2011-0107]. Dostupný z www: 19 Kurt Ludewig, Systemická terapie, Základy klinické teorie a praxe, str. 42,43 20 Viz Arist von Schlippe, Jochen Schweitzer, Systemická terapie a poradenství, str. 21

13

Systémům, systemickému myšlení21 a psychoterapii se soustavně věnuje světově uznávaný filosof a psycholog Kurt Ludewig ve svém institutu v Hamburku zaloţeném v roce 1984. Je poradcem a čestným členem českého Institutu pro systemickou zkušenost. Všestranná česká osobnost a také psychoterapeut Jiří Kulka podal v roce 2007 návrh na systémovou teorii osobnosti včetně čtyř osobnostních subsystémů. Člověka tady můţeme vidět jako ţivou organizaci v systémových vazbách se svým okolím, kterou můţeme hierarchizovat od buňky přes organismus aţ ke společenství organismů. „Společenství lidských organismů vytváří novou, supranaturální realitu, kterou známe jako společnost a kulturu.…lidský jedinec získává v interakci s jinými dvojí podstatu – přírodní a společenskou, díky čemuž se pak komplikuje úhrn jeho potřeb, kdy je nutno vedle biologických zkoumat také potřeby sociální.“22 Systémová terapie zdůrazňovala ve svých počátcích tendenci otevřených systémů udrţovat rovnováhu. Problém vzniká a je udrţován špatnými řešeními (symptomy, patologie), které blokují systém a brání mu v jeho přirozené proměnlivosti. Terapeut pomáhá tyto bloky odhalit a uvolnit tím systém. Dalším vědeckým oborem, který významně přispěl k rozvoji systemického myšlení je kybernetika, „která hovoří o živých systémech a strojích, zkoumá společné principy jejich řízení přenosem informací. Takto definovanou oblastí svých pozorování bourá kybernetika tradiční hranici mezi organickým a neorganickým světem, mezi přírodními a humanistickými vědními obory, mezi psychologií a sociologií.“23 Systemická psychoterapie čerpá z teorie komunikace, kybernetických principů a obecné teorie systémů. Základním přístupem je orientace na řešení a změnu, namísto potíţí, problémů, traumat a trápení. Jejím významným rysem je uţitečnost, v průběhu terapie jsou hledány nové cesty, jiné úhly pohledu a moţnosti zvládání sloţitých situací. Terapeut věří v sílu klienta, respektuje jeho přání a je mu průvodcem.

21

Kurt Ludewig, Systemická terapie, Základy klinické teorie a praxe, str. 59, 41 Jiří Kulka, Systémová teorie osobnosti pro psychoterapii [online] Psychiatria- psychoterapia- psychosomatika, 14, 2007, č. 2-3, s. 121-126 [cit. 2011-01-08]. Dostupný na www 23 Martin Konečný, Systémové a systemické směry v psychoterapii a psychosomatice [online]. [cit. 2011-02-14]. Dostupný z www: 22

14

2.3 Rodinná psychoterapie Podle některých autorů24 byla řada myšlenek, které ovlivnily rodinné terapeuty 20. století, jiţ obsaţena v práci sociálních a komunitních pracovníků 19. století a poté byla znovu objevena ve třicátých aţ padesátých letech 20. století především americkými výzkumníky a terapeuty, kteří studovali vliv interakčních kontextů na ţivoty a symptomy jednotlivců.25 Práce těchto lidí se soustřeďovala kolem určitých charakteristických přístupů se společnou základnou v názoru, ţe interakční vzorce mezi lidmi výrazně přispěly k obtíţím jednotlivce, a kdyby se terapie zúčastnila celá rodina, řešily by se lépe. Kaţdý z původních rodinných terapeutů vychoval následovníky – vznikaly školy. Dílo biologa a filosofa Karla Ludwiga Von Bertalanffyho, jednoho ze zakladatelů obecné teorie systémů, přivedlo rodinné terapeuty k myšlence rodiny jako otevřeného systému, který si vyměňuje hmotu s okolím, tj. „… systému, který se vyznačuje vývozem a dovozem, výstavbou a rozkladem materiálních složek“.26 Systém tedy můţeme popsat jako skupinu prvků v interakci mezi sebou v průběhu času. Míra otevřenosti systému určuje, do jaké míry má interakce s prvky mimo systém vzájemný vliv. Rodina nevystupuje jako uzavřená jednotka, ale jako jednotka, která interaguje s jinými jednotkami, jako je například širší rodina, přátelé, kolegové, interaguje také s většími systémy, jako je například komunita, obec a s vnějšími událostmi, jako je např. válka nebo ekonomická krize. Bereme-li rodinu jako otevřený systém, předpokládáme tím, ţe rodina (na rozdíl od svých individuálních členů) vykazuje určité systémové charakteristiky. Nejdůleţitější jsou tyto: 

Celistvost – vzájemná vztaţenost a závislost chování členů rodiny. Celistvost v sobě zahrnuje nonsumativitu, to znamená, ţe celek je více neţ součet částí.



Zpětná vazba – předpoklad, ţe systém reaguje na podnět od svých členů nebo z okolí zesílením nebo potlačením určitého vzorce tak, ţe tím přispívá k vlastnímu zachování.



Ekvifinalita – stejné důsledky nebo výsledky mohou být dosaţeny z různých výchozích bodů na základě různých spouštěcích signálů.27

Hellinger s těmito charakteristickými rysy systémů ve svých konstelacích pracuje. 24

Například: Anna Deborah Lupenitz, (1992), Lois Braverman, (1986) Viz V 60. letech psali o rodinné terapii např. Ackerman, 1958, 1996, Bateson 1978, Bell 1967, Bowen 1966, Jackson 1968, Minuchin 1967, Satir 1964, Wynne 1961 a další. In Elsa Jonesová, Terapie rodinných systémů, vývoj v milánských systemických terapiích 26 Von Bertalanffy, 1968, s. 149 in Elsa Jonesová, Terapie rodinných systémů, str. 23 27 Viz Elsa Jonesová, Terapie rodinných systémů, vývoj v milánských systemických terapiích 25

15

„V rodinné terapii vyvíjející se z kybernetiky, tedy v systémové a později systemické terapii, nejde o jakoukoliv práci s rodinou, ale právě jen o takový přístup, který je schopen v rodině definovat vzorec – pattern, tj. samostatnou vztahovou strukturu, dynamický interakční vzorec, abstrahující od jedinců.“28 A na tento proud se zaměřuji. Za zakladatelku rodinné terapie bývá povaţována Virginia Satirová (1916 – 1988). Vycházela z přesvědčení, ţe jedince lze léčit pouze v sociálním kontextu, zejména v kontextu rodiny, která je systémem tvořeným z prvků (členů), ale především ze vztahů mezi nimi. V terapii se zaměřovala na tyto vztahy a na způsob komunikace mezi členy rodiny, protoţe pokud má dojít ke změně jedince, je třeba působit na celý vztahový systém.29 Průkopníkem rodinné terapie a systémové terapie byl americký psychiatr Murray Bowen (1913 – 1990). Vyvinul teorii rodinného systému zaloţenou na přesvědčení, ţe váţné problémy v rodině spočívají v neschopnosti jedince přiměřeně se diferencovat od problémů v původní rodině, tedy ţe patologie pramení z vícegeneračního procesu a nevztahuje se jen na současnou rodinu, ale na více generací, dokonce na celé rody. Takovéto vidění je podstatným rysem teorie rodinných konstelací podle Hellingera. Velkým přínosem byla strukturální rodinná terapie, s níţ přišel argentinský psychoterapeut Salvador Minuchin (nar. 1922). Strukturální teorie se zaměřuje na faktory, které udrţují psychopatologické změny a ty vidí v interpersonální dynamice rodiny. Podobu této dynamiky pak odvozují především z určitých patologických rodinných struktur. 30 Minuchin definuje rodinnou strukturu jako souhrn pravidel, podle nichţ se jednotlivci v rodině k sobě vztahují, a která se projevuje praktickými činnostmi členů systému při vykonávání funkce rodiny. Strukturu rodiny je moţné členit na subsystémy partnerský a sourozenecký (rodičovský a dětský). Při práci s rodinami je dobré sledovat vztahy mezi subsystémy: hranice – zda jsou hranice v rodině jasně dané, strnulé nebo se struktury prostupují, a vazby mezi jednotlivými členy – můţe jít například o alianci nebo koalici, chybění spojenectví nebo konflikt. Pomocí hranic a vazeb lze definovat kaţdý rodinný systém.31 28

Martin Konečný, Systémové a systemické směry v psychoterapii a psychosomatice [online]. [cit. 2011-02-14]. Dostupný z www: 29 Viz Virginia Satir, Společná terapie rodiny 30 Viz Pavel Skála, Pojetí duševního zdraví v tradici moderní psychologie, magisterská práce [online], UK Praha, Fakulta humanitních studií, Obecná antropologie, rok neuveden. [cit. 2011-03-14]. Dostupný z www: <web.natur.cuni.cz/filosof/fipso/magps.rtf> 31 Viz Martin Konečný, Systémové a systemické směry v psychoterapii a psychosomatice [online] [cit. 2011-0214]. Dostupný z www:

16

Robin Skynner (1922 – 2000), psychiatr a psychoterapeut je jeden z průkopníků skupinové a rodinné terapie ve Velké Británii. Zaloţil dvě psychoterapeutická centra, působil jako učitel, je autorem několika učebnic. Napsal: „Ale co k sobě lidi skutečně přitahuje, je podobnost… v jejich rodinném zázemí… Tahle myšlenka je asi ten nejpřekvapivější objev, s jakým jsem se za léta práce s rodinami setkal… Ale tím nejdramatičtějším důkazem je „technika rodinných systémů“.32 Ve své privátní praxi pracoval s lidmi z nejchudších okresů londýnského East End v neobvykle širokém záběru sociálně-ekonomických souvislostí v práci s rodinami. V České republice existuje profesní sdruţení SOFT.33 Rodinní terapeuti zde mají moţnost získat akreditaci jako rodinný terapeut nebo supervizor.34 Jejími členy a supervizory jsou i Zdeněk Rieger a Hana Vyhnálková, kteří přišli v polovině 90. let s teorií Ostrova rodiny (OR). Touto metaforou označují svébytné pojetí rodinného systému. Ostrov zakládají dvě bytosti, většinou muţ a ţena, které se dohodly, ţe budou společně ţít a pobývat na jednom místě. Obyvatelé svůj ostrov kultivují, mají k němu vztah a cítí za něj zodpovědnost. Moţnosti jejich ostrova vznikají z toho, co si přinesli ze svých rodných ORů. Začíná se vytvářet paměť ostrova, jeho historie a charisma, domov. Je tu moţné zemřít, zcela jej zdevastovat (třeba tím, ţe jej všichni postupně opustí). OR stejně jako vzniká, jednoho dne zanikne, nejčastěji po úmrtí posledního obyvatele, někdy také po nějaké katastrofě… „OR pluje v Oceánu světa. Hladina oceánu vyjadřuje současnost světa – a to nejen světa sociálního a psychologického, ale světa všech světů, Multiversa. Hlubina oceánu vyjadřuje čas – čím hlouběji, tím více se dostáváme do minulosti. Prostor nad hladinou patří budoucnosti.“35 2.3.1 Virginia Satirová, rodinná sousoší Technika rodinného sousoší je metoda vyvinutá Virginií Satirovou, která se v rodinné terapii pouţívá k zesilování proţitků. Umoţňuje znázornit současný průběh rodinných procesů, jejich vztahovost a podmíněnost.36 Vztahy v rodině jsou prezentovány symbolicky, vyjádřením postojů a pozic. Metoda se můţe pouţít v rámci práce s rodinou ve chvíli, kdy je 32

John Cleese, Robin Skynner, Rodina a jak v ní zůstat naţivu, str. 14 SOFT – Society of Family Therapy v České republice, člen EFTA – European Family Therapy Association 34 Významní čeští rodinní psychoterapeuti: Petr Boš, Jan Špitz, Lea Brodová, Šárka Gjuričová, Jiří Kubička, Ivana Veltrubská a další. 35 Zdeněk Rieger, Hana Vyhnálková, Ostrov rodiny, str. 14 36 Viz Arist von Schlippe, Jochen Schweitzer, Systemická terapie a poradenství, str. 122 33

17

potřeba zpřítomnit a nahlédnout postoj, který osoba nevnímá nebo jej vnímá mylně či zkresleně. Tato technika je ve své symbolice pouţitelná nezávisle na věku, příslušnosti k vrstvě a nemusí souviset s momentální problematikou. Často rychleji a zřetelněji ukáţe současný průběh rodinných procesů, protoţe se neracionalizuje, jde o proţitek situace. Tato metoda ovlivnila Hellingerovu teorii. Myšlenka stavění rodiny s cílem pochopit pozice a pocity ostatních členů a účinky svého jednání a získat vhled do situace je společná, oba ji vnímají jako proţitkovou metodu. Její uchopení a provedení se však liší. Je to dáno různým myšlenkovým zázemím, filosofickým uchopením a osobnostmi obou terapeutů.

2.4 Gestalt terapie Gestalt terapie, které se Hellinger také věnoval, patří do proudu humanistické psychoterapie, která se orientuje na vnitřní záţitkový svět jedince a podtrhuje jedinečnost kaţdé osobnosti. Vztah klienta s terapeutem je chápán jako dialogické setkání, které vede k podporování osobního růstu klienta, jeho seberealizaci a uskutečňování individuálních hodnot a ţivotního poslání. Za zakladatele je povaţován původně lékař a psychoanalytik Fritz Perls (1893 – 1970). Tato terapie vychází původně z psychoanalýzy, ale obohacuje práci s klientem o prvky holistického přístupu a fenomenologie37. Podstatou fenomenologického přístupu je proces pozorování a uvědomování si situace „teď a tady“, toho, co se děje mezi klientem a terapeutem. Společně si uvědomují přítomné proţívání a postupně dospívají k obnovení rovnováhy a růstu. Během terapie je zachováván princip přítomnosti, terapeut dává klientovi čas a příleţitost proţívat. (Fritz Perls řekl: „Netlač řeku, teče sama.“38) Důraz je kladen na odpovědnost klienta za své myšlenky emoce a činy i za své tělesné orgány a funkce. Nedokončené záleţitosti z minulosti jsou uzavírány zpřítomňováním a novým přehráním. 2.5 Transakční analýza V 60. letech 20. století vytvořil psycholog Eric Berne (1910 – 1970) teorii transakční analýzy (TA) na základě Freudova psychodynamického přístupu, poznatků Erika Eriksona a humanistické psychologie Carla Rogerse. Zabýval se především interakcemi mezi lidmi, původně šlo o techniku skupinové terapie s cílem pomoci jejich pozitivnímu růstu. 37

Fenomenologie je filosofický směr zaloţený Edmundem Husserlem, který usiloval o pevnější a určitější zaloţení filosofie, aby se mohla stát pevným základem pro zkoumání skutečnosti. Jde o přesné zkoumání jevů. Místo zkoumání podstat a skutečností se zabývá zkušeností – tím, jak se věci samy člověku ukazují. 38 Citováno z osobního a profesního vebu Mgr. Martina Haicla, gestalt terapie [online] [cit. 2011-04-15] dostupný na www

18

Základní pojmy TA jsou inspirovány Freudovým pojetím osobnosti. Ego-stavy Rodič, Dospělý a Dítě se utvářejí v raných fázích ţivota jedince, jsou v kaţdém obsaţeny a záleţí na tom, který převládá. TA se zabývá rozborem komunikace – transakcemi mezi jednotlivými stavy a vnitřní dynamikou intelektuální a emocionální sloţky osobnosti uvnitř ego-stavů. Motivace k činům je touto teorií vysvětlována pomocí tří hladů: hlad po struktuře, po pozici a po podnětech. V raném dětství se na základě vnitřních proţitků a konfrontace s realitou vytvářejí scénáře a je-li člověk pod jejich plnou kontrolou, zůstává ve své roli a nedokáţe se projevovat spontánně a tvořivě. Pohlazení (kladné, nepodmíněné, podmíněné) je v TA jednotkou potřeby sociální interakce a prostředek k uspokojení hladu po podnětech. Pozitivní nepodmíněná pohlazení (komunikace) podporují sebeúctu a sebepojetí člověka, který dokáţe spíše unést ţivot v nevyhovujících podmínkách neţ bez podnětů sociálního prostředí.39 Hellinger se ve svém hledání transakční analýzou zabýval a její metodu scénářů rozšířil napříč generacemi. 2.6 Ericksonovská psychoterapie Mimo jiné se Hellinger účastnil školení v hypnoterapii a neurolingvistickém programování (NLP) Miltona Hylanda Ericksona (1901 – 1980), amerického psychiatra, který se ve svém širokém záběru zabýval i krátkou strategickou terapií, terapií rodinných systémů a proslavil se zejména tzv. ericksonovskou hypnoterapií. V této metodě se do značné míry stírá rozdíl mezi pouţitím hypnózy a psychoterapie v bdělém stavu a terapeut vychází z improvizace a tvořivě z toho, co pozoruje u klienta a jaké je jeho proţívání a chování. Terapie není orientována na minulost, ale na pozitivní změny, ke kterým můţe dojít, aniţ se ví, proč problém vznikl. Ve stavu, který je nazýván podvědomí (protoţe toto nevědomí je pojímáno jinak neţ u Freuda), dává terapeut pacientovi sugesce (snaha o zavedení zdravé myšlenky a představy do psychiky klienta, které budou působit bez účasti vědomí), ţe jeho nevědomá mysl zpracuje problém a najde řešení40. NLP je metoda, která vychází z hypnoterapie. Pracuje se změnou omezujících programů a vzorců v naší mysli, vědomým pouţívání jazyka a všech našich smyslů.41

39

Srov. [online] dostupný na www K pouţití tohoto způsobu léčby je nutná erudice a velká zkušenost terapeuta. 41 Napřed je třeba odhalit a popsat nefunkční či destruktivní strategie našeho myšlení a jednání. Následně se vytvářejí nové obrazy a „řídící programy“, které jsou bezpečnější a efektivnější. Přeprogramování probíhá se zapojením všech smyslů pomocí vědomé komunikace, vědomého uţívání jazyka a vizualizace, coţ současně vyvolává potřebné neurochemické změny v mozku. NLP se pouţívá pro zpracování traumatických záţitků, 40

19

2.7. Terapie pevným objetím podle Prekopové Zatímco výše uvedené metody vyvinuli Hellingerovi učitelé a předchůdci, Jiřina Prekopová (1929) je jeho souputnicí na poli terapie, sama se stavění rodinných konstelací věnuje a obě metody se vzájemně inspirují a prolínají. Metodu nalezla při své práci s autistickými dětmi u americké psycholoţky Marthy Welch (tzv. Holding therapy), čerpala z vědeckých poznatků etologa Niko Tinbergena a z práce Berta Hellingera v oblasti rodinných systémů a konstelací. J. Prekopová rozvinula metodu pevného objetí, která se stala prostředkem obnovy lásky v rodině, vlastní cestou. Je vhodná u osob, které jsou v blízkém rodinném vztahu (rodiče a děti – bez ohledu na věk, manţelé nebo dlouhodobí partneři) v situacích, kdy je narušení vztahů tak váţné, ţe je nelze slovy napravit. „Archaickým obrazem pevného objetí je starozákonní zápas Jakuba s andělem. Anděl s Jakubem zápasil, drželi se, a když chtěl anděl odejít, tak ho Jakub pěkně podržel a řekl mu: „Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš.“ To znamená – nemůžeme od sebe odejít, dokud jsme se nesmířili.“… „Je to šance pro dva osudově úzce spjaté lidi vyjádřit bolestivý, slovně nezvládnutelný vztahový konflikt, urovnat ho a usmířit se, přičemž se oba dva pevně drží… Oba zúčastnění mají právo zcela otevřeně a bez obav, avšak kultivovaně, své zraněné pocity vykřičet a vyplakat. Pokaždé je to emocionální konfrontace tváří v tvář, od žlučníku k žlučníku, od srdce k srdci. Všechen jed musí z břicha a všechny slzy ze srdce, dokud láska znovu neproudí.“42 2.8 Shrnutí Systemická rodinná terapie je ţivě se vyvíjející obor. V průběhu jeho vývoje dochází stále ke změnám a posunům. Významný je posun v roli terapeuta, který přechází od expertního přístupu k přístupům spolupracujícím a přestává být odborníkem na podobu změny. Se zodpovědností podporuje aktivní spolupráci všech účastníků terapie, přistupuje k ní formou dialogu a snaţí se o společné hledání a zkoumání nových alternativ. V rámci rodinné terapie začala být vyuţívána metafora příběhu. „Terapie je tedy také hledáním nových verzí starého životního příběhu, které by otevíraly i nadějnější možnosti jeho pokračování.“43

kotvení a napojení na vlastní vnitřní zdroje a hodnoty, separačních procesů vazeb rodič-dítě, přeprogramování destruktivních či nefunkčních identit ad. Srov. např. [online] [cit. 2011-04-18] <www.shift-centrum.com> 42 Jiřina Prekopová, [online] citováno z www stránek J. Prekopové [cit. 2011-04-20] dostupný na www: 43 Šárka Gjuričová, Systemická rodinná terapie- evropské trendy na počátku 21. století, ukázka textu pro suplement časopisu Psychiatrie 2004,1 [online] [cit. 2011-04-20], dostupný na www

20

Metoda stavění rodinných konstelací má mnoho příznivců, ale také mnoho odpůrců. Současná teoretická psychologie pěstovaná na univerzitách a ve výzkumných ústavech je převáţně psychologie behaviorální a kognitivní. Pro lidské jednání je podstatné vnímání určitých zkušeností v souvislostech, pak jejich hodnocení, proţívání, rozhodování a chování. Podle této teorie jsou duševní potíţe velmi zjednodušeně řečeno způsobeny nevhodnými zvyky, mylným hodnocením a chováním. Konstelační přístup zasahuje do dimenzí, kterým se kognitivní a behaviorální terapie vyhýbají. Přiblíţení se a pochopení toho, co se během stavění konstelací děje „…vyžaduje ochotu obohatit subjektivní zkušenost a přiznat, že naše vědecké porozumění lidské mysli a kompletním systémům je neúplné.“ V této kapitole jsem se snaţila uvést alespoň některé prameny, metody a techniky, ze kterých Hellinger vycházel a čerpal nebo které nejsou jeho metodě vzdálené. Účelem bylo poukázat na to, ţe „…rodinné konstelace pocházejí z legitimní a respektované linie…“. 44

Citace jsou volně přeloţeny z disertační práce, Dan Booth Cohen, Systemic Family Constellations and their use with prisoners, [online] Faculty of Saybrook Graduate School, San Francisco, California, October, 2008 [cit. 2011-04-23] dostupné na 44

21

3. Rodinné konstelace podle Berta Hellingera 3.1. Bert Hellinger, život, základní zkušenosti Za první důleţitý zdroj své práce povaţuje dětství a rodiče. Narodil se v roce 1925 v Leimen nedaleko Heidelbergu. Pod vlivem rodičů nemohl přijmout myšlenky rodícího se fašismu a gestapu paradoxně unikl vstupem do armády v 17 letech. Proţil mnohá utrpení války i ţivot v zajateckém táboře v Belgii. Druhou důleţitou okolností byl vstup do katolického řádu ve 20 letech, kterým začal dlouhý proces očisty těla, mysli a ducha. Hellinger studoval filosofii na univerzitách ve Würzburgu v Německu a Pietermaritzburgu v Jiţní Africe45, kde strávil 16 let jako misionář mezi Zuluy46. Byl zde ředitelem a učitelem misionářské školy a pracoval jako kněz. Musel se naučit jazyk Zuluů, coţ mu umoţnilo proniknout do jejich rituálů a obyčejů. Dospěl k poznání, ţe mnoho domorodých rituálů má podobnou funkci a strukturu jako katolická mše a snaţil se o jejich integraci s úctou k hodnotě kulturní a lidské rozmanitosti. V Africe se účastnil ekumenických školení ve skupinové dynamice vedených anglikánskými duchovními. Seznámil se také se způsobem skupinové práce, který klade důraz na dialog, fenomenologii a individuální zkušenost. Hellinger později vzpomínal, jak hluboce na něj zapůsobily jejich metody, které ukázaly, ţe je moţné smířit protiklady prostřednictvím vzájemného respektu. Po pětadvaceti letech se rozhodl opustit náboţenský řád, vrátil se do Evropy a započal svá dlouholetá studia různých psychologických disciplin a psychoterapeutických metod. Začal studiem psychoanalýzy ve Vídni. Pak se seznámil s tělesně orientovanou psychoterapií, která se stala základním prvkem v jeho další práci. Během studia gestaltterapie byl seznámen s Ericem Bernem a uveden do transakční analýzy. Začal studovat rodinnou terapii a pracovat s rodinnými systémy. Z podnětu Jay Haleyho47 si uvědomil význam rodinné hierarchie. Velkým přínosem jeho práce bylo studium Ericksonovy hypnoterapie a neurolingvistického programování, vliv měla také provokativní terapie Franka Farrellyho48a metoda Jiřiny Prekopové. Hellingerovou láskou je literatura, hlavně poezie, a hudba, zejména opera. 45

Dan Booth Cohen, Systemic Family Constellations and thein use with prisoners AmaZulu – africký národ, který má kolem 10 miliónů příslušníků. Má své království, Zululand, které je součástí jedné z provincií Jihoafrické republiky, ale ţijí i v okolních státech. Zuluové většinou vyznávají křesťanství nebo původní domorodé náboţenství, které se stále vyvíjí. Zdroj: Wikipedie 47 Jay Haley, americký psychoterapeut, zabýval se rodinnou terapií a strategickou terapií, spolupracoval s G. Batesonem v Paolo Alto, později také se S. Minuchinem. U nás mu vyšla kniha Neobvyklá psychoterapie Miltona H. Ericksona. 48 Frank Farrelly, Američan, je původním vzděláním sociální pracovník a psychoterapeut, po mnoho let byl profesorem na universitě ve Wisconsinu. Vypracoval metodu provokativní terapie, která je zaloţena na paradoxním komunikačním stylu. Terapeut se snaţí dostat do klientova vnitřního světa a s nadsázkou jej 46

22

Spojením všech těchto vlivů, zkušeností a dlouholetých studií vznikla metoda stavění rodinných konstelací. „Hellingerovým nejdůležitějším příspěvkem psychoterapii je jeho jedinečná integrace mnoha rozmanitých prvků. …Jeho zdůrazňování důležitosti vidění toho, co je, spolu s jeho neochvějnou vírou ve vlastní duši, jsou základem jeho práce.“49 3.2 Základní principy „Rodina dává život jedinci, který z ní pochází… Prostřednictvím rodiny patří k určitému národu, do určité země a je stržen do určitých osudů a musí je následovat. Není nic silnějšího, než je rodina… Jak se může člověk osvobodit od vlastních rodičů? On je svými rodiči.“50 Prostřednictvím systemické psychoterapie jsou odkrývány skryté dynamiky, které spojují členy rodiny, a nalézány lepší moţnosti, jak se jim přizpůsobit. Stavěním rodinných konstelací je moţné tyto dynamiky zkoumat a získávat důleţité informace o tom, co narušuje nebo naopak pomáhá rovnováze v tak hlubokých vztazích. V následujících odstavcích se pokusím vystihnout hlavní Hellingerovy principy. Formuloval je do 3 základních potřeb: 1. Potřeba a právo sounáleţitosti k systému 2. Potřeba hierarchie nebo řádu v systému 3. Potřeba rovnováhy mezi dáváním a braním51 Neţ blíţe objasním základní principy, budu se ve stručnosti věnovat fenomenologickému přístupu Berta Hellingera a pojmu „zapletení“. 3.2.1 Fenomenologická psychoterapie Z filosofického hlediska se Hellinger staví k fenomenologii tak, ţe se nechává ovlivňovat širším kontextem „…bez toho, abych ho do hloubky pochopil, bez úmyslu pomoci a něco ukázat a také bez obavy z toho, co se může vynořit. …Vystavím se všemu, tak jak to je.“52 Kdo staví rodinný systém, nechá ho na sebe působit, má před sebou všechny členy včetně nepřítomných. Pak najednou přijde odhalení něčeho, co je skryto za těmito fenomény a

klientovi zrcadlí zpět. Přitom se snaţí vnímavě a vtipně zveličovat negativní aspekty. Pouţívá klientův odpor ke změnám s cílem změnu podporovat. Zaměří se na temné stránky a snaţí se vyvolávat v klientovi pozitivní polaritu problému, nástup sebevědomí a sebepřijetí. Zdroj [online] 49 Bert Hellinger, Gunthard Weber, Hunter Beaumont, Skrytá symetrie lásky, str. 290 50 Bert Hellinger in Bert Hellinger, Gabriella ten Hövel, Uznat to, co je, str. 46 51 Viz Vojtěch Černý, Miroslav Hajduk, Rodinné konstelace, str. 30 52 Bert Hellinger in Bert Hellinger, Gabriella ten Hövel, Uznat to, co je, 2. Fenomenologická psychoterapie

23

díky tomuto osvětlení se zformuje to, co je podstatné pro pochopení chování členů rodiny. Je ale nutné drţet se několika pravidel: -

milovat osoby, které chce terapeut sledovat, akceptovat je s jejich osudem, rodinou a problémy

-

zachovávat si jistý odstup a nenechat se stáhnout (coţ podle Hellingera dělají mnozí v pomáhajících profesích)

-

intimita tohoto druhu nemůţe vzniknout mezi blízkými lidmi, kde jsme příliš zapleteni, a je moţná pouze bez osobních úmyslů, zejm. bez úmyslu pomáhat.53

Hellingerova koncepce uvádí jako součást fenomenologického přístupu tři postoje lektora: -

pracovat bez záměru a úmyslu

-

pracovat beze strachu

-

pracovat bez osobního vztahu a osobní lásky.54 3.2.2 Zapletení Obecně platí, ţe kaţdý z nás je svým způsobem zapleten. Zapletení, nebo také

systemické propletení (Verstrickung), vznikne, kdyţ někdo z rodiny nevědomě převezme na sebe osud některého z předků. Spáchá-li například někdo v rodině sebevraţdu, můţe u některého z potomků vzniknout puzení k tomu udělat to taky. Jiný na sebe vezme pocity dítěte, které bylo v rodině dříve odloţeno a podvědomě se chová, jako by byl také odloţen. Dokud si neuvědomí, ţe je zapleten, nebude se moci od tohoto pocitu osvobodit. Stavění rodinných systémů přináší objasnění těchto zapletení a tím i moţnost osvobození.55 Sem patří také princip „přerušeného pohybu tam“, např. raného pohybu dítěte k matce či k rodičům. Pokud se tento pohyb nezdaří, je zablokována schopnost braní. Pak je třeba znovu umoţnit pohyb tam směrem k výslednému proţívání pocitů lásky a vděku. 3.2.3

Právo náležet k systému

V konstelaci se projevuje právo kaţdého člena náleţet k systému. Těm kdo odejdou, emigrují, jsou ve vězení, zemřou i potraceným dětem musí být ponecháno právo být systémem přijati a uznáni. Je-li někomu upíráno, můţe některý člen systému „…následovat jeho osud, tedy odchází ze systému (vážně onemocní, riskuje své zdraví, má sebevražedné tendence, má deprese nebo jiné příznaky), čímž připomíná, že někomu bylo odepřeno právo

53

Viz Bert Hellinger in Bert Hellinger, Gabriella ten Hövel, Uznat to, co je, 2. Fenomenologická psychoterapie Viz Vojtěch Černý, Miroslav Hajduk, Rodinné konstelace, str. 28 55 Viz Bert Hellinger in Bert Hellinger, Gabriella ten Hövel, Uznat to, co je, 1. Je lehčí trpět, neţ přijmout řešení 54

24

příslušnosti k systému.“56 Výjimku podle Hellingera představuje vrah, který tímto aktem ztrácí právo na příslušnost k vlastnímu systému (pachatel se stává součástí systému oběti a oběť součástí systému pachatele). 3.2.4

Původní řád

Koncept konstelací je zaměřen na zachovávání řádu. Hellinger jej nazývá původní řád (Ursprungsordnung) a vychází z toho, ţe takto existuje v sociálních systémech přinejmenším v západní kulturní oblasti. Základní řád se nevynalézá, sám se odhaluje. „Tohle je základní řád: kdo patří do rodiny, má také právo sounáležitosti, které je pro všechny stejné… správný řád, který nemůže přinášet nic jiného než dobro.“57 Přednost má ten, kdo přijde do systému dříve nebo kdo je pro systém důleţitější. Rodiče mají přednost před dětmi, prarodiče před rodiči, prvorození před později narozenými, partnerský vztah rodičů před vztahem k dětem, první ţena před druhou. Je-li např. ţivitelem rodiny manţelka, její důleţitost pro systém musí být uznána (nejlépe manţelem). Není-li řád respektován, vznikají těţkosti, lidé často onemocní. „Jestliže se diagnostikuje psychická porucha, nezřídka bývá člen systému (často dítě) v pozici jemu nepřiměřené. Přitom domýšlivost je hnacím motorem zapletení, pokora je řešení.“58 K řádu patří také víra v to, ţe kaţdý je schopen nést svůj vlastní osud. Stává se, ţe si děti přivlastňují právo dělat věci, které nespadají do jejich odpovědnosti (chtějí udělat něco, i zemřít, aby v tom zabránily rodičům, nesou jejich viny jako břemeno). Dělají to naprosto nevědomě a z lásky, ale je nutné, aby nechaly rodičům, „co je jejich“, jako projev úcty. Součástí řádu je i skutečnost, ţe se nelze vyhnout následkům určitých činů a důvěra v to, ţe kaţdý by měl přijmout následky bez vyţadování úlev od osudu. Získá tím hrdost. 3.2.5

Rovnováha mezi dáváním a braním

Rovnováha braní a dávání musí být v systému zachována. Hojné dávání přináší pocity naplnění a štěstí, čistota svědomí pocit svobody. Nerovnováha vytváří nejrůznější zapletení, z nichţ nejčastější je tzv. parentifikace – dítě se staví do pozice rodiče a chce dávat (rodiče jsou velcí a dávají, děti malé a přijímají, starší děti dávají mladším…). Rovnováha je jen přibliţná, sledování kdo dal víc, vztahy narušuje. Není-li ve vztahu ţádná výměna, vše je srovnané, vztah často zaniká.

56

Vojtěch Černý, Miroslav Hajduk, Rodinné konstelace, str. 30 Bert Hellinger in Bert Hellinger, Gabriella ten Hövel, Uznat to, co je, str. 44 58 Arist von Schlippe, Jochen Schweitzer, Systemická terapie a poradenství, str. 33 57

25

3.2.6

O smrti a další důležité poznatky

Studiem zvyků kmene Zulu a jiných náboţenství i jejich místních zvyklostí a ověřením v rodinných systémech dospěl Hellinger k přesvědčení, ţe jako terapeut i při stavění systémů vnáší do přítomnosti mrtvé, dokud nejsou přijati. „Jakmile vyvržení a obávaní dostanou své místo, začne se od nich šířit dobrá a léčivá síla, nic rušivého. Poté, co jsou přijati, odchází. Nechávají rodinu na pokoji a dávají sílu živým.“59 Další principy uvedu uţ jen zkráceně, přestoţe mi připadají velmi důleţité a měla jsem moţnost vidět jejich potvrzení v mnoha konstelacích. -

Je lehčí trpět, neţ přijmout řešení

-

Hledání síly – zásadní Hellingerovou strategií je hledání toho, co člověka vyvede z pozice oběti a bezmoci

-

Děti patří svým rodičům – s adopcemi je nutné zacházet s extrémní opatrností

V konstelacích se projevuje, ţe vše se děje „z lásky“. I činy u kterých se to zdráháme přijmout, jako znásilnění nebo incest. Láska má své imperativy, které jsou v lidských vztazích pevně dané. „Pokud naše láska tyto imperativy uznává a dbá jich… má na nás i na naše okolí blahodárné účinky.“60 3.3 Průběh stavění rodinných a jiných konstelací Tato metoda měla velký ohlas a pracují s ní terapeuti z celého světa. Sám Hellinger zpočátku zdůrazňoval, ţe nejde o terapii, ale o sebepoznávací proces. V praxi, jak jsem ji poznala, to funguje tak, ţe psychologové a psychiatři, kteří jsou s touto metodou seznámeni, doporučují svým klientům postavení konstelace jako doplněk rodinné či jiné terapie nebo jako sebepoznávací proces. Můţe jít také o prostředek osobního růstu. V současné době metoda proniká i do podnikového poradenství a do mediace (pomoc při řešení konfliktů mezi stranami) a jiných konzultačních profesí. V průběhu stavění můţe dojít k vhledu do situace rodinného systému tak, jak to bez něj není moţné spolehlivě rozpoznat, vyjdou najevo zapletení, zátěţe z předchozích generací, objeví se zavrţení členové rodin stejně jako nenarozené děti apod. Většinou je nalezeno zapletení, které blokuje systém, ten se nemůţe přirozeně proměňovat a všichni členové jsou tím zasaţeni a cítí to.

59 60

Bert Hellinger in Bert Hellinger, Gabriella ten Hövel, Uznat to, co je, str. 36 Bert Hellinger, Rodinné konstelace, Imperativy lásky, str. 11

26

Podle účelu, za jakým je konstelace stavěna můţeme nazývat metodu (součást terapie, sebepoznání, osobní růst) i toho, kdo staví (terapeut, lektor, facilitátor). Já budu dále uţívat označení terapeut, aniţ chci implikovat tvrzení, ţe konstelace jsou psychoterapií. Proces probíhá následujícím způsobem. Všichni účastníci sedí v kruhu a jsou do procesu zapojeni, vytvářejí tzv. energetický kotel.61 Terapeut vybere (cíleně nebo náhodným losem) ze skupiny klienta, který si chce postavit svůj systém a vyslechne jeho problém. Chce slyšet jen pár základních vět a „zakázku“, tedy to, co by bylo dobrým výsledkem stavění. Ptá se například: Kdyţ se ráno probudíš, jak poznáš, ţe se věci změnily? Důleţité je, aby byl výsledek kladně formulován. Pak se zeptá na pár doplňujících informací (často je v propozicích semináře uvedeno, ţe je dobré se na tyto věci vyptat rodičů a připravit se na podobné otázky). Chce vědět, jestli v rodině někdo předčasně zemřel, byl zavrţen, byl pachatelem nebo obětí trestného činu, zda byly nějaké váţné vztahy před současným manţelstvím, nenarozené děti, jestli se někomu stala nějaká váţná křivda (např. ve válce nebo za komunismu), rodinná tabu, případně nemoci a symptomy. Pak určí, zda bude postaven systém původní nebo současné rodiny klienta, můţe to být také klient a jeho symptom, jeho problém. V konstelacích se často objevují také archetypální postavy, jako smrt, válka, moc nebo zdrojové postavy, jako láska, velká matka, nebo další jako úspěch, moc, smíření, přijetí apod. To záleţí na zkušenosti terapeuta, jeho instinktu a v nalezení toho, co má pro klienta největší energii (kde jej to „nejvíce pálí“). Klient je vyzván, aby si za určené osoby vybral zástupce v kruhu sedících účastníků (kteří se většinou mezi sebou osobně neznají a neznají ani své příběhy). Pak tyto osoby rozestaví a to tak, ţe se postupně postaví za kaţdého z nich, řekne, kdo to bude (například: Toto je můj tatínek.), poloţí mu ruce zezadu na ramena a představí si ho. Po určité chvíli, stále s rukama na jeho ramenou, vede zástupce na místo, o kterém si myslí, ţe je pro něj správné. Příliš o tom nepřemýšlí, má důvěřovat svým nohám a pocitům. Nakonec se postaví za svého zástupce, zkontroluje, zda jsou všechny osoby umístěny tak, jak to cítí, případně provede drobné úpravy, jde si sednout do kruhu a stává se divákem toho, co probíhá. Terapeut jde po chvíli od jednoho klienta ke druhému a všem pokládá podobnou otázku: Jak se cítíš na tomto místě? Chce slyšet popis fyzických pocitů, tedy například: Není mi moc dobře, točí se mi hlava, obě nohy mám jako z olova, vidím jen svého syna, na ostatní

61

Je proto vhodné vnímat i reakce účastníků, kteří nejsou aktivní „v poli“ (jako ten, komu je konstelace stavěna a vybraní zástupci) a jejich připomínky, případně se zabývat jejich emočním stavem.

27

se nemohu podívat. Zástupci, kteří se nikdy nesetkali s lidmi, za které jsou postaveni, mají najednou stejné psychické i fyzické pocity jako oni, bolí je stejné části těla, jako je a proţívají jejich emoce. Kdyţ všichni sdělí své pocity, je těm, kteří se necítí dobře, doporučeno, aby změnili svou pozici k lepšímu. Zástupci si pak hledají lepší místa. Zástupci obvykle sdělují své pocity, aţ jsou terapeutem dotázáni. Je na jeho citu a intuici, koho vyzve, musí přitom pečlivě sledovat pole a jakékoliv náznaky pohybu, emoce nebo jiné projevy registrovat a věnovat jim pozornost. Vyskytne-li se v průběhu stavění potřeba přidat jednoho nebo oba rodiče (tato potřeba se sama projeví například přepadáváním zástupce dozadu, jeho nejistotou apod.), terapeut mu staví otce (případně muţskou linii) za pravé a matku (ţenskou linii) za levé rameno. Podle své intuice přidává terapeut další postavy (předky, potracené děti, druhé JÁ, apod.) Rituály. Terapeut navrhuje zástupci léčivé věty, které on buď vyřkne, nebo si je jen pomyslí (Dělal jsem to, jak nejlépe jsem uměl. Já jsem mrtvý, ty ţivá. Dívám se na tebe s láskou. Já jsem malý, ty jsi velký, ty dáváš, já beru. Uznávám tě jako svého otce.). Nezapadá-li obsah navrhovaných vět do pocitů zástupce a nechce nebo nemůţe je vyslovit, hledá terapeut jiné cesty. Rituály bývají často spojeny s velmi intenzivními proţitky, a je třeba jim dát čas. Probíhají například mezi rodiči a dětmi, mezi sourozenci, mezi ţivými a mrtvými. Obvykle dojde k uvolnění systému, které umoţní další pohyb. Rituály obvykle znamenají zvrat, prolomení, uvolnění a změny postojů zástupců v konstelaci. Úcta, pokora a podřazenost (můţe se týkat jen pořadí v systému, ale nemusí) se vyjadřuje úklonou, pokleknutím. Jakmile jsou všichni zástupci na svém místě spokojeni, všichni cítí přijetí a uznání, práce je ukončena. Klient si pak můţe vyměnit místo se svým zástupcem a nechat na sebe působit energii systému, přebrat si, co pro něj ostatní vytvořili. On si energii ponechává, všichni ostatní musí ze svých rolí vystoupit a důsledně se zbavit všech pozůstatků vytřepáváním, běháním, procházkou, vodou, doplňováním tekutin a dalšími metodami. 3.3.1 Vědecké teorie použitelné k výkladu konstelací Tuto kapitolu jsem si záměrně nechala aţ za popis průběhu stavění konstelací. Kdo přijde poprvé, bývá ohromen tím, co se děje. Účastníci uţ o metodě často slyšeli, ale jejich zjištění na místě se často rovná proţitku „nevěřícího Tomáše“. Některé fenomény si můţeme vysvětlit, některé zůstanou prozatím nevysvětleny. „…v konstelacích jsou i jevy, které se vymykají jakémukoliv rozumovému vysvětlení. Ale to, že věda nemá pro některé jevy

28

vysvětlení, neznamená, že neexistují.“62 Konstelace jsou ověřovány praxí a pro klienty je důleţité, ţe fungují a pomáhají. Vědecké teorie, kterými si jejich fungování můţeme vysvětlit v jiné rovině: 1. Teorie morfické rezonance – autorem je britský biolog a filosof Rupert Sheldrake, jenţ ji formuloval koncem 20. století 2. Teorie zrcadlových neuronů – nová teorie z oblasti výzkumu mozku formovaná německým profesorem psychoneuroimunologie Joachimem Baurem a výzkumně podpořena týmem parmské university (1. dekáda 21. století) 3. Teorie fraktálů – pojem původně pochází z geometrie, později byl aplikován v oblasti biologie a geologie 4. Holografický model – i kdyţ rozdělíme objekt na menší části, mají charakter menších celků a v kaţdé je obsaţen celek. 63 3.3.2 Následná péče Následná péče o klienta a zástupce nesmí být zanedbána. Konstelace jsou velmi silnou proţitkovou metodou, která můţe u zúčastněných vyvolat intenzivní emoce v souvislosti s otevřením starých ran a vztahy a situacemi, které vyjdou najevo. Zkušenost z procesu je nepřenosná, obtíţně sdělitelná a pro ty, kdo s konstelacemi nemají zkušenosti nepochopitelná. Není také dobré věc příliš rozebírat a dělat zavádějící závěry. Systém pracuje sám. Stává se, ţe zástupci ze svých rolí důkladně nevystoupí a můţou mít projevy, u kterých si ani nejsou jisti, zda s tím souvisí. Je proto nutné, aby terapeut uměl dobře rozeznat, kdo není vhodným adeptem pro postavení konstelace nebo přijetí role zástupce, věděl o případných kontraindikacích účastníků nebo je uměl včas rozeznat a také byl připraven a schopen poskytnout návaznou péči všem, kteří se stavění zúčastnili. Zcela chápu kritický postoj odborné veřejnosti. Metoda je v současné době populární a lektoři si často troufají na jednorázové semináře bez důkladného výcviku a jakékoliv návazné péče. Je třeba zdůrazňovat, ţe takovýto způsob můţe zúčastněné váţně poškodit. Po mnoha záţitcích a zkušenostech povaţuji nezodpovědný způsob některých lektorů za hazardování a myslím, ţe by se měla vytvořit jejich profesní organizace s jasnými pravidly a poţadavky na odbornou zdatnost.

62

Vojtěch Černý, Miroslav Hajduk, Rodinné konstelace, str. 14 Více rozebírat tyto vědecké teorie přesahuje rozsah této práce. Je však moţné si o nich podrobněji přečíst například v knize Vojtěch Černý, Miroslav Hajduk, Rodinné konstelace od str. 14 63

29

Praktická část 4.1 Ověření předpokladů a teorie v prostředí stavění rodinných konstelací Bylo by jistě uţitečné ověřit metodu v prostředí organizace, která se sanací rodin zabývá. Taková moţnost je pro mne nedostupná. Chci se proto podívat na záchranu rodiny z trochu širšího pohledu. Asi před 8 lety jsem začala jezdit na semináře klinických psychologů Ludmily Mrkvicové a Pavla Bílka, ţáků švýcarského psychiatra a terapeuta Ivana Verného64, kteří jsou dostatečně erudováni k tomu, aby metoda rodinných konstelací pod jejich vedením splnila svůj účel. Jejich semináře probíhají vţdy po celý víkend v Rychlebských horách. Výhody: -

Přijíţdí se uţ v pátek. Účastníci se mají moţnost v klidu ubytovat, seznámit s místem, blízkým okolím a hlavně mezi sebou a s terapeuty, kteří jsou stále „po ruce“.

-

Na stavění konstelací je relativně dost času.

-

Objekt, ve kterém semináře probíhají, se nachází v srdci krásné přírody. Práce s konstelacemi je psychicky náročná pro všechny zúčastněné a je proto velkou výhodou moţnost doplnění sil procházkou a pobytem venku.

-

Je moţné vzít sebou i rodinné příslušníky, kteří se konstelací nechtějí účastnit, ale mohou být případnou oporou. Mají zde mnoho moţností rekreace.

-

Výhodou jsou dva terapeuti. Ten, který nestaví konstelaci, se můţe postarat o účastníky, kteří se v průběhu konstelací emočně angaţují (obvykle ten komu je konstelace stavěna, zástupce, který z nějakých důvodů neunese svůj úkol, můţe to být i kdokoliv z přítomných, kterému dění připomene vlastní situaci, nebo proţitek). Na úvod jsou účastníci seznámeni s průběhem konstelací. Jsou poučeni, jak se

zbavovat pozůstatků z rolí, poţádáni, aby hlásili své odchody, nepřítomnosti apod., aby se o ně terapeuti mohli dobře postarat. Všichni dostanou kontakt a jsou vyzváni, aby se na ně neváhali obrátit s případnými následnými problémy. Po ukončení konstelace si ten, komu je stavěna, energii systému ponechává, zástupci musí z rolí vystoupit doporučenými metodami. Není ţádoucí mezi účastníky rozebírat, co se odehrálo a vytvářet si teorie. Pak zvednou ruce ti, kteří si chtějí postavit svoji konstelaci, a terapeut roztočí malé ukazovátko. Účastník, který je tímto způsobem vylosován, si vybere jednoho z nich. Další průběh je takový, jak jsem jej uţ popsala v odstavci 3.3.

64

Ivan Verný je původem Slovák, ve Švýcarsku ţije uţ dlouho, svoji praxi má v Zürichu, je ţákem Berta Hellingera

30

4.2

Metoda získávání a zpracování podkladů

Kdyţ jsem začala uvaţovat o tomto tématu své práce, dohodla jsem se s terapeuty na moţnosti zapisovat si průběh jimi stavěných konstelací. Před zahájením kaţdého semináře jsem se dotázala přítomných, zda jim nebude vadit, budu-li si dělat poznámky, které pouţiji pro svou bakalářskou práci. Nikomu to nevadilo. Jména účastníků jsem změnila. Níţe uvedu záznamy z konstelací, které jsem si zapsala během 4 seminářů, sbírám je tedy asi 2 roky. Vybrala jsem ty, které se týkají problémů v rodině, neuvádím konstelace příliš komplikované, stavěné k symptomům, nemoci a pracovním problémům. V úvodu kaţdého záznamu stručně popisuji problém, se kterým účastník přichází, pokračuji grafickým znázorněním úvodní konstelace tak, jak jím byla sestavena. Uprostřed kruhu přítomných lidí je vţdy obdélníkový koberec, který vytváří pole systému, proto má znázornění stejný tvar. Čtverečkem jsou označováni muţi, kolečkem ţeny, šipky ukazují jejich orientaci, směr pohledu. Pohled nahoru, nebo dolů upřesňuji v textu. Pro zjednodušení neuvádím průběţné otázky terapeuta typu: Jak se cítíš na svém místě? Co se s tebou děje? Jak to vnímáš?, a podobně, pouze v úvodu. Terapeuty nerozlišuji. Nakonec je grafické znázornění závěrečné konstelace, ve chvíli, kdy terapeut prohlásí práci za ukončenou. V zájmu srozumitelnosti jsem průběh rituálů zkracovala. Není nutné opakovat věty po terapeutovi přesně, stačí přeformulovaná věta, která ale nemění svůj význam. Někdy chvíli trvá, neţ jsou nalezena správná slova. 4.3 Záznamy průběhu rodinných konstelací, ukázky 4.3.1 Lenka Hledám sama sebe, poslední dobou si připadám hrozně osamělá, ztratila jsem smysl zůstat v rodině. Mám dvě děti, odpoutávají se. Byla jsem na ně hrozně fixovaná, stále řeším, jak je pustit. Snaţila jsem se přimknout k partnerovi, ale moc mi to nejde. Chtěla bych cítit, ţe mě můj partner chce a potřebuje. Terapeut se ptá. Jak a podle čeho to poznáš, ţe se to stalo? Budu mít chuť se k němu přivinout s pocitem, ţe jsem jeho, nebudu mít pocit, ţe jsem sama. Terapeut se ptá na významné události v rodině. Lenka říká, ţe jí zemřela maminka, kdyţ jí bylo 18 a jí 40 let. Terapeut ji vybízí, aby vybrala zástupce za členy rodiny: za svého manţela Petra, otce dětí O, za syna Petra S (20 let), za dceru Lenku D (18 let) a za sebe M. M D

S

O

31

Terapeut jde od jednoho zástupce ke druhému a ptá se: Jak se cítíš? O: M: D: S: M:

Od chvíle, co byla přivedena manţelka, mi trne palec a celá levá ruka. Cítím vnitřní nervozitu. Je mi celkem dobře, trochu mě to natáčí od mamky k otci, mám ruce jako z olova, těţké a studené. Posunuje se kousek dál od matky. Jak přiváděli matku, bylo mi zima. Posunuje se kousek dozadu a doleva. Kdyţ se děti posunuly, nic to se mnou neudělalo, jen mám těţké, olověné nohy.

Terapeut: staví se za pravé rameno matky jako její otec, ta necítí ţádnou změnu, totéţ zkouší s otcem, ale u toho se taky nic nemění. Nabízí otci, aby řekl: O:

Lenko, já jsem tvůj muţ a ty jsi moje ţena. Máme spolu dvě děti.

L (hýbe prsty): Chtějí něco uchopit. Mám těţkou levou ruku, jakoby mi někdo sahal na rameno. Terapeut to zkouší znovu, staví se za matku a dává jí ruku na levé rameno. M: To je mi příjemné. Terapeut staví místo sebe matku matky B+. Nabízí jim léčivé věty. M (otáčí se ke své matce): Ráda tě vidím, chyběla jsi mi. B+: Leničko, jsem tu pořád pro tebe, stačí si na mne vzpomenout. M: Je to příjemné. Po chvíli se otáčí zpátky. Spadla ze mne tíha, těţký balvan. Je mi příjemně, svého muţe teď vidím. Terapeut: Řekni mu to. M: Petře, vidím tě v jiném světle. Je to příjemné slyšet, ale uţ jsem to viděl. Terapeut mu nabízí věty, on je říká: Lenko, mám tě rád jako svoji ţenu a matku našich dětí. M: Já to tak ráda slyším. Chci to poslouchat ještě. Říká Terapeutem nabízené věty: Petře, mám tě ráda jako svého muţe a otce našich dětí. O se postaví přímo proti své ţeně, ta říká, ţe je jí to příjemné. Říká: Je to dobré, ale vadí mi, ţe nevím, co se děje se synem. Staví se vedle své ţeny (na výzvu terapeuta po její pravé ruce). M je to příjemné. O:

D (k babičce): S:

D:

Babičko, ráda tě vidím. Přestaly mi těţknout ruce, je mi líp.

Chtěl jsem vidět na sestru, neviděl jsem na ni přes tátu, musel jsem jít kousek dozadu. Syn i dcera se posouvají proti rodičům. Chtěl bych je vidět všechny a zároveň jít pryč. Terapeut mu nabízí věty: Lenko, ty jsi moje mladší sestra, mám tě rád, jako svou sestru. Ty jsi můj starší bratr Petr, mám tě ráda jako svého staršího bráchu. Jsme tu na to spolu.

Terapeut je otáčí zády k rodičům. Ptá se jich: Chcete udělat pět kroků vpřed?

S: Klidně 10.

D: Já se nemůţu rozhodnout, je mi dobře, kdyţ je mám za zády. Rodiče i babičku. Terapeut: Oni tam budou pořád. Ještě se na ně otoč přes rameno. B M O

S D

Lenka i Petr se staví za své zástupce. Petr jí říká: Jsme tu na to spolu. Objímají se.

Konec.

32

4.3.2 Monika Mám syna Honzíka a přítele Davida, on mne má rád, já jeho taky, ale bojím se. Mám za sebou dva váţné vztahy. S otcem Honzíka to byl velký problém, o druhého partnera jsem se musela starat. Chci získat jistotu, ţe k sobě s Davidem patříme. Terapeut doporučí Monice, aby vybrala zástupce za přítele Davida D, syna Honzu H a sebe M a postavila konstelaci, tak jak to cítí.

M

H

D

Terapeut jde od jednoho zástupce ke druhému a ptá se: Jak se cítíš? M: Dívám se na nějakou vzdálenou minulost. H (pohledem se fixuje na vzdálený roh): Z mamky jsem nervózní, Davida nechci vidět. Po chvíli se podívá na matku: Je to silné. Jsem napjatý. D: To se mě netýká, nejraději bych odešel. Dívá se ven. M: H:

Kdyţ Honzík promluvil, cítila jsem teplo. Potřebuji ale jít kousek dál. Poodstoupí. To je lepší, jak mamka stojí. Stále cítím napětí.

Terapeut k sobě natáčí matku Moniku a syna Honzíka a nabízí jim věty rituálu: M: Honzíku, já jsem tvoje máma. Já dávám, ty bereš. Kdyţ to M vysloví, říká: Já si ale beru. H: Já jsem malý, ty jsi velká. Kdyţ Honzík opakuje nahlas větu, říká: Já ale nemám pocit dítěte. M: Cítím vinu. Vím, ţe si nemám brát. H si na pokyn terapeuta sedá na zem, aby byl malý, ale nepomáhá to. Stále ve své matce nevidí mámu. D:

Monika a Honza ho začali zajímat, otočil se k nim. H: Nemám s Davidem ţádný problém.

M se dívá na vzdálené místo na zemi. Cítí smutek pro něco v minulosti. Pláče. Chvilku má pocit, ţe musí zřezat Honzu, aby pochopil, ţe je malý. Napadá ji, ţe poţádá Davida o pomoc, pak to ale vzdá. Třese se. Terapeut za ni zkouší postavit rodiče, to ale odmítá. Dřepne si: Ráda bych se schoulila do klubíčka a zůstala tak. Udělá to. Terapeut za ni staví její druhé JÁ. H: M:

Potřebuju jít k mámě. Přichází k ní, lehá si jí na klín: To je pro mne nový záţitek, spal bych, napětí ve mně povolilo. Teď jsem dítě a nic mě nezajímá. Nejraději bych ho schovala v sobě. Terapeut jí nabízí věty, které opakuje: Chráním tě, jak umím nejlépe. Mám tě moc ráda.

D:

Potřebuji ke druhému JÁ. To mne zajímá. S tím bych šel.

M: M:

Něco bych si měla vzít, ale mělo by to přijít zepředu. Terapeut před ni staví její druhé JÁ. Ona mi nechce dát. Druhé JÁ: Chci. M: Ona má asi pravdu.

M (ukládá syna): Neboj, já se vrátím a moţná budu silnější. Postaví se proti druhému JÁ: Beru to jako úkol, ale nemůţu to udělat. Odchází, chodí kolem: Stále si vyčítám, ţe to zdrţuji, ale musím nabrat sílu. Zrychluje chůzi, pak předstupuje před druhé JÁ. Objímá ho a pláče: Zvládla jsem to. Chvíli tak setrvá, pak se otáčí k Davidovi (druhé JÁ ji objímá zezadu): David mne začíná zajímat.

33

D: H:

jsi jiná, silnější, zajímáš mne. David objímá Moniku, ona jeho také. Syn sedí u jejích nohou. To je silné.

D

M

H

2 .

Konec

4.3.3 Kristýna Kristýna si chce postavit konstelaci své původní rodiny. Chtěla by přestat stále obviňovat matku. Ţije stále s pocitem, jako by jí říkala „Jak jsi mohla?“ O významných událostech v rodině neví. Terapeut ji vyzývá, aby vybrala zástupce za matku M, otce O a sebe K a postavila konstelaci, jak ji teď cítí.

O K

M

Terapeut jde od jednoho ke druhému a ptá se: „Jak se cítíš?“ O: Jsem nezúčastněný, nemám ţádné pocity. M (dívá se nahoru): Cítím se pevná, je to aţ pýcha. Je mi tady dobře, tam v rohu je místo, na které se dívám. K: Kdyţ jsem byla přiváděna, bolela mne pravá noha, nevím, kam patřím, potřebuji se přemístit (postoupí o pár kroků dopředu). Terapeut otáčí k sobě matku a Kristýnu a napovídá jí věty rituálu. K: Já jsem tvoje dcera Kristýna. Jsem malá, ty velká. Ty dáváš, já beru. Kristýna to řekne, ale hned potom říká: Je to chladné. M: Nic necítím. Terapeut nabízí větu, kterou M vysloví: Kristýnko. Já jsem tvoje matka. K (sedá si na zem, aby byla malá) znovu říká: Já jsem tvoje dcera, jsem malá. M: Já vlastně vůbec nevím, jaké to je mít dítě. Terapeut staví za matku zástupce jejich rodičů. M: To je dobré (a rozpláče se)… Terapeut: Co to je? M: To je lítost, ţe nemám vztah k dceři. Otáčí se na rodičích, stále pláče… Já jsem je asi zklamala. Viděla jsem pořád jen to nahoře. Pláče… K rodičům: Já vím, ţe se na mne nezlobíte, ale bojím se, ţe uţ je pozdě. Otec matky: Cítím k dceři i vnučce lítost. Terapeut: Řekni alespoň: Dávala jsem, jak jsem uměla. M: Já vlastně nemůţu, ráda bych to uměla, cítím výčitku.

34

K:

Pro mne je lepší si toho nevšímat. Terapeut: Můţeš říci nebo si pomyslet: Děkuji, ţe jsem na světě. Kristýna je dojatá: Poprvé se cítím jako malá. (rozpláče se) Cítím se bezbranná.

M: Poprvé jsem měla chuť ji obejmout. Říká: Dávala jsem, jak jsem uměla. Chtěla bych, aby ke mně přišla. K (vstává, dívá se na matku): Já jsem strašně slabá. (Nechce blíţ k matce a předkům.) Cítím nadřazenost. Terapeut jí dá pokyn, aby se svým předkům poklonila, ona to udělá, pak si kleká, klaní se s čelem aţ na zem. O:

Mám pocit ironie, matka všechny své postoje přehání. Cítím dceru, chtěl bych jí pomoci, vadí mi tam ale ti rodiče matky. Tchán je úplný kretén.

K (se po delší chvíli zvedá):

Je to úplně jiné, cítím klid. Dává si ruku na hruď. Stojí, je klidnější.

Otec matky (není mu dobře, třese se):

Já v tom strašně lítám, je mi to líto. Cítím vinu.

Terapeut dává Kristýně do ruky břemeno (2 balené vody). Ta ji sevře. K: To je moje, nikomu to nedám. Terapeut: Řekni: Nesla jsem to pro vás s láskou. K: Nemůţu. (Drţí zátěţ zlehka, jako by nic nenesla.) Terapeut: Řekni to, někdy vyslovené zabere. K: Nesla jsem to pro vás s láskou. Kdyţ to vysloví, úplně ji to zlomí, nemůţe zátěţ vůbec unést. M:

Moje to není, moţná otcovo. se mu uleví. Otočí se zpět.

Otec matky to vezme, ale jeho to také není. Poloţí to za sebe a moc

Matka matky: Mne to naštvalo, ţe se to tady vytahuje. Všichni se obrátí ke Kristýně, ta se usmívá a říká: Já jsem konečně malinká. Tady terapeut konstelaci ukončuje a ptá se pravé Kristýny, která seděla v kruhu a během konstelace usedavě plakala, zda si chce energii systému převzít. Její zástupkyně ji vyzývá: Pojď si to vzít, je to úţasné!

O

D M

B

K

Skutečná Kristýna (má úplně dřevěné nohy, nemůţe to rozchodit): Nesla jsem to moc dlouho, jsem k smrti unavená. Je mi líto, ţe otec je tak daleko. Terapeut jí napovídá, ona říká: Tati já jsem tvoje dcera Kristýnka. O: To já vím. Kristýna jde k němu, objímá ho, otec je rád. Otec matky:

Jsem moc rád, ţe šla Krista za otcem, a moc se mi ulevilo.

KONEC

4.3.4 Jiřina Se svým manţelem má tři syny, on je ale nezodpovědný, volnomyšlenkářský, vlastně jen tak „vlaje“. Ne, ţe by je neměl rád a ona jeho, ale je to pro ni moc těţké, připadá jí, ţe všechna odpovědnost za děti i za jejich ţivobytí leţí na ní. Navíc je nemocná a má docela náročnou práci, kterou nemůţe opustit, protoţe by přišli o její stálý příjem. Uvaţovala i o rozchodu, asi to neudělá, ale bojí se, jak děti vnímají současný stav. Chce si postavit konstelaci své současné rodiny.

35

Terapeut vybízí Jiřinu, aby vybrala zástupce za svého manţela Mílu, otce dětí O, syna Mikuláše (22 let) S1, prostředního syna Ondru S2, nejmladšího syna Matyáše S3 a za sebe J.

S1

S3

O J

S2

Terapeut jde od jednoho zástupce ke druhému a ptá se: Jak se cítíš? O: S1: S3: J:

Kdyţ mi dala ruce na ramena, poklesky mi kolena. Teď se cítím nejistý a mravenčí mi pravá ruka. Nejistota, kdyţ jsem byl přiváděn. Já mám rád jistotu. S2: V pohodě, je to příjemné. Kdyţ jsem byl přiveden, měl jsem pocit: To jsme my, chlapi. Teď nic zvláštního necítím. Měla jsem pocit, ţe je to správné místo, ale kdyţ promluvil manţel, musím se posunout. Posunuje se doleva a stále jí to doleva vyklání, stojí jen na levé noze. Nedělá mi to ţádný problém.

O: J:

Na pravém boku cítím chlad. Posunuje se vlevo. Uvidí Jiřinu, hrozně se jí směje, nemůţe to zastavit. Vůbec neví, o co jde. O: Směje se ještě více: To vůbec nevadí.

Terapeut staví za Jiřinu její rodiče (aby získala stabilitu) = Otec J, Matka J. J (staví se rovně, opírá se o rodiče): To je paráda. Teď je mi dobře. O ustupuje dozadu a přestane se smát. S1: S2:

Cítil jsem vzdor, stupňoval se, kdyţ se matka přiblíţila k otci, kdyţ jej minula, upravilo se to. Otcův smích jsem nebral váţně. Kdyţ přišli rodiče matky, roztál jsem. S3: Já tomu nerozumím. Dobrý. Kdyţ se otec smál, říkal jsem si, ţe je pako, ale namyslel jsem to špatně.

Otec J: Úplně mi ztuhla levá strana těla, bolí mě záda. (Skutečná J: Otec má umělý kloub a pohybové problémy.) Terapeut za něj staví muţskou linii. Otec J: To je lepší. Matka J: Je mi k smíchu (ironicky). J: Já ho tam ale potřebuji, je mi to příjemné. (Oba rodiče stojí za ní, za otcem muţská linie.) O: Takhle je to lepší, má to sílu. Terapeut (staví i za něj muţskou linii): Podívej se přes rameno na své muţské předky. Řekni nebo pomysli si: Vy přede mnou, já aţ po vás. O: Říct to můţu, ale nemá to ţádnou sílu. J: Já mu neuvěřím, i kdyby to řekl. Otec O: Jsem vrostlý do země, jako bych vlekl něco těţkého. Terapeut vybízí O, aby se otočil ke svému otci. Tomu napovídá léčivé věty: Dával jsem, jak jsem uměl. Udělej z toho něco dobrého. O to příliš neslyší. Terapeut mu doporučuje, aby si před otcem klekl. O (kleká si): Teď je mi dobře. V kleku se ještě předklání čelem k zemi a setrvává tak. Otec O: Tak je to v pořádku. Konečně. Dává synovi ruce na hlavu: Budu tady pro tebe. O: Teď je mi dobře. Otec O (říká za všechny muţské předky): Nám všem se ulevilo. O se staví na nohy zády ke svému otci a vnímá jeho oporu. J (přikyvuje): Konečně věřím tomu, co dělá a říká. Teď jsem schopná se s ním i bavit. Chtěla bych jít blíţ. Přistupuje před manţela a dává mu pravou ruku na rameno: Mílo, ty jsi můj muţ a já jsem tvoje ţena. O: Já to vím. Cítím z ní nějakou lítost, ale nějak jí nerozumím.

36

J:

Mám pocit, ţe by stačilo tak málo a bylo by to dobré. Chtěla bych mu pomoct. Vlastně proti němu nic nemám. Beru ho jako partnera.

O:

Nevím, co bych měl udělat. Jako bych čekal na startovní výstřel, abych mohl vyběhnout dopředu. Muţská linie za ním: Je strašně nejistý. Cítí to všichni. Terapeut doporučuje říci: Jsem tady s tebou.

Konstelace pokračovala ve svém vývoji. Uvedu z ní ještě reakce dětí: S1: S3:

Od chvíle, co otec pokleknul před svým otcem, se to tady změnilo. Mně se líbilo, jak děda křivil hubu, kdyţ mluvil. Později:

S1: Jako bych se na ně díval přes skleněné dveře. S2: Já nemám strach ani o jednoho z nich. S3 (směje se): Já bych šel k potoku. S2: Jsem rád, ţe se směje aspoň brácha, je to tady moc tragické.

Závěr: O: J:

Cítím se připravený něco udělat. Otec O: Kdyţ to říká, je to nejvíc, co můţe. Já jsem měla pořád potřebu a pocit, ţe to musím někam tlačit, ale teď se mi zdá, ţe vlastně nemusím.

S1

J S2

O S3

Konec.

4.3.5 Ester Mám dva syny. Jejich otec zemřel, kdyţ byl mladšímu, Jirkovi, 1 měsíc. Dnes je závislý na pervitinu. (Pláče, nemůţe mluvit.) Je mu 24 let, trvá to 8 let a je to provázeno psychickými problémy. Absolvoval dvě léčení, po obou se vrátil k uţívání. Dnes uţ se léčit nechce. Je to pro mne strašně těţké. Mám ho ráda nade všechno, ale vidím, jak se mi mění před očima. Nemám sílu s ním ţít, ani jej opustit. Vím, ţe nemůţu změnit jeho, ale cítím, ţe to takto nemůţu dlouho vydrţet. Potřebovala bych přijmout, ţe je to jeho ţivot a jeho cesta, potřebovala bych to přijmout tak, jak to je, abych mohla nějak ţít. Terapeut doporučí Ester postavit sebe E, syna Jiřího J, přijetí P a odmítnutí O. Dále chce vědět, kde je minulost a kde budoucnost. (V konstelaci níţe je uţ označen i terapeutem později přidaný Z?)

O

? ?

Minulost J

P

M

Budoucnost

37

Terapeut jde od jednoho zástupce ke druhému a ptá se: Jak se cítíš? M (pohled má upřený na jedno místo na zemi): Cítím se prázdná, jako hadrová panenka, kdyţ přišlo P, měla jsem pocit smutku, O je jako starý opilec, něco dementního, syna vnímám jako něco blízkého. Terapeut dává na místo, kam má M upřený pohled, polštář. Je tady něco? Matka přisvědčuje. J:

Kdyţ jsem byl přiváděn, točila se mi hlava, mám hadrové nohy, husí kůţi. Kdyţ mluvila M, bylo to jako hlas ze záhrobí. Nemůţu se podívat dolů – propadám se. Musím se dívat před sebe.

P:

Cítila jsem energii, blízkost, táhne mě to co nejblíţe k M. Dívám se taky na to místo na zemi.

O:

Je mi těţko, trne a mravenčí mi pravá ruka. Matku a Přijetí vnímám jen jako stíny. Něco se tu míhá, cítím, ţe je něco za mnou. Musím se dívat dopředu, mám větší klid.

J:

Kdyţ mluvilo Přijetí, bylo to příjemné. Kdyţ mluvilo Odmítnutí, byla mi najednou strašná zima.

M:

Nevnímám přesně, co Jirka řekl, je mi zima, chtěla bych, aby Přijetí přistoupilo ještě blíţ, abych se mohla opřít. Uţ nevím, o čem mluvilo odmítnutí.

Terapeut dává na místo na zemi, kam dříve poloţil polštář, karimatku a na ni pokládá nového zástupce Z?. Okamţitě přitahuje pozornost všech. M: Je to jako přijetí velkého smutku. J: Já jsem se zklidnil, mně je teď dobře, cítím se normálně. M (velmi silné pohnutí, pláče): Kdyţ Jirka řekl, ţe ho to uklidnilo, mne to hrozně vyděsilo. Z?:

Všechno se točí.

O: Chci s ním mít kontakt. Kleká si k němu: Mám pocit, ţe ho musím hlídat.

Terapeut nabízí Odmítnutí: Zkus si v duchu poloţit otázku: Byla to moje vina? A dej si čas. M: O:

Kdyţ se Odmítnutí pohnulo, začalo mne zajímat, nejdříve jsem nechápala jeho chování, co tam bude dělat (kdyţ si přiklekával k Z?), ale uvědomila jsem si, ţe to patří ke mně. Teď ji vnímám. Cítím na zádech teplo, kdyţ mluví.

J:

Je mi dobře, ne příjemně, ale dobře. Jde to mimo mě. Kdyţ se objevilo Z?, chtěl jsem si přisednout, ale teď uţ ne. Táhne mě to ale dolů.

O:

Mám výčitky svědomí. Nevím, co mám říct.

P:

Chci, aby Z? šel pryč, chci být jen s Ester. Kdyţ Jirka řekl, ţe je mu dobře, cítila jsem to s uspokojením.

J:

Já bych chtěl někam jít nebo něco dělat. Rozhazuje rukama do vzduchu a točí se.

J: J: J: M: J: M:

Mami, já jsem tvůj mladší syn Jirka. M: Jirko, já tě mám strašně ráda. Mám husí kůţi po celém těle. M: Mám přetlak v hlavě, jako bych po něm něco chtěla. Já vím, ţe musím něco udělat. Jirko, já od tebe něco čekám. (Mám pocit, ţe to k němu vůbec nedoletí, kdyţ mluvím. Jako k cizímu.) Vţdycky přijde takový příval, který se mnou zacloumá. Terapeut nabízí matce věty: Jirko, dávala jsem tolik, kolik jsem uměla a dala jsem tolik, kolik jsem mohla. Je to tak, jak to je.

J

Po chvíli se zase točí, tancuje rukama, je neklidný. Terapeut jej vyzve, aby si přiklekl k Z?. Oběma nabízí léčivé věty rituálu. Jirko, já jsem tvůj táta a ty jsi můj syn. Byli jsme spolu jen měsíc a to je moc, moc málo. Tati, já jsem Jirka, tvůj syn. Byli jsme spolu jen jeden měsíc.

Z?: J:

O projevuje velmi silné pohnutí, usedavě pláče.

Z?: Přitahuje mne Přijetí. Něco se děje.

Terapeut: Chceš na jiné místo? J: Chci pryč. Terapeut vede Jirku k matce.

Z? je soucitně uklidňuje a hladí.

38

J: J:

Je mi to nepříjemné. Chci se postavit. Terapeut: Co je ti nepříjemné? Nerozumím tomu. Jako kdyţ někdo dělá to, co nemá, a já nevím, co s tím.

Z? (přeříkává terapeutem nabízené věty): Jirko, ty jsi ţivý a já jsem mrtvý. Ty zůstaň mezi ţivými. Teprve aţ přijde tvůj čas, můţeš přijít a budeme spolu. J: Nic to se mnou nedělá. Jako by to bylo jen k zamyšlení. Terapeut mu nabízí odpověď. Řekne jen: Tati… Dál nechce nic říkat. Terapeut chce, aby si klekl, čelo na zem, ruce před sebe dlaněmi vzhůru. J to udělá. Terapeut: Jaké to je? Z?:

J:

Po něm se chce něco, co nemůţe pochopit. Ty jsi maličký, Jirko. Pouţije terapeutem nabízené věty: Já ti dávám, kolik umím a jak jen můţu. A ty to, prosím, vezmi a udělej z toho něco dobrého. Já se na tebe budu s láskou dívat. Nemám ţádné pocity ani reakce, akorát uţ nikam nemusím.

Konstelace pokračuje, veškerý pohyb se zastaví vţdy tím, ţe zástupce Jirky cítí prázdno a vše jde jakoby mimo něj. Terapeut svolá všechny muţe v místnosti, posadí je do úzkého kruhu a přivede k nim Jirku. Terapeut: To jsou ti, kteří byli před tebou. Odtud můţeš brát sílu. (Znovu to opakuje.) J (je uprostřed mezi nimi, točí se, chvíli to zkoumá): Nedělá to se mnou nic. Vrací se na místo. Terapeut staví všechny muţe za jeho pravé rameno a říká: Ohlédni se dozadu. J (směje se): Připadá mi to legrační. Terapeut: Nebýt tady těch, tak tu nejsi. M:

Kdyţ se na ně dívám, jako bych to pochopila. Všichni ti muţi jsou takoví chabrusi… Je to tak, jak to je, nemůţe to být jinak. Ten okamţik, kdy jsem si to uvědomila, byl nejdůleţitější ze všeho tady.

Muž za Jirkou: Cítím, ţe je v pořádku, ţe tu jsem. O:

J tečou slzy.

Konečně mu září oči. Doteď měl skelný zrak.

Terapeut přivádí skutečnou Ester, drţí se za ruce se svou zástupkyní, po chvíli si vyměňují místo, zezadu ji objímá Přijetí. Zástupce Jirky se na ni dívá, tečou mu slzy. J: Je to pro mne těţké, mám pocit, ţe tě mám rád (hlasitě dýchá). Myslím si, ţe to vím (uklidňuje se). Z1 O M

P

J

Konec. linie muţských předků J

4.3.6 Jarmila Se sestrou Kristýnou nemám problémy, ale její úspěšnost mne drtí a paralyzuje. Sestra je inteligentní lepší, mám strach do čehokoliv jít, mám strach, ţe neuspěju, raději to vůbec neudělám. Terapeut navrhuje postavit původní rodinu Jarky, ptá se na významné události v rodině. Kdyţ měl táta Jarky 5 let, umřela mu maminka, která se jmenovala Kristýna. Jarmila si vybere zástupce za maminku Jarmilu M, tatínka Petra T, sestru Kristinu K a za sebe J.

39

J K

M

O

Terapeut jde od jednoho zástupce ke druhému a ptá se: Jak se cítíš? M: O: K:

Pro mne je nějak důleţité, ţe dcera se jmenuje stejně jako já, ale nevidím ji ani nikoho jiného. Kristýna je pro mne důleţitá, mám pocit, ţe se budu vznášet, kdyţ ji vidím. Registruji celou rodinu. Kdyţ jsem sem byla vedena, úplně mi ztuhly záda a šíje, cítím tíhu na ramenou.

O:

Dost mne znejistilo, ţe Kristýna cítí tíhu na ramenou, myslel jsem, ţe je pevnější.

M (popojde dopředu a otočí se proti rodině): Jediný, kdo mě zajímá je Jarmila. Jsem ráda, ţe tě vidím. K (posunuje se kousek dozadu na úroveň Jarmily): Já jsem ráda, ţe vás všechny vidím. M: Teď vidím i Kristýnu. O (rituál k Jarmile): Jarmilo, já jsem tvůj otec. Já jsem velký, ty jsi malá. Já dávám, ty bereš. Ty jsi tady jen dítě. J: Přijala jsem, ţe mi to otec říká, ale je lepší dívat se na matku. On jako by po mně něco chtěl.

M:

Konečně jsem ho uviděla. Terapeut: Řekni mu to. M: Petře konečně tě vidím. To, co jsi řekl Jarmile, mi bylo příjemné. Terapeut: Chceš něco říci své ţeně? O: Já se hledám. Já to tak přijímám.

K:

Otec mi přijde sympatický. Terapeut: Řekni mu to. K: Tati, je mi s tebou fajn. O: Mně taky.

K:

Chtěla bych k Jarmile. Terapeut (vede ji tam a napovídá jí věty): Jarmilo, jsem tvoje starší sestra, jsem s tebou ráda. J: Mně to nic neříká. Opakuje po terapeutovi: Kristýno, já jsem tvoje mladší sestra Jarmila, uznávám tě jako svoji starší sestru. K: Mě bolí hlava.

M: M:

Já se musím posunout, abych viděla na Jarmilu. Kristýno, já jsem velká a já tady určuju pravidla.

K: K:

Já jsem malá a ty jsi velká. Ty dáváš, já beru. M: Moc jí to nevěřím. To „malá“ mi nešlo přes pusu. Terapeut staví otcovu matku (také Kristýnu) – Babičku.

M:

K: Nevadí mi to, ale není mi to ani příjemné. Terapeut je k sobě otáčí a napovídá jim věty:

O (otáčí se na ni, terapeut mu nabízí větu): Mami, odešla jsi mi moc brzo. B+: Petře, odešla jsem moc brzo. O: Jakoby tu nebyla. B+ (zamyšleně): Já tady jsem a nejsem, to je divné… Lehá si. O: Teď to začínám chápat a vyděsilo mne to. Mami, odešla jsi mi moc brzo. Dává se do pláče. Terapeut staví za Otce jeho tátu, dědečka D. D: Péťo, jsem tady s tebou. K to vytáčí, nechce se na to dívat. (Ztrácí svoji identitu. Pozn. aut.) B+ (k otci): Dívám se na tebe s láskou. O: Mami, k tomu abych to pochopil, potřebuju čas. K (rituál Otce a Babičky ji nedělal dobře, točilo ji to do strany, nechtěla se na to dívat. Terapeut ji vede k Otci a nabízí jim oběma léčivé věty. K: Tati, já jsem tvá starší dcera Kristýna. O: Já jsem tvůj otec. Ty jsi malá, já jsem velký. Já dávám, ty bereš.

40

K:

Tati, uţ vím, ţe jsem malá. Dlouho jsem dělala, co mi nepatří, uţ to dělat nebudu. Jsem jenom tvoje dcera. Staví se mezi matku a sestru, otáčí se k matce.

M: M:

Uţ tě vidím, Kristýnko. K: Já bych chtěla sestru tady. M: Kristýno, nebudeš to tu řídit. Jarmilo, jestli chceš, můţeš jít blíţ. J se postaví vedle ní. Holky, vy jste tak krásné. Kaţdá jste jiná, ale obě jste krásné a obě vás mám ráda.

J: M: J:

Jakmile jsem přišla blíţ, začal se ztrácet můj vztah k matce. Mám pocit, ţe s námi Kristýna manipuluje. Já vím, ţe ona to tak dělá. Terapeut Jarmilu vybízí, aby řekla sestře: Kristýno, mám tě ráda jako sestru, ale tohle je i moje maminka.

O: O:

Přistupuje k matce (své ţeně). B+ (dívá se na všechny): Jsem ráda, ţe Péťa tak vyrostl. Mami. To je moje rodina, ţena a dcery.

K si něco mumlá.

Terapeut ji vybízí: Kristýno, opakuj si: Jsem dítě, jsem dítě, jsem dítě….

Terapeut: Tady bych konstelaci prohlásil za ukončenou. Skutečná Jarmila si můţe jít převzít, co tady pro ni zástupci udělali. Skutečná Jarmila se jde postavit za svoji zástupkyni v systému. K J M O

Konec. Babička+

4.3.7 Jana Uţ si stavěla konstelaci současné rodiny. Teď by si ráda postavila původní rodinu. Stále se točí v kruhu, nemá odvahu k rozvodu hlavně s ohledem na děti (co majetek?). Rodiče se rozvedli, kdyţ jí bylo 7 let, rodina se rozpadla, matka s ní a bratrem se odstěhovali na druhý konec města. Otec se jí sám neozývá, ona má špatné svědomí a asi jednou za 2 roky jej navštíví. Terapeut se ptá, co by bylo dobrým výsledkem. Jana: Přestanu se točit v kruhu a budu mít odvahu a energii vyřešit problémy v současné rodině. Terapeut ji vyzývá, aby si vybrala zástupce za otce O, matku M, bratra Tomíka T a za sebe J a postavila současnou konstelaci.

O

J

T

M

Terapeut jde od jednoho zástupce ke druhému a ptá se: Jak se cítíš? J:

Něco mi sedí pod krční páteří. Dá se to ustát.

41

Není mi nejlíp, nemůţu se dívat na otce. Po příchodu dětí je to lepší. Ale ani k dětem necítím náklonnost. T (otočil se): Na ramenou stále cítím studené dlaně Jany, jak mne sem přiváděla. O: Kdyţ mne Jana vedla na místo, cítil jsem nejistotu. Kdyţ se začala soustředit na ostatní, získal jsem takovou muţskou stabilitu. Chtěl bych se otočit. Vyzkouším to. Otáčí se na syna. M:

J: O:

Kdyţ mluvil Tomík, byla mi zima na ruce. Kdyţ mluvil on (Otec), tak mě to pobavilo, ţe mluví o tom, jaký je silný a samostatný muţ. Od syna cítím respekt. Dcera mne nechápe, ale jsem v klidu. Ona na to přijde.

T: Já jsem dvakrát. Tělo a hlava se mi otáčejí na opačnou stranu. O: Tom je velký. Terapeut nabízí O věty, které on říká: Tomáši, jsi můj syn. Budu tě mít vţdycky rád. T (po terapeutovi opakuje): Ty jsi můj táta. Taky tě budu mít vţdycky rád. Přistupuje k tátovi, usmívá se: Tati, dlouho jsme se neviděli. Oba se obejmou, smějí se, mají radost. J (nervózně přešlapuje): Vadí mi, co tady předváděli. Otec mě točí, vadí mi jeho bohorovnost. Terapeut obrací pozornost Jany na matku a nabízí jí věty: J: Mami, já jsem tvoje dcera Jana. Ty jsi moje máma. M: Vůbec mne to neoslovuje. Terapeut jí nabízí větu: Jani, jsem tu pro tebe. J: Nejsem v pohodě. Trochu mne to zneklidnilo. Terapeut posunuje matku k Janě (obě necítí emoce). M (opakuje po terapeutovi): Jano, já jsem tvoje máma, tam je tvůj táta. To, co je mezi mnou a tátou nech na nás. Ty jsi tady jenom dítě. T:

Dívám se na ně, nevidím mámu, ale nějakou paní. Je jako sfinga.

Terapeut přidává za matku její matku, babičku B+. Jana, matka a babička teď stojí za sebou. J se usmívá a zvedají se jí ruce. T: P:

Vidím před sebou linku. Terapeut přesazuje diváky a staví na kraj prostoru postavu P. Je mi zima. T: Nevím, kdo jsi, ale jsi důleţitý. J: Je mi zima.

O: J:

Jana je u ţen správně. Já čekám. Terapeut nabízí otci věty, ale otec říká: To mi nejde říct. A neřekne to. (Bylo to: Jano, rád se na tebe dívám, jsem rád, ţe je s tebou máma i babička.) Terapeut vybídne Janu: Tati, já jsem tvoje dcera Jana. O: Jani, já jsem tvůj táta a ty jsi moje dcera.

P: P:

Je mi zima. Přišel jsem zvenčí a jsem mocná negativní síla. Všem ţenám je horko a otáčí se na P. Uţ mi není taková zima. Připadá mi, ţe jsou to všechno moje oběti.

J:

Teď je mi zima. Je mi ho líto. Soucítím s ním.

Terapeut (říká P): Máš převzít odpovědnost. P: To nevím… Terapeut: Řekni: Patřím k vám. P: Spíš bych měl říct: Patříte mi. Necítím vinu. Byla to odměna. J: Začínám cítit zlost. P: Nechci cítit zodpovědnost za to, co mi bylo přislíbeno. O: Já cítím, ţe po něm chcete něco, co on vám není schopen dát, ţijeme teď a tady. Terapeut: Jano, řekni mu: Já uţ o tobě vím. J: Jana mu to řekne. Pak se otočí k otci: Tati, teď jsem tě začala vnímat jako chlapa. M: Já jsem na tebe, Jani, tak pyšná.

J: T:

Chci jít blíţ k Janě. Terapeut jde s ním a nabízí mu věty, které on říká: Jani, jsem tvůj mladší bratr, jsme tu na to spolu. Mám tě ráda jako svého mladšího bratra. Máma se na mne směje. Chci, aby mi řekla, ţe mne má ráda.

O:

Je to dobré. Chtěl bych se setkat s Janou. Terapeut vede Janu k otci: Tati, jsem ráda, ţe jsi silnější.

T:

42

O (opakuje po terapeutovi): Jsem tvůj táta, mám tě rád jako dceru. Jsem tu pro tebe. K terapeutovi: Chtěl bych, aby se otočila a já stál za ní jako její opora. J (otočí se, otec jí dá ruku na pravé rameno): To je moc dobré. Musím si to ještě nechat doznít. O: Já to taky tak cítím. Terapeut vede Janu zpět vedle bratra. Pak jim oběma řekne: Udělejte 3 velké kroky do světa. Pak vybízí skutečnou Janu, aby si převzala energii systému. Ta si mění místo se zástupkyní. Skutečná Jana pláče a říká: Je to těţké být sama.

Zástupce jejího bratra jí říká: Jsem s tebou, nejsi sama.

O

M T

B J

Konec P

4.3.8 Eva Nedokáţu dávat a brát lásku. Cítím, ţe je to problém původní rodiny. V kaţdém rohu cítím nebezpečí. Chtěla bych mít ţivot světlejší, chci cítit lásku. Terapeut se ptá na významné události v rodině. Maminka svého otce vůbec nepoznala, zemřela, kdyţ mi bylo 14 let. Tatínkův bratr zemřel ve 40 letech. Otec emigroval s mým bratrem do Austrálie, kdyţ mi bylo 19 let. Moje o 4 roky starší sestra uţ měla v té době rodinu. Terapeut chce, aby vybrala zástupce za maminku M, otce O, starší sestru Aťku S, bratra Aleše B, a sebe E. H O S E

M B

Terapeut jde od jednoho zástupce ke druhému a ptá se: Jak se cítíš? S: B: E: O: M:

Otec mne znervózňuje. Fascinují mne boty sestry. Nejdříve jsem upíral pohled ven, pak mne přitahovala Eva, teď se zase dívám ven. Nechci se na ně dívat, tuhnou mi ruce, zajímá mne modrý hrnek. (Hrnek H stojí na stole vně kruhu.) Jak promluvila Eva, pocítil jsem velký chlad. Nemůţu se na ni dívat. Točí mne to doprava.

B:

Fixuju se na jeden bod na zemi. Lehl bych si tam.

E:

Pořád mne zajímá ten modrý hrnek. Terapeut staví na místo, kde stojí hrnek, postavu H.

43

E z něj má strach, otočí se a rozpláče se. S: nechci se dívat na nikoho, hlavně ne na Evu a novou postavu. O: Taky se na ně nechci dívat. E: Nechci se tam dívat (na postavu H). Bojím se pohnout. Pláče. Byla bych raději, kdyby to byl hrnek M: Zajímá mne Eva. Z nového jde na mne chlad. E: Chtěla bych k mamce, z „toho“ (H) mám strach, zajímají mne jen jeho boty. Jakoby po něčem šlapaly. Terapeut vede Evu k mamince a nabízí jí věty rituálu. E: Mami, já jsem malá, ty jsi velká, co je tvoje, nechávám u tebe. Já jsem tady jenom dítě. Ulevilo se mi. Kleká si, aby byla menší. Chytá maminku za ruku. Pláče. M: Moc se mi ulevilo. Terapeut jí nabízí věty, které říká: Evi, moc mne zajímáš. Ty jsi moje mladší dcera, já tvoje matka. Dávám, jak umím nejlépe. Ber si, kolik potřebuješ. Je mi lépe. Odešel chlad a napětí. E: Mně je taky lépe. Dívají se na sebe. Eva se usmívá, postaví se po pravé ruce matky. S:

M:

Necítím se moc dobře, ráda bych šla k mamce. Terapeut ji vede k matce a nabízí jí věty, které ona opakuje: Mami, ty jsi velká, já jsem malá. Co je tvoje, nechávám u tebe, já to řešit nemůţu. To bylo ono. Teď se mi ulevilo. To bylo na mne trošku rychlé. Opakuje po terapeutovi: Dávám, jak umím.

Terapeut staví za matčino pravé rameno jejího otce OM+. OM+: Cítím přísnost a uzavřenost. Ustoupí o krok dozadu. O:

S: Ten chlap se mi nelíbí. S: Uţ je to lepší, kdyţ odstoupil.

S Alešem jsem nenavázal kontakt, ani ho nepotřebuju. Aťka (S) je neutrální. Nejvíce mnou cloumá Eva. Rituál (s matkou) jsem jí nevěřil. Stala se s ní velká proměna, ale pořád jsem z ní nervózní. Otec matky je pro mne důleţitý.

Terapeut vede Evu k otci a ona přeříkává věty, které jí nabízí. E: Tati, já jsem Eva, tvoje prostřední dcera. Ty dáváš, já beru. Já jsem tady jenom dítě. O: Je to velice silné. Svléká bundu, potřebuje se vzpamatovat. E (kleká si, aby byla menší, pak se zase postaví): On nemá čisté svědomí. O: Velmi trpím. Chci si to protrpět. Kdyţ Eva stojí, je to pro mne těţší. Jsem zmatený. Terapeut mu nabízí větu: Nemohl jsem tě uchránit. Otec ji nechce říct. O: To není ono. Chtěl bych fyzický kontakt, ale nemám odvahu. E: Já mu nechci jít vstříc. B (dívá se na boty H, který stojí namačkaný na futra dveří z místnosti): Ono nás to ušlapává a jim je to jedno. S:

Já jsem tu teď na obranu Evy. (Eva stojí stále proti otci.) Kdyby on do ní, já půjdu do něho.

O:

Aleš se mýlí. On (H) mne zajímá. Terapeut: Řekni mu to. O: Zajímáš mne. Já teď jen musím řešit něco jiného. Terapeut zkouší postavit za otce jeho otce.

O: Můj otec tu nemusí být. S: On plantá. B (otáčí se na otce): Neplantá, on toho má moc, nemůţe to zvládnout. Terapeut dává otci do rukou velké závaţí (dva balíky vody – 12 ks lahví). On to bere, jakoby to nebylo těţké. O: To je moje, konečně se cítím jako chlap. Uţ snáším pohled na Evu, to závaţí mi pomohlo. E: On to nese a mne bolí záda. Předklání se. Terapeut jí dává závaţí (dvě lahve vody) do rukou a napovídá jí věty, které ona přeříkává: Bylo to pro mne moc těţké. Vracím to, kam to patří. Nesla jsem to pro tebe s láskou. Dává závaţí otci. O: Je to moje. Uţ se na ni můţu dívat. Mrzí mne, ţe je smutná. E: Jsem ráda, ţe se mu netřesou ruce. Ţe něco dělá. O: Teď je všechny vidím. Ahoj, Aleši, jsi moc milý kluk. E: Potřebuji jít k sestře Aťce. Přistupuje k ní. To je fajn, pomáhá mi. Je tady, kdyţ potřebuju. Terapeut je natáčí k Alešovi a napovídá jim věty. E: Aleši, já jsem tvoje starší sestra Eva.

44

S: B:

Aleši, já jsem tvoje nejstarší sestra Aťka. Ty jsi můj mladší bratr. Za sebe říká: Zařaď se. Ještě to zkoumám.

M: Zajímal mne rituál mezi manţelem a Evou. Teď vidím všechny děti. OM+: Rád bych přivedl dceru blíţ k manţelovi a viděl na vnoučata. Jdou spolu blíţ. M: Je to lepší, jsem blíţ, vidím děti. B (otáčí se): Ať půjde matka, kam chce, budu zády. Jde od ní zima. Terapeut jej vede k matce. Doporučuje mu, aby si kleknul, aby byl menší. Nabízí mu věty rituálu: B: Mami, já jsem tvůj nejmladší syn Aleš. Ty dáváš, já beru, co je tvoje nechávám u tebe. M: Já jsem nic neudělala. B: Věřím, ţe si to vyřešíš. M: Dávám, jak umím, jinak to nejde. Terapeut chce po otci matky, aby řekl Alešovi, který se mezitím postavil, ţe se na něj dívá s láskou. Ten větu začne, ale slovo „láska“ nemůţe vyslovit. Terapeut (ke všem přítomným): Všichni tu mají problémy s láskou. Dávají, jak umí. E: E:

Hrozně mne to polekalo o té lásce. Co teď? To mi dělá dobře. Cítím to jako radost.

Terapeut za ni staví její druhé JÁ.

M (Točí ji to doprava.) Terapeut: Následuj ten pohyb. M to zkouší, aţ se otočí ke svému otci. OM+ (opakuje po terapeutovi): Dával jsem, jak jsem uměl. M (také opakuje po terapeutovi): To jsou moje děti a toto je můj manţel. Chyběl jsi mi a mám tě moc ráda. OM+: Chtěl bych to říci také, ale nemůţu. M: Já jsem tady a ty jsi tam. S: Já matce moc nevěřím. Terapeut: Zkus si kleknout. S: To nemůţu, chybí mi pokora. Terapeut: Pomysli si: Vy přede mnou, já aţ po vás. S (po chvilce si kleká, sklání se, chvíli tak zůstává): To mi pomohlo. S matkou uţ je to lepší. M:

Pro mne to uţ asi lepší nebude. Cítím, ţe od otce uţ více nedostanu. Půjdu, kam si myslím, ţe patřím. Jde k manţelovi, který stále drţí závaţí.

Všechny děti se otáčí na postavu H, která uţ je mezitím aţ za dveřmi. Aleš by si s ním chtěl něco vyřídit, ale H říká: Ty se mne vůbec nemusíš bát, vůbec mne nezajímáš. Aleš si myslí, ţe by se mu měl poklonit. Klaní se. OM+ cítí k postavě H nějaký vztah, jako by je mohl bránit. Eva i Aťka tomu věří, také to cítí. Nakonec se ukáţe, ţe to není třeba a všechny 3 děti se otáčejí k rodičům. Nikdo necítí nic negativního. Terapeut konstelaci uzavírá. Skutečná Eva si mění místo se svou zástupkyní.

S OM M

E

2.JÁ

H

O B

Konec

45

4.3.9 Magda Chtěla by si postavit konstelaci současné rodiny. Ráda by urovnala vztahy mezi dcerou Lucií a zbytkem rodiny. Mně by se moc ulevilo, i manţelovi a synovi. Nebudu uţ mít stres z toho, ţe s ní komunikuji a budu moci svou dceru obejmout. Já bych to moc chtěla, ale ona nechce. Terapeut se ptá na pevné svazky před tímto manţelstvím. Ţádné nebyly. Magda říká, ţe ji vychovala tetička. Maminka ji dala na vychování ke své mamince a sestře. Dcera Lucie uţ má rodinu a 2 děti. Syn Iren je svobodný. Terapeut chce, aby vybrala zástupce za manţela Irena O, za sebe M, za dceru Lucii D a za syna Irena S a sestavila konstelaci.

D S M O

Terapeut jde od jednoho zástupce ke druhému a ptá se: Jak se cítíš? M: Je mi strašně. Nalepení muţe – katastrofa, nalepení syna – katastrofa. O: Nic výrazného. S: V pohodě. Je mi divné, ţe se na mne nikdo nedívá. D (pláče): Tam nahoře je tak krásně. Chci se dívat nahoru. M, O a S se přemístí. D: Uţ mne bolí za krkem, ale pořád se musím dívat nahoru. Je TO velké. Uţ to cítím jako povinnost. Terapeut: Nemusíš se tam dívat. Můţeš dát hlavu dolů. D: Jsem unavená z toho, co jsem tam musela dělat. M:

Ulevilo se mi, můţu dýchat. Vadilo mi, kdyţ můj muţ chodil moc blízko mne (kdyţ si hledal místo, pozn. aut). Nikoho nevidím, vím, ţe jsou tady, chci trochu doleva. O: Stojím, nic se neděje.

Musím se dívat na bod na zemi. Bolí mě levá ruka. M: Vnímám syna, jak mluví. Slyšela jsem bratra, překvapilo mne, ţe tu někdo takový je. Můţu se k němu otočit, ale nemůţu otevřít oči, musela bych se zase dívat nahoru. S: Jak Lucie mluvila, zjistil jsem, ţe tam je. Terapeut sourozencům nabízí věty rituálu: S: Lucko, já jsem tvůj mladší bratr Iren. D: Já jsem Lucka, tvá starší sestra. Nevidím tě, ale vím, ţe tam jsi. Za sebe říká: Nemůţu otevřít oči, připadám si jako slepá, ale čím dál více mne zajímá, co je za mnou. Lucie dojde se zavřenýma očima k bratrovi, ohmatá ho, chytne jej za ruce. Terapeut: Řekni: Jsme tady na to spolu. D: Já nevím na co. Nemůţu to říct. A neřekne to. S: D:

O: Cítím jen malou zvědavost, co se tam děje. Jinak jsem bez emocí. M: Dceru vidím, syna taky, manţela moc ne. Terapeut ji otáčí k manţelovi a nabízí jí věty, které mu ona říká: M: Irene, já jsem Magda, tvá ţena a ty jsi Iren, můj muţ. A tady jsou naše děti. Starší Lucka a mladší Iren. Ten nosí jméno po tobě. Nechává to chvíli doznít. Říká: Je mi něco strašně líto. Rozpláče se. Musím se dívat na zem. Terapeut: Je tam někdo? Je to muţ nebo ţena? M: Ano. Nevím. Terapeut tam poloţí postavu P. M: To mne uklidnilo. Opakuje po terapeutovi: Vidím, ţe jsi tady. Nevím, kdo jsi. D:

Od chvíle, co to tady leţí, zajímá mne jen to. Chci si kleknout a ohmatat to. Terapeut jde s ní, protoţe má stále zavřené oči. Ohmatává leţící postavu. Říká: Teď jsem se probudila. Trochu se stydím,

46

myslela jsem si, ţe je to něco jiného, cítím se trochu trapně. Mám pocit omylu, nechápu nic, ani jak jsem se tady ocitla. Kdyţ jsem neviděla, bylo mi dobře, i u bratra… chtěla jsem si osahat rodiče . Tohle mne ale překvapilo. Byla jsem zvědavá. Po chvilce se postaví zase vedle bratra. P:

Ty mi zacláníš. Můţeš se postavit jinam? říká leţící terapeutovi. Dívá se nahoru, tam, kde dříve Lucie.

Terapeut jde k Lucii: Podívej se na maminku. D: Teď ji vidím poprvé. Rozpláče se: Mám chuť k ní běţet. Běţí k ní, obejme ji: Mami, dlouho jsem tě vůbec neviděla. Dlouho se objímají. Lucie zůstává vedle matky. M se usmívá. Začala mne zajímat Lucka. Terapeut mu nabízí věty. Řekne: Lucko, ty jsi má nejstarší dcera a já jsem tvůj otec. Nechce ale říci: Mám tě rád jako nejstarší dceru. O: Připadám si jako příbuzný, který se vrací po 15 letech. Teprve teď mne všichni začínají zajímat. Terapeut: Tak jí řekni aspoň tohle: Lucko, zajímáš mne. O to řekne. O:

M: Líbí se mi, kdyţ jsou děti blízko a jsem ráda, ţe syn hlídá dceru. K manţelovi potřebuji být blíţ. Terapeut jí nabízí větu, kterou říká: Mám tě ráda, jako svého muţe. O: Je to, jakoby to řekl kdokoliv jiný. M: Je mi líto, ţe jsem ti to neřekla dříve. Kdyţ to říká, usmívá se. Moc mi záleţí na tom, abys byl blízko. O: Nejsem proti. M: To je tvoje dcera Lucka a toto je tvůj syn Iren. O: To je příjemné, uţ jsem je viděl. Je to docela silné. P: Já k nim patřím. Pořád se dívám na břicho matky. Chci jít blíţ. Vstává a jde k nim. O: Já nevím, co to je. M: Mně záleţí na muţi a dětech. D: Není to jen moje. S: Skrze Lucii tomu rozumím. M: Já to cítím stejně. O: Mé city k nim teď ochladly, ale ne moc. M (opakuje po terapeutovi): Irene, já jsem tvoje ţena a ty jsi můj muţ. O: Asi to vím, ale nevím, co dělat. D: O: M:

Jsem ráda, ţe jsem získala bráchu a mamku, ale s taťkou nevím, ten se k nám asi nepřipojí. Terapeut jí nabízí větu, kterou mu ona říká: Mám tě ráda jako svého otce a stačí mi to takhle. Teď mne napadlo, jak to pojmenovat. Je to jako manţelství po 20 letech. Jsem ráda, ţe to dcera řekla, ulevilo se mi. Pořád stojím o manţela. Terapeut ukončuje práci.

Skutečná Magda si vymění místo se svou zástupkyní. Všechny objímá. P říká: Uţ vím, jsem ztracený spojovník.

S D P M O

Konec

4.3.10 Anna Matka jí zemřela v 5 letech. Otec je cholerik, pije a ona stále řeší jeho problémy. Teď má problémy v současném vztahu, ale asi plynou z ní. Chtěla by se odpoutat od otce, přestat řešit jeho problémy a proţívat svůj vztah. Terapeut chce, aby vybrala zástupce za maminku M+, tatínka O a za sebe A. 47

M A O

Terapeut jde od jednoho zástupce ke druhému a ptá se: Jak se cítíš? T: A: A:

Je mi to jedno. M+: Já tady spím. Jsem jako ve větru, kymácím se, není to vyloţeně nepříjemné. Otáčí se: Potřebuji mít tátu na očích, hlídat ho. M+: Já spím. Chci mít nad nimi dohled, hlídat tátu a mámu před tátou.

Terapeut nabízí mamince věty, ona je říká: M+: Jsem tvoje maminka. Co je moje, můţeš nechat u mne. Jsi jenom dítě. O:

A: O:

Lehá si.

Moc tomu nerozumím, nevím, proč mě má dcera kontrolovat. (Otáčí se na místě aţ k Anně.) Terapeut mu nabízí léčivé věty: Aničko, jsem tvůj otec. Já jsem velký, ty jsi malá, co je moje, můţeš nechat u mne, já to zvládnu. Já mu to nevěřím. Terapeut: Sedni si na zem a zkus po mě opakovat: Já jsem jen dítě. Co je tvoje, nechávám u tebe, já to řešit neumím. A: Na zemi se cítím líp. všechno je v pořádku, já nemám ţádný problém.

M+: Ráda bych ji objala, ale nemám sílu. A (opakuje terapeutem nabízenou větu): Maminko, přijdu za tebou, aţ nastane můj čas. S otcem to cítím jako zbytečné. Terapeut jí dá do rukou břemeno: Zkus to vrátit otci s těmito slovy: A: Tati nesla jsem to pro tebe s láskou. Vracím to, kam to patří. Postaví břemeno před otce a jde si zpátky sednout. O: To je v pořádku. Takové malé dítě nemůţe nést takovou zátěţ. Chvíli ji zkoumá. Část je moje, ale celé to moje není. Terapeut: Dej to za sebe a kousek si nechej. O to udělá. A: Teď se mi to líbí. Uţ se něčím zabývá. Konečně začíná něco řešit. Jsem spokojená a v klidu. Jde dopředu na místo, kde stála na začátku. Terapeut ji poţádá, aby udělala 3 dlouhé kroky do ţivota.

M+ A

O

Konec.

48

4.3.11 Hana Já jsem vlastně spokojená, pořád je všechno dobré, dobré… a pak najednou velký sešup dolů. Nechci nic dělat, nikoho vidět, nechci ţít. Mám teď nový hezký vztah, partner chce děti, já bych moc chtěla je chtít, ale nechci je. Je mi 36 let a je mi to samotné divné, ţe je nechci. Terapeut se vyptává na události v rodině, předčasná úmrtí, neštěstí. Hana o ţádných neví. Terapeut doporučuje, aby si Hana vybrala zástupce a postavila konstelaci své původní rodiny, matku M, otce O, bratra B a sebe H. Pak aby vybrala zástupce za svého partnera P, ten můţe zatím sedět v kruhu.

O

M

B H

Terapeut jde od jednoho ke druhému a ptá se: Jak se cítíš? M:

Tady, vedle otce, se moc dobře necítím.

H:

Pořád se musím dívat na tu černou skvrnu (díra po rouře od kamen ve zdi). Potřebovala bych k ní blíţ,

O:

Mne zajímá jen můj syn Rosťa

dokonce si musím vylézt na ţidli, protoţe potřebuji být výš. Udělá to, stojí na ţidli, je fascinována skvrnou. Otáčí se na rodinu. Matka se přesune na pravý kraj koberce, bratr Rosťa se postaví vedle otce. O:

Musím se brzdit, abych ho nezavalil, cítím k němu hodně. Myslím, ţe by neměl stát tak blízko.

Otec se přesune mezi matku a syna, matka to moc nechce, ale otec trvá na svém: Cítím, ţe tak je to správně. H:

Teď uţ bych mohla slézt ze ţidle. Šla bych za svým partnerem. Líbí se mi.

Terapeut: Ale napřed půjdeme za matkou. H: Moc se mi nechce, uţ jsem velká. Staví se vedle bratra. O:

Teprve teď jsem ji začal vnímat jako součást rodiny. Bude to mít těţké, neţ si to všechno vyřeší.

H:

Ale já mám pocit, ţe uţ jsem velká a chci jít. (Znovu se dívá na díru ve zdi.) Připadá mi, ţe je to zdroj nějakých emocí.

O:

Já mám pocit, ţe bude řešit všechno moţné, jen ne to, co má.

M:

Přijde mi, ţe mezi nás nezapadá, kdyţ sleduju ty její přesuny.

H:

Připadám si jako na návštěvě, k matce nechci.

H: Trochu má pravdu…

M: Já to taky nechci.

Terapeut se otáčí ke skutečné Haně: Připomíná ti to něco? Jsme ve správném filmu? Skutečná Hana: Mne strašně překvapilo, jak je to přesné. Takto přesně to je, jak to systém ukazuje. H:

Já uţ chci tu návštěvu ukončit, ale ještě mám pocit, ţe bych měla na ten koberec vstoupit (postupně se posunovala dozadu mimo koberec) a něco vyřešit.

O:

Vţdyť jsem to říkal. Měla by přijít a pak můţe jít.

H (předstoupí před rodiče, ale ne moc blízko): Já jsem Hana. Děkuji za všechno. Co je mezi vámi, to nechávám u vás. Já to řešit nebudu. Po chvilce říká: Trochu se mi tím prohlubuje vztah k matce.

49

M:

Mně taky. Je mezi námi něco, co nechceme ani jedna řešit. Chci ji strašně přijmout, ale nejde to, něco nedořešeného je mezi námi.

Terapeut dává Haně do ruky břemeno. Hana je nese matce. Říká: Za tím účelem k ní mohu přistoupit. Poloţí jí břemeno k nohám se slovy: Je to strašně těţké, uţ to nemůţu unést. Matka je zkusí zvednout, ale říká, ţe jí břemeno nepatří, dává ho za sebe, ale kousek si nechává. M:

Teď jí můţu říct, ţe ji mám ráda: Mám tě ráda, Hano.

H:

Byla jsem moc ráda, ţe si máma kousek nechala. Jsem z toho celá rozlámaná, bylo to jako dřít v dole.

O:

Vidím jejich proměnu. Dcera udělala, co měla, je dospělejší. Manţelka se rozzářila a je krásnější.

B:

Mně se teď máma zdá taky lepší.

H (uţ se znovu soustředí na černou skvrnu): Já tam vidím něco, co mi připadá jako černá madona s dítětem. Uţ bych šla. Odchází směrem ke skvrně, ještě se otočí k rodičům: Já vím, ţe jsem od vás dostala základ, ale já uţ musím jít za svým. M:

Já si teď připadám odstřiţená, ale cítím, ţe se jednou sblíţíme.

O

R

M

Konec. H

4.3. 12 Karel Chce se podívat na muţskou linii své rodiny a rád by si vyjasnil vztah se svým otcem. Otec neměl ţádný muţský vzor, byla válka totální nasazení… Otcův otec – děda Leopold – a otcův bratr Gustav byli ve válce. Děda se vrátil z války, onemocněl a zemřel (Karlovu otci bylo 14 let). Gustava našli aţ v 50 letech v Německu. Terapeut vyzývá Karla, aby vybral zástupce za sebe K, otce Josefa O a dědu D+ a přivedl je na místa, jak to teď cítí. Terapeut jde od jednoho ke druhému a ptá se: Jak se cítíš? K: Táta je přísný, kdyţ přišel děda, stál jsem o kontakt, ale nešlo to. D+: Vnímám spíše minulost, někdo mi tady chybí, syn Josef se na mne dívá s očekáváním. Terapeut: Přidává vedle dědy postavu. Ta říká: Nevím, kdo jsem, připadám si ustřiţený od ostatních.

K D

G

O

Zleva: Karel, Karlův otec Josef, děda Leopold, terapeutem přidaná postava G 50

O:

Jak mluvil děda a druhá postava, jako by se ve mně něco zaplňovalo. Je mi lépe, vnímám syna.

Terapeut jej vede k dědovi, jeho otci a nabízí mu věty rituálu. O:

Tati, já jsem tvůj syn Josef. Já jsem tady a ty jsi tam. Chvíli se odmlčí. Pak říká: Vidím jen jeho oči, jde z toho strach.

Terapeut: Řekni: Já jsem ţivý, ty jsi mrtvý. O: To nemůţu. D+: Já to taky tak necítím, vidím z něj taky jen oči. Otec si kleká, děda ho konečně vidí celého. Potřebuje jít níţ, sedá si a otec náhle vidí dědu taky celého. O (teď uvidí svého bratra, rozpláče se, chvíli to trvá):

Jsi můj starší bratr, chyběl jsi mi.

G:

Já jsem tvůj starší bratr.

Všichni mohou vstát.

Terapeut nabízí otci věty.

O:

Tati, Gusto, vy jste tam a já jsem tady. Dívejte se, prosím, na mne a na mou rodinu s láskou.

Terapeut: říká otci: Děda by ti měl poţehnat, Josefe. (Otec jde blíţ, ale nejde to.) Představ je tedy synu Karlovi. Otec představí dědu Leopolda a strejdu Gustava synu Karlovi. Karel se hluboce klaní jejich osudu. Klaní se i otci, ţe to zvládl. Objímají se jako otec a syn. Skutečný Karel přebírá místo svého zástupce, má pocit, ţe mu stále něco chybí. Terapeut jej vede napřed za otcem a pak za dědou. Proběhnou rituály. Karlovi je mnohem lépe.

Závěrečná konstelace:

G D O K

KONEC

4.3.13 Pavel Chce si postavit svou původní rodinu. Tatínek zemřel, kdyţ mu bylo 14 let, byl nejmladší ze sedmi dětí. Před manţelstvím s Pavlovou maminkou měl jeho otec nemanţelského syna. Pavlova sestra Anička zemřela, kdyţ jí byl 1 den, má ještě sestru Hanku. Rád by pocítil vyrovnání a uklidnění. Terapeut chce, aby postavil do konstelace svého otce O+, matku M, sestru Hanu H a za sebe P. Dále chce, aby vybral zástupce za zemřelou sestru Aničku A+ a za nevlastního bratra B, ale nechal je sedět na ţidli v kruhu účastníků. Terapeut jde od jednoho ke druhému a ptá se: Jak se cítíš? H: P: O+: B:

Přepadávám doleva. (zhruba tím směrem, kde sedí Anička) M: Cítím se dobře. Jsem neklidný, vadí mi, ţe Hana je smutná, chtěl bych s ní mít bliţší kontakt. Mám příjemný pocit, vzadu nic necítím. Nemám emoce, jen vidím velkou černou plochu.

51

P

O

B

M

H

A

H: P:

Chci se schoulit do klubíčka. Sedá si. Musím zatínat svaly na nohách, mám je vrostlé do země. Nemůţu udělat krok, jako bych měl nohy zalité betonem. Mám pocit, ţe jsem sám.

Nevím, co se děje. Buší mi srdce. Kdyţ maminka mluví, přešlo mne to napětí v nohou. Opakuje po terapeutovi: Mami, já jsem tvůj syn Pavel. Já jsem malý, ty jsi velká. Ty dáváš, já beru. P: Je to pěkné, teplé. M: Je mi to moc příjemné, mám pocit něhy. P (přesunuje se k mamince, ta lehce ustupuje, Pavel chce blíţ, rád by maminku objal): Je to takové ano – ne. M: U mne je to stejné, taky ano – ne. Berou se za ruce, oba shodně: Je to dobré, teplé. P: Jako bych byl napojen na zdroj energie, je to velké a silné. M: Mně je to taky příjemné. O+: Cítím smutek. M: P:

Po chvíli dotazování má terapeut ideu, ţe by si Hana a Anička+ měly zkusit vyměnit místa. Pro Hanku je to dobré, Anička+ by chtěla zpět na své původní místo. P: M:

Vnímám i ostatní, ale potřeboval jsem napřed udělat krok k mámě. Já to cítím taky tak. Po chvilce se přemístí poblíţ otce+. Pavel se přemístí blíţ k sestrám.

Hanka se podívá na Pavla. Terapeut: Aţ řeknu teď, vyměníte si místo. Teď. Hanka a Pavel si mění místa. Přemístění jim nezpůsobilo ţádné problémy, Pavla začala zajímat Anička+. Terapeut mu nabízí věty: P: P:

Aničko, ty jsi moje sestra, chybíš mi. I ty k nám patříš. Ale to mi nevadí, pomohlo mi, ţe jsem to řekl a pocítil.

H: P: H:

Nic od nich nepotřebuju, ani oni ode mne… Pavle já jsem tvá mladší sestra Hanka. Cítím, ţe je hodně smutná a sama. Mi to takhle vyhovuje. Zůstanu tady. Terapeut: Řekni mu to. H: Teď jsem tady.

M:

Rituál mezi Pavlem a Aničkou byl pro mne dobrý. Anička je tady takový anděl. Na zemřelého manţela se dívám s úctou a mám k němu silný vztah. Cítím zvláštní, pozitivní vazbu k Hance. Ráda bych jí nějak pomohla. Já o to nestojím. M: To se mne dotýká. Mne taky, rád bych to udělal s mámou. H: Já to nechci, nestojím o to.

H: P:

A+: Já jsem daleko, nerozumím tomu.

Terapeut se obrací na skutečného Pavla. Co je s tvou sestrou? Pavel říká, ţe uţ má řadu let psychické problémy. Zástupkyně Hanky si nemyslí, ţe by měla aţ takové problémy. Chce jen být, kde je. O+: B:

Jsem daleko. Nevnímám ho jako otce. Mé tělo spí, mozek je v pohotovosti, kdyţ poslouchám řeči sourozenců.

Terapeut otáčí Pavla k otci a napovídá mu léčivé věty. Pavel k němu přistupuje blíţ a říká:

52

Tati, já jsem tvůj syn a ty jsi můj otec. Odešel jsi příliš brzy, chybíš mi. Uznávám tě jako svého otce. Ty jsi tam a já jsem tady. Dívej se na mne s láskou. O+ (je dojatý): Je to příjemné… Potřeboval jsem to slyšet. P: Jsem k němu přitahován obrovskou silou. Terapeut mu doporučuje věty: P: Tati, já tady ještě chvíli zůstanu, aţ přijde čas, přijdu za tebou. (Oba mlčí, dívají se nějakou dobu na sebe, Pavel se uvolňuje.) Pominulo napětí v ramenou a všude, můţu se na otce dívat s uvolněním. O+: Cítím se dobře. Nechci ho pustit k sobě blíţ. Pavel se přesouvá, hledá místo. P:

M:

P: P: P: P: M:

Kdyţ probíhal rituál Pavla s otcem, jako bych šla krok za ním. Uvolnila jsem se spolu s ním. Opakuje po terapeutovi: Pavle, ty jsi tady jenom dítě. Co je moje, zůstane u mne, ty to řešit nemusíš. Po malé odmlce, ale řekne: Ale moţná je to ten, kdo by to vyřešil… Cítím, ţe bych to rád přebral. Terapeut: Sedni si, abys byl malý. Řekni: Já jsem tady jenom dítě. Nemůţu to říct, protoţe já to chci dělat. Terapeut mu dává do rukou břemeno a nabízí mu věty: Nesl jsem to pro tebe s láskou. M dává břemeno za sebe, nepatří jí. Začínám se dívat jinak… Ten pohled je uţ zespoda. Mám k němu tak silné pouto, je to tak silný proud energie… Pořád tu budu pro tebe. Pláče.

H (v dřepu): Já jsem úplně mimo, jsem taková malá kulička, nejraději bych zmizela. O+: Mne to zajímá. P (vstává): Něco se změnilo proti stavu předtím. M: Netušila jsem, ţe uţ je tak velký. Je překvapená. P (otáčí se k Hance): My s maminkou máme tolik energie… Jde jen o to, abys to, Hanko, přijala. H: P: H:

Teď si nevím rady. Uţ nechci zmizet, nevím, jak to řešit (vstává ze dřepu). Teď mne zajímají trochu více neţ předtím. Musím něco udělat se svou pravou rukou (natahuje ji k Hance). Vydrţím tak dlouho. Mám ostych to přijmout. Ještě se na to necítím. Váhá.

Po chvíli přijímá nabízenou ruku, přistupuje k Pavlovi, bere za ruku i maminku. P: P:

Strašně si to uţívám, jako bych ji drţel uţ 100 let. Já mám potřebu ji tisknout, aby věděla.

M: Jsem v úplném klidu. Jsem ráda, ţe se mě drţí. M: můj syn najde vţdycky ta správná slova.

Hanka se pouští maminky, přitiskne se k Pavlovi, ten ji objímá pravou rukou kolem ramen. M: P:

To je krásné. Tak jsem si přála, aby spolu drţely mé děti. Dívá se na ně a rozpláče se. Ve mně všechno září, je to krásné. H: Mně je dobře.

Terapeut: Aţ přijde čas, Pavel a Hanka se otočí a vydají se do světa s rodiči za zády.

B

O H P

M

A

Konec

53

4.4

Hodnocení průběhu

Seminářů, jejichţ průběh a na nich stavěné konstelace jsem popsala, se často účastní lidé, kterým je tato metoda doporučena psychologem, či psychiatrem, kterého navštíví se svými problémy. Účastní se jich i někteří tito lékaři, psychologové a terapeuti takţe se nabízí moţnost vyuţít získaných poznatků z konstelací v jejich další léčbě či terapii. Odlehlost místa a velmi přátelský aţ pečovatelský přístup terapeutů navozuje ty nejlepší efekty skupinové práce. Důvěra v diskrétnost umoţňuje velké otevření účastníků a proţívání emocí bez zábran. Nedělám si ambice vyhodnotit průběh konstelací. Vidím v nich to, co mi dovoluje má zkušenost. Dovolím si pouze porovnání se základními Hellingerovými principy: 4.3.1Lenka: Předčasné úmrtí maminky patrně způsobilo Lenčinu nejistotu, ztratila brzy její oporu, potřebuje ji cítit, totéţ se projevuje u její dcery. Bojí se další ztráty (povaţuje za ni odchod dětí). Potřebuje ukotvení v ţenské linii, aby mohla být stejnou oporou své dceři. 4.3.2 Monika: Tady došlo k porušení původního řádu a porušení rovnováhy mezi dáváním a braním. Monika po svých zklamáních s manţelem a partnerem zřejmě podvědomě staví syna na úroveň partnera, potřebuje někde brát. Pro syna je to těţké, nechce matku zklamat, ale on je dítě a má brát, ne dávat. Druhé JÁ je její síla a sebevědomí, se kterým můţe zvládnout úlohu matky a dávat synovi i partnerovi. 4.3.3 Kristýna: V její rodině došlo k zapletení, které vede z muţské linie za matkou. Matka asi nesla nějakou vinu (nebo jiné břemeno) za svého otce a Kristýna cítí povinnost nést je za matku. Kdyţ se této povinnosti zbaví, můţe být jen dítě a přestat podvědomě obviňovat matku, ţe to za ni musí nést. 4.3.4 Jiřina: Tady došlo k porušení původního řádu. Jiřinin manţel musí projevit pokoru vůči svému otci, aby mohl přijímat sílu muţské linie za sebou a získal sebevědomí. V této konstelaci je hezky vidě, jak zástupce bezděky přebírá charakteristiku toho, koho představuje. Za nejmladšího syna S3 byl postaven asi 30letý muţ. Po celou dobu se trochu pohupoval, moc ho to nebavilo a jeho reakce odpovídají věku dítěte: „Já tomu nerozumím.“ „Mně se líbilo, jak děda křivil hubu, kdyţ mluvil.“ „Já bych šel radši k potoku.“ 4.3.5 Ester: Myslím, ţe syn díky své závislosti ztrácí původní identitu a jak se mění k horšímu a matka uţ to nemůţe unést, ví, ţe musí jeho závislost odmítnout (tuto jeho část). V konstelaci jakoby postava odmítnutí byla součástí jejího syna, proto ten silný vztah k otci Jiřího. 4.3.6 Jarmila: Konstelace ukazuje pravděpodobně zapletení Kristýny s osudem své babičky a následně porušení řádu. Proto k ní má otec tak blízký vztah a nepovaţuje ji za dítě (byla po babičce i pojmenovaná). Kristýna má velký problém po rituálu otce s babičkou, ztrácí svoji zapletenou identitu. Aţ se otec vyrovná se smrtí své maminky a ona pochopí, ţe je dítě a uleví se jí, můţe být systém uspořádán. 4.3.7 Jana: V této konstelaci jde pravděpodobně o zapletení v dávnější minulosti. 4.3.8 Eva: I tato konstelace ukazuje na zapletení nebo rovnou provinění v minulosti, část viny na sebe převzal Evin otec a po něm i Eva. 54

4.3.9 Magda: Tuto podivuhodnou konstelaci si netroufám interpretovat. Nabízí se mi myšlenka, ţe místo nahoře kam se Lucie dívala, je nějaká idea nebo víra, která souvisí s postavou, jeţ byla následkem matčina pohnutí terapeutem do konstelace přidána. Její zhmotnění umoţnilo Lucii ji poznat a uvolnilo vztahy k rodině. 4.3.10 Anna: Těţký osud Anny způsobil porušení řádu (Anna na sebe přebírá roli maminky, staví se nad otce a zřejmě popírá jeho právo na vlastní osud) a asi je v jejím ţivotě problémem i zapletení (nese otcovo břemeno, které on nesl za své předky). 4.3.11 Hana je obětí zapletení, současně je tady její zvláštní fascinace místem, které jakoby jí nahrazovalo emoční prostředí rodiny. Systém se vyvíjel zvláštním způsobem, aţ se terapeut musel zeptat skutečné Hany, zda poznává tyto postoje (přiléhavým vyjádřením otázky se mi zdá terapeutovo: „Jsme ve správném filmu?“). Hana odpověděla: „Mne strašně překvapilo, jak je to přesné. Takto přesně to je, jak to systém ukazuje.“ Přestoţe vím, ţe to tak bývá, bylo to v té chvíli silné. 4.3.12 Karel: Kdyţ začal Hellinger pracovat s rodinnými konstelacemi v Německu, setkal se s velkým mnoţstvím problémů, které ve vztazích vznikly událostmi za války a po válce, za odsunů Němců, křivdami, které lidé zaţili a které si nesou po celé generace. V Karlově systému bylo třeba poklonit se památce otce a nechat si poţehnat, často bývá ale uzdravování těchto zatíţení mnohem bolestnější. 4.3.13 Pavel zřejmě na sebe vzal (moţná ne zcela a ne úplně dobrovolně) úkol ochraňovat maminku namísto zemřelého otce. Horší to má sestra Hana, která je zřejmě zapletena s osudem zemřelé sestry Aničky.

Pokusila jsem se získat zpětné vazby ke konstelacím, není jich, bohuţel, mnoho, protoţe jsem drţela pravidla nerozebírat a mohla jsem se zeptat jen těch, kteří přijeli na seminář opakovaně: Ester: „Za dva týdny po konstelacích se syn dostal do stavu toxické psychózy. Musela jsem zavolat záchranku, která jej odvezla do psychiatrické léčebny. Protože další léčbu odmítl, byl po dvou týdnech propuštěn, vrátil se domů a bohužel i k drogám. Konečně jsem našla sílu udělat to, co jsem měla udělat už dávno, co mi všichni doporučovali a na co jsem neměla odvahu. Řekla jsem mu, ať se sbalí a odejde a dokud bude brát drogy, ať se domů nevrací. Nabyla jsem přesvědčení, že je to v této chvíli jediná cesta jak zachránit jeho i sebe. Dlouho jsem se toho bála a pořád jsem ho držela nad vodou. Teď se mi ulevilo, zaháním představy, co se může stát. V duchu mu říkám: Mám tě moc ráda, drž se.“ Jiřina: „Ulevilo se mi už po prvním systému, ze kterého bylo jasně vidět, že má Míla děti i mne rád a že to asi jinak neumí. Když jsem pak viděla, že děti tím nijak netrpí, uklidnilo mě to. Nechávám to plynout, nechci dělat ostré řezy, myslím, že by to pro nikoho nebylo lepší. Snažím se to brát, jak to je.“ Jarmila: „Hodně mi to pomohlo ve vztahu k sestře.“

55

Ivan: „ Konstelací se účastním opakovaně po řadu let. V mnoha z nich jsem stál jako figurant za rodinné příslušníky účastníků a svými fyzickými pocity jsem byl účastníkem řešení jejich problémů. Pro mne osobně to je nesmírně cenná zkušenost do vlastního života. Člověk tu má možnost, i když si nestaví vlastní systém, přímo prožít přítomnost vyššího řádu, který jej přesahuje a pochopit skryté a často hodně hluboké příčiny jednání lidí, aniž by se nechal zavléci do jejich osudů. Už jen přítomnost na konstelacích má na účastníky terapeutický a harmonizující účinek, pokud jsou jim otevřeni a přistupují k nim pozitivně.“ Marie: „Zajímá mě procesorientovaná psychologie a ráda bych se jí více věnovala. To, co se děje v konstelacích, má k tomu oboru a jeho principům v mnoha ohledech blízko. Ale i tak jsou pro mne konstelace důležité pro můj osobní a vlastně i profesní rozvoj a jsou také jednou z cest, jak můžu poznávat sama sebe. Hodně jsem se tady naučila. A taky mám ráda tohle místo a lidi, kteří sem jezdí“ Jitka: „Vůbec nevím, co si o tom mám myslet. Připadá mi ponižující nutit lidi, aby si klekali a klaněli se. Jsem tu poprvé. Ještě jsem v systému nestála, ani jsem si ho nestavěla a asi to ani neudělám. Připadá mi, že si tady s něčím zahráváme.“

Stála jsem jako zástupce asi ve třetině konstelací, které mám zapsány a mohu potvrdit, ţe se mi děly věci, které ke mně nepatřily. Přívaly emocí, fyzické příznaky, vztah k ostatním zástupcům v konstelaci. Je pro mne zvláštním zjištěním, ţe kdyţ jsem zde jejich průběh přepisovala, v případě některých si vůbec neuvědomuji svou účast v konstelaci (poznám to podle toho, ţe je nemám zapsány svou rukou, ale rukou mého muţe). V některých případech si uţ vůbec nevybavuji, kterou postavu jsem zastupovala. Vyvozuji z toho potvrzení teorie, ţe zástupce se po dobu své účasti v konstelaci napojuje na skutečnou postavu a není zde sám za sebe. Kdyţ pak z „role“ dobře vystoupí, neodnese si energii systému, ta v něm zůstává. 4.5 Hodnocení ve vztahu k zaměření a cíli práce Pokusím se odpovědět na otázky, které jsem si poloţila v úvodu práce.65 Na obě odpovídám kladně za těchto předpokladů: 1. Terapeut (lektor, facilitátor) je řádně odborně vybaven, to znamená: má vysokoškolské vzdělání nejlépe metodě odpovídajícího směru, absolvuje výcvik u některého renomovaného akreditovaného terapeuta (kvalitní výcvik trvá 2 – 3 roky). 2. Průběţně na sobě pracuje, dále se vzdělává, věnuje se metodám osobního růstu.

65

Je moţné vyuţívat metodu stavění rodinných konstelací podle Berta Hellingera jako účinnou součást procesu záchrany nebo udrţení rodiny? Můţe tato metoda zásadním způsobem přispět k posunu při práci na zlepšení vztahů v rodině?

56

3. Rodinné konstelace neprobíhají jako zajímavé odpolední (jednodenní) setkání nebo divadelní představení. Musí zde fungovat odpovědnost terapeutů za následnou péči o účastníky. 4. Jde-li o součást širšího pomáhajícího, terapeutického, či léčebného procesu, je ţádoucí návaznost s dalšími prostředky pomáhání, terapie nebo léčby. Pro neziskové organizace a sociální pracovníky, kteří se zabývají sanací rodiny, by metoda rodinných konstelací podle Berta Hellingera byla určitě vhodným a přínosným doplňkem celého procesu. Ten je realizován nejlépe formou týmové spolupráce. Získat do týmu terapeuta, který se touto metodou zabývá, by mohlo posunout práci s rodinou a moţná by to mohlo pomoci najít jedno z ohnisek problému, kterým je potřeba se také zabývat. Nechci samozřejmě tvrdit, ţe tato metoda je spasitelná a vhodná pro kaţdého. Poznatky ze stavění konstelací v různých prostředích a v různých sociálních vrstvách (v psychiatrické léčebně, psychologické poradně, dětském domově, placené semináře apod.) dokazují, ţe je jsou pod dobrým vedením mnozí lidé schopni přijmout lépe neţ poradenský nebo terapeutický rozhovor.66

Závěr Práce ani zdaleka nevyčerpává vše, co by ještě bylo moţné v souvislosti s tématem zkoumat. Pro sociální práci se přímo v návaznosti nabízí praktické ověření v organizaci, která se zabývá sanací rodiny, v dětském domově, při poradnách apod. Dalšími moţnými okruhy by bylo zkoumání vědeckých teorií, kterými jsou vysvětlovány procesy v poli konstelací (uvádím je na straně 27) ve vztazích k tomuto dění. Nebo zkoumání vztahu mezi touto metodou a procesorientovanou psychologií například s důrazem na pojem metapozorovatel a jeho význam v konstelacích.

66

Klára Malíková, Rodinné konstelace Berta Hellingera, jako terapeutická a poradenská metoda, [online] diplomová práce, FF UK Praha, Katedra Filosofie, 2006 [cit. 2011-05-20] dostupný na www: Veronika Špicarová, Hodnocení rodinných konstelací klienty denního stacionáře psychiatrické kliniky fakultní nemocnice v Hradci Králové, [online] diplomová práce, FF UP Olomouc, Katedra psychologie, 2009 [cit. 201105-20] dostupný z www:

57

Úplně na závěr jsem si nechala zmínku o jednom pro mne důleţitém rozměru konstelací a tím je víra. Prolíná se celým procesem – věř svému tělu, věř svým nohám, věř svým pocitům, své intuici, věř, ţe výsledek je dobrý, věř, ţe i kdyţ tomu v této chvíli úplně nerozumíš, systém ti ukázal to důleţité a pokud nevíš, co to znamená, je to patrně proto, ţe nemáme dost informací, abychom to mohli rozpoznat… Mnoho z procesu rodinných konstelací je moţné objasnit na základě vědeckých teorií, ale tu rovinu víry si v nich ponechávám.

58

Summary

Family and Family Salvation Based on Bert Hellinger‘s Family Constellation Concept

In my work I am writing about relationships in family and their impact on personal lives of parents and children in several generations. I am concentrating on the families who have problems. This problem can be detected using method the family constellation. Family constellation is an intense group process based especially on the family systems theory, phenomenological and existential philosophy, on the principles of group work and group dynamics and the traditions of South African Zulus. The roots of family constellations are different from the mainstream psychology which is commonly recognized. The theory of constellations was introduced by Bert Hellinger, a German philosopher, theologian, educator and psychotherapist. It is not psychotherapy, but a cognitive process. When we are members of a group and we build our family system, we can look into hidden dynamics in our family or in working team for example. The facilitators (psychotherapists, leaders) lead the constellations. They are usually psychotherapists, doctors or social workers and they have special training in this method. They work with groups of clients. The groups are composed of people who do not know each other. They try to find out where the problems are. A good family is very important for everybody. It gives its members sense of security, love and the foundations for their future lives. Good relationships are essential for fulfilling the role of the family. Everyone needs to live in certain order and be accepted by all family members. This is a prerequisite for people to have a good life and know how to help their partner and children to get the same. Social workers are concerned with maintenance and preservation of families with children at risk of social exclusion and families whose children might be placed in a social institution. A team of social workers can prepare a better plan to help the family using Bert Hellinger’s concept.

59

Seznam použité literatury: Bechyňová, Věra, Konvičková, Marta, Sanace rodiny, Sociální práce s dysfunkčními rodinami, 1. vydání, Praha, Portál, 2008, 152 stran, ISBN 978-80-7367-392-5 Bílek, Pavel, Rodinné systémy stavěné metodou Berta Hellingera, Diplomová práce, UP Olomouc, Katedra psychologie FF, 2006 Cohen, Dan Booth, Systemic Family Constellations and their use with prisoners, dissertation, Faculty of Saybrook Graduate School, San Francisco, California, October, 2008 [online] dostupné na Černý, Vojtěch, Hajduk, Miroslav, Rodinné konstelace, psychoterapie a spiritualita, 1. vydání, Brno, Computer Press a.s., 2011, 198 stran, ISBN 978-80-251-2907-4 Drapela, Viktor J., Přehled teorií osobnosti, 4. vydání, Praha, Portál, 2003, 175 stran, ISBN 80-7178-766-3 Cleese, John, Skynner, Robin, Rodina a jak v ní zůstat naživu, 1. vydání, Praha, Portál, 1999, 301 stran, ISBN 80-7178-281-5 Gjuričová, Šárka, Kubička, Jiří, Rodinná terapie, Systemické a narativní přístupy, 1. vydání, Praha, Grada Publishing a.s., 2003, 184 stran, ISBN 80-247-0415-3 Hellinger, Bert, ten Hövel, Gabriele, Rodinné konstelace, objevná síla, 1. vydání, Praha, Triton, 2004, 152 stran, ISBN 80-7254-512-4 Hellinger, Bert, Rodinné konstelace, Imperativy lásky, 1. vydání, Praha, Triton, 2007, 392 stran, ISBN 978-80-7254-848-4 Jonesová, Elsa, Terapie rodinných systémů, vývoj v milánských systemických terapiích, 1. vydání, Hradec Králové, Konfrontace, 1996, 207 stran, ISBN 80-901773-6-0 Keller, Jan, Stát, který rozbil svůj základ, [online] [cit. 2011-05-22] dostupný z www: Kulka, Jiří, Systémová teorie osobnosti pro psychoterapii, [online] Psychiatriapsychoterapia- psychosomatika, 14, 2007, č. 2-3, s. 121-126. Dostupný z www: Konečný, Martin, Systémové a systemické směry v psychoterapii a psychosomatice [online] dostupný z www: Ludewig, Kurt, Systemická terapie, Základy klinické teorie a praxe, 1. vydání, Praha, PALLATA, 1994, 150 stran, ISBN 80-901710-0-1

60

Malíková, Klára, Rodinné konstelace Berta Hellingera, jako terapeutická a poradenská metoda, [online] diplomová práce, UK Praha, Katedra psychologie FF, 2006 [cit. 2011-02-20] dostupný na www: Možný, Ivo, Česká společnost, Nejdůležitější fakta o kvalitě našeho života, 1. vydání, Praha, Portál, 2002, 207 stran, ISBN 80-7178-624-1 Možný, Ivo, Moderní rodina (mýty a skutečnosti), 1. vydání, Brno, Blok, 1990, 184 stran, ISBN 80-7029-018-8 Rieger, Zdeněk, Vyhnálková, Hana, Ostrov rodiny, integrující přístup pro práci s rodinou, 1. vydání, Hradec Králové, Konfrontace, 1996, 246 stran, ISBN 80-901773-8-7 Ruppert, Franz, Trauma a rodinné konstelace, 1. vydání, Praha, Portál, 2008, 240 stran, ISBN 978-80-7367-367-3 Satir, Virginia, Společná terapie rodiny, 1. vydání, Praha, Portál, 2007, 240 stran, ISBN 978-80-7367-303-1 Schlippe, Arist von, Schweitzer, Jochen, Systemická terapie a poradenství, 1. vydání, Brno, Cesta, 251 stran, ISBN 80-7295-082-7 Singly, Francois de, Sociologie současné rodiny, 1. vydání, Praha, Portál, 1999, 127 stran, ISBN 80-7178-249-1 Skála, Pavel, Pojetí duševního zdraví v tradici moderní psychologie, magisterská práce, UK Praha, Fakulta humanitních studií, Obecná antropologie [online], rok neuveden. [cit. 2011-0314]. Dostupný z www: <web.natur.cuni.cz/filosof/fipso/magps.rtf> Špicarová, Veronika, Hodnocení rodinných konstelací klienty denního stacionáře psychiatrické kliniky fakultní nemocnice v Hradci Králové, [online] diplomová práce, UP Olomouc, Katedra psychologie FF, 2009[cit. 2011-05-20] dostupný z www: Vymětal, Jan, Obecná psychoterapie, 2. vydání, Praha, Grada, 2006, 340 stran, ISBN 80-247-0723-3 Vymětal, Jan, Psychoterapie: pomoc psychologickými prostředky, Praha, Horizont, 1987 Výrost, Jozef, Slaměník, Ivan, Aplikovaná sociální psychologie I, 1. vydání, Praha, Portál, 1998, 384 stran, ISBN 80-7178-269-6 Zeig, Jeffrey K., Umění psychoterapie, 1. vydání, Praha, Portál, 2005, 712 stran, ISBN 807178-972-0

61

62