Univerzita Karlova Filozofická fakulta Seminární práce Vypracovala: Irena Tomančáková Obor: Andragogika a personální řízení Předmět: Poradenství ve vzdělávání dospělých Vyučující: Mgr. Tomáš Langer Akademický rok: 2016/2017 Studium: 2. ročník, navazující magisterské Datum: 27. prosince 2016
Logoterapie a její využití v poradenství Logoterapie je poradenská terapie založená Viktorem Franklem a na následujících stranách se pokusím vymezit, co to logoterapie je, jak vznikla a jakým způsobem se dá využít v poradenství a především pak v poradenství ve vzdělávání dospělých.
Logoterapie Základy logoterapie byly položeny ve třicátých letech 20. století vídeňským lékařem Viktorem Franklem. Někdy bývá logoterapie označována za takzvanou třetí vídeňskou psychologickou školu, tedy směr, který navázal na Freudovu a Adlerovu psychoterapii (Božuková, 2010). Jedná se holistický psychologický směr, Frankl v logoterapii integruje vlastní teorii osobnosti, vlastní filosofii i psychologickou aplikaci (Drapela, 2002). Název Franklovy terapie vychází z řeckého slova logos, které se dá přeložit jako smysl. Základem logoterapie je totiž smysl života a jeho nacházení. Frankl považuje smysl života za hlavní motivátor a hnací pohon pro lidskou bytost. Staví se tak svoji vůli ke smyslu oproti Freudově vůli ke slasti a Adlerově vůli po moci (Frankl, 1994). Dříve než se budu zabývat logoterapií podrobněji, považuji za důležité krátce představit životopis Viktora Frankla, protože právě jeho životní osud vznik této teorie determinoval. Viktor Emil Frankl se narodil v roce 1095 do učitelské rodiny. Jeho vnímání světa mimo jiné ovlivnila sebevražda jeho spolužáka. Jeho kamarád byl nalezen mrtvý s knihou Friedricha Nietzscheho v rukou, mladý Frankl si již tehdy začal uvědomovat, jak silný vliv může mít filosofie, zvláště nihilismus a destruktivismus v životě člověka. Franklovým studijním oborem byla medicína, konkrétně se pak zaměřil na psychiatrii. Při své praxi se setkával s mladými lidmi, kteří během hospodářské krize přišli o zaměstnání a trpěli depresemi. Frankl zjistil, že větší hrůzou pro tyto mladé lidi byl pocit životní prázdnoty než samotná nezaměstnanost, z těchto závěrů tak začaly vnikat základy jeho teorie. Před začátkem druhé světové války, po obsazení Rakouska Německem zůstal ve Vídni se svojí židovskou rodinou, v roce 1942 byl však deportován do koncentračního tábora v Osvětimi, kde mu byl ihned po příjezdu zabaven a zničen rukopis jeho knihy. Frankl začal považovat obnovení knihy za smysl svého života, na který se upínal po celé tři roky věznění. V nelidských podmínkách různých koncentračních táborů pak ověřoval platnost své teorie. Dokazoval sám sobě, že i v těch nejtěžších chvílích bylo možno hledat a objevovat smysl života, který mu pomáhal odolávat depresím a vyčerpanosti. Po osvobození Frankl zjistil, že v koncentračních táborech zahynula téměř celé jeho rodina, přesto se začal věnovat odborné práci, rozvíjení svých teorií a dokončení knihy. Pracoval dále jako psychiatr a
dosáhl doktorátu z filosofie. Svůj terapeutický systém pak začal propagovat po celém světě a Kalifornii založit institut pro studium logoterapie (Drapela, 2002; Cowen, 2005). Jak bylo výše zmíněno, logoterapie je holistický směr a psychologické aspekty této teorie nelze oddělovat od jejího filosofického základu. Z toho vychází i dělení dimenzí lidské osobnosti na tři složky. Fyziologická složka se týká fyzických potřeb a hmotných atributů člověka. Psychologická složka je spjata s duší člověka a jeho psychickým prožíváním. Poslední složka bývá označována jako noologická či noetická, jejím obsahem je duch člověka, transcendentní hodnoty a smysl života. Frankl pak dává na výběr, zda bude duchovno spjato s náboženstvím či nikoli. Zanedbávání jedné z těchto složek vede k onemocnění: k fyzickým chorobám, psychickým poruchám či k osobní krizi. Frankl považuje noologickou složku za tu nejdůležitější, protože její opomínání vede k pocitům vnitřní prázdnoty nebo beznaděje (Drapela, 2002). Frankl však upozorňuje, že hledání smyslu života nevede vnitřní rovnováze, ale naopak k jakémusi napětí, které označuje za noodynamiku. Ta má být podstatou duševního zdraví, ukazuje totiž, čeho jsme již dosáhli a to, co je ještě třeba při naplňování životního smyslu vykonat. Noodynamiku představuje jako polární pole, kde je na jedné straně smysl života, který má být naplněn a opačným pólem je člověk, která má tohoto smyslu dosáhnout. Lidé by před sebou měli vždy mít potenciální výzvu, kterou mají naplnit a měli by se bránit úplné homeostázy, která může působit zhoubně a vést k myšlenkám o nesmyslnosti života. Stav, kdy lidé pociťují vnitřní prázdnotu a chybí jim vědomí smyslu, nazývá Frankl existenčním vakuem (Frankl, 1994). Nebezpečím existenčního vakua je ztráta instinktů a tradice – jedinec pak zapomíná, co vlastně chce a za čím směřuje a lehkým východiskem se pak stává konformní jednání, napodobování druhých, což je jen krok od následování autoritářských a diktátorských vůdců (Mikšík, 2007). Existenční vakuum se také projevuje jako znuděnost životem a je s ním spjat další logoterapeutický konstrukt – nedělní neuróza. Frankl (1994) takto označuje depresi, která postihuje dospělého jedince na konci víkendu, kdy na něj přestane působit shon pracovních dnů, během kterých nemá čas přemýšlet nad obsahem svého života. Frustrace z absence smyslu života se projevuje v alkoholismu, zločinnosti či rozvinutí sexuálního libida. Dochází tak ke vzniku neuróz, které se řeší psychoterapií. Podle Frankla však nemůže být psychoterapie bez logoterapie účinná, protože existenční vakuum zůstane nenaplněno a dochází k recidivě. Proto by měla být jakákoli terapie vždy doplněna také logoterapií, která umožňuje najít konkrétní poslání. Základem logoterapie je tedy smysl života, jeho hledání a naplňování. Frankl vychází z toho, že člověk ve smyslu života spatřuje důvod ke štěstí. Toto štěstí pak hledá a dá se říci, že zdravá lidská bytost je naplněna vůlí ke smyslu. Tento smysl ale nemůže být dán či vypracován, musí být hledán a nalézán v morálních úvahách nebo ve vlastním svědomí. Uměle vytvořený smysl je subjektivní, jde jen o pouhý pocit smyslu nebo nesmysl, logoterapeut proto nikdy nesmí klienta hodnotit či nějak
soudit, ale pouze zjišťuje, jaké hodnoty člověk ctí a jak tyto hodnoty prožívá (Frankl, 1998). Cílem terapie je pomoc v hledání klientova vlastního názoru na jeho existenci a její smysl. V současné době je až 20 % neuróz způsobených ztrátou smyslu života a právě zmiňovaným existenčním vakuem, při logoterapii se pak klient snaží hledat podstatu své existence a přijímat odpovědnost vůči smyslu vlastního života. Tato odpovědnost je vždy na klientovi, nikdy nemůže být přenášena na terapeuta (Mikšík, 2007). Nalézaný smysl musí mít vždy konkrétní obrysy a každý člověk má hledat své specifické životní poslání. Úkolem logoterapeuta je rozšířit zorného pole klienta a ukázat mu možnosti a dostat do jeho vědomí co nejvíce významů a hodnot, které by pak případně mohl převzít za své (Frankl, 1994). Podstatou logoterapie je naučit člověka objevovat smysl každé konkrétní situace, kterou prochází a zároveň zamezit, aby různým událostem přestal uměle přisuzovat jejich smysl. Pokud zůstane otevřený všemu, co se může stát, umožňuje mu to pochopení jejich významu (Drapela, 2002). Vedle smyslu života klade Frankl důraz na svobodnou vůli jednotlivce. Dospělý člověk je podle něj jedinec, který o sobě sám svobodně rozhoduje a je si vědom vlastní odpovědnosti za svá rozhodnutí (Mikšík, 2007). Zároveň ale připouští, že svoboda jednotlivce je vždy závislá na vnějších podmínkách a má své meze, odmítá však jakýkoli determinismus v rámci těchto širokých mezí a člověk by podle něj měl vždy využít tento prostor pro vlastní svobodné rozhodování. S tím souvisí i Franklovo pojetí osudu jako souboru intrapersonálních faktorů, genetického vybavení, zkušeností a hodnot. Osud je právě jednou z mezí, ve kterých se může jedinec svobodně rozhodovat (Drapela, 2002). Součástí logoterapie jsou pak tři rozdílné cesty, jak se dá objevovat smysl života. První cesta vede přes všední aktivity, tedy lidské skutky, které vytváří každodenní život. Tyto aktivity jsou spjaty s prací a pracovní činností, ale i s odpočinkem, zábavou a interakcí s jinými lidmi. Každý takový skutek obsahuje vnitřní smysl, každá jednoduchá aktivita, která je konána altruisticky poskytuje příležitost najít a pochopit smysl vlastního života. Pokud je však konána jen za účelem výdělku, ztrácí vlastní život smysl a člověk tak vyjadřuje svůj odmítavý postoj k nalézání smyslu jeho existence. Jako dobré příklady jsou uváděni pracovníci, kteří se snaží dělat své povolání poctivě a jejich hlavním úmyslem je prospět svým zákazníkům a klientům. Druhou cestou jsou zážitky pravých hodnot a jejich prožívání. Frankl tím myslí vnímání krásy přírody, uspokojení z ryze altruistických skutků a hlavně prožívání lásky, ať už lásky milenecké, rodičovské nebo péče o druhé. Všechny takovéto životní situace poskytují příležitost k nalézání životního poslání, protože propojují osobní uspokojení s činy ve prospěch druhých. Třetí cestou je pak utrpení, ať už fyzické nebo psychické. Každý člověk určité dočasné omezení zažije několikrát. Tragické okolnosti ale umožňují lidský růst, přehodnocení současných priorit, jejich aktualizaci a také dosažní pochopení smyslu lidského života. Logoterapie
vytváří schopnost, jak se utrpením vyrovnávat kladně a proměnit je ve své morální vítězství (Drapela, 2002).
Logoterapie v poradenství Logoterapie se dá využívat v nejrůznějších oblastech, patří sem psychologické poradenství, pedagogika, psychohygiena, sociální práce, prevence a léčba závislostí, péče o nemocné a umírající či pastorální doprovázení. Terapie je zaměřena na pomoc osobám, které prožívají existenciální frustraci a ztratili smysl života nebo prodělávají trauma (Božuková, 2010). Logoterapie může být prospěšná i pracovníkům v pomáhajících profesích (Drapela, 2011). Samotný proces logoterapie je nespecifický a na rozdíl od klasických terapií nemá přesně danou strukturu. Má dva základní prvky: nejdříve terapeut identifikuje a diagnostikuje problém, se kterým pacient přichází a v druhém kroku aplikuje noologické zásady na tuto specifickou situaci. Zásadou logoterapie je kladení malého významu na používání technik, snaží se je užívat, jen když je k tomu jasný důvod (Drapela, 2002). Během diagnózy se využívá zmíněný model tří dimenzí lidské osobnosti. Terapeut zkoumá fyziologickou, psychologickou i noologickou sféru osobnosti a zjišťuje, zda pacient trpní neurózou nebo psychózou. Předpokladem logoterapie je, že za vznik duševních poruch zodpovídají poruchy ve všech sférách osobnosti, kdy jedna z nich vždy převažuje. Existenční vakuum je pak neurózou vzniklou z poruchy noologické dimenze. Terapeut se pomocí rozhovorů snaží zjistit symptomy a vyvodit z nich příčinu problému. Druhým krokem poradenského procesu jsou takzvané noologické zásady. První z nich je již zmíněná vůle ke smyslu. Frankl odmítá vůli z rozkoše či ze štěstí a snaha o dosažení štěstí podle něj vede jen zklamání. Druhou zásadou je pochopení vlastní zodpovědnosti za naplnění všech úkolů, které vedou k dosažení smyslu života. Další zásada je v podobě výzvy: člověk si má v každé situaci a při každém rozhodování přestavit, že už žije podruhé a má jednat zrovna tak nesprávně, jako by jednal poprvé. Tato zásada umožňuje pacientům pochopit zodpovědnost, kterou má osoba za každý další den a hodinu. Poslední zásadou je, že psychiatr nesmí nikdy tyto zmíněné zásady svému pacientovi nutit, naopak po právě po psychiatrovi je vyžadováno, aby dané principy uplatňoval ve svém životě a vzal je za své a jasně z něj jeho životní filosofie vyzařovala (Drapela, 2002). Logoterapie využívá dvou základních technik: paradoxního úmyslu a dereflexe, které pomáhají překonávat anticipační úzkost. Mělo by být ale využíváno jen tehdy, pokud se u pacienta zjistí obsedantně-kompulsivní porucha nebo fobie (Drapela, 2002). Paradoxní úmysl neboli paradoxní intence se dá využít například při léčbě fobií a úzkostí. Frankl pracuje s principem, že pokud se někdo něčeho opravdu obává, tak se mu to přihodí. Například pokud se bojí přeřeknutí, tak se přeřekne
nebo pokud se strachuje ze začervenání, tak ve společnosti zrudne. Paradoxní úmysl funguje na umělé snaze usilovat o nechtěné, tedy hyperintenci. Pacient je vyzýván, aby chtěl a přál si, aby se mu to, z čeho má strach přihodilo. Přáním a zvratem postoje tak pacient vezme úzkosti vítr z plachet. Předpokladem této techniky je schopnost zaujmout k vlastní osobě objektivní postoj a také umět využít humoru. Techniku paradoxní intence lze využít v léčbě koktavosti, u léčby sexuální neuróz, obsedantně kompulsivních poruch nebo u poruch spánku. Princip techniky dereflexe spočívá v ignorování neurózy a soustředění se na takové hodnoty, které člověku mohou pomoci hledat smysl života, jde tedy o reorientaci z nesprávné aktivity na tu správnou, která souvisí s životním posláním (Frankl, 1994). Hledání smyslu života a využití logoterapie je vhodné například při prevenci a léčbě syndromu vyhoření, který je způsoben právě ztracením smyslu a postrádáním pevně stanovených hodnot. Logoterapie vede klienta bez soudů či hodnocení aktuální situace k takovým opatřením, aby naplnil svůj život radostí a nakládal s ním zodpovědně (Ulrichová, 2012). Logoterapie může dobře sloužit i při léčbě závislostí, například drogových. Závislost se totiž dotýká všech zmiňovaných dimenzí lidské bytosti a neignoruje duchovní, na kterou bývá často zapomínáno. Terapie závislostí bývá často založena na farmakoterapii a psychoterapie, ale nenabízí pomoc v nalezení a budování nového hodnotového systému nebo smyslu života (Frankl, 1999). Logoterapie v sobě nese několik předností, je založena na silném filosofickém a teologickém základu a je optimisticky zaměřena. To ji však zároveň omezuje v jejím samostatném uplatnění na poli denního poradenství, kde ji zle aplikovat nepřímo a často jako vhodnou součást jiné poradenské teorie nebo strategie. Na druhou stranu, velmi vhodná je pro samotnou osobu poradce, který jí může využít jako prostředku supervize, odhaluje mu totiž jeho společenské poslání, význam jeho práce a vede tak k dosažení osobní spokojenosti (Drapela, 2002).
Logoterapie v poradenství ve vzdělávání dospělých Pro porovnání Franklovy teorie osobnosti s poradenskou praxí budu využívat výše zmíněné poznatky o logopedii a knihu Poradenský proces autorů Gabury a Pružinské. Podle Gabury a Pružinské (1995) byl mě být poradce kongruentní, jeho chování musí být vždy v souladu s jeho přesvědčením, pocity by měl vyjadřovat jasně a otevřeně. Jeho autenticita vede klienta k důvěře. Výše jsem již zmiňovala, že jednou z logoterapeutických zásad je, aby poradce logoterapeutický směr sám přijímal, byl s ním ztotožněn a dával to klientovi najevo.
Tím, že je logoterapie spíše strategií než poradenskou technikou, není snadné v ní identifikovat všechny kroky poradenského procesu. Literatura se zmiňuje až o dialogu mezi poradcem a klientem, kterým zjišťuje klientova nosná životná témata a události, ten lze brát jako diagnostický krok. Terapeut se snaží zmobilizovat motivaci klienta a jeho chování tak, aby mu umožnil změnit myšlení či chování v žádoucím směru. Za hlavní využívanou metodu je tedy brán rozhovor, může ale být využíváno i techniky tvůrčího psaní nebo arteterapie. Další metodou je experiment, kdy poradce asistuje klientovi při volbě jeho záměrů a jejich reálném uskutečňování. Klient je tak expertem na vlastní život a terapeut je pouze jeho průvodcem (Navrátil, 2001). Přístup poradce v logoterapii je tak nedirektivní, nikdy nepřebírá zodpovědnost za rozhodnutí klienta, ale pouze jej provází a pomáhá mu najít jeho skrytý potenciál (Gabura a Pružinská, 1995). Logoterapie je skvěle využitelná při kariérovém poradenství nebo při plánování vzdělávání. V současném světě, který se rychle mění, je zde značné politické napětí a existuje mnoho světonázorů, si mohou zaměstnanci přijít ztracení a frustrovaní. Logoterapie může představovat metodu pro kariérové poradce, protože s jejím využitím lze nalézat útěchu a smysl života tím, že vytvoří s klientem jeho kariérový plán, ve kterém se bude odrážet smysl života, za kterým klient směřuje. Nezáleží, jestli je klient věřící nebo ateista, logoterapie pomáhá integrovat pracovní a nepracovní život a řešit konflikty ve směřování jeho života. Jedním z konfliktů může být rozpor v hodnotách, které člověk vyznává a v roli, kterou ve své profesi zastává. Takový stav může vést k vyhoření, apatii a existenciálnímu vakuu. Stejně tak propouštění a nezaměstnanost vytváří napětí, především v případech, kdy se nezaměstnaný člověk vidí jako oběť. Zaměstnanci přestávají vidět význam své práce, mají pochybnosti o tom, zda není zbytečné pracovat tolik, když jim práce nic nepřináší. Logoterapie umožňuje poradcům ukázat přirozenost lidské existence, výhodou logoterapie je nezastávání jediné absolutní pravdy, ale naopak uvědomování si vlastní svobody a zodpovědnosti za svůj život. Tím, že jedinec začne aktivně hledat smysl svého života a propojí jej s vlastní kariérou, mu umožní se v práci naplno rozvíjet nejen jako pracovníkovi, ale i jako lidské bytosti. Pracovní spokojenost je pak důležitým faktorem pro celkovou životní spokojenost. Logoterapie umožňuje odtržení od světonázoru, se kterým se individuum vnitřně neztotožňuje a nalézá vlastní smysl, směřuje sám svoji kariéru a získává pocit, že vytváří něco dobrého (Schultze a Miller, 2004).
Závěr V této práci jsem se zabývala logoterapií Viktora Frankla jako jednou z poradenských teorií. Logoterapie vznikla jako protiklad a zároveň doplnění psychoanalýzy a individuální psychologie. Frankl vychází z předpokladu, že lidská osobnost je složena ze tří dimenzí, fyziologické, psychické a
noologické, přičemž poslední zmiňovanou považuje za nejdůležitější. Jedná se totiž o specificky lidskou dimenzi, která obsahuje duchovní rozměr osobnosti. Cílem logoterapie je pak nacházení hodnot a smyslu života a vědomé přijetí zodpovědnosti sám za sebe. Poradce je zde tím, kdo klientovi pomáhá hledat smysl, nijak však klienta nehodnotí, pouze mu ukazuje všechny dostupné možnosti a klient je za svou volbu zodpovědný sám. V pojetí logoterapie je smysl života to, po čem každý jedinec podvědomě prahne, pokouší se pak o hledání smyslu a hodnot důležitých v konkrétních životních situacích. Frankl ukazuje tři rozdílné cesty, kterými lze svobodně smysl života nacházet, jde o všední aktivity spjaté s pracovní činností, zažívání hodnot a prožití utrpení. Veliký důraz je v logoterapii kladen na svobodu a odpovědnost, podle Frankla nemůže být člověk nikdy skutečně svobodným bez přijetí vlastní odpovědnosti za svůj život. Jedním z konstruktů logoterapie je existenční vakuum, tedy pocit bezsmyslnosti, nudy, lhostejnosti a nespokojenosti se životem, který může vést k rizikovému chování nebo rozvoji agresivity. Úkolem poradenství je nacházet smysl života, který toto vakuum dlouhodobě naplní. Poradenský proces v logoterapii má svá specifika, lze ji totiž uplatňovat jen nepřímo, většinou jako součást jiných poradenských strategií. Je vhodná pro práci s osobami, které ve svém životě tápají a zažívají problémy filosofického rázu. Hlavními prvky jsou diagnóza problému a zároveň aplikace noologických zásad, mezi tyto zásady patří převzetí zodpovědnosti za svůj život, mít vůli ke smyslu a to, že poradce nikdy nesmí klientovi nutit, aby tyto zásady přijal za své. Logoterapie má dvě své vlastní techniky, které však využívá jen v opodstatněných případech, jinak je poradenský proces volný a nijak nestrukturovaný. Logoterapie je využitelná při léčbě závislostí, poruch spánku, ale i při prevenci a léčbě syndromu vyhoření. V andragogice se dá najít uplatnění v kariérovém poradenství nebo při tvorbě vzdělávacího plánu. Hledání smyslu života můžeme analogicky vztáhnout právě na hledání smyslu kariéry. Aby vytvořený kariérový plán splňoval logoterapeutické zásady, je nutné, aby klient sám definoval a vytyčil své hodnoty a cíle, nesmí je však stanovovat samoúčelně, ale hledat ve své morálce. Pomoci mu mohou již zmiňované cesty hledání smyslu, utrpení může být například vztaženo na předchozí ztrátu zaměstnání. Nesmí být ale zapomínáno na noologickou zásadu, že smysl života nesmí být pouze k vlastnímu prospěchu, ale musí obsahovat altruistické prvky. Zároveň by plán neměl vést k úplnému uspokojení a naplnění, vždy by mělo existovat určité napětí a výzva, která žene jedince dál, za svým životním smyslem a tato cesta jej dělá šťastným a spokojeným více, než samotný cíl.
Seznam bibliografických zdrojů: BOŽUKOVÁ, Jana. Existenciální analýza a logoterapie. VYBÍRAL, Zbyněk a Jan ROUBAL. Současná psychoterapie. Praha: Portál, 2010. ISBN 978-80-7367-682-7. COWEN, Shimon Dovid. Viktor Frankl, person, philosopher and therapist. Journal of Judaism and Civilization [online]. 2005, 7, 1-21 [cit. 2016-12-27]. ISSN 13299476. DRAPELA, Victor. Viktor Frankl: Logoterapie. In: HADJ-MOUSSOVÁ, Zuzana a Lidmila VALENTOVÁ. Poradenská teorie a strategie. Praha: Univerzita Karlova, Pedagogická fakulta, 2002, 63 - 73. ISBN 80-7290-098-6. DRAPELA, Victor. Přehled teorií osobnosti. 6. vyd. Praha: Portál, 2011. ISBN 978-80-262-0040-6. FRANKL, Viktor Emil. Člověk hledá smysl: úvod do logoterapie. Praha: Psychoanalytické nakladatelství, 1994. Psychoterapie. ISBN 80-901601-4-X. FRANKL, Viktor Emil. Psychoterapie pro laiky. Brno: Cesta, 1998. ISBN 80-85319-80-2. FRANKL, Viktor Emil. Teorie a terapie neuróz: [úvod do logoterapie a existenciální analýzy]. Praha: Grada, 1999. Psyché (Grada). ISBN 80-7169-779-6. GABURA, Ján a Jana PRUŽINSKÁ. Poradenský proces. Praha: Sociologické nakl., 1995. ISBN 80-85850109. MIKŠÍK, Oldřich. Psychologické teorie osobnosti. 2., přeprac. vyd. Praha: Karolinum, 2007. ISBN 97880-246-1312-3. NAVRÁTIL, Pavel. Vybrané teorie sociální práce. In MATOUŠEK, Oldřich. Základy sociální práce. Praha: Portál, 2001. s. 183-260. ISBN 80-7178-473-7. SCHULTZE, George a Carol MILLER. The Search for Meaning and Career Development. Career Development International [online]. 2004, 9(2), 142-152 [cit. 2016-12-27]. ISSN 13620436. ULRICHOVÁ, Monika. Logo Therapy and Existential Analysis in Counselling Psychology as Prevention and Treatment of Burnout Syndrome. Procedia - Social and Behavioral Sciences [online]. 2012, 69, 502-508 [cit. 2016-12-27]. DOI: 10.1016/j.sbspro.2012.11.439. ISSN 18770428.
