UNIVERZITA HRADEC KRÁLOVÉ Ústav sociální práce
BAKALÁŘSKÁ PRÁCE
2015
Monika VALUCHOVÁ
Univerzita Hradec Králové Ústav sociální práce
Postoj terénních pracovníků k prevenci syndromu vyhoření ve vybraném zařízení Oblastní charity Kutná Hora Bakalářská práce
Autor: Studijní program: Studijní obor: Vedoucí práce:
Hradec Králové
Monika Valuchová B6731 Sociální politika a sociální práce Sociální a charitativní práce doc. MUDr. Alena Vosečková, CSc.
2015
Prohlášení Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci vypracovala samostatně (pod vedením vedoucího bakalářské práce) a uvedla jsem všechny použité prameny a literaturu.
V Hradci Králové, dne 22. 2. 2015. Monika Valuchová
Poděkování Chtěla bych zde poděkovat doc. MUDr. Aleně Vosečkové, CSc. za odborné vedení, konzultace a cenné rady. Poděkování patří i všem dotazovaným, kteří mi poskytli čas, své názory a zkušenosti, neboť bez nich by tato práce nemohla vzniknout.
Anotace VALUCHOVÁ, Monika. Postoj terénních pracovníků k prevenci syndromu vyhoření ve vybraném zařízení Oblastní charity Kutná Hora. Hradec Králové: Ústav sociální práce Univerzity Hradec Králové, 2015. 48 s. Bakalářská práce. Bakalářská práce je zaměřena na syndrom vyhoření u terénních pracovníků se zaměřením na identifikaci jejich postojů při prevenci před tímto syndromem. Práce analyzuje stresové aspekty působící na pracovníky střediska Oblastní charity, které by mohly vést k propuknutí syndromu vyhoření a které sami tito pracovníci vnímají jako rizikové v kontextu možného vzniku syndromu vyhoření. V teoretické části práce je vymezeno základní téma – syndrom vyhoření v pomáhajících profesích, je věnována pozornost jeho definičnímu vymezení, příčinám vzniku i příznakům syndromu vyhoření. Prevence je nejúčinnějším krokem, jak se syndromu vyhoření vyhnout, proto byla i tomuto tématu věnována náležitá pozornost, stejně jako je věnována pozornost samotné profesi terénního sociálního pracovníka, tedy vymezení sociální práce i specifika s touto profesí spojená. Cílem této části práce je zohlednit předpoklady pro výkon této profese a nároky kladené na terénní sociální pracovníky. V empirické části práce je využito kvalitativní výzkumné strategie, techniky polostrukturovaného rozhovoru a pozorování, kdy na základě těchto technik byly následně identifikovány rizikové momenty, které sami zúčastnění pracovníci vnímají jako zatěžující v kontextu možného vzniku syndromu vyhoření. Znalost těchto rizikových faktorů je důležitá pro následné vhodné zvolení preventivních opatření pro cílovou skupinu terénních pracovníků. Klíčová slova: syndrom vyhoření, prevence, sociální práce, profese terénního pracovníka, terénní programy
Annotation VALUCHOVÁ, Monika. The Attitude of Field Staff to Prevent Burnout Syndrome in the Social Facility Department of Regional Charity Kutná Hora. Hradec Králové: The Institute of Social Work of University in Hradec Králové, 2015. 48 p. The Thesis.
The thesis is focused on the burnout syndrome experienced by field workers with respect to the identification of their attitudes facing burnout syndrome prevention. It analyses stress aspects affecting field workers of the social centre of the Regional Charity which could lead to the outbreak of the syndrome and which the workers themselves perceive as risky in connection with the appearance of this syndrome. In the theoretical part of the thesis a basic topic is defined – the burnout syndrome in helping professions, its proper specification is described as well as its symptoms and causes of its appearance. Prevention seems to be the most effective step to avoid the burnout therefore this topic has been paid a lot of attention. A great deal of attention is also paid to the profession of a field social worker itself and to the specific features of social work. The aim of the theoretical part is to take competences of the workers and requirements for this profession of social work into consideration. In the practical part of the thesis the following strategies have been applied: a qualitative research method, a semi-structured interview, an observation method. Based on these techniques the main risk moments for the burnout outbreak which the participating interviewees perceive as the most stressful have been subsequently identified. The knowledge of these risk factors is essential for the following suitable choice of the preventive measures for the target group of the field staff.
Key words: the burnout syndrome, prevention, social work, the profession of a field social worker, field programmes
Obsah Úvod ........................................................................................................................................... 9 1.
Seznámení s problematikou syndromu vyhoření u terénních pracovníků ....................... 11 1.1
Vymezení pojmu syndrom vyhoření ......................................................................... 11
1.2
Příčiny vzniku syndromu vyhoření ............................................................................ 13
1.2.1 Fáze vývoje syndromu vyhoření .............................................................................. 15 1.3
Příznaky syndromu vyhoření ..................................................................................... 15
1.4
Prevence syndromu vyhoření .................................................................................... 16
1.4.1 Supervize jako možná prevence syndromu vyhoření .............................................. 17 2.
Vymezení terénní sociální práce ....................................................................................... 19 2.1
Definování sociální práce .......................................................................................... 19
2.2
Členění sociálních služeb .......................................................................................... 19
2.3
Terénní sociální práce ................................................................................................ 20
2.4
Profese terénního pracovníka .................................................................................... 21
2.4.2 Kompetence terénního pracovníka........................................................................... 23 2.5
Kompetence terénních pracovníků – terénní programy a pečovatelská služba ......... 24
2.5.1 Terénní programy..................................................................................................... 25 2.5.2 Charitní pečovatelská služba.................................................................................... 25 3.
Shrnutí teoretické části ...................................................................................................... 27
4.
Metodologická část ........................................................................................................... 28
5.
4.1
Formulace výzkumných cílů – operacionalizace ....................................................... 28
4.2
Strategie výzkumu ..................................................................................................... 29
4.3
Techniky sběru dat..................................................................................................... 30
4.4
Strategie pro výběr výzkumného souboru ................................................................. 32
4.5
Omezení výzkumu ..................................................................................................... 34
4.6
Organizace výzkumu ................................................................................................. 34
Analýza a interpretace získaných dat ................................................................................ 36 5.1 DVO1: V jakých směrech je profese terénního pracovníka riziková pro vznik syndromu vyhoření? ............................................................................................................. 37 5.1.1 Shrnutí DVO1 .......................................................................................................... 39 5.2
DVO2: Jaké postupy či zásady jsou používány k prevenci syndromu vyhoření? ..... 39
5.2.1 Shrnutí ...................................................................................................................... 40 6.
Diskuze a závěr ................................................................................................................. 41
ÚVOD Jsem studentkou studijního oboru Sociální a charitativní práce. Pracuji šest let v Oblastní charitě Kutná Hora, ve středisku Duhové Atrium, které poskytuje sociální služby pro cílovou skupinu seniorů a lidí bez domova. Služby poskytuje 16 ti členný realizační tým a někteří kolegové již zpracovali bakalářské a magisterské práce, jejichž výstupy měly reálné dopady do praxe (Individuální plánování v Charitní pečovatelské službě v Kutné Hoře, Identifikace bezdomovců seniorů - klientů konkrétního zařízení). Ráda bych proto navázala na tyto práce a svůj výzkum zaměřila na své kolegy v souvislosti se syndromem vyhoření. Ze své osobní praxe vím, že práce s cílovou skupinou seniorů a lidí bez domova je velmi fyzicky i psychicky náročná, a pokud se k tomu aktuálně (po skončení financování služeb z Individuálního projektu Středočeského kraje) přidá nejistota ve financování služeb, tak se domnívám, že je třeba prevenci syndromu vyhoření věnovat zásadní pozornost. Hlavním cílem bakalářské práce je zjistit, jaký postoj zaujímají terénní pracovníci k prevenci syndromu vyhoření na sociální a psychické úrovni. Dále zjistit, jaké preventivní úkony jim napomáhají zvládat možná rizika jeho akutního propuknutí. Aplikačním cílem bakalářské práce je navrhnout na základě výsledků výzkumného šetření možnosti preventivních opatření, která budou aplikovatelná v konkrétním středisku Oblastní charity, kde terénní pracovníci poskytují sociální služby. Syndrom vyhoření (burnout) je definován jako stav tělesného, citového a duševního vyčerpání, který je způsoben dlouhodobým pobýváním v situacích, které jsou emocionálně náročné. Tato emocionální náročnost je velmi často způsobena spojením velikého očekávání na straně jedné a stresem na straně druhé. Burnout má celou řadu různých příznaků, od tělesného zhroucení, ztráty iluzí, až po pocity bezmoci a beznaděje. Burnout je tedy vlastně odpovědí organizmu na situaci, která člověka uvádí do stresového stavu. Syndrom vyhoření je nejčastěji spojován s vykonáváním profese, ve které lidé pracují v pomáhajících profesích. Terénní pracovníci jsou specifickou složkou sociálních služeb, proto jsem se na problematiku syndromu vyhoření rozhodla nahlédnout právě očima terénních sociálních pracovníků. Výběr této profesní skupiny ovlivnilo moje zaměstnání, které jak jsem se již zmínila, vykonávám několik let a denně se setkávám s lidmi pracujícími ve stejné sociální sféře. Dobře si všímám jejich aktuálních nálad a reakcí, které v pracovním procesu prožívají.
9
Při dlouhodobém pracovním zatížení jsou však pro mne jako nestranného pozorovatele některé reakce kolegů nestandardní. Proto mne začalo zajímat, zda si moji kolegové uvědomují změny svého chování a dokáží samostatně zmobilizovat preventivní opatření, které zabrání propuknutí akutního stavu syndromu vyhoření. V teoretické části práce vymezuji problematiku syndromu vyhoření, představuji terénní sociální práci a také se zaměřuji na specifika terénní práce a pečovatelské služby. Metodická část poskytuje informace o strategii výzkumu, technikách sběru dat, strategii pro výběr výzkumného souboru, omezení výzkumu a organizaci výzkumu. Získaná data interpretuji a získávám odpovědi na dílčí výzkumné otázky. Na závěr bakalářské práce se věnuji odpovědi na hlavní výzkumnou otázku: Jak pracovníci terénních programů a charitní pečovatelské služby reflektují syndrom vyhoření? Psaní bakalářské práce je pro mě výzvou k tomu, abych přispěla k prevenci vyhoření na konkrétním pracovišti. Vedle teoretických poznatků a prezentace výsledků šetření formou interpretace dat nabízí bakalářská práce i odpovědi na výše uvedené výzkumné cíle a k nim přiřazené výzkumné otázky. Zmíněnou interpretací dat a získaných výsledků a dále praktickými doporučeními v závěru práce chci dojít k využití šetření pro potřeby konkrétního pracoviště a terénních pracovníků Oblastní charity.
10
1. SEZNÁMENÍ S PROBLEMATIKOU SYNDROMU VYHOŘENÍ U TERÉNNÍCH PRACOVNÍKŮ Tématem této bakalářské práce je postoj terénních pracovníků k prevenci syndromu vyhoření. Pro objasnění problematiky v této kapitole vymezím pojem syndrom vyhoření a budu se věnovat příčinám, fázím a příznakům syndromu vyhoření. Odpovím na otázku, co má pracovník dělat, pokud syndromem vyhoření již trpí. Zaměřím se na prevenci syndromu vyhoření v kontextu supervize. Výstupem první kapitoly je tedy ucelený pohled na problematiku syndromu vyhoření u terénních pracovníků. Při dlouhodobé terénní práci se může postupně dostavit signál, který ukazuje na zmenšený zájem o klienty a také o zvolenou profesi. Tento stav lze chápat jako přirozené riziko terénních pracovníků při výkonu své profese. Je pravdou, že každý pracovník má nastaveny své hranice, které jsou do značné míry individuální. Pokud dojde u pracovníka k překročení jeho hranic, může se dostavit tělesná a citová vyčerpanost. „Vyhořelý pracovník ztrácí smysl svého povolání, což se projevuje značnou nechutí ke své práci. Původně mnohdy nadšený jedinec, očekávající splnění svých nerealistických cílů, tvrdě konfrontuje svá očekávání s realitou. Čím vyšší je jeho původní nadšení, tím závažnější může být stav vyhoření.“ (Špatenková, 2004:45) Syndrom vyhoření neboli burn-out se nemusí týkat jen nových pracovníků, ale též zkušených pracovníků, kteří svoji profesi vykonávají již dlouhá léta. Gabura, Pružinská (1995) uvádějí, že pracovníci musí přijímat celou škálu nejrůznějších pocitů klientů a určitým způsobem na ně reagovat. Emocionální náročnost spojená s poskytováním terénní práce může pracovníkům přinášet psychologické a také fyzické problémy, které mohou potkat každého terénního pracovníka. Z těchto důvodů je důležité znát, co syndrom vyhoření způsobuje a jaké jsou jeho příznaky. Zároveň je třeba věnovat pozornost preventivním opatřením, která mohou syndrom vyhoření zmírnit, pokud jím pracovník již trpí.
1.1 Vymezení pojmu syndrom vyhoření Již od sedmdesátých let 20. století se psychologové a lékaři zabývají stavy celkového psychického vyčerpání, jež se projevuje v oblasti poznávacích funkcí, motivace i emocí. Tyto stavy zasahují a ovlivňují postoje, názory, ale také výkonnost a následně profesionální
11
chování a jednání osob, u nichž došlo k rozvoji syndromu. Kebza, Šolcová (1998) je souborně označují jako syndrom vyhoření, vyčerpání. Tematika syndromu vyhoření byla nejprve zpracována v zahraničních odborných kruzích, kde psycholog H. J. Freudenberger ve stati v časopise Journal of Social Issues definoval syndrom vyhoření následovně: „Vyhasnutí motivace a stimulujících podnětů v situaci, kde péče o jedince a neuspokojivý vztah jsou příčinou, že práce nepřináší očekávané výsledky. Syndrom je spojován se stavem psychického i fyzického vyčerpání následujícího po vyčerpávajícím a dlouhotrvajícím stresu.“ (Freudenberger In: Jeklová, Reitmayerová, 2006:7) V českém prostředí se problematice syndromu vyhoření začal věnovat Křivohlavý, který ve své knize Jak neztratit nadšení uceleně rozpracoval danou problematiku. V posledních letech byl zaznamenán nárůst odborné literatury, která se k syndromu vyhoření vztahuje. Syndrom vyhoření má celou řadu různých příznaků, od tělesného zhroucení, ztráty iluzí, až po pocity bezmoci a beznaděje. Je tedy vlastně odpovědí organizmu na situaci, která člověka uvádí do stresového stavu. Lidé, kteří jsou zpočátku nejvíce nadšení, upadají zpravidla do nejtěžších forem vyhoření. Výskyt příznaků vyhoření je pro tyto lidi nepříjemným zjištěním, dávají si za vinu, že selhali, že jejich snaha byla marná, že vše je vlastně marnost nad marnost a že jejich život je bezúčelný. Dle Křivohlavého (1998) bychom tedy měli hledat v naší existenciální potřebě víru v to, že náš život je smysluplný a že to, co děláme, je užitečné, že nic neděláme zbytečně. Syndrom vyhoření tedy může být na jedné straně bolestivým zážitkem, ale na druhé straně jej lze překonat. Může být také předchůdcem určitých životních změn a vývoje celé naší osobnosti. Lidé, kteří již prožili syndrom vyhoření a zvládli ho, většinou pokračují bohatším a plnějším životem, než byl ten, v němž prožili své psychické vyhoření. Existuje celá řada definic syndromu vyhoření, pro potřeby této bakalářské práce uvedu následující definice: Dle Hartla, Hartlové (2004) je syndrom vyhoření ztráta profesionálního zájmu, osobního zaujetí u příslušníka pomáhajících profesí. Projevuje se pocitem hořkosti z minulosti, ztrátou činorodosti a spokojením se s každodenním stereotypem a rutinou. Podobně syndrom vyhoření definují Agnes Pines a Elliot Aronson (In: Křivohlavý, 1998:49): „burnout je formálně definován a subjektivně prožíván jako stav fyzického, emocionálního a mentálního vyčerpání, které je způsobeno dlouhodobým zabýváním se situacemi, které jsou emocionálně těžké (náročné). Tyto emocionální požadavky jsou nejčastěji způsobeny kombinací dvou věcí: velkým očekáváním a chronickými situačními stresy.“
12
Jak již bylo výše uvedeno, definic syndromu vyhoření existuje mnoho, ale všechny mají společné zásadní příčiny a příznaky.
1.2 Příčiny vzniku syndromu vyhoření V předchozí podkapitole jsem nastínila příčiny syndromu vyhoření. Pro pochopení dané problematiky v této podkapitole uvedu konkrétní příčiny syndromu vyhoření, které lze také u terénních pracovníků identifikovat. V dnešní době je riziko vzniku syndromu vyhoření akutnější než v dřívějších dobách. Riziko je způsobeno zvyšujícími se nároky na člověka a mnohdy neúměrným zatížením nejen v jeho pracovním, ale i osobním životě. Lze říci, že vývoj komunikačních a pokrokových civilizačních prostředků by měl usnadňovat a zjednodušovat práci i běžný život, ale jedním z jeho důsledků je i hromadné navyšování výkonů, které se dají během dne vykonat. Tento trend vede ke zvyšování efektivity práce, což v důsledku neznamená nic jiného než splnění procentuálně více úkolů ve stejném časovém horizontu. Nedošlo tak ke kýženému efektu, který měl nastat při použití moderní techniky, tzn. zjednodušení práce. Jak je výše uvedeno, je to projev moderní doby, který nás neprovází pouze v pracovních záležitostech, ale i v běžném životě. Stock (2010) uvádí poznatek, že současnou dobu charakterizuje zvyšující se počet lidí deprimovaných pocitem, že již nedokážou zvládat obtížné situace v běžném životě, ani náročné pracovní podmínky. Nakročeno k vyhoření mají také ti, kteří jsou pod stálým tlakem náročných úkolů, kdy jedem úkol stíhá druhý. Bývají to velmi často ředitelé a vedoucí pracovníci, kteří mají vysoké nároky na sebe, ale i na své kolegy. Syndromem mohou trpět i ti, kteří se snaží dosáhnout mnoha cílů po dlouhou dobu. Velmi často se může stát, že k vyhoření mají blíže i ti, kteří po dlouhou dobu dávali svým uživatelům příliš velkou citovou podporu. Ti, kteří s nimi vše prožívají. Cílem není, abychom byli necitelní, ale své srdce nemůžeme rozdávat, aniž bychom ho doplňovali. Z toho vyplývá, že určitý emocionální odstup je nezbytný. Vyhoření nevzniká jenom z přemíry práce, ale jsou tu další důvody, např. neumět odmítnout. Lidé, kteří jsou neprůbojní, snaží se vyhovět všem a ve všem a pasivně se podřizují, mívají k vyhoření blíže.
13
Špatenková (2004) rozpracovala následující příčiny vzniku syndromu vyhoření:
Dostupnost a neustálá připravenost poskytovat pomoc – od pracovníků se vyžaduje neustálá připravenost a vstřícnost k potřebám klientů v jejich životní situaci.
Široký rozsah problematiky – pracovníci se setkávají s celou škálou problémů u svých klientů. Jedná se o rodinné konflikty, problémy v zaměstnání a se zaměstnaností, sousedské neshody apod. Pracovníci musí mít potřebné znalosti a dovednosti různého typu.
Kontakt s lidmi prožívajícími intenzivní emoce – setkání s rozrušeným, zoufalým, strádajícím a trpícím klientem představuje pro pracovníky silnou emoční zátěž, která mnohdy bývá spojena s agresivním chováním ze strany klientů.
Nutnost rozhodovat se pod časovým tlakem a často za nejednoznačných nebo naprosto nedostačujících informací – klientem je mnohdy osoba, která pro svůj fyzický či psychický stav nepodá pracovníkovi důležité informace o své životní situaci. Pracovník musí často učinit rozhodnutí, kterým jeho odpovědnost narůstá.
Nepředvídatelnost úkolů, doby trvání jejich uskutečňování a podmínek, za jakých se bude pracovat – pro různé typy situací platí pro pracovníky různé pracovní postupy, kdy reakce jednotlivých klientů jsou specifické. Z tohoto důvodu není možné naplánovat řešení podle předem daných postupů.
Práce ve směnném provozu – pro pracovníky je obtížná předvídatelnost pracovního vytížení během směn, nevyváženost práce a také přechod od intenzivních vyčerpávajících situací k různě dlouhému čekání na dalšího klienta. Tato okolnost představuje pro pracovníky rovněž velkou zátěž.
Nutnost spolupráce s různými institucemi – při řešení životní situace klienta je nutná spolupráce pracovníka s ostatními institucemi. Pracovník musí prokázat schopnost spolupráce a vyjednávání pro daný případ. Příčiny vzniku syndromu vyhoření nemusí být spojovány pouze s řešením klientovy
životní situace, ale je nutné brát v potaz i jiné neutrální faktory: „inteligence a hlavní demografické charakteristiky: věk, stav, vzdělání, délka praxe v oboru, doba, po kterou je zastávána současná pracovní pozice atd.“ (Kebza, Šolcová, 1998:17) Lze konstatovat, že pokud nemají pracovníci vytvořeny vhodné pracovní podmínky ze strany organizace a dobré rodinné zázemí, přináší to pracovníkům dlouhodobý stres, který může být jednou z příčin vzniku syndromu vyhoření. Uvedenými faktory se zabývá
14
Henning a Keller (1996, In: Baštecká, 2003:140), kteří spatřují příčiny vzniku syndromu vyhoření v následujících zdrojích: sám jedinec, organizace a společnost.
1.2.1 Fáze vývoje syndromu vyhoření Dostupná literatura uvádí řadu přístupů, které vedou ke stanovení různého počtu fází utváření a vzniku syndromu vyhoření. Pro seznámení uvádím vymezení dle Hartla, Hartlové (2004), kteří specifikují - předchorobí a následující tři fáze:
Fáze předchorobí – jedinec by rád chtěl pracovat co nejlépe, touží po úspěchu, ale ten nepřichází.
Fáze první – jedinec nic nestíhá, je neustále v časové tísni a jeho práce začíná ztrácet systém.
Fáze druhá – u jedince se vyskytuje běžná neuróza, která je doprovázená pocitem, že musí stále něco dělat. Výsledkem je chaos.
Fáze třetí – u pracovníka se pocit, že musí obrací k pocitu nemusím nic. Kolegové ho obtěžují, nemá o nic zájem a nadšení se ztrácí. Zůstala jen únava a zklamání. Autoři, kteří se problematikou syndromu vyhoření zabývají, přinášejí složitější
členění, nicméně všechna členění mají na počátku velké nadšení, pak následuje frustrace, apatie a stagnace a proces je završen fází celkového vyčerpání pracovníka.
1.3 Příznaky syndromu vyhoření Na přítomnost syndromu vyhoření mohou upozornit vedle příčin také příznaky tohoto syndromu. Jedná se o dynamický proces, který se může projevit ve velmi krátkém časovém období. Špatenková (2005) konstatuje, že příznaky syndromu vyhoření lze shledávat na úrovni chování vyhořelého a také na pocitech vyhořelého. Autorka toto chování konkretizuje následovně:
Na úrovni chování vyhořelého – jedná se zejména o změnu v sociálních vztazích – apatie, rigidita, podrážděnost, cynismus, lhostejnost, odtažité chování, negativní postoje a snížená sociální komunikace.
Na úrovni pocitů vyhořelého – pocity bezmoci, beznaděje, ztráta nadšení, úzkost, frustrace, ztráta sebedůvěry, strach, deprese a zejména pocity vyčerpanosti a těžké únavy.
15
Příznaky stejně jako příčiny syndromu vyhoření se váží na rodinné a také pracovní zázemí. Lze konstatovat, že mezi příznaky syndromu vyhoření patří také trvalá nespokojenost, kterou pracovník přenáší na ostatní osoby, což vytváří napětí v rodině i na pracovišti. „Problémy syndromu pomocníka – nedostatek motivace a zúžení perspektiv: nevyvinutý soukromý život, málo kontaktů (např. jen s kolegy), zúžené spektrum zájmů, neuspokojivě uspořádaný volný čas.“ (Schmidbauer, 2008:220) Velmi podrobný přehled oblastí příznaků syndromu vyhoření přinášejí Kebza, Šolcová (1998). Uvádějí následující oblasti: psychickou, fyzickou a oblast sociálních vztahů.
Oblast psychická – pocit duševního vyčerpání, útlum aktivit, iniciativ, přesvědčení o nepostradatelnosti, sebelítost a omezení se na rutinu.
Oblast fyzická – celková únava organizmu, časté nespecifické bolesti hlavy, poruchy krevního oběhu, potíže se spánkem, celková tenze.
Oblast sociálních vztahů – nezájem o hodnocení od ostatních osob, nechuť, která souvisí s výkonem povolání, narůstání konfliktů, nízká empatie.
1.4 Prevence syndromu vyhoření Nelze specifikovat typ člověka pracujícího s lidmi, u kterého by se nemohl projevit syndrom vyhoření. Nezbytností je primární prevence. Kupka (2008) se zabývá faktory prevence syndromu vyhoření, mezi něž řadí:
nalezení smysluplné pracovní činnosti,
získání a převzetí profesionální autonomie a opory,
vytváření přirozeného vztahu k práci (poznání přínosu, jenž práce přináší člověku a člověk práci) a dalším životním aktivitám.
Autor dále poukazuje na to, že dobrá organizace vlastního času, pestrost a proměnlivost práce jsou faktory vysoce snižující riziko vzniku syndromu vyhoření. Tomuto syndromu méně podléhají lidé, kteří věří ve vlastní schopnosti a sebeuplatnění. Osoby s vysokou úrovní nezdolnosti sami sebe vnímají jako schopnější ve zvládání každodenních nároků a hodnotí pozitivně své fyzické i psychické síly, stejně jako dokážou účelně hodnotit vzniklé situace a vybírat si přiměřené strategie k jejich zvládnutí.
16
Obecně lze říci, že vědomí vlastní potřebnosti a také toho, že lze vždy nalézt něco, na co se může pracovník těšit, je jistý způsob prevence proti syndromu vyhoření. Špatenková (2004) rozpracovala užitečné a přínosné faktory v oblasti prevence syndromu vyhoření:
schopnost reflexe a sebereflexe,
sdílení náročných prožitků s ostatními pracovníky,
příslušnost k týmu,
možnost konzultace a supervize,
udržování rovnováhy mezi pracovním a osobním životem,
kompenzace stresu,
znalost rovnováhy mezi lehčími a obtížnými případy,
znalost vlastního psychického a fyzického stavu,
schopnost vytyčit si realistické a dosažitelné cíle,
znát hranice vlastní zodpovědnosti,
prohlubování profesních znalostí,
rozvíjení volnočasových aktivit a koníčků,
schopnost najít si pozitivní stránky vlastní práce.
Z výše uvedeného textu se nabízí otázka, co má pracovník dělat v případě, kdy syndromem vyhoření již trpí? Švingalová (2006) konstatuje, že pokud člověk již trpí syndromem vyhoření, jeho základní léčbou je psychoterapie a osvojení si určitých relaxačních technik, kdy farmakologie má pouze podpůrný účinek.
1.4.1 Supervize jako možná prevence syndromu vyhoření V současné době již není pojem supervize pro pracovníky v sociálních službách neznámý a lze konstatovat, že by měl patřit k profesní výbavě každého pracovníka. Hartl, Hartlová (2004) vymezují supervizi jako součást odborné přípravy na povolání, během níž student pracuje pod vedením zkušeného odborníka. Zlepšuje komunikaci v organizaci, chrání klienta, zdraví terapeuta a zvyšuje kompetence. Velmi podstatnou skutečností je: „Dobrá supervize znamená přínos pro agentury a jejich pracovníky hned v několika základních směrech, protože přispívá: k vyjasnění poslání pracoviště a celé organizace, k prevenci syndromu vyhoření pracovníků, k prevenci zahlcenosti a přepracovanosti, k účinnému zvládání pocitu bezmoci a viny, k účinnějšímu zacházení s vlastními zdroji pracovníků.“ (Úlehla, 1996:118)
17
Tuto definici rozšiřují Gabura, Pružinská (1995) tím, že uvádějí rozlišení supervize na individuální a skupinovou a vymezují její hlavní cíle:
rozšiřování možností a alternativ práce s určitým klientem,
korigování neefektivních postupů práce,
prevence poškozování klientů pracovníkem,
sbírání a učení se zkušeností. Ze své praxe vím, že supervize může také bolet, což dokládá i Úlehla (1996),
kdy upozorňuje na to, že supervize nesmí bolet, stejně jako nesmí bolet naše práce s klientem. Dále autor poukazuje na to, že v různých výcvicích se vyskytují potupné metody, nedůstojné zpovídání a také traumatizující zážitky, a je na každém pracovníkovi, aby se nenechal pod záminkou zájmů svých klientů nutit podstupovat praktiky, které se mu nelíbí. ,,Najděte si takový přístup, styl, teorii, metodiku, která je vašemu srdci blízká a v té se zdokonalujte.“ (Úlehla, 1996:119)
18
2. VYMEZENÍ TERÉNNÍ SOCIÁLNÍ PRÁCE V této kapitole vydefinuji pojem sociální práce, terénní sociální práce a představím jednotlivé sociální služby, ve kterých je terénní sociální práce vykonávaná. Při řešení životní situace klientů je důležitá profese terénního pracovníka, jeho předpoklady a dovednosti. Budu se zabývat kompetencemi terénních pracovníků v kontextu se službou terénních programů a pečovatelské služby. Tyto služby mají rozdílné cílové skupiny klientů a zároveň poskytují rozdílné činnosti v rámci ZSS. Mohlo by se tedy zdát, že tyto služby na sebe nenavazují a nemají společného jmenovatele. Současná praxe ukazuje, že je tomu naopak. Konkrétně se jedná o klienty pečovatelské služby, kteří nejsou schopni za služby platit a zároveň se jejich životní situace z různých důvodů natolik změnila, že se ocitli bez prostředků a zároveň se dostali do služby terénních programů. Tento fakt vyžaduje od terénních pracovníků jistou dávku flexibility a uplatňování svých předpokladů, dovedností a kompetencí v současné praxi.
2.1 Definování sociální práce Sociální práce je poměrně mladý obor, který byl v minulosti považován spíše za poslání a dobrovolnictví než povolání. Pro účely této práce jsem stanovila definici, o které se domnívám, že nejlépe vystihuje význam pojmu sociální práce. ,,Aplikovaná společenskovědní disciplína i oblast praktické činnosti, jejíž náplní je odhalování, vysvětlování a náprava sociálních problémů, a to při uplatňování společenské solidarity a naplňování individuálního lidského potenciálu.“ (Hartl, Hartlová, 2004:446) Účelem této kapitoly není vyjmenovat různé definice sociální práce, ale zmínit její vymezení pro následnou terénní sociální práci.
2.2 Členění sociálních služeb ZSS specifikuje tři formy služeb, které mají za cíl podporu sociálního začlenění a prevenci vyloučení ze společnosti. Jedná se o služby pobytové, které zprostředkovávají klientům specializovanou pomoc včetně ubytování v zařízeních sociálních služeb. Dále jsou to služby ambulantní, které jsou poskytované ve výše uvedených zařízeních, ale bez možnosti ubytování. Třetí formou, která je pro tuto práci klíčová, jsou služby terénní, které jsou realizované v přirozeném sociálním prostředí klientů. (§33) Tímto přirozeným prostředím je z pohledu ZSS rodina, případně sociální vazby k osobám blízkým, stejně jako místa, kde se osoby vzdělávají, kde pracují, případně kde realizují své běžné sociální aktivity. „Sociální službou se rozumí veřejná služba, určená osobám nebo skupinám osob, jenž se 19
ocitnou v nepříznivé sociální situaci, a která jim nabízí možnosti jak situaci řešit a napomáhat tak dobrému (tzn. důstojnému, přirozenému a obecně přijatelnému) sociálnímu fungování jednotlivců, skupin a společenství.“ (Novosad, 2009:65) Sociální služby se dle ZSS vztahují na tři oblasti působení. Můžeme rozlišit sociální poradenství, služby sociální péče a sociální prevence. (§32) Sociální poradenství zahrnuje poradenství základní a poradenství odborné. Oblast základního poradenství zahrnuje podávání informací potřebných k řešení klientovy nepříznivé sociální situace. Poradenství odborné se zaměřuje především na zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, na sociálně terapeutickou činnost, pomoc při uplatňování práv a zájmů a na obstarávání osobních záležitostí klientů. (§37) Odborné sociální poradenství také specifikuje Schwarzová (In Matoušek, Koláčková, Kodymová, 2005), když uvádí, že odborné sociální poradenství poskytuje odbornou pomoc, která je právě zaměřena na konkrétní a praktické řešení obtížné životní situace člověka. Služby sociální péče napomáhají zajistit osobám jejich psychickou a fyzickou soběstačnost, s cílem umožnit v největší míře zapojení do běžného života společnosti. V případech, kdy jejich zdravotní stav toto vylučuje, zajistit jim důstojné prostředí a zacházení. (§38) Služby sociální péče jsou poskytovány za úhradu, kdy klient hradí poskytované služby dle prováděcí vyhlášky č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách. Služby sociální péče ZSS dělí na pobytové, ambulantní a terénní. (§33) Sociální prevence napomáhá zabránit sociálnímu vyloučení osob, které jsou ohroženy v důsledku krizové sociální situace, životních návyků a způsobu života vedoucího ke konfliktu se společností, v důsledku sociálně znevýhodňujícího prostředí a ohrožení práv a oprávněných zájmů trestnou činností jiné fyzické osoby. (§53)
2.3 Terénní sociální práce Z praxe vím, že účinná terénní práce je založena na důvěře a spolupráci mezi klientem a terénním pracovníkem. Terénní sociální práci můžeme definovat jako práci na ulici (streetwork). Terénní sociální práce podle Matouška (2008) je sociální práce zaměřená na rizikové jednotlivce či skupiny, je vykonávána sociálními pracovníky v přirozeném prostředí klientů, přičemž optimálním cílem je minimalizace jejich rizikového chování a stylu života. Marek, Strnad, Hotovcová (2012) konstatují, že potřeby klientů lze zjišťovat a také naplňovat v rámci uvedených úkonů terénní sociální práce: mapování a depistáž lokality, vyhledávání
20
a kontaktování osob, poradenství a osvětová činnost, zdravotní služba, analýza a zpracování dat a také sociální asistence. Terénní programy jako takové jsou podle ZSS určené osobám žijícím rizikovým způsobem nebo osobám, které jsou takovým způsobem života ohroženy. Cílovou skupinou, které jsou terénní služby poskytovány, jsou problémové skupiny osob, osoby bez přístřeší, uživatelé návykových nebo omamných a psychotropních látek, osoby žijící v sociálně vyloučených komunitách a jiné sociálně ohrožené skupiny. Tyto výše uvedené osoby jsou v rámci terénních programů vyhledávány a následně podporovány, aby se co nejvíce minimalizovala rizika plynoucí z jejich stylu života. Hlavní náplní terénní služby je zprostředkovat kontakt se sociálním prostředím, poskytnout pomoc při obstarávání osobních záležitostí a při uplatňování práv a oprávněných zájmů. (§69) Hradecký (2012) upozorňuje na to, že koncepci terénní práce je vhodné propojit se stacionárními ambulantními a pobytovými službami, protože bez propojení na další služby ztrácí terénní práce efektivitu a bude konzervovat současný stav a bude dále způsobovat náklady na další období. Dle ZSS jsou poskytovány terénní a ambulantní služby sociální péče. Rozdíl mezi terénními programy a službami sociální péče lze shledávat v rozdílných cílových skupinách, kterým je služba poskytována a také v rozdílných poskytovaných základních činnostech. ZSS definuje terénní a ambulantní služby sociální péče, které jsou poskytovány osobám se sníženou soběstačností z důvodu věku, chronického onemocnění či zdravotního postižení. Pečovatelská služba poskytuje pomoc při péči o vlastní osobu při hygieně, stravě, zajištění chodu domácnosti a zprostředkování kontaktu se společenským prostředím. (§40)
2.4 Profese terénního pracovníka V úvodu této kapitoly jsem vydefinovala pojem sociální práce, o které Matoušek (2003) uvádí, že je aplikovanou naukou, která má přesah také do dalších oborů, jakou jsou medicína, psychologie, sociologie a také právo. Z těchto důvodů by měl sociální pracovník umět jednat ve prospěch klientů a zmobilizovat různé formy pomoci. ZSS vymezuje jasně následující předpoklady pro výkon povolání sociálního pracovníka:
způsobilost k právním úkonům,
bezúhonnost,
zdravotní způsobilost,
21
odbornou způsobilost dle ZSS (§110).
Povinnost sociálních pracovníků dále se vzdělávat upravuje také ZSS, kde je stanoveno, že sociální pracovník si vzděláním obnovuje, upevňuje a také doplňuje kvalifikaci. Dále ZSS specifikuje formy vzdělávání: vysoké školy, vyšší odborné školy, účast v akreditovaných kurzech, odborné stáže v zařízeních sociálních služeb a také účast na školících akcích. (§111) Lze konstatovat, že vzdělání v oboru sociální práce je pro pracovníky jednou z klíčových oblastí, o čemž hovoří také Havrdová (1999), kdy uvádí, že vzdělání je pro formování profesní role klíčové. ZSS dále specifikuje, které činnosti sociální pracovník vykonává: „Sociální pracovník vykonává sociální šetření, zabezpečuje sociální agendy včetně řešení sociálně právních problémů v zařízeních poskytujících služby sociální péče, sociálně právní poradenství, analytickou, metodickou a koncepční činnost v sociální oblasti, odborné činnosti v zařízeních poskytujících služby sociální prevence, depistážní činnost, poskytovaní krizové pomoci, sociální poradenství a sociální rehabilitaci.“ (§109)
2.4.1 Předpoklady a dovednosti terénního pracovníka Pro výkon profese by sociální pracovník neměl mít jen odborné vzdělání podle ZSS, ale také určité předpoklady a dovednosti. Podle Matouška (2008) by neměla žádnému terénnímu pracovníkovi chybět:
Empatie – tedy schopnost vžít se do pocitů druhého člověka.
Schopnost naslouchání – má za cíl porozumět klientovi z jeho verbálních a neverbálních projevů.
Inteligence – je nezbytná pro efektivní pomoc nebo radu.
Fyzická zdatnost – činnost pomáhajících profesí je velmi těžká a vysilující.
Důvěryhodnost – úzce souvisí s diskrétností, spolehlivostí a porozuměním sociálního pracovníka.
Přitažlivost – čímž je míněna odbornost, způsob jednání a dobrá pověst. Toto jsou důležité prvky k názorové a myšlenkové blízkosti klienta a pracovníka.
Lze konstatovat, že důležitou dovedností sociálního pracovníka je mít lidský vztah ke klientům. Pracovník při řešení životní situace vstupuje s klientem do vzájemné interakce, 22
kdy hlavním pracovním nástrojem sociálního pracovníka je jeho osobnost. Tento názor uvádí Kopřiva (1997), jenž se dále zabývá dilematy sociálních pracovníků a současně sdílí názor Musila (2008) v tom, že sociální pracovník není dokonalý a musí přijmout ,,dvojznačné role.“ To v praxi pro sociální pracovníky znamená uvědomit si, že pomoc a kontrola jsou zcela oprávněné a legitimní prostředky sociální práce. Najít pro klienta optimální řešení jeho životní situace nemusí být vždy lehké a jednoznačně řešitelné. Pracovník se musí rozhodnout, zda se přikloní k pomoci nebo kontrole. Názory jednotlivých autorů na porovnání důležitosti a množství dovedností terénních sociálních pracovníků se liší. Každopádně panuje shoda v tom, že komplex všech dovedností by měl zabezpečovat citlivý přístup ke klientovi a k aktivnímu vnímání jeho problémů. K tomu je zapotřebí hlubokého sociálního cítění a porozumění, stejně jako je pro výkon terénního sociálního pracovníka důležité dodržovat zásady plynoucí z Etického kodexu sociálních pracovníků. Tento kodex byl vydaný Společností sociálních pracovníků v roce 1995 a do soudobé podoby byl aktualizován v roce 2006 (viz příloha). V tomto dokumentu jsou vytýčeny zásady při práci s klientem, zásady ve vztahu ke kolegům a dalším odborníkům, zásady ve vztahu k zaměstnavateli a zásady ve vztahu k povolání a odbornosti. Mimo jiné se zde můžeme dočíst o tom, že pracovník respektuje uživatele jako rovnocenného partnera, jedná tak, aby chránil jeho důstojnost a lidská práva, právo na soukromí a důvěrnost sdělení. Pomáhá bez diskriminace všem uživatelům a podporuje je v aktivní účasti při hledání řešení. Pracovník jedná s uživatelem jako s celostní bytostí, zajímá se o něj v rámci rodiny, komunity i sociálního a přirozeného prostředí. (Etický kodex sociálních pracovníků ČR, 1995)
2.4.2 Kompetence terénního pracovníka Dle Havrdové (1999) původně termín „kompetence" pochází z latinského výrazu competens vhodný, příhodný, náležitý. V kontextu práva, kde je termín nejčastěji v historii používán, se kompetencí rozumí schopnost chápat a jednat rozumně. Autorka dále vymezila soustavu kompetencí, která obsahuje šest oblastí profesionálních rolí, které se vzájemně prolínají a doplňují. Pro zkrácení lze hovořit o šesti následujících kompetencích:
Rozvíjet účinnou komunikaci - schopnost účinně komunikovat s jednotlivci, skupinami, rodinami i komunitami.
Orientovat se a plánovat postup - schopnost se zorientovat v potřebách, možnostech a porozumění, které klient a jeho okolí má, a vymezit s nimi oblast a plán spolupráce. 23
Podporovat a pomáhat k soběstačnosti - schopnost rozeznat silné stránky a možnosti klienta a jeho okolí a podporovat jejich soběstačnost a sebeúctu.
Zasahovat a poskytovat služby - znalost metod a systému služeb, schopnost je správně využívat ve prospěch klienta.
Přispívat k práci organizace.
Odborně růst.
Výše uvedené kompetence jsou podmíněny znalostí značného množství legislativy, dodržování profesních a etických zásad, empatií a vstřícností ke klientům a také trpělivostí v plnění stanovených cílů v práci s klientem. Právě psychická a časová náročnost povolání sociálního pracovníka může být spouštěcím prvkem syndromu vyhoření. Havrdová (1999) se zabývá v kontextu kompetencí rolemi sociálních pracovníků a přirovnává kompetence k elementům chování, které přesněji předepisují, co má sociální pracovník dělat. Kompetence pak lze v praxi chápat jako dobře zvládané role sociálního pracovníka, který se může spoléhat na své odborné znalosti, schopnost citlivě vnímat souvislosti v případech klientů a citlivě aplikovat své profesní hodnoty.
2.5 Kompetence
terénních
pracovníků
–
terénní
programy a pečovatelská služba V této kapitole představím sociální služby, ve kterých bude provedeno výzkumné šetření. Dále nastíním kompetence pracovníků těchto služeb v kontextu poskytovaných činností dle ZSS, prováděcí vyhlášky č. 505/2006 Sb., a také poslání jednotlivých sociálních služeb. Chadima (2007) uvádí, že terénní sociální práci poskytují obce, soukromé agentury a církve. Dle autora jsou terénní služby poskytovány převážně na úrovni neziskových organizací. Níže uvedené sociální služby jsou poskytovány při Oblastní charitě Kutná Hora v rámci jednoho střediska. Středisko poskytuje sedm sociálních služeb dle ZSS. Poskytované služby jsou poskytovány ambulantní a terénní formou: pečovatelská služba, sociálně aktivizační služby pro seniory a osoby se zdravotním postižením, denní centrum pro seniory, nízkoprahové denní centrum, terénní programy, noclehárna a služba sociální rehabilitace. Výzkumné šetření bude provedeno v rámci terénních programů a pečovatelské služby. Realizační tým uvedených služeb je složen ze šestnácti terénních pracovníků, kteří jsou ve službách zařazeni částí svého pracovního úvazku.
24
2.5.1 Terénní programy Terénní pracovníci vykonávají službu dle poslání, které si sami stanovili a které každý rok aktualizují. „Posláním terénních programů je oslovit klienty, kteří potřebují pomoc, ale sami jí nevyhledávají nebo k ní nemají přístup, a minimalizovat rizika jejich způsobu života.“ (Terénní programy, 2015) Cílovou skupinou terénních programů dle ZSS jsou: osoby, které vedou rizikový způsob života nebo jsou tímto způsobem života ohroženy. Terénní služba je určena pro problémové skupiny osob, uživatele návykových látek nebo omamných psychotropních látek, osoby bez přístřeší, osoby žijící v sociálně vyloučených komunitách a také pro jiné sociálně ohrožené skupiny. Služba má za cíl tyto osoby vyhledávat a minimalizovat rizika jejich způsobu života. Službu lze poskytovat anonymně. V rámci služby jsou poskytovány tyto základní činnosti:
zprostředkování kontaktu se společenským prostředím,
pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a také při obstarávání osobních záležitostí. (§ 69)
Terénní pracovníci poskytují v souladu s vyhláškou č. 505/2006 Sb. základní činnosti v rozsahu těchto úkonů:
Zprostředkování kontaktu se společenským prostředím – aktivity, které umožňují lepší orientaci ve vztazích, které se odehrávají ve společenském prostředí.
Pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a také při obstarávání osobních záležitostí – pomoc při vyřizování běžných záležitostí a pomoc při upevnění a obnovení kontaktu s rodinou a dále pomoc při aktivitách, které podporují sociální začlenění.
Současně terénní pracovníci poskytují informace o rizicích spojených se současným způsobem života těchto osob. (§34)
2.5.2 Charitní pečovatelská služba Obdobně jako terénní programy má pečovatelská služba následující poslání, podle kterého se pracovníci řídí a je pro ně závazné: ,,Posláním Charitní pečovatelské služby je podporovat klienta prostřednictvím terénních služeb při zachování, případně prodloužení samostatného způsobu života v domácím prostředí. Tato individuální podpora směřuje k lidem, jejichž
25
životní situace je ztížena nemocí, zdravotním omezením či vysokým věkem.“ (Charitní pečovatelská služba, 2015) Cílovou skupinou charitní pečovatelské služby dle ZSS jsou: osoby, které mají sníženou soběstačnost z důvodu věku nebo chronického onemocnění a také zdravotního postižení. Dále rodinám s dětmi, jejichž situace vyžaduje pomoc jiné fyzické osoby. Služba se poskytuje ve vymezeném časovém období v domácnostech osob a v zařízeních sociálních služeb. V rámci služby jsou poskytovány tyto základní činnosti:
pomoc při zvládání běžných úkonů péče o vlastní osobu,
pomoc při hygieně nebo poskytnutí podmínek pro osobní hygienu,
pomoc při zajištění stravy nebo poskytnutí stravy,
pomoc při zajištění chodu domácnosti,
zprostředkování kontaktu se společenským prostředím. (§ 40)
Terénní pracovníci výše popsaných služeb řeší životní situace klientů nejen v rámci sociálních služeb, ale také institucí, které se podílí na řešení různých situací klientů. Jak konstatují Štěchová, Luptáková, Kopoldová (2008), při řešení životní situace je nutné zapojit více sektorů. Lze konstatovat, že instituce, které se mohou podílet na naplňování potřeb výše uvedených cílových skupin, jsou převážně: zdravotní instituce a instituce, které rozhodují o dávkách pomoci v hmotné nouzi a o dávkách důchodového pojištění. Buriánek (2003) o těchto institucích uvádí, že přispívají k integraci a stabilizaci společnosti a na rozdíl od zvyků a obyčejů nacházejí oporu právě v zákonech. Služba terénních programů i charitní pečovatelská služba je poskytována dle standardů kvality sociálních služeb, kdy charitní pečovatelská služba v roce 2010 procházela inspekcí kvality sociálních služeb a dosáhla 134 bodů ze 144 možných, tj. 93,06%. Tento výsledek reflektuje výše uvedené kompetence.
26
3. SHRNUTÍ TEORETICKÉ ČÁSTI Teoretická část měla za cíl popsat syndrom vyhoření v kontextu terénních pracovníků v rámci služeb terénních programů a charitní pečovatelské služby. Syndrom vyhoření lze popsat celou řadou definic, objevit příznaky, znát fáze, příčiny a také znát cesty prevence, ale vždy jde o to, aby: „pracovník našel optimální stupeň osobní angažovanosti na osudech klientů.“ (Matoušek, 2008:56) Pracovníci v pomáhajících profesích nejsou jedinou ohroženou skupinou osob, které může syndrom vyhoření postihnout. Jsou to i učitelé, sociologové, vychovatelé, zdravotní sestry aj. Uvedené profese jsou velmi náročné nejen na kvalifikační předpoklady, ale také na osobnostní předpoklady. „Náhled neboli supervizi, to je cosi, co pracovník nutně potřebuje, aby se nezahltil. Potřebuje získat náhled, kdykoli cítí, že to, co se děje, by nemělo být anebo mělo být jinak, jenže se mu nedaří té změny dosáhnout. K získání náhledu potřebuje pracovník pomoc sám pro sebe. Potřebuje někoho, s nímž si o tom může popovídat, tedy supervizora, čili toho, kdo pomáhá získat náhled neboli supervizi.“ (Úlehla, 1996:117) Svá specifika má i terénní práce, která je vykonávaná v neziskovém sektoru. Terénní pracovníci jsou často konfrontováni s realitou nedostatku finančních prostředků, a přesto v rámci poskytovaných služeb a zejména své profese uplatňují předpoklady, dovednosti a své kompetence. Aby terénní pracovníci mohli úspěšně pomáhat klientům řešit jejich životní situace, je nutné, aby se pracovníci soustavně vzdělávali, znali metody a postupy sociální práce a také aby se orientovali v současné legislativě. Bez těchto znalostí a také schopnosti spolupráce s ostatními institucemi by terénní pracovníci nemohli svým klientům pomáhat, tím zabraňovat jejich sociálnímu vyloučení, ale zároveň by nedokázali klienty motivovat, aby svoji životní situaci řešili. Z teoretické části práce jsem stanovila hlavní výzkumnou otázku a také otázky dílčí: HVO: Jak pracovníci terénních programů a charitní pečovatelské služby reflektují syndrom vyhoření? DVO1: V jakých směrech je profese terénního pracovníka riziková pro vznik syndromu vyhoření? DVO 2: Jaké postupy či zásady jsou používány k prevenci syndromu vyhoření. Které jsou považovány za účinné a které za neúčinné?
27
4. METODOLOGICKÁ ČÁST V této části bakalářské práce bude vymezen cíl výzkumu, hlavní výzkumná otázka a také dílčí výzkumné otázky. Objasním strategii výzkumu, techniky sběru dat. Dále zdůvodňuji strategii pro výběr výzkumného souboru, omezení výzkumu a na závěr uvedu organizaci výzkumu. Hlavním cílem výzkumu je zjistit, jaký postoj zaujímají terénní pracovníci k prevenci syndromu vyhoření na sociální a psychické úrovni. Dále zjistit, jaké preventivní úkony jim napomáhají zvládat možná rizika jeho akutnímu propuknutí.
4.1 Formulace výzkumných cílů – operacionalizace Hlavní cíl bakalářské práce byl přetransformován do hlavní výzkumné otázky (dále jen HVO). „Jak pracovníci terénních programů a charitní pečovatelské služby reflektují syndrom vyhoření?“ Pro rozvinutí HVO jsem si stanovila dílčí výzkumné otázky, které vyplynuly z teoretické části a následně byly operacionalizovány do tazatelských otázek (dále jen DVO 1, DVO 2, TO 1 - 6). DVO 1: V jakých směrech je profese terénního pracovníka riziková pro vznik syndromu vyhoření? DVO 2: Jaké postupy či zásady jsou používány k prevenci syndromu vyhoření? Které jsou považovány za účinné a které za neúčinné? Tab. č. 1 Transformace výzkumných kroků Výzkumná otázka
Technika
Nositel informací
DVO1
Polostrukturovaný rozhovor
Terénní pracovníci
DVO2
Polostrukturovaný rozhovor
Terénní pracovníci
Tab. č. 2 Transformace výzkumných otázek do tazatelských otázek Výzkumná otázka
Tazatelská otázka
DVO1 V jakých směrech je profese TO1 Myslíte si, že je syndrom vyhoření reálnou terénního pracovníka riziková pro hrozbou ve Vaší profesi, nebo se jedná pouze vznik syndromu vyhoření?
o teoretický problém, kterému nejste osobně
28
vystaven/a? TO2 Jaké situace vidíte jako možné zdroje syndromu vyhoření? TO3 Setkal/a jste se s vlastními pocity signalizujícími ztrátu zájmu, radosti, apatie apod.? TO4 Setkal/a jste se se závažnějšími signály – napětí,
strach,
úzkost,
poruchy
spánku,
sebeobviňování, černé myšlenky apod.? TO5 Vnímáte tyto stavy u svých kolegů nebo o nich z jejich vyprávění víte? TO6 Kdo nebo co je viníkem vzniku takových pocitů – organizace, klient, já sám, kolegové, systém a společnost, sociální realita apod.? DVO2 Jaké postupy či zásady jsou TO1 Domníváte se, že prevence je přednější používány
k prevenci
syndromu v boji proti syndromu vyhoření, nebo stačí
vyhoření? Které jsou považovány za reagovat v momentě ohrožení? účinné a které za neúčinné?
TO2 Pokud prožíváte závažnější signály uvedené v DVO1 – TO4 nebo pocity jako vyčerpání, zklamání,
nedostatek
energie,
bezcennost,
zoufalost, jak reagujete? TO3 Jaké osvědčené postupy používáte? Čemu dáváte přednost v rámci prevence?
4.2 Strategie výzkumu Pokud jde o volbu použité metodologie výzkumu, můžeme se orientovat podle řady autorů, ale zásadní je vhodnost použité metody pro daný typ šetření. V našem případě používáme výhradně kvalitativní metodologii, která je zaměřena na zjišťování otázkami typu proč. Zjednodušeně lze říci, že výzkumník se snaží pochopit, proč se situace odehrávají právě určitým způsobem. Přístup kvantitativní není v tomto případě vhodný, protože není naším cílem jevy sumarizovat a vyjadřovat je v číselných hodnotách. Kvantitativní přístup následně vyžaduje kroky ke zformulování dotazníku, aby mohla být data následně matematicky
29
a statisticky zpracována a tříděna. Pro náš případ je takový postup nevhodný. Hodí se spíše pro týmovou práci, kterou není možné v rámci tohoto šetření pouze jedním výzkumníkem uplatnit. Naopak použitá kvalitativní metodologie, právě s využitím technik zúčastněného pozorování a následně rozhovoru podle návodu, umožňuje výzkumníkovi určitou operativnost a volnost. Někdy bývají oba přístupy (kvantitativní a kvalitativní) chápány jako vzájemně se vylučující. Jiní autoři je chápou jako vzájemně se doplňující. Způsobů, jak provádět kvalitativní výzkum, může být více. Hendl (2005) uvádí, že neexistuje jediný obecně uznávaný způsob, jak provádět a vymezit kvalitativní výzkum. Autor dále uvádí, že výzkumník si na začátku výzkumu vybírá téma, určí si základní výzkumné otázky, které může během výzkumu doplňovat a modifikovat. Disman (2007) o kvalitativním výzkumu uvádí následující: Hlavním cílem kvalitativního výzkumu je právě porozumění. To pak vyžaduje vhled do co největšího množství dimenzí určitého problému. Zjišťování příčin, příznaků a prevenci proti syndromu vyhoření u terénních pracovníků považuji za tvůrčí přístup, který vychází ze snahy porozumět jejich životní situaci a také obsáhnout skutečnost, jak tyto situace vnímají a interpretují sami terénní pracovníci. „Záměrem výzkumníka provádějící kvalitativní výzkum je pomocí celé řady postupů a metod rozkrýt a reprezentovat to, jak lidé chápou, prožívají a vytvářejí sociální realitu.“ (Švaříček, Šeďová a kol., 2007: 17) Zvolenou kvalitativní strategií se budu snažit porozumět informantům z řad zástupců terénních pracovníků dané organizace. Disman (2007) upozorňuje, že kvalitativním výzkumem lze získat informace o malém počtu jedinců, ovšem jejich generalizace na populaci je značně problematická a někdy i nemožná. Také z tohoto důvodu jsem o generalizaci ve výzkumu neusilovala a získané závěry jsem vztáhla pouze k souboru, který jsem sledovala. Šetření bude jednorázové s tím, že do budoucna je možné sledovat vývoj problému rozvinutějším šetřením periodickým.
4.3 Techniky sběru dat V úvodu bakalářské práce jsem uvedla, že terénní služby ve středisku Duhové atrium poskytuje 16 ti členný realizační tým. Tento velký tým sdílí společné pracovní prostory. Z tohoto důvodu je mi umožněno, abych v dlouhodobém horizontu pozorovala procesy, které se odehrávají v realizačním týmu.
30
Výzkumné šetření v prostředí terénních programů Oblastní charity v Kutné Hoře má za cíl odhalit postoj pracovníků k syndromu vyhoření, tj. v samotném počátku prokázat, zda jednotlivci vůbec přijímají syndrom vyhoření jako něco reálného, co je může ohrozit při výkonu jejich povolání. Vnímání tohoto fenoménu může být velmi rozdílné. Na jedné straně znám pracovníky, kteří tento pojem vidí pouze jako teoretickou otázku, kterou si příliš nepřipouští, čímž do budoucna zakládají problém v mnohem rozsáhlejší podobě. Na straně druhé je skupina kolegů, kteří o nějaké podobě „únavy“ vypovídají, a dokonce ji popisují více či méně přiléhavými výrazy. Často jsem měla pocit, že slyším mnoho stížností, ale nevidím, že by kdokoli ze stěžovatelů dělal něco pro nápravu stavu a snížení míry ohrožení. Uvědomila jsem si, že při takto rozdílném pohledu je třeba sledovat i jiné „proměnné“, které mohou výrazně ovlivnit vnímání problémů jednotlivcem. Vzhledem ke své odbornosti a teoretické výbavě jsem musela odhlédnout od psychologických charakteristik jednotlivců, míry jejich odolnosti, osobnostní typologie apod. Zjistila jsem, že pro moje šetření bude mít zásadnější význam sledovat jiné ukazatele právě spíše kvalitativní povahy, např. jak dlouho určitý kolega tuto práci vykonává, jakou má pro danou práci kvalifikační předpoklady, jaké je jeho osobní a rodinné zázemí, jaká je struktura jeho zájmů, volnočasových aktivit a podobně. Neplánuji tyto charakteristiky v tomto druhu šetření podřídit „škatulkování“, tedy jakémukoli strukturovanějšímu přiřazování, spíše chci jen zohlednit tyto skutečnosti při pozorování a rozhovorech, což pro mě znamená zejména být si jich vědoma a brát na ně zřetel v rámci budoucího dotazování, pro přesnější zacílení otázek. Výše popsané postupy a postřehy mi byly pomocníkem ve fázi, kdy jsem se orientovala před samotným výzkumem, jednalo se již o zúčastněné pozorování. „Zúčastněné pozorování spočívá v zásadě v dlouhodobějším začlenění výzkumníka – pozorovatele do sledované skupiny. Zúčastňuje se tedy její práce a životních procesů, které v ní probíhají. Výzkumník se stává členem kolektivu, rozvíjí interakce mezi ním a ostatními příslušníky skupiny.“ (Schneider, Koudelka 1993:28) Autoři Schneider, Koudelka (1993) dále uvádějí, že lze realizovat fázi předvýzkumu (pilotáž), který bývá využíván také v rámci jiných technik výzkumu, obecně je považován za nevyhnutelnou etapu přípravy. Předvýzkum se stal postupně jasnou kostrou, na kterou jsem nabalovala svoje poznání a informace od jednotlivých kolegů. Potvrdilo se mi, že pokud jsem začala náhodné výpovědi kolegů zaznamenávat, dostával se mi do rukou materiál strukturovanější povahy, který již neměl nic společného s nahodilostí, ale začínal postupně přehledně vypovídat. První zvolenou technikou bylo tedy zúčastněné pozorování neutajené.
31
Druhou technikou výzkumu, kterou jsem zvolila, byla technika polostrukturovaného rozhovoru. „Návod k rozhovoru představuje seznam otázek nebo témat, jež je nutné v rámci interview probrat. Tento návod má zajistit, že se skutečně dostane na všechna pro tazatele zajímavá témata. Je na tazateli, jakým způsobem a v jakém pořadí získá informace, které osvětlí daný problém. Zůstává mu i volnost přizpůsobovat formulace otázek podle situace. Rozhovor s návodem dává tazateli možnost co nejvýhodněji využít čas k interview. Pomáhá udržet zaměření rozhovoru, ale dovoluje dotazovanému zároveň uplatnit vlastní perspektivy a zkušenosti.“ (Hendl, 2005:174) V rozhovorech s informanty použiji otevřené otázky, ve kterých shledávám jistou výhodu. Jedná se zejména o získání informací, které se dají následně porovnat. Dle Surýnka, Komárkové, Kašpárkové (2001) lze za výhody považovat to, že lze získat informace širšího a také hlubšího zaměření o kvalitě různorodých skutečností a ty jsou následně porovnatelné. Zvolená kvalitativní metodologie právě s využitím technik zúčastněného pozorování a následně rozhovorů podle návodu mi umožňuje určitou operativnost a volnost.
4.4 Strategie pro výběr výzkumného souboru V této kapitole objasním strategii zvolené výzkumné jednotky. Téma výzkumu zní: Postoj terénních pracovníků k prevenci syndromu vyhoření ve vybraném zařízení Oblastní charity Kutná Hora. Původně jsem zvažovala, která skupina pracovníků našeho střediska je více ohrožena syndromem vyhoření. Měla jsem na výběr mezi terénními pracovníky, kteří pracují s cílovou skupinou lidí bez přístřeší, terénními pečovatelkami a pracovníky nízkoprahového denního centra (ambulantní služba). U všech uvedených pracovníků vzniká dostatek situací pro zkoumání uvedeného jevu. U pracovníků terénních programů mě zaujala především bezprostřední práce na ulici v rámci prvního kontaktu, zde se rozhoduje do značné míry o úspěšnosti služby. Potíže s navázáním kontaktu, odmítnutí potenciálním klientem, jeho nezájem, nepochopení, nedůvěra a další faktory jsou pro terénního pracovníka velmi stresující. Zároveň poskytují okamžitou zpětnou vazbou o jeho úspěšnosti a mohou být zdrojem frustrací, které ve spojení se značnou psychickou zátěží mohou navodit nepříjemné pocity stojící na počátku vyhoření. Jak jsem uvedla v úvodu bakalářské práce, někteří kolegové již zpracovali bakalářské a magisterské práce, jejichž výstupy měly reálný dopad do praxe. Konkrétně se jedná o výstupy na téma – Individuální plánování v terénní pečovatelské službě v Kutné Hoře,
32
kdy výstupy práce ukázaly na neochotu klientů (seniorů) spolupracovat na individuálních plánech, což respondentky uvedly jako největší zátěž. Tato situace nadále přetrvává - někteří pracovníci uvádějí pocity, které jsou popsány v teoretické části v kapitole 1.2.1. V případě mého výzkumu se tedy jedná o rozhovory s pracovníky terénních programů a pracovníky charitní pečovatelské služby. Pro výběr výzkumného souboru jsem použila metodu záměrného výběru. Miovský (2006) uvádí, že tato metoda spočívá v tom, že vyhledáme účastníky podle vlastností nebo vztahu k určité skupině. Na základě kritéria, které si stanovíme, cíleně vyhledáváme jedince, kteří dané kritérium splňují a jsou ochotni se do výzkumu zapojit. Dále autor objasňuje, že pokud jsou základním souborem výzkumu klienti v rámci určité instituce, případně pro ni pracují, je pak výhodnější záměrný výběr v rámci dané instituce. Pak lze tuto metodu využít velmi efektivně v případě, kdy využíváme určitého typu služeb nebo činností nějaké instituce určené pro cílovou skupinu, která nás výzkumně zajímá. Na základě uvedené definice jsem tedy provedla záměrný výběr mezi pracovníky terénních programů a pracovníky terénní pečovatelské služby. Počet informantů jsem stanovila na dvanáct. Tab. č. 3 Přehled informantů
Informant
Pohlaví
Věk
Délka praxe na pozici terénního pracovníka
I1
žena
39
1 - 3 roky
I2
žena
47
5 – 7 let
I3
žena
43
5 – 7 let
I4
žena
37
1 – 3 roky
I5
žena
49
3 – 5 let
I6
žena
51
3 – 5 let
I7
muž
38
3 – 5 let
I8
muž
47
1 – 3 roky
I9
muž
34
3 – 5 let
I10
muž
47
3 – 5 let
I11
muž
28
1 – 3 roky
I12
muž
40
3 – 5 let
33
4.5 Omezení výzkumu Jako důležité omezení výzkumu vnímám „provozní slepotu.“ Provozní slepota je stav, kdy se pracovníkům stává měřítkem neautentická (iluzorní) skutečnost. Provozní slepota je také spojována s organizační kulturou, kdy se např. pracovníci pohybují v důvěrně známém prostředí delší dobu.
4.6 Organizace výzkumu Pro výzkumné šetření jsem použila techniky: zúčastněné pozorování a polostrukturovaný rozhovor. Měla jsem dostatek času na promyšlení celého výzkumu bakalářské práce, a proto jsem si připravila časový harmonogram jednotlivých etap výzkumu. „Pro bezproblémový průběh všech fází výzkumných prací je důležité pečlivě rozpracovat časový plán – harmonogram. V tomto harmonogramu je třeba přesně stanovit termíny splnění jednotlivých úkolů a dále následnost jednotlivých činností a jejich souběh.“ (Surýnek, Komárková, Kašpárková, 2001:74) Základní technikou výzkumu bylo zúčastněné pozorování, které nastavilo rámec dalšího postupu šetření. Z jeho výsledků jsem podle nastaveného hlavního cíle stanovila dílčí výzkumné otázky a následně otázky upřesňující. Tyto v textu neuvádím, protože byly vždy součástí okamžité reakce na vývoj rozhovoru a pouze upřesňovaly hlavní otázku. V této interakci s informantem spočívá hlavní hodnota kvalitativních šetření. Této výhody se bohužel řada výzkumníků zbavuje tím, že se snaží řešit různá šetření korespondenční formou. O aplikaci techniky rozhovoru podle návodu či dle jiných autorů (polo) standardizovaných rozhovorů píši výše. Pro doplnění mohu uvést, že dodržet schéma rozhovoru podle návodu v prostředí, kde se tazatel a informant dobře znají, je obtížné a je často zkreslováno svéráznou „firemní kulturou a jejími projevy“, která ztěžuje průběh získávání relevantních dat. Tento fakt jsem také zohlednila v části o omezeních výzkumu. Rozhovory s informanty jsem provedla v měsíci lednu 2015. Výhodou tohoto typu šetření byl již navázaný přátelský vztah s informanty, takže odpadla potřeba získat dotazovaného ke spolupráci a zajistit si tak informace s odpovídající výpovědní hodnotou. Domnívám se, že takto získaná data mají dobrou validitu. Zmíněný vzorek informantů, kteří byli podrobeni dotazování, je 12 kolegů střediska Duhové atrium. Pokud jde o zkoumaný vzorek dotazovaných, není uvedený počet pro zkoumání celkového obrazu o syndromu vyhoření v populaci nijak reprezentativní, jde však o zkoumání jevu v ohraničeném prostředí
34
uzavřeného pracoviště a v tomto smyslu je maximální možný. Domnívám se však, že pro potřeby kvalitativního výzkumu není otázka reprezentativnosti vzorku zcela zásadní. Rozhovory jsem uskutečnila v kanceláři vedoucí střediska, která tento prostor pro výzkumné šetření sama navrhla. Informanty jsem seznámila se záměrem výzkumu na pravidelné poradě týmu a se souhlasem vedoucí střediska byly rozhovory uskutečněny v provozní době střediska. Snažila jsem se vytvořit příjemné prostředí, jehož součástí bylo malé občerstvení, a zajistila jsem, aby po dobu rozhovorů nemuseli informanti odcházet do terénní práce. Záznamy z rozhovorů jsem ručně zaznamenávala do zápisového archu s připravenými otázkami, a to za přítomnosti informantů. Společně jsme se na tomto způsobu záznamu dohodli a také si společně stanovili délku rozhovoru na cca 60 minut. Rozhovory byly časově náročné, ale dohodli jsme se, že na odpovědi necháme dostatek prostoru - a to zejména pro komentáře a doplňující otázky a také na zdánlivě nesouvisející situace, témata a nápady. Díky dostatečnému času pro rozhovor se podařilo zachytit skryté významy. Podle Hendla (2005) můžeme mluvit o podobě výzkumu emergenčního, pružného typu, kde se v rámci výzkumných otázek přizpůsobením jejich obsahu zaměřujeme na respondentem dosud nevyřčené a nepopsané skutečnosti. „Výzkumník ve svém hledání významů a snaze pochopit aktuální dění vytváří podrobný popis toho, co pozoroval a zaznamenal.“ (Hendl, 2005:50) Tímto způsobem jsem postupovala vždy a své postřehy jsem zaznamenávala písemně. Dalšími výstupy a podklady, které jsem využívala, byly přepisy terénních poznámek z pozorování.
35
5. ANALÝZA A INTERPRETACE ZÍSKANÝCH DAT Hlavní výzkumná otázka „Jak pracovníci terénních programů a charitní pečovatelské služby reflektují syndrom vyhoření?“ Hlavní výzkumnou otázku jsem rozdělila do dvou dílčích výzkumných otázek (DVO1, DVO2), šesti tazatelských otázek pro DVO1 (TO 1 – 6) a tří tazatelských otázek pro DVO2 (TO 1 – 3). Rozhovory jsem realizovala s dvanácti informanty z řad zástupců terénních programů a charitní pečovatelské služby (společný realizační tým poskytovaných služeb). Jedná se o terénní pracovníky, kteří jsou s danou problematikou v přímém kontaktu. Informanty jsem označila 1 – 12. V interpretaci výzkumu cituji některé informanty, kdy pro přímé citace používám kurzívu. V této části práce jsem použila metodu pořadí. Vzájemně jsem porovnávala zjištění získaná prostřednictvím pozorování a polostrukturovaných rozhovorů. Zaměřila jsem se na okruhy situací a problémů, které jsou definovány výzkumnými otázkami. Ačkoli výstupem kvalitativního šetření je především popis a pochopení situací a jejich souvislostí, doplňuji tyto kvalitativní data orientačními číselnými údaji, kterými vyjadřuji, jak je konkrétní názor zastoupen, přesněji řečeno rozšířen ve skupině dotazovaných. Tyto číselné popř. procentuální údaje mají pouze orientační charakter. „Data se induktivně analyzují a interpretují. Kvalitativní výzkumník nesestavuje ze získaných dat skládanku, jejíž konečný tvar zná, spíše konstruuje obraz, který získává kontury v průběhu sběru a poznávání jeho částí.“ (Hendl, 2005:50) V sociálních vědách je analýza jednou ze základních metod poznání objektu. Nejběžněji se pojímá jako: „Rozklad celku na části s cílem odhalit jejich vzájemné vztahy, poznat je jako komponenty určitého celku.“ (převzato z přednášky z předmětu VMSPAK, Katedra sociální práce a sociální politiky, Pdf UHK, 04/2010). Budu tedy analyzovat části rozhovoru podle návodu s informanty. Na základě syntézy lze získat ucelenější pohled na problémové oblasti terénních pracovníků a také lze učinit shrnutí k dané problematice. Syntéza je postupem, který směřuje ke shrnutí poznatků, generalizacím a také typologiím. Tedy dílčí poznatky získané touto metodou budou syntetizovány v ucelenější komplexy poznatků. (převzato z přednášky z předmětu VMSPAK, Katedra sociální práce a sociální politiky, Pdf UHK, 04/2010)
36
5.1 DVO1: V jakých směrech je profese terénního pracovníka riziková pro vznik syndromu vyhoření? V teoretické části jsem definovala syndrom vyhoření a také jeho příčiny a příznaky. Tyto jevy se mohou projevovat v oblasti psychické, fyzické a v oblasti sociálních vztahů. Budu tedy zjišťovat, jak terénní pracovníci tyto jevy vnímají, a to zejména na úrovni chování a pocitů ohrožení terénních pracovníků. V baterii otázek zaměřených k DVO1 jsem zjistila, že z uvedeného vzorku měla nadpoloviční většina již nějakou zkušenost s prací v sociálních službách ještě dříve, než začali pracovat v terénních programech. Tito lidé již znali jisté stereotypy tohoto prostředí a v dalším šetření prokazovali větší citlivost na určité situace nebo chování klientů a kolegů. Tato část informantů pak také syndrom vyhoření spíše nepodceňovala a vnímala jej jako reálné nebezpečí. Z celkového počtu pouze 2 uvedli, že se jedná o fiktivní problém, kterým se necítí ohroženi. Důrazně zněla odpověď informanta č. 4: „Žádnou ze situací, kterou jsem v OCH zažil, nemohu považovat za jakkoli ohrožující.“ Na druhé straně závažná je odpověď informanta č. 7, který vypovídá: „Asi nejvíc Tě dostane, když se nemůžeš opřít o kolegu nebo o systém.“ Jako reálnou hrozbu syndromu vyhoření vnímá 10 dotázaných, což činí 83% účastníků šetření. S konkrétními pocity, které mohou znamenat či naznačovat jednu z fází syndromu vyhoření (korespondence s teoretickou částí, kapitola 1.2.1 – fáze vývoje syndromu vyhoření) se setkalo 5 kolegů, tj. 41,6 %. Závažnější pocity ohrožení přiznali 4 z nich, což představuje celých 30% zúčastněných. Tito kolegové se rekrutovali v jednom případě z pracovníků, kteří podle tabulky č. 3 vykonávají práci 1-3 roky, 2 ze skupiny 3-5 let a 1 ze skupiny 5-7 let výkonu práce v sociálních službách. Tito pracovníci jako zdroj svých pocitů popisují často podmínky a okolnosti, které panují na pracovišti a v organizaci nebo v jejich rodinném zázemí, což potvrzuje zkušenost, která vypovídá o potřebě vykonávat tuto profesi pouze s dobrým zázemím. Jinými slovy pomáhat může jen ten, kdo sám pomoc nepotřebuje. Informant č. 11 vypovídal: „Když jsem si nebyl ráno jistý, jak vydržím den, bylo to špatné, jakmile však pominuly moje problémy doma, situace se stabilizovala.“ Nejčastěji zmiňovanou skutečností je pocit nejistoty, který plyne ze samotné podstaty neziskového sektoru, okolností jeho financování, výše ohodnocení a společenské prestiže práce sociálního pracovníka. Negativní skutečností, kterou zmínilo 9 dotazovaných, je postoj 37
samosprávy k poskytovaným sociálním službám neziskovými organizacemi v místě, dále spolupráce s ostatními samosprávnými a státními institucemi i vazby mezi jednotlivými nestátními neziskovými organizacemi. Zklamání z těchto institucí vyjádřilo celkem 75 % dotázaných. Informant č. 2 vypovídal o vlastní zkušenosti z jednání s příslušníky samosprávy v minulosti: „Bylo nám řečeno, nedělejte to zase tak moc dobře, oni si to mezi sebou řeknou a budou se nám sem stahovat.“ Samostatnou kapitolou je vyjádření zdroje frustrací a vznik ohrožujících situací ve vztahu ke klientům. Mým překvapením bylo, že tato oblast není pro terénní pracovníky zdrojem takové zátěže jako výše uvedené skutečnosti institucionální, procesní nebo organizační povahy. Zklamání z konání klientů vyjádřili 3 (tj. 25 %) v souvislosti s pocitem bezmoci z toho, že se nabídka pomoci míjí účinkem nebo že klient ztratí kontinuitu a propojení s organizací a terénním pracovníkem. Je patrné, že na tyto situace jsou pracovníci dobře připraveni, jsou v tomto ohledu vzdělaní a počítají s těmito skutečnostmi jako s realitou své profese. Dovedou si vyhodnotit dlouhodobou účinnost služby a motivovat se pozitivními situacemi nebo dlouhodobými výsledky. Tab. č. 4 Vzdělanostní úroveň terénních pracovníků s vazbou na zátěž – zdroj klient Pracovník
Sociální
v sociálních službách
pracovník -VOŠ
2/1
2/1
Sociální pracovník – Bc., Mgr.
5
Sociální pracovník –
Sociální
nedokončené vzdělání
nesplňuje
2
1/1
pracovník
-
Tabulka vypovídá o vzdělanostní úrovni dvanácti respondentů. Jak je uvedeno výše, pouze 3 respondenti vyjádřili jako zdroj frustrace klienta (převážná většina vyjádřila, že zdrojem frustrací je systém, komunikace mezi institucemi apod.) Tito tři respondenti, kteří označili jako zdroj klienta, mají toto uvedené vzdělání: 1- je pracovník v sociálních službách, 1- VOŠ a 1- nesplňuje. Z tohoto počtu dotázaných se nedá vyvodit závěr obecně platný vždy a všude, ale v podmínkách terénních programů Oblastní charity se tato situace jeví tak, že problém s motivací klienta mají spíše pracovníci s nižší úrovní vzdělání. Pracovníci s vyšší úrovní vzdělání jsou na práci s klientem lépe připraveni, dovedou jeho malé motivaci lépe čelit a nepředstavuje to pro ně takovou zátěž jako nedostatky v systému. Velmi zajímavou částí byly otázky směřující k tomu, jak pracovníci vnímají a hovoří o syndromu vyhoření mezi sebou. Ověřila jsem si, že narážky na únavu a vyhoření slyšeli od kolegů téměř všichni zúčastnění. Tato skutečnost však nenašla vyjádření v odpovědích na
38
konkrétní otázku a je patrné, že kolegové tímto způsobem uvolňují napětí a odlehčují vzájemně každodenní zátěž.
5.1.1 Shrnutí DVO1 Na základě provedené analýzy odpovědí informantů lze konstatovat, že struktura získaných dat jasně napovídá, co je rizikovým zdrojem pro vznik syndromu vyhoření u terénních pracovníků. Celkem překvapivě lze říci, že nejde o jednotlivosti, ale celou škálu okolností, mající základ v sociálním kontextu, v systému a v situacích, které si jednotlivé místní instituce a odborná pracoviště vytvářejí, a to často nechtěně mezi sebou. Zde jsou patrné četné nedostatky organizační a procesní, které zasahují do komunitních plánů daného města. V praxi vidíme, že projekty na lokální úrovni nemají potřebnou účinnost a jsou nepružné. Terénní pracovník se zdá být tedy ohrožen výše uvedenými skutečnostmi, klient pak spíše není primárním zdrojem rizika pro vznik syndromu vyhoření.
5.2 DVO2: Jaké postupy či zásady jsou používány k prevenci
syndromu
vyhoření?
Které
jsou
považovány za účinné a které za neúčinné? Stejně jako u DVO1 budu v této kapitole vycházet z teoretické části bakalářské práce. Budu analyzovat předpoklady, dovednosti a kompetence, které terénní pracovníci ve své praxi uvádějí v souvislosti s prevencí syndromu vyhoření. Ve své praxi terénní pracovníci používají různé zásady a postupy, které mohou být zdrojem syndromu vyhoření, ale také naopak jistou prevencí proti tomuto jevu. Tyto skutečnosti budu zjišťovat pomocí TO 1 – 3. Významnou skutečnost jsem odhalila u další baterie otázek zaměřených ke druhé dílčí výzkumné otázce. Nezanedbatelná část kolegů se domnívá, že v boji proti syndromu vyhoření stačí reagovat v momentě, kdy se objevují závažnější pocity jako obavy, úzkosti, ztráta zájmu apod. Patrné je nedocenění prevence, která je obecně podceňována. Tato skutečnost nachází svoje vyjádření ve vztahu k supervizi - zde jsem použila také doplňující otázku směřující k hodnotě supervize. Odmítnutí vyjádřilo 6 kolegů, což je 50% vzorku. Tento údaj považuji za alarmující. V oblasti nesystematické prevence (mimo profesní) mohu konstatovat uspokojivou až dobrou úroveň duševní hygieny a boje proti stresu. Odpovědi informantů jasně ukázaly,
39
že stres a napětí prožívá většina spíše emocionálně než fyzickou reakcí. Sklon „somatizovat“ se projevil u dvou kolegů, zatímco 6 z celkového počtu vyjádřilo převahu emocionálního napětí, zatím bez zjevných fyzických příznaků. Skutečnost, že převládá názor, že situaci stačí čelit až ve fázi vzniku, však ukazuje spíše na fakt, že by u těchto osob k fyzickým projevům zátěže a syndromu vyhoření časem muselo nutně dojít. Celkem shodně řada kolegů popisuje svoje preventivní aktivity jako sport, kulturu, přátele, rodinu a nejrůznější koníčky. Polovina informantů uvedla, že občasné výlety a společné akce týmu jim pomáhají při zvládání stresu. Informant č. 11 uvedl: „Já se těším na akce, že někam vyrazíme, to mi vždycky pročistí hlavu.“ Většina informantů uvedla, že některé pracovní postupy jsou pro ně zdrojem frustrace a bezmoci. Konkrétně se jedná o standardy kvality sociálních služeb – individuální plány, které pracovníci vnímají jako něco zbytečného, a to zejména u seniorské populace. Jak uvedl informant č. 2: „Na školení nám říkali, že individuální plány nás pracovníky mají chránit a mají mít také preventivní charakter, což je podle mě blbost, nejde o prevenci, ale o inspekce.“ Položila jsem doplňující otázku, která se týkala úrovně a využití školicích akcí jako možné prevence syndromu vyhoření. U pracovníků převládá názor, že školení nejsou pro ně způsobem prevence. Informant č. 5 uvedl následující: „Vybral jsem si téma syndrom vyhoření, jel jsem do Prahy a byl to ztracený den. Každé školení je jenom úvod do…, nedozvěděl jsem se tam nic nového.“
5.2.1 Shrnutí DVO2 Výstupy DVO2 ukazují, že terénní pracovníci preferují prevenci před okamžitou nápravou. Preventivní postupy považují za účinné. Pojmenovány jsou jasně jako soubor volnočasových činností a aktivit směřujících k odbourání stresu a napětí. Problém je včasné rozpoznání příznaků pracovníkem a jeho potřeba na ohrožení reagovat. Je podceněna včasná prevence. Podle doporučení psychologů je pomoc potřebná někde mezi 3. a 4. fází vývoje syndromu, tj. v okamžicích, kdy pociťujeme vnitřní únavu, uvědomujeme si, že situace může být horší, do práce se spíše netěšíme, pociťujeme určité ohrožení při ranním příchodu do zaměstnání apod. Proto zde musíme jít takříkajíc nad vyjádření informantů a jasně říci, že ve věcech organizační, institucionální a procesní povahy musí jít organizace vstříc svým pracovníkům a odstraňovat překážky v komunikaci a součinnosti tak, aby nezůstávaly v praxi na terénním pracovníkovi jako nepřekročitelné a neřešitelné.
40
6. DISKUZE A ZÁVĚR Mezi pomáhající profese řadíme i terénní pracovníky, kteří podle ZSS mohou být na pozici sociálního pracovníka a také na pozici pracovníka v sociálních službách. Přičemž jsou oba uvedené typy pracovníků každodenně vystavovány velké psychické a fyzické zátěži, což negativně ovlivňuje jejich výkon. Pokud pracovníci nevěnují prevenci syndromu vyhoření náležitou pozornost, mohou se u nich vyskytnout příznaky syndromu vyhoření s možností „vyhořet.“ V teoretické části práce jsou popsány příčiny, příznaky syndromu vyhoření a také osobností předpoklady terénních pracovníků. Z teoretické části práce jsem stanovila následující hlavní výzkumnou otázku a také dílčí výzkumné otázky: „Jak pracovníci terénních programů a charitní pečovatelské služby reflektují syndrom vyhoření?“ Cílem hlavní výzkumné otázky bylo objasnit, zda sami terénní sociální pracovníci v Oblastní charitě Kutná Hora syndrom vyhoření pociťují a vnímají, zda si uvědomují ohrožení vyplývající z projevů syndromu a v neposlední řadě, jaké preventivní úkony jim napomáhají zvládat možná rizika jeho akutnímu propuknutí. Vyhodnocením výše uvedených dat byl vyvozen závěr, že syndrom vyhoření je u pracovníků terénních programů Oblastní charity přítomen v míře, kterou nelze podcenit. Bohužel jsem nezískala podobný materiál, který by mi umožnil porovnat míru rozvoje problému na srovnatelném pracovišti a se srovnatelným vzorkem dotazovaných. Z omezeného rozsahu šetření však vyvozuji závěr, který vypovídá o tom, že na rozvoji syndromu vyhoření v našem prostředí se více podílí sociální kontext a osobní situace jednotlivce než těžkosti práce s klienty. Další důsledky a souvislosti uvádím níže. Rozhovory jsem vedla s dvanácti informanty z řad pracovníků terénních programů a charitní pečovatelské služby. Šetření zaměřené na reálný výskyt syndromu vyhoření a jeho přítomnost na konkrétním pracovišti ukázalo, že to není problém okrajový. Ještě dnes řada neziskových, ale i např. příspěvkových organizací nezvládá prevenci psychické zátěže nebo si nemůže dovolit vynakládat na ní prostředky, což je ke škodě nejenom jednotlivců, ale i organizací samotných. Cílem hlavní výzkumné otázky bylo zjistit, jak pracovníci terénních programů reflektují syndrom vyhoření. Cíl považuji za splněný s dílčími nedostatky. Za největší problém považuji vlastní nezkušenost s organizací výzkumu a se schopností získat data, která mají co nejlepší výpovědní hodnotu. Přesvědčila jsem se, že pouhá skladba otázek rozhovoru
41
podle návodu není věcí nahodilou a libovolnou. Vždy je potřeba zvládnout osu přesného zaměření na výzkumné cíle. Pokud jde o výzkumnou strategii, domnívám se, že se osvědčila a že nebylo možno zvolit jinou. Přesto, že se jedná o moji první zkušenost tohoto typu, domnívám se, že posloupnost kroků byla logická, systematická a zprostředkovala mi poznání části reality na pracovišti Oblastní charity. Pokud bych měla možnost takové šetření opakovat, hledala bych šetření provedená ve srovnatelných podmínkách a tematických okruzích, abych mohla rozvíjet metodické postupy a poznatky o způsobech vedení kvalitativního výzkumu. Naplněním DVO1 a DVO2 se vracíme k tématu výzkumného šetření jako celku Postoj terénních pracovníků k prevenci syndromu vyhoření ve vybraném zařízení Oblastní charity Kutná Hora. Domnívám se, že postoj je doložen v míře odpovídající rozsahu šetření a celé práce. Přestože podle výsledků šetření není syndrom vyhoření přítomen v kritickém rozsahu, vypovídá o tom, že je přítomen ve zvladatelné fázi u cca 30% terénních pracovníků. Kladem je skutečnost, že se na pracovišti nevyskytla vyšší, hůře zvladatelná forma syndromu. Závažnější jsou skutečnosti, které mohou tento stav do budoucna ztížit – sociální souvislosti, institucionální a organizační rámec, ale i nepřesné povědomí jednotlivců, nedůvěra k supervizi apod. Je zřejmé, že rizikové oblasti nejsou definovány vyčerpávajícím způsobem a mohou vznikat další, které unikly mojí pozornosti. Rizika se mohou objevit v personálním výběru a odolnosti jednotlivců, jejich pojetí jak pracovat v pomáhající profesi, ve vnímavosti týmu k projevům syndromu vyhoření, v ochotě vedoucích pracovníků a řadových terénních pracovníků předcházet vzniku syndromu vyhoření a dalších souvislostech. Přesto, že se výzkumné šetření mohlo zaměřit na uvedenou problematiku pouze dílčím způsobem, byly definovány základní rysy a souvislosti syndromu vyhoření v podmínkách konkrétního pracoviště. Vidíme, že řešení této problematiky nespočívá zdaleka jen v jednotlivci, ale je také v nemalé míře věcí organizace. Aplikačním cílem práce bylo navrhnout na základě výsledků výzkumného šetření možnosti preventivních opatření, která budou aplikovatelná v konkrétním středisku Oblastní charity, kde poskytují sociální služby terénní pracovníci.
42
Návrh preventivních opatření:
Úsilí by mělo směřovat zejména do oblasti vzdělávání a osvěty. Navrhuji rozšířit knihovnu střediska o literaturu, která se vztahuje k syndromu vyhoření. Dále nastavit systém vzdělávání na úroveň dlouhodobějších kurzů, tedy kurzy, které se nebudou zabývat pouze úvodem do problému. U jednotlivce se tedy bude jednat o nápravu povědomí o syndromu vyhoření, korekci špatných představ a rozvoj vlastní ochrany.
U organizace lze doporučit především systémové kroky v rámci spolupráce institucí na místní úrovni: navrhuji stáže mezi organizacemi a institucemi, které se podílejí na řešení životní situace klientů a návazné případové konference.
Úprava vnitřních postupů a metodiky práce s klientem, tedy především standardů a individuálních plánů. Navrhuji revize vnitřních předpisů a konkrétních metodik, které souvisejí s procesem individuálního plánování.
Nezanedbatelnou oblastí je oblast týmové práce, supervizí, využívání specialistů apod. Navrhuji zvolit jiného supervizora, a to s ohledem na velikost města. Supervizora, který nemá pracovní vazby a nezná osobně terénní pracovníky.
43
Použitá literatura BAŠTECKÁ, Bohumila. Klinická psychologie v praxi. vyd. 1. Praha: Portál. 2003. 138-142 s. ISBN 80-7178-735-3. BURIÁNEK, Jiří. Sociologie. Praha: Nakladatelství Fortuna, 2008. 144 s. ISBN 978-80-7373-028-4. DISMAN, Miroslav. Jak se vyrábí sociologická znalost. Praha: Karolinum. 2007.374 s. ISBN 80-2460139-7. GABURA, Ján, PRUŽINSKÁ, Jana. Poradenský proces. Praha: Slon, 1995. 147 s. ISBN 80-8585010-9. HARTL, Pavel, HARTLOVÁ, Helena. Psychologický slovník. Praha: Portál, 2000. 774 s. ISBN 807178-303-X. HAVRDOVÁ, Zuzana. Kompetence v praxi sociální práce. Praha: OSMIUM, 1999. 167 s. ISBN 80902081-8-5. HENDL, Jan. Kvalitativní výzkum: Základní metody a aplikace. Praha: Portál, 2005. 408 s. ISBN 807367-040-2. HRADECKÝ, Ilja. Bezdomovci a sociální služby. In Dvacet let vývoje bezdomovectví v naší společnosti: Rozšířený sborník z konference. vyd. 1. Olomouc: Charita Olomouc, 2012, s. 22-34. ISBN 978-80-905260-0-6. CHADIMA, Martin. Charitativní péče – Dějiny a současnost. Hradec Králové: Gaudeamus, 2007. 160 s. ISBN 978-80-7041-632-7. JEKLOVÁ, Marta; REIMTAYEROVÁ, Eva. Syndrom vyhoření. Praha: Vzdělávací institut ochrany dětí o. p. s. 2006. 32 s. ISBN 80-86991-74-1. KEBZA, Vladimír; ŠOLCOVÁ, Iva. Syndrom vyhoření funkční duševní porucha. vyd. 1. Praha: Státní zdravotní ústav, 1998. 23 s. ISBN 80-7071-099-3. KOPŘIVA, Karel. Lidský vztah jako součást profese. vyd. 2. Praha: Portál. 1997. 152 s. ISBN 807178-150-9. KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Jak neztratit nadšení. vyd. 1. Praha: Grada Publishing, 1998. 136 s. ISBN 807169-551-3. MAREK, Jakub, STRNAD, Aleš, HOTOVCOVÁ, Lucie. Bezdomovectví v kontextu ambulantních sociálních služeb. Praha: Portál. 2012. 175 s. ISBN 978-80-262-00900-1. MATOUŠEK, Oldřich, a kol. Metody a řízení sociální práce. Praha: Portál. 2003.380 s. ISBN 807178-548-2. MATOUŠEK, Oldřich, KOLÁČKOVÁ, Jana, KODYMOVÁ, Pavla. Sociální práce v praxi: specifika různých cílových skupin a práce s nimi. Praha: Portál. 2005. 351 s. ISBN 80-7367-002-X. MATOUŠEK, Oldřich. Slovník sociální práce. Praha: Portál. 2008. 271 s. ISBN 978-80-7367-368-0. MIOVSKÝ, Michal. Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. Praha: Grada Publishing, 2006. 332 s. ISBN 80-247-1362-4.
44
MUSIL, Libor. Způsoby zvládání dilematu jednostrannosti a symetrie. In Sociální práce mezi pomocí a kontrolou: Sborník z konference IV. Hradecké dny sociální práce. vyd. 1. Hradec Králové: Gaudeamus, 2008. s. 11 - 37. ISBN 978-80-7041-118-6. NOVOSAD, Libor. Poradenství pro osoby se zdravotním a sociálním znevýhodněním. Praha: Portál. 2009. 272 s. ISBN 978-80-7367-509-7. SCHMIDBAUER, Wolfgang. Syndrom pomocníka. vyd. 1. Praha: Portál, 2008. 234 s. ISBN 978-807367-369-7. SCHNEIDER, Milan, KOUDELKA, Ferdinand. Úvod do základů sociologických výzkumů. Olomouc: Filozofická fakulta Univerzity Palackého, 1993. 117 s. ISBN 80-7067-302-8. STOCK, Christian. Syndrom vyhoření a jak jej zvládnout. Praha: Grada, 2010. 103 s. ISBN 978-80247-3553-5. SURYNEK, Alois, KOMÁRKOVÁ, Růžena, KAŠPAROVÁ, Eva. Základy sociologického výzkumu. Praha: Management Press, 2001. 159 s. ISBN 80-7261-038-4. ŠPATENKOVÁ, Naděžda a kol. Krizová intervence pro praxi. Praha: Grada, 2004. 197 s. ISBN 80247-0586-9. ŠTĚCHOVÁ, Markéta, LUPTÁKOVÁ, Marina, KOPOLDOVÁ, Bedřiška. Bezdomovectví a bezdomovci z pohledu kriminologie. Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci. 2008. 111 s. ISBN 978-80-7338-069-4. ŠVAŘÍČEK, Roman, ŠEĎOVÁ, Klára, a kol. Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. Praha: Portál. 2007. 141 s. ISBN 978-80-7367-313-0. ŠVINGALOVÁ, D. Stres a „vyhoření“ u profesionálů pracujících s lidmi. vyd. 1. Liberec: Technická univerzita v Liberci. 2006. 82 s. ISBN 80-7372-105-8. ÚLEHLA, Ivan. Umění pomáhat. vyd. 1. Praha: Sociologické nakladatelství. 1999. 128 s. ISBN 8085850-69-9. Ostatní zdroje VYHLÁŠKA č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách. ZÁKON č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů. Internetové zdroje KUPKA, Martin. Paliativní péče a riziko syndromu vyhoření. E-psychologie[online]. 2008 [cit. 5. ledna 2015]. Dostupné z WWW: z
OBLASTNÍ CHARITA KUTNÁ HORA. Charitní pečovatelská služba [online]. 2015 [cit. 2. ledna 2015]. Dostupné z WWW: <www.charita.kh.cz/?l=j1&r=2&kalod=&kaldo=&e=&typzob=2&z=471&idparent=1&idpoloz=8&ra z=&s=0&cti=1> OBLASTNÍ CHARITA KUTNÁ HORA. Terénní programy[online]. 2015 [cit. 3. ledna 2015]. Dostupné z WWW: <www.kh.charita.cz/nase-sluzby/sluzby-pro-osoby-socialne-vyloucene/terenniprogramy/terenni-programy-pro-lidi-bez-domova/>
45
Seznam příloh: Příloha 1: Etický kodex sociálních pracovníků České republiky Příloha 2: Seznam tabulek
46
Příloha 1 ETICKÝ KODEX SOCIÁLNÍCH PRACOVNÍKŮ ČESKÉ REPUBLIKY
1
Etické zásady
1.1 Sociální práce je založena na hodnotách demokracie a lidských práv. Sociální pracovníci proto dbají na dodržování lidských práv u skupin a jednotlivců tak, jak jsou vyjádřeny v Chartě lidských práv Spojených národů a v Úmluvě o právech dítěte. Dále se řídí zákony tohoto státu, které se od těchto kodexů odvíjejí. 1.2 Sociální pracovník respektuje jedinečnost každého člověka bez ohledu na jeho původ, etnickou příslušnost, rasu či barvu pleti, mateřský jazyk, věk, zdravotní stav, sexuální orientaci, ekonomickou situaci, náboženské a politické přesvědčení a bez ohledu na to, jak se podílí na životě celé společnosti. 1.3 Sociální pracovník respektuje právo každého jedince na seberealizaci v takové míře, aby současně nedocházelo k omezení stejného práva druhých osob. 1.4 Sociální pracovník pomáhá jednotlivcům, skupinám, komunitám, a sdružení občanů svými znalostmi, dovednostmi a zkušenostmi při jejich rozvoji a při řešení konfliktů jednotlivců se společností a jejich následků. 1.5 Sociální pracovník musí dávat přednost profesionální odpovědnosti před svými soukromými zájmy. Služby, které poskytuje, musí být na nejvyšší odborné úrovni. 2
Pravidla etického chování sociálního pracovníka
2.1 Ve vztahu ke klientovi 2.1.1 Sociální pracovník vede své klienty k vědomí vlastní odpovědnosti. 2.1.2 Sociální pracovník jedná tak, aby chránil důstojnost a lidská práva svých klientů. 2.1.3 Sociální pracovník pomáhá se stejným úsilím a bez jakékoliv formy diskriminace všem klientům. 2.1.4 Chrání klientovo právo na soukromí a důvěrnost jeho sdělení. Data a informace požaduje s ohledem na potřebnost při zajištění služeb, které mají být klientovi poskytnuty a informuje ho o jejich potřebnosti a použití. Žádnou informaci o klientovi neposkytne bez jeho souhlasu. Výjimkou jsou osoby, které nemají způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu (zejména nezletilé děti) nebo tehdy, když jsou ohroženy další osoby. V případech správního řízení umožňuje účastníkům tohoto řízení nahlížet do spisů, které se tohoto řízení týkají. 2.1.5 Sociální pracovník dbá, aby klienti obdrželi všechny služby a dávky sociálního zabezpečení, na které mají nárok, a to nejen od instituce, ve které jsou zaměstnáni, ale i ostatních příslušných zdrojů. Poučí klienty o povinnostech, které vyplývají z takto poskytnutých služeb a dávek. Pomáhá řešit i jiné problémy klienta týkající se dalších sfér jeho života. 2.1.6 Sociální pracovník hledá možnosti jak zapojit klienty do procesu řešení jejich problémů.
47
2.2 Ve vztahu ke svému zaměstnavateli 2.2.1 Sociální pracovník odpovědně plní své povinnosti vyplývající ze závazku ke svému zaměstnavateli. 2.2.2 V zaměstnavatelské organizaci spolupůsobí při vytváření takových podmínek, které umožní sociálním pracovníkům v ní zaměstnaným přijmout a uplatňovat závazky vyplývající z tohoto kodexu. 2.2.3 Snaží se ovlivňovat sociální politiku, pracovní postupy a jejich praktické uplatňování ve své zaměstnavatelské organizaci s ohledem na co nejvyšší úroveň služeb poskytovaných klientům. 2.3 Ve vztahu ke svým kolegům 2.3.1 Sociální pracovník respektuje znalosti a zkušenosti svých kolegů a ostatních odborných pracovníků. Vyhledává a rozšiřuje spolupráci s nimi a tím zvyšuje kvalitu poskytovaných sociálních služeb. 2.3.2 Respektuje rozdíly v názorech a praktické činnosti kolegů a ostatních odborných a dobrovolných pracovníků. Kritické připomínky k nim vyjadřuje na vhodném místě vhodným způsobem. 2.4 Ve vztahu ke svému povolání a odbornosti 2.4.1 Sociální pracovník dbá na udržení a zvyšování prestiže svého povolání. 2.4.2 Neustále se snaží o udržení a zvýšení odborné úrovně sociální práce a uplatňování nových přístupů a metod. 2.4.3 Působí na to, aby odbornou sociální práci prováděl vždy kvalifikovaný pracovník s odpovídajícím vzděláním. 2.4.4 Je zodpovědný za své soustavné celoživotní vzdělávání a výcvik, což je základ pro udržení stanovené úrovně odborné práce a schopnosti řešit etické problémy. 2.4.5 Pro svůj odborný růst využívá znalosti a dovednosti svých kolegů a jiných odborníků, naopak své znalosti a dovednosti rozšiřuje v celé oblasti sociální práce. 2.5 Ve vztahu ke společnosti 2.5.1 Sociální pracovník má právo i povinnost upozorňovat širokou veřejnost a příslušné orgány na případy porušování zákonů a oprávněných zájmů občanů. 2.5.2 Zasazuje se o zlepšení sociálních podmínek a zvyšování sociální spravedlnosti tím, že podněcuje změny v zákonech, v politice státu i v politice mezinárodní. 2.5.3 Upozorňuje na možnost spravedlivějšího rozdílení společenských zdrojů a potřebu zajistit přístup k těmto zdrojům těm, kteří to potřebují. 2.5.4 Působí na rozšíření možností a příležitostí ke zlepšení kvality života pro všechny lidi, a to se zvláštním zřetelem ke znevýhodněným a postiženým jedincům a skupinám. 2.5.5 Sociální pracovník působí na zlepšení podmínek, které zvyšují vážnost a úctu ke kulturám, které vytvořilo lidstvo. Platnost kodexu od 1. 1. 1995. Spolecnost sociálních pracovníků ČR. (dostupné z http://socialnirevue.cz/item/eticky-kodex-socialnich-pracovniku-ceske-republiky, dne 7. 1. 2015)
48
Příloha 2 Seznam tabulek: Tab. č. 1 Transformace výzkumných kroků Tab. č. 2 Transformace výzkumných otázek do tazatelských otázek Tab. č. 3 Přehled informantů Tab. č. 4 Vzdělanostní úroveň terénních pracovníků s vazbou na zátěž – zdroj klient
49
