Univerzita Hradec Králové Pedagogická fakulta Katedra speciální pedagogiky a logopedie
Připravenost budoucích zdravotnických pracovníků na komunikaci s pacienty se zdravotním postižením
Bakalářská práce
Autor:
Nikola Chmelíková
Studijní program:
Speciální pedagogika
Studijní obor:
Výchovná práce ve speciálních zařízeních
Vedoucí práce:
PhDr. Miroslava Javorská, Ph.D.
Hradec Králové
2016
Prohlášení
Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci zpracovala samostatně pod vedením vedoucího bakalářské práce a uvedla jsem všechny použité prameny a literaturu. V Hradci Králové dne 13. 6. 2016
Poděkování
Děkuji PhDr. Miroslavě Javorské, Ph.D. za vedení, cenné rady a trpělivost při tvorbě bakalářské práce. Dále bych ráda poděkovala rodině a přátelům za jejich podporu po celou dobu studia.
Anotace CHMELÍKOVÁ, Nikola. Připravenost budoucích zdravotnických pracovníků na komunikaci s pacienty se zdravotním postižením. Hradec Králové: Pedagogická fakulta Univerzity Hradec Králové, 2016. 105 s. Bakalářská práce.
Cílem bakalářské práce je prozkoumat přípravu budoucích zdravotnických pracovníků na středním a vyšším stupni odborného vzdělávání v oblasti komunikace s pacienty se zdravotním postižením. Teoretická část práce se nejprve zaměřuje na vymezení základních pojmů, jako je zdravotní postižení, komunikace a pomáhající profese. Následuje seznámení s projektem DESATERO, s jednotlivými druhy zdravotního postižení a specifiky komunikace s jejich nositeli. V praktické části je formou kvantitativního výzkumného šetření za využití metody dotazníku zkoumána připravenost studentů středních a vyšší zdravotnické školy na komunikaci s osobou se zdravotním postižením, zájem o problematiku a názory na obtížnost a úroveň komunikace zdravotníků. Výsledky výzkumu jsou analyzovány podle jednotlivých otázek v dotazníku.
Klíčová slova: zdravotní postižení, komunikace, zdravotnický pracovník, Desatero pro komunikaci s osobou se zdravotním postižením, pacient s postižením
Annotation: CHMELÍKOVÁ, Nikola. Readiness od future health workers to communicate with patiens with disabilities. Hradec Králové: Pedagogical Faculty Univerzity of Hradec Králové, 2016. 105 s. Bachelor´s Thesis.
The aim of the bachelor´s thesis is to explore the area of training of future health workers at middle and higher level of education in communication with patients with disabilities. The theoretical part is initially focused on basic concepts, such as disability, communication and helping professions. Following familiarization with the project TEN COMMANDMENTS, with different types of disability and specifics of communication with their carries. In the practical part by quantitative research methods using survey examined the readiness of students of secondary and higher medical schools to communicate with patient with disabilities interested in the issue and views on the difficulty level of communication and health workers. The research results are analyzed by the questions in the questionnaire.
Key words: disability, communication, health worker, Ten Commandments for communication with person with disabilities, patient with disabilities
Obsah Úvod .......................................................................................................................................... 9 1.
Vymezení základních pojmů ............................................................................................ 11 1.1 Zdravotní postižení .................................................................................................. 11 1.1.1 Klasifikace zdravotního postižení ..................................................................... 12 1.1.2 Postoje společnosti k lidem s postižením ........................................................ 13 1.2 Komunikace ............................................................................................................. 15 1.2.1 Formy komunikace .......................................................................................... 17 1.3 Komunikace ve zdravotnictví ................................................................................... 19 1.3.1 Praktické desatero .......................................................................................... 21 1.4 Zdravotníci jako pomáhající ..................................................................................... 22
2.
Komunikace s osobami s postižením ............................................................................... 25 2.1 Projekt DESATERO ................................................................................................... 26 2.2 Komunikace s osobami s tělesným postižením........................................................ 28 2.2.1 O tělesném postižení ...................................................................................... 28 2.2.2 Specifika komunikace s osobami s tělesným postižením ................................. 28 2.2.3 Specifika komunikace s pacienty s pohybovým postižením ............................ 30 2.3
Komunikace s osobami se sluchovým postižením .................................................. 31 2.3.1 O sluchovém postižení .................................................................................... 31 2.3.2 Specifika komunikace s osobami se sluchovým postižením ............................ 33 2.3.3 Specifika komunikace s pacienty se sluchovým postižením ............................ 34
2.4 Komunikace s osobami se zrakovým postižením ..................................................... 35 2.4.1 O zrakovém postižení ...................................................................................... 35 2.4.2 Specifika komunikace s lidmi se zrakovým postižením ................................... 36 2.4.3 Specifika komunikace s pacienty se zrakovým postižením .............................. 38 2.5 Komunikace se seniory a s osobami s demencí ....................................................... 39 2.5.1.O seniorech ..................................................................................................... 39 2.5.2 O demencích ................................................................................................... 41 2.5.3. Specifika komunikace se seniory .................................................................... 43 2.5.4. Specifika komunikace s geriatrickými pacienty a pacienty s demencí ............ 44 2.6 Komunikace s osobami s poruchou autistického spektra ........................................ 46 2.6.1 O poruchách autistického spektra................................................................... 46
2.6.2 Specifika komunikace s osobami (a pacienty) s PAS ........................................ 48 2.7 Komunikace s osobami po poranění mozku ............................................................ 50 2.7.1 O poraněních mozku ....................................................................................... 50 2.7.2 Specifika komunikace s pacientem po poranění mozku .................................. 51 2.8 Komunikace s osobami s mentálním postižením ..................................................... 52 2.8.1 O mentálním postižení .................................................................................... 52 2.8.2 Specifika komunikace s osobami s mentálním postižením.............................. 54 2.8.3 Specifika komunikace s pacienty s mentálním postižením.............................. 55 3.
Vzdělávání zdravotnických pracovníků ............................................................................ 57 3.1 Legislativní vymezení způsobilosti pro výkon zdravotnického povolání .................. 57 3.2 Vzdělávání budoucích zdravotnických pracovníků .................................................. 59
4.
Metodologie výzkumu ..................................................................................................... 62 4.1 Výzkumné šetření .................................................................................................... 62 4.2 Cíle výzkumného šetření ......................................................................................... 62 4.3 Výzkumný soubor a jeho výběr ............................................................................... 62 4.4 Metoda výzkumného šetření ................................................................................... 63 4.5 Průběh výzkumného šetření .................................................................................... 64
5.
Výsledky výzkumu ........................................................................................................... 66 5.1 Analýza vzdělávání v oblasti komunikace ................................................................ 66 5.2 Analýza dotazníkového šetření ................................................................................ 67 5.3 Shrnutí výzkumného šetření .................................................................................... 95
Závěr ....................................................................................................................................... 97 Seznam použité literatury ....................................................................................................... 98 Seznam jiných zdrojů ............................................................................................................ 102 Seznam tabulek ..................................................................................................................... 104 Seznam příloh ....................................................................................................................... 105
Úvod Důvodem volby tohoto tématu je fakt, že nejstaršími obory, které se věnují problematice zdravotního postižení, jsou obory zdravotnické. Již ve starověku docházelo k péči o tyto osoby a byla nutná určitá forma a způsob komunikace, který by vedl k odhalení problému a umožnil tak jeho řešení. Proto je smutné, že ještě v dnešní moderní době se ve zdravotnictví setkáváme s nesprávnými a nevhodnými způsoby komunikace s osobami se zdravotním postižením, při kterých dochází ke snižování lidské důstojnosti. Rovněž většinová společnost má velmi málo informací o tom, jak s lidmi s postižením komunikovat, což často vytváří předsudky a mylné představy o schopnostech lidí s postižením a může tak bránit např. v nabídnutí pomoci i ochotě komunikovat. Myslím si, že vztah k lidem s postižením je odrazem míry tolerance k odlišnosti, respektování individuality a celkové kvality vztahů mezi lidmi. Překonání zažitých negativních stereotypů nám však může umožnit vzájemné poznání, obohacení a osobní rozvoj. Komunikační dovednosti a znalosti specifik mohou kromě oblasti zdravotnictví, na které je zaměřena tato práce, přispět rovněž oboru speciální pedagogika či sociální práce. Informovanost o specificích komunikace nejen že usnadní přístup pedagogů či sociálních pracovníků k osobám s postižením, ale podpoří rovněž omezování zažitých mýtů a negativních stereotypů v chování k lidem s postižením. Touto změnou bude umožněno navázání kvalitního vztahu, který, je-li založen na rovnocennosti, spolupráci a podpoře, povede ke zvýšení kvality života, soběstačnosti a integraci. Cílem bakalářské práce je analyzovat vzdělávání budoucích zdravotnických pracovníků s důrazem na komunikaci s osobami s postižením a poukázat na materiál související s touto problematikou – DESATERO komunikace s osobami se zdravotním postižením, které bylo vydané již v roce 2006 s cílem zlepšit komunikaci zdravotnických pracovníků a pacientů s postižením. V teoretické části bakalářské práce budou nejprve vymezeny pojmy, jako je zdravotní postižení, komunikace a pomáhající profese, dále jednotlivé typy postižení, pro které 9
byly zpracovány Desatera pro komunikaci, navazovat budou obecná specifika komunikace a následně specifika komunikace ve zdravotnictví. Zaměřím se i na aktuální vzdělávání studentů zdravotnických škol v této problematice. V praktické části bakalářské práce poté budou rozebrány výsledky dotazníkového šetření provedeného na zdravotnických školách, které zjistí znalosti a zkušenosti budoucích zdravotníků v komunikaci s osobami se zdravotním postižením.
10
1.
Vymezení základních pojmů
Pro bližší vhled do problematiky komunikace s osobami se zdravotním postižením, která je tématem bakalářské práce, je stěžejní vymezení základních pojmů, které se k tématu pojí, jako je zdravotní postižení, mezilidská komunikace, specifika komunikace ve zdravotnictví a postavení zdravotníků jako pomáhajících profesionálů.
1.1
Zdravotní postižení
V každé zemi i v každé době existovala různá vymezení termínu zdravotní postižení. V chápání postižení došlo v průběhu let k mnoha změnám. Od prvotního zaměření na neschopnost a omezení jedince s postižením se upustilo a pozornost se přesunula k podpoře individuality, aktivity, schopnostem a možnostem participace na životě společnosti a integraci. (Pipeková, 2010) Pod pojmem zdravotní postižení dnes nejčastěji rozumíme takovou změnu zdravotního stavu, která trvá déle jak rok, tento stav je trvalý, ačkoliv může být částečně kompenzovaný pomůckami či úpravou prostředí. Rovněž se může jednat o nemoc, která je nevyléčitelná. Tato trvalost či neléčitelnost však s postupem času a vývojem vědy může být vyvrácena. (Michalík, 2011) Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách vymezuje zdravotní postižení jako „tělesné, mentální, duševní, smyslové nebo kombinované postižení, jehož dopady činí nebo mohou činit osobu závislou na pomoci jiné osoby,…“. (Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, §3, odstavec g) Definovat termín postižení se pokusila v roce 1980 i Světová zdravotnická organizace (WHO) v dokumentu Mezinárodní klasifikace funkčních schopností, disability a zdraví (ICIDH). Kromě termínu postižení zde byly vymezeny i další, úzce související pojmy jako je poškození, porucha, omezení a znevýhodnění. (Pipeková, 2010) Porucha, vada je zde definována jako odchylka, narušení standardizované normy, které se týká anatomie, funkce nebo duševního stavu.
11
Postižení je vnímáno jako omezení či ztráta schopnosti vykonávat činnost běžným způsobem nebo v takovém rozsahu, jaký je považován za normální. Znevýhodnění (handicap) vyplývá z vady nebo postižení jedince, kterému ztěžuje či znemožňuje běžnou činnost nebo naplňování jeho společenské role. (Slowík, 2007) Lidé se zdravotním postižením tvoří ve společnosti významnou skupinu, která může být považována za minoritu, svébytnou a vnitřně diferencovanou skupinu. Jen v České republice podle průzkumu z roku 2013 tvoří osoby se zdravotním postižením asi 10 % (http://p12.helpnet.cz), toto číslo však může být jiné v závislosti na metodě zkoumání. Obecně jsou osoby s postižením většinovou společností nesprávně pokládány především za objekt péče zdravotní, sociální či charitativní, jako osoby vyžadující pomoc, péči a ochranu. Tyto názory se daří měnit jen velmi pozvolna, převážná většina osob s postižením využívá systémy sociální pomoci, které zkreslují pohled na jejich schopnosti a možnosti. Situaci pak znesnadňuje i nekorektní označování osob s postižením. Ačkoliv je v dnešní době mnoho označení již zapomenuto (především těch s pejorativním významem jako je mrzák či invalida), pojem zdravotně postižený neustále přetrvává. Toto označení však staví do popředí zájmu samotné postižení, jedinec je definován svým postižením a nikoliv osobou, je vylučován a zařazen mezi minoritu, ačkoliv se tak nemusí cítit. Použití správných výrazů s důrazem na osobu podporuje nejen společenské uvědomění, ale potvrzuje i hodnotu člověka s postižením, jeho právo na plnohodnotný život, důstojnost a sociální začlenění. Proto by mělo být upřednostňováno spojení osoba se zdravotním postižením, která klade důraz na to nejdůležitější – na osobu, nikoliv na omezení. Postižení je pak vnímáno jako důležitá, ale ne jediná z mnoha součástí osobnosti.
Vyvracet tyto zažité
předsudky a nekorektní označení je jedním z mnoha úkolů především pracovníků pomáhajících profesí. (Michalík, 2011) 1.1.1 Klasifikace zdravotního postižení Osoby se zdravotním postižením nejčastěji dělíme do skupin podle převládajícího zdravotního postižení na osoby
s tělesným postižením,
s mentálním postižením (spadají sem i osoby s duševním onemocněním či poruchami autistického spektra), 12
se zrakovým postižením,
se sluchovým postižením,
s poruchami řeči (osoby s narušenou komunikační schopností).
Opomíjenými v klasifikaci, avšak ne méně častými ve společnosti jsou osoby
s kombinovaným postižením,
osoby nemocné civilizačními chorobami.
V jednotlivých skupinách pak dochází k dalšímu dělení, zpravidla podle závažnosti na lehké, středně těžké a těžké postižení. K osobě s postižením je však vždy nutné přistupovat individuálně a respektovat její osobnost. (Michalík, 2011) 1.1.2 Postoje společnosti k lidem s postižením „Špetka znalostí, dvě lžíce porozumění, plnou dlaň jednoduchých činů: to jsou ingredience úspěšného přístupu k lidem se znevýhodněním.“ (www.dobromysl.cz) Vztahy majoritní společnosti s minoritou osob se zdravotním postižením jsou často poznamenány nedostatkem informací, ze kterých pramení množství předsudků a mýtů. Za jejich přetrvávání a šíření může především socializace (a to již v raném dětství), ovlivňování postojů k lidem s postižením blízkým okolím a šíření médii. V běžném životě předsudky vytváří mnoho bariér v kontaktu s osobami s postižením, vedou k nedůstojnému zacházení a diskriminaci. Postoje společnosti k lidem s postižením se vyvíjely různými směry, od prvotní represe, přes zotročování následované charitativní péčí se dostáváme do stádia socializačního. (Michalík, 2011) V důsledku minulého vývoje se však i v současné společnosti, přes značný pokrok a velkou snahu o integraci, setkáme s množstvím různých pohledů na osoby s postižením. Z nejběžněji popisovaných se jedná o:
ambivalentní pocity intaktní populace (strach z neznámého i soucit s osobami s postižením),
předsudky v posuzování osob s postižením, u nichž převládá zobecňování a individualita je potlačena,
lidé s postižením jsou chápani pouze jako pasivní příjemci sociální péče, 13
přetrvávající diskriminace v oblasti vzdělávání, práce, v architektonickém řešení budov a další. (Jeřábková, 2013)
Předsudky bývají nejčastěji založeny na informacích „z doslechu“, nikoliv z přímé zkušenosti. Ačkoliv je většina předsudků vůči např. jiným národnostem převážně negativní, u osob se zdravotním postižením se často setkáváme i s pozitivním hodnocením. Zdravotní postižení je chápané jako omezení či nemoc a vyvolává tak pozitivní soucitné pocity. Setkávání s takto postiženými podporuje uvědomění, že se to může stát každému a častá prezentace postižení v médiích jako neštěstí, ztráta a příběhy ubližování od zdravých lidí soucitné postoje ještě posiluje. (Michalík, 2013) Podle Vágnerové je vnímání osob s postižením ambivalentní, mísí se zde pocity soucitu s odporem či strachem (především při viditelném postižení) z odlišnosti, které je vnímané jako nenormální a tedy negativní. (Vágnerová, 2014) Vůči lidem s postižením lze předsudky rozlišit na podceňující, odmítavé, protektivní (ochranitelské), hostilní (nepřátelské, závistivé), idealizující (domněnka náhrady vady jinou dovedností) a heroizující (osoba s postižením viděna jako hrdina). I přes patrný posun ve vnímání osob s postižením v průběhu času se tyto neadekvátní postoje a předsudky ve společnosti vyskytují v poměrně velké míře. O to smutnější je fakt, že je slýcháme i z řad tzv. pomáhajících „profesionálů“, kteří by o zlepšení společenského povědomí o osobách s postižením měli usilovat především. (Michalík, 2011) Pro zlepšení postavení osob se zdravotním postižením vydala Česká republika množství legislativních dokumentů a doporučení (Národní plán pomoci zdravotně postiženým občanům, Národní plán opatření pro snížení negativních důsledků zdravotního postižení, Národní plán vyrovnávání příležitostí pro občany se zdravotním postižením a mnoho dalších) a rovněž se přijetím mezinárodních úmluv a dohod zapojila do celosvětového řešení problematiky osob se zdravotním postižením. (Vočka, 2012) Přijetím Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením, která byla vytvořena OSN v roce 2006, se Česká republika v roce 2007 (v platnosti od 28. 9. 2009), zavázala
14
zaručit rovnoprávnost a dodržování lidských práv, stejně jako podpořit zapojení osob s postižením do společnosti. (Michalík, 2013) Článek 8 této úmluvy ukládá státům zvyšovat povědomí o osobách s postižením a napomáhat jejich pozitivnímu přijímání ve společnosti, a to formou osvěty a výchovy k dodržování práv. V článku 9 a 21 je uloženo přijmout opatření k zajištění přístupu osob ke komunikaci. (www.mpsv.cz) Tím byla zdůrazněna důležitost komunikace i pro osoby s postižením. Toto ustanovení mezinárodní Úmluvy se promítlo i do české legislativy, konkrétně do zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách. V §30 je zdůrazněno právo osob se smyslovým postižením a těžkými komunikačními problémy na srozumitelnou komunikaci zvolenými prostředky, popřípadě právo na tlumočníka. Přístup ke komunikaci osob s postižením by však mohl být zahrnut i v právu na úctu a důstojné zacházení v tomtéž zákoně. (Vočka, 2012)
1.2
Komunikace
„Lidská společnost představuje síť vztahů mezi lidmi. Přirovnáme-li ji k síti rybářské,
pak uzly představují lidi a provázky či lana vztahy mezi nimi. Ale co to vlastně je, toto lanoví v lidském světě? Jedna odpověď je, že je to komunikace.“ (Vybíral, 2000, s. 17) Pojem komunikace je používán v mnoha vědních oborech, nemá však jednotnou definici. Každý obor má vlastní, specifické pojetí, které nezahrnuje všechny aspekty (kognitivní, kulturní, sociální, lingvistické, filozofické). Původ slova najdeme v latinském communicatio – sdělování, spojování, přenos, či communicare - společně sdílet, na něčem se podílet. (Vybíral, 2000) Komunikace je prostředkem umožňujícím předávat informace, názory a zkušenosti a formovat vztahy. Pro lidský život je nenahraditelná, schopnost komunikovat patří mezi základní lidské potřeby, jejichž uspokojování vede k rozvoji osobnosti, k navazování a udržování mezilidských vztahů a společenskému pokroku. (Klenková, 2006) Obecně můžeme komunikaci vymezit jako proces přenosu informací mezi dvěma či více lidmi různými prostředky (ústně, písemně, neverbálně, pomocí médií), při kterém 15
jsou vysílány, přijímány a dešifrovány signály z vnějšího světa. Jejich cílem je dorozumění. (Janáčková, Weiss, 2008) Komunikačního procesu se účastní tyto prvky:
Komunikátor je osoba sdělující informaci, která však může být jeho osobou zkreslená. Neúplné informace jsou často domýšleny, promítají se do nich zkušenosti, postoje, myšlenky a emoce, proto je důležité, v případě komunikace verbální, věnovat pozornost i nevyřčenému.
Komunikant je příjemcem informace, jehož vnímání je rovněž ovlivněno povahou, zkušenostmi a vlastními pohnutkami. Komunikant může mít odlišný způsob kódování řeči a může tak docházet k nedokonalému pochopení a změně sdělení.
Komuniké je obsah sdělení, nová informace, která může mít verbální i neverbální podobu.
Komunikační jazyk kóduje vysílanou zprávu. Ani při použití stejného komunikačního jazyka však komunikace nemusí být srozumitelná.
Komunikační kanál tvoří cestu předávání informací. Při komunikaci tváří v tvář jsou tímto kanálem zvuky, pohledy či pohyby, při zprostředkovaném kontaktu je tento kanál omezenější.
Komunikační prostředí, ve kterém se komunikace odehrává, je významným prvkem, které komunikaci může propůjčit vážnost a důležitost. Tvorbou zvuků a ruchů může v tomto prostředí vznikat tzv. komunikační šum, který znesnadňuje komunikaci a správné přijetí informace.
Pro úspěšnou komunikaci je důležitá i zpětná vazba, tzv. feedback, který ověří přijetí sdělené informace. (Mikuláštík, 2010)
U všech prvků však může dojít k poruše, která komunikaci a porozumění znesnadní. Na straně komunikátora se můžeme setkat se špatným „zakódováním“ zprávy (volba nevhodného komunikačního jazyka) či nevhodným výběrem způsobu přenosu informace, na straně komunikanta se špatným „rozkódováním“ zprávy či neschopností zprávu přijmout. Komunikace s jinými osobami vykazuje 6 poselství – co jsme chtěli říct, co bylo řečeno, co druhá osoba slyšela, co si druhá osoba myslí, že slyšela, co druhé osoby 16
říkají na to, co jste si mysleli, že slyšely a jak vy vnímáte, co druhé osoby řekly o tom, co si myslí, že slyšely. Tyto body upozorňují, že ne vždy sdělené vyjadřuje záměr, stejně tak totožná informace působí jinak na různé lidi, v různém kontextu či prostředí. (Pokorná 2010)
1.2.1 Formy komunikace Podle používaných prostředků lze komunikaci rozdělit na verbální a neverbální. Některé zdroje však uvádějí i další typ - komunikaci činem, tzv. konativní, kterou lze rovněž zařadit do komunikace beze slov. Verbální komunikace je dorozumívání se slovy, pomocí jazyka, a to mluvenou i písemnou formou, přímo nebo zprostředkovaně, živě či reprodukovaně. Verbální komunikace má velkou sociální hodnotu, její nedostatek je vždy vnímán jako deprivace. (Mikuláštík, 2010) Úroveň komunikace je také důležitou informací při posuzování inteligence. Všechny sociální kontakty jsou závislé na výměně informací, rozhovoru, diskuzi. Řeč, specificky lidská forma verbální komunikace, je nejčastějším a nejužívanějším způsobem. Tento systém znaků a symbolů není vrozený, ale rozvíjí se při styku s okolím. (Klenková, 2006) Při verbální komunikaci rozlišujeme podle významu slova tzv. denotace a konotace. Denotace označuje „objektivní“, konkrétní význam slova, znaku či symbolu, kterému rozumíme a můžeme ho najít ve slovníku. Konotace má naopak spíše subjektivní význam, vedlejší, hlubší, týkající se emocí, postojů či názorů. Informace s konotativním významem v běžném styku převažují – tvoří až 70%. (Mikuláštík, 2010) Slovní projev je vždy dotvářen tzv. paralingvistickými aspekty tvořícími přechod mezi složkou verbální a neverbální. Paralingvistika zahrnuje zvukové projevy, jako je např. tempo řeči, výška tónu hlasu, hlasitost, plynulost, kvalita či objem, dotváří tak denotativní význam konotativními prvky, které potvrzují nebo zpochybňují obsah komunikace. Význam paralingvistiky je však podceňován a jeho možnosti nejsou dostatečně využívány. (Pokorná, 2010) 17
Paralingvistika může odhalit i skrývané či mnoho naznačit a dopovědět. Zde dostává význam paradoxní teze, že „jazyk lze používat k tomu, aby vyjádřil to, co nedokáže říct“. (Vybíral, 2000, s. 89) Komunikaci neverbální, beze slov, nejlépe vystihuje spojení řeč těla. Tento způsob komunikace je vývojově starší, obvykle bývá využíván především jako doplněk verbálního projevu, ačkoliv jej může plně zastoupit. Neverbální projevy je poměrně obtížné ovlivnit vůlí, proto mají až 5x větší vypovídající hodnotu než komunikace za pomoci slov. Správné rozumění neverbálním signálům je v mezilidské komunikaci velkou výhodou, která umožňuje „číst mezi řádky“ a „slyšet“ i nevyřčené. (Pokorná, 2010) Neverbálně lze komunikovat množstvím signálů – gesty rukou (gestikulace), pohybem (kinezika), pohledy očí, výrazem tváře (mimika), postojem těla (posturologie) a vzdáleností (proxemika), dotykem (haptika), tónem hlasu (paralingvistika), ale např. i oblékáním a celkovým vzhledem. (Vybíral, 2000) Těmto signálům a znakům se člověk učí již v dětství, kopírováním svých rodičů. Vývoj neverbální komunikace je, stejně jako u komunikace verbální, ovlivněn kulturou, společenským postavením, situací či osobností komunikujících, proto mohou při komunikaci různých skupin obyvatelstva vznikat komunikační problémy a nedorozumění. Verbální sdělení bývá doplňováno neverbálními projevy, avšak neverbální komunikace se obejde i zcela beze slov. Mnohdy tyto formy bývají v rozporu, chování neodpovídá sdělovanému, což u posluchače vede k nejistotě a nedůvěře. Neverbální komunikace nepodléhá tolik sebekontrole, je tedy věrohodnější. Podle A. Mehrabiana tvoří právě neverbální složka až 55 % obsahu komunikace, paralingvistické projevy hrají svou roli z 38 % a verbální složka je vypovídající pouze ze 7 %. (Mikuláštík, 2010) Ačkoliv je možné mlčet, není možné se nijak nechovat a tudíž nekomunikovat. Specifickým typem komunikace je sdělování činem, tzv. konativní komunikace. Chováním lze vyjádřit mnoho a někdy s větším efektem než dokáže komunikace verbální. Pro úspěšnou komunikaci je důležitá tzv. kongruence – shoda v tom, co 18
říkáme (verbální komunikace), jak se tváříme (neverbální komunikace) či co děláme (konativní komunikace). Chování nikdy není neutrální, vždy vyjadřuje určitý postoj k druhému člověku. Ten může být tzv. evalvační, pozitivní, podporující, s projevem úcty či naopak devalvační, ponižující, zneužívající. Do komunikace činem můžeme jistě zařadit i schopnost naslouchat, která je velmi důležitá. Konativní komunikaci můžeme označit za nejvyšší stupeň, neboť „slova mohou utěšit, úsměv zahřát“, ale čin může být v určitou chvíli tím nejsrozumitelnějším a nejcennějším. (Venglářová, Mahrová, 2006, s. 59)
1.3
Komunikace ve zdravotnictví
Zdravotnictví je specifickou oblastí, ve které nemocný člověk požaduje pomoc při řešení svého problému od cizích osob – zdravotníků. Tento kontakt se bez komunikace neobejde, proto je komunikace ve zdravotnictví základem péče o zdraví člověka. (Janáčková, Weiss, 2008) Dopad kontaktu mezi zdravotníkem a pacientem je široký a může i sám o sobě léčit – ovlivněním psychiky, vnímání nemoci a důležitosti různých informací, a to v pozitivním i negativním smyslu. (Vybíral, 2009) Záměrem komunikace ve zdravotnických zařízeních je především získávat a sdělovat informace o celkovém fyzickém, psychickém i sociálním stavu, o nemoci a postupu léčby, na kterém mnohdy závisí lidský život. (Janáčková, Weiss, 2008) V současnosti se však projevuje klesající důvěryhodnost informací sdělovaných pacienty, s čímž souvisí i méně časté otázky zaměřené nejen na fyzickou příčinu nemoci, ale i na její psychologické a sociální aspekty. Preferuje se jejich nahrazování moderními metodami diagnostiky, které spoléhají na odhalení problému bez nutnosti důkladného rozhovoru s pacientem. Základem medicíny by však nadále měla zůstat anamnéza, rozhovor a až následně vyšetření. (Honzák, 1997) Při poskytování péče jsou zdravotničtí pracovníci nuceni narušovat intimní zóny pacientů a zjišťovat velmi citlivé informace, na což mohou pacienti reagovat negativně. Východiskem je navázání vztahu důvěry, který je až z 80 % ovlivněn 19
komunikací. Vhodná komunikace zmírní obavy a napětí, napomůže lepšímu psychickému stavu a usnadní tak léčbu. Komunikace mezi zdravotníkem a pacientem by měla být vedena na rovnocenné a partnerské úrovni, ačkoliv má zdravotník ze své pozice větší autoritu, a tak může komunikaci s pacientem usměrňovat. (Špatenková, Králová, 2009) Každá nemoc zasahuje nejen do biologické sféry, ale také do sféry psychologické a sociální. Je důležité nevidět pacienta jako „případ“ či nemoc, ale jako osobnost s problémem a snažit se o opravdové navázání vztahu. (Honzák, 1997) Ačkoliv má zdravotník odborné znalosti, pacient má svou zkušenost, která se od odborných poznatků může v mnohém lišit. Navázání vztahu důvěry umožňuje lepší porozumění, komunikace však bývá kvůli nejistotě, onemocnění či obavám z léčby i budoucnosti nesnadná a proto je na zdravotníky kladen požadavek na empatii, trpělivost a opravdovost. (Vybíral, 2000) Pro efektivní komunikaci bylo vypracováno mnoho doporučení, k obecným a důležitým patří především naslouchání, opravdový zájem, respektování přání, pozitivní přístup a povzbuzování ke komunikaci, vhodná volba slov a v případě potřeby pomoc s formulací sdělovaného. (Venglářová, Mahrová, 2006) Základní metodou navázání vztahu mezi zdravotníkem a pacientem je bezpochyby rozhovor. Ve zdravotnické péči můžeme rozeznávat 3 druhy této profesionální komunikace:
Sociální komunikace představuje běžný informační rozhovor s pacientem,
který umožňuje navázání vztahu a usnadňuje další komunikaci při ošetřování.
Specifická, strukturovaná komunikace je zaměřena na důležitá fakta a motivaci
k léčbě. Cílem rozhovoru je mnohdy edukace s cílem zapojit pacienta co nejvíce do léčby. Důraz je kladen především na srozumitelnost usnadněnou názorností, trpělivostí a opakováním, pacient musí být vhodně motivován a poskytnuté informace mají být ověřeny.
Terapeutická komunikace poskytuje podporu při rozhodování či přijímání
nepříjemných informací a pomáhá se těmto změnám přizpůsobit. Častým tématem terapeutického rozhovoru jsou emoce, zejména obavy. Je důležité je akceptovat, nehodnotit a nebagatelizovat. (Venglářová, Mahrová, 2006) 20
S ohledem na specifika postavení pacienta v systému zdravotnictví by komunikace měla směřovat především k dobré spolupráci, která umožní vstupovat do intimní zóny pacienta bez pocitu ohrožení. Nedostatek komunikace a narušování soukromí a intimity nemocných je chybou nejen etickou, ale i profesionální, která je velkou překážkou při získávání důvěry pacientů, informací a léčebných výsledků. (Honzák, 1997) Aby verbální komunikace byla úspěšná, měla by splňovat tato kritéria: -
Jednoduchost - podání jasných informací s ověřením porozumění, příliš strohé
informace bez vysvětlení však mohou působit devalvačně, bez zájmu o druhého. -
Stručnost – stručné informace působí profesionálně, zdlouhavé vyjadřování
naopak vyvolává nejistotu. V písemném kontaktu je na stručnost kladen důraz, ne však na úkor srozumitelnosti (vyhýbáme se používání zkratek). -
Zřetelnost – důraz kladen na podstatu informace a přesné vyjadřování (odešel x
zemřel). -
Vhodné načasování – souvisí i se závažností informace, důležité je klidné
prostředí, soukromí a dostatek času. -
Přizpůsobivost – sledování reakcí pacienta umožní přizpůsobit styl hovoru
a povede k lepšímu porozumění. (Venglářová, Mahrová, 2006) Při komunikaci ve zdravotnictví je pro zdravotníky důležité umět naslouchat a dát najevo zájem, ať už povzbuzováním pacienta k hovoru nebo snahou o upřesnění sdělovaného. K efektivní komunikaci napomáhá rovněž pozitivní postoj, pochvala či jen povšimnutí si změny a především trpělivost. Upřímný zájem o pacienta je pro pozitivní vztah s ním klíčový. Co však komunikaci může komplikovat a vytvářet tak bariéry se týká nejen věcného obsahu (neuspořádanost sdělovaného, nepřesnost, mnoho informací, neověření pochopení), ale i různých zlozvyků jako je např. přikazování, kritika, podceňování, povyšování či ironie. Problematicky působí při komunikaci rovněž nepozornost, skákání do řeči, domýšlení, lhaní či netrpělivost. (Špatenková, Králová, 2009) 1.3.1 Praktické desatero Velmi často jsou slyšet negativní hlasy o našem zdravotnictví. Důvodem může být opomíjení tzv. samozřejmých informací, kterým ačkoliv je věnována malá pozornost, mají velkou vypovídající hodnotu a velmi ovlivňují úsudek pacientů. 21
1.
Pacient, ocitající se ve zdravotnickém zařízení, by měl být vždy přivítán, povzbuzen a seznámen s osobami, které ho ošetřují.
2.
Ačkoliv pro zdravotníky jsou některé informace samozřejmé, u pacientů neznámé prostředí zdravotnického zařízení a nutné odborné výkony budí strach a obavy. Zdravotničtí pracovníci by měli dbát na dostatečnou a průběžnou informovanost.
3.
Při vyšetřování je důležité pacienta seznámit s výkonem, jeho průběhem, délkou trvání a způsobem možné spolupráce.
4.
Při hospitalizaci je základem seznámit pacienta s oddělením (telefon, WC, režim oddělení, pracovníci) a nemocničním řádem.
5.
Každý pacient by měl být uvědomen o existenci práv pacientů, který by měl být vždy dostupný.
6.
Při hospitalizaci na pokoj s více pacienty by měl být nový pacient představen ostatním a naopak.
7.
Pacient by měl být vždy oslovován příjmením, v případě akademického titulu i titulem.
8.
S pacientem je nutné hovořit srozumitelně, bez odborné terminologie a měli by mu být vysvětleny i zdánlivě známé lékařské pojmy či vyšetření.
9.
Pacient by měl vždy mít možnost položit dotaz a ke každému takovému dotazu by mělo být přistupováno s respektem a ochotou odpovědět.
10.
Je-li pacientem zdravotník, respektujeme jeho kvalifikaci a komunikaci přizpůsobíme osobnosti. Někteří vyžadují vysvětlení jako laik, jiní z důvodu znalosti negativně domýšlejí svůj zdravotní stav. Důležité je chápavě zdůrazňovat informaci o standardním postupu. (Haškovcová, 2003)
1.4
Zdravotníci jako pomáhající
Zdravotnická povolání patří do skupiny tzv. pomáhajících profesí, které jsou orientované především na individuální potřeby člověka, na pomoc a podporu. Podle jednotlivých profesí se mohou požadavky na pracovníky lišit, jedním ze společných jsou však komunikační schopnosti. Kromě obecných požadavků na komunikaci je velmi důležitá i schopnost zjednodušit a přiblížit odbornou problematiku laické
22
veřejnosti, nezřídka je nutné také zvládnutí specifických způsobů komunikace. (Michalík, 2011) Pracovníci ve zdravotnictví jsou skupinou profesionálů, kteří pracují v tzv. interpersonálních oborech – jsou v neustálém kontaktu s lidmi. (Válková, 1999) Tato povolání jsou velmi náročná nejen při přípravě na jejich výkon, ale i později při výkonu, neboť objektem práce je nemocný člověk. Pro zdravotníky je nemoc běžnou záležitostí, setkávají se s ní každý den. Pro pacienta však jeho nemoc představuje krizi, problém přinášející množství obav a strachu. Řešením této vyhrocené situace je navázání dobrého vztahu. (Zacharová, 2013) Při své práci musejí zdravotníci umět jednat s lidmi v nejsložitějších situacích, v těchto dovednostech by se proto měli neustále zdokonalovat. (Válková, 1999) Kromě schopnosti komunikace s pacienty, která významně ovlivňuje prožívání nemoci, obav či zvládání vyšetření a zákroků se od zdravotníků očekává rovněž manipulace s moderní technikou, administrativní činnosti, schopnost zvládat fyzickou zátěž a aktivní řešení problémů pracovních i v běžném osobním životě. Velká zátěž je kladena na osobnost člověka, duševní stabilitu, profesní přípravu i osobní život. Pro výkon tohoto nelehkého povolání jsou kromě neustále se rozšiřujících odborných znalostí důležité i osobnostní předpoklady. Empatie, vyrovnanost, lidskost a zájem o nemocného, optimismus, jasná hodnotová orientace, sebekritika, odpovědnost, pochopení a soucit jsou pouze částečným výčtem požadovaných vlastností. Kromě toho by si měl zdravotník udržovat přiměřený profesionální odstup, který ho uchrání před přílišnou obětavostí a syndromem vyhoření. (Zacharová, 2013) Neochota, nezájem, hrubost či arogance do ordinace nepatří, důležitá je profesionalita vyžadující osobnostní zralost, přijetí určitých pravidel, osvojení modelů chování a komunikace a také tlumení vlastních pocitů. (Linhartová, 2007) Zdravotnická povolání spadají mezi tzv. skupinu regulovaných povolání, pro které zákon definuje profese, podmínky kvalifikace, podmínky pro výkon povolání a stanovuje činnosti a sankce při jejich nedodržení. Tím se zdravotnická povolání odlišují od jiných profesí, které nemají přesně právem definované a vymahatelné 23
povinnosti. Zároveň jsou také pacienti chráněni před péčí osob nezpůsobilých k výkonu zdravotnického povolání, kterým je tato činnost zakázána. (Brůha, Prošková, 2011) Tyto regulace jsou obsaženy v zákoně č. 96/2004 Sb., o nelékařských zdravotnických povoláních, který stanovuje podmínky pro získání způsobilosti a výkon práce lékařských i nelékařských zdravotnických pracovníků. Tento zákon dělí nelékařská zdravotnická povolání do 3 skupin podle samostatnosti – do kategorie pracovníků bez odborného dohledu po získání odborné způsobilosti patří (mimo mnoho dalších) všeobecné sestry a zdravotně-sociální pracovníci, další je kategorie pracovníků bez odborného dohledu až po získání specializované způsobilosti a poslední, kategorie pracovníků pod odborným dohledem nebo přímým vedením, kam patří zdravotničtí asistenti, ošetřovatelé a sanitáři. (Zákon č. 96/2004 Sb.) Pracovníci v nelékařských zdravotnických povoláních (zejména zdravotní sestry, zdravotničtí asistenti, ošetřovatelé, sanitáři) jsou pacientovi nejblíže a mají s ním užší vztah než pacient s lékařem. Jsou v každodenním kontaktu s pacientem, zajišťují jeho biologické potřeby, zprostředkovávají kontakt s lékařem, poskytují informace, plní ordinace lékaře a v případě potřeby jsou vždy první osobou, kterou pacient zavolá. Komunikace sestry by tedy měla vést k rozvoji kladného vztahu, zjišťování potřeb a přání a k jejich přijatelnému uspokojování. (Bártlová, 2005) Tato péče je poskytována v rámci tzv. ošetřovatelského procesu, který má vést k vyhledávání a uspokojování individuálních potřeb pacienta, dokumentovat je a předávat informace o pacientovi dalším zdravotníkům, aby byla zabezpečena kvalita péče. (Richards, Edwards, 2004) Z těchto důvodů se další část práce zaměřuje zejména na komunikaci nelékařských zdravotnických pracovníků s pacienty s postižením, neboť jsou to právě oni, kdo jsou v nejčastějším kontaktu a znalost specifik komunikace by měla být jednou z jejich profesionálních dovedností.
24
2.
Komunikace s osobami s postižením
Stěžejní oblastí, která ovlivňuje kvalitu vztahů intaktní populace s lidmi s postižením, je bezesporu komunikace. Přístup ke komunikaci s osobami s postižením je ovlivňován především postojem společnosti a předsudky, obtížně měnitelnými názory mnohdy bez objektivních příčin. (Michalík, 2011) Komunikace je důležitou potřebou každého člověka, zároveň je podmínkou jeho sociální existence. Pokud samotné postižení narušuje komunikační schopnosti nebo je příčinou neochoty ke komunikaci ze strany okolí, může dojít až k tzv. stigmatizaci, skutečnému znevýhodnění jedince s postižením. (Slowík, 2010) Komunikace s osobami s postižením může být v důsledku samotného postižení či jeho projevů náročná a tyto osoby tak mohou být považovány za méněcenné komunikační partnery a z komunikace vyřazovány. (Kisvetrová, Ježorská, 2014) Kvůli existenciální důležitosti by jim potřeba komunikovat neměla být upírána, ale měla by zůstat dostupnou a naplňovanou. Mnohé nejen komunikační potíže lze při respektování určitých pravidel a podmínek, závislých především na typu postižení, překonat. (www.nrzp.cz) Z analýzy Ministerstva práce a sociálních věcí ČR provedené v roce 2005 vyplývá, že u osob se zdravotním postižením se projevuje vyšší nemocnost, ať již v souvislosti s postižením či nikoliv, a proto jsou častější skupinou v ordinacích mnoha lékařů. (www.mpsv.cz) Jak však dokládá množství výzkumů, velkým nešvarem zdravotnických pracovníků je neznalost zásad komunikace nejen s těmito skupinami osob vyvolávající negativní vnímání tohoto dorozumívání. Umění komunikace není dar, ale dovednost, ve které je nutné se neustále zdokonalovat a následně je možné zvládat jednat i v náročných situacích. Proto by měla být dostatečná pozornost věnována rozvoji znalostí o specificích komunikace s osobami s postižením. (Honzák, 1997) Částečně v návaznosti na tato zjištění byl realizován projekt DESATERO.
25
2.1
Projekt DESATERO
Ze zkušeností osob s postižením ve zdravotnických zařízeních při kontaktu se zdravotníky vyplynulo množství nedostatků a chyb, proto si v roce 2006 Národní rada osob se zdravotním postižením ČR předsevzala tento problém zlepšit a formulovala nejdůležitější zásady pro komunikaci. Tento projekt nazvaný DESATERO se zaměřil na zlepšení komunikace s osobami se zdravotním postižením ve veřejné správě a ve zdravotnictví. Snaha
rozšířit znalosti a techniky komunikace měla zamezit
neinformovanému a necitlivému přístupu pracovníků v těchto odvětvích. Bylo zřejmé, že letitý problém nelze zcela vyřešit doporučeními danými desaterem a že potrvá několik let, než se zásady stanou běžnou součástí osvěty i učebních osnov ve školách. (Linhartová, 2007) Primárním cílem projektu DESATERO bylo zvýšit zaměstnanost osob se zdravotním postižením a vyškolit vhodné lektory, dlouhodobějším významným a přetrvávajícím cílem je zlepšit komunikaci veřejnosti i odborníků různých profesí s lidmi s postižením. (www.nrzp.cz) Národní rada osob se zdravotním postižením ČR je hlavním poradním orgánem Vládního výboru pro zdravotně postižené občany. Vznikla v roce 2000 sdružením více organizací a v této době sdružuje již 112 organizací. Prohlášení, že „základním úkolem Národní rady zdravotně postižených ČR bude zabezpečování plné účasti osob se zdravotním postižením i jejich zákonných zástupců na formulování politiky vedoucí k vyrovnávání příležitostí této skupiny občanů a jejím zakotvováním v právním řádu ČR“ se snaží bez zbytku naplňovat. (www.nrzp.cz) Ve spolupráci s organizacemi zdravotně postižených byly stanoveny 4 hlavní cíle: -
vytvoření desater pro komunikaci s osobami s jednotlivými typy zdravotního postižení a jejich šíření,
-
zařazení nácviku komunikačních dovedností do odborné přípravy zdravotníků,
-
zvýšení informovanosti osob s postižením o jejich právech ve zdravotnických zařízeních,
-
úpravou zákonů (o zdravotní péči, o celoživotním vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví) docílit profesionálního přístupu k pacientům s postižením. (Linhartová, 2007) 26
V projektu DESATERO byly ve spolupráci s osobami s postižením vytvořeny manuály se zásadami komunikace zdravotnických pracovníků s osobami se zdravotním postižením. Vytvořena byla tato desatera:
Desatero pro komunikaci s pacienty s pohybovým postižením
Desatero pro komunikaci s pacienty se sluchovým postižením
Desatero pro komunikaci s pacienty se zrakovým postižením
Desatero pro komunikaci při doprovodu pacientů se zrakovým postižením
Desatero pro komunikaci s nevidomým s asistenčním psem
Desatero pro komunikaci se sluchově postiženými (Kubertová)
Desatero pro komunikaci s pacienty se syndromem demence
Desatero pro komunikaci s geriatrickými pacienty (seniory)
Desatero komunikace s pacienty s poruchou autistického spektra (vytvořeno organizací APLA-JM)
Desatero komunikace s člověkem po poranění mozku. (www.nrzp.cz)
Jak však vyplývá z již výše uvedeného, mezi skupiny osob se zdravotním postižením můžeme dále zařadit osoby s mentálním postižením, které jsou v DESATERU opominuty. Povinností při poskytování zdravotní péče je nejen zachovávat důstojnost a pacienta informovat o všech skutečnostech potřebných k rozhodnutí o léčbě, také je potřeba zjišťovat jeho názor na léčbu, respektovat odmítnutí a zajistit informování o možných dalších zdravotních a sociálních službách, které může pacient využít. Z těchto důvodů je nezbytné osvojení specifik komunikace s osobami se zdravotním postižením všemi zdravotnickými pracovníky. (Zákon č. 372/2011 Sb.) Kromě specifik důležitých pro jednání s lidmi s postižením ve zdravotnickém zařízení, jejichž znalost je pro zdravotníky nezbytností, by celá populace měla být seznámena s požadavky pro běžnou komunikaci s jedinci s postižením. Obtíže při komunikaci jsou častým symptomem mnoha druhů postižení, která tak s sebou nesou integrační bariéry. A proto právě znalost specifik a dobrá úroveň vzájemné komunikace je východiskem pro naplňování poslání integrace – spolužití osob s postižením a osob bez postižení při nízké konfliktnosti jejich vztahů. (Slowík, 2010) 27
2.2
Komunikace s osobami s tělesným postižením
V této kapitole bude rozebráno tělesné postižení a z něho vyplývající omezení, stejně jako specifika komunikace s touto cílovou skupinou obecně a ve zdravotnictví. 2.2.1 O tělesném postižení Život s jakýmkoliv somatickým postižením s sebou i přes veškerou podporu přináší řadu omezení a znevýhodnění. Základním limitujícím faktorem u těchto osob je narušení hybnosti, koordinace pohybů či ztížení nebo ztráta schopnosti se pohybovat, které omezují aktivity v běžném životě a přímo tak působí na socializaci a vývoj osobnosti jedince. Označení „tělesné postižení“ zahrnuje širokou škálu vrozených nebo získaných poruch či poškození – deformit, chybějících částí těla, rozštěpů a dalších. (Michalík, 2011) Kromě hrubé a jemné motoriky může být postižena i motorika mluvidel působící symptomatické poruchy řeči. Neschopnost dorozumět se vede v sociální interakci k nepochopení či zesměšňování, což negativně ovlivňuje sebepojetí, sebevědomí a emoční stabilitu stejně jako schopnost a ochotu vytvářet a udržovat vztahy s okolím. Poškození tělesné integrity či hybnosti navíc zužuje možnosti neverbální komunikace za pomoci gest, mimiky, postoje těla či pohybu. (Slowík, 2010) Projevy spastických forem onemocnění (grimasy, tiky, křeče) mohou svádět k domněnkám o mentálním postižení, nesprávné vyhodnocení a přizpůsobení komunikace této domněnce však vyvolává další, nejen komunikační překážky. (Michalík, 2011) 2.2.2 Specifika komunikace s osobami s tělesným postižením Lidé s tělesným postižením, pokud se nejedná po postižení motoriky mluvidel či není kombinované jinou poruchou, zpravidla nevyžadují zvláštní přístup v komunikaci, přesto však může docházet k chybám, které snižují důstojnost člověka s postižením. Pocity z nutnosti komunikovat s fyzicky odlišným člověkem mohou být spojeny s obavami, nejistotou, strachem či dokonce odporem. (Slowík, 2010) Zásadní pro komunikaci je zjistit rozsah postižení a možná omezení a zohlednit, zda jde o vrozené či dříve vzniklé postižení nebo o postižení akutní, nově získané. (Venglářová, Mahrová, 2006) 28
Vyhýbání se tématu postižení a přidružených nesnází není vhodné, zvědavost je přirozená, avšak je důležité zhodnotit situaci, stav jedince a jeho vyrovnání se s postižením. (Slowík, 2010) Při závažných formách postižení může dojít k vymizení mimických pohybů, špatné artikulaci a jiným potížím ztěžujícím možnosti doplnit verbální sdělení neverbálními prvky. (Venglářová, Mahrová, 2006) Komunikace s jedinci s přidruženou poruchou řeči je velmi náročná a vyžaduje především trpělivost a pozorné naslouchání. Při nápadné odchylce v řeči je důležité vyhnout se spojování řečových potíží se sníženou inteligencí. Zcela nevhodné je pak dokončovat věty či myšlenky za osobu s postižením, vhodné je však ověřit, zdali jsme správně porozuměli. V některých případech může být nápomocné využití různých pomůcek či metod – gesta, obrázky či písemné vyjádření mohou komunikaci usnadnit. (Slowík, 2010) U osob imobilních, s pohybovým omezením či osob na vozíku může být problematické nabídnout pomoc a nesnížit tak jejich důstojnost. Nejjednodušším a nejefektivnějším způsobem, jak být nápomocný, když si nejsme jisti, je zeptat se, JAK můžeme pomoci. (Honzák, 1997) Ačkoliv je jistě vhodné pomoc nabídnout, nikdy ji nevnucujeme a nepomáháme bez předchozí domluvy. Vždy však komunikujeme s osobou s postižením a nikoliv s jejím průvodcem. (Slowík, 2010) Osoby na vozíku či upoutané na lůžko vnímají svět z jiné úrovně. Aby dorozumívání probíhalo na partnerské úrovni, je důležité svůj postoj přizpůsobit na stejnou úroveň, která nám umožní vhodný oční kontakt i vnímání mimiky či gest. Stání „nad“ osobou na vozíku je nejen neslušné, ale i ponižující. (Slowík, 2010) Rovněž je nepřípustné s vozíkem hýbat bez svolení či žádosti jeho majitele (obzvlášť, pokud na něm sedí). (Venglářová, Mahrová, 2006) Náš přístup by měl být empatický, ale nikoliv lítostivý, neboť pro mnohé osoby s tělesným handicapem je lítost ponižující, snižující jejich hodnotu, ačkoliv chtějí (a měli by být) rovnocennými komunikačními partnery. (Slowík, 2010) 29
2.2.3 Specifika komunikace s pacienty s pohybovým postižením Při kontaktu s osobou s poruchou hybnosti ve zdravotnickém zařízení uvádí Honzák (1997) tato doporučení:
Komunikace vyžaduje čas a trpělivost, je důležité pozorně naslouchat.
Předpokládejte normální inteligenci a komunikujte zcela běžně, konvenčně.
Nestůjte nad pacientem, ale snižte se na jeho úroveň.
Nevytýkáme skutečnosti, za které osoba nemůže (např. bláto v ordinaci od vozíčkáře).
Pomáhejte vytvářet bezbariérový přístup.
Mezi další doporučení lze uvést:
Při komunikaci je důležité vytvořit prostor bez překážek.
Při hospitalizaci vždy pečlivě zvažujeme, co pacient zvládne sám, popř. v čem by mohl potřebovat pomoc a domluvíme způsob pomoci. Nikdy ho však nezneschopňujeme. (Venglářová, Mahrová, 2006)
Tato doporučení mnohdy vycházejí či doplňují zásady z DESATERA komunikace s pacienty s pohybovým postižením, ve kterých je navíc uvedeno, že
pokud s osobou s tělesným postižením manipulujeme, vysvětlíme, co od ní potřebujeme. Mnohdy nám sama sdělí, jak postupovat.
Pokud je to možné, necháme na pacientovi volbu místa pro určitý výkon (např. odběr krve), neboť sám pacient má větší zkušenosti a ví, které místo je nejvhodnější.
Při pobytu v nemocnici se snažíme odstranit bariéry bránící samostatnému pohybu a snažíme se zamezit dlouhodobému upoutání na lůžko. Rovněž se vyhýbáme používání některých pomůcek (např. permanentní močový katétr), pokud to není nutné.
Pro stravování je důležitou informací soběstačnost v této činnosti.
Při výkonech a déletrvajících vyšetřeních je důležité zajistit pacientovi s tělesným postižením dostatečný čas a prostor na použití WC.
Kompenzační pomůcky by měl mít pacient vždy v dosahu, zvyšuje to jeho jistotu a soběstačnost. (www.nrzp.cz)
Špatenková s Královou (2009) tyto zásady shrnují a doporučují nevyhýbat se komunikaci, respektovat autonomii, sledovat veškeré verbální i neverbální projevy, 30
nevyčítat nešikovnost či nedostatky způsobené handicapem, odstraňovat překážky, předsudky a stereotypy a dokázat pacienta ocenit a pochválit.
2.3
Komunikace s osobami se sluchovým postižením
V této kapitole bude rozebráno sluchové postižení a vyplývající omezení, stejně jako obecná specifika komunikace s touto cílovou skupinou a následně specifika komunikace ve zdravotnictví. 2.3.1 O sluchovém postižení „V úplné tmě a tichu, které mě oddělují od světa, mi ze všeho nejvíc chybí přátelský zvuk lidského hlasu. Slepota odděluje člověka od věcí - hluchota od lidí.“ Helen Keller Sluch patří k důležitým smyslům člověka jak z hlediska orientace v prostředí, tak v procesu psychického vývoje a socializace. (Michalík, 2011) Sluchové vady můžeme rozdělit na vrozené či získané, které vznikají následkem úrazu, nemoci či involučními změnami ve stáří. Způsob vyrovnání se se získaným postižením závisí na osobnosti jedince, na rozsahu sluchové ztráty, možnosti kompenzace a době vzniku vady. Vady vrozené či časně získané významně ovlivňují vývoj řeči. (Špatenková, Králová, 2009) Pokud nedojde ke stimulaci sluchových center v dětství, dochází nejen k informační deprivaci, ale i k omezenému rozvoji slovní zásoby a nedostatečné fixaci pojmů a vztahů. (Honzák, 1997) Ztráta sluchu nebo jeho poškození vede k sociální deprivaci spojené s pocity izolace a osamělosti, které mohou způsobit i změny osobnosti. Pouhé drobné narušení sluchového vnímání ztěžuje začlenění jedince do společnosti. (Kisvetrová, 2014) Ačkoliv skupina osob se sluchovým postižením není tak početná, jedná se o osoby, jejichž postižení je považováno za jedno z nejtěžších. (Michalík, 2011)
31
Řadíme sem osoby neslyšící, které nevnímají mluvenou řeč, osoby nedoslýchavé používající kompenzační pomůcky, které jim umožňují slyšení, osoby ohluchlé a nově nositele kochleárního implantátu. (Kučerová in Specifika komunikace, 2008) Deficit v možnosti verbální komunikace v naší společnosti, která je postavena především na zvukovém vnímání, je významný. Vady sluchu velmi negativně ovlivňují komunikaci, speciálně u vrozených vad je vývoj komunikačních schopností a následná socializace obtížná. (Michalík, 2011) Schopnost užívat mluvenou řeč ve zvukové i psané podobě, které jsou základem získávání informací ve slyšícím prostředí, je pro osoby se sluchovým postižením limitujícím faktorem integrace. (Kučerová in Specifika komunikace, 2008) Problematiku osob neslyšících, nedoslýchavých a ohluchlých a jejich komunikaci upravuje zákon č. 155/1998 Sb., o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých. Zákon rozlišuje komunikační systémy na:
český znakový jazyk,
systémy z českého jazyka vycházející (znakovaná čeština, prstová abeceda, vizualizace mluvené češtiny, písemný záznam mluvené řeči, Lormova abeceda, daktylografika, Braillovo písmo taktilní formou, taktilní odezírání, vibrační metoda Tadoma).
Podle tohoto zákona mají osoby se sluchovým handicapem zaručeno právo na výuku a používání těchto komunikačních systémů, právo na vzdělání při jejich využití a také právo na tlumočníka při návštěvě lékaře či vyřizování úředních záležitostí. (Zákon č. 155/1998 Sb.) Komunikace s osobami neslyšícími je bezesporu náročná, obzvláště pokud je jejich mateřským jazykem český znakový jazyk. V tomto případě je pro ně čeština jazykem cizím, liší se slovní zásobou, gramatikou, stavbou vět a nelze ji tedy využít, a to ani písemnou formu. (Vočka, 2012) Další možností komunikace osob se sluchovým postižením a intaktní populace je odezírání. Je však dokázáno, že pouze 30 % osob neslyšících má dostatečné znalosti jazyka pro porozumění běžné mluvené řeči, a tak se přítomnost tlumočníka jeví jako velmi důležitá. U osob ohluchlých v dospělosti je komunikace méně problémová, 32
přesto nelze na odezírání spoléhat. Úspěšně odezírat zvládá pouze 23 % osob s postižením sluchu. (Strnadová, 1998) 2.3.2
Specifika komunikace s osobami se sluchovým postižením
Specifické zásady při komunikaci s osobami s postižením sluchu vycházejí především z typu postižení a hloubky sluchové ztráty, závisejí však i na osobnosti a ochotě se dorozumět. Nedoslýchaví obvykle komunikují běžnou řečí za využití kompenzačních pomůcek či odezírání. Komunikace osob neslyšících je problematičtější, od většinové společnosti se často odlišují používáním specifických stylů komunikace. (Slowík, 2010) V kontaktu s osobami neslyšícími mohou v důsledku jejich vady vznikat mnohá nedorozumění a nepochopení, jež vyvolávají dojem sníženého IQ. Těmto předpokladům je však nutné se vyhýbat. (Slowík, 2010) Při kontaktu s osobou s postižením sluchu je stěžejní nejprve navázat kontakt za pomoci dotyku. U odezírajících osob je důležitá pomalá mluva se zřetelnou artikulací, mluvit nahlas, avšak nekřičet (křik ztěžuje odezírání), používat krátké věty, vyhýbat se odborným výrazům a používání zájmen, které může odezírajícího mást. (Špatenková, Králová, 2009) Na začátku komunikace je vhodné seznámit osobu s postižením sluchu s tématem hovoru. Komunikaci je vhodné podpořit neverbálními prvky – mimikou, gestikulací, postojem. Tvář mluvčího by měla být dobře osvětlená, v přijatelné vzdálenosti a ve vhodné úrovni, přizpůsobena dobrému vidění. Komunikaci komplikují zakrytá ústa či plnovous, stejně jako žvýkačka nebo kouření. Sdělení se doporučuje průběžně kontrolovat, neboť odezírání je velmi náročné a přibližně po 15 minutách klesá koncentrace pozornosti a tím efektivita odezírání. (Slowík, 2010) Pokud nedošlo k pochopení, větu neopakujeme, ale snažíme se ji nahradit za použití jiných slov. Je vhodné nechat určení komunikační vzdálenosti na osobě s postižením, nedoslýchaví vyžadují blízkost, protože využívají zbytky sluchu, neslyšící se naopak oddalují, aby mohli odezírat a používat znakový jazyk. Při komunikaci lze využít různých prostředků k zajištění dorozumění – čtení, psaní, mimika, gestikulace, prstová abeceda a další. (Špatenková, Králová, 2009) 33
2.3.3
Specifika komunikace s pacienty se sluchovým postižením
Zdravotničtí pracovníci se poměrně často setkávají s pacienty s různým stupněm sluchového postižení, proto by měli být seznámeni se specifiky jednání a znát alespoň základy komunikačních systémů pacientů se sluchovými problémy. (Špatenková, Králová, 2009) Desatero komunikace se sluchově postiženými vydané Národní radou osob se zdravotním postižením kopíruje obecné zásady pro komunikaci. Důležité je mluvit pomalu, srozumitelně, s prázdnými ústy, nespoléhat na odezírání, které je pro pacienta se sluchovým postižením náročné (obzvlášť při zdravotních potížích), ale využívat i prvky neverbální komunikace jako je mimika či gestikulace. Vhodná není ani komunikace psaná, pro osoby neslyšící od dětství nemusí být usnadněním. Podstatné je rovněž ujištění o tom, zda pacient rozuměl poskytnutým informacím a především CO rozuměl. (www.nrzp.cz) Klíčovým pravidlem, které může usnadnit komunikaci, je zjistit, zda má pacient k dispozici nějakou kompenzační pomůcku a umí ji správně používat. (Špatenková, Králová, 2009) Zdravotničtí pracovníci by měli podporovat maximální využívání dostupných kompenzačních pomůcek, které usnadní komunikaci nejen ve zdravotnickém zařízení, ale i v běžném životě. (Kisvetrová, 2014) Při sdělování důležitých informací o zdravotním stavu a léčbě mají osoby se sluchovým postižením ze zákona právo využít bezplatně služeb tlumočníka. (Zákon č. 155/1998 Sb.) Jeho činnost a zásady práce jsou upraveny v Etickém kodexu tlumočníků znakového jazyka. (www.cktzj.com) Komunikace za přítomnosti tlumočníka nese určité zvláštnosti, které je třeba respektovat.
Pacient s postižením sluchu by měl vidět vždy komunikujícího i tlumočníka zároveň.
Udržujeme oční kontakt a komunikujeme s osobou s postižením, oslovujeme přímo, nikoliv přes tlumočníka.
34
Sdělení
je
vhodné
ověřit
a
předat
pacientovi
písemnou
zprávu
s nejdůležitějšími informacemi.
Tlumočník by neměl pacienta ovlivňovat a překládá vše, proto se vyhýbáme postranním poznámkám.
Na rozhovor za přítomnosti tlumočníka vymezíme dostatek času, tlumočení by však nemělo trvat déle než 30 minut. (Slowík, 2010)
Jak uvádí Kubertová v Desateru, především trpělivost a vcítění se do pocitů osoby se sluchovým postižením může vést k porozumění potřebám a nezvyklým reakcím a k vytvoření dobrých mezilidských vztahů. (www.nrzp.cz)
2.4
Komunikace s osobami se zrakovým postižením
V této kapitole bude rozebráno zrakové postižení, vyplývající omezení a také specifika komunikace s touto cílovou skupinou, a to jak obecně, tak následně ve zdravotnictví. 2.4.1 O zrakovém postižení Zrak je jedním z nejdůležitějších smyslů, s jehož pomocí vnímáme až 80 % informací. Díky zraku se orientujeme v prostoru, rozlišujeme barvy, tvary, vzdálenost, získáváme informace o okolním prostředí. Zrakové vnímání ovlivňuje tvorbu představ a umožňuje získávat mnoho zkušeností a učit se prvkům neverbální komunikace. (Špatenková, Králová, 2009) Dívání považujeme za přirozený a neuvědomovaný proces, každá zraková vada jej však narušuje a nutí takto postiženého jedince vynakládat velké úsilí. Člověk se zrakovým postižením trpí nedostatkem podnětů, tzv. informačním deficitem, který kompenzuje rozvojem a posilováním sluchového a hmatového vnímání. (Michalík, 2011) Za zrakové postižení označujeme takové poškození zraku, které i při nejlepší možné korekci (brýle, chirurgické řešení, léky) působí problémy při přijímání informací zrakovou cestou. (Slowík, 2010)
35
Nejčastěji se projevuje poruchou zrakové ostrosti nebo rozsahu zorného pole (Michalík, 2011), mohou se však objevit i poruchy barvocitu či vnímání za různých světelných podmínek. (Venglářová, Mahrová, 2006) Vrozené nebo v raném dětství získané narušení zrakového vnímání komplikuje vývoj poznávacích procesů, neboť neumožňuje vnímat členitost a celistvost světa. Osoby, které zrak ztratily v pozdějším období, však čerpají z dříve získaných vizuálních zkušeností. Lékařská terminologie rozděluje postižení zraku podle stupně na lehkou, střední a těžkou slabozrakost a praktickou nebo úplnou slepotu. Podle schopnosti využití zraku můžeme rozdělit osoby se zrakovými problémy na:
slabozraké,
se zbytky zraku,
nevidomé,
s poruchami binokulárního vidění,
barvoslepé,
s kombinovaným postižením. (Michalík, 2011)
2.4.2 Specifika komunikace s lidmi se zrakovým postižením V komunikaci s osobami s postižením zraku hraje roli doba vzniku vady, neboť u vad vzniklých v průběhu života má jedinec již nějakou zrakovou zkušenost a tedy představu, což příznivě ovlivňuje komunikaci. Kvůli omezené možnosti kontroly správné artikulace za pomoci zraku při výuce řeči je však u osob se zrakovým postižením až 6x vyšší výskyt řečových vad, včasná logopedická intervence je tudíž velmi důležitá. Mnoho osob se zrakovým postižením používá různé kompenzační pomůcky, které komunikaci usnadňují – nejčastěji se jedná o pomůcky nahrazující zrakový vjem zvukem či hmatovou možností. (Slowík, 2010) Pavel Wiener, český tyfloped a autor ucelené výuky prostorové orientace (www.apogeum.info), shrnuje zásady pro komunikaci s nevidomými do těchto bodů:
před každým kontaktem je nutné osobu se zrakovým postižením oslovit, až poté je možné upozornit na sebe i dotykem,
představit se – nevidomý nás může, ale nemusí po hlase poznat, 36
udržovat oční kontakt – osoby se zrakovým handicapem odvracení zraku obvykle vycítí,
nevyhýbat se slovům jako kouknout, prohlédnout – jsou to zažitá slovní spojení, která používají i sami nevidomí,
nemanipulovat nevidomým (postrkování, tahání), ani jeho věcmi,
při popisu nepoužívat neurčité směrové pojmy (sem, tam, tudy, támhle), ale snažit se vždy o co nejdetailnější popis,
podávat hlasovou zpětnou vazbu – nevidomý nemůže číst z výrazu tváře nebo gest,
hlásit svůj odchod během komunikace. (http://archiv.sons.cz)
Dalšími obecnými doporučeními je zohledňovat individualitu, mezi nevidomými jsou lidé inteligentní i méně nadaní a vyhýbat se projevům soucitu či podceňování, chovat se přirozeně, nevnucovat pomoc, ale nebát se jí nabídnout - ve ztížených podmínkách ji nevidomý jistě uvítá. Chybou je komunikovat s průvodcem namísto s nevidomým a důležité je vždy upozornit na svou přítomnost a představit se. (Růžičková in Specifika komunikace, 2008) Pro osobu se zrakovým postižením je obtížné navázat kontakt či požádat o pomoc lidi, které nevidí, prvotní iniciativa ke komunikaci je tedy v rukou intaktní populace. Pro tu však může být komunikace s takto postiženou osobou náročná či nepříjemná, specifické komunikační zvláštnosti jako je např. odklánění či otáčení za jiným zvukem při komunikaci, popř. nošení tmavých brýlí, které eliminuje možnost očního kontaktu (jejich nenošení však může kvůli mimovolním očním pohybům nevidomých vyvolávat nejistotu) může působit jako nezájem o komunikaci. Nedostatečný popis místa či situace a neověření sdělené informace (např. popis cesty, jídla na talíři, místnosti WC) a mnoho dalších, pro osobu vidící neuvědomovaných a běžných věcí, však osobě se zrakovým postižením znesnadňuje orientaci a působí velké potíže. (Michalík, 2011) Ne vždy je zrakové postižení na první pohled viditelné, absence bílé hole či zakrytí očí tmavými brýlemi nemusí informovat o postižení. (Slowík, 2010) Specifická je rovněž komunikace s osobami slabozrakými či se zbytky zraku, pro zdravého člověka nepostřehnutelná změna světelných podmínek či zvláštnosti oční
37
vady (omezení zorného pole, nutnost delší adaptace oka na prostředí) mohou rovněž vyvolávat různé bariéry. (Kurková a kol., 2010) Pro efektivní komunikaci je důležité klást důraz na srozumitelnost, jednoznačnost, přesnost, dostatečnou informovanost, avšak zároveň na úspornost sdělení. Není vhodné osobu se zrakovým postižením zatěžovat množstvím nepodstatných informací, které mohou spíše komplikovat orientaci. (Slowík, 2010) Osobu nevidomou může doprovázet i vodící pes, v takovém případě bychom se rovněž měli řídit určitými zásadami, abychom komunikaci neznesnadnily. Vodícího psa nevyrušujeme při práci, nevoláme na něj, nesaháme a nekrmíme ho bez vědomí majitele a snažíme se zamezit obtěžování vodícího psa vlastním psem, pokud se setkáme. Při kontaktu oslovíme nejprve osobu, nikoliv psa, a pokud nevidomého doprovázíme, vedeme přímo jeho a ne psa. (http://archiv.sons.cz) 2.4.3 Specifika komunikace s pacienty se zrakovým postižením Ve zdravotnickém zařízení by měly být bezpochyby dodržovány obecné zásady pro komunikaci, z povahy těchto zařízení však vyplývají i další, neméně důležitá doporučení, kterými by se všichni zdravotničtí pracovníci měli řídit. Při návštěvě ambulance by měl být nevidomý objednán na určitou hodinu, která by měla být dodržena, čímž se zamezí nervozitě. Je vhodné dát pacientovi na vědomí, že o něm víme. Přístup ošetřujícího personálu by neměl být ponižující a nadřazený (to však u žádného pacienta), je nezbytné komunikovat s pacientem se zrakovou vadou a nikoliv s jeho průvodcem, oslovit pacienta jako první, a to jeho jménem, aby věděl, že pozdrav patří jemu. Rovněž je vhodné podat si s pacientem ruku (nahradí vizuální kontakt) a komunikovat s ním tváří v tvář, neboť jakékoliv otočení vyvolává nejistotu, zdali je sdělované určené právě pacientovi se zrakovou vadou. Na vyšetření je nutné vyhradit více času, vše popsat, vysvětlit, případně nechat osobu se zrakovým postižením vyšetřující nástroj ohmatat. Na jednotlivé úkony je nutné vždy upozornit, dobrá informovanost vede ke snadnějšímu průběhu vyšetření a eliminaci obav. Při hospitalizaci je důležité nechat pacienta se zrakovou vadou uložit si věci sám, s jeho věcmi následně nemanipulujeme bez jeho vědomí. Je důležité, aby s tímto doporučením byli seznámeni všichni pracovníci a nedocházelo tak ke zbytečnému stresování pacienta. (www.nrzp.cz)
38
Pracovníci by se měli vždy představovat jménem a nejlépe i svou funkcí, pacient se zrakovým postižením nemá šanci poznat odlišnost uniformy a mohlo by dojít k nedorozumění. Obtíže pacientů se slabozrakostí jsou velmi individuální, proto se ptáme, jak a čím můžeme pomoct. (Linhartová, 2007)
2.5
Komunikace se seniory a s osobami s demencí
Velké množství demencí je specifické především pro osoby seniorského věku (Pidrman, 2007) a komunikace s oběma skupinami je v množství doporučení podobná, proto si dovolím komunikační specifika těchto dvou skupin vymezit v jedné kapitole. 2.5.1. O seniorech Život probíhá v jednotlivých vývojových etapách, kterým se musíme přizpůsobovat. V každém období se setkáme s progresí, procesem vzestupu, ale zároveň i s regresí a limity. (Malíková, 2011) „Stáří není choroba, je však spojeno se zvýšeným výskytem nemocí a zdravotních potíží.“ (Mühlpachr, 2004, s. 39) Ačkoliv skupina seniorů nemusí patřit mezi osoby se zdravotním postižením, v posledních letech zaznamenáváme fenomén tzv. „stárnutí s disabilitou“, tedy stárnutí se zdravotním handicapem. Tato zdravotní omezení nejčastěji vznikají progresí chorob, které úzce souvisí s involučními změnami a „opotřebením“ organismu ve stáří. V souvislosti s prodlužováním průměrné délky života a stárnutí populace (podle odhadů bude v roce 2020 třetina Evropanů starší 80 let) lze proto očekávat i nárůst osob seniorského věku se zdravotním znevýhodněním či postižením. (Kisvetrová, Ježorská, 2014) Kvůli důležitosti specifického přístupu v komunikaci s touto skupinou se jedno z „desater“ zabývá právě komunikací se seniory ve zdravotnických zařízeních, neboť právě kvůli zdravotním potížím jsou častými pacienty. Problematice stáří a stárnutí se věnuje gerontologie, která zkoumá základní mechanismy stárnutí a následně usiluje o udržení funkčnosti a aktivity po zbytek života. Geriatrie je pak medicínským oborem zaměřeným interdisciplinárně na diagnostiku a léčbu chorob ve stáří. Vzhledem ke stárnutí populace dochází k tzv. 39
„geriatrizaci“ medicíny, znalost specifik je kvůli narůstajícímu počtu seniorů důležitou oblastí ve všech lékařských oborech a odvětvích. (Malíková, 2011) Stárnutí lze definovat z různých pohledů, jeden z nich stárnutí chápe jako nezvratný biologický proces probíhající v celé přírodě, jehož průběh je nazýván životem. Délka života je geneticky podmíněná a u každého druhu různá. (Topinková, Neuwirth, 1995) Pro vymezení stáří (a starých lidí) využíváme nejčastěji věk, jednu ze základních charakteristik člověka. Za obecně uznávanou je považována kategorizace Světové zdravotnické organizace, která stáří rozčleňuje do patnáctiletých cyklů:
45-59 let – střední (zralý) věk
60-74 let – časné, počínající stáří (senescence)
75-89 let – vlastní stáří (kmetství, senium)
90 let a více – dlouhověkost (patriarchium). (Malíková, 2011)
Proces stárnutí a fungování člověka v jeho průběhu můžeme rozdělit na úspěšné stárnutí (zachování úrovně středního věku bez poruch paměti, motoriky, chování), fyziologické stárnutí (doprovázeno snižujícím se výkonem odpovídajícím danému věku, pokles funkcí však není progredující) a patologické stárnutí (výkon člověka je horší než výkon většiny jeho vrstevníků). (Pidrman, 2007) Se stárnutím je spojeno množství změn – změna sociální role, změny v ekonomické produktivitě, ve fyzické i psychické oblasti, vyšší pravděpodobnost ztráty soběstačnosti či riziko osamělosti při ztrátě partnera. Tendence vylučovat seniory z většinové společnosti z důvodu jejich závislosti na pomoci pak vede v utváření množství mýtů a mnohdy až k tzv. ageismu, věkové diskriminaci. Negativní utváření přístupu k seniorům vytváří mezigenerační problémy, znesnadňuje komunikaci a negativně ovlivňuje kvalitu jejich života. (Slowík, 2010) Ačkoliv je období stárnutí a stáří určitou životní etapou, která se jednou dotkne většiny lidí, bývá vnímáno spíše negativně, jako období s problémy, ztrátou soběstačnosti, omezením kontaktů, snížením mentálních schopností. Stárnutí je však velmi individuální, a to jak do množství a kvality změn, tak i do jeho vnímání. O kvalitně prožívaném a spokojeném stárnutí, které dovršuje proces vývoje, pak můžeme hovořit jako o umění stárnout. (Malíková, 2011)
40
2.5.2 O demencích Demence je progresivní a chronické onemocnění mozku, kdy dochází k narušení paměti, myšlení, orientace, řeči, učení a úsudku při zachování plného vědomí. Obvykle bývá tento soubor příznaků doprovázen i zhoršenou kontrolou emocí, motivace a sociálního chování. (www.uzis.cz) Za demenci je považováno snížení intelektu minimálně o 20 % a přítomnost dalších, závažných patologických změn ve všech oblastech. (Michalík, 2011) Tato porucha má významný vliv na celkový život postižené osoby, postupující onemocnění vede k celkovému úpadku duševních i funkčních schopností a ke ztrátě soběstačnosti. (Pidrman, 2007) V souvislosti se stárnutím populace a nárůstem osob seniorského věku (v průběhu 20 let se zvýšil počet osob nad 65 let o 60 %) se setkáváme s nárůstem zdravotních potíží a polymorbiditou (větší počet chorob a zdravotních komplikací) (http://slovnik-cizichslov.abz.cz), specifické pro tuto skupinu jsou chronická a degenerativní onemocnění.
Mezi 5 nejčastějších chorob ve vyšším věku se kromě kardiovaskulárních chorob a nemocí pohybového aparátu řadí i kognitivní poruchy a demence. (Pidrman, 2007) Demencí trpí asi 5 % osob nad 65 let, 10 % nad 75 let a až 30 % nad 80 let věku. Demence je souborem příznaků z různých příčin, některé nemoci jsou s demencí přímo spojeny (Alzheimerova nemoc), u jiných demence může i nemusí být přítomna (u AIDS). Projevy demencí mohou být totožné, jejich přesnou příčinu či konkrétní diagnózu však nelze zjistit pouhým pohledem. (Jirák et al., 2009) Diagnóza demence je stále podceňovaná, mnohdy jsou její prvotní příznaky přičítány stárnutí a není jim věnována pozornost. To může být důvodem, že množství demencí je diagnostikováno až v rozvinutějších stádiích, kdy je léčba již složitější. Diagnostika však nemusí být snadná, mnohdy dochází k zastírání příznaků samotnou osobou či nedostatečnému vyšetření. (Pidrman, 2007) Mezi příznaky počínající demence, které by měly vést k důkladnému vyšetření v ordinaci psychiatra a psychologa, patří zpravidla poruchy paměti. Ty však nemusí být přítomny u všech typů demence, některé se mohou projevit spíše poruchami chování či poruchami výkonných funkcí (např. plánování). Demence postihuje v závislosti na jejím stádiu i denní aktivity, od omezení profesních aktivit přes 41
selhávání v základních aktivitách denního života po úplnou nesoběstačnost a závislost na péči jiné osoby. Poruchy chování jako je neklid, agresivita, útěky, výkřiky a nadávání či neúčelné jednání se pak často vyskytují u pokročilejších stádií demence. Mohou se objevovat bludy, halucinace, náladovost (deprese, plačtivost, afekty vzteku) a poměrně častým doprovázejícím jevem je nespavost, někdy až spánková inverze (v noci bdí, ve dne spí). (Jirák et al., 2009) Tempo rozvoje příznaků a úpadku psychických funkcí je různé a odvislé od příčiny. Rozvoj demence můžeme rozdělit do 4 stádií – lehká demence (mírné projevy, potíže s krátkodobou pamětí, výkyvy v orientaci a soudnosti, obtížné porozumění složitému textu, zpomalení), střední demence (zasažena střednědobá a dlouhodobá paměť, dezorientace v místě i čase, neschopnost řešit problémy, potíže s porozuměním, ztráta kontroly emocí, apatie), těžká demence (dezorientace místem, časem i osobou, ztráta schopnosti myslet, rozumět, vyjádřit se, apraxie, neschopnost péče o vlastní osobu, neúčelné a bezesmyslné aktivity) a terminální stádium (upoutání na lůžko, nekomunikuje, nerozumí, bez jakékoliv aktivity, plně závislý na péči). (Vágnerová, 2014) Demence lze dělit více způsoby. Pidrman (2007) rozlišuje demence na:
primárně degenerativní, kam patří Alzheimerova demence, demence s Lewyho tělísky a frontemporální demence
sekundární demence vznikající řadou příčin – úrazem, infekcí, metabolickou poruchou, při nádorových onemocněních a jiné, celkem bylo popsáno přes 70 skupin sekundárních demencí
o
Vaskulární demence
o
Demenci při Parkinsonově a Huntingtonově chorobě
o
Toxické demence
o
Metabolické demence
o
Demence při nádorech
o
….
smíšené demence tvoří přibližně 15 % všech demencí, řadí se do nich kombinace různých typů (Alzheimer/vaskulární demence, Alzheimer/jiná primární demence,…).
42
Jirák (2009) volí dělení demencí podle příčin na atroficko-degenerativní demence a sekundární typy jako je ischemicko-vaskulární demence a ostatní symptomatické demence. Ve starším věku bývá příčinou demence nejčastěji degenerativní onemocnění, u mladších ročníků pak úraz, nádor, mozková příhoda či metabolická porucha. (Vágnerová, 2014) Jedním z nejrozšířenějších typů demence je nejznámější Alzheimerova nemoc, která tvoří až 50% všech demencí. Rizikovým faktorem pro její vznik je věk (nad 65let), významnou měrou pak k jejímu rozvoji přispívají i genetické dispozice. Od objevení příznaků do 10 let takto postižený pacient umírá. Druhý nejčastější typ (10-15 % všech demencí) je vaskulární demence, která je způsobena narušením cévního zásobení mozku. (Pidrman, 2007) Zvýšené riziko jejího vzniku je u kuřáků, obézních, diabetiků, kardiaků, lidí s vysokým krevním tlakem, anémií a u osob s opakovanými traumaty mozku. (Jirák et al., 2009) Její výskyt se zvyšuje i s přibývajícím věkem. Často je tato demence zapříčiněna také mozkovou příhodou. Léčba demence spočívá především ve zpomalení progrese a stabilizaci jedince s demencí. Nefarmakologická léčba je zaměřena na zachování či zlepšení úrovně dovedností, komunikaci, vyplnění volného času a odstranění patologických změn osobnosti. Léčba farmakologická je pak zacílena na obnovu či zmírnění problémů kognitivních funkcí a reaktivity (podáváním přípravků na podporu správné mozkové činnosti), a tím zvýšení kvality života. (Pidrman, 2007) 2.5.3. Specifika komunikace se seniory V této kapitole si dovolím vymezit pouze obecná specifika komunikace se seniory, neboť je velmi těžké v běžném kontaktu rozpoznat demenci (pokud se nejedná o její pokročilé stádium, s takovými lidmi se však běžně nepotkáme), proto v takových případech postačí znalost specifik komunikace se seniory, kteří jsou jejími nejčastějšími nositeli.
43
S trendem posledních let, kdy seniorů v populaci přibývá, je setkávání s nimi nevyhnutelné a komunikace téměř každodenní zkušeností. Proto je vhodné vycházet ze specifik seniorského věku a zabránit tak mnoha omylům, působení mýtů a nedorozumění. (Slowík, 2010) I my jednou budeme staří a jistě bychom se rádi dočkali vhodného jednání od mladší generace. Komunikace se seniory je ovlivněna změnami, kterými jedinec v procesu stárnutí prochází. Změna kvality hlasu (síla, výška) a zpomalení tempa řeči, potíže se sluchem (nedoslýchavost, snížená citlivost na vyšší tóny), neporozumění rozvíjející se společnosti, novinkám, mladší generaci, ubývání mentální kapacity či poškození řečových center v důsledku onemocnění negativně ovlivňují oblast komunikace, která je důležitým aspektem kvality života. (Slowík, 2010) Mnohdy kvůli postižení sluchu senioři nepochopí sdělenou informaci, reagují nepřiměřeně a ze studu a strachu z degradace na pozici „dementního seniora“ neporozumění nepřiznají. Následkem je pak omezování komunikace či snaha upoutat pozornost hovory o sobě a svých potížích (bez nutnosti naslouchání). (Špatenková, Králová, 2009) Při komunikaci se seniory je důležitý rovnocenný, partnerský a důstojný přístup a zohlednění komunikačních bariér – smyslová porucha, poruchy paměti, hybnosti, koncentrace, vliv prostředí, zdravotní stav, zájem o komunikaci a mnoho dalších. (Malíková, 2011) Mluva by měla být jasná, zřetelná, pomalá a hlasitá, slovník bychom měli přizpůsobit, neboť senior nemusí porozumět námi voleným výrazům, popř. nová používaná slova vysvětlit. U osamělých seniorů je rovněž vhodný dotyk jako projev porozumění, který zároveň slouží k eliminaci pocitů zbytečnosti. Velmi důležitou součástí komunikace se seniory je naslouchání, potřeba sdílet je u osamělých seniorů velmi významná a pro naslouchající může být zdrojem moudrých rad, zkušeností či zajímavých příběhů. Pro seniory se komunikace může stát prevencí před pocity osamělosti, psychickou a sociální dezintegrací a důvodem k existenci. (Slowík, 2010) 2.5.4. Specifika komunikace s geriatrickými pacienty a pacienty s demencí Při kontaktu se seniory ve zdravotnickém zařízení je nutné dodržovat určité zásady, které zabrání nedorozumění či neochotě ke komunikaci a usnadní hospitalizaci. Mezi 44
pravidla uvedená v Desateru pro komunikaci s geriatrickými pacienty patří respektování
identity
(vhodné
oslovování),
ochrana
důstojnosti,
aktivní
přizpůsobování komunikace potřebám seniora či nabízení, nikoliv vnucování pomoci v běžných činnostech. Velmi nevhodné je tzv. infantilizování (jednání jako s dítětem), podceňování, devalvující označování či přisuzování deficitů. Mělo by být umožněno používání kompenzačních a opěrných pomůcek, respektováno tempo seniora a na všechny výkony by měl být vyhrazený dostatečný čas. Důležité informace je vhodné zopakovat nebo napsat a při komunikaci udržovat oční kontakt. Celá péče ve zdravotnickém zařízení by měla směřovat k podpoře a udržení soběstačnosti. (www.nrzp.cz) Chybou při komunikaci je autoritativnost a direktivnost ze strany zdravotnických pracovníků, chaotické podávání informací či jejich nadměrné množství, rychlé tempo řeči, spěch, netrpělivost, přerušování řeči seniora, vnucování názoru, přehlížení či kritika a moralizování chování seniora bez znalosti či snahy odhalit důvod takového chování. (Malíková, 2011) Při péči o osoby s demencí ve zdravotnickém zařízení je nutné vycházet ze znalosti specifik a projevů demence. Stěžejní je respektovat jedinečnost každé osoby, i přes projevy onemocnění. Při kontaktu je důležité dobré přijetí a upřímný zájem pomoci, trpělivost, empatie, pozornost a neustálé reflektování měnících se potřeb. K pacientům s demencí je nutné přistupovat s respektem, zdvořilostí, laskavostí a uznáním, podporovat důstojnost. (Jirák et al., 2009) V prvotních stádiích jsou komunikační schopnosti zachovány na dobré úrovni, s progresí
onemocnění
mohou mít osoby s demencí
potíže
s vybavováním
jednotlivých slov či udržením myšlenky sdělení. Je vhodné pacienta podpořit, napovědět slovo, popř. zopakovat a shrnout obsah řečeného a tolerovat zmatenost, zrychlené či naopak zdlouhavé tempo řeči a ponechávat delší čas na odpovědi. (Slowík, 2010) S postupující závažností onemocnění je vhodné komunikovat jednoduše, věcně, stručně, názorně, odstraňovat rušivé vlivy a sdělení je vhodné doplnit neverbálními projevy a dotykem, snažit se komunikaci udržovat a porozumět projevům pacienta s demencí a nalézt tak vhodný způsob komunikace. Porozumění potřebám a přáním a nalezení vhodného a srozumitelného způsobu dorozumívání usnadňuje péči 45
o nemocného a měl by být dodržován jednotně všemi zdravotnickými pracovníky. Kromě toho pacientovi s demencí přináší tolik potřebnou jistotu, neboť toto onemocnění provází velká zranitelnost a zvýšená potřeba opory, bezpečí a jistoty. Při komunikaci je vhodné využívat oblíbená témata ze života pacienta s demencí, což vyžaduje nadstandardní zájem a opravdovost. (Jirák et al., 2009) Ve stádiích těžké demence je většinou nutné vyhledat alternativní způsob dorozumívání, např. piktogramy, fotky, bazální dialog. (Slowík, 2010) Před zahájením komunikace je nezbytné zkontrolovat kompenzační pomůcky (naslouchadla, brýle), při komunikaci povzbuzovat a udržovat klidné a pozitivní jednání, vyhýbáme se odborným výrazům, slangu, ironii, udržujeme oční kontakt a ověřujeme, zda nám pacient rozumí. Pacienta nepodceňujeme, neomezujeme, vysvětlujeme mu důvody a způsob vyšetření a snažíme se komunikaci přizpůsobit jeho schopnostem. (www.nrzp.cz)
2.6
Komunikace s osobami s poruchou autistického spektra
V této kapitole bude uvedena specifikace poruch autistického spektra, projevy a zásady pro komunikaci v běžném životě i ve zdravotnictví. 2.6.1 O poruchách autistického spektra Poruchy autistického spektra (PAS) jsou v mysli veřejnosti spojeny s uzavřeností a zvláštním chováním. (Slowík, 2010) Jedná se o skupinu nejzávažnějších poruch dětského mentálního vývoje nazývaných pervazivní vývojové poruchy, které ovlivňují celou osobnost, chování, vzdělávání, socializaci. (Michalík, 2011) PAS jsou způsobeny neurobiologickou poruchu vyvolávající změnu struktury či funkce mozku, která se projevuje již od dětství a významně narušuje vývoj psychických funkcí. (Vágnerová, 2014) Toto narušení mozkových funkcí způsobuje neporozumění viděnému, slyšenému a prožívanému. (Thorová, 2006)
46
Pod označení „pervazivní vývojové poruchy“ zařadila Světová zdravotnická organizace dětský autismus, atypický autismus, Aspergerův syndrom, Rettův syndrom, jiné dezintegrační poruchy v dětství, hyperaktivní poruchy spojené s mentální retardací a stereotypními pohyby, jiné pervazivní vývojové poruchy a další nespecifikované pervazivní poruchy. (Pastieriková, 2013) Až v 80 % případů bývají PAS spojeny s mentální retardací, která situaci ještě více komplikuje. (Slowík, 2010) Neméně často jsou přidružena další onemocnění, jako je epilepsie či poruchy ve vývoji mozkových center a metabolismu mozku. Etiologie PAS není jednoznačná, pravděpodobně se na vzniku podílí více faktorů, včetně faktorů genetických, prenatálně působících infekcí a dalších. Autismus nevzniká vlivem chladného chování rodičů k dítěti, jak bylo mnohdy tvrzeno. Léčba autismu není možná, veškeré snahy jsou zaměřeny na rozvoj dovedností, schopnost komunikace a kvalitu života. (Vágnerová, 2014) Poruchy autistického spektra se nejčastěji projevují poškozením tzv. triády – narušením komunikace, představivosti a sociální interakce. Uzavřenost a narušená komunikační schopnost (u některých poruch se řeč nevyvine vůbec) způsobují sociální izolovanost, která je pro tyto poruchy typická. (Slowík, 2010) Osoby s autismem odlišně reagují na sociální signály (úsměv, oční kontakt), nerozumí jim, jejich sociální inteligence bývá na nižší úrovni než rozumové schopnosti, neumí navazovat vztahy s lidmi, kontakt obvykle nevyhledávají, nerozumí podstatě interakce (vzájemnost, emoce, spolupráce), řeč bývá nefunkční, nemá pro ně komunikační význam, nedodržují slovosled, komolí slova, v projevu jim některá slova chybí, mluva může být monotónní. O sobě mluví ve 3. osobě. Nerozumí vlastním pocitům, proto se mohou objevovat bezdůvodné záchvaty smíchu, pláče, agrese vůči okolí i sobě, které uvolní napětí a úzkost. Mnohdy se u osob s autismem objevuje potřeba rituálů, obsedantní chování a neúčelné pohyby. Mají problémy ve výběrovosti a zaměřenosti vnímání (vnímají v omezeném rozsahu), nezobecňují zkušenost (použití dovedností v jiné situaci, než ve které se je naučili), mají porušenou představivost (nedokážou si hrát „na něco“). (Vágnerová, 2014)
47
V oblasti řeči a komunikace se vyskytují rozdíly, u osob se souběžným mentálním postižením nemusí být řeč rozvinuta, hovoříme pak o nízkofunkčním autismu. Při autismu se zachovanou inteligencí, tzv. vysokofunkční autismus, se v řeči často vyskytují určité zvláštnosti, jako je např. echolálie (doslovné opakování slyšeného), nesprávné používání slov z důvodu neporozumění, nerytmičnost, nekoordinovanost projevu, omezenost neverbálních prvků komunikace, neschopnost číst v neverbální komunikaci druhých lidí, ulpívání na jednom tématu při komunikaci, hyperrealistické myšlení (doslovné chápání významu) či nepřiměřené a neadekvátní reakce. (Slowík, 2010) Pro úspěšnou péči a spokojený život osob s PAS jsou nutností určitá opatření vyplývající z postižení, kterými je individuální přístup, vhodná komunikace (alternativní či augmentativní), strukturalizace prostředí, využití volného času, motivace, relaxace, postupné zavádění změn a dodržování pravidel. (Pastieriková, 2013) 2.6.2 Specifika komunikace s osobami (a pacienty) s PAS Život lidí s autismem a jinými PAS je komplikován chápáním světa jako něčeho cizího,
odděleného,
nesrozumitelného,
chaotického,
nebezpečného.
Následné
uzavírání do světa vlastního, srozumitelného a bezpečného vytváří bariéru pro komunikaci s intaktní populací a způsobuje tak velkou osamělost, proto je pro ulehčení života osob s PAS v tomto „cizím“ světě žádoucí znát určitá úskalí a zásady při komunikaci. Navázání komunikace s jedincem s PAS není jednoduché a vyžaduje vstřícnost a trpělivost. PAS zahrnují široké spektrum projevů, které jsou velmi individuální a rovněž vyžadují specifickou pomoc při komunikaci. Ačkoliv i pro jedince s tímto postižením je komunikace jednou ze základních potřeb, neporozumění a neschopnost komunikovat může vyvolávat frustraci. (Slowík, 2010) U osob s PAS se velmi často využívají prvky alternativní a augmentivní komunikace, jako je výměnný obrázkový systém VOKS, piktogramy, Makaton (manuální systém doplněný mluvenou řečí a symboly), znak do řeči (doplnění řeči prvky znakového jazyka neslyšících), facilitovaná komunikace (mechanická podpora postiženého, koordinace jeho ruky k vyjádření) či využití elektronických komunikačních pomůcek. (Pastieriková, 2013) 48
Komunikace by měla být založena na tzv. strukturované instrukci – instrukce musí být srozumitelná, obsahující minimum slov, předávána zároveň verbálně i neverbálně (podpora vizualizace), vždy stejnými slovy, nutné je zkontrolovat porozumění, popř. instrukci doplnit
nebo předvést pantomimicky. Základem je uspořádanost,
jednoznačnost a stručnost, dostatek času a trpělivosti. (Vocilka, 1994) Pro podporu komunikace je vhodná jasná a konkrétní motivace, důslednost v přístupu (osoby s PAS potřebují řád a neměnnost), vizuální podpora, popř. možnost využití hmatu a vhodné strategie nácviku žádoucího chování či pravidel. (Kisvetrová, Ježorská, 2014) Osoby s PAS mohou mít přidružené zdravotní potíže, které je zavedou do zdravotnického zařízení. Bohužel i v dnešní době má mnoho lékařů o autismu jen mlhavou představu a návštěva v ordinaci je tak stresující pro všechny zúčastněné. Vhodné je lékaře upozornit, že se jedná o osobu s PAS, předat informace o specificích (rodič nebo průvodce) a v případě dětí je vhodné se na vyšetření předem připravit a natrénovat (např. spolupráce při prohlídce zubů). (Thorová, 2006) Desatero pro komunikaci s pacientem s PAS bylo vytvořeno organizací APLA, která se zaměřuje na vhodné postupy a metody práce s těmito jedinci. (www.apla.cz) Nestandardní chování je třeba tolerovat, neboť je pravděpodobně projevem strachu z neznámého. Je vhodné spolupracovat s asistentem, který pacienta s PAS doprovází, zná ho a doporučí nám, jak vhodně komunikovat, jeho doprovod na vyšetření je pak nezbytný. Pacienty s PAS je vhodné objednávat na čas, kdy je v čekárně minimum lidí. Kontakt by měl být vždy stručný, jednoduchý, uklidňující, je důležité pacienta připravit na nezvyklé podněty (zvuk, pach, dotek), neboť jedinci s PAS bývají smyslově přecitlivělí. Odmítnutí lékařského výkonu je nutné tolerovat, snažíme se vyhýbat zbytečným vyšetřením či tlumícím lékům. Hospitalizace by vždy měla probíhat s osobou blízkou, a to až po důkladném zhodnocení. (www.nrzp.cz)
49
2.7
Komunikace s osobami po poranění mozku
V této kapitole budou nejprve vymezena poranění mozku a jeho projevy a následně specifika komunikaci s těmito osobami ve zdravotnictví. 2.7.1 O poraněních mozku Jedno z Desater se zabývá specifickou skupinou pacientů, jakými jsou osoby po poranění mozku. Každoročně je do nemocnice s úrazem hlavy a poraněním mozku přijato okolo 36 000 osob, nejčastěji mladých mužů či osob nad 65let. Příčinou bývají dopravní nehody, rizikové sporty, pády. (Janečková, 2009) Poranění mozku vznikají náhle, zejména úrazem, mechanickým poškozením mozkové tkáně, které následně vyvolává různé potíže a projevy, v závislosti na míře, rozsahu a závažnosti poškození. (Vágnerová, 2014) Z těchto důvodů je i komunikace s těmito pacienty velmi variabilní a vždy by měla vycházet z celkového stavu a individuálních možností a schopností pacienta. Poranění mozku můžeme dělit na otevřená nebo uzavřená, na primární, která podle závažnosti dělíme na otřes mozku = komoce, zhmoždění mozku = kontuze a nejzávažnější difúzní axonální poškození s trvalými vážnými následky. Sekundární poranění mozku se rozvíjí následně po úrazu, např. krvácení do mozku. Při podezření na vážnější poranění mozku se často objevují tyto příznaky:
nesrozumitelná řeč,
poruchy hybnosti či koordinace pohybů,
poruchy vidění, slyšení, cítění,
zmatenost, neklid, bolest hlavy,
bezvědomí,
zvracení,
tekutina vytékající z nosu či uší,
modřiny v okolí očí, změna velikosti zornic nebo jejich symetrie.
(www.poranenimozku.cz) Přibližně v 85 % případů úrazů hlavy se jedná o lehké poranění, kdy ztráta vědomí trvá maximálně 15 minut a do 6 měsíců dojde k plnému zotavení. U 10 % osob je diagnostikováno středně těžké poranění, kdy ztráta vědomí trvá maximálně 6 hodin. 50
Při déletrvajícím bezvědomí, které potká přibližně 5 % osob, se jedná o těžké poranění se závažnými následky a dopady v osobním i rodinném životě. (Janečková, 2009) Následky poškození mozku mohou být krátkodobé (vymizí do 3 měsíců) i dlouhodobé, pokud však přetrvávají i po 5 letech, považujeme toto poškození za trvalé. Poškození mozku může být příčinou epilepsie či poruch učení, mohou se objevit poruchy v emočním prožívání, změny v chování, poruchy hybnosti či kognitivních funkcí, zejména pozornosti a paměti. Závažnější úrazy se mohou projevit v intelektu, objevit se může i demence. Poškození levého spánkového laloku souvisí s poruchou výbavnosti slov, narušení plynulosti řeči či obtížemi v porozumění. V nejzávažnějších případech poranění mozku může dojít až k perzistentnímu vegetativnímu stavu, který je charakterizován poruchou vědomí v délce týdnu až měsíců, ztrátou sebeuvědomování a pouze reflexními motorickými projevy. Takového nemocného je nutné stimulovat a snažit se oživovat dříve získané schopnosti. (Vágnerová, 2014) Je však možné, že následkem těžkého poranění dojde ke „smrti mozku“, která v podstatě znamená i smrt jedince. Tento stav je kontroverzní v mnoha ohledech – v medicíně, právu i etice. Pro stanovení smrti mozku je nutné klinické vyšetření, které odhalí poruchu mozkového kmene a ireverzibilitu (nenávratnost) poškození. Otázkou etickou i právní je pak např. rozhodnutí o ukončení umělé plicní ventilace, která zamezí často dlouhému a bolestnému čekání příbuzných na smrt jejich blízkého. (Smrčka, 2001) 2.7.2 Specifika komunikace s pacientem po poranění mozku Specifika komunikace s těmito osobami jsou závislá především na druhu a míře poškození, jak již bylo uvedeno výše. Proto je Desatero komunikace s těmito pacienty vymezeno pouze obecnými zásadami usnadňujícími komunikaci. Základem je odstranit rušivé vlivy, udržovat oční kontakt a i přes možné nevhodné chování zachovat klid a trpělivost. Poskytované informace by měly být jasné, jednoduché, podávané adekvátně věku pacienta, s úctou a bez projevů lítosti. Informace je nutné podávat v omezeném množství, komunikaci v případě potřeby usměrňovat a vhodným doplňkem je využívání neverbálních komunikačních prostředků, jakými je např. gestikulace. Důležité je zopakování sděleného v kratších časových intervalech. Při neporozumění se nebát požádat o zopakování, a pokud nerozumí pacient, opakujeme 51
informace jednoduchými větami nebo nabídneme možnost napsání či odezírání ze rtů. (www.nrzp.cz)
2.8
Komunikace s osobami s mentálním postižením
Skupinou osob, které jsou v DESATERU opominuty, jsou osoby s mentálním postižením. Tato početná skupina se však potýká s vyššími zdravotními riziky, dostávají se tedy častěji do kontaktu se zdravotníky.
Proto by si zdravotničtí
pracovníci měli osvojit mimo jiné i zásady efektivní komunikace právě s touto skupinou. (Kisvetrová, Ježorská, 2014) Z tohoto důvodu si zde dovolím vymezit i specifika komunikace s touto skupinou osob s postižením. 2.8.1 O mentálním postižení Mentální postižení (používán je i pojem mentální retardace) je vývojová porucha rozumových schopností, která se projevuje snížením kognitivních, řečových, pohybových a sociálních schopností. S tímto opožděním duševního vývoje se až 4x častěji pojí jiné duševní poruchy, objevit se mohou i tělesné či smyslové poruchy. (Valenta a kol., 2012) Hlavními znaky mentálního postižení je neschopnost dosáhnout stupně intelektu odpovídajícímu alespoň 70 % normy, a to i přes adekvátní stimulaci. Dalším znakem je nedostatečný rozvoj myšlení, schopnosti učení či adaptace na běžný život. (Vágnerová, 2014) Typickými příznaky je opožděný psychomotorický vývoj, zpomalená chápavost a omezená paměť, těkavá pozornost, malá slovní zásoba a řečová neobratnost, nedostatek vůle, ovlivnitelnost, citová vzrušivost a impulzivita, neměnnost chování, nedostatečné chápání vlastního já, neschopnost vyhovět požadavkům okolí. (Švarcová, 2011) Osoby s mentálním postižením mají problémy s rozlišením detailů, nerozumí abstrakci, nesprávně odhadují vzdálenost, hloubku, prostor, čas, objevují se potíže se správným vnímáním mluvného slova, které následně ovlivňují vývoj řečových schopností. Postižena je i jemná motorika, neobratnost se projevuje v kresbě i písmu. (Valenta a kol., 2012)
52
Podle doby vzniku mentálního opoždění se rozlišuje mentální retardace vznikající před, během či po porodu (maximálně do 2 let věku dítěte) a demence, vznikající až po 2. roce věku dítěte v důsledku onemocnění či úrazu. Etiologie mentální retardace a související trvalé snížení inteligence vzniká poškozením či poruchou funkce centrální nervové soustavy. (Švarcová, 2011) Velmi často je podmíněna geneticky, významný vliv poté mají tzv. teratogenní vlivy poškozující plod v těle matky, jako jsou faktory fyzikální (záření, mechanické stlačení hlavičky při porodu), chemické (léky, alkohol) a biologické (virová a bakteriální onemocnění). (Vágnerová, 2014) Dalšími příčinami mentální retardace jsou infekce, intoxikace, úrazy, hypoxie, léze mozku, poruchy látkové výměny či porodní nezralost, při nepodnětném prostředí se může objevit mentální retardace způsobená psychosociální deprivací. (Švarcová, 2011) Světová zdravotnická organizace ve své Mezinárodní klasifikaci nemocí dělí mentální retardaci do několika skupin:
lehká mentální retardace – IQ 50-69, u dospělých mentální úroveň dítěte ve věku 9-12let
středně těžká mentální retardace – IQ 35-49, úroveň dítěte ve věku 6-9 let
těžká mentální retardace – IQ 20-34, úroveň dítěte ve věku 3-6 let
hluboká mentální retardace – IQ pod 20, mentální úroveň dítěte mladšího 3 let.
Dále jsou uvedeny ještě další typy – jiná mentální retardace a neurčená mentální retardace. (www.uzis.cz) Mentální postižení zasahuje celu osobnost, mezi jedinci jsou však velké individuální rozdíly, proto nelze tyto osoby jednotně charakterizovat. Jednou z problematických oblastí, která je téměř u všech osob s mentálním postižením narušená, je oblast komunikace. V závislosti na hloubce postižení se objevují různě závažné potíže ve vyjadřování i v porozumění. Typická je jazyková necitlivost s častými agramatismy, preference konkrétních pojmů vychází z neschopnosti porozumět abstrakci, stavba vět je jednoduchá, upřednostňují stručné vyjádření v krátkých větách, výslovnost bývá nepřesná, slovní zásoba omezená. U těžšího stupně mentálního postižení se často objevuje echolálie (opakování slov či vět bez kontextu), problematické může být 53
vyjadřování potřeb či potíží, proto se ve velké míře uplatňují prvky neverbální komunikace. (Vágnerová, 2014) V případě neschopnosti komunikovat verbálně je nezbytné využít augmentativní či alternativní komunikaci. Alternativní komunikace plně nahrazuje mluvenou řeč, mohou jí být systémy, jako jsou piktogramy a komunikační tabulky. Prvky augmentativní komunikace se používají k podpoře nedostatečně rozvinutých jazykových schopností, kdy rozšiřují mluvenou řeč. Jedním z využívaných je znak do řeči, používá se však i gestikulace a mimika. (Švarcová, 2011) 2.8.2 Specifika komunikace s osobami s mentálním postižením Při komunikaci s osobou s mentálním postižením můžeme zaznamenat velké individuální rozdíly v závislosti na hloubce postižení. Následně uvedená doporučení však mohou obecně usnadnit a zlepšit komunikaci s těmito lidmi. Řeč je úzce spojena s myšlením a úrovní inteligence, proto se při komunikaci s osobami s mentálním postižením snažíme zohledňovat zvláštnosti postižení, které nám může komunikaci usnadnit. Mentální deficit ovlivňuje komunikaci ve všech složkách – v motorické, jazykové i kognitivní. Vývoj řeči u osob s mentálním postižením nikdy nedosáhne normy, nápadné jsou individuální rozdíly mezi aktivním a pasivním slovníkem i verbálními a neverbálními dovednostmi. (Valenta a kol., 2012) Zpravidla vždy je narušena oblast fonematického slyšení (rozlišení hlásek), artikulace (výslovnost), porozumění i vyjadřování. Pro komunikaci je stěžejní vytvořit atmosféru bezpečí a důvěry, nepřiměřené projevy ze strany nás jako komunikátorů (podrážděnost, obranný postoj, útočnost, neochota a nezájem) mohou komunikaci znemožnit. (Valenta, Müller, 2007) Pro usnadnění porozumění je vhodné nechat téma rozhovoru na výběr osobě s postižením, komunikace pak pro ni bude srozumitelnější. (Slowík, 2010) I přes to však kontakt s osobou s mentálním postižením vyžaduje trpělivost. Její psychomotorické tempo je pomalejší, proto je důležité poskytovat dostatek času pro vyjádření. Mohou nás zaskočit i nečekané projevy náklonnosti jako je např. objímání či třesení rukou, tyto projevy je nutné tolerovat, ale zároveň si udržovat přiměřený odstup. Při asistenci doprovodu je žádoucí komunikovat přímo s osobou s postižením, nikoliv s osobou doprovázející. Protože se však osoby s mentálním postižením často 54
neorientují ve vztazích, je pro ně důležité vědět, že někdo mluví přímo k nim základem je tedy oslovení a udržování očního kontaktu. (Kurková a kol., 2010) Nejčastější chybou je hovořit s osobou s mentálním postižením jako s dítětem, tykat, nerespektovat práva, ponižovat a považovat za hloupou a neschopnou. Osobě s mentálním postižením je nutné vždy vykat, popř. se na tykání domluvit, měla by být zachována důstojnost a úcta. Tito jedinci myslí především konkrétně, proto se snažíme vyhýbat abstrakci a zobecňování. Důležitá je tedy volba komunikačních prostředků omezená slovní zásoba, vyhýbání se abstrakci, ironii. Informace by měly být stručné, jasné a snadno pochopitelné. (Michalík, 2011) Při rozhovoru je podstatné myšlenkově nepřeskakovat, ale držet se jednoho tématu, neskákat do řeči, nedokončovat myšlenky, ale aktivně naslouchat, a pokud nerozumíme, zeptat se znovu. (Kurková a kol., 2010) Pokud nerozumí osoba s postižením, je potřebné informaci zopakovat jednodušeji, informace by zároveň měly být poskytovány umírněně a sdělené by mělo být ověřováno. Pokud začne klesat pozornost osoby s mentálním postižením, je dobré komunikaci přerušit. Rovněž je možné upozornit na komunikaci dotekem, užitečné je sledovat i neverbální projevy osoby s postižením – co sleduje, zda nad něčím přemýšlí atd. Při kontaktu je možné využít i konstruktivní kritiku, kritizujeme však nevhodné chování, nikoliv osobu. Podpořit komunikaci může i konkrétní pochvala (za co) a pozitivní motivace. (Valenta, Müller, 2007) Usnadnit komunikaci napomáhá doprovázení verbálního sdělení neverbálními prostředky (mimika, gestikulace), ty však musí být ve shodě. Nezřídka je užitečné verbální sdělení doplnit i prvky augmentativní komunikace (obrázky, piktogramy, znak do řeči), popřípadě využít komunikační systémy komunikace alternativní (Bliss, Makaton). Hlavní zásadou je však jednotnost při práci s osobou s mentálním postižením, a to jak v rodině, ve škole, tak i při kontaktu s veřejností. (Slowík, 2010) 2.8.3 Specifika komunikace s pacienty s mentálním postižením Specifika komunikace s pacientem s mentálním postižením se v mnohém shodují s obecnými zásadami pro komunikaci s touto skupinou osob. Ve zdravotnickém zařízení se však mohou v chování osob s mentálním postižením objevit jisté zvláštnosti, které následně komunikaci znesnadní. 55
U osob s mentálním postižením ve zdravotnickém zařízení se může objevit strach, neklid a nejistota z neznámého prostředí, vyšetřovacích nástrojů a postupů i ze zdravotnických uniforem a neochotného personálu. Osoby s mentálním postižením podle úrovně schopností mohou mít potíže se čtením některých informací či s organizací a nepochopení časových údajů. U zdravotníků mohou nastat potíže s nedostatkem času a trpělivosti při jednání s pacientem s mentálním postižením, jejich jednání může být ovlivněno předsudky (tykání, zneschopňování, direktivní přístup, ignorování) a neznalost zásad komunikace tak povede k nepochopení, nedorozumění a stresu na obou stranách. Základem pro efektivní komunikaci by mělo být navázání vřelého vztahu, zachování důstojnosti, klidný a vysvětlující přístup bez složitých souvětí a odborných výrazů, možné je využití vizuálních pomůcek a především sdělovat informace srozumitelným způsobem. Žádoucí je zmírňovat stres z neznámého, hluk, architektonické bariéry, dobu čekání i použití přístrojů, které mohou jedince s mentálním postižením děsit. (Kisvetrová, Ježorská, 2014)
56
3.
Vzdělávání zdravotnických pracovníků
V historii mělo ošetřovatelství velmi nízké společenské postavení, které vycházelo především z málo profesionálního a charitativního zaměření. V polovině 19. století začalo docházet k profesionalizaci a zvyšování prestiže tohoto nelehkého povolání, k rozvoji vzdělávání, organizací, zlepšování sociálního postavení a zavedení jednotných uniforem. Postupem času nabývalo povolání diplomovaných sester na vážnosti a úctě, v souvislosti s historickými mezníky a ideologií jednotlivých období však docházelo k množství změn, které ovlivňovalo i vývoj zdravotnictví a ošetřovatelské práce. Zvyšující se požadavky na ošetřovatelskou péči si vynutily širší spektrum ošetřovatelských pracovníků, což vedlo k vytvoření ošetřovatelského týmu. Ten
sestává
ze
zdravotních
sester
s různou
kvalifikací,
ošetřovatelek
a sanitářek/sanitářů. Role sestry se v průběhu let měnila od charitativní pomoci přes roli sestry jako pomocníka lékaře až k samostatné práci ve zdravotnickém týmu. Společně s tím se měnily i odborné kompetence. (Staňková, 2002)
3.1
Legislativní vymezení způsobilosti pro výkon zdravotnického
povolání Pro možnost výkonu nelékařského zdravotnického povolání jsou zákonem vymezená pravidla. Těmi jsou:
odborná způsobilost,
zdravotní způsobilost,
bezúhonnost.
Za bezúhonnou je považována osoba, která nebyla pravomocně odsouzena k trestu odnětí svobody pro úmyslný trest čin v souvislosti s poskytováním zdravotnických služeb. Bezúhonnost se prokazuje výpisem z rejstříku trestů. Zdravotní způsobilost pro výkon zdravotnického povolání posuzuje lékař, podmínky pro lékařskou prohlídku a posudkovou zprávu jsou stanoveny zvláštním právním předpisem. Odborná způsobilost se získává studiem či absolvováním kurzů, pro jednotlivá zdravotnická povolání jsou stanoveny různé podmínky. Pro výkon povolání všeobecné 57
zdravotní sestry zákon stanovuje podmínku absolvování 3letého bakalářského nebo 3letého studia na vyšší odborné škole v oboru všeobecná sestra či diplomovaná všeobecná sestra, popř. 4letým středoškolským studiem oboru všeobecná sestra zahájeným před rokem 2004 a další. Podmínkou pro výkon povolání pod dohledem (povolání zdravotnický asistent) je nutné absolvovat 4letý maturitní obor na střední škole v oboru zdravotnický asistent, popř. absolvovat kurz zdravotnického asistenta po získání úplného středního či středního odborného vzdělání. (Zákon č. 96/2004 Sb.) Podmínky pro další nelékařská zdravotnická povolání jsou stanoveny v zákoně č. 96/2004 Sb., o nelékařských zdravotnických povoláních. Kromě odborné způsobilosti tento zákon (i zákon č. 95/2004, o lékařských povoláních) ukládá povinnost celoživotního vzdělávání všem zdravotnickým pracovníkům, kteří vykonávají povolání bez odborného dohledu. V případě všeobecných zdravotních sester se tak můžeme setkat s centrálním registrem sester, který byl zaveden Českou asociací sester v roce 2000 k podpoře zvyšování jejich odbornosti. (Staňková, 2002) Plnění povinnosti celoživotního vzdělávání je jednou z podmínek pro získání osvědčení k výkonu povolání bez odborného dohledu (tzv. registrace), nevztahuje se však na povolání, kterým je již ze zákona dohled nařízen (zdravotnický asistent). Účelem tohoto registru je kontrola plnění povinností celoživotního vzdělávání. Další podmínky stanovuje vyhláška č. 423/2004 Sb., kterou se stanoví kreditní systém pro vydání osvědčení k výkonu zdravotnického povolání bez přímého vedení nebo odborného dohledu zdravotnických pracovníků. Získané kredity za celoživotní vzdělávání, jejichž konkrétní druhy jsou rovněž stanoveny zákonem, se zaznamenávají do průkazu odbornosti, který si zdravotnický pracovník může (ale nemusí) zajistit. (Brůha, Prošková, 2011) Dalšími zákony, které upravují vzdělávání a činnost zdravotnických pracovníků je zákon č.31/2010 Sb., o oborech specializačního vzdělávání a označení odbornosti zdravotnických pracovníků se specializovanou způsobilostí, zákon č. 189/2009 Sb., o zkouškách podle zákona o nelékařských zdravotnických povoláních, zákon č. 423/2004
Sb.,
Kreditní
o činnostech zdravotnických
systém
a
Vyhláška
pracovníků
a
jiných
(www.osetrovatelstvi.info) 58
č.
55/2011
odborných
Sb.,
pracovníků.
3.2
Vzdělávání budoucích zdravotnických pracovníků
Odbornou způsobilost k výkonu povolání zdravotníka je v České republice možno získat několika způsoby – absolvováním zdravotnických akreditovaných oborů vysokých škol (např. obor všeobecná sestra), vyšších odborných škol zdravotnického zaměření (např. obor diplomovaná všeobecná sestra), středních zdravotnických škol (např. obor zdravotnický asistent) a akreditovaných kvalifikačních kurzů. (Vévoda a kol., 2013) Vystudovaný obor musí splňovat požadavky vyhlášky č. 39/2005 Sb., kterou se stanoví minimální požadavky na studijní programy k získání odborné způsobilosti k výkonu nelékařského zdravotnického povolání.
Je zde definováno praktické
vyučování i možnost započítání praxe, rovněž jsou ve vyhlášce stanoveny vyučovací předměty, avšak hodinové dotace či slučování předmětů je ponecháno na vůli jednotlivých škol. (Vyhláška č. 39/2005 Sb.) Pro přípravu všeobecných sester však byly ve spolupráci Ministerstva zdravotnictví a Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy vydány metodické pokyny platné ve vzdělávacích programech vysokých a vyšších odborných škol. V současnosti již pro výkon povolání všeobecné zdravotní sestry nestačí absolvování střední zdravotnické školy, jak tomu bylo dříve, nutné je absolvování vyššího stupně vzdělání. (Vévoda a kol., 2013) Na zdravotnická povolání se nelze připravovat bez získávání praktických zkušeností, proto jsou studenti ze zákona povinni absolvovat praktickou výuku ve smluvním zdravotnickém či sociálním zařízení, popř. v domácnostech pacientů. Minimální rozsah této praktické výuky je stanoven vyhláškou (Vyhláška č.13/2005 Sb., o středním vzdělávání a vzdělávání v konzervatoři) a rozsah činnosti určen metodickými pokyny. Praktická výuka by měla být koordinována s teoretickou, studenti by si měli poznatky z teorie rovnou ověřovat v praxi. Stěžejní je osvojit si dovednosti pro plánování, poskytování a vyhodnocování poskytované péče a přebírat zodpovědnost za její poskytnutí. (Brůha, Prošková, 2011) Jednou z dovedností, která vyžaduje neustálý rozvoj a ověřování teorie v praxi jsou i komunikační dovednosti. Jejich výuka probíhající na středních zdravotnických školách, kde budoucí zdravotničtí pracovníci nejčastěji získávají základy pro poslání pomáhat lidem, se řídí rámcovými vzdělávacími programy. 59
Rámcové vzdělávací programy (RVP) jsou státem vydané pedagogické normy, které jsou závazné pro všechny druhy škol a musí být respektovány při tvorbě školních vzdělávacích programů individuálních pro jednotlivé školy. V RVP jsou především vymezeny požadavky na vzdělání, kompetence a výsledky, kterých má být dosaženo. Rovněž je v RVP rozvržen obsah vzdělávání (vzdělávací oblasti) rozpracovaný do počtu vyučovacích hodin v průběhu celého studia. Cíle RVP pro střední odborné vzdělávání (kam spadají střední zdravotnické školy) směřují ke zvýšení kvality vzdělávání, uplatnitelnosti absolventů a jejich připravenosti pro kvalitní život a další vzdělávání. (http://zpd.nuov.cz) Jedním z kurikulárních rámců v RVP pro obor zdravotnický asistent je oblast odborného vzdělávání nazvaná „Sociální vztahy a dovednosti“, v jejímž rámci je v podkapitole „komunikace“ vymezeno, že absolvent oboru „respektuje zásady komunikace se smyslově i tělesně handicapovanými“ a komunikuje s pacienty vhodným způsobem s ohledem na věk, osobnost a zdravotní stav. V průběhu studia by si tedy student měl nejen v této oblasti osvojit mnoho dalších dovedností a poznatků, které lze vztáhnout k problematice osob se zdravotním postižením. (Rámcový vzdělávací program©2008, s. 51) Zpracovávání školních vzdělávacích programů (ŠVP) je plně v rukou jednotlivých škol a vydává jej ředitel školy či školské zařízení. ŠVP vychází z RVP a podrobněji rozpracovává jeho obsah. Obsah vzdělávání, který je v ŠVP vymezen, je rozdělen do jednotlivých předmětů či modulů, hodinová dotace jednotlivých předmětů je stanovena již v RVP. (http://zpd.nuov.cz) Vzdělávací programy vyšších odborných škol nejsou upraveny rámcovými vzdělávacími programy jako je tomu u škol středních, každá škola však musí zpracovat vlastní program, ve kterém jsou obsaženy cíle, obsah, podmínky, organizace, ukončování, profil absolventa a uplatnění, časová dotace jednotlivých předmětů je určena učebním plánem. Programy od roku 2005 podléhají akreditaci od MŠMT. (www.msmt.cz) Podmínky a náležitosti žádosti o akreditaci jsou uvedeny ve vyhlášce č.10/2005 Sb., o vyšším odborném vzdělávání, která rovněž stanovuje podmínky organizace, hodnocení a ukončování studia na vyšší odborné škole. Cíle, organizace, průběh a ukončování vyššího odborného vzdělávání je rovněž upraven v zákoně č. 472/2011 Sb., školský zákon (dříve zákon č. 561/2004 Sb.) 60
V oblasti vysokého školství, která poskytuje další možnost stát se zdravotnickým pracovníkem, jsou podmínky studia upraveny v zákoně č. 111/1998 Sb., o vysokých školách. Vymezen je zde pojem studijní program a pod něj spadající studijní obory, stejně jako podmínky akreditace. Vnitřní předpisy každé veřejné vysoké školy podléhají kontrole, schválení a následné registraci ministerstvem školství, čímž je zajištěna určitá úroveň všech vysokých škol.
61
4.
Metodologie výzkumu
4.1
Výzkumné šetření
Výzkumné šetření je zaměřeno na ověření znalosti specifik komunikace s osobami se zdravotním postižením mezi budoucími zdravotníky, na znalost DESATERA a rovněž na zjištění, jaké zkušenosti mají s komunikací s osobami s postižením.
4.2
Cíle výzkumného šetření
Hlavní cíl výzkumného šetření - zjistit připravenost budoucích zdravotnických pracovníků na komunikaci s pacienty se zdravotním postižením. Hlavní cíl bude zjišťován za pomoci těchto dílčích cílů: Dílčí cíl č. 1 - analyzovat obsah vzdělávání na vybraných zdravotnických školách se zaměřením na oblast komunikačních dovedností. Dílčí cíl č. 2 - zjistit povědomí budoucích zdravotníků o existenci DESATERA. Dílčí cíl č. 3 - zjistit, zdali se studenti zdravotnických škol při praktickém vyučování ve zdravotnickém zařízení již setkali s pacientem se zdravotním postižením a uměli reagovat. Dílčí cíl č. 4 - zjistit, zdali budoucí zdravotničtí pracovníci mají zájem se v oblasti komunikace s osobami s postižením dále vzdělávat. Dílčí cíl č. 5 - porovnat úroveň vědomostí mezi studenty středních a vyšších zdravotnických škol.
4.3
Výzkumný soubor a jeho výběr
Výzkumným cílovým souborem se pro tento výzkum stali studenti 3. a 4. ročníků oboru zdravotnický asistent na středních zdravotnických školách a studenti 2. a 3. ročníků oboru diplomovaná všeobecná sestra na vyšší odborné škole. Tento výzkumný vzorek jsem vybrala záměrně, neboť ve 3. a 4. ročníku studia na střední odborné škole je povinným předmětem odborná praxe ve zdravotnickém zařízení a u studentů se již dají očekávat určité zkušenosti z praxe. U nižších ročníků by nebylo možné získat 62
odpovědi na určité otázky, což by vedlo ke zkreslení výsledků a nenaplnění cíle výzkumu.
4.4
Metoda výzkumného šetření
S ohledem na zajištění reprezentativnosti a validity výsledků bylo nutností získat odpovědi od velkého počtu respondentů z různých zdravotnických škol, proto jsem pro realizaci výzkumu zvolila kvantitativní přístup. Použitou metodou se stal dotazník, který mi umožnil získat velký počet odpovědí v krátkém čase a naplnit tak cíle výzkumu. Gavora (2008) dotazník definuje jako způsob písemného kladení otázek a získávání písemných odpovědí. Otázky lze rozdělit do několika typů podle možných odpovědí, a to na otázky uzavřené, umožňující výběr z nabídky, otázky polouzavřené nabízející možnosti odpovědí a otázky otevřené, vyžadující vlastní odpověď. (Reichel, 2009) Otázky uzavřené lze pokládat jako dichotomické, které navzájem vylučují odpověď (ano/ne) nebo polytomické nabízející více variant odpovědí. (Chrástka, 2007) Strukturu dotazníku je vhodné rozdělit do více částí – první částí je úvod a seznámení, druhou částí je vlastní výzkumné šetření, třetí částí pak poděkování. (Gavora, 2008) Použitý dotazník sestával ze 17 otázek, které se týkaly názorů, vědomostí a zkušeností s komunikací s osobou se zdravotním postižením. Byly využity otázky uzavřené, neboť jsou časově méně náročně a rovněž se při jejich použití zvyšuje ochota odpovídat, i otázky otevřené (otázky na názor). Zařadila jsem i otázky polouzavřené, ve kterých byl kromě nabízených možností ponechán prostor pro vlastní odpověď. V otázkách uzavřených bylo využito otázek dichotomických i polytomických, zároveň jsem zde však kvůli možnosti nenabídnutí všech odpovědí ponechávala prostor i pro vlastní odpověď. V úvodu dotazníku jsem respondenty seznámila se svojí osobou, důvodem a tématem výzkumného šetření, upřesnila způsob vyplňování dotazníku a ujistila o anonymitě. Otázky byly seřazeny od zaměření na respondenta a jeho vzdělávání v oblasti komunikace přes praktické zkušenosti a vnímané problémy při komunikaci s osobou s postižením až k názoru na komunikaci zdravotníků s pacienty s postižením, existenci 63
Desatera a zájem dozvědět se o specificích více informací. V závěru dotazníku se objevilo poděkování za spolupráci. Celkově vyplnění dotazníku nezabralo více než 15 minut. Další použitou metodou, která měla vést k naplnění cíle výzkumu, se stala metoda analýzy dokumentů. Tato metoda se nevyužívá příliš často, v závislosti na zkoumaném materiálu může být považována za specifickou formu pozorování, a to především při studiu měnících se materiálů. S ohledem na studované materiály (kurikulární dokumenty) se však o pozorování nejedná. (Reichel, 2009) Analyzovány byly školní vzdělávací programy a učební plány oborů zdravotnický asistent a diplomovaná všeobecná sestra na vybraných školách.
4.5
Průběh výzkumného šetření
Výzkumné šetření probíhalo v prosinci roku 2015 a lednu roku 2016 na středních zdravotnických školách v Ústí nad Orlicí, Trutnově a Hradci Králové. Pro zapojení do výzkumu byly rovněž osloveny zdravotnické školy v Pardubicích a Svitavách, které však spolupráci odmítly. Střední zdravotnické školy jsem si vybrala záměrně, neboť bývají prvním stupněm k možnosti stát se zdravotnickým pracovníkem. Často je to právě zdravotnická škola, která následně rozhodne o směru profesního života, zda se nadále v oboru zdravotnictví rozvíjet a pokračovat ve studiu na VOŠ či VŠ nebo zvolit jiný, vhodnější a osobně bližší obor. Jak vyplynulo z výzkumného šetření (ačkoliv to může být odvážné tvrzení), z odpovědí některých respondentů bylo znát, že oblast zdravotnictví pro ně není tou správnou volbou, neboť nemají ambice nadále se v tomto oboru rozvíjet a vzdělávat, ačkoliv je to jednou z podmínek pro výkon tohoto povolání. Pro zajímavost a porovnání úrovně znalostí studentů středních zdravotnických škol proběhlo šetření i na Vyšší odborné škole zdravotnické v Hradci Králové v oboru diplomovaná všeobecná sestra. Na tomto stupni vzdělávání se předpokládá již opravdový zájem o tuto profesi, neboť je tzv. „nadstavbou“ středního vzdělání. S ohledem na velký počet respondentů, časovou náročnost sběru a narušování výuky mi nebylo umožněno provést šetření osobně u zvolených ročníků a na všech školách,
64
vysoká návratnost dotazníků však byla zajištěna úzkou spoluprací s učiteli, kdy došlo k řízenému vyplňování ve vyučovacích hodinách. Domnívám se, že moje nepřítomnost při vyplňování neměla na kvalitu výsledků žádný vliv, neboť v úvodu dotazníku byla uvedena moje osoba, účel dotazníku i všechny potřebné instrukce pro vyplňování.
65
5.
Výsledky výzkumu
Tato kapitola se zabývá nejprve analýzou dokumentů a následně rozborem a výsledky dotazníkového šetření.
5.1
Analýza vzdělávání v oblasti komunikace
Plnění dílčího cíle č. 1 proběhlo pomocí metody analýzy školních vzdělávacích programů na vybraných středních zdravotnických školách. Touto metodou bylo zjištěno, že všechny tyto ŠVP, jak jim ukládá zákonná povinnost, vychází z rámcového
vzdělávacího
programu
pro
obor
zdravotnický
asistent.
(http://zpd.nuov.cz) ŠVP pro obory vzdělávání jsou veřejně přístupné, nejčastěji na webových stránkách škol. Jak vyplývá z bližšího průzkumu ŠVP a učebních plánů oboru zdravotnický asistent, na 2 vybraných školách (Vyšší odborná škola zdravotnická a střední zdravotnická škola Trutnov = VOŠZ a SZŠ Trutnov, Vyšší odborná škola zdravotnická a střední zdravotnická škola Hradec Králové = VOŠZ a SZŠ Hradec Králové) je vyučován předmět Psychologie a komunikace, v jehož rámci by se dalo očekávat seznámení studentů se specifiky komunikace s osobami se zdravotním postižením. Na Střední zdravotnické škole v Ústí nad Orlicí (viz příloha č. 9) je pak samostatně vyučován předmět Komunikace. Předmět Psychologie a komunikace je na VOŠZ a SZŠ v Hradci Králové vyučován od 2. až do 4. ročníku, stejně tak je tomu i na VOŠZ a SZŠ v Trutnově. Na SZŠ v Ústí nad Orlicí je předmět Psychologie vyučován od 1. do 4. ročníku, předmět Komunikace je pak vyučován pouze ve 3. ročníku. Na VOŠZ a SZŠ v Hradci Králové, konkrétně na vyšší odborné škole zdravotnické v oboru diplomovaná všeobecná sestra (viz příloha č. 12) je vyučován předmět Komunikace v ošetřovatelství, a to v 1. ročníku studia. Jak však bylo popsáno výše, tvorba těchto dokumentů a především náplň daného předmětu je plně v rukou školy, proto byla tato skutečnost ověřována i v dotazníku otázkou, zdali byli studenti seznámeni s problematikou komunikace s osobami se zdravotním postižením, popř. v kterém předmětu.(viz příloha č. 8 – Dotazník, otázka č. 5)
66
5.2
Analýza dotazníkového šetření
Velikost a především kapacita vybraných škol je různá, proto zde nejprve uvedu počty vyplněných dotazníků z jednotlivých škol. ŠKOLA
2. ročník 3. ročník
3. ročník
4. ročník
Celkem
SZŠ Ústí nad Orlicí
15
38
53
SZŠ Trutnov
22
29
51
SZŠ Hradec Králové
37
53
90
VOŠ Hradec Králové Celkem
(VOŠ)
(VOŠ)
30
21 51
194
Tabulka č. 1 – Počet respondentů jednotlivých škol
Celkem se výzkumného šetření zúčastnilo 245 respondentů. Na střední zdravotnické škole v Ústí nad Orlicí bylo vybráno 15 dotazníků z 3. ročníku oboru zdravotnický asistent a 38 dotazníků ze 4. ročníku stejného oboru. Celkem na této škole bylo vybráno 53 dotazníků. Na střední zdravotnické škole v Trutnově bylo vyplněno 22 dotazníků ve 3. ročníku oboru zdravotnický asistent a 29 dotazníků ve 4. ročníku stejného oboru. Celkem tedy 51 dotazníků. Na střední zdravotnické škole v Hradci Králové bylo ve 3. ročníku oboru zdravotnický asistent vyplněno 37 dotazníků, ve 4. ročníku pak 53. Celkem 90 dotazníků. Na vyšší odborné škole zdravotnické v Hradci Králové bylo ve 2. ročníku oboru diplomovaná všeobecná sestra vyplněno 30 dotazníků, ve 3. ročníku 21. Dohromady 51 dotazníků. Dělení a vyhodnocování dotazníků v závislosti na studované škole nemá u většiny otázek přílišný význam, mezi počty respondentů z jednotlivých škol a ročníků jsou velké rozdíly, rovněž otázky byly pokládány obecně či zjišťovaly vlastní názor, neboť jsem se zaměřila hlavně na získání informace, zdali jsou budoucí zdravotníci připravováni na komunikaci s osobami se zdravotním postižením, kdo jsou podle nich tyto osoby, zdali mají s těmito osobami zkušenosti, popř. jak tuto zkušenost v oblasti 67
komunikace hodnotí, jestli znají DESATERO a zdali by se chtěli dozvědět více informací o specificích komunikace. Způsob a důvod hodnocení je proto uváděn u jednotlivých otázek.
Otázka č. 1: Pohlaví Pohlaví respondentů nebylo pro výzkum podstatné a nemělo na něj žádný vliv, proto tuto otázku zpětně hodnotím jako bezdůvodnou. Pro zajímavost však mohu uvést počty respondentů podle pohlaví, jednotlivých škol a ročníků. Počty studentů-respondentů neodpovídají reálnému počtu studentů v jednotlivých třídách, ale jsou ovlivněny především aktuálním zdravotním stavem (velká nemocnost v době šetření - prosinec 2015) a jinými důvody nepřítomnosti při vyplňování dotazníků. SZŠ Ústí nad SZŠ Trutnov
SZŠ
Orlicí
Králové
3. ročníky
Hradec VOŠZ Hradec Králové 2. ročníky
Dívky
13
16
30
26
Chlapci
2
6
7
4
4. ročníky
3. ročníky
Dívky
32
28
46
20
Chlapci
6
1
7
1
Celkem
53
51
90
51
Tabulka č. 2 – Počty respondentů podle pohlaví
Na střední zdravotnické škole v Ústí nad Orlicí se dotazníkového šetření ve 3. ročnících zúčastnilo 13 dívek a 2 chlapci, ze 4. ročníků 32 dívek a 6 chlapců. Z VOŠZ a SZŠ v Trutnově se dotazníkového šetření na střední škole zúčastnilo z 3. ročníků 16 dívek a 6 chlapců, ze 4. ročníků potom 28 dívek a 1 chlapec. Na VOŠZ a SZŠ v Hradci Králové se dotazníkového šetření na střední škole zúčastnilo ve 3. ročnících 30 dívek a 7 chlapců, ze 4. ročníků 46 dívek a 7 chlapců.
68
Na VOŠZ a SZŠ v Hradci Králové, konkrétně na VOŠZ, se průzkumu ve 2. ročníku zúčastnilo 26 dívek a 4 chlapci, ve 3. ročníku pak 20 dívek a 1 chlapec.
Otázka č. 2: Ročník studia Tato otázka byla použita z důvodu snazšího rozdělování při vyhodnocování některých otázek v dotazníku a rovněž pro oddělení studentů středních a vyšší odborné školy, u kterých se předpokládá větší zájem o danou problematiku, a tedy i jiné odpovědi. V této otázce studenti vybírali z nabízených možností: a) 3. ročník SZŠ b) 4. ročník SZŠ c) 2. ročník VOŠ d) 3. ročník VOŠ.
Počty respondentů z jednotlivých ročníků již byly uvedeny výše.
Otázka č. 3: Kdo jsou podle Vašeho názoru osoby se zdravotním postižením? (Prosím napište) Tato otázka měla za cíl zjistit, jak si budoucí zdravotníci představují zdravotní postižení a jeho nositele. Její vyhodnocení bylo složité, neboť škála odpovědí byla velmi pestrá. Kromě správného výčtu – tedy osoby se smyslovým, tělesným či mentálním postižením nebo s trvalým onemocněním se zde objevovaly pojmy jako nesvéprávní, duševně zaostalí, nezruční, malomyslní, popř. „nedisponující určitou lidskou vlastností“. Velká většina respondentů chápala zdravotní postižení především jako nemoc, kterou jedinec s postižením neumí vyřešit, trpí jí po psychické nebo fyzické stránce, vyžaduje pomoc a péči okolí, nemoc mu nedovoluje žít plnohodnotný a kvalitní život a odlišuje jej od společnosti, která ho kvůli postižení nepřijímá. Objevily se zde názory, že zdravotně postiženými jsou hospitalizované osoby, osoby po operacích či trpící nemocemi jako je diabetes (cukrovka) či Crohnova nemoc. Ve 69
velké míře byly uváděny osoby s demencí, osoby na invalidním vozíku či po amputacích, rovněž se často objevoval pojem handicap, znevýhodnění, zdravotní porucha, patologický jev či genetická vada. Správně respondenti rozlišovali postižení na vrozená a získaná, např. úrazem či onemocněním. Odpovědi respondentů z VOŠZ se odlišovaly, většina studentů uváděla úplný výčet či vymezení zdravotního postižení, z čehož jsem nabyla dojmu, že o problematice mají větší znalosti, zdravotní postižení chápou v širším kontextu a dokáží jej poměrně přesně vymezit. Stále však postižení vidí zároveň jako handicap, omezení v běžném životě s převažujícími tendencemi k vnímání postižení jako nemoci.
Otázka č. 4 - Byli jste v průběhu studia seznámeni a upozorněni na specifika komunikace s osobami se zdravotním postižením? Tato otázka umožňovala pouze odpověď ANO či NE. V učebních plánech vybraných škol jsou uváděny předměty, jako je Psychologie a komunikace, popř. samostatný předmět Komunikace (SZŠ Ústí nad Orlicí). Dalo by se tedy očekávat, že všichni studenti byli alespoň v základech seznámeni se specifiky komunikace s osobami s postižením, se kterými se mohou při praktickém vyučování ve zdravotnických zařízeních setkat. Celkové výsledky ze středních škol lze vidět v tabulce: Počet respondentů: 194 Střední školy
3. ročník
4. ročník
Celkem
ANO
65
117
182
NE
9
3
12
Tabulka č. 3 – Seznámení s problematikou
Na SZŠ v Ústí nad Orlicí odpověď ANO uvedlo ve 3. ročníku všech 15 respondentů, ve 4. ročníku všech 38 respondentů. Na této škole jsou studenti vzděláváni v problematice komunikace s osobami se zdravotním postižením.
70
Na VOŠZ a SZŠ v Trutnově ve 3. ročníku z celkového počtu 22 respondentů uvedlo odpověď ANO 19 osob, odpověď NE 3. Ve 4. ročníku z celkového počtu 29 respondentů odpověď ANO vybralo 28 osob, pouze 1 zvolil NE. Na VOŠZ a SZŠ v Hradci Králové odpovědělo ve 3. ročníku střední školy z celkového počtu 37 respondentů ANO 31 respondentů, odpověď NE jich vybralo 6. Ve 4. ročníku z celkového počtu 53 respondentů na tuto otázku odpověď ANO zvolilo 51 respondentů, pouze 2 volili NE. Studenti VOŠZ v Hradci Králové volili odpověď ANO v celých 100% (dohromady 51 respondentů – 30 z 2. ročníku VOŠ, 21 z 3. ročníku VOŠ). Na VOŠ v Hradci Králové studenti přiznali, že jsou připravováni v rámci vyučování i na komunikaci s osobou se zdravotním postižením.
Shrnutí: Jak lze vidět v tabulce, většina studentů z vybraných středních zdravotnických škol zaregistrovala, že problematice zdravotně postižených a komunikaci byla ve výuce věnována pozornost. U zbývajících 12 respondentů, kteří volili NE, lze o příčinách diskutovat – probírané téma je nezaujalo, téma nebylo probíráno v dostatečné hloubce, a proto si je nemusí pamatovat, nebyli přítomni apod.
Studenti VOŠZ jsou v průběhu studia seznamováni s problematikou komunikace s osobami se zdravotním postižením.
Otázka č. 5 Pokud ANO, jakou formou? Tato otázka navazovala na otázku předešlou, zdali byli respondenti v průběhu studia upozorněni na specifika komunikace s osobami se zdravotním postižením. Odpovědi nabízely tyto možnosti: a)
při výuce (uveďte v jakém předmětu)
b)
v rámci exkurze či při odborné přednášce
c)
jinde (uveďte prosím kde).
71
Z této otázky byli vyřazeni respondenti, kteří na otázku č. 4 odpověděli NE. Otázka umožňovala více odpovědí, proto je jejich počet vyšší než počet respondentů. Neboť jsou učební plány, a tedy vyučované předměty u ročníků určité školy stejné, uvedu zde počty odpovědí 3. i 4. ročníku vždy pro danou školu dohromady. Počet respondentů: 53 Odpověď
Četnost
a)
vyučování
69
b)
exkurze či přednáška
7
c)
jinde
6
Tabulka č. 4 – Forma seznámení s problematikou – SZŠ Ústí nad Orlicí
Na SZŠ v Ústí nad Orlicí ve 3. a 4. ročníku tuto otázku respondenti zodpověděli takto:
odpověď a) byla vybrána celkem 69x, mezi uváděné předměty patřila
Psychologie (30), Komunikace (18), Ošetřovatelství (15), Veřejné zdravotnictví a výchova ke zdraví (4) a praxe (2).
Odpověď b) byla vybrána 7x
Odpověď c) 6x, uvedené místo – brigáda, kurz znakového jazyka, internet,
praxe ve stacionáři. Jako důležité vidím zmínit i ročník, kdy jsou zvolené předměty vyučované, což lze zjistit z učebního plánu oboru. Předmět Psychologie je vyučován od 1. ročníku, předmět Komunikace je vyučován pouze ve 3. ročníku. Ošetřovatelství je vyučováno od 1. do 3. ročníku, Veřejné zdravotnictví a výchova ke zdraví je vyučováno v ročníku 1. a 2. Praxe probíhá od 3. ročníku až do konce studia.
Na VOŠZ a SZŠ v Trutnově ve 3. a 4. ročníku střední školy byla tato otázka zodpovězena následovně: Počet respondentů: 47 (4 u předcházející otázky odpověděli NE a pro tuto otázku byli vyřazeni)
72
Odpověď
Četnost
a) Vyučování
57
b) Přednáška či exkurze
3
c) Jinde
3
Tabulka č. 5 – Forma seznámení s problematikou – VOŠZ a SZŠ Trutnov
Odpověď a) byla zvolena 57x, uváděné předměty byly Psychologie a
komunikace (30) a Ošetřovatelství (27)
Odpověď b) vybrali 3 respondenti
Odpověď c) zvolili rovněž 3 respondenti, uváděná místa – samostudium,
rodiče, televize, domov důchodců. Předmět Psychologie a komunikace je vyučován od 2. ročníku, předmět Ošetřovatelství je vyučován po celou dobu studia.
Na VOŠZ a SZŠ v Hradci Králové ve 3. a 4. ročníku střední školy respondenti odpovídali takto: Počet respondentů: 82 (8 respondentů u předcházející otázky odpovědělo NE a pro tuto otázku byli vyřazeni) Odpověď
Četnost
a)
Vyučování
106
b)
Přednáška či exkurze
18
c)
Jinde
1
Tabulka č. 6 – Forma seznámení s problematikou – VOŠZ a SZŠ Hradec Králové
Odpověď a) Při výuce byla zvolena 106x, a to v předmětech Psychologie
a komunikace (40), Teorie ošetřovatelství (25), praxe (6), Všeobecná ošetřovatelská péče (30), Ochrana zdraví a prevence nemocí (4) či Etická výchova (1).
Odpověď b) v rámci exkurze či při odborné přednášce byla vybrána 18x
Odpověď c) jinde byla zvolena pouze 1x – zkušenosti respondentka získala při
péči o postiženého sourozence.
73
Předmět Psychologie a komunikace je vyučován od 2. až do 4. ročníku, Teorie ošetřovatelství pouze v 1. ročníku. Praxe probíhá až od 3. ročníku do konce studia, předmět Všeobecná ošetřovatelská péče probíhá po celou dobu studia. Předmět Ochrana zdraví a prevence nemocí je vyučován ve 2. ročníku, stejně jako Etická výchova. Na VOŠZ a SZŠ v Hradci Králové ve 2. a 3. ročníku vyšší odborné školy respondenti uváděli vzdělávání v dané problematice v předmětech Zdravotnická psychologie (27x), Komunikace v ošetřovatelství (36x), Ošetřovatelství (4x), Sociologie (1x) či praxe (1x). Exkurzi či přednášku (odpověď b) byla zvolena 6x, odpověď c) pouze 1x a uváděným zdrojem byl internet. Počet respondentů: 51 Odpověď
Četnost
a)
Vyučování
69
b)
Přednáška či exkurze
6
c)
Jinde
1
Tabulka č. 7 – Forma seznámení s problematikou – VOŠZ Hradec Králové
Předmět Zdravotnická psychologie je vyučován od 2. ročníku studia, Komunikace v ošetřovatelství je vyučován pouze v 1. ročníku. Ošetřovatelství je vyučováno v 1. a v polovině 2. ročníku, Sociologii se studenti věnují v ročníku 3. Praxe probíhá po celou dobu studia.
Shrnutí: Odpovědi respondentů ze středních škol vypovídají o tom, že téma komunikace s osobami se zdravotním postižením je nejčastěji probíráno v předmětu Psychologie a komunikace (vybráno 118x), jak bylo předpokládáno podle analýzy učebních plánů či v předmětu Ošetřovatelství (97x). Na VOŠZ je tato problematika přednášena nejčastěji v předmětu Komunikace v ošetřovatelství (36x) a Zdravotnická psychologie (27x).
74
Otázka č. 6: Myslíte si, že by této problematice měla být při studiu věnována pozornost? Tato otázka se týkala názoru na opodstatněnost výuky této problematiky, její potřeba může souviset i se zkušenostmi nabytými při praktickém vyučování ve zdravotnickém zařízení. Z těchto důvodů není nutné specifikovat názory studentů podle jednotlivých ročníků či škol. Počet respondentů: 245 Odpověď
Četnost
ANO
233
NE
12
Tabulka č. 8 – Věnování pozornosti při studiu
S názorem, že by tomuto tématu měla být při studiu věnována pozornost, se z celkového počtu 245 respondentů ztotožňuje celých 233 respondentů, pouhých 12 tento názor nesdílí. Některými z odůvodnění bylo, že by „stačil seminář“ nebo „nechat až pro další studium“.
Zajímavostí je, že 51 studentů VOŠZ (celých 100%) vnímalo jako důležitou součást vzdělávání i výuku v oblasti komunikace s osobami s postižením. Tento fakt může být způsoben většími praktickými zkušenostmi a tudíž vědomím potřebnosti znát specifika komunikace. Stejného výsledku dosáhli i studenti SZŠ Ústí nad Orlicí, kdy stejný názor mělo 53 studentů (100%).
Otázka č. 7: Setkali jste se během praktického vyučování v nemocnici s pacientem se zdravotním postižením, s nímž jste museli komunikovat? Tato otázka byla zaměřena na zkušenost s pacientem se zdravotním postižením v průběhu praktického vyučování a nabízela pouze možnosti ANO a NE. Není zde vázanost otázky na umístění školy, v odpovědích však bude zohledněna délka praktických zkušeností, která je u studentů 4. ročníků delší a předpokládá se tedy setkání s osobami s více druhy postižení. 75
ANO 3. ročník (74 respondentů) 4. ročník (120 respondentů) Celkem (194 respondentů)
Procentuální vyjádření
NE
Procentuální vyjádření
65
88%
9
12%
83
69%
37
31%
148
76%
46
24%
Tabulka č. 9 – Setkání s osobou se zdravotním postižením
Z 3. ročníků z celkového počtu 74 respondentů se s osobou se zdravotním postižením při své praxi setkalo 65 studentů. Ve 4. ročnících z celkového počtu 120 respondentů se s těmito osobami setkalo 83 studentů. Ve 2. ročníku VOŠZ se z celkového počtu 30 respondentů setkalo s osobou se zdravotním postižením 29 studentů, ve 3. ročníku VOŠ se s těmito osobami setkalo všech 21 respondentů. Shrnutí: Ačkoliv by výsledky této otázky mohly být ovlivněny nepřesným chápáním, kdo je osoba s postižením, množství setkání potvrzuje domněnku, že osoby se zdravotním postižením jsou častými pacienty. Z těchto důvodů by měla být věnována zvýšená pozornost vzdělávání zdravotníků v problematice komunikace. Překvapením bylo, že ze studentů 4. ročníků se poměrně velká část nesetkala při své praxi s osobou s nějakým druhem postižení. Nepřekvapily naopak výsledky z VOŠZ, kdy se s výjimkou 1 respondenta všichni studenti setkali s pacientem s postižením. Pro lepší představu v závislosti na celkovém počtu respondentů je v tabulce uvedeno i procentuální vyjádření.
76
Otázka č. 8. Mám zkušenost s pacientem s tímto postižením: (lze vybrat více) Tato otázka navazovala na otázku předešlou ohledně setkání se s osobou s postižením v průběhu praxe. Respondenti měli vybrat z nabízených variant, s osobou s jakým druhem postižení mají zkušenost. Nabídka odpovědí vypadala následovně: a)
Se sluchovým postižením
b)
Se zrakovým postižením
c)
S tělesným postižením
d)
S mentálním postižením
e)
S poruchou řeči
f)
S osobou senilní či s demencí
g)
S kombinovanou vadou
Rovněž pro odpovědi na tuto otázku není podstatná lokace školy, zachovám však rozdělení do ročníků, neboť předpokládám, že se zvyšujícími se léty praxe se rovněž bude zvyšovat i množství setkání s osobami s více druhy postižení. Počet odpovědí tedy bude přesahovat počet respondentů, neboť většina se již setkala s osobami s více druhy postižení. Rovněž na tuto otázku odpovídali i respondenti, kteří ačkoliv se nesetkali při praxi s osobou s postižením, ze svého života již určitou zkušenost mají. Protože je otázka zaměřena na zkušenost s komunikací, započítala jsem i tyto odpovědi do celkového součtu. Z tohoto důvodu je ve vyhodnocení zvoleno označování OSOBA s postižením, nikoliv PACIENT s postižením, jak je uvedeno v otázce. Protože je však počet respondentů v různých ročnících různý, pro lepší představu je v závorkách i v tabulce uváděna i procentuální četnost studentů, kteří se setkali s osobou s daným druhem postižení. 3. ročníky Odpověď
(74 respondentů)
Osoba se sluchovým postižením Osoba se zrakovým
Procentuální četnost
4. ročníky (120 respondentů)
Procentuální četnost
54
73%
80
67%
30
41%
74
62%
77
postižením Osoba s tělesným postižením Osoba s mentálním postižením Osoba senilní či s demencí Osoba s poruchou řeči
45
61%
77
64%
25
34%
64
53%
44
60%
91
76%
37
50%
65
54%
12
16%
22
18%
Osoba s kombinovaným postižením Tabulka č. 10 – Četnost setkání s pacientem se zdravotním postižením
Třetí ročníky s počtem 74 respondentů mezi nejčastější skupinu osob s postižením, se kterou komunikovali, řadili osoby se sluchovým postižením (54 respondentů = 73%). Následovaly zkušenosti s osobami s tělesným postižením (45 respondentů = 61%), s osobou senilní či s demencí (44 respondentů = 60%), s osobami s poruchou řeči (37 respondentů = 50%), se zrakovým postižením (30 respondentů = 41%), s mentálním postižením (25 respondentů = 34%) a nejméně zkušeností mají respondenti s osobami s kombinovaným postižením (12 respondentů = 16%). Ve 4. ročnících z celkového počtu 120 respondentů mělo nejvíce respondentů zkušenost se seniory a osobami s demencí (91 respondentů = 76%), následovaly zkušenosti s osobami se sluchovým postižením (80 respondentů = 67%), s tělesným postižením (77 respondentů = 64%), zrakovým postižením (74 respondentů = 62%), s poruchami řeči (65 respondentů = 54%), s mentálním postižením (64 respondentů = 53%) a nejméně zkušeností měli studenti opět s osobami s kombinovanou vadou (22 respondentů = 18%). Při šetření na VOŠZ lze očekávat více zkušeností. Nejvíce jich respondenti mají s pacienty se sluchovým postižením (zvoleno 43x), následují zkušenosti se seniory a pacienty s demencí (42x), s osobami s tělesným a mentálním postižením (39x), zrakovým postižením (38x), s poruchami řeči (32x) a nejméně zkušeností mají studenti s osobami s kombinovaným postižením (21). 78
I přes menší výzkumný vzorek – počet respondentů VOŠZ dosahoval celkově 51 osob, bylo dosaženo velkého množství zkušeností s pacienty všech typů postižení, což může být ovlivněno i možným předchozím (středoškolským) zdravotnickým vzděláním. Shrnutí: Ve 3. ročnících se studenti nejčastěji setkali s osobou se sluchovým postižením, ve 4. ročnících s osobou senilní či s demencí. Výsledky z VOŠZ jsou velmi podobné výsledkům ze středních škol, nejčastější skupinou, se kterou se studenti setkávají, jsou osoby se sluchovým postižením a se seniory či s osobami s demencí. Jak však bylo uvedeno výše, vysoký výsledek u skupiny seniorů či osob s demencí může být z důvodu setkávání se s osobami seniorského věku ve vlastní rodině či běžném životě, jež je častější než u jiných skupin. Domnívám se, že u poslední jmenované skupiny osob s postižením mohlo dojít k nepochopení, kdo je osoba s kombinovaným postižením, neboť množství osob, zvláště seniorského věku, trpí určitým deficitem v oblasti sluchu či zraku, která bychom rovněž mohli označit za postižení.
Otázka č. 9: Věděli jste, jak komunikovat? Byla pro Vás komunikace s pacientem s postižením odlišná? Tato otázka se zaměřila na vnímání a posouzení náročnosti komunikace s osobou s postižením. Rovněž zde není podstatná lokace školy, proto ponechám rozdělení respondentů pouze do skupin podle ročníků, neboť lze předpokládat, při nabytí více zkušeností u studentů vyšších ročníků povede ke zlepšení komunikačních dovedností a pociťování větší jistoty. Otázka nabízela tyto možnosti odpovědí: a)
Ano, věděl/a jsem, přesto byla komunikace obtížná
b)
Ano, věděl/a jsem, proto byla komunikace snazší
c)
Nevěděl/a jsem, bylo to obtížné
d)
Nevěděl/a jsem, ale bylo to snadné
e)
Jiné: ………………………………………………………………………
79
Respondenti, kteří se nesetkali během praxe s pacientem s postižením (viz otázka č. 7) stejně jako v předešlé otázce (viz otázka č. 8) na tuto otázku odpovídali, proto byli opět zařazeni do celkového součtu.
Odpověď
a)
Ano, věděl/a jsem, přesto byla
komunikace obtížná b)
Ano, věděl/a jsem, proto byla
komunikace snazší
Četnost
Četnost
– 3. ročníky
- 4. ročníky
(74 respondentů)
(118 respondentů)
51
80
16
30
c)
Nevěděl/a jsem, bylo to obtížné
4
4
d)
Nevěděl/a jsem, ale bylo to snadné
3
4
e)
Jiné….
Tabulka č. 11 – Obtížnost komunikace podle znalosti zásad - SZŠ
Z 3. ročníků byla z celkového počtu 74 respondentů nejčastěji zvolena odpověď a) Ano, věděl/a jsem, přesto byla komunikace obtížná, a to v 51 případech. 16 respondentů zvolilo odpověď b) Ano, věděl/a jsem, proto byla komunikace snazší, 4 respondenti přiznali, že nevěděli, jak s osobou s postižením komunikovat, a proto pro ně byl tento kontakt obtížný a 3 respondentům přišel kontakt s osobou s postižením i přes neznalost zásad pro komunikaci snadný.
Ve 4. ročnících z celkového počtu 120 respondentů na tuto otázku odpovědělo 118 studentů. Pro 80 z nich byla komunikace obtížná i přes znalost zásad, 30 respondentům přišla komunikace snazší díky znalosti zásad, 4 respondenti potvrdili obtížnost komunikace kvůli neznalosti a 4 respondentům přišla komunikace lehká, ačkoliv zásady neznali.
80
Odpověď a)
Četnost – 2. ročník
Četnost - 3. ročník
(28 respondentů)
(21 respondentů)
18
15
7
6
Ano, věděl/a jsem, přesto byla
komunikace obtížná b)
Ano, věděl/a jsem, proto byla
komunikace snazší c)
Nevěděl/a jsem, bylo to obtížné
d)
Nevěděl/a jsem, ale bylo to
2 1
snadné e)
Jiné….
Tabulka č. 12 - Obtížnost komunikace podle znalosti zásad - VOŠZ
Pro studenty 2. ročníku VOŠZ z celkového počtu 28 respondentů (2 neodpověděli) byla komunikace obtížná i přes znalost zásad v 18 případech, 7 respondentům připadala komunikace díky znalostem snazší, 2 přiznali neznalost zásad a obtížnost komunikace a pouze 1 respondentovi přišla komunikace snadná i přes neznalost zásad. Studenti 3. ročníku VOŠZ zodpověděli tuto otázku následovně – z celkového počtu 21 respondentů byla pro 15 z nich komunikace s osobou s postižením obtížná, a to i přes znalost zásad. Pro ostatní (6 respondentů) byla komunikace díky znalostem snazší.
Shrnutí: Většině respondentů (164 respondentů z 241, kteří na otázku odpověděli = 68%) z různého typu vzdělávání (SZŠ i VOŠZ) připadala komunikace i přes znalost zásad obtížná. Z tohoto důvodu se domnívám, že je další vzdělávání v této oblasti velmi potřebné, stejně jako možnost praktického nácviku, který by mohl probíhat v rámci praktického vyučování v různých typech zařízení zaměřených na pomoc a podporu osob s jednotlivými druhy postižení (tyflocentra, centra pro osoby se sluchovým postižením, denní stacionáře pro mentálně postižené,…), popř. alespoň formou exkurzí.
81
Otázka č. 10: Co považujete za největší problém při komunikaci s pacientem se zdravotním postižením? Pro vyhodnocení této otázky rovněž nebyla podstatná lokace školy, odpověď záležela na individuálním vnímání každého respondenta, proto odpovědi vyhodnocuji ze všech středních škol dohromady, zvlášť pak odpovědi studentů VOŠZ. V nabídce odpovědí jsem se snažila o výčet možností, které by mohly působit největší problémy. Byl zde ponechán i prostor pro vlastní odpověď. a)
Neznalost postižení
b)
Neznalost zásad pro komunikaci
c)
Nedostatek trpělivosti nebo času
d)
Obavy z neporozumění
e)
Žádný problém nepociťuji
f)
Jiné:……………………………………………………
Respondenti měli možnost zvolit více možností, které jsou jim blízké, proto počet odpovědí přesahuje počet respondentů.
Problém
Četnost – střední školy
Četnost – VOŠ
(194 respondentů)
(51 respondentů)
104
28
64
14
46
7
39
9
10
2
Obavy z neporozumění Nedostatek trpělivosti nebo času Neznalost postižení Neznalost zásad komunikace Žádný problém nepociťuji Tabulka č. 13 – Problém při komunikaci
Studenti obou ročníků středních škol (celkem 194 respondentů) považují za nejvíce problematické obavy z neporozumění (zvoleno 104x) následované nedostatkem trpělivosti nebo času (64x). 46 respondentů označilo za problematickou neznalost postižení, 39 pak neznalost zásad komunikace. Pouhých 10 respondentů ze středních škol nepociťuje žádné problémy.
82
Studenti VOŠZ (celkem 51 respondentů) za nejvíce problematické rovněž označily obavy z neporozumění (28), následoval nedostatek času nebo trpělivosti (14), neznalost zásad komunikace (9) a neznalost samotného postižení (7). Žádný problém při komunikaci nepociťují pouze 2 respondenti.
Shrnutí: Nejčastějšími obavami při komunikaci s osobami s postižením byly především obavy z neporozumění. Druhý nejčastější problém viděli budoucí zdravotníci v nedostatku trpělivosti nebo času. Ačkoliv nedostatek času kvůli nadbytku povinností je bohužel běžnou situací, trpělivost je vlastností, na které mohou jednotliví zdravotníci do jisté míry pracovat a stát se tak při výkonu povolání většími profesionály.
Otázka č. 11: U pacientů s jakým typem zdravotního postižení spatřujete osobně největší problémy při komunikaci? (seřaďte a očíslujte prosím takto: 1 - největší problémy, 7 – nejmenší problémy) …………. Osoby se sluchovým postižením …………. Osoby se zrakovým postižením …………. Osoby s tělesným postižením …………. Osoby s mentálním postižením …………. Senioři a osoby s demencí …………. Osoby s poruchami řeči …………. Osoby s kombinovaným postiženým Cílem této otázky bylo zjistit, kteří pacienti (s jakým druhem postižení) představují pro
budoucí
zdravotníky
největší
problém
při komunikaci.
Očíslováním
vyjmenovaných skupin pacientů respondenti sestavovali škálu individuální náročnosti komunikace. Někteří z respondentů otázku nesprávně pochopili a používali pouze čísla 1 a 7, jiní například u více skupin použili stejné číslo. Respondentů, kteří odpověděli na tuto otázku, bylo všech 245.
83
Tato otázka je velmi individuální, proto není nutné rozdělovat respondenty podle školy, avšak ponechám rozdělení podle stupně vzdělávání (SZŠ a VOŠZ) pro porovnání možných odlišností v závislosti na zkušenostech. Vyhodnocení bude provedeno součtem čísel náročnosti u jednotlivých skupin pacientů s postižením a vydělením počtem respondentů. Tím bude získán průměr hodnocení náročnosti komunikace s pacienty s různými druhy postižení. Počet respondentů: 194
Skupina
Osoby se sluchovým
Součet
Po vydělení
hodnocení
počtem
náročnosti
respondentů
Celkové hodnocení (po zaokrouhlení na celá čísla)
764 bodů
3,94
4
898 bodů
4,63
5
987 bodů
5,09
5
515 bodů
2,65
3
Senioři a osoby s demencí
727 bodů
3,75
4
Osoby s poruchami řeči
917 bodů
4,73
5
521 bodů
2,69
3
postižením Osoby se zrakovým postižením Osoby s tělesným postižením Osoby s mentálním postižením
Osoby s kombinovaným postižením
Tabulka č. 14 – Hodnocení obtížnosti komunikace - SZŠ
Osoby se sluchovým postižením získaly po sečtení uvedených obtíží při komunikaci mezi respondenty středních škol celkem 764 bodů, při vydělení počtem respondentů (194 ze středních škol) bylo dosaženo čísla 3,94. Podíváme-li se na možnou škálu hodnocení (1 - největší obtíže, 7 - nejmenší obtíže), dosahují osoby se sluchovým postižením střední úrovně náročnosti. Osoby se zrakovým postižením dosáhly po součtu 898 bodů, po vydělení respondenty pak čísla 4,63, což značí střední až lehčí potíže při komunikaci.
84
Osoby s tělesným postižením dosáhly součtem 987 bodů, po vydělení čísla 5,09 značící lehčí obtíže při komunikaci. Osoby s mentálním postižením dosáhly součtem 515 bodů, vydělením bylo dosaženo čísla 2,65, které značí větší obtíže při komunikaci. Senioři a osoby s demencí dosáhly součtem hodnocení obtížnosti mezi respondenty středních škol 727 bodů, vydělením bylo dosaženo čísla 3,75, které značí středně těžké obtíže při komunikaci. Osoby s poruchami řeči v součtu hodnocení dosáhly 917 bodů, po vydělení hodnoty 4,73 značící středně těžké až lehčí potíže při komunikaci. Osoby s kombinovaným postižením dosáhly součtem 521 bodů, po vydělení bylo dosaženo čísla 2,69, které značí větší obtíže při komunikaci. Při průzkumu na VOŠZ bylo při stejné metodě hodnocení dosaženo těchto výsledků: Počet respondentů: 51
Skupina
Osoby se sluchovým
Součet
Po vydělení
hodnocení
počtem
náročnosti
respondentů
Celkové hodnocení (po zaokrouhlení na celá čísla)
203 bodů
3,98
4
227 bodů
4,45
5
276 bodů
5,41
5
138 bodů
2,71
3
Senioři a osoby s demencí
187 bodů
3,67
4
Osoby s poruchami řeči
212 bodů
4,16
4
149 bodů
2,92
3
postižením Osoby se zrakovým postižením Osoby s tělesným postižením Osoby s mentálním postižením
Osoby s kombinovaným postižením
Tabulka č. 15 – Hodnocení obtížnosti komunikace - VOŠZ
85
Osoby se sluchovým postižením dosáhly v součtu 203 bodů, po vydělení počtem respondentů z VOŠZ (51 respondentů) bylo dosaženo hodnoty 3,98, která značí středně těžké obtíže při komunikaci. Osoby se zrakovým postižením získaly v součtu 227 bodů, po vydělení bylo dosaženo hodnoty 4,45, která značí středně těžké až lehčí obtíže při komunikaci. Osoby s tělesným postižením dosáhly v součtu 276 bodů, po vydělení bylo dosaženo hodnoty 5,41, která značí lehčí obtíže při komunikaci. Osoby s mentálním postižením dosáhly 138 bodů, vydělením byla získána hodnoty 2,71 značící závažnější komunikační obtíže. Senioři a osoby s demencí obdržely 187 bodů, vydělením bylo dosaženo hodnoty 3,67, která značí středně těžké až těžší komunikační obtíže. Osoby s poruchami řeči získaly 212 bodů, dosažená hodnota byla 4,16, což je řadí do kategorie se středně těžkými komunikačními obtížemi. Osoby s kombinovaným postižením získaly 149 bodů, čímž dosáhly hodnoty 2,92, což je řadí do kategorie se středně těžkými až těžkými komunikačními obtížemi.
Shrnutí: Při vyhodnocení výsledků mezi studenty středních škol a vyšší odborné školy nedošlo k významným rozdílům, potíže při komunikaci jsou se stejnými skupinami osob s postižením u obou úrovní studia téměř totožné. Nejvíce
potíží
studenti
pociťují
při
komunikaci
s osobami
s mentálním
a kombinovaným postižením, následují senioři a osoby s demencí. Nejméně potíží vnímají při komunikaci s osobami s tělesným postižením, což může být způsobeno četnými zkušenostmi.
86
Otázka č. 12: Myslíte si, že jsou zdravotničtí pracovníci při komunikaci s osobami se zdravotním postižením ovlivněni předsudky? Nabízené odpovědi byly pouze ANO/NE. Rovněž u této otázky není opodstatněné dělit respondenty do skupin, neboť šlo o individuální názor každého jednotlivce, na který nemá vliv ročník, ani místo studia. Počet respondentů: 245 Odpověď
Četnost
Procentuální četnost
ANO
104
43 %
NE
141
57 %
Tabulka č. 16 - Předsudky
Na tuto otázku odpověděli všichni respondenti, celkem tedy 245 odpovědí. 141 respondentů se domnívá, že zdravotničtí pracovníci nejsou ovlivněni předsudky při komunikaci s osobami s postižením, 104 respondentů tuto oblast vidí jako problematickou. Shrnutí: S názorem, že zdravotničtí pracovníci jsou ovlivněni předsudky při komunikaci s osobami se zdravotním postižením, se ztotožnilo 104 respondentů, což tvoří 43 % z jejich celkového počtu (245 respondentů). Domnívám se však, že velký počet odpovědí NE zapříčinila neochota vypisovat odůvodnění svého názoru, které v případě odpovědi ANO bylo po respondentech požadováno v další otázce. Otázka byla umístěna na konci stránky, odpovědi nevhodně na další stránce. Ve velkém množství dotazníků byla odpověď ANO napsána pod otázkou, na straně s odpovědí však bylo označeno NE, popř. byly označeny obě odpovědi, odpověď ANO však byla přeškrtnuta.
Otázka č. 13: Pokud ANO, můžete prosím uvést, co vnímáte jako předsudek? Tato otázka přímo navazovala na otázku předchozí, byl požadován názor či zkušenosti, jakými předsudky jsou zdravotničtí pracovníci nejčastěji ovlivněni. Ne všichni ze 104 respondentů, kteří na předchozí otázku odpověděli ANO, napsali svůj názor, většina však uváděla podobné předsudky, mýty či zkušenosti. 87
Jako velmi častý předsudek bylo uváděno, že osoby se zdravotním postižením jsou často „házeny do jednoho pytle“, téměř vždy se předpokládá obtížná komunikace a je s nimi jednáno jako s méněcennými. Zároveň dle respondentů mohou být zdravotničtí pracovníci ovlivněni předsudky na základě prvního dojmu, negativního předání informací o pacientovi od kolegů, obav z neznalosti postižení, odporu k postiženým či ze špatných zkušeností. Dalšími uváděnými předsudky bylo zneschopňování nebo naopak bagatelizace postižení, obavy z agrese, neochota komunikovat způsobená předsudkem, že osoba s postižením „to stejně nepochopí“. Bylo zde však zmíněno, že zdravotníci by předsudky neměli mít nebo by jimi neměli být ovlivňováni, avšak množství uváděných negativních zkušeností bylo přímo z praxe.
Otázka č. 14: Myslíte si, že zdravotničtí pracovníci umějí správně komunikovat s pacienty se zdravotním postižením? a)
Ano
b)
Spíše ano
c)
Nevím
d)
Spíše ne
e)
Ne
Tato otázka nepřímo navazovala na otázku předchozí, nabízela různé varianty odpovědí a zaměřovala se na názor (který může být ovlivněn zkušenostmi), zda zdravotničtí pracovníci umějí s pacienty s postižením vhodně komunikovat. Opět se jedná o otázku zaměřenou na názor, proto mi přišlo rozdělení do skupin podle školy či ročníku jako bezpředmětné.
88
Odpověď
Četnost odpovědi
% vyjádření
Ano
18
7%
Spíše ano
156
64%
Nevím
34
14%
Spíše ne
36
15%
Ne
1
0,4%
Celkem
245
100%
Tabulka č. 17 – Komunikace zdravotníků
S názorem, že zdravotničtí pracovníci umějí komunikovat s osobami s postižením, souhlasilo (z celkového počtu 245 respondentů) pouhých 18 respondentů. S odpovědí Spíše ano souhlasilo 156 respondentů, nevyjasněný názor mělo 34 respondentů, názor, že zdravotníci spíše neumí vhodně komunikovat, mělo 36 respondentů a absolutní neschopnost zvolil pouze jeden respondent. Shrnutí: 64% respondentů se domnívá, že zdravotničtí pracovníci veskrze umějí komunikovat s osobami se zdravotním postižením, 15% si však myslí opak. Tento výsledek může být ovlivněn negativními zkušenostmi viděného jednání zdravotníka s osobou s postižením, která neodpovídala zásadám či byla jinak nevhodná. K takovému jednání by však nemělo docházet a s ohledem na fakt, že již po dlouhou dobu se různé organizace snaží o zlepšení komunikace zdravotníků s osobami s postižením, by výsledky u této odpovědi měly být dle mého názoru jiné, lepší ve prospěch zdravotníků.
Otázka č. 15: Domníváte se, že Vy sami máte dostatek informací o tom, jak komunikovat s pacienty s postižením? a)
Ano
b)
Spíše ano
c)
Nevím
d)
Spíše ne
e)
Ne
89
Tato otázka byla zaměřena na schopnost respondentů posoudit, zdali mají dostatek znalostí pro zajištění vhodné komunikace s osobami s postižením. Opět není potřebná lokace školy, ani ročník, neboť se jedná o vlastní pocit. Odpověď
Četnost
% četnost
Ano
31
13%
Spíše ano
113
46%
245
Nevím
42
17%
=
Spíše ne
55
23%
100%
Ne
4
2%
Celkem
Tabulka č. 18 – Vlastní komunikace
Většina respondentů (113) zvolila odpověď b) spíše ano, čímž vyjádřili, že si v problematice komunikace věří. Jak však uvedla jedna respondentka, ačkoliv má teoretické znalosti, tak jí chybí praktické zkušenosti. 55 respondentů má naopak pocit, že není moc dobře informována (odpověď d), 42 respondentů nedokáže posoudit stav svých vědomostí (odpověď c) a 31 respondentů si je naopak jisto svými vědomostmi. Pouze 4 respondenti označili odpověď e) a mají tedy absolutní nedostatek informací.
Shrnutí: Podle výsledků otázky č. 4 bylo s problematikou komunikace s osobami s postižením seznámeno v rámci výuky 233 respondentů, pouhých 12 ne. Je zajímavé sledovat sebekritičnost studentů, kteří nevěří svým vědomostem i přes absolvovanou výuku. Nejvíce sebekritičtí (a tedy nejméně důvěřující svým znalostem) byli studenti ze střední školy v Hradci Králové, kteří z celkového počtu 90 studentů v 54 případech zvolili odpověď c) nevím nebo d) spíše ne, ačkoliv celých 81 potvrdilo v otázce č. 4 vzdělávání v této problematice v rámci vyučování.
90
Otázka č. 16: Slyšeli jste o dokumentu DESATERO pro komunikaci s osobami se zdravotním postižením vydané Národní radou osob se zdravotním postižením? Tato otázka si kladla za cíl zjistit, zdali o tomto dokumentu budoucí zdravotničtí pracovníci vědí, setkali se s ním (často je vyvěšen i v nemocnicích či ordinacích lékařů) a výsledky porovnat s výsledky vzdělávání (otázka č. 4). Domnívám se, že při vzdělávání by mělo být právě toto Desatero zmíněno a studentům poskytnuto, neboť obsahuje základní a stručně popsané zásady komunikace. Otázka nabízela možnosti odpovědi pouze ANO/NE. Počet respondentů
194
51
(střední školy)
(VOŠZ)
ANO
38 (20%)
37 (73%)
NE
156 (80%)
14 (27%)
Odpověď
Tabulka č. 19 – Znalost Desatera
Variantu ANO ze 194 studentů středních škol zvolilo pouze 38, ačkoliv jich celých 182 bylo s touto problematikou v rámci vyučování seznámeno (otázka č. 4). Variantu NE pak zvolilo 156 respondentů středních škol. Při průzkumu na VOŠZ na tuto otázku z 51 respondentů 37 zvolilo odpověď ANO, pouhých 14 o dokumentu neslyšelo. Shrnutí: Výsledek ze středních škol značí, že při vzdělávání v problematice komunikace s osobami s postižením není dokument DESATERO využíván. Z počtu 182 studentů, kteří byli s problematikou komunikace seznámeni v rámci vyučování, jich pouhých 38 slyšelo o dokumentu DESATERO. Při vzdělávání na VOŠZ pak lze předpokládat, že jsou studenti s tímto dokumentem seznamováni buď ve škole, nebo při praktickém vyučování v nemocnici, popř. se s ním seznámili při zpracování seminárních a jiných školních prací. Nelze vyloučit ani možnost hlubšího zájmu o problematiku a tedy samostudium, což by mohlo být návrhem pro další zkoumání. 91
Otázka č. 17: Chtěli byste se dozvědět více informací o tom, jak správně komunikovat s osobami s jednotlivými typy zdravotního postižení? a)
Ano, s osobami se sluchovým postižením
b)
Ano, s osobami se zrakovým postižením
c)
Ano, s osobami s tělesným postižením
d)
Ano, s osobami s mentálním postižením
e)
Ano, s osobami s demencí
f)
Ano, se seniory
g)
Ano, s osobami s poruchami řeči
h)
Ano, se všemi
i)
Ne, nemám zájem
Tato otázka se snažila zjistit zájem o problematiku komunikace s osobami s postižením, který bych u zdravotnických pracovníků očekávala. Respondenti mohli zvolit více variant odpovědí podle vlastního zájmu, proto je počet odpovědí vyšší než počet respondentů. U této otázky rovněž nebyla podstatná lokace školy, ani studovaný ročník. Zájem o:
Celkem
Jednotlivě
a)
Osoby se sluchovým postižením
169
38
b)
Osoby se zrakovým postižením
164
33
c)
Osoby s tělesným postižením
152
21
d)
Osoby s mentálním postižením
179
48
e)
Osoby s demencí
164
33
f)
Senioři
136
5
g)
Osoby s poruchami řeči
153
22
h)
Všechny skupiny
131
i)
Žádný zájem
20
Tabulka č. 20 – Zájem o více informací
Samostatně o komunikaci s osobami se sluchovým postižením mělo zájem dozvědět se více informací celkem 38 respondentů. O osobách se zrakovým postižením 33 respondentů, o osobách s tělesným postižením 21 respondentů, o osobách s mentálním 92
postižením 48 respondentů, o komunikaci s osobami s demencí projevilo zájem 33 respondentů, o komunikaci se seniory pouhých 5 respondentů, o komunikaci s osobami s poruchou řeči 22 respondentů a žádný zájem neprojevilo 20 respondentů. Kladně hodnotím, že dozvědět se více o komunikaci se všemi skupinami osob s postižením projevilo zájem 131 respondentů. V konečném součtu u jednotlivých skupin postižení bylo nutné počet zvýšit o toto číslo. O informace o komunikaci s osobami se sluchovým postižením projevilo zájem celkem 169 respondentů. O informace o komunikaci s osobami se zrakovým postižením projevilo zájem celkem164 respondentů. O informace o komunikaci s osobami s tělesným postižením projevilo zájem celkem 152 respondentů. O informace o komunikaci s osobami s mentálním postižením projevilo zájem celkem 179 respondentů. O komunikaci s osobami s demencí projevilo zájem dozvědět se více celkem 164 respondentů. O informace o komunikaci se seniory projevilo zájem celkem 136 respondentů. O informace o komunikaci s osobami s poruchami řeči projevilo zájem dozvědět se více celkem 153 respondentů.
Shrnutí: Velmi pozitivně hodnotím zájem celkem 131 respondentů dozvědět se více o komunikaci s osobami se všemi druhy postižení. Co mě naopak nemile překvapilo, byl nezájem o tuto problematiku u 20 respondentů. Co je příčinou nezájmu je otázkou, může to být pociťovaný dostatek informací, nebo nezájem nadále se rozvíjet. Jak je vidět z přiložené tabulky ve sloupci Jednotlivě, největší zájem byl dozvědět se více o komunikaci s mentálně postiženými, následovaný sluchově postiženými. Tento výsledek mě příliš nepřekvapil, jak vím z vlastních zkušeností, komunikace s těmito skupinami je náročná. Nízký zájem o komunikaci se seniory přikládám faktu, že studenti mají dostatek zkušeností ze svého okolí. Poměrně nízkého zájmu dosáhla 93
i komunikaci s osobami s tělesným postižením, což však přikládám menší náročnosti komunikace a dostatku zkušeností, neboť běžným oddělením pro praxi jsou oddělení chirurgické a interní, kde se s těmito pacienty mohli studenti setkávat. Osoby se zrakovým postižením a osoby s demencí dosáhli stejného výsledku, ne příliš vysoký byl zájem o informace, jak komunikovat s osobou s poruchami řeči, ačkoliv jsou rovněž velmi častými pacienty (především na neurologickém oddělení po prodělaných cévních mozkových příhodách – vlastní zkušenost) a komunikace s nimi mnohdy vyžaduje znalosti alternativních či augmentativních metod komunikace.
94
5.3
Shrnutí výzkumného šetření
Před provedeným výzkumným šetřením byl stanoven tento hlavní cíl - zjistit připravenost budoucích zdravotnických pracovníků na komunikaci s pacienty se zdravotním postižením. Od hlavního cíle se odvíjely dílčí cíle, kterými měl být hlavní cíl výzkumu ověřen, a to: Dílčí cíl č. 1 - prostřednictvím analýzy obsahu vzdělávání na vybraných zdravotnických školách zjistit obsah vzdělávání se zaměřením na oblast rozvoje komunikačních dovedností. Dílčí cíl č. 2 - zjistit zkušenosti studentů v komunikaci s pacientem se zdravotním postižením a pocity z této komunikace. Dílčí cíl č. 3 - zjistit zájem o rozvoj znalostí a dovedností v oblasti komunikace s osobami s postižením. Dílčí cíl č. 4 - zjistit povědomí budoucích zdravotníků o existenci DESATERA. Dílčí cíl č. 5 - porovnat úroveň vědomostí mezi studenty středních a vyšších zdravotnických škol.
Dílčí cíl č. 1 byl zjišťován metodou analýzy dokumentů (učebních plánů a jiných dokumentů vztahujících se ke studiu) s výsledkem, že studenti vybraných středních zdravotnických škol a vyšší odborné školy zdravotnické jsou
vzděláváni
v problematice komunikace, která je i v názvu předmětu (Psychologie a komunikace). Za využití metody dotazníku byl zjištěn: Dílčí cíl č. 2 a to, že většina studentů se při praktickém vyučování již setkala s osobou se zdravotním postižením, s níž musela komunikovat a rovněž většina studentů hodnotí tuto komunikaci jako obtížnou. Zároveň byl metodou dotazníku zjištěn i dílčí cíl č. 3 - zájem dozvědět se více informací o specificích komunikace s osobami s postižením projevila většina studentů, a to o všech nabízených skupinách i jednotlivých druzích postižení.
95
Dílčí cíl č. 4 byl naplněn s výsledkem, že velmi málo studentů ví o existenci dokumentu nazvaném DESATERO pro komunikaci s OZP, který byl vydaný již v roce 2006 Národní radou osob se zdravotním postižením ČR. (www.nrzp.cz) Dílčí cíl č. 5 zaznamenal, že studenti vyšší odborné školy mají konkrétnější představy o zdravotním postižení a více zkušenostní s pacienty se zdravotním postižením než studenti středních zdravotnických škol a uvědomují si důležitost správné komunikace s těmito osobami. Rovněž bylo zaznamenáno větší povědomí o dokumentu Desatero mezi studenty vyšší školy.
Těmito dílčími cíli byl naplněn hlavní cíl výzkumného šetření a to, že budoucí zdravotničtí pracovníci jsou v rámci studia připravováni i na komunikaci s osobou se zdravotním postižením, avšak většině přijde tato komunikace obtížná a uvítali by další rozvoj komunikačních kompetencí s touto skupinou pacientů. Tento výsledek nás přivádí k myšlence, že by bylo vhodné zařadit problematiku komunikace s osobami se zdravotním postižením ve zvýšené hodinové dotaci do vzdělávacích plánů zdravotnických oborů, a to nejen středního odborného vzdělávání v oboru zdravotnický asistent a vyššího odborné vzdělávání v oboru diplomovaná všeobecná sestra, ale i v dalších stupních a oborech vzdělávání, které při následném výkonu povolání pracují s lidmi. Zároveň by bylo vhodné výuku obohatit o exkurze či krátké praxe v zařízeních, která se zabývají osobami s jednotlivými druhy postižení. Tím by byla budoucím zdravotníkům dána větší zkušenost v komunikaci a tedy i větší jistota v dalším profesním životě, neboť komunikační dovednosti jsou jednou ze stěžejních dovedností nejen zdravotnických pracovníků. Toto rozšíření praktické výuky by jistě našlo své opodstatnění a důležitost i u studentů jiných oborů tzv. pomáhajících profesí, jako jsou např. sociální pracovníci či speciální pedagogové, kteří se rovněž při své práci často setkávají s osobami se zdravotním postižením a informovanost o specificích komunikace je tak pro jejich profesionalitu i usnadnění komunikace klíčová.
96
Závěr Práce se zabývala komunikací s osobami se zdravotním postižením ve zdravotnickém prostředí a zaměřila se na informovanost budoucích zdravotníků o specificích komunikace s touto cílovou skupinou. V teoretické části byl nejprve vymezen pojem zdravotní postižení, dále zde byla definována komunikace a její formy. Důležitou součástí vztahující se k praktické části bakalářské práce se stala kapitola o komunikaci ve zdravotnictví a následně o zdravotnických pracovnících a jejich vzdělávání. Cílem praktické části práce bylo za využití metody dotazníku zjištění povědomí studentů zdravotnických škol o specificích komunikaci s pacienty se zdravotním postižením. Komunikační dovednosti a jejich rozvoj, a to nejen s osobami se zdravotním postižením, by měly stát v popředí zájmu při vzdělávání všech zdravotnických pracovníků, neboť je to právě vhodná komunikace, která usnadní přístup jak zdravotníkům, tak i pacientům či jejich doprovodu. Důležitost znalosti specifik komunikace s osobami s postižením se však netýká pouze zdravotníků, ale je přínosná pro všechny osoby v profesích zabývajících se lidmi, jako jsou sociální pracovníci či speciální pedagogové. Při dodržování zásad je zachováno právo na komunikaci adekvátním neponižujícím způsobem a zároveň dochází k naplnění základní potřeby, která zamezí deprivaci, stigmatizaci a pocitům méněcennosti. Vhodná komunikace napomáhá osobám s postižením k pocitům rovnocennosti a k uvědomění si vlastní hodnoty, stanou-li se plnohodnotným členem při komunikaci. Podporou soběstačnosti a samostatnosti se zvyšuje jejich sebevědomí, a to právě díky samostatně zvládnuté situaci a komunikaci. Pozitivní zkušenosti z komunikace s majoritní společností zlepšují kvalitu života a přispívají k integraci. Rovnocenný a partnerský přístup by tedy měl být základem při komunikaci nejen s lidmi s postižením, o který by měla usilovat celá společnost. Žijeme přeci v 21. století a doby minulé, kdy byly osoby s postižením ze společnosti vylučovány, jsou již dávno za námi.
97
Seznam použité literatury [1]
BÁRTLOVÁ, Sylva. Sociologie medicíny a zdravotnictví. 6.vyd. Praha: Grada,
2005. 188 s. ISBN 80-247-1197-4. [2]
BRŮHA, Dominik a Eva PROŠKOVÁ. Zdravotnická povolání. Praha: Wolters
Kluwer Česká republika, 2011. ISBN 978-80-7357-661-5. [3]
GAVORA, Peter. Úvod do pedagogického výskumu. 4., rozš. vyd. Bratislava:
Vydavateľstvo UK, 2008. ISBN 978-80-223-2391-8. [4]
HAŠKOVCOVÁ, Helena. České ošetřovatelství: praktická příručka pro sestry.
Brno: Institut pro další vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví, 2003. Praktické příručky pro sestry. ISBN 80-7013-310-4. [5]
HONZÁK, Radkin. Komunikační pasti v medicíně: praktický manuál
komunikace lékaře s pacientem. 1. vyd. Praha: Galén, 1997, 159 s. ISBN 80-8582460-4. [6]
CHRÁSKA, Miroslav. Metody pedagogického výzkumu: základy
kvantitativního výzkumu. Praha: Grada, 2007. Pedagogika (Grada). ISBN 978-80-2471369-4. [7]
JANÁČKOVÁ, Laura a Petr WEISS. Komunikace ve zdravotnické péči. Vyd.
1. Praha: Portál, 2008, 134 s. ISBN 978-80-7367-477-9. [8]
JANEČKOVÁ, Marcela (ed.). Poranění mozku - a co dál?. Praha: Cerebrum -
Sdružení osob po poranění mozku a jejich rodin, 2009. ISBN 978-80-904357-2-8. [9]
JEŘÁBKOVÁ, Kateřina. Komplexní péče o člověka s postižením či
znevýhodněním. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2013, 102 s. ISBN 978-80-244-3733-0. [10]
JIRÁK, Roman, Iva HOLMEROVÁ a Claudia BORZOVÁ. Demence a jiné
poruchy paměti: komunikace a každodenní péče. 1. vyd. Praha: Grada, 2009. Sestra (Grada). ISBN 978-80-247-2454-6. [11]
KISVETROVÁ, Helena. Osoby se zdravotním postižením: vybrané kapitoly II:
sluchové postižení. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2014, 99 s. ISBN 978-80-244-4065-1. [12]
KISVETROVÁ, Helena a Šárka JEŽORSKÁ. Osoby se zdravotním
postižením: vybrané kapitoly I. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2014, 172 s. ISBN 978-80-244-4064-4.
98
[13]
KLENKOVÁ, Jiřina. Logopedie: narušení komunikační schopnosti,
logopedická prevence, logopedická intervence v ČR, příklady z praxe. Vyd. 1. Praha: Grada, 2006, 224 s. Pedagogika (Grada). ISBN 80-247-1110-9. [14]
KURKOVÁ, Petra. Nevidíme, neslyšíme, nechodíme, přesto si však rozumíme.
1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2010. ISBN 978-80-244-1964-0. [15]
LINHARTOVÁ, Věra. Praktická komunikace v medicíně: pro mediky, lékaře
a ošetřující personál. 1. vyd. Praha: Grada, 2007. ISBN 978-80-247-1784-5. [16]
MALÍKOVÁ, Eva. Péče o seniory v pobytových sociálních zařízeních. 1. vyd.
Praha: Grada, 2011. ISBN 978-80-247-3148-3. [17]
MICHALÍK, Jan. Právo, společnost a zdravotně postižení. 1. vyd. Olomouc:
Univerzita Palackého v Olomouci, 2013. ISBN 978-80-244-3533-6. [18]
MICHALÍK, Jan. Zdravotní postižení a pomáhající profese. Vyd. 1. Praha:
Portál, 2011, 511 s. ISBN 978-80-7367-859-3. [19]
MIKULÁŠTÍK, Milan. Komunikační dovednosti v praxi. 2., dopl. a přeprac.
vyd. Praha: Grada, 2010, 325 s. Manažer. ISBN 978-80-247-2339-6. [20]
MÜHLPACHR, Pavel. Gerontopedagogika. 1. vyd. Brno: Masarykova
univerzita, 2004. ISBN 80-210-3345-2. [21]
PASTIERIKOVÁ, Lucia. Poruchy autistického spektra. Olomouc: Univerzita
Palackého v Olomouci, 2013. ISBN 978-80-244-3732-3 [22]
PIDRMAN, Vladimír. Demence. Vyd. 1. Praha: Grada, 2007. Psyché (Grada).
ISBN 978-80-247-1490-5. [23]
PIPEKOVÁ, Jarmila. Kapitoly ze speciální pedagogiky. 3., přeprac. a rozš.
vyd. Brno: Paido, 2010, 401 s. ISBN 978-80-7315-198-0. [24]
POKORNÁ, Andrea. Efektivní komunikační techniky v ošetřovatelství. Vyd. 3.,
dopl. Brno: Národní centrum ošetřovatelství a nelékařských zdravotnických oborů, 2010, 104 s. ISBN 978-80-7013-524-2. [25]
RICHARDS, Ann a Sharon EDWARDS. Repetitorium pro zdravotní sestry.
Vyd. 1., české. Praha: Grada, 2004. ISBN 80-247-0932-5. [26]
REICHEL, Jiří. Kapitoly metodologie sociálních výzkumů. Praha: Grada, 2009.
Sociologie (Grada). ISBN 978-80-247-3006-6. [27]
SMRČKA, Martin. Poranění mozku. Praha: Grada, 2001, 272 s. ISBN 80-
7169-820-2. [28]
SLOWÍK, Josef. Speciální pedagogika. Vyd. 1. Praha: Grada, 2007, 160 s.
Pedagogika (Grada). ISBN 978-80-247-1733-3. 99
[29]
SLOWÍK, Josef. Komunikace s lidmi s postižením. Vyd. 1. Praha: Portál, 2010,
155 s. ISBN 978-80-7367-691-9. [30]
Specifika komunikace osob se zdravotním postižením. 1. vyd. Olomouc:
Univerzita Palackého v Olomouci, 2008. ISBN 978-80-244-1935-0. [31]
STAŇKOVÁ, Marta. České ošetřovatelství: praktická příručka pro sestry.
Brno: Institut pro další vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví, 2002. Praktické příručky pro sestry. ISBN 80-701-3368-6. [32]
STRNADOVÁ, Věra. Hádej, co říkám, aneb, Odezírání je nejisté umění.
Praha: Ministerstvo zdravotnictví České republiky, 1998. Knihovna časopisu Gong. ISBN 80-85047-17-9. ISSN 0323-0732. [33]
ŠPATENKOVÁ, Naděžda a Jaroslava KRÁLOVÁ. Základní otázky
komunikace: komunikace (nejen) pro sestry. 1. vyd. Praha: Galén, 2009, 135 s. ISBN 9788072625994 [34]
ŠVARCOVÁ-SLABINOVÁ, Iva. Mentální retardace: vzdělávání, výchova,
sociální péče. Vyd. 4., přeprac. Praha: Portál, 2011. Speciální pedagogika (Portál). ISBN 978-80-7367-889-0. [35]
THOROVÁ, Kateřina. Poruchy autistického spektra: dětský autismus, atypický
autismus, Aspergerův syndrom, dezintegrační porucha. Praha: Portál, 2006. ISBN 807367-091-7. [36]
TOPINKOVÁ, Eva a Jiří NEUWIRTH. Geriatrie pro praktického lékaře. Vyd.
1. Praha: Grada, 1995. ISBN 80-7169-099-6. [37]
VALENTA, Milan, Jan MICHALÍK a Martin LEČBYCH. Mentální postižení:
v pedagogickém, psychologickém a sociálně-právním kontextu. Praha: Grada, 2012. Psyché (Grada). ISBN 978-80-247-3829-1. [38]
VALENTA, Milan a Oldřich MÜLLER. Psychopedie: [teoretické základy a
metodika]. 3., aktualiz. a rozš. vyd. Praha: Parta, 2007. ISBN 978-80-7320-099-2. [39]
VÁGNEROVÁ, Marie. Současná psychopatologie pro pomáhající profese.
Vyd. 1. Praha: Portál, 2014. ISBN 978-80-262-0696-5. [40]
VÁLKOVÁ, L. Úvod do praktického lékařství a komunikačních dovedností.
Praha. Galén, 1999. 36 s. ISBN: 80-7262-000-2. [41]
VENGLÁŘOVÁ, Martina a Gabriela MAHROVÁ. Komunikace pro zdravotní
sestry. 1. vyd. Praha: Grada, 2006, 144 s. ISBN 80-247-1262-8. [42]
VÉVODA, Jiří. Motivace sester a pracovní spokojenost ve zdravotnictví.
Praha: Grada, 2013. Sestra (Grada). ISBN 978-80-247-4732-3. 100
[43]
VOCILKA, Miroslav. Výchova a vzdělávání autistických dětí. Praha: Septima,
1994. ISBN 80-85801-33-7. [44]
VOČKA, Zbyněk. Příručka pro efektivnější komunikaci zdravotnických
pracovníků a osob se zdravotním postižením. 1. vyd. Olomouc: Olomoucký kraj, 2012, 20 s. ISBN 978-80-87535-53-0. [45]
VYBÍRAL, Zbyněk. Psychologie komunikace. Vyd. 2. Praha: Portál, 2009, 319
s. ISBN 978-80-7367-387-1. [46]
VYBÍRAL, Zbyněk. Psychologie lidské komunikace. Vyd. 1. Praha: Portál,
2000, 263 s. ISBN 80-7178-291-2. [47]
ZACHAROVÁ, Eva. Základy zdravotnické psychologie. První. Ostrava:
Ostravská univerzita, 2013. ISBN 978-80-7464-275-3.
101
Seznam jiných zdrojů [1] Analýza příčin nízké zaměstnanosti zdravotně postižených žen. Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR [online]. 2005 [cit. 2016-05-06]. Dostupné z: http://www.mpsv.cz/files/clanky/12442/Nizka-zam-zdrav-post-zen.pdf [2]
Asociace pomáhající lidem s autismem [online]. [cit. 2016-05-03]. Dostupné z:
http://www.apla.cz/ [3]
Desatero komunikace s osobami se zdravotním postižením ve
zdravotnictví [online]. Praha: Národní rada osob se zdravotním postižením, 2006 [cit. 2016-02-03]. Dostupné z: http://www.nrzp.cz/images/PDF/Brozura-zdravotnici.pdf [4]
Desatero pro komunikaci s OZP. Národní rada osob se zdravotním postižením
ČR. 2010 [cit. 2016-02-18]. Dostupné z: http://www.nrzp.cz/poradenstvisluzby/desatero-pro-komunikaci-s-ozp.html [5]
Desatero pro kontakt s nevidomým. SONS ČR. 2016 [cit. 2016-04-17].
Dostupné z:http://archiv.sons.cz/desatero_k.php [6]
Desatero pro kontakt s nevidomým, kterého vede vodící pes. SONS ČR. 2016
[cit. 2016-04-17]. Dostupné z: http://archiv.sons.cz/desatero_p.php [7]
Etický kodex. Česká komora tlumočníků znakového jazyka, z.s. [online]. 2016
[cit. 2016-02-20]. Dostupné z: http://www.cktzj.com/eticky-kodex [8]
Jak vznikla NRZP ČR? Národní rada osob se zdravotním postižením. 2010
[cit. 2016-05-09]. Dostupné z: http://www.nrzp.cz/o-nas/jak-vznikla-nrzp.html [9]
Legislativa. Ošetřovatelství.info [online]. 2009 [cit. 2016-05-16]. Dostupné z:
http://www.osetrovatelstvi.info/ke-stazeni/legislativa/ [10]
Mezinárodní klasifikace nemocí a přidružených zdravotních problémů, 10.
revize: (MKN-10) [online]. Světová zdravotnická organizace (WHO), 2014 [cit. 201604-24]. Dostupné z: http://www.uzis.cz/zpravy/upravena-verze-mkn-10 [11]
Počet osob se zdravotním postižením v ČR mírně vzrostl. Helpnet.cz [online].
[cit. 2016-01-06]. Dostupné z: http://p12.helpnet.cz/aktualne/pocet-osob-sezdravotnim-postizenim-v-cr-mirne-vzrostl [12]
Přijměte správný postoj vůči lidem se znevýhodněním. Dobromysl.cz [online].
2012 [cit. 2016-05-09]. Dostupné z: http://www.dobromysl.cz/scripts/detail.php?id=1284 [13]
Rámcový vzdělávací program pro obor vzdělání 53-41-M/01 Zdravotnický
asistent. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR, 2008. Dostupné také z: http://zpd.nuov.cz/RVP/ML/RVP%205341M01%20Zdravotnicky%20asistent.pdf 102
[14]
Rámcové vzdělávací programy. Národní ústav pro vzdělávání [online]. 2016
[cit. 2016-05-18]. Dostupné z: http://www.nuv.cz/t/rvp [15]
Slovník cizích slov [online]. 2016 [cit. 2016-04-24]. Dostupné z: http://slovnik-
cizich-slov.abz.cz [16]
Struktury systémů vzdělávání, odborné přípravy a vzdělávání dospělých v
Evropě [online]. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR, 2005 [cit. 2016-0518]. Dostupné z: http://www.msmt.cz/file/10323_1_2/ [17]
Tyflopedický lexikon jmenný. Apogeum [online]. Praha, 2006 [cit. 2016-02-
22]. Dostupné z: http://www.apogeum.info/tlex/heslo.php?id=1141 [18]
Typy poranění mozku. Poranění mozku [online]. Cerebrum, 2013 [cit. 2016-
05-04]. Dostupné z: http://www.poranenimozku.cz/poraneni-mozku/typy-poranenimozku.html [19]
Úmluva o právech osob se zdravotním postižením. Ministerstvo práce a
sociálních věcí ČR [online]. OSN, 2006 [cit. 2016-02-18]. Dostupné z: http://www.mpsv.cz/files/clanky/10774/umluva_CJ_rev.pdf [20]
Vyhláška č.10/2005 Sb., o vyšším odborném vzdělávání. In Sbírka zákonů ČR
10.1.2005. Dostupné z: http://www.zakonyprolidi.cz/cs/2005-10 [21]
Zákon č. 95/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání odborné
způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta. In Sbírka zákonů ČR 29. 1. 2004. Dostupné z: http://www.zakonyprolidi.cz/cs/2004-95 [22]
Zákon č. 155/1998 Sb., o komunikačních systémech neslyšících a
hluchoslepých. In Sbírka zákonů 11.6.1998. Dostupné z: http://www.zakonyprolidi.cz/cs/1998-155 [23]
Zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách. In Sbírka zákonů ČR 6. 11.
2011. Dostupné z: http://www.zakonyprolidi.cz/cs/2011-372 [24]
Zákon č. 472/2011 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném
a jiném vzdělávání (školský zákon). In Sbírka zákonů ČR 20. 12. 2011. Dostupné z: http://www.msmt.cz/dokumenty/zakon-c-472-2011-sb-kterym-se-meni-skolsky-zakon [25]
Zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném
a jiném vzdělávání (školský zákon). In Sbírka zákonů ČR 10. 11. 2004. Dostupné z: http://www.zakonyprolidi.cz/cs/2004-561
103
Seznam tabulek Tabulka č. 1 – Počet respondentů jednotlivých škol Tabulka č. 2 – Počet respondentů podle pohlaví Tabulka č. 3 – Seznámení s problematikou Tabulka č. 4 – Forma seznámení s problematikou – SZŠ Ústí nad Orlicí Tabulka č. 5 – Forma seznámení s problematikou – VOŠZ a SZŠ Trutnov Tabulka č. 6 – Forma seznámení s problematikou – VOŠZ a SZŠ Hradec Králové Tabulka č. 7 – Forma seznámení s problematikou – VOŠZ Hradec Králové Tabulka č. 8 – Věnování pozornosti při studiu Tabulka č. 9 – Setkání s osobou se zdravotním postižením Tabulka č. 10 – Četnost setkání s pacientem se zdravotním postižením Tabulka č. 11 – Obtížnost komunikace podle znalosti zásad - SZŠ Tabulka č. 12 - Obtížnost komunikace podle znalosti zásad – VOŠZ Tabulka č. 13 – Problém při komunikaci Tabulka č. 14 – Hodnocení obtížnosti komunikace - SZŠ Tabulka č. 15 – Hodnocení obtížnosti komunikace - VOŠZ Tabulka č. 16 - Předsudky Tabulka č. 17 – Komunikace zdravotníků
Tabulka č. 18 – Vlastní komunikace Tabulka č. 19 – Znalost Desatera Tabulka č. 20 – Zájem o více informací
104
Seznam příloh 1.
Desatero pro komunikaci s pacienty s pohybovým postižením
2.
Desatero pro komunikaci s pacienty se sluchovým postižením
3.
Desatero pro komunikaci s pacienty se zrakovým postižením
4.
Desatero pro komunikaci s pacienty se syndromem demence
5.
Desatero pro komunikaci se seniory (geriatrickými pacienty)
6.
Desatero komunikace s pacienty s poruchou autistického spektra
7.
Desatero komunikace s člověkem po poranění mozku
8.
Dotazník
9.
Učební plán oboru zdravotnický asistent na SZŠ v Ústí nad Orlicí
10.
Učební plán oboru zdravotnický asistent na SZŠ v Trutnově
11.
Učební plán oboru zdravotnický asistent na SZŠ a VOŠ v Hradci Králové
12.
Učební plán oboru diplomovaná všeobecná sestra na SZŠ a VOŠ v Hradci
Králové
105
Příloha č. 1
Desatero pro komunikaci s pacienty s pohybovým postižením 1. Zdravotnický pracovník komunikuje při zjišťování anamnézy zásadně s pacientem s pohybovým postižením a nikoliv s jeho případným doprovodem. 2. Při nezbytné manipulaci s pacientem (uložení na lůžko aj.) mu vysvětlíme, co konkrétně potřebujeme, a požádáme jej, aby nám říkal, jak máme postupovat. Většina pacientů přesně popíše způsob manipulace. 3. Dbáme, aby pacient s pohybovým postižením měl ve svém dosahu nezbytné kompenzační pomůcky. Tím zvyšujeme jeho jistotu a pocit soběstačnosti. 4. Pokud potřebujeme vykonat zdravotnický úkon (odběr krve, aplikace injekce apod.), požádáme pacienta, aby si sám – pokud je to možné – zvolil místo vpichu či jiného zákroku. Pacient obvyklé ví, které místo je nejvhodnější. 5. Zásadně dbáme na to, aby pacientovi s pohybovým postižením byly sanitním vozem současně dopravovány i nezbytné kompenzační pomůcky. Zajistíme, aby „vozíčkář“ měl ve zdravotnickém zařízení k dispozici svůj vozík. 6. Při delším pobytu ve zdravotnickém zařízení zjistíme, které bariéry v pokoji a jeho okolí brání relativně samostatnému pohybu pacienta a snažíme se je odstranit. 7. Maximálně se snažíme, aby pacient nebyl trvale upoután na lůžko, pokud to není nutné. 8. Jen v nejkrajnějším případě používáme takové pomůcky jako je permanentní močový katetr apod. Je to velmi ponižující pro všechny pacienty. 9. Při podávání stravy se vždy informujeme, zda pacient je schopen se najíst, nakrájet si jídlo apod. 10. Zvláště při delších vyšetřeních dbáme na časový prostor na použití WC.
© Národní rada osob se zdravotním postižením ČR, 2006
Příloha č. 2
Desatero pro komunikaci s pacienty se sluchovým postižením
1. Komunikace „přes papír“ s neslyšícími je většinou neúčinná. Lidé, kteří se narodili jako neslyšící nebo ztratili sluch v raném věku, nemají dostatečnou slovní zásobu, takže psaný projev pro ně neznamená úlevu. 2. S neslyšícím je třeba mluvit přirozeně, pomaleji, čelem a s „prázdnými ústy“. Při mluvení by jednající osoba neměla jíst, pít, kouřit, žvýkat, podpírat si bradu či dávat si ruce před ústa. Je vhodné udržovat pomalejší rytmus řeči a nezvyšovat hlas. 3. Pro komunikaci s neslyšícím je dobré využívat výrazy obličeje a gesta rukou. Přijímání zpráv je pro neslyšícího stejně důležité jako jejich předávání. 4. Odezírání pro neslyšící nepředstavuje úlevu. Je zjištěno, že odezírání je pro neslyšící zřetelné pouze z 30-40%. 5. Pokud jednající osoba neslyšícímu nerozumí, je vhodné požádat neslyšícího, aby zpomalil nebo větu zopakoval. 6. Zná-li jednající osoba s neslyšícím základy znakového jazyka či prstové abecedy, měla by je používat. 7. Při konverzaci ve skupině je třeba říci neslyšícímu téma rozhovoru tak, aby se necítil vyčleněn. 8. Kontakt s neslyšícím je zapotřebí udržovat přímým pohledem z očí do očí. 9. Při komunikaci s neslyšícím je žádoucí vypnout všechny rušivé zvuky (mobil, rádio, televize apod.). 10. Pokud chceme získat zpětnou vazbu a ujištění, že neslyšící našemu sdělení skutečně porozuměl, není dobré ptát se, zda porozuměl, ale položit otázku „Co jste mi rozuměl?“.
© Národní rada osob se zdravotním postižením ČR, 2006
Příloha č. 3
Desatero pro komunikaci s pacienty se zrakovým postižením
1. Při kontaktu s pacientem je nutné s ním jednat tak, aby se necítil ponížen. Není možné spoléhat na nějaký jiný, zvlášť rozvinutý způsob vnímání zrakově postiženého, například dobrý hmat či sluch. 2. S nevidomým je nutno jednat přirozeně a přímo, nikoliv přes jeho průvodce. Ten nevidomého pouze doprovází. Věty typu: „Paní, chce si pán sednout?", jsou nevhodné. 3. Osoba jednající s nevidomým zdraví jako první. Pozdrav s vlastním představením je důležité spojit s oslovením typu: „Dobrý den pane Nováku, jsem pan Novotný", aby nevidomý věděl, že pozdrav patří jemu. Při odchodu z místnosti je vhodné nevidomého upozornit na to, že dotyčná osoba opouští místnost. 4. Podání ruky na pozdrav nahrazuje nevidomému vizuální kontakt. Při setkání stačí nevidomému oznámit "podávám Vám ruku". Při rozhovoru je velmi důležitý oční kontakt s nevidomým. Není tedy vhodné odvracet při rozhovoru tvář, protože to nevidomí obvykle poznají. 5. Při vyšetření je nezbytné pacientům vysvětlit, co se bude dít, při instrumentálním vyšetření je třeba stručně popsat jak použité přístroje, tak vlastní činnost. Pro nevidomého pacienta jsou informace typu „teď to píchne, teď to bude tlačit, teď vás to bude trochu pálit" nezbytné. 6. Dveře do místností by měly zůstávat buď zcela otevřené nebo zcela zavřené. 7. Věci nevidomého by měly zůstat na svém místě. S věcmi nevidomého je dobré nemanipulovat bez jeho vědomí. 8. Při komunikaci s nevidomým lze bez obav použít slov: vidět, kouknout se, mrknout, prohlédnout si. Tato slova používají nevidomí k vyjádření způsobu vnímání: cítit, hmatat, dotýkat se. 9. Nevidomý člověk s vodícím psem má přístup do zdravotnických zařízení. Na vodícího psa není vhodné mlaskat, hvízdat, hladit ho, krmit ho nebo na něj mluvit bez vědomí majitele. 10. Při jednání by měl být nevidomý objednán na určitou hodinu. Tu je vhodné dodržet, aby se předešlo jeho nervozitě v neznámém prostředí. Je vstřícné nevidomému pacientovi v čekárně sdělit, že o něm víme.
© Národní rada osob se zdravotním postižením ČR, 2006
Příloha č. 4
Desatero pro komunikaci s pacienty se syndromem demence
1. Při komunikaci omezujeme rušivé a rozptylující vlivy prostředí (např. rozhlasové vysílání), ujistíme se, že pacient dobře slyší, že má správně nastaveny kompenzační pomůcky (naslouchadla) a že netrpí komunikační poruchou ve smyslu afázie. 2. Pacienta povzbuzujeme vlídným zájmem, usilujeme o klidné chování a pozitivní výraz, omezujeme prudké pohyby a přecházení, zůstáváme v zorném poli pacienta. 3. Mluvíme srozumitelně, pomalu a v krátkých větách. 4. V hovoru se vyhýbáme odborným výrazům, žargonu, ale i frázím či ironicky míněným protimluvům. Používáme výrazy pacientovi známé a přiměřené. 5. Používáme přímá pojmenování, vyhýbáme se zájmenům, a pokud lze, tak na předměty, osoby, části těla, o nichž hovoříme, ukazujeme. Pokud pacient něco správně nepochopil, použijeme pokud možno jinou formulaci a neopakujeme stejná slova. 6. Aktivně navazujeme a udržujeme oční kontakt a průběžně ověřujeme, zda pacient našim informacím správně porozuměl, důležité údaje píšeme navíc na papír. Pro získání pozornosti, případně pro zklidnění, používáme dotek. 7. Využíváme neverbální komunikaci, mimiku, dotek a tyto projevy sledujeme a umožňujeme i u pacienta; jsme vnímaví k projevům úzkosti, strachu, deprese, bolesti. 8. Dáme zřetelně najevo, zda odcházíme jen na chvíli nebo zda konzultace skončila. 9. Pacienta nepodceňujeme, komunikaci neomezujeme, ale přizpůsobujeme jeho schopnostem. Pacienty informujeme o povaze a důvodu vyšetření či léčebného výkonu, během vyšetření s nimi komunikujeme, uklidňujeme je, postup komentujeme. 10. Aktivně chráníme důstojnost lidí trpících syndromem demence, bráníme jejich ponižování, posilujeme jejich autonomii a možnost rozhodovat o sobě.
© Národní rada osob se zdravotním postižením ČR, 2006
Příloha č. 5
Desatero pro komunikaci se seniory (geriatrickými pacienty)
1. Respektujeme identitu pacienta a důsledně jej oslovujeme jménem nebo odpovídajícím titulem. Nevyžádaná familiární oslovení „babi“, „dědo“ jsou ponižující. 2. Důsledně se vyhýbáme zdětinšťování starého člověka. Ani s nemocnými se syndromem demence nehovoříme jako s dětmi (formou, ani obsahem). 3. Při komunikaci s pacienty a při jejich ošetřování cílevědomě chráníme jeho důstojnost; snažíme se vyloučit podceňování a nepodložené přisuzování závažných funkčních deficitů (např. v kognitivní oblasti). 4. Respektujeme princip zpomalení a chráníme seniory před časovým stresem; počítáme se zpomalením psychomotorického tempa a se zhoršenou pohyblivostí. 5. Složitější nebo zvláště důležité informace (termíny vyšetření, přípravu na ně, způsob užívání léků) několikrát zopakujeme či raději ještě napíšeme na papír. 6. Aktivně a taktně ověříme možné komunikační bariéry (porucha sluchu, zraku apod.) a tomu přizpůsobíme komunikaci. 7. K usnadnění komunikace se zdržujeme v zorném poli pacienta, mluvíme srozumitelně a udržujeme oční kontakt. Při pochybnostech ověřujeme správné využití kompenzačních pomůcek. 8. Bez ověření nedoslýchavosti nezesilujeme hlas; porozumění řeči se ve stáří zhoršuje v hlučném prostředí, proto „nepřekřikujeme“ jiný hovor, rozhlas, televizi, ale snažíme se hluk odstranit. 9. Dopomoc při pohybu, odkládání oděvu či při uléhání na lůžko vždy nabízíme (úměrně zdravotnímu postižení pacienta) ale nevnucujeme; umožňujeme používání opěrných pomůcek (hole, chodítka). 10. Při ústavním ošetřování by komunikace i ošetřovatelská aktivita měla cílevědomě směřovat k podpoře a k udržení (obnově) soběstačnosti seniora nikoli předčasně předpokládat její ztrátu a vést k imobilizaci.
© Národní rada osob se zdravotním postižením ČR, 2006
Příloha č. 6
Desatero komunikace s pacienty s poruchou autistického spektra
1. Autismus není patrný na první pohled, pozná se až podle nestandardního chování pacienta, které je potřeba tolerovat. Ačkoli se může na první pohled zdát, že je pacient rozmazlený, zlobivý či vzpurný, ve skutečnosti má jen nepřekonatelný strach z neznámého prostředí a z nové situace. 2. Důležitá je spolupráce s tlumočníkem, který pacienta s autismem vždy doprovází. Právě ten zná všechny důležité informace o konkrétním pacientovi, proto je dobré jeho rady a doporučení vhodného jednání s pacientem respektovat. 3. Jednoduchá uklidňující sdělení v krátkých větách jsou tou nejlepší formou slovní komunikace. 4. Je běžné, že pacienti s autismem jsou smyslově přecitlivělí. Proto je třeba se připravit na zvýšenou citlivost na zvuky, tóny, světlo, pachy či dotek neznámé osoby. 5. Při lékařském vyšetření je vhodné objednat pacienta na konkrétní čas. Nejlepší je zvát pacienta s PAS na úplném začátku či konci ordinačních hodin, kdy je v čekárně jen minimum lidí a vždy ho brát přednostně před ostatními pacienty. 6. Je třeba tolerovat pacientův odmítavý přístup k lékařskému vyšetření. Snaha zlomit tento negativismus není vhodná a většinou situaci jen zhorší. 7. Při všech vyšetřeních a úkonech je nezbytná přítomnost doprovodu. Ten je v dané situaci jeho jedinou jistotou, oporou i tlumočníkem s okolím. 8. K úspěšnému lékařskému ošetření není vždy potřeba narkóza. Je dobré zvážit, zda k použití tlumících prostředků neexistuje jednodušší a méně radikální alternativa. 9. Je vhodné zvážit, zda jsou všechna vyšetření nezbytně nutná. Na některých tradičních lékařských postupech není potřeba vždy trvat. 10. Hospitalizace pacienta by také měla být důkladně zvážena. Pokud je nezbytná, je velice vhodné absolvovat pobyt v nemocnici s rodičem či jinou blízkou osobou, na kterou je pacient vázán. Je to dobré nejen pro pacienta, ale i pro ošetřující personál.
© Národní rada osob se zdravotním postižením ČR, 2006
Příloha č. 7
Desatero komunikace s člověkem po poranění mozku
1. Snažte se, pokud to jde, odstranit rušivé vlivy v okolí. 2. Snažte se udržovat oční kontakt. 3. Mluvte jednoduchým a jasným způsobem, pokládejte přímé otázky, nepodávejte velké množství informací najednou. 4. Po chvíli zopakujte, k čemu jste společně již došli. 5. Pokud dotyčný odbíhá od tématu, vracejte ho zpět. 6. Nepředstírejte, že rozumíte, pokud to tak není a nebojte se požádat o zopakování již vyřčeného, pokud je to nutné, opakujte jednoduché věty a při nemožnosti porozumění nabídněte alternativu odezírání ze rtů nebo napsání informace. 7. Buďte trpěliví, dejte dotyčnému čas k sebevyjádření, v případě nutnosti nabídněte slova nebo výrazy, které by mohly pomoci. 8. Využívejte gestikulaci. 9. Ignorujte nevhodné chování, zůstaňte co nejvíce v klidu. 10. Nemluvte s dotyčným jako s malým dítětem nebo s chudákem, kterého je třeba litovat.
(www.nrzp.cz)
Příloha č. 8 - Dotazník Vážení respondenti, jmenuji se Nikola Chmelíková a jsem studentkou 3. ročníku bakalářského oboru Výchovná práce ve speciálních zařízeních na Pedagogické fakultě Univerzity Hradec Králové. Téma mé bakalářské práce je zaměřeno na komunikaci budoucích zdravotníků s osobami se zdravotním postižením, a proto bych Vás tímto ráda požádala o spolupráci při vyplnění dotazníku k získání podkladů k mému výzkumu. Dotazník je anonymní a bude použit pouze pro účely bakalářské práce. Vybranou odpověď prosím zakroužkujte, pokud není uvedeno jinak. Děkuji za Váš čas a ochotu při vyplňování dotazníku. 1. Pohlaví a) b)
žena muž
2. Ročník studia a) b) c) d)
3. ročník SZŠ 4. ročník SZŠ 2. ročník VOŠ 3. ročník VOŠ
3. Kdo jsou podle Vašeho názoru osoby se zdravotním postižením? (prosím napište) ………………………………………………………………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………………………………………………………………… 4. Byli jste v průběhu studia seznámeni a upozorněni na specifika komunikace s osobami se zdravotním postižením? a) b)
Ano Ne
5. Pokud ANO, jakou formou? a) b) c)
Při výuce (uveďte prosím, v kterém předmětu)…………………………………. V rámci exkurze či při odborné přednášce Jinde (uveďte prosím kde)……………………………………………………………………
6. Myslíte si, že by této problematice měla být při studiu věnována pozornost? a) b)
Ano Ne
7. Setkali jste se během praktického vyučování v nemocnici s pacientem se zdravotním postižením, s nímž jste museli komunikovat?
a) b)
Ano Ne
8. Mám zkušenost s pacientem s tímto postižením: (lze vybrat více) a) b) c) d) e) f) g)
Se sluchovým postižením Se zrakovým postižením S tělesným postižením S mentálním postižením S poruchou řeči S osobou senilní či s demencí S kombinovanou vadou
9. Věděli jste, jak komunikovat? Byla pro Vás komunikace s pacientem s postižením odlišná? f) g) h) i) j)
Ano, věděl/a jsem, přesto byla komunikace obtížná Ano, věděl/a jsem, proto byla komunikace snazší Nevěděl/a jsem, bylo to obtížné Nevěděl/a jsem, ale bylo to snadné Jiné: ………………………………………………………………………………………………………………………
10. Co považujete za největší problém při komunikaci s pacientem se zdravotním postižením? a) b) c) d) e) f)
Neznalost postižení Neznalost zásad pro komunikaci Nedostatek trpělivosti nebo času Obavy z neporozumění Žádný problém nepociťuji Jiné:………………………………………………………………………………………………………………………..
11. U pacientů s jakým typem zdravotního postižení spatřujete osobně největší problémy při komunikaci? (seřaďte a očíslujte prosím takto: 1 - největší problémy, 7 - nejmenší problémy) …………. Osoby se sluchovým postižením …………. Osoby se zrakovým postižením …………. Osoby s tělesným postižením …………. Osoby s mentálním postižením …………. Senioři a osoby s demencí …………. Osoby s poruchami řeči …………. Osoby s kombinovaným postiženým
12. Myslíte si, že jsou zdravotničtí pracovníci při komunikaci s osobami se zdravotním postižením ovlivněni předsudky? a) b)
Ano Ne
13. Pokud ANO, můžete prosím uvést, co vnímáte jako předsudek? ………………………………………………………………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………………………………………………………………… 14. Myslíte si, že zdravotničtí pracovníci umějí správně komunikovat s pacienty se zdravotním postižením? a) b) c) d) e)
Ano Spíše ano Nevím Spíše ne Ne
15. Domníváte se, že Vy sami máte dostatek informací o tom, jak komunikovat s pacienty s postižením? f) g) h) i) j)
Ano Spíše ano Nevím Spíše ne Ne
16. Slyšeli jste o dokumentu DESATERO pro komunikaci s osobami se zdravotním postižením vydané Národní radou osob se zdravotním postižením? a) b)
Ano Ne
17. Chtěli byste se dozvědět více informací o tom, jak správně komunikovat s osobami s jednotlivými typy zdravotního postižení? j) k) l) m) n) o) p) q) r)
Ano, s osobami se sluchovým postižením Ano, s osobami se zrakovým postižením Ano, s osobami s tělesným postižením Ano, s osobami s mentálním postižením Ano, s osobami s demencí Ano, se seniory Ano, s osobami s poruchami řeči Ano, se všemi Ne, nemám zájem
Děkuji za vyplnění dotazníku.
Příloha č. 9 Učební plán oboru zdravotnický asistent na SZŠ v Ústí nad Orlicí
Příloha č. 10 Učební plán oboru zdravotnický asistent na VOŠZ a SZŠ v Trutnově
Příloha č. 11 Učební plán oboru zdravotnický asistent na VOŠZ a SZŠ v Hradci Králové
Příloha č. 12 Učební plán oboru diplomovaná všeobecná sestra na VOŠZ a SZŠ v Hradci Králové
