Univerzální zákony života

Univerzální zákony života

Mirek Vojáček

Mirek Vojáček

Univerzální zákony života Manuál, který jsme měli dostat místo rodného listu

ZRCADLO

Mirek Vojáček UNIVERZÁLNÍ ZÁKONY ŽIVOTA Vydal Veronika Vojáčková – ZRCADLO Pražská 3, České Budějovice © 2013 Mirek Vojáček © 2013 Veronika Vojáčková – ZRCADLO ISBN 978-80-87847-03-9

„Žádný zákon pro mne nemůže být svatý, kromě toho o mé přirozenosti.“ Ralph Waldo Emerson

Poděkování

4 Univerzální zákony života

Rád bych poděkoval všem účastníkům i absolventům seminářů a mým přátelům, kteří jsou pro mne velkou inspirací a díky kterým mám každodenní možnost získávat nové a nové zkušenosti a konfrontovat je se svou vlastní realitou a jejichž podpora je pro mne velice důležitá. Dále všem učitelům, které jsem měl možnost ve svém životě potkat a od nichž jsem měl možnost získat mnoho zkušeností, jejich životní moudrost a pohled na svět. Zdeňku Beranovi a Bedřichovi Dlouhému za jejich trpělivost, díky které jsem objevil jeden ze svých skrytých talentů. Zdeňce Jordánové za techniku, která spojila do smysluplného celku vše, co jsem znal jen teoreticky. A děkuji jí i za lekce, díky kterým jsem byl schopen vystoupit z pohodlného stínu a jít svou cestou. Děkuji lamovi Ole Nydahlovi, Namkhai Norbu a 17. Karmapovi Thinlä Thaje Dordžemu – kteří jsou stále nekonečným zdrojem mého vlastního poznávání, za jejich učení o podstatě mysli, které mi před mnoha lety „otevřelo oči“. Avšak mé největší díky patří Veronice, mé ženě, za její neustálou podporu, trpělivost a inspiraci, kterou mi život s ní přináší, a samozřejmě dvěma malým učitelkám Zuzance a Bětce, mým dcerám, za to, že jsou, jaké jsou. Všem posílám svou lásku a nekonečnou vděčnost.

5 Mirek Vojáček

Úvod


Když jsem se začal zajímat o to, jak skutečně funguje svět, jak fungují věci, lidé, vztahy nebo situace, postupně jsem si uvědomoval, že všechno má svá pravidla. Tato pravidla jsou neměnná a všudypřítomná, projevují se nenápadně a my si jich většinou ani nevšimneme. Mluvíme o nich někdy jako o náhodách a uvědomujeme si, že se pravidelně opakují, že nám vstupují do života velice často a mění ho, vytvářejí situace a postoje lidí a vlastně všechno, nač jen pomyslíme. Jsou to nepsaná pravidla platná na celém světě. Na této planetě, v našem solárním systému, v celém vesmíru. Nikde se před nimi neskryjeme, neutečeme jim, neobejdeme je. Jsou tu stejně jako zákon gravitace. Mnozí autoři, jako Deepak Chopra, Eckhart Tolle, Neale Donald Walsch, Wayne W. Dyer, Louise L. Hay, Brandon Bays a mnoho dalších, se o nich zmiňují a nazývají je zákony přírody, nebo zákony vesmírnými či univerzálními zákony. Jsou jimi prodchnuty všechny filosofie Východu, které z nich vlastně vycházejí. Tyto filosofie stojí na neměnných pravidlech, která se netýkají fungování planet, hvězd a galaxií, ale našeho vnitřního vesmíru a toho, jak se projevují v našem každodenním lidském životě. Jsou to tedy univerzální pravidla života. Života každého z nás. Jediný problém je, že nám nikdy nikdo neřekl, že nějaké zákonitosti existují. V hodinách fyziky ani občanské nauky nás je ve škole nenaučili. Neseznámili nás s nimi ani později. Jsou součástí našeho života,

7 Mirek Vojáček

ale nikdo nás na ně neupozornil. Ani nám nikdo neřekl, že ovlivňují náš život. Že je musíme dodržovat, jinak škodíme sami sobě. Kdyby to tak bylo, mnoha věcem bychom se vyhnuli, mnoho pochopili a zařídili se jinak. Řadou zkušeností, tedy těch nepříjemných, bychom vůbec nemuseli projít a nakonec bychom se je naučili využívat ve svůj prospěch. Seznámit se s univerzálními zákony života je tedy pro nás, dá se říci, životně důležité. Zvláště pak, uvědomíme-li si, že devadesát osm procent lidí nemá na svůj život vůbec žádný vliv. Díky pochopení těchto zákonitostí se postupně přidáváme k těm, kteří jsou si svého života vědomi a aktivně ho utvářejí; k těm dvěma procentům lidí, jež si ponechávají vliv na svůj život ve svých rukou a nejsou odkázáni na podmínky, které nastavil někdo jiný bez ohledu na svá vlastní přání. Máme tedy dvě možnosti jak prožít svůj život. Nechat se unášet podmínkami a událostmi, které jdou jaksi mimo naše možnosti cokoliv ovlivnit, nebo pochopit, jak vše funguje, a vydat se opačným směrem. Prvním krokem k úspěchu je seznámit se s univerzálními pravidly a jejich pochopení integrovat do svého života. Já je znám a využívám každý den mnohokrát. Pomáhají mi chápat chování lidí, situace, které se právě odehrávají, ale i moje vlastní pocity. Postupně jsem na ně přicházel tak, jak na mne vyskočily z textu knihy, jindy mne inspirovala přednáška či seminář, které jsem vyslechl nebo


zhlédnutý film. Autorem těchto pravidel je totiž sám život. Nakonec mám možnost sledovat jejich projevy nejen v každodenním životě svém, ale i lidí, kteří ke mně chodí na terapie nebo semináře. Tím se jejich platnost stále dokola potvrzuje. A pokud je budete sledovat i vy, vaše zkušenost bude stejná. Tato pravidla, ač jsou nepsaná, může každý člověk vyzkoušet na svou vlastní kůži svým vlastním prožitkem. I když je nevnímáme a nevíme o nich vědomě, jsou základní informací, kterou si v sobě neseme úplně všichni. Kdesi hluboko v našem vědomí. Proto když nejednáme v souladu s nimi, rychle poznáme následky. Objeví se nepříjemný pocit, bolest nebo nemoc. Kontrolky, které nám říkají, že jednáme proti přirozenému řádu. Že to tak je, poznávám velmi často během terapií, kde univerzální pravidla najednou vyskočí v pochopení, které je výsledkem procesu změn v nefunkčním návykovém jednání. A lidé, kteří o nich dříve nikdy neslyšeli, se podle nich najednou sami řídí. Rozhodl jsem se je zaznamenat a předat formou knihy právě proto, aby z nich měli užitek i další lidé. Já jsem se díky nim postupně osvobodil ze zajetí ustálených představ o tomto světě. A může to udělat opravdu každý z vás. Podívat se na svoje vztahy a chování lidí z jiné perspektivy, najít to skutečně důležité a dobrat se řešení tam, kde se zdánlivě najít nedá. Osvobodit se a žít šťastný, naplňující život.

9 Mirek Vojáček

Univerzální zákony života pro každý den


Přečtěte tuto knihu od začátku do konce, ale stejně jako z opravdového psaného zákona, i z této knihy se můžete učit stále. Mým záměrem bylo, aby se mohla stát průvodcem každodenním životem. Abyste se k ní mohli vracet a stále si připomínat myšlenky, jež obsahuje. Protože jsou pro nás tato pravidla tak důležitá, musíme si je zažít, procítit celou svou bytostí, aby prostoupila každou buňkou našeho těla a nesmazatelně se nám vryla do paměti, abychom se pak mohli kdykoliv spolehnout na to, že neděláme nic proti své vlastní přirozenosti. Zákonů je celkem padesát dva. Tedy stejně jako je týdnů do roka. Přečtete si tedy každý týden jeden zákon a pak si ho někam poznamenejte, ať si ho můžete kdykoliv připomenout, a žijte s ním celý týden. Uvědomujte si, jak se projevuje ve vašem životě, co pro vás jeho znalost znamená. A takto postupujte s dalším pravidlem každý následující týden. Uvidíte, jak mnoho pochopíte, když budete zákony postupně zkoumat a rozpoznávat a kolik dobrého vám do budoucna přinesou. Další možností je, že si položíte otázku: „Jaký zákon se mám nyní naučit užívat?“ nebo „Se kterým zákonem mám v současnosti největší problémy?“ či „Který zákon je v mé situaci pro mne důležitý?“ a jen tak namátkou otevřete knihu na některém místě. Pozorně si pak přečtěte pravidlo, které jste nalistovali. A opět, jako v předchá-

11 Mirek Vojáček

zejícím případě, někam si ho poznamenejte a několik dní s tímto zákonem žijte. Připomínejte si ho a hledejte, kde jsou slabá místa, na která vás měl upozornit. Třetí možnost je, pokud se dostanete do složité životní situace, opět se zeptat: „Jaký zákon mi tato situace ukazuje?“ a uvidíte, jak prospěšné vám to bude v řešení konkrétního problému. Jistě si díky tomu uvědomíte, že děláte něco špatně, nebo si něčím škodíte, anebo že celou situaci vnímáte nesprávně a budete muset změnit postoj, aby se vše vyřešilo. Možností je mnoho a vždy vás dovedou ke správnému pochopení. Užívejte tedy zákony stále, ať se váš život zlepšuje a ať vám přinášejí stále více pochopení, moudrosti a radosti.


13 Mirek Vojáček

1. Miluj sám sebe. Ostatní přijmi takové, jací jsou.


Láska k sobě je v naší společnosti jaksi nepatřičná. Je to dáno kulturně i historicky. Každý v kontextu toho, kde vyrůstal, co se učil a jaké nasbíral zkušenosti, sám sebe většinou řadí v pořadí až na příčky za ty „důležitější“ lidi. Já jsem si také vždy myslel, že je potřeba nejdříve zajistit spokojenost druhých a teprve potom dbát na své vlastní potřeby a přání, ale zároveň si dát velký pozor, abych nebyl příliš sobecký. To se totiž u nás nenosí a mnozí by na mě mohli pohlížet jako na sebestředné individuum. A pokud by se to stalo, asi by mě neměli rádi. Většině z nás se už jen při pouhém pomyšlení na fakt, že bychom mohli být sami pro sebe nejdůležitějším člověkem na celé planetě, zježí všechny chlupy na těle. Ohavně zvrácená představa, že? Jak by pak svět vypadal, kdyby každý myslel v prvé řadě na sebe? Kdyby každý člověk měl rád sám sebe? Všichni si budou prosazovat jen to svoje a nikdy se spolu nedomluví. Povede to jen ke konfliktům a nevraživosti. Proto je lepší zůstat při starém a nic nechtít, hlavně nevyčnívat. Jedině skromnost se cení, a když budeme dost skromní, tak si nás ostatní všimnou a patřičně ocení. Budou nám věnovat pozornost a jistě nás mít více rádi, než kdybychom mysleli jen a jen na sebe. Ale vzpomeňte si na starozákonní pravidlo: „Miluj bližního svého, jako sebe sama.“ Vždyť i zde je to také jasně řečeno. Jako sebe sama! Když tedy nemiluji dostatečně sebe, odráží se to i na mém vztahu k ostatním. Miluji-li sebe, jsem schopen dávat

15 Mirek Vojáček

dostatek lásky i svému okolí. Co ale dávám ostatním, když sebe ve vztahu k ostatním ponižuji a nemám se rád? Mohu jim dát zase jen tolik lásky, kolik cítím k sobě. Když někoho upřednostňujeme před sebou samým, jsme vůči němu v podřízeném postavení. Ne z vůle někoho jiného ale ze své vlastní. Myslíme si podvědomě, že za to něco získáme. Že díky snížení své vlastní ceny proti druhým dostaneme oplátkou jejich pozornost, ocenění a lásku. Budeme středem pozornosti a všechno, co jsme jim „poskytli“, se nám vrátí. Snažíme se mít navrch taktizováním. Jedeme podle scénáře, který nám má v konečném důsledku zajistit první pozici mezi ostatními. I když se původně zdálo, že myslíme hlavně na ostatní, mysleli jsme stejně především na sebe a svůj pocit uspokojení. Přestaňme tedy hrát hry na pozornost a lásku, buďme sami sebou! Známe-li svou vlastní hodnotu, nemusíme čekat, až nás ocení někdo jiný. Protože když nejsme vyrovnaní sami se sebou, nikdo jiný nám to stejně není schopen vynahradit. Čekáme na ocenění, ale ať se snažíme sebevíc, ono nakonec nepřichází, nebo ne v dostatečné míře. Obviňujeme chvíli sebe, že se dost nesnažíme, ale nakonec stejně sklouzneme k tomu, že se litujeme a začneme obviňovat ostatní, že nás dostatečně neocení. Zatrpkneme, a i když svou hru hrajeme dál, nikdy nedostaneme to, co opravdu chceme. Všichni


se k nám chovají jinak, než čekáme. A nevíme proč. Často je pak chceme změnit, aby pochopili, co všechno jsme pro ně už udělali, a začali nám říkat, jak jsme hodní a dobří a zlatí a úžasní... Jenže si neuvědomujeme, že vytváříme jen další konflikt ve vztazích. A vlastně nedojdeme nikdy klidu a přijetí. Přijmeme-li sebe se všemi svými zdánlivými nedostatky a chybami a budeme-li se mít rádi, ostatní pak snadno přijmeme takové, jací jsou, protože už od nich nebudeme očekávat nic navíc. Všechno už máme. Lásku, pozornost i ocenění. Zvláštním bonusem pro nás pak je, že všechno dostaneme i od okolí. Pozitivní přístup, energie i pozitivní pohled na sebe v konečném důsledku způsobují, že náš svět může být harmonický. Milujte tedy sami sebe. Milujete tím celý svět.

17 Mirek Vojáček

2. Každý člověk je ve svém základu dokonalý. Najdi v sobě vše, co tě omezuje, a zbav se toho. Jedině tak objevíš svou přirozenou dokonalost.


Základem východních filosofií je předpoklad, že jsme ve své podstatě čistým diamantem, který je dokonalý a nezničitelný. Krásný zářivý drahokam, který nemůže nic pošpinit. Jakýkoliv nános je stále jen nánosem, i kdyby se jednalo o nejodpornější bahno. Zároveň se ho nic nedotkne a nic nezkalí jeho lesk. Pouze se zastřou dočasně jeho kvality, ale on sám zůstává nezměněný a nedotčený. Taková představa je krásná a povzbuzující. Pokud jsme diamantem, znamená to, že nánosy, které na sobě máme, můžeme kdykoliv odstranit. Zbavit se jich a být zase zářiví a nedotčení. Mnozí autoři duchovní a filosofické literatury píší, že když dítě přichází na svět, je čistým diamantem a díky životu v našem světě a díky výchově se nakonec od své podstaty odpojí a zapomene na ni. Hodně lidí si myslí, že jedině když máme šanci si svou vnitřní čistotu uchovat, budeme osvícení. To je ale mylná představa. Každý, kdo se seznámí s fungováním naší mysli a vzpomene si, třeba při terapii, na okamžik svého příchodu na svět, ví, že vše je jinak. Děti sice přicházejí nedotčené zkušenostmi a jsou velice otevřené, ale mají již svá základní nastavení v podobě povahových tendencí. Díky individuálním tendencím prožívají emoce v situacích, které v životě přicházejí, a na základě těchto zkušeností si vytvářejí překážky do budoucnosti.

19 Mirek Vojáček

Znamená to, že my, abychom byli zase zářivým diamantem, musíme jít a zbavit se všeho, co nám různé překážky vytváří. Tedy vzpomenout si a pochopit souvislosti mezi svým chováním a okolním světem a také najít tendence, které k našim potížím vedly. A pochopit, že dokážeme vše. Jediné, co potřebujeme, je naše vůle své problémy řešit. Devadesát osm procent lidí se nechává unášet svými tendencemi a situacemi, které se objevují. Vzdali se možnosti ovlivňovat aktivně svůj vlastní život. A tak jsou vláčeni nejrůznějšími podmínkami a plány jiných lidí a diví se, co se kolem nich děje. Nechápou souvislosti svého života, které to všechno způsobují. A nechápou ani to, že mohou vše aktivně utvářet. Ale existují lidé, kteří tvoří maximálně dvě procenta populace. Ti se aktivně podílejí na všem, co jim život nabízí. Vybírají si sami, co je pro ně dobré a zbavují se toho, co nechtějí. Jedná se sice o mizivé číslo, ale tato dvě procenta samozřejmě ovlivňují své okolí a tedy i zbylých devadesát osm procent lidí. Každý si může vybrat, do které skupiny chce patřit. Mně se zdá výhodnější být ve vědomé menšině. Mezi těmi, kteří ovlivňují a nejsou ovlivňováni. Cesta k procitnutí vede přes oproštění od nefunkčních programů, zkušeností, návyků a přesvědčení. S každým pochope-


ním se přiblížíme své dokonalé podstatě a budeme moci ve větší míře využívat svých schopností a talentu. S každým odstraněným blokem zmizí další část starých nánosů a budeme vnímat více sami sebe. Nezadržitelně se začne objevovat nezkalený diamant v nás.

21 Mirek Vojáček

3. Jsi jedinečný. Nikomu na světě se nemůžeš v ničem podobat.


Když se tak rozhlížím kolem sebe, stále více si uvědomuji, jak současnost klade důraz na uniformitu. Reklamní diktát zasahuje do našich životů a většinou si necháme namluvit i to, jak máme vypadat. Ženy se identifikují se vzory modelek, zpěvaček, moderátorek podle toho, k jakému typu se přiklánějí. Nosí stejné oblečení, účesy, brýle, kabelky i šperky. A dělí je do čtyř skupin barevné typlogie podle ročních období. Muži se zase zhlédnou ve svalnatých modelech a hercích a začnou navštěvovat fitcentra. Tuží své bicepsy, tricepsy a quadricepsy a jedí neuvěřitelné množství bílkovin a vitamínů. Nebo se naopak vidí v idolech pivních koncernů a navlékají se do nemožných trik, ze kterých jim ční do světa vypoulený břich, k tomu se nasoukají do kraťasů a na hlavu posadí hučku hodnou westernových hrdinů. Hodně z nás věří, že na zemi existuje dvanáct typů lidí podle znamení zvěrokruhu. A své nedostatky pak skrýváme často za povzdechnutí: „Je jasné, proč jsem nedochvilná, vždyť jsem vodnář.“ Aby toho nebylo dost, rodíme se podle přesně daných pravidel do uniformních podmínek, které někdo vymyslel. Vystudujeme podle zásad vhodných pro jeden typ člověka, a i když jsme jiní, získáme stejné tituly jako tisíce dalších a chodíme do stejných prací a stejně se „prudíme“ den po dni celý život. Tak jako všichni ostatní. A umíráme opět podle pravidel, která jsou přesně daná. A tak se stane, že se

23 Mirek Vojáček

za námi jednoho dne zavřou dveře krematoria úplně stejně jako za deseti dalšími, kteří ten den sdíleli stejný katafalk jako my. Můžeme si sice říkat, že si žijeme lépe než za vlády předsedy Maa v Číně, ale každopádně platí, že žití podle přesně daných pravidel nás odděluje od naší jedinečnosti. Přicházíme na svět jako originál, který nikde nemá obdoby. Ale protože maminka chce, abychom užuž mluvili a chodili jako sousedovic Jaruška, začneme se přizpůsobovat prvním přáním lidí ve svém okolí. Většinou si necháme vnuknout myšlenku, že nás pak budou mít víc rádi. Ale u toho nezůstane. Začnou nás srovnávat s kamarádem Boříkem, který už umí bruslit nebo s Janičkou, která krásně hraje na piano. Tak nás navléknou do bruslí, ověsí chrániči a koupí nám koncertní křídlo a stohy partitur. A my se snažíme a snažíme, jen abychom se zavděčili. Pak ale přijde okamžik, kdy nám přizpůsobování se všem možným vzorům přejde tak do krve, až nás touha být jako někdo jiný ovládne natolik, že vlastně ztratíme úplně sami sebe. Žijeme život podle někoho jiného, oblékáme se jako někdo jiný, chováme se jako někdo jiný a obklopujeme se věcmi, které má někdo jiný. Jen abychom naplnili představu, kterou jsme si nechali vnutit rodiči, učiteli, přáteli nebo společností. Ani nevnímáme, že je něco špatně. Dá nám jen spoustu práce vymyslet, jak být někým jiným, a divíme se, proč se necítíme dobře.


Napodobováním se sice učíme, ale nic se nesmí přehánět. Svou jedinečnost najdeme teprve tehdy, když opustíme spoustu vzorů a učitelů, které jsme si přitáhli do života, aby nás inspirovali. Jednoho dne nám nezbyde nic jiného než z jejich stínu vystoupit. Pro svoje dobro i pro dobro všech ostatních. Michelangelo musel být sám sebou, aby vytvořil všechna svá krásná díla - sochu Davida, Pietu, nepřekonatelnou fresku Poslední soud v Sixtinské kapli a stovky dalších unikátů. Kdyby nevystoupil ze stínu svých učitelů, asi by se o něm dnes mluvilo jako o druhém Domenicovi Ghirlandaiovi. Jen proto, že byl jeho učitelem. Musel si najít svou cestu a být tím, kým byl, aby poznamenal vývoj umění na dlouhá století. Svou jedinečností se zapsal do historie. Stejně jako všichni ostatní, jejichž jména známe a vzhlížíme k nim jako k osobnostem umění, vědy, medicíny nebo společnosti. Nikdo z nich nechtěl být někým jiným. Byli vždy sami sebou. Proto musíme zapomenout na představy, které o nás měli naši rodiče, vychovatelé i svět. Vydat se konečně svou jedinečnou cestou. Najít naši vlastní přirozenost, jedinečný talent pro tento svět. Rozvinout ho a přispět svým dílem pro dobro ostatních, ale i pro dobro svoje. Nebudeme se pak už nikdy muset srovnávat a zažívat nepříjemné pocity, že je někdo lepší, chytřejší, výraznější nebo krásnější než my. Budeme sami sebou. Jedineční na celém světě.

25 Mirek Vojáček

4. Všechny cítící bytosti na světě mají jen jediný cíl. Být šťastní.


Když pozorujeme dění okolo sebe, všechny ty lidské hry, uvědomíme si, že mají jedno společné. Jsou totiž neustálou honbou za štěstím. Štěstí může mít mnoho podob. Ve své podstatě jde ale o snahu vyhovět svému egu. Když si uvědomíme své ego, najednou nám dojde, kde se bere naše nekonečné štvaní se a honba za věcmi, vztahy a postavením. Naše ego velmi pěkně popisuje Wayne W. Dyer ve filmu Proměna (The Shift): V první řadě usilujeme o naplnění svých hmotných potřeb. To znamená, že chceme vlastnit. Máme bláhovou představu, že čím více věcí, peněz, majetku ale i lidí budeme mít, tím budeme šťastnější. A proto se celé dny honíme. Doufáme, že pokud se nám podaří získat co nejvíce symbolů úspěchu, dosáhneme naplnění. Konečně spočineme v nekonečném prožitku radosti a štěstí. Ale naše zkušenosti s hromaděním majetku a peněz, případně vztahů, nám vždy ukáží, že nám stále ještě něco chybí. I když je naše uspokojení sebevětší, postupně vyprchá. Pak jsme postaveni před dilema: Co dál, co jiného by nás uspokojilo? Další oblastí, která je v kompetenci usilování našeho ega, je postavení. Dosáhnout lepšího vzdělání, lepších výsledků ve škole. Najít si lepší zaměstnání, získat v něm větší prestiž. Dosáhnout vrcholu i v oblasti svých zájmů. Všechno to opět vede jen a jen k nekonečné honbě za mnoha cíli. Až jich dosáhneme, budeme konečně šťastní.

27 Mirek Vojáček

Ani si pak nevšimneme, jak rychle nám proběhl život mezi prsty. A všechna snažení jsou stejně jen chimérou. Třetí oblastí, kde si myslíme, že naplníme své pocity, jsou naše životní role. Když budu dobrý manžel, splním všechna přání své ženy, vychovám dobře děti a vytvořím všem zázemí – budu šťastný. Usilujeme tedy o naplnění svých představ, ale mnohdy na úkor svého okolí. A tak se stává, že přesto jak moc usilujeme o naplnění ideální role svého života, všichni jsou jaksi proti nám a my se nakonec stáváme těmi, kteří jsou nejvíce zklamáni. Protože všechny představy o tom, co máme v dané roli dělat nebo jací máme být, by nedokázal uskutečnit ani Superman. Největší problém bývá právě v našich představách o vytouženém cíli. Nepočítáme nikdy s tím, že všechno na světě je založeno na podmínkách. Díky mechanismu pomíjivosti vše jednou pomine, zmizí. Protože když za určitých podmínek něčeho dosáhneme, po čase vše jaksi vyprchá. Buď se ztratí kouzlo a nás novinka omrzí, nebo se všechno rozpadá. Proto se stane, že nové, krásné auto je po čase už docela všední, má samý šrám a občas nám vypovídá službu. Krásná žena, o kterou jsme tak dlouho usilovali, nás už tolik nevzrušuje a vztah, na kterém jsme si tolik zakládali, se rozpadá. Přesto stále toužíme po štěstí a doufáme, že ho přeci jen jednou


dosáhneme. Že jednou přijde den s velkým „D“, kdy všechno bude dokonalé. Jednou, jednou... Neexistuje žádné jednou. Dokonce i cesta za osvícením je jen přeludem. Nesprávnou představou o tom, co jednoho dne dosáhneme. Špatným pochopením celého života. A tak se praktikující mnoha náboženství a filosofií po celém světě honí za cílem, který se jim zdá vzdálený jak jiná galaxie, a přitom netuší, že probuzení mají přímo před svým nosem. Nebo ještě lépe: přímo pod svým zadkem. Sedíme si na svém vlastním štěstí a vůbec o tom nevíme. Náš život se neodehrává v budoucnosti, na kterou tak rádi myslíme, ale je tady. Život žijeme teď. Pokud tedy chceme být šťastní, tak nám nezbyde než se zastavit a pořádně se rozhlédnout. Možná uklidnit svou neustále rozjitřenou mysl. A pak zjistit, co všechno je na mém životě dobré. Co všechno mi přináší radost. A hledat to znovu a znovu každý den. Stále dokola si připomínat každou zdánlivou maličkost. Klíčem ke spokojenosti je uvědomění, že střípky štěstí máme rozházené přímo pod nohama a stačí se jen sehnout a začít z nich skládat to, co chceme. Trvalé štěstí.

29 Mirek Vojáček

5. Nehledej štěstí v lidech, událostech nebo věcech. Štěstí najdeš jen sám v sobě.


Protože nás vede naše ego od štěstí ke zklamání a opět zase za štěstím a zklamáním, nikdy si neuvědomujeme, nebo jen málokdy, že skutečné štěstí stojí mimo hranice našich představ spojených s vnějším světem. Jsme jaksi odvráceni od sebe k okolí. Nezajímá nás vůbec, jak se cítíme, ale neustále analyzujeme děje, které se odehrávají mimo nás. Jsme odříznuti od sebe a stále doufáme, že získáme všechno z vnějšího prostředí. Pokud chcete nalézt klid, spočinutí a štěstí, přestaňte doufat, že ideálního stavu dosáhnete díky věcem z vnějšího světa. Všechno, co potřebujete, už máte totiž dávno sami v sobě. Protože jsme dokonalým diamantem, nemusíme hledat neustále všechno v okolí. Je mnohem efektivnější zaměřit se na objevení své vlastní schopnosti prožívat vše jako velkou radost. Je to zdaleka nejjednodušší a nejrychlejší cesta. Jediné, co musíme udělat, je vzít nástroj, kterým smyjeme všechny nánosy, které nám znemožňují normální prožívání. Normální prožívání je nezkreslené zkušenostmi, programy a návyky, které máme. Jde o radostnou zkušenost, která je nezničitelná a trvalá. Když se podíváte na velké meditační mistry Východu jako je Dalajláma, Shamar Rimpočhe, Dilgo Kjence Rimpočhe, poznáte, že je možné prožívat radost v každém okamžiku. Z nich nebo z jejich životních příběhů bytostně cítíte, že jsou bezprostřední a jejich

31 Mirek Vojáček

laskavost a radost, která z nich prýští, je nepředstíraná. Oni sami jsou tím prožitkem, který nám ukazují. Každý z nás může takového stavu dosáhnout, nejedná se o privilegium pro vyvolené. Jen se musíme na svá omezení podívat. Jednou novináři požádali na tiskové konferenci Dalajlámu, ať jim prozradí recept, jak být stejně šťastný a veselý jako je on. Dalajláma se jen zeširoka usmál, naklonil se k mikrofonu a řekl: „Pánové, to je každodenní usilovná dřina.“ Ano, každý se může dostat až k vysvobození a osvícení, ale navykli jsme si, že dostaneme všechno v instantní podobě. Jen tak si o to řekneme, nic pro to neuděláme a na konci, pokud možno ještě dnes, všechno dokážeme. Tak ale za vysvobozením z nepříjemných pocitů ještě nikdo nikdy nedošel. Jedná se o typickou cestu západního pacienta. Nejsem zdráv, a tak si nechám předepsat lék, který mě bez mého přičinění uzdraví. Nebudu muset ve svém životě vůbec nic změnit, nic pochopit. Uzdravení přijde samo. Tenhle přístup nefunguje ani v medicíně a už vůbec ne v cestě za trvalým štěstím. Ať je cesta jakkoliv dlouhá, je jedině na nás, jestli se na ni vydáme. A čím dříve vyrazíme, tím dříve dojdeme do cíle. Pochopením na ní je pak to, že vše kolem nás je stejně pomíjivé a nestálé. Že naše vztahy se vytvářejí a zanikají, věci časem stárnou a chátrají a stejně tak i my. Každá krátkodobá zábava je jen krátkodobou zábavou


a neudělá nás trvale šťastnými. Vše, co si koupíme, nás jenom krátce rozveselí, ale nenaplní. Naše kultura se zaměřila na pomíjivé okamžiky radosti, a tak máme možnost neustále zakoušet nové a nové zážitky. Zaměření na ně nás nakonec úplně odvede od schopnosti radovat se z toho, že prostě jsme. Můžeme se inspirovat u dětí, ty se ještě umějí radovat ze života jen tak. Když se vrátíme k faktu, že my sami jsme zdrojem svého vlastního štěstí, náš život bude mnohem bohatší a krásnější. A tak je na vás, jak se do budoucna budete cítit. Trvalou radost hledejte jedině sami v sobě.

33 Mirek Vojáček

6. Nemohu změnit ostatní, ale jen sebe.


Náš svět je poměrně složitý. Ke všemu jsme orientovaní na sledování a posuzování všeho, co se kolem nás děje. Jedná se o tak silný návyk, že se vlastně zapomeneme dívat sami na sebe. Často slýchám u stolků v kavárnách klábosící kamarádky. Jedna druhé si dlouze stěžuje na manžela, nelíbí se jí jeho chování. Vadí jí už skoro všechno. Pořád mu to říká a chce po něm, aby se změnil. Aby konečně pochopil, že dělá chybu. Teprve pak se s ním bude dát zase normálně žít. Takhle se ona neustále dokola snaží, ale výsledek není žádný, protože on je prostě nechápavý. Všechno je závislé na okamžiku, kdy on pochopí, co má udělat, a změní své chování. Ale na mužovo procitnutí bude asi přítelkyně čekat do nekonečna. Z mnoha vyprávění vím, že i když některá přesvědčila svého partnera, aby se změnil, a on jí neochotně vyhověl, jeho nové chování trvalo stejně jen chvíli. Změny byly jen dočasné a po nějaké době se vše vrátilo zase do původních kolejí. V partnerských vztazích se snahy o změnu okolí ukazují nejjasněji, ale schválně se zkuste zamyslet, co všechno by se mělo změnit ve vašem okolí, abyste byli šťastní. Můžeme začít tchýní a sousedkou, pokračovat ke starostovi a zastupitelstvu a skončit u vlády, ekonomiky a prezidenta. A asi ani to nebude stačit, protože jsou tu nadnárodní koncerny, ilumináti a Bill Gates.

35 Mirek Vojáček

Změnit cokoliv ve svém okolí je nadlidský výkon. Proto je jediným opravdu účinným řešením přestat se dívat na ostatní, co dělají špatně, a začít řešit sám sebe. Podívat se na to, co mně na druhých vadí. Jinak se budeme stále brodit po kolena v bahně neporozumění a veškerou svoji energii vyplýtváme na něco, co je stejně odsouzeno k neúspěchu. Království boží na zemi nikdy nevzniklo, i když se církev všemi možnými prostředky snažila všechny změnit. Nejlepší je podívat se na svá vlastní nastavení. Ta jsou důvodem našeho náhledu na svět. Je to, jako bychom vše sledvali skrz barevný filtr. Když je filtr našich emocí bledě modrý, celý svět budeme vnímat bledě modře. Pak se nám ho podaří odstranit a najednou zjistíme, že se objevily barvy, o kterých jsme před tím neměli ani ponětí. Teprve když přijmeme vše bez falešných očekávání, osvobodíme se od nepříjemných pocitů, které v nás okolí vyvolává. Zároveň se učíme všechno neposuzovat. Posuzování je sice lákavé, ale my doopravdy nemusíme pochopit úplně všechno, co se ve světě děje a chování každého, koho potkáme. Se svým zaměřením na sebe a řešením svých vlastních problémů se nám otevřou dveře skutečné svobody. Nezkalené neustálým neúspěchem. Pak nás bude provázet jen úspěch, protože měnit sami sebe a své vnímání je nepoměrně jednodušší než měnit celý svět kolem nás. Čím víc pak pochopíte sami sebe, tím více budete chápat i děje


ve svém okolí. Ti, co se již naučili pracovat se svými nastaveními, najednou vidí velice zřetelně, jaké hrají lidé okolo nich podivné hry. Jak sami sobě škodí, jak škodí vědomě nebo nevědomě svému okolí. Najednou nám spadnou barevné brýle, které nám filtrovaly skutečnou realitu. A můžeme se vydat na cestu ke svobodě. Jakmile se uvolníme ze sevření hlubokého návyku, můžeme konečně začít vnímat vše podle svého.

37 Mirek Vojáček

7. Za vším, co se ve tvém životě děje špatného, jsou tvá vnitřní nastavení a jsou také tím jediným, co můžeš změnit. Změníš-li je, změní se i svět, ve kterém žiješ.


Znáte to jistě dobře, když neustále někdo lamentuje a vzteká se, pláče nebo je jen uražený na celé okolí nebo jen na někoho konkrétního. Setkáváme se s tím často. I my sami máme mnohokrát potíže zvládnout důstojně situace, které k nám přicházejí. Prožíváme emoce, jež nás vytrhují z klidu a nutí nás dělat nepředložené věci. Jako bychom to ani nebyli my sami, ale někdo jiný v nás. V poslední době se často o emocích mluví. Na mnoha terapiích a seminářích do vás budou hučet, že se nesmíte nechat strhnout, že si musíte udržet odstup a nadhled. Budou argumentovat texty z Véd a načtenými poučkami. Takoví lidé se pak chovají trochu upjatě a většinou se jen usmívají a mají medový hlas, ladně kráčí, ladně si sedají, ladně jedí. Dělají všechno tak nějak jinak. Nelidsky, přesněji ne lidsky. Jsou mi podezřelí. Podezřívám je z přetvářky, myslím si, že si jen na něco hrají. Jedno je důležité - poučky a plané žvanění nestačí. Od takových lidí většinou odcházíme s ještě větším zmatkem, než jsme prožívali předtím. Nedokážeme se podle jejich rad chovat a ani nevíme jak dosáhnout stejně podivné ladnosti jako oni. Nakonec se obviňujeme, že nejsme dost dobří, abychom byli stejní jako oni. Naše pocity se ještě zhorší v okamžiku, kdy se dostaneme do nějaké krizové situace. I přestože jsme se vybavili, nebo spíše byli vybaveni nekonečným množstvím pouček, najednou nekontrolovatelně vybuch-

39 Mirek Vojáček

neme, ztropíme scénu, rozpláčeme se a nakonec utečeme. Neslavný průběh cesty za osvobozením od emocí. A tak se snažíme pořád dokola. Všichni řeší emoce jako původce všech potíží, ale ty jsou jen a jen projevem něčeho jiného. Jsou projevem skutečných příčin, které leží někde jinde. V situacích, které jsme prožili. Někteří lidé jsou přesvědčeni o tom, že minulostí bychom se neměli zabývat, protože je pryč. Jenže zabývat se a něco vyřešit je velký rozdíl. Když se něčím zabývám, jen tomu dávám pozornost, ale nikdy se mi nepodaří dostat se k vyřešení. Jen se v tom tak patlám a čím víc se v tom patlám, tím víc to „smrdí“. Jako psí hovínko na podrážce mých bot. Buď ho jen tak rozšlapu a roznesu všude, kam jdu, a budu dělat, že já nejsem příčinou nepěkného zápachu. Nebo ho smyju. A rychle celý problém vyřeším. To, co mně i ostatním kolem znepříjemňovalo život, tu už není. Stejně je to s našimi pocity a emocemi. Nemá cenu je neustále někomu popisovat, ze všeho nejjednodušší a nejrychlejší je sednout si a během chvíle vše vyřešit. Mám pak čistý stůl a na něm se hned jinak pracuje. Potkal jsem nedávno Janu, jednu z účastnic mého semináře. Měla celý život potíže s maminkou. Vůbec si spolu nerozuměly. Každou chvíli musela snášet její nadávky, podceňování a urážení. Vlastně si s ní už nedokázala normálně povídat. Vždy se rozhovor zvrhl do


vzájemného osočování a pak v hádku. Když jsem se jí ptal, jak se jí dnes daří, celá zazářila. Vyprávěla, jak si zpracovala svůj vztah k mamince a od toho okamžiku je všechno jinak. I když maminka zůstala stejná, Janě už její chování vůbec nevadí. Její neustálé nadávání a špatné nálady se jí nedotýkají, a proto se nikdy nenechá strhnout k hádce tak jako dříve. Její svět, dříve plný negativních emocí, se rychle změnil a ona se cítí velmi svobodná. S každým odhozením takového problému se totiž děje ještě něco dalšího. Změní se naše vnímání světa. To, co nám vadilo, je pryč. A na změnu uvnitř reaguje i vnější svět. Najednou je nepříjemná tchýně přístupnější, než byla, a já se necítím být vedle ní jen trpěnou osobou v rodině. Můžu se s ní bavit jako se sobě rovnou, i když dřív každý pokus o komunikaci končil potyčkou. Zatímco se mi od mala stávalo, že si na mně kdekdo „zchladil žáhu“, najednou se podobné situace neopakují a nadobro zmizely z mého života jako mávnutím kouzelného proutku. A děti samy od sebe přestaly dorážet a štvát mě. Jak je to možné? Přestaly reagovat na moje vnitřní nastavení.

41 Mirek Vojáček

8. Neexistují soukromé stavy mysli. Všechny informace, které proběhnou tvou myslí, může zachytit kdokoliv ve tvém okolí.


Podle teorií kvantové fyziky jsme jen stejně jako celý vesmír shlukem vířících částic a informací. Máme ale představu, že jsme individua dokonale oddělená od okolního světa. To, co se odehrává v naší hlavě, je jen naše soukromá záležitost. A tak si můžeme myslet, co chceme, a stejně na to nikdo nepřijde. Opak je pravdou. Sami jistě dobře znáte situace, kdy přijde kolega do kanceláře a má náladu pod psa. I když nic neříká, začne se zanedlouho špatná nálada sama od sebe šířit. A po nějaké době se všichni cítí opravdu špatně. Napětí nakonec vyústí v celkovou nevraživost i hádky. Všichni pak jdou domů a doufají, že se z nepříjemných pocitů do rána vyspí. To je jen jednoduchý příklad, jak snadno se od nás do prostoru informace šíří. Jsme vysílačem, ale zároveň i přijímačem. Takže když někdo vysílá, jsme schopni jeho vysílání zachytit. Proto se stává, že se potkáte s člověkem, kterého jste nikdy neviděli, a přesto k němu cítíte nekonečné sympatie. Jako byste ho znali odjakživa. Ale jde jen o informace, které se shodují s vaším nastavením. Rezonuje s vámi a vy jste k němu přitahováni nevysvětlitelnou náklonností. A tak chodíme po světě a přijímáme a vysíláme, aniž si to uvědomujeme. Skutečnými přeborníky v zachycování cizích myšlenek jsou děti. Zvláště ty ještě nenarozené nebo těsně po narození. Ne-

43 Mirek Vojáček

spoléhají se na své smysly tak, jak to děláme my dospělí, ale vnímají vše právě na úrovni informací. Stačí, abychom si něco mysleli, děti jakékoliv informace velice rády zachytí a okamžitě vyhodnotí, zda jsou nebo nejsou tyto informace v jejich prospěch. Proto se rodiče často diví, jak je možné, že i když se před dětmi nikdy nehádají a všechny neshody řeší, až když spí, jejich děti vykazují známky stresu. Jsou plačtivé, nekomunikují nebo jsou naopak velice aktivní a snaží se na sebe strhnout pozornost. Někdy dokonce onemocní a příčina jejich potíží leží právě v konfliktu, který je mezi rodiči. Na to, že dokážeme zachycovat informace z prostoru jen tak i v pozdějším věku, přišli vědci před časem při jednom výzkumu. Na jedné straně telefonu seděla testovaná osoba a měla odhadnout, kdo jí bude ze známých nebo příbuzných volat. Výsledky byly překvapující, testovaní se postupně dopracovali až k osmdesátiprocentní úspěšnosti. Úspěšnost byla mnohem vyšší, než je statisticky daná míra pravděpodobnosti. Naučili se během krátkého času vnímat intuici, tedy schopnost přijímat informace z prostoru. A my všichni to umíme také. Proto je potřeba dávat si pozor na to, co si myslíme a jaké při tom prožíváme emoce. Protože stejně se pak budou cítit i lidé v našem okolí.


45 Mirek Vojáček

9. Poslouchej své pocity, je v nich řešení každého nepříjemného stavu.


Po ránu mi přišel mail od jednoho známého. Tomu člověku jde všechno tak nějak samo od sebe. Další zpráva o novém velkém projektu... Jako by mu jedna věc nestačila, myslím si, ale zároveň cítím, jak se mi dělá nevolno. Něco mi na něm nesedí. Jestli jeho očividná snaha vydělávat velké peníze, nebo jeho schopnost začínat a dotahovat velké plány? Rozhodně mám na něj najednou vztek. A nedokážu vlastně pojmenovat proč. Tak to nechám být, každý má přece právo dělat, co ho baví, a dělat to takovým způsobem, jak uzná sám za vhodné. Zabývám se tedy svou vlastní prací, ale po chvílích se mi myšlenky na něj stále vrací. Pořád dokola. A pokaždé se připomene pocit vzteku. Je mi to divné a lámu si hlavu s tím, co mě na něm štve. A nemůžu na to samozřejmě přijít. Tak si po nějaké době říkám, že už ho mám dost. Pořád dokola na něj myslet je mi protivné a vztekat se kvůli něčemu, na co nemůžu přijít, je pro mě otrava. Tak si sednu a otestuji si, ke komu se můj nepříjemný pocit vztahuje. K někomu cizímu. To je zajímavé, ke všemu k nějaké osobě, kterou znám. Po chvíli se dopracuji až ke svému bývalému spolužákovi ze střední školy. Zavřu oči a hned se mi nepříjemná vzpomínka vybaví. Sedím ve škole, vedle mě onen spolužák a ukazuje mi jednu kaligrafii, kterou udělal. Připadá mi skvělá. Tvoří všechno s takovým nadhledem a jednoduše. Má ze všeho radost a dává to

47 Mirek Vojáček

najevo. Jenže mně připadá, že na rozdíl od něj mi zrovna tenhle úkol nešel tak, jak bych si představoval, a mám na něj vztek, jak se mi chlubí. To srovnání mě najednou štvalo. Udělali jsme stejnou práci, ale on jednoduše a já se s výkresem lopotil. A výsledek byl znát. Rozhodně jsem se nedokázal radovat z toho, co udělal. Ani jsem mu to nepřál. Podobnost s mou současnou situací je zarážející. Stejný scénář, který žiji pořád dokola. Jen se vystřídali herci a odehrává se v jiných kulisách. Ale děj a emoce, které ve mně úspěch kamaráda vzbudil, jsou stejné. Když jsem se tak probíral dávnou situací, najednou mi došlo, že je vlastně skvělé, že se mu výkres povedl. Protože já jsem se mohl velice jednoduše poučit, jak on svůj úkol zvládl. Díky tomu poučení jsem se techniku starých středověkých mistrů tehdy rychle naučil a nemusel jsem na ni sám dlouze přicházet. Najednou jsem měl radost, že mi ukázal, jak dělat věci lépe a mnohem rychleji. Stejně tak se mi to propojilo se současností. Ten mail byl jen ukázkou mých vlastních možností. Díky němuž můžu překonat něco, co řeším, mnohem rychleji, protože už na to někdo přišel a ukázal mi to. Tak to by mě před několika minutami ani nenapadlo. Ale bylo mi jasné, že za mým špatným pocitem rozhodně bude něco, co mám rychle vyřešit. Máme to tak se vším. Když budu dlouho otálet s ře-


šením svých pocitů, asi nikdy, nebo jen ztěžka a za dlouho, budu přicházet na to, proč se vlastně cítím tak špatně. Zároveň mi nedojdou souvislosti, které jsou ukryté v každé takové vzpomínce, jež naše špatné pocity vyvolává. Stačí se jen podívat na pocit nebo emoci, kterou prožívám. Všechny důležité informace jsou ukryty právě v nich.

49 Mirek Vojáček

10. Všechno, co se mi nelíbí, je můj vlastní problém.


Autor metody RUŠ, Karel Nejedlý, dává krásný příklad jak pochopit, co je skutečně čí problém. Já zde tento příběh rozeberu, aby bylo jasné jak a kdo má co ve vztahu ke komu řešit. Že už teď je to složité? Ale kdeže. Vše je právě velice jednoduché, a pokud se tímhle příběhem v životě inspirujete, ubude vám devadesát devět procent všech starostí. Eva a Adam žijí spolu. Evě ale vadí, jak Adam při jídle mlaská. Čí je to problém? No přece Evy. Chtěla by sice, aby se Adam konečně naučil jíst jako člověk, aby se změnil. Ovšem ten, kdo prožívá nepříjemné pocity, je ona. Takže Eva si musí vyřešit potíže s tím, že jí vadí, jak Adam mlaská. Adam je v pohodě a svoje mlaskání si ani neuvědomuje. Nikdy nemůžeme čekat, že se někdo změní, protože my to po něm chceme. Takových misionářů, kteří neustále chtějí spasit ostatní, jsou miliony. Ale jsou i miliony těch, kteří nechápou, co po nich vlastně chceme. Dochází pak ke konfliktu, kdy jeden chce změnu a druhý se změnit nechce. Hádky a tahanice jsou u toho jen průvodním jevem. Kdybychom my misionáři včas pochopili, že problém leží na naší straně, a vyřešili si ho sami v sobě, žili bychom zcela jistě ve velmi spokojených vztazích. Druhá věc je, že můžeme druhému sdělit, že se nechová podle našich představ a on nezareaguje, nebo naopak to začne řešit.

51 Mirek Vojáček

Takže Eva řekne Adamovi: „Hele Adame, ty „žereš“ jako prase, já už to nemůžu poslouchat!“ Tak, bylo vyřčeno něco, co trochu mění situaci. Adama se slova Evy dotknou a uvědomí si, že mu vadí, že si o něm Eva myslí, že jí jako prase. Čí je tady problém? O tom Evině jsme už mluvili. Stále jí vadí mužovo mlaskání, a tak si to musí řešit ona, ale je tu Adam, kterému vadí, že Evě na něm něco vadí. A tady si Adam musí sednout a vyřešit si to, co se mu nelíbí. Takže problém mají oba. Ale každý s něčím jiným. Když mi někdo řekne něco, co se mi nelíbí, jsou to moje emoce, které prožívám. Slova ve mně jen zjitřila podvědomé programy, které byly až do té doby latentní. Najednou se cítím špatně. Připadám si hloupě. Asi mě nemá ten druhý dost rád, když mě kritizuje. A tak je tady problém, který si mám vyřešit. Proto není špatný partner, který nám něco řekl, ale my jsme jeho slova vůbec neměli řešit. Problém se z nich stal teprve v okamžiku, kdy jsme se my začali cítit špatně. A existuje ještě třetí typ problémů. Adamovi začne vadit, že při jídle mlaská. Ale protože se jedná o hluboký návyk, nedokáže se ho vědomě zbavit a neustále se trápí. A zase mu nezbývá nic jiného než mlaskání vyřešit. Sice z toho, že mu začalo vadit, může obviňovat Evu, protože mu to řekla, nic se ale nemění na tom, že Eva není tou zlou. On má problém pochopit, že si má vyřešit, co ho trápí.


Jsme totiž neustále připraveni hledat viníky všech svých problémů v okolí. Takový přístup se zdá jednodušší. Obviníme kohokoliv a tím se zbavíme břemene zodpovědnosti za svoje vlastní činy a pocity. A nemusíme nic dělat, protože za naše potíže mohou ti druzí. Neustále si lžeme do kapsy. Ale odmítáním pravdy svůj stav jen dlouhodobě zhoršujeme. Cokoliv totiž cítím, že se mi nelíbí, měl bych hned vyřešit. Je to jediný způsob, jak se poučit, co jsem dělal špatně, a jít dál. Jinak budu ve svých problémech zaseknutý navždy.

53 Mirek Vojáček

11. Každá nepříjemnost je jen nabídkou k tomu, abychom pochopili a změnili, co nám vadí.


Život je těžký, zní jedna poučka. A je plný nepříjemností a konfliktů. Pamatuji si to už od školky, neustálé třenice o všechno. S vrstevníky o hračky nebo místo u stolečku, s učitelkou o to, jestli sním hovězí na houbách nebo ne. A tak jdeme životem a bojujeme rok za rokem. Ani si nevšimneme, jak jsme vyrostli. Ovšem konflikty neustávají. V práci jde o vlastní postoje, o místo a postup, doma o respekt dětí a uznání manželky. Občasné konflikty se sousedem, který nechápe, že co stojí na mém pozemku, je moje a jemu do toho rozhodně nic není. Věčná story. Ani nevnímáme, kdy zase budeme muset vystoupit na svou obranu, případně na obranu svých blízkých. Je to otrava. Ani nechceme domýšlet, co budeme řešit se svými nadřízenými, podřízenými, úředníky na úřadech, pošťáky na poště, uklízečkou a kartářkou. Je to unavující. Takový život není rozhodně radostí a nikdo nám nedá rady, jak všechno ve zdraví přežít. Všechny nepříjemnosti ale můžeme chápat jako nabídku, kterou tu máme, nabídku ke svému osobnímu růstu. Pokaždé stačí, když se něco nemilého děje, zjistit, proč se to děje a hned máme materiál, jak se ze všeho dostat. Špatné pocity nás vedou k poznání, co za vším je. Jedná se totiž o nekonečně dokonalý mechanismus, kdy na jedné straně sice stojí nepříjemná zkušenost, ale na straně druhé je pochopení ukryté ve vzpomínkách. Díky pochopení, tedy poučení

55 Mirek Vojáček

se z vlastních chyb, se nám otevře možnost změnit nastavení, která jsme si během let vytvořili. V Praze, ale i v jiných větších městech, se stává, že nastoupíte do tramvaje či autobusu a protože spěcháte, nevšímáte si okolí. Spíše se zabýváte svými myšlenkami, ale po nějaké době vaši pozornost upoutá něco nepříjemného, co přehluší i tok vašich myšlenek. Celým vozem se line odpuzující puch. Vytrženi ze svého světa se rozhlédnete a zjistíte, že v přední části dopravního prostředku se tísní většina cestujících, ale v té zadní jste vy a dvě podivně vypadající individua. Na první pohled je jasné, že jste na nesprávném místě. Cesta s bezdomovci v uzavřeném prostoru bude očistcem. Okamžitě si začnete vyčítat, že jste nastoupili a nepočkali na další spoj. Snažíte se nedýchat nosem, ale ten zápach je stále intenzivnější. Držíte se madla a děláte jako by nic, ale prožíváte směsici pocitů od vzteku až po sebelítost. Jak stanice ubíhají, vaše nespokojenost roste a je vám ze sebe skoro do breku. Konečně na další stanici vystupujete, ale moc se vám neulevilo, vztek přetrvává i se zvláštním pocitem bezmoci. Zamíříte tedy dál svou cestou, ale nepříjemný zážitek ve vás přetrvá ještě dlouho. Nechápete, proč se podobné věci dějí vždy zrovna vám.


Proč? Protože ve vašem nastavení je něco, co nepříjemnou situaci do vašeho života přitáhlo, abyste si na ní uvědomili právě své nedostatky a změnili je. Třeba by se mohlo ukázat, že se za sebe nepostavíte. Že ze strachu, abyste se někoho nedotkli, raději trpíte, než byste na nejbližší stanici vystoupili. Že máte tendenci litovat se. Když totiž všechno pochopíte, už se vám nic takového nebude dít. A i kdybyste zase nastoupili do podobného dopravního prostředku spolu s bezdomovci, nebude vám dělat problém ho zase rychle opustit. Každá situace se nám děje proto, abychom se z ní poučili a šli dál.

57 Mirek Vojáček

12. Nebe i peklo se odehrává jedině ve tvé mysli. Pochopíš-li to, můžeš si svobodně vybrat, jak se chceš cítit.


Snad všechna náboženství na světě pracují s konceptem nebe a pekla. Se zdviženým prstem nás upozorňují na hrůzy, které nás čekají, když nebudeme dobrými praktikujícími. Jak dojdeme zatracení, když nesplníme ty, ty, ty a ty podmínky. Když nebudeme hodní a poslušní. Máme dojem, že peklo i ráj, jsou záhadné země někde nahoře nebo dole, kde nás krmí božskou manou, nebo nám do hrdla lijí roztavené olovo. Představ něčeho, co náš čeká, když budeme hodní nebo zlí, je mnoho a každý člověk má své vlastní pojetí trestu za své případné neslušné nebo nesprávné chování. Kovaní esoterici žijí většinou ve strachu, že si „pokazí“ karmu a v budoucích životech budou trpět. A tak se neustále dokola obviňují ze selhání, protože se zase pohádali se sousedkou, protože mají vztek na lidi v obchodě, protože nedokáží klidně jednat se svými dětmi apod. A stejné je to i u praktikujících v různých náboženstvích – křesťany počínaje a hinduisty konče. Všechny spojuje jedna věc - strach, že nedokáží jednat přesně podle pravidel, která jim byla dána buď nejvyšším, tedy bohem, nebo některým jeho, téměř svatým, zástupcem tady na zemi. Případně ještě propadají výčitkám, že nepraktikují tak intenzivně a dobře jako jiní jejich souvěrci. Je to zvláštní, ale nikoho z nich většinou ani nenapadne, že peklo, před kterým se snaží všemi svými nebohými silami utéct, je tady. Ano, je tady a nikde jinde. Už začalo a oni se do něho pomalu ponořují. Každým dnem a každou hodinou. Obávané peklo se totiž již

59 Mirek Vojáček

teď odehrává právě mezi jejich ušima. V jejich hlavě. Jakékoliv myšlenky, které v nás vyvolávají negativní emoce, jsou menším nebo větším soukromým peklem. Někdy si jen tak lehce pálíme prsty strachem, že ztratíme práci a budeme bez peněz. Jindy se brodíme v rozžhavené lávě – když jsme chyceni v nekonečném konfliktu, ze kterého nedokážeme odejít. Intenzita našich soukromých pekel je různá. Od drobných potíží až po silně schizofrenní stavy, kdy postižený prožívá nekonečné zmatení mysli. Vůbec se nemusíte propadnout podlahou až do středu země, kde vás za živa budou vařit v pekelném ohni, protože každý z nás trýzní sám sebe stále dokola. Ztrápení, nešťastní a většinou vysílení neustálými strachy i jinými emocemi pak hledáme záchranu. Někdo v prášcích, jiný pak pochopí, že si vše způsobuje sám a chce zjistit, proč tomu tak je a rozhodne se konečně změnit svůj život. Druhá cesta je cestou pochopení a nápravy. Nikdo se nemusí cítit špatně. Každý se může jednoduše a rychle poučit z toho, co se mu dělo, a může se cítit dobře. A pochopit že ráj není nikde nahoře nad oblaky ale zase jen a jen v naší hlavě. Když se zbavím všech strachů, které mě svazují, budu neohrožený a mé prožívání světa se změní. Bohužel mnoho lidí má strach i z toho, že by neměli strach z ničeho. Jak absurdní. Jejich největší obavou je, že přestanou dbát pravidel a budou ubližovat všem ostatním. Stanou se z nich nesnesi-


telní egoisté, kteří mají na mysli jen a jen svoje dobro a na ostatní nedbají. Ani jim nedojde, že jejich malý soukromý ďáblík jim našeptává něco, co není pravda. Protože pokud se zbavíme svých strachů, výsledkem není kupodivu egocentrik, ale naopak člověk, který chápe souvislosti světa a je schopen pomoci ostatním lidem. Protože ví, co sám prožíval, a dokáže pochopit, v čem žijí ostatní. Takže chceme-li prožívat ráj, musíme se nejdříve zbavit pekla ve své hlavě.

61 Mirek Vojáček

13. Máš neomezenou možnost volby. Můžeš si tedy zvolit i to, jak se budeš cítit a co budeš prožívat.


Těžko budete říkat někomu, kdo se zrovna rozčiluje nebo prožívá nějakou silnou nepříjemnou emoci, že je na něm, jak se bude cítit. Spíš si tím zaděláme na vlastní problém. Přesto je tomu tak. Pokaždé, když se cítíme dobře nebo naopak špatně, jsme to my sami, kdo vše prožívá, a jen naše vlastní nastavení nám naše pocity způsobuje. I když se hádáte se svým partnerem, on není zodpovědný za váš nepříjemný pocit. Vy jen reagujete na situaci, ve které se vše odehrává. Dobré pocity nám nevadí, proto se zaměřujeme na prožitky negativní, protože nás omezují. Problémem je, že pokud se dostaneme do stresu, většinou najednou nejsme schopni rozeznat okamžik, kdy se můžeme rozhodnout nenechat se unášet emocemi, které nás zahltily. Umění je tedy rozeznat právě onen okamžik, kdy se dostáváme do situace, která nám nevyhovuje, a pochopení, že na ni nemusíme nikterak reagovat. Vytvořit si v mysli pomyslnou mezeru v reakci na probíhající události. I když se zpočátku může zdát nemožné oddělit se od svých emocí, je to jen otázka cviku. Výsledkem je velká svoboda, kterou získáme. Někdy se mi stává na přednáškách, že přijde posluchač, který chce o všem diskutovat. Spíš se snaží vyvolat konflikt. Zapojuje se do probíhajícího výkladu a neustále hledá, kde je moje slabina. Stojím před všemi a on neustále vyrušuje a přerušuje výklad. A teď mám právě dvě různé možnosti:

63 Mirek Vojáček

1. Nechám se strhnout k diskusi s ním. Přestanu být klidný. Vždyť on ruší mou přednášku! Ke všemu otravuje ostatní a jak já potom před nimi budu vypadat, když si to nechám líbit? Začnu proto reagovat podrážděně na jeho slova a dialog s ním nabere na intenzitě, až se změní téměř v hádku. O tématu přednášky nemůže být teď ani řeči. Všechno se točí jen a jen kolem jednoho. On se mě snaží přesvědčit o své pravdě a já se snažím přesvědčit zase jeho. Ostatní posluchači jsou z konfliktu znechuceni a dotýkají se jich emoce, které my dva prožíváme. Místo skvělého zážitku a spousty informací si domů odnesou jen vzpomínku na trapnou situaci, která se jim nelíbila. 2. Druhou možností je nechat zlobivého posluchače, ať si říká, co chce. Neignoruji ho, ale jsem stále v klidu. Vím, že se tu jen projevuje jeho problém, o který se přišel podělit, a snaží se na sebe strhnout pozornost všech okolo. Občas mu věnuji jednu větu, abych reagoval na jeho narážky, a nakonec ho klidně upozorním, že to, o čem mluví, není tématem přednášky. Protože mu nedávám žádnou možnost, jak by ode mne získal pozornost a tedy mou energii, po nějaké době přestane rýpat. Všechno probíhá dál tak, jak má. Na konci přednášky mají všichni skvělou náladu, protože si dnešní večer opravdu užili, a většinou mnozí ocení, že jsem se nenechal vyprovokovat.


Vždy máme možnost si vybrat, jak budeme reagovat. A pokud si jako reakci zvolíme boj, vždy se budeme dostávat do konfliktu. Pokud ale pochopíme, že na dění kolem nás nemusíme vůbec reagovat (nebo jen s klidem bez emocí), nikdy se žádný problém konat nebude. Sami máme své prožívání v rukou a je jen na našich nastaveních, proč v mnoha situacích stále nedokážeme zůstat v klidu, proč se chytáme tzv. na první našlápnutí. Když si vyřešíme důvody, proč nedokážeme být v jakékoliv situaci v klidu, získáme velkou svobodu. Navíc můžeme i druhým ukázat, že je možné řídit si sám, jak se budu cítit.

65 Mirek Vojáček

14. Nejsi oběť, tu ze sebe děláš sám. Dokud po světě pobíháš s terčem na zádech, vždy se do něj bude někdo strefovat.


Svět se může podle některých lidí zdát rozdělený do dvou kategorií. První je agresor a druhá oběť. Takto se vše zdá být jednoduché a jasné. Jeden útočí, druhý se jen útokům brání. Pokud na koncept boje přistoupíme, budeme mít jen málo prostoru k tomu, abychom žili podle svých představ. Jakmile se svou rolí splyneme, musíme se podle ní i chovat. Jsme herci v dramatu vlastního života a stejně jako profesionální herci svou roli důkladně prožíváme. Jenže si ani neuvědomujeme, že je to jen role, kterou jsme si vybrali my sami. Rozhodli jsme se pro ni. Vzali jsme angažmá a teď se divíme, že ležíme na podlaze a svými černými tlapami nás škrtí Othello. Je to možná absurdní představa, ale je více než pravdivá. Každý hrajeme svou roli a jsme v ní opravdu dobří. Nejenže nám ji uvěří naše okolí, ale dokonce jí uvěříme my sami. Jakmile přijmeme, že jsme v téhle frašce obětí, bude se nám patrně smůla lepit na paty při každém kroku. Budeme se setkávat s podivnými lidmi, kteří se k nám nebudou chovat hezky, a buď nás budou nějak nenápadně využívat, manipulovat, nebo na nás budou otevřeně nepřátelští. Pak se nám bude zdát, že se vlastně všichni spolčili proti nám. I Bůh jim hraje do karet a z nás si jen dělá legraci. Jako Petr, který byl velice vstřícný ke všem lidem, ale stávalo se mu už od dětství, že i když vždy myslel všechno dobře, nakonec z mnoha situací vycházel jako hlupák. Byl velice schopný a chytrý,

67 Mirek Vojáček

vystudoval několik vysokých škol, možná proto, aby svým rodičům a celému světu dokázal, že je dost dobrý. Rád organizoval nejrůznější akce. Ale měly většinou podobný průběh. Ačkoliv celou akci organizoval, nikdo mu nikdy neprojevil uznání za práci, kterou odvedl. Jeho příprava byla vždy skvělá, a to hlavně proto, aby ušetřil námahu ostatním. Zabrala mu většinou dlouhé týdny, ale pak vše šlo jako po drátkách. Kupodivu ale nikdo ze zúčastněných nikdy neřekl: „Tohle jsi tedy připravil skvěle.“ Naopak. I přes všechno, co pro zdárný průběh celé akce udělal, našly se drobnosti, které mu vždy někdo vyčetl. A oceňován byl vždy někdo jiný než on. Ve výsledku se na něho dívali jako na neschopného. Jediné, co v něm jedna zkušenost za druhou vyvolávala, byl pocit, že je k ničemu. Znovu a znovu se utvrzoval ve své neschopnosti. A tak šel životem od jednoho neúspěchu k druhému. Každý si na něj dokázal otevřít pusu, každý byl schopen nějak ho srazit na kolena. Vyprávěl mi svůj příběh a doufal, že ho konečně někdo pochopí a potvrdí mu, že je skutečně chudinka a ostatní jsou zlí agresoři. Ani si nevšiml, že hraje jen roli. Hraje ji sice přesvědčivě a mnozí mu na ni skočili, ale jen on sám může konečně slézt z pódia a začít žít svůj život. Ne roli, kterou od něho někdo očekává nebo spíš, kterou si myslí, že má hrát, aby se zavděčil publiku. Konečně může být sám sebou. Ozvat se na svou obranu a stát za sebou, ať se děje, co se děje. Jakmile přestane být obětí, jeho život se změní od základu.


Předpoklady a očekávání se plní přesně podle našeho plánu. Nejsme oběť a nikdo se do nás nestrefuje. Na terč jsme si začali z nějakého důvodu hrát a mysleli jsme si, že to pro nás bude výhodné. Třeba proto, že chudinky jsou v pohádkách i ve filmech oblíbenější a získají výhodu oproti ostatním. Nebo proto, abychom získali alespoň minimální pozornost našich rodičů. Po čase jsme ale zjistili, že když se do nás někdo trefí, většinou cítíme bolest. A někdy opravdu velikou. Jenže pak už nevíme, jak se terče na zádech zbavit. Jediné rozumné řešení je rychle opustit hloupou roli. Stojí to za to.

69 Mirek Vojáček

15. Nikdo ti nemůže škodit, když mu to sám nedovolíš.


V životě se většinou nestane absurdní situace, že by přijel buldozer a bez vašeho vědomí by vám srovnal střechu nad hlavou. Proti nehoráznosti podobných rozměrů se dokážeme postavit a poslat celou bourací partu do vedlejší ulice, kde jsou správné objekty jejich zájmu. Aby nám tedy někdo zbořil dům, museli bychom mu to nejdřív povolit. Možná ho o demolici i požádat. Mnohdy se nám ale dějí stejně podivné věci. Evidentně nám někdo škodí, anebo nás šikanuje, či snad nás dokonce fyzicky napadá. Může se to dít kdekoliv. V práci, jen tak v obchodě mezi cizími lidmi, na úřadě, ale i v rodině. Opakují se stále podobné situace a pokaždé si pomyslíme něco o podivné náhodě. Svět se postavil proti nám a my jsme opět jen loutkou, se kterou jiní strkají. Smýkají námi, jak se jim zachce, bez našeho souhlasu. Slýchám různá vyprávění: „Byl jsem vždycky otloukánek. Začalo to už ve školce. Byl jsem trochu jiný, zakřiknutý, raději jsem si hrál sám než s ostatními dětmi. Vlastně mi nerozuměly a ani já jim. Jenže to se mezi dětmi nepromíjí. Tak mi dělaly naschvály nebo se dokonce na mě domluvily a strčily mě do keře, do kaluže, hodily mě do růží. Samé problémy. Na základce to bylo ještě o něco drsnější. Málokdo by věřil, jak umějí být děti kruté. Ale tam moje utrpení neskončilo. Myslel jsem si, že když odejdu ze základky, na střední už budou jiní lidé, že z toho vypadnu. Jenže tam se zase objevil takový týpek, co

71 Mirek Vojáček

mě různě vydíral a vyhrožoval mi i s partou, kterou vedl. Trýznění skoro každodenní. Pak přišla vojna a tam, protože je to extrémní prostředí, se lidi chovají extrémně. Jenže já byl zase na straně oběti. Protrpěl sem si to až do posledního dne. Ulevilo se mi, když jsem se konečně dostal domů a nastoupil do práce. Potyčky s kolegy v práci pak byly vlastně legrací proti tomu, co jsem zažíval předtím. Ale po letech jsem začal pracovat sám na sebe a jednoho dne se objevili nejrůznější úředníci, kteří mi dodnes sedí za krkem a snaží se mě zničit. Jsem na prášky. Už nemám sílu všechno dál snášet.“ Mohlo by se zdát, že osud někoho dokáže mrskat dnes a denně. Ale při tolika negativních zkušenostech už nám začne docházet, že něco není v pořádku s námi. Protože nikomu jinému v našem okolí se podobné katastrofy nedějí. Takže: kde je skutečně problém? V lidech nebo ve mně? Odpověď je jednoznačná. Všechny naše zkušenosti směřují jenom k tomu, abychom změnili své nastavení, které nepříjemné situace vytváří a přitahuje všechny zlé lidi do našeho života. Za všemi ústrky, bolestí a strachem je neschopnost postavit se sám za sebe. Výhodou pak může být, že nás vždy bude někdo litovat, až budeme své dojemné příběhy vyprávět. Nejdřív maminka, pak


kamarádi u piva, nakonec třeba manželka. Vždycky si najdeme někoho, kdo nás polituje, pohladí nás slovem nebo jen projeví účast. A tak se zdá, že je to pro nás vlastně i výhodné. Je tu tedy naše podvědomé svolení, které je příčinou všech našich potíží. Aby na nás druzí byli zlí, aby nás ponižovali. Bez našeho svolení by se však nikdy nic podobného nestalo. Stačí jen celou bourací partu poslat do té správné ulice.

73 Mirek Vojáček

16. Nehodnoť lidi ani situace. Pak uvidíš, kolik ti zbyde energie na řešení vlastního života.


Naučili jsme se díky svým smyslům sledovat svět. Díváme se kolem sebe, něco slyšíme i cítíme. A dění kolem nás je opravdu zajímavé. A tak jsme se nechali strhnout k tomu, že pozorujeme okolí. Bohužel jen u pozorování nezůstalo, my navíc všechno hodnotíme. Rozum nás totiž neustále nutí přemýšlet nad vším, co se děje. Pokládáme si otázky, proč to tak je, co kdo dělá, proč to dělá nebo to nedělá jinak, a nakonec vymýšlíme, jak by to mělo být. A víme to většinou nejlíp. Jedná se o velice oblíbený a rozšířený sport. Sbírat situace, které se dějí jiným lidem, a ohodnotit je, někomu převyprávět a pak vydat své řešení. Sedíme pak většinou se známými a dohromady děláme to samé. Mluvíme o druhých, a když se s nimi rozejdeme, hodnotíme je také a jistě jsme hodnoceni. Ale uniká nám pravá podstata. Z příběhu jsme nějak vypadli my sami. Pozapomněli jsme na svůj vlastní život. Ten se sice odehrává také, ale většinou ho hodnotíme v souvislosti s tím, jak se k nám kdo chová, jak na nás kdo reaguje, jak my chceme nebo jak bychom měli reagovat. Stále dokola. Jednoho dne takhle sedíme u stolku s kamarádkou a najednou cítíme, že není něco v pořádku. Cítíme se čím dál tím víc unavení. Kamarádka mluví, mluví a mluví a nám docházejí síly. Hodnocení, které provádíme, a všechny scénáře, které nám v hlavě vznikají už jaksi automaticky, z nás vysávají všechnu energii. Najednou si všim-

75 Mirek Vojáček

neme, jak moc se nás vlastně dotýká soucítění s jedněmi, nepochopení druhých a odsuzování nebo dokonce nenávidění třetích. Náš vlastní život přitom pokulhává na mnoha frontách. Nedokážeme si některé věci uspořádat nebo se zařídit tak, abychom byli šťastní. S únavou totiž přichází neschopnost plně řešit svůj život. A tak jsme stále zaseklí v konstrukcích, které stavíme pro jiné. A právě díky tomu, že dáváme pozornost všemu kolem a upínáme tam i svou energii, která pak naprosto zákonitě nestačí nám samotným, začneme se častěji cítit špatně a vyčerpaně. Vše se změní teprve v okamžiku, kdy pochopíme jednoduchou zákonitost. Není nikdo důležitější než my a není nic důležitějšího než dávat energii do svého vlastního života. Do řešení toho, co nám skutečně prospívá. Nehodnotit situace a lidi je základní myšlenkou mnoha filosofií. Tuto schopnost ale musíme pěstovat, protože hodnocení je náš velice hluboký návyk. Uvědomění si, že věci jsou, tak jak jsou, ale vede k tomu, že se snadněji od hodnocení odpoutáme.


77 Mirek Vojáček

17. Neexistuje dobro ani zlo. Vše je jen součást jednoho celku. Právo hodnotit, zda je něco dobré nebo zlé, si osobujeme jen my sami.


Toto univerzální pravidlo bych mohl také nazvat „Mravenčím zákonem“. Protože se v něm snoubí dohromady několik pohledů na svět a na dění okolo nás. Hodnotíme všechno ze své vlastní perspektivy a zapomínáme právě na to, že se nejedná o jediný možný pohled. Zároveň si myslíme, že naše pravda je jediná správná. Nekonečně spravedlivá a objektivní. Neuvědomujeme si, že vše je hodnoceno naším rozumem, tedy egem, které nám neustále našeptává spoustu pravd, podle nichž pak žijeme svůj mravenčí život. Existuje filosofický pohled na svět právě z druhé strany. Ze strany mravence. Tedy tvora nekonečně malého, jenž žije svůj malý, nepatrný, upachtěný život. Nevidí dál než za tři, čtyři stébla trávy. Jeho život je nalinkován zvyky, které vládnou v jeho společenství. Možná by někdy chtěl něco změnit, ale jeho pouta mu nic nedovolí. Obývá své mraveniště plné milionů podobných tvorů. Dohromady vytvářejí civilizaci, která může být na sebe hrdá. Dokonalá organizace a dělba rolí minimalizuje negativní dopady na jednotlivce. Navíc všichni žijí v jedinečné době, kdy blahobyt je větší, než byl kdy v minulosti. Jediným problémem je, že se občas objevují katastrofy. Nemají sice zničující dopad na celou společnost, ale způsobují dočasný chaos a vždy stojí životy stovek či tisíců jednotlivců. Ale svět je potenciálně nebezpečné místo, a tak je třeba s touto eventualitou počítat. Naštěstí se nakonec vše zase v dobré obrátí a krátká období stagnace

79 Mirek Vojáček

a ztrát vystřídá zase vzestup a blahobyt. Okolní svět, který mravenec není vůbec schopen vnímat ani chápat, obývají lidé. Jsou to myslící tvorové a mají dojem, že svůj život řídí. Ale stejně jen dodržují pravidla společnosti, ve které žijí. Žijí většinou svůj osobní, upachtěný, malý život. Stačí se starat jen tak tak sami o sebe a pár dalších lidí okolo. Dohromady vytvářejí civilizaci a jsou hrdí, co všechno dokáží a zvládají. Daří se jim tak dobře, protože dokázali minimalizovat negativní vlivy prostředí na jednotlivce, a tak jejich společenství stále roste. Jediný problém je, že se občas objeví nějaká přírodní či jiná katastrofa... Přistoupí-li člověk k mraveništi a šlápne do něj, celkem nic se neděje. Ale z pohledu mravence jde o katastrofu nekonečných rozměrů. Zkázu. V troskách mraveniště se válí tisíce mrtvých těl. Jenže napadlo by člověka takto to hodnotit? Mě ne. Nedávno jsme mohli v přímém přenosu sledovat srážku planetky s Jupiterem. Pozemské observatoře se na podivuhodný úkaz zaměřily a přenášely ho po celém světě. Byl to opravdu zajímavý úkaz. Něco takového se podaří sledovat jednou za několik set nebo snad tisíc let. Teď si představte, že jste obyvatelem Jupitera a sledujete výkonným dalekohledem srážku planetky se Zemí. Víte sice, že ji obývá jakási civilizace, ale jak to tak sledujete, vidíte jen opravdu zvláštní úkaz, který je hoden pozorová-


ní. Z pohledu obyvatele Jupitera se jen podobá šlápnutí do mraveniště. Z pohledu lidstva jde o katastrofu galaktických rozměrů. Zlo, které se objevilo odkudsi z prostoru, zničilo mraveniště. Dobro nebo zlo vzniká totiž jen na základě našeho hodnocení. Žijeme sice podle svých pravidel, snažíme se druhým neškodit. Chápeme, že jak ostatní tak i my můžeme trpět. Ale dobro nebo zlo je jen výkladem našeho chování k ostatním a naším vlastním prožíváním. Při pohledu na dění ve vesmíru pochopíme, že se vše jen zajímavě odehrává. Ano, jde jen o zajímavou hru. Když se tedy povzneseme nad řadu každodenních problémů a necháme je bez hodnocení, bude se nám dařit mnohem lépe. Kolik žabomyších válek vedeme s celým světem, všechno hodnotíme jako životně důležité a nechceme ustoupit ani o píď ze svých pozic. Zdá se nám, že se zhroutí vesmír, když neprosadíme svou. Hledáme viníky a chceme označit ty, kteří můžou za naše osobní utrpení. Toužíme po jejich ponížení, nebo aby konečně pochopili a odprosili nás. Prožíváme směsice emocí od vzteku až po lítost. V našem osobním vesmíru dochází ke galaktické katastrofě a nic se nevyrovná jejím rozměrům. Obáváme se nejhorších možných důsledků. Stojí nás to mnoho sil a zdá se, že není možné najít řešení. Teprve, když skončíme s neustálým rozlišováním na dobré a zlé, osvobodíme sami sebe. Teprve tehdy zavládne skutečný klid a nekonečný vnitřní mír.

81 Mirek Vojáček

18. Řeš jen to, co skutečně můžeš vyřešit.


Naše doba je jednoznačně založena na informacích. Jsou dnes nejdůležitějším a nejcennějším artiklem. Největším problémem však je, že nikdo neví, co je pravda a co lež. Jen těžko rozlišíme plevel od skutečně důležitých věcí. Navíc se informace staly i zdrojem manipulace. Ze strany státu, médií, prodejních společností. Všechno se točí nakonec jen okolo získání peněz nebo vlivu. Proto jsme ovlivňováni dnes a denně mnoha rafinovanými způsoby. Většinou z toho důvodu, aby na nás nebo našich rozhodnutích někdo vydělal. Naučili jsme se vše sledovat v přímém přenosu. Cokoliv se stane na druhé straně světa, víme nejpozději do několika minut. Když se hroutily věže Světového obchodního centra v New Yorku, byli jsme tehdy na dovolené v Itálii. Cestou na pláž jsme procházeli kolem plných restaurací a kafeterií. Všichni upřeně hleděli na velké obrazovky, které visely u stropů. Zpočátku jsme nechápali, co tam všichni sledují. Došlo nám to až po nějaké době. Ta hrůza, která proudila z obrazovek do poklidného letoviska zalitého sluncem, nebyla zinscenována hollywoodskými scénáristy a režiséry. Šlo o skutečnost. A najednou i my, kteří jsme byli v pohodlí a bezpečí tisíce kilometrů daleko, jsme sledovali něco tak hrozného, jako by se to dělo hned za našimi zády. Ochromení, bezmoc a strach, co bude v budoucnu následovat, jsme

83 Mirek Vojáček

cítili také. Mluvili jsme o tom, četli noviny, vytvářeli si domněnky. Nic nebylo tak blízko jako katastrofa z médií. Naše mysl byla zcela spoutána událostmi a my nebyli schopni myslet na nic jiného. Jako by nás někdo uhranul. Jako by nám dal všem zprávu o naší vlastní zranitelnosti. Že se podobná hrůza může stát komukoliv z nás. Ano, byla to hrůza, ale hluboké rány v naší duši jsme si vytvořili my sami. Tím, že jsme se rozhodli řešit zničující útok kdesi za oceánem namísto toho, abychom žili svůj vlastní každodenní život. Nechali jsme svou pozornost odvést od svého života k dění mimo nás. Navíc do míst, kam náš vliv rozhodně nesahá. Teprve s odstupem času jsem si začal pokládat otázku, zda sledování všech událostí světa je pro mě vlastně důležité. Jestli nějak pozitivně ovlivňuje můj běžný život. Ale především otázku, zda jsem schopen svým vlastním životem, svou aktivitou jakkoliv ovlivnit dění, které probíhá kdesi ve světě a je mi zprostředkováno všudypřítomnými kamerami a obrazovkami. Ptal jsem se, zda mohu ovlivnit život dětí a žen v afrických utečeneckých táborech. Jestli můžu udělat něco pro lidi zasažené vlnou tsunami v Indonésii. Jestli jsem schopen podpořit kohokoliv v oblastech zničených mohutnými cyklóny. Najednou se to zdálo být jasnější. Nejsem typ člověka, který jako dobrovolník bude pracovat v některé dobročinné organizaci a zlepší život Afričanům. Nemám


prostředky jak se dostat na místa, kde je má pomoc potřeba. Proto budu muset vše nechat na lidech, kteří si pomoc trpícím ve světě vybrali za svou životní cestu. Soucítím se všemi postiženými bytostmi, ale ve svém postavení mohu udělat maximálně to, že pošlu finanční dar na charitativní účely. Stejné je to ale i s událostmi v naší společnosti. Politiku mohu ovlivnit jediným způsobem. Že půjdu k volbám. Když se mi angažmá mnou volených zástupců nebude líbit, svou volbu příště změním. Budu-li chtít politickou situaci měnit aktivně, můžu kandidovat, ale kariéra politika zase není mou cestou. A teď si uvědomte, kolik z toho, co všechno řešíte každý den, nemůžete vůbec ovlivnit. Od sportu, kultury, ekonomiky až po politiku a počasí. Mě osobně touha oprostit se od všudypřítomné negativity postupně vedla k tomu, že jsem se zbavil televize. Poslouchal jsem sice nějakou dobu vysílání rozhlasu, ale i tady mi negativní zprávy odkudkoliv neustále připomínaly, co všechno opravdu vyřešit nedokážu. Nebyl tedy důvod, proč bych ho dál poslouchal. Časem jsem se dokonce odnaučil několikrát denně vyhledávat nejnovější zprávy na zpravodajských serverech. A tak se dnes dozvídám vše většinou zprostředkovaně přes známé, kteří se zmíní o dění, jež je znepokojuje. Můj život se zklidnil. Co je pro mne nutné a důležité, se stejně vždy včas dozvím. Jen již nejsem neustále dokola vystavován ne-

85 Mirek Vojáček

příjemným pocitům ze zpráv, které stejně nemohu ovlivnit. Řešte jen svůj život a tím ovlivníte svět mnohem víc, než když budete planě tlachat o problémech třetího světa. Naopak. Pokud jste se teď rozhodli odletět do Afriky a zachránit ubývající stáda slonů, nebo do Amazonie zabránit kácení deštných pralesů, bude to nesmírně záslužná činnost a váš život bude mít svůj smysl. Protože budete řešit zase jen to, co můžete řešit. Ale pokud se rozhodnete žít šťastný život, vychovat tři spokojené děti, rozdávat pozitivní náladu lidem kolem sebe a dělat svou práci s radostí, měníte svět k lepšímu každý den. A to má větší váhu, než když budete v depresích sedět u televizních zpráv a trápit se.


87 Mirek Vojáček

19. Měňte jen to, co vám samotným na sobě vadí.


Pravidla, co řešit a jak postupovat, když nám něco vadí, nám mohou být jasná. Ale někdy se může stát, že se dostaneme do situace, kdy se dozvíme něco, co je na nás nepřijatelné pro okolí, a my jsme postaveni před otázku: co s tím? Jak začít, co změnit, jak se přizpůsobit nebo vymezit? Kde je vlastně problém a jak se k němu mám postavit, když jsem o svém nedostatku nevěděl? Otázek se nám najednou honí hlavou několik a nevíme, jak do toho. Rádi bychom vyhověli, ale vlastně nevíme čemu. Moje žena jednou dostala mail od kamarádky. Kamarádka napsala, že má pocit, že Veronika je příliš přísná na své okolí a působí tak někdy tvrdě. Určitě tím některé lidi odradí. Jestli by prý neměla změnit svůj postoj a být víc vstřícná. Kdyby s každým vycházela a více se přizpůsobila, jistě by ji měli raději. Byla to zajímavá informace a museli jsme se nad tím trochu zamyslet, kde je tedy vlastně problém. Postoje a vystupování Veroniky vedou možná některé lidi k tomu, že se jí vyhnou a jak to tak vypadá, nejjednodušším způsobem, jak řešit celou situaci, je změna jejího chování vůči okolí. Uvědomili jsme si, že opravdu můžeme velice často vidět třeba v televizi nebo na internetu lidi, kteří se usmívají na všechny a všechno. S některými se setkáme občas i osobně. Jsou nekonfliktní a podporující. Nikdy neřeknou nic nepříjemného a jsou s každým zadobře. Většinou se pořád usmívají, a tudíž je musejí mít všichni rádi.

89 Mirek Vojáček

Nedávno jsem byl na semináři, kde jeden z lektorů celé dny jen seděl a usmíval se. Na každého. Na všechny otázky reagoval také s úsměvem, a i když jen tak hleděl do prázdna, měl na obličeji široký úsměv. Chybělo jen, aby každou třetí minutu řekl sladké ÓM a byl by jistě brzy svatý. Pokládal jsem si tehdy otázku, co je na něm divného. Je tak nekonfliktní a může být zářným příkladem všem lidem ve svém okolí. Všem nabídnout otevřenou náruč. Trvalo mi nějakou dobu, než mi došlo, co mi na něm vlastně vadí. Podvědomě jsem mu nevěřil. On nevykazoval vůbec žádné emoce. Nedalo se na něj vůbec naladit. Jedinou emocí, kterou projevoval, byla jakási pohoda, kterou vyjadřoval úsměvem od ucha k uchu. Byl pro mě naprosto nečitelný. Nevěděl jsem, co si mám o něm myslet. Setkal jsem se ve svém životě i s osvícenými mistry a u nich jsem vždy věděl, na čem jsem. Neklamali mě tělem. Navenek vyjadřovali přesně to, co jsem vnímal svými pocity. Byli pevní jak skála. Stejně kompaktní a předvídatelní navrch i uvnitř. Ten usmívající se lektor se sice na venek choval tak, že to bylo hodné indických svatých mužů, ale jeho celkové vyzařování bylo jiné. Byla to jen hra, kterou předváděl. Jenže mně takový člověk nevyhovuje. Potřebuji se spolehnout, že vždy vyjádří naprosto jasně, co si myslí a nebude své postoje balit do vaty pochopení a strojeného soucitu. Pro každého to znamená jedno. Musíme být pravdiví; opravdoví ve


svém myšlení a vystupování. Co máme uvnitř, máme stejně vyjadřovat i na venek. Protože jedině tak budeme pro ostatní skutečně přijatelní. Je jedno, že se od vás někdo dozví něco nepříjemného, co ho v prvním okamžiku třeba zaskočí. Všechno jsou jen informace. Ale právě díky informacím a tomu, co vnitřně cítíme, máme konečně možnost se poučit a zařídit se podle svého. Všechno je pro nás obohacením. V případě Veroniky se také vše rázem vyjasnilo. Má své postoje. Jasně je vyjadřuje podle toho, co cítí. Je možné, že pro někoho její přímost může být nepřijatelná, ale na druhé straně je mnoho těch, kteří za ní rádi chodí a sdílejí s ní své zážitky a zkušenosti, protože je pro ně čitelná. Nechtějte se tedy zavděčit všem. Nejde to. Stejně vás pak bude mnoho lidí podezřívat, že se nechováte poctivě. Neměňte na sobě nic, co vám samotným skutečně nevadí. Také proč? Vždy je třeba se podívat na to, s čím mám problém. Když mi mé chování a jednání nevadí, není co řešit. Najdou si vás přesně takoví lidé, které budete podporovat a inspirovat a kteří budou i pro vás přínosem.

91 Mirek Vojáček

20. Mluv s lidmi. Zvlášť se svými blízkými. Pokud jim nesděluješ svoje myšlenky a postoje, nemohou vědět, co vlastně chceš.


Naše řeč je důležitým dorozumívacím prostředkem. Bez ní by trvalo podstatně déle sdělit, co chceme. Proto je až s podivem, že této své výsady využíváme někdy opravdu málo nebo dokonce vůbec. Nejčastěji se s nekomunikací setkáváme v rodině, tam jsme se ji také většinou naučili. Neřekneme, co si myslíme, a divíme se, že se stane něco jiného. Pak si většinou stěžujeme, že nám naši blízcí nerozumí. Ale na vině většinou nejsou oni, ale my sami. Veronika, moje žena, pracuje s těhotnými a připravuje je na porody. Pro každou ženu je jistě těhotenství, porod a následující mateřství zásadním zlomovým okamžikem v životě. Proto chtějí většinou dostatek informací o tom, jak vše probíhá, co je čeká a jak si opravdu užít výjimečné období, kdy v nich vzniká nový život. Mají pocit, že se musejí zodpovědně připravit. Vědět co nejvíce. Jsou otevřené informacím a vděčné za podporu, která se jim dostává. Mají také mnohé představy a přání ohledně porodu. Třeba chtějí, aby tam s nimi byl partner. Nebo zase naopak chtějí, aby tam nebyl a raději by rodily s kamarádkou nebo úplně samy. Případně se obávají porodnice a touží po porodu doma. Představ, jak by měl příchod jejich miminka na svět proběhnout, mají spoustu a v podstatě záleží jen na nich, jak to proběhne. Když se s nimi pak bavíte o tom, co na jejich přání říká manžel, většinou odpoví, že on je proti. Že něčemu takovému není nakloněn.

93 Mirek Vojáček

Nebo že s ním ani nemá cenu o porodu mluvit, protože on je pragmaticky založený a na cokoliv, co se vymyká běžným zvyklostem, by nikdy nepřistoupil. Případně že manžel má k porodu úplný odpor a nedokázal by si představit, že by ji při něm měl podporovat a doprovázet a všechno to vidět. Mohlo by se zdát, že chlapi jsou opravdu zabedněnci, kteří i takto důležitý životní okamžik dokáží pokazit svou nevstřícností. Ale je pak ještě zajímavější, když se setkáte s některými z oněch nechápavých mužů. Přijde-li řeč na záležitosti spojené s porodem, najednou se ukazuje, že nejsou vůbec proti. Dokonce mají mnohdy dojem, že je jejich žena chce z celého procesu odsunout. Že jim nedává skoro žádné informace a oni stojí tak nějak stranou. Pozici, která jim byla ženami vnucena, akceptují, ale jen proto, aby jim vyšli vstříc. Kupodivu mají i oni velký zájem. Ukazuje se tedy, že na vině nejsou až tolik nevstřícní partneři, ale spíše neochota bavit se o svých myšlenkách, názorech a přáních. Co by se totiž mohlo stát, kdyby budoucí maminka řekla svému partnerovi své přání? Asi nic dramatického. On by se dozvěděl, co je nového, jaké má jeho žena pocity, a vyjasnila by se celá situace. Nikdo by nebyl na pochybách, jak to ve skutečnosti je. Předešli by spoustě dohadů a získali jistotu. Patrně by je společné plány i stmelily. Jenže jak je vidět, takhle jednoduše nejsme schopni fungovat.


Raději si právě vytváříme domněnky a předpoklady a ze strachu, že budeme za hloupé, že se zesměšníme, že budeme odmítnuti nebo nás kvůli našemu vlastnímu názoru nebudou mít druzí rádi, žijeme v nejistotě, jak to vlastně všechno dopadne. Teď je dobré se zamyslet, co všechno nemůžeme lidem ve svém okolí povědět. A hlavně si uvědomit proč. Důvody bývají skutečně různé a za vším je jen a jen obyčejný strach nebo obava. „Nemohu to říct, protože...“ Náš rozum vždy vymyslí spoustu důvodů, proč něco nejde, a my je tak rádi považujeme za logické. Dělali to tak u nás v rodině všichni a tak to budu dělat i já. Není na tom nic divného. Jenže chceme-li, aby se něco opravdu změnilo, musíme začít u sebe. Nikdo nás nebude nutit říkat, co chceme. Musíme začít my sami.

95 Mirek Vojáček

21. Pokud tě nikdo neposlouchá, asi to neříkáš dost jasně.


Možná byste se divili, jak moc je rozšířené neříkat, co chceme, případně co se nám nelíbí. Byli jsme sice obdařeni schopností vyjadřovat se slovy, ale i když jich mnohdy řekneme poměrně hodně, sdělení, které je opravdu důležité, z nich unikne. Případně svou myšlenku zaobalíme do tolika dalších vysvětlení, že ztratí nakonec svůj smysl. A i když jsme přesvědčeni, a to často skálopevně, že jsme jasně řekli, co chceme, opak je pravdou. Nic z toho, co cítíme, se k druhému nedostalo. Pak dochází k různým nedorozuměním, kdy nechápeme, proč se věci dějí jinak, než chceme. Laboratoří na jasné formulování myšlenek jsou děti. Ty nikdy neudělají nic, co by samy předtím neslyšely a nepochopily. A můžeme se třeba vzteknout, stejně udělají, co nechceme. Jenže ve skutečnosti jsme se my nevyjádřili jasně. Všechno, co chceme prosadit, musíme nejprve přesně formulovat. Když se ptám maminek nebo tatínků na to, jestli říkají svým ratolestem, co chtějí, dušují se, že je to skutečně tak. Říkají o dětech, že nejsou schopné a ochotné splnit nic, na čem se s nimi chtějí dohodnout. Jenom to rodiče vzteká a nakonec na ně musejí být zlí. Když se ale svalovým testem zeptám, zda skutečně říkají své požadavky a přání jasně, odpověď je vždy „ne“. Jejich překvapení nezná konce. Tohle zjištění v nich vyvolá opravdový zmatek hlavně proto, že si nedokáží vůbec představit, co by ještě měli udělat, aby je jejich děti pochopily.

97 Mirek Vojáček

Děti totiž nechápou dlouhé vysvětlování a nekonečné důvody, kterými svůj záměr chceme podpořit. Tak třeba jedna maminka, když jsem se ptal, co říká svému synovi před přechodem pro chodce, odpověděla: „Teď půjdeme přes přechod spolu za ruku, protože kdyby ses mě nedržel a jen tak do silnice vběhl, tak tě porazí auto a to tě bude strašně bolet. Přijede pak sanitka a odveze tě do nemocnice a to bys dlouho neviděl maminku.“ A tak dítě před každým přechodem hrálo podivnou hru. Rozběhlo se k silnici a pokaždé ho maminka s hrůzou jen tak tak zachytila, aby neskončilo pod koly projíždějících aut. Barvitější a podrobnější vysvětlování nezabíralo, celá hra jen nabývala na dramatičnosti. Byla z toho opravdu nešťastná a obávala se každé další vycházky. Jak to tedy je? Dítě je schopné pobrat jen velmi jednoduchou větu, která zní jednoznačně: „Teď se mnou půjdeš za ruku, auta jsou nebezpečná.“ To ostatní je balast, který pohřbí každou důležitou informaci. Není třeba vysvětlovat, co bude následovat, a myslet si, že košatý příběh osvětlí dítěti důsledky nerozumného jednání. Nerozumné a pro dítě vlastně nebezpečné je tu jedině naše nejednoznačné chování. Když něco chceme, musíme si o to jasně říci. A když chci, aby se můj požadavek vyplnil, tak si jím musím být na sto procent jistý. Prostě to tak bude a basta. To znamená, že když jsem rozhodnutý, mám jasný záměr, vím, jak to bude, a poté jednoduše řeknu, co má dítě udělat, ono poslechne. Nemá důvod


neposlechnout. Jakmile si ale nejsem jistý, jestli je můj požadavek oprávněný, a ke všemu svou nejistotu podpořím nejasným sdělením, stane se jedině to, co nechci. A teď si do příběhu s dítětem dosaďte kohokoliv, kdo nechce poslouchat, co mu říkáte, a dělá si, co chce. Princip je pořád stejný. Buď si neříkáte jasně, nebo si nejste jistí tím, co chcete, anebo do třetice – a to je asi ta nejhorší varianta – vůbec neříkáte, co se vám honí hlavou, a myslíte si, že druzí vaše myšlenky vycítí. Vždyť vám to mohou vyčíst na obličeji. Mohu vám z vlastní zkušenosti říct, že nevyčtou. Proto si jasně zformulujte své myšlenky do jedné jednoduché věty, rozhodněte se, zhluboka se nadechněte a konečně už to řekněte. Uvidíte, co se pak bude dít za zajímavé věci.

99 Mirek Vojáček

22. Nebojuj s okolím. Boj plodí zase jenom boj. Nebraň se. Obrana je také jen formou boje. Jediný rozdíl je v tom, že nejsi agresor, ale ochotně ze sebe děláš oběť.


Naše přirozenost, jako druhu, je expanze. Jsme rozpínaví a zabíráme stále více místa, které pak využíváme ke svým účelům. Vytváříme a používáme k tomu boj. Jen si uvědomte, s čím vším bojujeme. S počasím, protože ho neumíme předpovídat a už vůbec ne ovlivnit. S přírodou, protože i ona se nedá jen tak zkrotit a neustále si dělá, co chce. A v neposlední řadě dobýváme nerostné suroviny. Ano, protože je musíme vyrvat násilím z lůna matky Země. Jsme veskrze uzpůsobeni k boji a využíváme ho k prosazení svých zájmů kdykoliv. Bohužel i v nejbližších vztazích. Svět se zdá rozdělen na agresory a oběti. Jedni útočí, druzí se brání. Je to stejné jako na skutečném bojišti. Na jedné straně fronty jsou modří, kteří pálí z nejtěžších zbraní, a na straně druhé červení, zalezlí v zákopech a třesoucí se strachy, aby je nějaká střela nezasáhla. Když palba ustane, většinou počítáme ztráty a doufáme, že je po všem. Ale jak to tak bývá, jde jen o krátká nebo delší období klidu, která jsou stejně nakonec vystřídána dalším konfliktem. S kým vlastně bojujeme? Třeba s úředníkem na úřadu, s řidiči při cestě do práce, s kolegy v práci, s podřízenými, s učiteli našich dětí i dětmi samotnými, prodavači, manželkou, tchýní a tchánem, se sourozenci i vlastními rodiči a ve své hlavě i s politiky, celebritami i moderátory. Do tohoto seznamu si přidejte, koho chcete. Protože jsme v téhle hře na válku velice dobří, vlastně si ani neu-

101 Mirek Vojáček

vědomujeme, že nějaká válka zuří. Jak tedy takový konflikt poznáme? Jednoduše. Je tu vždy, když jsme naštvaní na někoho či něco, anebo když se něčeho nebo někoho obáváme. Tady jsou právě rozdíly mezi oběma polohami, kdy jsme buď agresorem, nebo zase přejdeme do pozice oběti. Není totiž nikdy jisté, že si svůj život obhájíme jen expanzí, a tak se pohybujeme v obou rovinách. Velmi šikovně a nenápadně měníme masky, abychom ukradli co nejvíc cizího prostoru pro sebe. Klasický příběh: Jste v zaměstnání. Máte šéfa, který vás neustále pro něco peskuje. Stále si hledá nové a nové záminky, aby vám mohl zase něco vytknout. Prožíváte moc nepříjemné okamžiky, protože jen trpně snášíte jeho invektivy na vaši adresu. Ani nevíte, čím jste si tolik příkoří zasloužili. Napadá vás sice mnoho slov na svoji obranu, ale raději si je necháváte pro sebe. Jen proto, aby se to ještě nezhoršilo. Vždyť by vás mohli vyhodit, kdybyste se ozvali! Je krize a takhle dobré místo byste už jistě v životě nenašli. Ostatně mohlo by být hůř, vaše dvě kolegyně dokáže i rozplakat. Takže si vlastně nemáte až tolik na co stěžovat. Agresor je už váš třetí šéf tady a kdoví, jestli ho nepovýší za snahu a schopnost dohnat své podřízené až k slzám, a pak přijde jiný, který bude třeba lepší. Jste oběť!


Když konečně odcházíte z práce, jste plni emocí, které se ve vás nashromáždily za celý den. Jste frustrovaní, naštvaní i zklamaní. Zdá se vám, že práce, kterou děláte, nemá smysl. Nejradši byste do všeho kopli! A s těmito myšlenkami přijdete domu. Náladu máte pod psa a doma vás nevítá manželka, ale jen prázdný byt. Děti také někam zmizely a lednička je prázdná. Začne s vámi cloumat vztek. Jak je možné, že ještě nejsou doma, že není nic připraveno k večeři. Snad si nemyslí, že budu vařit já? Hlavou vám běží spousta emotivních vět a začínáte vidět rudě. V tom do dveří vrazí děti, celé uhnané. Přátelsky vás pozdraví, ale vy už jste tak naštvaní, že jen něco zabručíte. Jak jste v ráži, nejprve vynadáte dětem – za cokoliv, pak manželce, která mezitím přijde a celé nepříjemné divadlo trvá až do chvíle, kdy vyventilujete všechny nastřádané negativní emoce z práce. Jste agresor! Když se konečně po několika hodinách uklidníte a vychladnete, uvědomíte si, že jste přestřelili a začnete všeho litovat. Je vám líto dětí i manželky. Ze strachu, že se na vás zlobí a nebudou vás mít rádi, vyrazíte rychle do obchodu a vracíte se s náručí dárků. Moc se všem omlouváte a slibujete, že to bylo naposledy. Vždyť přece musí chápat, jak je pro vás každodenní stres v práci vysilující. A je to tady. Zase jste oběť! Takto fungujeme v mnoha podobách téměř všichni. Výjimkou je asi

103 Mirek Vojáček

Dalajláma a podobně realizovaní duchovní mistři a ti, kteří si tento model již uvědomili a rozhodli se, že podobnou opravdu hloupou hru se světem hrát nebudou. Důležité je vědět, proč jsem útočníkem, který otravuje svoje okolí. Většinou za naší agresí bývá strach, že ztratím kontrolu nad svým vlastním životem. A tak kolem sebe kopu, abych ukázal, jak jsem silný, a chci, aby se mě všichni báli. Na druhou stranu to, že mě někdo zastrašuje a já jsem politováníhodný chudák, je jen moje hra na získání nějaké výhody vůči ostatním. Třeba i proti útočníkovi. Jak jeden, tak druhý chce svým postojem něco získat. Jeden otevřeně, druhý skrytě. Jedinou možností, jak tuto válku ukončit, je přijít na své vlastní důvody, proč neustále bojujeme a přestat ze sebe dělat konečně agresory a ochotné oběti.


105 Mirek Vojáček

23. Máš právo dostat od světa jen to nejlepší. Požaduj to a bude ti vyhověno.


Všichni nemůžou mít dost. Vždy budou jedni, kteří nemají nic, a druzí, kteří mají všechno. Tak je svět zařízen. Zdá se vám to logické? Mně ne. Podobné pravdy slýcháme skoro všichni už od mala a většinou jsme je přijali za své paradigma. O něm se nediskutuje. Nezbývá, než se přizpůsobit a žít život podle něho. Proto mě ve své době překvapilo na jedné přednášce buddhistického lamy, který tvrdil, že to, zda máme nedostatek nebo nadbytek, je jen otázkou naší představy. Záleží, pro co jsme se rozhodli. Jinak že bohatství duchovní, tak i materiální je nevyčerpatelné a můžeme žít všichni podle svých představ. Trochu mi jeho drzé sdělení hnulo žlučí. Jak může tvrdit, že je všeho dostatek, když svět vypadá tak, jak vypadá. Chudoba ve vztazích, vzdělání i penězích a na druhé straně jsou lidé, kteří žijí v nechutném nadbytku. Kde je tedy onen blahobyt pro každého? Všeobjímající hojnost, která je volně k dispozici a stačí jen chtít? Což snad ti, co nic nemají, také nic nechtějí? Zabýval jsem se otázkou hojnosti dlouho a postupně, jak přicházely zkušenosti, zjišťoval jsem, jak moc velký vliv máme ve svém životě na cokoliv. Jak mocnou silou vládneme a vlastně o tom nevíme. Pokud nám něco nefunguje, jsme většinou naštvaní na osud, lidi, celý svět. Ve skutečnosti ale všechno řídíme my sami a teď si pohazujeme v ruce horkým bramborem a nevíme, co s ním.

107 Mirek Vojáček

Neomezenou silou, kterou má k dispozici každý z nás, je naše rozhodnutí. Ale není to takové rozhodnutí, třeba že si tuhle zimu už opravdu koupím nové boty, protože do těch starých už mi teče, ale jde o rozhodnutí podvědomé. A ta mají sílu přenášet i hory. Současné páry velice často řeší, že ačkoliv chtějí mít rodinu, žena nemůže otěhotnět. Podstupují nejrůznější i velice nepříjemná vyšetření a na konci se dozvědí z úst erudovaného odborníka, že jsou oba dva zdraví a není důvod, proč by spolu nemohli mít dítě. Neexistuje žádná fyzická překážka. Pokud to tak je, tak kde je tedy problém? Fyzicky je všechno, jak má být, a přitom se miminku dovnitř prostě nechce. To je paradox. Už i lékaři radí, že musí být oba v psychické pohodě a pak jde všechno jako po drátkách. Přirozenému procesu totiž nebrání fyzická překážka v našich tělech, ale myšlenka. Myšlenka a emoce, které prožíváme. Něco tak neurčitého, nehmotného. Je to takové nic, bez chutě a zápachu, zvážit se nedá a změřit také ne, a přesto tak často blokuje proces reprodukce. Síla naší myšlenky. V takovém případě se většinou dostaneme při terapii k důvodům celého problému velice snadno. Za tím, že nemůžeme přivést na svět potomka, je rozhodnutí, že dítě nechceme! A tady je vidět rozdíl mezi vědomím a podvědomím. Naše vědomá snaha se svou silou skutečně nemůže rovnat s našimi podvědomými záměry. Po-


dívejme se na důvody, proč jsme se takto hluboce rozhodli: u žen je za neplodností často strach ze ztráty postavy nebo oblíbené práce; muži se většinou bojí ztráty své nezávislosti; u obou pak panuje strach z neznámého – cestu za šťastnou rodinou otevře jedině nové rozhodnutí. Ve svém důsledku jsou tedy za vším naše nejhlubší rozhodnutí. Pod vlivem různých strachů jsme se v některém okamžiku našeho života rozhodli pro sebe nic nechtít nebo se uskromnit. Ale protože prostor, vesmír i bůh je plný možností a nadšeně každé naše rozhodnutí vyplní, nezbývá než si jen přát. To nejlepší. Vždyť k čemu by bylo nic nechtít. Když nic nechceme, tak skutečně nic nedostaneme. Proč také. Když nic nechceme, většinou se bojíme přát si pro sebe to nejlepší nebo se pro to nechceme rozhodnout. A tak se nemůže vyplnit nic, co nejsme sami schopni stvořit. Jen silou svých myšlenek a přání.

109 Mirek Vojáček

24. Každý náš záměr má tendenci se vyplnit. Buď tedy ostražitý, co si vlastně přeješ.


Na počátku všeho byla myšlenka. Nikdy se nestane nic bez toho, abychom nad tím nejprve, alespoň krátce, nepřemýšleli. Teprve pak se vše projeví v hmotném světě. Myšlenky podpořené emocemi jsou našimi záměry – například po něčem toužíme nebo se něčeho obáváme. A energie záměrů tedy uvádí do chodu sled událostí, které vedou k cíli. K tomu, co jsme si přáli. Proto je potenciálem každé myšlenky vyplnění. Ovšem samy o sobě nic neznamenají. Takže se nemusíme bát, že se úplně všechno, co vám prolétne hlavou, vyplní. Během dne máme patrně tisíce myšlenek, a kdyby se dělo všechno podle nich, asi by nastal opravdu velký chaos. Tak k tomu naštěstí nedochází. Teprve pokud podpoříme některou z myšlenek emocemi, tedy dáme jim energii, je možné, že se opravdu něco stane. Jen se zamyslete, kolik dáváte energie do toho, nad čím přemýšlíte. Jak opakujete jednu a tutéž myšlenku stále dokola. Jak vymýšlíte varianty, jak se má co odehrát. A jaké to pro vás bude mít důsledky. A pak někdy až zůstává rozum stát, jak jednoduše se některé věci vyplní. Ještě je tedy otázka, jak je možné, že stačí tak málo? Stačí jen prvotní záměr. Podle kvantové fyziky je prostor inteligentní a vědomý. A my jsme jeho součástí. A protože je tomu tak, stačí zadat správné příkazy jako do počítače a spustí se programy, které vše naplánují, zorganizují a vyplní. Nemusíme už vůbec nic

111 Mirek Vojáček

domýšlet. Vše plyne bez naší intervence samo a snadno. Přijmeme-li příměr s počítačem, bude nám všechno mnohem jasnější. Protože svět je opravdu grandiózní počítačovou 3D hrou, kde se vše odehrává v reálném čase. Je to opravdu fundamentální organizační síla, která vše načasuje přesně tak, aby se náš záměr vyplnil. A nemusíme už vůbec nic udělat. Pro nás to znamená jedno, tedy že jsme schopni ovlivňovat poměrně zásadně svůj život. Že jsme schopni směrovat svůj život tím směrem, jakým opravdu chceme. Vždyť i když si to neuvědomujeme, žijeme právě to, co jsme si naplánovali. Všechno kolem se odehrává přesně podle našich podvědomých záměrů, které se ale nemusí shodovat se záměry vědomými, protože podvědomí je počítač, který zadává potřebné instrukce tak, aby se vyplnily. Chceme-li mít na svůj život skutečně vliv, měli bychom si uvědomit, že si ho utváříme sami na základě hlubokých přesvědčení a záměrů. Jedině tak si můžeme postupně začít vybírat, co nám vyhovuje, a zbavovat se všech nepříjemností. Základem všeho tedy jsou naše myšlenky a naše emoce. Nejsme ale jogíni z Východu, abychom si řekli: „Tak, teď zklidním svou mysl a již nebude nic, co by mě rušilo, a budu své myšlenky používat jen pro příjemné věci.“ Pokud jste viděli film„Cesta pokojného bojovníka“, který je natočen podle stejnojmenné knihy, zazní v něm několikrát rada: „Vyprázdni svoji


mysl.“ Dobrá rada nad zlato. Ale jak se zbavit dotěrných myšlenek nám nikdo neřekne. Jak je eliminovat? Co praktikovat, kam odejít, abychom se stali vyrovnanými a vždy přítomnými? Žijeme v západní civilizaci a na dlouhé praktikování meditací a jógových cvičení nám nezbývá mnoho času. Proto musíme použít něco, co je nám dostupné a co nahradí naše staré a nevyhovující návyky. I myšlení jako takové je totiž jen návyk. A nechat se unášet myšlenkami a dělat si s nimi hlavu je stejně pošetilé jako chytat vítr. Spojí-li se tyto naše návyky, může vzniknout mnoho špatného. Na druhou stranu když zjistíme, co nás strhává k negativním myšlenkám, čeho se bojíme, co nás štve, a vyřešíme to, je jisté, že se bude dít jen to dobré. Protože každá naše pozitivní myšlenka podpořená pozitivními emocemi má tendenci se vyplnit.

113 Mirek Vojáček

25. Každý člověk má svůj osobitý záměr. Všechno, co se kolem nás děje, je jen součtem záměrů všech lidí. Ale vítězí jen ten, jehož záměr je jednoznačný.


O tom, kam směřujeme, rozhoduje síla našich vlastních záměrů. Podle nich se pak odehrává náš vlastní příběh. Nejsme vláčeni osudem, který nám připravuje jednu zkušenost za druhou, bez ohledu na naši vůli, ale tím, co jsme si připravili na základě našich podvědomých přání. Ale protože nežijeme na světě sami, děje se vše podle mnoha a mnoha scénářů všech, kteří se s námi dostávají do kontaktu. Žijeme ve velmi propracovaném systému, dokonale synchronizovaném, plném vztahů. Když pak o něco usilujeme, na úspěch nebo neúspěch má vliv mnoho faktorů, ale především síla a energie toho, co si přejeme. S tímto pravidlem žijeme a setkáváme se dnes a denně, jen nevíme, že sílu svých záměrů uplatňujeme. Na drobných událostech a situacích si toho ani nevšimneme, ale když se nám nezdaří podle našich představ něco důležitého, někdy se ptáme, co jsme udělali špatně, že naše snažení ztroskotalo. Vlastně záleží jen na tom, jak silně jste rozhodnuti, že se vše odehraje podle vás. V patnácti letech jsem se hlásil na střední uměleckou školu. Součástí přijímacího řízení byly talentové zkoušky. Byl jsem tehdy velice sebevědomý. I když jsem byl vlastně začátečník, zkušeností jsem měl málo a s odstupem času bych se hodnotil jinak, byl jsem tehdy přesvědčen, že můj talent je opravdu výjimečný a moje práce jsou obdivuhodné. Jednoznačný postoj byl pro mě vlastně velice

115 Mirek Vojáček

výhodný. Přišel jsem na zkoušku a vůbec jsem nepochyboval, že bych neuspěl a nebyl mezi nejlepšími. Dokonce snad nejlepší ze všech. To nadšení a sebevědomí mi dalo obrovskou svobodu a jistotu. Zkoušku jsem snadno zvládl, a když přišel dopis o přijetí, vůbec jsem nebyl překvapen. Jistota, s jakou jsem tehdy ke zkoušce přistoupil, přinesla jasný výsledek. Záleží tedy na jistotě, se kterou za svými cíli jdeme. Když nepochybujeme, odehraje se vše přesně tak, jak chceme. Bez ohledu na to, zda na stejnou zkoušku přijelo dva tisíce jiných uchazečů a přijmou jen devadesát. Ale když se začneme zabývat vším, co musíme splnit a překonat, abychom mohli svou vizi uskutečnit, pak se stane, že to nepůjde tak snadno nebo dokonce vůbec. Budeme neúspěšní. Stejně jako jsem byl neúspěšný já o pět let později, když jsem usiloval o přijetí na Akademii výtvarných umění. Uchazečů bylo opět několik tisíc, ale počet přijatých jen třicet. Moje šance byly tedy v tomto ohledu velice nízké a tak jsem k tomu i přistupoval. Pochyboval jsem i o svém talentu, a proto se stalo, co se stát muselo. Nepřijali mě. Jenže když vás něco donutí, váš záměr se může stát i přes všechny pochybnosti jednoznačný. Další rok nade mnou visel temný přízrak základní vojenské služby. Narukovat by bylo nevyhnutelné a jedinou záchranou před dvěma lety totální nesvobody byla vysoká


škola. Zkusil jsem se přihlásit ještě jednou. Stejný počet uchazečů, stejný počet přijatých. Na druhé straně stálo moje rozhodnutí, že se tam dostanu, abych nemusel narukovat. A tentokrát řízení dopadlo podle mých představ. A vojna se nekonala. O cokoliv usilujeme, je důležité, jak pevně jsme rozhodnuti svůj záměr uskutečnit. Dokážeme skutečně cokoliv, ale energie, se kterou do celého procesu vstupujeme, musí být naprosto jednoznačná. Musíme odložit stranou všechny pochybnosti a zbavit se strachu z neúspěchu. Platí totiž, že vítězí ten, kdo má silnější záměr a jednoznačnější energii. Stejně jako v japonském zápase sumo. Tam stojí dva borci proti sobě. Dvě hory svalů a tuku. V předklonu měří jeden druhého upřeným pohledem a jistě chtějí oba vyhrát, stát se těmi nejlepšími a nepřemožitelnými. A jak tak na sebe nehnutě zírají, ten větší, těžší a silnější znejistí. Jeho záměr ztratí na síle. A i když je jeho protějšek o dvacet nebo i více kilogramů lehčí, během velice krátkého a strhujícího souboje slabší snadno vyhraje. Protože vítězí vždy ten, jehož záměry jsou jednoznačné.

117 Mirek Vojáček

26. Každý člověk má životní cíl. Když zjistíš ten svůj a vydáš se za ním, všechno ti půjde lépe.


Bezcílné bloudění životem je vlastní většině lidí. Nikdo nás od mala nepodporuje v nalezení svého vlastního určení a cestě za ním. Ale stejně to máme všichni zakódované tak hluboko, že se v některé životní fázi začneme sami zabývat otázkou svého životního cíle. Podle toho, co nás ovlivňuje, je pak naše hledání provázeno malými nebo velkými pochybnostmi. Kam tedy každý směřuje, co je jeho jedinečný úděl? A jak mám najít to své jedinečné životní určení? Navykli jsme si dělat jen věci, které jsou potřebné pro přežití. Je naprosto nemyslitelné, abychom dělali to, co nás baví. Když někomu řeknu, že moje práce je pro mě zábavou, většinou se tváří, že jsem dítě štěstěny, ale on sám to tak rozhodně mít nemůže. Po generace jsme vychováváni v mylné představě, že práce a celý život je vlastně otrava a musí se nějak přežít. Když už chceme dělat něco, co nás naplňuje, tak jedině ve svém volném čase. To se dá ještě tolerovat. Ale dostat peníze za něco, co dělám rád, je pro většinu lidí úplně zvrhlá představa. Jak se tedy dostat ze začarovaného kruhu hluboko zarytých přesvědčení? Vycházejme z faktu, že každý z nás má svůj jedinečný talent. Není nikdo stejný jako vy a díky této odlišnosti máme i všichni své vlastní životní cíle. Proto není možné se v tomto směru s někým identifikovat. Můžeme se inspirovat, ale nejde dlouhodobě dělat to samé, co dělá někdo jiný. Protože naše vrozená odlišnost nás stejně dovede

119 Mirek Vojáček

na jinou cestu a k jinému cíli. Náš talent, který je opravdu nakombinován z mnoha a mnoha faktorů, se tedy vždy projeví po svém. Rád čtu knihy Deepaka Chopry, protože jsou plné moudrosti a vhledu. Je velmi inspirativním autorem. Sám je lékařem, ale jeho životní cíl jistě není jen léčit nemocné. Ačkoliv by se uzdravování druhých zdálo samo o sobě jako dost dobré poslání, vydal se jiným směrem a šíří mezi lidmi myšlenky plné naděje, svobody a pochopení. Cestuje, přednáší, pořádá workshopy, semináře, píše články a knihy. A stejně se můžeme podívat na životy mnoha dalších známých osobností. Někteří dělají podobné věci, ale vzájemně si nekonkurují. Každý má svůj osobitý projev a zaměření a nakonec osloví právě ty lidi, kteří jej potřebují. Něco je ale pro všechny společné. Všichni dělají, co je baví a díky tomu nacházejí ve své práci naplnění. Druhým faktorem je, že jejich činnost je prospěšná celku. Nejenom jim samotným. Jejich záměrem není utrhnout co nejvíce pro sebe. Svou činnost považují za službu, kterou vykonávají ve prospěch ostatních. A přestože pracovním aktivitám věnují mnoho a mnoho času, nejsou z nich po několika letech vyhořelé trosky. A v neposlední řadě jejich činnost pro ně samotné má efekt svobody nejen vnitřní, ale i té vnější, finanční. Cesta za naším vlastním životním cílem tedy vede stejnou cestou. Nebojte se, že budete muset psát knihy a cestovat po ce-


lém světě od města k městu. Principy obsažené v životech lidí, kteří našli své životní poslání, jsou ale společné pro každého. Pokud chceme zjistit, kam směřujeme, musíme si nejdříve ujasnit, co je náš jedinečný talent, kterým jsme se obdařili. Ano, obdařili, protože je to něco, co stejně dokonale ovládáme a rozvíjíme dlouho, velmi dlouho. Pokud si ujasníme, v čem jsme opravdu dobří, měli bychom se ptát, jak můžeme pomoci, jak můžeme být prospěšní, čím můžeme ostatní obohatit? Někdo může vytvářet krásnou keramiku a tím okolo sebe šířit krásu, pohodu a lásku. Pro jiného to může být napsání knihy. Pro dalšího stavění slaměných domů. Talent každého z nás se projeví v jeho činnosti a povede k tomu, že obohatí i další. Pokud se vydáme touto cestou, vše nám půjde lehce a budeme muset vyvíjet málo úsilí, aby se nám dařilo. A sami víte, že když se vám daří a děláte, co vás baví, jde vám to snadno a máte nadbytek energie, kterou předáváte zase dalším lidem, a tím jim ukazujete zase jejich vlastní možnosti. Zapomeňte na všechny strachy a začněte se ptát po svém životním cíli a vydejte se za ním. Získáme tím všichni.

121 Mirek Vojáček

27. To, čemu dáváme pozornost, tedy svou energii, vždy roste a sílí.


Setkáváme se s tím na každém kroku. Neustále, dokola všichni něco řeší. Nad životem lidí převzal kontrolu rozum. Jeho analytické a racionalizující funkce způsobují, že nevnímáme své pocity a chceme mít nad vším logickou kontrolu. Všechno musíme domyslet do posledního detailu. Vytvořit scénáře a podle nich pak všechno dělat. Nabyli jsme dojmu, že život je o našem úsilí. Jinak nic nebude fungovat. Nechceme dát možnost, aby se věci děly samy od sebe. Jen tak spontánně. Tak jak se odehrává vše ve vesmíru – lehce, bez úsilí. A tak si děláme těžkou hlavu snad se vším. Obáváme se spousty věcí, které by se mohly stát. A kupodivu i přes veškerou snahu všechno domyslet do posledního detailu se většinou stane, že se nám to jaksi vymkne z rukou a jsme postaveni před situace, které jsou velice nepříjemné. Moji přátelé, manželé, jsou velice poctivými a svědomitými podnikateli. Chtějí mít všechno v pořádku. Hlavně proto, že se obávají kontroly z finančního úřadu. Proto platí vše poctivě a včas, snaží se předvídat možné problémy, raději zaplatí více než méně. Jednou jsem se s nimi setkal a nevypadali moc šťastně. Měli velký přeplatek na dani, jenže když zažádali o vrácení, stalo se něco, co opravdu nečekali. Přišla na ně hloubková kontrola. To, čeho se nejvíc obávali a čemu se snažili všemožně vyhnout, se stalo realitou. Bez ohledu na nezměrné úsilí problémům předejít svou poctivostí. Byli rozčarováni, cítili velkou nespravedlnost. A protože při každé kontrole

123 Mirek Vojáček

se něco najde, dostali nakonec pokutu ve výši svého přeplatku. Paradoxní, že? Určitě jste se s tím setkali v životě i vy sami. Že to, co nechcete, se najednou stane. Mohou to být nejrůznější nepříjemnosti, ale i tak závažné věci jako nemoci. Čeho se obáváme, tedy dáváme tomu svou pozornost, má tendenci se zhmotnit. A čím více si toho budeme všímat, tím horší to bude. Protože energií negativních emocí vše podporujeme. Jako kdybychom chtěli uhasit oheň kanystrem benzínu. Ať ho tam lejeme sebevíc, plameny jsou větší a větší. Princip pozornosti a zhoršování je nejlépe vidět právě na nemocech nebo třeba na problémech s nadváhou. S nadváhou se ostatně potýká celý život velmi mnoho lidí. Přibrat na váze je poměrně jednoduché, ale zhubnout jen jediné kilo je nekonečně těžké. A trvale snížit nadváhu je pro většinu z nás vlastně nemožné. Jednou z příčin je také pozornost, kterou svým „špekům“ dáváme. Jak se jimi zabýváme, jak na ně myslíme, kolik nepříjemných pocitů prožíváme. Těžko se zbavíme přebytečných kil, dokud si jich budeme neustále všímat, dokud na ně budeme pořád myslet, pokud se budeme pozorovat. Teprve když se zbavíme všeho, co naši pozornost přitahuje, a přestaneme se tím bez úsilí zabývat, tak najednou pro nás nebudou všechna ta kila důležitá, ani naše postava nebo to, co si o nás budou myslet druzí. A jako zázrakem začneme hubnout.


Celý trik je právě v tom, že si potíží přirozeně přestaneme všímat a ony zmizí. Nedávno si stěžovala sestra našeho zubního lékaře, že mají s dcerou problém se zubním kazem. I když společně čistí zuby třikrát denně, mezizubní prostory poctivě dočišťují mezizubním kartáčkem a dentální nití. Naposledy se objevily hned tři kazy najednou. Byla z nich celá smutná. Vlastně již neví, co ještě víc pro zdravé zuby udělat. Přeci je nebudou drhnout pětkrát denně? Bylo vidět, jak moc jí na zdravých zubech záleží. Jak moc chce, aby dcera neměla žádné kazy. Když už jsou tak poctivé a nic nezanedbávají. Přitom by stačilo zuby čistit třeba jen jednou denně, ale hlavně neřešit kazy, jestli budou nebo nebudou! Když budete na své zahrádce bojovat s bodláky, nevypěstujete za čas nic jiného než bodláky. Když ale necháte bodláky jejich životu a zaměříte se na radost z květin, vaše zahrádka konečně vykvete a provoní váš život. Ani si pak nevzpomenete, že jste měli nějaké potíže. Záleží to zase jen na nás. Jestli chceme mít všechno pod neustálou kontrolou nebo dění odevzdat do rukou přirozenému řádu věcí.

125 Mirek Vojáček

28. Když nezměníme to, z čeho máme špatný pocit, objeví se bolest.


Nedávno mi říkal jeden muž na přednášce, že se můžeme nechat v životě jen tak unášet a nezabývat se tím, že máme špatné pocity. Když je necháme být, budeme se mít vlastně dobře. Problémy prý vznikají z toho, že se pořád v něčem „patláme“. Proto je lepší nic nedělat. Jako to dělá on. Objeví se problém, tak ho nechá jít. On prostě přejde. Zdá se to být možná logické, ale ve skutečnosti to funguje jinak. Přijde-li něco, co nám dělá problémy – a problémy jsou vždy spojeny s nepříjemnými pocity – měli bychom se podívat na příčinu a vyřešit ji. Protože samo nic nepřejde, ba naopak se stav vždy zhorší. Je to jako s hladem. Ten zná opravdu každý, a i když žijeme ve společnosti, kde netrpíme nedostatkem, naše tělo nám dá několikrát za den najevo, že máme hlad. Sami dobře víte, že signálem může být jenom snadno přehlédnutelný pocit, ale když ho budete dlouho ignorovat, bude výraznější a výraznější. Nakonec, abychom se ho zbavili, dojdeme k prvnímu stánku s párky a zaženeme ho. Co se tedy stane? Pocit zmizí, protože jste vyřešili problém, na který ukazoval. Jedná se skutečně o opravdu jednoduchý mechanismus, jak nás přimět k nějakému řešení. Když se ale i přesto nenajíme, uvidíme, že hlad nezmizí. Bude tu a bude nás provázet dál. Začne docházet i k jiným změnám. Budeme podráždění, patrně se po několika dnech bez jídla budete cítit

127 Mirek Vojáček

unavení a malátní. A co se stane s pocitem hladu? Začne přecházet do bolestivých stavů. Velmi intenzivní fyzický pocit bolesti nás začne tlačit k tomu, abychom se konečně najedli. Je to znamení a varování, že se děje něco špatného a my máme odstranit příčinu. S ostatními pocity, které cítíme vždy na svém těle, je to stejné. A pokaždé bychom je měli chápat jako výzvu. Jako první varování, že se děje něco špatně. Když nechceme jasnou zprávu našeho těla i nadále pochopit a tváříme se, že to přejde, naše mysl přitlačí, aby nás donutila ke změně postoje. Když i to ignorujeme, pocit, že nám něco chybí, se změní v bolest, tedy ve skutečný fyzický prožitek. A to nás zaskočí. Všechno bylo v pořádku a najednou se nemůžu ohlédnout, protože mám úplně ztuhlý krk a každý pohyb je bolestivý. Navíc je to nepohodlné, protože se musím otáčet celým tělem, v noci se nemůžu ani obrátit na bok a při řízení se v autě nemůžu rozhlížet. Vezmeme-li si nějaký prášek, který nás bolesti zbaví, vlastně ji tedy jen utlumí, nic nevyřešíme. Bolest přišla právě proto, abychom konečně vyřešili dlouhodobé potíže. Stejně jako hlad. Je to volání naší mysli po řešení. Snaha dát nám najevo trochu důrazněji, že se o sebe nestaráme dostatečně dobře. Ale i snaha o nastolení ideálního stavu, ze kterého jsme se dostali. Jsme vychýleni ze své rovnováhy. Abychom se do ní vrátili, musíme něco udělat. Samo od sebe se to nespraví.


Jen si sami uvědomte, kdy vás něco na těle bolelo. Každý to zažívá – někdo častěji, jiný zřídka – ale pokaždé, kdy bolest nastane, měli byste se zajímat, co se děje. A přijít na příčinu našich problémů. Není to těžké, když se totiž seznámíte se zákonitostmi života, budete mnohem snadněji chápat, co se vlastně děje. Protože žádná bolest tu není jen tak pro nic za nic. Nasloucháním signálům našeho těla se vyhneme dalšímu nezvratnému stádiu, a tím je nemoc.

129 Mirek Vojáček

29. Když ignorujeme bolest, přijde nemoc. Nemoc je výzvou k tomu, abychom se konečně zastavili a zjistili, co děláme špatně.


Od mala slýcháme od svých rodičů, prarodičů i dalších lidí stížnosti na zdraví. Táta si celý život stěžuje na vyhřezlou ploténku, maminka má křečové žíly a žlučníkové koliky, strýček je diabetik a teta má roztroušenu sklerózu, babička nemocné kyčle a děda astma. Jednou větou: Každý má něco. Zdá se, že neexistuje zdravý člověk. Možná v dětství a dospívání to bylo dobré, ale s přibývajícím věkem se objevuje jedna nemoc za druhou a vlastně se jí nevyhne téměř nikdo. Pak babička belhající se o holi řekne vnoučkovi, který ji pozoruje: „Až budeš tak starý jako já, budeš se taky sotva plazit!“ Nebo tatínek své dceři: „Když mi bylo jako tobě, taky jsem byl zdravý, ale po čtyřicítce to s tebou taky půjde z kopce.“ Protože začneme chápat, že nemoc se dříve nebo později objeví, naším jediným přáním po celý život bývá, abychom byli zdraví. S nemocí je spojeno utrpení. Nemůžeme dělat to, co jsme mohli jako zdraví, a musíme se hlídat, případně dodržovat režim, který nás má uzdravit. A ke všemu polykáme prášky, které nám kazí trávení a nejen to. Mizí životní pohoda. V naší společnosti na nemoc pohlížíme tak, že nás postihla. Najednou, nečekaně vyskočila z nějakého rohu a pověsila se na nás. A my jsme její obětí. Kdo mohl tušit, že to tak dopadne? Ještě včera jsme byli zdraví a dnes je všechno jinak. Jsme stiženi ránou osudu. Nemůžeme nic dělat, jen čekat a čekat až potíže samy zmizí. Ale to většinou nejde tak snadno, jako když nás nemoc přepadne. Choroba je tu hned, ale člověk se uzdravuje

131 Mirek Vojáček

týdny, měsíce, roky, někdy se už nevyléčí do konce života. Z tohoto pohledu se nemoc jeví jako opravdu velká nepříjemnost, které se nedalo předcházet a ani se s ní nic nedá dělat. Ve skutečnosti jsme si nemoc způsobili sami svými návyky. Stále dokola opakovaným způsobem chování, které nám vytváří dlouhodobý stres. A stres je opravdu za každou nemocí, ať se jedná o nachlazení nebo rakovinu. Hodně lidí, když jim takovou skutečnost sdělíte, se pěkně naježí a budou okamžitě oponovat. Vždyť to přeci není možné, abychom si sami způsobili nemoc! Byli bychom sami proti sobě! Pravdou ale je, že nejsme sami proti sobě nemocí jako takovou, ale svým způsobem myšlení a chování, které naši nemoc způsobuje. Stejně jako každý nepříjemný pocit či emoce a pak náhlá bolest i nemoc nám dává jednu velice důležitou zprávu. Máme změnit něco, co děláme dlouhodobě. Naše podvědomí nám skrze tělo – a tentokrát už velice důrazně – sděluje, že máme něco změnit. Že se máme konečně zastavit a dát se dohromady. Naše vychýlení z rovnováhy je už tak velké, že si škodíme i na úrovni těla. Všechna varování, která jsme většinou po celé roky v podobě nepříjemných pocitů nebo bolestí ignorovali, se nyní zhmotnila a vytvořila dysfunkci v systému, kterou je třeba vyřešit. Jinak se nebudeme moci hnout z místa. Jsme ochromeni právě proto, abychom se zastavili a měli čas na přemýšlení. To, na co přijdeme, nás pak povede


k návratu k sobě samým. K dokonalému fungování na všech třech úrovních: těla, energie a mysli. Stačí tedy jenom zjistit, kde všechno vzniklo, a můžeme se z jakýchkoliv potíží dostat velice rychle. Naše tělo je dokonalé v tom, že je velice ochotné samo se dostat z každého problému, pokud odstraníme příčiny. Pak nemusíte podporovat uzdravení medikamenty a potravinovými doplňky. Stačí tělu dát šanci, aby vše zařídilo samo. A ono to rádo udělá. Protože jsme pochopili svou lekci a můžeme jít dál. Zdraví a spokojení.

133 Mirek Vojáček

30. Nemoc je symbolem našeho myšlení a jednání.


S nemocemi se snaží medicína bojovat již dlouhé desítky let. Farmaceutický průmysl chrlí jeden zázračný prostředek za druhým a lékaři jimi rozhodně nešetří. Máme nejmodernější diagnostickou techniku. Všechno pro zdraví pacienta. Ale co je podivné, že i přes všechny vymoženosti medicínského komplexu nemocných neubývá. Naopak. Přes všechna očkování, prevenci a potravinové doplňky trpí současné generace oproti těm předešlým dalšími novými fyzickými potížemi. Část nemocí, jako třeba záškrt, pravé neštovice nebo dětská obrna zmizely, ale doslova epidemicky se rozšířily ty, které byly před tím vzácné. Často se jim říká civilizační choroby a věříme, že jsou následkem života v moderním světě. Nemoc je součástí naší civilizace, protože chronicky nemocných je v současné době skoro sedmdesát procent pacientů. Většinou věříme, že nás nemoc postihla sama od sebe. Ano, jednoho dne ráno se probudíme a je tady s námi. Sama od sebe přišla do našeho života. Nechceme ji, ale kupodivu, tak jak jednoduše přišla, není vůbec jednoduché se jí zbavit. I když chodíme na masáže, od lékaře máme sadu moderních léků, jíme vitamíny, pijeme speciální čaje, ona ne a ne zmizet. Zaměřili jsme se totiž na projev nemoci, ale nikoho ani nenapadne, že projev není samotná nemoc. Důležité jsou příčiny. To, kde celý problém opravdu vznikl. Na vině je vždy naše myšlení a jednání.

135 Mirek Vojáček

Jarka trpěla na časté angíny. Postupem času byly stále častější, a tak šla od jedněch antibiotik k druhým. Nakonec ji vlastně bolelo v krku stále. Léky dávno přestaly zabírat. Lékař nabádal k odstranění mandlí, viděl v nich jedinou cestu ke zdraví. Ale protože za každou nemocí je nějaká příčina, chtěla to vyřešit jinak. Při terapii si uvědomila, že problém, díky kterému se jí angína stále vrací, je v jejím vyjadřování. Od mala pokaždé, když s něčím nesouhlasila, jak doma tak ve škole nebo později v práci i v rodině, nikdy neřekla svůj názor. Nevyjádřila jasně svůj nesouhlas s tím, co se zrovna dělo. Nechtěla to dělat, protože se bála následku takovéhoto svého postoje. Obavy z možných nepříjemností, které by po jejím vyjádření mohly následovat, vedly k tomu, že si raději všechno nechávala pro sebe. A neustále tak prožívala stres, který oslaboval sliznice v krku. Důsledkem byl vždy další nástup nemoci. Stále dokola. Teprve když přišla na pravou příčinu, pochopila, co jí v jejím myšlení a chování škodí, a začala vyjadřovat své názory. Angína se sama uzdravila a od té doby se neobjevila. Jedinou cestou k pevnému zdraví je najít příčiny nemocí. Jak u těch lehčích, jako jsou nachlazení, tak i u těch těžších, které přešly do chronické podoby. Všechny vznikají v naší mysli a jsou za nimi návyky v našem chování. Mají svá pravidla, která jsme již vysledovali, a proto si můžeme přečíst řadu knih, jež se symbolikou nemocí zabývají. Jedno mají všechny nemoci společné. Jsou jakýmsi prohře-


šením se proti nepsaným vnitřním zákonům. Pokud je nerespektujeme a dlouhodobě překračujeme, vychylujeme se z rovnováhy, rozvracíme svůj vnitřní systém. Nemoc je jen nástrojem, který nás upozorňuje, že se máme zastavit a změnit své navyklé chování, které k tomuto projevu vedlo. Pokud nás zastaví, máme možnost vše napravit. Ignorování dvou předešlých náznaků – nepříjemného pocitu a bolesti – nakonec vyústí v nemoc. Jak dlouho bude trvat a jak moc vážná bude, záleží na nás samých. Můžeme se vymlouvat, že na to nemáme vliv, že je to dědičné, že se nám s tím nechce nic dělat nebo že jsme na řešení příliš slabí. Náš stav se ale nezlepší. Přitom je naším potenciálem žít zdravý a spokojený život až do vysokého věku. Tu moc máme ve svých vlastních rukách. Když si ji uvědomíme, bude se nám dařit dobře. Když ale předáme řešení své nemoci do rukou někoho jiného, což je sice jednoduché a pohodlné řešení, na konci zbyde jen a jen utrpení, které z nemoci máme.

137 Mirek Vojáček

31. Život je neustálý růst. Ale je to i změna. Beze změny by nic nerostlo. Když nic neporoste, nedojde ke změně.


Všechno živé se vyvíjí. Od drobných, nepatrných zárodků roste a sílí. Shluk prvotních buněk se množí a množí a dá vzniknout rozmanitým druhům. Od květin přes zvířata až po člověka. Každá vteřina života je změnou. Nic nezůstává neměnné ani malou chvíli. Když pozorujeme vývoj dítěte, je to pro nás asi nejpochopitelnější. Prvotní jedna buňka se dělí, vznikají první orgány, zárodek těla roste, objevují se oči, nos a nakonec končetiny. Každým dnem nabývá na velikosti, až se nakonec po devíti měsících strávených v matčině břiše rodí dítě připravené na samostatný život. Zpočátku je závislé na podpoře rodičů více, ale jak sílí a vyvíjí se, stále více se osamostatňuje. Pak pozorujeme, jak rostou vedle nás a někdy nás i přerostou. Mění velikost i podobu. Nikdy se tento proces nezastaví, probíhá až do smrti. Stejně ale vypadá celý náš život. Je neustále proměnlivý. Stále se vyvíjí, pořád se mění. Každý další den je jiný než ten předešlý a i když se snažíme vrátit se k tomu, co se již jednou odehrálo, a celou situaci připravit tak, jak jsme ji kdysi zažili a cítili jsme se tam dobře, stejně to bude jiný prožitek. Jako se třeba mnozí vracejí ve vzpomínkách ke svým zážitkům ze Štědrého dne. Všechny ty přípravy, pak společná večeře. Zapálené svíčky, slavnostně prostřený stůl, všichni naladění, plní očekávání. Vzduchem se line vůně purpury a smaženého kapra. Vládne jen těžko popsatelná nálada plná porozumění a lásky. Takhle si to můžeme pamatovat. A touha, aby

139 Mirek Vojáček

se vytoužená chvíle vrátila, aby se vrátily stejné pocity a připomenuly nám úžasný dávný prožitek, nás nutí ke každoročním pokusům, navodit tu samou atmosféru i po mnoha a mnoha letech. Ale pokaždé je to jiné. Podmínky už nikdy nebudou stejné. I když bychom rádi zastavili čas. Stejný princip můžeme pozorovat ve všech oblastech našeho života. Partnerské vztahy jsou na počátku jiné, plné vzájemné náklonnosti, napětí a touhy. Po čase třeba všechno to okouzlení vyvane a my žijeme jen tak vedle sebe. Nakonec velké množství vztahů končí vzájemným neporozuměním a rozchodem. A i když si potom najdeme nového partnera nebo partnerku, nezažijeme s nimi již nikdy nic stejně jako s těmi předešlými. Můžeme prožívat podobné pocity a situace, ale přesto to bude jiné. Život je cesta. Cesta za novými zkušenostmi a novými prožitky. Vůbec nic není samoúčelné. Vedle toho vnějšího se rozvíjí i náš vnitřní svět. Nové zkušenosti nám napomáhají, abychom v nich pokaždé něco důležitého pro sebe objevili. Okamžiky pochopení pak způsobí změnu. Něco, co se v našem životě objevovalo dlouhou dobu, najednou zmizí, protože jsme tuto změnu už přerostli. Posunuli jsme se vstříc novým zkušenostem. Když ale nechceme prožívat nové zkušenosti, když odmítneme přijmout princip neustálé proměny a chceme stále setrvávat v tom, co již známe, brzdíme při-


rozený chod věcí. Poznáme to tak, že se nám neustále dějí stejné nebo hodně podobné události dokola. Pepík byl vždy závislý na své mamince. Vyhovovalo mu to. Zajímala se o něho, starala se, když mu nebylo dobře, zařídila za něho všechno, do čeho se mu nechtělo. Když dospěl, zcela přirozeně si hledal budoucí životní partnerku. Když si ji konečně našel, a to i přes svou nesmělost, jeho vztah netrval dlouho. Nevěděl, proč se vlastně rozešli, jen mu pořád říkala, že se s ním nedá žít. Velice ho její odmítnutí zasáhlo. Neměl na nic náladu a zdálo se mu, že život skončil. Utápěl se ve špatných náladách, kterými ke všemu oblažoval své příbuzné a přátele. Ale všechno časem přebolí. A tak prožil několik dalších vztahů a pak našel konečně Janu, kterou si vzal za ženu. Věřil, že je jeho celoživotní láskou, se kterou vydrží vše. Zpočátku se jejich vztah zdál ideální, ale brzo se ukázalo, že se opakuje stejný model, jako v jeho předešlých vztazích. Dokonce mu došlo, že jsou si všechny „jeho“ ženy povahově velice podobné. Nedokázal pochopit, kde je vlastně chyba. Rok se snažil z rozchodu vzpamatovat. Teprve na terapii mu došlo, jak to vlastně je. Chtěl po všech, aby byly stejné jako jeho maminka. Aby se o něj plně staraly a byly mu neustálou oporou, tvořily zázemí i domácí servis bez ohledu na jeho špatné nálady. Ale s takovou péčí o něj se žádná nechtěla dlouhodobě spokojit. Když si svůj model chování uvědomil, věděl, že druhou maminku už doma dál mít nechce.

141 Mirek Vojáček

Pokud nepochopíme svou životní lekci, nikdy se nic nezmění, neposuneme se dál a budeme žít stále stejnou zkušenost. Zastavíme se na své cestě životem a to až do té doby, dokud nám to nedojde. Někdy na příčiny našich potíží můžeme přijít rychle, ale pravidlem je, že sami nedokážeme svůj vlastní život nahlédnout z jiné perspektivy a jedním problémem si zkazíme třeba celý život.


143 Mirek Vojáček

32. Pokud odmítáme změnu, přichází stagnace. Co stagnuje, to se nevyvíjí a umírá.


Celý vesmír je nastaven na změny a neexistuje síla, která by tento proces nějakým způsobem zastavila. Přes všechny lidské touhy o zastavení času nebo zpomalení stárnutí stejně i ta nejatraktivnější žena stárne a její mladistvý vzhled je jednoho dne navždy pryč. I přes všechny možné operace, preparáty, injekce. Naše snaha o konzervaci současného stavu je marná. Změna je život a my se nemůžeme stavět do cesty samotnému tvůrčímu procesu celého vesmíru, i když bychom to rádi udělali. Třeba si i na čas myslíme, že sílu přírodních zákonů přemůžeme. Je to jen naše ego, které nám našeptává, že jsme schopnější a chytřejší než celý svět. Stejně tak jako je to s naší fyzickou schránkou, také naše mysl či duše se vyvíjí. Přicházíme na svět a naší touhou je poznávat a zdokonalovat se. Každý z nás má svůj jedinečný talent. A ten rozvíjíme právě získáváním nových zkušeností. Že jsme na stopě svému talentu a životnímu poslání s ním svázaným, poznáme jednoduše. Máme ze své činnosti radost. Cítíme uspokojení z práce samotné i z následných výsledků. A většinou nám vše jde jaksi samo. Velice jednoduše. Takovou činnost nevnímáme jako namáhavou, spíše nás nabíjí, a když skončíme, nemůžeme se dočkat, až se zase ke své činnosti vrátíme. Jsme v jakémsi pracovním opojení. Díky působení vnějších podmínek a našim reakcím na ně ale můžeme zapomenout, co vlastně byl náš cíl a co nás uspokojovalo.

145 Mirek Vojáček

Většinou si necháme namluvit, že se nemůžeme živit tím, co nás baví. Je to nejzakořeněnější pověra naší civilizace a téměř všichni této všeobecné lži věříme. Předává se z otce na syna, z matky na dceru. A když už se dostaneme k tomu, co nás v životě baví a co nás skutečně naplňuje, necháme si namluvit, že to můžeme dělat jen jako koníčka, ale živit se musíme něčím jiným. Něčím, co nám vydělá peníze. A tak rezignujeme na své poslání a prožijeme život něčím, co nás nebaví, ale přináší nám výdělek. Roman odmala velmi rád pracoval se dřevem. Neustále něco kutil. Vůně dřeva, dotyk s tím materiálem, jeho barva, tvárnost – miloval na něm úplně všechno. Byl mnohdy tak zabraný do práce, že ani nevnímal, jak čas utíká. Rodiče ho museli přemlouvat, aby práci odložil na další den. Jinak by asi se dřevem a nástroji i spal. Všechno, co udělal, bylo díky tomu nabité stejnou energií, stejným nadšením a všichni jeho výrobky obdivovali. Ale pak přišla doba, kdy si měl vybrat budoucí povolání a tehdy jeho otec rozhodl, že se bude muset naučit něco, co má budoucnost. Nemůže se živit hraním si se dřevem. A tak šel studovat elektrotechniku. Na to, co měl tak rád, už mu pak nezbýval čas. Po škole pracoval jako správce počítačové sítě. Jenže nikdy už necítil stejné nadšení a energii jako dříve. Byl jen unavený, rozmrzelý a někdy i hrubý. Po čase chtěl mít už jen od všeho pokoj a jeho svět jako by se zastavil. Nikam už nesměřoval.


Když neděláme činnost, která podporuje náš přirozený talent, odchýlíme se od svého cíle a dlouhodobě směřujeme jinam. Tedy vlastně nesměřujeme nikam. Ztratíme smysl svého života. Poznáme to na sobě snadno. Jako vždy se objevují nepříjemné pocity, ale i nejrůznější bolesti, případně podivné nehody. Jak žijeme, nás najednou nebaví a vlastně rezignujeme. Ale pokud přichází rezignace, už se dál nevyvíjíme. Stagnujeme, ale protože vše se musí vyvíjet, tedy i my a náš talent, naše mysl spustí jakýsi sebedestrukční program. Objeví se těžká nemoc nebo tragická nehoda a dojde k ukončení současné životní epizody. Naše mysl má touhu po poznání, chce jít za svým cílem stůj co stůj, a pokud jí to v této fyzické existenci již neumožňujeme, rozhodne se svůj talent rozvinout v novém životě. Přichází smrt. Velmi zajímavý je příběh Dilgo Khjence Rimpočheho, velkého meditačního mistra Tibetu dvacátého století, jehož život mohl skončit velice záhy. Narodil se do rodiny obchodníka a brzy byl rozpoznán jako inkarnovaný mistr. Protože byl ale jediným synem v rodině, jeho budoucnost byla již předem dána. Naučí se obchodnickému řemeslu a převezme jednoho dne rodinnou firmu. Když mu bylo osm let, stala se ale nečekaná nehoda. Při přípravě oslavy v kuchyni se na něho zvrhl hrnec s vroucí vodou a voda mu těžce opařila nohy. Byla to velká tragédie. Rodina byla zámožná, a tak nebyl

147 Mirek Vojáček

problém sehnat nejlepší lékaře a zajistit nejlepší péči. Přesto se jeho stav velice rychle zhoršoval a všem bylo jasné, že zemře. Nakonec pozvali z blízkého kláštera jednoho ze zkušených mnichů. Ten, když viděl opařeného chlapce, vzal si otce stranou a řekl, že životním posláním chlapce je předávat učení pro dobro všech lidí, ale protože mu toto poslání upírají, jeho mysl se rozhodla ukončit život. Jediným řešením je nechat ho naplnit, proč zde je, a dát ho na studia starých nauk. Otec ani chvíli neváhal a slíbil, že syna nechá jít vlastní cestou. A stalo se zdánlivě nemožné. Od okamžiku, kdy padlo nové rozhodnutí, se začal chlapec zázračně uzdravovat a ve velmi krátké době byl zase zdráv. Díky jedinému rozhodnutí se jeho život nasměroval tam, kam měl, a on vykonal mnoho dobrého pro ostatní. Pro úroveň své realizace byl již během života považován za živého Buddhu. Zemřel ve vysokém věku obklopen svými milujícími žáky. Naše životní určení není jen tak samoúčelné. Je světlem, majákem, který nás naviguje celým životem. Pokud své světlo ztratíme z dohledu, stejně jako mořeplavci můžeme ztratit směr a po čase skončit na skaliskách. Hýčkejme si tedy své talenty a rozvíjejme je. Jsou naší jedinou možností, jak prožít dlouhý a naplňující život.


149 Mirek Vojáček

33. Každá krize je začátkem něčeho nového. I smrt je novým začátkem.


Celý život řešíme nějaké krize. Krizi ekonomickou, politickou nebo vojenskou (i když na ty nemáme téměř žádný vliv), krizi středního věku, ve vztahu či osobní, v životě. Krizi prožíváme ve vztahu s dětmi, partnerem nebo rodiči, kolegy v práci a přáteli nebo nadřízenými. Neustále dokola řešíme nějaké potíže. Přináší nám to větší nebo menší stres a mnohdy se nám zdá, že na momentálním problému stojí celý svět. Jenže všechna důležitost našich soukromých válek najednou vybledne, když se objeví problém mnohem závažnější. Jitka byla milující matkou, někdy až příliš. Rodina pro ni byla vším. Jenže jak děti opustily rodinné hnízdo, život začal být prázdnější. Občas se vracely na návštěvy, ale to nebylo ono. Když přišla vnoučata, byla pro ni jakousi vzpruhou. Po čase ale začaly děti řešit své partnerské vztahy. Přišly rozchody, rozvody, nová partnerství. Všechny nečekané změny v ní vyvolávaly mnoho nejistot. Nechápala, proč musí být její život tak složitý. Všechno jí začalo unavovat. Už ani práce ji nebavila. Nejraději doma zatáhla žaluzie, i když byl venku krásný slunečný den, a odpočívala v křesle nebo se dívala na televizi. Celý život mívala zdravotní problémy. Těšilo ji, když se o ni manžel staral ve chvílích, kdy jí nebylo dobře. Jeho péče jí dodávala pocit, že ji má někdo skutečně rád. Jak léta minula, její problémy narůstaly a byly stále častější. Ale jak manžel stárnul, čím dál tím méně to-

151 Mirek Vojáček

leroval její špatné nálady a vzdychání. Byl nevrlý, ztrácel trpělivost a hádky se staly častým doprovodem jejich diskuzí. Začala mít dojem, že už nic nemá cenu. Cítila se osamocená, zbytečná a prázdná. Najednou nevěděla, co dál. Vždy se bála těžkých nemocí. Slovo rakovina se před ní nesmělo ani vyslovit. Bylo to tabu. Její největší strach byl spojený právě s touto nemocí. Věděla, že se s ní většinou nedá dlouho přežívat. Jednou se její zdravotní stav rychle zhoršil, a tak skončila v nemocnici. Psychicky na tom začala být špatně, protože vyšetření byla nepříjemná a vyčerpávající, personál nemocnice ji vůbec nebral jako trpící bytost, ale jen jako pacienta, jako jednotku, jichž měli plnou nemocnici. A pak jí sdělili výsledky. Byla to pro ni rána. Smrtelná rána. Diagnostikovali jí rakovinu. To byl konec. Ztratila poslední zbytky naděje. Už nechtěla s ničím bojovat a snažit se, vždyť věděla, že tato nemoc nemá řešení. Odešla po několika měsících plných utrpení. Jsme jen nepatrnou buňkou a vyrosteme do neuvěřitelně složitého systému. Naše mysl se aktivně účastní celého procesu tvoření. Vytváříme podmínky, na základě kterých pak žijeme svůj život. Budujeme a tvoříme. Snažíme se získat zkušenosti a dobýváme pro sebe svět. Učíme se chápat zákonitosti života a vědomě nebo nevědomě hledat svůj osobitý cíl. Své dovednosti a zkušenosti časem


dokážeme zúročit. Ale pak přijde okamžik, kdy už pro nás snaha o hledání a nacházení skončí. Třeba již předáme vše, co jsme chtěli novým generacím dát, nebo ztratíme cíl z dohledu. Převládne únava a nechuť něco měnit. Zastavíme se a umíráme. Krize, která vyvrcholí smrtí, je ale také začátkem něčeho nového. Počátkem dalšího života. Stejně jako všechny ostatní krize stojí na počátku nové éry. Umírá jen naše tělo, ale mysl, naše pravá podstata, je nezničitelná a trvalá. Jsme tichým pozorovatelem a prožívajícím, který vidí našima očima a slyší našima ušima. V okamžiku smrti se sice odpoutáme od těla, ale na základě dalších podmínek se vracíme do koloběhu zrození. Tak je vlastně krize zase jen začátkem něčeho nového a lepšího. Nekonečným příběhem života. Ptáte se, kdo tedy skutečně jsme? Zkuste si někdy v klidu sednout, zavřít oči a sami sebe se zeptejte, kdo to všechno pozoruje? Jsou to vaše oči, uši nebo nos? Nebo snad mozek? Je pozorovatelem celé vaše tělo? Ne, to čisté vědomí za vším jste vy. Jedním z mála prostředků, jak svou vlastní podstatu zakusit, je meditace. A je také velice účinným nástrojem k vědomému životu, k návratu k sobě samému. Díky meditacím můžeme postupně přestat hodnotit, co se kolem nás děje, a přestat se nechávat unášet pocity. Jedině ve vědomém životě je naše vlastní, skrytá síla. A cesta z každé krize.

153 Mirek Vojáček

34. Přijměte život v jeho rozmanitosti. Všechno, co žijete, je správně. Neposuzujte, zda je to dobré nebo špatné.


„Objednejte si to u vesmíru! Velký vesmírný objednávkový servis! Vesmír to zařídí! Přejte si a dostanete cokoliv!“. Taková a další hesla již řadu let čteme v mnoha knihách a sledujeme filmy, kde se celou problematikou dopodrobna zabývají. Slyšíme nekonečné množství dobrých rad. Mluví lidé, kteří dosáhli úspěchu, mají velké domy, jachty, pozornost médií, slávu, štěstí, vyhrají kdykoliv v loterii, protože vědí, kde je skutečný klíč k úspěchu. Velice podrobně popisují, jak všechno vybudovali jen na základě přání. Jen díky jednoduchým technikám. A všechno to je součást hlubokých duchovních zákonitostí. Všude se hovoří o nekontrolování a snadném žití bez úsilí. Je to jako sen. Svět splněných přání je pro nás lákavý a zdá se, že se konečně našel recept, jak získat všechno, co chceme. Vlastně je nejdůležitější cokoliv vlastnit. Drahá auta, plná konta, cenné papíry, exotické dovolené, krásné partnery či partnerky. Dokonce tento nový trend prosákl mezi duchovní hnutí a skupiny lidí, které vedou ostatní k sebepoznání. Ivoš je kouč, pracuje s duchovními technikami a na svůj věk vypadá jako člověk, který již prohlédl. Říká, že je nad věcí a neprožívá žádné negativní emoce. Vždy je v dobré náladě a zdánlivě nedotknutelný vnějším světem. Až to někdy vypadá, že jednáte s robotem bez emocí. Na stole mu leží zlaté pero značky Parker, jeho snem je vlastnit Bentley, jedno z nejprestižnějších aut na světě. Zdá se, že má ve všem jasno a že všeho dosáhne. Je jen otázka času, kdy

155 Mirek Vojáček

všechno, po čem touží, bude mít. A Ivoš je jen vzorek podobně založených lidí, kteří se zabývají podobnou činností. Byl prvním svého druhu, se kterým jsem se setkal já. Myslel jsem si, že je to tak správně: chtít a dostat od světa, vesmíru, boha vše, co si přeji. Zlatý Parker, Bentley, luxus, radost a štěstí. Nezbývá než správně vyplnit objednávku. Když je tak jednoduché dostat všechno, co si přejeme, jdeme za svým cílem. Zadali jsme přání do vesmíru a on nám ho dříve nebo později splní. Snadné. Přát si cokoliv, nač si vzpomeneme. Jen tak lehce a bez úsilí. Ale je za tím jeden háček. Je hromadění opravdu smyslem našeho života? Nový dům, drahé auto, zahrada jak zámecký park, služebnictvo a osobní servis? Je smyslem našeho života vlastnit? Vlastnit všechno, nač si vzpomeneme? A kde máme hranice své touhy? Kde se už konečně spokojíme s tím, co už máme a bude nám konečně stačit jen tak žít? Otázek, které mě tady napadají, je mnoho. Vlastnit a dobývat či získávat je výhradní doménou našeho ega. Jsme tím, co vlastníme. Dosáhnout všeho je tedy hlavním cílem. Ale nikdo si neuvědomuje, že vlastně díky tomu ztrácíme to nejdůležitější. Svůj současný život, který v porovnání se zářivou budoucností nestojí za nic. Upínáme se ke vzdušným zámkům ve víře, že jednoho dne konečně všeho dosáhneme a pak budeme šťastní. Že na základě všech těch


krásných věcí a zážitků se budeme konečně cítit dobře. Vnější svět nám dá ten pravý a nefalšovaný vnitřní klid. Vždyť je to tak jasné. Každý, kdo něčeho dosáhl, je teď šťastný. A tak žijeme v neuvěřitelné iluzi, kterou jsme si nechali vnutit ostatními lidmi, knihami a filmy. A vůbec nás nenapadne, co si budeme přát zítra, až se nám to všechno splní. A co s tím vším budeme dělat? Kam všechny vysněné krámy nacpeme a kdo bude ve skutečnosti užívat objekty naší dřívější touhy? My nebo někdo jiný? A kdy už konečně začneme skutečně žít? Je úplně jedno, co vlastníme, jestli jezdíme deset let starým autem nebo v novém sporťáku. Jestli bydlíme v paneláku, na vsi nebo v luxusním sídle ve zbohatlické čtvrti. Není špatné získat a mít všechno, ale zároveň není špatné nemít nic. Život je nekonečně rozmanitý a v oné rozmanitosti my žijeme své obyčejné životy. Někomu se podaří vybočit z průměru a všichni se k němu upínají, jako by byl něco víc. Není. Život každého z nás je jedinečný a měli bychom si ho uvědomovat každou sekundou. Jak neskutečně zvláštní je, jaký potenciál v sobě skrývá každý okamžik. Stačí se jen přestat honit za budoucností a konečně spočinout v tom, co máme. Ať je to zdánlivě dobré nebo špatné. Nic není takové, jak nám napovídá náš hodnotící rozum. Rozlišujeme události, vztahy a lidi na černé a bílé, ale ve skutečnosti je svět neuvěřitelně

157 Mirek Vojáček

barevný. S nekonečnými odstíny všech barev. Náš život není špatný, protože soused má víc než my. Drahé auto, velký dům a krásnou mladou ženu. Všechny projevy života jsou tím samým. Nekonečnou hrou, kterou společně hrajeme. Když si konečně začneme uvědomovat sami sebe, že se nemusíme chytat do emotivních dramat našeho ega, že můžeme spočívat v klidu a vyrovnaně v tom, co zrovna je, začneme skutečně žít. V bohatství a hojnosti všeho co k nám přichází a co vytváříme. O nic jiného nejde. To je skutečná cesta jak být trvale šťastný. Na chvíli se zklidněte, sedněte si v tichosti a uvědomte si sami sebe, svůj dech, živoucí energii svého těla, která dává život každé buňce. Uvědomte si, jak jedinečné je být. Jak úžasný je okolní svět. Nechte odplynout všechny starosti. To jen váš rozum se vás snaží za každou cenu odvést od přítomnosti. Žijete jedině teď. Nikdy jindy. Přijměte život v jeho rozmanitosti.


159 Mirek Vojáček

35. Soucit znamená vědět, jak pomoci, ne jak v slzách někoho utěšovat.


Málokdo vlastně chápe skutečný význam slova soucit. Každý za ním většinou vidí pláč a špatné pocity jak u postiženého, tak u všech ostatních, kteří jeho bolesti přihlížejí. Je to pochopitelné. Některé světové filozofie chápou soucítění s druhými tak, že musíme sami hlasitě fňukat, abychom projevili dostatečnou míru účasti nad problémy, které se objevily v životě někoho jiného. A tak se většina světa mylně domnívá, že to je ten skutečný soucit. Pláčeme u televizní obrazovky nad nebohými vyhladovělými africkými dětmi a zároveň do sebe cpeme brambůrky a zapíjíme je colou. „Ó, jak jsou nebozí a jak já jsem soucitný,“ slastně přede naše ego. Co je doopravdy myšleno soucitem nebo lépe řečeno aktivním soucitem? Jde o naši vědomou pomoc těm, kteří ji potřebují. Bez zbytečných emocí, které nám jen ubírají sílu v našem konání. Vědomí, že někdo trpí, nás nemusí přivádět do stejných stavů, jaké má ten, kdo prožívá svou životní krizi. Pokud se totiž cítíme špatně i my, je potřeba se sám sebe zeptat, jak a proč se mě zármutek druhých tak hluboce dotýká. Protože za nepříjemnými pocity, které mám, je něco, co mi brání uvažovat i v krizových situacích s chladnou hlavou. Jakmile jsem příliš zainteresován ve vlastních negativních emocích, ztrácím vědomou kontrolu, co je v daném okamžiku opravdu nejlepší. Energie a její směřování mění soucit plný slz a beznaděje v soucit

161 Mirek Vojáček

aktivní. Nasměrovat ji zase jen k tomu, co je špatně, znamená, že jenom posilujeme, co situaci vytvořilo. Když se oprostíme od negativních emocí a hledání odpovědí a viníků, dáváme energii do změny k lepšímu. Na pohřbech všichni pláčou a vyjadřují účast se zármutkem pozůstalých. Trpí opravdu všichni a po mnoho dní. Projevením stejných emocí ale jen přiléváme olej do ohně. V Tibetu je tradice, že se truchlí nad zemřelým jen první tři dny. Potom se uspořádá pohřeb a po něm se všichni radují na hostině, kterou na počest zesnulého uspořádají. Smějí se a vzpomínají v dobrém na jeho život. Všechny negativní emoce jsou nemístné, ani pro ně vlastně není důvod. Jediná pomoc, kterou truchlící pozůstalí doopravdy potřebují, je zbavit se nepříjemných pocitů. Začnou pak mnohem rychleji žít normální život. Když ke mně přišla paní Eva, uplynulo půl roku po smrti jejího partnera. Pokaždé když si na něho vzpomněla, oči se jí zalily slzami a nedokázala ze sebe vypravit slovo, jak se jí stáhlo hrdlo žalem. Navíc měla jeho urnu stále schovanou doma a nedokázala se s ním rozloučit. Mohl bych také pronášet dlouhé myšlenky, které by ji měly utěšit, a mohl bych se při tom cítit také špatně, ale tak bych jí nepomohl. Trvalo necelé dvě hodiny, než jsme celý problém prošli. Výsledkem bylo, že paní Eva odcházela s pocitem, že zase může žít a vzpomínky na partnera ji od našeho sezení už netrápily. Mohla o něm mluvit bez jediného nepříjemného pocitu. Jeho popel, jak


se mi později přiznala, vysypala na jedno rituální místo nedaleko města. S lehkým srdcem a s láskou se s ním rozloučila. A na svatého Valentýna, když chtěla strávit celý den u jeho fotografie bolestnými vzpomínkami na něj, zjistila, že ji to vlastně nebaví a šla raději na procházku. Teprve když máme dostatečný nadbytek vlastní energie a neulpíváme v slzách nad každým žebrákem nebo opuštěnou kočkou, můžeme se racionálně rozhodnout, jak jim nejlépe pomůžeme, aby z naší pomoci pro ně plynul největší užitek. A taková řešení pak najdeme velice jednoduše a snadno. Hned nás sama od sebe napadají, aniž bychom si museli lámat několik dní hlavu. Energie, kterou dáváme jinak do pláče a hledání odpovědí na otázky, proč se to stalo, nám pomůže velice snadno v rozhodování i jednání. Žádná z velkých osobností historie, která věnovala svůj život zlepšování životních podmínek ostatních cítících bytostí, netrávila nad nimi čas v slzách posilováním beznaděje. Pokud chceme být tedy skutečně aktivně soucitní, musíme se zvednout ze svých starých oblíbených křesel a pohovek, vypnout televize a počítačové hry a vyrazit za pomocí ostatním. Jestliže se dojímáme nad sirotky na Blízkém východě, ptejme se sami sebe, jak jim můžeme pomoci, jak můžeme být celkově prospěšní. Odpověď dostaneme.

163 Mirek Vojáček

36. Nevěřte ničemu jenom proto, že vám to řekla některá z autorit. Všechno si ověřte. Pak už to nebudete moci zpochybnit.


Pochybnosti jsou v našem životě jednou z nejvýraznějších tendencí – díky výchově. Ale mnohdy jen proto, že je to jakousi naší přirozeností, jsme schopni pochybovat o všem, co se kolem nás děje. Uvěříme jen máločemu. Musí nás to většinou „praštit“ do čela, abychom si uvědomili, že to existuje. Jinak je pro nás všechno nemožné a nepravděpodobné. Odvoláváme se na svou svobodu a racionální myšlení, zdravý rozum a logiku. Přitom právě tyto aspekty jsou viníkem, že na jednu stranu nevěříme zjevným věcem a na stranu druhou jsme ochotni přijmout dogmatické pravdy bez zrníčka pochyb. Vyprávěl mi Karel, absolvent mých seminářů, že si jeho známá stěžovala na bolesti zad. Nabídl jí tedy, že mohou spolu najít příčinu potíží a bolesti pak zmizí. Byla sice nedůvěřivá, ale na jeho návrh přistoupila. Terapie trvala jen krátce, hned společně přišli na její největší životní obavu. Strach z toho, že by se syn mohl vybourat na své motorce. V okamžiku, kdy si uvědomila, co jí způsobuje neustálý stres a rozhodla se o syna přestat zbytečně bát, bolesti zmizely. Jako zázrakem. Během dvaceti minut. Nadšená byla a stále je, protože se tak jednoduše zbavila potíží, které jí znepříjemňovaly život. Ale celá věc měla ještě zajímavé pokračování. Za pár dní šli ještě s dalšími známými posedět. Když jim celou věc vyprávěli, nikdo jim nevěřil a hleděli na ně jako na lháře. Karla jejich nedůvěra naštvala. Nechápal, proč nikdo nevěří. Za vším je hypnotický stav, do kterého se dostáváme pokaždé, když

165 Mirek Vojáček

sledujeme televizi, čteme noviny nebo slyšíme mluvit autoritu. Autoritou může pro nás být kdokoliv, kdo je v pomyslném žebříčku společnosti nad námi. Nejdůvěryhodnější postavení v západní společnosti mají v prvé řadě lékaři, profesoři a docenti, vědci, politici, úředníci, většina těch, kteří používají vysokoškolské tituly před jménem, ale třeba i někteří úspěšní podnikatelé a další. Díky hypnóze, ve které jsme vždy, když říkají něco důležitého, si jejich sdělení uložíme do podvědomí. Tím se jejich slova a názory stávají naším vlastním přesvědčením, o kterém nepochybujeme. A tak žijeme ve světě, kde jsme schopni do krve bojovat za pravdy, které nám většinou někdo sdělil. A nechceme za žádnou cenu přijmout něco, co našim vnitřním pravdám neodpovídá. Pokud se pak odvoláváme na zdravý rozum, logiku a racionální myšlení, ani netušíme, že svou pravdu stavíme vlastně na písku. Zdravý rozum, logické uvažování i racionální myšlení jsou jen funkce naší vědomé mysli, které nám vždy dají dobré důvody, proč jsou věci tak, jak jsou. Svá tvrzení zakládají jen a jen na názorech, přesvědčeních a programech, které jsme si uložili do podvědomí nebo co se nám zdá pravděpodobné. Ale ne pravdivé. Takže všechno, nač se tak rádi odvoláváme, je pouhou nevědomou lží založenou na domněnkách. Naše neschopnost rozpoznat, co je pravda a co ne, se ukáže, když se třeba zeptáte kuřáka, proč vlastně kouří. Bez jediného zaváhání vám vyjmenuje několik důvodů, které ho k tomu vedou. Třeba že mu ci-


gareta chutná, že si dobře po ránu odkašle, že netrpí zácpou, že ho vdechování kouře uklidňuje. Ale když se na terapiích dostaneme k pravému důvodu kouření, vždy se ukáže, že za kouřením je touha patřit do party. Do party kuřáků. Společně si zapalujeme na chodbách, klábosíme a cítíme se tak součástí určitého společenství. Nejsme osamoceni. A právě samota je pro nás nepřijatelná. Druhým důvodem je, že si svým zlozvykem uspokojujeme pocit citové prázdnoty a nejistoty. Jako kdybychom zaměnili dudlíky z dětství za cigaretu. Jde o stejný princip. Většina toho, co žijeme, je nepravda, o které nepochybujeme. Jediným způsobem, jak se dobrat pravdy, je všechno si ověřovat. Dodnes bychom seděli v přelidněné Evropě, kdyby se nenašli lidé s velkou odvahou vyvrátit „pravdu“, že Země je placatá jak pizza. Nebo že v Rusku jsou lvi, jak vidíme na mnoha starých mapách. Při zkoumání všeho, co se dozvíme, je pro nás otevřené pole pro náš další osobní růst. Kdybychom to nedělali a neposouvali hranice známého, asi bychom jako druh již dávno neexistovali. Jsme předurčeni znovu a znovu ověřovat jestli to, co se dozvíme, je skutečná pravda nebo jen obyčejné dogma přijaté na základě davové psychózy. Je jen někdy těžké rozhodnout se starou zažitou pravdu vyhodit do koše a přijmout to, na co jsme přišli sami. Pohodlnější je samozřejmě jít s proudem, protože za svou pravdou si budeme muset stát sami. A je možné, že nám nějakou dobu nebude chtít nikdo věřit.

167 Mirek Vojáček

37. Když se chcete něco naučit, najděte si učitele. Jedině učitel vám předá, co nikde jinde nenajdete.


Asi díky vzdělávacímu systému, který je u nás postaven na rakousko-uherských základech, se stalo, že většina lidí se po zkušenostech se základním a středním školství nejraději učí sama. Možná z nechuti k autoritě nebo celkově k systému. Sedíme doma nad knihami a texty, které jsou dnes dostupné. Máme možnost dozvědět se něco o náboženstvích, západní i východní filosofii, o čakrách, emočních tělech, auře, proudění energie, homeopatii i reflexní terapii, čínské a tibetské medicíně, bílé magii, černé magii, mystice či okultismu. Informací je tolik, že bychom je nedokázali vstřebat za deset životů. Ale všemu, co se dozvídáme, chybí jedno podstatné. Živý odkaz. Sám jsem to dlouho nechápal. Četl jsem, studoval, doslova akumuloval informace v domnění, že mi budou na celý život stačit. A i když jsem se na mnoha místech dozvěděl, že na to, abych mohl v jakékoliv praxi pokračovat tak, aby byla účinná, musím mít předání od živého člověka, který takovou praxi používá. Moje ego se vždy ušklíblo a ujistilo mě, že já rozhodně nikoho nepotřebuju. Svoji pýchu jsem odhodil až díky knize Erica Pearla „Reconnection“. Tenhle zajímavý fyzioterapeut v ní tvrdil, že jenom díky čtení jeho knihy mohu používat stejnou energii, kterou používá on. Byl jsem šokován. Ne proto, že by mi text zprostředkoval napojení na energii, kterou jsem dosud neznal. Ale protože jsem nevěděl, jestli pocity v mých dlaních a různě po těle jsou opravdu „ta“ energie,

169 Mirek Vojáček

o které jsem se dočetl, nebo si jen něco namlouvám. Jak ji mám tedy používat? Jak ji dál předávat? Co s tím? Otázek jsem měl najednou plnou hlavu. A přestože bylo všechno dobře popsané, vůbec jsem si nevěděl rady. Najednou mi došlo, že bez toho, aby mě učil někdo, kdo s rekonektivní energií pracuje, kdo má osobní zkušenost, nemá moje nově získaná dovednost vůbec žádnou hodnotu. Je jen prázdným úkazem. Bylo jasné, že musím na seminář. A díky Ericovi jsem pochopil rozdíl mezi tím, když něco čteme nebo když nám to někdo živý a kompetentní vysvětlí. Vše bylo najednou tak snadné a funkční. Žádné pochybnosti, žádné nezodpovězené otázky. Učíme se od živých lidí tak snadno, protože tak jsme od přírody zařízeni. Navíc tu funguje další důležitý fakt. Všechny techniky, které se používají, se předávají z učitele na žáka od nepaměti. Každý, kdo se něco naučil, stejně vždy musel dostat impulz od jiného člověka, který danou věc sám používal. A žák se pak stejně časem stane zase tím, kdo je schopen učit další, a tak vše předá dál. Pokud by to tak nebylo, všechny dovednosti, které jsou nám k prospěchu, by neexistovaly. Protože vyčtením z knížek bychom už znovu na původní tradici nedokázali navázat. Linie by se přerušila a tím by skončila i ta nejlepší metoda. Proto je Evropa tak chudá na všechny prastaré duchovní techniky, zatímco ostatní svět jimi překypuje a chlubí se mnohatisíciletou tradicí. Křesťané s ďábelskou precizností sprovodili ze světa všechny nositele tradic. Ať to byli čarodějové a čarodějnice, druido-


vé, kněžky nebo jen obyčejné báby kořenářky. A tak dnes nemáme v naší oblasti na co navázat a musíme přebírat zkušenosti z jiných částí světa. Učitel je nositelem odkazu a jeho vlastní pochopení a zkušenosti jsou významným prvkem, který nám pomůže rychleji používat to, co nás naučí. Ukazuje nám zpočátku onu neviditelnou vyšlapanou cestičku, kterou jsme vykročili až do doby, kdy jsme si jisti, že jsme schopni jít dál sami. Pak přidáme své vlastní zkušenosti a předáváme je dál. Chci-li být skvělým okultistou, potřebuji se učit od okultisty. Když chci být lékařem tibetské medicíny, musím se jít zase učit od někoho, kdo to všechno ovládá. Dostaneme tak základ pro svůj další růst. Naše mysl je zařízena na zplnomocnění, na transmise, na předání a na odkazy. Říká se jim různě. Ale ve své podstatě je jejich jediným smyslem přesvědčit právě svou mysl, že jsme schopni používat, co nás někdo učí. Dokud tuto důvěru v sobě nemáme, nikdy neuvěříme, že jsme kompetentní. Proto existují nejrůznější iniciace a uvedení do nauk. Tento fakt nejsme vědomě schopni obejít. A každý akt zplnomocnění je veden vždy živým člověkem. Učitelem, který dostal stejné zmocnění od svého učitele a ten zase od svého učitele, a tak stále dokola. Jedinou cestou, jak se můžeme rychle cokoliv naučit a účinně to používat, je najít si dobrého učitele. Pokud to ale nechceme chápat, odsuzujeme se k věčnému studiu.

171 Mirek Vojáček

38. Bez rozhodnutí se v našem životě nic nezmění.


Každá životní situace nás vždy nutí k novým a novým rozhodnutím. Stále dokola, mnohokrát za den, nekonečněkrát za život. I když rozhodování používáme stále a je pro nás vlastně velice přirozené, někdy se stane, že se najednou nemůžeme hnout z místa. Zatuhneme v tom, co nám nevyhovuje, a abychom udělali rozhodnutí a všechno změnili, přešlapujeme na místě. Třeba i několik let. Zapomeneme, že záleží jen na nás, jak se věci budou vyvíjet, a trpně snášíme všechno, co přichází. Eliška ke mně chodila nějakou dobu na terapie. Vždy jsme něco zpracovali, ale i když se její vztah s maminkou značně zlepšil a už neslzela při každé vzpomínce, tak jako dříve, stejně bylo znát, že jsme patrně narazili na její hranice. Od samého začátku práce s ní šla tak nějak „ztuha“. Čím dál tím častěji si stěžovala. Na špatnou výchovu svých rodičů a na to, co jí nedali v jejím dětství. Ale to už jí stejně nikdy nikdo nenahradí. Pořád dokola opakovala, že se stejně nikdy nedokáže zbavit trémy, kterou má od mala, a ke své dceři se už nikdy nedokáže chovat jinak, protože si neumí představit, že by se nenechala od ní každé ráno vytočit. Snažil jsem se jí vysvětlit, že má všechno ve svých rukách, že vše záleží jen na ní. Pokaždé při téhle větě povzdechla, obrátila oči v sloup a řekla: „Tobě se to tak lehce říká, když nemáš tolik problémů,“ a své sdělení podpořila ztrápeným výrazem. Nepochopila, že změnu má skutečně ve svých rukách. Tedy ve své mysli. Stačí jen jedno jediné. Rozhodnout se.

173 Mirek Vojáček

Naproti tomu Jan, který jednoho dne zavolal, že by se rád zbavil obav o své dítě, které bylo již dospělé. Přišel a bylo na něm vidět, že ho nebudu muset k ničemu přemlouvat. Terapie proběhla rychle a jednoduše. Celý nadšený volal o několik týdnů později, jak mu sezení bezvadně pomohlo, jak se cítí celkově mnohem lépe a zmizely i potíže, které jsme vůbec neřešili. Začal ke mně chodit na semináře a všechno se ode mě naučil. Ani jednou jsem od něho neslyšel, že něco nepůjde, že je to těžké. Jeho energie byla tak jednoznačná, a nebylo pochyb, že by si s něčím někdy neporadil. Pokaždé, když se setkáme, je nadšený, jak jednoduše všechno jde jemu i lidem, se kterými pracuje. Na těchto dvou pólech je vidět, jak rozdílně mohou věci fungovat. Jak těžce anebo naopak jednoduše. Ale jediný rozdíl je v rozhodnutí. V tom jak sami chceme připustit změnu do svého života. V poslední době se velice rozmohla „esoturistika“ - obrážení nejrůznějších alternativních akcí, seminářů a terapií. Všichni, kdo hledají pomoc nebo jen „pravdu“, si zde stejně stále dokola zkoušejí své vlastní hranice a používají k tomu terapeuty a lektory. Dokazují sami sobě, že to zase nefunguje. Že pro ně ani tady není žádné pomoci. S povzdechem pak odcházejí zase jinam. Tedy tam, kde jim „snad“ pomohou. Možná nechápou ani někteří terapeuti, kde je ve skutečnosti kámen úrazu. Nemůžeme totiž pomoci někomu, kdo se pevně nerozhodl. Kdo ve skutečnosti nechce nic změnit.


Ani tisíc terapeutů nám nezmění život, pokud nebudeme ve skutečnosti opravdu chtít. Hrajeme tak hru na dobývaného a dobyvatele, ale neuvědomujeme si, že není někdo, kdo by nás dobýval. I ten nejlepší terapeut nebo učitel je jen průvodcem na cestě, který nám nabízí pomocnou ruku a my jeho zkušeností můžeme využít ve svůj prospěch. A pokud se nerozhodneme včas, mnohdy nás k rozhodnutí nakonec přiměje nějaká velice nepříjemná zkušenost. Teprve tehdy pochopíme, že náš vnitřní vzdor nebyl zrovna dobrý a funkční postoj a že jestli se chceme ze všeho rychle dostat, už není čas na trucovitost a dokazování sobě i okolí, že „na mě to nefunguje“. Dnes je otevřená doba, máme možnosti jako nikdy v minulosti vyřešit jakékoliv své potíže. A opravdu každý si může vybrat, co mu nejlépe vyhovuje. A pokud budeme skutečně pevně rozhodnuti, že to, co zrovna používáme, nám pomůže, tak se tak stane. I kdyby naším terapeutem měl být třeba turecký tanečník.

175 Mirek Vojáček

39. Nemanipuluj. Nech lidem jejich vlastní životní zkušenosti.


Často se mě lidé na terapii nebo na přednáškách ptají, jestli je možné udělat něco s jejich manželem, rodiči nebo dospělými dětmi. Že bychom je třeba, bez jejich vědomí, zbavili potíží. Nechovají se totiž podle našich představ. Nevšímají si nás, nechtějí nám projevit svou lásku a uznání, nebo si nevědí rady se svým životem. Tedy, podle nás. Prostě si s nimi lámeme hlavu a máme představu, že když oni sami nechtějí se sebou nic dělat, tak my to uděláme za ně. Samozřejmě že to zní lákavě. Vyřešit problémy druhých, aby se začali chovat tak, jak chceme my, je skvělá představa. Jenže tím se stavíme do role soudce, který přesně ví, jak se mají lidé chovat, co mají říkat, jak mají přemýšlet. Ať tak či tak jedná se jen a jen o obyčejnou manipulaci. Dělat něco takového za ostatní je jen zdánlivě dobročinná činnost. Celý život je zkušeností. Procházíme situacemi, vytváříme si své postoje, rozhodujeme se. Stále dokola. A když se nám něco nelíbí, je jen na nás, jak se k tomu postavíme. Jestli se v tom, co nám nevyhovuje, budeme dál plácat několik let nebo jednoho dne dospějeme k přesvědčení, že vše chceme změnit a přijít na důvod, proč se nám nepříjemné věci děly. Navíc kdo vlastně může říct, co je pro nás opravdu to nejlepší? My žijeme svůj život tak, jak nejlépe umíme, a nikdo jiný ho za nás neodžije. I kdyby s námi měl sebelepší úmysly. Neznalost a nepochopení faktu, že každý si musí své zkušenosti prožít sám, je častá u rodinných příslušníků. Protože oni to s námi „myslí

177 Mirek Vojáček

dobře“. A nenapadne je, že by nám třeba mohli uškodit. Ale mnohdy se můžeme setkat s mnohem skrytějším způsobem, jak využít naši naivitu a dostat nás někam, kam ani nechceme. Takovým příkladem je Milan, který koučuje podnikatele a pracuje s lidmi na řešení jejich problémů. Neustále rozjíždí nové a nové projekty, které budou jistě úspěšné. Ale jak jsem si všiml, nikdy se od něho nedozvíte nic osobního. Vždy vás nechá povídat, ale sám používá stále jen fráze. A když vás chce dostat, tak věty, které má naučené, vám „otevřou“ oči. Najednou si uvědomíte, jak moc dobře to s vámi myslí. Nabízí vám jedinečnou šanci, kterou si přece nemůžete nechat ujít. Byli byste úplně hloupí, kdybyste si nechali životní příležitost ujít. A tak si ani nevšimneme, že vlastně za vším je prospěch někoho jiného. Jen jsme si nechali namluvit pravý opak. Sami se s manipulativními technikami denně setkáváme v obchodech a v reklamách. Všude tam, kde má někdo zájem prodat nám něco, o čem vlastně ani nevíme, že to potřebujeme. Problém je, jako ve všem, že vlastně nežijeme svá rozhodnutí ale ta, která nám někdo vnuknul. Zajímavější je zjistit, proč my sami chceme rozhodovat a dělat něco za ostatní? Co nás k tomu motivuje? Jakou výhodu budeme mít, když se někdo bude chovat podle našich představ? Nikdy není nic zadarmo, a tak za vším tím dobrem, které chceme konat pro druhé, je stejně nějaký náš skrytý prospěch. Třeba jen vědomí, že se k nám někdo z našich blízkých začne chovat hezky, když mu to nejde


samo o sobě. Proto každá taková snaha je stejně jen ukázkou, že si my sami máme vyřešit problémy, které vnímáme ve svých vztazích k okolí. Teprve pak najdeme řešení. Třeba nám přestane vadit, že se naše dítě není schopno i v dospělosti o sebe postarat, přestaneme na něho mít příliš vysoké nároky, které od dětství není schopné splnit. Pak se samo od sebe postaví na vlastní nohy. Třeba přestaneme partnerovi neustále vyčítat, že se nechová podle našich představ a on se o nás najednou začne sám od sebe zajímat, protože ho nikdo nenutí. A svoje rodiče přijmeme takové, jací jsou, protože nelze dělat nic jiného. A najednou zjistíme, jak moc je máme rádi a jsme vděční za všechno dobré, co pro nás kdy udělali, a především začneme chápat, že pokud nám někdy něčím uškodili, bylo to stejně jen z jejich nevědomosti. A tak nebudeme muset nikoho manipulovat, aby se choval podle našich představ. Protože pokud to děláme, dostáváme se do energie manipulace. Co děláme druhým, stejně druzí dělají nám nebo se dostáváme do společnosti stejně naladěných lidí. I Milan již teď žije a pohybuje se ve společnosti lidí, kterým je manipulace blízká. Zatím na to nepřišel, ale nemůže to být jinak. Protože podle zákona rezonance přitahujeme jen takové lidi a takové situace, které odpovídají našim myšlenkám, slovům a činům. Nechte tedy lidem jejich životní zkušenosti, aby se poučili a měli možnost sami vyrůst. Uděláte tak pro ně víc, než kdybyste je proti jejich vůli manipulovali.

179 Mirek Vojáček

40. Dnes žijeme tím, co jsme si vytvořili v minulosti. Naše budoucnost bude taková, jak si ji vytvoříme dnes.


Tento zákon není nijak objevný, protože byl zaznamenán poprvé před dvěma a půl tisíci lety v Indii. Jeho autorem je Buddha Shakyamuni. Ale i když je znám tak dlouho, jeho platnost přesto stále zpochybňujeme. Nesporný vliv našeho myšlení na náš život dnes již objevuje i západní věda. Dokonce se zjistilo, že během velkých ekonomických krizí, jež byly od starověku zaznamenány, se zvýšil i výskyt přírodních katastrof, které se v mezidobí nevyskytovaly. Nabízí se tu spojitost mezi špatnou náladou velkého počtu lidí a těmito nepřízněmi přírody. Že se všechno neděje jen tak na základě nějakých náhod, je zřejmé. Stačí jen pozorovat situace, které se objevují v našem životě. Mnohdy na základě jednoduché myšlenky potkáme někoho, kdo žije stovky kilometrů daleko, nebo se dostaneme do situací, kterých jsme se opravdu obávali. Takovou zkušenost má úplně každý člověk. Mnohdy jen žasneme, co všechno se může stát. Za vším jsou myšlenky a nic jiného. Ta nehmotná substance naší mysli, která nepřetržitě doprovází náš život. Objevují se a zase mizí v nekonečném prostoru našeho vědomí a my se za nimi z nějakého hloupého návyku honíme jako chrt za vycpaným zajícem. Každá myšlenka je pro nás tak „důležitá“, že se jí ochotně chytneme a začneme ji rozvíjet. Jsme v tom dobří, protože to děláme velmi, velmi dlouho. A jak tak o myšlence přemýšlíme, zapojí se analytická funkce našeho rozumu a začneme vymýšlet neuvěřitelné konstrukce. Jenže nic není jen tak samo od sebe,

181 Mirek Vojáček

a tak se ke každé nové konstrukci přidá nepříjemná emoce a cítíme se čím dál tím hůř. Představte si krásný letní večer. Jdete si lehnout po parném dnu. Usnete sice brzy, ale asi za dvě hodiny vás probudí temné dunění v dáli. Okamžitě víte, že se blíží bouřka. V ten okamžik začnete přemítat, co všechno se může stát. První černou myšlenkou je, že vám na balkónu vítr poláme květiny a keříčková rajčata, se kterými se tak dlouho pipláte a která by za týden konečně začala plodit. Hned přemýšlíte, jestli jsou zavřená všechna okna, aby je průvan nerozbil a aby příval deště nenapršel do bytu. Aby nebylo všeho dost, při jednom docela silném závanu větru doprovázeném tříštivým zvukem hromu si uvědomíte, že vaše auto stojí jen tak na ulici a nedávno ukazovali v televizi, jak kroupy velké jako pingpongové míčky nadělaly díry do karoserií mnoha aut. V ten okamžik je vám už tak špatně, že na spánek rozhodně nemáte náladu. S hrůzou sledujete blížící se pohromu a jen odhadujete, jaké budou škody na vašem majetku... Emoce, které jenom díky konstrukcím našeho rozumu prožíváme, mají velkou energii. A všechny scénáře, které nám běží hlavou, jimi podpoříme. Podpoříme jejich naplnění. A jak myslíme, tak se i mnohdy stane. Čím více se bojíme svých černých vizí, tím častěji se k nám dostávají a my je musíme řešit. Někdy to můžeme pozorovat i docela brzy po tom, co se svým myšlenkám oddáme. Nestačíme se pak divit, co se to najednou děje, a připadáme si jako ve zlém snu.


Vyprávěl mi jeden terapeut, že pořádal seminář, na který se mu přihlásilo víc lidí, než jaká byla jeho kapacita. Trápil se tím, protože ani neměl pro všechny dost židliček. Nevěděl, jak to udělá a měl čím dál tím horší pocit. Přemýšlel, jak zařídit, aby přijelo o několik lidí méně, ale zároveň neměl odvahu někomu zavolat a celou situaci rychle vyřešit. A tak se nějakou dobu utápí v nejistotě, když najednou zazvoní telefon a volá jeden z přihlášených, že nepřijede. Byla to skvělá zpráva, a tak se terapeut uklidnil a říkal si, že se to už nějak vyřeší. Jenže hned potom následovala smršť telefonátů, které opravdu nečekal, kdy jeden po druhém svou účast z nejrůznějších důvodů rušili. Nakonec byl rád, že přijela alespoň třetina přihlášených. Opravdu jednoduchý a jasný příklad síly našich myšlenek, jehož následky ještě nejsou tak vážné. Pokud ale dlouhodobě dáváte energii nějakému mnohem vážnějšímu problému, stane se, že se budete muset vyrovnat třeba s nemocí. U někoho taková zkušenost může být fatální. Proto si dobře uvědomujte, na co vlastně myslíte a jak se u toho cítíte. Když to nebudeme dělat, budou se dít v našem životě podivné věci, které se nám vůbec nebudou líbit. Jedině vědomé sledování vlastních myšlenek a pocitů je pro nás cesta, jak si nevytvářet situace, které jsou pro nás nepříjemné. A pokud se nám nelíbí, jak žijeme dnes, měli bychom mít na mysli, že jsme si vše vytvořili již někdy v minulosti my sami. Zároveň je to poučení, abychom konečně přestali žít i v budoucnosti.

183 Mirek Vojáček

41. Minulost ani budoucnost neexistuje. Tvůj skutečný život se odehrává v tomto okamžiku. Nikdy jindy.


Žijeme v jakémsi schizofrenním stavu. Vnímáme přítomnost, žijeme ji i na fyzické úrovni, ale málo si ji uvědomujeme. Naopak velmi často, tedy více než často, vlastně téměř stále jsme myšlenkami ne-přítomni. To „ne“ je opravdu dobré si uvědomit. Jsme ne-přítomni přítomnosti. Co tedy děláme většinu času? Bloudíme myšlenkami v minulosti. Vzpomínáme na to dobré, jak tehdy bylo skvěle a jak nám tam bylo dobře. Pozná se to snadno, když vám začne někdo vykládat, jak se měl v dětství dobře. Hlavně u babičky. Ta jediná ho měla doopravdy ráda, podstrojovala mu a celý den jenom běhal s vrstevníky někde venku a zažíval neuvěřitelná dobrodružství. Všechno tehdy bylo nějaké lepší, barevnější a veselejší. Nebo si naopak na minulost vzpomínáme jako na něco, kde jsme zažili jen to špatné. Například jsme se neustále nudili ve škole a přežít každou hodinu bez zkoušení bylo o nervy. Rodiče nám nikdy nerozuměli a měli jsme s nimi jen samé konflikty. Nemohli jsme nic, protože nás drželi zkrátka a připadali jsme si často jako ve vězení. A ke všemu jsme museli bez odmlouvání rodičům pomáhat na zahradě, když zrovna tuhle práci tak strašně nesnášíme. Už bychom se tam nikdy nechtěli vrátit. A to je tedy naše minulost. Již neexistuje, ale my jí máme stejně pořád plnou hlavu. Stále ji prožíváme. Pak je tu ale budoucnost. Většinou vytváříme mnoho nejrůznějších konstrukcí, co se stane v budoucnu. A máme z toho obvykle špat-

185 Mirek Vojáček

né pocity. Obáváme se všeho, co bude. Konce světa, nemocí, black outu, stěhování národů, nezaměstnanosti, hospodářské krize, šéfa, finančáku, počasí, cestování... prostě čehokoliv. Jsme v tom opravdu dobří. Zdokonalujeme se celý život a naše konstrukce, které vytváří náš rozum, mají opravdu mnoho rozměrů. Nakonec nevíme, co je pravda a co jsou naše výmysly. Vždyť svět kolem nás je opravdu nebezpečný, tak se přece musíme dobře připravit, všechno dokonale promyslet. Analyzujeme, hodnotíme, vytváříme plány. Stále dokola. I když nám z toho není dobře a nemůžeme ani spát. Myšlenky na budoucnost a minulost nedokážeme zastavit. Ale položme si otázku. Kdy skutečně žijeme? V minulosti? Ve svém dětství, které bylo tak ideální a nikdo po nás nic nechtěl? Nebo v budoucnosti, která je opravdu neutěšená, zuří v ní krize, zemi bičují bouře a systém se hroutí? Ne. Žijeme skutečně jen tady a teď. Tak skončeme se svou hloupou hrou na špatné pocity. Vždyť naší podstatou je radost, láska, krása a hojnost. Myšlenky jsou jen myšlenky. Nemají žádnou hodnotu, dokud jim ji my sami nedáme. Proto se učte jim nedávat svou pozornost, svou energii. Když už se stane, že začnete rozvíjet myšlenku, uvědomte si to a vraťte se zpět k činnosti, kterou zrovna děláte. Technik jak být v přítomnosti je mnoho, ale všechny mají jedno společné – musíme je praktikovat dnes a denně. Musíme se odna-


učit hloupé a nefunkční návyky, které nás nutí dávat svou energii myšlenkám. Tou nejjednodušší technikou je meditace zklidnění mysli. Je opravdu účinná. V klidu si sedněte, dýchejte volně a přirozeně a pozorujte proud vzduchu, jak vchází a vychází na kraji nosních dírek. Nic víc. Stále udržujte svou pozornost u toho pocitu proudícího vzduchu. Zpočátku se stane, že po několika vteřinách pozornosti zase začnete sledovat své myšlenky, ale až si uvědomíte, že jste zase někde jinde, vraťte se zpět k pozorování vzduchu na okraji nosních dírek. Když to budete dělat stále dokola, věnujete této praxi dvacet minut denně, budete schopni kdykoliv ze svých myšlenkových konstrukcí vystoupit a uvědomovat si přítomnost. A to stojí za to, protože nás to nestojí žádné úsilí, neztrácíme energii a jsme vyrovnaní. Do našeho života vstupuje skutečná ničím nezkalená radost.

187 Mirek Vojáček

42. Zákon příčiny a následku není neomylným a nekonečně trestajícím mechanismem vesmíru. Ale nutí nás, abychom se poučili, zbavili se omezení a šli dál.


Bez ohledu na to, zda minulé životy jsou nebo nejsou, všechny životní lekce se odehrávají v současnosti, v našem životě, který žijeme dnes. A každá nepříjemnost v podobě situací, setkání, nemocí se odehrává také v přítomnosti. Takže ať se děje, co se děje, i problémy, které přinášejí minulé příčiny, se odehrávají teď a my je stejně tak musíme řešit. Jde o velice důmyslný systém, který nás neustále nutí ke změně. Nejedná se ale o změnu k horšímu, jak by se možná mohlo zdát, ale k lepšímu. Pomáhá nám pohnout se ze svých zažitých stereotypů a vytvořit si návyky jiné. Takové, které nám nebudou škodit. Protože to, co žijeme v současnosti, nám přináší jen nové a nové problémy. Se zákonem příčiny a následku žijeme každý den a každou hodinu. Není to tak, že by se najednou vesmír probudil ze spánku, ukázal na nás a udeřil svou trestající rukou na nic netušící oběť. Veškeré plynutí času, každá situace, každý náš nádech a výdech jsou jen projevem tohoto zákona. Na začátku všeho je vždy příčina. Třeba se rozhodnete jít na procházku. Už samo rozhodnutí, které uzrálo ve vaší hlavě, je příčinou toho, že se něco v blízké budoucnosti odehraje. Vyrazíte i se svým psem, který je z vycházky nadšený. Poskakuje, štěká a vám dělá radost - volný prostor, příroda. Cítíte se svobodní. Jediné, co si uvědomíte, je fakt, že jste si nevzali vodítko. Ale co, myslíte si, vždyť docela dobře poslouchá. A tak jdete po cestě k lesu a už z dálky vidíte, že proti vám jde soused se svým

189 Mirek Vojáček

vlčákem. Hned je vám jasné, že když něco neuděláte, oba psi se do sebe pustí jako vždy, když nejsou na vodítku. A že to bývá pěkná mela. Teď je jen na vás, zavdáte-li příčinu k tomu, že se ošklivě poperou a vy strávíte odpoledne u veterináře, který vašeho miláčka bude dávat dohromady, nebo se situace vyvine jinak. Rozhodnete se záhy, ještě dřív, než váš pes zjistí, kdo se blíží, a odbočíte do polí. Upravili jste podmínky tak, abyste se vyhnuli konfliktu a vytvořili novou realitu. Užijete si zbytek procházky v pohodě a vrátíte se domu nabiti energií. Navazováním jednotlivých podmínek a následků se pak vytváří sled situací. Samozřejmě, že často jsou složitější a nepřehlednější než příklad, o kterém jsem psal, ale ve své podstatě mají jedno společné. Vždy máme možnost změny. I ve zdánlivě beznadějných případech. Budeme-li dostatečně bdělí, rozpoznáme včas, že potřebujeme změnit podmínky, aby se situace vyvinula v náš prospěch. Nebo když už se stane něco, co jsme předem neovlivnili, můžeme důsledky zmírnit. Každá situace je jen návodem jak změnit příčiny, které nám ji způsobují. U bolestí a nemocí musíme pochopit, jaký návyk nás ovlivňuje fyzicky, abychom se uzdravili. U nepříjemných situací, co děláme špatně, že se nám stále v mnoha obměnách vracejí a my jsme konfrontováni s něčím, co nás obtěžuje. U nepříjemných emocionálních prožitků pak musíme pochopit vlastní povahové tendence, které k takovému prožívání vedou.


Takže karma není hrou na vinu a trest, ale systémem, který nám přináší nové a nové zkušenosti a vybízí nás, abychom se duchovně vyvíjeli a zbavili se toho, co nás vnitřně omezuje. Někdo nás totiž musí popohnat, jinak bychom jen seděli a o nic neusilovali.

191 Mirek Vojáček

43. Netrestá nás bůh nebo někdo jiný. My trestáme sami sebe.


Většinou si myslíme, že pro sebe chceme vždy to nejlepší. Být zdraví, úspěšní a prožívat štěstí. Přesto se málokdy náš život odehrává přesně podle našich představ. Zdá se nám, že všechno je ovlivňováno odněkud zvenčí a že na dění kolem nás nemáme žádný vliv. Je těžko uvěřitelné, jak moc jsme schopni si škodit a že i ve všem nepříjemném máme prsty jen my sami. Lidé si zvykli oddělovat sebe nejen od okolního světa ale i od všeho, co se zrovna odehrává. A tak nebylo daleko k tomu najít někoho, na koho bychom všechno nepříjemné mohli svést. I ti největší ateisté mnohdy viní boha za to, co se zrovna stalo. „Pane Bože, proč mi to děláš?“, zní běžné zvolání. Nebo si dovolíme oslovit dokonce celou Svatou rodinu: „Ježišmarjajózefe! Co to zase je?“, ačkoliv jsme se k nim za celý život ani jednou nemodlili. Když jsme opravdu zarputilými odpůrci všech světových božstev, většinou se spokojíme s osudem: „Co mi to ten Osud zase přichystal?“ nebo „Jsem stíhán Osudem.“ Těžko si představit jakýsi Osud sedící na voze a stíhající nás v našem životě. Ale jako výmluva funguje dokonale. Nemusíme se vůbec o nic snažit a jen konzumovat svůj život bez jakéhokoliv vlivu na něj. Je to, jako když přijdete do závodní vývařovny, vystojíte si frontu a u okénka dostanete rozvařený knedlík, podešev, kterou nazývají maso, a tmavě hnědou omáčku, u které se neodvažujete hádat, z čeho je uvařená. Tentokrát se trestající Bůh převlékl za neschopnou kuchařku a vám nezbývá než tiše trpět.

193 Mirek Vojáček

Nebo se zdravě naštvete a konečně sdělíte, že tohle se nedá jíst a za své peníze očekáváte něco, co bude mít přijatelnou formu i chuť. Osud neosud. Záleží vždy jen na nás samotných, jak se věci budou vyvíjet. Proto ten, kdo nás tady trestal odporným jídlem, nebyla kuchařka, ale my sami, protože jsme její výtvor poslušně zkonzumovali. Jen abychom nedělali zbytečné problémy, raději si škodíme a většinou dlouhodobě. V životě je ale nepřeberné množství situací, kdy máme možnost si nějak uškodit a trpět. Velice častým způsobem, jak to děláme, jsou nejrůznější bolesti. Třeba bolest hlavy. Jdete do divadla, o kterém sníte už půl roku. Těšíte se na skvělé představení s úžasnými herci. Ale když se připravujete, začne vás lehce pobolívat hlava. Zhorší se to po cestě do divadla, kdy je vám jasné, že bolest jen tak nepřejde. Jako každý, kdo touto obtíží trpí, máte při sobě vždy nějaký prášek. Proto neváháte a rychle ho spolknete. Když se usadíte v hledišti na své místo, bolest i přes prášek začíná být nesnesitelná. Těžko se během první části představení odpoutáváte od palčivé bolesti za očima a v zátylku. O přestávce do sebe vpravíte další pilulku, když ta první nezabrala. Ale zlepšení stejně nepřichází a je vám nevolno i fyzicky, tak zbytek představení doslova protrpíte. Jediné, co si z celého večera pamatujete, je jen nesnesitelná bolest. Na umělecký prožitek nezbyl čas.


Ale bolest nepřišla jen tak. Potrestali jsme se za něco, co jsme předtím neudělali. Ženy většinou trpí podvědomými výčitkami, že nechaly doma nepořádek nebo děti pod dozorem sousedky, místo aby s nimi zůstaly doma. Muži si zase vyčítají, že museli odejít z práce a nedodělali všechno, co měli ještě na ten den v plánu. Případně, že zmeškali oblíbený televizní pořad. Na pozadí našeho vědomého myšlení probíhají totiž myšlenky méně vědomé, které ale velice snadno ovlivňují naši fyzickou pohodu. Těžko si jich všimneme. Jsou opravdu špatně postřehnutelné. Ale jde o návyk, který vytváří podmínky, aby se jakákoliv nepříjemnost objevila. A tak vás nemusí bolet jen hlava, ale třeba nohy když se vám někam nechce jít, za krkem, když se nechcete podívat na něco, co se zrovna kolem vás děje, nebo žaludek, když nemůžete strávit něčí chování nebo nějakou situaci. A protože jsme velice vynalézaví, důvodů, proč se trestáme, je nespočet. Změníme to teprve v případě, že pochopíme, proč jsme si takový mechanismus vytvořili.

195 Mirek Vojáček

44. Ptejte se svého těla! Dozvíte se, co je pravda a co ne. Jedině tak eliminujete rozum, který vám neustále něco nalhává.


Zakleli jsme se do hávu materiálního světa tak silně, že nám každý nemateriální prožitek nebo jev připadá jako z pohádky, případně ho hodláme považovat za zázrak či nejčastěji za blud. Rozhodně se nás to netýká. Myslíme si, že nemůžeme něco takového zažít nebo se naučit. Mýlíme se, protože naše vlastní podstata a podstata celého světa jsou nemateriální povahy, tak i některé jevy můžeme vyzkoušet na vlastní kůži, naučit se je a využívat ke svému prospěchu po celý život. Nezáleží na míře duchovního vývoje, který mnozí mylně berou jako propustku, která nám umožňuje vidět a cítit věci, které jsou „normálním“ lidem skryté. Intuice je brána jako něco, co možná existuje a možná také ne. Ale vezmeme-li v úvahu, že vše jsou jen informace a my jsme vysílačem i přijímačem v nekonečném informačním poli, logicky se musíme k informacím, které jsou pro nás důležité, nějak dostat. Musíme je nějakým způsobem rozeznávat a využívat je. Nepotřebujeme žádné složité zařízení, nemusíme se hluboce, jednobodově soustředit, provádět složité cviky a sledovat tok energie. Tím skvělým nástrojem, který nám napojení na intuici jednoduše umožňuje, je naše vlastní tělo. A výhodou je, že ho má každý z nás. Stačí se jen naučit poslouchat svoje pocity. Odpovědi na naše otázky jsou tedy všude kolem nás a my máme ten nejúžasnější sofistikovaný nástroj na jejich získávání. Jen jsme na něj zapomněli. Tato zkušenost se přesto předává z generace na genera-

197 Mirek Vojáček

ci. V naší historii jsou však dlouhá období úpadku nebo tmářství ve jménu víry či vědy a je jen málo těch, kdo se měli možnost dozvědět o tomto svém daru. A o dar se jedná bezesporu. Posloucháme-li své tělo, rozpoznáme, co je pro nás dobré a co špatné. Čím si škodíme a naopak, co nám prospívá. A dokážeme se díky němu dostat i k příčinám všech životních potíží. My jsme primárně zaměřeni na rozum. Na tu část naší vědomé mysli, která má několik funkcí, které nám umožňují vyhodnocovat informace, třídit je a vytvářet si na jejich základě mnoho nejrůznějších předpokladů, dohadů a konstrukcí. Jenže valná většina z nich jsou jen polopravdy nebo lži, které sami sobě dáváme, abychom zdůvodnili něco, čemu bychom jinak nerozuměli. Funguje to tak dokonale, že vše považujeme za pravdu. A podle těchto polopravd nakonec žijeme celý život. Překvapí nás pak, že je to jinak. S alergií se potýká řada lidí. Když se jich zeptáte, z čeho ji mají, bez dlouhého přemýšlení vyhrknou: „Přece z pylu, prachu a roztočů,“ a ani na chvilku nezaváhají. Jejich rozum jim bez zaváhání nabídl logické zdůvodnění, proč se u nich tato nemoc projevila. Je to logické a uvěřitelné, a tak se s často opakovanou odpovědí spokojíme. Ale když přestaneme poslouchat, co náš rozum tlachá, a zaměříme se na svoje pocity, zjistíme, že pravda je někde jinde. Jsme alergičtí třeba na práci na jarní rozkvetlé zahradě. Stres, který v nás nedobrovolná činnost


kdysi způsobila, nám pak vrací zdravotní potíže pokaždé, když vzduchem létá pyl jako připomínka, že jsme se nedokázali vyrovnat s danou situací. Takže pyl je jen spouštěčem alergie na práci na zahradě. Kdyby tehdy nekvetly stromy, mohli bychom být alergičtí třeba na bakterie žijící v hlíně. Je to jedno, jakého zástupce celého problému si vybereme. Hlavní je to, že se práce na zahradě díky alergii už nebudeme muset účastnit. Ano, tím hlavním důvodem, proč máme tento zdravotní problém, je jistá výhoda, kterou nám přináší. Jsem alergický, tak nemusím nic dělat, protože by se mi moje potíže jenom zhoršily. Když si tento princip nebo jakýkoliv jiný, díky intuici – tedy našim pocitům – uvědomíme, zdravotní i jakákoliv jiná potíž zmizí. Jedinou cestou, jak začít žít skutečně vědomý život, je návrat od rozumu k intuici. Neposlouchat neustálé štěbetání našeho přebujelého ega a naučit se rozpoznávat, co nám říká naše podvědomí, případně co se dozvíme ze svého okolí. Ptejme se svého těla, to nám dá odpověď a je vždy pravdivá. Naše tělo si neumí vymýšlet. Naservíruje nám odpovědi přesně tak, jak se věci mají. Bez emocí a zdůvodňování. Pokud stále ještě nevíte, jak odpovědi svého těla rozpoznat, použijte jednoduchý svalový test. Nehledejte za tím nic složitého. Pokud je odpověď na vaši otázku ANO, zatnou se vám svaly na celém těle, ale cítíte i dobrý pocit. Když je odpověď na otázku NE, všechny svaly se povolí a je s tím spojený pocit celkového oslabení. Takže chcete odpověď? Ano nebo ne? Záleží to jen na vás.

199 Mirek Vojáček

45. Važte slova. To, co řeknete, může mít pro ostatní dalekosáhlé následky.


Naučili jsme se bezcílně a nevědomě tlachat o čemkoliv a s kýmkoliv. Z mluvení se stal zvyk a myšlenky, které tak spatří světlo světa, často ani nevnímáme. Nevnímáme především jejich smysl a hloubku. Všechno, co řekneme, totiž někdo poslouchá. Tedy pokud netrpíme samomluvou. Ale i v tom případě posloucháme sami sebe. Ten, kdo naše vyřčené myšlenky slyší, má možnost vytvořit si z nich svůj vlastní závěr. Je jasné, že se nemůžeme zodpovídat za to, co se koho dotkne, ale jsou případy, kdy bychom měli být nanejvýš ostražití, aby se naše slova jednou neproměnila v něčí noční můru. Andrea byla velice citlivá na prochladnutí. A tak od mala, když v říjnu začal foukat studený vítr, nosila čepici. Měla jich doma pěknou sbírku. Sundat je zcela beze strachu, že se prochladne a bude jí z toho bolet v krku, si dovolila až v květnu. Měla to tak celý život, a když se dozvěděla, že není normální nosit skoro pořád kulicha, že za tím bude nějaký podvědomý program, nelenila a podívala se, kdy vznikl. Zjistila, že jako malé jí babička pokaždé, když šla ven, opakovala jednu stejnou větu: „Když si nevezmeš čepici, nastydneš a bude tě bolet v krku.“ A protože malé děti udělají všechno, co jim dospělí řeknou, Andrea si dobrou radu babičky vzala k srdci a pokaždé, když si opomněla pokrývku hlavy vzít, skutečně onemocněla. Síla slov, která říkáme někomu jinému, se může projevit různě. Ale mechanismus, kterým poté vznikají celoživotní potíže, je jed-

201 Mirek Vojáček

noduchý. Je to princip hypnózy a každý, kdo taková slova pronáší, je vlastně hypnotizér. A někteří z nás jsou v ovlivňování ostatních opravdu dobří. Věta jako: „Neběhej, upadneš a rozbiješ si kolena.“ je hypnotickou sugescí. Velice snadno se zapíše do podvědomí a vytvoří program, který zní naprosto stejně: „Když budu pobíhat, tak upadnu a rozbiju si kolena.“ Rodiče se pak diví, proč zrovna jejich dítě pokaždé, když uběhne pár metrů, se okamžitě složí na zem a odře si kolena do krve. Mluvit o tom, co se může stát, když řeknete dítěti: „Nelez tam, spadneš!“, „Zpotíš se a nastydneš!“ nebo „Spadneš z toho kola a rozbiješ si hlavu!“, není asi již třeba. Zvláštní kapitolou jsou motivační prohlášení rodičů nebo učitelů a jiných vychovatelů. Když dětem nebo dospívajícím někdo řekne: „Z tebe nikdy nic nebude!“, „Nic nedokážeš!“ nebo „Budeš celý život zametat ulice!“, tak se potom všichni diví, že je jejich dítě opravdu k ničemu. Zvolání: „Ty rosteš pro kriminál!“ zařadí dítě do kategorie lotrů a „Ty se nikdy nic nenaučíš!“ ho odsuzuje k nevědomosti. Samozřejmě, že ne každého. Jen toho, koho se ta slova hluboce dotknou a přijme je za své. Ve stejném smyslu pak působí v dospělosti výroky autorit. Stejně jako v dětství jsou pro nás autoritami ti, kdo nás vychovávají, v dospělosti tuto funkci přebírají všichni, kteří jsou v pomyslné společenské hierarchii nad námi. A tak nepřekvapí, že se jejich slova


mohou stát stejně nebezpečnými programy pro nás dospělé jako sugesce rodičů pro děti. Zvláště pak u lékařů je tendence vyplnit jejich slova velice silná. A tak když řekne doktor babičce: „Za dva týdny musíte přijít na kontrolu.“, všichni se diví, že i když je babičce již více než týden dobře a k lékaři by nemusela, ona dělá scény tak dlouho, až ji k němu dovezou. Ona totiž zase jen za každou cenu chtěla vyplnit vložený program. Naše touha vyplnit všechny podvědomé příkazy může mít i nebezpečné následky. Když lékař sdělí pacientovi, že: „Ty prášky budete muset brát až do smrti.“, je téměř nemožné je vysadit, i kdyby se pacient zcela uzdravil. Protože pokud by to udělal, zemřel by. Program je program a musí se vyplnit. Svou řeč používáme od raného dětství a většinou celý život. Ale protože si neuvědomujeme, jak mocný to může být nástroj k ovlivňování jiných lidí, stane se, že vyřkneme něco, co druhého poznamená na celý život. Máme-li tedy tu sílu a moc, jež nám byla řečí propůjčena, měli bychom s ní nakládat obezřetně, především ve vztahu k dětem. Není nic horšího, než když naprogramujeme své děti hloupostmi, o kterých si ani neuvědomujeme, že je říkáme.

203 Mirek Vojáček

46. Nebojte se zbavit svého strachu. Nechrání vás, ale omezuje.


Téma strachu je v každém z nás velmi hluboce zakořeněné. Většinou si myslíme, že strach nás má chránit před nebezpečím a nepříjemnými zkušenostmi, a tak ho vlastně k životu potřebujeme. Je to pravda jen částečně. V přírodě je strach alarmujícím faktorem k tomu, abychom přežili. V roli zajíce nás ani nenapadne počítat, kolik má vlk zubů, a zkoušet, jestli jsou dostatečně ostré, protože je to smrtelně nebezpečné. V takovém případě nám strach opravdu ochrání život. Ale pokud zaměníme strach za psychologické obavy, svůj život neochráníme, ale ztratíme nad ním kontrolu. Nebo lépe řečeno možnost svobodně se rozhodovat podle toho, co je pro nás nejlepší. Běžíme v dráze obehnané plotem hnáni nekonečným množstvím obav a strachů a jen doufáme, že před nimi unikneme. Jenže oni nejsou nikde za námi. Sedí nám na zádech. Jsou totiž tím žokejem, který drží opratě a bodá nás ostruhami do slabin. Jen si teď uvědomte, kolik strachů v životě sami máte. Bojíme se většinou o rodinu, děti i psa, když onemocní. Máme strach se projevit, aby nás někdo za naše názory neodsoudil. Bojíme se, že nebudeme mít práci, že budeme materiálně strádat. Obáváme se o majetek. Že přijde pohroma a všechno smete. A ve vztazích třeba toho, že nebudeme dostatečně milovaní, dost dobří, že selžeme a nenaplníme očekávání jak svoje, tak i partnerovo. Ve vymýšlení strachů jsme opravdu dobří. A seznam všech možných strachů, ve kterých se stále dokola utápíme, by mohl vydat na samostatnou

205 Mirek Vojáček

knihu. Včetně strachu z lobbistů, zednářů, iluminátů, mafiánů nebo úředníků. Důležité je si uvědomit, že psychologický strach je pro nás přítěží. Že nám neprospívá a jen nás svazuje. Když se všech obav zbavíme, konečně budeme schopni si vybírat, jak chceme žít. Staneme se neohroženými. Slovo „neohrožený“ zní jako z nějaké pohádky. Jako kdyby to nepatřilo do tohoto světa. Úžasným příkladem neohroženosti je hloupý Honza z pohádky. Je to prosťáček, kterého všichni podceňují. Nemá dost zkušeností, a tak se do všech problémů vrhá po hlavě. A světe div se, vždy se mu daří. Dostane to, co chce. Když si hraje na hluchého, vyžebrá na lakomé trhovkyni jídlo, přelstí královské zbrojnoše nebo dokonce vyžene smrt od postele nemocného. A nakonec donutí princeznu, aby po létech mlčení konečně promluvila. A dělá to tak jednoduše a prostě. Nemá totiž strach. Neobává se. Nedělá si domněnky o tom, co by se mohlo stát, kdyby... Jde do situací, které přicházejí, s čistým štítem. A tak je opravdovým příkladem neohroženosti. A nemusí jít ani o pohádkové bytosti. Lama Ole Nydahl vyprávěl, jak při přednášce kdesi v Rusku přišel do sálu špatně naladěný posluchač a začal všechny kolem sebe osočovat a provokovat. Vyhledával konflikt. Jak se zdálo, měl navrch. Nikdo se mu nechtěl postavit. Vypadal jako vojenský vysloužilec z války v Afghánistánu


a s takovými si nikdo nechtěl nic začínat. Byli nebezpeční, protože jejich frustrace z prožitých utrpení byla opravdu velká a ventilovali ji ve rvačkách posíleni notnou dávkou alkoholu. Jak tam ten člověk stál, byl stále agresivnější a schylovalo se ke konfliktu. Lama Ole tušil, že má zbraň, a tak udělal tehdy jedinou věc, která mu přišla rozumná. Bez jediného slova seskočil z pódia, na kterém seděl, popadl překvapeného agresora a během okamžiku ho vyvlekl ven. Teprve, když byli venku a útočník se vzpamatoval z překvapení, vytáhl nůž, chvíli s ním sice vyhrožoval, ale záhy se obrátil a odešel. Jak je to s naším strachem, dobře vysvětluje Eckhart Tolle, autor skvělé knihy „Moc přítomného okamžiku“. Náš rozum chce totiž mít nad vším kontrolu. A jeho touhou je být celistvý. A tuto představu celistvosti si chráníme za každou cenu. Myslíme si, že i strach je naší součástí, nechceme se ho podvědomě zbavit, i kdyby byl sebepodivnější a sebedestruktivnější. Rozum nám dá mnoho a mnoho důvodů, abychom si ho přidrželi, abychom si ho ponechali. A tak žijeme v něčem, co nám nevyhovuje. Teprve když si začneme své strachy uvědomovat, máme možnost nedávat jim již svou pozornost a to pak povede k osvobození se od nich. Jedině tak budeme žít opravdový život nelimitovaný jakoukoliv obavou.

207 Mirek Vojáček

47. Nevymlouvej se na okolnosti svého života. Nejsou důležité tyto okolnosti, ale tvoje reakce na ně.


Občas mluvím s lidmi, kteří si rádi stěžují na svůj „trudný“ osud. Většinou je za vším maminka, ten „Arciďábel“, který jim připravil tolik trápení a problémů, že se jim vlastně stále nedaří. Zní to třeba takhle: „Vždyť ona mi říkala, že jsem nemožná, že si ani nikoho pořádnýho nenajdu, že se snad nikdy nenaučím hospodařit. V patnácti mi nedovolila jít na kroužek, který jsem chtěla, a já se proto nikdy nenaučila hrát na kytaru ani malovat. Když jsem si našla manžela, tak se jí pořád něco nelíbilo. Že málo vydělává, že nosí divné oblečení, že naše děti budou určitě po něm. Teď už ji nemůžu ani vidět. Když vidím na displeji telefonu její jméno, udělá se mi zle! Nikdy mi nedala dost lásky a já se kvůli ní nemám ráda. Vždycky mi říkala, že si musím zasloužit, aby mě milovala.“ Zajímavé, že? Setkali jste se s tím jistě někdy i vy. Nemusí jít o maminku, ale o kohokoliv v našem životě. Ať je to otec, prarodiče, partner či partnerka, děti, šéf v práci, policista, úředník, pan domácí nebo prodavačka, prostě kdokoliv. Je pravda, že se lidé kolem nás nechovají vždy zrovna tak, jak bychom chtěli. Leccos se nás může dotknout a pak se cítíme opravdu špatně. Ale my jsme se naučili vymlouvat se na okolnosti našeho života velmi často. Zdá se to být logické. Když jsme měli nevýhodné vstupní podmínky v prvních letech života a později to také nebylo lepší, tak se nemůže nikdo divit, že se nám nedaří a že se chováme tak, jak se chováme. Kdyby bylo všechno jinak, měli bychom dnes dobrou práci, byli bychom oblíbení a třeba i známí. Zvali by si nás do rádia a v televizi by s námi vysílali rozhovory. Časopisy by se předháně-

209 Mirek Vojáček

ly, aby otiskly články o nás. Ale takto? Nic se nám nemůže dařit. Jenom proto, jak se k nám kdysi někdo choval. Krásné výmluvy, že? Od první chvíle, kdy jsem potkal svou ženu Veroniku, moc jsem ji obdivoval. Neměla snadné dětství a dnes by se mohla vymlouvat, že neměla dobré podmínky, aby se jí v životě dařilo. Vlastně je ideálním adeptem, aby nemohla dělat, co chce, a jen se vymlouvala. Vyrostla v rodině, kde se hodně pilo. Maminka i nevlastní otec trávili většinu času raději v hospodě než doma se svými dětmi. Když pak přišli v bujaré náladě domů, bývalo opravdu „veselo“. Křik a fyzické útoky byly jakousi normou v jejich vztahu. Kromě Veroniky měli ještě dvě menší děti. A protože byly o osm let mladší než ona, tak se o ně přirozeně starala. Vypadalo to dost beznadějně. Když se pak po letech maminka trochu zklidnila a dokonce přestala pít, vypadalo to, že by se celá situace mohla začít zlepšovat. Jenže náhle zemřela. Mozková příhoda. Kdo si myslí, že se pak otec rodiny konečně sebral a začal se o své nevlastní a dvě vlastní děti starat, „tak ten by si měl raději přečíst nějakou pohádku a ne tento pravdivý příběh,“ řečeno slovy Jana Wericha. Hospoda a kumpáni pro něho byli útěchou v jeho trudném osudu vdovce, a že na něho doma čekají děti, ho příliš nezajímalo. A tak se starala Veronika sama. Studovala a domácnost dotovala z brigád, na které chodila. I když by se zdálo, že sama mohla sklouznout do obviňování celého okolí za zkažené dětství a dospívání, nikdy se tak nestalo. Své dvě sest-


ry si ve svých devatenácti letech vzala do pěstounské péče a starala se o ně. Respektive starali jsme se o ně spolu až do jejich dospělosti. Stačila i vystudovat vysokou školu a dnes pomáhá jiným ženám, aby prožily těhotenství a porod podle svých představ. Naše minulost je pro nás limitem jedině tehdy, pokud se na ni naučíme vymlouvat, když z ní uděláme svou výhodu vůči ostatním i vůči sobě. Když je pro nás lehčí nechat se litovat a litovat sami sebe. Zpackaný život máme přeci jen a jen díky těm druhým a my sami za to vlastně nemůžeme. Jenže podle výzkumů se ukázalo, že osmdesát pět procent lidí vyrůstá a žije v nefunkčních rodinách a zažívají nejrůznější druhy psychického i fyzického strádání. Přes to všechno, pokud se nezačnou za svůj „handicap“ schovávat, mohou být vyrovnaní a ve svém životě úspěšní. Příkladem takového člověka je třeba spisovatel Wayne Dyer. Část dětství vyrůstal v nefunkční rodině, kde rodiče pili. Další část v dětském domově. Mohl by se utápět celý život v minulých křivdách. A přesto je uznávaným autorem, který inspiruje svým pohledem na svět miliony lidí. Je důležité nenechat se svou minulostí svázat. Je to minulost a ta je už dávno pryč. Je jen snem, neexistuje. Proto se za ni už nepotřebujeme schovávat. Žijeme totiž teď. V tomto okamžiku. Nikdy jindy. A pokud si to uvědomíme, není třeba, aby nás minulost nadále svazovala.

211 Mirek Vojáček

48. Naučte se říkat NE. Je to jediný způsob, jak dát okolí najevo, že se nám něco nelíbí.


Kolikrát v životě nám říkali: „Musíš být hodný!“, „Buď uctivý!“, „Každému vyhov!“, „S každým musíš být zadobře!“ nebo „Nikomu neodporuj!“ a jistě jsme slýchali i mnoho dalších doporučení, jenom abychom vyhověli jakýmsi zavedeným normám chování. Nedělat a neříkat něco, co by se ostatním nelíbilo. Jen abychom, proboha, neřekli někomu NE. Sice víme, že se děje něco špatně, ale nechceme překážet nebo se vystavovat pozornosti druhých, a tak uděláme pravý opak. Mlčíme, nebo dokonce navenek souhlasíme. „Já už jí snad budu muset něco říct!“ pronesla Dana, když vyprávěla o své kamarádce, která k ní velice ráda chodila na návštěvu. Přišla skoro každý den, seděla a mluvila a mluvila a mluvila. Odcházela pokaždé až pozdě večer. Někdy to vypadalo, že snad i přespí. V Daně to vyvolávalo stavy beznaděje. Každá návštěva ji stála opravdu hodně energie. Vrcholem bylo, když čekala návštěvu a kamarádka se, stejně jako obvykle, neměla k odchodu. Snažila se jí naznačit, že by měla odejít, ale ona to nějak nechtěla pochopit. Jako by jí nic neříkala. Když jsme se o jejích potížích bavili, ukázalo se, že je pro Alenu naprosto nemyslitelné kamarádku odmítnout. Slovo NE v jejím slovníku naprosto chybělo. Její neschopnost kohokoliv zklamat se samozřejmě projevovala i v jejím vztahu k jiným přátelům a příbuzným. Jasně se vymezit pro ni bylo nepředstavitelně těžké. To se

213 Mirek Vojáček

přece nesluší někoho odmítnout. Vždyť co by si o ní pomysleli? Jak by na ni koukali? Neměla by pak vůbec žádné kamarády. A hlavně: – nikdo by ji neměl rád. Strach z odmítnutí je v našem životě tak velký a svazující, že si necháme líbit opravdu hodně. Jen abychom byli pro všechny přijatelní. Zavděčit se úplně každému není možné. A hlavně je to pomýlený přístup. Nezískáme vůbec nic navíc, i když v to podvědomě doufáme. Ostatní nás nebudou mít více rádi a ani nás nebudou vyhledávat jenom proto, že jim nikdy neřekneme, že se nám něco nelíbí. Naopak budeme do svého života přitahovat jednoznačně zase jen ty, kteří nás budou ochotně využívat a ponižovat. Bez ohledu na naši otevřenou náruč. A to jen proto, abychom se konečně rozhoupali a postavili se jednoznačně sami za sebe. Jednou za mnou přišla paní Ivana. Byla ve velmi špatném psychickém stavu. Nedokázala se soustředit. Na konci každé věty, kdy mi líčila svůj příběh, propukala v pláč. Byla i fyzicky na konci svých sil. S manželem měla již od samého začátku problémy, protože vždy upřednostňoval svou matku. Doma pak vyžadoval vše tak, jak byl zvyklý odmala. Jídlo muselo být na stole ve správný čas, všude naklizeno, napečeno. Prostě, správná domácnost. Když už si sedl k televizi, jen zavelel, kdy chce kávu a zákusek a také to tak dostal. „Přeci si s ním nebudu dělat zle.“ říkala Ivana.


Horší ale bylo, když se její tchyně roznemohla a manžel řekl, že se o maminku postará. Ale nemyslel to tak, že se bude starat on, ale že na péči o druhé má manželku. Ta zvládne přeci všechno. A tak jí to i řekl. Co tedy Evě zbývalo. Ráno vstala v pět hodin, udělala snídani manželovi, zaopatřila tchyni, kterou si nastěhovali domů, a v půl sedmé jela do práce. Když se odpoledne vrátila, rychle zaopatřila tchyni, uvařila večeři, uklidila celý byt a dala manželovu maminku spát. Čím víc se snažila, tím méně s ní byli doma spokojení. Neustále slyšela, že je nemožná, že nic nezvládá a že by se měla víc snažit. Když přišla za mnou, byla na konci svých fyzických i psychických sil. Během sezení pochopila, že není možné, aby všechno zvládala sama. Najednou věděla, že je možné říci NE. A tak nový přístup začala uplatňovat na všechno, co už nebyla schopná zvládnout. A stalo se něco neuvěřitelného. Manžel jí začal sám pomáhat, dokonce si sám připravil snídani a uvařil kávu. Začal si jí i víc vážit a dával jí to najevo. Tchyně přestala dělat schválnosti a jejich vztah se velice zlepšil. A paní Evě se také ulevilo a měla víc času na sebe a rychle se zotavila. Stačilo jen pochopit, že NE je stejně hodnotná informace jako ANO a jen vyjadřuje naše vlastní potřeby.

215 Mirek Vojáček

49. Slovo „nevím“ je výmluvou, kterou užíváme, abychom se nemuseli nic dozvědět.


Jak často říkáte: „Já nevím.“ a v jakých situacích? Když to začneme pozorovat, uvědomíme si časem, o jak mocné zaklínadlo se jedná. Jak moc se v komunikaci užívá. Rodiče ho používají snad nejčastěji, když se jich děti na něco ptají. Snad proto, aby od nich už měli konečně pokoj a nemuseli odpovídat na další všetečné otázky. Partneři a partnerky tímto slovem odrazí nepříjemné dotazy ohledně vztahu. Když ho použijeme v rozhovoru s někým jiným, utneme možnost, aby rozhovor pokračoval nám nežádoucím směrem. Málo si ještě uvědomujeme, jak často ale používáme slůvko nevím ve svém vnitřním dialogu. Sedím naproti pánovi, který přišel na terapii. Tedy nepřišel sám, přivezla ho partnerka. Ani se ke mně vlastně neobjednal. Objednala ho ona a teď čeká venku v autě, až skončíme. A tak teď sedíme a bavíme se o problému, který pána přivedl. Je zadumaný, trochu naštvaný a hlavně nemluvný. Každé slovo abych z něj lámal jako ze skály. Ostatně jako ta skála také vypadá. A tak mluvím a mluvím, seznamuji ho s tím, jak vlastně všechno funguje, jak vznikají naše problémy a jak se jich můžeme zbavit a jaký je pak výsledek. Pán sedí a kouká. Nehne ani brvou, jen občas odpoví jednoduchou větou na položenou otázku. Je mi jasné, že s ním to nebude jednoduché, ale řekl jsem si, že mu dám ještě šanci. Po několika minutách jsme se přeci jen dobrali k pojmenování problému, na který bychom se podívali.

217 Mirek Vojáček

Dostali jsme se ke vzpomínce z pěti let, kde to vše začalo, a pán si zavřel oči. A teď to přišlo. Povídám: „Uvědomte si, kde v té vzpomínce jste,“ že si vzpomene, jsem nepochyboval, „a jak se tam cítíte?“ dodám. V ten okamžik začal pán rudnout a jakoby se nafukovat. Byl to asi jen optický klam, ale bylo mi jasné, že se dostal k emocím, které tehdy prožil. Ještě chvíli se nafukoval a rudnul, až pak trochu zfialověl a najednou vyhrkl: „Nevim!“ V ten okamžik splaskl a vybledl. To slovo pak zopakoval ještě několikrát na otázky, které jsem mu pokládal. Bylo jasné, že vnitřně ukončil terapii. Tak jsem si s ním ještě chvíli povídal, on většinou mlčel a pak jsme se rozloučili. Ještě před odchodem mi podal peníze a říká: „To mi dala partnerka, abych vám zaplatil.“ a natáhl ruku. On tu byl vlastně jen proto, aby měl doma klid a odseděl si tu ten čas, který pro něj byl vyhrazen. Nechtěl nic dělat a nechtěl nic vědět. On byl vlastně spokojený. Ten, kdo měl ve skutečnosti přijít, byla jeho partnerka, která zatím seděla venku v autě. Naše mysl je zařízena na vyhledávání odpovědí na otázky, které jsou nám kladeny. Je jedno, kdo se ptá. Zda někdo mimo nás nebo my sami. Když se zeptáte, vždy dostanete odpověď. Ale musíte chtít. Chtít dozvědět se odpověď. Ať je jakákoliv. Fungujeme stejně jako vyhledávače na internetu. Zadáte hledané slovo nebo sousloví a objeví se vám výsledek. Jenže je možné, že si to v okamžiku, kdy odešlete dotaz, rozmyslíte. U počítače je to jednoduché. Tohle


jsem vyhledat nechtěl, chci vlastně něco jiného nebo vůbec nic, tak celou akci jediným tlačítkem, jednoduchým pohybem ruky, zrušíme. Akce byla odvolána. My ale nemáme žádné tlačítko, které by vyhledávání v našem vědomí zastavilo. Máme kouzelné slůvko „NEVÍM“, které plní stejnou funkci. A protože se nechceme dozvědět odpověď, raději řekneme: „Nevím.“. Jak jednoduché. Společensky přijatelné a elegantní. Onen pán, který u mě seděl, zjistil, že se asi nic dozvědět nechce. Že nemá proč pátrat po nějakém problému. Neměl žádnou motivaci, proč se na své potíže v životě podívat. Jednoduše nedozrál jeho čas. A tak použil, co užíváme nevědomě, ale jednoduše a velice často. I když už věděl, o co jde, zastavil probíhající akci stisknutím podvědomého tlačítka NEVÍM. Opakovat stále dokola toto zaklínadlo se pro nás stalo tak jednoduchým, že si ani za čas nevšimneme, že říkáme „nevím“ skoro na všechno. Zaklejeme se tak do stavu, ve kterém bychom mohli získat alespoň nějakou informaci, proč se všechny nepříjemnosti v našem životě dějí a místo toho jen NEVÍME. Nic jiného. Odsuzujeme se k tomu, že jen krčíme rameny a divíme se. Jak jen se nám to a to mohlo stát. Kdo mohl tušit, že to takhle dopadne. Vždyť mi nikdo neřekl, kam to vlastně povede. Pláčeme tak nad rozlitým mlékem, které jsme si rozlili sami. Chybí nám upřímná snaha dozvědět se

219 Mirek Vojáček

pravdu, ať je jakkoliv našemu egu nepříjemná. Proto používejme slovo NEVÍM jen zcela výjimečně. Jako šafránu. Odměnou nám budou odpovědi na otázky, se kterými bychom si lámali hlavu velmi, velmi dlouho. A řešení pak jsou mnohem snazší, než by se zdálo. Ten pán u mě na terapii byl tenkrát prvním a posledním, koho objednal někdo jiný, aniž by sám chtěl. To bylo zase moje poučení.


221 Mirek Vojáček

50. Každý má své hranice. Když je ostatním nedáváme, necháváme se utlačovat.


Stejně jako neradi říkáme „NE“, je pro nás nesmírně nepříjemné ukázat svou vlastní sílu a vykázat do patřičných mezí toho, kdo na nás neustále tlačí. Jistě jste si všimli, že každý máme své hranice. Pokud je někdo svým chováním překročí, máme z toho nepříjemné pocity. Cítíme se ohroženi, využíváni nebo zneužiti. Přitom je většinou možné situaci vyřešit velice rychle. Jednoznačně říci, že se dotyčný dostal na naše území a my ho tam už déle nestrpíme. Naše vlastní hranice si můžeme představit jako analogii se skutečnými hranicemi. Středověcí velmoži dlouhá léta budovali svá panství. Zvelebovali je a podporovali tak, aby jim pak přinášela užitek v podobě peněz. Tam, kde byla pustina, vysílali osadníky, kteří vytvořili novou půdu, nové příležitosti pro budoucí zisk. Ale občas se stalo, že některý ze sousedů nedbal dobrých mravů a nepsaných či psaných pravidel a vkročil na území, které mu nepatřilo. A nespokojil se s málem. Plenil a pustošil a postupoval stále hlouběji na cizí panství. Co by se stalo, kdyby narazil na souseda, který se bojí, aby někoho nerozhněval a chtěl by s každým vyjít po dobrém, i když to nejde? Asi by o své panství nakonec přišel. A sám by se dostal do vyhnanství nebo by byl zabit. Neúprosné, ale logické vyústění slabosti a neschopnosti postavit se za sebe, za své vlastní území. Svrchovaný vládce sebere při prvním pokusu o okupaci svého území armádu a každého rychle zažene.

223 Mirek Vojáček

To, že někdo vstupuje na naše území, poznáme velice snadno. Necítíme se dobře. Sice ustupujeme, ale jen velmi neradi a neochotně. Může se to dít úplně všude. Při výchově, kdy se děti rozhodnou vyzkoušet, jak daleko jste ochotni zajít, než konečně řeknete, že vám něco nevyhovuje. V partnerství, kde neřeknete, že si soužití představujete jinak. Nebo v práci, kde se neozvete, když děláte něco, co je proti vašemu přesvědčení. V knize „Steve Jobs“ o zakladateli společnosti Apple od Waltera Isaacsona je krásný příklad toho, co se stane, když někomu ukážete, kde jsou vaše hranice, za které nehodláte ustoupit. Steve Jobs byl velice silnou osobností a každého, mnohdy dost nevybíravě, dostal přesně tam, kam chtěl. Byl arogantní a nesmlouvavý. Když založil společnost NEXT, nechal pro ni vytvořit logo od Thomase Randa, známého a uznávaného designéra. Jobs si rád vybíral, a tak chtěl několik návrhů. Jenže se mu dostalo strohé odpovědi, že dostane jen jeden. Už to nebylo Jobsovi moc po chuti. Byl velký perfekcionista a chtěl si vždy vybírat. Vznášel svoje vlastní návrhy a nechával vytvářet mnoho a mnoho variant. Proto když seděli později při prezentaci s Randem, jak měl Jobs ve zvyku, chtěl diskutovat o tom, co právě zhlédl a měnit různě barevnost. Zdálo se mu, že si nemá z čeho vybrat. Designer však udělal něco, co Jobs opravdu nečekal. Náh-


le udeřil pěstí do stolu a rezolutně prohlásil: „Dělám to čtyřicet let a vím nejlíp, jak to má vypadat!“ Prchlivý Jobs byl opravdu zaskočen tak prudkou reakcí, že se nezmohl na slovo odporu a najednou se choval jako beránek. Souhlasil se vším, co designér předvedl. A i přes to, že neudělal přesně to, co chtěl, vždy si ho vážil za jeho jednoznačnost a rozhodnost. Chraňte si své vlastní hranice. Se vší rozhodností a jednoznačností. Odměnou vám bude, že si vás budou všichni více vážit.

225 Mirek Vojáček

51. Daruj sám sebe, ale buď připraven přijmout celý vesmír.


Na chvíli si sedněte a zklidněte se. Pak si představte, že máte neomezené bohatství. Máte vše, nač si jen vzpomenete. Peníze, zlato, šperky, drahé kameny, akcie, auta, domy, letadla, továrny. Cokoliv vás napadne. A když se ustálíte v tom, co máte, pak to všechno někomu dejte. Jen tak, v představě se všeho zbavte. A sledujte, jaký z toho máte pocit. Dobrý nebo špatný? Ale to není ještě všechno. Teď si naopak představte někoho, kdo vám může dát jakékoliv bohatství. Můžete si vybrat někoho z vašich známých, ale i některou veřejně známou osobnost. Třeba Billa Gatese. A pak si představte, že si od něj vezmete všechno, co vám nabízí. Jen tak zadarmo. Nic za to nechce, nic nemusíte vracet. A opět pozorujte svoje pocity. Jsou dobré nebo se cítíte špatně? Celý svět je založen na vzájemné výměně. Jeden dává a druhý dostává. A naše pocity při tomto jednoduchém cvičení nám prozradí, jaká jsou naše vnitřní nastavení. U každého z nás je vzájemná výměna vždy něčím podmíněna. Málokdo je ochoten stejnou měrou rozdávat i přijímat. A podle toho, jak to máme nastavené, potom žijeme. Naše zkušenosti a přesvědčení uložené v naší trvalé paměti nám dovolí jen přesně to, co odpovídá jejich obsahu. Ani o trochu méně, ale ani více. Většina lidí je nastavena na dávání. Rozdávat se zdá jednodušší. Tedy pro každého z těch, kteří jsou takto zařízeni. Není přeci žádný

227 Mirek Vojáček

problém darovat něco ze svého. Od mala nás v dávání cvičí naši rodiče nebo prarodiče. Většinou to tak dělají také sami. Zděděné postoje, které se promění v životní návyk, se předávají z generace na generaci. Výchova ke sdílení začíná poměrně brzy – sotva chodíme a při hře se sourozenci nebo vrstevníky se stane, že někdo chce naši hračku. „Nebuď zlý a půjč mu své autíčko!“ zní rada rodiče. Dobře, tak se tedy raději vzdáme toho, co je naše, i když nechceme. Nebo jíme své oblíbené bonbóny a najednou se k nám přiřítí sousedovic Pepíček a už se po nich také sápe. Jsme zděšeni a chceme uniknout. Ale rychle zasáhne maminka a povídá: „Dej taky Pepíčkovi! Nebuď lakomý!“ a nutí nás vzdát se části naší dobroty. Když ještě chvíli vzdorujeme, tak přitvrdí a řekne o nás, že jsme „oškliví“. A to se nás opravdu dotkne a už neodporujeme. Od té doby se raději dělíme o všechno, protože pokud bychom to neudělali, byli bychom zlí, oškliví a lakomí. A takového člověka by přece nemohl mít nikdo rád. Naopak se může stát, že jdete kolem obchodu a chcete krásnou hračku. Dožadujete se jí, ale jediné, čeho se dočkáte, jsou slova rodiče: „Ty bys taky pořád něco chtěl. Byl bys rozmazlený, kdybys dostal všechno, na co si vzpomeneš!“ Právě z podobných nevinných poznámek vznikají naše přesvědčení, že nebudeme dost dobří, když budeme něco chtít. Okolní svět nás dříve nebo později přesvědčí, že není normální chtít a dostat všechno, nač si vzpome-


neme. Padneme do pasti, ze které se jen tak nedostaneme. Provází nás ve všem. I ve vztazích a lásce. Neustále dáváme mnohem víc, než dostáváme. Problémy a nepříjemné pocity, které díky neustálé nerovnováze prožíváme, se léty vrší. Uvědomujeme si, že nám něco chybí, ale nevíme co. Stáváme se velice často středem zájmu lidí, kteří nás jen využívají. My jim dáváme a oni ochotně přijímají. Ale odhalit chybu v sobě je pro nás téměř nemožné. Nechápeme, proč od nás neustále něco chtějí, ale nic se nám nevrací. Ať už se jedná o peníze nebo láskyplné objetí. Všechno přitom blokujeme zase jen my sami. Dokud nezjistíme, proč si nechceme dovolit cokoliv přijímat, nikdy se nic nezmění a budeme zase jen ztrácet spoustu energie. Uvědomit si, že máme právo na stejnou pozornost, jako dáváme ostatním, je velice osvobozující. Chceme-li dosáhnout změny, stačí sám přijímat se stejnou radostí, jako když něco dáváme. Nemusí to hned znamenat, že přijmeme obrovské dary, ale stačí, když si připustíme, že máme právo na pochvalu, úsměv nebo objetí. A odpovězte světu stejně. Rovnováha je důležitá.

229 Mirek Vojáček

52. Neodsuzujte se.


Čím víc chápeme svět kolem sebe, jak pronikáme hlouběji a hlouběji do jeho zákonitostí, tím častěji se stává, že si uvědomíme, jak bláhoví, zmatení, nevyrovnaní nebo hloupí jsme v minulosti byli. Všechno to, co najednou víme, nastaví zrcadlo našemu vlastnímu chování a my znenadání prozřeme. Zjistíme, že celý náš dosavadní život byl založen na klamu, že jsme obelhávali sami sebe a obviňovali své okolí z vlastních nezdarů. Stane se, že se ptáme, proč jsme byli takoví, proč jsme neprozřeli dříve, proč jsme promarnili tolik času? Odpověď je jediná. Je dobře, že jsme na to vůbec někdy přišli. Na seminářích, kde se lidé ode mne učí, jak si zlepšit život, jak nalézt svůj jedinečný životní cíl, jak zlepšit své vtahy a zbavit sebe nebo své blízké nemocí, se velice často stává, že najednou se někdo z účastníků rozpláče nebo naopak vybuchne vzteky nad tím, proč mu to trvalo tak dlouho. Proč na svá omezení přišel tak pozdě a proč si tolik desítek let jen přidělával potíže v rodinách, partnerských vztazích nebo v práci. Jsou to okamžiky, kdy všichni zapomínají na budoucnost, která díky pozitivním změnám bude lepší a lepší. Hledí na své prožitky v minulosti a uvědomují si, že by je nikdy mít nemuseli, kdyby se vše dozvěděli dřív. Minulost už změnit nemůžeme, je pryč, žijeme v současnosti. Z minulosti zbyl jen potrhaný film vzpomínek. Je stejně neskutečná

231 Mirek Vojáček

a nehmatatelná, jako každá myšlenka. Jen mlhavý záblesk bývalé reality, která se uložila do naší paměti. Ale ta realita už není. Jsme tu jen my a současný okamžik, ve kterém žijeme. Je proto pošetilé přikládat minulosti takovou důležitost, jak jsme se všichni shodně naučili. Litovat minulých let je tedy zbytečné. Naopak, musíme být vděční za všechny zkušenosti, protože právě ony nás dovedly až sem. Přes všechna úskalí a vlastní zklamání a mnohé nezdary. Třeba až k těmto řádkům, které čtete. Každý zlomek života, každý prožitek vás nasměroval až sem. Teď si jen musíme vybrat, jak budeme nadále žít. Jestli vzpomínkami a výčitkami, že jsme něco promarnili, nebo v obavě ze všech možných překážek a potíží, jež nám přinese budoucnost. Rozhodnutí by mělo být jednoznačné. Prožíváme jen jednu realitu. Tento okamžik současnosti, který je plynule vystřídán dalším okamžikem současnosti. Uvědomujeme-li si toto nekonečné kontinuum, nemáme už co více hledat. Ptát se, kdy budeme tady a teď nebo jak rozpoznat přítomný okamžik? On je už tady od našeho narození a my si ho konečně musíme jenom všimnout a začít si ho stále více uvědomovat. Když budeme v přítomnosti, nebudeme už mít víc čas na zbytečné výčitky a pláč nad rozlitým mlékem. Budeme schopni ocenit každou chvíli, která nás dovedla až k tomuto okamžiku. Neodsuzujme


se za to, co jsme neudělali. Co jsme nepochopili. Nebo za to, že jsme sešli z cesty a bloudili. Každý člověk, kterého jsme v životě potkali, každá situace, kterou jsme prožili, nám přinesli ty správné lekce, které jsme měli prožít, abychom jednoho dne pochopili svou vlastní důležitost v tomto světě a zákonitosti svého života. A tak si vše s čistým srdcem odpusťme. Můžete to udělat tak, že si v klidu sednete, zavřete si oči a představíte si před sebou sami sebe. Takové jakými jste byli. A teď si odpusťte všechno, co jste kdy udělali špatně. Řekněte sami sobě, co všechno máte na srdci, to dobré i to špatné. A když už nebudete mít nic, co byste ještě chtěli vyřknout, jen řekněte: „Odpouštím si.“ A myslete to vážně. Pak svou představu obejměte, poděkujte za všechno, co jste pro svou současnost udělali. Nakonec nechte představu rozplynout ve světle, které splyne s vámi. Užijte si ten okamžik splynutí. Od teď již na sebe nikdy nemyslete ve zlém. A milujte se, protože tím milujete celý vesmír.

233 Mirek Vojáček

Něco na závěr


Mám rád knihy, které mi dají návody a řešení. Nikdy mě neuspokojovala jen teorie. Protože když knihu odložím, za krátkou chvíli stejně nevím, o čem přesně byla, co mě měla naučit a jak bych měl změnit svoje návyky, aby mi všechny teorie přešly do krve. Po teorii musí následovat praxe, jinak ke změně nikdy nedojde. V úvodu knihy je návod na to, jak s celou knihou pracovat, jak se dopodrobna s univerzálními zákony seznámit a sžít, aby prostoupily náš život a byly katalyzátorem našich budoucích změn, aby vystoupily z hloubi našeho vědomí do každodenního života, ze kterého se pak stane vědomý život. Můžete jít ale ještě dál. Kniha je jen začátkem. Existují metody a postupy, které používám i já a které vás posunou v práci s každým problémem, každou nepříjemností na zcela jinou úroveň. Nemusíte hledat pochopení problému týdny, měsíce či roky, ale jednoduše všechno vyřešíte během několika minut. A můžete se věnovat skutečnému životu, ne jen přežívat. Všechno to, co jsem se naučil, se můžete naučit i vy. Nepotřebujete k tomu žádné jasnovidné ani jiné schopnosti „od Boha“. Jediným předpokladem je chtít. Být rozhodnutý a jít si za tím stejně jako to na mých seminářích udělali jiní již před vámi. Jejich životy se od té doby proměnily v mnohém k lepšímu a pro mne je radost se s nimi setkávat a všechny ty změny vidět.

235 Mirek Vojáček

Existují tři cesty, jak se dostat do cíle. Můžete si obout pohodlné a pevné boty a za svou exotickou dovolenou vyrazit pěšky. Ale patrně půjdete nekonečně dlouho a na své cestě nasbíráte ještě řadu šrámů. Nebo vyrazíte autem, naložíte všechno potřebné a cesta vám bude trvat kratší dobu, ale to nepohodlí, které během ní zažijete, je nepříjemnou daní, která vás zanedlouho unaví. A nakonec si nebudete jisti, jestli máte dostatek elánu pokračovat dál. Poslední, třetí možností, je nasednout do letadla, které vás do cíle dopraví velice rychle a s minimem nepohodlí. A tak je to i s tím, jak svoje životní zkušenosti, které nám nevyhovují, zpracovávat. Buď jen celý život někam jdeme a nevíme kam, nemáme nic, co by nám urychlilo cestu, a tak se vlastně všechno jen zhoršuje a pohoda je v nedohlednu. Druhou cestou je nepřeberné množství metod, které jsou nám dnes k dispozici, ale většinou jsou pomalé a pokaždé se pak cítíte dva tři týdny špatně a díky tomu už se vám do toho znovu nechce. Nebo se naučíte pracovat s postupy a metodami, které jsou opravdu rychlé a účinné a během velice krátké doby si snadno a pohodlně zařídíte život podle svého. Mám s nimi každodenní zkušenost a vidím, jak se život můj i lidí kolem mě proměňuje k lepšímu každým dnem. Krásně to vyjádřila Věra, naše přítelkyně: „Každý si může vždy


vybrat ze dvou možností. Tu dobrou a tu špatnou. Nevím jak vy, ale já si pro sebe pokaždé vyberu tu dobrou.“ Díky Věrko.

Jedna malá prémie na závěr Ne všechny roky mají padesát dva týdnů. Ty přestupné jsou ještě o týden delší. A tak na závěr připojuji poslední, padesátý třetí zákon. Když jsem celou knihu dopsal, tak mě napadla ještě další pravidla, která ale budou jednou součástí jiné knihy. Zákon, který teď připojuji, je však tak důležitý, že by byla škoda, abyste jej neznali již dnes. Je totiž esencí všech ostatních zákonů.

237 Mirek Vojáček

53. Čiň přesně podle toho, co říkáš a na co myslíš.


Kolikrát se vám v životě stalo, že jste si mysleli něco jiného, než jste potom řekli nebo udělali? Že si to ani neuvědomujete? Většina lidí se tak chová stále. Přijali jsme rozdílný způsob myšlení a jednání jako životní standard. Přeci jen tak neřekneme, co si myslíme! To bychom museli být úplní blázni! Kde všude se tenhle náš zlozvyk projevuje, musí si uvědomit každý sám. Ale je asi úplně běžné, že se potkají dvě kamarádky a jedna druhé říká, jak jí to sluší, že šaty, které má na sobě, jsou opravdu zajímavé a dělají jí skvělou postavu. Bla, bla, bla... A tak tlachají a plácají jedno přes druhé. Jen se rozejdou, jedna druhou pomlouvá, jak měla v nových šatech opravdu „ránu“. Vypadala jak housenka, samý fald a žádný tvar. Jak se do něčeho takového může vůbec navléknout? Třeba chodíte do práce. Neradi, ale co má člověk dělat. Nějak se živit musíte. A tak jste už v neděli odpoledne otrávení, že končí víkend a vy se budete muset otravovat někde, kde vás to ani trochu nebaví. Nadřízení se chovají ke všem naprosto necitlivě. Neustále v sobě potlačujete chuť konečně už „šéfům“ něco říct. Ale stejně to neuděláte. Na rozhodnutí, která oni činí, máte svoje vlastní názory a jen tak potají je šeptáte při obědě svým kolegům. Ale raději se rozhlédnete, jestli vás neslyší někdo kompetentní. Důsledky takového svého nepředloženého chování si ani nedokážete představit.

239 Mirek Vojáček

Na vaše názory tu není stejně nikdo zvědavý. Vy to děláte stejně jen pro peníze. Přečkáte tedy týden a v pátek odpoledne konečně začnete žít. Hurá za svými zájmy. Teď je konečně doba dělat to, co vás opravdu baví a naplňuje. A tak potkáváme o víkendu šťastné lidi, kteří se cítí dobře. Jsou bezstarostní, plní optimismu a nadšení. Jenže pak přijde neděle odpoledne a všechno se zase rychle změní... Nebo se díváte na televizi. Máte možnost sledovat, jak se politici vykrucují. Mění postoj od smířlivého až po bojovný a zastrašující, jen aby nemuseli přiznat pravdu. Jejich slova jsou plná zmatku a nevěrohodnosti. Říkáte si, jak si mohou sami sebe vážit? Ale to je politika. Nemohou přiznat, co jsou jejich skutečné záměry. Nejde říkat pravdu. A proto musí klamat tělem. Hrát hru na pravdu a lež. A zatloukat, zatloukat, zatloukat... I kdyby je přistihli přímo při činu. Vše se dá ještě zpochybnit. Proto je politika tím, čím je. A jak je to ve vztazích? Můžeme vidět na mnoha párech, že žijí něco jiného, než si původně představovaly. Partneři spolu nekomunikují, nesvěřují se, nechtějí nic řešit. Jenže rozpory mezi myšlením a každodenním životem jsou tak velké, že se vždy po nějaké době změní v krizi. Nekonečný stres, který je průvodním jevem, nikomu neprospěje. Ani si neuvědomujeme, jak moc si škodíme, když se naše myšlenky


neshodují s tím, co říkáme a jak to pak prezentujeme svými činy. Hluboký rozpor v naší mysli v nás vytváří stres. A jak už dobře víte, stres je strůjcem všech našich potíží. Všech nepříjemných pocitů a emocí, bolestí a nakonec i nemocí. Kupodivu nesoulad v našem myšlení a chování, ať se ho snažíme jakkoliv omluvit, vytváří potíže nám samotným. I když mnohdy řekneme jen drobnou lež, která přece nikoho nezabije, mohou nás dostihnout nepříjemné důsledky v podobě nemoci nebo tělesné slabosti. Chodíme do práce, která nás nebaví. I když to dobře víme, stejně nezměníme nic ve svém životě, abychom si nevytvářeli nekonečný stres z činnosti, již děláme proti své vůli. Po létech se divíme, že jsme neustále nemocní a hrozí nám invalidní důchod. Příkladem toho, jak se nechuť k práci promítne na naše zdraví, je životní příběh architekta Josefa Hlávky. Byl to ve své době nejúspěšnější architekt. Jeho kancelář za devět let, v letech 1860-1869, postavila sto čtyřicet dva staveb. Ale stres, který se u Hlávky stupňoval, vedl k selhání a následnému ochrnutí obou nohou. Jak příznačné. Kam asi nechtěl chodit? Co myslíte? Naše mysl nás neustále nutí konat v souladu se svými myšlenkami. A má obrovskou moc. Když to neděláme, dá nám naše chyby najevo právě nepříjemným pocitem, bolestí nebo nemocí. A je jen na nás, jestli se zastavíme a budeme se snažit pochopit, co příznaky,

241 Mirek Vojáček

které se objevily, znamenají. Jde vždy o naše poučení. Pochopení, že jsme dělali něco špatně. Namísto poučení si škodíme stále více a více. Když se spálíme o oheň, příště si už dáme pozor, abychom se bolesti vyhnuli. Ale ve svém životě se vystavujeme bolesti pořád dokola a pošetile se vrháme do stejných situací, i když to znamená, že se znovu spálíme. Chováme se jak rozumu zbavení. V poučení je ukryta síla uzdravení. Josef Hlávka byl ve svých třiceti osmi letech odkázán na invalidní vozík. Odešel do ústraní a tam strávil tři roky, než se uzdravil. Než znovu začal chodit. Co všechno se mu asi celou tu dobu honilo hlavou? Pro něho vyplynulo důležité poučení z nemoci, která ho postihla. Skončil se svou stavitelskou činností a začal se věnovat dobročinnosti. Jeho nadace podporovala rozvoj umění a vzdělanosti. A síla jeho nového záměru ho přežila. Hlávkova nadace funguje až do současnosti. Dělejte a říkejte vždy to, co si ve skutečnosti myslíte. Jedině tak nevytváříte energeticko-informační turbulence v systému svého těla. Zabráníte neustálému matení svého okolí a sobě vytvoříte skutečně radostný život. Celý ten mechanismus, který často nechceme pochopit, nás přitom nutí žít v pohodě, radosti, lásce a souladu se svým okolím. A hlavně se sebou samým. A to je cíl každého člověka.


243 Mirek Vojáček

Obsah Poděkování

4

Úvod

6

Univerzální zákony života pro každý den

10

1. Miluj sám sebe. Ostatní přijmi takové, jací jsou.

14

2. Každý člověk je ve svém základu dokonalý. Najdi v sobě vše, co tě omezuje, a zbav se toho. Jedině tak objevíš svou přirozenou dokonalost.

18

3. Jsi jedinečný. Nikomu na světě se nemůžeš v ničem podobat.

22

4. Všechny cítící bytosti na světě mají jen jediný cíl. Být šťastní.

26

5. Nehledej štěstí v lidech, událostech nebo věcech. Štěstí najdeš jen sám v sobě.

30

6. Nemohu změnit ostatní, ale jen sebe.

34

7. Za vším, co se ve tvém životě děje špatného, jsou tvá vnitřní nastavení a jsou také tím jediným, co můžeš změnit. Změníš-li je, změní se i svět, ve kterém žiješ.

38

8. Neexistují soukromé stavy mysli. Všechny informace, které proběhnou tvou myslí, může zachytit kdokoliv ve tvém okolí.

42

9. Poslouchej své pocity, je v nich řešení každého nepříjemného stavu.

46

10. Všechno, co se mi nelíbí, je můj vlastní problém.

50

11. Každá nepříjemnost je jen nabídkou k tomu, abychom pochopili a změnili, co nám vadí.

54

12. Nebe i peklo se odehrává jedině ve tvé mysli. Pochopíš-li to, můžeš si svobodně vybrat, jak se chceš cítit.

58


13. Máš neomezenou možnost volby. Můžeš si tedy zvolit i to, jak se budeš cítit a co budeš prožívat.

62

14. Nejsi oběť, tu ze sebe děláš sám. Dokud po světě pobíháš s terčem na zádech, vždy se do něj bude někdo strefovat.

66

15. Nikdo ti nemůže škodit, když mu to sám nedovolíš.

70

16. Nehodnoť lidi ani situace. Pak uvidíš, kolik ti zbyde energie na řešení vlastního života.

74

17. Neexistuje dobro ani zlo. Vše je jen součást jednoho celku. 78 Právo hodnotit, zda je něco dobré nebo zlé, si osobujeme jen my sami. 18. Řeš jen to, co skutečně můžeš vyřešit.

82

19. Měňte jen to, co vám samotným na sobě vadí.

88

20. Mluv s lidmi. Zvlášť se svými blízkými. Pokud jim nesděluješ svoje myšlenky a postoje, nemohou vědět, co vlastně chceš.

92

21. Pokud tě nikdo neposlouchá, asi to neříkáš dost jasně.

96

22. Nebojuj s okolím. Boj plodí zase jenom boj. Nebraň se. Obrana je také jen formou boje. Jediný rozdíl je v tom, že nejsi agresor, ale ochotně ze sebe děláš oběť.

100

23. Máš právo dostat od světa jen to nejlepší. Požaduj to a bude ti vyhověno.

106

24. Každý náš záměr má tendenci se vyplnit. Buď tedy ostražitý, co si vlastně přeješ.

110

25. Každý člověk má svůj osobitý záměr. Všechno, co se kolem nás děje, je jen součtem záměrů všech lidí. Ale vítězí jen ten, jehož záměr je jednoznačný.

114

26. Každý člověk má životní cíl. Když zjistíš ten svůj všechno ti půjde lépe.

118

27. To, čemu dáváme pozornost, tedy svou energii, vždy roste a sílí.

122

245 Mirek Vojáček

28. Když nezměníme to, z čeho máme špatný pocit, objeví se bolest.

126

29. Když ignorujeme bolest, přijde nemoc. Nemoc je výzvou k tomu, abychom se konečně zastavili a zjistili, co děláme špatně.

130

30. Nemoc je symbolem našeho myšlení a jednání.

134

31. Život je neustálý růst. Ale je to i změna. Beze změny by nic nerostlo. Když nic neporoste, nedojde ke změně.

138

32. Pokud odmítáme změnu, přichází stagnace. Co stagnuje, to se nevyvíjí a umírá.

144

33. Každá krize je začátkem něčeho nového. I smrt je novým začátkem.

150

34. Přijměte život v jeho rozmanitosti. Všechno, co žijete, je správně. Neposuzujte, zda je to dobré nebo špatné.

154

35. Soucit znamená vědět, jak pomoci, ne jak v slzách někoho utěšovat.

160

36. Nevěřte ničemu jenom proto, že vám to řekla některá z autorit. Všechno si ověřte. Pak už to nebudete moci zpochybnit.

164

37. Když se chcete něco naučit, najděte si učitele. Jedině učitel vám předá, co nikde jinde nenajdete.

168

38. Bez rozhodnutí se v našem životě nic nezmění.

172

39. Nemanipuluj. Nech lidem jejich vlastní životní zkušenosti.

176

40. Dnes žijeme tím, co jsme si vytvořili v minulosti. Naše budoucnost bude taková, jak si ji vytvoříme dnes.

180

41. Minulost ani budoucnost neexistuje. Tvůj skutečný život se odehrává v tomto okamžiku. Nikdy jindy.

184


42. Zákon příčiny a následku není neomylným a nekonečně trestajícím mechanismem vesmíru. Ale nutí nás, abychom se poučili, zbavili se omezení a šli dál.

188

43. Netrestá nás bůh nebo někdo jiný. My trestáme sami sebe.

192

44. Ptejte se svého těla! Dozvíte se, co je pravda a co ne. Jedině tak eliminujete rozum, který vám neustále něco nalhává.

196

45. Važte slova. To, co řeknete, může mít pro ostatní dalekosáhlé následky.

200

46. Nebojte se zbavit svého strachu. Nechrání vás, ale omezuje.

204

47. Nevymlouvej se na okolnosti svého života. Nejsou důležité tyto okolnosti, ale tvoje reakce na ně.

208

48. Naučte se říkat NE. Je to jediný způsob, jak dát okolí najevo, že se nám něco nelíbí.

212

49. Slovo „nevím“ je výmluvou, kterou užíváme, abychom se nemuseli nic dozvědět.

216

50. Každý má své hranice. Když je ostatním nedáváme, necháváme se utlačovat.

222

51. Daruj sám sebe, ale buď připraven přijmout celý vesmír.

226

52. Neodsuzujte se.

230

Něco na závěr

234

Jedna malá prémie na závěr

237

53. Čiň přesně podle toho, co říkáš a na co myslíš.

238

Obsah

244

Mirek Vojáček

248

247 Mirek Vojáček

Mirek Vojáček Mirek Vojáček se už od malička zajímal o pravou podstatu věcí. Vždy si všímal toho, jak se co dělá a jak věci fungují. Vystudoval klasickou malbu a léta pak pracoval v reklamních agenturách jako grafik. Na prahu čtyřicítky však cítil, že nedokáže dál dělat stresující práci, která ho nebaví a neuspokojuje a rozhodl se k zásadní změně. Přestěhoval se z hlavního města do rozpadlého statku v jižních Čechách a začal se živit restaurováním výmaleb v kostelech. Cítil se o trochu lépe, hodně se zklidnil, ale ani práce „rukama“ a život na malé vsi mu vytoužené štěstí nepřinášely. Stále to nebylo „ono“. A pak přišlo další postrčení – smrt mámy, které předcházelo několikatýdenní utrpení v péči lékařů. Náhle mu bylo jasné, že touží pomáhat druhým, aby nemuseli prožívat to, co ona. Začal praktikovat buddhismus a pravidelně meditovat. Postupně k němu přicházely učitelé a metody, díky kterým se věci v jeho životě i životech lidí kolem něj skutečně mění k lepšímu. Dnes pracuje s lidmi. S těmi, kteří jsou rozhodnuti doopravdy změnit to, co se jim v životě nelíbí. Na svých terapiích jim pomáhá odhalovat pravé příčiny toho, co je trápí. Nejraději má však semináře, protože právě na nich může předávat postupy a metody, jak pracovat s vnitřními nastaveními. Jak je měnit, aby se každý z nás mohl osvobodit od svých vlastních omezení a prožívat skutečně šťastný život.


Za dlouhá tisíciletí vývoje jsme se naučili přesně popsat každý jev, který probíhá v okolním světě. Vše jsme změřili a zvážili. Prozkoumali do posledních detailů každou částečku hmoty. Do kosmu hledíme výkonnými teleskopy... Zdálo by se tedy, že není téměř nic, co bychom měli ještě vědět. Zapomněli jsme však na náš vnitřní vesmír. Na zákonitosti, podle kterých fungujeme my sami. Pravidla, díky kterým vytváříme své vztahy, zakoušíme situace a prožíváme své pocity. Tato pravidla jsou stejně neměnná jako zákon gravitace. Neskryjeme se před nimi a neobejdeme je. Jsme nuceni se jimi řídit, ať chceme nebo ne. Pokud konáme proti jejich smyslu, přicházejí nepříjemné pocity, bolesti, ale i nemoce. Jediná možnost, jak si uvědomit zákonitosti tohoto světa, je seznámit se s nimi. Poznat a pochopit Univerzální zákony života. Když správně porozumíte nejen dějům kolem vás, ale především sami sobě, přestanou vás potkávat nepříjemné situace nebo negativní stavy a začnete žít vyrovnaný a spokojený život. Staňte se tedy jedněmi z mála lidí, kteří chápou široké souvislosti svého života.

www.mirekvojacek.cz

Univerzální zákony života

Recommend Documents