Umění českých denárů. UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE KATOLICKÁ TEOLOGICKÁ FAKULTA Ústav dějin křesťanského umění. David Vrána

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE KATOLICKÁ TEOLOGICKÁ FAKULTA Ústav dějin křesťanského umění

David Vrána

Umění českých denárů Bakalářská práce

Vedoucí práce: Prof. PhDr. Jaromír Homolka, Csc. Praha 2011

Prohlášení Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci s názvem Umění českých denárů napsal samostatně a výhradně s použitím uvedených pramenů a literatury a že jsem ji nevyužil k získání jiného nebo stejného titulu. Souhlasím s tím, aby práce byla zveřejněna pro účely výzkumu a soukromého studia.

V Praze dne 18. 04. 2011

David Vrána

2

Bibliografická citace Umění českých denárů [rukopis]: bakalářská práce / David Vrána; vedoucí práce: Prof. Phdr. Jaromír Homolka, Csc. -- Praha, 2011. -- 54s.

Anotace Tato práce se zabývá uměním českých denárů se zaměřením na typologii, ikonografii a formální vývoj v kontextu evropského mincovnictví. Proto bude první část věnována vývoji evropského mincovnictví od konce antiky do zavedení denárové měny v Čechách. Pestré obchodní vztahy nás přivedou na stopu raně středověkých kulturních styků. Seznámíme se zde také s výrobou mince a mincovního obrazu, na které poznáme meze možností tohoto výtvarného projevu. V dalším oddílu se budeme soustředit na uchopení problému ze tří hledisek, tak jak je kdysi naznačil Jan Květ. Nejprve se pokusíme nastínit problematiku mincovního typu, která souvisí s kulturními, hospodářskými a politickými změnami. Navazující stránky budou věnovány vývoji tvarového cítění a poslední část obsáhne ikonografická témata, jejichž studium se dosud těšilo největšímu zájmu.

Klíčová slova středověk, mincovnictví, denáry, typologie, ikonografie, formální vývoj

Abstract The Art of the Czech Deniers This work talks about art of the czech deniers in view of their typology, iconography and formal evolution in the context of European coinage. At first we will take heed of the european coinage history from the Late Antiquity to the beginning of the czech denier coinage. We will know miscellaneous trade relations which prompt us to a marks of medieval cultural contacts. Than we acquaint with the minting production and the creating of a coin–image which point to the limits of this art. The second part will be concentrate on the three views which Jan Květ suggested formerly. We will take heed of a coin–type metamorphoses which are connected with a cultural, political and economic transformations. The other themes will be a formal evolution and iconography, latter has studied in most cases.

Keywords middle age, coinage, deniers, typology, iconography, formal evolution Počet znaků: 77 080

3

Poděkování Děkuji všem příbuzným, přátelům a dobrodincům, kteří mi byli nejrůznějším způsobem oporou v době mého studia, především Jarmile Vránové, Ludmile Řezníčkové a Lence Klukové. Poděkování si zaslouží také pracovnice četných knihoven, obzvláště knihovny KTF UK, knihovny UDU FF UK a knihovny Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, jakož i knihovny Slováckého muzea v Uh. Hradišti. Vděčně myslím na ty, od kterých jsem se snad něco naučil, především na PhDr. Jarmilu Procházkovou, PhDr. Zlatu Černou, doc. PhDr. Martina Zlatohlávka PhD. a s krásnou vzpomínkou také na profesora Mojmíra Horynu. Děkuji za konzultace PhDr. Luboši Polanskému a prof. PhDr. Jaromíru Homolkovi, CSc., kterému jsem také vděčný, že se ujal vedení této práce. Díky Bohu za všechny.

4

Obsah Úvod………………………………………………………………………….... 6 1. Přehled literatury…………………………......................................................7 2. Evropské měnové systémy a mincovnictví ve střední Evropě……………… 11 2.1. Stručný přehled peněžních systémů……………………………………. 11 2.1.1. Západní Evropa v raném středověku…………………………...... 11 2.1.2. Muslimské státy a jejich vliv na situaci ve východní Evropě……. 13 2.1.3. Počátky měnových systémů u Slovanů………………………....... 14 2.1.4. Bavorsko, Sasko a počátky českého mincovnictví………………. 16 2.2. Výroba mince a vznik mincovního obrazu…………………………….. 18 3. Umění českých denárových ražeb………………………………………...... 20 3.1. Proměna typu…………………………………………………………... 20 3.2. Formální vývoj…………………………………………………………. 24 3.3. Ikonografie……………………………………………………………... 28 3.3.1. Ikonografie nejstarších ražeb…………………………………...... 28 3.3.2. Projevy kultu sv. Václava a sv. Vojtěcha…………………..……..31 3.3.3. Obrazy panovnické reprezentace………………………………….33 3.3.4. Některé hrdinské motivy v ikonografii XII. století………………. 36 Závěr……………………………………………………………………………38 Obrazová příloha…………………………………………………..................... 39 Seznam vyobrazení…………………………………………………..................44 Seznam literatury……………………………………………………………….45

5

Úvod Na počátku se nabízí otázka, proč se při umělecko–historickém bádání věnovalo mincím tak málo pozornosti. Svou roli jistě sehrál fakt, že mincím se už věnuje jiný vědní obor, nemluvě o tom, že při povrchním pohledu může mincovní umění, založené ve své podstatě na opakované reprodukci, navozovat jakousi pachuť sériové výroby. Kromě toho, že nejspíš nikdo nebude klást drobnou plastiku na úroveň „vysokých umění“,1 mohlo dojít také k falešnému vědomí neexistence jejich vzájemných vztahů, protože možnosti mincovního obrazu jsou do jisté míry omezeny svým politicko–ekonomickým účelem. Kupodivu ani v dobách největšího zájmu o hledání vývojových linií uměleckých děl se mince nedočkaly zvýšené pozornosti, ačkoli se dochovalo značné množství materiálu v takové kontinuitě, o které se nám v případě malířství, nebo sochařství může nezřídka jen zdát. Tím neodbytněji se pak vnucuje otázka, nakolik mincovní umění reagovalo na změny tvůrčího projevu v jiných výtvarných oborech, a zda by se pomocí důkladné analýzy nedaly upřesnit výsledky dosavadního bádání zvláště v případech, pro které v delších časových úsecích postrádáme studijní materiál. Není to přirozeně úkolem této práce, poněvadž je nejprve třeba zmapovat dosavadní názory, vesměs roztroušené v numismatických studiích a vybrat z nich to, co může být pro umělecko–historické bádání směrodatné. Protože české denárové ražby lze studovat bez širších znalostí peněžního vývoje jen obtížně, budeme se v prvním oddílu této práce stručně věnovat vývoji evropského mincovnictví od konce antiky do zavedení denárové měny v Čechách. Chceme totiž, aby byly patrné pestré obchodní vztahy, které nás přivádějí na stopu raně středověkých kulturních styků, neboť i umění putuje po cestách vyšlapaných obchodem. Seznámíme se zde také s výrobou mince a mincovního obrazu, na kterých poznáme meze možností tohoto výtvarného projevu. V dalším oddílu se budeme soustředit na uchopení problému ze tří hledisek, tak jak je kdysi naznačil Jan Květ. Nejprve se pokusíme nastínit problematiku mincovního typu, která souvisí s politickými, hospodářskými a politickými změnami a není totožná s typem ve smyslu ikonografickém, i když s ním úzce souvisí. Navazující stránky budou věnovány vývoji tvarového cítění a poslední část obsáhne ikonografická témata, jejichž studium se dosud těšilo největšímu zájmu.

1

V evropském prostředí se tím rozumí obvykle malířství a sochařství. Jedná se do jisté míry o pokřivené kritérium, které rozhodně neplatí pro všechny kultury, ani pro všechna historická období.

6

1. Přehled literatury Počátky zájmu o výtvarnou stránku mincí jsou spojeny s působením předních českých numismatiků. Eduard Fiala ve své práci České denáry (1895) kriticky shrnul dosavadní poznatky s přihlédnutím k zahraniční literatuře. V jeho práci je položen důraz na důkladné popisy nálezů, které jsou nezbytnou pomůckou při stanovení chronologie ražeb. Kromě toho autor pokládá za nezbytné zkoumat domácí ražby v širším kontextu zahraničního mincovnictví, které mohlo přímo nebo nepřímo ovlivnit vývoj v českém prostředí.2 Z hlediska systematiky rozlišuje Fiala tři hlavní skupiny mincovních typů. Chronologicky první je skupina denárů starších nebo větších,3 po které následuje skupina ražená do zavedení brakteátů a konečně třetí okruh tvoří brakteáty, pozdní denáry a vídeňské feniky.4 Třebaže se jedná především o práci numismatickou, všímá si autor také uměleckého zpracování, přičemž konstatuje v rámci Evropy jedinečnou uměleckou úroveň denárů v časech Bořivoje II. a jeho nástupců.5 Zaujetí výtvarnou stránkou zmíněných ražeb přimělo Eduarda Fialu k tomu, že nechal pořídit zvětšené fotografie denárů, aby tak mohl lépe pozorovat jejich detaily.6 Z českých historiků umění se k tématu denárových ražeb vyjádřil odchovanec Vídeňské

školy

Antonín

Matějček

roku

1916

v

článku

Několik

poznámek

k byzantinisujícím formám českých denárů. V úvodním odstavci poukazuje na velký dluh historiků umění v oblasti výzkumu formálního vývoje mincí a zdůvodňuje to pojetím mince jako řemeslného produktu s nevýrazným projevem umělecké vůle či chtění.7 Matějček sám věnuje v článku pozornost ikonografickým souvislostem mezi byzantskými ražbami a českými denáry XI. století, přičemž v závěru článku vybízí ke studiu ikonografie následujícího období po roce 1100, kde shledává zejména západní vlivy. Širší základ pro uměleckohistorické zpracování denárových ražeb položil Jan Květ. Roku 1935 vyšel ve Volných směrech jeho článek Česká mince doby románské, který vyzdvihuje zvláště nutnost hledání ikonografických a slohových souvislostí a rozluštění otázek týkajících se technického postupu.8 Ve studii o umění románské Prahy z roku 1948

2

FIALA 1895, 17. tj. do reformy Břetislava I. 4 FIALA 1895, 77. 5 srov. FIALA 1895, 73 sqq. 6 srov. FIALA 1895, 73, pozn. 3. 7 MATĚJČEK 1916, 75. 8 KVĚT 1935, 57 sqq. 3

7

považuje Květ denáry za nejkrásnější projev českého řemesla.9 Největší formální rozkvět českého mincovnictví spatřuje v první polovině XII. století a poukazuje na to, že je výsledkem postupné změny ve výrobě razidel a zároveň souvisí s celkovým vývojem „románského slohového cítění“.10 V souvislosti s mincemi tohoto období hovoří Květ o monumentalitě a o velkém napětí „plastické tvárné myšlenky, jejíž rozbor otvírá nám nové pohledy na samu podstatu a povahu netoliko románské mincovní glyptiky, ale i románské plastiky vůbec“.11 Jako úkol dalšího bádání je Květem označena nutnost osvětlit formální a obsahové zdroje ražeb pomocí studia zlatnictví, malířství (zvláště knižního) a monumentálního sochařství.12 Květ upozorňuje na užívání analogických motivů v sochařství západní Francie (oblast Toulouse) a dále se domnívá, že kromě byzantských respektive italo–byzantinizujících vlivů působil na české ražby i přímý vliv přežívajících antických tradic udržovaných na jihu Francie a v severní Itálii. V souvislosti s tím nastoluje otázku přímé inspirace antickými ražbami, avšak dodává, že by bylo obtížné vysvětlit, jakým způsobem by se pražští řezači kolků k těmto antickým mincím dostali. S toho pak vyvstává další skutečnost, která Květa vzrušuje nejvíc, že totiž největší rozkvět české mincovní glyptiky spadá zhruba do stejného období jako znovuzrození francouzské a severoitalské monumentální figurální plastiky.13 V nepříliš pozměněné podobě vyšla část studie o umění románské Prahy roku 1950 pod názvem Česká mince doby románské jako výtvarné dílo. Zde Květ shrnuje, že podrobný výzkum českých denárů musí sledovat slohové, typologické a ikonografické souvislosti.14 Od třicátých let s Květem spolupracovali numismatici Viktor Katz a Gustav Skalský.15 Katz se zabýval původem mincovních typů pro něž nalézal nové zdroje v zahraničních ražbách. Z tohoto hlediska je cenná zejména práce O chronologii denárů Boleslava I. a Boleslava II.16 Skalského studie České mince a pečeti 11. a 12. století vyzdvihuje jako nejdůležitější zdroje obrazového bohatství českých denárů vzory ottonského a byzantského umění.17 V této práci je vyslovena domněnka o nepřerušeném trvání domácí řezačské dílny, která fungovala snad od počátku XI. století, přičemž stylové proměny byly způsobeny kontakty panovníků s cizinou, zvláště s Itálií. Skalský také 9

KVĚT 1948, 202. KVĚT 1948, 204. 11 KVĚT 1948, 208. 12 KVĚT 1948, 209. 13 KVĚT 1948, 210. 14 KVĚT 1950, 25. 15 KATZ 1935, pozn. 164. SKALSKÝ 1938, pozn. 26. 16 KATZ 1935. 17 SKALSKÝ 1938, 5. 10

8

předpokládá, že členové téže řezačské dílny zpracovávali kovy, slonovou kost, dřevo a snad se podíleli i na kamenických pracích. 18 Otázkám uměleckého provedení denárových ražeb se věnoval také významný český numismatik Pavel Radoměřský a po této stránce jsou přínosné zejména jeho studie z první poloviny padesátých let. Mezi významné přínosy Radoměřského práce patří z hlediska dějin umění především rozpoznání samostatné výtvarné hodnoty českých denárů ethelredského typu v článku Emma regina. Studie o původu kněžny Emmy a o její úloze v ražbě českých mincí 10. století.19 Jednotlivé epochy v historii obrazové formy se pokusil Radoměřský rozlišit ve studii Peníze Kosmova věku, kde rozlišuje tři období. První úsek vývoje představují ražby do prvního desetiletí XI. století, jejichž vzhled je převážně odvozen ze zahraničních mincí.20 Následující epocha trvala od konce Jaromírovy vlády do sedmdesátých let XI. století a jejím hlavním znakem je to, že už díky hospodářským změnám nepřevažuje věrné kopírování cizích motivů, neboť tyto slouží už jen jako volná inspirace.21 Třetí období začíná koncem vlády Vratislava II. a je charakteristické přechodem od linearity k plastickému pojetí obrazu.22 Tato Radoměřského práce přináší řadu důležitých postřehů, problematické je však směšování formy a ikonografie, takže se zdá, že autor je chápe jako totožné. Emanuela Nohejlová–Prátová se v článku Příspěvek k tematice obrazů na českých denárech 12. století vyjádřila kriticky k možnosti interpretace mincovních obrazů na základě dobových událostí, protože si uvědomovala neúplnost písemných pramenů.23 V četných studiích se denárům věnovala také Jarmila Hásková, přičemž cenné jsou zvláště četné články o denárech Vratislava II. Anežka Merhautová a Dušan Třeštík se věnovali v syntetické práci o románském umění také výtvarné stránce denárů, přitom výklad o ražbách X. století přináší řadu nových podnětů.24 Tato dvojice autorů věnovala velkou pozornost mincím také v práci nazvané Ideové proudy v českém umění 12. století. Ze samostatných prací Anežky Merhautové je pak třeba připomenout zvláště článek Antická tradice na českých denárech, ve kterém autorka hledá analogie v pracích ze slonoviny. V této studii bylo provedeno zajímavé srovnání s motivy Herkulovských výjevů. 18

SKALSKÝ 1938, 51. RADOMĚŘSKÝ 1953, 164. 20 RADOMĚŘSKÝ 1952, 34. 21 RADOMĚŘSKÝ 1952, 35. 22 RADOMĚŘSKÝ 1952, 36. 23 NOHEJLOVÁ–PRÁTOVÁ 1967, 214. 24 Viz MERHAUTOVÁ/TŘEŠTÍK 1983. 19

9

V rámci současného numismatického bádání se zabývá mincovní ikonografií Luboš Polanský, jehož články přinesly v poslední době několik nových interpretací. Důležité podněty pro další bádání přinesl nepříliš dávno Pavol Černý ve stati Některé metodologické problémy ikonografické analýzy denárových a brakteátových ražeb v českých zemích. Nesmírně důležitý a dodnes nedoceněný je postřeh o jedinečné kontinuitě vývoje, kterou mincovní umění představuje, což je patrné zvláště při srovnání s často izolovanými památkami malířské a sochařské tvorby.25 Kromě toho Černý velmi správně ukazuje na možné opomíjené zdroje obrazových vzorů v antické glyptice a na orientálních textiliích.26

25 26

ČERNÝ 2004, 46 sq. ČERNÝ 2004, 62.

10

2. Evropské měnové systémy a mincovnictví ve střední Evropě 2.1. Stručný přehled peněžních systémů 2.1.1. Západní Evropa v raném středověku Na počátku evropského středověkého mincovnictví stojí římský měnový systém v podobě, kterou získal po reformách císařů Diokleciána (284–305) a Konstantina I. (306– 337). Tento systém přetrval ve východní části říše až do zániku Byzance a jeho základem byla zlatá mince zvaná solidus o váze 4,5 g, dělená dále na 4 scrupuli a 24 karátů (siliquae), přičemž 72 solidů tvořilo římskou libru.27 V Itálii zůstávaly v provozu mincovny i po úpadku byzantské moci. V Římě ještě papež Řehoř II. (715–731) razil mince s poprsím císaře Lva III. na líci a s opisem GREO na rubu. Po polovině VIII. století za papeže Hadriána I. (772–795) je už na aversu papežovo poprsí a na reversu takzvaný kříž na schodech. V Ravenně upadlo mincování po pádu exarchátu, oproti tomu v Neapoli se razily mince se jménem byzantského císaře ještě v první polovině IX. století.28 V západní Evropě po pádu Římského císařství přešly nástupnické státy na systém s ražbou jediné zlaté mince zvané triens nebo tremissis, která původně odpovídala osmi římským karátům, tedy 1/3 solidu.29 Ve Franské říši došlo ke snížení hmotnosti solidu na ca 3,9 g, čímž poklesla i váha tremissu na ca 1,3 g a počet karátů byl redukován na dvacet.30 Před polovinou VII. století byla v Galii zahájena ražba stříbrné mince zvané denár (denarius, denier, pence) o hmotnosti ca 1,3 g stříbra, jejímž dvanáctinásobkem byla početní jednotka zvaná skilling. Hmotnost 240 denárů či 20 skillingů zároveň odpovídala hmotnosti římské libry (327 g).31 Ve středověku se tedy termínem denarius označovala obvykle mince stříbrná a to včetně ražeb, které dnes nazýváme brakteáty.32 K ražbě mincí se kromě zlata používalo také stříbro a měď, případně bronz, ale v západní Evropě se během raného středověku od jejich užívání upouští. Dochází k tomu koncem VII. století,

27

PRITSAK 1998, 36. K činnosti mincoven v Itálii viz HENDY 1985, 422 sq. 29 Ideálně 1,516 g podle Pritsaka. Hodnoty uváděné Pritsakem lze pokládat za ideální čísla, pomocí kterých autor propojuje jednotlivé měnové systémy, uvádění několika desetinných míst v případě karolinského mincovnictví zpochybnil K. H. Morrison. Srv. PRITSAK 1998, 5. HÁSKOVÁ 1969, 4. 30 PRITSAK 1998, 6. 31 PRITSAK 1998, 6. 32 V listinách se někdy objevuje tento název i u zlatých mincí (denarii aurei). Viz FIALA 1895, 127. 28

11

kdy ustupují Frankové, Frísové a Anglosasové od používání zlatých mincí, takže další obchod s drahými kovy vychází z poměru hodnoty zlata ke stříbru, která byla v Galii od VII. do X. století stanovena na 1:14,4.33 Zatímco za Pipina Krátkého (752–768) se razilo maximálně 264 denárů z římské libry při hmotnosti ca 1,2 g, na počátku vlády Karla Velikého to bylo jen 256 denárů při jednotce o ca 1,3 g. Asi v polovině devadesátých let VIII. století přikročil Karel Veliký k měnové reformě, aby došlo k vyrovnání s byzantským systémem, ve kterém se hodnota zlata ke stříbru přepočítávala v poměru 1:18. Rozdíl tak činil 1,25 násobek množství drahého kovu a tohoto faktoru bylo použito pro výpočet hodnoty nového karolinského denáru o hmotnosti ca 1,7 g, a to tak, že tento rozdíl byl vynásoben původní hmotností franského denáru tj. ca 1,3 g. Podstatným rysem reformy bylo opuštění římské libry jako výchozí hodnoty a založení systému na „novém denáru“, což způsobilo zavedení nové karolinské libry (pondus Caroli) ve dvou variantách. Nová mincovní libra při starém franském počítání 240 denárů do jedné libry dosahovala hmotnosti ca 409 g, čímž se rovnala libře bagdádské. Početní libra zase navázala na množství 256 denárů z jedné libry, čímž bylo při použití „nového denáru“ dosaženo hmotnosti ca 436 g, tedy hodnoty, která odpovídá fátimovské libře. Vzájemný poměr „starého“ a „nového“ karolinského denáru byl na základě těchto propočtů stanoven Omeljanem Pritsakem na 12: 9.34 V Anglii byly od konce VII. století raženy pod fríským vlivem stříbrné protopence zvané sceattas o hmotnosti 1,3 g drahého kovu až do reformy mercijského krále Offy, který zavedl v roce 792 ražbu pravé pence (denáru) o váze ca 1,365 g.35 Ve Wessexu tvořilo pět pencí jeden shilling (ca 6,8 g) a do římské libry se tak počítalo 48 shillingů, oproti tomu v Kentu se počítaly do shillingu jen čtyři pence, takže jich bylo v římské libře celých šedesát.36 Za vlády Alfréda Velikého (871–899) byla hmotnost pence zvýšena na ca 1,6 g a z této hodnoty pak byla jako její šestnáctinásobek odvozena váhová jednotka zvaná ora (25,56 g), používaná na území Danelaw, která se stala základem měnového systému ve Skandinávii.37

33

PRITSAK 1998, 6–7. Podoba karolinského systému není zcela jasná, zde i v dalším výkladu karolinské měnové reformy se přidržuji hypotézy Omeljana Pritsaka. Různí autoři uvádějí váhu karolinské libry 367–491 g, nejčastěji se uvádí hmotnost 1,7 g x 240 = 408 g. Viz PETRÁŇ 2000, 148. PRITSAK 1998, 7–9 s odkazy na další literaturu. 35 PRITSAK 1998, 9. 36 PRITSAK 1998, 10. Západosaskému schillingu odpovídala přesně hmotnost chazarského tín, což bylo nejspíš způsobeno vlivem fríských obchodníků působících jak v Anglii, tak ve východní Evropě. Viz PRITSAK 1998, 43. 37 PRITSAK 1998, 10 sq. 34

12

2.1.2. Muslimské státy a jejich vliv na situaci ve východní Evropě Měnový systém muslimských států byl ovlivněn byzantským, takže se razila obdoba zlatého solidu zvaná dínár (podle řec. dénarion), užívaná jako jednotka hmotnosti pod názvem mitqál, zatímco stříbrná mince se nazývala dirham (podle řec. drachmé) a z hlediska metrologie byla odvozena od sasánovské stříbrné drachmy o hmotnosti 3,9 g.38 V sedmém století byl poměr hodnoty zlata a stříbra 1:14 a během dalších století se často měnil.39 Po reformě umájjovského kalifa Abd al-Malika (693/4–698/9) začal být dirham rozlišován na obchodní dirham al-kayl

a

mincovní dirham, jejichž hmotnost byla

stanovena rovností váhy sedmi mitqálů a deseti dirhemů, přičemž jejich vzájemná odlišnost vznikla tak, že pro výpočet váhy mincovní varianty byl jako vzor mitqálu použit lehký solidus.40 Nový mincovní dirham, zvaný legální nebo kanonický, měl tedy vážit ca 2,97 g a představoval 1/10 hodnoty zlatého dínáru.41 V severní Africe došlo díky kontaktům s Franskou říší ke snížení váhy dirhamu na 2,73 g, kdežto na území perských Samanidů byla stanovena hmotnost 3,41 g, používaná v X. století také u Povolžských Bulharů.42 Ražby muslimských států jsou typické absencí obrazové složky a pole mince bývá zaplněno nápisy, zvláště citacemi Koránu.43 Tyto mince se díky čilému obchodnímu ruchu dostávaly i do střední Evropy a to zejména přes Chorezm a Chazarskou říši, nebo z Povolžského Bulharska.44 Hojné jsou zvláště ražby perských Samanidů, kteří ovládali množství stříbrných dolů a razili v několika mincovnách, zejména v Buchaře, Samarkandu nebo v aš–Šaš.45

38

PRITSAK 1998, 13–14, zde též odkazy na literaturu k metrologii muslimských států. PRITSAK 1998, 18–19. 40 obchodní dirham al-kayl (4,46 g x 7) ÷ 10 = 3,125 g mincovní dirham (4,25 g nebo 4,235 g x 7) ÷ 10 = 2,97 g nebo 2,9646 g Lehký solidus vážící 4,23–4,36 g byl zaveden za císaře Justiniána I. (527–565). V jednotlivých muslimských státech docházelo z historických a ekonomických důvodů ke změně hmotnosti mitqálu, přičemž lze rozlišit tři hlavní okruhy: syroarabský (4,25 g nebo 4,46 g), perský (4,46 g) a egyptský (3,90 g nebo 4,68 g nebo 4,875 g). Podrobněji PRITSAK 1998, 14 sqq. 41 KIERSNOWSKI 1962, 42. 42 PRITSAK 1998, 15 sq. Dirham o váze 2,73 g je odvozen od varianty egyptského mitqálu redukovaného podle lehkého galského solidu na 3,9 g. Tedy (3,9 g x 7) ÷ 10 = 2,73 g. Od jiné varianty egyptského mitqálu (4,875 g) byl odvozen samanidský a povolžský dirham vážící ideálně ( 4,875 g x 7 ) ÷ 10 = 3,4125 g. 43 KIERSNOWSKI 1962, 42. 44 KIERSNOWSKI 1962, 46. 45 KIERSNOWSKI 1962, 44. Kromě toho arabští kupci platili u Slovanů skleněnými korály, které se hojně vyráběly v Sýrii a v Egyptě a jejich hodnota u Slovanů odpovídala jednomu dirhamu. Viz KIERSNOWSKI 1962, 51. 39

13

Chazarský měnový systém byl ovlivněn lehkým egyptským dirhamem (2,73 g), který se hojně vyskytuje ve východoevropských nálezech z konce VIII. a začátku IX. století. Místní měnová jednotka zvaná tín odpovídala 2,5 lehkým dirhamům nebo jednomu západosaskému shillingu, tedy ca 6,8 g stříbra a její šestinásobek zvaný altín (= 15 dirhamů / 40,95 g) odpovídal 1/10 bagdádské libry a tím i nové mincovní libry karolinské. Poměr ceny zlata ke stříbru stanovený u Chazarů na 1:15 způsobil, že zlatý solidus, při hmotnosti 4,55 g, odpovídal 68,25 g stříbra, což je hodnota, která měla důležitý vliv na další vývoj ve východní Evropě.46 Těsné styky s kalifátem i s Chazarskou říší měli Povolžští Bulhaři, kteří přijali islám kolem roku 900 prostřednictvím perských Samanidů, převzali také dirham, u Bulharů zvaný nagat, který odpovídal v první polovině X. století minci o hmotnosti 3,41 g, při poměru hodnoty tín a dirhamu 1:2.47

2.1.3. Počátky měnových systémů u Slovanů Nejstarší systém obchodování s drahými kovy se u Slovanů utvářel pod vlivem Byzance, Franské říše a také četných obchodníků z oblasti východního Středomoří. Na Moravě byla v IX. století výchozí jednotkou římská respektive byzantská libra dělená na 72 solidů.48 Zdejší váhové jednotky lze přibližně identifikovat na základě nálezů železných hřiven.49 Mince se na Moravě nerazily a kromě zahraničních ražeb se pravděpodobně používaly šátečky, které jsou v X. století doloženy v Čechách jako platidlo, jemuž odpovídala hodnota 1/10 stříbrného denáru.50 U východních Slovanů bylo během X. století vlivem Chazarů obchodováno zlato a stříbro v poměru 1:15. Chazarsko–bulharskému termínu altín (40,95 g) odpovídala jednotka zvaná osminik, neboli 1/8 byzantské či římské libry.51 Třetinu libry tvořila grivna serebra,52 která obsahovala 100 rězanych o váze jednotky ca 1,3 g, což je hmotnost 46

Podrobněji k chazarskému systému PRITSAK 1998, 24 sqq. PRITSAK 1998, 33 sqq. 48 POŠVÁŘ 1966, 40. 49 Hypotetický cenový poměr železa ke stříbru stanovil Jaroslav Pošvář na 500:1, což při kolísavém poměru zlata ke stříbru mezi 1:10–12 dává asi 22–27 kg železa za zlatý solidus. 1 zlatý solidus = ca 45,5g až 54,59 g stříbra (4,55 g x 10/12 ) = ca 22 750–27 300 g železa (45,5 g až 54,59 g x 500). Viz POŠVÁŘ 1966, 43. 50 Tedy zároveň asi 76 g železa. Podrobněji viz POŠVÁŘ 1966, 44 sqq. 51 PRITSAK 1998, 38 sqq. 52 Hřivna stříbra o váze 136,5 g jako jednotka hmotnosti mincovního kovu. Pro ražené mince se užívala grivna kun obsahující, při jednotce vážící asi 2,73 g (= 1 kuna), padesát egyptských dirhamů. PRITSAK 1998, 42. 47

14

poloviny kuny, nebo také franského a anglosaského denáru, převzatá prostřednictvím fríských obchodníků.53 V XI. století se na severu ruského území s centrem v Novgorodu změnil obchodní poměr zlata ke stříbru z 1:15 na 1:9, oproti tomu na jihu, který udržoval těsnější kontakty s Konstantinopolí, byl používán byzantský poměr 1:18, což vedlo k vytvoření dvou rozdílných peněžních systémů.54 Zároveň mezi lety 1001–1005 začal kníže Vladimír Svjatoslavič razit na Rusi první mince vlivem úzkých vztahů s Byzancí, a to jak stříbrné, tak v menší míře i zlaté.55 Pod silným byzantským vlivem byli také slovanští vládcové na Balkáně, kteří zahájili ražbu mincí až na přelomu XII. / XIII. století.56 Jako první z nich začal v Bulharsku razit mince car Teodor–Petr IV. někdy v poslední čtvrtině XII. století.57 Jejich produkce plynule navázala na výrobu pečetí a na byzantské vzory, neboť bulharští panovníci začali napodobovat byzantské pečeti už v VIII. století.58 Na území dnešního Polska, zvláště v jeho severní části, odpovídal původně měnový systém situaci v severním Rusku.59 Už za Měška I. je ale patrný německý vliv a od doby Boleslava Smělého vešla do užívání německá hřivna o váze ca 210 g (později 200 g).60 První mince začal razit Měšek I. a povolal za tím účelem mincíře z Čech nebo Německa.61 O přítomnosti českých mistrů v Polsku se později uvažuje také za vlády Boleslava Chrabrého, Boleslava Křivoústého a Vladislava Heřmana.62

53

KIERSNOWSKI 1962, 49. PRITSAK 1998, 60. Název kuna vznikl na základě obchodní praxe, při které hodnota kuní kůže na území Rusi odpovídala jednomu dirhamu. Viz KIERSNOWSKI 1962, 49. Podobně věverica, veverčí kůže, která byla asi původně ekvivalentem chazarského tín ( ca 6,8 g) a pozdější drobná mince věkša = věverica odpovídající ca 0,34 g. Viz KIERSNOWSKI 1962, 115. PRITSAK 1998, 43. 54 PRITSAK 1998, 44 sqq. Kyjevská grivna serebra o váze 163,80 g odpovídala polovině byzantské libry a obsahovala 4 grivny kun, 64 nogat, 60 kun nebo 100 rězaných o jednotce ca 1,6 g. Ve stejném období v Novgorodě odpovídala hřivna při váze ca 204 g čtyřem grivnám kun, 80 nogatám nebo 200 kunám = rězaným o váze jednotky ca 1 g. Tím vznikl mezi Novgorodem a Kyjevem rozdíl asi 1:1,25. Podrobněji PRITSAK 1998, 3 sq. 55 PRITSAK 1998, 47. 56 V Srbsku se tak stalo za Stefana Radoslava (1228–1234). Viz SUCHODOLSKI 1971, 9. 57 JURUKOVA/PENČEV 1990, 75. 58 Jejich nejstarším dokladem je olověná pečeť chána Tervela (701–721). Viz JURUKOVA/PENČEV 1990, 17. 59 KIERSNOWSKI 1962, 96. 60 Hřivna se dělila v Polsku na 4 wiardunky, 24 skojců nebo 240 denárů. Později se ale razily denáry lehčí, nicméně jako početní jednotka, odpovídající 1/240 hřivny, zůstal denár zachován až do XVIII. století. Viz KIERSNOWSKI 1962, 98. 61 KALKOWSKI 1963, 8. 62 KIERSNOWSKI 1962, 155.

15

2.1.4. Bavorsko, Sasko a počátky českého mincovnictví

Během IX. století měly Čechy nejtěsnější vztahy s Moravou a s Bavorskem, jejichž politickému vlivu střídavě podléhaly. Pro zavedení ražby mincí v Čechách byly důležitější vztahy s Bavorskem, kde počátky mincovní produkce sice spadají už do doby západofranských králů, nicméně bez přerušení začaly bavorské mincovny v Řezně a Salzburgu pracovat až za vévody Arnulfa po roce 907.63 V Bavorsku byla dodržována váha karolinského denáru (1,6–1,7 g) až do poloviny X. století, ale po nástupu Jindřicha I. (948– 955) docházelo k postupnému poklesu hmotnosti.64 Kromě Bavorska působila na západoslovanské mincovnictví přirozeně i situace v Sasku, kde po nástupu saských Liudolfingů na trůn zůstaly v provozu staré mincovny v jihozápadní části říše.65 Otto I. (936–973) obnovil mincovny na území Lotrinska a založil také nové dílny ve Švábsku. Ve vlastním Sasku byla v provozu mincovna v Magdeburgu už před rokem 942 a rychle přibývaly další. Výrazný rozvoj mincování nastal ve druhé polovině X. století, kdy byla objevena nová ložiska stříbrné rudy.66 Kromě panovníka razili vlastní mince také představitelé šlechty a církve, takže v některých lokalitách fungovalo více mincoven.67 Nejstarší saské ražby představují denáry s vyobrazením karolinské kaplice na aversu, křížem se čtyřmi body v úhlech na reversu nebo později křížem s rozšířenými rameny a nápisem OTTO nebo ODDO v opisu nebo pod kaplicí.68 V Praze se s ražbou začalo asi v šedesátých letech IX. století a její počátky souvisí s mocenským a ekonomickým vzestupem státu.69 Zatím není jasné, zda v té době byla známa dostatečně velká ložiska stříbra a možná jich nebylo ani třeba, neboť Přemyslovci výrazně bohatli především na trhu s otroky, který měl v X. století kromě Řezna důležité centrum právě v Praze. Odtud putovalo lidské zboží zejména do Verdunu, kde byli otroci kastrováni a po tomto „zvýšení hodnoty“ prodáváni do Hispánie a severní Afriky.70 Boleslav I. udržoval s cordóbským kalifátem čilé diplomatické styky a stejné aktivity lze 63

SUCHODOLSKI 1971, 28. Pokles až pod úroveň jednoho gramu v době Jindřicha III. (982–985). Za Jindřicha II. (985–995) došlo sice ke zvýšení váhy mince na ca 1,6 g, ale v době Jindřicha V. (1004–09, 1017–26) nastal opět pokles na ca 1,2 g. Augspurgské ražby biskupa Oldřicha (923–973) mají průměrnou váhu 1,35 g a denáry ražené Jindřichem II. (955–976) v Nabburgu asi jen 0,95 g. Podrobněji viz SUCHODOLSKI 1971, 35. 65 Rozumí se v Čechách a v Polsku, neboť slovanská knížata na horním toku Labe a v Pomoří začala razit mince až ve XII. století. Viz SUCHODOLSKI 1971, 8. 66 KIERSNOWSKI 1962, 56. 67 SUCHODOLSKI 1971, 15 sq. 68 SUCHODOLSKI 1971, 16 sq. 69 PETRÁŇ 2006a, 165 sq. 70 KIERSNOWSKI 1962, 50. 64

16

předpokládat i ve směru dalších obchodních tras.71 Podobnou roli, jakou měla pro obchod Praha, zastával v X. století na druhém konci Přemyslovského státu Krakov, takže je třeba si položit otázku, zda tam také aspoň krátce nepracovala mincovna. Lze předpokládat, že právě z Krakova putovali otroci jak do Prahy, tak podle aktuální situace snad v menší míře i přes Kyjev dál na východ.72 Podle názoru Zdeňka Petráně pracovala na území Čech nejprve mincovna v pražském podhradí, kde se s největší pravděpodobností nacházelo tržiště.73 Další mincovna byla Petráněm situována na knížecí hrad a její činnost měla být zahájena někdy počátkem osmdesátých let ražbou mincí ethelredského typu.74 Mezi lety 978–982 pak končí aktivita podhradí ražbami mincí fríského typu, a na činnost této dílny navazuje mincovna vyšehradská, která právě fríským typem svou činnost zahajuje, avšak brzy přechází z obchodních důvodů na typ ethelredský.75 K tomu byla vyslovena domněnka, že vznik nové mincovny souvisel s přesídlením Boleslava II. na Vyšehrad.76 Mincovna byla každopádně v provozu ještě za vlády knížete Jaromíra a konec činnosti se spojuje s nástupem jeho bratra Oldřicha roku 1012.77 Krátce pracovaly také mincovny libického vévody Soběslava v Malíně a na Libici a mincovna „královny“ Emmy na Mělníku.78 Kolem roku 1050 byla provedena mincovní reforma, při níž byly po nahrazení hřivny markou zavedeny mince menšího střížku.79 V důsledku hospodářských změn také došlo k tomu, že české ražby jsou od té doby určeny především pro domácí oběh.80 Denárové období českého mincovnictví pak končí za vlády Přemysla Otakara I., který zavedl ražbu brakteátů.

71

Ke kontaktům s cordóbským kalifátem viz TŘEŠTÍK 2000, 55 sqq. Z území Polska, Pobaltí a severního Ruska putovali otroci na východ právě přes Kyjev, přičemž jejich cena díky vzdálenosti a překupování vzrůstala tak, že otrok zakoupený na Rusi mohl být na území kalifátu prodán za trojnásobek ceny. Florovskij předpokládal, že otroci putovali do Prahy především z Ruska. K tomu viz KIERSNOWSKI 1962, 51. FLOROVSKIJ 1954, 30. 73 PETRÁŇ 2000, 149 sq. 74 Podle Petráně kvalita opisů mincí ethelredského typu naznačuje, že spíše vznikaly na Hradě, kde sídlil mincovní správce a gramotný klérus. Oproti tomu mince typu fríského mají vesměs opis porušený. Viz PETRÁŇ 2000, 151. 75 PETRÁŇ 2000, 154. 76 HÁSKOVÁ 1975b, 112. 77 HÁSKOVÁ 1975b, 121 sq. 78 PETRÁŇ 2006a, 167 sq. 79 RADOMĚŘSKÝ 1952, 52. 80 SKALSKÝ 1938, 7. 72

17

2.2. Výroba mince a vznik mincovního obrazu O provozu dílny v X.–XI. století mnoho nevíme, nicméně lze předpokládat, že byl mnohem jednodušší a teprve díky narůstající produkci si vyžádal složitější organizaci.81 Na činnost dílny dohlížel magister monetae, jako mincmistr nebo nájemce mincovny, a personál tvořili monetarii, tedy mincíři a jejich pomocníci.82 Prvotní fázi výrobního procesu představovalo vytavení a čistění stříbra.83 Do ušlechtilého kovu se přidávala z ekonomických důvodů měď v poměru až 1:1, tak vznikal tzv. billon, tedy slitina označovaná ve středověku jako černé stříbro (argentum nigrum). Střížky se pak čistily v roztoku soli nebo v uhelném prachu, aby získaly lesk, který měl přesvědčit odběratele o kvalitě použitého stříbra. Druhá etapa probíhala v prostoru dílny a spočívala ve vyklepání plechu, který byl pak dělen na kruhové střížky, z nichž se vybíjely mince.84 Přitom ve střední Evropě se mince razily al marco, tedy způsobem při kterém se z určitého množství kovu (hřivna / marka) vyrazí stanovený počet mincí bez ohledu na váhu jednotlivých kusů.85 K ražbě se zhotovovala razidla z kaleného a popouštěného železa tak, aby odolala opakovaným úderům kladiva. Po vybytí několika tisíců mincí bylo třeba poškozená razidla vyměnit, přičemž podléhalo zkáze snadněji razidlo horní.86 Mincovní obraz a nápis se vytvářel puncováním nebo rytím podle vzoru připraveného pravděpodobně na pergamenu nebo jiném materiálu a jeho koncepce se rodila v okruhu vzdělaných kleriků.87 Kromě toho vznikaly také kopie starších mincí nebo razidel a někdy se snad pracovalo i zpaměti. To vedlo ke kolísání kvality zejména v opisech kvůli tomu, že kolky musely být vyřezány negativně.88 Provedení mincovního obrazu na razidle bylo úkolem tvůrců z řad zlatníků a vyžadovalo podobnou kvalifikaci i nářadí.89 Před jeho vytvořením byl povrch razidla nejprve vyrovnán pilníkem, jehož stopy lze v otisku často pozorovat na mincích, a potom se přistoupilo k přenesení obrazového vzoru.90 Ke konstrukci a přenášení mincovního obrazu nejspíš sloužilo jeho podřízení geometrické 81

KIERSNOWSKI 1962, 147. FIALA 1895, 62 sq. HÁSKOVÁ 1975b, 113 sq. 83 RADOMĚŘSKÝ 1952, 32. KIERSNOWSKI 1962, 149 sqq. PRITSAK 1998, 12. 84 RADOMĚŘSKÝ 1952, 33. KIERSNOWSKI 1962, 150. 85 K technikám al marco a al pezzo viz HENDY 1985, 329. 86 KIERSNOWSKI 1962, 151. 87 KIERSNOWSKI 1962, 151sq. 88 KIERSNOWSKI 1962, 152. 89 KIERSNOWSKI 1962, 156. 90 KIERSNOWSKI 1962, 151. 82

18

konstrukci a proporčnímu modulu. Bylo totiž zjištěno, že na vzorové emisi královského denáru Vratislava II. odpovídá jeden z punců středu vnitřního kruhu mince, přičemž poloměr tohoto kruhu odpovídá čtvrtině průměru mince. Tohoto modulu bylo využito při řešení přerušení vnitřního kruhu korunou panovníka a odpovídá mu také výška tváře od brady ke spodní hraně koruny.91 Svázanost mincovního obrazu do promyšlené geometrické struktury lze ovšem identifikovat velmi dobře už na ethelredských ražbách Boleslava II. [4]. Postupně snad také docházelo ke specializaci při výrobě razidla, neboť při zkoumání královského denáru Vratislava II. byla vyslovena domněnka, že na jednom razidle pracovali dva řezači, z nichž jeden vytvořil písmo a druhý technicky náročnější reliéf.92 Na příkladu Vratislavova denáru lze také dobře pozorovat proměnu techniky od jednoduchého puncování k plasticky provedenému reliéfu. Tvář byla vyrobena jedním velkým puncem a byla pak upravena řezáním, zatímco jednodušší části obrazu byly jen vybity menšími punci.93 Puncování se tak postupně omezilo na drobné detaily, perlové obvodky mincí a na písmo a v první polovině XII. století už byl celý obraz rytý.94

91

HÁSKOVÁ/VITANOVSKÝ 1984, 203. Podrobněji HÁSKOVÁ/VITANOVSKÝ 1984, 201. 93 HÁSKOVÁ/VITANOVSKÝ 1984, 201. 94 HÁSKOVÁ 1975a, 13. 92

19

3. Umění českých denárových ražeb 3.1. Proměna typu Numismatické bádání považuje za nejstarší české ražby denáry Boleslava I. staršího řezenského či bavorsko–švábského typu.95 Denáry Boleslava I. poukazují na dlouhodobé těsné vztahy s Bavorskem, kterému Čechy dlouho podléhaly jak církevně, tak politicky. Úzké propojení obou zemí dosvědčuje také to, že jeden z knížecích synů byl v Bavorsku mnichem a podle některých názorů byla také pozdější svatojiřská abatyše Mlada vychována u benediktinek v Řezně.96 Za vlády Boleslava II. se kromě kontaktů s Bavorskem začíná v mincovních typech projevovat pestrost dalších zahraničních vztahů. Ve skupině mladšího bavorsko–švábského typu patří k nejstarším ražbám denár se čtyřmi kroužky pod kaplicí,97 po němž se objevuje typ šípový či kotvový.98 Po šípovém (kotvovém) typu pokračovala ražba mladšího bavorsko–švábského typu kříž/kaplice a současně začala nejspíš ražba denárů karolinského typu a záhy následoval typ široká ruka.99 Denáry karolinského typu měly za vzor četné německé ražby napodobující denáry Ludvíka Pobožného a Viktor Katz dával jejich zavedení do souvislosti se zřízením pražského biskupství, které podléhalo Mohuči, kde byly běžné právě ražby tohoto typu.100 V době Boleslava II. došlo také k zavedení denárů mečového typu, které dával Fiala do souvislosti s příchodem anglosaských řezačů kolků nebo mincířů a srovnával je s ražbami mincovny v Canterbury.101 Zobrazení meče na mincích však primárně souvisí spíše s prostředím skandinávským, jak uvidíme níže v oddílu o ikonografii. Můžeme předpokládat, že severští kupci se pohybovali také v Praze, kde dost možná vstupovali do služeb panovníka jako spoluúčastníci vojenských výprav a je otázkou, zda nějaký čas mohli spravovat i knížecí mincovnu. Je také možné, že došlo k dynastickému svazku s některým severským rodem. Ke zprostředkování skandinávského vlivu by konečně stačily zprávy ruských letopisů, které hovoří o českých manželkách knížete Vladimíra,

95

KATZ 1935, 31 sqq. RYNEŠ 1944, 11. 97 CACH 1970, č. 60. 98 LUKAS/POLANSKÝ 2007, 78 sqq. 99 LUKAS/POLANSKÝ 2007, 78 sqq. 100 KATZ 1937, 69. 101 FIALA 1923, 5. 96

20

poněvadž jeho rod zřejmě vzešel z okruhu početných skandinávských družin, které ovládaly východní Evropu.102 Pavel Radoměřský spojoval s anglosaským prostředím kromě mečového typu také typy ruka/kaplice, luk a šíp/kaplice, byzantinizující typ a typ se jménem Otto.103 V souvislosti s ražbami Boleslava II., nesoucími opis ADIVEA, vyslovil tentýž autor domněnku o sňatku anglosaské princezny Elfgify s Boleslavem II.104 K osobě Elfgify tedy bývá vztahován zmíněný opis na mincích Boleslava II., které Zdeněk Petráň datoval do let 975–985 a tím před ražby ethelredského a fríského typu.105 Je ovšem třeba poznamenat, že Šůla navrhl číst opis mince jako ADILA a tuto Adilu považoval za případnou manželku Boleslava III.106 Každopádně, pokud přišla anglosaská princezna skutečně do Čech, zdá se z časového hlediska mnohem pravděpodobnější, že příležitosti ke spojení s anglosaským a tím zároveň i císařským rodem využil sám Boleslav I.107 Nesporně anglosaský původ mají mince ethelredského typu, které se v Čechách razily asi v letech 985–999 a jejichž anglosaské předlohy rozpoznal už Eduard Fiala.108 Zavedení tohoto typu se dává do souvislosti s velkým množstvím ražeb Ethelreda II., které v té době kolovaly po Evropě.109 Ze všech typů X. století patří k nejzajímavějším ražby Soběslava Libického. Mimořádný je zejména denár ruka s kružidlem / pták, který lze chápat jako doklad invence vzdělaného klerika a tím také jako důkaz, že Čechy nestály stranou intelektuálního a kulturního dění v Říši.110 Nabízí se spojení této ražby s činností sv. Vojtěcha, nebo kleriků z jeho okruhu. S postavou tohoto biskupa je každopádně spojen jiný kulturní impuls, totiž uvedení benediktinských mnichů z aventinského kláštera sv. Bonifáce na pražský

102

K vazbám Rurikovců na Skandinávii např. Je.V. PČELOV: Rjurikoviči. Istorija dinastiji. Moskva 2001. RADOMĚŘSKÝ 1953, 158. 104 Tato Elfgifa totiž, přicestovala roku 929 se svou starší sestrou Edgithou na dvůr Jindřicha Ptáčníka a měla být dána za ženu vévodovi sídlícímu poblíž Alp. Viz RADOMĚŘSKÝ 1953, 174sqq. Zdeněk Petráň poukázal na to, že Elgifa nemusela přicestovat do Čech již kolem roku 930, nýbrž později a k jejímu sňatku s Boleslavem II. mohlo dojít například u příležitosti smíru mezi Ottou I. a Boleslavem I., tedy v době, kdy měl Boleslav II. asi 18 let a Elfgifa neměla daleko k pětatřiceti. Viz PETRÁŇ 1995, 36. 105 PETRÁŇ 1995, 38 sq. 106 Pakliže nějaká Adila existovala, byla by z důvodů chronologie ražeb spíše manželkou Boleslava II. Tomu snad nepřímo nahrává Tatiščevův svod ruských letopisů, ve kterém se uvádí zpráva, že jedna ze dvou českých manželek knížete Vladimíra se jmenovala Adil. Ta by mohla být hypotetickou dcerou výše zmíněné a stejně tak hypotetické Adily. Viz ŠŮLA 1986, 201–203. FLOROVSKIJ 1935, 20. 107 Za manželku Boleslava I. se ovšem pokládá Biagota dosvědčená mincovním opisem na nejstarších ražbách tohoto panovníka, který se obvykle čte „BIAGOTA CO(NI)UNX“. Pokud bychom chtěli směšovat postavu Elfgify a Biagoty, je třeba si položit otázku, zda nelze číst opis denáru Boleslava I. také jako „AGOTA CO(NI)VNX B(OLEZLA)I“ a považovat případně tvar AGOTA za místní variantu jména Elfgifa. 108 FIALA 1895, 76. POLANSKÝ 2000, 33. 109 RADOMĚŘSKÝ 1953, 164. 110 K interpretaci výjevů viz oddíl o ikonografii. 103

21

Břevnov.111 Nakolik tito Italové ovlivnili českou kulturu, není jasné, každopádně se mezi opaty vyskytují ještě na počátku XI. století.112 Za Jaromírovy vlády se projevují ozvěny německého, byzantského i anglosaského mincovnictví.113 Jarmila Hásková dala používání byzantských předloh do souvislosti s politickými a dynastickými vazbami Čech na Kyjevskou Rus od konce X. století.114 Ostatně řada typů má i za následujících panovníků své zdroje v Byzanci a jejich transformace probíhá v prvé řadě ve stylové oblasti. Anglosaské vlivy se znovu projevují na Jaromírových ražbách návratem vyobrazení panovníka odpovídajícího ražbám ethelredského typu,115 které může být chápáno jako výraz návaznosti na dobu vlády jeho otce Boleslava II. Tyto ražby jsou zajímavým svědectvím setkávání různých vlivů, neboť ethelredské poprsí je tady nově spojeno s byzantinizujícím obrazem Krista na rubu.116 Zajímavé jsou Jaromírovy ražby typu kříž/kaplice, uvádějící v opisu společně jméno tohoto knížete a anglického krále Ethelreda, případně i jeho mincmistra Aelfsige.117 Za Jaromírovy vlády se také nově objevuje jméno Prahy v obrazovém poli, což snad souvisí s rostoucím vědomím důležitosti sídelního města jako takového, pakliže se nejedná jen o nápodobu karolinských ražeb s nápisem v celém poli mince.118 Poprvé se za knížete Jaromíra objevuje asi v prvním desetiletí XI. století jméno sv. Václava v opisu.119 Jeho první výskyt se vysvětluje jako alternativní označení sídla mincovny, kde obvyklý text PRAGA CIVITAS nahrazuje jméno místního světce, podobně jak je tomu na soudobých zahraničních ražbách.120 U Jaromírových nástupců se rozvíjí typ kombinující obraz tohoto světce se zobrazením panovníka, kterému se přikládá státoprávní důležitost, neboť se objevuje i na mimopražských ražbách.121 Spojení těchto dvou obrazů se vykládá jako symbolické provázání dočasného panování žijícího knížete s vládou věčného panovníka a patrona dynastie, jak ji známe také z přemyslovských pečetí.122 Na mincích Bořivoje II. je spolu s Václavem vyobrazen také sv. Vojtěch. Radoměřský a Ryneš se domnívali, že k tomu došlo následkem výstavby Spytihněvovy baziliky, která tak spojila

111

Obecně viz SLÁMA 2000, 21sq. PÍŠA 1986, 61. 113 FIALA 1895, 76. 114 HÁSKOVÁ 1980, 133. 115 ŠMERDA 1996, č. 115–117. 116 HÁSKOVÁ 1990, 103. 117 KATZ 1937, 28. 118 SKALSKÝ 1938, 5. 119 KATZ 1937, 35. 120 RYNEŠ/HÁSKOVÁ 1967, 148 sqq. 121 RADOMĚŘSKÝ/RYNEŠ 1958, 37. 122 RADOMĚŘSKÝ/RYNEŠ 1958, 37. 112

22

pod jednou střechou hroby obou světců, což ovšem nevysvětluje absenci úcty prvního patrona kostela, tedy sv. Víta.123 Z dalšího textu jejich studie je zřejmé, že tento výklad je uveden v rovině obecných předpokladů pro vznik tohoto zobrazení, neboť se zrod výjevu spojuje s usmířením Bořivoje II. s Vladislavem I., při němž oba světci zastávají funkci ochránců míru, nebo mají být dokonce symbolem spoluvlády.124 Denáry typů panovník/sv.Václav zůstanou, i přes ikonografické proměny, oblíbené po celé denárové období Obrazové bohatství denárů vzrůstalo na konci XI. věku kvůli častější obměně mince (renovatio monetae).125 Rozmanitost mincovních typů následujícího století však ovlivnily především intenzivnější kontakty s jižní Evropou, které lze dát do souvislosti s nástupem výrazně antikizujícího výtvarného projevu. Byla to jednak Itálie, kterou v poslední čtvrtině XI. století navštívil nejen pozdější kníže Bořivoj II., ale také pražský biskup Kosmas a sázavský opat Božetěch.126 Druhým zdrojem antických návratů byla nejspíš také Byzantská říše, odkud přicházely kulturní podněty i vlivem křížových výprav. Nové impulsy z byzantského kulturního okruhu mohli přinést konečně, už arménští gregoriáni, kteří se objevili na západě po bitvě u Mazinkertu (1071) a jejichž arcibiskup sídlil v Pasově.127 Proměny kulturního ovzduší za vlády Bořivoje II. signalizuje také děj, který vstupuje do obrazového pole v podobě výjevu porážky nepřítele, na který za Bořivojových nástupců naváže bohatá tématika zápasu se zvířaty. Během XII. století se objevují rozmanité výjevy, které, doplněny jménem panovníka nebo světce v opisu, kladou důraz na čin. Zatímco byly dřívější typy oslavou panovníka nebo světce jako takového, tady se nově oslavují jeho hrdinské a zbožné činy. Asi během poslední čtvrtiny XII. století se projevuje nová forma symboliky. Objevují se mincovní typy, na kterých je spojeno jméno panovníka v opisu s figurou zvířete v obrazovém poli, která představuje lva nebo orlici. Tato zobrazení mají zřejmě protoheraldický charakter, jak poznal už Turnwald,128 a stojí na počátku nové podoby státní reprezentace.

123

RADOMĚŘSKÝ/RYNEŠ 1958, 42 sq. RADOMĚŘSKÝ/RYNEŠ 1958, 44. 125 HÁSKOVÁ 1975a, 12. K problematice obměny mince v Čechách též SUCHODOLSKI 1973, 115 sq. 126 SKALSKÝ 1938, 13. 127 HUŇÁČEK 2000, 81. 128 TURNWALD 1949, 78. 124

23

3.2. Formální vývoj Současné numismatické bádání považuje za nejstarší denáry staršího bavorsko– švábského (řezenského) typu. Tyto ražby vykazují z formálního hlediska značnou podobnost s bavorskými ražbami a jejich původci byli zřejmě bavorští mincmistři působící v Praze. Způsob zacházení s tvarovou stránkou obrazu lze lépe studovat až během poslední čtvrtiny X. století, kdy se v rámci pražské dílny objevuje osobité tvůrčí zpracování zahraničních námětů. V souvislosti s denáry ethelredského typu se v numismatice poukazuje zejména na anglosaské vlivy.129 Anežka Merhautová a Dušan Třeštík shledávali na těchto ražbách téměř ornamentální pojetí, které stavěli do protikladu k vyváženějším proporcím a větší plasticitě denárů Ethelreda II., a proto uvažovali o převzetí ze vzorů saských, odpovídajících třeba ražbě Otty III. z let 983–996.130 Důležité ale je, že se nejedná o pouhé napodobení předlohy, ať už byla jakákoliv. Nejkvalitnější z ražeb ethelredského typu mají vlastní výtvarnou hodnotu, ve které se anglosaským ražbám přinejmenším vyrovnají, jak rozpoznal už Radoměřský.131 Výše zmíněné předlohy působí vesměs statickým dojmem, zatímco u českých ražeb se projevuje prvek jisté vnitrotvarové dynamiky. Vlající kataseisty královské čelenky, které vidíme jak na našich, tak cizích ražbách přitom samy o sobě obraz nijak zvlášť neoživují. Mistr pracující v Praze ovšem zredukoval tvar hlavy do jednoduché křivky, na kterou v protipohybu reaguje drapérie pláště, což teprve spolu s kataseistami vytváří ve tvaru vzájemné napětí tří sil a tím dojem pohybu. Mimořádně kvalitní jsou denáry Soběslava Libického z posledních let jeho vlády. Vrcholným projevem této skupiny je mince s vyobrazením skloněného ptáka a ruky s kružidlem, u níž se projevuje pečlivé rozvržení kompozice a mimořádný zájem o detail. Merhautová a Třeštík správně konstatovali, že výtvarné pojetí ptáka je na slavníkovských ražbách kvalitnější, než na přemyslovských a vyvozovali z toho závislost ražeb Boleslavových na denárech vévody Soběslava.132 To je však z důvodu chronologie ražeb nepravděpodobné. Byla vyslovena domněnka, že slavníkovské ptačí motivy nemusely navázat na mincovní předlohy, ale mohly vycházet z jiných prací v kovu, třeba

129

FIALA 1895, 76. Viz MERHAUTOVÁ/TŘEŠTÍK 1983, 45. („Profilová bysta panovníka na mincích Boleslava II. je pojatá téměř ornamentálně, jak napovídá například vejčitý tvar hlavy s frontálně zakresleným okem uprostřed.“) 131 RADOMĚŘSKÝ 1953, 164. 132 MERHAUTOVÁ/TŘEŠTÍK 1983, 45. 130

24

z ottonských knižních vazeb, které reprezentuje například orel na přední desce, kterou je opatřen Codex Aureus Epternacensis z let 983–991.133 Vyvstává také otázka, zda souvisí Soběslavovy ražby s nejkvalitnějšími příklady zmíněného ethelredského typu, jak by nasvědčovalo pečlivé rozvržení kompozice. Za Jaromírovy vlády působili v mincovní dílně mistři, kteří byli ovlivněni výtvarným pojetím českých ražeb z konce předchozího století a zároveň se vyrovnávali s odlišným provedením při napodobování byzantských vzorů. Štech se domníval, že byzantské předlohy nebyly za Jaromíra napodobovány přímo, neboť mu připadaly jako mlžné výtažky.134 Některé ražby vykazují jakoby nepochopení významu obrazu, které vede ke svérázné dekonstrukci původního tvaru nebo k jeho ornamentalizaci.135 Právě tady je však třeba hledat jeden ze zdrojů výrazné stylové polohy, která se projeví za knížete Oldřicha v poloze ornamentalizujícího expresionismu na ražbách s vyobrazením svatého Václava [6],136 jejichž autor zřejmě působil ještě v době vlády Břetislava I. asi do poloviny XI. století a jeho projev si zaslouží důkladnější analýzu, která se, tuším, neobejde bez komparací s knižní malbou. Jaromírovy denáry byzantského typu vypouštějí ohraničení obrazového pole kruhem a zároveň se figurální motivy uplatňují na obou stranách.137 Objevuje se vyplnění vnitřního pole textem, které snad bylo inspirováno staršími karolinskými ražbami.138 Zejména od XI. století lze také pozorovat prolínání obrazu s opisem, které může být odrazem stylových proměn. Na konci vlády Břetislava I. dochází opět k nápadné stylové transformaci, tentokrát směrem ke klidnějšímu a výrazově prostšímu vyjádření. Téměř to vypadá jako by se už tady začal připravovat nástup pozdějšího antikizujícího projevu. Mezitím však ještě najdeme styl doby Vratislava I. (II.), který se inspiruje dědictvím antiky částečně v typice i v zájmu o iluzi objemu, ale celkové pojetí je, řekněme „záalpské“ mimo jiné i vlivem ještě nedokonalých technických postupů. Podle Jarmily Háskové dochází od sklonku sedmdesátých let XI. století k sílení italského vlivu jak v technice, tak v ikonografii a to na úkor řezenského kulturního okruhu.139 Bylo shledáno už dříve, že za vlády Vratislava II. se zvýšila výtvarná kvalita,140 neboť plocha mezi obrazem a opisem je vyváženější než dřív a

133

MERHAUTOVÁ/TŘEŠTÍK 1983, 45, viz též pozn. 115. ŠTECH 1965, 60. 135 ŠMERDA 1996, č. 117b (revers) a č. 115a. 136 ŠMERDA 1996, č. 134a –135. 137 MERHAUTOVÁ/TŘEŠTÍK 1983, 68 sq. 138 SKALSKÝ 1938, 4 sq. 139 HÁSKOVÁ 1988b, 154 sqq. 140 SKALSKÝ 1938, 7. 134

25

citlivěji podané motivy byly popsány jako spíše modelované než kreslené.141 Merhautová a Třeštík kromě lépe zvládnutých proporcí a pozornosti k detailu shledávají i náznaky individualizace tváří.142 Není bez zajímavosti, že v téže době za biskupa Jaromíra byla někdejší západní krypta biskupské baziliky vyzdobena pletencovou ornamentikou italizujícího rázu. V souvislosti s Jaromírovým italským pobytem se proto uvažuje o činnosti italských, nebo aspoň v Itálii školených kameníků, přímo v Praze.143 Hásková a Vitanovský také při porovnání celkového stylu a kompozice některých denárů Vratislava I. (II.) a Břetislava II. vyjádřili názor, že umělci vytvářející ražby za krále Vratislava působili v Praze nejspíš až do konce Břetislavovy vlády roku 1100. Teprve za Bořivoje II. se fascinace antikou může projevit skutečně naplno právě díky zručnému a chápavému provedení a díky dobré znalosti antických předloh.144 Denkstein shledával u denárů první poloviny XII. století ozvěny antiky jak ve vážnosti a slavnostnosti postojů a gest, tak v pojetí oděvu.145 Ještě za Bořivojovy vlády můžeme zároveň sledovat projevy románských typů a námětů na úkor kopírování antiky, přičemž nové technické dovednosti nebudou zapomenuty a stanou se důležitým faktorem výtvarné kvality v následujících letech. Byli to nejspíš mistři italského, případně byzantského školení, kteří pracovali v Čechách nejspíš ještě na počátku vlády Vladislava II. Někdy kolem poloviny XII. století pak nastupuje pravděpodobně generace jejich žáků, přičemž výtvarný projev se stává strnulým, jakoby se noví mistři snažili zachovávat předchozí kvalitu, ale v sestavování kompozic jsou méně jistí a obtížně zachovávají proporce.146 Ani předtím však nebyl umělecký projev uniformní, neboť Merhautová a Třeštík poukázali na kolísavou výtvarnou kvalitu mincovních obrazů Vladislava I., zejména na příkladu denáru z let 1120–1125 s vyobrazením jezdce, na kterém upadá plastičnost a úměrnost proporcí.147 Ohledně dalšího vývoje už Skalský konstatoval, že hodnota výtvarné formy od poloviny XII. století obecně klesá, což se projevuje zjednodušováním obrazů.148 Tyto obtíže však povedou k závěrečné stylové fázi denárových ražeb, ve které se proporční nadsázka stává plnohodnotným výrazovým prostředkem, jakým byla už o století dříve. Částečně měl tak pravdu Denkstein, když proti názoru o poklesu umělecké úrovně denárů ve druhé polovině XII. století vyslovil domněnku, že nejde ani tak o úpadek jako 141

MERHAUTOVÁ/TŘEŠTÍK 1983, 84. MERHAUTOVÁ/TŘEŠTÍK 1983, 84. 143 MERHAUTOVÁ–LIVOROVÁ 1986, 35 sq. 144 ŠMERDA 1996, č. 169c. 145 DENKSTEIN 1951, 63 146 ŠMERDA 1996, č. 248. 147 MERHAUTOVÁ/TŘEŠTÍK 1983, 130 148 SKALSKÝ 1938, 9. 142

26

spíš o jiné umělecké pojetí, které s ústupem klasického klidu nabývá na hybnosti a dynamičnosti. V tvrdém, jakoby plechovém řasení rouch shledával nástup typicky románského projevu, který nastupuje na místo předchozích ozvěn antiky.149 Celá problematika XII. století může být lépe pochopena dalším výzkumem zaměřeným na srovnání s dalšími uměleckými pracemi. Na tomto místě budiž aspoň připomenuto, že Denkstein srovnával reliéfy čelenky z Českých Budějovic s mincemi Vladislava II. a Soběslava II., na nichž shledával obdobnou hybnost i tvrdost v podání tvaru a Jan Květ se stavěl pozitivně ke Goldschmidtově hypotéze o českém původu hnězdenských dveří v souvislosti s reliéfy na českých mincích a pečetích nebo s figurálními zlomky z Ostrova.150

149 150

DENKSTEIN 1951, 63 DENKSTEIN 1951, 63. KVĚT 1948, 137.

27

3.3. Ikonografie 3.3.1. Ikonografie nejstarších ražeb Nejstarší české denáry bavorsko–švábského (řezenského) typu kombinují vyobrazení křesťanských symbolů kříže a kaplice. Kříž se značkami v úhlech se objevil na bavorských ražbách v IX. století.151 Různá znamení mezi rameny kříže se v Čechách objevují v rozmanitých kombinacích a jejich účel byl ryze praktický, neboť šlo zřejmě o pomůcku k rozlišování jednotlivých emisí.152 Na denáru Břetislava I. má kříž v úhlech „kotvy“, které vznikly nepřesným odvozením od liliového kříže na švédských ražbách.153 Kromě toho se kříž objevuje jako doplňkový symbol v opisu, kde zpravidla uvozuje text, dále pak vedle meče na ražbách mečového typu,154 a také vedle ethelredského poprsí. V posledním případě se na ražbách Soběslava Libického objevuje se zdvojeným příčným břevnem.155 Toto vyobrazení patriarchálního kříže se dává do souvislosti s byzantským prostředím a byla vyslovena domněnka, že se na českých ražbách objevilo z iniciativy biskupa Vojtěcha.156 Je třeba poznamenat, že v X. století je ještě kříž chápán také z hlediska staré solární symboliky, což dokládají druhotné rytiny na mincích. Tady se objevuje zobrazení kříže, který někdy dostává rotující podobu, ať už v podobě zalamování ramen (svastika) nebo jejich zaoblení [2]. Denáry mečového typu souvisí se skandinávským prostředím. Radoměřský hledal jejich vzory na mincích ražených za dánské nadvlády v Northumberlandu.157 Jiným příkladem vyobrazení zbraní na mincích jsou druhotné rytiny [1], které se objevují na ražbách různého původu z nálezů v severní a východní Evropě, datovaných právě do X.– XI. století a jejich výskyt se spojuje s prostředím vojenských družin.158 Jedná se o vyobrazení mečů nebo rukojetí a v některých případech je možná jejich identifikace s konkrétními typy mečů.159 Podle jednoho z výkladů má snad meč na mincích

151

PETRÁŇ 2010, 210. SUCHODOLSKI 1973, 59 sqq. PETRÁŇ 1998, 52. 153 CACH 1970, č. 318. HÁSKOVÁ 1990, 104. 154 CACH 1970, č. 56–58. 155 CACH 1970, č. 149–151. 156 LUKAS 2006, 108 sqq. 157 RADOMĚŘSKÝ 1953, 159. 158 DOBROVOL’SKIJ/DUBOV/KUZ’MENKO 1991, 57. 159 Např. vyobrazení meče na byzantském milliarésiu z ruského nálezu uloženého na konci X. století. (Viz DOBROVOL’SKIJ/DUBOV/KUZ’MENKO 1991, 55. Ibidem obr. 15 a též č. 74) nebo na dirhamech nalezených ve Skandinávii (Ibidem, 114, č. 229 nebo č. 416). Z příkladů užitého umění je to bronzová číše s rytinou meče na dně, pocházející z kurganu 459 Timerevského mohylníku (Ibidem, 53). 152

28

představovat trestající nástroj Boží.160 Proti tomu stojí starší výklad, který vidí v meči symbol panovnické síly a moci, což se jeví pravděpodobnější.161 Není totiž jasné, koho by měl trest Boží zasáhnout. Kdyby se jednalo o nějaký výhružný vzkaz nepřátelům, sotva lze obhájit jeho uvedení na minci, jejíž funkce podstatně souvisí s pokojným obchodováním. Vydavatel mince tak stěží mohl obsah sdělení směřovat na protivníka. Jiné vyobrazení zbraně bylo identifikováno jako luk se šípem a vzory se hledaly na anglosaských ražbách.162 Podle odlišného výkladu se však jedná o loď, přes niž je položena kotva.163 Přitom motiv luku i motiv lodi mají opět analogie na druhotných rytinách z výše zmíněných nálezů [1], a tak lze, při obojím výkladu, hledat původ obrazu ve skandinávském prostředí.164 V době Boleslava II. dochází k převzetí motivu Dextera Dei ze zahraničních ražeb. Tento motiv prochází také několika proměnami. Starší Boleslavovy denáry napodobují značně robustní ruku podle vzoru papežských ražeb Jana XII., zatímco později se pod anglosaským vlivem objevuje štíhlá ruka, která vyčnívá z nebeské sféry naznačené dvěma obloučky, doprovázena písmeny alfa a omega.165 Zvláštní podobu pak získá na ražbě Soběslava Libického, kde pod rukou vyčnívá zahrocený předmět, což se obvykle vykládá jako trestající ruka Boží, která drží dýku či meč.166 Když ale pozorujeme minci důkladněji, všimneme si, že část předmětu považovaná za záštitu mezi rukojetí a čepelí není patřičně pravidelně tvarovaná a navíc domnělou dýku nepřetíná. Předmět totiž není dýka, nýbrž jakýsi druh kružidla či spíš odpichovátka a vyobrazení se tak vztahuje k představě Božského Geometra, který rozměřuje zemi [3]. V XI. století se pak objevuje žehnající ruka se dvěma pokrčenými prsty, jejíž význam dosvědčuje text DEXTERA DEI v opisu.167 V době Boleslava II. se stává ikonografickým tématem na denárech také vyobrazení ptáka v rozličných podobách. Skalský měl za to, že obraz ptáka je obecně symbolem lidské duše.168 K takovému výkladu poskytuje analogii jeden z výjevů na pravém křídle hnězdenských dveří, který zachycuje vystavení ostatků sv. Vojtěcha, za nimiž na vrcholu jakoby vyrůstající rostliny sedí pták. Ve starší literatuře se mělo za to, že jde o zobrazení 160

PETRÁŇ 2010, 211. FIALA 1895, 78. Podrobněji k symbolice meče PIECH 1993, 48 sqq. 162 RADOMĚŘSKÝ 1953, 159. 163 POLANSKÝ 2004, 90. PETRÁŇ 2010, 212. 164 Viz DOBROVOL’SKIJ/DUBOV/KUZ’MENKO 1991. K vyobrazení šípu například č. 28 (střela) nebo č. 296 (luk se střelou, navíc s rytinou kopí na reversu) a k rytině lodi č. 187, č. 206 nebo č. 403. Motiv kotvy má však také byzantské resp. antické kořeny. K tomu stručně BALCÁREK 2009, 22 sq. 165 KATZ 1937, 47 sqq. PETRÁŇ 2010, 210 sq. 166 TURNWALD 1949, 32. NOHEJLOVÁ–PRÁTOVÁ 1955, 34. PETRÁŇ 2006b, 67. 167 ŠMERDA 1996, č. 121, 122, 127. 168 SKALSKÝ 1938, 4. 161

29

orla, který měl po tři dny střežit Vojtěchovu hlavu. S jiným výkladem přišel Weclawowicz, který zde vidí holuba, jenž se, coby symbol světcovy duše, vznáší k nebi na vyrůstajícím stonku.169 Jiný výklad motivu ptáka na denárech navrhl Turnwald, který uvažoval o holubici Sv. Ducha podle vzoru anglosaských ražeb, případně o kohoutovi sv. Víta.170 O kopírování anglosaských ražeb nelze v tomto případě uvažovat, neboť jejich vzhled je zcela odlišný, jak rozpoznal už Skalský.171 V poslední době numismatická literatura vykládá ptačí motiv obecně jako ptactvo Boží.172 Proč by, ale měl jeden pták zastupovat množství právě v tomto případě, není zcela jasné. Ikonograficky i formálně nesmírně zajímavý je pták se skloněnou hlavou na denáru Soběslava Libického, který podle Skalského symbolizuje Krista v podobě pelikána sytícího mláďata vlastní krví.173 Vzhledem k tomu, že není na výjevu patrný právě onen moment rozdírání hrudi, o přítomnosti mláďat nemluvě, bylo by snad možné uvažovat i o jiném výkladu. Pokud bychom nepovažovali vlnovku v dolní části za pařát orla, nýbrž za symbol přítomnosti vody, mohl by skloněný pták znázorňovat jiný mýtický motiv vztahovaný ke Kristu a ke křtu, totiž výklad Physiologu o orlu, který se ponořuje do pramene.174 Na této a některých dalších ražbách je zajímavý proužek, který mají ptáci na krku a který zřejmě vzhledem k rozdílné podobě ptáků nemá vyjadřovat zvláštní druhový znak.175 Pravděpodobně se jedná o motiv, jenž přešel z Orientu do Evropy prostřednictvím Byzance a původně představoval jakousi stužku označující ptáky v majetku panovníka.176

169

WECLAWOWICZ 1999, 36 sq. Zde též odkazy na prameny a starší literaturu. TURNWALD 1949, 29. 171 SKALSKÝ 1938, 4. 172 PETRÁŇ 2010, 211. 173 SKALSKÝ 1938, 4. K tomuto výkladu též PETRÁŇ 2006b, 79. 174 SEEL 1987, 13 sq. 175 CACH 1970, č. 158 nebo č. 161. 176 ANOŠKINOVÁ 1995, 137. 170

30

3.3.2. Projevy kultu sv. Václava a sv.Vojtěcha Novým námětem se v XI. století stává úcta ke sv. Václavu, jejíž nejstarší vyjádření se objevuje v opisu mince knížete Jaromíra uvedením světcova jména.177 Na mincích Oldřichových se objevuje vyobrazení sv. Václava ve dvou ikonografických typech. V obou případech se jedná o poprsí, přičemž první znázorňuje průčelně světce jako knížete– mučedníka, kterak drží kříž a na hlavě má korunu. Tento typ odpovídá zároveň zobrazení knížete Oldřicha na aversu téže mince, které je odlišené záměnou kříže za praporec.178 Druhý typ zobrazuje světce v profilu, opět s korunou na hlavě, ale tentokrát jako přímluvce, který v prosebném gestu pozvedá pravici s otevřenou dlaní.179 Jiná varianta orantského typu se objeví za Břetislava I., jako polopostava s oběma rukama zvednutýma, nad jejíž hlavou je trojúhelník s pěti obloučky [6].180 Na další Břetislavově ražbě se svatý Václav objevuje v podobě, kterou bychom mohli označit také jako zvláštní typ. Je to postava s otevřenou dlaní před hrudí a s knihou v levé ruce zahalené do pláště, přičemž hlava vousatého světce je poprvé zdobena svatozáří.181 Další mince představuje svatého Václava na trůně s korunou na hlavě a křížem v ruce.182 Na reversu královského denáru Vratislava II. je novým motivem žehnající ruka s praporcem, která vyčnívá z malého chrámu, která se v souvislosti se jménem sv. Václava v opisu vykládá, jako symbol věčného panování světce, kterého dočasně zastupuje ten, kdo právě panuje.183 Někdy se tentýž obraz objevuje jak se jménem panujícího knížete, tak se jménem Václavovým a není jasné, zda k tomu docházelo úmyslně. To je třeba příklad poprsí s přilbou a kopím na mincích Břetislava II.184 Nové kulturní podněty za vlády Bořivoje II. vedly ke vzniku nových ikonografických typů a námětů, které je někdy obtížné vyložit a u nichž spojení se sv. Václavem naznačuje jen jeho jméno v opisu. Světec se objevuje jako bojovník se štítem, buď v poprsí nebo na koni,185 či v podobě polopostavy držící v rukách panovnické jablko a hranatý předmět, který připomíná knihu, i když pravděpodobněji se jedná o nádobku na olej.186 Pro revers denáru Bořivoje II. s jezdcem se hledaly byzantské

177

CACH 1970, č. 248. RADOMĚŘSKÝ/RYNEŠ 1958, 37. ŠMERDA 1996, č. 134a –134b. 179 ŠMERDA 1996, č. 135. 180 ŠMERDA 1996, č. 145a –145b. 181 ŠMERDA 1996, č. 196. 182 ŠMERDA 1996, č. 150. 183 HÁSKOVÁ/VITANOVSKÝ 1984, 196. 184 ŠMERDA 1996, č. 167–168. 185 ŠMERDA 1996, č. 177b a č. 170b –171b. 186 ŠMERDA 1996, č. 175a –175b. Srovnej též níže. 178

31

vzory. Merhautová a Třeštík identifikovali oděv jezdce jako brnění byzantského rázu; srovnávali je s pracemi ze slonoviny a na minci nalézaly toliko proporční odchylky, jako zvětšené měřítko ruky či hlavy.187 V souvislosti s Václavovým jménem v opisu byl navržen výklad, že světec je zde zobrazen jako miles christianus.188 Na dalším výjevu ze stejného období se nachází sedící osoba připomínající římského imperátora a jinde vidíme dvě postavy, z nichž jedna se rozmachuje mečem, aby té druhé setnula hlavu.189 Na denárech Svatoplukových je často zobrazeno světcovo poprsí z profilu nebo ze tří čtvrtin s mečem v ruce,190 který bude na ražbách Vladislava I. zaměněn za kříž, přičemž ruka, která prve držela meč, se nyní pozvedá k žehnání.191 Z množství vyobrazení na mincích Soběslava I. je možné připomenout postavu sedícího anděla se svatozáří, který je zobrazen od kolen nahoru s rukama pozvednutýma k modlitbě. Merhautová a Třeštík navrhli, že anděl může zastupovat sv. Václava nebo představuje archanděla Michaela, což se vysvětluje tím, že ho Václav vzýval před svou smrtí.192 Kromě toho vzniká ve XII. století okruh zobrazení, která bývají spojována s událostmi Václavova života. To je příklad denáru knížete Svatopluka, u něhož se Merhautová a Třeštík se domnívali, že na reversu je zobrazen trůnící sv. Václav, kterému snad Podiven, podle líčení legend, přináší nádobku s hostiemi.193 Pro tento výklad jim bylo oporou Václavovo jméno v opisu a podobně komponovaný obraz na minci Soběslava I. zobrazující snad sv. Václava s Podivenem.194 Novým typem je ve XII. století také světec sedící na oblouku připomínajícím duhu, který na minci Vladislava I. drží meč se štítem a později, za Vladislava II. má v ruce liliové žezlo.195 Od XII. století se projevuje společný kult sv. Václava a sv. Vojtěcha, počínaje denáry Bořivoje II., za jehož nejstarší doklad se pokládá vyobrazení poprsí dvou postav, z nichž jedna má meč a druhá berlu, kde však v opisu najdeme jen jméno SCS VVENCEZLAVS .196 Na další Bořivojově ražbě už nalezneme v opisu jména obou světců, která v obrazovém poli doplňují celé figury se svatozáří, z nichž jedna třímá berlu a knihu, zatímco druhá drží kopí a pavézu.197 Pozdější denár Vladislava I. pak ukazuje zajímavý 187

MERHAUTOVÁ/TŘEŠTÍK 1983, 123. MERHAUTOVÁ/TŘEŠTÍK 1983, 123. ŠMERDA 1996, č. 171a. 189 ŠMERDA 1996, č. 169b –169c a č. 172a –172g. K výkladu posledního námětu viz níže. 190 ŠMERDA 1996, č. 181a –183b. 191 ŠMERDA 1996, č. 186a –186f. 192 MERHAUTOVÁ/TŘEŠTÍK 1983, 162. Viz též pozn. 324. ŠMERDA 1996, č. 218a –218c. 193 MERHAUTOVÁ/TŘEŠTÍK 1983, 124. ŠMERDA 1996, č. 179. 194 MERHAUTOVÁ/TŘEŠTÍK 1983, 124. 195 MERHAUTOVÁ/TŘEŠTÍK 1985, 94 sq. ŠMERDA 1996, č. 195 a č. 232a –232b. 196 RADOMĚŘSKÝ/RYNEŠ 1958, 40. 197 RADOMĚŘSKÝ/RYNEŠ 1958, 40. 188

32

ikonografický posun tohoto tématu, neboť zobrazuje dva anděly pozdvihující třetí postavu.198 Ke ztotožnění andělů se světci vede uvedení jejich jmen v opise a výjev se vykládá jako účast obou svatých na odevzdání duše zemřelého do Abrahamova lůna.199 Jiný motiv Vladislavových denárů, který zachycuje sv. Václava a sv. Vojtěcha s křížem uprostřed nad nízkou zdí, byl vyložen jako motiv Civitas Dei, převzatý z moravských mincí a bohemizovaný postavami zmíněných světců.200 Koncem XII. století se stane oblíbeným zobrazení obou světců tím způsobem, že každému z nich je věnována jedna strana mince. Svatý Václav je zde zobrazován jako stojící bojovník se štítem a praporcem, zatímco Vojtěch je zobrazen v podobě trůnícího biskupa v jedné ruce s křížem a ve druhé s berlou.201 Svatováclavská mincovní ikonografie přirozeně přejde i na panovnické pečetě a do dalších uměleckých projevů.202

3.3.3. Obrazy panovnické reprezentace Ikonografii panovníka shledáváme poprvé na ražbách Boleslava II. Nejprve je to obličej „en face“ s hřebínkovitou korunou na ražbách se špatně čitelným opisem.203 Na ražbách ethelredského typu téhož panovníka následuje stylizované zobrazení poprsí v profilu, na kterém je panovník znázorněn v plášti, na hlavě má korunu s vlajícími kataseistami a na pravé straně obrazového pole je volně umístěn latinský kříž.204 Jméno knížete je však zpravidla umístěno na druhé straně mince, narozdíl od mincí téhož typu, ražených kněžnou Emmou, Soběslavem Libickým a později také Jaromírem. Na jedné ražbě Soběslava Libického se také znovu objeví obličej „en face“, avšak s plnovousem a byzantinizujícím diadémem završeným křížkem nad čelem. V XI. století se na Jaromírových mincích setkáme s průčelním poprsím knížete v plášti, který drží kopí s praporcem a na hlavě má snad nízkou čelenku.205 Jaromírovy denáry přebírají byzantský motiv dvou panovníků s křížem uprostřed, který značil svornou

198

RADOMĚŘSKÝ/RYNEŠ 1958, 40. RADOMĚŘSKÝ/RYNEŠ 1958, 40. 200 MERHAUTOVÁ/TŘEŠTÍK 1983, 129. 201 ŠMERDA 1996, č. 285a nebo 289. 202 Na ikonografický typ sv. Václava na denáru Vladislava I. později naváže pečeť Přemysla Otakara I. Viz HOMOLKA 1982, 159. 203 ŠMERDA 1996, č. 12–13. 204 ŠMERDA 1996, č. 31–39. 205 ŠMERDA 1996, 113. 199

33

spoluvládu.206 Jejich vzorem byly konstantinopolské ražby Basila II., ražené po roce 1005, na nichž císař nedrží dvojitý (patriarchální) kříž jako na předchozích emisích, nýbrž jednoduchý,207 jak ho vidíme i na Jaromírově minci. Na denárech knížete Oldřicha se vyskytuje nový ikonografický motiv celé postavy trůnícího knížete s praporcem, ke kterému se hledají analogie na byzantských mincích, slonovinových deskách a plastice.208 Jinou ikonografickou inovaci můžeme pozorovat na minci Břetislava I., kde je kníže zobrazen na cválajícím koni, přičemž nese přes rameno praporec a na hlavě má zvláštní pokrývku [5].209 U námětu jezdce na koni poukázali Merhautová a Třeštík na jeho častý výskyt na slonovinových deskách a vyslovili názor, že nemá kolem hlavy svatozář a nejedná se ani o tzv. péřovou korunu, ale o schématicky pojatý věnec známý i z dánských mincovních obrazů.210 Ozvěnou Jaromírových denárů s byzantským motivem je snad Břetislavova mince s vyobrazením dvou postav s jakousi holí uprostřed. Merhautová a Třeštík poukázali, že podobná kompozice dvou postav držících společně dlouhou žerď se kromě byzantských předloh nachází na minci hraběte Theodoricha I. z let 984–1026, nebo na Otto–Mathildině kříži z let 973–982, kde je uprostřed kříž.211 Na ražbách Jaromíra a Břetislava se také objevuje pokrývka hlavy naznačená třemi obloučky. Byla vyslovena domněnka, že se jedná buďto o záhyby kožešinové kápě (mutatoria), nebo o diadém.212 Reprezentace panovníka nechybí ani na mincích krále Vratislava I. (II.). Na takzvaném korunovačním denáru, který se připisuje na Moravu, má panovník v levici kulovitý předmět, který Hásková a Vitanovský interpretovali jako schránku s posvátným olejem užívanou při korunovaci.213 Vyšli tak z Denksteinovi interpretace podobně umístěného předmětu, který na moravském denáru drží olomoucká kněžna Eufémie a později se objevuje na denárech Vladislava I. a Vladislava II. (I.). Denkstein však odlišuje takový hranatý předmět od vladařského jablka, které se na jiných denárech vyskytuje jako kulatý předmět s křížkem na vrcholu.214 Oproti Háskové a Vitanovskému nejspíš považoval předmět na korunovačním denáru právě za jablko a proto ho nemohl uvést jako nejstarší zobrazení schránky na olej, jak mu vytýkali výše zmínění autoři.215 Vratislavův

206

ŠMERDA 1996, č. 104–106. BALCÁREK 2009, 63. GRIERSON 1973, pl. XLV / 6a.1–6b.2. 208 MERHAUTOVÁ/TŘEŠTÍK 1983, 69. 209 ŠMERDA 1996, 146. 210 MERHAUTOVÁ/TŘEŠTÍK 1983, 82. 211 MERHAUTOVÁ/TŘEŠTÍK 1983, 82. 212 HÁSKOVÁ/VITANOVSKÝ 1984, 177. 213 HÁSKOVÁ/VITANOVSKÝ 1984, 191. ŠMERDA 1996, č. 340. 214 DENKSTEIN 1951, 59 sq. 215 HÁSKOVÁ/VITANOVSKÝ 1984, 191. Viz též pozn. 66. 207

34

královský denár představuje profil korunovaného panovníka, pod nímž je dvojitý oblouk se třemi body, který se považuje za část štítu s dekorativními puklicemi.216 Busty na některých ražbách jeho nástupce Břetislava II. pak mají podle Háskové a Vitanovského na hlavě přilbu se zřetelným žebrovím a jejich vzor se hledá na ražbách Jindřicha IV. z let 1056–1084.217 Jinou pokrývku hlavy na mincích tohoto panovníka identifikovali Hásková a Vitanovský jako druh knížecího klobouku shodný s vyobrazením knížete ze Svatovítské Apokalypsy.218 Na počátku XII. století se na denárech Bořivoje II. objevuje poprsí panovníka v silně antikizované podobě.219 Znovu se vrací zobrazení panovníka jako jezdce s praporcem a nově také jako lovce se sokolem na koni.220 Jeho nástupce Svatopluk je mimo jiné zobrazován klečící před oltářem, nebo s modelem kostela. Posledně jmenovaný výjev byl vyložen jako zobrazení panovníka coby donátora sakrální stavby, snad v souvislosti se založením kostela sv. Václava v Olomouci [8].221 Na mincích Vladislava I. také dále roste obrazové bohatství denárových ražeb. Kromě výjevů boje se zvířaty se jménem panovníka v opise, o kterých pojednáme níže, se objevují scény spojované s historickými událostmi. Poprsí knížete s modelem kostela, jak je známe už z mincí Bořivojových, bývá považováno za připomínku založení benediktinského kláštera v Kladrubech.222 Denár Vladislava I. s vyobrazením knížete držícího otroka se spojuje s osvobozením křesťanských otroků v roce 1124 a považuje se tím za přesně datovaný.223 Novým ikonografickým námětem je také zobrazení dvojice jedoucí na koni,224 na kterém Barbara Krzemienska identifikovala dvojici jako milence a předlohu pro výjev hledala v příběhu o únosu Jitky knížetem Břetislavem.225 Proti tomuto výkladu však vystoupila Jarmila Hásková, která se domnívala, že se jedná o záznam soudobé události, totiž sňatku Vladislavovy dcery Svatavy s Friedrichem z Bogenu.226 Jiným zvláštním motivem je postava na minci knížete Bedřicha, která pozvedá dítě na oltář. Tady poskytuje analogii výjev na levém křídle hnězdenských dveří, kde zachycuje druhá scéna odspodu epizodu obětování (zasvěcení) svatého Vojtěcha v kostele na 216

HÁSKOVÁ/VITANOVSKÝ 1984, 196. ŠMERDA 1996, č. 165. HÁSKOVÁ/VITANOVSKÝ 1984, 185. MERHAUTOVÁ/TŘEŠTÍK 1983, 91. 218 HÁSKOVÁ/VITANOVSKÝ 1984, 180. 219 ŠMERDA 1996, č. 170. 220 ŠMERDA 1996, č. 176–177b. 221 TURNWALD 1949, 59. MERHAUTOVÁ/TŘEŠTÍK 1983, 124. 222 MERHAUTOVÁ/TŘEŠTÍK 1983, 129. 223 POLANSKÝ/PETRÁŇ 2009, 205. 224 CACH 1972, č. 549. ŠMERDA 1996, č. 198. 225 KRZEMIENSKA 2004, 29 sq. 226 HÁSKOVÁ 2004, 73. 217

35

Libici.227 Tady kníže Slavník pozvedá dítě na oltář ve stejném gestu, jaké vidíme na minci, a naproti němu z druhé strany oltáře stojí kněz, která pravicí žehná a levou rukou drží knihu. Většina ikonografických motivů vznikajících od XI. století se v drobných obměnách opakuje až do konce denárového období na počátku XIII. století. Některé obrazy trůnícího panovníka ze XII. století upomínají typikou zobrazení na soudobé byzantské ražby, kde je však císař vždy stojící v celé postavě, nebo poprsí, zatímco trůn je vyhrazen Kristu nebo Bohorodičce.228

3.3.4. Některé hrdinské motivy v ikonografii XII. století Zvláště od poloviny XII. století se objevuje množství obrazových námětů, spojovaných někdy s literárními předlohami. Problematika jejich výkladu spočívá v tom, že v opisu se nachází většinou jméno panovníka, což původ motivů nijak neusnadňuje. Na ražbách knížete Bořivoje se poprvé vyskytuje motiv zápasících postav, z nichž jedna se rozmachuje mečem v pravici, aby setnula hlavu druhé osobě, kterou levicí drží za vlasy [7]. Tento rozšířený motiv se vyskytuje během románské doby v různých souvislostech. Anežka Merhautová–Livorová srovnávala výjev se slonovinovým hracím kamenem, na němž o poznání menší postava zatíná meč do krku obrovi, který je v nápisu identifikován jako Cacus z herkulovských mýtů.229 Je ovšem třeba poznamenat, že určení stínané postavy není na denáru zcela jisté, neboť postava nemá výrazně odlišné tělesné proporce, na základě kterých by mohla být označena jako obr Cacus analogicky ke zmíněné slonovině. Přitom je taková interpretace pro Anežku Merhautovou východiskem pro identifikaci některých obrazů na denárech Vladislava I. a Vladislava II. s Herkulovými činy. To se zdá být přijatelné na zobrazení boje ozbrojeného muže se lvem,230 nebo boje s hydrou,231 pakliže se skutečně jedná o hydru. Boj se lvem může být ovšem také znázorněním Davida, Samsona nebo byzantského hrdiny Digenia Akrity.232

227

WECLAWOWICZ 1999, 31. HENDY 1999, pl. 1 sqq. 229 MERHAUTOVÁ–LIVOROVÁ 1977, 540. 230 MERHAUTOVÁ–LIVOROVÁ 1977, 542, obr. 2a. 231 MERHAUTOVÁ–LIVOROVÁ 1977, 543, obr. 3a. 232 DARKEVIČ 1975, 151 sqq. 228

36

Otázku ale vzbuzuje především obraz boje s medvědem na denáru Vladislava I., identifikovaným výše zmíněnou autorkou bezdůvodně jako hydra.233 Tento námět nás však přivádí právě k hrdinskému eposu o Digeniu Akritovi. Právě tady bychom našli příběh boje s medvědem,234 stejně jako zápas se lvem, lvicí, drakem, nebo přemožení nejrůznějších protivníků.235 Akritovský epos je natolik pestrý, že by mohl dokonce sloužit k identifikaci většiny námětů na českých denárech XII. století, pokud bychom už chtěli, jako Anežka Merhautová–Livorová, hledat širší použití konkrétního mýtu na větším množství ražeb. V této chvíli nejsme schopni doložit známost akritovského eposu v Čechách a celá záležitost bude snad potvrzena či vyvrácena dalším výzkumem. Každopádně epos dosáhl v Byzanci během XII. století takové obliby, že císaře Manuela oslavovali právě jako nového Akritu a kromě toho asi během XII. století vznikl také ruský překlad.236 Můžeme zatím konstatovat aspoň tolik, že výklad Anežky Merhautové není zcela bez problémů. Z dalších problematických výjevů je to třeba vyobrazení pěti bojovníků z denáru Soběslava I. [9], na kterém se hledá motiv milites Christi. Byla také nadhozena možnost, že se na základě literárních analogií jedná o pět Makabejských bratří.237 Kompoziční vzor pak hledali Merhautová a Třeštík, kteří navrhovali srovnání se slonovinovým hracím kamenem.238

233

MERHAUTOVÁ–LIVOROVÁ 1977, 543. Ibidem obr. 3c a komentář k němu. Na českých ražbách rozpoznali správně boj s medvědem už Turnwald a Nohejlová–Prátová. Viz TURNWALD 1949, 62. NOHEJLOVÁ–PRÁTOVÁ 1955, 80. 234 DIGENIS AKRITAS, 61. 235 DIGENIS AKRITAS, 63 sqq. 236 DIGENIS AKRITAS, 18. HAUPTOVÁ 1989, 155. 237 RÁC 1981, 362. Viz též pozn. 14. 238 MERHAUTOVÁ/TŘEŠTÍK 1983, 162.

37

Závěr Nakolik můžeme v této počáteční studii vyvozovat nějaké soudy, zdá se nám, že mincovní umění si zasluhuje další zájem. Viděli jsme, že podobně jako v jiných uměleckých druzích, lze sledovat poklidný formální a ikonografický vývoj, který čas od času narušují zlomové proměny. Důležitým úkolem dalšího bádání je vyhodnocení tohoto postřehu za pomoci srovnání s dalšími druhy uměleckého projevu. Snad bylo z naší práce dostatečně patrné, že už v poslední čtvrtině X. století vznikaly v Čechách kvalitní umělecké práce, kterým můžeme přisoudit domácí původ, ačkoli je zřejmé, že bez zahraničních kontaktů by jejich vznik nebyl možný. V tomto směru bude třeba ještě podrobněji sledovat kulturní úroveň tehdejších Čech a zaměřit se na úlohu vrstvy vzdělaných kleriků, především biskupa Vojtěcha. Další zajímavou vrstvu představují některé ražby knížat Oldřicha a Břetislava I., u nichž bude třeba hledat analogie také v knižní malbě. Ještě během XI. století se rodí zcela odlišná výtvarná poloha reprezentovaná královskými ražbami Vratislava I. (II.), která za vlády Bořivoje II. dospěje do výrazně antikizující podoby. Další bádání musí teprve prověřit, zda je možné hovořit spíše o nějaké vývojové kontinuitě, nebo je lépe vidět zde opakované vnější impulsy, které ani nemají společné zdroje. Počínaje dobou Bořivoje II. se bude třeba soustředit na porovnání českých mincí s gemami a antickými ražbami, jakož i na hledání nových literárních zdrojů témat mincovních obrazů. Nejpozději od vlády Bořivoje II. pak můžeme s větší jistotou hovořit o nepřerušené výtvarné tradici, která v průběhu následujícího století prochází několika zajímavými polohami, jejichž podrobný výzkum bude jistě vzrušující. Nyní lze konstatovat tolik, že výzkum výtvarné problematiky denárových ražeb je teprve na počátku. V návaznosti na stále přesnější poznatky numismatiky o chronologii ražeb bude možné sestavit téměř kompletní materiál pro studium ikonografických a stylových proměn v rámci jednoho uměleckého druhu. V ideálním případě by přitom bylo žádoucí srovnání v rámci evropského vývoje, na které by pak měla navázat komparace s jinými výtvarnými projevy. Lze chovat naději, že mincovní plastika by díky své kontinuitě pomohla aspoň částečně objasnit některá temná údobí dějin umění ve středověku.

38

Obrazová příloha

1. Příklady druhotných rytin na mincích z nálezů ve východní Evropě, X.–XI. století

39

2. Příklady solární symboliky na druhotných rytinách

3. Detail ruky držící předmět (nahoře) a jeho možné interpretace: meč nebo odpichovátko, denár Soběslava Libického, c.990–995

40

4. Kompoziční vztahy na ražbě ethelredského typu, denár Boleslava II., poslední čtvrtina X. století

5. Kníže jako jezdec s praporcem, denár Břetislava I., mezi 1034–1055

41

6. Svatý Václav jako přímluvce, denár Břetislava I., mezi 1034–1055

7. Scéna setnutí hlavy nepříteli, denár Bořivoje II., mezi 1100–1107

42

8. Panovník jako donátor stavby, denár Svatoplukův, 1107–1109

9. Scéna s pěti bojovníky, denár Soběslava I., 1125–1140

43

Seznam vyobrazení 1. Příklady druhotných rytin na mincích z nálezů ve východní Evropě, X.–XI. století. Reprodukce z: DOBROVOL’SKIJ/DUBOV/KUZ’MENKO 1991, 117, obr. 46

2. Příklady solární symboliky na druhotných rytinách. Reprodukce z: DOBROVOL’SKIJ/DUBOV/KUZ’MENKO 1991, obr. 37

3. Detail ruky držící předmět (nahoře) a jeho možné interpretace: meč nebo odpichovátko, denár Soběslava Libického, c. 990–995. Kresba: autor

4. Kompoziční vztahy na ražbě ethelredského typu, denár Boleslava II., poslední čtvrtina X. století. Kresba: autor

5. Kníže jako jezdec s praporcem, denár Břetislava I., mezi 1034–1055. Reprodukce z: HÁSKOVÁ 1975a, 64, obr. 22

6. Svatý Václav jako přímluvce, denár Břetislava I., mezi 1034–1055. Reprodukce z: HÁSKOVÁ 1975a, 62, obr. 20

7. Scéna setnutí hlavy nepříteli, denár Bořivoje II., mezi 1100–1107. Reprodukce z: HÁSKOVÁ 1975a, 71, obr. 30

8. Panovník jako donátor stavby, denár Svatoplukův, 1107–1109. Reprodukce z: HÁSKOVÁ 1975a, 71, obr. 30

9. Scéna s pěti bojovníky, denár Soběslava I., 1125–1140. Reprodukce z: HÁSKOVÁ 1975a, 79, obr. 39

44

Seznam použitých pramenů a literatury ANOŠKINOVÁ 1995 — Viera ANOŠKINOVÁ: Identifikácija orientálnych motívov vo veľkomoravskom umení na príklade ornitoanimálnej výzdoby. In: Ars 2-3, 1995, 124-138

BALCÁREK 2009 — Petr BALCÁREK: České země a Byzanc. Problematika umělecko– historického vlivu. Olomouc 2009

BANASKIEWICZ 1994 — Jacek BANASKIEWICZ (ed.): Imagines potestatis. Rytuały, symbole i konteksty fabularne władzy zwierzniej Polska X-XV w. (= Colloquia Medievalia Varsoviensia 1). Warszawa 1994

BAŽANT 2000 — Jan BAŽANT: Umění českého středověku a antika. Praha 2000

BLÁHOVÁ/HAUPTOVÁ/KONZAL 1989 — Emilie BLÁHOVÁ / Zoe HAUPTOVÁ / Václav KONZAL (ed.): Písemnictví ruského středověku. Od křtu Vladimíra Velikého po Dmitrije Donského. Praha 1989

BOUBÍN 1995 — Jaroslav BOUBÍN (ed.): Mediaevalia historica Bohemica 4. Praha 1995

CACH 1970 — František CACH: Nejstarší české mince I. České denáry do mincovní reformy Břetislava I. Praha 1970

CACH 1972 — František CACH: Nejstarší české mince II. České a moravské denáry od mincovní reformy Břetislava I. do doby brakteátové. Praha 1972

ČERNÝ 2004 — Pavol ČERNÝ: Některé metodologické problémy ikonografické analýzy denárových a brakteátových ražeb v českých zemích. In: GROSSMANOVÁ/ŠTEFAN 2004, 43–66

45

DARKEVIČ 1975 — Vladislav Petrovič DARKEVIČ: Svetskoje iskusstvo Vizantii : Proizvedenija vizantijskogo chudožestvennogo remesla v Vostočnoj Jevrope X– XIII veka. Moskva 1975

DENKSTEIN 1951 — Vladimír DENKSTEIN: Románská čelenka z Českých Budějovic. In: Časopis národního musea. Oddíl věd společenských, CXVII–CXIX, 1951, 50–67

DIGENIS AKRITAS — Karel MÜLLER (ed.): Byzantské epos Basilios Digenis Akritas. Praha 1938

DOBROVOL’SKIJ/DUBOV/KUZ’MENKO 1991 — Igor’ Georgijevič DOBROVOL’SKIJ / Igor’ Vasil’jevič DUBOV / Jurij Konstantinovič KUZ’MENKO: Graffiti na vostočnych monetach. Drevnjaja Rus’ i sopredel’nyje strany. Leningrad 1991

FIALA 1895 — Eduard FIALA: České denáry. Praha 1895

FIALA 1923 — Eduard FIALA: Stručný přehled českého mincovnictví. Praha 1923

FLOROVSKIJ 1935 — Antonij Vasil’jevič FLOROVSKIJ: Čechi i vostočnyje slavjane. Očerki po istorii češsko–russkich otnošenij ( X–XVIII vv.). Tom pervyj. Praha 1935

FLOROVSKIJ 1954 — Antonij Vasil’jevič FLOROVSKIJ: Česko–ruské obchodní styky v minulosti (X.–XVIII. století). Praha 1954

GROSSMANOVÁ/ŠTEFAN 2004 — Dagmar GROSSMANOVÁ / Jan T. ŠTEFAN (ed.): Realita, představa, symbol v numismatické ikonografii. (= Acta Numismatica Moraviae, Bohemiae et silesiae 8). Ostrava 2004

GRIERSON 1973 — Philip GRIERSON: Catalogue of the Byzantine coins in the Dumbarton Oaks Collection and in the Whittemore Collection. Volume three. Leo III. to Nicephorus III 717–1081 (in two parts). Washington, D.C. 1973 46

HÁSKOVÁ 1969 — Jarmila HÁSKOVÁ: K metodice studia denárového údobí. In: Drobná plastika. Časopis pro členy československé společnosti přátel drobné plastiky 1, 1969, 1–7

HÁSKOVÁ 1975a — Jarmila HÁSKOVÁ: Česká mince v době románské. Příspěvek k ikonografii českých denárů 10.–12. století. Cheb 1975

HÁSKOVÁ 1975b — Jarmila HÁSKOVÁ: Vyšehradská mincovna na přelomu 10. a 11. století. In: Sborník národního muzea XXIX A / 1975, 105–160

HÁSKOVÁ 1980 — Jarmila HÁSKOVÁ: Obchodní styky českých Slovanů s Byzancí (K nálezu byzantské mince na slavníkovské Libici). In: Numismatické listy XXXV, 1980, 129–134

HÁSKOVÁ 1988a — Jarmila HÁSKOVÁ (ed.): Vratislav II. (1061–1092). Příspěvky k 900. výročí korunovace prvního českého krále. Zvláštní otisk z Numismatických listů 5/6, XLIII, 1988. Praha 1988

HÁSKOVÁ 1988b — Jarmila HÁSKOVÁ: Mincovnictví Vratislava II. (Fakta a problémy). In: HÁSKOVÁ 1988a, 148–159

HÁSKOVÁ 1990 — Jarmila HÁSKOVÁ: Skandinávské vlivy na českých denárech. In: Numismatické listy XLV, 1990, 99–110

HÁSKOVÁ 2004 — Jarmila HÁSKOVÁ: K ikonografii dvou českých denárů Vladislava I po roce 1120. In: GROSSMANOVÁ/ŠTEFAN 2004, 71–75

HÁSKOVÁ/VITANOVSKÝ 1984 — Jarmila HÁSKOVÁ / Michal VITANOVSKÝ: Osobnost krále Vratislava I. (1061–1092) na mincích. K oficiálnímu vyobrazení prvního českého krále a k české panovnické distinkci. In: Sborník národního muzea XXXVIII A / 1984, 169–218

HAUPTOVÁ 1989 — Zoe HAUPTOVÁ: Ruské zpracování byzantské epické látky o Digenisovi. In: BLÁHOVÁ/HAUPTOVÁ/KONZAL 1989, 153–156 47

HEJDOVÁ/PREISS/UREŠOVÁ 1993 — Dagmar HEJDOVÁ / Pavel PREISS / Libuše UREŠOVÁ: Tisíc let benediktinského kláštera v Břevnově (kat.výst.). Praha 1993

HENDY 1985 — Michael F. HENDY: Studies in the byzantine monetary economy c. 300–1450. Cambridge 1985

HENDY 1999 — Michael F. HENDY: Catalogue of the Byzantine Coins in the Dumbarton Oaks Collection and in the Whittemore Collection.Volume four. Alexius I to Michael VIII 1081–1261 (in two parts). Washington, D. C. 1999

HOMOLKA 1982 — Jaromír HOMOLKA: K ikonografii pečetí posledních Přemyslovců. In: Umění doby posledních Přemyslovců, Praha 1982, 159-179

HOMOLKA 1986 — Jaromír HOMOLKA (ed.): Itálie, Čechy a střední Evropa. Praha 1986

HUŇÁČEK 2000 — Václav HUŇÁČEK: Ostrov mezi Břevnovem a Sázavou. In: POLANSKÝ/SLÁMA/TŘEŠTÍK 2000, 71–84

CHALOUPECKÝ/KVĚT/MENCL 1948 — Václav CHALOUPECKÝ / Jan KVĚT / Václav MENCL: Praha románská. Praha, stavební a umělecký vývoj města. Osmera knih díl druhý. Praha 1948

KALKOWSKI 1963 — Tadeusz KALKOWSKI: Tysiąc lat monety polskiej. Kraków 1963

KATZ 1935 — Viktor KATZ: O chronologii denárů Boleslava I. a Boleslava II. (= Knihovna numismatického časopisu československého II). Praha 1935

KATZ 1937 — Viktor KATZ: Úvahy o chronologii českých denárů na počátku XI. století. Praha 1937

KIERSNOWSKI 1962 — Ryszard KIERSNOWSKI: Poczatki pieniadza polskiego. Warszawa 1962

48

KIERSNOWSKI 1994 — Ryszard KIERSNOWSKI: Symbol ptaka. In: BANASKIEWICZ 1994, 105–116

KRZEMIENSKA 2004 — Barbara KRZEMIENSKA: Kněžna Božena In: Peruc 2004, 24–33

KVĚT 1935 — Jan KVĚT: Česká mince doby románské. In: Volné směry XXXI, 1935, 57–60

KVĚT 1948 — Jan KVĚT: Praha románská. Sochařství, malířství a umělecká řemesla. In: CHALOUPECKÝ/KVĚT/MENCL 1948, 127–214

KVĚT 1950 — Jan KVĚT: České mince doby románské jako výtvarné dílo. In: Sbornik Gavril Kacarov. Statii posveteni po slučaj na sedemdesetgodišninata mu 4. oktomvri 1874 – 4.oktomvri 1944. Čast p’rva. Sofia 1950, 195–203

LUKAS 2006 — Jiří LUKAS: Příspěvek k otázce byzantských vlivů na slavníkovské mincovnictví. Denáry ethelredského typu s dvouramenným křížem C 149–151. In: Numismatické listy, LXI, 2006, 98–111

LUKAS/POLANSKÝ 2007 — Jiří LUKAS / Luboš POLANSKÝ: Přeražby českých denárů z poděbradského nálezu. In: Numismatický sborník 22, 2007, 39–90

JURUKOVA/PENČEV 1990 — Jordanka JURUKOVA / Vladimir PENČEV: Bălgarski srednovekovni pečati i moneti. Sofia 1990

MATĚJČEK 1916 — Antonín MATĚJČEK: Několik poznámek k byzantinisujícím formám českých denárů. In: Památky archeologické XXVIII, 1916, 75–77

MERHAUTOVÁ/TŘEŠTÍK 1983 — Anežka MERHAUTOVÁ / Dušan TŘEŠTÍK: Románské umění v Čechách a na Moravě. Praha 1983

49

MERHAUTOVÁ/TŘEŠTÍK 1985 — Anežka MERHAUTOVÁ / Dušan TŘEŠTÍK: Ideové proudy v českém umění 12. století. Praha 1985

MERHAUTOVÁ–LIVOROVÁ 1977 — Anežka MERHAUTOVÁ–LIVOROVÁ: Antická tradice na českých denárech. In: Umění XXV, 1977, 540–548

MERHAUTOVÁ–LIVOROVÁ 1986 — Anežka MERHAUTOVÁ–LIVOROVÁ: Čechy a Itálie v raném středověku. In: HOMOLKA 1986, 34–44

NOHEJLOVÁ–PRÁTOVÁ 1955 — Emanuela NOHEJLOVÁ–PRÁTOVÁ: Krása české mince. Praha 1955

NOHEJLOVÁ–PRÁTOVÁ 1967 — Emanuela NOHEJLOVÁ–PRÁTOVÁ: Příspěvek k tematice obrazů na českých denárech 12. století. In: Sborník národního muzea XXI A, 1967, 213-218

ODLOŽILÍK/PROKEŠ/URBÁNEK 1929 — Otakar ODLOŽILÍK / Jaroslav PROKEŠ / Rudolf URBÁNEK: Českou minulostí. Práce věnovaná profesoru Karlovy university Václavu Novotnému jeho žáky k šedesátým narozeninám. Praha 1929

PAVERA 1999 — Libor PAVERA (ed.): Sv. Vojtěch v české a polské literatuře a umění. Opava 1999

Peruc 2004 — Peruc v mýtech a dějinách. Sborník příspěvků k miléniu setkání knížete Oldřicha s Boženou. Peruc 2004

PEŠINA 1965 — Jaroslav PEŠINA (ed.): Sborník k sedmdesátinám Jana Květa. Praha 1965

PETRÁŇ 1995 — Zdeněk PETRÁŇ: K otazníkům okolo záhadné kněžny Adivy. In: BOUBÍN 1995, 25–45

PETRÁŇ 1998 — Zdeněk PETRÁŇ: První české mince. Praha 1998

50

PETRÁŇ 2000 — Zdeněk PETRÁŇ: Problematika pražské mincovny za vlády Boleslava II. In: POLANSKÝ/SLÁMA/TŘEŠTÍK 2000, 147–154

PETRÁŇ 2006a — Zdeněk PETRÁŇ: České mincovnictví 10. století. In: SOMMER 2006, 161–174

PETRÁŇ 2006b — Zdeněk PETRÁŇ: Mincovnictví Slavníkovce Soběslava. Geneze jednoho numismatického omylu. In: Numismatický sborník 21, 2006, 57–82

PETRÁŇ 2010 — Zdeněk PETRÁŇ: Základní ikonografie českých denárů 10. století a několik úvah nad mincovními typy se stejnou obrazovou náplní na obou stranách mince. In: STUDNIČKOVÁ 2010, 208–216

PIECH 1993 — Zenon PIECH: Ikonografia pieczęci Piastów. Kraków 1993

PÍŠA 1986 — Vladimír PÍŠA: Raně středověký Břevnov – odraz vztahů Čech a Itálie. In: HOMOLKA 1986, 45–87

POLANSKÝ 2000 — Luboš POLANSKÝ: Spory o původ české kněžny Emmy, manželky Boleslava II. In: POLANSKÝ/SLÁMA/TŘEŠTÍK 2000, 27–48

POLANSKÝ 2004 — Luboš POLANSKÝ: Ikonografie denárů tzv. šípového typu. In: GROSSMANOVÁ/ŠTEFAN 2004, 85–95

POLANSKÝ/PETRÁŇ 2009 — Luboš POLANSKÝ / Zdeněk PETRÁŇ: Mince od reformy Břetislava I. do počátku 13. století. In: SOMMER/TŘEŠTÍK/ŽEMLIČKA 2009, 204–206

POLANSKÝ/SLÁMA/TŘEŠTÍK 2000 — Luboš POLANSKÝ / Jiří SLÁMA / Dušan TŘEŠTÍK (ed.): Přemyslovský stát kolem roku 1000. Na paměť knížete Boleslava II. (+ 7. února 999). Praha 2000

POŠVÁŘ 1966 — Jaroslav POŠVÁŘ: Platební prostředky ve Velkomoravské říši. In: SEJBAL 1966, 40–48 51

PRITSAK 1998 — Omeljan PRITSAK: The origins of old Rus' weights and monetary systems: Two studies in Western Eurasian metrology and numismatics in the seventh to eleventh centuries. Cambridge 1998.

RÁC 1981 — Jiří RÁC: K obrazu pěti bojovníků na denáru Soběslava I. In: Umění XXIX, 1981, 362–363

RADOMĚŘSKÝ 1952 — Pavel RADOMĚŘSKÝ: Peníze Kosmova věku. In: Numismatický časopis XXI, 1952, 7–138

RADOMĚŘSKÝ 1953 — Pavel RADOMĚŘSKÝ: Emma regina. Studie o původu kněžny Emmy a o její úloze v ražbě českých mincí 10. století. In: Časopis národního musea. Oddíl věd společenských, CXXII, 1953, 157–212

RADOMĚŘSKÝ/RYNEŠ 1958 — Pavel RADOMĚŘSKÝ / Václav RYNEŠ: Společná úcta sv. Václava a Vojtěcha zvláště na českých mincích a její historický význam. In: Numismatické listy XIII, 1958, 35–48

RYNEŠ 1944 — Václav RYNEŠ: Mlada Přemyslovna. Praha 1944

RYNEŠ/HÁSKOVÁ 1967 — Václav RYNEŠ / Jarmila HÁSKOVÁ: K počátkům svatováclavského motivu na českých denárech. In: Numismatické listy XXII, 1967, 145–152

SEEL 1987 — Otto SEEL (ed.): Der Physiologus. Tiere und ihre Symbolik. Zürich 1987

SEJBAL 1966 — Jíří SEJBAL (ed.): Sborník I. numismatického symposia 1964 (= Numismatica Moravica II.). Brno 1966

SEJBAL 1976 — Jíří SEJBAL (ed.): Sborník II. numismatického symposia 1976. K problematice moravského mincovnictví 13. století. (= Numismatica Moravica V.). Brno 1976

52

SEJBAL 1986 — Jíří SEJBAL (ed.): Denárová měna na Moravě. Sborník prací z III. numismatického symposia 1979. Ekonomicko–peněžní situace na Moravě v období vzniku a rozvoje feudalismu (8.–12. století). (= Numismatica Moravica VI.). Brno 1986

SKALSKÝ 1929 — Gustav SKALSKÝ: Denáry se jménem Biagoty a Emmy. In: ODLOŽILÍK/PROKEŠ/URBÁNEK 1929, 65–76

SKALSKÝ 1938 — Gustav SKALSKÝ: České mince a pečeti 11. a 12. století. Zvláštní otisk ze Sborníku Národního musea v Praze. Praha 1938

SLÁMA 2000 — Jiří SLÁMA: Český kníže Boleslav II. In: POLANSKÝ/SLÁMA/TŘEŠTÍK 2000, 9–26

SOMMER 2006 — Petr SOMMER (ed.): České země v raném středověku. Praha 2006

SOMMER/TŘEŠTÍK/ŽEMLIČKA 2009 — Petr SOMMER / Dušan TŘEŠTÍK / Josef ŽEMLIČKA (ed.): Přemyslovci. Budování českého státu. Praha 2009

STUDNIČKOVÁ 2010 — Milada STUDNIČKOVÁ (ed.): Čechy jsou plné kostelů / Bohemia plena est ecclesiis. Kniha k poctě PhDr. Anežky Merhautové, DrSc. Praha 2010

SUCHODOLSKI 1971 — Stanislav SUCHODOLSKI: Poczatky mennictwa w Europie Środkowej Wschodniej i pólnocnej, Wroclaw-Warszawa-Kraków-Gdańsk 1971

SUCHODOLSKI 1973— Stanislav SUCHODOLSKI: Mennictwo polskie w IX. i XII. wieku. Wroclaw 1973

ŠMERDA 1996 — Jan ŠMERDA: Denáry české a moravské. Katalog mincí českého státu od X. do počátku XIII. století. Brno 1996

ŠTECH 1965 — Václav Vilém ŠTECH: Poznámky o povaze a způsobech našich nejstarších kreseb. In: PEŠINA 1965, 54–64 53

ŠŮLA 1986 — Jaroslav ŠŮLA: Adivea, Adila a její pražský denár. In: SEJBAL 1986, 187–204

TŘEŠTÍK 2000 — Dušan TŘEŠTÍK: „Veliké město Slovanů jménem Praha“. Státy a otroci ve střední Evropě v 10. století. In: POLANSKÝ/SLÁMA/TŘEŠTÍK 2000, 49–70

TURNWALD 1949 — Kristian TURNWALD: České a moravské denáry a brakteáty. Praha 1949

WECLAWOWICZ 1999— Tomasz WECLAWOWICZ: Drzwi gnieznienskie. Cztery tajemnice zycia sw. Wojciecha. Rozwazania na temat symboliki "przejscia" i warstw znaczeniowych. In: PAVERA 1999, 30–45

54