Umělecký portrét tanečnice, choreografky a pedagožky Simony Fišerové - Lepoldové

JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ Divadelní fakulta Ateliér taneční pedagogiky

Umělecký portrét tanečnice, choreografky a pedagožky Simony Fišerové - Lepoldové Diplomová práce

Autor práce: Kamil Dvořák Vedoucí práce: doc. Mgr. Jarmila Vondrová Oponent práce: doc. Mgr. Ludvík Kotzian

Brno 2013

Bibliografický záznam DVOŘÁK, Kamil. Umělecký portrét tanečnice, choreografky a pedagožky Simony Fišerové-Lepoldové [Art profile of Simona Fišerová - Lepoldová, a dancer, choreographer, and pedagogue]. Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Divadelní fakulta, Ateliér taneční pedagogiky, 2013, vedoucí diplomové práce doc. Mgr. Jarmila Vondrová.

Anotace Diplomová práce pojednává o osobnosti Simony Fišerové - Lepoldové, bývalé sólistky baletu Národního divadla Brno. Práce je rozdělena na její dosavadní uměleckou kariéru tanečnice, pedagožky, choreografky a asistentky choreografa. Hlavní důraz je kladen na zmapování její taneční dráhy, která je rozdělena chronologicky podle jednotlivých divadelních sezón.

Annotation The thesis deals with Simona Fišerová-Lepoldová, ballerina of Brno National Theatre. The Thesis will focus on her artistic career as a dancer, pedagogue, choreographer

and

assistant

choreographer.

Her

dance

career,

described

chronologically according to theatre seasons, will be the major theme of my thesis.

Klíčová slova tanečnice, pedagožka, choreografka, Národní divadlo Brno, Městské divadlo Brno, Taneční konzervatoř Brno.

Keywords dancer, pedagogue, choreographer, Brno National Theatre, Brno City Theatre, Brno Dance Conservatoire

Prohlášení Prohlašuji, že jsem na této diplomové práci pracoval samostatně a použil jen pramenů, které uvádím v závěru této práce. V Brně, dne 20. května 2013

Kamil Dvořák

Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval doc. Mgr. Jarmile Vondrové za odborné vedení této diplomové práce, také děkuji Mgr. Jiřímu Kyselákovi za zhodnocení profesionální kariéry Simony Fišerové–Lepoldové a rovněž děkuji Simoně Fišerové– Lepoldové za čas, který mi při psaní této práce věnovala.

Autorizace Souhlasím s uvedením všech svých citací v této práci a potvrzuji jejich pravost. Mgr. Jiří Kyselák

Autorizace Souhlasím s uvedením všech svých citací v této práci a potvrzuji jejich pravost.

Simona Fišerová - Lepoldová

Obsah Předmluva.....................................................................................................................1 Úvod..............................................................................................................................2 Foto...............................................................................................................................3 Životopis.......................................................................................................................4 1. Národní divadlo Brno – tanečnice............................................................................7 Sezóna 1985/1986....................................................................................................8 Sezóna 1986/1987..................................................................................................11 Sezóna 1987/1988..................................................................................................14 Sezóna 1988/1989..................................................................................................19 Sezóna 1989/1990..................................................................................................22 Sezóna 1990/1991..................................................................................................27 Sezóna 1991/1992..................................................................................................29 Sezóna 1992/1993..................................................................................................31 Sezóna 1993/1994..................................................................................................34 Sezóna 1994/1995..................................................................................................35 Sezóna 1995/1996..................................................................................................38 Sezóna 1996/1997..................................................................................................40 Sezóna 1997/1998..................................................................................................42 Sezóna 1998/1999..................................................................................................45 Sezóna 1999/2000..................................................................................................48 Sezóna 2000/2001..................................................................................................50 Sezóna 2001/2002..................................................................................................54 Sezóna 2002/2003..................................................................................................57 Citát Mgr. Jiřího Kyseláka.....................................................................................59 2. Městské divadlo Brno – choreografka a asistentka choreografa............................60 Sezóna 2004/2005............................................................................................,.....61 Sezóna 2005/2006...........................................................................................,......63 Sezóna 2006/2007................................................................................................. 65 Sezóna 2007/2008........................................................................................,.........66 Sezóna 2009/2010..................................................................................................67 Sezóna 2010/2011..................................................................................................68

Sezóna 2011/2012..................................................................................................70 Sezóna 2012/2013..................................................................................................71 3. Taneční konzervatoř Brno – pedagog.....................................................................73 Seznam rolí a ocenění.................................................................................................80 Závěr...........................................................................................................................81 Použité informační zdroje...........................................................................................82 Seznam ilustrací ( použité fotodokumentace )............................................................83 Seznam příloh.............................................................................................................84

Předmluva

Simona Fišerová-Lepoldová se během své kariéry zapsala do povědomí diváků jako výborná tanečnice. Měl jsem možnost ji vidět jako sólistku Národního divadla Brno v baletech ( Labutí jezero, Louskáček ) a dalších, ale také s ní spolupracovat jako s choreografkou, například v inscenacích jako je ( Apalačské jaro, Čtvero ročních období, Ginger a Fred, Funny Girl ). Měla vynikající taneční techniku a herecké nadání, což jí umožňovalo své role obdařit detailním, psychologicky přesvědčivým zpracováním. To je mnoho důvodů, abych zmapoval její bohatou, dnes již uzavřenou taneční činnost a také slibně se rozvíjející choreografickou a pedagogickou činnost.

1

Úvod

Ve své práci se věnuji osobnosti Simony Fišerové – Lepoldové, sólistky baletu Národního divadla Brno, choreografky a pedagožky. Ke zpracování uměleckého životopisu této osobnosti mě vedl obdiv k jejímu přirozenému a zároveň technicky zvládnutému projevu na jevišti Národního divadla Brno (dříve Zemském, Státním a posléze Národním divadle v Brně ) a také výraznému pedagogickému talentu, díky němuž předává své nabyté zkušenosti dodnes. V této práci se nevěnuji jejímu celému životopisu, ale svoji pozornost zaměřuji především na její interpretační dráhu. Také se zde zabývám její prací, jako asistentky choreografa i její choreografickou tvorbou a v neposlední řadě také pedagogickou činností. Pro zpracování této práce mně velmi pomohly osobní rozhovory se Simonou Fišerovou – Lepoldovou a prostudování materiálů divadelního archivu Národního divadla Brno, tak i archivu Městského divadla Brno. Také jsem požádal Jiřího Kyseláka bývalého sólistu, který byl její dlouholetý kolega, choreograf a pedagog, k vyjádření k její umělecké činnosti. V úvodu této práce se věnuji stručnému životopisu Simony Fišerové – Lepoldové, ve kterém se snažím uvést důležité momenty jejího uměleckého i osobního života, včetně choreografické a pedagogické činnosti. Poté chronologicky zpracovávám její taneční dráhu od roku 1985 do roku 2003 po jednotlivých divadelních sezónách, kde uvádím stručný obsah jednotlivých baletů k vytvoření lepší iluze o její práci na tanečních rolích a její osobní postřehy a zážitky k jednotlivým baletům. Pokud bylo možno dohledat recenze, přidal jsem i názory kritiků. Dále se chronologicky zabývám její činností v Městském divadle Brno od roku 2003 do roku 2013, kde působí jako pedagog, choreografka a asistentka choreografa. Poslední část mé práce tvoří výčet choreografií a pedagogické činnosti na Taneční konzervatoři Brno. Následuje závěr, kde se snažím shrnout její dosavadní umělecké působení, také zde uvádím soupis všech rolí a ocenění, které dosáhla. Cílem této práce je podat ucelený pohled na uměleckou dráhu a pedagogické působení významné osobnosti brněnského baletu Simony Fišerové – Lepoldové.

2

Simona Fišerová - Lepoldová

3

Životopis

Simona Lepoldová – Fišerová ( rozená Fišerová ) se narodila 27. 7. 1966 v Brně. Pochází z umělecké rodiny. Oba rodiče pracovali v Národním divadle Brno ( dříve Státní divadlo v Brně ) jako členové operního baletu. Má jednu mladší sestru, která nikdy na rozdíl od Simony Fišerové neměla vztah k tanečnímu umění a věnuje se obchodnímu managementu. Od dětství ji rodiče brávali často sebou do divadla na divadelní zkoušky, ale i představení. Byla zde známa jako velmi temperamentní dítě, které proběhlo ve chvilce celým divadlem. Díky svému talentu a temperamentu vystupovala již jako dítě v mnoha operních představeních, např. „ Liška Bystrouška“, kde vystupovala jako Skokánek a Lištička, a díky tomu se dostala už v dětství do ciziny. V pěti letech ji maminka přihlásila do baletní školy Ivo Váni Psoty ve Dvořákově ulici, do třídy Kateřiny Gratzerové, která ji svým svérázným pedagogickým přístupem odradila od docházky do této školy. Ale láska k tanci jí zůstala, a to se projevilo ve 2. třídě základní školy díky paní Dagmar Karhánkové (dříve členka brněnského baletu), která v ní objevila pohybové nadání a začala ji vyučovat ve své taneční třídě v Lidové škole umění Antonínská v Brně. Tuto školu navštěvovala dvakrát týdně a vždy s chutí. Tato paní učitelka byla velmi hodná, ale zároveň vyžadovala od dětí úsilí a dokázala je zaujmout pro pohyb. V této škole zažila malá Simona mnoho vystoupení a tanečních soutěží a měla tanec čím dál raději. Zároveň navštěvovala pěvecký sbor Kantiléna, se kterým často vystupovala. Na nátlak vedoucího sboru se musela rozhodnout, čemu se chce plně věnovat. Rozhodla se pro balet a dodnes toho nelituje. Na doporučení paní učitelky Dagmar Karhánkové se přihlásila k talentovým zkouškám na Konzervatoř Brno, kam byla přijata. Bylo přihlášeno zhruba 300 dívek a vzali jich do experimentálně taneční třídy jen 17. Tuto školu nakonec dokončilo pouhých 10 děvčat. Na konzervatoř nastoupila ze 4. třídy základní školy do I. ročníku tanečního oddělení Konzervatoře Brno k paní profesorce Martě Kotzianové, která ji učila klasický tanec od I. do VIII. ročníku.

4

V průběhu studia se plně projevil její talent, a proto již během studia začala účinkovat v některých baletních představeních v tehdejším Státním divadle v Brně ( nynější Národní divadlo Brno ) například v baletu „Pierot“. Ve vyšších ročnících účinkovala už téměř ve všech klasických titulech na scéně Státního divadla v Brně, například v baletech „Labutí jezero“ v kterém tančila valčík v I. jednání a labutě ve II. a IV. jednání a po nástupu do divadla i Pas de trois, Pas de quatre a Nevěsty a Tarantelu ve III.jednání, „Spící krasavice“ tančila Vílu a Karkulku, „Giselle“ tančila Přítelkyně a Víly ve II.jednání, „Sněhurka a sedm trpaslíků“ tančila Kytičku, Motýlka a ples ve III. jednání, „Sen noci svatojánské“. Každoročně také vystupovala na koncertech pořádaných Konzervatoří Brno. V posledním ročníku, v roce 1984, se zúčastnila V. celostátní baletní soutěže v Brně, kde postoupila do 3. kola a získala Čestné uznání. V 5. ročníku, v roce 1985, studium na Konzervatoři zakončila maturitou a absolventským představením, které se konalo 19. května 1985 v Mahenově divadle. V klasické části ( P. I. Čajkovskij: Francesca de Rimini, choreografie Marta Kotzianová ) tančila titulní roli Francesku. V tomto představení vypomáhali chlapci ze 4.ročníku: Karel Littera, Martin Souček a Cyril Štampach. Během duetu klasické části se jí stal úraz, podvrkla si oboustranně kotník, ale klasickou část představení i přes velkou bolest dokončila. Během přestávky jí divadelní lékař kotník zmrazil, aby mohla tančit moderní ( Herbie Mann: Battle Hymn Of the Republic, choreografie Marie Turková ) i lidovou ( Bedřich Smetana:Furiant a polka z opery Prodaná nevěsta, choreografie Eliška Rybníčková ) část absolventského představení. Hned po skončení představení, byla ošetřena v Úrazové nemocnici Brno, kde jí byla dána na kotník sádra. I přes tento úraz, byla po absolventském představení přijata do baletu Státního divadla v Brně. Po vyléčení, měla být aspoň dva měsíce bez velké fyzické zátěže, ale od divadla dostala nabídku zúčastnit se během divadelních prázdnin tanečního semináře, který vedl choreograf, pedagog a národní umělec Ruské federace Boris Bregvadze. Tento seminář se konal v Praze na baletních sálech Národního divadla Praha a účastnili se ho mladí nadějní tanečníci, ale i jejich pedagogové. „ Bylo to hrozně fajn, netančila jsem sice na špičkách, ale vše ostatní ano. Naučila jsem se všechny variace z baletu „ Paquita“ a hrozně mě to bavilo.“

5

Příchod do divadla v sezóně 1985 - 1986 nebyl pro ní příliš zvláštní, neboť jako studentka již tančila v několika baletech. Na konci srpna nastoupila do divadla a díky absolvovanému tanečnímu semináři, byl kotník natolik rozhýbaný, že mohla začít studovat balet „Coppélia“, ve svém novém a zároveň prvním zaměstnání. Posléze následovalo mnoho dalších rolí. Hned první sezónu tančila, jako záskok za Miluši Jedličkovou, celé pas de deux Modrého ptáka a princezny Floriny z baletu „Spící krasavice“ a v roce 1987 se zúčastnila VI. celostátní baletní soutěže, kde získala Čestné uznání. V roce 1987 získala sólovou roli Odetty a Odilie v baletu „Labutí jezero“, díky které si vysloužila kladný ohlas nejen od publika, ale také od kritiky. V roce 1989 začala pracovat jako pedagog na Hudební a taneční škole v Brně, zároveň vykonávala profesi tanečnice. Vzhledem k vytíženosti ve Státním divadle v Brně, musela činnost pedagožky ukončit a vrátila se k práci pedagoga až v roce 1998. Dne 19. prosince 1992 se provdala za svého tanečního partnera Ivo Lepolda a 6. 6. 1993 se jim narodil syn Jakub. V Národním divadle Brno, jako tanečnice, působila do roku 2003, následně sezónu 2003/2004 strávila v pracovní neschopnosti a v září 2004 nastoupila do Městského divadla Brno na místo tanečního pedagoga, choreografky a asistentky choreografa. Během působení v Městském divadle Brno začala v roce 2011 vyučovat klasický tanec a scénickou pohybovou výchovu na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. V současné době působí jako taneční pedagog, choreografka a asistentka choreografa v Městském divadle Brno, zároveň vyučuje na Taneční konzervatoři Brno a Janáčkově akademii múzických umění v Brně. Ve svých volných chvílích také spolupracuje v amatérských souborech jako pedagog.

6

1. Národní divadlo Brno - tanečnice

Simona Fišerová v roli Odilie a Libor Vaculík

7

SEZÓNA 1985/1986

Do svého prvního angažmá se velmi těšila. Přechod z Konzervatoře Brno do Státního divadla Brno, nebyl pro ni výrazně neobvyklý, neboť jako studentka již tančila v několika baletech. Na konci srpna nastoupila do divadla a díky již zmíněnému tanečnímu semináři v Praze byl poraněný kotník natolik rozhýbaný, že mohla začít studovat balet „Coppélia“ na hudbu Léa Delibese, kde byla obsazena do role jedné z Přítelkyň Svanildy. Tato premiéra se uskutečnila 17. ledna 1986 v choreografii Jiřího Kyseláka podle již tradiční choreografie Arthura Saint-Léona, libreto napsal Charles Nuitter, scénu navrhl Vojtěch Štolfa, kostýmy vytvořil Josef Jelínek j.h., asistentkou choreografa byla zasloužilá umělkyně Věra Vágnerová. Premiéra se odehrála na scéně Janáčkova divadla. Postupem let Simona Fišerová tančila v tomto baletu i postavu Svanildy, kde byl jejím tanečním partnerem její budoucí manžel Ivo Lepold. Výňatek z obsahu.....do městečka se jednoho dne nastěhoval podivný cizinec jménem Coppélius. Z jeho domu se často ozývají zvláštní zvuky. Mládež z městečka by ráda přišla této záhadě na kloub, nejvíce ze všech Franz, který – i když měl rád svou Svanildu – pokukoval po dívce, která často sedávala v okně domu. Franz se rozhodne do toho domu podívat, přinese žebřík a vnikne tam oknem, jenže netuší že ho předběhla Svanilda se svými družkami. Ty našly klíč, který Coppélius vytratil z kapsy. Vniknou dovnitř, ale nachází zde jen různé mechanismy a loutky, i Coppélie byla pouze loutka. Coppélius se vrací domů a dívky vyplaší. Všechny utečou jen Svanilda se schová. Přichází Franz rovnou do náručí Coppélia. Přizná se, proč přišel, Coppélius mu ukáže celou dílnu a pozve ho na pohár vína. Po vínu Franz usne a před Coppéliusem se objeví Svanilda, která se převlékla za Coppélii. Coppélius věří, že loutka ožila, a tak se splnila jeho touha. Později pochopí, že všechno byl omyl, protože loutka nemůže ožít lidským citem. Příběh končí zásnubami Svanildy a Franze...... „ Práce na tomto baletu mě moc bavila, byla jsem ráda za příležitost, kterou jsem dostala hned po příchodu do divadla. Každá možnost tančit je pro mladou tanečnici ze školy velká příležitost, i kdyby to nebyla sólová role.“

8

Hned po nástupu do divadla začala také tančit na mnoha výchovných koncertech pro děti. Po jednom z takových koncertů měla telefonát, že musí hned přijet zpátky do Brna a nastudovat s Borisem Hanákem celé pas de deux Modrého ptáka a princezny Floriny z baletu „Spící krasavice“ od Petra Iljiče Čajkovského, protože se sólistka baletu – Miluše Jedličková zranila. Tato nešťastná náhoda, jak už to bývá, jí pomohla hned první sezónu tančit v divadle sólové role. V tomto baletu byla původně obsazena, ještě jako žákyně Taneční konzervatoře, do role Víly a

Karkulky. Premiéra se uskutečnila 14. prosince 1984. Choreografii vytvořila

národní umělkyně Olga Skálová a zasloužilý umělec Luboš Ogoun podle choreografie Maria Petipy, scénu navrhl Vojtěch Štolfa a kostýmy navrhl Josef Jelínek, asistentkou choreografa byla zasloužilá umělkyně Věra Vágnerová. Balet měl premiéru na scéně Janáčkova divadla. „ Zjistili, že se velmi rychle dokážu naučit choreografie, tak mně dali hned další roli za paní Miluši Doležalovou - Jedličkovou, která byla stále nemocná. Byla to postava Sněhurky ve stejnojmenném baletu, kterou jsem musela nastudovat za pět dnů. Někteří tanečníci říkají, že když nastoupili do divadla, tak půl roku nic netančili, než dostali příležitost. U mě tomu tak naštěstí nebylo, hned jak jsem nastoupila do divadla, měla jsem spoustu práce, která mě velmi těšila a plnil se tím můj sen.“

Další premiérou byl balet „Z pohádky do pohádky“ na hudbu Oskara Nedbala. Premiéra se uskutečnila 3. května 1986, choreografii k baletu „Zlatovláska“ a „Šípková Růženka“ vytvořila národní umělkyně Olga Skálová a k baletu „Statečný krejčík“ a „Zvířátka a Petrovští“ vytvořil zasloužilý umělec Luboš Ogoun, scénu navrhl Alois Mikulka a návrhem kostýmů byl pověřen Josef Jelínek, asistentkou choreografie byla zasloužilá umělkyně Věra Vágnerová a Renata Poláčková. Tato premiéra se opět odehrála na scéně Janáčkova divadla. Simona Fišerová byla obsazena v baletu „Zlatovláska“ do role Přítelkyně a v pozdějších letech se doučila roli Zlatovlásky, v baletu „Šípková Růženka“ tančila Duben a Prosinec, do baletu „Statečný krejčík“ obsazena nebyla a v pohádce „Zvířátka a Petrovští“ tančila Svatojánskou mušku Výňatek z programu.......Odpolední slunce zvolna zachází, ale dětem se ještě nechce domů, když najednou stojí mezi nimi víla z pohádky. Seběhnou se kolem ní 9

a nechávají se vést do čarovné pohádkové říše......Princezna Zlatovláska – Zlatovláska chodila stále zamyšlená, o nápadnících nechtěla ani slyšet. Při hře princezně spadla zlatá kulička do studny. Ze studny vylézá žába a nabízí, že ji kuličku přinese, ale musí ji nejprve obejmout a políbit. Princezna souhlasí a žábu políbí, náhle se před princeznou objeví místo žáby princ. Oba se do sebe zamilují......Statečný krejčík v začarovaném zámku – krejčík Jehlička přišel do opuštěného hradu. Je noc a hrad je plný kouzel. Satan je jeho pánem a Želislav i Milena jsou v jeho zlém područí. Krejčík se strašidel nebojí a chce odejít, ale Milena ho prosí ať vydrží celou noc. Krejčík zůstane až do rána na hradě i když se ho čerti snaží vypudit. Svou statečností zlomí satanovu moc......Šípková Růženka – všichni se připravují na narozeniny princezny Růženky....stařena ve věži ji vybízí, aby usedla ke kolovrátku, sotva uchopí vřeteno, píchne se do prstu. Usne, a s ní celý zámek. Nastává vláda Času, který přichází doprovázen dvanácti Měsíci. Uplyne celé století, s ním odejde i Čas a pod zámkem se objeví krásný princ, který uvidí ve věži spící Růženku, políbí ji, princezna procitá a s ní všichni obyvatelé hradu......Zvířátka a Petrovští – v romantickém lesním zákoutí tančí svatojánská muška, lesní víla, motýli a permoníci. Zakokrhá kohout a všichni se rozprchnou. Na mýtinu přicházejí zvířátka. Vtom zazní výstřel a zvířátka se ukryjí v houštině. Blíží se loupežníci Petrovští a přepadnou

sedláčka, ale zvířátka sedláčkovi pomoho a loupežníky

zaženou..... „S paní Vágnerovou jsem vycházela velmi dobře, znala mě už ze školy, kde byla mou profesorkou a věděla, že se může na mě spolehnout.“ „ Moje první sezóna byla přímo nabitá prací, nedá se říci, že bych se nudila, neboť jsem dostávala mnoho pracovních příležitostí, za které jsem byla moc vděčná. Když je člověk mladý, tak je hrozně nadšený, a když dostává příležitosti, tak je nadšený ještě více, je to hodně motivační.“

10

SEZÓNA 1986/1987

Na začátku sezóny byla Simona Fišerová obsazena do role Bílá tanečnice v představení „Balet Makábr“, které uvedlo Divadlo na provázku, autoři byli Leoš Faltus a Miloš Štědroň, režie se ujal Petr Scherhaufer, choreografem byl Petr Boria, scénu a kostýmy navrhli Miloš Kališ a Jan Zavarský. Československá premiéra se odehrála 11. října 1986 v Domě umění na Malinovském náměstí. „......Divadlo na provázku jsem vůbec neznala. Nikdy jsem nebyla na žádném představení. Jednou ale dávali hru v televizi, a tu jsem si nenechala ujít. Že však jednou budu na prknech divadla malých forem hostovat, to jsem opravdu netušila.“ říká Simona Fišerová. Absolventka školy klasického baletu, členka souboru Státního divadla v Brně, kterou diváci vídají už druhou sezónu v nejrůznějších baletních rolích, se tady najednou octne na praktikáblech tak specifického divadla. „Ze začátku to byl opravdu nezvyk až přímo šok,“ vzpomíná Simona Fišerová, představitelka Spravedlnosti ve hře Macabr, která je v současnosti na repertoáru Provázku. „ Největším problémem byl pro mě tak úzký kontakt s diváky. Dívají se na vás skoro ze všech stran a sedí strašně blízko..... V kamenném divadle se dává více důrazu na pohybovou výrazovost, mimika je až druhá. Tady je to spíše naopak. Pohybové pasáže nejsou tak náročné, ale zato se musí zbytek vyjádřit ve tváři. Režisér Petr Scherhaufer nám na vlastní propracování role nechává dostatek prostoru. To pro mne byla taky novinka. Musela jsem se rovněž naučit pohybovat na jiném povrchu. V Janáčkově opeře máme speciální jevištní potah, ten tu pochopitelně není, a tak jsem se cítila trochu nejistá. Jsem typ člověka, který chce mít jistotu, že svěřenou roli perfektně zvládá. Proto jsme se na zkouškách a prvních představeních s kamarádkou, se kterou Spravedlnost alternuji, morálně podporovaly.“ Odlišné prostředí, jiný kolektiv, s tím bývají v divadlech problémy. „ U provázku mi to vůbec nepřišlo. Ano, u kamenných divadel to tak často je, ale tady je všechno otevřené a kamarádské. Otevřené jsou i diskuse s režisérem. Je to ku prospěchu věci, na které všichni společně děláme. V klasickém kusu toho prostoru tolik není a je to někdy škoda. Mnohé zkušenosti využiju, jiné raději rychle zapomenu. Třeba tu, jak v jedné scéně visím asi deset minut na žebříčku. Přestože si pomáhám jednou zaklesnutou nohou za šprušli, necítím na konci ruce. Ale u klasiky taky tělo bolí.“ Trénuje denně,

11

večer obvykle představení, soboty a neděle nevyjímaje. Je pak vůbec čas a chuť na podobné experimenty? Nebo jsou natolik lákavé, že by Simona změnila scénu? „ Beru to jako další zkušenost. A dobrou zkušenost. Hostování na Provázku mne zase tolik nezatíží, abych cokoli ze své profese na mateřské scéně ošidila. Někdy je toho opravdu dosti, ale při jakém zaměstnání, pokud se dělá poctivě není? A vyměnit divadlo? To v žádném případě. Klasický balet pro mne znamená hodně a nezahrát si třeba Sněhurku by mně hrozně chybělo.“ ( (rb) , Československý voják, 5.5.1987 ) „ Divadlo na provázku bylo v této době součástí Státního divadla Brno, kterého já jsem byla také členem, ale programy svých představení a zájezdů si vytvářel každý soubor samostatně a tím se stalo, že Divadlo na provázku, mělo naplánované turné do zahraniční (USA) s „Baletem Makábr“ a na baletní scéně Janáčkova divadla se uváděl balet „Sněhurka“, ve kterém jsem tančila hlavní roli, a proto mě moje šéfová baletu paní Olga Skálová na turné nepustila. Bylo mi to na jednu stranu velice líto, že neuvidím tuto zajímavou zemi, ale na druhou stranu jsem si nedovedla představit strávit tak dlouhou dobu s cizími lidmi.“

Jako první baletní premiéra této sezóny byl balet „Gajane“ na hudbu Arama Chačaturjana, zde byla obsazena do role Nune. Premiéra se uskutečnila 14. listopadu 1986 na scéně Janáčkova divadla. Choreografii vytvořil Gustav Voborník, scénu navrhl

Vojtěch

Štolfa,

kostýmy

navrhla

Kateřina

Asmusová,

asistentkou

choreografie byla zasloužilá umělkyně Věra Vágnerová a Renata Poláčková. Výňatek z obsahu.........v bavlnářském kolchozu v pohraničí Arménie se sklízí úroda. Mezi česači je i Gajane a její bratr Armen. Náhle se objeví její manžel Giko a je hrubý na svoji ženu. Kazakov, velitel pohraniční stráže, donutí Gika odejít a dává Gajane růži......Giko se domlouvá se třemi cizinci, že zapálí sklad bavlny.... v kurdské osadě v horách čeká Aiša svého milého Arména. Přicházejí cizinci, kteří hledají přechod přes hranice. V dálce se objevuje hořící kolchoz. Cizinci chtějí utéct, ale Armen jim zastoupí cestu......Giko předstírá, že požár nezaložil, ale je obviněn svoji ženou a je zatčen.......uplynul rok a sklad bavlny je znovu vybudován, koná se slavnost. Mezi Gajane a Kazakovem vzniklo trvalé přátelství a láska Arména k Aiše a Karéna s Nuné dávají tušit brzké svatby v kolchoze.........

12

„ Práce s choreografem byla velmi inspirativní, byl to už zkušený choreograf, který věděl co chce a dokázal vytvořit pracovní pohodu, sdělit tanečníkům své myšlenky příjemnou formou. V té době jsem si to ani neuvědomovala, ale čím více je člověk starší, tím si takové věci více uvědomuje.“

K vytvoření druhé baletní premiéry v této sezóně, která se uskutečnila 29. května 1987 v Janáčkově divadle, se Luboš Ogoun inspiroval životními osudy české spisovatelky Boženy Němcové a vznikl balet s názvem „Paní mezi stíny“. Námět na balet napsala PhDr. Eugenie Dufková, která se inspirovala motivy dobra a lásky v pohádkách spisovatelky jako kontrastu k její osobní tragédii. Libretista Zdeněk Kaloč ve snaze o větší srozumitelnost díla začlenil do děje verše Františka Halase. Hudbu napsal Zdeněk Pololáník, návrh scény provedl Jan Dušek, kostýmy navrhl Josef Jelínek, asistentkou choreografie byla Renata Poláčková. V tomto baletu byla Simona Fišerová obsazena do role Princezny a Víly, v alternaci se Soňou Zejdovou. „..........Balet Paní mezi stíny je v zásadě sledem obrazů ze života Boženy Němcové. Druhou rovinu tvoří pohádkový svět. Zpočátku pohádkové postavy ovládají malou Barunku, později Němcová – už jako spisovatelka – vládne jimi.......“ ( Rovnost 2.6.1987, Alena Kopřivová (k) ) „Tato choreografie prolétla mým životem, neublížila, ani tam nic nezanechala.“ V této sezóně se uskutečnila, 26. června až 1. července 1987, VI. celostátní baletní soutěž, která probíhala v Janáčkově divadle. Simona Fišerová zde reprezentovala balet Státního divadla v Brně, v této soutěži se dostala až do 3. kola a získala Čestné uznání. „Národní umělkyně Olga Skálová mě vybrala, abych reprezentovala náš brněnský balet na této soutěži, byla to pro mě veliká čest. V prvním kole jsem tančila Svatební pár z baletu „Giselle“ na hudbu Ch. Adama, tanečním partnerem mně byl můj budoucí manžel Ivo Lepold. Ve druhém kole jsem se představila v choreografii Libora Vaculíka na píseň Hany Hegerové „Soudím“. Dostala jsem se až do třetího kola, za což jsem dostala Čestné uznání.“

13

SEZÓNA 1987/1988

„Tato sezóna byla pro mě zvláště významná, uvádělo se totiž nové nastudování baletu Labutí jezero a já jsem dostala velikou příležitost, byla jsem obsazená do role Odetty a Odilie. Byla jsem hrozně šťastná, ale zároveň jsem měla i velký strach, protože tato role je určitým mezníkem každé sólistky a já si ještě o sobě nemyslela, že jsem tak dobrá sólistka. Ale potěšilo mě to. Mým tanečním partnerem byl Libor Vaculík, který měl velké taneční zkušenosti. Velmi mně pomohl, a tím jsem ztratila obavy a strach. Představení jsem si už jenom vychutnávala. Labutí jezero je opravdu těžké představení. Je náročné nejen po technické, ale i po herecké stránce, hlavně III. jednání. V tomto baletu mě herecká stránka bavila více než technická.“ Balet „Labutí jezero“ na hudbu Petra Iljiče Čajkovského, v choreografii Jiřího Němečka podle již tradiční choreografie Maria Petipy, Lva Ivanova a Alexandra Gorského, choreografii nastudovala národní umělkyně Olga Skálová, scénu navrhl Vojtěch Štolfa, kostýmy navrhl Josef Jelínek, asistentkou choreografa byla zasloužilá umělkyně Věra Vágnerová a Marie Šlezingrová. Premiéra se uskutečnila 13. listopadu 1987 na scéně Janáčkova divadla. Výňatek z obsahu.......Na královském dvoře se slaví princovy narozeniny. Královna naléhá na prince, aby si konečně vybral nevěstu. Princ odmítá nechce ztratit volnost a královna rozzlobena odchází. Veselí pokračuje. Na prince přijde melancholická nálada a touha po něčem, co sám nedokáže pojmenovat. Když uvidí táhnoucí labutě, odchází na lov spolu s přáteli.....U jezera princ uvidí dívku – labuť a zamiluje se do ní na první pohled. Je to Odetta, kterou černokněžník Rudovous zaklel spolu s jejími družkami do labutí. Princ se s Odettou sbližuje a slibuje jí věčnou lásku, která jí může s jejími družkami vysvobodit ze zakletí. Rudovous vše sleduje a nehodlá se vzdát bez boje..... Královna pořádá velký ples, na který pozvala hosty a nevěsty ze vzdálených zemí a na kterém hodlá prince konečně zasnoubit. Princ však jejich přízeň odmítá. Přijde i cizí kníže s dívkou, ve které princ poznává svou Odettu. Je to však Odilie, Rudovousova dcera, která na sebe vzala podobu Odetty. Princ s ní tančí a na výzvu Rudovouse jí přísahá lásku. Tím porušuje slib

14

daný Odettě a triumfující Rudovous s Odilií odcházejí. Zoufalý princ běží za nimi k jezeru......Na břehu jezera zakleté dívky - labutě spolu s Odettou truchlí nad princovou zradou. Jejich osvobození je zmařeno. Přibíhá princ a prosí Odettu i její družky o odpuštění. Odetta mu odpouští, ale Rudovousovo kouzlo trvá. Princ je však odhodlán s ním bojovat. V nelítostném střetu je Rudovous poražen láskou prince a Odetty , ale také oni sami v boji zahynou. Jejich smrt však dokázala vykoupit ze zakletí ostatní dívky a Rudovousovo kouzlo je tak zlomeno.

Simona Fišerová v roli Odetty s Liborem Vaculíkem

15

Přestože tančila druhou premiéru, vysloužila si kladný ohlas publika, ale také kritiky: „........Z četných sólistů dominovali Simona Fišerová jako Odetta-Odilie, Libor Vaculík v úloze prince, Ivan Příkaský v roli Rudovouse a Igor Vejsada jako Šašek......“ ( Rudolf Pečman, Práce,venkov,10.12.1987) „........V druhé premiéře (15.11.) tančila hlavní roli Simona Fišerová, která zvládla obtížnou techniku svého prvního velkého uměleckého úkolu velmi dobře. Její výkon vzbudil zaslouženou pozornost, dostála roli nejen technicky, ale také působivě odlišila dvojí charakter Odetty a Odilie........“ (Brněnský večerník, 17.11.1987)

Po této premiéře začala Simona Fišerová studovat operu „Faust a Markéta“, kde byla obsazena spolu s Cyrilem Štampachem, Igorem Vejsadou a Antonínem Michnou, jako tančící dvojníci zpívajících hrdinů. Simona Fišerová byla obsazena do role Markétky. Byla sem vložena hudba z Valpuržiny noci, na kterou mladí tanečníci ztvárnili svoji úlohu. Opera „Faust a Markéta“ hudbu složil Charles Gounod, libreto napsal Jules Barbier a Michel Carré, režie se ujal František Preisler ml., choreografem byl Boris Slovák a Libor Vaculík, scénu vytvořil Oldřich Šimáček, kostýmy navrhl Josef Jelínek a sbormistrem byl Josef Pančík. Premiéra se odehrála na scéně Janáčkova divadla 5. února 1988. Výňatek z programu........Faust, trpící hlubokým vnitřním rozporem, si uvědomuje nicotnost všech nastřádaných vědomostí, nemožnost proniknout k jádru světa a podstatě lidského bytí.....spíše bezděky volá na pomoc ďábla.....Mefisto se promtně zjevuje a přeochotně nabízí své služby....Fausta nelákají peníze, ale chce lásku, plné, závratné lidské štěstí...........Valentin, Markétčin bratr, je vojákem. Odchází do pole s těmi nejlepšími předsevzetími......Mefisto aranžuje setkání Fausta s Markétkou. Markétka, ač polichocena, zdvořile, ale rozhodně odmítá doprovod atraktivního cizince......Zamilovaný Siebel přináší Markétce kytici. Mefisto se shání po působivějším daru........Zmatená dívka nachází skvostnou šperkovnici. Její obsah – přelud a sen. Markétka, fascinovaná svým vlastním obrazem v zrcadle, sama sobě zcizená, ví najisto pouze jedno – ví, komu se chce a musí zalíbit, svou novou tváří - „

16

krásné slečny“....Faust s Markétkou, chtějí nekonečnost lásky.....milenci podléhají své touze. Mefistův cynický smích provází jejich objetí.....Vojáci se vracejí z bitvy. Setkání Valentina se Sieblem je rozpačité. Vřelý a výlučný vztah Fausta k Markétce nemůže být v zájmu Mefista, jenž má pro svého „pána“ zcela jiný program....Mefisto vyprovokuje boj mezi Faustem a Valentinem...Umírající Valentín proklíná Markétku....Okolí je nesmlouvavé a vylučuje „padlou“ ze svého středu.....Pološílená Markétka se v kostele dovolává boží milosti. Bůh, zůstává hluchý k jejím prosbám.....Faust všude vidí Markétku a chápe, že i tentokrát prohrál. V situaci, z níž nebylo východiska, v pomatení smyslů, zabila Markétka své novorozené dítě. Faust ji chce zachránit z vězení. Mefisto, ač nerad,

je mu i tentokrát nápomocen.....

Markétka si bere život.....Oběť Markétky je krutá, ale nikoliv zbytečná, protože jenom láska a lidskost může osvítit cestu, po níž člověk směřuje k vyššímu poznání.... „…......Choreografové Boris Slovák a Libor Vaculík nabídli promyšlenou kreaci, kterou tančící dvojníci zpívajicích hrdinů ( jmenovitě C. Štampach, S. Fišerová, I. Vejsada, A. Michna atd.) přivedli k účinnému vyjádření..........“ (jf)

Na závěr sezony připravil baletní soubor premiéru složenou ze tří děl Leoše Janáčka věnovanou 60. výročí jeho úmrtí. Baletní triptych „Balety – Taneční nálady“, měl premiéru 6. května 1988. Prvním titulem večera byla „Suita z lišky Bystroušky“ v choreografii zasloužilého umělce Luboše Ogouna, dále „Mládí“ v nastudování Jiřího Kyseláka a poslední „Lašské tance“ v choreografii Gustava Voborníka. „Suita z lišky Bystroušky“ choreografie zasloužilý umělec Luboš Ogoun, dirigent zasloužilý umělec Jiří Pinkas, výprava Josef Jelínek, asistentka choreografie Renata Poláčková. Simona Fišerová v tomto kuse byla obsazena do menší role Dívky a role Lištičky. Výňatek z programu...... „Suita z lišky Bystroušky shrnuje snad nejkrásnější pasáže z celé partitury ( z opery Příhody lišky Bystroušky). Zabývali se jí naši přední dirigenti a mne inspirovala k vytvoření pohybové suity zejména proto, že shrnuje meziaktní hudby, které se v běžném představení opery jevištně nezpracovávají. Jsem přesvědčen, že Liška je Janáčkovo krédo, splnění jeho hesla „Pravda - ne krása“. Janáček miluje přírodu tak, že se s ní ztotožňuje.“ ( Luboš Ogoun ) 17

„Janáčkova hudba je velmi složitá, vybavuji si, že nám dlouho trvalo, než jsme si zvykli na jeho hudbu. Stále jsme si počítali v portále, kdy vyjdeme na jeviště, když jsme si zvykli, bylo to dobré.“ „Mládí“ - choreografie Jiří Kyselák, výprava Josef Jelínek, asistent choreografie Marie Šlezingrová. V tomto baletu byla Simona Fišerová obsazena do sólové role, její taneční partner byl Ivo Lepold. Výňatek z programu........dechový sextet píše skladatel v roce 1924. Je mu sedmdesát let. Ohlíží se. Vzpomíná na mládí, na Starobrněnský klášter, se vším, co přinášelo jeho prostředí v druhé polovině 19. století. Jako fundatista v něm žil od svých 11 do 18 let přísným životem, v učení a práci, ale nechyběla ani radost. Mladistvá kompozice není tak vzdálená od jeho tehdejšího duševního stavu: v hudbě cítíme lyricky něžnou vroucnost i smutek. Září z ní mladické sny a neuhasitelný elán života. „Lašské tance“ - choreografie Gustav Voborník, výprava Josef Jelínek, asistentka choreografie zasloužilá umělkyně Věra Vágnerová. Výňatek z programu......Námětem jsou tance jeho lašské domoviny. Vytvořil v nich první orchestrální stylizaci lidových tanců. Jsou také prvním Janáčkovým reprezentačním dílem. Pro svůj prostý půvab se staly rázem velmi oblíbenými. Skladba obsahuje 6 tanců: Starodávný I., Požehnaný, Dýmák, Starodávný II., Čeladenský , Pilky. Simona Fišerová byla obsazena do tanců Požehnaný, Čeladenský, Pilky.

18

SEZÓNA 1988/1989

Tato sezóna pro baletní soubor začala premiérou baletu „Legenda o lásce“, kde byla Simona Fišerová obsazena do role Širín. Hudbu složil Arif Džangirovič Melikov, choreografii vytvořil Zdeněk Prokeš, scénu a kostýmy navrhl Josef Jelínek, asistentkou choreografa byla zasloužilá umělkyně Věra Vágnerová a Renata Poláčková. Premiéra se uskutečnila 4. listopadu 1988 na scéně Janáčkova divadla. Výňatek z obsahu.......V komnatách vládkyně Mechmene Banu panuje hluboký smutek. Její mladší sestra princezna Širín je smrtelně nemocná. Objevuje se Neznámý, který by ji mohl uzdravit. Za to mu vládkyně nabízí zlato i svou korunu. On však odmítá a žádá jinou cenu – krásu vládkyně. Mechmene Banu souhlasí a Širín se uzdravuje......malíř Ferchad dokončil výzdobu letohrádku princezny Širín, sestry se přijedou podívat a obě se do něj zamilují, ale on opětuje pouze lásku Širín......lidé žijí ve strachu, že je zahubí žízeň, horský pramen vyschl a voda je pouze v paláci Mechmene Banu, která touží po Ferchadovi. Ví už, že se pro uzdravení sestry vzdala krásy a tím ztratila všechnu naději pro lásku muže, kterého miluje.......Širín a Ferchad prchají z paláce, jsou však dopadeni a Mechmene Banu rozhodne – nechť Ferchad

prorazí

horu

a

uvolní

cestu

vodě,

teprve

pak

může

dostat

Širín.......Mechmene Banu trýzní svědomí, jde se Širín a s lidem do hor. Vládkyně svoluje, aby milenci nebyli rozloučeni, bude-li Ferchad ochoten opustit svou práci. Ten se nakonec rozhodne zůstat a prorážet skálu tak dlouho, dokud z ní nevystryskne životadárná voda. Je silný láskou a posláním, i když obětuje své štěstí. Kritika hodnotila práci Simony Fišerové velmi kladně: „.......Následující večer v druhé premiéře se představili Marie Šlezingrová, v roli Mechmene Banu, Širín tančila Simona Fišerová, Ferchada Ivan Příkaský – technicky stejně dokonalí, vnitřně procítěnější......citlivě se řadila technicky precizní, ve výrazu přirozená Simona Fišerová.......“ (-n-, Brněnský večerník, 8.11.1988) „Byl to můj velice oblíbený balet, velmi ráda jsem ho tančila. Jediné co mě přivádělo do deprese bylo, že jsem měla na sobě celé představení celotrikot, naštěstí jsem měla malou sukýnku. Nebyla to úplně čistá klasika, pan choreograf hodně pracoval s tanečníky, aby jim to takzvaně „šlo pod nohy“ , a proto jsem se v této roli

19

hodně dobře cítila. V tomto baletu jsem byla obsazena do hlavní role Širín a můj taneční partner byl Ivan Příkaský. Moji sestru tančila Ludmila Ogounová / Ledecká a Marie Šlezingrová, později se tuto roli doučila Jana Ruggieri / Veselá. Já jsem se alternovala se Soňou Zejdovou a později tuto roli nastudovala také Jana Přibylová / Kosíková.“

Simona Fišerová v roli Širín s Ivanem Příkaským

20

Druhá baletní premiéra nebyla pro Simonu Fišerovou tak náročná, byl to večer složený ze dvou baletů. Prvním byl „Petruška“ na hudbu Igora Stravinského, choreografie se ujal Libor Vaculík, výtvarníkem scény a kostýmů byla Mona Hafsahlová a asistentkou choreografa byla Renata Poláčková. V této baletní pohádkové metamorfóze pro dospělé nebyla Simona Fišerová obsazena. Druhým baletem večera byla „Signorina Gioventú“ od Vítězslava Nováka, kde byla obsazena do role jedné ze Signorin. Choreografem byl zasloužilý umělec Luboš Ogoun, výtvarníkem scény a kostýmů byl Josef Jelínek a asistentkou choreografa byla zasloužilá umělkyně Věra Vágnerová. Premiéra těchto baletů se uskutečnila dne 28. dubna 1989 v Janáčkově divadle. Luboš Ogoun k titulu Signorina Gioventú napsal: „Ve velkém městě žil – spíše živořil osamělý písař. Jednotvárná práce ubíjela jeho mládí, až se z něj stala loutka v rukách majitele firmy, advokáta Sonnenstrahla. Zdeptán fyzicky i psychicky cítil svůj brzký konec a v horečnatých představách se zoufale snažil zachytit alespoň záblesk štěstí. Vynořuje se mu Signorina Gioventú jako symbol všeho, po čem celý život marně toužil, ale znovu a znovu mu uniká v rušném karnevalu života, jemuž vládne všudypřítomný Sonnenstrahl. Karnevalové masky se mění ve výsměšné přízraky a teprve milosrdná Smrt ho ukolébá vidinou poznaného štěstí.“ V květnu balet Národního divadla Brno odjel na zájezd do polské Poznaně (26.-28.5.1988) s baletním koncertem, který byl složený z klasických a moderních čísel divadelního repertoáru. Na konci sezóny odjela Simona Fišerová s choreografem Lubošem Ogounem do Prahy na třítýdenní natáčení baletu „Harold v Itálii“ pro Českou televizi. Nátáčení se zúčastnili čtyři chlapci a čtyři děvčata. „ V Praze, bylo asi dostatek peněz na výpravu i kostýmy, které byly tak nádherné, lehké a dalo se v nich lehce pohybovat. Nikde to nezavazelo, ani nikde netáhlo, bylo to něco jiného, než na co jsme byli většinou zvyklí z divadla. Byli jsme z toho nadšeni a i díky tomu, nás práce bavila o to více.“

21

SEZÓNA 1989/1990

Tato sezóna byla přímo nabitá událostmi, a to i mimo pracovní záležitosti. Nejdůležitější byla samozřejmě listopadová revoluce, ale pro Simonu Fišerovou to byla také sezóna, kdy dostala sólovou smlouvu. Na svém repertoáru měla již dlouhou dobu mnoho sólových rolí, jako například Odetta/Odillie, Sněhurka, Bianca, Nune, Širín a další, na základě čehož byl dán podnět k získání sólové smlouvy již dříve. „ I když jsem sólové role již dávno tančila, tak se na mě nějak zapomnělo a jít si o ní říci sama, by mě ani nenapadlo.“ Sezóna začala zájezdem do Maďarska (15.- 21. 10.) s baletem „Coppélia“ na hudbu Leo Delibese. „Nebyl to úplně exkluzivní zájezd, ale jinak jsem byla s tímto zájezdem spokojena.“

Po zájezdu do Maďarska byla premiéra baletu „Louskáček“ na hudbu Petra Iljiče Čajkovského, ve kterém ji choreograf a režisér Jiří Kyselák obsadil do hlavní role Mášenky. Její taneční partner byl Karel Littera. Libreto k baletu napsal Vasilij Ivanovič Vajnonen, scénu a kostýmy navrhl Josef Jelínek a asistentkou choreografa byla Renata Poláčková. Premiéra se uskutečnila 16. prosince 1989 na scéně Janáčkova divadla. Výňatek z obsahu........Nastal Štědrý večer. V domě Mášenčiných rodičů očekávají hosty, kteří příjdou i s dětmi, aby se společně radovali z dárků a svátečního večera. Konečně přichází netrpělivě očekávaný strýček Drosselmayer s plnýma rukama hraček. Mezi nimi je i figurka – louskáček. Dětem se nelíbí. Mášenka je však hračkou od první chvíle okouzlena. Pozdě večer pak hosté odcházejí, také Mášenka půjde spát, ale vrací se k louskáčkovi, který se jí stal vším. Hluboce v ní utkvěly dojmy z loutkového divadla, souboj prince s myším králem.......Sen Mášenky: Děvčátko u své hračky usíná a zážitky Štědrého večera se vrací. Ze všech stran přibíhají do jejího pokoje myši, objevuje se i myší král a jak v grotesce probíhá souboj myšího krále s Louskáčkem, chránícím Mášenku. Ona mu pomáhá a zraní krále střevíčkem. Z louskáčka se stane krásný princ a Mášence se vyplňuje dívčí sen: princ ji odvádí do svého království, kam je doprovází tančící

22

sněhové vločky, a kde Mášenku představuje svým přátelům z pohádkové říše. Hosté a loutky z pohádkového království tančí na počest prince a Mášenky. Slavnost vrcholí tancem Mášenky a prince......Nastalo ráno. Mášenka se probouzí. Uvědomuje si, že to všechno byl sen. S láskou tiskne k sobě hračku – louskáčka, symbol vysněného budoucího života. „S panem Kyselákem se mně pracovalo velmi dobře, člověk si myslel, že už nemůže, ale on ho přesvědčil svojí energií, že ještě může. Věděl co chce, když viděl, že něco nejde, tak dokázal upravit choreografii podle tanečníků. Kostýmy navrhl pan Jelínek a na návrhu vypadaly velmi dobře, ale protože se použily lacinější materiály, tak se v nich hůře pohybovalo, nebo to někde i škrábalo. Samozřejmě že i s tímto se tanečník na jevišti musí vyrovnat, stejně jako dnes to bylo o penězích. V divadlech jich nikdy není dostatek.“

Simona Fišerová v roli Mášenky s Karlem Litterou

23

Po převratu 17. listopadu 1989 byl opět do funkce šéfa baletního souboru jmenován choreograf Luboš Ogoun. Jmenování proběhlo 1. ledna 1990 a Luboš Ogoun byl pověřen vést umělecký soubor do doby, než bude vypsán řádný konkurz.

Na konec sezóny byla naplánovaná ještě jedna premiéra a to baletní večer složený ze tří samostatných baletů - „Vivat Rossini“, „Edit Piaf“, „Rhapsody in Blue“ uvedených 18 .5. 1990 v Janáčkově divadle. „Vivat Rossini“ - choreografie zasloužilý umělec Luboš Ogoun, hudba Gioachino Rossini, scéna a kostýmy Josef Jelínek, asistentka choreografa zasloužilá umělkyně Věra Vágnerová. Výňatek z programu....... „Vivat Rossini je nezávazná taneční hříčka. Rádi bychom diváky pobavili pohledem do baletního sálu, kde si tanečníci – každý podle svého – vymýšlejí pohybové etudy, inspirované Rossiniho hudbou. Každý se snaží prosadit své individuální představy, a tak vznikají protichůdné situace, jejichž jediným pojítkem je hudební předloha. A poněvadž tanec je umění mladých a mládí miluje humor, doufáme, že se nám podaří alespoň troškou tohoto elixíru života potěšit naše diváky.“ (Luboš Ogoun) Simona Fišerová byla obsazena do role Primabaleriny, ve které se alternovala s Ludmilou Ogounovou, její taneční partner byl Cyril Štampach, Ivo Lepold, Petr Přibyl. „ Byla to humorná čísla, tančila jsem zde jeden ze sólových párů. Smích a humor je mně velice blízký, proto i když jsem neměla s komickým baletem mnoho zkušeností, kromě dřívější role Bianky v baletu „Zkrocení zlé ženy“, do které jsem byla doobsazena, cítila jsem se v této roli velmi dobře.“ O tom, že Simonu Fišerovou tato role bavila, ale také, že v ní vynikala, svědčí mnohé z tehdejších kritik. „...........Vivat Rossini (choreografie L.Ogoun), si obecenstvo – získalo svým svěžím humorem, nápaditými vazbami, perfektním souladem pohybu a hudby i mimořádně působivými výkony sólistů ( v prvním obsazení S. Fišerová, H. Svobodová a C. Štampach, ve druhém obsazení L. Ogounová, J. Kosíková a P. Přibyl ). Za

24

skrytý avšak velký vklad zařazení této části v úvodu večera považuji, že diváky rozesmála, uvolnila........“ ( (zk), Večerník, 1.6.1990 ) „...........Luboši Ogounovi se ve vstupním díle znamenitě podařilo nastínit jemně humorný pohled do tanečního sálu a s nenásilným parodizujícím akcentem poukázat na řadu komických a mnohdy i ne právě nejlichotivějších momentů a situací provázejících tanečníkovy přípravy i vlastní seberealizaci při vystoupení. Trojici hlavních protagonistů, po zásluze velmi aplaudovanou, tvořili Hana Svobodová, Simona Fišerová a Cyril Štampach.........“ ( Vladimír Čech, Rovnost, 21.5.1990 ) „...........Velký podíl na výsledném dojmu mají ovšem také sólisté, kteří dokázali skloubit náročnou klasickou techniku s hereckým výrazem. Zatímco však dívky ( Hana Svobodová, Jana Kosíková, Simona Fišerová a Ludmila Ogounová ) se podřídily diktátu předem daných charakterů, zvolili Cyril Štampach a Petr Přibyl vlastní, značně rozdílnou interpretaci.......“ ( Zuzana Kotzianová, Taneční listy, září 1990 )

Simona Fišerová v roli Primabaleriny s Hanou Litterovou

25

Druhým baletem byla „Edit Piaf“ - choreografie Marie Turkové, scéna a kostýmy Josef Jelínek a asistentka choreografa Renata Poláčková. Marie Turková tento balet již dříve nastudovala s absolventy Taneční konzervatoře a pouze ji přenesla na jeviště Janáčkova divadla, proto do tohoto baletu nebyla Simona Fišerová obsazena. Poslední částí večera byl balet „Rhapsody in Blue“ na hudbu George Gershwina, choreograf Igor Vejsada, režie, scéna a kostýmy Josef Bubák a asistentky choreografa Renata Poláčková a Jana Ruggieri – Veselá. V tomto baletu byla Simona Fišerová obsazená do role Svítání a I. sólo. Výňatek z programu......„Základním tématem pohybového tvaru vyjadřujícího neklidnou a působivou hudbu velkého skladatele je myšlenka hledání životních hodnot, neustálý vnitřní zápas člověka uprostřed světa, v němž se ocitl. Příběh se odehrává na pomezí skutečnosti a snu. Východiskem citové atmosféry je známá ukolébavka z opery Porgy a Bess, která, jak věříme, přispěje k uvolnění a vytvoří předpoklad pro vnímání umělecké výpovědi – a její odezvy v lidském nitru. Celková kompozice je kontrapunkticky budovaná tak, aby se divák potkal s pocitem vnitřní čistoty a odvahy žít. Silueta schoulených postav muže a ženy je symbolem naděje, která je přítomná, nebo kdysi přítomná byla či mohla být....“ (Igor Vejsada – Josef Bubák) „Byly zde divoké, moderní kostýmy. Nacházely se zde různé konstrukce, které se pohybovaly po jevišti. S panem Vejsadou byla dobrá spolupráce, znala jsem ho už z dřívějška, jako tanečního partnera a věděla jsem už, co můžu od něho očekávat. Měl svůj zvláštní choreografický styl, který ne vždy mi seděl, ale toto představení se mu povedlo a já ho ráda tančila.“ Této baletní trilogii a tedy i Simoně Fišerové, jako jedné z hlavních představitelů, se dostalo uznání i od tehdejší kritiky. „......Nová premiéra baletu Státního divadla v Brně jistě uspokojila i ty nejnáročnější diváky.......“ ( (zk), Večerník, 1.6.1990)

26

SEZÓNA 1990/1991

U zasloužilého umělce Luboše Ogouna, který převzal vedení baletu od národní umělkyně Olgy Skálové, se začaly projevovat určité zdravotní problémy, které také přispěly k jeho rozhodnutí odejít k 1.9.1991 do důchodu. Dále však ještě do roku 1992 pracoval jako choreograf brněnského baletu, kdy jako šéf baletu, nastoupil Zdeněk Prokeš. V této době se také změnil název divadla ze Státního divadla v Brně na Zemské divadlo v Brně.

V této sezóně byla uvedena pouze jedna baletní premiéra, což bylo zapříčiněno změnami ve vedení baletu. Touto premiérou se stal baletní večer, složený se čtyř samostatných děl. „Symfonieta“ na hudbu Leoše Janáčka, choreografii vytvořila Marie Turková, která také navrhla kostýmy a scénu, asistentkou choreografky byla Renata Poláčková. V tomto kuse nebyla Simona Fišerová obsazena. „Concerto grosso“ na hudbu Georga Friedricha Händela, v choreografii Jiřího Kyseláka, scénu vytvořil Jiří Pitr, kostýmy navrhl Jiří Kyselák a Ivo Lepold a asistentkou choreografa byla Renata Poláčková. Simona Fišerová tančila hlavní sólový pár s Karlem Litterou.

Simona Fišerová a Karel Littera v roli hlavní sólový pár

27

Výňatek z programu...... „ Chtěl bych posluchače vyprovokovat k přemýšlení o tom, kde lze najít skutečné hodnoty, a ve spojení s pohybem dokreslit hudební obsah skladby, plné silného citu.......“(Jiří Kyselák) „Nelítostné hříčky lásky“ s hudbou tří skladatelů – Arnošt Parsch, Alois Piňos a Miloš Štědroň, choreografii vytvořil Igor Vejsada, režie se ujal Jozef Bubák a Igor Vejsada, scénu a kostýmy navrhl Jozef Bubák, asistentkou choreografa byla zasloužilá umělkyně Věra Vágnerová. Simona Fišerová zde ztvárnila roli Primadony v alternaci se Soňou Zejdovou a roli Manželská dvojice, kde tančila se svým budoucím manželem Ivo Lepoldem. Výňatek z programu.....Láska ožívá v nekonečných metamorfózách lidských příběhů. Její požehnání a prokletí pronásleduje lidstvo od prvopočátku. Bůh trestá Evu a Adama. „Podivuhodný mandarín“ na hudbu Bély Bartóka, choreografii vytvořil zasloužilý umělec Luboš Ogoun (byla to jeho předposlední choreografie, kterou vytvořil), scénu a kostýmy navrhl Jozef Bubák, asistentkou choreografa byla zasloužilá umělkyně Věra Vágnerová. Zde nebyla Simona Fišerová obsazena. Premiéra se konala 27. ledna 1991 v Janáčkově divadle. „...........Charakteristickým rysem této bohaté nabídky je značná nevyrovnanost jednotlivých choreografických pojetí. Je přitom štěstí, že nejproblematičtější sekvence figurují na začátku, takže v návštěvníkovi se zážitek graduje a nemusí tudíž z Janáčkova divadla odcházet, aniž by se ho nastudování hlouběji dotkla......,“ ( Vladimír Čech, Svobodné slovo, 14.2.1991 ) „..........Jiří Kyselák – již poněkolikáté – zůstal věrný osvědčeným hodnotám tradičního klasického projevu a vytvořil sice formální, ale stylově čistou kompozici, která dává možnost k uplatnění technických předností interpretů. Ty opět dokázali jak Soňa Zejdová s Borisem Hanákem, tak Simona Fišerová s Karlem Litterou. Škoda jen, že tato jinak zdařilá kompozice naprosto nazapadala do kontextu ostatních skladeb večera......“ ( (zk), Brněnský večerník, 5.2.1991 )

28

SEZÓNA 1991/1992

V této sezóně se již uskutečnily dvě baletní premiéry, jak tomu bylo dříve zvykem. Dne 23. listopadu 1991 byla uvedena premiéra baletu pro děti „Broučci“. Hudbu složil Tibor Frešom, libreto napsal Boris Slovák, který se inspiroval českou pohádkou Jana Karafiáta Broučci, režie a choreografie se ujal Zdeněk Prokeš, scénu a kostýmy navrhl Josef Jelínek a asistentkou choreografa byla Jana Ruggieri – Veselá. V tomto baletu Simona tančila postavu Verunky. „ Je to radost tančit pro děti, poslouchat jejich reakce a těšit se z nich.“ V lednu Zemské divadlo Brno hostovalo ve Smetanově divadle v Praze se starší inscenací baletu „Legenda o lásce“ v choreografii šéfa baletu Zdeňka Prokeše. Simona Fišerová se zde uvedla v roli Širín.

Druhou premiérou, která se uskutečnila 18. dubna 1992 v Mahenově divadle, byl večer složený ze dvou baletů, a to balet „Viktorka“ Zbyňka Vostřáka v choreografii Luboše Ogouna a balet „Ples kadetů“ Richarda Strausse v původní choreografii Ivo Váni Psoty v nastudování zasloužilé umělkyně Věry Vágnerové u obou baletů byl výtvarníkem scény a kostýmů Josef Jelínek a asistentkou choreografa Renata Poláčková. Luboš Ogoun v baletu „Viktorka“ popisuje osud prosté venkovské dívky, která skončí svůj mladý život zešílením. V této choreografii Simona Fišerová nebyla obsazena, tančila až v druhé půlce večera v baletu „Ples kadetů“. Zde byla obsazena do role Schovanka 2. ročníku a Pořadatelů spolu s Ivo Lepoldem a v čísle Perpetum mobile, kde tančila malé dívčí sólo. Výňatek z obsahu......žákyně vybraného dívčího pensionátu si pozvou na svůj výroční ples důstojníky vojenské akademie.......kadeti přijíždí i se svým velitelem – starým generálem, který se začne dvořit ředitelce pensionátu, dívky a kadeti to zpozorují, vytratí se z baletního sálu a tanec se promění ve veselou zábavu...komicky nepodařenou

schůzku

kadeta

s

mladistvou

pensionátu.......

29

chovankou

přeruší

ředitelka

„Na tomto komickém baletu jsme se všichni podíleli na nastudování, podle různých záznamů, které se dochovaly.“ „ Hned druhý den po premiéře jsme odjeli do Španělska s balety „Coppélia“ a „Giselle“ na celé tři týdny. Byl to můj první větší zájezd do ciziny. Cestovalo se po celém Španělsku a jako umělecký dozor byl pan Kyselák. Tančila jsem v Coppélii Svanildu, ale bylo tam tak vlhké podnebí, že špičky, se kterými jsem tančila na zkoušce, mně úplně změkly a já měla strach, v čem budu večer vystupovat. Naštěstí zase do večera ztuhly, ale během představení hrozně rychle zase změkly. V Giselle jsem tančila Myrthu. V divadlech, ve kterých jsme vystupovali, byla skoro všude šikmá jeviště, což bylo pro tanečnici na špičkách opravdu náročné. Hrálo se spíše v menších divadlech maximálně dvě představení a zase se jelo do jiného města.“

30

SEZÓNA 1992/1993

V této sezóně se uskutečnilo mnoho baletních zájezdů do ciziny. Bylo to ale také pro Simonu i v soukromém životě velmi „radostné“ období, 19. prosince 1992 se provdala za svého tanečního partnera Ivo Lepolda a 6. června 1993 se jim narodil syn Jakub. Září začala Simona Fišerová hostováním v Národním divadle Praha s rolí Myrthy z baletu „Giselle“. „Paní Olze Skálové volali z Národního divadla Praha „o pomoc“, protože jim onemocněla představitelka Myrthy, a tak jsem byla požádána, abych zaskočila. Byla to pro mě čest a zároveň i nová zkušenost, neboť jsem ještě nikdy samostatně nehostovala, bez opory mých kolegů, ale práce to byla moc příjemná, všichni se ke mně chovali velice hezky.“

„Na začátku sezóny bylo vyhlášeno obsazení do nové baletní premiéry, která se skládala ze tří baletních titulů „Etuda b moll“, „Věčné písně“ a „Krzesany“. Byla jsem obsazena do všech tří, ale po návratu ze zájezdu do Belgie jsem navštívila lékaře, protože mně nebylo dobře a ten mi sdělil, že jsem těhotná. Proto jsem na premiéře tančila pouze „Etudu b moll“. „Věčné písně“, kde jsem měla tančit Evu, jsem odřekla, protože to byl moderní tanec, kde byli různé taneční prvky, které jsem jako těhotná nechtěla dělat. Měli jsme už kus choreografie nastudováno a bylo tam mnoho pohybů, kdy mě například tahali po břiše. Choreografem byl Conrad Drzewiecki, který byl zároveň i režisérem a autorem scény a kostýmů. Tuto choreografii přenesl z Polského divadla tance v Poznani a studium probíhalo pomocí videa za přítomnosti choreografa. Spolupráce s ním byla velmi náročná, byl velmi náladový, někdy přišel plný energie a udělalo se kus práce a jindy zase přišel unavený a nadával jaký jsme hrozný soubor.“ Prvním

dílem

večera

byla

„Etuda

b

moll“

na

hudbu

Karola

Szymanowského. Výňatek z programu......zvláštní atmosféra a nálada Etudy b moll není, jak konečně napovídá tónina, příliš optimistická. Je neoromanticky nostalgická, je

31

taneční esejí, kterou Drzewiecki vzdává hold slavné době baletu. Hledá pro Etudu novou formu taneční techniky, která není platná špičkovým střevícům a přesto revokuje atmosféru romantické doby.... Večer pokračoval baletem „Věčné písně“ na hudbu Mieczyslava Karlowicze Výňatek z programu......choreograf se soustředil na věrnost hudebním tématům a emocionálnímu výrazu jednotlivých písní. S citlivou muzikálností a tanečností vytvořil kompozici o peripetiích života biblické rodiny Adama a Evy, jejich dětí Kaina a Abela, vlastně o věcech a otázkách vpravdě „věčných“ - lásce, smrti, nenávisti, zločinu, svědomí...... A končil baletem „Krzesany“ na hudbu Wojciecha Kilara Výňatek z programu.....osobitá a originální choreografie, která zachovává náladu, dramatičnost a rytmiku tatranského guralského tance. Drzewicki zde využívá charakteristické chůze v kruhu, typické přísedy, přískoky a skoky. Příznačná je pro Krzesany i absence fabule, nahrazená atmosférou prastarého zapalování vatry... Asistenty choreografie byli Jacek Miszczak, Renata Poláčková a Jana RuggieriVeselá. Premiéra se uskutečnila 13. listopadu 1992 v Janáčkově divadle. Po premiéře během prosince a ledna se balet zúčastnil tří zahraničních zájezdů do Dánska, Německa, Francie a Švýcarska s balety „Labutí jezero“ a „Louskáček“, které trvaly každý asi týden. V lednu 1993 také došlo ke změně názvu brněnského divadla na Národní divadlo v Brně, tento název nese doposud.

Další premiérou byl klasický titul „Natalie aneb Švýcarská mlékařka“ na hudbu Vojtěcha Jírovce, libreto napsal Filippo Taglioni, upravil Vladimír Vašut, režie a choreografie se ujal Zdeněk Prokeš, scénu a kostýmy navrhl Josef Jelínek, hudební úpravu provedl Petr Pokorný a asistentkami choreografa byly Renata Poláčková a Marie Šlezingrová. Premiéra se uskutečnila 21. května 1993 v Janáčkově divadle. Výňatek z obsahu.....Kdesi ve Švýcarech, na pěkném statečku, žila se svým otcem sličná Natalie. Jednoho dne přišlo na statek panstvo z nedalekého zámku.

32

Mladý hraběcí syn Alexis měl oči jen pro Natalii. Chtěl být s krásnou Natalií o samotě, aby jí mohl vyjevit své city. Požádal proto zámeckého správce Waltera. Ten v příhodný okamžik nasypal Natalii do poháru vína uspávací prášek........Když se Natalie probrala ze svého omámení, byla v krásné zámecké komnatě. Mladý hrabě u jejich nohou prosil o odpuštění za nezvedený kousek, k němuž se kajícně přiznal přihlížející Walter. Oba mladí lidé se do sebe zamilovali a jejich rodiče nakonec udělili mladému páru požehnání...příběh končí svatbou mladého páru..... „Do tohoto baletu jsem byla obsazena do role Natalie, ale protože jsem byla v jiném stavu, tančila tuto roli místo mě Hana Litterová - Svobodová. Když jsem se vrátila z mateřské dovolené, doučila jsem se roli místo Janičky Přibylové - Kosíkové, která mě v těhotenství vystřídala. Balet se skládal z klasických prvků Bournonvillovské techniky a po skončení představení mě dost bolely Achillovy šlachy, ale jinak to bylo milé představení. Každé představení, které je trochu jiné, než je člověk zvyklý, je výzva a toto byla. A jsem ráda za ni.“

33

SEZÓNA 1993/1994

Tato sezóna měla pro Simonu Fišerovou zvláštní význam, na konci minulé sezóny porodila syna Jakuba a nastaly jí mateřské povinnosti. První baletní premiéra byla „Notre-Dame de Paris“ na hudbu Maurice Jarreho a v choreografii Libora Vaculíka. Uskutečnila se 26. listopadu 1993 v Janáčkově divadle. Druhou premiérou byly „Slovanské tance“ od Antonína Dvořáka v choreografii Libuše Hynkové. Uskutečnila se 15. dubna 1994 v Janáčkově divadle. Těchto premiér se Simona Fišerová nezúčastnila, protože byla na mateřské dovolené. Do divadla se vrátila na konci této sezóny. „Nastoupila jsem koncem sezóny 1993/1994. Chtěla jsem se po nástupu do divadla dostat nejdříve do formy, ale hned další týden jsem se musela doučit „Slovanské tance“. Naštěstí to nebylo na špičkách a ani moc tanečně náročné.“ Tuto sezonu se uskutečnily zájezdy do Rakouska a Španělska, které samozřejmě, z důvodů mateřských povinností, také neabsolvovala.

34

SEZÓNA 1994/1995

Novou sezónu začala zase pracovat s plným nasazením, i když to nebylo pro ni, jako pro novopečenou matku jednoduché. První premiérou sezóny byl baletní triptych, který se skládal z baletu „Sylfidy“ na hudbu Frederyka Chopina, uvedený v původní choreografii Michaila Michailoviče Fokina, který nastudovala národní umělkyně Olga Skálová, scénu vytvořil Vladimír Soukenka a kostýmy navrhl Josef Jelínek, asistenty choreografie byli Ludvík Kotzian a Jana Ruggieri – Veselá. Výňatek z programu............ „Můj balet nepotřebuje vysvětlení. Přináší si svůj příběh na jeviště sám. Není třeba říkat proč....“, těmito slovy označil Michail Fokin Sylfidy, kterými jako první vstoupil na půdu bílého baletu, abstraktního tance bez děje a bez libreta, který spolu s čistou hudbou evokuje atmosféru, styl, soulad a cit. V Sylfidách se Fokin ponořil do romantické baletní éry. Simona Fišerová zde byla obsazená do Preludia A dur, kde tančila spolu s Ivou Musilovou a Aishou Rachimovou. „Bílý balet se mně velice dobře tančí. Kolegové a moji přátelé mě velmi chválili za můj taneční výkon, říkali, že je to vyloženě pro mě, tak jsem měla radost. Mně se to také moc dobře tančilo, a tak to asi bylo vidět.“ Druhou část večera tvořil balet „Šeherezáda“ na hudbu Nikolaje Alexejeviče Rimského-Korsakova. Libreta, režie a choreografie se ujal Jiří Kyselák, scénu vytvořil Vladimír Soukenka a kostýmy navrhl Josef Jelínek, asistentkou choreografa byla Renata Poláčková. Výňatek z obsahu......Vezír, zrazený svou milou, je plný nanávisti ke všem ženám. Aby ušetřil svého bratra rozčarování a bolesti, používá vší své moci k tomu, aby oslabil lásku sultána Šahriara k Zobeidě, první dámě svého harému. Sultán zmítán láskou a žárlivostí, přijímá nakonec vezírův plán a rozhodne se, že podrobí Zobeidinu věrnost zkoušce. Jeho náhlé zcela změněné chování způsobuje Zobeidě bolest a posléze se cítí i uražena. Sultán přijímá pozvání na lov a opouští Zobeidu. Pokoření, které Zobeida utrpěla před zraky přítomných, v ní volá po pomstě. Po chvilce váhání se vrhá do náruče jednoho z otroků, náhle přichází sultán a zabije

35

jejího svůdce. Zobeida si je vědoma své viny, nechce žádat o milost a raději volí smrt vlastní rukou. V tomto baletu Simona Fišerová nebyla obsazena, ale později se doučila hlavní roli Zobeidy za Janu Přibylovou-Kosíkovou, která odešla na mateřskou dovolenou. „Za tuto roli jsem byla obzvášť vděčná, vždy jsem toužila si něco takového zatančit. Bavilo mě hrát si s charakterem Zobeidy a pořád ji nějak dolaďovat a přikrášlovat, což jde hlavně u těchto charakterních rolích.“ Poslední část večera tvořil balet „Pařížské radosti“ (Gaité Parisienne) od Jacqua Offenbacha, hudebně upravil Manuel Rosenthal, libreto napsal Etienne de Beaumont, režie, choreografie a dramaturgické úpravy se ujal Zdeněk Prokeš, scénu vytvořil Vladimír Soukenka a kostýmy navrhl Josef Jelínek, asistentkami choreografa byly Marie Šlezingrová a zasloužilá umělkyně Věra Vágnerová. Výňatek

z

programu......Příběh

má

„lehké

srdce“

a

je

vlastně

divertissementem s francouzským parfémem. Odehrává se v pařížské kavárně Druhého císařství, ve které se sejde a baví pestrá společnost hostů (Peruánec, rukavičkářka, květinářka a další postavy, převzaté z Offenbachovy operety Pařížský život). Gaité jsou galerií charakterů, a tím i příležitostí pro více výrazných sólistů. Očekává se od nich nepřestajná, tryskající energie a vitalita, humor, taneční a herecká všestrannost. „Zde jsem byla obsazena do role Rukavičkářky, alternovala jsem se s Evou Štychovou - Trnkovou, jednalo se o „baletní operetku“, bylo zde mnoho malých roliček. Byl to vlastně komický balet, který přispěl k vyváženosti celého večera.“ Premiéra tohoto baletního triptychu, byla uvedena 9. prosince 1994 v Mahenově divadle. V březnu se uskutečnil krátký zájezd do Lucemburska se „Slovanskými tanci“, kterého se Simona Fišerová také zúčastnila. Baletní soubor Národního divadla v Brně také několikrát hostoval ve Státní opeře v Praze s baletem „Natalie aneb Švýcarská mlékařka“, který mezitím dostudovala a tančila v něm sólovou roli. V období vánoc zde „brněnský balet“ hostoval s baletem „Louskáček“.

36

Světovou premiérou v této sezóně se stala baletní sága „Příběh o Tristanovi a Isoldě“ na hudbu Jarmila Burghausera. Libreto vytvořil Vladimír Vašut, choreografem a režisérem byl Zdeněk Prokeš, scénu vytvořil Vladimír Soukenka a kostýmy navrhl Josef Jelínek, asistentkou choreografa byla Renata Poláčková. Tato premiéra byla uvedena na scéně Janáčkova divadla 7. dubna 1995. Výňatek z obsahu......Středověký pěvec začíná hrát na loutnu – vypráví příběh o lásce Tristana a Isoldy.....král Mark se zamiluje do obrazu krásné Isoldy. Tristan se nabízí, že zajede k irskénu dvoru a jménem krále Marka o ruku Isoldy požádá......Isolda má být obětována draku, aby vykoupila celou zemi. Tristan běží Isoldě na pomoc..... zápasí s drakem, po vítězném konci Isolda láskyplně ošetřuje raněného Tristana......Isolda se má stát Tristanovou ženou, ten ji ovšem odmítne ve prospěch svého krále Marka. Isolda je zhrzena a uražena, její otec svěřuje Brangéně vzácný nápoj, který má dát Markovi a Isoldě při jejich svatební nocí. Když jej vypijí, budou se vášnivě milovat po celý život. Na cestě ke králi Markovi však Tristan a Isolda omylem vypijí nápoj lásky a ihned k sobě zahoří prudkou vášní.....Isolda se sice vdává za krále Marka......milenci však těžko skrývají svoji lásku. Když král zjistí, že ho Isolda podvádí, odsoudí ji k trestu upálením........ Tristan, převlečen za malomocného, Isoldu zachrání a král jí udělí milost......jsou však od sebe odděleni a každý žije v jiné zemi.........Tristan umírá a přicházející Isolda jej následuje i ve smrti....... Simona Fišerová zde ztvárnila titulní postavu Isoldy spolu s Ferdinandem Holevou, který tančil Tristana v alternaci s Hanou Litterovou-Svobodovou a Karlem Litterou. „Tančila jsem Isoldu a můj taneční partner byl Ferdinand Holeva. Jako taneční partner byl šikovný, ale občas jeho emocionální výbuchy narušovaly poklidný průběh zkoušek.“ Jak o tom píše kritika: „.........partitura absolutně nedýchá silným inspirativním nábojem, její melodika, rytmičnost i instrumentace jsou mdlé a tudíž absolutně ne natolik podnětné, aby na jejich základě mohla vzniknout silná a působivá baletní výpověď o všemocnosti lidského citu, o kouzlu lásky....Choreograf a režisér Zdeněk Prokeš si s problematickým hudebním předivem zjevně nevěděl rady.....“( Vladimír Čech, Svobodné slovo, 13.4.1995 )

37

SEZÓNA 1995/1996

Tento rok vedení divadla zvolilo uvést baletní premiéru, na které spolupracovaly ještě dvě umělecké složky, a to činoherní a operní. Vzniklo tak představení „Jana z Arku na hranici“ na hudbu Arthura Honeggera, libreto napsal Paul Claudel, český překlad vytvořil Karel Kraus, režie a choreografie se zhostil Libor Vaculík, scénu vytvořil Vladimír Soukenka a kostýmy navrhl Josef Jelínek, asistentkami choreografa byly Renata Poláčková a Jana Ruggieri - Veselá. Premiéra byla uvedena 3. listopadu 1995 v Janáčkově divadle. Výňatek z programu....... „symbol čistoty a velikosti ve francouzkých dějinách..... nekonečně vleklá stoletá válka mezi Francouzi a Angličany se zvrhla už dávno v loupeživé

a pustošivé přepady, drancující bez výběru francouzské

území.....devatenáctiletá pasačka Jana, navštívená poselstvím svých Hlasů začíná uskutečňovat svůj program....spočíval v přesvědčení, že Francie přestane trpět, sjednotí-li se pod vládou silného krále....vojsko, které dauphin Janě svěřil, šlo pak skutečně za jejího vedení nebo aspoň účasti od vítězství k vítězství, podporováno lidem......když byla Jana zajata Burgunďany, ztratil o ni dauphin zájem. Jana byla prodána Angličanům a v okázalém procesu odsouzena jako kacířka a čarodějnice“... (Přemysl Novák) „Tančila jsem Kateřinu, alternovala jsem se s Evou Štychovou - Trnkovou. Pamatuji si, že jsem tančila na kostce, která byla zešikma a byli jsme bosí. Pan choreograf balet nastudoval, pak odjel a vrátil se až před premiérou.“ V prosinci a lednu, uskutečnil baletní soubor Národního divadla v Brně, zájezdy do Německa, Francie a Dánska s baletem „Labutí jezero“. Simona Fišerová tančila sólové role.

Jarní premiérou se stal balet „Romeo a Julie“ od Sergeje Prokofjeva, který měl svoji světovou premiéru v Brně roku 1938 v choreografii Ivo Váni Psoty. Tentokrát se režie a choreografie ujal Zdeněk Prokeš, scénu a kostýmy navrhla již osvědčená dvojice Vladimír Soukenka a Josef Jelínek, asistentkami choreografie

38

byly Renata Poláčková a Marie Šlezingrová. Premiéra se uskutečnila 12. dubna 1996 v Janáčkově divadle. Simona Fišerová byla obsazena do role Cikánky. Výňatek z obsahu.....Veronské náměstí ožívá roztržkou mezi sluhy dvou znepřátelených rodů, Kapuletů a Monteků. Musí zasáhnout sám veronský vévoda. V domě Kapuletů se připravuje ples, poprvé se zúčastní i pánova dcera Julie, přichází sem bez pozvání i Romeo, Merkucio a Benvolio v maskách. Romeo a Julie se do sebe zamilují.....Šťastní milenci přijímají tajně svátost manželství.....Merkucio je při souboji zasažen Tybaltovou zákeřnou ranou. Romeo v zoufalém boji mstí smrt svého nejlepšího přítele. Veronský vévoda Romea vypovídá z města.....Julie marně odmítá sňatek s Parisem.....proto vypije uspávací nápoj, po kterém vypadá jako mrtvá....Do hrobky Kapuletů přibíhá Romeo, šílený bolestí nechce sám dál žít, vypije jed a zemře. Julie se probouzí ze spánku. Nad mrtvým Romeem skončí svůj život jeho dýkou. Smrtí milenců je vykoupen smír obou rodů.... „Tančit Julii, to byla role, po které jsem vždy toužila, ale bohužel mi nebylo přáno.“ Na přelomu dubna a května 1996 se opět uskutečnil zájezd do ciziny, tentokrát do Španělska, a to s baletním triptychem „Sylfidy“,“Šeherezáda“ a „Pařížské radosti“. „Na turné do Španělska jsme jezdili velmi často a rádi na to vzpomínáme.“

39

SEZÓNA 1996/1997

Tuto sezónu byly uvedeny tři baletní premiéry. Ovšem druhá byla na repertoáru divadla necelý rok a třetí jen dvě sezony. Na podzim 8. listopadu 1996 byl v Janáčkově divadle inscenován klasický baletní titul „Don Quijote“ od Ludwiga Minkuse. Balet nastudoval a režie se ujal Jaroslav Slavický podle tradiční choreografie Mariuse Petipy a Alexandra Gorského, libreto napsal Marius Petipa, scénu vytvořil Vladimír Soukenka a kostýmy navrhl Josef Jelínek, asistentkami choreografa byly Renata Poláčková, Kateřina SlavickáElšlégrová, Marie Šlezingrová a zasloužilá umělkyně Věra Vágnerová. Výňatek z obsahu.....Don Quijote si čte ve starých rytířských eposech. Touží stát se sám rytířem a ochraňovat čest své vysněné dámy. Vydává se tedy k nevoli svého sluhy Sancho Panzy za svým snem.....Barcelonské náměstí, pozornost lidí upoutává především Kitri, dcera majitele hospody Lorenza a lazebník Basil, její milý. Lidé vítají pouliční tanečnici a toreadora Espadu. Otec chce dceru provdat za bohatého šlechtice Gamacha. Přichází Don Quijote a považuje Kitri za „dámu svého srdce“. Kitri s Basilem prchají z města.....ukrývají se v cikánském táboře, nedaleko větrného mlýna....Don Quijote bojuje s větrným mlýnem, v jeho představě se mlýn proměňuje v nebezpečí, udolán zápasem, usíná. Zdá se mu, že je v říši dryád......Mladý pár se ukryl v taverně, když je pronásledovatelé najdou, Lorenzo oznamuje zásnuby Kitri a Gamacha. Zoufalý Basil předstírá sebevraždu. Don Quijote na naléhání Kitri donutí Lorenza, aby vyplnil Basilovo poslední přání a dal milencům své požehnání. Když Lorenzo poznává, že byl oklamán je pozdě....Slaví se svatba Kitri a Basila. Don Quijote se vydává za dalším dobrodružstvím... Simona Fišerová byla v tomto baletu obsazena do role Tanečnice, Dryády, Dívky a Cikáni-sóla. V prvních třech rolích se alternovala s Hanou LitterovouSvobodovou a Aichou Rachimovou. Cikány, tančila spolu s Davidem ŠprlákemPukem a alternovala se s Evou Šeneklovou, která tančila s Andrejem Šmakovem.

Druhá baletní premiéra se udála 21. února 1997 v Mahenově divadle. Byl to baletní večer složený ze dvou částí, a to balet „Z mého života“ na hudbu Bedřicha

40

Smetany v choreografii Pavla Šmoka, který tuto choreografii již dříve uvedl v Pražském komorním baletu. S brněnským baletem tento kus nastudovala Kateřina Franková, kostýmy navrhl Jan Dušek a asistentkou choreografa byla Renata Poláčková. Druhou částí večera byl jednoaktový balet vytvořený podle Euripidovy tragédie „Trójanky“ na hudbu Karla Husy, choreografie se zhostil Zdeněk Prokeš, scénu a kostýmy vytvořil Josef Jelínek a asistentkou choreografa byla Jana RuggieriVeselá.

Třetí premiérou, která byla uvedena 2. května 1997 na scéně Janáčkova divadla, byl baletní triptych složený z baletů „Vodník“ na hudbu Antonína Dvořáka, režii a choreografii vytvořil Ján Ďurovčík, scénu vytvořil Vladimír Soukenka a kostýmy navrhl Josef Jelínek, asistentkou choreografa byla Renata Poláčková. Druhou částí večera byl na námět stejnojmenné hry Sierra de Marivauxe balet „Spor“ na hudbu Alfreda Schnittkeho, choreografie se ujal Ivan Liška, scénu a kostýmy vytvořil také Ivan Liška ve spolupráci s Vladimírem Soukenkou, asistentem choreografa byl Zdeněk Prokeš. Třetí část večera tvořil balet „Rendez-vous“ na hudbu Maurice Ravela, choreografii

vytvořila

Caroline

Mercadé,

kostýmy

navrhla

Judith

Marin

a asistentkami choreografky byly Frédérique Marin a Jana Ruggieri - Veselá. Simona Fišerová v těchto dvou baletních premiérách nebyla obsazená, proto nepovažuji za důležité věnovat těmto premiérám větší pozornost.

41

SEZÓNA 1997/1998

Tuto sezónu se rozhodlo uvést vedení brněnského baletu dvě baletní premiéry. Simona Fišerová byla obsazena v obou dvou do hlavní role, což pro ni znamenalo „obrat“ oproti minulé sezóně. Jako světovou premiéru uvedl soubor Národního divadla v Brně balet „Batalion“ na hudbu Jana F. Fischera, libreto napsal

Vladimír Vašut, režie

a choreografie se ujal Zdeněk Prokeš, scénu navrhl Vladimír Soukenka, návrhem kostýmů byl pověřen Josef Jelínek a asistentkou choreografa byla Renata Poláčková. Premiéra byla uvedena 5. prosince 1997 v Janáčkově divadle. Simona Fišerová ztvárnila hlavní ženskou roli Annu, alternovala se s Hanou Litterovou - Svobodovou. Výňatek z obsahu........Náš příběh inspirovaný tragickým životním osudem dr. Uhra, pražského advokáta a poslance českého sněmu, začíná zvesela, jeho svatbou s mladičkou Annou. ….Po dnech svátečních, přicházejí dny všední. Mladá paní se nudí........u Uhrů se koná domácí merenda. Domácí pán bude mít černé domino a paní Salomé. Annin vzdálený bratranec Viktor, přináší dodatečný svatební dar – Annin portrét. Mladá paní může na Viktorovi oči nechat. Domácí pán je náhle služebně odvolán na venkov a nabízí, ač nerad, své domino Viktorovi. Na domácí ples se schází hosté, mezi nimi je i Viktor a jeho kamarádí v doprovodu dvou šantánových tanečnic......Anna tančí svůj tanec Salomé. Padá poslední závoj, vzrušený Viktor se vrhá k jejím nohám....Ve dveřích se znenadání objevuje dr.Uher. V jeho ruce se zaleskne zbraň, třeskne výstřel, kulka míří do Annina portrétu....Dr.Uher

odchází.

Navždy.

Jeho

svět

se

zhroutil

jako

domek

z karet.......Kořalna Batalion je azyl pražské spodiny. Zde je dr.Uher, beznadějně propadlý alkoholu doma. Stal se zde obhájcem všech, kteří jsou na dně......Zbídačelý se potácí noční Prahou. Dostává se před dům Anny, která právě vychází s Viktorem na ulici, ale Uhrovi, který před svou láskou padá na kolena, se jen štítivě vyhnou.......příběh končí jeho pohřbem. Vpředu pár lidí z „honorace“, pak lůza z Batalionu. Místo květin házejí do hrobu jako poslední své sbohem – nedopité láhve. Drásavý zvuk tříštěného skla jako drsná metafora zmarněného života. „Tančila jsem hlavní roli Annu a mým tanečním partnerem byl Jiří Horák. Ráda jsem s ním tančila, jako partner byl velice spolehlivý a to je pro dobře 42

odvedený výkon velice důležité. Hudbu zkomponoval současný skladatel Jan F.Fischer, hudba byla pro posluchače dost náročná a ne každému přilnula k srdci. I přes napětí, které bylo kolem obsazení na premiéru, jsem tento balet ráda tančila. „........Režie staví vedle sebe uzavřené obrazy, které chvílemi „ztrácejí dech“ a rytmus inscenace často určuje pouze hudební složka. Konec některých dějových celků první části představení, provázený zrychlenými dějovými předěly, vyznívá jako předčasný, zvláště v kontrastu k dlouhým proměnám. Druhé dějství je působivější a pohyblivější.......Inscenace dostává atmosféru. Náhle se však propadá do operety – tanečníci se rozezpívají. V následujících scénách se režie vrací k baletu..... Jiří Horák (angažovaný z pražského Národního divadla jako posila souboru) neexceluje, neupoutá ani zjevem, ani uchvacujícím jevištním výkonem. Projev jeho partnerky Simony Fišerové byl při premiéře profesionální, ovšem přirozená hravost a živelnost mládí, jež by její postavě příslušela, z jejího provedení příliš nevyzařovala.“ ( Iveta Macková, MF DNES, 1997) „.........V pátek jsme byli svědky původní premiéry třetího brněnského společného pokusu o vytvoření celovečerní baletní inscenace. Ani ona bohužel, není svými kvalitami v protikladu k oběma předešlým.......Nepodařilo se vytvořit ani působivou studii nitra propadajícího se člověka, ani potěšit žánrovým obrázkem....“ ( Vladimír Čech , Slovo, 9.12.1997 ) V dubnu se soubor baletu zúčastnil zahraničního turné do Španělska s balety „Labutí jezero“ a „Romeo a Julie“, kterých se Simona Fišerová také zúčastnila. „ Po skončení turné ve Španělsku část souboru odjela do Německa na další turné a já s Janou Kosíkovou a druhou částí souboru jsme jeli do Brna, protože nás čekala premiéra baletu „Marná opatrnost“, kde jsem tančila hlavní roli.“

Druhou premiérou této sezóny byl klasický baletní titul „Marná opatrnost“. Hudbu složil Louis Joseph Ferdinand Hérold a John Lanchbery, libreto napsal Jean Dauberval, režie a choreografie se ujal Jiří Kyselák, scénu a kostýmy navrhl Josef Jelínek a asistentkami choreografa byly Renata Poláčková a Jana Ruggieri-Veselá. Premiéra se uskutečnila 5. června 1998 v Janáčkově divadle.

43

Výňatek z obsahu......Líza, jediná dcera statkářky Simony, miluje mladého Kolase, ale matka má jiné plány. Líza netuší, že matka již pro ni dojednala ženicha. Ale Líza o bohatého Alana nemá zájem. Na závěr sklizně se vesničané vesele baví. Jen Kolasovi se nelíbí, že Líza má patřit Alanovi. Ten je však pro svou prostoduchost všem vesničanům k smíchu. Všeobecné veselí ukončí náhlá bouře.........Líza myslí na Kolase, který čeká u okénka, ale nemůže se k němu dostat, protože matka zamkla dveře.......Při odchodu do kostela ji opět zamyká. Jaké je Lízino překvapení, když se náhle za kupkou snopů objeví její milý Kolas. Na důkaz lásky si vyměňují šátky. Líza svého milého ukryje ve svém pokojíčku. Rozezlená matka poznává cizí šátek a zavře Lízu do pokoje – kde je ukryt Kolas. Alan s otcem přicházejí podepsat svatební smlouvu. Simona slavnostně podává Alanovi klíč od pokoje jeho budoucí nevěsty. Ale jaké je jejich překvapení, když uvidí Lízu v Kolasově objetí. A tak šokovaná Simona poznává, že její „opatrnost byla marná“, a smířena se rozhodne požehnat mladému páru. „Byla jsem obsazena do hlavní role Lízy a můj taneční partner byl Boris Hanák, alternovala jsem se s Janou Přibylovou - Kosíkovou a Hanou LitterovouSvobodovou. Byl to fyzicky i technicky náročný balet, ale velmi ráda jsem ho tančila, protože to bylo nejen úžasné tancování, ale i herecká a výrazová práce, která mi vždy pomáhala zapomenout na technickou náročnost představení a tudíž jsem si ho mohla užít.“ „........Druhé premiéře dominovala brilantní taneční sóla a duety ústředního páru. Simona Fišerová obdařila svoji Lízu ladností romantické šibalky. Její arabesky a piruety byly naplněny intenzitou. Velký aplaus sklidilo i pas de deux s Borisem Hanákem (Kolas).......Marnou opatrností se dostal na repertoár brněnského baletu čistý romantický titul s precizním tanečním provedením. Naplněný lehkostí, dynamikou a vtipem navíc evokuje diváckou pohodu.“ ( Iveta Macková, MF Dnes,16.6.1998 )

44

SEZÓNA 1998/1999

Tuto sezónu, byly uvedeny dvě baletní premiéry. První z nich bylo drama dvou královen „Marie Stuartovna“ na hudbu Sergeje Prokofjeva, libreto napsal Libor Vaculík, který se také ujal režie a choreografie, scénu navrhl Aleš Votava, návrhem kostýmů byl pověřen Roman Šolc a asistenty choreografa byla Renata Poláčková a Ivo Lepold. Původní premiéra byla uvedena 15. ledna 1999 v Janáčkově divadle. Simona Fišerová ztvárnila postavu Hanny Kennedyové, alternovala se s Janou Horskou. Výňatek z obsahu.....Malá Alžběta – budoucí královna, je svědkem popravy své matky Anny Boleynové, druhé manželky Jindřicha VIII......Mortimer miluje Marii Stuartovnu a chce ji osvobodit ze zajetí......Marie Stuartovna je obviněna z příprav na

zavraždění

svého

manžela,

skotského

regenta

Henryho

Darnleye.

Sir Walsingham, pověřený královnou Alžbětou vést vyšetřování, dokládá svá obvinění falsifikáty milostných dopisů psaných Marií Stuartovnou vrahovi, hraběti Bothwellovi.....Marie se ve vzpomínkách vrací do minulosti zmítané vášní a láskou....Sir Walsingham a ostatní soudci požadují trest nejvyšší – Mariino hrdlo. Se svým hlasem se k nim připojuje i Jakub – její syn – čeká ho královský trůn. Královna Alžběta váhá s podpisem k popravě a souhlasí se sňatkem s bratrem francouzského krále....Připravované zavraždění Alžběty se nepovedlo, francouzští katolíci jsou zabiti....Alžběta vrací Marii Stuartovně zabavený majetek a statky. Svým podpisem ji však bere to nejcennější – její život. Marie s hrdostí královny stoupá vstříc smrti...... „.........Režijní koncepce usiluje zachovat maximální množství historických událostí. Právě kvalita dějišť, dějů a zvratů však přebíjí Vaculíkův smysl pro nápaditost, vtip a schopnost vyzdvihnout a povznést konflikt ústředních postav nad historické události.....Celkový dojem z poslední baletní novinky je ale poněkud rozpačitý. V konečném výsledku těžko říct, čím ve Vaculíkově pojetí obohacuje konflikt dvou královen taneční divadlo a diváka.“ ( Iveta Macková, MF Dnes, 4.2.1999 ) „........Příběh Marie Stuartovny vyjádřený baletem jsem si nedovedla představit, ale byla jsem premiérou v Národním divadle v Brně velmi mile překvapena........“

45

( Ing. Jarmila Kratochvílová, Rovnost, 20.1.1999 ) Po této premiéře odcestoval balet Národního divadla v Brně do Monte Carla v Monaku s operou „Prodaná nevěsta“ ( 30.1.-17.2.), tohoto zájezdu se Simona Fišerová také zúčastnila i se svým mužem Ivo Lepoldem. „Tento zájezd jsme dostali sólisté za odměnu, abychom si také některý zájezd mohli užít beze stresu. Jinak v Brně „Prodanou nevěstu“ tančí členové sboru. Byla jsem zde se svým manželem a tady se už začala projevovat jeho nemoc. Stále mu nebylo dobře, měl už pátá antibiotika, která stále nezabírala.“

Druhou baletní premiérou této sezóny bylo první provedení baletu „Čaroděj ze země Oz“, hudbu napsal Zbyněk Matějů, režie a choreografie se ujal Zdeněk Prokeš, scénu navrhl Adolf Born a Vladimír Soukenka, návrhem kostýmů byl pověřen Adolf Born a asistentkou choreografa byla Renata Poláčková. Premiéra se uskutečnila 19. března 1999 v Janáčkově divadle. Simona Fišerová byla obsazena do role Čarodějnice vichrů a alternovala se s Evou Šeneklovou. Výňatek z obsahu........V kraji, kde práce na malém hospodářství okolo malého domečku na návrší byla náplní všech dnů v roce, žila malá Dorotka se strýcem Jindřichem, tetou Emou a nejmilejším psíkem Totem.....zlá Čarodějnice vichrů nechala tornádem domek odnést daleko a neznámo kam....Čarodějnice vichrů se vysmála Dorotce, která se jí chtěla bránit. Přinese-li ji od mocného Čaroděje Oze kouzelné střevíčky, vrátí jejich chaloupku zpět na zelené návrší. Dorotka vzala psíka Tota a šla hledat Čaroděje Oze. Cestou přišla k poli, které střežil Slaměný strašák. Ten se netajil tím, že by šel rád s Dorotkou a požádal čaroděje o trochu rozumu......Potkali Plechového drvoštěpa, také on by rád za čarodějem, protože mu v kovovém těle chybí srdce....V tom jim do cesty skočil Lev... I on vyslovil přání najít čaroděje a získat trochu odvahy......Čarodějnice proti nim poslala neprostupná křoviska, pavoučí síť a rozcestník, který ukazoval čtyři strany, ale jen jedna byla ta pravá.....Dorotka nakonec vybrala tu správnou, která je přivedla ke čtveřici strážních budek, kde hlídali strážci země Oz, kteří je dovezli k Čaroději Ozovi.......Čaroděj daroval Dorotce kouzelné střevíčky, které ji splní tři

46

přání........pětice poutníků se ocitla na pusté, prázdné louce, kde všichni usnuli......Čarodějnice našla střevíčky a obula si je........Dorotka se probudila a když viděla střevíčky na nohou zlé čarodějnice, vyslovila první přání: „Tančete střevíčky, tančete bez ustání“......pak druhé přání:“Domečku, buď zpátky na našem vršíčku“.....a třetí přání? Někdy příště, až se s Dorotkou a jejími přáteli zase někdy potkáme.... „ Tuto roli jsem začala s Evou Šeneklovou a Zdeňkem Prokešem studovat už na zájezdě v Monte Carlu. Dost jsme se u toho nasmály, měly jsme tam dvě variace, jednu na špičkovkách a druhou jen v botech, a tak jsme je tam vymýšlely a bavily se tím.“ Tento balet byl kritikou přijat spíše vlažně, byla mu vytýkána především malá tanečnost. „...........Zpráva o premiéře baletního představení Čaroděj ze země Oz by mohla být uvedena konstatováním, že se ani tak nejedná o balet v pravém, tedy klasickém smyslu slova, nýbrž spíše o pantomimu, využívající některých baletních prvků........“ ( Klára Smutná, 22.3.1999. MF DNES )

47

SEZÓNA 1999/2000

Tato sezóna byla pro Simonu Fišerovou dost náročná, nejen po pracovní stránce, ale i v soukromém životě. Vedení baletu Národního divadla Brno se rozhodlo obnovit balet „Labutí jezero“ a nabídlo jí hlavní roli. „Manžel vážně onemocněl a starost o něj, malé dítě a studium nových rolí, to vše zvládnout nebyla žádná legrace. Ale s pomocí jeho i mých rodičů se to muselo vše zvládnout. Takový je život.“

Simona Fišerová v roli Odilie s Borisem Hanákem

Již zmíněnou první premiérou byl klasický balet „Labutí jezero“ na hudbu Petra Iljiče Čajkovského, v choreografii Roberta Strajnera, který balet nastudoval podle původní choreografie Mariuse Petipy a Lva Ivanova. Scénu i kostýmy navrhl Josef Jelínek a asistentkami choreografa byly zasloužilá umělkyně Věra Vágnerová a Jana Ruggieri - Veselá. Premiéra se uskutečnila 17. prosince 1999 v Janáčkově

48

divadle. Simona Fišerová byla obsazena do hlavní role Princezny Odetty - Odilie, alternovala se v této roli s Janou Přibylovou – Kosíkovou. „ Byla jsem obsazena do hlavní role Odetty - Odilie, už jsem ji nechtěla tančit, ale byla jsem přemluvena šéfem baletu Zdeňkem Prokešem. Cítila jsem se na tuto roli stará a navíc jsem ji už tančila od roku 1988. Je to obrovská zodpovědnost, čím je člověk starší, tím si tuto zodpovědnost více uvědomuje. Byla to ale zase nová zkušenost. Choreografem byl Robert Strajner, který dostal ze souboru opravdu hodně. Byl to ale také hodně náladový choreograf, jako Drzewiecki. Práce měla pro mě přínos, choreografie zůstala skoro stejná, pouze IV.jednání bylo úplně jiné, přidal tam duet. Bylo to náročnější než dříve. S choreografem byla těžká domluva, chtěl po mně, abych zůstala během pas de deux na jevišti a já jsem mu vysvětlovala, že potřebuji odejít a vydechnout si. Stále na mě naléhal, tak jsem to chtěla zkusit, ale na generálce se mně udělalo špatně a já musela přestat. Bral to ode mě jako schválnost, ale já to naschvál neudělala. Nešlo o fyzickou kondici, ale o taneční techniku. Já neměla takové tělesné dispozice pro tanec a musela jsem vynaložit mnohem více sil, než jiné tanečnice, a věděla jsem, kde mám svoje hranice. Toto nastudování Labutího jezera bylo náročnější než ty předešlé, také psychicky to bylo náročné, hlavně díky povaze choreografa. Na druhé straně jsem od něj přijala mnoho nových poznatků, hlavně po technické stránce.“

Druhou baletní premiérou této sezóny, byl večer složený ze dvou titulů, a to „Žalmová symfonie“ na hudbu Igora Stravinského, choreografie a režie se ujal Ján Ďurovčík, scénu vytvořil Vladimír Soukenka a kostýmy navrhl Peter Čanecký, asistentkami choreografa byly Renata Poláčková a Jana Ruggieri - Veselá. V druhé části večera, také na hudbu Igora Stravinského, tentokrát v choreografii a režii Libora Vaculíka, byl titul „Oedipus Rex“, libreto napsal Jean Cocteau podle Sofoklovy tragédie, scénu vytvořil Vladimír Soukenka a kostýmy navrhl Roman Šolc, asistentkou choreografa byla Renata Poláčková. Premiéra se konala 5. května 2000 v Janáčkově divadle. Simona Fišerová do těchto dvou baletních titulů nebyla obsazena, proto se jimi nebudu zabývat podrobněji.

49

SEZÓNA 2000/2001

Sezóna 2000/2001 byla pro Simonu Fišerovou nejnáročnější v celém jejím dosavadním životě. Stav jejího manžela, sólisty baletu Ivo Lepolda, se horšil a lékaři nedávali skoro žádnou naději. „Před začátkem této sezóny jsem se dozvěděla, že manželova nemoc začíná jít do finále a lékaři mi sdělili, že mu zbývají tři měsíce života. Byl to šok a chtěla jsem se mu sice v tomto období plně věnovat, ale on chtěl, abych tančila a těšil se na premiéru. Ironií osudu bylo i to, že jsem byla obsazena do hlavní role Hany Glawari v baletu „Veselá vdova“. Na premiéře bohužel už nebyl, jeho stav byl už dost špatný a pár dní po premiéře byl z domácího léčení převezen do nemocnice, kde jsem s ním zůstala až do jeho smrti, abych mu byla oporou. Byla jsem velmi vděčná, že mně lékaři umožnili bydlet s mým mužem na pokoji a pomáhat mu v jeho těžké chvíli. Zemřel 7. prosince 2000.“

První premiérou této sezóny byl balet o třech dějstvích podle stejnojmenné operety „Veselá vdova“ na hudbu Franze Lehára a v hudební úpravě a instrumentaci Johna Lanchberyho. Původní libreto napsali Victor Léon a Leo Stein, úpravy libreta, choreografie a režie se ujal Zdeněk Prokeš, scénu vytvořil Vladimír Soukenka a kostýmy navrhl Josef Jelínek, asistentem choreografa byl Petr Přibyl. Česká premiéra tohoto baletu se konala 10. listopadu 2000 na scéně Janáčkova divadla. Výňatek z programu.....Baron Zeta, pontevedrijský velvyslanec v Paříži, má starosti o státní pokladnu, a tak musí najít nového pontevedrijského manžela pro bohatou a krásnou, nedávno ovdovělou krajanku Hanu Glawari, aby její milióny zůstaly v Pontevedru. Ve svém rozrušení si ani nevšimne, že jeho žena Valencie a Camille de Rosillon spolu flirtují. Zeta vybral vhodného kandidáta – tajemníka velvyslanectví hraběte Danila......Samozřejmě on ani Hana Glawari nemají nejmenší tušení o diplomatickém záměru pana velvyslance........Danilo v Haně poznává svou lásku z mládí. Tehdy byla ale Hana chudé venkovské děvče......Po odchodu hostů do domu se objeví Camille s Valencií, která je sice rozhodnuta uchovat si svou čest, ale ještě přijímá od Camilla pozvání do zahradního altánku. Baron žádá, aby byly dveře

50

altánu otevřeny. Z nich vycházejí Camille a Hana (která, se s Valencií nepozorovaně vyměnila, aby zachránila situaci ). Všichni jsou konsternováni, když Hana oznámí, že se s Camillem zasnoubili....Danilo zuří a oznamuje, že odchází k „Maximovi“. „U Maxima“ se sešli všichni stálí hosté, společnost z velvyslanectví. Madam Glawari seznamuje společnost se závětí svého zesnulého manžela – v případě nového manželství přijde o veškeré své jmění. Danilo ji vyzná lásku a Hana nadšeně přijímá jeho nabídku k sňatku oznamujíc, že podle závěti přechází veškerý majetek na nového manžela. Vlast je zachráněna..... Simona Fišerová byla obsazena do hlavní role Hany Glawari, ve které se alternovala s Hanou Litterovou - Svobodovou, jejím tanečním partnerem byl Jiří Horák jako Hrabě Danilo. Kritika se k tomuto baletu vyjadřovala různě, ovšem ke konkrétnímu hodnocení jednotlivých tanečníků se žádná nevyjádřila. „.......Zdeněk Prokeš se ujal tématu citlivě......... Nechyběl vtip, divadlem se lehce neslo erotické napětí....“ ( Šárka Motalová, DEN, 16.11.2000) „.......Choreograficko - taneční pojetí (úprava libreta, choreografie a režie Zdeněk Prokeš) je značně konvenční. Svou osobitou výrazovou řeč nenachází. Ba se o ní ani nesnaží, přebírajíc tisíckrát okoukané techniky, postupy a figury všemožných Labutích jezer, Gisell, Spících krasavic apod. s nezbytnou esencí varietních frivolností. I tím se pochopitelně nahrává tomu, že se pozornost především upíná k výtvarnému aranžmá....“( Vladimír Čech, Rovnost, 13.11. 2000) „I přes to, v jakém období vznikala a co jsem při jejím studiu prožívala, mi tento balet velice přirostl k srdci. Hana Glawari mi byla duševně blízká a baletem jsem procházela s lehkostí. Navíc jsme měly nádherné kostýmy, které jsem si užívala, jak to ostatně umí každá žena. Můžu říci, že na každé představení jsem se těšívala.“

Dne 30. března 2001 na scéně Janáčkova divadla v Brně, se konala druhá premiéra této sezóny, a to baletní večer složený ze tří částí.

51

Tento večer zahájili „Polovecké tance“ s hudbou Alexandera P. Borodina, choreografii vytvořil Jiří Kyselák podle Michaila Fokina, scénu a kostýmy navrhl Josef Jelínek, sbormistrem byl Josef Pančík a asistentem choreografa byl Petr Přibyl. Simona Fišerová byla obsazena do titulní role Zajatkyně. Výňatek z programu.....Jako součást opery Kníže Igor Alexandra P. Borodina měly Polovecké tance premiéru již v roce 1890 v Mariinském divadle v Petrohradě. Fokin se nechal při tvorbě baletu inspirovat hudbou. Jindy vyzbrojen historickými, etnografickými, muzejními a knižními materiály, tentokrát se vrhl do práce doslova pouze s notami pod paží. Byl přesvědčen, že „...i kdyby Polovci tancovali jinak, tak na Borodinovu hudbu by museli tancovat přesně takhle. „Zde vytvořil Jiří Kyselák choreografii plnou energie, ženskosti ( pro moji roli) a mužné síly ( pro mužskou roli). Tento balet nebyl na špičkách, ale o to více jsem si ho užívala jak po technické stránce, tak i po výrazové. Stylové kostýmy nádherně doplňovaly celou scenérii baletu a i charakter postav. Já měla na hlavě čepičku, od které vedly závoje k rukám a pohyb získával na éteričnosti a dynamičnosti zároveň, i když jsem si musela na to chvíli zvykat, protože se nám občas na zkouškách závoje různě zamotaly a byl malér!“ Večer pokračoval baletem „Dafnis a Chloe“ na hudbu Maurice Ravela, úpravy libreta, choreografie a režie se ujal Jiří Horák, scénu a kostýmy taktéž navrhl Josef Jelínek, sbormistrem byl Josef Pančík a asistentem choreografa byl Ivan Příkaský. V tomto titulu tančila roli Bohyně lásky. Výňatek z obsahu.....Bohyně lásky bdí nad svými chráněnci Dafnisem a Chloe i nad celou zemí. Jejich krása však vzbuzuje milostnou touhu také v pastýři Dorkonovi a půvabné Lykeion. Dorkonovo hrubé dvoření se nikomu nelíbí a je všem pro smích. Svůdná a koketní Lykeion se nechce smířit s tím, že jí Dafnis již nepatří. Jeho lásku k Chloe ale nemůže nic ohrozit. Mírumilovnou krajinu přepadá horda násilníků, kterou vede Bryaxis. Dafnis se snaží chránit Chloe a dívky, je však přemožen. Zůstává sám a sklíčen. Bohyně lásky jej utěšuje a slibuje mu pomoc. Bryaxis se snaží získat Chloe. Její odpor se zdá být marný, avšak Bohyně lásky drží nad milenci ochranou ruku. Dafnis se probouzí jakoby ze zlého snu, je opět s milovanou Chloe.

52

„Bohyně lásky byla v choreografii Jiřího Horáka smyslná a prováděla Dafnise a Chloe celým dějem. Bylo to krásné tancování, plné partneřiny a zvedaček a tato role patřila k mým oblíbeným.“ Tento večer končil prvním českým uvedením baletní suity „Les Biches“ na hudbu Francise Poulenca, libreta, choreografie a režie se ujal Zdeněk Prokeš, scénu a kostýmy navrhl Josef Jelínek, asistentkou choreografa byla Renata Poláčková. Zde byla obsazena do role Herečky – Žofie Rolenové. Výňatek z programu.... „Když jsem poprvé uslyšel o Poulenkově baletu „Les Biches“, překlad jejich názvu – Laně, Laňky, Srnky – ve mně vzbuzoval dojem, že jistě půjde o příběh lesní zvěře. Teprve když jsem měl možnost seznámit se s hudbou a s historií jejich prvého uvedení, uvědomil jsem si, jak je tento doslovný překlad matoucí. … Balet byl v podstatě bez děje, šlo o jakousi hravou zábavu, komentář, který si s jemnou ironií všímal povrchnosti vysoké společnosti své doby. Ve velikém salónu předvádí svoje svaly a urostlá těla tři mladíci před skupinou šestnácti světaznalých dívek – to je důvod pro různá koketní sóla, milostné duety a tria nebo ansámlové scény.“ ( Zdeněk Prokeš ) „Bylo to veselé dílko choreografa Zdeňka Prokeše, které se tančilo v botičkách a byly jsme různé, charakterově rozličné páry herců a hereček. Mělo to vtip a při studiu jsme se velice bavili při vymýšlení různých zápletek a reakcí.“ Na konci sezóny ( 9.-24.7 2001 ) se uskutečnilo turné baletního souboru po Japonsku s představením „Romeo a Julie“. Simona Fišerová se zde představila v roli Cikánky. „Bylo to moje první turné do exotické země. Pro mě tento zájezd nebyl po umělecké stránce tak náročný, čemuž jsem byla i ráda, neboť jsem měla více času na objevování krás a zajímavostí této pro nás netradiční kultury. Přivezla jsem si mnoho hezkých a nezapomenutelných zážitků.“

53

SEZÓNA 2001/2002

Jako první premiéru této sezóny uvedl soubor baletu Národního divadla v Brně na hudbu Petra Iljiče Čajkovského balet-féerii o dvou dějstvích „Louskáček“. Libreto napsal Vasilij Medveděv podle E.T.A. Hoffmanna a M. Petipy, choreografie se ujal Vasilij Medveděv, výtvarníkem scény se stal Ivo Žídek, kostýmy navrhl Josef Jelínek, asistenty choreografa byli Stanislav Fečo a Petr Přibyl. Premiéra se konala 21. prosince 2001 v Janáčkově divadle. Simona byla obsazena do role ženy Silberhausovy, Královny vloček a tančila také Španělský tanec. Vasilij Medvěděv vložil do Louskáčka pasáže z jiných Čajkovského děl. Například Ruský tanec z Labutího jezera a část opery Panna Orleánská. Tak vznikl sólový tanec Sněhové královny, kde mohla Simona ukázat svou výbornou techniku klasického tance. Protože se jednalo už o její druhé nastudování tohoto baletu, kde poprvé byla obsazena do hlavní role Mášenky, mohla srovnávat. „I příběh naznal změn. Hlavně postava Kláry, jež se svou hračkou, princem Louskáčkem vydává na cestu do vysněného království sladkostí, není dcerou bohatých rodičů, ale chudým sirotkem. Tančila jsem postavu Královna vloček. Tato postava v minulém nastudování nebyla a neměli jsme porovnání. Variace byla dlouhá a těžká, všechny jsme s ní měly problém, ale pan choreograf byl velmi nekompromisní a nic neupravil. To byla asi největší změna oproti minulé inscenaci, kterou choreografoval pan Kyselák. Ten spolupracoval s tanečníky a snažil se vystavět jejich roli tak, aby se v ní dobře cítili. Dobrovolně přiznávám, že jsem roli Královny vloček ráda neměla, a také se mi v budoucnu stala osudnou.“ Výňatek z obsahu.....Je Štědrý večer. Na prostranství před domem prezidenta Silberhause si hrají děti.....Ve dveřích se objevuje služebná a rozdává promrzlým dětem něco k snědku. Jen Klára – malý sirotek bydlící u vzdálených příbuzných – uctivě poděkovala......Najednou se tu objevil stařec v roztrhaných šatech a poprosil děti o trochu jídla. Děti se smíchem odběhly, jen Klára se s neznámým žebrákem rozdělila. V tom okamžiku se žebrák proměnil v Drosselmayera – známého podivína a vynálezce her, překvapení a kouzel, který Kláře poděkoval a pozval ji na

54

štědrovečerní slavnost k Silberhausům. Hosté prezidenta Silberhause a jejich děti obdivují nádherný vánoční strom a dárky, které jim rozdal hostitel......Sluhové přinášejí dary a z krabic vybalují velké mechanické loutky Prince, Princezny a Myši. Klára dostává od Drosselmayera malou loutku – Louskáčka. Okamžitě si ji zamiluje.....Silberhaus nabízí Drosselmayerovi a jeho malé společnici, aby zůstali na noc a oni přijímají. …..Hodiny odbíjejí dvanáctou. K spící Klárce přicházejí sny....najednou začnou ožívat všechny loutky a vánoční strom i nábytek rostou do obřích rozměrů. V čele myší se objevuje Myší král a velí svému houfu unést malou Kláru....Louskáček se ujímá velení. Ztrhne se nelítostný boj, ve kterém Louskáček s pomocí Kláry vítězí nad Myším králem.....Klára bez sebe radostí obejme Louskáčka a políbí ho. A stane se zázrak. Dřevěná loutka se promění v krásného prince, který zve Klárku do svého království....Sněhová královna se svým doprovodem vítá mladý pár a Klárce daruje překrásné šaty.....Hosté, kteří přijeli z dalekých krajů – Španělska, Indie, Arábie, Číny, Ruska a Francie tu předvádějí své tance. Princ nabízí Kláře své srdce a žádá ji o ruku. S noční temnotou odešel i čas snění. Přichází nový den. Na prahu domu prezidenta Silberhause stojí Drosselmayer s Klárou, která k sobě láskyplně tiskne loutku Louskáčka.......

Na závěr sezóny byla uvede premiéra s názvem „Večer zahraničních choreografů“, tento večer se skládal ze tří choreografií. První choreografie večera se ujal švýcarský choreograf Franz Brodmann, na hudbu Franka Martina vytvořil dílo s názvem „Etudy pro smyčcový orchestr“, scénu a kostýmy navrhl Roman Šolc a asistentem choreografa byl Petr Přibyl. Druhou částí večera byl balet kanadského choreografa Eddyho Toussainta s názvem „Bonjour Brel“ na hudbu Jacquese Brela, který je autorem pěti šansonů – Les Déséspérés, Fernand, Le Bon Dieu, Vesoul a Le Chanson des Vieux Amants, na kterou byla tato choreografie vytvořena. Eddy Toussaint je také autorem scény a kostýmů, asistenty choreografa byli Zdeněk Konvalina a Ivan Příkaský.

55

Večer uzavírá balet na kanadskou lidovou hudbu v úpravě Michela McLeana a v choreografii Eddyho Toussainta „Rose Latulipe“, scénu a kostýmy navrhl Georges Sellers a asistenty choreografa byli také Zdeněk Konvalina a Ivan Příkaský. Výňatek z programu …...Legenda vypráví, jak se na zásnubní slavnosti Rose Latulip znenadání objeví nezvaný host – neznámý krásný cizinec. Všichni jsou jeho osobou uhranuti. Až kněz, který přichází, odhaluje, že neznámý host je přestrojený Ďábel...... Premiéra těchto tří baletů se uskutečnila 17. května 2002 v Mahenově divadle. Simona Fišerová byla obsazena pouze do baletu „Rose Latulipe“ do role Matky, v které se alternovala s Evou Šeneklovou. V této sezóně

balet Národního divadla v Brně uskutečnil několik

zahraničních zájezdů. Na podzim (1. - 8. říjen 2001) odjel soubor do německého Ingolstadtu s baletem „Marná opatrnost“, kde Simona Fišerová tančila roli Lízy, na jaře (1. - 22. dubna 2002) se konalo turné po Španělsku s baletem „Veselá vdova“ a s týmž titulem také soubor odjel do rakouského Villachu (26. - 29. květen 2002). Na obou zájezdech se Simona Fišerová představila v titulní roli Hany Glawari. V srpnu se uskutečnil zájezd znovu do Villachu, kde soubor předvedl několik koncertních čísel, tohoto zájezdu se Simona Fišerová nezúčastnila.

56

SEZÓNA 2002/2003

V této sezóně uvedlo Národní divadlo v Brně dva velké baletní tituly, a to taneční drama „Ivan Hrozný“, ve kterém Simona Fišerová nebyla obsazená, proto mu nebudu přikládat větší pozornost a druhou premiérou této sezóny byl klasický balet o dvou dějstvích a osmi obrazech „Bajadéra“ na hudbu Ludwiga Minkuse, libreto napsal Sergej Chuděkov a Marius Petipa, choreografie, režie a úpravy libreta se ujal Jaroslav Slavický, který tento balet nastudoval podle původní choreografie Mariuse Petipy. Scénu vytvořil Ivo Žídek a kostýmy navrhl Josef Jelínek, asistenti choreografa byli Kateřina Slavická, Petr Přibyl a Jana Ruggieri. Česká premiéra se uskutečnila 11. dubna 2003 v Janáčkově divadle. Simona Fišerová byla obsazena do role Gamzatii Výňatek z obsahu.........v posvátném háji připravují fakíři slavnost ohně. Solora – bohatého lovce a bojovníka, upozorňuje Fakír na krásu bajadéry – chrámové tanečnice Nikie. Slavnosti přihlíží také Gamzatti – dcera Mahárádži, která je okouzlena Solorem. Velký bráhman vyzývá k tanci Nikii, on i Solor jsou ohromeni její krásou..........Solor přísáhá Nikii věrnost před posvátným ohněm......Velký bráhman zaplaven hněvem přísahá Solorovi pomstu......Všemocný Mahárádža připravuje svatbu dcery Gamzatti, ta si vyvolí Solora. Solor je zděšen.....Velký bráhman sděluje Mahárádžovi pravdu o Solorově vztahu k Nikii a ten se rozhodne Nikii usmrtit.........Nikia se v zoufalství vrhá na Gamzatti s dýkou. Služebná v poslední chvíli zabrání nejhoršímu.......Probíhají velkolepé zásnuby Gamzatti a Solora, na kterých je nešťastná Nikia přinucena tančit. Mahárádža posílá pro květiny, ve kterých je ukryt had, který smrtelně uštkne Nikii.......Po smrti Nikie nenachází Solor klid. Útěchu hledá v opiu.........Přicházejí Mahárádža a Gamzatti a chtějí, aby se svatba konala ihned..........Svatební obřad ve svém vrcholu překazí pomsta Bohů. Bouře a zemětřesení mění chrám v rozvaliny, a ti, kteří zavinili smrt Nikie, umírají v jeho troskách.......Duše Solora vystupuje za stínem Nikie na vrcholky Himálaje... „Tuto roli jsem začala studovat, moc jsem se na ní těšila, ale měla jsem přes Vánoce problémy s Achillovou šlachou a byla dost dlouho doma, takže jsem měla co dohánět a do toho pak bylo představení baletu „Louskáček“, kde jsem tančila roli

57

Královny vloček a při první variaci jsem se zranila, něco prasklo v koleni a byla jsem odvezena do nemocnice. Vyšetření prokázalo – prasklý meniskus a zpřetrhané vazy, takže mě čekaly dvě operace a rok léčení doma. Po roce léčení, operaci a rehabilitaci, byla noha připravena k normálnímu životu, ale bohužel už ne k tancování. Ještě jsem ale naposledy jela se členy baletního souboru Národního divadla Brno na prázdninový zájezd s operou „Aida“, kde tancování nebylo náročné a zvládlo se i s mojí zdravou - nemocnou nohou. Tam jsem se naposledy se všemi rozloučila a od září už nastoupila jako taneční pedagog v Městském divadle Brno.“

58

Na závěr této kapitoly jsem požádal Mgr. Jiřího Kyseláka, který byl dlouholetým kolegou a zároveň také choreografem Simony Fišerové o pár slov.

„Co mne napadá při vyslovení jména Simonka Lepoldová-Fišerová ? Výrazná umělecká osobnost brněnského baletu, která nenechala žádné své taneční postavě, technicky ani výrazově nic dlužna a navíc přidala kus své vyjímečné osobnosti, ale hlavně, každá postava měla srdce a tím i velký dopad pravdivosti. Ve všech baletech, které jsem inscenoval na brněnské scéně, dala svým postavám čistou a zřetelnou konturu a to na základě maximálního soustředění při zrodu každé inscenace. Nelze zapomenout na její rozpustilou a temperamentní Svanildu v baletu Coppelia, nebo naopak Zobejdu v Šeherezádě, vášnivou, plnou vřelé lásky, citu, žárlivosti, ale i životní prohry. Naopak její Líza v Marné opatrnosti sršela mládím, šibalskou nerozvážností, komikou založené na živé bezprostřednosti. Na druhé straně, její křehká a průzračná Mášenka v Louskáčkovi stála na absolutním zvládnutí techniky klasického tance. Svoji všestrannost potvrdila i v Janáčkově sextetu Mládí, kde bezezbytku pochopila, jak mne, jako tvůrce, tak nelehkou Janáčkovu hudbu. Stejně tomu bylo i v Poloveckých tancích, kde navíc její ženskost a cit pro velké ansámblové obrazy umocnil konečný efekt celé taneční fresky. Pro její všestrannost stylů i tanečních technik byla vyhledávanou interpretkou pro moji spolupráci s Českou televizí nebo mimořádných koncertních projektů. Zároveň nemohu opomenout také fakt, že patří také k osobnostem, které nejsou jen interprety, ale mají dar, že dokáží své dosažené zkušenosti předat, jako pedagog začínajícím tanečníkům a vyvolat v nich zaujetí, nadšení a pokoru k divadlu vůbec, což pro dnešní mladou generaci není samozřejmostí. Na závěr mohu jen konstatovat, že Simonka Lepoldová-Fišerová = tanečnice, která si dovedla pohrát s rozličnými ženskými charaktery neokázalým způsobem, s jemným vkusem a při respektování individuality partnerů s nefalšovaným dramatickým, či komediálním hereckým projevem. Velmi si jí za tyto přednosti jako umělkyně vážím, ale hlavně také proto, že vždy byla, a stále je skvělou kolegyní, přítelem, prostě člověkem s velkým srdcem.“ Mgr. Jiří Kyselák

59

2. Městské divadlo Brno - choreografka a asistentka choreografa

Druhou část své práce věnuji práci Simony Fišerové-Lepoldové v Městském divadle Brno, kde ji přijali na pozici tanečního pedagoga. Nyní v tomto divadle působí jako šéf baletního souboru, choreografka a asistentka choreografa. V této kapitole uvádím pouze představení na kterých se nějakým způsobem podílela. Proto nepíši o sezóně 2008/2009, neboť v tomto období nebyla obsazena do žádné divadelní hry. „V době mé neschopnosti v Janáčkově divadle jsem byla oslovena Igorem Ondříčkem – šéfem Zpěvohry Městského divadla Brno, který mi nabídl, abych se stala v jejich divadle tanečním pedagogem za odcházející Zdenu Hanzlovskou. Tato nabídka mě mile překvapila, ale i přesto jsem požádala o nějaký čas na rozmyšlenou. Vzhledem k tomu, že jsem se necítila po úraze natolik v kondici, abych zvládala náročné sólové role, jsem tuto nabídku přijala a považovala jsem ji za novou etapu mého uměleckého života, a také proto jsem začala užívat své druhé jméno Simona Lepoldová. Bylo to pro mě něco nového. Na Taneční konzervatoři jsem učila klasickou scénickou praxi, v Národním divadle jsem byla tanečnice, takže jsem taneční tréninky pouze absolvovala, ale nikdy nevedla. V Městském divadle jsem musela taneční trénik vymyslet a předat své zkušenosti souboru. Inspirací mně byli pedagogové, kteří mě provázeli mojí taneční kariérou a také mně byl hodně nápomocen tehdejší šéf baletního souboru Jiří Kyselák. Hned po nástupu jsem se podílela na vzniku operety Franze Lehára „Veselá vdova“ jako asistentka choreografa Vladimíra Kloubka. Tato práce pro mě byla nová z hlediska práce se zpěváky, pro které taneční pohyb na jevišti není vždy samozřejmostí. Asistentka choreografa by měla mít velkou trpělivost. Musí znát veškeré pohyby jednotlivých postav a dbát na správném provedení choreografie i v reprízovaných představeních. Premiéra tohoto díla byla ještě v Mahenově divadle, ale už pod hlavičkou Městského divadla Brno.“

60

SEZÓNA 2004/2005

„V této sezóně jsem se seznamovala s novým prostředím, novým kolektivem a jiným způsobem práce. Ve všech směrech to bylo zajímavé a obohacující.“

Klasická opereta „Veselá vdova“ na hudbu Franze Lehára, režie se ujal Pavel Fieber, scénu vytvořila Susanne Thaler, kostýmy navrhla Andrea Kučerová, choreografii vytvořil Vladimír Kloubek, asistentkou choreografa byla Simona Lepoldová. Premiéra se uskutečnila 6. listopadu 2004 na Hudební scéně Městského divadla Brno.

Pohádkový muzikál „Zahrada divů“ od dvojice autorů Zdeněk Merta a Stanislav Moša, režie se ujal Stanislav Moša, scénu vytvořil Jaroslav Milfajt, kostýmy navrhla Andrea Kučerová, choreografii vytvořil Vladimír Kloubek, asistentkou choreografa byla Simona Lepoldová. Premiéra se uskutečnila 3. prosince 2004 na Hudební scéně Městského divadla Brno. „Byla to moje první spolupráce s režisérem Stanislavem Mošou, jeho pracovní nasazení bylo pro mě ohromující a motivující. Musela jsem v tomto představení pracovat s velkou skupinou dětí, což byla pro mě zajímavá, i když trochu náročná zkušenost, člověk musí být hodně trpělivý.“

Klasická opereta o třech dějstvích „Netopýr“, hudbu složil Johann Strauss mladší, libreto napsal Karl Haffner a Richard Genée, režie se ujal Pavel Fieber, scénu vytvořil Christian Floeren, kostýmy navrhla Andrea Kučerová, choreografem byl Vladimír Kloubek a asistentkou choreografa byla Simona Lepoldová, premiéra se konala 29. ledna 2005 na Hudební scéně Městského divadla Brno.

Muzikál na motivy románu Emila Zoly „Nana“ od autorské dvojice Milana Uhdeho a Miloše Štědroně, režie se ujal Petr Kracík, scénu vytvořil Jaroslav Milfajt, kostýmy navrhl Tomáš Kypta, choreografem byl David Strnad, asistentkou

61

choreografa byla Simona Lepoldová, premiéra se uskutečnila 2. dubna 2005 na Hudební scéně Městského divadla Brno. „Byl to můj první muzikál, při kterém jsem se podílela na jeho vzniku. Myslela jsem, že některé hudební pasáže se nedají tanečně ztvárnit a byla jsem mile překvapena.“

Muzikál „Kdyby tisíc klarinetů“ od autorské dvojice Jiří Suchý a Jiří Šlitr, režie

se ujala Jana Kališová, scénu vytvořil Miloš Kališ, kostýmy navrhl Jan

Růžička, choreografii vytvořila Lucie Gančeva, asistentkou choreografky byla Simona Lepoldová, premiéra se konala

30. dubna 2005 na Činoherní scéně

Městského divadla Brno. Výňatek z programu....Stalo se jednoho rána v jakési vojenské posádce, že plachému vojínovi hrozil soud za nedovolené opuštění posádky. Tehdy se stal zázrak: všechny zbraně v okolí se změnily v hudební nástroje. Vojenská posádka se proměnila v ohromný orchestr a namísto kanonády a palby z kulometů spustila písničku. Komické situace využije televize a rychle připraví přímý přenos velké hudební a taneční show. Koncert radostných písniček, i těch dojemně melancholických, pokračuje až dlouho do noci. Ráno je ale po zázraku: nástroje se mění zase ve zbraně a vše se vrací do normálu. Vše až na vojáky, kteří mohli být skutečně prospěšní i ve svých vlastních očích... „Do této inscenace jsem byla obsazena nejen jako asistentka choreografa, ale také jako herečka do role Zuzany, tajemnice šéfa televize TBC. V první polovině hry jsem seděla se svým „šéfem“ ve vaně a podávala jsem mu telefony. Ovšem ve druhé polovině hry, jsem měla mluvené slovo, což bylo pro mě, jako člověka, který se na jevišti vyjadřuje převážně pohybem, dost náročné a stresující. Přiznávám, že to nebylo jednoduché a že každá umělecká složka obnáší své.“

62

SEZÓNA 2005/2006

Muzikál „Oliver“ na motivy románu Charlese Dickense Oliver Twist, překlad Jiří Josek, režie Stanislav Moša, scéna Jaroslav Milfajt, kostýmy Andrea Kučerová, choreografie

Vladimír

Kloubek, asistentka

choreografa

Simona

Lepoldová. Česká premiéra se konala 24. září 2005 na Hudební scéně Městského divadla Brno „Byla to moje druhá spolupráce s režisérem Stanislavem Mošou, kterého si jako profesionála velice vážím, cením si na něm, že jako režisér je vždy připraven a ví co chce, o čemž jsem se znovu přesvědčila.“

Komedie „Ginger a Fred“ je divadelní adaptace slavného filmu od Federica Felliniho Ginger a Fred, režie se ujal Roman Meluzín, scénu vytvořil Jan Dušek, kostýmy navrhla Ivana Brádková, pohybovou spoluprací byla pověřena Simona Lepoldová, hudbu složil Nino Rota a Igor Rusinko, světová premiéra se konala dne 22. října 2005 na Činoherní scéně Městského divadla Brno. Výňatek z programu......Hrdiny autorského filmu Federica Felliniho, jednoho z nejoriginálnějších režisérů, jakého kdy kinematografie měla, jsou dva zestárlí tanečníci, kterým kdysi dávno tleskalo naivní a dychtivé publikum varietních scén. Jejich nejúspěšnější číslo, imitace proslulého tance Freda Astaira a Ginger Rogersové z filmu Námořníci přicházejí, je nevyhnutelně ztotožnilo s postavami obou amerických hvězd, a tak nejen na plakátech, ale i v životě se jim říkalo Ginger a Fred. A je to už rovněž dávno, co oba zanechali své profese a ukončili partnerství. Po letech zapomnění vyšťourají oba tanečníky autoři populárního televizního pořadu, uváděného pod názvem Mezi vámi - pro vás. A tak se Ginger a Fred, tito vysloužilí stepaři, vlastními jmény Amelie Bonettiová a Pippo Botticella, znovu setkávají, aby v televizi, ve vánočním vydání zmíněného pořadu, zopakovali své někdejší slavné číslo..... „Byla jsem pověřena, abych vytvořila choreografii k této inscenaci podle filmových záznamů. Musela jsem některé choreografie upravit a některé zcela nově postavit, byla to velmi zábavná práce.“

63

Muzikál „Magická flétna“ na hudbu Petra Kofroně, režisérem byl Zdeněk Plachý, scénu vytvořila Markéta Oslzlá - Sládečková, kostýmy navrhla Linda Dostálková, choreografkou byla Hana Charvátová, poradcem irského stepu byl Kamil Majda a Anna Aujezká, asistentkou choreografky byla Simona Lepoldová, premiéra se konala 25. března 2006 na Hudební scéně Městského divadla Brno. „Toto dílo bylo pro diváky i soubor velmi kontroverzní a nesetkalo se u diváků s velkým ohlasem, ale pro taneční soubor i pro mě, byla zkušenost s nácvikem irského stepu velmi poučná a zajímavá.“

Muzikál „Šumař na střeše“ podle povídek

Šoloma Alejchema, překlad

Pavel Šrut, hudba Jerry Bock, texty písní Sheldon Harnick, režie, úprava a scéna Pavel Fieber, choreograf Vladimír Kloubek, asistentka choreografa Simona Lepoldová. Premiéra se konala 6. května 2006 na Hudební scéně Městského divadla Brno. „Vladimír Kloubek vycházel z tradiční židovské kultury, která se odrazila v jeho choreografii, což bylo pro mě velmi zajímavé setkat se s tanci této kultury, i když jenom okrajově.“

Klasická opereta o čtyřech obrazech „Orfeus v podsvětí“ na hudbu Jacquese Offenbacha, libreto Hector Crémieux a Ludovic Halévy, překlad Gustav Skála, režie a choreografie Gustav Skála, scéna Eva Brodská, kostýmy Lucie Loosová, asistentka choreografa Simona Lepoldová. Premiéra se konala 17. června 2006 na Hudební scéně Městského divadla Brno. „Spolupráce s Gustavem Skálou pro mě byla zajímavá v jeho obrovské a neutuchající energii, kterou vynakládal při tvorbě nového představení. Snažil se choreografie pojmout trochu netradičně, ale zároveň použil i špičkovou techniku. Moje práce na této inscenaci spočívala také v tom, že jsem jednotlivé choreografie upravovala a přesně stavěla na danou muziku, aby se to tanečníkům dobře tančilo.“

64

SEZÓNA 2006/2007

Tuto sezónu spolupracovala Simona Lepoldová pouze na jedné premiéře, ale o to více se věnovala práci tanečního pedagoga.

Muzikálová balada „Markéta Lazarová“ podle románu Vladislava Vančury, režie se ujal a libreto napsal Stanislav Moša, hudbu a texty písní složil Petr Ulrych, výtvarníkem scény byl Jaroslav Milfajt, kostýmy navrhla Andrea Kučerová, choreografem byl Vladimír Kloubek a asistentkou choreografa byla Simona Lepoldová. Premiéra se konala 19. května 2007 na Hudební scéně Městského divadla Brno.

65

SEZÓNA 2007/2008

Koncert slavných operetních melodií „Rendez-vous s operetou“ měl premiéru 12. listopadu 2007 na Činoherní scéně Městského divadla Brno, režie se ujal Miloslav Čížek, choreografii vytvořila Simona Lepoldová a Gustav Skála, kostýmy vybrala Andrea Kučerová. Výňatek z programu.......Jednotlivá čísla se vzájemně situačně a hudebně trumfují a tak vzniká pestrý tok z operetních skvostů. Polská krev, Čardášová princezna, Noc v Benátkách, Gianina mia, Světluška, Král Velikáš, Uherská svatba. To jsou operety, ze kterých jsme vybírali nejhezčí melodie, abychom obohatili tituly, které už znáte z našeho jeviště - Veselou vdovu, Netopýra a Orfea v podsvětí.... „Byla jsem pověřena, abych vytvořila choreografie pro tento koncert podle dřívějsích uvedených operetních představení. Některé jsem musela upravit a jiné zcela nově vytvořit. Práce pouze s tanečním souborem je pro mě zábavou.“

Porevoluční pop-opera na motivy Stendhalova románu „Červený a černý“ od autorské dvojice Milan Uhde-Miloš Štědroň, režie Juraj Deák, scéna David Bazika, kostýmy Sylva Hanáková, choreografie Lenka Dřímalová, asistentka choreografky Simona Lepoldová. Světová premiéra se konala 8. prosince 2007 na Hudební scéně Městského divadla Brno. „Spolupráce s Lenkou Dřímalovou byla zajímavá, spíše to bylo pohybově výrazové divadlo. Byly tam dvě taneční role Červená a Černá, které procházely celým dějem a měly i dva taneční výstupy. Na jednom z představení se protagonistce, která tančila roli Červená, udělalo zle a musela jsem v druhé polovině zaskočit. Tak jsem si po dlouhé době a zcela nečekaně mohla zatančit na jevišti.“ Klasická opereta „Mam'zelle Nitouche“ hudbu napsal Florimont Hervé, libreto Henri Meilhac a Albert Millaud, překlad a úprava Oldřich Nový, režie, inscenační úprava a choreografie Gustav Skála, scéna Eva Brodská, kostýmy Roman Šolc, asistentka choreografa Simona Lepoldová. Premiéra se konala 7. června 2008 na Hudební scéně Městského divadla Brno.

66

SEZÓNA 2009/2010

Jazzrockový muzikál podle divadelní hry Franka Wedekinda „Probuzení jara“ autoři Steven Sater a Duncan Sheik, překlad Jiří Josek, režie Stanislav Moša, scéna Jaroslav Milfajt, kostýmy Andrea Kučerová, choreografie Aneta Majerová, asistentka choreografky Simona Lepoldová. Česká premiéra se konala 21. listopadu 2009 na Hudební scéně Městského divadla Brno. „Byla to další příjemná spolupráce se Stanislavem Mošou.Vzniklo poučné a velmi dobře vytvořené představení o mladých pro mladé.“

Muzikál „Hello, Dolly!“ na motivy hry Thorntona Wildera Dohazovačka, hudbu a texty písní napsal

Jerry Herman, libreto Michael Stewart, režie

a choreografie se ujal Gustav Skála, scénu vytvořil Martin Černý, kostýmy navrhl Roman Šolc, asistentkou choreografa byla Simona Lepoldová, premiéra se konala 6. února 2010 na Hudební scéně Městského divadla Brno.

Politicko satirický muzikál „Ptákoviny podle Aristofana“, hudbu napsal Zdeněk Merta, libreto vytvořil Jiří Žáček, režie se ujal Stanislav Moša, scénu vytvořil Christopher Weyers, kostýmy navrhla Andrea Kučerová, choreografii vytvořila Aneta Majerová, asistentkami choreografky byly Simona Lepoldová a Simona Šeligová. Premiéra se konala 24. dubna 2010 na Hudební scéně Městského divadla Brno. „Toto dílo režiséra Stanislava Moši se mi jeví jako rozverné a zároveň i poučné. Je přínosem pro scénu Městského divadla a svojí tématikou se hodí do jakékoliv doby. Lidé zde ztvárňují ptáky, kteří jsou velmi dobře vystiženi jak herecky, tak i účesy a líčením.“

67

SEZÓNA 2010/2011

Vizuální hudebně divadelní zážitek „Muchova epopej“ na hudbu Aleše Březiny, libreto napsal, scénu navrhl, režie a choreografie se ujal Šimon Cabán, asistentka choreografa byla Simona Lepoldová. Premiéra se konala 18. září 2010 na Hudební scéně Městského divadla Brno. „Byla to zajímavá spolupráce s tímto režisérem, moc tanečních příležitostí v této inscenaci nebylo, kde to šlo, tak jsme pár tanečních kroků propašovali.“

Mysteriózní drama „Jméno růže“ od Umberta Eca, režie se ujal Petr Kracík, překlad napsal Václav Cejpek a Monika Kučerová, hudbu složil Dalibor Štrunc, scénu vytvořil Jaroslav Milfait, kostýmy navrhla Andrea Kučerová, pohybovou spoluprací byla pověřena Simona Lepoldová. Česká premiéra se uskutečnila dne 19. února 2011 na Hudební scéně Městského divadla Brno. Výňatek z programu.....Františkánský bratr William z Baskervillu spolu se svým žákem, mladým novicem Adsonem z Melku pátrá po okolnostech záhadných úmrtí, k nimž dochází během několika listopadových dnů roku 1327 v jednom nejmenovaném opatství v Itálii. V hlavní budově opatství je v důmyslném a matoucím labyrintu chodeb skryta před zvědavci největší knihovna tehdejšího křesťanského světa. A protože všichni zavraždění řeholníci měli s knihovnou něco společného, zdá se, že zločiny úzce souvisejí právě s ní. A chce-li William z Baskervillu přijít záhadě na kloub, musí se vzepřít autoritě církve, Svaté inkvizici i čelit temnému spiknutí mnichů v opatství, musí se zkrátka spolehnout jen na svůj důvtip a inteligenci... Vášnivým a magickým příběhem proniká divák do tajů středověké vzdělanosti i středověké politiky, do milostných vytržení, do víru hlubinných duchovních prozření i smyslné rozkoše...

Mimořádný koncert orchestru MdB pod vedením šéfdirigenta Ondřeje Tajovského a tanečního doprovodu baletu MdB v choreografii Simony Lepoldové „Jarní hudebně – taneční matiné“ se konal 20. března 2011 ve foyeru Hudební scény Městského divadla Brno.

68

Výňatek z programu....Zaposlouchejte se do nádherných melodií Aarona Coplanda a Antonia Vivaldiho - jejich jedinečných děl Apalačské jaro (Balet pro Martu) a Čtvero ročních dob!.... „Byla mi nabídnuta choreografie tohoto matiné. Nikdy jsem choreografii takového rozsahu nevytvořila. V Apalačském jaru jsem se inspirovala choreografií Davida Strnada, myslím že se mně to celkem povedlo. Snažila jsem se vytvořit příběh o zamilovaném páru a jejich přátelích. Použila jsem neoklasických a někdy i scénicky lidových tanečních prvků, které korespondují s velmi inspirativní hudbou. Velký důraz jsem kladla na přirozený výraz tanečníků. Tato choreografie se skládala ze sborových tanců a sólového duetu. Jako sólové tanečníky jsem si vybrala Simonu Šeligovou a Kamila Dvořáka, což se mně jevilo jako velmi zdařilý počin, ale i celý baletní soubor byl vynikající a vstřícný. Čtvero ročních období od Vivaldiho jsem choreograficky neztvárnila celé, ale z každého období jsem vybrala jednu hudební větu. Jaro tančily tři páry, Léto pohybově ztvárnili jen muži, Podzim jen dívky a Zimu všichni. Zde jsem použila více klasické techniky než v předcházejícím baletu a také více partnerských kombinací. Toto představení se nehrálo často, neboť to byl vyjímečný počin a nebyl zařazen do stálého repertoáru našeho divadla, ale mělo dobrý ohlas u diváků.“

Hororová muzikálová komedie „Kvítek z horrroru“ od Howarda Ashmana a Alana Menkena, režie se ujal Petr Gazdík, překlad napsal Ivo T. Havlů, scénu a kostýmy navrhl Aleš Valášek, choreografka byla Lucie Holánková, asistentka choreografky byla Simona Lepoldová. Premiéra se konala 21. května 2011 na Hudební scéně Městského divadla Brno.

69

SEZÓNA 2011/2012 Romantický muzikál „Jekyll a Hyde“ libreto napsal Frank Wildhorn, hudbu složil Leslie Bricusse, v režii Petra Gazdíka, scénu vytvořil Christopher Weyers, kostýmy navrhla Andrea Kučerová, choreografii vytvořila Lucie Holánková a astistentkou choreografky byla Simona Lepoldová. Premiéra se konala dne 19. listopadu 2011 na Hudební scéně Městského divadla Brno.

Původní historický muzikál „Papežka“, libreto napsal Dennis Martin a Christoph Jilo, hudbu složil Dennis Martin, režie se ujal Stanislav Moša, scénu vytvořil Christopher Weyers, kostýmy navrhla Andrea Kučerová, choreografii vytvořila Julia Poulet, asistentkami choreografky byly Simona Lepoldová a Aneta Majerová. Česká premiéra se konala 4. února 2012 na Hudební scéně Městského divadla Brno. „Spolupráce s francouzskou choreografkou Julií Poulet byla úžasná, choreografka byla bývalá tanečnice a spoustu věcí dokázala tanečníkům ukázat a tím je i vyburcovat k lepším výkonům. Co se týkalo pohybu, tak jsme si dobře rozuměly a i přes jazykovou bariéru se nám spolupracovalo dobře. Během studia jsme se vzájemně učily, ona mě anglicky a já ji česky.“

Původní romantický muzikál „Divá Bára“ libreto a texty písní napsal Milan Uhde podle námětu Boženy Němcové, hudbu složil Leoš Kuba a Miloš Štědroň, režie se ujal Juraj Nvota, scénu vytvořil Tomáš Rusín, kostýmy navrhla Zuzana Stefunková - Rusínová, choreografkou byla Hana Litterová, asistentkou choreografky byla Simona Lepoldová. Premiéra se konala 24. března 2012 na Hudební scéně Městského divadla Brno. „Choreografii pro tento muzikál vytvořila moje bývalá kolegyně z baletu Národního divadla Brno Hana Litterová. Hudba nebyla vždy taneční, proto neměla lehký úkol, ale ona vše dobře zvládla a já jsem byla ráda, že jsem ji při této práci mohla být nápomocná.“

70

SEZÓNA 2012/2013

Klasická muzikálová komedie „Funny Girl“ na hudbu Jule Styne, texty písní Bob Merrill a libreto Isobel Lennártové, režii a úpravy provedl Pavel Fieber, překlad Jiří Josek, scéna Christian Floeren, kostýmy Andrea Kučerová, choreograf Denny Ratajský a Simona Lepoldová, asistentkou choreografie Kateřina Čadová. Premiéra se konala 22. září 2012 na Hudební scéně Městského divadla Brno. Výňatek z programu.....Strhující vyprávění o životě a velké lásce umělkyně a jejího manžela, hazardního hráče, je plné nezapomenutelných tanečních čísel a již zlidovělých melodií. Navíc je inspirováno skutečným příběhem herečky, tanečnice a zpěvačky, která se díky svému fenomenálnímu talentu a smyslu pro humor dokázala i přes počáteční nepřízeň osudu doslova proměnit z ošklivého káčátka v zářící a oblíbenou hvězdu divadelních produkcí … „V tomto díle se prolíná několik stylů tance, klasický tanec, stepový tanec, tanec na kolečkových bruslích, které skoro vždy končí humorným vystoupení Funny. A proto jsme se na této muzikálové komedii podíleli dva choreografové, Denny Ratajský a já abychom si vzájemně vypomáhali, on je výborný stepař a já mohla zase využít svých znalostí klasického repertoáru. Dokonce ve 2. jednání bylo vystoupení, které představuje ve zkrácené verzi Labutí jezero a naše členky baletu zde předvedly i originální pojetí známého Pas de quatru, který bravurně zvládly i na špičkách. Tato práce byla pro mě oživením a zároveň i vzpomínkou na můj oblíbený klasický balet.“

Činoherní představení „Mefisto“ od autora Klause Manna, režii se ujal Petr Kracík, scénu vytvořil Jaroslav Milfait, kostýmy navrhla Andrea Kučerová, pohybovou spoluprací byla pověřena Simona Lepoldová. Premiéra se konala dne 9. února 2013 na Činoherní scéně Městského divadla Brno. Výňatek z programu:.....sugestivním příběhu talentovaného, leč chorobně ctižádostivého herce, který v pýše a v touze po velkých rolích, v touze po slávě, zaprodá svou duši nacistické moci. Tento herec – Hendrik Höfgen, který na jevišti virtuózně ztělesňuje postavu Mefista, postavu z Goethova dramatu, se nakonec sám

71

stává Mefistem svého druhu. Svůdným, uhrančivým miláčkem, jemuž divadelní i filmový Berlín leží u nohou, ale také zaprodancem svých někdejších ideálů a životních lásek. Mannův Mefisto výstižně zachycuje ty momenty, které setrvale hrozí strhnout moderního člověka do pekla vlastních ambicí a pýchy. Vždyť zaprodat duši je tak snadné..... „V tomto díle jsem byla požádána na poslední chvíli o vytvoření dvou tanců. V obou případech se jednalo o tango, jedna choreografie byla pro pár a druhá pro ženu a dva muže. Byla to příjemná a zajímavá spolupráce.“

Romanticko historický muzikál „Zorro“ od chilské autorky Isabel Allende, hudební aranžmá vytvořil John Cameron, scénář napsal Stephen Clark, režie se ujal Petr Gazdík, který společně s Janem Šotkovským vytvořil i překlad, scénu vytvořil Aleš Valášek, kostýmy navrhla Veronika Hindle, choreografii vytvořila Lucie Holánková a asistentkou choreografky byla Simona Lepoldová. Premiéra se konala 16. března 2013 na Hudební scéně Městského divadla Brno. „Po muzikálech Kvítek z hororu a Jekyll a Hyde jsem měla opět možnost spolupracovat s Luckou Holánkovou a opět mě tato spolupráce nezklamala a doufám, že další ještě přijdou.“

72

3. Taneční konzervatoř v Brně – pedagog

V roce 1989 byla Simona Fišerová oslovena tehdejší ředitelkou Hudební a taneční školy v Brně zasloužilou umělkyní Olgou Skálovou, aby vyučovala na této škole koncertní a povinnou scénickou praxi. Tuto pedagogickou činnost vykonávala pouze jednu sezónu, protože byla velmi zaneprázdněna svou taneční kariérou ve Státním divadle Brno. K této práci se vrátila v roce 1998, až si byla vědoma, že nabyla dostatek zkušeností, které může předat nastupující mladé taneční generaci. Od té doby připravuje každoročně své žáky na školní a absolventské koncerty, nastudovala s nimi nespočet klasických variací v původních i vlastních choreografiích, které se snaží postavit studentům takzvaně „na tělo“, to znamená, že vychází z jejich typu osobnosti a dispozic. Také se podílí na přípravě talentovaných studentek k vystoupení na baletních soutěžích. Svoji pedagogickou činnost rozšířila i na profesionální tanečníky, když v roce 2004 přijala nabídku k práci jako taneční pedagog v Městském divadle Brno. Zároveň pracovala v sezóně 2010/2011 jako taneční pedagog baletu Národního divadla Brno a od roku 2011 působí jako externí pedagog klasického tance a scénické pohybové výchovy na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. Jako pedagog předává své taneční zkušenosti i amatérské skupině MAXIMVS uměleckého šéfa Davida Strnada a gymnastickému oddílu SKP MG Brno. Ve všech těchto uvedených organizacích pomáhá udržovat a tříbit techniku klasického tance dodnes.

73

Nastudování fragmentů a variací z klasických baletů pro absolventské koncerty: 13. absolventský koncert, 25. 6. 2000, Janáčkovo divadlo P. I. Čajkovskij: „Labutí jezero“ - variace Odetty z III. jednání, klasický tanec pro absolventku L. Doležalovou P. L. Hertel: „Marná opatrnost“ - pas de deux, klasický tanec pro absolventy V. Kurjanovou, J. Hodese a sbor ( na této choreografii pracovala Simona Lepoldová společně s Borisem Hanákem ) 14. absolventský koncert, 24. 6. 2001, Mahenovo divadlo P. L. Hertel: „Marná opatrnost“ - variace, klasický tanec pro absolventku S. Kaisarovou 19. absolventský koncert, 25. 6. 2006, Mahenovo divadlo P. I. Čajkovskij: „Labutí jezero“ - tanec nevěst, klasický tanec pro absolventky P. I. Čajkovskij: „Spící krasavice“ - variace,

klasický tanec pro absolventku

D. Vohrabalovou P. I. Čajkovskij: „Klasické pas de deux“ - variace, klasický tanec pro absolventku E. Krajčovou L. Minkus: „Bajadéra“ - valčík, klasický tanec pro žákyně VII. ročníku L. Delibes: „Coppélia“ - variace, klasický tanec pro absolventku J. Jandorovou 20. absolventský koncert, 17. 6. 2007, Mahenovo divadlo P. I. Čajkovskij: „Spící krasavice“ - scéna z I. jednání, klasický tanec pro absolventy M. Diblíkovou, P. Klabusaye a žáky nižších ročníků ( na této choreografii pracovala Simona Lepoldová společně s Borisem Hanákem ) R. Drigo: „Korzár“ - variace , klasický tanec pro absolventku M. Greiffeneggovou ( na této choreografii pracovala Simona Lepoldová společně s Jiřím Kyselákem ) P. I. Čajkovskij: „Labutí jezero“ - pas de deux ve II. jednání, klasický tanec pro absolventy H. Švábenskou a M. Maláče ( na této choreografii pracovala Simona Lepoldová společně s Borisem Hanákem a národní umělkyní Olgou Skálovou )

74

21. absolventský koncert, 8. 6. 2008, Mahenovo divadlo P. I. Čajkovskij: „Spící krasavice“ - fragment z I. jednání, klasický tanec pro absolventy ( na této choreografii pracovala Simona Lepoldová společně s Petrem Přibylem ) P. I. Čajkovskij: „Klasické pas de deux“ - variace, klasický tanec pro absolventku K.Gašperákovou A. P. Borodin: „Polovecké tance“ - fragment, klasický tanec pro absolventy S. Šeligovou, A. Sojku a sbor ( na této choreografii pracovala Simona Lepoldová společně s Jiřím Kyselákem a Petrem Přibylem ) 22. absolventský koncert, 21. 6. 2009, Mahenovo divadlo L. Minkus: „Bajadéra“ - klasický tanec pro absolventku N . Zodiovou Ch. A . Adam: „Giselle“ - svatební pár, klasický tanec pro absolventku K. Iranovou a studenta VI. ročníku L. Cenka 25. absolventský koncert, 24. 6. 2012, Janáčkovo divadlo N. Rimskij – Korsakov: „Šeherezáda“ - klasický tanec pro absolventy ( na této choreografii pracovala Simona Lepoldová společně s Evou Štychovou, Borisem Hanákem a Petrem Přibylem ) Nastudování a choreografie klasických variací a čísel pro školní koncerty: Koncert žáků školy, 21. 2. 1999, Janáčkovo divadlo L. Minkus: „Don Quijote“ - variace,

klasický tanec pro žákyni VII. ročníku

L. Doležalovou L. Delibes: „Coppélia“ - mazurka z I.jednání, klasický tanec pro žáky VI. ročníku ( na této choreografii pracovala Simona Lepoldová společně s Borisem Hanákem ) A. Ch. Adam: „Giselle“ - svatební pár – pas de deux, klasický tanec pro žáky VII. a VIII. ročníku V.Kurianovou a T. Ottycha Koncert žáků školy, 20. 2. 2000, Janáčkovo divadlo L. J. F. Hérold, J. Lanchbery: „Marná opatrnost“ - variace, klasický tanec pro žákyni VIII. ročníku L. Doležalovou

75

L. J. F. Hérold, J. Lanchbery: „Marná opatrnost“ - adagio, klasický tanec pro žáky VIII. ročníku V.Kurianovou, J. Hodese a sbor ( na této choreografii pracovala Simona Lepoldová společně s Borisem Hanákem ) P. I. Čajkovskij: „Spící krasavice“ - tanec přítelkyň, klasický tanec pro dívky VII. ročníku Koncert žáků školy, 18. 2. 2001, Janáčkovo divadlo P. I. Čajkovskij: „Evžen Oněgin“ - venkovský tanec, klasický tanec pro žáky V. a VI. ročníku ( na této choreografii pracovala Simona Lepoldová společně s Borisem Hanákem ) Koncert žáků školy, 23. 2. 2003, Janáčkovo divadlo P. I. Čajkovskij: „Labutí jezero“ - pas de trois – adagio a coda, klasický tanec pro žáky VI. ročníku ( na této choreografii pracovala Simona Lepoldová společně s Borisem Hanákem ) Koncert žáků školy, 16. 2. 2004, Janáčkovo divadlo P. I. Čajkovskij: „Spící krasavice“ - variace, klasický tanec pro žákyni V. ročníku K. Nováčkovou Koncert žáků Taneční konzervatoře Brno, 27. 2. 2005, Janáčkovo divadlo L. Minkus - „Bajadéra“ - valčík, klasický tanec pro žákyně VI. ročníku L. Minkus - „Paquita“ - variace, klasický tanec pro žákyni VI. ročníku J. Dyckovou Koncert žáků Taneční konzervatoře Brno, 19. 3. 2006, Janáčkovo divadlo P. I. Čajkovskij: „Klasické pas de deux“ - variace, klasický tanec pro žákyni VIII. ročníku E. Krajčovou L. Delibes: „Coppélia“ - variace, klasický tanec pro žákyni VIII. ročníku J. Jandorovou P. I. Čajkovskij: „Spící krasavice“ - variace, klasický tanec pro žákyni VIII. ročníku D. Vohrabalovou P. I. Čajkovskij: „Labutí jezero“ - tanec nevěst, klasický tanec pro žákyně VIII. ročníku

76

A. Ch. Adam: „Giselle“ - variace, klasický tanec pro žákyni VII. ročníku J. Dyckovou Koncert žáků Taneční konzervatoře Brno, 11. 3. 2007, Janáčkovo divadlo. A. Ch. Adam: „Korzár“ - variace,

klasický tanec pro žákyni VI. ročníku

K. Konečnou L. Delibes: „Coppélia“- mazurka, klasický tanec pro žáky IV. ročníku ( na této choreografii pracovala Simona Lepoldová společně s Borisem Hanákem ) P. L. Hertel: „Marná opatrnost“ - variace, klasický tanec pro žákyni VI. ročníku M. Herčkovou P. I. Čajkovskij: „Labutí jezero“ - variace, klasický tanec pro žákyni VI. ročníku Z. Novoborskou P. I. Čajkovskij: „Spící krasavice“ - tanec přátel, klasický tanec pro žáky IV. a VI. ročníku ( na této choreografii pracovala Simona Lepoldová společně s Borisem Hanákem ) D. F. E. Auber: „Grand pas Classique“ - variace, klasický tanec pro žákyni VIII. ročníku M. Diblíkovou Koncert žáků Taneční konzervatoře Brno, 9. 3. 2008, Janáčkovo divadlo A. Chačaturjan: „Maškaráda“ - valčík, klasický tanec pro žáky VII. ročníku ( na této choreografii pracovala Simona Lepoldová společně s Jiřím Kyselákem ) P. I. Čajkovskij: „Klasické pas de deux“ - variace, klasický tanec pro žákyni VIII. ročníku K. Gašperákovou L. Minkus: „Don Quichotte“ - variace, klasický tanec pro žákyni VIII. ročníku S. Šeligovou Koncert žáků Taneční konzervatoře Brno, 22. 2. 2009, Janáčkovo divadlo L. J. Hérold, J. Lanchbery: „Marná opatrnost“ - variace, klasický tanec pro žákyni VIII. ročníku D. Kudláčkovou C. Pugni: „Esmeralda“ - variace,

klasický tanec pro žákyni VIII. ročníku

J. Pospíšilovou A. Ch. Adam: „Giselle“ - tanec víl z II. Jednání, klasický tanec pro žáky VIII. ročníku Z. Novoborské, O. Hajného a žákyň VII. ročníku ( na této choreografii

77

pracovala Simona Lepoldová společně s Jiřím Kyselákem, Hanou Litterovou a Evou Štychovou ) A. Ch. Adam: „Giselle“ - svatební pár – pas de deux, klasický tanec pro žáky VIII. ročníku K. Iranovou a O. Hajného ( na této choreografii pracovala Simona Lepoldová společně s Borisem Hanákem ) L. Minkus: „Paquita“ - variace, klasický tanec pro žákyni VIII. ročníku Z. Novoborskou

Koncert žáků Taneční konzervatoře Brno, 21. 2. 2010, Janáčkovo divadlo L. Minkus: „Don Quijote“ - entrée, klasický tanec pro žáky V. a VI. ročníku L. Minkus: „Don Quijote“ - variace, klasický tanec pro žákyni VIII. ročníku I. Švédovou L. Minkus: „Paquita“ - variace,

klasický tanec pro žákyni VIII. ročníku

D. Kudláčkovou Koncert žáků Taneční konzervatoře Brno, 27. 2. 2011, Janáčkovo divadlo A. Ch. Adam: „Giselle“ - tanec dívek, klasický tanec pro žákyně IV. ročníku S. Prokofjev: „Romeo a Julie“ - tanec s liliemi,

klasický tanec pro žákyně

VII. ročníku P. I. Čajkovskij: „Spící krasavice“ - drahokamy, klasický tanec pro žákyně V. a VI. ročníku ( na této choreografii pracovala Simona Lepoldová společně s Hanou Litterovou ) P. I. Čajkovskij: „Labutí jezero“ - španělský tanec, klasický tanec pro žáky VII. ročníku ( tuto choreografii vytvořila Simona Lepoldová ) Koncert žáků Taneční konzervatoře Brno, 4. 3. 2012, Janáčkovo divadlo P. I. Čajkovskij: „Spící krasavice“ - tanec přítelkyň, klasický tanec pro žáky IV. ročníku ( tuto choreografii vytvořila Simona Lepoldová ) A. Chačaturjan: „Maškaráda“ - valčík, klasický tanec pro žáky VI. ročníku ( tuto choreografii vytvořila Simona Lepoldová ) S. Prokofjev: „Popelka“ - tanec víl, klasický tanec pro žákyně VIII. ročníku ( tuto choreografii vytvořila Simona Lepoldová )

78

Koncert žáků Taneční konzervatoře Brno, 17. 3. 2013, Janáčkovo divadlo P. I. Čajkovskij: „Spící krasavice“ - prolog, klasický tanec pro žákyně VI. ročníku ( tuto choreografii vytvořila Simona Lepoldová ) C. Pugni: „Grand pas de quatre“ - entrée, klasický tanec pro žákyně VI. a VIII. ročníku ( na této choreografii pracovala Simona Lepoldová společně s Hanou Litterovou ) L. Minkus: „Bajadéra“ - variace, klasický tanec pro žákyni VII. ročníku E. Kropáčkovou C. Pugni: „Esmeralda“ - sborový tanec, klasický tanec pro žáky VII. ročníku ( tuto choreografii vytvořila Simona Lepoldová )

79

Seznam rolí:

Víla, Karkulka (Spící krasavice), Sněhurka (Sněhurka a sedm trpaslíků), Přítelkyně Svanildy, Svanilda (Coppélie), Pas de trois (Labutí jezero), Modrý pták (Spící krasavice), Bianca (Zkrocení zlé ženy), Přítelkyně, Zlatovláska, Svatojánská muška, Duben, Prosinec (Z pohádky do pohádky), Myrtha, Svatební pár (Giselle), Bílá tanečnice (Balet Makábr), Nune (Gajané), Princezna, Víla (Paní mezi stíny), Odetta/Odilie (Labutí jezero), Markétka (opera Faust a Markétka), Dívka, Lištička (Suita z lišky Bystroušky), sólová role (Mládí), Požehnaný, Čeladenský, Pilky (Lašské tance), Širín (Legenda o lásce), jedna ze Signorin ( Signorina Gioventů), Mášenka (Louskáček), Primabalerina (Vivat Rossini), Svítání, I. sólo (Rhapsody in Blue), hlavní sólový pár (Concerto grosso), Primadona, Manželská dvojice (Nelítostné hříčky lásky), Verunka (Broučci), Schovanka 2. ročníku, Pořadatelé, Perpetuum mobile (Ples kadetů), Natalie (Natalie aneb Švýcarská mlékařka), Sólo (Slovanské tance), Sólo (Sylfidy), Zobeida (Šeherezáda), Rukavičkářka (Gaité Parisienne), Isolda (Příběh o Tristanovi a Isoldě),

Kateřina (Jana z Arku na

hranici), Cikánka (Romeo a Julie), Cikánka, Tanečnice, Dryáda, Dívka (Don Quijote), Anna (Batalion), Líza (Marná opatrnost), Kennedyová (Marie Stuartovna), Čarodějnice vichrů (Čaroděj ze země Oz), Odetta/Odilie (Labutí jezero), Hana Glawari (Veselá vdova), Zajatkyně

(Polovecké tance), Bohyně lásky (Dafnis a

Chloe), Žofie Rolenová (Les Biches), Královna vloček, Španělský tanec, žena Silberhausova ( Louskáček ), Matka ( Rose Latulipe), Gamzatti (Bajadéra).

Ocenění: Čestné uznání ( 3. kolo, V. celostátní baletní soutěž, 1984 ) Čestné uznání ( 3. kolo, VI. celostátní baletní soutěž, 1987 )

80

Závěr

Během osmnáctiletého působení na scéně Národního divadla Brno, tedy od sezóny 1985/1986 do sezóny 2003/2004 vytvořila Simona Fišerová – Lepoldová přes 63 rolí, ať už hlavních nebo vedlejších. V povědomi díváků byla známá jako představitelka hlavně klasických rolí, ale také humorně laděných postav, často také hostovala v zahraničí. Jako choreograf, nebo asistentka choreografa pomohla vytvořit 27 představení hlavně v Městském divadle Brno, kde se také stala šéfem baletního souboru. Jako taneční pedagog koncertní a povinné scénické praxe působí od roku 1998 na Taneční konzervatoři Brno ( dříve Hudební a taneční škola v Brně ), a od roku 2011 jako pedagog scénické pohybové výchovy na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. Jde tedy o osobnost velice úspěšnou ve své profesi tanečníka, choreografa i pedagoga. Cílem mé práce bylo zmapovat všechny tři oblasti jejího dosavadního působení. Během své umělecké činnosti na jevišti Janáčkova divadla se stala výraznou osobností brněnského baletu a díky svému přirozenému a zároveň technicky zdařilému projevu si získala obdiv mnoha diváků.

81

POUŽITÉ INFORMAČNÍ ZDROJE

Archiv Národního divadla Brno, programy a fotogalerie Archiv Městského divadla Brno, programy a fotogalerie Periodika Taneční listy Programy koncertů Taneční konzervatoře Brno Soukromý archiv Simony Fišerové – Lepoldové Osobní rozhovory se Simonou Fišerovou – Lepoldovou

Elektronické zdroje: http://www.mdb.cz/vypis-inscenaci-21/ http://www.ndbrno.cz/modules/theaterarchive/?h=inscenation http://www.ndbrno.cz/online-archiv/repertoar-od-roku-1884-pdf

82

SEZNAM ILUSTRACÍ Obrázek č.1: Portrét Simony Fišerové – Lepoldové, str. 3 Obrázek č.2: Simona Fišerová v roli Odilie z baletu „Labutí jezero“ a Libor Vaculík,str. 7 Obrázek č.3: Simona Fišerová v roli Odetty z baletu „Labutí jezero“ a Libor Vaculík, str. 15 Obrázek č.4: Simona Fišerová v roli Širín z baletu „Legenda o lásce“ s Ivanem Příkaským, str. 20 Obrázek č.5: Simona Fišerová v roli Mášenky z baletu „Louskáček“ s Karlem Litterou, str. 23 Obrázek č.6: Simona Fišerová v roli Primabaleriny z baletu „Vivat Rossini“ s Hanou Litterovou, str. 25 Obrázek č.7: Simona Fišerová -

hlavní sólový pár z baletu „Concerto grosso“

s Karlem Litterou, str. 27 Obrázek č.8: Simona Fišerová v roli Odilie z baletu „Labutí jezero“ s Borisem Hanákem, str. 48

83

SEZNAM PŘÍLOH

Příloha č.1: Absolventské představení Příloha č.2: Simona Fišerová a Ivo Lepold na V. celostátní baletní soutěži, 1984 Příloha č.3: „Sněhurka a sedm trpaslíků“ - Sněhurka ( s Ivanem Příkaským ) „Les Biches“ - Žofie Rolenová ( s Martinem Žákem ) Příloha č.4: „Veselá vdova“ - Hana Glawari Příloha č.5: „Marná opatrnost“ – Líza ( s Borisem Hanákem ) „Rose Latulipe“ - Matka Příloha č.6: „Coppélia“ – Svanilda ( s Petrem Přibylem )

84

Příloha č.1

Absolventské představení

Příloha č.2

Simona Fišerová a Ivo Lepold na V. celostátní baletní soutěži, 1984

Příloha č. 3

„Sněhurka a sedm trpaslíků“ - Sněhurka ( s Ivanem Příkaským )

„Les Biches“ - Žofie Rolenová ( s Martinem Žákem )

Příloha č. 4

„Veselá vdova“ - Hana Glawari

Příloha č. 5

„Marná opatrnost“ – Líza ( s Borisem Hanákem )

„Rose Latulipe“ - Matka

Příloha č. 6

„Coppélia“ – Svanilda ( s Petrem Přibylem