Šumař na svatbě. (výtah s texty písní) Grigorij Gorin

Grigorij Gorin

Šumař na svatbě (výtah s texty písní)

Muzikálová úprava: Andrea Helmichová Texty písní: Michal Stránský (+jedenkrát úprava žalmu, jedenkrát citace žalmu) Hudba: Miloš Štědroň Překlad: Jiří a Růžena Pochovi Režie inscenace ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti Igor Stránský

Osoby Tovje, mlékař Golda, jeho žena Cejtl | Godl | Chava | jejich dcery Šprince | Bjelke | Motl, krejčí Perčik, student Fjodor, písař Menachem-Mendl, příbuzný Stěpan, soused Lejzer, řezník Rabín Pop Strážmistr Vajser, hostinský Gedeon, šumař Kosťa, šumař Semjon, šumař Dívka Menachemova matka Sbor mužiků a židů Odehrává se počátkem 20. století ve vsi Anatovce.

Šumař na svatbě – výtah s texty písní | Michal Stránský | 1

První dějství 1. obraz Na scénu vstupují všichni účinkující. Zpívají úvodní píseň.

1. žid: K rabínovi. Rabi, proč slepice nelítá?

Všichni:

Nikde svět tolik nevoní, jak u nás v Anatovce, když v korunách lip nad tebou zní medový zpěv včel. Na pastvě zvonec zazvoní, po vodě běží stíny divokých kachen, jaké bys už jinde nenašel.

Tovje: Tak tohle je naše Anatovka. Žijeme tu všichni společně – Rusové, Ukrajinci a židé. Společně žijeme, pracujeme, dokonce si občas společně i všichni zazpíváme, jak jste právě mohli slyšet… ale umírat, to chodíme každý na svůj hřbitov. …To už je holt takový zvyk. Rusové mají popa, židé rabína. Ale kapelu, tu máme zase všichni společnou. Anatovka je malá vesnice, a tak těch pár našich šumařů chodí hrát na svatby všem. Tak, pánové spusťte nějakou veselou, ať se nám pěkně začne tenhle den.

Rabín: Bůh jí to poručil! 2. žid: A proč stojí kohout na jedné noze, rabi? Rabín: To jsou mi otázky… Protože kdyby zvedl i tu druhou, tak by určitě upadl… Všichni:

Je pro nás všechny jediný, různou k Němu máme víru. Na kterém konci dědiny nechal nám do nebe díru? Na horním, na dolním, nebo snad na jiném. Snad se s ní v posledním tažení neminem.

Po písničce všichni odcházejí, zůstává pouze Tovje, který táhne vůz.

Kapela začne hrát a všichni zase zpívají.

Všichni:

Nad všemi jedna obloha, na obzoru stejné hory. Jen tu míváme o Boha někdy sousedské spory.

1. Rus: Obrací se na Popa. Báťuško, proč kohout ráno

kokrhá? Pop: Bůh mu to poručil, synu. 2. Rus: A co bylo dřív, báťuško: slepice nebo vejce? Pop: Dřív bylo všechno, můj milý… Všichni:

Světí On radši sobotu, nebo je spíš pro neděli? Chodí v botách, či bez botů? Proč bychom se o to přeli?


2. obraz V Tovjeho domě. Panuje tu shon před sobotním svátkem. Všechny ženy zpívají, přitom hnětou a válí těsto, jedna přikládá do kamen, jedna zametá a Chava krájí cibuli a čte si přitom knihu.

Dcery:

Bjelke, Šprince, Cejtl, Chava, Godl,

Golda:

to by nikdo z lidí neuhodl, co vám teď chce máma povědět.

Dcery:

Godl, Bjelke, Cejtl, Chava, Šprince,

Golda:

Golda: Jakápak knížka, když máš v ruce nůž? Ty si myslíš, když umíš číst, že se nemůžeš říznout?

Ona je poslušná dcera, jen aby si holka nespletla, co se jí stalo už včera a co si teprv dnes přečetla…

Cejtl:

Která ví, jak to těsto míchat,

Bjelke:

nebude celý život vzdychat.

Godl:

Která ví, jak se těsto peče,

nejste všechny zrovna po mamince, ale tak je zařízený svět.

Šprince:

Už od časů Evy v ráji musí vědět každá žena, jak se těsto válí, krájí – a jak nebýt unavená.

Vejde Stěpan.

té nikdy štěstí neuteče.

(…)

Bjelke:

Která ví, jak se těsto hněte,

Cejtl:

tu nikdy v smutku nenajdete.

Šprince:

Která ví, jak se těsto válí,

Godl:

od té se každá nemoc vzdálí.

Golda: Nechej tu cibuli, Chava! Už z ní brečíš! Chava:

Nechej mě mámo, ať brečím to nejsou slzy z cibule, ta knížka je podobná s něčím co už jsem četla minule.


Vejde Menachem-Mendl, muž městského typu ve tříčtvrtečním kabátu a klobouku.

Menachem: Mír tomuto domu!

Menachem: Pane bože ženská, kam ten Tovje dal uši, když si vás namlouval. Abyste věděla, já vám přišel říct, že teď dělám dohazovače. Golda:

Golda: Děkujem za dobrý slovo. Nezlobte se Menachem, nemůžu se o vás postarat. Kurýruju souseda.

Lekne se. Koho? Děvčata zvědavě pohlédnou na Menachema.

Mumlá čarovná slova.

Menachem: Ať mu slouží. Mně to nevadí. Zapálí si cigáro. U vás se nekouří?

Menachem: Však jsem si myslel, že by to pro vás mohlo bejt interesantní. No, dohazovače. A proto jsem tu! Golda:

Golda: Akorát teď se kouří. Menachem: Heleďte, Golda, rád bych s vámi něco projednal.

Jak dlouhá může být má první sloka? Měl bych to vzít nejspíš dost zeširoka. Asi už nepřijdou zázračná rána, kdy z nebes nad pouští padala mana. Dýcháme zadarmo, slunce dál svítí – starat se musíme o živobytí. Golda: To jste začal asi až moc zeširoka, Menachem. Mohl byste to o pár století zkrátit, kdyby to šlo? Abysme to do šábesu stihli. Menachem: Mluvit se ženskou jako vy, to aby se člověk fest držel…

Abych to zkrátil, tak začnu až z půli: těžkosti se ani mně nevyhnuly. Na burze v Oděse hrál jsem pár pátků, z horka jsem se náhle ocitnul v chládku. Golda: Menachem, nechtěl byste jít rovnou k věci. Jestli jste si přišel vypůjčit, tak vám rovnou říkám, že sami žijeme z ruky do huby. Menachem: Ale co vás nemá. Já sem vám přišel říct o svým novým živobytí. Co myslíte, s čím teď asi kšeftuju?

Dcerám. Holky, marš na dvůr! Dcery poslušně odejdou. A ne abyste tajně poslouchaly! Strčí do Stěpana. Stěpane, už to přešlo? Stěpan chrápe.

Menachem: Nechte ho bejt. Ten nám nevadí. Teď vám, Golda, povím, jak se ze mne stal dohazovač. Začnu zeširoka… Golda: Nedej Bůh, Menachem, začněte zblízka. Menachem: Když s váma si, Golda, člověk ani pořádně nepopovídá. Tak přineste aspoň doušek vodky, abysem chytil tu správnou slinu. Golda: Ticho, Stěpan by se vzbudil… Tak už s pomocí boží začni, Menacheme… Menachem: Ja. Hned jak mě pustili z vězení, ubytoval jsem se v Kyjevě v jednom kvartýru… No a tam byla bytná, ňáká vdova Lebelská, její nebožtík bejval slavnej dohazovač, a ta měla pro mě, pochopitelně, sympatii. Proč taky ne! … Bez kravátle nevyjdu a kouřím fajnovej tabák… No a jednou mi tahleta bytná povídá: Menachem, neměl byste interes o tohle? Vytáhne svazek lístků podobný balíčku karet.

Golda: Co to je?

Golda: Asi prodáváte vzduch nebo loňskej sníh, ne… Už to tak bude, když jste se tak zmohl… Viděla jsem tuhle vaši ženu. Celá uplakaná… Asi od štěstí…


Menachem: Poklad! My – jako dohazovači – tomu říkáme taháky… Je tu všecko: ženiši, nevěsty, vdovy, vdovci – ať to vezmete svrchu nebo zespodu, je to sichr věc… Míchá karty. Však se podívejte třeba tadyhle. Ukazuje Goldě kartu a zpívá.

Tajemstvím této karty je zajisté skvělá partie. Stojí to na ní mojí rukou: Golda: Čte. Gedeon bratr rabína.

Menachem:

Dávám tu zprávu se zárukou, jako že šábes začíná. Jsou tu i karty jinačí, pokud vám tato nestačí.

Golda: Vytáhne další kartu.

Košerák Vajser z Vojvodiny, Menachem:

dobrý chlap, srdce laskavého,

Golda:

s nebožkou stihl mít tři syny a ti jsou teď už JENOM jeho!

Menachem:

Chcete-li tedy, jak se říká, opravdového odborníka, který vám štěstí přinese, tak jste na správné adrese!

Golda:

Já nemám žádné pochybnosti, že znáte svoje řemeslo. Když už ne víc, tak na to dosti, aby vám něco vyneslo!

Menachem: A tuhletu kartu jsem Golda přinesl pro vaši Cejtl.


3. obraz (…) Golda: Ale já nedopovídala… Je to důležitý… Přišla bába…

4. obraz Hostinec. Několik hostů u různých stolků. Stranou sedí písař Fjodor s novinami v ruce. Na pódiu malá kapel. Za pultem Hostinský. Vejde Menachem-Mendl ve slavnostním obleku a zpívá.

Menachem: Tovje: Čí? Golda: Moje. Tovje: Nemáš horečku, Golda? Ta přece před dvaceti lety umřela… Golda: Proto ti to povídám. Je to důležitý. Přišla ke mně ve snu…

Hospodo nastraž rychle uši a vzpomínej, kdo že to tu je. Přece víš dobře, co se sluší, když dveřmi zákazník vstupuje! Vojcek, potřeboval bych láhev prima vodky, dvě sklenice, pugét… A muzikantům říct, aby hráli pěkně tiše…

Hostinský: Jak si račte přát, Menacheme… Tady by se to hodilo? Menachem:

Tovje: Jdi už ženská… Golda: Poslechni mě. To je znamení! Přišla a povídá: Ať Tovje zajde hned zejtra k řezníkovi Lejzrovi… Tovje: Tvá bába je blázen! A ty jsi celá po ní… Golda: Abys nehřešil, Tovje. Takový řeči, akorát večer před svátkem – dvojnásobný hřích! Když bába přišla z onoho světa, tak to je – znamení!

Chce to mít stolek trochu stranou nějaký vhodný alkohol. A kytku. Čerstvě uřezanou! Muzika aby hrála v moll.

Hostinský: Jak koukám, pán je konečně při penězích? Menachem:

Nezbudou tu po mně žádné dluhy, ať je vaše radost veliká! Pomějem se, jeden jako druhý, za peníze mistra řezníka. Ty sklenice přines větší!

Tovje: No řekni, bereš takovou modlitbu? To je jak na jarmarku! Všichni ke stolu! Zapálit svíčky! A žádný řeči, leda s Bohem!

Hostinský: K službám, Menacheme. Tovje z malých nepije… (…)

Všichni zapalují svíčky a tiše zpívají.

Všichni:

Blaze tomu, kdo má pochopení pro nuzného, Hospodin ho ve zlý den uchrání. Hospodin ho bude ochraňovat, zachová mu život, bude mu na zemi blaze. Zvůli nepřátel ho nevydávej! Hospodin ho podepře v loži v jeho mdlobách V nemoci mu změní celé lůžko!


Fjodor: Faust měl takové verše: Okamžiku jsi tak krásný, prodli jen…

Menachem: Přítomným. Všichni jste to slyšeli: Tovje řek „ano“! Víno pro všechny – ženich platí! Kapele.

Popojedem! Menachem: Počkat, to je ten, co si ho pak vzal čert, ne? To ne, to se nehodí, něco lepšího nemáš? Fjodor: No. Pak ještě třeba tohle Zpívá nebo recituje.:

Padala v noci obloha a po ní pluli bílí ptáci jak dva vyslanci od boha jak to, co se nám navždy ztrácí. Menachem: Kéž dá Pán Bůh zdraví a dlouhý věk tobě i tomu, co to sesumíroval… Tuhle je fotka, napiš to tam. Tohle by mělo tatínka určitě dojmout. (…)

Cinkot sklenic. Gratulace. Všichni začínají tancovat a zpívat, hospoda je ve varu.

Všichni:

Popojedem, popojedem, už je ruka v rukávě. Ať jsi otcem, synem, dědem – hned máš důvod k oslavě! Když má otec dceru vydat, nebývá mu ejchuchů. Teď už se k nám může přidat, a nezůstat na suchu!

Zatímco píseň pokračuje, přichází strážmistr, chvíli vše s úsměvem pozoruje, pak přistoupí k Tovjemu. Během celého jejich dialogu se zpívají následující sloky.

Židé:

Popojedem, popojedem, jenom ať se točí svět! Ať si soused se sousedem nemají co závidět.

Strážmistr: Dobrej den, Tevle! Tovje: Přeju pevný zdraví, vaše blahorodí! Strážmistr: Tak ti gratuluju, Tevle! Tovje: Už to taky víte? Strážmistr: Jakpak by ne! Četník musí vědět všecko… Židé:

Kdo jste syny Izraele za ta léta na poušti, než půjdete do postele, žízeň se vám odpouští!

Strážmistr: Jo… A co jsem chtěl… Zaplatit… Za sejra. Podává mu peníze.

Tovje: Ucukne. To byste mě urazil, blahorodí. Přece nevezmu peníze od souseda?

Strážmistr: Enem ber! Budeš je potřebovat…


Rusové:

Popojedem, popojedem, však je duše široká! Nejsme tady pod dohledem, nepijeme z potoka! Když si lokneš toho moku najednou máš v duši mír. Utřeš chlapskou slzu v oku a je z tebe bohatýr.

Tovje: Stalo se něco? Strážmistr: Co by se stalo. Eště se nestalo nic… Ale mám pro tebe novinku. Přišli za mnou lidi. Tovje: Který lidi?

Tovje: Obraci se k nebi. K čemu je ti tohle zapotřebí? Taková zpráva akorát v tenhle den… Já vím, jsme vyvolený národ! Pane Bože, ale někdy by sis mohl vyvolit zase někoho jiného… Při závěrečných dvou slokách vtáhnou muži do svého centra i Tovjeho.

Všichni:

Popojedem, popojedem, ať se na nic nečeká! Dát si sklenku se sousedem, to z nás dělá člověka. Džbánek vína, vodky sklenku dej si s námi člověče! Bolest světa nechej venku, možná sama uteče.

Strážmistr: Různý… Z městečka… Chtěli by udělat trochu kravalu… Tovje: Pogrom? Strážmistr: Pogrom?! Co to meleš? Tohle je vesnice… Žádnej Kišiněv!… Jen tak… Menší randal… Trochu křiku. Rozbijou pár oken. Tovje: A kvůli čemu jako? Strážmistr: Dyť ty víš, ne? Že dáváte do macesu krev… Tovje: Však jste moje macesy mockrát koštoval, blahorodí… A když mi Stěpan v sobotu podojí krávy, tak já mu je podojím zase v neděli. Kdopak na tom tratí? Strážmistr: Hele, Tevle, já se s tebou bavím, protože jsi dobrej chlap. Já tu mám předpis: nikomu nebránit! Máme konštituci, ne?… Svobodu projevu… Jasný? Poraď vašim, ať se nebráněj… Bude trochu randalu a pak se rozejdou. Rusové vtáhnou strážmistra do tance, Tovje zůstává sám.


5. obraz Druhý den ráno. Dvůr před Tovjeho domem. Sedí tu Godl, vejde Perčik.

Tovje: Děkuju za pomoc, Golda! A teď jdi! Chci zůstat s dcerou a vratama o samotě… Golda:

(…) Perčik: Existuje víra a pak jsou taky pověry. Celý svět se mění, jenom u vás na vesnici se čas zastavil. Děvčata zvlášť, mládenci zvlášť… Nevěsta vidí ženicha poprvé až na svatbě. Provdaným se ostříhají vlasy… to je barbarství! Godl: Ve městě jsou děvčata lepší? Perčik: Ve městě jsou dívky nezávislé. A my všichni si jich vážíme. Chováme se k nim jako k rovným. Při pozdravu jim dokonce podáváme ruku. Natáhne ruku. Buďte zdráva! Godl: Buďte zdráv. Perčik: A při tanci se dívky s mládenci drží dokonce za obě ruce. A nikdo se tomu nediví. Pojďte, zkuste to… Godl:

Co kdybych si zkusila tančit jak dívky v městě? Asi bych se ztratila, jak na neznámé cestě.

Zanaříká. Bože můj! Když se ta naše první vdává takhle, kde vezmeme síly na ty ostatní? Odejde.

Tovje: Strká lehce do dveří. Dřív než je rozlámu, povím ti, co je psáno ve svatých knihách:

Kdo neslyší slova otce svého, jakoby žil jenom z polovice, je jako bez plamene svíce a žal s bolestí přemůže ho! A ještě něco ti řeknu. To není z Písma, ale z vlastního života:

Bída a Nouze, stálí hosti, podávali si u nás kliku. Za dlouhých nocí na slamníku snili jsme o své budoucnosti. Tys přišla na svět, zrovna lilo, jako za Noa padal proud a nemohla se nadechnout tvá zlatá matka, zlé to bylo. Prosil jsem Boha. Za vás obě a sedm dalších pokolení, ať se zlé chvíle v dobré změní, a je to dřív, než usnem v hrobě. Tovje: Tak otevřeš mně, nebo ne? Jak chceš!

Perčik:

A já bych vás raz, dva, tři, přivedl zase zpátky.

Rozběhne se, vyrazí ramenem vrátka a zmizí ve tmě. Slepice polekaně kdákají, vyletuje peří. Na dvůr přicházejí Cejtl a Motl. Tovje vyleze z kůlny.

Godl:

Ale to se nepatří… Můj krok je nějak vratký.

Z domu vyjde Tovje. Má kocovinu. Tupě zírá na tančícího Perčika a Godl.

(…) Golda: Já ženská nebohá!… Už rozumím! Ty starej blázne! Koukám, že se tu Motl motá už od rána. Ty jsi měl přemluvit dceru, ne mě.

(…) Tovje: Ale Golda, copak jsi zapomněla, jak to bylo s náma? Obejme ji a zpívá.

Bída a Nouze, staré známé podávaly si u nás dveře. Spát jsme chodili bez večeře, živí tím, že se rádi máme.


6. obraz (…) Přichází Menachem s Gedeonem.

Menachem: Už tam stál jen Gedeon s houslema. Gedeon: Kosťa se Semjonem šli hrát dneska jinam. Lejzer: Jak to, jinam? Vždyť jsem vám zaplatil předem! Gedeon: Oni vám, reb Lejzer, ty peníze posílají zpátky. Oni prej ty naše peníze nechtějí. Lejzer: Jaký naše? Gedeon: Židovský. Perčik: Aby do nich hrom!

Gedeon: Tak třeba nějakou veselou, když je svatba, ne? Všichni:

Která na svatbě brečí, a není bohatá, má slzy, které léčí: jsou celé ze zlata. Kdo se na svatbě směje, jakoby stříbro lil do každé beznaděje a do všech těžkých chvil. Ten, kdo na svatbě zpívá, jakoby už věděl, kde se tajemství skrývá a proč ho nenašel.

Do konce písně se ozve řinčení rozbitého skla. Za stěnou je slyšet hluk a výkřiky. Vejde Strážmistr.

(…)

Tovje: Nerouhej se, Perčik. No nic, reb Lejzer. Říká se: „Darovanýmu koni na zuby nekoukej.” Neměli jsme žádnou muziku a teď tu máme jednoho šumaře, však on nás doporvodí i sám. Tak co nám zahraješ, Gedeone?


Kosťa:

Tovje:

Nejistě. Zdravíčko, Tevle!

Tiše. Rabi, vy jste moudrý člověk, řekněte mi:

k čemu Pán Bůh potřebuje na něco takového shlížet?

Tovje: Buďte zdrávi. Tak jste přece přišli zahrát?

Rabín: Semjon: No, my… Tuhle jako… Mušíme vás trochu zvalchovat… Valná hromada rozhodla… Dívka: My, věrní vlastenci Ruska, vám, plémě ďáblovo, pravíme: Odejděte z naší země! Pohár hněvu našeho lidu přetekl! A teď jednej, lide pravoslavný!!! Semjon: Řekni jim to, Kosťo… Kosťa: Co bysem povídal… Šak to vědí!… Židi! Ukřižovali Krista!!! Popadne ze stolu talíř a mrští jím o zem. Ticho. Chvíli přemýšlí a pak shodí ještě číši.

Neodpoví, začne tiše předzpívávat.

V Bohu se ztiší duše má, od něho vzejde mi spása. Jen on je má skála, má spása, můj nedobytný hrad. Mnou nikdy nic neotřese. Před Bohem, má duše, mlč. Židé:

Námi nikdy nic neotřese. Hleď, Bože, na nás, mlčenlivé. Ty jsi naše skála a spása, náš nedobytný hrad.

Houslista tiše hraje.

Perčik: Hele, zvedni to! Kosťa se nerozhodně shýbne, aby číši zvedl, ale dívka dříve rozšlápne číši podpatkem. Perčik se k ní vrhne.

Dívka: Jen mě uhoď, uhoď, žide jeden prašivý! Pravoslavní, braňte mě! Mužici začnou převracet stoly a shazovat nádobí. Jeden popadne šicí stroj.

Motl: To ne! Pro Boha živýho, ne! Vrhne se na mužika, ale ten ho praští do hlavy, až se Motl svalí. Za ním letí s rámusem šicí stroj. Vběhne strážmistr. Strážmistr: Stačí!!! Odstrkuje mužiky, kteří se dostali do ráže. Dívka: Hněv lidu je posvátný! Strážmistr: Povídám: stačí. Já ti to říkal předem, Tevle… Vidíš, jak to dopadlo… Tak se nezlob. Odejde s mužiky. Pauza. Šumař zvedne ze země housle, zkusí smyčec a začne tiše hrát.


Druhé dějství

Menachem: Perčik. Akorát von.

1. obraz

Tovje: A kdy přijel?

Přišla zima. Tovje se boří hluboko do sněhu a táhne svůj vozík s bandaskami.

Tovje:

Jdu světem a psí počasí štěká mně k tomu do kroku. Jdu sám a nic mě nespasí, než slova starých proroků, ze kterých vím, že spravedlivě se světa krajem trmácím. Však moje nohy šlapou křivě a myšlenky své převracím. Kdyby mně řekli, že toto je Mesiáš, věděl bych, jak mám odpovědět: Možná je pravý, ale určitě ne náš. A dál bych si šel svého hledět. Jde světem jenom jedna cesta, jsme na ní spolu, každý sám. Nad ní Bůh dobrý, ten kdo trestá, než vrátíme se zase tam, odkud jsme se museli vydat, zkusit, co je to širý svět, svůj domov nikdy neuhlídat a mít ho pořád na dohled. Kdyby mně řekli, že toto… Pane na nebi… jen maloučko zahřát… Dyť já jsem, děj se vůle Tvoje, přece jen mlíkař a ne zmrzlinář… Koník kulhá, krávy bučej, Golda se roznemohla… Nezdá se ti to moc na jednoho člověka?

Objeví se Menachem.

(…)

Menachem: To bych se měl zeptat já vás… Reb Tovje, hledaj ho. A slibujou za jeho hlavu pěkný prachy… Tovje: Snad bys nechtěl… Menachem: Reb Tovje, copak jsem ňákej ksindl? Kdybych obchodoval s lidma, tak bych už dávno jezdil v kočáře a nemrz tady na větru. Akorát jsem si řek: musíš Tovjeho varovat. Copak toho nemá eště dost? Ať Perčik potichu zmizí, než ho strážmistr vyčenichá. A tak tu na vás čekám… Zmrzlej jako drozd… Když nemůžete se mnou do hospody, třebas mi aspoň pučíte ňákej rublík, ne?… To snad není tak moc velká cena za oučast v revoluci, ne? Tovje: Tumáš! A dej pozor, ať v hospodě pod párou něco nevyžvaníš! Menachem: Za dva rublíky se jeden moc nerozpovídá, reb Tovje… Odejde. Tovje:

Je řeka bez břehů, a plyne, plyne, plyne, už dávno k pramenům a nikde žádné moře. Jsou z našich příběhů jen kruhy na hladině, když tančí kamenům a utěšují hoře.


2. obraz (…) Vejde Strážmistr.

Tovje: Pojďte dál, vaše blahorodí.

Tovje: Máš recht, Golda.

Když je to Bože vůle Tvoje, už mlčím, už si přivykám. Pelyněk s medem polykám, však už vím dávno, jaké to je. Tovje a Golda:

Strážmistr: Co bych chodil, Tevle?… Už musíme… Jste připravenej, pane študente? Perčik: Ano. Golda: Počkat! Ani nevečeřeli. Dám jim aspoň něco na cestu. Strážmistr: Moje stará taky něco vyšetřila… vajíčka, špek… Šak dojedem! Tovjemu. Já je vezmu, Tevl, rovnou do Kyjeva. Dyť to znáš, dyby museli přepřahat… v týhle čině… Eště by zmrzli! Tovje: Děkuju, vaše blahorodí. Děkuju! Strážmistr: Já na takový děkování kašlu, Tevl. Radši bych to neslyšel. Ale služba je služba… Tak co, posadíme se před cestou, nebo u vás se to nedělá? Tovje: Dělá.

Trestáš nás jistě po zásluze, jenom dej, ať to unesem, jak slzy své před šábesem, jak barvu, která není v duze.

Golda:

Barvu tmy v bezměsíčné noci, ze které září tolik očí, až se ti hlava divně točí. A víš, že nejsi bez pomoci.

Vejde Chava.

Chava: Kam jela Godl? Tovje: To ti řeknu až potom. Teď prostři. Chystáme se na šábes. Chava: Táto! Proč jsi urazil Fjodora? Tovje: Teď se modlím, dceruško.

Všichni si sednou.

Chava: Ne, řekni, proč jsi ho urazil? Fjodor je hodný, co nám udělal zlýho?

Perčik: Tak, a můžeme jít! Nemějte o dceru strach, reb Tovje. Všecko bude dobrý.

Tovje: Chava, já teď nemám na Fjodora ani pomyšlení. Řek jsem mu jen, aby se od nás držel dál.

Tovje: Ja, ja, lepší to už být nemůže.

Chava: Proč?

Godl s Perčikem odejdou, Strážmistr za nimi.

Tovje: Protože je to tak zařízený: jsou židi a pak ti, co nejsou židi…

Strážmistr: Ach jo, Tevl. Kdy už zasejc budu k tobě chodit jenom pro mlíko, a ne pro slzy? Odejde. Tovje:

Chava: A co když si sami rozdělujeme svět, jak nás napadne?

Tiše. Cože nepláčeš, Golda?

Golda: Plakat před šábesem, to by bylo zlý znamení.

Tovje: Děvče moje! Teď není čas diskutovat. Prostři pěkně, chystáme se na šábes… Chava: Já se na ten váš šábes chystat nebudu! Vyběhne a práskne za sebou dveřmi.


Tovje: Slyšela jsi, co řekla? Slyšelas to?

3. obraz (…)

Golda: Tiše zpívá.

Láska se svou silou rovná smrti, žár její – žár ohně Hospodina. Ona je to, a žádná jiná, nic na světě ji nerozdrtí. Tovje: Víš, Golda. Já ti toho nikdy moc nenapovídal, většinou jsi mluvila ty. Někdy mi to dost lezlo na nervy. Ale v tomhle holt maj ženský víc síly než my…. V lásce… V tom jsou ty naše holky po tobě.

Jenom se přitisknu k srdci tvému, pečeť lásky, ještě celá žhavá, která nikdy hřát nepřestává, která odolá všemu zlému.

4. obraz (…) Golda: Stěpane. Dojdi za Chavou. Poohlídni se, jak žije. Stěpan: To tedy ne! To po mně nechtěj! Tevl mi to přísně zakázal. Ta je pro vás – ulomená větev. Golda: Vy snad nemáte srdce, mužský! Stěpan: Ba ne, on má pravdu. Já taky nemám rád odrodilý. Každej se má držet svý víry. Když patříš ke druhý – tak trp. Golda: Tobě se to lehce radí… Stěpan: Myslíš, Golda? Copak si už nevzpomínáš?

Volá až do nebe, ruce ho zebou: až budu bez sebe, chci být jen s tebou. Golda: Usmívá se. To už je dávno, Stěpane.

Ve vodě studené tváře si myla: až budu bez sebe, kéž bych s ním byla. Na druhém konci jeviště je vidět Chavu ve svatebních šatech a Fjodora. Pop jim právě žehná.

Chava a Fjodor, Golda a Stěpan:

S kým jsme a bez koho, kde jsme se vzali? Proč nikdy neshoří, co nás tak pálí?

Obraz v pozadí jeviště mizí. Zůstává opět jen Golda se Stěpanem.


(…) Menachem: Golda, nemluv tak, vždyť mně to trhá srdce. Já, to se ví, nejsem fachman na „influjenci“, ale ty tabletky… Golda: Buď zticha, Menachem. Budem to brát, jako žes mě utěšil. Menachem: Golda, prosím vás, dyť já už toho kšeftu nechal. Golda: Však ty se do toho zase brzy vpravíš.

Chcete-li tedy, jak se říká, opravdového odborníka, který vám štěstí přinese, tak jste na správné adrese! Tak to nějak bylo, ne, Menachem? A tenhle barák teď bude potřebovat moc toho tvýho štěstí. A ještě něco – za rok, za dva najdi nějakou pro Tovjeho…

Najdi mu skromnou, čistou ženu, na žádnou si teď nevzpomenu. Ty jich přece znáš habaděj. To není všechno, poslouchej: vařit aby uměla z mála, a do řeči mu neskákala. To nemá Tovje vůbec rád. Ať umí trošku milovat… Menachem: Vy mě utrápíte, Golda… Ale zase já vám závidím. Vaše generace umí tak hezky umírat! My už to nedokážem. My holt shoříme jako můra u svíčky… Dveře se rozletí. Vběhne rozčilený Motl.

Motl: Mámo! U Cejtl to začalo… Mámo! Co teď? Golda: Ticho, Motl, uklidni se. Menachem, běž pro Tovjeho! Rychle! Menachem vyběhne z domu. Všechno bude dobrý, Motl! Všecko. Cejtl je moje dcera, ta to dokáže… Ty jen ohřej vodu. A vem tamhle v koutě ten uzlík… Plenky, plátýnko… Já všecko přichystala. A hlavně: ty sám se drž! Ne abys omdlel! Ona teďka nemá čas, aby se o tebe starala.

Tovje: Golda, co teď? Kam ji mám odvézt? Golda: V tomhle nečase? Pudeš k ní a uděláš všecko sám. Tovje: Golda, holka má zlatá, já to nedokážu! Golda: Ale dokážeš, dokážeš, Tovje… Je to snadný. Kolikrát jsme spolu byli u krávy, když se telila! A u lidí je to zrovna tak. Řekni Cejtl, že jí pomáhám tady odsud. Ať pěkně poslouchá!… No tak, běžte už!… Ty taky Menachem… běžte! Teď potřebuju být sama. No tak! Muži rychle odcházejí. Golda něco mumlá, pak se s námahou posadí na posteli a rozpřáhne ruce.

Golda: Tak, děvenko moje, pusť se do toho! Nic strašného to není… Já to prodělala pětkrát… Hezky zatlač, zatlač! Stiskni zuby! To už je přikázání od Pána Boha – rodit v bolestech! No vidíš! Výborně! Ještě! Ještě!!! A dost! Teď si odpočiň… Vzpomeň si na něco hezkýho. Třeba na náš dům. Na říčku! Pamatuješ, jak jsme se v noci chodily koupat? Voda teploučká. Měsíc na ní dělal cestičku. A můžeš po ní jít, vstup do ní…

Odešel den a noc tu není. Za okny leží starý strach, že jsme jen v půlce vyprávění. A srdce bije na poplach. A ty, vnučko moje zlatá, pojď už, vyplav! Já to cítím, že jsi holčička… Tak do toho, Golda! Dají ti jméno Golda! Golda – to je šťastný jméno, takový pozlacený…

Probudit všechno, co v nás bylo než jsme se smrti zalekli. Aby se slovo urodilo a my svůj příběh dořekli. Pusťte se do toho, děvenky! Plaveme na světlo! Ještě! Ještě! Bože milosrdný, pomoz jim přece! Vezmi si mou duši a dej ji mým holčičkám! Tak teď! Vykřikne a pak položí hlavu tiše na polštář. Vejde Stěpan, chvíli se smutně dívá na Goldu, pak přistoupí blíž, zatáhne závěs a mlčky si sedne vedle postele. Stmívá se. Z dálky znějí housle.

Vběhnou Tovje a Menachem.


5. obraz Slunce prudce svítí. Dvůr před Tovjeho domem. U plotu roste veliký strom. Vejde Tovje s vnučkou v náručí.

Tovje: Tak vidíš, Golda, už je teploučko. První jaro ve tvém životě. Něco ti řeknu:

To, co je kolem, dítě, má své jméno Svět. Náš Bůh ho stvořil celý v sedmi dnech. Všechno, co o něm vím, ti budu vyprávět, dokud mně k tomu bude stačit dech. Stvořitel bydlí v nebi, to je nahoře, ptákům dal povětří a nám dal zem. A po té zemi tečou řeky do moře. Musí tam po zlém nebo po dobrém. Moře je samá voda, kam se podíváš, chutná jak hořké slzy člověčí. Možná že právě přes ně přijde Mesiáš a všechnu bolest světa vyléčí.

Strážmistr: Ale, krucinál, já ne… To rozhodla gubernie – já mám příkaz, abysem vás do čtyřiadvaceti hodin všecky… Jenže já to chci jako člověk… Dám vám na to tři dny, abyste stačili prodat věci… Lejzer: Jak to, tři dny? Copak se dá prodat kšeft za tři dny? A co dům se zahradou?

Stromy v mém sadě mají jména a šumí, když je oslovím. Jsou lodě s bílým plachtovím, mraky táhnoucí do ztracena. Ostatní židé:

Na cestě leží naše kroky a kroky všech, co tu kdy žili. Mít aspoň jednu dlouhou chvíli a neznat konec této sloky.

Motl: Nikam nepudem! Musíme se bránit! Oko za oko! Budem se prát!

Vejde Strážmistr.

Strážmistr: Buď zdráv, Tevle. Tovje: Pevný zdraví přeju, vaše blahorodí.

Strážmistr: Ticho! S kým se chcete prát? S vojákama? S armádou nehneš holejma rukama… (…)

Strážmistr: To je tvá vnučka? Ukaž, ať se podívám… Pěkná! Odnes ji domů. Musím s tebou něco vyřídit… Tovje: Co to je za vyřizování, že by mu rozuměla i vnučka? Strážmistr: Jsem nachmelenej, Tevle, nevidíš? Řádně jsem se nadral… Tovje: To nic, vaše blahorodí. To se tak dělá, pije se na radost a nebo na žal. Strážmistr: Já zapíjel žal, Tevle… Řekni mi kamaráde, kolik dnů potřebuješ, abys prodal dům a všecko harampádí? (…)


Vajser: Ale narodili jsme se tu. Gedeon: A co? Co má být? Já vlastně nevím, jestli je pro chudýho člověka dobrý, když se vůbec narodí? Co myslíte, rabi? Rabín: Lepší je se nenarodit. Ale každý takové štěstí nemá.

Tovje:

Jak tříska z podlahy v duši mně bolest trčí. Jsem stromem bez vláhy a všechno ve mně mlčí. Víc už nic neříkám, je marné hledat slova. Utekla kdoví kam a nejsou žádná nová.

Vajser: No prosím, rabi nám to vyložil správně. Ale teďka řekněte, kam máme jít? Rabín: Když Bůh pravil našemu praotci Abrahámovi: „Vyjdiž ze země své…“, copak se Abrahám ptal kam? Gedeon: Takže každý, kam ho oči povedou… Máte recht. A co vy na to, reb Tovje? Tovje: Já – nic. Všecky slova jsem už řek. Usedne zády ke stromu, všichni ostatní též skloní hlavy. Gedeon začne hrát na housle.

Všichni kromě Tovjeho:

Je řeka bez břehů, a plyne, plyne, plyne, už dávno k pramenům a nikde žádné moře. Jsou z našich příběhů jen kruhy na hladině, když tančí kamenům a utěšují hoře.

Ostatní odcházejí do svých domovů, zůstane jen Tovje.


6. obraz

Z chléva vyjde Stěpan a udiveně hledí na Menachema a Matku.

(…) Lejzer: A ještě něco, Cejtl… Vemte si mou fotku. Na památku! Jsou tam napsaný veršíky. Pěkný.

Padala v noci obloha a po ní pluli bílí ptáci, jak dva vyslanci od boha, jak to, co se nám navždy ztrácí. Cejtl:

Menachem: Buď zdráv, Stěpane… Tak jsme přijeli na návštěvu… Ve městě to jde na nervy, pochop to… Člověk touží po přírodě… Doktoři to taky doporučujou. Zvlášť matce. Matka: Kdo je to? Menachem: Stěpan.

Vezme si fotografii a zpívá.

Na dlaň mně slétlo pápěří, nic víc ta chvíle nenabídla. Proč někdy člověk nevěří, že má i on svá vlastní křídla?

Matka: Divný jméno. Menachem: Tady není divný. Tady jsme na vsi. Z chléva se vyhrnou Tovje, Motl, Cejtl, Fjodor, Chava a děvčata. Všichni tupě hledí na Menachema a na matku. Šumaři přestanou hrát. Dobrého zdraví, reb Tovje! Jak se

Lejzer a Cejtl:

Když se pak vznáší nad světem, není už dálka, není strach. Dobro je dobrem a zlo je zlem, štěstí je vždycky nadosah.

Na dvůr vejde Motl, s údivem hledí na Cejtl a Lejzra.

říká: tu nás máte!… Reb Tovje, tak se mi zdá, že se ani moc neradujete? Dostali jste přece můj telegram?! Motl: Dostali…

(…) Menachem: No a? Motl: Jaký – no a? Tuhle je váš telegram. Vytáhne z kapsy papír. „Přijeďte k nám, Menachem s matkou.“ Menachem: Kdepak, „přijeďte“ ne, Motl, ale „přijedem“! Motl: … tuhle je psáno… „te“.


Menachem: Nevím, co je psáno, ale vím, co jsem psal. A pak jsem dostal přece od vás odpověď. Vytáhne telegram. „Díky! Budeme vděční! Rodina Tovjeho!“ Poslali jste to?

Všichni:

Jdou pokolení Davidova, už stovky roků někam jdou. A pořád nejsou za vodou a začínají pořád znova…

Konec

Motl: No… Menachem: Jaký „no“…? Motl: Menachem, jste normální nebo ne? Zač bysme byli vděční? Menachem: Jak to – zač? Myslel jsem jako… za to, že přijedeme… Tovje: Bože milosrdný, a to chceš, abych mlčel? Všichni se začínají smát.

Stěpan: Co vy jste za národ… S váma je ale zábava… Matka: Se mnou to ve vlaku tak hází… Čemu se smějete? Tovje, proč se smějete? Tovje: A co nám v tomhle životě zbývá, Berta? Nevíš co? Muzikanti začnou zase hrát.


Šumař na svatbě. (výtah s texty písní) Grigorij Gorin

Recommend Documents