ÚLOHA FISKÁLNÍ POLITIKY V PODPOŘE KONKURENCESCHPNOSTI FUNCTION OF THE FISCAL POLITICS IN THE SUPPORT OF COMPETITIVENESS JANA BENEŠOVÁ Ekonomicko – správní fakulta, Masarykova univerzita Abstrakt Tento příspěvek je zaměřen na problematiku ovlivňování konkurenceschopnosti státem, konkrétně fiskální politikou. Autor analyzuje její vývoj v České republice po roce 1989 a po té vyhodnocuje vliv fiskální politiky na konkurenceschopnost. Prostor je věnován struktuře příjmů a výdajů, jejich vzájemné sladěnosti a také prorůstovému efektu jednotlivých složek rozpočtů. Klíčová slova Příjmy, výdaje, rozpočet, deficit, konkurenceschopnost Abstract This thesis is concentrated to problems state influence, especially fiscal politics, for competitiveness. The author analizes its trend in the Czech Republic after 1989 and after that interprets influence of fiscal politics for competitiveness. The space is devoted to the structure of revenue and expenditures, their mutual balance and also the overgrow efect of the budget components.
Key words Revenue, expenditures, budget, deficit, competitiveness
ÚVOD Cílem tohoto příspěvku je analyzovat rozhodnutí a události, které formovaly a utvářely hospodářskou politiku státu a tím vytvářely rámec pro dlouhodobý růst ekonomiky. S ohledem na zkušenosti v minulosti můžeme říci, že (ne)příznivý politický vývoj se různým způsobem promítá do stavu hospodářství, politika a ekonomika jsou tedy úzce propojeny. Priority hospodářské politiky jsou mj. spoutvářeny dominující ekonomickou teorií, ekonomickou a institucionální situací státu a prioritami vládnoucí koalice. Politická rozhodnutí a nástroje k naplňování stanovených cílů jsou součástí každé etapy vývoje. Dokazují to už merkantilisté (14. - 18. století) svou proexportní ochranářskou politikou či klasikové (19. století) propagující politiku liberální. Teorie nezralého průmyslu Německé historické školy (40. léta 19. století – 30. léta 20. století) je opět důsledkem určité (ochranářské) politiky. Rovněž téma konkurenceschopnosti a konkurence bylo aktuální už před několika staletími. Snaha francouzských merkatilistů (J. B. Colbert) zvýšit konkurenční schopnost vedla až k devastaci zemědělství. Pojem konkurence později zmínili např. P. Boisguillbert (mechanismus volné konkurence) J. Ch. S. de Sismondi („Je – li nabídka v převisu nad poptávkou, pak konkurence omezuje rozsah produkce a zvyšuje nezaměstnanost….“).1 Dnes se problematice hospodářské politiky a konkurenceschopnosti věnují např. M. E. Porter (The competitive advantage of nations: with a new introduction), A. Slaný a kol. (Konkurenceschopnost české ekonomiky), A. M. Huselid, B. E. Becker (The workforce scorecard: managing human capital to execute strategy), D. R. Ireland (Strategic management:competitiveness and globalization) či V. Nešvera (Konkurenční schopnost České republiky). Řada ekonomů (ekonomických směrů) nezkoumá přímo konkurenci, ale konkurenceschopnost stojí v pozadí všech (nejen) ekonomických procesů, transakcí a chování subjektů. Konkurenceschopnost je u nás pojmem často diskutovaným, nicméně můžeme říci, že se v naší republice objevil v pravém slova smyslu až po listopadu 1989 a pro velkou část veřejnosti je, podle názoru autora, ještě stále něčím dosud neobjasněným a nekonkrétním. Rovněž hospodářská politika má dnes v tržní ekonomice odlišný charakter. Je stále více ovlivňována vývojem v zahraničí (zejména Evropské unii), je spjata s pojmy jako jsou integrace, globalizace, kultura a etika, životní prostředí apod. – stejně jako konkurenceschopnost tedy přesahuje politickou a čistě ekonomickou rovinu. Cílem politiky je obecně blahobyt země – konkurenceschopná ekonomika je jeho součástí. K naplnění tohoto cíle je dnes nutná spolupráce, kooperace a kompromis, ale zároveň také zachování historické a kulturní identity státu. Jinými slovy politika uvnitř a vně země se navzájem propojují, stejně jako konkurenceschopnost mikroekonomická a makroekonomická2. Hospodářská politika má několik propojených složek. Autor bude dále věnovat pozornost politice fiskální.3 Cílem této práce je (1) analyzovat vývoj (nástroje a důsledky) fiskální politiky v České republice po roce 1989 a (2) zkoumat vzájemnou vazbu této dílčí složky hospodářské politiky a konkurenceschopnosti. 1
FUCHS, K., LISÝ, J.: Dějiny ekonomických teorií pro právníky, 1. vydání, Masarykova univerzita v Brně, Brno, 2002, s. 91 2 S ohledem na cíle této práce a téma disertace (Makroekonomické aspekty konkurenceschopnosti) autor věnuje pozornost konkurenceschopnosti makroekonomické. 3 Hospodářská politika zahrnuje kromě této složky např. i politiku sociální, stabilizační či strukturální. Autor volil fiskální složku s ohledem na tématiku konference, vstup do EU, maastrichtská kritéria a snahu vstoupit do EMU.
2
V návaznosti na výše zmíněné cíle bude autor v první části usilovat o potvrzení hypotézy (1), že deficit rozpočtu se prohluboval i v období hospodářského růstu. Dále autor také vyslovuje hypotézu (2), že fiskální politika vlády (v období 1995 až 2006) byla vzhledem k vývoji vnější ekonomické (ne)rovnováhy nevhodná a negativně ovlivnila konkurenční schopnost České republiky. Závěrečná část bude věnována celkové rekapitulaci dosažených poznatků a výsledků, vyhodnocení stanovených hypotéz a naplnění cílů, popř. doporučením pro praktickou hospodářskou politiku. V rámci této práce autor využije positivismus a kritický racionalismus, neboť ho považuje za vhodný pro vyhodnocování výše zmíněných hypotéz. Z hlediska použitých metod aplikuje autor metodu deskripce - v rámci vymezení jednotlivých pojmů, metodu analýzy a syntézy – v souladu s analýzou politických opatření na konkurenční schopnost, metodu komparace (např. srovnání výše deficitu mezi jednotlivými roky apod.), analogie a indukce (v rámci posouzení vztahu hospodářské politiky a konkurenceschopnosti).
OBECNÝ POHLED NA HOSPODÁŘSKOU POLITIKU A KONKURENČNÍ SCHOPNOST Konkurenceschopnost a hospodářská patří k aktuálním světovým tématům současnosti. Tato skutečnost je ovlivněna mj. charakterem dnešní doby a procesem neustále postupující integrace a globalizace. Z hlediska celospolečenského se univerzalita (globálnost) konkurence projevuje v její „všudypřítomnosti“. Ve chvíli, kdy se snažíme konkurenční schopnost „uchopit“ – vyčíslit, analyzovat, popř. objasnit široké veřejnosti, není vždy tak zcela snadné jednoznačně vymezit, co tento pojem znamená. Podobně je tomu i v případě hospodářské politiky. O politice občané velmi často diskutují, co však zahrnuje pojem hospodářská politika, ví z laiků už málokdo.
Charakteristika hospodářské politiky a konkurenceschopnosti Hospodářská politika je systémotvorná činnost státu, který usiluje o vytvoření takového mechanismu fungování ekonomiky, jež vyžaduje co nejméně přímých zásahů do ekonomiky – neoliberální pohled (L. Eduard, W. Eucken)4. Jednotlivé dílčí složky hospodářské politiky se pak odlišují nositeli, funkcemi a (krátkodobějšími) cíli. Každá z dílčích politik představuje přístup státu k určité problematice – oblasti a společně by měly vytvářet systém, jež je „rámcem“ pro dlouhodobý hospodářský růst. Konkurenceschopnost patří mezi pojmy charakteristické rozmanitostí možných definic. Ta pramení z odlišného úhlu pohledu (makroekonomického, mikroekonomického), přístupu ekonomické teorie (ženevská, lausannská) a v neposlední řadě z uvažování čistě ekonomických souvislostí či širšího společensko – ekonomického rámce. Odráží široké spektrum referenčních úrovní (firmy, odvětví, regiony, země) a časový horizont, v němž konkurenční schopnost analyzujeme. V krátkodobém časovém horizontu bývá 4
A. Slaný: Makroekonomická analýza a hospodářská politika, 1. vydání, C. H. Beck, Praha, 2003, s. 87, hospodářskou politiku můžeme také chápat jako krátkodobou konjunkturální politiku, dlouhodobému ekonomickému růstu a makroekonomické konkurenceschopnosti však odpovídá spíše výše uvedené vymezení.
3
konkurenceschopnost spojována s cenovými a monetárními faktory, v dlouhém období hrají důležitou roli technologické a strukturální faktory. Konkurenční schopnost (makroekonomickou) můžeme charakterizovat jako souhrn předpokladů pro dosahování dlouhodobě udržitelné růstové výkonnosti a následného zvyšování ekonomické úrovně v podmínkách vnitřní a vnější rovnováhy5. K porovnání úrovně (míry) konkurenceschopnosti v jednotlivých zemích je nezbytně nutné zvolit vhodné měřítko. Splnit tuto podmínku je velmi složité. Při vyhodnocování konkurenční schopnosti můžeme posuzovat např. index lidského rozvoje, index lidské chudoby, index politické a ekonomické svobody, úroveň demokratických a ekonomických reforem atd.6 Jiným užívaným ukazatelem míry konkurenceschopnosti je index růstové konkurenceschopnosti, v němž je zohledňována makroekonomická efektivita veřejných výdajů, mezinárodní rating země, legislativní rámec, korupce, inovace, informační technologie a technologický transfer. Komplexní ekonomické hodnocení konkurenceschopnosti je většinou založené na kombinaci různých přístupů. Neexistuje jednoznačně správný postup, každé kritérium závisí na relativní důležitosti, která je individuálním kritériím přiřazena. Hledání způsobů měření konkurenceschopnosti však není cílem tohoto příspvěvku, autor pouze upozorňuje na problematiku měření konkurenceschopnosti. Dále již bude věnovat, v souladu s vymezenými cíli, pozornost tématu hospodářské politiky.7
FISKÁLNÍ POLITIKA V ČESKÉ REPUBLICE PO ROCE 1989 Fiskální politika odpovídala před rokem 1989 podmínkám centrálně plánované ekonomiky. Korespondovala se stanoveným plánem nikoli vývojem na trhu či v jiných tržních ekonomikách. Nástrojem fiskální politiky byl stejně jako dnes státní rozpočet, ale jeho struktura byla diametrálně odlišná. K nejvýraznějším změnám došlo v oblasti daní, dotací, veřejných a sociálních výdajů a rozpočtové „rovnováhy“. V roce 1990 byly zrušeny daně z obratu a záporné daně (subvence) na potraviny. Daně byly nejen příjmem do rozpočtu, ale sloužily mj. také k vyrovnávání nesouladu mezi nabídkou a poptávkou. U luxusního zboží byly tudíž na rozdíl od potravin velmi vysoké. Daně z příjmu hrály v porovnání s dnešním vývojem jen malou roli. Jejich důležitost stoupla až po legalizaci soukromého vlastnictví a podnikání. V oblasti výdajů byly zrušeny dotace podnikům, tzv. „státní vyrovnávací prostředek“ a radikálně se změnil systém sociálních výdajů a transferů. Rozpočet byl tedy sice vyrovnaný, ale pokud jde o hospodářský růst, situace nebyla tak optimistická, jak se mohlo obyvatelům díky široké škále sociálních jistot zdát. Byl založen především na extenzivních faktorech, strategických odvětvích, vývoj v zemi byl odrazem situace v bývalém Sovětském svazu. Náš export směřoval především do zemí RVHP. Práce byla povinností – nutností, tudíž motivace k pracovnímu nasazení byla nízká. Disproporce mezi nabídkou a poptávkou a potlačený sektor služeb byly „přirozenou“ součástí socialistické ekonomiky. Jednoznačně a záměrně byl upřednostňován tzv. strategický průmysl, neboť politika nebyla jen záležitostí ekonomickou (hospodářskou), ale také silně ideologickou. Panoval „absolutismus“ – ideologie jedné strany, tudíž vše, co bylo s touto doktrínou v rozporu nebo mohlo odhalit její slabiny, bylo silně potlačováno. Nesvoboda, okleštěnost a hospodářská zaostalost byly daní za sociální jistoty. 5
KADEŘÁBKOVÁ, A.: Základy makroekonomické analýzy, 1. vydání, LINDE, s. r. o., Praha, 2003, s. 64 Dále můžeme při hodnocení konkurenceschopnosti využít tzv. matici nebo diamant konkurenční výhody, popř. hodnotový řetězec. 7 Také opatření hospodářské politiky patří mezi kritéria hodnocená při měření konkurenceschopnosti, pro představu o konkurenceschopnosti naší země používá autor v tomto textu údaje o hrubém domácím produktu. 6
4
Příjmová a výdajová stránka rozpočtu a její vztah ke konkurenceschopnosti Ačkoli rozpočtová situace naší země na počátku 90. let byla poměrně příznivá, dnes je rozpočtový deficit (státní dluh) jedním z nejpalčivějších makroekonomických problémů. Než ale budeme hovořit o vlivu fiskální politiky na konkurenční schopnost země, zkusme se nejdříve podívat na vývoj a strukturu příjmů a výdajů. Následující tabulka (Tabulka 1. Příjmy a výdaje veřejných rozpočtů České republiky a jejich podíl na HDP 90. letech (mld. Kč, %)) nám naznačuje několik skutečností. Tabulka 1. Příjmy a výdaje veřejných rozpočtů České republiky a jejich podíl na HDP v 90. letech (mld. Kč, %) PPŘÍJMY Státní Místní Mimoroz. Roky Zdrav. poj. % HDP Celkem rozp. rozp. fondy 348,9 91,9 52,9 9,5 49,3 1993 503,2 389,1 112,2 64,8 8,4 48,6 1994 574,5 428,4 130,0 73,6 15,4 46,9 1995 647,4 461,4 163,8 87,1 8,7 45,9 1996 721,0 486,0 145,3 95,7 8,0 44,0 1997 735,0 521,2 157,2 104,8 7,1 43,9 1998 790,3 545,8 187,7 112,5 5,8 46,5 1999 851,8 VÝDAJE Státní Místní Mimoroz. Roky Zdrav. poj. % HDP Celkem rozp. rozp. fondy 344,2 89,6 47,9 -5,2 46,7 1993 476,5 374,3 112,1 67,3 11,5 47,8 1994 565,2 431,8 132,3 78,1 2,7 46,7 1995 644,9 466,8 171,1 90,1 -1,1 46,2 1996 726,9 503,5 150,1 97,2 7,2 45,4 1997 758,0 546,8 155,7 105,8 10,7 45,5 1998 819,0 580,6 169,2 110,0 3,2 47,1 1999 863,0 Zdroj dat: A. KADEŘÁBKOVÁ, Úvod do makroekonomické analýzy, 1. vydání, Vysoká škola ekonomická v Praze, Praha, 2002, s. 136, vlastní úprava
Státní rozpočet měl a má jednoznačně dominantní úlohu v rámci objemu finančních toků a jak příjmy tak výdaje nominálně rostou. Z procentního podílu na HDP je ovšem patrný pokles příjmů až do roku 1998. Poté, jak vyplývá z údajů prezentovaných A. Slaným8, je vývoj kolísavý a dnes dosahují příjmy podílu cca 40% HDP. Z hlediska výkonu ekonomiky je důležité věnovat pozornost struktuře příjmů. Následující graf9 (Graf 1. Struktura příjmů vládního sektoru v České republice v letech 2001 - 2006 (v % HDP)) nám dokládá nízkou úroveň daní z příjmů právnických osob, dá se tedy předpokládat
8
SLANÝ, A.: Konkurenceschopnost české ekonomiky (vývojové trendy), 1. vydání, Masarykova univerzita, Brno, 2006, s. 152 9 Graf obsahuje nejvýznamnější příjmy vládního sektoru (alespoň z hlediska objemu prostředků), nikoli absolutně veškeré příjmy. Grafické znázornění by bylo nepřehledné.
5
vzrůstající ochota podnikatelů (firem) investovat a zaměstnávat více pracovníků, což by mohlo příznivě ovlivnit hospodářský růst10. Graf 1. % z HDP
Struktura příjmů vladniho sektoru v České republice v letech 2001 - 2006 (v % HDP)
40
35 Daně a sociální příspěvky celkem
30
Daň z příjmů fyzických osob Daň z příjmů právnických osob 25
Sociální příspěvky Daně ze spotřeby
20
15
10
5
0 2001
2002
2003
2004
Roky
2005
2006
Zdroj dat: www.mfcr.cz, Makroekonomická predikce České republiky, s. 46, vlastní úprava Pozn. Sociální příspěvky = povinné i dobrovolné platby zaměstnavatelů (ve prospěch svých zaměstnanců), zaměstnanců, osob samostatně výdělečně činných a samoplátců orgánům sociálního zabezpečení a zdravotním pojišťovnám.
Tento trend zdanění je v souladu s Lafellovou křivkou. Tedy takový, aby subjekty nedemotivoval a přílišné daňové náklady nevedly k únikovým aktivitám v rámci šedé ekonomiky a nebrzdily hospodářský růst. Podíl daní ze spotřeby je stále značný a jeho výrazný pokles je dle názoru autora nepravděpodobný. Zda lidé s ohledem na zdanění upřednostní úspory před spotřebou, je otázkou velmi spornou, neboť řada komodit je nezastupitelná a lze jen těžko hledat substituty. Nadále se očekává růst cen zejména potravin, energie a bydlení. Dle názoru autora však nelze očekávat od veřejnosti v rámci těchto statků výraznější úsporu. Životní úroveň a nároky obyvatelstva z hlediska spotřeby naopak i navzdory rostoucím cenám stoupají a nákupy na dluh – leasingy, úvěry - se stávají stále více využívanou možností. Dokazuje to i následující graf (Graf 2. Podíl bankovních úvěrů domácnostem na disponibilním důchodu v ČR (v %)), v němž můžeme vidět nejen razantní vzestup úvěrů na bydlení, ale také úvěrů spotřebitelských – čili úvěrů na nákup spotřebních statků. Vzestup úvěrů na bydlení je odrazem růstu cen nemovitostí na trhu a také omezováním regulace v bytové oblasti. Graf 2. Podíl bankovních úvěrů domácnostem na disponibilním důchodu v ČR (v %) 38 36 34 32 30 28 26
Ostatní
24
Spotřeb i tel ské úvěry
%
22
Úvěry na b ydlení
20
Úvěry domácnostem celkem
18 16 14 12 10 8 6 4 2 0 I/97
III
I/98
III
I/99
III
I/00
III
I/01
III
I/02
III
I/03
III
I/04
III
I/05
III
I/06
III
Zdroj dat: www.mfcr.cz, Makroekonomická predikce České republiky, s. 32, vlastní úprava 10
Nezaměstnanost v letech 2001 – 2006 však nevyzuje kontinuálně klesající trend, nýbrž kolísavý vývoj.
6
I/07
Mimoto spotřební daně a ceny nerostných zdrojů mají tendenci se stoupající spotřebou růst, neboť jsou omezené (extenzivní faktor růstu). Ale právě u komodit zatížených spotřební daní je nejvíce patrné, že ačkoli růst cen může vést část obyvatelstva ke snížení spotřeby těchto statků nebo k substituci levnějšími značkami (spotřebitelé indiferentní vůči značce), nezanedbatelná část veřejnosti není ochotná se těchto produktů vzdát ani za cenu rostoucích nákladů. Podíváme – li se na následující tabulku (Tabulka 2. Spotřeba alkoholických nápojů a cigaret na 1 obyvatele v České republice v letech 1997 až 2005 (v l a ks)), je zřejmé, že spotřeba alkoholických nápojů od roku 1997 mírně stoupla, zatímco u cigaret mírně poklesla. Tabulka 2. Spotřeba alkoholických nápojů a cigaret na 1 obyvatele v České republice v letech 1997 až 2005 (v l a ks) Roky 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 Alko nápoje 185,6 185,3 184,2 184,3 181,3 184,4 186,4 184,6 188,1 Cigarety 2351 1852 2090 1882 1664 1893 2192 2243 2275 Zdroj dat: www.czso.cz, databáze Lidé a společnost, vlastní úprava
U obou komodit jsou ale změny velmi malé, přestože vzestup cen byl výrazný. Tabulka 5. tedy dokazuje poměrně slabou korelaci mezi cenou a spotřebou u těchto specifických spotřební daní zatížených produktů. Navíc pokud jde o výši úspor, nelze jednoznačně potvrdit pozitivní vliv na hospodářský růst. Alespoň následující graf (Graf 3. Vývoj hrubých národních úspor a HDP v České republice v letech 1995 až 2006 (v %)) nic takového neprokazuje. Graf 3. Vývoj hubých národních úspor a HDP v České repbulice v letech 1995-2006 (v % )
%
29
24
19 HDP-meziroční změna Hrubé národní úspory - meziroční změna
14
9
4
-1 Roky 1995
1996
1997
1998
1999
2000
2001
2002
2003
2004
2005
2006
Zdroj dat: www.czso.cz, databáze Makroekonomické údaje, vlastní úprava
V letech 1995, 1996, 1999, 2000 a 2003 až 2005 vykazují úspory a HDP sice stejný vývojový trend, obě veličiny buďto klesají nebo rostou, ale např. mezi léty 1997 a 1998 HDP poklesl, přestože úspory vzrostly. Obdobně nepřímo úměrný vztah je mezi léty 1998 až 1999, kdy HDP roste, ale úspory klesají. Nelze tedy hovořit o jednoznačné přímé či nepřímé korelaci. Úspory na jedné straně vytváří potenciál pro hospodářský růst, ale na druhé straně je to právě vzrůstající spotřeba a s ní spojená poptávka, která motivuje výrobce k rozšiřování produkce, novým investicím, zaměstnávání většího počtu pracovníků atd. Zdanění důchodů pracovníků – sociální příspěvky + daň z příjmů fyzických osob (Graf 1. Struktura příjmů vládního sektoru v České republice v letech 2001 - 2006 (v % HDP)) tvoří druhou největší část daňových příjmů. Vazbu tohoto zdanění k hospodářskému růstu a konkurenceschopnosti země však autor nedokáže odhadnout, neboť vliv na hospodářský růst závisí na úhlu pohledu a není jasné, který faktor převáží. Vysoký podíl tohoto zdanění má jak svá pozitiva tak bohužel negativa. Zvyšuje příjmy rozpočtu a snižuje tak dluh státu. Na druhé straně vysoké zdanění pracovníků snižuje jejich
7
ochotu pracovat, a může tak zvyšovat výdaje státního rozpočtu v oblasti sociální politiky. Vyšší daň také znamená menší prostor pro tvorbu již zmiňovaných úspor. Také v případě výdajů měl a má jednoznačně dominantní roli v rámci objemu finančních toků státní rozpočet (Tabulka 1. Příjmy a výdaje veřejných rozpočtů České republiky a jejich podíl na HDP 90. letech (mld. Kč, %)). Do roku 1997 opět vidíme tendenci k jejich snižování na HDP. Tendence poklesu jak příjmů tak výdajů na HDP v devadesátých letech je projevem snahy omezit státní zásahy a regulace a celkově ekonomiku liberalizovat. Z hlediska výkonu ekonomiky se opět zaměříme na oblasti, do nichž jsou výdaje směřovány. Následující graf (Graf 4. Struktura výdajů vládního sektoru v České republice v letech 1996 až 2010 (v % HDP)) nám dokládá vysokou úroveň výdajů v sociální oblasti. Graf 4. Struktura výdajů vládního sektoru v České republice v letech 1996 až 2010 (v % HDP) 1 3 1 2 1 1 1 0 9 S o c iá ln í d á v k y
8
I n d iv id u á ln í s p o t ř e b a K o le k tiv n í s p o t ř e b a
7
D o t a c e a jin é v ý d a je T v o r b a h r u b é h o f i x n íh o k a p i t á l u
6 5 4 3 1 9 9 6
1 9 9 7
1 9 9 8
1 9 9 9
2 0 0 0
2 0 0 1
2 0 0 2
2 0 0 3
2 0 0 4
2 0 0 5
2 0 0 6
2 0 0 7
2 0 0 8
2 0 0 9
2 0 1 0
Zdroj dat: www.mfcr.cz, Makroekonomická predikce České republiky, s. 48 Pozn: Kolektivní spotřeba představuje hodnotu kolektivních služeb poskytovaných celé společnosti nebo jejím specifickým skupinám, tj. výdaje na veřejné služby, obranu, bezpečnost, justici, ochranu zdraví, životní prostředí, vědu a výzkum, rozvoj infrastruktury a hospodářství. Individuální spotřeba představuje výdaje vládního sektoru mající podobu naturálních sociálních transferů individuálních statků a služeb domácnostem. Jedná se např. o výdaje zdravotních pojišťoven na zdravotní péči obyvatelstva.
Výdaje na sociální zabezpečení (sociální dávky) tedy „zatěžují“ státní rozpočet dvakrát, neboť lidé pobírající sociální dávky neplatí daně z příjmů, naopak zvyšují výdaje. Připočteme – li k tomu skutečnost, že tito občané jsou nevyužitou pracovní silou a jejich ochota pracovat se těmito transfery snižuje, dá se předpokládat, že vysoké sociální výdaje budou ovlivňovat hospodářský růst a konkurenční schopnost ekonomiky spíše negativně. Nelze to ovšem jednoznačně tvrdit. Růst sociálních výdajů není nutně spojen s poklesem hrubého domácího produktu (např. Švédsko) a ani tržní ekonomika nemůže existovat bez tzv. sociální sítě. Neexistence sociální politiky by vedla k enormním příjmovým diferenciacím, růstu chudoby, poklesu životní úrovně a v neposlední řadě k vymírání obyvatel a celkové zaostalosti – konkurenceschopnost by se tedy rapidně snížila. Rovněž dotace podnikům jsou spornou otázkou. Po roce 1989 byly zrušeny a v devadesátých letech opět „obnoveny“ ve formě investičních pobídek, daňových úlev apod. i samotných dotací. Dotace samy o sobě hospodářský růst nepoškozují, proces jejich poskytování má však několik úskalí – efektivita využití, výběr podniků, ovlivnění státu zájmovými skupinami apod. Pokud jsou využity efektivně, např. na zlepšení technologie, rozšíření výroby apod. mohou podpořit hospodářský růst. Kdo ale zaručí efektivní využití? Kromě toho můžeme namítnout, že dostatečně efektivní zdravý podnik nepotřebuje státní dotaci. Komplikovaný je i výběr dotovaných podniků, neboť vláda není dokonale informována, je to (z pohledu institucionální
8
ekonomie) byrokratická instituce ovlivňovaná politickým cyklem. Může mít tendenci podporovat podniky, v nichž má podíl nebo podporovat ztrátové podniky – zejména před volbami – aby lidé – voliči nepřišli o pracovní místa. Význam ostatních členů triparty je dost podstatný, aby mohli vyvíjet na vládu tlak a ovlivnit její rozhodování. Pozitivní efekt dotací je pak pouze krátkodobý, ale v dlouhodobém horizontu může situaci ještě podstatně zhoršit (př. Zetor). Problematická je tomto ohledu také otázka volné tržní konkurence, neboť nedotované podniky budou takováto zvýhodnění velmi pravděpodobně pokládat za narušení soutěže na trhu. Pokud jde o kolektivní spotřebu - výdaje státu na zdravotnictví, vzdělávání, justici, obranu atd. je jejich prorůstový efekt rovněž diskutabilní. Z teoretického hlediska lze předpokládat, že tyto výdaje do lidského kapitálu by měly pozitivně ovlivňovat produktivitu práce, snižovat pravděpodobnost nevyužití disponibilních výrobních faktorů, zvyšovat efektivitu jejich využití a v konečném důsledku zlepšovat naši konkurenční schopnost. To je ostatně určitě cílem a předpokladem vlády při poskytování těchto prostředků. Následující tabulka (Tabulka 3. Podíl veřejných výdajů na školství na HDP v České republice v letech 2000 až 2005 (v %)) nám dokládá „rozporuplnost“ poskytování těchto výdajů. Tabulka 3. Podíl veřejných výdajů na školství na HDP v České republice v letech 2000 až 2005 (v %) 2000 2001 2002 2003 2004 4,1 4,2 4,5 4,5 4,4
2005 4,4
Zdroj dat: www.uiv.cz, databáze Statistiky, vlastní úprava
Podíl veřejných výdajů na školství na HDP se během sledovaného období příliš výrazně nezměnil ani nekolísal – během šesti let došlo pouze k 0,3%nímu nárůstu. Vývoj hrubého domácího produktu se naproti tomu měnil v letech 2000 až 2005 poměrně výrazně (nárůst z 3,6 % na 6,4 %)11. V letech 2000 až 2002 zažívala naše ekonomika sestup, poté se situace obrátila a hrubý domácí produkt do konce roku 2005 vzrůstal. Prorůstový efekt výdajů na kolektivní spotřebu nelze dle názoru autora odhadnout, neboť tyto výdaje by měly sice sloužit k zvýšení kvality lidského kapitálu, nelze však zaručit, že k tomuto zvýšení a využití lidského kapitálu skutečně dojde. Struktura těchto výdajů je různorodá a jejich efektivita – návratnost naráží na překážky jako jsou např. sladěnost trhu práce se školským systémem či velmi komplikovaná otázka vymahatelnosti práce Je třeba si uvědomit, že rovněž struktura vládních výdajů celkově je velice různorodá a opět zde hraje nezastupitelnou roli sociální aspekt. Vyspělá tržní ekonomika nemůže existovat bez smíšených a veřejných statků. Nelze investovat pouze do oblastí, které jsou (momentálně) ekonomicky rentabilní – přínosné hospodářskému růstu a konkurenceschopnosti. Vraceli bychom se svým způsobem k centrálně plánované ekonomice – preference strategických průmyslových odvětví a taková ekonomika by byla asociální a v konečném důsledku by došlo naopak k snížení konkurenceschopnosti. Mimoto předpoklad, že odvětví, které je dnes rentabilní, bude i v příštích sto letech a v žádném jiném není možno dosáhnout větších úspěchů, je nereálný. V rámci této subkapitoly autor analyzoval vývoj, strukturu a důsledky příjmové a výdajové stránky rozpočtů jako hlavního nástroje fiskální politiky po roce 1989, čímž přispěl k naplnění cíle 1.
11 Viz Graf 3. Vývoj hrubých národních úspor a HDP v České republice v letech 1995 až 2006 (v %)
9
Rozpočtová „rovnováha“ aneb fiskální politika a konkurenceschopnost Po analýze příjmů a výdajů je třeba věnovat pozornost jejich vzájemnému vztahu – sladěnosti či disproporci. Následující tabulka (Tabulka 4. Vývoj salda státního rozpočtu České republiky v letech 1993 a 2006 (v mld. Kč)) nám ukazuje vývoj salda státního rozpočtu od vzniku samostatné České republiky. Tabulka 4. Vývoj salda státního rozpočtu České republiky v letech 1993 a 2006 (v mld. Kč) 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 1,1 10,4 7,2 -1,6 -15,7 -29,3 -29,6 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 -46,1 -67,7 -45,7 -109,1 -93,7 -56,3 -97,6 Zdroj dat: www.czso.cz, databáze Makroekonomické údaje
Do roku 1995, kdy bylo dosaženo nejvyššího hospodářského růstu v 90. letech, byl náš státní rozpočet přebytkový. V roce následujícím byl nastolen trend deficitní, který pokračuje dosud. V souladu s výše prezentovanou tabulkou (Tabulka 4. Vývoj salda státního rozpočtu České republiky v letech 1993 a 2006 (v mld. Kč)) a údaji z grafu 3 (Graf 3. Vývoj hrubých národních úspor a HDP v České republice v letech 1995 až 2006 (v %) nemůžeme hypotézu (1), že deficit rozpočtu se prohluboval i v období hospodářského růstu, jednoznačně ani potvrdit ani vyvrátit. Konkrétně v letech 1998 – 2000 a 2002 - 2005 sice docházelo k prohlubování deficitu (státního dluhu) a hospodářskému růstu zároveň, ale v letech 1993 – 1995 je situace jiná. Ekonomika roste12 a o deficitu nemůže být řeč. Abychom mohli analyzovat podíl fiskální politiky na úrovni deficitu, je třeba rozlišit strukturální a cyklickou složku deficitu. Saldo státního rozpočtu bylo záporné po celých uplynulých deset let, ale rozhodně nemůžeme říct, že výkon ekonomiky po celou dobu pouze klesal (Graf 3. Vývoj hrubých národních úspor a HDP v České republice v letech 1995 až 2006 (v %)). Jinými slovy v žádném případě se nejedná pouze o deficit cyklický (způsobený poklesem výkonu ekonomiky). Následující graf (Graf 5. Cyklický vývoj České republiky v letech 1996 až 2010 (v % HDP)) ilustruje vývoj strukturálního deficitu vládního sektoru (cyklicky očištěné saldo13), jehož výši ovlivňuje svým rozhodováním vláda. Graf 5. Cyklický vývoj České republiky v letech 1996 až 2010 (v % HDP) 2 1 0 -1 -2 -3 -4 -5 -6 -7
C y k lic k á
s lo ž k a
C y k lic k y
o č iš t ě n é
S a ld o
v l á d n íh o
r o z p o č tu s a ld o
s e k to r u
-8 1 9 9 6
1 9 9 7
1 9 9 8
1 9 9 9
2 0 0 0
2 0 0 1
2 0 0 2
2 0 0 3
2 0 0 4
2 0 0 5
2 0 0 6
2 0 0 7
2 0 0 8
Zdroj dat: www.mfcr.cz, Makroekonomická predikce České republiky, s. 49 12 13
HDP 1993 0,4 %, 1994, 2,2%, 1995 5,9 %, viz www.czso.cz, databáze Makroekonomické údaje Cyklicky očištěné saldo = Saldo vládního sektoru - Cyklická složka salda
10
2 0 0 9
2 0 1 0
Výše prezentovaný graf dokládá, že deficit naší země byl a je především cyklické povahy, politika vlády by se tedy na základě těchto dat dala označit za příliš expanzivní. A. Slaný14 pomocí fiskální impulsu rovněž vysvětluje, že fiskální politika vlády byla v letech 1996 a 1999 až 2002 skutečně expanzivní15 (fiskální impuls16 byl kladný). Fiskální impuls kopíroval až do roku 2002 tempo růstu reálného HDP, čili politika vlády byla procyklická. Co bylo cílem této expanze a jaký byl dopad na hospodářský růst? Z pohledu ekonomické teorie vláda fiskální expanzí stimuluje poptávku, aby podpořila hospodářský růst. Podíváme – li se konkrétně na situaci v naší republice, zjistíme – že vhodnost či nevhodnost prováděné fiskální politiky nelze jednoznačně ani potvrdit ani vyvrátit (hypotéza 2). Toto zjištění nás upozorňuje mj. na skutečnost, že konkurenceschopnost je skutečně ovlivňována širokou škálou faktorů, a dokonce i prorůstové faktory mohou mít při vzájemném nesouladu či špatném načasování negativní efekt na výkon ekonomiky. Mezi léty 1995 a 1996 stoupl schodek běžného účtu platební bilance o 75, 6 mld. Kč, přebytek na finančním účtu klesl o 104,7 mld. Kč a úbytek devizových rezerv činil v roce 1996 22,5 mld. Kč17. V tomto kontextu nebyla hospodářská expanze příliš vhodně načasována a vzrůstající deficit spolu s nerovnováhou bilance rozhodně nečinily českou ekonomiky příliš atraktivní. Potvrzuje to ostatně i kapitálový odliv, který záhy nastal. Na druhé straně je třeba nezapomenout, že počátkem roku 1996 nastal hospodářský pokles, je tudíž pravděpodobné, že mu vláda chtěla zabránit i za cenu rostoucího deficitu. Obdobně je možné chápat expanzi v letech 2000 až 2002, kdy opět nastal hospodářský pokles. Od roku 2002 je vývoj hrubého domácího produktu příznivý. Je tedy možné, že fiskální expanze mohla se zpožděním příznivě ovlivnit vývoj hrubého domácího produkt, ovšem na druhé straně nemůžeme na základě tohoto předpokladu odhadnout eventuální vývoj hrubého domácího produktu v případě fiskální restrikce. Z výše prezentovaných údajů se však nedá tvrdit, že fiskální expanzí vláda vždy reaguje na hospodářský pokles. Situace v roce 1999 je přesně opačná – HDP roste, vláda přesto zvyšuje expanzí deficit. Pravý důvod jen těžko najdeme. Svou roli mohla sehrát sociálně – demokratická vláda, politický cyklus či přecenění ekonomiky a přílišný optimismus z vzestupu po krizi mezi léty 1996 – 1998. Od roku 2003 je fiskální politika restriktivní18 . Důvodem změny je pravděpodobně snaha o zpomalení tempa zadlužování země. Mezi léty 2002 a 2003 stoupl deficit o 63,4 mld. Kč (Tabulka 4. Vývoj salda státního rozpočtu České republiky v letech 1993 a 2006 (v mld. Kč)). Pokud bychom deficit stále zvyšovali, nemohli bychom s ohledem na maastrichtská kritéria19 vstoupit (1. května 2004) do Evropské unie. Ze zkoumání provedených v této podkapitole tedy vyplývá, že fiskální politika může ovlivňovat hospodářský růst a konkurenční schopnost ekonomiky, nicméně nelze ani potvrdit ani vyvrátit jednoznačnou kauzalitu mezi fiskální expanzí a růstem hrubého domácího produktu (vzestupem konkurenceschopnosti). V rámci této subkapitoly autor analyzoval vzájemnou vazbu (státního) rozpočtu a fiskální politiky a jejich vztah ke konkurenceschopnosti, čímž přispěl naplnění cíle 2. 14
SLANÝ, A.: Konkurenceschopnost české ekonomiky (vývojové trendy), 1. vydání, Masarykova univerzita, Brno, 2006, s. 158 15 Pro rok 2005 vychází (dle A. Slaného) fiskální politika jako neutrální. 16 Fiskální impuls = meziroční měna strukturálního salda 17 www.czso.cz, databáze Makroekonomické údaje 18 SLANÝ, A.: Konkurenceschopnost české ekonomiky (vývojové trendy), 1. vydání, Masarykova univerzita, Brno, 2006, s. 158 19 Výše deficitu by neměla překročit 3 % HDP.
11
ZÁVĚR V této práci se autor zaměřil na téma fiskální politiky a její vazbě ke konkurenceschopnosti. Konkrétně je věnována pozornost struktuře příjmů a výdajů, jejich vzájemné sladěnosti a vlivu na hospodářský růst. Na základě zkoumání této problematiky bylo dosaženo následujících závěrů: Cíl 1 – Analýza vývoje (nástrojů a důsledků) fiskální politiky v České republice po roce 1989 Fiskální politika byla před sametovou revolucí podřízena centrálnímu plánu. Socialistická ekonomika byla charakteristická mj. zápornými daněmi z obratu, subvencemi na potraviny, vysokými cenami (daněmi) luxusního zboží, marginální rolí daní z příjmů a širokou škálou sociálních jistot. Po roce 1989 se radikální změny nevyhnuly ani fiskální politice. Daně přestaly být prostředkem k vyrovnávání disproporcí mezi poptávkou a nabídkou. Spolu ze změnou vlastnických práv a legalizací podnikání stoupl význam daní z příjmů. Dalšími dvěma nejdůležitějšími změnami byl rozpad federace a daňová reforma, na základě které byly u nás zavedeny daně ze spotřeby (DPH a spotřební daně). Ačkoli podíl příjmů a výdajů na hrubém domácím produktu do roku 1998 klesal, schodek rozpočtu měla Česká republika až v roce 1996. Navzdory stoupající vnější nerovnováze a schodku státního rozpočtu praktikovala vláda expanzivní politiku. Proč? Jednoznačnou odpověď na tuto otázku těžko najdeme, ale rozhodování vlády ovlivnil pravděpodobně také zlom ve vývoji hrubého domácího produktu. V letech 1997 a 1998 sice vláda přikročila k restriktivním opatřením (tzv. Klausovy balíčky), ale ani silná hospodářsko – politická restrikce (monetární + fiskální) neodvrátila finanční a následnou hospodářskou krizi. Autor se domnívá, že úskalí fiskální restrikce nespočívá ani tak v její síle (jako v případě politiky monetární), ale v jejím nevhodném načasování a nesouladu a neshodě s centrální bankou při řešení krize. Ačkoli deficit (státní dluh) stále vzrůstal, uplatňovala vláda v letech 1999 až 2002 opět politiku expanzivní – zvyšovala strukturální složku deficitu. Ten ovšem v roce 2003 vrostl natolik, že vláda byla „donucena“ s ohledem na vzrůstající náklady na dluhovou službu a maastrichtská kritéria přikročit k restrikci. Cíl 2 – Zkoumání vzájemné vazby fiskální politiky a konkurenceschopnosti Z prezentovaných zkoumání vyplývá, že fiskální politika a hospodářský růst se vzájemně ovlivňují. Hospodářská politika, tedy i fiskální, má konec konců z teoretického hlediska vytvářet podmínky pro hospodářský růst a vzestup konkurenční schopnosti země. Bylo tomu v případě naší republiky skutečně tak? Vláda ovlivňuje hospodářský růst (především) pomocí příjmů a výdajů. Obě veličiny mohou mít na růst ekonomiky jak pozitivní tak negativní vliv. V rámci tohoto příspěvku se autor zabýval prorůstovým efektem úspor, spotřeby, (daní ze spotřeby), ochoty investovat, výdajů do oblasti sociální, výdajů na kolektivní spotřebu (zdravotnictví, vzdělávání, justice, obrana státu apod.) a dotacemi. U žádné z těchto složek však není možné jednoznačně potvrdit nebo vyvrátit pozitivní či negativní kauzalitu k hospodářskému růstu. Z logiky věci navíc vyplývá, že jednotlivé složky jsou vzájemně „ve střetu“ – úspory x spotřeba či přidělené výdaje. Čím více výdajů plyne do jedné oblasti, tím méně zůstává na ostatní. Adekvátnost či neadekvátnost fiskální politiky je třeba hodnotit v kontextu „globální“ hospodářské politiky – v souladu s jinými složkami – politikou sociální, strukturální, zahraničně – obchodní atd. Dosahování jednostranného pozitivního efektu v určité oblasti může být v konečném důsledku kontraproduktivní.
12
Hypotéza 1 (deficit rozpočtu se prohluboval i v období hospodářského růstu) – nelze objektivně vyhodnotit. V rámci provedených analýz nelze výše uvedenou hypotézu ani potvrdit ani vyvrátit, neboť reálný vývoj české komiky nám dokládá, že deficit (státní dluh) sice může stoupat i v případě hospodářského růstu, ovšem ne každý hospodářský růst je spojen s prohlubováním deficitu. Hypotéza 2 (fiskální politika vlády byla vzhledem k vývoji vnější ekonomické (ne)rovnováhy nevhodná a negativně ovlivnila konkurenční schopnost České republiky) – nelze objektivně vyhodnotit S ohledem na výše prezentovaná zkoumání v rámci analýzy vývoje fiskální politiky po roce 1989 a jejich důsledků na konkurenceschopnost, nelze uvedenou hypotézu rovněž ani potvrdit ani vyvrátit. Opět se ukazuje, že hospodářského růstu a vzestupu konkurenceschopnosti lze dosáhnout pouze pomocí široké škály faktorů, jejich vzájemné souhry a vhodného načasování. Na základě provedené analýzy autor osobně pokládá za nevhodnou expanzivní politiku v letech 1999, 2001 a 200220.
Fiskální politika a její úloha v podpoře konkurenceschopnosti je často diskutovaným a medializovaným tématem, která je ale také zahalena řadou nejasností, včetně samotného vymezení. V rámci tohoto příspěvku se autor snažil přiblížit čtenářům nejen aktuálnost, ale i šíři a komplexnost zkoumané problematiky. Konkurenceschopnost se stala nedílnou součástí nejen ekonomického života a nelze ji zcela ignorovat. Měli bychom se snažit naši schopnost konkurovat vnějšímu světu zvyšovat. Členství v Evropské unii je zkouškou konkurenceschopnosti a mělo by nás motivovat k většímu úsilí. Autonomní role fiskální politiky je maastrichtskými kritérii sice omezována, ale snaha snižovat dluh by mohla konkurenční schopnost země spíše podpořit. Prostředkem k zvyšování konkurenceschopnosti jsou podle názoru autora kvalitnější propojení vzdělávacího systému s trhem práce, které by přineslo vyšší využití lidského kapitálu, rozvoj a zkvalitnění služeb a vymahatelnosti právního řádu, zjednodušení justičního aparátu a v neposlední řadě konsensus vládní koalice alespoň v rámci nezbytných ekonomických reforem.
20
V roce 2002 byl ovšem státní rozpočet navíc zatížen v souvislosti s povodněmi. Posuzování řešení přírodní katastrofy z hlediska ekonomické efektivnosti je velmi problematické.
13
LITERATURA [1] [2] [3] [4]
[5]
[6] [7] [8]
[9] [10]
[11] [12]
[13]
[14]
[15] [16]
PORTER, E. M.: The competitive advantage of nations: with a new introduction, 1. vydání, Free Press, New York, 1990, 855 s., ISBN 0-684-84147-9 KRUGMAN, P. R., OBSTFELD, M.: International economics: theory and policy, 7th edition, Princeston University, Princeston, 2003, 754 s., ISBN 0-321-11639-9 IRELAND, D. R.: Strategic management :competitiveness and globalization, 1. vydání, West, Minneapolis/St. Paul, 1995, 1101 s., ISBN 0-314-04340-3 ŽÍDEK, L.: Comparative analysis of competitiveness: the Czech Republic and Hungary - an institutional approach, 1. vydání, Hungarian Academy of Sciences, Budapest, 2004, 31 s. KADEŘÁBKOVÁ, A., SPĚVÁČEK, V., ŽÁK, M.: Růst, stabilita a konkurenceschopnost II - Aktuální problémy české politiky při vstupu do EU, 1. vydání, LINDE s. r. o., Praha, 2004, 383 s., ISBN 80-86131-49-1 SLANÝ, A. a kol.: Konkurenceschopnost české ekonomiky (vývojové trendy), 1. vydání, Masarykova univerzita, Brno, 2006, 375 s. ISBN 80-210-4157-9 DOLEŽALOVÁ, J.: Vliv politiky na konkurenceschopnost České republiky, Working Paper č. 11, 1. vydání, Masarykova univerzita, Brno, 2006, 46 s., ISSN 1801-4496 JIRGES, T., PLCHOVÁ, B.: Zahraniční obchod a národní ekonomika – teoretické přístupy a implikace pro českou ekonomiku, 1. vydání, Vysoká škole ekonomická v Praze, Praha, 1996, 165 s., ISBN 80-7079-967-6 NEŠVERA, V.: Konkurenční schopnost České republiky, 1. vydání, Vysoká škola ekonomická v Praze, Praha, 1999, 157 s., ISBN 80-7079-670-7 KADEŘÁBKOVÁ, A.: Základy makroekonomické analýzy – růst, konkurenceschopnost, rovnováha, 1. vydání, LINDE s. r. o., Praha, 2003, 175 s., ISBN 80-86131-36-X BENEŠ, M.: Konkurenceschopnost a konkurenční výhoda, Working Paper č. 5, 1. vydání, Masarykova univerzita, Brno, 2006, 39 s., ISSN 1801-4496 BENEŠ, M., BALCAROVÁ, P.: Metodologie měření a hodnocení makroekonomické konkurenceschopnosti, Working Paper č. 9, 1. vydání, Masarykova univerzita, Brno, 2006, 39 s., ISSN 1801-4496 ONDRČKA, P.: Specifika transformačního procesu ČR (Závěrečná etapa výzkumného úkolu), 1. vydání, Masarykova univerzita v Brně, Brno, 2002, 239 s., ISBN 80-21027893-5 KOLEKTIV ÚČASTNÍKŮ MEZINÁRODNÍ KONFERENCE: Transformation, stabilization and growth, Sborník referátů z mezinárodní konference konané 7. – 8. září 2000, 1. vydání, Masaryk University, Brno, Czech Republik, Faculty of Economics and Administration, Brno, 2000, 505 s., ISBN 80-210-2408-9 FUCHS, K., LISÝ, J.: Dějiny ekonomických teorií pro právníky, 1. vydání, Masarykova univerzita v Brně, Brno, 2002, 184 s., ISB 80-210-2790-8 KADEŘÁBKOVÁ, A.: Úvod do makroekonomické analýzy, 1. vydání, Vysoká škola ekonomická v Praze, Praha, 2002, 158 s., ISBN 80-245-0280-1
Články 1) KLAUS, V.: Tři roky po měnové krizi, Politická ekonomie, [on – line] 2000, roč. 48, č. 5, s. 595-604, [cit. 2005-10-10]. Dostupný na WWW: URL:
2) SIMONSON, D.G.: Large bank privatization and economic transformation in the Czech republic in the nineties, Prague economic papers, 2000, roč. 9, č. 3, s. 242 - 258
14
3) JANÁČKOVÁ, S.: Chiméra autonomní měnové politiky v malé otevřené ekonomice, Politická ekonomie, roč. 11, č. s. 6 765 – 779
Internetové zdroje http://www.czso.cz http://www.gfk.cz http://www.cepin.cz www.uiv.cz www.mfcr.cz
server Českého statistického úřadu (poslední přístup 20. února 2008) server společnosti zabývající se průzkumy veřejného mínění (poslední přístup 12. leden 2008) server centra pro ekonomiku a politiku (poslední přístup 22. leden 2008) server Ústavu pro informace o vzdělávání (poslední přístup 23. leden 2008) server Ministerstva financí České republiky, Makroekonomická predikce České republiky (poslední přístup 24. leden 2008)
Seznam tabulek a grafů Tabulky: 1. Příjmy a výdaje veřejných rozpočtů České republiky a jejich podíl na HDP 90. letech (mld. Kč, %) 2. Spotřeba alkoholických nápojů a cigaret na 1 obyvatele v České republice v letech 1997 až 2005 (v l a ks) 3. Podíl veřejných výdajů na školství na HDP v České republice v letech 2000 až 2005 (v %) 4. Vývoj salda státního rozpočtu České republiky v letech 1993 a 2006 (v mld. Kč) Grafy: 1. 2. 3. 4.
Struktura příjmů vládního sektoru v České republice v letech 2001 - 2006 (v % HDP) Podíl bankovních úvěrů domácnostem na disponibilním důchodu v ČR (v %) Vývoj hrubých národních úspor a HDP v České republice v letech 1995 až 2006 (v %) Struktura výdajů vládního sektoru v České republice v letech 1996 až 2010 (v % HDP) 5. Cyklický vývoj České republiky v letech 1996 až 2010 (v % HDP)
Kontaktní údaje Ing. Jana Benešová Masarykova univerzita Ekonomicko – správní fakulta, Katedra ekonomie Lipová 41a, 602 00 Brno Tel: 549 49 56 41, 723 719 665 E-mail: [email protected]
15
