Ukázka z knížky pro Kačenku

Ukázka z knížky pro Kačenku

Knihovnice „Kačenko, vstávej!“ volala maminka na zachumlané klubko, které se odmítalo pohnout. „Vždyť mám prázdniny! Vstávala jsem celý rok do školky, a teď chci spát,“ zavrčela z pod peřiny Kačenka. Maminka tedy uvařila voňavý borůvkový čaj, vyndala zbytek víkendové bábovky a Kačenku vytáhla z postele: „Já vím, že máš prázdniny, ale už jsme to přece probírali, ne?“ Kačenka se těšila, až skončí školka. Chodila tam sice moc ráda, měla ve třídě Myšek kamarádky a tu nejhodnější paní učitelku Slávku, ale hrozně se těšila, jak pojedou s mámou k moři, a taky na výlet do hor, kde by zažila spoustu dobrodružství, viděla by jeskyně a vodopády a hlavně by nebyla doma! Jenže pak jí máma řekla, že je jí to moc líto, ale že letos se nikam nepojede. Prý až za rok. Musí totiž pomáhat v knihovně. Kačence to připadalo hrozně nefér. Když má každé dítě prázdniny, proč by je nemohli mít i dospělí? A hlavně! Proč to má odnést ona? Vůbec tomu nerozuměla. Vždyť jí to přece slíbila! Zkrátka to vypadalo, že Kačenku o prázdninách nečeká nic dobrého. Bude se nudit buď doma, nebo pojede k babičce Jíře. Anebo ještě hůř – jako dnes – půjde s mámou do knihovny. „Kačenko, fakt už dělej, nemůžu přijít pozdě,“ popoháněla maminka dceru, jak mohla. Jak se může mámě v knihovně líbit, myslela si, celý den sedí mezi knihami, srovnává je a radí lidem, kde najdou jakého autora. Když vešly do knihovny, byla ještě úplně prázdná. Knih tam byla samozřejmě spousta, ale jinak ani noha. Kačenka si sedla k počítači, na kterém si mohli čtenáři vyhledávat knížky, a snažila se najít nějakou hru. Maminka zatím zkontrolovala, že jsou všechny knihy na svém místě, a sloupeček ještě nezařazených roztřídila podle abecedy.

Prázdninová dobrodružství Knihomily Začtené www.mojeknizka.eu

Ukázka z knížky pro Kačenku „Pojď mi pomoct,“ zavolala na Kačenku, „abecedu už trošku umíš, tak mi to prosím srovnej.“ Jen co Kačenka začala rovnat, zaskřípaly staré dveře a vešel první zákazník. Byl to takový starší pán, záchranář, který vrátil dvě knihy a hned si zase dvě půjčil. Maminka si s ním chvíli povídala o nedávné nehodě, při které zachránil několika lidem život, a pak dala vrácené knihy do zvláštní poličky. „To byl záchranář Radim,“ vysvětlovala maminka, „každý týden přečte dvě knihy. Nikdy si jich nepůjčí víc, ani míň.“ To mě tak zajímá, pomyslela si Kačenka a dál rovnala. Po hodině v knihovně to tu najednou vypadalo jako ve včelím úlu. Kačenka si nikdy nevšimla, že je v Bohnicích tolik lidí. Dveře pořád skřípaly, jak je někdo stále otvíral a zase zavíral. V knihovně to šumělo, protože nikdo nemluvil tak docela úplně nahlas, jen to ševelící ticho občas rozbila boubelatá paní, která si četla z tenké knížky a hlasitě se u ní smála, až okna drnčela.


Ukázka z knížky pro Kačenku Kačenka pozorovala, jak si lidé listují v knihách a půjčují si je. Někteří jen vejdou, vrátí knihy a hned zase zmizí. Další se rozčilují, že nemohou najít nějaký titul, a to pak maminka vstane od stolu, zamíří k poličce, jen natáhne ruku tam, kde by kniha měla být, a ona tam vždycky je. Kačenka dodělala svou práci, ale k počítači se vrátit nemohla, protože tam zrovna seděl nějaký pán a každé kliknutí myší mu trvalo příšerně dlouho. Kačenka se tedy nechala unést vírem knih, zkoumala poličky a knížky v nich, prohlížela si obrázky a obálky, porovnávala je a také ke knihám čichala. Zjistila, že má každá jinou vůni. Ty nové voněly čerstvě potištěným papírem, starší zas byly cítit podobně jako kancelář, některé páchly po cigaretách, u jedné Kačenka rozeznala dokonce koprovou omáčku. Každá kniha stárne stejně jako lidé a odžívá své příběhy. Někteří se k ní chovají vlídně, někteří jí pomačkají stránky, pocákají čajem a vtisknou jí nevymazatelnou vůni své domácnosti. Jak tak Kačenka listovala a přemýšlela, co všechno zažijí obyčejné knížky, dostala se až k regálu, u kterého bylo prázdno. Nacházely se tam staré knihy postupně vyřazované z knihovny. Byly velké a těžké, obálky měly z látky i z kůže a voněly úplně jinak než ostatní knihy. Byla z nich cítit moudrost. Kačenka si vzala schůdky, pomocí kterých knihovnice dosáhnou i do horních polic, a vyšplhala o něco výš, aby si mohla všechny ty knihy prohlédnout. Vytáhla jednu obzvlášť tlustou. Byla tak těžká, že se na schůdkách zakymácela, div, že nespadla. Položila bichli na stolek a otevřela ji. Jen co v ní zalistovala, písmenka v knize se začala rozpíjet, stránky se samy obracely a Kačence se točila hlava, jakoby se ocitla uprostřed tornáda. „Co se to děje?“ vykřikla tak hlasitě, že musely všem návštěvníkům knihovny prasknout bubínky, ale ti se ani neotočili. Vůbec Kačenku neviděli. Z knihy najednou začal stoupat prach, shlukoval se do různých obrysů, pak se zase rozvířil a nakonec se


Ukázka z knížky pro Kačenku z něj stala žena. Byla poměrně vysoká, hubená, na očích měla obrovské brýle a vlasy v drdolu. Tvářila se přísně a Kačence připomínala její sousedku, ta ale určitě nevylezla z knížky.

„Ach,“ povzdechla si paní, „ty se nudíš, že? Nechápu, jak se někdo může nudit v knihovně. Vždyť tady je tolik knih! Proč je nečteš? Musíš zvědavě nakukovat do těch, které jsou v horní polici a nikdo na ně nesahá? To si nemůžeš přečíst třeba nějakou pohádku?“ Kačenka vykulila oči a nechápala, co to má být. Nejspíš z těch schůdků skutečně spadla a pořádně se praštila do hlavy. Když paní nedostala odpověď, zavrtěla pohoršeně hlavou a vydala se někam mezi regály k ostatním zákazníkům. Stránky knihy se začaly opět otáčet a z listů se vznášelo víc a víc prachu. Z každé kapitoly vzešla nějaká postava, obrys. Ale nejen lidí, i zvířat a podobných stvoření, jaká Kačenka ještě nikdy neviděla. Snad jen na obrázcích v nějaké knížce. Všichni byli najednou v knihovně a rozptýlili se mezi lidi, knihy, regály a některé postavy dokonce zmizely hlavními dveřmi


Ukázka z knížky pro Kačenku ven. Nikdo jiný je však neviděl. Jen Kačenka otevřela tajemnou knihu, ve které byly postavy ukryty, a tak jen ona odhalila toto knižní tajemství, o kterém ani knihovníci neměli tušení. Kačence se konečně přestala točit hlava a měla pocit, že po dlouhé době zase stojí nohama pevně na zemi. Kniha se s prásknutím zabouchla a už nešla otevřít. Všechno bylo skoro normální, stejná nuda jako před tím, akorát ty postavy nezmizely. Okamžitě šla všechno vyprávět mámě, ale než stačila cokoliv říct, stála u ní opět paní s brýlemi, které měla posunuté na špičku nosu. „Přece bys nežalovala! To tě ve školce neučili, že žalovat se nemá?“ vyjela po ní. Kačenka se chtěla přece jen podělit o zážitek s mámou, vůbec jí nenapadlo, že je to žalování. Raději tedy nic neříkala a dál pozorovala rej v knihovně. Teď jí všechno to půjčování, vracení a vybírání knih připadalo ještě rychlejší než před chvílí. K maminčinu stolu zrovna přišla holčička a ptala se: „Kde máte Pohádky od Boženy Rakouské?“ Maminka se usmála a opravila ji, že určitě myslí Boženu Němcovou. Vstala jako obvykle a najisto zamířila k polici vlevo dole, kde měla knížka být, ale nebyla. Natáhla tedy ruku o něco víc a prošmátrala polici i za knihami a pod nimi, jestli se pohádky někde neschovávají. Svraštila obočí, prohlédla i okolní poličky, pak celý regál, až to nakonec vzdala. Holčičce se omluvila, že pohádky nemají. „To se může stát,“ vysvětlovala Kačence, ale pak přišel pán, který chtěl detektivku, a maminka ji opět nenašla. A pak zase paní, pro kterou maminka nenašla román. „Co se to děje?“ chytala se za hlavu a všem se v jednom kuse omlouvala. Kačenka tušila, kdo za tím je. Porozhlédla se po knihovně a našla paní s brýlemi i ostatní postavičky z prachu, jak si čtou knihy, vytahují je z polic a nechávají je na zemi, u stropu, ve vzduchu, zkrátka kde se jim zlíbí. Kromě Kačenky nikdo knihy nevidí, a tak je to nejspíš na ní, jak sama usoudila.


Ukázka z knížky pro Kačenku „Co to děláte? Takhle to tu nechodí,“ mudrovala Kačenka a posbírala knížky, na které dosáhla. „My si čteme,“ odsekly postavy a braly si knihy zpět, „vrať nám to, ještě jsme si je všechny neprohlédly!“ Kačenka jim vysvětlila, že v knihovně se knížky půjčují, ale musí se každý nejdřív zeptat a také musí být do knihovny přihlášený. Než aby každému strašidlu, které si vyleze z nějaké knížky, pořizovala kartičku do knihovny, raději šla knihy půjčit sama. Zoufalá maminka, které se najednou ztratily knížky, byla překvapená. Kačenka si půjčuje knihy? „To mám radost, že tě tady něco zaujalo,“ říkala jí a ona raději nevysvětlovala, že to vůbec není pro ni, ale pro postavy ze staré tlusté knihy. Když maminka každou knížku načetla do počítače, s úsměvem jí je podala zpátky. Kačenka za chvíli přinesla další a další, až musela mamince říct, že je někdo rozházel po knihovně, proto se ztratily. Maminka byla šťastná, že se našly a také byla ráda, že jí Kačenka v práci pomáhá. „Tak si tedy čtěte. Ale do měsíce je musíte vrátit, jinak budu platit zpozdné!“ Když Kačenka předávala knihy postavám, paní s brýlemi k ní natáhla ruku a představila se: „Jsem Knihomila Začtená, knihovnice. Hlídám knihy zevnitř. Ostatní jsou jen postavy, které chtěly na chvíli změnit prostředí. Zaženu je zase zpátky, aby v nějaké knize nechyběly. Akorát pár slonů z Knihy džunglí se nám nějak vytratilo do ulic. Snad nenapáchají velkou neplechu, naštěstí je nikdo nevidí.“ „Takže vy jste taky postava z knihy?“ ptala se Kačenka. „Ano i ne. V knihách žiju, ale do žádné pořádně nepatřím. A když jsi mě pustila ven, určitě se tady trochu porozhlédnu.“ „Vy jste něco jako duch?“ zjišťovala zas Kačenka. „Duchové jsou zemřelí lidé. Já jsem nikdy neumřela, ani nebyla živá. Jsem zkrátka bytost z knihy a ty jsi pěkně zvědavá! Kdybys víc


Ukázka z knížky pro Kačenku četla, určitě by tě takové věci tolik nepřekvapovaly. V knihách je totiž možné úplně všechno.“ Knihovna se postupně vyprázdnila, až v ní zbylo jen pár posledních zákazníků. Maminka si konečně oddechla, že jsou všechny knížky v pořádku a pozorovala svou dceru, jak u nich sedí a něco si mumlá. Samozřejmě nevěděla, že si zrovna povídá s její skoro kolegyní, Knihomilou Začtenou. O to víc měla špatný pocit, že se Kačenka určitě nudí a ona s tím nemůže vůbec nic dělat. Když odbila sedmá hodina, k pultu přistoupila poslední zákaznice, paní Lopotová z cukrárny. „To máte doma radost, viďte,“ zachytila maminčin pohled směrem k Kačence. Maminka se lítostivě usmála a vyprávěla sousedce o zkažených prázdninách a o tom, že vůbec neví, co s Kačenkou bude, protože do knihovny si ji každý den brát nemůže. Paní Lopotová v tom žádný problém neviděla a řešení měla hned: „Tak mi ji zítra půjčte! Já Kačenku vezmu k nám do cukrárny, bude mi pomáhat.“ Maminka se nejdřív zdráhala, ale protože paní Lopotová byla moc milá a přesvědčivá, nakonec na to kývla. Vždyť komu se podaří nahlédnout do zákulisí cukrárny? Když šly s maminkou knihovnu zavřít, postavy se znovu proměnily v prach a zahučely zpátky do knihy. Kačenka vrátila knížky, které po nich zbyly na zemi a pod regály, jen jednu si vzala domů. Chtěl dát knihám šanci. Tolik lidí čte, dnes jich viděla spoustu včetně zvláštních strašidel, tak proč by nemohlo jednou bavit i ji samotnou.

V dalších kapitolách se dozvíme, jaké je to být cukrářem, záchranářem, kastelánem, maminkou na rodičovské dovolené, ošetřovatelkou v ZOO, manažerem … a také jak s Knihomilou našly zatoulané slony, … a jak už má zase Knihomila svou knihu.


Ukázka z interaktivní přílohy

Knihovník Co dělá: Knihovníci a knihovnice pracují v knihovně. Mají za úkol každou knihu zařadit podle abecedy nebo žánru, aby se dala snadno najít. Pomáhají lidem s výběrem, hledáním nebo vyhledáváním titulů, které třeba nejsou přímo v jejich knihovně. Také umí doporučit, jaká knížka stojí za přečtení nebo co se hodí k tématu, který čtenáře zajímá. Knihovníci rozhodují, jaké knížky se do knihovny nakoupí nebo které knížky budou naopak vyřazeny. Pokud někdo vrací knihy pozdě, knihovník vybírá zpozdné, někdy musí řešit i ztráty knih. Občas se do knihoven přijdou podívat děti se školou. Pak jim knihovníci předvedou, jak to v knihovně chodí, a mohou pro děti připravit i různé besedy nebo soutěže, které souvisí se čtením. S čím pracuje: Knihovník potřebuje především počítač, ve kterém je knihovnický systém. V tom se dá vyhledat, jaké knihy knihovna má, jestli jsou zrovna půjčené nebo kde přesně se nachází. K načítání knih do počítače se používá čtečka. Ta přečte kód, který má každá kniha nebo každý časopis v knihovně. Jednou za čas se musí udělat inventura, při které se pomocí načítání všech knih zjistí, kolik titulů se ztratilo nebo bylo ukradeno. Jaký by měl být: Knihovník by měl být komunikativní a trpělivý. Musí umět poradit, proto by se měl v knihách vyznat a mít jich hodně přečtených. Vzhledem k tomu, že se o knížky stará, měl by je mít rád. Knihovnictví se dá studovat na středních i vysokých školách. Pro běžného knihovníka však není takto specializované vzdělání nutností.



Slovníček titul - tak nazýváme konkrétní knihu. Každý titul má název a autora. žánr - knihy mohou mít společné znaky, například podobné prostředí, dobu, kdy se děj odehrává, podobné postavy nebo společné rysy děje. Podle toho můžeme knihy seřadit do skupin, kterým říkáme žánry. (například: detektivní, pohádky, dobrodružné, historické, …) autor - člověk, který něco stvořil, v našem případě je to spisovatel, který napsal knihu román - knížka, která má složitý děj a mnoho postav povídka – je krátká, má jednoduchý děj a pouze několik postav. V knížce jich bývá obvykle několik. archiv – budova nebo místnost, kde se shromažďují a uchovávají knihy, popřípadě jiné spisy, které nejsou používané často inventura - jednou za čas se určí den, kdy je zavřeno a ve kterém se zkontroluje a přepočítá veškeré zboží, knížky … a porovná se skutečnost s tím, co by být mělo podle zápisů bichle - hodně tlustá kniha. Když je kniha tlustá, znamená to, že má spoustu stránek. zpozdné – pokuta za vrácení knížek pozdě



Básnička Co v knihovně asi bude? Jedna kniha vedle druhé! Milá paní knihovnice naskládá je do police. Přijď si taky půjčit knihu pro sebe i pro rodinu.

Námět na činnost Holčička v knihovně se spletla a chtěla si půjčit knížku od Boženy Rakouské místo Němcové. Zkus pomoct popleteným čtenářům a oprav následné názvy pohádek: Perníková Růženka Sněhurka a sedm loupežníků Princezna se zlatým kolečkem na břiše Mrňavý, tlustý a hluchý Kocour v pantoflích Stříbrnovláska



Vzpomeňte si na svou oblíbenou knížku nebo na knihu, kterou jste četli naposledy. Jaké tam byly postavy? Zkuste jednu z nich namalovat. Vyrobte si záložku. Budete potřebovat: Papír, nůžky a šikovné ruce. Papír na záložku by měl být tvrdší, můžete použít například čtvrtku, ale stačí i obyčejný papír. Je na vás, jestli budete dělat záložku z barevného papíru nebo bílého, který si vybarvíte sami. Můžete ho i polepit například balicím papírem s nějakým zajímavým vzorem. Na jednu záložku budete potřebovat čtverec o velikosti 15x15 cm. Papír přeložte napůl a vznikne vám trojúhelník. Položte si ho před sebe tak, aby vám připomínal domeček. Dolní rohy pak ohněte ke špičce, vznikne vám opět čtverec. Pečlivě ho zmáčkněte a přejeďte prsty, aby držel tvar a potom ho opět rozložte. Horní špička se nyní skládá ze dvou vrstev papíru. Vezměte jednu vrstvu a stočte ji dolů tak, aby končila na dlouhé spodní straně. Potom znovu ohněte dolní růžek nahoru a přehněte ho do kapsičky, která se nám vytvořila. To samé udělejte s druhým rohem. Nyní máte hotové pouzdro, které nasadíte na roh stránky a bude vám sloužit jako záložka. Díky ní se v knize nikdy neztratíte!



Námět k diskuzi Jaké knížky máte rádi? Proč je dobré číst? V čem jsou výhody knihy a v čem výhody filmu?

Prázdninov dobrodružství Knihomily Začtené Prázdninová www.mojeknizka.eu

Ukázka z knížky pro Kačenku

Recommend Documents