Ukázka z knihy: Zuřivý Roland a Clarissa aneb Tajnosti antikvariátu

Ivo Fencl: Gotická kobka Napsal uživatel Ivan Matějka Středa, 06 Březen 2013 10:07 -

Hororová fantasy (s podtitulem Třináct milionů způsobů jak zemřít) pátrá po obrovském pokladu, snad po lásce, a vede nás s kordem krajinami, kde je cesta k bohatství rafinovaně zašifrována do lidové písně o drakovi. Hrdinu Rinaldiniho čekají nástrahy, nebezpečný hrad a párek milenci. Jen se modleme, aby to nebyli také upíři. V titulech kapitol autor využívá názvy krvavých románů ze sbírky Josefa Váchala. Knihu plzeňského autora vydává třebíčské nakladatelství Akcent.

Ukázka z knihy:

Zuřivý Roland a Clarissa aneb Tajnosti antikvariátu

Northamptonským lesem nepřestával svištět vítr a bílá tvář si nehybně plovala v prostoru pod komíhajícími se podrážkami tří oběšenců. A pak jsem rozeznal i zbytek: širák hluboko v čele, plášť jako povlávající blánu netopýra, u boku lesk meče.

„Jsi to ty, Riny?" dolehlo ke mně chraplavě úpěním lesních kmenů.

Roger!

Čekal tu, u tří šibenic. Přesně dle dohody z doušky dopisu.

„Jsem to já – a hoď sebou!" pootevřel jsem dvířka. Vraníci frkali a podusávali, ani jim nebyla Golgota po chuti. Roger Belford se hbitě vyhoupl ke mně do kočáru, zatímco Mordechai s úlevou práskl do koní. Hnuli jsme se a pochmurná křižovatka se propadla dozadu. Zběsilá jízda

1/5


Northamptonským hvozdem mohla nerušeně pokračovat.

„Čekals dlouho?" stiskl jsem Belfordovi ruku. Byla ledová, jako by ke mně místo Rogera nastoupil čtvrtý z oběšenců.

„Snad století," zachraptěl. Třásl se zimou: „Kupředu. Teď už nechci ztratit ani minutu!"

Po těch slovech se bláznivě vyklonil a nečekaně surovým hlasem zařval na vozku. Trysk se zrychlil a kočár počal ďábelsky nadskakovat na cestě utkané z bludných kořenů. „Za Suky!" přeskočil Belfordovi hlas, když se konečně unaveně usadil. A potom se už nehýbal. Mlčky jsem pozoroval jeho nelidsky popelavou tvář a vyčkával, s čím děsivým se vytasí. Nebo snad v dopise jako obvykle nadsazoval? Popravdě, doufal jsem. Copak se rusovlasá Suky mohla tak změnit?

Roger sám se změnil. Příšerně. Už ne sebejistě vzpřímený, jak jsem ho viděl poprvé, tenkrát v antikvariátu. V těch časech z něj ještě čišela pevná sebejistota a vybavilo se mi jeho zuřivé pátrání po jisté knížce a zase jsem viděl regály zdvíhající se až do stropu a zas cítil pach starého papíru a zase zlehounka přejížděl konečky prstů po leskle vypouklých hřbetech knížek. Jen občas jsem některou s rozkoší povytáhl a zvolna došel do šera úplně vzadu.

To se dělo v krámku mrtvého ticha a já pátral úplně sám a mlčení rušilo jen občasné praskavé zadunění nad starým městem. Bouřka, ale jako by se odehrávala v úplně jiném světě. VENKU hřmělo, ale já, Rinaldini byl uvrtán tady, UVNITŘ, hluboko v bezpečném doupěti. Aspoň na chvíli skryt před veškerými doteky VNĚJŠÍHO života a zaujatě jsem hledal a hledal. A vtom v tichu vrzly vstupní dveře, na okamžik jsem zaslechl šumot lijavce a temně zahřmělo. Mhouřil jsem zrovna oči nad dalším titulním listem a kroky skoro nevnímal. Až když se nebezpečně přiblížily, kradmo jsem vzhlédl, ale hned zase soustředěně pokračoval v pátrání. „Asperger," četl jsem zrovna. A další jména. Chtěl jsem ty knihy, ale navzdory tomu mi před očima zůstal vtíravě trčet obrázek OBOU vetřelců. Byli totiž dva a do poslední nitě promočeni, jako by se přišli do antikvariátu hlavně ukrýt před deštěm. A taky že přišli. Její rozpuštěné vlasy byly docela dost dlouhé a zřejmě hebké a z nich crčela voda. Upoutaly mě i barvou. Dokonce v šeru jsem ji poznal. Byly rusé a myslím, že musely okamžitě zarazit každého, kdo tu dívku potkal.

Její společník si ani nesundal klobouk, takže jsem mu do tváře neviděl. Zastavili se kousek ode

2/5


mě. Tichounce o čemsi rokovali. Ti dva se sem ale příliš nehodí! napadlo mě. A vtom jsem JI našel. Koho? Samozřejmě slavnou knihu roku 1532 – v solidním, do kůže vázaném vydání. Aha! Čekala až v nejspodnější poličce, vězela tu jistě tisíc let a až já, Rinaldini ji jako nějaký alchymista znova extrahoval. Zahřmělo. „... a čtyři koně se srstí černou a hřívou rudější než plameny pekelné!" přečetl mi vtom kdosi přes rameno. "A Roland je zkrotil a zapřáhl do vozu Eliáše, biblického proroka..."

„Vy to znáte?" vzpřímil jsem se překvapeně.

„Kdo by neznal Zuřivého Rolanda," odpověděl živě cizinec. Suše se hned zeptal: „Máte Clarissu?"

Tu mi teprve došlo, že mě ti dva považují za Maurice Bischopa, majitele krámku, který mi natolik důvěřoval, že si někam odskočil.

„Clarissu?" Jako nepřítomně jsem pohlédl na dlouhé vlasy jeho společnice. „Ne! Samuel Richardson, myslím, momentálně není na skladě."

„Myslíte?" usmál se cizinec levým koutkem. „Tak to tedy nevíte jistě, pane..."

„Rinaldini. Rinaldo Rinaldini," zavřel jsem křečovitě Zuřivého Rolanda a jako bych tím vypadl z nějaké dosavadní role, kterou jsem si ale ve svém životě ani neuvědomoval, a ti čtyři oři z knihy a hříva zrzavější než oheň a blesky tavená obloha nad námi a tajnosti antikvariátu a stíny vetřelců, které na mne padly a vše možná navždycky změní, protože se mě dotýkají jako...

Rusovláska k cizinci pootočila hlavu a cosi mu s kratičkým zasmáním sdělila a vlasy jí sklouzly z vlhkého ramene a obnažily ho. Držel jsem se Ariosta, ale podlaha se stejně trochu pootočila a jako by mě tlumené hlasy těch dvou někam vtahovaly. Nebo už vtáhly. Do úplně cizího světa a byl jejich a nic mi neříkal. Přesto bylo v antikvariátu najednou všechno jiné a je to zlé, ale musím přiznat, že mě skoro dojalo, jak se její zkřehlá postava ve světle zelených šatech nehodí do toho uprášeného skladu. „Tady Suky na Clarisse dost záleží, Rinaldini," řekl cizinec, „tak se, prosím, podívejte ještě jednou!"

3/5


„Ale já nejsem majitel," zvedl jsem bezradně ruce. „Clarissa je moc pěkná, neříkám že ne a taky jsem ji četl, ale obávám se..."

„Opravdu je to tak dojemné, jak se říká?" přerušila mě Suky a na čele se jí vytvořila malá svislá vráska vážného zájmu.

„No, ano... Hrozně se zamilovala do jednoho muže," mnul jsem trochu rozpačitě vazbu Zuřivého Rolanda, „jménem Robert Lovelace."

„A jaký byl?"

„Určitě hezký, ale krapet chudý. Přesto si Clarissiny rodiče troufl požádat o její ruku. Hrubě ho odmítli a Kláru nutili do sňatku s boháčem a tyranizovali ji, až v zoufalství prchla a uchýlila se právě k Robertu Lovelaceovi. Nenapadlo ji, jak hluboce její rodiče urazili jeho ješitnost, a že se Robert chce pomstít."

„Pomstít?" opakovala Suky nechápavě.

„Svedl ji."

„A dál?" plaše na mě pohlédla.

„On toho litoval a došlo mu, jak hluboce ji miluje, ale bylo pozdě. I když Clarisse nabídl manželství, odmítla ho a umřela. Ale těsně před smrtí mu odpustila. Brzy nato padl v souboji."

„Hm, a to je celé?"

4/5


„No... A? Vždyť to má sedm svazků útrap a každou z Clarissiných krutých zkoušek Richardson popsal se sadistickou pečlivostí a až do konce se nedokážete rozhodnout, jestli Lovelace zaslouží spíš lásku nebo nenávist."

Suky se na mne upřeně dívala. „Víte co, pane Rinaldini? Já to už číst nechci, všecko jste mi prozradil."

„Prozradil jsem jenom příběh. A to není všecko."

Zase se tak zvláštně ušklíbla, levým koutkem jemných úst. „Všecky tyhle přítelkyně tak dobře zvládáte?" rozhlédla se bezradně po regálech.

Zavrtěl jsem zmateně hlavou.

„Co třeba tuhle?" vytáhla mi z podpaží Rolanda. „Kampak se asi zuřivec vypravil... s rudými koňmi?"

Její společník mě předešel a zajímavě začal vyprávět o Rolandově cestě na Měsíc. „Jmenuju se Belford," podal mi nakonec poněkud váhavě ruku. „Roger Belford ze Skeletonu. A tohle je Suky..."

Naštěstí nebo naneštěstí jsem se s nimi spřátelil.

© Ivo Fencl

© Akcent Třebíč 2013

5/5

Ukázka z knihy: Zuřivý Roland a Clarissa aneb Tajnosti antikvariátu

Recommend Documents