JEN JEDENKRÁT Jen jedenkráte kolem mne šla láska. Vlas černý pad jí k pasu. A já ji miloval a ona se mi vdala! Tak můj krb vyhas, v srdce lehly stíny, a smutek bez konce jde mojím žitím, když vzpomenu si často, že sladkým krokem kolem mne šla láska, a já přirazil dveře svojí chaty, a nikdy víc se mi nevrátí zpátky. Petr Bezruč „Slezské písně“.
Údolím Moravice – přírodní park Tip od kamaráda Miloše Rychlého z Opavy 14.-15.1.2013
Miloš je výborný orientační běžec, reprezentant, poznali jsme se jako průvodci CK Alpina Brno, partner kolem Annapuren v Nepálu, společně absolvujeme pobyty na horách a zimní přechody. Hluboké skalnaté malebné údolí mezi meandry romantické řeky Moravice je někdy nazýváno slezským Rýnem. V pondělí už ve 4.30 hodin jsem odjel vlakem z Jičína přes Hradec Králové,
Choceň,
Českou
Třebovou, Ostravu a Opavu do
Hradce nad Moravicí, kde jsem vystoupil
před
11.
hodinou.
Krátkou zastávku v Opavě jsem využil k procházce k minoritskému klášteru a kostelu sv. Ducha. Cesta byla velmi dlouhá, což jsem si krátil čtením
knížky o Indii a v rychlíku Odra mi ji zpříjemnila mladá dáma jedoucí na závěrečnou zkoušku na filosofickou fakultu v Olomouci. Počasí na cestování dobré, ale na vycházku a focení „nic moc“; obloha zatažená, z které začal padat
sníh
a
stále
hustěji, s teplotou mínus 3°C. Od nádraží jsem se vydal po modré turistické značce kolem otevřené kapličky Křížovou cestou Slezská Kalvárie ke kostelu sv. Petra a Pavla. Nedaleko odtud je původní
hrad, který
byl
změněn
na
renesanční Červený zámek s Bílou věží a Bílý zámek, což je bývalý knížecí hrad Přemyslovců.
Hradec nad Moravicí (267)‚ČD – hrad 1.5 km – Žimrovice 5 km – Papírenský splav (325) 10 km – Nad Telčským údolím (396) 11.5 km – Podhradí 17.5 km – Vikštejn (480)19 km – Podhradí 21 km Vzhledem k malé viditelnosti jsem vynechal v zámeckém parku vyhlídku básníka Petra Bezruče, který se v Hradci nad Moravicí a v Brance u Opavy nechal inspirovat těmito místy k napsání Slezských písní. Petr Bezruč, vlastním jménem Vladimír Vašek, bard slezského národa, píše o sobě: Já, Petr Bezruč od Těšína Bezruč, porobeného národa bard. Co robí se zajatým večerkem vltavská mládež? Jak pozdvihli do výše Římané Spartaka vůdce? Tak budu já stát – dávno můj zahyne národ sto roků stát budu čelem ku obloze vzpřímen, ubitou šíjí se azuru dotknu, já, Petr Bezruč, Ahasver svědomí Čechů, škaredý fantom a zašlého národa bard. Od zámku jsem pokračoval parkem nad řekou Moravicí po červené turistické značce, která je zároveň mezinárodní trasou E 3 Eisenach – Praha – Budapešť, na rozcestí Pilarka, kde jsem přešel po mostě řeku a přišel do obce Žimrovice, kde jsem odbočil ke staré kapli sv. Josefa. Vrátil jsem se k řece a začal stoupat kolem více jak 100 let staré papírny s vodním náhonem dlouhým cca 4 km,
což je unikátní technická památka kanál.
Weisshuhnův Vnučka
tohoto
podnikatele Adamsonová,
Joy původním
jménem
Victoria
Gessnerová, psala knihy o africké
přírodě,
z nichž
nejznámější je Příběh lvice
Elsy. Prožila v tomto kraji šťastné dětství, na které vzpomíná ve svých knihách po celý život. Více jak 600 m jsem stoupal lesní zasněženou cestou, až jsem se připojil na cyklostezku, ale červená turistická značka chyběla. Raději jsem se vrátil dolů, kde jsem potkal lesníka, který
mne ubezpečil, že jdu dobře a po cyklostezce č. 551 mám pokračovat. Sestoupil jsem opět k řece, místy v meandrech už zamrzlé, a přišel do přírodní rezervace Valch a Kaluža. Sněhem pokrytá cesta by dokonce místy byla příjemnější na běžkách než v pohorkách.
Byla
to
velmi
romantická cesta proti proudu řeky, ale bylo nutné pozorně sledovat značení,
neboť
v tomto členitém
terénu je zabloudění možné ihned. Místy byly na cestě i popadané stromy, které bylo nutné přelézt. Před obcí Podhradí přestalo sněžit, ale cesta byla velmi kluzká a tak jsem se nevyhnul ani pádu. Do tmy zbývala ještě hodina a tak jsem se vydal po modré značce ke zřícenině hradu Vikštejn.
Skoro o 180 m výše jsem vystoupal
lesem
k troskám
hradu zničenému ve třicetileté válce, který dodnes působí monumentálně. Zpět už skoro za tmy jsem raději šel po silničních zákrutách až k mostu v Podhradí kolem jediného penzionu, kde jsem mohl spát za 250 Kč. Díky paní Mileně Tiché z městského úřadu ve Vítkově jsem se ubytoval na internátě Střední učňovské školy za pouhých 180 Kč a měl k dispozici kompletní pokoj s kuchyňkou a klubovnu s TV. Po večeři jsem konzultoval svůj program na další den s nočním pedagogem hlídajícím zdejší mládež. Přišly k němu na čaj i učnice – kadeřnice a ihned se zajímaly o
mou
osobu
a
cestování a tak se večer trochu protáhl.
Podhradí – autokemp 2 km – U Lhotky nad Jeskyní (405) 5 km – Zálužné (378) 9 km – směrem Jánské koupele, bloudění a zpět Zálužné 16 km; Vítkov + 2 km, celkem 19 km. Vstával jsem jako první učnice už v 5.30 hodin, neboť jsem měl v plánu náročnou cestu podél řeky do Kružberku, což je cca 15 km, odkud odjížděl autobus v 10.45 hodin do Vítkova na vlak. Po bohaté snídani doplněné ze včera večera ještě buchtičkami ze školní jídelny jsem v 6.40 hodin opustil internát s čelovkou na hlavě a hlavně s nesmeky na pohorkách. Cítil jsem se tak na zmrzlém terénu mnohem bezpečněji, zvláště v úzkém zářezu vysoko nad řekou Moravicí. Překrásná pěšina lesem, občas hustými zasněženými dřevinami jako
je dub, habr a jilm, někde
obtížně
prostupnými místy. Po rozbřesku
jedinečné
pohledy, které ani nelze zachytit
fotoaparátem;
byly to obrazy hodné malířova štětce, krása lahodící oku a potěšení, které mi přináší klid v duši,
příjemné pocity. Stejně šťastný jsem byl, když jsem úspěšně sestoupil po zasněžených namrzlých skalkách asi o 5 metrů níže. Zde bych měl s lyžemi na batohu ještě větší problémy než bez nich. V osadě Zálužné jsem potkal jediného člověka za celou cestu. Se zataženou oblohou jsem stoupat
začal
znovu
lesem
po
červené a zelené stezce směrem Jánské
Mořinka
a
koupele.
Poslední značky byly asi 500 m za osadou, ale poměrně
široká
cesta
lesem vedla stále nahoru, až na kraj lesa. Nechtělo se mi vracet skoro 1 km dolů, vydal jsem se proto po zasněžené pláni hlubokým sněhem vpravo, kde někde mohla téci řeka Moravice, ale neúspěšně. Rozhodl jsem se pro návrat k lesu po vlastních stopách, kde jsem na opačné straně pláně zahlédl věž kostela, snad ve vzdálenosti 2.5 km. Neměl jsem mapu a tak jsem zvažoval, zda nemám zavolat „příteli na telefonu“, Milošovi do blízké Opavy, orientačnímu běžci, který je tu „jako doma“. Rozhodl jsem se brzy, že to zkusím „bez nápovědy“. Asi po 25 minutách jsem sice viděl celou obec necelý kilometr vzdušnou čarou, ale v cestě bylo hluboké údolí a neprostupný terén, jen stopy vysoké zvěře, které končily stejně na okraji hustého lesa. Vzhledem k počasí,
které
se
nelepšilo, spíše naopak, jsem se pokorně rozhodl pro
návrat
Zálužné,
do
odkud
osady jel
autobus v 10.50 hodin, který jsem ještě stihl. Ještě jsem si prohlížel místo, kde byla pravděpodobná odbočka z cesty, ale žádnou šipku jsem nenašel. Cesta mi v mnohém, včetně počasí, připomínala nedávnou překrásnou cestu údolím řeky Střely, kterou mi doporučil Martin. Těším se, že mi Miloš popíše správnou cestu anebo ji spolu na podzim společně projdeme, jak mi slíbil. Mám se alespoň na co těšit. Nebude to zasněženou krajinou, ale možná za slunečních paprsků navštívíme kromě obce Jánské Koupele, dříve lázeňské perly Slezska, také Kružberk s pozůstatky starého strážního hradu a možná půjdeme až k přehradě Kružberk. Autobusem jsem se rychle vrátil do Vítkova a zbývající čas do odjezdu vlaku jsem si prohlédl město včetně novogotického chrámu, kostela Nanebevzetí Panny Marie, který je dominantou města a je nazýván „Vítkovickou katedrálou“. V poledne jsem nastoupil do vlaku do Suchdola nad Odrou, kde jsem
se
převlékl do suchého oblečení a poobědval. Odtud vlakem do Olomouce a dále zpožděným expresem Detvan ze Slovenska do Pardubic, kde jsem měl v kupé příjemnou společnici, studentku vysoké školy zemědělské v Praze. Z Pardubic už jen do Hradce Králové a domů, kde jsem byl v 19.30 hodin. Byl to trochu náročnější výlet jak na cestování, tak i na pohyb v obtížnějším terénu, bohužel bez sluníčka. Krásná zákoutí s meandry malebné řeky Moravice mi však všechno vynahradily. Jsem šťastný, že jsem mohl vidět tuto krásu a radovat se z maličkostí… Je to můj život. Kde je vůle, tam je i cesta. V Jičíně 16. 1. 2013 Jitka Press Jičín Copyright © Jitka 2013
Ivan
