Účast českých vojáků na sočské frontě za 1. světové války (bakalářská diplomová práce)

Masarykova univerzita v Brně Filozofická fakulta Historický ústav

Účast českých vojáků na sočské frontě za 1. světové války 1915-1917 (bakalářská diplomová práce)

Eliška Papcunová

Vedoucí práce: doc. PhDr. Ladislav Hladký, CSc.

-1-

Brno 2009

-2-

Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou diplomovou práci vypracovala samostatně a uvedla všechnu pouţitou literaturu a prameny. 12. srpna 2009

podpis

-3-

-4-

Zde bych chtěla poděkovat doc. PhDr. Ladislavu Hladkému, CSc., za obětavou pomoc a trpělivost.

-5-

-6-

Obsah

Úvod

1

Vypuknutí války

4

Itálie před vstupem do války

5

Boje na sočské frontě

7

Vymezení a charakteristika fronty

7

Průběh bojů

9

1. sočská ofenziva

11

2. sočská ofenziva

11

3. sočská ofenziva

12

4. sočská ofenziva

13

5. sočská ofenziva

14

6. sočská ofenziva

14

7., 8. a 9. sočská ofenziva

15

10. sočská ofenziva

15

11. sočská ofenziva

16

Průlom u Kobaridu

16

Dohra sočských bojů

19

„12. ofenziva“, „blesková válka“, „zázrak u Kobaridu“

20

Čeští vojáci na frontě v Horním Posočí

22

„České“ jednotky

23

„Čeští“ padlí

25

Čeští umělci na sočské frontě

29

Josef Sudek

29

Ladislav Jan Kofránek

31

Fráňa Šrámek

32

Josef Váchal

34

Památka bojů na Soči

37

Úpravy hřbitovů

37

Organizace v Horním Posočí

38

Český zájem a péče o památky na české vojáky v Posočí

39

-7-

Oficiální mezistátní aktivity

39

Projekty české laické i odborné veřejnosti

41

Hřbitovy a pomníky v Horním Posočí

42

Závěr

45

Bibliografie

48

Přílohy

51

Zkratky vojenských jednotek

51

Pluky rakousko-uherské armády doplňované z českých zemí

51

Čeští vojáci pohřbení na hřbitovech v Horním Posočí

54

Česko-slovinská dohoda o péči o válečné hroby

56

Slovníček místních názvů

59

Obrazová příloha

60

-8-

Úvod Ve své práci se chci věnovat bojům během 1. světové války na tzv. sočské frontě, úseku jihozápadní neboli italské fronty podél řeky Soči (it. Isonzo). V první části zpracuji historický přehled a průběh bojů na sočském bojišti, které se zde odehrávaly od jara 1915 do podzimu 1917, a pokusím se tyto události začlenit do kontextu politického vývoje tohoto regionu. Hlavní pozornost chci zaměřit na účast českých vojáků v rámci rakousko-uherské armády na tomto bojišti, přičemţ z důvodu omezeného rozsahu bakalářské diplomové práce zpracuji pouze kratší úsek bojiště, tzv. Horní Posočí, tj. vysokohorskou část bojiště v Julských Alpách. Českým vojákům se budu věnovat ve druhé části své práce. Jako řadoví vojáci zde bojovaly i některé významné osobnosti české kultury 20. století. Tuto velmi zajímavou kapitolu samozřejmě nemohu opomenout, jelikoţ se zkušenost ze sočského bojiště v jejich díle odrazila. Ve třetí části popíši památky, které dnes k účasti českých vojáků na horním toku Soči odkazují. Jedná se o vojenské hřbitovy, pomníky nebo např. nápisy v kostele. Zdokumentovat chci také současné aktivity jak kulturních institucí (muzeí a spolků), tak politických orgánů (ministerstev a velvyslanectví), které věnují péči materiální obnově těchto památek a také zachování povědomí o nich jakoţto o kulturním dědictví. Téma své práce jsem vybrala s ohledem na své jazykové moţnosti, které mi umoţňují zpracovat slovinské zdroje. Protoţe sočské bojiště leţí na dnešním území Republiky Slovinsko, je slovinská historiografická produkce k tomuto tématu poměrně bohatá. Omezení na Horní Posočí (Zgornje Posočje, vysokohorskou část fronty, povodí řeky Soči v Julských Alpách mezi horami Rombonem na severu u Bovce a Mengore u Tolminu na jihu) vychází z moţnosti vyuţít materiály muzeí v Tolminu a Kobaridu – regionálních muzeí obcí Tolmin a Bovec – a ochotné pomoci pracovníků nadace Pot miru v Posočju. V přehledu válečných událostí ale nemohu jiţní část bojiště opomenout, protoţe tam směřovaly hlavní italské útoky. Hlavní pozornost nebudu věnovat vojenské technice a taktice, zajímají mne spíše dopady války na osudy vojáků, pozůstatky do dnešních dnů a reakce na ně. Italsko-rakouskouherské bojiště na Soči totiţ dlouho stálo mimo oblast zájmu českých historiků. V meziválečném období za první republiky byli vyzdvihováni legionáři a o vojácích věrných přísaze císaři nebylo ţádoucí příliš mluvit. Po druhé světové válce za komunistické totality se na černé listině samozřejmě ocitly i legie, vojáci habsburské monarchie ale nebyli o nic populárnější a jako vhodný obraz českého vojáka se do oficiálního výkladu českých dějin také nehodili. -1-

Teprve v posledních letech někteří badatelé o zapomenutou kapitolu českých dějin projevili zájem. Po stopách svých předků se vydali do údolí Soči Artur Rehberger a Jozef Vričan, věnoval se jí téţ vojenský historik Josef Fučík. Publikace Josefa Fučíka: Soča (Isonzo) 1917 (Paseka, Praha, Litomyšl 1999) a ve spolupráci s Markem Pavlíkem vydaný průvodce Sočská fronta 1915-1917. Průvodce po místech bojů vojáků z českých zemí: Julské Alpy-Banjšice-Kras–Přímoří. (Elka Press, Praha 2008) pouţiji jako základ své práce. Obsahují základní informace o průběhu bojů na Soči, o účastnících se českých plucích, ale pro zájemce také popis munice a technické vybavenosti obou armád. Jozef Vričan vydal velmi obsáhlou publikaci o sočském bojišti: Po zapadlých stopách českých vojáků. Z Julských Alp k Jadranu. (O. Havlík, Olomouc 2008). Co se týká historických faktů k průběhu bojů, za stěţejní povaţuji slovinskou práci Mira Simčiče: 888 dni na soški fronti. Spopadi na Krasu in v visokogorju. Na novo odkriti vojaški zemljevidi, fotografije in posebna poročila. (Orbis, Ljubljana 2000). Autor sice není vzděláním historik, ale politolog, jeho práci to však dodává další důleţitý rozměr, události na sočské frontě se snaţil začlenit do mezinárodní politické situace. Zpracoval zde dosud nepublikované materiály z rakouského velitelství této fronty, které sídlilo ve slovinské Postojně, a jen náhodou se jeho archiv zapomenut zachoval ve Slovinsku. Ačkoliv se soudilo, ţe je ztracen, Miro Simčič jej nedávno nalezl ve slovinské Národní a univerzitní knihovně (Narodna in univerzitetna kniţnica) v Lublani. Účast českých vojáků na tomto bojišti dobře zpracoval Josef Fučík v jiţ zmíněných publikacích. Jako základní pramenný materiál, který zpracovávám, jsem pouţila seznamy padlých vojáků a popisy hřbitovů v Posočí, které vydalo Tolminské muzeum: Damjana Fortunat Černilogar, Lovro Galić, Darja Pirih, Petra Svoljšak: Tolminsko mostišče II. (Tolminski muzej, 2005) a Lovro Galić, Darja Pirih: Od Krna do Rombona 1915–1917 (Tolminski muzej a Ustanova »Fundacija Poti miru v Posočju«, 2007). Současný stav památek na boje v Posočí v útlé kníţce popsala Petra Svoljšak: Soška fronta (Cankarjeva záloţna, Ljubljana 2002), konkrétně českým vojákům se věnuje jiţ zmíněný český průvodce Josefa Fučíka a Marka Pavlíka. Neopomenutelné jsou také materiály nadace „Pot miru v Posočju“, která působí jako badatelské a vzdělávací centrum a spravuje muzea v přírodě, opevnění, zákopy, kaverny a jiné pozůstatky z fronty, hřbitovy, kaple a památníky. Vydala mapu a průvodce po těchto připomínkách válečného běsnění mezi Rombonem a Mengore.

-2-

Z českých kulturních osobností, které se zúčastnily bojů na Soči, je nejvýraznější malíř Josef Váchal, který o svém působení na italské frontě zanechal deníkové vzpomínky: Malíř na fontě. Soča a Itálie 1917-18 (Paseka, Praha, Litomyšl 1996). Ve stejných místech jako Váchal bojoval o rok dříve spisovatel Fráňa Šrámek. O jeho pocitech se dozvídáme z korespondence, kterou po jeho smrti vydala jeho ţena: Listy z fronty. Výbor z korespondence 1915-1918. (Československý spisovatel, Praha 1956). Boje tehdy probíhaly na území rakousko-uherské monarchie, kde ţilo obyvatelstvo jak slovinské, tak italské, ale i německé národnosti. Místní jména proto většinou existují ve všech třech variantách. Dnes je tok Soči rozdělen mezi Italskou a Slovinskou republiku, uţívám proto názvy v jazyce státu, kde místa leţí dnes, případně český ekvivalent, pokud existuje a je v běţném uţití.

-3-

Vypuknutí války Dusné ovzduší v mezinárodních vztazích na začátku 20. století dávalo tušit, ţe válka je na spadnutí. Od poslední čtvrtiny 19. století se do postavení velmoci dostaly i nově vzniklé státy (Německo, Itálie) a svoji moc chtěly demonstrovat také politickým vlivem, ekonomickým rozmachem a územní expanzí. Svět byl ale jiţ i v zámořských oblastech rozdělen a nezbývalo neţ jej přerozdělit. Všechny státy závodily ve zbrojení a uzavíraly „obranné“ spojenecké smlouvy pro případ války. Německo a Rakousko uzavřely smlouvu o spolupráci při napadení třetí stranou 7. října 1879. Byla namířena především proti Rusku, třebaţe Bismarck se snaţil ji koncipovat spíše proti Francii a i nadále pracoval na obnově spolku tří císařů. Kdyţ ten vzal za své, vznikl v roce 1882 Trojspolek připojením Itálie k Dvojspolku.1 Jako obranný systém aliancí proti případné německé agresi vznikla Dohoda. Smlouva mezi Ruskem a Francií byla podepsána 1894 a v roce 1904 byla uzavřena Srdečná dohoda mezi Francií a Velkou Británií, čímţ se Británie definitivně vymanila z mezinárodní izolace. Poslední smlouva, mezi Anglií a Ruskem, byla podepsána 1907 a tím byla proti Trojspolku dotvořena Trojdohoda.2 K vypuknutí války chyběla jiţ jen vhodná záminka. Ta se naskytla na Balkáně, který byl jiţ dlouhá léta velmi neklidným územím, Osmanská říše se pomalu ale jistě rozpadala a o sféru vlivu zde soupeřily Rakousko-Uhersko, Rusko a Itálie. Smrtí hlavního odpůrce války v Rakousku Františka Ferdinanda d’Este dne 28. června 1914 symbolicky skončilo chození kolem horké kaše. Rakouské ultimátum srbské vládě byla jiţ jen diplomatická formalita, ačkoli měsíční váhání s vydáním ultimáta příliš nekoresponduje s osmačtyřicetihodinovou lhůtou na odpověď a poté okamţitou mobilizací. Přesto Srbsku nelze upřít více neţ dostatečnou snahu konflikt zaţehnat. Z deseti bodů ultimáta nepřijalo pouze jeden: rakouské vyšetřování atentátu přímo na srbském území. Přijalo by tím odpovědnost za atentát a popřelo by svou suverenitu.3 Mezi 1. a 12. srpnem si navzájem na základě spojeneckých smluv vyhlásily válku hlavní mocnosti v Evropě a jen málo z nich zůstalo neutrálních. Všichni si ale byli jisti, ţe válka bude krátká a ţe vítězství dosáhnou snadno a rychle. Hned v létě se rozhořely boje na třech

1

Hlavačka, M., Pečenka, M. Trojspolek. Německá, rakousko-uherská a italská zahraniční politika před první světovou válkou. Praha: Libri, 1999, s. 64-68, 98-100. 2 Vaculík, J. Obecné dějiny novověku IV (1789-1918). Brno: 1999, s. 87, 145, 148. 3 Weithmann, M. W. Balkán. 2000 let mezi východem a západem. Praha: Vyšehrad, 1996, s. 256-258.Viz téţ Vaculík, J. Obecné dějiny novověku IV (1789-1918). Brno: 1999, s. 82.

-4-

hlavních frontách: na jiţní v Srbsku, východní v Haliči a východním Prusku a na západní ve Francii. Jak Rakousko-Uhersko, tak Německo tedy bojovaly na dvou frontách zároveň. Itálie před vstupem do války Italské království bylo součástí Trojspolku od 20. května 1882. Stalo se tak na základě snahy Německa spojit své dva hlavní spojence, a to i přesto, ţe mezi habsburskou monarchií a Italským královstvím přetrvávalo letité nepřátelství kvůli sporům o jiţní Tyrolsko, ale také hrabství Gorici a Gradišku, Istrii a Dalmácii. Smlouva4 zavazovala strany k vzájemné pomoci v případě napadení Francií, pokud by však jedna ze smluvních stran sama Francii napadla, ostatní slibovaly zůstat neutrální. Itálie prosadila do smlouvy zdůraznění, ţe to platí pouze pro Francii a nikoli rpo Velkou Británii. Při obnovování smlouvy v roce 1887 byla na ţádost Itálie dodána klauzule, ţe v případě změny situace na Balkáně, při které by si Rakousko-Uhersko polepšilo, má Itálie nárok na odškodnění. Tím demonstrovala, ţe nepovaţuje italské národní sjednocení za dokončené a hranici mezi italským královstvím a habsburskou monarchií za definitivní.5 Itálie se ale nestala plnohodnotným členem spolku, vojensky byla jednoznačně nejslabší a Německo ani Rakousko-Uhersko na její válečné úspěchy rozhodně nesázely. Itálie naopak chovala výrazně větší sympatie k Velké Británii a Francii neţ k Rakousku-Uhersku, které pro ni bylo i nadále největším konkurentem. Podle Vaculíka „Itálie měla v Trojspolku spojence a v Dohodě přátele,“6 coţ ji přirozeně činilo dost nespolehlivým partnerem. Totiţ i italské veřejné mínění bylo ještě stále prodchnuto iredentismem, podle Procacciho se nacionalismus přirozeně projevuje nenávistí vůči někomu druhému – a pro Italy to tradičně bylo Rakousko.7 V červenci 1914 se Itálie nepřidala ke svým spojencům, 2. srpna vyhlásila neutralitu.8 Stalo se tak na základě tajné italsko-francouzské smlouvy Prinetti-Barrére z roku 1902, ve které se Itálie i Francie zavázaly k neutralitě, pokud jedna z nich bude nucena bojovat se třetí stranou.9 Oficiálně ale Itálie poukazovala na to, ţe Rakousko-Uhersko je agresor, který zaútočil na Srbsko, a odvolávala se na IV. článek spolkové smlouvy, podle které mu má 4

Stojković, M. Balkanski ugovorni odnosi 1876-1996. Dvostrani i višestrani medunarodni ugovori i drugi diplomatski akti o drţavnim granicama, političkoj i vojnoj saradnji, verskim i etničkim manjinama. I tom (19761918). Beograd: 1998, s.180-182. 5 Procacci, G. Dějiny Itálie. Praha: Lidové noviny, 1997, s. 287. 6 Vaculík, J. Obecné dějiny novověku IV (1789-1918). Brno: 1999, s. 148-149. 7 Procacci, G. Dějiny Itálie. Praha: Lidové noviny, 1997, s. 287. 8 Simić, M. Po sledeh soške fronte. Ljubljana: Mladinska knjiga, 1998, s. 10. 9 Simčič, M. 888 dni na soški fronti. Ljubljana: Orbis, 2006, s. 20.

-5-

pomoci, pouze kdyţ bude samo napadeno.10 Dále italská vláda kritizovala rakouskou za to, ţe se s ní o útoku na Srbsko neporadila.11 Nicméně vyhlášení neutrality bylo překvapením i pro některé Italy - italská vláda totiţ o tajné smlouvě s Francií neinformovala ani vrchní velitele své armády a dokonce ani krále. Generál Luigi Carodna, vrchní velitel italské armády, proto ihned 31. července 1914 předloţil vládě plán útoku na Francii. Kdyţ se dozvěděl o neutralitě a jejích důvodech, začal vypracovávat plán útoku na Rakousko-Uhersko a přemlouval vládu k jeho realizaci.12 Itálie však prozatím zachovávala formální neutralitu. Nicméně 9. prosince 1914 se začala tajná jednání mezi Vídní a Římem, aby RakouskoUhersko přimělo Itálii k trvalé neutralitě. Ta ovšem kladla územní poţadavky. V březnu habsburská monarchie slíbila odstoupit Trentino. Itálie ale poţadavky stupňovala a v dubnu 1915 poţadovala také Bolzano, Gorici a Gradišku. Terst a okolí se měl stát samostatným státem.13 Od 16. února 1915 ale Italské království vedlo paralelní tajné rozhovory také s dohodovými mocnostmi.14 Ta vyvrcholila 26. dubna 1915 podepsáním tajné londýnské dohody. Itálii zavazovala ke vstupu do války během jednoho měsíce, od Velké Británie na to dostala půjčku 50 mil. liber15 a v případě vítězství jí byly přislíbeny územní zisky na úkor Rakouska-Uherska v Tyrolích, hrabství Gorica a Gradiška, Terst, část Kraňska (slovinské Přímoří do linie Terst-Sneţnik), Istrie, sever Dalmácie, některé jaderské ostrovy, na úkor Osmanské říše Valona v Albánii, dílčí území v Malé Asii a v neposlední řadě také rozšíření koloniálního panství v Africe.16 4. května 1915 Itálie formálně vystoupila z Trojspolku a 23. května 1915 jiţ RakouskuUhersku vyhlásila válku.17

10

Procacci, G. Dějiny Itálie. Praha: Lidové noviny, 1997, s. 323. Viz téţ Hlavačka, M., Pečenka, M. Trojspolek. Německá, rakousko-uherská a italská zahraniční politika před první světovou válkou. Praha: Libri, 1999. 11 Simčič, M. 888 dni na soški fronti. Ljubljana: Orbis, 2006, s. 21. 12 Tamtéţ, s. 31. 13 Tamtéţ, s. 19-20. 14 Tamtéţ, s. 19. 15 Vaculík, J. Obecné dějiny novověku IV (1789-1918). Brno: 1999, s. 154. 16 Simčič, M. 888 dni na soški fronti. Ljubljana: Orbis, 2006, s. 20. 17 Tamtéř, s. 20, 25.

-6-

Boje na sočské frontě Vymezení a charakteristika fronty Jak jiţ označení napovídá, fronta probíhala v blízkosti řeky Soči. Byla součástí italské neboli jihozápadní fronty, která se táhla od rakousko-švýcarských hranic jiţním Tyrolskem, Dolomity, Karnskými Alpami k Julským Alpám, kde pramení řeka Soča, dále podél jejího toku aţ k moři do Panzanského zálivu. Vrchním velitelem celého bojiště na hranicích s Itálií a také na Balkáně byl arcivévoda Evţen, náčelník generálního štábu byl Alfred Krauss. Tyrolské armádní skupině velel gen. Viktor Dankl, 10. armádě, která operovala ve vysokohorských oblastech Korutan a Julských Alp, velel gen. Franz Rohr, údolí Soči jiţně od 10. armády bránila 5. armáda pod velením gen. Svetozara Borojeviće de Bojna. Většina bojů probíhala v Krasu na dolním doku Soči, horské oblasti byly poněkud klidnější. Fučík ve svých studiích uvádí, ţe pojetí sočské fronty jako celého úseku bojiště podél řeky Soči (přibliţně od jejího pramene aţ k ústí do moře) je „v beletrii jistě moţné, avšak z operačního hlediska zcela nesprávné,“18 protoţe 5. armáda gen. Borojeviće, která nese označení sočská, operovala jiţně od tolminské kotliny, kdeţto severně od hory Krn bojovala tzv. korutanská armádní skupina gen. Rohra. Označení sočská fronta pro celé bojiště v údolí Soči včetně nejsevernějšího úseku však pouţívají snad všichni ostatní badatelé, budu se jej proto drţet i já. Ostatně i ing. Fučík ve svých pracích pojednává o celém tomto území. Po vyhlášení války se rakousko-uherské jednotky stáhly z italské hranice na Soču, kde byl příhodnější reliéf pro obranu, protoţe Italové museli útočit do kopce. Protoţe Itálie nebyla pro Rakousko spolehlivý spojenec, stavební práce na opevnění pro případ války zde probíhaly jiţ mnohem dříve.19 Boje na Soči tedy probíhaly na frontě od hory Rombonu (2 208 m) kolem města Bovec, kde přešla na levý břeh řeky, vyšplhala se na vrcholky Javorčšek, Kal, Vršič, Krn (2 244 m), Batognica, Mrzli vrh, před městem Tolminem se opět vrátila na pravý břeh, kolem vsi Volče a kopec Mengore vedla dál k jihu přes vsi Avče, Kanal a Plavu, na vrch Sabotin, pod ním stojí město Gorice, za ní jiţ krasová planina, Monte San Michele, Doberdo, San Giovanni al Timavo a fronta končila u přístavu Duino v Panzanském zálivu. Cílem italských útoků bylo obsadit „dosud neosvobozená italská území“ v Přímoří, především města Gorice a Terst, a dále proniknout do vnitrozemí habsburské monarchie. 18 19

Fučík, J., Pavlík, M. Sočská fronta 1915-1917. Praha: Elka Press, 2008, s. 14. Simčič, M. 888 dni na soški fronti. Ljubljana: Orbis, 2006, s. 40.

-7-

Rakousko-uherská armáda bránila Italům na Krasu v obsazení přístavního města Terstu, v gorickém předmostí vpádu do Vipavského údolí a společně s tolminským předmostím, které chránilo ţeleznici, postupu k Lublani a dále do nitra rakouské říše. V jiţní části fronty na Krasu byla poměrně dobře rozvinutá infrastruktura, ovšem tvrdé vápencové podloţí znemoţňovalo vybudovat dobrý obranný systém a hloubit zákopy. Střední část je jiţ předalpská oblast, kopce jsou vyšší a cesty poněkud horší. Nejsevernější část fronty probíhala jiţ velehorami v Julských Alpách, kde cesty byly ve velmi špatném stavu, většina míst téměř nedostupných a boje ztěţovalo i počasí.20 Zima zde začínala jiţ někdy v říjnu a nebezpečí lavin hrozilo aţ do května. Boje tedy probíhaly většinou jenom během krátkého léta, v zimě ale vojáci umírali na různé nemoci, mrzli nebo uvízli pod lavinami. Také doprava zde byla nesrovnatelně komplikovanější, cesty zatarasily závěje a spousta míst byla i v létě dostupných pouze horolezecky, a proto bylo nutno budovat lanovky, které dopravovaly nezbytný materiál.21 Rozhraní mezi severní a střední částí fronty tvořilo tzv. tolminské předmostí. Nevysoké kopce Mengore a Cvetje chránily městečko Sv. Lucija, dnes Most na Soči, kde byla stanice ţeleznice, po dobu války konečná, protoţe za tunelem jiţ trať vedla na italské straně fronty. Odtud byla zásobována celá střední část sočské fronty a rakouští vojáci tolminské předmostí po celou dobu bojů na sotva dvou kilometrech fronty úspěšně bránili.22 Nejurputnější boje probíhaly na gorickém předmostí a v Krasu jiţně od Gorice aţ k moři. Gorice sice nebyla strategicky důleţitá, ale pro obě strany měla psychologický význam. Mírně zvlněné kopce Krasu pak chránily vstup do Vipavského údolí a dále do vnitrozemí, ale také přístup k Terstu, nejdůleţitějšímu přístavu Rakouska-Uherska. Na sluncem rozţhavených kopcích s minimální vegetací nebyla téměř moţnost se skrýt a přitom zde probíhaly nejmohutnější boje. V létě vojáky suţovalo hrozné horko a nedostatek vody. Zásobovací cesty byly nechráněné, v době bojů k nim nebylo moţné přinést ani vodu, natoţ jídlo, pohřbít nebo alespoň odnést mrtvé. To byl samozřejmě ráj pro krysy a potkany a které šířily nakaţlivé nemoci. Velké mnoţství vojáků na Krasu zbytečně umíralo na zranění způsobená úlomky kamení po dopadu bomb. Z důvodu nedostatku surovin v rakouském průmyslu totiţ vojáci dlouho neměli helmy.23

20

Simčič, M. 888 dni na soški fronti. Ljubljana: Orbis, 2006, s. 47. Fučík, J., Pavlík, M. Sočská fronta 1915-1917. Praha: Elka Press, 2008, s. 12-13. 22 Simčič, M. 888 dni na soški fronti. Ljubljana: Orbis, 2006, s. 72. 23 Tamtéţ, s. 75, 78. 21

-8-

Průběh bojů Po vyhlášení války Italové promarnili skvělou příleţitost k rychlému postupu, dokud ještě Rakušané nebyli dostatečně připravení. Postupovali jen velmi pomalu a dali protivníkovi moţnost opevnit se. Podle Borojeviće měli takovou přesilu, ţe kdyby byli ihned prudce zaútočili, byli by zvítězili, byť s velkými ztrátami. Takto se bezvýsledné boje vlekly dva a půl roku a ztrát bylo na obou stranách ještě mnohem více.24 Borojević a jeho velitelé měli zkušenost s boji v horách jiţ z východní fronty z Karpat, kdeţto Italové se bojovat v horách teprve učili.25 Italský útok sváděla pěchota zastaralou taktikou, kdy vojáci v celých rotách za pokřiku běţeli vstříc protivníkům v zákopech obranné linie. Pro ty samozřejmě nebylo obtíţné kosit nechráněné italské útočníky kulomety. Úspěchu Italové nedosáhli a platili za to ohromnými ztrátami, jejich útok se tak měnil v masakr. „Italské velení se nejprve pokoušelo zvětšit náraz útočné vlny její hloubkou (četností sledů), ale stále více spoléhalo na umlčení protivníka mohutnější a delší dělostřeleckou přípravou,“ která ničila rakouské opevnění, ale také zázemí a spojení s velitelstvími.26 Také Simčič upozorňuje na nekoordinovanost italského útoku. Důraz zpravidla kladli na intenzivní dělostřeleckou přípravu, ale vůbec nevěnovali pozornost spolupráci dělostřelectva s pěchotou. Často tak italské dělostřelectvo páchalo větší škody ve vlastních pěších řadách neţ v rakouské obraně, místo aby svoji pěchotu v závěru útoku podpořilo.27 Rakousko-uherské dělostřelectvo bylo sice slabší neţ italské, přesto se mu dost dobře vyrovnalo a svoji pěchotu velmi účinně podporovalo.28 Rakouská obrana ve třech liniích byla poměrně úspěšná. Na začátku útoku nechávali Italy ostřelovat prázdnou první linii, kde během dělostřelecké přípravy zůstala pouze hlídka, a vlastní pěchota byla skryta v druhé linii. Odtamtud později přešli do první linie, aby odráţeli italský pěší útok, a ze druhé linie je podporovalo vlastní dělostřelectvo. Ve třetí linii byly připraveny zálohy, kdyby útočník prolomil přední linie.29 Gen. Cadorna si byl vědom své přesily a spoléhal na to, ţe tím Rakousko-Uhersko přemůţe. Jeho armáda sice měla 50% ztráty bez hmatatelného výsledku, on ovšem věděl, ţe podobné ztráty má i protivník, ale nemá kým řady vojáků doplňovat. Proto v útocích 24

Simčič, M. 888 dni na soški fronti. Ljubljana: Orbis, 2006, s. 37, 41. Tamtéţ, s. 27. 26 Fučík, J., Pavlík, M. Sočská fronta 1915-1917. Praha: Elka Press, 2008, s. 27, 29. 27 Simčič, M. 888 dni na soški fronti. Ljubljana: Orbis, 2006, s. 67-68. 28 Fučík, J., Pavlík, M. Sočská fronta 1915-1917. Praha: Elka Press, 2008, s. 25. 29 Simčič, M. 888 dni na soški fronti. Ljubljana: Orbis, 2006, s. 58, 192. 25

-9-

pokračoval a čekal, aţ se rakouská armáda vyčerpá. Také gen. Borojević „posílal do rozhodujícího protiútoku i poslední rezervy a vţdy znovu překvapil protivníka, ale jeho ztráty byly ve všech sočských bitvách citelně menší neţ protivníkovy.“30 Teprve v šesté ofenzivě v létě 1916 Italové změnili taktiku útoku. Dříve ničili rakouská postavení dělostřelectvem a pak se je snaţili pěchotou obsadit, nyní jiţ pěchota útočila před koncem dělostřelecké přípravy. Při dobývání Gorice v této ofenzivě Italové svedli největší dělostřelecký útok, zničili tak rakouské spojení s velením a znemoţnili příchod posil ze zálohy. Pěchota nastoupila neprodleně po dělostřelecké přípravě a rakouské jednotky tak neměly čas se bránit.31 Jiţ v sedmé ofenzivě se však Italové zase vrátili k původní neúčinné taktice hromadného útoku pěchoty nekoordinovaného s dělostřelectvem.32 V desáté ofenzivě zavedl Borojević nový způsob aktivní obrany. V zákopech byli s vojáky i poddůstojníci, kteří dávali světlicemi znamení o pomoc dělostřelectvu. Spolupráce dělostřelectva s pěchotou se tak zefektivnila. Aktivní obrana je ostatně účinnější neţ pasivní, muţstvo má méně obětí a neklesá jeho morálka. Na konci italských ofenziv proto Borojević velel do protiútoků, ve kterých Rakušané často rychle získali zpět to, co Italové dobývali po celou ofenzivu.33 Mezi pátou a šestou ofenzivou rakouští technici poprvé pouţili bojový plyn. Útok proběhl na konci června 1916 u Monte San Michele, nepřeţilo jej 3000 italských vojáků a jednou tolik jich utrpělo následky. Technické provedení ale bylo tak primitivn, ţe výrazně ohroţovalo i útočníka.34 Boje na sočské frontě se vlekly dva a půl roku, s čímţ italská strana při vstupu do války nepočítala. Přestoţe italské zázemí bylo nesrovnatelně lepší něţ rakouské, jiţ po půl roce neúspěšných útoků se gen. Cadornovi nedostávalo ani peněz, ani střeliva a Itálie musela ţádat své spojence o další půjčky. Italské dělostřelectvo však municí dost plýtvalo, a proto na konci jedenácté ofenzivy dostalo rozkaz nadále střílet jen na jistý cíl. Do té doby totiţ stříleli ve velkém nepříliš koordinovaně a na konci léta 1917 jim nezbyly ani nejnutnější rezervy pro případ nouze.35

30

Tamtéţ, s. 80, 86. Simčič, M. 888 dni na soški fronti. Ljubljana: Orbis, 2006, s. 118-122. 32 Tamtéţ, s. 141. 33 Tamtéţ, s. 162-3, 174. 34 Tamtéţ, s. 111. 35 Tamtéţ, s. 76, 192. 31

- 10 -

1. sočská ofenziva (23. 6.-7. 7. 1915) První naplánovaná ofenziva začala aţ měsíc po vyhlášení války. Italské království vyhlásilo Rakousku-Uhersku válku 23. května 1915, ale jiţ den předtím proběhla v Itálii plošná mobilizace, v noci ze 23. na 24. května tedy mohla italská armáda překročit hranici. Na horním toku Soči bez boje obsadili město Kobarid a vesnice na pravém břehu Soči a směrem na jih strategicky důleţitý hřeben Kolovrat západně od Tolminu. První opravdový úspěch Italové zaznamenali v krnském masivu nad Kobaridem. Vrchol Krnu, se 2244 m n. m. to byl nejvyšší bod fronty, dobyli 16. června 1915 a kontrolovali ho aţ do konce bojů v Posočí.36 Na pobřeţí obsadili Monfalcone a tok řeky Soči aţ ke Gradišce (Gradisca d’Isonzo), kterou dobyli 8. června.37 U Gorice se italské jednotky intenzivně snaţily dobýt vrch Sabotin, strategicky významné místo pro obranu města a gorického předmostí, ten ale rakousko-uherští vojáci ubránili, stejně jako tolminské předmostí.38 Po prvních týdnech války se tedy sočská fronta ustálila na linii Rombon, Krn, Tolmin, Avče, Kanal, Sabotin, Monte San Michele, Doberdo del Lago a Duin. Pozice se později měnily jen minimálně a válka se změnila v zákopovou. Drobné potyčky nepřinesly Itálii valný úspěch, proto gen. Cadorna na 23. června 1915 naplánoval ofenzivu. Logickým strategickým cílem bylo dobýt gorické a tolminské předmostí a Doberdob, západní okraj krasové planiny. Italské dělostřelectvo připravovalo ofenzivu sedmidenním ostřelováním, které mělo zničit obranu v první linii. Rakousko-uherské jednotky se ale za první měsíc stihly poměrně dobře opevnit a připravit a tomuto útoku dokázaly čelit tak, ţe italský neúspěch byl velmi krvavý a samy přitom měly relativně málo ztrát. Kdyţ 7. července 1915 Italové ukončili ofenzivu, k dobru si přičetli pouze několik stovek metrů u Redipuglie. Pro Rakousko-Uhersko měla ale úspěšná obrana ohromný psychologický význam.39 2. sočská ofenziva (18. 7.-10. 8. 1915) Druhý organizovaný italský pokus prolomit frontu začal 18. července 1915. Cíl zůstal přirozeně stejný – dobýt Gorici a Doberdo a probojovat se do Vipavského údolí,40 ale boje tentokrát probíhaly intenzivně po celé délce fronty.41

36

Simčič, M. 888 dni na soški fronti. Ljubljana: Orbis, 2006, s. 37-42. Svoljšak, P. Soška fronta. Ljubljana: Cankarjeva zaloţba, 2002, s. 21. 38 Simčič, M. 888 dni na soški fronti. Ljubljana: Orbis, 2006, s. 42. 39 Tamtéţ, s. 50-63. 40 Svoljšak, P. Soška fronta. Ljubljana: Cankarjeva zaloţba, 2002, s. 22. 41 Fučík, J., Pavlík, M. Sočská fronta 1915-1917. Praha: Elka Press, 2008, s. 36. 37

- 11 -

Před první ofenzivou Rakousko-Uhersko operovalo pouze na dočasných pozicích, o kterých velení nepředpokládalo, ţe je udrţí, proto bylo opevnění pouze provizorní. Hlavní opevňovací práce tehdy probíhaly ještě asi 15 km hlouběji ve vnitrozemí za frontou, kam plánovali ustoupit. Úspěch během první ofenzivy jim ale dodal odvahu, a proto se začali lépe opevňovat stávající pozice.42 Boje ve druhé ofenzivě začaly opět na Krasu u Gorice a Doberda, dělostřelecká příprava ale tentokrát byla pouze několikahodinová a soustředila se pouze na tyto dva dílčí cíle. Nejhouţevnatější boje probíhaly o vrchol Monte San Michele, Italové jej 23. července dokonce dobyli, ale hned druhý den ráno je Rakušané opět vyhnali. U města Gorice byli Italové ještě méně úspěšní, ztratili i to málo dobytého z předchozích bojů.43 V druhé polovině července zintenzivněly boje také ve vysokohorské části fronty, kde se italské jednotky snaţily obsadit i zbytek krnského masivu, dobýt tolminské předmostí a proniknout do boveckého údolí. Rakušané město Bovec opustili bez boje, nicméně aţ 23. srpna 1915, ale i nadále kontrolovali bovecké údolí.44 Dále Italové útočili na Mrzli vrh mezi Krnem a Tolminem. „Obránci na bojišti velikém sotva 270 x 65 m ztratili 1300 muţů,“ byli nuceni ustoupit 100 m, ale vrchol udrţeli.45 Italské velení 10. srpna ofenzivu ukončilo, protoţe potřebovalo pro další boje doplnit munici. V severní části fronty pokračovaly boje i v srpnu. Italové z obsazeného Bovce útočili na Romon a Čuklu, odkud tehdy rakousko-uherské jednotky kontrolovaly bovecké údolí a jím vstup do Julských Alp. Tyto útoky, stejně jako opětovný pokus dobýt Mrzli vrh, byly stále neúspěšné.46 3. sočská ofenziva (18. 10-4. 11. 1915) Po dvou měsících relativního klidu začali Italové další ofenzivu aţ v polovině října 1915. Cílem bylo opět gorické předmostí, s plánem obsadit Gorici a Vrh, a také prolomit frontu u Tominu a v krnském masivu. V těchto bojích se poprvé uplatnilo italské letectvo.47 Nejurputnější boje probíhaly opět na Krasu o planinu Doberdo mezi vrcholy Monte San Michele a San Martino del Carso, ovšem opět bez italského úspěchu. Kvůli vyčerpání obou stran nastala na pár dní dokonce krátká přestávka,48 aby doplnili síly a munici. 42

Simčič, M. 888 dni na soški fronti. Ljubljana: Orbis, 2006, s. 63. Tamtéţ, s. 65-67. 44 Svoljšak, P. Soška fronta. Ljubljana: Cankarjeva zaloţba, 2002, s. 21. 45 Simčič, M. 888 dni na soški fronti. Ljubljana: Orbis, 2006, s. 66. 46 Tamtéţ, s. 72-74. 47 Svoljšak, P. Soška fronta. Ljubljana: Cankarjeva zaloţba, 2002, s. 22. 48 Fučík, J., Pavlík, M. Sočská fronta 1915-1917. Praha: Elka Press, 2008, s. 38. 43

- 12 -

21. října italští vojáci zaútočili na Batognicu, druhý nejvyšší vrchol v krnském masivu, Mrzli vrh a Vodil vrh, ale obránci své pozice uhájili. Poblíţ ţeleznice v Mostu na Soči Italové obsadili vrchol Cvetje, ale brzy byli zase Rakušany zahnáni. 27. října 1915 pak napadl sníh a to boje na horní Soči ukončilo. Od 23. října byla opět bombardována Gorice a italští vojáci útočili na okolní vrchy Sabotin, Podgoru a Kalvariji. Za více neţ dva týdny bojů byl však jediný úspěch obsazení dvou kót u vsi Podgora.49 Třetí ofenziva byla tedy 4. listopadu 1915 pro vysílení ukončena. 4. sočská ofenziva (10. 11.-14. 12. 1915) Mezi italskou veřejností i v parlamentu se jiţ silně ozývaly hlasy nespokojené s vedením války a jejími neúspěchy. Na začátek prosince bylo svoláno zasedání italského parlamentu, gen. Cadorna proto nutně potřeboval nějaký znatelný úspěch, prolomení fronty, nejlépe dobytí Gorice.50 Čtvrtá ofenziva proto někdy bývá označována jako bitva o parlament. Během pěti dnů tedy rychle přesunul vyčerpané oddíly a doplnil je ze zálohy čerstvými posilami. Rakousko-Uhersko však takovými zálohami nedisponovalo a v tak krátké čase se jim ani v dostatečné míře nepodařilo opravit opevnění.51 Po pěti dnech klidu zbraní 10. listopadu začala v pořadí jiţ čtvrtá ofenziva. Tentokrát se Italové soustředili především na úsek mezi Plavami a Vrhem, kde dělostřelectvo i letectvo ničilo Gorici.52 Město se zcela proměnilo v trosky, rakousko-uherské velitelství však útok přestálo v podzemních bunkrech.53 Italské velení předpokládalo, ţe rakouské jednotky budou většinou přesunuty na Kras, proto 25. listopadu nařídilo útok na Vodel a Mrzli vrh a na Rombon. Po čtyřech dnech neúspěšných bojů však tuto akci ukončilo.54 Protoţe nadcházející zima ve vysokohorském prostředí boje silně znemoţňovala, soustředil se italský útok i nadále především na severní část Doberda (San Michele a San Martino) a na Gorici.55 Italové slavili jen dílčí úspěchy. Podařilo se jim dobýt Osavlje u Gorice, coţ bylo pro obranu velmi nevýhodné. 29. listopadu se dostali aţ na dohled Gorice, ale neměli jiţ sílu pokračovat dále. Rakouští vojáci dobyli Osavlje zpět koncem ledna 1916.56 49

Simčič, M. 888 dni na soški fronti. Ljubljana: Orbis, 2006, s. 77-78. Fučík, J., Pavlík, M. Sočská fronta 1915-1917. Praha: Elka Press, 2008, s. 39. 51 Simčič, M. 888 dni na soški fronti. Ljubljana: Orbis, 2006, s. 79. 52 Svoljšak, P. Soška fronta. Ljubljana: Cankarjeva zaloţba, 2002, s. 22. 53 Simčič, M. 888 dni na soški fronti. Ljubljana: Orbis, 2006, s. 80. 54 Tamtéţ, s. 82. 55 Fučík, J., Pavlík, M. Sočská fronta 1915-1917. Praha: Elka Press, 2008, s. 39. 50

- 13 -

5. sočská ofenziva (11.-16. 3. 1916) Po tříměsíčním zimním období relativního klidu proběhla krátká ofenziva 11.-16. března 1916, italské velení ji totiţ dlouho odkládalo, aţ bude mít vše dobře připraveno a zlepší se počasí. Boje probíhaly především v krasové části fronty, protoţe v horské oblasti je stále znemoţňovalo špatné počasí.57 Udrţitelnost Gorice v rakouských rukou se ztěţovala,58 protoţe ostřelování bylo stále intenzivnější, ale ani tentokrát Italové neuspěli. V dalších čtyřech měsících samozřejmě boje neutichly, probíhaly dál především mezi Plavami a Goricí a na Doberdu.59 To byl ovšem od rakouského velení pouze zastírací manévr, aby Italy zmátli – v červnu totiţ proběhla rakousko-uherská ofenziva v Tyrolích.60 6. sočská ofenziva (4.-16. 8. 1916) V této ofenzivě slavili Italové svůj největší úspěch. Po neúspěchu v předchozí ofenzivě se italská armáda na tuto bitvu velmi dobře připravila. S útokem nijak nespěchala a zahájila jej aţ 4. srpna 1916. Ve vysokohorské části fronty od Tolminu na sever se téměř nebojovalo, cílem byly opět Doberdo a Gorica. Dělostřelecký útok na San Michele a vrcholy gorického předmostí byl tak obrovský, ţe se mu rakousko-uherské vojsko neubránilo.61 Rakouské velení nepředpokládalo, ţe po tyrolské ofenzivě zaútočí Italové tak brzy, a na boje nebylo dostatečně připraveno. Po mohutném ostřelování italská pěchota velmi rychle obsadila Sabotin a záhy potom Podgoru a Oslavje, vrchy gorického předmostí, které byly pro jeho obranu stěţejní, takţe nyní jiţ Italové shlíţeli na město. Proto 7. srpna rakouskouherským jednotkám nezbývalo neţ vyklidit trosky Gorice a 8. srpna brzy ráno za sebou strhly mosty. Vojáci, kteří ještě stále bránili Kalvárii, se ale jiţ neměli jak stáhnout, vzdorovali tedy Italům do 10. srpna a pak padli do zajetí.62 Rakušané se zastavili na obranné linii za řekou od Sveté gory do Opatjeho sela. Italové dál útočili i na tyto pozice, ovšem jiţ bezúspěšně.63 6. srpna italské jednotky obsadily také Monte San Michele a San Martin. Rakouské velení proto 9. srpna rozhodlo opustit i doberdobskou planinu. Další útok směrem na Terst se

56

Simčič, M. 888 dni na soški fronti. Ljubljana: Orbis, 2006, s. 82. Simčič, M. 888 dni na soški fronti. Ljubljana: Orbis, 2006, s. 107-109. 58 Fučík, J., Pavlík, M. Sočská fronta 1915-1917. Praha: Elka Press, 2008, s. 40. 59 Svoljšak, P. Soška fronta. Ljubljana: Cankarjeva zaloţba, 2002, s. 23. 60 Simčič, M. 888 dni na soški fronti. Ljubljana: Orbis, 2006, s. 110. 61 Fučík, J., Pavlík, M. Sočská fronta 1915-1917. Praha: Elka Press, 2008, s. 41-42. 62 Simčič, M. 888 dni na soški fronti. Ljubljana: Orbis, 2006, s. 118-127. 63 Svoljšak, P. Soška fronta. Ljubljana: Cankarjeva zaloţba, 2002, s. 23. 57

- 14 -

ale jiţ nezdařil a Italové ofenzivu 17. srpna ukončili, coţ bylo pro rakousko-uherskou armádu velké štěstí, protoţe se ocitla na pokraji svých sil. 64 Dobytí Gorice sice ze strategického vojenského hlediska nebylo vůbec důleţité, ale pro Italy mělo velký význam z psychologického hlediska, čehoţ si byl gen. Borojevič velmi dobře vědom, a proto na obraně tolik lpěl.65 Gen. Cadorna tak konečně uspěl, třebaţe z města zbyly jen rozvaliny, ovšem „podařilo se mu, při jeho tvrdošíjnosti, zapsat šestou sočskou bitvu do vojenskohistorických análů jako jednu z nejkrvavějších bitev vůbec.“66 7., 8. a 9. sočská ofenziva (14.-19. 9., 9.-12. 10, 31. 10.-4. 11. 1916) Do konce roku 1916 zaútočili Italové ještě třikrát, vţdy to však byly jen několikadenní boje: sedmá ofenziva 14.-17. září, osmá ofenziva 9.-12. října a devátá ofenziva 31. října-4. listopadu. Po úspěchu šesté ofenzivy se italské velení snaţilo probít do Vipavského údolí, odkud by jiţ byla otevřená cesta do Lublaně, a přes Fajti hrib na kopce Trstelj a Grmadu, které brání přístav Terst. Italské dělostřelectvo houţevnatě ostřelovalo celou frontovou linii od Gorice k moři, ale pěší útoky byly vţdy odraţeny. V horské části zmiňme neúspěšný italský útok na Rombon 16. září.67 Gen. Borojević jiţ sice nedisponoval vůbec ţádnými zálohami, podařilo se mu však stávající pozice udrţet a Italové se probili jen na některých místech do hloubky 4 km. Teprve na konci deváté ofenzivy se Rakušané dočkali posil z východní fronty. Zasáhly do bojů aţ poslední den bitvy, Italy nečekaná síla obrany překvapila a ofenzivu raději ukončili.68 10. sočská ofenziva (12. 5.-5. 6. 1917) Zima na přelomu let 1916 a 1917 byla velmi tuhá a dlouhá, boje se proto omezily na drobné potyčky a s další ofenzivou Italové otáleli. Ve vysokohorské části fronty napadly místy aţ 4 m sněhu a vojáky místo válečných zranění stály ţivot spíše mráz, hlad, nemoci a laviny.69 Italský útok začal aţ 12. května a probíhal téměř po celé délce fronty. Hlavními dvěma cíli v této bitvě byly hřeben Banjšice na levém břehu Soči severně od Gorice (Kobilnik, Kuk, Vodice, Sveta gora) a tradičně Fajti hrib směrem ke Grmadě a posléze k Terstu.70 64

Simčič, M. 888 dni na soški fronti. Ljubljana: Orbis, 2006, s. 127-130. Tamtéţ, s. 128. 66 Fučík, J., Pavlík, M. Sočská fronta 1915-1917. Praha: Elka Press, 2008, s. 42. 67 Simčič, M. 888 dni na soški fronti. Ljubljana: Orbis, 2006, s. 139-144. 68 Tamtéţ, s. 144. 69 Tamtéţ, s. 155. 70 Fučík, J., Pavlík, M. Sočská fronta 1915-1917. Praha: Elka Press, 2008, s. 46-48. 65

- 15 -

Dobytím planiny Banjšice si Italové chtěli otevřít cestu do čepovanského údolí, kterým b\ Rakušanům vpadli do boku v tolminském předmostí. Podařilo se jim obsadit hřeben Priţnice-Kuk-Vodice, ale Sveta gora nad Goricí zůstala v rakouském drţení, třebaţe během bojů se na jejím vrcholku střídaly obě armády.71 Na Krasu vrcholily boje na konci května, Italové se dokonce probojovali do Kostanjevice na Krasu, coţ byl v jiţní části fronty nejzazší italský úspěch, ovšem brzy byli i odtud opět vyhnáni. 3. června 1917 se dokonce Rakušané odhodlali k silnému protiútoku, protoţe dostali posily z rozpadající se V fronty. Italové se na nových pozicích ještě nestihli opevnit a nezbylo jim neţ se zcela stáhnout na původní předofenzivní linii.72 11. sočská ofenziva (18. 8.-13. 9. 1917) 17. srpna 1917 Italové začali poslední pokus prolomit rakouskou obranu na Soči. Pokračovali ve stejných směrech jako v předchozí ofenzivě a vynaloţili na to nebývalou sílu. Na konci srpna se jim podařilo dobýt banjskou planinu, ale neměli jiţ dostatek sil, aby vtrhli do čepovanského údolí. V září se rozhořely boje na Krasu, Italové dobyli Fajti hrib a Monte San Gabriel, ovšem v závěru ofenzivy je rakousko-uherské jednotky v protiútoku opět zatlačily zpět. Přesto italské velení v této ofenzivě slavilo úspěch z dobytí Banjšic, Svete gore a Fajti hrib.73 Italové ostřelovali banskou planinu, ale neměli jiţ sílu na pěší útok. Rakousko-uherské jednotky se 23. srpna organizovaně stáhly a měly ještě čas se opevnit na nových pozicích, Italové totiţ Banjšice definitivně obsadili aţ 24. srpna a rakouský ústup k dalšímu útoku do čepovanského údolí nevyuţili.74 V září pak v krnském masivu ve vrcholu Batognica probíhala minová válka. Uţ v květnu rakouští vojáci objevili italskou šachtu s náloţí. Výbuchu zabránili a sami začali také kopat chodby. V září si jiţ byly šachty tak blízko, ţe vojáci mohli slyšet hlasy protivníka. 24. září se proto Rakušané rozhodli vyhodit vrchol Batognice do vzduchu.75 Průlom u Kobaridu (24.-27. 10. 1917) Situace rakousko-uherské obrany byla jiţ ve velmi kritickém stavu. Rakouské jednotky se sice zatím úspěšně bránily, ale v desáté a jedenácté ofenzivě jiţ bylo jasné, ţe příliš dlouho 71

Simčič, M. 888 dni na soški fronti. Ljubljana: Orbis, 2006, s. 165. Tamtéţ, s. 169-173. 73 Fučík, J., Pavlík, M. Sočská fronta 1915-1917. Praha: Elka Press, 2008, s. 48-49. 74 Simčič, M. 888 dni na soški fronti. Ljubljana: Orbis, 2006, s. 184. 75 Simčič, M. 888 dni na soški fronti. Ljubljana: Orbis, 2006, s. 196. Viz téţ Svoljšak, P. Soška fronta. Ljubljana: Cankarjeva zaloţba, 2002. 72

- 16 -

nevydrţí. Jak podotýká Fučík,76 ač by byla obrana sebelepší, zvrat ve válce by stejně nepřinesla, a proto se rakouské velení rozhodlo pro důraznou protiofenzivu. Císař Karel I. sice nebyl nakloněn spolupráci s Německem a přál si spíše rychlý, ale kvalitní separátní mír,77 ovšem jeho armáda na takto velkou soukromou akci neměla prostředky. Byl proto nucen poţádat své spojence o pomoc, ţádal však jen o materiální výpomoc a povolení k přesunu rakousko-uherských jednotek z východní fronty. Němečtí velitelé si byli vědomi, ţe habsburská monarchie je na Soči těsně před poráţkou, ale samostatnému rakouskému útoku nakloněni nebyli. Jednak nevěřili, ţe by na to mělo Rakousko-Uhersko dostatek sil, a zadruhé případný úspěch by vskutku Karlovi dovolil jednat o separátním míru. Přislíbili proto velkou společnou akci pod jménem „Věrnost ve zbrani (Zvestoba v oroţju)“ (Waffentreue), do které se zapojí i sedm německých divizí.78 Byla tak naplánována společná ofenziva pod velením německého generála Otto von Bellowa. Cílem bylo prolomit italské linie ve vysokohorské části sočské fronty mezi Bovcem a Tolminem, přičemţ jednotlivé proudy se měly setkat u Kobaridu a dál pronikat na západ do italského vnitrozemí. Pod velením gen. Borojeviće měly samozřejmě probíhat boje i na zbytku sočské fronty od Mengor k moři.79 Nová 14. armáda byla sloţena z pěti rakousko-uherských divizí a sedmi německých a přitom rozčleněna do čtyř skupin označených jménem velitele: Krauss, Stein, Berrer a Scotti. Kvůli špatnému počasí byl útok o dva dny odloţen a začal 24. října 1917 ve 2 hodiny ráno dělostřeleckým ostřelováním fronty od Rombonu do Logu u Tolminu.80 Armádní skupina gen. Krausse měla prolomit frontu v boveckém údolí u Rombonu a operovat v linii Javoršček-Krn. Její součástí byl chemický 35. batalion. U rozvodněné řeky Boky se skupina zdrţela, ale většinu horských vrcholků obsadila jiţ první den, italští alpíni se bránili jen na Rombonu, Stolu a Krnu.81 Skupina Stein měla na starost úsek Batognica-Mrzli vrh-Mengore. Část útočila na krnský masiv, přes který se pak spustila do údolí k Soči a postupovala ke Kobaridu, kde se setkala se skupinou gen. Krausse. Druhá část skupiny Stein měla prolomit frontu od Tolminu u Volčí také směrem ke Kobaridu, obsadit Kolovrat a Matajur a postupovat do údolí Nadiţe.

76

Fučík, J., Pavlík, M. Sočská fronta 1915-1917. Praha: Elka Press, 2008, s. 60. Simčič, M. 888 dni na soški fronti. Ljubljana: Orbis, 2006, s. 184. 78 Tamtéţ, s. 199. 79 Fučík, J., Pavlík, M. Sočská fronta 1915-1917. Praha: Elka Press, 2008, s. 61. 80 Simčič, M. 888 dni na soški fronti. Ljubljana: Orbis, 2006, s. 199, 215. 81 Simčič, M. 888 dni na soški fronti. Ljubljana: Orbis, 2006, s. 200-201, 221, 237. 77

- 17 -

Kobarid padl hned první den - stejně jako na začátku války byl prvním obsazeným městem. Pouze Kolovrat odolával trochu déle, na Mrzlém vrhu byli alpíni obklíčeni.82 Armádní skupiny Berrer a Scotti operovaly v okolí Mostu na Soči a postupovat měly do Furlanské níţiny k Cividale del Fuili. Borojevićova sočská armáda bojovala na zbytku fronty od Logu aţ k moři. Tady však Italové útok očekávali a houţevnatě se bránili. Během prvních dvou dnů ale spojená útočící armáda splnila plán, u Kobaridu se spojila v jednotný proud a postupovala údolím Nadiţe do italského vnitrozemí.83 Rakousko-uhersko-německá strana se na útok velmi dobře připravila a soustředila se také na to, aby Italy co nejvíce zmátla a utajila místo i čas útoku. Doprava materiálu probíhala skrytě, především v noci, vojáky přivezli aţ na poslední chvíli. Naopak se snaţili na přípravy upozornit v jiných úsecích fronty: u Terstu probíhaly drobné potyčky, v Tyrolích fingovaně kumulovali bojové jednotky.84 Německý plán byl velmi smělý a rakouští velitelé z něj měli obavy, vše stálo na momentu překvapení a rychlosti akce, ostřelování bylo krátké a intenzivní, pouţity byly granáty s bojovými plyny. Ovšem předpoklad se vyplnil. Italové ţádný útok před zimou neočekávali a pokud ano, pak na jiţní části fronty, kde předtím sami útočili, anebo v Tyrolích, kde jiţ jednou Rakušané frontu prolomili, třebaţe pak byli v postupu zastaveni. Kromě toho vrchní velitel Cadorna a jeho nejlepší generál Capello spolu špatně vycházeli a v této kritické chvíli se nemohli domluvit na formě obrany, s čímţ po jedenácti ofenzivách neměli dosud zkušenosti. Cadorna přikázal začít budovat obranu, ovšem během jeho dvoutýdenní dovolené rozkaz teprve pomalu předávali niţším důstojníkům a k praktickému provedení obranných staveb nedošlo. Capello naopak v jeho nepřítomnosti dělal přípravy na protiútok. Z protichůdných zpráv výzvědných jednotek a rakouských dezertérů bylo italské velení tak zmatené, ţe neodhalilo ani místo připravovaného útoku.85 Těsně před útokem přijel na frontu král Viktor Emanuel III, spolu s Cadornou navštívil dokonce obrannou linii na hoře Stol. Byl ale ujištěn, ţe na frontě se nic zvláštního neděje a ţádné nebezpečí nehrozí.86 Úspěch celé akce spočíval v překvapení protivníka. Němci pouţili novou taktiku, kdy dělostřelecká příprava byla jen velmi krátká, ale o to intenzivnější, a bombardovány byly předem přesně zaměřené cíle, útok byl tedy velmi účinný. Přitom desetina granátů obsahovala 82

Tamtéţ, s. 201-202, 221-226, 238. Tamtéţ, s. 202-203, 230, 241. 84 Tamtéţ, s. 203-204. 85 Tamtéţ, s. 203, 206-211. 86 Zgodovinska turistična karta. Ustanova „Fundacija Poti miru v Posočju“, Kobarid 2006. 83

- 18 -

plyn fosgen (Italové totiţ měli masky proti chlóru). Poté se pěchota vydala údolím, kóty de facto obklíčila a teprve potom dobyla. Útočníkům bylo nakloněno i počasí, mlha a mraky zakryly údolí a z italských pozic na vrcholcích nebylo postupující armádu v údolí vidět. Německé dělostřelectvo přitom mělo cíle určené jiţ předem.87 Vše proběhlo tak rychle, ţe se zprávy o situaci na bojišti do italského velícího stanu dostaly příliš pozdě nebo vůbec a na italské straně fronty vládl chaos. Ještě 24. října dopoledne Cadorna nevěděl, jestli hlavní útok jiţ začal, nebo teprve přijde, zmatek vládl i na velitelství, protoţe informace z bojiště byly kusé a situace se tam tak rychle měnila, ţe nebylo lze vydávat smysluplné rozkazy. Odpoledne se Cadorna vydal z Udine do Cividale na poradu s Capellem, večer jiţ ale pochopili, ţe se italská armáda bude muset stáhnout za řeku Tagliamento.88 Během prvního dne spojená rakousko-uhersko-německá armáda na 32 km velmi náročného terénu prorazila od 4 do 9 km za frontu a obsadila všechny tři italské obranné linie. Útočníci plně vyuţili překvapení, které způsobili, postupovali stále dál a nenechali Italům ani chvilku oddechu.89 28. října poslední Italové opustili údolí Soče a Němci obsadili Udine. Italská armáda ustupovala do Benátska a 1. listopadu přešla přes rozvodněnou řeku Tagliamento, německorakousko-uherská armáda ji překročila v noci ze 4. na 5. listopadu. To uţ ale do Itálie přicházely na pomoc francouzské a britské jednotky. Mezi 9. a 16. listopadem se postup spolkových armád zastavil na řece Piavě, 3. prosince byla ofenziva ukončena a německé jednotky se začaly vracet na západní frontu. Rakouská armáda se ale dostala příliš daleko od svého zázemí a zásobování tak velmi vázlo. Vţdyť Most na Soči – i nadále poslední ţelezniční stanice – byl nyní vzdálen aţ 200 km.90 Dohra sočských bojů Jihozápadní fronta se posunula 200 km do italského vnitrozemí na řeku Piavu. Byl to poslední rakouský úspěch před definitivním pádem. Naopak Itálii tento fatální neúspěch přinutil přehodnotit dosavadní vedení války – gen. Cadorna byl odvolán, nahrazen gen.

87

Simčič, M. 888 dni na soški fronti. Ljubljana: Orbis, 2006, s. 215, 217. Tamtéţ, s. 233, 235-236. 89 Tamtéţ, s. 236, 238. 90 Simić, M. Po sledeh soške fronte. Ljubljana: Mladinska knjiga, 1998, s. 226-228. 88

- 19 -

Diazem a v lednu 1918 dokonce kvůli fiasku u Kobaridu vyšetřován.91 Přesunutí bojiště do italského vnitrozemí pozvedlo také bojové odhodlán řadových italských vojáků. Rok po průlomu u Kobaridu válka skončila. Itálie stála na straně vítězů a poţadovala území, která jí byla slíbena londýnskou dohodou. Rakousko-uherská monarchie nejenţe prohrála válku, ale celé soustátí se rozpadlo. Jedním z nástupnických států bylo Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, které de facto vzniklo rozšířením Srbského království o jihoslovanská etnická území bývalého Rakouska-Uherska. Království SHS – také vítězný stát – se tak dostalo do sporu s Itálií o stejná území, která Itálii odmítla postoupit zaniklá habsburská monarchie. Starý rakousko-italský spor se tak vlekl dál. Italové dokonce pod vedením básníka d’Annunzia obsadili Rijeku. Alespoň formálně byla situace vyřešena v roce 1920 na konferenci v Rapallu, kde spojenci přiřkli Itálii slovinské Přímoří, Istrii, Dalmácii aţ k Zadaru a Kvarnerské ostrovy. Pouze Rijeka se stala svobodným městem (ačkoli tento stav vydrţel pouhé tři roky, neţ Rijeku Itálie po nástupu Mussoliniho k moci anektovala).92 Slovinci a Chorvaté tak přišli o velkou část svého etnického území, přestoţe se za něj v sočských bitvách houţevnatě a úspěšně bili a v rámci rakousko-uherské armády jej ve skutečnosti i ubránili. Trvalo více neţ čtvrt století, neţ bylo toto území v roce 1947 přičleněno k Jugoslávii. „12. ofenziva“, „blesková válka“, „zázrak u Kobaridu“ Poslední boje na Soči bývají často označovány jako dvanáctá ofenziva nebo – s ohledem na rychlost a intenzitu prolomení fronty – jako blesková válka. Fučík však oba tyto pojmy zpochybňuje a povaţuje je za „z operačního hlediska nesprávné.“ Jedenáct ofenziv na Soči bylo svedeno z italské strany, kdeţto poslední boje probíhaly čistě z rakousko-uhersko-německé iniciativy. „Nešlo jiţ o odráţení útočníka rakousko-uherskou poziční obranou, ale o přechod k dynamické útočné operaci.“93 Bleskovou válku Fučík definuje jako „typ operce zaloţen na pohybu útočných klínů pronikajících rychle do hloubky sestavy nepřítele,“ a posléze pronásledování, obkličování a

91

Simić, M. Po sledeh soške fronte. Ljubljana: Mladinska knjiga, 1998, s. 227. Weithmann, M. W. Balkán. 2000 let mezi východem a západem. Praha: Vyšehrad, 1996, s. 266. 93 Fučík, J., Pavlík, M. Sočská fronta 1915-1917. Praha: Elka Press, 2008, s. 64. 92

- 20 -

zajímání prchajícího muţstva. Ve vysokohorském prostředí a bez vybavení bojovými vozidly ale toto nebylo moţné, postup zpomalovaly také rozvodněné řeky a strhané mosty.94 Simčič naopak upozorňuje na nesprávnost lokace u Kobaridu, totiţ průlom německorakouská armáda provedla u Tolminu a Bovce. U Kobaridu se k ránu po překvapivé noci sešly hlavní proudy postupující armády a odtud pramení ono spojení bitvy s Kobaridem.95 Pro Italy se slovo „Caporetto“ stalo synonymem pro totální fiasko i v přeneseném smyslu. Ve slovinské literatuře je poslední sočská bitva často označována jako „čudeţ pri Kobaridu“ (zázrak u Kobaridu). Podle Simčiče není toto označení příliš vhodné z etického důvodu. Vţdyť nesporný vliv na úspěšný postup spolkových armád mělo pouţití bojového plynu. Dodává ale, ţe „klasickými zbraněmi by při tehdejším rozloţení sil bylo moţné italskou armádu přemoci pouze zázrakem“.96

94

Tamtéţ, s. 64-65. Simčič, M. 888 dni na soški fronti. Ljubljana: Orbis, 2006, s. 217. 96 Tamtéţ, s. 217. 95

- 21 -

Čeští vojáci na frontě v Horním Posočí Všeobecné povědomí laické veřejnosti o české vojenské historii se v drtivé většině omezuje pouze na bitvu na Moravském poli, u Lipan, na Bílé hoře nebo u Chlumce nad Cidlinou – tedy bitvy prohrané, z úspěšnějších českých válečných počinů je v povědomí leda bitva na Vítkově a z novější doby bitva u Zborova. Dobrý pocit z národního úspěchu ovšem kalí fakt, ţe v posledně jmenované de facto bojovali Češi proti Čechů. V kaţdém případě ale tato bitva a další legionářské taţení zcela zastínilo pravděpodobně „největší válečné zasazení českých vojáků v celé naší historii“97 – dvanáct bitev na sočské frontě. V učebnicích dějepisu budeme zmínku o Soči hledat marně a informace o jihozápadní frontě vůbec se omezují na jedinou větu o Piavě. Italská fronta byla v první světové válce aţ druhořadého významu – přesněji po západní frontě ve Francii a východní v Haliči zaujímala vlastně aţ třetí místo v pomyslném ţebříčku důleţitosti. Výsledek války neovlivnil ani pád východní fronty, tím méně na něj mohly mít vliv dílčí úspěchy a neúspěchy kterékoli strany na jihozápadní frontě.98 Přesto urputnost bojů a nasazení všech moţných prostředků na italské frontě je naprosto srovnatelné s ostatními frontami a v krutosti bojů je spolehlivě předčí. Kolem Soče vedla frontová linie i po vrcholcích Alp a v zimním mrazivém počasí situaci znesnadňovaly jak závěje, tak laviny, v létě zase odpolední bouřky, na podzim deště a mlhy. V Krasu se bojovalo o kaţdý metr, přitom nebylo kam se schovat jak před nepřítelem – vykopat i úplně mělký zákop v tvrdé skále byl ohromný úspěch -, tak před horkým letním sluncem, kdy se kaţdá kapička vody do vápencového podloţí okamţitě vsákla. Jsme poměrně dobře zpraveni o hrůzách u Verdunu, který je od Paříţe relativně blízko. Ale koho zajímalo odlehlé italsko-slovinské pomezí, jen málo obydlené strmé svahy Julských Alp a sluncem rozţhavené holé kopečky Krasu? Právě tato odlehlost od civilizace a v širším politickém kontextu relativní nedůleţitost zapříčinila opomíjení této fronty a nevědomost o hrůzách bojů kolem Soče. Ovšem „intenzitou dělostřelecké palby jsou sočské bitvy zcela srovnatelné s tolik připomínaným Verdunem,“99 boje v krasových zákopech si s verdunskými a haličskými v ničem nezadají a těţkosti bojů na horní Soči umocňovalo vysokohorské prostředí. Ţe je „sočské bojiště ve srovnání se západní frontou mnohem krutější,“ míní také 97

Fučík, J. Isonzo 1915-1917. Katalog mezinárodní výstavy k 90. výročí bitev na Soči s českou účastí na téma „Vojáci z českých zemí na sočské frontě“. Příbramská tiskárna, Evropský parlament, 2007, s. 7. 98 Simčič, M. 888 dni na soški fronti. Ljubljana: Orbis, 2006, s. 8. 99 Fučík, J. Isonzo 1915-1917. Katalog mezinárodní výstavy k 90. výročí bitev na Soči s českou účastí na téma „Vojáci z českých zemí na sočské frontě“. Příbramská tiskárna, Evropský parlament, 2007, s. 5.

- 22 -

ředitelka Tolminského muzea Damjana Fortunat Černilogar, která dobře zná ţivot v horách a ví, ţe „příroda zde umí být krásná a příjemná, ale rychle také dokáţe ukázat svoji krutou tvář.“100 Během čtyř let první světové války povolaly rakouské úřady do zbraně přibliţně jeden milion Čechů.101 Bojovali na srbské a především haličské frontě a kdyţ v květnu 1915 vyhlásila Rakousku-Uhersku válku Itálie, museli hájit také rakouskou hranici na Soči a v jiţních Tyrolích. Od roku 1917, kdy Rusko odstoupilo z války, se italská fronta stala pro habsburskou monarchii hlavním bojištěm, kam koncentrovala svoje vojska, tedy i české vojáky. Desetitisíce z nich navţdy zůstaly leţet kolem břehů Soče.102 Přesné počty ale nikdy nezjistíme. Po válce proběhly velké změny v hranicích mezi státy, Rakousko-Uhersko se rozpadlo a nástupnické státy měly jiné starosti, Československo se věnovalo převáţně těm vojákům, kteří během války přešli do legií, v Jugoslávii vojáci, kteří bojovali na protisrbské straně, také nebyli politicky ţádoucí, a Itálie, na jejímţ území se po válce sočská fronta ocitla, všechny padlé identifikovat a spočítat nestihla. Obnovování sočské krajiny a upravování vojenských hřbitovů probíhalo po celé meziválečné období, Italové nepracovali příliš rychle a nakonec tyto práce přerušilo vypuknutí další války. Československo se tehdy k českým rakousko-uherským vojákům nehlásilo, a to ani k těm, kteří padli ještě dříve, neţ legie vůbec začaly vznikat. „České“ jednotky Ale kdo to vlastně je „český“ voják? Jiţ právě tato ošemetná definice „češství“ nám nikdy neumoţní tyto vojáky přesně spočítat. Za „české“ jsou tradičně povaţovány ty pluky, jejichţ doplňovací obvod byl na historickém území zemí Koruny české. Přehlednou tabulku uvádějí publikace Vojenské dějiny Československa103 a novější Pod císařským praporem104. Samozřejmě ale tyto jednotky nebyly čistě české, protoţe i obyvatelstvo bylo národnostně smíšené. Tabulka v obou publikacích obsahuje i procentuální zastoupení Čechů v jednotlivých plucích, evidentně je

100

Fučík, J. Isonzo 1915-1917. Katalog mezinárodní výstavy k 90. výročí bitev na Soči s českou účastí na téma „Vojáci z českých zemí na sočské frontě“. Příbramská tiskárna, Evropský parlament, 2007, s. 4. 101 Fučík, J., Pavlík, M. Sočská fronta 1915-1917. Praha: Elka Press, 2008, s. 4. 102 Tamtéţ, s. 18. 103 Broft, M. Vojenské dějiny Československa. 2. díl (1526-1918). Praha: Naše vojsko, 1986, s. 159-161. 104 Pernes, J., et al. Pod císařským praporem. Historie habsburské armády 1526-1918. Praha: Militaria, Elka Press, 2003, s. 330-331.

- 23 -

však z jedné publikace do druhé přejatá a stejné údaje uvádí také Fučík.105 Ten z „českých“ pluků vybral ty, které bojovaly na sočské frontě - přesněji v Borojevićově Sočské armádě, tedy od Krnu na jih aţ k moři. Vričan106 naopak uvádí kompletně všechny pluky rakouskouherské armády. Jako české pluky označil všechny, které měly doplňovací obvod na území zemí Koruny české, a národnost muţstva nijak nezohledňoval. Tolminské muzeum a nadace Pot miru v Posočju (Cesta míru v Posočí) vydaly obsáhlé seznamy padlých na frontě Avče-Krn107 (kde bojovala Borojevićova XV. armádní skupina, dnes okres Tolmin) a Krn-Rombon108 (úsek sočské fronty, kde bojovala korutanská armádní skupina Rohr, dnes okres Bovec). Evidována jsou zde všechna známá pohřebiště – hřbitovy, skupiny hrobů i samostatné pohřby – podle stavu na konci války, ke kterým existovala rakousko-uherská nebo italská dokumentace. Seznamy jsou doplněny soupisy padlých podle matričních knih jednotlivých pluků, případně nemocnic v zázemí. Seznamy by měly obsahovat jméno a příjmení padlého, hodnost, jednotku, datum smrti, datum pohřbu, pokud se liší, rok a místo narození. Přestoţe údaje nejsou úplné, pokusila jsem se na jejich základě rekonstruovat, které jednotky s českou účastí bojovaly v Horním Posočí. V Rohrově armádní skupině na Soči nenacházíme ani jeden český pluk. Češi zde bojovali v jednotkách z jiných doplňovacích obvodů, především tyrolských a korutanských, které byly lépe vycvičené pro boj v horách, a proto byly nasazeny na této části fronty. V roce 1915 bojovali v rámci pluku LIR21 ze St. Pölten. Od roku 1916 Češi nejčastěji bojovali v domobranských k.k.LsB41 praporu a k.kLsIR26 pluku. Najdeme je také u pevnostního (FsAB4, FsAB14) a horského dělostřelectva (GbAR22, GbAR11) a u tyrolských císařských střelců (TKS2, TKS4). Mnohem častěji neţ v jiţnější části fronty se zde setkáváme s Čechy zařazenými do pomocných technických praporů: SB10, SB11 nebo BauK IR91. V nejsevernější části působení Borojevićovy Sočské armády, v krnském masivu jiţně od vrcholku Krnu, bojovaly I/91 a II/18. Českobudějovický 91. pluk toto místo hájil od samého začátku bojů na Soči do léta 1916, kdy jsou zaznamenáni poslední padlí, 18. pluk z Hradce Králové přišel na sočské bojiště patrně aţ na podzim 1915, výjimečné poslední pohřby jsou ale ještě i z 12. ofenzivy.

105

Fučík, J. Soča (Isonzo) 1917. Praha – Litomyšl: Paseka, 1999, s. 130-132. Vričan, J. Po zapadlých stopách českých vojáků. Z Julských Apl k Jadranu. Olomouc: Ondřej Havlík, 2008, s. 32-35. 107 Fortunat Černilogar D., Galić L., et al. Tolminsko mostišče II. Tolminski muzej, 2005. 108 Galić, L., Pirih, D. Od Krna do Rombona 1915 – 1917. Tolminski muzej, Ustanova »Fundacija Poti miru v Posočju«, 2007. 106

- 24 -

Velké mnoţství českých vojáků bránilo planinu Sleme, Mrzli vrh a Vodel. Byly to především pěší prapory II/18, III/18, plzeňský III/35, IV/80, I/91 a brněnský FJB25, objevuje se také III/46 a domobranecký LsB155, jiné prapory pouze výjimečně. Hradecký 18. pluk operoval v těchto místech od léta 1915 aţ do průlomu fronty v říjnu 1917. Pěší prapor I/91 z Českých Budějovic zde zanechal spoustu svých muţů pouze v létě a na podzim 1915, stejně tak prapor III/35 z Plzně. Naopak prapory polních myslivců z Brna FJB25 a FJB17 zde bojovaly aţ od konce léta 1917 a zasáhly do 12. ofenzívy, stejně tak pohřby padlých z praporu rakouské domobrany LsB155 jsou uváděny pouze v létě 1917. Prapory IV/80 a III/46 zmíněné tabulky pluků mezi české oddíly nezahrnuji, uvádím je však proto, ţe na Mrzlém vrhu v jejich řadách padlo i nemálo vojáků narozených v českých zemích. V 80. pluku bojovali vojáci ze všech koutů Rakouska a muţi českého původu v něm nebyli ţádnými výjimkami. IV. prapor zde operoval od podzimu 1915 a v prvním roce bojů je evidováno velké mnoţství pohřbů, pak se ale zřejmě vyčerpal a v roce 1917 jich seznamy uvádějí jiţ výrazně méně. Maďarský III. prapor 46. pluku zde bojoval od samého počátku v květnu 1915 aţ do průlomu fronty v říjnu 1917 a v jeho řadách zde padlo i několik vojáků narozených v Čechách. Čeští padlí se však výjimečně objevují také v plucích 57. ze Slezska a 66. z Podkarpatské Rusi, ve vídeňském I/4, lvovském IV/30, temešvárském I/61 a bratislavském II/72 praporu. Tolminské předmostí na nevýrazném, ale strategicky významném vršku Mengore střeţili západočeští vojáci z plzeňského III/35. Jiţně od Mengore se u Logu fronta opět vrátila na levý břeh Soče a boje probíhaly na kalsko-lomském hřebenu. Nasazen zde byl čáslavský prapor I/21 a brněnský III/8. V závěrečné ofenzivě v říjnu 1917 zde do bojů výrazně zasáhly střelecké pluky vytvořené z původní zeměbrany: kroměříţský SchR25, brněnský SchR14 a čeští vojáci v poměrně velkém počtu bojovali také ve vídeňském SchR24 a hercegovinském SchR37. Do 12. ofenzivy zde byli nasazeni také polní myslivci z Brna FJB25 a FJB17 a také mladoboleslavští FJB12. „Čeští“ padlí109 Na základě seznamů padlých v publikacích „Tolminsko mostišče II“ a „Od Krna do Romona“ jsem se snaţila alespoň přibliţně určit počet padlých českých vojáků v Horním Posočí.

109

Podle seznamů padlých v Tolminsko mostišče II a Od Krna do Rombona.

- 25 -

Kritérium pro „českého“ vojáka je stejné, tedy místo narození v zemích Koruny české. Jsem si vědoma, ţe takto jsem zahrnula i české Němce, ovšem na základě omezených údajů, které seznamy padlých obsahují, není moţné je eliminovat. Na druhou stranu seznamy padlých zdaleka neobsahují o kaţdém vojákovi všechny údaje, často chybí i údaj o místě narození. Nevyhnutelně jsem tedy velké mnoţství českých vojáků vůbec nepostihla. Počet padlých Čechů proto určuji pouze jako minimální číslo, to znamená, ţe sečteni jsou pouze ti, které dokáţeme s jistotou identifikovat. V úseku Rombon-Krn jsou dnes upraveny pouze čtyři hřbitovy, kam byly přeneseny ostatky padlých z okolních hřbitovů, dnes opuštěných. Jedná se o hřbitovy Log pod Mangartom, Bovec, Soča a Trenta. V Logu pod Mangartom je pohřbeno 39 Čechů. Z nich 9 bojovalo v praporu k.k.LsB41 a dalších 6 v k.k.LsIR26, ostatní v různých jiných jednotkách. Na hřbitov v Bovci byly přeneseny také ostatky z jiných vojenských hřbitovů v nejbliţším okolí, dnes tu tedy odpočívá 29 českých vojáků, z nichţ 12 bojovalo v domobraneckém pluku k.k.LsIR26. Na hřbitově v Soči jsou dnes uloţeny ostatky vojáků také ze hřbitovů na Vršiči, Golobarju, Planini Duplja a Blaţu, vojáků z českých zemí tu tedy je 109. Bojovali většinou za domobrance (25 za k.k.LsIR26 a 10 za k.k.LsB152) a zeměbrance (18 za LIR21). Leţí zde ale také poměrně hodně příslušníků technických praporů, kterým vzala ţivot lavina – 10 muţů SB11, 7 BauK.IR91 a 13 dalších vojáků, mezi kterými jsou také příslušníci českobudějoviského 91. pěšího pluku a jičínského 74. Na hřbitobě v Trentě jsou pohřbeni pouze 4 čeští vojáci. Na úbočí Rombonu bylo pohřbeno 11 českých vojáků, většinou tyrolských císařských myslivců, ovšem o exhumaci nejsou ţádné doklady a hřbitovy nejsou do dneška zachované. Dalších 45 muţů z českých zemí je však v seznamech vedeno jako nezvěstných. Jde opět především o domobrance z praporu k.k.LsB41 a pluku k.k.LsIR26. Autoři seznamů pro XV. armádní sbor seřadili padlé podle původního pohřbu před italskými exhumacemi v meziválečném období. Lokace, kde se vojenská pohřebiště nacházela, rozdělili do 14 zón (A-N). Tuto strukturu jsem při svém sčítání českých padlých víceméně zachovala. V okolí krnského masivu (zóna A a B) bojovaly především hradecký 18. a českobudějovický 91. pluk. Během války byli na svazích Krnu pohřbeni na třech hřbitovech, jeden byl samostatný pro 7 Východočechů z 18. pluku a druhý pro 34 Jihočechů z 91. pluku, na třetím leţelo 25 příslušníků I/91 a s nimi i 5 Čechů a Moravanů z jiných pluků (II/18, IV/80, FKR 29/4). Na dalších hřbitovech (také na italské straně fronty) nebo v samostatných hrobech v okolí bylo pohřbeno dalších minimálně 6 vojáků z českých zemí z FJB25 praporu polních myslivců, pevnostního dělostřelectva FAR19 a jiných oddílů. - 26 -

Mezi Vodel vrhem a údolím Tolminky (zóna C) byli čeští vojáci pohřbeni na nejméně dvaceti známých i neznámých lokálních vojenských hřbitovech a další v samostatných hrobech roztroušených kolem fronty. Na hřbitově v Selcích bylo pohřbeno 20 českých příslušníků III/18 z východních Čech, kromě nich ale také 1 voják 81. pluku z Jihlavy. Během 11. a 12. ofenzivy bylo na vlastním hřbitově na Mrzlém vrhu pohřbeno 49 moravských, ale také českých myslivců z praporu FJB25 – identifikovaných bylo pouze 39, ale podle údajů v matrice byla určena i jména dalších 10, třebaţe je nelze přiřadit k tělům. Na třech hřbitovech praporu III/46, nacházejících se na Mrzlém vrhu, bylo pohřbeno také 6 jeho příslušníků z českých zemí a dále 6 Východočechů z praporu II/18. Na blízkém hřbitově praporu IV/80 odpočívalo 7 jeho příslušníků z Čech a Moravy, dalších 10 je zdokumentováno v matrikách padlých, ale nejsou evidováni na ţádném známém hřbitově. Svůj vlastní hřbitov na Mrzlém vrhu měly prapory II/18 a I/91, na Nové planině se nacházel hřbitov III/35 a druhý hřbitov praporu II/18. Na hřbitově 91. českobudějovického pluku odpočívalo 213 padlých vojáků převáţně z jiţních, ale také z východních Čech a dalších míst; v létě 1917 tu byl pohřben ještě 1 brněnský polní myslivec z praporu FJB25. Na hřbitově hradeckého praporu II/18 bylo pochováno 64 vojáků, na druhém známém hřbitově tohoto praporu pak dalších 111. 25 vojáků praporu III/35 leţelo na plukovním hřbitově na Nové planině. V létě 1917 bylo na hřbitůvek praporu LsB155 na planině Sleme pohřbeno 5 domobranců z Čech a Slezska. Na dalších známých hřbitovech nebo v samostatných hrobech, kterými byly Mrzli vrh, Vodel a planiny Sleme a Nova doslova posety, bylo pohřbeno dalších 89 vojáků narozených v Českých zemích, o kterých máme informace. V matrikách je uvedeno také 62 vojáků, kteří na tomto úseku fronty zemřeli (ať jiţ v boji nebo padli za oběť lavinám), ovšem nejsou evidováni na ţádném ze známých hřbitovů. Jedná se o vojáky II. a III. praporu 18. pluku, příslušníky III/35, II/66, IV/80, I/91, III/46, FJB17, FJB25 a výjimečně jiných jednotek. V nejbliţším okolí Tolminu (zóna D) nacházíme relativně málo padlých narozených v českých zemích – 48, roztroušeni byli na 7 hřbitovech. 29 z nich bylo pohřbeno na hřbitově v Ločích, data pohřbů jsou však rozprostřena do celé délky trvání bojů na Soči a vojáci příslušeli k mnoha různým jednotkám, ve větším počtu tu nacházíme pouze muţe II. praporu 18. pluku z Hradce Králové. Na jiných dvou hřbitovech najdeme 9 příslušníků 98. pluku z Vysokého Mýta. Víceméně jednotlivě zde padli vojáci jednotek II/8, FJB17 a FJB25 z Brna, jihlavského praporu I/81 a horského střeleckého pluku SchR7 z Plzně. Jediný hřbitov na tomto úseku fronty je dnes hřbitov v Ločích. Na něj byly v meziválečném období přeneseny ostatky z většiny hřbitovů zón A, B, C a D, bohuţel však

- 27 -

nemalá část z nich zanikla bez exhumace pohřbených. Němečtí vojáci byli ale důsledně přeneseni do kostnice v Tolminu. Tolminské předmostí zahrnují zóny E-I. Prostor je to poměrně malý, kopec Mengore je vysoký pouze 453 m n. m. a spolu s kótou 588 bránil Italům v přístupu k ţelezniční stanici v Mostu na Soči (tehdy Sv. Lucija). Za uhájení pozic na těchto nevysokých kopcích na pravém břehu Soče poloţilo ţivot nejméně 262 Čechů. Drtivá většina z nich jsou Západočeši III/35 praporu z Plzně a původně byli pohřbeni přímo na kopci Mengore. V dalších šesti známých a několika neznámých lokalitách v blízkém okolí Mostu na Soči a Modrejcí bylo pochováno dalších 50 českých vojáků z mnoha různých dělostřeleckých praporů a pomocných čet. Padlí ze hřbitovů v zónách E, F, G, H, I, L a částečně také v zóně J byli přeneseni na hřbitov v Modrejcích. Kalsko-lomská planina (zóna J) byla po závěrečné 12. ofenzivě, stejně jako Mrzli vrh a planina Sleme, na kaţdém kroku pokrytá mnoţstvím hřbitůvků a bezpočtem samostatných hrobů. Na více neţ 30 hřbitovech a v mnoha dalších hrobech bylo evidováno 202 padlých vojáků pocházejících z českých zemí. Drtivá většina zde zahynula na konci léta a na podzim 1917. 13 z nich bojovalo v čáslavském pěším 21. pluku a dalších 13 v brněnském 8. pluku. Padlo zde 44 polních myslivců z Brna (FJB25, FJB17) a 9 z Mladé Boleslavi, 30 střelců z brněnského pluku SchR14, 19 z kroměříţského SchR25, 3 střelci SchR6 z Chebu a ještě při 10. ofenzivě 3 domobranci z Jíčína (LsIR11). Ve větším počtu byli Češi členy také hercegovinského SchR37, v jehoţ barvách jich v těchto místech zemřelo 21, a vídeňského SchR14, kterých zde padlo 12. Další hřbitovy vznikaly v nejbliţším týlu za frontou v údolí řeky Idrijce a potoka Bače (zóny K-M). Na jedenácti hřbitovech zde odpočívalo 318 vojáků z českých zemí, kteří padli na blízké frontě, anebo zemřeli na následky v některé z místních nemocnic. 31 českých příslušníků různých praporů bylo pohřbeno na hřbitovech v Podbrdu, 21 v Bači pri Modreju , na nemocničních hřbitovech v Koritnici 20 a v Rece 21 vojáků narozených v českých zemích. Největší hřbitov byl v Podmelci, kde mezi více neţ 1100 pohřbenými vojáky odpočívalo také 208 muţů Čech, Moravy a Slezska. Příslušeli k mnoha různým plukům, ve větším počtu jsou zastoupeni vojáci z pěších pluků: 18. z Hradce Králové, 21. z Čáslavi, 35. z Plzně, 91. z Českých Budějovic a 98. z Vysokého Mýta a také z 8. pionýrského batalionu (PB8). Některé hřbitovy zóny K byly mezi válkami přeneseny na hřbitovy v Klavţích. Tam byly původně dokonce tři vojenské hřbitovy, nicméně po druhé světové válce kromě spousty hřbitovů v okolí zanikly i dva z těchto tří.

- 28 -

Do zóny N autoři seznamů zahrnuli příslušníky XV. armádního sboru, kteří na následky zranění z fronty zemřeli v nemocnicích v zázemí. V nemocnici v Bohinjské Bistrici zemřelo 27 českých vojáků především z praporů II/18, III/35, I/91 a FJB25. V nemocnici ve Škofji Loce a v Kranji nedokázali pomoci 4 vojákům z III/35, na Bledu 3 z II/18 a 5 z I/91. V Lublani zemřelo dalších 6 Čechů, kromě jednoho však příslušeli k ukrajinským jednotkám. Podle autorů seznamů je zdokumentováno přibliţně 95 % všech padlých v Horním Posočí. Na úseku fronty, kde operoval XV. armádní sbor, je evidováno 11 780 rakouskouherských padlých, v okolí Bovce pak dalších 3 989. Dohromady je tedy registrováno 15 769 padlých rakousko-uherských vojáků na horním toku Soče.110 Z toho mezi Krnem a Avčemi, v rámci XV. korpusu, boje na sočské frontě zaplatilo ţivotem minimálně 1 636 a mezi Krnem a Rombonem v armádě gen. Rohra 237 vojáků, kteří se narodili v zemích Koruny české. Dohromady je to tedy 1 873 identifikovaných mrtvých Čechů na přibliţně 50 km fronty. Nutno je však zdůraznit, ţe faktický počet českých padlých je mnohem vyšší. Uvádím pouze ty vojáky, které lze pojmenovat, zařadit do vojenského útvaru a určit místo jejich narození. Nespočet dalších záţitky od Soči na celý ţivot poznamenaly, ale bohuţel nikoli krásou zdejší přírody. Čeští umělci na sočské frontě Bojů v horách kolem Soče se s českými vojáky zúčastnili také čtyři umělci – spisovatel Fráňa Šrámek, sochař Ladislav Jan Kofránek, malíř, grafik a spisovatel Josef Váchal a Josef Sudek, který se na uměleckou dráhu vydal aţ po návratu domů. Všechny válka ovlivnila – Kofránek a Váchal po sobě zanechali uměleckou stopu přímo na frontě, na dvou hřbitovech nedaleko od sebe, Šrámek promítnul zkušenost z fronty do svých textů a Sudek by nebýt války moţná celý ţivot pouze vázal knihy a fotografii by se nevěnoval. Josef Sudek Josef Sudek je z umělců, které jsem se rozhodla přiblíţit, válkou poznamenán nejvíce. Měl vysloveně štěstí v neštěstí a jako válečný invalida si nesl fyzickou vzpomínku na válku celým ţivotem.

110

Fortunat Černilogar, D. Vojenské hřbitovy padlých na sočské frontě v Horním Posočí. (Referát přednesen na konferenci v Plzni (říjen 2008), sborník se připravuje k tisku.)

- 29 -

Narodil se v roce 1896 ve středočeském Kolíně a později se v Praze vyučil na knihaře. Toto povolání krátce vykonával v Nymburce a v prosinci 1915 byl povolán do armády. Nejdříve narukoval do Kadaně k 74. pěšímu pluku a na jaře 1916 odešel na italskou frontu.111 V květnu 1917 byl nešťastnou náhodou raněn. Podle Sudkových vzpomínek reprodukovaných Petrem Herbichem112 byl Sudek pro nedostatečnou bojovou morálku místo ve vězení internován ve spodní, odlehlejší části zákopů u latrín. Při rakouském dělostřeleckém protiútoku špatně zaměřená palba dopadla do vlastních řad a usmrtila vojáky Sudkova oddílu. Sudek v base byl úlomkem granátu „pouze“ raněn do pravého ramene. Převezen byl do nemocnice v Grazu, ale protoţe se mu rána zanítila, v září mu museli celou ruku amputovat. Do konce války pobýval v různých vojenských nemocnicích a jeho poslední stanicí byla praţská Invalidovna. Zde také vznikly jeho první umělecké fotografie. Po válce měl pracovat jako pomocná síla v úřadu, ale v předvečer nástupu se odhodlal toto místo odmítnout a naplno se věnovat fotografii.113 Bez pravé ruky jiţ nemohl vykonávat práci knihaře, ale fotografovat mohl. Vystudoval uměleckou fotografii a jeho sestra se vyučila retušérkou. Jiţ na frontě s sebou měl fotoaparát, ale tyto fotografie nikdy neupravil, umělecky nezpracoval a nevydal. Vyšly teprve ve velké monografii Anny Fárové ke stému výročí Sudkova narození. Za zmínku stojí fotografie vojáků u granátem zlomeného silného stromu.114 Jiţ tehdy však nefotil pouze fotografie dokumentární, ale objekty stylizoval a snaţil se pracovat s hrou světla, jak dokazuje jeho vojenský autoportrét.115 Zpětně zpracoval pouze své fotografie z Invalidovny, z čehoţ vznikl jeden z jeho nejznámějších cyklů. Z mlhavých fotografií válkou postiţených vojáků, kteří jako by se skrývali za zdmi Invalidovny, je cítit spousta bolesti a bezmoci. Kromě těchto fotografií vytvářel Sudek v Invalidovně také portréty svých postiţených kamarádů. Tyto fotografie zřetelně vypovídají o hrůzách války, která ničí obyčejného člověka.116 Na konci dvacátých let se Sudek vydal do Itálie, mimo jiné také do míst, kde deset let předtím bojoval. Kromě několika málo snímků ale z této cesty ţádný cyklus nevytvořil.

111

Sudek, J. Fotografie. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1956, s. 13. Fárová, A. Josef Sudek. Praha: Torst; Mnichov: Kehayoff, 1998, s. 21. Zdroje se ovšem neshodují v jednotkách, u kterých měl Sudek slouţit. Jičínský 74. pěší pluk měl posádku v Kadani, je tedy pravděpodobné, ţe Sudek narukoval tam. Tento pluk opravdu na Soči bojoval. Fárová ovšem uvádí, ţe byl lednu přemístěn ke 4. pěšímu pluku, tento pluk měl ale posádku ve Vídni. Linhart také uvádí Kadaň, ovšem místo k pěchotě řadí Sudka k polním myslivcům. Tento prapor ale na sočské frontě nenacházíme. 112 Fárová, A. Josef Sudek. Praha: Torst; Mnichov: Kehayoff, 1998, s. 23. 113 Sudek, J. Fotografie. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1956, s. 13. 114 Fárová, A. Josef Sudek. Praha: Torst; Mnichov: Kehayoff, 1998, s. 21. 115 Tamtéţ, s. 22. 116 Sudek, J. Fotografie. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1956, s. 13.

- 30 -

Později se jiţ Sudek k válečné tematice nevracel. Nicméně nálada jeho fotografií zůstala stejná. Dál vytvářel lyrické obrázky, do kterých jako by cize pronikají sluneční paprsky. I nadále zůstal věrný obyčejnosti, která se v jeho fotografii stávala neobyčejnou. Nacházel kouzlo v kaţdodennosti praţských ulic, krásu v jednoduchosti české krajiny a překvapivé momenty při pohledu na všední věci. Ladislav Jan Kofránek117 Sochař Kofránek u nás není příliš známý, teprve více neţ půl století po své smrti se dočkal své druhé samostatné výstavy – od prosince 2008 do ledna 2009 v galerii VŠUP. Naopak jeho válečné dílo v Logu pod Mangartom je ve Slovinsku velmi ceněno. Ladislav Kofránek pocházel z Vojic u Hořic, kde obţivu téměř všem obyvatelům v okolí poskytovaly pískovcové lomy. Také jeho otec byl kameníkem a dalo by se říci, ţe osud jeho syna byl jasně předurčen. V roce 1984 byla v Hořicích otevřena kamenickosochařská škola, a tak není s podivem, ţe základy tohoto uměleckého řemesla získal Kofránek jiţ velmi záhy. Po absolvování této školy nastoupil na praţskou Akademii výtvarných umění a dále se učil v ateliéru Josefa Myslbeka. Díky stipendiu Josefa Hlávky podnikl na začátku století dvě studijní cesty po Evropě a jiţ před válkou byl uznávaným umělcem. V roce 1913 dokonce získal třetí cenu v soutěţi na návrh pomníku Jana Ţiţky. Válka ovšem přerušila realizaci tohoto pomníku a také Kofránek musel narukovat. Odvelen byl na italskou frontu přímo k pramenu Soči pod Rombonem. Brzy ale jeho velitelé zjistili, ţe mají ve svých řadách schopného umělce. Byl mu tedy svěřen úkol vytvořit pomník padlým spolubojovníkům na místní vojenský hřbitov. Tak Kofránek vyvázl z bitevní vřavy a od roku 1916 se věnoval umělecké činnosti – na vojenském hřbitově v Logu pod Mangartom dnes stojí 8 m vysoké sousoší. Sochař po několika různých studiích nakonec ztvárnil bosenského vojáka s fezem a příslušníka rakouské horské jednotky, jak upírají zrak směrem k Rombonu, který tehdy bránili.118 Po válce se zúčastnil soutěţe na návrh jiného pomníku válečným padlým – tentokrát do italského Rovereta, tedy vlastně pro druhou stranu fronty. V soutěţi získal první místo, avšak z politických důvodů se projekt nerealizoval a z Kofránkova návrhu sochy se zachovala pouze skica.

117

Podle Boborovská, S. L. J. Kofránek (1880-1954). Katalog výstavy Sochař mezi tradicí a modernou. Praha, 2008. 118 Pipan, D. E. Spomenik hrabrim braniteljem Rombona. Na fronti – revija vojaške zgodovine, 2, 2003, s. 48-52.

- 31 -

Kofránek ve své umělecké dráze prošel mnoha různými styly, od symbolismu přes secesi aţ ke kubismu. Sandra Boborovská ve své studii poukazuje na jeho „hluboké zakořenění v secesně symbolistní tradici“, které podle ní „odpovídalo jeho lyrické a umírněné povaze“.119 Přesto v jeho válečných pomnících je cosi odhodlaného, slavnostního, moţná aţ pompézního. Obě jeho práce jsou pro „vítězné“ vojáky a rozhodně nevypovídají o utrpení na frontě. Také po válce se Kofránek věnoval pomníkové tvorbě, opět se poměrně úspěšně účastnil soutěţe pro Ţiţkův pomník na Vítkově, třebaţe jeho návrh nebyl realizován. Často vytvářel dekorativní figurální sochy pro veřejné budovy nové republiky – jmenujme Městskou knihovnu v Praze na Mariánském náměstí - vrátil se tak k tradičnímu sochařství, se kterým kdysi začínal. „Po nervovém vyčerpání z první světové války symbolizovala umělcovu tvorbu ve dvacátých letech klasická realistická figura, návrat k myslbekovské jistotě.“120 Kofránek během své tvorby prošel mnoha různými styly, všemi se nechal inspirovat, ale k ţádnému nepřilnul. Právě nedávná výstava se snaţila ukázat jeho dílo mnoha tváří a interpretovala to jako tvůrčí pestrost.121 Podle kurátorky výstavy byl totiţ Kofránek opomíjen právě pro nedostatečnou stylovou čistotu. S odstupem času to ale jiţ můţeme vnímat jako pouhý jeden úhel pohledu z více moţných a nalézat pozitivum právě v různorodosti jeho díla.122 Přesto vše se neubráníme dojmu, ţe válka Kofránkovi poněkud překazila osobní rozvoj, jestliţe se po ní vrátil k formě, kterou jiţ dříve překonal. Doufejme, ţe i čeští historici umění jednou objeví pomník na vojenském hřbitově pod šedými vrcholky Alp, na který jsou Slovinci velmi pyšní: „Ten pomník nám závidí všichni, šťastně přeţil válečné i přírodní katastrofy a doufejme, ţe tomu tak bude i nadále.“123 Fráňa Šrámek Ani básník nebyl ušetřen vojenské povinnosti. Paradoxně právě on, který se dávno před vypuknutím války veřejně antimilitaristicky profiloval. Jiţ v roce 1915, kdy byl jako rezervista 28. pěšího pluku povolán na cvičení, otiskl v časopise „Práce“ provokativní texty: báseň „Píšou mi psaní“ a průvodní esej, ve které se

119

Boborovská, S. L. J. Kofránek (1880-1954). Katalog výstavy Sochař mezi tradicí a modernou. Praha, 2008. Tamtéţ. 121 [online] http://www.artantiques.cz/09/02/0902_soubory/0902recenze.htm [cit. 7. srpna 2009] 122 Boborovská, S. L. J. Kofránek (1880-1954). Katalog výstavy Sochař mezi tradicí a modernou. Praha, 2008. 123 Pipan, D. E. Spomenik hrabrim braniteljem Rombona. Na fronti – revija vojaške zgodovine, 2, 2003, s. 52. 120

- 32 -

jasně postavil proti sluţbě v armádě a jakýmkoli válkám. Pět týdnů ho proto vojenský soud vyšetřoval a odsoudil na další čtyři týdny vězení.124 Nicméně válce neunikl a hned v srpnu 1914 odjel se svým plukem na haličskou frontu do první linie. Byl ale raněn a hned v září se jiţ vrátil domů. Strávil dovolenou v Praze aţ do května 1915, kdy vypukly boje s Itálií, a byl proto povolán na Soču. Od srpna působil u pomocného technického praporu, který měl za úkol nosit na frontu veškerý potřebný materiál, protoţe ve vysokých horách nebylo moc jiných moţností dopravy. O tom vypráví povídka „Cesta do hor“. V září přestal fungovat jako nosič a na čas pracoval v sanitní koloně ve vsi Soča. Evidentně se mu ulevilo, jak je patrno z dopisů, které psal své ţeně. V únoru byl povolán do bojové linie, protoţe se podle mínění velitelů příliš pěkně choval k ruským zajatcům. Hned po dvou dnech si ho ale lékař vyţádal zpět. V květnu 1916 jej nacházíme na Rombonu, odkud je jedna z jeho sočských básní – „Cesta s Rombonu“. V červnu se vrátil do zázemí a v září se přesunul na rumunskou frontu. V dubnu 1917 měl dovolenou, poté se vrátil do Rumunska, kde bojoval aţ do listopadu. Tehdy se jeho jednotka přesunula zpět do Itálie, tentokrát jiţ k řece Piavě. Během roku měl ještě dvě krátké dovolené a od srpna jiţ slouţil ve vojenské kanceláři ve Vídni.125 Své svědectví o válce zanechal v dopisech své ţeně Miloslavě. Polní pošta byla dosti omezená, psaly se pouze krátké lístky a o listovním tajemství nemohlo být ani řeči. Příliš konkrétních faktů se z této korespondence nedozvíme, ale o to zajímavější je v nich zachycená atmosféra, válka očima básníka. Šrámek se opravdu projevoval jako básník, právě krátké lístky mu poskytovaly prostor pro malé poetické zamyšlení a zasnění. Psaníčka od Milky a pro ni mu dávaly sílu přeţít. Navzájem se povzbuzovali a snaţili se být „dobrého humoru“. Kritická situace nastávala ve chvílích, kdy pošta několik dní nedošla, to celá jednotka klesala na duchu. Ţe ale situace zdaleka nebyla tak růţová, jak se ji Šrámek snaţil líčit na lístcích polní pošty, svědčí dopis, který poslal po kamarádovi odjíţdějícím na dovolenou a který tak zůstal utajen zrakům armádních cenzorů. Šrámek je zde mnohem otevřenější, realističtější a smutnější. Poprvé Milce vyloţil, co vlastně přesně na frontě dělá, a zde si jiţ nedal takovou práci, aby text zněl bezstarostně a optimisticky. Dopis je obšírnější, snaţí se Milku uklidnit, ale přiznává, ţe situace je horší, neţ se smí psát dopisech posílaných polní poštou.126 124

Knap, J. Fráňa Šrámek, Praha: Fr. Borový, 1937, s. 9. Šrámek, F. Listy z fronty. Výbor z korespondence 1915-1918. Praha: Československý spisovatel, 1956, s. 198-199. Šrámek, F. Ţasnoucí voják. Praha: Československý spisovatel, 1955, s. 185-205. 126 Šrámek, F. Listy z fronty. Výbor z korespondence 1915-1918. Praha: Československý spisovatel, 1956, s. 10. 125

- 33 -

Po návratu domů se Šrámek k válce ve svých dílech často vracel. Z básní zůstalo jen pár, které napsal na frontě, zkušenost z války se ale promítla do jeho her a především povídek. Navázal na předválečnou povídku „Ejhle člověk“ (1904) kníţkou povídek „Ţasnoucí voják“ (1924). Od bojového antimilitarismu se ale jeho pojetí války přesunulo k vnímání utrpení obyčejného člověka.127 První válečná povídka, „První akt“, kterou napsal po svém krátkém pobytu na ruské frontě, odráţí jeho zděšení nad hrůzami války, které si předtím vůbec nedovedl představit, ačkoli byl vţdy protiválečně orientován. Také „Cesta do hor“ odráţí úzkost, která ho při druhé cestě na frontu provázela. Další povídky jsou ale postupně odlehčenější a Šrámek i ve válečné nepohodě hledá alespoň malé radosti z obyčejných věcí. Ani válka v něm nezahubila duši poetického básníka, snad právě naopak byl posléze ještě vnímavější k přírodě, kráse ţeny a poetice malých radostí. Josef Váchal Malíř na frontě, Josef Váchal, byl zřejmě nejslavnější český voják ze sočské fronty. Zanechal totiţ ze svého pobytu v Julských Alpách kniţně vydané vzpomínky, velmi svérázný text, ve kterém se mísí pohrdání lidstvem a láska k přírodě s určitým druhem švejkovství. Josef Váchal se narodil v roce 1884 u Domaţlic, ke kterémuţto kraji měl později velmi vřelý vztah. Byl nemanţelské dítě a o jeho výchovu se starali prarodiče z matčiny strany a posléze praprarodiče z otcovy strany – tedy babička a dědeček Mikoláše Alše, který byl bratranec Váchalova otce. K umění měl tedy blízko. V Praze se Váchal vyučil knihařem, začal se věnovat umělecké tvorbě, a to nejen výtvarné, ale také literární. Blíţe se seznámil s různými filozofiemi a novými myšlenkovými směry, nejvíce ho ovlivnilo teosofické hnutí. Strýc Mikoláš Aleš mu v umělecké dráze dost pomáhal, Váchal vystudoval malířství a věnoval se také dřevořezbě. Jeho výtvarné pojetí velmi ovlivnila barokní tělesnost a krvavé romány, ale zároveň také mysticismus a okultismus a především velmi vřelý vztah ke zvířatům a přírodě vůbec.128 Jeho zdraví nebylo příliš silné a první dva roky války ho ochránilo před odvodem. Narukovat musel aţ v listopadu 1916 do Plzně, cvičení probíhalo v Rumburku, kde proslul nešikovností při střelbě, v lednu 1917 se mu podařilo nechat se přeloţit do Vídně k nově vznikajícímu 3. dělostřeleckému pluku. Protoţe byl velmi slabý, přiřadili ho k muniční 2. koloně. V březnu se svým plukem odjel do Kranjské Gory. Záhy byl poslán přímo na frontu pomáhat kopat zákopy, ihned ale vzbudil pozornost svým civilním povoláním – 127 128

Polan, B. Fráňa Šrámek, básník mládí a domova. Svoboda, Praha 1947, s. 25. [online] http://www.vachal.cz/vachal.htm [cit. 7. srpna. 2009]

- 34 -

akademický malíř. Nejdříve pracoval jako nosič všeho moţného materiálu, především pak dopravoval jídlo vojákům od zákopů na Javorščku, ale brzy se mu začaly jen hrnout zakázky od různých důstojníků i vyšších velitelů, kreslil postavení kaveren a zákopů, ale také vzpomínkové obrázky a pohlednice. Jako nosič si v botě rozedřel patu, která se mu zanítila, a tak se na konci května 1917 dostal do 27. sanitní kolony ve vesnici Soča, stále ještě v těsné blízkosti fronty, ale jiţ mimo dostřel italského dělostřelectva. Tam se setkal s uměnímilovným lékařem, který nad ním drţel ochrannou ruku a hospitalizoval ho i po uzdravení nohy – pro „nervovou slabost“. Feldkurát v Soči mu svěřil kreslení tabulek se jmény padlých na sočský a golobarský hřbitov a posléze také výzdobu sočského kostelíku. Na malbách pracoval spolu s kostelním malířem Buřilem z Veselí na Moravě aţ do říjnové ofenzivy. Po měsíci, kdyţ se fronta posunula a rakouská armáda vyklidila Posočí, odešel s muniční kolonou na Piavu také Váchal.129 V lednu 1918 odjel na první dovolenou domů, po návratu dostal na starost hlídání vojenských vězňů, ale dva během jeho sluţby utekli, proto ho raději přidělili do skladu s potravinami. Na podzim opět dostal dovolenou a na frontu se jiţ nevrátil, protoţe válka skončila. Po válce zpracoval cyklus dřevorytů s motivy z války pod názvem „Fronta“ a v roce 1924 vydal svoji nejznámější knihu „Krvavý román“. Hodně cestoval po republice a soustavně tvořil. Avšak jeho dílo nebylo veřejností přijato, coţ ho zlomilo, zahořkl a odstěhoval se na venkov, kde přeţil druhou světovou válku. Po změně reţimu se jeho situace ještě zhoršila, trpěl hladem a zimou podobně jako na frontě, ale veškerou pomoc odmítal, stejně jako nabídky na výstavy. Aţ na sklonku ţivota se nechal přemluvit k poslední výstavě, která měla překvapivý úspěch, v roce 1969 byl oceněn jako zaslouţilý umělec, ale záhy nato zemřel.130 Své záţitky z fronty sepsal do knihy „Malíř na frontě“.131 Je to opravdu text hodný umělce, Váchal zde mísí různá umění dohromady – prózu i poezii, dřevoryty i fotografii, v textu se prolínají deníkové záznamy s filozofickými úvahami. Váchalův postoj k válce poněkud připomíná Švejka, který se snaţí skrýt před nebezpečím a přeţít válku co nejpohodlněji, autor se k tomuto postoji i otevřeně hlásí.132 Rozdíl však lze spatřovat v tom, ţe Váchal je inteligentní vzdělanec a nikoli hlupák. Jeho výpověď je upřímné doznání a

129

Váchal, J. Malíř na frontě. Soča – Itálie 1917-18. Praha – Litomyšl: Paseka, 1995, s. 12160. 130

[online] http://www.vachal.cz/vachal.htm [cit. 7. srpna 2009] Váchal, J. Malíř na frontě. Soča – Itálie 1917-18. Praha – Litomyšl: Paseka, 1995. Poprvé vyšlo 1929 jako soukromý tisk Anny Mackové v pouhých 457 číslovaných výtiscích. 132 Váchal, J. Malíř na frontě. Soča – Itálie 1917-18. Praha – Litomyšl: Paseka, 1995, s. 90. 131

- 35 -

zároveň obvinění, ţe válka svou krutostí udělala ze všech, tedy i z něj, tvory nízké, kteří poslouchají jen své nejzákladnější pudy a potřeby a bojují pouze kaţdý za sebe a své přeţití. Hlavní starostí vojáků nejen na frontě bylo jídlo133 a nikoho nezajímal smysl válčení a cíl politických přestavitelů.134 Při tom všem téměř překvapuje, ţe múzy neumlkly a Váchalovi bylo dopřáno tvořit.135 Silné proţitky z fronty Váchala vedly k různým filozofickým úvahám o vztahu člověka k přírodě, o zlu, které člověk páchá, o různých náboţenstvích, přičemţ se střídavě přikláněl ke katolicismu a zase odkláněl k jakési formě pohanství.136 Švejkovsky se při tom snaţil pomocí různých simulací (třebaţe zranění jeho nohy bylo váţné) dostat se od fronty co nejdál.137 Jeho vyprávění je sarkastické a s určitým nadhledem, který si po letech mohl dovolit, ale vylíčení válečných hrůz je dostatečně silné, aby čtenář pochopil pohnutky vojáka, který se na frontě snaţil jen nějak tiše a pohodlně přeţít.

133

Váchal, J. Malíř na frontě. Soča – Itálie 1917-18. Praha – Litomyšl: Paseka, 1995, s. 41, 62-63, 90, 160. Tamtéţ, s. 20, 30, 86, 100. 135 Tamtéţ, s. 70-160. 136 Tamtéţ, s. 13, 81-82, 120, 151. 137 Tamtéţ, s. 86, 121. 134

- 36 -

Památka bojů na Soči Stopy ukrutných bojů v údolí řeky Soče samozřejmě nezmizely ani po devadesáti letech. Dnes navštěvují turisté Horní Posočí především kvůli krásné čisté přírodě, vysokým horám a smaragdové Soči. Kromě adrenalinových sportů jak na řece, tak ve skalách je ale stále více lákají také pozůstatky války. Vojenští nadšenci navštěvují zákopy, bunkry a kaverny, které jsou jakousi samozřejmou součástí této krajiny, potkáváme je doslova na kaţdém kroku. Kromě těchto válečných staveb zde vojáci obou stran zanechali spoustu kaplí a pomníků, které jiţ tehdy stavěli s přáním zanechat památku na své padlé spolubojovníky, a samozřejmě okolí fronty pokrylo mnoţství hrobů padlých vojáků. Muzea a další organizace, které se v Posočí válce věnují, v posledních letech zaznamenaly zvýšený zájem laiků, přicházejících na bývalé sočské bojiště hledat stopy svých příbuzných, kteří zde bojovali, mnoho z nich zde padlo a na březích Soče našlo místo posledního odpočinku. Úpravy hřbitovů138 Po skončení války bylo v Horním Posočí evidováno téměř 100 hřbitovů, na kterých leţeli rakousko-uherští vojáci, a kromě toho zde bylo bezpočet samostatných hrobů. Samozřejmě ne všichni padlí byli důstojně pohřbeni, mnoho jich zůstalo na bojišti kvůli rychlému ústupu nebo postupu armády.139 Tato situace však nebyla únosná – Posočí byl jeden velký hřbitov, coţ navrátivšímu se civilnímu obyvatelstvu znemoţňovalo návrat k normálnímu ţivotu, velké mnoţství hrobů bylo jen velmi těţko přístupných, tudíţ neudrţovatelných, a v neposlední řadě si změnu v organizaci pohřebišť ţádal hygienický ohled. Protoţe celé slovinské Přímoří mezi válkami připadlo Itálii, byly úpravy hrobů a celých hřbitovů v italské reţii. Během celého meziválečného období probíhaly exhumace ostatků padlých a přenášení na vybrané hřbitovy. Takto se počet hřbitovů v Horním Posočí sníţil na dnešních sedm. Ve 30. letech 20. století byly v rámci monumentálních projektů postaveny kostnice, kam byly ze hřbitovů přeneseny ostatky italských vojáků – z okolí Tolminu jsou uloţeny v Oslavji a z okolí Kobaridu a Bovce v kobaridské kostnici. Tehdejší spojenectví mezi Mussoliniho Itálií a hitlerovským Německem umoţnilo stavbu také německé kostnice 138

Fortunat Černilogar, D., Galić, L., et al. Tolminsko mostišče II. Tolminski muzej, 2005. Galić, L., Pirih, D. Od Krna do Rombona 1915 – 1917. Tolminski muzej, Ustanova »Fundacija Poti miru v Posočju«, 2007. 139 Fortunat Černilogar, D., Galić, L., et al. Tolminsko mostišče II. Tolminski muzej, 2005, s. 86.

- 37 -

v Tolminu, třebaţe v oněch bojích stáli tito vojáci proti sobě. Německá kostnice stojí u soutoku Tolminky a Soče, v místech, kde při 12. ofenzivě nejvíce Němců padlo.140 Rakousko-uherští vojáci byli přeneseni na sedm hřbitovů – Soča, Trenta, Bovec, Log pod Mangartom, Loče, Modrejce a Klavţe. Bohuţel tyto práce byly velmi zdlouhavé a přerušila je další válka. K velké části hrobů i celých hřbitovů neexistují dokumenty, které by dokazovaly, ţe by z nich byly ostatky exhumovány a přeneseny na některý z těchto hřbitovů, mnoho vojáků tak zůstalo pohřbených na místech, která jiţ dnes nedokáţeme lokalizovat.141 Po roce 1945 se Horní Posočí stalo součástí Jugoslávie a péči o hroby aktivně převzali Slovinci. Upravovaly to Zákon o označování a udrţování hřbitovů a hrobů příslušníků spojeneckých a jiných cizích armád v Jugoslávii (Ur. l. SFRJ, št. 60/75) a Zákon o hřbitovech a hrobech hrdinů v cizině (Ur. l. SFRJ, št 29/73 in 29/76). Socialistická republika Slovinsko jako součást federace upravovala péči o hroby Zákonem o pohřebištích a hrobech hrdinů (Ur. l. SFRJ, št. 4/78). Po osamostatnění Slovinska nahradil tyto zákony (ovšem aţ v roce 2003) Zákon o vojenských pohřebištích (ZVG).142 Organizace v Horním Posočí Vzpomínka na velkou válku je v údolí Soče stále ţivá. Mnoho zdejších obyvatel má soukromé sbírky válečných pozůstatků, které lze ještě i dnes v oblasti fronty nalézt (od předmětů denní potřeby aţ po munici – tyto objevy ale občas nálezce zaplatí ţivotem). Fungují zde různé spolky nadšených dobrovolníků (Društvo Peski, Društvo Mengore, Društvo 1313, Turistično društvo Drežnica, Turistčino društvo Kobarid), kteří památky na zdejší boje udrţují. Kromě soukromých sbírek, které jsou také přístupné veřejnosti (registrovaných je 12), se na oficiální profesionální úrovni sočské frontě věnují muzea v Tolminu a Kobaridu a nadace Pot miru v Posočju. Tolminské muzeum143 je zastřešující organizace muzejních sbírek v této oblasti. Zpracovává průřez celými dějinami regionu a první světová válka je jen jednou ze součástí, třebaţe velmi důleţitou. Ředitelka muzea mgr. Damjana Fortunat Černilogar je velmi aktivní a při příleţitosti devadesátého výročí začátku a konce bojů na Soči uspořádala výstavy Tolminsko mostišče (Tolminské předmostí) a Soška fronta 1915-1917 (Sočská fronta 19151917). První výstava, která se konala v roce 2005, představila nejdůleţitější strategické body 140

Fortunat Černilogar, D., Galić, L., et al. Tolminsko mostišče II. Tolminski muzej, 2005, s. 95-101. Tamtéţ, 97-100. 142 Tamtéţ, s. 105. 143 [online] http://www.tol-muzej.si/ [cit. 9. srpna 2009] 141

- 38 -

tolminského předmostí – vrch Mengore a horu Mrzli vrh –, ve spolupráci se soukromými sběrateli byly vystaveny exponáty soukromých sbírek, především předměty denní potřeby a také obrazová dokumentace. Druhá výstava devadesát let po průlomu sočské fronty, v roce 2007, byla mezinárodní, sešli se na ní potomci někdejších spolubojovníků – Slovinci, Češi a Rakušané. Muzeum také vydalo tři jiţ zmíněné velmi obsáhlé publikace144, které kromě popisu bojů v Horním Posočí obsahují především seznamy ve válce zemřelých civilistů z okolí Soče a padlých rakousko-uherských a německých vojáků. Kobaridské muzeum145 je přímo specializováno na první světovou válku v Julských Alpách. Expozice přibliţuje bojové události v horách kolem Kobaridu, krutost mrazivého počasí i např. bojového plynu, minovou válku na Batognici a především průlom fronty v říjnu 1917, kterému dalo městečko Kobarid své jméno. V podkrovních prostorách muzea je umístěna maketa reliéfu fronty v Horním Posočí, která návštěvníkům nejlépe ukáţe, jakým terénem se frontová linie ubírala. V muzeu jsou ke shlédnutí také kaţdoročně obměňované dočasné výstavy věnované jednotlivým národům, které na sočské frontě bojovaly (výstava věnovaná Čechům zde se konala v roce 2001-2002). Fundacija Poti miru v Posočju146 (Nadace Cesty míru v Posočí) byla zřízena vládou Republiky Slovinsko v roce 2000 a sídlí v Kobaridu přímo vedle muzea. Jejím úkolem je vybudovat badatelské, školící a informační středisko o bojích na sočské frontě za první světové války. Nadace spolupracuje se spolky, které se jiţ před jejím zřízením věnovaly práci v terénu. Společně sanují a obnovují pozůstatky války jako zákopy, kaverny, ale také hřbitovy a kaple. Nadace zřídila naučné stezky po těchto památkách a nabízí také průvodcovskou sluţbu na těchto trasách. Ve spolupráci s Tolminským muzeem, které seznamy vydalo kniţně, vede evidenci rakousko-uherských a německých vojáků padlých v Horním Posočí a italských vojáků pohřbených v kobaridské kostnici. Nadace vydala mapu147 fronty v Horním Posočí a také průvodce148 po muzeích v přírodě (opevnění, hřbitovy a další památky), které spravuje, spolu s DVD.

144

Galić, L., Marušič, B. Tolminsko mostišče I. Tolminski muzej, 2005. Fortunat Černilogar, D., Galić, L., et al. Tolminsko mostišče II. Tolminski muzej, 2005. Galić, L., Pirih, D. Od Krna do Rombona 1915 – 1917. Tolminski muzej, Ustanova »Fundacija Poti miru v Posočju«, 2007. 145 [online] http://www.kobariski-muzej.si/ [cit. 9. srpna 2009] 146 [online] http://www.potimiruvposocju.si/ [cit. 9. srpna 2009] 147 Zgodovinska turistična karta. Kobarid: Ustanova „Fundacija Poti miru v Posočju“, 2006. 148 Galić, L., Pirih, D. Od Krna do Rombona 1915 – 1917. Tolminski muzej, Ustanova »Fundacija Poti miru v Posočju«, 2007.

- 39 -

Český zájem a péče o památky na české vojáky v Posočí Jak jsem jiţ zmínila, povědomí naší veřejnosti o české účasti v první světové válce se většinou omezuje pouze na legionáře, a to především ruské. O bojích na italské frontě ví jen málokdo a o tisíce českých hrobů v Posočí se skoro nikdo nezajímá. Tak tomu alespoň bylo ještě před deseti lety. V letech 1997-2001 zastávala úřad české velvyslankyně v Republice Slovinsko PhDr. Jana Hybášková. Neutěšený stav českých hřbitovů a především český nezájem o ně ji přiměl k iniciaci některých projektů, především ke snaze o dvoustrannou mezinárodní smlouvu, která by péči o pohřebiště upravovala, a k propagaci sočských pomníků a památek, která by přispěla k větší informovanosti v České republice. Oficiální mezistátní aktivity149 Jiţ v roce 1998 se Česká republika spolupodílela na financování opravy kostela sv. Ducha na Javorci, který byl poškozen zemětřesením. Senát ČR na obnovu kostela poskytl 100 000,- Kč a Ministerstvo obrany ČR 7 000,- DEM, dohromady tedy více neţ 200 000,- Kč. Na přání českého velvyslanectví Vojenský historický ústav v Praze připravil výstavu o českých vojácích na Soči. Pod názvem „Vojáci z českých zemí na sočské frontě 1915–1917“ byla veřejnosti zpřístupněna od října 2001 do podzimu 2002 v Kobaridském muzeu. Ministerstvo obrany ČR na tento projekt přispělo částkou 100 000,- Kč. 27. listopadu 2003 byla v Lublani mezi vládou České republiky a vládou Republiky Slovinsko podepsána Dohoda o péči o válečné hroby (č. 95/2005 Sb. m. s.)150, která vstoupila v platnost 6. června 2005. Přípravy k uzavření této dohody zajišťovalo české ministerstvo zahraničí v Lublani, smlouvu dnes naplňují ministerstva obrany obou států. Na základě čl. 10 byla jmenována šestičlenná mezivládní komise – česká část jiţ v roce 2006, slovinská aţ v březnu 2009. První setkání se uskutečnilo v Lublani a v Kobaridu 22.-23. června 2009, během kterého byl podepsán Statut Komise pro péči o válečné hroby. Hlavními úkoly Komise je „napomáhat vyhledávání a evidování českých i slovinských válečných hrobů; zabezpečovat výměnu informací o výskytu, umístění a stavu hrobů“ a také věnovat se problematice „udrţování a ochraně hrobů a pietního nakládání s nimi; zabezpečování přístupu k hrobům za

149

Na základě e-mailové korespondence s Markem Pavlíkem, pracovníkem Ministerstva zahraničních věcí ČR, a Ing. Pavlem Filipkem z Ministerstva obrany ČR, viz téţ [online] http://www.army.cz/scripts/detail.php?id=7112 [cit. 10. srpna 2009] a [online] http://www.valecnehroby.army.cz/htm/9_01.html [cit 10. srpna 2009] 150 [online] http://www.army.cz/images/id_8001_9000/8284/002.pdf [cit. 10. srpna. 2009]

- 40 -

účelem jejich údrţby a úpravy či vzdání úcty padlým“. Komise navštívila hřbitovy v Logu pod Mangartom a v Dutovlje, kde pietně uctila památku padlých. Na základě čl. 8 odst. 3 poskytla Česká republika Slovinsku dary na údrţbu českých válečných hrobů. V letech 2005 a 2006 to bylo bez konkrétního určení 25 000,- Kč a 15 000,Kč, v roce 2008 pak 30 000,- Kč na opravu pomníku na Mrzlém vrhu.151 Na tomto posledním projektu spolupracoval také Klub vojenské historie - Historický c. a k. řadový pěší pluk č.18 Hradec Králové. V roce 2006 přispělo Ministerstvo obrany ČR slovinské straně částkou 15 000,- Kč na zpracování dokumentace českých vojáků pohřbených v Posočí a na vytvoření informační databáze. Projekty české laické i odborné veřejnosti Zvýšený zájem o české padlé lze pozorovat i v neoficiální rovině. Hledat své padlé příbuzné přichází do Posočí stále více Čechů. Vţdyť ze stejného podnětu vznikla obsáhlá publikace Jozefa Vričana, jehoţ dědeček bojoval na Krnu, celý ţivot na to vzpomínal a vyprávěl o tom vnukovi.152 Josef Fučík a Marek Pavlík vydali pro tyto „turisty“ jdoucí po stopách svých příbuzných praktický průvodce.153 Kromě historických údajů a souvislostí zde najdeme popis míst, která stojí za to navštívit – hřbitovy, pomníky, kaple, zákopy a opevnění –, ale také uţitečné instrukce na cestu a popis tras. Také na začátku aktivit Arthura Rehbergera byla touha najít alespoň nějakou stopu po zemřelém strýci. Dopátral se ho na vojenském hřbitově v Modrejcích pod vrchem Mengore, kde jeho strýc u kostelíka Panny Marie padl v září 1915, stár 18 let byl jedním z nejmladších vojáků plzeňského 35. pluku. Osud strýce podnítil A. Rehbergera k hlubšímu studiu účasti plzeňského pluku při obraně tolminského předmostí. V květnu 2005, při příleţitosti devadesátého výročí prvních bojů na Soči, zorganizoval pouť Plzeňanů po stopách jejich předků – vojáků 35. pěšího pluku, který bojoval v okolí Tolminu. V tolminském kostele plzeňský biskup František Radkovský spolu s koperským biskupem slouţili společně dvojjazyčně mši za padlé vojáky na tolminském předmostí. Poutníci navštívili pomník bojů na vrchu Mengore a uctili památku plzeňských vojáků na hřbitovech v Modrejcích a Ločích. 151

Kromě toho poskytlo české ministerstvo obrany finanční obnosy na opravu a údrţbu hrobů mimo Horní Posočí – v roce 2007 částku 60 000,- Kč pro hřbitovy v Brje, Ptuji a Kamniku a v letech 2001-2006 celkovou částku 685 000,- Kč na obnovu českého hřbitova v Dutovlje v Krasu (podle informací od ing. Filipka). 152 Vričan, J. Po zapadlých stopách českých vojáků. Z Julských Apl k Jadranu. Olomouc: Ondřej Havlík, 2008, s. 9-19. 153 Fučík, J., Pavlík, M. Sočská fronta 1915-1917. Průvodce po místech bojů vojáků z českých zemí. Julské Alpy–Banjšice–Kras–Přímoří. Praha: Elka Press, 2008.

- 41 -

Zúčastnili se také vernisáţe výše zmíněné výroční výstavy v Tolminském muzeu. V roce 2006 se v Plzni konala výstava, ve které A. Rehberger představil nejen první světovou válku jako takovou, ale především účast 35. pěšího pluku na Soči a také výrobu zbraní v plzeňské Škodovce.154 V roce 2007, devadesát let po průlomu sočské fronty u Kobaridu, se v Tolminském muzeu konala výroční výstava s českou účastí. Jako základ byla pouţita plzeňská výstava Arthura Rehbergera a panely o českých vojácích ostatních pluků v Posočí ji doplnil Josef Fučík. Tolminské muzeum představilo pozůstalost tří dalších rakouských vojáků, kterou mu věnovali jejich potomci, jednalo se především o fotografickou dokumentaci.155 Patronát nad výstavou převzala tehdejší poslankyně Evropského parlamentu Jana Hybášková, která ani po skončení svého mandátu na českém velvyslanectví ve Slovinsku zájem o české padlé v Posočí neztratila. Česká část výstavy poté putovala do Prahy, Bruselu, Brna, Slaného a Ústí nad Orlicí.156 Hřbitovy a pomníky v Horním Posočí Fyzických památek na české vojáky v Horním Posočí není málo. Pochováni jsou na všech sedmi zachovalých hřbitovech, jejich jména pokrývají stěny kostelíka na Javorci a o působení českých pluků se dozvídáme z obnovených pamětních desek. Jedna z nich je na Mrzlém vrhu, který bránil 18. pěší pluk z Hradce Králové, v místech, kde byl dříve hřbitov tohoto pluku. Členové Društva Peski objevili polorozpadlý pomník a kontaktovali hradecký Klub vojenské historie. Ten nechal podle staré fotografie vyhotovit repliku pamětní desky a v srpnu 2008 byl zrekonstruovaný pomník slavnostně odhalen.157 Pamětní deska 35. pěšího pluku z Plzně je na vrchu Mengore, kde plzeňští vojáci bránili tolminské předmostí. Památník za pomoci místního Društva Mengore vybudoval Sbor brněnských městských střelců.158

154

Rehberger, Arthur: Katalog výstavy "Se západočechy na Sočské frontě I. světové války". Příbramská tiskárna, 2006. 155 Katalog mezinárodní výstavy k 90. výročí bitev na Soči "Isonzo 1915-1917" s českou účastí na téma "Vojáci z českých zemí na sočské frontě". Příbramská tiskárna, 2007. Damjana Fortunat Černilogar: Soška fronta 1915–1917. Ob 90.letnici zadnjih bojev na Soči. Katalog mednarodne slovensko-češke razstave. Izdal Tolminski muzej, 2007. 156 [online] http://www.hybaskova.cz/hlavni//Mezinarodni-vystava-Socska-fronta-1915-1993~.html [cit. 10. srpna 2009]. 157 [online] http://hradec.1866.cz/ [cit. 10. srpna 2009]. 158 Rehberger, Arthur: Katalog výstavy "Se západočechy na Sočské frontě I. světové války". Příbramská tiskárna, 2006, s. 40.

- 42 -

Jak jsem jiţ zmínila, hřbitovů bylo po válce v údolí Soče a na svazích i vrcholcích okolních hor nepřeberné mnoţství. Italové mezi válkami tato pohřebiště upravovali a snášeli ostatky na vybrané hřbitovy, ale velké mnoţství hrobů zůstalo nevyzdviţených, nezdokumentovaných a patrně je jiţ nikdy nenajdeme a neidentifikujeme. Oněch sedm zachovalých a upravených hřbitovů je v Trentě, Soči, Bovci, Logu pod Mangartom, v Ločích, Modrejcích a v Klavţích.159 Nejméně českých vojáků je evidováno na hřbitově v Trentě. Určen byl především vojenské nemocnici, pohřbeni zde jsou i někteří z ruských zajatců, kteří stavěli cestu přes sedlo Vršič. Také hřbitov v Soči byl nemocniční. Právě zde byl hospitalizován Váchal a na tomto hřbitově kreslil tabulky se jmény pohřbených. Mezi více neţ 1400 vojáky a válečnými zajatci leţí alespoň 110 Čechů. Hřbitov zdobí z kamenů poskládaný kříţ ve svahu, v době války byl z daleka viditelný, jak je patrno mimo jiné z Váchalových kreseb, dnes jej kryjí vzrostlé stromy. Kostelík sv. Josefa u hřbitova je právě ten, který vevnitř skrývá Váchalovy malby. Bohuţel dnes jiţ je nespatříme, v roce 1944 je přemaloval slovinský malíř Tone Kralj. V roce 1998 postihlo tuto oblast zemětřesení a poškodilo malbu na stěnách kostela. Pod opadanou omítkou se objevila práce Váchala a Buřila. Za podpory českého velvyslanectví v Lublani byly tyto kresby zdokumentovány Vyšší odbornou školou restaurování a konzervačních technik v Litomyšli. Poté je ale zpět zakryli rekonstruovanými Kraljovými obrazy. Z Váchalova díla je zde dnes k vidění pouze 16 dřevěných destiček v rozích oken. Na hřbitov v Bovci byly přeneseny ostatky padlých z více hřbitovů na Rombonu a v okolí. Z 600 zde pohřbených vojáků jich je minimálně 31 Čechů. Ostatky z dalších hřbitovů na Rombonu byly uloţeny na hřbitově v Logu pod Mangartom, na třech terasách jich zde leţí 800, z toho 39 Čechů. Tento hřbitov patří k nejlépe zachovalým, dodnes jsou tu patrné mohyly jednotlivých hrobů a mezi nimi stojí Kofránkův pomník obráncům Rombonu. Poblíţ vsi je ústí štoly, kudy před válkou chodili horníci za prací na druhou stranu horského masivu. Během války, neţ byla postavena cesta přes sedlo Vršič, byla štola vyuţívána k transportu vojáků i veškerého materiálu. Tudy na frontu přijel také Váchal, jak působivě popisuje ve svých vzpomínkách. 159

Damjana Fortunat Černilogar, Lovro Galić, Darja Pirih, Petra Svoljšak: Tolminsko mostišče II. Tolminski muzej, 2005. Lovro Galić, Darja Pirih: Od Krna do Rombona 1915–1917. Tolminski muzej, Ustanova »Fundacija Poti miru v Posočju«, 2007. Koren, Tadej: Pot miru – Vodnik po soški fronti v Zgornjem Posočju. Ustanova »Fundacija Poti miru v Posočju«, Kobarid 2007. Fučík, Josef, Pavlík, Marek: Sočská fronta 1915-1917. Elka Press, Praha 2008. Svojšak, Petra: Soška fronta. Cankarjeva zaloţba, Ljubljana 2002.

- 43 -

Loče je malá vesnička u Tolminu, na hřbitově na jejím konci je ale pohřbeno přibliţně 3 300 padlých rakousko-uherských vojáků, tedy nejvíce na jednom místě v Horním Posočí. Byli sem přeneseni ze hřbitovů mezi Krnem a Vodelem, z nich přibliţně 700 bylo českého původu a bojovali převáţně u 18., 35. a 91. pluku. Na hřbitově jsou dnes hroby pouze symbolicky zaznačeny malými betonovými náhrobky uspořádanými v pravidelných řadách, uprostřed mezi nimi stojí pomník ve tvaru pyramidy a s rakouskou orlicí na vrchu. Hřbitov v Modrejcích je ještě nenápadnější, upraven je stejně jako v Ločích – řady malých betonových náhrobních kamenů. Velká část z nich byla dodána při rekonstrukci v roce 2002. Odpočívá zde asi 1 600 vojáků, kteří bránili vrch Mengore, mezi nimi asi 300 Čechů, většinou příslušníků 35. pěšího pluku. V Klavžích byly původně tři hřbitovy, na které pohřbívali vojáky zemřelé v blízké nemocnici, bylo jich přibliţně 1 220, z toho asi 70 českého původu. Do dneška se zachoval pouze jeden ze hřbitovů. K nejzajímavějším místům v Horním Posočí patří bezesporu dřevěný kostel sv. Ducha na Javorci. V těsné blízkosti fronty jej vystavěli rakousko-uherští vojáci 3. horské brigády v roce 1916 a v době bojů si sem pro chvilku klidu přicházeli nejen křesťané, ale také muslimové, ţidé a nevěřící. Projekt v secesním stylu vypracoval vídeňský architekt Remigius Geyling a stavbu svépomocí provedli frontoví vojáci pod vedením nadporučíka Gézy Jablonského. Ke kapli vedou mohutné schody, zvenčí ji zdobí erby všech historických zemí monarchie, společný znak Rakouska-Uherska je nad vchodem, nad ním sluneční hodiny a nápis PAX, projev touţebného přání po míru. V tzv. „knize mrtvých“ můţeme hodiny číst jména vojáků padlých v nejbliţším okolí od začátků bojů na Soči v květnu 1915 do dokončení kostela v listopadu 1916. Jména jsou vypálena do dřevěných desek z krabic na náboje, obloţeny jimi jsou všechny stěny kostela, a protoţe se místa nedostávalo, přidány byly další popsané desky na pohyblivých křídlech, coţ vzbuzuje zmiňovaný dojem knihy. Vypáleno je tu na stěnách 2 565 jmen padlých, z toho 439 Čechů. Většina je dnes pohřbena na hřbitově v Ločích dole v údolí. V roce 1998 byla Javorca silně poškozena zemětřesením a na její obnovu, jak jsem jiţ uvedla, přispěla také Česká republika. V roce 2007 byl kostelík zapsán na seznam evropského kulturního dědictví

- 44 -

Závěr Ve své práci jsem se snaţila přiblíţit méně známý osud tisíců českých vojáků za první světové války. Od té doby uplynulo téměř celé století, coţ je dostatečně dlouhá doba na to, abychom k tomu mohli přistupovat nezaujatě, ale přitom to ještě není tak dávno, abychom směli zapomenout. Za toto uplynulé století se mnohokrát změnila politická situace a spolu s ní jednak vztahy mezi jednotlivými národy, které se účastnily bojů na Soči, jednak vztahy dalších generací k událostem první světové války. V roce 1918 se rozpadlo Rakousko-Uhersko a nově vzniklé Československo navázalo dobré vztahy s Itálií, kdeţto vůči Rakousku, třebaţe se zřeklo habsbursko-lotrinské dynastie, přetrvávala určitá nevraţivost a nedůvěra. Záhy vypukla druhá světová válka a po ní nastoupil komunistický reţim, který zdiskreditoval i všechny legionáře. Na „správné“ straně se tak ocitli pouze vojáci, kteří bojovali po boku Rudé armády. První

republika

oslavovala

legionáře,

kteří

pomohli

vzniku

samostatného

československého státu, ale vojáci, kteří zůstali v rakouské armádě aţ do konce, se do tohoto obrazu nehodili. Stáli ve stínu legionářů a oficiálními místy byli přehlíţeni přesto, ţe jejich pohnutky byly různé: někteří čestně dodrţeli přísahu danou císaři, jiní byli k politice lhostejní a válka pro ně nebyla o nic smysluplnější ani na druhé straně fronty, nemalá část z nich však padla dříve, neţ mohli o vstupu do legií vůbec začít přemýšlet. Situace na italské frontě ale byla značně odlišná od ostatních bojišť. Zde na druhé straně fronty nestáli „bratři Slované“ jako v Rusku a Srbsku, proti kterým se Čechům příčilo bojovat. Zde Slované bojovali na rakouské straně stejně jako vojáci z českých zemí. Rakouští Slovinci a Chorvaté bránili svoji zem proti Italům, kteří chtěli k Itálii připojit slovinské Přímoří a chorvatskou Istrii a Dalmácii a rozdělit tak slovanská etnická území. Slovinská a chorvatská situace pod rakouskou a maďarskou nadvládou nebyla o nic růţovější neţ situace česká, ale správně vytušili, ţe italská nadvláda by byla – resp. bude ještě horší160. Na sočské frontě, která procházela slovinským územím, to pochopili i Češi a bránili pod rakouským praporem slovanské Přímoří, Kraňsko a Istrii před italskou iredentou. Stejná nevraţivost přicházela i z druhé strany. Italové byli velmi podezřívaví ke všemu slovanskému, Čechy z toho nevyjímaje, a vzniku českých legií na italské straně fronty se

160

V meziválečném období tato území skutečně připadla Itálii a práva národnostní menšiny v nich Slovanům nebyla přiznána.

- 45 -

dlouho bránili. Před průlomem fronty u Kobaridu k ničemu takovému nedošlo a čeští vojáci na Soči znamenali v Itálii jedny z nejodváţnějších.161 Váleční historikové počítají ofenzivy a tuny vystříleného materiálu – pro člověka tu nezbývá místo. Vojáky jsme degradovali na číslo pluku a sečetli jsme padlé. Ani já jsem se z toho nedokázala vymanit a pouze jsem sečetla hroby. Na základě seznamů padlých v Horním Posočí, které zpracovalo Tolminské muzeum a nadace Pot miru v Posočju, jsem s jistotou určila 1873 obětí války, které pocházely z českých zemí. Jsou to ale pouze ti, o nichţ uvedené seznamy obsahují dostatek údajů, skutečný počet na tomto krátkém úseku fronty jistě přesáhne dva tisíce. Zabývala jsem se přirozeně pouze těmi vojáky, kteří zůstali v Julských Alpách kolem Soče pohřbeni a z války se jiţ domů nevrátili. Význam sočského bojiště pro české dějiny ale tkví v celkovém mnoţství vojáků z českých zemí, kteří zdejšími boji prošli. Ti, kteří měli to štěstí, ţe boje na Soči přeţili, samozřejmě v seznamech ze kterých jsem vycházela, nejsou obsaţeni. Dokázat Fučíkovo tvrzení, ţe boje na Soči jsou „největší válečné zasazení českých vojáků celé v naší historii“,162 by mohlo být cílem dalšího bádání, které by obsáhlo celou délku sočské fronty, tedy i kanalské údolí a Kras, a vycházelo by především z dokumentace jednotlivých pluků, které se těchto bojů zúčastnily. V Tolminském muzeu a nadaci Pot miru v Posočju „vynaloţili neobvyklé úsilí, aby padlým rakousko-uherským vojákům znovu dali jména a příjmení“163 protoţe podle ředitelky muzea je to dnes to jediné, co pro ně můţeme udělat. Snaţila jsem se proto přiblíţit osobní příběh alespoň čtyř vojáků, nadaných umělců. Nešli bojovat z vlastního přesvědčení a všechny je válka nějakým způsobem poznamenala. Ač jim bylo dopřáno přeţít, byla pro ně válka nejsilnějším ţivotním záţitkem. Mým cílem bylo především poukázat na opomíjenou válečnou událost a na české hroby a další památky, které teprve v posledních letech objevujeme a jimţ bychom měli věnovat péči. Při bitvách na Soči se vojáci z českých zemí statečně účastnili bojů ve velmi těţkých podmínkách a splnili svůj úkol výborně. V Horním Posočí byly české jednotky koncentrovány především na tolminské předmostí, kde po celou dobu úspěšně bránily Mengore a Mrzli vrh. Za tento úspěch ale zaplatilo mnoho českých vojáků svým ţivotem a především proto bychom sočské boje neměli nechat zmizet v propadlišti dějin. 161

Simčič, M. 888 dni na soški fronti. Ljubljana: Orbis, 2006, s. 69. Fučík, J. Isonzo 1915-1917. Katalog mezinárodní výstavy k 90. výročí bitev na Soči s českou účastí na téma „Vojáci z českých zemí na sočské frontě“. Příbramská tiskárna, Evropský parlament, 2007, s. 7. 163 Fortunat Černilogar, D. Vojenské hřbitovy padlých na sočské frontě v Horním Posočí. (Referát přednesen na konferenci v Plzni (říjen 2008), sborník se připravuje k tisku.) 162

- 46 -

Krásná divoká krajina Horního Posočí kaţdoročně láká mnoţství českých turistů. Pozůstatky války jsou v těchto místech nepřehlédnutelné, snad tedy také ony vzbudí jejich zájem. Doufejme, ţe tomu pomohou také nové informační tabule, které nadace Pot miru v Posočju v blízké době instaluje a budou obsahovat také český text.

- 47 -

Bibliografie

Prameny Fortunat Černilogar, D., Galić, L., et al. Tolminsko mostišče II. Tolminski muzej, 2005. Galić, L., Marušič, B. Tolminsko mostišče I. Tolminski muzej, 2005. Galić, L., Pirih, D. Od Krna do Rombona 1915 – 1917. Tolminski muzej, Ustanova »Fundacija Poti miru v Posočju«, 2007. Stojković, M. Balkanski ugovorni odnosi 1876-1996. Dvostrani i višestrani medunarodni ugovori i drugi diplomatski akti o drţavnim granicama, političkoj i vojnoj saradnji, verskim i etničkim manjinama. I tom (1976-1918). Beograd: 1998. Zgodovinska turistična karta. Kobarid: Ustanova „Fundacija Poti miru v Posočju“, 2006.

Literatura Boborovská, S. L. J. Kofránek (1880-1954). Katalog výstavy Sochař mezi tradicí a modernou. Praha, 2008. Broft, M. Vojenské dějiny Československa. 2. díl (1526-1918). Praha: Naše vojsko, 1986. Čornej, P., et al. Slavné bitvy naší historie. Praha: Marsyas, 1995. Enciklopedija Slovenije. 12. zvezek. Ljubljana: Mladinska knjiga, 1998. Fárová, A. Josef Sudek. Praha: Torst; Mnichov: Kehayoff, 1998. Fortunat Černilogar, D. Vojenské hřbitovy padlých na sočské frontě v Horním Posočí. (Referát přednesen na konferenci v Plzni (říjen 2008), sborník se připravuje k tisku.) Fučík, J. Isonzo 1915-1917. Katalog mezinárodní výstavy k 90. výročí bitev na Soči s českou účastí na téma „Vojáci z českých zemí na sočské frontě“. Příbramská tiskárna, Evropský parlament, 2007. Fučík, J. Soča (Isonzo) 1917. Praha – Litomyšl: Paseka, 1999. Fučík, J., Pavlík, M. Sočská fronta 1915-1917. Průvodce po místech bojů vojáků z českých zemí. Julské Alpy–Banjšice–Kras–Přímoří. Praha: Elka Press, 2008 Hlavačka, M., Pečenka, M. Trojspolek. Německá, rakousko-uherská a italská zahraniční politika před první světovou válkou. Praha: Libri, 1999.

- 48 -

Knap, J. Fráňa Šrámek, Praha: Fr. Borový, 1937. Nedorost, L. Češi v 1. světové válce. 2. díl, Na frontách velké války. Praha: Libri, 2006. Pernes, J., et al. Pod císařským praporem. Historie habsburské armády 1526-1918. Praha: Militaria, Elka Press, 2003. Pipan, D. E. Spomenik hrabrim braniteljem Rombona. Na fronti – revija vojaške zgodovine, 2, 2003. Polan, B. Fráňa Šrámek, básník mládí a domova. Svoboda, Praha 1947. Procacci, G. Dějiny Itálie. Praha: Lidové noviny, 1997. Rehberger, A. Se západočechy na italské frontě 1915-1918. Plzeň: Západočeské muzeum, 2004. Rehberger, A. Katalog výstavy "Se západočechy na Sočské frontě I. světové války". Příbramská tiskárna, 2006. Sedmak, D. Soška fronta 1915-1917. Trst, Gorica, Videm, Nova Gorica, 1992. Simčič, M. 888 dni na soški fronti. Ljubljana: Orbis, 2006. Simić, M. Po sledeh soške fronte. Ljubljana: Mladinska knjiga, 1998. Sudek, J. Fotografie. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1956. Svoljšak, P. Soška fronta. Ljubljana: Cankarjeva zaloţba, 2002. Šrámek, F. Listy z fronty. Výbor z korespondence 1915-1918. Praha: Československý spisovatel, 1956. Šrámek, F. Ţasnoucí voják. Praha: Československý spisovatel, 1955. Vaculík, J. Obecné dějiny novověku IV (1789-1918). Brno: 1999. Váchal, J. Malíř na frontě. Soča – Itálie 1917-18. Praha – Litomyšl: Paseka, 1995. Vričan, J. Po zapadlých stopách českých vojáků. Z Julských Apl k Jadranu. Olomouc: Ondřej Havlík, 2008. Weithmann, M. W. Balkán. 2000 let mezi východem a západem. Praha: Vyšehrad, 1996.

- 49 -

Elektronické zdroje Art + antiques http://www.artantiques.cz/09/02/0902_soubory/0902recenze.htm Jana Hybášková http://www.hybaskova.cz/hlavni//Mezinarodni-vystava-Socska-fronta-1915-1993~.html Klub vojenské historie IR18 Hradec Králové http://hradec.1866.cz/ Kobaridské muzeum http://www.kobariski-muzej.si/ Ministerstvo obrany ČR http://www.army.cz/images/id_8001_9000/8284/002.pdf http://www.army.cz/scripts/detail.php?id=7112 http://www.valecnehroby.army.cz/htm/9_01.html Nadace Pot miru v Posočju http://www.potimiruvposocju.si/ Tolminské muzeum http://www.tol-muzej.si/

- 50 -

Přílohy

Zkratky vojenských jednotek BauK.

technická jednotka pro stavební práce

FJB

prapor polních myslivců

FsAB, FAR

pevnostní dělostřelectvo

GbAR

horské dělostřelectvo

IR

pěší pluk

k.k.LsB

domobranecký prapor

k.k.LsIR

domobranecký pluk

LIR

zeměbranecký pluk

SB

sapérský prapor

TKS

tyrolští císařští střelci

TKJ

tyrolští císařští myslivci

Pluky rakousko-uherské armády doplňované z českých zemí164 číslo čestný majitel

doplňovací obvod

1

Císař

PĚŠÍ PLUKY Opava

3 8

Arciv. Karel Arciv. Karel Štěpán

Kroměříţ Brno

164

Mírová posádka štábu

podíl Čechů v %

účast na Soči

Krakov / Opava Těšín Brno

18

x

83 67

x x

Podle Pernes, J., et al. Pod císařským praporem. Historie habsburské armády 1526-1918. Praha: Militaria, Elka Press, 2003, s. 330-331. Broft, M. Vojenské dějiny Československa. 2. díl (1526-1918). Praha: Naše vojsko, 1986, s. 159-161. Vričan, J. Po zapadlých stopách českých vojáků. Z Julských Apl k Jadranu. Olomouc: Ondřej Havlík, 2008, s. 32-35. Fučík, J. Soča (Isonzo) 1917. Praha – Litomyšl: Paseka, 1999, s. 130-132.

- 51 -

11 18

Jan Jiří, princ saský Arciv. Leopold Salvátor

Písek Hradec Králové

21 28

Hrabě Abensperg/Traun Viktor Emanuel III.

Čáslav Praha

35 36 42

Svobodný pán Sterneck Říšský hrabě Browne Vévoda August z Cumberlandu Alt-Starhemberg Vévoda Albrecht z Württemberku Svobodný pán Schönaich Svobodný pán von Waldstätten -

Jihlava

Svobodného pána Cibulky Von Herstein Svobodného pána Kollera Von Rummer Svobodný pán von Steinsberg Polního zbrojmistra Potiorka válečný pluk

54 73 74 75 81 88 91 92 93 94 98 99 100 102 121 102 1 2 5 6 12 16 17 22 25 1 2

79 75

x x

87 95

x x

Plzeň Mladá Boleslav Terezín

Praha Hradec Králové Kutná Hora Innsbruck / Trient Plzeň Bruneck Terezín

60 95 14

x x x

Olomouc Cheb

Olomouc Praha

64 3/4

x

Jičín Jindřichův Hradec

Liberec Jindřichův Hradec Jihlava

63 79

72

x

České Budějovice Chomutov Šumperk Turnov Vysoké Mýto Znojmo Těšín

České Budějovice Praha Terezín Krakov Liberec Josefov Vídeň Krakov

45 20 35 22 68 37 33

x x x x x x

Benešov

Praha

91

x

Beroun

III/94 + IV/94 + III/74 válečný pluk II/92 + IV/92 + IV/42 PRAPORY POLNÍCH MYSLIVCŮ – „FJB“ Terezín Lienz Hradec Králové Lienz / Borgo Olomouc Tarvisio Plzeň Sillian Mladá Boleslav Innsbruck / Cavalese Opava Riva Brno Mikulov / Judenburg Cheb Tione Brno Vídeň JEZDECKÉ PLUKY dragounský Terezín Most Dragounský hraběte Paara Dobřany Tarnopol - 52 -

x

69

x x 36 74 25 69 67

x x x

34 63

x

49 75

x

48 61

x

6 7 8 10 12 13 14 11

dragounský Dragounský vévody z Lotringen dragounský Dragounský kníţete Liechtensteina dragounský dragounský Dragounský kníţete Windisch-Grätze Hulánský ruského cara Alexandra II.

2 5 22 23 24

polní kanónový pluk polní kanónový pluk polní kanónový pluk polní kanónový pluk polní kanónový pluk

25 26 27

polní kanónový pluk polní kanónový pluk polní kanónový pluk

8

Polní houfnicový pluk císařův Polní houfnicový pluk kníţete Liechtensteina těţký houfnicový pluk těţký houfnicový pluk

9 8 9 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 25 28 29

Brno Stará Boleslav

Přemyšl Stanislav

61 50

x

Pardubice Jindřichův Hradec

Jaroslav Krakov

58 62

x

Olomouc Louny Klatovy

Olomouc Klatovy Brandýs nad Labem Czortków

50 51 59

x

65

x

32 20 39 72 70

x

Terezín

DĚLOSTŘELECKÉ PLUKY Olomouc Olomouc Brno Brno Plzeň Plzeň Praha Praha České Budějovice České Budějovice Josefov Josefov Terezín Terezín Hradec Králové Hradec Králové Praha Praha Josefov

Josefov

Praha Praha Terezín Terezín PĚŠÍ ZEMĚBRANECKÉ PLUKY Cheb, Beroun Cheb Plzeň, Beroun, Plzeň Písek Praha, Beroun Praha Litoměřice Litoměřice Mladá Boleslav Mladá Boleslav Jičín, HK Jičín Čáslav, Mladá Čáslav Boleslav Olomouc, Olomouc Šumperk Brno, Jihlava Brno Opava Opava Kroměříţ Kroměříţ Písek, Jindřichův Písek Hradec, Benešov České Budějovice, České Písek Budějovice - 53 -

62 43 66 88

x

63

x

60 54

x

3 60

x x

95 14 95

x

63 87 64 67 18 83 79 45

x x x

30 31

Vysoké Mýto, HK Vysoké Mýto 68 Těšín Těšín 33 ZEMĚBRANECKÉ HUÁNSKÉ PLUKY 2 Východní Čechy 58 6 Střední Čechy 39 ZEMĚBRANECKÉ POLNÍ KANÓNOVÝ DIVIZION 21 Praha 72 26 Terezín 43 44 Střední Čechy 39 ZEMĚBRANECKÉ POLNÍ HOUFNICOVÉ DIVIZIONY 21 Střední Čechy 72 26 Severní Čechy 43 44 Čechy 39 SAPÉSKÉ PRAPORY – 2 s českou účastí PIONÝRSKÉ PRAPORY – 2 s českou účastí VOZATAJSKÉ DIVIZIONY – 2 s českou účastí

Čeští vojáci pohřbeni na hřbitovech v Horním Posočí (před exhumací) lokalita

hřbitov

Rombon-Krn (237)

Log pod Mangartom

počet pozn. Čechů 39

Soča – nemocniční hřbitov - Blaţ - Duplje

26 19 9

A, B – krnský masiv (77)

C – VodelTolminka (684)

11 zemřelo pod lavinou 7 z BauK.IR91 zemřelo pod lavinou 10 z SB11 zemřelo pod lavinou

- Vršič

39

- Golobar Bovec - Ravelnik - Jablenc další místa Rombon a okolí Trenta pohřešovaní Krn

16 7 9 13 11 4 45 7

Krn Ukanc další místa Javorca

34 30 6 14

IR91

Selce

22

III/18

- 54 -

IR18

D – Tolmin (48) E-I – Tolminské předmostí (262)

J – kalsko-lomská planina (202)

K-M údolí Idrijce a Bače (nemocnice) (318)

N – nemocnice v týlu (45)

Mrzli vrh Mrzli vrh Mrzli vrh – další místa Nova planina Nova planina Sleme další místa neznámá místa Loče při Doljah další místa Mengore

214 64 68 111 25 5 89 72 29 6 13 212

Modrejce Most na Soči další hřbitovy neznámá místa Log Gorenji

19 10 5 16 21

Mali vrh Draga Bremec Dolgi laz, Kremence další hřbitovy neznámá místa Bača při Modreju

5 17 26 20 101 12 21

Podbrdo Koritnica Trebuša/Hotenje Reka Podmelec další místa Bohinjska Bistrica

31 20 6 21 208 11 27

Bled Kranj Škofja Loka Lublaň

8 1 3 6

I/91 II/18 II/18 III/35 LsB155

IR98 III/35

FJB17

celkem 1873

- 55 -

Česko-slovinská dohoda o péči o válečné hroby

- 56 -

- 57 -

- 58 -

Slovníček místních názvů slovinsky Avče Beljak Bovec Celovec Čedad Devin Doberdob Dunaj Gorica Gradišče Grmada Kanal Kobarid Kranjska Gora Krn Kras Ljubljana Nadiţa Reka Sabotin Soča Šmihel Tilment Tolmin Trbiţ Trst Trţič Videm

italsky Auzzu Plezzo Cividale del Fuili Duino Doberdo del Lago Vienna Gorizia Gradisca d‘Isonzo Monte Ermada Canale Caporetto Monte Nero Monti del Carso Natisone Fiume Monte Sabotin Isonzo Monte san Michele Tagliamento Tolmino Tarvisio Trieste Monfalcone Udine

německy

česky

Villach Flitsch Klagenfurt

Bělák Flič * Celovec

Wien Görz

Vídeň Gorice Gradiška Hermada

Karfreit

Kobarid Kronava *

Karst Leibach

Kras Lublaň Rijeka

Isonto

Soča

Tolmein

Tolmin

Triest

Terst

Weiden * pouţívá Váchal

- 59 -

Obrazová příloha Frontová linie na začátku bojů (Vričan, J. Po zapadlých stopách českých vojáků. Z Julských Apl k Jadranu. Olomouc: Ondřej Havlík, 2008.) Výsledky jednotlivých italských ofenziv (Vričan, J. Po zapadlých stopách českých vojáků. Z Julských Apl k Jadranu. Olomouc: Ondřej Havlík, 2008.) Kofránkův pomník „Chrabrým obráncům Rombonu“ v Logu pod Mangartom (Vričan, J. Po zapadlých stopách českých vojáků. Z Julských Apl k Jadranu. Olomouc: Ondřej Havlík, 2008.)

Váchalův dřevoryt „Soča“ – kostel, který vevnitř maloval, za ním hřbitov s velkým kříţem vyskládaným z bílých kamenů (Váchal, J. Malíř na frontě. Soča – Itálie 1917-18. Praha – Litomyšl: Paseka, 1995)

hora Krn hřbitov Loče „Kniha mrtvých“ v kostelíku sv. Ducha na Javorci kostelík sv. Ducha na Javorci řeka Soča

- 60 -

- 61 -

- 62 -

- 63 -

- 64 -

- 65 -

- 66 -