Číslo jednací: 5A 117/2015 - 96
Usnesení Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Pechové a soudkyň Mgr. Gabriely Bašné a Mgr. Michaely Bejčkové v právní věci žalobce: L. H., zastoupen Mgr. Václavem Strouhalem, advokátem, se sídlem Přátelství 1960, 397 01 Písek, proti žalovanému: Policejní prezidium ČR, se sídlem Strojnická 935/27, 170 89 Praha 7, o žalobě na ochranu proti nečinnosti v řízení ve věcech služebního poměru, t a k t o: I.
Řízení s e z a s t a v u j e .
II.
Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalobci s e v r a c í zaplacený soudní poplatek ve výši 1 000,- Kč z účtu Městského soudu v Praze ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Václava Strouhala, advokáta.
Odůvodnění Žalobce se žalobou podanou dne 9.7.2015 domáhal ochrany proti nečinnosti žalovaného spočívající v nevydání rozhodnutí o jeho odvolání ze dne 29.9.2014 proti rozhodnutí ředitele Útvaru pro ochranu prezidenta republiky ČR (dále jen „Útvar pro ochranu prezidenta“) ze dne 11.9.2014 pod č.j. UOP-22-36/ČJ-2014-970010, o zamítnutí žádosti o doplatek služebního příjmu. Žalobce uvedl, že před podáním žaloby požádal dne 20.2.2015 ministra vnitra o přijetí opatření k odstranění průtahů ve správním řízení. Do dne podání žaloby však správní orgány nerozhodly ani o jeho odvolání, ani o opatření k odstranění průtahů. Žalovaný ve vyjádření k žalobě odmítl veškeré žalobcem uplatněné námitky týkající se nesprávného úředního postupu v dané věci. Uvedl, že dne 12.12.2014 proběhlo jednání ve věci a dále jsou činěny procesní úkony nezbytné pro rozhodnutí ve věci. Naopak tvrdil, že průtahy v řízení způsobil zejména právní zástupce žalobce, kvůli němuž bylo nutné několik jednání odročit, posečkat na jeho písemná vyjádření a doplňovat dle jeho požadavků spisový materiál. Poukázal na délku doručovacích lhůt, čerpání dovolené a na náročnost vyhodnocování množství podkladových materiálů, neboť je nezbytné porovnat výkon služby přesčas žalobce s výkonem služby jeho kolegů za tři roky zpětně a zjistit z jakých důvodů byla vykonávána. Navíc je v současné době vedeno 77 správních řízení o žádostech o doplacení služebního příjmu a nároků odvíjejících se od služebního příjmu. Zdůraznil, že příslušný správní orgán dosud od žalobce neobdržel žádný podnět na odstranění nečinnosti v daném správním řízení.
pokračování
2
5A 117/2015
Žalobce v replice nesouhlasil s žalovaným tvrzenou časovou náročností zajišťování a studia podkladů, neboť správní orgány byly povinny před jednáním ve věci vše zajistit. Poukázal na to, že dle vnitřních předpisů byly správní orgány povinny od roku 2007 odůvodňovat službu přesčas. Nedodržování vnitřních předpisů žalovaným nemůže jít k tíži žalobce. Podotkl, že v případě kolize jednání právní zástupce žalobce vždy kontaktuje žalovanou ve snaze situaci co nejrychleji vyřešit. Trval na nečinnosti žalovaného, neboť o jeho odvolání nebylo ve lhůtě 90 dní dle § 190 odst. 8 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů ve znění rozhodném (dále jen „zákon o služebním poměru“) rozhodnuto. S odkazem na rozhodnutí zdejšího soudu ze dne 23.5.2012 č.j. 10 A 74/2012 dovodil, že opatření k odstranění nečinnosti v odvolacím řízení podal dle § 194 služebního zákona k příslušnému správnímu orgánu, a to policejnímu prezidentovi. Nesouhlasil s tím, že první náměstek policejního prezidenta by měl být příslušným správním orgánem k projednání jeho žádosti o učinění opatření k odstranění nečinnosti. Správním orgánem I. stupně je v tomto správním řízení ředitel Útvaru pro ochranu prezidenta, což je útvar s celostátní působností. Z § 6 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky ve znění rozhodném (dále jen „ZPČR“) ve spojení s § 2 odst. 1 zákona o služebním poměru dovodil, že ředitel Útvaru pro ochranu prezidenta republiky je vedoucím organizační části bezpečnostního sboru a podřízeným policejního prezidenta, proto je odvolacím orgánem policejní prezident. Navíc i vnitřní předpisy žalovaného označují policejního prezidenta jako služebního funkcionáře a prvního náměstka jen jako zástupce policejního prezidenta dle závazného pokynu policejního prezidenta č. 52/2012. Taktéž poradním orgánem příslušného funkcionáře je poradní komise policejního prezidenta a nikoli poradní komise prvního náměstka policejního prezidenta S poukazem na usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1.7.2008, č.j. 62 Ca 39/2008 – 102 konstatoval, že by bylo neefektivní žádat, aby policejní prezident odstranil průtahy v řízení, za které je odpovědný právě on. Podáním ze dne 14.4.2016 vzal žalobce žalobu v celém rozsahu zpět, neboť první náměstek policejního prezidenta o odvolání žalobce rozhodl dne 6.4.2016 pod č.j. PPR29630-19/ČJ-2014-990131. Zároveň požadoval úhradu nákladů řízení, neboť žalobou požadované rozhodnutí bylo vydáno až po podání žaloby v dané věci. Upozornil na objektivní neurčitost vnitřních předpisů žalovaného, zejména č. 75/2013 a č. 137/2009 když v nich není výslovně uvedeno, že na prvního náměstka policejního prezidenta byla přenesena pravomoc výkonu odvolacího orgánu. Konstatoval, že ani zákonem ani vnitřním předpisem žalovaného není první náměstek policejního prezidenta určen jako odvolací orgán ve věcech služebního poměru. Připustil, že vnitřním předpisem č. 52/2012 je první náměstek určen jako zástupce policejního prezidenta s tím, že prezident může pověřit kteréhokoli náměstka k zastupování. Žalobci však není známa existence takovéhoto pověření pro prvního náměstka a nevyplývá ani ze správního spisu. Odkázal na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 26.2.2016 č.j. 9 A 161/2015 – 72 s jehož právním názorem, že ani ministr vnitra ani policejní prezident nemohli vůči žalobci vystupovat jako tzv. třetí instance s řídící pravomocí, se ztotožnil. Zdůraznil, že vnitřní předpisy žalovaného nejsou veřejně přístupné a dokonce nejsou přístupné ani všem příslušníkům, čímž nelze v dané věci presumovat znalost vnitřních předpisů příslušníky. Navíc žalobce přestal pro žalovaného pracovat. Žalovaný ve vyjádření ze dne 27.4.2016 nesouhlasil s požadavkem žalobce na náhradu nákladů řízení. Naopak zdůraznil, že žaloba je nepřípustná, neboť byla podána, aniž žalobce bezvýsledně vyčerpal prostředky k nápravě proti nečinnosti správního orgánu. Dále uvedl, že průtahy v řízení způsobil sám žalobce tím, že žádost k odstranění průtahů nepodal
pokračování
3
5A 117/2015
příslušnému služebnímu funkcionáři. Uvedl, že k řízení o odvolání byl dle zákonného zmocnění v § 190 odst. 6 zákona o služebním poměru příslušný první náměstek policejního prezidenta. Jeho bezprostřední nadřízenost řediteli Útvaru pro ochranu prezidenta vyplývá ze závazného pokynu policejního prezidenta č. 137/2009. Orgánem příslušným pro provedení opatření proti nečinnosti správního orgánu podle § 80 správního řádu byl policejní prezident. Nadřízený správní orgán definuje § 178 správního řádu ve spojení s § 190 odst. 6 zákona o služebním poměru, přičemž bezprostřední nadřízenost prvnímu náměstkovi policejního prezidenta vyplývá z přílohy č. 1 k rozkazu policejního prezidenta č. 40/2014. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 24.9.2013 č.j. 4 Ads 118/2012 – 38, odmítl námitku žalobce, že nebylo v jeho moci se s příslušnými vnitřními předpisy žalovaného seznámit. Podle ustanovení § 37 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), může navrhovatel vzít svůj návrh zcela nebo zčásti zpět, dokud o něm soud nerozhodl. V dané věci vzal žalobce podáním ze dne 14.4.2016 žalobu v celém rozsahu zpět, proto soud řízení podle ustanovení § 47 písm. a) s. ř. s. zastavil. Při rozhodování o nákladech řízení vzal soud v úvahu pravidla stanovená v § 60 odst. 3 s. ř. s., dle něhož nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta. Vzal-li však navrhovatel podaný návrh zpět pro pozdější chování odpůrce, nebo bylo-li řízení zastaveno pro uspokojení navrhovatele, má navrhovatel proti odpůrci právo na náhradu nákladů řízení. Pokud žalobce žalobou opodstatněně brojí proti nečinnosti správního orgánu, který svou nečinnost následně ukončí vydáním rozhodnutí, a žalobce proto svou žalobu vezme zpět, má právo na náhradu nákladů soudního řízení. Soud se tedy zabýval tím, zda žalobce před podáním správní žaloby využil všechny možnosti ochrany proti nečinnosti správního orgánu. Podle § 79 odst. 1 s. ř. s. ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu, může se žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. To neplatí, spojuje-li zvláštní zákon s nečinností správního orgánu fikci, že bylo vydáno rozhodnutí o určitém obsahu nebo jiný právní důsledek. Podle § 80 odst. 3 věta druhá správního řádu po uplynutí lhůt pro vydání rozhodnutí může žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti podat účastník. V této věci soud z písemností obsažených ve správním spise zjistil, že dne 27.12.2013 byla správnímu orgánu I. stupně doručena žádost žalobce o doplacení služebního příjmu a nároků odvíjejících se od něj. Správní orgán I. stupně žádost o doplacení služebního příjmu rozhodnutím ze dne 11.4.2014 zamítl. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 29.9.2014 odvolání, které bylo podáním ze dne 13.10.2014 postoupeno správním orgánem I. stupně k vyřízení prvnímu náměstkovi policejního prezidenta. První náměstek rozhodl o odvolání žalobce rozhodnutím č.j. PPR-29630-19/ČJ-2014-990131 ze dne 6.4.2016 tak, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně změnil. Žalobce tvrdil, že dne 20.2.2015 adresoval Ministerstvu vnitra České republiky podání
pokračování
4
5A 117/2015
nazvané „Stížnost a opatření proti nečinnosti“, v němž navrhoval, aby ministr vnitra učinil opatření k odstranění průtahů v odvolacím řízení vedeném u Policejního prezidia. Žalovaný však popřel, že by toto podání obdržel. Přičemž žalobcovo podání není součástí správního spisu. Ze správního spisu dále vyplývá, že žalobce se domáhal odstranění nečinnosti již v řízení vedeném před správním orgánem I. stupně, a to podáním ze dne 26.5.2014, které adresoval Policejnímu prezidiu-Policejnímu prezidentovi a kterým žádal o odstranění průtahů v řízení vedeném správním orgánem I. stupně. Žalobcovo podání ze dne 26.5.2014 bylo postoupeno k vyřízení prvnímu náměstkovi, jakožto přímému nadřízenému služebního funkcionáře ředitele útvaru s celostátní působností, o čemž byl žalobce vyrozuměn rozhodnutím prvního náměstka ze dne 12.6.2014, č.j. PPR-17260-2/ČJ-2014-990400. Soud nejprve poukazuje na rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 25.5.2015, č.j. 5 As 9/2015, jehož právní věta zní: „Není-li při podání žaloby na ochranu proti nečinnosti správního orgánu splněna podmínka bezvýsledného vyčerpání prostředku, který procesní předpis platný pro řízení před správním orgánem stanoví k ochraně proti nečinnosti (§ 79 odst. 1 s. ř. s.), jedná se o žalobu nepřípustnou, kterou soud odmítne podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. K případnému dodatečnému splnění této podmínky v průběhu řízení před soudem nelze přihlížet.“. Dle § 80 odst. 1 správního řádu učinit opatření proti nečinnosti správního orgánu je oprávněn pouze jemu přímo nadřízený správní orgán. Ze správního spisu a tvrzení žalobce vyplývá, že žalobce se domáhal učinění opatření proti nečinnosti u ministra vnitra, jelikož považoval za nečinného policejního prezidenta. Vztahy nadřízenosti a podřízenosti v rámci organizace Policie České republiky vyplývají ze závazného pokynu policejního prezidenta č. 75 ze dne 12.4.2013, kterým se stanoví rozsah pravomoci služebních funkcionářů jednat a rozhodovat ve věcech služebního poměru příslušníků Policie České republiky (dále jen „pokyn č. 75/2013“). Dle čl. 2 písm. a) bod 1. pokynu č. 75/2013 policejní prezident ustanovuje policistu v Policejním prezidiu České republiky, dle čl. 3 odst. 1 písm. a) bod 1. pokynu č. 75/2013 první náměstek policejního prezidenta ustanovuje ředitele útvaru policie s celostátní působností, kterého přímo řídí. Útvar pro ochranu prezidenta je útvar s celostátní působností dle § 6 odst. 1 písm. b) ZPČR. Z toho vyplývá, že první náměstek je přímo nadřízeným služebním funkcionářem vedoucího Útvaru pro ochranu prezidenta a byl oprávněn a povinen rozhodovat o odvolání proti rozhodnutí vedoucího Útvaru pro ochranu prezidenta dle § 190 odst. 6 zákona o služebním poměru. Přímo nadřízeným služebním funkcionářem prvního náměstka pak není ministr vnitra, ale policejní prezident. Soud souhlasí se žalobcem, že v době nepřítomnosti policejního prezidenta může jeho pravomoc vykonávat v zastoupení první náměstek dle čl. 14 odst. 1 písm. a) pokynu č. 75/2013. V nyní projednávané věci se ovšem o vykonávání pravomoci v zastoupení nejednalo, jak tvrdí žalobce, jelikož první náměstek, jak vyplývá ze shora uvedeného, je přímo nadřízeným služebním funkcionářem vedoucího Útvaru pro ochranu prezidenta.
pokračování
5
5A 117/2015
Žalobce tedy tím, že adresoval žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti podle § 80 správního řádu ministrovi vnitra jako věcně nepříslušnému orgánu a nikoli věcně příslušnému policejnímu prezidentovi, nevyčerpal bezvýsledně všechny prostředky, které procesní předpis k ochraně proti nečinnosti stanoví. Soud se rovněž ztotožnil s rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 19.3.2012, č.j. 6 Ads 118/2008-69, dle kterého: „Příslušníci bezpečnostních sborů jsou povinni znát služební předpisy a další akty řízení vydávané ředitelem bezpečnostních sborů a dalšími služebními funkcionáři (§ 46 odst. 1 služebního zákona). Znalost vnitřní organizační struktury bezpečnostních sborů, jakož i věcné příslušnosti služebních funkcionářů k rozhodování ve věcech služebního poměru, lze u příslušníků bezpečnostních sborů presumovat, a proto zde nelze hovořit ani o případném ohrožení právní jistoty účastníků řízení ve věcech služebních poměrů.“. Žalobce jako příslušník Policie ČR, tedy bezpečnostního sboru dle § 1 odst. 1 zákona o služebním poměru, si měl být vědom, který služební funkcionář o odvolání žalobce rozhoduje a kdo je jeho nadřízeným služebním funkcionářem. Žalobce k tomu pouze obecně namítal, že již u Policie ČR nepracuje, a proto nemůže mít o složité organizaci přehled. Námitku ovšem nijak blíže nespecifikoval, neuvedl, od kdy u Policie ČR nepracuje, a proč by tak nemohl být s vnitřními předpisy seznámen. Nadto soud považuje za nutné uvést, že žalobce byl rozhodnutím prvního náměstka ze dne 12.6.2014 informován, kdo je přímo nadřízeným služebním funkcionářem správního orgánu I. stupně, a kdo tedy dle § 190 odst. 6 zákona o služebním poměru je oprávněn rozhodovat o případném odvolání. První náměstek v rozhodnutí přímo uvedl, že „Panu policejnímu prezidentovi bylo cestou Útvaru pro ochranu prezidenta ČR ochranné služby (dále jen „ÚOP“) doručeno podání nazvané „Stížnost a opatření proti nečinnosti“. Uvedené podání bylo s ohledem na skutečnost, že směřovalo vůči služebnímu funkcionáři – řediteli ÚOP – předáno dne 6. června 2014 k vyřízení 1. náměstkovi policejního prezidenta, který je přímým nadřízeným služebním funkcionářem vůči řediteli ÚOP.“. Žalobce tím měl postaveno na jisto, že nadřízeným služebním funkcionářem vedoucího Útvaru pro ochranu prezidenta je první náměstek. Žalobce odkazuje v této souvislosti na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23.5.2012, č.j. 10 A 74/2012-20. Soud předesílá, že žaloba byla v daném případě odmítnuta, a soud se jí tudíž věcně nezabýval. V dané věci soud dospěl k závěru, že ministr vnitra jako služební funkcionář je oprávněn učinit opatření proti nečinnosti vůči policejnímu prezidentovi. Vzhledem k tomu, že v dané věci byl podle žalobního tvrzení žalovaným policejní prezident, měl žalobce před podáním správní žaloby podat návrh na provedení opatření proti nečinnosti. Soud nicméně nevyslovil právní názor, že odvolacím orgánem proti rozhodnutí ředitele útvaru policie s celostátní působností je policejní prezident a že jeho nadřízeným správním orgánem je ministr vnitra. Neobstojí ani námitka žalobce, že není nutné žádat o uplatnění opatření proti nečinnosti, jestliže správní orgán uplatňující tato opatření je správním orgánem povinným vydat rozhodnutí, která se opírá o rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 1.7.2008, č.j. 62 Ca
pokračování
6
5A 117/2015
39/2008-102, jelikož první náměstek jako služební funkcionář, který je povinen vydat rozhodnutí, má přímo nadřízeného služebního funkcionáře, jak vyplývá ze shora uvedeného. Rovněž neobstojí námitka žalobce, že v souladu s rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 26.2.2016, č.j. 9 A 161/2015-72, je třeba upřednostnit právní jistotu žalobce před nejasnými vnitřními policejními předpisy, a tedy nepožadovat jako podmínku úspěšnosti žaloby uplatnění žádosti na ochranu proti nečinnosti u správního orgánu. Soud musí konstatovat, že rozhodnutí, na které se žalobce odvolává, nevycházelo z totožné procesní ani skutkové situace, jelikož tehdejší žalobce nebyl příslušníkem bezpečnostních sborů v době, kdy došlo k vydání příslušných policejních pokynů, se kterými se pro ukončení služebního poměru nemohl seznámit. Jak je uvedeno shora, v nyní posuzované věci žalobce sice povšechně uvedl, že již příslušníkem bezpečnostního sboru není, námitku ovšem blíže nespecifikoval. Z výše uvedeného je tak zřejmé, že žalobce nevyčerpal bezvýsledně všechny prostředky, které mu právní řád poskytuje, když nepodal žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti věcně příslušnému správnímu orgánu. Přičemž o tom, kdo je příslušným orgánem pro rozhodování o jeho stížnosti o opatření proti nečinnosti poté, co obdržel rozhodnutí prvního náměstka ze dne 12.6.2014, nemohl mít pochyb. Žalobce tedy nemohl být se svou žalobou úspěšný, a nemá tak právo na náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu se soud dalšími námitkami žalobce týkající se průtahů v řízení vedeného před žalovaným nezabýval. O vrácení soudního poplatku ve výši 1 000,- Kč, soud rozhodl podle ustanovení § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, dle kterého „soud vrátí z účtu soudu i zaplacený poplatek za řízení, který je splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti, snížený o 20 %, nejméně však o 1 000 Kč, bylo-li řízení zastaveno před prvním jednáním“. Žalobce zaplatil soudní poplatek ve výši 2 000,- Kč, soud mu proto vrátil částku 1 000,- Kč. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí l z e podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
pokračování
7
5A 117/2015
V Praze dne 26. září 2016 JUDr. Eva Pechová, v.r. předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Sylvie Kosková
