22 Af 159/2011 – 41
Usnesení
Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Moniky Javorové a soudců Mgr. Jiřího Gottwalda a JUDr. Miroslavy Honusové v právní věci žalobce Strojírny Prostějov, a.s., se sídlem Prostějov, Kojetínská 5, proti
žalovanému
Masarykova 31,
o
Odvolacímu
finančnímu
žalobě
rozhodnutí
proti
ředitelství Finančního
se
sídlem
ředitelství
Brno,
v Ostravě
ze dne 18.8.2011 č.j. 3988/11-1200-800219, ve věci daně z příjmů, takto: I. Soudnímu dvoru Evropské unie se předkládá tato předběžná otázka: „Brání ust. čl. 56 a čl. 57 Smlouvy o fungování Evropské unie aplikaci vnitrostátní právní úpravy, která pro případ, že podnik poskytující pracovníky jinému podniku (poskytovatel) má své sídlo na území jiného členského státu, stanoví využívajícímu podniku povinnost srážet těmto pracovníkům daň z příjmů a odvádět ji do státního rozpočtu, zatímco v případě, kdy poskytovatel má své sídlo na území České republiky, má tuto povinnost poskytovatel?“ II. Řízení se přerušuje do skončení řízení vedeného Soudním dvorem Evropské unie o předběžné otázce položené výrokem I. tohoto usnesení. Odůvodnění: A. Vymezení věci [1] Žalobce přiděloval práci pracovníkům, kteří mu byli poskytnuti agenturou práce vyvíjející svou činnost na území České republiky prostřednictvím své organizační složky, která byla zapsána v českém obchodním rejstříku.
pokračování
-2-
22 Af 159/2011
[2] Podle práva České republiky nemá taková organizační složka cizozemské právnické osoby způsobilost k právům a povinnostem; tu má toliko cizozemská právnická osoba sama. [3] Finanční úřad v Prostějově rozhodnutím ze dne 7.3.2011 vyměřil žalobci daň z příjmů ze závislé činnosti uvedených pracovníků, neboť poskytujícím podnikem byla zahraniční agentura práce a česká vnitrostátní právní úprava pro takový případ přenáší povinnost daň srazit a odvést do státního rozpočtu tuzemskému uživateli pracovní síly. [4] Proti rozhodnutí Finančního úřadu v Prostějově podal žalobce odvolání k Finančnímu ředitelství v Ostravě, které žalobcovo odvolání rozhodnutím ze dne 18.8.2011 zamítlo. Toto rozhodnutí o žalobcově odvolání je předmětem nynějšího přezkumu před krajským soudem. [5] Žalobce m.j. namítá, že cizozemská agentura práce (vyvíjející svou činnost na území České republiky v souladu se zákonem na základě příslušných povolení) je po právní stránce zaměstnavatelem poskytnutých pracovníků. Za situace, kdy její organizační složka byla zapsána do českého obchodního rejstříku, pokládal žalobce tuto agenturu práce za subjekt podřízený stejnému daňovému režimu jako jakýkoli jiný zaměstnavatel, tzn. za subjekt odpovědný za správné zdanění příjmů svých zaměstnanců ze zdrojů na území České republiky. Žalobce současně předpokládal, že se může spolehnout na rovný přístup státu k tuzemským agenturám práce (na straně jedné) a agenturám práce z jiných členských států Evropské unie (na straně druhé). V případě správnosti závěrů daňových orgánů by byly agentury práce z jiných členských států diskriminovány oproti agenturám tuzemským, neboť by jim právní úprava bránila poskytnout komplexní službu spočívající m.j. i v tom, že na agentuře práce zůstává (poskytne-li komplexní službu) administrativní zatížení spojené s výpočtem a výběrem daně z příjmů poskytovaných pracovníků, tato agenda nezatěžuje využívající podnik. Využívající podnik, který nechce toto břímě nést, tak bude nutně preferovat výlučně tuzemské agentury práce. Žalobce má za to, že výklad daňových orgánů odporuje účelu a smyslu Směrnice č. 96/71/ES. [6] Finanční ředitelství v Ostravě ve svém vyjádření argumentuje platnou vnitrostátní právní úpravou, aniž by se k otázkám namítané kolize s právem Evropské unie jakkoli vyjádřilo. [7] S účinností od 1.1.2013 byla v České republice dosavadní finanční ředitelství zrušena a jejich působnost přešla na Odvolací finanční ředitelství. B. Relevantní vnitrostátní právní úprava a její dosavadní výklad národními soudy [8] Na posuzovaný případ dopadá ust. § 6 odst. 2 věty druhé zák. č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, které vytváří právní fikci, podle které se pro účely daně z příjmů za zaměstnavatele považuje i ten, u něhož zaměstnanci vykonávají práci podle jeho příkazů, i když příjmy za tuto práci jsou
pokračování
-3-
na základě smluvního vztahu nebo bydlištěm v zahraničí.
vypláceny
22 Af 159/2011
prostřednictvím
osoby
se
sídlem
[9] Oproti tomu v ostatních případech – tedy i v případě, že využívajícímu podniku jsou poskytnuti zaměstnanci tuzemskou agenturou práce – zákon o daních z příjmů zatěžuje povinností daň zaměstnanci srazit a odvést jeho skutečného zaměstnavatele (agenturu práce). [10] Uvedená vnitrostátní právní úprava nabyla účinnosti dne 1.1.1997, od té doby (ani při vstupu České republiky do Evropské unie) nedoznala žádných změn. [11] Předmětná vnitrostátní úprava byla v dosavadní judikatuře vyložena rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 26.5.2005 č.j. 2 Afs 161/2004-131 a ze dne 5.9.2008 č.j. 7 Afs 8/2008-70, v nichž Nejvyšší správní soud vyslovil, že shora citované ustanovení představuje specifickou právní úpravu pro určité taxativně vymezené kategorie pronájmu pracovní síly, u nichž má osoba, pro kterou pracovník pracuje a která je českým rezidentem, postavení „zaměstnavatele“ podle českého zákona o daních z příjmů, i když příjem pracovníkovi nevyplácí ona, ale tento příjem je pracovníkovi vyplácen zahraniční osobou (skutečným zaměstnavatelem), který jeho pracovní sílu „zaměstnavateli“ pronajal. [12] Nejvyšší správní soud v citované judikatuře řešil vesměs případy, kdy k poskytnutí pracovníků došlo před vstupem České republiky do Evropské unie. Případ poskytnutí pracovníků po vstupu České republiky do Evropské unie nebyl dosud judikatorně řešen. C. Relevantní právní úprava v právu Evropské unie [13] Žalobce hledá oporu ve Směrnici 96/71/ES, ta však podle krajského soudu na posuzovanou věc nedopadá, když jejím předmětem je zajištění stejných pracovních podmínek přeshraničně poskytnutým pracovníkům jako pracovníkům tuzemským (délka pracovní doby, doba odpočinku, délka dovolené, mzda, ochrana zdraví, bezpečnosti a hygieny při práci, pracovní podmínky žen, dětí a mladistvých apod.). [14] Relevantní evropskou právní úpravu však podle krajského soudu představují čl. 56 a čl. 57 Smlouvy o fungování Evropské unie, jimiž jsou zakázána jakákoli omezení volného pohybu služeb uvnitř Evropské unie a jimiž je poskytovateli služby zaručeno právo provozovat svou činnost v jiném členském státě za stejných podmínek, jaké tento stát ukládá vlastním rezidentům. D. Důvody položení předběžné otázky [15] Při posuzování otázky správnosti aplikace vnitrostátní právní úpravy na posuzovaný skutkový děj považoval krajský soud za potřebné nejprve vyjasnit, zda relevantní vnitrostátní právní úprava zakotvující odlišný subjekt příslušný pro srážku a odvod daně z příjmů pro případ, kdy poskytujícím podnikem je
pokračování
-4-
22 Af 159/2011
cizozemec, od případu, kdy poskytujícím podnikem je český rezident, nepředstavuje překážku pohybu služeb v rámci Evropské unie. [16] Vyvstává tedy otázka, zda se vnitrostátní právní úprava přijatá v době, kdy Česká republika nebyla členem Evropské unie, nedostala vstupem České republiky do Evropské unie do rozporu s primárním právem Unie. [17] Pro tento závěr svědčí zejména praktické dopady vnitrostátní právní úpravy, kdy podnik využívající služeb české agentury práce nemusí zpracovávat administrativní agendu spojenou s výpočtem, srážením a výběrem daně z příjmů poskytnutých zaměstnanců, zatímco v případě využití služeb agentury práce z jiného členského státu se této agendy nemůže zbavit. Je přitom evidentní, že český zákon o daních z příjmů vytváří jiné podmínky pro podnikání českých agentur práce a jiné podmínky pro podnikání agentur práce z jiných členských států. [18] Krajský soud je s ohledem na shora uvedené názoru, že nastíněnou otázku je třeba odpovědět tak, že shora citovaná vnitrostátní právní úprava je v rozporu s primárním právem Evropské unie, proto nemůže být aplikována na případy, kdy je poskytovatelem pracovníků agentura práce z jiného členského státu; předmětné ustanovení zůstává aplikovatelné jen na případy poskytnutí pracovníků agenturami práce z třetích zemí. [19] Krajský soud přesto považuje za potřebné předložit v této věci předběžnou otázku Soudnímu dvoru podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie, neboť nejsou splněny podmínky vyplývající z judikatury Soudního dvora pro rozhodnutí věci bez potřeby předložení předběžné otázky. Soudní dvůr ve věci Cilfit (rozsudek ze dne 6.10.1982, Srl CILFIT a L. d. T. SpA proti Ministerstvu zdravotnictví, C-283/81, Recueil s. 3415) vyslovil názor, že předložení předběžné otázky není potřebné v případě existence tzv. acte clair. O takový případ jde, je-li výklad ustanovení evropského práva tak zřejmý, že neponechává prostor pro žádnou rozumnou pochybnost o způsobu vyřešení položené otázky. Dříve, než vnitrostátní soud rozhodne o tom, že taková situace vznikla, musí si být jist, že stejnou jistotu by měly soudy ostatních členských států i Soudní dvůr. Přitom je třeba brát v úvahu různé jazykové verze daného ustanovení, autonomní terminologii používanou evropským právem, jakož i otázky systematické, teleologické a temporální. [20] V posuzovaném případě se podle názoru krajského soudu o acte clair nejedná. Krajský soud si předně není jist, jak na posuzovanou otázku nahlíží Soudní dvůr. Ten se totiž dosud podle krajskému soudu dostupných informací (získaných z aplikace Eur-lex) posuzovanou otázkou nezabýval. Dále si krajský soud není jist, jak na posuzovanou otázku nahlížejí soudy jiných členských států, a to za situace, kdy i právní předpisy jiných států obsahují ustanovení obdobná citované vnitrostátní úpravě (srov. např. § 5 odst. 4 slovenského zák. č. 595/2003 Z.z., o dani z príjmov, ve znění pozdějších předpisů). Krajskému soudu přitom není známo, že by kupř. slovenské soudy dovodily soulad či rozpor této právní úpravy s právem Evropské unie. Český (i kupř. slovenský) zákonodárce si navíc zřejmě vykládá předmětnou otázku opačným způsobem, když ani po osmi letech členství České republiky (a současně např. i Slovenské republiky) v Evropské unii nedoznala předmětná vnitrostátní úprava žádných změn.
pokračování
-5-
22 Af 159/2011
[21] Krajský soud výše uvedl svůj názor na možné řešení předkládané předběžné otázky. Má však za to, že jím nastíněná možná odpověď postrádá jasnost a zejména nepochybnost nezbytnou pro to, aby byla vyloučena potřebnost obrátit se s otázkou výkladu práva Evropské unie na Soudní dvůr. Proto krajský soud rozhodl o položení předběžné otázky tohoto znění: „Brání ust. čl. 56 a čl. 57 Smlouvy o fungování Evropské unie aplikaci vnitrostátní právní úpravy, která pro případ, že podnik poskytující pracovníky jinému podniku (poskytovatel) má své sídlo na území jiného členského státu, stanoví využívajícímu podniku povinnost srážet těmto pracovníkům daň z příjmů a odvádět ji do státního rozpočtu, zatímco v případě, kdy poskytovatel má své sídlo na území České republiky, má tuto povinnost poskytovatel?“ E. Přerušení řízení [22] S ohledem na položení předběžné otázky Soudnímu dvoru krajský soud podle § 48 odst. 1 písm. b) zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“), řízení přerušil. Poté, co Soudní dvůr o předložené předběžné otázce rozhodne, předsedkyně senátu i bez návrhu vysloví, že se v řízení pokračuje (§ 48 odst. 4 s.ř.s.). [23]
Je-li řízení přerušeno, nekonají se jednání a neběží lhůty podle s.ř.s.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné. V Ostravě dne 16. ledna 2013 Za správnost vyhotovení: Marcela Jánová
JUDr. Monika Javorová, v. r. předsedkyně senátu
