Číslo jednací: 28 Co 180/2016-285
USNESENÍ Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Štolbové a soudců JUDr. Zdenky Krupové a Mgr. Šárky Hájkové ve věci oprávněného Tomáše Markuse, narozeného 22. 1. 1973, bytem Na Výsluní 171, 250 88 Čelákovice-Sedlčánky zastoupeného Mgr. Janou Kalinovou, advokátkou se sídlem V Jámě 699/1, 110 00 Praha 1, proti povinné Ivetě Markusové, narozené 3. 6. 1970, bytem Na Výsluní 171, 250 88 Čelákovice - Sedlčánky, o zastavení exekuce, o odvolání povinné proti usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 13. 11. 2015, č. j. 28 EXE 1651/2013-168, takto: I. Usnesení soudu prvního stupně se mění tak, že se zastavuje exekuce vedená na základě pověření Okresního soudu Praha-východ ze dne 19. 11. 2013, č. j. 28 EXE 1651/2013-13. II. stupně. III.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
IV. Oprávněný je povinen zaplatit soudnímu exekutorovi JUDr. Janě Tvrdkové, Exekutorský úřad Praha 4, se sídlem Hornokrčská 650/29, 140 00 Praha 4, na nákladech exekuce částku, jejíž výše bude uvedena v samostatném usnesení. Odůvodnění: Okresní soud Praha-východ usnesením ze dne 13. 11. 2015, č. j. 28 EXE 1651/2013168, zamítl návrh povinné na zastavení exekuce vedené na základě pověření Okresního soudu Praha-východ ze dne 19. 11. 2013, č. j. 28 EXE 1651/2013-13. Soud prvního stupně (dále jen soud I. stupně) uzavřel, že účastníci se o vypořádání nároků ze zrušeného sdružení fyzických osob dohodli, v dohodách byla aktiva a pasiva přesně specifikována. V exekuci nelze zhojit to, že povinná si až po uzavření dohod o vypořádání vzájemných majetkových nároků účastníků uvědomila či zjistila až dodatečně, že dohody jsou pro ni nevýhodné. Dohoda o vypořádání účastníků obstála i u příslušného katastru nemovitostí, který povinnou zapsal jako vlastníka nemovitostí, které na základě dohody o vypořádání do vlastnictví získala. Bylo věcí povinné, že se zavázala oprávněnému vyplatit na vyrovnání 1,000.000,-Kč. Dluhy u České spořitelny, a.s., jsou pasiva společného jmění manželů (dále jen SJM) a mohly být vypořádány jen v rámci smlouvy o vypořádání SJM, i když byly investovány do nemovitostí vypořádaných v rámci dohody po zániku sdružení. Účastníky uzavřené dohody nic nemění na jejich odpovědnosti za dluhy vůči věřiteli. Soud I. stupně neshledal žádný důvod pro zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.).
pokračování
2
28 Co 180/2016
Proti tomuto usnesení se včas a velmi obsáhle odvolala povinná. Má za to, že ve věci mělo být nařízeno jednání a měly být provedeny důkazy, které navrhla. Soud I. stupně se věcí řádně nezabýval, do odvoláním napadeného usnesení jen okopíroval celé pasáže z usnesení ze dne 6. 6. 2015, č. j. 28 EXE 1651/2013-54, a to i s obsahovými chybami, proti kterým v předchozím řízení o zastavení exekuce povinná brojila. Soudu I. stupně doposud není zřejmé na základě jaké smlouvy a kdy účastníci ten který majetek nabyli, jakou smlouvou byl ten který majetek vypořádán, co bylo podkladem pro sepis notářského zápisu, který je exekučním titulem. Nejpodstatnější skutečností v celé záležitosti je, že notářský zápis byl sepsán pouze na základě dohody o rozpuštění sdružení a částka ve výši 1,000.000,-Kč měla být oprávněnému vyplacena čistě z titulu vypořádání podílového spoluvlastnictví, nikoliv tedy z titulu vypořádání SJM. Pozemky v Čelákovicích byly v SJM na základě kupní smlouvy z roku 2005. V návrhu na zastavení exekuce uvedla nové skutečnosti, které zjistila až po předchozím shora uvedeném rozhodnutí soudu I. stupně. Soud I. stupně se s těmito novými tvrzeními nijak nevypořádal a jen okopíroval pasáž z předchozího rozhodnutí. Není pravdou, že částka 1,428.000,-Kč byla použita ve prospěch sdružení. Ve prospěch sdružení nebyla použita ani částka 320.000,-Kč. Úvěrová smlouva s Českou spořitelnou se týkala pozemku v SJM a neměla s činností sdružení nic společného. Půjčka u Všeobecné úvěrové banky (dále jen VÚB) v původní výši 2,250.062,22 Kč byla opakovaně navyšována a refinancována úvěrem dne 24. 5. 2005. Dále povinná do odvolání zařadila všechny pasáže z rozhodnutí soudu I. stupně, které tento soud okopíroval ze svých předchozích rozhodnutí o návrhu povinné na odklad exekuce a na zastavení exekuce. Soud I. stupně se zabýval skutečnostmi, které v novém návrhu na zastavení exekuce povinná již netvrdí, a nově tvrzenými rozhodnými skutečnostmi se vůbec nezabýval nebo se jimi zabýval nedostatečně. V další pasáži odvolání povinná cituje z rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2014, č. j. 28 Co 400/2014-94, a vytýká mu, že v uvedeném rozhodnutí používá pojem občanské sdružení a nikoliv správný pojem sdružení fyzických osob a vysvětluje rozdíl mezi občanským sdružením založeným podle zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, platného a účinného do 31. 12. 2013 a sdružením fyzických osob podle ustanovení § 829 a následujících zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, platného a účinného do 31. 12. 2013. Dále povinná polemizuje se závěrem odvolacího soudu v uvedeném rozhodnutí, že jí nic nebránilo v tom, aby se seznámila s podklady o hospodaření sdružení a aby se přesvědčila o stavu splácení dluhů z úvěrových smluv. Popisuje komplikované vztahy s oprávněným, v jejichž důsledku neměla dostatek informací. Do sdružení účastníci nevstupovali za stejných podmínek. Povinná měla vynakládat vlastní finanční prostředky na výstavbu rodinného domu a oprávněný měl splatit úvěr, jehož získání zprostředkoval a pro který na rodinném domě vázlo zástavní právo. Z úvěru měl být zakoupen pozemek a malá část měla být použita na stavbu rodinného domu. Oprávněný vlastní finanční prostředky neměl a přislíbil je poskytnout do 30. 6. 2005. V té době byl rodinný dům již dávno postavený a oprávněný žádné vlastní finanční prostředky neposkytl. Úvěr měl splácet ze svých prostředků výlučně oprávněný a pokud by ho nezaplatil, „nabyl by ½ rodinného domu bez zásluh.“čení Skonsmlou vy o sdružení bylo vztaženo ke dni, kdy měl být doplacen úvěr a oba budou mít „na financování účelu sdružení stejné zásluhy.“ Situace, že by oprávněný úvěr nesplatil a věřitel realizoval zástavní právo váznoucí na rodinném domě, byla ve smlouvě o sdružení ošetřena. Pro ten případ byl sjednán čl. VII. smlouvy o sdružení tak, že pro případ vystoupení účastníka ze sdružení mají účastníci právo na vrácení poskytnutých prostředků a na ½ podílu na případném zisku. Povinná tedy podle ujednání účastníků měla nabýt do výlučného vlastnictví nemovitosti, což se stalo, a oprávněnému měla vyplatit to, co vložil ze svých výlučných prostředků a½ zisku. Povinná až dodate čně zjistila, že oprávněný ze svých výlučných prostředků nevložil do sdružení nic a proto by na vypořádání z nemovitého majetku neměl dostat nic a měl by právo jen na ½ ze zisku sdružení, pokud by prokázal, že něja ký zisk vůbec
pokračování
3
28 Co 180/2016
vznikl. To vše za stavu, že sdružení zaniklo vystoupením oprávněného v roce 2009. Kdyby sdružení zaniklo rozpuštěním dohodou účastníků až ke dni 21. 9. 2010, účastníci by se museli vypořádat rovným dílem ve smyslu ustanovení § 841 obč. zák. Dále povinná polemizuje s názorem odvolacího soudu vysloveným v předchozím řízení o zastavení této exekuce, že účastníci zaniklého sdružení si mohou dohodou majetek vypořádat. Povinná poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Odo 1272/2005 a z tohoto rozhodnutí cituje. Dále cituje z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2310/2013 a z publikovaného článku soudce Nejvyššího soudu JUDr. Pavla Vrchy na téma předvídatelnosti soudních rozhodnutí a vázanosti nižších soudů judikaturou vyšších soudů. Povinná má za to, že soud I. stupně a odvolací soud rozhodly v předchozím řízení o zastavení exekuce opačně než Nejvyšší soud v judikátu, na který povinná sama opakovaně tyto soudy upozornila. Povinná s odkazem na uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu z předchozího řízení o zastavení exekuce, že k vypořádání majetku sdružení dochází podle ustanovení § 841 obč. zák. a že se lze vypořádat i dohodou, a to bez ohledu na to, zda sdružení zaniklo vystoupením oprávněného v roce 2009 nebo dohodou o jeho rozpuštění v roce 2010. Podle povinné je klíčovou otázkou, kterou si musí soud zodpovědět, otázka co bylo skutečným důvodem zániku sdružení. Podle povinné bylo skutečným důvodem zániku sdružení rozpuštění na základě vystoupení oprávněného ze sdružení v roce 2009. K vypořádání proto mělo dojít ve smyslu čl. VII. smlouvy o sdružení. Po prozkoumání hospodaření sdružení by se zjistilo, že oprávněný si vklad vlastních prostředků na výstavbu rodinného domu ve výši 2,000.000,-Kč vymyslel. Jednalo se o finanční prostředky věřitele, který poskytl úvěr. Úvěry od ING a VÚB celkově činily 3,348.800,-Kč a více než polovina těchto peněz byla poskytnuta věřiteli až po kolaudaci rodinného domu účastníků. Zástavní právo na rodinném domu dosud pro tyto dluhy vázne. Přitom oprávněný doposud nedoložil, co udělal s penězi, které si půjčil od věřitelů až po kolaudaci rodinného domu. Není pravda, že by tyto peníze byly použity pro potřeby sdružení. Povinná trvá na tom, že téměř celá výstavba rodinného domu byla hrazena z jejích výlučných prostředků a jen malá část z úvěru. Nic nebylo hrazeno z prostředků oprávněného. Odvolací soud se v předchozím řízení o zastavení exekuce nezabýval otázkou způsobu vypořádání závazku sdružení smlouvou o vypořádání společného jmění manželů ze dne 21. 9. 2010. Podle povinné toto vypořádání bylo provedeno v rozporu se zákonem. Zpočátku povinná dohody o vypořádání z 21. 9. 2010, po jejichž uzavření došlo ke zpětvzetí žalob, které účastníci u soudu podali, považovala za platně uzavřené. Tento názor povinná změnila v roce 2013. Vedla ji k tomu skutečnost, že Česká spořitelna jí na začátku roku 2013 zamítla poskytnutí úvěru ve výši 1,000.000,-Kč, který si chtěla vzít, aby mohla oprávněnému zaplatit to, k čemu se v notářském zápisu z 21. 9. 2010 zavázala. Zároveň chtěla oprávněného vyvázat z obou úvěrů. K odmítnutí poskytnutí úvěru došlo pro špatnou platební morálku při splácení úvěrů poskytnutých Českou spořitelnou. Povinná dále cituje ustanovení § 141 odst. 1, § 40 odst. 1, § 40a a § 41 obč. zák. Povinná dovozuje, že oprávněnému nemohla vzniknout pohledávka ve výši 1,000.000,-Kč z titulu vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem. Podle povinné totiž nedošlo ke zrušení spoluvlastnictví účastníků sdružení dohodou nebo rozhodnutím soudu, protože účastníci se na zrušení podílového spoluvlastnictví k nemovitostem nedohodli písemně. Nedodržení písemné formy má za následek absolutní neplatnost právního úkonu. Podílové spoluvlastnictví k penězům nebo jiným věcem určeným podle druhu a vneseným do sdružení pouze jediným z jeho účastníků nevzniklo, když oprávněný žádné vlastní prostředky pro výstavbu rodinného domu neposkytl. Protože doposud nebylo písemnou dohodou účastníků ani rozhodnutím soudu zrušeno podílové spoluvlastnictví k nemovitostem, nemůže být ani vypořádáno. Proto je dohoda z 21. 9. 2010 absolutně neplatná a je bez významu, že „obstála v očích katastrálního úřadu“ (povinná je podle ní zapsána jako výlučná vlastnice nemovitostí v katastru nemovitostí). Povinná k tomu cituje z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 444/2005. K otázce působení absolutní
pokračování
4
28 Co 180/2016
neplatnosti cituje povinná z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1596/2002. Dále povinná opakuje, že jediným dlužníkem půjček u ING a VÚB byl oprávněný. U půjčky od České spořitelny byli dlužníky oba účastníci. Půjčka u ING činila i s navýšeními celkem 2,498.000,-Kč, půjčka u VÚB činila celkem i s navýšeními a s refinancovanou půjčkou u ING 3,000.062,-Kč a její zůstatek činil 2,393.593,-Kč. I s půjčkou od České spořitelny to bylo 3,348.000,-Kč. S prostředky z půjček disponoval pouze oprávněný. Půjčku od České spořitelny oprávněný odmítal splácet, po rozvodu manželství proto pokračovala ve splácení povinná. Úvěry u ING a VÚB byly po několik let spláceny, protože tyto banky byly zároveň zaměstnavateli oprávněného. Po skončení zaměstnaneckého poměru oprávněného u VÚB a po refinancování půjčky u VÚB úvěrem č. 177848189 u České spořitelny v roce 2005 oprávněný začal úvěr u České spořitelny prohlašovat za společný úvěr a začal ho zařazovat mezi pasiva SJM. V den kdy rozsudek o rozvodu manželství účastníků nabyl právní moci, oprávněný přiměl povinnou podepsat dodatky k úvěrovým smlouvám se žádostí o odklad splácení a následně se odmítal na splácení obou úvěrů podílet. Úvěry proto musela splácet ona, aby nepřišla o střechu nad hlavou, a postupně se nechala právními zástupci obou stran přesvědčit, že se skutečně jedná o pasiva SJM. Z tohoto důvodu byl dluh ze smlouvy č. 177848189 zanesen mezi pasiva SJM do smlouvy o vypořádání SJM. Tento závazek však podle povinné má správně být v režimu sdružení fyzických osob a dopadá na něj čl. IV. smlouvy o sdružení, podle kterého se půjčku zavázal zaplatit oprávněný ze svých výlučných prostředků. Pokud by půjčku musela zaplatit povinná, oprávněný se zavázal, že jí toto plnění nahradí (plnila by za jiného, co měl plnit on). Povinná k tomu cituje z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 413/2005, 28 Cdo 266/2007. Povinným splácet všechny uvedené půjčky byl jen oprávněný bez ohledu na to, že ze sdružení vystoupil, protože ani jedna z těchto půjček není pasivem SJM. Všechny prostředky, které povinná byla nucena uhradit věřitelům za oprávněného, jí oprávněný dluží. Dluží jí také plnění, které poskytla zástavnímu věřiteli na místo oprávněného. Úvěr č. 177848189 neměl a nemohl být vypořádán smlouvou o vypořádání SJM a když, tak jen v souladu se smlouvou o sdružení. Dohodou o rozpuštění sdružení nebyl tento dluh vypořádán jako závazek sdružení vůbec. Povinná se neztotožňuje se závěrem soudu I. stupně, že refinancováním půjčky u VÚB za trvání manželství úvěrem č. 177848189 u České spořitelny došlo ke vzniku zcela nového závazku za trvání manželství a ten mohl být vypořádán jen jako pasivum SJM libovolným způsobem (nelze přihlížet k obsahu smlouvy o sdružení). Povinná uvádí, že k prvnímu refinancování došlo 25. 7. 2002, kdy byla refinancována půjčka u ING půjčkou u VÚB, a jediným dlužníkem zůstával oprávněný. Nelze proto spojovat přistoupení povinné k úvěru č. 177848189 v roce 2005 s přeměnou závazku sdružení na závazek v SJM. Jediným důvodem, proč je povinná uvedena u úvěru č. 177848189, kterým byl refinancován úvěr u VÚB, také jako dlužník, je vnitřní metodika České spořitelny, podle které dokud klienti nemají vypořádané SJM, musí být na smlouvě uvedeni jako dlužníci oba. Povinná opakuje názor, že závazek z úvěru č. 177848189 u České spořitelny měl být správně vypořádán dohodou o rozpuštění sdružení nebo v dohodě o vypořádání SJM, ale jen podle pravidel ujednaných ve smlouvě o sdružení. Pokud došlo k vypořádání uvedeného pasiva ve smlouvě o vypořádání SJM způsobem uvedeným v čl. IV. bod 4.2, jde o ujednání absolutně neplatné ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák. Povinná dále uvádí, že ve smlouvě o sdružení se zavázala uzavřít zástavní smlouvu na zajištění úvěrů či půjček oprávněného, které vzniknou v souvislosti s činností sdružení, tj. výlučně v souvislosti s koupí pozemku a s výstavbou rodinného domu na takovém pozemku. Z půjčky u VÚB vázlo na nemovitostech zástavní právo pro dluh ve výši 2,150.062,22 Kč, zatímco z úvěru č. 177848189 u České spořitelny dosud vázne na nemovitostech zástavní právo ve výši 2,393.593,-Kč. Povinná se obrátila na ombudsmana České spořitelny reklamací ze dne 9. 2. 2015, poskytla mu „závažné, elementárně podstatné a nové informace“, které uvedla i do návrhu na zastavení exekuce. Velmi ji „rozohnilo“, že se soud I. stupně celou
pokračování
5
28 Co 180/2016
několikastránkovou pasáží týkající se této problematiky vůbec nezabýval. Povinná dále do odvolání zařadila celé znění dopisu ze dne 9. 2. 2015, adresovaného týmu ombudsmana České spořitelny. V tomto dopisu povinná vytýká České spořitelně, že ji uvádí v tzv. registru dlužníků a že figuruje na prvním místě u úvěrů, kde by měl správně jako dlužník figurovat pouze oprávněný. Podrobně se zabývá výší poskytnutých půjček, jejich refinancováním, způsobem jejich použití a uzavírá, že pouze částka 1,198.000,- Kč z úvěru u ING Bank ze dne 11. 3. 1998 byla celá použita pro účely sdružení, tj. na koupi pozemku a výstavbu rodinného domu. Zbytek půjčených peněz oprávněný musel použít jiným způsobem, protože rozpočet sdružení byl 2,080.000,-Kč a ona sama do výstavby rodinného domu vložila svoje výlučné prostředky ve výši 2,000.000,-Kč. Dále povinná rozebírá půjčku oprávněného od Všeobecné úvěrové banky z 25. 7. 2002 a dovozuje, že z této půjčky částku 200.000,-Kč oprávněný použil na zaplacení dluhu svému otci, který oprávněnému půjčil 200.000,-Kč na zakoupení ojetého automobilu. Šlo o peníze, které nebyly použity pro účely sdružení. Podle povinné oprávněný používal peníze z této půjčky, kterou navýšil o 550.000,-Kč, i na provoz domácnosti účastníků, tedy rovněž nikoliv pro účely sdružení. Povinná dohledala v listinách týkajících se půjček u VÚB, že oprávněný si v roce 2004 půjčil dalších 100.000,-Kč, které vybral a nepoužil pro účely sdružení, stejně tak vybral z účtu u VÚB v květnu 2005 dalších 100.000,-Kč. Další spotřebitelský úvěr poskytla VÚB oprávněnému ve výši 300.000,-Kč a tyto peníze si oprávněný převedl na svůj soukromý účet. Oprávněný údajně tyto peníze použil na opravu fasády domu a na výstavbu bazénu u domu. Povinná dohledala v dokladech, které našla, že oprávněný měl zřízeny účty u většího počtu bank. Přitom pro potřeby sdružení samostatný běžný účet neotevřel. Pro účely sdružení nebyla použita částka 320.000,-Kč, o kterou byla navýšena půjčka u ING Bank. Tato půjčka posloužila k refinancování závazku povinné ze zaměstnaneckého kontokorentu u SBN AMBRO Bank z roku 1997. Částka 230.000,-Kč z původní půjčky u ING Bank také nebyla použita pro účely sdružení, protože byla použita pro zasíťování stavebního pozemku. Účastníci ji půjčili Městu Čáslav, které zasíťování provádělo, a město Čáslav tuto částku vrátilo zpět v pěti ročních splátkách na účet oprávněného u eBanky. Povinná se obává, že oprávněný použil peníze z půjček určených na výstavbu rodinného domu na úhradu dluhů obchodní společnosti GARNET a.s., kde byl členem představenstva. Tato společnost skončila v likvidaci. Dále povinná poukazuje na skutečnost, že za implementaci vzorové smluvní dokumentace byl u VÚB odpovědný dlouholetý kamarád oprávněného JUDr. Jakub Šváb, a to i v době, kdy u VÚB pracoval oprávněný. Rovněž paní Špátová, která zastupovala Českou spořitelnu při podpisu úvěrových smluv uzavřených s oprávněným, byla známou oprávněného. Povinná se pozastavuje nad tím, že oprávněnému bylo vyhověno a bylo mu přerušeno splácení obou úvěrů pro nedostatek finančních prostředků, když v té době pracoval v Německu s příjmem 70.000,-€ měsíčně. Jen několik týdnů před přerušením splátek na úvěry u České spořitelny si oprávněný půjčil u eBanky 400.000,-Kč. Výsledkem jednání oprávněného je, že záporný zůstatek úvěru č. 177848189 u České spořitelny činil vlastně výchozí částku 2,393.593,-Kč a tento úvěr jako hlavní dlužník musí splácet povinná. Přitom pro účely sdružení byla a mohla být vynaložena jen částka 2,150.062,22 Kč z původní půjčky u ING Bank. Spotřebitelské úvěry ve výši 550.000,-Kč a ve výši 300.000,-Kč byly zcela v rozporu s účelem sdružení sjednoceny do původní půjčky, která byla uzavřena za účelem koupě stavebního pozemku a výstavby rodinného domu na něm. Z těchto spotřebitelských půjček oprávněný koupil automobil Škoda Octavia, byla z nich financována výstavba bazénu, byly z nich částečně hrazeny splátky půjčky, uhrazen schodek na základě chybného účtování půjčky, uhrazeny úroky v důsledku záporného zůstatku účtu na základě kontokorentu. Peníze byly používány zřejmě i na chod domácnosti účastníků. Prostředky z úvěru u České spořitelny tedy byly jen asi z poloviny použity pro potřeby sdružení, přesto již pátým rokem musí tento úvěr splácet povinná a od září 2010 tak ze svých výlučných prostředků vynaložila 645.979,08 Kč. Povinná dále uvádí,
pokračování
6
28 Co 180/2016
že u České spořitelny dosáhla v březnu 2015, že Česká spořitelna uznala administrativní chybu a jako majitel úvěru a hlavní dlužník pro oba úvěry je v databázi České spořitelny a v Bankovním registru klientských operací opět veden oprávněný. Povinná podala i trestní oznámení, nedosáhla však ničeho, podezření ze spáchání trestného činu nebylo shledáno. Závěrem odvolání povinná rekapituluje, že oprávněný si dovolil z peněz určených pro výstavbu rodinného domu koupit osobní automobil, prováděl měnové konverze, vybíral statisíce v hotovosti, peníze převáděl na svoje účty, vypůjčil si z bank miliony a nedoložil na co. Vše poté refinancoval účelovou hypotékou poskytnutou na splacení závazku na výstavbu rodinného domu a tuto hypotéku převedl na povinnou jako svoji bývalou manželku, která skončila v exekuci. Celou dobu si oprávněný tuto půjčku (později úvěr) odečítal z daní. To vše za situace, kdy oprávněný měl před uzavřením manželství s povinnou řadu dluhů. Úplným závěrem povinná uvádí, že svádí s oprávněným nerovný boj s ohledem na jeho rodinné zázemí, právní zástupce a kamarády právníky a cituje z Listiny základních práv a svobod, z občanského zákoníku a opakuje, že podílové spoluvlastnictví účastníků nebylo doposud zrušeno a dohoda o jeho vypořádání je proto absolutně neplatná. Oprávněný nemá na vymáhané plnění podle hmotného práva nárok. Navrhuje, aby napadené usnesení bylo změněno tak, že exekuce bude k jejímu návrhu zastavena, nebo zrušeno a věc vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení. K odvolání se vyjádřil oprávněný. Uvádí, že povinná setrvale zpochybňuje dohody o vypořádání SJM a podílového spoluvlastnictví vzniklého na základě smlouvy o sdružení fyzických osob. Přitom povinná vzala zpět žalobu o neplatnost smlouvy a o neexistenci pohledávky v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 34 C 3/2014. U Krajského soudu v Praze je veden pod sp. zn. KSPH 65 INS 5666/2015 konkurs na majetek povinné. Toto řízení bylo zahájeno insolvenčním návrhem povinné, ve kterém se domáhá povolení oddlužení. Při přezkumném jednání byly uznány obě přihlášené pohledávky, tj. pohledávky oprávněného a České spořitelny, a.s. Jednání povinné je účelové a oprávněný navrhuje, aby odvolací soud napadené usnesení potvrdil. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo, podle ustanovení § 212 a § 212a odst. 1 a 5 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) ve spojení s ustanovení § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád, a shledal odvolání důvodným. Z obsahu spisu se podává, že povinná podala návrh na zastavení exekuce, který soud I. stupně zamítl usnesením ze dne 6. 6. 2014, č. j. 28 EXE 1651/2013-54. Krajský soud v Praze potvrdil toto usnesení usnesením ze dne 23. 10. 2014, č. j. 28 Co 400/2014-94. Povinná nepodala proti rozhodnutí Krajského soudu v Praze dovolání. Je tak pravomocně rozhodnuto o námitkách povinné, ve kterých spatřovala důvod pro zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. v prvním návrhu na zastavení exekuce. Jde především o námitku, že podílové spoluvlastnictví vzniklé mezi osobami, které založily sdružení fyzických osob podle ustanovení § 828 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník platný a účinný do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák.) nelze vypořádat libovolnou dohodou. Odvolací soud v tom odkazuje na odůvodnění svého shora uvedeného usnesení. Pravomocně bylo také rozhodnuto o námitkách povinné, že dohoda účastníků o vypořádání podílového spoluvlastnictví vzniklého činností sdružení fyzických osob, které účastníci založili smlouvou, byla povinnou uzavřena v omylu a v tísni. Tyto námitky povinná v nyní projednávaném návrhu na zastavení exekuce již neuplatnila. V odvolání povinná namítá, že soud I. stupně nenařídil jednání a neprováděl žádné dokazování. Povinné lze přisvědčit v tom, že soud I. stupně by měl v případě uvedeném
pokračování
7
28 Co 180/2016
v ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. rozhodnout zpravidla po předchozím jednání (§ 269 odst. 2 o. s. ř.). Pokud tak soud I. stupně neučiní, není to důvodem pro zrušení odvoláním napadeného rozhodnutí. Podle ustanovení § 254 odst. 8 o. s. ř. musí v takovém případě nařídit jednání a případně provést dokazování odvolací soud. Šetření či dokazování provádí odvolací soud buď sám, nebo prostřednictvím soudu I. stupně anebo soudu dožádaného (§ 268 odst. 7 o. s. ř.). Důvodná je námitka povinné, že soud I. stupně pominul doplnění návrhu na zastavení exekuce, vůbec se jím nezabýval a do svého rozhodnutí zkopíroval pasáže ze svého prvního rozhodnutí o prvním návrhu povinné na zastavení exekuce, a to i týkající se důvodů pro zastavení exekuce, které povinná ve svém druhém návrhu na zastavení exekuce již neuplatnila. Tuto vadu řízení bylo možné napravit v odvolacím řízení. K námitce povinné, že odvolací soud ve svém usnesení ze dne 23. 10. 2014, č. j. 28 Co 400/2014-94, používal pojem „občanské sdružení“ místo „sdružení fyzických osob“, odvolací soud uvádí, že šlo o písařskou chybu. Z odůvodnění rozhodnutí je zřejmé, že pracováno bylo s ustanoveními obč. zák. upravujícími sdružení fyzických osob. Další polemikou povinné s obsahem rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 23. 10. 2014, č. j. 28 Co 400/2014-94, která tvoří značnou část podaného odvolání, se odvolací soud nezabýval. Jak je již shora uvedeno, bylo věcí povinné, že toto rozhodnutí nenapadla dovoláním, o čemž byla řádně poučena. Z nyní projednávaného návrhu povinné na zastavení exekuce jsou relevantní námitky, že podílové spoluvlastnictví k nemovitostem mezi účastníky vůbec nevzniklo a pokud vzniklo, nebylo zrušeno jejich písemnou dohodou. Povinné lze přisvědčit v tom, že pokud by tomu tak bylo, nemá oprávněný na vymáhané plnění podle hmotného práva nárok, když exekučním titulem, podle kterého má povinná oprávněnému zaplatit 1,000.000,-Kč, je notářský zápis (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 267/2000, 20 Cdo 1172/2009). Platnost účastníky navržených dohod soud posuzoval podle obč. zák. s ohledem na ustanovení § 3028 odst. 3, věty první, zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník platný a účinný od 1. 1. 2014. Podle ustanovení § 40 odst. 1, 2 obč. zák. nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků, je neplatný. Písemně uzavřená dohoda může být změněna nebo zrušena pouze písemně. Podle ustanovení § 141 odst. 1 obč. zák. spoluvlastníci se mohou dohodnout o zrušení spoluvlastnictví a o vzájemném vypořádání; je-li předmětem spoluvlastnictví nemovitost, musí být dohoda písemná. Podle ustanovení § 39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Podle ustanovení § 40a obč. zák., jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu podle ustanovení § 49a, § 140, § 145 odst.2, § 479, § 589, § 701 odst. 1, § 775 a § 852b odst. 2 a 3 považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti
pokračování
8
28 Co 180/2016
právního úkonu nedovolá. Neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo ji způsobil. Totéž platí, nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje dohoda účastníků (§ 40). Je-li právní úkon v rozporu s obecně závazným právním předpisem o cenách, je neplatný pouze v rozsahu, ve kterém odporuje tomuto předpisu, jestliže se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti dovolá. Z obsahu spisu vyplývá, že účastníci po rozvodu manželství uzavřeli v roce 2010 písemné dohody o vypořádání zaniklého SJM a o vypořádání nemovitého majetku získaného činností sdružení fyzických osob. Povinná je na základě těchto dohod zapsána v katastru nemovitostí jako výlučná vlastnice pozemků nabytých za trvání manželství do SJM a jako výlučná vlastnice nemovitostí, za účelem jejichž koupě a vybudování bylo zřízeno sdružení fyzických osob. Částku 1,000.000,-Kč, pro jejíž vymožení (plus příslušenství a náklady řízení a exekuce) je exekuce na majetek povinné nařízena, má povinná vyplatit oprávněnému podle smlouvy o vypořádání zaniklého sdružení fyzických osob. Odvolací soud provedl důkaz všemi mezi účastníky uzavřenými smlouvami, přičemž měl k dispozici oprávněným předložený originál dohody o rozpuštění sdružení a vypořádání majetku získaného společnou činností a vypořádání podílového spoluvlastnictví ze dne 21. 9. 2010 a originál smlouvy o vypořádání SJM účastníků ze dne 21. 9. 2010, jejichž pravost a správnost účastníci nezpochybnili. U ostatních listin byl proveden důkaz kopiemi a účastníci nijak nezpochybnili, že by kopie neodpovídaly originálům, ze kterých byly pořízeny. Z dohody o rozpuštění sdružení a vypořádání majetku získaného společnou činností a vypořádání podílového spoluvlastnictví ze dne 21. 9. 2010 odvolací soud zjistil, že smluvní strany deklarují v čl. I. dohody uzavření smlouvy o sdružení fyzických osob ze dne 9. 3. 1998, jejímž účelem byla koupě pozemku parc. č. 129/14 v k. ú. Sedlčánky a obci Čelákovice a výstavba rodinného domu na tomto pozemku. Účastníci zde potvrzují, že na základě uvedené smlouvy a po vzájemné dohodě se stali podílovými spoluvlastníky domu č. p. 171 na pozemku st. č. 422, pozemku st. č. 422 a pozemku parc. č. 129/14 v k. ú. Sedlčánky, obec Čelákovice, a to každý jednou polovinou. V čl. II. se účastníci podle ustanovení § 841 obč. zák. dohodli na rozpouštění sdružení a na vypořádání majetku získaného společnou činností tak, že výlučnou vlastnicí uvedených nemovitostí včetně součástí a příslušenství se stává povinná a ta se zavázala vyplatit oprávněnému na vypořádání jeho podílu částku 1,000.000,Kč do tří dnů od podpisu dohody, nejdéle do 21. 9. 2013. Ze smlouvy o vypořádání SJM uzavřené účastníky dne 21. 9. 2010 odvolací soud zjistil, že touto smlouvou v čl. I. si účastníci vypořádali mimo jiné vlastnictví k pozemkům parc. č. 2146/18 a parc. č. 2147/37 v k. ú. a obci Čelákovice tak, že výlučnou vlastnicí těchto pozemků se stává povinná. V čl. IV. bod 4.1. si účastníci vypořádali hypotéční smlouvu s Českou spořitelnou, a.s., vztahující se k pořízení uvedených pozemků, a v čl. IV. 4.2. si vypořádali hypotéční smlouvu č. 177848189, uzavřenou dne 24. 5. 2005 s Českou spořitelnou, a.s., která se vztahuje k činnosti sdružení fyzických osob (vznikla refinancováním předchozího úvěru, který si vzal oprávněný ještě za svobodna u svého tehdejšího zaměstnavatele, což účastníci nezpochybňují). Tento úvěr se zavázala splácet povinná. Čl. VI. této smlouvy obsahuje ujednání o podílovém spoluvlastnictví účastníků. Účastníci zde deklarují, že před uzavřením manželství nabyli do podílového spoluvlastnictví na základě smlouvy o sdružení fyzických osob dům č. p. 171 na pozemku st. č. 422, pozemek st. č. 422 a pozemek parc. č. 129/14 v k. ú. Sedlčánky, obec Čelákovice, a to každý jednou polovinou. Současně účastníci prohlásili, že tyto nemovitosti nejsou součástí jejich SJM a že ohledně nich se vypořádávají samostatnou dohodou uzavřenou téhož dne.
pokračování
9
28 Co 180/2016
Z notářského zápisu ze dne 21. 9. 2010, NZ 849/2010, N 867/2010, sepsaného zástupcem JUDr. Olgy Křemenové, notářky v Praze, odvolací soud zjistil, že účastníci uzavřeli dohodu se svolením k vykonatelnosti notářského zápisu. Podkladem k uzavření dohody se svolením k vykonatelnosti je dohoda o rozpuštění sdružení a vypořádání majetku získaného společnou činností a vypořádání podílového spoluvlastnictví ze dne 21. 9. 2010. Podmínkou plnění, tj. že povinná vyplatí oprávněnému nejpozději do 21. 9. 2013 částku 1,000.000,-Kč na vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem, byl ujednán zápis vkladu výlučného vlastnictví povinné do katastru nemovitostí jak k nemovitostem v podílovém spoluvlastnictví, tak k nemovitostem ze zaniklého SJM účastníků. Další podmínkou bylo zaplacení daně z převodu nemovitostí oprávněným. Ze smlouvy o sdružení uzavřené účastníky dne 9. 3. 1998 odvolací soud zjistil, že účastníci se sdružili za účelem koupě pozemku parc. č. 129/14 v k. ú. Sedlčánky a za účelem výstavby rodinného domu na tomto pozemku. V čl. III. se účastníci dohodli, že veškerý majetek získaný při výkonu společné činnosti se stává podílovým spoluvlastnictvím obou účastníků sdružení, a to ve dvou stejných podílech. V čl. VII. této smlouvy se účastníci dohodli, že v případě ukončení smlouvy o sdružení na základě vystoupení některého z účastníků uzavřou písemnou dohodu, ve které vypořádají svoje podílové spoluvlastnictví podle ustanovení § 141 a násl. obč. zák. a případný zisk si rozdělí rovnými díly. Z provedených listinných důkazů odvolací soud vzal za prokázané, že neobsahují výslovné písemné ujednání o zrušení podílového spoluvlastnictví. Účastníci se na zrušení podílového spoluvlastnictví dohodli jen ústně a taková dohoda je ve smyslu shora citovaných ustanovení obč. zák. pro nedostatek písemné formy absolutně neplatná (ustanovení § 40 odst. 1 za použití ustanovení § 141 odst. 1 a § 40a, věta první a třetí, obč. zák.). Nelze proto platně ani vypořádat podílové spoluvlastnictví k nemovitostem. Tento závěr zastává i judikatura Nejvyššího soudu např. v rozsudku sp. zn. 29 Odo 444/2005. Judikatura Nejvyššího soudu stojí na tom, že podílové spoluvlastnictví nezaniká rozpuštěním sdružení fyzických osob nebo jeho zánikem tím, že např. z dvoučlenného sdružení jeden člen vystoupí, jako se tomu stalo v tomto souzeném případě. Podílové spoluvlastnictví trvá dál a je na účastnících zaniklého sdružení, aby ho zrušili a vypořádali buď dohodou, nebo rozhodnutím soudu. Nedošlo-li k platnému zrušení spoluvlastnictví, nelze vyhovět žalobě na zaplacení, tj. nelze se platně vypořádat. Z uvedených důvodů nelze než uzavřít, že je tu důvod pro zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1. písm. h) o. s. ř., protože dohoda o vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků, která se stala podkladem pro sepis notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti, je absolutně neplatná; oprávněný tak nemá podle hmotného práva na požadované plnění nárok a exekuce je proto nepřípustná. Odvolací soud se s ohledem na shora uvedené již nezabýval námitkou, že podílové spoluvlastnictví vůbec nevzniklo. Tato otázka musí být řešena jako předběžná v případném řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, včetně toho kdo a jaké finanční prostředky ze svých výlučných prostředků pro naplnění účelu sdružení do sdružení vnesl. Odvolací soud nepřihlížel k oprávněným vznesené námitce promlčení, když povinná žádnou námitku relativní neplatnosti uzavřených dohod nenamítla. Nedostatek formy právního úkonu způsoboval podle obč. zák. jen absolutní neplatnost.
pokračování
10
28 Co 180/2016
Odvolací soud změnil napadené usnesení podle ustanovení § 220 odst. 1 o. s. ř. O nákladech řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky bylo rozhodnuto podle ustanovení § 224 odst. 1, 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 89 exekučního řadu za stavu, kdy povinná se práva na náhradu nákladů řízení vzdala. Náklady soudního exekutora uhradí podle ustanovení § 89 exekučního řádu neúspěšný oprávněný, který zavinil zastavení exekuce. Jejich výše bude uvedena v samostatném usnesení (§ 155 odst. 1 o. s. ř.). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení je přípustné dovolání, které lze podat do dvou měsíců ode dne doručení jeho písemného vyhotovení k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím Okresního soudu Praha-východ za předpokladu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. V Praze dne 26. května 2016 JUDr. Martina Štolbová, v.r. předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Iveta Šulcová Toto rozhodnutí ze dne 31. května 2016, č.j. 28Co 180/2016-285 nabylo právní moci dne 16. června 2016 a vykonatelnosti dne . Připojení doložky provedl Alena Pažitná dne 22. června 2016.
