U K R A J I N A

UKRAJINA 2005 čtvrtek -cesta na východ Naše ukrajinská cesta začala těsně po vykonaném kolokviu Petry. Vyrážíme vlakem do Ostravy (zpoždění), v Ostravě Sviňově přestupujeme na další vlak do Žiliny (naštěstí taky zpoždění, takže jsme jej chytili) a v Žilině jsme přestoupili na další IC do Košic (i to mělo zpoždění). Společnost ze Žiliny nám dělali tři chladní smední mnichové, které jsme postupně a s chutí vysáli. Cesta ubíhala velmi příjemně, poklidný hovor, občas spánek, občas humor. Do Košic jsme přijeli s hodinovým zpožděním. Ve vlaku jsme byli uklidňováni, že přípoj do Michalovec chytneme. Opravdu čekal celou hodinu. Do východního rychlíku jsme přestoupili po chviličce zmatku, zaujali pozici v kupé s opilým východňárem pracujícím v Brně. Po půlnoci jsme dorazili do krásného města Michalovce, již zjevně vonícím východem. Moderní nádražní hala je posledním požitkem západní kultury. Zjistili ranní odjezd autobusu a odešli spát do místního pole či spíše bývalého pole. Schovali jsme se jako spiklenci ve vysoké trávě v jakési staré bažince a usínali za podivného monotónního zvuku místní továrny, který se mísil se zvuky bodavého hmyzu. Teplo. Podivný industriální neklid.

pátek - Užgorod a cesta na východ Ráno jsme povstali celkem křepce, nastoupili do autobusu a vyrazili směrem na Ukrajinu. Na ukrajinských hranicích nebyl žádný problém, sličná celnice s rudými rtěnkovými ústy, podobná letušce, od nás vybrala imigrační karty (papír lepší než toaletní, ale horší než noviny - toť karta) a my se objevili v krásné zemi, která kdysi byla naší zemi. Užhorod je dnes krásnější, že jsem ho znal před deseti léty, když jsem na tuto posvátnou půdu vstoupil poprvé. Hala nádraží však zůstává stejná i záchody jsou stejně páchnoucí a autobusy stejně děsivé. Mezi nimi však postávají i nové kousky, především moderní minibusy pro deset a ž patnáct lidí - taxi. Je pohodlnější a rychlejší, avšak romantika východu je v háji. Čekání na autobus jsme si zpříjemnili jedním pivem značky Oboloň a hlavně tarankou - slanou a mastnou rybou. Chuť taranky se pro nás na další dny stala velmi lákavou. Autobus jel brzy. a cesta byla úžasná. Vedro, plno těl. Na každé křižovatce stojí zástup stopujících lidí. Autobus zastavuje lidi nastupují a vystupují. Kolem cesty vidíme u silnice stolky a místní lidé prodávají jahody, třešně, jakousi limonádu a všudypřítomné zelí. Autobus je plnější, výpary z výfuku začínají být únavné. Rozdáváme bobbóny lidem v autobusu, a těšíme se na konec. Vždy nejhorší chvíle nastává když autobus jede na místní nádraží. Vždy tou nejhorší cestou, plnou neuvěřitelných děr a výmolů. Konečně se blíží konec útrap. Blíží se cíl naší cesty Vělkyj Byčkov. Vystupujeme poblíž bývalé modlitebny Jednoty českobratrské. S Dalimilem jdeme na místní kofe a potom na nákupy - půl kila levných výborných jahod a slaninu a nezbytný bílý východní chléb. Petra mezi tím spí v plechové čekárně. Po obědě skládajícího se z jahod a buchet vyrážíme směr sever. Přecházíme hřebínek po silnici. Cestou potkáváme cestáře, který natíral olejem ocelová lana natažená mezi čerstvě bíle natřenými patníky, které původně byly betonovými pražci. V sedle uprostřed lesa se objevila planina s lesní křižovatkou. Brána do lesa byla krásně zdobně vyřezávaná a vymalovaná. V okolí velké plechové malované tabule připomínající turistům, že jsou v lese. Na tabulích originály maleb z karpatské přírody - jelen, vlk či medvěd v nejrůznějších podobách - na větvi, Tento dokument byl zhotoven v Print2PDF. Po registraci Print2PDF se tato informace nebude zobrazovat. Produkt Print2PDF lze zakoupit na http://www.software602.cz

u potoka či na skále. Vedle malované brány stála koliba ve stylu dřevěných kruhových kostelíku. Ze střechy se kouřilo. Nesměle nahlížíme dovnitř. Ve středu hořící vyvýšené ohniště, v temnotě a kouři vidíme dřevěné koje s posezením. Vejdeme dovnitř a potom plaše odcházíme. V tom se za námi ozve milí mírně ječivý a zvoucí hlas mladé ženy. Zve nás dovnitř k obědu. Neodoláme a dáváme si opět tatranku. Tentokrát ve větším provedení. Ženy nám ji ochotně nařezali a k tomu jíme bílý chléb. Vše zapíjíme Oboloněm. Atmosféra je fantastická. Cena poněkud vyšší, ale moc se nám tam líbilo. S nadšením pokračujeme dál. Za hřebenem nás čeká Srednoje Vodňaně. Krásná rozsáhlá vesnice (jako každá v tomto kraji) uprostřed nižších hor. Bádáme v mapě kudy jit, hledáme domeček milé sestry, která mi před dvěma roky nabízela dceru. Nenašli. V prostřed děrevni (vesnice) potkáváme děvčata oblečená podle poslední mody. Šla za námi a spěchala na dunící diskotéku. Je to celkem kontrast k okolí, ale později jsme si na tyto do očí bijící kontrasty zvykli.

podhůří U starých chudých lidí (muž se silnými starými brýlemi) bereme vodu a míříme do hor. Přecházíme typickou východní lávku zkonstruovanou z toho co se našlo v okolí - prkna, zbytky beden, kámen a pobřežní pařez. Stoupáme po pastvinách. Až s trapnou úzkostí sleduji zda je louka kosená či ne. Na kosení je závislá kvalita místní krajiny. Zatím je téměř všude ručně kosena. Ale jsou už místa, která pustnou. Po cestě potkáváme horského chlapce vedoucího krávu s pastvy. Je zjevně jiného založení než zmalovaná děvčata níže. Na sobě má pouze typické černé tesilové kalhoty, tělo opálené a vyzáblé, kratičké vlasy a v obličeji zcela, zcela utrápený, možná upracovaný. Snad nikdy jsem neviděl tak utrápený obličej asi tak patnáctiletého chlapce. V podvečer se k nám vrátil. Sebou měl malou sestřičku a v ruce láhev mléka. Slíbil, že přinese další. Vrátil se s další petkou mléka a sestřička přinesla lesní jahody. Nic za to nechtěli. Utrápeně na nás hleděl, vzali si jakoby ze slušnosti trochu bonbónů a zmizeli. Utábořili jsme se na hřebínku. Byl porostlý nejčastěji lískou, habrem. Hřeben nám připadá opuštěný. Trochu prší.

sobota - další putování podhůřím Ráno jdu na obhlídku okolí. Noční a ranní zvuky prozrazovaly, že nejsme tak opuštění, jak se zdálo. Za několik metrů širokou hradbou křovin se nachází krásný vzrostlý sad, dům, štěkající psy, studánky, oboroh, křičící děti a hlavně hospodář využívající ranní rosy a deště ke kosení. Pod chalupou, za další hradbou křovin, další chalupy. Vyrážíme. Louky zatím neposečené, občas prší, jsme navlhlí. Zamířili jsme do zapadlého údolíčka. Zde už zřejmě nastal ústup obdělávání půdy. Našli jsme malý nedávno opuštěný domeček s malým oborohem, kde hnila tráva. Odtud potom nekosenými loukami ve ztraceném údolí k dalšímu domečku. Parcely byly rozdělené živými ploty. Po čase opět obdělané louky, cesty políčka a brzy sestupujeme do další vesničky. Odpočíváme u patníku, který zřejmě označuje hranici lesa či pozemků. Při odpočinku nás zve jedna paní do obchodu. Obchod je tu zřejmě u každého domu. Malá dřevěná špinavá kůlna, před obchodem neskutečně smrdící žena. Nakonec kupujeme chléb a vodu a pokračujeme na další hřeben. A před námi jsou ještě další tři, což zatím nevíme.

Tento dokument byl zhotoven v Print2PDF. Po registraci Print2PDF se tato informace nebude zobrazovat. Produkt Print2PDF lze zakoupit na http://www.software602.cz

Putujeme krajinou kterou miluji. Domečky, sady, zahrádky, oborohy, fazole na vysokých tyčkách, bramborová políčka. Vrcholem je malá chaloupka, celkem vysoko v horách. Kolem karpatské převýšené špičaté kupky sena s tyčkou uprostřed. Odpočíváme, čůráme do krajiny, malujeme. Za chvíli přichází stařík, přisedne k nám na pokosenou již žlutavou louku a začne vyprávět. Zážitky z života, z první republiky, z války. Již šedesát let žije v této chaloupce. U chaloupky je oboroh a studánka. Jdeme na návštěvu. Stařík zavázal krávě nohu a vyslal ji na pastvu. Sama věděla kudy jít. U domku je krásná bujná zahrádka a na stěně rostla popínavá růže. Stařík na ni hrdě ukázal. Potom se obrátil na stařenku a zeptal se ji, kterou růži může utrhnout dívčí části naší výpravy. Daroval ji Petře. Bylo to úžasné. I uprostřed tvrdé práce a těžkého života si tento člověk zachoval smysl pro krásu. Technika proniká i sem, na tyčce oborohu byla zavěšená anténa. Stařec se smál, když jsme mu řekli, že chceme dnes dojít do Kobylevskouj poljany. Věděl proč. Cesta vedla po hřebíncích do dalšího hlubokého karpatského údolí ve tvaru písmene V. Na dně údolí nevede cesta, jen divoký potok. Ale i tady je k našemu překvapení život - psy, políčko, boudička, posečená louka. Říčka neregulovaná, nátržné břehy a široké koryto svědčilo o tom, že voda teče každý rok trochu jinak. Odtud jsme se vydali přímo vzhůru k hřebeni. prudké stoupání. Potom narážíme na loučku, cestu a potom širší cestu. Stmívá se, jsme překvapeni, že i poměrně vysoko nacházíme plůtky a cesty k pastvinám. Táboříme na hřebeni, děláme oheň. Natahujeme budíky, protože chceme stíhat bohoslužby.

Neděle - den ve společenství Sestup byl dlouhý a umořující. Nečekaně se prodlužující. Vždy, když se zdálo, že jsme na dně údolí, ukázalo se, že je to pouze další terasa. Smiřujeme se s tím, že přijdeme až na konec bogosluženie. Nakonec probíháme Kobylevskou poljanou k modlitebně. Od přívětivého občana zjišťujeme, že bohoslužby začnou za hodinu. Klasický problém místních časů - dodnes nevím, zdali začátek v 9,00 bylo v Kijevském, moskevském či místním čase. Při bohoslužbách se setkáváme s milými přáteli. Zpíváme, nasloucháme třem kázáním, stichotvoreniam. Lidé jsou milí a rozebírají si nás do rodin. Já jdu k dávným přátelům - bratru Hartovanci. Zjišťuji, že stále odmítá účast na nedělních bohoslužbách. Je mi z toho smutno. Je bývalý kazatel. Ach jo. Potom hledám Petru s Dalíkem. Našel jsem je ve sklepní místnosti s mladíky v družném hovoru. Přidávám se. Potom se dáváme na dlouhou cestu pěšky údolím. Je vedro a jsme umořeni. Chytáme stop, jedeme v neskutečně narvaném autě, batohy jsou uloženy v otevřeném kufru. Potom pokračujeme ztichlým nedělním Byčkovem k PavLjukům. Najednou nás přepadl chmur. Únava, nedělní splín, divný člověk u pomníku, tvrdé rozbité betonové chodníky. Vedro. V takovou chvíli je třeba něco udělat. Téměř leklí jsme došli k Pavljukům. K našemu překvapení tam nacházíme br. Hecka, sestru Čeňkovičovou, Dostálovou a veselou náladu. U kávy, jídla ve společenství splín mizí. Večer nás přelaskavý brattr Pavljuk odvezl do osada Kostelivky. Cestou byl veselý, troubil na celníky a stále nám hledal vhodná místa k přespání, nejlépe camp se smrdutým záchodkem. Nakonec jsme se dojemně rozloučili v Kostelivce. Nachází se na dně hlubokého údolí řeky Tysy sevřené v údolí. Na zblácené a ztemělé cestě potkáváme dívku v diskooblečku s obličejem ozářeným mobilem. Kličkovala mezi kalužemi. Spíme v chaloupce, která je skladem habrového listí. Splín je dávno pryč. Díky Bohu.


pondělí - do hor Ráno jsem vstal dřív a prohlédl si Kostelivku. Je úžasné, kolik se domů se vejde na malý prostor. Jak umě jsou obhospodařeny i nejprudší svahy. Všude domečky, půtky, pastviny a políčka. Postupujeme pohodovou cestou úzkým a krátkým údolíčkem. Cesta se zdá jako pohodová, ale během několika metrů se stává doslova více než neschůdnou. Kdysi byla schůdná, svědčí o tom četné zbytky obdivuhodné, zřejmě prvorepublikové cesty. Dá se jít jedině potokem přes vodopády. Ve velmi krátkých intervalech mezi vodní cestou narážíme na zbytky mostů, což vypadá jako znět klád, stromů, keřů a skal. Petra v sukni se vyjímá velmi pěkně. Na jednom místě s Dalíkem neodoláme a zanořujeme se do zpěněných vod četných bidetárií. Další cesta je podobná a namáhavá. Konečně prudký potok stoupáme dalším korytem vzhůru.Po čase nám docházím že je to stará cesta, proměněná v koryto. Nakonec najdeme jednu bývalou normální cestu, dokonce i loveckou chatu, zbořenou a shnilou, což zdůrazňuje pocit opuštěnosti. U domečku další cestu ztrácíme a postupujeme dál cestou necestou stoupáme výš a výš. Nakonec stoupáme po skalnatém hustě porostlém hřebínku. Nevymýšlím si, když řeknu, že úhel stoupání je blízko pravému úhlu. Nakonec jsme opět v lese a slyšíme psy. Brzy jsme vyšli na pastvinu, v dálce vidíme salaš chytající se na sezonu, nacházíme cestu a putujeme směrem k popu Ivanu Maramurešskému. Cesta ubíhá velmi příjemně, debatujeme o holandských zažitcícch Petry. Pod horou hodně fouká, děláme oheň na více pokusů a nakonec zalézáme do spacáků. Poryvy větru nám dávají dobrou noc.

úterý Stoupáme bez batohů na Pop Ivan Maramurešský. Fotíme se a koukáme kolem. Směrem na jih - Rumunsko na sever Ukrajina. Celý Pop Ivan je porostlý sytě růžovými rododendrony. Ne nadarmo se svahům říká zahrady Popa Ivana. Boží zahrada, kterou nenavrhnul žádný studovaný architekt. Postupujeme dále po východním svahu - zde je jaro, četná sněhová pole, plesa a plíska, nízké poléhavé keře, z čerstvě puklých pučí listí. Cesta je opět velmi namáhavá a zdlouhavá. Dva kilometry jdeme půl dne. Nohy bolí od stálého udržování rovnováhy na šikmém svahu a od brždění. Klesáme k viditelné hraniční cestě. I ten poslední kousek je šílený. Potom však nastává ráj. Hraniční cesta lemovaná zbytky ostnatého plotu a barevné hraniční patníky. Cesta je široká místy až čtyři metry. Nepotkali jsme jediného hraničníka, ba ani člověka - krom jednoho Rumuna s koněm, zřejmě překupníka. Jako zázrakem se nám zjevuje, mimo hranici a hřeben, chata. Večer se nám zdá jako lovecká, ráno jsme pochopili, že je to chata pohraničníků. Večerní sny, opuštěnost, oddychování přátel, dojmy, vše se mi mísilo v noci v hlavě. Najednou jsem ucítil prudkou ránu a světlo před očima. Děs, úlek, šok. Spadnul na mě Dalimil. Jako slušný chlapec, omluvil se, a spal dál. Já už moc ne .


středa - po hraničním hřebeni Ráno postupujeme tvrdě dál směr pop Ivan Černohorký. Cesta je hodně zdlouhavá - kopce a kopečky. Časté jsou výhledy do Rumunska. U velké hory tvaru zvonu opouštíme státní hranici a celkem jsme si oddechli. Procházíme nižším spojovacím hřebínkem a jsme překvapeni nečekaným množstvím podvršků a sedýlek. Mírně prší, ztrácíme cestu. Nakonec táboříme na poničené cestě, děláme oheň. Je veseleji. Ušli jsme kus cesty.

čtvrtek - na Pop Ivan Černohorský Ráno stoupáme. Vedou nás hraniční československo-polské patníky. Před námi se zjevuje legendární hora Pop Ivan Černohorský. Je nám stále blíž a blíž, poslední fáze cesty je po velkých kamenech. Pop Ivan je pro mě legendární horou. Zamiloval jsem si ji od prvního pohledu. Rozložitá, s výrazným vrcholovým akcentem. Na vrcholu se nachází velká rozpadlá stavba observatoře. Z dálky vypadá jako tajemný hrad v karpatech. Je větrno a temno. Na vrcholu mladí vědci měří rychlost a větru. Své stany mají na plácku před budovou. Vítr sílí a mizíme v mračnech. Jíme čokoláda a oblíkáme se všechny věci. Stále je zima. Jsme schováni snad v jediném bezvětrném místě. Po zralé úvaze horu opouštíme a znovu klesáme. Hned pod horou je tepleji a příjemněji. Klesáme řídkým klečovým a později smrkovým lesem, ve kterém se nejspíše občas pase. Povídáme si o muzikálech. Scházíme do sedla, kde potkáváme baču a ovce. Zrovna přitáhl. Bača podal ruce mě a Dalíkovi, Petřu nevnímal. Navštívili jsme bačoviště na přepasené louce. byla to chatrč. pravdě podobně si ji doopraví. Bačové ukázali cestu a my sestupovali, bavíc se o genterových studiích. Táboříme už hodně dole v údolí, vedle cesty. Cestou zjišťujeme snahu o zcivilizování zdejší divočiny. Každé údolí je označeno názvem na kýčovité tabuli, dokonce i studánky jsou značeny. Obzvláště mě zaujal překrásný vyřezávaný vchod do obyčejné lesní školky. Večer nás překvapil světlomet auta - poslední náklaďák.

pátek - zpět do civilizace Ráno scházíme do vesnice. Chytáme autobus. Cesta je východním zážitkem. Autobus je ve značně zničeném stavu, sedadla rozdrbaná a špinavá, dveře se nezavírají. Autobus si to hasí údolím. Cestu nemáme moc možnost sledovat, neboť jsme natlačeni jeden na druhým. V Rachově kupujeme občerstvení a mizíme v dalším autibuse. Je trochu lepší, ale stejně je šílený. Nejhorší je smrad z nafty, oleje a výfukové plyny. Řidič o nás však dojemně pečuje a váží si, že s ním jedeme. V Užgorodě začíná čas loučení. Loučím se s Dalíkem a Petrou. Nasedaji do pěkného autobusu a mizí za hranicí. Já jsem najednou osaměl. Dlouho jsem necítil takový pocit osamění. Zřejmě to bylo hezkým společenstvím. Sám. Nasedám do taxiku pro deset osob a jedu do Mukačeva. S batohem procházím celé město, hledám spoje do Svaljavy, hledám bratry, abych zjistil kontakt na bratra Kondora. Dávám si boršč se Tento dokument byl zhotoven v Print2PDF. Po registraci Print2PDF se tato informace nebude zobrazovat. Produkt Print2PDF lze zakoupit na http://www.software602.cz

smetanou. Odpočívám, myju se u řeky. Zdejší řeka je přirozeným centrem. V řece někteří perou prádlo. Hlavně se koupou. Hodně dětí, děvčata kluci se noří do celkem čistých vod neregulovaného koryta. K večeru odcházím do podivné zahrádkářské kolonie přespat. Stavím stan, cítím se bezpečněji. Usínám neklidným spánkem a plánuji další den.

Pátek - Mukačevo a Svaljava Ráno vyrážím do města a toužím navštívit tržnici. Tržnice byla asi jedním z největších zážitků. Velká hala plná vynikajících čerstvých a zdravých produktů, v okolí haly totéž. Sazenice celeru velké jako malé stromky, hromady třešní, které kupující stále ochutnávají, rajčata, cukety, zelí, okurky, Uvnitř oddělení masa (drahé) mléka, smetana, sýry. To vše prodávají temperamentní a přátelské ženy. Neodolám a znaven kupuji jedno preso presované presovačem z dob Marie Terezie. Mladá žena vezme za mohutnou dřevěnou páku délky asi čtyřicet cm a presuje. Kupuji kilo rajčat a langoše, popíjím kávu a je mi moc fajn. Potom kupuji sýr, špek, vařečky, semena fazolí. V bočních uličkách leží na zemi textil - šátky, prádlo - asi domácí výroba. Popíjím kvas, kterého je zde hodně. Příjemné pití, je ho hodně, je levné, je chladné, není moc sladké. Mukačevo je město, kam už zjevně dosáhla civilizace. Krásné obchody, dlažby. Odpoledne nasedám do električky a jedu do Svaljavy. Sedadla dřevěná, lidí plno, vedro. Ve Svaljavě hledám baptisty. Poznávám snad všechny církve ve Svaljavě. Je mi zle z množství nespolupracujících křesťanů. Nakonec se dostávám k baptistce, která je nadšená, ukazuje fotky, napustila mi vanu. Nakonec přijíždí bratr Kondor a užívám si společenství. Jíme, povídáme s bratrem starším. Líbí se mi jejich opravdovost a zapálenost pro Krista a službu.

neděle - voskresenie a cesta domů Ráno prožívám bohoslužby kde kážu, potom oběd a potom odjíždím autobusem do Užgorodu. Hned přestupuji na další autobus. Za dvě hodiny jsem v Michalovcích. Přestupuji na vlak do Košic a šinu se krajinou. V Košicích rychle přestupuji do rychlíku. V kupé sedím s bývalým průvodcem v Rusku. Dlouho povídáme, potom usínáme. Nad ránem přijíždím do Třebové. U Kysaku sejm se díval na vysoké kopce - karpatské homole. Při pohledu na ně se cítím syt hor. Jsem rád, že sedím ve vlaku a vracím se domů. Bylo krásně na Ukrajině. Soli Deo Gloria - samému Bohu budiž sláva.


U K R A J I N A

Recommend Documents