Úvod: Vážení a milí přátelé, tato přednáška chce hovořit jen o tom, co je tématem, tedy o křesťanství pohledem judaismu. V žádném případě nechce srovnávat či dokonce říkat, že máme jednomu či druhému dát přednost. Judaismus i křesťanství jsou náboženství živá a obě mají své významné místo v dnešním světě. Jejich vyznavači mohou tedy žít vedle sebe ve vzájemné úctě a respektu. Celý tento příspěvek chce nastínit důvody, proč Židé nepřijali křesťanství a drží se svého tradičního náboženství a jaký je asi jejich pohled na toto světové náboženství. Proto bych nyní začal jedním velmi poučným příběhem: Je zaznamenán v mystické knize Sefer chasidim (= kniha zbožných ) z 12. století. Byl jeden v modlitbách a Písmu neobeznalý pastýř, který se denně modlil takto: "Milý Bože jsem chudý pastýř a musím tyto ovečky pásti za mzdu. Kdyby tyto ovečky byly tvoje, ó Bože, pásl bych je zdarma, nebo tebe miluji". Šel kolem v předpisech tóry přesný a obeznalý muž a slyšel s rozhořčením tuto modlitbu. Vykládal pastýři, jaký nesmysl se modlí a učil ho oddaně předepsaný m modlitbám jsou "Slyš Izraeli“, „Šmone Esre" a hlavním předpisům o náboženských výkonech, načež ho opustil. Ubohý pastýř se však cítil nešťastným. Modlitby, kterým ho naučil pobožný souvěrec, zapomněl a svou bývalou modlitbu si netroufal Bohu přednášet, neboť byl pouče,n že je to nesmysl a hřích. Avšak onomu písma znalému muži se zjevil ve snách Bůh a řekl mu: "Ne pastýř, ale ty jsi hřešil.. Vzal jsi chudáku jeho jedinou modlitbu. Vrať se k němu, přiznej mu svou chybu a řekni mu mým jménem, že jeho upřímná modlitba je Bohu milá!" I když tento příběh řeší problém uvnitř židovského náboženství, lze z něho odvodit to, že není radno nikoho odsuzovat za to, jakým způsobem uctívá svého Boha. Je známou věcí, že nežidé mají dodržovat pouze sedm přikázání, které dal Hospodin Noemu a jeho synům, proto se nazývají Šiva micvot bnej noach (sedm přikázání synů Noeho) jsou to: 1. Činit dobré skutky a respektovat zákony země ve které žijí 2. Zákaz idolatrie (modloslužebnictví) 3. Zákaz blasfémie (rouhání) 4. Zákaz vraždy 5. Zákaz incestu 6. Zákaz krádeže 7. Zákaz požívání krve a týrání zvířat (ve starověku bylo pochoutkou jíst krvavé syrové maso z ještě živých zvířat. Tyto zákony se opírají o text z 1. knihy Mojžíšovy, 9.kapitoly. Po vyjití z Egypta a ještě před Sinají přidal Hospodin Izraeli ještě další tři zákony: Exodus 15:25 .. Tam dal Hospodin lidu nařízení a právní ustanovení a podrobil jej tam zkoušce. „šam sam lo chok vemišpat“ – „tam mu dal zákon a předpisy“. Vykladači vysvětlují, že obdrželi celkem 10 zákonů – 7 noachických příkazů, šabat, občanské zákony a „para aduma“ (předpisy červené krávy). Proč byly dány právě tyto zákony? A proč se Hospodin rozhodl je dát lidu již nyní a nepočkal až do pozdějšího darování Tory na Sinaji? Bylo třeba dát lidu základy židovského způsobu života, což je svět micvot, a proto i nejvýznamnější z nich – šabat. Další významnou částí je určitý morální kodex – „derech erec“, který v sobě nese „občanský zákoník“ a který umožní každodenní fungování společnosti. A konečně – „para aduma“ – červená kráva – patří do oblasti židovské víry, která obsahuje onen
1
transcendentní rozměr víry, který není založen na logických základech a zdůvodněních. Je to oblast čisté víry – příkaz je třeba naplnit jen proto, že je to vůle Boží. (Mimochodem i zákaz jedení vepřového spadá do této oblasti. Od tohoto okamžiku jsou všechna přikázání obsažená v Tenachu dána výhradně Božímu smluvnímu partnerovi, tj. Izraeli a ostatní národy nejsou povinny je zachovávat, ba naopak není ani žádoucí, aby tak činily. Nezodpovězenou otázkou zůstává, jak se má nežid modlit, co se má modlit, jaký duchovní život má žít. Na tuto otázku nedokáže říci jednoznačnou odpověď ani ta nejvyšší rabínská autorita. Proto je nanejvýš důležité, aby si každý ctitel Boha Izraele z řad nežidů seznámil s židovskou liturgií a mnohému se přiučil. Nelze odsoudit ani křesťanský způsob, i když ten prošel dramatickým vývojem. 1. Doba vzniku křesťanství:
Historie židovství začíná volbou jediného člověka, t.j Abrama, nebo-li Abrahama. Jen zcela výjimečně ovlivnila rozhodnutí jedinců dějiny celých národů na celá tisíciletí. Slova „Lech lecha“ jsou nejdůležitější výzvou v celé Bibli. Abraham opouští v pokročilém věku, bez dědice svou vlast, aby kráčel k nejisté budoucnosti, kdy jedinou jistotou mu bylo Boží zaslíbení. Genesis 12:1 I řekl Hospodin Abramovi: "Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu. 2 Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním! 3 Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo ti zlořečí. V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země." Ve verši 5. Téže kapitoly se dočteme: 5 Vzal svou ženu Sáraj a Lota, syna svého bratra, se vším jměním, jehož nabyli, i duše, které získali v Cháranu. Vyšli a ubírali se do země kenaanské a přišli tam. Z Abrahama vzešlo skutečně velké množství potomků. Jeho vnuk Jaakob dostal jméno Izrael a stal se praotcem 12 pokolení Izraele. Pak se tento národ dostává do Egypta, kde nalezne útočiště před hladem. Kdybych položil otázku, co je ústředním tématem Hebrejské bible, určitě bych dostal mnoho různých odpovědí. Ústředním tématem je zvěst o osvobodivém díle Božím, o vysvobození z Egypta, tj. z říše smrti do života. Ustanovení Božího lidu, zjevení Božího Jména, dání Tory, to jsou základní zvěsti o Božím konání-. Motivem je zde opět nabídka Boží a přijetí této nabídky. Hospodin nabízel Toru mnoha národům, ale jen Izrael ji byl ochoten přijmout. Exodus 19:6 Budete mi královstvím kněží, pronárodem svatým. To jsou slova, která promluvíš k synům Izraele." Tato Boží slova padla ještě před vyvolením kmene Leviho jako kněžského pokolení. Jak jim máme rozumět?
2
1. Izrael jako prostředník 2. Trpící služebník
Zánik deseti pokolení Pojem Izrael je použit pro praotce Jaakoba celkem 54 krát, pro 10 pokolení 361 krát a 2142 krát pro amfiktionii dvanácti pokolení. O Izraeli jako samostatném království hovoříme až po rozdělení Šalomounova království. Dějiny tohoto království končí rokem 722, kdy se stává kořistí asyrské expanze. Po tomto roce hovoříme jen o židovsví tj. o národu a zemi pokolení Juda. Dějiny Judova rodu trvaly celkem 240 let. Dějiny kmene a národa 440 let A 6 krát 440 let (2640 let) do dnešní doby.
Kde jest oněch 10 pokolení? Velká židovská encyklopedie (sv. XII str. 249) praví: „Jestliže zmizelo nenávratně všech 10 pokolení, není možné doslovné naplnění všech proroctví“ Jeremiah 31:1 V onen čas, je výrok Hospodinův, budu Bohem všem čeledím Izraele a oni budou mým lidem. § Odešli do cizí země Ječr. 15,14 § Učili se cizí řeči Iz. 28,1 § Přijali cizí jména Iz. 62,2 Nejsou ztraceni, ale jsou skryti!
Co je židovství a kdo je žid? Židovství je plnohodnotným zástupcem všech 12 pokolení Izraele. Židovství je národem se svým náboženstvím Rozdělení na Žid a žid je až sekundární. Židem je ten, kdo má 1. židovskou matku 2. prošel řádnou konverzí Kroměřížská židovská obec se skládala převážně z konvertitů z řad Jednoty bratrské (Prof. Bič). Židovství není misijním náboženstvím!
Židovství a budoucnost Isaiah 2:2 I stane se v posledních dnech, že se hora Hospodinova domu bude tyčit nad vrcholy hor, bude povznesena nad pahorky a budou k ní proudit všechny pronárody. 3 Mnohé národy půjdou a budou se pobízet: "Pojďte, vystupme na horu Hospodinovu, do domu Boha Jákobova. Bude nás učit svým cestám a my po jeho stezkách budeme chodit." Ze Sijónu vyjde zákon, slovo Hospodinovo z Jeruzaléma.
3
Byla poznamenána snahou Židů o nezávislost, protože svoboda je základní myšlenkou judaismu. Tyto tendence začínají po návratu z babylonského zajetí, tedy v 6.a 5. století před občanským letopočtem a vrcholí v době makabejské. Právě v tomto období vrcholí tzv. mesiášská idea, je to období největšího rozmachu tzv.apokalyptické literatury. + Vysvětlit dobu makabejskou, snahy Seleukovců o postupnou helenizaci Palestiny. 2. Mesiáš (hebrejsky mašiach, řecky christos) znamená pomazaný. Do svého úřadu byli pomazáni posvátným olejem: - velekněz - král - a také někteří proroci. Tedy Mesiáš, který má přijít, bude vlastníkem těchto tří úřadů. 3. Bylo by dobré si na tomto místě něco málo říci o politické situaci v Palestině na přelomu letopočtu. Žilo zde asi půl milionu aramejsky mluvících Židů a ti byli rozčleněni do různých politicko- náboženských proudů a frakcí: Uvedu nejdůležitější z nich: Především to byli - prušim (farizeové), kteří se pak stali vlastními nositeli idejí židovského národa. - Sadokovci (saduceové), kněžská třída, vesměs loajální vůči Římu - zeloti a sikariové - esénští – o nich sice Nový zákon přímo nemluví, ale můžeme je identifikovat třeba tím, že Ježíš navštívil Šimona malomocného v Betanii, což by bylo v rozporu z pravidly o rituální čistotě. Též se nemluví o tom, že by tento Šimon byl malomocný a ze svého malomocenství se uzdravil (nebo že by byl uzdraven). Bude to asi způsobeno překlepem, protože malomocný se řekne hebrejsky carua, zatímco esénský canua. Návštěva Šimona, který patřil přímo ke komunitě esénských, nebo přinejmenším s nimi sympatizoval (Betanie byla pouhých 12 km od centra tohoto hnutí) by byla logická. Dále veškeré znaky esénských vykazuje také Jan Křtitel. 4. Ješua Hanocri Jedinými uváděnými zdroji o původu, narození, životě a smrti (a také o vzkříšení a nanebevstoupení) jsou tzv. evangelia. Těch bylo původně asi několik desítek, církev postupem doby přijala pouze čtyři z nich. Jinými zdroji jsou pouze zmínky o křesťanech v římských análech a také zmínka v díle Josepha Flavia, ale ta bude zcela jistě pozdější interpolací. Evangelia vznikala až 50 let po Ježíšově smrti (někteří teologové tvrdí, že dříve, ale dokázat to nemohou), nejsou to však historické prameny, ale výpovědi víry – jinými slovy řečeno, Ježíš je v nich viděn tak, jak jej chtěla vidět tehdejší církev. Téměř neuváděným zdrojem je Talmud. Jedná se o jednu barajtu tohoto díla. + Vysvětlit co je to Talmud:
4
Talmud je logickým pokračováním Tenachu. V průběhu staletí již mnohé věci, které byly samozřejmostí, upadaly do zapomenutí a tak vyvstal problém, jak vše uchovat budoucím generacím (např. muž dá ženě rozlukový lístek, co má na něj napsat, komu jej ještě předat apod.) Dále bylo nutno reagovat na stále měnící se podmínky doby. Vznikla tzv. halacha, tj. správný způsob chození (pravidla právní, společenská, denního života, morální) a agada, tj. nehalachická vyprávění, jež nemají právní charakter – biblické příběhy, bajky a folklor. Splynutím těchto částí vznikla Mišna tj. opakování (Zákona – Tory). K ní později přistupuje ještě tzv. Gemara, tj. dotažení. Talmudy známe dva: Jeruzalémský a daleko obsažnější Babylonský.
Pořádek seder
1,
zeraim zemědělské
1. Berachot
2. moed sváteční
3, naším
4. nezikim
5. kedaším
6. teharot
manželské a rodinné
škody
obětní
čistoty
Šabat
Jevamot
Bava kama
Zevachím
Kelim
2.
Pea
Eruvím
Ketubot
Bava mecia
Manachot
Ohalot
3.
Demaj
Pesachim
Nedarim
Bava vatra
Chulin
Nedaim
4.
Kilajim
Šekalim
Nazir
Sanhedrin
Bechorot
Para
5.
Ševiít
Joma
Sota
Makot
Arachin
Teharot
6.
Terumot
Suka
Gitim
Ševuot
Temura
Mikvaot
7.
Maasrot
Beca
Kidušin
Edujot
Kritot
Nida
8.
Maaser šeni Roš hašana
Avoda zara
Meila
Makširim
9.
Chala
Taanit
Pirkej avot
Tamid
Zavim
10. Arla
Megila
Horajot
Midot
Tevul jom
11, Bikurím
Moed katan
Kinim
Jadajim
12,
Chagiga
Ukcin
Jak je z tabulky patrno, základ Talmudu neboli Mišna se dělí na šest pořádků a jednotlivé pořádky obsahují určitý počet traktátů. První pořádek obsahuje jedenáct traktátů a je zaměřen na zemědělství. Popisuje náboženské a praktické předpisy. První traktát však je věnován požehnáním, což do této oblasti zdánlivě nepatří. Opak je pravdou, právě požehnání uvozuje nejen tento pořádek, ale i celý Talmud. Druhý pořádek je věnován svátkům: šabatu, Pesachu, Dni smíření , Stánkům apod. Třetí pořádek je zaměřen na manželství, manželské sliby, rozvody, levirátní sňatky, cizoložství, zásnuby apod. Čtvrtý pořádek pojednává o škodách vzniklých krádeží, zpronevěrou, nedbalostí. Jsou zde předpisy pro soudce, práva velekněze a krále; jsou zde uvedeny tresty aj.
5
Nejznámějším traktátem z tohoto pořádku je Pirkej Avot – výroky otců, který byl vydán v češtině s obsáhlým komentářem. Pátý seder se věnuje významu obětí a chrámové služby. Traktát Midot = míry obsahuje podrobný popis Druhého chrámu. Šestý pořádek se zabývá kultickou čistotou a nečistotou.
Autoři Mišny, nebo ti, jejichž výroky jsou v Mišně obsaženy, se dělí na šest generací od roku 20 o.l. až do doby konečné redakce Mišny kol. roku 200 o.l. Jsou to hebrejsky píšící autoři. Na ně navazují Amoraité tj. aramejsky píšící autoři Gemary.
1. generace 2.generace 3,generace 4.generace 5.generace 6.generace (20-40o.l.)
(40-80)
(80-110)
(110-135)
(135-170)
(170-200)
Gamaliel ha Zaken
Šimon ben Gamaliel st.
Eliezer ben Hurkanos
Akiba ben Josef
Šimon ben Gamaliel ml.
Jehuda haNaší
Akavja ben Mahalalel
Jochanan ben Zakaj Chanina ben Dosa Dosa ben Horkinas Rabi Cadok
Jehošua ben Chananja Jose haKohen Šimon ben Natanael Eliezer ben Arach Nechunja ben Hakana Rabi Tarfor
Chanina ben Teradjon Chanina ben Chachinaj Eleazar Modiin Jišmael ben Eliša Eleazar ben Azarja Šimon ben Achaj Rabi ben Zoma Eliša ben Avuja - Acher Jochanan ben Broka Rabi ben Zoma
Šimon ben Jochaj Jose bare Chalafta Rabi Meir
Šimon ben Eleazar Eleazar haKapar
Rabi Jišmael Jochanan haSandlar Eleazar ben šamua Jehuda bar Illaj Matatja ben Charaš Jaakov Koršai
Z výše uvedených jmen jsou nejširší veřejnosti nejznámější Gamaliel ha Zaken zmiňovaný mimo jiné i v Novém zákoně („..Gamaliel, zákona učitel, vzácný u všeho lidu..“ Sk.5,34), Jochanan ben Zakaj, zakladatel akademie v Jabne, rabi Akiba ben Josef, mučedník; odpadlík Eliša ben Avuja, zvaný také Acher a Jehuda ha Nasi, redaktor Mišny.
Věnujme se nyní tomuto opomíjenému talmudickému pramenu:
Život Ježíšův podle Talmudu. Roku 677 (84 př.ol.) čtvrtého tisíciletí od stvoření světa, za dnů krále Janea, jinak zvaného Alexandrem, přispělo osudné neštěstí na pomoc nepřátelům Izraele. Objevil se tehdy jakýsi 6
bídník, pocházející z jisté odštěpené větve kmene Judova, muž nesvědomitý a nemravný, jehož jméno bylo Josef Pandera. Tento člověk byl sličného vzezření, byl vysoké postavy a zjevu příjemného na pohled. Nejlepší část svého života však strávil v prostopášnostech, lupičství a násilnostech. Bydlil v Betlémě, městě Judově. Jeho sousedkou byla vdova, jejíž dcera se nazývala Marie. Jest to tatáž Marie, kadeřnice žen, o které se činí zmínka na mnohých místech Talmudu. Tato dívka, když dospěla, byla zasnoubena mladému muži, jenž se jmenoval Jochanan; byl nadán prostotou, neobyčejnou něhou a pravou zbožnosti. Nešťastnou náhodou se stalo, že jednou Josef (Pandera), kráčeje mimo obydli Mariino, ji uviděl a pocítil k ní nečistou vášeň. Od té doby stále obcházel dům, avšak již ji nespatřil. I přepadla ho malátnost, a jeho matka, vidouc jak slábne, se ho zeptala: „Proč hubneš a bledneš ?" A on odvětil: „Zmírám láskou k Marii a ta jest zasnoubena jinému." A matka mu poradila: „K vůli tomu se nemusíš trápit, tím méně zoufat; poslechni mé rady a můžeš se k ni přiblížit a učinit, jak ti bude libo." Josef Pandera uposlechl své matky a potuloval se neustále kolem dívčina obydlí, slídě po příležitosti. Ta se však dlouho nenaskytla. Konečně jednoho šabatového večera, jsa oblečen jako Jochanan a zahaliv svou tvář pláštěm, nalezl Marii přede dveřmi domu. Beze slova ji vzal za ruku a odvedl ji do domu, a ona se domnívala, že to jest Jochanan, její snoubenec. Přesto však pravila: „Nedotýkej se mne; hodina, kdy budu tvá, ještě nenadešla“. A zvláště nyní jsem chráněna proti tobě pravidelnou indispozicí svého pohlaví." Avšak Pandera neposlouchaje ji, vykonal svůj špatný úmysl a vrátil se domů. Když se pak chýlilo k půlnoci, počala jim vášeň znovu zmítat. Vstal s lože, vrátil se znovu do domu Mariina, která plakala. Hněvivě ho oslovila: „Jakže, po druhé mne přicházíš pokoušet, ty, o kterém jsem se domnívala, že nezneužiješ našeho zasnoubeni! Jak ještě můžeš připojit k hanbě zločin? Vždyť jsem ti řekla, že stav, ve kterém se nacházím, má mne učinit nedotknutelnou!" Avšak on nevěnoval pozorností jejím slovům. Aniž by co pronesl, uspokojil svou touhu, pak se vzdálil a šel svou cestou. Po třech měsících doneslo se Jochananovi, že jeho snoubenka je těhotná, a Jochanan, úplně zdrcen, vyhledal svého učitele Šimeona, syna Štachova a vypověděl mu své neštěstí. Tázal se, jak si má počínat. Rabi se ho zeptal: „Máš na někoho podezření?" Jochanan odvětil: „Mohu podezřívat jen Josefa Panderu. Je to známý ničema a bydli v sousedství." Rabi pak pravil: „Můj synu, poslechni mé rady a mlč. Jestliže tento člověk jedenkráte byl u tvé snoubenky, nemůže činit jinak, než že ji vyhledá znovu. Pokus se ho přistihnout, opatři si svědky a stěžuj si u shromáždění starších." Mladý muž odešel zdrcen. Myslil jen na neštěstí své snoubenky a hanbu, která na něho dolehne. Opustil Judeu a odebral se do Babylonu, kde se usadil. Marie stala se zatím matkou syna, kterého nazvala Jehošua, to jest jménem svého strýce po matce. Když dítě vyrostlo, vybrala mu za učitele Elchanana. Dítě činilo značné pokroky, neboť bylo nadáno neobyčejnou inteligencí… Tolik příběh z barajty Talmudu. Doba mládí Ježíšova jest zmíněna talmudickými autory traktátů Soty a Sanhedrinu, Rabín Jehošua, syn Perachjův, jenž pokračoval po Elchananovi ve výchově mladého Ježíše, jej zasvětil ho do učení Tory a i tajných nauk, avšak když Janus začal pronásledovat žáky, Jehošua se utekl do egyptské Alexandrie. Toto pronásledování učenců jest považováno za vraždění neviňátek, o kterých je zmínka v Matoušově evangeliu; zdá se to být podivné, avšak pochopíme to, všimneme- li si, že v I. knize Královské jest nazýván Šaul, zasvěcený již do školy proroků, coby dítě jednoroční nastoupil na trůn. Ve skutečnosti bylo však Saulovi již dvacet let. V prorockých mystériích židovských bylo totiž zvykem jako u moderních zednářů označovat stupeň zasvěcení symbolickým stářím a evangelium, mluvíc o vraždění děti do dvou let, neodporuje tvrzení Talmudu, který jest mnohem pravděpodobnější než evangelia. Vyprávějí má však své pokračování: Ježíš a jeho učitel ben Perachja odešli tedy do Aleandrie a ubytovali se v domě jisté bohaté a moudré dámy, která je přijala s poctami a nabídla jim své
7
poklady. Mladý Ježíš na ni pohlédl a pravil: „Tato žena je krásná, avšak má vadný zrak, a tato vada kazí směr jejího pohledu. Tato země jest sice krásná, avšak je to pouze nádherné vyhnanství." Učitel se rozhněval na svého žáka, neboť nalezl dosti krásy na Egypťance a obdivoval zemi otroctví. Ježíš však pravil: „Netřeba otroctví dětem Božím, neboť země, po které kráčejí, jest vždy zemí Izraele." Ben Perachja proklel svého žáka a zahnal ho od sebe. Ježíš se pokorné podrobil a prosil ho o znovupřijetí; rabín však zůstal nemilosrdný. Ale druhého dne, když četl přikázáni Boha, nařizující milovat svého bližního, objevil se u něho Ježíš a učitel dojat jeho lítostí, učinil pokyn, kterým mu chtěl dát na srozuměnou, že jest ochoten se obměkčit a přijmout ho znovu k sobě. Ježíš však nepochopil pohnutky svého učitele a domníval se, že ho po druhé zahání. Odešel a více se nevrátil. Autoři Talmudu poznamenávají k tomuto místu: naši otcové špatně činili, že zahnali Ježíše bez výslechu a že ho prokleli oběma rukama. Nikdy neproklínejme oběma rukama toho, koho chceme potrestat; zachovejme jednu pro pozdvihnutí, utěšení a léčeni! Tato slova obsahují všechnu budoucnost. Jsou to slova, která jednou usmíří děti a otce. Neboť i my jsme prokleli Židy, zahánějíce je oběma rukama. Jest tedy nutno s obou stran napravit vzájemnou křivdu a oběma rukama si odpustit a požehnat. Obsah Ježíšova učení je dostatečně znám z evangelií. Neučil však nic nového, jen usměrňoval výroky svých učitelů a pokoušel se najít konsensus mezi školou Hillela a Šamaje. Otázka Ježíšova procesu a smrti překračuje rámec a možnosti této přednášky.
5. Vývoj po Ježíšovi Jeruzalémskou církev (kehila - eklesia) tvořila jednak galilejská družina dvanácti učedníků a jejich přátel, kteří se do města vrátili po přechodném rozptýlení, jednak jeruzalémští vyznavači Ježíše jako Pomazaného. Jako svědkové toho, kdo údajně vstal z mrtvých (Sk 1,22; 4,33) měli učedníci rozhodující vážnost. Církev, věřící ve vzkříšení Ježíšovo, se přitom neoddělovala od židovství. Spíše se měla za společenství vnějšně nikoli nepodobné hnutí farizeů, saduceů či esejců. V očích židů zůstávalo křesťanství zprvu toliko židovskou sektou (viz výraz hodos. cesta, pro nové hnutí ve Sk. 9,1 a jinde častěji). Jeruzalémští křesťané se také účastnili náboženského a kultického života židovského (L 24, 53 Sk 2, 46 podle svědectví Hegesippova Jakub, představený jeruzalémského sboru sloužil v chrámu kněžskou službu jako kohen, dle příkazu Tory) a nevzdávali se naděje, že lid, z něhož rodem pocházeli, s nimi konečně bude sdílet jejich víru. Židovství trpělo Ježíšovy učedníky dosti shovívavě až do chvíle, kdy přestali dbát všech ustanovení Tóry. Kniha Skutků naznačuje, že farizejské kruhy zaujaly k učedníkům postoj vyčkávací (např. farizej Gamaliel mírní proticírkevní nenávist židovského velekněze podle Sk 5) asi tím spíše, že některé jejich názory (o budoucím životě) byly křesťanským podobné. Jeruzalémský sbor později- za Ježíšova bratra Jakubaostatně vycházel vstříc jejich zákonickým požadavkům. Velmi záhy lze v jeruzalémské církvi rozlišit dvě skupiny. Jednu tvoří převážně aramejsky, druhou řecky mluvící křesťané. Do poslední patřili křesťané sice židovského původu, ale z prostředí židovské diaspory. Podle Skutků vznikly mezi oběma skupinami neshody praktického rázu. Helénističtí křesťané se cítili zkráceni tím, že se jejich vdovám nedostávalo stejného podílu při rozdílení almužen jako vdovám křesťanů židovských. Neshoda byla odstraněna na Petrův návrh zřízením sedmičlenného zastupitelstva helénistů. Jeho členům svěřena služba sociální, ale osvědčili se také jako kazatelé. Z nich zejména vynikli Štěpán l snad i Mikuláš, oba helénističtí řecky mluvící židokřesťané. Po rádoby mučednické smrti Štěpánově (Sk 6, 8,13 – otázka je, zda na této smrti nemají podíl sami křesťané) museli helénisté opustit Jeruzalém kvůli hrozbě zostřeného nepřátelství Židů.. Neshody mezi palestinskými Židy a helénisty jeruzalémského sboru byly hlubší než jen
8
hospodářské. Odmítání chrámové bohoslužby (typický znak helénistů a stěžejní bod paulinismu – později hlavního proudu v křesťanství) je pouze jedna stránka Štěpánova kázání. Druhou je jeho christologie. Pro něho je Ježíš prorokem po Mojžíšovi největším (nikoli větší než Mojžíš), vskutku Spravedlivým (Sk 7,32). Jeho utrpení a smrt jej povyšují k úkolu Syna člověka, trůní na pravici Boží a přijde ve slávě. Štěpán tak navázal přímo na Ježíšovo kázání, které se vyjadřovalo eschatologickými obrazy, známými z Daniele 7,13 a z knihy Henochovy. Označit Ježíše za Syna člověka znamenalo vidět v něm nástroj Boží spravedlnosti a zakladatele nového pořádku všech věcí. Myšlenky Štěpánovy a jeho druhů se udržely v některých kruzích židovského křesťanství. Pseudo-Klementiny shodně odmítají obřadní ustanovení, oběti a chrám, a podobně užívají prorockého výroku z Dt 18,15. K pronásledování, zaměřenému proti celé jeruzalémské církvi již v době, kdy ji skupina helénistů opustila, došlo za Heroda Agrippy I. počátkem r. 44. Když se přízní císaře Caliguly stal králem nad velkou části Palestiny, hleděl si Agrippa získat přízeň obyvatelstva uvězněním apoštola Petra. Petr z vězení unikl, ale apoštol Jakub Zebedeovec a nejspíše i jeho bratr Jan podle svědectví Papiova - byli sťati (sr. Sk 12 1-23). Těmito opatřeními chtěl Agrippa, v hloubi srdce pohan, vyjít vstříc židovské protikřesťanské vlně, která se vzedmula asi reakcí na ústupky, které jeruzalémská církev učinila Pavlovi. Židovská veřejnost se nakrátko uklidnila, když se po Petrově odchodu ujal správy jeruzalémského sboru Ježíšův bratr Jakub, řečený Spravedlivý, oddaný Zákonu i chrámové bohoslužbě (viz výše). Leč i proti němu se r. 62 postavil velekněz Chananja ben Chananja (známější pod jménem Ananiáš). Ten jej odsoudil k smrti proti přestoupení Zákona a navzdory protestům farizejské strany a dal ukamenovat. Základní christologioké vyznání jeruzalémské církve je zachyceno v Petrových řečech, zaznamenaných v kapitolách knihy Skutků (2-5), v nichž autor pracoval s velmi starobylou látkou. Petr káže Ježíše osvědčeného ve skutcích: Někteří z židů ho s přispěním Římanů usmrtili, bezděky uskutečnivše předzvěděný spasitelný plán Boží. Ten vyvrcholil ve vzkříšení Páně (je otázkou, co pod tímto pojmem rozuměla právě tato frakce – spíš než o fyzické vzkříšení šlo o vzkříšení jeho myšlenek a učení), jež apoštola dosvědčují. Ukřižovaného Ježíše učinil Bůh Pánem a mesiášem (opět důležitá věta – Ježíš nebyl nějakým Božím synem od nepanšti, ale tím, koho Bůh za mesiáše ustanovil – tzn. že jím původně nebyl). Židům nezbývá, nežli se kát, aby unikli odsouzení. Pokání židů tváří v tvář skutečnosti Božího služebníka (pais theou) spolu s odpuštěním uspíší vyvrcholení mesiášských událostí. Dílo mesiáše je tedy tlumočeno tím, co v něm Bůh vykonal, nikoli předně výměrem jeho osoby. Tato funkční christologie má dva póly, minulý a budoucnostní. Mezi oběma těmito mezními okamžiky je Mesiáš vyvýšen na pravici boží. Eschatologický výhled je tomuto chápání podstatný. Od židovského se však svérázně liší vyznáním, že mesiáš není pouze očekávaným, nýbrž že již v Ježíši přišel (tato idea se opakuje v židovské historii nesčetněkrát – třeba v postavě Šabtaje Cvi). Evangelium je výzvou i příležitostí k pokání – srovnejme myšlenky Jana Křtitele a jeho esénských učitelů. Život jeruzalémských křesťanů měl dvě střediska: chrám a domovní shromáždění. Záleželo jim na účasti na všech chrámových kultických zvyklostech, ale ovšem i na misijní příležitosti, kterou chrámová i synagogální bohoslužba činným účastníkům poskytovala (při četbě a výkladu Tory a Proroků). Po domech pak lámali chléb (tzv. kiduš) a v nadějném modlitebném očekávání návratu mesiáše a dokonání jeho díla, které bylo násilně přerušeno. Měli silné, život určující vědomí bratrství a jednomyslnosti v tom, koho Bůh určil za mesiáše (Sk 4,32). Spěli ke společenství majetku, jakémusi společnému sdílení spotřebních statků, a pečlivě organizovali pomocnou službu. Ve správě církve mělo v Jeruzalémě přední význam dvanáct učedníků, jejichž počet byl po problematickém a dosud neprobádaném osudu Jidáše doplněn volbou Matěje. Skutky mluví též, ač neurčitě, o funkci presbyterů, starších (např. 11,30). Úřad Sedmi rovněž ustanoven
9
volbou. Nárok sboru na správcovské prvenství i mezi křesťany mimo Jeruzalém byl obecně uznáván dokonce i Pavlem (jinak hlavním strůjcem současné podoby křesťanství), jak dosvědčují slova, jimiž doporučoval (Ř 15,25 n) peněžní sbírku ve prospěch jeruzalémských bratří. Křesťanský Jeruzalém byl dědicem Jeruzaléma židovského. Jestliže tam Židé očekávali ustavení mesiášského království, očekávali tam první křesťané návrat mesiáše (jako později stoupenci Šabtaje Cviho). Význam Dvanácti v Jeruzalémě je tak pochopitelný z předpokladu naděje ve velmi brzký návrat mesiáše, věřili, že jím je nedávno ukřižovaný Ježíš. Učedníci, spravující jeruzalémský sbor, splňují své poslání v mezičasí, jehož trvání je ukrácené. Dokud stál v čele jeruzalémského sboru Petr, dařilo se mu udržet díky svému diplomatickému umění obě větve, židovskou i helénistickou, v svornosti. Jeho odchodem byla žádoucí rovnováha porušena. Petr sám se nesoustředil jen na misii mezi Židy, nýbrž kázal i v Samaří a v přímořských městech Lyddě, Joppe a Kaisareji (sk 8,14 a 9-10). Nemáme však žádných spolehlivých důkazů o tom, že by jeho cesta končila v Římě a stal se tam hlavou tamního sboru – tedy prvním papežem. Z listů Pavlových i ze Skutků se nám podává spíše obraz Petra misionáře než církevního správce. Ač stál v čele misie židovského křesťanství, byl sám závislý na Jeruzalému. Tam se také vrátil, přerušiv svou zvěstovatelskou činnost, k poradě, která měla ujasnit vzájemný vztah mezi misií jeruzalémskou a antiochijskou. Jeruzalémská porada s Pavlem a Barnabášem, antiochijskými vyslanci, k níž došlo asi na přelomu roku 43/4 o.l., řešila závažnou otázku, zda se má křesťanstvo natrvalo vázat kultickým a rituálním – viz Šiva micvot bnej Noach – Sedm přikázání synům Noeho. Zákonem židovským (Sk 15). Stanoveno, aby Pavel se svými spolupracovníky šel k pohanům, misie jeruzalémská k obřezaným (Gal. 2,9). Osvobodivým požadavkům Antiochijských vyšli apoštolé s Petrem v čele vstříc, ale jeruzalémský sbor v tom své představené nenásledoval. Správa sboru totiž přešla pevně ze Dvanácti zvratem na bratra Páně Jakuba a vůbec na desposynoi (termín Julia Afrikana vyjadřující správcovský nárok plynoucí z příbuzenského poměru k Ježíšovi.) Tím uveden do jeruzalémské církve Dvanácti prvek judaistického rázu (lze k němu hledat obdobu v pozdějším islámském kalifátu Cesta ); desposynoi se hlásili k davidovskému domu. Od té chvíle se jeruzalémský sbor uzavírá vlivům helénistů nadobro. Přijetí, jehož se tu dostalo Pavlovi r. 58, bylo již mnohem méně přátelské (Sk 21,20 n). židovský původ sám nebyl sice jeruzalémským nadále nezbytnou podmínkou členství v církvi, přece však přísně dbali nařízení o nepoživatelnosti pokrmu obětovaných modlám, krve, udáveného masa, a trvali na nepřípustnosti manželského svazku s příbuznými (Sk 15, východní text). Z toho, co jsme pověděli, plyne, že postavení Petrovo v prvotním sboru bylo bezprostředně po smrti Ježíšově vůdcovské a správní; později, když opustil Jeruzalém, kde přešla správa na Jakuba, ujal se Petr z pověření jeruzalémských bratří misie judaistického křesťanství. Nejspíše na sklonku svého života dospěl do Říma, kde po nedlouhém působení mučednicky zemřel v neronovském pronásledování asi r. 64 o.l. Do existence palestinského judaistického křesťanství zasáhla rušivě židovská válka v letech 66-73. Když se k ní schylovalo, odešli křesťané z Jeruzaléma do zajordánské Pelly, pohanského města, které se jim stalo útočištěm. Tento odchod nebyl projevem nějaké dokonalé roztržky a židovstvím. V Jeruzalémě se tehdy prudce střetly dvě židovské politické koncepce: zelóti naléhali na branný odpor proti Římanům, jiní viděli, že proti přesile nebude možno města hájit. S posledními souhlasili také křesťané a když bylo stanovisko umírněných odmítnuto, spolu s nimi opustili na jaře 66/7 o.l. město. Odcházející křesťané se proto nepřestali cítit Židy. Císař Nero zatím poslal do Palestiny zdatného vojevůdce Vespasiana, aby potlačil vzpouru židovských, radikálů. Promysliv tažení, obsadil Vespasianus zemi až na pevnosti, která se mu vzdávaly jen postupně. Nerova smrt a vlastní Vespasianovo usilování o trůn prodloužily vojenské akce až do r. 70, kdy Vespasianův syn Titus tažení dokončil dobytím Jeruzaléma. Chrám byl rozvalen a oběti přerušeny – příkazy jsou nadále v platnosti, jen je nyní nelze vykonávat. Jeruzalémskému sboru byla vzata možnost existence, když se
10
návrat do Davidova města stal kulticky bezpředmětným. Pohasl význam i sláva prvotního církevního střediska. Setrvání na cestě starozákonního židovství bylo znesnadněno zevně i vnitřně. Nedostatečně jsme zpraveni o příbězích palestinského křesťanstva v dalších letech (70-132). Odchod z Jeruzaléma se udal již za vedení Jakubova nástupce Šimona bar Klopy, který se stal v pozdním stáří obětí pronásledování (ukřižován asi r. 107), jemuž byli vydáni i jiní členové Ježíšova rodu (už např. Domitianus vyslýchal Jakubovy vnuky Zokera a Jakuba). Po Šimonovi následovali Justus (či Juda), Zacheus (Zachariáš) a jiní, kteří se s částí někdejších uprchlíků vrátili z Pelly do Jeruzaléma. Živoření jeruzalémského židokřesťanského sboru učinily konec zmatky za povstání Bar-Kochbova . Větší životnost prokázalo ebjonské křesťanstvo v Pelle. Jeho název je odvozen z hebr. slova ebjón, chudý (odtud pl. ebjónim, řecky ebjónaioi), jímž byli zprvu označováni palestinští křesťané vůbec, později pouze zbytky židovského křesťanství po roce 70 ve východním Zajordání i jinde, jmenovitě v Egyptě. Třebaže žili v tísnivém postavení, odloučeni od hlavního proudu židovstva, k němuž se nepřestali znát, a s nedůvěrou odmítáni obecnou církví, vydali ze svých řad i několik spisovatelů. Tak ještě ve čtyřicátých letech 2. st. napsal Ariston z Pelly obranou křesťanství proti judaismu Rozhovor (křesťana) Jasona s (alexandrijským Židem) Papiskem, a o pokolení později žil ebjón Symmachos, autor překladu Starého zákona do řečtiny, který měl nahradit septuagintní znění i text Akvilův (5 7,2). Také Kérygmata Petrů z konce 2. st.o.l., zpracovaná v tzv. klementovský román, zachycují myšlení ebjónských křesťanů. V ebjónských sborech východního Zajordání býval představený pochopitelně obřezaný, emperitomos pistos. Před uvedením v úřad se v šestileté zkušební době seznamoval s obsahem ústní tradice, aby pak mohl být od episkopa potvrzen. Svá shromaždiště nazývali synagogami. 0 jejich kultických zvyklostech víme, že při večeři Páně vysluhovali chléb se solí (metalabein tón halon, sr. s výrazem sinalizesthai ve Sk 1,4) a místo vína vodu. Křest měl u nich význam stojně ústřední jako v ostatní církvi. Ebjónské myšlení bylo blízké názorům, s nimiž jsme se setkali v jeruzalémské christologii (5 6,5), ale rozvinulo se pod vlivem synkretistických sekt židovských, jimiž se východní Zajordání hemžilo. Popíralo Kristovu preexistenci a jeho nadpřirozené zrození. Ježíš byl pro ně člověkem, kterého Bůh dodatečně vyvolil k mesiášství: qui in aquis baptismi filius a Deo appellatus est (pseudoklementovské Recogn. 1,48). Od židovského přesvědčení se lišilo ebjónské vyznání vlastně jen tvrzením, že mesiáš v Ježíši už přišel: Erraverunt ergo Judaei de primo adventu et lnter nos atque ipsos de hoc solo dissidium (Recogn. 1,50). Ebjónská životospráva se řídila příkazy Tory (nomimós bioum - Hom. 19,23) a vyznačovala se přísným dbaním obřízky i šabatových pravidel, nikoli však úctou k obětem a chrámové bohoslužbě jeruzalémské (ohlas pádu Jeruzaléma r. 70). Pojetím Zákona se ebjónské křesťanství postavilo stroze proti zvěsti Pavlově a rostoucí vážnost obecné církve k jeho postavě hledělo zastínit úctou k odkazu Petrovu, jehož osobu záhy opředlo legendárním podáním. Podle svědectví Eirenaiova Apostolum Paulum recusant, apostatam eum legis dioentes. Viděli jsme již častěji , že vedle křesťanů z palestinských Židů, sdružených okolo bratra Páně Jakuba, nabývali stále většího významu křesťané z Židů helenizovaných, rodilých v diaspoře a přistěhovalých do Palestiny, kde tvořili své synagógy. Dbali málo na chrámový kult a rituální předpisy. Jejich kritiku židovské zbožnosti zachycuje Štěpánova řeč, Sk 7. Štěpán byl ukamenován, ale jeho skupina zahájila po rozptýlení horlivou misijní činnost, jejímž střediskem se stala syrská Antiochie. Zatímco apoštolově se soustředili na práci mezi Židy, vcházejí helénisté, podporováni v tom Petrem, i do Samaří (Filip) a do pohanského přímoří, ba až do Fénicie a na Kypr. Na otázku, zda pohanům obráceným ke Kristu je třeba vnucovat přikázání Tory, která Petrovi působila rozpaky (Gal 2,11 ), odpověděli záporně. Založením církve v Antiochii položili základy nejenom křesťanské misii v širším měřítku, nýbrž i tomu typu křesťanství, který se od židovství plně osamostatnil. Je samozřejmé, že pojetí křesťanství
11
tu bylo v různém směru pod vlivem prostředí, v němž se nová misie rozvíjela. Antiochie byla třetím velkoměstem římské říše, na východě zdaleka nejvýznamnějším. Zde také prvně pohané rozlišili Kristovy vyznavače od Židů a nazvali je christianoi – kristovci = křesťany. Církev sama tu arci nerozrůzňovala své údy podle původu. Všichni měli účast na jednom tzv.stolu Páně. Tak tomu bylo, když v Antiochii působil Petr, Bamabáš a Pavel, tj. asi do r. 44. Jeruzalémský sbor sice svými vyslanci k rozrůznění nabádal a způsobil načas mezi Petrem a Pavlem rozdělení (5 6,8), ale antiochijští podrželi svůj prvotní řád. Patrný rozdíl mezi židovským a helénským křídlem v církvi neznamenal ještě rozkol. Cenným pramenem pro poznání myšlení a zbožnosti zbytků někdejšího palestinského židovského křesťanství, jimž se po roce 135 stal návrat do Jeruzaléma bezpředmětným, jsou písemnosti vzešlé z jejich kruhů v pozdější době. Jejich jednostranné přilnutí k Petrově osobě a odmítnutí Pavla je naznačeno už u Symmacha, jenž na sklonku 2. st. přeložil Tenach = Starý zákon do řečtiny a napsal komentář k evangeliu Matoušovu. Ještě pronikavěji učinily Petra středem svého vyprávění Cesty Petrovy (Periodoi Petru) a nejpozoruhodnější dílo této literatury, tzv. klementovský román. Jeho prameny sahají do konce 2. století, ač dílo samo je nejspíše až z konce století 3. Klementovský román vypravuje příběhy svého vymyšleného hrdiny Klementa formou autobiografie. Do dějově pestrého rámce vsunuje zajímavé, obsahem velmi archaické dogmatické výklady. Dochoval se ve dvou recenzích. Jedné říkáme klementovské homilie, druhé, známé jen v lat. zpracování Rufinově, Recognitiones. Tento druhý název vystihuje děj. Po dlouhých cestách nalézá Klement svého otce a příbuzné a získá je pro křesťanství. Mnoho se zde uvažuje o původu světa ve smyslu judaistické gnóze, o úloze různých prostředníků poznání, o významu obřadů. Petr je zde představen jako nepřítel Pavlův.
12
