NOVÝ ČS. ZÁPAS 6 Týdeník členů Církve československé husitské * ročník 2 * 6. února 2005 * cena 7 Kč
Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky... (Mt 5,16a) (Mt 5,13-20)
Ví pokaždé naše ústřední rada, o čem hlasuje? Na lednovém zasedání ústřední rady zůstala zcela na okraji zájmu připravovaná novela zákona o církvích. Ohledně tzv. výčtového zákona, týkajícího se restituce církevního majetku patriarcha prohlásil, že by bylo dobré odhlasovat, že s touto verzí souhlasíme. A pak bez jakékoli diskuse byl tento bod odhlasován, přestože většina členů ústřední rady jen těžko věděla, oč jde. Začíná to být pro nás typické, protože jsme se tímto rozhodnutím postavili nejen proti Římskokatolické církvi, ale i proti Ekumenické radě církví, která má názor naprosto odlišný. Ještě horší je, že většina lidí ani neví, co vlastně novela obsahuje, ani důvody, proč jsou ostatní církve proti výčtovému zákonu. V internetovém magazínu Christnet vyšla 28. ledna pod titulkem “Církev československá husitská podpořila výčtový zákon. Je tak v rozporu s ERC i ČBK” tato zpráva: “Dne 19. ledna 2004 proběhlo 53. zasedání ústřední rady Církve československé husitské (ÚR CČSH). Zpráva z jednání byla publikovaná na webové stránce www.ccsh.cz. Jedním z bodů jednání ÚR
Omluva redakce Omlouváme se všem čtenářům za zpoždění při vydání čísla 5 našeho časopisu. Zradila nás technika a jediný počítač, na kterém jsme časopis připravovali, se rozbil. Protože se tak stalo těsně před zasláním čísla do tiskárny, nebylo možné tak rychle najít náhradu. I nyní pracujeme v provizoriu, v dost složitých podmínkách, ale nechceme vás o časopis připravit. Teď musíme nastřádat peníze na opravu. (red)
Katedrála v hlavním městě vypadá jako ilustrace ze sci-fi, Brazilci však žijí v minulosti (viz str. 4)
byla i navrhovaná novela tzv. církevního zákona. ÚR ve svém rozhodnutí podpořila tzv. výčtový zákon, týkající se navrácení církevního majetku. Toto rozhodnutí je v rozporu se stanoviskem Ekumenické rady církví jako celku. Podle zprávy ČBK, informoval plzeňský biskup František Radkovský na jednání 58. plenárního zasedání ČBK o zasedání prezídia Ekumenické rady církví (ERC) v ČR. Podle Radkovského se nekatolické církve sdružené v ERC shodují na stanovisku, že navrhovaná novela tzv. církevního zákona je nepřijatelná. V otázce majetkového vypořádání mezi státem a církvemi odmítlo ERC řešení pomocí výčtového zákona či dílčích restitucí, sdělil Radkovský ostatním biskupům. Také ČBK se podrobně zabývala touto otázkou a došla k závěru, že předložená novela je v současné podobě nepřijatelná, škodlivá a nebezpečná. Ve shodě s ERC došla k závěru, že je pro ni naprosto nepřijatelný výčtový zákon, stejně jako dílčí restituce.” Římskokatolická církev zveřejnila své důvody proti výčtovému zákonu: “ČBK
nemůže akceptovat opakované návrhy MK ČR, aby se vyřešily dosud stále otevřené majetkové otázky církve formou výčtového zákona, protože nebylo jasně stanoveno čeho se restituce či náhrada škod týká. Za reálně proveditelný způsob nápravy majetkových křivd ČBK pokládá jedině obecný restituční zákon, kdy je církvím a náboženským společnostem dána lhůta pro přihlášení jejich nároků. ČBK je přesvědčena, že zhruba 130 tisíc položek je příliš velké číslo k předložení do výčtového zákona. Církev navíc nemá na základě dosavadních zkušeností jistotu, že by s informacemi bylo naloženo odpovídajícím způsobem. Podstatnou roli zde hraje i skutečnost, že církev zkrátka nemá dostatek finančních prostředků na zaplacení výpisů z katastru nemovitostí.” ERC důvody nikde nezveřejnila, takže ani nelze posoudit, zda jsou oprávněné či ne. Možná naše církev dělá dobře, když je zase “proti všem”, nebylo by však jistější seznámit se nejdříve se všemi pro i proti a především pročíst si zákon podrobně? Pochybuji, že to členové ÚR udělali. Helena Noemi Bastlová
2
OZVĚNY
NZ 6/05
Zrnka moudrosti K výročí holocaustu obvinění církví Život je vdechování budoucnosti. Pierre Leroux, žádné údaje o autorovi Proudový letecký motor "vdechuje" vpředu vzduch, aby jej opět vzadu vypuzoval za účelem zrychlení pohybu vpřed. Tak rychle se my lidé životem nepohybujeme. I pro nás je však přítomnost jen momentem nadechnutí. To, co bylo před okamžikem budoucností, je o vteřinu později minulostí. Ani si to neuvědomujeme, protože za budoucnost pokládáme cosi vzdáleného: příští dovolenou, přípravu dětí na povolání, stáří. Větší pozornost k malým časovým úsekům nám však pomůže žít uvědoměleji. Budoucnost je místem, kde máme možnost tvořit. V příštím okamžiku můžeme něco udělat - nebo také ne. Toto rozhodnutí je naším vlastním rozhodnutím. Prožíváme sami sebe jako osobnost a charakter, jestliže si ujasníme, co chceme a co nastane. Svému sebevědomí škodíme, když se necháme popohánět. Pak možnosti leží ladem a máme pocit, že jsme hříčkou vnějších sil. Abychom našli správné životní tempo, je užitečné orientovat se podle vlastního dechu. Kolik vzduchu si dopřejeme? Jak hluboce se nadechujeme? *** Sluneční energie se až dosud nikdy tak přesvědčivě neprosadila jako při odklízení sněhu. Henry (Alfred) Kissinger, americký politik Vychvaluje tu autor výrok sluneční energii nebo je to vtip? Není důvod si to myslet, protože technický pokrok učinil sluneční energii skutečným alternativním zdrojem energie. Navzdory dalekosáhlým námitkám je i na severní polokouli dostatek slunečního záření k hospodárnému provozu solárních zařízení k získání tepelné energie. Roční průměr slunečního záření zde je skutečně deset procent pod hodnotou, které může být dosaženo na jihu. Na čtverečním metru kolektoru obráceném k jihu dosahují v Německu ročně asi 1000 kilowatthodin sluneční energie. "To odpovídá množství energie, které je třeba k ohřátí vody pro 250 koupacích van", uvádí pro srovnání Maxmilian Gege, přednosta Spolkového kruhu pro ekologické podnikání. Kolektor o ploše šesti metrů čtverečních většinou stačí ke krytí kompletní spotřeby teplé vody pro čtyřčlennou rodinu od května do počátku podzimu. Kromě toho stojí solární elektrický proud dnes jen asi polovinu toho, co stál před 10 lety. Nepředstavuje to alternativu i pro nás?
Kel Male Rachamim Tak zněl název pořadu vysílaném na ČRo 3 - Vltavě ke Dni památky obětí holocaustu v pátek 28. ledna.V pořadu zazněla i zřetelné obvinění vůči chování oficiálních církevních institucí. Například to, že již během války začala vznikat konspirativní síť, která pak pomáhala k útěkům válečným zločincům. ODESSA (Organizace bývalých příslušníků SS) byla napojena na některé představitele zejména Římskokatolické církve. V Římě fungoval institut San Girolamo, ve Vatikánu se nacistům vystavovaly falešné pasy. Vedoucím tohoto transferu byl biskup ze Štýrského Hradce Alois Hudal, zapojil se i chorvatský františkán otec Krunoslav Draganovič a další. S jejich pomocí tak především do Jižní Ameriky a do arabských států (ale i jinam) uprchli mnozí strůjci i vykonavatelé "konečného řešení židovské otázky" - Adolf Eichmann, jeho pravá ruka Alois Brunner, velitel vyhlazovacího tábora v Treblince Franz Stangl, jeho zástupce a velitel vyhlazovacího tábora v Sobiboru Gustav Wagner, velitel ghetta v Rize Eduard Roschmann, Klaus Barbie, přezdívaný "kat z Lyonu", a také osvětimský lékař Josef Mengele. Poválečným soudům, včetně hlavního Norim-
berského procesu, touto cestou uniklo kolem 30 000 válečných zločinců. V dokumentech, kterými se při útěku prokazovali, byli často uváděni jako ti, kteří přežili koncentrační tábory. Až do osmdesátých let minulého století byly tyto informace součástí tajné zprávy Ministerstva zahraničí Spojených států. Pak se sice dostaly na veřejnost, ale např. v katolické církvi o nich stále ví málokdo. Při obsazování Sovětského svazu doprovázely armádu tzv. Einsatzgruppen - zvláštní skupiny, které "čistily" prostor od Židů. Velitelem komanda D byl Otto Ohlendorf, absolvent tří vysokých škol a v civilu právník. Skupině C velel Ernst Biberstein - evangelický pastor a církevní hodnostář. Od října do prosince 1941 vyvraždilo jeho komando 75 000 Židů a zlikvidovalo celou židovskou komunitu v Kyjevě. Byli snad všichni z nich sadisté? Nikoli. Jen loajální občané Velkoněmecké říše, kteří plnili rozkazy svých nadřízených, zaznělo v rozhlasovém pořadu. Ke Dni památky obětí holocaustu vzpomínaly tři ženy, které přežily. Přišli i zástupci tzv. druhé generace, např. ředitel Židovského muzea v Praze Leo Pavlát a rabín Karol Sidon. Z internetového magazínu Christnet
Z kazatelského plánu na tuto neděli 5. NEDĚLE PO ZJEVENÍ PÁNĚ Naplněním Zákona je láska Boží vyvolení není privilegiem, pro něž by se Hospodinův lid směl pyšně vynášet nad ostatní lidi. Je to poslání, úkol příkladným životem zvěstovat pravého Boha Hospodina těm, kteří o něm dosud nevědí. Hospodinův Zákon - to jest především Desatero je mravní norma, kterou mají věřící brát zcela vážně. Ježíš nepřišel zrušit Zákon a proroky. Dokonce obojí vysoko vyzvedá jako vzácné duchovní dědictví po předcích. Přišel však proto, aby pomohl lidem znovu najít pravý smysl Zákona. Tím je láska. Zákon sám je projevem Boží lásky k nám lidem. Hospodin nás nechce nechat bloudit v temnotách, ale ukazuje nám pravou cestu životem. Běda však takovým, kdo přemýšlejí o této Boží cestě jen tak a proto, aby si našli způsob, jak ji šikovně obcházet a přitom platit za spravedlivé v očích veřejnosti! Texty: 1K 2,1-12(-16), Mt 5,13-20, Ř 13,8-10, 2J 4-11
Modlitba: Hospodine, pomoz nám pochopit, že tvá přikázání nejsou břemenem, nýbrž výrazem tvé nezměrné lásky k nám. Očekáváš od nás lásku jako odpověď na své láskyplné oslovení. Děkujeme ti za tvého Syna, který nám umožňuje pravé pochopení tvého Zákona a svým životem i obětí jej dokonale naplnil. Prosíme, pomoz nám mocí svého Ducha, abychom se neuchylovali od plnosti tvé svaté vůle a nechtěli usilovat o pouhou spravedlnost i poslušnost bez pravé lásky. Kéž i s naším nepatrným přispěním se šíří světem radostné poselství o tvé lásce k lidem, aby tě co nejdříve všichni poznali a s námi velebili. Vhodné písně: 35, 44, 48, 60, 83, 85 K literatuře doporučené při 4. neděli po Zjevení lze přidat ještě: Kovář František: V zápase o pravou zbožnost, 1951
Sůl země a světlo světa Toto přečtené Slovo, patří mezi "Kázání na hoře". Pán Ježíš užívá těchto obrazů soli a světla, aby posluchači pochopili, co jím chce říci. Pro jejích praktický život. 1. Význam soli. Když mluvil o soli, tak si všichni uvědomovali základní a velmi důležitou přípravu potravin. Každý z nás dobře ví, že bez soli je potrava nechutná. - Sůl, je nepostradatelná v životě člověka. A doceňují jí zvlášť ti, kdo měli na nějakou dobu dietu bez soli… Židé, kteří chodili do chrámu, dobře věděli, jaký význam má sůl také při obětech. Protože každá oběť musela být osolená. A v chrámě byla jedna místnost, v které byla sůl uskladněna a odtamtud se brala k obětem. Nebyla to sůl taková, jak my jí dnes známe, ale bez úpravy, vykopaná, nebo dolovaná, pravděpodobně z Mrtvého moře. Měla podobu hrudovitě pórovitou. A takováto sůl po čase vyvětrala, ztratila slanost, chuť soli. A tehdy jí vzali a k ničemu se už nehodila, než na chodník, aby jej zdrsnila, hlavně v období dešťů, pod nohama těch, kteří byli v chrámě… Odtud tento obraz… Každý z posluchačů věděl, o čem je řeč! A tohoto obrazu Pán Ježíš užívá, aby lidem ukázal, jak velmi důležité je, aby Boží přítomnost byla v našem životě. Neboli ještě jinak, abychom žili v Boží blízkosti, přítomnosti, protože jinak, náš život ztrácí význam nejen pro nás samotné, ale také pro druhé!!! Pokud žijeme s Ním, tak si nás může používat, ale pokud jsme Jemu vzdálení, tak jsme k ničemu… 2. Úloha soli. a) Dává chuť potravě. Už jsme si na začátku řekli, že sůl je nepostradatelným artiklem v potravinách.. Bez soli je potrava nechutná! Ano, i přesolené, když je jí příliš, také to není ono! Duchovně to má veliký význam. Boží přítomnost v našem životě způsobuje, že se druhým s námi dobře žije. Život je chutný. V rodinách, sousedství i na pracovišti. Boží láska a Boží pokoj, který z nás vyzařuje, působí na druhé blahodárně… A to je mezi jinými náš úkol, abychom byli pro druhé požehnáním, chuťovkou!!! b) Zabraňuje rozkladu. Starší si dobře pamatují, že dříve, když nebyly ledničky, tak se veškeré maso hodně solilo, aby nepodléhalo rozkladu. A to nejen špek, ale další maso… Protože sůl
3
NAD PÍSMEM
NZ 6/05
Mt 5,13-16
zabraňuje rozkladu!!! A duchovní význam? Boží přítomnost v nás zabraňuje hříchu. A tam kde jsme a Bůh je v nás, mnohé si lidé nedovolí… Už se vám to stalo? Když něco druhým vyjede z úst, a pak se chytnou za ústa a stydí se? Nebo se pak omlouvají, a nikdo je k tomu nevede! c) Rozpouští led. Ano, také v zimě se mnoho soli užívá. Až příliš… na cestách, na chodnících, na schodech… Tam kde jsou studená srdce, zavřená, bez lásky a bez Boha, sobecká… Tam Boží přítomnost v nás a skrze nás způsobuje, že ledy se rozpouští, srdce se zahřeje, otevírají a přijímají Boží lásku! "Vy jste sůl země, jestliže však sůl pozbude chuti, čím bude osolená? K ničemu již není, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali." Potřebujeme žít stále v Boží přítomnosti, protože jinak ztrácíme chuť a význam!!! 3. Světlo světa. Pán Bůh dal také ty fyzikální zákony, které používáme denně. Tam, kde přichází světlo, tma prchá. Světlo je velmi důležitý element každodenního života, abychom věděli, kam máme jít; Abychom mohli číst; Abychom mohli obdivovat krásu Božího stvoření… Ten, kdo ztratil zrak, ten to nejlépe ví a ocení co ztratil… A něco podobného je v duchovním životě! Tam, kde přichází světlo Boží milosti, tam temnota hříchů prchá!!! Hlavním zdrojem světla, je Pán Ježíš! Vždyť sám to také pověděl: - Jan 8,12: "Já jsem světlo světa; kdo mne následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života!" A když Boží slovo říká, že my jsme světlo světa, je to jak se Sluncem a Měsícem. Neboť Měsíc nesvítí, ale odráží světlo Slunce. Tak i my, nastavení ve správném směru k zdroji světla, Pánu Ježíši, odrážíme světlo Boží lásky a Boží milosti na druhé… Když se díváme na Pána Ježíše a žijeme s Ním, tak je to na nás vidět! Jak tedy světla užívat? Především svítit pod nohy! Už jste někdy dali dětem světlo do ruky, když jste šli v noci a přes les? Co dělají? - Svítí všude, jenom ne tam, kde mají svítit! Svítí po stromech, do nebe, do oči druhých, - jenom ne pod nohy… Tak to i my někdy děláme, když Boží pravdu příliš nabízíme, nebo nemoudře vnucujeme druhým. Je to jako bychom jím svítili do oči! Je to velmi nepříjemné! Mnohé to odradí! Je to dětinské!!! Modleme se o moudrost, jak máme svítit druhým!
S novým dnem si, můj Pane, připomínám všechny povinnosti, které na mě dnes čekají. Vidím v duchu lidi, se kterými budu jednat. Na některé se již nyní těším, na jiné myslím v obavě, že se možná nedohodneme. Tobě teď, nebeský Otče, předkládám všechno, co mě dnes čeká i všechny, se kterými se budu setkávat. Pro sebe tě prosím o dar pochopení pro druhé, ať nejsem alergický vůči jejich názorům, ať se dokáži vžít do jejich osobní situace, ať se neurazím ani tehdy, když na mé osobní názory nebudou brát zřetel. Neprosím za tyto věci proto, abych dal dnes někomu najevo, že jsem duchovně dál než on. Chci tak činit pouze proto, abych naplnil tvá slova, kterým věřím a na něž spoléhám. I v tento den totiž, Pane, budu čekat, ale také spoléhat na tvé odpuštění pro sebe. Vím, že je podmíněno mojí ochotou odpouštět jiným. Ať mě dnes čeká cokoliv, počítám s tvojí blízkostí i s tvojí pomocí. Prosím tě za to, Bože, ve jménu Ježíše Krista. Amen RENÉ HRADSKÝ A vystihuje to právě ten poslední 16 v. "Tak svěť světlo vaše před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky, a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích." Proto sviťme hlavně pod nohy sami sobě, abychom byli ve světle my, a druzí ať v nás vidí Boží světlo milosti a chválili za to Boha, a otevírají své životy a odevzdávají Pánu Ježíši Kristu!!! "Vy jste sůl země… Vy jste světlo světa…" A pokud jsi ještě neodevzdal svůj život Pánu Ježíši. Pokud jsi Mu nedovolil prosvítit jej a proměnit, aby veškerá tma hříchu pod působením Božího světla milosti uprchla, byla smazána, odpuštěná… Neotálej déle, a odevzdej svůj život Bohu dnes! To je první krok k tomu … "Vy jste sůl země… Vy jste světlo světa…" Pojď k Pánu Ježíši Kristu! Amen. Pavel Kadlubiec Slezská evangelická církev a.v., Třinec
4
TÉMA TÝDNE
NZ 6/05
NAPLNIT SOUČASNÉ SNAŽENÍ MRAVNÍ I POZNÁNÍ VĚDECKÉ DUCHEM KRISTOVÝM
Jak Brazílie dokáže snížit hlad na nulu O Brazílii se říká, že je to jedna z nejkrásnějších zemí světa. Je dokonce nazývána perlou Jižní Ameriky a o bývalém hlavním městě Rio de Janeiro zcestovalí lidé tvrdí, že je to nejkrásnější město světa, které má všechny vlastnosti ráje. Obklopují ho hory, nádherné zálivy a ostrůvky. Při návštěvě Rio de Janeira snadno uvěříte slovům, že Bůh tvořil svět sedm dní a dva z nich věnoval Riu. Tak vysvětlují Brazilci překrásnou polohu a nádheru svého města. Brazílie zaujímá podle rozlohy ve světovém pořadí 5. místo a podle počtu obyvatel 6. místo. Sousedí s většinou jihoamerických zemí a je omývána Atlantským oceánem. Brazilci jsou vesměs pestrou etnickou směsí, vzniklou míšením mezi portugalskými kolonizátory a domorodými Indiány, jakož i dovezenými černošskými otroky. V některých oblastech (Sao Paulo) převažují čistší evropské geny, jinde (Salvador da Bahia) zase geny černošské. V oblasti Amazonské pánve žije dosud řada původních indiánských kmenů svým tradičním způsobem života ve stylu doby kamenné. Celostátním náboženstvím je římskokatolické, nicméně existuje i řada synkretických kultů, mezi nimiž vynikají kulty afro-brazilské v oblasti státu Bahia (nejznámější jsou candomblé a umbanda). Pro obyvatele této ohromné země je typická tolerance a velkorysost. Je to přátelská země a návštěvník pocítí již při prvním kontaktu s Brazílií připravenost lidí poradit, pomoci a přiblížit místní způsob života. A ten musí připadat Evropanům velice podivný. Zatímco hlavní město Brasilia je svou architekturou futuristickým sídlem 21. století, na jiných místech se nacházíte stovky let v historii. Rozloha Brazílie je 8 511 965 km2 a žije zde 182 000 000 obyvatel. Státním zřízením je federální republika s dvoukomorovým parlamentem, hlavou státu je prezident. Administrativně je Brazílie rozdělena na 26 států (estados). Brazílie je pátou nejrozlehlejší zemí světa. Její území se dělí na 4 základní geografické oblasti: atlantický pobřežní pás, což je oblast nejhustěji zalidněná, a je vtísněna mezi pobřeží a příbřežní horský pás, který se zvláště na jihu dotýká samotného oceánu. Dále je to tzv. planalto brasileiro, ohromná náhorní plošina, z níž vystupují horská pásma, většinou nepřesahující výšku 3000 m n.m. Třetí oblastí je rozlehlá Amazonská pánev, kterou protéká nejdelší světový veletok - Amazonka. Na jižních hranicích se nachází čtvrtá oblast, a to pánev řek Paraná a Paranagua. Brazilské podnebí je relativně proměnlivé, závisí na dané oblasti. V jižních částech země (zvláště v Sao Paulu a v Paraná) může být v zimním období (červenec - srpen) citelně chladno, v létě zde pak teploty vystupují nad 30°C. Podnebí na Atlantickém pobřeží je vyrovnáváno oceánskými vlivy, takže stát Ceará má celoročně teplé klima s příjemným vánkem, teploty se pohybují mezi 25°C až 30°C. Téměř na celém území Brazílie není příliš
zřetelná hranice mezi obdobím dešťů a obdobím sucha, srážky jsou představovány vydatnými tropickými přeháňkami, které mohou přijít kdykoliv a netrvají dlouho. Pro nás bude asi překvapivé, že průměrný věk muže je 26 let a ženy 28 let a naděje na dožití je u mužů 63,5 let a u žen 69,2 let. Vývoj brazilské společnost se datuje od počátku portugalské kolonizace (portugalci přistáli u pobřeží Brazílie v roce 1500). Země získala své jméno podle prvního významného vývozního artiklu – stromu a dřeva červené barvy zvaného portugalsky „brazil“, z něhož se dělaly dýhy. Později byly ve vnitrozemí objeveny další v Evropě žádané produkty – zlato, diamanty a káva. Po 2. světové válce se Brazílie dramaticky přeměnila z převážně agrární země v průmyslovou, s většinou obyvatelstva žijícího ve městech, ale stále ještě zatíženou problémy, které jsou společné mnoha dalším rozvojovým zemím. Téměř polovina obyvatel v Brazílii žije na hranici existenčního minima. Obzvláště na venkově je velkým problémem nezaměstnanost, která je tam velmi vysoká. Zdravotnictví je tu na velmi špatné úrovni, především v hustě zalidněných předměstských oblastech. Povinná školní docházka je pro děti ve věku 7 až 15 let. Mnoho z nich docházku
však ukončí dříve. Brazílie má 68 univerzit. Kvalita veřejných státních škol se sice stále zlepšuje, ale ještě stále nejsou na odpovídající úrovni. Pokud má někdo zájem o kvalitní vzdělávání svého dítěte, posílá ho do školy soukromé. Většina studentů na univerzitách dokončila vzdělání na soukromé škole, studentů ze škol státních je na univerzitách opravdu málo. V praxi to znamená, že bílým Brazilcům se dostává většího vzdělání než těm tmavým - tedy potomkům původního obyvatelstva. Každé třetí brazilské dítě navštěvuje základní školu. Studentů univerzit ve věku 18 – 20 let je zhruba 5 % z celkového počtu dětí v tomto věku. Jednoho zlepšení se dosáhlo a to, že v roce 2000 dokončilo základní vzdělání 96 % žáků. Povinná školní docházka končí ve 14. roce věku dítěte. Vláda se snaží o zdokonalování školství a vytváří stále více škol a příležitostí ke studiu. Velkým problémem je, že více než polovina 14letých dětí musí pracovat, a tak nemohou docházet do školy. Učitelé na venkovských školách nemají dostatečné vzdělání k výuce. Většina z nich má dokonce druhé zaměstnání, aby se uživili. Pro opravdové učitele - profesionály s vysokým vzděláním je výuka na takovýchto školách nezajímavá. Zřejmě nejhůř je na tom stále původní
5
NZ 6/05 indiánské obyvatelstvo. Po několika stech letech útisku se v současnosti řady Indiánů opět rozrůstají. Většina z nich žije v pralese, setkávají se ale stále více s moderní civilizací a jsou tak postaveni před nové a nové, jim ještě neznámé problémy. Protože je jejich život závislý na přírodě, znesnadňuje ho právě příchod moderní civlizace a s ní i odlesňování pralesa, těžebnictví, přehrady, hydroelektrárny, cesty, organizované zemědělství apod. V roce 1910 založil Marechal Candido Rondon spolek na ochranu Indiánů proti masakrům a útlaku – Servico de Protecao ao Índio. Později byl tento spolek SPI obviněn z korupce, podvodů a zabíjení Indiánů. V roce 1967 ho nahradil jiný spolek – FUNAI – Fundacao Nacional do Índio. FUNAI měl ohraňovat indiánská práva, zajišťovat jim zdravotní a vzdělávací zázemí. Bohužel FUNAI byl kritizován za postoj vůči indiánským komunitám, pro manipulování indiánských zájmů. Například v 90. letech 19. století byl kmen Yanomami v severozápadní Amazonii zmasakrován a tisíce Indiánů zemřely na onemocnění jako je malárie, díky příchodu těžbařů. Lidé kmene Amakuxi v seveorvýchodní Roraime byli vyvraždováni příchozími zemědělci a těžaři. V roce 1993 přidělila vláda Brazílie Indiánům území o rozloze 900 000 km2, což je asi 11 % celého území Brazílie. V současné době za práva Indiánů bojují například organizace CIMI – Indian Missionary Council, ISA – Socio-Environmental Institue a CCPY – Pro-Yanomami Commission, dohromady je to více než 100 organizací, které si Indiáni založili sami. Největším problémem Brazilců je záležitost v našich krajích nepředstavitelná hlad. Přes výhodné podnebí a úrodnou půdu, přes prosperující zemědělství, pěstování tropických plodin, kukuřice, soji, fazolí, cukrové třtiny, rýže, obilnin, manioku, kávovníku, ovoce, tabáku, kakaových bobů, chov prasat, koní a ovcí... zde 50 000 000 lidí trpí hladem! Pomalu se začíná uskutečňovat "Fome Zero", program brazilského prezidenta Luly da Silva na snížení hladu v jeho zemi na nulu. Cílem je, aby brazilští chudí si mohli dopřát jídlo třikrát denně. A nejde o pár stovek či tisíc lidí - jde o miliony: 50 milionů ze 180 milionů obyvatel Brazílie žije pod hranicí chudoby. Umožnit nasycení těchto lidí - to znamená velkou reorganizaci ve společnosti, v mnoha oblastech (např. daně, pozemková reforma). Brazílie není chudá země,
jde o to, aby se z jejího bohatství dostalo i na ty, kteří byli doposud opomíjeni. Vládu prezidenta Luly zvoleného v říjnu 2002 kritizují nyní mnozí - "zprava" ti, kdo reformami mohou hodně ztratit, "zleva" ti, kdo doufali, že prezident prosadí zásadní změny v politických, ekonomických a sociálních strukturách země. Reformy a změny se prosazují obtížně (zejména pozemková reforma), tlaky na prezidenta zevnitř i ze zahraniční jsou velké. Stojí za přečtení, jak situaci vidí Frei Betto, jeden z protagonistů teologie osvobození. (mp)
Princip "Fome Zero" Dominikánský kněz a teolog osvobození Frei Betto je osobním poradcem brazilského prezidenta Luly da Silva - a vidí dosavadní úspěchy levicové vlády kladněji než někteří jiní. Betto byl v říjnu loňského roku ve Vídni při příležitosti 25. výročí agentury pro politiku a rozvoj a časopisu Sűdwind. Následující příspěvek Erharda Stackla byl uveřejněn 13. října (2004) ve vídeňském deníku Der Standard. Více než 100 000 lidí zemře denně hlady, řekl nedávno brazilský dominikánský kněz Frei Betto (60) při přednáškách ve Vídni. "Je to daleko více mrtvých než těch, kteří zemřou na nemoci, při neštěstích, ve válkách a při teroru dohromady". Jelikož hlad jako jediná příčina této smrti se týká výlučně chudých, většinou není pokládán za politický problém. Avšak prezident Lula da Silva, vládnoucí od roku 2003 v Brazílii, učinil boj proti hladu ve své zemi, kde 50 milionů ze 180 milionů obyvatel žije pod hranicí chudoby, nejvyšší prioritou své vládní politiky. A Frei Betto, světově známý teolog osvobození, je jeho zvláštním poradcem pro program "Fome Zero" (hlad nula), jehož prostřednictvím se má všem chudým do roku 2006 dostat tří jídel denně. "22,5 milionů Brazilců je již do programu zahrnuto", řekl Frei Betto v rozhovoru se Standardem. "Do konce roku to bude 30 milionů". Ženy v chudých rodinách dostanou měsíčně vyplaceno 22 euro (ve větších rodinách víc), za které mohou nakoupit potraviny, jichž je v zemi víc než dost. Naproti tomu se rodiny zavazují, že budou posílat děti do školy a k předepsanému očkování. Úspěch se už dá měřit: "V Guaribas, jedné extrémně chudé obci v oblasti Piaui, umíralo z 1000 narozených dětí 51
před prvními narozeninami. Nyní, šest měsíců po zahájení programu, to není žádné". "Fome Zero", jak zdůrazňuje Frei Betto, není ale žádný charitativní pomocný program. Jde o daleko více. Jde o zlepšení infrastruktury (jako vybudování milionu cisteren na dešťovou vodu v suchých oblastech), o podporu malého podnikání na venkově a tím o zastavení přistěhovalectví do slamů ve velkých městech. Slovy Frei Betta jde "o integraci vyloučených do společnosti". Jeden klíčový projekt postupuje dopředu jen pomalu: první skutečná brazilská zemědělská reforma, v jejímž důsledku by mělo být usídleno 400 000 rodin bezzemků. V roce 2003 se to podařilo jenom pro 30 000. Za tyto průtahy činí Frei Betto odpovědným, kromě nedostatku peněz, také odpor kongresu, kde jsou vlastníci půdy velmi silní. Vcelku se ale nyní bohatá elita Brazílie drží zpátky. Tváří v tvář hospodářskému růstu 5,7 % ve druhém čtvrtletí 2004 píší finanční komentátoři o povznesené "náladě šampaňského" na burze, Světová banka chválí vládu Luly da Silva, která přesně platí splátky státního dluhu ve výši 300 miliard. "Podnikatelé jsou nyní šťastní, poněvadž původně měli z Luly velký strach", míní Betto. "Někteří jsou však přece znepokojeni, poněvadž vidí, že reformy politického systému a daní je ještě připraví o moc." Námitky levých kritiků, kteří očekávali konfrontaci s finančním kapitalismem, Betto odmítá: "Lula vyhrál volby, ne revoluci. A konzervativní síly jsou v Brazílii dobře organizované. V protikladu ke spornému venezuelskému prezidentovi Hugo Chavezovi pochází Lula ze sociálního hnutí bohatého na tradice. Ale Chavez je demokraticky "ultra legitimní" a má Lulovu plnou podporu. "Musíme se pohybovat v rámci demokracie, ne ze slabosti, ale z přesvědčení", říká kdysi revoluční teolog osvobození Betto, který za brazilské vojenské diktatury v letech 1969 až 1973 seděl ve vězení. Revoluce se musí dělat, když není žádné jiné cesty", říká dominikán vystupující nyní ve tmavém obleku obchodníka. "Dnes máme demokratickou cestu." (Uveřejněno v časopisu Kritisches Christentum č. 282+283, listopad-prosinec 2004) Z němčiny přeložila Míla Hradečná
6
AKTUÁLNĚ
NZ 6/05
K výročí úmrtí Miloslava Kaňáka Na webových stránkách Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně se o bratru profesoru M. Kaňákovi píše: “Byl autorem mimořádně plodným, jeho bib-liografie čítá přes 1100 položek. Ucelený systém s pevnými východisky a závěry nevytvořil; význam jeho díla spočívá v popularizaci české reformace a v pokračování linie reformačního pojetí českých církevních dějin. Jako konfesně vyhraněný teolog a historik vysvětloval a odůvodňoval vznik své církve (v r. 1920) a ukazoval, jaké místo jí náleží v českém křesťanství. Většina jeho prací je roztroušena v mnoha sbornících a časopisech. Napsal i několik monografií, např. o J. F. Šumavském, Karlu Farském, Janu Milíčovi z Kroměříže a Janu Viklefovi. Zejména poslední dvě z nich, které také byly přeloženy do angličtiny a němčiny, mají trvalou odbornou hodnotu. Velké syntézy, mající povahu učebních textů, vytvořil v pracích Z dějin světových zápasů o pokrok na poli náboženském I–II, Přehled mimokřesťanských náboženství, Křesťanské církve, denominace a sekty, Čechové a křesťanské náboženství I–III. Zlé cenzurní podmínky mnohdy velmi negativně ovlivnily jejich konečné znění (všechny vyšly v Ústředním církevním nakladatelství). V 50. letech, kdy nebylo možné publikovat vlastní analýzy a studie, se K. ve spolupráci s F. Šimkem, F. M. Bartošem ad. zasloužil o vydávání českého znění památek husitské a bratrské reformační minulosti, které vždy doprovodil předmluvou. Je trvalou zásluhou K. a jeho stejně smýšlejících kolegů (Bartoš, Molnár, Říčan), že se české marxistické historiografii nikdy nepodařilo beze zbytku ovládnout prostor. Místo, které mu bylo složitými poměry vykázáno, vrchovatou měrou využil k prospěchu nejen své církve, ale celé české kultury.” Následující část pochází z knihy Davida Tonzara "Vznik a vývoj novodobé husitské teologie a Církev československá husitská”. Miloslav Kaňák se narodil v Bakově nad Jizerou 17. února 1917. Mládí prožil v Mladé Boleslavi, v Rožmitálu na Šumavě, kde byla celá rodina silně pronásledována od německého obyvatelstva pro svou českou národnost, a pak především v Poleni u Klatov. Na podzim 1929 byl Kaňák přijat na klatovské gymnázium, kde o osm let později maturoval s vyznamenáním. Rodina žila v úzkém kontaktu s Československou
církví. O prázdninách Kaňákovi často ve svém domě hostili faráře i celé farářské rodiny z této církve. Mezi návštěvníky byli např. i K. Farský, G. A. Procházka, nebo pozdější ředitel koleje M. Zeman. To vše pravděpodobně přispělo k tomu, že se po absolvování gymnázia Kaňák přihlásil na Husovu čs. evangelickou bohosloveckou fakultu. Vstupem na vysokou školu se mu otevřela nová životní etapa. Studium teologie, podobně jako jeho starší kolegové, doplňoval přednáškami z filosofie na filosofické fakultě University Karlovy, jako mimořádný posluchač. Zajímal se o politickou situaci. Zúčastňoval se studentských manifestací v říjnu 1939 i pohřbu člena CČS Jana Opletala. Ještě před uzavřením českých vysokých škol stačil vykonat první státní zkoušku. S ohledem na výborný studijní prospěch byl díky tomu jmenován výpomocným učitelem náboženství a začal působit na některých pražských gymnáziích. Vedle vyučování a studia na bohoslovecké koleji, vypomáhal Kaňák ještě v duchovní správě náboženské obce v Bráníku. Ve svých 23 letech vydal první knihu o Josefu Dobrovském: "Úsilí o vnitřní svobodu náboženství a náboženské názory J. Dobrovského ". Brzy na to napsal do Českého zápasu článek o nutnosti zdůrazňování tradice husitské, vedle tradice svatováclavské, která měla sloužit německým okupantům. 7. dubna 1940 byl Kaňák vysvěcen na jáhna a později, 31. srpna 1941, byl dr. G. A. Procházkou vysvěcen na kněze CČS. Hned l. září byl ustanoven farářem v Praze 9 - Vysočanech. Brzy si získal pověst horlivého kněze a svědomitého, skromného, obětavého a pracovitého člověka. Pro svou činnost byl několikrát vyslýchán německými úřady. Vyslýchání se v roce 1943 nevyhnulo ani jeho rodičům. Po válce nastoupil na místo asistenta na "staré" Husové fakultě. 20. května 1946, po absolvování druhé státní zkoušky a obhajobě disertační práce o knězi - modernistovi dr. Františku Loskotovi, získal doktorát teologie. Na jaře 1947 mu na následky válečného vyslýchání zemřela jeho matka. Po její smrti, na základě získaného stipendia, studoval se svou ženou Alenou na Drew University Medison, New Jersey, USA, kde získával materiály pro svou habilitaci a zároveň navštěvoval a vypomáhal tamním sborům CČS, přede-
vším v Newarku, New Jersey, USA. Do Československa se vrátil společně se svou ženou na jaře 1949. Kaňák se habilitoval prací o katolickém modernismu a pokračoval ve studiu na filosofické fakultě. V roce 1950, při vzniku Husovy čs. bohoslovecké fakulty, byl ve svých 33 letech jmenován profesorem českých a obecných církevních dějin. Za dva roky získal na základě disertační práce o J. Dobrovském doktorát filosofie. Od konce války Kaňák hojně publikoval. Vedle toho často přednášel v zahraničí: 1955 v Severním Irsku, na kongresu pro Svobodné křesťanství, 1964 v holandském Haagu, na kongresu IARF, 1965 na Manchester College v Oxfordu, 1966 v Londýně, opět na IARF, 1967 v tehdejší NDR, 1968 opět v Holandsku, 1969 v Bostonu, v USA a na dalších místech. Jako hostující profesor přednášel na Maedville Theological School na Chicagské univerzitě. Právě tato vysoká škola mu při jeho 2. děkanském období udělila titul doktora honoris causa teologických věd (1974). Přes své poměrně časté zahraniční aktivity Kaňák nadále pracoval a vyučoval. S Husovou fakultou se rozloučil na začátku 80. let. Zemřel 24. ledna 1985. Pozn.red.: Pamětníci, které prof. Miloslav Kaňák na fakultě zkoušel, nám vyprávěli o jeho preciznosti, s jakou požadoval přesné a konkrétní odpovědi, ale zároveň o jeho laskavosti, s jakou toleroval jejich neznalost. Měl představu, že zkouška může posloužit i jako poslední příležitost k tomu, aby se student ještě něco naučil. Často přednášel na kongresech Mezinárodního svazu pro náboženskou svobodu (IARF), z něhož naše církev musela v 70. letech minulého století vystoupit. Protože IARF podporuje náboženství, které osvobozuje a nepotlačuje a které hájí svobodu svědomí a přesvědčení, neměli bychom to napravit?
NZ 6/05
Z NÁBOŽENSKÝCH OBCÍ
Žijeme opravdu nadějí? Také jste prožili pocit, že stojíte v mlze a nevidíte ani na dva kroky? Pocit beznaděje, úzkosti, únavy, absurdity života, strachu, nejistoty, bolesti z žití? Byli jste v určitém úseku života zastiženi dojmem nesmyslnosti bytí a nechuti jít dál? Ano, každý člověk bez výjimky tím prochází. Možná si to ani pořádně neuvědomí, konstatuje, že má špatný den, anebo úsek života a řeší to nějakým únikem k tomu, co pokládá za slast. Narkomani, alkoholici, vášnivci života, workoholici a jiní, unikají. Jak jsme na tom my, křesťané? Podle fáze, ve které se nacházíme, v takovéto životní nepřízni, reagujeme tak, jak jsme vyučení, zvyklí ze svých církví a kostelů, sborů, podle toho, jak daleko jsme s Ježíšem Kristem ušli kus cesty, podle míry světla, kterou máme, podle vydanosti Bohu. Někdo se snaží vlastním úsilím přiblížit k Pánu Bohu, splnit Boží normy i normy dané církve, a nemyslím, že by to bylo špatné. Jestliže jsme sešli ze směru, vraťme se. Někdo se o to víc modlí a čte Písmo, navštěvuje bohoslužbu a také mu to pomůže… Jiný hledá nějakého moudrého Božího služebníka, faráře, pastora, charismatickou osobnost doslova či přeneseně, doufaje, že on mu pomůže. I toto má cosi do sebe. Jiný od Pána Boha uteče a jde tam, kam jej jeho srdce vábí. A řekl bych, v danou chvíli ošidí. Dá Pánu Bohu výpověď. Jiného v jeho bolu přivede jeho anděl do
"města útočištného", a tam se o něj komunita křesťanů postará. Má to človíček Boží přízeň! Jiný si chce sáhnout na holý život, tak je na tom, záleží na okolnostech a církvi, zda o něm ví, jestli ten zoufalý čin dokončí… Někdo si ze svého křesťanského postoje udělá laciný humanismus, kdy na všechno stačí záplata poezie, humoru, etiky. Dobře, ale jak dlouho s tím vystačí ? Přečetl jsem si znovu knížečku Dereka Prince "Hořké hlubiny života". Autor tam pojednává o tom, jak Izraelci po úžasném vítězství nad faraonem přijdou k hořkým vodám v Maře. A reptají. Hospodin nám dal vítězství a najednou nemáme ani tu vodu! To je nespravedlivé! Kolikrát stojíme v mlze a křičíme: "Bože, to je nespravedlivé, já ti patřím a vidíš, jak se mám. Co s tím uděláš ?" A on nedělá zdánlivě nic. Mlha. Nevidíme na krok. Bankrot života. Po takovém vítězství. Uzdravení z nemoci, vysvobození ze svázanosti, pochopení Božích plánů, naplnění Duchem svatým, úžasu z Božích činů a Jeho slova… Postavení do služby, nových perspektiv. Lásky k církvi, bratřím, bohoslužbě, sboru… Najednou, kde se vzala tu se vzala deprese, smutek, úzkost z něčeho, co nám rozbořilo plány naší cesty, bankrot v plánování, rozbité manželství, zrada od bratří, finanční krach, ztráta dítěte, bydlení… Těch věcí může být mnoho. Myslíte, že křesťany to nepostihuje? Jen se rozhléd-
Verše o naději
aby ten, kdo k domovu se vrací temnou nocí jenom podle hvězd, aby ten, kdo pod nohama ztrácí pevnou půdu cest, našel směr, jak naleznou jej ptáci.
PROSBA OLDŘICH JEDLIČKA Dals všechno mně, co potřebuji, Pane, a děkuji ti za vše, čeho dal jsi víc. Za všechny barvy v jitrech rozehrané, jež vítr měkce váže do stupnic. Za ptačí hnízda v dlaních borovic, za dětský smích a slzy hořkoslané. za kapku, kterou o půlnoci skane čas, tichou stopou hvězdných létavic. Dej mně sílu prostým slovem vést,
A tak prosím pokorně jak mnich tebe, který otevřels mi brány l říším ptáků, srdcí hor a knih klíčem bolestných a velkých tich, klíčem rudé krve ze své rány… Kdybych teď zemřel, a kdo zná vůli tvoji, ty, který dals mě každičký můj dech, Pane všech básní, hvězd a tvorů, pokorně klesám k nohám tvým, já, který nezná metaforu a s mužským plete si ženský rým.
7 něte kolem sebe. Deziluze. Zklamání. Zrada, boje v církvi, nemoci… Mám pokračovat? Přečtěme si znovu starozákonního Joba. Toto je často realita života. Apoštol Pavel to dobře znal. Ve druhém listě Korintským píše jak byl častokrát na cestách,v nebezpečí na řekách, v nebezpečí u lupičů, na moři, v nebezpečí mezi falešnými bratřími, v námaze do úpadu, v postech, o hladu, v zimě, bez oděvu, trestán holí, kamenován, ztroskotal s lodí, smrti hleděl do tváře… To je ta odvrácená tvář apoštolátu. Božího vyslání být mu svědkem. Pavel říká v 2Kor 12,12 "znaky mého apoštolství se mezi vámi projevily s přesvědčivou vytrvalostí, v znameních, divech a mocných činech…" A přesto tolik trápení, utrpení, bolesti, životní mlhy a bankrotu… Jak je to možné? Izraelité, Pavel i jiní prožívají duchovní zvraty. Požehnání i utrpení. Boží lid i Boží dítě, křesťan prožívá tyto změny. PROČ ? Pán Bůh nás učí závislosti na něm. Učí nás NADĚJI. Nevidíme, ale jdeme. Nereptejme. On hořké vody života změní v pravý (jeho)čas. Naděje nezahanbuje. Žijeme z víry nadějí. Svět bude, a to je realistické, na tom čím dál hůř. Tsunami fyzické i tsunami duchovní budou splachovat naše plány. I ty církevní, i ty "zbožné". Pán chce, abychom v tento čas jako děti se jej drželi za ruku… Naděje druhého příchodu, naděje probuzení, naděje vyřešení tvého i mého trápení, naděje světla nového Božího dne. To čeká církev. To čekám já, ač stojím v mlze. Petr Mečkovský pastorační asistent Třebíč
Nedej mi zemřít v černém nepokoji, samotu duše maje na křídlech. Autorem této básně je plukovník Oldřich Jedlička, narozen 10. 1. 1927 v Bratislavě. Absolvoval Vojenskou akademii v Hranicích na Moravě. Byl zatčen 8. června 1951 a odsouzen 9. února 1952 Státním soudem na 15 let vězení spolu s dalšími 28 obžalovanými. Celá skupina byla odsouzena na 213 let žaláře. Byl vězněn v Jáchymově ve vězeňském táboře Rovnost. Když při přelíčení byl tázán soudcem, zda by znovu do toho šel, odpověděl: "Ano, šel bych do odboje znovu, protože jsem byl vychován , abych bojoval proti zlu v duchu T.G.Masaryka." Jeho báseň je svědectvím jeho nezdolné víry a naděje. Zemřel 18. května 1999. Jiří Bednařík
8
Kalendarium-únor 7. 2. 1920 - Mezi československými legiemi a vládou sovětského Ruska bylo uzavřeno příměří. To umožnilo volný přesun legií po sibiřské magistrále na východ a odtud do vlasti. 7. 2. 1940 - Narodil se ve Zdíkově Jan Lopatka (+ 9. 7. 1993 v Praze) - literární kritik a editor. 7. 2. 1945 - V Terezíně byl zastřelen Zdeněk Bořek Dohalský (* 10. 5. 1900 v Přívozci) - český novinář a účastník protinacistického odboje, který mj. patřil mezi nejbližší spolupracovníky prezidenta E. Beneše a jako jeho zvláštní "pověřenec" udržoval kontakt se špičkami protektorátní vlády - státním prezidentem E. Háchou a předsedou vlády A. Eliášem. Získané informace předával V. Krajinovi, který depeše zasílal do Londýna přímo na zpravodajské oddělení F. Moravce. 7. 2. 1990 - Ukončena byla činnost Národní fronty, její pravomoci převzalo Shromáždění představitelů politických stran a společenských organizací v ČSSR; 20. září t. r. schválilo Federální shromáždění ústavní zákon, kterým se vypustil článek o Národní frontě. 9. 2. 1990 - Byl podepsán protokol o obnovení diplomatických styků s Izraelem. 10. 2. 1525 - Na sněmu v Praze bylo přijato ujednání o srovnání víry (sjednocení) mezi katolíky a utrakvisty. Dohoda nalezla příznivý ohlas u královského dvora v Budíně. 11. 2. 1790 -Představitelé české šlechty (na šedesát aristokratů) zaslali "stížný list" císaři, v němž požadovali obnovení stavovského zemského zřízení. 11. 2. 1905 - Narodil se v Kopřivnici Zdeněk Burian (+ 1. 7. 1981 v Praze) - malíř a ilustrátor. 12. 2. 1475 - Na českém sněmu v Praze byla uzavřena dohoda o rozdělení vlády v zemích Koruny české: oba panovníci (Vladislav i Matyáš) si podrželi titul českého krále, přičemž Vladislav byl pánem Čech, Lužice, Svídnicka a Javorska a Matyáš měl vládnout na Moravě a ve zbytku Slezska. Tento princip přijal i moravský sněm v Brně 25. března t. r. za přítomnosti krále Matyáše. 12. 2. 1760 - Narodil se v Čáslavi Jan Ladislav Dusík (+ 20. 3. 1812 v St. Germaine en Lay u Paříže) - skladatel, klavírista a varhaník. 12. 2. 1825 - V Praze byla založena Česká spořitelna jako první spořitelna v českých zemích (první rakouská spořitelna vznikla v roce 1819 ve Vídni). Kapitálem i vlast-
Z CÍRKVE nictvím (šlo vesměs o příslušníky šlechty a pražské velkoobchodníky) a také "managementem" šlo fakticky o německý peněžní ústav. První vklady byly přijaty 14. února t. r. 12. 2. 1835 - Kníže F. Oettingen-Wallerstein zřídil ve Zbraslavi první nedělní řemeslnickou školu v Čechách. Stejné školy byly v následujících letech otevřeny v Krásné Lípě (1836), Křivoklátě (1837), Praze (1837), Blatné, Litoměřicích, Českých Budějovicích, Plzni a Litomyšli (1839). 12. 2. 1910 - Narodil se v Praze Jindřich Chalupecký ( + 19. 6. 1990 v Praze) - teoretik a kritik umění a překladatel. 13. 2. 1960 - Zemřel v Praze František Lexa (* 5. 4. 1876 v Pardubicích) - egyptolog, jeden z předních světových znalců démotštiny (označení staroegyptštiny psané démotickým "lidovým" písmem). (red)
Prosba z Bratislavy Vážené sestry, vážení bratia, Diecézna rada v Bratislave sa na Vás obracia s nasledujúcou prosbou: vzhľadom k tomu, že v tomto roku prijala 3 nových kňazov, z toho 2 pôvodne z rím.-kat. cirkvi a 1 z cirkvi evanjelickej, dostali sme sa pred problém, pretože musia zložiť rozdielovú skúšku a my nemáme do-statok literatúry. Preto vás prosíme, či by ste mohli láskavo, to čo nebudete potrebovať alebo vám prebýva, darovať do diecéznej knižnice v Bratislave. Zašlite, prosím, tieto knihy alebo skriptá, ak sa rozhodnete, na adresu: Jan Hradil, Česká 608, 664 53 Újezd u Brna. Za vašu láskavosť a ústretovosť vám vopred ďakujeme Eva Holubeková vedúca kancelárie biskupa
Pozvání na kurz NÁCHOD. Přestože do letních prázdnin ještě uplyne spousta vody, již nyní bych rád pozval všechny varhaníky a zpěváky začátečníky i pokročilé - na další běh diecézního kurzu královéhradecké diecéze, který je otevřen zájemcům z celé církve. Stojí za to připomenout, že kurs varhaníků naší církve se každoročně koná od r. 1994 a ten letošní je tedy v pořadí již dvanáctým a jako diecézní se uskuteční
NZ 6/05 pod patronací br. biskupa Štěpána Kláska jako třetí. Kurz je plánován na dny od 12. do 20. srpna a místem setkání bude opět Náchod. Sejdeme se v pátek 12. 8. odpoledne a čekají nás dny naplněné hrou na královský nástroj i společný zpěv. Opět se rozezvučí pod našima rukama v letních dnech varhany tří náchodských chrámů, čeká nás jednodenní zájezd za poznáním památek včetně historických varhan. Nebudou chybět ranní a večerní duchovní zamyšlení, přednášky, biblická večeře, oslavíme Den Páně s náchodskou obcí. Účastníci kurzu si ve vyměřeném čase mohou vyměnit nejen vlastní zkušenosti, ale také zajímavé notové materiály. Naše úsilí bude zaměřeno na vyvrcholení kurzu - tradiční koncert varhaníků a zpěváků, který plánujeme na pátek 19. 8. do Husova sboru v Náchodě na 19. h. Rozloučíme se pak v sobotu 20. 8. songovou bohoslužbou, při které poděkujeme za požehnané sejití i za dary Ducha, které jsme obdrželi pro službu církvi. Přihlášky zasílejte do 15. června na adresu náchodské náboženské obce: Raisova 806, 574 01 Náchod, popř. na mailovou adresu:
[email protected] Kurzovné činí opět 2 500 Kč. V něm je zahrnuto stravování, ubytování, zájezd, kopírování notovin. Předpokládaný maximální počet je 24 osob. Každý účastník nechť si kromě dokladů přiveze s sebou kromě dobré nálady Zpěvník, Liturgii a své vlastní notové materiály (varhany, zpěv sólový, sborový), příp. další hudební nástroje jsou vítány. Na všechny účastníky letošního setkání muzikantů z církve se těší autor těchto řádků a zároveň vedoucí kurzu Zdeněk Kovalčík, náchodský farář PRAHA 8 - KARLÍN. Literárně dramatický klub Dialog na cestě - Tvůrčí dílna porozumění Bibli zve na pravidelné setkání, které se koná 9. února od 17 h. Na programu je tvůrčí psaní, autorské čtení, divadelní dílna a společná příprava literárního večera. Na programu je i společná návštěva natáčecího studia pro nevidomé. (on)
NOVÝ ČESKOSLOVENSKÝ ZÁPAS - týdeník členů Církve československé husitské Vydávají členové Církve čs. husitské, adresa redakce: Vratislavova 8, 120 00 Praha 2 Šéfredaktorka: Dr. Helena Noemi Bastlová, grafik: Jan Rohlíček http://www.cirkev-online.cz redaktoři: Hana Rohlíčková a Mgr. Pavel Mašek, tel.: 242441598, e-mail:
[email protected] Tisk a distribuce vlastní pro vnitřní potřebu členů Církve československé husitské
