Tuto knihu s láskou věnuji Teeny a Halovi Gerry. Nevěsta je žena, která už má všechny příjemné vyhlídky za sebou. Ambrose Bierce, Ďáblův slovník

Gerald Durrell: VDÁVÁME MATKU A JINÉ POVÍDKY ~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~ ESMERALDA FRED NEBOLI DOTEK TEPLÉHO JIHU DŮCHOD VDÁVÁME MATKU LUDWIG POROTA ŠATY SLEČNY BOOTH-WYCHERLYOVÉ PAPOUŠEK PRO PASTORA Tuto knihu s láskou věnuji Teeny a Halovi Gerry Nevěsta je žena, která už má všechny příjemné vyhlídky za sebou. Ambrose Bierce, „„Ďáblův slovník“„ PÁR SLOV NA ÚVOD Všechny tyto příběhy jsou pravdivé, nebo, abych byl úplně přesný, některé jsou pravdivé, jiné mají pravdivé jádro a trochu přikrášlenou skořápku. Nějaké jsem prožil sám, další mi někdo vyprávěl a já si je přivlastnil, což jenom potvrzuje platnost rčení: „Nikdy nemluvte se spisovatelem, pokud se o sobě nechcete dočíst v knize.“ Které z těchto příběhů se skutečně odehrály a které jsou napůl smyšlené - to samozřejmě ani v nejmenším nehodlám prozrazovat. Doufám však, že vás to nepřipraví o potěšení z této knihy. Gerald DURRELL ESMERALDA --------Z mnoha krajů krásné Francie existuje jeden, při zaznění jehož jména se v očích labužníka objeví zvláštní lesk, v jeho tváři se usadí nervózní nedočkavost a na jazyku se mu začnou sbíhat sliny. To vše se stane, když uslyší libozvučné jméno Périgord. Kaštany a ořechy tam dorůstají fantastické velikosti, lesní jahody tam voní omamně jako budoár kurtizány. Jablka, hrušky a švestky pod slupkou skrývají nezapomenutelně lahodnou šťávu, maso kuřat, kachen a holubů je pevné a bílé, máslo je tam žluté jako sluníčko a smetana na hladině mléka v konvi tak hustá, že na ni klidně můžete postavit sklenici s vínem. Kraj Périgord však neoplývá pouze těmito dary. Jeho největší bohatství je ukryto pod hlinitopísčitou půdou dubových lesů. Jsou to lanýže, druh primitivní houby, která roste hluboko v lesní půdě, černá jako čarodějnická kočka, lahodná a opojnější než všechny vůně Arábie. V tomto rozkošném koutku světa jsem našel okouzlující vesničku a ubytoval se v malém místním hostinci, který se jmenoval Les Trois Pigeons. Můj hostitel, Jean Pettione, byl bodrý chlapík s tvářemi od hojného popíjení vína červenými jako jablíčka. V tomto ročním období, na podzim, byly lesy nejkrásnější, vypadaly jako nádherná tapisérie se všemi odstíny barev od zlaté k bronzové. Přál jsem si tuto krásu vychutnat, a tak jsem požádal monsieur Pettiona, aby mi připravil jídlo na cestu a vyrazil jsem na výlet. Zaparkoval jsem auto a vyšel si do lesa, abych se potěšil nádherou barev a bizarními tvary prašivek, které rostly všude okolo. Pak jsem se usadil na pevný kmen velikého vyvráceného dubu a dal jsem si oběd. Sotva jsem dojedl, zaslechl jsem, jak v uschlém, rezavě zbarveném kapradí cosi zašustilo, a přede mnou se objevilo veliké prase. Byla to samice a byla velmi překvapená, že mě tam vidí, stejně jako já byl překvapený, že vidím ji. Zírali jsme se zájmem jeden na druhého. Odhadoval jsem, že váží něco okolo metráku. Byla elegantně temně růžová, přizdobená chomáčky bílých chlupů a několika černými skvrnami, které matka příroda rozmístila na jejím těle s rozmyslem a vkusem, podobně jako si dámy v šestnáctém století krášlily tvář černými pihami. Měla malá zlatá očka, plná rozumu a nezbednosti, uši jí splývaly přes tváře jako svatební závoj. Jemně vráskovaný rypák se jí pyšně klenul a jeho kanec vypadal jako jeden z těch krásných nástrojů z viktoriánské doby, používaných na čištění ucpaného potrubí. Její elegantní kopýtka se jen blýskala a ocásek, nádherný růžový ocásek stočený do otazníku, působil dojmem vrtulky, ženoucí ji světem. Vydávala vůni, ne jak by se dalo předpokládat, prasečí, ale jemnou sladkou vůni, která vyvolávala představu jarní louky poseté květinami. Nikdy jsem takovou vůni u prasete necítil. Pátral jsem v paměti, kdy jsem se už s tímto opojným, romantickým parfémem setkal a nakonec jsem si vzpomněl. V jednom hotelu jsem jel ve výtahu s jakousi krásnou dámou, která vydávala

stejnou rozkošnou vůni. Zeptal jsem se té dámy, jestli by mi laskavě neprozradila jméno svého parfému, a ona mi sdělila, že se jmenuje „„Joy“„. Teď už mám za sebou mnoho podivuhodných zážitků, ale tehdy to bylo poprvé, co jsem měl tu čest setkat se v dubovém lese v Périgordu s velkým roztomilým prasetem, které vonělo vybraným a drahým parfémem. Pohnula se směrem ke mně, položila mi bradu na koleno a dlouze a trochu znepokojeně zamručela. Podobně by snad mohl zamručet lékař, chystající se vám oznámit, že nemoc, která vás trápí je smrtelná. Zhluboka si povzdechla a pak začala cvakat čelistmi a skřípat zuby. Byl to zvuk podobný klapotu, který vydává skupinka neobyčejně čilých španělských tanečnic s množstvím kastanět. Znovu si povzdechla. Bylo zřejmé, že tato dáma má nějaké přání. Čenichala u mé tašky a tichounce kvičela blahem, když jsem tašku otevřel, abych se podíval, co ji tak rozrušilo. Jediné, co jsem v tašce viděl, byly zbytky sýra, který jsem nedojedl. Vyndal jsem ho a mával s ním nad hlavou, abych jí zabránil zhltnout celý kus najednou. Ukrojil jsem jí plátek. Kousek sýra jí vklouzl do tlamy a k mému úžasu ho nechala chvíli ležet na jazyku, vychutnávala si jeho vůni a chuť, tak jako znalec vína chvíli převaluje doušek na patře, vdechuje jeho buket a zkouší jeho plnost. Pak ho začala pomalu a opatrně žvýkat. Vydávala přitom tiché a spokojené mumlavé zvuky. Jako nějaká matróna okrášlená šňůrami perel měla kolem mohutného krku velmi elegantní obojek ze zlata, z něhož visel dlouhý přetržený zlatý řetěz. Vypadala tak atraktivně, že bylo jasné, že si této mojí nové přítelkyně někdo nesmírně cení a že se mu asi ztratila. Vzala si další kus sýra a maličko zachrochtala. Byl to projev díků a radosti. Jako pravý gurmán nechala každý plátek chvíli ležet na jazyku. Uchránil jsem kousek sýra, použil ho jako návnadu a odlákal jsem ji z lesa k autu. Patrně byla na tento druh dopravy zvyklá, protože sama vyskočila do zadních dveří, pohodlně se usadila a rozhlédla se okolo sebe jako královna. Tlamu měla plnou sýra. Jel jsem zpátky do vesnice, kde, jak jsem tušil, určitě bude její domov. Položila si bradu na moje rameno a usnula. Napadlo mě, že kombinace voňavky Joy a zralého rokfóru zaručí, že o nás neprojeví zájem žádný z jejích kolegů opačného pohlaví. Zastavil jsem před Les Trois Pigeons, sundal jsem z ramene její aromatickou hlavu, dal jí poslední kousek sýra a šel dovnitř najít úctyhodného Jeana. Pilně a s velkou pečlivostí leštil sklenice, na každou z nich nejdříve mohutně dýchl, aby se nakonec patřičně blýskala. „Jeane,“ řekl jsem. „Mám problém.“ „Problém, monsieur? Jaký problém?“ „Mám tady prase...“ „Monsieur si koupil prase?“ zeptal se užasle. „Ne, nekoupil, našel jsem ho. Seděl jsem v lese a obědval. To zvíře se tam najednou objevilo a... poobědvali jsme spolu. Myslím, že to není žádné obyčejné prase, protože má jednak vášeň pro rokfór, jednak obojek ze zlatého řetězu a navíc silně voní parfémem.“ Sklenice, kterou právě leštil, mu vyklouzla z prstů, spadla na zem a rozbila se na tisíce střípků. „Mon Dieu!“ vykřikl a vykulil oči. „Tak to máte Esmeraldu.“ „Na obojku není žádné jméno, ale myslím, že tady po okolí asi těžko bude pobíhat víc prasat, která by odpovídala tomuhle popisu. Takže předpokládám, že to bude Esmeralda. Komu patří?“ Obešel barový pult, střepy ze sklenice mu přitom křupaly pod nohama, a sundal si zástěru. „Patří monsieur Clotovi,“ řekl. „Mon Dieu! Ten asi musí vyvádět, že se mu ztratila. Kde ji máte?“ „Ve voze,“ odpověděl jsem, „právě dojídá poslední kousek rokfóru.“ Šli jsme k mému autu a zjistili, že když Esmeralda pochopila, že jí krutý osud odepře další kus sýra, filosoficky usnula. Chrápala, až se celý vůz třásl, jako by ještě běžel motor. „Ó la la!“ zazpíval Jean. „Je to Esmeralda. Monsieur Clot už je určitě úplně bez sebe. Musíte mu ji „„okamžitě“„ odvézt, monsieur. Monsieur Clot si ji cení nade všechno na světě. Odvezte mi ji „„hned teď“„.“ „Ano, to udělám moc rád,“ pronesl jsem trošičku podrážděně, „pokud mi řeknete, kde monsieur Clot bydlí. Nehodlám si pro zbytek života uvázat na krk prase.“ „„„Prase!“„„ vykřikl Jean a podíval se na mě s hrůzou. „To není žádné prase, monsieur, to je „„Esmeralda“„.“ „Nezajímá mě, jak se jmenuje,“ řekl jsem otráveně, „teď je u mě v autě a smrdí jako pařížská štětka, která se přecpala sýrem. Čím dřív se jí zbavím, tím budu radši.“ „Štětka? Vy jí říkáte štětka? Vždyť Esmeralda je panna, to přece každý ví!“ Začal jsem si připadat jako ve snu. Opravdu stojím u svého auta, ve kterém spí nesmyslně páchnoucí prasnice jménem Esmeralda, a probírám její pohlavní život s majitelem hosince zvaného Les Trois Pigeons? Zhluboka jsem se nadechl, abych se uklidnil. „Podívejte, mě Esmeraldin sexuální život nezajímá. Bylo by mi úplně jedno, kdyby ji znásilnili všichni kanci v Périgordu.“

„Mon Dieu! Snad nebyla znásilněna!?“ zaskřehotal Jean a tvář mu zbledla. „Ne, to ne, alespoň pokud vím. O panenství, nebo jak se tomu u prasat říká, nepřišla. Na to by bylo potřeba hodně chlípného kance. Taky by musel trpět ztrátou čichu, aby se snažil znásilnit prasnici, která páchne jako prvotřídní děvka na sobotním flámu.“ „„„Prosím vás“„, monsieur,“ zvolal Jean vzrušeně. „Neříkejte takové věci a obzvlášť ne před monsieur Clotem. Zachází s ní s takovou úctou, jako by byla svatá.“ Už jsem chtěl říct něco neuctivého, ale ovládl jsem se, protože jsem viděl, že Jean zřejmě bere celou záležitost nesmírně vážně. „Podívejte, jestli se Esmeralda monsieur Clotovi ztratila, asi má o ni velkou starost.“ „Starost - „„starost“„? Ten určitě šílí.“ „Dobře, tak čím dřív mu Esmeraldu vrátím, tím lépe. Kde tedy bydlí?“ Vyrůstal jsem v Řecku, kde se vzdálenosti poměřují časem nutným k vykouření jedné či více cigaret, což mi jako desetiletému chlapci nebylo moc platné, takže se ze mě stal skutečný mistr ve vyptávání se na cestu a tahání podobných informací z místních lidí. Je třeba k tomu přistupovat s odhodláním a obětavostí archeologa, který musí obrušovat nános staletí, aby nakonec odhalil nějaký artefakt. Hlavním problémem je, že lidé vždycky předpokládají, že okolní krajinu znáte stejně důvěrně jako oni, a proto takový rozhovor vyžaduje čas a trpělivost. Způsob, jakým mi Jean vysvětloval cestu, překonal všechno, s čím jsem se kdy v tomto směru setkal. „Monsieur Clot bydlí v Les Arbousiers,“ začal Jean. „A kde to je?“ zeptal jsem se. „Víte, jeho pozemky sousedí s pozemky monsieur Mermoda.“ „Monsieur Mermoda neznám.“ „Ale toho určitě znáte, to je náš tesař. Udělal pro Les Trois Pigeons stoly a židle. A taky bar. Myslím, že dělal i ty regály, co jsou ve spíži, ale nejsem si tím úplně jistý, možná je dělal monsieur Devoir. Ten bydlí dole v údolí u řeky.“ „Kde bydlí monsieur Clot?“ „Vždyť jsem vám to teď říkal, hned vedle monsieur Mermoda.“ „Jak se dostanu k domu monsieur Clota?“ „No, projedete vesnicí...“ „Kterým směrem?“ „Tudy,“ mávl rukou. „A pak?“ „U domu mademoiselle Hubertové zabočíte doleva a...“ „Neznám mademoiselle Hubertovou ani její dům. Jak její dům vypadá?“ „Je hnědý.“ „Všechny domy v téhle vesnici jsou hnědé. Jak ho poznám?“ Jean se hluboce zamyslel. „Už to mám,“ řekl konečně, „dneska je čtvrtek, tak to bude uklízet. Vždycky když skončí s úklidem, pověsí z okna u ložnice červený kobereček.“ „Dneska je úterý.“ „Aha, to máte pravdu. Tak když je úterý, tak to bude zalévat zahrádku.“ „Takže u hnědého domu, kde bude žena zalévat zahradu, zabočím doleva. A co dál?“ „Projedete okolo válečného památníku, okolo domu monseiur Pelligota a až u silnice uvidíte strom, zabočíte doleva.“ „Jaký strom?“ „No strom. Ten, u kterého zabočíte doleva.“ „Celý Pérogord je plný stromů, stromy rostou všude okolo silnice. Jak mám poznat tenhle strom od ostatních?“ Jean se na mě podíval udiveně. „O tenhle strom se zabil monsieur Herolte, měl tam nehodu. Vdova, která po něm zůstala, tam každý rok o výročí jeho smrti chodí dávat věnec na jeho památku. Ten strom poznáte podle věnce.“ „Kdy zemřel?“ „Bylo to v červnu 1950, šestého nebo sedmého, nevím to jistě, ale určitě to bylo v červnu.“ „Teď máme září. Bude tam ještě ten věnec?“ „To ne, vždycky když zvadne, tak ho uklidí.“ „Aha, tak můžu ten strom poznat podle něčeho jiného?“ „Je to dub,“ řekl.

„Tahle krajina je plná dubů. Jak poznám že je to ten pravý?“ „Je v něm díra po nárazu auta.“ „Tam tedy zabočím doleva. A kde je dům monsieur Clota?“ „Ten nemůžete minout, je to dlouhá nízká bílá budova. Taková usedlost ve starém stylu.“ „Takže se budu dívat po bílém domě.“ „Ano, ale není vidět ze silnice.“ „A jak potom poznám, že už jsem u něj?“ Tohle si pečlivě promyslel. „Uvidíte malý dřevěný můstek, chybí tam jedno prkno,“ řekl. „Tam začíná příjezdová cesta monsieur Clota.“ V tu chvíli se Esmeralda obrátila. Prudký a nepříjemný závan vůně parfému a sýra nás donutil poodejít od auta. „Tak, teď mě poslouchejte, jestli jsem to pochopil správně,“ požádal jsem Jeana. „Pojedu támhletím směrem. U domu, kde bude nějaká dáma zalévat zahradu, zabočím doleva. Projedu okolo válečného památníku a okolo domu nonsieur Pellicota a budu pokrčovat rovně až k děravému dubu. Pak zabočím doleva a budu se dívat po dřevěném můstku s chybějícím prknem. Je to tak správně?“ „Monsieur,“ vydechl Jean s obdivem, „člověk by myslel, že jste se tu snad narodil.“ Nakonec jsem cestu přeci jen našel. U domu mademoiselle Hubertové nikdo nezaléval zahradu a z žádného okna samozřejmě nevisel červený kobereček. Mademosielle Hubertová seděla na sluníčku a spala. Jen nerad jsem ji probudil, abych se ujistil, že je skutečně mademoiselle Hubertová, u jejíhož domu mám zahnout doleva. V tom dubu byla skutečně díra, pozoruhodně veliká, a tak jsem usoudil, že než monsieur Herolte vrazil se svým „„deux chevaux“„ do toho stromu, musel vypít dost veliké množství pastisu. Když jsem našel most, zjistil jsem, že v něm opravdu chybí prkno. Venkované vždy popisují cestu velmi přesně, i když se zpočátku může zdát, že jsou tak trochu tajuplní. Jel jsem po polní cestě, podél níž se na jedné straně táhla zelená louka s pasoucím se stádem smetanově bílých krav, a na druhé straně zářilo pole slunečnic. Všechny byly zbožně otočeny svou žlutočernou tváří ke slunci. Vjel jsem do lesíka a tam jsem brzy na malé mýtině uviděl dům monsieur Clota. Dlouhý a nízký dům, bílý jako holubičí vejce. Jeho střecha byla ze starobylých tašek, tlustých a tmavých, takže vypadaly jako tabulky čokolády. Každá z nich byla navíc ozdobena zlatou pečetí lišejníku. Před domem stály zaparkované dva vozy, jeden byl policejní a druhý patřil lékaři. Vklouznul jsem se svým autem mezi ně. Ve chvíli, kdy jsem vypnul motor, zaslechl jsem přes chrápání Esmeraldy podivnou kakafonii zvuků linoucích se z domu - řev, křik, ječení, pláč a kvílení a mohutné skřípání zubů. Usoudil jsem z toho správně, jak se později ukázalo -, že Esmeraldino zmizení nezůstalo nepovšimnuto. Šel jsem k předním dveřím, které byly pootevřené, uchopil freudovské klepátko v podobě ruky svírající míček, a hlasitě jsem zaťukal. Hluk v domě se ozýval s neztenčenou silou. Sevřel jsem klepátko pevněji a tentokrát jsem zabouchal tak divoce, až jsem se lekl, aby klepátko nevypadlo z pantů. Zakrátko vřava v domě ztichla, dveře se prudce otevřely a v nich stála nejkrásnější mladá žena, jakou jsem kdy viděl. Dlouhé vlasy měla rozcuchané, ale to jenom podtrhávalo jejich půvab. Byly nádherné, zbarvené tak, jak asi touží být každý podzimní list, ale podaří se to jen výjimečně. Její do broskvova opálená pleť vypadala pod dopadajícími paprsky slunce jako hedvábí. Oči měla obrovské, kouzelná směsice zelené a zlaté pod tmavými řasami, které vypadaly jako křídla albatrosa. Její růžová ústa byla vytvarována tak, že se z nich musela zachvět kolena i těm nejvěrnějším manželům. V nádherných očích měla slzy velikosti dvaadvacetikarátových diamantů. Stékaly jí po tvářích. „Monsieur?“ zeptala se a otřela si hřbetem ruky tváře, aby je zbavila třpytivých slz. „Bonjour, mademoiselle,“ pozdravil jsem. „Když dovolíte, rád bych mluvil s monsieur Clotem.“ „Monsieur Clot nechce s nikým mluvit,“ zajíkla se a do očí se jí znovu vedraly slzy. „Monsieur Clot je indisponovaný. Nemůže s nikým mluvit.“ V tu chvíli se za ní, ve dveřích do jednoho z pokojů, objevil obrovský břichatý četník a vřava uvnitř domu vypukla znovu. Oči měl temné jako černý rybíz, vínově červený nos se sítí modrých žilek se mu leskl a nad našpulenými rty spočíval obrovský černý knír, který vypadal jako kůže mrtvého krtka. Pořádně si mě prohlédl a v jeho zraku se mísilo podezření se zlobou. „Madame Clotová,“ pronesl přeslazeným hlasem, „teď musím odejít, ale ujišťuju vás, drahá madame, že vynaložím veškeré úsilí, abych odhalil ty zloduchy, kteří se dopusili této ukrutnosti, ty hnusné úkladné vrahy, kteří si troufli vehnat do vašich nádherných očí slzy. Zavolám si na pomoc nebe i peklo, abych ty bandity odevzdal spravedlnosti.“ Díval se na ni jako hladový školák na vdoleček se šlehačkou. „Jste tak hodný, inspektore,“ špitla a zarděla se.

„Pro vás udělám všechno, všecičko,“ vyhrkl, uchopil ji za ruku a vtiskl konečky jejích prstů do svého kníru. Vypadalo to, jako když kdysi pánové pomáhali dámám navlékat rukávníček. Prohnal se okolo mě, vecpal své masívní tělo do auta, několikrát špatně zařadil rychlost a nakonec za nesmírného burácení motoru zmizel v oblacích prachu. Svatý Jiří v boji s drakem. „Madame,“ oslovil jsem ji, „vidím, že jste rozčilená, ale tuším, že vám mohu pomoci.“ „Nikdo mi nemůže pomoct - je to beznadějné,“ vykřikla a z očí jí znovu začaly téct slzy. „Madame, když řeknu Esmeralda, znamená to pro vás něco?“ Zprudka se opřela o zeď a zírala na mě svýma nádhernýma očima. „Esmeralda?“ ozvalo se chraptivě. „Esmeralda.“ „Esmeralda?“ zopakovala. „Esmeralda,“ přikývl jsem. „Vy myslíte „„Esmeraldu“„?“ zašeptala. „Esmeraldu. Prase,“ upřesnil jsem, aby bylo jasné, o kom se mluví. „Tak to vy jste ten ďábel v lidské podobě! Vy jste ten lupič, co nám unesl naši Esmeraldu!“ zaječela. „Madame, pokud byste mě to nechala vysvětlit...“ začal jsem. „Zloději, lupiči, bandito!“ kvílela, utíkala chodbou a začala křičet: „Henri, Henri, Henri, ten lupič je tady a požaduje za tvoji Esmeraldu výkupné.“ V té chvíli bych už nejraději poslal všechna prasata do horoucích pekel. Šel jsem za ní do pokoje na konci chodby. Mým očím se naskytl ohromující pohled. Urostlý, pohledný mladík a tlustý, prošedivělý pán se stetoskopem okolo krku se snažili přinutit kohosi, kdo kladl zoufalý odpor - toho muže jsem správně odhadl na monsieur Clota - aby zůstal ležet na černé pohovce. Byl to vysoký muž, štíhlý jako topol. Na sobě měl černý manšestrový oblek a velký černý baret. Ale jeho nejnápadnějším rysem byly vousy. S láskou pěstěné, pečlivě zastřižené a učesané vousy, které mu v černých a kovově šedých kaskádách padaly až na pupek. „Pusťte mě na něj, na toho parchanta ďáblova!“ ječel monsieur Clot a s velkým úsilým se snažil zvednout z pohovky. „Vaše srdce, vaše srdce, myslete na vaše srdce!“ křičel doktor. „Ano, ano, pamatuj na svoje srdce!“ vřískala madame Clotová. „Já to s ním vyřídím, monsieur Clote,“ ozval se pohledný mladík a nahnal mi hrůzu nasupeným pohledem svých chrpově modrých očí. Vypadal jako ten typ svalovce, který dokáže bez problémů narovnat podkovu. „Pusťte mě na něj, nechte mě, ať mu zakroutím krkem, parchantovi zlodějskýmu!“ řval monsieur Clot. „Vaše srdce, vaše srdce!“ křičel doktor. „Henri, Henri, uklidni se,“ ječela madame Clotová. „Já ho vykuchám,“ nabídl se svalnatý mladík. Potíž s Francouzi spočívá v tom, že strašně rádi mluví, ale neradi poslouchají. Člověk občas dokonce získá velmi silný dojem, že neposlouchají ani sami sebe. Když se s Francouzi zapletete do vřavy, jako byla tahle, můžete udělat jen jednu jedinou věc. Musíte je překřičet. Nabral jsem tedy do plic co nejvíce vzduchu a zahulákal jsem: „TICHO!“ a skutečně, jako bych mávnul kouzelným proutkem, nastalo ticho. „Monsieur Clote,“ řekl jsem s lehkou úklonou, „dovolte mi, abych vám vysvětlil, že nejsem ani zločinec, ani bandita a že nejsem, alespoň pokud vím, ničí levoboček. Když už tohle všechno víte, pak vám snad mohu sdělit skutečnost, že mám prase, které se, jak doufám, jmenuje Esmeralda.“ „Ááá,“ zasténal monsieur Clot. Jeho nejhorší obavy se potvrdily. „Ticho!“ vyštěkl jsem a on se svalil zpět na pohovku. Svou štíhlou, elegantní a pečlivě pěstěnou ruku, která se ve vzduchu zatřepotala jako motýl, si položil na tu část hrudi, kde se domníval, že je ukryto srdce. „Potkal jsem Esmeraldu v lese. Poobědvala se mnou a potom jsem si ve vesnici zjistil, kdo je její majitel. Teď vám ji vezu zpátky.“ „Esmeralda je tady? Esmeralda se vrátila? Kde je? Kde?“ křičel monsieur Clot a s námahou se znovu snažil vstát. „Pomalu, pomalu,“ napomínal ho doktor. „Myslete na vaše srdce.“ „Je venku, v mém autě,“ dodal jsem. „A... a... jaké výkupné požadujete?“ zeptal se monsieur Clot. „Žádné výkupné nechci.“ Monsieur Clot a doktor si vyměnili výmluvný pohled.

„Vy nechcete žádné výkupné?“ divil se monsieur Clot. „To zvíře má obrovskou cenu!“ „Jeho hodnota se nedá ani vyčíslit,“ dodal doktor. „Má cenu pěti ročních platů,“ přidal se mladík. „Je cennější než korunovační klenoty královny Alžběty,“ vnesla do rozhovoru ženský postřeh madame Clotová, přičemž cenu patrně trochu nadsadila. „Nicméně, žádné výkupné nechci,“ zopakoval jsem pevně. „Jsem rád, že vám ji mohu vrátit.“ „Bez výkupného?“ zeptal se monsieur Clot a znělo to, jako by ho to snad trochu urazilo. „Bez výkupného.“ Monsieur Clot se podíval na lékaře, ten pouze rozpřáhl ruce, pokrčil rameny a řekl: „Voilá les Anglais.“ Monsieur Clot se vymanil ze sevření svalnatého mladíka a zvedl ae na nohy. „Pak tedy, monsieur, jsem vám hluboce, ale opravdu hluboce zavázán,“ prohlásil, sundal si baret, položil si ho na srdce a uklonil se. Pak si baret znovu pečlivě nasadil a rozběhl se přes celý pokoj ke mně. Pohyboval se přitom jako špatně vedená loutka. Sevřel mě v náručí. Jeho vousy mi šustily o tváře, když mě líbal s vehemencí, jakou dovedou vyvinout pouze Francouzi, líbají-li příslušníka téhož pohlaví. „Mon brave, mon ami,“ vzlykl, sevřel mi rameno a díval se mi upřeně do očí. Slzy jako průhlední pulci mu stékaly po jeho důstejném vousu. „Odveďte mě k mojí drahé!“ Tak jsme šli ven a vzbudili Esmeradlu. Vykolébala se z auta a byla přívítána všeobecným objímáním, líbáním a poplácáváním, jehož se zúčastnil každý, včetně doktora. Pak jsme se všichni, včetně Esmeraldy vrátili do domu. Monsieur Clot trval na tom, že otevře jednu ze svých nejlepších lahví vína (Château Montrose 1952) a pili jsme a připíjeli na královnu všech prasat, kterou madame Clotová krmila mátovými bonbónky v čokoládě. „Monsieur Durrelle,“ vysvětloval monsieur Clot, „možná si myslíte, že jsme okolo zmizení Esmeraldy dělali až nepřiměřený humbuk.“ „Vůbec ne. To musí být hrozné, ztratit takového domácího mazlíčka.“ „Ona ale není žádný obyčejný mazlíček,“ řekl monsieur Clot tajuplně a důrazně. „Je šampiónem mezi všemi périgordskými prasaty cvičenými pro sběr lanýžů. Patnácktrát vyhrála stříbrný pohár za nejcitlivější čich v kraji. Lanýže mohou být ukryty dvacet centimetrů pod zemí a padestá metrů od Esmeraldy a ona je neomylně najde. Je jako... je jako... ano, je jako slavné prase Exocet!“ „To je pozoruhodné,“ poznamenal jsem. „Zítra ráno v osm, pokud budete tak laskavý a přijmete mé pozvání, vezmeme Esmeraldu do lesa a uvidíte na vlastní oči, jaké má obrovské schopnosti. A potom bychom byli velmi potěšeni, kdybyste nám prokázal tu čest a poobědval s námi. Dovolím si tvrdit, že moje žena Antoinette je jednou z nejlepších kuchařek v okolí.“ „Nejen, že je nejlepší kuchařka, je také nejkrásnější žena v celém kraji,“ vložil se do hovoru lékař s galantní poznámkou. „Ano, to tedy je,“ přidal se svalnatý mladík a vrhl na madame Clotovou pohled plný ohnivého zbožňování. Takže mě ani nepřekvapilo, když jsem později zjistil, že se jmenuje Juan. „Bude mi potěšením a ctí,“ přijal jsem jejich pozvání, dopil víno a zvedl se k odchodu. Ráno bylo slunečné, vzduch svěží, obloha pomněnkově modrá, mlha ležela jako zmuchlaný závoj mezi stromy. když jsem přišel na statek, prováděl monsieur Clot svým chaotickým způsobem poslední úpravy na Esmeraldině toaletě. Kopýtka jí nablýskal prvotřídním olivovým olejem, pečlivě ji vykartáčoval a do malých oček jí vkápnul speciální přípravek. Pak přišel poslední krok. Provedl minutový postřik parfémem Joy a pečlivě ho nalil také pod každé z jejích plandavých uší. Nakonec jí na rypák nasadil měkký náhubek z jelenice, který by jí pro každý případ zabránil zhltnout lanýže, kdyby k něčemu takovému projevila sklon. „Voilá,“ prohlásil monsieur Clot vítězoslavně a mával rýčem. „Už je připravena.“ Několik dalších hodin bylo velmi poučných, protože jsem nikdy neviděl sběr lanýžů s prasaty, alespoň tedy ne prase, které by tímto uměním vládlo jako Esmeralda. Pomalu kráčela dubovým lesíkem, který sousedil s usedlostí monsieur Clota, s veškerou důstojností operní primadony, která se rozhodla naposledy vstoupit na jeviště. Svou chůzi doprovázela kadencemi flazetových zachrochtání. Za chviličku se zastavila, zvedla hlavu, oči zavřené, zhluboka se nadýchla. Pak zamířila ke kmenu jednoho úctyhodného dubu a začala čenichat na zemi ve spadaném listí. „Už něco našla!“ vykřikl monsieur Clot, odstrčil Esmeraldu stranou a zabořil rýč hluboko do lesní půdy. Když se rýč znovu objevil, balancoval na něm lanýž velikosti švestky, černý a aromatický. Ačkoliv lanýž voněl krásně a pronikavě, nedokázal jsem pochopit, jak Esmeralda, celá zalitá parfémem Joy, mohla odhalit přítomnost této houby. Ukázalo se však, že to nebyla žádná náhoda, protože během další hodiny našla šest dalších, každý byl stejně baculatý jako ten první. Odnesli jsme je vítězoslavně na statek a předali je madame Clotové, která, rozkošně dorůžova zardělá, vařila v kuchyni. Esmeraldu vrátili do její úzkostlivě

čisté ohrádky. Dostala svou odměnu, malou veku, překrojenou napůl a obloženou sýrem. Monsieur Clot a já jsme se osvěžili aperitivem. Za chvíli nás madame Clotová zavolala ke stolu. Juan si oblékl, myslím, že na mou počest, sako a kravatu. Monsieur Clot si sundal baret. První chod, podávaný v nádherných keramických miskách, tenkých, křehkých a hnědých jako podzimní listy, byl vynikající kuřecí vývar, ve kterém plavaly tenké plátky cibulky a zlatý žloutek. Pak následoval nadívaný pstruh, vykostěný a naplněný lahodnou směsí z jemně nasekaných ořechů a fenyklu. K němu se podávaly mladé fazolky, sladké jako med, a malé vařené brambory ovoněné mátou. To byla však pouze předehra k vrcholnému momentu, hlavnímu chodu, na který jsme všichni čekali. Madame Clotová uklidila se stolu, přinesla čisté talíře, horké jako pecny čerstvě upečeného chleba, položila je před nás. Monsieur Clot se špatně skrývaným napětím obřadně otevřel Château Brone-Cantenac, ročník 1957. Očichal zátku, nalil si do čisté sklenice pár kapek a ochutnal. nemohl jsem si pomoct, připomněl mi Esmeraldu a její způsob pojídání sýra. Přikývl na souhlas a rozlil víno, rudé jako dračí krev, do našich sklenic. Přesně v tu chvíli, jako na pokyn, vyšla z kuchyně madame Clotová s podnosem, na kterém ležely čtyři koule z křehkého těsta, zlatého jako zralé obilí. Každý z nás dostal obřadně jednu na talíř. Všichni jsme mlčeli jako při mši. Monsieur Clot slavnostně zvedl sklenici, připil své krásné ženě, pak mě a Juanovi. Všichni jsme se napili vína a chvíli ho převalovali na jazyku, abychom si připravili a osvěžili chuťové buňky. Nože a vidličky zacinkaly, křehká zlatá kůrečka se odloupla jako skořápka z ořechu a v ní se objevil lanýž, černý jako uhel. Z nitra pečiva vycházela neuvěřitelná vůně, vůně miliónů podzimních lesů, bohatá a silná tak, že se člověku sbíhají sliny. Naprosto odlišná od každé jiné vůně a chuti na světě. Jedli jsme v uctivém tichu, protože dokonce i Francouzi přestávají mluvit, když jedí. Jakmile se mi na jazyku rozplynulo poslední sousto, zvedl jsem skleničku. „Madame Clotová, monsieur Clote, Juane, dovolte, abych vám připil. Připíjím také na Esmeraldu, nejlepší prase na světě, ideál všech prasat.“ „Děkuji, děkuji, monsieur,“ odpověděl monsieur Clot, hlas se mu chvěl a do očí se mu draly slzy. Posadili jsme se ke stolu přesně ve dvanáct, protože, jak se traduje ve francouzských lékařských kruzích, začne-li se obědvat až po poledni, může to mít bezprostřední a velmi neblahé až osudové následky na zdraví francouzských občanů. Madme Clotová nám předložila takovou hojnost jídla, že když jsem dojedl rynglové suflé a sýr Cantal, ani trochu mě při pohledu na hodinky nepřekvapilo, že už jsou čtyři. Odmítl jsem kávu a brandy, prohlásil jsem, že už musím jít a že to byl pro mne nezapomenutelný oběd. Dostalo se mi povolení třikrát políbit madame Clotovou na její sametové tvářičky (jednou za Boha, jednou za panenku Marii a jednou za Ježíše Krista, jak mi kdysi někdo vysvětlil), od Juana jsem si nechal rozdrtit ruku a monsieur Clot mě zahalil do svých vousů. Než jsem odešel, vymámil ze mě slib, že až se znovu vrátím na jih, zastavím se v jejich kraji a dovolím madame Clotové, aby mi připravila další oběd. Ochotně jsem souhlasil. Za rok jsem jel opět na jih Francie a když jsem se ocitl poblíž Périgordu, vzpomněl jsem si trochu provinile na monsieur Clota, Esmeraldu a na svůj slib, že je navštívím. Tak jsem zabočil k Petit Monbazillacsur-Ruisseau a brzy dorazil k Les TRois Piegons. Jean měl obrovskou radost, když mě spatřil. „Monsieur Durrelle,“ vykřikl, „mysleli jsme, že jste na nás už zapomněl. To je báječné, že vás zase vidím!“ „Máte na pár dní volný pokoj?“ zeptal jsem se. „Ale jistě, monsieur,“ řekl, „dám vám ten nejlepší.“ Když mě ubytoval v malém, ale útulném pokoji, převlékl jsem se a sešel jsem dolů k baru dát si pastis. „Povězte mi, jak se vám a mým přátelům dařilo celou tu dobu, co jsem tu nebyl. Jak se mají madame a monsiur Clotovi a Esmeralda?“ Jean sebou trhnul a zůstal na mě koukat s očima vyvalenýma. „Monsieur o tom neslyšel?“ zeptal se. „Neslyšel? O čem?“ divil jsem se. „Právě jsem přijel.“ Pro všechny obyvatele malých vesniček, odříznutých od světa, mají místní novinky prvořadou důležitost, takže tito vesničané většinou nechápou, jak to, že vy o ničem nevíte. „Je to příšerné, příšerné,“ začal vyprávět s vervou příznačnou pro všechny, kdo rádi sdělují senzační zprávy. „Monsieur Clot je ve vězení.“ „Ve vězení?!“ poděsil jsem se. „Proč? Co udělal?“ „Měl souboj!“ „Monsieur Clot měl „„souboj“„?“ ohromeně jsem polkl. „S kým, proboha?“ „S Juanem.“

„Ale proč?“ „Protože Juan utekl s madame Clotovou,“ vysvětloval Jean. „No to je neuvěřitelné,“ řekl jsem, ale v duchu jsem si pomyslel, že to zase tolik neuvěřitelné není, protože Juan byl pohledný mladík a monsieur Clot se blížil k sedmdesátce. „Ale to nejhorší přišlo teprve potom,“ sdělil mi Jean, ztlumil hlas a začal spiklenecky šeptat. „Nejhorší?“ „Nejhorší!“ „Co může být horší, než když někdo někomu uprchne s manželkou?“ nechápal jsem. „Týden po tom, co zmizeli, se Juan vrátil a ukradl Esmeraldu.“ „To snad není možné!“ zvolal jsem. „Je, monsieur. Juan je ovšem Španěl,“ řekl Jean, jako by to vysvětlovalo vše. „Co se stalo potom?“ „Monsieur Clot se zachoval jako každý čestný a statečný muž. Jel za nimi a vyzval Juana na souboj. Juan pochází z Toleda, a proto jako zbraň zvolil přirozeně kordy. Jenomže nevěděl že monsieur Clot býval v mládí šampiónem v šermu. A tak monsieur Clot za pár vteřin probodl Juanovi hruď, ale srdce minul. Juanův život několik dní doslova visel na vlásku. Teď už se začíná uzdravovat.“ „Kdy se tohle všechno přihodilo?“ „Minulý týden. Monsieur Clota zavřeli do vězení v Sainte Augustine. Čeká tam na soud.“ „Chudák. Musím se tam na něj zajet podívat.“ „Ten bude opravdu nadšený, až vás uvidí,“ souhlasil Jean. Tak jsem následujícího dne jel do vězení. Nesl jsem tam jediný možný dárek, který člověk může věnovat Francouzovi uvězněnému za pokus o vraždu, láhev whisky J & B. Seděl ve své cele na kraji kovové postele a četl knihu. nebyl to už ten elegantní monsieur Clot. Jeho košile bez límečku pocházela z vězeňského eráru, stejně jako tenké roztřepené bavlněné kalhoty a pantofle. Neměl kravatu ani pásek, aby se nemohl pokusit o sebevraždu, kdyby na něco takového pomyslel. Vlasy měl však uparvené jako vždy a také jeho nádherné vousy byly pečlivě učesané. Štíhlé prsty, ve kterých držel knihu, byly naprosto čisté, s dokonale ošetřenými nehty, jak u něj bývalo zvykem. „Máte tady návštěvu, monsieur Clote,“ ohlásil strážný a odemkl mřížové dveře. Monsieur Clot užasle vzhlédl a pak se mu obličej rozzářil. Rychle odložil knihu stranou a vyskočil. „No tohle, monsieur Durrell!“ vykřikl potěšeně. „No to je tedy překvapení, to je pocta... To je báječné, že vás zase vidím!“ Sevřel mi dlaň oběma rukama, což asi nebyl moudrý pohyb. Zapomněl si totiž držet kalhoty a jak se ke mně nakláněl, aby mě objal, zradily ho a jako harmonika se mu ve varhánkách poskládaly ke kotníkům. Ale ani tato katastrofa nezkalila jeho náladu. „Ti blázni si myslí, že bych s páskem mohl páchat sebevraždu. Ptám se vás, monsieur Durrelle, copak by se muž s takovou pověstí jako mám já, muž mého postavení, vzdělaný, člověk s dobrým jménem, snížil k něčemu tak vulgárnímu a zbabělému, co se hodí nanejvýš pro nějakého řemeslníka z nižších vrstev? „„Parraf!“„„ řekl a se zdvořilým starosvětským gestem mi nabídl, že se mohu posadit na postel. „Jsem rád, že vás vidím,“ pokračoval, „i když je to v tomhle nezdravém prostředí. Je od vás moc laskavé, že jste přišel. Tolik lidí ve vašem postavení by váhalo, jestli mají jít na návštěvu do vězení, jakkoli za člověkem s mojí pověstí.“ „Ale vůbec ne, přišel jsem, jakmile jsem se od Jeana dozvěděl, co se stalo. Celá ta záležitost mě velmi rozrušila.“ „Vskutku, vskutku,“ přikyvoval zlověstně a vousy se mu vlnily. „Já osobně jsem z toho také velice rozrušený. nesnáším, když se něco neudělá pořádně, mám už takovou povahu. Tak ten nezdar dost silně prožívám.“ „Nezdar?“ zeptal jsem se. Byl jsem trochu zmatený. „Jaký nezdar?“ „No přece to, že se mi ho nepodařilo zabít,“ vysvětloval monsieur Clot, celý udivený z toho, že jsem přehlédl takovou do očí bijící chybu. „To jistě nemyslíte vážně!“ „Ale myslím,“ prohlásil rozhodně. „Mrzí mě, že to nebyl přesný zásah, měl jsem ho rovnou zabít „„PARRAF!“„„ „Ale monsieur Clote, kdybyste ho zabil, neměl byste žádnou naději, že se odsud dostanete. když je to takhle, jsem si jistý, že to budou brát jako zločin z vášně a že vyváznete jenom s mírným trestem.“ „Zločin z vášně? Tomu nerozumím,“ divil se monsieur Clot. „Vždyť vám odloudil vaši krásnou paní a to je podle mě dostatečný důvod pro vaše jednání.“ „Vy myslíte, že bych se pustil do souboje a riskoval život kvůli ženě?“ zeptal se užasle.

„A copak jste to neudělal?“ Nechápal jsem. „Ne!“ zvolal rozhodně a udeřil pěstí do postele. „Proto jsem to neudělal!“ „Tak proč jste se proboha do toho souboje pouštěl?“ „Kvůli mému prasátku přece, kvůli Esmeraldě.“ „Kvůli praseti?“ Nevěřil jsem vlastním uším. „Ne kvůli ženě?“ Monsieur Clot se naklonil a vážně se na mě zadíval. „Monsieur Durrelle, dobře mě poslouchejte. Najít si novou manželku, to pro muže nikdy není problém. Ale dobrého lovce lanýžů jako je Esmeralda - to je nemožné!“ řekl s jistotou. FRED NEBOLI DOTEK TEPLÉHO JIHU -----------------------------Dvakrát v životě jsem se dopustil té pošetilosti, že jsem se vydal na přednáškové turné po Spojených státech. Na těchto cestách jsem si hluboce zamiloval Charleston a San Francisco, začal jsem nenávidět Los Angeles - což není moc trefné jméno, ačkoli uznávám, že najít výstižný název pro nějaké město je nemožné rozveselil mě New York a znusilo se mi Chicago a St Louis. Během tohoto putování se mi přihodilo mnoho podivných věcí, ale nejzvláštnější zážitek jsem získal, až když jsem se pustil na jin od Mason - Dixonovy linie. Literární spolek v Memphisu, ve státě Tennessee, mě požádal, abych u nich vystoupil s přednáškou o ochraně přírody. Spolek mě také s jistou dávkou domýšlivého uspokojení informoval, že nebudu ubytován u nikoho méně významného než u zástupkyně jejich pokladníka, paní Magnolie Dwite-Hendersenové. Když jedu na přednáškové turné, úplně nesnáším bydlet jako host u neznámých lidí. Příliš často totiž od svých hostitelů slýchám: „Víme, že jste už tři týdny na cestách. Musíte být strašně vyčerpaný, unavený a zesláblý. U nás si „„opravdu odpočinete“„. Jenom dnes, docela výjimečně, k nám na večeři přijde asi čtyřicet nejbližších přátel. Uvidíte, že si je hned „„zamilujete“„. Bude to takové poklidné, neformální setkání lidí, které máme rádi. Všichni prostě úplně šílí, jak se s vámi chtějí seznámit. Jeden z nich dokonce četl vaše knihy.“ Z vlastní hořké zkušenosti vím, že se tohle nejen může stát, ale i často stává, a tak jsem pocítil nad tím, že mě literární spolek svěřil do péče oné paní Magnolie Dwite-Hendersonové, jisté znepokojení. Zatelefonoval jsem jí tedy s nadějí, že se z toho třeba (tak slušně, jak jen to půjde) vykroutím a ubytuji se v hotelu. Telefon zvedl muž s hlubokým sytým hlasem. Hlasem, jaký by nejspíš mohlo mít vyzrálé portské, kdyby dokázalo mluvit. „Tadý je residence pani Magnolie Dwite-Hendersonový,“ ozvalo se. „S kym to mluvim?“ „Jmenuji se Durrell a rád bych hovořil s paní Dwite-Hendersenovou.“ „Počkejte chvíli u telefónu,“ řekl hlas. „Pudu se po ní kouknout.“ Po dlouhé pauze zazněl ze sluchátka udýchaný zvonivý hlásek, připomínající hrací strojek. „Pane Durale, jste to vy?“ zeptala se. „Tadý Magnolia Dwite-Hendersonová.“ „Těší mě, že s vámi mohu mluvit, paní Dwite-Hendersonová.“ „Pro smilování boží,“ vyjekla, „váš pří-zvuk, váš PŘÍ-zvuk! V životě jsem neslyšela něco tak perfektního. Je to jako bych mluvila se sirem Lawrencem Olivierem. Řeknu vám, že mně z toho až běhá mráz po zádech.“ „Děkuji,“ odpověděl jsem. „Z dopisu od vašeho spolku jsem pochopil, že vás víceméně přinutili, abyste mě u sebe ubytovala. Mám dojem, že vás nemůžu takhle zneužívat. Myslím, že bych měl jít do hotelu a neobtěžovat vás.“ „Obtěžovat mí?“ zapištěla. „Ale prosím vás, zlatíčko, pro mě to bude čest, mít vás u sebe doma. Do hotelu bych vás nepustila, nikdy tam pořádně nezametou pod postelí a nevynášejí tam popelníky. To by bylo proti zásadám pravé jižanské pohostinnosti. Já bych v hotelu nenechala spát dokonce ani Yankeeho, kdyby sem přijel na přednášku - tedý né že by měli zrovna o čem přednášet. Všichni jsou nemastní neslaní, jak říkával můj otec. Jenom používal silnější slova.“ Zmocnila se mě úzkost. Pochopil jsem, že se pobytu u paní Dwite-Hendersonové prostě nevyhnu, pokud nebudu chtít urazit její jižanskou pohostinnost. „Jste velmi laskavá,“ rezignoval jsem. „Moje letadlo přistává v půl páte, takže bych u vás mohl být asi tak v pět.“ „To je báječné!“ zvolala. „To přijedete přesně na můj čájový dýchánek - každý čtvrtek ke mně chodí na čáj pět mých nejdražších přítelkyň. Samozřejmě že už jsou jak na trní, chtějí se s vámi totiž moc setkat.“ S velkým úsilím jsem potlačil zasténání. „Dobře, sejdeme se tedy v pět.“ „Už se nemůžu dočkat, až budete tadý,“ odpověděla.

Zavěsil jsem a plný obav jsem se vydal na letiště. Za dvě hodiny jsem byl v samém srdci Jihu, země bavlny, černookých fazolí, sladkých brambor, a naneštěstí také Elvise Presleyho. Z letiště mě vezl taxík řízený obrovitým mužem, který kouřil velikánský doutník přesně v téže barvě, jako měla jeho kůže. „Ste z Bostonu?“ zeptal se, když jsme ujeli kousek cesty. „Ne, proč myslíte?“ „Pří-zvuk,“ řekl stručně, „váš pří-zvuk.“ „Ne, jsem z Anglie.“ „Vopravdu? Z Anglie, jó?“ „Ano,“ odpověděl jsem. „Jak se daří královně?“ zeptal se. „Myslím, že docela dobře,“ pronesl jsem a snažil se vcítit do ducha hlubokého Jihu. „Jó,“ zahučel hloubavě. „To je fajnová ženská, tadlecta královna - řek bych, že pořádá spousty plesů...“ Nekomentoval jsem to. Jeho charakteristika královské rodiny byla vyčerpávající. Rezidence pani Magnolie Dwite-Hendersonové připomínala jakýsi trpasličí zámeček v koloniálním stylu, usazený v pětihektarové, pečlivě udržované zahradě. Přední část domu zdobilo bílé sloupořadí a obrovské množství červených azalek. Na vstupních dveřích, které musely mít alespoň tři a půl metru na výšku a asi tak půldruhého metru na šířku, viselo mohutné mosazné klepátko naleštěné tak, že zářilo, jako by bylo právě vytaženo z kovářské výhně. když taxík zastavil, tyto hezké dveře se otevřely a orámovaly postavu velmi vysokého a velmi černého pána s bílými vlasy. měl na sobě frak a pruhované kalhoty. Vypadal tak, že by klidně mohl být zplnomocněným velvyslancem jakéhokoliv nově vzniklého afrického státu. Sytým, portské připomínajícím hlasem, který jsem si pamatoval z telefonu, řekl: „Pane Durale, vítejte v domě pani Magnolie.“ Potom dodal: „Já jsem Fred.“ „Rád vás poznávám, Frede,“ usmál jsem se. „Mohl byste se postarat o moje zavazadla, prosím?“ „Nechte to na mě,“ uklonil se Fred. Taxikář vyložil mé dva kufry na příjezdovou cestu a odjel. Fred si je s odporem prohlédl. Tvářil se přitom, jako by to byla hromada smetí. „Frede,“ začal jsem se vyptávat se zájmem, „tyhle šaty nosíte normálně?“ Podíval se na sebe s opovržením. „Né, ale pani Magnolia si přála, abých vás přivítal v tradičním oblečení.“ „Chcete snad říct, že tohle je tady u vás v Memphisu tradiční oblečení?“ zeptal jsem se. „Nó, to určitě né,“ bránil se uraženě. „To je přeci tradiční oblečení v zemi, vodkud pocházíte vý.“ Povzdechl jsem si. „Frede, udělejte mi laskavost. Běžte a tu parádu si sundejte. Lichotí mi, že jste si to kvůli mě oblékl, ale ještě víc mi polichotí, když si to kvůli mě zase sundáte. A pro vás to bude pohodlnější.“ Na jeho tváři se objevil široký úsměv. Vypadalo to, jako když otevřete piáno a před vámi se zalesknou bílé klávesy. „Hnedle to udělám, pane Durale,“ souhlasil vděčně. Vstoupil jsem do chladné haly vonící leštěnkou na nábytek, květinami a bylinkami. Seshora, jako obláček kouře, připlula paní Magnolia, zahalená v šifónu a vůni parfému, cinkajíc šperky, křehká bludička s obrovskýma modrýma očima. Jemná pleť na krku jí vlála jako prapor vítězství oslavující délku jejího života. Pod očima jí visely váčky velikosti vlaštovčích hnízd, na tváři měla síť vrásek spletitých jako pavučina. Vlasy zdobil onen neobvyklý odstín ocelově modré barvy, který získá mnoho amerických žen, když se zdráháním a po špičkách překročí padesátku. „Pane Durale,“ zašveholila a stiskla mi ruku oběma svými křehkými dlaněmi, jejichž dotek připomínal pergamen. „Pane Durale, srdečně vás vítám! Je to pro mě pocta, mít vás tadý v našem domě.“ „Potěšení je na mé straně, madam.“ Náhle se objevil Fred, překvapivě a zlověstně jako velký černý mrak ve slunném odpoledni. „Paní Magnolie,“ oznámil, „sundám si ty šatý.“ „Frede!“ zvolala šokovaně. „Myslím, že by to nebylo moudré ani slušné.“ „Pan Dural řek, že můžu,“ bránil se Fred a tím mě do toho zapletl. „Ahá,“ podivila se paní Magnolia. „Nó, tak to je něco jiného. Ále jsem si jistá, že pan Dural nechtěl, aby ses svlékl hned teď. V žádném případě to nedělej tadý, mohla by tě tu uvidět prateta Dorinda.“ „Převlíku se ve svym pokoji,“ uklidnil ji Fred a odkráčel. „Proč se chce proboha odstrojit?“ zamyslela se paní Magnolia nahlas. „Víte, čím déle s někým žijete, tím vám ten člověk připadá komplikovanější...“

Začal jsem se cítit jako Alenka v říši divů. Tenhle pocit mívám vždycky, když přijedu do Řecka. Logiku musíte hodit přes palubu a nechat ji plavat, ovšem chvíli a nadosah. Ověřil jsem si, že to na mozkové buňky působí přímo blahodárně. „Pane Durale, zlatíčko,“ pokračovala a ještě pevněji mi stiskla ruku, „vy už určitě musíte „„zmírat“„ touhou po tom, dát si skleničku.“ „Ano, rád bych se napil. To by bylo milé,“ souhlasil jsem. „Malá skotská nebo Bloody...“ „Pšt,“ zašeptala, „mohl by vás slyšet Fred. Od té doby, co se naposledy oženil a vstoupil do církve Druhého Zjevení, je proti pití. To si ani nedovedete představit. Nedělá nic jiného, než že všem porád kokola tvrdí, že alkohol je zlořád, který svádí lidi ke smilstvu - dokonce i mě. Musím se sice přiznat, že v mládí jsem si ráda zaflirtovala, ale můžu vás ujistit, že smilstvo - to by mě tedý nikdy nenapadlo. Pan DwiteHenderson byl celou svou duší pro cudnost.“ Moje představa o Bloody Mary se rozplynula. Paní Magnolia mě odvedla do obýváku a přicupitala k elegantnímu likérníku. „Pár doušků,“ poznamenala. „Pár doušků pro dobrou náladu.“ Otevřela likérník, který k mému leknutí neobsahoval nic než načaté láhve coca-coly. „Co byste si dal?“ zašeptala chraptivě. „Vodku, whisky, bourbon, gin?“ „Dal bych si skotskou,“ odpověděl jsem trochu nejistě. Přeběhla prstem po láhvích coca-coly, až konečně jednu vybrala, přičichla k ní, nalila pořádnou dávku do sklenice, přidala led a kapku minerálky a podala mi ji. „To je nejlepší druh coca-coly,“ usmívala se. „A Freda nerozčílí.“ Skotská byla vynikající. Šel jsem nahoru, osprchoval se, převlékl a vydal se do obýváku, abych čelil čajovému dýchánku paní Magnolie. Když jsem scházel se schodů, dveře na odpočívadle se otevřely a v nich se objevil vysoký mrtvolně bledý muž, který měl na sobě černý sametový župan s červeným lemováním a panamák. „Pane, máte nějaké zprávy?“ zeptal se mě. „Jaké zprávy?“ „O válce, pane, o válce. Pamatujte na moje slova - jestli vyhrajou, bude to pro Jih tragédie,“ řekl, otočil se, vrátil se do svého pokoje a zavřel dveře. Pokračoval jsem v cestě dolů poněkud zmatený. „Ách, vy náš miláčku!“ zvolala paní Magnolia a uchvátila mě do křehkého objetí svých hebkých šustících šatů a sladké vůně, ze které se mi zatočila hlava. „Jsem tak šťastná, že jste tadý! A jsem si „„jistá“„, že budete také „„šťastný“„, až se setkáte s mými nejdražšími a nejmilejšími přítelkyněmi.“ Vkráčely dovnitř ve dvojicích, podobně snad mohla vstupovat zvířata do Noemovy archy. Způsob, kterým je paní Magnolia začala přestavovat, by se však hodil spíš do cirkusové manéže. „Tohle je paní Flerence Further Causeová. Further Causeovi jsou samozřejmě velmi známá rodina.“ Když se kolem mě všechny shromáždily, měl jsem pocit, že stojím uprostřed oživlého květinového záhonu, který ke mně promlouvá nějakým neznámým jazykem. „Tohle,“ pokračovala paní Magnolia, „je Margold Nastaová...“ Slavnostně jsem se uklonil. „A toto je slečna Melancholie Delightová.“ Slečnu Melancholii Delightovou jsem si okamžitě oblíbil. Vypadala sice jako buldok, kterého někdo omylem vypral v pračce, ale cítil jsem, že žena, která dokázala přežít se jménem Melancholie Delightová, si zaslouží mou mužskou podporu. Všechny byly kouzelné. Křehké, křehčí než všechno, co může archeolog vyhrabat v egyptských hrobkách. Cvrlikaly jako ptáčci, celé rozechvělé jako dívky na prvním plese. Ale když překonaly vzrušení a rozpaky z toho, že jsem se mezi ně připletl, vrátily se ke svému obvyklému brebentění, na které byly zvyklé. „Už jste slyšely to o Gray-hamovi?“ zeptala se jedna z nich. „Co je s Gray-hamem?“ volaly všechny dychtivě. „Ták si představte, Gray-ham utekl s Patsy Donahueovou!“ „Nó to snad né!“ „Ále áno!“ „Nó to snad né!“ „Ale áno, opustil tu rozkošnou Hildu. Nechal ji se třemi dětmi.“ „Hilda byla za svobodna Watsonová, né?“ „Áno, ále Watsonovi jsou taková propletená rodina. Pradědeček Watson si vzal Fergusonovic dcéru.“

„Myslíš ty Fergusonovy, co bydleli až u Mud Islandu?“ „Né, né, tihle Fergusonovi jsou z východního Memphisu. Jejich babička byla zasvobodna Scottová a pak si vzala pana Fergusona. Jejich teta byla příbuzná S Tellymareovými.“ „Snad nemyslíš toho starého Tellymarea, co spáchal sebevraždu?“ „Né, to byl jeho bratranec, Arthur. Ten, co kulhal. Stalo se to v roce 1914.“ Bylo to jako číst si v telefonním seznamu a zároveň poslouchat úryvky ze společenské rubriky místních novin. Tyhle dámy dokázaly vystopovat předky různých lidí pět generací nazpět. A to s urputností stavěcích psů a houževnatostí detektivů. Gray-ham a jeho poklesel s Patsy se nyní úplně ztratili v genealogickém zmatku, který rozřešit by bylo stejně obtížné, jako se vypořádat s mísou plnou špaget. „Byl to Tellymareův bratranec Albert. Ten, co se oženil s Nancy Hendersonovou, která se s ním pak rozvedla, protože podpálil jejich dům,“ upřesnila slečna Melancholie Delightová. Konverzace se po této mimořádné informaci rozeběhla na plné obrátky. „Nebyla to jedna z těch Hendersonovic dvojčat, ta s těmi zrzavými vlasy, co měla tolik ošklivých pih?“ „Áno, a její sestřenice si vzala toho mladého Brevertona a pak ho zastřelila,“ doplnila ji slečna Marigold. „Taková dost nemožná rodina,“ řekla paní Magnolia a dodala: „Přinesu ten čaj.“ Za chvilku byla zpátky a nesla veliký stříbrný podnos, na kterém stála gigantická konvice, křehké porcelánové šálky a dvě stříbrné misky. V jedné byly kostky ledu, ve druhé plátky citrónu. „Když je takový horký den jako dnes, není nic lepšího než čáj,“ pronesla paní Magnolia. Do jednoho šálku dala kostky ledu a citrón a podala mi ho. Vzal jsem si ho od ní a nechápal jsem, proč mě dámy pozorují s tavkovým očekáváním. Zvedl jsem šálek ke rtům, napil se a málem jsem se zalkl. V šálku byl pctivý bourbon. „Přijde vám k chuti?“ zeptala se paní Magnolia. „Vynikající! Počítám, že ho nepřipravoval Fred.“ „To opravdu né,“ usmála se paní Magnolia. „Čáj si dělám vždycky sama. Ušetřím si tím potíže, víte.“ „Můj taťka vždycky říkával, že studený čaj pomáhá na slabosti těla,“ poznamenala slečna Margold poněkud tajuplně. „Ta malá Lilliputová - pamatujete? Vzala si Huberta Crumba, jednoho z těch Crumbů z Mississippi, kteří jsou v přízni s Ostlerovými,“ vyprávěla slečna Melancholie, „tak ta si vždycky myla obličej v ledovém čaji a měla pleť jako broskvičku, jako opravdickou broskvičku.“ „Slečna Ruby Mackintoshová - původem z rodiny Mackintoshů, těch, co se přistěhovali ze Skotska, ta, která se provdala k Mackinnonovým... starý Mackinnon byl takový tyran, že přivedl svou manželku do hrobu... byla zasvobodna Tendersonová, její matka byla rozená Outgrabeová, z Minnesoty - nó ták tahle Ruby vždycky říkala, že na pleť není nic lepšího než šlehačka a pekanový olej,“ rozpovídala se slečna Marigold. „Nebyli ti Mackintoshovi příbuzní s Quinsersovými?“ zajímala se paní Magnolia. „Áno, strýček slečny Ruby si vzal jednu Quinsersovou, tu s plochýma nohama a postavou jak pytel brambor,“ přitakala slečna Melancholie. Rozhodl jsem se, že jejich smělé variaci na genalogické téma přeruším. „Slečno Melancholie, máte takové zajímavé jméno. Jak jste k němu přišla?“ Podívala se na mě trochu nechápavě. „Při křtu,“ řekla konečně. „Ale kdo vám to jméno vybral?“ zeptal jsem se. „Můj otec. Víte, on chtěl chlapce.“ Následující hodinka uplynula v lehkém bourbonovém oparu a přívalu dalších jmen a rodokmenů. Nakonec se dámy zvedly k trochu nejistému odchodu. „Ták,“ pronesla paní magnolia, když po záplavě polibků a zdvořilostních frází všechny zmizely. „Teď ještě půjdu zkontrolovat váš pokoj.“ „Ale můj pokoj je v pořádku,“ protestoval jsem. „Je to naprosto báječný pokoj.“ „Já si ráda všechno překontroluji sama,“ vysvětlovala mi rázně paní Magnolia, „když je teď Fredovi devětaosmdesát, není už tak pozorný, jak býval.“ „Devětaosmdesát?“ zeptal jsem se nevěřícně. „Jistě,“ řekla paní Magnolia a vydala se nahoru po schodech. „Dvaadvacátého prosince mu bude devadesát.“

Než jsem k tomu mohl něco poznamenat, na vrcholu schodiště se objevil muž v sametovém županu a mával dlouhou, nesmírně ostře vyhlížející šavlí. „Atlanta hoří!“ křičel. „Propána,“ povzdechla si paní Magnolia, „zase se dívá na to příšerné video, „„Jih proti Severu“„. Dostal tu kazetu od bratrance Cuthberta k vánocům. Proč mu jen nedal něco jiného?“ „Budou tady každou chvíli!“ zařval muž se šavlí. „Dovolte, abych vám představila prastrýce Rochestera.“ „Už jste zakopali stříbro?“ zvolal prastrýc Rochester. „Nezbývá nám moc času.“ Vzpomněl jsem si, že během občanské války Jižané trávili dost času zakopáváním rodinného stříbra pro případ, že by ti zpropadení Yankeeové začali loupit a plenit. „Áno, áno, drahoušku. Nedělej si s tím starosti. Už jsem stříbro zakopala,“ konejšila ho paní Magnolia. „Budou tady každou chvíli,“ opakoval prastrýc Rochester. „Musíme bojovat do posledního muže!“ „Není potřeba se znepokojovat,“ vysvětlovala paní Magnolia. „Sám generál Jackson mě ujistil, že Memphis nedobudou.“ „Jackson!“ ušklíbl se prastrýc Rochester s opovržením. „Tomu bych nevěřil, vždyť ten by byl schopen tvrdit mi, že jsem Lincoln.“ Pomyslel jsem si, že tato poznámka celý problém poněkud zamlžila. „Jenže to říkal „„mně“„,“ zdůraznila paní Magnolia, „„„a mně“„ snad naprosto důvěřuješ.“ „Tys mi neřekla, že jsem Lincoln,“ zatvářil se prastrýc Rochster lišácky. Pak k mému zděšení vyhodil šavli do vzduchu, obratně ji chytil za ostří a podal mi rukojeť. „Budete první hlídka. Vzbuďte mě o půlnoci nebo i dřív, bude-li to potřeba.“ „Můžete se na mě spolehnout, pane,“ řekl jsem. „Musíme bojovat až do posledního dechu,“ prohlásil důstojně, odkráčel do svého pokoje a bouchl za sebou dveřmi. „Teď můžeme jít zkontrolovat váš pokoj,“ oddechla si paní Magnolia šťastně. „Na vašem místě bych si schovala tu ohavnou šavli pod postel. Někdy dělají kočky v noci na zahradě hrozný rámus a tohle je šikovná věc, kterou po nich můžete hodit.“ Paní Magnolia během minuty prohlédla můj pokoj a ujistila se, že všechno je jak se patří. „Ták, a teď musím jít prohlédnout sál.“ „Sál?“ zeptal jsem se poněkud nechápavě. „Sál, kde budete přednášet. Když to tam nezkontroluji, nastanou pak hrozné zmatky. Jeden náš host, chudák, měl všechny diapozitivy vzhůru nohama. Byla to velmi popletená přednáška.“ „Něčemu takovému bych se rád vyhnul, pokud to bude možné.“ „Ták se posaďte do obýváku a dejte si sklenku coca-coly. Vrátím se hned.“ Tak jsem se usadil v obýváku, dal si slabý bourbon a začetl se do místních novin. Najednou se na schodech objevila malá, baculatá stará dáma s pronikavýma modrýma očima. Na sobě měla dlouhý a volný zelený župan, který byl na mnoha místech propálený do cigaret, takže vypadal jako ušitý z krajky. Něco si pro sebe mumlala. Když jsem se postavil, všimla si mě a zaječela hrůzou. „Proboha!“ vykřikla a sevřené ruce si přitiskla na statné poprsí. „Omlouvám se, jestli jsem vás vylekal. Jmenuji se Durrell a jsem tu ubytovaný.“ „Ó, vy jste ten Angličan, co nám má přednášet,“ usmála se. „Ráda vás pozinávám. Jsem prateta Dorinda.“ „Velmi mě těší, madam.“ „Jdu si jenom pro coca-colu,“ poznamenala a nesla se směrem k likérníku. Očichala všechny láhve, až našla tu, na kterou měla chuť. „Vezmu si to nahoru,“ sdělila mi. „Mrzí mě, že tu není můj manžel, pan Rochester. Bojuje ve válce je to taková hlučná záležitost. Ale vrátí se, hned jak válku vyhraje. Nejsem si jenom jistá, jak dlouho to bude trvat. Já toho o těchhle mužských věcech opravdu moc nevím, ale zdá se mi, že jsou z toho šťastní a to je hlavní, nemyslíte?“ „Naprosto s vámi souhlasím, madam.“ „Ale jak říkám, vrátí se každou chvíli. Jenže samozřejmě nevím přesně, kdy to bude... Myslím, že některé války asi trvají déle než jiné,“ dokončila neurčitě. „Taky si myslím,“ přikývl jsem. „Chovejte se tu jako doma,“ vyzvala mě, plaše se usmála, popadla láhev a přesunula se nahoru. Byl jsem tímto setkáním trochu otřesen, a tak jsem si nalil další bourbon. Když jsem zjistil, že v zásobníku došel led, vydal jsem se do zadní části domu, kde, jak jsem předpokládal, bude mít své útočiště Fred.

Našel jsem ho sedět u kuchyňského stolu, který byl zavalený tak obrovskou hromadou stříbra, že by i kapitán Kidd překvapeně zamrkal. Na sobě měl zelenou zástěru z kulečníkového sukna. „Čistím stříbro,“ vysvětlil mi zbytečně. „To vidím. Neměl byste nějaký led?“ „Áno, jistě, hned vám ho podám. Není nic horšího než teplá coca-cola.“ Přinesl pár kostek ledu a dal mi je do skleničky. „Je to moc příjemný, bydlet v domě, kde se nepije alkohól. Alkohól je zlořád!“ prohlásil. Zvedl stříbrnou mísu, ve které by se snadno dalo vykoupat dítě, a začal ji leštit. Nenápadně jsem upil ze skleničky. „Posaďte se přecé,“ vyzval mě Fred pohostinně a vytáhl zpod stolu židli bez opěradla. „Posaďte se na chvíli.“ „Děkuju.“ Sedl jsem si a doufal, že se sliná vůně alkoholu nedonese přes stůl k Fredovu nosu. „Jste věřící?“ zeptal se a nepřestával pilně leštit stříbro, které už eztak zářilo jako měsíc v úplňku. „Patřím do anglikánské církve.“ „Vopravdu?“ zeptal se Fred. „To bude asi v Anglii, že jó?“ „Ano,“ odpověděl jsem. „Máte blízko k papeži?“ „Ne, dost daleko.“ „Tenhle papež pořád líbe zem,“ poznamenal Fred a zavrtěl hlavou. „Nechápu, že z toho nedostane žádnou nemoc, když to porád dělá.“ „To je nejspíš takový papežský zvyk,“ vysvětloval jsem. „To je ale „„špatnej“„ zvyk,“ prohlásil Fred rozhodně. „Není to hygienický. Nemůže vědět, kdo všecko tam předtím šlapal.“ Zvedl tác, veliký tak, že by se na něj klidně vešla hlava Jana Křtitele, a začal ho čistit. „Já sem nikdá nebyl věřící, dokud mě nezachránila křesťanská láska,“ začal vyprávět. „Křesťanská láska?“ zatápal jsem. „Má třetí žena,“ pokračoval Fred. „Přivedla mě do církve Druhého Zjevení, a to mě zachránilo. Všechno mi vysvětlili. Za všecky strasti světa může jen jediná ženská.“ „Která?“ zeptal jsem se a doufal, že to nebude paní Magnolia. „Eva! Ta za všecko může. To vona vymyslela alkohól a smilstvo!“ „Jak mohla vymyslet alkohol?“ Přišlo mi, že pokud je to pravda, byla to spíš Evina přednost než chyba. „Jabka!“ zasyčel Fred. „Na tom stromě poznání přeci rostly jabka a kde rostou jabka, tam se taky začně dělat mošt, to je jistý. A byla nejspíš vopilá, když udělala to, co udělala.“ „Co udělala?“ Teď už jsem doopravdy nechápal. „Byla z toho alkohólu uplně vyšinutá,“ řekl Fred s přesvědčením. „Která ženská s jasnym rozumem by si povídala s hadem? Žádná! Normální ženská by utíkala, co by jí nohy stačily. Zavolala by policajty a hasiče.“ Na chviličku jsem si živě přestavil zahradu Ráje, ve které půl tuctu červených hasičských vozů a oddíl policistů obkličuje Boží strom poznání. „Áno. A taky může za to přelidnění, co dneska máme. Je to ták, pane.“ „Ale Eva neměla moc dětí,“ protestoval jsem. „Jenže ty co měla! Co „„ty“„ provozovaly!“ rozčílil se. „Co ty prováděly - nó? Smilstvo - promiňte mi to slovo. Smilstvo a jenom smilstvo! Podívejte se na to rozumně, všecko todlecto plození vedlo k přelidnění. Áno, smilstvo a mošt, proto je Bůh vyhnal z ráje.“ Musím říct, že tahle informace mi poskytla zcela nový pohled na osud Adama a Evy. „Možná by pomohlo, kdyby tenkrát měli prohibici,“ pokračoval Fred, „ale dokonce náš dobrý Pán nemohl myslet na „„všecko“„.“ „To asi ne,“ souhlasil jsem zdvořile. Má biblická disputace s Fredem bohužel předčasně skončila příchodem paní magnolie, která přispěchala, aby mi oznámila, že sál je ve všech ohledech a na každý pád v pořádku a že memphisská smetánka mě za hodinu očekává na pódiu. „Máte ještě čas dát si coca-colu,“ navrhla nesměle. Připadalo mi, že od doby, co jsem přijel do Memphisu, nedělám nic jiného, než se nalévám obrovským množstvím toho ďábelského nápoje. Nicméně před přednáškou jsem si dal ještě jednu sklenku na povzbuzení.

Přednáška měla obrovský úspěch. Obávám se však, že nikoliv pro svůj strhující obsah, ale kvůli mému „„pří-zvuku“„. „Váš PŘÍ-zvuk je opravdu tak zvláštní,“ svěřil se mi po přednášce mohutný muž s červeným obličejem a bílými licousy. „Je opravdu a skutečně něco úplně jiného, pane. Je to naprosto senzační... víte jako ten chlapík, jak se jen jmenuje... áno, William Shakespeare.“ „Děkuji,“ řekl jsem. „Nepřemýšlel jste někdy o tom, že se přestěhujete sem k nám na Jih a stanete se Američanem?“ zeptal se. „S tím vším přízvukem bychom vás tu srdečně uvítali.“ Sdělil jsem mu, že mě to sice ještě nenapadlo, ale že mě jeho nabídka těší a budu o ní přemýšlet. Druhý den ráno jsem trpěl, jak bohužel musím přiznat, kocovinou. Zaplatil jsem daň za to, že jsem se tak ochotně poddal jižanské pohostinnosti. Poněkud zesláblý jsem sešel dolů na snídani. Kolem velmi naleštěného stolu, na kterém se jako horský potok blýskalo stříbrné nádobí, jsem našel shromážděné všechny členy domácnosti. Obsluhoval je Fred. „Ó,“ zvolala ke mně prateta Dorinda. „Toto je můj manžel, pan Rochester.“ „My už se známe, Dorindo,“ vysvětloval prastrýc Rochester. „Tendo udatný gentleman mi včera v noci pomohl odrazit útok hordy zuřivých Yankeeů.“ „Ták to jste si to oba jistě pěkně užili,“ usmála se prateta Dorinda. „Podle mě je opravdu skvělé, že máte společné zájmy.“ „Spal jste v noci dobře?“ starala se paní Magnolia, ignorujíc své dva společníky. „Báječně,“ ujistil jsem ji. Fred mi předložil skromnou jižanskou snídani. Tvořilo ji šest plátků slaniny, křehké a křupavé jako podzimní listí, čtyři vejce zářící jako letní slunce, osm topinek zalitých máslem a velká lžíce chvějícího se a blyštivého citrónového džemu. „Jdu zjistit, jaké jsou poslední zprávy,“ oznámil prastrýc Rochester, zvedl se a přehodil si přes ramena župan. „Vrátíš se na oběd nebo budeš pořád bojovat?“ zajímala se prateta Dorinda. „Madam, válka se nedá uspěchat,“ pokáral ji prastrýc Rochester přísně. „Né, né, nedá. To já přece chápu. Jenom jsem chtěla vědět, jak to bude se zmrzlinou.“ „Ženská, má na starosti důležitější věci než zmrzlinu,“ uadi ji prastrýc Rochester. „Bude vanilková nebo jahodová?“ „Jahodová,“ odpověděla prateta Dorinda. „Dám si dva kopečky a kousek ořechového dortu,“ rozhodl prastrýc Rochester a odpochodoval. Prateta Dorinda odešla do kuchyně. „Řeknu vám že opravdu nevím, kam to všechno spěje,“ podotkla paní Magnolia nad stránkami místních novin, které právě důkladně pročítala. „Teď chtějí dokonce udělat jednoho negra starostou.“ Neklidně jsem se podíval ke dveřím, ve kterých před chvílí zmizel Fred. „Pokud vás zajímá můj názor, tak nám vládne banda bílých lumpů a negrů. Áno, vážně - bílá chátra a negři!“ ujistila mě a napila se kávy. „Paní Magnolie, vysvětlete mi jednu věc. Víte přece, jak jsou dnes černoši citliví na různé poznámky. Nebojíte se takhle mluvit, když by vás mohl slyšet Fred?“ „Mluvit jak?“ Otočila ke mně své obrovské, nyní nechápavé oči. „Myslím o negrech a tak podobně.“ „Ále Fred přece není žádný negr,“ reagovala pobouřeně. Blesklo mi hlavou, jestli snad není barvoslepá. „Né,“ dodala. „Můj prapradědeček koupil Fredova pradědečka už v roce 1850. Mám na to stále účtenku. Fred se narodil tadý. Fred není žádný negr. Fred patří do rodiny.“ A tak jsem se vzdal naděje, že někdy porozumím jižanské nátuře. DŮCHOD -----Na svých cestách jsem zažil mnoho příhod, které mě rozesmutnily a rozrušily. Jedna z nich se mi vryla tak hluboko do paměti, že kdykoliv si na ni vzpomenu, rozteskní mě to. Byl to velmi malý muž, určitě nevážil víc než podvyživený čtrnáctiletý chlapec. Vypadalo to, že má kosti křehké a tenké kao troubel starobylé hliněné dýmky. Jeho zvláštní hlava, posazená na štíhlém krku, připomínala obrácenu řeckou amfóru. Zdobily ji obrovitánské zamžené laní oči, nos, jemně vycizelovaný jako ptačí křidélko, a krásně tvarovaná ústa, štědrá a soucitná. Tenké pergamenové uši byly velké a špičaté,

představuji si, že přesně takové mají skřítkové. Byl to Skandinávec, kapitán obchodní lodi, kterou jsem cestoval z Austrálie do Evropy. V těch kouzelných, dávno minulých dobách jste si mohli vybrat takovou loď; plavba trvala šest týdnů a na palubě bylo osm až dvanáct pasažérů. Nebyla to žádná „„Queen Elisabeth II“„. Připadali jste si jako na vlastní jachtě. Mělo to však i svá úskalí, protože spolucestující jste si vybrat nemohli. Ale mezi dvanácti lidmi se většinou našli nejméně dva, kteří alespoň vzdáleně připomínali lidské bytosti. S nimi jste mohli navázat přátelství a pak ignorovat ostatní, aniž byste je urazili. Cesta, o které bude řeč, byla zvláštní tím, že jsem byl jediným mužským pasažérem na palubě. Zbytek cestujících tvořily postarší dámy z Austrálie, které - se vzrušeným štěbetáním - podnikaly svou úplně první námořní plavbu, svou úplně pouť do Evropy, svou úplně první výpravu do domovské Anglie, kde žije královna. Všechno jim tedy, jak si asi dovedete představit, připadalo tak nové a vzrušující, že to musely obdivovat. Kajuty byly rozkošné, s opravdickými postelemi, sprchami a vanami, ve kterých tekla opravdická voda, v salónu se podávaly opravdické nápoje a u velikého naleštěného stolu jim steward servíroval opravdické pokrmy. Chovaly se jako děti na prvním pikniku, byla to radost, dívat se, jak se jim to všechno líbí. Avšak zdrojem jejich největšího potěšení byl kapitán. Stačil jim jediný pohled a hned se do něj hluboce, vážně a neodvolatelně zamilovaly. Kapitán působil doslova jako magnet. Obcházel lehátka, na kterých se dámy slunily, vyptával se, jak jim chutnala snídaně, jestli bujón, který se podával v jedenáct hodin, byl dost teplý; později v salónu osobně dohlížel na rituály spojené s přípravou suchého martini, nápoje proti mořské nemoci. Posílal námořníky, aby doběhli pro dámy, kdykoli je chtěl upozornit na něco zajímavého. Ukazoval jim hejna létajících ryb, velrybu, která v dálce chrlila gejzíry vody jako fontána, nebo albatrosa s rozepjatými křídly, plachtícího nad zádí lodi, jako by k ní byl připoután neviditelným drátem. S eskortou námořníků, kteří měli zajistit, aby nikdo nespadl, vzal dámy na příď a tam jim ukázal delfíny. Ti plavali chvíli stejně rychle jako loď, náhle však s neuvěřitelnou rychlostí vyrazili kupředu a pak vyskočili z modré vody, podobni rozdováděným šipkám. Odvedl dámy také do podpalubí, do nablýskané strojovny, kde bylo tak čisto, že by se dalo jíst s podlazy, a vysvětlil jim, jak funguje organismus lodi. Vzal je na kapitánský můstek a popsal jim, jak pracuje radar, který v noci upozorňuje, že se blíží nějaká loď, a tak zabraňuje strašlivým neštěstím. Zašel s nimi do kuchyně, ukázal jim mrazící boxy a místa, kde se skladuje a připravuje jídlo. Úplně je to uchvátilo. S každým takovým zážitkem ho milovaly víc a víc a on, okouzlující, plachý a něžný, se snažil ze všech sil připravit pro dámy bezpočet nových zajímavostí, tak jako kouzelník vytahuje z cylindru další a další překvapení, aby ohromil publikum. „Kapitán má srdce ze zlata,“ sdělila mi jednou u dopoledního bujónu rozložitá a stále upocená paní Farthingaleová, „z ryzího zlata. Myslím, že kdyby byl můj manžel jenom trochu jako on, tak by naše manželství vydrželo.“ Protože jsem neznal váženého pana Farthingala, neměl jsem k tomu co poznamenat. „Kapitán je ten nejrozkošnější muž, jakého jsem kdy poznala, opravdový vzor zdvořilosti a laskavosti. Na to, že je cizinec, má vážně vynikající chování,“ řekla slečna Landocková a přitom se jí do očí vedraly slzy, až hrozilo, že jí rozředí druhou sklenku martini. „A je šťastně ženatý, jak mi řekl první lodní důstojník.“ „Ano,“ poznamenal jsem. „Tomu věřím.“ Žalostně si povzdechla. „To jsou všichni milí muži,“ dodala. „Ano,“ souhlasila paní Fortescueová nad svou třetí štědrou dávkou ginu, „je jen strašně málo slušných chlapů, kteří nejsou ženatí. Jakmile jsem uviděla kapitána, řekla jsem si - Tohle je správný chlap, to není žárný záletník, i když je to námořník.“ „Náš kapitán by přece za ženskými nikdy neběhal,“ zvolala slečna Woodbyová trochu pohoršeně. „Na to je moc velký gentleman...“ „A kdyby ho žena nachytala na záletech, tak by mu dala co proto,“ upřesnila slečna Landocková. Protože na lodi toho nebylo moc co dělat a cesta byla dlouhá, nezbývalo mi, než každý den naslouchat úvahám o kapitánových zvycích, obdivu k jeho ctnostem a dohadům o tom, jaký dárek by pro něj bylo nejvhodnější zakoupit, až uskutečníme první a jedinou zastávku na naší plavbě. Dychtivě se na ten den těšily. Ne snad proto, že by tolik chtěly jít na břeh, ale spíš kvůli dárku pro svého hrdinu. Po velkém dohadování se domluvily, že mu koupí svetr. Protože nebylo jasné, kolik taková věc stojí, rozhodly se, že každá z nich složí dvě libry, a já jsem velkomyslně slíbil, že nezůstanu stranou. Když jsme přátelsky vyřešili tento palčivý problém, začali jsme probírat otázku barvy svetru a okamžitě vypukl konflikt. Bílá se zdála nepraktická, hnědá moc pochmurná, červená příliš křiklavá, zelená se nehodila k jeho očím. Nemělo to konce. Ve chvíli, kdy to vypadalo, že se dámy kvůli tomu pustí do pranice, jsem prohlásil, že z kapitána nesmírně mazaně, tak jak jsem kdysi jednal s divochy v džungli, vymámím, jaká je jeho oblíbená barva.

Když jsem se pak vrátil se zcela vymyšlenou zprávou, že kapitán má rád barvu ovesných vloček, byly dámy zklamané, ale přijaly to. Odvrátil jsem další světovou válku. Konečně nadešel onen velký den a naše loď vplula do přístavu. Dámy byly vzhůru už za rozbřesku, vzrušené jako děti na Štědrý den. Poletovaly ve svých županech z kajuty do kajuty a přitom vykřikovaly: „Marjorie, nemáš náhodou spínací špendlík, potřebovala bych jeden.“, „Agatho, myslíš, že se tyhle korále hodí k těm modrým šatům?“, „Asi bys mi nemohla půjčit podprsenku, viď? U téhle se mi utrhlo ramínko.“ Nakonec, oblečené ve svých nejhezčích šatech, se slamáky ozdobenými umělými květinami, nasáklé pudrem a voňavkami tak, že je bylo možné ucítit sto yardů proti větru, vystoupily na břeh, aby se s očima zářícíma a tvářemi ověnčenými vzrušenými úsměvy, každá jako zahrádka překypující něhou, vydaly za svým velkým dobrodružstvím. Přes jejich prosby a naléhání jsem se rozhodl, že s nimi nepůjdu. Bylo to moudré rozhodnutí. Ačkoliv jsem se jim s tím nevěřil, budila ve mně hrůzu představa nákupu s jedenácti ženami, z nichž každá pekelně usiluje vybrat pro svůj idol to nejlepší. Kromě toho jsem měl rozepsanou knihu, a tak jsem si myslel, že bych mohl v klidu pracovat ve své kajutě a k obědu si objědnat drink a obložený chleba. To jsem se však přepočítal. Sotva jsem se dal do práce, ozvalo se zaklepání na dveře. Byl to první důstojník, podle mého asi třicetiletý muž s krátce ostříhanými vlasy v barvě zlatého obilí, s trochu hrubými rysy a modrýma bezvýraznýma očima. Vždycky se mi zdálo, že je slušný a ochotný, ale tak trochu nesympatický ve srovnání s kapitánem. „Kapitán se vám uctivě poroučí. Všiml si, že jste nešel s dámami na břeh. Rád by věděl, jestli vám není špatně.“ „Ne, jsem naprosto v pořádku, děkuji. Jenom jsem se rozhodl, že zůstanu na palubě a dokončím nějakou práci.“ „Pak se vás kapitán tedy ptá, jestli byste mu neprokázal tu čest a nepoobědval s ním.“ Neměl jsem z toho sice radost, ale skutečně se nedalo dělat nic jiného, než pozvání přijmout. „Vyřiďte kapitánovi, že mi bude potěšením,“ odpověděl jsem. „Přijďte tedy ve tři čtvrtě na jednu,“ řekl první důstojník a odešel. Takže jsem se ve tři čtvrtě na jednu přesunul do baru a našel tam kapitána, jak popíjí světlé cherry. Seděl za barovým pultem a před ním ležela hromada papírů, které vypadaly jako svitky pergamenu. Obřadně mi potřásl rukou, objednal pití a znovu se usadil na barovou stoličku, jako skřítek na klobouk houby. „Jakmile jsem viděl, že nejdete na břeh, napadlo mě, že vás musím pozvat na oběd. Nezamlouvá se mi představa, že byste obědval sám.“ „Jste velice laskavý, kapitáne. Nešel jsem na břeh, protože naše dámy chtějí nakupovat a mně připadalo, že strávit den na nákupech ve společnosti jedenácti žen by bylo víc, než moje nervy dokážou unést.“ „Podle mě je už dost hrozné nakupovat jen s jednou ženou. Když jse moje žena na nákupy, nikdy nechodím s ní. Vždycky mi přinese domů ukázat, co všechno koupila, a druhý den běží zpátky do obchodu a vymění to,“ usmál se. „Ale ženy jsou ženy. Co bychom si bez nich počali?“ „Můj bratr, který byl už čtyřikrát ženatý, si mi jednou postěžoval: Copak nemohli vymyslet nic lepšího než ženu?“ Tomu se kapitán rozesmál tak srdečně, že málem spadl z barové stoličky. Když se uklidnil a objednali jsme si další pití, začal hovořit vážným tónem. „Chci se s vámi o něčem poradit, pane Durrelle, týká se to našich dam. Jak víte, za čtyři dny překročíme rovník a měli bychom při této příležitosti uspořádat slavnost. Čeká se to od nás. Když jsou na palubě mladí lidé, koná se tahle oslava u bazénu. Otec Neptun cestující pasuje na námořníky, vyvádí se spousta pošetilostí a je přitom legrace. Končívá to tak, že všechny cestující naházíme do bazénu.“ Odmlčel se a napil ze své skleničky. „Nezdá se mi, že zrovna tohle by se našim dámám líbilo,“ poznamenal jsem opatrně. „Ale ne, pane Durrelle. Ani ve snu by mě nenapadlo jim to navrhovat. Ne, ne, ne,“ zavrtěl hlavou. „Naše dámy jsou... no, řekněme, trochu dospělé na takovou zábavu. Ne. Zorganizoval jsem něco jiného, malý banket. Náš šéfkuchař je opravdu velmi šikovný, když má k dispozici pořádné suroviny, takže jsem ho poslal na břeh, aby koupil všechno, co bude potřebovat - ovoce, čerstvé maso a tak dále. Samozřejmě, pít budeme šampaňské. Myslíte, že se jim to bude zamlouvat?“ „Drahý kapitáne, vždyť víte, že budou úplně bez sebe,“ ujistil jsem ho. „Už jste toho udělal tolik pro to, aby se na téhle plavbě cítily šťastně a nikdy na ni nezapomněly. Musíte vědět, jak zoufale vás zbožňují.“ Kapitánova tvář jemně znachověla jako lístek růže.

„Navíc, v jejich očích nemůžete udělat nic špatně. Všechno, co připravíte, bude mít pohádkový úspěch. Jediný problém vidím v tom, co se asi stane, až se vaše manželka jednou dozví, že se do vás zamilovalo jedenáct žen naráz...“ Jeho obličej se zbarvil temnějším odstínem růžové. „Moje manželka je naštěstí velmi rozumná žena. Vždycky mi říkává: 'Siegfriede, jestli tě někdy bude přitahovat nějaká jiná žena, tak je to v pořádku. Jen mi ji ukaž, abych ji mohla zabít dřív, než si s ní něco začneš.'„ „Nesmírně rozumná dáma,“ poznamenal jsem. „Připijeme na její zdraví.“ Udělali jsme to a odebrali jsme se na oběd. Po studené polévce, v níž plavaly pozůstatky nějaké ryby, která vypadala buď jako vědou zatím nepopsaný nebo rovnou odmítnutý druh, kapitán odložil lžíci, osušil si ubrouskem rty, odkašlal si a naklonil se ke mně. „Pane Durrelle, mám ještě něco. Rád bych znal váš názor na jednu věc. Vím totiž, že jste uznávaný spisovatel.“ V duchu jsem zasténal. Teď mě požádá, abych přečetl a ohodnotil jeho paměti - „„Padesát let na moři“„ nebo „„Na obzoru tajfun“„. „Ano, kapitáne,“ řekl jsem poslušně, „o co kráčí?“ „Myslel jsem si, že kromě banketu bych měl pro naše dámy připravit něco trvalejšího, něco, co by jim tuto událost připomínalo. A tak jsem si říkal, jestli byste vy, jako spisovatel, považoval za vhodné tohle.“ Na bílém ubruse rozložil jeden ze svitků, které předtím prohlížel u baru. Vypadalo to trochu jako starobylý pergamen, jaký se ve středověku používal na oficiální dokumenty. Na této listině, stejně jako na všech ostatních, bylo tím nejelegantnějším stínovým krasopisem zaznamenáno jméno lodi, cílový přístav, den, kdy loď přeplula rovník, a konečně s mnoha kudrdlinkami a ozdůbkami, jméno cestující. Listiny byly skutečně skvěle vyhotovené. „Kapitáne, jsou nádherné,“ obdivoval jsem je. „Dámám se budou hrozně líbit. Který talentovaný člen vaší posádky je vytvořil?“ Kapitán se znovu začervenal. „Psal jsem je já,“ přiznal se skromně. „Ve volném čase se trochu zabývám kaligrafií.“ „Jsou opravdu skvostné, dámy to ohromí,“ ujistil jsem ho. „To jsem rád,“ řekl. „Chtěl bych, aby to byla šťastná plavba, když je poslední.“ „Poslední?“ zeptal jsem se. „Ano, až tahle cesta skončí, odejdu do důchodu.“ „Ale na důchod vypadáte dost mladě,“ divil jsem se. „Děkuji vám,“ maličko se zdvořile uklonil, „ale už na to mám roky. Jsem na moři od šestnácti let, a i když jsem tenhle život měl vždycky rád, těším se, až to skončí. Kromě jiného je to dost těžké pro moji manželku. Ženy tím vždycky trpí, zvlášť když nemají děti, protože jsou pořád opuštěné.“ „A kam půjdete na odpočinek?“ Obličej se mu rozzářil vzrušením. „Na severu mojí vlasti je malý, ale krásný záliv a malinké městečko, které se jmenuje Spitzen,“ vyprávěl. „Koupili jsme si tam se ženou před několika lety dům. Stojí přímo na skále, za městem, na kraji zálivu. Je nádherný. Víte, že můžu ležet v posteli a dívat se, jak mi za oknem létají racci? Slyším je skřehotat a slyším všechny zvuky moře. Když je špatné počasí, vítr houká okolo domu jako sova, o břeh se tříští veliké vlny a burácejí přitom jako hromy. Je to opravdu úžasné.“ „A co tam budete dělat?“ zeptal jsem se. Na jeho skřítkovské tváři se objevil zasněný výraz. „Budu se věnovat kaligrafii,“ skoro zašeptal, jako by byl touto myšlenkou zcela fascinovaný. „Kaligrafie vyžaduje dost času. Budu malovat, hrát na flétnu a budu se snažit mé ženě vynahradit všechny ty roky samoty. Rozumíte, já neumím žádnou z těchhle věcí pořádně - snad kromě té poslední, ale chci to zkusit. Bude mě to bavit, i když to budu dělat špatně. Při takové zábavě člověk pookřeje na duši.“ Pozdvihl jsem skleničku. „Připíjím na váš dlouhý a šťastný důchod!“ Provedl jednu ze svých půvabných staromódních úklon. „Děkuji. Doufám, že to tak dopadne. Ale nejdůležitější je, že to potěší moji drahou a trpělivou ženu,“ dodal a po tváři se mu rozlil zářivý nesobecký úsměv. Šel jsem si po obědě odpočinout do své kajuty a za chvilku jsem zjistil, že se už vrátily dámy. Ohlásily se cupitáním, boucháním kajutových dveří s pronikavými výkřiky jako: „Lucindo, nemělas ten můj košík, co jsem koupila, ten zelenočervený? Díky Bohu, myslela jsem, že jsem ho zapomněla v taxíku.“ a

„Mabel, opravdu si myslím, že jsi toho ovoce koupila moc, ty banány se za chviličku zkazí... jako člověk, který se dal na politiku.“ Později, když jsme popíjeli koktejl, mi potajmu a s velkou obezřelostí ukázaly pět svetrů, které pro kapitána koupily. Důvodem takové rozmařilosti bylo to, že se dámy ještě jednou pohádaly kvůli barvě, protože (a měl jsem to předpokládat) nemohly sehnat svetr v barvě ovesných vloček. Požádaly mě, abych posoudil, který je nejlepší, a tak jsem se ocitl v situaci, kterou by mi nikdo nezáviděl, ani Šalamoun. Unikl jsem z toho minového pole tím, že jsem dámám řekl, co mi sdělil kapitán - že tahle plavba je jeho poslední. Celým salónem se rozezněly rozechvělé výkřiky a bědování, jako bych byl obklopen hejnem ledňáků obrovských, které někdo připravil o mláďata. „Jak je tohle možné“, „Takový čestný chlapík. Tak zdvořilý a kulturní.“, „Je to předně ten typ cizince, kterého byste rádi pozvali domů.“, „Je to opravdový gentleman, jeden z mála opravdových gentlemanů, jestli víte, co tím myslím.“ Připadal jsem si, jako by se těsně před bitvou u Trafalgaru hovořilo o Nelsonově propuštění z admirality. Objedal jsem všem další pití a požádal o klid a ticho. Nejsem si docela jistý, ale pak jsem, myslím, prohlásil, že „všechno má také svoje dobré stránky“. Když uslyšely tuhle známou a otřepanou pravdu, utišily se a napjatě čekaly. Pověděl jsem jim, že kapitán a jeho žena odjedou do svého krásného domu na severu, kde jaro rozprostírá koberce nádherných květů a ptáci zpívají jako nebeský chór. Ale v zimě tento kraj bičují bouře, obloha je propletena bílými žilami mihotajících se blesků, hromy burácejí hlasitěji, než když vysypete milióny brambor na dřevěnou podlahu, a vlny se kroutí a tříští o břeh jako útočící ocelově modří lvi, jejichž bílá hříva z pěny doráží na zemi. Dámy byly zcela strženy mojí bujnou fantazií. „Který muž,“ položil jsem řečnickou otázku, „by se za těchto okolností obešel bez pěti svetrů v různých barvách? Žádný muž by bez nich nepřežil! Pět svetrů je v tomhle kraji naprostá nutnost.“ Dámy byly nadšené. Svou prozíravostí zachránily obdivovaného hrdinu před podchlazením, a tak si daly další sklenku, aby to oslavily. O dva dny později kapitán, pečlivý jako vždy, doručil do každé kajuty malou tištěnou pozvánku, která cestující informovala, že se toho večera bude konat slavností večeře na počest překročení rovníku. Mezi dámami to způsobilo obrovský rozruch. Vytahovaly šaty z kufrů, probíraly je, zavrhovaly a znovu braly na milost, praly a žehlily, aby je pak zase zavrhly, když ze dna kufru náhodou vylovily nějakou vhodnější kořist. Začaly se líčit a mezi kajutami jako by se náhle objevila duha. Vůně jedenácti parfémů soutěžících mezi sebou byla strašlivá jako lesní požár. Jásavé nebo polekané pištění, sténání krajního zoufalství, výkřiky radosti, to vše se ozývalo od kabiny ke kabině a byly to tak spletité a povzbudivé zvuky, jako když člověk naslouchá v lese za úsvitu sboru ptáků. Nakonec, když už byl každý vlásek pečlivě umytý a načesaný, obočí pečlivě upravené, každé oční víčko se ocitlo pod příkrovem modré nebo zelené, každá ústa namalovaná karmínově červenou rtěnkou a všechna ňadra a boky vytvarované a sešněrované ve správné poloze, byly dámy připraveny. Shromáždily se v baru, kde je uvítal slavností šik stříbřitých nádob s ledem. V každé z nich se skrývala láhev šampaňského. Bylo nádherné slyšet, jak nad touto hojností radostně cvrlikaly. Pak vstoupil hrdina tohoto večera. Zářil čistotou, oblečený ve své nejlepší uniformě, bílé jako letní obláček. Nesl velkou lepenkovou krabici. Když jeho obdivovatelky přestaly švitořit, otevřel krabici a vytáhl z ní pro každou dámu gardénii a pro mě červený karafiát. Byl jsem teď rád, že jsem podstoupil ty trable a vyhrabal svůj obstarožní večerní žaket, požádal stevarda, aby ho vyžehlil a dodal mu aspoň zdání slušného oblečení. Dámy byly samozřejmě úplně ohromené. Nikdo, dokonce ani žádný správný chlapík, na jaké občas narazíte v Austrálii, jim nikdy nedal gardénie. Usmívaly se, vzájemně si květy obdivovaly a byly úplně u vytržení z jejich vůně. Pak se otevřelo šampaňské a ozvalo se hlasité, takřka dívčí hihňání a obvyklé stížnosti na bublinky v nose. Šampaňského bylo habaděj, takže když jsem přecházeli do jídelny na večeři, byli jsme všichni už dost rozveselení. Skutečně nám připravili skvělé pohoštění. Bílé damaškové ubrusy byly ozdobené čerstvými květinami a dokonce i odněkud vyhrabali dostatek vinných sklenic. První chod tvořila lahodná paštika. Po ní následoval skvělý uzený losos s náplní ze šlehačky, křenu a kopru. Pak přišla na řadu kuřata ve vynikající vinné omáčce, podávaná s velikým výběrem různých druhů zeleniny a křehkým bramborovým pečivem. Vše završil sýr a nakonec, za doprovodu vzrušených výkřiků údivu i radosti, přišel na stůl obrovský polárkový dort. Když jsme toto všechno spořádali a podávala se káva, kapitán vstal a pronesl krátkou řeč. „Dámy, pane Durrelle,“ začal a udělal jednu ze svých staromódních, jakoby ptačích úklon. „Tohle je zvláštní a významná příležitost. Je mi jasné, že pan Durrell, který velmi mnoho cestuje, překonal rovník už mnohokrát. Ale vím, že vy, dámy, to prožíváte poprvé, a tak je pro vás krok z jedné části světa do druhé významným okamžikem. Takže to musíme oslavit.“ Přešel k velkému příborníku u stěny jídelny a vytáhl z něj ozdobné listiny, které vyrobil. Přinesl je ke stolu a dal je na hromadu vedle svého talíře.

„Proto,“ pokračoval, „jsem pro každou z vás připravil dokument, na kterém stojí, že jste překročily rovník, a že se tomu stalo na mé lodi. Doufám, že se vám tyto listiny budou líbit.“ Z řad zhypnotizovaného obecenstva se ozývalo vzrušené šeptání. „Tedy, dámy,“ řekl a uchopil sklenici, „dovolte, abych vám připil, abych připil na vaše zdraví a štěstí a poděkoval vám, protože díky vaší společnosti byla moje poslední plavba opravdu radostná.“ Usmál se a pozdvihl sklenku. Vtom mu vyklouzla z ruky, po ubruse se rozstříkla sprška vína a on padl mrtev k zemi. Když řeknu, že jsme byli úplně omráčeni, zdaleka to nevystihne, jak jsme se ve skutečnosti cítili. Pozoroval jsem jeho příjemnou tvář, když pronášel svou řeč, a všiml jsem si, že mu náhle zeskelnatěly oči. Ve tváři se mu neobjevil sebemenší náznak bolesti. Jediná známka toho, že s ním není něco v pořádku, bylo rozlité víno a tao, že se jako podťatý skácel na podlahu k nohám prvního důstojníka a lodního hospodáře, kteří stáli vedle něj a měli mu podávat listiny. Oba zůstali jako sochy úplně ohromeně stát. Obrátil jsem se k paní Mareposeové, která seděla po mé pravici a byla ze všech dam zdaleka nepraktičtější a nejrozumnější. „Odveďte je všechny do baru. My se o kapitána postaráme,“ vybídl jsem ji. Vrhla na mě sklíčený pohled, ale přikývla. První důstojník a lodní hospodář pořád nehnutě stáli, jako by nad svým kapitánem drželi čestnou stráž. „Uvolněte mu límeček,“ vyzval jsem je. První důstojník se probral a pustil se do toho. Kapitán měl na sobě staromódní košili se škrobeným límečkem a zlatým ozdobným knoflíčkem, takže trvalo několik vteřin, než se podařilo límeček rozepnout. Na krční tepně nebylo cítit žádný puls a pod žebry hrudního koše jsem neucítil ani zachvění. Vstal jsem. „Je mrtvý,“ konstatoval jsem poněkud zbytečně. První důstojník se na mě podíval. „Co budeme dělat?“ zeptal se. Bylo zřejmé, že je zvyklý rozkazy spíše plnit, než je vydávat. „Podívejte,“ řekl jsem podrážděně, „mám dojem, že když kapitána britské obchodní lodi raní mrtvice, tak velení snad přejímá první důstojník. Takže kapitánem jste teď vy.“ Zíral na mě svým bezvýrazným pohledem. „Ale co budeme dělat?“ opakoval. „Proboha,“ vyhrkl jsem rozzlobeně, „„„vy jste“„ kapitán! Vy byste měl říct „„nám“„, co budeme dělat!“ „A co byste navrhoval vy?“ zeptal se. Podíval jsem se na něj. „V první řadě bych chudáka našeho bývalého kapitána zvedl z podlahy a odnesl do jeho kajuty. Pak bych ho svlékl, umyl a slušně uložil. Potom byste se, jak předpokládám, měl spojit s velitelstvím a ohlásit, co se stalo. Já se mezitím postarám o dámy.“ „Ano, pane,“ odpověděl celý šťastný, že mu někdo udílí pokyny. „A pokud ho budete muset pohřbít do moře, snažte se to udělat v noci, jinak z toho budou dámy hrozně smutné.“ „Ano, pane, zařídím to.“ Šel jsem do salónu, kde mě přivítaly slzy a dychtivé dotazy po kapitánově zdraví. „Dámy, bohužel mám pro vás špatnou zprávu,“ promluvil jsem. „Náš milovaný kapitán už není mezi námi. Ale...“ Jenže moje slova se utopila v ohromujícím výbuchu pláče a hořekování. Objímaly jedna druhou, slzy jim prudce stékaly po tvářích. Jejich vzlykání bylo srdcervoucí. Byl to pro ně tak hluboký šok, jako by jim zemřel jeden z nejbližších členů rodiny. Slyšel jsem o tom, že lidé v zoufalství lomí rukama, ale nikdy jsem to neviděl. A ony to všechny dělaly. Nechaly naprosto volný průchod svému zármutku, jako to dělají Řekové. Zcela bez zábran projevovaly svou lásku ke kapitánovi a žal nad jeho smrtí. Kývl jsem na barmana, který vypadal stejně omráčeně, jako my všichni. „Přineste všem brandy,“ zašeptal jsem mu. „A velké!“ Když všechny dámy uchopily chvějícíma se rukama sklenice napůl plné brandy, napůl slz, znovu jsem je oslovil: „Dámy, byl bych rád, kdybyste mě chvíli všechny poslouchaly.“ Připadal jsem si jako Ronald Reagan, který se pokouší hrát Shakespeara. Jako děti ke mně poslušně otočily své pláčem poznamenané tváře, zelené a modré oční stíny měly rozteklé, řasy slepené slzami a pečlivý make-up rozmazaný. „Náš milovaný kapitán nás opustil. Byl to milý a laskavý muž a bude nám hrozně chybět. Teď bych chtěl, abychom na tohoto báječného muže připili a přitom si uvědomili tři věci. Za prvé, kapitán by byl ten

poslední, kdo by si přál, abyste se trápily, protože, jak víte, snažil se dělat všechno pro to, abychom se cítili šťastní.“ Paní Meadowsweetová hlasitě zavzlykala, ale ostatní ji rychle umlčely, což jsem považoval za úspěch. „Za druhé, sledoval jsem ho pozorně a mohu vás ujistit, že zemřel zcela bez bolesti. Není to snad přesně to, co bychom přáli svým nejbližším a nejdražším a vlastně i sobě, až přijde náš čas?“ Ozvalo se souhlasné šeptání. „A třetí věc je tato,“ pokračoval jsem. „Když jste byly všechny na pevnině, tak jsem s kapitánem obědval. Povídali jsme si a on se mi svěřil, že tahle poslední plavba pro něj bude nezapomenutelná, protože má na palubě vás, dámy. Potvrdil mi také, jak je pro něj těžké rozhodnout se, kterou z vás má nejraději.“ Salónem slabě zašumělo uspokojení a pýcha. „Takže připijeme na našeho kapitána, přítele, na kterého nikdy nezapomeneme.“ „Nezapomeneme,“ řekly dámy odhodlaně. Všichni jsem se napili a já dal barmanovi signál, aby přinesl další brandy. Chvíli potom dámy, sice ne zcela střízlivé, ale zdaleka už ne tak hysterické, odešly do svých kajut. Chtěl jsem udělat totéž, když tu se mi za zády objevil první důstojník. Byl to poslední člověk, se kterým jsem měl chuť mluvit. Když jsem utěšoval dámy, došlo mi, že se i já sám budu muset nějak vyrovnat se zármutkem nad kapitánovou smrtí. „Udělal jsem všechno, jak jste řekl, pane,“ oznámil mi. „Dobře,“ odpověděl jsem odměřeně, „ačkoliv nechápu, proč mi to hlásíte. Kapitánem jste tady, hergot, teď „„vy!“„„ „Ano, pane. Vdova si přeje, aby byl pohřben ve svém rodném městě.“ „Aha. Tak ho tam dovezte!“ „Ano, pane,“ přitakal a odmlčel se, oči měl přitom stejně bezvýrazné jako vždy. Pak dodal: „Mrzí mě, že se to stalo. Měl jsem kapitána rád.“ „Já také,“ povzdechl jsem si unaveně. „Byl to milý, příjemný a zdvořilý muž a takoví jsou vzácní jako jednorožci.“ „Jako co, pane?“ „To je jedno. Jdu si lehnout. Dobrou noc.“ Dámy se přes noc do jisté míry zotavily. Ráno se sice sem tam ozvalo ještě nějaké to popotahování a občas ukápla i slzička, ale o kapitánovi se už hovořilo v minulém čase a dámy vychvalovaly jeho četné ctnosti. Pluli jsme dál, míle a míle po modrém a opuštěném moři - opuštěném až na skupinku delfínů, rozdováděných jako děti, když vyběhnou ze školy, které se tu a tam objevily nad vodou a tančily kolem lodi. Udělalo se strašné horko. Paní Meadowsweetová a paní Farthingaleová se ošklivě spálily na slunci, protože usnuly ve svých lehátkách, paní Malreposerová utrpěla úpal a musela ulehnou s chladnými obklady do zatemněné kajuty. Kromě toho se nepřihodilo nic. Protože jsem vyrůstal na slunci, vychutnával jsem jeho paprsky a tvrdě jsem pracoval na tom, abych se opálil tak, že mi bude každý závidět. Ale nakonec bylo to ukrutné horko nepříjemné i pro mě, a tak jsem se odebral do své kajuty. A právě tam, v chladném šeru, mě navštívil bývalý první důstojník. „Omlouvám se, že vás obtěžuji, pane,“ začal, „ale mám tady takový problém s kapitánem.“ Trochu mě to vylekalo a zároveň i zmátlo, protože jsem si už zvykl uvažovat jako o kapitánovi právě o něm. „Chcete říct, že máte problém s bývalým kapitánem?“ zeptal jsem se. „Ano, pane,“ přikývl, neklidně přešlapoval a pak vyhrkl: „Začíná to s ním být k nevydržení.“ Nechápal jsem, o čem mluví. „Jak to myslíte, k nevydržení?“ ptal jsem se celý popletený. „Je přece mrtvý.“ Kradmo se rozhlédl po malé kajutě, aby se ujistil, že nás nikdo neposlouchá. „On začíná... on... začíná... on začíná „„páchnout“„,“ zašeptal, jako by se rouhal. Vyděsilo mě to. „Chcete tím říct, že jste v „„takovém“„ horku nechali jeho mrtvolu ležet v kajutě?“ nevěřil jsem vlastním uším. „Ano, pane, řekl jste mi přece, že ho tam máme dát,“ bránil se ukřivděně. „Ale nechat ho tam v tomhle horku, člověče, to je šílenství. Proč ho nedáte do mrazicího boxu?“ Vypadal polekaně. „Myslíte k zásobám jídla?“ „Máte přece v podpalubí dost marzicích boxů, určitě bude nějaký volný, ne?“ „Půjdu to zařídit,“ přikývl a odešel. Za chviličku byl zpátky.

„Našel jsem místo v mrazáku na maso, pane. Dal jsem ho tam,“ hlásil mi. „Dobře,“ Nemohl jsem se však zbavit morbidní představy, jak náš drahý kapitán leží mezi houpajícími se kýtami hovězího a jehněčího. „Prokristapána, dámy se to za žádnou cenu nesmějí dozvědět, rozumíte?“ „Ano, pane,“ přitakal rozhodně. „Nedovědí se to.“ A cesta pokračovala. Kromě trochu špatného počasí - šlo jen o mírné vzdouvání moře, které však dámy zahnalo do jejich kajut a celou lodí se po několik dní táhla velmi silná vůně kolínské vody - všechno probíhalo hladce. Nálada dam se zlepšila a dokonce už začaly brát prvního důstojníka jako kapitána. Jemu a lodnímu kuchaři teď chválily báječné saláty, mnohobarevné zmrzliny a množství jehněčích kotlet a řízků. Napadlo mě, co by adi říkaly, kdyby zjistily, že jejich hrdina, kapitán, se nachází v podpalubí v mrazivé tmě u zásob jídla, na kterém si tak pochutnávaly. Ale bylo lepší takovou strašnou katastrofu nepokoušet ani v myšlenkách. Stalo se to noc předtím, než jsme přistáli. Dámy byly všechny plně zaměstnané balením, a zvuky této jejich činnosti se rozléhaly po všech kajutách. Ozývalo se obvyklé bouchání dveří, cupitání a výkřiky jako: „Lucindo, máš tu mou zelenou sukni, co jsem ti půjčila?“, „Mabel, můžeš sem na chvilku, sedneš si mi ka kufr. Nechápu jak je to možné, ale připadá mi, že každý kufr si vždycky ukousne víc, než dokáže spolknout,“ a „Edno, vezmi jed na to, že jestli dáš tu whisky na dno kufru, tak se rozbije a až přistaneme, budeš smrdět, jako bys zběhla z protialkoholního léčení.“ Zašel jsem do baru na skleničku před večeří. Bar byl prázdný až na prvního důstojníka, který popíjel brandy. Láhev stála na pultě před ním a všiml jsem si, že už pořádně zahýbal s jejím obsahem. „Dobrý večer,“ pozdravil jsem ho. Narovnal se a podíval se na mě. Měl jsem podezření, že už je dost opilý, ale bylo těžké tu uhodnout z jeho divných nevýrazných očí. „Dobrý večer, pane,“ odpověděl. Po krátké pauze ukázal na láhev. „Dáte si taky?“ „Děkuju,“ přikývl jsem a protože se zdálo, že se barman někam vypařil, vyndal jsem si z barové police sklenici a nalil jsem si. Jako mlha nás zahalilo mlčení. Vydržel jsem to asi minutu nebo dvě a pak jsem se rozhodl, že ticho rozptýlím. „Tak,“ prohodil jsem bodře, „asi jste rád, že plavba končí. Teď si budete moct zajet domů a trochu si odpočinout. Kdepak bydlíte?“ Podíval se na mě, jako by mou poznámku neslyšel. „Mám potíže s kapitánem,“ řekl. Cítil jsem, že mi po zádech jako mráz přeběhla zlá předtucha. „Jaké potíže?“ „Je to moje chyba, měl jsem se podívat...“ „„„Jaké“„ potíže?“ opakoval jsem. „Kdybych se podíval, tak se to nestalo,“ sdělil mi a nalil si úctyhodnou dávku brandy. „Co by se nestalo?“ zeptal jsem se. Zhluboka se napil a chvíli mlčel. „Pamatujete, jak jsme kapitána přenesli z kajuty a dali ho... dali ho... do... do podpalubí?“ „Ano.“ „Byl ohebný, rozumíte? Pak jsme měli špatné počasí a dámám nebylo dobře.“ Pokrčil rameny. „Pro nás tohle tedy není špatné počasí, ale pro ně ano. Moře se trochu vzdouvalo. Lidem z toho bývá nevolno.“ Nalil si další skleničku. „A,“ pokračoval, „s kapitánem to pohnulo.“ „Pohnulo?“ zeptal jsem se polekaně. „Co tím myslíte?“ „Položili jsme ho tam rovně, ale jak se loď houpala, překulil se a zvedly se mu nohy.“ První důstojník vykopl jednu nohu až do výšky pasu a plácnul se do stehna. „Byla to moje chyba. Nezkontroloval jsem to. Víte, když jsme ho do boxu dávali, nebyl úplně ztuhlý. Pak hned přišlo to špatné počasí, a tak zmrznul takhle v téhle pozici.“ Odmlčel se a znovu se napil. „Tesař vyrobil rakev a dnes večer jsme šli dolů, abychom do ní kapitána uložili, abychom ho - jak se to řekne anglicky? - sakumprásk a se vším všudy připravili pro manželku.“ Já bych to neřekl přesně takhle, ale nebyla vhodná chvíle na lekci anglického slangu. Začínalo mi být dost špatně. „Zkoušeli jsme všechno,“ vyprávěl, „všechno. Vybral jsem dva nejsilnější muže na palubě, ale nedokázali mu ty nohy narovnat. Nebylo to možné. A museli jsme ho dát do rakve už dneska večer. Předpisy, chápete? Neměli jsme čas, víte co... rozmrazit ho.“

Zaplavil svou sklenici velkou zlatavou kaluží brandy a hodil ji do sebe. „Tak jsem mu nohy přerazil palicí,“ řekl na závěr, otočil se, odešel z baru a mírně se přitom kymácel ze strany na stranu. Zachvěl jsem se a nalil si brandy ve stejném množství, jaké do sebe před chvílí obrátil první důstojník. Chvíli jsem stál a připomněl si kapitána, jeho kouzlo, jeho dvornost vůči dámám, jeho laskavost, ale především jsem vzpomínal, jak se chystal malovat, hrát na flétnu, ležet v posteli se svojí milovanou ženou a dívat se na racky létající kolem okna jejich ložnice. Rozhodl jsem se, že odpočinek je něco, čeho si má člověk dopřát každý den trochu jako posilujícího léku, protože niko nikdy neví, co ho čeká za rohem. A taky jsem se rozhodl, že nemám chuť na večeři. VDÁVÁME MATKU ------------To léto na Korfu bylo obzvlášť příjemné. Na noční obloze, temné jako tmavomodrý samet, zářil bezpočet hvězd. Bylo jich víc než kdykoliv předtím a vypadaly jako úroda drobounkých lesklých žampiónů pableskujících v širé modré louce. Měsíc se zdál dvakrát větší než normálně, a když se vyhoupl na večerní oblohu, byl oranžový jako mandarínka, aby pak podstoupil barevné změny od meruňkové k narcisově žluté, ze které se nakonec vyklubala podivuhodná bílá, bílá jako šaty nevěsty, jejíž světlo vrhalo kaluže jasného stříbra mezi shrbené a zkroucené olivy. Svatojánské mušky, vzrušené teplem a krásou těchto nocí, se pokoušely napodobit a překonat hvězdy a shlukovaly se do třpytivých a chvějících se mračen, plujících mezi stromy, na kterých sovy truchlivým houkáním odměřovaly čas. Za úsvitu východní oblohu protnula krvavě červená čára - ostří meče blížícího se slunce. Z červené se stala kanárkově žlutá, potom šeříková a nakonec se nad horizontem objevilo slunce v celé své nádheře, obloha náhle zmodrala jako len a hvězdy začaly uhasínat, jako když sfoukáváme svíčky po nějakém gigantickém bále. Zvykl jsem si probouzet se chvíli před tím, než vrcholek slunce zaplavil krajinu světlem, a pozoroval jsem pokoj a předměty v něm. V této rozlehlé místnosti byla dvě velká okna s laťkovými žaluziemi, které, když s nimi zahýbal sebemenší závan větru, vydávaly přátelské zvuky připomínající hudbu. V zimě to býval úplný koncert. Dřevěná podlaha z obyčejných fošen skřípala a vrzala. V rohu pokoje ležely dvě postarší deky a polštář, na nichž v neposedném chrápajícím chumlu spali moji tři psi Roger, Widdle a Puke. Další běžné a nezbytné vybavení ložnice chybělo. Pravda, měl jsem tam šatník, údajně na to, abych si do něj pověsil své oblečení, ale ve skutečnosti většinu jeho prostoru zabíraly mnohem rozumnější věci. Měl jsem tam různě vidlicovité hůlky na chytání hadů, rozličné síťky na hmyz, sítě na lov vodních živočichů, jemné na práci v kalužích a pevnější na chytání v moři, dále rybářské pruty a užitečné tyče se třemi velkými háky na konci, sloužící k vytahování mořských řas a chaluh, v nichž jsem hledal různé tvory, kteří žijí v jejich zelených nadýchaných jeskyňkách. V ložnici stál samozřejmě také stůl, ale byl vysoko zavalený papíry s mými poznámkami o přírodě, knihami, zkumavkami s různými rostlinnými a živočišnými druhy, a toho dne, jak si vzpomínám, tam ležela také napůl rozpitvaná mrtvola ježka, kterou jsem našel několik dní předtím a která už začínala i podle mých, v tomto směru dost velkorysých, měřítek být v pokoji cítit. Podél zdí pokoje byly police, na kterých stála akvária a terária, v nichž se krčily kulatooké kudlanky nábožně, které se na mě upřeně a nenávistně dívaly, tři žáby jako zelený samet, gekoni s kůží tak jemnou, že jste skrz n mohli vidět jejich vnitřní orgány, mloci a mláďata mořských želv velká jako vlašské ořechy. Tomu všemu z konzole nad oknem předsedal Odysseus, moje sova, která vypadala jako štíhlá socha vytesaná z popelavě šedého dřeva, ozdobená černými maltézskými kříži a orientálními štěrbinami očí, jež mhouřila před dotěrným sluncem. V zahradě pod oknem jsem slyšel skřehotání svého racka Alecka, dožadujícího se ryby, a zlé ježibabí chichotání mých dvou strak. Napůl zatažené žaluzie vytvářely na holé podlaze vzorek tygřích pruhů. Vzduch byl horký dokonce už v tuto časnou hodinu. Povlečení mě pálilo, a i když jsem spal nahý a bylo jen chviličku po svítání, cítil jsem na těle krůpěje potu. Vstal jsem z postele a vydal se k oknu, abych zvedl žaluzie. Do pokoje se vlila oslepující záplava pampeliškově zbarveného slunečního světla. Psi se protáhli, zívli a zahryzli se předními zuby do kožichu, aby vyrušili hejna nepříjemných blech, postavili se a začali vrtět ocasy. Když jsem se ujistil, že Sally, moje oslice, je stále uvázaná u mandlovníku, kde jsem ji nechal večer předtím, a že ji žádný ničemný venkovan neukradl, oblékl jsem se. To byl velmi jednoduchý proces. natáhl jsem si šortky a lněnou, jako pavučinu tenkou košili, vklouzl jsem do značně ošlapaných sandálů a byl jsem připraven čelit všemu, co den mohl přinést. První překážka, kterou jsem musel překonat, byla snídaně se členy naší rodiny. Chtěl jsem být nenápadný a zdrženlivý, jak jen to bude možné, pro případ, že můj bratr Larry ucítil ježka. Na to, že to byl můj bratr, měl totiž, alespoň podle mého názoru, až příliš vyvinuté čichové buňky. Snídali jsme v malé zahradě, do které se scházelo z naší široké, kameny vydlážděné verandy, zastíněné popínavým vínem. Zahrada byla navržena v takřka viktoriánském stylu, s malými květinovými záhonky ve tvaru čtverce, kruhu,

trojúhelníku nebo hvězdy, pečlivě obroubenými bílými kameny. Uprostřed každého záhonku stál mandarínkový stromek. Když na tyto stromky svítilo slunce, vydávaly omamnou vůni. V záhoncích pod nimi rostly půvabné staromódní květinky, pomněnky, karafiáty, levandule, hvozdíky, noční fialy, konvalinky a virginský tabák. Pro místní hmyz to bylo něco jako Piccadily Circus, a tudíž to byl také můj nejoblíbenější lovecký revír, protože tam jsem mohl nalézt všechno - motýly a mravkolvy, zlatoočky i zlatohlávky, velké tlusté hučící čmeláky i štíhlé vosy. Stůl byl umístěný ve stínu mandarínkových stromů. Kolem něj se belhala naše služebná Lugaretzia, mírně si pro sebe pohekávala a připravovala talíře a příbory. Byla profesionální hypochondr. Vždy si pečlivě a s láskou pěstovala a hýčkala šest nebo sedm neduhů najednou, a když člověk nebyl dost opatrný, tak začala živě a často dost nechutně popisovat, co se děje uvnitř jejího žaludku, nebo jak jí křečové žíly tepou jako tam-tamy nějakého divošského kmene, který se vydal na válečnou stezku. Toho dne jsem si s uspokojením všiml, že máme k snídani míchaná vajíčka. Maminka vždy nechala zesklovatět nakrájenou cibulku a pak k ní přidala rozšlehaná vejce se žloutky zářivými jako sluníčka. Vejce pocházela z našeho domácího chovu slepic. Moje sestra Margo jednou v jakémsi záchvatu dobromyslnosti pustila slepice z jejich ohrádky na procházku. Našly záhonek divokého česneku a uspořádaly si hody, což mělo za následek, že druhý den ráno byla omeleta, kterou jsme měli k snídani, dokonale načichlá česnekem. Můj bratr Larry si stěžoval, že je to jako jíst čalounění z řeckého autobusu. Míchaná vajíčka, to je opravdu dobrý způsob jak začít den. Obvykle jsem si nandal dvakrát a potom jsem si dopřál čtyři nebo pět tlustých topinek z hnědého chleba, namazaných silnou vrstvou medu z našich vlastních úlů. Abyste si snad nemysleli, že jsem tak nenasytný, rychle vám vysvětlím, že jíst tolik topinek s medem se podobalo hodině zoologie nebo archeologické výpravě. O úly se totiž staral Lugaretziin manžel, drobný muž, který vypadal jako by na ramenou vláčel všechna trápení světa, a vlastně tomu také tak bylo, o čemž nepochyboval nikdo, kdo strávil pouhých deset minut ve společnosti jeho ženy. Kdykoliv se pokoušel připravit našich pět rojů o jejich pečlivě nasbíraný proviant, včely ho tak krutě popíchaly, že musel strávit několik dní v posteli. Vždycky když se včely na něj takhle vrhly, nevyhnutelně upustil na zem několik pláství, které se staly skvostnou lepkavou pastí pro všechen možný hmyz z nejbližšího okolí. Maminka se sice vždy zoufale snažila med přecedit dřív, než přišel na stůl, přesto v něm pokaždé zůstala skryta malá a zajímavá zoologická sbírka. Takže, když jsem si na topinky mazal tuhle voňavou, zlatavě hnědou pochoutku, bylo to jako bych roztíral jantar. V našem medu jste mohli najít téměř všechno, od drobných můrek a housenek až k broukům a stonožkám. Jednou jsem ke své velké radosti takhle objevil druh škvora, který jsem do té doby neznal. Ze zoologického hlediska byla tedy snídaně vždy přínosem. Zbytek naší rodiny zůstával k mé zlosti vzdorovitě nevědecký a nesdílel moji radost z hojnosti, kterou med poskytoval. Při snídani jsme četli poštu, pokud ovšem nějaká byla, protože přicházela pouze jedenkrát týdně. Nedostával jsem žádné dopisy, ale obvykle jsem si to vynahradil zásilkami časopisů „„Zvíře“„ a „„ZOO Magazín“„ a další učenou literaturou, jako byly například „„Dobrodružství černé krásky“„, „„Rin-tin-tin“„ a podobné příběhy se zvířecími hrdiny. Jak jsme tak jedli a četli, každý z nás se občas snažil sdělit nejsenzačnější novinky ostatním členům rodiny, kteří obvykle zůstávali naprosto lhostejní. „Murdoch vydává vlastní životopis,“ zasupěl Larry. „Člověk by asi neměl moc dlouho čekat, než si dovolí oblažit důvěřivé čtenáře vlastním životopisem. Není mu určitě víc než čtyřiadvacet. Můžu si ještě přidat čaj?“ „V jedné zoologické zahradě ve Švýcarsku se narodilo mládě nosorožce,“ informoval jsem rodinu jásavě. „Opravdu, zlatíčko? To je hezké,“ řekla maminka zcela zaneprázdněná svým zahrádkářským katalogem. „Tady píšou, že organtýn se zase vrací do módy a nebírané rukávy taky,“ sdělila nám Margo, „podle mého názoru na to byl už nejvyšší čas.“ „Ano drahoušku,“ přikývla maminka. „Myslím, že by se tady určitě dařilo cíniím. Tam na tom záhoně za úly. Potřebují hodně tepla.“ „Vsadil bych se, že ta moje sbírka pušek s křesacím zámkem by v Anglii stála majlant. Prodávají je tu za neuvěřitelný ceny a vypadají příšerně,“ pochlubil se Leslie nevšímavému publiku, když si listoval katalogem zbraní. „Počítám, že ta, co jsem ji tuhle koupil za dvacet drachem, by mě v Londýně stála spoustu liber.“ Ačkoli každý z nás vypadal, že je ponořený do své četby a o ostatní se nestará, byli jsme zřejmě naladěni na společnou frekvenci, takže i když jsme skoro všechno pouštěli jedním uchem ven, jakýsi signál nás upozornil, kdykoliv někdo vyslovil něco nepříjemného. Pak jsme se dokázali změnit v rozhorlený dav. Toho rána to byl Larry, kdo s tím začal, nebo, abych byl přesnější, Larry zapálil doutnák, který vedl k sudu s prachem.

„No to je skvělé,“ poznamenal. „Přijede k nám na návštěvu Antoine de Vere, to jsem moc rád.“ Maminka na něj vrhla upřený pohled nad obroučkami brýlí. „Tak podívej se, Larry,“ začala, „právě jsme se zbavili jedné skupinky tvých přátel. A další tu nechci. To už je příliš. Je to vyčerpávající. A jak to bude s jídlem? Co Lugaretziiny nohy a vůbec?“ Larry se na ni ztrápeně podíval. „Nechci po tobě, abys pro Antoina vařila Lugaretziiny nohy. Určitě by byly velmi odporné, jestli se dá věřit tomu, co o nich sama říká.“ „Larry, nebuď nechutný,“ napomenula ho Margo škrobeně. „Já přece vůbec neříkala nic o tom, že bych vařila Lugaretziiny nohy,“ bránila se maminka popleteně. „Kromě všeho ostatního má taky křečové žíly a...“ „Jsem si jistý, že na Nové Guineji by to považovali za obrovskou lahůdku. Jedli by je asi jako špagety,“ skočil jí do řeči Larry. „Jenže Antoine má mlsný a zhýčkaný jazýček a myslím, že by se jich ani nedotkl, i kdybys je obalila ve strouhance.“ „Nehodlám se bavit o Lugaretziiných žílách,“ rozhořčila se maminka. „Aha, jenže „„tys“„ na ně zavedla řeč,“ obvinil ji Larry. „Já jsem jenom navrhl, abys je obalila ve strouhance, aby vypadaly víc ve stylu „„haute cuisine“„.“ „Larry, ty mě někdy rozčiluješ,“ povzdechla si maminka. „A laskavě nemluv o Lugaretziiných nohách, jako by to bylo něco, co mám ve spíži.“ „Kdo je to vlastně ten De Vere jánevímjaksejmenuje?“ zeptal se Leslie. „Doufám, že to bude zase nějakej věčně namazanej teplouš.“ „Copak ty ho „„neznáš“„?“ podivila se Margo a vykulila na něj oči. „Prosím tě, to je přece velký filmový herec. Točil v Hollywoodu. Málem hrál ve filmu s Jean Harlowovou. Teď natáčí jeden film v Anglii. Je snědý... a... je snědý a...“ „Snědý?“ snažil se jí pomoct Leslie. „Pohledný,“ dodala Margo. „Aspoň teda někomu může připadat hezký. Já si nemyslím, že je hezký. Podle mě je moc starý, jestli to chceš vědět. Určitě už mu je třicet. Myslím tím, že i když je to hezký a známý filmový herec, tak bych se o něj nezajímala, protože je „„takhle“„ starý. Ty ano?“ „Já bych se o něj nezajímal proto, že je hezký, starý, filmový herec a chlap,“ pronesl Leslie hlasem, jenž nepřipouštěl námitek. „Nechtěli byste vy dva už konečně přestat pomlouvat mého přítele...“ ozval se Larry. „Ale zlatíčka, tak se přece nehádejte. Vážně, děti, vy se fakt hádáte o úplné pitomosti. A teď k tomu ochmelkovi... ať se jmenuje jak chce. Nemůžeš to, Larry, nějak odvolat? Tohle bylo opravdu hektické léto. Přijelo sem na návštěvu už tolik lidí. Je to strašně únavné a pak... Jak to bude s jídlem?“ „Máš snad strach, že Lugaretziiny nohy nevystačí pro všechny?“ zeptal se Larry. Maminka na něj vrhla jeden ze svých nejhrozivějších pohledů, což by pravděpodobně mohlo na chviličku zneklidnit mládě vrabčáka. „Larry, už toho s těma Lugaretziinýma žílama nech, nebo se vážně naštvu,“ zamračila se. Tohle byla její oblíbená hrozba nikdy jsme nevypátrali, jaký je rozdíl mezi tím, když se naštve a když se vážně naštve. Maminka si podle všeho vzala do hlavy, že existují různé stupně naštvanosti, podobně jako jsou různé barvy v duze. „Stejně už to nemůžu odvolat, i kdybych chtěl,“ řekl Larry, „tenhle dopis je datovaný dvanáctého, takže Antoine už je pravděpodobně na cestě sem. Myslím si, že přijede příští nebo přespříští týden lodí z Athén. Takže na tvém místě bych je strčil do kotle a začal vařit už teď. Nepochybuji o tom, že Gerry nám může dodat další zajímavé přísady, jako například nějaké ropuchy. Zrovna má ve svém pokoji něco, co lehce zahnívá, jak mi napovídá můj nos.“ To mě polekalo. Už ježka ucítil, a to jsem se při pitvě nedostal dál než k plicím. Je to velká nevýhoda, když váš starší bratr bydlí v pokoji hned vedle vás. „Tak jo,“ přiznala maminka porážku, „jestli je jenom jeden, tak to snad nějak zvládnem.“ „Když jsem ho viděl naposled, tak byl jen jeden,“ prohlásil bratr. „Teprve až přijede, tak zjistíme, jestli se pomocí nějaké zvláštní alchymie netransformoval ve dvojčata. Pro každý případ bych měl Lugaretzii říct, aby připravila dvě postele.“ „Nevíš, co asi tak jí?“ zajímala se maminka a zjevně už v duchu vypracovávala jídelníček. „Jídlo,“ odpověděl Larry stručně. „Ty mě opravdu rozčiluješ,“ uzavřela debatu maminka. Zavládlo ticho a všichni jsme se soustředili na své dopisy nebo časopisy. Čas se kouzelně vlekl, jak bylo na Korfu zvykem.

„Přemýšlím o tom, že by se na té východní zdi pěkně vyjímaly vášnivě rudé mučenky,“ nadhodila maminka a vzhlédla od svého zahrádkářského katalogu. „Jsou tak krásné. Úplně to už vidím před očima celá východní zeď zarostlá mučenkami... Co vy na to?“ „Trochu vášně by nám tady neškodilo,“ souhlasil Larry. „Poslední dobou tu vládne cudnost jako v klášteře.“ „Nechápu, co mají mučenky společného s klášterem,“ divila se maminka. Larry si povzdechl a posbíral svou poštu. „Proč se znovu nevdáš?“ řekl náhle. „Poslední dobou vypadáš dost zvadle, trochu jako přepracovaná jeptiška.“ „To tedy nevypadám,“ bránila se maminka rozhorleně. „Jseš taková hašteřivá s staropanenská. Trochu jako Lugaretzia, když má svůj lepší den. A to tvoje snění o mučenkách! To je velmi freudovské. Zjevně potřebuješ okořenit život trochou romantiky. Znovu se vdej!“ „Co to povídáš za hlouposti, Larry,“ vyhrkla maminka a vzdorovitě se na něj podívala. „Znovu se vdát. Co to je za nesmysl? To by váš otec nikdy nedovolil.“ „Táta je už skoro dvanáct let po smrti. Mám dojem, že jakékoliv jeho námitky se tím pádem nepřipouštějí, nemyslíš? Vdej se znovu, ať jsme všichni legitimní.“ „Larry, přestaň takhle mluvit před Gerrym,“ řekla maminka čím dál tím popletenější. „Chováš se absurdně. Copak nejste legitimní?“ „A ty jsi necitelná a zatvrzelá. Dovoluješ, aby tvé sobecké pocity ničily přirozený vývoj tvých dětí,“ napadl ji Larry. „Jak se v nás chlapcích může rozvinout zdravý oidipovský komplex, když nemáme otce, kterého bychom nenáviděli? A jak tě Margo může pořádně nenávidět, když nemá otce, do kterého by se zamilovala? Necháváš z nás vyrůstat zpustlé zrůdy. Jak se z nás mají stát normální lidé, když nemáme nevlastního otce, kterého bychom si hnusili a pohrdali jím? Je to tvoje povinnost matky, znovu se vdát! A prospěje ti to i jako ženě. Jinak se za chvíli začneš scvrkávat a stane se z tebe zakyslá bába. Užij si trochu romantiky, dokud na to ještě máš. Vnes trochu radosti do života tvých dětí a trochu vášně do svého!“ „Larry, nebudu tady sedět a poslouchat takové nesmysly! Vdej se znovu, to je tedy dobré! A i kdyby, koho bych si asi vzala?“ chytila se maminka do pasti. „No, nedávno jsi říkala, jak se ti líbí ten kluk, co prodává v Garitze ve stánku s rybama,“ upozornil ji Larry. „Zbláznil ses? Vždyť mu je nanejvýš osmnáct.“ „Co záleží na věku, když je ve hře vášeň?“ oponoval jí Larry. „Říká se, že Kateřina Veliká měla patnáctileté milence, když jí bylo už dost přes sedmdesát.“ „Larry, nebuď nechutný,“ okřikla ho maminka. „Neříkej takovéhle věci před Gerrym. Už to tvoje žvanění nehodlám dál poslouchat. Jdu se podívat za Lugaretzií.“ „Dej na moje slova, ty tvoje sedánky s Lugaretzií by rychle skončily, kdyby sis mohla vybrat mezi ní a tím prodavačem ryb v Garitze,“ přesvědčoval ji Larry. Maminka mu věnovala jeden ze svých pronikavých pohledů a odešla do kuchyně. Chvíli bylo ticho, protože jsme všichni přemýšleli. „Víš, Larry, myslím, že máš tentokrát pravdu,“ promluvila Margo. „Zdá se mi, že máti má v poslední době dost špatnou náladu. Vyzařuje z ní taková nepohoda, jako by si připadala, že zůstane na ocet. To je nezdravé. Potřebuje se trochu odreagovat.“ „Ano,“ přidal se Leslie. „Já osobně si myslím, že se moc stýká s Lugaretzií. Tyhlety věci jsou nakažlivý.“ „Myslíš, že křečové žíly jsou nakažlivé? zeptala se Margo a podívala se poplašeně na svoje nohy. „Ne, ne,“ odsekl Leslie podrážděně. „Myslím všechno to naříkání a deprese.“ „S tím souhlasím,“ přitakal Larry, „deset minut s Lugaretzií, to vydá za jednu noc s Borisem Karloffem a Hrbáčem z Nôtre-Damu. O tom není nejmenších pochyb. Musíme vymyslet nějaký způsob, jak matku zachránit pro příští generace. Koneckonců, pod naším vedením si až doposud počínala docela dobře. Budu nad tím přemýšlet.“ S tímto nejasným a hrozivým prohlášením se zvedl a odkráčel do svého pokoje. My ostatní jsme se rozešli, abychom se věnovali vlastním záležitostem, a na to, že maminka tolik postrádá spřízněnou mužskou duši, jsme docela zapomněli. Okolo poledne, když jsme všichni seděli na verandě a uvažovali, jestli snad dřív naprší a uschne, než nám maminka s Lugaretzií předloží oběd, přijel najednou ve svém starobylém dodgi Spiro a vyložil obrovskou hromadu rozmanitých zásob pro naši spíž - různé ovoce a zeleninu, od velkých vodních melounů až po rajčata, a obrovské množství chleba, jehož křupavý povrch se z bochníků olupoval jako kůra z

korkových dubů. Přivezl také tři obrovské bloky ledu ve tvaru rakví, zabalené do pytlů, určené pro naši lednici, která byla matčinou chloubou a radostí, protože měla obrovitánské proporce a protože ji maminka navrhla sama. Když jsme přijeli na Korfu, vstoupil Spiro do našeho života jako taxikář a za pár hodin se z něj stal náš průvodce, spolehlivý rádce a přítel. Jeho podivná angličtina - naučil se anglicky během svého krátkého pobytu v Chicagu - zprostila maminku neřešitelných problémů, s nimiž se potýkala, když se pokoušela zvládnout řečtinu. Zbožňoval naši maminku naprosto nesobecky a často opakoval: „Jémináčky, kdybych já měli maminky jako vy, každý ráno bych padli na kolena a líbali jí nohy na důkaz lásky.“ Měl nevysokou, soudkovitou postavu, mohutné černé obočí a takové ty černé zádumčivé, nečitelné oči, jaké mají snad jenom Řekové. Teď se nemotorně přivlekl na verandu a spustil svou obvyklou litanii, o kterou jsme sice nestáli, ale která mu zřejmě přinášela zvláštní potěšení. „Dobré ráno, slečna Margo. Dobré ráno, pane Larry. Dobré ráno, pane Leslie. Dobré ráno, pane Gerry,“ zanotoval a my jsme, jako dobře secvičený sbor, všichni unisono odpověděli: „Dobré ráno, Spiro.“ Když skončil tento rituál, Larry se zahloubaně napil ze sklenky ouza. „Spiro, máme problém,“ svěřil se mu. Bylo to, jako když psovi řeknete „stopa“. Spiro ztuhnul a oči se mu zúžily. „Vy řekli mi, pane Larry,“ ozval se hlasem, který byl tak sytý a hluboký, že zněl jako temné dunění, ohlašující výbuch Krakatoy. „Zařídím to.“ „Možná to bude těžké,“ varoval ho Larry. „Nedělali si starosti, zařídím to,“ trval na svém Spiro s přesvědčením člověka, který zná na ostrově každého a který dokáže přimět lidi udělat cokoliv. „Tak, tedy,“ vysvětloval Larry, „týká se to naší matky.“ Spiro o krůček ustoupil dozadu a jeho tvář získala načervenalý odstín. „Jaký potíži měli s vašimi maminky?“ zeptal se poplašeně a jeho plurály zhoustly a zrychlily se. „Víte, ona se chce znovu vdát,“ řekl Larry a klidně si zapálil cigaretu. Jeho prohlášení nám všem vzalo dech. Ze všech drzostí, kterých se kdy dopustil, byla tahle nejneuvěřitelnější a kutečně do nebe volající. Spiro zůstal nehybně stát a zíral na mého bratra. „Vaší maminky se chtěly „„znovu“„ vdávat?“ zachrapětl nevěřícně. „Řekněte mi, kdo je ten muž, a já ho vyřídím, pane Larry, nedělali si starosti.“ „Jak ho chcete vyřídit?“ projevil zájem Leslie. Měl totiž velikou sbírku zbraní a jeho lovecká vášeň způsobila, že jeho uvažování se ubíralo spíše cestami smrti a destrukce než mírnosti a lidumilství. „Jak mi to naučili v Chicagu,“ zamračil se Spiro. „Cementový holinky.“ „Cementové holinky?“ ožila Margo. Její pozornost upoutalo, že rozhovor se zřejmě stočil k módě. „Co to proboha je?“ „No, to vemete toho hajzla - jestli mi prominuli jak mluvím, slečna Margo, - a dáte mu nohy do dvou kýblů s cementem. Když cement ztvrdly, vemete ho v loďce na moře, a hodíte ho do vody,“ líčil Spiro. „Ale to byste přece neudělal!“ vykřikla Margo. „To by nemohl plavat. Utopil by se.“ „O to právě jde,“ vyložil jí Larry trpělivě. „Vy jste opravdu hrozní,“ zvolala Margo. „To je nechutné. To je vražda, ano, to není nic jiného! Docela obyčejná vražda! A kromě toho, nechci abyste „„mému“„ nevlastnímu otci dávali nějaké cementové gumáky, nebo co to je. Kdyby se utopil, zase by z nás byli sirotci.“ „Ne, ještě máme matku,“ připomněl jí Leslie. Oči se jí rozšířily hrůzou. „K mamince se s cementem ani nepřiblížíte! Varuju vás, půjdu rovnou na policii!“ „Ale Margo, prokristapána, drž hubu,“ obořil se na ni Larry. „Nikdo neříká nic o tom, že bychom utopili matku. V každém případě nemůžeme uskutečnit Spirův malý, důmyslný experiment, dokud nemáme žádného kandidáta. Ten nám totiž zatím chybí. Víte, Spiro, matka poze vyjádřila přání - jak jen to bylo - užít si trochu romantiky, dokud je čas. Ještě se nerozhodla pro žádného konkrétního muže.“ „Tak až se rozhodly, pane Larry, dali vědět mně a Theodorakisovi, a my mu dali cementový holinky, oukej?“ „Ale já jsem myslela, že mamince chceme „„pomoct“„, aby se znovu vdala,“ vyhrkla Margo. „Co když Spiro nasadí cementové holinky každému muži, na kterého se maminka podívá? Stane se z něj masový vrah jako Rasputin rozparovač a my maminku nikdy neprovdáme.“ „To je pravda, Spiro, dávejte zatím jenom dobrý pozor, ano? Nedělejte nic drastického, ale stále nás průběžně informujte,“ požádal ho Larry. „A především, ani slovo před matkou. Je na to dost citlivá.“ „Budu mlčet jako hroby.“

Potom jsme na maminčin život bez muže na pár dní zapomněli, protože jsme měli spoustu jiných starostí. V několika blízkých vesnicích se konaly nádherné slavnosti, které jsme vždycky rádi navštěvovali. Ke stromům byla přivázána celá stáda oslů (vesničané se totiž na slavnosti sjížděli z velké dálky, někteří museli překonat dokonce až šest mil). Kouř, který se zvedal mezi olivovníky, připomínal těžký parfém. Byl cítit hořícím dřevěným uhlím, pečeným jehněčím a pikantní vůní česneku. Víno, rudé jako dračí krev, šeptalo a vrnělo ve sklenicích zvláštním spikleneckým způsobem, tak srdečně a přátelsky, že to člověka pobízelo nalít si ještě. Tancovalo se vesele, lidé přitom vyskakovali do výšky a plácali se do nohou. Při první slavnosti Leslie zkusil skočit přes hranici, ze které šlehaly plameny jako z Vesuvu. Nepovedlo se mu to, a než ho horlivé ruce vytáhly z ohně, tak si dost ošklivě popálil zadek. Den nebo dva musel sedět na nafukovacím gumovém polštářku. Během jedné z těchto slavností k nám Larry přivedl rozveseleným davem malého muže v nažehleném bílém obleku, doplněném rudozlatou hedvábnou kravatou a nádherným panamákem. Boty na jeho drobných nožkách se leskly jako krovky nějakého brouka. „Máti,“ prohlásil Larry, „přivedl jsem ti velice zajímavého muže, který se s tebou touží seznámit. Tohle je profesor Euripides Androtheomatacottopulos.“ „Velmi mě těší,“ špitla maminka nervózně. „Jsem okouzlen, madame Durrelová,“ zatrylkoval profesor a přitiskl si matčinu ruku do svého pečlivě zastřiženého plnovousu, který mu zakrýval spodní část obličeje jako závěj sněhu. „Profesor je nejen slavný gurmán, ale je také vyhlášený mistr kulinářského umění.“ „Ale, chlapče, vy přeháníte,“ bránil se profesor. „Jsem si jist, že mé skromné kuchařské pokusy zcela blednou ve srovnání s těmi římskými hostinami, které, jak jsem se doslechl, pořádá vaše maminka.“ Mamince vždycky dělalo potíže pochopit rozdíl mezi římskýkmi hostinami a římskými orgiemi. Měla utkvělou předtavu, že se jedná o synonyma, označující velké množství jídla, které pojídá skupina polonahých mužů a žen. Mezi polévkou a desertem pak všichni dělají věci, jaké by se raději měli nechat do soukromí ložnice. „Víte,“ řekl profesor a posadil se vedle nás, „chtěl bych, abyste mi prozradila všechno, co víte o místních bylinkách. Je pravda, že se tu vůbec nepoužívá levandule?“ Tohle ovšem bylo, jak Larry dobře věděl, jedno z maminčiných nejoblíbenějších témat. Když zjistila, že profesor se hluboce zajímá o vaření a je opravdový znalec, spustila hotovou gastronomickou tirádu. Později, když zmizelo poslední sousto křupavé jehněčí kůže i růžového masa, když byla dopita poslední láhev vína a když uhasla pulsující srdce všech ohňů, naskládali jsme se do větrného dodge a jeli domů. „Měla jsem „„takový“„ zajímavý rozhovor s profeserem Andro... Andro... Andro... ach, nechápu proč mají Řekové taková nevyslovitelná jména,“ postěžovala si maminka rozzlobeně a pak se naklonila dopředu a dotkla se Spirova ramene. „Samozdřejmě tím nemyslím vás, Spiro. Nemůžete za to, že se jmenujete Hak... Haki...“ „Hakiopulos,“ pomohl jí Sprio. „Ano, ale jméno tohohle profesora se táhne jako housenka... Jenže si stejně myslím, že je to lepší, než když se někdo jmenuje Smith nebo Jones,“ zamyslela se maminka. „Ať už se jmenuje, jak chce, projevoval zájem o vaření, nebo ne snad?“ zeptal se Larry. „Byl úchvatný,“ zasnila se maminka. „Pozvala jsem ho zítra na večeři.“ „Správně,“ souhlasil Larry. „Doufám, že máš nějakou gardedámu.“ „O čem to proboha mluvíš?“ polekala se maminka. „No, je to tvoje první schůzka, musí mít nějakou úroveň.“ „Larry, přestaň se chovat jako blázen,“ požádala ho maminka hrdě a důstojně. V autě zavládlo ticho, které trvalo, dokud jsme nedojeli domů. „Myslíš si, že je to ten pravý muž, kteréhos měl mamince představit?“ starala se druhý den Margo. Maminka zatím připravovala v kuchyni lahůdky na profesorovu návštěvu. „Proč by nebyl?“ ohradil se Larry. „No, za prvé je dost starý. Určitě mu je nejmíň padesát,“ upozornila ho Margo. „To jsou ta nejlepší léta,“ pronesl Larry bezstarostně. „Jsou známy případy mužů, kteří zplodili děti v pětaosmdesáti.“ „Nevím, proč musíš do všeho tahat sex,“ vyjela na něj Margo. „A stejně, je to Řek. Nemůže si přece vzít Řeka.“ „Proč ne?“ zeptal se Larry. „Řekové se přece pořád žení s Řekyněmi.“ „Jenže to je něco jiného,“ nedala se Margo, „to je jejich věc. Ale maminka je Britka.“

„Souhlasím s Larrym,“ prohlásil neočekávaně Leslie. „Ten profesor je na tom zřejmě dost dobře, má dva domy v Athénách a jeden na Krétě. Nechápu, co na tom záleží, jestli je Řek. Nemůže za to a stejně, známe přece taky sympatický a příjemný Řeky - podívej se na Spira.“ „Spira si přece vzít nemůže, je ženatý,“ reagovala Margo popleteně. „Nemyslel jsem, že by si měla Spira „„vzít“„. Jenom chci říct, že je to příjemný Řek.“ „No, ale stejně, já smíšená manželství neschvaluju,“ zavrtěla hlavou Margo, „takhle vznikají dublony.“ „Myslíš quarteroni, čtvrtinoví míšenci? To snad v tomhle případě nepůjde,“ poučil ji Larry. „To je jedno, jak se jmenují,“ řekla Margo, „nechci, aby maminka nějakého měla a nechci mít nevlastního otce, jehož jméno neumí nikdo vyslovit.“ „My mu přece budeme říkat křestním jménem,“ upozornil ji Larry. „A jak se jmenuje křestním jménem?“ zeptala se Margo podezíravě. „Euripides,“ odpověděl Leslie. „Můžeš mu zkráceně říkat Ripe.“ Říct, že profesor toho večera zapůsobil velmi špatným dojmem, by nevystihlo dokonale celou situaci. Když ho „„carachino“„ tažené koněm s klapáním a cinkáním přiváželo po naší točité příjezdové cestě olivovým hájem, zaslechli jsme ho ještě dřív, než byl vidět. Zpíval velmi krásnou řeckou milostnou píseň. Naneštěstí mu nikdy nikdo neřekl, že má absolutní hudební hluch, nebo pokud mu to někdo sdělil, tak mu profesor nevěřil. Zpíval vášnivě a co se mu nedostávalo v kvalitě, snažil se vynahradit kvantitou. Všichni jsme vyšli na verandu, abychom ho přivítali, a když bryčka zastavila u schodů, okamžitě bylo jasné, že v nerozumné míře popil vinného moku. Spadl z bryčky na schody s tím nešťastným výsledkem, že rozbil tři láhve vína a sklenici domácího chutney, které přinesl mamince. Elegantní světle šedý oblek měl vepředu politý červeným vínem, takže vypadal jako někdo, kdo jen zázrakem přežil ošklivou autonehodu. „Je opilý,“ oznámil nám vozka, pro případ, že by to snad uniklo naší pozornosti. „Je jak motyka,“ řekl Leslie. „Jak dvě motyky,“ přidal se Larry. „To je nechutné,“ zhrozila se Margo. „Maminka si přece nemůže vzít řeckého opilce. S tím by tatínek nikdy nesouhlasil.“ „Vzít si ho? O čem to mluvíte,“ divila se maminka. „Mysleli jsme jenom, že by mohl do tvého života vnést trochu romantiky,“ vysvětloval Larry. „Říkal jsem ti, že potřebujeme nevlastního otce.“ „„„Tohodle“„ že bych si vzala?“ vykřikla maminka vyděšeně. „Toho bych nechtěla za nic na světě. Na co vy děti proboha nemyslíte?“ „Tady to máš,“ vyhrkla Margo vítězoslavně. „Povídala jsem ti, že Řeka nebude chtít.“ Profesor pozvedl svůj vínem potřísněný klobouk, uklonil se mamince a pak usnul na schodech. „Lary, Leslie, vy už mě vážně štvete,“ rozzlobila se maminka. „Zvedněte toho opilého blázna ze země, strčte ho zpátky do bryčky, ať ho vozka odveze tam, kde ho našel. Já už ho nikdy nechci ani vidět!“ „Zdá se mi, že jsi naprosto neromantická,“ popíchl ji Larry. „Jak tě máme znovu provdat, když si osvojuješ takové nespolečenské postoje? Ten chlápek si dal jen pár skleniček.“ „A laskavě už přestaňte s těmi pitomými řečmi o tom, že se znovu vdám,“ pokračovala maminka rezolutně. „Až se budu chtít vdát a někoho si vyberu, tak vám řeknu. Pokud se něco takového vůbec někdy stane.“ „My jsme ti jen chtěli pomoct,“ bránil se Leslie ukřivděně. „Pomůžete mi, když odsud dostanete toho opilého idiota,“ prohlásila maminka a odkráčela do domu. Večeře byla, alespoň z hlediska konverzace, poněkud chladnější, ale jinak lahodná. Profesor ani nevěděl, o co přišel. Příštího dne jsme si šli všichni zaplavat a nechali jsme teď už klidnější maminku bloumat po zahradě se zahrádkářským katalogem. Moře bylo hodně teplé, a když jsme chtěli najít vodu, která by byla natolik studená, aby nás osvěžila, museli jsme plavat dál od břehu a tam se potopit tak pět nebo šest stop pod hladinu. Potom jsme si lehli ve stínu olivovníků. Usychající mořská voda nám zanechala na kůži jemný povlak soli. „Víte,“ řekla Margo, „přemýšlela jsem...“ Larry se na ni nevěřícně podíval. „O čem jsi přemýšlela?“ zeptal se. „No, myslím, že jsi s tím profesorem udělal chybu. Podle mě to není matčin typ.“ „Já si jenom dělal legraci,“ pronesl Larryl apaticky. „Vždycky jsem byl proti tomu, aby se znovu vdala, ale vypadala dost odhodlaně, takže by se asi vdát měla.“ „Ty chceš říct, že to byl „„matčin“„ nápad?“ zapochyboval Leslie.

„Jistě,“ přikývl Larry. „Když se žena dostane do jejího věku a začne po celé zahradě sázet vášnivě rudé mučenky, tak je to snad jasné, ne?“ „Ale jenom pomyslete, jaké by to mělo následky, kdyby si toho profesora vzala,“ vykřikla Margo. „Jaké následky?“ vyzvídal Leslie podezíravě. „Asi by se s ním odstěhovala do Athén,“ odpověděla Margo. „No a co?“ „No a kdo by nám vařil? Lugaretzia?“ „Chraň Bůh!“ ozval se Larry vehementně. „Pamatujete na tu její polévku ze sepií?“ zděsil se Leslie. „Prosím tě, tu mi ani nepřipomínej,“ zašklebila se Margo. „Jak v ní plavaly ty oči a dívaly se vyčítavě z talíře - fuj!“ „Počítám, že bychom snad mohli jet do Athén a bydlet s ní a s tím Erisipulosem, nebo jak se jmenuje,“ nadhodil Leslie. „Podle mě by si na sklonku života těžko chtěl uvázat na krk čtyři děti,“ odporoval Larry. „Myslím, že bychom měli máti přivést na jiné myšlenky, aby na to vdávání zapomněla,“ navrhla Margo. „Zdá se, že se k tomu dost upnula,“ řekl Larry. „No tak ji od toho musíme odpoutat,“ rozhodla Margo. „Musíme nad ní držet ochrannou ruku. Budeme dávat pozor, aby se nestýkala s mnoha muži.“ „Mně připadá v pořádku,“ zapochyboval Leslie. „Sází víšnivě rudé mučenky,“ upozornil ho Larry. „„„Přesně tak“„,“ souhlasila s Larrym Margo. „Musíme ji hlídat, povídám vám, není kouře bez bouře.“ Tohle jsme měli na paměti, když jsme se rozešli každý po své práci. Larry šel psát, Margo přemýšlet, co udělá s patnácti metry červeného sametu, který koupila za velmi výhodnou cenu, Leslie olejovat zbraně a vyrábět patrony a já jsem šel zkusit chytit samečka pro jednu svou ropuchu, protože partnerské záležitosti mých zvířat mi připadaly rozhodně daleko důležitější než podobné problémy maminčiny. Za tři dny jsem se, rozpálený, upocený a hladový, vracel domů z neuspokojivého lovu na hada, právě ve chvíli, kdy Spiro před domem vysadil z dodge Antoina De Vere. Náš host měl na sobě obrovitánské sombrero, černý plášť s rudným lemováním a bleděmodrý manšestrový oblek. Vystoupil z auta, zavřel oči, zvedl ruce k nebi a zanotoval hlubokým sytým hlasem: „Óóó! Velkolepé, takové je Řecko!“ a zhluboka se nadechl. Pak si strhnul z hlavy sombrero a podíval se na mě. Stál jsem tam rozcuchaný a obklopený psy. Všichni tři hrozivě vrčeli. Usmál se a v jeho snědém obličeji zářily zuby tak dokonalé, že musely být vyrobeny docela nedávno. Vlasy měl kudrnaté a lesklé, jeho veliké, svítivé oči měly barvu čerstvě vyloupnutých kaštanů. Pod nimi měl kůži tmavou jako švestky. Nedalo se popřít, že byl pohledný, to jsem mu musel nechat, ale pohledný způsobem, který by Leslie označil jako taliánský. „Aha,“ zvolal a ukázal na mě dlouhým prstem. „Ty jsi určitě Lawrencův bratříček.“ I když jsem si ho na první pohled moc neoblíbil, byl jsem ochotný dát mu šanci, ale teď mé sympatie k němu klesly na nulu. Už jsem si zvykl, že o mně členové rodiny a jejich přátelé trousí rozličné nelichotivé poznámky, a k těmto nelaskavým, nepravdivým a urážlivým útokům na mou osobu jsem zaujímal stoický postoj. Ale ještě nikdy nikdo neměl tu drzost označit mě slovem bratříček. Začal jsem uvažovat, jaký pokoj asi bude obývat a zda by nebylo na místě strčit mu do postele mrtvého vodního hada, kterého jsem tehdy náhodou vlastnil; vtom se však z domu vynořil Larry a bleskurychle odvedl Antoina do kuchyně, aby ho představil mamince. Několik příštích dní bylo, mírně řečeno, zajímavých. Během čtyřiadvaceti hodin se Antoinovi podařilo znepřátelit si celou naši rodinu s výjimkou - což nás všechny udivilo - maminky. Larry z něj byl zjevně otrávený a jeho řídké pokusy o zdvořilost vyznívaly velmi vlažně. Leslieho názor zněl, že Antoine je podělaný talián a že by ho měl někdo odstřelit, a Margo si o něm myslela, že je tlustý, starý, umaštěný a vlezlý. Avšak maminka ho patrně z nějakého nepochopitelného důvodu považovala za okouzlujícího muže. Neustále ho žádala, aby se s ní prošel po zahradě a řekl jí, kde má co zasadit, nebo ho zvala do kuchyně, aby ochutnal co právě vaří a poradil jí, jaké koření by měla přidat. Zašla dokonce tak daleko, že nutila Lugaretzii, naříkající jako římský otrok na galéře, aby se belhala do trojích schodů a nosila mu obrovské podnosy naložené horami vajec, slaniny, topinek, marmelády a kávy, kterými by se dal nakrmit celý regiment. Tohle byl luxus, který si nemohl dovolit nikdo z nás, pokud jsme nebyli nemocní, a tak přirozeně naše nechuť k Antoinovi vzrostla. Zdálo se, že mu jsou naše špatně skrývané pocity naprosto lhostejné a ovládal každou konverzaci u stolu, takže naše společné stolování brzy začalo být nesnesitelné. Zájmeno „já“ bylo zřejmě

vynalezeno pro jeho potřebu, protože téměř každou větu začínal slovy: „Já si myslím,“ nebo „Já se domnívám,“ „Já vím“ nebo „Já jsem toho názoru“. Počítali jsme dny do jeho odjezdu. „Mně se to nelíbí,“ vzdychala Margo ustaraně. „Mně se nelíbí, jak se točí okolo maminky.“ „Nebo spíš jak se ona točí okolo něj,“ řekl Leslie. „Nesmysl. Ten chlap je k smrti nudnej. Je horší než ten profesor,“ tvrdil Larry. „Ale co, stejně už brzy odjede, zaplaťpánbůh.“ „Dejte na moje slova, děje se něco podezřelého,“ varovala nás Margo. „Neříkej prr, dokud nepřeskočíš.“ Moje sestra měla v oblibě přísloví, ale vždy je používala v nějaké své vlastní verzi, která byla většinou tak trochu matoucí. „Viděl jsem je včera, jak se procházeli na stráni,“ poznamenal Leslie, „a zrovna jí trhal kytky.“ „Tady to máš, vidíš,“ vyhrkla Margo. „Dávat ženě květiny, to vždycky něco znamená.“ „Kdysi jsem dal jedné ženě spoustu květin a žádnou radost z toho neměla,“ rozpovídal se Larry. „Jak to? Myslel jsem, že ženy mají kytky rády,“ divil se Leslie. „Ne ve formě věnce,“ vysvětloval Larry. „Ale není potřeba ji posuzovat moc příkře, byla totiž už mrtvá. Jsem si jistý, že kdyby byla živá, dala by je do vody.“ „Byla bych moc ráda, kdybys bral věci vážně,“ napomenula ho Margo. „Já věnce beru vážně,“ namítl Larry. „V Americe si je o vánocích věší na dveře. Asi proto, aby to člověku připomnělo jaké má štěstí, že věnec visí na dveřích a neleží na jeho hrobě.“ Následujícího rána přijel k našemu překvapení před snídaní Spiro a odvezl Antoina, nastrojeného do modrého obleku, pláště a sombrera. Dalo se předpokládat, že jeli do města. Tuto záhadu nám vysvětlila maminka, když se posadila k snídani. „Kam jel Antoine?“ zeptal se Larry a zručně přitom trepanoval vařené vajíčko. „Doufat, že odjel nadobro, by bylo asi předčasné.“ „Ano, zlatíčko,“ odpověděla maminka klidně, „potřeboval si něco koupit ve městě a navíc by mu bylo trapné tady sedět, když si s vámi všemi chci promluvit.“ „Promluvit si s námi? O čem si s námi chceš promluvit?“ polekala se Margo. „Víte, děti, že jste mi před časem navrhly, abych se znovu vdala,“ začala vyprávět maminka a pilně přitom rozlévala do šálků čaj a pomerančovou šťávu. „Tenkrát jsem byla hrozně naštvaná a řekla jsem, že se nikdy znovu nevdám, protože žádný muž se nemůže vyrovnat vašemu otci.“ Seděli jsme tiše jako pěna. „Pořádně jsem tu záležitost zvážila,“ pokračovala, „a rozhodla jsem se, že jsi měl, Larry, pravdu. Myslím, že potřebujete otce, který by vás udržoval v kázni a usměrňoval vás. Nestačí, že máte mě.“ Byli jsme jako zhypnotizovaní. Maminka se napila čaje a položila šálek na stůl. „Jak víte, tady na Korfu není velký výběr. Byla jsem opravdu s rozumem v koncích. Myslela jsem na belgického konzula, ale ten mluví jen francouzsky, a kdyby mě požádal o ruku, nerozuměla bych mu. Napadl mě pan Kralefsky, jenže ten je „„tak“„ oddaný své matce, že pochybuji, jestli by se vůbec chtěl ženit. Uvažovala jsem o plukovníku Velvitovi, ale mám dojem, že v centru jeho zájmu asi nejsou právě ženy. Tak už jsem to v zoufalství málem vzdala, když přijel Antoine.“ „Maminko!“ zhrozila se Margo. „Teď buď tiše, drahoušku, a nech mě pokračovat. Od samého začátku jsme se navzájem přitahovali. Nespíš jste si toho vůbec nevšimli.“ „Ale ano, všimli,“ zabručel Leslie, „ty podělaný snídaně do postele a to, jaks tomu hajzlovi podlejzala.“ „Leslie, drahoušku, nepřeju si, abys takhle mluvil o svém nevlastním otci, nebo o muži, který se jím, až přijde čas, stane.“ „Já tomu prostě nemůžu uvěřit,“ zasupěl Larry. „Vždycky jsem si myslel, že ženy jsou trochu přihlouplé, ale že by mohly být takhle stupidní, to mě teda nenapadlo. Za sňatek s Antoinem by ti mohli udělit Nobelovu cenu za idiotství.“ „Larry, drahoušku, není třeba, abys byl hrubý. Antoine má mnoho dobrých vlastností. A navíc, brát si ho budu já a ne ty.“ „Ale přece si ho nemůžeš vzít, je příšerný,“ zakvílela Margo a slzy měla na krajíčku. „No, hned ne,“ připustila maminka. „Probrali jsme si to spolu. Oba souhlasíme s tím, že mnoho lidí do manželství moc spěchá a pak takového chvatného rozhodnutí lituje.“ „Tohodle rozhodnutí budeš litovat docela určitě,“ poznamenal Larry. „No, jak jsem řekla, probrali jsme si to a rozhodli jsme se, že by pro nás bylo nejlepší žít spolu načas v Athénách a poznat jeden druhého.“

„Žít s ním v Athénách? Chceš tím říct „„žít v hříchu“„?“ vyděsila se Margo. „Maminko, to přece nemůžeš udělat. To by byla bigamie!“ „Nebyl by to tak úplně hřích,“ odporovala maminka, „když se chceme vzít.“ „Musím přiznat, že takhle neotřelou výmluvu jsem ještě neslyšel,“ ušklíbl se Larry. „Máti, to přece fakt nejde,“ pustil se do ní Leslie. „Ten chlap je „„hroznej“„. Mohla bys pro změnu chvíli taky myslet na nás?“ „Ano, mami, pomysli, co tomu řeknou lidi,“ ozvala se Margo. „Bude to tak trapné. Budou se ptát, kde jsi, a já jim budu muset odpovídat, že žiješ v Athénách v hříchu s tím... s tím...“ „Parchantem,“ doplnil ji Leslie. „A nudným parchantem,“ dodal Larry. „Tak podívejte,“ usadila je maminka, „jestli budete takhle mluvit, tak se vážně naštvu. Jediná osoba, kterou jste mi za účelem manželství nabídly vy, děti, byl starý opilý blázen se jménem dlouhým jako abeceda. Teď jsem si „„já“„ vybrala Antoina a k tomu už není třeba nic dodávat. Má všechny vlastnosti, které na mužích nejvíc obdivuju.“ „Myslíš to, jak je nudný, líný a marnivý?“ zeptal se Larry. „Ty jeho mastné vlasy?“ zeptala se Margo. „To, že chrápe, jako když burácení hromy?“ zeptal se Leslie. Svůj příspěvek jsem si nechal pro sebe, protože jsem cítil, že by se maminka asi nenechala odradit poznámkou, že člověka, který o mně říká „bratříček“, by měli zardousit hned po narození. „Bude to ovšem znamenat, že se nám všem změní způsob života,“ vysvětlovala maminka a nalila si další šálek čaje. „Gerry, ty jako nejmladší se s námi přestěhuješ do Athén, protože potřebuješ otce ze všech nejvíc, a Antoine ti bude dobrým vzorem. Leslie a ty, Margo, vy jste oba už dost staří na to, abyste se postavili na vlastní nohy, takže navrhuju, abyste se vrátili do Anglie a oba si našli nějakou hezkou práci.“ „Mami! To přece nemyslíš vážně?“ vyjekla Margo. „Nic takového jako hezká práce neexistuje,“ zachraptěl zděšený Leslie. „A co já?“ ozval se Larry. „Jakou budoucnost jste s tím pošahaným primitivem naplánovali pro mě?“ „Vymysleli jsme opravdu „„výbornou“„ věc,“ prohlásila maminka vítězoslavně. „Antoine má jednoho přítele v Litvě a ten je majitelem novin. Teď už vycházejí v nákladu několika set výtisků. Antoine si je jistý, že by ti u něj mohl získat místo... místo... myslím, že se tomu říká sázkař. Prostě, je to ten člověk, co skládá dohromady písmenka a těmi se pak tisknou stránky.“ „Já?“ vybuchl Larry. „Ty chceš, aby se ze mě stal pitomej sazeč?“ „Vybrousíš si styl, zlatíčko,“ odpověděla maminka pohotově. „Nevím, co je na tom špatného. Antoine ví, že bys chtěl být spisovatelem, a tak si myslí, že to pro tebe bude perfektní práce. Koneckonců, každý musí začínat od píky. Spousta lidí začínala takhle dole.“ „Já bych s Antoinem taky rád začal dole, nakopal bych ho to zadku a pak bych pokračoval nahoru, až k tý jeho podělaný lebce,“ rozzuřil se Leslie. „Co to asi podle něj je, hezká práce?“ „Drahoušku, mělo by to být něco, co tě baví a co se hodí k tvé povaze,“ vysvětlovala maminka. „Tak to by se z Leslieho mohl stát profesionální zabiják,“ navrhnul Larry, „a zaučit by se mohl na Antoineovi.“ „Koukám, že se ani jeden z vás nechce chovat rozumně,“ pronesla maminka důstojně. „Takže o tom teď přestaneme diskutovat. Už jsem se rozhodla, a tak byste si na tu myšlenku pomalu měli začít zvykat. Kdybyste si se mnou chtěli promluvit vážně, budu v kuchyni. Půjdu na dnešní večer Antoinovi připravit garnáty na curry. Je to jedno z jeho nejoblíbenějších jídel.“ Zůstali jsme tiše sedět a pozorovali ji, jak odchází mezi mandarínkovými stromy do kuchyně a něco si mumlá. „Já tomu prostě nemůžu uvěřit,“ vrtěl hlavou Larry. „Musela se zcvoknout. Určitě se zbláznila. Podívejte se na všechny ty naše příbuzný. Máme to v rodině. Všichni se musíme smířit s tím, že jendou skončíme ve svěrací kazajce a vypolštářovaný cele.“ „Necvokatí,“ tvrdila Margo. „Poznám, kdy se maminka chová jako cvok a kdy ne. To ti můžu říct.“ „Ano, to ty bys měla vědět ze všech lidí nejlíp,“ poznamenal Larry. „Myslí to vážně,“ povzdechl si Leslie. „Jestli si chce toho chlapa vzít, nemůžeme jí v tom bránit, i když je to podle mě od ní dost sobecký. Ale chtít po nás, abychom odjeli a našli si „„práci“„? To už teda zachází „„opravdu“„ moc daleko.“ „Souhlasím,“ přikývl Larry. „Rozklad rodinného života nastává, když se děti začnou chovat normálně a jejich matky nenormálně. Ale pořád se ještě můžeme uchýlit ke Spirově metodě.“ „Myslíš ty cementové sandály?“ zašeptala Margo s očima vykulenýma. „Holínky,“ opravil ji Leslie.

„Ale nestali by se z nás spolupachatelé?“ vyhrkla Margo. „Myslím to tak, že je to asi něco jako vražda, když někoho takhle zabiješ, ne? Myslím, že prostě nemůžeš jen tak říct, že si náhodou stoupl do dvou kbelíků a pak spadl z lodi. Copak to jde? Já si teda myslím, že tohle by nám třeba nemuseli věřit. Mně se zdá, že by klidně mohli dostat podezření. Já si teda myslím, že by to pro nás nebylo zrovna bezpečné. S Antoinem se samozřejmě poradit nemůžeme, ale asi by se mu tenhle nápad taky moc nezamlouval. Myslím jako, že by nás nechtěl namočit do maléru s policií a tak podobně. Vždyť on je v podstatě milý, ale akorát je hrozný a chce si vzít maminku a všechno pokazit.“ „Tos řekla stručně a výstižně,“ poznamenal Larry. „Musíme „„něco“„ udělat,“ zatvářil se Leslie ustaraně, „jinak se nám ten podělanej chlap bude plíst do všeho.“ „Všichni nás budou pomlouvat,“ zafňukala Margo. „Když půjdu po ulici, abych se pořád ohlížela přes ramena.“ „Nemůžeš se ohlížet přes obě ramena naráz,“ opravil ji Leslie, pedant na realismus. „Můžeš, když jsi hodně vyděšený,“ odsekla Margo. „Alespoň „„já“„ to teda dokážu.“ „Další příležitost promluvit si s matkou budeme mít při obědě,“ nechal se slyšet Larry. „Musíme se jí snažit vysvětlit, že se dopouští chyby.“ „Co takhle výlet do místního blázince?“ napadlo Margo. „Třeba by jí došlo, jakou chybu dělá.“ „Proč jako?“ divil se Leslie. „No, ukázalo by jí to, v jakém je nebezpečí a kam to dopracuje, pokud se nevzdá toho ztřeštěného nápadu a vezme si Antoina.“ „To nezabere. Pokaždý, když jdu kolem toho domu, všichni tam vypadají šťastný jako blechy,“ pochyboval Leslie. „A maminka a Antoine pravděpodobně budou bydlet spolu. Když už „„musejí“„ žít v hříchu, tak ať to radši dělají v Athénách, daleko odsud a ne v blázinci, kterej máme rovnou u nosu. Nevypadalo by to dobře. Dostali bychom se do řečí.“ „Něco vymyslím,“ prohlásil Larry a odkráčel do svého pokoje. „No co, aspoň budeš mít možnost udělat něco s tím pitomým sametem, co sis koupila,“ podotkl Leslie. „A co s ním jako udělám?“ „Můžeš z něj matce ušít svatební šaty.“ „Je mi z tebe fakt nanic,“ zamračila se Margo a otráveně odešla. U oběda začaly útoky nanovo, avšak maminka zůstala klidná a neoblomná. „Uvědomuješ si, že nám zničíš život?“ pustil se do ní Larry. „Já jsem si taky nestěžovala, když jsem ovdověla a měla jsem sama vychovat čtyři děti, drahoušku, nebo snad ano?“ „Jak by sis mohla stěžovat? My jsme „„tvůj“„ život obohatili. A i kdybychom ti ho neobohatili, ale zkazili, byl by to jen „„jeden“„ zničený život. To, co navrhuješ ty, je zničení čtyř životů,“ obvinil ji Larry. „Jo,“ souhlasil Leslie. „Myslím, že kdybysme „„my“„ udělali něco takovýho, řekla bys, že jsme pěkně sobecký.“ „Ano,“ dodala Margo, „a není to tak, že by ses „„potřebovala“„ vdát. Koneckonců, máš přece nás. Většina žen by ti záviděla, že máš čtyři děti jako jsme my.“ „No, tak až nějakou takovou potkáš, budu moc ráda, když mě s ní seznámíš,“ odvětila maminka chladně. „Jdu se natáhnout.“ U čaje jsme nepořídili o nic lépe. „Uvědomuješ si, co budou lidé říkat, až zjistí, že sis vzala mladšího muže?“ zaútočil Larry. „Antoine je úplně steně starý jako já, drahoušku.“ „Ale „„vypadá“„ mnohem mladší. Nevím, jestli jsi v poslední době nakoukla do zrcadla, ale vykazuješ zřetelné známky stárnutí. Lidé řeknou, že ses provdala za mladého gigola.“ „Není to nějaký hudební nástroj?“ zeptala se zmatená Margo. „Ne, to je pikola,“ poučil ji Leslie. „Gigolo je takovej talián, kterej se točí okolo žen jistýho věku a dělá jim návrhy.“ „Jaké návrhy?“ nechápala Margo. „Nemravný návrhy,“ objasnil Leslie. „Antoine dělá matce nemravené návrhy? No, to je teda hnusný,“ vykřikla Margo. „Jako by nestačilo, že budou žít v hříchu. I bez nemravných návrhů. Mami, opravdu, to už je příliš. Chováš se jako nějaká postava „„z Bratra Lady Latterlyové“„.“

„Děti, už toho laskavě všichni nechte,“ řekla maminka pevně. „Antoine si počíná jako dokonalý gentleman, jinak by mě ani nenapadlo si ho brát. A už jsem se rozhodla, to je mé poslední slovo. Teď se jdu postarat o to jídlo.“ Odešla do velikánské suterénní kuchyně, kde sténala Lugaretzia, jako by ji někdo natahoval na skřipec. „S tímhle se nedá nic dělat, budeme to muset vyřídit s Antoinem. Prostě mu řekneme, že ho nehodláme akceptovat v roli nevlastního otce, nebo strýčka, nebo čeho,“ rozhodl Larry. „Ano, jsme čtyři na jednoho,“ souhlasil Leslie. „Čtyři na dva,“ opravila ho Margo, „je tu taky maminka.“ „Máti se nepočítá,“ odsekl Leslie. „Koneckonců, jsme naprosto v právu,“ vysvětloval Larry. „Děláme to pro „„její“„ dobro, pro „„její“„ štěstí. Nikdy bychom si neodpustili, že jsme ji nezachránili před její vlastní hloupostí.“ „Ano,“ přidala se Margo, představ si, jak by lidé říkali: Chápeme, vaše maminka žije v hříchu s pikolem.“ „Gigolem,“ zabručel Leslie. „Teď jenom musíme počkat, až se Antoine vrátí,“ pronesl Larry zlověstně. „Ano, a půjdeme rovnou k jádru kudly,“ uzavřela náš rozhovor Margo. Kouzlo naší nesmírně dlouhé příjezdové cesty spočívalo v tom, že jsme každého syšeli a viděli dávno předtím, než se dostal k domu, a když to byl nějaký otrava, všichni jsme jednoduše zmizeli někam do olivového háje a nechali maminku, aby takového hosta zabavila. Spirovo auto mělo velikou starobylou gumovou houkačku zhruba velikosti obrovského melounu, která vydávala zvuk podobný řevu nadrženého býka. Byl to zvuk tak hlasitý a hrozivý, že dokázal přimět i korfské osly, aby uhnuli z cesty, což byl doslova zázrak. Vždy, když se Spiro ocitl asi půl míle od našeho domu, zahrál na houkačku hotovou symfonii, abychom věděli, že se blíží. Takže jsme byli včas obeznámeni s Antoinovým návratem a odhodlaně jsme se shromáždili na přední verandě a připravili se k bitvě. Žádný muž ještě nikdy nemusel čelit chladnokrevnější a nepřátelštější skupince lidí. Síla naší nenávisti by se dala přirovnat k divokému odhodlání jedenasedmdesáti bengálských tygřic, které se chystají bránit svá mláďata. „Óó,“ zajásala maminka a přispěchala na verandu, „„„zdálo se mi“„, že jsem zaslechla Spirovu houkačku. Tak Antoine se vrací - to je skvělé!“ Auto přijelo, zastavilo před námi a k našemu nepopsatelnému znechucení si Antoine z hlavy strhnul klobouk a poslal mamince vzdušný polibek. „Má drahá dámo, už jsem se vrátil,“ zvolal. „Vezu brandy, šampaňské, květiny pro vás a malou Margo a čokoládové větrníčky pro našeho Gerríčka. Nezapomenul jsem nic snad.“ „Kromě toho, jak se mluví anglicky,“ ušklíbl se Larry. Antoine vyskočil z auta, plášť mu přitom elegantně zavlál, vyběhl po schodech a políbil mamince ruku. „Už jsi jim to řekla?“ zeptal se dychtivě. „Ano,“ odpověděla maminka. Antoine se k nám otočil jako krotitel lvů ke skupince divokých zvířat z džungle. „Ach, vy moji drahoušci,“ oslovil nás a rozpřáhl ruce, jako by nás chtěl všechny obejmout. „Moje rozkošná adoptivní rodinko! Žádný muž na světě nikdy neměl takové štěstí, že by se ženou, která je hotovým darem z nebes, získal tak báječné děti.“ Nenávistně jsme ho propalovali pohledy, zatímco maminka se uculovala. „Nastanou nám zlaté časy,“ pokračoval Antoine a naše nepřátelství mu zjevně bylo zcela lhostejné. „Budu vám ve všem pomáhat jako pravý otec. Tobě, drahý Larry, poradím se psaním. Tebe, Leslie, zbavíme té posedlosti zbraněmi a obrátíme tvou pozornost k vyšším hodnotám. Co bys říkal třeba kariéře v bankovnictví nebo něčem podobně solidním? A ty, nejdražší Margo, jsi tak trochu neomalená a naivní, uvidíme, co se s tím dá dělat. Snad z tebe vychováme slušnou a příjemnou dívku, kterou člověk může vzít do společnosti. A Gerríček, náš malý dareba, s těmi jeho hloupými zvířaty. Jsem si jistý, že z něj taky něco uděláme. Dokonce i ten nanejvýš nepravděpodobný materiál se dá přetvořit v lidskou bytost. Užijeme si spolu spoustu „„legrace“„, když teď všichni začneme nový život.“ „Ach, Antoine, to bude nádherné,“ vykřikla maminka. Antoine se k ní otočil. „Ano, bude to úžasné a ty, moje drahá Louello, tedy chci říct Lucy... Lucindo, teda...“ zarazil se a dupnul nohou. „Sakra, „„sakra, sakra“„!“ Maminka se začala smát.

„„„Sakra, sakra, sakra“„,“ opakoval Antoine. „Tohle měla být moje velká scéna a já ji takhle zpackal.“ „Až doteď jste si počínal skvěle,“ nepřestávala se usmívat maminka. „Stejně už jsem jim to chtěla říct.“ „Cos nám chtěla říct?“ zeptala se Margo a vykulila oči. „Že to všechno byla jenom pitomá srandička,“ zasupěl Larry podrážděně. „Srandička?“ zopakoval Leslie. „Chceš říct, že si Antoina nebude brát?“ „Přestně tak, drahoušku,“ začala vysvětlovat maminka. „Byla jsem hrozně otrávená z toho, jak se chováte - opravdu, moc jste mě naštvali. Koneckonců, i když jsem vaše matka, nemáte žádné právo plést se do mých věcí. Náhodou jsem se o tom zmínila před Antoinem. Chtěla jsem vědět, jestli se na to nedívám moc... no přísně, ale on se mnou souhlasil. Tak jsme společně vymysleli tenhle plán, jak vám udělit menší lekci.“ „Nikdy jsem neslyšel o ničem tak úchylném a nemorálním. Takhle nás nechat trpět! Vyděsit nás představou, že nám bude vařit Lugaretzia!“ rozhořčil se Larry. „Jo, mohlas na „„nás“„ myslet,“ obvinil ji Leslie. „Měli jsme hroznou starost.“ „Ano, to tedy měli,“ souhlasila Margo. „Nechtěli jsme aby sis vzala nějakého starého Toma, Dicka nebo Harryho.“ „Nebo Antoina,“ přisadil si Larry. „Tedy Antoine sehrál svou roli skvěle. Vlastně ji hrál tak dobře, že mně samotné už začínal bát trochu protivný,“ řekla maminka. „Většího ocenění se mi nemohlo dostat,“ uklonil se Antoine. „A já se myslím, že to od vás bylo pěkně hnusný. Takhle nás napínat,“ mračila se Margo. „Přinejmenším bys nám teď měla slíbit, že se nevdáš bez našeho souhlasu.“ „Ale mě nevadí, že nejsem vdaná,“ prohlásila maminka. „Stejně by bylo velmi těžké najít někoho, kdo by se vyrovnal vašemu otci. A i „„kdybych“„ někoho takového našla, obávám se, že by mě nikdy, ale opravdu nikdy o ruku nepožádal.“ „Proč ne?“ zeptala se Margo podezíravě. „Podívej, drahoušku, který muž se zdravým rozumem by si na krk uvázal čtyři děti jako jste vy?“ usmála se maminka. LUDWIG -----Britové odjakživa říkají, že Němci nemají žádný smysl pro humor. Vždycky jsem měl podezření, že je to jen taková povrchní generalizace, která, jako většina povrchních generalizací, zřejmě neodpovídá pravdě. Moje velmi omezené zkušenosti s německou národností mě nepřesvědčily o tom, že Němci jsou nějak přehnaně vtipní, jenže já jsem obvykle diskutoval s ředitelem nějaké německé zoo o problémech zubů modrosti u šimpanzů nebo o zarůstání paznehtů na sloních nohách, a je tedy pochopitelné, že do naší konverzace mohl humor proniknout jen stěží. Nicméně tušil jsem, že se kdesi ve světě skrývá nějaký Němec se smyslem pro humor, tak jako člověk vždycky doufá, že někdo přece musí existovat anglický hotel, kde nabízejí dobré jídlo. Připadalo mi, že pověst národa bez smyslu pro humor Němcům vešla do krve a přidala tak další k mnoha jejich komplexům méněcennosti. Zároveň jsem však doufal, že nějaký mladý Němec, rozhořčený touto hnusnou pomluvou, by třeba už mohl s ohromující technickou dovedností a precizností na smyslu pro humor pracovat. Takže jsem byl připravený, až se naše cesty zkříží, jednat s ním (nebo raději s ní) s největší možnou láskyplností, a ujistit ho, nebo ji, že jsem tomu zlovolnému nactiutrhání nikdy nevěřil. Jak se stává vždy, když si člověk dá takové altruistické předsevzetí, příležitost se mu naskytne dříve, než by čekal. Zjistil jsem, že mám hrozné problémy v manželství, a protože dusná domácí atmosféra neprospívá úsilí napsat nějakou knihu, sbalil jsem si věci a odjel do Bournemouthu, města na jižním pobřeží Anglie, kde jsem žil jako mladík. V tomto ročním období to bylo dost opuštěné místo a nebylo pravděpodobné, že tam narazím na nějaké otravy, protože sezóna ještě nezačala. Většinu času, který jsem tam strávil, jsem bydlel v hotelu sám. Když je člověk jediným hostem ve velikánském hotelu, má z toho takový divný pocit, asi jako poslední zbylý pasažér na „„Titaniku“„. A právě zde jsem se seznámil se strašlivým Ludwigem, který, pokud mi rovnou nenavrátil duševní zdraví - a toho jsem nikdy na rozdávání neměl - určite mi vrátil smysl pro humor, ačkoliv si tohoto skutku naprosto nebyl vědom. První den ráno, dříve, než jsem se vydal do města, abych zjistil, jaké radosti tam mohu očekávat, jsem zašel do hotelového baru. Domníval jsem se, že v tuto denní dobu je i v demokratické Británii zákonem povoleno, aby občané mohli požít opojné nápoje, aniž by riskovali zatčení. Ale ke své zlosti jsem pouze

shledal, že bar je zavřený. Mumlal jsem si cosi nelichotivého o hlouposti předpisů omezujících dobu podávání alkoholu, otočil jsem se a všiml si, že se ke mně blíží mladistvě vyhlížející muž v proužkovaných kalhotech, tmavém saku a v košili s jemně nabíranou náprsenkou, jejíž zářivá bělost by zahanbila Arktidu. Náprsenku zdobil motýlek, elegantní jako nějaký opravdový motýl. Bylo jasné, že tento muž stojí v hiearchii hotelového personálu poměrně vysoko. Blížil se ke mně, hlavu lehce skloněnou k jedné straně, a v jeho velikých nevinných modrých očích se zračila otázka. Aby zakryl svou předčasnou pleš, měl zadní, poměrně dlouhé vlasy s velkým umem přečesané dopředu tak, že mu na čele vytvářely jakousi špičatou ofinu, která spolu s jeho vyhublým obličejem působila dost dobře. Vypadal tak trochu jako mladý Napoleon. „Něco se děje, pane?“ zeptal se. Z jeho přízvuku jsem usoudil, že je Němec. „V kolik hodin se otvírá bar?“ Byl jsem připravený na to, že mi řekne, abych si počkal až do dvanácti. V tom případě bych mu podrobně vysvětlil, co si myslím o britských předpisech, omezeních a zvyklostech, týkajících se pití, srovnal bych to s poměry na Kontinentu, a ukončil bych vše prohlášením, že jsem doufal, že už snad schválili nějaký skvělý zákon, který by dospělým lidem dovoloval dát si v hotelu skleničku v libovolnou denní dobu. Avšak vzal mi vítr z plachet. „Barman ještě nepřišel, pane,“ vysvětloval omluvně. „Jestli se ale chcete napít, tak vám bar otevřu.“ „No,“ zaváhal jsem, „jste si jistý, že se to smí? Nerad bych vám způsobil nějaké problémy.“ „Jaképak problémy, pane,“ prohodil přátelsky, „jenom chviličku počkejte, než najdu klíč.“ Za okamžik měl klíč v ruce, otevřel bar a nalil mi ležák, na který jsem měl chuť. „Dáte si se mnou?“ vyzval jsem ho. „To je od vás moc milé, pane,“ usmál se a modré oči se mu potěšením rozzářily. „Dám si totéž, co vy.“ Chvíli jsme popíjeli mlčky a pak jsem se ho zeptal, jak se jmenuje. „Ludwig Dietrich,“ řekl a trochu omluvně dodal: „Jsem Němec.“ „Bohužel,“ pronesl jsem s lítostí, kterou jsem necítil, „navštívil jsem Německo jen jednou, a na velmi krátkou dobu, takže ani neůmžu říct, že tu zemi znám.“ Nedodal jsem už, že hotelový personál mi připadal neurvalý, jídlo nepoživatelné a celkový zážitek vyzněl tak, jako bych tři dny tonul v kaši z mouky a tuku; možná jsem měl prostě jenom smůlu. Napadlo mě totiž, že přede mnou třeba stojí Němec, kterého už dlouho hledám, Němec, který bude mít smysl pro humor. Takže když jsem si s Ludwigem dal pár piv, utrousil jsem několik drobných vtípků, jako nějaký rybář, který zkouší návnadu. pravda, byly to dost prostinké vtípky, ale on se jim smál a moje naděje rozkvetla jako růže. První ze všech smrtelníků jsem měl to štěstí, našel jsem jehlu v kupce sena. Našel jsem jediného Němce se smyslem pro humor, raritu srovnatelnou s dvouhlavým teletem. Bohužel, měl jsem později zjistit, že dvě zasmání v baru, stejně jako dvě popletené vlaštovky, jaro nedělají. Když jsem ho opustil, vyrazil jsem do Bournemouthu navštívit znovu některá místa svého mládí a popást se očima na kulturních památkách tohoto města, jednoho z nejmalebnějších středisek na jižním pobřeží. K mému zděšení tu za pětadvacet let proběhlo tolik změn, že jsem sotva něco poznával. Avšak některá místa zůstala nedotčená. Například Pleasure Gardens s pečlivě udržovanými záhony, skalkami, vodopády a jezírky ještě potaženými tenkou vrstvou ledu. na skalkách, přikrytých polštáři sněhu do poslední nadílky, byly roztroušeny nádherné kanárkově žluté a slézové krokusy. nezměnilo se ani molo, ošlehané větrem a zpěněnými vlnami, které se valily pod jeho železnými vzpěrami a rozplývaly se na břehu, zanechávajíce po sobě krajky pěny podobné sněhu. Také tu byl Pavilon, pulsující srdce bournemouthské kultury, kde jsem jednou musel honit štěňátko bílého pekinéze pod rozčilenýma nohama milovníků hudby, kteří se pokoušeli vychutnávat Mozarta. Vzpomněl jsem si na dívku, která za to mohla, na její rozkošný nosík a roztomilou angličtinu. Neměl bych jí zavoat? uvažoval jsem. Pak jsem si uvědomil, že nevím, kde bydlí. Otočil jsem se a zamířil do města. Vál ledový vítr, ale obloha byla modrá a narcisově žluté sluneční paprsky přeci jen vydávaly nějaké teplo. Prošel jsem podloubím, stále nedotčeným, což jsem viděl rád, a naproti němu jsem k svému velkému potěšení zahlédl svou oblíbenou hospodu - Victoria bar. Vstoupil jsem do vyhřátého lokálu s dlouhým, naleštěným barovým pultem, červenými sametovými pohovkami a podivnými stolky s kroucenými železnými nohami, natřenými zlatou barvou; bylo to tu stejné, jak jsem si pamatoval. Objednal jsem si pintu točeného piva Guiness, temného jako habešská kávka, s bílou čepicí pěny, která vypadala jako právě rozkvetlý hloh, posadil jsem se a pozoroval sluneční záplavu proudící do místnosti skrz pýchu této hospody tři nádherně leptaná okna. Pravda, nebylo to mistrovské dílo z rukou Whistlera, ale byla to překrásný viktoriánská okna, práce, kterou dnes nikdo nedokáže. Místnost byla plná dickensovských postav, které se scházejí v anglických restauracích tohoto typu. Staré dámy s tvářemi jako vlašské ořechy, pohodlně shrbené nad svým portským, vysoký muž s hubenou tváří v kabátě černém jako uhel, ozdobeném sametovým

límcem, a černém klobouku se širokou krempou (nějaký pozapomenutý služeník Thálie z dvacátých let), hltající očima každého pohledného mladíka, který vešel dovnitř. Dva muži hluboce zabraní do rozhovoru, dlaně obemkunuté kolem půllitrů, zatímco u jejich nohou seděl čenichající, funící a rozdováděný staroanglický buldok, který vzbuzoval dobru náladu v každém, kdo kolem něj prošel, tím, že zatancoval zadkem hula hula, takže by mu záviděli i na Bali; malá stará dáma, které muselo být skoro sedmdesát, s kloboukem v šokující růžové barvě, jenž měl tvar policajtské přilby, k němuž ladily rukavice, kotníčkové boty a stříbřité punčochy, hovořila vážně s velmi tlustou paní v černém klobouku s pštrosími pery a kožichu, který vypadal jako by ho někdo bezohledně stáhnul z velmi stařičkého pižmoně východního. Vzduch byl nasáklý pivem, portským a dalšími nápoji, podobně jako francouzský hotel voní dobrým jídlem. Stejně jako krásu ženy podtrhuje kouzlo parfému, zesilovala půvab tého hospody vůně miliónů s chutí vypitých skleniček. Jak jsem tak po malých doušcích popíjel svého Guinesse, čekal jsem, že se tu každou chvíli objeví Sherlock Holmes, následovaný popleteným Watsonem, a pronese břitkou poznámku: „Jestli se potřebujete cokoliv dovědět, milý Watsone, zajděte do místního hostince.“ Váhavě a pomalu jsem dopil pivo a vyšel do chladných ulic. Na chvilku jsem se zastavil, nevěděl jsem, kam bych měl jít. Jediným zlepšením, kterého jsem si v Bournemouthu zatím všiml, bylo, že se toto místo stalo téměř univerzitním městem. Zatímco za mého mládí jste v ulicích mohli spatřit statné brigádní generály a tělnaté postarší dámy, nyní váš zahřál pohled na čokoládově hnědé Afričany s huňatými vlasy, temné Íránce s očima jako trnky a houfy nádherných Číňanek a Japonek, podobné hejnům motýlů nebo okouzlujících světle jantarových ptáčků. Když běžely kolem mne, připomínaly jejich jemné gestikujující ruce vějíře. Bylo mi zima a citil jsem se opuštěný, a tak jsem usoudil, že se vrátám do hotelu a budu až do oběda psát. Posadil jsem se v baru - samý lesk a chróm, a dal si dalšího Guinesse. Chvíli jsem pilně psal jeden odstavec a pak jsem si ho přečetl. Pošilhával na mě poťouchle a škodolibě, jak mají první odstavce ve zvyku. Všechna slova se proti vám spiknou a přesvědčují vás, že ať děláte, co děláte, nebudou se vám líbit a nepovede se vám ani další odstavec. V duchu jsem prolétl svůj dost široký repertoár nadávek v angličtině, řečtině, španělštině a francoužštině, na jejichž znalosti občas zakládám své tvrzení, že umím čtyři jazyky. Pak jsem si objednal dvojité brandy. To byla chyba. Ležák, Guiness a brandy jsou samy o sobě povzbuzující nápoje, ale jejich kombinace, jak tomu bylo v mém případě, má deprimující účinek. Pohledný italský barman Luigi, kterého jsem měl později poznat lépe, se podíval na mou zasmušilou tvář a taktně se přemístil na druhý konec baru, kde začal pilně leštit sklenice. Věděl, že jsem si to brany neměl dávat. Uvažoval jsem právě, který ze způsobů sebevraždy bude nejméně bolestivý, když se mi za zády objevil Ludwig. „Strávil jste příjemné dopoledne, pane?“ zeptal se a starostivě se na mě zadíval. Odložil jsem pero a dopil brandy. „Pokud si myslíte, že mě opravdu těšilo navštívit místa mého mládí a cítit se přitom jako osmdesátiletý stařec, pak tedy ano.“ „Vám přece není osmdesát?“ podivil se. „Vypadáte mnohem mladší.“ „Děkuji vám. Vlastně, když se vyhýbám zrcadlům, mohu si namlouvat, že jsem pohledný, dobře zachovalý čtyřicátník, ale poctivost mě nutí přiznat, že jsem mnohem starší a mnohem sešlejší.“ „Ale nevypadáte na to,“ řekl Ludwig, odhodlaný odčinit jakoukoliv škodu, kterou snad způsobil na mé náladě. „Děkuji vám, dejte si se mnou skleničku,“ pozval jsem ho. „Díky, dám si gin.“ Objednal jsem jeden gin a další brandy. Připili jsme si. „Gin,“ poznamenal jsem, „je velmi škodlivý. Proč riskujete jistou smrt tím, že ho pijete?“ Na jeho tváři se rozhostil ustaraný výraz. „Gin? Že škodí?“ zeptal se s obavami. „Proč?“ „Vy nečtete „„Lancet“„?“ předstíral jsem údiv. „Co je to lancet?“ „Nejlepší lékařský časopis na světě,“ vysvětloval jsem. „Tam se dozvíte všechno... každý nový objev... dávají se tam rady lékařům. Dočtete se, jak se na pahýl amputované nohy leje vařící pryskyřice... a podobné věci. Čtou to všichni doktoři.“ „Takže je to takový časopis pro doktory?“ „Dalo by se tomu tak říkat,“ připustil jsem a přemýšlel, co by si o takové charakteristice pomysleli v Britské lékařské komoře. „Ale samozřejmě, jsou tam jenom obrázky tepen, žláz, lepry a tak podobně. Nejsou tam žádné nahotinky ani pornografie, to opravdu ne. Snad jen některé texty jdou trochu za hranici slušnosti.“ „A co v tom časopise píšou o ginu?“ chtěl vědět Ludwig a podezíravě přitom pozoroval svou skleničku.

„No, za prvé, má vliv na plešatění.“ Ruka se mu nervózně zatřepotala ve vzduchu a dosedla na jeho pečlivě udržovanou přehazovačku. „Taky po něm páchne z úst, způsobuje totiž zahnívání zubů a take tak zvaný tenisový loket,“ uzavřel jsem výčet. „Co je to tenisový loket?“ „No, to většinou dostanou tenisti. Vy pravděpodobně proděláte ředitelský loket, což je totéž, ale bolestivější.“ „Kdy jste tohle zjistil?“ „Docela nedávno. Dejte si ještě skleničku.“ „Děkuji. Dám si ležák. Ležák je dobrý, ne?“ Povzdechl jsem si. Můj Němec nemá žádný smysl pro humor. Nebo pokud nějaký má, pak asi dřímá hluboko v jeho duši. Snad bych v něm mohl důkladným proutkařením odhalit klokotající pramen veselí. „Nevšímejte si toho,“ ulidnil jsem ho. „Rád si často dělám legraci.“ „Legraci...“ opakoval Ludwig vážně, jako by to slovo slyšel poprvé. „Aha, ano, to je dobře, když se dělá legrace, člověk nemůže být pořád vážný. Legrace lidi rozesměje.“ Upil jsem brandy a pohlížel na svého nového známého. Nebyl nehezký, ale jeho veliké, laskavé a upřímné modré oči působily tak trochu jako oči nervózního králíka. Měl jsem z něj dojem, jako by se, ačkoliv nic takového nedělal, neustále ohlížel přes ameno, jestli mu za zády nestojí nějaký nepřítel nebo snad, nedej Bože, nemoc. „Můžu vám říka Ludwigu?“ zeptal jsem se. „Já se jmenuju Gerry.“ „S radostí.“ Okouzlujícím způsobem se na mě usmál a maličko se uklonil. Rozhodl jsem se, že ho trochu vyzkouším. „Povězte mi, Ludwigu, u koho si můžu v tomhle hotelu stěžovat?“ Po tváři se mu rozli výraz zděšení. „Stěžovat? Chcete si stěžovat?“ Křečovitě sevřel prsty okolo skleničky, jako by se potvrdily jeho nejhorší obavy. „Myslím to takhle,“ vysvětloval jsem, „kdybych si chtěl stěžovat, tak komu?“ „Řekněte vaši stížnost mně,“ vyhrkl nedočkavě. „Zařídím všechno podle vašeho přání.“ „Podívejte,“ pokračoval jsem trpělivě, „předpokládejme, že se mi nelíbí barva koberce v mém pokoji. Komu bych si měl stěžovat?“ „Můžu vám nechat přestěhovat nábytek,“ nabídl mi horlivě a smířilivě. „Jenže koberec je přidělaný k podlaze. Ale můžete se zítra přestěhovat do pokoje s jinou barvou koberce.“ „Nechci ho vyměnit. Mně se ta barva líbí.“ „Ale povídal jste...“ „Dělal jsem si s tím kobercem legraci.“ Zatvářil se jako někdo, kdo na poslední chvíli unikl před koly rychle jedoucího auta. „Legraci,“ řekl, „aha, ano legraci.“ Zasmál se s nervózní úlevou. „Ale, je tu ta sprcha.“ Úleva se mu vytratila z hlasu a zbyla pouze nervozita. „Sprcha? Co máte se sprchou?“ vyhrkl úzkostlivě. „Nejsem pojištěný proti oslepnutí způsobenému proudem vroucí vody, k čemuž může dojít, kdykoliv sprchu zapnu,“ vysvětloval jsem. „Tady se zaměřuje pouze jedním směrem a je to otrava stát až na chodbě, když se chce člověk pořádně vysprchovat.“ „To je zase nějaká legrace?“ zeptal se s nadějí. „Bohužel ne,“ konstatoval jsem zachmuřeně. „Dnes ráno mě zasáhla vařící voda mezi oči s takovou prudkostí, že jsem málem zavolal do recepce, aby mi poslali slepeckého psa, který mě dovede dolů na snídani.“ „Nechám to okamžitě opravit,“ slíbil a rychle do sebe hodil, co mu zbývalo ve skleničce, a odspěchal. Už jsem ho neviděl, až pozdě v noci. Asi to nebylo právě moudré, ale oslavoval jsem předvečer svých narozenin popíjením brandy, což je tekutina, která vám sice někdy dokáže křišťálově vyčistit mozek, jakkoliv ho přitom třeba rozpálí takovým zvláštním ohněm. Jenže vám také často hloupě rozváže jazyk. Seděl jsem v rozlehlé hotelové hale, tiché a opuštěné, a snažil jsem se psát, když se přede mnou najedou objevil Ludwig, způsobem, který mě dost znervózněl, nenápadně a bez hluku. Hustý měkký koberec totiž tlumil jeho kroky jako sníh. „Dobrý večer,“ pozdravil a soustředěně se na mě díval. „Ponocujete?“

„Nemůžu spát, tak píšu. Zmáčkněte zvonek a jako džin z láhve se tu objeví číšník, který má dnes v noci službu. Přinese mi brandy a vám, na co máte chuť.“ Zmáčknul zvonek, posadil se proti mně a pozoroval mě s trochu ustaraným výrazem. „Dost píšete,“ poznamenal. Protože jsem se předtím hodně mračil nad jedinou větou, kterou jsem napsal za půl hodiny, a teď jsem se marně pokoušel vymyslet, co by mělo následovat, přijal jsem tento postřeh s podrážděním. Sklapnul jsem zápisník. „Ano, píšu dost. Naneštěstí, ta spousta cizinců v Bournemouthu ovlivňuje můj styl.“ „Styl? Co to je?“ „Moje psaní.“ „Ovlivňují ho cizinci?“ zeptal se nechápavě. „Přirozeně. Každého normálního slušeného Angličana ovlivňují cizinci, copak to nevíte? Proč Všemohoucí nestvořil všechny jako Angličany, to prostě nepochpím.“ „Ale jak vás cizinci ovlivňují?“ snažil se vypátrat. „Prostě jenom tím, že nejsou Angličané. Podívejte, vyjdu si do ulic a koho vidím? Angličanky a Anličany? Ne, spoustu Japonců, Číňanů, Íránců, Habešanů a Zulukarfů. Pak se vrátím do hotelu a koho tu objevím? Angličany? Ne! Špinavého itaského barmana jménem Luigi, který vypadá jako by jeho prapradědeček byl Machiavelli. Kohorta číšníků a všichni to jsou usmolení Španělé nebo umaštění Italové nebo hnusní Portugalci a to nepochybuju o tom, že se tady někde taky určitě skrývá nějaký debilní francouzský žabožrout a páchne česnekem.“ „Ale já jsem taky cizinec,“ namítl Ludwig. „No právě to tím myslím. Jste hnusný skopčák. Až sem to dovedl ten společný trh. Brzy bude Británie plná hnusných cizinců a když se budu chtít potěšit angličtinou, budu muset vycestovat za hranice.“ Delší chvíli se na mě upřeně díval a pak se zasmál. „Hnusný skopčák,“ opakoval po mě a zeširoka se usmíval. „Už chápu, děláte si legraci.“ Povzdechl jsem si. „Ano,“ přiznal jsem. „Dělám si legraci.“ „Jaký druh knih píšete?“ „Erotické romány,“ vysvětli jsem mu. „Romány o sexuálních maniacích, kteří cestují po hetelech, jako je tenhle, a přitom znásilňují, plení a pustoší všechno, na co přijdou.“ Chvíli mlčel a pak se znovu usmál. „Zase si děláte legraci, uhodl jsem to,“ řekl s uspokojením. Objevil se noční číšník, a než mohl Ludwig cokoli říct, objednal jsem dvakrát dvojité brandy. Vypadal překvapeně a chystal se protestovat. Zarazil jsem ho gestem ruky. „Budeme oslavovat,“ oznámil jsem mu a podíval se na hodinky. „Oslavovat?“ zeptal se. „Co budeme oslavovat?“ „Za minutu je půlnoc,“ vysvětloval jsem, „a pak budu mít narozeniny. Veselí, radovánky a všechny tyhle hlouposti. Na vašem místě bych radši koukal zmizet. S největší pravděpodobností se totiž proměním ve vlkodlaka nebo něco takového.“ „Tak vy máte narozeniny?“ divil se Ludwig. „Opravdu? Neděláte si legraci?“ „Ne, za minutu už za mnou bude jedenapadesát promarněných let.“ Číšník přinesl pití. Ludwig a já jsme zvedli skleničky, a když ručičky na hodinách dosáhly dvanáctky, Ludwig vstal a připil mi. „Gratuluji a přeji mnoho dalších let.“ „Děkuji, přeji vám totéž.“ Napili jsme se. „Vypadáte ustaraně,“ poznamenal, ačkoliv sám vypadal dost ustaraně, nejspíš kvůli mně. „No a neměl bych snad být?“ „Ale proč?“ „Tak si to vemte, je mi dvaapadesát a doteď jsem nic nezažil.“ „Ale vždyť vám dvaapadesát teprve bude,“ pronesl Ludwig vážně. „Nemůžete čekat, že všechno prožijete hned.“ „Proč ne?“ zeptal jsem se. „Proč by se do haly nejednou nemohla přiběhnout nějaká tajemná svůdná dáma v průhledné noční košili? Mohla by mě třeba poprosit, abych ji zachránil před rozzuřeným býkem.“ „Tady v hotelu? Jak by se sem dostal býk?“ „Výtahem. A nebo by se sem mohl vplížit, převlečený za pokojskou, schovat se v ložnici té dámy a tam na ni zaútočit.“

„Zase siděláte legraci,“ zatvářil se Ludwig nesmírně spokojeně, asi jako kdyby mě nachytal, že podvádím v kartách. Vzdychl jsem. „Povězte mi, Ludwigu, co vás přimělo opustit klokot a veselí v Německu a jet sem do Bournemouthu? Platí tady lépe?“ „Ne, to ne, ale v Německu lidi znají jen samou práci. Celý den pracují a večer jsou tak unavení, že už nemůžou nic dělat. Neužijí si žádnou zábavu.“ „Žádnou legraci?“ zeptal jsem se ohromeně. „Ne, jsou moc unavení.“ „Tak jste unikl do Anglie?“ „Ano, v Anglii se mi velmi líbí.“ Chvilku jsme seděli mlčky. Rozladěně jsem přemýšlel o tom, co jsem zrovna psal a proč se mi to nechce dařit. „Už zase vypadáte ztrápeně,“ podotkl Ludwig starostlivě. „Ne, to jen to moje pitomý psaní se mi nedaří,“ vysvětlil jsem mu. „To je všechno. Říká se tomu autorská krize. To přejde.“ Podíval se na mě s mírnými rozpaky. „Zítra mám volný den,“ řekl. „Mám mercedes.“ Zapřemítal jsem o těchto navzájem nesouvisejících informacích a o tom, kdo z nás dvou vypil víc brandy. „Ana, a...?“ začal jsem opatrně. „Myslel jsem, víte, když máte ty narozeniny a jste tu v hotelu sám, že byste si možná rád někam vyjel,“ navrhl mi a trochu se začervenal. Zaujatě jsem si poposedl. „To je úžasný nápad. Myslíte to vážně?“ vyhrkl jsem, dojatý jeho laskavostí. „Jistě,“ odpověděl a oči mu zazářily, když si všiml, jak mě to nadchlo. „Víte co? Stavíte se pro mě, dáme si spolu oběd a pak vyrazíme. Už jste viděl hrad Corfe nebo Purbecky?“ „Ne,“ zavrtěl hlavou Ludwig. „Od té doby, co odjela moje přítelkyně Penny, nikam moc nejezdím.“ „Dobře, tak jsme domluveni. Vyzvednete mě ve dvanáct, půjdeme si dát skleničku a něco dobrého k obědu. Pak pojedeme zdolat Purbecky.“ Tak jsme se přesně ve dvanáct sešli v hale. Ludwig, v rozhalence a bez motýlka, v pestrém barevném sportovním saku, které si vzal místo černých šatů, působil trochu jako by byl nahý, ale tento převlek mu nijak neubíral na serióznosti. Prošli jsme Pleasure Gardens k hotelu The Royal Bath Buttery, jehož nabídka jídel se podle mého názoru ze všech bournemoutských hotelů nejvíce blíží chutné francouzské kuchyni. Cestou jsme zašli do jednoho podniku, kde mě barman s chladně zdvořilou tváří, ale s očima, v nichž probleskovaly sotva patrné plamínky jako svatojánské mušky v sametově černé noci, přesvědčil, že svět je místo plné humoru. Ludwigovi trvalo dost dlouho, než si vybral pití. Nedal si gin, protože, jak vysvětlil barmanovi, by po něm mohl dostat tenisový loket. Barman se na mě rychle podíval a já na něj mrkl. Zpozorněl a plamínky v jeho očích se rozhořely. „Po sherry,“ prohlísil sytím hlubokým hlasem s irským přízvukem, „je člověk nervózní a po portském taky.“ Po pivu se tloustne a pak, pivo má nepříznivé účinky na srdce, stejně jako brandy, když se pije v poledne. Barman také tvrdil, že některým z jeho zákazníků, kteří pořád popíjeli whisky, ztvrdly tepny tak rychle, že se přestali najednou hýbat a celí ztuhli jako sochy. Já dodal, že jsem slyšel, že st tohle stává s rumem, jenže po rumu se lidé rozpadnou na takové lepkavé hrmomady, které vypadají jako melasa. Barman nezůstával pozadu a vyprávěl, jak vodka rozleptává střeva a žaludek, a že jeden jeho zákazník vypustil duši přímo v baru, protože mu celý žaludek vypadl na podlahu. Hrozný nepořádek to byl a on to musel uklidit, povzdechl si, a to ten ubožák měl navíc k snídani vejce na slanině. Začal jsem barmana obdivovat. Přesně takové drobné mistrné vtípky jsou základem pravé irské vypravěčské latiny. Ludwig naší konverzaci pozorně naslouchal. Pak se na mě opatrně a zkoumavě zadíval. „Děláte si oba legraci?“ zeptal se tak dojemně, že jsem musel přiznat, že ano. Potom jsme si objednali ležák a barman si dal s námi. Za chvíli mi Ludwig začal vyprávět, jak se těší na dovolenou. „Kam jedete?“ zajímal jsem se. „Chtěl bych jet na jih Francie, ale nemůžu.“ „Proč ne? Máte rychlé auto a silnice jsou dobré. Do Cannes se dostanete za jeden den.“

„Ale já musím navštívit rodiče a ostatní příbuzné.“ „A chcete je navštívit?“ Při této otázce jsem si vybavil, s jakou nenucenou samozřejmostí se členové naší rodiny nepravidelně obevují v životech svých blízských, stejně nevypočitatelně a bezohledně jako kukačka navštěvuje hnízda svých ptačích přátel. „Ne, ale jsou to moji rodiče,“ vysvělil prostě. „Kvůli tomu nemůžu jet do jižní Francie, kde žije moje přítelkyně Penny.“ Přišlo mi, že to se synovskou láskou dost přehání. „Proč je nenavštívíte cestou zpět?“ navrhl jsem mu. „Nejdřív jeďte za Penny.“ Ludwig vypadal překvapeně. „Nebo,“ pokračoval jsem, „proč si jeden rok neřeknete, ať jde rodina k čertu a nejedete... nejedete... třeba do Mexika?“ Přemýšlel o tom a my s barmanem jsme zatím čekali, jestli se nechá zlákat. „Mexiko bych viděl rád,“ řekl konečně. „Ale možná je tam moc horko. Ve Španělsku mi připadalo hrozně horko.“ „Proč jste si nestěžoval vládě?“ zeptal jsem se. Zamyslel se nad tím. „To by nebyla oprávněná stížnost.“ Oba dva, já i barman, jsme ze všech sil doufali, že to byl vtip. Nebyl. Bylo to holé konstatování faktu. Vyměnili jsme si s barmanem zmučené pohledy. „Tak jeďte jinam,“ navrhl jsem naoko vážně, „jsou chladnější místa. Baffinův ostrov například.“ „Opravdu?“ zajímal se Ludwig. „Tady náš přítel,“ ukázal jsem na barmana, „vám může o Baffinově ostrově vyprávět.“ Barman se zcela bezvýraznou tváří zvedl nějakou skleničku a začal ji leštit. „Baffinův ostrov je chladný,“ pronesl laskavě a vážně. „Je tam tak chladno, že si tam musejí vyrábět zvlášntní pití, jinak láhve praskají.“ „To přece není možné!“ Barman si povzdechl. Uhodl jsem, že začíná rozumět mému trápení. „Kdybyste jel na Baffinův ostrov, poznal byste pohostinnost eskymáků,“ vyšel jsem barmanovi vstříc. „Obrovské množství velrybího sádla, tření nosů s veselými eskymáckými ženami...“ „Co je to velrybí sádlo?“ chtěl vědět Ludwig. „Malá, ale důležitá součást vnitřností dospělé velryby.“ „Musí bát ulovena v srpnu za úplňku, v době kdy začínají tát ledovce,“ doplnil mě barman klidně a naprosto přesvědčivě. Získal si tím můj nehynoucí obdiv. „Ruční harpunou,“ dodal jsem dost troufale. „Myslím, že to by nebylo nic pro mě,“ řekl Ludwig. „Nechutná to jako ryba? Jen se podívám třeba na uzenáče a už se mi udělá špatně. A mívám pak taky strašnou žízeň.“ Mrkl jsem na barmana a ten mi věnoval soustrastný pohled. „Uzenáč nebo skopčák, to vydje na stejno,“ poznamenal jsem. „Já mám spíš smůlu na skopčáky.“ „To tedy máte,“ souhlasil barman. „Myslím, že za týden nebo dva v Dublinu byste se sebral. To by byla dobrá kůra. Říká se, že pár dnů v Dublinu vydá za pobyt v psychiatrické léčebně.“ „Budu o tom přemýšlet,“ slíbil jsem. „V Dublinu dost prší, ne?“ zeptal se Ludwig, soustředěný na to, aby se hodně dozvěděl. „Ano,“ přikývl barman. „Často se o něm mluví jako o Benátkách severu. Právě tam vynalezli gondoly.“ „Ale já jsem myslel...“ začal Ludwig popleteně. „Pojďte,“ vyzval jsem ho. Pevně jsem mu sevřel paži. „Půjdeme si dát uzenáče.“ Během vynikajícího jídla se mi Ludwig svěřil, jaké problémy má s Penny. Je mladá, veselá (měl jsem silné podezření, že má smysl pro humor), ale pořád se prý hádají. Pořád. Nikdy není s ničím hotová včas, vždycky chce dělat něco jiného, než co navrhuje Ludwig, a, hřích všech hříchů, když se snaží rychle obléct, nechává po zemi ležet punčochy a podprsenky. Připadalo mu, že kvůli tomuto jejímu zlozvyku v kombinaci s propastným věkovým rozdílem, se o manželství s Penny nedá uvažovat, a pokud ano, výsledek by asi byl pochybný. Pověděl jsem mu, že přesně tohle potřebuje. Mladou, temperamentní dívku, která se s ním bude hádat, zatímco on se bude po pás brodit v pohozených punčochách a podprsenkách. Řekl jsem mu také že manželství se často rozpadají proto, že ženy jsou moc pořádné, a mnohá rodina už byla zachráněna tím, když žena v pravou chvíli odhodila podprsenku. Byl tak očarovaný objevností této myšlenky, že jsem ho po dvou láhvích výborného vína téměř přivedl k tomu, aby si s Penny zařídili v Bournemouthu hotel. Musela by se však zavázat, že nebude házet podprsenky po chodbách.

„Napsal jsem jí a požádal ji, jestli nechce přijet a strávit se mnou dovolenou,“ přiznal se. „A co vám odepsala?“ „Ještě mi neodpověděla. Dělá mi to velkou starost, velkou.“ „S tím si starosti nedělejte,“ přesvědčoval jsem ho rozhodně. „Kdybyste znal francouzský poštovní systém tak jako já, vůbec byste se tím netrápil. Dopis, že souhlasí a miluje vás, přijde až na vaše sté narozeniny.“ Vypadal polekaně. „Vtip,“ vysvětlil jsem. „Aha,“ vydechl s úlevou. „Takže vy myslíte, že bude souhlasit?“ „To nemůže nevyjít,“ ujistil jsem ho. „Kdo by odolal takovému hnusnému skopčákovi?“ Protože Ludwig tenhle vtip znal, bouřilivě se rozesmál. Pak zvážněl. „Cestujete hodně?“ zeptal se. „Docela dost.“ „A vás to... víte... nerozrušuje?“ „Ne. Proč?“ „Vždycky když jedu na dovolenou, jsem strašně nervózní a bolí mě břicho,“ svěřil se mi. „Čím víc se dovolená blíží, tím je to horší. Potom, když už na tu dovolenu „„jedu“„, zhorší se to tak, že si ji ani neužiju.“ „Potřebujete prášky na uklidnění,“ řekl jsem. „Nějaké vám dám.“ „Myslíte, že zaberou?“ ozval se s nadějí. „Určitě. Připomeňte mi to, někde je mám. Občas si sám vezmu, když to přeženu s prací a jsem vyčerpaný.“ „To bych vám byl moc vděčný. Chci si tu dovolenou užít.“ „Užijete si ji,“ slíbil jsem mu, „a Penny také.“ Vydali jsme se ke starému sandbakanskému řetězovému přívozu, což je opravdu jakási brána do jiného světa. Jako by vás Charón převážel přes Styx, ale za podstatně příjemnějším účelem cesty. Přívoz se táhnul přes ústí poolského přístavu mořem posetým ostrůvky a plovoucími ptáky a odvážel nás od třpytivých, nazdobených hotelů Bournemouthu do kousku idylické Anglie, kde to zřejně vypadalo stejně už roku 1700. Okolní stráně pokrývaly zelené louky obehnané hradbami trnkových keřů s tmavými a špičatými ostny, zcuchaných jako vlasy čarodějnice. Zoraná pole, úhledná a hladká, připomínala manšestr a hejna havranů a racků poletovala nad pluhy, jako by farmáři za sebou nechávali stopy pro nějakou podivnou ptačí bojovou hru. Mladé citrónově žluté jehnědy prozařovaly živé ploty a vrby hýřily hojností pupenů, hebkých jako tulení kůže. Holé černé větve vysokých stromů, rostoucích na hřebenech kopců, trčely ve spletích proti obloze a vypadaly jako okna nějaké katedrály s velmi složitými vzory, jejichž krásu sem tam porušovala předčasně vystavěná stračí nebo havraní hnízda. Ludwig zapnul magnetofon a autem zaduněla hlasitá a bujná bavorská dechovka. Téměř jsem slyšel plácání zmozolnatělých rukou o krátké kožené kalhoty, dupot těžkých bot a to, jak se Bavoráci s obrovskými korbely piva hlučně baví. Byl to takový kontrast ke krajině, kterou jsme projížděli, až mi to začalo připadat legrační. Pak jsme zabočili a před námi se, na téměř kuželovité vyvýšenině, trčící mezi dvěma zelenými ňadry kopců, objevily troky hradu Corfe, jako nějaký obrovský hnijící dinosauří zub zasazený v zelené dásni. Ústřední část hradu, která jediná přežila útok dělových koulí vandalských Cromwellových republikánů, se teď tyčila proti modré obloze jako varující prst zasažený malomocenstvím, děsivý a smutný. Zaparkovali jsme auto a vydali se směrem ke hradu. Na svěžím studeném vzduchu a také díky vínu, které jsme vypili, jsem začal být tak trochu lehkomyslný. Dvě podsadité, zavalité věže, připomínající pórovité pivní džbánky, střežily masívní klenbu a za nimi se pod troskami zdi v ostrém úhlu nakláněla další podobná věž jako vodou podemletý a větrem zmítaný strom, ohnutý, ale odmítající se vzdát svého záchytného bodu na zemi. Nálož střelného prachu, kterou se pokoušeli věž zničit, nebyla dost silná, aby se dokázala vypořádat s touto dojemnou šachovou figurou - důkazem kvalitní práce někdejších purbeckých zedníků. Před námi kráčela stejným směrem vysoká tmavovlasá dívka. Měla takové ty nádherně dlouhé nohy, jaké mají snad jen Američanky, nohy jako závodní kůň, nohy, které vypadají, že začínají někde pod bradou a pokračují až do nekonečna. Začal jsem svou přednášku o anglické historii. „Právě zde,“ ukázal jsem na klenbu, „došlo k první z celé řady vražd. Tento podlý čin spáchala Elfireda na Ethelredovi Nepřipraveném. Byl v tomto kraji na lovu a přijel sem navštívit svého bratra. Elfrieda byla jeho nevlastní matka a samozřejmě žárlila, protože Ethelred kvůli ní netrpěl oidipovským

komplexem. Ať to bylo, jak to bylo, když si Ethelred Nepřipravený - někdy také zvaný Ethelred Překvapený, nechal namíchat trochu medoviny...“ „Medovina? Co to je?“ zeptal se Ludwig, který mě pozorně poslouchal. „Tři díly vodky, jeden díl medu s vodou a pár kapek angostury,“ odpověděl jsem hbitě a měl jsem radost, když jsem si všiml, že dívka před námi zpomalila z dlouhého nedočkavého kroku na procházkové tempo, aby lépe slyšela mou přednášku. „Takže, Ethelred Nepřipravený se tryskem přehnal přes most pod tímto obloukem a pozdravil svou nevlastní matku tak vřele, jak jen dokáže syn bez oidipovského komplexu. Chtěl vidět bratra. Nevlastní matka mu odpověděla, že jeho bratr je dole v kobce a hraje tam palečnice a že ho ihned povolají. Ať si Ethelred zatím dá stopku medoviny, aby se zotavil po cestě. Ethelred řekl, že by si dal. Došli jsme až k pokladně a já si mohl prohlédnout dívčinu tvář. Bylo to nádherné stvoření. Kupovala si průvodce a zaznamenal jsem, že má americký přízvuk. Když se otočila, naše oči se setkaly. Zahrozila mi knihou. „Někteří lidé,“ pokračoval jsem, „jen stěží dokážou uvěřit tomu, co se stalo pak.“ Dívka chvíli váhala a potom se pomalu vydala nahoru po svahu k troskám hradu. Šla však dost pomalu, takže mohla stále poslouchat náš hovor. „Co se stalo pak?“ zeptal se Ludwig. „No, Elfrieda připravila medovinu v šejkru z beraního rohu a podala roh Ethelredovi. Jak se sklonil, aby ho uchopil a nápoj vypil, vrazila mu do zad nůž, což byl nepřátelský čin, na který nebyl Ethelred připravený - odtud jeho jméno. Zazvonil zvonec a s Ethelredem byl konec. Z toho vzniklo staré anglické přísloví - Konec dobrý, všechno dobré.“ „A policie ji nikdy nedopadla?“ divil se Ludwig. „Ne. Strávili několik měsíců tím, že snímali otisky prstů všem lidem z hradu, ale bezvýsledně. Pro Starý Scotland Yard, jak se mu tehdy říkalo, to zůstalo hádankou.“ „A kdo byl ten Oidipovský Komplex?“ zajímal se Ludwig, odhodlaný načerpat všechna historická fakta z toho nejspolehlivějšího pramene. „Nesmírně zlý a podlý rytíř, Sil Oidipowski, původem z Polska, který si chtěl vzít Elfriedu a získat tak trůn. Chtěl se stát vladařem a mít neomezenou moc. Znáte přece to přirovnání - temný jako moc?“ „Ano,“ přikývl Ludwig. „Tak tohle přirovnání vzniklo, když lidé mluvili o Siru Oidipowském,“ vysvětloval jsem. Dívka, jak jsem všiml, se zastavila v doslechu a pilně studovala průvodce. S potěšením jsem zaznamenal, že knihu drží vzhůru nohama. Muž v pokladně nás zamyšleně pozoroval. „Vy si asi, pane, nebudete chtít kouépit průvodce?“ spíše konstatoval, než aby se ptal. Hovořil roztomilým dorsetským nářečím, které by se dalo krájet nožem jako pikantní sýr. „Ne, děkuji,“ odpověděl jsem ležéně. „Historii téhle impozantní stavby mám v malíčku.“ „To slyším, pane,“ řekl a vesele na mě zamrkal. „Váš přítel je z ciziny, pochopil jsem to správně?“ „Je to Němec,“ přitakal jsem, „znáte je přece, víte jací „„jsou“„.“ „To teda jo,“ souhlasil muž. „To teda jo, znám je dobře.“ „Pocházíte odsud z Dorsetu?“ zeptal se Ludwig se zájmem. Tu už muž jen stěží dokázal zachovat vážnou tvář, vydal ze sebe přidušené „ano, pane“ a unikl dozadu do kiosku. „Pojďte,“ vyzval jsem Ludwiga. „Máme toho před sebou ještě spoustu, historie je fascinující.“ Prošli jsme okolo dívky a ta se pomalu vydala za námi. „A teď,“ pokračoval jsem, když jsme šplhali po travnatém svahu ke hradu, „přeskočíme století nebo dvě, až k okamžiku, kdy Jindřich VIII. vyhrál hrad v kostkách nad Jindřichem VII.“ Na hustém zeleném trávníku se páslo malé stádo ovcí a beran s velikými zakroucenými rohy. „To asi víte, že Jinřich VIII. měl v životě pouze tři vášně,“ vyprávěl jsem dál. „Ženy, jídlo a hudbu. Tady před sebou vidíte zbytky velkého stáda ovcí, ze kterého připavovali Jindřichovi pokrmy. Maso s hráškem, pomfrity a mátovou omáčkou. Normálně si dával kotlety. Ale dny, kdy nechal popravit manželku nebo dvě, oslavoval celou kýtou, pečnou na rozmarýnu a tymiánu.“ „Jsou velmi špinavé,“ poznamenal Ludwig, když se zadíval na ovce. „Schválně je nechávají takhle špinavé, aby je nikdo neukradl,“ vysvětloval jsem. „Myjí je jednou za rok, na Svatého Oma, během velkého obřadu, který se koná v hradní lázni pro ovce.“ „Aha...“ divil se Ludwig. Rozhlédl se po hromadách rozpadlého zdiva, po napůl zbořených zdech. „A kde jsou kuchyně?“ zajímal se.

Zavedl jsem ho do místnosti, která, jak předpokládám, v minulosti sloužila pro stráže. Tady asi seděli a hlídali padací most - druhý vchod do hradu. Leštili luky a šípy a udržovali vařící smůlu ve správné teplotě. Místnost neměla žádnou střechu a byla asi šest metrů dlouhá a necelé tři metry široká. Ve výklenku na jejím konci jsem si všiml v tlustém zdivu dlouhé, jako šíp úzké skuliny ve tvaru kříže. „Tohle byla hlavní kuchyň.“ Mladá Američanka se zastavila venku. „A není nějaká malá?“ kroutil hlavou Ludwig. „Ne pro šikovného kuchaře, který má k dispozici různá moderní zařízení. Jindřichovou vášní, jak jsem vám říkal, bylo jídlo, a pokud mu kuchař podal nepovedený pokrm, stálo ho to život. To je pravda. Ale dobrý kuchař mohl i v místnosti, jako je tato, snadno připravit celou hostinu, třeba sedm nebo deset chodů. Základem kuchařského umění je totiž pořádek v kuchyni,“ dodal jsem licoměrně a vzpomněl jsem si na svou ženu, která vždy tvrdí, že jsem ten nenepořádnější kuchař, jakého kdy poznala. „Ale jak jídlo dostávali nahoru?“ zeptal se zmateně Ludwig. „Servírovacím okénkem,“ řekl jsem a ukázal na střílnu. „Vyšší věci, jako celer a podobně, podávali tím svislým otvorem, a podnosy s menšími a ploššími pokrmy podávali tou vodorovnou štěrbinou.“ Ludwig přistoupil blíž a otvory si prohlížel. „To je velmi neobvyklé,“ podivil se. Mladá Američanka se na mě podívala, káravě zavrtěla hlavou, usmála se a pak zmizela, což mě dost otrávilo. Ukázal jsem Ludwigovi zbytek hradu, lil do jeho dychtivých uší další dezinformace a doufal jsem, že na ni snad ještě narazíme. Ale úplně se vypařila. Ludwig byl čím dál tím ustaranější. Upozornil mě, že do pokojů pro hosty, velkých asi dva a půl metru krát necelé dva metry, by se vešla pouze středně velká dvojpostel a už by nezbylo žádné místo na to, aby se do pokoje mohlo vcházet. Jak to dělala královna Alžběta, která sem, podle mého výkladu, jezdila na víkendy se svým otcem Jinřichem? Pověděl jsem mu, že se prostě jenom otevřely dveře a člověk skočil rovnou do postele. Ušetřilo to spoustu uklízení, protože postel zabírala celou místnost, a tak se pod ní neuselo zemetat. Starosti mu také dělalo sociální zařízení - trosky kulaté věže vzdálené od hlavních budov hradu asi pět set metrů. Tato věž, která stála na vrcholku kopce, sloužila, jak jsem mu objasnil, jako dámská i pánská toaleta. „Proč tak daleko?“ ptal se. „Ze dvou důvodů,“ vysvětloval jsem mu. „Za prvé, jak můžete vidět z postavení věže, pokaždé když po sobě spláchi, odpad rychle stekl po stráni do nepřátelského tábora, kde to vždy vyvolalo prudké zděšení. A za druhé, Jindřich nechal vybudovat záchody tak daleko za trest. Zjistil, že jeho dvořané používají k tomuto účelu cimbuří, strážní pod nimi si totiž stěžovali. Takže Jindřich nechal vybudovat záchody až támhle a každý je pod trestem smrti musel používat. Povím vám, za mrazivé zimní noci dvořané svých předešlých poklesků proti hygieně asi dost litovali.“ Mladá Američanka zmizela tak náhle a dokonale jako králík v noře. Bylo mi smutno. Napadlo mě, že kdyby si vyslechla ještě několik mých perliček z historie, možná bych s ní navázal kontkt. Pomalu jsme se s Ludwigem vraceli zpátky k bráně. Když jsme sestupovali se svahu, otočil jsem se a pohlédl na část hradu, která zůstala více méně nedotčená. Vysoko nad sebou jsem v zubatém zbytku okna, kolem kterého bezcílně poletovaly straky jako vločky popela, spatřil tu krásnou dívku, jak se vyklání a dívá se na nás. Zamával jsem jí a ona zamávala také. Nepotřeboval jsem další povzbuzení. Udělal jsem z dlaní hlásnou troubu a zavolal: „Dámo krásná, dnešek je jako stvořený pro zachraňování princezen. A vím, že jste v hrozném nebezpečí.“ Vážně si mě prohlížela. Ještě víc se vyklonila a hříva tmavých vlasů jí přepadla přes ramena. „Pane rytíři, opravdu jsem v zoufalém nebezpečí,“ odpověděla melodickým hlasem s měkkým americkým přízvukem. „Jak jste se o tom dozvěděl?“ Tím si mě úplně získala. Srdce se mi rozbušilo. „Dámo, o tom ví celé království,“ zvolal jsem a hluboce jsem se uklonil. „Já a můj šašek jsme putovali mnoho únavných mil, abychom vás zachránili od osudu strašnějšího než smrt.“ „Co je to šašek?“ chtěl vědět Ludwig. „Druh blázna,“ odpověděl jsem. „Myslíte tím idiot?“ ohradil se pobouřeně. „Pane rytíři,“ ozvala se moje princezna a nervózně se ohlížela přes rameno. „Mluvte tišeji, bojím se, že by nás mohli slyšeti stráže.“ „Krásná dámo, k mým uším se doneslo, že vás zde vězní váš strašlivý strýc, který vás chce připraviti jak o království, tak o vaši čest,“ křičel jsem. „Idiot je totéž co šašek?“ zajímal se Ludwig.

„Šašek je placený kašpar,“ informoval jsem ho. „I o mou čest?“ usmívala se princezna. „Co je to kašpar?“ nenechal se odbýt Ludwig. „Ano, ten vzácný drahokam, kterého si ženy cení nade vše. Váš strýc, s tím svým černým obočím nahánějícím hrůzu, se už teď...“ „Je kašpar totéž co šašek?“ dorážel Ludwig. „Takže to znamená, že idiot, šašek a kašpar je totéž?“ „Ano,“ řekl jsem stručně, protože moje princezna čekala na to, co jí odpovím. „Povězte mi, dobrý rytíři, co můj strýc chystá?“ zeptala se melodicky. „V tuhle chvíli sedí a snove plány k vaší záhubě, madam, ale nebojte se nic, já...“ „Záhuba je jiné slovo pro smrt?“ nepřestával Ludwig. „Ano,“ odpověděl jsem. „Povězte mi, dobrý rytíři, mohu se ještě nějak zachrániti?“ strachovala se moje princezna. „Lady, žádné obavy. Váš strýc, ač krvesmilný, zkažený, a třeba podporovaný tisíci pochopů, jakkoli statný, chlupatý a středověký, nezvítězí, byť by se spolčil se samotným peklem. Já a můj věrný meč Excalibur...“ „Vy tu dívku znáte?“ přerušil mě Ludwig se zájmem. „Sire Lancelote, tak to jste vy!“ vykřikla dívka rozechvělým hlasem. „Ano, madam, a jsem zcela k vašim službám!“ „Už jste ji asi potkal někdy předtím, ne?“ naléhal Ludwig. „Podívejte,“ řekl jsem podrážděně, „zavřete na chvíli pusu.“ Straky kroužily okolo věže a hašteřivě skřehotaly. „Lady,“ volal jsem, „počkáme na vás u našeho věrného oře, bujného koně Mercedesa, na jehož hřbetě vás odvezeme do bezpečí.“ „Mercedes nemá jednoho koně,“ upozornil mě Ludwig. „Tenhle model má dvacet koní.“ „Sire Lancelote, vaše laskavost nezná mezí, stejně jako vaše odvaha,“ nechala se slyšet moje princezna. „Vyšplhám na cimbuří, pobiju stráže a odvezu vás do pevnosti Bournemouth, kde poobědváme zvěřinu a medovinu.“ „V Německu jíme spoustu zvěřiny,“ poznamenal Ludwig, „s knedlíkem.“ „Bohužel, sire Lancelote, obávám se, že to nebude možné, ačkoliv toužím ochutnati medovinu s vodkou a kapkou angostury. V daleké vesničce na mé propuštění čeká můj snoubenec a jest žárlivé letory.“ „Co to znamená letora?“ zeptal se Ludwig. „Nátura. Sakra! Asi je zasnoubená.“ „Letora je tedy něco k jídlu?“ chtěl vědět Ludwig. „Princezno, neměla byste být taková zbrklá. Mějte na paměti přísloví: Kvapné ženění, dlouhé želení. A kromě toho, dalo mi sakramentskou práci ukovat tenhle meč,“ zanaříkal jsem a zamával klackem. Zasmála se. „Vy si určitě najdete jiné princezny. Sbohem, Sire Lancelote.“ „Sbohem, sladká Guinevro.“ „Říkal jste, že ji neznáte,“ vyčítal mi Ludwig, když jsme přicházeli k bráně. „Tak odkud víte, jak se jmenuje?“ „Je to Guinevre Smithová z Humortownu ve státě Ohio a seznámil jsem se s ní v New Yorku. Pojeďme zpátky do Bournemouthu. Bary už budou mít otevřeno.“ „Tenhle hrad,“ poznamenal Ludwig, když jsme se blížili ke vchodu s klenbou, „není zrovna v moc dobrém stavu.“ „My Angličani je mám rádi takové. Víte, patří prostě do minulosti.“ „Ale my máme na Rýně mnoho hradů, mnoho krásných velkých hradů a všechny jsou velmi dobře zrekonstruované,“ sdělil mi Ludwig. Vedle vchodu stálo náhodou opuštěné kolečko se štěrkem. „Podívejte,“ ukázal jsem na kolečko, „něco s tím děláme. Přijeďte sem za rok nebo dva a bude to tu vypadat jako v Hiltonu.“ Jasná zeleň luk se ve vadnoucím světel změnila v temně smaragdovou a zoraná pole získala zvláštní tmavou rudohnědou barvu. Obloha nad mořem byla růžová a racci, kroužící vzduchem a mířící do svých hnízd, se nad téměř klidnými vodami třepotali jako vločky sněhu. Ludwig pustil zase nějakou bavorskou hudbu, a protože na sobě neměl krátké kožené kalhoty, plácal rukou do volantu. „To byl tedy velmi zajímavý den,“ pronesl, když jsme zabočili na ulici vedoucí k hotelu. „Až sem za mnou přijedou rodiče, vezmu je na hrad Corfe a všechno jim povím.“

Cítil jsem se trochu provinile. „Měl bych vám koupit průvodce,“ řekl jsem. „Nemohl jste si to všechno zapamatovat.“ „Ne, to nemusíte,“ řekl Ludwig, „koupím si ho sám.“ „A děkuju vám za hezký den,“ dodal jsem. „Já děkuji „„vám,“„„ opáčil zdvořile. Odvezli jsme auto do garáže, a když jsme kráčeli k hotelu, Ludwig se na mě plaše zadíval. „Že nezapomenete na ty pilulky?“ „Jistěže ne. Někam jsem je založil a nemůžu je najít. Ale zítra se po nich pořádně podívám.“ „Zítra je poslední den,“ připomněl mi. „Pozítří už jedu na tu dovolenou.“ „Máte je mít,“ slíbil jsem. Ukázalo se, že ty uklidňující prášky budou opravdu třeba. Vracel jsem se z kina a na ulici před vchodem do hotelu Royal Highcliffe Palace mě překvapil hustý dav lidí. Když jsem se přiblížil, rozeznal jsem uprostřed davu policejní auto s modrým blikajícím majáčkem na střeše, sanitku a dva hasičské vozy. Žebříky hasičských vozů trčely do oblohy jako krky nějakého divného prehistorického zvířete a chodník by pokrytý hadicemi, které vypadaly jako gigantické hnízdo čerstvě vylíhnutých krajt. Vysoko na zdi hotelu jsem uviděl příčinu celého toho zmatku, velký neónový nápis, který začal z jakéhosi záhadného důvodu hořet. I když byl okamžitě vyhlášen poplach, oheň se nepodařilo hned uhasit a z celého nápisu zbyla pouze písmena YAL HIGH LACE, což vypadalo jako název kapitoly ze Svitků Mrtvého moře nebo jako jméno nějakého starověkého čínského filosofa. Prodral jsem se davem a spatřil silně rozrušeného Ludwiga, který vyprovázel z hotelu skupinku urostlých hasičů a ještě urostlejších policistů. Vypadal tak pobledle a tak provinile, až by z toho člověk usoudil, že nápis snad zapálil on. „Dobrý den,“ pozdravil jsem ho radostně. „Koukám, že se dobře bavíte.“ Ludwig zaúpěl. „Příšerné! Příšerné!“ vypravil ze sebe přerývaně. „Ten nepořádek, co udělali v pokojích, když z nich lezli na střechu. Cítím se hrozně! A to mám od zítřka dovolenou.“ „Ale vy jste to přece nezapálil,“ uklidňoval jsem ho. „Ne! To ne, ale měl jsem zrovna službu,“ řekl Ludwig a vrhl na mě zmučený pohled. „Začalo to hořet, když jsem měl službu!“ „To bylo od toho neónu dost bezohledné,“ poznamenal jsem. „Ale hotel neshořel, takže je všechno v pořádku. Pojďte si dát skleničku a uklidněte se. Nebo jestli chcete, před hotelem je sanitka.“ „Ne, ne, děkuji vám,“ zcela vážně odmítal nabízenou sanitku. „Nemohu teď opustit hotel. Musím dohlédnout, aby uklidili všechen ten nepořádek.“ Sešli jsme se na skleničku až později večer. Byl stále ještě velmi nerózní. „Máte pro mě ty prášky?“ zeptal se naříkavě. „Pochopte, po téhle nehodě je to ještě horší.“ „Sakra! Zapomněl jsem na ně. Ale nebojte, dám vám je. V kolik odjíždíte?“ „Ve dvě hodiny,“ zachraptěl Ludwig, jako by oznamoval čas své vlastní popravy. „Zítra budu obědvat v Bella Vista. Stavte se tam, dáte si před cestou skleničku. Já vám tam ty přášky přinesu.“ „Děkuji vám. Mám pocit, že bez nich by ta dovolená nestála za nic.“ Nazítří, když jsem právě spořádal mísu vynikající „„stracciatelly“„ a po ní obalovaný jehněčí řízek a zeleninový salát, k čemuž jsem popíjel lahoené chianti, se u mého stolu objevil Ludwig. Třásly se mu ruce a pod očima měl tmavé kruhy. „Máte je?“ vyhrkl zoufale. „Ano.“ Zatvářil jsem se důležitě jako lékař. „Teď se posaďte a pěkně se uvolněte. Když se bdete chovat takhle, nebude vás poslouchat žádná žena a podprsenky se budou válet všude po podlaze.“ Z obálky, kterou jsem předtím naplnil prášky pro Ludwiga, jsem vytáhl jednu zelenočernou pilulku. „Takže,“ pronesl jsem vážným tónem lékaře. „Můžete si vzít jednu denně, víc ne. Rozumíte? A jenom když ji budete opravdu potřebovat. Je vám to jasné?“ „Ano! Ano!“ Zadíval se na pilulku upřeně, jako by to byl kámen mudrců, který dokáže všechno přeměnit na zlato. Objednal jsem další láhev vína a nalil mu skleničku. Rychle ji do sebe obrátil. Nalil jsem mu druhou. „Teď si vemte prášek,“ řekl jsem. „Jste si jistý, že po něm můžu řídit?“ zeptal se. „Můžete pít, můžete řídit,“ ujistil jsem ho. „Podívejte se na mě, taky jsem si jeden vzal. A nemá vůbec žádné vedlejší účinky.“ „Dobře,“ přikývl a spolkl prášek. „Bukdu muset dlouho řídit, víte, proto se na to ptám.“ „Jistě, ale nemusíte mít strach. Zase tak silné nejsou.“

Po další skeničce vína se zvedl a pevně mi sevřel ruku: „Jsem moc rád, že jsme se potkali.“ „Já taky. Zajeďte za mnou někdy na návštěvu. A vezměte s sebou Penny. Vůbec mi nebude vadit, až hodí podprsenku na podlahu.“ „Vy si děláte legraci.“ Pyšně se usmál: „Teď jsem to uhodl, děláte si legraci.“ „Přeju vám pěknou dovolenou.“ Pak jsem ho už jen pozoroval, jak se roztřeseně blíží k mercedesu a vyráží vstříc svému krátkému oddechu od povinností v hotelu. Dopil jsem víno a odešel do kina. Dávali film, který jsem chtěl už dlouho vidět a moc jsem se na něj těšil. Zaplatil jsem vstupné a pohodlně se usadil. Světla v sále zhasla a na plátně se objevily úvodní titulky - pak už si nepamatuji nic. Až o tři čtvrtě hodiny později mě vzbudil muž, který seděl přede mnou. Třásl mi ramenem a žádal mě, abych nechrápal tak nahlas, protože kvůli mě neslyší dialogy. Užasle jsem vyskočil. Nikdy v životě jsem ještě v kině neusnul. Za to určitě může ten pitomý prášek. A to víno, pomyslel jsem si. Pak jsem si vzpomněl na Ludwiga a úplně jsem ztuhl. Pane Bože! Uhání si to po dálnici za Penny a najednou za volantem mercedesu upadne do hlubokého spánku, napadlo mě. Živě jsem si představil jeho auto jako rozmačkaný vrak obklopený kalužemi krve, napasovaný do nějakého stromu. Začal jsem doufat, že třeba ještě neodjel. Utíkal jsem z kina do garáží, nepochybně jsem musel vypadat přinejmenším tak rozrušeně a vylekaně jako Ludwig den předtím, když došlo k požáru. „Pan Dietrich - už odjel?“ zeptal jsem se hlídače. „Ano, pane, odjel už skoro před hodinou.“ Musím přiznat, že další tři dny pro mě byly velmi nepříjené. Uklidnila mě až pohlednice, kterou jsem dostal z Calais. Stálo na ní: „„Setkal jsem se s Penny. Zítra začíná moje nejšťastnější dovolená.“„ Podpis: „„Váš hnusný skopčák Ludwig.“„ Myslím, že existuje jakési přísloví o tom, kdo se směje naposled. Jsem si však jistý, že o něm Ludwig nikdy neslyšel. POROTA -----Říční parník „„Dolores“„ se rozbil - jak mívají říční parníky ve zvyku - v polovině cesty mezi přístavem, ze kterého jsme vypluli, a cílem naší plavby. Zůstali jsem trčet v Merianě, malém městysu na břehu řeky Paraná, čítajícím asi dva tisíce duší. Nebylo žádné ospravedlnění proto, aby loď takhle vypověděla službu, neboť řeka byla v těchto místech široká, hluboká a klidná a mírný proud nás popoháněl vpřed. Otrávilo mě to. Kromě jiných věcí jsem s sebou totiž vezl také dva jaguáry, dvacet opic a sbírku asi třicetí ptáků a plazů. Zásoby krmení jsem měl rozpočítané na pět dnů cesty, a kdybychem se zde zdrželi moc dlouho, určitě by mi nestačily. Moji dva jaguáři, ačkoliv jinak byli krotcí jako koťata, žili proto, aby jedli, a pokud jsem nevyhověl jejich požadavku na tři vydatná jádla denně, vydávali zoufalé rozhněvané a nespokojené výkřiky, při nichž tuhla krev v žilách. Museli byste tu kakafonii slyšet, teprve pak byste uvěřili. Zašel jsem za kapitánem. Byl to malý podsaditý muž s velmi snědou pletí, hustým knírem a obočím, spoustou kudrnatých vlasů a zářivě bílými zuby. Silně voněl po parmských fialkách. „Capitano,“ oslovil jsem ho. „Omlouvám se, že vás obtěžuju, ale nemáte představu, jak dlouho se zde zdržíme? Mám starosti s krmením pro zvířata.“ Zeširoka a nesmírně výmluvně pokrčil rameny, jak je zvykem v jižní Americe, a zvedl oči k nebi. „To vám nepovím, seňore. „„Říkají“„, že tu součástku, co se rozbila, možná opraví v kovárně tady ve městě, ale já to tom dost pochybuju. Jestli to nepůjde spravit, budeme pro ni muset poslat do cílového přístavu.“ „Už tam někdo zatelefonoval?“ zeptal jsem se. „Ne,“ odpověděl kapitán a znovu pokrčil rameny. „Telefon nefunguje. Prý ho můžou spravit až zítra.“ „Dobře, zajdu si do města koupit nějaké krmení pro svoje „„bichos“„. Že neodjedete beze mě?“ Zasmál se. „To se nebojte, seňore. Víte co, pošlu s vámi pár inidánů, aby vám ten nákup nesli. Teď stejně nemají nic na práci.“ Se dvěma indiány jsem tedy vyrazil pěšky po silnici do středu městečka, kde, jak jsem tušil, nepochybně bude tržiště. Tihle dva rudoši byli opravdoví paraguayští indiáni. Měli malou postavu, měděně zbarvenou kůži, rovné vlasy černé jak uhel a oči jako ostružiny. Za chvíli jsme se s nákladem avokád, banánů, pomerančů, ananasů, čtyř kozích kýt a čtrnácti živých kuřat vydali na zpáteční cestu k „„Dolores“„.

Uskladnil jsem potraviny, ignoroval jaguáry, kteří se mě snažili přesvědčit, abych si s nimi hrál, a opusitl jsem podpalubí. Překvapilo mě, když jsem na palubě zastihl jakéhosi pána, který obsadil jedno z několika chatrných lehátek určených pro potěšení pasažérů. Většina lehátek byla tak rozedřená, že se člověk bál na ně sednout, nebo tak shnilá, že se rozpadla, sotva jste se jich dotkli. Tenhle pán si však našel jedno z mála, které bylo schopné udržet nějakou váhu. Teď se zvedl, smekl z hlavy obrovitánský slamák a napřáhl ke mně ruku. „Vážený pane,“ pronesl perfektní angličtinou, „dovolte, abych vás přivítal v Meriadě, ačkoliv vím, že toto zdržení vás asi rozčililo. Jmenuji se Menton, James Menton. A vy jste, myslím, pan Durrell, ne?“ Připustil jsem to a pečlivě jsem si ho prohlédl. Prošedivělé hnědé vlasy, úhledně spletené do copu, na konci svázaného koženým provázkem s modrým kamínkem, mu sahaly pod pas. Vousy, knír a obočí měl obrovské, a pokud jsem mohl soudit, nůžkami nedotčené, i když úzkostlivě čisté. Měl velikánské zelené oči, kterými těkal ze strany na stranu. Celé tělo se mu zvláštním a trhavým způsobem chvělo, takže trochu vypadal jako nějaké malinké vyděšené zvířátko, které se schovává v hustém keři. „Takže, milý příteli,“ pokračoval, „přiběhl jsem hned, jak jsem se doslechl, že jste na palubě, z jednoho prostého důvodu. Rád bych vás totiž pozval, abyste se u mě ubytoval. Vím, jaké tyhle říční parníky jsou. Smrdí, až to volá do nebe, jsou špinavé, nepohodlné a podávají tu pokrmy, které vypadají, jako by je odmítli v místním vepříně. To musíte uzna, ne?“ To jsem uznat musel. „„Dolores“„ byla přesně taková, ne-li horší. Ukázal rukou směrem ke břehu: „Hned támhle za těmi stromy je můj dům. Krásná veranda, větráky ten roztomilý starý typ, který vypadá jako holandské větrné mlýny, sítě proti hmyzu, žádné štěnice, jedna obstarožní německá služebná, která vaří jako pánbůh a, můj milý příteli, nejpohodlnější houpací sítě na světě. Dovezl jsem je sem osobně z Guiney. Vyspíte se úplně báječně, to vás ujišťuju.“ „Když to takhle popisujete, zní to neodolatelně,“ usmál jsem se. „Musím se vám ale k něčemu přiznat.“ Ruka, kterou gestikuloval, se mu třásla. „To moje přání, abyste se u mě ubytoval, je tak trochu sobecké. Víte, člověk tu těžko schání nějakou společnost - myslím opravdovou společnost. Lidé sem vůbec nejezdí. Tohle je taková zapomenutá díra.“ Podíval jsem se na zchátralé přístaviště, mastnou vodu, ve které plavalo plno plechovaek od piva a spousta ještě mnohem odpornějšího smetí, na vyhladovělé psy, kteří bloumali po břehu a hledali něco k žrádlu. Vybavil jsem si také rozpadající se městečko a jeho otrhané obyvatele. „Ano, vidím, že tohle zřejmě nebude žádné turistické centrum, takže rád přijímám vaši nabídku, pane Mentone,“ řekl jsem.“ „Jamesi, prosím,“ vyhrkl. „Ale musím se sem v pět vrátit, abych nakrmil zvířata.“ „Zvířata?“ „Ano, sháním zvířata pro zoologické zahrady v Evropě. Mám jich teď s sebou celou spoustu.“ „To je teda neobvyklé. To máte vážně dost zvláštní povolání.“ Když jsem se později dozvěděl, jaké bylo „„jeho povolání“„, připadal mi takový údiv poněkud přehnaný. „Půjdu a sbalím si věci,“ řekl jsem. „Za chviličku jsem zpátky.“ „Víte, napadlo mě,“ jeho hlas teď zněl velmi naléhavě, „opravdu je mi to trapné, ale nemáte s sebou náhodou nějakou „„whisky“„? Já vím, je to hloupé, ale došla mi a jako naschvál došly i zásoby v nístním obchodě. Další nedostanou, dokud nepřijede příští týden loď. Nechci vás takhle hrozně zneužívat...“ polkl a větu nedokončil. „No samozřejmě. Náhodou jsem právě tady v Paraguayi objevil docela dobrou skotskou. Jmenuje se sice dost podivně, 'Dandy Dinmont', ale je opravdu velmi jemná a dobře se pije. Koupil jsem šest kartónů pro mé přátele v Argentině, protože to, co tam prodávají pod značkou 'Old Smuggler', se hodí leda tak na hubení štěnic. Vezmu jeden kartón Dandyho a ochutnáte.“ „Jste moc hodný, opravdu hodný. Přivedu pár indiánů, aby vám pomohli odnést vaše věci.“ Jeho obličej skrytý v hustém keři z vousů a obočí se ještě víc rozechvěl. Nervózně odspěchal. Sbalil jsem si pár věcí, o nichž jsem usoudil, že je budu za svého pobytu u Jamese Mentona potřebovat, vytáhl jsem zpod svého lůžka krabici se šesti láhvemi 'Dandy Dinmontse' a předal jsem ji dvěma usmívajícím se indiánům, kteří čekali před mou miniaturní špinavou kajutou. Od chvíle, kdy se James s indiány vrátil na loď, nepřestával se rozčileně třást. Bylo zřejmé, že jeho hlavní zájem se týká whisky. Mluvil o „seňorově kartónu“, jako by to byla svěcená voda, kterou nesmí nikdo za žádných okolností rozlít. Když jsme se ubírali podél břehu řeky k jeho domu, neustále nabádal k opatrnosti obratného indiána, který nesl tento božský nápoj na rameni, ačkoliv muž našlapoval jistě, pevně a svižně.

„Dávej pozor na ten kořen! Za chvíli to bude klouzat! Vidiš tu větev, pozor na tu kládu...“ třásl se a udával příkazy, dokud jsme nevystoupili po dřevěných schodech na prostornou verandu a krabice nespočinula v bezpečí na stole. Byl to patrový dům z omšelých prken s obrovskými okny a žaluziemi, široká veranda se táhla kolem celého spodního patra. Protože se při stavbě počítalo s rozmary a vrtochy řeky Parná, celý dům stál na masívních dřevěných pilotech asi deset stop nad zemí. Zahrada, pokud se taková divočina dá nazvat tímto vznešeným termínem, byla plná pomerančovníků, avokád, mangovníků a mišpulí, za nimiž se třpytila hladina řeky. „A teď si dáme panáka - totiž s vaším dovolením. Malý přípitek na uvítanou,“ řekl James a hlas se mu při tom chvěl stejně jako ruce. Rozdělal krabici, vyndal jednu láhev a ruce se mu klepaly tak silně, až jsem si myslel, že láhev upustí. Nenuceně jsem ji vytáhl z jeho křečovitě sevřených prstů. „Je to zvláštní,“ poznamenal jsem, „že mají obrázek Dandyho Dinmonta dokonce na vinětě. Nechápu jen, proč si vybrali takovou záhadnou psí rasu.“ Položil jsem láhev bezpečně na stůl a on na ni zhypnotizovaně zíral. Najednou sebou škubl, jako by se právě probudil. „Anno!“ zakřičel. „Anno, přines sklenice!“ Ze zadní části domu se ozvala reptavá odpověď a za chvíli se objevila Anna nesoucí podnos se dvěma velkými sklenicemi. Byla to podsaditá žena s šedivými vlasy sepnutými do drdolu, propíchnutého celým lesem sponek. Mohlo jí být něco mezi čtyřiceti a devadesáti. Přísná tvář a chladné oči naznačovaly, že se možná svého času věnovala povolání dozorkyně v některém z ostřejších koncentaračních táborů. Nenávistně se zadívala na whisky a na kartón, ze kterého láhev pocházela. „Vzpomeňte si na to, co vám říkal Herr doktor,“ zavrčela výhružně. „No tak, Anno,“ okřikl ji James stroze, „pan Durrell není zvědavý na tvoje žvanění.“ Cosi zabrblala a vrátila se do domu. James odšrouboval uzávěr láhve. Manipuloval s ní tak nešikovně, že málem jejím hrdlem rozbil obě sklenice. Nalil skromného panáka pro mě a plnou sklenici pro sebe. S mírným údivem, který se u mě dostaví vždy, když vidím, jak lidé při psaní nebo nalévání skleničky použávají opačnou ruku, jsem si všiml, že je levák. „Nikdy si ji neředím sodovkou,“ vysvětloval omluvně, „to kazí chuť. Takže, na zdraví a na přivítanou!“ Ani jsem nedonesl svou skleničku ke rtům a jeho už byla prázdná. Vypořádal se s ní třemi velikými doušky. Nejistě zamířil k vysoké židli a celý rozechvělý na ni dopadl. „Vždycky říkám, že první sklenička při západu slunce je ze všech nejlepší,“ zakoktal a pokusil se o úsměv. Zuby mu přitom jektaly. „Já taky.“ Odpustil jsem si poznámku, že je teprve pět a slunce ještě nezapadá. „Myslím, že zajdu nakrmit zvířata a připravím je na noc. Pak budu mít čas.“ „Dobře, dobře,“ pronesl neurčitě, ale nedíval se na mě. Jeho pohled byl připoutaný k láhvi. Moje zvířata, každé po svém způsobu, mi okamžitě začala nadávat, spílat, osočivat mě a proklínat, že jsem se s krmením zpozdil o pět minut. Ale jejich zuřivá kritika mé necitelnosti postupně odeznívala a místo ní se ozvalo spokojené žvýkání, mlaskání a praskot ořechů. Když jsem se vracel podél břehu zpět do domu, obdivoval jsem lejsky, jejichž dlouhá ocasní pera se míhala sem a tam, jak kroužili kolem a potápěli se pro hmyz, a přitom jsm si všiml, že z druhého břehu řeky se blíží velká bouřka. Obrovské kupovité mraky se draly přes řeku, černé, nachové a šedomodré jako perské kočky s bílými a žlutými drápy blesků, které v nich prošlehávaly. Bylo slyšet tlumené dunění hromů, jež se plížilo za světlem blesků. „Haló, pane Durrelle, na minutku,“ ozval se jakýsi hlas. Spěchal ke mně malý zavalitý mužíček s prošedivělým knírem, buclatými tvářemi a pronikavýma hnědýma očima. Byl úplně plešatý. Na sobě měl zmačkaný, trochu špinavý lněný oblek a nesl černou tašku. Z jedné kapsy mu visela hadička od stetoskopu jako nějaký kus střeva. Nebylo potřeba žádné geniální dedukce, aby si ho člověk zařadil jako lékaře. „Doktor Larkin,“ představil se a potřásl mi rukou. „Oficiálně jsem lékaž společnosti Tannin Company, ale tak trochu melouchařím pro ty ubohé chudáky indiány. Jednají s nimi jako s kusem bláta. Víte, tihle pitomí Paraguayci s tou svou afektovanou přepjatostí se cítí nadřazení jenom proto, že mají v těch svých žilách kapku nebo dvě španělské krve. Indiáni jsou solí země. Promiňte, že vás zdržuju, jen jsem se chtěl zeptat, jak je Jamesovi. Neviděl jsem ho den nebo dva, měl jsem moc práce. Jak se drží? Je ve fromě, co?“

„No,“ zvážil jsem situaci, „jestli podle vás dobrá forma spočívá v tom, že vypije sklenici plnou whisky za třicet vteřin...“ „Krucinál!“ vybuchl. „Kdo mu ten pitomej chlast dal? Řekl jsem všem tady, že mu nesmějí dát ani kapku, ani kapičku. Taky jsem ho nechal pěkně vyschnout.“ „Obávám se, že tím viníkem jsem já,“ přiznal jsem se zkroušeně. „Ani mě nenapadlo, že je alkoholik, a když mi nabídl, abych se u něj ubytoval, zmínil se o tom, že mu došla whisky. Měl jsem zrovna nějakou u sebe, vezl jsem ji do Buenos Aires, tak jsem mu kartón dal.“ „Bože! Kartón!“ vykřikl Larkin. „Po té jeho abstinenci, kdoví, co zase uvidí. Byly to horší věci než růžoví sloni, když jsem ho začal léčit, to vám povím.“ „Moc mě to mrzí,“ omlouval jsem se. „To není vaše chyba. Zachoval jste se přirozeně. Ale zkuste mu vzít zbytek toho pití - nebo aspoň něco. A varuju vás, alkoholici jsou totiž mazaní jak lišky, když se dostanou do tohodle stadia. No, nemá smysl, abych tam teď chodil s vámi. To bych jen přiléval oleje do ohně. Podívejte, tady je moje vizitka. Kdyby se to nějak zkomplikovalo, zavolejte mi. Má příšerné halucinace, to uvidíte, ale nevšímejte si ho. Bude vám asi vyprávět spousty pitomostí - hrajte to na něj - předstírejte, že mu věříte. Pokusím se tam ráno zajít. Domluveno?“ „Prima, a omlouvám se, že jsem to takhle zpackal.“ Stroze se usmál. „Člověk je nemůže zachránit všecky,“ posteskl si a odkráčel. Když jsem se vrátil do domu, James už byl pěkně namazaný a láhev skoro prázdná, na dně zbývalo jenom tak na prst whisky. Vedle něj na stole stál starožitný gramofon na kliku a hromada starých desek. S ohledem na to, co se stalo později, bylo morbidně výstižné, že hrál desku s písní od Mills Brothers „„Miss Otis Regrets“„. „Můj milý příteli,“ řekl a spěšně si dolil zbytek whisky do sklenice. „Můj milý příteli, už jste si odbyl svoje povinnosti, co? Zapadá slunce - je čas na skleničku - vsadím se, že si ji zasloužíte. Jenže se zdá, že tahle flaška už je prázdná, tak bychom asi měli otevřít další, ne? To je nápoj!“ Ruce měl teď už docela klidné. Nalil dvě skleničky normální velikosti, jednu pro sebe, druhou pro mě. Jak večer pomalu ubíhal, byl čím dál tím opilejší a opilejší. Sotva se dotkl vynikající večeře, kterou nám připravila Anna. Místo jídla shrbeně a tiše seděl na konci stolu, prsty pevně svíral sklenici, láhev měl po ruce. „Povězte mi,“ zeptal jsem se spíš, abych udržel konverzaci, než pro cokoliv jiného. „Jak jste přišel k tomuhle hezkému domu?“ „K domu? K tomuhle? Zdědil jsem ho. Po tetě. Tenhle dům a rentu, za předpokladu, že už se nikdy nevrátím do staré veselé Anglie. Nelíbilo se jí, jakou mám pověst, chápete? Ne že by se mně samotnému moje pověst tenkrát zamlouvala...“ Pořádně si lokl whisky. „Co myslíte, jaké jsem měl povolání? Můžete hádat.“ V očích mu šibalsky blýsklo. „No, těžko říct. Je vidět, že máte dobré vzdělání. Možná jste byl obchodníkem v City, nebo třeba učitelem, nebo jste byl zaměstaný ve státní správě?“ „Skoro jste se trefil,“ opile a hýkavě se zachechtal. „„„Byl“„ jsem ve vládních službách, to je fakt. Ale byl jsem taky tak trochu učitel. Zvláštní druh učitele. Uhodnete to?“ „Nemám představu,“ odpověděl jsem. „V akademickém světě je tolik možností.“ „V akademickém světě! To se mi líbí! Ne, hochu, já učil zabíjet. Profesionální zabíjení,“ řekl a nalil si skleničku téměř až po okraj. „Myslíte tím, že jste cvičil zvláštní jednotky, námořní pěchotu, přepadové oddíly nebo něco takového?“ Začínal mi trochu nahánět strach. Zatoužil jsem být zpátky v bezpečí na palubě lodi, ve své maličké zapáchající kajutě. „Námořníci můžou jít do háje,“ zachraptěl a lokl si ze sklenice. „Nic takového, můj drahý příteli. Já jsem učil věšet!“ Najednou trhl hlavou na stranu - bala to strašlivě realistická karikatura oběšence. „Jo, tak todle jsem vyučoval. Učil jsem je, jak uvázat ten zázračnej uzel. Uzel, kterej je odpovědí na všecko. Uzel, co každýho hezky svižně pošle na věčnost.“ „Takže vy jste v Anglii dělal kata?“ zeptal jsem se nevěřícně. „Ne, já byl takový „„cestující“„ kat. Samozřejmě, základům řemesla jsem se naučil v Anglii. Tam nebylo moc co dělat, snad jen se dívat a učit se. Je to opravdový umění, víte, zlomit někomu vaz tak, aby netrpěl, chápete? Je v tom taky kus matematiky, víte, musí stát na propadlišti přesně a šikovně, aby se

zhoupnul rovnou. Musíte vzít v úvahu jeho výšku, váhu, to, jak silný má krk. Jak říkám, je to umění.“ Odmlčel se, prudce se otřásl a vyprázdnil sklenici. „Potíž je v tom, že ty parchanti nezůstanou mrtví,“ dodal a hlas se mu zlomil. „Nezůstanou tam, kam jsem je poslal. Proč nemůžou zůstat, kde jsou? Proč se pořád vracej a dělaj potíže? Byli přece odsouzený, krucinál!“ Ze zelených očí mu vytryskly slzy a stékaly mu na knír a vousy, kde se ztrácely jako vločky sněhu v tundře. „Proč mě nenechaj na pokoji?“ vzlykl zoufale. „Dělal jsem jen svou práci!“ „Chcete říct, že se vám o nich zdá?“ „„„Zdá?“„ Hergot, to ne! Kdyby se mi o nich „„zdálo“„, tak mi doktor Larkin předepíše něco, co člověku na noc vyčistí hlavu a nemá pak žádný pitomý sny. Kéž by se mi o nich „„zdálo“„. To by doktor mohl léčit.“ „Chcete tedy říct, že... je vidíte?“ Váhal jsem, jestli mám použít termín halucinace, protože jsem se bál, aby se neurazil. „Počkejte, povím vám, jak to je. Tuhle práci jsem se naučil na samém konci války. Tenkrát dostaly špagát spousty lidí. Hodili to na krk mně. Hmm... Promiňte, to mi jen tak uklouzlo, nemyslel jsem to jako vtip. No a válka skončila a samozřejmě, tucty lidí potřebovaly špagát a ve většině zemí - víte, jako třeba v Nové Guineji, některých částech Afriky, v Malajsii, dokonce i v Brisbane v Austrálii - neměli popravčí. Myslím skutečný popravčí, kteří by ovládali svoje řemeslo, chápete? Tak mě do těch zemí vysílali a já odsouzený věšel po celých skupinkách, protože si je tam v kriminálech nastřádali. Ale když už jsem někde byl, pokaždý jsem naučil jednoho nebo dva místní chlapíky, jak se to dělá. Byl jsem něco jako profesor na přednáškové turné - jenže můj obor byla smrt.“ Škytavě se uchichtl, z očí mu tryskaly další slzy a stékaly do kníru, kde se rozplývaly. Znovu si dolil skleničku a zkontroloval hladinu whisky v láhvi. „Pak mě poslali do jednoho města v Malajsii, abych tam pověsil nějakýho chlapa. Městský vězení bylo přeplněný, tak ho přestěhovali do lapáku v jedný vesnici, vzdálený asi pětadvacet mil. Dovedete si představit, jak to tam asi vypadalo - šest zablácenejch cel, jeden seržant a dvě nižší šarže jako strážný. Seržant byl dobrej, ale lajdák. Ty dva maníci měli jako obvykle prázdný ksichty a ještě prázdnější hlavy. Takže jsem postavil šibenici. Fungovala k mojí spokojenosti. Pak přišel den popravy. Vstal jsem za úsvitu, zkontroloval šibenici a našel seržanta opilýho do němoty v posteli se šestnáctiletou holkou, která byla ve stejným stavu jako on. Vytáhl jsem z postele ty dva jeho podřízený, ty byli, díky bohu, střízlivý. Přivedli vězně k šibenici a já ho připravil. Pak jsem se ho, jak je zvykem, zeptal, jestli chce něco říct. Mluvil samozřejmě jenom malajsky, ale jeden z těch maníků to překládal do primitivní angličtiny. Ten odsouzenej tvrdil, že se neprovinil žádným zločinem. Tohle samozřejmě říká většina z nich, tak jsem mu nasadil kapucu a on šel. Rychle a čistě.“ Na chvíli skryl obličej v dlaních a ramena se mu třásla. Pak zvedl slzami zmáčenou tvář a upřeně se na mě zadíval. „Pověsil jsem nesprávnýho chlapa!“ „Pane Bože,“ vykrikl jsem s hrůzou. „Jak se to mohlo stát?“ „Nemohl jsem za to. Viděl jsem toho chlapa jen špehýrkou ve dveřích, ještě když byl ve vězení ve městě. Dali mi jeho váhu a výšku, odhadl jsem tloušťku krku, tvar a držení hlavy. Všechny důležitý věci. Ale, hergot, já nepoznám jednoho toho divocha od druhýho, nikdy jsem to nedokázal. A ten pitomej seržant byl tak zřízenej, že mi nemohl poradit, a ty dva strážný byli úplně tupí.“ „Ale copak se s vámi nepral nebo něco takového?“ „Ne, oni asi v těchhle končinách berou smrt klidnějc.“ Nalil si další plnou sklenici whisky. Uvažoval jsem, kolik láhví tak ještě mohlo zbýt. „Dovedete si představit, jaký rozruch to vyvolalo, když to prasklo? Palcový titulky po celým světě: 'Hrůzný kat', 'Muž, který zabíjí z legrace', 'Brutální popravčí', 'Bezohledný vrah'. Takový a podobný věci. Překvapuje mě, že jste o tom nečetl.“ „Byl jsem v Africe, na takovém odlehlém místě,“ řekl jsem. Nevyprávěl jsem mu už, že jsem tou dobou byl pravděpodobně v jedné vesničce, vzdálené čtyřicet mil od nejbližší silnice, kam „„The Times“„ nedoručovali každé ráno. „No, a to byl můj konec. Samozřejmě, že se to oficiálně vyšetřovalo a výsledek naznačoval, že jsem to zavinil já svou nedbalostí. Tvrdili, že jsem měl počkat, až se seržant dá do kupy. Ale copak jsem mohl? Musel jsem chytil letadlo, abych stihl další práci! Nemohl jsem přece nechat ty ostatní ubohý chlápky viset v luftě, nebo jo?“ Vypadalo to, že si neuvědomuje, co řekl.

„Tak mě vykopli. Moje teta, nejvzornější ženská v celý farnosti, byla samozřejmě zděšená, takže mi poskytla finance a poslala mě sem. Začalo to už tenkrát, ale myslel jsem si, že Paraguay je, sakra, tak daleko, že až tam mě pronásledovat nemůžou.“ „A kdo?“ zeptal jsem se zmateně. Podíval se na mě a oči se mu znovu zalily slzami. „Ty obličeje,“ zavzlykal. „Ty jejich zatracený obličeje.“ Čekal jsem, až se ovládne. „Víte, začalo to jednou při holení. Všiml jsem si, že mám jednu stranu obličeje tak trochu rozmazanou - jakoby rozostřenou nebo něco takovýho. No, tak jsem šel k felčarovi a ten mě poslal na oční. Nenašli nic. Ale dál jsem se v zrcadle viděl rozmazaně a zhoršovalo se to. Celý obličej jsem měl rozostřený. Jen tak tak jsem viděl na holení. No a pak se to stalo. Jednoho dne jsem před holením koukl do zrcadla a neviděl jsem tam sebe. Byl to obličej O'Mary, prvního muže, kterýho jsem pověsil, protože nožem rozřezal svou ženu na kousky. Stalo se to někde na severu Nigérie. Byl jsem tak překvapený, že jsem jenom zíral. Potom se na mě O'Mara zašklebil. Škubl hlavou na stranu, vypláznul jazyk, pak hlavu zase narovnal, znova se zašklebil, zamrkal a zmizel. Myslel jsem, že za to může whisky. Možná jste si všiml, že si kapku dám rád. Tak jsem se začal holit a za minutku se mi obličej zase rozostřil a v zrcadle se objevil Jenkins. Bože, jak ten mě probodával očima! Leknutím jsem upustil břitvu. Pak zmizel a objevil se Yu Ling a potom Thomson a pak Ranjit Singh a tak dál a tak dál, bylo jich dvanáct. Pamatuju se, že jsem zvracel do vany a třásl se, jako bych měl záchvat malárie. Bylo mi jasný, že o tom nemůžu říct dokrotovi - než bych řekl švec, poslal by mě do vypolštářovaný cely. Myslel jsem si, že to možná bude tím zrcadlem, tak jsem šel ven a koupil si jiný. Ale druhej den ráno tam byli zas. Koupil jsem si další zrcadlo - dopadlo to stejně. Říkal jsem si, že je to třeba velikostí nebo tvarem zrcadla. Utratil jsem za zrcadla celý jmění, ale nebylo to k ničemu. Ty jejich obličeje se objevovaly v každým, v každým zatraceným zracadle. Proto jsem si nechal narůst tohle,“ poklepal si na tvář, „tyhle pitomý vousy.“ „Ale holič by...“ začal jsem. „Ne. Víte, když jsem prvnímu chlapovi dával oprátku, prsty jsem mu zavadil o krk. Měl ho takový teplý, měkký, sametový. Pamatuju se, že mě napadlo: 'Za třicet vteřin ten krk bude zlomený a za pár hodin už nebude teplý ani sametový. Bude jako kus studenýho skopovýho.' Svým způsobem to mnou otřáslo. Rozrušilo mě to, a ne zrovna málo. Od tý doby nemám rád, když mi někdo sahá na krk. Cítím se přitom strašně nepříjemně. Je to hloupý, já vím. Ale je to tak. Takže, žádný holič. Věříte mi - myslím to s těmi zrcadly?“ „Samozejmě, jistě,“ řekl jsem a snažil jsem se do hlasu vložit tolik přesvědčivosti, kolik jsem jen dokázal. „Určitě jste viděl něco, co vás hrozně vyděsilo.“ Nalil si skleničku a podíval se na hodniky. „Dneska večer bude schůze rady, aby se to vyřešilo jednou provždy. Nesmím tam přijít pozdě. Musím zůstat střízlivý. Jsou prohnaný jak Michiavelli. Ale máme čas. Pojďte, něco vám ukážu.“ Nesl svou skleničku opatrně, jako by na ní závisel jeho život, a vedl mě chodbou až k velikým dvoukřídlovým dveřím. Odemkl a prudce dveře otevřel. Otočil vypínačem a místnost zalilo oslnivé světlo vycházející z obřího třpytivého lustru. Byl to dlouhý pokoj, snad dvanáct metrů, a široký tak šest. Podél velkého krásně naleštěného stolu z růžového dřeva stálo dvanáct žildí, šest na každé straně, a v čele stolu třináctá židle, bohatě vyřezávaný a dzobený kus nábytku s masívními opěradly. Celou zadní stěnu pokrývalo obrovitánské zrcadlo ve zlatém rámu, ve kterém se odrážel stůl, židle i lustr nad nimi. Byl to velmi impozantní pokoj, ale nejvíc mě ohromily jeho stěny, na kterých visely spousty zrcadel všech tvarů, velikostí a barev, do velkých meziokenních zrcadel přes kulatá koupelnová až po titěrná zrcátka z dámských pudřenek. Zrcadla oválná, kulatá, čtvercová, dokonce i trojúhelníková. Některá měla zdobené, jiná laciné dřevěné rámy, další jen strohé chromované okraje. Jedno však měla společné. Každé zrcadlo bylo ke stěně přibito železnou skobou, která procházela jeho středem. Všechna byla popraskaná a rozbitá. „Vidíte?“ mávl James rukou směrem k zrcadlům a mírně přitom vrávoral. „Vyzkoušel jsem je všechny. Ale ty ksichty se do nich dostaly jako krysy do stohu sena. Na těchhle stěnách visí nejmíň tisíc let neštěstí, pokud jste pověrčivý. Jo! Jenže já si svou smůlu vybral už „„předtím“„, než jsem je sem pověsil.“ Podíval se překvapeně na svou prázdnou skleničku a letmo mrkl na hodinky. „Pojďte si dát ještě jednu. Je spousta času.“ Všiml jsem si, a zmocnilo se mě přitom zlé tušení, že na stole před každou úhledně zastrčenou židlí, s výjmkou té třinácté, leží tištěná jmenovka. Než James zhasl světlo, stihl jsem si některé z nich přečíst: „„O'Mara, Ranjit Singh, Jenkins...“„ jména oběšených mužů, o kterých se zmínil. Mluvil sice o schůzi rady, ale tohle vypadalo spíš jako porotní místnost - pro porotu složenou z dvanácti mrtvých mužů. Zachvěl jsem se a doufal, že mě nepožádá, abych se zasedání zúčastnil jako pozorovatel.

Pečlivě zamkl velké dvoukřídlové dveře a vrátili jsme se zpátky na verandu. Bouřka se teď vrhla přímo na nás, jako by chtěla zničit dům, jímž otřásalo dunění hromů. Zatínala pařáty blesků do železných okapů, z nichž odlétaly roje jisker, plivala proudy deště, jehož rachot na střeše téměř přehlušil skřehotání žab. Museli jsme na sebe křičet, abychom se vůbec slyšeli. „To přejde,“ tvrdil James a dolil skleničky. „Vždycky to přejde.“ Ale bouřka přejít nechtěla. Upnula se na nás, jako by věděla, že se má stát něco strašlivého, a toužila v tom sehrát svou roli. Usadila se nad námi, jako se kočka krčí nad polomrtvou myší a čeká na její poslední pohyb. „Už musím jít, drahý příteli,“ zakřičel James. „Omlouvám se, ale je to důležitá schůze. Víte, kde je váš pokoj, ne? Kdybysme dělali moc velký rámus, zabouchejte na podlahu. Ale pochybuju, že nás v tomhle kraválu uslyšíte.“ Zvedl se. Vypadal najednou naprosto střízlivý. Působil teď jako docela normální hostitel. „Omlouvám se za to,“ prohlásil, „ale je to důležité. Víte, musí se to už ujasnit.“ „Naprosto chápu,“ odpověděl jsem. Tak se odebral do tajemné místnosti se spoustou zrcadel na zdech a já jsem vyšel nahoru do svého pokoje s obrovitou guayanskou houpací sítí, která visela od stěny ke stěně. Na ní byla složená přikrývka z vikuní vlny, hebká a lehounká jako pavoučí síť a hřejivá jako plápolající krb. Svlékl jsem se, zabalil se do přikrývky, opatrně jsem šel ke schodišti a usadil se na nejvyšším schodě. Bouřka se znovu pokoušela zbořit dům, hrozila svými blesky. Pak všechno na krátkou chvíli ztichlo a ozval se hlas Jamese Meltona: „Ale musíte si uvědomit, že jsem byl ve státních službách, pracoval jsem pro Britskou korunu! Já jsem tě, Jenkinsi, neodsoudil, to udělal soudce a porota... proč nechodíš otravovat je... protože já tě zabil? Ale copak nechápeš, že jsem byl placenej za to, abych tě zabil - ty ses provinil... Ale jo, sakra, její mrtvolu našli v kufru tvýho auta - na noži spoustu otisků tvých prstů - měls její krev na šatech... do háje se všema indiciema! Ne, já jsem nikomu neřekl, že ses podělal, než jsem tě zhoupnul. Neříkej mi...“ Znovu zaburácel hrom. Trvalo to dost dlouho, takže jsem zmeškal zbytek rozhovoru. Pak všechno ztichlo a já zaslechl cinknutí láhve o sklenici a opět Mentonův hlas. Jiné hlasy slyšet nebylo. „Víš moc dobře, Yu Lingu, že to byla nehoda - pozoroval jsem tě špehýrkou půl hodiny, ale tys celou dobu seděl skrčený. Nemohl jsem si všimnout, že máš tak hubený krk. Není obvyklý, aby profesionální kat utrhnul odsouzenýmu hlavu, to přece víš. Vím, že to pro tebe byla pohana...“ Ozval se další hrom a řinčivá rána, protože blesk uhodil do okapuu, který se utrhl a s rachotem spadl. Seděl jsem na vrcholku schodiště a snad dvě hodiny poslouchal, jak se James hádá s muži, které oběsil. Bouřka zatím otřásala domem, až jsem si připadal jako bychom byly kostkami v rukou nějakého šíleného hráče. Na okamžik jsem se vplížil dolů, nalil si whisky a pak se znovu stáhl nahoru na schodiště. „Dobře! Dobře!“ křičel James nakonec. „Máte teda deset minut na to, abyste se, jak říkáte, poradili o rozsudku. Já si za těch deset minut naleju skleničku a promyslím si „„svůj“„ verdikt nad vámi!“ Zvedl jsem se a rychle opustil schodiště, protože James vyběhl z místnosti, zavřel za sebou dveře a klusem se pustil chodbou na verandu. Uvažoval jsem, zda bych tam za ním neměl jít a předstírat, že nemůžu spát. Ale nalil si, začal přecházet sem a tam a něco si pro sebe mumlal, takže jsem se rozhodl, že dolů nepůjdu. V tu chvíli se zdálo, že bouřka ustoupila. Ozýval se pouze neustálý rachot deště, jako by někdo házel na sřechu jemný štěrk, a občas ozářil vnitřek domu zlatavý kmitající záblesk. James se rychlým krokem vracel chodbou, v ruce držel nezbytnou sklenici s whisky. Jak se vřítil do dveří místnosti, zalilo ho světlo vycházející zevnitř. Zavřel za sebou. „Tak, pánoví, jestli vám tak vůbec můžu říkat, už jste si rozmysleli rozsudek?“ Předklonil jsem se, abych lépe slyšel, ale bouřka, která číhala poblíž, prudce zaútočila; byl to tak silný úder hromu, že překonal všechny předešlé. Když odezněl, slyšel jsem Jamesův hlas: „Tak „„takový“„ je váš verdikt? Tak to já vám teda povím, co si o vás myslím, vy bando vrahounů! Všichni jste si to zasloužili. Vždycky jste se chovali jako debilové! Všichni jste si zasluhovali smrt a já jsem sakramentsky rád, že to byla moje práce... zhoupnout vás. Všechny! Jsem pyšný, slyšíte, pyšný, že jsem zbavil společnost takovýho póvlu...“ Jeho tiráda se utopila v dalším silném zahřmění. „Neznepřátel si je, ty idiote!“ přistihl jsem se, že říkám. Jako by ta imaginární porota byla skutečná. Hrom znovu zarachotil a Jamesův hlas v tom hluku zanikl. Za chvilku se ozvaly jakési zvuky, které jsem považoval za chrápání. Z toho jsem usoudil, že whisky konečně udělala svou práci a James usnul. Vrátil jsem se tedy do své houpací sítě, ale přiznávám, že jsem spal neklidně. Když jsem se probudil, šel jsem rovnou do Jamesova pokoje, kde visela obrovitá prázdná houpací síť, jako dlouhý bílý lusk, vyloupnutý a zbavený svého obsahu. Sešel jsem dolů a zaklepal na velké dvoukřídlové dveře v tmavé chodbě.

„Jamesi,“ zvolal jsem. „To jsem já, Gerry. Můžu dál?“ Neozvala se žádná odpověď. Zkusil jsem zmáčknout kliku. Dveře byly zamčené. Opřel jsem se do nich a připadalo mi, že jsou dost chatrné. Ustoupil jsem, abych mohl nohou vyrazit zámek. Na druhé kopnutí se dveře rozletěly a na chvíli mě oslepila záře, kterou vydával stále rozsvícený lustr. Vešel jsem dovnitř a pohlédl na zadní stěnu. Všechno se odráželo v obrovském zrcadle - plocha naleštěného dřeva se jmenovkami, dvanáct židlí a na konci stolu, nad místem, kde měla stát třináctá židle, viselo z trámu tělo Jamese Mentona. Nebyl to pěkný pohled. Velká židle, kterou si zřejmě vyhradil pro sebe, byla převržená na zemi vedle stolu. Bylo jasné, že James - nebo někdo jiný? postavil židli na stůl, přivázal na trám provaz a pak židli odkopl. Nebo mu ji snad někdo podtrhl? Ačkoliv byl James zjevně mrtvý, připadalo mi, že bych ho měl odříznout. Šel jsem do zadní části domu, kde byla kuchyně, a našel si ostrý nůž. S námahou jsem zvedl velikou židli zpět na stůl. Zblízka byly Jamesovy tělesné ostatky ještě méně přitažlivé než z dálky, protože kromě pronikavého zápachu jeho exkrementů, působil odporně také jeho zakrvácený nos; vousy a knír měl slepené rampouchy zaschlé krve. Přitáhl jsem si ho blíž k sobě, abych ho trochu nadzvedl a mohl přeříznout provaz. Takhle jsem se mu však octil tváří v tvář a málem jsem se pozvracel z nechutného smradu whisky. V okamžiku, kdy jsem přeřízl provaz a celou Jamesovu váhu držel sám, židle na hladkém povrchu stolu uklouzla jako kámen na ledě, a tak jsem i s mrtvolou spadl na zem. Naneštěstí jsem přistál na Jamesovi, který pod mojí vahou vyloučil s hnusným bublavým zvukem další exkrementy, a zároveň, protože se mu mírně uvolnila smyčka okolo krkku, mi zavanul rovnou do obličeje smrdutý zápach z jeho úst. namáhavě jsem se zvedl, odešel do kuchyně a prudce jsem zvracel. Rozhodl jsem se, že nejlepší bude zatelefonovat doktoru Larkinovi. Přesto, že teprve svítalo, zvedl telefon hned po druhém zazvonění. „Si, doktor Larkin,“ ohlásil se, „quién habla?“ „Tady Gerry Durrell.“ „Copak James provedl?“ „V noci měl hrozné halucinace a ráno jsem ho našel oběšeného.“ „Chcete říct, že se oběsil?“ zeptal se doktor Larkin úsečně. „No - ano, myslím, že ano. Odřízl jsem ho. Není pochyb o tom, že je mrtvý. Uzel byl pod pravým uchem. Asi se spíš uškrtil, než by si zlomil vaz.“ „Takže špatná smyčka, co? To teda vyvrací ty jeho pohádky o tom, že byl kat.“ „Ne, byl totiž dost opilý a navíc, byl to levák,“ vysvětloval jsem, ale v koutku duše jsem si neustále myslel, že je to divné. Copak by všechno připravil tak, aby musel zemřít tou nejbolestivější smrtí? „Koukněte,“ řekl Larkin, „hned odtamtuď vypadněte!“ Sbalte si věci a vraťte se na „„Dolores“„. Má vyplout během hodiny. Už se tam nepotloukejte, nebo vás zavřou.“ „Zavřou mě? Za co, proboha?“ „V Paraguayi vás zavřou za cokoliv, když jste gringo. Chcete strávit příští rok ve vězení, než vás ven vyhádá parta přičmoudlých advokátů?“ „Ne!“ ozval jsem se rozhodně. „Tak si sbalte věci a běžte na loď! Hned tam jedu, pak to nahlásím a řeknu, že jsem ho odřízl já. Je to jasný?“ „Jasný,“ souhlasil jsem. „Jo, a Durrelle, předpokládám, že už žádná whisky nezbyla, nebo zbyla?“ „Je to sice zázrak, ale dvě láhve.“ „Dejte mi je na stůl na verandě, šlo by to?“ „To je váš honorář?“ „Ne, to je pro velitele policie. Na shledanou.“ Prudce zavěsil sluchátko. Zabalil jsem si ve spěchu věci, sešel dolů a ke svému úžasu jsem tam uviděl usměvavého indiána. „Capitano... loď... na shledanou,“ řekl. Dal jsem mu své věci a posunky jsem naznačil, aby šel napřed. Ještě jsem si chtěl zkontrolovat jednu věc, kterou jsem předtím pořádně nezaregistroval a teď se mi vybavila v paměti. Vrátil jsem se do velkého pokoje, kde leželo zohyzděné tělo chudáka Jamese, a rozhlédl jsem se. S mírným zachvěním jsem si uvědomil, že jsem se nemýlil. Všech dvanáct židlí se jmenovkami bylo obráceno tak, že směřovaly k čelu stolu, jako by si je lidé, kteří v nich seděli, pootočili, aby lépe viděli. Lépe viděli na co? Na popravu? ŠATY SLEČNY BOOTH-WYCHERLYOVÉ -----------------------------

Šaty slečny Booth-Wycherlyové ovlivnily život neobvyklé směsice lidí. Od obyvatel horské vesničky San Sebastianu, přes milosrdné sestry z jednoho sirotčince, až po krupiéry v Monte Carlu. O tom, jaký rozruch tyhle šaty vyvolaly, jsem se dozvěděl jedině proto, že jsem náhodou znal jejich majitelku. Každý rok jezdím do svého malého domku v jižní Francii, abych tam něco napsal. Vždy si udělám zajížďku a strávím pár dní v Monte Carlu u svých přátel, Jeana a Melanie Schulzových. Jean je švýcarský bankéř v důchodu. Má knír jako bandita, šibalské modré oči a pozoruhodný majetek. Melanie je skvělé americké děvče, jedna z těch štíchlých dívek s dlouhými tmavými vlasy a nádherným pjrofilem, který nutí mladé muže zírat s pootevřenými ústy. Mám je oba moc rád a jenom z toho důvodu jsem nepříliš ochotně souhlasil, když jednoho večera projevili přání, abych s nimi šel do Kasina. Nejsem hráč. Už ve velmi mladém věku jsem zjistil, že k tomu, aby člověk úspěšně hrál, musí být určitým způsobem disponován. Když si vsadím na nějakého koně nebo psa, okamžitě se u nich začnou projevovat příznaky slintavky a kulhavky nebo vztekliny. Pokud v ruletě vsadím na černou, nevyhnutelně a s nesmiřitelnou maoistickou zarputilostí padne červená. Hořká zkušenost mě naučila, že jakmile se s někým vsadím, že nebe je modré, ve chvilce se obloha začerná bouřkovými mraky. Proto jsem došel k závěru, že jsem přírodou nebyl stvořen k tomu, abych hrál, a nikdy to nedělám. Avšak moji přátelé nemají žádné takové zábrany, a tak se celí šťastní usadili k ruletě, aby trochu pustili žilou svým bankovním kontům. Ponechán napospas sám sobě, bloumal jsem okolo a pozoroval lidi, kteří v Kasinu hráli. Byla to nádherná směsice typů - drobný hrbáč připomínající svým vzhledem cikána, půvabně štíhlá blondýna jako vystřižená z časopisu „„Vogue“„, černoch s copánky a s tváří nehybnou jako socha na Velikonočním ostrově, nesmírně tlustý pán, jehož purpurový obličej a chroptivý dech zvěstovaly, že tento muž s největší pravděpodobností každým okamžikem u hracího stolu zemře. Ale i mezi touto neobyčejnou skupinou lidí nápadně vynikala slečna Booth-Wycherlyová. Byla to malá, drobná žena. Kůže jí na krku visela v záhybech jako záclona. Její tvář, pokrytá sítí jemných vrásek, připomínala plastickou mapu ústí nějaké veliké řeky. Nos jí vystupoval a klenul se jako orlí zobák. Její modré, zamžené oči připomínaly zvadlé květy barvínku. Na levém oku nosila monokl, od kterého visela dlouhá lesklá stuha. Měla na sobě neuvěřitelné šaty. Tento výstřední model musel pocházet někdy ze začáku dvacátých let. Sametová, karmínově červená róba s dlouhým rukávem a se zlatými filigránovými knoflíky jí sahala až na zem. Na hlavě jí seděl velký klobouk, také z karmínového sametu, který byl ozdobený žlutými pštrosími pery a kožešinoíu jakéhosi zvířete, jehož totožnost jsem neodhadl. Stejnou kožešinou byly lemovány manžety, výstřih, a spodní okraj šatů. Okolo želvího krku jí v několika řadách visely dlohé šňůry pestrobarevných korálů. Na šatech, v místech, kde se pravděpodobně skrývalo její poprsí, měla přišpendlenou velikou žlutou saténovou růži. Její ruce vypadaly jako uschlé a křehké větévky nějakého exotického stromu. Byly to nádherně tvarované ruce a jejich ladné a gaciézní pohyby vynikly, když manévrovala se svou sbírkou žetonů. Jemné nalíčení - oční stíny, růž na tvářích a rtěnka - nepůsobilo přehněně, rozhodně nebyla zmalovaná jako starý klaun. Když se usmála na krupiéry, odhalila své umělé zuby, dokonalé a bílé. Odhadoval jsem, že jí bude hodně přes sedmdesát. Byl jsem však překvapený, když jsem později zjistil, že jí je dvaaosmdesát. Její francouzštinu hyzdil nehezký přízvuk, ze kterého jsem usoudil, že je Angličanka. Na stole před ní ležel malý zápisník, do kterého si pečlivě zapisovala všechna čísla, která padla. Při hře používala onen děsivý nesmysl zvaný „systém“. Většina chorobně závislých hráčů (hazard totiž je nemoc jako alkoholismus) má nějaký systém, na který se slepou vírou spoléhá. Skutečnost, že jejich systém nefunguje, není podstatná. Systém jim přináší pocit jistoty a bezpečí - asi jako králičí pacička. A přibližně stejně jim je také k užitku. Prohrají devatenáct sázek z dvaceti, ale jedna výhra jim dokazuje, že jejich systém je neselhávající. Závislé hráče od těch obyčejných lehce rozeznáte. Když se malá kulička rychle torzočí a hrozivě přitom rachotí jako kulomet, fanaticky ji pozorují. Jakmile se její pohyb s klapáním zpomaluje, objeví se jim v napjaté tváři zarytý výraz. Nakonec kulička spadne do číselného políčka a oni dlouze vydechnou, jako by právě vyslechli finále krásné hudební skladby. Pokud vyhrají, začnou se tvářit vítězoslavněě a vysílají jiskřivé pohledy a zářivé usměvy k ostatním hráčům i ke lhostejným krupiérům. Pokud prohrají, začnou si pilně zapisovat čísla, aby zdokonalili svůj systém. Rty se jim u toho pohybují jako při tiché modlitbě. Slečna Booth-Wychterlyová byla závislá hráčka par excelence. Hojně si zapisovala poznámky, stavěla si žetony do řady jako gardové důstojníky připravené k útoku a neustále do nich ťukala svými pečlivě ošetřenými nehty. Když žetony romísťovala, tvářila se sebejistě jako člověk, který ví, že vyhraje. Jakmile se kulička vydala na svou dráhu po stěně smrti, pritiskla si monokl ještě pevněji k oku a upřeně se dívala na ruletu, jako by mohla kuličku zhypnotizovat a zastavit ji na správném čísle. Ale neměla svůj večer. Malý batalión jejích žetonů se nepřízní osudu tenčil, až jí nakonec nezbyl ani jediný. Možná to byl pouhý výplod

mé představivosti, možná za to mohlo osvětlení, ale připadalo mi, že se ztrátou každého žetonu bledne a bledne. Růž na jejích tvářích nyní nápadně vystoupila. Vypadala, jako by měla horečku. Elegantně vstala od stolu a uklonila se krupiérovi, který jí s netečným výrazem ve tváři úklonu vrátil. Pak se pomalým krokem vydala z místnosti. Šel jsem za ní. Ve velké vstupní hale s mramorovými sloupy se najednou zapotácela, napřáhla ruku a opřela se o nejbližší sloup. Naštěstí jsem byl nedaleko od ní. Rozběhl jsem se a chytil ji za paži. Svaly, nebo spíš to, co z nich zbývalo, byly měkké a ochablé, takže jsem přes ně ucítil kost, která mi připadala křehká jako kreslířský uhel. Ta žena vyzařovala zvláštní vůni, která mě mátla; nebyl to parfém, ale něco jiného, velmi povědomého. Nedokázal jsem to pojmenovat. „Jste moc hodný,“ zašeptala a znovu se zapotácela. „Moc hodný. Asi jsem zakopla. To jsem ale nešika.“ „Posaďte se na chvíli,“ vyzval jsem ji a vedl ji k honosné pohovce, která stála poblíž. Doklopýtala k pohovce a svalila se na ni. Vypadala jako nedbale pohozená loutka. Zavřela oči a opřela se. Růž a rtěnka kontrastovaly s mléčnou bělostí její vrásčité tváře. Monokl jí spadl z oka a zůstal ležet na vzdouvající se hrudi. Nahmatal jsem jí tep. Byl slabý, ale pravidelný. Zastavil jsem číšníka, který šel právě kolem. „Přineste pro madam brandy, honem.“ Číšníkovi stačil jediný pohled na vrásčitou zhroucenou postavičku v karmínovém sametovém úboru. Rychle odběhl. Vrátil se obdivuhodně brzy a nesl skleničku se slušnou dávkou brandy. „Napijte se trochu,“ vybídl jsem starou dámu a posadil se vedle ní. „To vám udělá dobře.“ Otevřela oči a zašátrala po svém monoklu. Po jednom nebo dvou nezdařených pokusech se jí ho podařilo přitisknout na oko. Prozkoumala skleničku s brandy a pak se na mě podívala. „Mladý muž,“ prohlásila a dotčeně se napřímila, „já „„nikdy“„ nepiji.“ Znovu jsem ucítil závan zvláštní vůně. Byl to její dech a já si uvědomil, co to je. Denaturovaný líh. Tato stará dáma zřejmě propadla nejen hazardu, ale i pití. „Za jiných okolností bych si vás, madam, nedovolil urazit tím, že bych vám nabízel alkohol,“ chlácholil jsem ji, „ale vypadala jste na omdlení - nepochybně z toho horka. Myslel jsem si, že by vám to mohlo pomoct. Berte to čistě jako lék.“ Upřeně se na mě zadívala přes svůj monokl, což mělo komický efekt, protože jedno její oko vypadalo o dost větší než druhé. Pak si znovu prohlédla brandy. „Tedy, pokud to mám vypít jako lék, je to něco jiného. Můj tatínek vždycky říkal, že stopička brandy je lepší než deset doktorů.“ „S tím souhlasím,“ přitakal jsem srdečně. Vzala mi skleničku z ruky a rychle ji vypila. Pak zakašlala, vytáhla maličký krajkový kapesníček a otřela si ústa. „Pomáhá to,“ řekla, zavřela oči a opřela se. „To mě postaví na nohy. Táta měl pravdu.“ Chvíli jsem ji nechal tiše sedět, aby brandy mohlo působit. Pak otevřela oči. „Mladý muži,“ promluvila a trochu se jí zapletl jazyk, „máte naprostou pravdu. Teď se cítím tisíckrát lépe.“ „Dáte si ještě jednu?“ zeptal jsem se. „Nevím, asi bych už neměla.“ Zamyslela se. „Ale možná si ještě kapičku dám.“ Kývl jsem na číšníka a ten přinesl další brandy. Zmizel v ní neuvěřitelně rychle jako to první. „Madame, dnes se asi cítíte zesláblá. Dovolte proto, abych vás doprovodil domů.“ Umíral jsem zvědavostí, kde asi tato výstřední pamětnice starých časů žije přes den. Upřeně se na mě zadívala. „Copak já vás znám?“ „Bohužel, ne,“ přiznal jsem. „Pak je to nanejvýš nevhodný návrh. Nanejvýš nevhodný!“ „Hned to napravím. Dovolte, abych se vám představil,“ řekl jsem a učinil tak. Vznosně uklonila hlavu a napřáhla svou křehkou ručku. „Jsem Suzanna Booth-Wycherlyová,“ prohlásila a tvářila se, jako by mi oznamovala, že je Kleopatra. „Jsem zcela okouzlen,“ pronesl jsem slavnostně a políbil jí ruku. „Alespoň máte slušné chování,“ poznamenala. „Dobře, můžete mě vyprovodit domů, budete-li tak laskav.“ Odvést slečnu Booth-Wycherlyovou z Kasina, po dlouhém schodišti v hale a dvoranou, byl docela výkon, protože dvě skleničky brandy na ni silně zapůsobily, což se projevilo v jejím nejistém kroku. Navíc v ní alkohol uvolnil proud vzpomínek. Kvůli každé se zastavila a vyprávla celý příběh. Na třetím schodu si vzpomněla, jak ji sem otec poprvé přivezl v roce 1904, když jí zemřela maminka. Popisovala mi velmi

detailně společnost, která se tu tehdy scházela. Ženy v nádherných úborech, pestrobarevné jako hejno papoušku, chodily ověšené spoustou třpyticých šeprků. Muži byli hezcí, ženy půvabné; připadalo jí, že tak krásné ženy už se dnes nerodí. Určitě ne tak krásné jako dřív, za jejího mládí. Tehdy vypadal „„každý“„ krásně. U paty schodiště si vzpomněla na jednoho obzvlášť krásného mladíka, do něhož byla zamilovaná, a který hrál, prohrál, zhroutil se z toho a pak se zastřelil. Tak zbytečně, protože její otec by mu přece půjčil peníze, a tak bezohledně, protože služebnictvo to muselo uklidit. Tatínek vždycky říkal, že s nižšími třídami by se mělo jednat uvážlivě. Člověk by neměl služebným zbůhdarma přidělávat práci. V půlce vstupní haly si vzpomněla, že v roce 1906 navštívil Monte Carlo král Edward. Vyprávěla mi, jak mu byla představena a popisovala, jaký to byl opravdický gentleman. Záplava jejích vzpomínek neustávala po celou dobu, během které jsme scházeli po schodech před budovou a kráčeli přes nádvoří. Bez přerušení pokračovala i za jízdy v taxíku, který nás vezl do jedné z méně výstavných čtvrtí Monte Carla. Taxík zastavil u úzké uličky mezi dvěma vysokými starými budovami. Z domů se olupovala omítka a žaluzie na oknech byly vybledné sluncem. „Ach, už jsem doma.“ Slečna Booth-Wycherlyová si přiložila monokl k oku a vyhlédla do uličky. „Mám byt v přízemí, hned tady, druhé dveře nalevo. Takhle je to pro mě pohodlné.“ S menšími obtížemi jsem ji vytáhl z taxíku a řekl jsem řidiči, aby na mě počkal. Vedl jsem ji uličkou, která v horké letní noci páchla po kočkách, splašcích a shnilé zelenině, od každého tak stejným dílem. U vchodových dveří si nasadila na oko monokl a vlídně mi podala ruku. „Jste velice laskavý, mladý muži, velice laskavý. Velmi mě těšilo.“ „Ujišťuji vás, že potěšení je zcela na mé straně,“ odpověděl jsem po pravdě. „Mohl bych se u vás zítra zastavit, abych se ujistil, že jste se z té slabosti už zcela zotavila?“ „Nikdy nepřijímám hosty před pátou,“ upozornila mě. „Pak, jestli dovolíte, přijdu v pět hodin,“ navrhl jsem. „Velmi ráda vás uvidím,“ řekla a uklonila hlavu. Otevřela dveře, trochu nejistě jimi promanévrovala a zavřela za sebou. Jen velmi nerad jsem ji nechával samotnou. Bál jsem se, že by mohla upadnout a ublížit si. Jenže takové hrdé starší dámě člověk může jen těžko nabídnout, že ji odstrojí a uloží do postele. Druhého dne v pět jsem se s košíkem plným ovoce a sýra a s velkou kytící vydal k příbytku slečny Booth-Wycherlyové. Zaklepal jsem na dveře. Ozvalo se pronikavé štěkání. Za chviličku se dveře opatrně pootevřely a škvírou na mě vykukovala slečna Booth-Wycherlyová. Monokl se zatřpytil. „Dobrý večer, slečno,“ pozdravil jsem, „přišel jsem jak jsme se dohodli.“ Dveře se trochu víc pootevřely, takže jsem viděl, že má na sobě podivuhodnou krajkovou noční košili. Patrně zapomněla na mě i na mou návštěvu. „Nu ano, mladý muži,“ zaváhala, „ale nečekala jsem vás tak... tak brzy.“ „Omlouvám se, myslel jsem, že jste říkala v pět,“ odpověděl jsem zkroušeně. „To jsem říkala. Copak už je pět?“ zeptala se. „Jejda, ten čas ale letí. Udělala jsem si siestu.“ „Moc se omlouvám, že jsem vás vyrušil. Mám přijít později?“ „Ne, ne,“ půvabně se na mě usmála, „pokud vám nevadí, že se s vámi budu bavit ve svém nočím oděvu.“ „Bude mi ctí, že smím být ve vaší společnosti, a nezáleží mi na tom, co máte na sobě,“ opáčil jsem galantně. Otevřela dveře dokořán a já vešel dovnitř. Ucítil jsem silný, zatuchlý pach denaturovaného lihu. Její byt sestával z miniaturní kuchyňky, malé koupelny a jednoho velkého pokoje, který sloužil zároveň jako ložnice i obývák. Na konci pokoje stála veliká dvojitá postel. Bylo dost horké počasí, takže na poseli neležely přikrývky, ale pouze ložní prádlo, téměř černé, jak bylo špinavé. Na posteli seděl původce toho všeho - jezevčík, který měl mězi packami obrovskou kost. Když mě uviděl, rozzlobeně zavrčel. Stěny po stranách postele i nad ní nebyly téměř vidět pod spoustou starých zažloutlých fotografií v pozlacených rámech. Jednu stěnu pokoje zabíraly dvě mohutné skříně a mezi nimi stál regál, na kterém byla vyrovnaná neobvyklá sbírka bot. Všechny byly pečlivě nasazené na kopytech. Muselo jich tam být tak třicet nebo čtyčicet párů, od bot s podešvemi pobitými cvočky po lehké taneční střevíčky pošité flitry. U druhé zdi byly až téměř ke stropu vyrovnané velké kožené kufry, dříve nazývané lodní. Každý z nich měl zakulacené víko s magickým nápisem BOOTH-WYCHERLY. Tvarem připomínaly staré pirátské truhly. Mezi vším tímto harampádím už zbývalo místo jen pro malý stolek a tři proutěné židle. „Ten sýr a ovoce vypadaly tak lákavě, že jsem neodolal a trochu jsem vám přinesl. A tady jsou květiny pro mou hostitelku.“ Vzala kytici do svého křehkého náručí. Uvedla mě do rozpaků, protože se jí oči zalily slzami. „Už je to tak dávno, co jsem naposledy dostala květiny.“ „To proto, že žijete tak samotářsky,“ upozornil jsem ji. „Kdybyste chodila víc ven, mezi lidi, tak by před vašimi dveřmi stála fronta mužů s květinovými dary. To byste pak na moji návštěvu určitě neměla čas.“

Zadívala se na mě a potěšeně se zachichotala. „O vás by můj tatínek řekl, že jste kujón. Vy víte, jak zalichotit staré ženě.“ „Nesmysl,“ ozval jsem se energicky. „Vám není ani o den víc než padesát. Čemukoliv jinému odmítám věřit.“ Znovu se zahihňala. „Už je to dávno, co byl ke mně někdo galantní. Velmi dávno. Je to milé. Myslím, že se mi začínáte líbit, mladý muži.“ „To jsem rád,“ odpověděl jsem po pravdě, „protože vy jste mi sympatická od první chvíle.“ Od toho dne jsem se stal důvěrníkem a přitelem slečny Booth-Wycherlyové. Neměla žádné příbuzné ani přátele a těch jejích pár známých ji buď považovalo za lehce pomatenou, popřípadě nemělo čas nebo chuť na spousty historek, které vyprávěla. Ale mě to fascinovalo. Rád jsem poslouchal, jak živě a výstižně popisovala dobu, kdy Británie tak arogantně ovládala celý svět a kdy na politických mapách světa převádala růžová - barva Británie. Byl to svět neotřesitelný ve svých základech, uzavřený svět uhlazené společnosti, svět s nekonečnými výhodami a příjemnými zážitky pro bohaté. Svět, ve kterém nižší vrstvy věděly, kde je jejich místo, a dobré kuchařce se platilo třicet liber ročně a měla přitom jeden den volna za měsíc. Slečna Booth-Wycherlyová s nostalgií vyprávěla o těchto starých zlatých časech a mě to okouzlovalo, jako bych si povídal s dinosaurem. Navštěvoval jsem ji, kdykoliv jsem mohl, vzdoroval jsem útokům jezevčíka Lulu (který mě pravidelně kousal do kotníku) a nosil jí dárky. Ovoce, sýr anebo čokoládu, kterou neobyčejně zbožňovala. Postupně jsem ji odnaučil pít denaturovaný líh a snažil jsem se, aby přešla na brandy. Říkal jsem si, že když už musí pít, brandy pro ni bude lepší. Stačilo ho totiž málo, aby se dostala do nálady. Zpočátku ovšem brandy pila, jak tvrdila, pouze čistě ze zdravotních důvodů. Později všek dokázala docela beze studu navrhnout, že bychom si mohli dát stopičku. Potíž byla v tom, jak ji vůbec přimět, aby si ode mě brandy vzala. Zjistil jsem, že toho mohu dosáhnout jedině tak, že s ní o pití budu hrát karty. Vždy jsme tedy hráli o láhev. Jestliže vyhrála, získala ji ona; pokud jsem vyhrál já, láhev jsme na oslavu otevřeli, a když jsem odcházel, zapomněl jsem ji tam. Během poslední z našich karetních sedánek, těsně před mým odjezdem z Francie, mi řekla, že je katolička. „A velmi špatná, bohužel,“ svěřila se mi. „Nebyla jsem na mši celé roky. Víte, měla jsem pocit, že tam nepatřím. Jsem taková ničemná žena, v mnoha ohledech.“ „To jistě ne,“ protestoval jsem. „Mně připadáte jako ztělesněná dobrota.“ „Ne, ne,“ ozvala se. „Vy o mně nevíte všechno, mladý muži. V mládí jsem napáchala velmi hříšné skutky.“ Kradmo se rozhlédla po pokoji, aby se ujistila, že jsme opravdu sami. Samozřejmě nepočítala Lulu, která seděla na posteli a pilně se zabývala něčím, co vypadalo jako půlka ovce. „Jednou jsem měla poměr se ženatým mužem,“ náhle prohlásila slečna Booth-Wycherlyová a tiše čekala, jak tuto zprávu přijmu. „Bravo!“ nenechal jsem se vyvést z míry. „Vsadím se, že jste mu dala okusit, co je to štěstí.“ „Dala!“ řekla. „Ach ano, „„dala“„.“ „No tak vidíte. Rozdávala jste štěstí.“ „Ano, ale bylo to nemorální,“ upozornila mě. „Štěstí je štěstí. Myslím, že to nemá co dělat s morálkou.“ „Otěhotněla jsem s ním,“ přiznala se a rychle si usrkla brandy, aby si po tomto sdělení posílila nervy. „To se někdy naneštěstí stává,“ odpověděl jsem opatrně. „Pak jsem provedla tu nejhorší věc, smrtelný hřích,“ zašeptala. „Nechala jsem si udělat potrat.“ Nevěděl jsem, co mám na to říct, a tak jsem zůstal zticha. Mé mlčení pochopila jako nesouhlas s jejím jednáním. „Ale já jsem „„musela“„,“ vysvětlovala. „Já vím, že dneska chodí ženy na potrat jako na běžícím pásu a nevidí v tom nic špatného. Je to pro ně normální. A nemanželské děti rodí stejně samozřejmě, jako slepice snášení vejce. Dnes to není žádná hanba. Ale za mého mládí bylo už dost hrozné mít poměr se „„ženatým mužem“„. Jít na potrat nebo mít nemanželské dítě, to bylo „„nemyslitelné“„.“ „Ale copak vám nepomohla církev?“ zeptal jsem se. „Myslel jsem, že v okamžicích tísně, jako je tenhle...“ „Ne,“ přerušila mě slečna Booth-Wycherlyová. „V kostele, kam jsem chodila, jsme měli obzvlášť nepříjemného kněze. Cítila jsem se hrozně nešťastná a byla jsem s rozumem úplně v koncích, to si ani nedovedete představit. A on se zmohl jedině na to, že mě nazval babylónskou nevěstkou.“ Zpoza jejího monoklu vytryskla slza a koulela se jí po tváři. „Tak jsem přestala chodit do kostela,“ řekla a vzdorně popotahovala. „Brala jsem to tak, že mě nechali na holičkách.“

„Ale já si nemyslím, že kvůli tomu jste nenapravitelně zatracená,“ ubezpečil jsem ji. „Na světě je spousta mnohem horších lidí.“ „Kdybych se tenkrát nemusela držet tak zkrátka s penězi, hrozně ráda bych bývala církev podporovala. Jenže pak, po tomhle všem? Ne, nikdy!“ Znovu se napila brandy. „Ale mrzí mě, že nemůžu nijak přispívat jednomu sirotčinci v San Sebastianu. Myslím, že milosrdné sestry, které sirotčinec vedou, dělají nádhernu práci. „„Ony“„ se nestarají, jestli ty děti jsou - no, víte - nemanželské. Jednou jsem domov navštívila s Henrim, to byl můj milenec, a hrozně to na nás zapůsobilo. Ty jeptišky jsou tak hodné - ne jako tamten kněz.“ „San Sebastian, to je ta malá vesnička hned za hranicí ve Francii? Je to tak?“ „Ano, je to taková pěkná horská vesnička.“ „Až sem na jih přijedu příští rok, mohli bychom si tam vyjet a podívat se do toho sirotčince. Co byste tomu říkala?“ navrhl jsem jí. „Ach, to by bylo „„kouzelné“„,“ zvolala celá rozzářená. „Je to příjemné, mít se na co těšit.“ „Tak dohodnuto,“ prohlásil jsem a zamíchal karty. „A teď, uvidíme, kdo z nás vyhraje tuhle láhev léčivého brandy.“ Po krátké hře láhev vyhrála ona. Pořád uvažovala o způsobu, jak by sirotčinci v San Sebastianu pomohla. Nicméně pochybuji, že by chtěla vyvolat takový rozruch a senzaci, jaké okolo toho později vznikly. Ačkoliv všechno nakonec dopadlo lépe, než by si vůbec mohla přát. Vrátil jsem se příští rok a jako obyčejně jsem zajel na návštěvu k Jeanovi a Melanii. Po bouřlivém uvítání jsme se posadili a dali si něco k pití. Pozdvihl jsem skleničku a připil Melanii: „Jsi nejlepší hostitelka na větě a nejkrásnější žena v Monte Carlu.“ S úsměvem sklopila své rozkošné oči. „Ale abys tomu nepřikládala moc velkou váhu,“ pokračoval jsem, „musím se ti přiznat, že mé srdce patří jiné. Takže vás budu muset nakrátko opustit, koupit ovoce, sýr, brandy a květiny a utíkat za mou milovanou, za skvělou a jedinečnou slečnou Booth-Wycherlyovou.“ „Dobrý Bože!“ zvolal Jean polekaně. „Ach, Gerry,“ vyhrkla Melanie s úzkostí v hlase. „Tys nedostal náš dopis?“ „Dopis? Jaký dopis?“ zeptal jsem se se zlým tušením. „Slečna Booth-Wycherlyová zemřela, Gerry,“ řekla Melanie sklíčeně. „Je mi to moc líto, Hned jsme ti napsali. Věděli jsme, jak moc ji máš rád.“ „Jak se to stalo, povídej,“ požádal jsem ji. Slečna Booth-Wycherlyová zřejmě v kasinu vyhrála menší částku a když se vracela domů, tak to trochu oslavovla. Pak se nemoudře rozhodla, že se vykoupe. Uklouzla, upadla a zlomila si obě stehenní kosti, křehké jako celerová nať. Ležela ve vaně celou noc a voda zatím úplně vystydla. Byla studená jako led. Brzy ráno slyšel nějaký kolemjdoucí slabé výkřiky o pomoc a vyrazil dveře. Byla nezdolnoá až do konce, dokázala ještě uvažovat logicky a dala svému zachránci telefonní číslo na Jeana a Melanii, protože jsem jí o nich vyprávěl a ona neměla žádné jiné přátele. Jean tam hned zajel a odvezl ji do nemocnice. „Byla velkolepá, Gerry,“ vyprávěl Jean. „Věděla, že umírá, ale byla odhodlaná žít, dokud nebude na smrt připravená. Doktorovi, který jí chtěl píchnout morfium, řekla: Běžte s tím neřádem pryč, mladý muži. Nikdy v životě jsem nebrala drogy a nehodlám si na ně teď zvykat! Pak trvala na tom, že sepíše poslední vůli. Opravdu toho neměla moc co odkázat kromě svých šatů a pár kousků nábytku, ale všechno to měl zdědit sirotčinec v San Sebastianu.“ Jean se odmlčel a vysmrkal se. „Šlo to s ní rychle z kopce, ale hlavu si udržela jasnou. Povídala, že by si přála, abys byl u ní, Gerry. Říkala, že jsi její důvěrný přítel. Že se ti omlouvá za to, že už s tebou nepojede na ten výlet do sirotčince.“ „Zavolali jste k ní kněze?“ „Nabízel jsem jí to, ale odmítla,“ vysvětloval Jean. „Řekla, že na kněze nemá čas. Na chvíli upadla do bezvědomí, ale několik okamžiků před smrtí se náhle probrala - víš, jak se to někdy stává, nasadila si monokl a zadívala se na mě, úplně se do mě „„zabodla“„ očima. Pak začala říkat takové divné věci.“ Trpělivě jsem čekal, až se napije. „Řekla: 'Nedostanou ode mě nic. Babylónská nevěstka, no ovšem! Já jsem Booth-Wycherlyová. „„Já“„ jim ukážu.' Pak jí monokl spadl a zemřela. Nemáš ponětí, co tím myslela, Gerry?“ zeptal se mě Jean a zamračil se. „Asi ano. Kdysi se dopustila takové mladické nerozvážnosti a jeden kněz, místo aby jí pomohl, ji osočil, že se zachovala jako babylónská nevěstka. Potom už nikdy nešla do kostela. Myslím, že si nějak na

konci nespojila sirotčinec s církví, a domnívala se, že když odkáže všechny své věci sirotčinci, že se tak církvi pomstí. Asi měla dojem, že to vyvolá senzaci, chudinka, a že církev bude zuřit, o co přišla.“ „Ale přesně tak to je,“ vykřikla Melanie. „Ono to „„doopravdy“„ vyvolalo senzaci, „„nesmírnou“„ senzaci. Psali jsme ti o tom.“ „Tak povídej,“ vyzval jsem ji. „Ne, neříkej mu to, miláčku,“ ozval se Jean. „Dneska večer ho prostě vezmeme do Kasina.“ „Já „„nechci“„ jít do Kasina,“ řekl jsem podrážděně. Ještě jsem se nevzapamatoval ze smutku nad smrtí slečny Booth-Wycherlyové. „Bez ní to nebude ono.“ „Právě kvůli ní tam musíš jít. Něco ti ukážeme. Budeš se smát. Uvidíš, že to dopadlo skvěle,“ přesvědčoval mě Jean. Vypadal vážně, ale v očích mu jiskřilo. „Má pravdu, milý Gerry,“ přidala se Melanie. „Prosím tě, pojď tam.“ „Tak dobře,“ souhlasil jsem neochotně. „Vezměte mě tam, ukažte mi to, ale nebude to k ničemu.“ Mýlil jsem se. Když jsme dorazili do Kasina a vstoupili do herny, Jean mě vyzval: „Tak se tu porozlhlédni a pověz mi, co vidíš.“ Zamyšleně jsem těkal očima po sále. U blackjacku se sešlo obvyklé osazenstvo včetně trpasličího cikána, který, jak jsem usoudil z jeho chování, asi právě vyhrál. U dalšího stolu jsem také zahlédl staré známé, včetně mé sochy z Velikonočního ostrova, netečné jako vždy. Pak jsem se podíval ke stoli, kde se hrál bakerat. Okolo něj se shromáždil dav lidí. Bylo zřejmé, že někdo má mimořádné štěstí a hodně vyhrává. Dav se na chvilku rozestoupil a mně se zastavilo srdce. Na jednu děsivou vteřinku jsem tam zahlédl slečnu Booth-Wycherlyovou ve stejných karmínových sametových šatech a klobouku, jaké na sobě měla, když jsme se poprvé setkali. Nakláněla se přes stůl se žetonem v ruce. Pak pootočila hlavu a já viděl, že to není slečna Booth-Wycherlyová, ale nějaká mnohem mladší žena. Mohlo jí být okolo pětadvaceti. Měla nádherný obličej a oči jako perské kotě, velikánské a nevinné modré oči. S úsměvem se otočila a promluvila na pohledného mladíka, který stál za její židlí. Upíral na ni zbožňující pohled a souhlasně přikyvoval na všechno, co mu říkala. Ať ta dívka byla kdokoliv, měla na sobě šaty slečny Booth-Wycherlyové. Mé podrážnění se změnilo v hněv. Když se ruleta roztočila, dav se sevřel a zabránil mi ve výhledu. „Kdo to ksakru je?“ chtěl jsem vědět. „A co tu hergot dělá v šatech slečny Booth-Wycherlyové?“ „Pst,“ zašeptal Jean. „Ne tak nahlas. To je v pořádku, Gerry.“ „Ale co je to za ženskou?“ ptal jsem se rozčileně. Jean se na mě zadíval a řekl: „To je sestra Claire.“ „Sestra Claire?“ odpověděl jsem ozvěnou. „„„Sestra“„ Claire,“ opakoval Jean. „Chceš říct, že to je „„jeptiška“„?“ zeptal jsem se nevěřícně. „Jeptiška v „„techhle“„šatech? V Kasinu? Ty ses musel zbláznit!“ „Ne, je to pravda, Gerry,“ usmíval se Jean. „Je to sestra Claire do milosrdných sester ze San Sebastianu, nebo alespoň byla. Teď už není jeptiška.“ „To mě nepřekvapuje,“ poznamenal jsem sarkasticky. „Věřím, že katolická církev je hodně velkorysá, ale myslím, že ani oni nedovolí, aby se jeptiška oblékala do šatů z dvacátých let a navštěvovala s mladým pohledným gigilem hráčské doupě.“ Melanie se zachichotala. „To není žádný gigolo, to je Michel, velmi milý hoch,“ informovala mě a dodala, jako by na tom záleželo: „Je to sirotek, z domova v San Sebastianu.“ „To mě nezajímá, ať je třeba z knížecí rodiny. Chci vědět, jak je možné, že se tady ta rádobyjeptiška producíruje v šatech slečny Booth-Wycherlyové.“ „Počkej,“ řekl Jean a položil mi ruku na rameno. „Všechno ti vysvětlíme, ale nejdřív se pojď podívat, jak hraje.“ Přešli jsme ke stolu s bakaretem a já zaujal postavení proti sestře Clair, která, musím přiznat, vypadala v červeném sametu se žlutými pštorosími pery úchvatně. Před ní ležela velká hromada žetonů. Začal jsem si sestru Claire bedlivě prohlížet. Měla nádhernou pleť, skvostně dorůžova zbarvenou, a její tváře měly načervenalý odstín podzimních jablíček. Díky mírně vysedlým lícním kostem vypadadaly její veliké modré oči tak trochu šikmé a orientální. Měla rovný, pěkně tvarovaný nos a plná, smyslná ústa a když se usmála, což dělala často, ukázaly se její malé dokonalé zuby. Při každém úsměvu se jí obličej zvláštně rozzářil jakýmis vnitřním žárem a oči se rozsvítily tak, že byste si u nich mohli ohřát ruce. Byly to dětsky nevinné a upřímné oči. Když vsadila žetony, pozorovala kroužení kuličky v ruletě s naivní dychtivostí, se kterou díte nakukuje do vánoční výlohy.

Snědý mladík, jemuž podle mého odhadu bylo také asi pětadvacet, měl hřívu kudrnatých vlasů, velké a mírné hnědé oči. Byl hezký takovým tím neurčitým italským nebo cikánským způsobem. Měl štíhlou postavu a pohyboval se s lehkostí a půvabem tanečníka. V sále bylo mnoho žen, starých i mladých, které ho pozorovaly s nesmírně soustředěným zájmem. On však měl oči jen pro sestru Claire, která před ním seděla v červeném sametu, a kdykoliv se otočila, aby se na něj usmála, zavadila žlutými pštrosími pery na klobouku o jeho bezvadně střižené sako. Pozoroval jsem jeho výrat, když s ní mluvil, a v duchu jsem se mu omluvil za to, že jsem ho nazval gigolem. Přede mnou totiž stál hluboce zamilovaný citlivý mladý muž. Bylo jasné, že sestra Claire je do něj také zamilovaná, ale nebyl jsem si jistý, zda di to ve své nevinnosti uvědomuje. Oba však vypadali kouzelně spokojení a šťastní, že jsou spolu. Chovali se, jako by veliký sál byl prázdný a oni tu byli sami. Vůbec si nevšímali lidí, kteří stáli kolem nich a pozorovali je. Jediné, co kromě chlapce plně zaměstnávalo pozornost sestry Claire, byla točící se ruleta a poskakující kulička. Když vsadila žetony, pozorovala ruletu s výrazem, který se dá označit jedině jako vyrovnaný. Naprosto z ní čišelo přesvědčení, že výsledek pro ni bude příznivý. Zaznamanala neuvěřitelnou sérii výher. Bylo jasné, že nemá žádný systém a že pouze pokládá žetony tam, kam ji zrovna napadne. V jedné hře sázela padesátilibrové až stolibrové částky. Téměř všichni u stolu sázeli podle ní. Z dvanácti sázek vyhrála jedenáctkrát a za dobu, co jsem hru pozoroval, ji krupiér s trpělivým výrazem člověka, kterému se tohle stalo už mnohokrát, přisunul žetony v hodnotě dvou tisíc liber. „Tohle je její poslední sázka,“ pošeptal mi Jean. „Jak to víš,“ zajímalo mě. „Kasino s ní muselo uzavřít dohodu. Má totiž úplně neuvěřitelné štěstí. Prohraje jen dvakrát za večer. Říká tomu 'Boží výstraha'. Kdyby hrála neomezeně dlouho, tak by Kasino přivedla na buben. Když sem přišla poprvé, rozbila bank. Nedovedeš si představit, jakou to vyvolalo senzaci. Zvlášť když vyšlo najevi, kdo to je,“ vyprávěl Jean. „Prosím tě, ty si určitě děláš legraci,“ ozval jsem se chabě. „Já tomu všemu nevěřím.“ „Ne, je to pravda. Každý večer má stejné štěstí. Kdyby byla obyčejný smrtelník, už dávno by jí tu zakázali hrát. Ale když zjistili, že je jeptiška a každý se o ni zajímá, nemohli nic dělat. Byla by to pro ně dost špatná reklama, kdyby jí sem zakázali vstup. Takže se s ní museli dohodnout. Hraje tu jednou týdně tři hodiny a jakmile vyhraje dva tisíce pět set liber, přestane. Samozřejmě, že Kasinu se to vyplatí. Všichni sem chodí, aby se podívali na jeptišku, která hraje hazard.“ „Jak to začalo? A co to má společného se šaty slečny Booth-Wycherlyové, proboha?“ Vůbec nic jsem nechápal. „To ti poví sestra Claire sama. Přijdeou k nám dnes na večeři, takže do té doby buď trpělivý. Ale, Gerry, nesmíš se smát, protože ona to všechno bere hrozně vážně.“ „Smát?“ podivil jsem se. „Jde mi z toho hlava kolem. Do smíchu mi opravdu není.“ Když jsme se vrátili k Jeanovi domů, nalili jsme si skleničky a šli jsme se posadit na verandu ukrytou v záplavě nachových a lososově růžových buganvilií. Pod námi se třpytila světla Monte Carla, jako bychom nahlíželi do poloprázdné skříňky s klenoty. „Přece jen mi připadá,“ řekl jsem po krátkém zamyšlení, „že mi v tom příběhu chybějí nějaké opěrné body. Rád bych si udělal alespoň rámcovou představu o pozadí všech těch událostí. Nemůžeš mi to aspoň zhruba nastínit, než přijde ta jeptiška, co rozbila bank v Monte Carlu?“ „Dobře, tak jenom zhruba,“ souhlasil Jean. „Sestra Claire ti pak bude vyprávět tu nejzajímavější část příběhu.“ „Tak spusť,“ vyzval jsem Jeana. „Narodila se v Devonshiru, v katolické rodině. Když dospívala, našel si její otec místo zahradníka v jednom velkém římsko-katolickém klášteře poblíž Wolverhamptonu. Pracovala s ním a brzy se velmi dobře naučila pěstovat ovoce, zeleninu a květiny. Byla to klášterní škola, ale zároveň také sirotčinec. To sestře Claire vyhovovalo, protože úplně zbožňuje děti. Ve volném čase pomáhala jeptiškám. Když jí otec zemřel, převzala jeho práci. Právě tehdy se rozhodla, že se stane jeptiškou. No, a jednoho dne si přečetla článek o San Sebastianu a o práci, které se věnují milosrdné sestry z tamního domova. To roznítilo její představivost. Připadalo jí, že to je znamení od Boha. Vždycky byla přesvědčená, že Bůh má pro ni nějaký úkol, a dychtivě čekala na Jeho znamení. Tím pro ni byl ten článek. Řekla si, že musí pracovat v sirotčinci v San Sebastianu.“ „Počkej, počkej,“ protestoval jsem. „Určitě musela číst v časopisech stovky článků. Proč právě tenhle chápala jako nějaké znamení?“ Jean si z doutníku opatrně odklepl několik centimetrů bílého popela. „Představ si, že klečíš u záhonu a modlíš se o radu. A první věc, kterou uvidíš, když skončíš, je vytržená stránka z časopisu s tímhle článkem. V obchodě ti do ní zabalili sazenici. Pak to snadno vezmeš jako znemení. Zvlášť když máš povahu sestry Claire.“

„Chápu,“ přikývl jsem. „Sestra Claire,“ pokračoval Jean, „čte znamení i v kamenech. Květiny a stromy jsou pro ni zázrak. Její Bůh je všude, neustále sesílá poselství, neustále radí, takže člověk musí být pořád ve střehu, aby si Jeho přání dokázal vyložit. Rozumíš?“ „Ano, myslím, že už tomu začínám rozumět,“ řekl jsem zamyšleně. „Dokud nepochopíš, jak hluboce je přesvědčená o tom, že je stále v kontaktu s Všemohucím, nepochopíš, co ji vedlo k tomu, aby jednala, jak jednala. Taky si musíš uvědomit, že je naprosto nevinná. Je přesvědčená, že její kroky vede Bůh a že tedy to, co dělá, nemůže být špatné. Radši by se nechala upálit, než aby ustoupila. Z takového těsta bývají mučedníci. Má v sobě krev světců.“ Odmlčel se a dolil skleničky. „No, takže, když se sestra Claire rozhodla (a jak se někdo takový jako sestra Claire rozhodne, nic na světě už ho nezviklá), podnikla možné i nemožné a před šesti lety přijela do San Sebastianu. Částečně pečovala o malé děti, částečně se pilně starala o zahradu a maličkou farmu. Pak se staly tři věci najednou. Za prvé, představené kláštera bylo oznámeno, že budou muset polovinu dětí odeslat někam jinam, protože sirotčinec je přeplněný. Za druhé, Michel přišel v Monte Carlu o práci a vrátil se do kláštera. Za třetí, slečna Booth Wycherlyová zemřela a odkázala klášteru mezi jinými věcmi i své olbečení. Takhle odděleně se zdá, že tyhle události nemají nic společného, ale dej si je dohromady. Kdybys byl na místě sestry Claire, vnímal bys to jako přímé poselství z nebe.“ „Ale, já stále nechápu...“ začal jsem, když vtom se ozvalo zvonění. Služebná uvedla na verandu sestru Claire a Michela. Ve světle svíček na jídelním stole v rohu verandy zářily červené sametové šaty a klobouk jako granáty. Jean mě představil. „Moc mě těší, že se setkávám s přítelem slečny Booth-Wycherlyové,“ řekla sestra Claire, sevřela mi dlaň oběma rukama a oslepila mě silou svého modrého upřímného pohledu. Všiml jsem si, že má od těžké práce dosud drsné a mozolnaté ruce. Byly však teplé a připadalo mi, že vibrují jakousi energií. „Určitě vás šokovalo, když jste se dozvěděl o její smrti,“ pokračovala, „ale je krásné vědět, že byla nástrojem Božím a že za sebou nechala tolik dobra, nezdá se vám?“ „No, víte, Jean mi to všechno teprve začal vysvětlovat. Možná mi dokážete přesně říct, co se vlastně stalo za... ta...“ „Za zázrak?“ doplnila mě sestra Claire. „Samozřejmě, povím vám to.“ Vzala si skleničku citrónové šťávy, napila se a pak se nedočkavě předklonila. „Doufám, že nejsem marinivá, pane Durrelle,“ začala vyprávět, „ale už od doby, kdy jsem byla velmi mladá, jsem cítila hluboké vnitřní přesvědčení, že mě Bůh předurčil pro nějaké zvláštní poslání. Musím se bohužel přiznat, že jsem velmi netrpělivá, je to jedna z mých chyb a mám ráda - jak je to přísloví? Ano, už vím. Co můžeš udělati dnes, neodkládej na zítra. Ale Bůh ovládá čas a nelze na něj spěchat. A také, když vám chce svěřit úkol, musí vás na to připravit a to nějakou dobu trvá. A potom, když přijde čas a myslí, že jste připravený, dá vám znamení. Rozumíte?“ „Ano,“ přitakal jsem vážně. „Někdy to jsou zcela jednoznačná znamení, ale jindy jsou spíš nezřetelná, to bohužel musím přiznat, a bojím se, že některá člověku naprosto uniknou. Vyprávěl vám monsieur Shultz o tom článku v časopise?“ Přikývl jsem. „„„Takové“„ jasné znamení,“ prohlásila sestra Claire a radostně se na mě usmívala. „Skoro jako bych slyšela Jeho hlas.“ „Co kdybychom se přesunuli ke stolu a snědli večeři, než vychladne,“ ozvala se Melanie. „Můžete vyprávět u večeře.“ „Samozřejmě! Samozřejmě!“ zvolala sestra Claire. „Mám hlad. Sním toho jako sirotčinec plný dětí.“ Z jejích úst se ozvala melodická kaskáda perlivého smíchu a oči se jí veselím zatřpytly. Čím dál tím víc jsem chápal, proč je do ní Michel zamilovaný. Když jsme šli ke stolu, zeptal jsem se ho: „Mluvíte anglicky?“ Usmál se na mě. „Ne... málo jenom. Učí mě Claire. Je do učení moc dobrá,“ řekl pyšně. „Ano, tím jsem si jistý,“ odpověděl jsem. U stolu pro mě Melanie vybrala židli proti Claire. „Prosím vás, pokračujte ve vyprávění,“ vyzvala ji Melanie. „Pan Durrell určitě nic nesní, dokud to celé neuslyší.“ „Ano, to má pravdu, sestro,“ souhlasil jsem. „Nesmíte mi říkat 'sestro',“ protestovala a přes tvář jí na okamžik přeběhl stín. „Víte, já už nejsem jeptiška.“

„Omlouvám se. Mohu vám tedy říkat slečno Claire?“ „Samozřejmě,“ přikývla a potěšeně se usmála. „To se mi líbí.“ Zabořila lžičku do šťavnatého melounu a povzdechla si. „Na tomhle by si děti tak pochutnaly. Musím jim nějaké melouny poslat.“ „Vy s tím sirotčincem stále udržujete... kontakt?“ zeptal jsem se a doufal, že zavedu řeč zpět k příběhu. „Jestli udržuje kontakt? Ona ten sirotčinec spíš drží nad vodou!“ vyhrkl Jean a bouřlivě se rozesmál. Sestra Claire se začervenala. „Jenom jim pomáhám,“ prohlásila rozhodně. „Je to Boží vůle. Proto to dělám.“ Nastalo krátké ticho, během něhož jsem si pokoušel přestavit Všemohoucího, jak radí jeptišce, aby hrála hazard. „Takže jste opustila Wolverhampton a přijela do San Sebastianu,“ řekl jsem nakonec. Přikývla. „Ano, před šesti lety. Protože jsem měla nějakjé zkušenosti se zahradničením, dali mi na starost malou farmu. Zpočátku to bylo těžké. O kravách, prasatech, dokonce ani o slepicích jsem nevěděla opravdu nic, ale brzy jsem se to naučila. Ve volném čase jsem brávala děti na procházky, vymýšlela pro ně hry - tuto část práce jsem měla ze všeho nejraději. Ani si nedokážete představit, jak jsou ty děti roztomilé, a tak jsem pro ně začala pěstovat všechny možné plodiny jako sladkou kukuřici, jahody a podobně. Ony je mají strašně rády. Byla jsem velmi šťastná, ale víte, stále jsem cítila, že tím nevyplňuji poslání, pro které mě Bůh zvolil.“ Dojedla meloun, opřela se a zamyšleně hleděla na svůj talíř. Pak vzhlédla a oči se jí třpytily jako sluncem prozářené safíry. Pak mi jednoho dne Bůh začal odhalovat svůj úmysl. Vzpomínám si, že jsem vstala brzo, protože jsem chtěla před mší udělat pár věcí. No, a když jsem práci dokončila, zbyl mi ještě nějaký čas, a tak jsem se po snídani rozhodla, že vypleju záhon pod oknem sestry Mary. Vysázela jsem tam malý květinový záhonek, protože sestra Mary má moc ráda květiny. Jenže jsem měla pořád tolik práce na farmě, že jsem ten záhonek bohužel trochu zanedbávala. Pampelišky jsou vynikající v salátu, ale do květinového záhonu se nehodí. Pamatuju se, že byl teplý den a okno danceláře sestry Mary bylo otevřené, takže jsem slyšela každé slovo, které kdo uvnitř řekl. Ujišťuju vás, že jsem neposluchala záměrně. Jakmile jsem zaslechla, že sestra Mary s někým mluví, bylo mi jasné, že jí buď musím dát najevo svou přítomnost, nebo musím odejít. Jenže hned při první větě mi ztuhla krev v žilách a věřte mi, že jsem prostě jen zůstala sedět jako zhypnotizovaná. Teď už samozřejmě vím, že to byl záměr Boží, abych všechno slyšela, ale tehdy jsem si to ještě neuvědomovala. Ozval se hlas starosty San Sebastianu. Povída sestře Mary: 'Tak, sestro, bohužel, pokud nemůžete přistavit k domovu další křídlo, budeme muset některé děti odeslat jinam'.“ „Nedovedete si přestavit, jakou hrůzu to ve mně vyvolalo. Bylo nemyslitelné, rozloučit se s dětmi, které u nás už žily několik let, které sirotčinec považovaly za svůj domov a nás za své rodiče. Sestra Mary mu samozřejmě vysvětlovala, že nemůžeme přistavět nové křídlo, protože nám peníze vystačí jen tak tak, abychom domov udrželi v chodu. Starosta byl hodný a laskavý muž. Odpověděl, že si to plně uvědomuje a taky ví, že děti u nás nestrádají, i když musejí spát v pokojích po šesti. Ale zasedání rady se usneslo, že je to nehygienické a nevhodné. Takové bylo prostě jejich rozhodnutí. Než odešel, ještě sestře Mary řekl, že do příštího zasedání rady zbývají tři týdny, ať mu dá do té doby odpověď. Ani vám nedokážu popsat, jaké strašné zoufalství se mě zmocnilo. Věděla jsem, že sestra Mary nemůže nic dělat a že některé z našich dětí ztratíme. Musím se přiznat - byla jsem slabá, zcela jsem propadla zoufalství a plakala jsem. Když jsem se trochu uklidnila, uvědomila jsem si, že Bůh tohle nedopustí, a tak jsem se k Němu modlila o radu. A právě tehdy se přihodil první zázrak.“ Služebná postavila před sestru Claire misku rudých lesních jahod a zalila je džbánkem smetany. „Jé, „„fraises du bois“„,“ zvolala sestra Claire potěšeně. „Brávala jsem děti do lesa v San Sebastianu a sbíraly jsme jahody. Myslím, že toho víc snědly, než prinesly domů, ale moc se jim to líbilo.“ „Jaký byl ten první zázrak?“ zeptal jsem se, odhodlaný nenechat sestru Claire odbíhat od tématu. „Aha, ano. Začalo to tak, že Michel ztratil práci. Michel vyrůstal v sirotčinci, dlohuo předtím, než jsem tam přišla. Sestra Mary mu našla práci v jednom perařství v Monte Carlu, jenže pekař už byl starý a necítil se zdravý, tak obchod po čase zavřel. Takže Michel se vrátil do sirotčince. Bylo to téhož dně, kdy se sestra Mary dozvěděla tu špatnou zprávu. Zavolala si mě do kanceláře a já jsem myslela, že mi poví o starostově návštěvě. Chtěla jsem se přiznat, že jsem to všechno slyšela. Ale neřekla o tom ani slovo a já si uvědomila, že nás nechce touhle starostí zatěžovat a že se celý problém pokusí vyřešit sama. Přála si se mnou mluvit kvůli Michelovi. Řekla, že než se jí podaří najít mu jiné místo, mohl by zatím pracovat se mnou na farmě. Věděla, že je potřeba udělat pár věcí, které jsou nad mé síly. Měla jsem radost, protože to znamenalo, že budeme mít opravenou střechu chléva a... no... spoustu dalších věcí, protože Michel je takový

silný a šikovný. Takže jsme se do toho pustili spolu a podařilo se nám udělat spoustu práce. No a jednoho dne jsem se mu svěřila se svým pesvědčením, že Bůh pro mne má zvláštní úkol a že mi sešle nějaké znamení. Myslím, že komukoliv jinému by to připadalo jako domýšlivost, ale Michel to naprosto pochopil. Vlastně byl tak vstřícný, že mi to nedalo a prozradila jsem mu, jaké neštěstí našemu domovu hrozí. Pořád mě to totiž trápilo. Byl šokovaný a vyděšený stejně jako já. Probírali jsme to, ale ani jeden z nás nemohl přijít na žádné řešení.“ „Pak se stal druhý zázrak. Sestra Mary mě zavolala do své kanceláře a oznámila mi, že chudinka slečna Booth-Wycherlyová zemřela a že nám dokázala své šaty a nábytek. Požádala mě, abych s Michelem zajela do Monte Carla, zabalila šaty slečny Booth-Wycherlyové, zařídila jejich převoz do domova a pak zajistila prodej nábytku. Já jsem v Monte Carlu nikdy nebyla, ale Michel ano a znal to tady. Jeli jsme sem autobusem a já si dobře pamatuju, jak mě tohle město překvapilo, úplně omráčilo, víte. Už dávno jsem nebyla v žádném velkém městě, a tak mi to vzalo dech. Byla jsem ohromená vším tím hlukem a shonem. Celou dobu, co jsme tu byli, jsem si připadala jako ve snu.“ Sestra Claire se odmlčela a napila se citrónové šťávy. „Bojím se, že moc povídám,“ dodala omluvě. „Doufám, že vás nenudím.“ Sbor hlasů ji ujistil, že nás nenudí. „Tak dobře. Musím se přiznat, že když jsme přijeli do bytu slečny Booth-Wycherlyové, byla jsem trošku zkamaná, protože Michel si byl úplně jistý, že najdeme něco opravdu cenného, co by mohlo zachránit náš sirotčinec. Ale viděla jsem, že nábytek je prolezlý červotočem a moc peněz nám nevynese. No a šaty, i když byly krásně udržované, mi připadaly moc staromódní na to, aby se daly prodat. Ale byly jich tam hromady a hromady. Samé krásné materiály. Nidky jsem neviděla, že by jeden člověk měl tolik oblečení.“ „Já vím,“ přikývl jsem. „Jednou mi udělala takovou malou módní přehlídku a trvalo to tři hodiny. Zakončila ji róbou, kterou měla na plese, jehož se zúčastnil král Edward VII. Modrobílé hedvábné šaty a modrozlatý plášť. Byla to skutečně nádherná toaleta a myslím, že v ní musela vypadat úchvatně, když byla mladá. Není divu, že ji Edward štípnul do zadku.“ „Gerry!“ okřikla mě Melanie, ale sestra Claire se jen zachichotala. „Jsem ráda, že jste ten plášť viděl a pamatujete se na něj,“ řekla. „Právě tímhle pláštěm to všechno začalo.“ „Ale jak?“ Žasnul jsem a vybavil si, jak v něm slečna Booth-Wycherlyová přede mnou vytáčela piruety, až se tmně modrý sametový plášť lemovaný zlatým brokátem třpytil a točil v modrých vlnách kolem ní. „No, přirozeně jsme museli šaty vybalit a prohlédnout je,“ pokračovala sestra Claire. „Byly všechny krásně zabalené v hedvábném papíru a prokládané kafrovými kuličkami, ale i tak mi připadalo, že se musíme ujistit, zda jsou v pořádku. Dalo nám to dost práce, to vám povím, vybalit a pak zase poskládat všechny ty šaty, ale zároveň to bylo i dost vzrušující. Pak jsme na dně jednoho z velikánských kufrů našli objemnou kartonovou krabici. Uvnitř byly ty šaty a plášť, o kterých jste mluvil. Byla to vážně obrovská krabice a zabírala celé dno kufru. Michel, který všechny šaty vybaloval, otevřel její víko a vytáhl z ní tuhle róbu. Vzpomínáte si, že ty šaty byly kolem krku a manžet pošité malými korálky, jakoby perličkami? MIchel je držel v ruce a říkal, že by si přál, aby to byly pravé perly. Mohli bychom je prodat, a sirotčinec by si už nikdy nemusel dělat starosti. Ujistila jsem ho, že jestli si Bůh přeje, abychom pro domov získali peníze, ukáže nám cestu. V tu chvíli Michel vytáhl z krabice plášť. Pamatujete se na ten modrozlatý plášť, nádherný, jako by někdo posázel letní oblohu blatouchy? Cíp toho pláště se zachytil za okraj krabice a zvedl ji. Pod krabicí byla malá kabelka, musela tam zapadnout už před mnoha lety. Byla to taková titěrná věcička, ze stejného materiálu jako plášť, se zlatou přezkou a uchem z krátkého zlatého řetízku. Nejdřív ze všecho jsem si vzpomněla na Linu - to je jedna holčička z našeho domova, která má moc ráda takové hezké věci - tak mě napadlo, že to pro ni bude nádherný dárek. Hned jsem si ale samozřejmě uvědomila, že ostatní děti by na ni žárlily. Víte, někdy si nemůžou pomoct, chudinky ubohé. No, a zvedla jsem tu kabelku a okamžitě jsem si na ní všimla něčeho zvláštního.“ Odmlčela se a napila se citrónové šťávy. Bez nadsázky bylo takové ticho, že by bylo slyšet spadnout špendlík na zem. Jean si opatrně odklepl popel z doutníku, jako by se bál, že tento zvuk by mohl uvést do pohybu nějakou lavinu. „Všimla jsem si totiž, že ta kabelka je na takovou maličkou věc neobyčejně těžká,“ pokračovala sestra Claire. „Udivilo mě to, protože řetízek ani přezka na první pohled nebyly ze zlata, takže kvůli tomu kabelka těžká nebyla. Něco muselo být uvnitř. Tak jsem ji otevřela a nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Byl to třetí zázrak. Víte, co v ní bylo, pane Durrelle? Jednadvacet sovereignů! Byly zlaté a nesmírně těžké. Nevím, jak bych to popsala - když jsem je vzala do dlaně, necinkaly jako obyčejné peníze. Vydávaly docela jiný zvuk, víte, asi jako je rozdíl mezi tím, když naléváte mléko a smetanu. Máte pocit, že je to hloupost?“

„Ne, vím přesně, jak to myslíte,“ ujistil jsem ji. „No a Michel začal samozřejmě šílet, když ty peníze uviděl, hlupáček,“ řekla a láskyplně se na něj usmála. „Tancoval po pokoji a vykřikoval, že Bůh vyslyšel naše modlitby a domov bude zachráněný. Trvalo mi chvíli, než jsem ho uklidnila. Pochopte, mě to taky ohromilo, ale přesto jsem si uvědomovala, že by bylo potřeba víc než jen jednadvacet sovereignů, aby se vyřešily problémy sirotčince. Posadili jsme se a probírali to. Michel trval na tom, že mince vezmeme do banky, abychom zjistili, jakou mají cenu. Tak jsme šli do Crédit Lyonnais, je to taková velká budova, znáte ji? Na Boulevard San Martin. S tou mramorovou podlahou s vším vypadá spíš jako palác nebo velký hotel než jako banka. Skoro jsem měla strach jít dovnitř, ale Michel mě donutil. Měl tolik sebedůvěry. No, a když úředník viděl ty mince, vrhl na nás takový divný pohled. Bylo mi trapně. Napadlo mě, jestli si snad nemyslí, že jsme k těm mincím přišli nějakým nepoctivým způsobem. Řekl, že bychom raději měli zajít za ředitelem. Za chvilku nás zavedl do ředitelovy kanceláře. Byla to taková přepychová kancelář s velkými koženými křesly a s psacím stolem, který byl obrosvký jako jídlení tabule. Monsieru Fulvard - tak se ředitel jmenoval - byl laskavý ochotný pán. Nejdříve se zeptal, jak jsme k tomu pokladu přišli. Tak jsem mu musela vyprávět o šatech slečny Booth-Wycherlyové a o tom, jak jsme našli sovereigny. Velmi to na něj zapůsobilo a souhlasil, že je to skutečně zázrak. Pak zavolal takového sympatického mladého muže, který byl... no... myslím, že to byl nějaký expert na zlato. Odnesl si mince, aby je změřil nebo zvážil, nebo co ta tam s nimi vlastně dělali.“ „Když odešel, monsieur Fulvard nám vysvětlil, že se skutečně jedná o zázrak, a to dvojnásobný. Víte, ty mince měly velkou cenu, protože bylyl ze zlata, ale navíc pocházely z určitého roku - 1875 - a díky tomu jejich hodnota ještě vzrostla. Zřejmě jsou lidé, kteří mince sbírají. Já o tom nikdy předtím neslyšela, ale je to pravda. Peníze jsou divná věc na sbírání, nezdá se vám? Monsieur Fulvard řekl, že má jednoho přítele, který sbírá monce a že je to poctivý muž. Nabíl nám, že tomu příteli může zavolat a zeptal se ho, pokud dovolíme, jestli ty mince od nás nechce koupit. Samozřejmě mě napadlo, že to už bychom měli nechat na sestře Mary. Michel mě však upozornil, že by tohle všechno musela tařídit taky a že jí tím vlastně ušetříme práci.“ „Přítel monsieur Fluvarda se objevil skoro okamžitě. Vypadalo to, že má z mincí nesmírnou radost, a k mému úžasu nám za ně nabídl částku, která mi připadal obrovská. Řekl, že kdyby to bylo obyčejné mince což zní hloupě, ale víte, jak to myslím - měly by cenu sto tisíc franků. Protože však byly vyražené, doufám, že to je t správné slovo, v roce 1875, měly dvojnásobnou hodnotu. Asi chápete, že jsme s Michelem nemohli věřit vlastním uším. A potom ani očím, když monsieur Fulvard odpočítával bankovky. Zpočáteku to vypadalo jako obrovské jmění. Tolik peněz jsme si ani zdaleka nepředstavovali. Pořád jsem myslela na to, jakou bude mít sestra Mary radost, až jí peníze ukážeme. Takové nádherné barevné bankovky. Teď to asi bude znít divně, ale v tu chvíli mi připomněly šaty slečny Booth-Wycherlyové. Šustily stejně jako její oblečení, když jsme ho vybalovali. V životě jsem neměla u sebe tolik peněz.“ Odmlčela se a dala si další citrónovou šťávu. Přede mnou stála studená a nedotčená káva, tak silně jsem byl zaujatý jejím vyprávěním. „Kam jste ty bankovky dali?“ zeptal jsem se, protože jsem věděl, že ve většině hávů pro jeptišky jsou všité prostorné kapsy, ne nepodobné pytláckým. „Dala jsem je do kabelky slečny Booth-Wycherlyové,“ odpověděla. „Kam jinam? Tam jsme koneckonců našli mince. Přišlo mi, že by se jí to líbilo.“ „To určitě ano,“ souhlasil jsem srdečně a představil si, jakou by slečna Booth-Wycherlyová měla radost, kdyby viděla tuto scénu. „Tak jsme se vrátili do bytu slečny Booth-Wycherlyové,“ vyprávěla dál sestra Claire. „A klidně se přiznám, že jsme si v kuchyni našli a uvařili kávu, abychom se osvěžili. Posadili jsme se a začali vážně počítat, kolik peněz by domov opravdu potřeboval. Víte, byl to hrozný šok. Myslím, mít takovou hromadu peněz a přitom si uvědomovat, že to bude stačit sotva na to, aby se přistavěl jeden pokoj. Nedokážu ani vypovědět, jak jsme byli skleslí. Oba dva jsme totiž doufali, že budeme moct přistavět dalších dvacet nebo třicet ložnic, sprchy a všechno možné. A jak jsme tam tak sklíčeně seděli, Michael dostal ten nápad.“ „Když jsme opouštěli kancelář monsieur Fulvarda, ředitel nás varoval, abychom neutratili všechny peníze v Kasinu. Samozřejmě to myslel jako vtip. Já už jsem o Kasinu přirozeně slyšela, ale neuvědomovala jsem si, co to přesně je. No a u té kávy slečny Booth-Wycherlyové mi Michel připomněl, co monsieur Fluvard řekl. A navrhl, že bychom ty peníze mohli zkusit v Kasinu znásobit. Tvrdila jsem samozřejmě, že to není možné a byla jsem neoblomná. Musím ale říct, že mě dost překvapilo, jak si Michel za svým návrhem stál. Zeptal se mě, jestli si opravdu myslím, že mé kroky vede Bůh, Musel jsem samozřejmě říct, že ano. Pak mi vyjmenoval všechny události, které se staly krátce předtím - jeho příjezd, smrt chudinky slečny BoothWycherlyové, její odkaz, nález mincí a nakonec to zjištění, že mají dvojnásobnou cenu... Zeptal se mě, jestli věřím, že je to Boží záměr. Znovu jsem musela přiznat, že ano, protože presně to jsem v hloubi duše cítila.

Michel prolásil, že má stejný pocit. Že si, stejně jako já, připadá jako nástroj Boží. Prohlásil, že jediný způsob, jak můžeme peníze rozmnožit, je jít s nimi do Kasina. Tvrdil, že koneckonců neuděláme nic jiného, než co Ježíš prvedl s bochníky chleba a rybami. I když samozřejmě trochu jiným způsobem. Zapůsobilo to na mě. Byl velmi výmluvný a já jsem proti své vůli začala váhat. Pak říkal, že by ani neriskoval peníze slečny Booth-Wycherlyové. Měl ještě zbytek platu, který dostal od pekaře, takže by vsadil nejdříve to. Kdyby Bůh chtěl, abychom dědictví po slečně Booth-Wycherlyové znásobili tímhle způsobem, pak bychom určitě vyhráli. Dali jsme si další šálek kávy a dokonce jsme se začali hádat. Měli jste Michela vidět! Jak byl přesvědčený, kolik toho napovídal a jak mu přitom svítily oči! Nakonec jsem musela připustit, že to vypadá jako Boží vůle a že když už ty peníze máme, asi bychom se měli pokusit je znásobit.“ „Michel to vymyslel tak, že já zůstanu v bytě a on půjde do Kasina. Jestli bude mít úspěch, vrátí se ke mně pro peníze. Ale proti tomu mluvily dvě věci. Za prvé jsem nechtěla, aby šel do Kasina beze mě. Věděla jsem, že v mnoha ohledech je daleko zkušenější než já, ale přišlo mi, že je moc mladý na to, aby se do toho pustil sám. Druhým důvodem bylo jeho oblečení. Měl na sobě jenom staré záplatované džíny a ošutnělé tričko. Byla jsem si jistá, že až se tam objeví a bude vypadat tak mladě a... jako nějaký vagabund, nepustí ho dovnitř. Pak Michel dostal nápad. Navrhl, že si oba oblékneme šaty slečny Booth-Wycherlyové a půjdeme do kasina spolu.“ Zíral jsem na sestru Claire, neschopný jakkoliv to komentovat, protože představit si nějakou jeptišku v šatech slečny Booth-Wycherlyové, to už byl nemyslitelné samo o sobě. Navíc jeptiěku, která v takových šatech hraje hazard. Ale když ji ještě navrch doprovází mladík v dámských šatech, to už posouvá celou záležitost do říše fantazie. Zjistil jsem, že se usmívám, přesto, že jsem se snažil udržet vážný a pozorný výraz. Sestra Claire se zarděla. „Samozřejmě, že jsem s tím nesouhlasila,“ vysvětlovala trošičku defensívně. „Tvrdila jsem, že to je naprosto nemožné. Ale Michel si za tím stál. Povídal, že nám Bůh ukázal cestu a že kdybychom ztratili odvafhu, znamenalo by to, že nemáme víru v Jeho záměr. Prohlásil, že podle něj nám Bůh sesílá důkaz za důkazem, ukazuje nám, co bychom měli dělat, a že by od nás bylo zbabělé vzdát to ve chvíli, když už je úspěch na dosah. Nepřemluvil mě, i když musím připustit, že všechna znamení nasvědčovala tomu, že Bůh si přeje, abychom rozmnožili Jeho dar. Ale v Kasinu? - To se mi nelíbilo. Kromě toho jsem Michela upozornila, že nám šaty slečny Booth-Wycherlyové stejně nebudou. Načež se Michel zeptal, co se stane, když nám šaty padnou. Budeme to brát jako znamení, že Bůh chce, abychom do Kasina šli? To mi připadalo směšné. Chci tím říct, že ačkoliv jsme s Michalelem stejně vysocí a stavění, ty šaty vypadaly tak nějak obrovské. Proto jsem klidně, spíš z legrace, slíbila, že když nám ty šaty budou, tak v nich spolu do Kasina půjdeme. Ani na vteřinku mě nenapadlo, že by to bylo možné.“ Zmlkla, propletla si prsty a položila ruce před sebe na stůl. „Ovšem padly nám perfektně, jak vidíte.“ Natáhla ruku a karmínový samet vzplanul červeně jako krev, v záhybech šatů temně jako víno. „Michel vypadal jako moc pěkná dívka,“ přiznala. „Opravdu moc krásná, jestli se dá tohle slovo použít, když mluvím o muži. Vybral si jednoduché žluté hedvábné šaty, boty, které s nimi ladily, a černožlutý klobouk. A protože měl vlnité, docela dlouhé vlasy, připomínalo to jeden z těch krátkých účesů, které, jak se zdá, dnes nosí spousty dívek. Trval na tom, abych si vzala ty modrobílé šaty a plášť, protože právě díky téhle róbě jsme našli peníze.“ Odmlčela se, slabě zakašlala a omluvě se usmála. „Mám strach, že moc povídám. Bude mě z toho bolet v krku. Jestli vám to nebude vadit, dala bych si ještě trochu minerálky.“ Minerálka za chvíli stála na stole. Sestra Claire vypila půl skleničky. Tvářila se přitom, jako by to bylo nějaké vzácné víno. Odkašlala si a věnovala nám okouzlující úsměv. „Vůbec si nedokážete představit, jak divně se cítím v těchhle šatech, když jsem tak dlouho nosila řádový oděv,“ svěřila se nám. „Opravdu jsem si připadala jako... já nevím... Ano. Měla jsem stejný pocit, jako když jsem byla malá a hrávali jsme o vánocích šarády - víte, obléknete se do nějakých divných šatů a tak nějak si připadáte, jako byste to ani nebyli vy. Víte, co tím myslím? Tak přesně takhle jsem se cítila. Vlastně jsem se styděla. Taky jsem měla strach, že bych o ty šaty mohla zakopnout. Navíc Michel vypadal jako dívka hrozně legračně. To mě rozsesmálo. A jeho taky. Takže jsme se moc smáli a trvalo dost dlouho, než jsme se uklidnili a mohli jít do Kasina.“ Zmlkla a pomalu si vychutnala zbytek minerálky. „Bojím se, že to vyprámím špatně,“ omlouvala se. „Ale je těžké vysvětlit přesně, jak se události toho dne odvíjely. Když se podívám zpět, žasnu, že jsem udělala, co jsem udělala. Ale myslím, že každý, koho vede Bůh má stejné pocity. Roztřásla jsem se, teprve až když jsme přišli do Kasina. Kasino je tak obrovské! Představovala jsem si, že takhle veliký je chrám sv. Petra v Římě. Ohromily mě všechny ty sloupy, všechen ten mramor. Nevěděla jsem, že je na světě tolik mramoru. Hrozně jsem se bála, že lidé poznají, že Michel není dívka, a nemohla jsem se zbavit pocitu, že nějak uhodnou, že já jsem jeptiška. Ačkoliv, propánakrále,

jak by je to mohlo napadnout, když jsem měla takové šaty? Michel vešel dovnitř a já šla za ním. Byla jsem na něj úplně odkázaná. On sice v Kasinu také nikdy nebyl, ale často tam chodil pekař, u kterého pracoval. A ten mu o tom podrobně vyprávěl. Michel se rozhodl, že bychom měli zkusit bakarat. Všichni se po nás zvědavě dívali, teď už vím, že to bylo kvůli šatům. Dnes se sice nosí výstřední oblečení, ale musíte připustit, že šaty slečny Booth-Wycherlyové jsou opravdu dost výjimečné i podle dnešních měřítek. Počínal si velmi důvtipně, když uvážite, že nikdy předtím nehrál. Do první hry jsme vložili jen minimální sázku. Řekla jsem Michelovi, že pokud nevyhrajeme hned napoprvé, bude to znamení, že Bůh nechce, abychom hráli. Dali jsme žeton na červenou. Přiznám se, že když kulička vířila kolem dokola, měla jsem srdce až v krku.“ Napila se minerálky a podívala se na nás. Oči jí triumfálně zářily. „Samozřejmě, že jsme vyhráli. To jsem chápala jako jasné znamení. Už jsem konečně věděla, že Bůh to takhle zamýšlel a vede mou ruku, že jsem pouhým Jeho nástrojem. Byla jsem si tak jistá, že než mě mohl Michel zastavit, vsadila jsem v další hře všechny naše peníze. Byl úplně vyděšený, ale já mu řekla, že musí věřit v Boha. Přirozeně jsme vyhráli znovu. A pak ještě čtyřiadvacetkrát. Dvakrát jsme prohráli, ale v obou případech jsem cítila, že mám vsadit malou částku, a tak jsme nepřišli skoro o nic. Po třech hodinách hry jsme měli přes dva milióny franků. Michel chtěl, abych pokračovala, ale mě připadalo, že už je čas toho nechat, vrátit se domů a oznámit sestře Mary dobré zprávy.“ „Šli jsme se převléct a pak jsme se vrátili do San Sebastianu. Byli jsme tak rozrušení, že si to ani nedovedete představit. Víte, nejen, že jsme pro domov získali spoustu peněz. Také jsem cítila, že jsem konečně odhalila své skutečné poslání.“ Odmlčela se a mírně vzlykla. „Naneštěstí na to měla Ctihodná matka jiný názor. Byla jsem hrozně smutná, protože ji to velmi šokovalo. Připadalo jí, že jsem nejen zklamala jako jeptiška, ale že jsem navíc uvedla Michela v pokušení. Asi si vůbec neuvědomila, že to byl Boží záměr a její mínění nedokázalo nic změnit. Tak mě vyloučili z řádu.“ „To snad ne!“ zvolal jsem nevěřícně. „Ale ano, Gerry, bylo to od nich kruté,“ přisvědčil sklíčeně Jean. „Avšak Michel při mě věrně stál,“ pokračovala sestra Claire a utírala si oči. „Pořád si nemyslím, že to byla chyba. Dar od Boha nemůže být špatný, zvlášť když se použije pro dobré účely. Věřím, že Bůh mi dal schopnost... schopnost... hrát, abych pomohla těm dětem. Byla jsem odhodlána nejednat proti jeho přání... připadalo mi, že by to byl hřích. Takže jsem přes prostředníka koupila od kláštera šaty slečny BoothWycherlyové - protože bylo jasné, že Všemohoucí chtěl, abych nosila její šaty - a pokračovala jsem v hraní. Když jsem nastřádala značnou částku, poslala jsem matce představené šek. Napsala jsem jí, že ty peníze pocházejí od Boha. Vrátila mi šek zpátky s tím, že v očích Všemohoucího by to bylo stejné, jako přijmout peníze z prostituce. Celé dny jsem byla zoufalá a ani Michel si nevěděl rady. Chápete? Měla jsem spoustu peněz, Bůh mi ukázal, jak je vydělat a na jaký účel je použít. A teď měly přijít nazmar. Tehdy dostal Michel skvělý nápad. Matka představená samozřejmě věděla, jak se jmenuji a kde mám bankovní účet, takže jakékoliv peníze z tohoto zdroje by odmítla. Tak jsme se rozhodli otevřít si nové bankovní konto na Michelovo jméno, aby peníze přijala. Tedy... ne na Michelovo vlastní jméno. Musel si ho změnit.“ Naklonila se ke mně a oči jí zářily. „Je to taková „„legrace“„, vybírat nové jméno. Všichni máme taková jména, jaká nám dali naši rodiče. Ale přijmout nové - to je, jako by se člověk podruhé narodil.“ „A jaké jméno si tedy vybral?“ zeptal jsem se. Sestra Claire se na mě podívala s naivním úžasem. „No přece Booth-Wycherly, samozřejmě,“ odpověděla. Na chvíli jsem se upřeně zadíval na její kouzelnou tvář a pak jsem se začal smát. Jean a Melanie se ke mně připojili. Brzy se naším smíchem nakazili i sestra Claire a Michel, i když asi plně nechápali, co je na tom tak veselého. A jsem si jistý, že někde nad námi, tam, kde leží terra incognita, kterou nazýváme Nebe, se smála i slečna Booth-Wycherlyová. PAPOUŠEK PRO PASTORA -------------------Letěla ke mně po nástupišti. Na sobě měla elegantní modrý tvídový kostýmek a modrý klobouček, pod nímž její ultramarínové oči vypadaly dvakrát větší. „Miláčku, tady jsem. To jsem „„já“„, Ursula,“ vykřikla, když se jako ragbyový hráč proplétala mezi cestujícími, zavazadly a nosiči. Vrhla se mi do náručí a přimkla svá kouzelná ústa k mým. Vychutnávala si

mlaskavý zvuk, který s potěšením vydávala, kdykoliv se naše rty dotkly. Všichni muži na nástupošti na mě závistivě zírali a všechny ženy zíraly nenávistně na Ursulu, protože byla tak přitažlivá a nádherná. „Miláčku,“ řekla konečně, když ode mne odlepila ústa, „„„příšerně“„ se mi po tobě stýskalo.“ „Ale vždyť jsme se viděli předevčírem,“ protestoval jsem a snažil se vyprostit z jejího svíravého objetí. „Ano, miláčku, jenže včerejšek byl tak „„dlouhý“„,“ zašveholila a ještě jednou mě políbila. „Jé, miláčku, být s tebou takhle na jaře v Londýně! To je epesní.“ „Kde máš zavazadla?“ zajímal jsem se. „Nosič je vzal,“ ukázala na stařičkého muže, který na nástupišti zápolil se čtyřmi obrovskými kufry, krabidí na klobouky a velikou mosaznou klecí, v níž seděl šedý papoušek. „Na co jsi s sebou, ksakru, přivezla papouška?“ zeptal jsem se poděšeně. „Miláčku, jmenuje se Mojžíš a nádherně mluví, i když někdy dost sprostě. Koupila jsem ho od jednoho námořníka, počítám, že se to asi naučil od něj. Víš přece, jací jsou námořnící hrubí, pokud se zrovna nejedná o kapitány nebo admirály. Nelsou určitě sprostě nemluvil. Myslím tedy, že mu nějaké to zaklení třeba uteklo, když přišel o ruku nebo o oko, ale te se podle mě dá pochopit, nezdá se ti?“ Přepadl mě jakýsi pocit neskutečna, který se u mně dostavil vždy, kdykoli jsem se setkal s touhle svou nejoblíbenější přítelkyní. „Ale na co potřebuješ papouška? Přece si ho nemůžeš vzít do hotelu.“ „Neblázni, miláčku, do hotelu Claridge's tě pustí s čímkoli. Je to dárek pro reverenda Penge, který je hrozně nešťastný a nemocný, chudáček.“ Zatočila se mi hlava. Tohle bude zřejmě zase další z Ursuliných dobročinných skutků, které nakonec vždy způsobí nějakou katastrofu. A mě do toho teď zatáhne. Na chvíli jsem odsunul stranou problém s papouškem a podíval se na horu jejích kufrů a krabici na klobouky. „To opravdu potřebuješ tolik zavazadel? Nebo snad chceš zůstat v Londýně nastálo?“ „Neblázni, miláčku, to je jenom na tři dny. Věděla jsem, že budeš chtít, aby mi to slušelo,“ vysvětlovala. „A vždyť jsem si nepřivezla skoro „„nic“„, jenom naprosto nezbytné věci. Koneckonců, přeci bys snad nechtěl, abych chodila nahá, nebo ano?“ „Na tuto otázku odmítám odpovědět, mohlo by toho být použito proti mně.“ Přišli jsme na stanoviště taxíků, nosič naskládal zavazadla do vozu a klec s Mojžíšem dal na zadní sedadlo. Přitom se dopustil té pošetilosti, že Mojžíšovi řekl: „Krrásný papoušek!“ Mojžíš, s perfektní výslovností, jaká se u papouška jen tak neslyší, odpověděl nosičovi, kam by měl jít a co by si tam měl udělat. Oba tyto návrhy byly fyzicky neproveditelné. „Opravdu si myslíš, že takovýhle papoušek je vhodný dárek pro pastora s křehkým zdravím?“ zeptal jsem se své krásné společnice, když se taxík rozjel směrem k hotelu Clardge's. Ursula ke mně udiveně otočila své magnetické modré oči. „Samozdřejmě, vždyť mluví.“ „No, já vím, že mluví, ale dělá mi spíš starosti, co říká.“ Jako na povel Mojžíš otevřel zobák a pronesl: „Ó, Charlie, ó deme na to znova, Charlie. Ó, já to rád. He, he, he, já to tak rád dělám.“ „Už chápeš, jak to myslím? Je to sice laskavé gesto, ale máš pocit, že je to moudré?“ „Víš, musím ti nejdířv vyprávět o chudákovi starém reverendovi Pengovi,“ rozpovídala se Ursula. „Byl vikářem v jedné malé vesničce blízko místa, kde jsme bydleli, a dostal se do příšerného maléru kvůli sboru.“ „Myslíš smíšený sbor nebo jenom chlapecký?“ zjímal jsem se. „No, byli to jenom chlapci. Víš, nikdo by se tím asi zase tak netrápil, kdyby šlo o jednoho kluka, ale když už se to stalo celému sboru, lidi z vesnice se přirozené vzbouřili. Říkali, a podle mě měli pravdu, že všechno má své meze. Co je moc, to je moc.“ „Jak velký byl ten sbor?“ „Myslím, že jich bylo asi deset, nevím to jistě. Ale podle mě je vikář moc příjemný člověk a neměli ho expedovat z církve.“ „To mu udělali?“ zeptal jsem se fascinovaně. „Ano,“ odpověděla trošičku nejistě, „nebo možná církev není tak přísná, tak ho asi spíš exhumovali. Nevím to přesně. Ale ať je to, jak chce, žije teď chudáček v jedné místnosti někde za King's Road a dostala jsem od něj strašně dojemný dopis. Píše mi, jak je nemocný a jak si nemá s kým popovídat. Tak proto jsem mu koupila papouška.“ „No jistě,“ rezignoval jsem. „Copak by se pro exhumovaného vikáře našel lepší dárek než papoušek s nevymáchanou hubou?“

„Byla to jediná možnost,“ souhlasila Ursula. „Vždyť mu přece nemůžu přivést nějakého chlapečka ze sboru. Měj rozum, miláčku. Povzdechl jsem si. „Proč budeč bydlet v Claridge's a ne u mě v hotelu?“ zeptal jsem se. „Mně se ten hotel, co v něm bydlíš, nelíbí, miláčku. Jeden číšník tam smrdí rybím tukem a kromě toho, v Claridge's vždycky bydlí můj taťka - připadám si tam skoro jako doma,“ vysvětlila mi. Mojžíš si načechral peří a sdělil nám: „Kalhoty dolů, kalhoty dolů, mrknem se na to!“ „Nezdá se ti, že jeden malý němý chlapec se sboru by byl lepší?“ navrhnul jsem. „Neblázni, miláčku. A stejně by mohl jít do věězení, i když by byl němý.“ „Kdo kdyby byl němý?“ nechápal jsem. „Ten chlapec. Říká se tomu zneužívání pod zákonem. Ačkoliv to teda vůbec nechápu, protože když je to pod zákonem, tak by to snad mělo být dovolené, nepřipadá ti?“ Tohle se mi při rozhovorech s Ursulou stávalo často. Začal jsem ztrácet nit, a tak jsem se rozhodl, že bude lepší vrátit se na začátek: „Kdy se Mojžíše zbavíme?“ „Mojžíš to zná,“ oznámil nám Mojžíš. „Mojžíš to zná - he, he, he - kalhoty dolů, je to prima kluk.“ „Zítra ráno. Myslela jsem, že to bude první věc, kterou zařídíme.“ „Mojžíš má rád prdel,“ poznamenal Mojžíš. „Pořád si jenom myslím, že ten papoušek není zrovna nejvhodnější dárek, když je tak posedlý sexem,“ zapochyboval jsem znovu. „Aby ty jeho oplzlé řeči reverenda Penge nevyprovokovaly. Co kdyby se reverend sebral a letěl do St Paul's Cathedral prohánět chlapečky ze sboru?“ „Di se bodnout,“ doporučil mi Mojžíš a upřeně se na mě zadíval třbytivým očkem. „Miláčku, reverend Penge nemůže nikam lítat,“ vysvětlovala Ursula trpělivě. „Je starý a velmi nemocný. Ten už se za hochy ze sboru honit nemůže. Nedokáže utíkat tak rychle jako oni. Musel by mu je někdo přivést. Tedy chci říct, to by si samozřejmě nikdo nepřál. Víš, jak to myslím.“ „Ano, jenom mě překvapuje, žes mu teda spíš nepřivezla ovčáckého psa.“ „Ovčáckého psa?“ vyjekla ohromeně. „A na co, prosím tě?“ „No aby mu ty chlapečky naháněl.“ Ursula se na mě přísně podívala. „Víš, miláčku, někdy mi připadá, že nebereš život vážně.“ Pohlédl jsem na její čtyři kufry, krabici na klobouky a na Mojžíše, a pak jsem se zadíval hluboko do jejích kouzelných očí. „Omlouvám se,“ řekl jsem kajícně. „V budoucnu zkusím být míň lehkomyslný.“ „To je dobře, miláčku. Když se budeš snažit, dokážeš pak brát život vážně jako já.“ „Vynasnažím se.“ Položila mi hlavu na rameno a políbila mě na tvář. „Miláčku, nebude to božské,“ zasnila se „Tři dny s tebou v Londýně - to je opravdu epesní.“ „Mojžíš má rád prdel,“ podotkl Mojžíš. „Miláčku, už asi chápu, co se ti nezdá,“ pokývala Ursula zamyšleně hlavou. „Opravdu to vypadá, že je úplně posedlý některými částmi těla.“ „Nelam si s tím hlavu,“ utěšoval jsem ji. „Nedal bych moc za to, že reverend Penge taky. Jsem si jistý, že spolu budou skvěle vycházet.“ „Víš, ještě, že tě mám.“ Přitiskl se ke mně a upřela na mě své obrovské oči. „Vždycky, když o něčem pochybuju, říkám si: Co by asi udělal Gerry?“ „A pak uděláš pravý opak.“ „Ne, miláčku, jseš moc skromný. Všechno, co dělám, se řídí podle tebe.“ Protože jsem věděl, že Ursula ve své snaze lidem pomáhat obvykle nadělá víc škody než slon v porcelánu, byla to pramalá lichotka. „Vlastně jsem jeden čas vážně uvažovala o tom, že se do tebe zamiluju. Ale rozhodla jsem se, že ne.“ „Proboha!“ zvolal jsem. „A co mě na poslední chvíli zachránilo?“ „To už je nějakou dobu, jak jsme byli u moře a plavali pod molem. Řekls mi, že mám zadek jak andělíček. To mě dost ranilo.“ „Mrzí mě, jestli jsem ti ublížil, broučku, ale vždyť víš, že andělíčky malovali všichni nejlepší malíři. Malovali je v těch nejkrásnějšíh pozicích a vypadalo to rozkošně.“ „Jací malíři?“ zeptala se podezíravě.

„No, všichni ti nejslavnější,“ odpověděl jsem a už mě mrzelo, že jsme tohle téma nadhodil. „Myslíš jako Dozzadello?“ vyzvídala. „Ano, maloval nejkrásnější zadky v oboru, odtud pochází jeho jméno. Ten tvůj by ho určitě zaujal.“ „Opravdu, miláčku? No to je skvělé. Je příjemné vědět, že by se na světě našel muž, kterému by se můj zadek líbil. Vždyť si to vem, nestává se tak často, aby tvůj zadek někdo nekriticky obdivoval. Nejspíš je to tím, že na nem věčně sedím. Má to dost co dělat se skromností. Myslím, že proto se taky říká - pod zadkem je nevětší tma. Protože i když máš zadek jako andělíček, nechceš ho deklarovat kdekomu.“ „To je stará moudrost,“ povzdechl jsem si odevzdaně. Jednou mě napadlo, že Ursule koupím slovník, ale pak jsem tuto myšlenku zavrhl, protože jsem zistil, že neumí abecedu. Když jsme přijeli k hotelu Claridge's, dveře taxíku pohotově otevřel vyparáděný hotelový sluha v cylindru. Zahákl prst v bílé rukavičce za mosazné ouško na vrcholku klece a lehce ji vytáhl z vozu. Ukázalo se, že Mojžíšovi se cesta taxíkem moc líbila, protože měl vážné výhrady k tomu, že skončila. Sluha zvedl klec, aby se na Mojžíše mohl lépe podívat a s úsměvem se zřejmě chystal říct: „Krrásný papoušek,“ když se na něj Mojžíš upřeně zadíval svým třbytivým očkem a nenávistně pronesl: „Ty jeden zkurvysynu!“ Vyslovil to tak zřetelně a jedovatě, že se sluha zapotácel a polekaně uskočil, jako by šlápnul na hrábě. Ursula vyklouzla z auta s rychlostí a hbitostí úhoře. „Je to od vás hezké, že nesete Mojžíše,“ usmála se a snažila se na muže zapůsobit pětadvaceti tisíci watty své osobnosti. „Je to papoušek, víte, a umí moc „„krásně“„ mluvit. Naneštěstí má něco s očima - je to taková papouščí nemoc, jmenuje se to papouchitida a přivezli jsme ho sem k lékaři, aby mu vyšetřil oči. Víte, plete si lidi. Musel si vás splést s někým, koho nemá rád. Bude zase zdravý jako řípa, až dostane nové brýle.“ „Mojžíš má rád koule!“ poznamenal Mojžíš konverzačním tónem. Sluha vypadal úplně ohromeně. Byla to dost netypická situace. Nic podobného zřejmě při školení hotelového personálu neprobírali, takže nevěděl, jak má reagovat. „Přejete si madam umístit svého mluvícího ptáka do pokoje?“ zeptal se konečně. „Ano, ano, prosím,“ zářila Ursula. „A taky všechna tahle zavazadla. Vy jste „„hodný“„.“ Otočila se a naklonila se ke mně do taxíku. „Zapomněla jsem přivézt ten pitomý poklop na klec. Když je klec zakrytá, neřekne ani slovo. Budu muste koupit jiný. Ahoj, miláčku, uvidíme se na obědě. Přesně v jednu v restauraci Dorchester. Hrozně tě miluju.“ Políbila mě a šla za papouškem do hotelu. Mojžíš začal prozpěvovat čistým, sytým a zvučným barytonem: „Kolik může krmit děcek, když má jenom jeden cecek, žádný z nich se nanají. Dyť ty její smradi, tenký sou jak hadi, žádnou radost nemají.“ Dal jsem řidiči adresu svého hotelu, pohodlně jsem se usadil a utřel si čelo. „To je primová dáma, co máte, šéfe,“ poznamenal řidič. „Vona je fakt číslo, jestli vám nevadí, že to takhle řikám.“ „To máte pravdu,“ souhlasil jsem hořce. Řidič se zachechtal. „A pak ten papoušek,“ pokračoval. „To je sranda, co? Já bych pad smíchy, když ho slyšim. Fakticky voplzlej pták, to vám teda povim.“ „Ano, tvoří spolu okouzlující dvojici.“ „To teda jó,“ přikývl řidič. „Ale kdybych si mezi nima musel vybrat, tak to bych bral rovnou toho papouška.“ „Proč?“ Trochu mě to urazilo, protože mi přišlo, že opomíjí Ursuliny půvaby. „Nó, vemte si to takle, šéfe. Když budete mít dost toho papouška, můžete mu klidně zakroutit krkem. Ale ta vaše dáma, ta je moc hezounká na to, abyste ji uškrtil, né?“ „Ano, bylo by jí škoda,“ povzdechl jsem si. „I když se musím přiznat, že mě už napadlo leccos.“ Zasmál se. Mezitím jsme dojeli k hotelu, řidič otočil auto a zašlebil se na mě. „Ta už vás zahákla, šéfe, jesti vám to nevadí, že to řikám. Jako jeden pes, co se zatoulal k nám domů. Povidal sem ženě, hele, nepotřebujeme žádnýho podělanýho psa, jen ho vodvez do útulku v Battersea, do domova pro psy. Ale to si nedovedete představit, šéfe, ten pes byl tak děsně roztomilej, že sme nemohli snýst pomyšlení, že by ho tam třeba utratili. Tak ho mám doteď. S ženskejma je to stejný,“ zafilosoval si. „Jak vás ňáká jednou zahákne, nemůžete snýst pomyšlení, že byste se jí měl zbavit. Bude to tři libry a jedenáct pencí, prosim.“ „Potíž je v tom,“ vysvětlil jsem mu, když jsem platil, „že stejně neexistuje žádný domov ani útulek v Battersea, kam bych ji mohl poslat.“ „To je sice fakt, ale dycky se eště můžete někam zašít vy.“ Zachechtal se. „Hodně štěstí, šéfe.“

Vyšel jsem nahoru do pokoje, položil jsem na postel svůj nejlepší oblek, čistou košili a dost divokou kravatu, kterou mi jednou jako nečekaný dárek přivezl z Lisabonu můj švagr. Ujistil jsem se, že nemám děravé ponožky a že moje boty jsou vyleštěné. Vzít Ursulu někam na oběd nebo na večeři byla vždy dost traumatizující záležitost, a tak jsem se nechtěl dopustit žádných prohřešků proti bontónu. Bohatě bude stačit všechno, co provede ona, pomyslel jsem si. Přijel jsem do Dorchesteru přesně v jednu. Urovnával jsem si právě před zrcadlem kravatu a čekal na Ursulin příchod, když ke mně přispěchal vrchní, kterého jsem znal už z dřívějška. „Dobrý den, Sebastiane,“ pozdravil jsem ho bodře. „Dobrý den, pane. Madam už je u stolu.“ To nevěstilo nic dobrého. Ursula nikdy nechodila včas, natož s předstihem. Sebastian mě zavedl ke stolu pro čtyři, kde však po Ursule nebylo ani památky. „Myslím, že madam se asi šla upravit,“ sdělil mi Sebastian. Posadil jsem se, přitáhl si židli blíž ke stolu a nohama jsem o cosi zavadil. Ozval se řinčivý kovový zvuk. Zvedl jsem ubrus a pod ním na mě ze své klece s nechutí zíral Mojžíš. Dvěma řízlnými slovy mi naznačil, co bych měl udělat. Krev mi ztuhla v žilách. Sebastian se díval na strop a neúspěšně se pokoušel skrýt svůj úsměv za jídelní lístek. „Co to má sakra znamenat?“ zeptal jsem se. „Myslím, že ten pták patří madam,“ oznámil mi Sebastian zdvořile. „Patří do kmene papoušků, jak mi řekla. Jmenuje se prý Mojžíš. Když ho přinesla do haly, byl takový... no... upovídaný. Když vezmete v úvahu, jak se jmenuje, nemluví zrovna jako bible.“ „To mi nemusíte vykládat,“ poznamena jsem hořce. „Jak jste ho, sakra, dostali sem dovnitř, aby přitom neurazil všechny hosty?“ „Obalili jsme klec ubrousky. Madam tvrdila, že temnota má na toho ptáka uklidňující a uspávací účinek a že umlčí tu jeho povídavost. Zdá se, že tomu tak opravdu je. Ot té doby, co jsme ho dali pod stůl, nepronesl ani slovo. Kromě toho krátkého rozhovoru s vámi.“ „Ale proč ho, proboha, brala sem?“ zeptal jsem se podrážděně. „Možná se pletu, ale myslím, že ho madam přivezla s sebou, protože vás chtěla překvapit. Je to asi dárek pro vás, pane.“ „Dárek?“ zasupěl jsem. „Toho pitomýho ptáka bych si nevzal, ani kdybych k němu měl dostat zlatou cihlu!“ „Musím se přiznat...“ řekl Sebastian. „Áá, támhle už přichází madam. Nepochybně vám vysvětlí přítomnost toho... Mojžíše, pokud smím být tak smělý a nazývat ho křestním jménem.“ Podíval jsem se mu do vesele rozjiskřených očí: „Sebastiane, madam si dá suché martini a já velkou skotskou s minerálkou. A pokud máte bolehlav, přineste pro papouška celý pohár.“ Uklonil se, a když se ke stolu přiblížil zdroj všech mých nesnází, povytáhl jednu židli. „Ahoj, miláčku,“ vykřikla Ursula. „Nemáš radost, že jsem tu tak brzo?“ „„„Oba“„ jste tu brzo,“ zabručel jsem zlověstně. Provinile sebou škubla. „Aha, tak ty už jsi teda objevil Mojžíše?“ pokoušela se o lehkovážný tón. „Bylo by dost těžké nevšimnout si ho,“ zašklebil jsem se kysele. „O tu pitomou klec jsem si odřel špičky bot. Navíc mi Mojžíš do levé boty bez ustání hází písek a zřejmě také slunečnicová semínka, pokud to se svými omezenými zahradnickými znalostmi dokážu posoudit. Samozřejmě to také může být trus. Proč musíme, jestli se tě můžu zeptat, trávit oběd s ním?“ „Ale miláčku, nerozčiluj se na mě. Nesnáším, když se na mě rozčiluješ a začneš řvát a supět jako Achilles Prst Boží.“ „Attila,“ opravil jsem ji. Byl jsem tak otrávený, že jsem už pominul ten prst. Ursula se na mě podívala a oši se jí zalily slzami. Po tvářích jí začaly rychle stékat dvě obrovitánské krůpěje, zářivé jako meteory. „Miláčku,“ zachraptěla. „Zažila jsem hrozné věci, tak na mě nebuď tak krutý.“ Málem jsem se nechal obměkčit, když dodala: „Ani na chudáčka Mojžíše.“ V tu chvíli přinesl Sebastian skleničky s pitím a to mi zabránilo vysvětlit jí, co si myslím o chudáčku Mojžíšovi. V mrazivém tichu jsme si přiťukli. Ursula vypustila 'ze dvou nevysychajících pramenů, mužům nedostupných,', další dvě neskutečně veliké slzy, které jí sklouzly po tvářích. Než mé srdce mohlo roztát při této ukázce pohnutí, o jejichž opravdovosti a hloubce jsem věděl své, objevil se u stolu Sebastian s jídeními lístky. „Pane, madam,“ mírně se uklonil, „dnes vám mohu doporučit několik báječných pokrmů. Vynikající jsou grilované jehněčí ledvinky a ústřice Rockefeller jsou dnes tak mimojřádně velké a chutné...“ „Máte pečené papoušky?“ zeptal jsem se. „Nejradši západoafrické, šedé.“ Ursula mě probodla zlostným pohledem.

„Papoušci se přece nejedí,“ zamračila se. „Ale ani, papoušci se jedí, například zrovna v západní Africe.“ „Dovolte, abych odpověděl na vaši otázku, pane,“ usmiřoval nás Sebastian. „Nemáme na jídelním lísku žádného papouška. Mají prý tuhé a nestravitelné maso, které navíc způsobuje, že člověk mluví ze spaní.“ Oba jsme se zasmáli a zavládl mír. „Tak mi pověz, proč musím obědvat v Dorchestru s papouškem, kterého i londýnský taxíkář označil jako oplzlého ptáka?“ „Víš, miláčku, do pokoje jsem ho dostala v pořádku, i když jsem tomu sluhovi musela dát obrovské spropitné, protože Mojžíš mu řekl... no, to je jedno. Chtěla jsem jít ven nakoupit nějaké ovoce pro Mojžíše a taky pár věcí, které jsem zapomněla přivézt. Všimla jsem si, že Mojžíš má prázdnou nádobku na vodu, chudáček. Musel mít určitě hroznou žízeň, tak jsem mu tam nalila vodku s tonikem, co jsem našla v ledničce na pokoji...“ „Cože jsi mu nalila?“ přerušil jsem ji, protože jsem nevěřil vlastním uším. „Vodku s tonikem, miláčku. Víš, tenhle ruský nápoj pijou všichni námořníci. Ten, co mi Mojžíše prodal, říkal, že nikdy nepil nic jiného. Takže jsem Mojžíšovi pořádně nalila. Musel už chudáček umírat žízní, protože to hned hltavě vypil. Pak usnul. „To mě nepřekvapuje.“ „Tak jsem mu nalila ještě jednou, kdyby se vbudil a měl zase žízeň...“ „„„Ještě jednou“„?“ zvolal jsem. „Broučku, ty jsi zešílela?“ „Proč?“ zeptala se Ursula nechápavě. „Já sice vodku ráda nemám, ale to snad není důvod, proč by ji neměl pít Mojžíš. Koneckonců, nevím, proč bych se měla začít chovat jako ti indirektní lidé, kteří každému říkají, co má dělat.“ „Jistě.“ „Přesně tohle vede totiž ke zločinům,“ vysvětlovala záhadně, „zasahovat do lidských práv a dělat z nich práva nelidská.“ „No a když jsi ho takhle zdrátovala, cos udělala potom?“ „Zdrátovala? Co to znamená?“ „To je americký výarz. Znamená to, že jsi ho opila tak, žes ho mohla svázat.“ „Ale já ho nemusela svazovat,“ prohlásila vítězoslavně. „Spadl na dno klece. Strašně mě to polekalo. Myslela jsem, že je mrtvý, ale pak jsem slyšela, jak chrápe.“ „A potom?“ Proti své vůli jsem byl fascinovaný. „No, pak jsem zajela k Fortnumovi a Masonovi, abych mu koupila něco k jídlu.“ „K Fortnumovi a Masonovi? Proč jsi nezašla do nějaké malé zeleniny v postranních uličkách u hotelu?“ „Cože? Abych se pak vracela do hotelu Claridge s plnou náručí papírových sáčků? Neblázni, miláčku.“ „No, když ti nevadilo přihnat se tam s velkou mosaznou klecí a papouškem, který zpívá sprostou odrhovačku...“ „Ale to je něco jiného, miláčku, to je přece „„pták“„. Vždyť víš, jak všichni Angličané milují zvířátka.“ „Vsadím se, že s Mojžíšem udělají výjimku. No, ale pokračuj. Co jsi koupila u Fortnuma?“ „No, samozřejmě ovoce a ořechy. Taky jsem mu koupila velkou krabici čokoládových bonbónů s likérem, protože jsem věděla, že mu budou chutnat. Ale miláčku, víš jak se tenhle obchod pyšní tím, že tam mají všechno na „„světě“„?“ „Aspoň to tvrdí,“ souhlasil jsem. „Tak pěkně lžou. Neměli dvě věci, o kterých ten námořník tvrdil, že je má Mojžíš mimořádně rád.“ „A co to bylo?“ „Ten námořník říkal, že Mojžíš má strašně v oblibě šťabajzny a cecle.“ Kdyby se mi v tu chvíli ten vtipálek námořník dostal do ruky, asi bych ho přetrhnul. „No a?“ „No, povídali, že na šťabajzny není sezóna. Nevěděla jsem, že je to sezónní zboží, miláčku, ty ano?“ „A ta druhá věc?“ „Myslím, že ten prodavač asi nepochopil, co po něm chci, protože mě poslal do oddělení dámského prádla.“ „A co se stalo potom?“ „Pak jsem si vzala taxík a jela do hotelu. Zeptala jsem se řidiče, jestli neví, kde bych sehnala cecle, a ten mi pověděl, že jediné cecle, o kterých by věděl, patří jeho ženě a ta že na nich dost lpí. Tak jsem se

zeptala, kde k nim přišla a on řekl, že je zdědila. Pak jsem přijela do Claridge's a recepční mi řekl, že by se mnou rád mluvil ředitel. Je to tatínkův přítel, tak jsem si myslela, že mi chce dát květiny nebo něco takového. Řekla jsem, že ho budu za pět minut čekat ve svém pokoji.“ Odmlčela se a zadívala se na prázdnou sklenici. Kývl jsem na číšníka, aby nám přinesl další pití. „Samozřejmě, hned jak jsem vystoupila z výtahu, v momentě jsem věděla, proč si se mnou chce ředitael promluvit.“ „Kvůli Mojžíšovi?“ „Ano, vzbudil se a zpíval ty úplně nejstrašnější písničky, jaké si dovedeš představit. Bylo to slyšet po celé chodbě. Hned jsem běžela do pokoje, ale v té panice jsem upustila klíč. Když jsem se ohnula, abych ho zvedla, všechno se mi z tašky vysypalo na podlahu. Roztrhl se sáček s pomeranči a ty se rozkutálely po celé chodbě. V tu chvíli tam přišel ředitel.“ Usrkla z nové sklenice martini a podívala se na mě očima zaplavenýma slzami. „Čestné slovo, miláčku, v životě jsem nezažila takový tarpas. Ředitel hotelu Claridge's stál nade mnou, já lezla po čtyřech a sbírala pomeranče a Mojžíš za dveřmi hulákal „„nechutnou“„ písničku o nějaké holce co měla zadek jako vrata.“ Zachoval jsem vážnou tvář, ale v duchu jsem si představoval ten obrázek a smál se na celé kolo. „Potom jsme se dostali do pokoje a Mojžíš přestal, zaplaťpánbůh, zpívat. Jenom se upřeně zadíval na ředitele a zeptal se ho, jestli přišel na šoupačku. Miláčku, co je to šoupačka? Nikdy jsem to neslyšela. Je to něco jako tango?“ „Trochu ano. Vzniklo to v Port Saidu, aby námořníci zapomněli na to, jak se jim stýská po manželkách.“ „Aha.“ Zvažovala mé nepravděpodobné vysvětlení. „No, ale jinak byl ředitel strašně hodný. Říkal, že mu vůbec nevadí, že mám Mojžíše u sebe v pokoji. Šlo mu o ty nadávky a zpívání. Ostatní hosté si moc stěžovali, a proto mě požádal, abych Mojžíše někam odvezla. Tak jsem ho vzala sem do Dorchesteru. Co jiného jsem měla dělat? Zpíval celou cestu a taxikáři řekl něco, co ani nemůžu opakovat. V recepci byl moc sprostý, tak jsem mu objednala vodku a tonik, a když to vypil, přikryli jsme klec ubrousky a rychle jsme ho odnesli sem a strčili pod stůl. Od té doby je tichý jako pěna.“ „Myslím, že to byl od tebe roztomilý nápad, koupit reverendu Pengovi takového papouška. Ale nemáš dojem, že čím dřív reverendovi ten dárek doručíš, tím lepší to bude pro nás pro všechny?“ „Ale ano, to jsem trovna zařizovala, než jsi sem přišel. Volala jsem Pengíkovi, má totiž rád, když se mu takhle říká, a pověděla jsem mu, že někdy dneska odpoledne mu přineseme dárek. Měl velikou radost.“ „No tak, díky Bohu. Neříkalas mu, doufám, co je to za dárek?“ „To ne, miláčku, chci, aby to bylo překvapení.“ „Tak to určitě bude,“ souhlasil jsem s ní. Byl to trochu nervózní oběd. Dva stoly od nás totiž seděla paní, která se ječivě a pronikavě smála. Kdykoliv ji něco pobavilo a vybuchla v bláznivý vřeštivý smích, oba, Ursula i já, jsme vyskočili, protože jsme se lekli, že se Mojžíš pustil do zpěvu. Ursula z toho dostala škytavku a musela si objednat sklenici vinného octa, což byl podle ní jediný způsob, jak vyléčit tento neduh. Když jsme dojedli, stál před námi problém, jak dostaneme klec s Mojžíšem z restaurace. Dva číšníci, na které dohlížel Sebastian, vlezli pod stůl, aby obalili klec ubrousky. Jeden nebo dva hosté byli zvědaví, co se to děje. Konečně se číšníkům podařilo klec zabalit. Zvedli ji a odnášeli pryč. My jsme se vydali za nimi. Vypadalo to trochu jako pohřební průvod, který kráčí za jakousi kupolovitou rakví, zahalenou v bílém. Všechno šlo hladce, dokud jeden z číšníků nezakopl o nohu židle. Zakymácel se, z klece skouzly dva ubrousky a spadly na zem. Mojžíš si nenávistně prohlédl shromážděné hosty. „Žerte, prasata, žerte,“ zaječel pronikavým hlasem, takže každý v místnosti všeho nechal a upřel svou pozornost na nás. „Parchanti,“ dodal Mojžíš, aby ukázal, že písmeno P ještě nevyčerpal. „Rychle s ním pryč,“ zasyčel Sebastian. Všichni jsme se dali na střemhlavý úprk. Mojžíš se rozezpíval. V recepci jsem našel výtisk „„The Times“„, které tam někdo zapomněl. Rozložil jsem noviny, vytrhnul uprostřed díku na ouško klece a přehodil je přes ni právě ve chvíli, kdy Mojžíš začal zpívat druhou sloku své písničky. „Zdá se, že je to trošku problematické zvířátko,“ podotkl Sebastian a usmíval se. Mojžíš utichl. „Bude mít nového páníčka. Ten si s ním jistě poradí. Je to vikář,“ oplatil jsem mu úsměv. „To jsem nevěděl, že církev je teď tak liberální,“ poznamenal Sebastian. „Ale taková je asi doba.“ Ursula se vrátila z dámské toalety a nesla dvě veliké papírové tašky. „Díky za vaši toleranci a pomoc,“ řekl jsem Sebastianovi.

„Kdyk...“ začal, ale větu nedokončil. „Jestli jste chtěl říct 'kdykoliv', tak s tím si nezahrávejte. Jednou za život to, myslím, stačí.“ Nacpal jsem Ursulu s Mojžíšem do taxíku a dal jsem řidiči adresu reverenda Penge. „Miláčku, to byl epesní oběd, děkuju moc,“ vyhrkla Ursula a dala mi pusu. „Díky taky, že jsi tak hodný na chudáčka Mojžíše.“ Jak mluvila, štrachala se v taškách a přerovnávala nějaké věci. „Co to tam máš?“ „Trochu sladkostí pro toho chudáčka starouška. Taky pár lahví skotské, protože vím, že si rád dá skleničku, ale nemůže si to dovolit. Pak tu mám nějaké jídlo pro Mojžíše a taky jeho oblíbené pití... no a nějaké čtení pro Pengíka.“ Vytáhla z tašky „„The Times“„, „„Telegraph“„, poslední „„Vogue“„, „„Punch“„ a, nemohl jsem uvěřit vlastním očím, jeden vítisk časopisu „„Playgirl“„. „Cože? Na co jsi mu kupovala „„tohle“„?“ „Víš, miláčku, to je součást mého plánu, jak ho adoptovat, aby se polepšil. Měl by začít víc přemýšlet o ženách a sboristy pustit z hlavy. Tak jsem mu koupila „„Vogue“„ a taky tohle,“ ukázala na „„Playgirl“„, „aby věděl, o co přichází.“ „A podívala ses do toho?“ „Ne, to je jen takový časopis pro muže. Jsou tam polosvlečené dívky.“ „Tak se podívej,“ vyzval jsem ji nelítostně. Byla to asi smůla, ale otevřela časopis zrovna na prostřední dvojstraně, kde se na velké fotografii předváděl velmi nahý, velmi mužný a velmi vyvinutý mladík v celé své parádě. „Pane Bože!“ vykřikla zděšeně. „Pane Bože!“ „Ano, tímhle těžko reverenda Penge zadoptuješ.“ „Miláčku, díkybohu, že sis toho všiml. Tohle mu „„samozřejmě“„ nemůžu dát. Ale co s tím budu dělat?“ „Vezmi to do Claridge's a dej to řediteli,“ navrhl jsem jí. Nemluvila se mnou zbytek cesty a nevhodný časopis nechala v taxíku. Sídlem reverenda Penge byl jeden z těch nádherných starých domků se dvěma pokojíky na každém patře, domků, které připomínají na výšku postavenou krabici od bot. Zjistili jsme, že reverend bydlí až v podkroví, a tak jsme museli vyšplhat čtyři patra schodů, než jsme se dostali k jeho bytu. Ursuliny tašky a klec s papouškem byly s každým schodem těžší a těžší. Konečně, to už jsme sotva dechu popadali, jsme zastavili před dveřmi, na kterých byla trochu dojemně připíchnutá kartička s nápisem: REVEREND PENGE, HODINY ANGLIČTINY, HODINY NÁBOŽENSTVÍ (anglikánská církev). Ursula zaklepala a dveře otevřel reverend Penge. Vypadal jinak, než jsem čekal. Připomínal fazol obecný, kterému se během formativního období nedostávalo světla. Byl steně ohnutý, a měl tutéž nazelenale bílou barvu. Na nose mu seděly brýle s kostěnou obroučkou. Měl na sobě červenobíle pruhovaný rolák a šedé flanelové kalhoty. Bílé rozcuchané vlasy mu trčely na všechny strany a ruce držel před sebou jako když panáčkuje králík. Vypadaly jako by byly zlomené v zápěstí. „Ursulo!“ zvolal. „Mé drahé dítě, to je prostě božské, že tě zase vidím!“ Cudně ji políbil na tvář. „To je Gerry,“ představila mě Ursula. „Gerry - jaké nádherné jméno a jaký nádherný muž,“ zajásal a zamrkal na mě. „Jsi šťastná dívka, opravdu šťastná. Ale pojďte přece dál. Vstupte do mého skromného bytečku.“ Jeho skromný byteček sestával ze dvou místonstí. Jedna byla rozdělena na maličkou kuchyňku a sprchový kout a druhá fungovala jako obytná ložnice. Na ošuntělém koberci stály dvě neforemné židle, úzký gauč a pod ním, k mému potěšení, starý viktoriánský nočník, vkusně vyzdobený girlandami macešek a pomněněk. Podíval jsem se z okna. Reverend měl docela hezký výhled na malý parčík s platany, záhonky janích květin, na rybíček s kachnami, obklopený lavičkami, na nichž si mohli lidé posedět. Ursula mu postupně ukazovala své dárky a s každým dalším byl reverend nadšenější a nadšenější. Nakonec byl rozradostněný až k slzám. Potom Ursula nemíchala obzvlášť velkou vodku s tonikem, nadzvedla růžek novin a nalila nápoj do Mojžíšovy misky. Chvíli počkala a pak, jako kouzelník předvádějící trik, sundala s klece noviny a odhalila reverendovu ohromenému pohledu Mojžíše, který hasil svou žízeň. „Papoušek,“ zašeptal reverend. „Jé, vždycky jsem si přál papouška. Mluví?“ Na ta slova nechal Mojžíš popíjení a zadíval se na reverenda Penge. „Ahoj, ty starej prevíte,“ pozdravil a znovu se oddal svému úkolu, zpít se až do němoty. Reverend Penge se smál a smál a smál, až mu tekly slzy. „Ursulo, ty moje zlatíčko, nemohlas mi přinést nic lepšího,“ zajíkal se radostí. „No, říkal jste, že si potřebujete s někým popovídat,“ zazářila Ursula, zjevně velmi potěšená.

„Ty jsi zlatá, drahoušku, opravdu máš zlaté srdce,“ rozplýval se reverend. Neredostně jsem si pomyslel, že kdyby si prožil to, co já vytrpěl od chvíle, kdy jsem se ráno sešel s Ursulou na nádraží, možná by na její zlaté srdce získal jiný názor. Chvíli jsme si povídali a ze skleničky, prasklého hrnku a plecháčku jsme popíjeli skotskou (reverend trval na tom, že ji otevře). Pak jsme se s Ursulou zvedli. Další dva dny byly doslova rajské. Londýn byl tenkrát nádherné, i když válkou zničené město, Strávit tam na jaře pár dnů s okouzlující přítelkyní, to bylo snem všech mladých mužů, ale jen málokomu se to vyplnilo. Vracel jsem se do Bournemouthu moc spokojený. Za deset dní zazvonil telefon. „Miláčku, to „„jsem já“„, Ursula.“ „Jak se máš, broučku?“ zeptal jsem se, protože jsem ještě nevěděl, jaká hrozba nade mnou visí. „Mám se dobře. Jenže, miláčku, chci, abys pro mě něco udělal, budeš tak hodný? Je to strašně, strašně důležité. Tak řekni ano, miláčku, a já ti pak povím, co to je. Slibuješ?“ Už jsem měl Ursulu znát. „Jistě,“ odpověděl jsem a představil si nějakou jednoduchou pochůzku. „No, víš“ začala pomalu, „pamatuješ se na Mojžíše?“ Úplně jsem ztuhnul. „Ne,“ zařval jsem do sluchátka. „Ne, já s tím pitomým ptákem už nechci mít nic společného. Ne, ne, ne.“ „Není potřeba nadávat, miláčku, a v každém případě, už jsi to slíbil, takže musíš. Počkej, já ti povím, co se stalo. Pengík je ve vězení.“ „Ve vězení? Za co?“ „No, bojím se, že je to trochu i Mojžíšova vina. Víš, Pengík si ho brával v kleci do toho hezkého parčíku za domem a sedával tam na lavičce. A pak začal Mojžíš mluvit a všichni malí kluci se seběhli okolo.“ Zasténal jsem. „A pak se Pengík zeptal jednoho z těch chlapečků, jestli by chtěl vidět, jak papoušek dělá akrobacii. Samozřejmě, ten kluk chtěl. Tak Pengík mu řekl, že s ním musí nahoru do bytu, protože nemůže papouška pustit z klece v parku, aby mu neuletěl. Dovedeš si asi představit, co se stalo.“ „Docela živě. Kolik dostal?“ „Osumnáct měsíců. A miláčku, jsem tak zničená, kvůli chudáčkovi Pengíkovi, a taky mám starost o Mojžíška. Nemá si s kým povídat. Nikdo ho nemá rád, nekrmí ho, nedává mu vodku. Ta domácí říká, že už ho u sebe déle nemůžou mít, protože mluví tak sprostě, že to jejímu manželovi vadí.“ „Co je její manžel zač? Biskup?“ „Myslím, že přístavní dělník, ale to je vedlejší. Mojžíše musí někdo zachránit a o to se postaráš ty.“ „Tak koukni...“ začal jsem. „Miláčku, slíbil jsi mi to a když ten slib nedodržíš, už s tebou nikdy nepromluvím. Jela bych tam sama, ale nemůžu, protože organizuju dobročinnou slavnost.“ Povzdechl jsem si. „Dobře, pojedu tam, ale to je naposledy, co jsem ti něco slíbil.“ „Miláčku, miluju tě k zbláznění. Ty jsi ten nejepesnější muž, jakého znám.“ „Spíš největší blázen, jakého znáš.“ zabručel jsem. Tak jsem jel. Cesta vlakem v Mojžíšově společnosti byla nepopsatelná. Zapomněl jsem mu vzít vodku, takže se dost rozpovídal. Tolik, že průvodčí, přísný puritán, nechal na bournemouthské hlaví nádraží zavolat policii. Stálo mě to dost vysvětlování. Naštěstí se mi však nakonec podařilo v jídením voze koupit láhev vodky, a zatímco jsem se hádal s průvodčím a policií, Mojžíš nasával tento božský nektar tak rychle, jak jen jsem ho do něj stačil lít. Přitom jsem uvažoval: Kolik alkoholu je asi potřeba, aby bylo na světě o jednoho papouška míň? Snad jsem ho koupil dost.