Autor: Anna Vraná, Brunšov, Všenory Tatínkovi Tuto báseň napsala klientka pro svého tatínka , když jí bylo 16 let. Princezně Else, jež krásná je jak květ Je právě dneska osmnácte let A k její poctě veličenstvo král Dal vystrojiti slavný, hlučný bál . Nuž, mládče milý, poslyš radu mou Při dobrém víně přečkej bouři zlou ! Jen jdi a nezdržuj se , doba rychle plyne , Za chvíli dvanáctá hodina mine A do půlnoci jeho výsost král Přijímá hosty na ten slavný bál . Vidíš tamo ty osvětlené dveře , Z nichž pablesk stříbřitý se do tmy déře ? Tam vejdi , ukloň se a polib ruku vládce A božím jménem pozdrav všechny jeho rádce . Jdi, neboj se a bav se vesele A já jdu také – do své postele .“ Odejde vrátný , louči svítit nechá , Náš mladík ruče do dvorany spěchá . Okolo stolu vznešení hosté sedí , Králova vína sobě pilně hledí , A vyprázdní – li pohár , páže přispěje A zlatý pohár opět vínem doleje . U teplého krbu jasně ozářena Sedí nepohnutě mladá , sličná žena . Naproti ní v křesle , líně rozložen Sedí kníže Wallburg , miláček všech žen , A aby rozptýlil tu bytost vnadnou Vypráví jí jakous báji strašidelnou .
Ježto druzí hosté byli zvědaví O čem kníže Wallburg dívce vypráví , Vzali svoje židle, od stolů se zvedli , Kolem knížete si všichni pěkně sedli . „Nuže, panno Dagmar , byla hustá noc , V jakých temné síly zjevují svou moc … A poslední když úder půlnoc odměřil , Tu se jak přízrak děsný náhle objevil ….“ Vtom první , sedmá , dvanáctá odbila táhle , Uprostřed síně objevil se náhle Cizinec švarný jako ďábel sám . Jak pekelná záře plášť jeho planul , Před králem neznámý cizinec stanul . Graciesně šoupl nazad nohou pravou , Uklonil se , potřás kudrnatou hlavou , Vypnul hruď a s řečí neotálel dále ; Zvučným , jasným hlasem oslovil pak krále : „Sedm dní už pane bloudím ve tvém kraji , Hledám štěstí , lidem pro potěchu hraji , Oko moje často v cizí kraj se dívá , I má loutna mnohdy o neznámu zpívá …“ Při těch slovech sáhl v záhyb svého pláště , Vyňal loutnu svoji , pousmál se zvláštně m O zlé cestě vyprávěl , o bouři , větru též Tak věrně , že král netušil , že vše je pustá lež . I vyzval proto hosta na všeobecné přání By hrou a zpěvem svým pobavil krásné paní . Náš pěvec loutnu vzal a k nebi oči zvedl , Pak na královský trůn si pohodlně sedl . A zpíval o horách a o daleké zemi , O loukách , které září květy všemi Pěl o zradě , jež s podlostí se mísí A nad hlavou jak Damoklův meč visí . Pak v princezniny líce zrak svůj pohroužil , Čarovné struny opět písní rozbouřil ;
Pěl o lásce , jež v srdci jeho tkvěla , Princezna blahem celá zrůžověla . Však řídíc se dle osvědčených rad , Jichž ctnostná dívka vždycky musí dbát , Nadzdvihla vlečku svou a usmála se mile A ze sálu pak odkvapila čile . Cizinec dlouho čekal s nadějí , Že sličná hlavička se ve tmě objeví ; Však čekav marně , neotálel dál , Za krásnou dívkou do tmy pospíchal . Jak matná perla , vzácné mléčné běli , Jak něžná čekanka ,je chodce obveselí U cesty rostouc v tichém odříkání , Tak stála Elsa v těžkém zadumání . Pak otočí se do tmy , ručky jí klesnou v klín , Sličný panic za ní stojí jako stín . Záhadným svým okem na ni mlčky zírá , V srdci se mu tajná , žhavá bolest skrývá . On ďáblův syn , zná všechny taje světa , I to , že v srdci dívčím láska k němu vzkvétá , Však moh´ by v nitru zabít všechen cit , Moh´by té útlé dívce slovem ublížit ? On miluje ji vřele , jaký bloud ! On touží v náruč svou ji něžně přivinout , Chce jí cos´ říci , však nenachází slova , I sevře v náruč ji a líbá , líbá zas znova . Vtom Meluzínin dlouhý vlas se mihne v povětří , Zaskučí divě její žalný hlas a věští neštěstí .. Za ní pak roje zlomyslných skřetů Prolétnou vzduchem v zdivočelém letu . A naposledy , oděn v pekel plam Před ďáblem stojí vládce pekel sám , Oko mu blýská v utajené zlobě – Kol ticho zlověstné , zrovna tak , jako v hrobě .
Pak , opsav rukou tajné znamení , Sličnou Elsu mžikem v kámen promění . V zraky pěvce zabod oči svoje šedé , Tvrdou , jízlivou řeč takto k němu vede : Já símě víry na skálu jsem vsadil , Já věřil tobě , ty však jsi mě zradil , Tys všechnu důvěru mou nevděkem svým splatil A všechny záměry mé vzmachem ruky zhatil . Proklínám tebe , ďáble , u sta hromů ! Tak dopadne to , svěřím – li se komu ; Vracím se nazpět v davy černých manů , Jsem zvědav , čím dnes zavděčí se pánu . Domnívám se , že dneska jak se sluší Upečou aspoň třicet hříšných duší . A ty , můj ďáble , nudit nebudeš se ani – Tvým úkolem je baviti svou paní ... Že mrtvá socha z kamene tu stojí ? Rozveselíš ji zvukem loutny svojí ! Loučím se s tebou , ďáble , budiž s bohem . Loučím se s tebou proto tímto slovem , Protože dobře vím , jak ducha tvého tíží A špatné vzpomínky tě k němu víží . Domluvil satan , otočil se ladně , Do vzduchu potom vyhoupl se snadně A zahalil se zcela do oblaku , by rázem unik´ zoufalému zraku . Čert smutně stojí , k mračnu oči zvedá , Ret jeho chvěje se , tvář jeho celá bledá , Vtom náhle z mračna rozlehne se hlas : “Jestli snad někdy kolem pekla zas Povedeš hříšné , smělé svoje kroky , Změním tě , ďáble , v kámen - na sta roky !“ Tuhle báseň jsem psala po chvilkách , kdykoliv se naskytla příležitost a Využívala jsem k tomu i školní přestávky i delší chvíle volna mezi vyučováním dopoledním a odpoledním . Téhle mojí práce si všimnuli mí spolužáci a ptali se mě , jak se bude děj dále vyvíjet : na to jsem nedokázala odpovědět , byla
to hádanka pro mne samotnou . Důležité však bylo , že pomohla urovnat napjaté vztahy , které toho času v rodině vládly . Ale , abych byla upřímná , přece jen vzpomínám , že před dávnými léty se objevila v kinech pohádka , která mi pomohla zvládnout děj básně : kníže pekel vyslal na svět svého služebníka , aby páchal zlo mezi lidmi . Ďábel uposlechl , ale nepodařilo se mu splnit rozkaz a zamiloval se do princezny . Nedokázal jí ublížit a proto jej pekelný kníže přísně potrestal . Dlouho mi trvalo , než jsem báseň sepsala . Měla jsem na to skoro čtvrt roku čas , abych ji dokonce přepsala načisto a doplnila malými obrázky . Ale nic na světě není dokonalé , objevilo se tam i několik chyb , jako záměna písmen a chybná interpunkce , čehož jsem si nestačila všimnout . Ale nechybělo tam skryté „Ty , ty , ty , tatínku ,“ protože ani ten čert nechtěl ublížit milované bytosti … Když se teď na to dívám střízlivýma očima , musím přiznat , že mi scházel trénink v domácích hádkách a rozbrojích . Jak jsem se už zmínila prve, napjaté vztahy se urovnaly, to bylo nejdůležitější a myslím, že i tatínek byl rád a nevadily mu drobné chyby v textu, které jsem při psaní přehlídla . Pak se tenhle můj výtvor ztratil na dlouhou dobu a po pravdě řečeno , nepátrala jsem po něm. Až po dlouhých létech se našel mezi tatínkovými památkami, neporušený. Nedostatek hádanic a křiku v rodině nebyl na závadu , nepřivykl tomu nikdo z nás a i děti našich dětí žijí v klidných rodinách , v harmonickém souladu . Dokonce – a to je moje chyba , jsem brala tenhle stav jako normální . Měla jsem projevit víc vděčnosti Janovi za všechnu jeho snahu , za všechno , co pro nás udělal. Ono, jak se říká, samo se nic neudělá , všechno dá práci a námahu. Ani to ovoce se samo neotrhá , ani ta tráva se sama neposeče, ani ta polívka se sama neuvaří . Jak se říká : „co naděláš ?“ Kdyby tu byl, mohli bychom žít spolu v Domově seniorů , nebo bychom spolu vydrželi ještě nějaký čas v tom našem domě ve Slivenci.
