Milan Sekanina. KDY NÁM BYLO NEJHŮŘE? Hospodářská krize 30. let 20. století v Československu a některá její východiska

Milan Sekanina

KDY NÁM BYLO NEJHŮŘE? Hospodářská krize 30. let 20. století v Československu a některá její východiska

Nakladatelství Libri Praha 2004

Studie vznikla za podpory Nadačního fondu DIDAKTIKUS v Ostravě.

Odborní recenzenti: Prof. JUDr. František Vencovský, Odborní recenzenti: Prof. Ing. Ján Lisý, CSc. © Doc. PhDr. PaedDr. Milan Sekanina, CSc., 2004 © Libri, 2004 ISBN 80-7277-213-9

OBSAH

Úvodem 7 Hranice československé ekonomiky v předvečer světové hospodářské krize 1929–1934 9 Průmyslová výroba 10 Zemědělská výroba 14 Zahraniční a vnitřní obchod 16 Struktura zahraničního obchodu 18 Orientace zahraničního obchodu 19 Velikost a sortiment podniků vnitřního obchodu 19 Peněžnictví, měna a kapitál 23 Struktura československého peněžnictví 23 Měnová politika 26 Státní finance a účast cizího kapitálu 28 Hospodářská krize (1929–1934) v Československu a její dopad na československou ekonomiku 33 Nástup hospodářské krize a její etapy 33 Příčiny hospodářské krize 35 Ekonomické důsledky hospodářské krize 40 Průmysl 40 Zemědělství 43 Obchod 46 Krize financí 51 Politické důsledky hospodářské krize v Československu 56 Státní hospodářská politika v letech hospodářské krize 1929–1934 65 Principy hospodářské politiky 65 Rozhodující kapitálová centra 66 Rozhodovací a prováděcí subjekty hospodářské politiky 69 Zesílení státních zásahů do hospodářství počátkem 30. let 72 Problém krize a jeho řešení 79 Englišovo dvojí východisko z hospodářské krize 81 Teorie krize předních československých (reformistických) stran 86 Sociálně demokratická teorie krize 86 Národně socialistická koncepce východiska z krize 96 Agrární cesta z hospodářské krize 100 KSČ a její program boje „za proletářské východisko z krize“ 106 Závěr 116 Poznámky 119 Prameny a literatura 138

5

Kdo nechce znát minulost, nemá budoucnost.

Úvodem

Období konce 20. a počátku 30. let minulého století představuje zásadní zlom ve vývoji světové ekonomiky. Hospodářská krize, která zachvátila svět, předčila svým globálním charakterem, ale i svou délkou, hloubkou a ničivostí všechny krize předcházející. Důsledky hospodářské krize a snahy o východisko z ní motivovaly po celá 30. léta postoje jednotlivých vrstev společnosti a určovaly postupy vlád a politických stran. Cesta k formování těchto postojů a východisek nebyla jednoduchým a přímočarým procesem: z hlediska historického vývoje představovala neobyčejně závažnou zkoušku, neboť měla silný vliv na utváření nejen dalšího hospodářského, ale i politického vývoje v mezinárodním měřítku i v rámci jednotlivých států. Vzhledem k uvedeným skutečnostem je proto poněkud překvapující, že od vydání prakticky dosud jediné analytické práce zabývající se hospodářskou krizí 30. let (Velká hospodářská krize v Československu 1929–1934 od Vlastislava Laciny), která vyšla právě před dvaceti lety, neexistuje u nás žádné obdobné pojednání, jež by na základě nových poznatků zhodnotilo ekonomické aspekty této krize, a to i z pohledu vývoje meziválečné československé ekonomiky zasazené do širších mezinárodních souvislostí. Potřeba takovéto práce je o to větší, že v roce 2001 vydaná šestisetstránková publikace pražských hospodářských historiků Mýtus a realita hospodářské vyspělosti Československa mezi světovými válkami se zabývá ekonomickými aspekty meziválečného vývoje Československé republiky z širšího pohledu a speciálně problematice hospodářské krize věnuje zcela okrajovou pozornost. Myslím, že jsem měl i trochu štěstí, když jsem krátce před dokončením rukopisu své studie mohl závěry v ní uvedené konfrontovat s knihou Zdeňka Kárníka České země v éře První republiky (1918–1935). Díl druhý, Československo a České země v krizi a v ohrožení (1930–1935), která vyšla v roce 2002, a s prací Václava Průchy a kol. Hospodářské a sociální dějiny Československa. 1. díl, 1918–1945, která se objevila na knižním trhu zcela nedávno. Při zpracování této studie jsem se opíral výhradně o práce českých autorů věnované jednotlivým dílčím otázkám řešené problematiky, ale i o provedený vlastní heuristický výzkum pramenné základny české provenience. Pokusil jsem s v ní podat v koncentrované podobě charakteristiku hospodářského vývoje hlavních odvětví československé 7

ekonomiky v období vrcholné konjunktury, kdy se republika dostala na samý práh svých možností rozvoje, kterého už nikdy do druhé světové války nedosáhla. Ve své další části studie přináší analýzu příčin hospodářské krize a jejího dopadu v jednotlivých oblastech ekonomiky první republiky, následuje pohled na politické důsledky krize. Poté podrobuji rozboru státní hospodářskou politiku v období hospodářské krize a analyzuji teoretická východiska hospodářské krize jak reformního (reformistického), tak i revolučního (komunistického) proudu českého (československého) politického myšlení té doby. Snahou autora bylo zmapovat hospodářský a politický vývoj konce 20. a počátku 30. let a zařadit jej do takových souvislostí, které by připravily východisko pro další výzkum v oblasti československého vývoje v polovině 30. letech minulého století. Řešené otázky a problémy československých hospodářských dějin počátku 30. let by měly být současně také zdrojem informací a poučením pro řešení problémů současných i budoucích.

8

Hranice československé ekonomiky v předvečer světové hospodářské krize 1929–1934 V roce 1930 mělo Československo 14 792 536 obyvatel a svojí rozlohou zaujímalo 12. místo v Evropě (nepočítaje SSSR); co do počtu obyvatel bylo na 8. místě. Československé hospodářství prožívalo v letech 1924–29 období výrazné konjunktury. Jejího nejvyššího bodu, který již za celé období trvání předmnichovské republiky nebyl překročen, bylo dosaženo v roce 1929. Československá republika v té době patřila k hospodářsky významnějším zemím Evropy. Dynamický rozvoj československého hospodářství v letech konjunktury byl spjat s procesem obnovy výrobního zařízení, který probíhal na základě technického rozvoje spojeného s mohutnou investiční vlnou let 1922–30. S modernizací velmi úzce souvisela racionalizace, jež byla rychle přejímána z USA, Velké Británie, Francie a později i z Německa.1) Podle dobové definice představovala racionalizace zdokonalování techniky a technologie a co nejefektivnější uspořádání a řízení výroby, obchodu a administrativy. Hlavním impulsem racionalizačního úsilí se stalo zesílení konkurenčního boje na trhu vůbec, neboť v tomto zápase mohl obstát jen ten, kdo dokázal vyrábět za lepších technických podmínek levněji a lépe.2) Důležitou formu racionalizace představovala pásová výroba, která předpokládala standardizaci, typizaci výrobků a normalizaci součástek, jež umožňovaly hromadnou výrobu, snižování výrobních nákladů, ale i zvýšení intenzity a výkonnosti pracovníků.3) Základem modernizace a technického pokroku ve 20. letech byla změna hnací energie a hnacích systémů. Parní stroj zatlačily turbíny a mobilní elektrické motory. Nositelem technického pokroku ve 20. letech byly vedle elektřiny také výbušné motory. Právě využití těchto nových druhů energie umožnilo svobodnější volbu místa podnikání, vznik nových výrobních oborů, zrychlení přesunu zboží, lidí, informací i celkovou změnu životního stylu lidí. Plnému rozvinutí technické stránky racionalizace v československém hospodářství bránil jak nedostatek podnikatelské odvahy, pohodlnost podnikatelů i sklon k tradicím (kusová a malosériová výroba), tak zejména nedostatek domácího a zahraničního kapitálu. Zpočátku nejisté mezinárodní postavení republiky nejen odrazovalo cizí kapitál, 9

ale vyvolávalo odliv části zisků z exportu do švýcarských, pařížských a londýnských bank. Malá investiční činnost ve všech odvětvích československé ekonomiky a s ní spojené pomalé strukturální změny se pak negativně projevovaly zejména v zahraničním obchodě. Československá ekonomika se tak dostávala do začarovaného kruhu.

PRŮMYSLOVÁ VÝROBA Rozhodující úlohu v ekonomice i v celém životě československé společnosti hrál průmysl. Jeho význam nevyplýval jen z toho, že v něm nacházela obživu největší část obyvatelstva: byl dán hlavně tím, že Československo krylo hotovými průmyslovými výrobky deficit zahraničního obchodu se zemědělskými výrobky a surovinami. Podle výsledků sčítání obyvatelstva v roce 1930 nacházelo v celé republice uplatnění v průmyslu a živnostech téměř 35 % obyvatelstva. Počet příslušných k průmyslu a živnostem předstihl koncem 20. let počet příslušných k zemědělství a lesnictví a stále vzrůstal. Charakteristickým rysem průmyslového rozvoje byla jeho nerovnoměrnost. Rozhodující úloha v průmyslu patřila českým zemím, resp. čtveřici jejich nejvýznamnějších průmyslových oblastí – pražské, plzeňské, brněnské a ostravské. Československo se podílelo na světové průmyslové výrobě 1,7 % (průměr let 1925–29), a bylo tak na 10. místě světového žebříčku. V hodnotě průmyslové výroby na jednoho obyvatele, která je měřítkem průmyslové vyspělosti země, stálo Československo se 110 US dolary spolu s Finskem na 13.–14. místě na světě nejen za Spojenými státy a Kanadou, ale i za vyspělými západoevropskými zeměmi – Velkou Británií, Německem, Švýcarskem a Francií. V Evropě patřilo Československu 11. místo, nižší výroba na hlavu byla v Rakousku, Itálii a v agrárních zemích střední a jihovýchodní Evropy. Ve srovnání s evropskými zeměmi tak první republika nepatřila ani v letech konjunktury ke skupině zemí středně průmyslově vyspělých. Vzestup československé průmyslové výroby odpovídal zhruba průměrnému vzestupu v Evropě a byl poněkud nižší než růst světové průmyslové produkce.4) Zaostávání Československa za skupinou průmyslově vyspělých zemí se projevovalo především ve výrobě elektrické energie, která byla základní podmínkou pro modernizaci a racionalizaci v průmyslu, dopravě, službách i pro další intenzifikaci zemědělské výroby a současně významným ukazatelem rozvinutosti a technické úrovně průmyslové výroby. Se svými 203 kWh elektrické energie na jednoho obyvatele v roce 1929 byla Československá republika dokonce pod úrovní Rakouska a Itálie, které v hodnotě průmyslové výroby stály za ní.5) 10

Kvantitativní vzestup výroby byl úzce svázán s její strukturou. Potřeby a důsledky technického pokroku vedly k rozvoji nových oborů: energetiky, dopravních prostředků, výroby cementu, strojírenství (a uvnitř něho elektrotechniky) a chemie. Tato nová průmyslová odvětví, jejichž vývoj podnítila první světová válka, nebyla koncem dvacátých let rozhodující skupinou v československém průmyslu a s výjimkou strojírenství nepatřila k těm, která vytvářela jeho profil.6) Přes významné změny ve struktuře průmyslové výroby si na přelomu 20. a 30. let vedle hornictví a hutnictví zachovala převahu ještě výroba tradičních odvětví, náležejících k lehkému a spotřebnímu průmyslu. Tato převaha lehkého průmyslu vydržela až do konce předmnichovské republiky.7) Pro rozsáhlejší investice, bez nichž se strukturální změny neobešly, chyběl v Československu potřebný kapitál. A tak hlavní těžiště investiční činnosti spočívalo zejména v modernizaci a technické rekonstrukci podniků již existujících. V letech 1924–27 provedl s využitím Taylorova systému organizace práce rozsáhlou přestavbu svých závodů ve Zlíně T. Baťa. Cílem bylo zajistit si monopolní postavení na vnitřním trhu a vytvořit tak podmínky k úspěšnému proniknutí do zahraničí.8) V druhé polovině 20. let došlo ke zlepšení technického vybavení dolů a k rekonstrukci vysokých pecí a válcoven na Ostravsku, strojová zařízení modernizovala Škodovka, brněnská Zbrojovka, Spolek pro chemickou a hutní výrobu v Ústí nad Labem, konfekční závody Nehera, Rolný v Prostějově atd. Nejvíce investic plynulo do hornictví, hutnictví, strojírenství a obuvnictví, mnohem méně do lehkého průmyslu, kde docházelo jen k rekonstrukci a modernizaci stávajících závodů. Pokud šlo o dovoz nových strojů a strojních zařízení do republiky, ten byl po roce 1925 usnadněn režimem zvýhodněného dovozu strojů u nás nevyráběných.9) Díky přijatým celním úlevám dosáhly některé podniky po technické stránce špičkové úrovně (výroba obuvi, konfekce). Na proces modernizace významně působila i deflační měnová politika, která urychlila vyřazení podniků technicky zaostalejších a špatně hospodařících a podnítila nástup racionalizace i snah o vyšší kvalitu zboží. Celkem v roce 1929 překročila průmyslová výroba předválečnou úroveň o 41 %, což byl vzestup v evropském srovnání nadprůměrný.10) V jednotlivých průmyslových odvětvích byl však vývoj značně odlišný. Nová výrobní odvětví (zejména strojírenství a chemický průmysl) sice dosahovala rychlejšího růstu než průmysl jako celek, ale jejich nízký podíl na průmyslové výrobě (asi 12 %) byl hlavní slabinou průmyslové struktury Československa a dokladem jeho průmyslového zaostávání. Také technická úroveň jednotlivých odvětví československého průmyslu byla ve srovnání s průmyslově vyspělejšími zeměmi nižší a rozvíjela se pomalu. 11

V letech hospodářské konjunktury došlo k urychlení tempa koncentrace průmyslové výroby. Ta však byla v jednotlivých odvětvích výroby velice rozdílná. Podle provedeného sčítání živnostenských závodů ze dne 27. května 1930 tvořily dílny malých řemeslníků a domácká výroba 89,2 % z celkového počtu (378 015) sčítaných výrobních jednotek. V nich bylo zaměstnáno 26,6 % činných osob. V závodech zaměstnávajících více než 250 zaměstnanců bylo soustředěno 42 % všech pracovních sil. Vysoká koncentrace výroby byla v báňském, hutním, chemickém, strojírenském průmyslu a v cementářství. Těžbu černého uhlí na Ostravsku ovládalo šest společností, těžbu hnědého uhlí v severočeském revíru společnosti čtyři. V železářství vyráběly v roce 1929 tři největší společnosti (Báňská a hutní společnost, Vítkovické horní a hutní těžířstvo a Pražská železářská společnost) 98,2 % celostátní produkce surového železa a 87,9 % oceli. Ve strojírenství dominovaly v roce 1929 Škodovy závody, Českomoravská Kolben – Daněk a Ringhofferovy závody, v chemickém průmyslu Spolek pro chemickou a hutní výrobu v Ústí nad Labem atd. Z odvětví lehkého průmyslu byla největší koncentrace výroby v průmyslu sklářském, textilním, papírenském a ve výrobě obuvi (Baťa). Ve většině odvětví spotřebního průmyslu pracovaly ale převážně střední a malé závody. Koncentrace výroby v Československu se na rozdíl od průmyslově vyspělých zemí (USA, Velká Británie, Německo) vyznačovala nikoliv hromadnou výrobou, ale malosériovou nebo kusovou produkcí širokého sortimentu zboží.11) Pokud jde o technické vybavení jednotlivých závodů, obecně platí, že největší podíl hnací síly byl ve velkých závodech vyrábějících převážně výrobní prostředky. Na druhém místě v podílu na celkovém výkonu hnacích strojů stál průmysl potravinářský (cukrovary, lihovary, část pivovarů). Poměrně velké bylo strojní a energetické vybavení v těžbě uhlí, v chemickém a papírenském průmyslu, naopak velmi malé v konfekčním a obuvnickém průmyslu. Z výsledků sčítání průmyslových závodů v roce 1930 vyplývá mírná převaha technické vybavenosti na straně odvětví vyrábějících především výrobní prostředky nad odvětvími vyrábějícími spotřební předměty (poměr 50,3:48,9, zbytek technického vybavení připadal na stavebnictví).12) Poměrně vysoký stupeň koncentrace průmyslové výroby v Československu vytvářel příznivé podmínky k monopolizaci ekonomiky, která se projevovala v celé řadě podob. Převládajícími formami monopolních organizací byly zejména koncerny, dále kartely a syndikáty, které ovládaly vnitřní trh soustavou dohod, monopolizovaly výrobu a odbyt určitých výrobků, tj. určovaly jednotlivým podnikům výrobní nebo odbytové kvóty, oblasti odbytu, závazné ceny výrobků, prodejní a platební podmínky atd.13) Československo se vyznačovalo silnou ekonomickou mocí 12

monopolů, podíl „neorganizovaných podniků“ rychle klesal a zaujímal v československé ekonomice stále méně významné pozice. Tento proces byl navíc urychlován pronikáním zahraničního kapitálu, s nímž se významné podniky spojovaly. Rozdílná struktura těchto monopolních svazů podmiňovala jejich rozdílné zájmy v měnové, obchodní, vývozní, dovozní a celní politice, které se promítaly do konkurenčního boje. Složitost a různorodost těchto vztahů nám nedovoluje podat přesnější obraz monopolní výstavby v Československu na konci 20. let. Pro celkové zachycení vývoje československé průmyslové výroby v tomto období by bylo vhodné uvést závěrem její index. V Československu však nebyl tento ukazatel ve 20. letech propočítáván. Pokusy o jeho sestavení na počátku 30. let (P. Smutný, M. Stádník, K. Maiwald) mají rozdílnou průkaznost, ať už vzhledem k výchozí základně, materiálové bázi, metodice sestavování i jiným důvodům. Odborně fundovaným indexem průmyslové výroby v první Československé republice je index, který sestavil v roce 1934 národohospodář K. Maiwald. Tento index používá řada historiků a ekonomů, byl publikován jak v československých statistických ročenkách, tak i v mezinárodních statistikách Společnosti národů. Index československé průmyslové výroby dle Maiwalda pro léta 1924–1929 (1929 = 100)14)

Výroba elektrického proudu

potravinářský

oděvnický

kožařský

textilní

polygrafický

papírenský

dřevařský

chemický

cementu, kamene a zemin

porcelánu

sklářský

Kovoprůmysl

Hornictví

Průmysl celkem

Rok

Průmysl

1924 76,0 86,8 59,3 84,9 86,1 62,6 71,9 93,2 63,1

–

81,4 75,4 73,8 106,3 57,7

1925 79,0 78,8 66,3 83,7 89,2 69,6 72,4 92,0 70,5

–

88,9 81,0 78,9 96,1 64,5

1926 76,6 84,5 61,4 81,8 86,2 77,5 72,5 77,7 80,9

–

80,7 78,6 82,8 94,8 69,1

1927 89,0 87,2 76,7 84,0 91,9 86,5 78,5 88,5 91,3

–

106,0 84,7 90,1 91,9 78,4

1928 95,8 90,5 94,4 91,7 98,1 107,7 86,7 112,7 92,2 88,1 101,1 87,7 96,2 93,7 90,2 1929 100

100

100

100

100

100

100

100

100

100

100

100

100

100

100

Uváděný Maiwaldův index má sice řadu slabin (zachycuje asi ¾ průmyslové výroby, nezaznamenává výrobu řemeslnických dílen, neumožňuje provést srovnání s výší průmyslové výroby před válkou, neboť po13

pisuje období od roku 1921), ale domnívám se, že vypovídací schopnost uváděných dat průmyslového indexu pro období druhé poloviny 20. let potvrzuje všechny výše uvedené závěry o pohybu průmyslové výroby a důležitosti jednotlivých průmyslových odvětví.

ZEMĚDĚLSKÁ VÝROBA Druhé místo mezi ekonomickými odvětvími Československa zaujímalo zemědělství a lesnictví, v němž bylo v roce 1930 zaměstnáno jen o něco méně obyvatelstva než v průmyslu. Podíl zemědělského obyvatelstva se v různých oblastech lišil a stoupal směrem k východu republiky.15) Československo bylo v Evropě zemí s nadprůměrným (42 %) podílem orné půdy na celkovém půdním fondu. Podíl lesů (33 %) byl jeden z nejvyšších v Evropě. Těžiště zemědělské výroby spočívalo v malých a středních závodech do 20 hektarů půdy. Tato hospodářství představovala v roce 1930 95 % všech závodů a na celostátní výměře zemědělské půdy se podílela 64 %. Závodů s výměrou půdy do 5 hektarů bylo dokonce 71 % a disponovaly pouze 23 % zemědělské půdy. Naproti tomu velkostatků nad 50 hektarů bylo jen 1 % a hospodařily na 20 % zemědělské půdy; navíc většinou k velkostatkům patřily i obrovské rozlohy nezemědělské, především lesní půdy. Rolnická držba byla značně roztříštěná a většině drobných rolníků nestačila půda ani k obživě. Úsilí o scelování půdy se při soukromém vlastnictví pozemků minulo účinkem. Nedostatek půdy nutil drobné rolníky a bezzemky, aby si přivydělávali prací v lese, na stavbách, v průmyslu, námezdní prací na velkostatcích, případně připachtovávali další půdu. Podle výsledků sčítání zemědělských závodů v roce 1930 tvořila pronajatá půda plných 13,3 % veškeré obhospodařované půdy a 44 % zemědělských závodů si půdu připachtovávalo.16) Druhá polovina 20. let byla pro československé zemědělství nejpříznivějším obdobím za celé trvání předmnichovské republiky. V roce 1925 překročilo zemědělství předválečnou úroveň a s výjimkou poklesu produkce v roce následujícím se až do roku 1929 udržovalo zhruba na stejné úrovni. Celkový růst objemu zemědělské výroby byl podmíněn zvýšením hektarových výnosů a užitkovosti dobytka. V průměru let 1926–30 vzrostla produkce na 1 hektar zemědělské půdy proti předválečnému období v celé republice o 28 %. Československo se podílelo v letech 1926–30 na evropské produkci 5,6 % obilovin, 6,9 % brambor, 14,2 % cukrovky a v roce 1926 zhruba 3,2 % počtu koní, 4,8 % počtu skotu a 3,8 % počtu vepřů. Měnila se struktura rostlinné výroby – zvyšovalo se zejména zastoupení sladovnického ječmene, cukrovky, bram14

bor, chmelu, ovoce a zeleniny, a naopak došlo ke snížení produkce pšenice, žita, lnu. V živočišné výrobě stoupal podíl kravského mléka, do pozadí ustupoval chov ovcí, koz a vepřů. K vzestupu zemědělské výroby, zejména k růstu podílu její rostlinné složky, přispělo rovněž zavedení agrárních cel v letech 1925–26, které bylo reakcí na růst světové zemědělské produkce (zejména obilí).17) V období konjunktury došlo k výraznému zvýšení intenzity zemědělské, zejména rostlinné výroby v důsledku prováděných meliorací pozemků a šlechtitelství plodin. V roce 1928 roční úroda překročila předválečnou úroveň. Přesto byly hektarové výnosy hlavních zemědělských plodin podstatně nižší než výnosy v zemích s nejintenzivnějším zemědělstvím, jako byla Belgie, Holandsko, Dánsko, Velká Británie a Německo, ale předstihovaly výnosy ve Francii, Itálii, Rakousku, Maďarsku, Polsku a v zemích jihovýchodní Evropy. Intenzifikaci rostlinné výroby podpořilo také hromadné používání průmyslových hnojiv, jejichž spotřeba sice stoupla v uvedeném období druhé poloviny 20. let o více než 160 %, ale vzhledem k evropským státům byla spíše průměrná. Srovnání s ostatními zeměmi Evropy také ukazuje, že československé zemědělství se orientovalo více na okopaniny (cukrovku, brambory) než na obiloviny, snad s výjimkou sladovnického ječmene. Československo bylo do značné míry soběstačné v rostlinné produkci. Ve sklizni brambor bylo v letech 1926–30 na 4. místě v Evropě, ve výrobě cukru na 3. místě a chmele sklidilo dokonce nejvíc na světě.18) V živočišné výrobě, která byla určena téměř výhradně pro vnitřní trh, stálo Československo v evropském žebříčku v intenzitě chovu skotu (tj. počtu kusů na 100 hektarů zemědělské půdy) na 6. místě, v chovu vepřů na 7. místě a v roční dojivosti krav jen stěží dosahovalo ukazatelů typických pro zemědělsky méně vyspělé země. Celkově, v produkci hlavních plodin a počtu domácích zvířat, zůstalo Československo v druhé polovině dvacátých let poměrně pozadu za průměrným tempem rozvoje v Evropě.19) Zemědělská výroba nacházela dobré odbytiště zejména na domácím trhu, do roku 1927 (prostřednictvím potravinářského průmyslu i přímým exportem průmyslových plodin) též na trhu zahraničním. Československo bylo současně významným dovozcem pšenice i masa. Dovoz zemědělských výrobků a potravin daleko převyšoval jejich vývoz. Ke zvýšení intenzity a produktivity zemědělské výroby v druhé polovině 20. let přispěla racionalizace a mechanizace. Racionalizační proces se projevoval v rychlém rozvoji elektrifikace vesnice. V roce 1929 bylo zásobeno elektrickým proudem již 55 % všech obcí v republice (na Slovensku ale jen 18 %), soustřeďujících 73 % všech obyvatel.20) V mechanizaci zemědělské výroby převládla mechanizace evropského typu, tj. rozšíření motorových hnacích strojů. Jejich podíl na celkové 15

kapacitě využívané v zemědělství představoval v roce 1930 v Čechách 49 %, na Moravě a ve Slezsku 45,5 %. Rozhodující podíl na hnací síle měla elektřina. Na rozdíl od motorového pracovního stroje (traktoru) byl elektromotor dostupný i malým závodům. Širšímu uplatnění amerického typu mechanizace, tj. zavádění motorových pracovních strojů, bránila zejména rozdrobenost v držbě půdy, která znesnadňovala jejich širší využití. V Československu připadalo v roce 1930 na jeden traktor více hektarů půdy (1 582 hektarů), než byl evropský průměr. Z traktorů, které v roce 1930 pracovaly na československých polích, patřilo plných 95 % hospodářstvím velkých sedláků. Mechanizace polních prací tak rostla s rozsahem hospodářství. O nižší vybavenosti zemědělství stroji svědčila i vyšší vázanost jeho pracovních sil, než tomu bylo v západních zemích. Důsledkem nižší technické úrovně byla na přelomu dvacátých a třicátých let nižší i produktivita práce v zemědělské výrobě. V roce 1930 připadaly na jednu osobu činnou v zemědělství 2,2 hektaru zemědělské půdy, zatímco ve Francii (1931) 4,6 hektaru, v Dánsku (1930) 5,7 hektaru.21) Zavádění vědeckého a technického pokroku do zemědělské výroby bylo značně nerovnoměrné a pomalé. Výsledky racionalizačního procesu a mechanizace se projevovaly především ve velkých zemědělských závodech, které disponovaly většími finančními prostředky a měly daleko výhodnější podmínky pro použití a využití investic. Uvedené jevy konjunkturního období se projevovaly také ve slovenském zemědělství. Intenzita a produktivita zemědělské výroby však zaostávaly daleko za českými zeměmi.22) Určit celkovou úroveň a tempo vývoje československého zemědělství v mezinárodním srovnání na základě indexu zemědělské výroby není možné, poněvadž pro většinu zemí nebyly indexy zemědělské výroby vypočteny. Na základě výše uvedených faktů však můžeme konstatovat, že opožďování československého zemědělství za evropskými zeměmi nebylo zdaleka tak zřetelné a výrazné jako v průmyslu. Jeho vážnou brzdou byla především poměrně malá mechanizace a chemizace.

ZAHRANIČNÍ A VNITŘNÍ OBCHOD Místo Československa na ekonomické mapě světa bylo dáno nejen stupněm jeho hospodářské vyspělosti, ale i jeho napojením na tento svět, zejména prostřednictvím obchodu, dále také kapitálovými účastmi, kartelovými dohodami apod. Zahraniční obchod měl pro Československo vzhledem k malému vnitřnímu trhu a úzké surovinové základně životní význam. Jeho pohyb v podstatné míře působil na vývoj průmys16

lu i zemědělství, čímž zvyšoval závislost československého hospodářství na ekonomicky silných zemích a současně zmenšoval jeho odolnost vůči konkurenčním výkyvům na světových trzích a živelnému vývoji světového hospodářství vůbec. Československo patřilo k zemím s velkým podílem vývozu na domácí výrobě.23) Spojitost mezi výrobou a zahraničním obchodem byla vždy velmi těsná a ekonomika citlivě reagovala na výkyvy konjunktury na světovém trhu. Podíl Československa na světovém exportu představoval v roce 1929 1,9 % a převyšoval podíl státu na světové průmyslové výrobě. Koncem 20. let procházelo zahraničním obchodem zhruba 30 % národního důchodu.24) K silnému oživení československého zahraničního obchodu dochází zejména v letech 1927–29, kdy objem mezinárodní směny zboží dosáhl svého maxima v celém meziválečném období. Rozhodujícím faktorem tohoto oživení byl rozkvět světového obchodu v letech 1924–29. Československu se dařilo zejména v období druhé poloviny 20. let poměrně dobře umísťovat své zboží na zahraničních trzích a jeho saldo obchodní bilance bylo nepřetržitě aktivní. Roční tempo růstu dovozu bylo vyšší než v Evropě jako celku, u vývozu tomu bylo zhruba stejně. Přebytky získané v zahraničním obchodě umožňovaly krýt trvalý deficit v placení úroků a zisků, patentů a dividend, snižovat zahraniční dluh a byly zdrojem k repatriaci nebo vývozu kapitálu. Aktivní obchodní bilance v letech 1926–29 však klesala nejen relativně ve vztahu k úhrnnému obratu, ale i absolutně. Tempo vývozu se opožďovalo za tempem rozvoje průmyslové výroby, což bylo neklamným znakem rostoucích potíží odbytu na zahraničních trzích. Po roce 1928 zaznamenáváme ve vývoji československého vývozu sestupnou tendenci. Na klesající tempo vývozu měla vliv zejména německá obchodní expanze, zvýšení cel na dovoz cukru ve Velké Británii po roce 1926, která patřila mezi nejvýznamnější odběratele československého cukru, dále pokles podílu zahraničního obchodu s nástupnickými zeměmi, v nichž probíhal industrializační proces, a paradoxně se na snižování vývozu podepsala i československá celní politika po roce 1926, vyvolávající protiopatření cizích států poškozující československý export. Vláda si plně uvědomovala pozitivní dopad liberalizace obchodu na vývoj bilance zahraničního obchodu. Po mezinárodní hospodářské konferenci v Ženevě v roce 1927, kde mělo být dosaženo dohody o zlepšení a usnadnění vzájemného obchodu mezi státy, provedla československá vláda některé kroky, které vedly k postupné liberalizaci zahraničního obchodu. V roce 1928 vyžadovalo ministerstvo obchodu souhlas jen u 10,2 % dovozních a 0,9 % vývozních položek a současně byla zrušena povinnost odevzdávat devizy.25) K úplnému uvolnění dovozu však nikdy nedošlo.

17

Struktura zahraničního obchodu Ve struktuře zahraničního obchodu došlo od poloviny 20. let k její určité stabilizaci. Charakter zapojení Československa do mezinárodní výměny zboží určoval průmysl. Rozsah zahraničního obchodu průmyslovými výrobky nebyl vysoký, ale pokud šlo o jeho podíl na výrobě, patřila první republika ke špičce. Import dosahoval 1⁄10, export ¼–1⁄3 hodnoty průmyslové výroby.26) V dovozu stály na prvním místě suroviny pro zpracovatelský průmysl – bavlna (z USA, Indie, Egypta, Súdánu), vlna (Austrálie, Nový Zéland, Jižní Amerika), železná ruda (Jugoslávie, Švédsko), nafta (z USA a Rumunska), surové kůže (Jižní Amerika a balkánské země) a minerální oleje. Druhé místo v hodnotě dovozu zaujaly potraviny – chlebové obilí, mouka, kukuřice, maso, tuky. Po zavedení agrárních cel v letech 1925–26 jejich import postupně klesal. Stroje a zařízení tvořily jen nevelkou část obratu zahraničního obchodu, přičemž dovoz strojů a zařízení převyšoval jejich vývoz. Největší dovozní položku představovaly elektrické a textilní stroje. Poměr hodnoty dovezených strojových výrobků k hodnotě strojových výrobků vyvezených byl po celé období předmnichovské republiky 61:39. Dovoz průmyslových surovin i výrobních zařízení prohluboval podřízenost země mezinárodním monopolním svazům a závislost na nich. Mezi nejdůležitější vývozní položky patřily hotové výrobky textilního průmyslu, které představovaly 35–37 % celého československého vývozu, avšak jejich odbyt od roku 1927 klesal. Významný byl export skla, porcelánu, keramiky, jabloneckého zboží a obuvi (Baťa). Vedle spotřebního zboží, jehož podíl na vývozu dosahoval koncem 20. let více než 50 %, vyváželo Československo i některé výrobky potravinářského průmyslu (cukr, pivo, slad) a zemědělské produkty (chmel, sladovnický ječmen). Řada z výše jmenovaných odvětví exportovala většinu své produkce, a byla tak vystavena ve větší či menší míře (sklářské a textilní zboží) zahraniční konkurenci. Důležitými položkami vývozu byly i suroviny (hnědé uhlí a dřevo), klesající tendenci měl vývoz kamenného uhlí a koksu, jež byly do republiky dováženy. Významným vývozním artiklem Československa byly zbraně (zejména pěchotní): v roce 1930 dosáhl zbrojní vývoz hodnoty 5,3 milionu US dolarů a jeho podíl na celkovém československém vývozu činil téměř 0,5 %. Aktiva zbrojního obchodu vyrovnávala do určité míry pasivní obchodní saldo s ostatními strojírenskými výrobky.27) Z uvedeného výčtu je patrné, že vývozní zboží tvořily převážně výrobky lehkého a potravinářského průmyslu a zboží určené k široké spotřebě nebo luxusní zboží. To v podstatě odpovídalo struktuře průmyslové výroby, která přes všechny změny zůstávala v převaze lehkého 18

průmyslu. Uvedená struktura vývozu nezajišťovala československým výrobkům do budoucna trvalý odbyt. Politika postupné soběstačnosti dovozních zemí stejně jako změny v koupěschopné poptávce, především u luxusního zboží, zmenšovaly odbytové možnosti pro československé zboží. Orientace zahraničního obchodu Obchodní kontakty Československa byly v tomto období rozsáhlé, i když podíl jednotlivých zemí na zahraničním obchodu státu byl různý. Převážná většina obchodních styků byla realizována s Německem a jeho přístavy Hamburkem a Brémami. Obchodní vztahy s Německem byly prioritní ať již po stránce kvantitativní, tak i co do závislosti na zprostředkování velké části československého obchodu se zámořím. Dalšími obchodními partnery byly nástupnické státy Rakousko, Maďarsko, Polsko a malodohodové země Jugoslávie a Rumunsko. Zde však naši obchodníci naráželi na sílící německou konkurenci. Za ztracené trhy ve střední a jihovýchodní Evropě hledali českoslovenští vývozci odbytiště v západoevropských zemích – Velké Británii, Švýcarsku, Francii, v zemích severní Evropy (Švédsko) a v USA. Podíl Spojených států na československém zahraničním obchodě výrazně stoupal a v roce 1929 dosáhl 6,3 %. USA se tak staly po Německu a Rakousku třetím nejvýznamnějším obchodním partnerem země.28) Obchod se západní Evropou a USA byl označován za hospodářsky pasivní, neboť Československá republika vyvážela do těchto zemí převážně suroviny, polotovary a výrobky s malým množstvím vložené práce, a naopak odtud dovážela za vysoké ceny výrobky technicky a technologicky náročné, které náš průmysl „nedokázal“ vyrobit. Na druhé straně však trh s těmito zeměmi vytvářel tlak na zdokonalení výroby i na změnu struktury československého hospodářství. Obchod s výše uvedenými zeměmi představoval zhruba 75–80 % celkového obratu zahraničního obchodu. Zbytek byl rozptýlen do mnoha desítek dalších zemí, leckdy i značně vzdálených (Indie, Čína, Japonsko, Egypt, Brazílie, Argentina, Chile, Austrálie atd.). Šlo o trhy neznámé, často nejisté a vzhledem k vyšším dopravním nákladům i celkové úrovni naší výroby bylo československé zboží na těchto trzích méně konkurenceschopné. Velikost a sortiment podniků vnitřního obchodu Vedle zahraničního obchodu zaujímal ve 20. letech stále významnější místo také vnitřní obchod, který byl určitým průsečíkem výrobní nabídky a spotřebitelské poptávky. Úroveň vytvářející se obchodní sítě byla v jednotlivých regionech značně rozdílná a závisela na řadě růz19

ných faktorů od hospodářské vyspělosti daného regionu až po sociální strukturu obyvatelstva a jeho spotřebitelské návyky.29) Rozšiřující se obchodní činnost ve dvacátých letech se odrazila zejména v růstu počtu osob zaměstnaných v obchodě. Počet zaměstnanců tu vzrostl mezi léty 1921–30 o 55,4 %, jinak se charakter obchodní sítě ale příliš nezměnil.30) V roce 1930 dosáhl celkový počet obyvatel činných v obchodě se zbožím (bez pomocných a příbuzných podniků) 338 923 osob. Růst vnitřního obchodu byl podmíněn postupujícím technickým pokrokem, který umožňoval zavádění hromadné nebo alespoň velkosériové výroby, jejímž výsledkem bylo rozšíření sortimentu i uvedení řady nových výrobků na trh (elektro, foto atd.). Tempo vývoje podnikání v obchodě bylo ve srovnání s výrobní sférou pomalé a také počet obyvatel připadajících na jednoho pracovníka v obchodě (35,6 v roce 1930) byl mnohem vyšší než v řadě jiných evropských států.31) Rozvoji obchodního podnikání bránila jak pomalá urbanizace, tak nedostatek potřebného podnikatelského kapitálu, ale i zákaznická klientela, která pro nedostatek finančních prostředků upřednostňovala nákup potravinářského zboží před nepotravinářským. To se pak odráželo v sortimentní skladbě zboží a obchodu vůbec. Nejvíce obchodů zaměřovalo svůj prodej na smíšený sortiment potravin a zboží denní potřeby. Šlo většinou o malé podniky s 1 až 5 pracovníky, kterých bylo v roce 1930 165 812 a zaměstnávaly 249 609 lidí.32) Četný byl výskyt obchodů se samostatným jedním druhem potravin – mléka a mléčných výrobků, vajec a drůbeže, ovoce a zeleniny ad. Řada těchto „rodinných“ obchodů, které byly rozesety po celém území státu včetně jeho okrajových částí, byla mnohdy spojena s výrobní činností svých majitelů (pekaři, řezníci, ale i cukráři).33) Na druhém místě dle sortimentu prodávaného zboží byly obchody s textilem, trafiky, dále prodejny s obuví, obyčejně doplněné opravárenskými službami, a obchody s drogistickým zbožím, které si řadu speciálních výrobků vyráběly samy (masti, čisticí a dezinfekční prostředky, bylinné směsi apod.) a mnohdy suplovaly i poradenskou zdravotní službu. Tyto podniky nikdy nepřekročily charakter obchodů malých, nanejvýš středních. Platí to i o obchodech s galanterním zbožím, papírenským zbožím, sklem, porcelánem, kuchyňskými potřebami a stavebními hmotami i diferencovaným elektrotechnickým zbožím, které patřily k nejrozšířenějším druhům obchodů ve vnitřní obchodní síti. Vzhledem ke stabilnímu a omezenému sortimentu zboží rostly takové obchody jen velmi pomalu a mnohé z nich se potýkaly s existenčními problémy. Jejich majiteli byli vesměs místní Němci, Češi a židovští obchodníci. Významnou složkou maloobchodu byla konzumní (spotřební) družstva. Přestože jejich podíl na maloobchodním obratu byl malý (v roce 20

1930 se pohyboval mezi 15–18 %),34) považovali je malí obchodníci za nepříjemnou konkurenci. Konzumní družstva, která měla u nás významnou tradici, plnila vedle své obchodní funkce i funkci politickou – družstevníci se většinou formou materiální závislosti dostali do područí družstva, jež bylo zpravidla ovládáno některou z politických stran. Zvláštní formu obchodního družstevnictví představovalo tzv. kupecké družstevnictví: sdružení jednotlivých obchodníků v určité oblasti, zpravidla v obci, za účelem získání množstevních rabatů při společném nákupu zboží. Forma kupeckého družstevnictví se u nás výrazněji neprosadila. Nejdynamičtější rozvoj prodělávaly ve 20. letech obchodní podniky střední velikosti, zaměstnávající 6–20 pracovníků, kterých bylo v roce 1930 5 721 s 52 238 zaměstnanci. Tyto obchody, ovládané většinou německým a židovským kapitálem, prodávaly již zboží náročnější na průmyslové zpracování (např. elektrotechnické a strojírenské výrobky atp.). Majiteli těchto obchodů byli zámožnější jednotlivci a jejich rodiny nebo menší skupiny společníků, kteří se bezprostředně podíleli na jejich vedení spolu s poměrně malým a finančně nenáročným řídícím aparátem. Tyto obchody vznikaly v malých a středně velkých městech a ve městech s velkou koncentrací obyvatel (lázeňská města) a s větší spádovou oblastí. Malé a střední obchody se dostávaly do blízkého každodenního kontaktu se zákazníkem, znaly jeho požadavky a přání. Svoji klientelu přitahovaly i kvalitou a kulturností prodeje, snahou vyhovět a často i typickou a neopakovatelnou atmosférou. Velké obchody a obchodní domy, provozované podnikatelskými subjekty, představovaly se svými 806 obchodními jednotkami 0,47 % podíl na celé obchodní síti země. V roce 1930 v nich bylo zaměstnáno 37 076 pracovníků. Skutečně velkých obchodů bylo ovšem koncem 20. let málo. Více než 100 lidí pracovalo v uvedeném roce v 58 obchodech, 9 z nich mělo více než 250 zaměstnanců, hranici 500 zaměstnanců nepřekročil žádný z nich.35) Díky svému kapitálovému zázemí (vídeňský, německý a židovský kapitál), a to i v podobě kapitálových vstupů velkých bank, dokázaly takové obchodní podniky plně využít všech možností podnikání ve velkém. Většina z nich byla specializována na určitý sortiment zboží. Později, v letech hospodářské krize, se objevují i tzv. univerzální obchodní domy (ASO), podle dobové statistické terminologie obchody „se zbožím všelikým“. K univerzálním obchodním domům můžeme od roku 1930 přiřadit i tzv. jednotkové obchodní domy – velké filiálkové obchody, které díky přímému nákupu zboží od výrobců disponovaly nezvykle širokým sortimentem levnějšího zboží. Na rozdíl od středních obchodů existovala ve velkých obchodech plně rozvinutá organizace a dělba práce, která byla nezbytně nutná ke zvládnutí nejen vlastního 21

prodeje, ale i celého obchodního obslužného zázemí (doprava, skladování, reklama, marketing apod.). Velké obchody, řízené na vysoké obchodnicko-podnikatelské úrovni, však ztratily, na rozdíl od obchodů střední a malé velikosti, možnost bezprostřednějšího styku se zákazníkem. Zjevné bylo i oddělení vrstvy podnikatelů-majitelů od zaměstnanců. Na přelomu 20. a 30. let se objevují v obchodním podnikání pokusy o přímé spojení (propojení) velkoobchodu s maloobchodem.36) Šlo o tovární filiálkové obchody nebo obchodní organizace, které si zřizovaly výrobní podniky za účelem prodeje svých výrobků (Baťa, Nehera, Rolný). I když podíl těchto obchodních jednotek na tržbách obchodů se smíšeným zbožím (ne potravinářským) nebyl nijak velký, byly tovární prodejny se svými levnějšími výrobky nepříjemnou konkurencí pro řadu výrobních živností i malých obchodů. Mnohem více než maloobchod oslabovalo tovární prodejny velkoobchodní podnikání s průmyslovým zbožím, jehož centry byla zpravidla velká města. Zde vznikající velkoobchod (prodejní kanceláře) sloužil prodeji výrobků několika podniků současně (např. prodeji cukru, uhlí, železa atp.); využívala jej často odvětví s roztříštěnou strukturou menších podniků. Vzhledem k nedostatku kapitálu se tato forma obchodního podnikání u nás příliš nerozvinula. Roli velkoobchodu ve vnitřním obchodě narušovaly i snahy o vyloučení těchto obchodních mezičlánků ze strany samotných kartelů. K růstu prodejen průmyslových kartelů docházelo zejména v období hospodářské krize. Spíše než obchodování s průmyslovým zbožím bylo v tehdejší ČSR rozšířeno velkoobchodní podnikání se zemědělskými produkty. Známé byly např. agrárnické organizace Kooperativa (založená v roce 1925) nebo Moragro (založené v roce 1924), jež se snažily strhnout na sebe obchod s venkovem. Obraz obchodního podnikání ve 20. letech doplňoval podomní prodej rozličného zboží různého původu v menších obcích a městech, často spojený s poskytováním drobných služeb (broušení nožů, zasklívání oken apod.), jakož i doplňkový obchod provozovaný vedle hlavního zaměstnání (obchod s koňmi, dobytkem, uhlím a dřívím), o jehož rozsahu nemáme přehled. Jednou z forem obchodního podnikání byl i prodej zboží přes tzv. obchodní cestující. Tito zástupci-agenti, zpravidla větších výrobních podniků, obcházeli jednotlivé regiony a v nich vytipované obchody a uzavírali s nimi dodávkové smlouvy na zboží. Významné pro řadu přímých výrobců, drobných zemědělců, řemeslníků i malých překupníků byly týdenní a výroční trhy a hospodářské výstavy s možností objednávkového prodeje vystavovaného zboží. Přejímání jiných forem prodeje (zásilkový prodej, prodej na splátky) se dělo jen sporadicky. Tato obchodní síť a její struktura, jež se dotvořila v průběhu 20. let, zůstala prakticky nezměněna až do druhé světové války. 22

Nedílnou součástí vnitřního obchodu byl i obchod se Slovenskem a Podkarpatskou Rusí, kde v letech konjunktury dozníval dezindustrializační proces z období poválečných let. Vzhledem k malé průmyslové základně byly z českých zemí na Slovensko vyváženy převážně výrobky těžkého průmyslu, ale i některých odvětví lehkého průmyslu (konfekce, obuv, lékařské potřeby, sklo, porcelán, pivo atd.). Celková výše exportu z českých zemí na Slovensko činila v roce 1927 více než 20 135 438 000 Kč.37) Slovensko vyváželo opačným směrem nejvíce zemědělské výrobky a suroviny (rudy, dřevo, kaolin, sůl, tedy málo zhodnocené zboží). Vzhledem k tomu, že hodnotová výměna zboží mezi českými zeměmi a Slovenskem nebyla v plné šíři statisticky sledována, je obraz vzájemných obchodních vztahů mezi oběma částmi republiky do značné míry neúplný. Slabě rozvinutá průmyslová výroba na Slovensku mohla nabídnout na vnitřním slovenském trhu jen málo výrobků. I tato omezená nabídka zboží měla malý odbyt vzhledem k nedostatečné koupěschopnosti obyvatelstva. Slabý byl i obchod se zemědělskými výrobky a potravinářským zbožím, který byl podvázán samozásobitelskými tendencemi obyvatelstva a celkovým charakterem zemědělské výroby vůbec. Uvedené skutečnosti a nedostatek kapitálových zdrojů se odrážely i ve struktuře a charakteru obchodní sítě na Slovensku. Podle sčítání živnostenských závodů z roku 1930 se obchodem zabývalo pouhých 3,32 % ekonomicky aktivních obyvatel a počet obchodů (27 896) převážně malých a nejmenších do 20 pracovníků představoval asi 1⁄6 jejich celkového počtu v českých zemích. Žádný obchod neměl více než 100 zaměstnanců. Na jednoho pracovníka v obchodě připadalo v roce 1930 téměř 61 osob (na Podkarpatské Rusi 69,4 osoby), tedy dvojnásobek obslužného standardu v českých zemích.38) Nejvyšší koncentraci obchodů měla Bratislava, větší počet obchodních jednotek byl i v Košicích. Malý počet obchodů působil v Žilině, Trnavě, Nitře a v některých dalších, vesměs okresních městech.

PENĚŽNICTVÍ, MĚNA A KAPITÁL Struktura československého peněžnictví Průmysl, zemědělství a obchod byly ekonomicky závislé ještě přinejmenším na jednom činiteli, který spolurozhodoval o jejich výsledném efektu. Jednalo se o potřebu investičního a provozního úvěru, který podnikům poskytovaly peněžní ústavy. Jejich soustava navazovala po vzniku Československé republiky s malými změnami na bankovní systém vytvořený v českých zemích na přelomu 19. a 20. století, kte23

rému se přizpůsobovalo i peněžnictví na Slovensku. Peněžní soustavu v našich zemích tvořily akciové obchodní banky, ústavy lidového peněžnictví (spořitelny, občanské a živnostenské záložny, okresní hospodářské záložny, kampeličky, rolnická úvěrní družstva na Slovensku), zemské peněžní ústavy, hypoteční banky a soukromé bankovní domy.39) Po vymanění z hospodářské závislosti na Vídni v důsledku provedené měnové reformy a nostrifikace došlo v letech 1918–21 k prudkému a neopakovatelnému rozmachu československého bankovnictví, kdy narůstal počet bank, jež rozšiřovaly své obchodní aktivity a některé z nich vzhledem k postupující inflaci a rozšiřující se výrobě výrazně zvětšovaly svůj akciový kapitál. Určitým ozdravným procesem této bankovní hypertrofie byla hospodářská (deflační) krize 1922–23, která jednak zlikvidovala řadu především nově založených, finančně i odborně slabých peněžních ústavů, a na druhé straně zhodnotila větším bankám poskytnuté úvěry a vedla k jejich „zprůmyslnění“. Ve snaze předejít možnému řetězovému zániku řady bank a finančnímu kolapsu vůbec iniciovala vláda na podzim 1924 přijetí sedmi tzv. bankovních zákonů, jež měly ve svém důsledku omezit nežádoucí konkurenci malých a středních bank, resp. zamezit eventuálnímu vzniku bank nových.40) Prakticky stejný cíl sledovalo i zřízení Zvláštního fondu ke zmírnění ztrát z poválečných poměrů – tzv. sanačního fondu (Zákon č. 237/1924 Sb.), neboť podmínky sanace s využitím státních prostředků zvyšovaly v peněžnictví diktát kapitálově nejsilnějších bank. Krizí bankovní soustavy byly postiženy téměř ¾ obchodních akciových bank na území českých zemí a ani sanační podpora neuchránila mnohé z nich před likvidací.41) Bankovní zákony a sanační fond některými svými ustanoveními vedly k posílení státního intervencionismu ve prospěch nejsilnějších skupin finančního kapitálu. Vnějším výrazem této státní podpory centralizace kapitálu byl pokles počtu obchodních akciových bank v českých zemích z 38 ústavů před deflační krizí na 22 bank v roce 1929.42) Bylo by však mylné se domnívat, že koncentrace a centralizace finančního kapitálu byla vyvolána bankovními zákony. Byla především důsledkem rozvoje ekonomiky v období hospodářské konjunktury. Bankovní zákony tomuto procesu jen napomohly. K vytváření hlavních bankovních koncernů, které prorůstaly s průmyslovým kapitálem a získávaly vliv na hospodářskou politiku státu, přispěly zejména bankovní sanační fúze,43) iniciované ministerstvem financí, a navýšení akciového kapitálu významnějších bank (včetně jejich rezervních fondů) v důsledku vysokých zisků ze všech odvětví národního hospodářství. V období hospodářské konjunktury došlo v Československu k významnému posílení a upevnění pozic českého kapitálu, jež byly zhruba 24

trojnásobné ve srovnání s pozicemi kapitálu německého.44) Rozpínavost českých bank se projevovala i na úkor maďarského a slovenského kapitálu. Kromě zakládání řady poboček pronikaly české ústavy na Slovensko i tzv. afilací, tj. kapitálovým ovládnutím menších bank při zachování jejich formální samostatnosti, která byla předzvěstí pozdějších fúzí.45) Rozhodující skupinu československého bankovnictví představovalo koncem roku 1929 sedm kapitálově významných bank.46) Z nich pak nejvýznamnější postavení měly dva základní koncerny – Živnobanka a Anglo-Pragobanka se státní kapitálovou účastí ve výši 40 %. Jejich monopolní postavení bylo dáno nejen jejich vlivem na hospodářský život státu, státní politiku a legislativu, výší vlastních a svěřených finančních prostředků, ale i tím, že ostatní banky na ně byly v té či oné míře napojeny a jim podřízeny, a to včetně lidového peněžnictví. Nejvýznamnější postavení v hospodářském životě republiky patřilo až do roku 1929 koncernu Živnobanky. Jeho jádro tvořily především klíčové zmonopolizované průmyslové podniky (s výjimkou Baťova koncernu, Vítkovic a Škodových závodů), vyrábějící převážně pro domácí trh. Živnostenská banka si do 30. let vybudovala komplex téměř 200 koncernových podniků z oblasti těžkého a lehkého průmyslu i obchodu. Koncem 20. let se podařilo agrárnímu kapitálu získat značný vliv v Anglo-Pragobance, která vznikla v roce 1930 fúzí Anglo-československé, Pražské úvěrní a České komerční banky, které se dostaly do finančních potíží. Fúze, jež si vyžádala částku 300 milionů Kč ze státních zdrojů, byla pokusem vládních míst a koncernu Škodových závodů o vytvoření protiváhy Živnostenské banky.47) Koncern agrárního kapitálu se orientoval na drobnější zemědělské a potravinářské podnikání a na exportní firmy spotřebního průmyslu. Současně dovedně využíval finančních zdrojů zemědělských družstevních organizací, které mu umožnily pronikat i do odvětví, která se zemědělstvím neměla nic společného, ale vynikala vysokou rentabilitou vloženého kapitálu (zbrojařský a strojírenský průmysl). Síla agrárního kapitálu pak byla zmnožena i pozicemi jeho politické reprezentace – agrární strany – ve vládě po parlamentních volbách na podzim v roce 1925. Rozpory mezi oběma monopolními skupinami byly často prezentovány jako boj domácího (českého, „vlasteneckého“) kapitálu (Živnobanka) proti kapitálu zahraničnímu (Anglo-Pragobanka).48) Pokud došlo mezi oběma skupinami ke střetu, mohla Živnobanka útoky svou hospodářskou silou odrazit – hospodářsky slabší Anglo-Pragobanka však omezovala politický vliv mocnějšího konkurenčního ústavu. Dominující postavení bank v československé peněžní a úvěrové soustavě bylo do jisté míry „oslabováno“ existencí spořitelen a nejrůzněj25

ších druhů družstevních a veřejnoprávních záložen, které zahrnujeme pod společný název „ústavy lidového peněžnictví“. Většina těchto ústavů vznikla v 19. století a stála u zrodu českého bankovnictví. I když postavení lidových ústavů ve srovnání s bankami bylo co do velikosti bilančních položek plně srovnatelné,49) vedoucí postavení v československém peněžnictví nezískaly. Bránil tomu politický vliv a hospodářská síla koncentrovaného bankovního kapitálu a na druhé straně strukturální a územní roztříštěnost i vzájemná konkurence jednotlivých typů lidových peněžních ústavů. V roce 1929 v zemi působilo 7 414 různých poboček ústavů lidového peněžnictví, tj. spořitelen, záložen, kampeliček a úvěrních slovenských družstev.50) Jejich obliba byla veliká pro relativní bezpečnost uložených úspor i pro to, že na rozdíl od bank poskytovaly výhodnější úvěry zejména drobným živnostníkům, obchodníkům, rolníkům i menším podnikatelům. Nedílnou součástí československé bankovní soustavy byly dále zemské a hypoteční banky v Praze, Brně a Opavě, které poskytovaly obcím, okresům i zemím úvěry na financování řady veřejně prospěšných staveb. Prostředky pro úvěrovou činnost získávaly tyto veřejnoprávní instituce z emisní činnosti, tj. vydáváním dluhopisů a zástavních listů (zaručených zeměmi), které byly obchodovatelné na burze.51) Strukturu peněžních ústavů doplňovaly soukromé bankovní domy, rozmístěné po celém území státu. Aktivita bankovních domů, jejichž počet dosáhl v roce 1929 jednoho sta, byla orientována na burzovní operace, směnárenství (zejména v lázeňských městech), na obchod s losy (tj. loterními losy a cennými papíry), ale i na poskytování úvěrů a komisionářský prodej zboží. Pověst těchto bankovních domů byla různá a ve většině případů se odvíjela od osoby majitele. Důležitým článkem kapitálového trhu byla Pražská burza pro zboží a cenné papíry (tj. pro obchod s devizami a valutami, obligacemi československých státních půjček, některými komunálními a podnikovými dluhopisy a akciemi významných bank a průmyslových podniků). Jestliže burza pro cenné papíry a zboží v Praze byla citlivým barometrem hospodářského i politického vývoje státu,52) pak banky byly koncentrovaným obrazem jeho ekonomiky. Měnová politika Po krátkém období deflační krize ve vývoji československé měny v letech 1921–23 došlo k uzákonění některých významných opatření, která vedla v druhé polovině 20. let k její stabilizaci. Přijatá opatření byla výsledkem kompromisu mezi nejvýznamnějšími bankovními skupinami, zejména mezi Živnostenskou bankou a agrárním kapitálem. Patřilo k nim v první řadě zřízení cedulové banky – Národní banky 26

československé, která od 1. 1. 1926 nahradila Bankovní úřad při ministerstvu financí.53) K 1. lednu 1926 se tak československá státovková měna změnila v měnu bankovkovou. Národní bance, která měla formu akciové společnosti s kapitálem 405 milionů Kč, bylo uděleno na 15 let výhradní právo vydávat bankovky a současně byla pověřena řízením devizového hospodářství. Dalším úkolem banky bylo zajistit stálost zahraničního kursu koruny v poměru „k plnohodnotným zlatým měnám cizím na úrovni posledních dvou let“.54) Důvodová zpráva stanovovala kurs na úrovni 2,90 až 3,03 US dolaru za 100 Kč. Tento poměr koruny k dolaru se Národní bance dařilo udržovat po celé období hospodářské konjunktury až do roku 1932 včetně.55) Forma akciové společnosti umožňovala Národní bance nezávislost na vládě. Zájmy státu na správě měny měly být zajištěny třetinovým podílem na akciovém kapitálu56) a dále tím, že guvernéra banky a jednu třetinu členů bankovní rady včetně vládního (dozorčího) komisaře jmenoval prezident republiky. Bance bylo také výslovně zakázáno poskytovat přímé nebo nepřímé úvěry státu.57) Stabilní kurs československé koruny, příznivá platební bilance a rovnováha státního finančního hospodaření v období konjunktury se staly předpokladem pro převedení československé koruny na zlatý základ. Přijetí Opatření Stálého výboru Národního shromáždění ze dne 7. 11. 1929 o konečné úpravě československé měny (č. 166/1929 Sb.) bylo podle stoupenců deflační měnové politiky v čele s tehdejším guvernérem Národní banky dr. V. Pospíšilem vyvrcholením úsilí o pevnou a stabilní měnu.58) Zavedení „zlaté měny“ předcházelo zrušení devizových omezení od konce roku 1928, které znamenalo uvolnění obchodu s tuzemskými a cizími platidly a pohyb kapitálu přes hranice.59) Na základě přijatého Opatření o úpravě měny byl zlatý obsah Kč stanoven na 44,58 mg ryzího zlata.60) Volná směnitelnost bankovek za zlato však byla značně problematická. Minimální množství pro směnu bankovek za zlato se mělo rovnat ceně alespoň 12 kg ryzího zlata. Současně bylo uvedeno, že „dobu, kdy tato zákonná povinnost má nastati … určí po dohodě s bankou vláda zvláštním nařízením“.61) K volné směnitelnosti bankovek za zlato nikdy nedošlo. Problémy hned od počátku vyvolával i závazek Národní banky udržovat zlatý obsah koruny bez ohledu na případné znehodnocení rozhodujících světových měn. Banka měla mít podle Opatření povinnost (po odečtení státovkového dluhu62) a připočtení závazků na viděnou) zlatou úhradu do konce roku 1929 nejméně 25 %, do konce roku 1930 nejméně 30 % a do konce roku 1935 a pak stále nejméně 35 % celkového oběhu bankovek.63) Vzhledem k tomu, že až do poloviny uvedené výše mohlo být zlato nahrazeno hodnotnými devizami, byla měna charakterizována jako měna zlaté devizy 27

(kulhavá zlatá měna). Nespolehlivost tohoto krytí a vysoká zlatá parita československé měny se ukázaly značně nevýhodné v následujících letech hospodářské krize, kdy vývoj ve světě směřoval k pádu zlatých měn. Konkrétně pro Československo to znamenalo, že jeho hospodářství bude staženo do světového deflačního procesu. Státní finance a účast cizího kapitálu Stabilizace československého hospodářství a jeho přechod ke konjunktuře se projevily pozitivně i ve veřejných financích. Státní rozpočet na rok 1925 byl posledním deficitním rozpočtem v období podeflační krize. Přestože již v roce následujícím došlo ke skutečnému odbourání deficitu státních financí, státní dluh rostl nepřetržitě dál v důsledku zvyšování vnitřního zadlužení, které dosahovalo mezi lety 1925–29 v průměru částky 22,7 miliardy Kč.64) Vysoké vnitřní zadlužení, odlišný daňový systém v českých zemích, na Slovensku a na Podkarpatské Rusi, neustálé přesuny, k nimž v rozpočtovém řádu docházelo, i nepořádek při vyměřování a výběru daní činily fiskální politiku do značné míry nekonzistentní. Situace vyžadovala provedení důsledné rozpočtové a daňové reformy, u jejíhož zrodu stál ministr financí Karel Engliš.65) Obojí prosadil do státního rozpočtu již na rok 1927. Šlo především o novou konstrukci státního rozpočtu, která umožňovala zprůhlednění rozpočtové politiky státu jejím rozdělením do čtyř oddílů: rozpočet státní správy, hospodaření státních podniků, nevýdělečné hospodářské subjekty státní správy a rozpočet státního dluhu.66) K vytvoření rovnováhy mezi výdajovými a příjmovými položkami rozpočtu bylo nutno provést i daňovou reformu. Berní reforma, která se opírala o tři samostatné zákony, sjednocovala daňový systém na celém území státu a zaváděla do něj řád a pořádek. Jádrem reformy byl zákon o přímých daních (č. 76/1927 Sb.), který úpravou daňových sazeb snížil daňové zatížení podnikatelů. Na druhé straně byly současně zvýšeny přímé daně (daně ze mzdy, daně z výdělků drobných výrobců67)) a zákonem č. 77/1927 Sb. byla nově upravena dotační politika pro obce, okresy a země. Poslední z přijatých daňových zákonů – Zákon o stabilizačních bilancích (č. 78/1927 Sb.) – vytvářel předpoklady pro rovné oceňování majetkové podstaty podniků a jejich spravedlivé zdaňování. Nové daňové zákonodárství, které bylo přizpůsobeno novým měnovým poměrům, přineslo rovnováhu ve státním hospodaření. Mírné přebytky státního závěrečného účtu v letech 1927–29 umožnily postupné splácení státních dluhů a zpomalily i dřívější růst vnitřního zadlužování státu.68) Modernizace československé daňové soustavy vytvářela lepší podmínky pro podnikatelskou činnost, a tím i pro hospodářský rozvoj vůbec. 28

Postavení Československa v evropské i světové ekonomice určovala i účast cizího kapitálu v zemi a vývoz československého kapitálu do zahraničí. Přesné údaje pro vyjádření velikosti (objemu) tohoto kapitálu nejsou k dispozici, avšak z pomocných údajů lze vyvodit, že účast cizího kapitálu v naší ekonomice byla úhrnem několikanásobně větší než množství československého kapitálu v cizině. Přímá účast zahraničního kapitálu tvořila v roce 1929 asi 12 % z celkového objemu zahraniční kapitálové účasti (10,7 miliardy Kč) a směřovala do perspektivních a nejrentabilnějších odvětví ekonomiky, jako byl průmysl báňský, hutní, chemický, strojírenský a elektrotechnický.69) Velké zahraniční kapitálové investice plynuly i do sklářství, textilního a potravinářského průmyslu. Převládající formou pronikání zahraničního kapitálu do československého hospodářství byly úvěry a půjčky poskytované státu za velmi tvrdých podmínek. Jen velmi malá část těchto půjček byla určena na investice.70) Předmětem zájmu zahraničního kapitálu byly především banky, neboť představovaly hlavní koncernové centrály československého hospodářství.71) Prostřednictvím přímé kapitálové účasti nebo prostřednictvím úvěrů poskytnutých těmto bankám zahraniční monopoly ovládaly klíčové podniky, které samy kontrolovaly řadu na nich závislých průmyslových odvětví. Zahraniční kapitál využíval svých pozic v prvorepublikovém hospodářství i k tomu, aby znesnadnil nebo uměle zabrzdil rozvoj některých odvětví ekonomiky (výroba kuličkových ložisek, elektromotorů), včetně rozvoje jejich surovinové základny. Tuto hypotézu je však třeba ještě prověřit. Rozhodující postavení mezi zahraničními kapitálovými investory měl britský a francouzský kapitál a nepřímo i kapitál americký, což odpovídalo orientaci československé zahraniční politiky. Závislost státu na dohodových mocnostech (Velké Británii, Francii i USA) byla dána i závazky, které musela Československá republika převzít na základě rozhodnutí pařížské mírové konference v roce 1919 a reparační komise. Původní částka, kterou mělo Československo zaplatit, 13,2 miliardy Kč, byla z rozhodnutí reparační komise v Haagu roku 1930 snížena na 6,3 miliardy Kč.72) I když Československo zaplatilo těmto věřitelům v letech 1925–30 více než 3 miliardy Kč (z toho 2 miliardy na úrocích), velikost zahraničního dluhu v druhé polovině 20. let zůstala prakticky nezměněna. V roce 1929 činil zahraniční dluh státu 6 miliard Kč, v roce 1930 se tato částka zvýšila na 8,4 miliardy Kč. Z toho polovinu tvořily dluhy Spojeným státům, čtvrtinu dluh Francii a šestinu Velké Británii.73) Zainteresovanost dohodových mocností (Velké Británie a Francie) v Československé republice byla silně ovlivněna i některými specific29

kými faktory: levnou pracovní silou a levnějším surovinami, lepším zhodnocením investovaného kapitálu než z domácích kapitálových vkladů, relativně stabilními politickými poměry a přátelskou politikou československé vlády vůči dohodovým mocnostem, strategickou polohou země, rozvinutým zbrojním průmyslem i snahou vládních míst vyloučit za pomoci investic dohodových států německý a rakouský vliv z klíčových pozic v ekonomice. Československo představovalo pro obě dohodové země odrazový můstek pro jejich hospodářskou expanzi do jihovýchodní Evropy. Na investicích v československém hospodářství se vedle kapitálu dohodových mocností podílel také kapitál německý (kontroloval především chemický, hutní a elektrotechnický průmysl), dále belgický (byl umístěn zejména v chemickém a kovoobráběcím průmyslu), švýcarský (měl kapitálovou účast v Severočeské společnosti Elektra a v Union bance, určitý význam měl i v naftovém průmyslu a v obchodě s naftou), holandský (měl účast v elektrotechnickém průmyslu, ve výrobě mýdla, margarínu), rakouský (účastnil se v některých chemických, textilních a dřevozpracujících podnicích) či kapitál italský a švédský. Vedle průmyslu se snažil tento zahraniční kapitál proniknout i do bank, kde však jednoznačně dominoval britský a francouzský vliv a s ním spojený vliv belgických monopolů. Odhaduje se, že zahraniční monopoly přímo vlastnily 1⁄5 až 1⁄4 celkového akciového kapitálu všech velkobank v zemi.74) Ze své kapitálové účasti získávaly zahraniční monopoly koncem 20. let téměř 1 miliardu Kč čistého zisku ročně (včetně ročních úroků a úmorů půjček).75) Tato částka v pozdějších letech rostla se zvětšující se účastí cizího kapitálu v Československu. I když účast cizího kapitálu v československém hospodářství nebyla příliš velká a byla do určité míry neúměrná průmyslové vyspělosti Československa, zesilovala jeho ekonomickou i politickou závislost na západních zemích.76) Na druhé straně bylo Československo také státem, který sám kapitál vyvážel. Řadilo se tak ke skupině zemí (Velká Británie, Spojené státy americké, Švýcarsko, Kanada, Francie ad.), v nichž velikost volného kapitálu převyšovala potřebu investic a amortizací a nutila k jeho vývozu. Vývoz kapitálu byl pro Československou republiku významným prostředkem, který podporoval vývoz zboží a rozvoj zahraničního obchodu vůbec. Na vývozu kapitálu z Československa se podílela i finanční uskupení s významným podílem zahraničního kapitálu. Vývoz československého kapitálu do zahraničí byl ovlivněn několika zvláštnostmi, k nimž patřily: 1) podvázanost expandujících československých monopolů silným vlivem zahraničního kapitálu přímo v hospodářství země; 30

2) charakter vývozu kapitálu v období 20. let až do hospodářské krize byl do značné míry určen repatriací, tj. výkupem cenných papírů podniků, jež byly na území Československa, z rukou jejich zahraničních vlastníků; 3) vývoz kapitálu směřoval z historických zemí do zaostalé východní části republiky, kde postupně přejímal pozice poraženého maďarského kapitálu a byl zde poměrně dobře zhodnocen. Kapitál byl vyvážen z Československa již od počátku 20. let, ale teprve po roce 1927 začal mít jeho vývoz větší význam i nový charakter. Odhad objemu československého kapitálu vloženého mimo národní hospodářství se pohybuje mezi 2–3 miliardami Kč.77) Průměrná roční částka vyvezeného kapitálu se v letech 1929–31 pohybovala kolem 668 milionů Kč a jeho ziskovost činila podle hrubého odhadu v průměru kolem 13 %.78) Vývozcem kapitálu byly velké banky (Živnobanka, Anglo-československá banka), průmyslové podniky a asi z jedné třetiny stát.79) V řadě případů šlo o reexport kapitálu cizích monopolů, které se podílely na našem průmyslu. Naprostá většina kapitálu byla vyvážena ve formě půjček zahraničním průmyslovým podnikům. Banky pronikaly do ciziny jak prostřednictvím svých filiálek (těch měly v zahraničí v roce 1928 jen pět)80), tak, a to především, přímou účastí v zahraničních bankách a průmyslových podnicích, případně formou krátkodobých úvěrů a vkladů. Výši zahraniční účasti bank je však obtížné zjistit, protože tyto obchody nebyly účetně vedeny zvlášť. Z velkých průmyslových podniků byla významnější kapitálová expanze Škodových závodů a Baťova koncernu, ale i dalších velkých monopolních podniků československého průmyslu (Báňská a hutní společnost, Vítkovické horní a hutní těžířstvo, Zbrojovka Brno ad.). Hospodářská expanze československého finančního kapitálu směřovala do hutní a strojírenské výroby, do textilního a chemického průmyslu, zbytek do průmyslu potravinářského a dalších odvětví hospodářství.81) V žádném z těchto odvětví průmyslu v cizích zemích neměl vyvezený československý kapitál určující vliv. Československý kapitál mířil hlavně do hospodářsky méně rozvinutých zemí jihovýchodní a střední Evropy, tj. do Jugoslávie a do Rumunska, kde byl jeho vývoz zajištěn i politickými smlouvami s těmito malodohodovými státy, dále Bulharska; dalším cílem vývozu bylo Polsko a pobaltské země. Vývoz kapitálu směřoval i do Indie, Egypta, Turecka, Íránu, zemí Jižní Ameriky a dalších zemí. Zahraniční expanze československých monopolů se uskutečňovala nejen vývozem kapitálu, ale i účastí československých kartelů nebo jednotlivých podniků v mezinárodních kartelových dohodách. Československý průmysl byl zapojen do mezinárodních kartelů téměř ve 31

všech odvětvích výroby. Dohody o zapojení prvorepublikových monopolů do mezinárodních kartelů se opíraly často o odprodej části akcií našich velkých podniků cizincům. Význam těchto tajných (soukromých, kartelových) dohod o kontrole trhu byl velký, ale československé podniky v nich měly druhořadé (nikoliv však podřadné) postavení, které odráželo poměr sil mezi smluvními partnery. V letech 1926–29 bylo podle kartelového rejstříku uzavřeno 37 mezinárodních kartelových smluv s československou účastí a v roce 1930, v souvislosti s prohlubující se hospodářskou krizí, vzrostl jejich počet o dalších třiadvacet.82) Nejvíce kartelových smluv bylo uzavřeno v báňském a hutním průmyslu, ve strojírenství a v průmyslu elektrotechnickém. Vedle těchto registrovaných kartelových úmluv existovala řada dohod uzavřených ústně – tzv. tiché kartely. Je zajímavé, že největší počet kartelových smluv byl uzavřen s německými firmami, a to v těch odvětvích průmyslu (viz výše), v nichž měl převahu přímé účasti západní (dohodový) kapitál. Německé monopoly si tak prostřednictvím mezinárodních kartelových dohod získaly vliv v důležitých průmyslových odvětvích republiky a přímo (nebo častěji nepřímo) ovlivňovaly výrobu a odbyt řady československých průmyslových podniků. Jejich nejsilnější pozice nacházíme v severočeském pohraničí a ve Slezsku, pokud šlo o průmyslová odvětví, pak v hutnictví, elektrotechnice a v elektrárnách. Český majetek v Německu byl nepatrný. Závěrem je možné konstatovat, že Československo sice patřilo k zemím, které vyvážely kapitál, ale v celkové bilanci byl tento vývoz a přímá kapitálová účast československých monopolů menší než kapitálová účast zahraničních monopolů v zemi. Stát tak na jedné straně podléhal hospodářskému vlivu vyspělých kapitalistických států, ale na druhé straně sám prováděl expanzivní hospodářskou politiku vůči slabším zemím, jak to odpovídalo jeho velikosti a hospodářské síle.

32

Hospodářská krize (1929–1934) v Československu a její dopad na československou ekonomiku NÁSTUP HOSPODÁŘSKÉ KRIZE A JEJÍ ETAPY Hospodářský cyklus 30. let nebyl běžným cyklem vývoje tržní ekonomiky v kapitalistických zemích. Této skutečnosti si je vědoma řada ekonomů i historiků, kteří již počátek tohoto cyklu – hospodářskou krizi – označují za „velkou“, nebo o ní hovoří jako o „stoleté události“. Podle tradičního vysvětlení se hospodářská krize dala do pohybu 24. 10. 1929 (černý čtvrtek, někdy také pátek), kdy došlo k prudkému poklesu akcií na newyorské burze. Dnes už je známo dost na to, abychom mohli tuto zjednodušenou tezi odmítnout a konstatovat, že krach na Wall Street přišel již na vrcholu deprese, jež začala několik o měsíců dříve. Zhruba na počátku roku 1928 se americká centrální banka Fed rozhodla (vzhledem k nafouknutým kursům akcií a možným finančním spekulacím) zvýšit úrokové sazby. Vysoký úrok se stal těžkým břemenem pro celé americké hospodářství a byl z národohospodářského hlediska neúnosný. Růstová dynamika se změnila v pokles. Začala recese a následující krach na burze vytvořil pouze kulisu pro vážné ekonomické problémy, jež následovaly nejen ve Spojených státech, které udávaly ráz kapitalistickému světovému hospodářství, ale následně i v ostatních kapitalistických zemích, včetně Československa. Neúměrně dlouhé překonávání krize a krátkodobé oživení, které následovalo po dosažení jejího dna v roce 1933, nebylo pro řadu zemí předzvěstí nové konjunktury, ale vyústilo v novou krizi (depresi), jež se neprojevila v plné síle a se všemi důsledky jen „díky“ vypuknutí druhé světové války. Burzovní krach v New Yorku nevyvolal v Československu větší pozornost, přestože zde hospodářská krize již probíhala. Nástup hospodářské krize v Československé republice nebyl ve srovnání s postupem světové krize nijak opožděn, jak uvádí většina ekonomů a hospodářských historiků: byl jen postupný a pomalejší. Velká hospodářská krize zde začala jako krize strukturální a postupně nabyla charakteru krize cyklické. Pomalejší nástup hospodářské krize v Československu souvisel (zpočátku s převažujícími vnějšími dopady světové krize na československé hospodářství) především s otázkou zahraničního obchodu. První 33

problémy krize zahraničního obchodu pocítilo zemědělství (rostlinná výroba), a to již na podzim roku 1928, kdy byl zaznamenán prudký pokles cen cukrové řepy a obilí. Do odbytových potíží se dostalo chmelařství a sladovnictví. V roce 1929 k nim přistoupilo omezení exportu dříví, skla a keramiky. Zahraniční obchod vykazoval v tomto roce už jen nepatrné aktivum. V průběhu roku 1930 postihla krize postupně i řadu odvětví průmyslové výroby a dostala charakter krize cyklické. Opožděný nástup hospodářské krize v průmyslové výrobě měl své vnitřní příčiny, jež souvisely s pokračující investiční vlnou v československém průmyslu až do konce roku 1930 (1922–30). Většina průmyslových odvětví, zejména hornictví a spotřební průmysl (s výjimkou výroby obuvi, konfekce a papírenského průmyslu), sice zaznamenala v průběhu roku 1930 výrazný pokles poptávky a následně i výroby, ale byla naopak odvětví (nová), která vykazovala ještě vcelku příznivý vývoj (výroba cementu, chemických prostředků, strojů, elektřiny). Celkově je možné konstatovat, že první fáze hospodářské krize v Československu od přelomu roku 1928/29 do jara 1931 se vyznačovala méně ostrým průběhem, než tomu bylo např. v sousedním Německu nebo Rakousku. Od konce března do května 1931 se hospodářský sestup dokonce na krátký čas zastavil a objevily se i příznaky oživení. Vrchol krize však zdaleka nebyl překonán. V létě roku 1931 vstoupila hospodářská krize v Československu do své druhé, nejhlubší fáze, která kulminovala na jaře 1933. Urychlujícím a krizi prohlubujícím faktorem byl krach dvou prvořadých středoevropských velkobank – vídeňské Creditanstalt a německé Danatbank v létě roku 1931. Jejich pád, na rozdíl od krachu na newyorské burze, se projevil rozsáhlým vybíráním vkladů, které postihlo zejména banky, v nichž byl účasten cizí kapitál. Zahraniční banky odmítaly prolongovat československým podnikům krátkodobé úvěry, docházelo ke stahování úvěrů a k zamrznutí části našich pohledávek v cizině. Následná devalvace anglické libry a dalších měn librové oblasti zdražila československé zboží na těchto trzích. Úvěrová krize ukončila veškerou investiční činnost a znamenala ochromení průmyslového, zemědělského a obchodního podnikání. Zmenšení rentability podnikání (především zemědělství) omezilo akumulaci kapitálu, vedlo k poklesu zisku a k narůstání ztrát podniků, což se projevilo i v poklesu kursu cenných papírů a v malém zájmu o ně. Všeobecný hospodářský úpadek se odrazil ve velké zadluženosti průmyslu, obchodu a nejvíce zemědělství. Také státní hospodaření republiky končilo pravidelně schodkem, který se každoročně zvyšoval. Jednou z mála oblastí, v níž lze v tomto období hospodářské krize zaznamenat určitou dynamiku, byla elektrifikace (v českých zemích); dále výstavba a rekonstrukce silnic a komunální 34

výstavba, prováděná v rámci tzv. nouzových prací pro nezaměstnané. Jednalo se o činnosti organizované a z velké části financované státem. Třetí, závěrečnou fází hospodářské krize v Československu bylo období od března 1933 do jara 1934, kdy hospodářství přešlo do stádia vleklé deprese, pro kterou bylo charakteristické jen nepatrné zvyšování výroby. K novému hospodářskému oživení došlo až v roce 1936, avšak nestačilo ani k opětovnému dosažení předkrizového stavu. Skutečnost, že tento pokřivený konjunkturální vzestup, nepřevyšující hospodářskou úroveň předchozího cyklu, přerušilo vypuknutí nové krize v roce 1938, svědčila o deformované podobě celého hospodářského cyklu 30. let.

PŘÍČINY HOSPODÁŘSKÉ KRIZE Hospodářská krize 1929–34 měla výjimečný charakter. Byla nejrozsáhlejší, nejhlubší a nejvleklejší krizí, s jakou se kdy kapitalistický svět setkal. Existuje několik příčin, proč byla tato krize tak těžká. Především je třeba konstatovat, že krize zasáhla současně všechny kapitalistické země (i když s různou intenzitou) a všechna odvětví výroby, zejména průmysl, který byl určujícím faktorem kapitalistické ekonomiky, a to již vzhledem k jeho těsnému spojení s bankami. Tato skutečnost znemožňovala jedné skupině států „léčit se“ na úkor států druhých. Krizi prohlubovalo v tom smyslu i to, že průmyslový propad probíhal současně s krizí agrární a úzce se s ní proplétal. To nedávalo průmyslovým zemím možnost zlepšit své postavení vývozem průmyslových výrobků do agrárních zemí, jak se to dělo v minulosti. Rozsáhlost a mimořádná hloubka krize vyplývala i z důsledků technicko-vědecké revoluce konce 19. a počátku 20. století. Vznik nových průmyslových odvětví po první světové válce, která se drala do popředí na úkor tradičních výrob, se projevoval zvlášť markantně v rozvoji využití elektřiny a spalovacích motorů. Snižující se spotřeba uhlí přivodila tíseň a úpadek řady uhelných oblastí. Paralýza těchto průmyslových center měla vliv i na všeobecnou situaci dotyčných zemí. Mimořádná hloubka krize byla vyvolána i nerovnoměrným vývojem kapitalistických zemí, resp. souvisela s oslabením dominantního postavení Evropy ve světovém obchodu. Evropa byla po první světové válce nejen největším vývozcem zboží, ale i největším dovozcem surovin. Po válce se začala ve světovém obchodě postupně projevovat konkurence zámořských zemí, které procházely typicky kapitalistickou industrializací (tj. od lehkého průmyslu), zvyšovaly svoji soběstačnost v těchto výrobcích a požadovaly dovoz strojů a výrobních zařízení. To jim však 35

Evropa na konci 20. let v období nastupující hospodářské krize stále ještě nedokázala nabídnout v požadovaném množství. Krize tak přišla do doby, kdy se stala akutní změna struktury evropského průmyslu (ve smyslu omezení lehkého průmyslu) na základě změny ve struktuře světového obchodu a poptávky. Strukturální změny evropského průmyslu vyžadovaly značné investice, avšak krize tomuto nutnému procesu překážela. To vše pak bylo umocněno rozkladem světového obchodu a úvěrovou krizí, která přerostla v krizi měnovou. Rychlé překonávání krize bylo ztíženo i zesílenou mocí monopolů, které se snažily díky svému výsadnímu postavení na trhu držet vysoké ceny svých výrobků, čímž omezovaly spotřebu a zpomalovaly rozprodej nahromaděných zásob zboží, a bránily tak přirozenému východisku z krize. Právě tyto rozporné tendence světové ekonomiky a nové jevy v kapitalistické ekonomice po první světové válce krizi 30. let neobyčejně zostřovaly, prohlubovaly i prodlužovaly a spoluurčovaly základní charakter, průběh i projevy hospodářské krize v Československu. Pochopit vnitřní příčiny a hloubku hospodářské krize v Československu znamená vrátit se až do doby vzniku republiky, který znamenal výrazný zásah do ekonomické struktury a vazeb na území českých zemí, Slovenska i Podkarpatské Rusi. Pro budoucí samostatný stát měla velký význam skutečnost, že od konce 19. století docházelo ke stěhování průmyslového potenciálu Rakouska-Uherska do českých zemí, kde se spolu s poměrně rozvinutou zemědělskou výrobou vytvořil solidní ekonomický základ nového československého státu. V rakousko-uherské monarchii neexistovalo jediné průmyslové odvětví, které by nebylo umístěno na území budoucího Československa. Nový stát byl hospodářsky i technicky nejsilnějším nástupnickým státem bývalé podunajské monarchie, neboť zdědil převážnou část (60–70 %) jejího průmyslového potenciálu1) a současně nejproduktivnější zemědělské oblasti. V nové republice, resp. v českých zemích, bylo soustředěno 75 % těžby černého uhlí, 63 % těžby hnědého uhlí, více než 90 % výroby skla a keramiky, 92 % cukrovarnictví, 87 % potravinářství, 85 % vlnařství, 75 % bavlnářství, 75 % zbrojního průmyslu, 75 % chemie atd.2) Šlo s výjimkou těžby uhlí o odvětví lehkého průmyslu, jehož výrobky nacházely stálé odbytiště na rozsáhlém trhu bývalé monarchie. Hospodářská činnost nově vzniklého státu však byla organizována na relativně nevelké rozloze území s omezenými surovinovými a lidskými zdroji. Československá republika, jež zaujímala 21 % plochy s 26 % obyvatel bývalé monarchie, vznikla spojením dvou ekonomicky nesourodých oblastí s výrazně odlišným stupněm hospodářského vývoje, ale i s rozdílnou výrobní kapacitou. Šlo o spojení hospodářsky vyvinutějšího západu (českomoravský prostor) a agrárního východu s nedostat36

kem průmyslu a zaostalým zemědělstvím (Slovensko, Podkarpatská Rus). Obě části se vyvíjely po staletí v odlišných podmínkách, jejich hospodářské styky byly před vznikem společné republiky sporadické a dopravní spojení špatné. Úsilí československých vlád o vytvoření jednotné ekonomiky bylo navíc vedeno snahou hospodářsky proniknout na Slovensko a Podkarpatskou Rus a najít zde náhradu za ztracená odbytiště v agrárních zemích bývalé monarchie. To byla mj. jedna z příčin toho, že přeorientování slovenské ekonomiky na nové poměry trvalo dlouhých patnáct let a brzké ekonomické vyrovnání obou částí republiky bylo nereálné. Pomalejší hospodářský rozvoj východní části republiky působil nepříznivě na formování rozvoje celé československé ekonomiky. Hospodářská politika státu, která vycházela z potřeb českých zemí a v mnoha případech záměrně brzdila proces industrializace slovenského hospodářství, vyvolávala na Slovensku nesouhlas a odpor. V rámci objektivity je však třeba na druhé straně zdůraznit, že nemalé náklady spojené s integrací a s budováním nového státu nesly české země. Výše uvedený územní problém se netýkal jen rozdílů mezi západní a východní části republiky, ale i rozdílů mezi jednotlivými oblastmi uvnitř českých zemí i Slovenska. Vedle územního (regionálního) problému zde existoval i problém disproporce mezi „zděděnou“ kapacitou průmyslové výroby a možností realizovat ji na domácím trhu. Jak jsem již výše uvedl, na území Československa zůstaly zhruba dvě třetiny průmyslové kapacity bývalé monarchie, ale vnitřní trh se zúžil na třetinu. Vzhledem k tomuto zúžení vnitřních odbytišť, a to jak vlivem malého počtu obyvatel, tak i jejich nízké spotřeby (zejména ve východní části republiky), bylo nutné najít minimálně pro 30 % průmyslové produkce odbyt v cizině. Byl to úkol o to složitější, že průmysl, který byl adaptován na široký, jednotný a méně náročný vnitřní trh rakousko-uherské monarchie, musel po vzniku Československa dobývat pozice na vesměs náročnějších mezinárodních trzích včetně trhů v nástupnických státech, kde se nyní československé zboží střetávalo se zahraniční konkurencí. Československo bylo zcela novým státem na ekonomické mapě a téměř nikdo je neznal. Již samotné prosazení nové značky „Made in Czechoslovakia“ (i nové měnové jednotky) bylo poměrně obtížné a trvalo určitou dobu, než naše tradiční výrobky přestaly být nezřídka pokládány za rakouské nebo maďarské. Nové Československo se stalo také objektem exportu řady zemí, což situaci zhoršovalo. Na vzniklou situaci nebyli čeští výrobci připraveni zejména organizačně – ale, jak ukázal další vývoj, ani po stránce výrobní. Složitost nespočívala ani tak v přechodu na mírovou výrobu, která ve vyhladovělé Evropě nacházela zpočátku dobrý odbyt, jako především v úkolu vytvo37

řit vlastní specifickou infrastrukturu nahrazující bývalá ekonomická centra monarchie – Vídeň a Budapešť. Obtíží bylo mnoho: neexistovaly zkušené kádry pro obchod a finance, chyběli národohospodáři s koncepčními schopnostmi a znalostmi, kteří by byli schopni vytvořit projekt ekonomického rozvoje Československa (včetně jeho zapojení do mezinárodní dělby práce), a v neposlední řadě neexistovala ani funkční institucionální struktura pro řízení ekonomiky a nové společnosti vůbec. Ta se postupně vytvářela v průběhu dvacátých let. Československo potřebovalo také více podnikavosti. Pohodlnost, absence odvahy a lpění na tradicích zanechaly hluboké stopy v českém ekonomickém myšlení, brzdily jak podnikavost, tak i včasné rozpoznání nových světových trendů a využití výsledků technicko-vědeckého pokroku. Od roku 1922 se začala vážně projevovat nutnost strukturální přestavby československého hospodářství. V celé Evropě docházelo ke změnám v mezinárodních obchodních vztazích, na něž země nestačila pružně reagovat. Potřebu pronikavé změny struktury hospodářství, která by odpovídala novým hospodářským a politickým poměrům, si však dlouho neuvědomovala ani vláda, ani většina podnikatelských a bankovních kruhů, jež byly ve 20. letech plně zaujaty nostrifikačním a repatriačním procesem. Situace se změnila až ve 30. letech pod vlivem probíhající hospodářské krize. Přestavba hospodářské struktury narážela i na rozpory vyplývající ze sobeckých zájmů jednotlivých skupin buržoazie. Struktura československého hospodářství, která se historicky vytvářela v rámci českého hospodářského útvaru habsburské monarchie, byla sice poměrně komplexní, ale byla v ní nedostatečně zastoupena právě ta odvětví výroby, do nichž se postupně přesouvalo těžiště světového průmyslového pokroku (výroba elektřiny, elektrotechnika a chemie i řada strojírenských oborů). V důsledku nevyhovující struktury průmyslové výroby tempo naší průmyslové výroby soustavně zaostávalo za světovou průmyslovou výrobou. Výraznější strukturální změny hospodářství, zejména průmyslové výroby, však vyžadovaly rozsáhlé investice. K těm Československé republice chyběly finanční prostředky a často u mnohých podnikatelů i odvaha riskovat. Kapitálově nejsilnější banky se na počátku 20. let soustřeďovaly na repatriaci a nechtěly zatím vkládat svůj kapitál do výroby. Nejisté postavení Československa na ekonomické mapě vyvolávalo obavy cizího kapitálu z možných důsledků přímých a dlouhodobých investic v zemi a zahraniční půjčky, které byly republice poskytnuty v letech 1922 a 1925, byly jen z malé části určeny na investice. Omezené možnosti úvěru určovaly a limitovaly investiční politiku a nepřímo ovlivňovaly i postup strukturálních změn v československém průmyslu. 38

Investiční vlna let 1922–30 nabyla širších rozměrů teprve po roce 1926 a vrcholila právě v období nastupující hospodářské krize. Tato skutečnost mj. posunula nástup hospodářské krize v Československu. Rozsáhlejší investiční ruch byl v Československu, stejně jako v jiných zemích, veden zájmem o dosažení co nejvyššího zisku a jen málo uplatňoval hledisko ekonomické účelnosti. Výroba se tak postupně dostávala do rozporu s dlouhodobou spotřebou (poptávkou). Nezbytnost obnovy výrobního a provozního zařízení a modernizace průmyslu (vzhledem ke konkurenci na světových trzích) nutila ČSR hledat své místo v mezinárodní dělbě práce. Zapojení do mezinárodní dělby práce, které vytvářelo předpoklady pro tolik potřebnou specializaci a v některých odvětvích i pro hromadnou výrobu, však bylo pomalé a nebylo zdaleka ukončeno, když vypukla hospodářská krize, která je výrazně narušila. Problém našeho zahraničního obchodu (vývozu) nespočíval jen v udržení kapacity průmyslové výroby, ale i v získávání dostatečného množství deviz na nákup surovin, kterých byl (s výjimkou uhlí, dřeva a lnu) značný nedostatek. Rozvoj zahraničního obchodu, který byl pro ČSR životně důležitým atributem ekonomického rozvoje, byl vážně ohrožován v Evropě po roce 1925 nejen konkurenčně silnějším a lépe racionalizovaným německým průmyslem, ale zvláště nadměrnou vlastní ochrannou celní politikou. Protekcionismus, který byl zdůvodňován zájmem domácí výroby, vyvolával protiopatření cizích států poškozující náš vývoz a současně z hlediska vnitřního vývoje československé ekonomiky prodlužoval život technicky zaostalých podniků a vytvářel pro ně skleníkové prostředí. K technickému pokroku a racionalizaci nepřispěla výrazně ani ve 20. letech postupující monopolizace výroby. Vzhledem k nižší výchozí technické úrovni československého průmyslu, závislosti zahraničního obchodu na cizích zprostředkovatelských firmách i vysokému zdanění se československé firmy snažily dosáhnout prodejnosti svých výrobků i cestami, které pro státní hospodářství nebyly příznivé – dumpingovými cenami, snižováním nákladů sociální racionalizací výroby. To však ve svých důsledcích vedlo k omezování kapacity vnitřního trhu a snižování životní úrovně, což dále prohlubovalo krizi z nadvýroby. Autarkní a sociálně racionalizační politika, k níž se družila i nostrifikací vyvolaná nejistota, se tak stala brzdou rozvoje zahraničního obchodu. Československá obchodní politika byla negativně ovlivněna i cílevědomou deflační politikou vlády. Pevná koruna, jež se stala synonymem věrohodnosti a stability mladé republiky, měla současně za následek zmenšení objemu zahraničního obchodu v důsledku zdražení československých výrobků na zahraničních trzích, což vedlo k nedostatku deviz a úniku kapitálu. 39

Nástup a průběh hospodářské krize v Československu byl, vedle již uvedených příčin, silně ovlivňován i těsným spojením průmyslové výroby se zemědělstvím (potravinářstvím). Agrární krize zúžila odbytovou základnu průmyslových výrobků na venkově a snížení životní úrovně tamního obyvatelstva vedlo ke zhoršení odbytu zemědělských výrobků. Specifická role československé zemědělské výroby byla dána nejen tím, že zaměstnávala 1⁄3 obyvatel, ale zejména jeho specializací na vývozní průmyslové suroviny. Zemědělství tak bylo značně zranitelné zahraniční konkurencí. Problémem našeho zemědělství byla nízká rentabilita v důsledku jeho malovýrobního charakteru, jejíž základy byly položeny již nedůsledně provedenou pozemkovou reformou ve 20. letech. Negativní dopad na rozvoj zemědělské výroby měla i opožděná mechanizační vlna a podetnutí faktorů intenzifikačního růstu v souvislosti s agrárním ochranářstvím po roce 1925, jež zhoršilo situaci československých exportérů (průmyslu). Ke všem těmto vnějším i vnitřním činitelům, jež prohlubovaly a zaostřovaly nástup a průběh hospodářské krize v Československu, je třeba přičíst i působení mezinárodněpolitické situace, zejména ve druhé polovině 20. let, kdy došlo k vážnému porušení hospodářsko-politického poměru sil vytvořeného v Evropě versailleským systémem. Hospodářská krize 30. let přispěla svým dílem nejen k rozpadu tohoto systému, ale zostřila všechny mezinárodní problémy a dala směr celému nastupujícímu desetiletí, na jehož konci stála druhá světová válka.

EKONOMICKÉ DŮSLEDKY HOSPODÁŘSKÉ KRIZE Průmysl Důsledkům hospodářské krize 30. let v Československu byla věnována v minulosti řada prací zabývajících se dějinami a hospodářským vývojem země mezi světovými válkami. Výběr nejzávažnějších z nich uvádím v seznamu použité literatury. Vzhledem k této skutečnosti omezím svůj výklad ekonomických dopadů krize jen na zachycení podstatných projevů hospodářské krize v oblasti průmyslu, zemědělství, obchodu a fiskální politiky. Krize v průmyslu, která představovala jádro hospodářské krize v Československu, se projevovala především poklesem výroby, který byl v republice o 3 % větší než v ostatním kapitalistickém světě.3) Tento pokles byl však značně nerovnoměrný, ať šlo o jednotlivá odvětví výroby, či o průmyslové podniky samotné. Index průmyslové výroby klesal nepřetržitě od září 1931 až do roku 1933, kdy průmyslová výroba dosáhla jen 60,2 % předkrizového roku 40

Index československé průmyslové výroby dle Maiwalda pro léta 1929–1934 (1929 = 100)4) Rok

1929

1930

1931

1932

1933

1934

Průmysl celkem

100,0

89,2

80,7

63,5

60,2

66,5

Hornictví

100,0

85,9

78,8

66,5

64,4

64,9

Kovoprůmysl

100,0

85,4

72,0

40,0

41,1

48,5

Průmysl sklářský

100,0

83,4

75,5

54,4

48,6

51,8

Průmysl porcelánu

100,0

83,6

64,4

45,8

41,4

40,0

Průmysl cementu, kamene a zemin

100,0

91,4

79,6

69,5

53,1

46,8

Průmysl chemický

100,0

91,8

89,9

80,9

85,8

90,2

Průmysl dřevařský

100,0

84,6

66,6

49,7

48,5

52,0

Průmysl papírenský

100,0

96,6

92,9

80,5

74,0

80,5

Průmysl polygrafický

100,0

96,8

93,9

91,6

90,3

95,4

Průmysl textilní

100,0

90,8

82,5

67,9

63,3

75,9

Průmysl kožařský

100,0

84,2

79,3

68,1

70,3

87,8

Průmysl oděvnický

100,0

93,3

98,1

79,3

71,6

77,9

Průmysl potravinářský

100,0

96,1

95,8

99,4

88,4

94,5

Výroba elektrického proudu

100,0

99,3

94,5

85,5

87,2

95,3

1929. Snížení průmyslové výroby za krize v Československu o takřka 40 % předstihovalo světový průměr. Daleko pod tento průměr poklesla základní odvětví těžkého průmyslu – výroba železa, oceli a koksu.5) V kovoprůmyslu (zahrnuje hutní výrobu a strojírenství) se celková výroba během prvních dvou let krize snížila o více než polovinu. Vzhledem k odbytu na vnitřním trhu v důsledku rozvíjejícího se zbrojení byl ale tento propad výroby poměrně rychle překonán. Krizí byla nejdříve postižena exportní odvětví lehkého průmyslu – průmysl sklářský, výroba porcelánu, dřevařský průmysl a ze spotřebního průmyslu výroba obuvi. Produkce v těchto výrobních odvětvích, která nenašla uplatnění ani na domácím trhu, dosahovala v roce 1933 méně než poloviny stavu roku 1928/296). O něco málo menší pokles výroby zaznamenáváme v textilním průmyslu (zasáhl však větší počet pracovníků), který pocítil poměrně brzy zmenšení odbytu v nástupnických státech a německou, japonskou a britskou konkurenci na světových trzích. Textilní průmysl, který patřil tradičně k nejvýznamnějším odvětvím československé průmyslové výroby, se potýkal i s vlastními vnitřními problémy způsobenými obecným nedostatkem kapitálu k uskutečnění velkorysé racionalizace a technického rozvoje za účelem obnovení jeho konkurenceschopnosti na světových trzích. Vážným (politickým) problémem exportního lehkého průmyslu bylo jeho soustředění v českém pohraničí, osídleném převážně německým 41

obyvatelstvem. Zhoršení hospodářského a sociálního postavení tamního obyvatelstva v důsledku úpadku tohoto průmyslu v letech hospodářské krize mělo vážné politické důsledky v pokrizovém období, neboť vytvářelo živnou půdu pro růst nacionálně protičeských nálad a vzestup henleinovského fašistického hnutí. Relativně nejméně postihla krize chemický průmysl a energetiku. Chemický průmysl nahrazoval ztrátu dosavadních odbytišť (v Maďarsku, Rakousku a Německu) rozšiřováním sortimentu a inovací produkce. Také postupující elektrifikace průmyslu i venkova (Slovenska) znamenala, že snížení výroby elektřiny bylo relativně menší než zmenšení její spotřeby v průmyslu. Svou úroveň výroby si za krize udržel i průmysl papírenský a polygrafický. Ukončení investiční vlny od roku 1931 se odrazilo v poklesu výroby (a dovozu) strojů a výrobních zařízení i ve stavebnictví (s výjimkou stavby obytných domů)7) a průmyslu stavebních hmot (cihel, cementu, vápna). Rozdílný dopad krize v jednotlivých průmyslových odvětvích vedl ke změnám struktury průmyslové výroby. Krize urychlila nutnost provedení změn v odvětvové struktuře průmyslu, které probíhaly již ve 20. letech. Do popředí se dostávala tzv. nová průmyslová odvětví, která se rozvíjela rychleji a byla zasažena krizí daleko méně než tradiční odvětví spotřebního průmyslu, jež byla typická pro český průmysl ještě za Rakouska-Uherska. Tato odvětví se z úderů krize již zcela nevzpamatovala. Krize, která přes svou retardační sílu a ničivost nedokázala zastavit nové vývojové tendence spjaté s technickým pokrokem, tak vlastně svým vlivem přispěla k uvedení novinek do života. Určitý ozdravný fenomén krize v průmyslu spočíval i v tom, že vyřadila z výrobního procesu řadu podniků s nižší technickou a organizační úrovní, jejichž výroba se stávala postupně nerentabilní. Tyto podniky buď zkrachovaly úplně, nebo byly pohlceny silnějšími subjekty, případně docházelo k vzájemnému propojování koncernů (např. Ringhoffer-Tatra). Krize tím podstatně urychlila proces koncentrace a centralizace výroby a kapitálu. Na rozdíl od koncentračního procesu v předchozím období konjunktury se výroba nezvyšovala, ale naopak docházelo ke snižování počtu závodů. Výjimkou byl chemický průmysl a energetika, kde v letech krize rostl počet továren a společností. Koncentrace výroby a kapitálu, která byla v jednotlivých průmyslových odvětvích značně rozdílná, postupovala nerozlučně s monopolizací, v níž připadala nejdůležitější úloha bankám. Monopolizace vedla k rychlému rozšiřování kartelů a zčásti i syndikátů8). V období krize docházelo jak k obnovování a rozšiřování stávajících kartelových dohod 42

československých průmyslových a obchodních společností, tak i k uzavírání dohod nových.9) Těchto kartelových dohod se účastnili převážně němečtí smluvní partneři, kteří využívali kartelového systému jako nástroje expanze německého finančního kapitálu. Československé podniky posílily svou účast i v řadě mezinárodních kartelů, kde však hrály úlohu slabších partnerů. Výjimkou byly mezinárodní kartely v chemickém průmyslu: tam byla pozice Spolku pro chemickou a hutní výrobu v Ústí nad Labem natolik silná, že mohl aktivně zasahovat do otázek technologie a výroby. K nejvíce zmonopolizovaným československým průmyslovým odvětvím patřil báňský a hutní průmysl, strojírenství a chemická výroba.10) V lehkém a spotřebním průmyslu ke vzniku monopolistických svazků prakticky nedocházelo, neboť zde (až na cukrovarnictví) neexistovaly žádné mocné celky, které by se staly jádrem centralizačního procesu. Proces monopolizace výroby měl i své stinné stránky, neboť umožňoval kartelům stanovit a diktovat ceny výrobků, které byly zdrojem mimořádně vysokých monopolních zisků.11) Přirozené východisko z krize se tím ztěžovalo. Domnívám se, že politika vysokých monopolních cen byla dána mj. i snahou monopolů získat finanční prostředky nutné pro technický rozvoj a modernizaci v době, kdy narůstající podíl kusové a malosériové výroby zvyšoval výrobní náklady a snižoval jejich zisky. Zatímco ve 20. letech směřovalo racionalizační úsilí k dosažení maximálních zisků cestou zvyšování množství výroby, pak v době hospodářské krize byla jako hlavní cíl racionalizace uváděna hospodárnost a zvyšování rentability výroby.12) Té se snažily monopoly dosáhnout i pomocí tzv. sociální racionalizace, spočívající v prostém stupňování pracovních výkonů. Krize zasáhla silně i průmysl Slovenska, zejména výrobu železa, těžbu rud a – na rozdíl od českých zemí – i chemický průmysl. Z odvětví lehkého průmysl dosáhl nejvyšší míry úpadek v dřevařském (pily) a textilním průmyslu, ve výrobě skla a ve stavebním průmyslu. Pro všechna jmenovaná odvětví byl počátkem krize rok 1929 a rokem nejhlubšího poklesu výroby rok 1933. Na průběh průmyslové krize na Slovensku měla rozhodující vliv současně probíhající krize agrární. Zemědělství Také agrární krize, na rozdíl od předcházejících zemědělských depresí, zasáhla všechna odvětví zemědělské výroby. Nejdříve dopadla na obilnářství a řepařství, které pocítily již po úrodných žních roku 1928 vážné odbytové obtíže v důsledku snížení ceny obilí a cukru na světových trzích a ochranářské agrární politiky jednotlivých států, kam Československo svůj cukr tradičně vyváželo (Velká Británie, Německo, 43

Rakousko, Itálie).13) Zároveň s obilnářstvím postihla krize i chmelařství. Živočišná výroba krizi ještě nějakou dobu odolávala, ale od roku 1931 se začaly prudce snižovat i ceny živočišných výrobků a také tyto produkty ztrácely odbyt. Cenová hladina zemědělských výrobků začala stoupat v polovině roku 1934 (u živočišných výrobků však daleko pomaleji), kdy byla vytvořena Československá obilní společnost.14) Tato situace pokračovala až do rozpadu republiky. Problém odbytu zemědělských výrobků byl umocněn nástupem průmyslové krize, jejíž dopady dále zmenšily poptávku po zemědělských surovinách a potravinách. Naopak omezení kupních možností zemědělského obyvatelstva se projevilo poklesem spotřeby průmyslových výrobků. Rentabilita zemědělské výroby byla mnohem výrazněji než snížením cen zemědělských výrobků ovlivněna (ohrožena) tím, že ceny zemědělských výrobků a potravin klesaly rychleji a podstatně více než ceny výrobků průmyslových. Průmyslové ceny byly v době svého minima o 33 % pod úrovní předkrizového maxima (1928), zatímco index cen dosahovaných při zpeněžení produktů zemědělské výroby klesl v rozmezí let 1926/27–33/34 o 42 %.15) Cenová disparita v neprospěch zemědělství v praxi znamenala, že zemědělci museli např. v roce 1928 prodat o 16 % a v roce 1932 již o 63 % více svých výrobků, aby si za ně mohli nakoupit např. totéž potřebné nářadí jako před první světovou válkou.16) Cenové nůžky mezi průmyslovými a zemědělskými výrobky se tak během krize ještě více rozevřely. Další příčinou nízkých reálných příjmů rolnického obyvatelstva v období hospodářské krize bylo i velké rozpětí mezi výkupními a prodejními cenami zemědělských produktů, na němž vydělával zejména potravinářský průmysl17) a obchod, které získávaly větší podíl na maloobchodních cenách než v minulosti. Reakcí rolníků na snižování cen zemědělských výrobků nebylo omezování výroby, neboť pro řadu především drobných a středních rolníků by to znamenalo okamžitou záhubu.18) Rolníci se naopak snažili (alespoň zpočátku) kompenzovat pokles cen zvýšenou výrobou pro trh a omezením naturální spotřeby domácností, aby jejich příjmy zůstaly zachovány (nebo alespoň neklesaly). Větší příliv jejich výrobků na trh pak dále stlačoval ceny, a zemědělská výroba se tak ocitla v začarovaném kruhu. Tržní výroba v letech krize stoupala (s výjimkou neúrodného roku 1931), zatímco samotná zemědělská výroba nedosahovala průměru druhé poloviny 20. let.19) Hospodářský rok 1932/33 přinesl dokonce nejvyšší objem výroby za celé meziválečné období, ale mnozí zemědělci žili na hranici životního minima. Zvýšení dodávek na trh bylo vynucenou reakcí rolnických hospodářství na krizový pokles. 44

Pronikavé snížení příjmů zemědělců se dotýkalo zejména malých a středních hospodářství, jejichž výroba ztrácela jakoukoli rentabilitu, neboť výsledky hospodaření nekryly mnohdy ani výrobní náklady. Pouze velkostatky a statky hospodařily i v době krize se ziskem.20) Do kritické situace se dostali rolníci hospodařící na propachtované půdě a domkáři, kteří ztratili své hlavní zaměstnání v průmyslu. Přes zmenšení vlastní spotřeby a výrazné omezení investičních a provozních výdajů (po roce 1930) si museli zemědělci vypůjčovat peníze na další výrobu a uhrazení nezbytných potřeb svých domácností. Zadlužení zemědělských závodů rostlo nepřetržitě od roku 1929, až v roce 1933 dosáhlo svého celostátního maxima 33,5 miliardy Kč (27,5 miliardy Kč v českých zemích), což byla bezmála polovina úhrnné hodnoty zemědělského majetku.21) Tíživá finanční situace prakticky všech zemědělských závodů a jejich neschopnost platit splátky úvěrů, daně a hrozba pokračujících exekucí majetku zemědělců přiměla parlament v letech 1933–34 přijmout moratorium na placení dluhů i na exekuční řízení.22) Problém rolnických dluhů se tím ovšem nevyřešil. Vysoké zadlužení a malá rentabilita zemědělské výroby patřily k hlavním problémům československého zemědělství v období hospodářské krize, ale i v období následujícím. Celkově byla zemědělská výroba až do roku 1932 zhruba na stejné úrovni jako na počátku krize v roce 1928/29. Byl to jak důsledek investic z předcházejících let, tak i příznivých klimatických podmínek a dobrých úrod obilí v letech 1932–33. Po roce 1933 přišel pokles, který se zastavil až v roce 1934/35.23) I když celkový pokles objemu zemědělské výroby nebyl nijak výrazný, krizi už do konce předmnichovské republiky nepřekonala. Během krize se postupně měnila struktura zemědělské výroby. V reakci na odbytové problémy došlo ke snížení osevních ploch přebytkových technických plodin – cukrovky, chmele, řepky, konopí, lnu – a na uvolněných plochách se rozšířilo pěstování pšenice, brambor a zeleniny. Šlo o plodiny méně náročné na mechanizaci, u nichž byl zaznamenán pomalejší pokles cen a alespoň zpočátku byly ještě konkurenceschopné. Za krize se Československo stalo soběstačným v chlebovém obilí a mělo dokonce rezervy i pro jeho vývoz (vzhledem k poklesu domácí spotřeby). V živočišné výrobě, jejíž váha v zemědělství vzrostla, byla omezována produkce hovězího a skopového masa ve prospěch masa vepřového (chovatelé využívali možnost nákupu levných krmiv v důsledku přebytků pšenice) a mléčné produkce, která nemohla být příliš ohrožována dovozem ze zahraničí. Poklesly stavy skotu, ubylo koní (k tahu se používalo krav) a ovcí (krize v textilním průmyslu). Uvedené strukturální přeměny v zemědělské výrobě pokračovaly až do vypuknutí války. 45

Zvlášť drastický průběh měla agrární krize na Slovensku a Podkarpatské Rusi, protože zemědělství zde bylo hlavním odvětvím hospodářství. Krizi prohlubovala zejména přelidněnost slovenské vesnice a nedostatek orné půdy i technicko-agronomická zaostalost slovenského zemědělství, která bránila intenzivnímu využívání půdy. Výsledkem agrární krize v českých zemích i na Slovensku byl rozvrat rolnického hospodářství a postupná degradace zemědělské výroby.24) Obchod Zahraniční obchod představoval klíčové a současně nejzranitelnější odvětví československého hospodářství. Svázanost Československa se světovým trhem byla tak těsná, že některá odvětví průmyslu nemohla bez vývozu vůbec existovat (výroba hraček, hudebních nástrojů, bižuterie, hliněného zboží, porcelánu apod.). Proto také zhroucení světového obchodu v době krize postihlo Československo a jeho zahraniční obchod ve srovnání s jinými evropskými státy v daleko větší míře. V letech 1929–33 klesla hodnota československého zahraničního obchodu na pouhých 28,9 %, exportu na 28,6 % a importu na 29,2 %.25) Toto snížení bylo dáno jak zmenšením výměny zboží, tak i velkým poklesem cen, který byl pro Československo do určité míry výhodný, neboť ceny dovážených surovin šly dolů rychleji a více než ceny vyvážených průmyslových výrobků. Za situace stupňujícího se protekcionismu v mezinárodním obchodě Československo ustoupilo od ideje liberalizace obchodu a posilovalo svou hospodářskou autarkii. Ochranářská opatření vlády, o nichž je pojednáno v kapitole Státní hospodářská politika v letech hospodářské krize 1929–1934, monopolizovala (nacionalizovala) československý trh pro domácí výrobky. K tomu přistupovala vysoká hodnota koruny, která znesnadňovala export. Je pozoruhodné, že obchodní bilance Československé republiky byla v krizových letech aktivní (s výjimkou let 1932 a 1933). V letech 1932 a 1933 došlo k rozpadu československého vývozu a k prudkému poklesu průmyslové výroby v Československu. Byl to důsledek světové finanční krize. Téměř současně s vypuknutím světové finanční krize zasáhla československý vývoz devalvace anglické libry (21. 9. 1931). Země, které nedevalvovaly měnu, a to byl i případ Československa, ztratily na světových trzích konkurenceschopnost. Československý vývoz, který se prakticky uskutečňoval jen pomocí dumpingových cen, poklesl na 28,8 % stavu z roku 1929. Převážně aktivní saldo československého zahraničního obchodu bylo vykoupeno nepoměrně nízkým dovozem, což podstatně přiškrtilo zdro46

Dovoz, vývoz a saldo obchodní bilance ČSR v letech 1929–1934 (v miliardách Kč) 26) Rok

Dovoz

Vývoz

Saldo

1929

19,99

20,50

– 0,51

1930

15,70

17,50

– 1,80

1931

11,80

13,10

– 1,30

1932

18,20

17,40

– 0,80

1933

16,10

15,90

– 0,20

1934

16,40

17,30

– 0,90

je hospodářského růstu. Aktivní saldo v zahraničním obchodě vzniklo také díky „výměně“ zboží se státy s tzv. vázaným devizovým hospodářstvím – vázanou cizinou (Rakousko, Německo, Maďarsko, Jugoslávie, Rumunsko, Bulharsko a Řecko). „Přebytky“ obchodu (clearingové špičky) ve prospěch Československé republiky nebylo však možné použít k vyrovnání libovolných pasivních položek platební bilance, tím méně k úhradám do tzv. volné ciziny. Po roce 1933 (resp. od roku 1934 po první devalvaci koruny) došlo k celkovému oživení zahraničního obchodu, když vývoz získal opět převis nad dovozem. V úzké souvislosti se snížením hodnoty i objemu obchodu se závažným způsobem změnila i zbožová struktura vývozu a dovozu. Pokud jde o dovoz, klesl podíl surovin pro spotřební a potravinářský průmysl, a naopak došlo ke zvýšení podílu surovin pro nová výrobní odvětví (ropa, rudy, kovy27)), ale i hotových výrobků, především strojů a zařízení. Dovoz surovin tvořil stabilně více než dvojnásobek jejich vývozu. V československém vývozu ztrácel své dominantní postavení export hotových výrobků (např. textilu) a zvyšoval se podíl vývozu příze, surové bavlny a polotovarů, z nichž pak zejména německé a britské firmy dokončovaly finální výrobky. Z dalších produktů spotřebního průmyslu došlo k velké redukci vývozu obuvi, dřevěných výrobků, porcelánu, hudebních nástrojů atd. U průmyslových surovin zaznamenáváme pokles vývozu uhlí a dřeva. Velkým problémem bylo výrazné snížení vývozu zemědělských produktů (cukru, chmele, ječmene a sladu). Vzhledem k průmyslovému charakteru země byl nízký podíl vyvážených strojů, motorových vozidel a výrobků chemického průmyslu, resp. v průběhu hospodářské krize nedošlo k jeho výraznému růstu. Obchodní bilance Československa v těchto progresivních oborech zůstávala pasivní. Výrazný vzestup vykazoval jen export vlastních hutnických výrobků, zejména pak tzv. ostatních železných výrobků a tyčového železa; pod touto celní deklarací se ovšem ve většině případů skrývaly zbraně.28) Stoupající podíl těchto kovodělných výrobků na vývozu však nemohl kompenzovat prudký pokles exportu tradičních výrobků, které stále 47

ještě tvořily podstatnou část vývozu. Poptávka po těchto výrobcích se však zmenšovala a Československo s nimi na světových trzích nemohlo konkurovat, byť byly často nabízeny za dumpingové ceny. Domnívám se, že celý problém československého vývozu, který netlačil československý průmysl směrem k modernizaci, spočíval v jeho územní orientaci. Ostatně stejná situace se opakovala i po roce 1949. Její vinou Československo nezachytilo ve větší míře světovou poptávkou vynucený strukturální přesun k výrobkům nových odvětví. Vedle změn zbožové skladby zahraničního obchodu přinesla krize i výraznější posuny v jeho územní orientaci, které byly zahájeny ve 20. letech v souvislosti s vývojovými trendy evropského i světového obchodu. Podíl hlavních zemí a kontinentů na obratu československého zahraničního obchodu v letech 1929–1934 (v %) 29) Země / Rok

1929

1931

1933

1934

Německo

22,2

21,4

18,7

20,5

Rakousko

11,5

10,6

18,5

18,0

Velká Británie

15,6

17,1

15,3

15,8

Jugoslávie

13,7

14,9

13,6

13,4

Maďarsko

15,6

11,7

13,0

12,1

Polsko

15,4

14,0

12,9

12,7

Rumunsko

13,1

13,6

13,3

13,3

Itálie

12,5

12,7

13,3

13,3

Francie

12,7

13,7

15,9

15,2

Švýcarsko

12,6

13,3

13,7

13,7

Holandsko

11,9

12,7

13,8

13,7

Švédsko

11,6

12,1

11,5

12,1

Belgie

11,2

11,6

12,2

12,3

Evropa celkem

85,4

87,1

80,0

78,0

USA

16,3

15,2

17,4

16,2

Amerika celkem

19,2

17,3

11,9

11,6

Asie

13,1

13,2

14,6

16,2

Afrika

11,8

13,3

Austrálie

10,4

11,0

Již na první pohled je zřejmé, že v uvedených letech došlo k výraznému omezení obchodu s nástupnickými státy (pokles o 29,2 % v roce 1929 na 21,1 % v roce 1933) a s Německem, které představovaly tradiční odbytiště československých výrobků. Ztráta podunajských trhů byla, myslím, markantním příkladem rozporu mezi československou zahra48

niční politikou a politikou podnikatelských kruhů. Československý protekcionismus znemožnil agrárním zemím střední a jihovýchodní Evropy uplatnit přebytky svých agrárních produktů na československém trhu, a naopak kvůli vysokému saldu ve prospěch Československa na clearingových účtech balkánských zemí omezily československé průmyslové kruhy export svých výrobků do těchto zemí – a to i přesto, že se jednalo o trhy méně náročné na kvalitu a technickou úroveň zboží.30) Ztráta zájmu o československé průmyslové výrobky byla způsobena i tím, že tyto země v rámci své industrializace začaly budovat vlastní odvětví lehkého průmyslu a omezily import výrobků, jež začaly vyrábět samy. Uvedené skutečnosti jen ještě prohloubily konkurenční rozpory mezi československým průmyslem (vývozním) a agrárním kapitálem. Clearingový obchod, který se stal v době hospodářské krize převažujícím principem zahraničního obchodu, s sebou přinášel řadu nevýhod. Ty pocítilo Československo zejména při výměně zboží s agrárními zeměmi, které neměly volnou měnu na uhrazení svého deficitu v obchodní bilanci. Československo však nutně potřebovalo dostatek deviz na nákup potřebných surovin v zemích tzv. volné měny, a tak muselo, chtě nechtě, opustit trhy ve střední a jihovýchodní Evropě a urychleně za ně hledat náhradu v západní a severní Evropě, ale i v zámořských zemích.31) Tam však bylo československé zboží vystaveno mimořádně ostré konkurenci, a na vzdálených trzích je navíc nikdo neznal. Pronikání československého zboží do těchto oblastí bylo znesnadněno i vyšším dopravným, malou znalostí nových trhů i pokračující deflační politikou vlády. Diverzifikace se však stala pro Československo nutností. Škoda jen, že nebyla provázena přeměnou ve struktuře zahraničního obchodu, odpovídající vývoji na světových trzích. Místo Československa v agrárních zemích střední a jihovýchodní Evropy zaujalo Německo, které bylo ochotno přijímat podstatnou část zemědělské produkce z těchto zemí. Německá (ekonomická) diplomacie podnikla celou řadu kroků k tomu, aby paralyzovala v této oblasti vliv profrancouzského malodohodového společenství (Československo, Rumunsko, Jugoslávie) a postupně si zajistila přístup k surovinovým zdrojům na Balkáně. Pokus československého ministra zahraničních věcí Edvarda Beneše o vytvoření Hospodářské rady Malé dohody v roce 1933 s cílem oslabit vliv Německa v této oblasti a oživit vzájemnou výměnu zboží mezi malodohodovými státy narazil na nezájem československých podnikatelských kruhů i odlišné zájmy spojenců.32) Prvořadé místo v československém zahraničním obchodě patřilo i nadále Německu a Rakousku. Podíl obou států na obratu československého zahraničního obchodu se ale během hospodářské krize 1929–34 snižoval a tento trend pokračoval i dále. 49

V československo-rakouských obchodních vztazích zaznamenáváme po roce 1926 jisté oživení v celkové dynamice obratu zboží i v zahraničním obchodě. Rakousko zaujalo v roce 1928 druhé místo jak v československém dovozu, tak i ve vývozu zboží. Ve vzájemném obchodě vykazovalo Československo aktivní saldo a obchodní a politické důsledky tohoto stavu řešila rakouská strana zejména v letech hospodářské krize, kdy předkládala řadu požadavků na odbourání svého pasivního salda obchodní bilance, které bylo mj. příčinou poklesu výměny zboží mezi oběma státy v tomto období. V obchodních stycích s Rakouskem hrál významnou roli tranzit a export.33) Pokud jde o Německo, to patřilo, jak už jsem uvedl, k nejvýznamnějším obchodním partnerům Československa. Kromě obchodu byly oba státy vzájemně svázány i kartelovými dohodami a spoluprací v oblasti technické a technologické i (většinou jednostranným) kapitálovým propojením. Československo využívalo pro potřeby zahraničního obchodu německé přístavy (Hamburk, Brémy) i železnici. Z Německa dováželo Československo hlavně stroje, technicky náročná zařízení, chemické výrobky a černé uhlí a také dražší exkluzivní zboží. Vývoz do Německa zahrnoval hnědé uhlí, železné výrobky, polotovary (např. pro textilní průmysl), zemědělské produkty a malé množství spotřebního zboží (sklo, nábytek, hudební nástroje).34) K celkovému ochlazení československo-německých obchodních vztahů došlo po nástupu německého fašismu k moci v roce 1933. Vzhledem k malé surovinové základně ztrácelo Československo dočasně pro Německo význam. Nešlo je totiž nijak napojit na německý Schachtův plán hospodářského zbrojení a navíc Hitler předpokládal, že využije hospodářský potenciál českých zemí až po jejich brzkém ovládnutí Německem. Zatímco ekonomická hlediska československé strany hovořila zpočátku i nadále ve prospěch obchodní spolupráce s Německem,35) okolnosti politické, zejména posun politického vývoje v Německu doprava, tlačily československý zahraniční obchod na dohodové země, zejména na spojeneckou Francii a s ní svázanou Velkou Británii. Tuto strategii se však dařilo naplňovat jen zčásti. Obchod s Francií byl malý (pasivní) a stoupal jen nepatrně. S Velkou Británií došlo k většímu rozšíření vzájemného obchodu až po devalvaci koruny v roce 1934, kdy si československé zboží našlo svoji cestu na trhy librové oblasti. Silné vazby mezi Československem a Velkou Británií vyplývaly především z jejích přímých kapitálových investic v československém bankovnictví a v průmyslu. Hospodářská krize poznamenala i náš obchod s USA. Oživení obchodních styků se Spojenými státy a Velkou Británií po roce 1934 bylo důležitou protiváhou poměrně rozsáhlého obchodu s Německem. Ze zámořských zemí byly vedle USA důležitými obchodními partnery 50

Československa Indie, Argentina, Egypt, Brazílie a Turecko. Brzdou zámořského obchodu bylo, že musel využívat cizích zprostředkovatelských služeb, včetně služeb cizích bank. V průběhu hospodářské krize se tedy těžiště československého zahraničního obchodu přesunulo na zeměpisně vzdálenější trhy i do zámoří. Tato změna území orientace však nebyla provázena změnou ve struktuře vývozu, takže nebyla korunována úspěchem. I nadále zůstával zachován rozporný charakter československého zahraničního obchodu. Jeho podstata spočívala v tom, že republika vyvážela stroje a spotřební zboží do hospodářsky méně rozvinutých zemí, odkud byly dováženy suroviny a zčásti zemědělské produkty. Na druhé straně byly do Německa a vyspělých západoevropských zemí exportovány suroviny, polotovary a výrobky lehkého průmyslu, tedy komodity s malým množstvím vložené práce, a odtud byly přivezeny za vysoké ceny technicky a technologicky náročné výrobky. V československém zahraničním obchodě existovaly i další rozpory, které bránily rychlému překonávání hospodářských důsledků krize: šlo o rozpor mezi partikulární autarkní obchodní politikou československé vlády a potřebou otevřeného trhu (resp. mezi zájmy agrárního kapitálu a vývozního průmyslu), jakož i o diskrepanci mezi zahraničněpolitickými zájmy státu a hospodářskými zájmy obchodních firem. Hospodářská krize přinesla některé změny ve vnitřním obchodě, který se vyvíjel sice autonomně, nicméně v rámci státní obchodní politiky. Řada malých obchodů nevydržela tlak klesající koupěschopnosti obyvatelstva a zanikla, ale na druhé straně byly zakládány i obchůdky nové, a to zejména lidmi, kteří ztratili práci a snažili se existenčně uchytit. Střední a velké obchody získávaly zákazníky různými doplňkovými službami a opravnami. Snaha o racionalizaci prodeje, tj. snížení nákladů na oběh zboží a zrychlení oběhu kapitálu, vedla některé podnikatele k zakládání nových jednotkových obchodních domů s nezvykle širokým sortimentem zboží (Brouk a Babka) a továrních prodejen (Baťa, Nehera, Rolný). Přes vcelku zmenšující se sortiment prodávaného zboží v období hospodářské krize se počet osob zaměstnaných v obchodě nezměnil, ba právě naopak. Další potenciální rozvoj vnitřního obchodu závisel především na celkovém oživení československého hospodářství. Krize financí V prvním období hospodářské krize nedošlo v Československu k žádným významnějším monetárním opatřením. Většina národohospodářů i představitelů bankovních kruhů považovala nastupující krizi za jednu z četných a běžných (ozdravných) recesí. Ve snaze o rychlé překonání prvních krizových příznaků v československém hospodář51

ství snížila Národní banka v květnu 1930 své úrokové sazby o 0,5 % (eskont na 4,5 % a lombard na 5,5 % a 6 %) a krátce nato snížila ještě eskontní úrokové sazby na 4 %; v lednu 1931 znovu snížila lombard o 0,5 %.36) I po tomto snížení úrokových sazeb zůstala úroková míra vysoká a řada průmyslových a zemědělských závodů nebyla schopná splácet dříve poskytnuté úvěry. Navíc se začal projevovat nedostatek úvěrových prostředků. Počáteční poklidný vývoj peněžního trhu narušil v květnu 1931 bankrot jedné z největších vídeňských bank, Creditanstaltu, který vyvolal, stejně jako následný pád německé Danatbanky v červenci 1931, silný ohlas i okamžitou reakci. Začalo vybírání vkladů, které nejvíce postihlo Českou banku Union, Českou eskomptní banku a Anglo-Pragobanku. Došlo k prudkému poklesu akcií na pražské burze, které se dostaly až pod úroveň z počátku roku 1927. Západní kapitál začal stahovat úvěry z celé střední Evropy a řada dlužnických zemí nebyla schopna splácet svoje závazky. Československo se dostalo do velmi tíživé situace. Do konce roku 1931 byly totiž z republiky staženy přibližně 2 miliardy Kč cizích krátkodobých úvěrů a zhruba stejná částka za vyvezené zboží zamrzla v cizině v důsledku platební neschopnosti hlavně Německa, Rakouska a Maďarska.37) Povážlivě klesly zásoby zlata a deviz. Vypuknutí ostré úvěrové krize v létě 1931 si vynutilo zásahy v oblasti úvěrové a měnové. Ve snaze zastavit prudký odliv zahraničního kapitálu a posílit zájem cizího kapitálu o československý peněžní trh zvýšila Národní banka v srpnu eskontní sazbu ze 4 na 5 %. Toto opatření se však minulo účinkem. K dalšímu prohloubení finanční krize přispěla devalvace anglické libry v září 1931. Národní banka reagovala opětným zvýšením eskontní sazby z 5 na 6,5 % a současně vláda znovu zavedla vázané devizové hospodářství a přikročila k radikálnímu omezování dovozu. Celkové zdražení úvěru od podzimu 1931 v důsledku devalvace libry znemožňovalo investiční činnost a ztěžovalo celý chod výroby i obchodu. Jednání o snížení úrokové míry byla zdlouhavá a neúspěšná.38) Jak jsem již výše naznačil, rozvoj úvěrové krize těsně souvisel se znehodnocením měn. Jediným východiskem z těžké úvěrové krize bylo snížení dlužního břemena devalvací měny, neboť skutečná základní příčina znehodnocení měn spočívala v obrovské zadluženosti v důsledku poklesu cen. Devalvační vlnu v Evropě zahájila 21. 9. 1931 Velká Británie, kdy hodnota anglické libry klesla během několika dnů o 25 % v poměru ke zlatým měnám. Pohybu kursu anglické libry se přizpůsobilo 25 měn, a byl tak vytvořen tzv. šterlinkový blok států. Státy, které nedevalvovaly svoji měnu, se rázem dostaly do vážných problémů. Nejenže ztratily 1⁄4 svých pohledávek v anglických librách, ale současně 52

musely snížit ceny vyváženého zboží, aby mohly konkurovat na světových trzích. To byl i případ Československa, a přijatá vládní opatření v mezinárodním obchodu (devizová kontrola, celní ochrana ap.) na této situaci nic podstatného nezměnila. Jediným možným řešením bylo opuštění zlatého standardu koruny, resp., jak to navrhoval tehdejší ministr financí K. Engliš, devalvace koruny snížením jejího zlatého obsahu v míře odpovídající zhodnocení zlata na světových trzích. Domnívám se, že formální zavedení měny založené na zlatě, k němuž došlo v Československu v roce 1929, bylo spíše symbolickým vyvrcholením celého monetárního vývoje, zahájeného počátkem 20. let A. Rašínem, než snahou o vytvoření předpokladů pro stabilní měnu. Lpění na vysokém směnném kursu mělo za následek zmenšování objemu zahraničního obchodu, což dále vedlo k nedostatku deviz, úniku kapitálu a nakonec k deflační spirále, kdy se začal projevovat rozdíl mezi cenou koruny na domácím a zahraničním trhu se všemi důsledky. Dosud samozřejmé přijímání deflační politiky se muselo změnit v opak, protože deflace ohrožovala růstové potenciály československé ekonomiky. Za udržení dosavadního zlatého obsahu koruny se stavěli představitelé Národní banky, vedení Živnostenské banky a vedoucí činitelé národně demokratické strany, kteří stáli u zrodu deflační politiky. Proti stála zpočátku jen část agrárníků spjatá bezprostředně se zemědělskou výrobou, kteří našli podporu i u šéfredaktora ústředního deníku agrární strany J. Vraného. Vedení agrární strany a lidé kolem Agrární banky naopak zastávali názor, že Československo má udržet dosavadní hodnotu měny podle Francie. Francie, která poskytla Československu v roce 1932 půjčku na stabilizaci měny ve výši 600 milionů franků, patřila spolu s Československou republikou po pádu zlatého standardu amerického dolaru (19. 4. 1933) k posledním osmi zemím tzv. zlatého bloku, které nedevalvovaly svou měnu.39) Pod vlivem provedené devalvace dolaru začala vláda v létě 1933 uvažovat o snížení zlatého obsahu koruny a v měnové politice následování cesty Velké Británie a USA, nikoli, jako dosud, cesty Francie. Na změně této politiky měl svůj podíl i K. Engliš, kterému se konečně podařilo v únoru 1934 přesvědčit vládu o odhodnocení koruny. Zákon o devalvaci československé měny, podle kterého byl zlatý obsah koruny snížen o 1⁄6 tj. ze 44,58 mg na 37,15 mg zlata, byl schválen parlamentem 17. 2. 1934.40) Guvernér Národní banky V. Pospíšil podal s celým vedením demisi a novým guvernérem byl prezidentem jmenován K. Engliš, který v této funkci setrval až do února 1939. I když devalvace koruny neznamenala, jak předpokládal Engliš, zvrat hospodářské krize v konjunkturu, měla nesporně příznivý účinek na oživení vývozních odvětví československého průmyslu.41) Problémem 53

ovšem zůstávala jak zahraničněpolitická orientace Československa na Francii, která otálela se svou devalvací a vtahovala zemi do kursových a cenových posunů s ní spojených, tak i (formálně) aktivní saldo československého zahraničního obchodu (clearingová špička) s vázanou cizinou. Z těchto hledisek zůstala situace v měnové oblasti nadále kritická. Kritickou situaci na peněžním trhu dokreslovala krize státních financí. Rozpočtové schodky byly jednou z příčin růstu státního dluhu, který proti počátku roku 1929 stoupl do roku 1934 o 5,5 miliardy Kč. Situace státních financí se prudce zhoršovala od roku 1931, kdy schodek státního rozpočtu dosáhl astronomické sumy 3,1 miliardy Kč. Údaje o státním hospodaření v letech 1929–1934 podle závěrečných účtů (v milionech Kč) 42) Rok

1929

1930

1931

1932

1933

1934

Rozpočtové příjmy

10 444

9 645

9 133

8 368

7 379

7 492

Rozpočtové výdaje

10 275

9 928

12 260

10 258

9 588

8 880

Schodek

+ 169

– 283

– 3 127

– 1 890

– 2 209

– 1 388

Státní dluh

32 670

33 354

34 654

35 437

37 328

38 151

Deficit státního rozpočtu v nejkritičtějších letech 1931–34 v celkové částce 8,6 miliardy Kč se rovnal téměř čtvrtině rozpočtových příjmů, což vzbuzovalo značné obavy. Stát přistoupil k restrikci personálních i investičních výdajů (na školství, zemědělství, sociální péči), rostlo daňové zatížení podnikání i obyvatelstva. Získání nových příjmů bylo do značné míry nezbytností. Příjmy státního rozpočtu se v průběhu let 1929–33/34 snížily asi o 30 %; výdaje, které do roku 1931/32 rostly, pak do roku 1933/34 poklesly, ale ne pod hranici roku 1929. Další prostředky na výdaje si stát opatřoval jak půjčkami v cizině, tak vypsáním vnitřních státních půjček, což vedlo k vytváření dalších státních dluhů, jež se stalo latentním zdrojem znehodnocení měny.43) Velké státní zadlužení bylo jedním z nejbolavějších míst československého hospodářství v období předmnichovské republiky. Krize úvěrové a měnové soustavy (včetně krize státního rozpočtu) kladla značné nároky na mobilitu bank. Hromadné vybírání vkladů a zamrzání pohledávek v letech hospodářské krize řešily banky snižováním rezervních fondů i akciového kapitálu a přesouváním finančních prostředků do rezervních fondů, z nichž pak kryly svoje případné ztráty. Na zmenšení objemu svěřených finančních prostředků reagovaly omezením svých obchodů, zejména snížením rozsahu úvěrové činnosti. Opatrnost bank při půjčování peněz, zkušený management většiny bankovních ústavů, který prošel otřesy bankovní soustavy ve 54

20. letech, i sanační prostředky zabránily úpadkům bank v období hospodářské krize. České banky tak přestály krizi s menšími ztrátami v hospodaření a jejich počet se v průběhu krize nezměnil. Stejný závěr platí i pro ústavy lidového peněžnictví.44)

55

Politické důsledky hospodářské krize v Československu Hospodářská krize se přirozeně odrazila i ve vnitropolitickém vývoji v Československu. Šlo zejména o změny ve fungování, ale i ve struktuře politického systému, jakož i o přesuny v politické orientaci obyvatelstva a růst pravicových tendencí uvnitř politických stran. V říjnu 1929 byly v Československu vypsány předčasné parlamentní volby. Následovaly po necelých čtyřech zlatých letech hospodářské konjunktury a vzhledem k nastupující hospodářské krizi byly jejich výsledky očekávány s velkým napětím. Konání voleb bylo určeno na 27. října, tedy na předvečer státního svátku, a současně bylo spojeno s oslavami milénia sv. Václava, čímž dostaly také další ideový rozměr. Tyto v pořadí již třetí volby do Národního shromáždění od vzniku republiky se konaly na celém území republiky, které bylo rozděleno pro volby do poslanecké sněmovny na 22 volebních krajů a pro volby do senátu na 12 volebních krajů. Pro analýzu politických důsledků hospodářské krize první poloviny 30. let minulého století budeme považovat výsledky parlamentních voleb (resp. do poslanecké sněmovny) v roce 1929 za výchozí a provedeme jejich srovnání s výsledky parlamentních voleb po překonání hospodářské krize v roce 1935, kdy již docházelo k oživování výroby. Mezitím však proběhla řada událostí, na něž se pokusíme alespoň stručně upozornit, neboť se odrazily v celkovém politickém vývoji země. Ve volbách do poslanecké sněmovny bylo předloženo 18 kandidátních listin do senátu a 19 do sněmovny; v celém státě kandidovalo jen 9 stran. Z celkového počtu 8 957 572 oprávněných voličů se voleb nezúčastnilo 688 459 voličů (8,4 %), nejvíce na Podkarpatské Rusi, platných hlasů bylo odevzdáno 7 384 979. Volebního práva byli zbaveni příslušníci ozbrojených sborů.1) Vítězem voleb se stala Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu (dále jen agrární strana): získala 14,97 % platných hlasů. Nejvíce hlasů získala na Podkarpatské Rusi; na Slovensku skončila druhá a v Čechách, na Moravě a ve Slezsku třetí v pořadí. Její pozice byly nejsilnější v obcích do 5 000 obyvatel. Získané hlasy vcelku odpovídaly postavení zemědělské výroby v československém hospodářství. Druhou nejsilnější politickou stranou se stala Československá sociálně demokratická strana dělnická, která získala 13,05 % hlasů. Nej56

více voličů pro ni hlasovalo na Moravě a ve Slezsku, zejména na Ostravsku (18,6 %), ale i v některých českých krajích – na Plzeňsku (28 %) a Pardubicku (18 %). Tento úspěch byl výsledkem opoziční politiky, kterou provozovaly socialistické strany po roce 1925. K posílení postavení sociálně demokratické strany přispělo i vítězství německé sociální demokracie v německých oblastech, která zde získala 6,9 % hlasu. Druhá socialistická strana – Československá strana národně socialistická – skončila se svými 10,39 % hlasy na třetím místě, slabé pozice získala na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Všechny tři socialistické strany byly skutečným vítězem voleb, neboť z 300 poslaneckých mandátů jim patřilo 92. Čtvrtá ve volbách byla KSČ, která si i přes složitou vnitřní situaci udržela značný okruh sympatizantů všech národností (10,2 %). Na pátém místě se umístili lidovci (8,44 %), jimž naopak účast ve vládě přinesla ztrátu hlasů voličů. Neúspěch ve volbách zaznamenala také národní demokracie, a to vzhledem k sympatiím části jejího stranického vedení k fašismu. Jmenované politické strany a Československá živnostensko-obchodnická strana středostavovská kandidovaly ve všech volebních krajích republiky. V Čechách, na Moravě a ve Slezsku, i když jen v některých volebních krajích, ale především na území Slovenska kandidovala Hlinkova slovenská lidová strana. Získala 5,76 % hlasů a stala se šestou nejsilnější stranou ve státě. Celkově lze konstatovat, že parlamentní volby v roce 1929 skončily vítězstvím státotvorných stran a oslabením extrémních směrů. Vzhledem k tomu, že vítězná agrární strana nedosáhla většiny v parlamentu, byla nucena vytvořit parlamentní většinu a koaliční vládu. Pro tato koaliční vyjednávání byly nejdůležitější počty dosažených poslaneckých mandátů. Základem všech osmnácti vlád ve dvou desetiletích trvání první republiky, včetně čtyř tzv. úřednických (formálně „nestranických“), byl některý ze čtyř typů koalic: všenárodní, rudozelené, občanských stran (panské) a široké (koncentrační). Posledně jmenovaná byla ustavena po parlamentních volbách 1929 a s malými obměnami trvala až do března 1938. Koaliční politický systém měl své výhody, ale i nevýhody. Na jedné straně zajišťoval, že žádná z politických stran nemohla prosadit svou vůli na úkor ostatních a musela s nimi vyjednávat, ale na druhé straně způsoboval, že obrovské množství problémů, které bylo třeba zvláště v období hospodářské krize řešit, činilo systém těžkopádným a mnohdy i neplodným. Osou koaličního bloku se po volbách v roce 1929 stala spolupráce agrárníků s oběma českými socialistickými stranami, německou sociální 57

demokracií a s lidovci. Již toto spojení zaručovalo koalici vládní většinu v parlamentě (163 křesel ze 300), proti níž byla každá opozice bezmocná. Sestavením nové vlády široké koalice byl pověřen agrárník František Udržal. Po šestitýdenních složitých jednáních byla nová vláda 7. 12. 1929 jmenována.2) Práce v koaliční vládě se kromě již zmíněných stran účastnily také strany národně demokratická a živnostensko-středostavovská a některé další německé strany (agrární a krátce také tzv. pracovní a hospodářská pospolitost).3) Vzhledem k šíři své politické základny měla Udržalova vláda přispět k posílení stability politického režimu republiky a hradní politiky. Agrárníci, kteří měli uvnitř vládní koalice většinu, se snažili hned od počátku dát najevo, že v této koalici neplatí systém dohody, ale majoritní princip. A tak možná i proto byly přijaty v zájmu agrárního kapitálu hned na počátku hospodářské krize (v polovině roku 1930) některé nové zemědělské zákony, i když nikoli bez problémů (např. zvýšení cel na zemědělské výrobky, zákon o povinném mletí domácí pšenice a žita, vázanost dovozu obilí na souhlas komise při ministerstvu obchodu). Přednostní přijetí zemědělských zákonů bylo ovlivněno i tím, že krize v průmyslu se zatím viditelně neprojevovala. Možná také, že šlo o mylné představy agrárních odborníků, kterým uvěřili i socialističtí ministři, že pokud bude agrární krize zažehnána, budou odstraněny problémy v celém hospodářství. Udržalova vláda chtě nechtě musela za každý svůj čin ve státní politice „platit“ svým podílníkům jakési výkupné. Výkupným socialistům za podporu agrárnických požadavků byla novelizace gentského systému podpor v nezaměstnanosti.4) Další opatření agrárníků (např. návrh na zastavení exekucí a poskytnutí daňových úlev zemědělcům), která měla spíš propagační charakter, v tomto období nebyla vůbec přijata. Těžká hospodářská situace, k níž došlo v polovině roku 1931, kdy se již agrární krize proplétala s krizí průmyslovou, vystavila vládu útokům jak průmyslových kruhů, tak i pravicové části ve vedení agrární strany samotné (Z. Kárník označuje tuto skupinu jako radikálně konzervativní).5) Obviňovala vládu a zejména premiéra z provádění nekoncepční politiky a z nerozhodnosti. Jako významný faktor vnitropolitického vývoje se začala v souvislosti s postupující hospodářskou krizí výrazněji projevovat nacionální různorodost československého státu. Sílící nacionalismus slovenské buržoazie a buržoazie menšinových národností v pohraničí byl živen jak nerovnoměrným dopadem hospodářské krize do těchto oblastí ve srovnání s českým vnitrozemím, tak i celkovou hospodářskou a sociální politikou vlády, která nevěnovala Slovensku a pohraničním oblastem náležitou pozornost. Jeho šíření podporovala i mezinárodní politická situace. 58

Zvlášť napjatá situace byla v pohraničních oblastech obývaných německým obyvatelstvem, kde byl soustředěn hlavně lehký exportní průmysl, především průmysl textilní, sklářský, bižuterie, porcelánu. Prudký pokles jeho výroby byl ovlivněn jak mimořádně těžkou krizí těchto odvětví ve světovém měřítku, tak i snížením domácí kupní síly obyvatelstva. Také dopad agrární krize zde byl hlubší: jednak kvůli vyšším nákladovým potřebám zdejšího zemědělství, jednak v důsledku politiky agrární strany, která protežovala především tržní odbyt z českých oblastí. I když byla výroba v pohraničních oblastech doménou německých podnikatelů, její omezování a rostoucí nezaměstnanost, která zde byla takřka dvojnásobná oproti celostátnímu průměru, postihovaly nejen tamní německé, ale i české obyvatelstvo. Domnělá sociální diskriminace německého obyvatelstva vytvořila vhodné podmínky pro rozdmychávání nacionálních kampaní namířených proti republice a nacházela mezi německým obyvatelstvem pochopitelný ohlas.6) Již od počátku 30. let se v agrární straně a od září 1930 také ve vládě objevovala myšlenka zmocňovacího zákona, který by umožnil vládě, aby bez parlamentního posvěcení prováděla zásahy do hospodářství. Pravé křídlo v agrární straně začalo dokonce zcela otevřeně projevovat nedůvěru v účinnost systému demokracie a volalo po novém, více méně totalitním řádu. Pravicové a totalitní tendence se projevovaly i v ostatních velkých politických stranách a byly podpořeny generačními výměnami jejich vůdců ve druhé polovině 20. a počátkem 30. let. Posun ve vedení agrární strany doprava se musel zcela zákonitě projevit i v oblasti státní politiky, a to již proto, že tato strana byla ve vládní koalici početně nejsilnější. V pozadí rozporů uvnitř agrární strany byl střet mezi průmyslově-agrární a agrární buržoazií velkostatkářského typu (všeobecně mezi průmyslovou a agrární buržoazií), resp. jejich rozdílné hospodářské a finanční zájmy. Rozpory vyústily od jara 1932 ve vleklou krizi vlády a posléze v její demisi. Formálně odůvodněná demise Udržalovy vlády na podzim 1932 byla výrazem omezených možností, nikoli neschopnosti vládního kabinetu řešit důsledky hospodářské krize. Spíše šlo o snahu pravicových sil v agrární straně o získání většího podílu na moci ve státě. Kritika vlády se koncentrovala na osobu samotného ministerského předsedy, proti němuž se nakonec postavili i sociální demokraté, národní socialisté a lidovci, a to ve snaze udržet si své politické postavení v příští vládě.7) Složení nové Malypetrovy vlády se od vlády předchozí příliš nezměnilo, jen v osobě ministerského předsedy a novým obsazením vládních křesel agrární stranou. Z Udržalovy vlády přešlo do vlády Jana Malypetra dvanáct ministrů, z nichž deset si podrželo své resorty. Politické složení vlády zůstalo v podstatě zachováno. 59

Od prvního okamžiku nástupu nové vlády (koncem října 1932) bylo zřejmé, že v její činnosti dochází k přijetí opatření, která směřovala k upevnění systému „silné demokracie“, tj. ke značným zásahům do ekonomiky a sociální oblasti státu. Nejvýznamnějším hospodářským zákonem tohoto charakteru byl zákon o mimořádné moci nařizovací, tzv. zmocňovací zákon z června 1933, kterým parlament přenesl na dobu do 15. 11. 1933 svou zákonodárnou moc v hospodářské oblasti na vládu.8) V žádném případě však nešlo o to, postavit parlament na vedlejší kolej: vláda měla dostat do rukou prostředek, který by jí umožnil pružnější a rychlejší řešení jednotlivých hospodářských problémů, resp. zavádění tzv. řízeného hospodářství (viz kapitola Státní hospodářská politika v letech hospodářské krize 1929–1934). Stejně jako v oblasti hospodářské docházelo od roku 1932 k prosazování obdobných tendencí i v oblasti politické. S příchodem nacistů k moci v Německu 30. 1. 1933 se zvýšila aktivizace reakčních a fašistických skupin v řadě zemí a také uvnitř Československé republiky. Tyto pravicové síly využívaly hospodářských a sociálních důsledků krize a stupňovaly své útoky proti vládě. Vládní tisk vyzýval již od jara 1933 k nutnosti bránit demokracii proti nebezpečí zprava i zleva. Reakcí vlády na vzestup bojovnosti fašistů a pučistických nálad byla novelizace zákona z roku 1920 na ochranu republiky (Zákon č. 124 z 10. 7. 1933) a přijetí zákona o mimořádných opatřeních (Zákon č. 125 z 11. 7. 1933), který dával vládě možnost za výjimečných okolností a v zájmu bezpečnosti státu zakročovat mimořádnými prostředky proti rušitelům pořádku. O dva dny později byl přijat zákon o stíhání protistátní činnosti státních zaměstnanců. Zákonem č. 126 z 10. 7. 1933 byly doplněny tiskové zákony, resp. byla omezena svoboda tisku, zejména pokud šlo o jeho kolportáž a dovoz ze zahraničí. Vedle těchto veskrze politických omezení stanovil zákon i sankce proti tisku „nemravnému“. Dne 12. 7. 1933 přijal parlament zákon o změnách volebních řádů do obcí, jehož nejdůležitějším opatřením bylo odložení obecních voleb z roku 1935 na rok 1937 a potvrzování starostů a jejich náměstků státním aparátem. Po vleklých koaličních jednáních byl 25. 10. 1933 schválen zákon o zastavování činnosti a rozpouštění politických stran (Zákon č. 201 /1933), který v podstatě umožňoval vládě zastavit činnost nebo rozpustit jakékoliv opoziční hnutí a jeho složky. Rozpuštěním strany pozbyli její členové svých mandátů v parlamentu (bez náhrady) i všech ostatních veřejných funkcí. Zákon byl vzápětí použit proti Německé nacionálně socialistické dělnické straně – DNSAP, odnoži německého nacistického hnutí v Československu, která byla 11. 11. 1933 úředně rozpuštěna. Současně byla zastavena činnost Německé nacionální strany (DNP). Díky těmto zásahům státu se podařilo nástup nacistů v re60

publice odložit a donutit je najít si novou organizační platformu. Tou se stala v říjnu 1933 Henleinova Sudetendeutsche Heimatfront (od 30. 4. 1935 nesla název Sudetendeutsche Partei – SdP).9) Zákon č. 201/1933 umožnil Malypetrově vládě zakročit po protičeských oslavách (13. 7. 1933) 1 100. výročí vybudování prvního křesťanského kostela v Nitře proti některým představitelům Hlinkovy lidové strany a tiskovému orgánu strany Slováku a dále také proti českému fašismu a komunistickému hnutí. Již jen samotný výčet těchto zákonů ukazuje na to, že sledovaly větší zajištění vnitřní bezpečnosti státu a posilovaly režim tzv. silné demokracie. Jistým vyvrcholením činnosti vlády na základě tzv. zmocňovacího zákona bylo provedení devalvace československé koruny (viz kapitola Hospodářská krize (1929–1934) v Československu a její dopad na československou ekonomiku) podle návrhu ministra financí K. Engliše v únoru 1934. Již jsem zmínil, že národní demokracie, ztělesňující zájmy Živnostenské banky, devalvaci odmítla a na protest odešla z vlády. Odhodnocení měny nebylo rozhodně jediným důvodem k vystoupení národně demokratické strany z vládní koalice: šlo spíš o její nesouhlas s hospodářskou politikou vlády vůbec, o otázky obchodně politické i zájmy národní. Všechny ostatní strany pro devalvaci nakonec hlasovaly, i když s výhradami (ohled na voliče). Zejména socialistické strany sdílely obavy, že by svým nesouhlasem mohly oslabit koaliční vládu a umožnit tak posun politického vývoje doprava, případně, že by mohly být vytlačeny z koalice. Odchodem národní demokracie z vlády v listopadu 1934 došlo do jisté míry k obnovení vlády rudozeleného zabarvení i k posílení vlivu agrární strany, která teď za podpory socialistických stran mohla diktovat svoji hospodářskou (agrární) politiku. Na druhé straně však přechod národní demokracie do opozice urychlil hlubší změny ve vnitropolitickém vývoji v Československu. Již od poloviny roku 1934 se v Československu vyhranily dvě fronty: jedna demokratická a protifašistická a druhá krajně nacionalistická a profašistická. Přelomovou událostí bylo v tomto smyslu vyvrcholení boje o insignie Karlovy univerzity, který doutnal od roku 1920, kdy se Karlo-Ferdinandova univerzita opět vrátila ke Karlovu jménu. Průběh insigniády měl mnohem širší dimenzi, než představovala otázka boje o vydání akademických symbolů Karlově univerzitě německou akademickou obcí v Praze: ta spíše jen zastupovala dimenzi politickou a národnostní. Po odchodu národně demokratické strany z vlády se na její platformě začal koncentrovat vyhraněně nacionální český pravicový blok. V průběhu podzimu 1934 se národní demokracie sblížila se dvěma menšími 61

nacionalistickými fašistickými organizacemi – Národní ligou J. Stříbrného a Národní frontou F. Mareše – a spolu s nimi vytvořila za přímé podpory Živnostenské banky stranu Národní sjednocení. Perspektivy této nové strany vedené K. Kramářem ale nebyly tak velké, jak si její tvůrci slibovali.10) Také Hlinkova lidová strana na Slovensku pokračovala v tomto období v systematickém organizování autonomistického bloku a nereagovala na nabídku spolupráce s ostatními katolickými stranami republiky k podpoře demokratického úsilí Malypetrovy vlády. Finanční, politická i organizační pomoc fašistického Německa umožnila Henleinovu hnutí překonat izolaci, do níž se německé nacionální hnutí v Československu po roce 1933 dostalo, postupně rozložit tábor německých demokratických stran a začít zde velkorysé budování masového nacistického hnutí. Vláda sledovala tento proces se značným zneklidněním, ale nedokázala jej výrazněji ovlivnit. Bez vlivu na vnitropolitický vývoj nebyly úspěchy nacismu v Německu, krvavé události v Rakousku v roce 1934, ale ani stabilizace sovětského komunistického režimu a další zahraničněpolitické události. Vzhledem k neustálému oslabování vlivu Francie ve střední Evropě docházelo současně i k oslabování vlivu Československa v této oblasti a k jeho vzrůstající izolaci. Československá zahraniční politika začala i z těchto důvodů prosazovat linii zlepšení vztahů se Sovětským svazem. Současně usilovala o upevnění svazku států Malé dohody, což se jevilo jako značně obtížné.11) Pod vlivem všech těchto událostí se v československé společnosti šířila skepse vůči stávajícímu demokratickému režimu, který selhával, a začalo se mluvit o „krizi demokracie“. V této složité a rozjitřené situaci došlo v květnu 1935 k parlamentním volbám. Šlo v pořadí o čtvrté a současně poslední parlamentní volby v první republice. Aniž bych chtěl jejich význam přeceňovat, přece jen leccos vypovídaly o střetnutí mezi různými politickými proudy uvnitř země, k jejichž vyhranění přispěla hospodářská krize, a lze je proto považovat za vcelku objektivní obraz tehdejšího veřejného politického mínění po překonané hospodářské krizi. Čtvrté parlamentní volby se konaly 19. května 1935 na celém území státu, a to současně do poslanecké sněmovny i do senátu. Pro volby do sněmovny bylo vytvořeno 22 volebních krajů, do senátu 12. K územním změnám mezi jednotlivými volebními kraji nedošlo. Pro volby do sněmovny bylo předloženo 16 kandidátních listin, do senátu 15; v celém státě kandidovalo 10 politických stran (o jednu víc než v předcházejících volbách). K volbám přišlo 8 311 067 oprávněných voličů, voleb se nezúčastnilo 646 505 voličů, tj.7,2 % (ve volbách v roce 1929 8,4 % voličů), nejvíce opět na Podkarpatské Rusi. Platných hlasů bylo odevzdáno 62

8 231 380, tj. o 11,5 % více než v roce 1929. Zde je třeba poznamenat, že v období mezi třetími a čtvrtými parlamentními volbami vzrostl počet obyvatel země zhruba o 366 489, a tím se do jisté míry zvýšil i počet oprávněných voličů (celkem o 9,5 %).12) Následující pořadí politických stran odvozuji od počtu získaných hlasů do poslanecké sněmovny, nevýznamné politické strany neuvádím. Nejdůležitějším výsledkem voleb byl pro strany počet získaných mandátů: právě v roce 1935 se přidělovaly poprvé podle nové úpravy druhého a třetího skrutinia, která oslabila přímou volbu poslance. Co do počtu získaných hlasů od voličů se vítěznou stranou stala SdP, pro kterou hlasovalo více než 67 % německé menšiny v Československu, a to na úkor německého demokratického bloku politických stran, který tvořily německá sociální demokracie, němečtí agrárníci a křesťanští sociálové. Výsledky voleb ukázaly, že většina německého obyvatelstva se dostala pod vliv fašismu. Celkově získali henleinovci 15,18 % odevzdaných hlasů. Obdobné vedoucí postavení získal na Slovensku a Podkarpatské Rusi krajně pravý autonomistický blok v čele s Hlinkovou lidovou stranou. Na Slovensku pro něj hlasovalo 30,12 % voličů, což proti předcházejícím volbám představovalo nárůst o 140 000 hlasů. Pokud šlo o blok vládních stran, zaznamenal ve srovnání s volbami v roce 1929 pokles hlasů, ale udržel si své rozhodující pozice a v podstatě i počet míst v parlamentě. Největší stranou zůstala agrární strana, která kandidovala ve všech volebních krajích a získala 14,3 % platných hlasů: nejvíc opět na Podkarpatské Rusi, pak na Slovensku, na Moravě a ve Slezsku a nakonec v Čechách. Největší počet hlasů získala v obcích nad 5 000 obyvatel. Agrární hnutí se dostalo v polovině 30. let na hranici svých možností, jeho vliv se prakticky dále nerozšiřoval, ale naopak zužoval, a to zejména v pohraničních oblastech českých zemí a na Slovensku. Ze socialistického bloku získala nejvíce hlasů sociální demokracie – 12,55 % (a to i díky spojení s židovskými socialisty-sionisty), následovala národně socialistická strana s 9,18 % hlasů, která utrpěla ve volbách z politických stran největší ztráty. Čtvrté místo v koalici patřilo lidovcům (7,48 % hlasů). Více než polovinu hlasů získali na Moravě a ve Slezsku. Všechny tyto vládní strany však v poměru k roku 1929 zaznamenaly pokles počtu hlasů. Pozici čtvrté nejsilnější politické strany v republice uhájila KSČ, kterou volilo 10,32 % voličů. Hlasy ztratila zejména v českém pohraničí a naopak získala na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Oproti volbám v roce 1929 si mírně polepšila. Vzestup počtu voličů zaznamenala i Československá živnostensko-obchodnická strana středostavovská. Získala 5,44 % odevzdaných hlasů, a to díky své krizové opoziční politice a důslednému hájení zájmů malých živnostníků a obchodníků. 63

Pravicový blok v českých zemích v podobě strany Národní sjednocení získal 5,55 % hlasů (z toho téměř tři čtvrtiny v českých zemích) a mandát do poslanecké sněmovny vybojovala i Národní obec fašistická, pro kterou hlasovalo 2,04 % voličů.13) Obě české fašistické strany získaly celostátně 7,59 % hlasů a nepředstavovaly vážnější nebezpečí. Mnohem nepříjemnější byly pravicové tendence ve velkých politických stranách. Výsledky parlamentních voleb ukázaly na růst nebezpečí fašismu v henleinovské podobě a Hlinkova separatistického hnutí, které se vyznačovaly odstředivými tendencemi od republiky. Tomuto fašismu se v dané chvíli nepodařilo zvítězit parlamentní cestou, ale jeho reálné nebezpečí trvalo dál. Krátce po parlamentních volbách došlo v prosinci 1935 při prezidentské volbě k novému střetu mezi demokratickými a extrémními silami, který měl již mnohem širší rozměr. Nešlo ani tak o vzájemný boj mezi stranami na obou těchto pólech politického spektra, jako spíš o hlasy uvnitř stran. Zvolení E. Beneše prezidentem republiky znamenalo potvrzení vítězství demokratických sil a současně i parlamentně demokratického uspořádání republiky, i když nešlo o vítězství definitivní. Ve zkratce zde v prosinci 1935 vyústily a byly koncentrovány všechny vývojové posuny událostí, k nimž došlo v Československu v první polovině 30. let minulého století. Zničení demokracie zevnitř bylo zažehnáno. Rozhodujícím faktorem pro její likvidaci se stalo nebezpečí vnější.

64

Státní hospodářská politika v letech hospodářské krize 1929–1934 Hospodářská politika tvořila zdánlivě spíše okrajovou, ve skutečnosti ale velmi výraznou sféru mocensko-politického systému společnosti. Mantinely státní hospodářské politiky a formy její realizace byly určovány jak potřebami samotného národního hospodářství, tak i snahami a možnostmi vlivných skupin a jednotlivců ve vládních koalicích, ale také nestátních orgánů a institucí, podnikatelských subjektů, i veřejným míněním. Druhým mantinelem tohoto vymezení byla konfrontace hospodářské politiky s celkovými trendy hospodářského a politického vývoje, které tuto politiku často korigovaly.

PRINCIPY HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY Československá hospodářská politika sledovala v celém meziválečném období v podstatě dva hlavní vzájemně propojené cíle: vybudování silné československé ekonomiky, která by měla vůdčí postavení mezi nástupnickými státy střední Evropy i mezinárodní uznání, a dále získání rozhodujících pozic české a slovenské podnikatelské vrstvy v československé ekonomice. Hospodářská politika vytvářela podmínky a pravidla pro dosažení těchto cílů. Regulační funkci ekonomiky pak představoval trh a tržní mechanismus, který byl hospodářskou politikou usměrňován. Tato politika musela být logicky různorodá jak z hlediska časového, tak i obsahového. V celém období předmnichovské republiky, zejména v letech velké hospodářské krize, kdy došlo, stejně jako po vzniku republiky, ke zvýraznění subjektivního činitele hospodářského vývoje, nebylo pro ekonomickou politiku státu jednoduché stanovit jakousi jednotnou hospodářskou státní ideu. Ta se více či méně podřizovala mocensko-politickému systému. Složitost rozhodování v hospodářské politice státu a její realizace, jež byla dána buržoazně demokratickým charakterem první republiky a soukromokapitalistickou formou vlastnictví, byla o to obtížnější, že žádná z politických stran nebyla schopna sama vytvořit vládu. Navíc tato politika byla výrazně centralistická, tj. byla určována českou reprezentací v Praze, vycházela ze situace v Čechách a jen málo respektovala potřeby ostatních částí republiky. Cílem českého průmyslového kapitálu 65

bylo odbourání slovenského průmyslu a snaha přeměnit Slovensko v odbytiště českého průmyslu a získat alespoň zčásti převratem ztracená území odbytu. Na druhé straně je však třeba konstatovat, že slovenští národohospodáři byli zaměřeni spíše regionalisticky a na celostátní ekonomickou politiku měli jen malý vliv. Zatímco v období po první světové válce docházelo v hospodářské politice k částečné renesanci ekonomického liberalismu, kdy státní politika zaměřovala své úsilí na vytváření podmínek hospodářského růstu, pak od roku 1925 postupně narůstal příklon k intervencionalistickým praktikám.1) Tuto změnu vedle rozporů mezi Živnostenskou bankou a agrárním kapitálem silně ovlivňovaly i mocenské přesuny v Evropě2), jejichž důsledkem bylo hospodářské oslabování Československa. Rok 1925 je tak možné považovat za určitý předěl v tvorbě hospodářské politiky státu, která byla dosud (s výjimkou zemědělství) doménou Živnostenské banky. Největší podíl na jejím určování získala totiž agrární strana, když se po parlamentních volbách v roce 1925 stala nejsilnější stranou vládní koalice. Zde je nutné si všimnout alespoň hlavních existujících vzájemných vazeb hospodářských a politických složek mocenského systému, neboť je známé, že konkrétní hospodářská politika československého státu byla převážně výsledkem kompromisů mezi hlavními finančními skupinami – Živnostenskou bankou a agrárním kapitálem.

ROZHODUJÍCÍ KAPITÁLOVÁ CENTRA Nejzřetelnější přímé vazby hospodářských a politických kruhů existovaly mezi agrárním kapitálem a vedením Republikánské strany venkovského a malorolnického lidu (agrární strany) a méně již mezi finanční skupinou Živnobanky a národně demokratickou stranou. K výraznější koordinaci zájmů obou těchto ekonomických center až do poloviny třicátých let nedošlo. V prvním období existence Československé republiky byla rozhodujícím subjektem ekonomické moci v zemi Živnostenská banka, která působila řadou nástrojů na politiku vlády3). Růstové a vlivové tendence Živnobanky byly však silně handicapovány tím, že nedokázala, na rozdíl od agrárního kapitálu, vytvořit úspěšné vazby mezi ekonomickou sférou a oblastí politiky. Vazba mezi Živnobankou a vedením národně demokratické strany byla poměrně volná a samotný generální ředitel Živnostenské banky dr. Jaroslav Preiss nepřipustil podřízení svého ústavu politickému uskupení národně demokratické strany. Národní demokracie patřila k velmi malým stranám, ale s poměrně velkým po66

litickým vlivem, který vyplýval z jejího především personálního spojení s Živnobankou, jakož i z jistých zásluh jejích členů při vytváření nového československého státu (K. Kramář, A. Rašín) a z existence poměrně silné složky autoritativních kulturních činitelů strany (V. Dyk, A. Jirásek, J. S. Machar ad.). Pozice národně demokratické strany v parlamentě postupně v průběhu 20. let slábly.4) Úbytek hlasů nezastavil ani s nadějí očekávaný nástup Františka Hodáče do funkce místopředsedy strany v roce 1929 vedle již stárnoucího Karla Kramáře. Přes klesající význam (měřeno počty členů a křesel) si strana udržela silný vliv ve sféře průmyslu, obchodu a živností, jejichž ministerstvo řídila od roku 1922 až do roku 1934 (s výjimkou období 18. 3. 1926–28. 4. 1928). Finanční skupina Živnobanky, která vystupovala jako mluvčí finančního kapitálu a od roku 1922 i jako zastánce zájmů těžkého průmyslu, tak musela postupně v mnohém, stejně jako národně demokratická strana v politické oblasti, ustupovat agrárnímu kapitálu a agrární straně. Agrární mocensko-ekonomický komplex, který byl podřízen předákům agrárního politického hnutí – republikánské straně, připravoval podmínky svého vzestupu v prvním období 20. let ve stínu markantní priority vlivu a moci Živnobanky. Rozpory mezi oběma kapitálovými centry začaly v letech 1925–26 zavedením agrárních cel na dovoz zemědělských produktů, které vyvolalo prudký odpor průmyslových kruhů. Autarkní snahy prosazované agrární stranou omezovaly možnosti dovozu cizích zemědělských produktů do republiky a způsobovaly zpětně pokles odběru československých průmyslových výrobků zemědělskými státy, jejichž zahraniční obchod s Československem probíhal na základě clearingu. Na námitky průmyslníků proti ochranářské politice agrárníci argumentovali tím, že i oni se hned na počátku 20. let obklopili celními přehradami, a že něco podobného je tedy spravedlivé i v případě zemědělských produktů. Hlavní bankovní centrála agrárního kapitálu, Agrární banka, byla kapitálově mnohem slabší než Živnobanka, ale agrární kapitál, který monopolně ovládl zemědělskou výrobu, po roce 1925 pronikal úspěšně i do odvětví, jež se zemědělstvím neměla „nic“ společného (zbrojařský a strojírenský průmysl). Účast agrárního kapitálu v těchto odvětvích výroby ovlivňovala zpětně růst role agrární strany v československé ekonomice. Z tohoto úhlu nebyl rozpor mezi agrárním a vývozním průmyslovým kapitálem až tak jednoznačný, neboť v samotné agrární straně se projevovaly vážné rozpory mezi dvěma směry hospodářské politiky, které byly ovlivněny a přímo vycházely z ekonomických příčin vyvolaných probíhající hospodářskou krizí. Agrárně-průmyslový směr zaměřený na export (cukr, pivo, dřevo, slad, ale i výrobky strojírenského průmys67

lu, zejména zbraně) byl do jisté míry nakloněn politice neomezeného vývozu prosazované Živnobankou, ale na druhé straně agrární velkostatkářská skupina, finančně úzce svázaná s Agrární bankou a orientovaná na výrobu zboží pro vnitřní trh, prosazovala zcela protichůdné tendence. Její ochranářská politika vedla naopak k omezení československého exportu. Rozporné ekonomické zájmy vývozního průmyslu a agrárního kapitálu tak spočívaly v protikladu mezi zájmy agrární velkostatkářské skupiny a zájmy vývozních odvětví, především lehkého průmyslu, která byla nejvíce postižena zahraničněobchodními opatřeními vlády. Vzhledem k teritoriálnímu umístění lehkého průmyslu v převážně pohraničních oblastech s vysokým počtem německého obyvatelstva a neochotě československé vlády (agrárníků) vyřešit důsledky tohoto rozporu docházelo v českém pohraničí k prudkému vzestupu německého nacionalismu. K podobnému vývoji přispěla krize i v řadách slovenského obyvatelstva, neboť uvedené rozpory se dotýkaly i slovenského (lehkého) průmyslu (dřevo, textil ap.) a zemědělství, které ztrácelo odbytové možnosti v historické části státu. V těžkém průmyslu, ovládaném českým finančním kapitálem, k protichůdným konkurenčním zájmům mezi průmyslovým a agrárním kapitálem docházelo jen ojediněle, neboť těžký průmysl měl do značné míry zajištěn vnitřní i vnější trh. Eventuální dohodě mezi oběma skupinami finančního kapitálu nestály v cestě žádné nepřekonatelné hospodářské překážky. Z hlediska monetární politiky lze rozpor mezi průmyslovým a agrárním kapitálem, resp. mezi vývozní a dovozní skupinou pojímat jako boj dvou protichůdných směrů v měnové politice – deflačního a inflačního. Československá měnová politika měla až do roku 1934 charakter politiky deflační, jejímž cílem bylo snížit ceny zboží, zvýšit vnitřní kupní sílu papírových peněz a postupně dosáhnout zvýšení kursu československé měny k měnám jiných zemí. Důsledky této deflační politiky silně působily na všechny oblasti podnikání. Deflace poškozovala v oblasti průmyslu především podniky zadlužené nebo odkázané na úvěr. Úvěrová politika s vysokým úrokem bránila rozvoji nových průmyslových odvětví i modernizaci a rekonstrukci stávajících výrobních zařízení. Negativní dopad deflace se projevil i v zahraničním obchodě. Vzhledem k tomu, že řada států devalvovala své měny hned na počátku krize a že cenová hladina v Československu byla poměrně vysoká, bylo uplatnění československého zboží na světových trzích značně obtížné. Deflační politika byla velkou překážkou při překonávání agrární krize, která přinesla hluboký pokles cen agrárních produktů. Snaha o zvýšení cen agrárních produktů, resp. jejich cenové vyrovnání s cenami průmyslových výrobků, které se měly snížit, se stala základem inflačních ten68

dencí v agrárních kruzích. Agrárníci si byli vědomi toho, že tato jejich politika narazí na odpor průmyslových kartelů, a proto se jim cesta inflace zdála účinnější. S problémem klesání cen zemědělských výrobků úzce souvisela rentabilita zemědělského podnikání vůbec, neboť břemeno dluhů, které se neustále zvětšovalo, bylo zhodnocováno udržováním vysokého kursu koruny. Nelze pominout také skutečnost, že deflace měla negativní vliv na životní úroveň všech pracujících. Přes všechna uvedená negativa deflace bylo z dlouhodobého hlediska rozhodující, že výsledkem deflační politiky československého státu byla stabilní měna, sice jedna z nejdražších v Evropě, ale ceněná a vyhledávaná. Deflační politika přinášela prospěch hlavně bankovnímu kapitálu, neboť zhodnocovala jím poskytnuté finanční prostředky. Této skutečnosti využívala především Živnobanka, aby dále rozšířila svoji silnou finanční pozici a zvýšila propojenost s průmyslovým kapitálem. Finanční a průmyslový kapitál, reprezentovaný Živnostenskou bankou a jí v praktické politice blízkou národně demokratickou stranou, byl zásadně proti jakékoliv devalvaci. Ta by totiž pro něj znamenala nejen dražší nákup surovin v cizině, ale i ztrátu pohledávek v zahraničí. Také agrárníci byli původně nakloněni tvrdé deflační politice. Především ohled na voličskou základnu, rolnické obyvatelstvo a jeho zadluženost, vedl nakonec agrárníky k podpoře inflační politiky, která měla této zadluženosti ulevit. Ve prospěch inflační politiky agrární strany působila i skutečnost, že agrární kapitál byl celkově slabší než koncern Živnobanky a byl sanován ze státních prostředků. Postavení agrárního kapitálu v roli dlužníka, i když s politickou podporou silné agrární strany, bylo nevýhodné. Deflace totiž zhodnocovala dluhy, ale agrární kapitál potřeboval dosáhnout opaku, tedy znehodnocení dluhů, což si sliboval právě od devalvace. Na devalvaci měla zájem zejména Anglo-Pragobanka, koncern převážně lehkého (vývozního) průmyslu, neboť mohla těžit z celkového devalvačního oživení vývozů. Devalvace měla prakticky stejný účinek jako zvýšení cel. Je zajímavé, že oba směry – deflační a inflační – měly celkem společná názorová východiska při výkladu příčin krize, ale rozcházely se v praktické protikrizové politice. Tento rozdíl mezi nimi vyplýval právě z odlišné deflační a inflační metodiky.

ROZHODOVACÍ A PROVÁDĚCÍ SUBJEKTY HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY Ústředním orgánem určujícím státní hospodářskou politiku byla vláda, resp. vládní koalice, potažmo komitét hospodářských ministrů. Před69

stavy vlády schvaloval ve formě zákonů parlament. Vykonavatelem a rozhodujícím subjektem hospodářské politiky byla příslušná hospodářská ministerstva – zpočátku ministerstvo financí5) a od konce 20. let ministerstvo průmyslu, obchodu a živností. Na obsazování důležitých míst na obou ministerstvech měla významný vliv národně demokratická strana, resp. lidé z vedení Živnobanky. Ministerstvo průmyslu, obchodu a živností spravovalo čtyři velké oblasti – průmyslovou, obchodní, živnostenskou a dopravní politiku. Do jeho kompetence patřila regulace průmyslového podnikání a jeho cenová politika, nostrifikace záležitostí akciových společností a kartelů, činnost průmyslových spolků a svazů, státní zakázky, oblast zahraničního obchodu, podpora, rozvoj a kontrola domácího obchodního podnikání, cizinecký, cestovní a lázeňský trh, řešení otázek živnostenského podnikání a problematika vnitrostátní a mezinárodní dopravy.6) Ministerstvo tak zákonnými normami vytvářelo podmínky a pravidla pro podnikání, ale do hospodaření podniků a do výroby nezasahovalo. V této oblasti zcela přenechávalo iniciativu zájmovým organizacím podnikatelů, obchodním a živnostenským komorám. Zemědělskou politiku, lesní hospodářství a zemědělské výzkumnictví spravovalo ministerstvo zemědělství, které ovládala agrární strana. Kompetence tohoto ministerstva byly značně obsáhlé, takže prakticky zasahovalo do všech oblastí života na venkově. Zvláštní postavení mezi hospodářskými ministerstvy mělo ministerstvo veřejných prací, kterému podléhaly všechny hospodářské obory považované v té době za technické: hornictví, hutnictví, chemie, stavba silnic a mostů, vodní stavby, bytová výstavba, elektrifikace, elektrotechnika, doprava automobilová, letecká a vodní a řada institucí technického charakteru.7) Do působnosti tohoto ministerstva patřilo i provádění veřejných prací, jak ostatně vysvítá z jeho názvu. K vrcholným orgánům hospodářské politiky československého státu patřily dále: ministerstvo železnic, Poradní sbor pro otázky hospodářské, Exportní ústav, Nejvyšší úřad cenový, Nejvyšší účetní kontrolní úřad, Státní úřad statistický, Patentní úřad a do roku 1933 také ministerstvo pro zásobování lidu. Vedle ministerstev a uvedených státních institucí byly významnými aktéry hospodářské politiky obchodní a živnostenské komory (OŽK), které měly spolu s řadou jimi zřizovaných ústavů a zařízení vyvíjet činnost podporující průmyslové, živnostenské a obchodní podnikání v určitém obvodu. V čele komor stáli významní podnikatelé, což jim dodávalo na vlivu a vážnosti. Obdobnou funkci v zemědělství měly zemědělské rady, jež se snažily o intenzifikaci zemědělské výroby. Jejich činnost však byla založena na dobrovolných spolcích zemědělců v okresech, takže nereprezentovaly zemědělství jako celek. 70

K dalším nižším článkům hospodářské státní správy patřila okresní finanční ředitelství, berní správy a berní úřady a orgány zemské a okresní samosprávy, které zajišťovaly veřejnou investiční činnost a staraly se o opravu a výstavbu silnic, regulaci řek, budování vodovodní a kanalizační sítě apod. Nositelem hospodářské politiky nebyl jen stát a jeho instituce, ale i další činitelé, kteří buď přímo, nebo nepřímo ovlivňovali hospodářskou politiku. Šlo o zájmové a odborné organizace podnikatelů jednotlivých odvětví, jejichž vliv na státní hospodářskou politiku byl různý. Činnost těchto organizací, z nichž mnohé mají své kořeny v Rakousku-Uhersku, však není v historické literatuře téměř vůbec zmapována. Klíčové postavení mezi nimi měl Ústřední svaz československých průmyslníků, který vznikl již v roce 1918 a sdružoval české, slovenské a od roku 1928 i německé a ostatní průmyslové firmy (podnikatele). Důležité bylo spojení této zdaleka nejmocnější podnikatelské organizace s Živnostenskou bankou, jejíž předsedové správní rady byli vždy předsedy Ústředního svazu. Svaz se skládal z jednotlivých odborných skupin (svazů), které byly opět podle potřeby děleny na jednotlivé spolky nebo sekce. Vedle tohoto členění podle oborů se svaz dělil i na skupiny místní nebo teritoriální.8) Ústřední svaz zaujímal jménem průmyslu stanoviska k hospodářským zákonům a vládním nařízením a často inicioval přímo nebo prostřednictvím svých vedoucích činitelů, z nichž někteří zastávali významná místa ve státní správě, státní hospodářskou politiku. Byl tedy pro vládu respektovaným partnerem.9) K významnějším podnikatelským organizacím dále patřily: v oblasti peněžnictví Svaz československých bank, Svaz československých spořitelen, Jednota československých záložen; v oblasti obchodu Ústřední svaz československého obchodu. Výjimkou bylo zemědělství, kde k vytvoření jediné silné podnikatelské organizace nedošlo.10) Zájmové a odborné organizace, které se vyjadřovaly k legislativní činnosti a usměrňovaly hospodářskou činnost ve svém oboru (např. v otázkách technického rozvoje a výzkumu, stanovování výrobních kvót a rajonizace, dodržování pravidel podnikání apod.) vznikaly i v dalších oborech hospodářské činnosti. Právě díky dobré koordinaci při provádění státní hospodářské politiky mezi státními institucemi a nestátními hospodářskými organizacemi byla hospodářská politika československého státu v období 20. let poměrně pružná. Tuto svoji schopnost prokázala i v letech světové hospodářské krize, kdy prováděné státní zásahy v hospodářské politice neměly totalitní charakter, což bylo ve střední Evropě výjimečné.

71

ZESÍLENÍ STÁTNÍCH ZÁSAHŮ DO HOSPODÁŘSTVÍ POČÁTKEM 30. LET Vzhledem k tomu, že nástup hospodářské krize v Československu byl úzce spjat s agrární krizí, která začala o rok dříve než krize v průmyslu, museli jako první na situaci reagovat agrárníci. Jejich vedoucí představitel, staronový ministerský předseda František Udržal, zařadil sice do programového prohlášení nové vlády široké koalice pasáže o vypuknutí hospodářské krize, ale vládní (agrárnické) představy o opatřeních proti důsledkům krize vycházely z názoru, že základem tohoto „běžného krizového výkyvu“ je krize v zemědělství, a proto by měla být léčena státními zásahy v jeho prospěch.11) Podpora zemědělství měla podle agrárníků posílit domácí spotřebitele a pomoci tak i ostatním odvětvím hospodářství. Koaliční vládní partneři agrární strany s tímto vyjádřením vnitřně nesouhlasili a zatím bezúspěšně požadovali, aby vláda řešila krizi zemědělství v rámci celého komplexu opatření proti důsledkům hospodářské krize vůbec. Mocenský vliv agrární strany byl však po parlamentních volbách v roce 1929 natolik silný, že státní hospodářská politika sledovala v prvním období hospodářské krize (do poloviny roku 1931) především zájmy agrární buržoazie. Tuto její politiku nelze rozhodně označit za realizaci nějaké ucelené protikrizové ekonomické koncepce, jež by vycházela z potřeb krizí postiženého hospodářství a která by byla postupně a cílevědomě uskutečňována. Hospodářská politika vlády tak byla výsledkem koaličního dohadování a kompromisů mezi vládními stranami a mezi ekonomicky nejsilnějšími skupinami buržoazie.12) Od poloviny roku 1931 došlo ve vývoji krize v Československu k prudkému zlomu. Krach dvou prvořadých středoevropských velkobank – vídeňské banky Creditanstalt a německé Danatbank – otevřel v létě roku 1931 cestu hluboké úvěrové krizi v celé střední Evropě s útlumovým dopadem zejména na československou průmyslovou výrobu. Hospodářská krize v Československu tak vypukla v plné šíři. Univerzálnost a ničivost této krize kladla naléhavě otázku funkčnosti a životaschopnosti existujícího kapitalistického hospodářství. Vedle „antikapitalistických“ nálad sílilo volání po energických zásazích státu do ekonomiky s cílem zachránit kapitalistické hospodářství. Politika státního intervencionismu získávala postupně podporu předních ekonomů, politiků i samotného prezidenta T. G. Masaryka. Mezi stoupence státních zásahů do ekonomiky patřili především zemědělci a průmysloví podnikatelé odkázaní na vývoz a krizí postižená část peněžních ústavů. Rezervovaný přístup zaujímala finanční 72

skupina kolem Živnobanky, která nedoporučovala přímé státní řízení a prosazovala, aby se protikrizová opatření realizovala prostřednictvím samosprávných a zájmových hospodářských organizací „za kontroly a spoluúčasti státu“. Řízené hospodářství se vyznačovalo zvýšenou účastí veřejné moci a větší soustavností jejích zásahů do hospodářství, jejím úsilím o vyrovnání výroby a spotřeby. K tomu přispívaly většinou i autarkní akce, jež ve snaze pomoci národnímu hospodářství vylučovaly účast jiných států.13) Po formální stránce se státní intervencionismus projevoval řadou různých zákonů, nařízení a organizačních opatření, jimiž stát buď přímo, nebo prostřednictvím nestátních, zejména zájmových organizací oborového typu zasahoval do hospodářského života. Systém státních zásahů do hospodářství, zaměřených k překonání krize, obsáhl všechna hlavní odvětví československého hospodářství, i když s různou intenzitou, šíří a různým dopadem. Těžiště státních zásahů směřovalo do zemědělství. Zatímco pro zemědělskou výrobu bylo vydáno během krize 129 vládních nařízení, pro nezemědělská odvětví jen 24.14) Převaha přímých zásahů veřejné moci do zemědělské výroby byla dána zvláště tím, že zemědělství nemělo jednotnou a pevnou zájmovou organizaci, takže pro agrární kapitál bylo značně obtížné zvládnout množství drobných producentů v zemědělství a složitost vztahů mezi nimi. Navíc zemědělská výroba byla závislá na klimatických podmínkách a na bonitě půdy. Druhou okolností bylo dominantní postavení agrární strany v politickém systému republiky, kterého dokázaly agrární kruhy náležitě využít při předkládání různých návrhů ve prospěch zemědělské výroby, jež byly většinou spojeny s přímou finanční pomocí. V řízení zemědělství šlo především o zvýšení odbytu podporou vnitřního trhu a vývozu, o regulaci nabídky pomocí omezování dovozu a nově řízením domácí výroby. Významnou roli hrála různá opatření obchodní politiky (povolovací řízení, opětné zavedení klouzavých cel v závislosti na poměru domácích a dovozních cen, obchodní smlouvy, dovozní listy apod.) i přímé úpravy spotřeby a výroby. Další možnosti byly hledány v oblasti trhu, až se nakonec dospělo ke zřízení obilního monopolu,15) které představovalo významnou etapu v procesu ovládnutí vnitřního trhu zemědělských výrobků agrárním kapitálem, jenž započal v letech 1925–26 zavedením agrárních cel. V živočišné výrobě se řízené hospodářství omezovalo (vzhledem k charakteru produktů) převážně na oblast obchodní politiky, tj. na regulaci trhu a cen. Proto také nedošlo k vytvoření monopolní organizace pro živočišnou výrobu.16) Tíživým problémem československého zemědělství byla jeho zadluženost, přičemž nejvíce byla zadlužena hospodářství malovýrobců. Na 73

řešení uvedeného problému chyběly státu finanční prostředky. Zákony, které byly v průběhu roku 1933 přijaty ve prospěch zemědělců, měly dočasně zabránit nejhoršímu a současně vytvořit příznivější výchozí podmínky pro překonání krize zemědělství.17) Režim řízeného hospodářství v zemědělské výrobě se rozšířil i na některé výrobní obory, které se zemědělstvím úzce souvisely: mlynářství, pekařství, výrobu cukru, lihu, piva, pěstování lnu, chov ovcí, mlékárenství apod.18) Státní zásahy v těchto odvětvích napomáhaly právě k jejich monopolizaci a posilovaly zde vztahy mezi výrobci, jaké vládly v průmyslu a obchodu. Přímá regulační funkce státu se vedle zemědělství prosadila v období hospodářské krize i v zahraničním obchodě, který vytvářel koncem 20. let téměř jednu třetinu národního důchodu.19) Velká závislost na zahraničním obchodě vystavovala československé hospodářství všem výkyvům a živelnému vývoji světového hospodářství. To se plně projevilo v období hospodářské krize, kdy Československo patřilo k zemím, jejichž vývoz klesl nejhlouběji.20) Československý zahraniční obchod byl vedle dopadů světové hospodářské krize negativně ovlivněn i rozpornými ekonomickými zájmy vývozního průmyslu (skupina Živnobanky) a agrárního kapitálu. Po vypuknutí hospodářské krize Československo stejně jako ostatní země Evropy ustoupilo od ideje liberalizace obchodu a začalo provádět politiku ochrany domácího trhu. V roce 1930 prosadila agrární strana, která byla na vrcholu politické moci, již zmíněné zvýšení agrárních cel a přistoupila k regulaci zahraničního obchodu. Od roku 1931, v reakci na devalvaci anglické libry, bylo obnoveno povolovací řízení při dovozu a současně stanoveny kontingenty pro jednotlivé druhy dováženého zboží. Koncem téhož roku byla znovu zavedena devizová vázanost a devizové omezení. Podstatou devizové vázanosti byl zákaz volného prodeje zahraniční měny na trhu, povinný odvod deviz a exportních valut Národní bance za oficiální kurs, zákaz volného nákupu zahraničních cenných papírů, vývoz kapitálu apod. Devizové vázanosti využívala vláda především k omezení dovozu.21) Se zeměmi střední a jihovýchodní Evropy byly uzavřeny pro Československo nevýhodné bilaterální clearingové dohody, které ujednávaly vlády nebo cedulové banky příslušných států. Cílem clearingu byla (resp. měla být) vyrovnaná platební bilance bez vývozu zlata a deviz. Autarkní politika agrárníků, která narážela na odmítavé postoje finanční skupiny Živnobanky, nemohla přinést oživení zahraničního obchodu a tím i celkový ekonomický vzestup. Krizi mohlo překonat jen rozšíření vývozu a úspěšné zapojení do procesu oživení světového obchodu. V rámci podpory vývozu schválil parlament v červenci 1931 zá74

kon o podpoře zahraničního obchodu, podle něhož přebíral ručení za vývozní úvěry stát. Vedle státních záruk měla podpoře vývozu sloužit i další opatření, především vývozní prémie, odpisy a refundace daní některým exportním podnikům a posléze i zřízení Státního exportního ústavu v roce 1935.22) Cel jako tradičního nástroje obchodní politiky bylo v tomto období využito poměrně málo. Přesto byla provedena v roce 1933 úprava celního sazebníku, která diferencovaně zvýšila sazbu u některých druhů dováženého zboží (zejména u průmyslových výrobků) až na téměř prohibitní úroveň.23) Podmínky exportu československého zboží zlepšila devalvace koruny v únoru 1934 (a pak opět v říjnu 1936). Dosavadní deflační politika udržování pevné měny totiž snižovala konkurenční schopnost československého zboží na světových trzích. Vysoký kurs koruny povzbuzoval dovoz, zatímco československé vývozní zboží nemohlo pro vysoké ceny soutěžit se zeměmi, které svou měnu již devalvovaly. Státní hospodářská politika se musela pochopitelně projevit i v peněžnictví, především v oblasti poskytování úvěrů a výše úrokových sazeb, které byly plně v kompetenci mozkových center ekonomiky – peněžních ústavů. Zásahy státu v této oblasti byly dány již tím, že právě stát byl jedním z největších dlužníků bank. Kritická situace nastala zejména v létě 1931 po propuknutí úvěrové krize. S výjimkou Živnobanky, České eskomptní banky a úvěrního ústavu i Banky československých legií pocítily všechny peněžní ústavy úbytek vkladů a přírůstek ztrát. Zhoršení situace postihlo relativně nejvíce malé a střední banky, které se dostaly ve větší či menší míře do závislosti na velkých ústavech (např. formou tzv. konsorciálního propojení). Své postavení posílila Živnobanka i Anglo-Pragobanka, ta ovšem za vydatné státní pomoci. Obě skupiny finančního kapitálu využily krize k rozšíření svých pozic na úkor rakouského a později západního kapitálu.24) Ve prospěch nejsilnějších bank byly v dubnu 1932 novelizovány bankovní zákony z roku 1924, které umožnily provést sanaci 11 bank ze státních prostředků ve výši 755 milionů Kč.25) Velkou část finančních prostředků z tohoto sanačního fondu získaly ústavy patřící ke skupině agrárního kapitálu. Současně byly v souvislosti s krachem banky Bohemia, jejíž metody a praktiky byly vlastní i jiným peněžním ústavům, zpřísněny podmínky bankovního podnikání a zvýšila se kontrola peněžních ústavů. Zesílená „vládní kontrola“ bank a celého peněžnictví přispěla ke koncentraci bankovního kapitálu. V roce 1933 vyšel zákaz zakládat nové peněžní ústavy či filiálky do konce roku 1934 a vláda dostala možnost upravovat (snížit) úrokové sazby pro různé typy peněžních ústavů,26) s cílem odstranit mezi nimi „nekalou soutěž“. Toho se však vláda neodvážila a oživení peněžního trhu spojovala s mobilizací tzv. zamrz75

lých úvěrů a pohledávek. Pro tento účel byl v březnu 1934 zřízen Československý reeskontní a lombardní ústav, který s pomocí státu poskytoval úvěry peněžním ústavům, podílel se na finančních operacích státu a především organizoval pohyb na kapitálovém trhu. Ústav představoval jakousi banku peněžních ústavů a měl mimo jiné přispět k obnovení důvěry veřejnosti ve vztahu k likviditě bank.27) Úvěrová opora Reeskontního ústavu zlepšila situaci řady peněžních ústavů. Díky státním zásahům do oblasti peněžnictví tak nedošlo v období hospodářské krize, s výjimkou banky Bohemia, k bankrotům peněžních ústavů a rozrušení československé peněžní soustavy. V průmyslu, řemeslech a obchodě měly zásahy státu menší význam i rozsah. Řada oborů výroby pokračovala v liberalistických tradicích dvacátých let a jejich činnost byla ovlivněna zájmovými a oborovými organizacemi podnikatelů. Rozdílný dopad krize v jednotlivých odvětvích výroby vedl k růstu regulačních tendencí. Tam, kde to bylo zvlášť naléhavé, docházelo k zákazu zakládat nové závody, případně rozšiřovat kapacity závodů již existujících. Regulativní funkci plnily především kartely a syndikáty. Oproti předcházejícímu období, kdy kartely vyrůstaly z procesu koncentrace výroby, docházelo nyní pod hlavičkou jednotného úsilí o překonání krize k tzv. nucené syndikalizaci, při níž byly v první řadě respektovány zájmy (ceny a odbytové podmínky) mocných reprezentantů daného odvětví – potravinářství, těžba dřeva, textilní průmysl atd. To se nakonec odrazilo i v tzv. kartelovém zákoně č. 141/1933 Sb. z 12. 7. 1933 a v dalších nařízeních, kde si vláda ponechala jen úlohu právního garanta a veškerá hospodářská rozhodnutí ponechala na samotných monopolistických organizacích.28) Při zavádění nových kartelů se státní orgány zaměřovaly na méně koncentrovaná odvětví výroby, kde byl trh rozvrácený v důsledku volné konkurence, a na odvětví, jimž se do té doby vyhýbaly. Obdobná opatření byla později realizována i v oblasti maloobchodu a služeb. Vytváření kartelového trhu s protekcionistickou obchodní politikou zakládalo tendenci ke stagnaci národního hospodářství. Při tvorbě státní hospodářské politiky využívala československá vláda i další tradiční nástroje – nástroje daňové a rozpočtové. Stále se snižující příjmy z daní, cel a poplatků v důsledku obtížné hospodářské situace se snažila daňová správa vynahradit v letech 1931 a 1932 zavedením přirážek, zvýšením sazeb u některých daní (daň z obratu) a také nesystémovým zaváděním daní nových (např. spotřební daně z droždí nebo z umělých jedlých tuků). Daňové břemeno, které dosáhlo v roce 1932 185 % předválečné úrovně, znesnadňovalo podnikání a zhoršovalo sociální postavení obyvatelstva.29) Nebylo však prvořadou příčinou 76

hospodářské stagnace 30. let. Od roku 1933 došlo k mírnému snížení daňové zátěže. Jak jsem již uvedl v kapitole Hospodářská krize (1929–1934) v Československu a její dopad na československou ekonomiku, od roku 1931 se prudce zhoršila i situace státních financí. Vyrovnání běžných platů v období let 1931–33 bylo umožněno jednak mobilizací dříve nashromážděných devizových rezerv, jednak mimořádnými prostředky. K nim patřila již vzpomenutá francouzská půjčka z roku 1932 ve výši 600 milionů franků (ta však byla použita z velké části na stabilizaci měny) nebo povinná nabídka cizích hodnot Národní bance v letech 1931, 1932 a 1934, která vynesla částku 650 milionů Kč. Ke krytí nezbytných investic a veřejných staveb byly vypsány v roce 1931 a 1933 dvě státní půjčky – tzv. investiční a půjčka práce. Získané finanční prostředky z obou dlouhodobých vnitřních půjček ve výši 3,3 miliardy Kč byly z větší části použity ke krytí schodků státního rozpočtu a menší část pak k veřejné investiční činnosti, resp. k dotování různých fondů – elektrifikačního, silničního, melioračního a vodohospodářského. Prostřednictvím zapůjčených peněz se vláda stala dlužníkem bank, jež si tak vynahradily omezenou podnikatelskou činnost a navíc získaly vliv na regulaci státního hospodářství. Neutěšená hospodářská situace a mimořádně špatný stav státních financí byly jednou z příčin pádu Udržalovy vlády na podzim v roce 1932. Postup nové Malypetrovy vlády v hospodářské politice byl však mnohem razantnější. V červnu 1933 vláda prosadila zákon, podle něhož získávala mimořádnou moc nařizovací, která ji opravňovala upravovat „některé otázky hospodářské a postarat se o zachování rovnováhy veškerého hospodářství“.30) Na základě přijatého zákona vydala pak vláda 240 nařízení vesměs hospodářského rázu, která však zdaleka nesplnila očekávání. Postup Malypetrovy vlády narážel na prudký odpor průmyslových a finančních kruhů seskupených v řadách národně demokratické strany. Rozpory mezi ní a agrární stranou vyvrcholily odchodem národní demokracie z vlády po uskutečněné devalvaci československé koruny v roce 1934. Zesilování státního vlivu na hospodářský život v podobě intervenčních zásahů v období krize mělo převážně konsolidující roli, i když protikrizová opatření vlády byla spíše jakýmsi „hasičským plánem“ záchrany československé ekonomiky. Vystižně tuto skutečnost dokumentuje např. Jan Třebický, předseda pražské obchodní komory, ve své publikaci Hospodářská politika Československé republiky za krize (Praha 1937): „Vždyť doba byla tak zlá, že jsme musili vzíti za vděk každým prostředkem, pokud sliboval trochu úspěchu … empiricky jsme zkoušeli, co se osvědčí a neosvědčí. Prakse a politika musela někdy až 77

tápavě hledati vlastní prostředky, kterými by alespoň nejhorší důsledky krize paralyzovala. Na principech mohli naši vůdčí činitelé trvati ve svátečních dnech, na schůzích, v parlamentních projevech apod., avšak denní svou politiku museli od hodiny k hodině zařizovati podle potřeb a problémů, které doba v takové hojnosti přinášela.“ 31)

78

Problém krize a jeho řešení

Hospodářská krize 30. let patří k uzlovým bodům dějinného vývoje dvacátého století a její studium dodnes zaměstnává řadu ekonomů a historiků. Právě pod vlivem reality krizí, které se objevovaly s menší či větší intenzitou do druhé světové války v pravidelných sedmi- až jedenáctiletých cyklech, vznikla v minulosti celá řada rozdílných interpretací jejich příčin. Přes pestrost výkladů krizových příčin u jednotlivých ekonomických škol a směrů lze v teorii krizí vydělit dva základní proudy ekonomického myšlení. První z těchto proudů představovali socialisté-marxisté, kteří vysvětlují krizi jako důsledek protikladu mezi společenským charakterem výroby a soukromovlastnickou formou přivlastňování si výsledků této výroby. Krize za kapitalismu tak pro ně byla krizí z nadvýroby.1) Vedle nadvýroby bylo zdrojem krizí i anarchistické rozšiřování výroby jako celku, na rozdíl od relativní organizace výroby v jednotlivých podnicích. Anarchie výroby, která v sobě skrývala dočasné hromadění hotových výrobků, zásob surovin a polotovarů, ale i nadbytečnost nových výrobních kapacit, srážela za krize jejich ceny. K zachování konkurenční schopnosti byli jednotliví vlastníci nuceni provést řadu racionalizačních opatření, ať již v oblasti sociální, či výrobní. Nízká úroveň cen tak nejen stimulovala modernizaci, ale také ji usnadňovala levností strojů. Socialisté tvrdili, že krize urychluje morální opotřebení strojů a že předčasné obnovování provozního zařízení v širším měřítku vytváří předpoklady pro překonání krize.2) Zcela jiné vysvětlení krizových jevů uváděli představitelé druhého, reformistického (reformního) proudu ekonomického myšlení, kteří hledali příčiny krize mimo podstatu kapitalistického výrobního způsobu.3) Krizi spojovali s porušením hospodářské rovnováhy jako přirozeného normálního stavu, k němuž údajně vývoj v kapitalismu vždy spěje. Tento stav je podle nich narušen jen tehdy, vznikne-li nějaká překážka volného působení hospodářských sil. Překážky porušení hospodářské rovnováhy byly vyvozovány např. z psychologických faktorů – z výsledků změn v náladách podnikatelů (Vilfredo Pareto, Alfred Marshall), ale i z působení mimozemských sil (sluneční skvrny – W. S. Jevons). Někteří ekonomové zkoumali krizi z hlediska sociálně ekonomických aspektů, tj. v souvislosti s rozdělením důchodů a se spotřebou. 79

Krizi nepokládali za problém výroby, nýbrž rozdělování (John A. Hobson). V této souvislosti se objevily i názory (M. Tugan Baranovskij), že příčinou krize je nadvýroba způsobená jednak neorganizovaností výroby a jednak tím, že většina bohatství náleží malé části společnosti, jejíž důchody rostou rychleji než jejich spotřeba. Jiné teorie spojující nadvýrobu s vypuknutím hospodářských krizí kladly důraz na přesycení trhu spotřebními předměty (Albert Aftalion) nebo přesycení finančním kapitálem určeným na rozvoj vlastní výroby, k němuž se nedostávalo potřebných dělníků (Arthur Spiethoff). Zastánci těchto teorií spatřovali jádro celého problému krize v technické stránce reprodukce a za příčinu krizí považovali rozbujelou výrobu výrobních prostředků. Vzhledem k významu peněz pro rozvoj hospodářství spojovala řada ekonomů tohoto reformistického proudu ekonomického myšlení otázku vypuknutí hospodářské krize s odlivem zlata do ciziny. To vedlo podle nich (Ralph Hawtrey, Dennis H. Robertson) k omezení úvěru a v konečném důsledku k poklesu výroby a cen. Opěrné body pro vysvětlení příčin hospodářské krize byly hledány i v tzv. konjunkturním vlnění, tj. ve střídání vzestupných a sestupných fází v hospodářském vývoji (Joseph A. Schumpeter, Wesley, C. Mitchell). Tito ekonomové pojímali krizi jako nutnou daň za pokrok, za nástroj pro obnovení rovnováhy v novém, vyšším stupni hospodářského vývoje. S tzv. konjunkturním vlněním byla spojena řada představitelů americké institucionální školy, kteří se snažili „zjemnit“ spojení mezi vývojem hospodářských cyklů a kapitalistickým hospodářstvím. Na místo cyklického vývoje, který byl označován za „ jedinečnou historickou epizodu“, přišli s tzv. bezkrizovým cyklem, kde fáze „krize“ byla nahrazena recesí, jež představuje moment obratu mezi vzestupnou a sestupnou fází hospodářského vývoje. Mohli bychom na tomto místě vypočítávat řadu dalších teorií krizí. Jedno však mají tyto teorie ekonomického myšlení společné: vyznačují se určitou jednostranností, a tím i omezenou funkčností, což plně odhalila velká hospodářská krize 30. let. Jednotlivé teorie vycházely totiž z myšlenky stability, rovnováhy a z plného využití výrobních faktorů jako přirozeného stavu kapitalistické ekonomiky. Z tohoto hlediska se pak krize jevila jako abnormalita v ekonomickém vývoji. Skutečnosti, které s sebou hospodářská krize přinesla, však takové pojetí nepřipouštěly. Bylo třeba provést určitou revizi teorie rovnováhy a přijít s novou teorií krizí. Výsledkem byla známá „revoluce v ekonomickém myšlení“ a v hospodářské politice vyspělých kapitalistických zemí, která je úzce spojena se jménem a dílem britského ekonoma Johna Maynarda Keynese (1883–1946).4) Hlavním cílem a obsahem Keynesova učení bylo vytvořit teorii, která by zdůvodnila opatření k překonání krize a sou80

časně položila teoretické základy hospodářské politiky, schopné zachránit stávající systém a zabezpečit jeho další existenci. Léta velké hospodářské krize se stala určitým předělem i ve vývoji českého ekonomického myšlení, které problémům krize věnovalo zpočátku jen velmi malou pozornost. První větší prací, která pojednávala o krizi, i když jen okrajově, byla monografie Cyrila Čechráka Hospodářské konjunktury (vyšla v roce 1930 v Bratislavě). Teorie krize se dostala do popředí odborných diskusí až v souvislosti s jejím nástupem na podzim roku 1929. Bezradnosti českého ekonomického myšlení konce 20. let dokázali využít socialisté-marxisté, jejichž reprezentantem se stala KSČ. Vzhledem k tomu, že marxistický proud ekonomického myšlení neměl v celém meziválečném období výraznějšího teoretického představitele, zaměřila KSČ svou pozornost k praktické politice s cílem získat pracující masu pro myšlenku socialistické revoluce jako východiska z hospodářské krize. Reformistická ekonomická teorie i pozdější praktická hospodářská politika hledaly cestu z krize v americkém New Dealu a v německém řízeném hospodářství. Pozorně byl sledován i vývoj centrálně plánované sovětské ekonomiky. Čeští ekonomové se nechali ve svých úvahách inspirovat i myšlenkovými proudy západního světa, zejména keynesiánstvím (J. Macek). Ústřední postavou těchto diskusí byl K. Engliš, a to především proto, že měl přímý a teoretický vliv na aktivní hospodářskou politiku československého státu. Kolem K. Engliše se vytvořila celá tzv. brněnská ekonomická škola (V. Chytil, I. Karvaš, Vl. Vybral ad.), jež aktivně zasáhla do koncipování teorie krizí, resp. do hledání příčin a východisek z krize 1929–34.5)

ENGLIŠOVO DVOJÍ VÝCHODISKO Z HOSPODÁŘSKÉ KRIZE Englišovo pojetí hospodářské krize vycházelo z jeho teleologické teorie o rovnovážném pořádku uvnitř i vně určitého hospodářského celku (národního hospodářství), který je souborem prostředků k dosažení určitého cíle. Hospodářská krize znamenala podle Engliše porušení tohoto pořádku (ať již působí na hospodářství příznivě, nebo nepříznivě), resp. narušení hospodářského účelu jako pořádajícího principu, který podmiňuje určitý pořádek, rovnováhu hospodářství sledující onen účel. Jinými slovy šlo o porušení relací mezi určitými hospodářskými veličinami (užitky a náklady), jejichž obsah je určen hospodářským účelem. K těmto účelovým skupinám patří výroba, spotřeba a investice, jejichž 81

vzájemné spojení prostřednictvím trhu je vyjádřeno nákupními a prodejními cenami všech statků a výrobních činitelů. Engliš rozeznával tři trhy: trh statků, trh kapitálu a trh práce s příslušnými cenami (statků, úroku, mzdy), které by měly spět k určité rovnováze, neboť každý cenový posun znamená plus pro jedny a minus pro druhé. Z hlediska spojení hospodářství určité země se světovým hospodářstvím pak existuje ještě cena, kterou je měnový kurs. Englišova teorie hospodářské rovnováhy tak vyžaduje rovnováhu na čtyřech trzích – na trhu statků, kapitálu, pracovních sil a deviz. Poruchy, které nastanou na kterémkoliv z uvedených trhů, se pak přenášejí vzhledem k jejich vzájemné spojitosti do dalších míst; tím je pak zasažen celý hospodářský organismus. Engliš tak označoval za krizi každou poruchu rovnovážného pořádku způsobenou posuny hospodářských relací. K narušení rovnovážného pořádku může podle K. Engliše dojít v důsledku státních zásahů do ekonomiky, proto byl jejich odpůrcem. Vedle politiky státního intervencionismu uváděl jako další příčiny změny cen na trhu statků následkem změn na straně nabídky a poptávky, dále nesoulad mezi domácí výrobou a dovozem, změny ve výrobních podmínkách a technickém uspořádání pracovního procesu, změny v tvorbě a reprodukci peněžního kapitálu nebo v jeho potřebě a upotřebení, přírůstky a úbytky obyvatelstva apod. Přenášením poruch rovnováhy, které probíhá jednosměrně od místa svého vzniku z jednoho rovnovážného bodu na druhý, až nakonec tato vlna zpětně dopadne na místo svého vzniku, se vytváří stav řetězových poruch, ale současně takto vzniklým vlněním i nová rovnováha. S přihlédnutím k tomu je možné rozdělit krize podle trhů, kde porucha rovnováhy původně nastala, na krize z racionalizace, krize z nadvýroby a krize z měnové deflace. Za jejich společný znak Engliš uváděl snižování odbytu, cen i zaměstnanosti. Tak jako medicína nehledá příznaky nemoci abstraktně, ale konkrétně pro každou jednotlivou nemoc, nemůže ani hospodářská věda podle Englišova vyjádření stanovit obecné příčiny krize, nýbrž musí vycházet z jejích jednotlivých typů. Proto správná analýza místa, kde byl nejdříve narušen onen rovnovážný stav hospodářství, měla podle Englišova vyjádření vliv na přijetí účinných protikrizových opatření. Rozhodující ovšem také bylo, zda se jedná o velké nebo malé (bezvýznamné) „vlnění rovnovážných poruch“. Engliš upozorňoval současně na to, že úplná rovnováha je myslitelná jen teoreticky, jinak by totiž nebyl např. možný ani hospodářský pokrok. Síly, které ruší rovnovážný stav a jsou přínosem k rozvoji lidské civilizace, jsou naopak pozitivním jevem a poruchy a krize jsou daní lidstva za tento hospodářský pokrok. Je tedy možné hovořit o „dynamické rovnováze“, neboť síly, které tuto rovnováhu určují, jsou v neustálém pohy82

bu a vývoji. Hospodářská krize neznamenala pro Engliše záporný jev, byla pro něj jevem veskrze pozitivním, a to zejména tam, kde dynamické elementy ruší stabilní strukturu hospodářství. Tímto svým pojetím byla Englišova obecná teorie krize statická, i když bychom mohli tvrdit, že platí tam, kde je zachována rovnováha tj., kde neexistuje hospodářský pokrok. Sám Engliš označil svoji teorii krize za abstraktní myšlenkovou konstrukci. Je to dáno, myslím, již tím, že předmětem jeho studia hospodářské krize jsou vlastně jen změny vztahů mezi určitými hospodářskými veličinami, vyvolávajícími krizi hospodářství, ne však příčiny těchto změn, které jsou pro Engliše vedlejší. Domnívám se, že tato Englišova subjektivistická teorie svou vysokou abstraktností mohla mít sice jakousi obecnou platnost, ale tím, že abstrahuje od konkrétních rysů hospodářství, je značně odtržená od života. Hlavní problém hospodářské krize 30. let spatřoval Engliš v nesprávné peněžní politice, ve zlaté deflaci, ve světovém zhodnocení zlata, jež způsobilo všeobecný a rychlý pokles cen a peněžních důchodů při zachování jejich reálné výše. Engliš zdůrazňoval, že toto zhodnocení samo o sobě není škodlivé, ale poruchy rovnováhy vyplývají ze způsobu, jímž se deflační politika uskutečňuje (pomalu, nesouměrně, nedůsledně). Podle Englišova rozdělení byla krize let 1929–34 krizí z měnové deflace, jež byla dána některými skutečnostmi. Šlo především o špatnou měnovou politiku hlavních světových měnových soustav (podle Engliše „měnovou administraci“), která vedla ke značně nerovnoměrnému rozdělení zlatých zásob ve světě a při vzájemném spojení peněžního oběhu, úvěru i výroby zasáhla postupně ceny, výnosy i výrobu všech zemí s tržní ekonomikou. Československá republika se podle Engliše dostala do této deflační krize tím, že přijala zlatou měnu právě v roce 1929, kdy krize začala. Vedle změn ve směnné hodnotě zlata a „měnové administrace“, které byly dány i změnami v rozsahu jeho těžby a výrobními náklady spojenými s jeho těžbou, působila na pokles cen a na změnu hodnoty zlata i úvěrová politika, opírající se o zlatý poklad. V důsledku rozšiřujícího se úvěru se totiž vytváří kupní síla, která působila na vzestup cen, a současně docházelo ke znehodnocení zlata. Naopak restrikce těchto úvěrů působí opačně. Právě toto omezování úvěrů, nikoli nedostatek zlata, bylo podle Engliše hlavní příčinou zhodnocování zlata koncem 20. let. Důsledkem této „úvěrové manipulace“ byla skutečnost, že ačkoli peněžní jednotka nezměnila svůj kovový obsah, změnila svůj směnný poměr k jednotce zboží, protože cenová hladina jako celek poklesla. Toto zhodnocování peněžní jednotky při všeobecném poklesu cen, důchodů i výnosů podniku nazýval Engliš procesem deflace. 83

Při analýze monetární povahy hospodářské krize 30. let Engliš upozorňoval na to, že deflační proces může být vyvolán nejen příčinami, které mají svůj původ uvnitř národního hospodářství, ale i podnětem zvenčí, tj. neúměrně vysokým měnovým kursem peněžní jednotky, který vede k poklesu konkurenční schopnosti vyváženého zboží. Účinky této vnější deflace jsou stejné jako u deflace vnitřní, tj. nastává pokles cen a snižování důchodů při zachování jejich reálné výše, změní se také objem výroby. Engliš nepovažoval deflaci samu o sobě za záporný jev, pokud by byla provedena naráz. Byl si však vědom toho, že nelze zajistit, aby změna hospodářských veličin nastala okamžitě a ve stejných proporcích, že se jedná o pozvolný proces, který je bržděn nepružnými hospodářskými veličinami – dlouhodobými závazky, pevnými platy, zmonopolizovanými cenami apod. Dokazoval, že jedná-li se o deflační krizi a trvá-li se na pevnosti měny, musí být řešena co největším zrychlováním deflačního procesu i za pomoci zákonných opatření. Englišovy názory na příčiny hospodářské krize odmítala řada národohospodářů a odmítalo je i vedení národně demokratické strany, s níž se Engliš v roce 1925 rozešel. Národní demokracie spatřovala totiž příčiny hospodářské krize v hlubokých strukturálních změnách vyvolaných první světovou válkou, tj. v rozdílném nerovnoměrném vývoji jednotlivých zemí, ve vývoji skladby světového hospodářství a v neposlední řadě i v důsledcích revolučního hnutí v části světa, které znamenaly úbytek milionů konzumentů. Vedení národně demokratické strany i vedení Živnobanky vytýkalo Englišovi, že jeho výklad příčin hospodářské krize je příliš jednostranný, že přeceňuje význam zlaté měny a zlata jako deflačního faktoru v souvislosti s hospodářskou krizí, a tím vyvolává odpor proti zlaté měně a objektivně tak nahrává inflačním snahám o překonání krize (de facto požadavkům agrární strany). Jinak byly souhlasně přijímány Englišovy tehdejší invektivy vůči státnímu intervencionismu a vůči návrhům sociálních demokratů a agrárníků na reformu měnové a úvěrové soustavy. Národní demokraté také odmítali, spolu s Englišem, návrhy na podnícení koupěschopné poptávky růstem důchodů a růstem cen a na dodatečné vytváření pracovních příležitostí na základě jejich deficitního financování. Engliš uvažoval o dvou cestách z hospodářské krize 30. let, které představovaly v praxi při určitém zjednodušení dva základní směry v československé měnové a úvěrové politice. První cesta znamenala odčinit deflaci snížením všech hospodářských čísel, včetně mezd, platů a úroků. Tato cesta z krize (s výjimkou snižování úroků) odpovídala potřebám a ekonomickým zájmům Živnobanky, 84

která měla zájem na snižování cenové hladiny. Deflační politice byl původně nakloněn i agrární kapitál, ale především ohled na voličskou základnu – rolnické obyvatelstvo a jeho zadluženost a postavení agrárního kapitálu v roli dlužníka, a to i vůči státu – vedl agrární stranu k podpoře inflační politiky (devalvace). Englišem navrhovaná drastická a rychlá redukce celé cenové soustavy však kladla hlavní důraz na snižování úroků, v nichž spatřoval jádro problému. Za méně důležité považoval snížení mezd a platů cestou intenzivní racionalizace všech výrobních nákladů. Ve snaze posílit československý vývoz požadoval pokles cen na úroveň cen na světových trzích atd. Záhy však pochopil, že cesta „deflace do důsledků“ jako východiska z krize není při zachování zlaté měny možná, a proto se rozhodl pro cestu druhou, tj. skoncovat s deflací odhodnocením koruny, ale při zachování standardu zlaté měny (devizy). Vyslovil souhlas s veřejnými investicemi, jež však považoval za nouzové a přechodné opatření. Naopak dále nesouhlasil s návrhem sociálních demokratů na možnost získání finančních zdrojů k veřejně prospěšným stavbám a ke státnímu podnikání operacemi na volném trhu (tj. nakupováním a prodáváním dílčích dluhopisů cedulovou bankou). Byl ostře proti řadě protikrizových opatření vládní agrární strany (např. proti zřízení obilního monopolu v roce 1934) a její politice státní regulace hospodářského života. S požadavkem devalvace vystoupil K. Engliš sérií článků otištěných na přelomu let 1933/34 v Lidových novinách. Devalvace byla pro něj náhradním, svým způsobem nouzovým opatřením, které mělo doplnit příliš pomalý pokles cen. Toto řešení krize podpořila většina představitelů agrární strany a socialistické reformistické strany ve vládě, které si od této podpory slibovaly ústupky v budoucnosti, zejména v sociální oblasti. Devalvace naopak narazila na tuhý odpor představitelů finančního kapitálu kolem Živnobanky, politicky reprezentovaného národně demokratickou stranou, kteří v ní spatřovali posilování inflačních tendencí. Provedená devalvace koruny spadala časově do třetí, závěrečné etapy hospodářské krize v zemi, kdy československé hospodářství přešlo do stádia deprese, pro kterou bylo charakteristické jen mírné zvyšování výroby. Devalvace tedy nepřinesla, jak předpokládal Engliš, zvrat hospodářské krize v konjunkturu, ale měla nesporně příznivý vliv na oživení výrobních odvětví československého průmyslu. To ostatně souviselo i se zhoršenou mezinárodní situací po nástupu fašismu v Německu. Problémem zůstávala naše zahraniční orientace na Francii, která s devalvací otálela a vtahovala Československo do kursových a cenových posunů s ní spojených. Z tohoto pohledu nebyla situace v měnové, ale 85

ani jiných oblastech vývoje pro první republiku nijak příznivá. K hospodářskému oživení došlo až v roce 1936, k opětovnému dosažení předkrizového stavu však již nestačilo. Svou koncepcí překonání hospodářské krize, založenou na standardu zlaté měny a na snaze jej uchovat, zaujímal K. Engliš zvláštní postavení. Jeho názory se setkaly s odmítavými postoji řady ekonomů, politiků i samotných představitelů finančního kapitálu (J. Preiss), kteří Englišovi vyčítali přílišné zjednodušení celého komplexu problémů spojených s hospodářskou krizí na deflační teorii. Námitky proti Englišově výkladu účinků zlaté deflace se však pohybovaly pouze na půdě teorie. Pokud šlo o závěry, které z této teorie vyplývaly pro praktickou hospodářskou politiku, byly ve většině přijímány a mnohé z nich i realizovány v praxi, i když často značně modifikované. Bylo zásluhou Karla Engliše, že po nástupu zejména druhé Malypetrovy vlády v únoru 1934 byl učiněn pokus o koncepčnější vládní politiku, především v oblasti měnové a úvěrové soustavy, ale i na jiných úsecích hospodářského života československého státu.

TEORIE KRIZE PŘEDNÍCH ČESKOSLOVENSKÝCH (REFORMISTICKÝCH) STRAN Intenzita, všeobecnost a těžké sociální důsledky krize postavily všechny politické strany před úkol najít vysvětlení příčin krizového stavu ekonomiky a konkrétní cesty k jeho překonání. Většina předních československých politických stran, které vypuknutí hospodářské krize zastihlo zcela nepřipravené dát na vzniklou situaci alespoň uspokojivou odpověď, hledala východisko z dané situace v různých reformních krocích vycházejících z politiky státního intervencionismu, s cílem zachránit stávající režim. Sociálně demokratická teorie krize Československá sociálně demokratická strana dělnická patřila mezi politickými stranami, které působily v předmnichovské republice, k nejstarším. Ustavující sjezd strany, která byla součástí organizace dělnictva v Rakousku, proběhl 7. 6. 1878 v Praze-Břevnově. Po vzniku Československé republiky pokračovala sociálně demokratická strana ve své činnosti až do vytvoření Národní strany práce v listopadu 1938. V letech 1920/21 a 1926–29 přešla do opozice. Byla hlavní nositelkou českého reformismu. K udržení svého stranicko-politického vlivu v řadách zejména českého dělnictva využívala kromě rozvětvené odborové sítě také masové, družstevní aj. zájmové organizace, stranického tisku 86

i nemalých pozic ve státním aparátu. Sociálně demokratická strana byla integrální součástí československého buržoazně demokratického systému v období předmnichovské republiky. Nástup hospodářské krize vyburcoval československou sociální demokracii z určité lhostejnosti a teoretické bezradnosti. Již 15. 11. 1930 předložila její společná ústředna odborových svazů zaměstnaneckých – Odborového sdružení československého – vládě tzv. Pamětní spis o hospodářské krizi, jakož i prostředcích, jak zabránit stoupající nezaměstnanosti a zmírnit její následky. Tento text se sice nepokouší o analýzu příčin krizového stavu, ale obsahuje celkem 31 bodů návrhů na řešení hospodářských problémů, zejména s ohledem na narůstající nezaměstnanost. Je dokladem toho, že sociální demokraté pochopili nutnost hledání cest v nové situaci.6) K pochopení nezbytnosti úprav a strukturálních změn ekonomiky bylo třeba nejprve provést vysvětlení příčin jejího selhání. Československá sociální demokracie však nebyla s to dát dlouho na tuto otázku jednoznačnou odpověď.7) V jednom bylo ale vedení strany jednotné: uvědomovalo si, že musí přijít s teorií, jež by zůstala plně na půdě stávajícího režimu a současně dodala argumenty pro kroky vedoucí k odstranění krize nebo alespoň jejímu podstatnému zmírnění. Proto jím navrhovaná praktická opatření byla motivována snahou o aktivní politiku státu a nesnažila se v oblasti hospodářské ani politické podstatně ovlivnit stávající strukturu společnosti. Politická „aktivita“ sociální demokracie, jež většinou přenechala vedení stávající mocenské garnituře, se omezila pouze na předkládání návrhů a nabídky ke spolupráci s ní, v níž se spokojila s druhořadým postavením. Protikrizová koncepce i praktická opatření strany tak nepřekračovaly rámec reformismu. Politika státních zásahů do ekonomiky, navrhovaná sociálně demokratickou stranou, jež měla zabránit takovému zostření hospodářských (a tudíž i společenských) protikladů, které by případně vedlo k nové světové hospodářské krizi, neměla hlubší teoretické základy. Spojovala v sobě vliv buržoazních ekonomů typu Keynesova a Ohlinova učení, zkušenosti sovětské pětiletky z plánování velkých ekonomických celků, ale i výsledky ostrých polemik s odpůrci státních zásahů (kolem K. Engliše a J. Preisse).8) Sociální demokraté nevěnovali nikdy teoretickým otázkám, včetně otázek ekonomických, větší pozornost. Svědčí o tom jen sporadické diskuse na stránkách jejich tisku na počátku 30. let na téma, kam by se měla strana teoreticky orientovat. Této teoretické bezradnosti využil prof. dr. Josef Macek9) a jeho stoupenci k prosazení svých ekonomických názorů ve straně. V průběhu 20. a 30. let se J. Macek vypracoval ve významného stranického předáka, poslance a senátora a prvořadého národohospodářského teoretika československé soci87

ální demokracie. Byl spolu s Fr. Veselým vedoucím národohospodářské komise strany, jež v říjnu 1933 vypracovala protikrizový Program hospodářského oživení, který byl pak oficiálně přijat XVII. sjezdem strany téhož roku.10) Program vyjadřoval základní stanoviska sociální demokracie k probíhající hospodářské krizi a návrhy na její překonání. V podstatě požadoval plánovité zásahy státu do hospodářství, byl proti deflační politice a pro úvěrovou expanzi za účelem umožnění veřejných investic. Žádal uskutečnění přirážky k důchodové dani, jež by soustředila do státního rozpočtu relativně přebytečný kapitál. Tyto dodatečné peněžní zdroje měly být použity pro fond nezaměstnaných. Byl pro čtyřicetihodinovou pracovní dobu a uvolnění mezinárodního obchodu. Vytyčoval požadavek plánování hospodářství, vypracování dlouhodobých plánů pro průmysl i zemědělství, pro něž dále požadoval opustit zásadu soběstačnosti výroby.11) Stejně jako většina tehdejších ekonomů spojoval J. Macek nástup hospodářské krize se shlukem nahodilých jevů, s omyly plynoucími z neschopnosti, nevzdělanosti, nepochopení situace, nedostatečného rozhledu vedoucích činitelů a zejména s „chybami v organizaci lidské spolupráce“. Každá krize je tak vlastně zcela svérázným, historicky jedinečným a neopakovatelným jevem, závislým zejména na subjektivních faktorech. Z tohoto všeobecného idealistického pojetí příčin hospodářských krizí vycházel i Mackův výklad krize 1929–33, jež byla podle něj následkem špatné peněžní a úvěrové politiky vyplývající z nesprávného pojetí peněz. Mackovo pojetí peněz bylo nominalistické. Neuznával jejich vázanost na zlato či jiný drahý kov a jejich funkci spojoval s mírou hospodářských zásluh každého jedince ve společenské výrobě. Peníze byly pro něj pouhými známkami, značkami, ne zbožím s vlastní hodnotou. „Na čem každému z nás u peněz záleží, když o nich přemýšlí, je pouze to, co za ně musíme dát, když je ‚vyděláváme‘, a co za ně dostaneme, když je vynakládáme čili ‚utrácíme‘. Na materiálu, z něhož peníze jsou, nám nezáleží.“12) Proto navrhoval ústup od zlaté měny a zvýšení emise bankovek, ve sféře úvěru rozvinutí širokých úvěrových opatření, jimiž se měl záměrně vytvořit nadbytek úvěrových prostředků státu, a tím podstatně snížit úrok. Nízký úrok měl usnadnit jednak soukromé podnikání, jednak snížit úrokové břemeno státního dluhu, čímž měla být umožněna konverze starých půjček a současně i zlevnění půjček nových, jež by byly umístěny pomocí operací na volném trhu. Operace na volném trhu, tj. „nakupování a prodávání dílčích dluhopisů cedulovou bankou“, se měly stát nástrojem dlouhodobých levných úvěrů, které by usnadnily podnikání a byly využity k financování veřejných 88

investičních prací cedulovou bankou (Národní bankou československou). Sociální demokraté tak redukovali možnost získání finančních zdrojů k veřejně prospěšným stavbám a ke státnímu podnikání pouze na operace na volném trhu. I když ve svých teoretických pracích usilovali o progresivní zdanění monopolistických zisků, v protikrizovém programu strany tento požadavek nenajdeme. Protože J. Macek správně poukazoval na to, že ani sebelepší úvěr nepřiměje podnikatele k nějaké akci, nevěří-li v jeho výnosnost, vkládal veškeré naděje do hospodářského podnikání státu, jež mělo blahodárně působit na oživení v celém národním hospodářství, a tím i na snížení nezaměstnanosti. „Trvalo dosti dlouho, nežli se uznalo, že nezaměstnaní potřebují nejen peníze, ale také pořádnou práci, a nejen práci, ale také pořádný plat. A tak se otázka práce stala otázkou peněz na ni a za ni.“13) Macek odmítal tzv. nouzové práce a po vzoru Rooseveltova protikrizového plánu navrhoval hospodárné využití pracovních sil na takové práce, které by vedly k veřejnému prospěchu. „Těmito užitečnými pracemi se rozmnoží národní blahobyt čili to, co někteří nazývají národním jměním.“14) Rozsáhlý investiční program veřejných prací, který měl nahradit ochablou soukromou investiční činnost, by vytvořil předpoklady pro plánovité zásahy státu do chodu hospodářského života, jež byly v řadě článků uveřejněných v Právu lidu vydávány za „socializující formu společnosti“. Druhou příčinu hospodářské krize spatřoval J. Macek v „úsilí o udržení stálého poměru měnové jednotky ke zlatu“, které vyústilo v ochranářskou celní politiku, jež rozbila mezinárodní obchodní vztahy, a v tendencích k autarkii. S tím velmi úzce souvisela i sobecká politika kartelů a monopolů, které své ekonomické zájmy prosazovaly na úkor společnosti a širokých vrstev pracujících. Sociální demokraté kritizovali důsledky celních opatření a tendence k uzavírání národního trhu a žádali, aby vláda kromě odstraňování překážek zahraničního obchodu vypracovala vzorový dovozní plán uspokojující všechny státy, jež jsou pro zahraniční obchod republiky zvláště významné. Uvedené požadavky sociálně demokratické strany znamenaly i jistý pokus o řešení zemědělské otázky. „Mdlý zahraniční obchod,“ jak je uvedeno v Programu hospodářského oživení, „utlačuje kapacitu domácí kupní síly, čímž trpí všechny hospodářské složky – tedy i složka zemědělská.“15) Při formulaci stanoviska k zemědělské otázce vycházeli sociální demokraté z názoru, že zemědělství je součástí národohospodářského cyklu a jeho zájmy jsou zájmy obecnými. Ve svém protikrizovém programu v agrární otázce se však omezili jen na požadavky vypracování dlouhodobého plánu pro zemědělskou produkci, zvýšení rentability zemědělské výroby a opuštění zásady dosáhnout soběstačnosti. Na strán89

kách stranického tisku i ve stranických dokumentech první poloviny 30. let byla požadována revize pozemkové reformy, regulace půdy veřejnou mocí a diskutovány návrhy na vybudování nové zemědělské organizace na svépomocném základě a budování družstev drobných zemědělců. Jako další z příčin krize uvádí Macek nedostatečnou spotřebu a odbyt zboží, které souvisely s vyčkáváním na pokles cen. I ti, kteří měli finanční prostředky, odkládali koupi, neboť počítali s tím, že ceny dále poklesnou a později koupí levněji. Podle J. Macka mají klesající ceny právě opačný vliv na koupěchtivost nežli ceny nízké. „ Soukromí podnikatelé hledí za krize zmenšit své sklady hotového zboží, snaží se mít co nejméně na skladě jak surovin, tak hotových výrobků – když se bojí, že ceny budou dále klesat. Nechtějí přece ztrácet na tom, co by nakoupili nebo vyrobili, ale neprodali ještě před poklesem cen.“ 16) Macek kritizoval tendenci klesajících cen v rámci deflační politiky a zdůrazňoval, že „…obecná touha po láci (po číselném snížení cen všeho, co se kupuje!) je v řádě soukromopodnikatelském živlem, ochromujícím celý hospodářský život. Domněnka, že je v zájmu lidu, aby cenová hladina klesala (čili, aby kupní síla peněz stoupala), je populární omyl, pečlivě šířený a udržovaný těmi, kdo vládnou penězi. Oni mají čím kupovat … ale docela jinak však ta věc vypadá pro toho, kdo peněz nemá, ale musí si je opatřit prodejem své práce nebo zboží.“17) K tomu přistupuje i špatné rozdělení důchodů, jež vede k tomu, že si dělníci nemohou koupit ani „svůj výrobek“. Po podstatě rozdělení důchodů Macek nepátrá. Proces rozdělování vidí jako výsledek různých směnných aktů, jejichž možnost, charakter a meze jsou dány společenským zřízením, právními předpisy apod. Redistribuce důchodů, tj. „ reforma směrem k takovému rozdělení důchodů, aby spotřeba udržela krok s výrobou, … nemůže být provedena jediným zákonem, nýbrž hlubokou změnou hospodářských, právních i mravních, vůbec sociálních podmínek, na nichž se vyvinulo a na nichž trvá dosavadní rozdělení důchodů.“18) Vedle redistribuce důchodů Macek navrhuje také „změnu pracovního zřízení“ – „změnu funkce práce a kapitálu“ cestou „spolupodnikání“, „družstevnictví“.19) Pod pojmem pracovní zřízení rozumí „souhrn sociálních pravidel a předpisů (norem), jimiž je upravena lidská spolupráce v společenských celcích. V dnešním pracovním zřízení tzv. civilizovaných států daleko nejvýznamnější část tvoří pracovní poměr námezdný čili salariat. Proto lze říci, že problém rozdělení důchodů je převážně problémem, jak upravit poměr námezdný.“20) Prvním stupněm vývoje nového pracovního zřízení měla být spoluúčast dělníků na zisku, jíž se budou postupně stírat rozdíly mezi vlastníky a jejich zaměstnanci, a vzniknou tak předpoklady pro harmonii ve společnosti. 90

Myšlenka podílu dělníků na zisku, kterou sociálně demokratická strana široce propagovala v druhé polovině 20. let, měla za cíl zvýšení výkonu pracujících, jakož i těsnější připoutání pracujících k jednotlivým podnikatelům.21) Pro změnu pracovního zřízení J. Macek vytyčuje zásadu, aby pracující lid byl (s nadějí na větší zisk) zainteresován nejen každý na svém vlastním výkonu, ale také na celkovém výkonu podniku, a tím i na jeho výnosu. Zatímco systém podílu na zisku byl ve své většině omezen na privilegované vrstvy dělníků, sociální demokraté spolu s představiteli podnikatelských kruhů doporučovali a rozšiřovali mezi širokými vrstvami pracujících soustavu akciového kapitálu, ve které byly hlasovací právo a vliv přímo úměrné podílům. Soustava „dělnických akcií“ ve skutečnosti zbavovala drobné akcionáře jakéhokoliv vlivu a současně dávala nevelké skupině koncentrovaného kapitálu možnost disponovat ohromnými prostředky získanými z vkladů pracujících. Definitivní odstranění rozporu mezi výrobou a spotřebou mělo být dosaženo vytvořením sítě spotřebních družstev, jejichž úkolem bylo „vyvlastnit zisk obchodního kapitalisty“. Reformisté tvrdili, že družstevním nákupem a prodejem zboží členstvu družstva zaniká soukromý zisk jednotlivce, jenž je vyvlastňován družstevní formou.22) Pro tento vývoj nových forem lidské spolupráce a lepšího rozdělení funkcí v hospodářském životě bude nutno podle J. Macka „vynalézt, uzákonit a ustavit nové útvary spolupracovní organizace“, které však nijak nekonkretizoval. Spoléhal opět na pomoc práva a na aktivní hospodářskou politiku státu. Státotvornost – snaha upevnit současné zřízení, stabilizovat je a zabránit jakýmkoliv jeho změnám, jež prolíná celým Mackovým dílem – byla příznačná nejen pro Program hospodářského oživení, ale pro celkovou programovou politickou linii sociálně demokratické strany vůbec. V souvislosti s tím považovali straničtí teoretikové stát za hlavního nositele protikrizových opatření. Proto i když program strany z roku 1930 hovořil o nutnosti přestavby společnosti, je tato chápána jako její postupná přeměna v socialismus v rámci stávajícího demokratického zřízení. „Prostředkem boje za osvobození pracující třídy,“ jak je v tomto programu uvedeno, „…je mj. hlavně dobytí politické moci. Tato cesta je pracující třídě v ČSR otevřena, využije-li práv demokracie.“ 23) Reformisté dokazovali, že současný režim nelze likvidovat revolučním způsobem, tvrdili, že hospodářské problémy existující v současnosti by existovaly i po proletářské revoluci.24) Odmítali také socializaci základních výrobních odvětví, neboť ta, podle jejich mínění, neodstraní, nýbrž přenese vykořisťování do jiných rukou (státních podniků) a povede k přehnané centralizaci a byrokracii. Sociální demokracie tak chtěla zbavovat stávající režim rozkladných kapitalistických prvků 91

a současně jej doplnit pomocí aktivních státních zásahů do ekonomiky – „demokracií hospodářskou“ – a dovršit tak úsilí o nastolení socialismu.25) Ideology reformismu byla demokracie považována za tzv. sociální stát, který pečuje o „všeobecné blaho“ a je prostředníkem řešení sporů mezi pracujícími a vlastníky – podnikateli. Zájem státu, republiky, jemuž bude nutné podřídit vše, byl tak postaven na první místo. Z poměru sociálně demokratické strany k demokracii vyplývalo i vytyčení nutnosti spolupráce a možnost „spoluvlády proletariátu s buržoazií“. Zvláště hospodářská krize utvrzovala sociální demokraty v přesvědčení, že jejich vládní pozice budou nejdůležitějším prostředkem v zápase s krizí a jejími důsledky. „Vhodnost“ koaliční politiky byla vyjádřena i v programu XVI. sjezdu československé sociálně demokratické strany: „Dělnická třída je nyní v dějinném údobí, kdy buržoazie je již příliš slabá, aby vládla bez proletariátu, kdy však ani proletariát není ještě tak silný, aby vzal vládu sám do svých rukou. V tomto mezidobí vyjadřuje se často mocenský poměr sil ve formě koaliční vlády. Účast na vládní moci je pro stranu pouze otázkou taktickou, majíc na zřeteli zájmy pracujícího lidu, jehož je mluvčím, spatřuje v ní strana za daných okolností pouze jeden z prostředků zvýšení své moci.“26) Princip této koaliční spolupráce vyjádřil ve svém vystoupení na XVI. sjezdu R. Bechyně slovy: „Myslím, že jsme si všichni vědomi, že koaliční spoluvláda je kompromis, a jestliže soc. demokracie v této koalici spolupracuje, musí také akceptovat něco, co dělnické třídě není příjemné.“27) V tomto duchu celkově vyznívala i protikrizová koncepce vedení sociálně demokratické strany, formulovaná v Programu hospodářského oživení, která nesměřovala proti narušení stávajících politických a hospodářských vztahů ve společnosti. Zvýraznění subjektivních příčin krizových jevů ve společnosti vedlo sociální demokracii k hledání východiska z krize v její reformě, „v lepší organizaci lidské společnosti“. Hospodářské a politické reformy plně odpovídaly dlouhodobé koaliční politické praxi sociálně demokratické strany, která spatřovala nejlepší lék proti krizi v plánovitých zásazích státu do ekonomiky, v politice odhodnocení koruny a v rozsáhlé investiční činnosti, která měla zmenšit nezaměstnanost a vést k hospodářskému oživení. Tyto návrhy se pohybovaly ve směru pozdějších teorií J. M. Keynese, dále stockholmské ekonomické školy prof. B. Ohlina a v praxi nacházely vzor v protikrizových opatřeních amerického Rooseveltova New Dealu a v protikrizových opatřeních severských zemí. Jejich omezenost spočívala v tom, že vedení sociálně demokratické strany se neorientovalo na změny ve společnosti a že hospodářské a politické reformy zůstaly jen na povrchu. Z tohoto hlediska nelze protikrizový program považovat za program přechodu od kapitalismu k socialismu, 92

za který byl představiteli sociální demokracie vydáván. Požadavky strany nebyly totiž ničím jiným než teoretickým vyjádřením reformistické politiky spolupráce vedení strany se stávající vládní garniturou. Oficiálně přijímaný protikrizový Program hospodářského oživení nebyl v sociálně demokratické straně, obdobně jako i v jiných evropských socialistických stranách, jedinou koncepcí východiska z krize. Již od konce 20. let se uvnitř socialistických evropských stran začaly aktivizovat myšlenkové proudy, později skupiny většinou mladších intelektuálů a publicistů, kteří vnášeli do socialistického hnutí nové pojetí činnosti socialistických stran. V československé sociálně demokratické straně tato skupina mladých sociálních demokratů, sdružená kolem časopisu Nová Svoboda, poprvé výrazněji vystoupila koncem roku 1929, kdy odmítla nést odpovědnost za politiku vlády tzv. široké koalice, jíž byla československá sociální demokracie členem.28) Znovu vystoupila tato skupina v poněkud širším složení u příležitosti konání XVII. sjezdu sociálně demokratické strany v roce 1933. V předloženém memorandu předsednictvu29) se již hlásila ke koaliční politice, poněvadž se domnívala, že hrozí vytvoření „jednotné buržoazní fronty“, ale vytýkala vedení strany nedostatek vůle po moci, setrvačnost a strnulost v politice a pasivní přístup k novým skutečnostem. Vyvrcholením programového úsilí tohoto „levě“ orientovaného proudu v sociálně demokratické straně byl hospodářsko-politický program publikovaný v roce 1934 Dělnickou akademií pod názvem Co chtějí socialisté.30) Uvedený program vyjadřoval svým obsahem úsilí o aktivní přístup sociálně demokratické strany ke změněné ekonomické a politické situaci na počátku 30. let. Byl vyvrcholením tzv. planického hnutí u nás.31) Nástup hospodářské krize byl v programu označován za počátek krize celého kapitalistického systému. „Kapitalismus je“ podle autorů programu „historický zjev, který vykonal svůj úkol; přežil se, jak hospodářsky a sociálně, tak kulturně. A návratu v dějinách není. Budoucnost evropské civilizace lze zajistit jen socialistickým řádem, který usiluje o racionální, vědecké řízení společenského života.“32) Proto je třeba hospodářskou krizi „užít k zahájení přestavby a učinit, aby se stala cestou k socialismu“.33) Pokus levých sociálních demokratů vypracovat vlastní alternativu východiska z krizové situace však zůstal plně na pozicích stávajícího režimu, i když k němu samostatnému zaujali kritická stanoviska a vytyčili řadu reálných požadavků k demokratizaci společenského života pod heslem Dejme nový obsah demokratickým institucím! Šlo zejména o zjednodušení státního aparátu a jeho kontrolu parlamentem jako představitelem moci lidu, ale i o samotnou účast občanů ve veřejné správě. V této souvislosti byla zdůrazněna potřeba, aby se parlament 93

opíral o živé veřejné mínění a aby každý poslanec byl odpovědný za výkon své funkce nejen straně, ale především svým voličům. Také armáda, u níž byl autory programu zdůrazněn její obranný charakter, „musí splynout s občanstvem“. V otázce demokratizace stran se program vyslovuje pro politický pluralismus, pro jejich širokou vnitřní demokracii, aby se staly „útvary svobodnými: bez kasernování, vnějšího předpisování a povolovacího řízení“.34) I když leví sociální demokraté uznávali koaliční politiku s jistými výhradami, ve svém programu tyto výhrady neformulovali. Často připomínali, že výsledky, jichž se podařilo sociální demokracii ve vládě dosáhnout, byly vykoupeny dalekosáhlými ústupky agrárníkům a že sociální demokracie místo dělnické politiky dělá v koalici politiku agrární. Proto požadovali, aby strana opustila staré metody provádění politiky „u zelených stolů parlamentu a vlády“ a orientovala se na užší styk se širokými masami pracujících, „aby svojí silou, kterou má v organizacích proletariátu, vyvážila hospodářskou sílu mimoparlamentní, kterou mají proti zástupcům sociální demokracie zástupci buržoazních stran“.35) Otázka koaliční politiky a politické moci sociálně demokratické strany ve státě byla předmětem diskuse v řadách levě orientovaných mladých sociálních demokratů po celá 30. léta. Pro teoretickou a programovou činnost levých sociálních demokratů byl charakteristický demokratismus a socialistické smyšlení, které se snažilo v konkrétních pasážích programu zaměřit demokratické požadavky směrem k socialismu. Kapitalismus pokládali za neslučitelný s demokracií a tvrdili, že rozšíření zásad demokracie z oblasti politické na oblast hospodářskou nutně povede k socialismu, a naopak že jen socialismus může uskutečnit důslednou demokratizaci. Za nejdůležitější otázku demokratizace hospodářství pokládali zespolečenštění bank a nový daňový systém. Proto nastolovali požadavek zestátnění Národní banky, reorganizaci úvěrového systému, zavedení jednotné progresivní daně a opatření proti unikání zdanění velkých zisků. Ve svém protikrizovém plánu předpokládali, že „ přechod od nynější hospodářské soustavy ke kolektivnímu hospodářství půjde po stupních“,36) přičemž některá odvětví hospodářství pokládali již za zralá k zespolečenštění – doly, těžký, energetický a zbrojní průmysl – a navrhovali jejich socializaci. Program levých sociálních demokratů byl pokusem řešit v těsné spojitosti s ostatními hospodářskými problémy otázku zemědělství, zejména s ohledem na malozemědělce a zemědělské a lesní dělníky. Navrhoval úpravy daňových otázek, oddlužení domkářů a drobných zemědělců, revizi pozemkové reformy, úpravu pojištění pro sezonní zemědělské dělníky na úrovni ostatních dělníků, dále změnu zemědělské výroby podle potřeb národního hospodářství, zvýšení její intenzity cestou řady 94

technických a racionalizačních opatření a „…nahradit nespravedlivé zákony, pocházející často ještě z feudálních dob roboty“, moderním zákonodárstvím, jež by „sloužilo zájmům všeho zemědělství, zejména jeho pracujícím složkám“.37) Leví sociální demokraté, stejně jako autoři oficiálního protikrizového programu sociální demokracie, spoléhali, že jimi navrhované zásahy do hospodářské činnosti bude plánovitě uskutečňovat stát. Státní intervencionismus líčili jako dobu, v níž se uskutečňuje postupný společenský přechod od starého řádu k jistému druhu „ plánovitého hospodářství“. „Skoro všechny státy, bez rozdílu svého společenského řádu, už začínají regulovat hospodářský život a dostávají se tak bezděky k socialismu.“38) Tento vývoj k socialismu je tak pokládán za samočinný. S představou státu jako nejvyššího regulátora hospodářské činnosti a současně představitele vůle a zájmu celku souvisela velmi úzce idea samosprávy v oblasti hospodářské, jež byla pokládána za nejdůležitější předpoklad hospodářské demokracie. Její smysl, obsah a pojetí vyjádřili leví sociální demokraté ve svém programu takto: „ Ani postátnění podniku samo, ani spoluspráva pracujících sama není ještě socializací. Teprve vzájemná kontrola obou činitelů zabezpečí, aby podnik byl veden v zájmu celku a nepropadl ani čistě podnikovým zájmům a metodám, ani byrokratizaci.“ 39) Za ústřední orgán správy, řízení a plánování veškeré hospodářské činnosti byla navrhována Státní hospodářská rada, složená ze zástupců volených parlamentem a z větší části ze zástupců volených nebo delegovaných svobodně organizovanými zaměstnanci, dále ze zástupců spotřebitelů i z organizací podnikatelů. Usnesení tohoto orgánu měla být projednávána podle povahy věci parlamentem nebo vládou. Obdobně oblastní hospodářské správy, podřízené Státní hospodářské radě, měly být ustaveny pro jednotlivé oblasti s cílem podporovat regionální rozvoj, pomáhat územní politické samosprávě a současně tak čelit negativním důsledkům centralizace. Celkově je možno konstatovat, že zatímco protikrizové projekty oficiálního vedení strany nepřekročily rámec reformistické politiky, přišli leví sociální demokraté s programovou činností, která se snažila zvýraznit revoluční charakter sociálně demokratické strany a přimět její vedení k revoluční politice. Z tohoto hlediska je možno posuzovat program levých sociálních demokratů nejen jako snahu o samostatné východisko z krize a pokus o koncipování cesty k nové existenci české společnosti. Kladně je třeba ocenit komplexnost předloženého programu, který zahrnoval všechny oblasti života společnosti. Výchozí základnou programu se staly hluboké zásahy do hospodářského organismu společnosti, doplněné návrhy na reformu stávajícího systému. Nedoře95

šená zůstala otázka cest realizace navrhovaných reforem v daných podmínkách a forem a prostředků boje. I když se stanoviska levých sociálních demokratů v oficiálních programových dokumentech strany neuplatnila, jejich vystoupení bylo dokladem názorové diferenciace uvnitř sociálně demokratické strany. Národně socialistická koncepce východiska z krize Československá národně socialistická strana vznikla v roce 1897 pod názvem Strana národních dělníků. Po vzniku republiky se strana ztotožnila s novým státem, vstoupila do první vládní koalice a podílela se aktivně na budování republiky. V letech 1926–29 patřila spolu se sociálně demokratickou stranou k opozici. Na politický profil národně socialistické strany působilo rozhodující měrou sepětí s tzv. hradní skupinou, zejména prostřednictvím Edvarda Beneše. Členskou základnu strany tvořili úředníci, zřízenci, menší podnikatelé, obchodníci, živnostníci a drobná inteligence, tedy převážně městské vrstvy. Významným nástrojem vlivu strany byl vedle zájmových a dalších organizací (např. Sokol) tisk, ovládaný koncernem Melantrich. Národně socialistická strana byla nositelkou reformismu a ideologie masarykismu. Po Mnichovu vstoupila do Strany národní jednoty, malá část členů přešla do sociálně demokratické Národní strany práce. Veškerý postup strany v celém období předmnichovské republiky prolínalo úsilí o upevnění stávajícího buržoazně demokratického režimu. Tuto svoji politiku prokázali národní socialisté i při hledání východiska z hospodářské krize. Ekonomické koncepce národně socialistické strany 30. let, zahrnuté do jejího hospodářského programu, vycházely z názoru, že principy, na nichž je postaven stávající hospodářský systém, nemohou úspěšně sloužit soudobým potřebám, a je proto třeba provést jejich změnu (reformu). Právě tak jako sociální demokraté, chtěli i národní socialisté tyto reformy uskutečňovat na půdě existujícího buržoazně demokratického státu cestou státních zásahů do ekonomiky. Ve své teorii vycházeli z toho, že vývoj moderní společnosti vedl k oslabení potlačovatelské role státu, který má již jen celospolečenské poslání. Činnost státu se měla podle národně socialistických představ rozvíjet jednak tak, aby byly vytvářeny podmínky pro ochranu slabších ekonomických celků před útiskem hospodářsky silnějších, jednak vyvažováním ekonomické aktivity, zájmů a moci jednotlivých kapitálových skupin. Stát měl být také jakýmsi arbitrem mezi zájmy vlastníků-podnikatelů a širokými vrstvami pracujících. Hlavním posláním státu byla podle teoretiků národně socialistické strany péče o „všeobecné blaho“. Toto pojetí státu podporovalo u národních socialistů jejich reformistickou teorii „automatické socializace“, automatického přechodu kapi96

talismu v socialismus. V článku Konec kapitalismu napsal jeden z předních hospodářských expertů národně socialistické strany a šéfredaktor jejího ústředního tiskového orgánu Českého slova, Jiří Hejda: „Vývoj nám ukazuje, že se nejen blížíme k naprosté změně formy, nýbrž že již dnes žijeme v údobí, které sotva lze nazvat kapitalistickým. Nedáme-li se másti některými jevy, jež jsou ve skutečnosti přežitkem starého systému, můžeme velmi dobře sledovati tento přerod k organizaci hospodářské, k hospodářské demokracii, jak jsme jinde dnešní systém formulovali.“40) Obdobná teoretická východiska sociálních demokratů a národních socialistů v otázce pojetí státu obě koncepce sbližovala, ale v konkrétním zaměření hospodářské politiky se jejich pojetí v určitém smyslu odlišovalo. Zatímco pro hospodářský program sociálních demokratů bylo typické, že vycházel z Keynesova ekonomického učení, byly názory národně socialistických teoretiků spjaty s myšlenkami syndikalismu. To se projevilo ještě v jejich hospodářském programu z roku 1933, který spojoval představy o hospodářské politice státu s posilováním syndikalistických prvků. Podle syndikalistické koncepce mělo dojít k překonávání rozporů mezi jednotlivými skupinami pracujících cestou vytváření jejich organizací (výrobních a spotřebních družstev), jež měly představovat zárodky nové budoucí (socialistické) společnosti. Syndikalisté z řad národně socialistické strany zdůrazňovali převahu praktické činnosti nad teorií a syndikalismus prezentovali jako teorii života.41) Podle Jiřího Hejdy bylo možné socialismus uskutečnit pouhým rozšířením vlastnictví akcií. „ Naproti tomu akciová společnost se v některých případech blíží socialismu tak těsně, že je třeba jen nepatrné reformy akciového práva – ve většině zemí vybudovaných na principech liberalismu z poloviny minulého století –, aby nám představovala útvar dokonale socialistický.“ 42) S otázkou rozptýlení vlastnictví kapitálu („ lidového kapitalismu“) prostřednictvím vlastnictví akcií úzce souvisela teorie managerismu (propagovaná národně socialistickou stranou), tj. společenského řízení výroby námezdními inženýry a organizátory výroby. Základním motivem práce námezdních ředitelů podniků nebylo dosáhnout co největších zisků, ale naopak co největší produktivity práce. Odtud podle názoru národně socialistických teoretiků vyplývá absolutní harmonie zájmů vedoucích a ředitelů výroby se zájmy společnosti. Názory národních socialistů na příčiny a východiska hospodářské krize byly v koncentrované podobě vyjádřeny v řadě článků uveřejněných v Českém slově šéfredaktorem J. Hejdou. Hejda zastával názor, že hospodářská krize je zprostředkovaným důsledkem účinků první světové války, která hluboce zasáhla do výrobní struktury jednotlivých zemí a přinesla nové rozdělení výroby v neprospěch Evropy. Zdůrazňoval, že 97

krize 30. let nepatří k běžným konjunkturním výkyvům a neomezila se jen na oblast hospodářství; považoval ji za obdobu první průmyslové revoluce na přelomu 18. a 19. století, kdy docházelo ke stejně velkým politickým a hospodářským přesunům. Vedle války připisoval velký vliv na vznik probíhající krize racionalizačním účinkům výroby. „Racionalizace neznamená nic jiného, než přesun režie k pevnému kapitálu. Ale to se musí dít na úkor spotřeby. Strojová revoluce z počátku 19. století nám ukázala stejný obraz. Mechanické stavy vyhodily na dlažbu statisíce dělníků, pro které nebylo zaměstnání. Racionalizace znamená na druhé straně také zlevnění produktu a vyšší zaměstnanost ve výrobě produkčních statků (např. strojů). Leč tempo racionalizace bylo po světové válce tak jako za průmyslové revoluce překotné, přesun k pevnému kapitálu byl větší, než to odpovídalo snížení cen výrobních statků a zvýšení zaměstnanosti ve výrobě statků produkčních. Kapitálové investice umožnily sice levnou hromadnou výrobu, ale znemožnily spotřebu. Kde stroj vyřadil z práce deset zaměstnanců, nebylo náhrady ani ve zvýšeném počtu zaměstnanců strojírny (která ostatně rovněž byla racionalizována), ani v desateronásobně zvýšené mzdě zbývajícího dělníka.“43) Racionalizace posílila, podle Hejdy, tendence k monopolizaci výroby. „Fakt je, že systém, který byl vybudován na volné soutěži, pociťuje jako rakovinu strukturu kartelů a monopolistických koncernů, kterou je volná tvorba cen nabídkou a poptávkou znemožněna.“44) Účinky racionalizace se podle Hejdy projevovaly v několika směrech. Kromě toho, že se snížila spotřeba surovin a materiálu, omezil se také počet pracovních sil v důsledku využití výkonnějších strojů. Vzrostl také podíl kapitálu vloženého do rozvoje výrobních zařízení a strojového vybavení, což snížilo možnost pružných změn ve výrobě. Právě tento článek v řetězu vadných investic po první světové válce, podle mínění J. Hejdy, dále prohloubil rovnováhu mezi výrobou a spotřebou. Všechno to mělo ještě hlubší příčinu. Do krizové situace přivedl hospodářství celý systém laissez-faire hospodářského automatismu. „ Nespornou skutečností však zůstává, že zmatek, který vyvrcholil ve světovou krizi, byl způsoben právě kapitalistickým systémem, oním rozpoutáním bezuzdné soutěže všech proti všem, která se neptala po mezích spotřeby, překapitalizování – prostě anarchií, jež je logickým důsledkem laissez-faire.“45) Přirozeným důsledkem snížených výrobních nákladů a celkových účinků racionalizace byl pak podle Hejdy rozsáhlý a všeobecný pokles cen. Na rozdíl od Macka i Engliše však Hejda nespojoval pokles cen se znehodnocením zlata a restriktivní úvěrovou politikou. Hejda byl odpůrcem Englišovy deflační koncepce především proto, že vycítil, že spočívá na starých liberalistických postulátech a na snaze 98

znovu je přivést k životu. Pro národní socialisty však byl liberalismus i politicky neúnosný, neboť byl vlastní nejsilnějším kapitálovým skupinám, které vystupovaly proti středním vrstvám, jež patřily k členské základně národně socialistické strany. Na druhé straně se národní socialisté nepřipojili ani k Mackově koncepci úvěrové expanze, neboť nepočítali s dlouhodobějším oživujícím účinkem růstu cenové hladiny. „ Nesdílíme optimismu, který se od poloviny roku 1932 usídlil v převážné většině hospodářských úvah, optimismu vycházejícího z předpokladu, že zvýšení cen nejdůležitějších surovin a potravin bude mít za následek oživení výroby, toto oživení zvýší kupní schopnost lidí v nové výrobě zaměstnaných, to vyvolá další oživení výroby … a tak dále, až se vrátíme opět do normálních poměrů… Ale kam bychom se dostali? Přece nikam jinam než do situace, jež byla na počátku světové krize.“46) Hejda nakonec došel k závěru, že řešením této situace je přechod k plánovité organizaci a řízení výroby i distribuce, k soustavné hospodářské intervenci veřejné moci. K hlavním formám plánování hospodářství měla patřit cílevědomá úvěrová politika emisní banky a státní zásahy do ekonomiky prostřednictvím státního rozpočtu. Národní socialisté doporučovali – stejně jako sociální demokraté –, aby státní rozpočet nebyl sestavován na jeden rok, ale tak, aby v podstatě obsáhl celý hospodářský cyklus. Výkyvy během hospodářského cyklu měly být vyrovnány jednak rozšiřováním nebo omezováním rozsahu státních investičních prací, jednak rozdílným daňovým zatížením. Tak se měly ve vzestupné fázi cyklu vytvořit daňové rezervy a na straně výdajů omezit rozsah investic, pro které byla v tomto období dostatečná investiční aktivita soukromých hospodářství. Vzniklé rozpočtové rezervy pak měly být využity v sestupných fázích cyklu na státní veřejné práce, které by doplnily nedostatečnou soukromou podnikavost. Názor na možnost využití státního rozpočtu jako nástroje plánování ekonomiky sbližoval ekonomické koncepce národních socialistů se sociálně demokratickým hospodářským programem. Plánování prostřednictvím státního rozpočtu ovšem nijak neregulovalo disproporci mezi výrobou a spotřebou, v níž národní socialisté spatřovali hlavní příčinu krize. Ale i takové řešení krize nebylo pro národní socialisty neuskutečnitelné. „Problém je jen v tom, jak ovládnout individuální produkci a přimět ji k určité záměrnosti, která konec konců bude také jí na prospěch. Tam, kde přichází v úvahu jen poměrně málo výrobních jednotek, je dohoda snazší.47) Národně socialistické názory na plánovité řízení hospodářství nakonec vyústily v představu, že k plánování je možno využít monopoly, které byly prezentovány jako přípravné orgány pro státem řízené hospodářství. Zájmové konflikty mezi nimi měl řešit a usměrňovat ne99

stranný orgán – stát. Národní socialisté se tak dostali do určitého rozporu. Jejich ideologie, vybudovaná na stanovisku maloburžoazního ekonomického kriticismu a ochraně hospodářsky slabších celků, která připisovala monopolům vinu za krizový hospodářský vývoj, chtěla nakonec pro překonání krize využít právě monopolistické organizace. Znovu se tak potvrdilo, že protikrizová koncepce národně socialistické strany stála na půdě stávajícího režimu a počítala s možností odstranit jeho nedostatky a rozpory při jeho zachování. Agrární cesta z hospodářské krize Agrární strana (Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu) zaujímala v politickém systému meziválečného Československa prvořadé místo. Svůj široký vliv výrazně upevnila v průběhu 20. let, když se v roce 1922 sloučila se Slovenskou stranou rolnickou a přejmenovala se na Republikánskou stranu zemědělského a malorolnického lidu. Republikánská strana se opírala o statkáře a velké sedláky, měla však rozhodující vliv i mezi středními a drobnými rolníky a venkovskými živnostníky. Ovládnout politicky venkov se agrárníkům podařilo především proto, že se zmocnili provádění pozemkové reformy a vydávali ji za své dílo. Dalším důležitým nástrojem k posílení vlivu agrární strany byla hustá síť kampeliček a dalších téměř pěti set zemědělských družstev pod rozhodující kontrolou strany. Po celé meziválečné období byla strana úzce spojena s agrárním velkokapitálem, který představoval vedle skupiny průmyslové a finanční buržoazie seskupené kolem Živnobanky druhou nejvýznamnější skupinu československého finančního kapitálu. Koncem 20. let byla ukončena výstavba agrární strany jako mohutné politické a hospodářské organizace, které patřilo vedoucí místo mezi československými politickými stranami i uvnitř vládní koalice. Agrárníci ovládali klíčová ministerstva (vnitra a zemědělství) a od roku 1922 i funkci ministerských předsedů a ministrů národní obrany. Stanovisko agrárníků bylo vždy určující při jednání ve vládní koalici. Vypuknutí hospodářské krize v roce 1929 postavilo i před agrární stranu otázku, jak dál, a to nejen z hlediska vlastního vnitřního vývoje strany, ale i s ohledem na její postavení koaličního hegemona v politickém systému státu. Rychlost, s jakou agrární strana vypracovala svoji koncepci protikrizové politiky, ostatní koaliční strany zaskočila nepřipravené, a jejich činnost se proto omezila většinou jen na kritiku agrárnických návrhů bez vlastních reálných přínosů. Agrární strana viděla hlavní příčiny krize především v existenci levné konkurence zboží z ciziny. Vycházela z toho, že přebytky zásob na světových a domácích trzích, které porušily rovnoměrnost mezi nabídkou a poptávkou, mezinárodní spekulace, dumpingová opatření jiných 100

států, zvýšení celní ochrany ve všech státech kromě Československa a konečně nedostatečné vybudování zemědělské prodejní organizace byly hlavními příčinami těžkého průběhu krize.48) Vládní (agrárnické) představy o opatření proti důsledkům hospodářské krize vycházely z názoru, že základem tohoto „běžného krizového výkyvu“ je krize v zemědělství, a proto by měla být léčena především v jeho prospěch.49) Krátce před tímto vládním prohlášením uveřejnilo vedení agrární strany program řešení krize, který byl pak postupně rozšiřován. Program žádal ustálení cen zemědělských produktů na odpovídající výrobní ceně, aby byla zabezpečena „rentabilita“ domácího zemědělství. K tomu byla vytyčena celá řada obchodních, výrobních i politických požadavků – nové zvýšení celní ochrany zemědělských výrobků, zřízení obilního monopolu, zastavení exekucí a poskytnutí daňových úlev zemědělcům, zabezpečení levného úvěru zemědělcům prostřednictvím agrárních peněžních ústavů atd.50) Šlo ve své podstatě o nový program strany, jehož snahou bylo zajistit rentabilitu československého zemědělství (a o to šlo především) a vnitřní ovládnutí státu v souladu s ideologií agrarismu.51) Tak jako pozemková reforma ve 20. letech se rentabilita zemědělské výroby ve 30. letech stala hlavním heslem agrárníků. Uvedený program řešení krize, který byl představou ministerského – Udržalova – křídla v agrární straně, byl oficiálně přijat jejím vedením na počátku roku 1932. Svého obhájce a propagátora našel v prof. dr. Vl. Brdlíkovi,52) významném teoretikovi agrárního hnutí, který byl jeho hlavním spolutvůrcem. Proti Brdlíkově koncepci vznikla v roce 1932 v agrární straně opozice, kterou v teoreticko-ekonomické oblasti představoval především dr. Rudolf Brož. Kriticky se k Brdlíkovým názorům na řešení krize stavěla též řada agrárních publicistů a předáků agrární strany – politiků-praktiků v čele s šéfredaktorem ústředního deníku Venkov Josefem Vraným.53) Boj mezi těmito dvěma směry v agrární straně představoval dvě etapy agrární protikrizové politiky. Nebyl ani tak střetem mezi názorovými a politickými odlišnostmi či různým chápáním otázky agrarismu, jako spíše bojem za prosazení nových metod a způsobů k dosažení těchto cílů. Dr. Brdlík spatřoval hlavní příčinu krize ve strukturálních ekonomických poválečných změnách ve směru teritoriálního rozmístění výroby i skladby hospodářských odvětví, dále v rozvoji techniky a v racionalizaci výroby. Další příčinu krize v Československé republice hledal v cenové politice monopolů. Ve své práci Zemědělská krize v souvislosti s národním hospodářstvím (Praha 1933) píše: „Racionalizované závody mohly si uchovat potřebný odbyt náležitým snížením cen. To se však nestalo. Uplatnila se tu zase návaznost, která zvláště po válce vnikla do hospodářského života. Rozličné kartely a trusty chrání ceny.“54) 101

Problematice cen věnoval dr. Brdlík ve svých publikacích mimořádnou pozornost. Vysvětloval, že příčina zhroucení cen zemědělských výrobků v Československu spočívá v zámořské konkurenci, která začala vyrábět s mnohem nižšími výrobními náklady, k čemuž značně přispěla první světová válka, která proces rozvoje zámořského zemědělství urychlila. Podrobně rozebíral rozchod cen zemědělských a průmyslových výrobků, jenž se promítal do rozdílnosti výrobních nákladů a tržeb v zemědělství a měl tragické důsledky ve stále rostoucí zadluženosti zejména malých rolnických hospodářství. Příčinu zadluženosti větších statků viděl v naturálním charakteru tohoto typu hospodářství a ve vysoké úrokové míře bankovních úvěrů. Kritizoval cenovou politiku kartelů, „organizovanost průmyslu a možnost regulovat výrobu samu“, dále celní ochranu průmyslu jako škodlivou pro zemědělství a celé národní hospodářství. „Za nynějších cenových poměrů zemědělci obstarávají si výrobní prostředky o 57 % dráže než prodávají své výrobky ve srovnání s poměry předválečnými. Vzhledem k poměrům na světovém trhu lze očekávat pronikavé stoupání cen zemědělských výrobků. Krize začne opadávat spíše z hlediska snižování cen ostatního zboží. Snížení cen výrobních prostředků zemědělských je však závislé od snížení všeobecné hladiny cenové.“55) Brdlík odmítal teorii, že příčinou krize je zhodnocení zlata. Ve shodě s Karlem Englišem, který se těšil důvěře agrárníků a o jehož vstup do vlády Udržalovo křídlo usilovalo, byl dr. Brdlík pro důslednou deflační politiku, pro „vyrovnávací cenový proces a úspornou politiku“. Požadoval především všeobecné snížení cen průmyslových výrobků na základě snížení výrobních nákladů včetně mezd. Tento svůj požadavek formuloval velmi tvrdě. „Tíseň musí proniknout do všech domácností, abychom přes všeobecnou úspornost propracovali se zase do lepších poměrů.“56) Brdlíkova „úsporná finanční politika“ narazila na prudký odpor v samotné agrární straně. Ve Venkově se objevila celá řada článků, v nichž funkcionáři, řadoví členové strany i zemědělci samotní vyslovovali nesouhlas s Brdlíkovou „úspornou cestou z krize“ a poukazovali na to, že dosavadní deflační politika ruinuje rolníky, zhodnocuje dluhy až o 100 % a zvyšuje úrokovou míru. Výhrady vůči Brdlíkově cestě z krize vyjádřil Josef Vraný, který pod pseudonymem Hynek Penčík zahájil svým článkem Kterou cestou z krize, německou či angloamerickou? boj proti deflační politice a za prosazení jiné, nové „redeflační“, v podstatě inflační politiky vlády, za odpoutání československé měny od zlatého standardu, uvolnění úvěru, za zvýšenou celní ochranu zemědělských výrobků a za regulaci cen státem. „V Americe roztáčejí kola miliardami uvolněných úvěrů. U nás je roztočíme, zvýšíme-li příjmy polovice obyvatelstva, tj. zemědělců.“57) 102

Naproti tomu dr. Brdlík byl zásadně proti státním zásahům do ekonomiky, proti řízenému hospodářství jako trvalému ekonomickému systému. „Nelze diktovat zároveň ceny i rozsah výroby jako ne mzdy a zároveň zaměstnanost, a tedy také ne úhrnný výdělek dělnictva.“58) Zásahy státu do ekonomiky připouštěl jen ve výjimečných případech. Je zajímavé, že součástí jeho protikrizové koncepce, ve které odmítá řízené hospodářství, byl požadavek na „dirigování“ mezd státem směrem dolů v rámci „úsporové vyrovnávací finanční politiky“. Brdlík kritizoval i nepružnou mzdovou politiku ve výrobě a za příklad užitečné mzdové politiky dával mzdová opatření v Německu. „Tam kancléř Brünning, muž Centra, podporovaný zároveň sociální demokracií, určil za maximum mezd stav z 1. ledna 1927, což se rovnalo asi 10 % snížení mezd, kancléř Papen v září letošního roku dovolil zase snižovat mzdy pod kolektivní smlouvy (až o 20 %) u podniků, které by byly jinak ohroženy zastavením výroby.“59) Stejně kritický postoj zaujal dr. Brdlík k veřejnému podnikání, neboť prý odčerpává volné peněžní prostředky. Byl i proti podporám v nezaměstnanosti, které podle něj zvyšují veřejné výdaje. Shodně s dr. K. Englišem zastával zásadu vyrovnaného rozpočtu, omezení státních výdajů a udržení zlatého standardu. Varoval před „měnovými experimenty“, za které považoval návrhy sociální demokracie i svých odpůrců uvnitř agrární strany na zrušení zlatého standardu a na snížení úrokové míry cestou operací na volném trhu. Předpokládal automatické zlevnění úvěru, snížení úroků „přirozenou cestou“ na základě omezení státních výdajů a vyrovnáním rozpočtu. Protikrizový program dr. Brdlíka narazil na nesouhlas, resp. prudký odpor nejen u širokých vrstev rolnictva, protože nedával perspektivu k oddlužení, které nejvíc tížilo rolníky, ale i teoretiků-ekonomů agrární strany pro svůj ekonomický konzervatismus. Proti Brdlíkovým ekonomickým názorům a jeho protikrizové koncepci stáli zastánci Keynesovy ekonomické teorie. Jejich názory vyjádřil ve svých pracích pregnantně dr. Rudolf Brož. Při analýze příčin hospodářské krize dospěl dr. Brož k závěru, že podstata krize spočívá v důsledcích „zlaté deflace“, že krize je především problémem měnovým, kdy zemědělská a měnová politika měly v Československu rozdílné cíle. Zatímco politika zemědělská sledovala zvýšení cen, měnová naopak jejich snížení. „Zvýšená hodnota peněz má za následek rozdílný pokles cen zboží, podléhajícího též jiným vlivům, než peněžním, že výrobní náklady nelze přizpůsobit klesající ceně zboží a že následkem toho nelze vyráběti, neboť podnikání místo zisku přináší ztrátu.“60) Aby byl tento rozpor odstraněn, navrhoval odpoutání československé měny od zlata a opuštění deflační měnové politiky a spolu 103

s tím zahájení velkorysé úvěrové politiky, která měla vytvořit hojnost levných peněz prostřednictvím operací na volném trhu, jež by roztočily kola nové konjunktury. „Bylo to větší množství peněz, které způsobilo obrat k lepšímu ve všech zemích, kde oživení nastalo… Všechny země, které překonaly krizi, dosáhly toho aktivní činností svých cedulových bank, rozšířením úvěru a oběhu bankovek. Větší množství peněz zvýšilo hospodářskou aktivitu… Není žádné země na světě, která by překonala krizi bez úvěrové expanze.“61) Brožův program protikrizové měnové a úvěrové politiky byl prakticky shodný s Mackovým programem sociálně demokratické strany. Na rozdíl od Macka však Brož nevydával svoje názory za státní intervencionismus, za socializaci a nijak neskrýval, že jeho návrhy na protideflační finanční politiku nesou s sebou inflační tendenci. Tuto inflační cestu z krize nazýval Brož „reflací“, kterou vysvětloval jako „snahu o odstranění disparity cenové a obnovení cenové rovnováhy zvýšením cen pomocí peněz“. „Východiskem inflace je cenová rovnováha, východiskem reflace jest nedostatek cenové rovnováhy (cenový rozvrat)… Inflací se cenová rovnováha porušuje, reflací se cenová rovnováha obnovuje. Při reflaci uvádí stát nové peníze do oběhu za tím účelem, aby nemusely být snižovány mzdy a platy na úroveň nízkých cen surovin a zemědělských výrobků, nýbrž, aby ceny velkoobchodní, hlavně ceny zemědělské, byly uvedeny na úroveň dnešních mezd a platů. Účelem reflace jest tedy vyrovnání cenové disparity.“ 62) Dr. Brož se ve svých publikacích stále více dovolával příkladu řízeného hospodářství ve fašistickém Německu a doporučoval německou cestu z krize pro československé hospodářství. V práci Jak z krize? se snaží ukázat, že deflace prováděná v Německu před Hitlerem pohřbila německou republiku a že teprve s nástupem Hitlerovy vlády, kdy se od základů změnila německá finanční politika, kdy „místo deflace provádí se veliká expanze úvěrů, veliká reflace platidel“,63) dochází k oživení německého hospodářství. „Německo nám ukázalo, jak je možno v době nezaměstnanosti úvěrovými operacemi hradit náklady na zbrojení a jak tímto zbrojením obnovit hospodářský život země… Máme armádu nezaměstnaných. Velkorysým plánem opevňovacím a zbrojním můžeme nejen rozřešit otázku nezaměstnaných, nýbrž i otázku naší bezpečnosti. Zbrojení v době všeobecné nezaměstnanosti není vyhazování peněz, ale vytvořením peněz. Výdaje státu na zbrojení způsobí úplný obrat v naší hospodářské situaci. Nastane všeobecný vzestup výroby a zaměstnanosti.“64) „Hospodářské oživení předpokládá a vyžaduje, aby napumpováním nových peněz do hospodářského života byla obnovena hospodářská aktivita, aby se vytvořila tím způsobem nová kupní síla, aby vyrostl národní důchod, aby stoupla spotřeba statků výrobních a spotřebních…“65) 104

O nutnosti „ reflační metody“ psal již v roce 1932 i Vraný-Penčík a řada dalších autorů na stránkách Venkova. Agrární strana vítala protikrizová opatření nejen v Německu, ale i v USA, zejména americkou finanční politiku včetně devalvace a přijímané zákony, které přispěly k oddlužení amerických farmářů. Již od konce roku 1932 zaznamenáváme v politice agrární strany odklon od Brdlíkova protikrizového programu a v roce následujícím pak otevřenou orientaci na státní intervenci.66) Změna politiky agrární strany souvisela s růstem nespokojenosti uvnitř agrární strany s vládou Fr. Udržala a s její rekonstrukcí na podzim 1932. Od prvního okamžiku nástupu nové Malypetrovy vlády bylo zřejmé, že jde o výraznou změnu dosavadního kursu, že postup vlády je veden určitým plánem a že směřuje ke značným zásahům do ekonomiky. Požadavkem státně regulované ekonomiky sledovala agrární strana syndikalizaci zemědělství, vytvoření cenového kartelu za podpory státu. Současně chtěla využít státních zásahů k posílení své pozice vůči finančnímu kapitálu, představovanému Živnobankou. I když požadavky státních zásahů do ekonomiky, plánování a řízení hospodářství v Československu jako východisko z hospodářské krize byly brzy v agrárním tisku doplněny požadavky pravicového Beranova křídla v agrární straně „o totalitní autoritativní režim“, „ režim silné ruky“ a heslem o „koaliční koncentraci pravicových sil“, demokratické principy a myšlenky koaliční spolupráce, jakož i nutnost zachování stávajícího režimu zatím převládaly. Agrární teoretikové naopak rozvíjeli na stránkách Venkova teorii o zdravém, změněném kapitalismu. „Velkokapitál jako všechny instituce jest schopen přeměny. Jsme na prahu nového kapitalismu, jenž sice bude se sháněti právě tak po výtěžku, ale jenž se bude ubírati jinou cestou, který pro krátkou dobu rapidně zvyšované výroby nebude spekulovat lidskými životy a lidským štěstím, který nepovede k chaosu a nezaměstnanosti.“67) K dokreslení hospodářsko-politické protikrizové programové činnosti v agrární straně nelze přehlédnout stanoviska kruhů agrárních intelektuálů kolem teoretického časopisu (revue) Brázda. Tato skupina agrárních intelektuálů se v hospodářské politice shodně s vedením strany zastávala státního intervencionismu. Odlišné názory však měla na finanční politiku státu, neboť odmítala inflační tendence vyplývající z názorů dr. Brože a odpoutání československé měny od zlata a nesouhlasila také s velkorysou úvěrovou politikou, která by vytvořila hojnost levných peněz prostřednictvím operací na volném trhu. Ve svém odmítavém postoji k „jakémukoliv finančnímu experimentu“ se shodovali s dr. Brdlíkem, kterému dávali na stránkách Brázdy k těmto otázkám místo. Skupina agrárních intelektuálů vystupovala na obranu stávajícího režimu a v řadě článků uveřejněných v Brázdě vyjadřovala své 105

výhrady k tendencím k tzv. autoritativní demokracii a varovala veřejnost před apatií a lhostejností, s níž tento vývoj sledovala. Orientace těchto mladých agrárních intelektuálů na státní zásahy do ekonomiky, obrana stávajícího režimu a jejich pojetí agrarismu jako reformního celospolečenského hnutí, které si kladlo za cíl vytvořit nový hospodářský, sociální a kulturní společenský řád, vzbuzovalo jistou naději u mnohých intelektuálů v sociální demokracii na možnou spolupráci s nimi a s agrární stranou vůbec. Mezi protikrizovou koncepcí agrárníků a sociálních demokratů však nalezneme několik odlišností, kde nebyla shoda možná. Šlo o víceméně otevřený obdiv agrární strany k nacistickému Německu, zaměření státních veřejných investic na zbrojení, v němž spatřovali prostředek hospodářského oživení, a nakonec i o cestu a způsob, jakým agrární strana usilovala o prosazení svých cílů. *** Rozbor protikrizové programové činnosti předních českých (československých) (reformistických) stran ukázal, že všechny sledované strany se přes vzájemné hašteření shodovaly na nutnosti státních zásahů do hospodářského života k záchraně a obrodě stávajícího režimu. Rozdíly mezi jednotlivými stranami (resp. autory) spočívaly pouze v odlišném přístupu k obsahu i metodám uskutečnění státního intervencionismu. V případě obou sociálně reformních stran měla jejich politika, která sledovala americkou cestu východiska z krize, vyústit v novou, lepší socialistickou společnost. Agrární strana, jejíž někteří teoretikové se dovolávali příkladu řízeného hospodářství ve fašistickém Německu, sledovala politikou státního intervencionismu výrazné zlepšení postavení venkovského obyvatelstva – hlavní voličské základny agrarismu. Pozoruhodná, široká a neobvyklá diskuse o příčinách a východiscích z hospodářské krize byla vyvolána jejími těžkými důsledky, dále ohledem na voličskou základnu jednotlivých politických stran, ale především absencí vládního hospodářsko-politického programu. Takovýto program totiž mohl sehrát integrující roli ve smyslu stmelení národního a státního společenství. Léta světové hospodářské krize se tak stala prologem, předehrou bojů 30. let za ujasnění charakteru moderní kapitalistické společnosti a jejích vývojových tendencí.

KSČ A JEJÍ PROGRAM BOJE ZA „PROLETÁŘSKÉ VÝCHODISKO Z KRIZE“ Nástup hospodářské krize zastihl KSČ v situaci výměny stranického vedení, která byla zahájena po neúspěchu tzv. Rudého dne 6. 7. 1928, uspořádaného komunisty na Václavském náměstí v Praze na protest 106

proti zákazu konání II. dělnické spartakiády. Proti tehdejšímu vedení KSČ v čele s B. Jílkem, které tuto zakázanou manifestaci organizovalo, vystoupili mladí komunističtí funkcionáři kolem poslance K. Gottwalda. Vytýkali Jílkovu vedení pasivní politický přístup, izolaci strany od mas a jeho politiku označili za oportunistickou a sociáldemokratickou. Požadovali zesílení revoluční agitace a ofenzivnější pojetí třídního boje. V atmosféře vnitrostranické polarizace podpořila centrála komunistického hnutí v Moskvě – Komunistická internacionála – skupinu kolem K. Gottwalda, neboť v ní spatřovala záruku poslušnosti při prosazovaní své linie bolševizace komunistických stran, přijaté na V. kongresu Kominterny v roce 1924. Bolševizace znamenala následovat Všesvazovou komunistickou stranu (bolševiků) – VKS(b) – a využívat všech jejích zkušeností z boje o moc. Současně šlo i o změnu taktiky v poměru k sociální demokracii a jejímu členstvu. První fáze bolševizace, probíhající v komunistickém hnutí v Československu v období druhé poloviny 20. let, byla dokonána na zlomovém V. sjezdu KSČ (18.–23. 2. 1929), kdy vedení strany převzala Gottwaldova skupina. KSČ tak definitivně opustila dosud převládající socialistickou tradici a podřídila svoji politiku Moskvě a stalinismu (oficiálně se stále hovořilo o leninismu). Po gottwaldovsko-bolševickém převratu se „mladí radikálové“ ve vedení strany kolem K. Gottwalda pustili do boje s „likvidátory“, zejména ve své centrále odborového hnutí – Mezinárodním všeodborovém svazu (MVS) – a založili si vlastní Ústředí rudých odborových svazů v Československu. Politiku nového stranického vedení odsoudilo 26 komunistických poslanců a senátorů, k nimž se připojili i někteří komunističtí spisovatelé68) a další skupinky i jednotlivci. Opozice nebyla v tomto svém boji jednotná, převládaly v ní mocenské ambice jednotlivých skupin. Vedle nebezpečí „zprava“ čelilo nové vedení strany i levičáckým tendencím (Friedova skupina) v nejvyšším stranickém vedení, které se projevovaly v netrpělivosti vyplývající z rozporu mezi vyhlášenými revolučními cíli a jejich pomalou realizací („nedoceňování radikalizace mas“). Současně s bojem proti likvidátorům – původním vůdcům strany – a levičácké frakci i s prováděním vnitřních organizačních změn, které měly zbavit stranu sociálně demokratických tradic, muselo Gottwaldovo vedení KSČ reagovat na problémy spojené s nástupem hospodářské krize v Československu. V počátečním období hospodářské krize (konec roku 1929 až březen 1931) se KSČ řídila linií stanovenou svým V. sjezdem, který vycházel z usnesení VI. kongresu Kominterny z léta roku 1928.69) V důsledku poplatnosti zjednodušeným tezím VI. kongresu došlo na V. sjezdu KSČ při 107

hodnocení řady vývojových procesů v Československé republice k hrubým nepřesnostem (např. označení hradního křídla buržoazie za hlavní koncentrační bod fašismu u nás, přecenění úlohy republiky v přípravách ostatních imperialistických států na válku proti Sovětskému svazu, v otázce splývání aparátu buržoazně demokratického státu se sociální demokracií apod.)70) a následně pak k vážným přehmatům při stanovení jednotného postupu dělnictva (vytváření jednotné fronty komunistické strany a sociální demokracie) v boji proti důsledkům krize. Při vytváření jednotné fronty nešlo jen o vztah mezi komunisty a sociální demokracií, resp. o „odhalování reformistických vůdců“, ale o základní přístup k demokracii a k mocensko-politickému systému první republiky vůbec. Komunistická internacionála totiž orientovala komunistické hnutí ve většině průmyslových zemí jednostranně na přímý útok proti kapitalismu a všem jeho institucím a na nastolení sovětské moci bez možnosti použít jakýchkoliv přechodných forem. Otázka vztahu demokracie a socialismu nebyla v komunistickém hnutí tehdy vůbec rozpracována. Tím, že se sociální demokracie spolupodílela na budování buržoazně demokratické společnosti v ČSR, představovala pro KSČ hlavní nebezpečí, proti kterému bylo třeba bojovat. 71) Komunistická internacionála hodnotila na VI. kongresu sociální demokracii jako hlavní oporu buržoazní diktatury a v čase, kdy narůstala hrozba fašismu, označovala sociáldemokratismus72) jako tzv. sociálfašismus.73) Ve smyslu této nové taktiky komunistického hnutí, která dostala název „třída proti třídě“, došlo i ke změně formy boje za jednotnou frontu dělnické třídy, jež byla interpretována pouze jako společný postup komunistů s jednotlivými příslušníky socialistických stran a jejich odborových organizací za podmínek všeobecného uznání hegemonie komunistické strany s vyloučením jakékoliv spolupráce s funkcionáři nebo organizacemi socialistických stran. Jako součást této nové taktiky byl pak vypracován postup komunistických stran a jejich odborových organizací pro vedení hospodářských bojů. X. plenární zasedání exekutivy Kominterny v červenci 1929, které vypracovalo na základě předchozího jednání IV. sjezdu Rudé odborové internacionály směrnice pro hospodářské boje, rozhodlo, že komunistické strany a revoluční odbory musejí nastoupit k samostatnému vedení hospodářských bojů, postavit se do čela všech akcí dělnické třídy a věnovat pozornost stávkám jako hlavní formě třídního boje. Linie VI. kongresu Komunistické internacionály a X. pléna exekutivy Kominterny byly závazné také pro KSČ, která byla jednou ze sekcí Komunistické internacionály. Specifické rysy průběhu hospodářské krize v Československu však vedly KSČ k některým korekturám této linie. 108

KSČ si vytkla za svůj cíl „násilné svržení dosavadní kapitalistické společnosti, … nastolení diktatury proletariátu“ v Československu.74) Hlavní prostředek k odstranění stávajícího politického systému spatřovala v masové politické stávce, k níž chtěla dojít rozvíjením nejrůznějších aktivních forem boje. V řečišti těchto bojů od roku 1929 jsou patrné tři základní proudy odpovídající záměru KSČ, pod jejímž vedením se téměř výlučně rozvíjely. Hlavním proudem, který byl na V. sjezdu KSČ označen za „ústřední aktuální problém dneška“, byl boj proti nebezpečí imperialistické války a na obranu Sovětského svazu. Druhým proudem byl boj na ochranu politických práv a svobod dělnictva, boj proti fašistickému nebezpečí a zostřené buržoazní diktatuře. Další proud pak představoval hospodářský boj zaměstnaných i nezaměstnaných dělníků a ostatních pracujících. Boj za tyto potřeby se měl stát bojem za destabilizaci stávajícího režimu a jeho likvidaci. V době hospodářské krize se objektivně dostával do popředí především zápas o každodenní, bezprostředně ekonomické a sociální požadavky dělnictva a dalších skupin obyvatelstva. Na tomto poli soustřeďovala proto komunistická politika své hlavní úsilí, strana se snažila získat rozhodující pozice v hnutí nezaměstnaných a ovlivňovat charakter stávkových bojů zaměstnaného dělnictva. KSČ si totiž uvědomovala, že právě tento boj ji může zviditelnit a vzhledem k šíři jeho aktérů i pomoci zahladit ztráty v jejích řadách, které přinesla bolševizace, a umožnit jí tak úspěšné řešení dalších složitých problémů. Ve shodě s novou taktikou VI. kongresu Kominterny a X. pléna její exekutivy, podle níž strany a rudé odbory musely vést hospodářské boje samostatně, vypracovali komunisté na V. sjezdu novou stávkovou strategii a taktiku. Byla to představa, jak komunisty vedenou stávku za hospodářské požadavky rozšířit „přes hlavy reformistických vůdců“ ve stávku celé oblasti, popřípadě průmyslového odvětví; jak za „politizování“ tohoto hnutí a za vedení dělníky zvolených stávkových výborů, v nichž by komunisté a rudé odbory hráli vedoucí úlohu, přejít až ke generální stávce v celé zemi, která by vedla ke splnění strategického cíle celého hnutí – nastolení diktatury proletariátu. Bylo proto důležité, aby komunisté věnovali velkou pozornost aktivizaci závodních stranických buněk a aktivizaci rudých odborů i práci opozičních skupin v reformistických odborech, práci mezi ženami, mládeží apod. Zaměření pozornosti stranické práce na závody a zejména na odborové organizace v průmyslových oblastech nebylo náhodné. Značná část dělníků, zvláště nezaměstnaných, byla totiž na odborech ekonomicky závislá, neboť odborové organizace vyplácely svým členům na základě gentského systému75) podporu v nezaměstnanosti spolu se státním příspěvkem. V přenesení sociální péče na odbory spatřovali komunisté 109

snahu státu rozdělit dělnickou třídu na sociálně chráněnou část a na ostatní. Ve světle teorie o sociálfašismu pak šlo podle KSČ o splývání odborářské sociáldemokratické byrokracie se státním aparátem a potvrzení teze o boji „třídy proti třídě“ (uvnitř dělnické třídy samotné). Snaha nového Gottwaldova vedení strany zbavit odbory „podpůrné“ činnosti vyplývala z problémů, které nastaly v jejich odborovém hnutí v souvislosti s nevyjasněným právním postavením rudých odborů po provedených čistkách v Mezinárodním všeodborovém svazu. Další skutečností bylo i to, že rudé odbory vyplácely svým nezaměstnaným členům jen malou nebo vůbec žádnou podporu (resp. nedodržovaly paritu vyplácení vlastní a státní podpory), ale vykazovaly ji ve svém účetnictví. Když to vyšlo najevo, ministerstvo sociální péče je až do vyřešení celé záležitosti přestalo dotovat. Komunisté proto zahájili velkou kampaň proti gentskému systému a za zavedení podpor ze státních prostředků pro všechny nezaměstnané bez ohledu na to, je-li ten či onen nezaměstnaný odborově organizován nebo ne. Současně začali obracet pozornost na skupinu „ostatních“ nezaměstnaných, náchylnou k radikalismu. Tato původně nevýznamná skupina obyvatelstva s postupující hospodářskou krizí začala narůstat, zejména v oblastech německé národnostní menšiny. Hnutí nezaměstnaných však nemělo podle komunistů potřebnou základnu, aby se mohlo stát oporou a nástrojem organizace mas, proto ho KSČ chtěla napojit na stávkové hnutí dělnictva. Mohlo ovšem zviditelnit komunistickou politiku a využít této části obyvatelstva pro komunistické cíle. Komunisté proto demagogicky vytyčovali řadu zcela nereálných požadavků nezaměstnaných (vyplácení podpor v nezaměstnanosti ve výši plné mzdy, zbavení nezaměstnaných povinnosti platit činži apod.), jejichž splnění by neunesla ani dobře fungující ekonomika státu. Celkově je možné konstatovat, že v prvním období nástupu hospodářské krize byla komunistická politika málo úspěšná. KSČ vyčerpávala svoje síly vnitřními spory a bojem o správný výklad nové strategicko-taktické linie Komunistické internacionály a nebyla schopna vést dělnictvo do bojů proti kapitalismu, jak jí to ukládalo usnesení V. sjezdu. Významná stávková vlna, jejíž počátek sahá do roku 1927, zaznamenala v letech 1929–30 pokles, i když nelze říci, že by stávkové hnutí ustoupilo stranou. Do popředí se dostávalo hnutí nezaměstnaných, které o sobě dávalo vědět na veřejných regionálních schůzích a demonstracích a na akcích vyhlášených Kominternou (Mezinárodní dny boje proti nezaměstnanosti 6. 3. 1930 a 25. 2. 1931). Slabý ohlas ve veřejnosti měla protiválečná a protifašistická vystoupení komunistů. Aktivita strany v tomto ohledu zpravidla kulminovala v prvomájových oslavách a 1. srpna (Mezinárodní den boje proti imperialistické válce 110

a na obranu Sovětského svazu). Protiválečný boj, jak ukázal další vývoj, poskytoval komunistům možnost rozšířit základy jednotné fronty, a to nejen cestou zdola s reformistickými stranami a organizacemi, ale i za přispění všech demokratických sil, které byly ochotny podílet se na protiválečném hnutí. Na jaře 1931 vstupovala KSČ do druhé etapy boje „za proletářské východisko z krize“. Její počátek byl spojen s jednáním VI. sjezdu KSČ (7.–11. 3. 1931), jehož úkolem bylo dokončit přechod k nové strategicko taktické linii Kominterny v práci KSČ a určit na základě závěrů V. sjezdu taktiku jejího postupu v podmínkách zostřující se hospodářské krize. Pro formulaci nové linie byla stanovena hesla: Za proletářské východisko z krize!, Za práci, půdu a svobodu!, která měla ve svém konečném řešení znamenat orientaci na socialistickou revoluci a diktaturu proletariátu, vytyčenou V. sjezdem KSČ. Poprvé v historii strany byl v usnesení sjezdu konkretizován program budoucí proletářské (sovětské) moci v Československu, a to ve všech oblastech – politické, hospodářské, sociální i kulturní.76) Při hodnocení stávající situace vyšel sjezd z provedené analýzy podstaty, příčin a projevů hospodářské krize v Československu a v návaznosti na závěry V. sjezdu KSČ poukázal na její politické a hospodářské důsledky. V Politických tezích VI. sjezdu bylo znovu uvedeno, že celkové zostření třídních rozporů a třídního boje má za následek postupující fašizaci státního aparátu a zostřený teror proti pracujícímu lidu, jehož „hlavním uskutečňovatelem je sociálfašismus, tj. strany sociálně demokratické a strana česko-socialistická, jakož i jimi ovládané odbory. … Výborným nástrojem fašizačního procesu je tzv. skupina Hradu.“ 77) Uvedené závěry byly výrazem nesprávného pohledu na socialistické strany a tábor buržoazie, který měl svůj základ v chybné charakteristice československého státu od jeho vzniku. Velká pozornost jednání sjezdu byla zaměřena na taktiku revolučního východiska z krize – na proletářskou diktaturu. Dosažení tohoto strategického cíle bylo spojeno se získáním spojenců (zejména socialistických dělníků) pro třídní boj, i když jen na základě jednoty zdola. Sjezd konstatoval, že základním a nevyhnutelným předpokladem nastolení diktatury proletariátu je „boj za denní zájmy pracujících mas“. Za tím účelem sjezd formuloval hlavní požadavek hnutí nezaměstnaných, všeobecnou státní podporu v nezaměstnanosti, a stanovil hlavní náplň činnosti komunistů na vesnici, která spočívala vedle požadavků zlepšení mzdových a sociálních podmínek zemědělských dělníků též v parcelaci a bezplatném předání velkostatkářské, státní a církevní půdy do rukou drobných rolníků, zastavení exekucí apod.78) VI. sjezd také vytyčil úkol bojovat proti národnostnímu útlaku cestou obhajoby 111

hospodářských, politických a kulturních zájmů pracujících všech národností a přijetí zásady, že právo národů na sebeurčení může být uskutečněno pouze vítězstvím proletářské revoluce.79) Pozornost jednání sjezdu byla věnována též formulaci požadavků ve prospěch městských středních vrstev, pracující inteligence a mládeže.80) KSČ vycházela z toho, že rostoucí existenční nejistota tohoto obyvatelstva radikalizovala jeho myšlení a bylo povinností komunistů „ pomáhat mu získat jasné třídní vědomí“. Šlo ve své podstatě o další rozvinutí procesu bolševizace, jeho druhou fázi, spojenou se zintenzivněním činnosti komunistů při získávání ostatních vrstev obyvatelstva pro politiku KSČ. Úkol získat, popř. neutralizovat výše uvedené skupiny obyvatelstva byl současně chápán jako boj proti reformistické ideologii sociáldemokratismu, ale i nacionalismu (šovinismu), „vesnické ideologii“ agrarismu apod. K řešení organizačních problémů, vyplývajících z jednání VI. sjezdu, byla svolána na 2.–3. 5. 1931 do Prahy celostátní konference KSČ. Přijatá rezoluce vytyčila čtyři základní organizační úkoly strany: přeložit těžiště stranické práce na závody, zlepšit odborovou práci, zajistit početní růst členstva strany a rudých odborů a věnovat pozornost výchově funkcionářských kádrů. Úsilí KSČ o praktickou realizaci výsledků jednání VI. sjezdu a organizační konference se projevilo ve všech třech hlavních proudech boje KSČ proti důsledkům krize. Vedle hnutí nezaměstnaných se začal od jara 1931 rozvíjet stávkový boj proti propouštění a proti snižování mezd, zejména v oblastech s velkou koncentrací dělnictva. V téže době došlo k prvním větším vystoupením zemědělských dělníků na jižním Slovensku. Téměř všechny demonstrace a stávky vrcholily zatýkáním demonstrantů a propouštěním organizátorů stávek z práce. Při některých akcích pak došlo k selhání státního aparátu – ke krvavým zásahům ozbrojené státní moci (střelba do protestujících v Duchcově v únoru 1931, v Košútech v květnu 1931, v Chustu na Podkarpatské Rusi v červenci 1931 a na dalších místech). Radikální postup při výkonu státní moci posiloval vliv KSČ, ale současně také v pohraničních oblastech Německé nacionálně socialistické dělnické strany (DNSAP) na veřejnost. Směr postupu obou stran byl v podstatě stejný – boj proti stávajícímu buržoazně demokratickému režimu a nastolení diktatury. Proti tomuto dvojímu nebezpečí (zleva i zprava), které ohrožovalo základy demokracie, zasáhla státní moc. Její represivní opatření a perzekuční akty, které vrcholily v roce 1932, však nenašly očekávanou podporu ve společnosti. Ve všech výše uvedených případech hnutí nezaměstnaných a zejména stávkových bojů šlo jen o dílčí a krátkodobé stávky (s výjimkou Karlovy hutě v Lískovci u Frýdku), které nemohly (podle mínění KSČ) 112

zastavit ofenzivu kapitalistů. Proto se ÚV KSČ na svém III. plenárním zasedání na přelomu října a listopadu 1931 rozhodl přejít k širokému lidovému hnutí a k masovým politickým stávkám jakožto nejvyšší formě třídního boje.81) Široké lidové hnutí mělo postupovat ve čtyřech hlavních proudech – v závodech, v hnutí nezaměstnaných, v hnutí malorolníků a maloživnostníků a utlačovaných národů. Příprava masové politické stávky souvisela pochopitelně především s vytvářením proletářské jednoty, při níž šlo o získávání dělníků reformistických stran a odborů ke spolupráci. Důležitou roli při vytváření jednotné fronty proletariátu a dalších vrstev obyvatelstva měl sehrát také společný boj proti fašismu. Přijaté závěry vyjadřovaly tendenci postupného překonávání sektářského výkladu jednotné fronty a otevíraly tak prostor pro rozšíření její základny.82) Prvním signálem, který ohlásil příchod nové etapy bojů proti hospodářské krizi vedených KSČ, byla krvavá stávka kamenodělníků na Frývaldovsku v listopadu 1931. Vedení KSČ konstatovalo, že frývaldovská stávka ukázala, že je možné stupňování stávkového hospodářského boje v boj politický, a tak na něm zainteresovat nejširší vrstvy obyvatelstva. Novým charakteristickým rysem rozvíjejícího se lidového hnutí v dané etapě byl též společný postup zaměstnaných a nezaměstnaných dělníků. Na základě vyhodnocení zkušeností z této a dalších stávek, které poskytly komunistům příležitost při podílnictví na jejich organizaci a vedení, přijal ÚV KSČ na svém IV. plenárním zasedání v březnu 1932 rozhodnutí o přechodu k přípravě a organizování hromadných stávek, stávek masového charakteru, zahrnujících celá výrobní odvětví.83) Dokladem nové taktiky KSČ se stala velká stávka v hornickém průmyslu. Začala 21. 3. 1932 v Mostě a během deseti dnů se rozšířila na celý severočeský hnědouhelný revír. Její bezprostřední příčinou bylo propouštění a následný výbuch na dole Koh-i-noor v Lomu u Mostu, který si vyžádal život osmi horníků. KSČ se chopila příležitosti, přesídlila sem část svého ústředního vedení a vedení rudých odborů. O vedení stávky se ucházela i DNSAP a její odbory, v nichž bylo organizováno nejvíce zdejších horníků. V čele stávky stál Ústřední stávkový výbor, složený ze zástupců všech velkých odborových centrál. Hornická stávka, která proběhla pod heslem Jednota, stávka, vítězství!, vyvrcholila 13. 4. generální stávkou, na jejíž organizaci, jakož i na celém jejím průběhu měli rozhodující podíl komunisté. I když mostecká stávka skončila nakonec 20. 4. 1932 kompromisem mezi odbory, vládou a podnikateli, bylo vzhledem k situaci, která existovala v uhelném průmyslu, její završení pro komunisty úspěšné. Její význam pro KSČ (stejně jako pro DNSAP) však spočíval v něčem jiném než ve vítězství: totiž v další destabilizaci demokratického režimu. 113

Mostecká stávka byla vyvrcholením boje za proletářské východisko z krize, vedeného KSČ. Exekutiva Kominterny označila tuto stávku za politicky nejvýznamnější masový boj na celém evropském kontinentě v období světové hospodářské krize. V mostecké hornické stávce dokázali komunisté překonat sektářské uplatňování „nové stávkové strategie a taktiky“ Komunistické internacionály v oblasti hospodářských bojů. Volnější, pozitivní výklad politiky „třída proti třídě“ však v žádném případě neznamenal ústup od ní. KSČ na základě zkušeností z hospodářských bojů, jakož i z boje proti fašismu a válce, dospěla až na samu hranici možností volného výkladu této politiky, jejíž součástí byla taktika jednotné fronty. Tuto skutečnost vyjádřil ve svém závěrečném slově na V. plenárního zasedání ÚV KSČ v červenci 1932 i K. Gottwald, když konstatoval: „Myslím, že nejdůležitější spočívá v tom, aby se dohodli dělníci ‚dole‘. A pokud se týká vůdců: řekli jsme už, že se spojíme i s čertem, jen když to bude proti pánům a za zájem dělníků.“ Na jednání V. pléna bylo současně připomenuto usilovat o politizování hospodářského boje, tj. „spojit každý boj o dílčí požadavky s obhajobou politických práv dělnické třídy, … s perspektivou rozhodujícího zápasu proletariátu o státní moc“. 84) Širším pojetím jednotné fronty, vytvářené cestou zdola, ale i shora, které korigovalo dosavadní linii KSČ, se strana dostávala namnoze do konfliktu s tehdejším vedením Kominterny. Kritika politiky KSČ zazněla nejostřeji na jednání XII. plenárního zasedání exekutivy Komunistické internacionály v létě roku 1932. Delegace KSČ na jednání tohoto pléna očekávala, že jí získané zkušenosti z hospodářských bojů přispějí ke změně politiky Kominterny, zejména v jejím přístupu k otázkám jednotné fronty. Opak byl pravdou.85) Pozici zástupců KSČ ztížilo vystoupení šéfredaktora Rudého práva J. Guttmanna, který kritizoval malou snahu Komunistické strany Německa vytvořit jednotnou frontu se sociální demokracií v boji proti nastupujícímu fašismu v Německu. Vzhledem k tomu, že německá komunistická strana byla spolutvůrcem oficiální linie Kominterny, Guttmann si tak podepsal ortel (byl označen za trockistu a v prosinci 1933 byl vyloučen z KSČ) a přijatá rezoluce Komunistické internacionály vyzněla jaksi do prázdna – poznatky KSČ ani nepřijala, ani neodmítla (nebyly shledány dosti průkaznými). Vedení Komunistické internacionály se totiž obávalo, že zkušenosti KSČ by mohly ve svém důsledku zvrátit nejen pohled na sektářský sociálfašismus, ale i nazírání na předpokládané přímočaré stupňování hospodářských a politických bojů dělnické třídy až k boji za diktaturu proletariátu. To by znamenalo vážný zásah do stávající stalinské strategicko-taktické linie Komunistické internacionály. 114

Mostecká zkušenost KSČ se však stala podnětem ke zvýšení ostražitosti VKS(b) a Kominterny proti podobným názorům odmítajícím sektářské uplatňování taktiky „třída proti třídě“. Exekutiva Kominterny sledovala vývoj KSČ od XII. pléna zvlášť pozorně. V srpnu 1933, přijala exekutiva Komunistické internacionály rezoluci O pravicově oportunistických chybách KSČ, která znamenala pro KSČ návrat k jejímu VI. sjezdu (ten byl vlastně zahájen již na VI. plenárním zasedání ÚV KSČ v říjnu 1932). Na základě toho pak KSČ ve druhé polovině roku 1933 odvolala všechny rysy volnějšího výkladu taktiky jednotné fronty a stala se opět věrným vykonavatelem stalinské politiky Komunistické internacionály. Ať už si to Kominterna a KSČ uvědomovaly, či nikoliv, touto svou politikou, která umožňovala označit za zrádce prakticky kohokoliv, kdo realisticky hodnotil situaci v komunistickém hnutí, otevírala cestu fašismu a nacismu. Změněná situace na počátku roku 1933 v souvislosti s nástupem fašismu v Německu a narůstání podobných tendencí v Československu znamenala přesun těžiště bojů z hospodářské do politické oblasti. Snaha KSČ najít východisko z této nové situace však zůstávala v zajetí ještě důslednějšího uplatňování staré a překonané politické orientace komunistického hnutí. KSČ, která ztotožňovala boj proti fašismu s bojem za diktaturu proletariátu, se tak znovu dostávala do politické izolace, z níž se začala vymaňovat až koncem roku 1934.86)

115

Závěr

Od nástupu velké hospodářské krize v Československu uplynulo více než 75 let. Právě tento odstup se stal příležitostí k novému zamyšlení nad příčinami, důsledky a některými východisky ze složité situace počátku 30. let minulého století, kdy došlo k celkovému zhroucení mezinárodního hospodářského systému. Krátce před tímto ekonomickým kolapsem prožívalo Československo období výrazné konjunktury. Koncem 20. let se změnil jeho hospodářský charakter ze země agrárně průmyslové na průmyslově agrární a v Evropě se tak Československá republika řadila ke státům se středně vyspělým průmyslem a mírně nadprůměrným zemědělstvím. Ekonomickým základem této vyspělosti byla skutečnost, že Československo bylo hospodářsky i technicky nejsilnějším nástupnickým státem po rozpadu Rakouska-Uherska. Pozice Československa v evropské i světové ekonomice se do roku 1929, kdy se dostalo na samý práh možností svého vývoje, zlepšovala, i když se mu v potřebné míře nedařilo zapojit do mezinárodní dělby práce a ve srovnání se zahraniční konkurencí zůstávalo pozadu i v rozvoji nových výrobních odvětví na úrovni průmyslových podniků a dopravy. Příčinou těchto těžkostí byl zejména nedostatek investičního kapitálu a větších dlouhodobých úvěrů, který brzdil rozsáhlejší modernizaci a racionalizaci výroby. Československo sice nepatřilo ani v období vrcholné konjunktury mezi deset nejvyspělejších zemí světa, jak bylo často uváděno v ekonomické literatuře, ale určitě nebylo zaostalé. Mezinárodní srovnání ukazuje, že stálo kolem středu, v Evropě pak na jakési pomyslné hranici mezi bohatší západní a severní Evropou a její chudší východní a jižní částí. Dynamiku československého hospodářství od počátku 30. let ovlivnila rozhodujícím způsobem hospodářská krize, která odhalila jeho slabá místa a limity rozvoje. Hospodářská krize v Československu nebyla pouhým důsledkem krize v USA a v dalších kapitalistických zemích. Vzhledem k vývoznímu charakteru republiky a kapitálovému propojení však světový ekonomický vývoj hrál rozhodující roli při prohlubování vnitřních krizových faktorů a určoval základní charakter, průběh i projevy hospodářské krize v Československu. Pomalé překonávání krize a deformace hospodářského cyklu vyústily v opožďování ekonomického vývoje Československa za světovým vývojem. Československá republi116

ka patřila ve 30. letech k několika málo zemím, kde se zastavila dynamika hospodářského růstu. To bylo dáno nikoliv neživotaschopností československé ekonomiky, ale nepříznivou politickou situací, spojenou s nástupem německého nacismu. Pokračující odliv zahraničního a zčásti i domácího kapitálu po překonání krize byl dokladem nejistého mezinárodního postavení republiky. Stabilita hospodářských poměrů v Československu tak byla podmíněna nejen hospodářskou, ale zejména politickou situací v Evropě. Paradoxním východiskem z hospodářských těžkostí československé ekonomiky se stala zbrojní konjunktura a oživení těch průmyslových odvětví, která měla těsné vazby na zbrojní výrobu – energetiky, chemického, hutního a strojírenského průmyslu; v těchto odvětvích bylo dosaženo úrovně roku 1929. Krizová léta se stala určitým předělem nejen ve vývoji ekonomiky 20. století, ale i v teoretických názorech na krizi jako takovou. Krize uzavírala období hledání spásy v „laissez-faire“ hospodářského automatismu, který byl stále systematičtěji doplňován státními zásahy k záchraně a obrodě stávajícího režimu. K tomuto cíli přispívala podstatnou měrou i politika hlavních vládních reformistických stran v Československu, které se zřekly ekonomického liberalismu a konkrétní východiska z hospodářské krize hledaly v uskutečnění protikrizových programů inspirovaných politikou vyspělých demokratických států s tržní ekonomikou. Teoretickým zobecněním nových tendencí v hospodářské politice se stalo učení anglického ekonoma J. M. Keynese. Všechny sledované vládní strany se shodovaly na nutnosti státních zásahů do hospodářského života. Jednotlivé strany se však lišily v přístupu k obsahu i v metodách uskutečnění, resp. ve vyústění politiky státního intervencionismu. Vedle této reformistické politiky vládních stran stála KSČ se svým programem „ proletářského východiska z krize“, který ve svém konečném vyústění znamenal orientaci na socialistickou revoluci a diktaturu proletariátu. Poměrně velká názorová diferenciace mezi reformistickými stranami, mezi reformisty a komunisty, ale v některých dílčích otázkách i uvnitř stran samotných, byla dána celkovým politickým vývojem, ohledem na voličskou základnu i neschopností politiků vytvořit jednotný hospodářsko-politický program země. Pokud by takový program existoval, mohl sehrát v době velké hospodářské krize významnou roli v určení směru hospodářské politiky a v období následujícím pak stmelit všechny demokratické síly proti hrozbě nastupujícího fašismu. Provedená analýza velké hospodářské krize v Československu a jejích možných východisek, jež je součástí širšího výzkumu hospodářských dějin, se pokusila svým způsobem „posunout“ hranici dosavadních výsledků a pohlédnout na ně z nového úhlu. Její snahou bylo 117

postavit hospodářský vývoj konce dvacátých a především první poloviny třicátých let do takových souvislostí, které by připravily v další fázi výzkumu půdu pro interdisciplinární spolupráci tak, aby řešené otázky a problémy hospodářských dějin počátku třicátých let byly zdrojem informací a třeba i poučením pro dnešek i do budoucna.

118

Poznámky

HRANICE ČESKOSLOVENSKÉ EKONOMIKY V PŘEDVEČER SVĚTOVÉ HOSPODÁŘSKÉ KRIZE 1929–1933 1) Průkopníky racionalizace se stali již před první světovou válkou v USA J. W. Taylor (1856–1915) a H. Ford (1863–1947). 2) Prvními československými podniky, které prošly racionalizačním procesem, a to již na počátku 20. let, byly zbrojovky. Jejich důsledná racionalizace vytvořila jeden z hlavních předpokladů pro vysokou konkurenční schopnost našeho zbrojního průmyslu na světových trzích. 3) Opatření v oblasti racionalizace práce měla většinou dopad do sociální oblasti. Rozšiřující se výroba potřebovala novou pracovní sílu, i když ne vždy růst výroby vedl k vzestupu mezd. Životní náklady sice stoupaly, ale pomaleji než pracovní příjmy, takže kupní síla obyvatelstva byla celkově vyšší než dříve. V období druhé poloviny 20. let došlo k poklesu nezaměstnanosti. Na podzim roku 1928 byl počet nezaměstnaných (30 000) vůbec nejnižší za celé období předmnichovské republiky. 4) Statistická ročenka Republiky československé 1936, s. 10; Vachel, J., Postavení ČSSR ve světovém hospodářství v letech 1918–1965, Praha 1970, s. 120; dále Lacina, Vl., K charakteristice celkového hospodářského vývoje předmnichovského Československa. Sborník k dějinám 19. a 20. století, Praha 1976, č. 3, s. 54 a Lacina, Vl., K místu Československa v evropské a světové ekonomice 1918–1938, Československý časopis historický, 1978, s. 822. 5) Vachel, J., Postavení ČSSR…, c. d., s. 123; Lacina, Vl., Hospodářská politika čsl. státu a podnikání ve dvacátých letech 20. století, Moderní dějiny 4, 1996, s. 175. V roce 1928 bylo na elektřinu napojeno v Čechách 50,5 % a na Moravě a ve Slezsku 39,3 % obcí. Koncem 20. let byla dokončena v českých zemích elektrifikace měst, průmyslových aglomerací a velkých sídel. Ve 30. letech spolu s dokončením elektrifikace českého venkova probíhala elektrifikace Slovenska a Podkarpatské Rusi. 6) K předním strojírenským oborům patřila zbrojní výroba, jejíž rozvoj byl pozitivně ovlivněn rozsáhlým a nákladným přezbrojením československé armády po roce 1926, které zaměstnávalo zbrojní průmysl až do počátku 30. let. 7) Podíl výroby lehkého a těžkého průmyslu byl koncem 20. let 51,8 : 41,2. V publikaci SÚS Hospodářský a společenský vývoj Československa, Praha 1968, je podíl výroby lehkého průmyslu odhadován před válkou na téměř 60 %. 8) Předpokladem k této modernizaci a výstavbě podniku byly mj. zisky, které plynuly z první světové války, kdy Baťa byl dodavatelem svých výrobků pro rakousko-uherskou armádu.

119

9) Zákony č. 57-58/1925, 113/1927, 196/1928, 158/1929 Sb. z. a n. Hlavním dovozcem techniky a technologií do Československa se staly německé firmy. Viz Statistická příručka Republiky československé II, Praha 1925, s. 614–615, Československá statistika, sv. 67, II. část, s. 74–80. Zahraniční obchod Československa stroji všeho druhu se stal od poloviny 20. let silně pasivní, a to i u automobilů a motocyklů. Viz Statistický přehled Republiky československé 1930, s. 159–167. 10) Lacina, Vl., Dynamika průmyslového rozvoje v meziválečném Československu, Český časopis historický, 1996, č. 2, s. 290. J. Pátek uvádí ve své studii Možnosti a hranice rozvoje ekonomiky v meziválečném Československu a úloha hospodářského managementu, uveřejněné v časopise Soudobé dějiny, 2/3, 1995 na s. 206, zvýšení o 47,3 %. 11) Viz Lacina, Vl., Problémy odvětvové struktury československého průmyslu v letech 1918–1930, Československý časopis historický, 1976, s. 830 a dále Přehled hospodářského vývoje Československa v letech 1918–1945, Praha 1963, s. 192–193. 12) Lacina, Vl., Problémy odvětvové struktury…, c. d., s. 830–831. Velký počet hnacích strojů ještě neznamenal vysokou technickou úroveň, neboť v sobě zahrnoval i primitivní hnací stroje průmyslové revoluce, tj. vodní kolo a parní stroj. Na konci 20. let zajišťovaly již 67 % výkonů hnacích strojů elektromotory. Tento podíl elektromotorů na hnací síle byl srovnatelný s předními průmyslovými státy. Vyšším stupněm technického vybavení v porovnání s českými zeměmi vynikal slovenský lehký průmysl. 13) Ve 20. letech se prosazovala kartelizace smluvní cestou, a to většinou jen na určitém území. Stát zaujímal ke kartelům neutrální postoj, neboť kartelové otázky nebyly ještě upraveny zvláštními předpisy. 14) Obzor národohospodářský 1934, s. 628, 629. 15) Poměr obyvatelstva zaměstnaného v průmyslu a v zemědělství byl v Československu koncem 20. let 34,9 : 34,6. Na východě republiky žilo téměř 40 % zemědělsky aktivního obyvatelstva, ale kontrast v úrovni a výsledcích zemědělské výroby ve srovnání s českými zeměmi byl obrovský. Hodnota výroby na 1 hektar zemědělské půdy byla v Čechách přibližně dvojnásobná než na Slovensku a více než trojnásobná ve srovnání s Podkarpatskou Rusí. 16) Statistická ročenka Republiky československé, roč. 1934, s. 55 a roč. 1935, s. 44. Na Slovensku vlastnili velkostatkáři 53,3 % půdy (na Podkarpatské Rusi 80 %), kdežto malá rolnická hospodářství s výměrou půdy do 5 hektarů měla všeho všudy 12,5 % půdy. Blíže viz Reich, E., Základy organizace zemědělství Československé republiky, Praha 1934, s. 53–54, 180, 185; dále Harna, J., Deyl, Zd., Lacina, Vl., Materiály k politickým, hospodářským a sociálním dějinám Československa v letech 1918–1929. Sborník k dějinám 19. a 20. století, Praha 1981, č. 7, s. 355–356. Rolnická hospodářství se přednostně orientovala na živočišnou výrobu a v rostlinné výrobě na pracovně náročné plodiny (brambory, řepu, zeleninu apod.). Tato skladba zemědělské produkce vyplývala z potřeby samotných rolníků získat rovnoměrnější celoroční příjmy za tržní produkci a uživit tak své početné rodiny.

120

17) Zákon č. 109 z 22. června 1926 Sb. z. a n. Československá republika převzala po roce 1918 celní tarif rakousko-uherské monarchie z roku 1906 a vzhledem k poklesu hodnoty měny přizpůsobovala cla svým potřebám systémem přirážek a násobků původního cla. Převzatá soustava rakouských celních předpisů byla pro zemědělství nevýhodná, protože ponechávala zemědělský trh bez účinné celní ochrany. Zavedením agrárních cel, nejprve klouzavých v roce 1925 a pak v roce 1926 pevných, se stalo Československo zemí, která měla nejvyšší celní hradbu v Evropě. Bez celního zatížení zůstaly jedině suroviny a některé stroje v republice nevyráběné. Podíl cla na ceně dosahoval v roce 1927 zhruba 31 %. Roztříštěnost a nepřehlednost celních nařízení a předpisů byla změněna zákonem č. 114 Sb. z. a n. ze 14. 7. 1927, který znamenal novou kodifikaci a unifikaci celního práva na moderních základech. 18) Československo se podílelo 7–10 % na světové výrobě cukru a patřilo k největším výrobcům cukru na světě. Cukr byl jedním z vydatných zdrojů deviz a pro státní finance zdrojem daňových příjmů. Od hospodářského roku 1926/27 ztrácel náš cukr odbytiště v důsledku konkurence levnějšího třtinového cukru i kvůli soběstačnosti v dosavadních odběratelských zemích, zvláště ve Velké Británii. V letech 1925/26 převýšila světová výroba cukru jeho spotřebu. Také pěstování chmele se stávalo od druhé poloviny 20. let nerentabilním, neboť jeho cena na světových trzích výrazně klesala. 19) Vachel, J., Postavení ČSSR…, c. d., s. 24. 20) Reich, E., Základy organizace zemědělství…, c. d., s. 40. Údaje o postupu elektrifikace se značně liší. Viz pozn. 5. A. Dobrý uvádí ve své publikaci Hospodářská krize československého průmyslu ve vztahu k Mnichovu, Praha 1959, s. 142, že k 1. 1. 1929 bylo v Československé republice elektrifikováno z celkového počtu obcí 37,1 %, na Slovensku 6,9 %. 21) Postavení ČSR ve světovém hospodářství, Praha 1958, s. 59. 22) Průměrný čistý výnos z 1 hektaru zemědělské půdy činil v českých zemích v letech 1924–29 1 083 Kč, na Slovensku 368 Kč. Viz Průcha, V., Hospodářský profil předmnichovské republiky, Nová mysl, 1968, č. 3, s. 304. 23) Zatímco v letech 1926–28 připadalo z celkové hodnoty výroby a služeb na odbyt v zahraničí ve Velké Británii 51 %, v Německu 20 % a v Rakousku 36 %, pak v Československu to bylo 30 %. Viz Vachel, J., Postavení ČSSR…, c. d., s. 28. 24) Podíl Československa na evropském vývozu dosahoval v roce 1928, kdy byl největší z celého meziválečného období 4, 2 %. Vachel, J., Postavení ČSSR…, c. d., s. 30. Blíže viz Harna, J., Deyl, Zd., Lacina, Vl., Materiály k politickým, hospodářským a sociálním dějinám Československa…, c. d., s. 366 a dále Lacina, Vl., Možnosti a problémy československé ekonomiky, Moderní dějiny 2, 1994, s. 116. 25) Lacina, Vl., Zahraniční obchod v letech první Československé republiky, Český časopis historický, 1997, č. 1, s. 114; dále Deset let Československé republiky, sv. II, Praha 1928, s. 162–165. 26) Olšovský, R., Světový obchod a Československo 1918–1938, Praha 1958, s. 122. 27) Dolínek, Vl., Karlický, Vl., Vácha, P., České zbraně a střelivo, Praha 1995, s. 68.

121

28)

Vývoj teritoriálního zaměření československého vývozu v letech 1924–29 (v %):

Rok Vývoz celkem Z toho do Evropy V tom do Rakouska, Maďarska, Polska, Německa Do zámoří

1924 100,0 191,2 154,9 118,8

1929 100,0 185,2 148,7 114,8

Blíže viz Vachel, J., Postavení ČSSR…, c. d., s. 28 a dále Historická statistická ročenka ČSSR, Praha, FSÚ, 1985, s. 853–854. 29) Blíže viz Steiner, J., Krol, J.: Kapitoly z hospodářských a sociálních dějin Československa 1918–1989, Karviná 1997, s. 95–98. 30) Maiwald, K.: Vnitřní obchod během poslední hospodářské krize, Praha 1940, s. 12. K. Maiwald odhadoval vzestup výkonnosti v obchodní síti v uvedeném období na 15 %. 31) Např. v Rakousku připadal v roce 1930 jeden pracovník obchodu na 28,6 obyvatele, v Německu (roku 1933) na 25,2 obyvatele. Viz Starzyczná, H., Steiner, J.: Velikostní a sortimentní struktura obchodních podniků českých zemí v období první republiky, Slezský sborník, 1994, č. 1, s. 37. 32) Velikostní kategorizace obchodů je značně problematická a v minulosti jí byla v historické literatuře věnována velká pozornost. Údaje o počtu obchodů a počtu zaměstnanců v nich uvádím podle Československé statistiky, sv. 98, Praha 1934 a sv. 117, 118, Praha 1935. 33) Tyto obchody byly zařazeny pod výrobní živnosti a počet pracovníků v nich, zabývající se vlastním prodejem zboží je odhadován na 1⁄4 až 1⁄3 z celkového počtu zaměstnanců. Srov. Starzyczná, H., Steiner, J.: Velikostní a sortimentní struktura…, c. d., s. 34. 34) Viz Dějiny hospodářství českých zemí od počátku industrializace do současnosti 1918–1945, sv. III., UK Praha 1995, s. 148. 35) Blíže viz Geršlová, J.: Hospodářská minulost českých zemí, I. díl, Ostrava 1997, s. 100–110. 36) Statistika sčítání živnostenských závodů z roku 1930 velkoobchodní a maloobchodní činnost nijak nerozlišovala. 37) Statistická příručka Republiky československé, Praha 1932, s. 201. 38) Údaje o obchodní síti na Slovensku viz Československá statistika, sv. 114, 117, 118, Praha 1935. 39) Poslední tři typy peněžních ústavů ve východní části republiky neexistovaly. 40) Šlo zejména o Zákon č. 239/1924 Sb., který zaváděl tzv. koncesní systém. Přijetí bankovních zákonů bylo zdůvodňováno nutností zavést státní kontrolu nad bankami a ochranou zájmů vkladatelů. 41) V období let 1924–29 bylo v sanačním fondu nashromážděno 1 640 milionů Kč. Z této částky dostaly banky 700 milionů Kč, likvidované banky 330 milionů Kč, neúvěrní družstva 350 milionů Kč, záložny a úvěrní družstva 150 milionů Kč, spořitelny a zemské úvěrní ústavy 110 milionů Kč. Výdaje na sanace bank přesáhly

122

do roku 1934 částku 2 miliardy Kč (viz Dějiny bankovnictví v českých zemích, Praha 1999, s. 240–241, a také Ubiria, M., Kadlec, V., Matas, J.: Peněžní a úvěrová soustava Československa za kapitalismu, Praha 1958, s. 150–151. 42) Tamtéž, s. 152–153. Koncentrace a centralizace kapitálu probíhala v druhé polovině 20. let i na Slovensku a Podkarpatské Rusi, i když mezi jejím stupněm zde a v českých zemích byl velký rozdíl. Všechny významnější slovenské banky byly v určitém stupni závislosti na vedoucích českých bankách. 43) Bankovní fúze v druhé polovině 20. let vyvrcholily vznikem Moravské banky v roce 1927, České banky Union v roce 1928 a vznikem Anglo-Pragobanky v roce 1929 (1930). 44) Ubiria, M., Kadlec, V., Matas, J.: Peněžní a úvěrová soustava…, c. d., s. 122, 130. Jednalo se o kapitál národnostně německého obyvatelstva v českých zemích. Nejsilnější skupinou německého finančního kapitálu byl koncern České banky Union. Jeho hospodářské a politické pozice však nebyly takové, aby mohl zasahovat do mocenského boje hlavních českých bankovních koncernů. 45) Nejaktivněji si v tomto procesu počínala Banka československých legií. Český kapitál na Slovensku reprezentovaly dále Živnobanka, Agrární banka a Česká eskomptní banka a úvěrní ústav. 46) Jednalo se o Živnostenskou banku, Anglo-Pragobanku, Českou eskomptní banku a úvěrní ústav (utrakvistická banka), Českou banku Union (národnostně německá banka), Českou průmyslovou banku, Banku pro obchod a průmysl a Moravskou banku. Viz Statistická příručka Republiky československé, IV, Praha 1932, s. 259. Těchto 7 největších československých bank soustřeďovalo v roce 1929 téměř 80 % všeho akciového kapitálu bank v českých zemích, přes 87 % jejich rezervních fondů a skoro 89 % všech vkladů. Viz Křen, J.: Československo v období dočasné a relativní stabilizace kapitalismu, Praha 1957, s. 246. 47) Iniciátorem této fúze byl K. Engliš. Banka vznikla v květnu 1930 se zpětnou platností od 1. 1. 1929. Měla být oporou Benešovy prodohodové zahraniční politiky a současně i oslabit hospodářské postavení Živnobanky. Prvním významným hospodářským opatřením, které směřovalo proti zájmům Živnobanky a současně signalizovalo rostoucí vliv agrární strany, bylo zavedení agrárních cel v letech 1925–26 a nástup K. Engliše do funkce ministra financí na podzim roku 1925. 48) Zatímco Živnobanka vznikla z hospodářských potřeb české podnikatelské vrstvy a byla již před první světovou válku nástrojem boje proti cizímu (vídeňskému) kapitálu, představovala Anglo-Pragobanka jakousi ústřednu mezinárodního kapitálu v zemi. Vedle státní účasti se na ní podílel rovněž kapitál francouzský, britský a americký. 49) Viz Ubiria, M., Kadlec, V., Matas, J.: Peněžní a úvěrová soustava…, c. d., s. 162. 50) Statistická příručka Republiky československé, IV, Praha 1932, s. 258. 51) Blíže viz Dějiny bankovnictví v českých zemích…, c. d., s. 285–297. 52) Blíže viz Z dějin Pražské burzy pro zboží a cenné papíry, Praha 1938. 53) Zákon č. 102/1925 Sb. Uvedený zákon byl inovací původního Zákona o akciové

123

bance cedulové z dubna roku 1920, který však vzhledem k celkové neutěšené situaci nebyl realizován. 54) Zákon č. 102/1925 Sb. z. a n.. 55) Československá statistika, sv. 142, Praha 1941, s. 69. Kurs koruny k dolaru byl udržován v poměru 2,96 US dolaru za 100 Kč po celé období let 1923–32. 56) Významný podíl akciového kapitálu Národní banky získaly ústavy lidového peněžnictví, největší podíl však držely velké průmyslové podniky. 57) Blíže k činnosti Národní banky a její struktuře viz Dějiny bankovnictví v českých zemích…, c. d., s. 269–279 a literatura tam uvedená. 58) Pokus o analýzu důvodů pro zavedení „zlaté měny“ viz Půlpán, K.: Meziválečná Kč na vrcholu slávy v podobě tzv. zlaté a volně směnitelné měny v letech 1929 až 1931, Finance a úvěr, 1999, č. 2, s. 90–109. Rychlost, s jakou bylo toto Opatření přijato, vyplývala z nejistoty kolem parlamentních voleb (obava ze jmenování K. Engliše ministrem financí), která byla zastírána apelem na naši účast v připravované basilejské Bance pro vyrovnávání reparačních platů, kde byla vyhrazena účast jen státům se zlatou měnou. 59) Vládní nařízení č. 209 z roku 1928. Uvolnění devizové vázanosti se projevilo již na jaře 1929 odlivem deviz z Národní banky do zahraničí. Devizová vázanost existovala v Československu od vzniku samostatné měny s výjimkou let 1929–30 až do konce první republiky. 60) Naše měna byla do té doby na základě svého poměru k dolaru pouze v nepřímém poměru ke zlatu. 61) Viz Opatření Stálého výboru Národního shromáždění č. 166/1929 Sb. 62) Jako „státovkový dluh“ bylo označeno krytí původních rakousko-uherských bankovek okolkovaných při reformě v březnu 1919 a zároveň žirových účtů a pokladničních poukázek převzatých po Rakousko-Uherské bance. Byl to dluh státu vůči Národní bance československé, a jako takový tvořil součást krytí oběživa. Vláda vydala na tento dluh Národní bance dlužní úpis, který byl postupně splácen. Viz Vencovský, Fr.: Englišova měnová a finanční politika, Akcionář, č. 10/1991, s. 11. 63) Pro zlatou měnu byla již od vzniku republiky vytvářena zlatá rezerva (zlatý poklad). K 31. 10. 1929 představovala zásoba drahých kovů částku 1 239,3 milionu Kč a zlaté krytí bankovek dosáhlo 15,09 %. Viz Deset let Národní banky Československé, Praha 1937, s. 278–279. Také Lacina, Vl.: Od zlaté měny k devalvaci. Měnová politika v Československu v letech 1929–34, Moderní dějiny 1, Praha 1993, s. 186. 64) Kozák, J.: Finanční politika československá v době krize, Praha 1937, s. 66–67. 65) K. Engliš vykonával funkci ministra financí od 9. 12. 1925 až do 1. 12. 1929 a pak opět od 7. 12. 1929 do 16. 4. 1931. 66) Teorii konstrukce státního rozpočtu vyložil K. Engliš ve II. svazku své Soustavy národního hospodářství (1938) a ve Finanční vědě (1929). 67) Daňové zatížení na jednoho obyvatele se zvýšilo z 621 Kč v roce 1924 na 779 Kč v roce 1929, tj. asi o 26 %. Viz Přehled hospodářského vývoje Československa v letech 1918–1945, Praha 1963, s. 272.

124

68) Podle: Statistická příručka Republiky československé III, Praha 1928, s. 392 a Ročenka Československé republiky, Praha 1933, s. 129. 69) Wagner, R.: Panství kapitalistických monopolů v Československu, Praha 1958, tab. na s. 77. Investice zahraničních monopolů v jednotlivých odvětvích ekonomiky činily podle odhadu v průmyslu báňském 30 %, v hutním 16 %, chemickém 34 %, strojírenském 16 % celkového kapitálu. Tamtéž, s. 79. 70) Československu byly ve 20. letech poskytnuty dvě poměrně velké půjčky k podpoře vysokého kursu koruny: v roce 1922 britská půjčka a v roce 1925 americká půjčka. Vzhledem k vysokému úroku byly využity jen částečně. Blíže viz Kozák, J.: Československá finanční politika, Praha – Brno 1932. 71) Účast zahraničního kapitálu představovala zhruba 1⁄5–1⁄4 částky celkového akciového kapitálu velkobank. Viz Beneš, J.: Imperialismus v ČSR – jeho ekonomický obsah, Praha 1976, s. 38; Wagner, R.: Panství kapitalistických monopolů…, c. d., s. 81–83. 72) Dějiny bankovnictví v českých zemích, Praha 1999, s. 217. 73) Chyba, A.: Hospodářský vývoj a postavení pracujících v buržoazní ČSR, Praha 1973, s. 33. J. Kozák uvádí ve své výše citované práci, že zahraniční dluh republiky činil v roce 1929 5,3 miliardy Kč a v roce 1930 6,3 miliardy Kč. 74) Přehled hospodářského vývoje Československa v letech 1918–1945, Praha 1963, s. 257. 75) Chyba, A.: Hospodářský vývoj…, c. d., s. 34. Výnosnost vloženého zahraničního kapitálu byla v různých odvětvích výroby rozdílná a odpovídala různému stupni monopolizace daného odvětví. Tato zásada platila i obecně v československé průmyslové výrobě s výjimkou stavebního průmyslu. 76) V průměru nepřevyšoval zahraniční kapitál 20 % všech kapitálových investic vložených do československého hospodářství. Wagner, R.: Panství kapitalistických monopolů…, c. d., s. 73; viz též Křen, J.: Československo v období …, c. d., s. 250. 77) Wagner, R.: Panství kapitalistických monopolů…, c. d., s. 118. 78) Chyba, A.: Hospodářský vývoj…, c. d., s. 15–16 a dále Wagner, R.: Panství kapitalistických monopolů…, c. d., s. 126–135. 79) Pro toto období je příznačné prorůstání státního aparátu s finančním kapitálem, které bylo propojeno i personálně, tj. účastí ministrů a poslanců v různých správních radách podniků a statutárních orgánech bank. 80) Almanach československého peněžnictví, Praha 1928, s. 150. 81) Z uvedeného objemu československého kapitálu v zahraničním průmyslu bylo vloženo 35 % do hutí a strojírenské výroby, 20 % do textilní a asi 15 % do chemické výroby. Viz Wagner, R.: Panství kapitalistických monopolů…, c. d., s. 119. 82) Teichová, A.: Mezinárodní kapitál a Československo v letech 1918–38, Praha 1994, s. 47–48.

125

HOSPODÁŘSKÁ KRIZE (1929–1934) V ČESKOSLOVENSKU A JEJÍ DOPAD NA ČESKOSLOVENSKOU EKONOMIKU 1) Odhady, kolik průmyslu bývalé monarchie zůstalo na území Československa, se značně rozcházejí. Většina ekonomů a historiků se přiklání k názoru A. Rašína, který odhadoval, že v republice bylo soustředěno 60 % průmyslu bývalého Rakouska-Uherska. Viz Rašín, A.: Finanční a hospodářská politika česká, Praha 1922, s. 30. 2) Díky této průmyslové kapacitě bylo Československo po Německu druhým průmyslově nejvyspělejším státem střední Evropy po první světové válce. Viz Verunáč, V.: Dělnická otázka a náš průmysl, Praha 1923, s. 9. 3) Dobrý, A.: Hospodářská krize československého průmyslu ve vztahu k Mnichovu, Praha 1959, s. 84. Pokles průmyslové výroby byl tak značný, že československý stát byl v průměru vržen zpět na úroveň roku 1908. 4) Obzor národohospodářský 1934, s. 628, 629. 5) Tuto skutečnost je možno doložit na příkladu průběhu hospodářské krize na Ostravsku. Viz můj článek The Economic Development in the Ostrava Region in the Period from 1929 to 1933, Econ 98, s. 124–134. 6) Viz Obzor národohospodářský 1938, s. 436–437 a 532–533. Výroba v těchto odvětvích již do roku 1938 nedosáhla předkrizové úrovně. 7) Rozmach výstavby obytných domů v nejistém období hospodářské krize byl dán snahou podnikatelů uložit si peníze do nemovitostí. Viz Weirich, M.: Staré a nové Československo, Praha 1938–39, s. 193. 8) Pojmem „kartel“ byly v dobové literatuře označovány i syndikáty. 9) V průběhu let 1929–33 se zvýšil počet kartelových smluv československých průmyslových a obchodních společností z 11 na 36, na nichž se podílely více než 2 ⁄3 zahraniční společnosti. Viz Teichová, A.: Mezinárodní kapitál a Československo v letech 1918–1938, Praha 1994, s. 47. 10) Tamtéž, s. 51–220. 11) Během krize se velkoobchodní ceny průmyslových výrobků snížily o 28 %, což bylo méně než ve většině evropských zemí. Přitom pokles velkoobchodních cen byl mnohem výraznější než cen maloobchodních, který činil 9–10 %. Československá statistika, sv. 140, s. 4–66, tab. 2. 12) Machát, F.: Dějiny vědeckého řízení v kapitalistickém průmyslu, Praha 1967, s. 236. 13) Na světových trzích se objevil levnější třtinový cukr z Kuby a Jávy a americká a kanadská pšenice. Blíže viz Lacina, Vl.: K řepařské a obilní krizi v letech 1928 až 1933, Sborník historický 21, 1974, s. 159–196. 14) Viz poznámka č. 15 v kapitole Státní hospodářská politika v letech hospodářské krize 1929–1934. 15) Cenová disparita v neprospěch zemědělských výrobků existovala již ve 20. letech. Blíže viz Stočes, F.: Postavení zemědělské malovýroby v kapitalistické ČSR, Praha 1958, s. 226–233. 16) Za chléb, práci, půdu a svobodu (sborník), Praha 1954, s. 423.

126

17)

Stočes, F.: Postavení…, c. d., s. 241. Rozdílná reakce průmyslu a zemědělství v krizové dynamice výroby byla dána zejména rozdílnou sociálně-ekonomickou skladbou obou odvětví, resp. stupněm jejich monopolizace. 19) Lacina, Vl.: K dynamice hospodářského vývoje v předmnichovské ČSR, Sborník historický, 1976, č. 23, s. 153. 20) V průměru klesl čistý výnos z 1 hektaru zemědělské půdy z 1 162 Kč na 181 Kč v roce 1932 a na Slovensku hospodařily zemědělské závody v letech 1930–32 se ztrátou. Větší rentability přitom dosahovala výroba rostlinná než výroba živočišná. Blíže viz Lacina, Vl.: Krize československého zemědělství 1928–1934, Praha 1974, s. 187 až 198, a také Reich, E.: Základy organizace zemědělství ČSR, Praha 1934, s. 205. 21) V průměru dosahovala zadluženost na 1 hektar zemědělské půdy v českých zemích přes 2 600 Kč a na Slovensku téměř 1 700 Kč. Blíže viz Lacina, Vl.: Zadlužení kapitalistického zemědělství v českých zemích v letech 1918–1938, Praha 1978, s. 85–90, dále Výrobní podmínky organizace a výsledky zemědělských závodů v ČSR, Praha 1935, s. 46–47. 22) Viz poznámka č. 17 v kapitole Státní hospodářská politika v letech hospodářské krize 1929–1934. Dražba celého hospodářství hrozila zhruba 1⁄6 zemědělských závodů. Exekucemi byla ohrožena zejména malá rolnická hospodářství ale s dluhy se potýkaly všechny skupiny zemědělských závodů. 23) Blíže viz Houška, V. a kol.: Vývoj zemědělství a výživy v Československu, Praha 1971, s. 20. 24) Výsledkem krize byl rozvrat drobného rolnického hospodářství. Podle odhadů zaniklo v letech krize o 50 000–70 000 zemědělských závodů více, než kolik jich bylo nově vytvořeno v průběhu pozemkové reformy 20. let. Viz Za chléb, práci, …, c. d., s. 428–429. 25) Lacina, Vl.: Velká hospodářská krize v Československu 1929–34, Praha 1984, s. 112. 26) Historická statistická ročenka ČSSR, Praha FÚS, 1985, s. 852. 27) Značný podíl na tomto dovozu surovin měl Sovětský svaz. Ke struktuře československého dovozu a vývozu blíže viz např. Klimecký, V.: Strukturální změny v hospodářství světovém a československém, Praha 1936; Olšovský, R.: Světový obchod a Československo 1918–1938, Praha 1961, s. 167–188. Z novějších prací Lacina, Vl.: Zahraniční obchod v letech první Československé republiky, Český časopis historický, 1997, č. 1, s. 110–139; Kosta, J.: Zahraniční obchod Československa (1918–1937), Politická ekonomie, 1999, č. 1, s. 51–63. 28) V roce 1929 vyvezlo Československo za 107 milionů Kč zbraní, v roce 1934 již za 344 milionů Kč a vývoz dále stoupal. Viz Stručný hospodářský vývoj Československa do roku 1955, Praha 1969, s. 222. 29) Převzato podle Lacina Vl.: Velká hospodářská krize…, c. d., s. 117. 30) Neproplacené saldo na clearingových účtech balkánských zemí (Rumunska, Řecka, Bulharska, Jugoslávie) činilo v únoru 1934 ve prospěch Československé re18)

127

publiky 223 milionů Kč. Viz Obzor národohospodářský 1935, s. 15; blíže také Basch, A.: Československé hospodářství v krizi, Praha 1937, s. 106. 31) Vývozní možnosti pro československé zboží v těchto zemích měl zajišťovat vládou založený Exportní ústav v roce 1935. 32) Kubů, Ed.: Německo – zahraničně politické dilema Ed. Beneše, Praha 1994; dále Sládek, Zd.: Hospodářská Malá dohoda a její nezdar, Historický časopis 1988, s. 869–884, a týž Hospodářské styky mezi Československem a státy Balkánského poloostrova v letech 1919–1938, Slovanské historické studie XI, Praha 1976, s. 140 až 174. 33) K vzájemným hospodářským vztahům Československa a Rakouska pro období hospodářské krize bližší údaje chybějí. Problematikou vzájemných československo-rakouských obchodních vztahů se zabýval zejména Sládek, Z.: Hospodářské vztahy Malé Dohody s Rakouskem v meziválečném období, Acta Universitatis Carolinae, Studia historica XLV, Praha, Karolinum 1999, s. 111–165. 34) Druhovou skladbu obchodu mezi Československem a Německem určovala stále rozsáhlá obchodní smlouva uzavřená mezi oběma státy 29. 6. 1920. 35) A to i přes to, že československý obchod s Německem byl ztrátový (v roce 1934 dlužilo Německo Československé republice na clearingových účtech 300 milionů Kč). Německo monopolizovalo svůj vnitřní trh a vně uplatňovalo i vůči Československu koloniální politiku a snažilo se o jeho hospodářskou izolaci. 36) Blíže k vývoji úrokové míry u Národní banky v letech hospodářské krize viz Statistická ročenka Republiky československé, Praha 1938, s. 189. 37) Lacina, Vl.: Velká hospodářská krize…, c. d., s. 85. 38) Ke snížení úroků došlo až v dubnu 1933, a to o pouhých 0,5 %, což bylo zcela nedostatečné. Další úpravy úrokové sazby byly provedeny až v roce 1935. Výše úroků z půjček se pohybovala v českých zemích mezi 6 až 11 %, na Slovensku dosahovala 15 a více procent. 39) Zlatý blok vznikl v červenci 1933 a k jeho členům kromě Francie a Československa patřily Německo, Itálie, Holandsko, Belgie, Švýcarsko a Polsko. Podnětem k jeho rozpadu se stala devalvace československé koruny. 40) Pro zákon č. 25/1934 Sb. se vyslovili agrárníci, sociální demokraté, národní socialisté a lidovci. Proti byli národní demokraté, kteří na protest proti přijetí této normy odešli z vlády. V důvodové zprávě k tomuto zákonu bylo uvedeno, že devalvace koruny má uvést kupní sílu koruny v zahraničí na úroveň kupní síly na domácím trhu a vyrovnat rozdíl, o který se přibližně opozdil proces v Československu proti mezinárodnímu vývoji. Zákon snížil povinné zlaté krytí bankovek z 35 na 25 %. Zlatý obsah peněžní jednotky sloužil již jen pro výpočet parity. Ve vztahu ke švýcarskému franku poklesl kurs z 15,27 franku na 12,85 za 100 Kč. 41) Vývoz do zemí volné měny se po devalvaci zvýšil oproti roku 1933 o 25,7 %. Viz Výroční zpráva Národní banky československé za rok 1934, s. 88. 42) Statistická ročenka Republiky československé 1936, s. 273. 43) Stát sice dostal do rukou různými půjčkami finanční prostředky, jimiž platil,

128

ale na druhé straně věřitelé státu (držitelé státních dluhopisů) mohli prostřednictvím bankovního lombardu a eskontu proměnit státní dluhopisy v hotové peníze. 44) Blíže viz Mervart, J.: České bankovnictví do roku 1936, Praha 1996; dále Dějiny bankovnictví v českých zemích, Praha 1999, s. 242–247. POLITICKÉ DŮSLEDKY HOSPODÁŘSKÉ KRIZE V ČESKOSLOVENSKU 1) Výsledky parlamentních voleb v roce 1929 podle Československé statistiky, sv. 70, řada I., Praha 1930. Nejnověji rozebírá výsledky parlamentních voleb v roce 1929 Šebek, J.: Parlamentní volby v roce 1929, Český časopis historický 1998, s. 102 až 138. Ze starších přehledných prací je třeba uvést Hubenák, L.: Parlamentné volby za buržoaznej Československej republiky, Bratislava 1971. 2) Problémům nástupu Udržalovy vlády věnoval velkou pozornost Uhlíř, D.: Konec vlády panské koalice a republikánská strana v roce 1929, Československý časopis historický 1970, s. 551–591. 3) Německé pracovní volební společenství (DAWG) reprezentovalo především německé podnikatelské vrstvy v Československé republice, které kooperovaly jak s českým, tak s říšskoněmeckým kapitálem. Pospolitost se na přelomu let 1930/31 rozpadla. 4) Systém poskytování podpor v nezaměstnanosti prostřednictvím odborových organizací, kterým stát dával na tyto účely příspěvek. Nárok na státní příspěvek k podpoře v nezaměstnanosti závisel na členství v odborové organizaci (muselo trvat alespoň šest měsíců před ztrátou zaměstnání) a výplatě podpory podle stanov odborové organizace. Název je odvozen od belgického města Gentu, kde byl tento systém zaveden v roce 1901. V ČSR byl uzákoněn v roce 1921, v platnost vstoupil roku 1925. 5) Viz Kárník, Z.: České země v éře První republiky, II (1930–1935), Praha 2002, s. 68–69. Činnosti a vnitřnímu vývoji agrární strany v tomto období je věnována např. stať Čada, V.: Politika republikánské strany na počátku velké hospodářské krize, Československý časopis historický 1974, s. 329–360. 6) Blíže viz např. Rozumět dějinám. Vývoj česko-německých vztahů na našem území v letech 1848–1948, Gallery, s. r. o. pro MK ČR 2002, s. 62–107. 7) Blíže viz Pasák, T.: K politickému pozadí krize vlády Františka Udržala roku 1932, Československý časopis historický 1963, s. 165–192. Nověji Klimek, A.: Konec premiérství Antonína Švehly, in: Střední Evropa 1994, č. 43, s. 52–74. 8) Platnost zmocňovacího zákona č. 95/1933 byla prodloužena až do roku 1937. 9) Blíže viz César, J., Černý, B.: Politika německých buržoazních stran v Československu v letech 1918–1938, II (1930–1938), Praha 1962. 10) Fic, V.: Národní sjednocení v politickém systému Československa 1930–1938, Praha 1983. 11) K otázkám zahraničněpolitického postavení Československa blíže viz Klimek, A., Kubů, E.: Československá zahraniční politika 1918–1938, Praha 1995, a dále Sládek, Z.: Malá dohoda 1919–1938. Její hospodářské, politické a vojenské komponenty, Praha 2000.

129

12) Československá statistika, sv. 134, řada I, Praha 1936. Podrobnému rozboru výsledků parlamentních voleb v roce 1935 věnuje velkou pozornost Kárník, Z.: České země…, II, c. d. s. 488–550. 13) Národní obec fašistická – NOF, česká fašistická strana založená v roce 1925, původně jako nadstranické hnutí, které postupně integrovalo různé proudy českých fašistů. Ve volbách v roce 1929 vytvořila společně s Národní ligou tzv. Ligu proti vázaným kandidátkám (získala 0,96 % hlasů), od jara 1930 vystupovala samostatně. Jejím vůdcem byl legionářský generál Radola Gajda.

STÁTNÍ HOSPODÁŘSKÁ POLITIKA V LETECH HOSPODÁŘSKÉ KRIZE… 1) Prvním signálem měnící se situace bylo uzákonění agrárních cel v červenci 1925 a nástup K. Engliše do funkce ministra financí v prosinci téhož roku. Následovala některá opatření státu v bankovnictví a dále v dopravě a v oblasti elektrifikace, tedy v oborech, které byly pro soukromé podnikání tehdy málo přitažlivé, zčásti dokonce nerentabilní. Sféra dopravy a elektrifikace však byla nezbytná pro fungování celého národního hospodářství a její podpora představovala novou oblast státní hospodářské politiky. Navíc státní zakázky při vytváření této infrastruktury významně zlepšovaly odbytové možnosti průmyslu. 2) Mám zde na mysli vytváření předpokladů pro obnovení velmocenského postavení Německa v podobě Dawesova plánu rekonstrukce a obnovy ekonomiky Německa z roku 1924 a dále konferenci v Locarnu roku 1925, jíž byl položen základ k oficiální revizi versailleského systému. 3) Formy a metody působení na hospodářskou politiku státu, které byly velmi složité, jsou dosud probádány jen velmi málo. Živnobanka získala v prvních poválečných letech nejen rozhodující vliv na tvorbu hospodářské politiky nové republiky, ale i na její provádění. Vrchní ředitel Živnobanky J. Preiss byl spolu s ředitelem Městské spořitelny pražské V. Pospíšilem autorem tzv. hospodářského zákona – prvního projektu hospodářské politiky československého státu. Navrhovaná opatření pak byla postupně v letech 1918–19 uzákoněna a realizována. Blíže viz Lacina, Vl., Formování československé ekonomiky 1918–1923, Praha 1990, s. 62–63. 4) Československá statistika, sv. 31, Řada I (Volby, sešit 2), Praha 1926 a Československá statistika, sv. 70, Řada I (Volby, sešit 4), Praha 1930. 5) Vyvrcholením činnosti ministerstva financí bylo zřízení Národní banky československé od 1. 4. 1926 a uzákonění daňové reformy v roce 1927. Ministerstvo financí mělo klíčové postavení mezi hospodářskými ministerstvy. Ministr financí předsedal po celá 20. léta komitétu hospodářských ministrů. 6) Janák, J., Vývoj správy v českých zemích v epoše kapitalismu, Praha 1967, s. 95–96. 7) Tamtéž, s. 122–127. 8) Tamtéž, s. 101. 9) Hospodářská politika československého průmyslu v letech 1918–1928, Praha 1928, s. 203–213.

130

10) V zemědělské výrobě existovala řada organizací podle jednotlivých odvětví výroby. Např.: Ústřední jednota řepařů československých, Ústřední svaz pěstitelů zemáků, Ústřední svaz pěstitelů lnu apod. Blíže viz Uhlíř, D., Republikánská strana venkovského a malorolnického lidu 1918–1938, ÚČSSD, Praha 1988, s. 85–90. 11) Blíže viz Národní shromáždění republiky československé v druhém desetiletí, Praha 1938, s. 93. 12) Např. zvýšení agrárních cel v červnu 1930 bylo kompenzací za podporu požadavku sociálně demokratické strany ve formě zákona o podpoře v nezaměstnanosti. 13) Blíže viz Klimecký, Vl., Řízené hospodářství v Československu do roku 1939, IV, Praha 1968, s. 114–149. 14) Lacina, Vl., Dopad hospodářské krize 30. let na československou ekonomiku, Československý časopis historický, 1989, č. 1, s. 68. 15) Obilní monopol vznikl na základě vládního nařízení č. 137 ze dne 13. 7. 1934. Československá obilní společnost, která byla nositelem monopolu, získala výsadní právo nakupovat a prodávat chlebové obilí, krmné obilí aj. pícniny, právo semílat mouku a obchodovat s moukou a mlýnskými výrobky na celém území státu a rovněž monopol zahraničního obchodu se všemi těmito výrobky. Výrobce obilí byl povinen prodat svou produkci výlučně této obilní společnosti, která určovala nákupní a prodejní ceny a byla zavázána nabídnuté produkty vykoupit. Případné ztráty monopolu měl hradit stát. Cenová politika obilního monopolu prakticky vyřadila konkurenci slovenských mlýnů v historických zemích. Původně byla činnost monopolu omezena na dobu jednoho roku, pak však byla tato lhůta dvakrát prodloužena – v roce 1935 o rok a v roce 1936 o pět let. Blíže viz Feierabend, L., Obilní monopol, jeho stav a dnešní úkoly, Praha 1937; také Veverka, F., Československá obilní společnost a zemědělské průmysly, Praha 1939. 16) Vládním nařízením č. 168 ze dne 29. 7. 1933 byl zřízen živočišný syndikát, který zabezpečoval dovoz zboží ze zahraničí a jeho domácí odbyt a také zhodnocování domácích živočišných produktů. 17) Zákon č. 44/1933 Sb. z 2. 3. 1933 snižoval úrokovou sazbu v zemědělství, Zákon č. 74/1934 Sb. z 5. 5. 1933 dočasně upravoval výkon exekuce proti zemědělcům. Vládní nařízení č. 155 ze dne 29. 7. 1933 o dočasných opatřeních v oboru řízení konkursního jmění zemědělců. Uvedené státní zásahy však měly pouze charakter moratoria. 18) Blíže viz Klimecký, Vl., Řízené hospodářství…, c. d., s. 122–129. 19) Sekanina, M., Hospodářský profil ČSR na prahu světové hospodářské krize 1929–1933, Ekonomická revue, 1999, č. 1, s. 99–101. 20) Světový vývoz zboží se snížil v období let 1929–33 o 65 %, českosl. o 71,5 %. Viz Průcha, V., Hospodářský profil předmnichovské republiky, Nová mysl, 1968, č. 3, s. 303. 21) Devizová vázanost byla postupně zostřována řadou nařízení i zřízením tzv. Devizové komise při ministerstvu financí v roce 1932, která určovala seznam zboží, k jehož zaplacení mohla Národní banka přidělit devizy, atd.

131

22) Úlohou Státního exportního ústavu bylo zjišťovat vývozní možnosti pro československé zboží. Podrobněji viz Jiránek, T.: Exportní ústav československý (1934– 1944), Hospodářské dějiny 20, Praha 1992, s. 209–258. 23) Vládní nařízení č. 96/1933 Sb. z 10. 6. 1933. 24) Např. po zhroucení vídeňské banky Creditanstalt získala skupina Živnobanky na Ostravsku část dolů, které patřily bankovnímu domu Gutmann. 25) Novelizace byla provedena zákonem č. 54/1932 Sb. z. a n. Vedle této uvedené přímé podpory dostaly banky státní záruky ve výši 525 milionů Kč. Na sanaci bank vynaložil stát do konce roku 1935 částku přesahující 2 miliardy Kč. Viz Ubiria, M., Kadlec, V., Matas, J.: Peněžní a úvěrová soustava…, c. d., s. 197. 26) Zákon č. 44/1933 Sb. a vládní nařízení 85/1933 a 261/1934 Sb. z. a n. Rozhodování v těchto otázkách bylo svěřeno ministerstvům vnitra a financí, která byla doménou agrární strany. 27) Blíže viz Ubiria, M., Kadlec, V., Matas, J.: Peněžní a úvěrová soustava…, c. d., s. 202–205. 28) Zákon poskytl kartelům právní ochranu, která zde do té doby neexistovala, a současně určoval povinnost evidence kartelů ve zvláštním rejstříku. Pojmem „kartel“ byly označeny i syndikáty. 29) Klimecký, Vl., Řízené hospodářství…, c. d., s. 140. 30) Zákon č. 95/1933 Sb. z 9. 6. 1933. Jeho platnost byla prodloužena až do roku 1937. 31) Třebický, J.: Hospodářská politika Československé republiky za krize, Praha 1937, s. 8.

PROBLÉM KRIZE A JEHO ŘEŠENÍ 1) Blíže viz Marx, K.: Kapitál, III, Praha 1956, s. 28. 2) Blíže viz Marx, K.: Kapitál, II, Praha 1954, s. 183. 3) Možná bylo vhodnější užít zde termínu reformní, tj. spojený s určitou dílčí změnou (reformou) politické a ekonomické praxe. Vycházím však z etymologie slova reformismus, tj. z latinského reformare – přetvořit, i když je všeobecně známo, že reformismus představoval politický proud v dělnickém hnutí, který odmítal revoluční násilné řešení sociálních problémů. Názory jednotlivých představitelů reformistického proudu ekonomického myšlení jsou blíže vysvětleny v publikacích: Kvasničková, A. a kol.: Dějiny ekonomického myšlení, Praha 1999; Holman, R., a kol.: Dějiny ekonomického myšlení, Praha 1999; ze starších publikací připomínám práci Setinského, J.: Teorie krizí v Československu, Praha 1964, s. 9–33. 4) K osobě J. M. Keynese nejnověji Sojka, M.: John Maynard Keynes a současná ekonomie, Praha Grada Publishing, 2000, a dále např. J. M. Keynes: Teorie pro současnost a budoucnost. Sborník z teoretického semináře katedry ekonomie EkF VŠB-TU, Ostrava, 1996. 5) Blíže viz Vencovský, Fr.: Dějiny českého ekonomického myšlení do roku 1948, Brno 1998.

132

6) Všeodborový archiv Praha, fond Odborové sdružení československé (OSČ), kart. 440, i. č. 6305. 7) Tato bezradnost se odrážela rovněž v některých oficiálních projevech vedoucích představitelů strany. Např. Dr. Alfréd Meissner (poslanec Národního shromáždění za československou sociální demokracii v letech 1918–38 a ministr spravedlnosti v letech 1929–34) ve svém vystoupení na sjezdu zastupitelstva sociálně demokratické mládeže v Praze 28.–29. 11. 1931 tvrdil, že „…příčiny krize tkví v naprostém krachu soukromokapitalistického hospodářského zřízení “. Antonín Hampl (předseda strany v letech 1924 až 1932) o příčinách hospodářské krize na župní pracovní konferenci v Moravské Ostravě 17. 12. 1931 prohlásil, že „…je poválečným zjevem a důsledkem překotné racionalizace, která vytlačuje manuelní práci“. Viz Státní ústřední archiv Praha (StúÚA), fond Presidium ministerstva vnitra (PMV) 1931–35, sign. X/P 23/1-1. 8) Blíže k osobě K. Engliše např. sborník VŠE Významní čeští národohospodáři, Praha 1993, nebo Vencovský, Fr.: Karel Engliš, Brno 1993. O životě J. Preisse pojednává nejnověji publikace P. Kosatíka Bankéř první republiky, Praha 1996. 9) Blíže o J. Mackovi např. moje stať Josef Macek and His Way from the 1929–33 Crisis, Econ 97, Ekf VŠB-TU Ostrava, s. 264–269, nebo v uvedeném sborníku VŠE v Praze – viz předchozí poznámka. 10) Dalšími autory Programu byli: K. Komenta, J. Nečas, Th. Pistorius, V. Vorel a J. Koudelka. 11) Setinský, J.: Otázka krize u sociálních demokratů v ČSR, Ekonomický časopis 1961, č. 2, s. 177. 12) Macek, J.: Cesta z krize, Praha 1935, s. 44. 12) Tamtéž, s. 40. 14) Tamtéž, s. 73. Ve veřejné investiční činnosti vycházela Rooseveltova politika z teorie J. M. Keynese, který již dříve propagoval výhody veřejného stavebnictví a dokazoval, že na každého přímého zaměstnaného připadne jeden další pracovník, který najde sekundární zaměstnání v odvětvích vyrábějících a dodávajících spotřební statky a služby. 15) Program hospodářského oživení, Právo lidu, 24. 10. 1933. 16) Macek, J.: Cesta z krize, c. d., s. 23. 17) Tamtéž, s. 30. 18) Tamtéž, s. 106, 108. 19) Ideu dělnického družstevnictví přebíral J. Macek od Fr. Modráčka. 20) Macek, J.: Cesta z krize, c. d., s. 119. 21) O vzestupu mezd a zlepšení celkového sociálního postavení námezdně pracujících v důsledku racionalizace (sociální) se opíraly nové teorie a spolupráci dělníků s podnikateli, jejichž otcem byl prezident Imperial Chemical Industries A. Mond. Jeho názory – tzv. mondismus – byly přenášeny i do Československa. 22) Blíže k těmto otázkám viz Nikl, M.: Kritika ekonomických koncepcí českého reformismu, Praha 1964, s. 115, 116, 121.

133

23) Protokol XVI. řádného sjezdu Čsl. sociálně demokratické strany dělnické v Praze ve dnech 27.–29. 9. 1930, s. 183. 24) Tamtéž, s. 182 a n. 25) Teorie hospodářské demokracie byla formulována hned po první světové válce. Byla reformistickým výkladem přechodného období od kapitalismu k socialismu. 26) Protokol XVI. řádného sjezdu…, c. d., s. 184. 27) Tamtéž, s. 43 a n. Obdobně hovořil k této otázce na pracovní konferenci delegátů ostravské župy 28. 4. 1932 v Moravské Ostravě i předseda sociálně demokratické strany A. Hampl: „Jestliže dnešní doba není příznivá pro boj za nové požadavky, jest nutno v této době udržeti za každou cenu to, co zde stává, a když se i v mnoha případech musí ustoupit náporu reakce a buržoazie, činí se tak pouze z taktických důvodů, aby dělnická třída ještě více nekrvácela. … Musíme přesvědčovat pracující lid, že všechna moc ve státě pochází z lidu a jakou lid zvolí vládu, takovou ji bude mít.“ Viz StÚA Praha, fond PMV 1931-35, sign. X/P, 23/1-1. 28) Členy skupiny byli: J. Čecháček, Sv. Dobiáš, J. Franta, Zd. Kojecký, J. Pleskot, J. Stolz. 29) Téměř polovinu memoranda zaujímá zevrubně rozpracovaný projekt celostátní syndikalistické organizace. Tvůrci memoranda však nepodlehli iluzím, že jeho realizace přinese výrazné zlepšení stávajících poměrů. 30) Nejsilnější teoretickou osobností tohoto proudu byl doc. dr. Josef Fischer. Značný vliv na levé sociální demokraty u nás měl protikrizový program belgických socialistů Cesta z krize. 31) Hnutí vzniklo ve Francii a na mezinárodní konferenci v Pontigni ve Francii v září 1933 bylo charakterizováno jako směr plánovitého hospodářství, jako protikrizový socialismus, jenž navrhuje v každé zemi řadu opatření pro východisko z hospodářské krize. 32) Co chtějí socialisté, Praha 1935, 2. vydání, s. 45. 33) Tamtéž, s. 12. 34) Tamtéž, s. 16. 35) Z vystoupení R. Foustky na XVII. sjezdu sociálně demokratické strany. Viz Protokol XVII. sjezdu Čs. soc. dem. strany dělnické, Praha 1933, s. 114. 36) Co chtějí socialisté, c. d., s. 28. 37) Tamtéž, s. 37. 38) Tamtéž, s. 6. 39) Tamtéž, s. 29. 40) České slovo, 28. 5. 1932. 41) Syndikalismus představoval směr v dělnickém hnutí, který se vyznačoval negativním vztahem k existenci státu a usiloval o vytvoření nové společnosti pomocí hospodářského boje a odborového hnutí. Srov. Program a zásady Československé strany národně socialistické, Praha 1933. 42) Přítomnost, 1. 3. 1933. 43) České slovo, 28. 5. 1932.

134

44)

Tamtéž. Tamtéž. 46) Srov. Přítomnost, 1. 3. 1933. 47) Tamtéž. 48) Venkov, 5. 3. 1930. 49) Srov. Národní shromáždění Republiky československé ve druhém desetiletí, Praha 1938, s. 93. 50) Venkov, 12. 12. 1929. 51) Ideologie agrarismu byla podrobně rozpracována v průběhu 20. let a vyjadřovala mocensko-politické a hospodářské zájmy agrární strany. Tato ideologie vycházela z výkladu o historickém poslání zemědělství, o půdě, která je živitelkou lidstva, nositelkou pokroku a životodárnou silou určující vývoj celé společnosti. Agrarismus povyšoval selský stav pracující na této půdě za vrstvu, která je předurčena k uchopení moci. 52) Vladislav Brdlík (1879–1964), agrární politik a národohospodář. Po celé období první republiky zastával funkci ředitele významného střediska ekonomického výzkumu – Zemědělského ústavu účetnicko-správovědného. Na počátku 20. let byl krátce ministrem zemědělství a v letech 1926–33 viceguvernérem Národní banky československé. Od roku 1933 byl poslancem Národního shromáždění za agrární stranu. Patřil k předním ideologům a vlivným osobnostem agrární strany. 53) Josef Vraný (1874–1937), český agrární politik, novinář. Od počátku 90. let byl činný jako redaktor řady agrárních novin a časopisů. Jako poslanec Národního shromáždění za agrární stranu v letech 1920–25 a od roku 1925 jako senátor se angažoval při přípravě pozemkové reformy. V letech 1922–37 zastával funkci šéfredaktora Venkova. Reprezentoval pravicový směr agrárního hnutí. 54) Brdlík, V.: Zemědělská krize v souvislosti s národním hospodářstvím, Praha 1933. 55) Venkov, 16. 2. 1932. Článek dr. Brdlíka Kam zemědělská krize spěje a čeho je třeba. 56) Venkov, 16. 2. 1932. Článek dr. Brdlíka O řešení hospodářské krize. 57) Venkov, 28. 2. 1932. 58) Brdlík, V.: Zemědělská krize…, c. d., s. 34. 59) Tamtéž, s. 29. 60) Brož, R.: Hospodářské příčiny naší pohromy, Praha 1939, s. 24. 61) Brož, R.: Dynamika peněz, Praha 1936, s. 12. 62) Brož, R.: Hospodářské příčiny…, c. d., s. 25. 63) Brož, R.: Jak z krize, Praha 1936, s. 5. 64) Tamtéž, s. 68, 73. 65) Tamtéž, s. 69. 66) Příkladem agrárnického pojetí státního intervencionismu bylo zřízení obilního monopolu v roce 1934. 67) Venkov, 29. 7. 1934. Článek K. Marečka. 45)

135

68) I. Olbracht, H. Malířová, Vl. Vančura, J. Hora, M. Majerová, J. Seifert a původně i S. K. Neumann. 69) Blíže viz Menclová, J.: VI. kongres Komunistické internacionály v roce 1928. K otázkám strategické a taktické orientace, Příspěvky k dějinám KSČ, 1963, s. 803 až 822. 70) Blíže viz Protokol V. řádného sjezdu KSČ, 18.–23. února 1929, Praha 1971, s. 453 a n. 71) V Politických tezích V. sjezdu je uvedeno, že „…jako všude jinde, tak i v Československu spočívá hlavní úloha reformismu za prvé v rozbití a znemožnění bojové jednoty proletariátu; za druhé v aktivní spolupráci na výstavbě a upevnění kapitalistického systému; za třetí v aktivní přípravě imperialistické války, především proti Sovětskému svazu“. Tamtéž, s. 455. 72) Sociáldemokratismus – označení Kominterny pro politiku vůdců sociálně demokratických stran, kteří opustili revoluční učení marxismu a přešli ke spolupráci s buržoazií. Odmítali revoluční prostředky boje za socialismus, uznávali výlučně pokojné a postupné, tj. reformistické metody společenského působení, vycházeli z nadtřídního pojetí státu a demokracie. 73) Sociálfašismus – označení užívané v komunistickém hnutí koncem 20. let a v první polovině 30. let 20. století pro politiku socialistických stran směřující ke spolupráci s buržoazními stranami, které svými přijímanými opatřeními otevíraly, podle mínění komunistických stran, cestu fašismu. Označení bylo mnohdy používáno i vůči řadovým příslušníkům socialistických stran. 74) Protokol V. řádného sjezdu KSČ…, s. 471. 75) Viz pozn. 4. ke kapitole Politické důsledky hospodářské krize v Československu. 76) Protokol VI. řádného sjezdu KSČ konaného v Praze ve dnech 7. až 11. března 1931, Praha 1931, s. 270 ad. 77) Za chléb, práci, půdu a svobodu. Sborník dokumentů k II.–V. svazku Spisů K. Gottwalda, Praha 1954, s. 74–76. 78) Protokol VI. řádného sjezdu KSČ…, c. d., s. 312–313. 79) Tamtéž, s. 300. 80) Tamtéž, s. 320–321. 81) Na jednání III. plenárního zasedání ÚV KSČ bylo konstatováno, že „…to vše, co děláme, nestačí. Nestačí k tomu, k čemu je kapitalistický systém už dnes zralý; nestačí k tomu, co kapitalismem zbídačené masy už dnes potřebují … po čem už dnes volají, totiž po velkém boji proti kapitalistické ofenzivě“. Viz Gottwald, K.: Spisy, sv. III. Praha 1951, s. 96. 82) Volnější výklad taktiky jednotné fronty narazil na nesouhlas Kominterny, jak o tom svědčil dopis středoevropského sekretariátu EKI z prosince 1931. Blíže viz Firsov, F. I.: Ideově politické a organizační upevnění KSČ a Kominterny, Československý časopis historický, 1986, s. 71–72. Na opuštění některých nejkřiklavějších výstřelků sektářské koncepce třída proti třídě upozorňuje i Pokorná, J.: Na počátku 30. let, Praha 1967, s. 11 ad.

136

83)

Gottwald, K.: Spisy, sv. III. Praha 1951, s. 175–201. Tamtéž, s. 269. Referát K. Gottwalda na V. plénu ÚV KSČ nebyl nalezen. O novém přístupu k otázkám jednotné fronty svědčila i diskuse na stránkách Rudého práva, zahájená článkem K. Gottwalda Sjednotit se, bojovat, zvítězit (reakce na von Papenův puč v Německu), uveřejněným v Rudém právu 24. 7. 1932. Srov. dále Rudé právo 7. 8. a 17. 8. 1932; dále také Niklíček, L.: Vztah KSČ k Československé sociálně demokratické straně dělnické v letech 1932–33, in: K dějinám čsl. sociální demokracie. Praha, Ústav sociálně-politických věd UK 1968, s. 83–151. 85) Vystoupení členů delegace KSČ – Gottwalda, Švermy a Guttmanna – bylo mnohými funkcionáři Kominterny hodnoceno jako ústup od třídního hlediska. Viz Sborník materiálů k dějinám MDH a mezinárodních vztahů, Praha, VŠP ÚV KSČ 1971, s. 145 ad., dále Gottwald, K.: Spisy, sv. IV., Praha 1951, s. 69. O vystoupení delegátů KSČ na XII. plénu EKI viz Pokorná, J.: Taktika „třída proti třídě“ v hospodářských bojích čs. proletariátu v letech 1929–1932, Příspěvky k dějinám KSČ, 1964, č. 1, s. 42–49. 86) Geršlová, J.: Průmysl a výrobní řemesla v meziválečném Československu ve světle racionalizace a jejích ekonomických a sociálních důsledků, Studie Národohospodářského ústavu Josefa Hlávky v Praze, 7/2003. 84)

137

Prameny a literatura

ARCHIVNÍ PRAMENY Státní ústřední archiv Praha Presidium ministerstva vnitra (PMV) Předsednictvo ministerské rady (PMR) Ústřední výbor KSČ 1921–38 Archiv České národní banky Praha Svaz československých bank (SB) Archiv ČSSD Praha – Lidový dům Československá sociální demokracie (bývalý Fond 71) Všeodborový archiv Praha Odborové sdružení československé (OSČ)

TIŠTĚNÉ PRAMENY A STATISTIKY Almanach československého peněžnictví, Praha 1928. Československá statistika, sv. 31, 67, 70, 98, 104, 110, 114, 117, 118, 134, 142. Deset let Československé republiky, I–III, Praha 1928. Deset let Národní banky československé, Praha 1937. Dvacet let československého zemědělství 1918–1938, Praha 1938. Historická statistická ročenka ČSSR, Praha 1985. Hospodářská politika československého průmyslu v letech 1918–1938, Praha 1938. Národní shromáždění Republiky československé v druhém desetiletí (1918–1938), Praha 1938. Politické programy českého národního socialismu, Praha 1998, s. 139–212 (Velký program a Akční program národně socialistické strany přijatý na XVII. sjezdu ve dnech 5.–6. 4. 1931). Protokol V. řádného sjezdu Komunistické strany Československa 18.–23.února 1929, Praha 1978. Protokol VI. řádného sjezdu KSČ konaného v Praze ve dnech 7. až 11. března 1931, Praha 1931. Protokol XVI. řádného sjezdu Československé sociálně demokratické strany dělnické v Praze, konaného ve dnech 27.–29. 9. 1930, Praha 1930. Protokol XVII. řádného a jubilejního sjezdu Československé sociálně demokratické strany dělnické, konaného 26.–29. 10. 1933, Praha 1933. Ročenka Československé republiky, Praha 1933.

138

Sbírka zákonů a nařízení Republiky československé 1924–1935. Statistická ročenka Republiky československé, Praha 1934–38. Statistické příručky Republiky československé, II Praha 1925, III Praha 1928, IV Praha 1932. Statistický přehled Republiky československé, Praha 1930. Výroční zpráva Národní banky československé za rok 1930, 1934. Za chléb, práci, půdu a svobodu. Sborník dokumentů k II.–V. svazku Spisů K. Gottwalda, Praha 1954. Zprávy Státního úřadů statistického, Praha 1929–34.

PERIODIKA České slovo (1929–33) Hospodářská politika (1929–34) Obzor národohospodářský (1929–38) Právo lidu (1930–33) Přítomnost (1930–33) Rudé právo (1929–33) Venkov (1929–34)

LITERATURA Basch, A.: Československé hospodářství v krizi, Praha 1937. Belica, M.: Skúmanie hospodárských kríz a cyklov kapitalistickej ekonomiky, in: Ekonomický časopis, 1986, č. 10, s. 876–890. Beneš, J.: Imperialismus v ČSR – jeho ekonomický obsah, Praha 1976. Brdlík, V.: Zemědělská krize v souvislosti s národním hospodářstvím, Praha 1933. Brož, R.: Dynamika peněz, Praha 1936. Brož, R.: Hospodářské příčiny naší pohromy, Praha 1939. Brož, R.: Jak z krize?, Praha 1936. Co chtějí socialisté, Praha 1935, 2. vydání. Čapková, A.: Protikrizová programová činnost českého buržoazního a socialistického reformismu v první polovině třicátých let, Praha 1972 (rkp.). Černý, B.: K otázce zřízení obilního monopolu, Československý časopis historický, 1955, č. 3, s. 399–426. Dějiny bankovnictví v českých zemích, Praha 1999. Dějiny hospodářství českých zemí od počátku industrializace do současnosti, sv. III, Praha 1995. Dobrý, A.: Hospodářská krize československého průmyslu ve vztahu k Mnichovu, Praha 1959. Dobrý, A.: O pravdivý obraz hospodářského profilu předmnichovské republiky, Československý časopis historický, 1969, č. 2, s. 185–189.

139

Dolínek, V. – Karlický, V. – Vácha, P.: České zbraně a střelivo, Praha 1995. Dvořák, L.: Československé peněžnictví v dobách krize a výhledy do budoucna, Praha 1937. Engliš, K.: Soustava národního hospodářství, I, II, Praha 1938. Engliš, K.: O nouzi a nadbytku, Praha 1935. Engliš, K.: Světová a naše hospodářská krize, Praha 1934. Faltus, J.: Nútená syndikalizácia československého priemyslu v 30. rokov, Hospodářské dějiny 20, Praha 1992, s. 167–172. Faltus, J.: Štátne zásahy do československého národného hospodárstva v 30. rokov, in: Hospodářské dějiny 13, Praha 1985, s. 133–158. Gottwald, K.: Spisy, sv. III, IV, Praha 1951. Geršlová, J.: Hospodářská minulost českých zemí, I, Ostrava 1997. Geršlová, J.: Průmysl a výrobní řemesla v meziválečném Československu ve světle racionalizace a jejích ekonomických a sociálních důsledků, Studie Národohospodářského ústavu Josefa Hlávky v Praze, 7/2003. Geršlová, J. – Sekanina. M.: Lexikon našich hospodářských dějin, Praha 2003. Harna, J. – Deyl, Z. – Lacina, V.: Materiály k politickým, hospodářským a sociálním dějinám Československa v letech 1929–1939, in: Sborník k dějinám 19. a 20. století, Praha 1982, s. 9–29. Harna, J. – Lacina, V.: Základní problémy vývoje agrárního politického hnutí v Československu v letech 1918–1938, in: Sborník historický 34, s. 87–126, Praha 1987. Hejda, J.: Některé teorie o současné krizi, in: O naší a světové krizi (sborník), Praha 1932. Hospodářský a společenský vývoj Československa, Praha 1968. Houška, V. a kol.: Vývoj zemědělství a výživy v Československu, Praha 1971. Hubenák, L.: Parlamentné volby za buržoaznej Československej republiky, Bratislava 1971. Chyba, A.: Hospodářský vývoj a postavení pracujících v buržoazní ČSR, Praha 1973. Janák, J.: Vývoj správy v českých zemích v epoše kapitalismu, II, Praha 1967. Jančík, D. – Kalina, T.: Banky a společnost v meziválečném Československu, Historický obzor 1994, č. 11, s. 251–259. Jeřábek, A.: Komentář k bankovnímu zákonu, Praha 1932. Kalfus, J.: Československá devalvace a řešení hospodářské krize, Praha 1934. Kárník, Z.: České země v éře První republiky (1918–1935). Díl druhý, Československo a České země v krizi a v ohrožení (1930–1935), Praha 2002. Klimecký, V.: Řízené hospodářství v Československu, Praha 1968. Klimecký, V.: Strukturální změny v hospodářství světovém a československém, Praha 1936. Kosta, J.: Zahraniční obchod Československa (1918–1937), Politická ekonomie 1999, č. 1, s. 51–63. Kozák, J.: Československá finanční politika, nástin vývoje v letech 1918–1930, Praha – Brno 1932.

140

Kozák, J.: Finanční politika československá v době krize, Praha 1937. Krechler, V.: Politické strany v předmnichovském Československu, Praha 1968. Křen, J.: Československo v období dočasné a relativní stabilizace kapitalismu 1924 až 1929, Praha 1957. Kubů, E. – Pátek, J. a kol.: Mýtus a realita hospodářské vyspělosti Československa mezi světovými válkami, Praha 2000. Lacina, V.: Dopad hospodářské krize třicátých let na československou ekonomiku, Československý časopis historický, 1989, s. 59–70. Lacina, V.: Dynamika průmyslového rozvoje v meziválečném Československu, Český časopis historický, 1996, s. 281–301. Lacina, V.: Hospodářská politika československého státu a podnikání ve dvacátých letech 20. století, Moderní dějiny, 1996, č. 4, s. 159–179. Lacina, V.: Hospodářská politika v Československu v prvních letech velké krize 1929 až 1932, in: Sborník k dějinám 19. a 20. století, 1979, s. 381–401. Lacina, V.: K dynamice hospodářského vývoje v předmnichovské ČSR, in: Sborník historický, 1976, s. 119–168. Lacina, V.: K charakteristice celkového hospodářského vývoje předmnichovského Československa, in: Sborník k dějinám 19. a 20. století, sv. 3, 1976, s. 45–63. Lacina, V.: K místu Československa v evropské a světové ekonomice v letech 1918 až 1938, Československý časopis historický, 1978, s. 821–843. Lacina, V.: Krize československého zemědělství 1928–1934, Praha 1974. Lacina, V.: Měnová politika v prvním desetiletí Československé republiky, Český časopis historický, 1993, s. 1–17. Lacina, V.: Možnosti a problémy československé ekonomiky, Moderní dějiny, 1994, č. 2, s. 111–119. Lacina, V.: Od zlaté měny k devalvaci. Měnová politika v Československu v letech 1929–1934, Moderní dějiny, 1993, č. 1, s. 185–193. Lacina, V.: Problémy odvětvové struktury československého průmyslu v letech 1918 až 1930, Československý časopis historický, 1976, s. 821–850. Lacina, V.: Rozhodování v hospodářské politice meziválečného Československa, in: Sborník k dějinám 19. a 20. století, 1993, s. 179–205. Lacina, V.: Tempo růstu a etapy rozvoje hospodářství v meziválečném Československu, Český časopis historický, 1995, č. 2, s. 223–243. Lacina, V.: Úloha hospodářské politiky při vytváření československé ekonomiky, in: Politický systém a státní politika v prvních letech existence Československé republiky (1918–1923), Praha 1990, s. 63–121. Lacina, V.: Velká hospodářská krize v Československu 1929–1934, Praha 1984. Lacina, V.: Zadlužení kapitalistického zemědělství v českých zemích 1918–1938, Praha 1978. Lacina, V.: Zahraniční obchod v letech první Československé republiky, Český časopis historický, 1997, s. 110–139.

141

Lacina, V. – Slezák, L.: Státní hospodářská politika v ekonomickém vývoji první ČSR, Praha 1995. Macek, J.: Cesta z krize, Praha 1935. Macek, J.: Práce, peníze a politika, Praha 1932. Machát, F.: Dějiny vědeckého řízení v kapitalistickém průmyslu, Praha 1967. Maiwald, K.: Co stály sanace bank ?, Praha 1936. Maiwald, K.: Vnitřní obchod během první hospodářské krize, Praha 1940. Marx, K.: Kapitál, II Praha 1954, III Praha 1956. Materiály k politickým, hospodářským a sociálním dějinám Československa v letech 1918–1929, Praha 1981. Mayer, J. – Horna, J. – Šourek, A.: Nové směry v obchodní politice, Praha 1935. Mencl, V. – Hájek, M. – Otáhal, M. – Kadlecová, E.: Křižovatky 20. století, Praha 1990. Mervart, J.: České bankovnictví do roku 1936, Praha 1996. Mirovyje ekonomičeskije krizisy 1848–1935, Moskva 1937. Munk. F.: Podíl obchodu v konjunkturální politice, Praha 1931. Nechvátal, M.: Založení KSČ ve službách Kominterny, Praha 2000. Nikl, M.: Kritika ekonomických koncepcí českého reformismu, Praha 1964. Niklíček, L.: Vztah KSČ k Československé sociálně demokratické straně dělnické v letech 1932–1933, in: K dějinám čsl. sociální demokracie. Praha, Ústav sociálně-politických věd UK 1968, s. 83–151. Novotný, J.: Krizové projevy a jejich důsledky v českém bankovnictví v letech 1873–1938, Ekonomická revue 1998, č. 1, s. 5–17. Novotný, J. – Šouša, J.: Banka ve znamení zeleného čtyřlístku. Agrární banka 1911–1938 (1948), Praha 1996. Olšovský, R.: Světový obchod a Československo 1918–1938, Praha 1961. Pačesová, H.: Ekonomické názory Josefa Macka, Praha 1973 (rkp.). Pátek, J.: Možnosti a hranice rozvoje ekonomiky v meziválečném Československu a úloha hospodářského managementu, Soudobé dějiny, 1995, č. 2/3, s. 201–224. Petzina, D.: Hospodářskopolitická strategie za světové hospodářské krize. (Srovnání situace v Německu a v Československu), in: Konkurence a partnerství, Praha 1999, s. 157–171. Pimper, A.: Hospodářská krize a banky, Praha 1934. Plecháček, I.: Vývoj českého lidového peněžnictví, Praha 1978. Pokorná, J.: Taktika „třída proti třídě“ v hospodářských bojích čs. proletariátu v letech 1929–1932, Příspěvky k dějinám KSČ, 1964, s. 42–49. Pokorná, J.: Na počátku 30. let, Praha 1967. Politická elita meziválečného Československa 1918–1938. Kdo byl kdo, Praha 1998. Postavení ČSR ve světovém hospodářství, Praha 1958. Pražák, P.: Přehled a program politických stran v Československu, Praha 1935. Průcha, V.: Hospodářský profil předmnichovské republiky, Nová mysl, 1968, č. 3, s. 296–306.

142

Průcha, V.: Soustavy řízení a fungování národního hospodářství v Československu v letech 1918–1945, Ekonomická revue, 1998, č. 1, s. 32–42. Průcha, V. a kol.: Nástin hospodářských dějin v období kapitalismu a socialismu, Praha 1987, 2. vydání. Přehled hospodářského vývoje Československa v letech 1918–1945, Praha 1963, 2. vydání. Půlpán, K.: Meziválečná Kč na vrcholu slávy v podobě tzv. zlaté a volně směnitelné měny v letech 1929 až 1931, Finance a úvěr, 1999, č. 2, s. 90–109. Půlpán, K.: Měnový vývoj v ČSR v letech 1929–1936, Praha 1996. Rašín, A.: Finanční a hospodářská politika česká, Praha 1922. Reich, E.: Základy organizace zemědělství Československé republiky, Praha 1934. Režný, J.: Orientace československého zahraničního obchodu za světové hospodářské krize, Praha 1937. Romportová, M. – Sládek, Z.: Hospodářský a sociální vývoj ve střední a jihovýchodní Evropě 1918–1938, Brno 1994. Rupnik, J.: Dějiny Komunistické strany Československa (Od počátků do převzetí moci), Praha 2002. Sborník materiálů k dějinám MDH a mezinárodních vztahů, Praha 1971. Setinský, J.: Agrární kapitál v Československu a krize let 1929–1933, in: Sborník prací FF brněnské univerzity, řada sociálně-vědní, II, 6/1962, s. 123–133. Setinský, J.: Otázka krize u sociálních demokratů v ČSR, Ekonomický časopis 1961, č. 2, s. 172–186. Setinský, J.: Teorie krizí v Československu, Praha 1964. Slezák, L.: Protikrizová opatření v zemědělství v českých zemích ve 30. letech, in: Sborník k dějinám 19. a 20. století, Praha 1993, s. 205–223. Starzyczná, H. – Steiner, J.: Velikostní a sortimentní struktura obchodních podniků českých zemí v období první republiky, Slezský sborník, 1994, č. 1, s. 22–39. Starzyczná, H. – Steiner, J.: Proměny obchodního podnikání v českých zemích v letech (1930–) 1945–1950, Slezský sborník, 1995, č. 3, s. 218–231. Steiner, J. – Krol, J.: Kapitoly z hospodářských a sociálních dějin Československa 1918–1989, Karviná 1997. Stočes, F.: Postavení zemědělské malovýroby v kapitalistické ČSR, Praha 1958. Stručný hospodářský vývoj Československa do roku 1955, Praha 1969. Šebek, J.: Parlamentní volby v roce 1929, Český časopis historický, 1998, s. 102–138. Teichová, A.: Mezinárodní kapitál a Československo v letech 1918–1938, Praha 1994. Třebický, V.: Hospodářská politika Československé republiky za krize, Praha 1937. Ubiria, M. – Kadlec, V. – Matas, J.: Peněžní a úvěrová soustava ČSR za kapitalismu, Praha 1958. Vachel, J.: Postavení ČSSR ve světovém hospodářství v letech 1918–1965, Praha 1970.

143

Vencovský, F.: Dějiny českého ekonomického myšlení do roku 1948, Brno 1998. Vencovský, F.: Englišova měnová a finanční politika, Akcionář, 1991, č. 7–11. Vencovský, F.: Karel Engliš, Brno 1993. Vencovský, F.: Vzestupy a propady československé koruny, Praha 2003. Verunáč, V.: Dělnická otázka a náš průmysl, Praha 1923. Vybral, V.: Reforma finanční správy, Praha 1936. Wagner, R.: Panství kapitalistických monopolů v Československu, Praha 1958. Weirich, M.: Staré a nové Československo, Praha 1938–39. Zadina, J.: Řešení zemědělské krize v Československu, Praha 1929.

Milan Sekanina KDY NÁM BYLO NEJHŮŘE? Hospodářská krize 30. let 20. století v Československu a některá její východiska První vydání. Vydalo nakladatelství Libri, Hořejší nábřeží 17, 150 00 Praha 5, e-mail: [email protected], www.libri.cz, v roce 2004 jako svou 295. publikaci (11. svazek edice Otazníky našich dějin). Odpovědný redaktor Jaroslav Richter. Obálka Jan Šimek. Grafická úprava a sazba z písma Adobe New Century Schoolbook studio Lacerta (www.sazba.cz). Tisk Oldřich Harok, Šenov u Ostravy. ISBN 80-7277-213-9

Doporučená cena 195 Kč