Deuteronomium22 24. kapitola před námi otevírá téma potřebných a opuštěných lidí. V jejích prvních verších čteme o rozvodu manželství. Když si muž vezme ženu a ožení se s ní, ona však u něho nenalezne přízeň, neboť na ní shledal něco odporného, napíše jí rozlukový list, dá jí ho do rukou a vykáže ji ze svého domu. Ona vyjde z jeho domu, odejde a vdá se za jiného muže. Ale ten druhý muž k ní také pojme nenávist, napíše jí rozlukový list, dá jí ho do rukou a vykáže ji ze svého domu. Anebo ten druhý muž, který si ji vzal za ženu, zemře. Tu její první manžel, který ji vykázal, si ji znovu za ženu vzít nemůže, když byla poskvrněna, neboť by to před Hospodinem byla ohavnost. Neuvalíš hřích na zemi, kterou ti Hospodin, tvůj Bůh, dává do dědictví. (5M 24,1-4.) Starý Zákon rozvod znal, k tomu byl rozvod ze strany muže velice snadný. Než se ale nad tím rychle pohoršíme, podívejme se do Nového Zákona. Tam je v 19. kapitole Matoušova evangelia napsáno: Tu k němu přišli farizeové a pokoušeli ho: "Je dovoleno propustit manželku z jakékoli příčiny?" Odpověděl jim: "Nečetli jste, že Stvořitel od počátku ,muže a ženu učinil je`? A řekl: "Proto opustí muž otce i matku a připojí se k své manželce, a budou ti dva jedno tělo". Takže již nejsou dva, ale jeden. A proto co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!" Namítnou mu: "Proč tedy Mojžíš ustanovil, že muž smí propustit svou manželku tím, že jí dá rozlukový lístek?" Odpoví jim: "Pro tvrdost vašeho srdce vám Mojžíš dovolil propustit manželku. Od počátku to však nebylo. Pravím vám, kdo propustí svou manželku z jiného důvodu než pro smilstvo a vezme si jinou, cizoloží." (Mt 19,3-9.) Rozvod není Božím záměrem, ale Božím dopuštěním. Jeho vlastním kořenem je porušenost lidského srdce. Pán Bůh rozvod nechce, to je základní Boží postoj. Aby ale zabránil horším věcem, povoluje rozvod ze dvou důvodů. O prvním mluvil Pán Ježíš v našem textu: Je to manželská nevěra. Druhý důvod můžeme najít v 7. kapitole 1. epištoly Korintským. Apoštol Pavel tam mluví o případu, kdy nevěřící partner ve smíšeném manželství chce odejít. Věřící manžel či manželka mu v takovém případě nemají bránit. Starozákonní praxe Izraele znala rozlukový lístek, na jehož základě se propuštěná žena mohla znovu vdát. Zásadně se ale nesměla vrátit ke svému původnímu manželovi, který ji zapudil. Pro něho se už stala navždy nedotknutelnou. Z dalšího textu 24. kapitoly, který připomíná nejrůznější příkazy do nejrůznějších situací života, cituje náš vykladač jen několik málo. Když se muž právě oženil, nebude vycházet do boje a nebude mu ukládán žádný úkol. Po jeden rok bude uvolněn pro svůj dům, aby se radoval se svou ženou, kterou si vzal. (5M 24,5.) Na tuto zvyklost jsme už narazili při výkladu vojenských řádů Izraele. Hospodin i tady chrání manželský slib. V prvním roce manželství, kdy je třeba upevnit vztahy mezi manželi, jde muž zproštěn všech vojenských povinností. Nikdo nesmí zabavit mlýnské kameny, spodní ani běhoun, neboť takový člověk jako by zabavil sám život. (5M 24,6.) Nikdo nesmí svého bližního připravit o prostředky nutné k zajištění jeho života. Na podobný princip ještě narazíme, až budeme
mluvit o pravidlech pro přijímání zástavy. Když bude někdo přistižen, že ukradl někoho ze svých bratří Izraelců, hrubě s ním nakládal a prodal ho, tedy ten zloděj zemře. Tak odstraníš zlo ze svého středu. (5M 24,7.) Krádež člověka byla v Izraeli považována za jeden z nejtěžších zločinů. I když otroctví existovalo i uprostřed Božího lidu, bylo do značné míry regulováno Božím Zákonem. Nikdy k němu nesmělo dojít bez souhlasu postiženého. Člověk se mohl do otroctví prodat, ale nemohl k němu být přinucen bez vlastní viny. Když poskytneš svému bližnímu nějakou půjčku, nevejdeš do jeho domu, abys na něm vymáhal zástavu. Zůstaneš venku a muž, kterému jsi půjčku poskytl, vynese ti zástavu ven. Jestliže je ten muž zchudlý, s jeho zástavou neulehneš. Vrátíš mu zástavu při západu slunce, aby ulehl ve svém plášti a žehnal ti. To bude tvá spravedlnost před Hospodinem, tvým Bohem. (5M 24,10-13.) Hospodin respektuje nedotknutelnost lidského obydlí. Stejně tak zajišťuje, aby odevzdáním zástavy nebyla dotčena možnost postiženého zajišťovat si prostředky k životu. Už jsme slyšeli o mlýnském kameni, který v 6. verši zastupoval vlastně všechno nářadí, nutné k základnímu výdělku. V naposledy citovaném textu se dozvídáme, že některé věci, konkrétně plášť, který sloužilo jako pokrývka, nesměl být zadržen déle, než do západu slunce. Pán Bůh respektuje spravedlivé nároky, ale také chrání životy svých věrných. Když oklátíš plody ze své olivy, nebudeš ještě setřásat zbylé. Ty budou patřit bezdomovci, sirotku a vdově. Když budeš na vinici sbírat hrozny, nebudeš po sobě paběrkovat. Bude to patřit bezdomovci, sirotku a vdově. Pamatuj, že jsi byl otrokem v egyptské zemi. Proto ti přikazuji, abys to dodržoval. (5M 24,20-22.) Hospodin pamatuje na ty, kdo zůstávají bez prostředků a bez pomoci. Jeho Zákon nezapomíná na chudé. Názorný obrázek funkce principů, o kterých zde čteme, nacházíme v knize Rút. Tam slyšíme, jak tato žena, cizinka, má v Betlémě právo sbírat paběrky na poli bohatého místního občana. Nemusí zůstat bez prostředků k životu a bez pomoci. I na ni Boží Zákon pamatoval. Když mezi muži dojde ke sporu a oni se dostaví k soudu, aby je rozsoudili, ať je spravedlivý ospravedlněn a svévolník odsouzen. Je-li svévolník hoden mrskání, dá ho soudce položit a mrskat za své přítomnosti. Dá mu vysázet počet ran podle jeho svévole. Smí jej dát zmrskat nejvýše čtyřiceti ranami, aby tvůj bratr nebyl před tebou zlehčen, kdyby mu při mrskání přidal více ran. (5M 25,1-3.) Tento text už čteme z 25. kapitoly 5. knihy Mojžíšovy. Její první tři verše mluví o sporu mezi dvěma jednotlivci a o jeho případném důsledku. Pokud je takový spor většího rozsahu či závažnější podstaty, býval řešen před soudcem. Zajímavé je omezení počtu ran při trestu mrskáním. Počet ran měl odpovídat závažnosti viny, ale nikdy neměl překročit počet čtyřiceti. Tento maximální počet ran měl chránit jak zdraví, tak i důstojnost trestaného člověka. Židé později zavedli trest 39-ti ran, aby se chránili pro případ špatného počítání. Pán Bůh ovšem není malicherný, aby bylo třeba zavádět do lidského jednání takováto bezpečnostní opatření. Vernon McGee připojuje k tomuto verši kratičké zamyšlení nad hodnotou tělesných trestů. Moderní společnost se jim brání, ale možná by to byla velmi účinná cesta ke snižování hrozivě rostoucí
kriminality. Při mlácení nedáš dobytčeti náhubek. (5M 25,4.) Znovu se setkáváme s Božím příkazem, který má chránit práva jiného stvoření než člověka, v tomto případě zvířete. To, co tady Pán Bůh přikazuje, nebylo nijak samozřejmé. Vernon McGee vzpomíná, jak při svých návštěvách Izraele znovu a znovu vídal stejný obrázek: Arab a jeho dobytče, chodící stále dokola a vyšlapávající obilná zrna z klasů. Tlama zvířete byla zakrytá náhubkem. Po Izraelcích Pán Bůh vyžadoval jiné jednání. Stejně jako měl dělník právo najíst se plodů, které sklízel na poli svého zaměstnavatele, mělo i zvíře právo živit se obilím, které mlátilo. Apoštol Pavel jistě dobře rozuměl Boží řeči. Příběhy Starého Zákona mu byly obrazem života církve. Proto mluví o našem textu v docela jiné souvislosti, když píše: V Mojžíšově zákoně je přece psáno: ,Nedáš náhubek dobytčeti, když mlátí obilí`. Má tu Bůh na mysli dobytek? Není to řečeno spíše pro nás? Ano, pro nás to bylo napsáno, neboť ten, kdo orá a kdo mlátí, má pracovat s nadějí, že dostane svůj podíl. Když jsme vám zaseli duchovní setbu, bylo by to mnoho, kdybychom sklízeli vaši pozemskou úrodu? (1K 9,9-11.) Pavel má odvahu povědět, že mlátící dobytče uvázané u žentouru je vlastně obrazem pracovníka církve. Vlastně pomocí tohoto starozákonního obrazu křesťany nabádá: Plaťte své kazatele, nenechávejte je v nouzi. To není lidské rozhodnutí, vždyť o tři verše dál Pavel říká: Tak i Pán ustanovil, aby ti, kteří zvěstují evangelium, měli z evangelia obživu. (1K 9,14.) i když je Pavel sám dokladem, že tohoto práva kazatel nemusí využívat, je to jednoznačně základním Božím řádem. Kdo sytí druhé duchovní stravou, měl by být svými posluchači zaopatřen po stránce materiální. Náš učitel k tomu ještě připojuje, a tady si dovolím jej citovat doslova: Když sedím za mikrofonem, natáčím pořad pro křesťanské vysílání a dívám se, jak se pás na magnetofonu točí stále dokola, cítím se jako dobytče u žentouru. Vy všichni víte, o co se tady snažím: vyhmátnout jádro zvěsti, výživné zrno. Pán Bůh nařizuje, aby mlátící dobytče nemělo nasazený náhubek. Když budou bydlet bratři spolu a jeden z nich zemře bez syna, nevdá se žena zemřelého jinam, za cizího muže. Vejde k ní její švagr a vezme si ji za ženu právem švagrovství. Prvorozený syn, kterého porodí, ponese jméno zemřelého bratra, aby jeho jméno nebylo z Izraele vymazáno. (5M 25,5-6.) Pán Bůh vždycky dbal na zabezpečení slabých a bezbranných. V takovém postavení se ve staré době ocitala každá vdova. Vdovy a sirotci, to byla nejzranitelnější část společnosti. Hospodin dbá na jejich životní zabezpečení, které tehdy bylo možné najít jen v manželství. Druhým důvodem zvláštního práva, o kterém náš text mluví, byla péče o zemi. Zaslíbená země byla rozdělena mezi jednotlivé kmeny Izraele. Přidělený podíl se neměl nikdy měnit. Jestliže někdo zemřel bez dědice, bylo třeba se postarat o jeho dědičný podíl. Žádné jméno, žádná rodina neměla v Izraeli zaniknout. Zvyk, který nám náš text představuje, se nazývá levirátní právo. Není to nějaká zvláštnost Izraele, bylo známé i mezi pohany od nejstarších dob. Pán Bůh tento zvyk používá ve svém řádu, ale dává mu
poněkud jiný, omezenější tvar. Zatímco mezi pohany se zřejmě jednalo o dost volný obyčej, v Izraeli je sevřen do pevného řádu, jako ostatně celý život Božího lidu. Jen tak bylo možno se bránit jeho zneužití. Užití tohoto práva je omezeno na případy, kdy bratři (respektive blízcí příbuzní) žijí společně. Potomci z takto vzniklého svazku ponesou jméno zemřelého muže a budou jeho právoplatnými dědici. Avšak jestliže si ten muž nebude chtít vzít svou švagrovou, vystoupí jeho švagrová do brány ke starším a řekne: "Můj švagr se zdráhá zachovat svému bratrovi jméno v Izraeli, není svolný užít vůči mně práva švagrovství. (5M 25,7.) Levirátní právo bylo skutečně právem, ctí muže vzhledem k rodině. V citovaném textu vidíme, že nebylo nevyhnutelnou povinností. Předvolají ho tedy starší jeho města a promluví s ním. Když bude stát na svém a řekne: "Nechci si ji vzít", přistoupí k němu před staršími jeho švagrová, zuje mu střevíc, plivne mu do tváře a prohlásí: "To si zaslouží muž, který nechce svému bratru zbudovat dům." I bude mít v Izraeli přezdívku: "Dům vyzutého". (5M 25,8-10.) Pokud muž odmítl levirátního práva využít, vzala jej žena k soudu. Muž nebyl trestán, ale přišel o svou čest. Jeho jednání bylo považováno vůči vdově za nemorální a nečestné. Jistě i dovedeme představit, že toto zákonné ustanovení mělo nemalý dopad na výběr partnerky v rodinách, kde bylo více synů. Bratrům ženicha nemohlo být jedno, koho si jejich bratr bere za ženu, vždyť bylo docela dobře možné, že s ní jednou bude muset žít někdo z nich. Levirátní právo výrazně podtrhlo celorodinný charakter každé svatby a přispělo nejen k úpravě dědických práv, ale i k semknutosti každé rodiny. Nebudeš mít ve svém váčku dvojí závaží, větší a menší. Nebudeš mít ve svém domě dvojí míru, větší a menší. Budeš mít správné a poctivé závaží, správnou a poctivou míru, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh. Vždyť Hospodin, tvůj Bůh, má v ohavnosti každého, kdo páchá něco takového, každého, kdo se dopouští bezpráví. (5M 25,13-16.) Nepoctiví obchodníci používali dvojí závaží: Lehčí, které bylo užíváno při nákupu, aby bylo možno vyplatit méně peněz, a těžší, pro případ prodeje. Prodávající obchodník pak mohl žádat větší finanční odměnu. Hospodin takové jednání striktně zapovídá. Dbá na ochranu spotřebitele, řekli bychom moderními slovy. Závaží nosili obchodníci s sebou ve váčku. Naproti tomu odměrky na sypké hmoty, jako bylo obilí či mouka, byly pro svou velikost uloženy v obchodníkově domě. Prodávající rolníci museli své zboží přivážet k obchodníkovi. Tím, že obchodní jednání probíhalo na domácí půdě obchodníka, se rolníci dostávali do nevýhodné situace. Pán Bůh nad nimi ale držel svoji ochrannou ruku. Pamatuj, co ti učinil Amálek, když jste táhli z Egypta. Střetl se s tebou na cestě a zničil ti zadní voj, všechny churavé za tebou, když tys byl ochablý a unavený. A nebál se Boha. Proto až ti Hospodin, tvůj Bůh, dá odpočinutí ode všech tvých okolních nepřátel v zemi, kterou ti Hospodin, tvůj Bůh, dává do dědictví, abys ji obsadil, vymažeš památku Amálekovu zpod nebes. Nezapomeň! (5M 25,17-19.) Poslední verše 25. kapitoly mluví o Božím odsouzení Amálekovců. Teto národ je obecným obrazem nepřátel Izraele i Hospodina. Boží lid se s nimi střetl při svém putování pouští, četli jsme o tom v 17. kapitole 2. knihy Mojžíšovy:
Tu přitáhl Amálek, aby v Refídimu bojoval s Izraelem. Mojžíš rozkázal Jozuovi: "Vyber nám muže a vyjdi do boje proti Amálekovi. Já se zítra postavím na vrchol pahorku s Hospodinovou holí v ruce." Jozue učinil, jak mu Mojžíš rozkázal, a dal se s Amálekem do boje. Mojžíš, Áron a Chúr vystoupili na vrchol pahorku. Dokud Mojžíš držel ruku nahoře, vítězil Izrael, když ruku spustil, vítězil Amálek. Když Mojžíšovi umdlévaly ruce, vzali kámen a podložili jej pod Mojžíše, aby se na něj posadil. Áron a Chúr, každý z jedné strany, mu podpírali ruce, takže vytrval s rukama nahoře až do západu slunce. I porazil Jozue Amáleka a jeho lid ostřím meče. Hospodin řekl Mojžíšovi: "Zapiš na památku do knihy a předej Jozuovi, že zcela vymažu zpod nebes památku na Amáleka." (2M 17,8-14.) Náš text tento zápis 2. knihy Mojžíšovy doplňuje informaci o zákeřném útoku na slabé a nemocné příslušníky Izraele. Amálek propadl Božímu soudu, jehož výkon je svěřen Izraeli. Měl být vykonán po obsazení Zaslíbené země. Právě na tomto úkolu nakonec ztroskotal první izraelský král Saul. Pro našeho učitele je Amálek především obrazem těla, tedy lidské hříšnosti. V epištole Galatským stojí psáno: Touhy lidské přirozenosti směřují proti Duchu Božímu, a Boží Duch proti nim. Jde tu o naprostý protiklad, takže děláte to, co dělat nechcete. (Ga 5,17.) Lidská porušený přirozenost je neslučitelná se svatostí našeho Boha. Proto není možné předstoupit před Boží tvář, aniž by byly naše hříchy smyty odpouštějící milostí našeho Spasitele, Pána Ježíše Krista.
