Big Sky Country
Země velké oblohy. Tak se říká prériím kanadských provincií Manitoby, Saskatchewanu, východní poloviny Alberty a amerického středozápadu. Ještě před dvěma sty lety byly tyto nedozírné pláně domovem milionovým stádům bizona. Právě on – severoamerický bizon – je hlavním tematem tohoto vyprávění, a tak se zde pod Velkou oblohou na chvíli zastavme.
Většina lidí tyto dálky na cestě do Skalistých hor či Kalifornie pouze proletí a říkají, že prérie jsou nezajímavé a nudné. Vskutku to jsou hodiny a hodiny ba dny za volantem a stovky a stovky kilometrů jízdy krajinou placatou jako lívanec, jen občas se objeví nějaké malé ospalé městečko při železnici, kterému obyčejně vévodí vysoké obilné silo. „Už aby tyhle nekonečné prérie byly za námi“, říkají.
2
Silnice zvaná Trans Canada Highway často vede podél kolejí. Tak dlouhé vlaky jinde neuvidíte. Stovky násypných vagónů jsou plné obilního zrna a táhne je hned několik dieselových lokomotiv, aby ty kilometry dlouhé vlaky vůbec utáhly. Sunou se k východu do přístavů na jezeře Superior, do Thunder Bay v Kanadě či do Duluth u našich jižních sousedů. Tam je zrno skladováno v mamutích silech, než je překládáno do velkých námořních lodí. Ty se díky systému průplavů a zdymadel dostanou od Atlantiku plných 3500 km až sem hluboko do nitra světadílu. Pak se opět dají k k východu, aby zrno dopravily do měst na východním pobřeží, nebo až do Evropy, Afriky, Střední východ i jinam. Jiné vlaky zas putují k západu do přístavů na Tichém oceánu, třeba do Vancouveru, Portlandu či Seattle k plavbě na Dálný východ, do Ruska, Japonska, Číny a Indie.
Nám se prérie nudné nezdály. Východy a západy slunce jsou na nich úchvatné a snad ještě úchvatnější je obloha před východem a pak ještě dlouho po západu slunce.
3
Ty pocity se dají těžko vyjádřit slovy. Následující malá vzpomínka možná může trochu napomoci. Jednou jsme pádili přes prérie při naší objevné cestě Kanadou. Jednoho podvečera jsme po celodenní jízdě dorazili do Reginy, hlavního města Saskatchewanu a ubytovali se v motelu. Pojednou jsem si uvědomil, že právě tady v Regině už po mnoho let žije táborský krajan a kamarád z mládí. Neviděl jsem ho dobrých 30 let, ne-li déle. Na nočním stolku ležel telefonní seznam. Chtěli jsme se ohlásit, ale nikdo nebyl doma. Příští ráno jsme museli pokračovat v další pouti a tak jsme to riskli a tu adresu vyhledali. Miloše jsme skutečně zastihli doma. Bylo to překvápko a bylo vskutku o čem povídat! Jsem rád, že jsme tehdy Miloše vyhledali a navštívili, při loučení jsme netušili, že jej vidíme naposledy. Ale k té Zemi velké oblohy. Vzpomínám, jak nám Miloš mimo jiné vyprávěl i o návštěvě své maminky, kterou jsem kdysi dobře znal. Prý se jí tady na nekonečných pláních velmi líbilo. Nikdy nezapomenu na její výrok, který nám Miloš citoval. „Nevím čím to je, ale tady pod tou velikou oblohou je mi tak dobře u srdce a cítím se tady tak svobodná.“ Takto si libovala ta jihočeská maminka. A pak jsme se již museli rozloučit a vydat se na další cestu, která nás ještě ten den dovedla přes druhé největší město Saskatoon až do Edmontonu, který už leží v Albertě. Opět to byla štreka – 837 km! Silnice jako podle pravítka, jak v té francouzké písničce Yves Montanda o řidiči dálkového kamiónu, ze které si pamatuji pouze útržky textu. Tu za dávných časů česky nazpíval Rudolf Pellar, „...silnice jak stuha je, rozvinutá do kraje... venku je den tak pěkný, ale ty dívej se vpřed, nebo ti zákeřný sloup nastaví svůj bajonet... vedle dříme kamarád, ty bys usnul taky rád, ale musíš si jen dát, z cigarety doušek dýmu.“ Moc pěkná písnička. Na prériích je ze sebemenší terénní vlny vidět na desítky kilometrů kupředu. Daleko na obzoru se něco silně blýskalo ve slunci. Než jsme k tomu dojeli, byla to ještě dobrá půlhodina, ne-li víc, tedy 50-60 km! Byly to báně ukrajinského kostelíka, takové ty pravoslavné cibulky, čerstvě potažené leštěným hliníkovým plechem. Viditelnost je tu skvělá, protože vzduch neobsahuje tolik vody, jako u nás dole okolo Velkých jezer.
Trochu bizonního zeměpisu... Manitoba, Saskatchewan a Alberta jsou zeměpisnou součástí těch nedozírných plání – „Great Plains“ – též zvaných prérie, které se táhnou od severu z Alberty hluboko k jihu, až do nitra Mexika. Na východě jejich pomyslnou hranici tvoří řeka Mississippi. V Kanadě jsou dnes tyto „Velké pláně“ významnou zemědělskou oblastí. Když sem zavítáte v pravý čas, jako nám se několikrát poštěstilo, zlaté lány obilí se střídají se zářivou žlutí canoly, modří lnu, fialovou levandule, a vše je protkané světlejšími či tmavšími odstíny zelené luk a lesíků. V okolí Russellu je krajina ještě navíc malebně trochu zvlněná, hotový ráj to na pohled. Není divu, že se tady říká „Parkland“. Naproti tomu v Americe je oblast Velkých plání mezi Mississippi a Skalistými
4
horami podnes ve velké míře nedotčenou prérií porostlou převážně stepními travinami, jako je divoká šalvěj a tumbleweed. To je ten vysušený chomáč hnaný větrem, který každý zná z filmových westernů. Až poté co se východním směrem přejede Mississippi, ihned jako mávnutím čarovného proutku začíná zemědělství.
Ještě v roce 1800 byly tyto široširé pláně domovem kmenům tak zvaných „Plains Indians“ – Indiánů plání – a mnoha milionovým stádům bizonů. Některé kmeny byly kočovné, stěhující se se sezónním migračním pohybem bizonů, kteří jim poskytovali naprosto vše, co je k životu nezbytné – potravu, oděv, střechu nad hlavou i teplo – o tom všem bude obšírněji zanedlouho. Byly to kmeny Blackfoot, Arapaho, Assiniboine, Cheyenne, Comanche, Crow, Kiowa, Lakota, Apache, Cree, Ojibwe, Shoshone a
5
Tonkawa. Jiné kmeny – Arikara, Hidatsa, Iowa, Kaw, Kitsai, Mandan, Missouria, Omaha, Osage, Otoe, Pawnee, Ponca, Quapaw, Santee, Wichita a Yankton žili v osadách na jednom místě. Bizon je též živil, ale navíc se zabývaly i zemědělstvím, hlavně pěstováním kukuřice a tabáku. Prostor, kde bizon kdysi v nepředstavitelně početných stádech přebýval, je ještě daleko větší než Great Plains. Zde je třeba předeslat, že severoamerického bizona jsou dva druhy – bizon prérijní (Bison bison bison) a bizon lesní (Bison bison athabascae). Prérijní bizon se svobodně proháněl hluboko na jih až do půlky Mexika, po celé šíři dnešních Spojených států od Skalistých hor na západě až k Apalačskému pohoří na východě, a směrem k severu až ty již zmíněné kanadské prérie. Bylo to obrovské území. Bizon lesní žil v drsnějších podmínkách severních lesů až téměř k polárnímu kruhu.
Z dochovaných historických pramenů vyplývá, že prvním bílým člověkem, který nedozírné pláně a ta velká stáda bizonů spatřil, byl Henry Kelsey, anglický průzkumník a obchodník s kožešinami ve službách Společnosti Hudsonova zálivu (Hudson’s Bay Company). Bylo to kolem roku 1690. Ale prakticky až do roku 1750 byla tato území a hlavně ta mnoho milionová stáda bizonů z velké části stále ještě nedotčena.
...zoologie... K popisu bizona mi kliknutím myšky přispěchal Internet: Bizon americký (Bison bison) je statné zvíře, největší savec amerického kontinentu.
6
Původ: Předchůdci dnešních bizonů se do Ameriky dostali z Asie přechodem přes pevninský most v místě nynějšího Beringova průlivu. Bizon americký se vyvinul z bizona širokočelého (Bison latifrons), který byl mnohem mohutnější a který vyhynul před 6000 lety. Rozměry: Výška v kohoutku: samci 170-190 cm, samice 125-150 cm Délka: samci 370 cm, samice 250-310 cm Hmotnost: samci 900-1 500 kg, samice 500-750 kg Popis: Tělo je pokryto krátkou hnědou srstí, jež v přední části trupu přechází v delší chlupy, které mají na hlavě tmavou barvu. Poslední krční a první hrudní obratle mají velmi dlouhé trnové výběžky, jež tak společně s mohutným svalstvem vytvářejí charakteristický hrb. Vzdálenost mezi rohy je téměř 50 cm. Bizoni mají 32 zubů – 24 stoliček a 8 řezáků. 50 cm dlouhá oháňka slouží k odhánění hmyzu. Bizon lesní je oproti prérijnímu celkově větší. Širší paznehty zabraňují boření v měkké lesní půdě. Srst je tmavší, hustší a delší. Rohy dosahují až dvojnásobné délky. Zrak je slabý, bizoni rozeznávají pouze pohyb, ne detail. Naproti tomu mají výborný čich – dokážou větřit až na vzdálenost dvou kilometrů, ucítí trávu i pod značně silnou pokrývkou sněhu. Ačkoli vypadají těžkopádně, v cvalu dosahují rychlosti 50 km/hod. Tímto tempem jsou schopni běžet půl hodiny i déle. Dožívají se 15 až 20 let. Potrava: Bizoni jsou přežvýkavci. Spásají traviny, zejména tzv. bizoní trávu (Buchloë dactyloides). Lesní bizoni se navíc živí výhonky dřevin, žaludy a bobulemi. Přežvýkavci tráví potravu ve dvou krocích, nejprve potravu rozžvýkají a spolknou do soustavy předžaludků – bachoru, čepce a knihy, a poté napůl strávenou směs zvrátí zpět do úst,
7
kde ho znovu sežvýkají, a tím maximalizují zisk z potravy.
Rozmnožování: Říje probíhá od května do září, kdy spolu bizoní býci urputně zápasí. Po devítiměsíční březosti rodí samice jedno mládě, které kojí asi rok. Telata zůstávají u matky až do dosažení dospělosti, t.j. do stáří tří až pěti let. Způsob života: Prérijní bizoni se sdružovali do obrovských stád, jež mohlo tvořit i několik desítek tisíc jedinců (jeden údaj dokonce hovoří o stádu, které čítalo dvanáct milionů zvířat) a jež pokrývalo území o rozloze 80 čtverečních kilometrů. Na podzim se bizoní stáda přesouvala na jih a východ a na jaře se vracela zpátky do severních a západních oblastí. V zimě se bizoni rozptýlili do menších skupinek, hlavou odhrnovali sníh a spásali trávu. Protože bizoni měli jen málo nepřátel – kromě člověka to byli medvěd grizzly, puma a vlk – je jejich počet v době před příchodem bělochů podle některých zdrojů odhadován na 60-75 milionů. Tolik prosím o bizonech Internet.
... a historie Jiné historické záznamy uvádí číslo ještě větší – 100 milionů. Mějme tato čísla na paměti, protože zanedlouho uvidíme, co se stalo později, a za tak krátkou dobu! Zde ještě dvě informace dobových dokumentů k dokreslení: Před časem jsem v jedné knize četl zápisky pořizované členem jedné výpravy. Autor popisuje, že jeli kolem jednoho a toho samého stáda skoro po celý týden! Jeden
8
misionář zas ve svých pamětech zapsal, že někde uprostřed prérií vystoupil na jakýsi pahorek a pod sebou spatřil moře bizonů nedohledně se vlnící od obzoru k obzoru!
Někde jinde jsem se dočetl, že při sněhovém blizardu bizon vždy čelí sněhu a vichru hlavou, nikdy zadkem. Samci svými těly vytvoří kolem samic a telat hradbu, kterou je chrání před nepohodou. Bizon je svojí kožešinou chráněn tak dokonale, že napadaný sníh na něm nejen netaje, ale ještě tím navíc vytvoří přídavnou tepelnou izolaci.
Bizon živitel Jak již bylo zmíněno výše, Indiánům byl bizon vším! Dokázali z něho zužitkovat všechno, dokonce i trus! Nic nepřišlo nazmar! Zde je stručný výčet: Jedlé části – maso, jazyk, vnitřnosti, tuk, morek, krev Srst – čelenky, ozdoby, vycpávky do polštářů, těsnění před unikáním tepla ze stanů, splétání lan a ohlávek Kůže – veškeré oblečení a obuv pro muže, ženy a děti celého kmene, pokrytí stanů, podestlání ve stanech, přikrývky, polštáře, nosítka na děti, mošny, vaky, pouzdra, nádoby, toulce, štíty, sedla, uzdy, řemeny, lasa, biče, saně, sněžnice, bubny, masky, ozdoby, hračky, chřestidla, zboží k výměnnému obchodu s bělochy i ostatními kmeny Kosti – nože, hroty šípů, palice, škrabky, šídla, jehly, lopatky, motyky, rukojeti nástrojů, kostra sedla, sanice saní, štětce, hrací kostky, obřadní předměty
9
Rohy – hrnky, lžíce, naběračky, rohy na střelný prach, hračky, čelenky, chřestidla Močový měchýř a bachor – nádoby na vodu, vědra, mísy, váčky Mozek – k výrobě zvláštní směsi k vydělávání kůží Šlachy – nitě, tětivy, výztuha luku Paznehty – klih, chřestidla Oháňka – plácačky na mouchy, ozdoby stanů tee-pee, obřadní oděvy Jelikož na prériích mnoho dřeva nikdy nebylo, ani trus nezůstal nevyužit. Úkolem děti bylo chodit do okolí a vysušené placky trusu sbírat. V prudkém letním žáru byl vysušen rychle a hlavně, byl ho vždy dostatek. Byl používán jako palivo k vaření a v zimě k topení. Před dlouhou a krutou zimou byl shromažďován do značných zásob.
Kromě srdce nic z bizona nepřišlo nazmar. Pouze to bylo zakopáno do země jako projev vděčnosti Velkému Duchu – Manituovi, Stvořiteli všeho života. Podobně jako australští Aboriginové i severoameričtí Indiáni měli zvláštní obřad a modlitbu, ve které ulovenému zvířeti děkovali, že svůj život obětovalo, aby celý kmen nezemřel hlady a dál mohl žít.
10
Na tomto místě je třeba zdůraznit, že Indiáni lovili pouze tehdy, když dosavadní zásoby osady už docházely. Kromě bizona byl loven los, jelen, karibú a další zvěř, též divoké ptactvo – koroptve, bělokur (ptarmigan), husy a kachny a ryby. Nicméně hlavním zdrojem nejen potravy, ale i všech dalších potřeb nepostradatelných k životu byl bizon.
Jak byl bizon loven Indiány
Předtím než měli Indiáni koně a střelné zbraně, lov bizonů nebyl snadnou věcí. Ale jíst se muselo. Tam kde to terén dovoloval, to jest kde rovina pastviny náhle končila prudkým skalnatým srázem, byl po 6000 let používán následující jednoduchý způsob. Indiáni záhy objevili, že bizon vidí velmi špatně. Proto na takové pastvině postavili dvě řady mohyl z větších kamenů, pařezů nebo kusů dřev. Pro bizona to bylo nezvyklé a považoval to za něco nebezpečného, čemu je lépe se vyhnout. Hlasitým pokřikem lovců byl na tuto dráhu nasměrován a nahnán nad propast kde přepadl a pádem se zabil. Pod skálou byl stažen z kůže a rozporcován. Tento prastarý způsob lovu byl používán kmeny Blackfoot a Crow v podhůří Skalistých hor až do poloviny 19. století.
11
Při návštěvě Alberty, nás syn Martin zavezl do muzea přímo v přírodě zvaného „Head-Smashed-in-Buffalo-Jump“, což by šlo volně přeložit coby místo „kde si bizon rozbil hlavu.“ Odtud je ten obrázek nahoře. To místo leží 18 km na západ od Fort Macleod a zhruba 180 km jižně od Calgary, kde nám velmi vstřícný a věci znalý ranger tento způsob lovu dokonale vysvětlil. Když jsme se vyptávali na pemmican, který Indiáni z bizoního masa sušením připravovali, při loučení nám věnoval pytlík již sušeného bizonního masa, abychom si doma mohli pemmican sami vyrobit. Tento
12
poučný výlet byl uprostřed zimy, sníh poletoval nad prérií a vytvořil dokonalou kulisu i náladu. Martin jen trochu litoval, že Skalisté hory by odtud, z těchto útesů, byly jinak už nádherně vidět.
Jiným způsobem lovu bylo zahnat bizona do jakéhosi míli dlouhého corralu ve tvaru písmene V, opět z klád padlých stromů nebo hromádek z kamenů, v jehož úzkém konci byl bizon snadněji zasažen vrženým kopí. Pro ten svůj špatný zrak mohl být někdy lapen do pasti i tak, že si někdo přes sebe přehodil bizoní kůži a napodoboval zvířecí pohyby a dělal bizoní zvuky vábničkou z kůže či kůry. Až do příchodu střelných zbraní byl veškerý lov činěn kopím, lukem a šípy nebo tomahawkem. Indiáni získali koně až po tak zvané Pueblo revoltě roku 1680. Tehdy Pueblo Indiáni povstali proti kolonizaci a Španělé byli přinuceni dočasně Nové Mexiko opustit. Při svém ústupu byli okolnostmi donuceni mnoho koní za sebou zanechat. Pueblo Indiáni se jízdu na koních brzy naučili, koně se dál množili a zanedlouho se s nimi začalo obchodovat. Netrvalo dlouho a kůň se stal nepostradatelnou součástí života Indiánů plání, a tím se lov stal daleko snazším. Nyní mohl lovec pádícího bizona dostihnout a z boku mu zasadit ránu šípem nebo kopím. To bylo pro lov z koně zkráceno na délku třech stop a bylo používáno ještě dlouho po prvních puškách, které byly tehdy příliš neohrabané a za jízdy se těžko nabíjely.
Exploze osidlování Anglicky by se zatím dalo říci – „So far so good“ – česky – „Až potud to celkem šlo“. Ale milý čtenáři zanedlouho již začne velmi smutná část našeho vyprávění. Kolem roku 1800 začala kolonizace světadílu naplno. Po bezmála 200 let seděli evropští přistěhovalci v úzkém pruhu země mezi Atlantikem a Apalačskými horami.
13
Tady nahoře, kde je dnes Kanada, to bylo trochu jinak, ale o tom někdy jindy. Expanzi směrem na západ způsobila řada faktorů. Jedním z nich byl sílící příliv přištěhovalců z Evropy, z nichž každý potřeboval nějakou půdu k obdělávání. Tento příliv byl zapříčiněn zas jinými politicko-sociálními tlaky – nekonečnými válkami mezi evropskými mocnostmi a výsledným strádáním a bídou prostých lidí, neutuchající náboženskou nesnášenlivostí mezi katolíky a protestanty, a tím touhou po svobodnějším životě bez neustálého šikanování feudálních a církevních institucí a karabáčem místní vrchnosti, nebo útěkem z hrozného hladomoru, jako byl ten v Irsku v letech 1845-1852.
Hlavní příčinou irského hladomoru byla katastrofální neúroda brambor, které tvořily hlavní zdroj potravy. Dalšími faktory byla zničující, britská ekonomická politika, neschopnost a neochota Velké Británie Irsku pomoci. Sedm let trvající neúroda byla způsobena nezvykle mokrým počasím, ze kterého vzešlo zničující rozšíření plísňových chorob brambor. Odhaduje se, že během hladomoru zemřelo 1-1,5 milionů lidí (z osmimiliónové irské populace) a další dva milióny provždy odešly z Irska hledat obživu jinde ve světě nejčastěji právě v USA a Kanadě. Tento velký irský hladomor měl i další temná politická pozadí, o kterých se v akademických kruzích podnes učeně debatuje. Celé karavany legendárních pionýrských vozů přikrytých plachtou, které každý zná z filmů, směřovaly k západu – do území, která jim vůbec nepatřila. Některá z nich byla zprvu „získána“ od důvěřivých Indiánů nejrůznějšími podvody a podfuky, kdy jednání byla často náležitě podmazána alkoholem a zpití a negramotní Indiáni často ani nevěděli s čím vlastně „souhlasí“ a co vlastně „podepisují“. Ale netrvalo dlouho, aby Indiáni ty všelijaké čachry bílých prohlédli, začali se bránit a docházelo ke krvavým masakrům. Hollywood to později patřičně rozmazal ve spoustě filmů a vytvořil image Indiána – zabijáka.
14
Snad některý čtenář ví, jak například Holanďané výhodně „koupili“ od Indiánů Manhattan. Ano ten Manhattan, kde se dnes rozkládá New York City, a kde jeden čtvereční metr jde do milionů dolarů. Ale tehdy tu ještě nestál ani Nový Amsterdam. Psal se rok 1626 a generálním direktorem holandské kolonie New Netherland byl právě jmenován Peter Minuit. Horlivý novopečený direktor chtivý pochvaly staré vlasti nelenil a 24. května 1626 za 60 guilderů (24 dolarů) a pytlík barevných korálků, knoflíků a pár laciných cetek koupil Manhattan. Indiáni ani nevěděli, co ta bílá věc co jim byla předložena k podpisu (pergamen smlouvy) vůbec znamená. Korálky a ostatní tretky však měly v nedaleké osadě nesporně velký úspěch, protože Indiáni se zanedlouho dostavili k Holanďanům znovu a opět došlo k další skvělé „transakci“. Tentokrát byl „zakoupen“ Staten Island. To je ten ostrov, kde se dnes do výše tyčí Socha Svobody. Direktor Minuit byl ten den v opravdu dobré náladě a dal ke korálkům k lepšímu i pár dek, litinových hrnců, seker, motyk a šídlo. To Indiáni zvláště uvítali, když jim bylo předvedeno, že se jím dají snadno dělat dírky do kůže, což se v osadě bude určitě hodit.
Exodus na Západ neutuchal. Nikoho ani nenapadlo nějak se obtěžovat a otázat se původních obyvatel, co oni si o tom všem myslí. I mezi bílými docházelo na nových územích k velkým sporům. Farmáři chtěli pěstovat své obilí a kukuřici a rančeři zas dobytek. Jedni chtěli mít své pozemky oploceny tehdy novým vynálezem – ostnatým drátem – ti druzí chtěli mít ničím neohraničená území pro svá rostoucí mnohohlavá stáda. A colty měly hic. Yippee!
15
Nad bizonem se stahují mračna Ještě v polovině 18. století byl bizon se svými 100 miliny nejpočetnějším savcem ve volné přírodě. Po tisíce let se proháněl prakticky po celé šíři a délce světadílu a po věky byl požehnámím jeho obyvatelům. Zvíře ani rudá tvář ještě neměli ponětí, co již brzy přijde. Bizonovi nadešly krušné chvíle a Indiáni plání se odmítali vzdát svých území ve prospěch bílých přistěhovalců, což vedlo k mnoha stále se vyhrocujícím konfliktům. Kongresmani ve Washingtomu si začali uvědomovat, že život Indiánů je plně závislý na bizonech. Nějaké chytré plešaté a obrýlené hlavě s licousy to nedalo moc práce dát si všechny ty věci dohromady a svoji nesmírně hlubokou myšlenku svým ctihodným kolegům přednesl: „Pánové, chceme-li se zbavit těch prokletých rudochů, musíme se nejprve zbavit toho jejich mizerného chlebodárce – bizona! Jedině tak je donutíme, aby se vzdali svých území. A tak otcové národa roku 1871 schválili zákon, jenž povoloval úplnou likvidaci bizonů!
Od té chvíle byl bizon systematicky loven prakticky skoro do naprostého vyhubení. Je k neuvěření, že za pouhých 50 let bylo 100 milionů zlikvidováno až na pouhých několik stovek kusů! Ano, toto není překlep! Na několik stovek kusů! Chceme-li být přesní, někde jsem vyšťoural údaj, že v roce 1889 zbylo pouhých 542 bizonů! Plán genocidy – připravit Indiány o hlavní zdroj potravy a vlastní existence se dařil. Zredukovat jejich počet vyhladověním a zbytek přinutit k odsunu do rezervací! Toto úsilí bylo podporováno vládami na všech úrovních – federální, státní i místní.
16
Stále víc a víc železničních tratí křížilo světadíl. I železničním společnostem stáda bizonů překážela a usilovaly o jejich vyhubení. Při srážkách s bizony docházelo ke srážkám s lokomotivami, když se nepodařilo včas zastavit. Navíc se stávalo, hlavně v zimě, že bizoni před náporem ledového větru a sněhovými bouřemi nacházeli úkryt v místech, kde železnice vedla v uměle zbudovaných zářezech. Tam v závětří se stádo uvelebilo a vlaky byly někdy zpožděny i o celé dny. Ve společnosti, kde čas jsou peníze, se takovéto nepřístojnosti nemohly dlouho trpět. „Divoká příroda přece nebude překážet pokroku“, prohlašovali železniční baroni.
A zas se našla nějaká přemýšlivá hlava, která přišla s dalším geniálním nápadem. To veškeré úsilí půjde ještě trochu urychlit, a k tomu navíc i nadělat spoustu peněz! A tak se z hubení bizona stal sport! A jak za chvíli uvidíme, všichni byli tím úžasným nápadem nadšeni a všichni byli spokojeni – továrny na zbraně, továrny na munici i železnice! Jak to fungovalo? Fantasticky! O weekendu se pánové z měst navlekli do apartních loveckých oblečků, a la Buffalo Bill, popadli svůj střelecký arzenál a vzhůru na nádraží. Tam již čekal vlak plný stejných výtečníků. No a pak už vlak zamířil za město do prérie. Po cestě si pánové dali doušek z placaté lahvičky, jinak mravně skryté ve náprsní kapsičce. A pak už se šlo na věc! Bum, prásk! Čím více vagonů, tím více stažených oken. A u každého „lovec“ lačný zítra kolegům v práci vypravět, kolik těch „bloody damned buffaloes“ skolil. Co okno – to vyčuhující hlaveň opakovačky nebo paže třímající revolver Colt! Jak staré dobové obrázky ukazují, vlak se jimi ježil jako dikobraz! Bum, prásk! Sto výstřelů, sto bizonů padlo k zemi jako loutky bez života. Střílelo se i z kolesových parníků a z dostavníků. Pánové si pak dali pauzu na doutníček či viržinko, otřeli si kapesníkem upocené čelo, a pochvalovali si, jakou má ta jejich winchestrovka, remingtonka a ta nejnovější
17
munice razanci, a jací jsou panečku ostrostřelci! „Oh, boy! Ti chlupáči dneska padají jak podťatí, co?!“ Isn’t that fun?“
Co se dělo dál? Když pánové dostatečně ukojili své lovecké vášně, jelo se bujaře zpět do města. Co bylo s těmi mrtvými bizony? Nic! Byli většinou ponecháni ležet na zemi a tlít. Avšak byl-li některý z pánů labužník a měl-li rád dobře vyuzené jazyky, nic proti tomu, vlak rád počká, než je buttler pro pána vyřeže. Za nějaký čas byly v prérijní trávě pouze suché, sluncem vybělené kosti. Až když se o něco později přišlo na to, že suché kosti se dají zužitkovat na hnojivo bohaté na fosfáty, přepálením se z nich dá získat uhlík k použití ve vodních filtrech a k rafinaci cukru, a v ještě čistší formě k výrobě živočišného uhlí, to pak chudí lidé začali se svými kárami a vozíky vyjíždět na pláně, aby si sběrem vydělali trochu peněz. Z rohů se zas začaly vyrábět knoflíky a spony do vlasů.
Jatka ve velkém Ale to pravé rodeo mělo teprve začít. Ono totiž zredukovat 100 milionů na 500 kusů dá trochu práce a musí se na to s fortelem a důkladně „ve velkém“! Nastala opravdová jatka. Zpočátku bylo ročně zastřeleno kolem 250 000 bizonů, ale i takové tempo bylo vládě příliš pomalé. Toto dalo vzniknout profesionálním společnostem. Zanedlouho už profesionální lovci zabíjeli stejné množství zvířat za jediný měsíc! Ne všem bylo vybíjení bizona lhostejné a ozývaly se hlasy, že by měl být alespoň do jisté míry chráněn. Ale tyto snahy ve Washingtonu dopadaly na hluché uši a osud Indiánů ještě méně. V roce 1874 prezident Ulysses S. Grant vetoval federální návrh
18
zákona, který měl uchránit rychle se ztrácející stáda, a v roce 1875 generál Phillip Sheridan při spojeném zasedání obou komor vlády – kongresu a senátu – naopak ještě apeloval, aby k vyhubení bizona a tím i zbavení se těch „prokletých divochů“ (ano tak to bylo při tom zasedání citováno) bylo přikračováno s ještě větší vehemencí. Kolem roku 1884 bizon byl již blízko totálnímu vyhubení! V polovině 19. století byl lov bizonů big business! Velký komerční podnik byl vyvinut s příslovečnou americkou efekttivností. Jak takový typický „outfit“ vypadal se dozvíme z dalšího textu: Odstřelovači byli obyčejně dva. Každý měl k ruce pomocníka, zatímco co on pálil, pomocník nabíjel, aby se neztrácel čas, protože čas jsou přece peníze. Byly používány pušky ráže .45 -.70. Kniha „The Fireside Book of Guns“ říká, že nejméně dvou střelců bylo třeba i kvůli tomu, aby hlavně pušek stačily při tak rychlé kadenci chladnout a nezavařit se. V zimě prý stačilo hlaveň pušky na pár vteřin strčit do sněhu. Kromě střelců výprava sestávala ze skinners – stahovačů a čističů kůží, gun cleaners a cartridge reloaders – čističů pušek a nabíječů, kteří se starali, aby pušky byly neustále nabity a vkládány do rukou střelců, náhončích, kovářů, kočích, kuchařů a početných koní a povozů. Tyto „lovecké“ výpravy měly sebou i poskoky, kteří z mrtvých zvířat vybírali olověné kulky, které byly na místě opět taveny a odlévány do forem k získání nových projektilů. Další moudré přísloví přece říká, že kdo šetří ma za tři.
19
Mnozí z těchto professionálních střelců, jako třeba legendární Buffalo Bill, vlastním jménem William Frederick Cody, skolili i několik stovek zvířat na jedno posezení a mnoho desítek tisíc za kariéru. U této postavy se kvůli českému čtenáři – pamětníkovi na chvíli zastavíme.
Wild West Show Buffalo Bill byl americký dobrodruh. Poté co v roce 1865 skončila americká válka severu proti jihu, nechal se železniční společností najmout za 500 dolarů měsíčně jako zásobovatel bizonním masem pro dělníky pracující na stavbě kansaské pacifické dráhy. Toto v té době byly pohádkové peníze. Díky této práci získal svou přezdívku a stal se jedním ze symbolů masakrování bizonů. Během prvních šesti měsíců jich postřílel na 4860 kusů.
Buffalo Bill Cody byl nesporně dobrým kšeftmanem. Když viděl, že s bizonem je už skoro konec, založil show „Wild West Show“, která měla portrétovat éru let 1800-1900, a která vydržela až do roku 1913. Mnohokrát s ní projel celou Ameriku a přivezl ji i do Evropy. „Typickými“ živými výjevy byl třeba právě ten lov na bizony, loupežné přepadení vlaku, banky či dostavníku, rvačky v saloonu, nebo urputný boj s padoušskými rudými tvářemi. Čtyři hodiny lasování, rodea, od pasu střílejících coltů, dobrých kovbojů i desparádů, sombrera, stetsony, indiánské čelenky, koně, atrapy proudem tekoucí whisky a krve. „Grand finale“ celé show byl hořící srub, který, a jak
20
jinak, zapálili Indiáni, kdy Buffalo Bill za pomoci mnoha pistolníků pálících o sto šest a přátelských Mexikánů zachrání rodinu osadníků, která si již byla jistá smrtí.
Pan Cody se díky show stal legendou „Divokého Západu“. Edward Judson napsal přes 200 románů s Buffalo Billem v roli hlavního hrdiny. Toto právě byly ty české „bufalobilky“, které ledackterého studenta dostaly ve škole do průšvihu, když je nedočkavě hltal při vyučování pod lavicí. I leckterý pan profesor byl jimi unešen, jak bylo ostatně vidět v tom starém filmu „Študáci a kantoři“. Není-liž pravda pamětníci? Dalšími legendárními postavami show byli pistolníci Tom Mix, Wild Bill Hickock a mladá dáma Annie Oakley. Tato devatenáctiletá dívčina zasahovala ze své pušky o kalibru .22 na vzdálenost 90 stop (27 m) hranu hrací karty, takže ta se rozštěpila ve dví! A ještě než dopadla na zem, udělala do ní navíc pět či šest otvorů! Annie prostě udivovala, střílela dozadu, od pasu, se zavázanýma očima, nebo i na cíl, který se pouze odrážel v zrcadle. V Evropě šíleli nadšením a toužili se odstěhovat za velkou louži, kde je přece tak veselo. A mnozí se opravdu řadili u emigrantských kanceláří. Annie měla vystoupení i pro královnu Viktorii i pro další korunované hlavy Evropy. Princ Pruský, pozdější císař Wilhelm II ji vyzval, aby ustřelila popel z jeho cigarety, kterou držel v ústech. Tak střeleckému umění Annie Oakley důvěřoval. Ta však byla natolik graciézní a požádala prince, aby cigaretu držel jen mezi prsty. Když později vypukla 1. světová válka, ozvaly se sarkastické hlasy, že Annie tehdy neměla mířit na cigaretu, ale na princovu hlavu, že by bývalo k té dlouhé a krvavé válce a zabití 15 milionů obětí nemuselo dojít.
21
Wild West Show vypůsobila v americké i evropské veřejnosti naprosto falešnou představu o Indiánech a pomohla vytvořit „Divoký Západ“, což byl ve velké míře pouhý mýtus. Ten však Hollywood později patřičně rozmazal ve stovkách filmů, a který ve vědomí lidí podnes přetrvává. Říká se, že pan Cody v pozdějším věku už ani sám nedokázal rozlišit mezi tím, co byl v jeho životě fakt a co pouhá fáma. Je prý proto radno přistupovat k jeho životopisům s rezervou.
Ještě však není masakru konec
Spokojenost byla na všech stranách. Vláda si mnula ruce, že ti mizerní rudoši budou konečně mimo obraz a střelci a překupníci zas měli svůj výnosný „hey-day“. V Dodge City jedna dobrá kůže hodila i 3 dolary, a když to byla pěkná huňatá zimní, tak i 50 dolarů. To bylo za časů, kdy leckerý muž byl rád, když za celý den vydělal 1 dolar! Lov probíhal tak, že lovec obyčejně časně z rána vyhledal stádo a zaujal pozici ve vzdálenosti okolo 100 yardů (90 m). Odtud střílel tak, aby zvíře zasáhl z boku a skrze plíce. To byla preferovaná metoda. Střílet do hlavy se nedoporučovalo, protože měkké kulky z olova často nepronikly lebkou a muselo by se střílet ještě jednou, zbytečná ztráta náboje a kulky. Hned poté přišli na ředu skinners – stahovači. Ti pomocí velkého dvouručního kladiva zatloukli skrze čenich zvířete delší ocelový kolík do země tak, aby dobře držel. Pak kůži na příslušných místech nařízli, připojili lany či řetězy k potahu o dvou koních a kůži z bizona bleskově stáhli. Kůže pak byla dalšími členy výpravy očištěna a naložena na vozy.
22
V dobových záznamech se praví, že v letech 1873-1883 bylo každoročně takovýchto společností přes tisíc, a že podle ročního období se takto odstřelilo 20 000 až 100 000 bizonů denně. Z Dodge City a dalších měst na Velkých pláních odjížděli denně vlaky kůží k východu. Postavení železnice napříč Coloradem a Kansasem rozdělilo stádo bizonů na severní a jižní. Posledním útočištěm jižního stáda byl nejsevernější výběžek Texasu, kterému se říká Texas panhandle – držadlo pánve. Za své „zásluhy“ při likvidaci severoamerického bizona Buffalo Bill Cody obdržel v roce 1872 od americké vlády Medal of Honor – Medaili Cti.
Jeden autor lamentuje nad starými vybledlými fotografiemi, na kterých je zachyceno to masové vybíjení bizona z konce 19. století: „Tolik nenávisti vůči divoké přírodě! Tolik nenávisti vůči bizonovi! Umí si někdo představit, jak by vyváděli milovníci koňů, koček a psů, kdyby toto byly fotografie kostí a lebek těch jejich miláčků? Když se na ty snímky dívám, napádá mne, že podobné snímky jsem už někde viděl. Ty však byly z Německa a Polska – a byli na nich lidé! Co se to s naší rasou stalo?“
23
Ohnivá voda Je smutné konstatovat, že v pozdějších letech se k těmto jatkám přidali i Indiáni! Často lze v této souvislosti číst o kmenech Siouxů a Komančů. Jak k tomu došlo? Způsobil to alkohol, kterému velká část domorodé populace naprosto propadla. Byli ho
24
tak lační, že se slepě přidali ke zničujícímu útoku na bizona a tím i na svou vlastní existenci. Vlastním přičiněním si vykopali hrob. Tato smutná situace trvá podnes. Dříve hrdý a svobodný Indián se z této rány už nikdy nevzpamatoval. Existují smutné dobové obrázky, fotografie za těch časů ještě nebyla, které zachycují na zemi klečící Indiány, jak chlemtají whisky z louží jako psi. Občas se totiž stalo, že některý neúplatný důstojník, vykonávající svoji službu věrně a důsledně, poručil sudy plné whisky zabavené pašerákům a hrabivým nenasytným obchodníkům sekerami rozsekat na padrť. Whisky vytékala proudem na zem. Ale ještě než se stačila vsáknout do půdy, Indiáni se ze široka daleka hbitě sjížděli a žádostivě ji chlemtali.
Evil Spirits James Abourezk, bývalý senátor z Jižní Dakoty napsal o této tragedii letos v červenci následující pojednání: V roce 1868 byla na území dnešní Jižní Dakoty vytvořena Great Sioux Reservation. Zpočátku byla tak rozlehlá, že prakticky pokrývala celou polovinu státu. O čtrnáct let později prezident Chester Arthur prozíravě vydal ze své výkonné moci příkaz (executive order) k vytvoření ochranného pásma na jejím jižním okraji, o velikosti 50 čtverečních kilometrů, a to v místech kde hraničila s Nebraskou. Právě zde totiž docházelo k největším problémům zapříčiněných alkoholem. Účelem zóny bylo zabránit prodeji střelných zbraní, munice, nožů a alkoholu Indiánům žijícím v rezervaci nezákonnými a
25
zločinnými bílými živly. Navíc bylo toto ratifikováno Kongresem, když byly v roce 1898 provedeny nějaké územní změny. Když však na prezidentské křeslo v roce 1901 zasedl Teddy Roosevelt, mocný lihovarský průmysl na něho učinil patřičně silný nátlak, aby tuto a další podobné ochranné zóny zrušil. Roosevelt to v roce 1904 skutečně učinil vydáním dalšího prezidentského výkonného příkazu. Tento krok byl však od samého počátku naprosto nezákonný, protože zákon ratifikovaný Kongresem nemůže být prezidentem za žádných okolností zrušen. Taková věc však absolutně nikoho nezajímala a zóny byly zlikvidovány. Neblahé následky se projevují podnes. Whiteclay, malá osada o jedné ulici a pár domech přímo na hranici mezi Nebraskou a Jižní Dakotou, má hned čtyři prosperující obchody s alkoholem, údajně pro svých 24 obyvatel. Většina zákazníků jsou však bílí lidé dopravující pití do rezervace, ležící hned za hranicí. A výsledky? Časté vraždy, rvačky, znásilnění, týrání žen a dětí, loupeže, krádeže a další důsledky alkoholu tekoucího do rezervace proudem. Všude jinde je situace obdobná. Senátor Abourezk ve svém pojednání uvádí úryvky z několika knih nejen o tom jak tragický dopad alkoholu je, ale i o tom, jak hrozně byli Indiáni šizeni a jakým podlým způsobem byli připravování o zdraví. „The Whiskey Trade of the Northwestern Plain“, Margaret A. Kennedy „Indiáni chycení do osidla alkoholu dali za něj vše. I kožešiny, které měli již připraveny na dlouhou krutou zimu, na pokrytí stanů, na pokrývky, oblečení a obuv, což je potom zanechalo naprosto nepřipravené. A přitom to žádné kvalitní pití vůbec nebylo. Tak zvaná whisky nabízená bezohlednými obchodníky výměnou za kvalitní bizonní kůže byla pouze smrtící směsí levného lihu s čímkoliv, co by té břečce dalo barvu a přidalo na jejím množství – modrá skalice, surový cukr, kastilské mýdlo, jamajský zázvor, prášek proti bolestem Perry Davise, odvar z černého čaje, a věřte nevěřte i špetka strychninu.“ „Fools Crow“, James Welch „Obchodníci, ještě než se vydali z Fort Benton za obchodem, smíchali ve velkých plechových kanistrech nejlevnější a nejpodřadnější pití co bylo k mání s pálivou
26
paprikou a melasou. Během cesty do indiánských osad k tomu ještě přidali vodu z řeky. Aby se Indiáni opili, na to to bylo dost silné, a přitom to ty darebáky skoro nic nestálo.“ „We Pointed Them North“, Teddy Abbott „Vzal se jeden barel vody z řeky Missouri a dva galony alkoholu. Potom se přidaly dvě unce strychninu (jeden z nejsilnějších stimulantů), aby to mělo patřičnou sílu. To totiž Indiáni vyžadovali, aby při pití mohli ještě víc křepčit. Potom se přidaly tři špalky tabáku, aby jim bylo zle a začali se ještě víc motat, jinak by nevěřili, že je to „pořádná“ whisky. Též to chtělo pár kostek mýdla, půl libru cayenského pepře, půl libru pálivé papriky a pár keříků divokého pelyňku, který roste všude na prérii a je zadarmo. Pak se to musí hodinu vařit, aby to dostalo pěknou barvu. Pak se to přecedí a sleje do lahví a je to – prvotřídní indiánská whisky – spokojenost zaručená. Za jednu láhev jedna kůže z bizona. Pak se chvíli počká, a když je zákazník už namol za druhou láhev vám dá i dvě.“
Bison trails – bizonní stezky První trasy přes severoamerický světadíl nenalezli lidé, ale divoká zvěř, hlavně bizoni, ale i jeleni, sobi, losi a karibů. To jak se velká stáda během střídaní ročních období stěhovala v hledání snesitelnějších podmínek a lepší pastvy. Tyto pradávné stezky vznikaly po tisíce let údery milionů kopýtek ubírajících se z místa na místo. K tomu, aby se stáda dostala z jedné obrovské zeměpisné pánve do druhé, ubírala se
27
instinktivně ubírala přes vodní předěly, které ty oblasti od sebe oddělovaly. Za jarního tání, aby se vyhnula záplavám a vzniklým bahniskům, a v zimě zas hlubokým závějím, vyhledávala cestu po horských úbočích a hřebenech, které silné větry zbavily sněhu.
Většina těchto migračních stezek vedla na ose sever-jih, avšak několik klíčových stezek vedlo i na ose východ-západ. Ty byly od nepaměti využívány i Indiány při jejich lovech, a později byly nedocenitelné pro objevitelské výpravy. A ještě později přicházejícím osadníkům. Mnohé z těchto pradávných tras divokých zvířat bylo i využito železničními společnostmi, když byly vyměřovány tratě vedoucí od východního pobřeží k západu. Senátor Thomas Hart Benton vzdal kdysi poctu těmto čtyřnohým geometrům. Jeho výrok zněl: „Cestu k Západu nám zmapoval bizon.“
Bizon dnes Je odhadováno, že dnes je všech severoamerických bizonů na 350 000, a to jen obětavým přičiněním těch jedinců, kterým osud bizona nebyl lhostejný. Z tohoto celkového počtu je 250 000 pěstováno, podobně jako hovězí dobytek, na rančích pro lidskou spotřebu, na maso a kůže. Maso bizona je výživné a zdravé. Obsahuje daleko méně tuku a cholesterolu než maso hovězí. Poptávka byla taková, že bizon začal být křížen s domestikovaným dobytkem na tak zvané „beefalo“ (beef – hovězí a buffalo – bizon). Zbývajících 100 000 kusů žije v chráněných oblastech, hlavně v Yellowstone National Parku, který leží mezi Wyomingem, Montanou a Idahem, v Henry Mountains
28
v Utahu, Wind Cave National Parku a Custer State Parku v Jižní Dakotě, na Elk Islandu v kanadské Albertě, a na dalších menších chráněných uzemích, jako na je příklad národní park Riding Mountain v Manitobě, kde jsme s bizony sami prožili nezapomenutelné osobní setkání.
Odhaduje se, že geneticky neporušených divokých bizonů je dnes pouze 12-15 tisíc. Z toho 3000-3500 kusů žije v již zmíněném Yellowstone National Parku. Bizoni tohoto unikátního stáda jsou potomci pouhých 23 jedinců horského bizona, kteří v 19. století jako zázrakem unikli masovému masakru. Bylo to jen díky tomu, že toto stádečko žilo ve vzdáleném a těžko přístupném Pelican Valley, o jehož existenci se velmi dlouho vůbec nevědělo.
Blízká setkání s bizony Je tomu už hezká řádka let, co jsme se poprve rozletěli do provincie Manitoba, navštívit syna Martina, který tam už nějaký čas žil a pracoval. Tato prérijní provincie má ve svém znaku bizona, to nádherné zvíře, jehož nezčetná stáda se kdysi po těchto nedohledných pláních volně popásala a proháněla. Už cestou z letiště jsem si všiml, že obrázek bizona tady mají i na silničních ukazatelích a ihned zatoužil nějaké pěkné stádo během naší návštěvy spatřit. Martin se váhavě poškrábal na hlavě a pravil, „Táto já tady v okolí Winnipegu o žádném stádu opravdu nevím. Nějaké bizony mají v Riding Mountain National Park, ale sám jsem tam ještě nebyl, je to totiž odtud pěkná štreka – tam a zpátky skoro 600 km.“ Takže při této první a nedlouhé návštěvě Manitoby prostě nebyl čas, abychom se do toho národního parku vypravili. Jednoho pěkného slunečného dne jsme se vydali od Winnipegu kousek na sever, ke stejnojmennému jezeru. Je dlouhé přes 400 km a široké 40 až 100 km, čili si ničím nezadá s Velkými jezery tady u nás v Ontariu. Na jeho východním břehu jsme strávili hezký den a ačkoliv byl teprve červen, neodolal jsem koupeli v ještě neprohřátých vodách, jelikož led někdy pokrývá toto jezero ještě v květnu.
29
Za pozdního odpoledne, kdy slunce se sklání k západu a barvy tím nabývají sytých a nazlátlých podvečerních odstínů, jsme uháněli nazpět k Winnipegu. A tu po levé straně silnice jsme tu nečekanou krásu spatřili! Na oplocené pastvině se popásalo početné stádo huňatých bizonů, které jsme v první chvíli všichni považovali jen za stádo tmavého dobytka, jakým je třeba plemeno Angus. Tak přece jen se mi to přání vyplnilo. Ve stádu byli statní samci (bulls), o něco menší samičky (cows), i mladá telátka (calfs), všichni v tom podvečerním osvětlení prostě nádherní. K mé nemalé radosti celé stádo přišlo ze zvědavosti až skoro k nám. Ó, to bylo fotek! Dnes by jich bylo ještě víc, ale digitální fotografie v té době ještě nebyla. Samci vydávali jakási krátká mručení. To jsem si v mžiku zamiloval a pak, nepochybně k velké radosti ostatních členů výpravy, v autě po zbytek cesty opakoval. I vy byste si ten zvuk určitě zamilovali (ne ten můj pochopitelně, ale těch nádherných chlupatých fešáků). Tak toto bylo to první setkání a zároveň láska na první pohled. Po návratu z Manitoby jsem se tehdy pustil do shromažďování materiálů o bizonech a obrázků. Dnes je to díky Internetu jen otázka klikání myší, ale tehdy to byly četné výpravy do knihkupectví a knihoven. V průběhu mého bádání jsem se dozvěděl mnoho zajímavých věcí, o kterých vlastně toto celé další pojednání je. Za čas jsme se do Manitoby opět vypravili, tentokrát autem a na delší dobu. Tehdy jsme ji projeli křížem krážem. Martin byl v té době už ženatý a se svoji paní Marcií se přestěhovali do městečka Russell, které leží jen několik mil od hranice se sousedním Saskatchewanem, což je další prérijní provincie směrem k západu. Od obzoru k obzoru obilnářské farmy, dobytkářské ranče a tu a tam rezervace Indiánů. Zákazníci v supermarketu, který si naši mladí v městečku pořídili, byli právě farmáři, rančeři a Indiáni, kteří pravidelně ze široka daleka zajížděli do Russellu pro zásoby potravin. Dnes už sice ne na koních a vozech s plachtou, ale ve svých omlácených a zablácených pickupech, nicméně i tak romantika. Tedy alespoň pro mne. „Táto, co abychom si dnes udělali výlet do Riding Mountain, podívat se na ty bizony pasoucí ve volné přírodě“, navrhl jednoho rána Martin. I odtud z Russelu to bylo přes 200 km jedna cesta. Martin nás vedl parkem, který má rozlohu bezmála 3000 čtverečních kilometrů, až k velkému lesnímu jezeru Audy, kde se měli prohánět ti bizoni. Výlet to byl sice hezký, ale ten den jsme na to stádo nenatrefili. Nedalo nám to, a za několik dnů jsme se sem znovu, tentokrát už sami,
30
vypravili. Úzká dřevařská cesta vedoucí hlubokými lesy nás měla zavést k pastvinám, kde podle mapy lze bizony zpravidla zastihnout. Zaparkovali jsme a vydali se lesní stezkou k dřevěné vyhlídkové plošině na malém pahorku. „Určitě tu dnes budou“, ujišťovali jsme se nedočkavě cestou. Dorazili jsme do míst, kde už končilo přítmí lesa a začínaly voňavé pastviny rozkládající se před námi ve slunci dodaleka. Vyšplhali jsme na tu vyhlídku, pohled byl odtud vskutku skvělý, ale po bizonech zas ani památky. „Well, what can you do? – Co se dá dělat?“, řekli jsme si trochu zklamaně, „Maybe next time – možná příště“. Helen se už vydala na cestu nazpět k autu, a já si ještě na památku fotil alespoň ty prosluněné pastviny. Tu se z lesa náhle ozvalo volání, „Pepo, Pepo, pojď sem rychle, já nevím co mám dělat!“
Co se stalo? Helen se klidně ubírá tou samou stezkou k autu, když zničehonic slyší v okolních křoviskách, od ní na levé straně, praskot větví a šelest listí, jak se směrem k ní něco vehementně prodírá. A tu, na dva kroky před ní, vyjde z křoví bizoní samice, větší než kráva! Když jsem dorazil, už vedle mámy stálo i její dítě! Trochu si nás prohlédli a zas stejně rychle zmizeli v křoviskách na druhé straně cesty. Wow! To bylo setkání, liboval jsem si, naše cesta přece jen nebyla marná! To jsem ale ještě netušil, že toto byl jen malý závdavek věcí budoucích! Okolní buš, ještě před okamžikem klidná a tichá, náhle ožila! Z chládku a šera lesa se nořily další a další kusy ke své podvečerní pastvě na slunci. Bylo to nádherné! Nevěděli jsme co máme dělat, najednou tolik zvěře na pár metrů všude okolo. Myslím,
31
že nějaké nebezpečí nám od bizonů nehrozilo, ale pro jistotu jsme se tiše a pomalu vrátili do bezpečí té zvýšené platformy. K fotografování by to bývalo chtělo pořádný teleobjektiv. Kolik bizonů bylo? Snažili jsme se je spočítat, ale šlo to těžko, byli neustále v pohybu, ale myslíme, že jich bylo 60 nebo i více. Někteří byli mohutní statní samci, asi chlapíci v nejlepším věku, jiní už podle vzhledu patriarchové, stařešinové kmene, požívající úctu od mladších. Ostatní zvířata byly bezdětné samice, poněkud menší, a maminky s menšími či většími již telaty.
Nemohli jsme se vynadívat. Ale pak už nastal čas pelášit těch 200 km k domovu. Neradi jsme loučili, ale bizoni sami se postarali, že „show ještě nebyla over“. Nasedli jsme do vozu, vycouvali na cestu, kde jsme po chvíli dostihli několik dalších aut, které nemohly dál. Bizoni se patrně dosyta napásli a nyní se přes silničku vraceli na noc do klína lesů. Nyní nastala chvíle opravdu „close encounters – blízkých setkání“, jak z toho filmu o Ufonech. Pojednou jsme byli ze všech stran obstoupeni desítkami zvířat! Agresivní chování jsme nepozorovali, spíše zájem. Helen byla za volantem, vypnula motor a já fotil jako divý. Ještě stále jsem měl okno stažené, aby se dalo lépe fotit. Některé kusy nyní ze zvědavosti přistupovali až ke mně, a kdybych sklo nevytočil nahoru, asi bych býval i obdržel nějakou to lízanou pusu. Takhle jen sklo bylo upatlané od vlhkých zvědavých čumáků! Být nosem na nos bizonovi bylo prostě úžasné! Foťák měl pochopitelně hic, ale nedělal jsem při tom žádné rychlé pohyby, abych zvířata neznepokojil a nedošlo k nějaké konfrontaci, protože s tenkým plechem či sklem by tihle rohatí chlapíci neměli ten nejmenší problém. A měl jsem pravdu.
32
Řidič minivanu před námi se asi již dosyta vynadíval, nastartoval a chtěl se rozjet. Jednomu statnějšímu samci se to příliš nelíbilo a začal s autem hru „berany, berany buc“, určitě z toho byla škoda za pár stovek!
Vzpomněli jsme si při tom na jednu návštěvu krajanských známých z Alberty. Přiletěli k nám a hned na letišti si vypůjčili pěkné auto. Mimo jiné chtěli vidět nedaleké „African Lion Safari“. Tam však největší atrakcí nejsou lvi, ti v letním žáru pochrupují pod stromy ve stínu, ale afričtí paviáni – baboons. Ti se vám vrhnou na auto a doničí co mohou. Nejhorší ze všeho nebyla urvaná anténa a stěrače, ale ozdobné lišty na bocích vozu, na kterých paviáni opravdu zapracovali! Ti lidé se k nám vrátili zoufalí, co budou dělat, až budou auto vracet. Tak jsme zajeli do místní „Canadian Tire“, kde jsme zakoupili nové stěrače, novou anténu, a nové lišty, co nejpodobnější těm urvaným. Dali jsme si s tím pak trochu práce, vše dopadlo dobře a v půjčovně nic nepoznali.
33
Nyní po mnoha letech, až při psaní tohoto pojednání, jsem se dozvěděl, že bizon patří k nejnebezpečnějším zvířatům, se kterými se návštěvníci amerických a kanadských národních parků mohou potkat, zvláště v Yellowstone National Parku. Tam bylo od roku 1978 do roku 1992 bylo usmrceno či poraněno skoro pětkrát více lidí bizony než medvědy! 12 napadení medvědy a 56 bizony. Ale mám za to, že za tyto incidenty mohou hlavně pro svoji stupiditu lidé, ne bizoni. No tehdy v Manitobě jsme toto nevěděli, ale přesto jsme se snažili uprostřed té chlupaté společnosti chovat slušně a způsobně. Do Russelu jsme se vraceli vítězoslavně jako ze safari v nejčernější Africe a přemožitelé Kilimandžára. To bylo ten večer vyprávění! Marcia a Martin měli radost, že se nám ten výlet tentokrát tak vydařil.
Tatanka Až před pár dny, když už jsem pomalu končil sepisování tohoto vyprávění a začal s vkládáním dobových obrázků a fotografií, dozvěděl jsem se velmi hezkou věc. Udělalo mi to velikou radost, a proto se o tu novinu musím tady v závěru podělit. Mezi indiánským kmeny, kteří hojně požívali požehnání vzešlá z lovu bizona, byl i kmen Siouxů, obývající za těch časů území dnešní Minnesoty, Severní a Jižní Dakoty, Nebrasky, Iowy a kanadské Manitoby a Saskatchewanu. Pro to velké chlupaté stvoření, o kterém jsme si právě vyprávěli, měli neskonale něžné pojmenování. V jejich domorodém nářečí je bizon zván Tatanka. I vám se zdá to jméno pěkné a laskavé? Mně určitě ano. Však si to zasluhuje!
34
Josef Kratochvíl Oakville, Ontario, Kanada prosinec 2009
35
