Léčivé rostliny. T r o c h u dějepisu.
Šerý dávnověk obestíral zemi a rodil nový život. M i liony let uplynuly a konečně na zemi zavítal král všeho tvorstva — člověk. Žil po způsobu opic v lesích, bu doval si primitivní skrýše na stromech a -živil se po travou, kterou mu pečlivá a štědrá matička příroda uchy stala. Změny povětrnosti nutily prvotního člověka hledati ochranu proti mrazu, horku, sněhu, dešti a bouři. Našel si vhodné jeskyně skalní a vyvolil je za svůj pří bytek. Z národů lesních stali se národové jeskynní čili troglodyté. Na mnohých místech nacházíme dosud v jes kyních zbytky těchto lidí. — Zbraně jejich byly velmi jednoduché. Nejdříve byly to ulomené větve stromové, později palice dřevěné i kamenné a konečně oštěpy, šípy a luky. Člověk v této době podléhal pudům zvířecím. Když teplé slunko na jaře rozproudilo mízu životní, odehrá valy se v pralesích zápasy milostné po způsobu říjících jelenů. Vítězný muž odcházel s družkou a staral se o po tomstvo. Protivník zhynul, nebo jsa těžce zraněn, plazil se k potoku, aby rány své vymyl, horečku zmírnil chla divou vodou a nahledal si bylin léčivých na své rány v boji utržené. Podobně činil při poranění v zápasech s dravou zvěří a při různých chorobách. Zvířecím svým pudem poznal byliny léčivé a kterých neznal, ty uká zala mu zvěř lesní. Podnes lesníci a hajní vypravují, že postřelený jelen a srnec chladí se ve vodě a požírá třemdavu bílou, aby se z rány vyléčil.
8
Minuly zase dlouhé věky. Z národů jeskynních stali se národové lovečtí, pastýřští a usedlí, kteří chovali již dobytek, vzdělávali půdu a konečně provo zovali řemesla a vedli obchod. Známost léčivých bylin přecházela s pokolení na pokolení. Prvotní lidé se změ nili a změnila se i příroda. Mocný proces přeměny udál se v rostlinstvu i živočišstvu. Zanikli obrovští tvorové, aby z prachu jejich těl vznikl život nový. Přírodopisci a geologové potvrdí nám, že žil zde veliký Ichtyosaurus, nesmírný Plesiosaurus, dále Teleosaurus, Stegosaurus, Diplodocus a jiná zvířata, jejichž těla byla rozměrů obrovských. Tito pohádkoví obři zanikli. Atomy jejich těl jinak se spojovaly a vznikali noví tvorové, nové rost linstvo: Avšak hmota původní zůstala. Jest táž a ne změnitelná a proto věčná. Proto i v nás i v rostlinstvu kolern nás jsou atomy hmoty původní, ale dědictví o známosti rostlin léčivých přenášelo se od věků s člo věka na člověka a najdeme je u národů s kulturou nej nižší i u národů na nejvyšším stupni vzdělanosti. Lé čivé rostliny znají národové souostroví v Tichém oceáně, znají je černoši v nejtemnější Africe, američtí Indiáni, žlutí Mongolové, hnědí Malajci a obyvatelé Austrálie, moderní Francouzové i vážní Angličané. Celý svět zná léčivé byliny a váží si jich. Zkazky starých Indů zmiňují se o nejedné bylině léčivé. Babyloňané, Assyrové, Médové, Egypťané, Peršané, Rekové i Římané, ti všichni a jiní ještě národové znali léčivou moc bylin a některým připisována byla moc přímo zázračná. Bájesloví řecké i římské vypravuje o nejedné rostlině léčivé. Bůh lékařství, Paeonius, by linami uzdravil chorého Herkula, ba i samého Plutona. Persefone větévkoh jmélí otevírá brány podsvětí a po dobně i Aeneáš s jmélím v ruce vstupuje do říše Piu-
9
tonovy. Odtud udržela se víra v kouzelnou moc jmélí až na naše časy a jmélí jest váženou lékárnickou bylinou ještě dnes. V Ethiopii prý existovala bylina, která bažiny vy soušela a měnila v úrodný kraj. 2e to není americkým humbugem, vidíme na australském blahovičníku (Eucalyptus globulus), který bažinaté kraje mění po čase v pevnou zem. Ve Spartě a ve Skythii měli prý bylinku, kterou potřebí bylo v ústech držeti a člověk nevzpome nul si na hlad a žízeň. Totéž činí dnes americká rostlina koka — Erythroscylon Coca. Také náš tabák činí něco podobného. O tom přesvědčili se vojáci za války světové. Apuleios vypráví, že mu božstvo zjevilo mnoho druhu bylin, jimiž lze člověku prodloužiti život. Když naň na léháno, aby tajemství své zjevil, pravil, že nepovažuje za správné sděliti takové vědomosti, protože lidé za svého krátkého života napáchají mnoho zla a pak ne štítili by se žádného zločinu, ba neušetřili by ani bohů, aby život svůj prodloužili. O těchto tajemných silách přírodních věděli a psali Hermes, Trismegistos, Bocchus, Aron, Orfeus, Thebit, Zenothemis, Zoroaster, Euax, Dioscorides, žid Isák, babylonský Zachariáš a j. v. Odkud však síly ty pocházejí a jak jich užíti, to nezapsal z nich nikdo. Všichni však doznali, že síly ty ukryty jsou v rostlinách a s nimi i velká moc. O účincích rostlin léčivých mínění bylo různé. Ale xander peripatetik usuzuje z přirozených vlastností a domnívá se, že léčivá síla bylin pochází ze živlů. Mudrc Plato přisuzuje účinky ty tvůrčím silám hmot, ze kte rých rostliny povstaly. Hermes se domnívá, že léčivé vlastnosti bylin pocházejí z vlivu těles nebeských. Tato domněnka byla v platnosti mnoho staletí.
Il)
Prométheus přinesl lidstvu oheň s nebe a za to byl přikován ke skále. Orel denně přilétal a rval jeho útroby. Kam krev z jater padia, vypučela podivná bylinka. V y pravuje o ní Apollonius ve svých »Argonautech«. Potře-li se bojovník šťávou z oné bylinky a při tom obětuje Proserpině, nelze ho zraniti železem ani ohněm. Mnozí mágové středověcí připisovali zdárné účinky rostlin na zdraví lidské duchu světovému, který síly do hmot vlévá. Jiní opět tvrdili, že jenom slunce propůjčuje rostlinám moc léčebnou, vytahuje paprsky svými ze země látky léčivé a ukládá je v rostlinách. T o ť jest asi názor nejsprávnější. Slunce propůjčovalo léčivé vlast nosti otočniku, pivoňce, vlašťovičníku, slunečnici, zá zvoru, citroníku, třemdavě, vrbině; měsíc vléval léčivé prostředky opět mochně. Řimský cestovatel Plinius vypráví, že mnohé kvě tiny propůjčovaly člověku moc předvídali věci budoucí. Byla to hlavně »aglaphotis«, která se také nazývala »marmoritidou« a rostla divoce v mramorových lomech v Arábii při hranicích Mezopotamie. Této rostliny uží valo se i k přivolávání duchů osob zemřelých. Věštecký nápoj připravován byl z rostliny »theangelsidy«. Byla to asi Archangelica officinalis neb silvestris, t. j. andě líka lékařská a menši. Historik Xanthos vypravuje opět o rostlině »balli«, kterou byl vzkříšen usmrcený Tillon. Slavný učitel Rabanus praví, že bylina »pentaphyllon« (mochna) vzdoruje jedu, zahání průjem a usmiřuje zlé duchy. Podobně sporýš. Perští králové dávali na cestu svým vyslancům k panovníkům sousedním bylinu »lataxoc, aby všude měli všeho hojnost. Největší znalost bylin léčivých byla u Egypťanů. Americký egyptolog Henry Breadsted objevil lékařský papyrus a učinil jej svým překladem přístupným všemu
%
11
učenému světu. Jeho obsah vzbudil všude rozruch a ukázal, že egyptské lékařství postaveno bylo na zá klad vědecký. Jak vysoko cenil si starověk egyptského lékařství, to dokazuje jedno místo ze 4. zpěvu »Odyssey«, kde Egypt popsán je jako země, z jejíž půdy ro ste mnoho koření k dobrým i škodlivým smíšeninám, t. j. jedům. Dále se praví, že každý egyptský lékař vy niká věděním nad ostatní smrtelníky. Také ve vojsku byli školení lékaři. Civilní lékaři byli specialisováni na určité nemoci a léčili dle osvědčených starých receptů. Dle těchto pak i léky připravovány, hlavně z rostlin. Lékař, jemuž umřel pacient, byl beztrestný, když pro kázal, že léčil přesně dle předpisů. Nemohl-li tak prokázati, byl souzen na život a na smrt. Později lékařství egyptské upadlo. Dle zpráv Clemense z Alexandrie, pohanského fi losofa, který procestoval velký kus světa a později, po svém přestoupení ku křesťanství stal se také učitelem Originovým, měli Egypťané 42 svátých knih a z nich posledních šest věnováno bylo výhradně lékařství. Po jednávaly o těle lidském, o nemocích, o lékařských pří strojích, o lécích, o očích a o ženách. Medicínské knihy byly posvátné a zasvěceny Anubisovi, bohu se šakalí hlavou, který uváděl duše do podsvětí. Znalost lékaíství udržovala se přísně ve stavu kněžském. Apuleios vypravuje o slavném egyptském mágovi a proroku Zachlovi, že vzkřísil mladíka již mrtvého. V ústech svých držel malou bylinku a druhou položil na úsvitě na prsa mrtvého. Nato obrátil se k vycháze jícímu slunči a zbožně se modlil. Prsa nebožtíkova na jednou se počala zvedati, tepna bila stále silněji, duch vstoupil do těla, mrtvola se zvedla a mladík mluvil.
12
Ve století XII.— XV. účinek bylin na zdraví lidské připisován byl určitým hvězdám. Tak Algol propůjčuje léčivé vlastnosti čemeřicím a pelyňku, Plejády rozma rýně a fenyklu, Aldebaran pryšci a kozímu listu, Kozo rožec mátě peprné, Velký pes chvojce klášterské, Černo býlu, kozi bradě lučili, Velký medvěd čekance, brčálu a t. d. Proto jisté léčivé byliny trhány byly jen v době,, kdy ta neb ona hvězda či souhvězdí zaujímalo určité postavení k zemi. Věřilo se tehdy, že jen v tu dobu trhané byliny účinkují na zdrávi i ducha lidského. Tak ovšem soudil středověk i starověk a my dnes, dívajíce se na věc se stanoviska ryze vědeckého, přiznati mu síme veliký význam rostlinám léčivým, ve kterých slunko uchystalo lidstvu pomoc v jeho bolestech. Leč ani bible či Písmo svaté nezamítá rostlin léči vých. Izop a dřevo cedrové hrálo úlohu při prohlášení malomocného za uzdraveného u Židů. Svědčí o tom ka pitola 14. knihy Mojžíšovy III., zvaná Leviticus. K ap i tola 30. knihy Jobovy mluví o lidech, kteří trhají »zeliny po chrastinách«. 1 na jiných místech bible najdeme zmínku o rostlinách léčivých. Poohlédněme se ale po dějinách svých vlastních. Staré báje a pověsti vypravují o moudrém knížeti Krokoví a jeho třech dcerách Kazi, Tetě a Libuši. Vše cky tři se něčím proslavily. Libuše ctěna byla pro svoji moudrost a po smrti otcově stala se kněžnou a zakla datelkou rodu Přemyslova. Teta učila lid ctíti bohy zpě vem a plesem. Kazi znala léčivou moc bylin, uměla hojiti lidské neduhy a bolesti a byla ve veliké vážnosti. Na hrad Kazin utíkal se lid o pomoc ve svých nemocech. Kazi nikoho neodmítla, každému pomohla a lid ji miloval.
13
U sousedních národů slovanských i germánských znalost léčivých bylin chována byla jako tajnost u kněží. Slovanští kněží sluli žreci, germánští druidové. Některé rostliny připravovány byly k léčení za obřadů nábo ženských a jmélí, na př., bylo řezáno srpy a noži zla tými. Ve středověku sbíráním léčivých rostlin zabývali se kořínkáři čili řeporyjci, brtníci a tak zvané »čarodějnice«. Bylo to zaměstnání přímo lidskému životu ne bezpečné a mnoho lidí kleslo tehdy pod mečem kato vým, na šibenici či na hranici, bylo umučeno ve věze ních neb roztrháno koni jenom proto, že nebylo poroz umění pro věc. Vina provinilců byla jenom v tom, že duchem svým předčili dobu. Čarodějnice ovšem se svý mi lektvary spojovaly různá zaříkávání a kreslily po divné vzorce ve vzduchu neb na zemi. Dopadené čaro dějky končily život svůj v mukách nejhroznějších. Ve století XIV. u nás Čechů věc počala se měniti k dobrému a i samotní vládcové dávali pokyny, jak pěstovati rostliny lékařské. Byl to hlavně »Otec vlasti«, císař Karel IV. Ten v mladších svých letech poznal různé země evropské a všeho bedlivě si všímal. Po zději, když dosedl na trůn po smrti otce svého Jana Lucemburského, zakládal vinice, sady ovocné a za hrady s bylinami léčivými. Zahrad lékárnických bylo tehdy v Praze několik. Největší prostírala se mezi dneš ním Václavským náměstím, ulicí Jindřišskou, Bredovskou a Mariánskou, která dříve slula Bosácká. Tato za hrada patřila dvornímu lékaři císaře Karla IV., Ange lovi z Florencie, který měl i vyhlášenou lékárnu v Praze a jíž Čechové říkali »U Anděla«. V Německu v téže době všímali si vlastností rostlin a jich účinku na zdraví lidské mužové učení, kteří za
14
bývali se vědami magickými a věřili, že každá bylina má svoji léčivou moc, kterou jí propůjčuje duch všesvetový, vládce přírody. Jedním z nich byl Kornelius Agrippa, rytíř z Netteshaymu, osobní lékař francouz ského krále Františka I. Ten r. 1533 vydal spis »Magie či okkultní filošofie« a v něm činí se časté zmínky o rostlinách léčivých. Leč i u nás v Čechách kvetlo pěstování rostlin léči vých a to na počátku věku nového. Císař a král Ferdi nand I. povolal do Čech z Gorice slavného botanika a lékaře Ondřeje Mathioliho, který stal se osobním jeho lékařem. Matiiioli dovedl císaře i pány české nadchnouti pro vědeckou botaniku, pro ovocnictví, vinařství a jiné obory hospodářské. Za Mathiolova působení vzniklo v Praze i na venkově několik zahrad, kde pěstovány byly výhradně rostliny léčivé. Mathioli svědomitě zkoumal účinek bylin, zaznamenával pečlivě své zkušenosti, stu doval naši květenu a roztřiďoval. V Praze pobyl plných třináct let a konečně ze služeb králových propuštěn byl na vlastní žádost. Odejel do Tridentu a zde r. 1577 ze mřel v 77 letech svého plodného života. .Mathioli náleží mezi nejlepší vykladače Dioscorida. R. 1557 vydal v Praze pověstný svůj »Herbář«. V něm popisuje známé rostliny a dává návody, jak by se jich a kdy mohlo použiti v různých nemocech. Některé rady mají ovšem příchuť pověrčivosti, jak ani při tehdejším duchu jinak možné není, ale jádro je velmi dobré a vše obecně ceněno. Mathioli buduje zde na poznatcích sta rověkých učenců řeckých i římských. Byli jim i: Lysimachos, Dioscorides, Theoprast, Hešychius, Loctius, Athsenems a jiní. Také Pliniovy »Historie přírody« se dotýká. Česky vydán byl »Herbář« Mathiolův r. 1562 od 1adeáše Hájka z Hájku a spisovatel v něm praví,
19
že dílo vzniklo z vděčnosti k o ^ ’ ProfesoI v Bologni, vydán byl r. 1596 dle němé,-0 Altl0m ’ Tozzi’ Bemn" berta z Riesenbachu českýn a J' v' mění z Veleslavína. alleranda, Roberta MarriČinnost Mathiolova v ordě> Tomáše Hoye, Scheroceněna. Jeho »Hérbář--'> Kerra. ném vydání u knihkup.iámost léčivých rostlin Magnol, Jest-to dílo příliš roz..elieru, který zemřel r. 1715, cepřístupno širším vrsý 1651), Tournefort ( f r. 1708), Za císaře Rudo-Vaillant ( f 1722), Dierville, lékař klášteřích, četné nX. zvláště při sídlem své šiřitele léčivých rostlin. Byl to Tehdy vynikl .■rg> zemřelý r. 1663, profesor Maurandi z Mnichova Hyionarc|eS) lékař v Seville, jesuita Coby z Rožmberka • žanský r. 1 se Linnéem a jeho žákem Olafem a v nem \ 1 \zm
a vcari°, razj] léčivým rostlinám cestu Lavatier, °,uv^er, Jurinne, Schleicher, Haller, dr. Christ. Sevec za' J " V - íanďané na tomto poli vynikli svým Šebestiánem . , íhaunsem, profesorem v Leydenu. Týž byl osob]a(’lékařem Ludvíka Napoleona. Na pěstování rostlin Mlvých v širším rozsahu ukázal v Holandsku výtečný /ahradník Swert a to již na počátku století XVII. U Němců v říši vynikli: Konrád Gessner, který ze mřel v Curychu r. 1565, a všeobecně byl zván »německým Pliniem«. Dále Lonicer, lékař ve Frankfurtu nad Mohanem ( f 1586), Sinningi, universitní zahradník v Bonnu, J. Sigmund Elsholz, lékař a botanik v Berlíně ( f 1688), Koch, universitní profesor v Heideberce, Buzbaum, lékař v Cařihradě ( f 1730), Wohlkamer, před2*
áine náhražky v domácích drobývali se vědami magickými g dříve předkové naši* měli má svoji léčivou moc, kteroi,ochopeni „emáme. I zde opasvětový, vládce přírody. Jedu k c j z j n g máme důvěru Agrippa, rytíř z Netteshaymu, , cj niko]jv Nad tQU krčíme ského krále Františka 1. Ten r. I l .„ýboniých a osvědčených či okkultní filosofie« a v nem čm,sneme Vžd f našj o rostlinách léčivých , eznali chemických příLeč i u nas vCechacn kvetlo• p e s u ýmj ,ék z vych a to na počat™ veku nového. C>,roku chemie pomal-, nand I. povolal do Cech z Gonce slavr. lékaře Ondřeje Mathioliho, který stal se 0 lékařem. Mathioli dovedl císaře i pány česiu z ^!se i ° stl,nne. pro vědeckou botaniku, pro ovocnictví, vin! P1*1™ e nestojí obory hospodářské. Za Mathiolova působm cary uPravi; v Praze i na venkově několik zahrad, kde pěsti10u cenu- ' výhradně rostliny léčivé. Mathioli svědomitě ^ účinek bylin, zaznamenával pečlivě své zkušenoí' a ^ n ~ doval naši květenu a roztřiďoval. V Praze pobyl y ^ y ^ ari třináct let a konečně ze služeb králových propuštěi a k Sť“ na vlastní žádost. Odejel do Tridentu a zde r. 1577 s ovecil mřel v 77 letech svého plodného života. Mathioli náleží mezi nejlepší vykladače Dioscorid; j ^ . R. 1557 vydal v Praze pověstný svůj »Herbář«. V něm popisuje známé rostliny a dává návody, jak by se jich ^ a kdy mohlo použiti v různých nemocech. Některé rady mají ovšem příchuť pověrčivosti, jak ani při tehdejším duchu jinak možné není, ale jádro je velmi dobré a vše obecně ceněno. Mathioli buduje zde na poznatcích sta rověkých učenců řeckých i římských. Byli jim i: Lysimachos, Dioscorides, Theoprast, Hešychius, Loctius, Athsenems a jiní. Také Pliniovy »Historie přírody« se dotýká. Česky vydán byl »Herbář« Mathiolův r. 1562 od Tadeáše Hájka z Hájku a spisovatel v něm praví,
