Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta
Leona Hartmanová
Trestněprávní aspekty umělého přerušení těhotenství Diplomová práce
Vedoucí diplomové práce: JUDr. Rudolf Vokoun, CSc. Katedra trestního práva Datum vypracování práce (uzavření rukopisu): 12. 6. 2016
Čestné prohlášení
Prohlašuji, že předloženou diplomovou práci jsem vypracovala samostatně a že všechny použité zdroje byly řádně uvedeny. Dále prohlašuji, že tato práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu. Leona Hartmanová
Poděkování
Ráda bych na tomto místě poděkovala panu JUDr. Rudolfu Vokounovi, CSc., za jeho cenné rady, připomínky a odborné vedení při psaní této diplomové práce. Poděkování patří rovněž všem, kteří mě podporovali po celou dobu studia, zejména mé rodině a přátelům.
Obsah Úvod.................................................................................................................................. 7 1.
Pojem umělého přerušení těhotenství ........................................................................ 9
2.
Názory na umělé přerušení těhotenství ................................................................... 10
3.
2.1.
Skupina pro life ................................................................................................ 12
2.2.
Skupina pro choice ........................................................................................... 14
2.3.
Stručný vývoj názorů na umělé přerušení těhotenství ve světě ....................... 15
Vývoj právní úpravy umělého přerušení těhotenství v českých zemích ................. 17 3.1.
Období do počátku 19. století .......................................................................... 17
3.1.1.
Středověk a raný novověk......................................................................... 17
3.1.2.
Vláda Marie Terezie a Josefa II. ............................................................... 18
3.2.
Období od roku 1918 do roku 1950 ................................................................. 18
3.2.1.
Právní úprava na Slovensku v letech 1918 až 1950.................................. 19
3.2.2.
Trestní zákon z roku 1852 a situace na českém území ............................. 19
3.2.3.
Judikatura Nejvyššího soudu v letech 1920 až 1950 ................................ 20
3.2.4.
Reformní snahy ......................................................................................... 21
3.3.
Období od roku 1950 do roku 1957 ................................................................. 24
3.3.1.
Trestní zákon č. 86/1950 Sb. .................................................................... 24
3.3.2. Vývoj situace před přijetím zákona č. 68/1957 Sb., o umělém přerušení těhotenství................................................................................................................ 25 3.4.
Zákon č. 68/1957 Sb., o umělém přerušení těhotenství ................................... 26
3.4.1. Trestněprávní ustanovení zákona č. 68/1957 Sb., o umělém přerušení těhotenství................................................................................................................ 26 3.4.2. Podmínky pro umělé přerušení těhotenství dle zákona č. 68/1957 Sb., o umělém přerušení těhotenství ............................................................................... 27 3.4.3. 3.5. 4.
Interrupční komise .................................................................................... 28
Trestní zákon č. 140/1961 Sb. .......................................................................... 30
Současná právní úprava umělého přerušení těhotenství .......................................... 31 4.1.
Zákon č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství ................................... 31
4.1.1.
Podmínky umělého přerušení těhotenství ................................................. 32
4.1.2.
Mladistvé dívky ........................................................................................ 33
4.1.3.
Potřeba novelizace některých ustanovení ................................................. 33
4.1.4.
Neúspěšná snaha o zrušení zákona ........................................................... 35
4.1.5.
Shrnutí ....................................................................................................... 35
4.2.
4.2.1.
Nedovolené přerušení těhotenství bez souhlasu těhotné ženy § 159 ........ 37
4.2.2.
Nedovolené přerušení těhotenství se souhlasem těhotné ženy § 160 ....... 40
4.2.3.
Pomoc těhotné ženě k umělému přerušení těhotenství § 161 ................... 42
4.2.4.
Svádění těhotné ženy k umělému přerušení těhotenství § 162 ................. 43
4.2.5.
Beztrestnost těhotné ženy ......................................................................... 44
4.2.6.
Těžké ublížení na zdraví dle trestního zákoníku č. 40/2009 Sb. .............. 44
4.3. 5.
Trestní zákoník č. 40/2009 Sb. ......................................................................... 36
Statistické údaje interrupcí a spáchaných trestných činů ................................. 45
Ochrana lidského plodu z pohledu trestního práva ................................................. 47 5.1.
Počátek ochrany lidského plodu....................................................................... 48
5.2.
Konec ochrany lidského plodu ......................................................................... 48
5.2.1.
Teorie úplného vypuzení lidského plodu .................................................. 48
5.2.2.
Počátek porodu ......................................................................................... 50
6. Soulad právní úpravy v České republice s ústavním pořádkem České republiky a s mezinárodním právem .................................................................................................... 52 6.1.
Listina základních práv a svobod ..................................................................... 52
6.2.
Mezinárodní právo ........................................................................................... 55
6.2.1.
Mezinárodní pakt o občanských a politických právech ............................ 55
6.2.2.
Úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen ................................ 56
6.2.3.
Všeobecná deklarace lidských práv .......................................................... 57
6.2.4.
Úmluva o právech dítěte ........................................................................... 57
6.2.5.
Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod ............. 57
6.2.6.
Zhodnocení souladu .................................................................................. 60
7. Právní úprava umělého přerušení těhotenství jinde ve světě, zejména v zemích anglosaského práva ......................................................................................................... 60 7.1.
Právní úprava ve Velké Británii ....................................................................... 61
7.1.1.
Legalizace umělého přerušení těhotenství ve Velké Británii ................... 62
7.2.
Právní úprava v Severním Irsku a Irské republice ........................................... 65
7.3.
Právní úprava v Polské republice ..................................................................... 67
7.4.
Právní úprava ve Spojených státech amerických ............................................. 68
Závěr ............................................................................................................................... 70
Seznam zkratek ............................................................................................................... 75 Seznam použité literatury a judikatury ........................................................................... 75 Abstrakt ........................................................................................................................... 82 Abstract ........................................................................................................................... 84 Název práce v anglickém jazyce ..................................................................................... 86 Klíčová slova .................................................................................................................. 86 Key words ....................................................................................................................... 86
Úvod Umělé přerušení těhotenství představuje problematiku, která patří mezi nejstarší, ale také mezi nejaktuálnější společenské, etické, ideologické, náboženské a právní problémy společnosti. Trestněprávní aspekty umělého přerušení těhotenství, kterými se bude tato diplomová práce převážně zabývat, tak představují jen zlomek možných pohledů na tuto komplexní situaci. Téma interrupcí považuji za velmi zajímavé a v rámci společenských a politických diskuzí za mimořádně citlivé. Zároveň jsem přesvědčena, že tato problematika se přímo či nepřímo v určité fázi života dotýká každého z nás. Při svém studijním pobytu ve Velké Británii jsem měla možnost studovat tamější právní úpravu interrupce, o které jsem do té doby měla jen matné představy. Velmi mě zaujala různorodost právních úprav ve světě, a proto jsem se rozhodla věnovat svoji diplomovou práci právě tomuto tématu a jeho právní úpravě v České republice. V diskuzích týkajících se umělého přerušení těhotenství je základem sporu dilema, zda těhotná žena může být pod hrozbou trestní sankce nucena donosit a porodit plod, který nechce nebo nemůže z objektivních či subjektivních příčin donosit. Je zřejmé, že na tuto otázku nelze nalézt odpověď v právním řádu. Za velmi důležitý považuji etický pohled na tuto problematiku, ve kterém dochází ke střetu názorových skupin, přičemž některé považují lidský plod již od početí za živého člověka, jehož zničení ztotožňují s vraždou, jiné skupiny preferují svobodné rozhodování ženy o vlastním těle. Téma interrupcí má hluboký potenciál, a proto není možné zabývat se všemi jeho aspekty v rámci jedné diplomové práce. Z tohoto důvodu se diplomová práce zaměří především na trestněprávní aspekty a nenajdete zde podrobný rozbor etické či lékařské stránky problematiky. Proto po první kapitole diplomové práce, ve které se pokusím definovat pojem umělého přerušení těhotenství, bude následovat pouze stručná kapitola nastiňující etickou problematiku. Umělé přerušení těhotenství představuje kolizi zájmů společnosti, těhotné ženy a lidského plodu. Jak je tato kolize řešena, záleží zejména na stavu společnosti, vývoji vědy, medicíny, a dalších aspektech. Interrupce byly, jsou a vždy budou aktuálním
7
problémem společnosti, a proto bude ve druhé kapitole nastíněn vývoj názorů na umělé přerušení těhotenství a lidský plod v průběhu dějin. Velká pozornost bude ve třetí kapitole věnována vývoji trestněprávní úpravy na území České republiky. Jsem přesvědčena, že tato problematika si zasluhuje větší prostor, neboť pro pochopení současné právní úpravy a smýšlení společnosti je znalost historického vývoje klíčová. Současná právní úprava bude zachycena ve čtvrté kapitole, která bude pojednávat o zákonu č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství, jenž stanovuje podmínky, za kterých je možné v České republice umělé přerušení těhotenství podstoupit. Ve druhé části této kapitoly bude pozornost věnována trestnímu zákoníku č. 40/2009 Sb., který na zákon č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství, odkazuje a provedení interrupcí v rozporu s tímto zákonem postihuje trestní represí. V této části budou rozebrány trestné činy proti těhotenství ženy, institut beztrestnosti ženy a trestný čin těžkého ublížení na zdraví v souvislosti s usmrcením plodu a vyvoláním potratu. Pátá kapitola, která se bude zabývat ochranou lidského plodu v trestním právu, úzce souvisí s kapitolou předcházející. Pro vymezení trestných činů proti těhotenství ženy je totiž důležité určit, ve kterém okamžiku ochrana lidského plodu začíná a kdy končí. Toto rozlišení je klíčové zejména při porodu, kdy hraje podstatnou roli, zda je lidský plod chráněn ještě jako lidský plod, nebo již jako člověk. V druhém případě by se totiž např. těhotná žena, která je jinak beztrestná, mohla dopustit vraždy. Šestá kapitola této práce si klade za cíl poukázat na soulad české právní úpravy s ústavním pořádkem České republiky a mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána. Odpůrci interrupcí totiž často argumentují tím, že lidský plod má právo na život ve stejné míře, jako člověk. Tato práce se bude snažit tuto hypotézu vyvrátit. Poslední komparativní kapitola srovná českou právní úpravu s úpravou v zemích anglosaského práva, tedy konkrétně s Velkou Británií, Irskem a USA. Kromě anglosaských zemí bude stručně zmíněna i kontroverzní úprava v Polské republice. Účelem je čtenáři ukázat, jaké jsou další možnosti právní úpravy umělého přerušení těhotenství, a to zejména ty méně liberální. Cílem této práce je podat komplexní vhled do problematiky trestněprávní úpravy umělého přerušení těhotenství. Zároveň se ovšem práce bude snažit poukázat na to, že trestní represe nepředstavuje hlavní nástroj pro regulaci problematiky umělého
8
přerušení těhotenství. Jak bude ukázáno na statistikách, obava z trestní represe nezabraňuje ženám, aby se k interrupcím uchylovaly. Trestní právo by v tomto případě mělo plnit roli subsidiární a stát by se měl na těhotné ženy snažit působit zejména prostřednictvím sexuální výchovy a rodinné či sociální politiky, která by podporovala mateřství a rodinu jako celek. Text práce vychází z právního stavu platného a účinného ke dni 12. června 2016.
1. Pojem umělého přerušení těhotenství Pojem umělého přerušení těhotenství, který je pro tuto diplomovou práci klíčový, bohužel není v zákoně č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství, definován, ačkoliv ho zákon používá. V minulosti byla definice přenechána prováděcímu předpisu k zákonu č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, vyhlášce č. 11/1988 Sb., která definovala potrat1, za který považovala i umělé přerušení těhotenství dle zákona. Tuto vyhlášku však zrušil zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, který definici již neupravuje. Ani komentář k trestnímu zákoníku není nápomocný, když stanoví, že umělým přerušením těhotenství se rozumí jakékoli jednání směřující k usmrcení lidského plodu, které má povahu umělého přerušení těhotenství. Prostředky mohou být jak mechanické, chemické, tak přírodní.2 Pojem umělé přerušení těhotenství kritizovali od roku 1989 odpůrci svobodné volby matky. Termín totiž vyvolává dojem, že těhotenství by po určité pauze mohlo pokračovat. Lékařská literatura a Český statistický úřad proto v současné době používají raději termín umělé ukončení těhotenství, který je výstižnější. Ovšem je nutné upozornit, že dle Slovníku spisovné češtiny pro školu a veřejnost z roku 2005 má v češtině slovo „přerušit“ i význam „ukončit“, takže spojení umělé přerušení těhotenství je zcela legitimní.3 1
§ 4 (1) Potratem se rozumí ukončení těhotenství ženy, při němž a) plod neprojevuje ani jednu ze známek života a jeho porodní hmotnost je nižší než 1000 g a pokud ji nelze zjistit, jestliže je těhotenství kratší než 28 týdnů, b) plod projevuje alespoň jednu ze známek života a má porodní hmotnost nižší než 500 g, ale nepřežije 24 hodin po porodu, c) z dělohy ženy bylo vyňato plodové vejce bez plodu, anebo těhotenská sliznice. 2 ŠÁMAL, P. et al. Trestní zákoník II. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1634. 3 DUDOVÁ, R. Interrupce v České republice: Zápas o ženská těla. Praha: Sociologický ústav Akademie věd České republiky, v.v.i., 2012, s. 46.
9
V současné době je užitečná příloha k vyhlášce č. 297/2012 Sb., o Listu o prohlídce zemřelého, která potrat definuje. Za potrat považuje spontánní potrat4, umělé přerušení těhotenství provedené podle zákona upravujícího umělé přerušení těhotenství (zákon č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství), ukončení mimoděložního těhotenství podle zákona upravujícího umělé ukončení těhotenství (zákon č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství) a případ, kdy z dělohy ženy bylo vyňato plodové vejce bez plodu, či těhotenská sliznice a jsou histologicky prokázány zbytky po potratu. Zákon o zdravotních službách definuje plod po potratu. Jedná se o plod, který nevykazuje známky života a je lehčí než 500g nebo těhotenství trvá méně než 22 týdnů, pokud váhu nelze zjistit. Otázkou tedy zůstává, zda se za potrat považuje i umělé přerušení těhotenství v případě, že se jedná o plod vážící více než 500g. Příloha k vyhlášce č. 297/2012 Sb. zahrnuje pod pojem potrat veškerá umělá přerušení těhotenství provedené na základě zákona, ale zároveň pro statistické účely stanovuje pro plod s hmotností větší než 500g označení mrtvě narozené dítě. Takovéto rozlišení je ale patrně důležité pouze pro statistické účely. Za umělé přerušení těhotenství je pak třeba pokládat takový způsob ukončení těhotenství, který je proveden v souladu se zákonem č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství. Je důležité si uvědomit, že pojem potrat v sobě zahrnuje i samovolné potraty. Často se v médiích a na veřejnosti hovoří o zákazu potratů či protipotratových zákonech. Je opomíjen fakt, že určitý počet těhotenství často končí samovolným potratem, který zakázat nejde. Pro umělé přerušení těhotenství se pak správně používají pojmy jako umělý potrat, indikovaný potrat či interrupce. 5 Tato práce se bude dále zabývat právě pouze umělým přerušením těhotenství, tedy potratem v užším slova smyslu bez ohledu na váhu plodu.
2. Názory na umělé přerušení těhotenství Problematika umělého přerušení těhotenství je v každé době otázkou velmi aktuální. Po tisíciletí se vede spor o to, zda lidský plod je samostatná lidská bytost, 4
Jedná se o ukončení těhotenství, kdy je embryo nebo plod neprojevující známky života samovolně vypuzen nebo vyjmut z dělohy a jeho hmotnost je nižší než 500g, a pokud ji nelze zjistit, je-li těhotenství kratší než 22 týdnů. 5 Srovnej např. https://www.czso.cz/csu/czso/4028-04--uvod
10
kterou je třeba chránit již od okamžiku početí, či nikoli. Střetávají se zde dvě názorové skupiny označované jako „pro life“ a „pro choice“. První z nich považuje lidský život za hoden ochrany již od početí, a tak umělé přerušení těhotenství ztotožňuje s vraždou již narozeného člověka. Druhá skupina upřednostňuje právo matky rozhodovat o svém těle a životě a považuje život matky za hodnotnější než život lidského plodu. Jaký názor určitá společnost zastává, má pak samozřejmě vliv i na trestní represi ve státě. Důležité ve sporu, zda umělé přerušení těhotenství postihovat trestní represí, je vyřešit otázku, zda lidský plod je člověk, či nikoli. Obě názorové skupiny se shodují, že v okamžiku početí, tedy splynutí vajíčka se spermií, dochází ke vzniku života. Tento názor vyplývá z poznatků biologické vědy. Ti, kteří vycházejí čistě z biologického pojetí, argumentují, že trestní represe je na místě, neboť okamžikem početí vzniká nejen tělesný, ale i duševní život a s ním i život člověka.6 Druhá skupina zastává stanovisko, že až do okamžiku narození je plod součástí těla matky, a tak je to pouze a jenom matka, která má právo rozhodovat o svém těle. Trestní represe je pak účelná jen z hlediska ochrany zdraví ženy a má postihovat pouze třetí osoby, které by útočily vůči těhotenství ženy bez jejího souhlasu.7 Gabriela Nikšová zastává názor, že člověk je bytostí, která je tvořena biologickými, racionálními a sociálními komponenty, na základě kterých je tato bytost schopna vnímat okolní svět. Touto bytostí se člověk stává až v okamžiku narození. Navíc argumentuje právní úpravou, která nascituru nepřiznává právní osobnost, nestaví ho na roveň živému člověku a ani ho nepovažuje za občana státu. Dle Nikšové je proto zcela logické, že ochrana lidského plodu nemůže požívat stejné míry jako ochrana člověka.8 Umělé přerušení těhotenství představuje problematiku, která nezasahuje jen do právní sféry, ale také do oblasti etiky. Tato diplomová práce bohužel nemá dostatek prostoru pro analýzu podrobné debaty týkající se etických otázek spojených s problematikou interrupce. Z tohoto důvodu se omezí na stručný nástin argumentace obou názorových skupin, doplněný o popis vývoje obou názorových proudů ve světě. V dalších kapitolách se bude diplomová práce zabývat právní stránkou umělého přerušení těhotenství. 6
NIKŠOVÁ, G. Nedovolené přerušenie tehotenstva v československom trestnom práve. SAV, Bratislava 1971, s. 113. 7 NIKŠOVÁ, G. Nedovolené přerušenie tehotenstva v československom trestnom práve. SAV, Bratislava 1971, s. 116117. 8 NIKŠOVÁ, G. Nedovolené přerušenie tehotenstva v československom trestnom práve. SAV, Bratislava 1971, s. 119121.
11
2.1.
Skupina pro life
Skupina pro life je reprezentována zejména všemi významnými církvemi – evangelickou, katolickou, islámem, judaismem a dalšími. Hlavním východiskem tohoto myšlenkového proudu je názor, že embryo je lidskou bytostí, protože má kompletní genetickou informaci a plné právo na život.9 V České republice je proud pro life představován např. nevládním spolkem Hnutí Pro život ČR. Na svých webových stránkách10 předkládají argumenty proti interrupcím. Hnutí Pro život označuje umělý potrat za hanebný zločin. Tvrdí, že umělý potrat zraňuje jak matku, tak lékaře, který se staví do role nájemného vraha. Prosazuje názor, že umělá přerušení těhotenství podporují násilí ve společnosti, neboť představují řešení problému násilím na bezbranném plodu. Skupina pro life odsuzuje i interrupci z důvodu početí při znásilnění, neboť zde podle ní dochází k dvojnásobnému násilí – ke znásilnění a poté k násilí páchané ženou na lidském plodu. John L. Grady uvádí, že důvod k umělému přerušení těhotenství v podobě znásilnění se může zdát dobrý, ale nemůže se vyrovnat zlu, které je způsobené zničením plodu. Grady zpochybňuje i interrupce na základě vrozených vad plodu. Tvrdí, že není možné s jistotou určit, že by se dítě raději nenarodilo. Argumentuje tím, že lidé s určitým handicapem si naopak více váží života a výskyt sebevražd je u nich daleko nižší než u ostatních jedinců. Vyjadřuje obavu z toho, že pokud je možné zabít plod v těle matky, bude časem možné zabít i již narozeného člověka. Zároveň nepovažuje plod za součást těla matky, ale za oddělený, jedinečný a odlišný plod, který je závislý na matce jen kvůli výživě, a proto nepovažuje za pádný argument, že žena má právo kontrolovat své tělo, neboť plod není součástí jejího těla.11 Skupina pro life považuje za ideální alternativu k interrupcím osvojení a tvrdí, že nemůže existovat nic jako nechtěné dítě v případě, že tisíce párů na světě si přejí dítě adoptovat. Interrupci spojují také se zdravotními riziky. Zároveň brojí proti interrupci jako dalšímu antikoncepčnímu prostředku.12 Někteří radikálnější odpůrci interrupce jsou
9
BAHOUNEK, T. J. et al. Čtyři pohledy na interrupci. Ostrava: Key Publishing, 2007, s. 58. www.hnutiprozivot.cz 11 GRADY, J. Interrupce ano nebo ne? Překl. Karel Dachovský. Praha: Řád, 1992, s. 1113. 12 Srovnej např. 10 Arguments: For and Against Abortion, dostupné z http://womensissues.about.com/od/reproductiverights/a/AbortionArgumen.htm 10
12
někdy ochotni použít také násilí vůči zdravotnickému personálu gynekologických oddělení.13 Hnutí Pro život odsuzuje i používání antikoncepce, která podle nich navozuje strach z dětí. Vyvolává pocit, že je třeba se proti dítěti určitým způsobem bránit a mění tak dítě v nepřítele. Zároveň podle nich vnáší do intimního života lež, jelikož ten není úplný, neboť brání početí. Zejména hormonální antikoncepce dále poškozuje zdraví a degraduje protějšek mnohdy pouze na předmět rozkoše, a proto způsobuje nezodpovědnost v sexuálním chování. Současně neumožňuje již narozeným dětem získat další sourozence. Používání antikoncepce ztotožňují se sobectvím a nepřijímáním odpovědnosti za své chování.14 Odpůrci interrupce se primárně soustředí na morální status plodu. Filosof John Finnis uvádí, že početí je okamžik vzniku nového člověka, který by měl mít všechna lidská práva a neměl by být diskriminován na základě věku či jiných faktorů.15 Tento názor je často zpochybňován. Například Mary Ann Warren tvrdí, že plod sice může být lidský, ale nemůže být ještě považován za člověka, a tak jeho práva nemohou mít přednost před skutečným žijícím člověkem. Za člověka považuje lidskou bytost, která může cítit bolest, dokáže vyřešit složité problémy, komunikovat a je schopna si uvědomovat sebe sama.16 Je nepochybné, že i tato definice člověka má své nedostatky, jelikož vylučuje děti či postižené osoby, a proto i toto pojetí je často kritizováno. I v rámci skupiny pro life je tedy možné najít rozdílné názory, kdy umírněnější proud souhlasí s interrupcí za předem stanovených podmínek, zejména na základě zdravotních důvodů či v případě znásilnění, ale lze shrnout, že všichni se shodují v tom, že lidský plod je hoden ochrany již od okamžiku početí. Zastánci proudu pro life často neberou v potaz realitu, že nebude-li existovat legální možnost interrupce, ženy si vždy najdou jinou alternativu a vyhledají nelegální, zdravotně nebezpečné způsoby přerušení těhotenství. Proto by měla činnost skupiny pro life spočívat zejména v pomoci ženám v nelehkých životních situacích a podporovat je v jejich rozhodnutí, popřípadě je oprostit od vlivu ostatních osob, které by je k umělému
13
BAHOUNEK, T. J. et al. Čtyři pohledy na interrupci. Ostrava: Key Publishing, 2007, s. 58. Srovnej např. http://hnutiprozivot.cz/?a=37&id=94 15 Srovnej FINNIS, J. The rights and wrongs of abortion: a reply to Judith Thomson. Philosophy & Public Affairs. Vol. 2 No. 2, 1973. 16 Srovnej WARREN, M. A. On the moral and legal status of abortion. The Monist. Vol. 57 No. 1, 1973. 14
13
přerušení těhotenství nabádali. Rozhodně by si ale neměli určovat za cíl postavení umělých potratů mimo zákon.
2.2.
Skupina pro choice
Na druhé straně stojí myšlenkový proud pro choice, jenž je zastáncem interrupcí. Tento proud představuje názor, že žena má právo na sebeurčení a právo rozhodnout se, jak naloží se svým tělem. Tento přístup zdůrazňuje, že těhotenství představuje velkou fyzickou zátěž pro ženu, která nemůže být nucena donosit své dítě, pokud nechce. Stát dle nich nemá právo nutit ženu, aby ve svém těhotenství pokračovala bez svého souhlasu.17 Judith Jarvis Thompson ve svém článku A defence of abortion18 připouští, že jako přijatelný se může jevit názor, který právo na život považuje za silnější než právo rozhodnout se, co se stane s vaším tělem. Ovšem jako příklad uvádí situaci, kdy poté co jste byli uneseni a operováni, se probudíte spojeni se světoznámým violoncellistou, který trpí selháním ledvin, a pokud byste ho od sebe odstřihli, umřel by. Bylo by to jen na devět měsíců, ale mohlo by to být i na celý život. Je správné, abyste zůstali bezmocně připoutáni k druhé osobě, a to jen na základě předpokladu, že každý má právo na život, které převáží právo rozhodnout se, jak naložit se svým tělem? Thompson tuto situaci označuje za skandální a zdůrazňuje, že výše zmíněný názor se nemůže považovat za absolutní. Mezi argumenty skupiny pro choice patří tvrzení, že většina interrupcí se děje v prvním trimestru těhotenství, kdy dítě je zcela závislé na matce a není schopné mimoděložního života, a proto nemůže být považováno za samostatnou osobu. V případě, že by bylo zakázáno umělé přerušení těhotenství, které vzniklo důsledkem znásilnění, způsobilo by donošení dítěte matce další psychologické problémy. Tvrdí, že interrupce není používána jako forma antikoncepce, jelikož většina žen, které podstoupí interrupci, určitou formu antikoncepce využívá. Žádná antikoncepce totiž není a ani nemůže být stoprocentní, a pouze malé procento žen, které podstupují interrupci, nepoužívá žádnou formu ochrany. Směr pro choice zdůrazňuje, že právo ženy rozhodnout se, jak naloží se svým tělem, patří mezi základní občanská práva. Pokud by
17 18
JACKSON, E. Medical Law: Text, cases and materials. 3. vydání. Oxford: University Press, 2013, s. 668669. THOMPSON, J. J. A defence of abortion. Philosophy and Public Affairs. Vol. 1 No. 1, 1971.
14
stát mohl ženě zakázat podstoupit interrupci, proč by ji nemohl v tom případě naopak nutit brát antikoncepci či podstoupit sterilizaci.19 Jejich pádným argumentem je fakt, že zákazem umělých potratů se situace nikdy nevyřeší a umělé potraty nevymizí, pouze se stanou méně bezpečnými. Zároveň zdůrazňují, že není možné určit, v jakém okamžiku se lidský plod mění v člověka obdařeného duší. Pro choice ovšem neznamená pro interrupci. Nepropagují interrupci, ale pouze zdůrazňují právo ženy rozhodnout o svém mateřství, a to zejména v prvním trimestru, kdy by do této její autonomie neměl stát zasahovat. Ovšem i uvnitř skupiny pro choice existují různé názory, kdy radikálnější z nich proklamují právo ženy na interrupci po celou dobu těhotenství.
2.3.
Stručný vývoj názorů na umělé přerušení těhotenství ve světě
Vedle názorových proudů pro choice a pro life můžeme sledovat i vývoj názorů společnosti během tisíciletí. Umělé přerušení těhotenství nebylo vždy odmítáno. Vliv na vývoj názorů měla zejména církev, která je odpůrcem umělého přerušení těhotenství, ovšem určitý vliv nelze odepřít ani populačním tendencím státu. Ve starověku se potraty prováděly poměrně často. Lidský plod byl považován za součást těla matky, a stát tak do této oblasti vůbec nezasahoval. V Řecku navíc bojovali s problémem přelidnění, a z toho důvodu interrupce představovaly ideální řešení. Sám Aristoteles byl zastáncem potratů, a to až do okamžiku, ve kterém plod obživne a začne vnímat. Za tento přelom považoval 40. den početí u mužského plodu a 90. den u ženského. Tento svůj nejednotný názor však nikdy nevysvětlil.20 Aristoteles považoval velký nárůst populace za brzdu vývoje společnosti.21 Platón také souhlasil s prováděním potratů, a to za účelem zachování určitého počtu dětí. A tak žena, která již měla stanovený počet dětí, měla podle něj povinnost plod z těla vyhnat.22 Hippokrates naopak doporučoval ženám násilné fyzické cvičení, pokud chtěly potratit. Samotným lékařům
19
Srovnej např. 10 Arguments: For and Against Abortion, dostupné z http://womensissues.about.com/od/reproductiverights/a/AbortionArgumen.htm 20 ZIMEK, J. Právo na život. Brno: Masarykova univerzita, 1995, s. 18. 21 NIKŠOVÁ, G. Nedovolené přerušenie tehotenstva v československom trestnom práve. SAV, Bratislava 1971, s. 204. 22 JAKEŠOVÁ, P. Vybrané problémy právní úpravy umělého přerušení těhotenství. Zdravotnictví a právo. 6/2005, s. 4.
15
ovšem prostředek k vyhnání plodu použít nedovoloval, což také vyplývalo z Hippokratovy přísahy.23 V Římě měli privilegované postavení muži, kteří měli právo kontrolovat těhotenství své ženy a mohli tedy zabránit jejímu rozhodnutí těhotenství přerušit.24 Známé je učení Tomáše Akvinského o tzv. opožděné animaci. Zastával názor, že duše vstupuje do lidského těla až několik měsíců po početí, a do té doby vyvolání potratu či usmrcení plodu není sankciovatelné. Papež Pius IX. však v roce 1869 prohlásil, že duše se nachází z vůle boží v lidském těle už od okamžiku oplodnění. V důsledku vlivu náboženství se pak v Evropě stalo umělé přerušení těhotenství trestným. Ve 20. století se k této problematice také velmi razantně stavěl papež Jan Pavel II., který dokonce interrupci nazval genocidou. Ve svém dokumentu Donum Vitae z roku 1987 stanovil požadavky na ochranu lidského života od početí a požadoval trestní represi všech interrupcí. Katolická církev se tedy vyznačuje velmi radikálním postojem k otázce interrupcí, zatímco například evangelická církev se k problematice staví o poznání liberálněji a připouští interrupci v případě ohrožení života i zdraví ženy.25 Světské právo, ačkoliv se nacházelo pod vlivem církve, v průběhu 19. století postupně začínalo přistupovat k liberalizaci a docházelo ke změně pohledu na lidský plod. Objevoval se názor, že život plodu je kvalitativně odlišný od života narozeného jedince, a tak újma pro společnost v případě usmrcení plodu je daleko menší než při usmrcení narozeného člověka. Doba po druhé světové válce, která byla spojena s populačním vývojem, se vyznačuje zakotvením beztrestnosti ženy, která si potrat sama způsobila, a celkově se vývoj začal ubírat liberálnějším směrem.26 O vývoji na českém území bude pojednáno v následující kapitole.
23
JAKEŠOVÁ, P. Vybrané problémy právní úpravy umělého přerušení těhotenství. Zdravotnictví a právo. 6/2005, s. 4. 24 ZIMEK, J. Právo na život. Brno: Masarykova univerzita, 1995, s. 18. 25 ZIMEK, J. Právo na život. Brno: Masarykova univerzita, 1995, s. 1819. 26 ZIMEK, J. Právo na život. Brno: Masarykova univerzita, 1995, s. 1819.
16
3. Vývoj právní úpravy umělého přerušení těhotenství v českých zemích Právní úprava umělého přerušení sahá do hluboké minulosti, a proto by se o vývoji právní úpravy mohlo diskutovat velmi dlouho. Z důvodu omezeného rozsahu této práce bude stručně zmíněn vývoj právní úpravy do poloviny 19. století a pozornost bude věnována především modernímu vývoji na našem území, a to zejména trestnímu zákonu č. 117/1852 ř. z., trestnímu zákonu č. 86/1950 Sb., přelomovému zákonu č. 68/1957 Sb., o umělém přerušení těhotenství, a trestnímu zákonu č. 140/1961 Sb. Zvláštní kapitola této diplomové práce bude pak věnována současné právní úpravě. Zmíněna bude i judikatura Nejvyššího soudu, která se během 20. století problematikou umělého přerušení těhotenství zabývala.
3.1.
Období do počátku 19. století
3.1.1. Středověk a raný novověk Již ve středověku a raném novověku bylo možné nalézt úpravu trestní odpovědnosti související s umělým přerušením těhotenství. Příkladem mohou být Břetislavova dekreta z roku 1039 a následně Koldínova Práva městská Království českého z roku 1579.27 Koldínova kodifikace přirovnávala umělé přerušení těhotenství k zabití: „Také zabíjí ta, kteráž plod ze sebe vyhání, aneb týž plod jakýž pak koli způsobem v sobě udušuje a mrtví.“28 Tato úprava zůstala v platnosti až do 18. století. Pravidelným trestem za prokazatelné přerušení těhotenství byl většinou pobyt v žaláři, a to od 6 měsíců do 1 roku. Odpovědná byla také porodní bába a otec, který se na potratu podílel. Pro porodní bábu byly tresty vyšší, a to žalář od 1 roku do 5 let. V případě, že došlo k ublížení na zdraví, mohla porodní bába strávit v žaláři 5 až 10 let. V této době byl stíhán i prodej rostlinných či bylinných přípravků, které mohly potrat vyvolat.29 27
LENDEROVÁ, M., MACKOVÁ, M., BEZECNÝ, Z. Dějiny každodennosti “dlouhého“ 19. století. II. díl: Život všední i sváteční. Univerzita Pardubice: Fakulta humanitních studií, 2005, s. 176, dostupné z http://uhv.upce.cz/upload/skriptum.pdf 28 NIKŠOVÁ, G. Nedovolené přerušenie tehotenstva v československom trestnom práve. SAV, Bratislava 1971, s. 69. 29 LENDEROVÁ, M., MACKOVÁ, M., BEZECNÝ, Z. Dějiny každodennosti “dlouhého“ 19. století. II. díl: Život všední i sváteční. Univerzita Pardubice, Fakulta humanitních studií, 2005, s. 176, dostupné z http://uhv.upce.cz/upload/skriptum.pdf
17
3.1.2. Vláda Marie Terezie a Josefa II. Za vlády Marie Terezie byl v roce 1769 přijat známý tereziánský trestní zákon (Constitutio Criminalis Theresiana), který reflektoval církevní názory tehdejší doby. Tresty upravené v Constitutio Criminalis Theresiana byly drastické, jelikož odrážely středověkou náladu. Stále byla hojně užívána tortura. Podle tereziánského zákona se umělé přerušení těhotenství přirovnávalo k vraždě a trestalo se i smrtí. Zajímavostí může být, že se neuznával rozdíl mezi foetus animatus a foetus inanimatus.30 Plod v těle matky se považoval za člověka od prvního dne početí a jeho zničení v jakémkoli stadiu vývoje bylo považováno za vraždu. Trestný čin umělého přerušení těhotenství mohl být spáchán jak matkou, tak osobou cizí. Neexistoval zde nám již známý institut beztrestnosti matky, o kterém bude pojednáno později. Cizí osoba mohla být potrestána i za situace, kdy matce poskytla pouze radu nebo prostředky k provedení potratu. I pouhý pokus o potrat, a to prostředky zcela nezpůsobilými, byl trestný. Přísněji se pak trestalo umělé přerušení těhotenství proti vůli matky.31 Moderní vývoj trestněprávní úpravy, kdy byl opuštěn absolutní trest smrti, může být spatřen v Zákonu o zločinech a trestech za ně z roku 1787, který byl vydán za vlády Josefa II. Trest smrti zde byl nahrazen trestem vězení ve výši od 1 měsíce do 5 let.32 Na josefínský zákon navázal Zákon trestní o zločinech a těžkých policejních přestupcích z roku 1803 vyhlášený za Leopolda II. Leopoldův zákoník byl reakcí na politické události té doby a bohužel opět zavedl trest smrti.33
3.2.
Období od roku 1918 do roku 1950
Až do roku 1950 platil na území Československa trestní zákon č. 117/1852 ř. z., o zločinech, přečinech a přestupcích, který byl ponechán v platnosti po zřízení samostatné Československé republiky zákonem č. 11/1918 Sb., o zřízení samostatného státu československého. Situace byla ovšem odlišná na Slovensku, kde platil starý uherský zákon z roku 1878, neboli Zákonný článek V/1878 – Trestní zákoník o zločinech a přečinech. V první části bude pouze stručně nastíněna situace na 30
Plod živý a plod neživý, neboli také plod s duší a bez duše. NIKŠOVÁ, G. Nedovolené přerušenie tehotenstva v československom trestnom práve. SAV, Bratislava 1971, s. 70. 32 KÜHN, Z. Ochrana lidského plodu v trestním právu. Praha: Institut pro další vzdělávání soudců a státních zástupců, 1998, s. 13. 33 NIKŠOVÁ, G. Nedovolené přerušenie tehotenstva v československom trestnom práve. SAV, Bratislava 1971, s. 70. 31
18
Slovensku a poté se bude práce podrobněji soustředit na úpravu na území dnešní České republiky. 3.2.1. Právní úprava na Slovensku v letech 1918 až 1950 Trestní zákoník z roku 1878 upravoval zločin vyhnání plodu ve dvou paragrafech, a to v § 285 a § 286. Těhotná žena mohla být potrestána žalářem až na 3 roky, pokud vyhnala nebo usmrtila svůj plod. Velmi zajímavé je, že zákon upřednostňoval ženy, které přišly do jiného stavu mimo manželství. Pro takové ženy byl trestem žalář pouze do výše 2 let. Potrestána byla také cizí osoba, která provedla vyhnání plodu. Zde se sankce lišila podle toho, zda se jednalo o vyhnání plodu bez souhlasu nebo se souhlasem těhotné ženy. Pokud žena s vyhnáním plodu souhlasila, cizí osoba mohla strávit ve vězení maximálně 3 roky. V případě nesouhlasu těhotné ženy se trest zvyšoval až na 5 let. Hranice 5 let byla stanovena také v případě, pokud motivem cizí osoby byla ziskuchtivost. Vedle žaláře byla možným trestem i ztráta úřadu.34 3.2.2. Trestní zákon z roku 1852 a situace na českém území Úprava trestnosti umělého přerušení těhotenství se v zákoně č. 117/1852 ř. z. nacházela v hlavě XVI. O vyhnání plodu v § 144148. Zákon rozlišoval zločiny, přečiny a přestupky a trestné činy v souvislosti s vyhnáním plodu řadil mezi zločiny. První skutkovou podstatou bylo Vyhnání plodu vlastního upravené v § 144 146. Objektem trestného činu byla ochrana plodu od jeho vzniku až do začátku porodu. Nebylo důležité, zda je plod životaschopný (na rozdíl od úpravy na Slovensku) nebo v jakém stadiu vývoje se nachází. Na rozdíl od úpravy na Slovensku bylo lhostejné, zda matka přišla do jiného stavu v manželství nebo mimo něj. Důležitá byla subjektivní stránka pachatele, která vyžadovala úmysl. Úmyslné jednání muselo směřovat buď k vyhnání plodu, nebo k porodu, při kterém se dítě narodilo mrtvé. Podle tohoto ustanovení byla trestána jak matka, tak i osoba, která plod vyhnala s jejím souhlasem. Trestem za vyhnání plodu byl žalář od 1 roku do 5 let. Trestal se i pokus vyhnání plodu vlastního, a to žalářem mezi 6 měsíci a 1 rokem. Za pokus se ovšem nepovažovalo,
34
KÜHN, Z. Ochrana lidského plodu v trestním právu. Praha: Institut pro další vzdělávání soudců a státních zástupců, 1998, s. 15.
19
pokud se matka omylem považovala za těhotnou. § 146 stanovoval stejný, ale zostřený trest pro otce dítěte, pokud byl spolupachatelem.35 Druhou skutkovou podstatu bylo v § 147 a § 148 Vyhnání plodu cizího. Tohoto zločinu se dopustila osoba, která bez souhlasu matky, proti její vůli nebo bez jejího vědomí plod vyhnala nebo se o to alespoň pokusila. Dokonaným trestným činem byl tedy pouhý pokus vyhnání, který mohl být proveden i nezpůsobilými prostředky. Trestem byl těžký žalář od 1 roku do 5 let a v případě uvedení matky v nebezpečí života od 5 do 10 let. Zajímavostí je, že v komentářích k zákonu se uvádělo, že potrat může být vyvolán i leknutím. Tudíž osoba, která s úmyslem způsobit vyhnání plodu matku vylekala, byla odpovědná za úmyslný zločin.36 Jediný možný způsob, jak legálně uměle přerušit těhotenství, byla situace krajní nouze. Jak je uvedeno v komentáři k § 144 v úřední sbírce č. 77/20, lékař mohl provést zákrok směřující k vyhnání plodu, pokud vyhodnotil, že zákrok je nevyhnutelný pro záchranu života matky.37 Vycházelo se z názoru, že v případě střetu dvou životů života matky a plodu (nascitura) nemůže ochrana plodu dojít tak daleko, aby se plodu dala přednost před matkou. Život matky měl tudíž vyšší hodnotu než život lidského plodu. Nedbalostní přerušení těhotenství jinou osobou než matkou bylo považováno za ublížení na zdraví a trestalo se podle § 335 trestního zákona (Obecný předpis co do přečinů a přestupků proti bezpečnosti života) a podle § 431 trestního zákona (Jednání a opominutí proti bezpečnosti těla vůbec). Pokud nedbalostně způsobil přerušení těhotenství lékař, byl potrestán podle § 356 trestního zákona (Provinění lékaře nevědomostí).38 3.2.3. Judikatura Nejvyššího soudu v letech 1920 až 1950 Je zjevné, že právní úprava za doby první republiky byla značně tvrdá. Důležitou roli zde proto hrál Nejvyšší soud, který se snažil tuto tvrdost do jisté míry překonat. Ve 20. letech judikoval, že vyhnání plodu není trestné, pokud je zde „nebezpečí pro život 35
Srovnej NIKŠOVÁ, G. Nedovolené přerušenie tehotenstva v československom trestnom práve. SAV, Bratislava 1971, s. 7374 a zákon č. 117/1852 ř. z., trestní zákon o zločinech, přečinech a přestupcích. 36 NIKŠOVÁ, G. Nedovolené přerušenie tehotenstva v československom trestnom práve. SAV, Bratislava 1971, s. 7475. 37 HAVRÁNEK, F. Interruptio graviditatis. Praha: Avicenum – zdravotnické nakladatelství, 1982, s. 50. 38 NIKŠOVÁ, G. Nedovolené přerušenie tehotenstva v československom trestnom práve. SAV, Bratislava 1971, s. 74.
20
těhotné bezprostředně hrozící“ (např. sb. n.s. 281/20 nebo 1810/24). Ve 30. letech došlo k většímu posunu, kdy soud stanovil, že „vyhnání plodu i svádění k němu není trestné, je-li přerušení těhotenství nutné vzhledem k zdravotnímu stavu nebo tělesnému vývoji (mládí) těhotné, takže jest tu obava, že by porodem byly zdraví nebo život těhotné vážně ohroženy,“ (sbírka n.s. 4112/31).39 Posun je vidět zejména v tom, že již nebylo nutné, aby byl ohrožen život matky, ale postačilo pouhé ohrožení zdraví. Povoleno bylo i vyhnání plodu u matky, která byla velmi mladá. Nejvyšší soud se ve své judikatuře zabýval také předmětem zločinu vyhnání plodu. V roce 1921 judikoval, že k naplnění skutkové podstaty zločinu vyhnání plodu postačuje pouze, byl-li plod živý v době zásahu, ale není již nutné, aby se z plodu bylo schopno vyvinout dítě životaschopné.40 O rok později Nejvyšší soud řešil případ, ve kterém došel k závěru, že předmětem zločinu je jak plod ve všech obdobích vývoje, tak plod během porodu. Předmětem byl tedy i plod při porodu, kdy se samovolně odlučuje z těla matky. Trestný čin byl pak spatřen v manipulaci s plodem, na základě něhož se dítě narodí mrtvé.41 Zajímavá situace byla řešena Nejvyšším soudem v roce 1925. Jednalo se o případ, kdy se Marie Z-á ve svém třetím nebo čtvrtém měsíci těhotenství domluvila se svým manželem, že jí od těhotenství odpomůže. Manžel následně poslal za svou manželkou obžalovanou Františku S-skou, která provedla manipulaci v rodidlech Marie v době, kdy bylo možné, že plod byl již odumřelý. Ačkoli mohl být plod již odumřelý v době provádění manipulace, nemůže se vyzývání a povzbuzování k vyhnání plodu stát beztrestným. Naopak bylo řečeno, že pro pomoc a svádění stačí, že plod byl živým v době sjednání zákroku.42 3.2.4. Reformní snahy I přes snahy Nejvyššího soudu zmírňovat tvrdost trestněprávní úpravy vyhnání plodu v podobě možnosti využití institutu krajní nouze, počet kriminalizovaných potratů se zvyšoval. Podle Solnaře bylo v roce 1913 za trestný čin vyhnání plodu odsouzeno
39
KALLAB, J., HERRNRITT, V. Trestní zákony československé platné v Čechách, na Moravě a v zemi Moravskoslezské. Praha: Československý Kompas, 1933, s. 139. 40 Nejvyšší soud Československé republiky, Kr II 66/21, [Vážný 504 tr.] 41 Nejvyšší soud Československé republiky, Kr II 119/21, [Vážný 842 tr.]. Tento názor je však v dnešní době překonán, protože objektem trestného činu je plod do začátku porodu. 42 Nejvyšší soud Československé republiky, Zm II 211/25, [Vážný 2039 tr.]
21
119 osob a o devět let později již 530 osob, ačkoli skutečný počet těchto zločinů nemůže být stanoven vzhledem k latentnosti tohoto jednání.43 Odhadovaný počet potratů ve 30. letech se pohyboval v rozmezí 100 až 200 tisíc ročně.44 Bylo zřejmé, že trestnost potratů nezabraňuje těhotným ženám provádět ilegální potraty. Jelikož ovšem nebylo možné legálně provést potrat odborným lékařem, zvyšoval se počet žen, které takto přicházely o své zdraví. Lékař Maxim Wassermann uvedl, že kvůli pokoutnému provádění potratů o zdraví přichází v Československé republice až 50 tisíc žen ročně.45 Již v roce 1917 předznamenal debatu o možné reformě trestního práva výstup profesora A. Miřičky na týdenní schůzi Právnické jednoty v Praze. Profesor Miřička uvedl svůj projev takto: „Jeť na první pohled podivno, když uznáváme právo k sebevraždě i ku poškození vlastního těla, pokud se tím neporušují zájmy zvláštní, např. branný zájem státní, proč bychom neměli přiznati těhotné ženě právo disposice s vlastním plodem aspoň potud, pokud je spojen jest s tělem jejím, tvoře pouhou jeho částku.“46 Jednalo-li se o vyhnání plodu přímo matkou, považoval Miřička matku za hodnou beztrestnosti. Zároveň ale sám uznával, že v případě vyhnání plodu osobou jinou, nelze v současné situaci hovořit o rozšíření práva k vyhnání plodu z důvodů sociálních či eugenických a soustředil se na důvody lékařské. Miřička zastával stanovisko, že oprávnění lékaře k provedení přerušení těhotenství není závislé na zákonné úpravě, neboť ačkoli není toto právo zakotveno v zákoně, je všeobecně uznáváno. Jedná se zde totiž o kolizi zájmů, tedy o záchranu matky a poškození třetí budoucí osoby, a také nepřímo poškození populačního zájmu státu. Tato kolize se musí řešit takovým způsobem, aby bylo zabráněno většímu zlu. Miřička se neztotožňoval s názorem, že by se jednalo o aplikaci krajní nouze, protože pomoc v nouzi může poskytnout každý, zatímco v tomto případě jde o pomoc poskytnutou pouze lékařem. Zároveň konstatoval, že lékař by měl mít právo zasáhnout nejenom za situace, kdy bezprostředně hrozí nebezpečí, ale i v případě, kdy nebezpečí hrozí ve vzdáleném časovém horizontu, např. při porodu.47 Navrhoval zavedení zákonné úpravy, která by SOLNAŘ, V. Zločinnost v zemích českých v létech 19141922, Praha, 1931 s. 17. ŠUBRTOVÁ, A. Umělé potraty v diskusích meziválečného období v Československu (19181938). Demografie. 44/2002, s. 238. 45 ŠUBRTOVÁ, A. Umělé potraty v diskusích meziválečného období v Československu (19181938). Demografie. 44/2002, s. 235. 46 MIŘIČKA, A. Přerušení těhotenství lékařem a jeho povinnost oznamovací hledíc k osnově trestního zákona. Právník. 3/1918, s. 81. 47 MIŘIČKA, A. Přerušení těhotenství lékařem a jeho povinnost oznamovací hledíc k osnově trestního zákona. Právník. 3/1918, s. 8284. 43 44
22
umožňovala lékařům provádět vyhnání plodu bez obavy z případné trestní odpovědnosti. Bohužel žádný nový trestní zákon nebyl až do roku 1950 přijat. Politici i právníci si uvědomovali, že výskyt umělého přerušení těhotenství nelze potlačit trestní represí. Naopak bylo důležité zapracovat na sociálním zabezpečení dětí a matek a také na odstranění rozdílů mezi manželskými a nemanželskými dětmi. Během 20. a 30. let se objevila řada návrhů na změnu právní úpravy týkající se umělého přerušení těhotenství. Již v roce 1920 se objevila předzvěst dnešní úpravy, ve které levicoví politici navrhovali beztrestnost zákroku v případě, že bude proveden lékařem do konce třetího měsíce těhotenství. V roce 1925 se na sjezdu československých právníků diskutovalo o třech možných směrech právní úpravy umělého přerušení těhotenství. První směr vyžadoval úplnou trestnost. Zastánci tohoto represivního směru uváděli jako hlavní důvod zejména zájem státu na populaci. Represivní stanovisko zastávali i církevní představitelé, kteří považovali plod za hodný stejné ochrany jako člověk a jeho zničení pokládali za vraždu. Druhý reformní směr navrhoval vyloučení trestnosti z důvodů hygienických, eugenických a sociálních. Trestní právo by totiž nemělo chránit pouze plod, ale i zdraví těhotné ženy a všeobecnou mravnost. Nakonec třetí směr navrhoval úplnou beztrestnost těhotné ženy v případě, že podstoupí umělé přerušení v léčebném ústavu do 3 měsíců těhotenství.48 Osnova trestního zákona z roku 1926 stále trvala na trestnosti umělého přerušení těhotenství, avšak obsahovala řadu výjimek. Umělé přerušení pak bylo beztrestné v případě důvodné obavy, že dítě bude těžce postižené. Dalším důvodem byla situace, kdy těhotenství bylo způsobeno násilným činem. Lékaři zastávali názor, že § 144 trestního zákona by neměl být úplně zrušen. Obávali se zejména toho, že by se ženy začaly chovat neopatrně v sexuálních vztazích a tím by se zvýšil počet zákroků na nich prováděných. Lékaři dále navrhovali povolení umělého přerušení pouze do konce třetího měsíce těhotenství a poté pouze ze zdravotních důvodů. V podobném duchu se nesla i osnova nového trestního zákoníku z roku 1937, která byla posledním návrhem až do konce 2. světové války.49
48
NIKŠOVÁ, G. Nedovolené přerušenie tehotenstva v československom trestnom práve. SAV, Bratislava 1971, s. 7779. 49 NIKŠOVÁ, G. Nedovolené přerušenie tehotenstva v československom trestnom práve. SAV, Bratislava 1971, s. 8082.
23
3.3.
Období od roku 1950 do roku 1957
3.3.1. Trestní zákon č. 86/1950 Sb. V roce 1950 byl přijat nový trestní zákon č. 86/1950 Sb. Zákon byl významný zejména tím, že konečně sjednocoval úpravu trestního práva na celém území Československé republiky. Pro účely této diplomové práce je relevantní § 218 trestního zákona, který pojednává o trestném činu Usmrcení lidského plodu. Plodu byla zákonem zaručena ochrana ve všech stádiích jeho vývoje až do začátku porodu.50 Důležitým zlomem bylo povolení umělého přerušení těhotenství na základě eugenických a zdravotních důvodů.51 Argumentem pro vynechání sociálních důvodů, které byly diskutovány v předchozích letech, byl zejména předpoklad, že po odstranění kapitalistického pořádku v roce 1948 se vytvoří dostatečné materiální předpoklady pro zabezpečení rodiny, a tak kromě důvodů zdravotních a eugenických nebudou existovat žádné jiné, kvůli kterým by matky chtěly podstoupit umělé přerušení těhotenství. Zákon tedy zcela ignoroval citové a mezilidské vztahy, které bývají mnohdy hlavní příčinou pro uchýlení se k umělému přerušení těhotenství.52 Dle § 218 odst. 1 byla snížena trestní sankce pro těhotnou ženu, která sama usmrtila svůj plod anebo o to druhého požádala nebo mu usmrcení plodu dovolila, a to na maximálně 1 rok odnětí svobody. Důvodová zpráva snížení trestní sazby ospravedlňovala takto: „Naproti tomu se považuje za odůvodněné postihnout mírněji samu těhotnou ženu, o jejíž plod v tomto případě jde, než jinou osobu, a to zejména s ohledem na duševní stav vyvolaný těhotenstvím.“53 Naopak stejnou sazbou jako za účinnosti trestního zákona z roku 1852 byla postižena jiná osoba, která usmrtila plod se souhlasem matky nebo jí k tomu svedla či jí pomáhala. Sazba zde byla od 1 roku do 5 let odnětí svobody. Sazba 3 až 10 let odnětí svobody byla stanovena pro osobu, která
50
ŠIMÁK, J. et al. Trestní zákon, komentář. Praha: Orbis, 1953, s. 397. §218 odst. 4 uvádí: Usmrcení lidského plodu lékařem ve zdravotním ústavu se souhlasem těhotné ženy není trestné, je-li jiným lékařem, a to úředním, zajištěno, že by donošení plodu nebo porod vážně ohrozily život těhotné ženy nebo že by jí způsobily těžkou a trvalou poruchu zdraví anebo že některý z rodičů trpí těžkou dědičnou nemocí; souhlas těhotné ženy může být nahrazen souhlasem jejího zákonného zástupce jen tehdy, je-li těhotná žena zcela zbavena svéprávnosti nebo není-li schopna se vyjádřit. 52 NIKŠOVÁ, G. Nedovolené přerušenie tehotenstva v československom trestnom práve. SAV, Bratislava 1971, s. 8283. 53 ŠIMÁK, J. et al. Trestní zákon, komentář. Praha: Orbis, 1953, s. 396. 51
24
čin provedla za účelem dosažení výdělku nebo činem způsobila smrt či těžkou újmu na zdraví těhotné ženy. § 75 odst. 13 písm. h) trestního zákona označoval úmyslné přerušení těhotenství bez souhlasu těhotné ženy za těžkou újmu na zdraví. Pokud tedy jiná osoba úmyslně usmrtila plod bez souhlasu ženy, byla trestána podle § 220 za ublížení na zdraví pod hrozbou sankce od 3 do 10 let odnětí svobody. V případě způsobení těžké újmy na zdraví z nedbalosti se jiná osoba trestala dle § 222 za ublížení na zdraví z nedbalosti a vystavovala se riziku odnětí svobody na 3 měsíce až 2 léta. Matka byla tedy beztrestná, pokud usmrtila svůj plod z nedbalosti. 3.3.2. Vývoj situace před přijetím zákona č. 68/1957 Sb., o umělém přerušení těhotenství Právní úprava trestního zákona z roku 1950 a zejména nově umožněná výjimka provedení potratů ze zdravotních či eugenických důvodů se nedostala do širšího podvědomí populace, a tak se využívala jen velmi sporadicky. Ženy se stále uchylovaly k pokoutným ilegálním potratům a podle průzkumů na následky špatně provedené interrupce umíralo až 50 žen ročně a 15 % se stávalo neplodnými.54 Navíc prováděcí nařízení k zákonu bylo důvěrné a ani lékaři neznali přesné důvody, za kterých bylo možné interrupci provést, a tak často odmítali ženy, které nárok na přerušení měly.55 Počet evidovaných potratů před rokem 1957 dosahoval až do výše 35 tisíc potratů ročně, ale jelikož se předpokládalo, že evidované potraty činí pouhou třetinu skutečně prováděných potratů, považovalo se za reálné číslo 100 000 potratů ročně.56 Důsledky potratů byly katastrofální. Potraty způsobovaly až třetinu všech nemocí žen a v letech 19531955 bylo evidováno 122 žen, které zemřely následkem špatně provedených interrupcí. Důsledkem byla i dlouhá pracovní neschopnost následující po nelegálně provedeném potratu.57 Před soud se dostalo ale pouze asi 1,3 % případů nelegálních potratů.58 Na základě těchto statistik se začalo opět diskutovat o potenciální nové úpravě. Navrhovalo se zejména zrušení trestnosti matky a dalších osob, pokud by byl zákrok 54
NIKŠOVÁ, G. Nedovolené přerušenie tehotenstva v československom trestnom práve. SAV, Bratislava 1971, s. 85. JURČÍKOVÁ, V. Závažné rozhodnutí. Praha: Státní zdravotnické nakladatelství, 1960, s. 47. 56 RADVANOVÁ, S. Přerušení těhotenství. Acta Universitatis Carolinae Iuridica. 2/1968, s. 89. 57 RADVANOVÁ, S. Přerušení těhotenství. Acta Universitatis Carolinae Iuridica. 2/1968, s. 90. 58 NIKŠOVÁ, G. Nedovolené přerušenie tehotenstva v československom trestnom práve. SAV, Bratislava 1971, s. 86. 55
25
proveden v léčebném zařízení a větší důraz začal být kladen na prevenci těhotenství (antikoncepci), jelikož potrat měl být považován až za nejzazší řešení.59 Výsledkem diskuzí bylo dne 19. 12. 1957 přijetí zákona č. 68/1957 Sb., o umělém přerušení těhotenství. Řada socialistických států v té době již interrupci na základě žádosti povolila, zejména SSSR v roce 1955 a v následujících letech také Bulharsko, Maďarsko či Polsko, což bylo pravděpodobně jedním ze zásadních impulsů pro legalizaci v ČSR. Vláda viděla v legalizaci interrupce také řešení problému, který spočíval v nemožnosti ovlivnit velikost rodiny. Antikoncepce totiž v té době nebyla dostatečně účinná a lidé jí nedůvěřovali.60 Přijetí zákona č. 68/1957 Sb. mělo za následek rapidní nárůst celkového počtu potratů z 28 tisíc v roce 1957 na 87 tisíc v roce 1961, kdy počet umělých přerušení těhotenství tvořil kolem 80 % z celkového počtu potratů.61
3.4.
Zákon č. 68/1957 Sb., o umělém přerušení těhotenství
3.4.1. Trestněprávní ustanovení zákona č. 68/1957 Sb., o umělém přerušení těhotenství Zákon o umělém přerušení těhotenství zrušil ustanovení § 218 trestního zákona z roku 1950 a nahradil jej vlastním ustanovením. § 1 zákona č. 68/1957 Sb. zdůraznil zájem na péči o zdravý vývoj rodiny, který je ohrožovaný kriminálními potraty, jež jsou prováděny nesvědomitými osobami a mimo zdravotnická zařízení. Hlavní role zákona tedy spočívala v ochraně zdraví ženy před neodbornými zásahy.62 Úprava protiprávního přerušení těhotenství byla ve své podstatě shodná s úpravou trestního zákona z roku 1950, až na to, že upravovala způsob legálního provedení umělého přerušení těhotenství. Podle § 5 byl pachatelem trestného činu ten, kdo provedl umělé přerušení těhotenství se souhlasem ženy způsobem jiným než stanoveným v tomto zákoně, přičemž sankce zůstala stejná jako v minulosti. Snížená sankce se stanovila pro návodce a pomocníka, a to ve výši odnětí svobody až na 2 léta 59
RADVANOVÁ, S. Přerušení těhotenství. Acta Universitatis Carolinae Iuridica. 2/1968, s. 90. DUDOVÁ, R. Interrupce v České republice: Zápas o ženská těla. Praha: Sociologický ústav Akademie věd České republiky, v.v.i., 2012, s. 37. 61 Vývoj potratovosti v letech 2003–2014, Český statistický úřad, 2015, dostupné z https://www.czso.cz/documents/10180/20562549/13008315a.pdf/7833dad4-0cbd-42ee-8e4f91d717eb53a8?version=1.1 62 Srovnej NIKŠOVÁ, G. Nedovolené přerušenie tehotenstva v československom trestnom práve. SAV, Bratislava 1971, s. 87. 60
26
s kvalifikovanou skutkovou podstatou v případě způsobení smrti či těžké újmy na zdraví – zde sankce hrozila ve výši 1 roku až 5 let. Návodce nebo pomocník se tak stal přímým pachatelem a nepoužila se ustanovení § 7 trestního zákona o účastenství. Důležitým milníkem zákona a přelomem v historii vývoje trestněprávní úpravy umělého přerušení těhotenství bylo stanovení beztrestnosti těhotné ženy, která si těhotenství sama přerušila nebo o to jiného požádala či mu to dovolila. Důvodová zpráva k tomuto uváděla, že trestní represe těhotných žen již dnes neodpovídá právnímu vědomí a předpokládá se, že ženy budou o svém mateřství rozhodovat zodpovědně v souladu se zájmy společnosti.63 Tímto byl zejména zabezpečen rozvoj osobnosti a možnost svobodně se rozhodovat o důležitém aspektu života ženy. Zároveň bylo považováno za důležité vytvořit takové podmínky, aby se žena mohla stát matkou dobrovolně a v okamžiku, kdy ona sama bude chtít.64 Trestněprávní ustanovení zákona o umělém přerušení těhotenství byla později převzata do trestního zákona č. 140/1961 Sb., o kterém bude pohovořeno později. 3.4.2. Podmínky pro umělé přerušení těhotenství dle zákona č. 68/1957 Sb., o umělém přerušení těhotenství § 2 a § 3 zákona o umělém přerušení těhotenství upravoval podmínky legálního provedení umělého přerušení těhotenství. Těmi byl souhlas těhotné ženy, provedení zákroku v lůžkovém zdravotnickém zařízení a předcházející povolení komise, která byla k tomuto účelu zřízena. Umělé přerušení těhotenství bylo možné provést pouze ze zdravotních důvodů nebo z důvodů zvláštního zřetele hodných. K provedení zákona pak byla přijata vyhláška č. 249/1957 Ú. l.65, která upravovala konkrétní důvody, postup při projednávání žádostí a složení komisí. Taxativně zde byly vyjmenovány choroby, které představovaly zdravotnickou indikaci pro umělé přerušení těhotenství. Zajímavostí je, že mezi všemi chorobami byla jako zdravotnická indikace zařazena také situace, kdy žena přesáhla věk 45 let nebo naopak nedosáhla 16. roku života. Demonstrativně zde pak byly uvedeny příklady, kdy nebylo možné spravedlivě žádat matku, aby plod 63
GLOGAR, R. Trestní zákon, komentář. Praha: Orbis, 1958, s. 778779. NIKŠOVÁ, G. Nedovolené přerušenie tehotenstva v československom trestnom práve. SAV, Bratislava 1971, s. 88. 65 Tato vyhláška byla změněna vyhláškou č. 129/1960 Sb. a dále zrušena vyhláškou č. 104/1961 Sb. Tato byla opět zrušena novým vládním nařízením č. 126/1962 Sb., které bylo následně změněno vládním nařízením č. 95/1964 Sb. a č. 54/1966 Sb. Vládní nařízení bylo opět zrušeno nařízením vlády č. 69/1973 Sb. a vyhláškou MZd č. 71/1973 Sb., novelizovanou vyhláškou MZd č. 80/1980 Sb. V tomto stavu pak byly předpisy účinné až do nových interrupčních předpisů v roce 1986. 64
27
donosila. Těmito důvody byl například pokročilý věk ženy (nařízením vlády č. 69/1973 Sb. byl tento věk stanoven nad 40 let), více dětí (vyhláškou č. 129/1960 Sb. byl stanoven počet 3 žijících dětí), ztráta manžela, rozvrat rodiny nebo existence okolností, které nasvědčovaly tomu, že otěhotnění nastalo znásilněním či jiným trestným činem. Vyhláškou č. 71/1973 Sb. byl stanoven nový důvod, a to bytová nebo finanční tíseň, která vážně ohrožovala životní úroveň rodiny. Vyhláška č. 249/1957 Sb. uváděla taxativně tzv. kontraindikace, tedy případy, kdy nebylo možné umělé přerušení těhotenství povolit. Jednalo se například o situace, kdy těhotenství bylo delší více než 3 měsíce nebo v posledních 6 měsících bylo provedeno jiné přerušení těhotenství. I v těchto případech bylo však možno umělé přerušení těhotenství provést, pokud byl ohrožen život matky nebo některý z rodičů trpěl těžkou dědičnou chorobou. Za výkon byla stanovena částka ve výši od 200 do 500 Kčs, která mohla být ve výjimečných případech prominuta. I tato částka ale prodělala určité změny v čase, kdy později byla zrušena, poté znovu zavedena a nakonec vládním nařízením č. 95/1964 Sb. byla její horní hranice zvýšena na 800 Kčs. 3.4.3. Interrupční komise Důležitou roli hrály v rozhodování o provedení umělého přerušení těhotenství interrupční komise, které se až do vládního nařízení č. 162/1962 Sb. nazývaly pouze komise. Tyto komise se podle původní vyhlášky zřizovaly u okresního ústavu národního zdraví, později pak u okresních a krajských národních výborů. Hlavní úlohou komisí bylo zejména zastupovat zájem státu na rostoucí populaci a zároveň řešit vznikající kolizi mezi zájmem ženy a státu. Interrupční komise měly poskytovat pomoc matkám a snažit se odstraňovat příčiny jejich rozhodnutí potrat podstoupit.66 Komise měly na matky působit výchovně a propagovat účinné prostředky antikoncepce.67 Složení komisí se v průběhu času měnilo. Původně tvořili komisi dva lékaři a žena životem zkušená, která se těšila vážnosti a důvěře občanů. Tato žena byla později nahrazena poslancem národního výboru, aby se podpořila váženost komisí.68 Po zřízení 66
NIKŠOVÁ, G. Nedovolené přerušenie tehotenstva v československom trestnom práve. SAV, Bratislava 1971, s. 195196. 67 JURČÍKOVÁ, V. Závažné rozhodnutí. Praha: Státní zdravotnické nakladatelství, 1960, s. 53. 68 Srovnej NIKŠOVÁ, G. Nedovolené přerušenie tehotenstva v československom trestnom práve. SAV, Bratislava 1971, s. 196.
28
interrupčních komisí v roce 1963 se předsedou komise stal poslanec národního výboru a dalšími členy byl funkcionář z ONV či z populační komise a lékař, jehož úkolem bylo vysvětlit ženě nebezpečnost a rizika zákroku. Jako argument pro změnu složení komisí byla uváděna skutečnost, že ženy často uvádějí v žádosti o provedení umělého přerušení těhotenství jiné než zdravotní důvody, a proto není potřeba do komise obsazovat více než jednoho lékaře.69 Praxe ovšem ukázala, že interrupční komise nemohou dostát své původní úloze. Komise nebyly schopny plnit zejména preventivní a pomocnou funkci. Stávalo se tak, že komise vyřizovaly žádosti lhostejně a vyvstala otázka, zda je jejich existence vůbec potřebná.70 Prokopec k tomu uvádí: „Jednání v interrupční komisi působí na ženy traumaticky, vyvolává v nich mnohdy různé neurologické potíže a někdy pronikavě ovlivňuje jejich další sexuální život. Ženy v této situaci vlastně prodělávají dva zákroky. Jeden, neurotizující, před komisí a druhý při samotném operačním aktu.“71 Důležitým faktorem byla také skutečnost, že přestože komise zákrok některým ženám nepovolily, až 18 % z nich se v závěru nakonec stejně uchýlilo k pokoutným ilegálním interrupcím.72 Ani složení komisí nebylo většinou ideální. Jejími členy byli starší lidé pouze se základním vzděláním, kteří nechápali problematiku umělého přerušení v širších souvislostech a často se chovali netaktně či nevhodně. Praxe také byla v závislosti na rozdílném složení komisí v celostátním měřítku nevyrovnaná.73 Některé komise byly benevolentní, jiné se naopak svým jednáním daly přirovnat k inkvizicím. Projednávání žádostí bylo také velmi časově náročné. Komise zasedaly pouze jednou nebo dvakrát týdně a 95 % žádostí vyřizovaly kladně. Avšak časová náročnost bránila rozšíření nových způsobů provádění interrupcí, zejména tzv. miniinterrupce74, kde čas hrál klíčovou roli.75 69
RADVANOVÁ, S. Přerušení těhotenství. Acta Universitatis Carolinae Iuridica. 2/1968, s. 92. NIKŠOVÁ, G. Nedovolené přerušenie tehotenstva v československom trestnom práve. SAV, Bratislava 1971, s. 198. 71 PROKOPEC, J. K některým aspektům umělého přerušení těhotenství. Socialistická zákonnost. 5/1965, s. 46. Ovšem i sám Prokopec chtěl pouze omezit roli komisí na případy, kdy indikace nebyla jasná, a nežádal jejich úplné zrušení. 72 NIKŠOVÁ, G. Nedovolené přerušenie tehotenstva v československom trestnom práve. SAV, Bratislava 1971, s. 198. 73 RADVANOVÁ, S. Přerušení těhotenství. Acta Universitatis Carolinae Iuridica. 2/1968, s. 93. 74 Jedná se o odsátí zárodku do 8. týdne těhotenství, srovnej např. http://miniinterupce.cz/jak-miniinterupce-probihaprubeh-interrupce 75 DUDOVÁ, R. Interrupce v České republice: Zápas o ženská těla. Praha: Sociologický ústav Akademie věd České republiky, v.v.i., 2012, s. 7475. 70
29
Původní představa dle Jurčíkové spočívala v existenci komisí až do doby, kdy výrazným způsobem klesne počet žádostí o umělé přerušení těhotenství.76 K tomu však nedošlo77 a rozhodování komisí se stalo pouhou formalitou, která oddalovala provedení interrupce v případech, kdy bylo nutné provést zákrok co nejdříve. Jednání před komisí představovalo pro ženu zároveň nepříjemně trapnou situací.78 Na základě těchto skutečností bylo roku 1986 přistoupeno k přijetí nového zákona o umělém přerušení těhotenství, který interrupční komise zrušil. Přihlédlo se tak k liberalizační tendenci, která probíhala v celém světě. V té době byly již provedeny změny v zemích, jako bylo Rakousko, Francie či Itálie, kde bylo umožněno umělé přerušení těhotenství na žádost matky. I SSSR, NDR či Kuba umožňovaly tehdy umělé přerušení těhotenství na přání matky.79 O novém zákonu z roku 1986 bude pojednáno v kapitole věnující se současné úpravě umělého přerušení těhotenství.
3.5.
Trestní zákon č. 140/1961 Sb.
Nedovolené přerušení těhotenství bylo opět zakotveno v trestním zákoně v roce 1961 v § 227 až § 229, kdy se úprava přesunula ze zákona č. 68/1957 Sb., o umělém přerušení těhotenství. Důvodová zpráva uváděla, že tato ustanovení mají chránit zdravý vývoj rodiny, který je někdy ohrožován škodami způsobenými na zdraví a životech žen zákroky nesvědomitých osob.80 V průběhu účinnosti tohoto zákona došlo ke dvěma změnám, kdy pří první v roce 1990 byla novelou č. 175/1990 Sb. vypuštěna sankce nápravného opatření, která byla současně vypuštěna z celého trestního zákona. Druhou novelou byla novela č. 290/1993 Sb., která změnila kvalifikovanou skutkovou podstatu v případě, že se jednalo o nedovolené přerušení se souhlasem těhotné ženy, a zavedla přísnější trest pro situaci, kdy pachatel získá svým jednáním značný prospěch (namísto původního výdělečného jednání) či páchá trestný čin soustavně.
76
JURČÍKOVÁ, V. Závažné rozhodnutí. Praha: Státní zdravotnické nakladatelství, 1960, s. 54. Za dobu existence zákona se počet interrupcí více než zdvojnásobil. V roce 1958 bylo evidováno 40 500 potratů a v roce 1986 pak 83 500 potratů. 78 ADAMUS, V. Právo na život a dobrovolné přerušení těhotenství. Správní právo. 7/1992, s. 14. 79 ČERNÝ, M., SCHELLEOVÁ, I. Právní úprava umělého přerušení těhotenství. Praha: Eurolex Bohemia, 2003, s. 1718. 80 Vládní návrh k trestnímu zákonu č. 140/1961 Sb., Sněmovní tisk č. 65, Národní shromáždění Československé socialistické republiky, III. volební období, dostupné z http://psp.cz/eknih/1960ns/tisky/t0065_11.htm 77
30
Tato práce se však nebude podrobně zabývat jednotlivými skutkovými podstatami zákona č. 140/1961 Sb., protože stejné či podobné principy a pravidla budou projednány v rámci kapitoly o současné trestněprávní úpravě zákona č. 40/2009 Sb., která na úpravu z roku 1961 navázala. Na tomto místě proto budou jednotlivé skutkové podstaty pouze stručně představeny. První skutkovou podstatu tvořil § 227, který se zabýval trestným činem pomoci či svedení těhotné ženy k umělému přerušení těhotenství. Sankcí zde bylo odnětí svobody až na 1 rok a přísněji byl potrestán pachatel, který způsobil tímto činem smrt či těžkou újmu na zdraví. Druhou skutkovou podstatou představoval § 228, který stanovil pro osobu, která přeruší se souhlasem těhotné ženy její těhotenství způsobem jiným než stanoveným v zákoně o umělém přerušení těhotenství, trest odnětí svobody na 1 až 5 let. Na 2 až 8 let mohla být pak odsouzena osoba, která tento trestný čin páchala soustavně, způsobila jím těžkou újmu na zdraví či smrt nebo pokud získala značný prospěch. Stejně byl pak potrestán dle § 228 odst. 3 i pachatel, který uměle přerušil těhotenství bez souhlasu těhotné ženy, ovšem přísněji v případě, že způsobil tímto trestným činem smrt, a to na 5 až 12 let.
4. Současná právní úprava umělého přerušení těhotenství 4.1.
Zákon č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství
Podmínky pro provedení umělého přerušení těhotenství jsou v dnešní době upraveny zákonem č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství, a vyhláškou č. 75/1986 Sb. k provedení zákona. Nová legislativa byla přijata za situace, kdy byla kritizována zejména existence interrupčních komisí, které rozhodovaly často automaticky, ale také zdlouhavě a tím bránily rozvoji nových metod provádění interrupcí, zejména tzv. miniinterrupce, která představovala daleko menší zdravotní rizika než klasická interrupce (komplikace se vyskytovaly pouze u 4,4 % žen na rozdíl od 2030 % při tradičních metodách).81 Přijetí zákona představuje poměrně klíčový okamžik ve vývoji naší legislativy. Žena získala právo rozhodovat o svém těhotenství bez vnějšího vlivu a činnost 81
BAHOUNEK, T. J. et al. Čtyři pohledy na interrupci. Ostrava: Key Publishing, 2007, s. 32.
31
interrupčních komisí tak byla zcela zrušena.82 Počet potratů se zvýšil v prvním roce platnosti zákona o 28 % oproti roku 1986.83 Za účel zákona se považuje zejména ochrana života a zdraví ženy. Důraz se klade na výchovné působení k odpovědnému a plánovanému rodičovství a využívání antikoncepčních prostředků. Tento účel zákona se daří splňovat vzhledem k tomu, že v současné době je povědomí o antikoncepčních metodách značně rozšířené a většina žen některou z těchto metod využívá. 4.1.1. Podmínky umělého přerušení těhotenství Žena v současné době může písemně požádat o přerušení těhotenství, pokud nepřesáhlo 12 týdnů84 a nebrání tomu zdravotní důvody, které jsou uvedeny v prováděcí vyhlášce. Mezi tyto důvody patří zdravotní stav ženy, který zvyšuje riziko spojené s interrupcí a dále případy, kdy žena již umělé přerušení těhotenství podstoupila v posledních 6 měsících, ledaže by se jednalo o ženu, která již dvakrát rodila, dovršila věku 35 let či by zde bylo důvodné podezření, že žena přišla do jiného stavu trestnou činností. Lhůta 6 měsíců byla pravděpodobně zavedena jako obrana proti častým interrupcím u lehkovážných žen s cílem zabránit opakovanému bezstarostnému ničení plodu, neboť medicínská důvodnost je zde považována za spornou.85 Umělé přerušení těhotenství by totiž nemělo suplovat kontracepční prostředky. Je na místě ovšem polemizovat, zda je reálné udržet tuto podmínku pod kontrolou. Každá žena si totiž může zvolit svého ošetřujícího lékaře a nic jí nebrání v rozhodnutí podstoupit interrupci v kratší době u jiných lékařů na různých místech České republiky.86 Zároveň je možné přerušit těhotenství se souhlasem ženy87 i po uplynutí 12 týdnů, pokud jsou zde dány zdravotní či genetické důvody. U genetických důvodů je lhůta pro provedení interrupce stanovena na 24 týdnů.
82
DUDOVÁ, R. Interrupce v České republice: Zápas o ženská těla. Praha: Sociologický ústav Akademie věd České republiky, v.v.i., 2012, s. 84. 83 MALEČKOVÁ, J. První rok platnosti nového zákona o umělém přerušení těhotenství v ČSSR. Čs. Zdravotnictví. 4/1989, s. 185. 84 Termín 12. týdnů byl v době přijetí zákona stanoven striktně z důvodů ochrany zdraví ženy. V návrhu zákona o zdravotních specifických službách v roce 2009 se již hovořilo o určitém stupni vývoje plodu, ve kterém v 12. týdnu dochází k přeměně z embrya na lidskou bytost. (srovnej DUDOVÁ, R. Interrupce v České republice: Zápas o ženská těla. Praha: Sociologický ústav Akademie věd České republiky, v.v.i., 2012, s. 108.) 85 KÜHN, Z. Ochrana lidského plodu v trestním právu. Praha: Institut pro další vzdělávání soudců a státních zástupců, 1998, s. 27. 86 JAKEŠOVÁ, P. Vybrané problémy právní úpravy umělého přerušení těhotenství. Zdravotnictví a právo. 6/2005, s. 6. 87 Ani v případě zdravotní indikace nesmí být zákrok proveden bez souhlasu ženy. Pokud žena se zákrokem nesouhlasí, musí podepsat tzv. revers.
32
4.1.2. Mladistvé dívky V případě ženy mladší 16 let je nutné získat souhlas zákonného zástupce nebo osoby, jíž byla žena svěřena do výchovy. Do 18 let pak stačí zákonného zástupce pouze informovat. Zákon je tak jeden z mála předpisů, který přesně stanovuje hranici, kdy se nezletilá považuje za způsobilou rozhodovat o svém mateřství.88 Důvodová zpráva uvádí, že v případě nezletilých mladších 16 let není počet potratů markantní, na rozdíl od nezletilých ve věku 16 až 18 let, kde se počet potratů zvyšuje a činí až 2 000 žádostí ročně. Z tohoto důvodů není vhodné, aby zde byl nutný souhlas zákonného zástupce, který by způsoboval prodloužení procesu.89 Zajímavostí je, že prováděcí vyhláška je zde v rozporu se zákonem. Zákon totiž stanoví, že souhlas zákonného zástupce u dívky mladší 16 let je třeba získat pouze v případě umělého přerušení těhotenství na žádost, avšak prováděcí vyhláška uvádí, že souhlas je vyžadován i v případě zdravotních důvodů. Je otázkou, zda je toto ustanovení žádoucí. Je snad patnáctiletá dívka méně způsobilá rozhodovat o tom, zda se chce či nechce stát matkou než dívka sedmnáctiletá? Jak se bude řešit situace, kdy si dívka plod nebude chtít ponechat, ale věřící rodiče souhlas k potratu nikdy nedají? Je takové omezení svobodného rozhodování přijatelné? Tělo mladé dívky není fyzicky připravené na porod a odepření možnosti podstoupit interrupci může vyvolat závažné psychické problémy, na základě kterých se některé dívky mohou v krajních případech pokusit i o sebevraždu. Ještě závažnější situace může nastat, pokud je nutné provést umělé přerušení těhotenství ze zdravotních důvodů, ale rodiče souhlas neudělí. Je velmi nepravděpodobné, že by se v tomto případě dala přednost prováděcí vyhlášce před zákonem. 4.1.3. Potřeba novelizace některých ustanovení Zákon je bohužel v některých pasážích značně zastaralý. Odkazuje např. na Krajský ústav národního zdraví či na okresního a krajského odborníka, který by měl
88
MACH, J. et al. Zdravotnictví a právo – komentované předpisy. 2. Vydání. Praha: LexisNexis CZ s.r.o., 2005, s. 431. 89 Vládní návrh zákona č. 66/1986 Sb. České národní rady o umělém přerušení těhotenství, Sněmovní tisk č. 12, Česká národní rada 1986, V. volební období, dostupné z http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/tisky/t0012_00.htm
33
řešit přezkoumání nesouhlasného stanoviska lékaře. Tato funkce byla ovšem zrušena a situace přezkumu tak není zákonem aktuálně řešena.90 Mezi obsolentní ustanovení patří také § 3, který stanoví, že prostředky k zabránění těhotenství, které jsou na lékařský předpis, se poskytují bezplatně. V současné době je však všeobecně známé, že antikoncepce na lékařský předpis je doplácena z prostředků pacienta. Také ustanovení § 7, které uvádí, že žena požádá o provedení umělého přerušení těhotenství lékaře zdravotnického zařízení v místě trvalého pobytu nebo pracoviště, není aktuální, ale naopak je v rozporu s principem svobodné volby lékaře, který byl u nás zakotven v 90. letech.91 Žena si tak v rámci své svobodné volby může zvolit zdravotnické zařízení, ve kterém bude výkon proveden a není vázaná na určení zdravotnického zařízení lékařem. V poměrném nesouladu se současným vývojem je také ustanovení § 10, které nedovoluje provedení interrupce cizinkám, které se na území České republiky zdržují přechodně. Důvodová zpráva k tomu uvádí, že ustanovení je namířeno proti turistkám, které do České republiky přijíždějí za účelem provedení interrupce. Jelikož je důvodná obava, že toto ustanovení je v rozporu s právem Evropské unie, byla zde snaha o novelu tohoto ustanovení. V roce 2008 v návrhu zákona o specifických zdravotních službách ministr zdravotnictví propagoval, aby interrupce byla přístupná i ženám dlouhodobě se nezdržujících na území České republiky. Později se diskutovalo o možnosti provádět interrupce alespoň ženám v rámci Evropské unie. Bohužel pokusy o prosazení reformy byly přerušeny vyslovením nedůvěry vládě.92 Reformní snahy se objevily i v návrhu z roku 2011, ale zákon o specifických zdravotních službách, jak jej známe dnes, v sobě právě úpravu umělého přerušení těhotenství neobsahuje. K problematice se vyjadřovala i Kancelář Ombudsmana pro zdraví, která je toho názoru, že zde dochází k rozporu s právem Evropské unie. Smlouva o fungování Evropské unie i následná judikatura Evropského soudního dvora považuje totiž umělé přerušení těhotenství za službu,
90
MACH, J. et al. Zdravotnictví a právo – komentované předpisy. 2. Vydání. Praha: LexisNexis CZ s.r.o., 2005, s. 429. 91 JAKEŠOVÁ, P. Vybrané problémy právní úpravy umělého přerušení těhotenství. Zdravotnictví a právo. 6/2005, s. 6. 92 DUDOVÁ, R. Interrupce v České republice: Zápas o ženská těla. Praha: Sociologický ústav Akademie věd České republiky, v.v.i., 2012, s. 120122.
34
a proto se na ni vztahuje jedna ze základních svobod Evropské unie, a to volný pohyb služeb.93 4.1.4. Neúspěšná snaha o zrušení zákona Za zmínku stojí neúspěšný pokus konzervativních poslanců (Jiří Karas a Jan Kasal za KDU-ČSL a Petr Pleva za ODS) v roce 2003 o zrušení zákona o umělém přerušení těhotenství a postavení interrupcí mimo zákon, za něž by hrozil trest odnětí svobody až do výše 5 let. Diskuze k tomuto zákonu byly velmi dlouhé, ale návrh byl zamítnut již v 1. čtení.94 V diskuzích zazněla řada argumentů na podporu nového zákona. Limit 12 týdnů byl označen na uměle stanovený, a to z toho důvodu, že plod je již v této době plně vyvinutý. Ženy se po interrupci stávají neplodnými a trpí posttraumatickým stresem. Zastánci zrušení zákona považovali lidský plod za samostatnou lidskou bytost, a proto neuznávali právo ženy rozhodovat o jeho životě. Argumentem proti novému zákonu byl zejména fakt, že interrupce jsou všudypřítomné a restriktivní zákon na tomto faktu nic nezmění. Navíc ve skutečnosti dochází k poklesu potratovosti, a proto zde neexistuje důvod pro změnu zákona. Naopak kriminalizace opět povede ke zvýšení počtu potratů, které jsou prováděny neodborně a jsou tak nebezpečnější. Zdůrazněna byla také svobodná volba ženy rozhodnout o svém mateřství.95 Je zcela pochopitelné, že v dnešní době, kdy je úprava ve většině států liberální a kdy naše území prošlo dlouhým historickým vývojem, by přijetí zákona, který by stavěl interrupce mimo zákon, znamenalo velký krok zpět, a je proto zcela nepředstavitelné, že by taková novela mohla uspět. 4.1.5. Shrnutí Na závěr je třeba zdůraznit, že debaty ohledně změn zákona o umělém přerušení těhotenství budou vždy aktuální. Vzhledem k tomu, že nový zákon o specifických 93
Ombudsman pro zdraví, Porušujeme unijní právo a dopouštíme se diskriminace tím, že odmítáme členkám jiných států EU interrupce? Právní prostor, 23. 7. 2015, dostupný z http://www.pravniprostor.cz/clanky/ostatnipravo/porusujeme-unijni-pravo-a-dopoustime-se-diskriminace-tim-ze-odmitame-clenkam-jinych-statu-eu-interrupce 94 DUDOVÁ, R. Interrupce v České republice: Zápas o ženská těla. Praha: Sociologický ústav Akademie věd České republiky, v.v.i., 2012, s. 98. 95 DUDOVÁ, R. Interrupce v České republice: Zápas o ženská těla. Praha: Sociologický ústav Akademie věd České republiky, v.v.i., 2012, s. 98102.
35
zdravotních službách, který měl obsahovat úpravu umělého přerušení těhotenství, ji nakonec, zřejmě kvůli časovému presu a neschopnosti poslanců shodnout se na určitém řešení, neobsahuje, je na místě očekávat, že diskuze nad novelou zákona budou v budoucnu opět otevřeny a dojde tak minimálně k částečné novelizaci zákona, který při svém stáří 30 let trpí značnými nedostatky.
4.2.
Trestní zákoník č. 40/2009 Sb.
Nový trestní zákoník, který vstoupil v účinnost 1. 1. 2010, nahradil dosavadní trestní zákon z roku 1961. Dle důvodové zprávy bylo třeba přistoupit k přijetí nového zákoníku zejména z toho důvodu, že stávající zákon stále vyjadřoval hodnotový systém a politickou koncepci totalitního komunistického státu. Byla vyzdvihována ideologie kolektivismu a subjektivní práva občanů se ocitala v pozadí.96 To bylo také patrné na systematickém uspořádání bývalého trestního zákona, jehož zvláštní část začínala trestnými činy proti republice a pokračovala trestnými činy hospodářskými a trestnými činy proti pořádku ve věcech veřejných. Ochrana lidského života a zdraví byla systematicky zařazena až za tyto trestné činy. Posun v uspořádání hodnot, který nám přináší nový zákoník, je třeba vnímat velmi pozitivně. Do popředí se staví lidský život a zdraví. Trestné činy proti těhotenství ženy jsou upraveny v dílu IV. Hlavy I. (Trestné činy proti životu a zdraví) zvláštní části. Tímto je vyjádřen jeden ze základních principů demokratické společnosti, a tou je ochrana života a zdraví člověka. Tato práce se bude zabývat pouze trestnými činy proti těhotenství ženy, které tvoří Nedovolené přerušení těhotenství bez souhlasu těhotné ženy (§ 159), Nedovolené přerušení těhotenství se souhlasem ženy (§ 160), Pomoc těhotné ženě k umělému přerušení těhotenství (§ 161) a Svádění těhotné ženy k umělému přerušení těhotenství (§ 162). Trestní zákoník převzal koncepci, která respektuje, že umělé přerušení těhotenství je dovolené za splnění zákonných podmínek (v současné době jsou zakotveny zákonem č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství, a prováděcí vyhláškou č. 75/1986 Sb.). Důvodová zpráva uvádí, že potraty jsou sociálně patologickým jevem, který způsobuje smrt začínajícího života, a zároveň ohrožuje 96
Vládní návrh na vydání zákona, trestní zákoník, Sněmovní tisk č. 415/0, Parlament ČR 2008, V. volební období, dostupné z http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=5&CT=410&CT1=0
36
zdraví těhotné ženy. Zároveň však zdůrazňuje, že potraty nelze vymýtit žádnými tresty. Naopak postavení potratů mimo zákon způsobuje ještě větší zlo, protože se ženy uchylují k nelegálně prováděným potratům, a mnohdy k tzv. pokoutním andělíčkářům či si snaží pomoci sami, což způsobuje závažné poškození zdraví a mnohdy i smrt. 97 Nejvíce tímto trpí ženy ze sociálně slabších vrstev, které nemají finanční prostředky na odborně provedené interrupce a jsou tak vystaveny větším zdravotním rizikům. Je nutné poukázat také na další problém, který tkví v citové deprivaci dětí, které se narodí jako nechtěné.98 Navýšení počtu ilegálních přerušení je možné sledovat i v případě zemí jako je Polsko či Irsko, kde jsou stanoveny přísné podmínky pro přerušení těhotenství.99 Za eticky nepřípustné se považuje i nucení ženy donosit plod proti své vůli. Žena by naopak měla mít právo na přístup k odborně provedené interrupci. Evropský soud pro lidská práva (rozhodnutí Tysiac v. Polsko) judikoval, že nerespektování tohoto práva je porušením čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který zajišťuje ochranu soukromí a rodinného života. Důležité jsou také rezoluce OSN k Roku dítěte a k Roku mládeže (1979 a 1985), které stanovily právo dítěte narodit se jako chtěné.100 Důvodová zpráva odkazuje i na mezinárodní dokumenty o ochraně lidských práv, Úmluvu o právech dítěte a Listinu základních práv a svobod a potvrzuje, že povolení umělého přerušení těhotenství není v rozporu s těmito dokumenty. Těmto dokumentům bude věnována zvláštní kapitola této práce, a proto není nutné tuto problematiku v současné chvíli dále rozvádět. 4.2.1. Nedovolené přerušení těhotenství bez souhlasu těhotné ženy § 159 Na 2 až 8 let bude potrestán ten, kdo bez souhlasu těhotné ženy uměle přeruší její těhotenství. Za objekt je zde považován počínající lidský život, zdraví těhotné ženy a také svoboda rozhodování ženy.101 Podle starší učebnice Nezkusila je ovšem za objekt
97
FENYK, J., HÁJEK, R., STŘÍŽ, I., POLÁK, P. Trestní zákoník a trestní řád: Průvodce trestněprávními předpisy a judikaturou. Díl 1 – Trestní zákoník. Praha: Linde, 2010, s. 615. 98 NOVOTNÝ, O., VOKOUN, R., ŠÁMAL, P. et al. Trestní právo hmotné, zvláštní část, 6. přepracované vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010, s. 68. 99 DRAŠTÍK, A. et al. Trestní zákoník: Komentář, I. díl (§ 1 až 232). Praha: Wolters Kluwer, 2015, s. 918. 100 NOVOTNÝ, O., VOKOUN, R., ŠÁMAL, P. et al. Trestní právo hmotné, zvláštní část, 6. přepracované vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010, s. 68. 101 NOVOTNÝ, O., VOKOUN, R., ŠÁMAL, P. et al. Trestní právo hmotné, zvláštní část, 6. přepracované vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010, s. 69.
37
trestného činu považován i zájem státu na populaci.102 Podle Fremra je chráněn lidský plod do počátku porodu, kdy tělo začíná být vybavováno z těla matky. V případě byť i částečného vybavení z těla matky, by se jednalo již o trestný čin vraždy, zabití či vraždy novorozeného dítěte matkou.103 Stejný názor uvádí ve svém komentáři i Šámal, který za počátek porodu považuje okamžik, ve kterém dítě začne opouštět tělo matky, tedy kdy se objeví hlavička či vedoucí část dítěte.104 Za těhotnou je považována žena od nidace (uhnízdění oplozeného vajíčka v děloze) až do počátku porodu.105 Dříve bylo těhotenství počítáno již od okamžiku oplození, což vzbuzovalo spornou debatu ohledně možnosti užívání tzv. morning-afterpills106 nebo nitroděložních tělísek. Jelikož je ale v našem státě uzákoněna i tzv. postkoitální antikoncepce, jednalo se o výkon povolené činnosti, která vylučovala protiprávnost.107 Za umělé přerušení těhotenství se považuje veškeré jednání, které směřuje k usmrcení lidského plodu a má povahu umělého přerušení těhotenství, nebo vyvolání předčasného porodu s úmyslem lidský plod usmrtit.108 Prostředky mohou být jak mechanické, chemické, tak přírodní. V případě vyvolání předčasného porodu bez úmyslu usmrtit plod by se jednalo o trestný čin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147. Důležitý je zde tedy úmysl usmrtit plod.109 Pokud by ale bylo užito brachiálního násilí vůči těhotné ženě, tedy např. kopání do břicha, bylo by třeba trestný čin posoudit jako těžké ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 2 písm. b) spáchaný vyvoláním potratu či usmrcením plodu dle § 122 odst. 2 písm. g).110 Byť by takové jednání bylo prováděno s úmyslem vyvolat potrat nebo usmrtit plod, nemůže být považováno za umělé přerušení těhotenství. Umělé přerušení těhotenství představuje specifický způsob konání lékaře, andělíčkářky či jiné osoby, který je pojmově odlišný od vyvolání potratu či usmrcení plodu. Dnes je tak již nepoužitelné rozhodnutí č. 45/1968 Sb. rozh. tr., o kterém bude pojednáno v následující
102
NEZKUSIL, J. et al. Trestní právo hmotné, zvláštní část. Praha: Panorama, 1987, s. 208. DRAŠTÍK, A. et al. Trestní zákoník: Komentář, I. díl (§ 1 až 232). Praha: Wolters Kluwer, 2015, s. 918. 104 ŠÁMAL, P. et al. Trestní zákoník II. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1634. 105 ŠÁMAL, P. et al. Trestní zákoník II. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1634. 106 Pilulka, která zabraňuje uhnízdění oplodněného vajíčka v děloze po nechráněném styku. 107 KÜHN, Z. Ochrana lidského plodu v trestním právu. Praha: Institut pro další vzdělávání soudců a státních zástupců, 1998, s. 32. 108 VANTUCH, P. Trestní zákoník s komentářem. Olomouc: ANAG, 2011, s. 539. 109 VANTUCH, P. Trestní zákoník s komentářem. Olomouc: ANAG, 2011, s. 539. 110 DRAŠTÍK, A. et al. Trestní zákoník: Komentář, I. díl (§ 1 až 232). Praha: Wolters Kluwer, 2015, s. 919. 103
38
pasáži.111 Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tz 58/67 se zabýval případem, ve kterém B. přišla v roce 1965 do jiného stavu s obviněným. Obviněný změnil své původní radostné stanovisko k těhotenství a snažil se B. přimět k přerušení těhotenství. Jelikož jí nebylo umělé přerušení těhotenství povoleno, obviněný se s B. rozešel. Později obviněný vylákal B., která v té době byla již v sedmém měsíci těhotenství, do lesa, kde jí udeřil pěstí a poté kopl do břicha. Po pár dnech bylo zjištěno, že plod je mrtvý. Příčinou smrti bylo tupé násilí provedené obviněným. Nejvyšší soud v tomto případě konstatoval, že násilné jednání naplnilo znaky nedovoleného přerušení těhotenství podle § 228 odst. 3 trestního zákona, jelikož šlo dovodit úmysl obviněného, který věděl o stupni těhotenství poškozené, provést tento trestný čin. Vyvolání potratu v daném případě nemohlo být považováno za vyvolání potratu dle ustanovení § 89 odst. 7 písm. g) trestního zákona, a tudíž se nemohlo jednat o těžké ublížení na zdraví. Umělé přerušení těhotenství provedené bez souhlasu ženy znamená, že pachatel ženu přinutí, aby nekladla odpor, nebo využije situace, kdy žena není schopná souhlas dát. Samozřejmě trestné nejsou případy krajní nouze na základě § 28 trestního zákoníku, kdy se lékař snaží zachránit život ženy, která je v bezvědomí a nemůže tak udělit souhlas. V případě, že se pachatel mylně domnívá, že žena svůj souhlas poskytla, postupuje se podle ustanovení § 18 trestního zákoníku o skutkovém omylu.112 Za kvalifikované skutkové podstaty jsou považovány případy, kdy se pachatel dopustí trestného činu na ženě mladší osmnácti let, za použití násilí nebo pohrůžky jiné těžké újmy, zneužije tísně nebo závislosti těhotné ženy, spáchá čin opětovně nebo způsobí trestným činem těžkou újmu na zdraví. Pachatel jedná opětovně, pokud čin opakuje, a to i v případě, že za něj nebyl v minulosti pravomocně odsouzen. Dle současné judikatury nelze ovšem považovat za opětovné páchání trestného činu jeden pokračující trestný čin (srov. R 12/1991 Sb. rozh. tr.).113 V případě kvalifikované skutkové podstaty těžkého ublížení na zdraví se jedná o nedbalostní způsobení újmy (např. poškození dělohy, mučivé útrapy, nitroděložní infekce), neboť v případě úmyslného způsobení těžké újmy na zdraví by šlo o souběh trestných činů nedovoleného přerušení těhotenství bez souhlasu podle § 159 a těžkého ublížení na
111
ŠÁMAL, P. et al. Trestní zákoník II. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1635. DRAŠTÍK, A. et al. Trestní zákoník: Komentář, I. díl (§ 1 až 232). Praha: Wolters Kluwer, 2015, s. 919. 113 ŠÁMAL, P. et al. Trestní zákoník II. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1476. 112
39
zdraví dle § 145.114 Stejně tak je pachatel potrestán přísněji v případě způsobení smrti nebo těžké újmy na zdraví nejméně dvou osob a smrti nejméně dvou osob. To přichází v úvahu zejména při pokračování trestného činu v praxi lékařů či andělíčkářek, kteří provádějí trestnou činnost opakovaně. Opět je zde potřeba nedbalostního způsobení smrti či těžké újmy, jinak by se jednalo o souběh s trestným činem vraždy či těžkého ublížení na zdraví.115 Pokus trestného činu je možný i v případě, že žena není těhotná, avšak pachatel se mylně domnívá, že ano. Jedná se o tzv. pokus nezpůsobilý (srovnej č. 57/55 Sb. rozh. tr.). Přerušit těhotenství je možné za podmínky, že plod je v okamžiku přerušení živý. Pokud plod již odumřel a dojde pouze k odstranění takového plodu, jedná se o přípustný úkon v případě, že lékař si počínal lege artis.116,117 Nepřekažením tohoto trestného činu se člověk dopustí trestného činu nepřekažení trestného činu dle § 367 trestního zákoníku. Příprava je také trestná. Zajímavostí je, že odsouzená osoba může být podmíněně propuštěna až po výkonu dvou třetin trestu odnětí svobody. Je otázkou, zda by nebylo vhodnější nazvat tento trestný čin jako umělé přerušení těhotenství bez souhlasu ženy, neboť slovo nedovolené je zde matoucí v porovnání s dalším trestným činem, který již odkazuje na zákon o umělém přerušení těhotenství. Slovo nedovolené evokuje způsob jiný než dovolený zákonem. Jelikož umělé přerušení těhotenství se vždy musí provést se souhlasem ženy, zdá se být slovo nedovolené v tomto trestném činu nadbytečné. 4.2.2. Nedovolené přerušení těhotenství se souhlasem těhotné ženy § 160 Dalším trestným činem je nedovolené přerušení těhotenství se souhlasem těhotné ženy. Pachatelem tohoto trestného činu může být kdokoli, ale nejčastěji jím bude lékař, kterého kontaktuje s žádostí o provedení umělého přerušení těhotenství sama žena, která nesplňuje podmínky stanovené zákonem o umělém přerušení
114
VANTUCH, P. Trestní zákoník s komentářem. Olomouc: ANAG, 2011, s. 541. ŠÁMAL, P. et al. Trestní zákoník II. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1637. 116 ŠÁMAL, P. et al. Trestní zákoník II. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1635. 117 Výraz lege artis znamená povinnost lékaře poskytovat zdravotní služby na náležité odborné úrovni, tedy podle pravidel vědy a uznávaných medicínských postupů, při respektování individuality pacienta, s ohledem na konkrétní podmínky a objektivní možnosti. 115
40
těhotenství. Jedná se o méně závažný trestný čin než předchozí, a proto je zde pachateli uložena sankce pouze ve výši 1 roku až 5 let odnětí svobody a nově také zákaz činnosti, který se bude týkat právě zejména lékařů. Na rozdíl od minulého trestního zákona se ovšem jedná o sankci přísnější. Podmínkou pro spáchání trestného činu je, že těhotenství bude přerušeno jiným způsobem, než jak stanoví zákon o umělém přerušení těhotenství. Souhlas zde může být udělen jakýmkoli způsobem, a to i konkludentně. Pokud by se například lékař mylně domníval, že žena poskytla souhlas, postupovalo by se podle obecných zásad omylu ve smyslu § 18 trestního zákoníku. V případě, že by jiná osoba vyvolala v lékaři (či jiné osobě) rozhodnutí, aby se souhlasem ženy přerušil těhotenství nebo jí poskytl pomoc, jednalo by se o návod nebo pomoc k tomuto trestnému činu, pokud by se lékař o přerušení alespoň pokusil. Sama těhotná žena, která by lékaře naváděla, by ale trestná nebyla.118 O kvalifikovanou skutkovou podstatu jde v případě, že je trestný čin spáchán na ženě mladší osmnácti let, získá-li pachatel pro sebe nebo jiného spácháním takového činu značný prospěch119, způsobí-li tím těžkou újmu na zdraví z nedbalosti120 nebo pokud páchá trestný čin soustavně. O soustavné páchání trestného činu se jedná, pokud pachatel spáchá několika útoky jeden pokračující trestný čin, opakovaně páchá trestný čin nebo pokud byl již pro soustavné páchání odsouzen a znovu spáchá stejnou trestnou činnost, která navazuje na tu předchozí.121 Sankce je zde stanovena na 2 až 8 let odnětí svobody. Přísnější kvalifikované skutkové podstaty jsou stejné jako u předchozího trestného činu, ovšem s mírnějšími sazbami. Příprava je zde opět trestná. K trestnému činu dle § 160 se váže zajímavá judikatura. Pokud nastane situace, ve které lékař předstírá přerušení těhotenství a přijme za něj úplatu, jedná se o trestný čin podvodu dle § 250 trestního zákoníku122 a nikoli o trestný čin spočívající v nedovoleném zákroku proti životu lidského plodu (č. 50/1992 Sb. rozh. tr.). V tomto usnesení Nejvyššího soudu se jednalo o případ již z roku 1951, ve kterém generální prokurátor ČR podal až po smrti obviněného v roce 1991 stížnost pro porušení zákona, a to z toho důvodu, že obviněný neměl být odsouzen pro trestný čin usmrcení plodu na 118
ŠÁMAL, P. et al. Trestní zákoník II. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 16411642. Dle § 138 trestního zákoníku se značným prospěchem rozumí prospěch dosahující částky nejméně 500 000 Kč. 120 Pokud by se jednalo o úmyslný trestný čin, šlo by o souběh s trestným činem těžkého ublížení na zdraví. 121 VANTUCH, P. Trestní zákoník s komentářem. Olomouc: ANAG, 2011, s. 544. 122 Pachatel se musí obohatit a způsobit na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, tedy dle § 138 trestního zákoníku ve výši nejméně 5 000 Kč. 119
41
základě § 218 odst. 2, 3 písm. a) tehdy platného trestního zákona č. 86/1950 Sb., neboť G. P. nebyla těhotná, ale pro trestný čin podvodu. Jednání spočívalo v přijetí částky 10 000 Kčs od G. P., která byla přesvědčena, že je těhotná. Obviněný tedy využil jejího omylu v úmyslu se obohatit. Zároveň zde hrála roli okolnost zvlášť přitěžující, která spočívala v postavení obviněného jako lékaře, čímž si získal plnou důvěru G. P. Případ se týkal i dalších žen, od kterých obviněný přijal úplatu. Nejvyšší soud s generálním prokurátorem ve svém rozhodnutí souhlasil. Dále se usnesl na tom, že v případě, kdy obviněný nabídl přerušení těhotenství za úplatu těhotné P. H., která již před tím byla rozhodnuta si těhotenství uměle přerušit, avšak k přerušení z jeho strany nedošlo, neboť P. H. si vybrala jiného lékaře, nejednalo se o trestný čin, neboť ji k ničemu nesvedl, ani ji nepřesvědčoval či v jejím přesvědčení neutvrzoval. Je na místě podotknout, že pokud by těhotnou ženu utvrzoval, mohlo by se jednat o psychickou pomoc, která by již trestná byla. 4.2.3. Pomoc těhotné ženě k umělému přerušení těhotenství § 161 Důvodová zpráva uvádí, že formy součinnosti, jako je pomoc a svádění (viz níže), musí být v případě umělého přerušení těhotenství povýšeny na pachatelství, protože sama žena se trestného činu nedopouští, a tak by nebylo možné postihnout tyto osoby podle ustanovení o účastenství.123 Pomoc může směřovat k tomu, aby žena sama přerušila své těhotenství nebo jiného o nedovolené124 přerušení požádala. Pomoc může spočívat v radě, odstranění překážek (např. zajištění nerušeného místa), opatření potřebných nástrojů nebo zprostředkování kontaktu na osobu, která zákrok provede. Může se tedy jednat jak o pomoc psychickou, tak pomoc fyzickou. O pokus se zde jedná v případě, že žena pachatelovu pomoc odmítne.125 Oproti zákonu č. 140/1961 Sb. jsou zde přidány kvalifikované skutkové podstaty. Nově je pachatel potrestán přísněji, pokud svým činem přispěje k těžké újmě na zdraví těhotné ženy. Pojem přispěje je užit z toho důvodu, že v tomto případě nemůže těžkou újmu způsobit pachatel sám, neboť tu si způsobí sama těhotná žena nebo
123
FENYK, J., HÁJEK, R., STŘÍŽ, I., POLÁK, P. Trestní zákoník a trestní řád: Průvodce trestněprávními předpisy a judikaturou. Díl 1 – Trestní zákoník. Praha: Linde, 2010, s. 618. 124 V rozporu se zákonem č. 66/1986 Sb. o umělém přerušení těhotenství. 125 ŠÁMAL, P. et al. Trestní zákoník II. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1647.
42
jiná osoba, která jí zákrok provádí. Dále je přísnější sazba stanovena pro případ, kdy se jedná o těhotnou ženu mladší osmnácti let nebo pokud pachatel přispěje ke smrti těhotné ženy. Jednočinný souběh zde není možný s trestným činem svádění ženy k umělému přerušení těhotenství, o kterém bude pojednáno posléze, neboť trestný čin dle § 161 je k trestnému činu dle § 162 v poměru subsidiarity. Dále není možný jednočinný souběh s nedbalostními trestnými činy, které mají za následek smrt či těžkou újmu na zdraví.126 4.2.4. Svádění těhotné ženy k umělému přerušení těhotenství § 162 Zde se opět se jedná o účastenství, které z důvodu beztrestnosti ženy bylo povýšeno na pachatelství. Objektivní stránka spočívá ve svádění ženy k tomu, aby si těhotenství sama přerušila nebo aby o nedovolené přerušení požádala jiného. Oproti minulému trestnímu zákonu se zde zvyšuje hranice trestní sazby trestu odnětí svobody až na 2 roky. Trestá se zde již pouhé svádění, a tak není nutné, aby žena zákrok podstoupila nebo se o něj alespoň pokusila. Oproti zákonu č. 140/1961 Sb. je zde totiž použit obrat svádí namísto svede. Jedná se tak o předčasně dokonaný trestný čin na rozdíl od trestného činu pomoci, kde pokud žena pomoc odmítne, je pachatel stíhán pouze za pokus.127 Kvalifikované skutkové podstaty jsou stejné jako u předchozího trestného činu doplněné pouze o případ, kdy pachatel spáchá trestný čin využívaje závislosti či tísně těhotné ženy. Z hlediska systematiky zákona by bylo vhodnější zařadit tento trestný čin před trestný čin pomoci těhotné ženy k umělému přerušení těhotenství, neboť se zdá, že zákonodárce měl v úmyslu seřadit tyto trestné činy proti těhotenství ženy podle závažnosti. Svádění by mělo být považováno za závažnější než pomoc, jelikož se zde jedná o pachatele, který v ženě vyvolá důležité rozhodnutí podstoupit potrat, na rozdíl u pomoci, u které je žena již rozhodnutá. Zároveň je závažnost vyjádřena i v sazbě, která je u trestného činu svádění vyšší o jeden rok.
126
DRAŠTÍK, A. et al. Trestní zákoník: Komentář, I. díl (§ 1 až 232). Praha: Wolters Kluwer, 2015, s. 925. NOVOTNÝ, O., VOKOUN, R., ŠÁMAL, P. et al. Trestní právo hmotné, zvláštní část. 6. přepracované vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010, s. 70. 127
43
4.2.5. Beztrestnost těhotné ženy Díl 4. trestných činů proti těhotenství ženy je zakončen ustanovením, které proklamuje beztrestnost těhotné ženy, pokud si těhotenství sama přeruší nebo o to jiného požádá. Tato beztrestnost je na našem území stanovena již od roku 1957. Vyjadřuje se tím obecná zásada, že trestná nemůže být osoba, k jejíž ochraně je ustanovení určeno.128 Zároveň je ale také vyjádřením zásady, podle které se těhotná žena může svobodně rozhodnout, zda přivede na svět nový život či nikoli.129 K beztrestnosti těhotné ženy bylo přistoupeno zejména proto, že zákaz potratů nikdy v minulosti ani současnosti nebyl ideálním řešením. V prostředí, kde jsou všechny potraty ilegální, vždy dochází k masivnímu nárůstu nelegálních a neodborně prováděných potratů, které mají za následek při nejlepším poškození zdraví těhotné ženy.130 Odráží se tím i liberální přístup, který podporuje spíše osvětu, výchovu a poskytování ekonomických prostředků motivujících k rodičovství. 4.2.6. Těžké ublížení na zdraví dle trestního zákoníku č. 40/2009 Sb. Je vhodné věnovat alespoň pár řádků problematice těžkého ublížení na zdraví, která s umělým přerušením těhotenství částečně také souvisí. § 122 trestního zákoníku totiž stanoví, že za těžké ublížení na zdraví se mimo jiné považuje i vyvolání potratu a usmrcení plodu. Za vyvolání potratu se považuje jakékoli jednání, jehož následkem je přerušení těhotenství dříve, než dojde byť i k předčasnému porodu. Příkladem může být i chybné vyšetření lékařem, během kterého dojde k vyvolání potratu.131 Usmrcením plodu se má na mysli jednání, jehož následkem je smrt plodu, aniž by současně došlo k vypuzení plodu.132 Původně trestní zákon považoval za těžké ublížení na zdraví pouze vyvolání potratu. Podle důvodové zprávy k novele, která doplnila ustanovení i o usmrcení plodu, docházelo k případům (např. útokům na
128
Zároveň je ale nutné podotknout, že objektem trestných činů není jen zdraví a život těhotné ženy, ale i ochrana lidského plodu. 129 PAVLÍČEK, V. Ústava a ústavní řád České republiky, komentář. 2. díl: Práva a svobody. Praha: Linde, 2002, s. 69. 130 ŠÁMAL, P. et al. Trestní zákoník II. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1652. 131 ŠÁMAL, P. et al. Trestní zákoník I. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1321. 132 ŠÁMAL, P. et al. Trestní zákoník I. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1321.
44
tělesnou integritu ženy133), ve kterých došlo k usmrcení plodu, ale zároveň nedošlo k vyvolání potratu a v praxi tak docházelo k problémům s kvalifikací trestného činu.134 Komentář Šámala uvádí, že ustanovení § 122 odst. g) se týká pouze vyvolání potratu nebo usmrcení plodu z nedbalosti, neboť úmyslné jednání by se podřadilo pod trestné činy nedovoleného přerušení těhotenství. Jako příklad uvádí dopravní nehody, jejichž následkem je smrt plodu.135 Ovšem ten samý komentář k § 159 uvádí, že brachiální násilí vůči tělu ženy, byť s úmyslem usmrtit plod či vyvolat potrat, nelze posoudit dle § 159. Takovéto jednání by se podle komentáře posoudilo jako těžké ublížení na zdraví.136 Komentář tedy v zásadě sám sobě odporuje, a jelikož zde existuje rozhodnutí Nejvyššího soudu, se kterým komentář v současné době již nesouhlasí, nezbývá zřejmě nic jiného než ponechat na soudech, jak tento případ posoudí v budoucnu. Autor této práce se přiklání k výkladu, že násilné jednání vůči ženě nelze posoudit jako nedovolené přerušení těhotenství. Je tak patrno zejména z novely ustanovení o těžkém ublížení na zdraví, která se snažila subsumovat i případy, kdy dojde pouze k usmrcení plodu. Pokud by pachatel útočil na břicho ženy s úmyslem usmrtit plod, bylo by vhodné posuzovat jeho jednání jako úmyslné těžké ublížení na zdraví, jelikož zde pojmově nedochází k umělému přerušení těhotenství.
4.3.
Statistické údaje interrupcí a spáchaných trestných činů
Ústav zdravotnických informací a statistiky publikuje každoročně statistické údaje týkající se potratů. Bohužel v současné době nejsou k dispozici statistiky z let 2014 a 2015, a proto bude tato diplomová práce vycházet ze statistiky z roku 2013.137,138 Umělých přerušení těhotenství bylo v roce 2013 evidováno celkem 22 714, což tvoří 60,3 % celkového počtu potratů (37 687). Je možné pozorovat klesající tendenci 133
Srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 45/1968 Sb. rozh. tr., který útok na tělesnou integritu kvalifikoval jako nedovolené přerušení těhotenství, nikoli jako těžké ublížení na zdraví. 134 CÍSAŘOVÁ, D. Ochrana lidského života jako základní lidské právo, In: PAVLÍČEK, V. et al. Občanská a lidská práva. Praha: Aleko, 1992, s. 125. 135 ŠÁMAL, P. et al. Trestní zákoník I. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1321. 136 ŠÁMAL, P. et al. Trestní zákoník I. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1635. 137 Český statistický úřad zveřejnil pouze dokument Vývoj potratovosti v letech 2003 – 2014. V roce 2014 bylo evidováno 21 893 umělých přerušení těhotenství. Dostupné z https://www.czso.cz/documents/10180/20562549/13008315a.pdf/7833dad4-0cbd-42ee-8e4f91d717eb53a8?version=1.1 138 Zdravotnická statistika Potraty 2013. Praha: ÚZIS, 2013, dostupné z http://www.uzis.cz/katalog/zdravotnickastatistika/potraty
45
celkového počtu potratů od roku 2008. Klesající trend je ale možné sledovat již od počátku devadesátých let. Rok 2008139 představoval pouze výjimku, kdy došlo oproti roku 2007 k zvýšení celkového počtu potratů. V roce 1990 byl počet legálně provedených interrupcí až čtyřnásobný. Celých 75,9 % všech legálně provedených interrupcí proběhlo do konce 8. týdne těhotenství. Tento jev je dán zejména tím, že tzv. miniinterrupce je prováděna právě do konce 8. týdne. Do konce 8. týdne bylo provedeno 59,7 % interrupcí z interrupcí prováděných na základě zdravotních důvodů. V období mezi 17. až 24. týdnem, kdy těhotenství již nemůže být přerušeno na žádost, ale pouze ze zdravotních důvodů, bylo provedeno pouze 11 % interrupcí z celkového počtu interrupcí na základě zdravotních důvodů. Celkově se počet interrupcí ze zdravotních důvodů pohybuje kolem 20 % z celkového počtu všech interrupcí. Důvodem pro snižování počtu umělých přerušení těhotenství je zejména častější používání a lepší přístupnost antikoncepce. V roce 2013 bylo evidováno 51,9 % žen fertilního věku (1549let), které užívají hormonální nebo nitroděložní antikoncepci. Snižování celkového počtu prováděných interrupcí je třeba považovat za příznivý vývoj v oblasti umělého přerušení těhotenství, ale nelze předpokládat, že v budoucnosti dojde k jejich úplnému vymizení, neboť ženy se vždy budou dostávat do situací, kdy si své dítě nebudou chtít ponechat, nebo nebudou chtít používat antikoncepční prostředky. Vzhledem k tomu, že tato diplomová práce se zabývá trestněprávními aspekty umělého přerušení těhotenství, je vhodné na tomto místě zmínit i statistiku páchání jednotlivých trestných činů souvisejících s umělým přerušením těhotenství, tedy nedovoleného přerušení těhotenství se souhlasem či bez souhlasu těhotné ženy a pomoci či svádění k umělému přerušení těhotenství. Předně je třeba uvést, že se nejedná o trestný čin, který by se vyskytoval na denním pořádku. Od přijetí nového trestního zákoníku v roce 2009 se těchto trestných činů vyskytlo minimum. V letech 20102011 nebyl spáchán ani jeden trestný čin související s umělým přerušením těhotenství. V roce 2012 byli za trestný čin pomoci k umělému přerušení těhotenství dle § 161 zákona č. 40/2009 Sb. odsouzeni pouze dva lidé, kteří byli odsouzeni k trestu odnětí svobody, a to podmíněně odloženému a zároveň k peněžitému trestu. Ze statistiky vyplývá, že
139
V roce 2011 došlo k mírnému nárůstu počtu umělých přerušení těhotenství, ale nikoli celkového počtu potratů.
46
v následujících letech se celkem vyskytly 3 další případy, ve kterých byly osoby vyšetřovány Policií ČR, ale ani jeden z těchto případů se nedostal až k soudu.140 Statistiky tedy mluví jasně. V České republice dochází ke snižování počtu legálně provedených potratů a k nelegálním potratům dle statistiky nedochází téměř vůbec. Samozřejmě je nutné vzít v úvahu, že v případě trestných činů souvisejících s umělým přerušením těhotenství dochází k tzv. latentní, neodhalené, kriminalitě, která ve statistikách zanesena není. Z tohoto důvodu je nutné počítat s tím, že existuje řada interrupcí, které sice nejsou provedeny v souladu se zákonem, ale nikdy nebudou odhaleny. Celkově lze ale zhodnotit vývoj potratovosti velmi pozitivně. S rostoucí přístupností antikoncepce dochází ke snižování počtu prováděných interrupcí, zároveň převážná část interrupcí je prováděna legálně a to zejména vzhledem k liberální úpravě v České republice, která povoluje interrupci na žádost do 12. týdne. Většina interrupcí je zároveň prováděna do konce 8. týdne těhotenství, a tak jsou rizika spojená s interrupcí snížena na minimum. Je patrné, že v pozdějších týdnech těhotenství dochází k interrupcím převážně ze zdravotních důvodů.
5. Ochrana lidského plodu z pohledu trestního práva Aby mohlo být jednání kvalifikováno jako nedovolené přerušení těhotenství nebo jako vražda či vražda novorozeného dítěte matkou, je důležité určit, kdy začíná ochrana lidského plodu z hlediska trestního práva a kdy končí. Je tedy rozhodující, od kterého okamžiku trvá těhotenství ženy, aby jednání mohlo být kvalifikováno jako nedovolené přerušení těhotenství. Zároveň musí být stanoveno, odkdy se lidský plod považuje za živého člověka a útok na něj se kvalifikuje již jako vražda či vražda novorozeného dítěte matkou. V případě, že by totiž matka útočila na lidský plod, byla by beztrestná. Pokud by ale již útočila na lidský život, byla by stíhána pro trestný čin vraždy novorozeného dítěte matkou. Názory141 na tuto problematiku se postupem času
140
Statistické ročenky kriminality 20102014, Ministerstvo spravedlnosti ČR, dostupné z http://cslav.justice.cz/InfoData/statisticke-rocenky.html 141 Srovnej MITLÖHNER, M. K vymezení objektu trestných činů proti životu. Socialistická zákonnost. 4/1984, MITLOHNER, M., REŽŇÁKOVÁ, M. K vymezení objektu trestných činů proti životu. Trestní právo. 12/1997, CÍSAŘOVÁ, D. Iura novit curia. Trestní právo. 5/98, DOLENSKÝ, A. Momentum partus. Trestní právo. 3/98, KÜHN, Z. K otázce vymezení pojmu lidského plodu z hlediska trestního práva. Trestní právo. 10/98, UZEL, R. Porod a počátek života. Trestní právo. 4/99.
47
vyvíjely a budou v následujících odstavcích nastíněny, stejně tak jako současné názory uvedené v aktuálních komentářích k trestnímu zákoníku.
5.1.
Počátek ochrany lidského plodu
Co se týče počátku ochrany lidského plodu, je tato otázka víceméně bez problému. Dle komentářů se za počátek těhotenství považuje období od nidace, neboli uhnízdění vajíčka v děložní sliznici. V případě umělého oplodnění je počátkem těhotenství opět okamžik nidace oplodněného vajíčka v děloze.142 V minulosti považovaly komentáře k trestnímu zákonu za počátek těhotenství početí – oplození vajíčka spermií. Toto pojetí bylo ovšem problematické, neboť v prvních dnech je těhotenství obtížně zjistitelné a nidaci se dá za pomoci moderních prostředků poměrně jednoduše zabránit, např. použitím pilulky Postinor. Proto by byly možnosti regulace a ochrany lidského plodu trestním právem v prvních dnech těhotenství velmi obtížné, ba dokonce absolutně nemožné.143
5.2.
Konec ochrany lidského plodu
K vymezení objektu trestných činů proti životu se jako jeden z prvních vyjádřil Miroslav Mitlöhner v roce 1984 v časopise Socialistická zákonnost144, kde reagoval na rozhodnutí okresního soudu, ve kterém tento určil, že obviněný, který způsobil dopravní nehodu, jejímž následkem bylo vyprovokování porodu u své spolujezdkyně, která tak porodila mrtvé dítě, způsobil jinému z nedbalosti smrt. Plod byl totiž v té době dokonale vyvinutý a schopný samostatného života. Okresní soud vyjádřil názor, že nešlo o přerušení vývoje, jelikož plod byl již plně vyvinut. S tímto názorem Mitlöhner správně vyslovil nesouhlas, jelikož nelze usmrtit jiného dříve, než se narodí. Je důležité proto určit okamžik, od kterého se na lidský plod začíná nahlížet jako na člověka. 5.2.1. Teorie úplného vypuzení lidského plodu Mitlöhner ve svém článku předkládá několik názorů na ukončení ochrany lidského plodu z hlediska trestního práva a vyslovuje s nimi nesouhlas. 142
ŠÁMAL, P. et al. Trestní zákoník II. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1470. KÜHN, Z. K otázce vymezení pojmu lidského plodu z hlediska trestního práva. Trestní právo. 10/98, s. 19. 144 MITLÖHNER, M. K vymezení objektu trestných činů proti životu. Socialistická zákonnost. 4/1984. 143
48
Prvním názorem je, že hranice se určuje podle schopnosti plodu žít mimo tělo matky. Avšak tento názor nepovažuje za udržitelný, zejména proto, že není možné přesně vymezit tento okamžik a navíc by se matka mohla dopustit trestného činu vraždy, pokud by usmrtila svůj plod v určitém stadiu vývoje. Nemohla by se tak dopustit ani vraždy novorozeného dítěte matkou, jelikož by se nejednalo o situaci při porodu nebo bezprostředně po něm. Dalším názorem je, že plod se stává člověkem v okamžiku počátku porodních bolestí. Jenže dokud se plod nachází v těle matky, nelze zcela jistě mluvit o samostatném životu člověka. Mitlöhmer oponuje i názoru, že počátkem existence člověka je okamžik prořezávání hlavičky. Zde namítá, že biologická závislost na matce končí až přerušením pupeční šňůry. Naopak se přiklání k názoru, že „za živého člověka je nutno považovat jedince, který se živě narodil, tj. byl vybaven fyziologickými cestami nebo byl z těla matky vyjmut operativními metodami (císařský řez), alespoň jednou spontánně nebo po křísení vydechl, a u kterého ještě nenastala biologická smrt.“145 Počátkem lidského života se pak zabýval a stejné stanovisko jako Mitlöhmer zaujal Nejvyšší soud ve svém usnesení sp. zn. Ntd 246/86 ze dne 1. 8. 1986. V této kauze šlo o případ, kdy manžel těhotné ženy, která byla v devátém měsíci těhotenství a u které začaly porodní bolesti, odmítl její odvoz do nemocnice a pokoušel se plod vybavit sám. Po několika hodinách se sám pokusil o císařský řez, a když se mu ani potom nepodařilo plod vybavit, zašil manželčino břicho a až téměř po osmi hodinách zavolal lékařskou pomoc. Žena poté porodila mrtvé dítě, přičemž příčinou smrti bylo nitroděložní udušení během neodborného zásahu. Okresní soud zastal názor, že jelikož manžel začal zasahovat do průběhu porodu, jednalo se již o narozené dítě, nikoli o pouhý plod. S tímto Nejvyšší soud nesouhlasil a zdůraznil, že za živého člověka lze mimo jiné považovat dítě, které se již narodilo a přestalo být lidským plodem. V tomto případě tomu tak však ještě nebylo. I vyhláška č. 194/1964 Sb., o povinném hlášení živě a mrtvě narozeného plodu, úmrtí dítěte do sedmi dnů po porodu a úmrtí matky, považovala za narození živého člověka úplné vypuzení nebo vynětí plodu z těla matčina, pokud plod po narození dýchá nebo projevuje jiné známky života. Nejvyšší soud vyslovil závěr, že usmrcení plodu v těle matky nemůže být považováno za 145
MITLOHNER, M., REŽŇÁKOVÁ, M. K vymezení objektu trestných činů proti životu. Trestní právo. 12/1997, s. 17.
49
usmrcení jiného. Pokud by totiž ještě nenarozený plod byl považován za člověka, pak by i usmrcení formou umělého přerušení těhotenství muselo být považováno za usmrcení jiného a trestné činy nedovoleného přerušení těhotenství by tak nebylo možno vůbec aplikovat.146 5.2.2. Počátek porodu Dnes je podle učebnic trestního práva a komentářů začátek života počítán od počátku porodu.147 Toto pojetí vychází zejména z ustanovení § 142 trestního zákoníku o vraždě novorozeného dítěte matkou. Tento trestný čin lze totiž spáchat již při porodu. Otázkou zde pak zůstává, který okamžik se považuje za počátek porodu. Dnešní komentáře zastávají názor, že za počátek porodu se z hlediska trestního práva považuje okamžik, kdy dítě začne opouštět tělo matky, tzn. při porodu se objeví hlavička či končetina nebo se začne provádět operativní zákrok v případě císařského řezu. Bere se na vědomí, že existují teorie, které považují za živého člověka až okamžik oddělení dítěte od těla matky nebo první nádech, avšak tyto teorie jsou odmítány. Žena by v tomto případě totiž zůstala beztrestná, pokud by usmrtila dítě již během porodu v okamžiku, kdy by ještě zcela nebylo od ní odděleno.148 Pro kvalifikaci trestného činu jako vraždy novorozeného dítěte matkou je pak nutné, aby dítě bylo živé a natolik vyvinuté, aby bylo schopné mimoděložního života alespoň po určitou dobu, avšak nezáleží na tom, zda je takové dítě životaschopné. V opačném případě by se jednalo o nedovolené přerušení těhotenství.149 Úmyslné usmrcení těhotné ženy tak nelze považovat za útok proti dvěma osobám, neboť lidský plod nelze považovat za lidského jedince. Tento názor převzal Vrchní soud v Olomouci ve svém rozhodnutí ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. 5 To 81/2005. Názor tohoto soudu pak plně koresponduje s komentáři k novému trestnímu zákoníku, jak je uvedeno výše. V této kauze se jednalo o situaci, ve které obviněný v úmyslu usmrtit svoji družku, která byla v 32. týdnu těhotenství, ji fyzicky napadl kuchyňským
146
MITLOHNER, M., REŽŇÁKOVÁ, M. K vymezení objektu trestných činů proti životu. Trestní právo. 12/1997, s. 16. 147 Srovnej např. VANTUCH, P. Trestní zákoník s komentářem. Olomouc: ANAG, 2011, s. 453. 148 Srovnej např. ŠÁMAL, P. et al. Trestní zákoník II., 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1460, NOVOTNÝ, O., VOKOUN, R., ŠÁMAL, P. et al. Trestní právo hmotné, zvláštní část. 6. přepracované vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010, s. 27. 149 ŠÁMAL, P. et al. Trestní zákoník II. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1497, VANTUCH, P. Trestní zákoník s komentářem. Olomouc: ANAG, 2011, s. 468.
50
nožem a zasadil jí bodnou ránu do břicha. Ke smrti poškozené a jejího plodu nedošlo jen šťastnou náhodou a díky včasně poskytnuté lékařské pomoci. Toto jednání bylo pak nalézacím soudem kvalifikováno jako pokus trestného činu vraždy vůči dvěma osobám. S tímto závěrem vyslovil nesouhlas jak obviněný, tak státní zástupce. Státní zástupce se neztotožnil se závěrem nalézacího soudu, podle kterého v dnešní době již není aktuální a použitelné rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. Ntd 246/86. Nalézací soud tento názor odůvodnil tím, že již byla přijata Ústava ČR a Listina základních práv a svobod, které výslovně zakotvují ochranu lidského plodu již před narozením. Státní zástupce zároveň nesouhlasil s názorem nalézacího soudu, že pro určení, zda se jedná o lidský život, je rozhodná schopnost žít mimo tělo matky. Hlavním argumentem státního zástupce proti tomuto pojetí je neschopnost lékařské vědy přesně určit okamžik životaschopnosti lidského plodu. Obecně je hranice určena mezi 35. a 36. týdnem těhotenství, avšak záleží na zralosti plodu a díky lékařské neontologické péči je možné udržet při životě i plod o hmotnosti 700g, což odpovídá 27. týdnu těhotenství. Státní zástupce proto vyslovil názor, že po dobu, kdy se plod nachází v těle matky, je na ní závislý a nemůže se jednat o samostatného člověka. Zároveň se zdál jako mylný názor nalézacího soudu, že po skončení 12. týdne těhotenství je nutné život matky a plodu stavit na stejnou úroveň. To by totiž znamenalo značné problémy při provádění umělého přerušení těhotenství ženy z důvodů ohrožení zdraví či života ženy, apod. Státní zástupce konstatoval, že současná medicína považuje za narození živého plodu plné vypuzení nebo vynětí z těla matky, pokud dítě dýchá. Vrchní soud v Olomouci se převážně ztotožnil s názory státního zástupce a uzavřel, že plod přechází v živého člověka okamžikem začátku porodu (zde nesouhlasil s názorem státního zástupce, který uváděl, že plod se stává člověkem až v momentě narození). Vrchní soud vyslovil názor, že je zcela nepochybné, tak jak uvedl nalézací soud, že lidský život je na základě Listiny základních práv a svobod hoden ochrany již před narozením, avšak tato ochrana je zajištěna prostřednictvím ustanovení o nedovoleném přerušení těhotenství. Vrchní soud dále stanovil, že stále považuje rozhodnutí Nejvyššího soudu z roku 1986 za použitelné, neboť i dnes platí, že usmrcení plodu v těle matky nelze považovat za usmrcení člověka. Jednání obviněného pak bylo kvalifikováno jako pokus trestného činu vraždy spáchaný na těhotné ženě. Soud tak tímto rozhodnutím vyloučil teorii životaschopnosti lidského plodu jakožto hranici mezi lidským plodem a člověkem.
51
Problematika určení jednoho okamžiku, ve kterém dochází k začátku porodu, je způsobena také tím, že porod má tři porodní doby: otevírací, vypuzovací a porod lůžka, blan a zbytku pupečníku. Ačkoli první doba porodní začíná porodními bolestmi, nelze tyto považovat za počátek porodu, jelikož bolesti mohou nastoupit předčasně, např. i v šestém měsíci těhotenství. V tomto případě pak může dojít k zavázání děložního hrdla, kdy se dítě narodí později. Není tedy přípustné již od tohoto okamžiku posuzovat plod jako živého člověka. To by se blížilo názoru, že lidský život začíná početím. 150 Porodní bolesti představují neurčitý termín a toto pojetí počátku porodu by nezakládalo dostatečnou právní jistotu. Dle Kühna by plná trestněprávní ochrana plodu jako člověka měla začínat až v okamžiku, kdy je proces porodu nevratný.151 S tímto názorem se z hlediska právní jistoty dá jedině souhlasit a odpovídá dnešním komentářům, které stanovují za počátek porodu prořezávání hlavičky. Je důležité zdůraznit, že co se považuje za počátek porodu a kdy se dítě narodilo, by měla určovat lékařská věda a nikoli právo, jelikož se jedná o odbornou otázku, k jejímuž posouzení musí soudce vždy přibrat znalce.152
6. Soulad právní úpravy v České republice s ústavním pořádkem České republiky a s mezinárodním právem V následující kapitole se bude práce zabývat ustanoveními Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), která byla přijata dne 16. 12. 1992 a která je na základě čl. 112 Ústavy ČR součástí ústavního pořádku České republiky a dále mezinárodními dokumenty, kterými je Česká republika vázána. Bude posouzeno, zda tyto dokumenty zakazují umělé přerušení těhotenství a zda je tak naše úprava protiústavní.
6.1.
Listina základních práv a svobod
Listina ve svém článku 6 odst. 1 stanoví „Každý má právo na život. Lidský život je hoden ochrany již před narozením.“ a v odstavci 4 „Porušením práv podle tohoto 150
CÍSAŘOVÁ, D. Iura novit curia. Trestní právo. 5/98, s. 20. KÜHN, Z., K otázce vymezení pojmu lidského plodu z hlediska trestního práva. Trestní právo. 10/98, s. 20. 152 Srovnej CÍSAŘOVÁ, D. Iura novit curia. Trestní právo. 5/98 a DOLENSKÝ, A. Momentum partus. Trestní právo. 3/98. 151
52
článku není, jestliže byl někdo zbaven života v souvislosti s jednáním, které podle zákona není trestné.“ Problematickým ustanovením je proklamace, že lidský život je hoden ochrany již před narozením. Vedou se rozsáhlé diskuze ohledně významu pojmu hoden a lidský život. Pokud by význam obratu hoden ochrany znamenal absolutní ochranu života před narozením, byla by samozřejmě interrupce nepřípustná a protiústavní. Zajímavostí je, že takové ustanovení neexistuje v právních řádech jiných zemí.153 Jak uvádí komentář k Ústavě ČR a k Listině: „Formulace je hoden ochrany není normou, která by vyjadřovala příkaz, zákaz nebo dovolení, ale výrokem, obsahujícím přání. Je nepochybné, že v právu na život je obsažena i etická norma vyjádřená výrokem, že život je hoden ochrany. Ze všech složek práva na život Listina pro nezrozený plod uznává jen tuto složku.“154 Z toho vyplývá, že život před narozením není chráněn stejnou měrou jako lidský život po narození. Stupeň ochrany je zde odlišný.155 Listina se nezabývá tím, zda je plod součástí matky či zda je samostatným subjektem práva. Ustanovení čl. 6 by mělo být spíše považováno jako interpretační pravidlo k dalším článkům Listiny.156 Např. v čl. 32 odst. 2 je stanoveno, že těhotné ženě je zaručena zvláštní péče, ochrana v pracovních vztazích a odpovídající pracovní podmínky. Je důležité si také uvědomit, že konečnému znění čl. 6 odst. 1 předcházela rozsáhlá diskuze a byly odmítnuty návrhy, které stanovovaly, že lidský život je hoden ochrany již od početí či, že každý má právo se narodit. Jednalo se tedy o kompromis mezi odpůrci a zastánci umělého přerušení těhotenství.157 Nezodpovězenou otázkou pak zůstává význam slova před narozením. Pokud zákonodárci odmítli ochranu plodu od početí, je nejasné, od kdy se vztahuje ochrana před narozením. Jedná se o poslední měsíc těhotenství, poslední tři či šest měsíců? Z formulace, která odlišuje lidský život před narozením od každého, kdo má právo na ochranu života, vyplývá, že živý lidský plod je sice chráněnou hodnotou, ale
153
CÍSAŘOVA, D. Ochrana lidského života jako základní lidské právo, In: PAVLÍČEK, V. et al. Občanská a lidská práva. Praha: Aleko, 1992, s. 124. 154 PAVLÍČEK, V. Ústava a ústavní řád České republiky, komentář. 2. díl: Práva a svobody. Praha: Linde, 2002, s. 6869. 155 CÍSAŘOVÁ, D. Ochrana lidského života jako základní lidské právo, In: PAVLÍČEK, V. et al. Občanská a lidská práva. Praha: Aleko, 1992, s. 124. 156 PAVLÍČEK, V. Ústava a ústavní řád České republiky, komentář. 2. díl: Práva a svobody. Praha: Linde, 2002, s. 69. 157 BAHOUNEK, T. J. et al. Čtyři pohledy na interrupci. Ostrava: Key Publishing, 2007, s. 21.
53
takovou, která se výrazně liší od hodnoty zdraví a života narozeného jedince.158 Ze znění čl. 6 ovšem nemůžeme dovodit zákaz umělého přerušení těhotenství, neboť se o něm ani nezmiňuje, ani nevytváří absolutní ochranu lidského života před narozením. Čl. 6 odst. 1 tedy neřeší ústavně, zda je možné umělé přerušení těhotenství povolit či zda je nutné ho zakázat, a zda tak jde o legitimní oprávnění matky, státu, lékaře, církve, otce či nikoho o umělém přerušení těhotenství rozhodnout.159 Je ale nutné přikládat určitou váhu ústavnímu zakotvení ochrany života před narozením a interpretovat ho jako určité omezení zákonodárce v otázce umělého přerušení těhotenství a aplikovat při legislativní činnosti zásadu přiměřenosti, která vyváží práva matky a práva plodu.160 Samotnou ochranu plodu před narozením můžeme nalézt v oblasti práva trestního, občanského (ustanovení o způsobilosti nascitura, pokud se narodí živý), pracovního (např. zvláštní podmínky těhotných žen) či práva zdravotnického (preventivní péče, ochrana zdraví gravidních žen). Čl. 6 odst. 1 Listiny tak nepopírá právo žen činit rozhodnutí o svém těle.161 Trestní zákoník chrání těhotnou ženu také v § 140, který stanoví přísnější postih pro pachatele, který zavraždí těhotnou ženu. Samozřejmě ochrana plodu je obsažena v trestných činech proti těhotenství ženy či v ustanovení, že za těžkou újmu na zdraví se považuje i vyvolání potratu či usmrcení plodu. Ochrana těhotné ženy je pak zakotvena i v zákoně č. 141/1961 Sb., o trestním řádu soudním, zákoně č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby, či zákoně č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody. Ochrana lidského života před narozením je v právním řádu České republiky tudíž aplikována velmi rozsáhle, ačkoliv se jedná spíše o ochranu těhotné ženy. Na základě čl. 6 odst. 4 Listiny je pak umělé přerušení těhotenství, resp. usmrcení lidského plodu před narozením, povoleno v rámci jednání v krajní nouzi, v rámci podmínek beztrestnosti těhotné ženy a v rámci zákona č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství.162
158
KLÍMA, K. et al. Praktikum českého ústavního práva. Plzeň: Aleš Čeněk, s.r.o., s. 208. GERLOCH, A., HŘEBEJK, J., ZOUBEK, V. Ústavní systém České republiky. Praha: Prospektum, 2002, s. 360. 160 FILIP, J. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. Brno: Masarykova univerzita, 2004, s. 112. 161 STOLÍNOVÁ, J. Právní aspekty antikoncepce, sterilizace a interrupce. Moderní gynekologie a porodnictví. 2/2001, s. 196. 162 BAHOUNEK, T. J. et al. Čtyři pohledy na interrupci. Ostrava: Key Publishing, 2007, s. 30. 159
54
Pojem každý v čl. 6 odst. 1 Listiny se vztahuje pouze na narozenou osobu, a proto z Ústavy nevyplývá zákaz umělého přerušení těhotenství.163 Existují samozřejmě i názory, které považují naší právní úpravu umělého přerušení těhotenství za protiústavní, avšak jejich argumenty neshledávám přesvědčivými.164 Z výše uvedeného je třeba pokládat za vyloučené, že by náš ústavní řád umělé přerušení těhotenství zakazoval. Lidský život před narozením nepožívá stejné ochrany jako lidský život po narození a přání, aby byl plod chráněn, je v našem právním řádu promítnuto v několika odvětvích.
6.2.
Mezinárodní právo
6.2.1. Mezinárodní pakt o občanských a politických právech Mezi důležité mezinárodní dokumenty, kterými je Česká republika vázána, patří Mezinárodní pakt o občanských a politických právech z roku 1966. Ten ve svém článku 6 stanoví právo každé lidské bytosti na život, které je chráněno zákonem. Dále uvádí, že nikdo nebude svévolně zbaven života. Stejně jako z naší Listiny základních práv a svobod z tohoto ustanovení nevyplývá, že se čl. 6 vztahuje i na nenarozené děti. V rámci přípravy Mezinárodního paktu byl naopak výslovně odmítnut návrh, ve kterém se právo na život vztahovalo na lidskou bytost od momentu početí.165 Sám Výbor pro lidská práva, který interpretuje Pakt a kontroluje jeho dodržování, vyjádřil v posledních letech obavu, že právo na život může být ohroženo vystavováním žen nebezpečným interrupcím, které jsou důsledkem velmi restriktivní legislativy.166 Zároveň Výbor opakovaně vyzývá státy, které mají restriktivní úpravu umělého přerušení těhotenství, například Polsko, aby liberalizovaly svoje interrupční legislativy.167 Takovýto postoj Výboru by rozhodně nebyl přípustný, pokud by čl. 6 měl chránit i nenarozené děti. První případ, který se týkal umělého přerušení těhotenství, rozhodl Výbor v roce 2005 ve sporu K. L. v. Peru. Výbor rozhodl, že odepření přístupu k legální interrupci 163
JAKEŠOVÁ, P. Vybrané problémy právní úpravy umělého přerušení těhotenství. Zdravotnictví a právo. 6/2005, s. 5. 164 Srovnej např. ADAMUS, V. Právo na život a dobrovolné přerušení těhotenství. Správní právo. 7/1992. 165 CENTER FOR REPRODUCTIVE RIGHTS, Whose right to life?, dostupné z http://www.reproductiverights.org/sites/crr.civicactions.net/files/documents/RTL_3%2014%2012.pdf 166 CENTER FOR REPRODUCTIVE RIGHTS, Whose right to life?, dostupné z http://www.reproductiverights.org/sites/crr.civicactions.net/files/documents/RTL_3%2014%2012.pdf 167 Concluding Observations of the Human Rights Committee: Poland, 05/11/2004, UN Doc. CCPR/CO/82/POL, Para. 8
55
porušuje nejzákladnější lidské právo ženy. Vláda Peru tedy porušila povinnosti vyplývající z Paktu tím, že nezajistila sedmnáctileté Peruánce přístup k interrupci, na kterou měla podle Peruánské legislativy právo, jelikož se jednalo o interrupci ze zdravotních důvodů. Interrupcí by se předešlo vážnému poškození duševního zdraví mladé Peruánky, které bylo důsledkem donošení plodu, kterému byla indikována encefalitida. Výbor rozhodl, že vláda tímto porušila čl. 7 Paktu (právo na ochranu před mučením a krutým, nelidským nebo ponižujícím zacházením).168 Povinnost státu respektovat a zajistit práva v čl. 7 znamená zajistit přístup k interrupci v případech, kdy je žena ohrožena na fyzickém či duševním zdraví, včetně případu, kdy je plod těžce poškozen. Zároveň bylo zdůrazněno, že porušení čl. 7 nezávisí na legálnosti interrupce, tedy, že porušení čl. 7 může nastat i v případě, kdy ve státě není k dispozici legální přístup k interrupci.169 Výbor zároveň shledal porušení článku 17 Paktu (právo na soukromí), jelikož stát, který povoluje interrupci, musí také zajistit, aby byl přístup zajištěn i v praxi. Stát tedy nejen, že neměl právo zasahovat do rozhodnutí těhotné ženy, ale navíc měl učinit aktivní kroky, které by umožnily výkon jejího práva. 170 Tento precedent byl potvrzen v roce 2011 v případu L. M. R. v. Argentina, který opět rozhodoval Výbor pro lidská práva.171 V rámci činnosti OSN je vhodné zmínit také rezoluce OSN k Roku dítěte (1979) a k Roku mládeže (1985), které proklamovaly právo dítěte narodit se jako chtěné, a rezoluci populační komise OSN z roku 1972, která jako jedno ze základních práv stanovila právo každé rodiny mít tolik dětí, kolik si přeje. 6.2.2. Úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen V roce 2011 Výbor pro odstranění všech forem diskriminace žen rozhodl zajímavý případ L. C. v. Peru. Jednalo se o případ třináctileté dívky, která otěhotněla potom, co byla znásilněna. Interrupční zákony v Peru ovšem nepovolovaly interrupci na základě znásilnění. L. C. se pokusila ze zoufalosti ukončit svůj život a utrpěla vážná zranění, která by bylo možné operačně dát do pořádku. Operace ji ovšem nebyla 168
KEBRIAEI, P. UN Human Rights Committee Decision in K. L. v. Peru. Interights Bulletin. Vol. 15 No. 1, 2006, dostupné z http://www.reproductiverights.org/sites/crr.civicactions.net/files/documents/Interights_KL_v_Peru.pdf 169 Srovnej např. http://www.federa.org.pl/reproductive-rights-and-health/legal-protection-of-the-life-to-right 170 KEBRIAEI, P. UN Human Rights Committee Decision in K. L. v. Peru. Interights Bulletin. Vol. 15 No. 1, 2006, dostupné z http://www.reproductiverights.org/sites/crr.civicactions.net/files/documents/Interights_KL_v_Peru.pdf 171 CENTER FOR REPRODUCTIVE RIGHTS, Whose right to life?, dostupné z http://www.reproductiverights.org/sites/crr.civicactions.net/files/documents/RTL_3%2014%2012.pdf
56
povolena z toho důvodu, že by tím byl usmrcen plod. Peruánské právo ovšem povoluje interrupci v případě hrozby závažné a trvalé újmy na zdraví těhotné ženy. L. C. tedy měla právo na potrat, ale přístup k němu jí nebyl umožněn. Peru porušilo povinnosti Úmluvy a vůbec poprvé bylo stanoveno, že pro dodržení těchto povinností musí Peru změnit své zákony, které budou povolovat potrat v případě znásilnění. Zároveň poprvé OSN nazvala odepření legálního potratu diskriminací. Bylo zdůrazněno, že pro zajištění rovného zacházení musí být dána přednost matce před zájmem lidského plodu.172 6.2.3. Všeobecná deklarace lidských práv Všeobecná deklarace lidských práv z roku 1948, která ovšem není pro státy závazná, ve svém čl. 1 stanoví, že všichni lidé se rodí rovni co do důstojnosti a do práv. Slovo rodí se bylo užito úmyslně, aby byla vyloučena aplikace deklarace na život před narozením.173 Tedy ani tato deklarace se nevztahuje na lidský plod. 6.2.4. Úmluva o právech dítěte Preambule Úmluvy o právech dítěte z roku 1989, která není závazná, stanoví: „Dítě pro svou tělesnou a duševní nezralost potřebuje zvláštní záruky, péči a odpovídající právní ochranu před narozením i po něm.“ Ovšem závazný článek 1 určuje, že za dítě se pro účely této Úmluvy považuje lidská bytost mladší osmnácti let a o lidském plodu se nezmiňuje. Jak vyplývá z negociačních procesů předcházejících přijetí Úmluvy, opět zde nebyl záměr vztáhnout Úmluvu i na nenarozené děti.174 Zároveň ani Výbor pro práva dětí nevydal žádné stanovisko, kterým by vztáhnul aplikaci Úmluvy na lidský plod, ale naopak opakovaně vyjadřuje znepokojení nad vysokou úmrtností mladých dívek, která je důsledkem nebezpečných interrupcí.175 6.2.5. Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod Velmi důležitou a závaznou úmluvou pro Českou republiku je Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod z roku 1950. Čl. 2 této Úmluvy opět 172
CENTER FOR REPRODUCTIVE RIGHTS, dostupné z http://www.reproductiverights.org/changetheworld CENTER FOR REPRODUCTIVE RIGHTS, Whose right to life?, dostupné z http://www.reproductiverights.org/sites/crr.civicactions.net/files/documents/RTL_3%2014%2012.pdf 174 Srovnej např. http://www.federa.org.pl/reproductive-rights-and-health/legal-protection-of-the-life-to-right 175 Např. General Comment No. 4: Adolescent Health and Development in the Content of the Convention on the Rights of the Child (33rd Sess., 2003), 31, U. N. DOC.CRC/GC/2003/4 (2003). 173
57
stanovuje právo každého na život. Ovšem Komise, která byla touto Úmluvou zřízena, dospěla k názoru, že by bylo v rozporu s předmětem a účelem Úmluvy, pokud by absolutní právo na život bylo přiznáno i plodu. Na druhou stranu uvedla, že stát může omezit (nikoliv vyloučit) právo ženy na umělé přerušení těhotenství, aniž by se tím porušovalo právo na soukromí žen.176 Pro ilustraci bude uvedeno několik případů, které se k problematice práva na život plodu vyjadřují.177 V roce 1980 Komise rozhodla případ Paton v. Spojené království.178 Jednalo se o situaci, ve které se manžel snažil zabránit interrupci své manželky tím, že tvrdil, že právo na život dle čl. 2 Úmluvy by bylo u plodu porušeno. Komise ovšem rozhodla, že čl. 2 se nevztahuje na lidský plod a dala přednost právu matky na svobodné rozhodnutí. Bylo řečeno, že pokud by se čl. 2 vztahoval i na nenarozené děti, byla by nelegální i interrupce v případě, kdy by šlo o život či zdraví matky, což by znamenalo, že život plodu by měl mít přednost před životem matky. Ve stejném duchu rozhodla Komise i v roce 1993 v R. H. v. Norsko a v roce 2002 Evropský soud pro lidská práva v rozhodnutí Boso v. Itálie. Evropský soud pro lidská práva v roce 2004 v případu Vo v. Francie179 opět uzavřel, že nenarozené dítě není považováno za osobu, která by byla chráněna čl. 2 Úmluvy. Šlo o situaci, kdy paní Vo přišla o dítě kvůli nedbalostnímu zásahu lékaře, na kterého poté podala trestní oznámení pro nedbalostní ublížení na zdraví a nedbalostní zabití dítěte. I přestože v tomto případě nešlo o konflikt mezi právem plodu a právem matky, Evropský soud pro lidská práva stejně neuznal právo plodu na život dle čl. 2 Úmluvy a rozhodl, že Francie nemá povinnost potrestat lékaře za nedbalostní zabití dítěte. Toto rozhodnutí je velmi důležité, jelikož potvrzuje základní právo ženy na umělé přerušení těhotenství. Evans v. Spojené království180 byl případ, který Evropský soud pro lidská práva rozhodl v roce 2006. Jednalo se o embrya, která měla být zničena, jelikož partner stěžovatelky po jejich rozchodu stáhl svůj souhlas s jejich užitím. Stěžovatelka tvrdila, 176
PAVLÍČEK, V. Ústava a ústavní řád České republiky, komentář. 2. díl: Práva a svobody. Praha: Linde, 2002, s. 69. 177 Srovnej např. PL ÚS/12.01 conformity of Act No. 73/1986 Coll. on artificial interruption of pregnancy as amended by the Act No. 419/1991 Coll. with the Constitution, written comments by Center for reproductive rights, dostupné z http://www.reproductiverights.org/sites/default/files/documents/Slovakia_CC_Brief_ENG.pdf 178 Paton v. U. K., App. No. 8317/78, Eur. Com H. R., 13 May 1980, 3 Eur. H. R. Rep. 408 (1981), (Commission report). 179 Vo v. France, App. No. 53924/00, Eur. Ct. H. R., (8 July 2004) 180 Evans v. the United Kingdom, App. No. 6339/05, Eur. Ct. H. R. (7 March 2006)
58
že anglické právo, které stanovuje, že embrya musí být v případě zpětvzetí souhlasu zničena, porušuje právo těchto embryí na život dle čl. 2. Soud opět nesouhlasil a neaplikoval čl. 2 na embrya. Zmínil také nedostatek vědeckého a právního konsensu na evropské úrovni co do počátku lidského života, a tak ponechal na uvážení jednotlivých států rozhodnutí o tom, kdy je třeba poskytnout lidskému fetu ochranu. V posledních letech stojí za pozornost četná rozhodnutí proti Polsku. V rozhodnutí Tysiac v. Polsko181 bylo zjištěno porušení práva na soukromý a rodinný život dle čl. 8 Úmluvy selháním polské vlády zajistit efektivní proces, ve kterém by se stěžovatelka mohla odvolat proti rozhodnutí doktora o neprovedení interrupce. Soud určil, že splnění povinnosti dle čl. 8 vyžaduje po státu, aby zabezpečil spravedlivý rozhodovací proces ohledně umělého přerušení těhotenství a chránil tak zájmy těhotné ženy a nikoli plodu. K podobnému závěru došel soud i v případě R. R. v. Polsko v roce 2011, který se týkal nezajištění přístupu ke genetickým testům v těhotenství. V roce 2012 byl rozhodnut jeden z nejaktuálnějších případů týkající se umělého přerušení těhotenství – P. a S. v. Polsko. Čtrnáctiletá dívka byla znásilněna svým spolužákem. Podle polského práva měla právo na potrat, jelikož těhotenství bylo důsledkem násilného aktu. Ačkoli měla právo na interrupci, setkala se ze strany nemocnic se zdlouhavou obstrukcí a byla manipulována protiinterupčními skupinami, doktory i katolickou církví. Dostávala nepřesné informace a byla odmítnuta doktorem s odkazem na výhradu svědomí, aniž by byla odkázána k jinému lékaři. Až díky zásahu ministerstva zdravotnictví mohla podstoupit interrupci v nemocnici vzdálené 500 km od svého domova, kde se jí však dostalo velmi špatné péče. Evropský soud pro lidská práva shledal porušení čl. 3 Úmluvy (Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu), čl. 5 Úmluvy (Právo na soukromí) a čl. 8 Úmluvy (Právo na soukromý a rodinný život). Evropský soud pro lidská práva zdůraznil, že pokud státy povolují interrupci, musí také umožnit její výkon v praxi. Zároveň musí být respektována svoboda rozhodování u dospívajících dětí, co se týče jejich reprodukčních práv.182
181
Tysiac v. Poland, App. No. 5410/03, Eur. Ct. H. R. (20 March 2007) CENTER FOR REPRODUCTIVE RIGHTS, P. and S. v. Poland, dostupné z http://www.reproductiverights.org/sites/crr.civicactions.net/files/documents/PS_FS_4.13.pdf 182
59
6.2.6. Zhodnocení souladu Z výše uvedených mezinárodních smluv, rozhodnutí a deklarací vyplývá, že evropská ani mezinárodní společnost nemá v úmyslu zahrnout do práva na život lidský plod, z čehož vyplývá, že umělé přerušení těhotenství, tak jak ho povoluje naše právo, je v naprostém souladu s mezinárodním právem. Pokud by úmluvy měly v úmyslu lidský plod do práva na život zahrnout, nemohly by Výbory, Komise a soudy rozhodovat tak, jak rozhodují. Převažuje zde právo ženy na život a právo ženy rozhodnout se, zda své dítě donosí či nikoli. Zajímavé a poměrně důležité, ačkoli pro nás nezávazné, je přijetí Výroční zprávy o lidských právech a demokracii ve světě 2013183 Evropským parlamentem v březnu roku 2015. Tato zpráva vyzývá státy, aby uznaly nezcizitelná práva žen a dívek na tělesnou integritu a autonomní rozhodování, a to i pokud jde o právo na dobrovolné plánování rodičovství či bezpečné a zákonné přerušení těhotenství. Usnesení o Pokroku v oblasti rovnosti mužů a žen v roce 2013184, které bylo také přijato Evropským parlamentem v březnu 2015, trvá na tom, aby ženy samy rozhodovaly o svém sexuálním a reprodukčním zdraví a o svých právech, a to zejména prostřednictvím snadného přístupu k antikoncepci a umělému přerušení těhotenství. Ačkoli tato usnesení nejsou závazná, jsou jasným signálem, jakým směrem by se měl ubírat další vývoj v této oblasti.
7. Právní úprava umělého přerušení těhotenství jinde ve světě, zejména v zemích anglosaského práva V této komparativní kapitole budou analyzovány právní úpravy jiných zemí ve světě. Česká republika patří mezi nejliberálnější země. Kromě států s liberálním řešením se můžeme setkat i se státy, které právo ženy rozhodovat o svém mateřství sice neuznávají, ale povolují provedení interrupce na základě přesně vymezených důvodů. Na opačné straně spektra se pak nacházejí státy, které umělé přerušení těhotenství 183
Usnesení Evropského parlamentu ze dne 12. března 2015 o výroční zprávě o stavu lidských práv a demokracie ve světě v roce 2013 a o politice Evropské unie v této oblasti (2014/2216(INI)), dostupné z http://www.europarl.europa.eu/sides/getDoc.do?type=TA&reference=P8-TA-2015-0076&language=CS&ring=A82015-0023 184 Usnesení Evropského parlamentu ze dne 10. března 2015 Pokrok v oblasti rovnosti žen a mužů v Evropské unii v roce 2013 (2014/2217(INI)), dostupné z http://www.europarl.europa.eu/sides/getDoc.do?type=TA&reference=P8TA-2015-0050&language=CS&ring=A8-2015-0015
60
výslovně a bez výjimky zakazují (např. Chile) nebo povolují potraty pouze na základě tzv. vitální indikace. Tato diplomová práce se bude zaměřovat na komparaci se státy anglosaského práva, tedy konkrétně Velké Británie, Irska a USA. Stručně bude zmíněna i úprava Polské republiky, jakožto sousedního státu České republiky, jehož právní úprava umělého přerušení těhotenství je značně kritizována i na poli mezinárodního společenství.
7.1.
Právní úprava ve Velké Británii
Ve Velké Británii byl vývoj trestněprávní úpravy velmi komplikovaný. Až do roku 1803 bylo umělé přerušení těhotenství trestáno od okamžiku prvních pohybů plodů (anglicky tzv. quickening), tzn. zhruba od 16. až 18. týdne těhotenství. V roce 1803 byl přijat zákon, který považoval umělé přerušení těhotenství za zločin, a v případě, že bylo provedeno po prvních pohybech plodu, za něj bylo možné uložit až trest smrti. Trest smrti a rozlišování na období před a po tzv. quickening bylo zrušeno v roce 1837. Roku 1861 byl přijat zákon o trestných činech proti osobě (Offences Against the Person Act 1861), podle kterého ženě, která si sama přivodí potrat, hrozí trest odnětí svobody na doživotí a komukoli, kdo ženě při umělém přerušení těhotenství asistuje s úmyslem vyvolat potrat, hrozí trest odnětí svobody až na 5 let. Zákon ovšem umožňuje provést interrupci legálně, jelikož obsahuje výraz nelegální použití drogy či nástroje, což nasvědčuje tomu, že tak lze učinit i legálně, zejména v případě záchrany života ženy.185 Mimořádně důležitá pro vývoj na britském území se stala kauza R. v. Bourne (1938), ve které chirurg Aleck Bourne provedl umělé přerušení těhotenství čtrnáctileté dívce, která otěhotněla v důsledku trestného činu znásilnění. Jeho obhajoba spočívala v tom, že pokračující těhotenství by vystavilo dívku závažnému riziku poškození jejího duševního zdraví, a tudíž si nepočínal nelegálně. V této kauze bylo judikováno, že je možné, aby těhotenství bylo přerušeno i ženě, které sice nehrozí bezprostřední nebezpečí smrti, ale které hrozí, že se z ní stane fyzická či psychická troska.186 Macnaghten J. ve svém projevu k porotě zdůraznil, že zákon o trestných činech proti osobě obsahuje spojení nelegální použití nástroje. Vyslovil domněnku, že výraz nelegálně není použit bezdůvodně a odkázal na zákon o ochraně života dítěte z roku 185 186
JACKSON, E. Medical Law: Text, cases and materials. 3. vydání. Oxford: University Press, 2013, s. 672673. JACKSON, E. Medical Law: Text, cases and materials. 3. vydání. Oxford: University Press, 2013, s. 673.
61
1929 (Infant Life (Preservation) Act 1929), který stanovuje, že nikdo nespáchá trestný čin usmrcení plodu, pokud tak bylo učiněno v úmyslu zachránit život matky. Zdůraznil, že pokud by se z dívky měla stát psychická troska, je třeba zákrok považovat za záchranu jejího života. Po tomto rozhodnutí řada lékařů výraz psychická troska interpretovala značně široce a umožňovala provedení umělého přerušení těhotenství ženám, které byly spíše než psychicky nemocné, pouze vystresované. Jelikož těmto lékařům hrozilo trestní stíhání, účtovali si za tyto zákroky vysoké poplatky, a proto umělé přerušení těhotenství stále nebylo dostupné většině žen. Ze statistických údajů vyplývá, že do roku 1967, než byla interrupce legalizována, bylo provedeno kolem 100 000 nelegálních interrupcí ročně.187 7.1.1. Legalizace umělého přerušení těhotenství ve Velké Británii Velká Británie se řadí mezi země, které povolují umělé přerušení těhotenství na základě široké škály indikací (mezi další země patří např. Německo, Indie, Japonsko či řada východoevropských států jako např. Maďarsko), ale zároveň neuznávají právo ženy rozhodovat o svém těhotenství. Tomuto řešení se říká tzv. indikační řešení.188 Velká Británie přijala dne 27. 10. 1967 zákon o ukončení těhotenství registrovaným praktickým lékařem, tzv. potratový zákon (Abortion Act). Avšak možnost, aby ženy mohly ukončit nevyžádané těhotenství, nebyla důvodem pro přijetí tohoto zákona. Hlavním faktorem pro legalizaci byla obava z vysoké úmrtnosti způsobená nelegálními potraty, ke kterým se uchylovaly zejména chudší ženy. Vzhledem k tomu, že adekvátní antikoncepce v podobě antikoncepčních pilulek se objevila až v 60. letech, byla nechtěná těhotenství na denním pořádku. Ženy se tak ocitaly v situacích, ve kterých byly nuceny si vybrat mezi tím, zda porodí dítě, kterému nebudou moci zajistit dostatečnou péči, nebo zda se uchýlí k nelegálním a nebezpečným potratům.189 Diane Munday v tomto kontextu uvedla, že znala ženu, která podstoupila nelegální potrat a vzápětí umřela. Tato žena podstoupila potrat pouze z toho důvodu, že již měla tři děti a čtvrté si jednoduše nemohla dovolit. Většina nemocnic v této
187
JACKSON, E. Medical Law: Text, cases and materials. 3. vydání. Oxford: University Press, 2013, s. 674. KÜHN, Z. Ochrana lidského plodu v trestním právu. Praha: Institut pro další vzdělávání soudců a státních zástupců, 1998, s. 43. 189 JACKSON, E. Medical Law: Text, cases and materials. 3. vydání. Oxford: University Press, 2013, s. 675. 188
62
souvislosti proto poskytovala jeden den v týdnu pomoc těmto ženám, které zakrvavené a umírající přicházely pro pomoc.190 V 60. letech si lidé uvědomili, že přísná legislativa nebrání ženám v tom, aby riskovaly nelegální interrupce. Restriktivní zákon byl také značně neefektivní, neboť ženy nebyly ochotny svědčit proti pokoutným andělíčkářům a policie nebyla ochotna tyto osoby stíhat.191 Vzhledem k výše zmíněné exkurzi, není překvapující, že potratový zákon neumožňuje umělé přerušení těhotenství na žádost, jako tomu je v České republice. Potratový zákon obsahuje podmínky, za kterých umělé přerušení těhotenství není trestným činem. Podle zákona není trestným činem případ, kdy je těhotenství přerušeno registrovaným praktickým lékařem, na základě shodného názoru jiných dvou registrovaných praktických lékařů, a to v těchto případech: -
další pokračování těhotenství by molo ohrozit, více, než pokud by těhotenství bylo přerušeno, fyzické nebo psychické zdraví ženy nebo již narozených dětí v rodině a zároveň těhotenství nepřesáhlo 24 týdnů,
-
umělé přerušení těhotenství je nezbytné k zabránění vážné trvalé újmy na fyzickém nebo duševním zdraví ženy,
-
další pokračování těhotenství může ohrozit život těhotné ženy více, než pokud by bylo provedeno umělé přerušení těhotenství (tzv. vitální indikace)
-
je zde podstatné riziko, že v případě narození bude dítě trpět takovou fyzickou nebo psychickou abnormalitou, pro kterou bude vážně handicapováno (tzv. eugenická indikace).
V případě, že tyto podmínky nebudou splněny, bude se jednat o trestný čin. Tak tomu bude i v případě, že těhotenství přeruší sama žena. V roce 2012, Sarah Catt užila potratovou pilulku krátce předtím, než měla porodit. Byla odsouzena na základě zákona o trestných činech proti osobě k odnětí svobody na 8 let.192 Zde můžeme spatřit zásadní rozdíl mezi legislativou ve Velké Británii a České Republice, kdy v České republice je žena vždy beztrestná. Formulace zákona neumožňuje ženě přerušit těhotenství na žádost. Podmínkou je, že dva doktoři, odlišní od lékaře, který umělé přerušení těhotenství provede, považují 190
MUNDAY, D. Pioneers of Change: Interviews with People who made the Abortion Act 1967 possible. BPAS, 2007, dostupné z http://www.abortionreview.org/images/uploads/Abortion_Pioneers_(1).pdf 191 JACKSON, E. Medical Law: Text, cases and materials. 3. vydání. Oxford: University Press, 2013, s. 675. 192 JACKSON, E. Medical Law: Text, cases and materials. 3. vydání. Oxford: University Press, 2013, s. 677.
63
interrupci za legální. Zajímavé ovšem je, že žena ve skutečnosti nemusí bezpodmínečně spadat pod výše zmíněné čtyři důvody, ale postačuje, pokud jsou o tom lékaři v dobré víře přesvědčeni. Doktoři proto mohou být odsouzeni za trestný čin usmrcení plodu, pokud nejednají v dobré víře. Tak tomu bylo v případě R. v. Smith, ve kterém doktor nevyšetřil důkladně osobní situaci těhotné ženy a nevyhledal názor druhého lékaře. Zákon tak spíše chrání možnost lékařského uvážení než právo ženy rozhodnout se, zda ukončí své těhotenství. Mezi důvody nenajdeme možnost ukončit těhotenství, pokud žena otěhotněla v důsledku násilného činu, ačkoli v původním návrhu tento důvod byl uveden. List případů, ve kterých by bylo možno těhotenství přerušit, ovšem nebyl vytvořen z toho důvodu, že by tím bylo narušeno uvážení lékařů a v ženách by tento list mohl budit dojem, že v některých případech mají na zákrok nárok.193 Sally Sheldon194 a další osoby z feministického hnutí značně kritizují tuto zákonnou úpravu a argumentují tím, že rozhodnutí, zda podstoupit interrupci nebo ne, nemusí vždy vyžadovat lékařské zkušenosti a znalosti. Zákon totiž výslovně požaduje, aby lékaři při rozhodování, zda žena splňuje některé ze stanovených kritérií, brali v úvahu i její aktuální prostředí, ve kterém žije, životní styl, domov, finance a vztahy. Sheldon proto kritizuje moc, která je tímto daná lékařům a která značně přesahuje lékařské znalosti. Žena totiž nemůže vyloučit své těhotenství jednou pro vždy, ale vždy pouze ke konkrétnímu plodu. Jediný ze zákonných důvodů, který obsahuje časový limit, je tzv. sociální indikace. Zde je limit stanoven na 24 týdnů, u všech ostatních je možnost ukončit těhotenství kdykoliv v jeho průběhu. Ačkoli stanovení limitu na 24 týdnů může evokovat relativně liberální úpravu (na rozdíl od 12 týdnů v ČR, ve kterých může žena podstoupit přerušení těhotenství na žádost), statistiky ukazují, že většina potratů je prováděna v prvních týdnech těhotenství. V roce 2014 bylo 92 % potratů provedeno v prvních 13 týdnech těhotenství a 80 % v prvních 10 týdnech těhotenství.195 Avšak je potřeba znovu zdůraznit, že ženy nemají právo požádat o přerušení těhotenství v prvních 24 týdnech, jako je tomu u nás v prvních 12 týdnech, ale jde o právo doktora provést interrupci, pokud uzná, že zákonné podmínky jsou naplněny. Řada doktorů totiž nemusí být ochotna provést interrupci v 2. trimestru, což může představovat jeden 193
JACKSON, E. Medical Law: Text, cases and materials. 3. vydání. Oxford: University Press, 2013, s. 679680. Srovnej např. SHELDON, S. Beyond Control: Medical Power and Abortion Law. London: Pluto Press, 1997. 195 Abortion Statistics: England and Wales 2014 (Deparment of Health: London, 2015), dostupné z https://www.gov.uk/government/uploads/system/uploads/attachment_data/file/433437/2014_Commentary__5_.pdf 194
64
z důvodů časnějších interrupcí. Limit 24 týdnů je obecně stanoven z předpokladu, že v tomto období se plod stává životaschopným. Jelikož je ale okamžik, ve kterém se plod stává životaschopným značně nestabilní, stále se objevují názory, které požadují např. snížení limitu na 13 týdnů a umožnění interrupce na žádost, nebo prosté snížení limitu, neboť Velká Británie tak na základě sociální indikace umožňuje legální interrupci v mnohem delším časovém úseku než většina ostatních evropských zemí. Premiér David Cameron například požaduje snížení na 22 týdnů, ale žádné změny ohledně časového limitu se v blízké budoucnosti neplánují. Zástupci strategie pro choice samozřejmě argumentují, že ženám by mělo být umožněno ukončení těhotenství v 2. trimestru, protože vždy se mohou objevit závažné důvody, pro které tak žena nemohla učinit v 1. trimestru – např. žena nevěděla o tom, že je těhotná, apod.196 V roce 2014 celkový počet potratů činil 184 571 případů a celých 98 % žen podstoupilo interrupci právě na základě výše zmíněné sociální indikace. Další 2 % jsou pak rozdělena mezi zbývající tři důvody.197 Důvodem pro výsledek této statistiky je možnost velice jednoduše splnit podmínky stanovené pro sociální indikaci. Jelikož Světová organizace zdraví definuje pojem zdraví jako stav fyzické, psychické, sociální a estetické pohody, interrupce může být provedena i proto, aby podpořila psychickou pohodu ženy. Tuto definici tak splňuje téměř každá žena, která o provedení umělého přerušení těhotenství požádá. Zároveň požadavek, že pokračování těhotenství musí ohrozit zdraví ženy více než interrupce, je snadno splnitelný, neboť těhotenství a porod jsou téměř vždy spojeny s větším rizikem, než interrupce.198 Z výše uvedeného tedy vyplývá, že v realitě dochází i ve Velké Británii k umělému přerušení na žádost v prvních 24 týdnech těhotenství, ačkoli to sama legislativa výslovně nestanovuje.
7.2.
Právní úprava v Severním Irsku a Irské republice
Následující část bude věnována státům Severní Irsko a Irská republika, které mají velmi restriktivní úpravu umělého přerušení těhotenství. Ženy z těchto zemí, které si to mohou dovolit, často cestují do Anglie, Skotska či Walesu a dochází tak k tzv.
196
JACKSON, E. Medical Law: Text, cases and materials. 3. vydání. Oxford: University Press, 2013, s. 684685. Abortion Statistics: England and Wales 2014 (Deparment of Health: London, 2015), dostupné z https://www.gov.uk/government/uploads/system/uploads/attachment_data/file/433437/2014_Commentary__5_.pdf 198 JACKSON, E. Medical Law: Text, cases and materials. 3. vydání. Oxford: University Press, 2013, s. 686. 197
65
potratové turistice.199 Je třeba si uvědomit, že potratová turistika je velmi důležitá, neboť v případě, že by nebyla možná, ženy by se uchylovaly k nelegálním a nebezpečným potratům. Důkazy hovoří jasně – v zemích, kde jsou interrupce zakázány, jsou ženy vystaveny vážným zdravotním rizikům. Například v Brazílii, kde je interrupce ve většině případů zakázaná, je ročně provedeno mezi 500 000 až 1 000 000 nelegálních interrupcí, následkem kterých je až 200 000 žen hospitalizováno.200 Potratový zákon z roku 1967, o kterém bylo pojednáno výše, se z Velké Británie nevztahuje právě na Severní Irsko. Aplikuje se tak zde plně zákon o trestných činech proti osobě z roku 1861 bez výjimek, které umožňuje právě potratový zákon. Zároveň zde ale má působnost případ R. v. Bourne, rozebraný výše, který umožňuje lékaři v každém konkrétním případě rozhodnout, zda pokračující těhotenství vystavuje ženu riziku, že se z ní stane fyzická či mentální troska. Kde se nachází hranice, kdy je možné legálně provést interrupci v Severním Irsku, je velmi těžké určit a vzhledem k panující nejasnosti ohledně této problematiky, zůstává interrupce ve velké míře nepřístupná. Ženy tak cestují do vedlejších zemí, což výrazně zpožďuje provedení interrupce. Ženy ze Severního Irska podstupují z tohoto důvodu interrupci po 20. týdnu těhotenství až třikrát častěji než ostatní britské ženy.201 V Irské republice je interrupce zcela zakázaná. Plně zde platí zákon o trestných činech proti osobě z roku 1861. Jedinou výjimku, kdy je možné legálně potrat provést, představuje záchrana života matky. V roce 1983 bylo provedeno referendum, které zákaz potvrdilo. Je velmi zajímavé, že z 54,6 % v referendu zúčastněných Irů, pouze jedna třetina hlasovala proti. Je nepředstavitelné, že by se takový výsledek vyskytl např. v České republice. Tento jev je velmi pravděpodobně spjat s vlivem katolické církve v Irské republice – kolem 90 % obyvatel se pokládá za římské katolíky. 202 Výsledek referenda byl převzat do Irské ústavy, která staví život ženy na rovinu s životem lidského plodu. Stejně jako v Severním Irsku, i v Irské republice dochází k potratové turistice. Zajímavým případem, který posuzoval legálnost potratové turistiky žen z Irské republiky, byl Attorney General v. X. Tento případ pojednával o čtrnáctileté dívce, která 199
Potratová turistika – jev, ke kterému dochází v případě, že stát zakazuje umělé přerušení těhotenství a ženy jsou tak nuceny cestovat do zemí s liberální úpravou interrupcí. 200 JACKSON, E. Medical Law: Text, cases and materials. 3. vydání. Oxford: University Press, 2013, s. 709. 201 JACKSON, E. Medical Law: Text, cases and materials. 3. vydání. Oxford: University Press, 2013, s. 710711. 202 KÜHN, Z. Ochrana lidského plodu v trestním právu. Praha: Institut pro další vzdělávání soudců a státních zástupců, 1998, s. 40.
66
byla znásilněna otcem svého kamaráda ze školy. Původně ji bylo zakázáno odcestovat do Anglie, ale Irský Nejvyšší soud v odvolání judikoval, že interrupce by byla legální i v samotném Irsku, jelikož život dívky, která byla odhodlaná spáchat sebevraždu, byl ohrožen a převážil hodnotu lidského plodu. V reakci na tento případ, rozhodlo referendum v roce 1992 o limitaci práva státu zabránit ženě ve vycestování do země, která interrupci povoluje. Další zajímavý případ D. v. Ireland se dostal až k Evropskému soudu pro lidská práva. D., která čekala dvojčata, musela vycestovat do Anglie, aby mohla podstoupit potrat. První z dvojčat zemřelo v děloze a druhé by přežilo maximálně 6 dní po narození. Pro D. bylo nepředstavitelné, aby obě děti donosila až do konce těhotenství. Podala tedy stížnost na Irskou republiku u Evropského soudu pro lidská práva, který ačkoli nemohl rozhodnout, jelikož D. nevyčerpala všechny vnitrostátní prostředky, naznačil, že Irská republika by měla legálně povolit interrupci v případě, že plod nemá šanci na přežití.203 Je třeba považovat takováto řešení, jako jsou v Severním Irsku a Irské republice, za nedostačující. Státy zakazující interrupci pouze podporují potratovou turistiku, na základě které dochází k umělým přerušením těhotenství až v pozdější fázi těhotenství, což představuje zvýšené riziko pro těhotné ženy. V Anglii a ve Walesu bylo v roce 2014 provedeno 5 521 potratů ženám, které pocházely z jiných zemí. 68 % (3754) z nich byly ženy z Irské republiky a 15 % (828) ze Severního Irska. 204 Ženy, které naopak nejsou schopny si za umělý potrat v jiné zemi zaplatit, se budou nadále ve většině případů uchylovat k nelegálním a pokoutným potratům.
7.3.
Právní úprava v Polské republice
Polsko patří mezi státy, které interrupce povolují, ale pouze na základě velmi omezených důvodů. V období komunistického režimu bylo umělé přerušení těhotenství upraveno zákonem č. 61/1956 Dz. U., o podmínkách přípustnosti přerušení těhotenství, který
203
JACKSON, E. Medical Law: Text, cases and materials. 3. vydání. Oxford: University Press, 2013, s. 712. Abortion Statistics: England and Wales 2014 (Deparment of Health: London, 2015), dostupné z https://www.gov.uk/government/uploads/system/uploads/attachment_data/file/433437/2014_Commentary__5_.pdf 204
67
umělé přerušení těhotenství připouštěl na základě lékařských, ale i sociálních indikací.205 Po pádu komunistického režimu byl v roce 1993 přijat zákon č. 78 o plánování rodiny, ochraně lidského plodu a podmínkách přípustnosti přerušení těhotenství. Umělý potrat již nadále není povolen na základě sociálních indikací, ale pouze z důvodů vážného ohrožení zdraví matky, eugenické indikace a v případě vážného podezření, že těhotenství je následkem trestného činu. Těhotná žena je ovšem beztrestná. Velmi krátce byla úprava liberalizována v roce 1997, kdy bylo opět povoleno umělé přerušení těhotenství ze sociálních důvodů v případě, že se žena nachází v těžké životní situaci. O rok později bylo od této úpravy ovšem opět upuštěno, a to pod vlivem rozhodnutí Ústavního soudu Polska. Ten prohlásil, že novela povolující potraty na základě sociální indikace je protiústavní, neboť Ústava prohlašuje Polsko za demokratický stát založený na hodnotách právního státu a lidský život musí být chráněn od počátku jeho existence až do konce. Tato úprava byla pro mnohé ženy velmi nečekaná, neboť byly zvyklé, že po celá desetiletí bylo možné podstoupit interrupci na základě sociální indikace. Nová legislativa tak způsobila, že se polské ženy začaly uchylovat k nelegálním interrupcím a k potratové turistice.206 Jak již bylo řečeno výše v této diplomové práci, Polsko je často vyzýváno k tomu, aby zliberalizovalo svojí právní úpravu, zejména Výborem pro lidská práva. Zároveň četná rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ukazují, že nehledě na to, že Polsko interrupci za určitých podmínek připouští, realizace i v těchto případech dosti pokulhává, a Polsko tak není schopno zajistit ženám její řádný výkon v praxi.
7.4.
Právní úprava ve Spojených státech amerických
Spojené státy americké patří mezi země s liberálním řešením, stejně jako Česká republika či Čína, Rusko, Slovensko, Francie, Itálie, Nizozemí, Rakousko, Turecko a další.207 Důležitý milník ve vývoji v USA představuje případ Roe v. Wade z roku 1973, který uznal právo ženy rozhodovat o svém mateřství za základní a ústavní právo, které 205
KÜHN, Z. Ochrana lidského plodu v trestním právu. Praha: Institut pro další vzdělávání soudců a státních zástupců, 1998, s. 41. 206 Srovnej např. http://www.federa.org.pl/reproductive-rights-and-health/abortion-law 207 KÜHN, Z. Ochrana lidského plodu v trestním právu. Praha: Institut pro další vzdělávání soudců a státních zástupců, 1998, s. 46.
68
stát může omezit pouze ve veřejném zájmu. Ingerence států do umělých potratů tak nebyla povolena až do okamžiku, kdy se plod stal životaschopným. Do této doby by totiž stát neměl mít žádný přesvědčivý zájem o život plodu a veškerá omezení by tak byla protiústavní. Toto rozhodnutí nikdy nebylo výslovně zrušeno, ale judikatura následujících let se snažila limitovat jeho rozsah. V rozhodnutí Webster v. Reproductive Health Services z roku 1989 bylo judikováno, že omezit právo ženy se rozhodnout by bylo protiústavní pouze v případě, že by představovalo nepřiměřenou zátěž. V Planned Parenthood v. Casey z roku 1992 Nejvyšší soud USA rozhodl, že souhlas rodičů nezletilého a obecná čekací doba 24 hodin před provedením interrupce představují přiměřené požadavky. Naopak souhlas partnera byl považován za nepřiměřenou zátěž, vzhledem k tomu, že ženy mohou mít ze svého partnera strach. Devatenáct států USA musí v současné době povinně ukázat těhotné ženě ultrazvuk, aby viděly plod, který chtějí zničit, a mohly tak změnit svůj názor. Například v Texasu musí žena poslouchat tlukot srdce plodu před interrupcí. V roce 2012 se ve státě Virginia pokusili prosadit povinnost ženy, která chce podstoupit interrupci, podrobit se tzv. vaginálnímu ultrazvuku. Tento pokus byl však neúspěšný, protože byl označen za znásilnění sponzorované státem, pokud by žena sama nesouhlasila.208 Problematika umělých potratů je ve Spojených státech amerických otázkou politickou a při každých volbách, zejména prezidentských, je velmi důležité na jakou stranu spektra se konkrétní kandidát postaví. Od počátku 80. let docházelo v USA ze strany protipotratových zastánců i k vyhrožováním, či dokonce k vraždám lékařů, kteří prováděli interrupce. Strach z tohoto chování vedl mnohdy až k tomu, že gynekologové přestali být ochotni poskytovat tyto služby.209 Je tedy patrné, že v USA je umělé přerušení těhotenství velmi citlivým tématem. Legislativa se liší stát od státu, ale obecně lze konstatovat, že americké ženy mají poměrně širokou možnost interrupci podstoupit.
208 209
JACKSON, E. Medical Law: Text, cases and materials. 3. vydání. Oxford: University Press, 2013, s. 715. JACKSON, E. Medical Law: Text, cases and materials. 3. vydání. Oxford: University Press, 2013, s. 716.
69
Závěr Závěr této diplomové práce představuje shrnutí získaných poznatků. Jak již bylo mnohokrát zmíněno, umělé přerušení těhotenství představuje sociálně patologický jev, při kterém dochází jak k ohrožení zdraví těhotné ženy, tak k usmrcení lidského plodu. Názory na umělé přerušení těhotenství se v dějinách lidstva postupně vyvíjely. Ve starověku byly například potraty zcela povoleny a v určitých případech i doporučovány. Problematika umělého přerušení těhotenství představuje kolizi názorů, zda by lidský plod měl požívat stejné ochrany jako již narozený člověk, či nikoli. Velmi důležitou roli při hledání odpovědi na tuto otázku má zejména církev a s ní i náboženské představy, které považují lidský plod za plnohodnotného člověka. Z tohoto důvodu se v průběhu dějin změna názorů na umělé přerušení těhotenství projevila právě s příchodem církve. Je proto pochopitelné, že zejména v zemích s vysokým podílem věřících osob je umělé přerušení těhotenství ve většině případů postaveno mimo zákon – např. v Irsku či Polsku. Česká republika, která se řadí mezi ateistické země, patří mezi nejliberálnější státy a povoluje umělé přerušení těhotenství na žádost v prvních 12 týdnech těhotenství. Strategii pro choice, na rozdíl od pro life, považuji v dnešním demokratickém světě za ideální řešení, které chrání ženy před diktátem státu, určujícím, kdy a kde mají plodit své potomky. Zajímavostí je, že Česká republika při stanovení limitu dvanácti týdnů nevycházela z potřeby ochrany lidského plodu, který se v této fázi začíná více vyvíjet, ale pouze z potřeby ochrany zdraví těhotné ženy, jelikož v pozdějších měsících je umělé přerušení těhotenství spojeno s vyššími zdravotními riziky. Ovšem i na území České republiky bylo umělé přerušení těhotenství po dlouhou dobu postaveno mimo zákon a k liberálnější úpravě se začalo přistupovat až v padesátých letech 20. století. Statistiky dokazují, že trestní represe není ve většině případů účinná. Trestní právo by v případě regulace umělého přerušení těhotenství mělo hrát roli spíše podpůrnou. Primárně by se měl stát zaměřovat na podporu sociální politiky, mateřství a antikoncepce. Obava z toho, že liberální úprava automaticky znamená větší nárůst počtu umělých potratů, není opodstatněná. Statistiky sice udávají, že ihned po přijetí zákonů povolujících umělé přerušení těhotenství došlo ke zvýšení počtu umělých potratů, ale je třeba vzít v potaz určitý počet žen, které dříve
70
podstupovaly nelegální zákroky představující latentní neevidovanou kriminalitu a které poté přistoupily k evidovaným legálním umělým potratům, jejichž počet z tohoto důvodu stoupl. Od devadesátých let můžeme naopak sledovat pokles celkového počtu umělých potratů. Postavení umělých potratů mimo zákon nezaručí jejich vymizení. Naopak dochází ke zvýšenému počtu nelegálních potratů, které jsou v důsledku hrozící trestní represe velmi finančně náročné, a mnohé ženy pocházející z chudších vrstev si je nemohou dovolit. Zároveň jsou ženy vystaveny neodborným zákrokům, jejichž důsledkem je ohrožené zdraví a mnohdy i smrt těhotných žen. Je proto zejména v zájmu ochrany života a zdraví těhotných žen, aby umělé potraty byly alespoň za určitých podmínek povoleny. Ženy, kterým není umožněno podstoupit umělý potrat, jsou nezřídka schopny se uchýlit i k tak drastickým činům, jako je vražda novorozeného dítěte. Těmto jevům je dle mého třeba předcházet, a proto vnímám liberální úpravu jako ideální. Nicméně je třeba zdůraznit, že určitá trestní represe existovat musí, a to zejména z důvodu ochrany zdraví matky a ochrany lidského plodu. Limit 12 týdnů, tak jak je stanoven v České republice, považuji za uspokojivý, jelikož tato doba dle mého poskytuje těhotné ženě dostatečný prostor rozhodnout se, zda své mateřství přijme, či nikoli. Zákonu č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství, který upravuje podmínky umělého přerušení těhotenství, bych vytkla snad pouze jen to, že je v určitých pasážích značně zastaralý a zároveň s největší pravděpodobností odporuje požadavkům Evropské unie, kdy neumožňuje podstoupit umělý potrat cizinkám, které zde nemají dlouhodobý pobyt. Za ideální bych ovšem považovala situaci, ve které by cizinky nemusely žádat o provedení umělého přerušení v České republice, jelikož by jejich státy umělé přerušení těhotenství povolovaly. Podporovala bych proto tlak ze strany mezinárodního společenství na státy, které mají velmi restriktivní úpravu, aby svoji legislativu liberalizovaly a k potratové turistice tak nemuselo na prvním místě vůbec docházet. Ve čtvrté kapitole diplomové práce byly rozebrány jednotlivé trestné činy proti těhotenství ženy. V České republice je od roku 1957 těhotná matka v případě usmrcení svého plodu beztrestná. S touto úpravou částečně souhlasím, jelikož matka se nachází
71
vlivem těhotenství v takovém duševním stavu, který ji může za určitých okolností dohnat až k usmrcení plodu. Trestněprávní ustanovení jsou určena k její ochraně, a proto považuji za zcela logické, že sama matka je beztrestná. Avšak je třeba pamatovat na to, že ustanovení trestního zákoníku upravující trestné činy proti těhotenství ženy nejsou určena jen k ochraně těhotné ženy, ale i lidského plodu. Institut beztrestnosti matky se navíc nenachází ve všech zemích, které interrupce povolují, např. ve Velké Británii. Dovolím si proto na tomto místě polemizovat s absolutností tohoto ustanovení stanovující beztrestnost matky. Dochází zde totiž k vážnému narušení ochrany plodu, který může být beztrestně usmrcen ve fázi těsně před začátkem porodu. Zamyslela bych se proto nad možností stanovit trestnost matky alespoň v případě posledního měsíce těhotenství nebo v případě opakovaného páchání tohoto skutku, kdy by matka úmyslně využívala své beztrestnosti. Objektivně potřeba takového ustanovení zřejmě není, jelikož vzhledem k velmi liberální úpravě k většině umělých potratů dochází v souladu se zákonem č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství. Odpůrci interrupce často argumentují, že úprava umělého přerušení těhotenství je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky a mezinárodními smlouvami. Jak bylo analyzováno v šesté kapitole této diplomové práce, tento názor je zcela nesprávný. Lidský plod je sice dle Listiny základních práv a svobod ČR hoden ochrany již před narozením, ale zároveň nemá právo na život jako každý člověk. Ochrana lidského plodu je pak obsažena v řadě ustanovení v celém českém právním řádu, která však poskytují lidskému plodu ochranu spíše nepřímo, neboť chrání spíše těhotnou ženu. Lidský plod nepožívá stejné ochrany jako člověk a úprava, která vyplývá ze zákona č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství, je dle mého zcela legitimní. Mezinárodní společnost naopak odsuzuje a vyzývá státy s restriktivní legislativou, aby svojí úpravu liberalizovaly a v případě legálních interrupcí umožnily řádný výkon práva podstoupit interrupci. V průběhu sepisování této diplomové práci jsem vytvořila dotazník a ptala jsem se různých respondentů, spadajících do všech věkových kategorií, na jejich názory na umělé přerušení těhotenství a na jejich informovanost ohledně interrupční legislativy. Získala jsem vzorek 100 respondentů, který mi umožnil dospět k následujícím závěrům. 68 % respondentů správně určilo, do jakého týdne je v České republice povoleno umělé přerušení těhotenství na žádost. Zbylých 32 % tipovalo nesprávně v rozmezí
72
mezi 4. až 36. týdnem. Překvapivým závěrem pro mě bylo, že 40 % respondentů je přesvědčeno o tom, že matka je v České republice trestně odpovědná za usmrcení svého plodu. Na dotaz, zda respondenti souhlasí s legislativní úpravou v České republice, 96 % dotázaných odpovědělo, že ano, a to i včetně celkového vzorku 30 % věřících osob. Jejich hlavními argumenty byla zejména možnost svobodného rozhodování matky, obava z potratové turistiky či z přeplněných dětských domovů. Dále zdůrazňovali různorodé životní situace, které mohou ospravedlnit umělé přerušení těhotenství, například znásilnění, rodinnou situaci či nedostatek financí. Zároveň se objevovaly fráze jako např. lepší žádný rodič než špatný rodič, lepší se nenarodit než nebýt milován či lepší žádné dítě než dítě odložené či dokonce zabité. 2 % dotazovaných nevědělo, jak na dotaz odpovědět. Pouze 1 % respondentů se radikálně postavilo proti umělému přerušení těhotenství, kdy ho označilo za eufemismus pro zabití dítěte, které je příliš malé a slabé na to, aby se mohlo bránit. 1 % respondentů pak uvedlo, že se obecně staví proti umělým potratům, ale připouští výjimku v případě ohrožení zdraví ženy či dítěte. Na otázku, zda by respondenti preferovali, aby umělé přerušení těhotenství bylo trestným činem, ať už by bylo provedeno v kterékoli fázi, logicky s ohledem na výše uvedené 100 % odpovědělo, že nikoli. 1 % dotazovaných ovšem navrhovalo snížit lhůtu pro možnost legálního provedení umělého přerušení těhotenství na 6 týdnů a 20 % vůbec nesouhlasilo s tím, že by provedení umělého přerušení těhotenství se souhlasem matky po 12. týdnu těhotenství mělo být trestným činem. Řešení spatřují spíše v individuálním přístupu k matce, kdy té budou vysvětleny veškeré dopady umělého přerušení těhotenství a která bude ze strany státu podporována. Na opačný dotaz, zda by respondenti povolili umělé přerušení těhotenství na žádost po celou dobu těhotenství, většina respondentů, tedy 93 %, odpověděla, že nikoli, a to zejména s ohledem na vyvinutost plodu, neetičnost a zdravotní rizika pro matku. 7 % dotázaných ovšem zastávalo opačný názor s tím, že by ubylo nechtěných dětí nebo dětí zplozených při znásilnění. Závěrem jsem položila osobní otázku, zda by ženy samy podstoupily umělé přerušení těhotenství či zda by muži svojí partnerku na interrupci poslali. 33 % odpovědělo, že nikoli, a to zejména z důvodu vysokého věku, vyspělosti, dostatečného
73
zázemí či z obavy z nemožného opětovného otěhotnění. 41 % by podstoupilo umělé přerušení těhotenství pouze, pokud by to situace vyžadovala, tedy zejména v případě znásilnění, genetické poruchy plodu či jeho vážného poškození, nemoci, špatné rodinné situace či nepřipravenosti na to stát se rodičem. Zároveň respondenti podporovali umělé přerušení těhotenství v případě postiženého dítěte, kdy péče o takové dítě je velmi složitá a 80–90 % manželství či partnerství se v případě péče o postižené dítě rozpadá. 16 % dotázaných by umělé přerušení těhotenství podstoupilo bez dalšího udání důvodů a zbylých 10 % nevědělo, jak na otázku odpovědět. Tato diplomová práce dle mého splnila účel v tom, že seznámila čtenáře s vývojem právní úpravy interrupce na území dnešní České republiky, rozebrala trestné činy proti těhotenství ženy upravené v trestním zákoníku č. 40/2009 Sb. a podmínky pro umělé přerušení těhotenství stanovené zákonem č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství, a dospěla k závěru, že liberální legislativa, tak jak je upravena v České republice,
je
v naprostém
souladu
s ústavním
pořádkem
České
republiky
i s mezinárodním právem. Trestněprávní aspekty umělého přerušení těhotenství, kterým práce věnovala nejvíce prostoru, je ale třeba, jak již bylo řečeno výše, považovat za subsidiární. Problematiku umělých potratů nelze vyřešit trestní represí. Počet potratů se vždy odvíjí od sociální situace ve státě, užívání antikoncepce a osobní situace těhotných žen, které se k umělým potratům uchylují, nikoli od existence trestní represe. Na závěr si dovolím zdůraznit latentnost kriminality, která se u těchto trestných činů vyskytuje. Ze statistik vyplývá, že za posledních pět let byly odsouzeny pouze dvě osoby. Nejsem ale přesvědčena o tom, že by tato statistika představovala skutečný počet těchto trestných činů, ačkoli je zřejmé, že kriminalita týkající se trestných činů proti těhotenství ženy je velmi nízká.
74
Seznam zkratek apod.
a podobně
č.
číslo
čl.
článek
ČR
Česká republika
ČSR
Československá republika
např.
například
NDR
Německá demokratická republika
odst.
odstavec
ONV
okresní národní výbor
OSN
Organizace spojených národů
ř. z.
říšský zákoník
Sb.
Sbírka
SSSR
Svaz sovětských socialistických republik
USA
Spojené státy americké
Ú. l.
Úřední list
tzn.
to znamená
v.
versus
Seznam použité literatury a judikatury 1) Knihy, učebnice, komentáře: BAHOUNEK, T. J. et al. Čtyři pohledy na interrupci. Ostrava: Key Publishing, 2007. ČERNÝ, M., SCHELLEOVÁ, I. Právní úprava umělého přerušení těhotenství. Praha: Eurolex Bohemia, 2003.
75
DRAŠTÍK, A. et al. Trestní zákoník: Komentář, I. díl (§ 1 až 232). Praha: Wolters Kluwer, 2015. DUDOVÁ, R. Interrupce v České republice: Zápas o ženská těla. Praha: Sociologický ústav Akademie věd České republiky, v.v.i., 2012. FILIP, J. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. Brno: Masarykova univerzita, 2004. FENYK, J., HÁJEK, R., STŘÍŽ, I., POLÁK, P. Trestní zákoník a trestní řád: Průvodce trestněprávními předpisy a judikaturou. Díl 1 – Trestní zákoník. Praha: Linde, 2010. GERLOCH, A., HŘEBEJK, J., ZOUBEK, V. Ústavní systém České republiky. Praha: Prospektum, 2002. GLOGAR, R. Trestní zákon, komentář. Praha: Orbis, 1958. GRADY, J. Interrupce ano nebo ne? Překl. Karel Dachovský. Praha: Řád, 1992. HAVRÁNEK, F. Interruptio nakladatelství, 1982.
graviditatis.
Praha:
Avicenum
–
zdravotnické
JACKSON, E. Medical Law: Text, cases and materials. 3. vydání. Oxford: University Press, 2013. JURČÍKOVÁ, V. Závažné rozhodnutí: československý zákon o přerušení těhotenství. Praha: Státní zdravotnické nakladatelství, 1960. KALLAB, J., HERRNRITT, V. Trestní zákony československé platné v Čechách, na Moravě a v zemi Moravskoslezské. Praha: Československý Kompas, 1933. KLÍMA, K. et. al. Praktikum českého ústavního práva. Plzeň: Aleš Čeněk, s.r.o., 2005. KÜHN, Z. Ochrana lidského plodu v trestním právu. Praha: Institut pro další vzdělávání soudců a státních zástupců, 1998. LENDEROVÁ, M., MACKOVÁ, M., BEZECNÝ, Z. Dějiny každodennosti “dlouhého“ 19. století. II. díl: život všední i sváteční. Pardubice: Univerzita Pardubice, 2005. MACH, J. et. al. Zdravotnictví a právo – komentované předpisy. 2. vydání. Praha: LexisNexis CZ s.r.o., 2005. NEZKUSIL, J. et. al. Trestní právo hmotné, zvláštní část. Praha: Panorama, 1987. NIKŠOVÁ, G. Nedovolené prerušenie těhotenstva v československom trestnom práve. Bratislava: SAV, 1971.
76
NOVOTNÝ, O., VOKOUN, R., ŠÁMAL, P. et. al. Trestní právo hmotné, zvláštní část. 6. přepracované vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010. PAVLÍČEK, V. et. al. Ústava a ústavní řád České republiky: komentář. 2. díl. Práva a svobody. Praha: Linde, 2002. PAVLÍČEK, V. et. al. Občanská a lidská práva. Praha: Aleko, 1992. SHELDON, S. Beyond Control: Medical Power and Abortion Law. London: Pluto Press, 1997. SOLNAŘ, V. Zločinnost v zemích českých v létech 19141922. Praha, 1931. ŠÁMAL, P. et. al.. Trestní zákoník I. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012. ŠÁMAL, P. et. al. Trestní zákoník II. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012. ŠIMÁK, J. et. al. Trestní zákon, komentář. Praha: Orbis, 1953 . VANTUCH, P. Trestní zákoník s komentářem. Olomouc: ANAG, 2011. ZIMEK, J. Právo na život. Brno: Masarykova univerzita, 1995.
2) Články: ADAMUS, V. Právo na život a dobrovolné přerušení těhotenství. Správní právo. 7/92. CÍSAŘOVÁ, D. Iura novit curia. Trestní právo. 5/98. DOLENSKÝ, A. Momentum partus. Trestní právo. 3/98. FINNIS, J. The Rights and Wrongs of Abortion: Thomson. Philosophy & Public Affairs. Vol. 2 No. 2, 1973.
A
Reply
to
Judith
JAKEŠOVÁ, P. Vybrané problémy právní úpravy umělého přerušení těhotenství. Zdravotnictví a právo. 6/2005. KEBRIAEI, P. UN Human rights committee decision in K. L. v Peru. Interights Bulletin. Vol. 15 No. 1, 2006, dostupné z http://www.reproductiverights.org/sites/crr.civicactions.net/files/documents/Interights_ KL_v_Peru.pdf KÜHN, Z. K otázce vymezení pojmu lidského plodu z hlediska trestního práva. Trestní právo. 10/98. MALEČKOVÁ, J. První rok platnosti nového zákona o umělém přerušení těhotenství v ČSSR. Čs. Zdravotnictví. 4/1989. 77
MIŘIČKA, A. Přerušení těhotenství lékařem a jeho povinnost oznamovací hledíc k osnově trestního zákona. Právník. 3/1918. MITLÖHNER, M. K vymezení objektu trestných činů proti životu. Socialistická zákonnost. 4/ 1984. MITLÖHNER, M., REŽŇÁKOVÁ, M. K vymezení objektu trestných činů proti životu. Trestní právo. 12/1997. PROKOPEC, J. K některým aspektům umělého přerušení těhotenství. Socialistická zákonnost. 1965/5. RADVANOVÁ, S. Přerušení těhotenství. Acta Universitatis Carolinae Iuridica. 2/1968. STOLÍNOVÁ, J. Právní aspekty antikoncepce, sterilizace a interrupce. Moderní gynekologie a porodnictví. 2/2001. ŠUBRTOVÁ, A. Umělé potraty v diskusích meziválečného období v Československu (19181938). Demografie. 44/2002. THOMPSON, J. J. A defence of abortion. Philosophy and Public Affairs. Vol. 1 No. 1, 1971. UZEL, R. Porod a počátek života. Trestní právo. 4/99. WARREN, M. A. On the moral and legal status of abortion. The Monist. Vol. 57 No. 1, 1973.
3) Internetové zdroje: 10 Arguments: For and Against Abortion, dostupné z http://womensissues.about.com/od/reproductiverights/a/AbortionArgumen.htm Abortion Statistics: England and Wales 2014 (Deparment of Health: London, 2015), dostupné z https://www.gov.uk/government/uploads/system/uploads/attachment_data/file/433437/2 014_Commentary__5_.pdf www.czso.cz www.hnutiprozivot.cz Jak miniinterrupce probíhá, dostupné z http://miniinterupce.cz/jak-miniinterupceprobiha-prubeh-interrupce
78
Ombudsman pro zdraví, Porušujeme unijní právo a dopouštíme se diskriminace tím, že odmítáme členkám jiných států EU interrupce? Právní prostor, dostupné z http://www.pravniprostor.cz/clanky/ostatni-pravo/porusujeme-unijni-pravo-adopoustime-se-diskriminace-tim-ze-odmitame-clenkam-jinych-statu-eu-interrupce Legal Protection of the right to life, Federation for Women and Family Planning, dostupné z http://www.federa.org.pl/reproductive-rights-and-health/legal-protection-ofthe-life-to-right MUNDAY, D. Pioneers of Change: Interviews with People who made the Abortion Act 1967 possible. BPAS, 2007, dostupné z http://www.abortionreview.org/images/uploads/Abortion_Pioneers_(1).pdf Statistické ročenky kriminality 2010 – 2014, Ministerstvo spravedlnosti ČR, http://cslav.justice.cz/InfoData/statisticke-rocenky.html The Center for Reproductie Law and Policy, dostupné z http://www.reproductiverights.org Usnesení Evropského parlamentu ze dne 12. března 2015 o výroční zprávě o stavu lidských práv a demokracie ve světě v roce 2013 a o politice Evropské unie v této oblasti (2014/2216(INI)), dostupné z http://www.europarl.europa.eu/sides/getDoc.do?type=TA&reference=P8-TA-20150076&language=CS&ring=A8-2015-0023 Usnesení Evropského parlamentu ze dne 10. března 2015 Pokrok v oblasti rovnosti žen a mužů v Evropské unii v roce 2013 (2014/2217(INI)), dostupné z http://www.europarl.europa.eu/sides/getDoc.do?type=TA&reference=P8-TA-20150050&language=CS&ring=A8-2015-0015 Vládní návrh k trestnímu zákonu č. 140/1961 Sb., Sněmovní tisk č. 65, Národní shromáždění Československé socialistické republiky, III. volební období, dostupné z http://psp.cz/eknih/1960ns/tisky/t0065_11.htm Vládní návrh na vydání zákona, trestní zákoník, Sněmovní tisk č. 415/0, Parlament ČR 2008, V. volební období, dostupné z http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=5&CT=410&CT1=0 Vládní návrh zákona č. 66/1986 Sb. České národní rady o umělém přerušení těhotenství, Sněmovní tisk č. 12, Česká národní rada 1986, V. volební období, dostupné z http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/tisky/t0012_00.htm Vývoj potratovosti v letech 2003 – 2014, Český statistický úřad, 2015, dostupné z https://www.czso.cz/documents/10180/20562549/13008315a.pdf/7833dad4-0cbd-42ee8e4f-91d717eb53a8?version=1.1
79
Zdravotnická statistika - Potraty 2013, Praha: ÚZIS, 2013, dostupné z http://www.uzis.cz/katalog/zdravotnicka-statistika/potraty
4) Vnitrostátní judikatura Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. 5 To 81/2005. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 9. 1991, sp. zn. 6 Tz 116/91. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 8. 1986, sp. zn. Ntd 246/86. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 2. 1968, sp. zn. 7 Tz 58/67. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 4. 1955, sp. zn. 1 Tz 273/54. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 7. 1925, sp. zn. Zm II 211/25. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 5. 1922, sp. zn. Kr II 119/21. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 7. 1921, sp. zn. Kr II 66/21. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 10. 1920, sp. zn. Kr I 338/20 (281/20 Sb.).
5) Judikatura cizích soudů Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 30. 10. 2012, P. and S. v. Poland, stížnost 57375/08. Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 20. 3. 2007, Tysiac v. Poland, stížnost č. 5410/03. Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 7. 3. 2006, Evans v. UK, stížnost č. 6339/05. Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 6. 9. 2005, D v. Ireland, stížnost č. 26499/02. Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 8. 7. 2004, Vo v. France, stížnost č. 53924/00. Rozhodnutí Evropské komise pro lidská práva ze dne 13. 5. 1980, Paton v. UK, stížnost č. 8317/78. Rozhodnutí Výboru pro lidská práva OSN ze dne 24. 10. 2005, Communication No. 1153/2003, UN Doc. CCPR/C/85/D/1153/2003.
80
Rozhodnutí Výboru pro odstranění všech forem diskriminace žen ze dne 18. 10. 2011, L. C. v. Peru, Communication No. 22/2009, CEDAW/C/50/D/22/2009. Velká Británie, Rozhodnutí Court of Appeal, R v Smith [1974] 1 All E.R. 376. Velká Británie, Rozhodnutí Court of Criminal Appeal, R v Bourne [1939] 1 K.B. 687. Irsko, Rozhodnutí Supreme Court, Attorney General v X, [1992] 2 C.M.L.R. 277. USA, Rozhodnutí Supreme Court of the United States, Planned Parenthood v Casey [1992] 112 S Ct 2791. USA, Rozhodnutí Supreme Court of the United States,Webster v Reproductive Health Services [1989] 492 US 490. USA, Rozhodnutí Supreme Court of the United States, Roe v Wade, [1973] 410 U. S. 959.
81
Abstrakt Trestněprávní aspekty umělého přerušení těhotenství Diplomová práce se zabývá problematikou umělého přerušení těhotenství, především jejími trestněprávními aspekty. Umělé přerušení těhotenství ovšem nepředstavuje pouze právní problém, ale také problém společenský, etický a ideologický. Dochází zde ke kolizi zájmů těhotné matky, lidského plodu a společnosti. Hlavní problém pak tvoří odpověď na otázku, zda je možné nutit těhotnou ženu donosit a porodit dítě, které mít nemůže nebo nechce, a zda ji nebo ostatní osoby, v případě podstoupení umělého přerušení těhotenství, postihovat trestní represí. Diplomová práce se skládá z úvodu, sedmi kapitol a závěru. Po krátkém úvodu se autorka této práce zabývá velmi stručně definicí umělého přerušení těhotenství. Následuje kapitola věnující se dvěma názorovým skupinám – pro choice a pro life. První skupina preferuje svobodné právo matky rozhodnout se, jak naloží se svým tělem. Druhá skupina naopak považuje lidský plod za člověka se všemi právy, jehož zabití označuje za vraždu. Ve třetí kapitole autorka rozebírá historický vývoj právní úpravy umělého přerušení těhotenství na českém území od středověku až po 20. století. Vývoji trestněprávní úpravy je vyčleněna podstatná část diplomové práce, jelikož autorka považuje tuto pasáž za nezbytnou pro pochopení současné legislativy. Čtvrtá kapitola již rozebírá současnou právní úpravu, zákon č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství, a trestní zákoník č. 40/2009 Sb., konkrétně jednotlivé trestné činy proti těhotenství. Pátá kapitola ukazuje teoretické pohledy na ochranu lidského plodu v trestním právu. Zaobírá se především okamžikem, ve kterém ochrana lidského plodu končí. Toto rozmezí je důležité pro odlišení trestných činů proti těhotenství ženy zejména od vraždy. Šestá kapitola se snaží prokázat, že současná právní úprava je v souladu s ústavním pořádkem České republiky a mezinárodním právem. Závěrečná kapitola této práce je věnována komparaci. Analýze je podrobena právní úprava ve státech anglosaského práva, konkrétně Velké Británie, Irska, USA a ze sousedních zemí také Polska. 82
Závěrem autorka shrnuje poznatky získané z diplomové práce, zamýšlí se nad potenciálními změnami v oblasti umělého přerušení těhotenství a zdůrazňuje, že trestní právo v této oblasti představuje pouze podpůrný prostředek k řešení komplexní situace.
83
Abstract Criminal Aspects of Artificial Abortion This diploma thesis deals with the issue of artificial abortion, especially its criminal aspects. Legal aspects are not the most important aspects of artificial abortion. Social, ethical or ideological aspects are of the same importance but this diploma thesis cannot analyse all of them. The main issue with artificial abortion is whether it is possible to force a pregnant woman to carry a child and give birth to a child when she cannot or does not want to do so, and whether a state can prosecute a pregnant woman or anyone else for interrupting her pregnancy. The thesis is divided into an introduction, seven chapters and conclusion. After a short introduction, the author of this thesis briefly defines the concept of artificial abortion. The following chapter focuses on two ideological groups – pro choice and pro life. The first group prefers mother’s right to self-determination. The second group regards a human foetus as a person and considers killing the human foetus as a murder. The third chapter is dedicated to historical development of artificial abortion. The author regards historical development as an important part of this thesis, especially for understanding the current legislation. The fourth chapter analyzes the current legislation, the Abortion Act no. 66/1986 Coll. and the Criminal Code no. 40/2009 Coll., mainly crimes against pregnancy. The fifth chapter shows the possible views on the protection of human foetus in criminal law. It is important to distinguish the moment when the protection begins and ends because it helps to distinguish a crime of murder from a crime against pregnancy. The sixth chapter tries to prove that the current legislation in the Czech Republic is in accordance with the constitutional order of the Czech Republic and the international law. The final chapter of this thesis is related to abortion legislation in selected countries, namely that of Anglo-Saxon law - the UK, Ireland and the USA. A brief part is also dedicated to Polish legislation which is very controversial.
84
Finally, the author summarizes the issue of artificial abortion and emphasises that criminal law cannot be regarded as the main and only solution of the complex issue of artificial abortion.
85
Název práce v anglickém jazyce Criminal Aspects of Artificial Abortion
Klíčová slova trestný čin, umělé přerušení těhotenství, lidský plod
Key words criminal offence, artificial abortion, human foetus
86
