Motto: „štěstí je cesta, ne cíl. Nikdy není lepší čas být šťastný než teď! Chci si užít každou chvilku“. „Touha poznávat je tím nejsladším pro moji duši.“
Írán – nejvyšší hora Mount Damavand 5671 m Choš amadíd – Buďte vítáni Setkání s perskou kulturou, pohostinností, lidmi i přírodou bylo v přímém rozporu s tím, jak je tato starobylá země prezentována v českých médiích. Peršané nás přesvědčili svým přímým, laskavým přístupem. Nejvíce jsem se těšil a zároveň trochu obával rychlého výstupu na vrchol sopky, neboť v životě jsem tak vysoko nikdy nebyl a hlavně tak rychle nikdy nestoupal nahoru. A to už mám za sebou dva výstupy na Mont Blanc 4808 m n.m. a čtyři výstupy v Himálajích, pokaždé více jak 5000 m n.m. Damavand je neaktivní vyhaslá sopka, podobná Fujiyame v Japonsku, ale mnohem vyšší. Je vyšší než Ararat v Turecku a Elbrus na Kavkaze o 30 m, 80 km severovýchodním směrem od hlavního města Teheránu v pohoří Elborz, poblíž Kaspického moře. Pochází ze stejné doby jako -1-
bájný Ararat – pleistocénu. Je to národní symbol Íránu, hora, na kterou každý správný Íránec musí alespoň jednou za život vystoupit. Hora je symbolem národní hrdosti a je zobrazena i na bankovce 10 000 riálů – je zobrazena na předchozí stránce. Bílý zasněžený vrchol s mraky bývá nejkrásnější památkou na Írán a byl to i můj hlavní cíl cesty do Íránu. V Evropě je málo zemí, na jejichž nejvyšší hory bych nevystoupil. 31.5. neděle – z Jičína do Prahy na letiště mě odvezl syn Štěpán. Teprve před odbavením jsem si vážil oba batohy a zjistil, že mám o 4 kg více nad povolený limit 20 kg. Vrátil jsem proto pivo, víno i vodu. Za chvilku přijel kamarád Martin s kterým jsem loni na podzim vystoupil na Mont Blanc, 35 let, kterého doprovodila žena a syn,. Asi za 10 minut se dostavili další parťáci pro plánovanou cestu: Tomáš 27
let, Zbyněk 27 let a Milan 26 let. Všechny jsem přivítal lahví becherovky, kterou jsme před odletem raději vypili, neboť v Íránu je přísný zákaz alkoholu. Ve 13 hodin jsme odletěli společností Aeroflot letadlem Airbus A 320 do Moskvy, což trvalo cca 2,5 hodiny. Osobní prohlídka byla velmi důrazná, ale v Moskvě při příletu a vstupu do tranzitního prostoru ještě přísnější, tj. včetně sundání bot, hodinek, mobilu, peněženky, bundy atd. Necelé 4 hodiny volného času na letišti jsme vyplnili učením základních slovíček ze slovníku perštiny, který obdržel Martin na ambasádě při obstarávání víz. Chladné deštivé počasí v Praze vystřídalo slunečné počasí v Moskvě s teplotou 24°C. Čekání a dobrou náladu ještě vylepšila láhev vodky Smirnoff, prý jako -2-
desinfekce a také proti chřipce – prasečí.☺. Při studiu průvodce Íránem v kapitole noční kluby čteme: „O tom můžete jenom snít“. A tak jsme koupili další láhev vodky, abychom při letu do Teheránu měli hezké sny. Zbyněk nám prozradil, že pro klid doma raději oznámil, že letí jenom do Turecka. Vyprávěly se historky o cestování a sledovali jsme hezká děvčata kolem, některá již zahalená – muslimky. Po 3,5 hod. jsme přistáli na pěkném letišti v Teheránu, odkud jsme jeli celou hodinu autobusem na okraj města, což bylo cca 40 km za 40 Kč (20 000 riálů). Do centra města už jsme jeli městskou dopravou, autobusem vyhrazeným pruhem a také odděleně, tzn. vpředu ženy a vzadu muži. Toto dělení začíná už na samotném nástupišti. Doprovázel nás ochotný domorodec, s kterým jsme ještě asi 1 km pokračovali pěšky před obchod, kde jsme ráno koupili bombičky k plynovému vařiči, které nelze z bezpečnostních důvodů převážet letadlem. 1.6. pondělí – než otevřeli obchod, skoro 4 hodiny volného času jsme odpočívali na zeleném trávníku před bankou za dozoru místní policie a velkého zájmu lidí spěchajících ráno do práce. V bance jsme využili sociální zařízení k ranní hygieně a sympatický bankovní úředník nám donesl na podnose konvici s horkou vodou, šálky na kávu a čaj, kávu, cukr, čaj a -3-
mléko, a tak jsme lehce posnídali.. autobusové nádraží na okraj města za Zjišťujeme, že benzín tu stojí pouhé přetahovali taxikáři, ale my raději autobus, který nás vezl asi 70 km pod naši vysněnou horu Damavand do vesnice Polour, cca 2200 m n.m.. Silnice zprvu byla značena jako dálnice a vedla pustou,
Poté jsme taxíky odjeli na 80 Kč opět přes celé město. 2 Kč za litr! Zde se o nás zvolili levný klimatizovaný
velmi členitou krajinou, a teplota se poprvé blížila 30°C. Asi po hodině jízdy autobus zastavil u restaurace, kde jsme si objednali špíz z kuřecího masa, čapátí a čaj. V autobuse s námi jeli místní turisté s podobným plánem, ale do výšky 3200 m n.m. chtějí použít džíp. Sdělili nám, že před 3 dny pod vrcholem umrzli ve sněhové vánici tři lidé. Už z dálky jsme viděli obrovskou horu tvaru kužele a horní třetina byla pokryta sněhem. Opustili jsme autobus společně s třemi Íránci, kteří však pokračovali do druhého tábora džípy. My jsme vyhledali první základní tábor Mountain Federation – Shelter 1 asi 1,5 km za obcí, kde jsme si přebalili batohy a nepotřebné věci pro výstup odložili do depozitu a já se stačil ještě oholit, neboť nahoře voda nebude. Plánovaný výstup do 2. tábora 3040 m n.m. za 4 hodiny jsme zvládli o hodinu dříve a při tom jsme ještě bloudili a museli sestoupit a vystoupit navíc minimálně 200 výškových metrů. Tempo udával Martin a Zbyněk a bylo skoro -4-
ďábelské. Tábor s názvem Goosfand Sara v překladu „Ovčí domov“ leží ve výšce 3040 m. Nocleh v kamenném přístřešku vedle mešity byl vyhovující. Mlha večer ale natolik zhoustla, že se nedalo ani fotit. Do rána drobně pršelo a ze střechy kapala voda do našeho útulku, což bylo dobré pro získání vody na čaj. 2.6. úterý – vstávali jsme v 6.30 hod. místního času (IČ), posnídali a po 8. hod. odešli směrem ke 3. táboru; ze začátku v mlze, která se později rozplynula, a dokonce byl vidět zasněžený vrchol. Poplatek za výstup jsme zaplatili správci chaty ve výši 50 USD, já ovšem jako stařec a majitel mezinárodního horolezeckého průkazu jen polovinu, ale bez dokladu pro případnou kontrolu. Sám jsem stoupal pomalým tempem napřed a s přibývajícím sluncem jsem postupně odkládal oblečení. Za mnou 3 Íránci a s odstupem asi 15 minut mí přátelé s horským íránským vůdcem. Cesta vedla po suťovisku, občas bylo sněhové pole a za 3,5 hodiny jsme všichni dosáhli 3. tábora, bivakové chaty „Second shelter“ 4220 m n.m., kde kromě staré chaty byla loni dokončena stavba chaty nové. Zde jsme se ubytovali za poplatek 5 USD. Těsně před starou chatou jsem zapadl do hlubokého sněhu, možná to byla trhlina, neboť jsem se dostal nahoru až za pomoci Íránců jdoucích těsně za mnou. Po příchodu jsme dostali teplý čaj, rychle se převlékli do suchého oblečení a většina zalehla po spacáků, neboť slunce už nesvítilo a tak teplota se pohybovala venku i na chatě kolem bodu mrazu. Zde jsem měl problémy se správcem, neboť jsem neměl potvrzení pro výstup. Dokonce mi řekl, že mě zítra na vrchol nepustí. Já byl však klidný, neboť po zjištění předpovědi počasí na -5-
další den jsem s výstupem ani nepočítal (v té chvíli jsem byl asi jediný, a tak jsem to raději ani nikomu neříkal). Mezitím se vrátili z výšky asi 4900 m s horským vůdcem Američan a Fin, neboť počasí pro pokračování na vrchol nebylo příznivé a říkali, že zítra asi budou sestupovat dolů, neboť předpověď na další dny není dobrá – mlha a další sněžení. Říkal jsem Martinovi, že asi i já sestoupím s nimi dolů. Vše se ale rozhodne až zítra ráno v 5 hodin, kdy bychom měli začít výstup na vrchol. Na obou chatách bylo asi 60 lidí, ale všichni jen odpočívali a hřáli se ve spacácích. Volný čas jsme využili jen k rozpouštění ledu a sněhu, abychom mohli vařit čaj a doplňovat tekutiny. Další vodu jsme koupili od správce chaty a to 40 Kč za láhev. Nedostatečná aklimatizace a možná výšková nemoc se projevovala skoro na všech. Já se vůbec nedivil, neboť to bylo jen 46 hodin, kdy jsme byli ve výšce o 4000 m vyšší než při odletu z Prahy! Kamarády bolela hlava a tak se dopovali různými prášky včetně brufenu. Já jsem odolal, ale také jsem mnoho nespal. 3.6. středa – vstávali jsme ve 3,30 hod. IČ a posnídali, neboť v 5 hod. nám slíbil jiný íránský horský vůdce, že budeme moci jít za jeho skupinou na vrchol. Bohužel venku připadlo dalších 15 – 20 cm čerstvého sněhu, byla hustá mlha a tak nezbylo nic jiného než se vrátit do spacáků. Podmínky zde byly mimořádně tvrdé a nezadaly si nic s himálajskými; orientace nemožná, značení žádné. Uvědomoval jsem si, že ani sestup dolů nebude snadný z důvodů orientace, neboť vyšlapaná cesta dolů byla překryta čerstvým sněhem. A tak jsme rádi přijali nabídku průvodce, který doprovázel Američana a Fina, že můžeme jít s nimi. Začali sestupovat sněhem dolů až v půl desáté, do Reine to tentokráte trvalo více jak 4 hodiny a odtud jsme taxíkem odjeli do termálních koupelí, kde jsme se máčeli skoro hodinu v horké vodě cca 45 st. teplé za poplatek 80 Kč. Zpět do základního tábora Polouru jsme šli část pěšky, zbytek taxíkem; pěšky -6-
jen proto, že Tomáš nechtěl zaplatit 200 Kč za 5 osob a vzdálenost asi 20 km. Zde jsme se díky Martinovi ubytovali zdarma, jinak se platí 5 USD. Přebalili jsme svá zavazadla, povečeřeli ještě z domácích zdrojů (se Zbyňkem jsem uvařil bramborovou kaši s uzeným) a večer trávili ve společnosti íránských turistů, kteří měli přání vystoupit alespoň z 2. do 3. tábora Damavandu (do 2.tábora je odveze džíp). 4.6. čtvrtek – snídani stejně jako předchozí večeři jsme vařili v kuchyňce s ostatními Íránci, kterých tam bylo mnoho, ale žádné ženy. Dopoledne jsme se přesunuli dvěma taxíky do 80 km vzdáleného Teheránu. Ten den byl státní svátek
Chomejního a hlavní město se na 2 dny vyprázdnilo (další den byl pátek, což je pro Íránce naše neděle). Policie nás dvakrát napomínala za krátké kalhoty – na Martinovi dokonce požadovala předložení pasu. -7-
Sympatický řidič cestou zastavil doma, kde nám nabídl čaj. Za týden bude volit demokraty a je proti současnému vedení, které podporuje teroristy. Zavezl nás do hotelu Asia u stanice metra, kde jsme v depozitu uschovali velký batoh a jen s malým batůžkem jsme pokračovali překrásným metrem na centrální autobusové nádraží. Po lehkém obědě jsme jeli na jih 3,5 hodiny do 230 km vzdáleného Kashanu klimatizovaným autobusem za pouhých 70 Kč, dokonce jsme ještě dostali malé občerstvení. Krajina kolem byla polopoušť nebo spíše jen poušť a zajímavé bylo pouze velké solné jezero. Provoz po dálnici o 2 x 3 pruzích byl značný, zrovna jako v hlavním městě, kde bylo nesmírně obtížné např. přejít na druhou stranu ulice plné aut a motorek, často jedoucích v protisměru. Museli jsme se učit od místních – vstoupit za plného provozu do vozovky, protože šňůra aut nikdy nekončí, přechody sice mají, ale nepoužívají je, zrovna tak nerespektují semafory. Prohlídka Kashanu byla výborná díky mladšímu íránskému cyklistovi, který nás provázel od -8-
bazaru po všech památkách a ještě za nás zaplatil malé vstupné. Dlouho jsme procházeli komplex starých kupeckých domů a starověkých hradeb s tzv. Ledovým domem (Ice house), což je kuželovitá stavba. Stejně zajímavé byly lázně (hamam). Na nádvoří uprostřed zahrady jsou vodotrysky, jezírka, barevné květiny a stromy. Sultánové tu měli před 250 lety opravdu přepychové rezidence. Bylo obtížné se s průvodcem rozloučit v tomto pouštním městečku, neboť jsme chtěli večer vyhledat hotel a ještě povečeřet. S Martinem jsme tentokráte nešetřili a vybrali si starý, ale renovovaný stylový pěkný hotel se zahradou a malým amfiteátrem za 20 USD na osobu se snídaní. Setkávají se tu mladí vzdělaní Íránci s cizinci. Obtížné ale bylo najít restauraci na večeři. Setkali jsme se v ní s turistou z Kypru, kterému po týdnu pobytu zde bylo smutno, neboť si neměl s kým pohovořit. Turistů je tu opravdu málo. Zatím co sezení na koberci v čajovně, bývalých lázních, bylo překrásné, večeře v restaurantu „nic moc“ a ještě horší bylo nealkoholické sladké pivo. Vše zachránila moravská slivovice v batůžku z domova, tři moučníky a čaj. Když jsme žádali alkohol, nabídli nám denaturovaný líh 80 %, což jsme odmítli. Za 20 Kč nás taxík odvezl na hotel. -9-
5.6. pátek – teplota v noci mnoho neklesla, asi na 25°C, a tak jsme spali jen pod prostěradlem. Snídaně byla bohatá, na zahradě s vodotryskem na palandách jako
v čajovně. Taxíkem jsme odjeli na autobusové nádraží a za 54 Kč luxusním klimatizovaným autobusem jsme přijeli za 2,5 hod. do Isfahánu (Esfahánu), což bylo 190 km. Na cestě v horách jsme projeli obcí Natanz, kde je středisko obohacování uranu, které tolik kritizují Američané, neboť zde předpokládají výrobu atomové zbraně. Je to luxusní zelená „oáza“ v polopoušti, kolem vysoké hory s nejvyšší horou Mt. Karkas 3899 m. Do centra města nás odvezl služebním autem řidič mladého Íránce, který dlouhodobě pracuje na Kypru, a
navíc nám doporučil levný, ale trochu zašlý hotel uprostřed města, za - 10 -
200 Kč/osobu. Lehce jsme poobědvali v rychlém občerstvení mleté skopové maso zapečené s plackami čapátí – 55 Kč/osobu včetně vody. Poté jsme začali prohlídku města dle průvodce dlouhou asi 8 km. Bohužel většina krámků byla uzavřena, neboť pátek je „íránská neděle“. Uzavřené byly i velké zdobené mešity, jen největší Imam, na obrovském stejnojmenném náměstí cca 200 x 600 m, druhém největším na světě po Pekingu, byla plná modlících se muslimů; dokonce se modlili i na nádvoří před mešitou. Dále už nás nepustili a
na náměstí, kde byl velký bazén pro osvěžení dětí, jsme si museli navléct dlouhé kalhoty. Na náměstí byly desítky autobusů, které zřejmě přivezly delegáty na podvečerní volební mítink, který probíhal i v mešitě Před venkovním horkem jsme se schovali v překrásné barevné kavárně vystlané koberci a přehozy na stěnách i na stropě (chyběly ale na - 11 -
podlaze). Martin si objednal dle slovníku „bastani“, myslel tím zmrzlinu, ale přinesli mu směs grilovaného masa se sosem. Já zůstal raději jen u čaje, neboť český název je totožný s perským. Leželi jsme na posteli s koberečky a kochali se krásou prostředí a poslouchali příjemnou hudbu a vodotrysky – „ó, jak je na světě krásně, jak si závidím“. Isfahán, jedno z nejkrásnějších měst Íránu, má skoro 1000 let starou mešitu. Na náměstí byla připravena tribuna a vojáci kolem ní žádali všechny, aby opustili ohraničený prostor kolem, neboť za 2 hodiny tu měl projev íránský president k nastávajícím volbám. Jeli jsme raději taxíkem za město k místní pozoruhodnosti, třesoucím se minaretům – „shaking minarets“ – jsou to dva malé minarety, jedním z nich každou půlhodinu nahoře začne třást vlastní silou nějaký člověk a zároveň se mírně třese i ten druhý. Poté o 2 km dále jsme vystoupali asi o 100 m výše na hliněný kopec (trochu větší Zebín) zvaný „Chrám ohně“, odkud je dobrý
pohled na město. Zpět jsme se vrátili autobusem, který zastavil na mé mávnutí mimo stanici a byl zdarma. Na ulicích byl neuvěřitelný chaos, který jsem nikde jinde nezažil. - 12 -
Ani semafory nikdo nerespektoval, policie jen nečinně přihlížela účastníkům volební manifestace a nejvíce se vyjadřovala podpora zeleným, tj. Musávímu, nikoliv stávajícímu presidentovi Nežádovi.
Navštívili jsme raději internetovou kavárnu a po večeři následovala obvyklá procházka městem. 6.6. sobota – snídali jsme opět v atriu hotelu a noční pot spláchli ve sprše. Opět byla jasná obloha bez mráčků, teplo – asi 25°C už v 8,30 hodin. Potkali jsme se s kamarády, kteří spali též v našem hotelu, ale odcházeli mnohem později. Cesta městem začala již zcela otevřeným bazarem, kde jsou stovky obchůdků nabízejících všechno zboží, a tak jsem si koupil ručník jako náhradu toho, který jsem zapomněl v předchozím hotelu. Následovala prohlídka největší, 900 let staré mešity s 2 minarety, jejíž největší sláva byla - 13 -
za vlády Seldžuků. Odpočali jsme si v obchodě s koberci, kde jsme popíjeli čaj a bavili se o všem: o naší cestě, jak se nám líbí v Íránu a co jsme viděli, o volbách i terorismu, světové krizi, jak je vhodné dnes nakupovat, neboť ceny jsou nejnižší. Poté jsem si fotil 48 m vysoký minaret, snad 800 let starý; neuvěřitelné, že se cihly doposud nerozsypaly. Znovu jsme se vrátili na největší náměstí Imam Chomeini Square, kde bylo po včerejší manifestaci vše uklizeno a všechny obchody otevřeny. Martin si prohlédl další mešitu, zatím co já se kochal jen exteriérem a pozoroval Íránce, kteří se stále usmívali, hlavně sličné štíhlé Íránky s kupodivu barevnými kukadly – sexy město. Hlavní a nejmodernější mešita Imam je neustále v provozu. Město má
překrásné parky plné pohody, kterými jsme se dostali až k jednomu starobylému mostu přes řeku, kde však chyběla voda (už prý 3 roky). Zde se kouří hašiš, což je součást asijské kultury asi jako u nás pivo. Obědvali jsme poblíž arménské čtvrti a také jsme ochutnali jejich nealkoholické pivo. Chuť jsem si však spravil až v překrásné typické kavárně Teria Anni, kde jsme pili skvělé kapučíno, ochutnávali pistácie a mandle a bylo nám dobře. Mnohokráte jsme byli osloveni a pozdraveni a nemohu zapomenout na opakované “vítejte u nás v Isfahánu“ od mnoha lidí na ulici a podání ruky. Stačili jsme si ještě koupit jízdenky na vlak, abychom se přesunuli dále na jih do města Yazdu. Chtěli jsme vyzkoušet další levný dopravní prostředek v Íránu. - 14 -
Vlakové nádraží Isfahánu leží více jak 10 km mimo město a tak jsme jeli autobusem a poté ještě taxíkem. Odbavovací hala je skoro jako na
letišti a museli jsme projít policejní kontrolou, kde nám orazítkovali jízdenky po předložení pasu. Sdělili mi, že jsem v islámské republice a skoro nahý (měl jsem šortky) - a tak jsem musel navléct dlouhé kalhoty, i když bylo přes 30°C. V přiděleném kupé nás jelo šest a stále bylo co povídat. Všichni velice milí a přívětiví. Jeden z muslimů se vyšplhal nahoru do prostoru zavazadel, kde dlouho meditoval. Z oken vlaku jsme viděli poušť či polopoušť s občasnými písčitými dunami. Cesta dlouhá 310 km trvala 3 a ¾ hodiny a jízdenka stála 35 Kč/osobu! (taxi na nádraží 15 Kč a bus zdarma). Kvalita klimatizovaného vlaku byla srovnatelná s vlaky u nás, čisto a příjemní lidé. Odvoz do hotelu Orient nám nabídli společně mladí Němci, s kterými jsme se ihned domluvili na společném výletě zítra. Ubytovali jsme se v útulném - 15 -
prostředí starého města nedaleko mešity, z které nás vítal muezzin. Těšili jsme se, že na večeři půjdeme do města, ale bylo obtížné něco dobrého najít. Cestou zpět jsme si nakoupili mnoho moučníků a na terase našeho hotelu jsme hodovali při čaji a kochali se starobylou krásou. Asi 50 m za námi byla barevná kopule mauzolea a před námi Páteční mešita s 2 minarety 48 m vysokými, vše nádherně nasvícené; neuvěřitelně silný zážitek, který nelze popsat slovy. Možná bych to přirovnal k pohledu z kavárny Slavia na osvětlené panorama Hradčan či Týnský chrám na Staroměstském náměstí.Tady ještě svítil měsíc v úplňku a byl bližší kontakt s oblohou a hvězdami. Překrásný teplý večer v Yazdu, perle pouště, v noci s teplotou 28°C. 7.6. neděle – ráno jako vždy „azzuro“, snídaně stylem „self service“ společně s Němci, s kterými jsme odjeli na společný výlet taxíkem po okolí. Nejprve jsme si prohlédli 60 km vzdálený Meybor, hliněné
- 16 -
město 5000 let staré. Dalších 60 km vedla silnice polopouštní krajinou do místa zvaného. Cak – Cak (přeloženo Kap – Kap) a museli jsme vyšplhat do jeskyně pod strmou skalní stěnu tzv. Chrámu ohně. V červnu se tu setkávají vyznavači nejstaršího náboženství proroka Zoroastera. Zoroastriáni nepochovávali své mrtvé do země, protože by se znečistila půda, ani nevykonávali kremaci, kterou by se zamořil vzduch. Mrtvé vystavovali v sedící poloze na tzv. věžích ticha, kde jejich kosti očistili supi a duše odcházela po
slunečních paprscích do nebe. Dále jsme jeli do Khanaraqu, kde jsme obědvali maso z velblouda (byli jsme přece v poušti). Zajímavý byl např. „Ledový dům“ nebo „Holubí dům“ 100 let starý (4000 poštovních holubů létalo mezi Isfahánem a Yazdem). Náš taxíkář během oběda ulovil jedovatého hada „džapari“, - 17 -
kterého uschoval do 5litrové láhve. Na hotel jsme se vrátili ve 4 hodiny odpoledne, kdy bylo 38°C; ujeli jsme 210 km a každý zaplatil 230 Kč, což bylo na íránské poměry mnoho. V chládku jsme opět popili čaj a teprve v podvečer začali s prohlídkou města Yazdu, nejstaršího města světa, postaveného přes 7000 lety z hliněných cihel se slámou. Dlouho jsme procházeli labyrintem úzkých uliček, prohlédli si Páteční mešitu uvnitř, starý zrekonstruovaný hotel včetně presidentského apartmá a procházku zakončili v restauraci Marco Polo s vyhlídkou. Za jednotné vstupné 160 Kč jsme ochutnávali íránská jídla, ovoce a čaj (v restauraci jsme byli po celý večer jen 4 osoby). V suterénu jsme ještě využili internetu k vyřízení pošty z domova. 8.6. pondělí – po ránu tentokráte trochu foukalo, ale teplota 28°C (pokoj v hotelu byl ale pokaždé klimatizovaný). Dlouho jsme snídali a povídali s 21letým Němcem, který se po téměř ročním cestování - 18 -
vracel domů z Nepálu, Indie (zde skoro půl roku pracoval), Pákistánu, Íránu a spěchal do Turecka, neboť měl jen turistické vízum na 7 dní. Poté jsme si prohlédli bazar, kde jsem nakoupil koření šafrán a na hlavním náměstí fotil
mešitu Amir Chakhmagh. Před ní je 12 metrů vysoké dřevěné monstrum – 400 let staré, což je ceremoniální předmět zvaný nakhl. Ze shora se na nás usmívala děvčata a zvala nás nahoru a dokonce se chtěla fotit, což tu nebývá zvykem. Je tu
vyhlídka na celé město a zvlášť zajímavé jsou staré větrací věže, což byla dřívější klimatizace. Taxíkem jsme jeli k paláci ohně Ateškade, což je centrum Zoroastriánů, pro nás exotického náboženství. Dále jsme pokračovali za město na vyvýšené místo, kde je zoroastriánský hřbitov. Právě zde vystavovali své mrtvé v sedící poloze na tzv. „věžích ticha“. Poté nás - 19 -
taxík odvezl na autobusové nádraží, kde jsme improvizovali oběd, koupili jízdenky a ve 14.30 hod. jeli do Sharp-e-Babak, což bylo 210 km za pouhých 50 Kč a 3,5 hodiny jízdy. Dvě třetiny cesty byla polopoušť, poslední část už v horách až 2300 m n.m.. Touto cestou jsme se přesunuli do jihovýchodního Íránu, blíže k Pákistánu. O tomto státě už kdysi řekl fotograf Zdeněk Thoma: „je to všivá země, které se je radno zdaleka vyhnout“. Na poslední část cesty do Meymandu jsme museli použít taxi, autobus tam nejezdí. Je to jen necelých 40 km po úzké asfaltové silnici, kde „končí svět“. Řidič si toho byl vědom a tak požadoval 90 Kč. Meymand, 2200 m n.m., tzn. o 1000 m výše než jsme spali včera, je starobylá vesnice jeskynních lidí, kterých tu dožívá dnes jen 160. Je zde 406 jeskyní s 2560 místnostmi vytesanými v sopečném tufu. Podobnou skalní scenérii, v trochu lepší úpravě, jsem viděl v turecké Kapadocii a menší nedávno ve Španělsku poblíž Granady. Obyvatelé jsou prototypem troglodytů; v jeskyních se rodí, žijí a umírají. Využili jsme místního jediného „hotelu“ ve skalách a za 200 Kč/osobu jsme se zde ubytovali. V jeskyni vzdálené asi 400 m je také restaurace, kde jsme povečeřeli, ale spokojeni s jídlem jsme nebyli. Zážitek to však byl nevšední a kdo to nezažil, těžko pochopí zdejší atmosféru. Osada žije svým životem a tradice se tu nemění. Jeskyně nemají okna, ale jen dřevěná masivní dvířka. Také mešita je vyhloubena do sopečného tufu. V okolí rostou jalovce, tamaryšky a divoké posvátné pistácie. - 20 -
9.6. úterý – opět překrásné slunečné ráno, v horách ještě příjemnější než dole ve městech. Po snídani jsme si prohlídli opět skalní osadu a v 10 hodin IČ přijel včerejší taxík, aby nás opět vrátil do civilizace, Sharpe-Babaku. Nechtěli jsme čekat na autobus a tak jsme se snažili jet levnějším taxíkem „share taxi“, což znamenalo obsadit celé auto do 100 km vzdáleného města Sirjak 1730 m n.m.. Dvě Íránky v černých hábitech měly stejný cíl, ale problém byl v tom, že jsme muži a já měl ještě šortky. Řidič taxíku to nakonec vyřešil a dívky přesvědčil, že mnoho ušetří, když pojedeme spolu a hned. Mě posadil vpředu vedle sebe a Martin seděl vzadu s Íránkami. Jen 1 hodinu a 10 minut trvala cesta, každý jsme zaplatili pouhých 55 Kč, ale nikdo během cesty nepromluvil! Následoval oběd a ve 13 hodin už jsme seděli v klimatizovaném autobuse zn. Volvo (většina autobusů je této značky) do Šírázu, což bylo 400 km a 5 hodin jízdy za 90 Kč. Obsazení bylo jako obvykle jen z jedné třetiny, to znamenalo, že každý z nás měl k dispozici dvě sedadla. Teplota byla 35°C, bezvětří. První polovina cesty vedla ještě polopouští; poté jsme se vyšplhali do hor až na 2250 m a nakonec sjížděli dolů, kde ve výšce zhruba 1600 m jsou sady datlí, moruší, rostou všechny druhy ořechů a také tu pěstují ječmen. Překvapivě je v této nadmořské výšce - 21 -
úrodná půda a také dostatek vody. A teplota – 35 až 38°C. Zastávku autobusu jsem využil stejně jako řidiči k ochutnávce grilovaného masa z berana a bylo to dobré, jen trochu tuhé. Před Šírázem je velké solné jezero. Taxíkem jsme odjeli do města a vybrali si ten nejlepší hotel co byl k dispozici, stál 300 Kč/osobu se snídaní v centru města (označil bych ho jako 4 hvězdičkový). K večeři jsme si dopřáli každý polovinu grilovaného kuřete, hodně salátu a obvyklé čapátí, a v hotelu nakonec konvici čaje a datlového cukroví. 10.6. středa – tentokráte jsme museli vstávat dříve, neboť už v půl osmé nás čekal hotelový taxík na výlet do bývalého hlavního města Persie Persepolis, vzdáleného 60 km od Šírázu. Na snídani jsme se potkali se známými Němci Filipem a jeho kamarádem. Martin domluvil výlet do 13 hodin za 300 Kč pro každého z nás. Také já jsem chtěl porovnat tuto jedinečnou památku, dříve kolébku civilizace, se známou řeckou Akropolis. Bohužel islám ji uvedl do fáze stagnace až úpadku a po včerejším večerním rozhovoru s íránským pilotem se situace opakuje odchodem šáha Rézy Páhlavího, za jehož vlády země prosperovala a měla výborné vztahy hlavně s USA. Dnes je tomu právě naopak a ani po těchto volbách, které budou už za 2 dny, nelze očekávat žádné velké změny, neboť pravomoci presidenta jsou menší než imámů, představitelů islámu. Lidé jsou zde příjemní a laskaví jako všude jinde ve světě, zde snad ještě více. Prohlédli jsme si celý palácový komplex 480 x 300 m, což byla rezidence - 22 -
králů. Rozlehlý je palác Apadana, obytné byly paláce Dareův a Xerxův. Poté jsme zastavili u skalních reliéfů Naqsh-e-Rostam a u hrobek králů vysoko ve skalách Naqsh-eRajab. Cestou jsme viděli cikánský tábor a hlavně tábory nomádů, kolem kterých se pásli osli, ovce a kozy. Nomádi tvoří 3% populace a dokonce mají i svou školu skoro u každého tábora. Co v okolí dnes ale chybí, jsou dřívější vinice. Zajímavostí je, že vstupné do všech památek je velmi nízké a pohybuje se v rozmezí 4 až 10 Kč, výjimečně 20 Kč. Po návratu do Šírázu jsme si zakoupili jízdenky na autobus do Bandar Abbasu s odjezdem večer ve 21 hod. IČ a s příjezdem ráno v 6 hodin, což je 630 km za 9 hodin a za 140 Kč. Potom na íránských aerolinkách letenky na pátek večer zpět do Teheránu, kde zakončíme v sobotu celý pobyt. Cena letenky byla 1400 Kč, což není málo, ale ušetříme skoro 23 hodin jízdy v autobuse. Využili jsme ještě hotelový pokoj k osprchování, neboť venku bylo opět přes 30°C a čekala nás prohlídka města včetně bazaru. Pro pozdní oběd jsme vyhledali historickou hospodu při vstupu na bazar, kde jsme dobře poobědvali. Bohužel obvyklá živá muzika právě skončila. Potom jsme na bazaru vyhledali typickou čajovnu, kde jsme jako jediní hosté odpočívali a popíjeli čaj. Hezký klimatizovaný lokál byl mnohem příjemnější než ulice rozpálené sluncem. Jak se blížil den voleb, tak se lidé stále více bavili o tom, kdo zvítězí, koho si přejí a někdy i zdůvodňují, proč svého kandidáta - 23 -
chtějí. Favoritem pro většinu, která nás oslovila, byl „zelený“ Musáví. Taxík nás večer odvezl na autobusový terminál a ve 21.30 hod. jsme odjeli na nejdelší cestu klimatizovaným autobusem na jih Íránu, do města Bandar Abbasu v Perském zálivu. Tentokráte byl autobus téměř plný, ale já měl štěstí, že jsem opět měl dvě sedadla pro sebe. 11.6. čtvrtek – po 9 hodinách jsme vystoupili z autobusu, ani ne moc unaveni, taxíkem odjeli do přístavu a zakoupili jízdenky na loď, což byl další dopravní prostředek, který jsme v Íránu vyzkoušeli. Za 46 Kč jsme jeli asi na 20 km vzdálený největší ostrov v Perském (nebo též Ománském) zálivu Qeshm. Lodičky jsou tu malé a staré, jen pro 20 pasažérů, ale jezdí stále a rychle. Za pouhých 25 minut jsme přistáli na ostrově, kde je bezcelní zóna. Pobřeží ostrova dominují mangrovníky, stromy, které jako jediné snesou mít kořeny ve slané vodě; zabraňují tak erozi. Taxíkem jsme jeli hledat hotel poblíž pláže, ale po více než 20 kilometrech se raději vrátili do města. Pěkný hotelový komplex, ale uprostřed polopouště, kde nebyl skoro žádný strom a poblíž vrtná věž v moři, jsme odmítli. První hotel Diplomat byl překvapivě obsazený, ale jen proto, že tu mnoho cizinců čeká na vyřízení víz do Spojených arabských emirátů, které vydávají - 24 -
právě zde; byli tu Pákistánci, Senegalci, Ománci, Rusové, černoši i černošky, dokonce bez povinných šátků na hlavě. Zřejmě to jsou obchodníci, možná i pašeráci využívající bezcelní zónu, orientální atmosféra. Údajně je tu nejteplejší místo na Zemi a nejteplejší moře světa – 29°C! Obyvatelé ostrova chodí jinak oblečeni než v Íránu; u žen převládají pestrobarevné květované dlouhé róby, dole podvázané, a mnoho mužů je oblečeno v dlouhých bílých hábitech a na hlavách mají turbany nebo malé háčkované čepičky – podobně chodí oblečeni v Indii. Zahalené arabské ženy tu chodí v tzv. orlí škrabošce, ze které jim jsou vidět jen oči. Martin chtěl jet do solných jeskyní, což je skoro dalších 150 km, já jsem dal přednost poznávání zdejšího prostředí a odpočinku u moře. Toulal jsem se po městě sám, občas navštívil čajovnu nebo internet, abych se spojil s přáteli doma a nakonec se i vykoupal v moři. Večer jsme se oba spokojeni setkali na hotelovém pokoji, došli na večeři, nakoupili dostatek cukroví a popíjeli čaj. Martin ještě ochutnal kouření vodní dýmky a taxíkem jsme se vrátili do hotelu, neboť jsme oba byli upocení díky velké vlhkosti vzduchu a teplotě ještě nad 30°C. 12.6. pátek – v Íránu den presidentských voleb a také jejich volný den, neboť je pátek. Volby probíhají především v mešitách a dle mého názoru i to ovlivňuje výsledky voleb. Po snídani v hotelu jsme absolvovali poslední prohlídku ostrova Qeshm a poslední příjemné koupání v Perském zálivu za přílivu. Opět teplota překročila 40°C a přidala se k ní velká vlhkost, skoro jako na Kubě, prostě prádelna, což - 25 -
znamenalo okamžitě propocené tričko a čůrky potu stékající po těle. Před 14. hodinou jsme využili hotelový pokoj k odpočinku a osvěžení ve sprše. Poté jsme odešli do přístavu a loďkou se vrátili na pevninu do Bandar – Abbasu. Po městě jsme učinili několik zastávek v luxusních hotelích k odpočinku a doplnění tekutin jako je koktejl, káva a čaj. Všechny hotely, byty, banky apod. jsou vybavené klimatizací, zrovna tak jako autobusy, vlaky a taxíky. Na ulicích teče pitná voda a všude se koupí chlazená pitná voda. Díky volbám celý den nebyl v provozu internet a nebylo možné posílat ani zprávy SMS. Nakonec dne jsme jeli taxíkem na letiště, odkud jsme letěli do Teheránu. Let měl trvat 1 hod. a 30 minut, ale díky obrovské bouřce a poryvům větru nad Teheránem se let prodloužil na 2 hod.a 20 minut, než jsme napotřetí šťastně přistáli. Při průletu bouřkovými mraky v letadle zhaslo světlo, ale venku od blesků bylo světlo jako při ohňostroji. Lidé na palubě se modlili, někteří křičeli a jiní blinkali. Na letišti v Teheránu, obklopeném horami, při výstupu z letadla po schodech někteří skoro padali, jak silný vítr ještě foukal. Obdiv patří pilotovi, který vše bravurně zvládl. Na hotel jsme pokračovali taxíkem, neboť autobusy nejezdily a sloužily voličům – i na letišti se volilo. Na silnicích byly obrovské kaluže a větve popadané ze stromů. V hotelu jsme se po více jak týdnu potkali se svými kamarády vystupujícími s námi na Damavand. Ubytování za 125 Kč/osobu, za úschovu zavazadla za - 26 -
devět dní dalších 90 Kč. Na hotelu jsme se znovu setkali s Němci a svými přáteli z Čech. 13.6. sobota – poslední den jsme si s Martinem vyhradili na prohlídku hlavního města Íránu. Bylo velmi příjemné počasí, vzduch po včerejším dešti čistý, svěží, teplota mezi 25 – 30°C. Teherán leží v nadmořské výšce 1200 m a je obklopen horami. Žije v něm asi 17 milionů obyvatel, což je zhruba čtvrtina všech Íránců. Je překvapivě čistý, plný parků, ale i velkého množství aut a motorek. Prohlídku jsme začali v Golestánských zahradách s Golestánským palácem, jen jednu stanici metrem od našeho hotelu. Jízdné stálo 3 Kč, ale při koupi dvou jízdenek je cena pouhé 2 Kč. Více času zabrala výměna posledních peněz v bance. Nedaleko odtud byl teheránský bazar, jedno z největších tržišť na světě.
Pod historickými klenbami je tu vystaveno snad všechno zboží, jaké existuje. Vedle je mešita imáma Chomejního, tzv. Šáhova mešita. Také zde jsme potkávali pohledná tmavovlasá děvčata, která ještě oblékají tradiční čádor, ale nyní i moderní džíny, příjemně se na nás usmívala a otáčela za námi zrovna jako my za nimi. Hezké zakončení dvoutýdenního pobytu v této zajímavé zemi, kam poutník z Evropy přijíždí s představou tajemného orientálního světa. - 27 -
Hodně času jsme věnovali výběru koberců, neboť Martin chtěl jeden „peršan“ přivézt domů. Nakonec koupil 1,5 x 2 m kobereček za 260€. S majitelem obchodu jsme dlouho povídali a popíjeli čaj a pochopitelně i smlouvali. Kromě angličtiny překvapivě ovládal ještě lépe italštinu, neboť studoval dlouho v Římě. V obchodě měl fotku s americkým hercem Sean Pennem a vedle si prý pověsí moji jako cyklistického šampiona ☺. Martin navazoval další obchodní kontakty, aby mohl dodávat ze své firmy obalový materiál také do Íránu. Malá večeře byla poblíž mešity a pak už jen vyzvednutí zavazadel na hotelu, poslední čaj a moučník a posledním metrem před 23. hodinou na konečnou stanici poblíž mezinárodního letiště. Poblíž však znamenalo dalších 25 km. Za oficiálního taxíka požadovali neuvěřitelných 600 Kč a tak jsme začali stopovat „černé taxi“. Bylo kolem půlnoci a snad 10 minut nikdo nezastavil, všechna auta byla plná. Poté zastavila hned tři a téměř současně. Cena se tak snížila na pouhých 160 Kč. Na letišti jsme utratili poslední íránské riály za čaj, moučníky a pistáciové oříšky. Ve 3,45 hodin IČ, tj. 1,15 SEČ jsme odlétli do Moskvy. Zde jsme se rozloučili s Martinem, který se tu zúčastní veletrhu. Ostatní jsme po více jak hodině odletěli do Prahy, kde na mě čekal starší syn Pavel s rodinou a v neděli 14.6. už před obědem jsme společně dorazili do Jičína. 15.6. 2009
Ivan - 28 -
PS: v Moskvě jsem poděkoval svému kamarádovi Martinovi za překrásné zážitky po celou dobu pobytu, jeho toleranci a vstřícnost. Také Martin vyjádřil velkou spokojenost. Druhý den po návratu z Teheránu domů vypukly ve městě demonstrace a byl vyhlášen zákaz nočního vycházení. Nechyběla ani střelba, zranění a dokonce mrtví. A tak jsem rád, že jsem doma v překrásné Českém ráji. O Íránu bych ještě dodal: chybí tu příroda v našem smyslu, zeleň – kromě měst. Záchranou pro nás byla pohostinnost a přátelství k nám od všech lidí, které jsme měli možnost potkat.
Jitka Press Jičín Copyright © Jitka 2009
- 29 -
