Elfrida
Elfrida Phippsová se vypravila do psího útulku v Battersea. Bylo to těsně předtím, než se přestěhovala z Londýna na venkov. Vrátila se odtamtud se psím společníkem. Trvalo jí dobrou půlhodinu, než toho pravého našla. A ta půlhodina byla opravdu náročná. Ovšem ve chvíli, kdy ho spatřila, jak sedí u mříží kotce a upírá na ni toužebně tmavé oči, okamžitě věděla, že tohle je ten pravý pes. Nechtěla nějaké velké zvíře. A představa ňafajícího gaučového mazlíčka se jí rovněž nezamlouvala. Tohle byl pes přesně správné velikosti. Velikosti, jakou má pes mít. Měl hustou, jemnou srst, která mu na hlavě zčásti spadala přes oči a uši. Ty dokázal bystře zašpičatit, anebo je nechal ochable sklesnout. Oháňka připomínala triumfální chochol. Jeho světlou srst zdobily nepravidelné hnědé a bílé skvrny. Ty hnědé flíčky měly barvu kakaa. Elfrida se zeptala chovatelky, jaké má ten pes předky. Dostalo se jí odpovědi, že je to zčásti potomek dvou variet kolie a několika dalších, blíže neurčených plemen. Elfridě to bylo jedno. Líbil se jí ten jemný výraz na jeho psí tváři. Věnovala psímu útulku v Battersea peněžitý dar a její psí společník odcestoval s ní. Seděl na sedadle pro spolucestujícího a spokojeně vyhlížel okénkem ven, jako by právě tohle byl život, na který si s radostí zvykne. Následující den ho vzala do psího salonu, aby ho umyli a vyfénovali mu srst. Vrátil se k ní celý nadýchaný a svěží. Kolem něj se vznášela sladká vůně připomínající limonádu. Jeho odpovědí na tuto přehnanou péči byly projevy věrné, vděčné a milující oddanosti. Byl to plachý,
3
téměř bojácný pes, avšak dovedl projevit i odvahu. Zazvonil-li zvonek u dveří nebo když se domníval, že objevil vetřelce, tak se chvíli div neuštěkal – a potom se stáhl k sobě do košíku anebo k Elfridě na klín. Nějakou dobu jí trvalo, než pro něj vybrala jméno. Nakonec ho pojmenovala Horace.
Elfrida, s košíkem v ruce a Horacem uvázaným na vodítku, za sebou zavřela hlavní dveře domku, zamířila po uzounké cestičce k brance a po chodníku se vydala k poště a do obchodu. Bylo takové nijaké, šedé říjnové odpoledne, které nebylo ničím pozoruhodné. Ze stromů opadávalo poslední podzimní listí, lezavý vítr byl příliš chladný na to, aby se i ti nejzapálenější zahrádkáři potloukali venku po zahradě, ulice zely prázdnotou a děti byly dosud ve škole. Obloha nad hlavou se zdála nízká mračny, která sice plula nepřetržitě vpřed, ale přesto se podle všeho nechtěla protrhnout. Kráčela rychle a Horace jí váhavě cupital v patách. Věděl, že tohle je jeho každodenní cvičení a že mu nezbývá než z toho vytěžit, co se dá. Vesnice se jmenovala Dibton a ležela v Hampshiru. Sem se Elfrida před osmnácti měsíci odstěhovala. Londýn opustila navždy, aby začala nový život. Zpočátku se cítila poněkud opuštěná, avšak nyní už si nedokázala představit, že by žila někde jinde. Čas od času sem za ní podnikali neohrožené výpravy z města její staří známí od divadla, aby zde pár dní zůstali. Přespávali na vybouleném divanu v maličkém pokojíku, kterému říkala pracovna. Tam měla šicí stroj a vydělávala si něco málo peněz šitím bohatých a nádherných polštářů pro jednu firmu v Sloane Street, která se specializovala na výzdobu interiérů. Když se pak její přátelé loučili, jako by hledali nějaké ujištění: „Daří se ti tu dobře, viď, Elfrido?“ ptávali se. „Nelituješ? Nechceš se vrátit do Londýna? Jsi tu šťastná?“ A ona je mohla uklidnit: „Samozřejmě že jsem šťastná!
4
Tohle je můj geriatrický zapadák! Tady hodlám strávit podzim života!“ Takže nyní už žila se svým okolím v pohodlné, obeznámené souhře. Lidé ji oslovovali jménem. „Dobré ráno, Elfrido,“ anebo: „Že ale dnes máme krásný den, paní Phippsová.“ Někteří z obyvatel patřili k dojíždějícím – obvykle pán domu, který vyjížděl autem každé ráno k rychlíku a vracel se zpět pozdě večer, vyzvedl si vůz na nádraží a urazil tu krátkou vzdálenost, která ho dělila od domova. Jiní lidé prožili v malých domcích, které dříve patřily jejich otcům a předtím dědečkům, celý svůj život. Někteří se sem však přistěhovali zcela nedávno. Zabydleli se ve státní výstavbě, která lemovala okraj vesnice, a pracovali v sousedním městě v továrně na elektroniku. Bylo to všechno tak prosté a nenáročné. Ve skutečnosti Elfrida přesně po tomhle toužila. Procházka ji zavedla kolem zrenovované hospody, které se nyní říkalo Dibtonský zájezdní hostinec. Zdobil ji tepaný kovový erb a náleželo k ní prostorné parkoviště. O kousek dál pak míjela kostel obklopený tisy, s hřbitovní brankou a nástěnkou, na níž se třepotaly zprávy z farnosti: kytarový koncert, výlet pro matky s batolaty... Na kostelním dvoře někdo zapálil ohníček a vzduch zesládl vůní hořícího listí. Nad hlavou jí krákali havrani. Na jednom sloupku branky kostelního dvora seděl kocour, avšak Horace si ho naštěstí nevšiml. Ulice zahýbala. Na jejím konci, u nevýrazného bungalovu, kde sídlilo nové vikářství, byl typický venkovský obchod ozdobený vlajícími praporky s reklamou na zmrzlinu a se stojánky s vystavenými novinami opřenými o zeď. Dva tři výrostci na kolech lelkovali poblíž dveří. Pošťák, který přijel v červené dodávce, právě vyprazdňoval poštovní schránku. Sklo výkladu chránily mříže, které bránily vandalům, aby je rozbili a ukradli balení sušenek a naaranžované plechovky s fazolemi, což byla představa paní Jenningsové o vkusné dekoraci. Elfrida postavila košík a uvázala Horaceovo vodítko k jedné z mříží. Sedl si a tvářil se
5
odevzdaně. Nenáviděl to, když byl ponechán na chodníku napospas vysmívajícím se mladíkům. Avšak paní Jenningsová v obchodě psy netolerovala. Tvrdila, že všude zvedají nožičku a vůbec to jsou špinavé potvory. Obchod zářil uvnitř elektrickým světlem, měl nízký strop a bylo tam teplo. Lednice a mrazáky bzučely a byly podsvětlené. Zboží bylo vystaveno podle poslední módy na policích, které instalovali před několika měsíci. Paní Jenningsová si nedala vymluvit, že to je obrovský krok kupředu, něco jako minimarket. Všechny tyto překážky však způsobily, že se dalo na první pohled jen stěží poznat, kdo v obchodě je a kdo tam není. Elfrida zahnula za roh (sestávající z instantní kávy a čajů), a teprve tehdy zahlédla povědomá záda. Muž stál u pokladny a platil, co byl dlužen. Oscar Blundell. Elfrida už dávno nebyla ve věku, kdy by její srdce poskakovalo radostí, avšak vždycky ji potěšilo, když spatřila Oscara. Byl totiž téměř prvním člověkem, s nímž se seznámila, když se přestěhovala do Dibtonu. Jednoho nedělního rána se vydala do kostela a po mši ji zastavil mezi dveřmi vikář. Vlasy mu povlávaly ve svěžím jarním vánku a bílá rochetka se mu nadouvala jako čistě vyprané prádlo na šňůře. Pronesl k ní několik slov na přivítanou, poznamenal cosi o pomoci při květinové výzdobě a spolku s názvem Ženský klub, a potom se blahosklonně otočil k muži opodál. „A tohle je náš varhaník, Oscar Blundell. Nehraje u nás pravidelně, abyste věděla, je to však skvělá výpomoc v dobách nouze.“ A Elfrida se obrátila a spatřila nějakého muže, který vykročil ze tmy kostela a mířil k nim do slunečního jasu. Zahlédla jemnou, přívětivou tvář s přimhouřenýma očima. Vlasy bývaly kdysi pravděpodobně plavé, avšak nyní už hojně prokvétaly. Vysoký byl jako Elfrida, což bylo neobvyklé. Tyčila se nad většinou mužů, neboť měřila metr sedmdesát osm centimetrů a vyzáblá byla jako tyčka. Oscarovi se však mohla dívat do očí. Potěšilo ji to, co tam uviděla. Byla neděle, takže měl na sobě tvídový oblek a kravatu lahodící oku. Podali si ruce. Jeho stisk působil příjemně.
6
„To je báječné,“ prohlásila. „Myslím hrát na varhany. Je to váš koníček?“ A on jí odpověděl se stejnou vážností: „Ne, je to moje práce. Můj život.“ A pak se usmál, což vymazalo z jeho slov veškerou pompéznost. „Je to moje profese,“ upřesnil. Po několika dnech u Elfridy zazvonil telefon. „Haló, tady Gloria Blundellová. Vy jste se setkala v neděli po bohoslužbě s mým manželem. Tím varhaníkem. Co kdybyste k nám přišla ve čtvrtek na večeři? Víte, kde bydlíme – na starém Statku, jak se tomu dosud říká. Je to ten cihlový dům s věžičkou na konci vesnice.“ „To je od vás moc hezké! Přijdu opravdu velmi ráda.“ „Už jste se zabydlela?“ „Celkem ano.“ „To je skvělé! Takže ve čtvrtek. Asi tak kolem půl osmé, ano?“ „Opravdu vám velice děkuji.“ Avšak žena na druhém konci už zavěsila. Paní Blundellová byla podle všeho dáma, která neměla času na rozdávání. Statek byl největší dům v Dibtonu. Vcházelo se do něj obrovskou, okázalou bránou z příjezdové cesty. Nic z toho se nějak příliš nehodilo k Oscaru Blundellovi. Bude jistě zajímavé se tam vypravit, poznat jeho manželku a seznámit se s prostředím, v němž žije. Lidi doopravdy nepoznáte, pokud je nevidíte v prostředí vlastních domovů. Dokud neuvidíte jejich nábytek, zařízení a jejich životní styl. Ve čtvrtek dopoledne si umyla vlasy a trochu osvěžila jejich barvu. Odstín, který používala, se oficiálně nazýval blond jahodový, avšak někdy vyšel mnohem oranžovější, než bývá nažloutlá barva nezralých jahod. Přihodilo se to zrovna i tentokrát, avšak Elfrida měla na starosti důležitější věci. Problémem byly tak trochu šaty. Nakonec si na sebe vzala květovanou sukni, která jí sahala po kotníky, a dlouhý pletený kabátek barvy zeleného citronu. Ty vlasy, květy na sukni a vesta působily výsledně poněkud šokujícím dojmem. Ovšem vypadat bizarně, to byl jeden z Elfridiných způsobů, jak si dodat sebedůvěry.
7
Vydala se pěšky na desetiminutovou procházku, která ji dovedla k honosné bráně. Pak došla po příjezdové cestě k domu, který nikdy předtím nenavštívila, a proto neotevřela hlavní dveře, nevkročila dovnitř a nezahalekala: „Hu-úúú!“, jak to dělávala jindy. Jen stiskla zvonek. Zaslechla to zazvonění vzadu v domě. Čekala a rozhlížela se po dokonale udržovaných trávnících, které vypadaly, jako by je někdo letos poprvé posekal. Vůně čerstvě posekané trávy se vznášela ve vzduchu spolu s vlhkým přídechem chladného jarního večera. Ozvaly se kroky. Dveře se rozlétly a na prahu se objevila žena v modrých šatech, přes něž měla květovanou zástěru. Zjevně to nebyla paní domu. „Dobrý večer, paní Phippsová – jmenujete se tak, viďte? Pojďte dál! Paní Blundellová se chvilku zdrží. Šla si totiž nahoru udělat něco s vlasy.“ „Přišla jsem jako první?“ „Ano, ale nejste tu brzy. Ostatní tu budou co nevidět. Odložíte si kabátek?“ „Ne, děkuji, nechám si ho na sobě.“ Není třeba nic rozvádět, není třeba vysvětlovat, že ta hezoučká hedvábná blůza, kterou si vzala pod svetr, má v podpaží díru. „Obývací pokoj...“ Ale vtom je někdo přerušil. „Vy jste Elfrida Phippsová! Promiňte mi, že jsem vás nepřišla přivítat!“ Elfrida vzhlédla a spatřila, jak její hostitelka sestupuje po širokém schodišti dolů z odpočívadla se sloupky. Byla to rozložitá dáma, vysoká, se souměrnou postavou, oblečená do černých hedvábných kalhot a volného, vyšívaného čínského saka. V ruce třímala sklenku zpola plnou něčeho, co vypadalo jako whisky se sodou. „... trošku jsem se zdržela. A potom někdo zatelefonoval: ,Haló,‘“ vztáhla ruku a předstírala, že drží sluchátko, „,tady Gloria Blundellová. To je hezké, že přijdete.‘“ Měla širokou, zarudlou tvář s velice modrýma očima a vlasy, které byly podobně jako Elfridiny obarvené, avšak do mnohem decentnějšího světleplavého módního odstínu.
8
„Děkuji vám za pozvání.“ „Pojďte ke krbu. Děkuji vám, paní Muswellová. Myslím, že ostatní si prostě otevřou sami. Tudy...“ Elfrida se za ní vydala do rozlehlého pokoje. Byl obložený dřevem ve stylu třicátých let a vévodil mu velký krb, v němž hořela polena. Krb lemovala kožená sedátka. Místnost byla zařízena mohutnými pohovkami a křesly se vzorovanými potahy. Švestkově modré sametové závěsy měly zlaté lemování. Podlahu pokrýval koberec, na němž ležely vysoké, barevné perské koberečky. Nic nevypadalo staré, odřené nebo vybledlé a všechno vyzařovalo teplo a příjemný komfort. „Bydlíte tady dlouho?“ zeptala se Elfrida a snažila se, aby to nepůsobilo příliš zvědavě. „Pět let. Dům mi odkázal jeden starý strýc. Vždycky jsem to tady zbožňovala. Jezdívala jsem sem jako dítě.“ S cvaknutím postavila sklenku na stolek a šla přihodit na oheň další obrovské poleno. „Ani vám nedokážu vylíčit, v jakém stavu ten dům ale byl! Všechno otřepené a prožrané od molů, takže mě čekala skutečně pořádná renovace! Nechala jsem také nově vybavit kuchyň a pár koupelen.“ „Kde jste bydlela předtím?“ „Ach, v Londýně. Měla jsem dům v Elm Park Gardens.“ Zvedla sklenku, osvěžila se douškem a pak ji opět odložila. Usmála se. „To je moje přípravné pití. Vždycky si musím před večírkem dát skleničku. Co budete pít vy? Sherry? Nebo gin s tonikem? V Londýně, tam to bylo krásné bydlení, a prostorné. A kostel svatého Biddulpha, kde působil Oscar jako varhaník, byl odtamtud takových deset minut. Asi bychom tam zůstali napořád. Avšak můj strýc, starý mládenec, byl povolán na věčnost, jak se říká, a já zdědila Statek. A pak máme dítě, Francesku. Teď je jí jedenáct. Vždycky jsem měla za to, že je lepší vychovávat dítě na venkově. Nevím, co ten Oscar dělá! Měl by nalévat pití. Asi na všechno zapomněl a čte si nějakou knížku. A to k nám přijdou další hosté, aby se s vámi seznámili. McGeareyovi. On pracuje v City. A Joan
9
a Tommy Millsovi. Tommy působí jako konzultant v naší nemocnici v Pedbury. Promiňte, říkala jste sherry, nebo gin s tonikem?“ Elfrida se rozhodla, že si tedy dá gin s tonikem, a sledovala, jak jí Gloria Blundellová nalévá drink u stolu na opačném konci pokoje, který byl bohatě zásobený láhvemi. Vlastní sklenku si znovu doplnila štědrou dávkou skotské. Vrátila se k Elfridě se slovy: „Tady to nesu. Doufám, že jsem vám to namíchala dost silné. Dáte si led? A teď se posaďte, udělejte si pohodlí a vyprávějte mi o tom svém malém domečku.“ „No... je opravdu malý.“ Gloria se zasmála. „Je to Poulton’s Row, viďte? Stavěli je původně jako domky pro zaměstnance železnic. Jste tam opravdu tak stísněná?“ „Vlastně ani ne. Nemám moc nábytku a spolu s Horacem příliš místa nezabereme. To je můj pes. Taková uliční směs. Moc krásy nepobral.“ „Já mám dva pekinéze. Ti jsou krásní, ale koušou hosty. Tak jsou zavření s paní Muswellovou v kuchyni. A co přivedlo do Dibtonu vás?“ „Přečetla jsem si v The Sunday Times inzerát na ten dům. Připojili k tomu i fotografii. Domek vypadal opravdu rozkošně. A nebyl drahý.“ „Budu se na něj muset přijít podívat. Naposledy jsem v takovém malém domečku byla jako dítě. Tehdy jsem pravidelně navštěvovala vdovu po jistém nosiči z nádraží. A co děláte?“ „Prosím?“ „Věnujete se zahradničení? Hrajete golf? Nebo jste se rozhodla pro charitu?“ Elfrida jí dala poněkud vyhýbavou odpověď. Poznala silnou ženu, když ji potkala. „Pokouším se udělat pořádek na zahradě. Ale zatím to obnáší pouze vyklízení smetí.“ „Jezdíte na koni?“ „V životě jsem na koni neseděla.“ „No to je opravdu upřímná odpověď! Já jezdívala,
10
když byli mí synové ještě chlapci, ale to už je dávno. Francesca má malého poníka. Bohužel se do jízdy také zrovna nehrne.“ „Vy máte ještě syny?“ „Ano. Oba jsou nyní už dospělí a ženatí.“ „Ale...?“ „Byla jsem už jednou vdaná předtím, víte. Oscar je můj druhý manžel.“ „Promiňte, neuvědomila jsem si to.“ „Není třeba se omlouvat. Můj syn Giles pracuje v Bristolu a Crawford má místo v City. Počítače nebo něco takového, co jde úplně mimo mě. Oscara jsme samozřejmě znali léta. Chodili jsme do kostela svatého Biddulpha na Raleigh Square. Hrál božsky na manželově pohřbu. Všichni žasli, když jsme se my dva vzali. Takový starý mládenec! říkali lidé. Víte vůbec, co si to uvazujete na krk?“ Bylo to všechno tak fantasticky vzrušující! „A Oscar byl vždycky hudebník?“ vyzvídala Elfrida. „Vždycky. Vzdělání získal na akademii ve Westminster Abbey a potom působil jako učitel hudby a profesor na univerzitě v Glastonbury. Po řadu let tam byl rovněž sbormistrem a varhaníkem. Potom učení nechal, přestěhoval se do Londýna a získal to místo u svatého Biddulpha. Myslím, že by žil tímto způsobem pořád, dokud by ho nevynesli nohama napřed. Potom ale umřel můj strýc – a osud to zařídil poněkud jinak.“ Elfridě bylo Oscara trošku líto. „Nevadilo mu, že se musí rozloučit s Londýnem?“ „Bylo to tak trochu, jako když přesadíte starý strom. Avšak kvůli Francesce tomu čelil statečně. A pak, tady má svůj hudební salon, ty svoje knihy a partitury a pár hodin soukromě učí, jen aby nevyšel ze cviku. Hudba, to je celý jeho život. Je štěstím bez sebe, když může v naléhavém případě vypomoct jako varhaník při ranní bohoslužbě v dibtonském kostele. A samozřejmě tam vždycky nějak proklouzne, aby si mohl sám pro sebe nenápadně zahrát.“ Za Glorií se nehlučně otevřely dveře
11
z chodby. Byla tak zabraná do hovoru, že si toho nepovšimla. Uvědomila si však, že Elfridinu pozornost něco rozptýlilo – a tak se v křesle pootočila a ohlédla se přes rameno. „Ach, tak tady jsi, chlapče můj! Právě o tobě mluvíme.“
Ostatní hosté se tu objevili zčistajasna a všichni najednou. Otevřeli si sami a dům naplnili svými hlasy. Blundellovi se je vydali přivítat a Elfrida zůstala na chviličku sama. Pomyslela si, že by bylo docela milé, kdyby teď mohla jít domů. Mohla by strávit svůj obvyklý samotářský večer a přemítat o všem, co se dozvěděla. Samozřejmě to tak být nemělo. Téměř ani ještě nestačila zapudit tu hanebnou myšlenku z hlavy a už tu byli její hostitelé, do místnosti se vevalili hosté a večeře nezadržitelně začala. Byl to formální večer, s opulentní a tradiční hostinou, vynikajícím jídlem a spoustou skvělého vína. Podával se uzený losos a pak lahodně upravený jehněčí hřbet. Následovaly tři druhy moučníku s miskami husté šlehačky a potom výborný sýr Stilton protkaný modrými žilkami. Když roznášeli portské, Elfrida s jistým pobavením zkonstatovala, že dámy neodcházejí z jídelny, ale zůstávají s pány. Ona sama popíjela hojně vodu, kterou si nalévala ze džbánku z broušeného skla. Neuniklo jí však, že si ostatní ženy dopřávají portské – a paní domu asi ze všech nejvíc. Přemítala, zda to Gloria, usazená na čestném místě v čele stolu, poněkud nepřehnala s konzumací alkoholických nápojů. Dokáže se vůbec zvednout, aniž by přepadla dopředu, až nastane čas, aby se odebrali od stolu? Gloria však byla z tuhého těsta. Když paní Muswellová strčila hlavu do dveří, aby jim oznámila, že se podává káva, vykročila v čele ostatních a vedla je pevným krokem z jídelny přes chodbu. Všichni se shlukli kolem ohně. Elfrida však, když si vzala z podnosu šálek kávy, raději skrz okno nezakryté
12
závěsy sledovala temně safírově modrou oblohu. Počasí se toho jarního dne měnilo co chvíli, přeháňky střídalo sluníčko, avšak během večeře se mraky protrhaly a nad korunou rašící břízy v dálce vykoukla první hvězda. U okna bylo sedátko, a tak k němu zamířila. Držela šálek a podšálek v dlaních a pozorovala hvězdy. Za chvilku se k ní připojil Oscar. „Všechno v pořádku?“ zeptal se jí. Otočila se a vzhlédla k němu. Během večeře měl plné ruce práce s naléváním vína, odnášením talířů, podáváním těch rozkošných moučníků, takže si s ním nemohla vlastně vůbec popovídat. „Samozřejmě! Jak nádherný večer! A brzy vám už rozkvetou narcisy.“ „Máte ráda zahradu a zahradničení?“ „Moc zkušeností nemám. Ale tahle vypadá obzvlášť příjemně.“ „Nechcete se po ní trochu projít? Rád bych vám ji ukázal. Pořád ještě není moc velká tma.“ Pohlédla na ostatní. Byli usazení v hlubokých křeslech kolem ohně a hovor byl v plném proudu. „Ano, ráda. Ale nebude to vypadat nevychovaně?“ „Ani v nejmenším.“ Vzal jí šálek z ruky a postavil jej na podnos. „Jdeme se s Elfridou projít po zahradě.“ „V tuhle hodinu?“ žasla Gloria. „Je tam tma a zima.“ „Taková tma zase není. Vrátíme se během deseti minut.“ „Dobře – ale ať si to nebohé děvče přes sebe určitě přehodí nějaký kabát – venku je chladno a vlhko. Má drahá, ať vás tam nedrží dlouho...“ „Nedovolím mu to.“ Ostatní se vrátili k hovoru, který se točil kolem nestoudně vysokých poplatků za soukromé školy. Elfrida a Oscar vykročili ze dveří. Oscar za sebou zavřel. Pak vzal ze židle těžký kožený kabát lemovaný beránčí kožešinou. „Patří Glorii – můžete si ho půjčit,“ a s těmi slovy ho jemně přehodil Elfridě přes ramena. Potom otevřel zpoloviny prosklené hlavní dveře a vyšli ven, do chladu a svěžesti jarního večera. Ze soumračného šera
13
na ně vykukovaly keře a nízké živé ploty a tráva pod jejich nohama byla zvlhlá rosou. Kráčeli zahradou. Na druhém konci trávníku se tyčila cihlová zeď, před níž rostly nízce zastřižené keříky. Protínal ji oblouk s umně tepanou kovovou brankou. Otevřel ji a ocitli se v rozlehlé zahradě obehnané zdí. Nizounké živé plůtky z buxusu ji dělily v elegantní geometrické útvary. Čtvrtinu tvořila růžová zahrada. Růžové keříky byly pečlivě prořezané a bohatě pohnojené kompostem. Bylo jasné, že poskytnou přenádhernou podívanou, až nastane léto. Měla pocit jisté nepatřičnosti, když stála tváří v tvář tak profesionálnímu přístupu. „Tohle všechno je vaše vlastní práce?“ „Ne. Já to naplánuju, ale mám na to najatou sílu.“ „V názvech květin se moc nevyznám. Nikdy jsem neměla opravdickou zahradu.“ „Moje matka se nikdy nenechala na jména květin nachytat. Prostě vždycky pronesla se značnou dávkou autoritativnosti: Zapomnětlivka obecná, když se jí někdo zeptal na jméno květiny a ona neměla sebemenší tušení, co by to mohlo být. Téměř vždycky to fungovalo.“ „To si musím zapamatovat!“ Bok po boku šli po široké cestičce vysypané pískem. Oscar prolomil ticho: „Doufám, že jste se u večeře necítila odstrčená. My jsme takový provinční vesnický kroužek.“ „Vůbec ne! Vychutnala jsem si každičký okamžik. Ráda naslouchám.“ „To je ten venkovský život. Hemží se to tu místními intrikami.“ „Stýská se vám po Londýně?“ „Někdy nepředstavitelně. Po koncertech a po opeře. Po mém kostele, po kostele svatého Biddulpha.“ „Jste nábožensky založený?“ vyhrkla Elfrida impulzivně a vzápětí toho litovala. Na takovou osobní otázku bylo příliš brzy. Nevyvedla ho však vůbec z míry. „Já nevím. Po celý
14
život jsem ale byl ponořený do duchovní hudby, do liturgií a žalmů anglikánské církve. Nežilo by se mi dobře ve světě, kde bych nemohl nikomu poděkovat.“ „Myslíte za požehnání a milosti?“ „Přesně tak.“ „Chápu. Ale i tak – já nejsem věřící ani v nejmenším. Tu neděli jsem zašla do kostela jenom proto, že jsem se cítila tak trochu izolovaná a potřebovala jsem společnost ostatních lidí. Ovšem tak nádhernou hudbu jsem neočekávala. A takové provedení Te Deum jsem předtím nikdy neslyšela.“ „Ty varhany jsou nové, peníze na ně jsme získali z četných sbírek.“ Nějakou dobu pak kráčeli beze slova. „Počítáte to mezi požehnání? Ty nové varhany myslím,“ ozvala se po chvíli. Zasmál se. „Jste jako malý pejsek, co se zakousl do kosti. Samozřejmě že to tak beru.“ „A co ještě?“ Na tuhle otázku jí okamžitě neodpověděl. Elfrida pomyslela na jeho manželku, na ten nepředstavitelně pohodlný a luxusní dům, na hudební salonek, na přátele a zjevné finanční zabezpečení. Napadlo ji, že by bylo zajímavé zjistit, jak se Oscar oženil s Glorií. Nahlédl snad po letech staromládeneckého života, naplněných trápením s malými žáčky, hubenou mzdou a zaprášenými univerzitními posluchárnami, prázdnotu pozdních let starého mládence a zvolil si snadné východisko z této situace s ohledem na budoucnost? Bohatá, energická vdova, schopná hostitelka, dobrá přítelkyně, zodpovědná matka. Anebo to byla ona, kdo ho pronásledoval a učinil veškerá ta rozhodnutí? Možná se do sebe prostě šíleně zamilovali. Ať už to bylo cokoli, podle všeho to fungovalo. Rozhostilo se mezi nimi ticho. „Nemusíte mi nic říkat, jestli nechcete!“ vyzvala ho nakonec. „Jen jsem se pokoušel rozhodnout, jak vám to vysvětlit. Oženil jsem se pozdě a Gloria už měla ty dva chlapce
15
z předchozího manželství. Z nějakého důvodu mě nikdy nenapadlo, že bych měl mít vlastní dítě. Byl jsem ohromený, když se narodila Francesca – ne prostě proto, že byla tady, to drobné lidské stvořeníčko, ale že byla tak krásná! A blízká. Jako kdybych ji znal odjakživa. Prostě zázrak. Nyní je jí jedenáct a já jsem pořád oslněný tím, jaké jsem měl štěstí.“ „Je teď tady, doma?“ „Ne, je v týdenní internátní škole. Zítra večer si ji pojedu vyzvednout na sobotu a neděli.“ „Ráda bych ji poznala.“ „To musíte! Myslím, že vás okouzlí. Když Gloria zdědila tenhle obrovský dům, tak jsem se trochu bránil tomu, odjet z Londýna. Ale kvůli Francesce jsem se poddal a souhlasil s tím. Tady má prostor a svobodu. Stromy, vůni trávy. Spoustu místa k růstu. Spoustu místa pro králíčky a morčata a poníka.“ „Pro mě je tu nejkrásnější ranní zpěv ptáků a nebe,“ přiznala se Elfrida. „Také vy jste musela utéct z Londýna, řekl bych?“ „Ano, byl nejvyšší čas.“ „Bylo to bolestné?“ „Svým způsobem. Strávila jsem tam celý život. Od okamžiku, kdy jsem dostudovala a odešla z domova. Působila jsem v Královské akademii, na jevišti, víte. Rodiče s tím nesouhlasili. Mně to však bylo jedno. Nikdy jsem moc nedala na to, když se mnou někdo nesouhlasil.“ „Tedy herečka. To jsem měl vědět.“ „A také zpěvačka. A tanečnice. Revue a velké americké muzikály. Vždycky jsem byla ta vzadu ve sboru, protože jsem byla tak strašně vysoká! A potom následovala léta repríz a televizní štěky. Nic oslnivého.“ „Hrajete pořád?“ „Bože, ne! Nechala jsem toho před léty! Provdala jsem se za herce, což byla ta největší chyba, z celé řady důvodů. On se potom vydal do Ameriky a už jsem ho nikdy neviděla. Udržovala jsem se nad vodou nejrůznějšími zaměstnáními, na která jsem narazila. A potom jsem se
16
provdala znovu. Ale to také nebylo k ničemu. Nemyslím, že jsem v tomto ohledu měla kdy šťastnou ruku.“ „Váš manžel číslo dvě byl rovněž herec?“ Hlas mu zněl pobaveně, přesně tak, jak si to Elfrida přála. O svých manželech mluvila zřídkakdy – ostatně vyprávění o katastrofách se dá poslouchat jen tehdy, když se tomu můžete smát. „Ach ne, byl to obchodník. Obchodoval se strašlivě drahými vinylovými podlahovými krytinami. Člověk by řekl, že budu dokonale zajištěná. On však choval takovou tu rozporuplnou viktoriánskou ideu, že když manžel poskytne manželce stravu a střechu nad hlavou a přidělí jí nějakou tu almužnu na vydržování domácnosti, splnil tím svůj podíl manželské smlouvy.“ „No a proč ne?“ namítl Oscar. „Vždyť je to dlouholetá tradice, která vyhovovala všem po staletí! Jenomže tehdy se tomu říkalo otroctví.“ „To je od vás moc hezké, že to chápete! Jeden z nejkrásnějších dnů mého života nastal, když mi bylo šedesát – tehdy mi totiž přiznali penzi. A já si uvědomila, že teď můžu zajít na nejbližší poštu a dostanu peníze, hotovost na dlaň, a to za naprosté nicnedělání. Za celý život jsem nikdy nedostala peníze za nicnedělání. Bylo to, jako bych objevila úplně nový svět.“ „Měla jste děti?“ „Ne, žádné.“ „Pořád jste mi nevysvětlila, proč jste se přestěhovala právě do téhle vesnice.“ „Potřebovala jsem se odstěhovat z Londýna.“ „To je velký krok.“ Nyní už bylo dost šero. Elfrida se obrátila a pohlédla zpátky k domu. Skrz železnou krajku mřížoví spatřila záři linoucí se z oken obývacího pokoje. Někdo právě zatahoval závěsy. „Nerada o tom mluvím. Neřekla jsem to nikomu,“ připustila. „Nemusíte se mi s tím svěřovat.“ „Možná jsem už mluvila víc než dost. Patrně jsem během večeře vypila příliš mnoho vína.“
17
