To ráno byl ve městě hotový blázinec. Rozlícený starosta Musil telefonoval nervózně ředitelce městské knihovny: „Co se to tam u vás děje?“ „Drak, pane starosto,“ odvětila paní ředitelka unaveně. „Cože?!“ vyjekl nepříčetný starosta, od božího rána ničený stížnostmi neodbytných občanů, kteří se marně domáhali vstupu do neprodyšně uzavřené knihovny hlídané po zuby ozbrojenými policisty. „Drak,“ zopakovala paní ředitelka, „vletěl nám sem drak. Asi v noci hledal vhodnou sluj k uhnízdění a našel si tuhle.“ Po těch slovech starosta odtáhl telefonní sluchátko od ucha a vytřeštěně na něj zíral. Nemohl uvěřit tomu, co právě slyšel. Pak telefon beze slova zavěsil a opřel se do starostovského křesla. Že jde o jedno z nejpohodlnějších křesel ve městě, ho v tu chvíli příliš netěšilo. Pak vstal, hodil na sebe kabát a s třísknutím dveří opustil kancelář. * * *
9
Na ulici před knihovnou vládl naprostý zmatek. Policisté už kolem hlavního vchodu stačili postavit zátarasy a vlastními těly hájili jejich pozici. Z druhé strany se na ně tlačili horliví čtenáři. Někteří bezmocně mávali půjčenými knihami, které přišli vrátit, jiní se dožadovali knižních novinek. Mezi nimi pobíhalo několik knihovnic. Snažily se chlácholit rozvášněný dav tvrzením, že za knihy, které kvůli nečekanému uzavření knihovny nebudou moct čtenáři včas vrátit, jim knihovna obvyklé pokuty výjimečně odpustí. A byla tu i paní ředitelka, která si kapesníkem otírala zpocené čelo a hrozila se představy, jaký chaos tu nastane, až si odpoledne přijdou pro své knihy školáci. Ani ona sama dnes do knihovny nesměla a bezmocně postávala před vchodem. O drakovi však před lidmi nesmělo padnout ani slovo. To by se teprve rozpoutala pořádná panika! „Jak se vůbec může v dnešní době něco takového stát?“ vlétl do davu starosta, který to sem z radnice neměl daleko, takže mu stačilo jenom přeběhnout náměstí. „Kdo ho objevil jako první?“ „Tady kolegyně Seifertová,“ ukázala paní ředitelka na starší paní, která bezvládně seděla na chodníku, opřená zády o budovu knihovny. Jiná kolegyně jí právě vyměňovala na čele mokrý hadr. „Raději se jí na nic neptejte. Je z toho, chudinka, celá vyplašená.“ „Co může takový drak vůbec chtít?“ povzdechl si starosta bezmocně. „Princeznu?“ hádala paní ředitelka. „Blázníte?“ osočil se na ni starosta. „U nás přece žádné princezny nejsou! Pokud vím, tenhle barák je plný knížek. Neříkejte mi, že se v žádné z nich nepíše, jak v takové situaci postupovat.“
10
11
„Možná píše, ale dovnitř se teď nikdo neodváží.“
Netrvalo dlouho a před knihovnou zastavila Musilova limuzína. Pan sta-
„A to nemáte mezi svými čtenáři někoho, kdo by měl tento obor na-
rosta ji poslal pro Mirka, největšího odborníka na pohádkové draky, na
studovaný?“ vyzvídal starosta. „Nějakého odborníka na draky?“ „Když to tak říkáte,“ zamyslela se paní ředitelka, „o jednom odborníkovi na tuto problematiku z řad našich věrných čtenářů bych vlastně věděla. Ale bude teď určitě ve škole. Chodí do devítky, víte?“
kterého si paní ředitelka vzpomněla. Vyvedli ho ze školy uprostřed vyučování. Drak v městské knihovně je zkrátka událost, která vyžaduje neodkladné řešení. Limuzína stála na chodníku před knihovnou, dav čtenářů se
* * *
rozestoupil a všichni napjatě čekali, co se bude dít. Ale nedělo se vůbec nic. Auto mělo černá skla, aby měl pan starosta ve voze soukromí, takže teď nikdo netušil, jestli tam vůbec někdo je. Až po nějaké chvíli se otevřely dveře. Byly to však dveře u řidiče. Vystoupil šofér, obešel vůz od levých předních k pravým zadním dveřím, otevřel je a začal pomáhat tajemnému pasažérovi s výstupem. „Co to má znamenat?“ prohodil starosta k paní ředitelce. „Ten váš deváťák snad neumí chodit?“ To ale ještě netušil, jaké překvapení v jeho limuzíně čeká. Ani paní ředitelka nevěděla. Vždycky, když viděla Mirka v knihovně motat se kolem pohádkových knížek o dracích, byl čiperný a zvídavý. Nedovedla si představit, proč by ten čilý chlapec najednou nedokázal vystoupit z auta. Už za chvilku se ale všichni dočkali odpovědi. Nad hlavou řidiče skloněného do zadních dveří se stříbrně zaleskl velký kovový meč. A jen malý okamžik na to se z luxusní moderní limuzíny vysoukal pohádkový rytíř v plné zbroji. Na hlavě měl přilbici s elegantním
13
pérem a zavřeným hledím. Z obrovského hrudního krunýře rostly ruce pokryté železnými pláty, včetně plechových rukavic, stejně tak nohy ve velkých železných botách. Silný dojem z neobvyklé podívané umocňovaly hrůzu budící železné ostny na ramenech, loktech a kolenou. Než se starosta stačil zase na něco zeptat paní ředitelky, došel rytíř za mohutného řinčení až k nim a zvedl si hledí: „Když mi řekli, o co jde, zastavili jsme se cestou v muzeu pro pracovní oděv, abychom se tím pak nemuseli zdržovat.“ „Tak tohle je Mirek,“ představila paní ředitelka starostovi zachránce knihovny. * * * Jelikož starosta jen bezmocně lapal po dechu, pustil se Mirek hned do práce. „Předpokládám, že draka v knihovně objevila tady paní Seifertová,“ ukázal na knihovnici stále se na chodníku zotavující z prožitého šoku a už k ní řinčivě pochodoval. „Jak vypadá?“ naklonil se nad ni. Paní Seifertová, pořád ještě celá bledá, jen bezmocně rozpřáhla ruce, jako když se rybáři chlubí s úlovky. „Aha, takže velký,“ pochopil Mirek. „A kolik má hlav?“ Knihovnice ukázala na prstech tři a při vzpomínce na obludu málem znovu omdlela.
15
Netrvalo ani minutu a byl zpátky. S očouzeným brněním a spáleným pérem na přilbici, zadýchaný a k smrti vyděšený. „Je to mnohem horší, než jsem si myslel,“ sípal. „Horší situaci už si vůbec nedovedu představit.“ „Tak co je s ním, člověče?“ děsil se starosta. „Je to samice,“ zadýchával se Mirek. „Hm, to je zlé,“ napřímil se Mirek v brnění. „Jednou hlavou může sledovat okna, druhou hlídat dveře a třetí si může klidně číst.“ „Co od nás chce?“ zajímal se starosta. „No, co tak draci obvykle chtějí?“ odpověděl Mirek. „Asi princeznu.“ „Už je to tu zase,“ zaúpěl Musil. „Žádné princezny pro draka tady
„Sedí na vejcích.“ „Zaplať pánbůh, že nechce princeznu.“ „Co to znamená, Mirku?“ chtěla vědět paní ředitelka. „To znamená, že s ní nic nehne. Jakmile čeká mladý, je nesmírně nebezpečná a v podstatě nepřemožitelná. Musíte ji tam nechat a postavit
nemáme!“ „To ale drak nemůže vědět,“ poučil ho Mirek. „A kromě toho může žádat nějakou náhradu. Třeba dceru starosty.“ Po těch slovech se starosta málem svalil vedle paní Seifertové. Nejen že měl dceru, ale navíc byla mladá a krásná a měla letos skládat přijímací zkoušky na střední školu. Ostatně stejně jako Mirek. Dokázal by pan starosta obětovat svoji Vendulku za záchranu městské knihovny? Tako-
novou knihovnu někde jinde.“ „Novou knihovnu?“ vydechl starosta. „To bude peněz!“ „Radši byste jí dal dceru?“ rýpnul si Mirek. „Takže tu nemáme draka, ale dračici,“ ujasňovala si to paní ředitelka. „Jak se tam vůbec dostala? Dveřmi přece nemohla prolézt.“ „Trochu si zvětšila okno do dvora,“ řekl Mirek a zamlčel, že pod zvětšením okna si má paní ředitelka představit proražení půlky zdi, čímž do-
vou otázku si vůbec nechtěl klást. „Dokud ho neuvidím, nemůžu vám k tomu říct nic bližšího,“ řekl Mirek, sklopil hledí a za nepřeslechnutelného dupání a řinčení, s mečem, který sotva unesl, se odvážně vydal do útrob knihovny.
šlo ke spojení několika oken v jedno obrovské. „Já to nechápu,“ přiznala paní ředitelka. „Vypadá snad naše knihovna jako nějaká sluj?“
* * * 16
17
