OBSA H
Úvod / 7 Vznik západní alchymie / 9 Podstata a jazyk alchymie / 16 Hermetická moudrost / 22 Duch a hmota / 38 Planety a kovy / 51 Koloběh živlů / 61 Materia prima / 65 Univerzální přirozenost / 77 „Přirozenost může překonat přirozenost“ / 82 Síra, rtuť a sůl / 94 O „chymické svatbě“ / 102 Alchymie modlitby / 107 Athanor / 109 Příběh o Nicolasu Flamelovi a jeho ženě Perrenelle / 115 Stupně díla / 127 Smaragdová deska / 135 Závěr / 139
—
Ú VOD
Od „osvíceného“ století až do dnešní doby byla alchymie považována za primitivní předstupeň moderní chemie, a proto také téměř všichni badatelé, kteří se věnovali studiu jejího písemnictví, pátrali jen po prvních náznacích pozdějších chemických objevů. Takový jednostranný způsob uvažování vedl přinejmenším k odtržení určitých zkušeností starobylé řemeslné tradice ve výrobě kovů, barviv a skel od zdánlivě iracionálních procesů, jež hrají hlavní roli ve skutečné alchymii. Bylo možno zjistit, že zkušenosti řemeslné tradice nebyly v žádném případě nepatrné. O to podivněji pak muselo působit houževnaté lpění alchymistů na formulích jejich „magisteria“, které jsou pro chemii zcela nesmyslné. Bylo to vysvětlitelné pouze neuhasitelnou touhou vyrábět zlato, která odedávna sváděla lidi k víře v určité fantastické recepty, které po bedlivé úvaze nejsou nic jiného než lidové, pověrami prosycené chápání antické přírodní filosofie, asi tak, jako kdybychom se snažili objevit aristotelskou základní látku všech věcí, prvotní materii, částečně hrubými řemeslnickými triky a částečně magickým zaklínáním. Nikomu nepřipadalo nepravděpodobné, že se takové „umění“ od sebeklamu k podvodu a od podvodu k sebeklamu rozšířilo napříč staletími, ba dokonce tisíciletími v rámci nejrůznějších kultur Východu i Západu, neboť panovalo přesvědčení, že lidstvo ještě do doby před několika staletími snilo temný sen a že se konečně probudilo k jasnému rozumu — jako by určitým biologickým vývojem prošel i poznávající duch. Takové pojetí alchymie je v rozporu s jejím jednotným charakterem, tedy s okolností, že popis „Velkého Díla“, jak se s ním lze setkat v alchymických spisech nejrůznějších století a nejrůznějších kulturních oblastí, vykazuje přes pestrou rozmanitost obrazů jisté neměnné základní rysy, které nelze empiricky vysvětlit. Indická alchymie má stejný základ jako západní alchymie, přičemž čínská, třebaže je zasazena do zcela jiného duchovního rámce, osvětluje některé z názorů té i oné. Kdyby byla alchymie pouhý klam, musel by její jazyk nést známku libovůle a hlouposti; ve skutečnosti však vykazuje všechny znaky pravé tradice, totiž organicky souvislou, i když nikterak schematickou nauku a určitá pravidla, neustále stvrzovaná jejími mistry. Nemůže to tedy být pouhý rozporuplný výplod či jakási náhoda v dějinách lidstva, nýbrž musí projevovat skutečně hluboce zakořeněné možnosti ducha i duše. To je také závěr takzvané hlubinné psychologie, která se domnívá, že v alchymistické ikonografii se nachází potvrzení její teze o „kolektivním
V Z N I K Z Á PA D N Í A L C H Y M I E
nevědomí“.1 Podle ní ze sebe alchymista během snového pátrání vydává v obrazech obsahy duše, které jsou pro něj samotného nevědomé, a aniž by chtěl, dosahuje tím jakéhosi usmíření povrchního, denního vědomí já a beztvaré, o formu usilující síly „kolektivního nevědomí“. Toto usmíření vyvolává prožitek vnitřního naplnění, v němž tkví cosi bezčasového a které jako sublimace a přehodnocení vnějšího alchymického díla zaujímá místo hledaného magisteria. Také tento výklad vychází z předpokladu, že alchymista chtěl především vyrobit zlato, a byl tedy v zajetí bludu, a proto uvažoval a jednal jako ve snu. Uvedené vysvětlení působí přijatelně, protože se v jistém ohledu blíží pravdě, ale potom se od ní o to více vzdaluje. Je pravda, že duchovní skutečnost, kterou odhaluje alchymické dílo, je zpočátku více či méně nevědomá; zdá se, jako by se ukrývala v temnotě duše. Nesmíme však ono „tajné“ ztotožňovat s chaosem takzvaného „kolektivního nevědomí“, pokud vůbec tento elastický pojem odpovídá tomu, co znamená. Alchymistův „pramen věčného mládí“ v žádném případě nevyvěrá z beztvarého základu duše; spíše vychází ze stejného základu jako duch. Na začátku je skrytý ne proto, že vyvěrá pod, nýbrž proto, že pramení nad mentálním vědomím. Zmíněná psychologická teze ostatně přestává platit, jakmile zjistíme, že opravdoví alchymisté nebyli vůbec zaujati touhou vyrobit zlato a že o svůj cíl neusilovali v náměsíčném stavu ani prostřednictvím pasivních „projekcí“ nevědomých obsahů duše. Naopak používali zcela vědomou metodu, jejíž metalurgické vyjádření — jako umění přeměňovat neušlechtilé kovy ve stříbro a zlato — sice zmátlo mnohé nezasvěcené, samo o sobě však je naprosto logické a více než logické, je skutečně hlubokomyslné. P O Z N Á M KY 1] Viz Herbert Silberer, Probleme der Mystik und ihre Symbolik, Wien 1914; C. G. Jung, Psychologie und Alchemie, Zürich 1944 a 1952, a Mysterium Coniunctionis, Zürich 1955 a 1957.
—
V ZN I K Z Á PA DN Í A L CH Y M I E
Na otázku, proč alchymie existovala po tisíciletí — přinejmenším od poloviny prvního tisíciletí před Kristem a pravděpodobně od prehistorických dob — v tak odlišných kulturních oblastech, jako je Blízký a Dálný východ, většina dějepisců odpovídá, že pokušení vyrobit stříbro a zlato z obecných kovů a naráz tak zbohatnout lákalo lidi tak dlouho, dokud empirická chemie v osmnáctém století s konečnou platností nedokázala, že přeměnit jeden kov v druhý nelze. Ve skutečnosti se však věci mají zcela jinak a zčásti úplně opačně. Zlato a stříbro byly posvátné kovy ještě předtím, než se staly měřítkem veškerého obchodu. Představovaly pozemské obrazy Slunce a Měsíce, a tím i všech duchovních i duševních skutečností, které se k tomuto nebeskému páru vztahovaly. Vzájemný vztah mezi hodnotou těchto vzácných kovů byl až do středověku určován vzájemným vztahem doby oběhu obou nebeských světel. Na jejich nebeské vzory poukazuje dokonce kulatý tvar zlatých a stříbrných mincí. Na nejstarších zlatých mincích také nalézáme obrazy a znaky související se Sluncem či jeho každoročním oběhem. Lidem předracionalistických století byla příbuznost vzácných kovů se dvěma velkými hvězdami zřejmá. Bylo zapotřebí velkého množství mechanistických představ a předsudků, aby byla tato příbuznost ochuzena o svou bezprostřední skutečnost a degradována na jakousi estetickou náhodu. Symbol se nesmí zaměňovat za pouhou alegorii, stejně jako se v něm nesmí hledat projev jakéhokoli iracionálního, tupě kolektivního pudu. Pravá symbolika je založena na tom, že věci, které se od sebe liší časem, prostorem, látkovým uspořádáním a různými dalšími omezujícími okolnostmi, mohou sdílet stejnou podstatnou vlastnost. Jeví se jako rozmanitá zrcadlení, projevy či obrazy stejné skutečnosti, která je nezávislá na čase i prostoru. Není proto zcela správné tvrdit, že zlato představuje Slunce a stříbro Měsíc; zlato má tutéž podstatu jako Slunce, stříbro tutéž podstatu jako Měsíc. Stejně jako oba vzácné kovy jsou i obě hvězdy symboly dvou kosmických nebo božských skutečností.1 Kouzlo zlata tedy pochází z jeho posvátné podstaty, kvalitativní dokonalosti, a teprve v druhé řadě z jeho hospodářského významu. Vzhledem k posvátné přirozenosti zlata a stříbra se mohli získáváním těchto kovů zabývat pouze kněží a ražba zlatých a stříbrných mincí byla původně také výsadou několika posvátných míst. Potvrzuje to také skutečnost, že kněžský původ prozrazují metalurgické zvyky, vztahující se ke zlatu a stříbru,
V Z N I K Z Á PA D N Í A L C H Y M I E
dochované u některých takzvaně primitivních národů z temného dávnověku.2 Kultury, nazývané „archaické“, které neznají dělení činností na „duchovní“ a „praktické“, které slouží tělesnému užitku, na všechno nazírají se zřetelem na vnitřní jednotu člověka a kosmu. Zde se zpracovávání rud obecně provádí jako posvátný úkon. Zpravidla je výsadou kněžské kasty, která se odvolává na to, že ji k této činnosti povolal Bůh. Není tomu tak například u některých afrických kmenů, u nichž neexistuje žádná metalurgická tradice. Slévač nebo kovář je zde coby vetřelec do posvátného řádu přírody podezřelý z černé magie.3 Co moderní člověk považuje za pověru — a co také částečně jen jako pověra přežívá —, je ve skutečnosti tušení hlubších souvislostí mezi přírodním a duševním řádem. To, že dobývání rud z „mateřského lůna“ Země a jejich násilné čištění ohněm v sobě má cosi hrozivého a otevírá nebezpečné možnosti, věděl „primitivní“ člověk i bez všech důkazů, jež nám poskytují dějiny metalurgického věku. Pro „archaického“ člověka, který od sebe uměle neodděloval ducha a materii, neznamenal příchod metalurgie pouhý „vynález“, nýbrž „zjevení“, neboť k takové činnosti mohl člověka povolat jedině Bůh. Takové zjevení má ale od počátku dvojí tvář, laskavou a hrozivou4; vyžaduje od lidí, jimž je určeno, zvláštní obezřetnost. Tak jako je ve vnějším zacházení metalurga s rudou a ohněm obsaženo něco násilného, musely mít nebezpečnou a dvojznačnou povahu i duševní a duchovní vlivy s tímto povoláním spojené. Zvláště získávání vzácných kovů z nečistých rud prostřednictvím rozpouštěcích a čisticích prostředků, jako rtuť a antimon, a působením ohně muselo být prováděno přes odpor temných a chaotických sil přírody. Stejně tak vyžaduje získávání vnitřního stříbra nebo vnitřního zlata v jeho nezměnitelné ryzosti a zářivosti přemožení všech temných a iracionálních instinktů duše. * Následující příběh z životopisu jednoho Senegálce ukazuje, že zpracovávání zlata bylo u některých afrických kmenů ještě donedávna považováno za posvátné umění:5 „Na otcovo znamení rozdmýchali dva učni oba měchy z ovčí kůže, ležící na zemi po obou stranách výhně, s níž byly spojeny hliněnými trubkami… Plamen ve výhni se zvedl a proměnil se v živou věc — v živého a nemilosrdného génia. Tehdy otec uchopil dlouhými kleštěmi kelímek a postavil ho na oheň. Najednou se v kovárně zastavila všechna práce, neboť v době, kdy se taví zlato a kdy chladne, nesmí v jeho blízkosti nikdo pracovat s mědí ani s hli-
—
níkem, aby do nádoby nespadl ani kousek těchto neušlechtilých kovů. Pracovat dál je možné jenom s ocelí. Přesto ale všichni, kteří s ocelí právě pracovali, práci spěšně dokončili nebo ji prostě nechali být, aby se mohli přidat k učňům, shromážděným okolo výhně… Cítil-li se být otec omezen v pohybu, stávalo se, že pouze naznačil učňům rukou, aby ustoupili: v tu chvíli nemluvil nikdy ani on, ani nikdo jiný. Nikdo nesměl mluvit, utichl dokonce zpěvák; ticho přerušovalo jen těžké oddechování měchů a tiché syčení zlata. I když otec nepromluvil ani slovo, velmi dobře vím, že mluvil v duchu; viděl jsem to na rtech, jimiž pohyboval, zatímco kusem dřeva míchal zlato a uhlí, přičemž musel dřevo stále nahrazovat jiným, protože se vždy rychle vznítilo. Co si asi v duchu říkal? Nevím to, nevím to přesně, neboť mi o tom nikdy nikdo nic nepověděl. Co jiného to však mohlo být než zaklínání? Nezaklínal génie ohně a zlata, ohně a větru — větru, který dul z měchů, ohně, jenž se rodil z větru, a zlata, jež se snoubilo s ohněm? Zřejmě přivolával jejich pomoc, přátelství a svatbu. Jistě volal tyto génie, neboť patří k nejdůležitějším a jsou nezbytní pro tavbu. Proces, k němuž před mýma očima docházelo, byl jen zdánlivě pouhé tavení zlata; šlo o ně, ale zároveň šlo o něco víc, totiž o magický proces, který géniové buď umožňovali, nebo mu mohli zabránit. Proto bylo kolem mého otce takové ticho… Nebylo podivuhodné, že během těchto okamžiků se pokaždé pod ovčí kůží ukrýval malý černý had? Nebyl tam totiž pořád, nenavštěvoval otce každý den, ale nechyběl nikdy, když se pracovalo se zlatem. Nedivil jsem se tomu. Od chvíle, kdy mi jednoho večera otec vyprávěl o géniovi svého kmene, jsem považoval za zcela přirozené, že tam had byl, neboť přece znal budoucnost… Řemeslník, který zpracovává zlato, se musí nejprve očistit, umýt se od hlavy k patě a zdržovat se po dobu díla pohlavního styku…“ * Pro původně kontemplativní způsob myšlení, který ve zlatě a Slunci spontánně rozpoznával jednu a tutéž podstatu, bylo jedině logické, že existuje vnitřní zlato, nebo lépe řečeno, že zlato má jak vnější, tak vnitřní skutečnost. Zde a nikde jinde spočívají kořeny alchymie, která sama sebe odvozuje z kněžského umění starých Egypťanů, neboť alchymická tradice, jež se rozšířila na Blízkém východě a na Západě a ovlivnila možná i indickou alchymii, uznává za svého zakladatele Herma Trismegista, „třikrát mocného Herma“, jenž není nikdo jiný než řecky pojmenovaný staroegyptský bůh
