Rico položil PADD: Tak,- vše je v naprostém pořádku? V radě se o něm už nejedná. Je to uzavřeno

Mark Rico

Kapitola 2

Víceadmirál

Rico položil PADD: „Tak,- vše je v naprostém pořádku?“ „Ano.“ Komodor se na něj mile usmívala: „Vše běží na 100%, posádka je zdravá a spokojená. Stanice je modernizovaná podle všech cyklů, jež nám stanovilo velení, výkon většiny sekcí překračuje 110%, žádná nepracuje pod 100%.“ „Skvělé, skvělé, skvělé.“ Rico zabubnoval prsty na stůl: „Mám rád dobré novinky. Co ten případ okolo Tarkina?“ „V radě se o něm už nejedná. Je to uzavřeno.“ Založen: 25. 07. 2004 Příspěvky: 125 Umístění: Hvězdná základna McKinley

„Dobře.“ Rico si promnul bradu: „Asi si půjdu na chvíli zdřímnout.“ „Jistě, Marku. Hezký odpočinek.“ „Děkuji.“ Sandra opustila místnost a Rico si dal konečně nohy na stůl. Těšil se na to už celý den. Těšil se na chvíli, kdy bude moci v klidu odpočívat. Tenhle zvyk viděl v jednom starém filmu, dělávalo se to v dvacátém století. Jednou to zkusil a zjistil, že je to opravdu příjemné. Seděl tak asi deset minut se zavřenýma očima, když se rozhodl, že se půjde přece jen raději natáhnout na pohovku, protože ho přemáhal spánek a ne jen obvyklá příjemná únava. Došel si k replikátoru, objednal si extra silnou horkou čokoládu a, srkaje jí, přistoupil k oknu. ‘Hvězdy jsou vždy stejné, vždy stejně krásné.‘ prolétlo mu hlavou. Podostoupil od výhledu, položil čokoládu na stoleček a konečně přišel onen slastný okamžik, kdy se položil na pohovku a mohl zavřít oči. Takový klid, takové ticho. A jen tma a klid. Z lehké dřímoty ho vyrušil cizí hlas: "Jak to můžete vydržet? Vždyť je to nudu nuda nuda a zase jenom nuda. Kloudní důstojníci alespoň mají lodě." Rico vyskočil, div nespadl z kanape. Tak hrozně se lekl, že se mu zatmělo před očima a dotkla se ho mrazivá ruka infarktu: "Kdo sakra jste?" rozkřikl se, nebo spíše zasípal, na muže ve federační uniformě, jež stál u okna a hleděl ven: "A co děláte v mojí pracovně? Jak jste se sem dostal?" Muž si povzdechl: "Ale admirále, to vždycky chcete vědět všechno na jednou? Myslel jsem že takový je jenom Jean-Luc. Vy ale vypadáte..." Nasadil smutný škleb když pohlédl na Marca. "Mnohem více sešle než on. Měl byste jít více vitamínů" Rico ovládl první nával vyděšení a vzteku, zhluboka se nadechl a opakoval svojí otázku: "Kdo sakra jste?" Muž očividně nebyl ozbrojena nepřišel mu ublížit. A pokud se dostal do zamčené místnosti beze zbraně.... ostrahu němá smysl volat. Cizinec se zamračil: "Vy nepoznáváte největší celebritu tohoto i všech ostatních vesmírů? Bože co na té akademii učí! Dovolte abych se představil. Já jsem alfa..." V tom okamžiku zmizel v bílém záblesku aby se objevil na druhé straně admirálova

stolu. "...i omega." Další záblesk tentokrát stál muž příma za Ricem. "Já jsem začátek..." Teď ležel na pohovce v protějším rohu místnosti. "...i konec. Ale můžete mi říkat..." S teatrálním gestem stál znovu před stolem. V rukou držel dvě pestrobarevné kytice a zářivě se usmíval. "...Q..." V okamžiku kdy to dořekl zazněla z lodního interkomu sama o sebe slavností famfára. "Fajn, takže jste Q. V tom případě mne omluvte." Rico si pomalu zase lehl na pohovku a zavřel oči. Q se zatvářil překvapeně a smutně zároveň: "Nemyslíte si, že žijete trochu fádní život admirále?" "Fádní, ale pořád má něco do sebe. Přišel jste mi jen bránit ve spánku, nebo něco chcete? Nebo se nudíte?" "Ó né. Já se nenudím, já jsem přišel zabavit vás. Co třeba malý výlet?" "Děkuji, nemám zájem." Rico se překulil zády ke Q, obličejem ke zdi a pohlédl na veliký obraz galaxie, monumentální to dílo od neznámého malíře. Q však své nadšení neztrácel. Namísto toho klepl do svého komunikátoru a slavnostě prohlásil: "Kormidlo, kurs mlhovina Maximus, warp 9!" Jenom co to dořekl hvězdy za oknem se rozmázli a stanice přešla na warp, z warpu do něčeho, co se popisuje v odborné literatuře jako trans-warp a pakse i ten rozmazal do neuvěřitelně šílené směsice barev. Rico se posadil a nevěřícně sledoval to divadlo za oknem. Jedna věc je slyšet o moci a druhá věc je se s ní setkat. „Kam letíme?“ zeptal se nakonec. i přes svůj zhrozený výraz, naprosto flegmaticky. „Moje oblíbené místo, kde trávím svou dovolenou v kontinuu. Mlhovina Maximus 4 miliardy světelných let od Země. Před 70 000 planet třídy M v nejbližším okolí. To je mnohem zajímavější místo pro vaši stanici nemyslíte? Potom se podíval z okna. Stanice právě vystoupila z warpu a za oknem se rozléhali nádherná modro zelená mračna.“ „Vypadá to hezky.“ Rico přešel k oknu. Každý kapitán by na jeho místě vyběhl na můstek, ale ten si poradí sám a fakt, že ho ještě nezavolali, nebo že se sem nikdo nedobývá, znamená, že je izolován jak komunikačně, tak prakticky. „Máte dobrý vkus, Q.“ "Děkuji. Příjemnou zábavy" odvětil, a znovu zmizel v bílém záblesku. Tentokráte nadobro. V tu chvíli vybuchla komunikační smršť a do pracovny vpadla Sandra s bezpečnostním týmem. Když uviděla Rica, zírajícího z okna, zastavila se. „Pane, jste v pořádku? Nemohli jsme se sem dostat a všechny senzory se zbláznili.“

„Ano, jsem v pořádku.“ „Možná to bude znít směšně, ale...“ „Nechci nic slyšet, Sandro! Okamžitě dej zajistit všechny vchody, vztyčit štíty, neprodyšně uzavřít všechny doky. Prověď kompletní scan stanice a vyhlaš naprostou pohotovost! Chci všechny údaje o okolí, stavu psodky, lodí v docích, prostě všechno!“ „Vy víte...“ „Ano, vím. Teď udělej co jsem ti řekl.“ „Jistě pane.“ Rico na ní kývl: „A je si vem sebou.“ Když odešli, zvedl šálek čokolády, kterou si nareplikoval a zahleděl se ven do mlhoviny. „To jsem zvědav, co na tohle řekne velení...“ Created by Vice Admiral Mark Rico and the ultimate Q _________________ "...gegen alles!" 5. 12. 2004, 23:46

Bart G. Farkas

Anomálie

Nadporučík (marína)

Rudý poplach na základně probudil ze spánku i Barta, ten mžourajíc vykoukl z okna a div se nezakuckal. Místo Země a Slunce se teď před ním objevovala šílená scenérie barev. Podle toho, co si četl o vesmírných jevech se jednalo o nějaký druh mlhoviny. „Jak by se ale dokázala mlhovina dostat ze dne na den do sluneční soustavy ?“ Probíral si hlavou, když spěšně prováděl ranní hygienu. Za necelých 5 minut již vcházel do rušných chodeb základny McKinley, která vypadala vždy po ránu tak svěže, ovšem nyní byli všichni nadmíru znepokojení a vystrašení.Bart se rozběhl, protože podle výrazu ve tvářích ostatních důstojníků byla teď každá minuta drahá. Zamířil si to přímo na můstek McKinley, aby zjistil, co se vlastně děje. Založen: 02. 06. 2004 Příspěvky: 324 Umístění: SB McKinley

Po dlouhé době byl zas jednou výtah nacpaný k prasknutí. Muselo se stát spousta věcí, za dobu co Bart spal, jako by to ani nebyla realita, ale ještě stále sen. Bart se štípl, ale i přes bolest se stále dělo to stejné. „Sakra, není to sen!“ Ulevil si, když vycházel z výtahu na můstek. Ten byl rušnější, než kdy dříve, nikdo nezahálel a každý si našel něco na práci. Na hlavní obrazovce se promítala opět ta stejná scenérie, co viděl z okna, takže to pravděpodobně nebyl ani vtip techniků, kteří si čas od čase z mariňáků rádi vystřelili. „Co se sakra u všech ďasů stalo ?“ Zeptal se Bart mírně nahlas, ale nikdo nebyl od té dobroty mu cokoliv vysvětlit. Přešel tedy na silnější tón. „Mohl by mi sakra někdo říct, co se tady děje ?!“ K jeho lítosti se však setkal se stejnou reakcí, jako před chvílí. Nikdo nejevil jakékoliv známky duchapřítomnosti. Bart už byl jak se patří nervní, takže chytil jednoho technika, přirazil ho ke zdi a s naštvaným výrazem ve tváři na něj udeřil slovy.. „Jestli mi ihned neřekneš, co se děje, tak přísahám bohu, že se přestanu krotit !!!“ Technik, vystrašený z Bartovi reakce, ihned vyklopil vše, co věděl…

„Pa-pa-pane, já (polk) dostali jsme se neznámým způsobem o několik miliard světelných let od Země a to za pohých 32 sekund. Ni-nikdo si to neumí vysvětlit, pracujeme na tom, jak to jde. Pro-prosím, neubližujte mi. “ Bart se uklidnil, nechápavě koukal na technika a po chvíli ho pustil, ten využil příležitosti a s rychlostí geparda zmizel z můstku. Bart se opřel rukama o zeď, hlavu skloněnou a při tom se snažil co nejvíce dýchat. Nedokázal pochopit, jak se mohli dostat tak daleko za tak malou chvíli, ovšem to pravděpodobně nikdo na stanici. Nakonec zvládl svoje myšlenky a urychleně opustil můstek. Nyní směřoval ke generálovi Sanchezovi. Doufal, že ten mu alespoň trochu přiblíží, co má teď se svým týmem vlastně dělat. Nebyl ale jediný zmatený velitel týmu. V malé místnosti Sanchezovi kanceláře se mačkalo několik důstojníků maríny a všichni vyžadovali vysvětlení. Sanchez pomalu, ale jistě rudl no a po chvíli na všechny zařval… „U všech borgů, můžete chvíli držet huby ?!!“ Rychle oddychoval a panenky se mu rozšiřovali. Po jeho krátké, ale důrazné větě nastalo v kanceláři hrobové ticho. Když se generál uklidnil, ukázal rukou na Majora Petersonna a pokynul mu, aby k němu promluvil se svými dotazy. „Pane. Mluvím za všechny, když řeknu, že nemáme ponětí, co se tady děje. Nikdo nám nedal žádný rozkaz, ačkoliv je stav nejvyšší pohotovosti, potřebujeme rozkazy pane a pokud možno, tak i informace o naší situaci, pane.“ Sanchez se chvíli koukal do blba, nakonec ale stal a klidným hlasem řekl… „Vojáci, jsme tu od toho, abychom zajistili ochranu této stanice a to za jakékoliv situace. To se bude dít i teď. Asi vás moc nepotěším, ale nevím víc než vy, prostě jsme někde, kde jsme ale vůbec být neměli. Rozdělte se na důležitá místa základny a v případě jakékoliv konfrontace je braňte všemi silami. Nyní je důležité nepanikařit. Majore Petrsonne, nechám to na Vás, který tým kam pošlete, ale doporučuji jednat rychle. “ Petersonn přikývl a vyčkal, až zavelí generál odchod. Hned na to vyšel i s ostatními ven a rozdělil jim pozice. Bart se svým týmem alfa dostal na starost nákladový prostor jedna, kde byly důležité věci, které základna potřebovala k přežití. „Rozdělte se do dvojic a chci tady mít stálé hlídky. Předpokládám, že se nic nestane, ale mi jsme tady proto, abychom zajistili, že pokud se něco stane, tak se to nedotkne vnitřku základny a postaráme se o to…No to je asi všechno, buďte ostražití.“ Pronesl ke svému týmu Bart, když byly s vybavením ve skladu, ale v duchu přemýšlel nad tím, jestli hlídání skladu v zaštítované základně Federace, jež se řadila bok po boku těm nejlepším základnám, není prostě zbytečnou prací. Ovšem rozkaz byl rozkaz a on se nechtěl protivit rozhodnutí velení. _________________ "Člověk umírá tolikrát, kolikrát ztratí přítele." Kadet John Detrix DF Ministerstvo zdravotnictví varuje: Čtení Farkasových logů může způsobit i těžkou újmu na zdraví !!! 6. 12. 2004, 16:29

Ka'Vor

Perný den

Poručík

ani jsem nezpozoroval, že se něco děje. Má kancelář, ukrytá vevnitř lodi, bez výhledu ven, mi nedávala příliš možností, jak se o něčem dozvědět. Ale je pravda, že lodní kuloáry mají rychlost transwarpového koridoru, někdy i víc, když na to přijde. Už jsem si na své místo asistenta zvykl a tak i na ně. Dá se říci, že to patří k mé práci, všechny klepy vyhodnocovat, zpracovávat, vyvozovat důsledky a být všelijak nápomocen hlavnímu operačnímu

důstojníkovi. Vlastně jsem taková lepší sekretářka. No, toto přirovnání není tak docela přesné, protože paní Garcíovou jsem mohl využívat i já. A ona byla ráda, že když už konečně někdo je asistentem, tak přešla část její práce na mně. Kontroloval jsem nyní veškerou komunikaci,která šla obousměrně pro i od mého nadřízeného a byl jsem také přímým vykonavatelem jeho vůle, když to bylo zapotřebí.

Založen: 25. 06. 2004 Příspěvky: 318 Umístění: Hvězdná flotila, důstojník-poručík

Harris se vrátil už před několika dny a musím se pochválit, že jsem si na něho celkem zvykl a on mne od té aféry s infarktem bere...tak nějak...s respektem? Neumím pro to najít vhodné slovo, protože se ke mne chová velice chladně, ale neprovokuje. Tedy alespoň ne úplně spontánně a nesmyslně. Také mezitím přišel nový zástupce, Marcus Grant, ale toho jsem neměl moc velkou šanci poznat, pořád někde lítá, v kanceláři moc není. Pravý opak Harrise. Ten, kam nemusí, tam nejde. A pošle tam mně. Ale mně to moc nevadí. I když mám jen malý 'kamrlík' jako svou kancelář, rád se vzdálím z dosahu svého nadřízeného. Už se do té práce začínám dostávat a zjistil jsem, že mně baví. Teď ale, z ničeho nic, přišla komunikace pro Harrise. Všechny pokusy o kontakt s ním, pokud nešly přes intercom a jmenovitě jemu, byly přepojeny na mně a já je přepojoval na Harrise. Většinou podle toho, jaké příkazy jsem měl od něho nebo podle jeho aktuální zaneprázdněnosti. Jenže tohle se nestávalo moc často, protože Harris moc ústní komunikace neměl, vše řešil nejraději formou dopisů apod. O to víc mně překvapilo, že se u mně objevil hovor, dokonce z můstku, od našeho styčného důstojníka Jima Chesterfielda. Hrozný jméno, hlavně dlouhý. To jsem zvědav, co zase chce. Ten chlap se na nás obracel s každou maličkostí. Jenže Harris teď nechtěl být rušen. Rozmýšlel jsem se asi vteřinu, jestli mám toho starýho nervózu rušit, i když mi to zakázal, ale z přemýšlení mně vytrhl Chesterfield. "Haló! Jste tam?!" znělo to dost naléhavě. A nebo spíš zoufale. "Ano, jsem tu, jistěže ano. Nadporučík má jednání." "Ksakru poslouchejte mně!" tak tohle už znělo jako na pokraji šílenství. On věděl, že s takovýmhle chováním se moc daleko nedostane a že si na něj můžu stěžovat u Harrise. Což nikdo z podřízených nechtěl. I když fakticky jsem byl praporčík, prakticky jsem měl velkou moc, protože jsem byl veliteli sekce nejblíž. Ano, to se mi na téhle práci líbilo nejvíce. Proto jsem se nenechal převelet, i když jsem měl velké možnosti a nabídky. Zmohl jsem se jen na: "Cože?!" "máme tu nouzový stav, jsme asi v jiné galaxii, je tu bezpečnostní poplach a máme-" proboha, ten chlap se snad už totálně zbláznil. Co to blábolí? Stanice měla problémy sotva se pohnout o pár metrů Jak bychom asi doletěli do jiné galaxie? Musel jsem ho zarazit a tak jsem mu vpadl do řeči. "cože?!" pravda, mohl jsme se zmoci na něco originálnějšího "co?" no to byl rozhovor. Opravdu, kdyby někdo viděl, jak se vedou hovory na té nejvyšší úrovni - nejvyšší proto,že s nikým vyšším,než s hlavním operačním důstojníkem přímo mluvit nešlo, když se to vzalo kolem a kolem - byl by asi velmi překvapen. "No,mohl byste mi to ještě jednou zopakovat, ale pomaleji?" "tak se ksakru koukněte z okna!!!" skvělý nápad. Z kterého? Z toho v replikátoru? Nebo z toho v mém terminálu? Tenhle chlap mi fakt už leze na nervy. "Cože?!" "Ksakru, vždyť vám to říkám! Je požadován kompletní senzorový průzkum, kontrola počítače a všech systémů a máme zařídit, aby vše běželo na více než 100%." vypadalo to,že to čte z nějakých poznámek. Normálně nebyla jeho mluva tak plynulá. "také chtějí takovéty věci, jako vždycky. Kompletní technickou podporu a logistické zázemí a podobné nesmysly, aby měli koho uhánět, když se něco zvoře." "Jasně. Hned to půjdu říct Harrisovi." "A ještě něco, chtějí to hned, Rico vypadá, že je bez sebe vzteky." "Prostě v jiný galaxii." "hmmm.Tak já končím" "dobře" to jsem zvědavej, co velení zase blbne. Takováhle cvičení, i s tím červeným poplachem, který se rozezněl, jsou pořád, a to, že nemá Rico dobrou náladu, k dobru moc nepřispívá. Líně jsem se zvedl a napochodoval do Harrisovi kanceláře. Měl tam pár lidí,které jsem neznal, ale zřejmě byli z

vědecké a navigační sekce, aspoň podle barvy jejich uniforem. Nevšímal jsem si jich a došel až ke stolu, kde seděl Harris. "Ksakru,praporčíku,neříkal jsem vám,že mně nemá nikdo rušit?!" "Ale tohle je naléhavé,pane.Přišlo to až z nejvyšších míst" "Dobrá tedy, mluvte." "Nejsem si jist,jestli to mohou slyšet vaši hosté." "Cože?!" "No,rozhodně bych to radši řekl nejdřív jen vám osobně a pak si můžete s tou informací nakládat,jak vám bude libo." "Ufff,jak myslíte, ASISTENTE. Pánové, mohli byste nás na chviličku omluvit?!" a ti neznámí lidé se opravdu otočili a odešli.Počkal jsem,až se zavřou dveře a začal mluvit, abych nedal příležitost mému veliteli si stěžovat. "Pane, máme tu naléhavou zprávu od našeho styčného důstojníka na můstku. Je tam vše v nouzovém stavu, můstek byl zablokován. Chce se po nás kompletní scan oblasti, neomezený přístup k senzorům pro vědecké oddělení, dále pečlivá diagnostika počítače a systémů, zvláště senzorů a dále plná podpora ostatních sekcích." "Dobře, jako vždy. Ale proč to? Cvičení?" "Chesterfield říkal něco o tom,že se stanice přesunula do jiné galaxie. Takže asi cvičení se simulací" oba jsme se zasmáli "No, chci vědět víc. Takže jděte za mým zástupcem a dejte mu na starost senzory a průzkum oblasti. Potom jděte na můstek a dejte jim tohle." vzal ze stolu jeden volný PADD a rychle na něm napsal: Operační oddělení žádá více informací o současném stavu, aby mohlo provést detailnější úpravy senzorických platforem a relokalizaci zdrojů. Podepsán nadporučík Vincent Harris, velitel operační sekce základny "Rozkaz, pane. Hned se do toho pustím." a odešel jsem ani jsem nevěděl, do čeho se mám dřív pustit. Nejdříve jsem zašel za zástupcem a dal jsem mu PADD, do kterého jsem vložil vše,co se týkalo senzorů. Poté jsem zamířil přímo na můstek... _________________ "Simplify!" - Petr Man "Mnohý ti dá radu, jak přeplavat moře, ale málokterý tě vytáhne z louže." - Karel Poláček 6. 12. 2004, 18:51

Jack White

Normal day in Starfleet

Civilista

"...ne, ne, ne. Dave musíš si trochu víc věřit. Včera jsem vás tady viděl a ona na tobě jenom visela očima." "Když, víte Jacku. Já...nikdy jsem nepoznal takovou holku jako je Chris. Už pár dnů jí chci někam pozvat ale bojím se že řekne ne." Na Jackově vrásčité tváři se objevil jemný úsměv: "Mno, to riskuješ vždycky. Ale čím víc riskuješ, tím sladší pocit vítězství tě potom čeká. A věř mi, není nic horšího než žít s pocitem že jsi to ani nezkusil." Založen: 06. 12. 2004 Příspěvky: 1

Mladý praporčík v modré uniformě jenom pokýval hlavou. "Dobře, dneska to udělám. Pozvu ji na večeři!" Pravil odhodlaným hlasem. "Fajn" Zatímco barman leštil sklenici zahleděl se kamsi do dálky. "Máš možnost to udělat hned teď." Praporčík se prudce otočil a snažil se zakrýt zděšení. Nutno říci že se mu to příliš nedařilo. Do jídelny právě vešla mladá, velice pohledná brunetka. Na sobě měla mariňáckou uniformu. Hodnost nebyla na tuto vzdálenost vidět ale Jack věděl že je poručík. David vytřeštil na barmana oči: "Teď hned?!"

Jack pokrřil rameny: "Chceš snad čekat až bude stará a ošklivá? Mazej." Potom ještě poplácal praporčíka pře rameno a jemně ho odstrčil směrem k sedídí dívce. Ten se na něj ještě jednou vyčítavě podíval a opatrně se k ní začal ploužit. Jack se spokojeně zasmál po vousy a vrátil se k leštění sklenice, když ho vyrušil další hlas: " Zase praporčíkům udělujete rady do života Jacku?" Před barovým pultem teď postával generál Sanchez. "Vzpomínám si, že tobě přišli kdysi taky párkrát vhod Robe. Jako obvykle?" Generál kývnul. "Krom toho, já nikomu rady nedávám. Oni sem chodí sami od sebe, a já je samosebou vyslechnu." "No, po tom co jsem viděl tu novou psycholožku ze Země, kterou nám sem poslali budeš mít asi čím dál více práce. K tý bych se nešel uklidnit ani kdyby mě chtěli asimilovat Borgové. Vypadá spíš jako moje fyzikářka z Akademie." Jack se zasmál, než však stačil reagovat barem proběhla vlna šumu, způsobená tím co se dělo venku. Země během okamžiku zmizela a po několika bizardních obrazech se objevila obrovská neznámá mlhovina. "Co to sakra..." Než to generál stihl doříct rozezněly se poplachové sirény. Na stanici poprvé za od války s Dominionem. Lidé se okamžitě dali do pohybu. Během minuty byl bar téměř prázdný. Jack White pozvedl obočí a zahleděl se do mlhoviny, která po tolika letech vystřídala pohled na Modrou planetu. Zakroutil hlavou a vrátil se k leštění sklenic. Jack White, David Laster (NPC), Robert Sanchez (NPC) _________________ Jack White, civilista "Nezáleží na tom kde a v jaké době žiješ. Lidi vždycky chlastali, chlastaj a chlastat budou." Morgan White 6. 12. 2004, 23:14

Martel Tarkin

Q má blbé nápady... :-)

Konzul

Po dlouhém období nejistoty se Martel zase jednou pořádně vyspal. Spal tvrdě. Během noci neměl žádné zlé sny či noční můry. Byl to celonoční velmi osvěžující spánek. Ráno bylo krásné. Zatímco Mat vstával z postele, pozoroval hvězdy a vesmír, nekonečný vesmír. Nyní mu zase hvězdy hrály svou uklidňující hudbu, celistvost vesmíru tu byla jako pozadí a nad tím vším se tyčil pohled na Zemi. Mat chvíli stál. Chtěl si opravdu vychutnat tento zážitek, toto ráno, toto raní probuzení. Založen: 02. 06. 2004 Příspěvky: 279 Umístění: Sektor Theta, kolonie pod velením admirála Rica

Cítil v sobě sílu a moc těch hvězd, světla, jenž vyzařovaly, které se klestí cestu hlubokým vesmírem… Postupně se odtrhl od pozorování hvězdného vesmíru. Přešel do koupelny, kde vykonal svou hygienu, jenž se stala nezbytnou součásti jeho ranního procesu. Poté jenom tradiční rituál oblékání – vybrání si správného oděvu pro daný. Pro tento den zvolil Mat černo-červenou kombinézu s lehkým pláštěm přes rameno v barvě modré. Teď už mu nic nebránilo, aby se vydal do svého úřadu. Cestou ven se ještě podíval na dopis od generálního tajemníka Rady Federace, ve kterém ho podrželi ve funkci a stávající dočasné hodnosti. Ten dopis si nechal zarámovat. Nakonec si dopis postavil na svůj noční stolek, aby probuzení bylo ještě

příjemnější. S pocitem naprosté spokojenosti vyšel ven. V jeho duši nyní byl jasný klid. I jeho okolí to pociťovalo, neboť kudy chodil, tudy házel příjemné úsměvy a samé DOBRÝ, DOBRÝ DEN, ZDRAVÍM atd. Cesta zase utíkala rychle, jak dychtil zasednout do křesla velvyslance, aspoň naposled mu ho chtěl zasednout. Nevěděl sice, kdy přesně se Matrix vrátí, ale do té doby bylo křeslo jeho – jenom jeho a nikoho jiného. Myšlenky mu jasně říkaly něco jako MOJE, MOJE, MOJE… Procházel koridorem 16, když se ozval červený poplach. Mat si vzpomněl na své roky na Akademii Hvězdné flotily. Dobře si pamatoval přednášku o poplaších. Červený poplach – stanice je v nebezpečí. Martela strašně zajímalo, co se bude dít. Lidé se kolem něho začínali míhat čím dál tím více. Muži i ženy v zelených a zlatých uniformách probíhali s phasery v ruce. Měl velkou chuť se jich zeptat, co se to vlastně děje, ale usoudil, že při cvičení nemají čas vybavovat se s civilistou, který zrovna prochází kolem. Pokračoval tedy koridorem 16 do koridoru 17. Koridor 17 byla jen velká vitrína, kudy se provázely vzácné návštěvy stanice apod. Bylo to jedno z nejreprezentativnějších prostor na celé SB1 – McKinley. Tudy se procházel obzvláště rád – spousta zeleně, lidé se zde chovají velmi slušně, a to vše je podmalováno nádherným výhledem. Prošel celým koridorem 17, ale ven se nepodíval, protože ho zaměstnával ruch, jenž vládl na stanici, a to i v tomto koridoru. Začaly chodit pravidelné hlídky a 2 členové bezpečnosti stáli u východu z koridoru. Byl už na konci prosklené vitráže. Lehce pootočil hlavou vpravo a pokračoval. Po dvou krocích však ztuhl na místě. Na sucho polkl a pozpátku se vrátil zpět k vitríně. Otočil se, aby lépe viděl ven. Místo solárního systému nyní viděl jen nějakou mlhovinu, či co to bylo. Čučel na to jak na zjevení. Nyní mu už nezbývalo nic jiného, než se zeptat, co se stalo. Přišel tedy k členu hlídky. Praporčíku, co se tady děje? Otázal se Martel velmi zdvořile. Praporčík si ho přeměřil od hlavy až k patě . A co je Vám do toho? Prskl na Mata praporčík. Bylo evidentní, že nestojí o hloupé otázky tohoto typu. Civilisté navíc mají být v jiné části stanice, ne tady. Tady je to jen pro určený personál. Martel se na něj díval velmi nevěřícně. Jak to s ním mluví? Šáhl si ke krku, ale nic tam nenahmatal. Nebyly tam jeho výložky vyslance. Chtěl se napřímit, ale ustoupil od toho. Jsem vyslanec Tarkin, praporčíku. A do této sekce mám z pozice hlavního diplomatického důstojníka přístup povolen . Špitl směrem k praporčíkovi tak, aby ho ostatní členové hlídky neslyšeli. Věděl, že velitel nesmí ztratit autoritu, a kdyby ho setřel civilista… Obzvláště v této situaci nesmí žádný velitel ztratit autoritu. Praporčík se ještě jednou na Mata podíval. Jeho pronikavý pohled se snažil rozeznat pravdu od lži. Pak si však uvědomil, že není příliš mnoho jedinců s romulanskou vizáží na palubě SB1 a ještě měně by jich bylo v diplomatických róbách Federace. Nechtěl však riskovat – ověřil si danou informaci přes padd. Omlouvám se, Vaše Excelence. Je mi líto, ale ani já nevím, co se děje. Je mi opravdu líto. Mat pokýval hlavou. Nic se neděje, praporčíku. Zamyšlen dorazil do kanceláře. Dřepl sebou na křeslo za stolem. Jednou rukou si podepřel hlavu a druhou klepal do opěradla křesla. Chvíli jen tak seděl. Snažil vydedukovat, co se stalo, ale nic ho nenapadalo. Vzal tedy ku pomoci počítač. Pokoušel se spojit se Zemí, ale nedařilo. Teprve pak mu to došlo – v solární soustavě přeci není žádná mlhovina, tedy pokud něco nezaspal. S ohledem na jeho noční můry a buzení se v noci mohl tento návrh na vysvětlení stávající situace zamítnout v plné rozsahu. Počítači zadal, aby zobrazil mapu stávajícího prostoru. Z počítače vytryskla informace, že jemu přístupné senzorové pole se nemůže proniknout mlhovinou. Co by měl udělat? Usilovné přemýšlení se vyplatilo – zajde do OPS centra, nebo navštíví přímo Rica. Koneckonců mu byl přeci dlužnou jednu „příjemnou“ návštěvu. _________________

Nejlepší diplomat, jakýho znám, je plně nabitej phaser! kapitán Scotty Hlavní diplomatický důstojník pro sektor Theta Hráč měsíce – Září 2380 7. 12. 2004, 0:29

Ma/2tin C/2oss

Pohotovost

Poručík (marína)

Založen: 02. 06. 2004 Příspěvky: 76 Umístění: SB McKINLEY

Já nevím proč jsem vlastně si hrál na Jediho, ale nějak mě to chytlo. Bojoval jsem v simulátoru s jinými jedi. Byl to ukrutný boj na život a na „smrt“, no co by jste očekávali od laserového paprsku. Mohlo nás tam být tak pět a každý úder někoho zranil, šlo o každý pohyb. Jedna chyba stála „život“. Skočil jsem přímo na jednoho z nich a chtěl ho seknout ze shora, meč jsem držel oběma rukama a od mé hlavy letěl laserový paprsek jako břitva na protivníka a jen byl vidět záblesk od štítu, který měl každý na sobě, ale počítač to vyhodnotil jako smrtelný úder a tak bojovník zmizel. No ve skutečnosti to musí bolet, ale byl to boj… mezitím „zemřeli“ i další dva a zbyli jsme tam dva… šlo o vše, buď on nebo já. První útok provedl soupeř, jeho rána mířila na můj bok, ale stihl jsem uskočit dozadu, vzápětí jsem já zas provedl útok na něj, ale také se mu podařilo uhnout. Nakonec jsme na sebe chtěli skočit „smrtícím“ útokem, ale oba jsme to nějak nezvládli a zlikvidovali se navzájem… počítač to vyhodnotil, že já přišel o ruku, on zas o druhou, no… byl to pech. Po skončení denní simulace jsem se stavil v baru, kde jsem do sebe hodil panáčka a šel na pokoj… Relaxoval jsem v posteli a popíjel svůj oblíbený drink, když najednou z ničeho nic, přešla SB na červený poplach, v tu chvíli se z klidného dne stal rušný. Nečekal jsem to, lekl jsem se a vylil svůj drink přímo na sebe, nebyl čas abych to utíral… vyběhl jsem z kajuty. V chodbách byla vidět jen blikající červená barva, která neustále houkala, když okolo mě probíhal mariňák z mé čety... „Johny...“ zařval jsem na něj, ale skoro nic nebylo slyšet... „Ano, Martine...“ „Co se to tu sakra děje?!“ „To by mě taky zajímalo.“ „Ok, zaběhni pro zbytek týmu a sejdeme se u generála...“ „Dobře.“ Johny odběhl a já si to namířil, co nejrychleji, ke generálovi... přiběhl jsem k turbovýtahu a mačkal tlačítko, jak zběsilej... nakonec se dveře turbovýtahu otevřely, vběhl jsem dovnitř a zadal patro, ve kterém měl generál kancelář. Když turbovýtah zastavil a otevřely se dveře, co bych neviděl... hromady mariňáků, mezi nimi byl i Bart, který zrovna někam odcházel se svým týmem... šel jsem přímo k té skupině, procházel jsem mezi všemi, až jsem se konečně prodral ke dveřím kanceláře, ty se najednou otevřely, tak jsem chtěl vejít, když do mě vrazil jeden z mariňáků: „Co děláš?“ zařval jsem... „Omlouvám se, jen, že bych dovnitř nelezl.“ „Proč?“ zeptal jsem se udiveně... „Pan generál nemá dobrou náladu, ono když mu tam pořád leze další a další mariňáci a on musí pořád opakovat, co se děje…“ „Tak díky za upozornění, já bych tam vlezl... a co se tedy děje?“ „No prostě SB odletěla hrozně daleko od země, sem, a nevíme, co se bude dít, tak je pohotovost.“ „Ok. díky moc.“ a mariňák se rozeběhl dál. Vešel jsem do pracovny generála a hned se otážu: „Pane,...“ „Ne nic neříkejte, jestli se chcete zeptat, co se děje!“ přerušil mě generál... „Ne pane, jen mě zajímá, co máme za rozkaz.“ „Vy jste tým Beta... budete hlídat... strojovnu a okolní chodby, je to srdce SB, její nejdůležitější část.“

„Rozkaz.“ odešel jsem ven z kanceláře… tam už čekal můj tým... „Tak pánové vemte si zbraně a jdeme ke strojovně, dle rozkazu...“ _________________ Poručík, Martin Cross 7. 12. 2004, 1:21

Ka'Vor

In a galaxy far far away...

Poručík

Procházel jsem dlouhou a širokou chodbou. Přemýšlel jsem, jakou simulovanou pitomost vymyslel ten dřímající admirál tentokrát. Měl jsem dost energie a tak se mi chtělo trochu popoběhnout. Ale moc to nešlo, protože se mi davy lidí pletly do cesty, jako by to dělaly schválně. Copak nevidí spěchajícího praporčíka, který má jistě naléhavý úkol? Proboha, na co tedy myslí? No, řekl jsem si, že běhat nebudu.

Založen: 25. 06. 2004 Příspěvky: 318 Umístění: Hvězdná flotila, důstojník-poručík

Ale cesta byla dlouhá a já jsem neměl o čem přemýšlet. A tak, i když to často nedělám, v chůzi jsem se letmo podíval z okna, třeba tam bude nějaká zajímavá loď, tkerou bych mohl chvíli pozorovat. Podíval jsem se, byla vidět zelená věc napravo, fialová věc nalevo, žádné lodě, prostě jako vždy. Co jsem čekal? POČKAT?! Zastavil jsem se pár kroků za oknem, ze kterého jsem se díval. Odkráčel jsem těch pár metrů zpět a podíval se ještě jednou. PROBOHA! Zelené mračno čehosi napravo, nalevo něco fialovo-zeleného. Kde to jsme?! Tohle jsem u Země nikdy neviděl. To je jako bychom byli v jiné galaxii. "Jiná galaxie" kde jsem to jen slyšel? Chesterfield! Hlášení z můstku! Pomalu mi vše začalo docházet. Takže...jsme v jiné galaxii? A ten starej moula si myslí,že to je cvičení. No, tak tohle bude velkej průs...ehrm...švih. Ihned jsem se otočil a dostal se ne do běhu, ale přímo sprintu. Tohle se musí dozvědět hned, jak tam doběhnu. To, co jsemušel za 5 minut jsem teď přelétl snad za vteřinu, ale pořád se mi to nezdálo dost rychle. Snad ještě nestačil Harris provést nějakou pitomost. Po několika hodinách, tedy tolik mi to aspoň připadalo, jsem vletěl do dveří sekce, prokličkoval mezi pohodlnými křesli, proběhl kolem rybiček normálně si jich všimnu více, zaťukám na sklo, nebo podobně, ale teď, chápejte, nebyl čas. A nebo... - vrátil se k rybičkám, zaťukal na sklo, za kterým byly zavřené a pokochal se krásou té zlato-červené, která se mi líbila nejvíce. Sekretářka na mně asi musela koukat s nepochopením, ale já si toho nevšímal. Rychle jsem se otočil a než mně stačila zastavit, vběhl jsem do kanceláře. U rybiček jsem se vcelku vydýchal a tak na mně ten dlouhý sprint nebyl vidět. Harris však zrovna s někým mluvil, interkomem, a tak jsem se snažil být co nejnenápadnější. Vincent vypadal docela zkroušeně a já brzo poznal, že mluví s prním důstojníkem McKinley, nyní už komoderem Haydsovou "Ale...my..." "nepřerušujte mně, nadporučíku." "Chtěli jsme na můstku mít ten průzkum IHNED.Chápete to slovo?" "Jistě, děláme, co můžeme. Tak důklad-" "Nesnažte se mi vysvětlovat, co můžete a nemůžete. Ten průzkum netrvá déle než pět minut. A při takto krizové situaci nemůžeme čekat déle." "Ale, komodore, takovéto informace mi nebyly zděleny." "Tak to ale není náš problém, nýbrž váš. Prostě, chci tu mít ten průzkum okolí do minuty!A konec!" "Rozkaz,madam." "Heydsová konec" věděl jsem,co bude následovat a vůbec se mi to nelíbilo. Asi jsem se neměl vracet a říkat Harrisovi, co jsem viděl. Už mu to bylo zřejmě řečeno a to dosti výrazně. Byl pěkně nasupený a vypadal, jako natlakovaný kotel, i když byl asi docela zmatený. Rozhodně jsem to chtěl odbýt co nejdříve a vypadnout. "Jak to, že jste mně neinformoval o tom, že jsme miliardy světelných let od Země?!No tak, mluvte!"

"Pane, něco v tom smyslu jsem ale naznačil." "Cože?! Ne, to určitě ne, rozhodně ne dost výrazně. Nehrajte si tu na zákulisní pletichy, to v mojí kanceláři nezkoušejte, dělejte to venku, jako do teď." "Ale p-" "Zase mi už skáčete do řeči! To by se vám líbilo, abych zase dostal infarkt,že? A vy byste mohl tomu všemu na chvíli velet, co?!" "Ne,to -" "Jen nepovídejte, vidím vám až do žaludku!" "Ale-" "TICHO! TEĎ HNED POBĚŽÍTE NA MŮSTEK A ZJISTÍTE VŠE, CO SE DÁ! A UJISTÍTE TAM VŠECHNY, ŽE VEŠKERÉ SENZOROVÉ PRŮZKUMY BĚŽÍ A ŽE VÝSLEDKY ČEHOKOLI BUDOU DO MINUTY,JASNÉ?!" "Ano, pane." "Odchod, praporčíku!" grrr,tak ten chlap mně pořád ještě umí naštvat. I když, možná jsem si to zasloužil. Ale měl mi to ten Chesterfield říct dřív. Musím za ním dojít, stejně vlastně jdu na můstek. Prošel jsem tentokrát už zrychleně dlouhou hlavní chodbou a dorazil k turbovýtahu. "Můstek" zavelel jsem a turbovýtah se poslušně rozjel. Netrvalo to dlouho a já dosáhl svého cíle - můstku. Pro to, abych mohl vystoupit z turbovýtahu, přístupový panel po mně chtěl trojtou autorizaci i s hlasovou identifikací. Jen, kdybych si vzpomněl, jak byl ten třetí kód. "Á,už vím" problesklo mi radostně hlavou a já jej hned zadal. Široké dveře se otevřely, já jsem udělal krok ven a zůstal v ohromení stát. I když jsem věděl, že můstek je obrovský, nikdy jsem tu ještě nebyl. nebo ne alespoň tak dlouho, abych si to tu stačil prohlédnout. Byl prostě úžasný, každý kapitán si takový přeje, ovšem na lodi by tohle bylo něco nemyslitelného, tohle by se tam prostě nevešlo. Celý msůtek vypadal velmi svěže a příjemně, i když se to tu jen hemžilo lidmi. Každý někam spěchal a já se zkoušel rozpomenout na plán, abych zjistil, kde sídlí operace. Uspořádání operační sekce na základně bylo opravdu složité a na první pohled nelogické. Hlavní ústředí bylo tam, kde má hlavní operační důstojník svou kancelář, tedy na 3. palubě. Další důležité centrum je na můstku, i když zdaleka ne hlavní. Je tu vyhrazen malý prostor pro operační zázemí lodi. Dá se říci, že tu je takové malé "velvyslanectví" OPS oddělení, které zde vede hlavní styčný důstojník. Toto centrum je tu proto,aby v případě nouze mohlo předávat informace z hlavního centra na můstek a aby se tak mohly synchronizovat rychle za sebou probíhající činnosti. Ale v tak krizové situaci by tu byl nějaký operační důstojník, možná přímo zástupce velícího. Avšak nyní to nebyl ten moment a já tedy směřoval za hlavním styčným důstojníkem, stále ještě plný vzteku. Tento operační uzel nebyl moc velký, asi jako každé monitorovací středisko na stanici, kterých je po celém vnitřním prostoru rozeseto mnoho. Ale můstek je naštěstí přehledně organizován a vždy ochotně poradí počítač, nebo nějaká vhodně umístěná směrovka ukazující přesně tam, kam chcete jít. A tak jsem už zanedlouho stál před praporčíkem Jimem Chesterfieldem a tvářil jsem se teatrálně naštvaně, i když to ze mně trochu vyprchalo, ale ne moc. Má horší polovička se drala ven a někdy jsem tomu musel - a také to někdy rád udělal - podlehnout. "Pozor!" i když jsem na stejném hodnostním stupni,mám vyšší funkci než on a i delší praxi. A nesu 'poselství' od Harrise "Takže, co mi řeknete k tomu katastrofálnímu nedostatku informací, které jste nám poskytl?!" "Ale, já přece...vám...řekl vše" "Vše? VŠE?! To snad nemyslíte vážně?! Vždyť jste nám neřekl, v jak krizové situaci jsme! Bylo by to bývalo bylo všechno rychlejší a pružnější! Co si o nás ostatní sekce pomyslí?!" "ale...pane...nemělo by naše reakce být stejně rychlá ať jde o cokoli?" no, musím přiznat, že touhle otázkou mně dostal. "Jistě, ale něco jiného je cvičení a něco jiného opravdový poplach a ještě takhle vážný. Jsme tu teď za pitomce, co neumí svojí práci, což se mi hrubě nelíbí,chápete?!" "No, pane, inženýrům se ještě ani nepodařilo sehnat zástupce jejich velitele" a

mrkne na mně. No, musím přiznat, že ze všeho, co se nepovedlo inženýrům, jsme my měli radost, ale tohle mě moc nebměkčilo. "Ale my nejsme inženýři,chápete?! My jsme OPS, ta nejtrvědji pracující složka tady! A ta nejméně oceňovaná! Co se neshodí na strojovnu, shodí se na nás,chápete?! Ale zásluhy na nás nikdo nehodí, pokud nejsou nad slunce jasné, že spadají do naší kompetence!" tahle pasáž, kterou nám můj oblíbený učitel Wiiliam Stone na Akademii říkal, na mně obzvláště zapůsobila. "Rozumím,pane. Ale teď bychom z toho mohli něco dostat, protože jsme sekce, která zareagovala nejrychleji, tedy nepočítám taktiku. Jestliže rychle dodáme hlášení, stihneme to ještě před vědátorama." "Opravdu? Tak na co čekáte?! Do práce! Diagnostika má být dokončena do třiceti dvou sekund a průzkumza tři, dva, jedna, teď, jestli dobře počítám." "Ano, máme to tu, hned to jdu nahlásit." "Ne, nahlásím to já." "Rozkaz,pane" ani nevím proč jsem si upravil uniformu, postavil se ke stěně, abych nikomu nebránil v průchodu a klepl na svůj komunikátor. Interkom zapípal a já začal mluvit "Operační sekce pro velení. Hlásí praporčík Ka'Vor." "Velení slyší" ozval se ženský hlas "Madam, diagnostika se právě dokončuje, průzkum nejbližšího okolí už je uskutečněn a poslán vám. Ostatní požadavky budou kompletovány dynamicky podle jejich priority a možnosti provedení. Výsledky i senzorové dispozice jsme postoupili i vědecké sekci." "Skvělé, to ráda slyším." najednou konzola vedle mně zapípala a já si všiml, že diagnostika byla dokončena. "Madam, právě byla dokončena kompletní diagnostika, takže čekáme na další rozkazy. Výsledky byly postoupeny vám." "Rozumím. Velení konec" Měl jsem z toho všeho dobrý pocit. I když to tak nevypadalo, neměli jsme tak pomalou reakci. Jen něco kolem čtvrt hodiny, což bylo na provedení diagnostiky a senzorového průzkumu nejbližšího okolí celkem dobré, ale uměli jsme být i o hodně lepší. No, to je život. Ale spíš bych ocenil, aby se snažil víc ten náš spáč nahoře, abychom se od tud už konečně dostali. I když, takovou dálku asi nezdoláme za měsíc. Ani za rok, ani za...brr,tohle jsem nechtěl ani domyslet. praporčík Ka'Vor,nadporučík Vincent Harris,praporčík Jim Chesterfield _________________ "Simplify!" - Petr Man "Mnohý ti dá radu, jak přeplavat moře, ale málokterý tě vytáhne z louže." - Karel Poláček 7. 12. 2004, 16:09

Ma/2tin C/2oss

Modrý oblak

Poručík (marína)

Ve zbrojírně jsme si vzali zbraně a šli do strojovny, cesta byla rychlá, jelikož jsme běželi, ale to nic neměnilo na tom, že to stejně trvalo dlouho. Běželi jsme ke strojovně a na jednou vidíme, jak proti nám jel modrý oblak… „Pane, měli by jsme to obejít nevypadá to, jako něco, co tu lítá každý den…“ „Hmm, asi bychom měli jít, jdeme…“ koukal jsem pořád na ten oblak… Obcházeli jsme to jinou chodbou ke strojovně… Založen: 02. 06. 2004 Příspěvky: 76 Umístění: SB McKINLEY

„Nevíte, co to mohlo být?“ otázal jsem se… „Absolutně ne, nikdy jsem nic takového neviděl.“ Přiběhli jsme ke strojovně… hned jsem hledal pana T’Kola… „Tady jste, hledal jsem vás.“ našel jsem ho nahoře, jak se hrabal v jedné rozebrané konzoly… „Dobrý den, mám tady akutní věc, po základně jezdí nějaký modrý oblak, nechci aby se…“ v tom mě přerušil Johny…

„Pane!“ zařval za zdola Johny… „No co je?“ „Ten oblak…on míří sem!“ „Cože?!“ „Pane T‘Kolo, ihned se někam schovejte!“ seskočil jsem z horní rampy, byla asi tak 3 metry vysoko… přiběhl jsem k ostatním a podíval se ze dveří ven, ten oblak se přibližoval přímo na nás. „Johny, ihned se připravte a uzavřete dveře.“ rozkázal jsem… „Ok.“ Dveře se zavřeli, my jsme se schovali ve strojovně za konzole, co jsme viděli a čekali, co se bude dít… ten oblak se protáhl nějakou škvírkou ve dveřích a pokračoval dál… „Johny, nestřílejte.“ rozkázal jsem… „Rozkaz.“ Ten oblak se přibližoval více a více k takovým vysokým sloupům co byli uprostřed strojovny… oblak zmizel, jakoby se vcucnul do těch vysokých sloupů… „Pane T‘Kolo, na co jsou ty sloupy?“ řval jsem přes celou strojovnu… „To jsou hlavní zdrojové články SB.“ Vstal jsem a říkal si v duchu, co to sakra je, když najednou na mě řve pan T’Kolo: „Pane Crossi, tohle byste měl vidět…“ vyběhl jsem po žebříku a šel jsem k němu… „Co se děje?“ „No podívejte se sám na tuhle konzoly.“ koukal jsem koukal, ale nijak mě nic netrklo, jen tam byla stupnice a ta čárka klesala… „Co to znamená? Nejspíš to není dobré…“ „To znamená, že nám klesá energie a bez energie jsme v...! Takže to doopravdy dobré není.“ „Takže ten oblak vysává energii?“ „No dalo by se to tak říct. Přesnou diagnózu musím ještě zjistit.“ „A to tady na SB už nejsou jiné energetické články?“ „Ještě tu máme tři obvody plus tenhle hlavní…“ „A co vypnout energii těmhle hlavním článkům?“ „No nic jiného nezbývá. Alespoň to nesežere energii, doufám.“ „Tak to vypněte.“ „Vypnuto.“ zhasli světla a nahodili se záložní… „A co se má teď stát?“ „To brzo uvidíme... á už se děje energie už neklesá.“ podíval jsem se na konzoly a ta čárka byla na místě… „To je dobře.“ „No to je, jinak bychom tady moc dlouho nevydrželi bez energie.“ najednou se ten oblak zase objevil, vyjel z těch energetický článků a směřoval přímo ke dveřím… „Johny, pozor ten oblak!“ zařval jsem, co jsem mohl… nejspíš ho dole neviděli… „Kde?“ poslední , co stihl říct… a oblak přejel přes něj… Johny ležel na zemi… „Ošetřovna, ihned pošlete lidi do strojovny je tu jeden zraněný.“ zavolal jsem pomoc a ihned jsem skočil dolu za Johnym, zvedl mu hlavu, byl hrozně popálený… „Promiň Martine…“ poslední co řekl…. „Neeee!“ zařval jsem z plných plic… a rozeběhl se na ten oblak... probudil jsem se až na ošetřovně… _________________ Poručík, Martin Cross 7. 12. 2004, 18:24

Georgij Smith

McKinley byla rychlejší než raketoplán

Kadet 4. ročníku

Konečně mi bylo něco vzděleno, Vydal jsem se tedy na startovací plochu na který jsem se měl nalodit na jeden z raketoplánů, mimo mě převážel také nejaké zásoby, jak se mi povedlo zjistit, jedna ze zásilek byla "Urgentní" obsahovala podle všeho brendy a třešně, nejspíś jim došlo obojí, ale co bylo

Založen: 23. 06. 2004 Příspěvky: 61 Umístění: Akademihe Hvězdné Flotili

zvláštní na obědnávce bylo jméno velitele stanice!!! což je nejenom neobviklé ale dokonce velmi zvláštní!!! Raketoplán se pomalu odlepil od země, a já sledoval jak se vzdalujeme od země stál jsem za křeslem pilota, který mě po chvíli upozornil na SB, sece sem ji vyděl už po nékolikáte ale i tak jsem byl uchvácen. pomalu jsme se bližili na přistáníní. SB se téměž okamžité na okamžik "Protáhla" a zmyzela ve Warpu, těsné před zakotvením, Pilot okamžitě zareagoval a raketoplán se zastavil. Okamžité jsme kontaktovali zemi " Cože??? Cože zmizelo???" ptal se nechápavě jeden z důstojníků. zatímco mi již letěli zpět k zemy " SB pane, nevíme jak, ale prostě zmizela " o chvíli pozdéji jsme usliśeli jak néjaký koktající Crewman se snaží říct to stejné jako mi . " Dobře, vraťte se na zemy, v kosmu nam jste prd platný!!!" Poté si jen řek jen tak pro sebe " No a Rico bude naštvanej, prej na tý zásilce trval, prej mu to maj dovíst i kdyby byl náhodou na opačný straně mléčný dráhyv tom případě máme stopnout borgy aby nás tam dovezli!!!" _________________ "Smrt jednotlivce je tragédie, smrt miliónů je statistika." Josif Visarionovič Stalin

7. 12. 2004, 23:33

Mark Rico

What the hell is going on

Víceadmirál

Založen: 25. 07. 2004 Příspěvky: 125 Umístění: Hvězdná základna McKinley

"Daří se vám určit naší polohu?" Rico už začínal šílet. Nutně potřeboval výsledky senzorů a Sandra je ne a ne dokončit. Tohle si někdo odskáče. "Ne, pane. Každopádně počítač na tom pracuje. Dle složení okolí a naší rychlosti máme podezření, že vaše údaje informace jsou zprávné." "Takže nás opravdu poslal tak daleko?" "Ano, pane." "K sakru. Máte už alespoň rozbor mlhoviny?" "Ano, máme. Je to ale pěkně nechutná záležitost. Spousta radiace, různého záření, helium, vodík. Prostě opravdu nehostiná pustina. Nechtěl bych tu být bez štítů. Alespoň ne delší dobu." "Kam jinam by nás Q zavedl, že?" Nadhodil Rico sarkasticky. "Marku!" Sandra se vynořila z davu: "Máme ty senzorové průzkumy, ale je tu jiný, přednější problém!" "Jaký?" "Dostala jsem zprávu o cizí entitě na palubě. Jakási věc z mlhoviny." "Izolovali jste jí?" "Ne, zdá se, že může v omezené míře procházet našimi ochranami. Zranila čtyři člleny posádky. Mají ošklivé popáleniny, ale lékaři hlásí, že se uzdraví." "Jak myslíš to, že může procházet našimi ochranami?" "Prostě se jen objevila uvnitř základny. Vlétla sem." "Máš hotový stručný popis?" "Ano." "Fajn, ať to počítač najde." "Počítači, inicializuj kompletní scan základny. Hledej entitu označenou jako mlhovina a sleduj její pohyb." =/\= Hledám. Nalezena jedna entita vně základny. =/\= "Kde se nachází?" =/\= Entita se nachází v hlavní strojovně =/\= Rico se na sebe se Sandrou navzájem podívali. V tu chvíli zablikala všechna světla a můstek přešel do nouzového osvětlení. =/\= Kolísání energetických rozvodů na palubě jedna, dva, tři... =/\= Rico ani Sandra nečekali, až počítač dokončí hlášení a rozběhly se k inženýrské podsekci můstku. "Co se děje, poručíku?" zeptal se Rico. "Něco nám odčerpává energii, pane. Všechny rozvody se potýkají s nedostatkem energie. Ale už se to vrací do normálu, strojovna odstavila hlavní zdroj." =/\= entita opouští hlavní strojovnu =/\= "Fajn, takže jde po našich rozvodech. Zřejmě jí přitahují. Dá se zranit?" "Ano, mělo by to v omezené míře jít. Pulzní puška je schopná je v zranit." "Dobře, vyhlaš okamžitou pohotovost všem bezpečnostním složkám. Chci jí minimálně držet od energetických článků." "Dobře, rozumím." Sandra se rozběhla k bezpečnostním a mariňáckým stanicím a začala vydávat rozkazy. "Počítači," otočil se Rico k hlavní obrazovce: "Zobraz scan blízkého okolí stanice." Na obrazovce se objevila stanice jako červený bod se žlutozelenou mlhovinou okolí ní. "Teď vyhledej v okolí stanice signatury, jež jsou schodné s entitou označenou jako

mlhovina." =/\= Hledám. Nalezeno 254 schodných entit." Rico na sucho polknul: "Vyznač je na mapě jako bílé body." Mapa na rozkaz zasvítila. "Jaký mají kurz?" =/\= 100% entit má kolizní kurz se stanicí =/\= "Tak tohle bude boj o zdroje...." Created by Vice admiral Mark Rico & Commodore Sandra Hayds _________________ "...gegen alles!" 8. 12. 2004, 13:31

Bart G. Farkas

Nevyhratelný boj

Nadporučík (marína)

Bart v poklidu seděla na jedné z beden s nákladem, vybavení měl položené vedle sebe a kousal do čokoládové tyčinky, kterou si přivezl sebou ze Země. Při tom přemýšlel nad faktem, že asi nebude mít dlouho možnost takovou laskominu (pravou, nereplikovanou) opět okusit. A když, tak nebude určitě ze Země. Netušil, co se teď bude s SB dít, nebyla připravená na pobyt na odlehlém místě velmi daleko od hranic Federace . Jak tak tiše dumal, nevšiml si pomalu se pohybujícího oblaku, který prošel stěnou stanice a jemně pulzoval modrou až zelenou barvou.Teprve až desátník Barkly se ozval… Založen: 02. 06. 2004 Příspěvky: 324 Umístění: SB McKinley

„Pane, vidíte to ? Co to u všech čertů je ?“ Tento zbrklý mladík však na nic nečekal, dlouho se nerozmýšlel a tasil zbraň. Entita vydala podivný zvuk, když se zbraň nabila. Bart seskočil z bedny a zařval.. „Barkly, dávejte sakra poz…“ Nestačil to ale doříct. Neznámá bytost zřejmě vytušila agresivní sklony jedince a dříve, než ji mohl napadnou, napadla ona jeho. Jiskřící puls prošel celým jeho tělem a on se v křečích svalil na zem, kde pak nehybně ležel. Bart se prudce zastavil, viděl, jak bytost míří k Barklymu, nemohl ho tam jen tak nechat, ale pokoušet tu bytost se mu zrovna moc nechtělo. Neměl však na výběr a tak nahlas zapískal. Obláček však nejevil žádné známky kontaktu. Velmi pravděpodobně neměl ústrojí pro poslech zvuků. Pomalinku se mlha přibližovala k Barklyho ležícímu tělu a měnila barvu z modra na červeno. Bart to prostě musel risknout, sebral Fazer, nabyl ho a nemusel čekat dlouho na reakci té bytosti. Ta se ihned zastavila a zrudla. Byla teď jako vlajka SSSR. Bart koukl na svou zbraň a ta jemně zajiskřila. Začalo mu být jasné, že ho ta entita vůbec nevidí, jde jen po energetických jednotkách. V mžiku hodil zbraň na zem a udělal dobře, neboť se na zemi zlověstně rozjiskřila. Ustoupil o pár metrů do zadu a sledoval, jak bytost ze zbraně odčerpala veškerou energii. „A co teď ?!“ Zeptal se Bart nahlas sám sebe. Stiskl komunikátor a řekl.. =/\=Můstku, tady tým alfa ze skladu 1, máme tu neznámou bytost, živící se energií, zranila jednoho člena mého týmu, podle předběžných informací neublíží ničemu, co na sobě nemá energetické součástky a čeho se nedotkne, má….“ Barta něco štíplo do prstu, podíval se tedy na komunikátor a ten také jiskřil. „Do háje !!!“ Zaklel Bart nahlas a pokusil se hodit komunikátor na zem, bylo však již pozdě a část energie projela i tělem Barta. Naštěstí mu komunikátor v ruce nezůstal a tak sotva se zvedl, musel uhnout, protože entita byla téměř u něj. Ruku měl popálenou elektřinou a celé tělo bylo křečovitě staženo. Přemýšlel, jak se té entity zbavit, byla schopná projit téměř vším, štíty na

ni neměli žádný účinek a on ji potřeboval rychle nalákat někam, kde nenadělá žádnou škodu. Tu mu bleskl v hlavě nápad, ale jeho realizaci přerušily otevírající se dveře. Za nimi stáli bezpečáci připravení vtrhnout po zuby ozbrojení dovnitř. Bart směrem k nim zakřičel … „Stůjte, nechoďte sem !“ Bezpečností oddíly však byly jiného názoru, vlezli dovnitř a zaměřili tu bytost. Bohužel, ona byla opět rychlejší a nebýt toho, že zbraně narychlo pustili, asi by je čekal stejný osud jako Barklyho. „Sakra, poslechněte mě, počkejte venku a kdybych to nezvládl, tak zatím zkuste něco vymyslet, pokusím se ji tu udržet a pokud to půjde, tak i zničit.“ Po druhé už velitel bezpečnostního oddílu neprotestoval a urychleně vycouval ze dveří i s celým svým týmem. Bart však na něj ještě stačil zařvat.. „Hlavně mi sem někdo přineste pulsní granát EN4 s dálkovým odpalováním a připravte zapnutí polí v bloku 8 tohoto skladiště.“ Bezpečák pokýval hlavou a zavřel za sebou dveře. Na Bartovi teď bylo, nenechat tu bytost zdrhnout. Běhal okolo a házel na různá místa všechny věci, které našel a využívaly pro svůj pohon energii. Když už mu došli nápady, objevil se zachránce s granátem. Nebyl ochoten vejít a tak ho Bartovi nemotorně hodil. Bohužel se granát svalil blízko entity a Bart pro něj musel riskantně zajít. Když už ho téměř měl, olízla ho mlha svým plynným ohonem na ruce a jeho tělem projela pěkná rána. Ruka byla poměrně dosti spálená a Bart se sunul po zemi pryč. Neměl teď sílu vstát. Vzal granát, hodil ho na místo, kde předpokládal, že je onen čtverec pro vztyčení pole, jak si vyžádal a zapnul granát dálkově. V ruce třímal tlačítko tak křečovitě, že kdyby bylo z umělé hmoty, tak by ho nejspíš rozbil. Mlha udělala přesně to, co Bart předpokládal, začala se sunout na ono místo. Byla dosti pomalá, ale náhle nabrala na rychlosti, to Barta překvapilo a tak z plna hrdla zakřičel.. „Zapněte to silové pole teď ! “ V nákladovém prostoru 1 se zapojila silová pole a mlha byla v pasti, relativní, mohla totiž kdykoliv polem projít, ale Bart už na nic nečekal a zmáčknul odjištění granátu. Prudký záblesk a vlna zvuku projeli celou místností, pak bylo slyšet hlasité zahučení no a když se vše rozptýlilo do prostoru, byla mlha pryč. Bart opřen o jednu z beden si oddychl a zaradoval se, ale to neměl dělat, protože chvíli na to prošli stěnou základny další dvě mlhy….. _________________ "Člověk umírá tolikrát, kolikrát ztratí přítele." Kadet John Detrix DF Ministerstvo zdravotnictví varuje: Čtení Farkasových logů může způsobit i těžkou újmu na zdraví !!! 8. 12. 2004, 14:56

Ma/2tin C/2oss

Entita Part I

Poručík (marína)

Otevřel jsem oči a viděl doktora, jak nademnou stojí a říká:

Založen: 02. 06. 2004

„Konečně jste se probral. Máte štěstí, že jste zavolal ošetřovnu.“ „Jak dlouho tu ležím.“ zeptal jsem se zmateně, byl jsem ještě celý otřesený… „No... jeden den.“ „A co Johny?!“ zeptal jsem se dychtivě, hrozně mi na něm záleželo… „Pan Johny bude v pořádku, ale pobude na ošetřovně delší dobu.“ „Uff, to jsem rád…“ oddychl jsem si… „Zjistili jste něco o té entitě?“ „No zkoumali jsme nějaké zbytky té entity, co zůstali na těle Johnyho v popáleninách a zjistili jsme, že dá proti ní ubránit oblekem, který používají mariňáci,

Příspěvky: 76 Umístění: SB McKINLEY

vy tomu říkáte „Srdce“ a když se jeho frekvence nastaví stejná jako ta entita tak by vám neměla udělat, ale zase způsobí nejspíš křeče a to není zrovna optimální, ale lepší než nic.“ „Dobře, díky za radu a už jste nějakým oblekům přednastavili tu frekvenci?“ „Jo několik jich tu je a budeme pokračovat v zkoumání…“ „Ok, my jsi nějaké vyzvedneme. A kdy můžu odejít?“ „Můžete klidně už dnes, jste v naprostém pořádku, ta entita vás naštěstí jen omráčila, ale pana Johnyho silně popálila.“ „Tak vám děkuji.“ „Není zač.“ sedl si na postel, pořádně jsem se probral a šel hned za svým týmem… Došel jsem k zasedací místnosti, kde už na mé vyžádání čekali… sedl jsem si do čela a začal mluvit… „Tak pánové děkuji za pomoc a teď budeme pokračovat, byli jsme první, kteří se s tou entitou setkali tak jsme nemohli očekávat, co se může stát, ale zvládli jste to dobře, Marku… ty teď budeš má pravá ruka po dobu než se Johny uzdraví.“ „Pane, tady jsou rozkazy, které jsem dostal, když jste byl na ošetřovně a chci vám, a to mluvím za všechny, že jsme rádi, že jste se uzdravil.“ podíval jsem se na display… bylo tam napsáno, jak můžeme entitu alespoň trochu zastavit a vše, co o nich zatím máme, byli tam i rozkazy… „Děkuji všem. Takže pánové každý si vezme pulzní pušku a lehký oblek, ten vás před ní ochrání, ale ne zcela takže to berte jako poslední možnost se s ní střetnout tělesně. Nějaké otázky?“ nikdo nic neřekl… „Ok, tak jdeme.“ Vzali jsme si potřebné vybavení a ještě jsem si k tomu vzal ruční scan, který najde entitu. Šli jsme směrem ke strojovně… Najednou nám volají ze strojovny: „Pane Crossi…má-m-e…po-tí…po-mo...nám.“ „Už se blížíme k vám hned tam jsme.“ pak byl slyšet jen šum… otočil jsem se k týmu a říkám… „Makáme hoši mají tam nejspíš velký problémy.“ všichni jsme se rozeběhli, co jsme mohli, přímo ke strojovně, vběhli jsme do jedné z cest, co vedla ke strojovně, když před námi jsme uviděli jednu s entit… „Ihned pomalu ustupujte a když bude blízko tak střílejte, zkusíme to obejít.“ zavelel jsem… Pomalu jsme se od entity vzdálili a šli jsme druhou cestou, co tam také vedle, ale nás se odtamtud řítila další entita... „Sakra musíme to zkusit tou nejdelší cestou.“ Šli jsme tedy poslední nejdelší cestou co to šlo ke strojovně, už jsme byli blízko, ale tam se taky proti nám řítila entita… „Takže chlapi stahujeme se a vezmeme to nejkratší cestou.“ na scanu jsem tam měl jednu entitu, ale v ostatních cestách ji bylo více… Vrátili jsme k nejkratší cestě ke strojovně a tam už byla entita… „Připravte se k palbě…“ když na mě řve Mark… „Máme tu další entity, jdou na nás ze zadu.“ podíval jsem se na scan a tam byli samé tečky, co směřovali přímo na nás ze všech stran... _________________ Poručík, Martin Cross

8. 12. 2004, 17:16

John Roco

Trip

Praporčík

John spal. Za poslení týdny toho měl za sebou více než dost a tak si užíval zaslouženého volna, které mu Zarah na víkend udělil. Nemohl se už dočkat až bude konečně mít Akademii za sebou. Teď už bylo stejně vše rozhodnuto a on se neobával že by nepřošel. Nakonec, podařilo se mu s jeho týmem za ten čas ztrávený tady to dotáhnout na jeden z nejlepších týmů na základně. Zdálo se se mu

o Vulkánu. Bůh ví proč právě o něm a proč právě teď, vždyť tam nikdy nebyl. Každopádně se teď procházel po vyprahlé poušti a kráčel k nějakým skaliskům. Slunce mu svítilo do tváře a jediné co chtěl byclo tam dojít a najít nějakou civilizaci. Ze snění ho ale vytrhnul cizí hlas. Když se trochu probral poznal v něm Zaraha:

Založen: 05. 06. 2004 Příspěvky: 100 Umístění: USS Posseidon

=/\= Jonson všem velitelům týmů. Máme tu rudý kód! Opkajuji rudý kód. Hlaste se všichni na předepsaných stanovištích a postupujte podle plánu Gamma 2. Tohle není cvičení. =/\= To Johna probralo úplně. Rudý kód, to znamená stav nouze a pohotovost pro všechny bezpečnostní složky. Vyskočil z postele a načal na sebe rychle navlékat uniformu. Druhou rukou poslepu hledal svůj komunikátor. "Roco týmu 16, máme tu poplach. Sraz okamžitě na stanovišti B." Než mu jeho tři podřízení stačili potvrdit rozkaz, John už hledal na svém počítači co přesně má udělat podle plánu Gamma 2. I to našel během několika málo sekund, byla to jediná věta: "Zabezpečit můstek spolu s týmy 12 a 25." Vyběhl ze dveří své kajuty a poklusem se vydal směrem k turbovýtahu. Věděl sice, že běhat se na stanici nesmí, ale momentálně nebyl zdaleka jediný kdo tak činil. Každý se snažil co nejrychleji dostat tam, kam měl. A nikdo z lidí které John potkal nevypadali, že by měli byť jen tušení co se děje. Konečně se přiblížil k turbovýtahu, kterým se chtěl dostat za svým týmem. Jeho pozornost ale přilákal dav, mačkající se u koridoru vzdáleném jenom několik metrů. Zdálo se, že něco pozorují za okny stanice. John chvíli váhal, ale potom si řekl, že bude lepší když zjistí o co jde. Zahnul a začal se prodírat davem: "Prosím nechte mě projít. Díky. Dovolíte, jsem od bezpečnosti, ano, dovolte, bezpečnost promiňte. Ano děkuji." Když se konečně dostal k průzoru jenom zalapal po dechu. Uviděl jenom rozlehlá modro-zelená mračna všude okolo. Žádnou Zemi, žádně Slunce, žádné lodě, jenom jednu velkou barevnou skvrnu všude kolem. Chvíli na tu podívanou němě zíral, ale pak si zase uvědomil co je jeho úkolem. Musí se dostat na můstek. Prodral se davem zase zpátky a konečně nastopil do výtahu. "Paluba 5" Zavelel a stroj se poslušně rozjel. Když pár chvil později vystupoval. Přivítala ho už betazoidka Jan. Kadet 4. ročníku a jeho zástupce.

" Zdravím tě, pane." "Ahoj, jsou tu všichni? Zeptal se se zájmem John. "Ano, všichni. Vytáhl jsi mě zpod sprchy můžeš mi říct co se tady děje. Celá stanice je vzrůru nohama. John pokrčil rameny: Nemám tušení. Mě Zarah vzbudil. Ale cvičení to asi není." Jan kývla: "Ne to není. Cítím, že jsou všichni pořádně zmatení, něco není v pořádku." Najednou se k nim připojili taky dva crewmani, člověk a vulkánec. Každý z nich držel kompresní pušku a také podávali jednu Johnovi a Jan. "Ahoj, takže co je v plánu?" ptal se mladý, teprve devatenáctiletý crewman 2. třídy. Okamžitě se ale ozval i vulkánec: "Jsem si jistý cremane, že nám to velitel chce zrovna říci" " Jo, jasně. Já se jenom ptám. Vypadá to tady jak kdyby přiletěla letka Borgů." Brade, S'Vaku, pokud dovolíte." Vpadl John do řeči než sihl S´Vak znovu reagovat. Všichni se něho podívali: "Takže situace se má tak. Nemám tušení o tom co se děje o nic víc než vy, ale budeme to mít příležitost dozvědět se to z první ruky. Naším úkolem je zajistit můstek. A to okamžitě. Vykecávat můžeme později." S těmito slovy se otočil a vpadl zase do výtahu. Ostatní se na sebe podívali ale bez dalších připomínek Johna následovali. "Můstek!" zadal John a výtah se znovu dal do pohybu. Když dorazili na první palubu, John všem dal gestem pokyny aby jim ukázal kam si mají stoupnout. Zdálo se, že byli první tým který se na místo dostal. To ho potěšilo. Sám potom zaujal místo kousek od sekundární taktické stanice. Ta byla zatím prázdná. Na hlavní obrazovce se rozkládala ta samá mlhovina, kterou viděl z průzoru v chodbě a uprostřed můstku stál admirál Rico společně s komoderem Haydsovou a o nečem se bavili. John se zhluboka nadech a čekal co se bude dít. _________________ Praporčík John Roco, bezpečnostní důstojník, SB McKinley "Zapojíme-li přístroj do zásuvky, funguje lépe" 8. 12. 2004, 17:33

Martel Tarkin Konzul

Bylo po vypnutí hlavního energetického zdroje. Inženýři se začali hrnout do hlavní strojovny, aby zjistili stav systémů a škody. Po usilovné několikaminutové práci se objevovaly první hlášení, první nadávky a také první stěžování na přesčasy…

Založen: 02. 06. 2004 Příspěvky: 279 Umístění: Sektor Theta, kolonie pod velením admirála Rica

Nadporučíku, hlavní energetický rozvod je úplně zničený, budeme tam muset dát nový, což znamená přejít na rezervy. Do hodiny by se to mělo podařit opravit, ale… Trochu posmutněl a zároveň ztišil hlas. Co ale? Otázal se T´Kola svým vulkánským hlasem a ještě vulkánštějším výrazem – pozvednutým obočím, tak známého od pana Spocka. Jsou další poškozené systémy a mezi nimi i hlavní energetický rozvaděč v centrálním spojení generátoru 1. T´Kola zvrásčil čelo a povytáhl uši. Ten se nedá zreplikovat. Řekl po chvíli. Ne, pane, nedá. Budeme ho tedy muset vyrobit . Řekl stejně nevzrušeným hlasem T´Kola. Připravte na to všechny součástky, poručíku, ať jde práce rychle. Až je budete mít, tak mi dejte vědět, přijdu s tím pomoci. Na tento

úkol vyčleňuji tým 2, 3 a 4. Řekl nadporučík. Jistě, pane. Začnu na tom okamžitě pracovat. Odvětil poručík a šel si po svých… T´Kola však neměl chvíli klidu. Jakmile skončil s jednou osobou, už se k němu řítila další. Pane, tady je zpráva ze sekce 3. Byla celá kompletně zničena. Slova mu vázly v ústech. Největší problém je, že v sekci 3 bylo hodně měřících a dalších přístrojů nutných pro opravy a podobně. Hlas byl již téměř na troskách. Přišli jsme tak o 90 % všech měřících přístrojů, včetně hlavní diagnostické laboratoře pro teoretické inženýrství a hlavní diagnostické laboratoře pro rozvod energie po základně. Nyní se už začal i třást. Bylo zjevné, že je toho na něj moc. Byl to mladý praporčík, pravděpodobně na své první misi a hned tohle. Uklidněte se, praporčíku. Opáčil mu T´Kola. Ano, pane. Vydechl praporčík, ale napětí z jeho hlasu se nevytratilo. Běžte na ošetřovnu, ať Vám doktor dá nějaká uklidňující léčiva. Praporčík zíral na T´Kolu. Po chvíli už to T´Kola nevydržel. Nejbližší ošetřovna je v kvadrantu 4, dveře číslo 23/31. Pospěšte si. A-ano, p-pane. Vykoktal praporčík a zmizel. T´Kola se rozhlédl po hlavní strojovně. Ve strojovně vládl víceméně organizovaný zmatek. Jednotlivé týmy pracovaly, jak mohly, ale stále se výsledek nedostavoval. Bude to těžké, velmi těžké… V tom se za T´Kol objevila mladší podporučík. Běžela k němu jako o život. Nadporučíku, nadporučíku . Křičela. Když k němu doběhla, tak musela chvíli oddychovat, aby nabrala nový vzduch. Co se děje, podporučíku? Otázal se T´Kola jako tradičně klidným hlasem. T-tady je zpráva o r-r-rezervních zdrojích, pane. Je to katastrofické. Rezervní zdroje nás utáhnou maximálně 3 hodiny, pak je bude potřeba dobýt, a na to není zatím energie. Lehce pohlédla za T´Kolu, kde byl jeden ze 3 energetických článků pro hlavní energetický zdroj. T´Kola však její pozornost zase upoutal na jeho osobu. V pořádku, podporučíku. Do hodiny máme zpět náš hlavní zdroj, a pak je dobijeme. Podporučíkova mysl byla zaplavena úlevou. Výborně. Řekla radostně. T´Kola si sám pro sebe však už jen dodal – doufejme… Práce pokračovaly, až jeden krásný okamžik… Pane, hotovo jsme připraveni začít kompletovat. Půjdete s námi? Otázal se poručík. Ano, jdu to sestrojit s vámi. Skupina několika inženýrů začala s prací na snad nejdůležitější součástce pro hlavní generátor stanice. Práce šla velmi pomalu – nic se nesmělo uspěchat. Jediné zaváhání, selhaní apod. a stanice by mohla přijít o svůj nejdůležitější, za současné situace i nejvíce životadárný zdroj. Postupem času odpadávali jednotliví inženýři, jimž se na rukách, členech a dalších částech těla objevoval pot. Jedni odcházeli, druzí přicházeli. Jediní, do byli u svého „dítka“ od začátku do konce, byli nadporučík T´Kola a poručík Ronald Heckwood, jenž mu asistoval. Po hodině a půl pečlivé práce před nimi stál jejich výtvor. Poručík neskrýval své emoce. A je to. Oddychl si. Teď aby to ještě fungovalo. To už ovšem T´Kola naznačil servisnímu týmu, aby komponent opatrně vzali a donesli jej na určené místo. Instalace proběhla velmi rychle. A teď si držte klobouky. Poznamenal poručík. T´Kola aktivoval hlavní generátor… Chvíli se nic nedělo, ale pak se objevily první reakce – začátky, které daly všem na stanici novou naději. Funguje! Ono to funguje! Vykřikl kdosi v dálce. Ve strojovně se začal ozývat potlesk. Nadporučík to sledoval, ale jaksi nechápal proč to… Poručík byl naopak šťasten, že se jim to povedlo, a vychutnával 5 minut slávy. Uprostřed nejlepší oslavy se ozval slabounký hlásek. Nadporučíku, energetické pole kolísá. Neudržíme všechny tři články. Byla to útlounká členka posádky ve zlaté uniformě přidělená do strojovny. Nadporučík nechtěl kazit oslavu – po dlouhé chvíli bylo zase se z čeho radovat. Nechal si ukázat situaci. Zhodnotil ji. Situace není tak vážná, jak se zdá. Budeme se sice muset uskromnit ve spotřebě energie, ale půjde to. Připravte se seznam doporučených úspor pro admirála. Můžete si k tomu ještě někoho vzít. Řekl nadporučík. Dobrá práce. Nezapomněl opomenout a poplácat členku posádky po rameni. Dobrá práce. Zopakoval. Během několika dalších minut byla opět celá stanice pod proudem…

Created by Lt. Cmdr. T´Kola (NPC) & members of T´Kola´s team (NPCs) _________________ Nejlepší diplomat, jakýho znám, je plně nabitej phaser! kapitán Scotty Hlavní diplomatický důstojník pro sektor Theta Hráč měsíce – Září 2380 8. 12. 2004, 19:06

Mark Rico

The battle scene

Víceadmirál

Založen: 25. 07. 2004 Příspěvky: 125 Umístění: Hvězdná základna McKinley

Rico se potil. Stanice už byla v pohotovsti dvacet hodin a nic se nezlepšovalo. Ba naopak. Situace se zhoršovala a to i skrz jeho obrovskou snahu. Po prvních útocích entit vytvořili s Sanchezem ze složek mariňáků a bezpečnosti obrovský obraný val okolo strojovny a lokálních důležitých rozvojů. Tyto bariery bránili entitám v bližších útocích na vedení, ale byl to doslova mlýnek na maso. Oblaky se ukázaly být téměř nesmrtelné (odhadem jich nepřežilo za celou dobu dvacet). Pulzní pušky jim pouze „ubližovali“ a tak po několika zásazích utíkali (rekord držela jedna malá entita, která se probila přes čtyři týmy, až do strojovny, kde dostala dalších padesát zásahů, než se dala na útěk- zaplatila životem). Za tu dobu dokázali ale zmasakrovat dobře vycvičenou četu. Všichni mariňáci a muži z bezpečnsoti byli narychlo vybavování nevodivým a ochraným oblečením, ale proti popáleninám to moc nepomáhalo. Počet zraněných stoupal každou minutou, stejně jako počet entit v okolí stanice. Naposledy jich bylo napočítáno okolo 780 v blízkém okolí a na dálkových senzorech, jež propátrávali vzdálený vesmír, se jich našlo dalších 550. Všechny mířili k základně. Inženýři skoro nestačili napravovat škody na stanici, jež způsobovala nekončící bitva, Boje nebyly silné, ale byly intenzivní. Nebýt obrovského technologického potenciálu SB, nebyla by vydržela ani chvíli. Jednou už to vypadalo hodně kriticky, ale naštěstí se podařilo vše vyrobit a opravit. V současné době se dobíjeli všechny možné rezervy a chránily jako oko v hlavě. Vědci pro změnu mlčeli. Pokud zrovna nebyly jejich laboratoře pod útoky, snažili se nějak vyřešit problém, ale dost neúpěšně. Jediné, co se dařilo byly neustálé modifikace pušek, které zvyšovali účinnost „zranění“ způsobované na entitách. Na otázky, jak je likvidovat, omráčit, nebo alespoň odhadnout jejich sílu, nenacházeli odpověď. Nejlépe ze všech se ukazovali lékaři. Měli k dispozici obrovský potenciál, kterého se nebáli využívat. Jako vždy léčili raněnné a pokud mohli, pouštěli je zase do „oběhu“. Kruté, ale praktické. Civilní obyvatelstvo bylo evakuováno z postižených oblastí a varováno, aby se entitám nijak nestavělo do cesty (mimo jiné bylo zjištěno, že dotyk entity působí na živou tkáň naprosto destruktivně). Čas od času si sice někdo hrál na hrdinu, ale lidský pud sebezáchovy je silný. Co ale Rica překvapovalo a zaskočilo ze všeho nejvíc bylo to, jak je řadová posádka naprosto nezkušená. Přes veškerý výcvik a schopnosti tu nebyl nikdo, kdo by prošel bojem, válkou, nebo alespoň nějakými střety, což bylo pochopitelné, protože federace žije v poslední době už hodně dlouho v míru. No co, je na čase, aby si zkušenosti získávali. _________________ "...gegen alles!"

8. 12. 2004, 21:35

Ka'Vor

Encuentro casual

Poručík

Vincent seděl ve svém pohodlném křesle a popíjel své oblíbené sherry. Na stole byly rozloženy PADDy s různými informacemi, které bylo potřeba, aby vstřebal, a to v dost krátkém čase. Očekával totiž, že se bude brzo konat nějaký briefing s viceadmirálem. Musí se konat. On musí dát rozkazy co dál. Protože jestli je nedá, tak jsme ztraceni. "Ještě, že nás zatím nikdo nenapadl" říkal si. "To by nám ještě tak scházelo" a dal si další malý doušek z nízké baňaté skleničky, aby tuto představu zahnal. V to ale uslyšel nějaké klepání na dveře. "Dále!" Založen: 25. 06. 2004 Příspěvky: 318

Umístění: Hvězdná flotila, důstojník-poručík

************************************************************* Marcus byl na cestě do své kanceláře, do hlavního operačního střediska, do svého zázemí. Už ho začínalo unavovat, že tu musí na všechno dohlížet a že je na něj každý inženýr, a vlastně všichni podřízení, naštvaný. Ale jinak to nešlo, protože to vypadalo, že se tu bez něho nic neudělá. Vždy přišel na inspekci, kdy práce byla v počátku, nebo vůbec ještě nezačala. Ostudné, na tak velké stanici jako McKinley. Musí trochu popohnat toho Harrisova asistenta, ten by na tohle měl dohlížet. Ale zřejmě je taky neschopný, jako ti ostatní, se kterými jsem se setkal. "To když jsem sloužil na USS Feria, bylo to jiné. Tedy vztahy k mé osobě nebyly také nejrůžovější, ale byl jsem tam přijímán s respektem a všechny práce šly jako na drátkách. Je jen škoda, že jsem odtamtud musel odejít, protože jsem prý neplnil své povinnosti. Musím uznat, že jsem posádce nechával ještě hodně benevolence, ale rozhodl jsem se to na této nové pozici změnit." pomýšlel Poručík Grant ale v tu chvíli došel před dveře operačního oddělení. Nervózně stiskl tlačítko pro otevření a pohled se mu přesunul od ovládacího panelu směrem do místnosti. Chtěl se pohnout jenže to nešlo. Zůstal stát jako zmražený, mezi dveřmi a snažil se přesvědčit své tělo, aby se pohybovalo, nebo alespoň vydávalo nějaký zvuk. Jenže se nepohnul, jen tam stál a zíral s upřenýma očima na tu věc. ************************************************************* Paní Montserrat Garcíová, celým jménem Montserrat Maria Piacentti García Y Domingo, měla dnes dobrou náladu. I když věděla, co se děje a samozřejmě z toho šťastná nebyla, ale rozhodně nepropadávala panice, jako ostatní. Byla to žena, kterou jen tak něco nerozhází. Pískala si tu novou písničku od Federica Bautisty "Locura de dolor". I když moc moderních zpěváků neměla ráda, tenhle hispánský zpěvák jí učaroval. Měla jeho fotky po celé kajutě a dnes měla tak dobrou náladu, že si před příchodem do práce pustila jeho písničky prakticky na maximální hlasitost a ještě do toho tančila. Prostě, dneska měla velmi dobrý den, jak to vypadalo. V tom ale uslyšela na chodbě nějaký křik. Napadlo jí, že by to mohla být nějaká hrozba, třeba že stanici někdo přepadl, nebo že by zase zaútočily ty modré oblaky, jak se o nich teď všude vypráví. Ale když tak by zavolala ochranku, která by jí určitě pomohla. Ale vše po chvilce ztichlo a tak si řekla, že to byl zřejmě jen chvilkový problém a tak se dál věnovala své práci. Poté slyšela jen několik cvaknutí a uviděla, jak se dveřmi bez větších obtíží protahuje ten zprofanovaný modrý oblak. Nevěděla chvíli, co dělat, ale opravdu jen asi sekundu. Poté, neschopna slova, vyskočila ze židle a zůstala stát. Jen se dívala na tu modravou mlhu před ní a ta se ani nepohnula. Ozvalo se nějaké zachrčení a entita se rozpohybovala, směrem k Montserrat. Ta pomalu ustupovala, ale zřejmě udělala nějaký rychlý pohyb a nepřátelská hmota vystřelila vpřed a sekretářka se jen tak tak stačila vyhnout, aby utrpěla jen spáleninu ruky. Ještě však nebylo všemu konec, protože přežila jen první výpad. Mlha se otočila, trochu nadnesla a *********************************************************** "Paní Garcíová!" podařilo se Marcusovi nakonec vzkřiknout. Vypadalo to, že se jí ten hrozný oblak, o kterém se vyprávělo snad po celé lodi, snaží zabít. Vznesl se totiž, a mrštil sebou vpřed, ale po Marcusově výkřiku se zastavil a otočil na něj. Poručík se lekl ještě víc, protože si uvědomil, že na sebe upoutal pozornost něčeho, na co nepůsobilo takřka nic, a ještě to bylo v uzavřené místnosti. Postoupil o malý krůček vpřed a dveře se za ním s drcnutím zavřely, čehož se také lekl. Všichni tři se na sebe "dívali", tedy pokud může mít namodralý plyn nějaké oči. Ale na takovéto přemítání nebyl čas, protože ta věc se vrhla po Marcusovi, a ten jen tak tak uskočil, ale narazil do dveří Harrisovi kanceláře.

Takže jediná vzniklá škoda byla poničená mapa Federace na stěně. Byla sežehnutý a roztrhnutá, ale ve velmi zajímavém tvaru. Vypadalo to jako velké "X", jenže zrovna v místě Romulanského Impéria. Kdyby to nebylo v takovéhle situaci, Marcuse by to možná pobavilo, jenže teď neměl čas nad něčím takovým přemýšlet. Cizí bytost sebou trhla směrem k němu, ale zase se zastavila, přičemž on instinktivně máchnul rukou a hlavou bouchl do dveří, opět. ************************************************************ druhé zaklepání "Tak, ksakru, dále, říkám!" ty lidi snad jsou hluší, nebo co. A proč vlastně používají klepání, když se můžou ohlásit stisknutím tlačítka na ovládacím panelu? Á, už to někomu asi došlo, protože se právě zmíněný známý signál ozval. A ještě, a ještě, a ještě, a to hned po sobě, aniž by ten předchozí stačil doznít. Připadalo mi to divné, že by se mnou někdo potřeboval tak nutně mluvit, a i kdyby, tak by mi to nahlásila sekretářka,ne? Opět klepnutí, nebo spíše bouchnutí. "Já jim to ale dám! Takhle mně rušit! Já jim to spočítám! Já už je naučím neklepat!" pomyslel si Vincent a zvedl se od stolu. Přešel místnost a zmáčkl tlačítko pro otevírání dveří. Na zem se mu svalil jeho vlastní zástupce! "to snad není pravda?!" chtěl říci, ale všiml si jeho zesinalé tváře a pohledu plnému hrůzy a nemohl z něj odtrhnout oči. Ale potom se vzpamatoval a začal mluvit "Vy, Grante?! To bych od vás nečekal, poslouchat za dveřmi! Co si o sobě vlastně myslíte?! A proč klepete a jen jednou nezazvoníte? A proč se vlastně vůbec neohlásíte mé sekretářce? Ona by vás zapsala a pozvala ve smluvený čas ke mně. To přece víte,ne?! Nebo jste tak neschopný! Tak ODPOVĚZTE,KSAKRU!" Vincent začínal být netrpělivý a protože jeho zástupce neodpovídal, ba ani se nezdálo, že by vykazoval jinou aktivitu, než bezděčné zírání vpřed, nadporučík od něj vzhlédl a rozhlédl se po místnosti. "Ale tohle už přestává všechno! Masone, tentokrát už máte vážný problém! Tyhle vaše dětinské hrátky jsem snesl jen jednou a varoval jsem vás! Netuším, jak jste k něčemu takovému mohl přemluvit ještě Marcuse, takového nadějného a slušného důstojníka, ale nechci to slyšet. Budete se hlásit u disciplinárního řízení,jasné?!" Mason Hawkfort, praporčík se sklony k dětinským vtípkům, toho neměl nikdy Vincent rád. Když tu nadporučík nastoupil, tenhle Mason udělal jeden ze svých dětinských žertů, prý na přivítání. Vzkázal, že Harris má přijít do kanceláře nějakého operačního střediska a když šel nadporučík chodbou před ním, Mason nechal zhasnout světlo a vyřítil se v bílém prostěradlu proti svému nadřízenému. Tenkrát mu to prošlo, protože mu Harris prořízl kus prostěradla mezi nohama, phaserovým paprskem. Naštěstí se nic nestalo, ale nezdárný praporčík byl důsledně varován, aby nic už takového nedělal a ten už to ani neměl v úmyslu, protože kdyby se, nedejbože, nadporučík trefil někam do jeho těla, byl by to malér, a to pro oba. Jenže tentokrát už mu to Vincent nemohl trpět, tohle se nedalo přehlédnout "Svlékněte to prostěradlo už, ksakru! Na takovéhle vtípky nemám náladu. Jen počkejte, u disciplinárky vás trest přejde! JAK SI TOHLE VLASTNĚ MŮŽETE DOVOLIT KE SVÉMU NADŘÍZENÉMU?!" "Ale...p...p...pane, to...to...to...ne...není...M...M...Mason." "Ano, jistě, poručíku. A za chvíli budete chtít, abych věřil na skřítky, že? Takže i s vámi mi bude potěšením sejít se na zmíněném řízení. Přijďte včas. Tak, a teď jsi jdu dopít své sherry a ať se opováží mně někdo rušit!" a s tímhle se otočil a chtěl

odejít. Jenže až teď si periferním viděním všiml své sekretářky, stojící v rohu, zírající na celé to divadlo. Vincent se na ní zadíval pořádně a viděl, jak mává a snaží se upoutat jeho pozornost. Měla v ruce PADD, na kterém stálo "NEPŘÍTEL!" a Harris chvíli přemýšlel, co tím chce říct. Z jeho přemítání mu nic nevyšlo, ale ten oblak se nyní pohnul o trochu blíže a on si řekl, že je potřeba tohle všechno zarazit. "Ksakru, ať je to třeba Duch Svatý, mně tu nikdo nebude rušit od mé jediné a pravidelné denní přestávky! Na tu mám snad právo?!!" křikl na celé kolo a vrhl se po hasícím přístroji, který byl v zakrytém výklenku po jeho levé straně. Nejbližší nástroj, se kterým mohl něco dělat. Vytrhl ho, a okamžitě se rozezněl požární alarm. Oblak se po tom vrhnul, ale Harris byl rychlejší. Odjistil západku, zamířil a pálil. Z přístroje v jeho rukou vyšel mohutný bílý dým, který jakoby část toho modrého pohltil a zbytek se rychle dal na ústup dveřmi na chodbu, ale tentokrát byl pomalejší a jeho část jako by byla...hutnější. Ale, kdo ví, snad to těm třem jen tak připadalo. Tedy, jen dvěma, protože hlavní operační důstojník nad takovouhle "malicherností" nepřemýšlel, otočil se, a zašel do své kanceláře. Tam si sedl zpět do svého pohodlného křesla, zrušil požární alarm, vzal do ruky sklenku sherry a s velkým douškem ze skleničky a nohama na stole zavřel oči, a přemýšlel. Něco podobného zřejmě vychutnávali i ti dva lidé v reprezentační místnosti, tedy Marcus Grant a sekretářka Garcíová, protože oba byli strnulí, na místě, ve kterém je Vincent opustil, do teď neschopni slova. Po chvíli se zvedl Marcus, sedl si do křesla, sekretářka vedle něj a oba se dívali do konferenčního stolku, jakoby ho chtěly prostoupit svým pohledem. Nic víc, jen tak seděli a postupně na sebe nechávali dolehnout minulé okamžiky, které prožili. nadporučík Vincent Harris (NPC) , poručík Marcus Grant (NPC) , Montserrat Maria Piacentti García Y Domingo (NPC) _________________ "Simplify!" - Petr Man "Mnohý ti dá radu, jak přeplavat moře, ale málokterý tě vytáhne z louže." - Karel Poláček 10. 12. 2004, 19:18

Bart G. Farkas

To není možné !

Nadporučík (marína)

Založen: 02. 06. 2004 Příspěvky: 324 Umístění: SB McKinley

Entitám nejen, že nestačily vedlejší zdroje energie základny, nestačil jim totiž ani hlavní zdroj. Nečekaně se objevili i v domácnostech, kde pracovaly spotřebiče. Braly energii ze všeho, co ji vydávalo, nebo spotřebovávalo. Neúnavně brouzdaly po základně a dopovaly se tou nejlepší a nejvydatnější směsicí elektronů, kterou mohly v této pusté vesmírné části najít. Bart byl nyní jeden z jejich lovců. Chodil spolu se svým týmem po základně a hledal další dotěrné mraky, které terorizovaly osoby žijící na SB. Právě procházel kolem rezervních energetických bloků, když v tom se před ním objevil právě jeden z nich. Bart jako obvykle zaměřil nabitou zbraň do středu té bytosti a zmáčkl spoušť. K jeho očekávání se však vůbec nic nestalo. No, nestalo, spíše se toho stalo až moc, ale nic, co by pro něj bylo dobré. Zatímco zbraň nejevila žádnou změnu, tak mrak změnil barvu na rudě červenou a změnil směr letu směrem k Bartovi. Bart tedy neměl čas postávat a rozběhl se pryč. Za prvním rohem se ukryl za bednou a čekal. Jakmile se mlha objevila, zavolal nahlas. "Tak hoši, nešetřete ji. Pal!!!" Objevilo se několik výstřelů z phaserů, které následoval zvuk jejich činitelů. Mlha se pod náporem takové energie naprosto zhroutila a zmizela. Bart i jeho tým si mohli oddychnout, ale jen na malou chvíli, sotva se totiž dali na odchod, vyřítilo se ze všech stran několik dalších entit a všechny měli opravdu blbou náladu, což se jasně promítalo na jejich zbarveních. Energetické entity neměly opravdu dobrou náladu. Jejich odstíny byly červených barev. Vypadaly jako sopka při explozi, nebo magma, které se ze

sopky právě řítí - z jícnu na povrch zemský, aby způsobilo velkou zkázu. Barta v daný okamžik napadlo, že odstíny barev těchto tvorů - ano, nebál se použít slova tvorů, protože určitě mysleli - jsou v souladu s jejich náladou. Když přišly poprvé, tak entity měly modrou barvu. Barvu, jenž by se dala označit jako průzkumnická, někdo by možná řekl mírová. Po několika útocích na ně se však barvy začaly měnit. Všiml si toho, už když bojoval s jednou entitou v nákladovém prostoru. Před zničením a po několika zásazích z phaserů entita změnila barvu na odstíny červené - tedy navztekané. Asi tomu tak bude, protože entity mířící proti nim měly výraznou křiklavě červenou barvou. "Chcou pomstu za svého druha." Vyřkl jeden z Bartových chlapců. Bart se na něj otočil. Kývl hlavou na znamení souhlasu a pravil. "Všichni ústup a kryjte se palbou!!! Krytý ústup podle vzoru eta4!" Jak Bart řekl, tak se stalo. Jednotliví muži se začali stahovat, přitom se navzájem kryli palbou. Entity to sice chvílemi zdržovalo, ale pořád se k nim blížily. Jednotce mariňáků už pomale začínala docházet munice. Nyní si byl Bart zcela jistý, že entity myslí, protože se začaly pohybovat rychleji a zvolily agresivnější taktiku. "Na toto nemáme!" Ozvalo se z řad mariňáků. Všichni to věděli. Bart přemýšlel, jak to udělat, a pak dostal nápad. "Všichni se stáhnout ke koridoru 8. Je to první chodba, co se kříží s touto." Dal všem rozkaz. Jednotka i nadále pokračovala v ústupu, až se dostala na požadované místo. Bart vzal do ruky vysokoenergetický granát jako onehdy ve skladu a hodil ho k entitám. Pak rychle aktivoval silové pole třídy 10. Následovala obrovská exploze. Silové pole se jasně zviditelnilo, když na něj tlaková vlna udeřila. Pár sekund a je po všem. Bart i jeho muži stále hleděli za silové pole. Nic tam nebylo. Granát energetické bytosti zabil. Zrušili silové pole a jako kompenzaci za boj si dopřáli chvilku odpočinku. Odpočinek byl příjemný a povzbuzující, ale netrval nijak zvlášť dlouho. =/\=Sanchez Farkasovi, poručíku, ihned se přemístěte se svým týmem do hlavní strojovny, je tam nepříjemný boj o zdroje, asi 30 entit.=/\= Bart zvedl oči v sloup a stejně tak udělali i jeho podřízení. Poté ale poslušně zebrali své vybavení a vydali se tím směrem. =/\=Rozumím generále, už tam jdeme.=/\= Bart cestou přemýšlel, jak to ve strojovně vykutit, protože tam nešlo jen tak hodit granát a čekat, že jediné zasažené bytosti budou útočící mlhy. Sotva však vešli do strojovny, myšlenky ho ihned přešly. Před ním létalo opravdu hafo mlh a všechny rudě zbarvené útočily na techniky i bezpečnostní oddíly, nikoho nevyjímaje. Naštěstí, ve stejnou chvíli dorazily do strojovny i další dva týmy mariňáků, každý z jiného směru, a započala se krutá křížová palba. Ačkoliv bylo bytostí hodně, toto zaručeně nečekaly, pomalu, ale jistě všechny odpadaly. Když vřava skončila, byl všude veliký nepořádek. Technici se dali do úklidu, lékaři ošetřovali rány a tak podobně. Bartovi se opětovně ozval komunikátor a nesl další špatné zprávy. =/\=Poručíku, zmizte tam odtud, přibližují se k vám entity ze všech stran, je jich na

sto !=/\= Bohužel už bylo pozdě. Mlhavé mraky se vynořovaly ze všech směrů a lidé ve strojovně se museli stahovat do hloučku, aby je náhodou nenapadly zezadu. Když byli narvaní přímo uprostřed strojovny, defakto na kupě, začaly entity shlukovat energii a nadměrně jiskřit. Jedna předávala energii druhé a tak to šlo postupně dál. Nakonec se všechna energie shlukovala do jednoho většího mraku, který stále rostl a přidával na objemu. Bartovi se z toho zježily chlupy na těle. "Co teď ?!" Ptal se bezradně sám sebe. To se asi neptal jen Bart sám sebe, ale ostatní si tu otázku kladli také. Velký mrak stále rostl a více červenal. Nebylo žádných pochyb - chystá se na útok. Mariňáci i všichni ostatní pálili ze všech sil, ale nebylo to platné. Energie těch entit to dokázala pohltit. Všichni sledovali hlavní entitu ve strojovně, jak se nadýmá a připravuje se k útoku, když tu ............. změnila zcela rázem barvu. Z červené přešla na bílou. Velmi krátce trvalo, než hlavní entita byla jako ostatní. Bart si uvědomil, že sleduje i ostatní entity - i ony nyní měly bílou barvu. Zprvu se nic nedělo, ale pak se začaly jednotlivé mlhy vytrácet ze strojovny. Z Bartova komunikátoru se ozval hlas generála. "Farkasi, také od vás jen tak odcházejí?" "Ano, pane." Odpověděl slušně Bart. "U nás také.Zatím máte úkol hlídat strojovnu." Dodal generál "Ano, pane." Opakoval naučenou poslušnost Bart MEZITÍM V OPS STŘEDISKU "Nadporučíku, nadporučíku." Křičel jeden podporučík na svého nadřízeného, který na něj vrhl nevrlý pohled a namířil si to za ním. "Co se děje? Mám tak i dost práce." Oznámil mu suše. Podporučík se začal klepat, ale psychický nápor nadřízeného vydržel. Otočil se zpět k obrazovce své konzole. "Entity se od nás začaly stahovat směrem 005 na 090, nadporučíku." "Výborně." Pochvaloval si nadporučík a chtěl tu radostnou novinu sdělit veliteli stanice admirálu Ricovi. Podporučík však pokračoval. "To byla ta dobrá zpráva, pane. Nyní ta špatná. Blíží se k nám asi 45 neznámých plavidel. Jejich kurz je přímo k naší pozici." Dodal a suše polkl podporučík. O několik minut později se plavidla ocitla v blízkosti SB1 - McKinley. "Pane, volají nás."

Oznámil vzrušeně podporučík u komunikační centrály. "Na obrazovku!" Dal rozkaz poručík. Na obrazovce se objevil starší muž v jakési uniformě. Mluvil jasně angličtinou, a tudíž mu bylo rozumět. "Tady je atamar (admirál) Mark Rico ze Zemské aliance." Všichni v OPS centrále byli ochromeni. Díval se na ně Mark Rico, ten Mark Rico, jež byl jejich velitelem. Jako první se vzpamatoval nadporučík. Zemdlelým hlasem poručil. "Spojte ho s admirálem." To bylo vše, co ze sebe dostal. Komunikační důstojník uposlechl. Created by Bart G. Farkas za velké ideologické podpory Martela Tarkina _________________ "Člověk umírá tolikrát, kolikrát ztratí přítele." Kadet John Detrix DF Ministerstvo zdravotnictví varuje: Čtení Farkasových logů může způsobit i těžkou újmu na zdraví !!! 10. 12. 2004, 22:25

Mark Rico

The mirror side of the problem

Víceadmirál

Rico stál na můstku a pozoroval stahující se entity. Když mu senzory zahlásili blížící se lodě, přikázal nechat štíty zvednuté a poplach na červeném. „Pane, mám signál. Volají nás.“ Ozvala se komunikace. „Na obraz.“ Na obrazovce se objevila vousatá tvář muže, jehož Rico viděl nejméně tisíckrát. Každé ráno, když vstával v zrcadle a každý večer, když se sprchoval v odraze kachliček. Založen: 25. 07. 2004 Příspěvky: 125 Umístění: Hvězdná základna McKinley

„Proboha..“ vydralo se mu z úst. Atamar Rico stál hrdě v popředí nádherného můstku své lodě typu Galileo, jménem Conrad. Třída jehož velikost se dala přirovnat k Defiantu, ale síla přesahovala třídu Soverign. Předpokládal, že se mu Noricianské mlhy pokusí dát do cesty nejeden klam, ale hvězdnou základnu z doby před 60 lety ? To už bylo trošku moc i na něj. Nejvíc ho však překvapilo, když zjistil, že se kouká do tváře sám sobě... Po chvilkovém zaujetí si nahlas řekl. "Tak tohle jsem teda nečekal, je vidět, že ty Noricianské mlhy mají opravdu i smysl pro humor. Hehe. Postavit mě do cesty takovouhle dokonalou iluzi, to si zaslouží potlesk." Můstkem se ozval nejistý, ale hlasitý tleskot. Admirál se rozhlédl po svém můstku, pak se zahleděl na Sandru a její vyděšený výraz. Dodalo mu to sílu. Proto se postavil do pozoru a předpisově zahlásil: „Tady je víceadmirál Mark Rico z Hvězdné základny McKinley. Dostali jsme se sem jistou shodou náhod, která je velice těžko objasnitelná. Mohu se zeptat na vaše záměry? Proč mají vaše lodě aktivované zbraně a štíty?“ Rico (2) se zplna hrdla začal smát a jeho posádka ho následovala. Po chvíli vydechnutí pak jen tak mimochodem pronesl. "Tak tohle mi nikdo neuvěří, takhle předpisově jsem se snad nikdy ani hlásit neuměl a ta iluze to teda přímo bravurně napodobuje podle starých pravidel Federální flotily. Přeci jen ale mohli přijít s něčím novějším, nemyslíte Sandro ?" Dodal Rico (2) a otočil se ke svému FO. Sandra byla o něco starší, přes čelo až k oku měla velkou jizvu (pravděpodobně z nějakého boje), ale jinak byla naprosto totožná se svým dvojníkem na McKinley. Přistoupila tedy blíže Markovi (2) a

pronesla. "Zdá se, že se jim podařilo zkopírovat informace ze staré databáze Federace. Pokud je to, jak si myslím, je ta iluziórní bytost téměř totožná Vám, pane." Rico (2) se opětovně usmál a beze slov koukal na svou kopii. Na můstku McKinley všichni mlčeli. Rico i Sandra mlčeli a přemýšleli, jak odpovědět. Admirál nakonec usoudil, že bude nejlepší být upřímný- dělat hloupého. „Kdo kopíroval informace? Kdo nás měl vytvořit? Kdo jste?“ "Kdo ?!" Zeptal se Rico (2) skoro uraženě. "Dobře, dejme tomu, ale jen na chvíli, že mi nelžete. Ačkoliv o tom pochybuji. Promluvíme si jen tak, už jsem si dlouho nepromluvil s nikým a sám se sebou si asi už dlouho nepromluvím." Sandra (2) ho náhle přerušila. "Pane, jste si jist, tím co děláte ? Mohl by jste jim předat nějaké důležité informace a..." Rico (2) se však téměř urazil tím, co se pokoušela vyslovit a hned na to zareagoval. "Vy mi snad nedůvěřujete Sandro ?!" Dodal tomu dostatečný tón, aby to bylo něco mezi polorozkazem a polorozhovorem. Sandra (2) jen na sucho polkla a odpověděla. "Samozřejmě pane, že Vám důvěřuji, omlouvám se, že jsem kdy zapochybovala." Rico (2) chtěl ještě něco dodat, ale pak se náhle otočil a pokračoval. "Takže po jednom - já jsem Atamar Mark Rico z hvězdné lodi ABS Condrad. Přišel jsem sem za účelem vyhubení vašeho... tedy sprominutím, Noridianského druhu. A teď přejdeme trošku jinam." Rico (2) moc dobře věděl, co dělá, chtěl získat z nepřátel co nejvíce informací, nepochyboval, že je to dílo těch zpropadených mlh, ale chtěl je ošálit. "Co víte o těch mlhách, a kam od vás pluli, jakým směrem ?" „Pluli...“ Rico se otočil na svého senzorového důstojníka. „005 na 090 pane.“ „Pluli na 005 na 090 Atamare. A co o nich víme? Naše zbraně jsou proti nic dosti neúčinné, vysávají energii, dokek s organickou tkání působí nevratné ničení tkáně, mají elektrickou podstatu.“ Admirál pokrčil rameny: „To je asi tak to nejdůležitější. Před chvíli se začali stahovat a opouštět naší stanici.“ "Takže utíkají, no, ani se jim nedivím, když je honíme už od Betelzegu 3." Pronesl Rico (2) opět jen tak mimochodem a pak pokračoval. "Řekni mi něco o sobě Marku, jak jsi žil, kde a co tě sem přivádí ?" Vyzkoušel Rico (2) kulišácký styl vyzvídání, doufal totiž, že se dozví něco strategicky důležitého. "Nevadí, když si budem tykat, že ne ?" Dodal nakonec. „Nevadí, vždycky mi to bylo příjemnější.“ Rico se zazubil: „Ale nebylo by lepší to probrat osobně? Takhle přes subprostor je to trochu o ničem.“ "Zajímavý nápad, ale nejsem si zdaleka jist tím, zda-li jste opravdu praví, nebo jen iluze. Ale mám nápad. Vysřelím do tvé základny salvu a přesvědčím se, co ty na to ?" Řekl kulišácky Rico (2) a usmál se, ani za mák tomu divadlu nevěřil, ale chtěl se přesvědčit.

„Ne, to ne. Spíše naopak. Ale nebudeme střílet po sobě.“ Usmál se Rico a přešel k taktické konzole. Něco pošeptal taktickému důstoníkovi. Ten se jen usmál, zadal pár příkazu a potvrdil. Na druhém můstku se mezitím Rico (2) bavil tím, jak hloupá je to iluze. Když stanice vypálila patnáct quatnových torpéd v plném rozptylu, jen se usmál. Rico (2) se usmíval dál. Ačkoliv torpéda vybuchla, z míry ho to nevyvedlo. "Tomu ty říkáš důkaz ? Todle dokáže i trapná iluze, nene. " Rico (2) zemyslel, podrbal na bradě, zaťukal prsty o stůl při svém křesle a pak řekl. "Zaútoč torpédem přímo na jednu z mích lodí, to by mohlo dokázat opak mích tvrzení." Sám v duchu přemítal nad tím, jak bude pokračovat ve vyjednávání, když se zjistí, že to iluze není. Admirál se zmateně rozhlédl: „To mám útočit na loď plnou lidí?“ zeptal s nakonec. „To myslíš vážně?“ "Znáš mě dobře, téměř tak dobře, jak se znám já sám... Myslíš, že bych v takových chvílích žertoval ?!" Dotázal se udiveně Rico (2). „Ne, každopádně se mi nepodobá útočit na loď plnou svých lidí.“ "Mám k tomu své důvody, a věř mi, že i jistoty, které mi zaručí, že se nikomu nic nestane...a pokud by se něco stalo, padly za svou vlast a to je nejlepší možná smrt." Pak si Rico (2) odkašlal a dodal. "Pokud tady nemáme prostát věčnost, budeš mi muset trochu důvěřovat." V hlavě mu však znělo pořád to stejné - "Jak si můžu takhle povídat s iluzí, copak jsem se úplně zbláznil ?!". Rico mávl kývl na taktického důstojníka, který polkl, nevěřícně zavrtěl hlavou a se zavřenýma očima potvrdil palbu. Ze stanice vylétlo další torpédo. Torpédo narazilo na štíty jedné z lodí, ale místo známého výbuchu bylo prostě jen pohlceno, jako by se vypařilo. "Zajímavé, opravdu zajímavé, takže žádná iluze, ale skutečnost." Brumlal si Mark (2) a prohlížel si něco na konzoly. "Dobře, očekávám tě na mé lodi, ale štíty dolů nedám, na to ještě nemám dostatečný důvod, přiletíš v (zadumaně si vzpomínal) raketoplánu ? Ano, myslím, že ano. Pak si vklidu popovídáme." Rico (2) už teď dumal nad t ím, jak zajímavá věc se mu naskytla k pozorování, musí toho řádně využít, minimálně alespoň informačně. Admirál pokýval hlavou: „Dobře, do hodiny jsem tam. McKinley konec.“ "Dobře, hodinu, ale ani o minutu déle, nerad čekám, však mě znáš." ABS Conrad konec. Created by Atamar Mark Rico & Vice Admiral Mark Rico _________________ "...gegen alles!" 11. 12. 2004, 12:14

John Roco Praporčík

Události se nakonec běželi o dosti rychleji než John původně předpokládal. Po první hodině, kdy se téměř nic nedělo ( tedy pokud nepočítáte takové detaily že stanice třídy Avalon během pár vteřin překonala takřka nekonečnou vzdálenost) se věci rychle začali měnit. Bohužel, k horšímu. S jednotlivých zpráv o modrých plynných entitách pohybujících se po základně se vyvinul pořádný problém. Bezpečnostní

složky nevěděli co mají dřív dělat. Netrvalo slouho a rozuření tvorové se dostali i do řídícího střediska. Tam ovše, na ně byli připraveni více než kde jinde a tak se po několika zásazích z kompresních pušek zase stáhli zpátky. Jenom málokdo už pochyboval o tom, že jsem inteligentní. Podle četných zpráv z celé základny útočili organizovaně, občas dokonce udělali nějakou past. John ve chvilce klidu na můstku postával u komunikační konzole: Založen: 05. 06. 2004 Příspěvky: 100 Umístění: USS Posseidon

"...lfa tři posíláme posili do sekt...nemají učinne...zatlačili do...máme jednoho mrtv...kol splněn vracíme se na základnu a pot...změně jděte podpořit." Po chvíli ji však znechuceně vypnul. Tohle nebylo zrovna příjemné. Během následujících hodin se události příliš neměnili. Zdálo se že entiti mají na vrh ale na druhoi stranu bezpečnostní složky je zatím drželi dál od důležitých míst a systémů. Johnův tým se musel několikrát přesunout z můstku aby podpořili mariňáky na palubě dvě, kteří měli také plné ruce práce. John na sebe nyní mohl být skutečně hrdý. Jeho tým 16 patřil mezi jeden z nejlepších týmů, které na stanici byli. Už ne jenom teoreticky ale zcela očividně. Už se nemohl dočkat, až konečně vymění kadetské insignie za tu jednu pecku, která ho stála tolik úsilí. _________________ Praporčík John Roco, bezpečnostní důstojník, SB McKinley "Zapojíme-li přístroj do zásuvky, funguje lépe"

11. 12. 2004, 12:53

Ma/2tin C/2oss

Entita Part II

Poručík (marína)

Pořád jsem byl zahleděn do scanu, co ukazoval... samé entity a všechny přímo šli na nás... musíme ihned něco dělat... to by první, co mě napadlo... „Marku, palte na ty, co na nás jdou zepředu, musíme se dostat do té strojovny... já se pokusím nám pomoc jedním vynálezem, všichni mi dejte své granáty...“ „Dobře.“ začali na mě létat samé granáty až jsem jich měl před sebou slušnou várku, začal jsem je slepovat dohromady a napojit je všechny na jeden dálkový ovladač, musel jsem to udělat co nejrychleji to šlo, nebyl žádný čas něco pokazit...

Založen: 02. 06. 2004 Příspěvky: 76 Umístění: SB McKINLEY

Mark začal pálit s celou naší skupinou... jedna entita za druhou mizeli, ale pořád jich bylo mnoho... já mezitím stavěl menší bombu... „Martine, dochází nám munice...“ „Ještě chvilku vydržte...“ Pořád pálili do entit, co to šlo, když najednou jim došla munice... jen , co jsem to uslyšel, tak jsem ihned spustil, co jsem se snažil připravit... položil jsem větší množství slepených granátů, které byli na dálku odjistitelné a dal k nim zdroj od pušky... snad to bude stačit jako návnada, nebyl to zas tak velký energetický zdroj... entity se k tomu začali shromažďovat, jako myši k sýru... my jsme se zatím snažili dostat, co nejrychleji odtamtud pryč... „Marku utíkejte...“ „Ale kam??“ „Musíme nějak proběhnout, jinak to nepřežijeme...“ „Dobře támhletudy by to mohlo jít.“ Běželi jsme snad jediným místečkem v chodbě, kde nebyla entita, jinak kam jsem se otočil byla samá entita... proběhli jsme tou malou uličkou a běželi přímo ke strojovně, zmáčknul jsem tlačítko a na všechny jsem zařval: „Pozooooor! Všichni k zemi!“ a skočil jsem, jak jsem nejdál mohl... Pak už byl jen obrovský záblesk a nic... všechny entity, co jsme předtím viděli nikde nebyli... když jsem se z toho jakžtakž probudil, tak jsem

vstával a uviděl jsem, jak mě pomáhá si stoupnout Bart, vstal jsem poděkoval jsem mu a před sebou jsem uviděl zase hromady entit, byli v celé strojovně, na druhé straně, když jsem se otočil, jsem uviděl úplně zničenou chodbu, děravé stěny, velké poškození této sekce… pomyslel jsem si, to bude špatné, nechci vidět, co se stane… a najednou entity zmizeli… zavolal jsem na strojovnu: „Zavolejte ošetřovnu, jsou tu zranění lidé a techniky, je tady poškození sekce. Děkuji.“ přišel jsem k Bartovi, byl jsem na pokraji svých sil a říkám mu: „Ahoj Barte, proč zmizeli ty entity?“ „Ahoj Martine, to ještě nevím…“ najednou bylo hlášení… =//=„Pozor, blíží se k nám neznámá flotila, berte to jako fakt.“=//= „Aha tak asi proto zmizeli entity.“ „Asi jo.“ „To jsem rád, jinak už bych čekal na hrob.“ „To my také.“ Strojovna byla v plné pohotovosti, dostavila se další munice a nějaké potraviny s pitím, všichni hlídali strojovnu jako oko v hlavě proti dalším entitám, kdyby nějaké přišli... Najednou volá generál Sanchez… _________________ Poručík, Martin Cross 11. 12. 2004, 13:28

Ma/2tin C/2oss

Neštěstí

Poručík (marína)

„Jak si to představujete, nic neříkejte, ihned do mé kanceláře.“ v tu chvíli jsem polkl… Oznámil jsem to týmu: „Za chvíli budu nazpátek, tedy doufám.“ „Pane, my půjdeme s vámi.“ „Radši tu zůstaňte musíme to tady, ještě hlídat.“ „Ok.“ Založen: 02. 06. 2004 Příspěvky: 76 Umístění: SB McKINLEY

Šel jsem do pracovny generála… před dveřmi jsem si upravil uniformu a zaklepal… „Dále.“ ozvalo se z kanceláře… „Dobrý den, Martin Cross, na váš rozkaz.“ „To je dobře, že tu jste. Doufám, že máte kloudné vysvětlení pro to, co jste způsobil v sekci u strojovny…“ „Pane, udělal jsem to z důvodu záchrany celého týmu.“ „A ohrozil jste tím celou loď!“ „Pane jsem si toho vědom, ale…“ generál mě přerušil… „Jaký ale! Budete nést následky, tohle je nepřípustné, taková škoda.“ „Následky klidně ponesu, s prominutím, ale z oboru pyrotechniky, něco umím a věděl jsem i následky, příště než začnete řvát, tak si uvědomte, co to znamená lidský život oproti kusu SB. Omlouvám se, ale nechci, aby další člen mého týmu skončil jako Johny.“ „V být vaší kůži, tak bych to asi také udělal, vím, že máte nějaké zkušenosti pyrotechniky, ale příště buďte trochu opatrnější, čím míň škod, tím lépe.“ „Rozkaz pane. Děkuji.“ „Tak odchod, už vás tady nechci vidět, nechci vidět, jak bude zuřit Rico.“ odešel jsem z kanceláře, venku jsem si oddychl, jaké jsem měl štěstí a vrátil se ke svému týmu… _________________ Poručík, Martin Cross

11. 12. 2004, 18:22

Ka'Vor Poručík

stále jsem byl na můstku a čekal, co se bude dít. Když přišel do naší sekce komunikační signál, nechal jsem ho hned přepojit, tedy poté, co jsem se vzmohl na nějaké slovo. Bylo to k neuvěření, ta podoba, všechno. Jak se něco takového může stát? A tak daleko od naší domovské soustavy? Neuplynul moc dlouhý čas a náš admirál Rico se pustil do rozhovoru s jeho protějškem a domluvil setkání na cizí lodi. Různé sekce navrhovaly,že by s admirálem vyslaly svůj doprovod, ale všechno bylo odmítnuto.

Založen: 25. 06. 2004 Příspěvky: 318 Umístění: Hvězdná flotila, důstojník-poručík

My jsme dostali za úkol připravit raketoplán. Nechápu, proč se velitel nerozhodl použít transportér. Ale rozkaz byl vydán a tak jsme uvolnili speciální diplomatický raketoplán, normálně typ 18, který je trochu poupraven, aby vyhovoal požadavkům diplomatického oddělení co se týká komfortu a zbraní, totiž, raketoplán žádné neměl.Rico předal můstek prvnímu důstojníkovi a tiše odešel. O chvíli později jsem už dával povel k otevření hangárových dveří a sledoval, jak raketoplán líně opouští dok. Zrychlil asi na poloviční impulzní rychlost a za chvíli dorazil do hangárového prostoru cizí lodi, jejíž jméno jsem si nezapamatoval. Byl jsem příliš rozrušen z té události. Ze zírání na obrazovku mě vyrušilo pípání intercomu "Harris pro operační středisko můstku." "Ka'Vor slyší, pane." "Skvěle, vás jsem potřeboval. Jdu k vám, abych byl k dispozici admirálovi. Vy mně tu zatím zastoupíte, kdyby mně někdo sháněl." "Rozumím,pane. Ale admirál Rico právě opustil stanici" "Cože?! No, tak stejně tam jdu." "Rozumím,tak já jdu do hlavního střediska" "Harris konec" pozdravil jsem tedy Jima a prozatím mu předal 'otěže', i když jen nakrátko, protože nadporučík tu bude co nevidět. Pomalu jsem došel až k turbovýtahu, naposledy se rozhlédl po můstku, který asi chvíli neuvidím. Chtěl jsem stisknout tlačítko pro přivolání výtahu, jenže to se zrovna otevřely jeho dveře a z nich se vyřítil Vincent Harris. Můj nadřízený do mně vrazil, snad si mně ani nevšiml a pospíchal do míst, odkud jsem přišel já. Moc dlouho jsem tam nestál, jen jsem se ohlédl zpět a viděl jsem jen jeho záda a tak jsem nastoupil do turbovýtahu a jedinou frází "paluba 3" jsem ho uvedl do chodu. Jel jenom chvíli a tak jsem už za malý okamžik stál ve dveřích hlavního operačního střediska, které však vypadalo liduprázdně. Nalevo, u dveří do pracovny nadporučíka byla rozlitá nějaká namodralá tekutina a stál tam hasící přístroj. Nedovedl jsem si tyhle dvě věci dát do souvislosti, a tak jsem to nechal být, koneckonců to není má práce. Došel jsem až do svého temného koutku, tedy kanceláře, spoustil terminál a pustil se do obvyklého maratonu vyřizování nadporučíkovy agendy. Tentokrát jí bylo, pochopitelně, více než obvykle. "To je zase den." konstatoval jsem a pustil se do práce _________________ "Simplify!" - Petr Man "Mnohý ti dá radu, jak přeplavat moře, ale málokterý tě vytáhne z louže." - Karel Poláček

11. 12. 2004, 23:26

Mark Rico

Somehow we are lost

Víceadmirál

Bart se opíral o reaktor ve strojovně a stále nevěřil tomu, co se stalo. Mohl teď ležet nehybně na zemi, co by černočerný uhel. Místo toho byl stále naživu a spolu s ním i všichni ve strojovně. "Co sakra mohlo za takovou rapidní změnu ?! Že by někdo na něco přišel nebo..." V tu chvíli se zarazil a jen neslyšně koukal skrz výklenek ven. Začalo mu to konečně docházet, protože tam viděl shluk lodí, snad 50, které nevypadaly zrovna přívětivě. Rozběhl se na můstek, aby okouknul situaci, ale cesta byla opravdu dlouhá.

Založen: 25. 07. 2004 Příspěvky: 125 Umístění: Hvězdná základna McKinley

Někde uprostřed cesty ho ale zastavilo volání: =/\= Poručíku Farkasi, tady je admirál Rico. Dostavte se i se svým týmem do doku tři =/\= Bart se prudce zastavil. Ťuknul na komunikátor a udýchaný odpověděl. =/\=Tady Farkas, hned tam budeme admirále.=/\= Poté svolal celý svůj tým a spolu s nimi zašel do skladu pro nové vybavení, to staré totiž dostalo zabrat od entit. Momentálně by jim sprcha opravdu bodla, ale rozkaz byl rozkaz. "Jdeme hoši, odpočinek se nekoná, máme práci." Tak to byly jediná slova, na něž se Bart v této situaci zmohl. Neměl chuť to nijak okecávat, protože sám dobře věděl, že by tím jedině podryl svou autoritu, kdyby pochyboval o rozkazech velení. Do doku 3 došli o několik minut později. Vedle raketoplánu už čekal Rico ve sváteční uniformě, nejspíš se jednalo o něco moc důležitého. "Jsme tady admirále, co bude naším úkolem ?" Zeptal se Bart, ale nějak ani sám nechtěl vědět, co ho zase čeká. „Letíme na malou projížďu, pánové. Nemělo by to být nic hrozivého, nebojte. Je to diplomacie.“ Admirál se usmíval: „Takže nastupovat.“ Bart se pokusil usmát a řekl: „Diplomacie ? Tak to je něco, v čem jsem od přírody špatný." Poté ale poslušně vlezl do vnitř raketoplánu a usadil se. Alespoň během letu si mohl odpočinout. Pořád ho však tížila jedna otázka a tak se na ni Rica zeptal: "Admirále ? Možná se bude zdát, že jsem moc zvědavý, ale kdo to vlastně je na těch lodích, jaké má záměry a proč tam letíme ? Není to risk vystavovat se nepříteli na jeho lodi a navíc vy osobně ?" Rico chvíli mlčel, pak se podíval na svého společníka a vážným, až trochu otcovským hlasem řekl: „Víš, té flotile velí moje alterego. Jeho záměry neznám, ale musí v něm být něco ze mne. Není možné, aby to byla úplně cizí osoba. Proč tam letím? Kvůli tomu. Navíc jsme daleko, předaleko a nesu za své lidi odpovědnost. Pokud by měli zé úmysly a já padl, Sandra bude vědět co dělat dál. Rozumíš?“ Bart hluboce vydechl a pak odpověděl: "Je to trochu komplikovanější než jsem myslel. Doufám, že tomu rozumím v dostatečné míře, ale čert ví." Poté se Bart otočil k oknu a pozoroval stále se zvětšující flotilu lodí. Takhle zblízka vypadala opravdu majestátně. Lodě byly dlouhé a úzké, vypadaly trochu jako střely. Nic na nich se nepodobalo federačnímu designu 24. století, až na jedinou věc- všechny měli u zádi klasické warpové gondoly. To vedlo Rica, společně s mluvou Atamara, že se ocitli v nějaké zvrácené budoucnosti, kde Federace už, pravděpodobně, neexistuje. Jak se blížili k lodi, kormidlo se ozvalo: „Pane, mám tu naváděcí kurz k jejich hlavní lodi. Vítají nás a navádí do doků.“ „Předejte jim ovládání lodě, crewmane.“ Rozkázal zamyšleně Rico: „Ukážeme krapet důvěry.“ Raketoplán pomalu dosedl na dané místo snad jedniného doku na mateřské lodi neznámé flotily. Křižník byl opravdu nevelký, ovšem na první pohled byl vybaven pro čiře bojové účely. Hned jak Rico s Bartem a jeho týmem vyšli ven, uviděli scenérii zelenomodré barvy. Všude se pohybovali muži v uniformách se zbraní v ruce. Málokdy kolem nich prošel někdo neozbrojen. Před raketoplánem už čekala nastoupená uvítací jednotka se Sandrou Hayds (2). "Vítáme Vás na naší lodi, admirále." Pronesla slova k Ricovi a poté se otočila na Barta. "Zbraně nebudou potřeba." Bart se však nedůvěřivě podíval na Rica a čekal jeho reakci. „Chceš, aby ti odevzdali zbraně?“ Rico se zadíval Sandře do očí. „Jsme na diplomaticé misi“ Rico se rozhlédl „a stejně tu má každý zbraně.“ Sandra si povzdychla: "Myslíte si admirále, že kdybychom vám chtěli něco udělat,

že bychom to neudělali ?" Poté se podívala Ricovi do očí a dodala: "Jste na našem plavidle. Na důkaz dobré vůle by bylo dobré, kdyby jste své zbraně odevzdali. Nebojte, budou vám opět vráceny při odchodu." A poté se pokusila usmát, ale život jí asi hodně trestal, neboť smích už skoro ani neznala. „Jak myslíte. Odevzdejte zbraně.“ Rico se jí celou dobu díval upřeně do očí. Neustála to, musela uhnout. Sandra (2) věděla, že tenhle Rico je nejspíš ještě neposkvrněný útrapami života. Byl to ten starý dobrý Rico, ale za ta léta už nebyla schopna mu upřímně hledět do očí, jako dříve. Také již nebyla tak čistá, jako dříve. "Děkuji vám za vaši vstřícnost. Prosím pokračujte touto chodbou za mnou." Pronesla poté, co ji Bart a jeho tým odevzdali zbraně. Podivně sebou však cukla, když se ji Bartova ruka nechtěně dotkla. Když pak mířili k Ricovy (2), řekla potichu jednomu vojákovi cosi, z čeho Rico zaslechl jen část. "Dejte na něj pozor...Farkas nesmí...ručíte..životem !" Po chvíli stáli před nádhernými dveřmi do čísi kajuty. Sandra naznačila rukou dovnitř a dodala: "Admirále, atamar na vás čeká ve své kajutě." Když se s Ricem pokusil do kajuty dostat i Bart dodala: "Pouze admirál smí dovnitř !" Rico se otočil: „Poručíku Farkasi, počkáte tady.“ "Ano pane, počkáme tady." Řekl Bart rychle, ale radost z toho očividně neměl. „Dobře, poručíku.“ Usmál se admirál a pak se podíval na Sandru. Ještě jednou se jí zahleděl do očí, ještě jednou uhnula a již vcházel dovnitř. Rico vešel do polostíněné místnosti. Byla krásná a pravděpodobně i velice pohodlná. Uprostřed byl stolek a dvě křesla. V jednom z nich seděl muž, kterému v takovém šeru nebylo vidět do tváře. Rukou pokynul na druhé křeslo a tak se Rico posadil, aby nepůsobil hrubě a nevlídně. "Elisan, zvyš osvětlení v místnosti o 35%." Řekl muž v křesle a na jeho příkaz přišla odpověď: "Jak je libo Marku, osvětlení změněno." Sotva to hlas ženy dořekl, místnost se značně rozesvítila a konečně bylo poznat, že tím druhým mužem pořád sedícím v křesle je opravdu Atamar Rico: "Zdravím tě Marku, doufám, že jsi měl dobrou cestu, nuže, nechám ti právo prvního se ptát a pokusím se ti co nejlépe odpovědět, na tvé dotazy. Tedy prosím, začni." Prohlásil Rico (2) a napil se ze své sklenky. Ricovi chvíli trvalo, než si uvědomil, kdo byla Elisan- Ricova první mimozemská láska, pocházela z Betazedu. Málem se vzali, ale nakonec uz toho sešlo kvůli flotile: „První zahřívací otázka je: můžu si nareplikovat něco k pití?“ usmál se Admirál zdvořile. Rico (2) se taktéž usmál a vyndal z pod stolu další sklenku kterou podal Markovi (1). "Tady máš, doufám že ještě stále piješ Bloody Jacka ?" „No vida,“ usmál se admirál: „Takže máme stále ještě hodně společného. To mě těší.“ Načež si Rico dal plný doušek. Když ho požitkářsky polkl, usmál se: „Takže, kde to jsme a jaký je rok?“ Rico (2) se nadechl a započal s odpovědí: "Jsi v Alegorské mlhovině, která byla uměle vytvořena Noridianskými entitami u jedné z blízkých soustav sluneční soustavy." Pak se napil a pokračoval: "Co se týče roku, dnes je rok 2422." "Co se stalo s Federací?" "Rozdělila se na části."

"Rozpadla se?" Admirálovi se roztřásl hlas. Amatar s klidem upil ze své sklenky a pokračoval: "Dá se to tak říci, ale spíše bych to nazval účelovým rozdělením." Mark (2) se podrbal na bradě, koukl se Ricovi (1) do očí a dodal: "Shrnul bych to tak, že bylo více představitelů a každý měl na věc svůj názor. Nakonec to dopadlo tak, že si šla každá ze stran po svých a to zapříčinila hlavně dlouholetá válka s Klingony. „My válčili s klingony? Jak je to možné?“ Atamar se napatrně zamračil. Pak náhle vstal a přesunul se k oknu. Chvíli se díval ven, než nakonec potichu řekl: "Nerad bych to rozebíral. Bůh ví, že jsem v tom sehrál roli i já... (náhle začal zvyšovat hlas) Měl jsem celou dobu pravdu, věděl jsem to, ale ti tupci mi nevěřili, mysleli si, že jsem naivní a..." Pak svůj hlas z ničeho nic uťal. Bylo na něm vidět, že je nespokojen sám se sebou, ale neumí si to připustit, ačkoliv v tom nejspíš nesehrál hlavní roli. "Tak dost o nás. Mohu se teď chvíli ptát já ?" otočil se s otázkou na Rica (1). „Prosím, jen do toho.“ "Dobře, tak první otázka bude podle mě očekávaná, ale rád bych na ni věděl odpověď." Poté se Rico (2) opět napil (alkohol mu nejspíše pomáhal snést všechnu tu zlost, kterou v srdci měl). "Jak jste se sem tedy dostali ?" „Je to taková vtipná situace, víš?“ Admirál propukl v bouřlivý smích: „V jednu chvíli jsme byli u Země, pak jsme přešli do warpu, transwarpu, pak jsme ještě pořád zrychlovali a pak puff.“ Rico naznačil rukama, jak stanice vyšla z warpu: „Jsme byli tady.“ Rico (2) se též usmál, ale pak se opět podivěně zadíval na Marka (1) a dodal. "To je opravdu fascinující, ale jak ? Anomálie, technologie, nějaká neznámá rasa ?" Byl teď zase zvědavý jak malé dítě. Admirálovi proběhla hlavou směsice šílených myšlenek- má mu věřit, nemá, má mluvit pravdu, nemá. Co má dělat??? „Q.“ Vyšlo z něj nakonec. "Q ?" Rico (2) se zadíval opravdu velmi podiveně: "Ty si se setkal s Q ? V životě jsem tu bytost neviděl a jsem vcelku rád, protože Picard z něj skoro zešílel a já bych k tomu asi neměl daleko." „Ano. Tedy, nevím jestli z něj zešílím, viděl jsem ho zatím jen jednou. Stačilo mi to.“ "Dobře, tak tedy teď se tě zeptám na něco, a chci vědět tvoji upřímnou odpověď." Rico (2) si otřel čelo orosené potem a pak začal: "Kdyby si mohl zachránit miliardy životů za cenu jednoho, udělal by si to ?" „Ano, pokud by to šlo tak ano.“ "Dobře, to rád slyším, protože tě teď budu muset postavit před ultimátum a neber to špatně, nedělám to zrovna rád. Na tvé lodi je časovaná bomba, nepřekládej si to doslovně, ale jinak se to nazvat nedá. Je to ta největší krysa, která kdy putovala po po tomto širém vesmíru. Ačkoliv se může zdát úplně neškodný, tak já tomu nevěřím a už nikdy víc neuvěřím." Rico (2) se napil tak, že dopil celý obsah sklínky. Ruka se mu začala třást. "Co tím myslíš? Nelíbí se mi ten tón." Atamar musel sklínku položit na stůl, jinak by ji v ruce nejspíše rozdrtil a to bylo to poslední, co teď potřeboval, ukázat, jak se při takové situaci neumí ovládat. V

duchu si přemítal, jak to má svému neznalému já říci, nakonec ale zvolil taktiku jasného ultimáta: "Nyní tě pustím zpět na stanici a dám ti 1 hodinu. Pokud mi do té doby nevydáš Martela Tarkina (když říkal to jméno, musel se ohromně krotit, protože jinak by nejspíš rozmlátil nábytek kolem sebe) budu nucen zaútočit na základnu a vzít si ho silou. Rozhodni se dobře, máš v rukou nejen životy lidí na základně, ale miliardy dalších bytostí, které mohou, ale nemusí zemřít.. Poradím ti jen jedno - Pod svícnem bývá tma." Admirál se šokován vymrštil z křesla: „To snad nemyslíš vážně! Hodláš mi vyhrožovat, aniž by jsi mi řekl proč? Jen tak mi řekneš, že zaútočíš na základnu, aby jsi si vzal jednoho člověka, se kterým pak budeš dělat bůh ví co!? To snad není možné!“ Rico (2) chytil Rica (1) za rameno, podíval se mu přímo do očí a pak dodal: "Nikdy mi to nedělalo zrovna velký problém stavět někoho do ultimát (bylo oběma jasné, co myslel - Admirál Kříž), ale věř mi, že dnes je to nejtěžší okamžik v mém životě. Nechci nikomu ublížit, ale toto je naprosto nutné. Jinak to prostě nejde, Martel nesmí zůstat naživu pro dobro celé vaší Federace a pro tvoje dobro !" Jeho oči skoro slzely, ale bylo vidět, že to myslí nadmíru upřímně. „Věřím, že je těžké, ale tohle.. tohle prostě není možné.“ Admirálovi se třásl hlas„Takhle to nejde. Vůbec by jsme se spolu neměli bavit. Porušujeme časovou směrnici a.. sakra, tohle je celé naprosto zoufalé. Zvaž ještě jednou co po mě chceš a pamatuj na to, že si zahráváš i sám se sebou.“ Rico (2) se znovu nadechnul a chtěl admirálovi odpovědět. Vyrušil ho však interkom. =/\= Atamare Rico, hlaste se okamžitě na můstku. Našel nás! =/\= Marc (2) vyletěl z křesla jak čertík z krabičky, potom se podíval na admirála: "Jakákoliv časová linie bude lepší než tahle. A teď to sám poznáš!“ „Jak to myslíš?“ Ale to už admirál vybíhal z pracovny. "Spoj se se svojí základnou, ať se připravý k boji. I když nemyslím, že proti jejich palebné síle něco zmůže. Ale až přiletí bude se nám hodit každá pomoc." „Transportujte mne na McKinley i našima lidma. Přelet bude trvat hrozně dlouho!“ Rico (2) se zastavil a podíval se na admirála: "Dobře víš Marcu že to to nemůžu udělat. Nemůžu riskovat že se ti podaří nějak vrátit zpátky a já přijdu o jedinou šanci jak tohle šílenství zastavit. Sandra to zvládne, dělala...nebo vlastěně bude to dělat ještě mockrát. Až sem přiletí, budeš tady." Admirál si ale stál za svým: "Dávám ti svoje slovo, že tu zůstanu, aby jsme dokončili tuhle debatu. Ale pokud chceš, aby stanice bojovala, musíš mi dovolit odejít. Máš mé slovo, snad si ho pořád ještě vážíš tak, jako to dělám já." Atamar sklopil oči a bylo vidět, že nad něčím přemýšlí. Potom jemně kývnul hlavou: "Dobře, ty můžeš jít. Ale necháš mi tady Farkase a jeho tým, jako pojistku. Až se sem dostane nepřítel, nešetři ho, protože ani on nebude šetřit tebe." "Dobře. Díky." Rico klepl na komunikátor: "Sandro, transportuj mne na stanici. Ostatní tu zůstanou, vysvětlím na místě." =/\= Jistě, Admirále =/\= Atamar se na něj ještě díval, jak mizí v transportním paprsku a pak vyšel ven, informovat Farkase o vývoj situace. O několik sekund později se Admirál Rico zhmotnil přímo v řídícím středicku stanice. Všude kolem zářila světla rudého polachu. Hned jak poslední atom jeho těla byl zase na svém místě, přiběhla k němu Sandra. Z jejího výrazu se dalo lehce vyčíst že je dost zmatená: "Marcu! Proboha se se to děje? Naše senzory právě

zaznamenaly nějaké objekty na přibližovacím kursu!" „Vím!“ odbyl jí Rico: „Připrav všechny zbraně k okamžité palbě. Nevím přesně, co se děje, ale ani trochu se mi to nelíbí. Postarej se o přípravy na boj, já informuju posádku.“ „Jístě, rozkaz.“ Sandra se rozběhla, vydávajíce rozkazy, zatímco Rico klikl na komunikátor: „Tady je Admirál Mark Rico. Mluvím ke všem na palubě. Připravte se na boj. Toto není cvičení. Civilisté ať se přesunou hlouběji do stanice, všichni na svá stanoviště. Tohle není cvičení!“ Sandra mezitím horečně pracovala na své konzoli- koordinovala činnost všech sekcí základny. "Lodě vstupují na dosah senzorů krátkého dosahu a ..." Její obličej během jediného okamžiku ztratil veškerou barvu, která mu ještě zbývala. Šokovaně se podívala na Admirála. Pak promluvila, hlas se jí ale třásl jako nikdy přetím. "Proboha Marcu, to je Hvězdná Flotila!" Created by Atamar Mark Rico (NPC) & Vice Admiral Mark Rico & marine lieutenant Bart Farkas _________________ "...gegen alles!" 12. 12. 2004, 16:03

Mark Rico

Zavolejte cizí flotilu

Víceadmirál

„Zavolejte cizí flotilu.“ Přikázal Rico. Když Sandra kývla na znamení, že může začít, postavil se s rukama za zády a zpustil: „Tady je víceadmirál Mark Rico z hvězdné základny McKinley. Prosím osvětlete vaše záměry v tomto sektoru.“

Založen: 25. 07. 2004 Příspěvky: 125 Umístění: Hvězdná základna McKinley

Chvíli se nic nedělo. Pak se však na hlavní obrazovce objěvila tvář muže, admirál ho odhadl tak na 43 let. Nemohl se však zbavit dojmu, že ho už někde viděl, nedokázal si ho ale zařadit. Měl na sobě uniformu flotily s pěti plnými peckami na límci. "Tady je flotilní kapitán John Roco. Co to má sakra znamenat Rico? Děláte se ze mě strandu nebo co?" Rico pokrčil rameny: „Nevím, proč bych si z vás měl dělat srandu, kapitáne Roco. Myslím to vážně. Můžete prosím objasnit vaše záměry?“ Senzory: „Pane, flotila Atamara Rica se formuje do útočného klínu. Další lodě vstupují do systému.“ Roco si admirála důkladně prohlížel, ale neříkal nic. Potom se tak trochu překvapeně zeptal: "Vy...vy nejste atamar Marc Rico že? A ta vaše základna to je...vždyť McKinley byla zničena více než před 40 lety!" „Ano, máte pravdu, nejsem Atamar. A co se stalo s McKinley netuším. Můžete prosím osvětlit vaše zájmy v tomto sektoru?“ Kapitán neodpověděl. Místo toho pohlédl někam mimo obraz, zřejmě k němu někdo mluvil. Lehce přikývnul a zamračeně se podíval na admirála: "Držte se stranou, admirále. O vás se postarám později, Roco konec."

Senzory: "Admirále, lodě Flotily zaujali útočnou formaci a nabíjejí zbraně. Během deseti sekund budou na dostřel atamarovým jednotkám," ozval se poručík od OPS Rico mlčel. Zoufale se snažil rozhodnout se, jestli má, nebo nemá nějak zasáhnout. Nemohl se rozhodnout. Lodě se k sobě pomalu blížili. Co dělat? Co sakra dělat? Jak se v tom zorientovat?? Mezitím se obě flotily dostali vzájemě nadostřel a rozpoutala se bitva neskutečných rozměrů. Obě strany měli kolem 50 lodí, i když Hvězdná flotila na tom, zdálo se, byla o několik málo plavidel lépe. Za těch 40 let výzbroj bezpochyby značně pokročila. Lodě HF používali sice stále něco jako phaserové paprsky, ale podle analíz to měly několikanásobně vyšší energetický potenciál. Atamarova flotila zase požívalal zbraně ne nepodobné disruptorům. Bitva vypadala velice vyrovnaně. Každé straně by k získání potřebné převahy asi stačilo jenom málo. "Rozkazy admirále?" Obrátil se na Rica taktický důstojník základny. „Jak je na tom Atamarova loď?“ Odpověď už ale neslyšel. Místo toho sledoval jak lodě na obrazovce zastavují. Vlastně zastavili všechny zcela naráz. "Spojená Federace Planet, společeství tolerance, demokracie a svobody. Zní to vznešeně že admirále?" Rico se otočil. Q se opíral o dveře turbovýtahu, na obličeji vážný výraz. Byl jako vždy oblečen v kapitánské uniformě upnutého střihu. Tenhle druh se přestal používat již před lety. „Máte vkus pro dramatické situace, Q.“ Řekl Rico a rukávem si otřel zpocené čelo. "Ale tahle situace není moje práce, Admirále." Mávnul rukou Q. „Sdělíte mi, proč jste mne sem přivedl? Mne a tyhle všechny?“ Rico přejel můstek pohledem. "Chci vám dát šanci, admirále." Q se odlepil od stěny a pomalu se vydal k Ricovi. Admirál se otočil pohledem zpět ke svému společníkovi:: „Šanci k čemu?“ Q pozvedl obočí: "Šanci ke změně, admirále." Rico se mu zadíval do očí: „Q, prosím, ušetřete mne těhdle tyriád. Mluvte k věci. Přivedl jste mne sem, lhal jste nám, nechal jste nás tu napospas. Mnoho lidí je zraněno, máme i mrtvé. Proč? Proč jsme tady, proč se mám rozhodovat, na ší straně budu stát? Proč se dívám na sebe, jak chci zabít svého vlastního diplomatického důstojníka?“ Q se zamyslel, potom lusknul prsty a před Marcem se objevilo archaicky vypadající červené tlačítko. „Dobře admirále, jak myslíte. Jakmile tohle zmáčnete stanice se vrátí zpět na původní místo a čas. A vaše..." Pobaveně se rozhlédl po lidech zachycených v čase na můstku. "Vaše posádka, až na vás, si nebude nic pamatovat. Je to jenom na vás." „Tím jste neodpověděl na mojí otázku. Dal jste mi možnost, ale neřekl jste, proč bych jí měl využít.“ Q se začal smát: "Na to musíte přijít sám admirále, já mám ještě nějakou práci." S těmito slovy znovu zmizel v bílém záblesku a kolem se opět rozběhl život. "Zatím se drží, její štíty nebo co to je jsou na 68%," ozval se OPS, který konečně mohl doříci větu.

„Jsou v transportní vzdálenosti?“ zareagoval rychle admirál. "Ano, pane. Ale přes jejich štíty nemůžeme nikoho přenést. Vlastně jimi nemůžeme proniknout vůbec." „Nevadí. Buďte zaměřeni na jejich loď a připraveni. Jakmile selžou jejich štíty, transportujte atamara Rica, Sandru, a další posádku do nákladových prostorů. Uzavřete je silovým polem a pošlete tam bezpečnostní týmy, aby je hlídali. Pošlete k nim také lékaře a nějaké zásoby. Farkase a jeho tým transportujte na ošetřovnu.“ Sandra k admirálovi přistoupila zezadu a zašeptala mu do ucha:. „Co to děláš, Marku?“ „Neboj, vím co dělám.“ „Jseš si jistý?“ Rico jí v odpověď jen stiskl ruku. "Atamarovy lodě mají teď velké problémy. Manevrují teď skoro jako by chtěli..." Už se mu to nepodařilo dokončit protože stanice se mohutně utřásla. "Střílejí na nás!" „Poškození?“ zakřičela Sandra. "Přímí zásah paluba 17, hlavní diplomatické křídlo. Štíty i sekce bez vážnějšího poškození. Začíná evakuace sekce.“ „Dobře, zaměřte všechy zbraně na loď, která po nás vystřelila a...“ Další dva nárazy otřásly stanici. Rico si povzdychl: „Palte dle libosti.“ „Rozkaz.“ Stanice, ač zastaralá 40 let, byla ve své době vybavena nejlepšími technologiemi vůbec. To se ukázalo dvěma útočícím křižníkům osudné. Očividně přecenili své síly. McKinley zazářila a vyslala dvě smrtící salvy torpéd a podtrhla je ještě několika pháserovými bankami. „Dvě útočící lodě vyřazeny, pane.“ Zahlásilo taktické stanoviště. „Fajn, transportujte je do připravených skladišť.“ „Pane?“ otočil se na něj taktický důstojník. „Rozuměl jste rozkazu dobře, vykliďte těch skladišť víc, pospěšte si. Stále buďte připraveni a zaměřeni na velící loď, ale nenecháme tady zbytečně umírat lidi. Kdo ví jestli budou potřeba.“ Rico zmlkl a na můstku se rozhostilo ticho. Sandra pochopila: „Tohle je pohotovost tak dělejte! Nemáme moc času!“ „Jistě madam.“ „Marku, co hodláš dělat s tisícovkou, nebo víc zajatců na stanici? Co když utečou?“ „Neutečou. Bezpečnosti je tu tolik že to není možné. A navíc, Hayds tu má pár elitních kamarádů.“ „Rico ale bude zát přístupová hesla.“ „Vidíš, to mě vůbec nenapadlo. A počítač je bude poznávat jako nás dva. Musíme se nějak odlišit.“ „Zařídím to, inženýři to nějak vyřeší. Zvládneš to tu sám?“ zapochybovala na chvilku Sandra. „Jistě, běž.“ „Pane, transport dokončen.“ Ozvala se taktika. „Skvělé. Jak vypadá situace?“ otočil se Rico na senzory.

„Atamarův křižník na nás letí plnou rychlostí se dvěme dalšími loděmi. Mají nabito. Klínovitá formace. Ostatní lodě je krejí, ale je vidět, že “ „Dobře, všechnu energii do předního štítu. Až budou na ostrý dostřel, zpusťte palbu, zaměřte se na zbraně. Atamarův křižník ale berte lehce, má na palubě naše lidi.“ „Ostrý dostřel za dvacet sekund. Pálí!“ Stanicí otřášly tři slavy mocných výbuchů. Palebná síla lodí zaskočila všechny přítomné. „Stav?!“ Zakřičel Rico. Vnitřní senzory: „Štíty na sedmdesáti devíti procentech. Obrovské poškození pravého křídla diplomatické sekce, levé je poškozené. Máme zraněné.“ „Pošlete tam lékaře, hned. Jak probíhá evakuace?“ „Skoro hotová.“ Další salva otřásla stanicí: „K čertu s ohledy, vyřeďte je! Rychle!“ Rico na obrazovce sledoval jak je Atamarův křižník pod mohutnou palbou stanice. Nedokázal pochopit, co může toho muže vést k takové nenávisti proti Martelovi. Musí to z něj dostat. Pak si znovu vzpomněl na ten pohled v Sandry očích. Musí to z nich... Z myšlenek ho vytrhla další vlna otřesů: „Přidali se k nima ještě dvě další lodě.“ „Štíty?“ Vnitřní senzory: „Šedesát devět procent. Dilomatická sekce zničena. Torpédomety sekce B4 vyřazena, stejně tak sekce A2, A3 a A8. Hlášení o lehkých škodách v docích 7 a 8, OPS sekce poškozena, padesát lehkých zranění, tři těžká, jeden kriticky.“ „Co Atamarova loď?“ Senzory: „Štíty na dvaceti dvou procentech. Značné poškození zbraní a motorů.“ „Palte už jen phásery, nechci tam nikoho zabít.“ Taktika: „Rokaz.“ Stanice zaměřila phasery na Atamarovu loď a několika drtivými salvami zničila její štíty. Transportovat je už bylo dílem okamžiku. Jakmile byla admirálova loď zničena, rozdrtit další křižníky bylo bez větších problémů. Posádka tří dalších byla transportována na stanici, pět se jich vzdalo, zbylých čtyřicet jedna lodí bylo zničeno. Created by Vice Admiral Mark Rico & & Sandra Hayds (NPC) & fleet captain John Roco & the ultimate Q _________________ "...gegen alles!" 12. 12. 2004, 21:22

Bart G. Farkas

Někdy lepší nevědět

Nadporučík (marína)

Rico (2) stál za silovým polem v jednom ze skladů SB McKinley spolu se svou ženou Sandrou Hayds (2) a dalšími lidmi ze své, již zničené, lodi Conrad. Rukou byl opřen o zeď a přemýšlel, jak se vypořádá s náhlou změnou místa. Teď měl všechny trumfy v rukávě jeho dvojník Rico (1). UAN (United aliance of nation) chtěli Marka (2) dostat a bylo jim vcelku fuk, jestli bude živý nebo mrtvý, hlavně, aby se ho konečně zbavili, proto

přiletěli a překazili tak atamarovi všechny jeho plány. Byl nucen zbrkle zaútočit na SB a nejspíš se mu ani nepovedlo Martela zabít. Nedařilo se mu vůbec nic a k tomu všemu ještě přišel o celou flotilu lodí. Přemýšlel nad tím, jestli má ještě dostatečnou kuráž postavit se osudu. Bylo mu špatně od žaludku.

Založen: 02. 06. 2004 Příspěvky: 324 Umístění: SB McKinley

Sandra vycítila jeho rozpoložení. Věděla, v jak mizerné situaci teď jsou, ale snažila se nedát to na sobě znát, aby svého muže podpořila v časech, kdy mu nebylo zrovna 2x hej. Stočila se k Ricovi (2). "Bude to dobré. Zvládneme to." Usmála se a snažila se přesvědčit i sama sebe, že vše dobře dopadne. Rico se k ní otočil, políbil ji na tvář, pak ale řekl. "Ne Sandro, toto není dobré, už dlouho to není dobré. Náš život se rapidně změnil a proč ? Protože jsem udělal chybu, ale já nechtěl, aby to takhle dopadlo, ani v nejmenším. Je spousta věcí, které o mě nevíš Sandro Hayds! Víš ty vlastně jaké monstrum sis vzala ?" Sandra se k němu otočila a znovu u srdce píchla ta bolest - bolest ze ztráty blízkého, bolest z toho, že se Mark sám obviňuje. Pohladila ho po vlasech a šeptem pokračovala. "Ty za to nemůžeš," utěšovala ho. "Nikdo nemohl předpokládat, co se stane. Ty jsi přeci nic špatného nechtěl." Sama chápala, že v Markovi se znovu otevřely staré rány, rány z minulosti. I ona dobře věděla, že na palubě SB1 - McKinley byl před 40 lety tehdy zvaný Martel Tarkin. Osoba, jenž pak byla příčinou bolesti v jejich životě (Marka a Sandry). "Mýlíš se Sandro. Já za to můžu, kdybych ho býval nechal napokoji, kdybych se mu nesnažil zasahovat do života, mohlo být všechno v pořádku a nic z toho, co se stalo, by se nestalo. Rozumíš mi ?!" Jeho obličej se křečovitě zkroutil. Hleděl ji do obličeje, ale poté ji musel obejmout, když se její oči podlily slzami. "Promiň mi to, prosím tě, promiň. Já moc dobře vím, že jsem tě do toho zatáhl a ty jsi stále stála při mě. Nebýt tebe, byl bych se z toho před dvěma lety naprosto zcvoknul. Promiň mi to miláčku, jsme tak zbabělí." Sandra ho také objala. S brekem mu odpovídala. "Ne, ty za to nemůžeš. Nechtěl jsi přeci, aby se to stalo. Chtěl jsi jenom pro sebe volnost, pro sebe a pro své blízké. To on je ta zrůda, která to všechno jako obvykle převrátila, která chtěla mít svou pomstu." Ještě více ho objala. Vzpomínky na minulost se nedaly zastavit, stejně jak slzy, které jí stékaly po tváři. "Marku, ať se stane cokoli, budu při tobě. Jak jsme si to řekli - v dobrém i zlém." Marek byl opravdu rád, že stála při něm jeho milovaná. Uvědomoval si, že ji svými občasnými výbuchy ničí a to bylo opravdu to poslední, co by v tomto ponurém životě chtěl ještě udělat. "Pojď si sednout Sandro, musíme si pohovořit o tom, co bylo. Nevíš všechno a já se potřebuji konečně vyzpovídat. Dusil jsem to v sobě opravdu dlouho...Musí to ven." Poté ji Rico ještě jednou políbil a zeptal se jí. "Tak třeba, co si pamatuješ ? Jak to bylo od začátku ? Uvidíš, že většina informací, které máš, nejsou tak úplně přesné." Sandra se posadila. Byla celá udivená. Četla snad všechny záznamy a zápis

zpravodajské služby, všechny kauzy s jejím mužem a nikde nenašla nic, co by naznačovalo jeho vinu. "Co vím? Jen to, co jsem se dočetla." Začala s rozvahou. "Původně jste byli Tarkin a ty na jedné základně. Té, která právě teď pluje tam venku. Prvním příznakem Tarkinovy malichernosti byl případ s tou, tou, tou..." Rico se napil a doplnil ji. "Tehdy nadporučíkem Natalii Youds." "Ano, tou." Řekla Sandra a pokračovala. "Potom jsme spolu vedli takovou tichou válku, kdo z koho. Ale nic vážného to nebylo. Tarkin si chtěl prostě dokázat, že je na tobě nezávislý a ty sis chtěl dokázat, že je to naopak. Staral jsi se o něj asi až příliš, což mu vadilo. A-a-a-a-a-a-a-a...," dala se do breku, ze kterého začala i mluvit," a pak nechal zcela bestiálně zavraždit našeho Timothyho na jeho lodi. A přitom se neštítil zničit celou loď, aby to maskoval." To už Sandra nevydržela a dala se do breku na plné kolo. "Ne Sandro, nebylo to úplně přesně, jak si mi řekla." Mark nevěděl, jak její brekot zastavit, ale někdy bylo prostě jednodušší se z těchto věcí vybrečet. Nejvíc ho ale tížilo, že jí chtěl prozradit informace, které by mohli znamenat to, čeho se tak strašně bál...Jejich rozchod. Sandra zvážněla, doposud byla skálopevně přesvědčená, že zná pravdu. Podívala se na svého druha s pohledem nevinnosti. Chvíli si Marka měřila, ale pak se přiklonila k nedůtklivosti. "Ne?" Zeptala se. "Ale to hlavní znám, a to mi stačí. Ty za nic nemůžeš, lásko." Rico (2) jí vložil své ruce do dlaní a po dlouhé době, ohromně dlouhé době, kdy nedal své city najevo, aby se nepokořil před nepřáteli, se rozbrečel. Byl to pláč zoufalství a beznaděje. "Sandruško moje milá. To já mohl za Martelovu zlobu k nám. Když se nám tehdy podařilo Martela odsunout z důležité scény a on tehdy přešel kvůli poměrům na SB jinam, zhostila se mě hrůza, že chce něco vymyslet proti mě. Nechal jsem ho každodenně sledovat, ale to bylo málo. Doneslo se ke mně, že zosnuje můj pád. Místo toho tenkrát zapříčinil ten tvůj. Chtěl se mi tak pomstít. Já však nedokázal přenést přes srdce, co ti ten bídák udělal a tak jsem po dvou letech připravil plán, jak ho vystrašit nadobro." Rico (2) si utřel slzy a chytil Sandru (2) ještě pevněji za ruku. Pak pokračoval. "Martel si tehdy našel družku. Lidskou ženu, která ho jako jediná dokázala milovat takového, jaký byl. Nevadilo jí, že je Romulan. Plánovali spolu skvělou budoucnost a svatba byla téměř připravená k provedení obřadu." Sandra se teď na Rica dívala s ohromením. Co tím chtěl říci? "Marku,..." Řekla rozechvělým hlasem. "Ta žena byla přeci zabita, když se Tarkin vrátil." Ruka jí vyklouzla z Markovy ruky. Bála se zeptat, co se stalo, ale nakonec se zeptala. "A?" Rico se napil, věděl, že jeho žena se bojí toho, co má teď říci, ale stejně musel s pravdou ven, když to už nakousl. "Martel osnoval plány, které měly Federaci donutit ke smlouvám s Romulany. Využil jsem tedy předáka Romulanů kapitána Ka´Vora a poslal ho se spěšnou informací pro Tarkina. Ještě ten den Tarkin odcestoval na nekonající se sněm v Romulanském senátu. Mezi tím elitní skupina "Shadow" zahájila akci, která měla krycí název

"Strach". Měli Tarkinovu snoubenku pouze vystrašit, aby za jejího přičinění svoje snahy stáhl. Bohužel jeden z těch dementů udělal chybu. Místo cvičebního phaseru si vzal praví a Martelovu dívku poslal do věčných lovišť. Byl to pro mě ohromný šok, nic takového jsem nechtěl, ale ono se to stalo. Martel, sotva se vrátil z cesty, našel doma svou snoubenku mrtvou. Chytl ho takový amok, že přísahal nad jejím hrobem, že neustoupí, dokud nezjistí, kdo za to mohl a nezničí ho. I přes to, že jsem mermomocí kryl stopy, nakonec přišel na to, kdo stál nahoře za celou akcí. To byla motivace k jeho vzestupu, právě nenávist ke mně ho posílila. Já....je mi hanba a nevýslovně špatně ze sebe sama, když nad tím teď přemýšlím, není pro to žádné dobré vysvětlení, mohu se jen modlit a věřit, že bůh mi odpustí a ty jednou taky. " Sandra byla v úplném šoku. Čekala nějakou odchylku, ale tohle... To je příliš. Dívala se na svého manžela a nevěřila vlastním uším. Začala si to přebírat. Odvrátila hlavu od Marka a přemýšlela a přemýšlela. Trvalo to snad věčnost, ale pak se Sandra vrátila. "A opravdu jsi ji chtěl jenom vystrašit? Opravdu jsi jim nedal rozkaz k ... " To slovo ani nevyslovila - měla na mysli vraždu. Dívala se na atamara. Hleděla na něj s nadějí, že on ten rozkaz nevydal. Atamar se na ní podíval. Hluboce se jí zadíval do očí. "Ne, takový rozkaz jsem nikdy nevydal. Měli ji jenom vystrašit nic víc! Možná jsem už šílený stařík, ale nejsem vžádném případě vrah." Sandra znovu objala Rica. "To jsem ráda." Velice se jí ulevilo. "Proto teda nechal Timothyho..." Nedokončila to, protože Rico pokračoval sám. "Ano, právě proto Timothyho nechal zabít. Jenže nejhorší bylo to,co jsi neviděla milá Sandro. Nechal ho popravit rituálním nožem před zraky přihlížejích a vyžíval se v tom do posledního okamžiku. Chtěl jsem vyměnit svůj život za jeho, ale on to nepřipustil, chtěl vidět jak trpím. Ach ubohý synek, jsem otec, který ho nebyl schopný uchránit." Rico (2) se po druhé rozbrečel při myšlence na svého zesnulého syna. "Rodiče by neměli přežít své děti !“ Sandra byla v absolutním šoku. Zírala na Marka, který ji tady právě vysvětlil důvody nenávisti jeho rodiny s rodem Marhy ch´Rihan Telika. Nechtěla tomu věřit. Jejich syn zemřel kvůli tomu, že si Martel usmyslel pomstu. "Není to tvoje vina, miláčku, není. On neměl žádné právo vzít někomu život jen tak, aby se pomstil za to, co nebylo vůbec tvojí vinou. Neměl to právo." Sandra znovu začala brečet. Rána v jejím srdci, která patřila jejich synovi, se znovu otevřela a bolela více než kdy jindy. "Miláčku nebreč, ty si ta jediná, která byla od začátku nevinná a nikomu nic neudělala. Je mi líto, že jsem tě sebou stáhl, opravdu moc líto. Když už jsme se k tomu dostali, co vlastně bylo po tom, co Martel zosnoval tu vraždu ? Jak to bylo s Federací a Klingony ? Když jsem byl na Markatu 3, tak se mi v těch ukrutných bolestech během 4 let vykouřilo z hlavy tolik věcí. Zkus mi to prosím přiblížit a nebreč holčičko, stále jsme spolu, alespoň to nám zbylo." Sandra si utřela slzy, které se proudem ronily z jejich oči. "Co se stalo?" Otázala se překvapeně. "Myslel jsem, že to všechno víš." Nebyla si jistá nyní již ničím. Co když z jejího manžela zase vypadne nová "pravda". "Potom, co jsi zveřejnil jisté projekty, jako projekt Dark Angel, Simbióza nebo GrandBoom, tak se na tebe snesla hromada kritiky a všeho. Vlastně se nám rozdělily názorové proudy ve Federaci - první, ten věděl o všem a nesouhlasil s tvou

taktikou, druhý, ten o tom věděl a souhlasil s tvou taktikou, a třetí o tom vůbec nevěděl. Byl to velký boj uvnitř Rady Federace. Do všeho se ještě zapletli Romulané, když chtěli vysvětlení, jak to, že Federace vyvíjela typ maskování. Započaly s nimi mírové rozhovory a kupodivu se vedly. Romulané nebyli nikterak zákeřní a nechali si všechno vysvětlit. Bohužel, byl to velký úskok." Sandra se posadila vedle svého manžela. "První skupina, defakto tví rivalové, nechtěli s Romulany vyjednávat a vést s nimi válku. Byli by potlačeni, ale dostali mohutnou podporu Klingonů, kteří si to s Romulany chtěli také vyřídit. Pak tu ovšem byla druhá a třetí skupina, a ti chtěli s Romulany dál vést dialog, když to tak hezky šlo. Nakonec přehlasovali první skupinu a v dialozích se pokračovalo. Nabouralo to ovšem plány první frakce a Klingonů, ale akceptovali to. Mírové rozhovory šly dál a zdálo se, že by dokonce mohlo být dosaženo trvalého míru a dále taky možné přátelství. Byla to práce právě Tarkina. Věděl, co chtějí ty dvě frakce slyšet. Podporován romulanským senátem a dalšími dobrými zdroji uvnitř Federace sílila jeho politická moc, což se mu nesmírně zamlouvalo." V očích Sandry se náhle objevil úšklebek, který jasně signalizoval do okolí, že nyní nastává část, která se jí bude líbit. "S pomoci našich agentů se podařilo lokalizovat Tarkina a zatknout ho. Ty jsi byl následně na základě osvobozen z vězení a dál už to znáš. Víš vše o jeho útěku. Jenže ve Federaci se to neustálilo. Romulané se tajně spojili s Kardasiany. Využili jejich tísnivé situace, protože i několik desítek let po válce s Domionem a několika pohraničních bitkách nebyli schopni si s Klingony poradit. Klingoni stále chtěli více a více, což se Cardassianům vůbec nelíbilo. Romulanská nabídka tedy byla lákavá. Jako součast velkého impéria mohli vše oplatit Klingonům. O tom však v té době Federace nevěděla. Tarkin ztratil moc a stáhnul se pryč, ale ty jsi věděl, že se jednoho dne vrátí." Sklopila oči. Pořádně se nadechla a pokračovala. "A dál to pokračovalo také strašně. Tarkin společně s romulanským senátem a dalšími spojenci připravil nový plán. Věděl, že útok na Federaci a Klingony nepřichází do úvahy. Vypracoval proto plán války Federace s Klingony. Nebyl to takový problém - Romulané započali přátelské rozhovory s Federací. To už první, nyní již posílenou radikální frakci vyburcovalo. Taktéž i Klingony. Separatisté se oddělili od zbytku Federace. Pohromadě zůstala jen druhá a třetí frakce. Jenže na to už měl Tarkin také vypracovaný plán - tajně se spojil s třetí frakcí a nabídl jí úžasnou možnost - přidat se na stranu Romulanů. Argumentoval tím, že se zbytku Federace přeci nedá věřit, když jim lhali o projektech Dark Angel apod. Také upozornil na to, že to mohlo skončit válkou, ale díky romulanské ochotě..." Sandra si povzdechla. "Ano, Matrix ho dobře vycvičil. Možná že žák předčil svého mistra. Ale zpět k dějinám. Začala válka mezi Federaci, defakto druhou frakcí, tvými příznivci, a první frakcí podporovanou Klingony. Trvala strašně dlouho, celých 15 let. Nakonec však byla druhá frakce částečně poražena. Federace padla a vznikla Aliance Země, tedy my." Při těch slovech něžně sepjala Markovu ruku. "Byla to zdrcující válka jak pro nás, tak pro Klingony. Třetí frakce už raději na nic nečekala a připojila se k Romulanům. Nyní měli otevřenou cestu do srdce kvadrantu Alfa. Nová romulanská flotila byla mnohem větší, než se očekávalo. Spojili romulanské, federální a kardasijské technologie ke stavbě svých lodí a začali jich produkovat obrovské množství." Znovu povzdech nad bezmocností při současné situaci. "Romulanské hvězdné impérium se rázem stalo jedinou mocností kvadrantu Alfa. Ale začala nová válka mezi Klingony, první frakcí a druhou frakcí, která vlastně trvá dodnes, Marku." “Tarkin toho využíval, vyvražďoval celé hvězdné systémy a chystal se k definitivnímu útoku na Zemi, ale naštěstí byl včas zastaven spojenou přepadovou flotilou. Byly obrovské ztráty, ale Tarkin byl naštěstí zajat a uvězněn. Sice pak vysvobozen, ale nyní se léčí z traumatického a toxického šoku.“

Sandra přestala. Zamyslela se, a pak dodala. „Navíc si již nevzpomenu.“ Nasucho polkla. „Nechceš mi snad říci další novinky ohledně tohoto, že ne?!“ Rico (2) se pokusil na svou ženu usmát, ovšem moc se mu to nedařilo, tak alespoň stisknul její dlaň ještě pevněji a poté řekl. "Ne, je to skoro všechno. Jsem rád, že jsi vynechala moje druhotné uvěznění na Markatu 3 před 6 lety. Ale musí to ze mě také ven. Za všechno, co mi tam provedli může hlavně Tarkin a v neposlední řadě i Kříž, který k tomu též dal svolení. Kdyby věděl, co všechno jsem během 4 let musel vydržet, nejspíš by se oběsil, tak je možná dobré, že zemřel dřív, než jsem se z toho zpropadeného místa dostal. Nikdy jsem mu neodpustil tento incident, ale svým způsobem se také jen mstil." Mark (2) se podrbal za uchem. "Snad bude mé druhé já stále ještě dostatečně benevolentní a v této těžké situaci nás pochopí, jinak byla všechna snaha marná. Martel na této základně prostě nesmí přežít ve jménu všeho, co je dobré." Created by Atamar Rico (Bart G. Farkas) and Sandra Hayds (2) (Martel Tarkin) _________________ "Člověk umírá tolikrát, kolikrát ztratí přítele." Kadet John Detrix DF Ministerstvo zdravotnictví varuje: Čtení Farkasových logů může způsobit i těžkou újmu na zdraví !!! Naposledy upravil Bart G. Farkas dne 13. 12. 2004, 15:29, celkově upraveno 2 krát 12. 12. 2004, 23:14

Ma/2tin C/2oss

Pomoc

Poručík (marína)

V tu dobu, když se začalo klepat SB jsem byl ve strojovně a zrovna byla bitva lodí, když ve vysílačce slyším volání o pomoc… „Je tam někdo spadl na mě železný trám a mám asi něco s nohou, pomozte mi jsem v diplomatické sekci…“ „Ihned tam jdeme…“

Založen: 02. 06. 2004 Příspěvky: 76 Umístění: SB McKINLEY

Hoši jdeme do té sekce, musíme ho zachránit… Běželi jsme k turbovýtahu, snažili jsme se vyjet do patra, kde je sekce diplomacie, ale počítač odmítal, abychom tam vyjeli, tak jsme alespoň vyjeli do patra pod ním, vystoupili jsme a slyšeli samé rány nad hlavou a chvílemi otřesu od útočících lodí… „Tak zůstaňte tu, až s Markem přineseme zraněného, tak nám pomůžete, když už se začne propadat strop, tak odejděte.“ „Marku, jdeme…“ Vlezl jsem do výtahu a otevřel horní poklop, s pomocí Marka jsme vylezli na výtah a začali lézt po žebříku víš do patra, kam jsme se museli dostat, bylo to tam celé zničené, podařili se nám otevřít dveře toho patra a vlezli jsme tam, každou chvilku, co se SB zatřásla, něco spadlo… Nakonec jsme našli místo odkud byl signál volání… přišli jsme k němu a udiveně jsem zjistil, že to byl Martel… ihned jsem k němu přiběhl… „Marteli, je ti něco?“ „Áuu, Martině, hrozně mě bolí noha, prosím tě pomoz mi.“ „Jo hned jen odstraníme ten trám.“ S tím trámem jsme nemohli ani pohnout, byl neuvěřitelně těžký, nechtěl bych být v kůži Martela, jeho noha na tom musela být hodně špatně… snažili jsme se, jak jsme mohli, ale nic… až najednou se vedle nás vybouchla kus SB, stěny se propadli a my jsme museli uskočit, já jsem zakryl svým tělem Martela, měli jsme velké štěstí, že na nás nic nespadlo, vedle nás se utvořila ohromná díra, která propojila toto patro se spodním...

„Marku, mám nápad zkusím ten železný trám převážit, aby spadnul dolu.“ Vlezl jsem až nakonec trámu, ale skoro se nepohnul… „Marku až se trám nad Martelem uvolní tak ho vytáhni…“ „Dobře.“ „Marteli jsi připraven?“ „Jo, jen ať uvidím ještě svojí nohu.“ „Neboj se...Takže… teď!“ skočil jsem přímo na trám, svojí, co největší silou… Trám se o trochu nadzdvihl a Mark vytáhnul Martela… „Skvěle!“ zařval jsem… Vzali jsme Martela na záda, řval, jak malé dítě, ani se mu nedivím muselo to být hrozná bolest… celá SB se znovu zatřásla, ale tentokrát to bylo silnější… obrovský výbuch… blížila se na nás ohnivá vlna, museli jsme ihned odtamtud vypadnout… „Chlapi!“ zavolal jsem dolu…musela to být chvilka okamžiku… „Tady vám podáváme Martela.“ podali jsme ho dírou, do spodního patra… „Marku dělej skáčem…!“ skočili jsme dolu za nimi… pak jsem se jen kutálel a viděl na sebou ohnivou vlnu která spálila vše co bylo v patře nad námi… „Teď jsme měli štěstí. Ihned odtud padáme…“ vlezli jsme do turbovýtahu a jakmile se zavřeli dveře, tak jsme uslyšeli ohromný výbuch… Přijeli jsme na ošetřovnu a dali Martela na akutní ošetření museli ho operovat, aby mu ti kostičky poskládali dohromady a dali ho do kupy… já jsem se složil, ihned, co jsme dali Martela do rukou doktorů, byl jsem absolutně vyčerpán… já a můj tým jsme byli ošetřeni a pak jsme se zase vraceli do služby… _________________ Poručík, Martin Cross 12. 12. 2004, 23:16

Chris Amber

What´s happened to the Lawyer?

Kadet 4. ročníku

OFF - pozdě, ale přece...rozhodl jsem se do dění alespoň nějak zasáhnout...

Ano, přesně tohle mu řeknu. Založen: 04. 06. 2004 Příspěvky: 343 Umístění: Vězeňská kolonie Mars

Ubíral jsem se chodbami stanice do vězeňského bloku, kde jsem měl v plánu ještě naposled navštívit Chrise Ambera a ještě s ním probrat mnou připravenou obhajobu. Měl jsem toho docela dost a cítil jsem reálnou šanci vyhrát, a tak jsem chtěl potěšit taky jeho – t tom vězení už tvrdne tak dlouho a naprosto bez naděje… V tom se se stanicí cosi stalo. Prudký náraz mě hodil na zem. Netroufl jsem si hádat, co se mohlo stát, ale vzpomněl jsem si, co se mi stalo tenkrát, když moje loď poprvé přešla na warp… Tohle byl ovšem mnohem markantnější „přechod“. Neměl jsem tušení, co se stalo, ovšem začalo to vypadat vážně. Zvlášť když kolem začali pobíhat příslušníci bezpečnosti a pak se rozezněl i červený poplach… O pár minut později : Věnoval jsem jisté úsilí, abych zjistil, co se stalo se stanicí a konec konců i se mnou. Od těch méně ochotných jsem se nedozvěděl nic, od těch o něco sdílnějších jsem si sestavil za vlasy přitažený příběh – stanice se neznámo jak přemístila o několik miliard sv.let do vzdálené galaxie… Nechtělo se mi věřit, ale když jsem se při svém pátráni dostal do baru a vyhlédl ven, kde jsem spatřil místo Modré planety mlhovinu, musel jsem uznat, že na to asi

něco bude. Řekl jsem si, že o tom chci vědět víc, a tak jsem začal otravovat Správní úředníky s tím, aby mě pustili za někým z velení. Jelikož takových jako já byly stovky a možná ještě víc, takže lidé zodpovědní za informace a Civilní Zprávu stanice ze mě zrovna dvakrát nadšeni nebyli. Nakonec jsem ale pro svou neodbytnost zvítězil a ukradl pár minut času jednoho z vyšších důstojníků Zprávy. Dobrý den, pane. Poručík Gatling s JAGu. Pozdravil jsem ho poté, co jsem ho na tip jednoho z úředníků odchytil na chodbě. Rád bych se dozvěděl něco bližšího o tom, co se stalo. Podíval se na mě útrpným pohledem. Vy máte štěstí, že jste v uniformě. Povzdechl si. Civilistu s takovým dotazem bych poslal…víte kam. Vás bohužel nemůžu…Takže moje vysvětlení je krátké – došlo k mimořádné situaci. Jak už možná víte, jsme se neznámo jak ocitli s celou stanicí neznámo kde… Je mi teď naprosto jedno kdo jste – důležitý byste byl jen v případě, že byste věděl, jak z toho ven. Pokud ne, máte dvě možnosti – jestli jste člen posádky, padejte na své místo a jestli ne, tak se ukliďte tam, kam vás pošlou a buďte tam, dokud vás nepošlou jinam. Má úcta . Tak jsem se toho moc nedozvěděl… Nemohl jsem ale nic namítnout. Ten člověk měl naprostou pravdu… Jenže já se s tím nehodlal smířit. Nemohl jsem „nic nedělat“. Vyrazil jsem dál slídit a čekat na příležitost k nějaké činnosti.

Lt. Justin Gatling, SF JAG (NPC) _________________ Chris Amber "Nikdo není tak dobrý, aby nemohl být lepší." - Daniel Amber 13. 12. 2004, 16:14

Chris Amber

Close contact with enemy Alien

Kadet 4. ročníku

Ve vězení začalo být až podezřele živo. Na to, že se tu nikdá nic neděje, tu teď byl provoz odpovídající hlavní promenádě vesmírné stanice – tedy převedeno na poměry vězeňského bloku – zdvojily se stráže a každou chvíli sem nakukovaly bezpečností týmy, které podle Gatlinga teď chodí po celé základně.

Založen: 04. 06. 2004 Příspěvky: 343 Umístění: Vězeňská kolonie Mars

Gatling u mě byl, aby mě informoval o novinkách, které SB postihly – nic moc veselého, načež zase spěšně odkvačil hledat kompetentní osoby, protože ho velmi zajímalo, co bude s mým plánovaným procesem. Gatling je vůbec muž činu – chvíli nevydrží na místě… Já to měl jiné. Ačkoliv by mi vůbec nevadilo, kdybych se mohl podívat ven, nemohl jsem. Alespoň se vystřídaly stráže před mojí celou – místo mariňáků, kteří dostali jiné povinnosti se před celu postavila dvojice obyčejných bezpečáků. To mě nepřímo přinutilo začít si pohrávat s myšlenkou na útěk, ale všechno co jsem vymyslel byla čirá utopie. Nakonec mě nějak přepadla únava a já už snad po 50-té v téhle cele usnul. Později, zanedlouho poté, co stanici zaplavily podivné „Entity“ Chrisi! Neslyšíš? Probudil mě hlas. Ne. Přiznal jsem rozespale. Zvedl jsem se a promnul si oči. Na druhé straně silového pole stál můj bývalý spolužák Alexei, nyní prapročík. Docela mě překvapilo jak byl přátelský, narozdíl od ostatních bývalých "kamarádů", co jsem někdy potkal.

Ahoj. Řekl vesele. Dlouho jsme se neviděli. To ne . Připustil jsem. Pořád tu byl ten „speciální tým“ mistra Farkase. Ušklíbl jsem se. Vím. Přikývl. Ani mě sem nepustil – věřil bys tomu? Bezpečnostního důstojníka…jako bych ti snad chtěl pomáhat utéct… A nechceš? Dělal jsem si legraci. No… Zamyslel se. Myslím, že… Ale už jsem se nedozvěděl, co myslel. Možná mi to ušetřilo zklamání, možná sebralo radost, ale zkrátka a dobře ze zdi za Alexejem náhle vyplul podivný oblak vpadající jako létající plasma. Ostatně to nebylo nic jiného. Za tebou! Vykřikl jsem varovně. Alexei sebou trhl a otočil se. Kur… To není dobrý. Prohlásil. Víš co to je? Křičel jsem. Ano…pozor! Oblak nabral jako blesk rychlost a přemístil se k silovému poli. Po dvou třech vteřinách pole vypadlo. Nevím jak nabral prakticky všechnu energii do sebe. Pak se začal eminentně zajímat o Alexeje, kterého nenapadlo nic lepšího než po tom vystřelit. Chytej. Vykřikl, když zhodnotil situaci a hodil mi duchapřítomně svoji zbraň. V příštím okamžiku ho mrak dostihl a dotkl se jeho ruky. Alexei vykřikl bolestí a upadl. Víc už útočník naštěstí nestihl. Nezůstal jsem totiž nic dlužen a napálil to do něj taky. Otočil se znova na mě. Nezdálo se, že by mu ani tento výstřel nějak ublížil. A ani třetí a čtvrtý zásah… Málem jsem dopadl jako Alexei, ne-li hůř, ale v poslední chvíli jsem si vzpomněl na tátovy lekce boje beze zbraně a provedl takzvaný „skok a la Jimbo“, jak to otec nazýval. Tento chytrý manévr spočívá v náhlém provedení para-kotoulu proti směru pohybu nepřítele a proskočit tak mezi jeho nohama. Úspěšně se aplikuje na soupeře větší než jste sami. U toho mraku to nebyl tak velký problém, protože jeho báze byla skoro metr nad zemí. Takže jsem se s trochou potřebného štěstí dostal za něj a než stihl zareagovat dostal další dva zásahy. To už asi bylo i na něj moc, takže se obrátil a velice rychle zmizel skrz stěnu. Ani jsem si neuvědomil, že jsem se díky němu dostal na svobodu. Mohl jsem teď vyrazit ven, protože Alexei někam odvolal stráže a navíc musí být na stanici pěkný zmatek, pokud takových věcí jako jsme teď potkali existuje víc… Neudělal jsem to ale. Ani ne tak kvůli tomu, že by mi to mohlo jen přitížit, jako spíš kvůli Alexejovi. Ten teď ležel na zemi a tiskl si zakrvácenou pravačku. Kontakt z hmotou toho oblaku způsobil na kůži jakési velmi nepříjemné poleptání. Asi ho to dost bolelo, protože se nezmohl na jediné slovo kromě sténání. Neváhal jsem, vzal jeho komunikátor a přivolával pro něj pomoc. Tady vězeňský blok 2. Máme tu problém. Ozval se klidný hlas staršího člověka. To my všichni, synku. Věřím vám, pane. Nevyvedl mě až tak z míry. Ale tady je zraněný… _________________ Chris Amber "Nikdo není tak dobrý, aby nemohl být lepší." - Daniel Amber 13. 12. 2004, 16:55

Alexei Stukov Praporčík

Probudil jsem se až na ošetřovně, viděl jsem, že mi zavázali ruku...a to bylo vše. Všude kolem mě leželi členi mého týmu a viděl jsem i dost mariňáků, mezi nimi byli i silně popálené osoby. No jo, Hazard team. pomyslel jsem si a jakmile si mě všimla sestra na ošetřovně přišla ke mě a zeptala se mě, jak se cítím, odpověděl jsem, že až na ten pocit spálené ruky se cítím dobře. Byl jsem ujištěn, že to nic není. Byl jsem také informován, že jsem zdravý a můžu tedy opustit ošetřovnu a tím uvolnit místo dalším pacientům a to jsem také udělal. Založen: 03. 06. 2004 Příspěvky: 274 Umístění: Zástupce velitele T/B na USS Pythagoras

Z ošetřovny jsem šel rovnou do své kajuty (ne, že by to bylo před mlhama bezpečnější než na chodbě), zvláště proto, že jsem prozatím neměl na krátkou dobu službu a očekával jsem jednu důležitou zprávu. Cestou jsem se ohlížel za sebe, jestli tam není mlha... nebyla. V kajutě jsem již slyšel pípání počítače, který oznamoval příchozí zprávu. Byla od Rica: Tímto je praporčík Alexei Stukov převelen do taktické sekce jako taktický důstojník. Služba vezhledem k okolnostem vám začíná již od 19:00. Omlouvám se za zpoždění. Viceadmirál Mark Rico. Tak to je skvělý, trvá jim to dlouho, než mě převelí a ještě mi daj službu takřka bez přestávky. koukl jsem se tedy na hodiny a ty ukazovaly 17:56 Mám teda skoro hodinu na to, abych si trochu pospal. a jak jsem řekl, tak jsem udělal. Doslova jsem do postele spadl a okamžitě usnul. Po 58 minutách tvrdého spánku... Skvělý, tak to jsem si dobře načasoval. řekl jsem si, když jsem se koukl opět na hodiny. Ukazovaly přesně 18:54 To mám dost času se jít umejt a včas nahlásit. a jako téměř vždy jsem udělal co jsem si řekl. Cestou na můstek jsem se opět koukal kolem sebe, jestli nepotkám nějakou mlhu. Nic se nestalo a žádnou jsem celou cestu neviděl. Což mi připadlo hodně divné, když ani ne před dvěma hodinami jsme měli hromadu kontaktů. Praporčík Alexei Stukov se hlásí jako taktický důstojník. ohlásil jsem se velitelce. Ani jsem se nechtěl ptát, kde je pan Rico a tak jsem si sedl rovnou ke své konzoli. Když jsem kontroloval data, tak mi připadlo velmi divné, že jsem nezachytil ani jednu mlhu v blízkosti SB, ale místo toho flotilu lodí, které byly mimo dosah fázerových baterií, které byly stejně zdecimované náletem mlh. Sakra co sde to tu děje?? Mlhy nikde a místo toho mám na konzoli flotilu lodí!! zeptal jsem se skoro naštvaně, načež mi jeden kadet odpověděl, že mlhy znenadání "odpluly" a místo nich přiletela tato flotila. A ještě k tomu jsem se dozvěděl, že pan Rico a pár dalších lidí se šlo pokusit diplomatizovat. Když jsem si ale nechal poslat obraz lodí flotily, připadla mi taková zvláštní. Tvarem téměř vůbec nevypadaly lodě ve flotile jako federační, přesto měly téměř shodné warpgondoly. Vytvořil jsem názor, že vypadají jako z budoucnosti. Sakra proč nikdo nekostil ty mlhy, než se dostaly do SB??? byla má následující otázka. Protože nevypadaly nepřátelsky, když ale začaly útočit, tak jsme jich pár sejmuli, ale oddělali nám ovládání a zneškodnili taky pár baterií. Inženýři to stačili opravit. řekl mi jeden kadet, co byl na taktické konzoli přede mnou. To je skvělý. řekl jsem, nic jiného mě nenapadlo a představil jsem si, jak bych ty parchantský mlhy kosil. Jáké jsou rozkazy, zeptal jsem se velitele.

... _________________ Prapočík HF, externí dopisovatel TF Express, Alexei Stukov. No fear, Stukov is here. Majitel 3900. přízpěvku. 13. 12. 2004, 19:10

John Roco Praporčík

Založen: 05. 06. 2004 Příspěvky: 100 Umístění: USS Posseidon

John byl se svým týmem stále na palubě 2 kde pomáhali ještě dvěma týmům mariňáků bojovat s mlhami. Postupem času to bylo stále více frustrující. Chvíle klidu zcela nečekaně střídaly momenty divokých přestřelek. Dva lidé už museli být převezeni na oštřovnu a skoro každý s nich ostatních měl nějakou tu drobnější popáleninu. Entity naštěstí zřejmě nepovažovaly můstek za svou prioritu, takže se situaci zatím dařilo držet pod kontrolou. Tým 16 byl na místě už více než pět hodin a momentálně si užívali všichni klidu. Jan s Johnem seděli za jednou provizorní barikádou (kterou tam neprozíravě postavili hned po svém příchodu v domnění, že může entity zastavit) a tiše si povídali. Mariňáci buď kontrolovali vybavení, nebo hráli nějakou starou karetní hru. S´Vak v koutě meditoval a Brian jenom tak nervózně obcházel kolem. Občas se zastavil u Johna s Jan. "No tak, kam se sakra poděli! Neviděl jsem žádnou prskvaku už nejmíň půl hodiny!" John se na něj s úsměvem podíval: "Tak to by si měl být vděčný ne?" "No nevím. Zdá si mi to divným předtím útočili co deset minut a najdenou nic. Třeba něco chystají!" John pokrčil rameny: "No a co? Stejně tady musíme sedět a hlídat to tu dokud nás neodvelí jinam. Jesli něco opravdu připravujou tak se s tím budeme muset vypořádat tak jako tak." Brian chvilku váhal ale neřekl už nic, jenom se zase vrátil ke svému obcházení kolem. John se prozměnu podíval na Jan. "Takže kde jsme to skončili?" "Ptal jsi se jak jsem se dostala na Akademii..." John spokojeně kývnul: "Jó jasně, takže jak si se tam dostala?" "No, nebylo to nic mimořádného. Máma dělala kdysi ve Flotile doktorku a mě vždycky fascinovalo její vyprávění. No a jednou jsem si prostě řekla, že bych to chtěla skusit taky." "Ale jako bezpečnostní důstojník?" "Jó víš, vždycky jsem byla taková bojovná. Vzpomínám si, že ve škole jsem dělala jeden problém za druhým. Jednou jsem zmlátila o rok staršího kluka za to, že se posmíval mojí kámarádce. Potom se mi už pořád vyhýbal." Oba se tomu začali smát, když nejednou někdo vykřikl: "Všichni pozor, už jsou zase tady!" Všichni okamžitě vyskočili na nohy, dokonce i S´Vak, který spíše než jako meditující vulkánec vypadal jako student po velmi veselém maturitním večírku. Zaujali stejná postavení jako ten den už mnohokrát, a vyčkávali na nepřátele. Ti na sebe nedali dlouho čekat. Během několika sekund se zpoza rohu vyřítila první mlžná entita a hned za ní několik dalších. Všichni okamžitě zahájili palbu a první

mlhu se jim podařilo neutralizovat, když v tom se na ně z postraních zní vyrojilo nejméně deset dalších mlh. Všichni začali zběsile pálit kolem sebe ale zdálo se že entity mají tentokrát navrh. "Sünden centále, potřebujeme okamžitě posili na palubě dvě!" Křičel do komunikátoru jeden z mariňáků. Jesli mu ale někdo odpovědě už nebylo dost dobře slyšen přes hluk jaký byl teď kolem. Všechny týmy se museli stáhnou o několik metrů zpět aby stačili odolávat mlhám, ale stejně se jim momentálně příliš nedařilo. Najednou však entity změnili barvu a začali se stahovat. Obránci na ně chvíli nechápavě zírali, ale než se stihli začít radovat přerušil je interkom. =/\=Tady je Admirál Mark Rico. Mluvím ke všem na palubě. Připravte se na boj. Toto není cvičení. Civilisté ať se přesunou hlouběji do stanice, všichni na svá stanoviště. Tohle není cvičení!“ =/\= Všichni se na sebe podvívali: "Á, to máme zase den že?" Pronesl Roco s ironickým úšklebkem. Za chvíli stanicí zasloumaly první otřesy. "Zůstaňte všichni na svých místech, dokud nedostaneme další rozkazy. Ty mlhy tady pořád můžou někde být." Bitva sice netrvala příliš dlouho, ale zato byla velice mohutná. Občas někde vybuchlo vedení nebo konzola. Členové týmu 16 se několikrát jenom taktak udželi na nohou. Když otřesy ustali John se rozhodl vrátit se na můstek. Potřeboval zjistit z první ruky jak se má situace. "Počkejte tady a držte pozici" obrátil se na svůj tým. " Já jsem hned zpátky" _________________ Praporčík John Roco, bezpečnostní důstojník, SB McKinley "Zapojíme-li přístroj do zásuvky, funguje lépe" 13. 12. 2004, 21:03

Martel Tarkin

Noha, bez nohy, noha, bez nohy - s nohou!!!

Konzul

Výbuchy, jenž zdevastovaly diplomatickou sekci, zastihly i Martela v jeho kanceláři. Jediným jeho štěstím bylo, že jeho nouzové volání někdo zachytil a přispěchal mu na pomoc. Byla to skupinka mariňáků a po úmorné práci, která ještě musela probíhat rychle, se však podařilo Martela vyprostit. Byla to ukrutná bolest, kterou Mat cítil. Nebyl si ale jist, zda se ještě někdy shledá se svou zdravou nahou. Necítil ji, což nenaznačovalo vůbec nic dobrého.

Založen: 02. 06. 2004 Příspěvky: 279 Umístění: Sektor Theta, kolonie pod velením admirála Rica

Martin a jeho tým ho donesli na ošetřovnu. Mat musel uznat, že mariňákům asi křivdil. Vždycky si myslel, že jsou jenom zelené mozky vycvičené jako cvičení psi. Mýlil se. Ošetřovna byla přeplněná nejrůznějšími úrazy, jenž šly od lehkých stupňů k těm nejtěžším. Ty nejakutnější případy byly již operovány. Lékaři, sestry a vůbec veškerý zdravotnický personál lítal po ošetřovně a plnil si své povinnosti. Mat nebyl v tu chvíli asi nejdůležitější případ. To si plně uvědomil, když kolem něj prošla skupinka lékařského personálu s raněným na nosítkách. Měl těžké popáleniny na hlavě a jeho hruď spíše připomínala rozrytý záhon. Mat se na to nemohl koukat. Raději se otočil. Moc si nepomohl, protože na stěně vedle něj bylo velké zrcadlo… Asi po ¾ hodině se k němu konečně dostal nějaký doktor. „Zdravím.“ Započal rozhovor, při té příležitosti vzal doktor do ruky svůj tricordér a začal Martela vyšetřovat. Chvíli se na tricordér díval nevěřícně. „Promiňte, ale vy jste i Vulkánec?“

Otázal se rozpačitě. Mat se podíval udiveně, ale pak si uvědomil, jak to asi vypadá. „Ano, jsem takový míšenec.“ Odpověděl dosti nevrle. Doktor dělal, že si toho nevšiml a pokračoval ve své práci. Trvalo to docela dlouho. Nakonec se k němu přidal další doktor a jedna sestra. Něco si tam říkali, ale Mat nevěděl co – byl příliš daleko. Nicméně se k němu za chvíli otočil ten druhý doktor. „Pane Tarkine, jsem poručík doktor Isiayn Rdln Boosquai.“ Byl to doktor afroamerického vzhledu, ale tvářil se nezvykle vážně. „Ano?“ Pronesl Martel nejistým hlasem. „Máte těžce poraněnou nohu, pane Tarkine.“ To bych si nevšiml ty Einsteine. Řekl si Mat sám pro sebe. Doktor neváhal a pokračoval. „Budeme muset provést několik operací, ale předem říkám, že jsou riskantní. Za stávajících okolností Vám můžeme bezpečně nabídnout vyléčení Vaši nohy, ale s tím, že to bude trvalé poškození, nebo provést operace a pokusit se ji zachránit, ale upozorňuji, že by operace nemusely být úspěšné a v takovém případě byste se s nohou musel rozloučit.“ Mat přebíral, co mu právě doktor řekl. Která varianta je lepší? Co bude dělat, když nohu ztratí? Dají mu snad nějakou umělou, nebo co? Ne, to ne. Rozhodl se. „Proveďte bezpečný postup, doktore.“ Slova mu vázla v ústech, ale pořád lepší kulhat, než nemít jednu nohu. „Jak si přejete, ale na operaci Vás vezmeme nejdříve za dvě hodiny. Jsou tu přednostnější případy.“ Mat rezignovaně přikývl. Začal znovu sledovat, co se děje na ošetřovně. Byl to snad ten stejný pohled jako před tím, než doktor přišel. Z ničeho nic se ozval známý zvuk. Mat otočil hlavu jeho směrem a uviděl i další známou věc – modrý transportní paprsek. Po jeho zmizení se v ošetřovně objevil dezorientovaný Bart a jeho tým… _________________ Nejlepší diplomat, jakýho znám, je plně nabitej phaser! kapitán Scotty Hlavní diplomatický důstojník pro sektor Theta Hráč měsíce – Září 2380 13. 12. 2004, 21:52

Ma/2tin C/2oss

To bylo zase něco...

Poručík (marína)

Kdo by mi zase nevolal... ano byl to generál Sanchez... „Ano...“ „Jaký ano! Ihned přijděte do mé kanceláře...“ „Hned tam jsem.“ „Co to je za přízvuk!“ „Omlouvám se pane.“ Mezitím jsem už stál u dveří od kanceláře jako cvičený zajíc... zaťukal jsem... Založen: 02. 06. 2004 Příspěvky: 76

„Dále.“ vešel jsem dovnitř a ihned se postavil do pozoru a čekal, co se bude dít...

Umístění: SB McKINLEY

„Pane Crossi, pohov, asi víte proč jsem vás zavolal...“ „Nejspíše kvůli tomu incidentu s panem Martelem.“ „Ano přesně tak. Máte štěstí, že nejste nějaký údržbář, který šel zrovna okolo, jinak bych vás odtud vykopal a byl by jste dříve u Země než SB!“ „Toho jsem si vědom, proto jsem mariňák.“ „To jste, jen tak dál skvělá práce...“ „Děkuji.“ „Á... málem bych zapoměl... budete teď krýt záda panu Martelovi, nepřítel asi s ním nemá nejlepší úmysly, takže chci vidět, že mu neskřiví ani vlásek jinak se budete učit létat!“ „Rozkaz pane, děkuji pane.“ odešel jsem z kanceláře a doufal, že už nikdy tuhle místnost nenavštívím... Přišel jsem na ošetřovnu a ptal jsem se po Martelovi, jeden lekář mi řekl, že je zrovna na operaci a budu muset ještě tak hodinku čekat... potkal jsem i Barta, ale nějak jsme na sebe nenašli chvilku... čekal jsem dále na Martela, nechtěl jsem, aby měl nějaké trvalé postižení... _________________ Poručík, Martin Cross

13. 12. 2004, 22:37

Chris Amber

Change of the room - but still prisoner...

Kadet 4. ročníku

Trvalo mi nějakou dobu, než se mi podařilo zajistit, aby si Alexeje přeci jen někdo vyzvedl. Na stanici bylo zřejmě tolik zraněných, že je další ani nevzrušil. Až po skoro čtvrt hodině dorazil tým složený z jednoho příslušníka bezpečnosti a sestry, který Alexeje převzal a odvedl na ošetřovnu. Trochu komické ale bylo, že na mě se jaksi pozapomnělo úplně a já teď zůstal sám a volný.

Založen: 04. 06. 2004 Příspěvky: 343 Umístění: Vězeňská kolonie Mars

Nějak jsem ale neměl v úmyslu pokoušet se někam odejít, důvody byly pořád stejné. Nakonec mi to ale málem nedalo a už už jsem se chystal, že alespoň někam zajdu a zjistím, co by se mnou mělo být, když v tom dorazil Gatling. Nevím jak to udělal, ale přidělili mu i někoho od bezpečnosti. Byl to sice jen crewman, ale zato disponoval phaserem typu III. Co to vidím? Vězeň na svobodě? Divil se upřímně. Pověděl jsem mu, co se stalo. Ano. To je možné. Přikývl. Mám totiž rozkaz odvést vás odtud do bezpečnější sekce. Ty bytosti zaplavují celou loď. Vás jistě potěší, že se na vás tak docela nezapomnělo. Naše příští stanice je kajuta číslo 27 v bloku F na palubě 17. Dostalo se vám lepší cely. Zazubil se. Kajuta 27 nebyla mezi námi nic moc, ale přeci jen – pořádná postel, sprcha…příjemná změna. Gatling zase odkvačil někam za svými povinnostmi, kterých teď měl zdá se hodně a crewman zaujal místo před kajutou. Osaměl jsem a pomalu jsem si začal říkat, že vězení jako vězení… _________________ Chris Amber "Nikdo není tak dobrý, aby nemohl být lepší." - Daniel Amber

14. 12. 2004, 16:31

Ka'Vor

Skok daleký

Poručík

"Harris pro Ka'Vora. Vezměte to, ksakru, praporčíku" byl jsem v té době zahloubán do logistických problémů, kterými mně pověřil Harris před bitvou. Proč mně tedy ruší? Mám to zvedat? A proč je tak naštvaný? Myslím,že bych se asi neměl ozývat, protože mně jen seřve a bude chtít, abych dělal rychleji. Ale zase na druhou stranu, by to nemělo efekt, protože by pro mně někoho poslal, nebo by mně sehnal jinak. "Tady Ka-" ani mně nenechal domluvit a spustil

Založen: 25. 06. 2004 Příspěvky: 318 Umístění: Hvězdná flotila, důstojník-poručík

"Takže, praporčíku, OKAMŽITĚ seberete všechny dostupné týmy a vyklidíte skladové prostory tak, aby se do nich vešlo asi 2000 lidí plus bezpečnost a zásoby,jasné? A do pěti minut ať je připravena alespoň čtvrtina." "Ale-" "Do pěti minut. Harris konec" to si ze mně snad dělá legraci,ne?! Do pěti minut mám. Ano, do pěti minut. Tak to bych se asi neměl zatěžovat s nějakým reptáním, ale naopak bych měl hned začít. "Počítači, vypiš seznam skladů s největším momentálním dispozičním prostorem a přiřaď ke každé položce údaj o volném prostoru v procentech." "Prohlížím inventáře. Prosím,čekejte" ale já, proboha, nemám tolik času. Kéž by si ta kraksna pospíšila. Ale skoro než jsem tohle stačil domyslet, ozval se počítač v odpověď pípnutím. Začal jsem prohlížet sklady a zjistil jsem,že v současnosti nemáme žádný úplně volný sklad. Naše skladové oddělení se zase vytáhlo. Místo toho, aby zaplňovaly polozaplněné sklady, dávaly věci do těch úplně volných a tak jsem teď musel vynaložit více čet na vyklízení, které bychom mohli potřebovat jinde. "Asistent hlavního operačního důstojníka operačním týmům dva,tři a šest. Dostavte se ke skladům šest a devět a vykliďte je. Začněte devítkou. Ka'Vor konec" devítka byla menší sklad, který byl zaplněn jen z několika procent, čili odklízení by nemělo trvat déle než pár minut, otázka je, kdy se tam dané týmy dostanou. I dkyž jsem vybral ty nejbližší, stále byly dost daleko. Na druhou stranu já to měl jen tu chviličku k turbovýtahu, a ten jel prakticky až ke dveřím skladiště devět. Rozhodování mi netrvalo dlouho a tak jsem popadl PADD s přímým propojením a sprintoval k výtahu. Doběhl jsem k němu, když se dveře zrovna zavíraly. Zrychlil jsem, co to šlo, ale nevypadalo to, že výtah ještě stihnu. Uvědomil jsem si to, když jsem byl asi šest kroků od výtahu a dveře byly už skoro zavřené, byla tam snad jen 20-ti centimetrová škvíra. Odrazil jsem se tedy jednou nohou a provedl ukázkový skok daleký. Kdyby mně někdo hodnotil, dostal bych asi 10 bodů, protože jsem skončil natažený na podlaze jak to šlo, s koncem prstů mé dlaně ve dveřích. Když to dotyková čidla dveří zpozorovala, hned se vstup do výtahu otevřel, a já se zvedl, nějak jsem se doškobrtal dovnitř a s přerývaným dýchaní ze sebe vydal nejasné "paluba 5". Opřel jsem se zády o stěnu výtahu, těžce vydýchával a splácel ten největší dluh v mém životě, který jsem si ale brával dost často - ten kyslíkový. Když jsem se dostatečně vydýchal, všiml jsem si, že v kabině nejsem sám. Pořádně jsem se podíval na člověka vpravo ode mně a zjistil, že je to nějaký nadporučík z taktické sekce. Ihned jsem sebou trhl a postavil se do pozoru. Snažil jsem se na sobě nedat nic znát, ale byl jsem docela rozpačitý z toho, že mně musel celou dobu sledovat a že jsem si ho nevšiml dřív. I teď jsem ho zřejmě překvapil, protože se na mně díval velice podivně a než mi řekl "pohov", musel sjem mu vysvětlit, proč jsem tam tak vletěl. Ovšem v tom se dveře znova otevřely a já měl vystoupit. On si to zřejmě neuvědomil a čekal, co řeknu. Nemohl jsem odejít, protože mi ještě nedal pohov. Ale dveře se začaly zavírat a já jsem se kvapně otočil a vyskočil ven. "No, tak jestli z tohohle nebude průšvih, tak teda už nevím." Ale na rozmýšlení nebyl čas a já jsem otevřel po několika krocích sklad číslo devět. Byl jsem u něj první, jak jsem počítal. Otevřel jsem širokou bránu a podíval se na to, co bylo vevnitř. Jen pár beden. Přišel jsem blíže a uviděl, že dvě z nich jsou plné nějakých potravin. Tedy alespoň měly takové označení. Ale v tom sem dorazily dvě operační čety. Takovou rychlost jsem nečekal. "Takže, odneste teď tyhle bedny, do pětky. Použijte támhletem antigrav. A rychle, za chvíli sem budou transportovat lidi." mí podřízení se hned dali do práce. Ještě, že jsem měl důstojnickou

hodnost a oni ne. Po dlouhoé době jsem si mohl užít chvilku toho nádherného pocitu z velení. Ale ne na dlouho, protože jsem se musel nahlásit nadporučíkovi, uběhlo už čtyři a půl minuty. Ten bude překvapený. "Ka'Vor pro nadporučíka Harrise." "Slyším" "vyklízíme sklad devět, bude to za minutku. Jsou tu nějaké potraviny, tak to tu nechávám,ano?" "Jistě. Ale nemáme čas, právě jsme obdrželi rozkaz k transportu. Ihned vám tam přesouváme lidi. Urychlete to a hned vypadněte. Vztyčte kolem skladu silové pole." "Rozumím,pane. Ka'Vor konec" lidi?! Teď?! Ten se musel zbláznit. Rozhlédl jsem se po skladu. Nebyl moc velký. I když odstraníme tu obrovitánskou bednu, bude tu místo asi tak sotva pro pět set lidí. Ale teď co s tím obrovským boxem? Ještě, že dorazila poslední četa, ale bez antigravu s tím asi nehneme, je to moc těžké. Ano, zkoušeli jsme s tím pohnout a šlo to opravdu jen velmi pomalu. I dkyž to nebylo daleko k bráně, jen asi patnáct metrů, tímhle tempem bychom tam byli až za dvě, možná tři minuty a to jsme si nemohli dovolit. První modré záblesky začaly přisvětlovat místnost a já věděl, že to není dobré znamení. Ty lidé tu zřejmě nejsou ze své vlastní vůle. "Hej, poslouchejte mně. Prosím, nehýbejte se, musíme vyklidit tento sklad a enchceme, aby někdo došel k úrazu. Jak na vaší, tak na naší straně." "Hele,to je Ka'Vor!!! Zrádce!" myslím, že tohle nebyl dobrý signál. A to, že se teď tryskem rozběhli všichni z druhé strany skladiště směrem k mé pozici asi taky nebylo dobré. "Počkejte,počkejte. Zůstaňte stát, nebo budeme nuceni zasáhnout silou!" křičel jsem. Ale oni asi věděli, že nejsme vyzbrojeni a tak je to ani nezastavilo. Než sem doběhnou, mohli jsme to dostrkat ze dveří a tak jsem pomohl mým kolegům s tím přepravním boxem. Ale nešlo to tak rychle, jak bych si představoval. "Utíkejte!" křikl jsem na svou četu, když nepřátelé, kterých pořád přibývalo transportními paprsky, byli od nás asi patnáct kroků. Box jsme tam nechali a všichni jsme utíkali k východu "Ka'Vor bezpečnosti. Pošlete rychle četu ke skladu devět. Transportují se sem zřejmě zajatci z cizí lodi." "Víme o tom, někdo tam už jde." potom jsem se otočil na operační důstojníky, kteří běželi k širokým vchodovým dveřím skladu, aby se dostali ven, do bezpečí. Já běžel poslední. Ale hned za mnou byli naši pronásledovatelé. Kdybych je nezdržel, mohli by projít až na chodbu. Musel jsem něco vymyslet a to rychle. "Zavírejte dveře!" uznávám,ne moc originální, nechat se tu zavřít se všemi těmi zřejmě nepřátelskými lidmi v jednom prostoru, bez pomoci.Ale lépe to v tu chvíli nešlo. I když...mám šanci, že se tam dostanu včas. Jenže jeden podpraporčík, když to uslyšel, zrychlil a zakopl. Byl jsem asi pět kroků za ním a skoro jsem na krku cítil dech cizí posádky. Musel jsem zariskovat. Podpraporčík se právě zvedl na nohy a chtěl začít utíkat, jenže já se odrazil a letěl vzduchem asi tři metry - byl to pomalý, jemný let, jaký se mi snad nikdy za život nepovedl. Dopadl jsem na toho ubohého podpraporčíka, ten se pode mnou skácel k zemi na záda, já ležel na něm a po naleštěné podlaze jsme dojeli ty poslední asi dva metry, takto na sobě namačkaní, do chodby a jen jsme slyšeli, jak se dveře za námi s buchnutím zavřely. Až teď jsem otevřel oči. Podpraporčík mně setřepal a já jsem uviděl, jak jen několik centimetrů přede mnou stojí čísi bota. Podíval jsem se nahoru a uviděl stejného nadporučíka, jakého jsem potkal ve výtahu. Opět jsem se vymrštil do ukázkového pozoru, ostatně, jako všichni ostatní z mé sekce, kteří byli kolem mně a uzavřely vchod přesně na můj rozkaz. Teď jsem tam

ale stál, začínal se potit a ten neznámý nadporučík si vychutnával tu chvíli. Měl jsem ještě vyklidit tolik místa a tenhle člověk mně tu jen zdržoval. Musel jsem využít první chvíli, která se naskytne, abych mohl opustit scénu Pak řekl: "Pohov." a částečně se otočil, aby promluvil k několika lidem, které byli s ním. "Pokračujte" řekl tohle byla ta příležitost. Hned jsem se otočil na podpatku a křičel na své podřízené "Tak rychle,rychle. Běžte, ke skladu šest, musíme ho vyklidit, devítka bude za chvíli plná." "Hej!Počkejte! Vraťte se!" volal za námi ještě překvapený nadporučík "Máme práci s vysokou prioritou!" zavolal jsem na něj. "Zpátky!" jako bych slyšel, ale nebyl jsem si jistý. Otočil jsem hlavu a viděl nadporučíka jak divoce gestikuluje ke svým lidem a pak odchází jiným směrem než my. A za to jsem mu byl vděčný. ještě jsem zařídil intercomem, aby transportovali tu bednu pryč, vztyčili ochranná pole kolem zdí skladu, poslali tam četu bezpečnosti a potom ještě uvolnil pár dalších týmů z operací na vyklízení. Prostory šestky na chvíli vydrží a tak jsem se tentokrát jen opřel o stěnu skladu devět vevnitř a komandoval. Ach, jak je ten život krásný... _________________ "Simplify!" - Petr Man "Mnohý ti dá radu, jak přeplavat moře, ale málokterý tě vytáhne z louže." - Karel Poláček 14. 12. 2004, 16:42

Chris Amber

New Job

Kadet 4. ročníku

Zavolali si mě do kanceláře pro právní správu. Nevím proč ani jak, ale najednou ke mně, zatím co jsem se dovolával rozhovoru s velením, přiběhl praporčík a řekl mi, že velitel právní sekce, nadporučík Brown, chce vidět. Vešel jsem tedy do jeho kanceláře a ten mě hned uvítal přidělením práce.

Založen: 04. 06. 2004 Příspěvky: 343 Umístění: Vězeňská kolonie Mars

Dobrý den, poručíku. Slyšel jsem o vašem ´aktivním´ přístupu k řešení problému stanice McKinley. My máme teď práce nad hlavu, a tak potřebujeme lidi, kteří by si vzali na starost pár věcí, na které nám už nezbývají lidé. Vy jste ideální kandidát. Máte zájem? Jeho nabídka mě trochu zaskočila, ale pak jsem si vzpomněl na jednu poučku ze školy : „Nejhorší je nedělat nic.“ O co by se mělo jednat, pane? Výborně. Zaradoval se Brown. Tedy jde o tohle – potřebujeme vyklidit vězeňské bloky, protože se ukázalo, že jsou tu ´nespecifikované problémy se silovými poli cel´. Vězni v nich drženi mají být přemístěni do obyčejných kajut III.třídy, kde je budou střežit členové posádky. A na to nejsou lidi? Podivil jsem se. Někdo tomu musí velet. Vysvětloval trpělivě. Nemůžeme uvolnit nikoho s hodností vyšší než crewman III. třídy. Takže je potřeba kompetentní velitel. Jste kompetentní velitel? Zeptal se spiklenecky a já si uvědomil, že to neprobíhá zrovna podle předpisů Flotily. Ovšem co by taky člověk chtěl 4 000 000 000 km od Země… Jistě, pane. Přikývl jsem odhodlaně. To jsem rád. Instrukce máte tady. Podal mi PADD. A váš tým čeká ve vězeňském bloku 3/11. Otázky? Neměl jsem žádné. Vše bylo řečeno naprosto jasně a já už nadporučíka nechtěl zdržovat. Ne, pane. Pane. Zasalutoval jsem a vyrazil za novými úkoly.

Na chodbě jsem pohlédl na PADD. Seznam byl dlouhý, ale začínal známým jménem – kadet 4. třídy Chris Amber. Lt. Justin Gatling, SF JAG (NPC) & 1st Lt. Garry Brown (NPC) OFF : trochu se omlouvám za tak krátké logy, ale nějak nevyzbývá čas na delší... _________________ Chris Amber "Nikdo není tak dobrý, aby nemohl být lepší." - Daniel Amber 14. 12. 2004, 16:46

Chris Amber

Q 2 : Call to Duty

Kadet 4. ročníku

A čas plynul. Pomalu. Ono ve vězení čas nikdy moc neletí… A tak zatímco stanice, soudě dle občasných otřesů, zřejmě prožívala těžké chvíle, jí se nudil v kajutě určené jako má nová cela.

Založen: 04. 06. 2004 Příspěvky: 343 Umístění: Vězeňská kolonie Mars

Asi třikrát mě krátce navštívil Gatling, když mi přinesl něco extra k jídlu, případně nějakou knihu, o kterou jsem ho požádal – obzvlášť mě začínala fascinovat středověká latina, kterou jsem se hodlal naučit. Šlo to ztuha, ale dokonce i sám Gatling, který je podle svých slov sběhlý v latině z dob, kdy studoval práva, mě chválil za první pokroky. Bohužel neměl nikdy moc času zdržet se, protože měl nějaké další naléhavé povinnosti. Jinak mou samotu zpestřoval jen můj strážce přede dveřmi, který občas nakoukl, aby mě zkontroloval, nebo hlas počítače vytrvale odmítajícího plnit většinu mých přání a příkazů, jako byly „Počítači, přehraj skladbu…“ s odůvodněním, že mám nedostatečnou autorizaci. Pevně jsem se rozhodl, že se na to přinejmenším zeptám Gatlinga, až přijde znovu… Dočkal jsem se ho asi po hodině. Tak. Oddechl si. Konečně po práci. Konečně se toho ujal někdo jiný. A co to vůbec bylo za práci? Zajímalo mě. A proč jsem tady. Gatling do teď neměl čas moc mi to vysvětlovat. Teď mi ale přiblížil neuvěřitelný příběh základny přemístěné na miliardy světelných let od Země. Taky o invazi podivných bytostí a nakonec i o objevení se dvou flotil z alternativních budoucností a vypuknutí bitvy… Bylo mi divné, jak se zase dozvěděl tohle, protože mi to přišlo jako poněkud tajné informace. A ještě víc mě zajímalo, proč mi to vlastně všechno říká a proč se tak kolem mě točí, a tak jsem se ho na to zeptal. Protože jsem tu jenom kvůli vám. Odvětil. Nebýt vás a vašeho případu, tak bych teď byl někde v klidné kavárně ve Frisku. Zasnil se. Ale teď jsem na McKinley, strašně daleko od domova uprostřed bitvy. Posteskl si. A vy jste jediná osoba na celé stanici, která mě alespoň trochu zajímá. Usoudil jsem, že toto jako vysvětlení stačí, a tak jsem dál nenaléhal a místo toho se chtěl začít bavit o té autorizaci pro počítač, když tu náhle Gatling zpozorněl. Slyšel jste to? Zvedl varovně prst. Ne. Co? Zeptal jsem se. Nějaký zvláštní zvuk… Řekl pomalu. Počítači, nachází se poblíž zdroj biologického signálu? Píííp…lokalizovány 2 zdroje. Humanoidní, lidé, muži… To stačí. Přerušil jeho výčet Gatling. To jsme my. Přesto byl jakýsi zvuk pohybu slyšet. Dokonce i já jsem ho zaregistroval. Někdo byl v místnosti…ale nebyl vidět. Počítači, hloubkový sken místnosti. Zaměř se na jakékoliv odchylky od normálu. Přikázal nervózně Gatling. Stiskl svůj komunikátor. Gatling bezpečnosti, narušení na palubě 17, blok F, kajuta 27. Neznámý zdroj. Hlásil.

Počítač mezitím prováděl zadaný sken. Provádím…v cílové oblasti zjištěna vysoká koncentrace chronitonů. Chronitonů? Podivil jsem se. Chroniton, umělá elementární částice… Začal ochotně vysvětlovat počítač. Nebyl tu ale nikdo, kdo by poslouchal. Náhle jsem totiž ucítil na krku bodnutí a nahmatal tam malou šipku s ostrým hrotem. Jed!? A kdo to udělal? Gatling, který byl asi zasažen také, se zhroutil na zem. Totéž se vzápětí přihodilo i mě… Po procitnutí. S bolestí hlavy jsem se probral. Ležel jsem na tvrdém lůžku v holé místnosti, jejímž jediným inventářem byly dva nepohodlné kavalce – na jednom jsem ležel já a na druhém si hověl ještě spící Gatling. Místnost měla šedé stěny i podlahu. Část jedné stěny tvořila nažloutlá průsvitná clona, kterou jsem dobře znal – silové pole. Poskytovala výhled na konzoli vězeňského důstojníka, za kterou stál…Alexei! Alexei Stukov…vypadal starší, ale jinak dokonalý. Jen byl oblečen do podivné uniformy a stejně zvláštní byla i jeho hodnost na límci… Alexeji? Oslovil jsem ho. My se známe? Zvedl přísně obočí. No ovšem. Z Akademie přece. Připomínal jsem mu. O tom silně pochybuju. Ušklíbl se. Ale dost řečí, nebo tě dám zase uspat, vězni. Schlíple jsem se posadil na svoji přidělenou postel. Nechápal jsem, co se děje. Podíval jsem se na Gatlinga. Tvrdě spal. Asi mu dali větší dávku nebo byl míň odolný, ale každopádně nevypadal, že v brzké době vstane… V tom jsem si vzpomněl na to, co mi vyprávěl o dění v okolí McKinley. Můžu se zeptat? Otázal jsem se opatrně přísného strážce Alexeje Stukova. Neochotně přikývl. Na jaké jsme lodi? Obrátil oči v sloup. Přece na ABS Stormreaver, kde jinde? Překvapila mě jeho sdílnost, ale alespoň mi tím odpověděl na jeden dotaz. Byl jsem tedy na nepřátelské lodi. Zůstávala otázka, jak nás sem dostali. Řekl jsem si, že zkusím štěstí a zeptám se toho podivného Stukovova dvojníka. Jenže než jsem to stihl, ozval se jeho kosočtvercový komunikátor tvarovaný v podivně pokroucené logo Flotily. Můstek Stukovovi. Jsme připraveni odpálit to. Čekáme na vás. Jsem na cestě. Stiskl dotazovaný komunikátor a rázným vojenským krokem odešel. Co odpálit? Přemýšlel jsem, aniž bych si uvědomil, že jsem to řekl nahlas. Na místě, kde stál Alexei se náhle objevila divná postava v poněkud extravagantním oblečení. Superzbraň. Vybafl. Lekl jsem se. Cože? Superzbraň. Opakoval. Mají prostředky jak zničit jedinou ranou obrovské lodě…třeba stanici třídy Avalon? Byl mladý – sotva dvacet let, ale už vypadal velmi majestátně. Kdo jste? Zeptal jsem se. Aghr. Zavrčel. Už mě unavuje pořád se představovat. Proč jste vy lidé tak strašně zvědaví? Jsme, jací jsme. Pokrčil jsem rameny. Dobrá…tak ale jenom stručně : pocházím z Kontinua…přátelé mi říkají Q. Neslyšel jsem o vás… Pochopitelně. Dosud jste to nepotřeboval vědět, Chrisi Ambere.

Znáte mě? Podivil jsem se. Samozřejmě. Řekl pohrdavě. Já znám všechno, co chci znát. A můžu všechno, co si zamanu . Nevěřícně jsem se na něj podíval. Nevěříte? Hm…Tak to by chtělo malou ukázku. Luskl prsty a najednou jsme byli na můstku McKinley, přímo vedle komodora Haydsové. Stejně jako všichni na můstku stála strnule, jako by zmrzla uprostřed pohybu. Když jsem s vámi začal mluvit. Kometnoval Q. Mimo jiné jsem zastavil běh času. Jen my dva se teď pohybujeme, ale čas neplyne. V duchu jsem uznal, že jestli to je pravda, tak je to síla. Ovšemže to je pravda. Ohradil se uraženě. Nebo míváte tak divoké sny? Byl jsem najedou zpátky v cele a Q za konzolí. Jestli víte všechno. Zauvažoval jsem. Můžete mi také říct, co dělám tady… Jistě. Přikývl. Unesli vás sem během bitvy. A proč zrovna nás dva? Nedal jsem se. Byli jste nejblíž místu jejich infiltrace…náhodou. Zasmál se teatrálně vlastnímu vtipu. Ne, vážně. Můj milovaný otec má jisté záměry s McKinley, které se řekněme neslučují s těmi mými. Takže já mám zase své záměry s vámi. Rozumíme si? Bože. Povzdechl jsem si. Proč se mi to jenom nelíbí? Nemusí se vám to líbit…Ale nezbývá vám, než se s tím vyrovnat. Vysvětlil. Co po mě chcete? Předně, hlavně to, abyste zabránil Stormreaveru odpálit jeho zbraň. Stiskl nějakou klávesu a vypnul silové pole načež zmizel. Objevil se vzápětí za mnou, čímž mě vyděsil k smrti. Jděte. Máte jen chvíli, než tu budou stráže. Moment. Nechtělo se mi nikam. Jak to máme udělat? Jak nás dostali sem? Ale, ale, ale. Káral mě otcovsky. Kdybych vám všechno řekl, nebyla by to hra. Pak dostal nějaký nový nápad. A ať je to ještě zajímavější…máte 10 minut. A pak? Konec hry… Zasmál se. Takže vpřed. Ukázal do chodby. Potom zmizel definitivně. Čas běží. Uslyšel jsem ještě jeho hlas. Mezitím se probudil Gatling. Promnul si oči a překvapeně zamžikal. Zarazil jsem rukou příliv jeho dotazů. Rychle. Musíme spěchat. Chris Amber & Lt. Justin Gatling, SF JAG (NPC) & Alexei Stukov(2)(NPC) & Q Junior _________________ Chris Amber "Nikdo není tak dobrý, aby nemohl být lepší." - Daniel Amber 16. 12. 2004, 10:29

Chris Amber

Between two Qs

Kadet 4. ročníku

Spěchat kam? Ptal se Gatling vstávaje z postele.

Na můstek. Zabránit odpálení tajné zbraně. Vyhrkl jsem. Cože? Divil se. A vůbec, jak chcete… Trefil hřebík na hlavičku. Jak se máme my dva sami dostat na můstek a překazit posádce její nekalé záměry? V odpověď se mi donesl hlas Q. Založen: 04. 06. 2004 Příspěvky: 343 Umístění: Vězeňská kolonie Mars

Chronitony. A jako zázrakem jsem se rozvzpomněl, co o chronitonech vím z dob ještě před studiem AHF. Hlavně jsem si vybavil to, že při určité úpravě jsou hlavní příčinnou funkčnosti maskovacích zařízení… Zbývalo jen přijít na to, jak to uplatnit. Rozhodně to ale nemohlo být tady. To je jedno. Prohlásil jsem. Hlavně pryč odsud, než nás dostanou stráže. Gatling uznal, že to je odůvodněná obava, a tak jsme oba co nejrychleji vyběhli ven. Chodby lodi se takřka na vlas podobaly chodbám McKinley, jen symboly na dveřích a výstupy LCARS byly odlišné. Zvažoval jsem co dál, když tu se samy od sebe otevřely jedny dveře. Vzal jsem to jako znamení a bez dlouhého přemýšlení jsme vrazili dovnitř. Gatling dveře okamžitě zablokoval. Byli jsme teď v nějakém skladu. Jeho zařízení bylo ale krajně podivné. Uskladněné předměty, kterých zde byly desítky se nepodobaly ničemu, co jsem z techniky HF znal. Náhle se objevil milý Q. Jak se vám líbí speciální sklad číslo 2 ? Kdo jste? Zeptal se Gatling. Q ho odbyl mávnutím ruky. Už jen 8 minut. Zaťukal si významně na levé zápěstí, kde se obyčejně nosí hodinky. A co já s tím? Zeptal jsem se útočně. Nemáme prostředky… Zasmál se mé opovážlivosti. Ale máte. Díváte se na ně. Ukázal na stěnu, kde visely 4 podivné obleky podobné skafandrům. Chronitonové maskovací obleky. Seznámil nás. Stejné použili při vašem únosu z McKinley. Umožňují neviditelnost očím i senzorům a umožňují procházet pevnou hmotou. Vaše cesta na můstek. Luskl prsty a zmizel. Tak…na co čekáme? Zeptal se Gatling, když viděl, že já se k ničemu nemám. Ačkoliv nevěděl, o co jde, projevil větší duchapřítomnost. Líbil se mi jeho přístup. Na vás. Zasmál jsem se a začal se soukat do jednoho z obleků. Jak se to zapíná? Zajímal se Gatling nespokojeně. Najednou zmizel. Takhle. Konstatoval jsem. Znovu se objevil. Vážně? Ničeho jsem si nevšiml… To je dobře. Jakže se to zapíná? Aut vincere, aut mori. Řekl ještě Gatling. Audacem fortuna iuvat. Dodal jsem s trochou obtíží s výslovností. Cedo nulli. Ukončil latinskou debatu Gatling. O 5 minut později, můstek.

Chvíli nám trvalo zvyknout si na možnost volného procházení stěnami. A než jsme se naučili v obleku chodit tak, abychom se dostali, kam bylo třeba, uběhlo drahocenných 5 minut. Minuli jsme několik členů posádky, kteří nic nepoznali a tím nám dokázali účinnost obleků a nakonec jsme se šťastně dostali na můstek. Přípravy na střelbu zde byly v plném proudu. Kapitáne, střela připravena. Hlásil zdejší Stukov veliteli, který se zdál nápadně podobný jednomu z našich bývalých instruktorů, ale nevzpomněl jsem si již na jméno. Výborně. Zaměřte cíl 1. Teď už šlo opravdu do tuhého. Zoufale jsem přemýšlel co teď – po cestě na to nějak nezbyl čas. „Neřešte problémy, vyřeší je za vás jiní.“ Staré moudro, které platilo i teď. Náhle se totiž dožadoval spojení s kapitánem někdo z bezpečnosti. Bezpečnost můstku. Kapitáne, někdo ukradl ze skladu 2 dva chronitonové obleky! Kapitán vyskočil z křesla. Jak se to mohlo stát ? Pane Stukove, zastavit přípravy k palbě. Počítači, spustit demaskovací proceduru . A dopr… Zasakroval jsem v duchu. Gatling se vrhl proti stěně a chtěl jí projít, ale než to stihl, vypuštěné antichronitony vykonaly své. Začal jsem cítit hroznou zimu a spadl na zem. Stejně tak Gatling, který se zhmotnil těsně před pokusem proskočit. To je konec. Pomyslel jsem si… Jenže nebyl. „Vždycky se ještě něco stane…“ Čas se náhle zastavil. Kapitán a několik lidí z můstku, kteří nás už zahlédli a vyskočili, aby nás dopadli, náhle strnuli. Ve velitelském křesle se objevila postava ve standardní uniformě mě známé Flotily. Ale nebyl to Q. Právě včas. Pohlédl na mě. Pomalu jsem vstal – mohl jsem, ale na Gatlinga to nepůsobilo, ten byl zamrzlý stejně jako ostatní. Třásl jsem se zimou – asi vedlejší účinek chronitonů… Kdo jste? Kdo? Přece Q, ne? Podivil se. Vy. Ale Q přece vypadal jinak… Dostal nějaké podezření. Pak mi přesně popsal mého Q a zeptal se, zda vypadal tak. Potvrdil jsem to. To jsem si mohl myslet… Promnul si bradu. To byl můj nezdárný potomek. Vysvětlil mi. Tušil jsem, že něco chystá. Budu si s ním muset promluvit… Jako na zavolanou se objevil i on. O čem, otče? Zeptal se přezíravě. Však to dobře víš. Řekl starší Q přísně. Ale já ne. Vmísil jsem se. A přitom se jedná o mě.

Mladší Q odtrhl pohled od staršího a pohlédl mi do očí. Ach ovšem. Ale vy už máte svoji úlohu. Ne, to nemá. Zlostně řekl starší Q. Asi neměl rád, když mu někdo odporuje… Povzdechl jsem si. Starší Q se tedy rozhodl objasnit situaci. Mladší Q řekl, že se půjde někam bavit, než mi to otec vysvětlí, ale že se vrátí. ABS Stormraver má zvláštní úlohu. Má zničit ABS Condrad. Jak to? Podivil jsem se. Vždyť… Nic není tak, jak se zdá. Usmál se tajemně. Kapitán Willam Stone patří už přes pět let do odboje, který se snaží zlikvidovat hegemonii, která vládne na Zemi. Jejich dlouholetá snaha má vyvrcholit dnes. Ale, jestli tu střelu na Condrad neodpálí… Tak to bude jen dobře. Objevil se náhle mladý Q. A ty víš, že ano. Tomu přece sám nevěříš. Otcovsky mu vyčetl starší. Stejně to záleží jen na Amberovi. Na mě? Ale proč? A jak? Proč? Jak? Už mě to nebaví . Vykřikl mladší Q. Musíš se teď rozhodnout. Zakončil rozepři starší Q velitelsky. A každé rozhodnutí bude špatné. Dodal, aby mi to „zjednodušil“. Do čeho jsem se to jenom namočil? A proč? Proč?

Chris Amber & Lt. Justin Gatling, SF JAG (NPC) & Q Junior & The ultimate Q _________________ Chris Amber "Nikdo není tak dobrý, aby nemohl být lepší." - Daniel Amber 16. 12. 2004, 16:19

Martel Tarkin

Proč vrah...

Konzul

Martel se začal probouzet z narkózy. Pomalu, ale jistě začal znovu poznávat svět kolem sebe. Zpočátku mlhavé předměty, jenž připomínaly spoustu věcí, se pozvolna měnily na jasné předměty. „Vítejte zpět, vyslanče.“ Mladý hlas. Mat otočil hlavu, aby spatřil pohlednou sestru. „Již je vše v pořádku, vyslanče. Operace dopadla dobře.“ Založen: 02. 06. 2004 Příspěvky: 279 Umístění: Sektor Theta, kolonie pod velením admirála Rica

Operace? Ano, operace. Šel na ni přeci s nohou. Rychle se podíval, zdali ještě nohu má. S napětím se podíval. Noha byla na svém místě. To už se k němu vracela sestra s něčím, co vypadalo jako hůlka, ale v mnohem hezčím provedení – byla to taková vycházková hůl, co nosí staří pánové na procházky. Matovi se docela líbila, ale nevěděl… „Tady máte, Vaše Excelence. Budete ji teď potřebovat, protože noze musíte ulevovat, jak jen to půjde.“ Kladla Matovi na srdce sestra laskavým, ale přitom nekompromisním hlasem. Martel si hůlku vzal, ano líbila se mu. Pomalu dal nohu ze lůžka na zem. Nic necítil žádná bolest. Postavil se tedy na ni a ………….. spadl na zem. Sestra k němu přišla. V obličeji měla onen vyraz – já vím, že dokud si to nevyzkoušíš, tak tomu neuvěříš. „Věděla jste to!“ Prskl na ni Martel. „Ano. Já Vás varovala. Stejně jste si to udělal po svém.“

Lehce se usmála. Holt měla pravdu. Matovi nezbývalo, než si to přiznat. Sestra se i nadále chopila slova. „Je tu někdo, kdo s Vámi chce mluvit.“ Po dlouhém čekání asi jedné hodině přišla ke mně sestřička... „Vy jste poručík Martin Cross?“ „Ano, to jsem já.“ „Tak já vás za chvíli zavolám a můžete jít dovnitř.“ „Děkuji.“ Sestřička zmizela v pokoji, kde nejspíš ležel Martel... po pěti minutách čekání jsem uslyšel... „Můžete vejít.“ Vešel jsem dovnitř, seděl tam na posteli Martel a sestra stála u něj... „Můžete nás omluvit?.“ Poprosil jsem sestřičku... „Ano, už jdu, promiňte.“ „To je v pořádku.“ Otočil jsem se směrem na Martela... „Hezká ženská... no a jak se vede?“ „No je,“ utrousil znalecky Martel. „... jde to. Nemůžu, ale moc chodit.“ „Chceš nějak pomoct?“ „Pokusím se sám, ale když tak mě chytej.“ „Jasně...“ Vyslanec se pomalu za pomocí své nové ozdoby postavil na nohy. Kupodivu to nebyl s tou hůlkou takový problém. Udělal první krok, po něm další a šlo to vcelku fajn. Bolest byla minimální. Nyní si ovšem něco uvědomil. Otočil se k poručíkovi. „A co tady vůbec děláte, poručíku?“ Otázal se Martel poručíka Crosse. „Za prvé tě mám chránit, což jsem dostal za rozkaz a za druhé jsem tu, abych věděl, jak na tom jste.“ Chránit mě? Pokládal si otázku Martel. Před čím? To je velmi divné… „A chránit mne před čím, poručíku?“ Mat nebyl vůbec v obraze, nevěděl, co se za posledních pár hodin stalo. Jediné, co věděl bezpečně, bylo, že má nohou, protože ho začínala bolet. "No ono za tu dobu, co jsem tě sem dotáhl, tak se toho hodně stalo. Nejdříve jsem tě s mým týmem vytáhl, pak jsme tě donesl až na ošetřovnu. Během operace...jsem byl zavolán ke panu generálovi a ten mi dal úkol tě chránit. Za každou cenu, to zdůraznil. Můj známej v operačním mi řekl, že je tu jakýsi Ricův dvojník. Nevím, co se tu přesně děje, ale údajně se to týká i tebe..." Snad jsem to řekl správně, hlavně zkráceně, ale hlavní je, že ho mám chránit, důvod je celkem vedlejší... Mat se tvářil dost zaraženě. Jak se tahle situace může týkat jeho? To je divné... Poručík však stál vedle něj. Mata pobavilo, že mu tyká jen tak - docela bezprostřední. Určitě se to hodí pro bojové situace, aby vojáci vydali ze vše při akci. Zaplašil myšlenky na tykání, vykání a další nesmysly. "To je fakt zajímavé. Takže půjdeme?"

„Jo klidně můžeme jít... teda jestli ti to půjde... a máš něco na práci? Budu muset jít s tebou...“ Martel ztuhl. "Cože budeš muset?" Nechtěl mít na krku partu "zelených mozků", jak je slavnostně oslovoval Matrix. Chtěl mít svůj klid, zvláště po vyhrané bitvě, kdy si udržel svůj post. „Budu muset s tebou chodit všude... tedy skoro všude... a svý kluky budu nechávat před dveřmi...“ To už ovšem překročilo jistou hranici. „A to jako budou tvoji chlapci stát před dveřmi od toalety a tam jako budeš se mnou, jo?“ Rozčiloval se Martel. Jen aby ho poručík nechal být. Nechtěl je mít na krku. Prostě mu připadlo blbé, že za stávajících okolností, kdy potřebují všechny bojeschopné muže v akci, se budou tihle flákat u Mata a ještě ho každou chvíli kontrolovat, jestli se na něj nevrhl neznámý atentátník… „Řikal jsem, že skoro všude... a mi marinaci budou před kajutou... nechci, aby tě zabili takže máš smůlu.“ Už se mi začal zvedat krevní tlak, ale já nechtěl, aby se to stalo, tak jsem se snažil uklidnit... to je hrozný, ty diplomati jsou tvrdohlaví... Mat se chystal na ráznou odpověď, když si vzpomněl na slova Matrixa – „Mariňáci nesnáší, když jim velí civilista, nesnáší nejasné rozkazy. I 1,5metrový mariňák vyroste do 3 metrů, když mu velí civilista a ještě ze sebe dělá naivního hocha. „Když jinak nedáte, tak tedy jdeme. Půjdeme, půjdeme, půjdeme…ehm…do mé kajuty.“ „Omlouvám se, ale je to rozkaz.“ To jsou problémy, s lidma to nejde po dobrym... ach jo... Vyšli z ošetřovny. Mat si vzal ještě jeden padd, aby se pokusil zjistit, co se děje. Pročítal velmi pozorně, neboť věděl, že ty nejdůležitější informace jsou napsány tím nejmenším písmem, které vůbec jde. Byl tak zabrán do čtení, že si ani neuvědomil, že se blíží k jeho kajutě. To tak přeci nemůže nechat. „Rozmyslel, jsem si to, poručíku. Chci jít do své kanceláře.“ Matova kancelář byla přesně opačným směrem, než šli. „Jak si přejete...“ K Martelově velké radosti to poručík pronesl nelibým tónem. Asi začal chápat, jakou hru Martel začíná hrát. Při cestě do kanceláře se svými bodyguardy pročítal opět informace. Oči mu zabloudily do různých částí, ale přeci jen ho jedna z částí zaujala. Na základnu bylo transportováno hodně osob – nouzově. Měl by je jako zástupce Federace na základně uvítat. „Poručíku, jdeme do nákladového prostoru.“ Řekl to trošku s ironismem, aby zakryl, že tam chce opravdu jít. Dobře...“ vše říkám s optimismem... přece nebudu naštvaný... to k ničemu nevede... Hmmm, nechce se poddat, ale to se časem spraví. Jednou povolí. Celá skupina dorazila k nákladovému prostoru. Vešli dovnitř. Byli na horní plošině, asi 15 metrů nad hlavami evakuovaných. Mat si je se zájmem prohlížel. Nevypadali nijak neznámě. Jednoho dokonce poznal. Byl to ten člen posádky, co se s ním srazil

na chodbě. Ale nyní byl straší a měl i vyšší hodnost. Zvažoval, jak je má oslovit. To už ovšem nestihl. “Tam nahoře!!!“ Křikl někdo z davu. Postupně se snižoval hlukot a rozhovory ustaly. Všichni se dívali nahoru k Martelovi. Ten se na ně také díval. „To je on.“ Pronesl někdo další. Kdo on? Chtěl vědět Martel. Nicméně neměl odvahu se zeptat. „Martele, myslím, že jsme sem neměli chodit... radím vám nic neříkejte a pojďte nechci, aby se něco stalo...“ Ten si nedal říct a pořád chtěl vědět o co jde až všichni začali na něj řvát, kupodivu že všechno nerozbili... „Sakra... jdeme, fakt nechci, aby se něco stalo...“ už jsem začínál zvedat hlas... Martin naléhá, aby skupina vypadla. Ale Martela tam pořád něco drželo chtěl vědět, co se děje, co po něm ti lidé tam dole chtějí, co jim udělal. Rozhodl se dolů křiknout. „Co se děje?“ Řev ustal, ale na obličejích dole se objevily pocity nenávisti. „On se ještě ptá. Ta drzost. Vrahu!!!“ Křičeli jeden přes druhého. Mat nevěděl, co má dělat. Proč je vrah? Přeci nikoho nezabil. Vzal jsem Martela za flígr a odtáhl odtamtud... když jsme byli v průchodu, který tam vedl... „To si děláš srandu, tohle nejde, jdeme ihned pryč... zvětšuješ si riziko, že se nedožiješ důchodu...“ teď už jsem toho měl dost musel jsem to říct na rovinu... Martel pořád přemýšlel, proč na něj křičeli, že je vrah. „Já jsem přeci nikoho nezabil.“ Pronesl zamyšleně. Martinova slova jako by vůbec neslyšel, nebo je ignoroval. Zamyšlen nad tím vším. Co proti němu ti lidé mají? Vždyť vypadá vcelku roztomile.

„Jdeme do mé kajuty.“ Nyní již trošku začal tu ochranku chápat. Řev, který vycházel z nákladového prostoru, mu připomínal neustále jedno slovo – vrah. Created by attaché Martel Tarkin and Lt. Martin Cross _________________ Nejlepší diplomat, jakýho znám, je plně nabitej phaser! kapitán Scotty Hlavní diplomatický důstojník pro sektor Theta Hráč měsíce – Září 2380 16. 12. 2004, 22:54

Mark Rico

Missunderstanding

Víceadmirál

Bylo po bitvě, všude kolem stanice se vznášeli větši či menší vraky lodí z atamarovi flotily a také několik zničených lodí HF. Těch bylo ovšem podstatně méně. Ačkoliv byla zásluha McKinely na výtězství nezpochybnitelná, hlavní kus práce odvedli lodě

"budoucí" Hvězdné Flotily. Všechny v řícícím cetru stanice, včetně admirála, ale překvapila brutalita, s jakou udeřili. Jejich taktika se podobala spíše Romulanům či Cardassianům než Federaci. Bojovali rychle, tvrdě ale v první řadě efektivě. Neobtěžovali se s vyřazováním subsystémů nebo braním zajatců. Prostě jenom zničili nepřítele.

Založen: 25. 07. 2004 Příspěvky: 125 Umístění: Hvězdná základna McKinley

Zatímco se Sandra věnovala zajišťování zajatců, ošetřování raněných a dalším potřebám, Rico se zaměřil na taktickou stránku stanice. Nepřátelské zbraně se ukázali velice efektivními, ale ani stanice nezůstala po zadu. Měla zastaralé zbraně, bylo jich však hodně opravdu hodně. A štíty se rychle zvedaly, během několika minut budou opět na stovce. Co se týče vnějších plášťů, stanice nebyla příliš poškozená, šlo spíše o drtivý útok na jednu část stanice, která byla, nutno dodat, bitevně velice nezajímavá. Stanice by zvládla nejméně dalších dvanáct lodí. Problémem bylo, že venku jich bylo asi třicet, většina sice poškozených, ale stále třicet. Takové množství nebylo možno porazit, ani kdyby všechno pracovalo tip top. A to nepracovalo. Finální scóre Rico odhadl tak na patnáct poškozených lodí. Víc by při obraně nezničili. „Komunikace, dejte mi kanál na vlajkovou loď, chci mluvit s kapitánem Rocem.“ Komunikace: „Jistě pane, odpovídají. Přepínám na obraz.“ Admirál se zahleděl do tváře opět onomu muži, se kterým mluvil před zhruba čtvrt hodinkou: „Zdravím, kapitáne. Pěkná bitva, máte impozantní palebnou sílu.“ Kapitán se trochu nuceně usmál, potom ale zase nasadil neutrálně vážný výraz. Admirál se nemohl zbavit pocitu, že ho už někdy někde viděl. "Jsem rád, že jste si toho vědom. Doufám, že mě nedonutíte ji znovu použít. * Teď mi ale raději objasněte kdo jste, a co se to tady děje" „Jsem Víceadmirál Mark Rico a tohle je hvězdná stanice McKinley. Jsme zde nejspíše omylem, nemůžu vám dát přesné vysvětlení.“ Roco (2) se zatvářil naprosto překvapeně: "Vy mi chcete namluvit že jste se s nepohyblivou a dávno neexistující stanicí dostal do téhle mlhoviny omylem!? To čekáte, že vám budu věřit?" Rico pokrčil rameny: „Nic jiného vám, kapitáne, asi nezbyde. Sám to moc nechápu, jde o incident, který ani sám moc nechápu, ale začínám se v něm pomalu orientovat.“ Kapitán se zamračil, chvíli nic neříkal, zdálo se že přemýšlí. Potom oznámil: "Sklopte štíty a deaktivujte vaše zbraně. Během 10 minut se k vám přenesu se svým týmem. A ne neberu jako odpověď" V Ricovi se hnula žluč: „Mohl by jste mě požádat slušně, kapitáne. Za použití tohoto tónu nehodlám sklopit štíty a deaktivovat zbraně, pokud neuděláte to samé. Mám na palubě téměř deset tisíc civilních lidí, za které nesu odpovědnost.“ Důraz na slovo kapitáne měl pomoci kapitánovi si uvědomit, pokud stále platí alespoň zybtky federace, že je mu formálně podřízený. Roco se tentokrát rozesmál, doopravdy. Potom nevěřícně zakroutil hlavou: "Dobře, ať je tentokrát po vašem. Mohl byste PROSÍM sklopit vaše štíty a deaktivovat zbraně? Nehodlám ublížit nikomu na té vaší roztomilé houbičce. Alespoň prozatím ne." V tu chvíli Rico prozřel. Tohle byl jeden z kapitánů, jakých viděl stovky. Neskutečně hrdých (na svůj rychlý postup, medaile, vyhrané bitvy) a, v důsledku, i namyšlených. Očividně vůbec nesledoval bitvu a považuje McKinley za neškodnou, ubohou věc, kterou může rozdrtit dvěma prsty. Pokud by útočil, Rico by měl šanci. Možná i velkou, každopádně taktika na tyto kapitány je velice snadná. Ukolébat je. „Jistě kapitáne,“ Rico mávl na taktiku, která sklopila štíty a zbraně: „můžete přiletět. Za třicet minut vás očekávám u mne v pracovně. Rico konec.“

Admirál si zhluboka oddechl a vydal se do pracovny. Sandra na něj skoro neznatelně mrkla. Rico zamířil ke dveřím své pracovny, než tam však došel, zahlédl koutkem oka muže v uniformě bezpečnosti vystupující s turbovítahu. To by nebylo nic neobvyklého, kdyby to nebyl právě ten muž, jenž byl před pár vteřinami na obrazovce. „Odtud vítr vane!“ prolétlo mu hlavou: „Kadete!“ zavolala na muže od bezpečnosti. John (1) sebou lehce trhnul, měl právě namířeno k bezpečnostní konzoli. Otočil se na podpadku a zamířil k admirálovi. Udiveně sledoval jak na něj hledí každý člověk na můstku. "Eh..admirále." Řekl a postavil se do pozoru, očekávajíc co bude. „Tvoje jméno a zařazení, chlapče?“ usmíval se Mark. "Kadet 4. ročníku John Roco, velitel bezpečnostní týmu 16. Služební číslo..." John se zamyslel "...624 X91...eh...OA6." „Dobře, kadete.“ Rico ho odvedl k nejbližší kódy, chvatně si vyjel jeho záznamy a když je chvíli pročítal, usmál se: „Výtečně.“ Pak přešel k narporučíkovi a z krku mu nečekaně odepl jeden frkček se slovy: „Neboj, dostaneš ho zpět.“ Pak s otočil k Johnovi a připupl mu ho, místo jeho kadetské hodnsoti: „Gratuluji k povýšení, praporčíku.“ John se na okamžik zaseknul, po dlouhé době zase nevěděl co říct. Tohle ho sice v následujících dnech čekat mělo, ale takovýmto způsobem asi ještě žádný kadet dekorován nebyl. "Eh...děkuji pane." Bylo jediné co ze sebe v tu chvíli dostal. Jednak ho nenapadlo nic lepšího a jednak čekal co z admirála vypadna za další překvapení. „Takže, teď půjdeš se mnou a uvidíme, jestli se mi budeš hodit. Pojď.“ Rico suveréně zamířil do svojí pracovny.“ John na okamžik zaváhal, potom se ale vydal za admirálem. Když došli do jeho pracovny Rico se posadil za svůj stůl, John zůstal stát asi metr před ním. "Promiťe admirále, ale mohu se zeptat o co jde?" řekl John a mírně pozvedl levé obočí. „Potřebuji od tebe, aby jste šel támhle do koupelny a zůstal tam. Možná tě vůbec nebudu potřebovat, pokud ale ano, ničeho se neboj, vše mi dosvěč a buď připraven. Rozumíš?“ Praporčík teď vážně zapochyboval o admirálově duševním zdraví. Ale co, rozkaz byl rozkaz. Odpověděl tedy, že rozumí a vlezl poslušně do koupelny. =/\= O dvacet osm minut později =/\= Rico pilně pracoval, senzorová sekce pilně propátrávala cizí lodě, dělali to ale tak, aby to nebylo nápadné. Scany vydávali za fixní průzkum sektoru. Vypadalo to, že jim to cizí flotila, naprosto zaujatá vlastními pocity vítězství a opravami, žere. Když se ozval zvonek, Rico vypl počítač a zavolal: "Dále." Do místnosti vstoupil kapitán Roco. Nevypadal o moc starší, než ten praporčík co se právě teď schovával v koupelně, přesto působil mnohem vyzrálejejším dojmem. "Admirále" pozravil po příchodu. "Už je to dlouho." „Možná,“ zapochyboval admirál: „Posadíte se? Něco k pití?“ dodal, když si šel k replikátoru pro pití. "Rachtajino."

„Fajn,“ Rico nareplikoval dva drinky, sobě svůj oblíbený a posadil se zpět, před kapitána: „Nuže, kapitáne, rád bych věděl, co se to tu děje a to možná co nejobšírněji. Stále jsem nedostal uspokojivá vysvětlení a tak prosím o ně vás. Zdáte se býti tím hodným v této kauze.“ John se posadil a opřel se do křesla ruce spojil do malého trojúhleníku: "Moji lidé oběvili na vaší stanici tachyonové emise tak vám budu prozatím věřit to, že jste se sem dostal z 40 let vzdálené minulosti." Usrknul si trochu kávy a pokračoval: "Federace je ve válce, díky vám, nebo spíše vašemu budoucímu já. A jediné co mohu s jistotou říci, je že to je nehorší válka jakou kdy zažil celý alfa kvadrant. Válka s Dominionem byla proti tomu jenom taková malá šarvátka. Z původního území nám nyní patří asi jen 20 procent. Zbytek ovládají částečně Romulani, Zemská Aliance ale většina je opuštěná." „Takže vy patříte k flotile. A co atamar Rico? Proč s ním válčíte?“ Kapitán se usmál: "To je velmi dlouhý příběh. Stačí ale když řeknu, že jeho a naše názory jsou trochu...odlišné." „Ne, nestačí.“ Rico se zamračil: „Nechápu, co se tolik příčí flotile, aby byla ochotná zmasakrovat takovým způsobem flotilu nepřátel. Nenechali jste nikoho na živu.“ "To je válka Admirále. A pokud nemá nepřítel nějaké informace, které bychom mi chtěli, není dobrý nápad ho nechávat naživu. Navíc atamar v minulosti ukázal, že dokáže být velice houževnatý. " Rico se trochu zarazil. Ani ho nenapadlo, že by kapitán Roco byl opravdu „takový“ kapitán, že si ani nevšiml, že Atamar stále žije? Vlastně je to docela možné, sedlo by to do jeho profilu. „Takže bitva se vám povedla, kapitáne. Nejspíše dostanete medaili. Co dál? Poletíte zase honit další nepřátele rozpadlé Federace?“ to, co Rico říkal, znělo hodě sakrasticky, ale ani trochu to tak nemyslel, což naznačoval tón jeho hlasu. Začínal chápat, proč ho sem Q přivedl. "Stále to nechápete co?" ušlíbl se Roco. "Jste příliš zaslepen směrnicemi a nařízeními, jako jsme byly mi všichni. A vidíte k čemu to až dospělo! Kdybyste si nehrál na hrdinu tohle se nikdy nemuselo stát!" Kapitán vypadal rozčileně. S očí mu sršela léta zloby a nenávisti. Rico ještě více posmutněl. Chtěl se odsuď dostat pryč, ale nevěděl jak. Nevěděl kudy vede cesta. Jestli je tohle kapitán nové Federace, ztratila zřejmě více, než si Rico myslel. Musí si promluvit s atamarem a to co nejdříve. „Klid, kapitáne. Netuším, jaká je situace a nehodlám vás soudit pro vaše činny. Na to nemám právo. Chci jen vědět, co teď budete dělat vy a vaše flotila.“ Roco sklopil zrak. Pár sekund bylo ticho potom se ale znovu podíval admirálovi do očí: "Teď, vás budu muset požádat admirále, abyste se s McKinley dobrovolně vzdal mé flotile. Stanice bude odtažena k Zemi, kde bude vylepšena a pomůže brátnit zbytky Federace." Rico dopil, odložil skleničku, usmál se a řekl: „Víte, kapitáe, moje stanice bude vždy bránit Federaci a její principy. Jakkoliv a kdykoliv. Nikdy se tohoto cíle nevzdá a proto se nemůže vzdát ani vám.“ "Takže co chcete dělat?“ Zeptal se kapitán předstíraně přátelským tónem.

„Hodlám zjistit co jde, vrátit se a vše napravit.“ Kapitán pokýval hlavou, vstal a došel k oknu. Chvíli hleděl mezi hvězdy, ruce složeny na prsou. "Myslel jsem si, že budete chtít udělat něco takového. Bohužel, vy nejste ta pravá osoba na nějaké napravování. Ale máte pravdu, existuje způsob jak to všechno napravit.“ „Vždycky jde vše napravit, kapitáne. Od toho jsem členem Federace, abych napravoval a usměrňovall. Neměl jsem vás nikdy potkat, už to samo je prohřešek, ale když už k němu došlo, hodlám z něj vytěžit co nejvíce. Přesto- jaký je podle vás způsob nápravy, kapitáne? Prozraďte mi ho.“ Roco se otočil od okna. Ač nebylo zřejmé odkud v ruce držel phaser a mířil na Rica: "Tahle celá válka admirále, začala s vámi. A s vámi také skončí." Rico se nelekl. Na o to ani nepřekvapilo. Naprosto jasně věděl, že tohle bude následovat, proto i dal svým lidem vědět, aby se nenamáhali s nějakou kompletní prohlídkou. A kapitán „dutá hlava“ ho v nejmenším nezklamal. „Johne Roco, vylezte z té koupelny.“ zavolal nakonec Rico. Z koupelny se vynořil čersvě povýšený praporčík. V ruce držel phaser a mířil na kapitána. Admirálovi se nyní naskytl vskutku zvláštní pohled: "Odhoď to!" Zavelel praporčík Roco, svému staršímu já. To jenom šokovaně zíralo. „Flotilní kapitáne Roco, představuji vám praporčíka Roca, vaše mladší já.“ Oba na sebe navzájem mířili. Těžko říct co se dalo čekat. První se probudil kapitán Roco: "Ha, pěkný trik admirále. Ale nemyslím, že bych byl ochoten zabít sám sebe." "Vsaďíš se?" opáčil praporčík. Kapitánův obličej zesinal. "Nemáš tušení koho chráníš Johne." Řekl podivným, téměř otcovským tónem hlasu. "Chráním svého velitele, to stačí." "A co když ti řeknu, že chráníš taky muže, který chladnokrevně zavraždil tvoji rodinu, tvého otce." Praporčík se otřásl: "Lžeš!" vykřil. "Zabil je všechny, když nechal vybombardovat Betazed" Podíval se na admirála pohledem plným nenávisti. "Vyvraždil celou planetu, přes osm miliard lidí. Během dne, včetně mé...včetně naší rodiny." „Dost!“ rozkřikl se Rico a rozhodil rukama v zoufalém gestu: „Nechápu vás, nechápu sebe. Atamar se pokusil zabít mého diplomatického důstojníka, vy chcete zabít mě, Federace se rozpadla a za všechno prý můžu já. Teď se dozvídám, že jsem nechal vybombardovat planetu, kde bylo osm miliard lidí. Co je to za nesmysl? Proč mi nikdo konečně nepopíše, co se stalo? Odhoďte ten fázer, kapitáne a nechcte těhdle nesmyslů! Teď!“ Kapitánovi s v očích objevili slzy: "Vy pitomci, ani jeden z vás nemá tušení jak..." =/\=Prague volá Roca. Kapitáne objevili jsme masivní Romulanskou Flotilu, je tam i

Tarkonova mateřská loď.=/\= "Cože...co?" Kapitán vypadal zoufale. "Kde, kde sakra." =/\="Pane, zdá se že zjistili že jsme mimo. Jsou v sektoru 001."=/\= "Okamžitě mě přeneste, a svolejte všechny lodě co máme. Kurs Země maximální rychlost." =/\="Ano, pane"=/\= Admirál ovšem stihl zareagovat rychleji. "Můstku, štíty!" =/\= Pane, nemůžeme vás přenést =/\= "Použijte depolarizér na můj biosig..." Následují události se odehráli neuvěřitelně rychle. Praporčík Roco vystřelil a zasáhl kapitána do hrudi. Kapitán už nestihl nic doříct ale jeho důstojníci zřemě pochopili co chce. Venku za oknem jedna z lodí vypálila na stanici podivný paprsek. "Co to sakra...?" Zaklel John(1) ale ani jemu se odpovědi nedostalo. Zmocnil se ho totiž transportní paprsek. Během okamžiku byl Rico v pracovně sám, jen s kapitánem v bezvědomí u nohou. "Tady je Rico ochrance, pošlete do mojí pracovny co nejrychleji nějaké lidi a lékaře! Rychle." Pak už se šokovaný admirál jen díval, jak jedna loď za druhou odlétají od stanice a přecházejí na warp. Create by Vice Admiral Mark Rico & fleet captain John Roco & ensign John Roco. _________________ "...gegen alles!" 17. 12. 2004, 1:03

Martel Tarkin Konzul

„Rychle, položte ho sem!“ „Ano, madam.“ „Připravte se na operaci. Bio-lůžko 18.“

Založen: 02. 06. 2004 Příspěvky: 279 Umístění: Sektor Theta, kolonie pod velením admirála Rica

Co se děje? Ptal se Chris sám sebe. Musím přeci zničit tu zbraň. Musím jim zamezit, aby ji použili. To vše si pro sebe říkal Chris a také to slyšel, ale ostatní ho jaksi neslyšeli. Pokoušel se na ně mluvit. Jasně slyšel, co říká, ale od doktorů se jen ozvalo. „Začíná se asi probírat.“ „Dejte mu narkózu!!!!“ Zavelel přísně ženský hlas. „Jistě, doktore.“ Bylo slyšet v odpověď. Poté už Chris zase začal mít tu svou realitu, ve které musel zničit tu zbraň. Běhal po celé lodi, z pokoje do pokoje, z koridoru do koridoru. Kde to jen může být. Q se mu zjevoval na každém rohu a netrpělivě si poťukával na svou pravou ruku v gestu ubíhajícího času. Čas běžel neúprosně. Chris tuze podezíral Q, že ho ovlivňuje, že ho zrychluje. Kde to jen může být? Kde to jen může být? Další místnost a nic. Pak vstoupil do místnosti s označení 111/RD. Spatřil před sebou něco velmi zajímavého. Něco, co ještě nikdy neviděl. Vešel

dovnitř, aby si danou věc zblízka prohlédl. Byla dlouhá a její přední část nebyla ani v místnosti. Chris usoudil, že je tedy asi venku a že před ním je právě ona zázračná zbraň. Na boku té věci stálo napsáno PHASER-MODULATER-IONISER-class 4. Co to asi je? Otázal se sám sebe, ale jeho myšlenky byly přerušeny. Zbraň byla aktivována! Postupně se začala kumulovat energie a jednotlivé ukazatele rychle dosahovaly svých kritických bodů. Na stěně vedle Chrise se objevil nápis 0:30, 0:29, … Ano, byl to odpočet. Nebylo pochyb. Chris jistě a rychle přiběhl ke té konzoly. Jeho prsty se míhaly po konzoly, ale vždy se stejným výsledkem – PŘÍSTUP ODEPŘEN. Sekundy ubíhaly, až se na ciferníku objevilo 0:00. Zbraň byla nabita a připravena k palbě, což i následovalo. Chris mohl jen sledovat, jak se energie kumuluje, a pak mizí v nenávratnu. Selhal. Bylo to tak, prostě selhal. Nebyl dost rychlý, dost vynalézavý. Objevil se vedle něj Q. Objevil se jak tornádo, o kterém jste nevěděli. „Tak, Chrisi, je načase to s tebou skončit.“ „Ne, já nemů…“ Bránil se Chris, nicméně mu Q jednu vrazil. Příšerná bolest mu zastínila smysly. Před očima měl černo. Chrisovy oči se pomalu otevíraly. Bylo nad ním jasné světlo. Byl to jakoby tunel na konci s velkým světlem. To už umírám? Proběhlo mu hlavou. Ne, neumíral. I ostatní věci se začaly vyjasňovat. Nad jeho osobou se kdosi skláněl. Byla to žena s dlouhými vlasy. „Pane Ambere, vstávejte, vstávejte.“ „Co? Kde? Kdy?“ Mátolil Chris. „Vítejte na ošetřovně. Jsem komandér Samantha Haines, velitel lékařské sekce.“ Při těch slovech se široce usmála. „Co se stalo?“ Chris se začal probouzet. Komandér ho stále obletovala. „Při útoku na diplomatickou sekci došlo i k několika lokálním výpadkům proudu a vy jste se dostal z cely. Bezpečnost si myslela, že jste na útěku a dala Vám těžké omráčení. Ale Váš nervový systém byl slabší, a tak jsme si o Vás museli zahrát se smrtí, kadete.“ Znovu se příjemně usmála a pohladila svou rukou Chrisovu tvář. „Ale už je to v pořádku.“ „Tak to je dobře!!“ Ozval se další hlas. Komandér i Chris k němu ihned stočili své pohledy. Stál tam muž v mariňácké uniformě a za ním se zubili další 3 borci. „Už je zdráv, komandére?“ Otázal se muž. Komandér se na něj jen podívala. Po chvíli mu však odpověď dala. „Dá se říci, plukovníku, ale nejsem …“ To už se ale k posteli řítili plukovníkovi gorily a brali pana Ambera pěkně mezi sebe. „Výborně, doktorko, to slyším rád.“ Poděkoval, podal komandérovi ruku a chtěl odejít. „Nicméně jsem nedokončila svou větu.“ Křikla na něj ostře komandér. „Pošlu s ním sestru, která bude aspoň 12 hodin jeho stav monitorovat. Rozuměli jsme si, plukovníku?“ Komandér a řve na plukovníka. Velmi hezké, to je ukázka poslušnosti, ale musel

ustoupit. Doktor byla doktor a ještě k tomu šéf lékařského oddělení. „Jak si přeje.“ Štekl k ní. Celá skupina pak zamířila do nových vězeňských prostor. Created by Cmdr. Sam Haine (played by Martel Tarkin). Tento log byl napsán se svolením velitele stanice (RPG) Mark Rica. _________________ Nejlepší diplomat, jakýho znám, je plně nabitej phaser! kapitán Scotty Hlavní diplomatický důstojník pro sektor Theta Hráč měsíce – Září 2380 17. 12. 2004, 18:02

John Roco Praporčík

„Pane, pan Roco už je připraven“ „Rozumím“ Rychle jsem se zvedl z prostorného můstku Prague, předal velení prvnímu důstojníkovi a spěchal za naším novým „hostem“. Hlavou mi létaly myšlenky na to, co se mohlo stát, proč sem byl přenesen nějaký muž vypadající jako flotilní kapitán za mlada a kde je vlastně ten pravý. Přišel jsem po chvíli rychlé chůze ke kajutě, kde byl ten návštěvník a Zazvonil jsem. Založen: 05. 06. 2004 Příspěvky: 100 Umístění: USS Posseidon

Praporčík John Roco se začal pomalu probírat. Události posledních hodin byli více než neuvěřitelné, leckterý důstojník Flotily nezažije tolik podivných věcí za celou kariéru. Momentálně ležel na nějaké měkké podložce a jediné na co se mohl soustředit byla tupá bolest hlavy, dobře ji znal. Tohle už zažil mnohokrát, dostal zásah phaserem nastaveným na omráčení, jenom si nemohl vzpomenout na to kdy a hlavně kde. Otevřel oči a pokusil se rozhlédnout kolem. Chvíli trvalo než se mu podařilo zaostřit, ale naštěstí bolest rychle ustupovala o on si mohl prohlédnout své nové ubytování. Rozhodně nebyl ve vězení, spíše to byla trochu skromější kajuta pro hosty. Neviděl žádnou stráž nebo nic podobného, za oknem "svištěli vězdy" jak vždycky říkával jeho otec efektu lodím ve warpu. Takže je na lodi, ale sakra na jaké? Vybavení místonsti odpovídalo víceméně lodím Federace, i když se v několika detailech lišili. John to ale nemínil zrovna teď nijak zkoumat. Náhle se ozval známý zvuk zvonku. Někdo se dožadoval vstupu dovnitř. "Dále," řekl praporčík po chvilkovém zaváhání. Ta podoba mne skutečně ohromila. Přemýšlel jsem co říci, ale nic kloudného mně hned nenapadlo, takže jsem tam jen tak stál, dlouhé vteřiny, a potom ze sebe dostal: "Vítejte na USS Prague" Muž jenž vstopil dovnitř byl ve středních letech a v kapitánské uniformě. Praporčík na něj chvíli hleděl pak se konečně zmohl na to něco říct: "Oh...děkuji" řekl s ironií v hlase. "A vy jste...?" "Jsem kapitán Ka'Vor, prozatimní velitel flotily Alfa. A kdo jste vy?" Ka´Vor...Ka´Vor...to jméno se Johnovi zdálo povědomé. "Praporčík John Roco, co po mě chcete?"

"Proboha. Roco? To není možné. Tak přeci je to jen pravda s těmi dvojníky. Ale teď, jestli dovolíte, praporčíku, budu se ptát já vás. Kde je skutečný kapitán Roco?" John se zazubil. Tak tenhle člověk pravděpodobně nemá tušení o tom co se stalo na stanici, tím líp. "A nějaký důvod proč bych vám to měl říkat?" Tak tohle půjde ztuha, povzdechl si kapitán Ka´Vor. "Praporčíku, jak moc si ceníte principů Federace a její samotné podstaty a funkce?" Johnovi proběhl hlavou onen rozhovor v admirálově pracovně a to jak tam byly popsány prektiky téhle nové Federace. Co mu tenhle člověk může o nich vykládat: "Pravděpodobně mnohem více, než kdokoliv z té vaší "hrdinné flotily." "Opravdu? A jak to můžete tvrdit tak jistě? Vše začal ten mizera Rico, který velí vaší stanici. Ano, ten samý. A my se jen snažíme zachránit to, co on rozvrátil, chápete?! My nejsme agresoři, jen se bráníme! A jestli chcete, aby v kvadrantu vymizela jediná mírová organizace, tak asi nejste o nic morálnější než ta bestie Rico. Právě totiž útočí na Zemi ta největší a nejničivější flotila, se kterou se Federace setkala, vyjma Borgů, a my potřebujeme každého člověka, každou loď, aby bránila Zemi. Takže ještě jednou se ptám. Kde je Roco?" John pozvedl obočí. Zvláštní že v téhle podivné pokroucené budoucnosti o sobě všichni tvrdí, že jsou "ti hodní". Koutkem oka zahlédl jak u dveří kajuty postávají dva bezpečnostní důstojníci. Zhluboka se nadechnul: "Nemám tušení, kde je váš kapitán. To byste měl vědět vy." "Já? Byl na VAŠÍ základně a když jsme ho chtěli transportovat, VY jste vztyčili štíty. A najednou jste se na transportní plošině objevil vy. Takže co jste s ním provedli?!" Čas ubíhal a tím se zmenšovala i doba pro tento výslech. Ale jestli nezjistím, kde kapitán je, flotila bude citelně oslabena. Velel bych totiž já a já nemám ani zdaleka tolik zkušeností, jako Roco. A i když jsem z poloviny romulan, nechtěl bych se s nimi setkat tváří v tvář. "Víte, kapitáne," začal John. "Nevím jak můj budoucí protějšek, ale já se příliš nevyznám v transportérech a podobných záležitostech. Ale hádám, že si váš trasportní důstojník prostě spletl naše biosignály." "Podívejte, praporčíku" začal jsem zvyšovat hlas "Nehrajte si! Jste de facto nepřítel a jako takového na vás mohu použít jisté...přesvědčovací prostředky. Takže, řeknete nám po dobrém kde je flotilní kapitán Roco?!" John se hořce usmál, tak tohle že je ta jediná mírová naděje? Naštěstí praporčík věděl, že má v rukávu jedno nezpochybnitelné eso: "Kapitáne, pokud vám to ještě nedošlo, já jsem on, jenom z doby před...před já nevím jak dlohou dobou. Udělejte něco mě, a uděláte to i tomu vašemu milovanému kapitánovi. A pokud vám ani tohle nebude vadit, opravdu nevím co je s kapitánem Rocem, protože jste mě přenesli sem." "Takže vy mi to odmítáte říci,ano? No, sám uvidíte, jak to dopadne, až se střetneme s Tarkinovou flotilou. Doufejte, že umřete dřív, než vás dostanou. Kdybyste si to rozmyslel, zavolejte. Jinak jste dál naším hostem." otočil jsem se a odcházel. Ale ve dveřích jsem otočil hlavu a dodal:"Jen, nesnažte se opustit kajuty, tyhle dveře mají zvyk se zaseknout a kdybyste vyšel ven, tak byste měl vědět, že ostraha není nejlépe vycvičená, takže by vás mohla omylem zranit." "Dám si pozor," opověděl John. Kapitán na něj už pouze zlostně pohlédl a odešel pryč. John zůstal sám. Když se dveře zavřeli vstal z pohovky na které až doposavaď seděl a začal přecházet po místnosti. Takže ho zajali, zase! Začínal mít pocit, že tyhle situace

snad nějak přitahuje. Ale tohle bylo přeci jen trochu jiné, tohle byla totiž federální loď, které vlastně velel, nebo ne? Musí se odsud nějak dostat, jenomže jak? Jeho myšlenky na únik však utnul záblesk za oknem jak loď vystopila z warpu a za okny se objevila Země a téměř ve stejný omažik se rozezněli sirény červeného poplachu. V dáli byl vidět zprvu zhluk teček, jak se ale přibližovaly, John pochopil, že to nejsou tečky, ale obrovská romulanská flotila. "No Johne...jestli máš s něčím přijít musí to být hned..." Created by ensign John Roco & captain Ka´Vor _________________ Praporčík John Roco, bezpečnostní důstojník, SB McKinley "Zapojíme-li přístroj do zásuvky, funguje lépe" 18. 12. 2004, 20:04

Martel Tarkin

The Great Day of The Romulan Star Empire

Konzul

OFF: LOG SE ODEHRÁVÁ PŘED PŘÍLETEM ROMULANSKÉ FLOTILY DO SLUNEČNÍHO SYSTÉMU. Admirál kráčel koridorem své skvostné vlajkové lodě IRW Terrh. Jeho kroky směřovaly neomylně na můstek plavidla. Kolem něj stála jeho 15 členná ochranka a 3 příslušníci jeho nejvyšší ochranky. Po cestě admirál Telik přemýšlel, jak se budou obě zbylé frakce Federace tvářit, až se u Země objeví jeho flotila čítající přes 300 plavidel. Založen: 02. 06. 2004 Příspěvky: 279 Umístění: Sektor Theta, kolonie pod velením admirála Rica

Celá skupina dospěla ke svému cíly. Admirál vstoupil dovnitř jen v doprovodu důstojníků jeho nejvyšší stráže. V místnosti už na něj čekal komandér tr´Sedin, komandér Sorak a plukovník Farkas. Všichni v přítomnosti admirála ihned povstali. Admirál jako první zasedl ke stolu. Teprve po něm všichni ostatní. Podíval se na své podřízené. „Pánové, nadešel den, kdy rozdrtíme jediným mocným úderem zbytky Federace, a poté Klingonů.“ Plukovník Farkas měl zřetelnou jizvu kolem pravého oka. Ta ještě více zvýrazňovala jeho nepříjemný pohled. Byl si vědom toho, že je mezi Romulany velmi neoblíbený, ale stejně tak se těšil z faktu, že se ho téměř všichni obávají. Jediný, před kým měl stále úctu byl, právě zasedající admirál Telik (Martel Tarkin 2). Telikovy oči byly jako vždy klidné a jeho pohled byl nesmírně nepříjemný. Ačkoliv se o něm v zemích Federace říkalo, že je vrah, diktátor a bůh ví, co ještě, Bart ho nesmírně obdivoval. Ano, ty časy, kdy oba pracovali pro Federaci, byly dávno pryč. Nová éra se blížila a Bart (2) to cítil každý den, ba každou hodinu víc a víc. Nyní se mělo dohodnout na postupu, ale všichni věděli jedno...Zemi nastanou nové časy. Admirál si podržel na chvíli podržel pohledy svých podřízených. „Dobře. Projdeme celkový plán. Vše musí klapnout přesně na sekundu.“ Admirál na monitoru všech nechal vyjet plán operace s krycím názvem T.D.E. (total destrucion of Earth). „Všichni mají své jasné úkoly. Komandér Sorak má na starosti útok na Vulkán a sektory podle určení. Komandér tr´Sedin má za úkol zaútočit na oblast zvanou Rio.“ Byla to oblast od hranic Romulanského hvězdného impéria do středu Federace. Končila téměř u samé Země, ale samotná Země byla cílem admirála. „A konečně plukovník Farkas má na starosti speciální operaci.“

Při těch slovech admirál přimhouřil oči. Dělával to vždy, když se pouštěl do operace, kde nebyl jistý výsledek, ale na druhou stranu byla nezbytná. Proto tímto úkolem pověřil plukovníka Farkase. Jeho akce měly velké úspěchy. „Jsou všichni připraveni?“ Komandéři téměř sborově odpověděli ano. Genialitou tohoto plánu bylo, že posádky lodí vlastně ani nevěděly, že půjdou do boje. Jen plukovník Farkas nereagoval, protože s ním admirál bude hovořit později. Akce je opravdu delikátní. „Připravte tedy své flotily, komandéři.“ Vyřkl směrem k nim admirál. Jeho hlas zněl majestátně. Komandéři byli pečlivě vybráni, aby své úkoly splnili dobře a bez problémů, i když počet lodí vyhrazených pro tuto akci nedával nepříteli žádnou teoretickou ani praktickou šanci. „Jistě, pane.“ Řekli komandéři. Vstali, počkali až je admirál propustí, a odešli. Po jejich odchodu byl admirál potichu. Hleděl na monitor před sebou. Na plukovníka se ani nepodíval. Plukovník Farkas se neslyšně koukal na rysy svého velitele. V paměti se mu přemítaly zážitky za posledních 20 let. Pak náhle promluvil. "Oba víme, že je tady. Otázkou zní... Mám ho přivést živého, nebo ho mám prostě zlikvidovat ?" Bart (2) při slově zlikvidovat ucítil snůšku pocitů, ale ani jeden z nich nebyl nepříjemný. Zvykl si během svého těžkého života na to, že lidi se rodí, aby zemřeli, a jsou tací, kteří si to prostě zaslouží více než jiní. Admirál ještě chvíli mlčel. Přemítal, zdali je to pravda, zdali se Tal Shiar neplete, ale informátor byl velmi spolehlivý. „Nejdříve zjistíte, jestli je to pravda.“ Rozhodl admirál rázně. „Hlavně nebuďte za žádnou cenu nápadní. Čas je na naší straně, my budeme mít času dost. Podstatné je, aby se operace povedla.“ "Naši informátoři se v takovýchto případech nepletou, ale pro jistotu zjistíme, zda-li vše sedí. A pokud to bude sedět, tak ?" Zeptal se Bart (2) zlehka, i když věděl, že je to téma, kterému se nedalo vyhnout. „Potom ho chci živého, plukovníku.“ Pronesl Telik zamyšleně. „Pokud ovšem to bude nezbytné, tak ho zlikvidujte, plukovníku. I s celým zařízením.“ "Bude mi nesmírnou ctí, stát se nástrojem jeho zkázy." Pronesl plukovník a jeho smích zněl temně, jako v těch nejzlejších snech. "Je lecos, co mu dlužím, ale nic z toho se nevyrovná tomu, co mu dlužíte vy admirále. Dovedu ho sem, aby se postavil před poslední a konečný ortel. Jeho duše bude trpět spolu s jeho tělem za to, co v životě provedl." Farkas (2) se díval Telikovi přímo do očí. Byl snad jediný, kdo to dokázal. Všichni při takovém styku uhýbali pohledy, aby to nemuseli snášet. Bylo to, jako by se na vás koukala smrt, tak ohromně nepříjemný pocit. Bart (2) však admirála znal už více jak 40 let, za tu dobu si na leccos zvykl.....ale na leccos taky ne. „Výborně, plukovníku.“

Admirál si vážil plukovníka a jeho činů. Velmi dobře chápal principy obrany Říše a také principy pomsty. „Ale nezapomeňte, plukovníku! Jen staršího, ne toho mladšího!“ Admirál měl vždy rád ve všem pořádek. Jeho rozkazy byly jasné a přímé. Nikdo se nemohl vymlouvat, že rozkaz špatně pochopil. "Rozumím admirále, ale když se mi dostane do rukou ten mladší, tak ho mám zabít ?" Bart (2) nechtěl udělat nic ukvapeně, protože dobře věděl, jak Telik trestá špatně provedené úkoly. „V žádném případě!“ Prohodil admirál chladným, ledovým a klidným hlasem. Takovým hlasem vydával i rozkazy k popravám, k útokům a dalším těm „příjemným“ povinnostem. Při těch slovech spražil plukovníka pohledem. "Jistě, jak je Vaše ctěné přání. Měl bych vědět ještě něco, admirále ?" Opáčil plukovník Telikovi jeho "příjemný" pohled. Dělali to často, ale oba v jádru věděli, že v této velké hře je jen málo lidí, kteří si můžou důvěřovat, ale navzájem jsou jedni z nich. „Myslím, že ne. Ale na druhou stranu jsou vždy proměnné, které mohou danou situaci ovlivnit.“ Nyní byl už admirálův hlas zase normální, tedy jenom chladný a klidný. „Pro tento úkol jsem Vám přiřadil elitní warbirdy třídy D´Deridex, typ P.“ Jsou to jedny z nejlepších lodí se strašlivou palebnou silou, mocnými štíty, nejlepším maskováním a dalšími vychytávkami, které v současnosti Impérium mělo. „Máte jich celkem 19 plus Váš velící warbird IRW Nug´Rekkh. Myslím, že je to pro danou operaci dostačující.“ Farkas (2) se ušklíbl. "Admirále, víte, že raději volím tichou cestu, no ale když jinak nedáte." Poté se plukovník uchechtl a pootočil k sobě monitor. "Měli bychom vše stihnout podle dohodnuté doby. Všechny úkoly se budou navzájem doplňovat. Už se těším na jeho výraz." Hodil Bart (2) zasněný pohled směrem k oknu. Admirál vstal a přešel k oknu. Pohled na hvězdy ho vždy osvěžoval a dodával mu ty skvělé nápady jako například vyhladit Zemi, zničit ten či ten systém, nechat zlikvidovat toho, či toho jedince. Byly to vždy plánované akce, které prospěly Impériu. „Chci, aby to bylo po tichu. Ty warbirdy jsou jenom pojistka, ale pokud je nechcete…“ Mluvil do okna. Na plukovníka opět ani nepohlédl. Plukovník znal jeho názory a obzvláště znal jeho reakci na neschopnost. „Myslím, že si ty Warbirdy nechám, jako tu pojistku. Kdyby se čistě náhodou něco zvrtlo." Řekl plukovník, a pak též vstal, přešel k admirálovi před okno, zadíval se ven, a poté nekoukajíc na Telika lahodným hlasem pronesl. "Blíží se den našeho vítězství. Den, kdy všichni naši nepřátelé padnou na kolena a

budou prosit o milost. Jak nádherný je pocit vítězství." Ano, ten den tu vlastně byl a nebylo nic, co by mu mohlo zabránit. Přesto admirál nebyl klidný, pokud je tam, co tam má, pak je to ojedinělá příležitost. „Plukovníku, přeji Vám hodně štěstí při Vaší misi. Setkáme se nejspíše po ní.“ Řekl nakonec admirál. Otočil se k plukovníku a pokynul mu hlavou na rozloučenou. Jeho 3 stráže v místnosti ho obstoupili a admirál v jejich doprovodu opustil místnost. Plukovník pozoroval, jak se za posledním ze členů Telikovy stráže zavírají dveře a pak se opět pootočil k oknu. Přemýšlel nad celou akcí, v hlavě se mu rýsoval plán. Bylo na čase ukázat sílu Romulanské říše jednou provždy. Created by admiral Marha ch´Rihan Telik and colonel Bart Farkas. _________________ Nejlepší diplomat, jakýho znám, je plně nabitej phaser! kapitán Scotty Hlavní diplomatický důstojník pro sektor Theta Hráč měsíce – Září 2380 18. 12. 2004, 22:52

Mark Rico

One point two- část první

Víceadmirál

Rico přišel ke dveřím, pokynutím pozdravil dva salutující mariňáky, a pokra4oval dovnitř. Ocitl se v hlavní zásobovací chodbě C. Přímo před ním bylo obrovské označení skladiště 3B, v dálce nalevo i napravo byla další. Stál přesně před třemi, v nichž se tísnilo několik tisíc zachráněných. „Admirále!“ zasalutoval mariňák. „Potřebuji mluvit s Atamarem.“ Prohodil zamyšleně v odpověď Mark.

Založen: 25. 07. 2004 Příspěvky: 125 Umístění: Hvězdná základna McKinley

„Jistě pane, hned.“ Muž se otočil ke dvěma mariňákům, kteří také zasalutovali a odběhli. „Jak jsou na tom vězni?“ zeptal se po chvilce čekání admirál. „Skvěle, pane. Jsou najezeni, ranění ošetřeni a většina tráví čas spánkem. Lékař, který je prohlížel tvrdí, že byli poslední dobou v obrovském stresu a tak je tohle pro ně téměř požehnáním.“ Mezitím, co admirál hovořil s velitelem stráží, dva členové ochranky nenápadně odvedli atamara. Nekladl žádný odpor. Nechtěl probudit své muže ze spánku, ze světa, kde bylo vše možné, kde byl každý v bezpečí. Sandru (2) nechal na svém místě, i když by přísahal, že by stačilo říci něco jako pojď se mnou. Stráže vyvedli atamara ven. Ten si jen admirála suše přeměřil: "Podívejme se. Admirál Rico si našel čas." Prohodil ironicky. Mark se v odpověď jen usmál, bylo to trošku hrané, ale bylo to to nejlepší, co dokázal: „Atamare, chci si popovídat.“ Rico (2) si jen povzdechl: "Jistě, času mám relativně dost, ne?" „Dá se to tak říci. Je nutné sebou brát stráže, nebo půjdeme jen spolu?“ Atamar se vcelku podivil. Je na cizím plavidle a on mu nabízí, aby se prošli jen tak. Pak si ovšem vzpomněl, že v této době ještě nebyl tím velmi podezřívavým člověkem. Byl ještě dosti naivní s ohledem na stávající situaci. A k tomu nemá sám kam utéci. "Klidně je tu nechte. Stejně nemám, kam bych uniknul." zamyslel se na chvíli, tak jak to dělával před desítkami let. Rico (1) v tom okamžitě poznal svůj výraz přemýšlení: "A kam se projdeme?"

„Nevím, můžeme jen jít. Chci si hlavně popovídat. O Sandře, vašem jednání, téhle budoucnosti... o všem. “ Ano, tahle budoucnost. "Myslím, že takhle sis svou budoucnost nepředstavoval. Chtěl jsem také lepší budoucnost pro sebe, pro Sandru, pro Timothyho, pro všechny dobré jedince ve Federaci." Nahlas povzdechl. "Chtěl jsem asi moc." Udělali pár kroků. "Tak co bys chtěl vědět. Myslím, že za desítky let se toho hodně změnilo." „Chci vědět, kdo vlastně jsi. Nebo lépe řečeno, co tě přimělo k tomu, aby jsi se stal tím, čím jsi se stal.“ Rico (2) se opět musel zamyslet. "Myslím, že bylo několik faktorů, ale na počátku to byly drobné neshody s panem Tarkinem, který vystřídal pana Matrixe." „To vedlo k tomu, že jsi nechal vybombardovat Betazed?“ Atamar se podivil, jak to, že to jeho mladší já ví. "Ne, to už byla válka, a to krutá válka. Vyvolaná rozpory uvnitř Federace. Věř mi, že se mi to nedělalo s lehkým srdcem, Marku, ale musel jsem." Rico šel mlčky dál. Mlčel i Atamar. Ušli opravdu dlouhou cestu, ale nepotkali jediného člověka. Rico se nakonec zastavil u obrovského průzoru: „Pověz mi, Marku, co může vést k tomu, aby jsi vyvraždil osm milard betazeďanů? Jaká pohnůtka? To se nedá omluvit snad ničím.“ Tuto otázku čekal, přímo se nabízela jeho mladšímu já. "Pohnůtka? 150 miliard životů. Musel jsem nechat zničit celý Betazed kvůli tomu, abych uchránil zbytky té slavné Federace, kterou si ty pamatuješ, Marku. Nebylo to lehké rozhodnutí. Nikdy jsem si to neodpustil, ale stalo se tak a ty životy to zachránilo." "Takže jsi zabil, aby jsi ochránil? Koho jsi tím chránil, Marku? Zabíjel jsi nevinné aby jsi chránil nevinné. Takhle se válka nevede." V ten okamžik atamar naprosto zvážel. V očích se mu usadila nenávist. "Můžeš to povědět svému hlavnímu diplomatickému důstojníkovi." vyloženě to na Marka křikl, než se zase uklidnil. „To je druhá otázka, snad jí zodpovíš lépe, než tu předtím,“ pokračoval Rico (1): „Proč jsi chtěl zabít mého diplomatického důstojníka a proč jsi nkonec napadl McKinley? Tedy. chápu proč, ale proč jsi tolik riskoval.“ "Proč jsem to chtěl riskovat? Ty to opravdu nechápeš? Kdybych se Tarkina zbavil již teď jeho já v budoucnosti by padlo s ním. Časová osa by se změnila a zachránilo by to desítky, možná stovky miliard životů. On stál za jednáními s nezasvědcenou částí Federace, která se nakonec připojila k Romulanskému hvězdnému impériu, čímž otevřela dveře Romulanům do srdce Federace. A zase takový risk to nebyl. Kdybych si lépe uvědomil své tehdejší jednání při útoku, tak mohl být Tarkin mrtev." „Vem to popořadě. Mluvíme o stovkách miliard mrtvých, ale kdo začal? Jak to všechno probíhalo? Neznám nic, vem to od začátku.“ Rico (2) věděl, co ho čeká,- dlouhosáhlý příběh boje mezi "dobrem" a "zlem". "Jak to všechno začalo? Povím ti tu neoficiální verzi, která je pravou pravdou. V záznamech se sice něco dočteš, ale jako celek to pochopíš lépe." Pořádně se nadechl. Pak se podíval na své mladší já, jak tam stojí a čeká, co z něho

vyleze. Rico (1) byl pravděpodobně naprosto nepřipraven na strašnou budoucnost. "Všechno to naplno začalo asi jedním procesem před nějakými 30 roky. Byla ustanovena porota, která měl říci, zdali komodor Quidens selhal jako velící důstojník. Tarkin byl už v té době vyslanec na stálo a hlavní diplomatický důstojník SB1. Byl také v té komisi. Umanul si, že komodora položí. Během procesu likvidoval všechny důkazy a argumenty v komodorův prospěch. Chtěl si jen udělat čárečku za odsouzeného důstojníka, když se mu to nepodařilo s tehdy nadporučíkem Natalii Youds, tak si počkal na svou mstu." Šli dále, až došli k nádherné promenádě s vyhlídkou. Zde se zastavili a atamar pokračoval. "Nepovedlo se mu to, čímž jsme se ještě více oddálili. Když nemohl zlikvidovat jednoho komodora, tak šel po jiném. Sandra v té době udělala chybu, a toho také Tarkin bleskově využil. Zařídil její propuštění z Flotily a postaral se, aby mohla dostat jen tu nejmizernější práci. Jeho dílo bylo dokončeno. Nyní byl spokojen. V té době už jsme byli se Sandrou jen něco více než přátelé." Spiklenecky na Rica (1) mrknul. Vzpomněl si na onen okamžik, kdy Sandře bral pecky kapitána a dal jí pecku komodorskou. Už tehdy poznal své city k Sandře. "Vyvolalo to ostrou hádku a Tarkin po pár letech ze SB1 odešel. Já měl velký strach, že se postará, abych měl spoustu práce a udělal také chybu, na kterou by on čekal. Pěkně postraně, v klidu, nevyrušován, a pak by zasáhl pomocí všech svých spojenců." Nadechl se znovu, ale tentokráte to byl jiný nádech - spíše takový povzdech. "V té době se seznámil s nějakou dívkou, která ho měla ráda takového jaký je. Byl očividně šťastný a moji informátoři mi to donesli. Nařídil jsem operaci, která měla Tarkina postrašit. Speciální komando mělo jeho snoubenku vystrašit. Bohužel se stala nehoda a ona přitom zemřela.Tarkin se asi v daný okamžik zbláznil, aspoň to jsme si mysleli. Já si vzal Sandru za ženu a ona mi přivedla s sebou krásný dárek - našeho již několikaletého synka. Dala mu jméno Timothy. Zahrnul jsem ho láskou, dary. Chtěl jsem vykoupit všechny ty roky, co museli víceméně strádat." V jeho očích se objevila neskutečná bolest. I kapky slz se nedaly zastavit a opouštěly atamarovy oči. "Tarkin však jen čekal na příhodný okamžik. Nelenil a začal s pomocí mých nepřátel kout plány, jak připojit část Federace k Romulu. Odhalil jsem to. Pokoušel jsem se vyjednávat, ale bez úspěchu. Nakonec jsme usoudili, že odhalíme projekty jako je Dark Angel, Fingano, Endo a další. Vyšlo to na povrch a Federace se ocital v naprostém chaosu. Moji nepřátelé se přidali ke Klingonům a zahájili válku proti zbytku Federace. Třetí strana moc dlouho nečekala a raději se připojila na tu "správnou" stranu - k Romulu. Zbyli jsme sami. Nyní se ukázal však pravý plán Tarkina a jeho spolupracovníků. Čekali, že ty projekty vytáhnu." Atamar se dlouze podíval z okna. Připadal si v bezpečí a přitom v takovém nebezpečí, zvláštní to pocit. "Abych pokračoval, že?" Koukl se na Marka, jestli stále poslouchá. Ten stál, díval se nepřítomně pryč a mlčel. "Začala tedy klingonsko-federální válka, protože Romulané s Federací vyjednávali o míru a přátelství. Moji nepřátelé podporováni Klingoni se chopili příležitosti. Válka trvala desítky let. Naše pozice byly oslabené. Navíc se Romulanům podařilo přesvědčit Kardasiany, aby se k nim také přidali a Federace se ocitla v obklíčení. Za pomocí Tal Shiaru a armády svrhli Republikový senát a nahradilo Imperiálním senátem, který měl jen poradní slovo. Do čela byl ustanoven absolutní císař, jenž štědře odměnil své věrné - mezi nimi i Tarkina. Stal se z něj admirál Marha ch´Rihan Telik. Vedl tichou válku se zbytky Federace. Zbývající části Federace proti sobě popouzel, jak to jen šlo. Ale nechával jim Zemi, aby se o ni mohli bít. V současnosti je Romulanské hvězdné impérium jedinou mocnosti kvadrantu Alfa a disponuje strašlivými zbraněmi, mocnými štíty a obrovskou flotilou. Spojili dohromady technologie Federace, Kardasianů, Romulanů a částečně, potajmu samozřejmě, i Klingonů. Během let vytvořili obrovskou flotilu, ale pořád neútočí. Jen čekají a podněcují zbytky Federace a Klingonů, aby šli proti sobě."

Rico (2) dlouze vydechl. "To je asi tak ve stručnosti všechno." Z jeho hlasu však poznával, že Tarkina neobviňoval pouze z toho, co dělal jako admirál Romulanského námořnictva. Rico mlčel. Snažil se to všechno srovnat, ale nešlo to. Bylo to pokroucené, odporné. Když procházeli okolo Stříbrné hvězdy (malý vyhlídkový plácek, nad nímž se nacházela obrovská stříbrná hvězda s logem federace vně), zastavil se. Pohlédl na atamara a zeptal se: „Proč jsi jí chtěl vystrašit? Vždyť.. to byla chyba. Tím jsi mohl za všechno, co se stalo.“ Rico (2) nemohl svému mladšímu já zazlívat, že se na to ptá. "Ano, to byla ta chyba. Chyba, která se táhne celým mým životem. Chtěl jsem jen uchránit Federace a své nejbližší před ním. Mělo to být varování. Nemohl jsem za to, že jeden člen z týmu si vzal do hlavy, že ji prostě zastřelí. Nemohl jsem to tušit." „A Sandra?“ "Co bys chtěl vědět o Sandře?" Rico (2) se usmál. Byl to první vřelý úsměv. První kladná emoce. Ano, Sandra jeho drahá polovička. „Jak to snáší? Hodně se změnila.“ "Ano, velmi se změnila. Od smrti, lépe řečeno vraždy, našeho syna je jako vyměněná. Už to není ta tvá Sandra, nyní je to voják. Miluji ji a ona mě taky. Je tím jediným, co mi v tomto čase zůstalo. Dal bych za ní život." Opřel se o přepážku, pobubnoval na ni prsty a otočil se zpět k Markovi. "Ale pořád je v hlouby duše ona. Někdy si s ní připadám, že tohle všechno je zlý sen, ze kterého se jednou probudím." Nedalo mu to: "A to řešení je na dosah." Prohodil ledabyle k Markovi. Rico se na něj podíval: „Nehodlám obětovat Martela. A, nezlob se na mě, už vůbec ne kvůli tvojí chybě.“ Rico (2) se pobaveně podíval na své mladší já. "Kvůli mojí chybě?" Otázal se. "Promiň, ale onehdy jsem byl spíše podobný tobě než mému současnému já." Další šrám přes srdce, aby jich nebylo málo: „A to něco definuje? Pořád to byla tvá chyba. A já.. já...“ Rico se zastavil. Nevěděl, co vlastně chce říci. Odvrátil se proto, a zahleděl se ven. Musí si promluvit se Sandrou, musí. Rico (2) ho následoval. "Máš Sandru rád?" Zeptal se bezelstně. „Ano, to zajisté ano.“ Atamar jen zase zabubnoval prsty. "Zkus jí ukázat popravu jejího vlastního syna před přihlížejícími, kteří na něj pokřikují ty nejsprostější výrazy, kteří ani nehnou prstem, aby ho zachránili. Běž se potom podívat na Sandru, která je v nákladovém prostoru, tak bude vypadat. Vychovávala Timothyho. Pak přišla ke mně, a když Timothy dospěl a dostudoval Akademii Hvězdné flotily, znovu se objevil Tarkin. Loď, na které sloužil, byla zničena - nikdo nepřežil až na Timothyho, kterého k sobě transportovali. Mučili ho, devastovali jak jen to šlo. Pak ho prostě popravili. Nabízel jsem svůj život za jeho, ale Tarkina to ještě více motivovalo k jeho popravě. Chtěl jen svou mstu."

Admirál měl zavřenýma očima. Hlavou mu prolétala slova jeho oblíbené písně a snažil se nemyslet na to, co mu tady Atamar namlouvá. "Nezkoušej to. Pořád jsem to já a já jsi ty. Nelíbí se ti, co jsme udělali?" Jeho hlas byl klidný a vyrovnaný. Šel z něj cítit zármutek, chlad a nenávist. „Nelíbí se mi to a nechápu, jak jste mohli. Nechápu, že se mírumilovná Federace změnila za pouhých čtyřicet let v jendo obrovské zničené bojiště.“ Rico (2) už nevěděl, jak dál. Dobře, řekne svému mladšímu já tu pravdu. "Betazed byl zničen kvůli tomu, že Tarkin infikoval jeho obyvatele vysoce nakažlivým virem. Jakmile by se jeho obyvatelé dostali do dalších částí Federace, způsobilo by to obrovské škody." Odvrátil tvář od Marka, ale pokračoval. "V bojiště se změnila docela rychle - stačilo pár správných kroků a nesváry byly na světě.“ „Ty i Tarkin nesete vinu. Ani jeden z vás dvou není lepší. Nenávidíš ho?“ Velice zajímavá otázka. Ale jak to říci - ano, atamar ho nenáviděl z celého srdce, ale na druhou stranu chápal, co dělá jako admirál. Rozhodl proto k nejednoznačné odpovědi. "Ano, Tarkina nenávidím. Admirála Telika nenávidím také, ale to už je jenom postavením stran. Dělá vše proto, aby jeho říše byla v bezpečí. Bohužel, dělá to špatnými prostředky." „To děláme konec konců všichni, ne?“ "Opravdu to děláme všichni, Marku?" Otočil se Rico (2) zpět k němu s vážnou tváří. "Mohl jsem tvou základnu zničit bez problémů - mohl jsem vyřadit generátor štítů, a pak vyřadit podporu života v daných sekcích. Nechtěl jsem. Chtěl jsem jen, aby to odnesl Tarkin, nikdo jiný. Chtěl jsem aspoň minimum ostatních mrtvých. Nesuď podle jednoho případu. Já neútočím na bezbranná plavidla, nebo na civilní lodě, pokud nemají zvláštní účel. Nejsem taková zrůda." „Abych řekl pravdu, atamare, nemám zájem se nechat zatáhnout do podobného konfliktu. Nevím, jak se chovat k tobě, nebo ke komukoliv jinému. Kde je sakra pravda? A neopovažuj se tvrdi, že na tvojí straně! Proč by po tobě Jinak šla Federace?“ Ricovi (1) se točila hlava a chtělo se mu zvracet. Bylo toho na něj už moc. Atamar se udivil. "Federace? Žádná neexistuje - jen Zemská aliance a Spojené systémy planety Země. Neznám žádnou Federaci. Možná znám Hvězdnou flotilu, která patří Spojeným systémům Země, jejímž členem je kapitán Roco." „Dobře, tak ta. Jak ta souvisí s tvým bojem proti Tarkinovi? A jak je možné, že existují dvě aliance se Zemí?“ Rica už zase začínala bolet hlava. Atamara už nebavilo, jak se ho jeho mladší já pořád vyptává, ale nic jiného mu nezbývalo. Měl by totiž ty stejné otázky. "Jednoduché - my s Romulany bojujeme, ale jiným stylem - my neútočíme na každou romulanskou loď, kterou potkáme. Útočíme jen na bojové křižníky. To se o Hvězdné flotile říci nedá. Stačí u nich, aby měl kapitán domněnku, že dana loď může ohrozit bezpečnost a je oprávněn ji neutralizovat, což v praxi znamená většinou zničení. Jinak proti Tarkinovi druhá aliance nic nemá. Ta má něco proti admirálu Telikovi jako představiteli Romulanského hvězdného impéria. A tento bod nás víceméně spojuje. Měli jsme i několik společných akcí, které se s obrovskými ztrátami povedly. Jenomže kapitán Roco je zase vysazen proti mně za Betazed." "To mi stačí, Atamare." Rico se mu zadíval do očí: "Vrátíme se zpět. Začínám to

všechno chápat. Až moc dobře." Atamar se na své mladší já dobře podíval. Změřil si ho pronikavým pohledem. "To jsi dobrý. Během pár minut jsi dokázal pochopit to, co já nepochopil za několik let." Podíval se na Rica (1) bezradným pohledem. "Nemusíš mne doprovázet, cestu najdu sám." „Doprovodím tě, chci si ještě promluvit se Sandrou.“ "Se Sandrou?" Vyhrkl ze sebe Rico (2). V očích se objevila nejistota a nedůvěra vůči svému mladšímu já. Oba se přesto vydali na cestu zpět: „Ano, se Sandrou. Nepřeješ si to snad?“ "Přát si je hezká věc. Ale varuji tě předem, Marku. Jestli ji nějak ublížíš, nebo u ní budeš vyvolávat vzpomínky, tak ..." V očích mu šlehaly blesky. Očividně nechtěl Sandru (2) ničeho tahat. „Nevyrožuj mi, nehodlám jí ublížit více, než je nutné, což znamená vůbec. Musím si s ní ale promluvit.“ Mark (2) se pousmál. "Nevyhrožuji, konstatuji." Řekl nekompromisním hlasem. "Dobře, dovolím ti, abys s ní mohl mluvit, ale jestli přijde v očích se slzami..." „Nepřijde.“ Postupně došli k nákladovému prostoru, který byl pro atamarovu posádku současným domovem. Nic příjemného. "Ještě o něco tě chci požádat. Moji lidé jsou značně vyčerpaní. Dali jste jim deky, jídlo i léky. Za to ti velmi děkuji, toho si opravdu cením, ale chtěl bych pro ně ještě jednu věc. Nemohl bys je přenést do simulátoru? Po malých skupinkách. Chtěl bych, aby se zase jednou za čas pobavili." Za čas. Blesklo atamarovi hlavou. Nepobavili se aspoň již 15 let. Rico chvíli přemýšlel: „Na stanici je padesát velkých simulátorových místností, vyhradím jich pro vás čtyřicet. Skupinky budou po dvaceti lidech, jak si to uděláte ponechám na vás. Jsou ti plně k dispozici, vysvětlím to mariňákům a operačnímu, aby se o to postarali. Kdyby jsi cokoliv pro své lidi potřeboval, postarám se o to. Vyklidili jsme pro vás největší možné prostory co nejvíce centru stanice, aby jste byli v bezpečí. Bohůžel tvojí posádky a další nemůžu propustit. Ne, dokud je na palubě Tarkin. To snad chápeš? Pro to ta bezpečnostní opatření.“ Admirál se ještě zamyslel: „K tomu ještě OPS přesouvá další zboží, aby vás ještě více rozdělilo, přeci jen to vše bylo hrozně na rychlo.“ Ano, krizové situace. Žadné novinky pod sluncem. "Díky." Atamar se odebral zpět za svými muži. Ještě spali. Ale jedna osoba už na něj čekala - jeho velitel strategických operací atar-me Sandra Hayds-Rico. Created by Atamar Mark Rico (Martel Tarkin) & Vice Admiral Mark Rico _________________ "...gegen alles!"

19. 12. 2004, 14:56

Ka'Vor Poručík

Rychle kráčím do operačního střediska, na Harrisův rozkaz. Byl jsem odvolán i z vyklízení těch skladů - no,za tohle jsem rád, už mi to nicnedělání lezlo krkem - což je docela divné. Cestu už bych zvládl i po slepu, protože jsem jí absolvoval denně alespoň stokrát. Už jsem nebyl ten nejistý kadet bloudící po chodbách, což je u operačního důstojníka to nejhorší - neznat loď. Ale pozice, kterou jsem zrovna měl, se mi líbila. Nebo mně alespoň vyhovovala, protože jsem se někdy nemohl rozhodnout, jestli jí jen nenávidím, nebo je to profesní deformace.

Založen: 25. 06. 2004 Příspěvky: 318 Umístění: Hvězdná flotila, důstojník-poručík

V tomhle rozpoložení jsem přišel do operačního střediska. Zrovna vycházel Grant, můj dobrý kamarád, jeden z mála. Grant Noan, celým jménem, je řadový operační důstojník, který tráví většinu času logistikou. Mám ho docela rád a on je velmi schopný - má oblíbená kombinace vlastností takže ho pověřuji i vděčnějšími úkoly, když je potřeba, aby si trochu odpočinul od té nudy v logistice. "Ahoj" pozdravil mně "Zdravím." chtěl jsem něco říci, ale on mne nepustil ke slovu "Slyšel jsi o tom, co si ten velkej spáč zase vymyslel?" "Ne,ještě ne." "Ne? Proboha, ty jsi asi hodně busy, co?" neměl jsem rád, když používal tyhle rádoby-moderní výrazy "Já-" ale v tom se otevřely dveře a z nich vylétla paní Garcíová. Usmála se na mně - je vždycky tak milá - a příjemným hlasem na mně začala mluvit. "Á,pane Ka'Vore. Je po vás velká sháňka. Zrovna jsem vás šla hledat a vy se tu takhle bavíte. No, pojďte dovnitř, prosím, jste očekáván v nadporučíkově kanceláři." na tohle jsem jen kývnul a vešel do předsálu, takové reprezentační místnosti. Sekretářka poté oznámila můj příchod a hned jsem byl vyzván, abych vstoupil.Dveře se otevřely a já vkročil dovnitř. Viděl jsem Harrise u okna, jak přechází sem a tam a kroutí hlavou říkaje "co si to jen vymyslel". Ale poté mně zpozoroval a začal proslov. "Takže teď už jsme konečně všichni" a významně se na mne podíval "Začneme. Před chvílí mi bylo oznámeno, že máme vyklidit čtyřicet našich simulátorů a vyčlenit je pro ty zajatce." "Ježišimarja, kdo to vymyslel?" zeptal se José Cerra náš nový šéf pro oddělení anorganických zdrojů operací "Neskákejte mi do řeči, poručíku! A vymyslel to přímo viceadmirál Rico" Harris ho spražil pohledem. Ach jo, José ještě nevěděl, jak se má před Harrisem chovat.Ale ten má dneska dobrou náladu, protože to přešel jen takhle. "Budu tedy pokračovat. Tohle totiž není všechno. Budou se tam střídat skupinky zajatců po dvaceti a všechny simulátory pojedou naráz. Tudíž, chce to velké nároky na energii, pane Cerro, a také synchronizaci s transportéry, protože tak je budeme přesunovat dovnitř a ven simulátorů, jasné,pane Gorodove?" "Ano,pane." "Pane, mohu se zeptat, jak rozlišíme, které lidi máme přenést?" zeptal jsem se "Dobrý dotaz, kdyby jste ho řekl po tom, co bych domluvil" slyšel jsem dobře? On mne pochválil? On někoho pochválil? Asi má opravdu dobrou náladu. Pokračoval: "Dostali jsme také rozkaz, abychom vyklidili ještě více skladů a rozdělili tak velké davy lidí na menší a všechny přesunuli do prostor co nejblíže centru stanice. Což znamená všechny věci ze skladů v centru, kam jsme je dali, přenést zpět do těch dál od centra a lidi opačným směrem. Toho se ujme opět pan Ka'Vor, který se osvědčil. Můžete si na to vzít i nějaké inženýry, protože tam jsou jistě uskladněná i jejich zařízení." no alespoň, že už nebudu muset pomáhat,budu na to mít více lidí i více času. Jen jsem zvědavý na reakci ostatních lidí,když kolem nich budou pořád projíždět čety s nějakými bednami a ostatním harampádím. No,jejich problém... "Rozumím,pane." "Tak, vážení, to je asi vše. Práce máme až nad hlavu, takže rozchod. A chci, aby ty přesuny lidí začali co nejdříve." "Rozkaz,pane" jsme všichni řekli sborově a odešli _________________

"Simplify!" - Petr Man "Mnohý ti dá radu, jak přeplavat moře, ale málokterý tě vytáhne z louže." - Karel Poláček 19. 12. 2004, 19:56

Ka'Vor Poručík

Romulanská flotila stála na samém prahu sluneční soustavy, když se z warpu vyřítilo 30 aliančních lodí. Admirál Telik se jen chabě usmál tím výrazem - a to má jako být vše? Romulanská flotila se zastavila mimo dostřel lodí Hvězdné Flotily. "Zavolejte je, komandére." řekl Telik "Jistě, pane. Spojuji."

Založen: 25. 06. 2004 Příspěvky: 318 Umístění: Hvězdná flotila, důstojník-poručík

sedím v pohodlném křesle na můstku a zírám na obrazovku, kde je 40 nepřátelských plavidel. Docela ho překvapilo, že je jich tak málo, protože jsou síly takřka vyrovnané, když se přiblíží Zemské obraně. "Pane, volají nás." "Na obraz!" Na obrazovce se objevil kapitán Ka’Vor. Admirál se pohodlněji usadil ve svém křesle. "Tady je admirál Marha ch´Rihan Telik z IRW Terrh." „Tady kapitán Ka'Vor na plavidle Hvězdné Flotily USS Prague. Prosím, vysvětlete své záměry v tomto sektoru, jinak budeme muset zahájit odvetné akce." a polkl jsem Odvetné akce. Tohle by bylo do nějaké soutěže z 20. stoleti. Admirál však skryl své pobavení nad kapitánovými hrozbami. "Císař se rozhodl pomoci civilnímu obyvatelstvu Země. Proto jsem sem byl vyslán, kapitáne Ka’Vore." "Opravdu? Jsem vám velmi vděčen. Ale, jak víte, s vaším Impériem nemáme zrovna ty nejlepší vztahy a tak, prosím, sundejte štíty, abychom vás mohli přescanovat." Admirál hodil pohled na kapitána. "Obávám se, že to není možné, protože jako součást pomoci byla Země prohlášena za državu Romulanského hvězdného impéria. Vaše přítomnost v tomto prostoru je tedy nežádoucí, kapitáne." "Admirále, musím vás upozornit, že tohle je nejlépe chráněné místo v celém našem prostoru a že se svými pár loděmi nemáte šanci. Míří sem celá naše flotila, kterou jsme mohli uvolnit. Bude tu za deset minut. Radím vám, rozmyslete si dobře svůj postoj" "Vaše flotila nedorazí, kapitáne Ka’Vore. Vy to víte, já to vím. Nejlépe střežené místo... Zajímavé pojmenování této ubohé hromádky." "Admirále, jak si můžete být tak jistý? Ještě máme spojence, kteří dokážou pomoci. Naposledy váš vyzývám, vzdalte se!" Admirál měl co dělat, aby se nezačal chechtat na celý můstek. Místo toho jen dál seděl v křesle a sledoval Ka’Vora. "Nedorazí, kapitáne. Během pár sekund Vám přijde hlášení, že jsou pod útokem." Oznámil mu admirál suše. Jenom tu situaci konstatoval. Vůbec ho nezajímal fakt, že zemřou miliony vojáků na obou stranách. poslední šance toho, co zbylo z Federace, byla právě zmařena. "rozumím...ehm...Ka'Vor, konec" Když kapitán Ka’Vor ukončil spojení, byl to jasný signál. "Komandére, demaskovat naši flotilu. Všechny lodě zahájí palbu. Připravte se též na přenos 2 jedinců z USS Prague." "Jistě, admirále." Odpověděl komandér. Jak admirál nařídil, tak se i stalo. Romulanská flotila se demaskovala a zaútočila vší svou silou na alianční plavidla. Jediným mocným úderem vyřadila většinu flotily. Ostatní lodě byly těžce poškozeny.

Komandér se otočil k admirálovu křeslu. "Ty dvě osoby jsou již na palubě, admirále." "V pořádku." Odpověděl admirál. "Pana Roca dejte do cely a majoru Ka’Vorovi řekněte, ať přijde na můstek." Zrovna jsem rozkázal plnou pohotovost flotile a útok na nepřátele, když mně zachytil transportní paprsek. Ještě než jsem byl dematerializován, napadlo mně, že přece jen to mohl Telik udělat trochu méně nápadně. Ale v tom jsem se objevil na transportní plošině. Rozhlédl jsem se, ale to už ke mně přišel nějaký romulan, s jeho bezpečnostním týmem a oslovil mně:[/b ]"Jolan Tru, majore tr'Volskiar. Admirál Telik si vás žádá na můstku." [b]na to jsem jen kývnul a odešel za jejich doprovodu na můstek Dveře na můstku se otevřely a jimi vcházel major tr´Volskiar. "Zdravím Vás, majore." Pozdravil ho formálně admirál. "Vidím, že se operace zdařila. V současnosti zlikviduje zbytek přeživších lodí, a pak celý tento systém." Sdělil mu admirál krutým a pobaveným hlasem. díval jsem se na to děsivé dílo na obrazovce a chvíli jsem nebyl mocen slova. Poté jsem si ale uvědomil všechny ty věci, co mi Federace provedla a mohl jsem si tak zachovat před admirálem tvář. "Ano, admirále, bylo mi ctí vám sloužit." Admirál poznal, že major tak zcela neříká pravdu. Nicméně to neodporovalo zájmu Romulu, a to bylo hlavní. "Majore, mám pro Vás velmi delikátní úkol." Admirál se odmlčel. Nechal chvíli majora v nejistotě. "Ujmete se velení na IRW Worgh a povede útočnou jednotku na Qo´noS! Snad nemusím opakovat, že cestou zlikvidujte každou klingonskou loď, kterou potkáte." "je mi ctí vám sloužit,admirále. Ale, mohu mít dotaz? Co bude s Rocem?" Tyto dotazy - zbytečné, nepotřebné, nelogické... "Ano, Roco. Ten zatím zůstane ve vězení, majore." "No...admirále, měl byste asi něco vědět" Admirál zpozorněl. Zprávy od důstojníků Tal Shiaru mají vždy důležitý charakter. "Povídejte, majore." Přikázal admirál a své křeslo otočil k majorovi. teď jsem ho nechal v nejistotě pro změnu já. Udělal jsem nerozhodný výraz a poté jsem se otočil na operačního důstojníka. "ukažte záběr do cely, kam jste umístili Roca" voják-operační důstojník se na mne nejistě podíval, ale rozkaz splnil hned a bez reptání. Jinak to ani nebylo přípustné. Na obrazovce se objevil záběr na celu ze shora a tak mohl Telik vidět mladého Roca kráčejícího nervózně sem a tam a zjevně přemýšlejícího o tom, kde se to zase ocitl. "Takže je to pravda." Pomyslel si admirál. Tohle bude opravdu významný den. Den, kdy se zbaví minulosti, posílí přítomnost a vyjasní budoucnost. Ale ještě pořád zbývalo vyřešit majora. Jeho teatrální gesto bylo nemístné a už vůbec se nehodilo, aby ho praktikoval před posádkou vůči vyššímu důstojníkovi. "Pokud dám rozkaz, majore, tak bude splněn ihned a bez jakéhokoliv přemýšlení!" Zaburácel Tarkin. Dvě z jeho stráží obstoupili majora. Jejich ruce byly na disruptorech. Můstek naprosto ztichl. Admirál si přeměřoval majora. "Vyjádřil jsem se jasně, majore?" "jistě,admirále. Přenesl jsem ta nejdůležitější data o tom setkání sem, kdybyste je chtěl vidět." na chvíli jsem se odmlčel "a co bude s opravdovým Rocem? Potřebujeme ho dostat také,jestli se naše plány nezměnili." Admirál už přestával ztrácet trpělivost. Byl jedním z mála velitelů, kteří ji opravdu měli, ale tohle je opravdu moc. "Plány jsou takové, jaké jsou, majore. Pokud se nepletu, tak máte SVŮJ úkol a být

Vámi, tak bych se na něj soustředil." Posádka sympatizovala s admirálem. Neměli v lásce Tal Shiar, a tak vychutnávali, když se důstojník Tal Shiaru musel chtě, nechtě podřídit admirálovi. "rozumím,admirále.Sloužím Impériu!" tohle by ho mohlo dostat "Ve Vašem vlastním zájmu věřím, že ano, majore." Chvíli ho ještě nechal v nejistotě, než admirál odvolal stráže. "Hlaste se v transportní místnosti, a pak z Vaší lodi, majore." "Rozkaz,admirále." otočil jsem se rychle na podpatku a promptně vykráčel z můstku. Jak mi jen tohle mohl udělat? Jak jen mně mohl postavit před stráž, jako nějakého neschopného vojáka? Myslel jsem, že ho znám už dlouho na to, abych od něj leccos mohl očekávat, ale tohle asi opravdu trošku přehnal. Jenže jsem to nemohl dát nikomu najevo. Rychle jsem došel k transportní místnosti a důstojník tam mně přenesl na mou loď. Tam mne standardně uvítal první důstojník, Haehwe ir-Ki-Bataran tr’Jaihen. Přemýšlel jsem, jestli i sem nastrčil Telik někoho, aby mne měl stále pod kontrolou. Doufal jsem, že ne, že mi natolik důvěřuje to, že jsem takový profesionál a úkol splním. „Komandére, ihned nechte zadat nejvyšší warp, cílové souřadnice máte. Odlétáme, oznamte to naší útočné flotile.“ „Ano, pane. Ale, pane, nebudeme se hlásit admirálovi před odletem?“ mé naděje byly rázem zničeny. Bylo jasné, že tenhle romulan ví o tom,že se mám hlásit a tak musel být informován od admirála. Je nastrčený, ale nemusel to dávat tolik najevo. Musím ho nějak zchladit, aby si nedovoloval. Tal’Shiar má pořád dost velkou moc na to, aby jeho vysocí důstojníci dostali respekt, jaký si zaslouží. „Komandére, ještě jednou promluvíte bez tázání v mé přítomnosti a já vás degraduji!“ „Rozumím,pane“ řekl schlíple.No,alespoň něco se povedlo. Teď už není pod ochranou admirála, je na mojí lodi. Poté, co jsem to řekl, jsem se vydal na můstek, spolu s komandérem. Když jsem tam došel, nechal jsem signalizovat to,že jsem na palubě, admirálově plavidlu a hned poté jsem vydal povolení k odletu. Hvězdy se začaly pohybovat a já sledoval na obrazovce tu skvělou podívanou, kterou každý přechod do warpu přinášel. Škoda jen, že jsem si to už zdaleka neužíval tolik, jako dříve. Odklonil jsem tedy zrak a odešel do své kajuty. by admiral Marha ch´Rihan Telik (Martel Tarkin) and major Kalad i-ch'Rihan tr'Volskiar (Ka'Vor) _________________ "Simplify!" - Petr Man "Mnohý ti dá radu, jak přeplavat moře, ale málokterý tě vytáhne z louže." - Karel Poláček 19. 12. 2004, 22:45

Martel Tarkin Konzul

OFF: Tento log se odhrává před výše uvedeným logem mezi kapitánem Ka´Vorem a admirálem Telikem. Omlouvám se za takovéto přehození, ale Ka´Vor se unáhlil a log tam dal předčasně... [color=#]IRW Terrh se vznášel ve vesmíru. Jeho masivní trup jasně dominoval okolní flotile. Všude byly warbirdy typu D´Deridex, ovšem třídy D – O. Všechny ale vypadaly stejně. To aby nepřítel nepoznal, se kterou lodí má dočinění, což ochraňovalo i slabší typy warbirdů. Založen: 02. 06. 2004

Admirál kráčel směrem na můstek své vlajkové lodě. Opět s ním byla jeho

Příspěvky: 279 Umístění: Sektor Theta, kolonie pod velením admirála Rica

mnohačetná osobní stráž. Dveře na můstku se otevřely před prvními členy admirálovy ochranky. Na můstku začali strážní zaujímat pozice kolem dveří a admirálova velitelského křesla. Nejblíže křeslu bude stát jeho 3členná nejvyšší osobní stráž. Po své první části ochranky vešel na můstek i sám admirál Telik. Maxis Barret (2), první důstojník IRW Terrh, právě procházel data o stavu flotile. Ještě nikdy neviděl tak mohutnou a mocnou flotilu. Cítil hrdost, co všechno za ním stojí, kolik lidí, Romulanů a Cardasianů skládá důvěru v jeho ruce. Právě vešel admirál. Všichni se postavili do pozoru. Nikdo se ani nehnul. Bylo to, jako když přijde nějaká vyšší bytost. Admirál přelétl oblast můstku lenivým pohledem. Prošel kolem několika prkenně stojících důstojníků u konzol a posadil se na křeslo uprostřed můstku. Jeho nejvyšší stráž zaujala pozice kolem něj. Admirál Telik se pak obrátil na svého prvního důstojníka. „Hlášení!“ "Pane, všechny lodě připraveny. Čekají jen na Váš rozkaz." Odpověděl předpisově první důstojník. „Výborně, komandére.“ Zněla zase admirálova odpověď. Znovu se mu v hlavě objevily myšlenky na to, jak významný okamžik pro Romalnské hvězdné impérium osud připravil. Útok takového rozsahu nebyl ještě nikdy zaznamenán. Celkem bylo se na útoku podílelo 10.000 lodí a milióny členů romulanského námořnictva. Další jednotky byly připraveny v záloze. Alianční flotily neměly ani při svém spojení šanci tuto invazní flotilu porazit. Telik zaplašil úvahy a připravil svou mysl na bitvu a nadcházející vítězství, které bylo na dosah ruky. „Komandére, celá flotila kurz planeta Země, warp faktor 13. Přeci nikam nespěcháme.“ Admirál se zamyslel a ještě dodal. „Celá flotila se také ihned zamaskuje.“ Max(2) na nic nečekal a admirálovy rozkazy poslušně přeposlal dál. Osvětlení na lodi se změnilo. Tato změna ohlašovala, že je teď loď zamaskovaná. Hvězdy se změnily v čárky a celá mamutí flotila se vydala k Zemi. Konečně dosáhnu odplaty pomyslel si Max(2). Bylo to už něco hodně přes dvacet let, kdy jeho matka zemřela při střetu těch obou pomatených frakcí. Nikdy jim to neodpustil. Martelova nabídka, přidat se k němu, pak přišla právě vhod. Vhod, aby se mohl připravovat na pomstu, která je teď tu! Romulanská flotila letěla několik dní ve warpu 13, aby se na svém konci vynořila u Země. Tak se i stalo. Jednoho krásného dne se celá flotila dostala do soustavy planety Země, kdysi nejskvostnějšího místa Federace Spojených planet. Admirál se v klidu opřel ve svém křesle. „Jaký je Váš názor na situaci, komandére?“ Otázal se admirál svého prvního důstojníka. Komandér Maxis Barett se podíval na taktickou obrazovku. Nejprve zkontroloval přilehlý prostor okolo Země, pak se zaměřil na samotnou Zemi. Jen několik obranných satelitů a pár hlídkových lodí. Ale nemohl najít žádnou flotilu, která by hlídala tento dříve tak klíčový systém. "Pane, detekuji pouze slabší odpor.Několik satelitů a hlídkových lodí. Žádnou

obrannou flotilu však nedetekuji. Situace vypadá jednoznačně pro naše vítězství." Max se trochu posmál, ale ne moc. Uvědomoval si, že nastává výjimečný okamžik. „Dobře, v maskovaní se přibližte k planetě a začněte skenovat planetu i okolí Země.“ "Rozkaz, pane." Max opět předal rozkazy dále a podíval se na obrazovku, kde se začala objevovat Země. Bylo to již dlouho, kdy ji viděl naposledy a stejnou ji už asi nikdy neuvidí. Nezapomněl však plnit své povinnosti a dál monitoroval veškerou situaci kolem. "Zatím vše vychází přesně podle plánu. Nikdo nás zatím nezaregistroval." „V pořádku, komandére.“ Admirál si promnul ruce. Tak a teď jim ukážeme, jak se vede efektní válka. „Komandére, aktivujte reálnou holosíť.“ Max rozkázal: "Připravte se aktivovat reálnou holosíť. Na můj povel 5,4,3,2,1, aktivovat. " --Vesmírný prostor u zemské soustavy-Vesmírem si plul ničím nerušený transport. Chystal se na vstup do vnějšího systému. Právě dostal povolení pro vstup do vnějšího systému, když se několik desítek kilometrů před ním objevila první romulanská loď, následována další a další. Tu si pilot všiml, že jich přibývá mnohem víc a není to jen ta část vesmíru, kterou pozoroval. Bylo to všude kolem něj! Slunce potemnělo, zastíněno mrakem lodí. Byl to nádherný pohled a zároveň tak hrozný. Komunikační kanály zaplavila sprška chaotických informací. Každý se snažil zjistit, co se vlastně děje. --Můstek-Max(2) aktivoval holografickou taktickou 3D obrazovku. Byla tam znázorněna Země, "holomakety lodí" a skutečné zamaskované lodě. Nyní se ukáže, jak se na nás připravili pomyslel si Max. „Počkáme, komandére, dokud nedorazí alianční flotila. Zatím se objevila na jejich senzorech má vlajková loď a dalších 40 lodí. Nyní počkáme, až sem dorazí alianční flotila.“ Asi o půl hodiny se na senzorech objevila blížící se flotila 30 lodí Aliance spojených systémů. Čas je na naší straně. Nepřítel se nepokusil na nás zaútočit. Věděli, že teď nemají šanci. Jen se pokusili zhrotit všechny síly a hloupě si mysleli, že si toho nevšimneme. Asi čekají na zbytek flotily a pak se pokusí zaútočit, jak předvídatelné "Pane, nepřítel se pokouší volat veškeré posily, ale naše přepadové síly zaútočily podle harmonogramu. Ta flotila bude jediná, která k nám dorazí." Asi po 15 minutách stála alianční flotila u Země. „Komandére, přibližte holografickou flotilu k nim. Nás dostaňte do jejich zad.“ „Ano, pane." Holografická flotila se pomalu a organizovaně začala přesouvat proti nepřátelské flotile, skutečná flotila se však přesunula neviděna do zad nepřítele, kde měl nejdůležitější lodě. Pokud nám to vyjde, nebude tato bitva trvat moc dlouho, tak 5 minut maximálně. Ale nepodceňujme nepřítele "Pane, holografická flotila je na svých pozicích, připravena střetnou se s nepřítelem. Naše opravdová flotila se blíží ze zadu k nepříteli"

"Zavolejte je, komandére." "Jistě, pane. Spojuji." Created by admiral Marha ch´Rihan Telik and commander Maxis Barrett [/color] _________________ Nejlepší diplomat, jakýho znám, je plně nabitej phaser! kapitán Scotty Hlavní diplomatický důstojník pro sektor Theta Hráč měsíce – Září 2380 20. 12. 2004, 10:36

Bart G. Farkas

Zrcadlo do budoucna

Nadporučík (marína)

Plukovník Farkas se nechal z vlajkové lodě admirála Telika transportovat na svojí vlajkovou loď IRW Nug´Rekkh. Jeho lidé ho ihned přivítali. Všichni věděli, že ačkoliv je plukovník člověk, jeho záměry byly občas více než nelidské ba možná horší jak Romulanské. Usadil se tedy do svého křesla na můstku a vznesl dotaz ke svému prvnímu důstojníkovi Majoru K´Ran Per´Ithanovi. "Majore, je vše připraveno ?!"

Založen: 02. 06. 2004 Příspěvky: 324 Umístění: SB McKinley

Jako vždy zněl jeho hlas rázně a nekompromisně. Major věděl moc dobře, že kdyby nebylo vše připraveno, tvrdě by na to doplatil a proto samozřejmě odpověděl. "Vše je podle plánu pane, flotila čítající 19 warbirdů třídy D´Deridex, typ P, plus naše vlajková loď, je připravena jen na Váš rozkaz plukovníku." Bart přikývl na znamení souhlasu a pak mávl rukou se slovy. "Zamaskujte nás a plným warpem na udané souřadnice." Byla to otázka pár sekund a lodě zmizely z dohledu. Celá flotila se rychle pohybovala ke svému cíli, selhání bylo nemyslitelné. O necelou hodinku později lodě vyskočily z warpu na kraji podivné mlhoviny. Důstojníci ještě jednou překontrolovali všechny systémy a poté plavidla do oné mlhoviny vstoupila. Senzory v ní byly značně ochuzené a zaznamenávaly objekty na dosti krátkou vzdálenost. Tím si mohl být plukovník jist, že o nich nepřátelé nevědí. Náhle mlhovina začala řídnout a téměř v samém jejím oku zaznamenal poručík Far´Ilsat Istar objekt, podobající se federální vesmírné základně z doby asi před 30 - 40 lety. "Pane, jsme na místě, senzory hlásí jeden velký objekt. Jedná se o náš cíl." Farkas (2) se pousmál a vstal ze svého křesla, poté se otočil k jednomu ze svých podřízených a dal mu úkol. "Majore, nyní je čas na Vaši akci. Nasaďte jim tam toho brouka, ať mají o zábavau postaráno." Major přikývl, a ačkoliv neměl Barta (2) vůbec rád, nechtěl vzdorovat admirálu Telikovi, který by ho za neschopnost nechal velice trpět. Tato obava mu přikazovala splnit všechny Farkasovy rozkazy a tak také udělal. Chopil se jedné konzole, která byla pro daný úkol předpřipravená a počal své dílo zkázy. Během několika minut se začaly dít na stanici podivné věci. Počítač stanice McKinley byl zákeřně zavirován. Chyb na senzorech využil i plukovník Farkas se svým týmem a bez větších problémů se za pomocí nejnovějších technologií transportovali dovnitř

základny a to i přes stále zapnuté štíty. Sotva se materializovali, rozběhli se dlouhou chodbou směrem k nákladovému skladu stanice, cestou ho oslovi,l Bartovi (2) neznámý, mariňák. Nepoznal, že se jedná o Farkasovo (1) druhé já. Všichni z plukovníkova týmu byli oblečeni podle předaných informací, tedy do dřívějších uniforem flotily, takže až na některé malé drobnosti se od posádky McKinley zas tak moc nelišili. Cesta ke skladu probíhala opravdu dokonale a tak nebylo divu, že se tam dostali ve velmi krátkém časovém úseku. Všude kolem blikaly světla a přístupové porty na stěnách. Ve skladu se zatím dělo něco velmi nepříjemného, přinejmenším pro bezpečnost, která hlídala zajatce. Důvod byl selhání silového pole. Do zuřivého souboje mezi ostrahou a vězni se Bart (2) nechtěl nijak rázně zapojovat, byl by na tom jen stratil některého ze svých mužů a proto vhodil otevřenými dveřmi do vnitř malou kuličku, která blikala podivným bílým světlem. Když si ji všiml jeden ze členů bezpečnosti, bylo již opravdu pozdě, protože časovač byl nastaven jen na 5s. Kulička potichounku explodovala a při tom vrhl do místnosti ohromné mraky podivného plynu. Ty způsobovali po vdechnutí okamžité zhroucení. Plyn se po malé chvíli zase sám rozpadl a stal se z něj jen neškodný kouř. Když se dveře skladu otevřely podruhé, leželi vně všichni na zemi a nikdo se nehýbal. Plukovník tedy nakázal svým lidem, aby hledali atamara Rica (2). Rico ležel pod dalšími dvěma lidmi a proto bylo vcelku časově náročné ho najít. Nakonec se to však podařilo. Plukovník mu připnul na tělo posilovač transportních paprsků, který měl zajistit, že budou správně a včas zaměřeni, aby mohli utéci z nepřátelského zařízení. Stejně tak udělal i sobě a všichni členové jeho týmu ho následovali. Úkoly byly hotovy, akce splněna a Farkas chtěl dát signál na svou loď, aby je transportovali zase zpět, jenže objevilo se cosi neplánovaného. V té chvíli v blízkosti daného skladu. Bart (1) se procházel po lodi. Všechna ta pípající a světélkující udělátka ho nesmírně znervózňovala. Neměl ani ponětí, co se děje a tak si sebou vzal pro jistotu phaser. Pohyboval se směrem ke skladu, ve kterém měli být zajatci, Ricova dvojníka nevyjímaje, aby podpořil bezpečnostní jednotky. Byl ovšem nesmírně překvapen, když otevřel dveře skladu. Ve stejný moment, kdy se skladové dveře začaly otevírat, všimnul si toho jeden z Farkasova (2) týmu a vznikající škvírou vystřelil paprsek ze své zbraně. Naštěstí se netrefil (Naštěstí pro plukovníka i pro Barta, neboť kdyby se Bart (1) rozletěl v prach, Bart (2) by ho bezmilosti následoval.). Když se plukovník zorientoval, ohromně ho to rozhněvalo. Uchopil svou osobní pistol a nešťastného romulana na místě rozštěpil na atomy. Bart (1) uchopil do ruky phaser a stál jako strnulý. Všude po skladě byla na zemi těla a uprostřed nich postava s jeho vlastní tváří. Vypadalo to jak masový hrob, bylo to nesmírně nepříjemné a strašidelné. "Tak jsme se konečně setkali Barte, varovali mě před touto možností, ale já je nedbal. No, vidím, že jsem málem udělal chybu a doplatil na ni vlastní smrtí." Promluvil plukovník Farkas otcovsky a podíval se upřímně na své druhé já. Bart zatím nevěděl, kolik je dvě a dvě. Měl sto chutí sám sebe odpravit, ale zároveň se bál toho, co se stane potom a proto se pouze zeptal... "Ty jsi moje já z budoucnosti ?" Tato otázka byla pro plukovníka opravdu hloupá, ale nechtěl před svými podřízenými urážet a shazovat sám sebe a tak klidně odpověděl. "Ano, to jsem já. Jsi překvapen ? Představoval jsi si mě snad nějak jinak ?" Bart pořád nevěděl, co má dělat, ale začínalo mu to pomalu dávat smysl. "Proč jsi tady ? Co chceš a co jsi udělal těm lidem okolo ?!"

Plukovník dal oči v sloup, ale pak se přesvědčil o tom, že nemá cenu kazit si zábavu a tak se jal k odpovědi, "Takže po jednom. Přišel jsme si pro tu svini Rica a taky s ním odejdu. Ti ostatní byli jen nežádoucí oběti. Pokud jim nebude do 20 minut poskytnut protijed, jejich organizmus se zhroutí nadobro." Bart (2) hovořil s naprostým klidem o věcech, které zaváněly masovým vyvražďováním. Přišel si jen pro jedinou osobu a byl schopen zničit všechny, kteří mu stáli v cestě před splněním jeho úkolu. Tedy téměř všechny. V Bartovi (1) se pěnila krev. Phaser, který pevně tiskl v pravé ruce, nyní zamířil přímo na hlavu svého druhého já a k tomu dodal dosti nahlas. "Zkus se hnout a nebudu váhat! Klidně obětuji sám sebe, abych zachránil byť jen jediného člověka na této základně a tím že tě odprásknu vlastně udělám dobrý skutek! Odhoď zbraň na zem a vzdej se, odsud neutečeš." Plukovník se začal smát a smál se pořádně z plna hrdla na celý sklad. Zvuk se odrážel od stěn a rezonoval. Bylo to pro Barta (1) velmi nepříjemné, o to nepříjemnější však byly následující slova, "Ale, ale. Opravdu jsem byl někdy takhle zbrklý a nechápavý ? Mám dojem, že se od sebe hodně lišíme. Nechápeš to ? Nemůžeš vyhrát, mě nelze zastavit, nechám tě naživu jen proto, aby ses trápil a aby si měl čas lecco pochopit. " Poté pronesl Farkas (2) něco romulnasky do komunikátoru a to Barta (1) maximálně vytočilo. Rozhodl se jednat a vystřelil. Smrtící paprsek však proletěl prázdnotou a narazil do protější zdi. Jeho druhé já se i se svým týmem a atamarem Ricem transportovalo pryč. =/\= Tady poručík Farkas všem stanovištím. Na lodi byli narušitelé, otrávili lidi ve skladu 1 neznámou látkou a unesli atamara Rica! Někde v okolí musí být loď, neboť se transportovali !=/\= To byla poseldní Bartova slova a hned po nich se rozběhl k ležícím tělům, aby zjistil, zda jeho druhé já nelhalo. Bylo to jak zlý sen. Created by poručík Bart G. Farkas and colonel Bart G. Farkas _________________ "Člověk umírá tolikrát, kolikrát ztratí přítele." Kadet John Detrix DF Ministerstvo zdravotnictví varuje: Čtení Farkasových logů může způsobit i těžkou újmu na zdraví !!! 20. 12. 2004, 16:10

Mark Rico

Two point one- část druhá

Víceadmirál

Stalo se před útokem na stanici. Atamar došel ke „své“ Sandře. "Jak jsi se vyspala?" Atar-me otevřela oči. Zvedla se, aby se podívala na svého velícího důstojníka a také na svou lásku. "Kam jsi šel?" Založen: 25. 07. 2004 Příspěvky: 125 Umístění: Hvězdná základna McKinley

"Byl jsem na procházce se sebou." prohodil a ukázal na stojícího admirála u dveří do skladu> "Chce s tebou také mluvit. I já bych chtěl, abys s ním promluvila, ale pokud nebudeš chtít odpovídat, tak neodpovídej." Sandra se na něj dívala dosti rozpačitě, ale nakonec souhlasila, že si s admirálem

promluví. Prošla kolem spících vojáků, aby se dostala až ke dveřím, kde čekal Rico. "Admirále." Pronesla klidně a rozvážně. Ještě přitom stačila menší úklonu na znamení pozdravu. Mark jí jen pokynul na pozdrav, prošli okolo mariňáků, do zásobovací chodby, pak skrze koridory do turbovýtahu. Stále mlčeli. Sandra nevěděla, co si myslet, trošku se i začínala bát. Turbovýtah se rozjel, ani nepostřehla, kam to jednou. Když zastavili, vyšli do dalších spletitých koridorů. Už to pochopila. Šli k admirálovi do kajuty. A nespletla se. Rico otevřel, vešli dovnitř. Když se za nimi zavřely dveře, Mark se k ní otočil, a trošku šokovanou jí objal. Když admirál Rico objal Sandru bylo to pro ni velmi příjemné. Byl to to vřelé objetí, když se spolu poprvé objali a políbili se. Ten nádherný okamžik si uchovávala a nyní se zopakoval. Po tváři sjely i dvě slzy. Byla to pro ni nová naděje. Pod tou tvrdou maskou vojáka byla Sandra stále onou Sandrou, která chtěla spokojený život. Admirálovo objetí tedy přijala a odhodlala se také k obejmutí. Rico jí držel jemně a přitom pevně. Trvalo dost dlouho chvíli, než si uvědomila, že Rico vzlyká. Sandra se přenášela do dob slavné Federace, kdy byla ještě komodor a atamar admirál. Ty slavné dny plné pohody, míru a klidu. Chtěla je zpět. Věděla, že i její muž by je chtěl zpět, ale nemohla vrátit čas. Pak si uvědomila, že Rico vzlyká. Pomalu svou hlavu dala z jeho ramene, aby se mu mohla podívat do oči. Mark udělal to samé. Šeptem k ní začal promlouvat: „Sandro, jak se tohle mohlo všechno stát? Vysvětlíš mi to? Já se cítím hrozně, chtěl jsem vždycky jen to nejlepší. A přinesl jsem všem tohle. Zavinil jsem takovou katastrofu a teď tu jsem a nemám ponětí, jak jí odčinit.“ Do očí se mu vhrnuli další slzy. Sandra ho poslouchala. Nepustila ho z objetí, neustále stála tělem při jeho tělu. "Jak se to mohlo stát?" Začala vlastně radostí brečet. "Tak tuhle otázku mi už pokládáš nejméně 20 let, Marku." Admirálovi se do očí vhrnul další příval slz, proto jí raději objal, aby si toho nevšimla, ale jeho hlas to i beztak prozrazoval: „Poraď mi! Co mám teď dělat? Chci pryč a vím jak, ale nemůžu. Nejde to. Nemůžu jen tak odletět a nechat vás tady. Nejde to. Musím pro vás něco udělat. Ale co?“ Sandra (2) opět položila hlavu na jeho rameno. "Není to tvoje vina, není." S brekem potichu říkala. "Co bys pro to ty mohl udělat? Já nevím, neznám všechny okolnosti." Levá část Ricovy uniformy byla již pokryta slzami atar-me. "Nechtěj po mně, prosím, abych ti něco říkala. Nevím, co by bylo lepší, nevím, co bylo horší." V srdci se jí otevírala znovu ta rána, kdy viděla svého syna, jak je popravován kvůli pobavení jedné jediné osoby. Rico jí k sobě tiskl stále více. Cítil, jak se třese a každá vlna jejích slov mu trhala srdce na kusy. Teď teprve si uvědomoval, jak moc Sandru miluje. A jak moc mu na ní záleží. Udělal by snad všechno na světě, ale nemůže. Nemůže vydat Tarkina, aby zajistil, že s tohle všechno nestane. Nemohl skoro nic. Cítil se poražený, zlomený. Jak z tohodle všeho ven? „Jak jen jsem mohl udělat takové věci? Proboha! Jak jsem ti jen mohl tak ublížit!“ Rico jí nechtěl zranit, chtěl jí pomoci, ale jak? Jak vrátit život jejímu synovi, jak

změnit budoucnost? Napadala ho jen jediná věc. Hodit za hlavu všechn předpisy, vzít Atamara a Sandru zpět k sobě, do svého času, vymazat jim paměť a někam daleko, daleko je uklidit. Ale jak by to mohl udělat? Chtěly by to tak vůbec? A jak by je mohl uchránit? Sandra přestávala brečet. Už jen vzlykala. Vzpomínky na syna ustupovaly, ale znovu se draly dopředí. "Ublížit mi? Ty jsi mi nikdy neublížil, Marku. I v těch nejtěžších chvíli jsi stál při mém boku. Nikdo nemohl vědět, co se stane, nebo co se mělo stát." Rico neodpovídal. Měl zavřené oči a horečně přemýšlel, jak se má zachovat. Proč se tyhle věci neučil ve velitelském kurzu? Proč ho to nenaučili na akademii? Proč je všechno jen teorie? Všechny ty žvásty o primární směrnici, všechny ty nekonečné kecy a nařízení, všechy ta politika! Všechno to je jen hromada nesmylů! Jak se zachovat v podobné situaci vás nikdo nenaučí. Sandra Hayds-Rico nevěděla, jak reagovat. Víceméně měla ráda tady toho Rica, který tu s ní teď stál, který byl ještě zaslepen federálními ideály. Ve skladu na ní čekal její manžel, tedy druhý Rico, který pro ni dělal vše, co mohl. Sandra se znovu potichu rozbrečela. Proud slz stékal po tváři na Ricovu uniformu. "Nikdo to nemohl vědět. Nikdo." Těmi slovy měla uklidnit i sama sebe, ale nedařilo se jí to. "To prostě Tarkin byl příliš arogantní, než aby ustoupil, než aby si dal poradit." Rico se od ní odtáhl, konečně jí pustil a přešel horečně ke křeslu, kde si složil hlavu do rukou: „Můžu vás vzít sebou, pryč odsuď. Nějak to udělám a postarám se, aby ta budoucnost, kterou jste si prožili, nikdy nepřišla.“ Sandra (2) šla k němu. "A jak bys to udělal?" slova to byla velmi upřímná, přímo od srdce: "A jak bys chtěl zabezpečit, aby tato budoucnost nenastala?" „Nějaká cesta musí existovat, nějak to půjde. Nevím jak, ale prostě to udělám. Musím, nemůžu tohle připustit. Stačí mi, že vydím, jak to tu vypadá, přece když tohle vím, nepřipustím to. Pokud Tarkin zešílel, udělal to kvůli tomu, co jsem udělal já a já bych už něco podobného nikdy neudělal.“ "Ano, tady to vypadá přímo příšerně. To máš pravdu. A Martel to možná udělá i beztak." Postavila se za Rica (1) a objala ho. "Vždycky existuje nějaká možnost, ale dokážeme jí najít? Může být přímo na očích a stejně ji nevidíme. Celé roky jsem přemýšlela, jak vše zvrátit, jak to zařídit." „Udělám, co musím. Věř mi. Prosím, jednou jsem tě zklamal, podruhé to napravím.“ "Už jednou jsem ti řekla, že jsi mě nikdy nezklamal, Marku. Ty ne, nikdy." Tvrdila mu Sandra. Slova asi byla upřímná a od srdce, ale mozek jí napovídal, na co Mark myslí. "Udělal jsi vše pro to, abych byla šťastná, abych se měla dobře. Někdy se prostě vyskytnou okolnosti, které tomu zabrání. Společně jsme je přešli, společně jsme dokázali zachránit miliardy životů." Rico jí pohladil po ruce, kterou měl oklo krku: „Ale miliardy jsme ztratili. A to je špatná bilance.“ Sandra (2) se musela usmát. "Ano, miliardy jsme ztratili, ale ty sis to nikdy nepřestal vyčítat, stejně jako smrt

Timothyho. Málem ses z toho zhroutil." Sandra povolila objetí a přešla k oknu, ze kterého se dívala na mlhovinu. "Možná to byla také jedna z příčin. Prostě sis to nikdy neodpustil, nikdy ses z toho nevybrečel. Pořád to držíš v sobě." Rico jí jen pozoroval. Napadlo ho řešení jeho problému, které by snad vše vyřešilo, záleží ale na tom? Budoucnost jako taková je hrozně nestálá. Co bolí admirála nejvíc? To, že tolik ublížil Sandře, to, že tak moc selhal, nebo to, že je Federace tak strašně vratká, že jí jeden muž dokáže zlomit? Sandra stála obličej pořád k mlhovině: "Vidíš tu mlhovinu?" Otázala se Rica. Ten vstal a přešel k oknu své kajuty. "Je ta mocná, tak silná, tak stálá. A není to kvůli tomu, že by taková byla, ale kvůli tomu, že ji její obyvatelé brání, že jsou jeden tým." „Jako jeden tým.“ Created by Vice Admiral Mark Rico & Atar-me Sandra Hayds-Rico. _________________ "...gegen alles!" 20. 12. 2004, 17:13

Mark Rico

Two point one- část třetí

Víceadmirál

Rico stál na můstku, všechna pohotovostní hlášení už ani nevnímal, vše už mu lezlo krkem. „Marku, tohle by jsi měl vidět.“ Přivolala ho k sobě Sandra. Rico k ní přistoupil a zahleděl se na mapu. Sandra mu začala vysvětlovat: „Mlhovina má pevný základ, neustále jí scanujeme. Naše dálkové senzory před nějakou chvilkou zachytili, byť minimalizované, výchylky. Sledovali jsme to. Nevíme přesně o co jde, ale je to deset pohybujících se bodů. Ve chvíli, kdy dorazili k základně, začali problémy s počítačem.“ Založen: 25. 07. 2004 Příspěvky: 125 Umístění: Hvězdná základna McKinley

Rico si promnul bradu: „Že by klingoné? Nebo romulané?“ „Ať jedno, nebo druhé, chová se to nejspíše nepřátelsky. A klingoné by o nás neměli mít ponětí.“ „Jak jsme na tom se štíty a zbraněmi?“ Rico se otočil k obrazovce, jež momentálně zobrazovala poklidnou, vlnící se mlhovinu. „Štíty zpět na maximu, zbraně nabité a připravené. Těžko říci, co to je, ale nelíbí se mi to.“ „Už jsme zprovoznili vnitřní senzory?“ „Ne, Marku. Nevíme, co s nimi je, ale...“ =/\= Tady poručík Farkas všem stanovištím. Na lodi byli narušitelé, otrávili lidi ve skladu 1 neznámou látkou a unesli atamara Rica! Někde v okolí musí být loď, neboť se transportovali! =/\= Rico si se Sandrou vyměnili překvapené pohledy: „Že by...“ „...romulané?“ Ricfo zareagoval až překvapivě rychle: „Senzory, je možné zjistit nějaké bližší informace o těch objektech okolo nás?“ „Ne, pane. Víme jen, že tam jsou.“ „Tady je Rico strojovně, dokážete odstavit primární funkce hlavního počítače a vše

převést na manuální příkazy?“ =/\= Ano pane, ale dost to sníží výkon většiny systémů, včetně senzorů.... =/\= „Odstavte ho.“ =/\= Dobře pane, jak to... =/\= „ODSTAVTE HO!“ zařval admirál hystericky. =/\= Ano pane, odstavuji vadné sektory hlavního počítače... výkon systému kolísá.. kompenzujeme. =/\= Admirál si klepl na komukátor ještě jednou: „Rico Atar-me, udělala jsi, co jsem po tobě chtěl?“ Chvíli bylo ticho, až pak se ozvalo: „Ano, jeden tým, Marku. Vše připraveno.“ „Sandro, aktivuj to!“ „Dobře, zapínám. Zaměřujeme, máme ho. Pozitivní, nachází se v umístění jednoho bodu. Dostáváme pozitivní vysílání.“ „Zkuste ho transportovat.“ „Negativní, nejde to.“ „Fajn, zbraně- vypalte salvu, chci ho zpět!“ Zbraně: „Ano pane, pálíme.“ Stanice zazářila, vylétlo z ní několik quantových torpéd a fázerových paprsků. Pět zásahů, šest, sedm... Další a další. Po chvilce se mohutný romulanský křižník odmaskoval a společně s výbuchy začal pomalu otáčet.“ Taktika: „Atamar Rico je zpět na naší základně. Týmy A a C na místě, silové pole vztyčeno. Není žádná možnost, jak ho ukrást podruhé.“ „Palte.“ Zašeptal Rico hlasem, který u něj ani Sandra ještě neslyšela. Stanice téměř okamžitě zpustila palbu na okolní romulanské lodě. Ty sice trochu zmateně, ale po chvilce už celkem i koodrinvoaně začali protiútok. Zaútočit na romulany by byla bláhovost, jejich výzbroj mnohonásobně přesahovala tu na McKinley. Nebo si to alespoň romulané mysleli. Pravda byla taková, že stanice by stihla zničit ještě jeden, či dva. S čím romulané ale nepočítali bylo to, že se z okolního prostoru vyrojí nejdříve desítky, pak stovky jiskřících, zářivých entit připravených a odhodlaných bránit svůj prostor. A to také okamžitě udělali. Zkáza dokonána. ...like one team...

Created by Vice Admiral Mark Rico & First officer Sandra Hayds (NPC) & Atar-me Sandra Hayds-Rico (NPC) & The entities (NPC) _________________ "...gegen alles!" 20. 12. 2004, 18:04

Ka'Vor Poručík

Harris seděl ve své kanceláři, popíjel kávu, jako vždy. Mezitím si četl nějaká hlášení a vůbec byl v takovém normálním rozpoložení. Takové chvíle měl rád - nikdo ho neotravoval, nikdo po něm nic nechtěl, neměl žádnou

práci, kterou by měl udělat a ani se mu na stole nesešly nějaké důležité věci v jeho agendě, které by musel vyřídit. Prostě, v této chvíli, odpočíval.

Založen: 25. 06. 2004 Příspěvky: 318 Umístění: Hvězdná flotila, důstojník-poručík

Ale najednou, jako by se vše pokazilo. Ze všech stran začali na OPS sekci létat požadavky a informace a on byl z vyšších důstojníků OPS jako jeden z mála zrovna ve službě. Prý senzory zaznamenaly něco podezřelého a Rico si myslí, že to jsou romulané. No, dnes už by se Vincent ničemu nedivil, po tom, co zažil za těch pár posledních dní. Tohle mu snad nikdo neuvěří. A to prý ještě požaduje Rico nějaké speciální analýzy, nebo co. Alespoň takhle špatně byl Vincent tím pitomcem, co velí OPS sekci na můstku. Musí mu pořádně proprat pérka, až ho najde. "Hlášení OPS sekce, vnitřní senzory nejdou,senzory středního dosahu - 10 pozitivních kontaktů." "Tady Harris, rozumím, pokračujte dle rozkazů velení z můstku." "Rozkaz, pane." několik rutinních hlášení, nic víc. "T'Kola veliteli operační sekce." a nebo, že by ne? "Harris, slyším." "Nadporučíku, máme odpojit počítačové jádro, z rozkazu viceadmirála." "COŽE?!A jak tu budeme všechno řídit?" "Máme přejít na manuální funkce. Ale rychle, hned teď. Nezdržujte tedy, prosím." "Dobře, tak to odpojte, naši počítačoví specialisti se na to potom podívají, abychom nepřišli o nějaká data. Navrhuji nechat minimální udržovací náboj." "Jistě, s tím jsme počítali. Odpojujeme tedy jádro. T'Kola konec" odpojit počítač? Ten se zbláznil, ten Rico. Teď právě počítač nejvíce potřebujeme. Logistika, rozvody energie, simulátorové programy (no, alespoň si ti Ricovi oblíbení vzbouřenci zažijí opravdovou kulturní tmu v praxi) a také transporty. Tohle všechno to ovlivní a mnohem víc. Tuhle sekci asi čekají pěkně perné dny a nevděčná práce. PErná práce, ano. Takže to potřebuje každého volného člena OPS sekce. "Tady Harris, vyhlašuji vnitřní operační pohotovost! Všichni neaktivní důstojníci do služby! Počítač byl vypojen, vše je na manuálních procesech, zařiďte se dle směrnic pro tuto situaci" Harris si najednou připadal důležitěji než kdykoli jindy. Hodně záleželo na výkonnosti OPS sekce, aby mohla stanice fungovat. "To vám teď, vy prevíti, budeme dobrý,co?" pomyslel si Vincent, než se opřel a zavřel oči, aby si odpočinul po namáhavé práci. Na další práci už má přece své lidi,ne? by nadporučík Vincent Harris (NPC) _________________ "Simplify!" - Petr Man "Mnohý ti dá radu, jak přeplavat moře, ale málokterý tě vytáhne z louže." - Karel Poláček

20. 12. 2004, 20:51

John Roco

escape

Založen: 05. 06. 2004 Příspěvky: 100

Flotilní kapitán Roco smutně ležel v cele na McKinley. Tak tohle se mu skutečně nepovedlo, někde u Země teď Telik likviduje poslední zbytky Federace a on zůstal trčet tady. Nekladl si žádné falešné naděje, že by mohla jeho flotila zvítězit. Jejich lodě byly rychlejší, silnější a bylo jich víc. Dokonce i jejich velitelé byli zkušenější. John si až nyní připustil, jaká byla chyba, že všem větším bitvám vždycky velel sám, když byl totiž teď mimo, neexistoval nikdo kdo by ho mohl dostatečně zastopupit. Věděl jenom jedno, Romulané se nesmí nikdy zmocnit Země, za žádnou cenu. Raději by tu planetu viděl celou shořet, než sledovat jak admirál Telik usedá do úřadu prezidenta Federace. Celá tahle válka...tolik let bojů a utrpení a stejně to nebylo k ničemu. Roco tušil...ne věděl, byl si tím naprosto jist že exituje už jenom jedno jediné možné řešení. Úplně poslední plán, konečné řešení. Kdyby jenom tak dostal šanci dostat se za to silové pole. Tuhle základnu znal více než dobře, vždyť tu

Praporčík

Umístění: USS Posseidon

taky ztrávil tolik let, zbytek by už byla hračka. Dalších několik hodin strávil přemítáním o svém, životě o tom v co kdysi doufal a hlavně o utrpení, které musel snášet. Co jenom komu provedl, že se to všechno dopadlo takhle. S myšlenek ho ale vytrhnulo slabé zablikání světel. "Co se to sakra...?" Mariňák, který ho hlídal se překvapeně podíval kolem sebe a pozvedl zbraň, očividně připraven na každou eventualitu. A znovu ta světla, uběhlo asi patnáct minut a stále se nic dalšího nedělo. Kapitán byl však stále ve střehu, nechtěl propást případnou šanci. V tom se stanice otřásla. A znovu, zdálo se, že venku je někdo, kdo ji nemá příliš v lásce. Další otřes byl mnohem blíže, John viděl jak explodovala jedna z konzolí a... no konečně! Silové pole vypadlo. "Ani to nezkoušej!" Vykřikl mariňák když viděl co se děje a mířil na Johna puškou. "Na zem! Rychle, a o nic ne nepokoušej nebo..." Roco si tedy poslušně lehal na břiho s rukama za zády. Mariňák, podle hodnosti poručík, ho nezpouštěl z očí pomalu přišel až k němu a puškou mu mířil, přímo na hlavu. "To by se ti líbilo co? Utéct nám osud pryč." Řekl, a přitom se posměšně ušklíbl. "Ale to máš smůlu, ne dokud jsem tady já." Kapitán protočil oči v sloup: "Cokoliv řeknete, šéfe" Jedna z mála věcí, kterou ještě sdílel se svým mladším protějškem byla záliba v boji beze zbraně. Škoda že se nemohl Telikovi a Ricovi postavit raději tímhle způsobem. Jediným švihem podkopl poručíkovi nohy. Ten, nestihl včas zareagovat a výstřel z jeho kompresní pušky zasáhl jenom stěnu. Kapitán na nic nečekl, pěstí ho tvdě udeřil do hrudi a dohou kopnul do hlavy. Smrt nastala okamžitě. Popadl pušku a vyřítil se ven. Hangár 3 je jenom několik desítek metrů odsud. Nikdy nepochopil, čím přemýšlel designér když tu stanici vymýšlel. Je to přeci jasná bezpečností slabina. Zdálo se, že stanice dostává těžce zabrat. Všude kolem běhali důstojníci a jenom málokdo z nich věnoval uprchlému vězni pozornost. Po asi minutě běhu byl konečně v hangáru. když zastřelil dva techniky co ho momentálně obývali, vydal se k nejbližšímu runaboutu. Dovnitř se dostal snadno, protože jeden z techniků na něm právě usilově pracoval a dveře byly otevřené. Jaké štěstí pomyslel si, při pohledu na jeho mrtvolu. Když se dostal k ovládacímu panelu na malý okamžik se zamyslel. Bylo to už dlouho co pracoval na tomhle typu ovládání. Některé věci se ale nezapomínají a tak brzy aktivoval zbraně a motory. Tritaniové dveře základny nebyly pro Runabout třídy deltaflyer větší problém, než skleněná deska pro ocelové kladivo. Během pár sekund byl venku. Pohled který se mu naskytl ovšem nebylo nic příjemného, stanice byla obklopena rumulanskými warbirdy, které ji nemilosrdně zasypávali smrtící palbou. "No co, jenom ať se snaží. Snad si nevšimnou jednoho malého člunu." Kapitánův odhad nebyl až tak úplně správný. Při útěku dostal několik zásahů, nicméně ty pocházeli ze zbraní stanice. Naštěstí ta byla natolik zaneprázněna romulany, že ho k zastavení donutit nedokázala. Během asi minuty byl pryč z dostřelu a nejvyšší možnou rychlostí si to namířil přímo k Zemi. Nechtěl se nějak maskovat, chtěl jenom jedno...setkat se z Telikem. Jeho ruce se rozběhly po konzole, a on začal realizovat poslední plán. Created by: Fleet captain John Roco (APC - Almost Player Charakter _________________ Praporčík John Roco, bezpečnostní důstojník, SB McKinley

)

"Zapojíme-li přístroj do zásuvky, funguje lépe" 20. 12. 2004, 22:01

Martel Tarkin Konzul

Admirál Telik po odchodu majora nechal ještě odeslat zprávu zástupci veliteli flotily komandéru tr´Woghovi a politickému legátu Tal´Shiaru plukovníku Galikovi, aby v případě potřeby převzali velení nad flotilou útočící na Qo´noS. Ještě chvíli se admirál díval na likvidační akci proti alianční flotile - nikdo nesměl přežít. Poté ho však napadla jiná myšlenka - Roco. Co tady dělá? Co tady chce? Velmi divné. Rozhodl se tedy, že ho půjde osobně navštívit. "Komandére, připravte operaci na zničení Země." Založen: 02. 06. 2004 Příspěvky: 279 Umístění: Sektor Theta, kolonie pod velením admirála Rica

Komandér se jen otočil. "S potěšením, admirále." Po těchto slovech admirál a jeho ochranka opustili můstek. Po cestě se k nim přidali ještě 2 psychologové a jeden doktor. Všichni byli z Tal Shiaru, což naznačovalo, že admirál by mohl chtít získat informace. Na druhou stranu to byl standardní postup. Celá skupina dospěla k věznici, kde byl Roco. Admirál se připravil na setkání s Rocem. "Dovnitř se mnou jde jenom i´Hain (nejvyšší ochranka)." Jakmile to admirál vyslovil. Zbytek ochranky zaujal místo v prostoru věznice. Dveře cely Roca se otevřely a dovnitř stoupili 2 muži z admirálovy nejvyšší ochranky. Roco zrovna seděl na "pohovce". Stráž zaujala místo u dveří. Pak vešel i admirál a za ním další příslušník i´Hain. Ten si stoupl do rohu. Admirál si stoupl naproti Rocovi a začal ho pozorovat. Ticho bylo prolomeno admirálovými slovy. "Zdravím Vás, praporčíku Roco." John si ho unaveně prohlédl. Pomalu ho to přestávalo bavit, protože být každou chvíli v jiné cele není nic příjemného. Zvláště, když je ta cela očividně romulanská. Sám už byl netrpělivý, kdy se zase objeví nějaký nafoukaný panák a začne rozprávět o tom, jak strašný osud ho zase čeká! "My se známe?" odpověděl co nejneutrálnějším tónem jaký dokázal vyrobit. Admirál se lehce usmál. "Ano i ne." Zasmál se trochu admirál. "Víte, já znám Vaše starší já, flotilního kapitána Johna Roca." Odpověděl bezelstným hlasem Telik. John si povzdech. Z nějakého důvodu, ho to, že je v téhle budoucnosti flotilní kapitán, nijak zvláště netěšilo. "Hrajete spolu kuličky nebo tak něco...?" Zeptal se praporčík, očividně smířen se svým osudem. Admirál tušil, že mladík bude takto reagovat. Jeho starší já není o moc lepší. "Nedal byste si něco, praporčíku?" John pozvedl obočí: "Pokud máte na menu něco jiného než ránu disruptorem do hlavy éh...generále?"

Zeptal se diplomaticky, marně zkoumajíc insignii na Telikově límci. Telik se usmál a podíval se na svou insignii. "Jsem admirál, generálové jsou u Tal Shiaru, praporčíku." Vlídně se na něj usmál. "Nevím, mohu Vám nabídnout nějaký druh masa s přílohou?" John pohodil hlavou. Tenhle Romulan se mu momentálně nezdál vyloženě nepřátelský, i když to skoro určitě hrál. Ale nebyl důvod ho provokovat: "Jen pokud si dáte se mnou admirále..." Praporčík se zarazil, teprve teď si admirála pořádně prohlédl. "Admirále Tarkine!" Vydechl překvapeně. "Samozřejmě, že si dám jeden s Vámi. Proč ne..." Řekl admirál a pokynul muži u dveří, aby to zařídil. Ten se po Telikově ručním gestu jen otočil a vyšel ven. "Tarkin." Zasnil se Telik. "To jméno jsem neslyšel už hodně dlouho, praporčíku." Jeho oči se dívaly přímo na Roca, ale jako by nebyl duchem přítomen. Jen hleděl a vzpomínal. Pak se probral ze "snění". "Mohu si přisednout?" Otázal se admirál a ukázal přitom na postel. John se krátce podíval na nadutě se tvářící osobní stráž. Bylo očividné, že kdyby chtěl admirálovi něco udělat, asi by se jeho molekuly brzy vznášeli ve ventilaci. Přesto...zabít člověka pokud je dost blízko je otázka čtvrt vteřiny, to musí vědět i Tarkin. Přesto ale pokynul rukou na lavici. "Nebojíte se, že mě popadne amok a v zoufalé snaze se vám pokusím něco udělat?" "S tím musí počítat každý válečník, praporčíku. Smrt si jednou přijde pro každého z nás a já mám smůlu, že můj život je velmi dlouhý." Pousmál se. "Ale někomu tak mladému jako Vy to asi připadá směšné." "Po setkání s mým...straším já" John ač se snažil na sobě nedát nic znát, řekl ta slova jenom s krajním odporem. To byla přesně ta emoce, kterou pociťoval ke kapitánovi Rocovi. Odmítal si připustit, že by se někdy mohl stát tou osobou, s níž se setkal v Ricově pracovně. "Možná méně než si myslíte" Admirál vytušil "mladíkovo" rozpoložení. Posadil se vedle něj, disruptor si však nechal na druhé straně od něj - pro jistotu. "Nesmíš se mu divit, Johne." Teď si Telik uvědomil, že je tam i jeho stráž. To by si mohl praporčík vysvětlit všelijak. "Stráže můžete jít." Stráž hodila ještě jeden vražedný pohled na Roca pro výstrahu, a pak mlčky opustila místnost. V ten okamžik donesli do místnosti dvě porce masa s přílohou. Postavili je k posteli. Po jejich odchodu nebyl v místnosti nikdo jiný. "Kterou si dáte?" John si jeden z nich vybral. Neočekával žádnou zradu, neboť kdyby ho Tarkin chtěl

zlikvidovat, asi těžko by k tomu potřeboval otrávené jídlo. "Takže admirále, co se to tady vlastně děje. Kdo jste vy? A kdo je Roco?" Společně začali improvizovaně stolovat. Admirál také jedl s chutí. "Kdo jsem já?" Otázal se admirál Roca. "Jsem admirál Romulanského námořnictva." Vzal do ústa další sousto a téměř neznatelně dodal. "To je jediné, co mi zbylo." Opět se zasnil. V jeho očích se objevila dávná bolest. "A kdo je Roco? To jsi ty v budoucnosti. Poznamenán válkou, ztrátou blízkých,... Roco je mi defakto velmi podobný - jenom každý hrajeme na jiné straně." John nevěděl co má říct. Neměl rád sebe v této budoucnosti, neměl rád Rica, neměl rád vlastně nikoho z téhle pitomé budoucnosti. Vpravdě doufal, že se prostě vzbudí a tohle bude jenom sen. Ale stávalo se to čím dál méně pravděpodobné. "Co se mnou chcete udělat." Zeptal se na jedinou věc, která ho momentálně napadá. Ne že by opravdu chtěl znát odpověď, ta by byla u romulanských zajatců vždy stejná. Tedy pokud se z nich nestali nějací intergalaktičtí andělé dobré vůle. Sám se téhle představě musel trochu pousmát. "Vrátím Vás Vašemu admirálovi, praporčíku." Sdělil mu Telik jednoduše a usmál se při tom. "Co jste čekal?" John se uchechtl, tohle bylo už vážně příliš. Vrátí ho k admirálovi a ještě mu dá perníčky na cestu ne? To určitě. "Netušil jsem, že to je způsob, jakým admirálové Romulanů zacházejí se zajatci." Tento mladík opravdu nic nechápe. Pomyslel si admirál. "Romulanští admirálové se chovají tak, jak uznají za vhodné. Dejme tomu, že od Vašich časů se nám Romulané trochu změnili. Po přijetí Kardasie a části Federace do Romulanského hvězdného impéria se i Romulané změnili. Ale já jsem admirál a myslím, že je to správné řešení." Vzal do úst další sousto. "Připojení čeho?" zakuckal se John. Admirál se podivil. Vždyť jim atamar jistě řekl všechno... "Kardasie a části Federace, praporčíku. Vy to nevíte?" Zeptal se udiveně Telik. "Když jste kadet na hvězdné základně, zrovna nejnovější informace se k vám nedostanou. Ale jak, jak se sakra mohla Fed..." Nebyla to pravda. John už o tom něco zaslechl ale všechno čeho si byl vědom bylo že se Federace rozdělila na dvě části. Ale tohle?! "Jak se část Federace mohla přidat k Romulanské říši?" Doplnil ho admirál. "To jenom atamar Rico a vlastně tvé budoucí já tvrdí, že Federace se rozdělila na dvě části. Ve skutečnosti na tři, a ta většinová je nyní členem Říše. Má své místo v Imperiálním senátu. Členové všech ras jsou na vysokých postech."

John tuhle budoucnost chápal stále méně: "Ale vždyť Romulané...Federace...proč by to sakra dělali?“ Admirál se zase pousmál. Ještě předtím, než dal Rocovi (1) odpověď, však dojedl a uklidil si po sobě. "Koukám, že toho moc nejíš. Jen si dej - tohle je pravé, nereplikované jídlo. Nemám rád replikanty a sloužit na této lodi znamená tu výsadku, že se tady jen málokdy jídlo replikuje." Admirál ho otcovsky poplácal po zádech. Vlastně se k němu choval jako k synovi. "Proč by se třetí část Federace přidala? Jednoduše proto, že zbylé dvě části Federace mezi sebou vedly válkou za pomocí Klingonů. Pak z toho byla klingonsko-federální válka a třetí strana neměla obranu, protože většina bojových sil sympatizovala s první, nebo druhou frakcí. Válka byla dlouhá, krvavá a strašná. Romulanské říše byla stabilní a nabídla výhodné podmínky pro přičlenění." Sdělil mu ve stručnosti admirál. John se snažil svojí mysl soustředit jenom na jedno. Tohle je Romulan, je to nepřítel. Snaží se ti vsugerovat svojí verzi. Bylo to určitě jinak! Proč by ses jinak přidával k straně, která chce válku. Ale proč bych vlastně udělal více věcí? "A co Země, ta je také součástí té vaší...aliance?" "Ne, Země není součástí Romulanské říše, praporčíku. Země už brzy nebude ničím." Konstatoval situaci admirál. "O Zemi vedly boje obě zbývající frakce, tedy první a druhá. Válčily mezi sebou, s Klingony a v neposlední řadě se pokusily zaútočit i na nás." "Nebude ničím, co tím sakra myslíte že nebude ničím...?" "Bude zničena." John vyskočil: "To nemyslíte vážně! Na Zemi žijí miliardy nevinných lidí přeci nemůžete...!" Admirál se podíval na onen skvělý akrobatický výkon a zatleskal. "Mohu a není nikdo, kdo mi v tom může zabránit, praporčíku. Smrt těchto "nevinných" lidí přinese život pro ostatní - aliance nebudou mít, o co bojovat střety nebudou tak kruté..." Snažil se mu vysvětlit admirál. Tohle bylo odporné. John měl sto chutí se vrhnout na Tarkina a vlastnoručně ho zardousit. Tohle bylo odporné tohle přeci nemohl...ale jen klid Johne. Tímhle přeci nepomůžeš ani sobě ani Zemi. Musíš něco... Praporčík smutně pokýval hlavou: "Já...asi, asi vám rozumím, pane." Admirál se na něj podíval a začal se smát. "Radši se posaď a dojez to, ať to mohu nechat odnést. Nemám rád nepořádek." Nařídil mu Telik a počkal s dalšími větami, než praporčík dojí. Ten to zhltl snad na jedno sousto. Takto ničit dobré jídlo. Nevrle si řekl admirál pro sebe, a pak pokračoval. "Tak ty mi rozumíš? Nu, naučili tě již za ty roky dost ve Hvězdné flotile."

Admirál se více natočil k Rocovi (1). "Já sám sobě nerozumím. Vlastně ani nevím, proč jsem to udělal. Nechápu to, ale vím, že musím." V admirálových očích se objevily slzy. John pokračoval: "Jsem důstojník Flotily, víc než čehokoliv jiného si cením života. Ale jsem také voják a chápu,že oběti jsou někdy nevyhnutelné." John bojoval sám se sebou. Nikdy nebyl dobrý herec ale tohle co říkal, bylo to. Něco pravdy na tom skutečně bylo a proto to dokázal říct tak, že by přesvědčil i sám sebe. Snažil se nemyslet na ty lidi na planetě, to teď byla jeho jediná šance. Admirál se musel opět pousmát. „Mě nemusíš ošalovat, praporčíku. Na to jsem příliš zkušený a příliš dlouho jsem byl v diplomatických službách Federace. Poznal jsem ji dokonale a byl to strašlivý obraz, Johne. Strašlivý.“ Slova zněla opravdu upřímně. "Nemusíte přeci zabít všechny ty lidi, vždyť...musí existovat alternativa. Prostě...prostě tu planetu dobijte a přesídlete! Nemusíte je přeci zabít, sakra." „Nechápeš to, Johne, a nikdy nepochopíš. Tohle je válka, tohle není ta stupidní a zcela bezvýznamná bitka s Dominionem. Chápeš?“ Ano, kdysi byl admirál taky zaslepený federální morálkou a loyolitou. Z ničeho nic admirál vstal. „Mám své povinnosti, praporčíku. To jistě chápeš. Musím konat svou povinnost!“ Byl na odchodu, když se otočil. „Můžu tě o něco požádat?“ John nic neříkal, jenom poslouchal. Admirál pochopil, že má Johnovu pozornost. "Až se vrátíš na SB1 - McKinley. Podívej se na všechny - na sebe jako kapitána, na Rica jako admirála a atamara, na mě jako na vyslance Tarkina. No, cestu zpět bys asi nevážil, aby sis mě lépe prohlédl, že?" Zažertoval admirál. "Ale opravdu mi slib, že se na všechny tyhle lidi zajdeš na vlastní oči podívat. Nemusíš přímo k nim, třeba jen z dálky se podívej, Johne.A pak udělej svůj posudek." =/\=Můstek Telikovi, omlouvám se pane, ale je tu někdo, kdo s vámi chce mluvit=/\= "Rozumím jsem na cestě." Odpověděl admirál. Do místnosti opět vstoupila tříčlenná stráž a dva členové námořnictva. Telik se k nim otočil. "Dejte praporčíku Rocovi federální rychlo-raketoplán s warpem 14 (použil jsem informace z TNG, ve VOY je to řečeno zase jinak ), ať je u SB co nejdříve." Pak se admirál ještě otočil na Roca. Viděl v něm svou skvělou pomstu vůči atamarovi. Nejlepší zbraně jsou přeci ty, co jsou skryté v lidech. Jsou tak efektivní, že to zabije jen atamara. Konečně se pomstí. Jeho pomsta bude dokonalá - zničil vše, na čem kdy Ricovi záleželo - syna, Sandru, Federaci a její principy. A brzy zničí to poslední - Zemi. Smysl admirálova života byl naplněn.

"Tak to bude nejlepší. Ty budeš tam, kam patříš." Admirál mu pokynul a opustil místnost. Členové námořnictva vzali Roca (1), dali mu raketoplán a jelikož neuměl pilotovat tento typ, nastavili mu kurz k SB1 - McKinley, kam se i brzy dostane. Created by ADM. Marha ch´Rihan Telik and ENS. John Roco _________________ Nejlepší diplomat, jakýho znám, je plně nabitej phaser! kapitán Scotty Hlavní diplomatický důstojník pro sektor Theta Hráč měsíce – Září 2380 20. 12. 2004, 23:58

John Roco

Pro bohnice o dva více...

Praporčík

Na monitoru se objevila tatáž tvář s jakou před minutou mluvil Telik ve vězení. Přesto však výraz v jejích očích byl naprosto odlišný. Léta útrap na na Rocovi podepsali víc, než si připouštěl. Teď měl nicméně až zářivý vyumělkovaný úsměv: "Á, náš velký, zlý, strašlivý admirál Mača vur Ruhan Tělík aneb Martínek Tarkýnek. Já rád vás zase vidím. A tu vaši flotilu rovněž. Vítejte na Zemi." Při tom kapitán široce rozveřel svou náruč. Admirál viděl v kapitánovi jen ubohou hromadku, co kdysi bývala důstojníkem. Založen: 05. 06. 2004 Příspěvky: 100 Umístění: USS Posseidon

"Děkuji za uvítání, kapitáne." Odpověděl mu zcela vážně admirál. "Je něco, co bych pro Vás mohl udělat?" Roco se stále smál. Nicméně nebyl to smích blázna. Bylo v něm něco velmi děsivého: "No za prvé byste mě mohl pozvat na nějakou dobrou večeři u vás na palubě, oba si ji myslím zasloužíme. A za druhé mi vysvětlete proč děláte všechny lodě stejné a ještě k tomu zelené?!" K Telikovi se otočil OPS důstojník: "Admriále, je v 50 let starém runaboutu, přímo u naší přídě. Nemá aktivované štíty ani zbraně, jediným výstřelem ho mohu zničit." Admirál tu možnost zvažoval. Pak se však otočil k OPS důstojníkovi. "Ale no tak, takhle se zachází se vzácnými hosty?" Řekl admirál ironickým hlasem. Zrak opět stočil ke kapitánovi. "Jste u nás vítán, kapitáne." Než to Telik řekl, kapitán Roco byl v záři transpotéru přesunut do místnosti s velkým stolem a jídlem na něm. Již na něj čekala bezpečnostní stráž, která ho ani nemusela prohledávat, neboť transportér kapitána očistil. Mezitím admirál na můstku předal velení komandérovi s rozkazem, aby i nadále pokračoval v přípravách. Sám se odebral za kapitánem. Ten seděl na jedno z křesel. Do dveří vešel admirál a sním opět jen tři jeho stráže. Krom nich pěti v místnosti nikdo nebyl. "Vítejte kapitáne." Začal admirál. "Má vlajková loď Vás vítá."

Roco vstal a došel přímo k bezpečnsotní ochrance: "Víš Marteli, vždycky jsem si myslel, že se obklopuješ shopnými lidmi ale tohle?!" Podíval se na elitního vojáka ze vzálenosti asi 5 cetimetrů. "V jaké díře jsi je našel...oh ne,ne počkej nech mě hádat. Na Romulu!" zvolal vítězoslavně. V onen okamžik však kapitán skončil na druhé straně místnosti, jak admirál pokynul své ochrance Skončil na zdi, a pak spadl na zem. Admirál se jen vyklonil. "Potřebujete snad pomoci, kapitáne? To už se důstojníci Hvězdné Flotily ani neudrží na nohou?" "Ó né, né" řekl John, ztěžka se zvedajíc ze země. "Já už nejsem důstojník Hvězdné Flotily. Teď jsem vstoupil do klubu vášnivých karbaníků!" Na chvíli se odmlčel, stále fascinován ochrankou. "Splň mi poslední přání Marteli. Chci to vyzkoušet o doby co jsi mě před šesti lety zajal. Chci ho zmlátit, vím že je to politicky nekorektní ale brzy ani jednoho z nás už žádná politika trápit nebude že!" On se prostě nezměnil. Je to stále stejný blázen, ale naštěstí má pro něj admirál překvapení. "Je mi líto, kapitáne, ale na takové hry jste již dost velký. Nemyslíte?" "No jak myslíš Marteli" postmutněl Roco. "Ale jsem John vzpomínáš, říkal jsi mi tak." Na kapitánovi bylo stále více a více patrné, že si tuhle chvíli užívá. "Ano, pamatuji se, kapitáne." Řekl mu jednoduše Telik, viděl už hodně bláznů. "Když dovolíš, tak jsem za chvíli zpět." Řekl admirál a opustil místnost. Bylo to jen na pár sekund. Za 15 vteřin byl opět zpět. "Tak kde jsme to skončili?" "U tvé definitivní porážky" zhodnotil Roco. "Ach tak... Tak to je v pořádku, kapitáne. Pokud nejde o nic jiného, tak je to v naprostém pořadku. To se nedá nic dělat." Zasmál se admirál. "A jak to se mnou skončíš?" Otázal se. Roco vstal a zamířil k replikátoru. "Šampaňské, dvě sklenice." Vrátil se a jednu podával Telikovi. "Na konec války." Admirál si v klidu sklenici vzal. "Na konec války." Odsouhlasil admirál "Počítači čas?" Otázal se Roco.

"14:31:07 pozemského času." "Hmm no ještě máme minutku. Možná by to chtělo nějaká poslední slova nemyslíš? Škoda jen, že nebude nikdo kdo by si je pamatoval haha." "Ale jistěže kapitáne, máte snad nějaká?" Otázal se nevzrušeně admirál. "Ano, víš že jsem nad tím přemýšlel celou cestu sem, ale nějak mě nenapadlo nic hodnotného. Leda : Nechť ti, co příjdou po nás mají více rozumu než my." "Samozřejmě, kapitáne. Snad budou mít více rozumu, ale pochybuji o tom. Myslím, že o tom pochybujete i vy." Řekl admirál. Roco jenom nervózně zabubnoval prsty o stůl: "Ta tvoje posádka snad nemá..." V tom se lodí rozezněli poplašné sirény, z oken bylo vidět jak několik Romulanských lodí přešlo na warp. "...á tak má!" řekl John vítězoslavně. "Má, kapitáne. Má." Pronesl tichým, vyrovnaným hlasem admirál. Posadil se majestátně do svého křesla. Oči upřené na Johna. Vlastně jsou skoro stejní až na jeden malý rozdíl. Každý si vybral svou stranu. =/\=Můstek Telikovi, pane zaznamanáváme obrvskou šokovou vlnu vycházející z pozemského Měsíce. Vypadá to na výbuch molekul Omega.=/\= Ozval se vyděšeným hlasem první důstojník. John se tentokrát přestal smát. Vážně se podíval Telikovi do očí, ale nic neřekl. "Ale bylo to provedeno s nevšedním mistrovstvím." poznamenal admirál. "Bylo mi ctí Admirále Teliku" řekl Roco a naposledy pozvedl číši se Šampaňským. Admirál vstal, uchopil číši a také ji naposledy pozvedl. "I mně, kapitáne Roco. Nechť navždy spočineme v míru." O několik nanosekund později pohltila šoková vlna z exploze několika tisíců molekul omega admirála s kapitánem, Zemi, celou romulanskou flotilu, a během několika hodin i většinu prostoru, známého jako Alfa kvadrant. A Q? Ten se tomu všemu smál... Created by: Captain John Roco and Admiral Marha ch´Rihan Telik (Martel Tarkin) _________________ Praporčík John Roco, bezpečnostní důstojník, SB McKinley "Zapojíme-li přístroj do zásuvky, funguje lépe" 21. 12. 2004, 18:00

Mark Rico

Pray tell what should happen now...

Víceadmirál

Rico seděl ve své pracovně a popíjel Martiny s višňovým džusem. Rukou při tom bubnoval o desku stolu, která byla z jedné strany zavalena hromadou sutin a příček, ze spoda podložena převrácenou knihovnou plnou admirálových oblíbených titulů. Ze stropu, naproti admirálovi, visela hromada kabelů, které každou chvíli zajiskřili a s ní v harmonii zablikalo i osvětlení místnosti. Citíl se zvláštně. Nikdy nezažil takový mix zoufalství, jak v uplynulých dnech, ale dosáhl toho, čeho chtěldosáhl vítezství. Malého a zbytečného, ale vítězství. Neseděl a nečekal, co se stane. Bojoval. Stanice za to zaplatila krutou daň. Desítky mrtvých a stovky zraněných, deset palub neobývatelných, mnoho sekcí bez energie a tak by se dalo pokračovat do

Založen: 25. 07. 2004 Příspěvky: 125 Umístění: Hvězdná základna McKinley

nekonečna. V jednu chvíli to dokonce vypadalo, že je to konec. V tu chvíli si admirál říkal, co by se asi stalo, kdyby tu všichni zahynuli. Co by se stalo s touto budoucností? Zmizela by. A kde by potom zahynuli? Rozbolela ho hlava. Ozvalo se zapípání. „Dále.“ Dveře se odsunuli jen do půli. Komodor měla ovázanou hlavu a zlomenou ruku stále ještě převázanou, ač jí to již očividně ošetřili kostním regenerátorem. „Zprovoznili jsme podporu života na dalších palubách. Celkové ztráty...“ Sandra zakašlala „..na životech zatím překročili tři sta a stále nacházíme další. Zraněné nepočítáme.“ Sandra chvíli stála a pozorovala popíjejícího admirála, načež z hromady sutin vytáhla kolečkovou židli a přitáhla si jí k sobě s úmyslem se na ní posadit. Židle ale byla chatrnější a tak, když na ní dosedla, selhala za hlasitého praskotu a komodor se ocitla na Zemi. Ticho protrhl bujarý smích. „Sandro, Sandro. Alespoň že víme, že stále žijeme. Myslel jsem si, že je s námi konec.“ „Asi tak, Marku. Těžko říci, jestli jsem zažila něco děsivějšího.“ Rico se zvedl a vyhlédl ven na hořící trosku jednoho Warbirdu. Několik člunů jí zrovna táhlo ke stanici k recyklaci použitelných částí. Sem tam proletěl servisní člun ve snaze opravit tu, či jinou část pláště stanice. „Vůbec nevím, co teď. Asi přiletí další, víš? A co uděláme? Budeme se muset vzdát.“ Admirál se napil a pak skleničku hodil na zem, mezi ostatní nepořádek.: „Ale o tom teď nechci přemýšlet. Pojď na můstek, myslím, že nás čeká ještě nějaké překvapení. Cítím to v kostech. Q by nenechal naší výhru bez dohry.“ Rico objal Sandru okolo pasu a vyšli na můstek. Nebo spíše na to, co z něj zbylo. Nutno zdůraznit, že toho moc nebylo. Pomineme-li zmizivší květiny, fungovali tu tak dvě konzole ny každé úrovni. Části úrovní byly propadlé, třetí úroveň byla úplně zavalená. Přesto to zde žilo, OPS sekce se snažila, jak mohla, inženýři opravovali seč mohli a i civilní obyvatelstvo se zapojilo do prací. Sem tam bylo ještě možné vidět lékaře, jak se k někomu sklánějí. „Pane?“ zamumlaly senzory: „Mám tu takový zvláštní... jak to říci. Zaznamenávám velice divné fluktuace. Vypadá to jako zničení částice . Potvrzuji pane, mám tu masivní vlnu, pohlcuje vše v cestě. Dorazí k nám za čtyřicet sedm sekund.“ „Tvá dohra?“ Rico ucítil Sandry ruku na své. „Pravděpodobně,“ Admirál sevřel její dlaň ve své a otočil se k ní: „Víš, všechno tohle možná právě teď a tady zkončí a já chci mít jistotu, že udělám ještě něco, co chci udělat už hodně dlouho.“ Rico se zadíval Sandře do očí a uviděl v nich slzy. ‘Zvláštní, nikdy jsem jí neviděl plakat.’ Pak jí již jen políbil,- pomalu a rozvážně. Cítil, jak se mu podává. Když se odtáhl, přitiskl jí k sobě. Rozplakala se. „Deset.. devět.. osm... sedm... šest... pět... čtyři...“ „Bude to dobré.“ Rico jí pohladil po vlasech. A v tom se stalo to co admirál zpola očekával. Všechno kolem znovu zamrzlo, lidé, konzole a hlavně i blížící se šoková vlna na hlavní obrazovce. Byla tak blízko, že už byla vidět. Vedle admirála se objevil Q. Tentokrát se ovšem vůbec netvářil vesele: "Tak admirále, zdá se že jsme na konci příběhu." „Ano Q, jsme. Jsme na poslední straně, předposlední odstavec.“ Rico mlčky přešel ke zbytkům zábradlí a pohlédl na obrovskou obrazovku: „Tak takhle to tedy mělo skončit. Kdo za to může?“ Q se mírně usmál:

"To je ta otázka, která vás od začátku tíží že? Chcete znát jednoho člověka, který tohle všechno způsobí. Ale zklamu vás, za tohle nemůžete vy, ani Roco a dokonce ani vyslanec Tarkin. Budoucnost je společnými dílem všech lidí v galaxii a každý má svůj podíl na výsledném plátně, někdo větší někdo měnší. Přesto však jsou lidé, kteří mohou věci změnit." „Jste příliš poetický Q, mne teď zajímá kdo tohle odpálil.“ Rico mávl směrem k tlakové vlně. Q se rozesmál: "Jmína jsou irelevantní, lidská touha po moci admirále." „Máte pravdu, Q, jako obvykle.“ Rico se otočil, sedl si na hromadu trosek vzhlédl ke muži před sebou, který hlásil odpočet: „Co máte teď v plánu? Ne, ne, ne! Ještě než mi to řekněte, mi povězte, proč jste mne sem přivedl. Jaký byl důvod, abych si tohle všechno prožil. Mám svojí odpověď a není špatná. Ale chci slyšet od vás to, proč jste to udělal. Je to jako lekce.“ Rico si povzedchl: „Další lekce od života.“ "Chtěl jsem vám, jenom připomenout jak jsou vaše vlastní ideály pomíjivé. Jak se lidé mohou změnit..." „...a jak blízko je od světla ke tmě. Povedlo se vám to, Q.“ "Klidně můžete zapomemnout na všechno co jste tu viděl, ale pomatujte si jednu jedinou věc. Pamatujte si co znamená hrát jako jeden tým. Vaše Federace to kdysi věděla, a ještě není pozdě na to si to znovu připomenout. A nebo..." Q obrátil zrak k šokové vlně na monitoru. Rico si dal hlavu do dlaní: „Je to težké, Q, v dnešním světě hrát jako tým. Je málo lidí, kteří chtějí. To je černý mor Federace.“ "Možná" připustil Q: "Ale spíš většina z nich přemýšlí také tak." Rico zvedl svůj pohled: „Proč nepomáháte třeba romulanům, Q? Proč lidem? Nebo pomáháte i romulanům?“ Já nepomáhám, já jenom udržuji pořádek." "Takže nás teď zase vrátíte jen tak zpět?" Q se šibalsky usmál a ...zmizel v záblesku. V tu chvíli se čas kolem Rica zase rozeběhnul. "tři-dva-jedna!" Křčičel zouvalý důstojník OPS. Rico zase držel Sandru v náručí. Jakmile uslyšel hlas a jakmile držel zase Komodora, nevěděl, co si má myslet. Proto jí ještě více přitiskl k sobě a raději zavřel oči, aby mu netekly slzy jako jí. Obrovský otřes, nesrovnatelný s jakýmkoliv předtím zachvátil stanici. Všichni byly mrštěni na podlahu takovou silou, že se jí prostě nedalo odolat. Admirál ucítil tupou ránu do zátilku, jak se o něco praštil a pak najednou bylo ticho... "Jako tým, admirále." uslyšel. Pak pomalu otevřel oči. Seděl ve své pracovně na McKinley, na svém gauči. Pracovna nenesla žádné známky poškození a, Ricovi se téměř zatajil dech, za okny se nádherně blištila planeta Země. Z pocitu štěstí ho však rychle vytrhnul intekom: =/\OPS Ricovi, prosím hlaste se okamžitě na můstku!=/\= Rico nejistě přistoupil ke dvěřím, které se, nepoškozeny, otevřely. Můstek vypadal stejně, jako před bitvu, jako před měsícem, jako celé ty roky.. Byl plný květin a lidí... zmatených lidí.

"Deset dní? Ale to přeci není možné vždyť..." Sandra vypadala ze všech zmatená nevíce. "Ujišťuji vás, komodore že je to nejen možné, ale že je to realita. Základna byla deset dní šest hodin sedm minut a pět sekund pryč." Odpověděl jí rozčileně vypadající admirál s pěti peckami, šklebící se právě z hlavní obrazovky. "Á admirál Rico, no konečně. Můžete mi vysvětli co se stalo?" dodal, když si všiml přicházejícího admirála. „Admirále?“ Rico najednou nevypadal o nic méně zmateně, než ostatní Člověk není stvořený na rychlé změny časoprostoru a Markovi rychle docházelo, že jediný, kdo si vše pamatuje, je on. Žaludku tohle pomyšlení moc dobře nedělalo. "Chcete mi snad říct, že největší stanice Federace si jenom tak odletí na deset dní neznámo kam a její posádka si toho nevšimne?!" Flotilní admirál vypadal víc než rozčileně, už jenom to že volal osobně nebylo příliš častou záležitostí. Rico mávl rukou a bodře se zasmál: „No, je to lepší výmluva, než kdybych vám tvrdil, že jsme se dostali do paralelní budoucnosti, kterou zničil výbuch fyzikálně nestvořitelné částice, ne?“ Admiál zakroutil hlavou. Zřejmě se mu admirálův smysl pro humor nezdál nijak zvlášť legrační: "Tohle ještě neskončilo Rico. Někoho vám tam pošlem aby zjistil co se stalo. Velení konec." „Marku, co se stalo?“ Sandra se k němu otočila a zadívala se mu do očí: „Máš nějaké vysvětlení?“ Rico jí chytil okolo pasu: „Jen jedno. Někdo mi chtěl připomenout, že jsme všichni jeden tým.“ Created by Vice Admiral Mark Rico & commodore Sandra Hayds (NPC) & the ultimate Q _________________ "...gegen alles!" 25. 12. 2004, 13:47

Mark Rico

Welcome back

Víceadmirál

Pípání dvěří se rozlehlo ztichlou pracovnou. „Dále.“ Rico byl pohroužen do práce. Psal (nekonečnou) zprávu pro velení, kde popíral všechny možnosti, jak by se dalo zjistit, co se stalo. Znovu a znovu opakoval, že si nikdo nic nepamatuje (což byla pravda s jedinou výjimkou), že lodní deníky neobsahují žádné informace a počítač někdo nenávratně promazal. Teprve, když na něj padl stín, zvledl hlavu: „No? Co je Sandro... Scotte?! Vítej zpátky!“ Admirál vyšel zpoza stolu a objal příchozího: „Vítej doma, kamaráde. Tak povídej, jak bylo na misi? Dopadlo vše podle plánů?“ Založen: 25. 07. 2004 Příspěvky: 125 Umístění: Hvězdná základna McKinley

Vyslanec pokýval hlavou a zatímco povídal, posadil se na kanape: „Ano, vše dopadlo podle očekávání. Měli jsme sice nějaké menší problémy, klingonům se zdálo, že je chceme podvést, ale to je maličkost. Známe přece klingony.“ Oba dva se usmáli: „Co vy? Byl vás plný subprsotor. A vlastně pořád ještě je. Stanice typu Avalon se moc často nevydává na okružní cesty někam do dálky a jen málokdy opouští prsotor Federace. A co nejhůř, když se vrátí, nikdy netvrdí, že si nic nepamatuje.“ Rico zreplikoval dvě Martiny a pokýval hlavou: „Je to tak, vůbec nikdo neví, co se se vlastně dělo. Někdo, nebo něco nám muselo komplet vymazat paměť.“ Matrix upil svého pití a zvážněl: „Vážně nikdo nic netuší? Deníky posádky, stopy na stanici, počítač?“ Rico zavrtěl hlavou: „Ne, nikdo. Všechno jsme už zkoušeli.“

„To je zvláštní. Kdo by si s tím dal takovou práci? Přece nějaká stopa musela zůstat. No, ale jste zpět. Předpokládám, že tohle bude ještě nějakou dobu vrtat předním vědcům v hlavě a nakonec se to zapíše do dějin jako jedna z nevysvětlitelných anomálií. Možná si o vás za sto let budou vyprávět pohádky.“ Scott znal Rica natolik, aby viděl, ž tohle téma mu neí moc příjemné. „To tak.“ Rico se posadil zpět za stul: „Určitě by nám přišili pokus o záchranu světa, intergalaktické příšery, zvrácenou budoucnost a podobně. Známe pohádky.“ „Ano, známe. Teď k vážnějším věcem- co s Tarkinem?“ Admirál dopil a skleničku strčil do stolu k ostatním: „Nic, necháš ho na pokoji a poblahopřeješ mu k jmenováí prokonzulem.“ „Jak to sakra myslíš?“ „Nechci, aby jsi mu nějak výrazně nadával. A to myslím vážně. Všechno to byla politika, to já jsem ho do toho namočil a tak jsem ho i já z toho vytáhnul.“ „Vždyť ti šel docela ostře po krku. A co si budeme namlouvat, možná pořád jde.“ „Ano, je mladý a nezkušený. A nechápe, jak se tahle hra hraje. Ale ono mu to dojde. Dříve, či později bude potřebovat pomoc.“ „A ty mu jí nabídneš? Myslel jsem, že už víš, že takové lidi musíš v politice hodit přes palubu. Nedá se na ně spolehnout a kdykoliv můžou...“ „Dost!“ Rico zabubnoval prsty na stůl: „Čiň jak myslíš, ale prosím tě o to, aby jsi mu nijak výrazně neubližoval. Klidně mu dej lekci, vyčiň mu co udělal, ale nepřeju si, aby jsi mu nějak ublížil. Nedával jsem si tu práci, abych mu zachránil zadek před výkonnou mocí, aby jsi ho teď ty potopil.“ „Klid Marku!“ Scott zvedl ruce v obranném gestu: „Fíha, co s ti stalo? Jasně že mu dám co pro to, ale dobře, nebudu mu nijak víc ubližovat. To jsem ani neměl v plánu. Myslím, že se stejnak poučil.“ Scott chvíli mlčel a pak si přihodil: „Nechceš si o něčem promluvit? Vypadáš, že to potřebuješ.“ „Ne.“ Admirál vypadal rozhodnutě: „Nepotřebuju. Tohle si musím srovnat v hlavě sám. Jinak to nepůjde. Přestože si nikdo nic nepamatuje, je člověk, který se toho poučil. Rozumíš mi?“ „Rozumím. Kdybys potřeboval, víš kde mne najdeš.“ „Ano, vím. Děkuji.“ „Není zač.“ Matrix se otočil k odchodu. U dveří se ale zastavil: „Zvu tě na partii šachů. Zítra večer v deset v simulátou jedna.“ „Dobře, přijdu tam.“ Created by Vice Admiral Mark Rico & ambassador Scott Matrix (NPC) _________________ "...gegen alles!" 29. 12. 2004, 1:00

John Roco

Assassination

Praporčík

"Ne!" "Praporčíku je nelogické neustále..." "Sakra S´Vaku řekl jsem že ne, které části z toho jsi nerozuměl ? Chci abyste tam šli znovu a to hned a budeme tady tak dlohou dokud to procento nezískáte. Je to jasné?" John něměl dobrou náladu. Strávili v simulátoru už téměř celý den a stále se jim nepodařilo překonat rekord simulace, a to jim chybělo už jen jediné procento.

Založen: 05. 06. 2004 Příspěvky: 100 Umístění: USS Posseidon

"Johne, 96 je daleko nad hranicí výborného výsledku, proč ti to sakra nestačí? Všichni jsme už unavení, pojďme to skončit!" ozvala se podrážděně Jan. Roco so povzdechl: "Už jsem vám to říkal několikrát, já nehci abyjsme byli jen dobří. My musíme být nejlepší, z celé téhle základny. Já vím, že vás to už nebaví ale časem sklidíme ovoce tohohle všeho." "Sklidíme ovoce?" Zeptal se S´Vak poněkud nechápavě. Všichni se na něj vijveně podívali. "To se jen tak říká" oznámil mu Brian. "John myslí, že budeme odměněni nebo tak něco." S´Vak pokýval hlavou: "Áha, metafora! Fascinující" Jan obrátila oči v sloup. "Takže znova. Stejný postup jako minule. S´Vaku, dej si pozor na ty granáty, Jan ty musíš to jádro vyřadit ještě o pár vteřin dřív a Briene ty..." "Já vím, já vím...buď ticho a nenech se chytit" přerušil ho crewman. Přesně" kývnul John. "Počítači aktivuj program Tuvok dva šest..." =/\=Johnson Rocovi. Hlaste se okamžitě u mě v pracovně.=/\= John se zaseknul uprostřed věty. Potom odevzadě vydechnul: " Už tam jdu." Jan se mírně uchychtla, když viděla jeho víraz tváře. John jí podal phaserovou pušku. "Máš velení, určitě to zvládnete i beze mě." S těmito slovy se usmál a odešel. Jen zůstala jen vytřeštěně zírat a John si ti vychutnával. Vyvést z míry se mu ji nedařilo často. Kancelář Zaraha Johnsona nebyla daleko a jelikož John už neměl potíže s orientací na základně (dokonce se momentálně zoufale snažil naučit se její plány nazpaměť) dorazil tam asi za deset minut. Prošel kolem tradičně prázdného stolku pro sekretářku a zazvonil. "Dál" Zarah seděl za svým starým stolem z 19. století. John nepochyboval o tom že jde o originální kousek. Postavil se před něj a naznačil pozor. Chtěl jste se mnou mluvit, pane? Zeptal se, trochu zbytečně. Zahah se usmál a ukázal na křeslo pro hosty. John se posadil. "Jistě praporčíku, jenom maličkost. Na stanici by asi za týden měli dorazit vrcholní diplomaté z Cardassie." John se zamyslel, jesli už někdy v životě viděl Cardassijského diplomata. Sama ta přestava mu ale připadala dost nepravděpodobná.Zarah mezitím pokračoval: " Zdrží se tady asi týden a měli by jednat s našimi lidmi a Bajorany, ohledně čeho si nejsem jistý. Podstatné je, že naším úkolem bude tajistit jejich bezpečnost během

samitu. Rozhodl jsem se to přidělit vašemu týmu." "Máme se starat o Cardassiany?" Zeptal se překvapeně John. Zahrah se zamračil: "Pokud jde o mě nejraději bych se o ně staral za silovým polem, praporčíku ale rozkaz je rozkaz. Postaráte se, aby měli veškeré pohodlí a necítili se nijak ometozováni. Ale přesto chci Johne, abyste zajistil že budou neustále pod dohledem. Cardassianům se nedá věřit." "Rozumím, pane zařídím to." "Nic jiného ani nečekám, odchod." John se otočil, a vypochodoval ven z kanceláře. Tenhle nový úkol se mu ani trochu nelíbyl. Sice se nikdy osobně s Cardassiany nesetkal, ale podle toho co mu vyprávěl otec to jsou nejvetší podrazáci v galaxii. Pomalu odcházel od kanceláře když se náhle ozvala mohutná exploze, která ha přišpendlila na podlahu. Světla kolem na několik sekund zhasla a potom se rozsvítila mnohem slběji než normálně. Praporčík se otočil, zdálo se, že to vycházelo z kanceláře Hlavního bezpečnostního důstojníka. "Bože!" Co nejrychleji vstal a běžel zpátky ke kanceláři. Uvnitř byl hustý dým a část kanceláře byla v plamenech. Klepl do svého odznaku: "Zdravotnický tým ihned do kanceláře bezpečnosti." Jednu podruhé odhazoval trosky nábydku, která mu stáli v cestě, po chvíli uviděl Zahara jak bezvládně leží na podlaze. Jeho tvář se zdále velmi ošklivě popálená. John přiložil ruku na jeho krk, aby zahmatal puls. Byl mrtvý... _________________ Praporčík John Roco, bezpečnostní důstojník, SB McKinley "Zapojíme-li přístroj do zásuvky, funguje lépe" 29. 12. 2004, 14:55

Bart G. Farkas

Náhoda, nebo úmysl ?!

Nadporučík (marína)

Bart se jako každé ráno probudil klidný a dostatečně vyspalý. Po otevření očí se před ním objevily obrysy věcí, které měl v pokoji - Stůl, židle, počítač etc...

Založen: 02. 06. 2004 Příspěvky: 324 Umístění: SB McKinley

Protáhl se, nadechl se zplna hrdla kyslíku a vstal. Jako vždy byla prvním místem, které navštívil, koupelna. "Čistota půl zdraví." Přesně to bylo heslo, které Bart dodržoval. Zrovna když se holil, otřásl základnou výbuch, který Bart opravdu nečekal a tak se leknutím řízl. Zaklel opravdu nahlas, ale věděl, že to nebude jen tak...na stanici byl jakýkoliv výbuch mnohem nebezpečnější než na Zemi a proto se rychle oblékl do uniformy, zranění napravil kožním regenerátorem a vyběhl ze svého neuklizeného pokoje. Tu si Bart všiml, jak se proti němu valí deset členů bezpečnosti. Galantně jim uhnul stranou, ale inženýra, co běžel za nimi si stopl a zeptal se ho. "Je mi líto, že Vás budu rušit, ale můžete mi říct, co se sakra u všech rohatých zas děje ?" Inženýr se zastavil, chvíli rozdýchával a pak sípavě pronesl. "Eh, na stanici došlo k výbuchu v sekci bezpečnosti. Podle toho, eh, co jsem slyšel, tak někdo přišel o život." Bart se zhrozil, když to slyšel a následoval technika až na místo činu. Zde v hromadách trosek se skláněl bezmocný doktor nad tělem jistého vyššího

důstojníka bezpečnosti...jaká tragédie... "Kdo to je, ten mrtvý ?" Zeptal se Bart jednoho, o kousek dál stojícího, bezpečáka. "Je to náš velitel, hlavní náčelník Zarah Johnston, buď mu země lehká." Bezpečákovi oči jemně slzely. "Nejspíš to byl dobrý velitel ten Johnston." Pomyslel si Bart a pomalu se jal k odchodu. Nebylo tady jak pomoci. Před však klečel nějaký technik a on si ho nevšiml, proto o něj zakopl a svalil se na zem. Už chtěl vstát a omluvit se, jenže jak tak ležel, všiml si na zemi něčeho podivného.... Zvedl to tedy a pořádně si to prohlížel. Technik však byl jiného názoru a začal řádit. "Do háje, člověče, to si nemůžete dát pozor, mohl jste mě zabít, kdyby jste se byl trefil kolenem do hlavy !" Nadporučík Farkas pomalu vstal, otřepal se, pak se podíval na technika a řekl. "Je mi líto, že jsem vás uhodil, budu se snažit, aby se to příště nestalo, ale nyní potřebuji vaši pomoc." Technika se to podivně dotklo a tak neskončil, místo toho rozjel rozpor na novo. "Vy se jen tak omluvíte a pak si myslíte, že Vám budu pomáhat ? To jste se asi pomátl člověče ne ?!" To už Bart nevydržel, chytl inženýra za uniformu, přirazil ho jemně ke zdi a tvrdě k němu promluvil. "Tak podívej chlapče, takhle si vyskakovat nebudeš, teď tady nejde ani o tebe, ani o mě, ale o někoho, kdo už je mrtvý a my se snažíme zjistit, jak to, že je mrtvý, chápeš ?! No a já jsem našel něco, co je minimálně podezřelé, takže mi neříkej, že mi nepomůžeš, jinak se ocitneš v hlášení a věř mi, že se ti to líbit nebude, ok ?!" Technik toto asi nečekal a tak naprázdno polkl a odpověděl, "Aaa-ano, jistě, tak ccc-co potřebujete nadporučíku ?" Bart se uklidnil, pustil ho a druhou rukou mu podal asi 3cm plíšek s několika spoji. "Zkuste mi zjistit, co to je." Inženýr se na to koukl, pak to začal zkoumat trikodérem a pomalu vykládal svá zjištění. "Určitě to není z lodního Pc, ani spotřebiče, které tu máme to nevyužívají, podle trikodéru je to část z většího celku, pravděpodobně nějaké dálkové ovládání....(nechvíli zmlkl a pak pokračoval)...Ach ano, dálkové ovládání k bombě, že mě to hned nenapadlo, ale podle PC má dosah jen asi 3 km no a navíc ne přes štíty a různá rušení, jelikož v té době se štíty testovali a proto byly zapnuté, tak dosah je jen ze vnitř základny, tedy to musel udělat někdo, kdo je ještě na základně....musíme ihned informovat admirála. " Bart jemně pokýval hlavou a dodal. "A taky to uděláme..." Poté Bart ťuknul na komunikátor a řekl do něj... Tady nadporučík Farkas admirálovi Ricovi, admirále, zdá se, že ten výbuch způsobil někdo úmyslně a podle technika by ten někdo měl být ještě stále na základně, doporučuji uzavřít základnu, dokud ho nechytneme.=/\=

Nyní už záleželo jen na admirálovi, jak se rozhodne, jedno bylo však téměř jisté, někdo naplánoval smrt Zaraha Johnstona a to se mu taky povedlo. _________________ "Člověk umírá tolikrát, kolikrát ztratí přítele." Kadet John Detrix DF Ministerstvo zdravotnictví varuje: Čtení Farkasových logů může způsobit i těžkou újmu na zdraví !!! 30. 12. 2004, 11:41

Martel Tarkin Konzul

Velvyslanec Scott Matrix se již několikátý den zdržoval na stanici. Dokonce si převzal od Martela zpět i svůj úřad. Martel věděl, že si ho Matrix jednou zavolá a zcela „decentně“ mu osvětlí jeho chování vůči admirálovi. Mat se vyhýbal jeho kanceláři, jak mohl. Oddaloval ten okamžik. Na jednu stranu to bylo zbabělé, ale na druhou stranu to bude Matrix, kdo bude chtít onen meeting. A jak Martel předpokládal, tak se i stalo. V jednu krásnou hodinu se ozval Martelův interkom. Založen: 02. 06. 2004 Příspěvky: 279 Umístění: Sektor Theta, kolonie pod velením admirála Rica

„Matrix Tarkinovi, dostavte se do mé kanceláře.“ Již z této věty Mat pochopil, že situace není tragická, jak se obával – je na pokraji katastrofy. Matrix mu totiž vždy tykal. Nyní mu ovšem vykal, což znamenalo velmi špatné (katastrofální) vyhlídky. Hezky pomalým krokem procházel atašé koridory. Ať se snažil sebevíc jít pomalu, tak cesta ubíhala podezřele rychle. Vše bylo proti Matovi. To si říkal sám pro sebe. Od uvítání velvyslance dělil Mata jen jeden jediný úkon – zazvonit. Odhodlal se k němu. Zvonek oznámil Matrixovi, že někdo čeká za dveřmi. Matrix nelenil a pozval čekajícího dále. S nutnou dávkou odhodlání vstoupil Mat do kanceláře hlavního diplomatického důstojníka. Tahle kancelář bývala před časem jeho a moc se mu tu líbilo. Matrix vstal. Rukou mu pokynul, aby se posadil. Martel se posadil a čekal na svůj „boží soud“. Mat nasadil medový hlas a spustil. „Vítejte zpět, velvyslanče.“ Matrix se jen posadil a začal bubnovat do stolu. Mata polil pot – bylo to neklamným znakem toho, že Matrix byl u Rica… „Proč?“ Otázal se jednoduše. Nezvýšil přitom hlas, vlastně byl dosti lhostejný. „Proto?!“ Zkusil Mat odpověď. Scott na něj vrhl pohled, který naznačoval, že není čas na žerty. „Protože to byl rozkaz.“ Matrix se otočil a podíval se z okna ven. „Myslel jsem, že jsi již pochopil fungování této stanice, jejich lidí a hlavně jejich vztahů.“ Myšlení matka omylu, opakování matka moudrosti. Řekl si Mat v duchu. To by mu teď nejraději řekl, ale nemohl.

„Pravděpodobně jsem je nepochopil správně, velvyslanče.“ Odpověděl Mat diplomaticky. Velvyslanec však jen obrátil oči v sloup. Někdy nemohl pochopit chování svého pobočníka. „Pěkně řečeno. Tak jinak – všiml sis, jak tady vše funguje? Jsi tu už hezky dlouho. Tvoje jednání bylo touto stanicí ovlivněno. A navíc ti připomenu jedno pořekadlo – jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá…“ Hlas na konci věty se změnil v dosti ostrý, který Mat u velvyslance nepamatoval. „Chápu.“ Řekl neochvějně Martel, jen aby měl pokoj. „Taktika umírněného beránka ti neprojde, mladý muži.“ Ohodnotil jeho strategii Matrix. Vstal a přistoupil k oknu. Hezkou chvíli se díval jen tak ven. „Tahle aféra tě mohla stát všechno.“ To už Martel ale nevydržel. „Tak se do toho neměl plést!“ Řekl s dosti rázným přízvukem Martel. Scott jen v rychlosti otočil, aby se ujistil, že Martel stojí. Mat však seděl v křesle a jen pozoroval velvyslance. „Nechápeš, o co šlo.“ „Přiznávám, nechápu a je mi to jedno. Bylo to potvrzenou generálním tajemníkem Rady Federace. Rozkaz byl tedy od nejvyšší instance.“ „Je naivní myslet si, že by tě ta nejvyšší instance podržela, Marteli.“ Matrix začal zase otcovsko-učitelské kázání. Nenechal se rušit Martelovým znuděným obličejem. „Lidé musí držet při sobě, aby je jiní nedostali. To platilo, platí a bude platit. Měl jsi jediné štěstí, že tě admirál z toho maléru pomohl.“ Mat se však obořil. „Admirál mě do toho maléru jen dostal. Nic víc!“ Stál si neochvějně za svým. Scott se zase posadil do křesla. Ruce si položil na hrudník a zkřížil je. „Proč si to myslíš?“ „Kdyby se do toho nepletl, tak nadporučík Natalia Youds by dnes seděla ve vězení a já se hřál na výsluní, jak skvěle jsem to dokázal.“ Namítl chladně Martel. Matrix se na něj jen udiveně díval. Tušil, že Martel není hlupák, ale opravdu se překonal – tohle od něj tedy rozhodně nečekal. „A jak vidíš, tak jsou to ty „spolky“, které ji ochránily. A tebe to málem stálo kariéru.“ „Ale nestálo.“ Zněla zarytá odpověď na Matrixovu přednášku. „Ne, nestalo. A to jen proto, že ti dali pokoj. To je velký rozdíl. Admirál by tě teď mohl zlikvidovat a nebyl by to žádný problém, tomu věř.“ Martel v tom poznal jasnou výhružku. Nejspíše to bylo tím, že to i výhružka byla. „Admirál je admirál. Jako každý jedinec je nahraditelný.“

Scott jen pokýval hlavou na znamení souhlasu. „Ano, je to tak. Každý je nahraditelný. Ale nejvíce nahraditelní jsou ti, kteří udělají chybu.“ „Přesně tak!“ Prohodil Mat. Scott se na něj zadíval, co tím myslel, ale nakonec se jen spokojil s vysvětlením pořekadla – tonoucí se stébla chytá. „Ty si to nenecháš vysvětlit, že?“ Otázal se ho prostě Matrix. „Je nějaký způsob, jak tě přesvědčit, že admirál proti tobě nic nemá a že to udělal jen proto, aby ochránil nevinného člověka?“ Matovi zajiskřilo v očích. „Nejsme tu od toho, abychom studovali, co je správné a co ne. Jsme tu od toho, abychom chránili Federaci a hlavně zájmy její diplomacie. Vzpomínáte?“ Střelil Martel Matrixovi přímo do jeho myšlení. Tyto věty kdysi Scott řekl Martelovi. „Sakkath se nemýlila ve svých „předpovědích“. Varovala mě, že umíš překroutit hodně argumentů, aby vyzněly jinak, než byly myšleny.“ Martel jen pokrčil rameny. „Jednu věc si však pamatuj. Admirál pro tebe udělal dost, nechtěl ti nikdy ublížit a nechce to ani teď. Upřímně řečeno – přišel jsem za ním a dával si dohromady, co spolu na tebe vymyslíme. Nechtěl, abych ti nějak ublížil. Nechtěl, abych na tebe tlačil, ale chtěl, abys pochopil, že pokud s ním budeš spolupracovat, tak on se za tebe postaví.“ „Takže vlastně Vy jste ten zlej, který mě chtěl potopit?“ Matrix se jen usmál. „Nepřevracej to. Nemá to smysl. Ty sis prostě umanul, že admirál má něco proti tobě.“ „Neumanul.“ Řekl Martel s dětskou zahořklostí. „Ale umanul a nechce se ti z toho ustoupit. Prostě ti pomohl a hotovo.“ Zkrotil ho Matrix. „Nepomohl. Zachránil mě můj otec a očividně má jeho skupina tedy větší vliv.“ Ano, Martelův otec. Záhadná figurka na šachovnici. Nicméně přijel na pozvání admirála Rica. Nebo aspoň tak s tím byl Matrix obeznámen. „Tvůj otec za tebou byl. Já vím. Admirál ho pozval, aby spojil své síly k tvé záchraně.“ Martel se vcelku udivil. Díval se na Matrixe, který jen bubnoval do stolu vítězným způsobem. „Promiňte, ale ten warbird, který mého otce přivezl na Zemi, se objevil dříve, než začalo jít o mou hlavu. Hranice přelétal několik hodin potom, co se vrátil admirál Rico a admirál Kříž.“ Matrixovi začalo vcelku svítat. Tohle bylo více než jen nějaká malá rozepře. Pokud sem přijel i velvyslanec Siran a generální tajemník nařídil zatčení Natalie Youds… Nyní to do sebe zapadlo všechno. Očividně projekt DarkAngel byl ve vědomí velvyslance Sirana. Matrix znal Sirana osobně, tudíž věděl, že ten projekt byl k

něčemu potřeba – otázka zněla k čemu. „Každopádně je ta situace za námi. Jedno mi slib. Už nepůjdeš admirálovi po krku.“ Pravil nekompromisně velvyslanec. „Já mu nikdy po krku nešel. On šel po krku mě. Mám jen vůči němu jisté, zcela pochopitelné předsudky.“ „A jsme zase u toho… Nech si to vysvětlit. Admirál je zkušený muž. Prošel bitvami, dostal významná vyznamenání a byl oceněn…“ Chtěl pokračovat, ale Martel mu skočil do řeči. „A během jeho cesty za těmi vyznamenáními si také nadělal spoustu nepřátel.“ Matrix jen pokroutil hlavou. „Ano, ale i přátel.“ Martel se chystal na ráznou odpověď. Nicméně nedostal šanci. „Nyní můžeš jít. Ale pouvažuj nad tím, co jsem ti tu právě řekl.“ Velvyslancův hlas nepřipouštěl další diskuzi. „Jistě, pane.“ Pěkně poslušně, jak pejsek, dal v odpověď Martel. Už se potichu kradl z Matrixovy kanceláře, když tu… „Ehm, ehm, ehm… Nezapomněl jsi na něco?“ Mat se otočil na noze zpět k Matrixovi. Věděl, na co „zapomněl“. „Tak jo.“ Pronesl Mat zklamaným hlasem. Jeho pravá ruka se dotkla frček na jeho pravém límci a sundala 1,5 frčky, které říkaly o jeho nositeli, že je vyslanec. Nyní byl Mat zase atašé. Frčky si na chvíli nechal v ruce. Poté je položil na stůl. Matrix vstal, prohlídl si právě položené insignie. „Předstup.“ Vyzval svého pobočníka. Mat v rozpacích, co se bude dít, poslechl. „Atašé Tarkine z rozhodnutí Diplomatického sboru Rady Federace jsi byl povýšen na prokonzula Tarkina. Gratuluji.“ Odpřednášel Matrix a natáhl k Matovi ruku. Mat ji s vděčností přijal. Čekal, že si svou půl frčku vezme sám, ale Matrix udělal gesto, jenž Martel neočekával. Sám mu tu půl pecku připnul. „A teď už padej.“ Martel vyšupajdil z kanceláře celý šťastný. Sice to nebyl vyslanec, ale za to to byl stálý prokonzul. Matrix se chvíli díval na dveře, kudy před chvíli odešel čerstvě povýšený prokonzul. Na malý okamžik se vrátil do svých začátku a vzpomněl si, jak bylo jemu, když byl poprvé po AHF povýšen. V jeho myšlenkách ho však vyrušil tón příchozího volání. Velvyslanec nelenil a hovor přijal. Na obrazovce se objevil jakýsi muž. „Jsem inspektor Sorgat z Úřadu Rady Federace.“

„Zdravím Vás, inspektora. Jsem velvyslanec Matrix.“ „Velvyslanče, máme tu podklady pro jednání vůči komodoru Hayds. Poslal je vyslanec Tarkin. Trvá na nich?“ Matrix byl překvapen. Co jim to Tarkin asi jen poslal. „Nejsem si jist, inspektore. Můžete mi to osvětlit?“ „Podle všeho byste to měl mít ve svém počítači pod složkou SH1-SB1-001. Je tam vše. Ale trváte tedy na tom?“ „Inspektore, myslím, že na tom trvat nebudeme. Musíme přeci shromáždit více důkazů.“ Ušklíbl se Matrix. „Chápu.“ Odpověděl inspektor. V hlase bylo poznat smyšlení o tom, jak půjde komodor ke dnu pod tíhou větších důkazů. „SB1 konec.“ Po těch slovech se na monitoru opět objevilo standardní logo Federace. Matrix se rychle podíval do daného souboru. Po jeho přečtení se jen musel pousmát. Obsah byl opravdu skvěle vymyšlen. Jedno potvrzení a Sandra by měla opravdu minimálně velké problémy. „No Marku, očividně se Tarkin učí rychle.“ Pronesl nahlas, když soubor mazal. Created by ambassador Scott Matrix and vice-consul Martel Tarkin _________________ Nejlepší diplomat, jakýho znám, je plně nabitej phaser! kapitán Scotty Hlavní diplomatický důstojník pro sektor Theta Hráč měsíce – Září 2380 1. 1. 2005, 2:11

John Roco

A bad day

Praporčík

John se skláněl nad Zarahovým tělem a stále nemohl uvěřit tomu co se právě stalo. Vždyť ještě před minutou s ním mluvil a teď najednou... Zaslechl něčí kroky a s námahou se otočil. Troskami kanceláře se prodíral pár mužů v modré uniformě. Johnovi na okamžik svitla naděje, že by pro náčelníka třeba jěště něco mohli udělat. "Dovolíte," jemně ho odstrčil jeden z lékařů. John se nijak nevspíral, věděl že tady k ničemu nebude. Do očí se mu začaly hrnout slzy, ale teď nechtěl plakat. Rukou si je otřel a zhluboka se nadechl: Založen: 05. 06. 2004 Příspěvky: 100 Umístění: USS Posseidon

"Můžete pro něj něco udělat?" Doktor ale nad jeho tělem přejel jenom krátce trikordérem: "Je mí líto, praporčíku. Je mrtví, nic dělat nejde." "Bože!" vydechl John a znovu se podíval na Zarahovu popálenou tvář. Hned však zase odvrátil zrak, nemohl to už snášet o nic déle. Kolem bezpečnostní kanceláře se začal vytvářet shluk zvědavců. To by se mělo rychle zarazit, než začnou lézt až do kanceláře. Zhluboka se nadechl a začal dělat svou práci.

"Prosím ustupte, tady není nic k vidění." Použil tu nejotřepanější frázi jakou snad jenom mohl, ale nezdálo se, že by zabrala. "Slyšeli, jste! Zpátky!" Dav se ale jenom neochotně pohnul ani ne o metr. John na tohle teď neměl náladu. Koutkem oka zahlédl dva crewmany od bezpečnosti. Znal je jen z několika porad, a nemohl si vybavit jejich jména. "Hej vy a vy!" Křikl na ně. Crewmani se na sebe nejistě podívali. "Dostaňte ty lidi z téhle sekce. Nechci aby se tady kdokoliv motal." Crewmani na okamžik zaváhali, ale potom poslechli a začali lidi k jejich nelibosti vytlačovat ven. "Fajn tak, je to správné." Rukou však zastavil nějakého inženýra, který nažil prodrat do konceláře. "Kam si sakra myslíte že jdete!?" zeptal se John podrážděně. "Já, mám za úkol zjistit škody." John si povzdychl: "Dobře, ale dávejte pozor ať s ničím nehýbete dokud se to nevyšetří!" I když většina lidí už koridor opustila, stále jich tam bylo víc než dost. Rocovi začínala docházet trpělivost. John se vydal k další skupince lidí, kde postával i nějaký mariňák: "A vy jste sakra kdo?" Vyjel na něho. Bart se podíval na smutně vypadajícího mladíka od bezpečnosti , odložil ruku od odznaku, kterým před chvílí informoval Rica o svém zjištění, poté se napřímil a odpověděl. "Jsem nadporučík Farkas." Pak vzal si vzal od technika zpět doličný předmět a předal ho do rukou onomu mladému bezpečnostnímu důstojníkovi. "Toto je důkaz, že asi na 95% byla důsledkem výbuchu nastražená, na dálku odpálená bomba." Když Bart předával součástku, všimnul si jakoby blesku, který se objevil v mladíkových očích, symbol vzdoru a odplaty... John si se zájmem prohlížel zbytek zařízení, které mu nadporučík podal. "Hmm, to znamená že tady máme vraždu." Ještě jednou v ruce otočil celé zařízení a pozorně si ho prohlížel: "Tohle je Romulanská technologie." řekl s úžasem a zlostí v hlase zároveň. "To musíte vědět vy praporčíku, já vím jen, že je to část bomby a ne ledajaká...jedná se, podle tohoto technika (ukázal Bart na vedle klečícího chlapíka v brýlích s trikodérem v ruce), o kus z dálkového odpalovacího detonátoru. Dokonce je více než pravděpodobné, že je strůjce tohoto incidentu ještě na základně." Řekl s klidem Bart a stále sledoval praporčíkovi reakce. John se trochu uklidnil a pokusil se přemýšlet. Na emoce bude ještě dost času později obrátil zrak k nadporučíkovi: "Měli bychom tedy zařídit, že to tak zůstane a nikoho nepustit ze stanice pryč." K tomu Bart ihned dodal.

"Už jsem informoval admirála, věřím, že udělá, co bude třeba." John jenom kýval hlavou na znamení souhlasu. Stále se ještě nemohl vzpamatovat z toho co se stalo. "Fajn, tuhle sekci uzavřeme dokud jsem nepošlou někoho, kdo zajistí všechny možné stopy a..." John se zarazil. Momentálně ho nenapadal nikdo, kdo by to měl udělat, protože bezpečnsotní složky na celé stanici prostě spadaly pod Zaraha a on je koordinoval sám. Neměl vlastně žádné zástupce nebo tak něco, jeho vlastními slovy by mu jenom překáželi a Rico mu v tomhle směru nejspíše vycházel značně vstříc. Museli to být přátelé. "Víte co nadporučíku, vím že je to neobvyklé ale nemohli by místo činu zajistit vaši lidé? Bezpečnostní složky jsou těď v podstatě bez velení a byl by v tom akorát bordel. Já zatím zajdu za admirálem." "Samozřejmě praporčíku, postaráme se tu o to, než se to vyjasní." Pronesl Bart jen tak, jako by mu to vůbec nepřišlo divné, že přebírá práci po bezpečnosti, s kterou se normálně mariňáci 2x v lásce nemají, ale Bart byl v tomto jiný, nerad soudil lidi jen podle toho, k jaké skupině patří. =/\= Farkas K´Motovi, poručíku, potřebuji, aby jste se ihned s celým týmem hlásil u kanceláře vrchního velitele bezpečnosti Johnsona, počkám tu na Vás a dám Vám další instukce ! =/\= Řekl Bart do komunikátoru a za chvíli přišla odpověď. =/\=Tady poručík K´Mot (z komunikátoru byl jasně slyšet hrubý klingonský hlas), jsme na cestě pane. =/\= Pak se Bart opět otočil k praporčíkovi a dodal. "Až bude potřeba, nahlašte mi, že je vše v pořádku a já tým stáhnu, do té doby se tu o to postarají. Mimochodem, smím vědět Vaše jméno ?" Dodal Bart jen tak zlehka, jako by se ptal, kolik je hodin. "Ano, ano jistě omlouvám se." Probudil se John. "Praporčík Roco. John Roco. A vy jste...?" Bart se usmál. "Již jsem to říkal, ale pro zapamatování jsem nadporučík Bart G. Farkas." "Á..jistě, ano. Takže děkuji nadporučíku,a teď pokud mě omluvíte" Usmál se nuceně John, pokynul Bartovi na pozdrav a vydal se k nebližšímu turbovýtahu aby podal hlášení těm nahoře. Created by:John Roco & Bart G. Farkas _________________ Praporčík John Roco, bezpečnostní důstojník, SB McKinley "Zapojíme-li přístroj do zásuvky, funguje lépe" 1. 1. 2005, 21:36

John Roco Praporčík

John nervózně přešlapoval v turbovítahu mířícího na palubu jedna, přímo do OPS stanice. Věděl, že musí informavat toho nejvyššího, admirála Rica ale nijak zvlášť se mu do toho nechtělo. O Ricovi kolovaly stanicí různé historky a nikdo si nebyl jistý co je doopravdy pravda, snad s vyjímkou admirála samotného.

Praporčík Roco se s ním ještě nikdy nesetkal a tak byl přinejmenším zvědavý. Škoda jen, že to nebude za jiných okolností. Výtah najednou zastavil a dveře se s zasičením otevřely a praporčík vešel do nejpůsobyvějšího velícího centra ve Federaci. Byl tady za dobu co je na stanici teprve asi potřetí a vychutnával si to. Potom ale zamířil k admirálově pracovně, do které se vcházelo nenápadnými dveřmi pár metrů od vítahu. John tedy neváhal, a vydal se hned tam. Založen: 05. 06. 2004 Příspěvky: 100 Umístění: USS Posseidon

Když vešel do přesálí, uvítala ho admirálova sekretářka: "Zdravím, praporčíku. Máte přání?" zeptala se laskavým úsměvem. John kývnul: "Jsem z bezpečnosti, praporčík Roco, potřebuji mluvit s viceadmirálem Ricem, je to naléhavé." "Ano, jistě je mi to jasné." Stiskla tlačítko na svém stole: "Admirále, je tady praporčík Roco od bezpečnosti a chce s vámi mluvit." =/\= Pusť ho dovnitř =/\= John se zhluboka nadech a vešel do pracovny. Za stolem seděl admirál a s velice nelibým výrazem hleděl do počítače před sebou. "Admirále." Pozdravil John Rico k němu zvedl oči: "Praporčík Roco. No, vítám tě. Neseš alespoň nějaké dobré zprávy?" John smutně pohodil hlavou: "Obávám se, že ne , pane. V náčelníkově pracovně jsme našli zařízení, které bylo s největší pravěpodobností součástní dálkově odpalované nálože s krátkým dosahem. Útočník by ještě měl být na snanici. A ještě něco, podle stqvby obvodů se pravděpodbně jedná o Romulanské zařízení." "Jen to poslední je pro mne novinka." Rico přejel prsty po počítači: "Stanice byla komplet uzavřena, vracíme i dvacet lodí, které odletěli těsně po výbuchu." John si mírně vydechl: "Ano, pane. Místo činu prozatím mají na starosti mariňáci." "Mariňáci? Kdo o tom rozhodl?" Admirál vypadal překvapeně. John se provinile ušklíbl: "Eh...no vlastně já, pane. Domluvil jsem se s nadporučíkem Farkasem, že to tak bude lepší do té doby než bude bezpečnost opět plně v pohotovosti. Zara...totiž náčelník Johnson nemá žádného zástupce vždycky říkal že by mu..." "Ano, já vím, praporčíku." Skočil mu do řeči admirál. "Každopádně přesto, že nemáš na něco takového pravomoc, nevadí. Na místo by měl brzo dorazit poručík Fielding, který převezme vyšetřování. Je to schopný člověk, mám v něj důvěru. Každopádně informuji ho, že je mu Farkas a jeho lidé k dispozici." Rico se zamyslel: "Piješ, Johne?" "Ne ve službě, pane." "Teď jsi ve službě?"

John se zamyslel. Teoreticky ve službě vlastně, nebyl ale poslední události ne vyvinuli trošku jinak, že původně očekával: "No vlastně...právě mi měla skončit, když se stala ta nehoda." "Fajn." Rico se zvedl, přešel k replikátoru a objednal dvakrát "režnou", pak jednu podal Johnovi, jednu si vzal, ťukli si a se slovy: "Na Zaraha, ať je mu věčný život lehký" jí vypili na ex. John ho napodobil. Nicméně bylo to něco velmi, velmi silného. Málem se mu do očí začali drát slzy ale nevydal ani hlásku. "A na to jaký vždycky byl." dodal ještě admirál. "Pane, pokud si to mohu dovolit, je třeba abyste co nejdříve ustanovil nového velitele bezpečnosti. Za zákadně je 90% kadetů a poddůstojníků a ti potřebují někoho, kdo je povede." Rico pokýval hlavou: "Máš pravdu, praporčíku, každopádně to prozatímně bude právě poručík Fielding. Navíc, nejspíš nám sem přidělí někoho velitelství." John kývnul: "Rozumím, pane. Pokud je to tedy vše?" "Asi ano, praporčíku." John se tedy otočil a odešel pryč z kanceláře. Created by: John Roco & Marc Rico _________________ Praporčík John Roco, bezpečnostní důstojník, SB McKinley "Zapojíme-li přístroj do zásuvky, funguje lépe" 3. 1. 2005, 15:50