82
K čemu je vlastně v době internetu dobrý spisovatel? K tomu, k čemu byl dobrý i před dvěmi sty lety. Internet je pouze komunikační (a špehovací) nástroj, je to jako ptát se nač je ve věku televize vhodný filmový režisér. Zkusím vám prozradit něco, co vám ve škole neřeknou, protože to sami nevědí. Spisovatelství je poměrně mladý obor, moderní autor převzal léna, jež dříve obhospodařovali filosofové, alchymisté, řemeslní písaři, dvorní básníci, řečníci, kněží chrámových škol a ochránci nauk (neplést s vírou, či církevní ideologií!) i lidoví veršotepci. Moderní spisovatel by měl v sobě slučovat psychologa, kvantového fyzika, univerzální médium, génia obdařeného značnou obrazotvorností a zdatného řemeslníka. To je ovšem ideální stav, k němuž se dostanou jen ti nejlepší. Spisovatel je: 1) Ústy lidského (společného) podvědomí 2) Tvůrcem budoucích šancí lidstva (vytváří vize, kterou lidstvo zvolí, již není jeho věc) 3) Vypravěčem velkých příběhů (kultivuje společnost na půdorysu základních ctností, jež jsou: moudrost, spravedlnost, mravní síla a umírněnost) 4) Je ochráncem potřebných slov 5) Je pojivem jedinců ve společnost (zprostředkovává individuální zkušenost na vyšší úrovni než novinář) 6) Je protiváhou rozpoutaného systému a jeho odvěké snaze připravit člověka o svobodu To je docela slušná porce na jeden obor vnímaný spíše jako rejdiště snílků a bláznů, že?
83
Přijde mi, že roli spisovatele a vůbec vliv slov na vývoj lidstva trochu přeceňujete. Můžete se mi k tomu vyjádřit? Omlouvám se, to si musíte vyřídit s někým jiným, pravděpodobně se Stvořitelem, ne se mnou. Já si nevymyslel, že na počátku všeho bylo slovo, ani, že slovo je silnější meče. Pokud spíše věříte na Velký třesk, studujte kvantovou mechaniku. Říká to samé, co umělecké disciplíny, ale jazykem, který Vám může být bližší. Ovšem upozorňuju, že i tento racionální obor pracuje s vírou. Musíte věřit, že to tak skutečně bylo, pak teprve teorie funguje. Jiří Voskovec kdysi poznamenal: „Umělecké poznání je pevnější, než vědecké.“ Tomu zase věřím já.
84
Jeden malý tučňák to měl těžký. Byl smolař. Už před narozením si všechno zkomplikoval. Měl být albatrosem, ale nahoře to nějak pomíchali. Chodil po kře, kde bydleli ostatní tučňáci a neustále koukal na nebe. „Co z něho bude,“ říkala máma tučňáková. „Proč si nemůže hrát s mrožema jako ostatní?“ Otec tučňák sklapl Ledové noviny. „Dokonce se ani nezajímá o hokejbal, a to mne znepokojuje!“ Ani ve škole to neměl o moc jednodušší. „Žádné hodiny létání, ty jsi zešílel?“ vrtěla hlavou paní učitelka a napsala si do třídní knihy poznámku: sklony k anarchii, pozor! A musel uklízet celou učebnu, vysbírat obaly od rybích prstů, zapalovačem rozpouštět popsanou tabuli apod. Malí tučňáci se mu posmívali: „No jo, Čutňák! Ten to má v hlavě převrácený!“ A tak se Čutňák toulal sám po ledu a občas zdálky závistivě sledoval kolonii racků. Vyváděli mladé, učili je prvním neobratným vývrutům, lopingům a střemhlavým pádům. Vřeštěli radostí, když jimi vítr házel ze strany na stranu a malý Čutňák se jen 85
smutně koukal na pahýlky, které mu trčely z ramen. Někdy, ale jenom potichu a na zkoušku, se zkoušel vrhnout z převisu, ale vždycky skončil potlučený na zádech. Šoural se pak domů ledovat si úkoly. Jednoho dne, zrovna když povolila krutá zima si ho zavolal otec tučňák a pravil chladně: „Dej ruce křížem, maminka dá taky ruce křížem, já taky a uděláme křížový výslech. Na co pořád myslíš, kluku pitomá?“ „Já?“ řekl potichu Čutňák, „Jenom bych chtěl létat.“ Taťka málem spadl z křesla. „Všichni tvý kamarádi se už připravují na kariéru v reklamě,“ spráskla pahýlky maminka, „a ty tady říkáš takové nesmysly? Co jen z tebe bude.“ „Letec,“ prohlásil neoblomně Čutňák. „Ano,“ řekl otec, „jestli něco podobného ještě jednou uslyším, poletíš z domu!“ Čutňák se den ze dne cítil osamělejší. A aby to měl ještě těžší, přišla puberta. Chodil poslouchat meluzínové kapely do klubu Vymklá ploutev a zamiloval se do švarné tučňačky z vedlejší kolonie. Měla oči jako dva ledové krystaly a za sebou nevydařený vztah s Pupim, hvězdou z reklamních kampaní na Capaniho mražený hrášek. Malý Čutňák z ní byl paf, dokonce občas někde vyšmelil za poslední šupiny malou lesklou tresku, tu nejchutnější, co měla maso křehké jako nejdražší čokoláda. Vyprávěl jí o obloze, o vzdušných proudech a vzdušných pirátech a byl šťastný, že ji může doprovázet na cestě z Vymklé ploutve domů, že naslouchá jeho představám, že je v klubu s ním. Někdy mluvil celé hodiny, pak ho popadla a vytáhla do kola, tančili spolu pogo-ledo a Čutňák se zamiloval až po zobák. Myslel na to, že jednou spolu vzlétnou i s dětmi k nebesům a on jim ukáže Velký svět, který měl ležet za jejich malými koloniemi. „Co by tam jinýho leželo?“ hádal se v zeměpise. „Moře? Za mořem není díra, ale jiný světy!“ A učitelka pokývala hlavou a anarchistu v třídní knize podtrhla. 86
Tučňák šel nabručeně ze školy, v tašce pro svou nejdražší kousek kry s vymalovanými ledovými květy, když ji potká s Pupim. Šli do mrazo-fogo klubu V sedmé hlubině, pahýlek v pahýlku, zobáček u zobáčku. „Víš,“ řekla Čutňákovi. „Vrátila jsem se k Pupimu. Došlo mi, že tučňáci nemohou létat. A Pupi nosí ten nejlepší hrášek.“ „Se ví,“ přikývl Pupi. „Hrášek je hrášek.“ „Svatbu máme na den Umrznutí Jany Husy, tak můžeš klidně přijít,“ zapýřila se kráska. „Se ví,“ přikývl Pupi. „Svatba je svatba.“ Malému Čutňákovi zhořkly všechny ryby. „Měl jsem tě utopit,“ uvítal jej doma táta. „Paní učitelka mi řekla, že jsi anarchista. To jsem ještě nikdy neslyšel!“ „No, to jsme se museli dožít,“ řekla maminka. „Anarchista. Takové slovo!“ Čutňák mrskl aktovkou do kouta a vypálil z iglů. Seděl celou noc na závějích nad koloniemi, sledoval mrazivě přípravy na veselku a mračil se. Zkoušel uplácat křídla ze sněhu, ale bylo to k ničemu. Pak ho napadlo napnout tenkou lachtaní kůži do rámu z lehkých kostic. „To by snad šlo,“ řekl si. S tou představou usnul. Ráno přišli lidé a vybili obě kolonie. „Hele,“ ukázal jeden z lovců na Čutňáka poskakujícího s kosticovými křídly po sněžných útesech. „Legrační. Vezmem ho do cirkusu. Pobaví naše děti.“ Tak malého Čutňáka hodili do pytle a naložili do letadla. Sotva se rozvrčely motory a letadlo se odrazilo od mořské hladiny, vystrčil Čutňák hlavu z pytle. Díval se z mraků na malinkou kru, na níž žili a na nedozírné moře, za nímž čekal Velký svět. Vždyť létat je tak snadné. 87
88
Mám takovouhle představu o spisovateli: ráno se probudíte s pocitem zamilovanosti. Odtud se rodí vaše inspirace. Když vám přicházejí slova, vy je zapíšete. Jste stále ve zvláštním vytržení, trochu zasněný a velmi nepraktický. Musíte také hodně pít, abyste udržel tvůrčí přetlak. Je to pravda? Absolutně ne. Je až s podivem, kolik kolem oboru, který pracuje s komunikací jako se svým hlavním nástrojem, panuje mýtů a nepravd. Sestavil jsem pro vás Opravník nejšpekovatějších slintů o spisovatelích a psaní. Některé jsou skutečně až dojemně blboučké.
TOPSLINT Psaní je poslání (nepíšeš přeci pro peníze). Tohle si vymysleli čeští knihkupci a nakladatelé, aby autorovi nemuseli platit. Psaní je samozřejmě práce. Můzy nefungují. Možná Vám dají nápad, ale napsat jej musíte sami. Tak jako dobrý řemeslník zúročujete svoje řemeslo, zkušenost, talent. Obrábíte text jako brusíř. Perete se se slovy
161
jako řidič s rozhašenou převodovkou. Psaní je - v rozporu se všeobecným míněním - dokonce nudnější, než uvedená povolání. Jediné dobrodružství, které při psaní zažijete, se odehraje, když si do notebooku nalijete čerstvou kávu. 2. Na knize se nedá vydělat. Podívejte se na luxusní adresy knihkupectví v českých městech a zopakujte to. 3. Nestěžujte si na poměry. Nikdo Vás přece psát nenutí. Nutí. Talent. Je to Váš závazek. Dar, jenž máte rozvíjet, hýčkat a dělit se o něj. Dostali jste jej proto, aby sloužil. Jiný smysl talent nemá. Vilém Mrštík a Stephen King jsou téhož názoru. Za kluky ručím. 4. Za e-knihu platit nebudu. Prostě ji sesosám a čtu. Jau! Tohle bolí! Platíte za každou ukradenou knihu. Už jen tím prostým faktem, že tady nic nového nevznikne. Kradením knih oslabujete i sami sebe. To není zrovna dvakrát moudré. (Moudrost je slovo, které v této zemi vyhynulo někdy v roce 1938.) 5. Já číst nepotřebuju. Až na to, že čtete každou vteřinou, neboť životem se musíte pročíst. I kdyby jediné slovo, které se naučíte, bylo slovo SLEVA, je třeba jej přečíst. 6. Knížky nečtu. Stačej mi časáky a net. Tam je informací až hanba. Dovolte mi prozradit Vám něco o příběhu: příběhy jsou tu od toho, aby na příkladech učily lidi, jak se mají v životě chovat. Je mi líto, ale příběh na třech stránkách časopisu nerozvinete. Internet je plný informací, ovšem až teprve příběh Vám ukáže, jak s nimi nakládat. Televize vytlačily velké vypravěče a nahradily je baviči. Reklama vás ulže
162
k smrti. Nic jiného, než knihu stejně nemáte. Uvědomte si, že při čtení aktivujete obě hemisféry mozku. Čtení je cvičení pro vaši mysl. Fantazie, s níž si příběhy privátně prožíváte, vás učí kreativitě a improvizaci. Pamatujete si, že člověk, který čte, je vynalézavější a hůře oblafnutelný, než nečtenář. Čtení knih je dlouhodobá investice. Při touze po rychlých ziscích použijte radši bouchačku. 7. Co je dobré, to se nakonec stejně prosadí. Velmi nebezpečný žvast, protože v sobě nese patologickou smířlivost s evidentně nesprávným stavem věcí. Kolik takových chlácholení jsem už v podřipsku slyšel! Takže heslovitě: 1) Samo se neprosadí nic. 2) Při destrukci vazeb a zjednodušení myšlení na systém rychlých otázek a odpovědí je velmi nejisté, zda v budoucnu bude co a hlavně kam prosazovat. 3) Těžko říci, zda za života do literatury nevpuštění autoři jako Karel Hynek Mácha, Jaroslav Hašek a Arthur Rimbaud posloužili kultuře lépe, než kdyby byli vpuštěni. Co vím bezpečně je to, že netoužili po posmrtných gloriolách a ziscích, které přinesli peněženkám nakladatelských šíbrů. 8. Mluvit o penězích v souvislosti s literaturou je nemravné. Ano. Jistě. Souhlasím. Dáte si se mnou k obědu sedmikrásky z parku a obalovaného sysla? 9. Klasika je nuda. Není to trendy, už je to zastaralý. To je věc vzdělání, vkusu a vnímavosti. Je snad socha Diskobola nudná? A je méně moderní než před tisíci lety? Je snad Mozartovo Requiem po letech méně krásné? Jsou snad Tři mušketýři méně akční než Rambozzo-clown? Co bylo v umění trefené, bude moderní vždycky. Stárnou jen vědecké poznatky, módní hity a lančmít. Jazyk, o nějž se nepečuje rovněž. Stává se nepoužitelným nástrojem,
163
brzdnou aparaturou sdělování. Ujišťuji vás, že čeština má ohromující potenciál. Její melodika vám stimuluje energetická centra v těle. Slova vás proměňují. Staré knížky snad kolabují na autorovy dobové manýry, příběhy však nestárnou nikdy. Nenechte svůj jediný kontaktní nástroj napospas reklamním agenturám a propagandě! 10. To je všechno hezký, ale já knihu stejně nepotřebuju! Jistě. Pochopitelně. Vy nepotřebujete knihu, ona nepotřebuje vás. Možná vás překvapí, že celý příběh moderního lidstva je s jednou knihou spojen. Nic vaše bytí, vaše myšlení, vaše majetkové poměry, ani možnosti a hlavně nemožnosti neovlivnilo jako ona. Jmenuje se Bible a možná i díky jejímu vlivu na vaše předky tady jste. Je mi líto. Knize neuniknete. BONUSSLINT Myslím, že knihkupcům křivdíte. Je tu přeci mnoho dobrých knihkupců, jimž jde o věc kultury a literatury. Neznám dobré a špatné knihkupce. Znám jenom knihkupce, kteří mi zboží zaplatí (tento úkaz velmi pravděpodobně znamená, že se o prodej hodlají náležitě postarat) a na ty, kteří si ráčí nechat vybavit krám zbožím zadarmo (komisní prodej: platím až se to ňák prodá, když ne, fakt vrátim - čestný pionýrský). Jiné kategorie nerozlišuji. Toto je byznys, příteli.
164
165
166
167
