Hra na schovávanou
Drogy jsou svinstvo. Nepřu se o tom s nikým, a pokud se náhodou někde v hospodě připletu u piva k debatě o nich, přisadím si. Jasně, jsou to bílý sračky, ničí nosní přepážku, zanášejí vnitřnosti. Kdo si je dobrovolně cpe do nosu nebo pouští žilou, je vůl. Korunovanej. Přidám se, protože mám podobný názor jako devadesát sedm procent populace a ta tři procenta tvrdí něco jiného jen proto, že obhajují vlastní slabost. Takže abychom si rozuměli – neuznávám jakoukoli formu látek, o kterých si myslíte, že vám pomáhají, povzbuzují, nebo co já vím, třeba mění na Avatara. Neděje se to, jen vám ukrajují mozek, kousek po kousku, plátek po plátku. A přes tohle všechno, čemu věřím, drogy vozím. Nebudu tu vyprávět, jak jsem se k tomu dostal. Možná proto, že by mi to spousta lidí nevěřila, nebo zkrátka nechtěla věřit. Nejsou v tom rodiče, kteří by se mi nevěnovali, ani jsem se nechytl špatné bandy, ani jsem neměl potřebu experimentovat. Fígl byl v tom, že jsem měl doma na lednici složenky, které poskládané na sobě byly tlusté jako telefonní seznam. V lednici tři kolečka polosuchého salámu, bílý jogurt a láhev otevřeného piva. A pohled na to byl žalostný. Jezdil jsem do té doby pro jednu nábytkářskou firmu, dělal jsem stěhováka i řidiče zároveň a plat mi i s penězi od milých babiček, kterým jsem vytáhl do třetího patra polstrované křeslo, dělal něco málo přes deset tisíc. To je v dnešní době plat, s kterým se vyskakovat nedá. Takže jsem nabídku, která přišla od jedné seriózní osoby, přijal kvůli penězům. Protože ty světem vládnou, dělají nás klidnější a šťastnější. Jestli v dřívějších dobách platilo, že si za peníze nikdo štěstí a zdraví nekoupí, dávno to vzalo za své. Doktoři stojí víc, než by bylo záhodno, co si budeme nalhávat. Tím se neospravedlňuju, jen vysvětluju, aby nebyla černá místa. Pracoval jsem pro ženu, která vypadala v civilu jako hodná teta. A teď si nedělám srandu. Silná, upovídaná, upřímná a chápala potřeby nás obyčejných zaměstnanců. Měla hlas, který uspával. A nemyslím to ve zlém. Zkrátka mluvila, vyprávěla o svém dětství, a dokázala to s takovým medem na jazyku, že se deset posluchačů okolo ní usmívalo a v polospánku přikyvovalo. A když pak navečer rozdala úkoly a zajistila, aby každý kamion vezl několikamilionový náklad, nikomu to nepřišlo zvláštní. Zorka Šimůnková byla zkrátka naše máma, my řidiči ji zbožňovali od prvního dne v práci. Bylo půl osmé, stál jsem ve skladu č. 3 a nad hlavou mi problikávala úsporná žárovka. Skladů bylo sedm, podle druhů zboží. A teď nemyslím druh drogy, ale „přepravních materiálů“, jak se tomu tady odborně říkalo. V jedničce byli sádroví trpaslíci, ve dvojce velcí dutí dřevění sloni, ve čtyřce sněhové koule, které měly v soklu druh speciální vánoční nadílky. V šestce byly pivní soudky s dvojitým dnem, můj oblíbený artikl. Ve skladu číslo tři byly porcelánové kočky. Několik velikostí, od decimetrových, po kusy, které měly bezmála půldruhého metru. A všechny byly plné sypkého prášku, který dělá na párty z poslušných školaček rajdy nejvyšší cenové skupiny. Očima jsem přejel po svém zítřejším nákladu. Sto dvacet čtyři kusy, všechno pečlivě zabalené v bublinkách, označené, zaevidované. S místem určení. Všechno muselo být perfektní, byli jsme obyčejný velkosklad, který rozváží kýče. A tak to musí na všechny okolo působit. Zorka mě poplácala po zádech. „Zvládneš to ráno? Je toho trošku víc, než jsem čekala.“
Tmavé hladké vlasy měla pečlivě sčesané, na temeni zachycené malou sponkou. Usmívala se a to jí v tváři vytvářelo drobné dolíčky plné pih. „To víš, že si s tím poradím. Ráno si přivstanu,“ zkontroloval jsem na zdi pohledem poslední příjem zboží, „hodím do sebe po cestě v kavárně naproti parkovišti pěkně silný kafe, tak, jak to má moje tělo rádo, v pět jsem tady a do sedmi to mám naložený.“ „Někdy bys mi měl donést za tu kávu účtenku, mají tam nekřesťanský ceny.“ „To je nutný zlo.“ Blahosklonně jsem se usmál. Nikdy jsem po Zorce nechtěl peníze na něco, co jsem nepovažoval za nezbytné. Ranní kafe, hadry na utírání skel nebo třeba propisky, kterých se mi v autě zásadně nedostávalo, jsem si kupoval za své, takové drobné by mi bylo trapné tahat z kohokoli jiného, natož ze ženy, která mě živila. „Kdybys věděla, jakou mám spotřebu, nenavrhovala bys to.“ „Kdybys věděl, jak moc si cením dobrých zaměstnanců, nebránil by ses.“ Těmihle lichotkami jsme se častovali pravidelně, ega bylo třeba občas načechrávat. „Mně jde především o to, abych vyrazil včas. To znamená, že potřebuju, aby mi Libor očistil včas podvozek. Ideálně ještě dneska večer, ať ho nemusím ráno uhánět a nemotá se mi pod nohy při nakládání. A ať jsou v pořádku papíry. A pak bude tvůj oblíbenej zaměstnanec spokojenej.“ „Spokojený budou dva,“ řekla a zhluboka vydechla. Bohatý hrudník se jí nafoukl, tenká látka halenky napnula a pak celá její košatá postava splaskla do tvarů, v kterých jsem ji poznával. „Máš závozníka.“ Zavrtěl jsem hlavou. „Tomu se tak dneska ještě říká? A hlavně – ostatní chlapi jezdí ve dvou, ale předpokládal jsem, že naše domluva…“ „Je novej a vypadá trošku vyplašeně. Potřebuju někoho, kdo se s ním projede tam a zpátky a ukáže mu, jak to u nás chodí.“ „Věříš mu?“ „Jinak by tu nebyl.“ Počkal jsem, až vyjde ze skladu, zhasl jsem a připomínal si, že si musím najít pár minut na výměnu žárovky. Beztak to ještě párkrát blikne a zhasne a pak tu bude tma jak v pytli. Zavřel jsem za námi dveře, zamkl dva bezpečnostní zámky a klíče vložil do kapsy kabátu. „Nemám tyhle seznamovací jízdy rád,“ řekl jsem popravdě, když jsme stáli venku na mrazu a z úst nám šla pára, která se nám někde nad hlavami u lamp, které osvětlovaly celé nádvoří, srážela. „Mě taky nikdo nezaučoval. Dostal jsem kamion, trasu, cílovou zastávku a dostal jsem se v pořádku tam i zpátky.“ „Ty jsi byl výjimečnej.“ „Ale houby. Jen umím koukat okolo sebe a nebojím se otevřít hubu, když je to potřeba.“ „No právě,“ pousmála se. Světlo jí osvětlovalo obličej. Její pleť vypadala i ve věku, kdy už bývá spousta žen babičkami, dokonale. Těžko říct, kterému čertu upsala duši, ale skoro se zdálo, že nestárne. „To taky není samosebou, to člověk musí mít v sobě.“ Pomalu jsme došli před malý domek, v kterém měla kancelář. Všichni věděli, že to je jen místo pro lidi, co ji neznají. Pro úřady, návštěvníky, pro celý zbylý svět. Zásadní rozhodnutí činila ve svém sídle za městem, obehnaném ze dvou stran vinicemi a z jedné strany sluneční září, která celému místu dodávala pohádkové vzezření. Zachrastil jsem v kapse klíči. „Tak teda ráno.“ „Dobře se na to vyspi.“ To jsem měl v plánu. „Je to jen jedna cesta.“ Lehce jsem ji políbil na tvář a zamířil ke svému autu.
Nový chlap ve „firmě“ se jmenoval Adam Kraft, měl přijít v půl šesté a dorazil pět minut po šesté. První mínus. Tou dobou jsem měl naloženou už půlku porcelánových koček. Musel jsem je prokládat polystyrenem, při druhé jízdě se mi stalo, že se mi náklad převrátil, když jsem za Hradcem švihl zatáčku a ze slonů byla miliarda střepů. To důležité v nich bylo naštěstí v igelitových pytlících, které se jen tak neprotrhnou, ale dvě stě kilometrů jsem se klepal, aby mě někde nezastavili policisté, a vážně jsem laboroval s myšlenkou, že to zaparkuju někde v lese na skrytém odpočívadle a všechno to nahážu do stoky. Takže bezpečnost především. To jsem říkal každému začínajícímu řidiči. Protože stejně jako při autonehodách – člověk si nezačne dávat pozor, dokud se to jemu osobně nestane. Na většinu lidí neplatí „jedna paní povídala“, ani pohled na zmrzačené lidi. Potřebují si to prožít, namlátit si tlamu. A stejně to je i s naším nákladem. Viděl jsem ho přicházet, když jsem se pohledem ubezpečoval, že se mi tam ještě dalších padesát koček vejde. Těch největších, s hlavou na stranu, velikýma hnědýma očima a šedýma ušima. Vyloupl se za strážní budkou, přes rameno měl černý bágl a kulich naražený skoro přes oči. Seskočil jsem z podlahy kamionu na zem, sundal si rukavice a položil je k deskám, ve kterých jsem si poctivě odškrtával položky. Když byl pár metrů ode mě, sundal si čepici, narval ji do kapsy bundy a prohrábl si husté tmavé vlasy. V pravém lalůčku se mu houpala náušnice. Bylo mu dvaatřicet, ale vypadal na osmnáct. A nejen v obličeji. Působil tak chůzí, stylem oblíkání i nejistotou, když mi podával ruku a čekal, až ji já první stisknu. Byl jsem jen o rok starší, ale iniciativu přenechával mně. „Dominik.“ Představil jsem se jako první, protože to ode mě čekal. „Ty jsi, předpokládám, Adam.“ Podíval se na kamion a zpátky na mě. „Jo. Koukám, že se tady už pracuje.“ „To teda pracuje a ty máš skluz.“ Ukázal jsem na pootevřené dveře skladu. „Začni mi to sem nosit. Ber zboží jen napravo od dveří, je to označený malým růžovým papírkem. Do sedmi to musíme mít.“ Zdálo se mi, že se tváří trochu nejistě, možná čekal nějakou exkurzi po podniku, hromadné uvítání od všech zaměstnanců a přání ať se mu dobře vede. Místo toho jsem mu hodil jedny rukavice z přihrádky za dveřmi a popohnal jsem ho. Zorka dorazí kolem půl sedmé, tou dobou už bude potřeba finišovat. Sledoval jsem jeho záda a přemítal o tom, jak mi s ním asi bude utíkat cesta.
Seděli jsme v malé chatce mezi Křemýšovem a Butanicemi. Tvářila se jako restaurace, ale podávali tam jen pět jídel a z toho dvě, už teď v půl dvanácté byla pryč. A já měl zrovna na holandský řízek s bramborovou kaší nehoráznou chuť, i když jsem to připočítával na vrub hlavně psychologii. V jednom článku jsem četl, že člověk si chce z jídelního lístku objednat to, co mít nemůže. Mozek si to zkrátka vyžádá. Okolo nás poskakovala malá tělnatá servírka, na bílé zástěře měla dva obří oranžové fleky a v kapse nacpanou černou kasírku. V jednu chvíli jsem ji zastavil, poprosil o další čaj a ona poslušně odcupitala za bar. Adam seděl naproti mně a svědomitě hltal švestkové knedlíky, až mu na čele vyskočila žíla velká jak dešťovka. Narval si půlku knedlíku do pusy, ubrouskem otřel máslo z koutku úst a stočil pohled nahoru.
„Jak dlouho už to děláš?“ „Myslíš, jak dlouho dělám v týhle branži, nebo jak dlouho dělám pro Zorku?“ Pokrčil rameny. „Asi oboje.“ „Dva roky. Předtím jsem jezdil s nábytkem.“ Olízl cukr z vidličky a zvědavě se na mě podíval. „To je asi…“ Kývnul jsem hlavou. „Co? Bezpečnější?“ „To taky, ale chtěl jsem říct spíš nudnější.“ „Ježdění je nudný samo o sobě, je úplně jedno, co máš naložený.“ Přikývl. „To asi jo, ale stejně…“ Za dva roky ježdění s nákladem koček, slonů a podobných zvířátek, jsem nezažil nic, co by se dalo aspoň vzdáleně považovat za dobrodružství. A když budu tvrdit, že mi to bylo jedno, budu ještě lhát a nadnášet, protože já za to byl vděčný. Nepotřeboval jsem se strachovat o to, jestli skončím s klepety někde ve studené cele a budu čekat na verdikt špatně vyspané poroty. Na to jsem kašlal. Chtěl jsem vyjet z bodu A, dojet do bodu B, po cestě se stavit na oběd v bodě C. A mezi body mít jen dlouhý štrúdl dálnice, v létě zásobník na vodu a v zimě termosku s čajem. Přijet domů, zapnout televizi, vybrat si z padesáti kanálů to nejmenší zlo a postupně se propadat do spánku. A zatím mi moje přání vycházelo. Silniční kontrolou jsem procházel zatím jen jednou, ale pokud vím, ostatní řidiči na ně měli mnohem větší smůlu než já. Stejně jako na spolujezdce. Ti byli ostatně vzácné zboží, z málokoho se vyklubal dobrý řidič a spousta z nich se vypařila a druhý den už nepřišla. Kolikrát jsem se Zorky ptal, jestli se nebojí, že jeden z těch lidí, co jí prochází firmou, někde něco utrousí. Ať už v opilosti, nebo zkrátka jen pod vlivem neodbytného pocitu, že jim bylo ublíženo. Ale ona tvrdila, že to jsou do jednoho chlapi, kteří prochází určitým sledovacím procesem a nějaký čas už dělají „v oboru“. A když jsem na to opáčil, že já v oboru nedělal, opět se na mě vytasila s tou mojí výjimečností. V klidu jsme dojedli a vylezli ven do zimy. Nad čerpací stanicí napravo od nás se tyčily zasněžené štíty hor a okolo nich bílá mračna. Hory se celkově táhly skoro po celé naší trase, silnice se stáčela chvíli nahoru, chvíli dolů a člověk okolo sebe cítil příjemný horský vzduch a na srdci nepatrný tlak, protože moc dobře vnímalo tu nadmořskou výšku. Došli jsme k autu, já odemkl a sundal si tlusté rukavice, které jsem si po odchodu z restaurace navlékl, přestože nás čekalo jen nějakých sto, sto padesát metrů chůze. Venku bylo mínus osmnáct, mrzly palce, nosy, i okýnka v autě. Uvnitř se ale ještě udrželo krásně teplo a s plným žaludkem se dalo říct, že člověk cítil jakous takous domácí spokojenost. Vycouval jsem okolo dvou německých kamionů firmy ELECTRON, zatroubil a vyrazil na další cestu, čítající čtyři sta padesát kilometrů.
V kabině mám svůj pořádek. Na zrcátku zavěšený malý kopací míč se sparťanským logem, což je můj amulet pro štěstí, i když nejsem bůhvíjaký (pardon za ten výraz) věřící. Ale když se člověku za dva roky nic špatného nestane, proč by ho sundával? Ať už si namlouvám, jak chci, že tomu nevěřím, provokovat nějaký záhadný druh štěstí se mi taky nechce. V přihrádce pravých dveří mám mapy naší republiky a dalších sedmi států a dvě knihy pro dlouhé chvíle. Pod kupolí od Kinga, tam jsem někde u třísté stránky, a pokud mám trochu čas, zkouším se do toho bláznivého světa ponořit, a události posledních deseti dnů Třetí říše a samotného vůdce v bunkru. Když to čtu, připadá mi, že na světě v současné době není tak zle.
V levé je hadr, čistidlo na okna, kartáč, rozmrazovač, škrabka, která je teď denně v permanenci, a elektrický obušek, pečlivě schovaný v koženém pouzdru. Nikdy jsem ho nepotřeboval a doufal jsem, že ani potřebovat nebudu. Zorka mi sice nabízela, že si můžu na její náklady udělat zbrojní pas, střelnice byla kilometr od nás a mohl bych si tam trénovat do aleluja, ale mně se příčilo držet v ruce něco, z čeho lítají kulky. Pokud nebudu muset, budu se tomu vyhýbat. V palubní přihrádce jsem měl veškeré doklady, nouzovou krabičku lehkých cigaret i se zapalovačem a peněženku, v níž jsem měl pečlivě oddělené vlastní a firemní peníze, které jsem používal na pohonné hmoty a jídlo. A jednou, loňskou zimu, na nové vlečné lano, které se mi poškodilo, když jsem pomáhal vytáhnout zapadlý fiat. Za to by mi Zorka nepoděkovala, ale nemohl jsem se na tu nešťastnou rodinu dívat. A když mi do tohohle pořádku, který jsem si přes dva roky opečovával, vtrhl cizí element, začalo mi v hlavě blikat varovné světlo a nepřestalo, dokud jsem s tím něco neudělal. Adam si přehrával na mobilu nějaké video a jednou rukou se nořil do přihrádky ve dveřích. Slyšel jsem, jak šustí stránky knih. „Co čteš?“ Cítil jsem z něj, že se neptá proto, že by ho to zajímalo, ale zkrátka udržoval konverzaci. Nevím, jestli jsem o to stál, ale určitě jsem nestál o to, aby mi špinavými prsty zamazával listy. „Můžeš toho, prosím, nechat?“ Snažil jsem se soustředit na cestu. Vytáhl ruku a otřel si ji do kalhot. Trošku pozdě. „Jen se ptám.“ „Tak jako malý dětičky – jen koukat, nesahat.“ Díval se na mě pohledem pubertálního výrostka. „Aby ses neposral.“ „Neposeru se, jen mi vadí, když mi tu někdo na něco sahá. Dokážeš to pochopit?“ Pokrčil rameny a já to bral jako souhlasné gesto. Tak jsem zkusil přehodit výhybku. „A ty co? Kde jsi pracoval předtím?“ „Tak různě.“ „Takže žádný stálý místo?“ Zavrtěl hlavou, náušnice se mu roztřásla. „Nic, co by stálo za řeč.“ „Taky jsem měl období, kdy jsem nevydržel v žádný práci. Někdy po škole. Pokaždý jsem měl pocit, že na mě někde čeká něco lepšího, takže jsem většinou po dvou měsících utekl. Ale to není řešení. Kde jsi pracoval naposled?“ „Dělal jsem saniťáka.“ Nemůžu říct, že by mě to nepřekvapilo. Přece jen je od řidiče sanitky k řidiči kamionu dost dlouhá cesta. „To zní jako fajn zaměstnání.“ „Hm,“ zamrkal, „asi jo.“ „Tady to budeš mít trošku náročnější. Možná víc peněz, ale když se ti podělá kolo uprostřed ničeho v mínus dvaceti, budeš na teplou malou sanitku vzpomínat.“ „Hele, mně se o tom nechce bavit.“ Vypadal trochu podrážděně. Což mi vyhovovalo. Aspoň ho to umlčelo. Takže jsme padesát kilometrů jeli mlčky, okolo nás letěla zimní krajina, promrzlá, ojíněná a ztuhlá, ale nezahalená sněhem, což bylo v tuhle dobu smutné, ale pravidelné. Na tachometru ubíhaly kilometry, stejně jako čas na malých hodinách vedle něj a bylo na nich půl druhé, když se před námi objevilo policejní auto. Stálo na krajnici, vedle něj jeden policista a další zrovna stál u okýnka bílého volva, řidiči vracel doklady a pouštěl ho zpět na silnici. Neměl jsem z toho vůbec radost. Nebál jsem se toho, že by mi lezli do nákladu, roztrhávali bublinky a zkoumali, co vezu, ale měl jsem vedle sebe novice a nemohl jsem si být jistý tím, jak zareaguje.
„Je to jen běžná kontrola,“ otočil jsem se na něj, ještě než jsem vyhodil směrovku, „všechno máme v pořádku. Takže jen pěkně pozdrav a zbytek vyřídím já. Rozumíme si?“ Přikývl a pousmál se. „Jasně, v pohodě. Nejsem blázen.“ „Fajn.“ Zajel jsem na kraj, zatáhl ruční brzdu a otevřel dveře do mrazu. Policista, který ke mně přišel, mohl mít kolem čtyřicítky, pod čepicí mu prosvítaly chomáče prošedivělých vlasů a nos měl rudý od zimy. Předpokládal jsem, že by chtěl být všude jinde, jen ne tady, uprostřed ničeho. Automaticky jsem sáhl přes Adama do přihrádky, vytáhl jsem doklady a vyskočil s nimi ven na promrzlou vozovku. „Zdravím.“ Od pusy mi šel okamžitě obláček kouře a ztrácel se mi nad hlavou. „Bláznivá zima, co?“ Přikývl a převzal dokumenty. „Letos je krutá, vůbec vám tu cestu nezávidím.“ Zběžně je prolétl a ukázal do kabiny. „Kolega?“ „Spolujezdec. Dneska je u nás první den, tak se mu snažím ukázat radosti a starosti tohohle povolání. Ale já jsem venku, jen když potřebuju, vy tu stojíte několik hodin,“ vrátil jsem se ještě k předchozímu tématu, abych mu ukázal starostlivost a donutil ho, aby mi vrátil doklady a nechal nás co nejdřív jet. Jenže se stal pravý opak. „Tak poprosím ještě o jeho doklady.“ Trochu mě to zarazilo, ale snad to na mě nebylo poznat. Vyhoupl jsem se do sedačky, mrazivý vzduch mě následoval. „Vyndej občanku,“ řekl jsem Adamovi, který jen tupě koukal přes sklo na druhého policistu, který stál u auta a něco si zapisoval do bloku. „Co chtějí?“ „Vnímáš mě?“ Řekl jsem to možná trochu ostřeji, než jsem chtěl. „Občanku.“ Sáhl do bundy, kterou měl vedle sebe zavěšenou na malém poutku a chvíli se hrabal v náprsní kapse. „Kolik jich tam máš?“ zeptal jsem se nervózně. „Pomaleji by to nešlo?“ „No jo.“ Nepodával mi ji dvakrát ochotně. Ale já si říkal, že pokud je to bývalý saniťák bez škraloupu, nemá se čeho bát. Přesto byla v jeho očích podivná ostražitost, která mi nedělala dobře. A nedělal mi dobře ani fakt, který jsem si uvědomoval po celou dobu silniční kontroly. Za dva roky se mi nestalo, že by mě policie stavěla a přihodí se to zrovna dnes, kdy tu mám chlapa, kterého znám půl dne. Nebylo mi z toho dvakrát dobře. Ale nechtěl jsem tu strávit půl dne, takže jsem jim podal i druhý občanský průkaz a zatímco druhý policista, výrazně mladší, podstatně míň šedivý a promrzlý, je v autě kontroloval v systému, poprosil jsem Adama, ať mi hodí cigarety. Jestli jsem byl někdy na lehkou elemku zralý, bylo to teď. Nabídl jsem mu, ale rozhodl se zůstat v autě. Když se mladší policista, navlečený snad do pěti vrstev, vyškrábal z auta, začala teprve pravá sranda. „Otevřete nám, prosím, přívěs.“ Ani jeden z nich nečekal na moji reakci a vydali se okolo kamionu dozadu. A to už se mi přestávalo líbit. Pořád jsem věřil tomu, že je to namátková kontrola. Podle dokladů nemohli nic zjistit. Zorka by určitě nevzala někoho, kdo má aktivní škraloup, ať už ohledně drog, pašování, nebo něčeho podobného, takže odnikud nemohli pojmout podezření. Ani z mé strany, ani z Adamovy. Nicméně mi nebylo vůbec dobře po těle, a když jsem je dozadu následoval, rozlévalo se mi v něm podivné horko, které přicházelo ve vlnách.
Možná jsem si to nechtěl přiznat, ale byl to strach, který se tiše plížil mým žaludkem, ukusoval z něj a dával mi najevo, že je přítomen. Hajzl. Odemkl jsem těžký zámek, vyhákl petlici a rozevřel těžké kovové dveře. Přitáhl jsem se nahoru a vytáhl ven schůdky. Bez rukavic v rukou studily jako čert. Dosedly na zem. Ukázal jsem jim dovnitř, na balíky bublinek. „Poslužte si. Tolik koček jste ještě neviděli.“ Snažil jsem se zachovat si nadhled, ale zdálo se mi, že za mě mluví někdo jiný, že se mi usadil v žaludku nějaký skřítek a teď za mě svým škodolibým jepičím a upištěným hláskem žvaní. Starší policista pomalu vystoupal po schůdkách. „Napravo máte světlo,“ upozornil jsem ho. Stiskl malý vypínač a prostory ozářilo slabé světlo. Tak akorát dobré k tomu, abych v zimě viděl na svou práci. Došel k první kočce, metrové potvoře, které bylo přes bublinky vidět jedno ucho, jinak se celá ztrácela v plastu. „Tak kočky, říkáte?“ Slova ukrajoval pomalu, jako by o tom zvířeti nikdy neslyšel. Přikývl jsem. „Sto dvacet čtyři potvor. Všechno je v papírech, ale jestli mermomocí chcete, můžeme je přepočítat.“ Zavrtěl hlavou. „To nebude potřeba.“ Posunul si čepici dozadu, pod kšiltem se objevila propocená bílá ofina. Trochu se mi ulevilo. Otočil se mým směrem a podal mi doklady. „Ale jednu nám rozřízněte.“ Vozovka se se mnou zhoupla. I přes to, co jsem slyšel, jsem doufal, že výraz v mém obličeji vypadal neměnný. Nechtěl jsem začít panikařit. Možná mají právo zkontrolovat náklad, ale k samotné podstatě, k vnitřnostem, se nedostanou. Bez podezření a oprávnění. A já byl přesvědčený, že podezření mít nemůžou. Vyskočil jsem za policistou. Ukázal mi na jeden balík, kočku vysokou osmdesát pět centimetrů, v papírech se jmenovala MÍCA BRAUN. Vzal jsem z přihrádky nůž a od hlavy prořízl bublinky až k tlapám. Opatrně jsem ji vybalil, rozřezané bublinky položil na stranu a postavil ji na dřevěnou podlážku. Vážila sedmnáct kilo, měla hnědé uši, roztomilý úsměv a byla plná tropanového alkoloidu s registračním číslem 50-36-2. Tudíž čistého bílého kokainu. Policista poklekl, vzal ji do ruky a potěžkal. „Těžká na kočku, nemyslíte?“ Díval se na mě a jednou rukou hladil kočce hřbet. Pokrčil jsem rameny. „Kvalitní porcelán.“ „Jak moc kvalitní?“ Nelíbilo se mi, kam tenhle rozhovor směřuje. Moje víra v to, že je tohle jen běžná prohlídka byla trochu zviklaná a já marně hledal způsob, jak se znovu nastartovat. „Poslechněte,“ seskočil jsem z auta a trochu mi podklouzly nohy, tak jsem se chytil podlahy vozu a zaryl prsty do promrzlé pryže, „já to jen vozím. Pokud chcete vědět detaily o výrobě porcelánu, narazili jste na špatného muže.“ Prošedivělý policista mávl rukou. „Já už si nějak poradím.“ S vědoucím výrazem na tváři chytl kočku do obou rukou a k mé neskonalé hrůze ji vyhodil z auta. Před třemi lety dostal otec jako „dárek“ od firmy, kde pětatřicet let pracoval, kardiostimulátor. Bál se s ním projít okolo televize, ledničky i mikrovlnné trouby, protože tvrdil, že by mu to vybouchlo, a nepomáhalo ani vysvětlení, že by musel dostat nějaký elektrický impulz. Že se až takhle panicky bát nemusí. Stejně chodil okolo všech spotřebičů s respektem. A s nadšením každému, kdo poslouchal, sděloval, že konečně může dát průchod svým nervům, že se už nemusí krotit, protože tahle věcička vrátí jeho tep do normálu.
To pondělní odpoledne bych také jedním budíkem nepohrdnul. Srdce se rozeběhlo, nabralo obrátky a silou mastodonta mi naráželo na žebra. Trvalo to jen dvě tři vteřiny, ale stačilo to k tomu, abych si prokousl spodní ret, dostal křeč do malíku levé nohy a v levé straně hlavy mi začal tepat nějaký malý bubeníček, kterého jsem se pak dva měsíce nemohl zbavit. Trvalo to pouhé tři sekundy, protože poté kočka s hlasitým rámusem dopadla na asfalt, uletěla jí hlava doprostřed dvouproudé silnice a drobné střepy se jako šrapnely rozletěly na všechny strany. A stejně jako já, i oba policisté viděli, že vnitřek byl prázdný.
Prohlížel jsem si svůj odraz v zrcadle. Hubený chlap, pobledlý, špinavé blond vlasy, nevýrazné modré oči. Uši trochu odstáté, na krku spousta pih a pod nosem jizva. Žádná výhra. Ale naučil jsem se se sebou žít. Díky tomu, že nekoukám zpět na to, co bylo nebo co mohlo být, ale řádně do dálky. Odhaduju příští kroky a vyvozuju důsledky. Otřel jsem si osuškou mokrou hlavu a snažil jsem se vyvodit závěr z toho, čeho jsem byl svědkem. Přímo přede mnou roztřískali napadrť jednu kýčovitou porcelánovou kočku, která měla obsahovat kilo a půl bílého prášku a nebylo v ní nic. Omluvili se, vrátili doklady a popřáli hezkou cestu, ale nic to neměnilo na tom podivném setkání. Opsal jsem si poznávací značku služebního vozu a chtěl jsem se se Zorkou domluvit, jak postupovat. Jestli to poškozené zboží budeme chtít nahradit, nebo to necháme plavat. A taky se jí samozřejmě zeptat, jak to že byl vnitřek kočky prázdný. Říkal jsem si, že se možná někde stala chyba, tak jsem o pár kilometrů dál rozbil ještě jednu (MÍCA BRONZ), jenže s tím samým výsledkem. Střepů byla sousta, drogy ani gram. Bylo půldvanácté, když jsem vytáčel číslo na svou zaměstnavatelku. Nejdřív jsem si říkal, že ji nechám spát, ale vzhledem k tomu, že řeším problémy nejraději začerstva, když ještě tolik nezapáchají, přesvědčil jsem sám sebe, že bude nejlepší zjistit, v čem je problém. Nezvedla to, ale byla přece jen skoro půlnoc, takže to nebylo tak překvapivé. Adam celou zbylou cestu zpět mlčel. Netušil jsem, co ho k té zamlklosti vedlo, ale nezazlíval jsem mu to. Každý, kdo dělá v téhle profesi, musí mít z policie vítr. Tím spíš při první cestě. A ať už je někdo původně saniťák, stěhovák nebo třeba učitel matematiky, všichni do jednoho musejí mít nějakým způsobem zaneřáděné svědomí. Nějaký přestupek zminula, o kterém se nemluví, který pěkně odpočívá ukrytý pod nánosem lží, jež se při nástupu říkají. Takže nepřekvapí, když se při návštěvě pánů, kteří mají pomáhat a chránit, stáhne konečník do velikosti rozinky. Když jsem prázdný kamion zaparkoval v půl jedenácté v autoparku, zeptal jsem se Adama, jestli nechce někam hodit. Auto jsem měl zaparkované hned na prvním fleku. Nejdřív odmítl, ale když jsem mu řekl, že se před spaním ještě rád projedu něčím, co má pouhá čtyři kola, svolil. Zeptal jsem se ho, jestli je v pořádku a vylezlo z něj takové nejasné zamručení, které se dalo vyložit všelijak. „Uvidíš, že teď už na policajty deset let nenarazíš,“ ujišťoval jsem ho. Zkřivil obličej. „Tomu sám nevěříš.“ „Nikdo nemá takovou smůlu.“ Když jsem zajel před dům, kde měl pronajatý malý byt, chvílí si jen hrál s klikou a koukal někam na špinavou rohožku. „Nevím, jestli to pro mě je,“ řekl nakonec.
„To po jednom dni nezjistíš. Dej tomu čas. Zorka určitě dovolí, abys se mnou ještě párkrát jel. Poznáš všechny trasy i zákazníky.“ Zapálil jsem si a stáhl okýnko. „Nebo v čem je problém? Bojíš se toho kamionu?“ „Ne, to ne.“ „Tak čeho?“ „To se těžko vysvětluje.“ Vyfoukl jsem kouř, stočil se ven okýnkem do noci. „Zkus to po lopatě.“ „Asi mi přijde, že jsem moc na očích.“ „Na očích komu?“ Otevřel dveře a podíval se na mě. „To je fuk. Ono to nějak půjde.“ Přikývl jsem. „Klidně si hraj na tajemnýho, hlavně když ti to bude jezdit. A kontrol se vážně neboj, kluci se vyblbli a teď už bude klid.“ Zvedl jsem ruku na pozdrav. „Tak ráno.“
Jenže ráno nepřišel. Jako jeden z mála jsem měl klíče od všech budov v areálu. Seděl jsem v místnosti, která sousedila se Zorčinou kanceláří, v níž bylo taky pusto a prázdno. Tou dobou už tam bývalo poměrně živo. Ne snad že by tam poletovala sekretářka nebo účetní, to první je přepych, který si firma obchodující s tak žhavým zbožím nemůže dovolit a účetní měla svou pracovnu přímo doma. Ale nás řidičů bylo devět a skoro vždy tu byl jeden nebo dva na zaškolení, otrkání. Takže v osm ráno to v těchhle místech cvrkalo, chlapi řešili se Zorkou výjezdy, volna, výpovědi, cestovní výdaje, bonusy a problémy se zákazníky. Vždy se našlo něco, o čem byli řidiči přesvědčeni, že to je ten zásadní problém. Tentokrát byla ovšem Zorky svatyně zamčená a před ní, u stolu s mísou bonbónů, seděl pouze Libor Hoch, náš zrzavý mechanik a údržbář. Přestože mu táhlo na šedesát, hlasy měl rezavé jako oheň, pouze mezi nimi prosvítalo pár bílých vláken. Zeptal jsem se ho, jak dlouho čeká. Prý od sedmi. Což bylo zvláštní. Zorka nechávala málokdy své zaměstnance bez informací. „Mám doma nemocnou vnučku,“ řekl otráveně. Oči měl propadlé, vypadalo to, že se moc nevyspal. „Tohle mě vážně nebaví. Klidně jsem s ní mohl zůstat.“ „Zkusím zjistit, co se děje,“ uklidňoval jsem ho. Vyšel jsem ven, vytáhl zip kabátu až pod nos a vytočil číslo na Zorku. Nechal jsem to vyzvánět skoro minutu, ale bez odezvy. Když jsem neklidně vkládal telefon do kapsy kabátu, pípla mi zpráva A samozřejmě od ní. Rozdej úkoly a přijeď. Podíval jsem se přes zamrzlé okno do místnosti. Libor seděl shrbený za stolem, ruce měl složené na kolenou. Měl jsem ho rád. Byl spolehlivý, šikovný a jeden z těch lidí, co si pracovní problémy řeší pouze v zaměstnání a netahají si je domů, což bylo v téhle branži důležité. Před skladem číslo dva postávali dva řidiči a o něčem živě diskutovali. Nebyl jsem si jistý, kolik je dnes výjezdů, ale minimálně jeden je. Až na Slovensko do Trebišova. Přes sto pivních soudků. Vyťukal jsem promrzlými prsty odpověď. Děje se něco? Bylo zbytečné se ptát, kam mám přijet. Bylo jediné místo, kde mohla být a to bylo odsud dva kilometry, uprostřed zazimovaných vinic. Všechno OK. Přijeď.
Že bych byl klidnější, to se říct nedalo. Práce nakonec bylo víc, než jsem předpokládal. Kromě výjezdu na Slovensko dvě další cesty, jedna do Kroměříže s pár kusy koček a další na východní cíp republiky. Řidiči na to byli přidělení už přes týden, tak jsem jim jen rozdal výkazy a soupisy zboží, aby si mohli to správné naložit, protože měli dvouhodinové zpoždění, Libora poprosil o vyčištění odpadní stoky, kde zamrzala voda vytékající z depa při čištění kamionů, a celou dobu jsem přemýšlel o tom, co mi Zorka může chtít. Když jsem nasedal do auta a rukávem jsem si čistil přední sklo, pustil jsem to z hlavy. Tak jako tak se to za chvíli dozvím.
Sídlo Zorky Šimůnkové se skládalo ze dvou budov. Z rozložitého domu s terasou na severní i jižní straně (na jižní proto, aby měla výhled na vinice a na severní prý z čistého rozmaru) v moderním stylu, bazénem v tvaru srdce na přilehlém pozemku a modrého domku pro její čtyři kočky. Modrou prý kočky snáší ze všech barev nejlépe, nedráždí je. A tou druhou budovou byla vlastní stáčírna a vinotéka vjednom, kde trávila možná víc času než v samotném domě. Počkal jsem, až se ozve signál a otevřel jsem si těžká, na bronzovo natřená vrata. Našel jsem ji před přístěnkem, pod kterým bylo schované nářadí. Pokud si pamatuju, manžel ji opustil někdy před deseti lety. A nestalo se to kvůli mladší ženě, ani kvůli „vyprchané lásce“, ale prý kvůli kočkám. Po padesáti letech života se u něj vyskytla alergie a ona se musela rozhodnout, koho dát pryč. Kočky to prý vyhrály. Takže se o celý pozemek starala víceméně sama. Měla správce vinic, ale ten pochopitelně podléhal jí a já stejně vždycky tušil, že její znalosti vína ty jeho zdaleka převyšují. Jediný člověk, který podle mého opravdu rozuměl své práci, byl malý Štěpán s tikem v pravém oku, který se jí staral o bazén a rozlehlou zahradu. Díky hluku, který vydávala, mi bylo jasné, co že to tam vyrábí. Zvuk elektrické brusky na nože se rozléhal do všech stran a jiskry od ní vesele odletovaly. Když jsem se objevil v její blízkosti, stroj vypnula a nůž položila na malý stolek. Dýchla si do rukou. „Pekelná zima, viď?“ řekla zvesela. Včera jsem si ji užil ažaž, když jsem jednu z jejích drahocenných koček na lesní cestě za Hlučínem mlátil čtyřicet centimetrů dlouhým klíčem, abych zjistil, jestli jsem blázen nebo ne. Takže jsem souhlasně přikývl. „Jak to včera šlo?“ zeptala se během toho, co si z kožené zástěry oprašovala obroušená smítka. Nevinná otázka. Takových jsem už od ní dostal tisíce. Zdvořilostní konverzace byla na denním pořádku stejně jako každodenní cesty na druhý konec republiky. Stejně jsem se ale přistihl, že mám trochu zpátečnické chování a myšlenky v hlavě spíš obezřetné, než pokojné, jež se mi v těchhle místech objevovaly spíš. „Měli jsme po cestě zdržení,“ řekl jsem fakt, který se už k ní pravděpodobně donesl. Přikývla. „Předpokládám, že všechno proběhlo v poklidu. Trošku jsem to čekala, teď v v zimě se vyrojí. Řidiči s tím nepočítají, tak jezdí jak hovada.“ Podrbal jsem se na hlavě. „Bylo to trošku podivný, abych řekl pravdu. Mluvila jsi s Adamem?“ „Dneska ne.“ „Ráno se neobjevil v práci. A ty taky ne.“
„Nestíhala jsem ani dát vědět, dovezli mi něco, co se rychle kazí. I teď v zimě. Zvládl jsi to tam beze mě, ne?“ Sundala si koženou zástěru a pověsila ji na hák pod přístřeškem. „Pojď se zahřát, probereme to uvnitř.“ Nemusela mě dvakrát pobízet. Automaticky jsem došel až do malého pokoje, který sousedil s prostornou kuchyní a posadil jsem se na pohovku, z které jsem sledoval, jak v kuchyni čile pobíhá. Cítil jsem v horních končetinách, jak z mého těla pozvolna odchází zima společně s pochybnými myšlenkami. Brnění přešlo ve svědění, tak jsem si mnul konečky prstů, aby to rychle přešlo. Odkašlal jsem si. „Abych to nezapomněl,“ navázal jsem na náš venkovní rozhovor, protože mi to nedalo a vyřešit se to zkrátka muselo, „ráno jsem mu volal a nebral mi to. Tak jsem zajel k jeho domu. Na zvonku nebyl, ale to mi divný nepřišlo, protože tam je asi v podnájmu a na zvonku je možná jméno někoho jinýho. Jenže jsem se ptal pár lidí a nikdo ho tam nezná. Ani podle jména, ani podle vizáže.“ „Třeba tam je jen chvíli.“ „Taky jsem si to říkal a vysvětlovalo by to, proč si nevybavujou jeho obličej. Ale někde by tam jeho byt měl být, ne?“ Viděl jsem skrz průzor, jak vyndává ze spíže velký kovový hrnec, po krajích od něčeho červeného zapatlaný. Položila ho vedle dřezu, olízla i prsty a sklonila se do okna. Viděl jsem jí na obličeji, že má myšlenky někde jinde. „Hele, asi takhle – potřebuju šikovný lidi. Tenhle mi byl doporučenej. Pro mě za mě ať si bydlí třeba pod mostem nebo v papírový krabici, to je každýho věc. Pokud bude dělat to, co po něm vyžaduju, bude jezdit bez nehod, vycházet s ostatníma řidičema a držet jazyk za zuby, je mi úplně jedno, jak a kde bydlí.“ Chtěl jsem podotknout, že panáček Adam evidentně nedělá, co a jak má, když nebyl v pátek ráno na svém místě, ale ona se narovnala a já viděl, že si okolo pasu uvázala zástěru. Měla na ní slona, který na chobotu žongloval s míčem, a pestrobarevně napsáno DOBROU CHUŤ! „Můžu tě o něco poprosit?“ řekla zády ke mně. „Pojď sem na chvíli.“ Neochotně jsem sedačku opustil a doploužil se za Zorkou do kuchyňského kouta. Stála u hrnce, ruce mala celé oranžovo červené, vypadaly jako klepeta. Tyhle domácí vůně a chutě jsem zbožňoval, vždycky jsem byl zvědavý, co kuchtí. Měla nepřebernou zásobu receptů na marinády a všechny do jedné chutnaly božsky. Dnes mi ale něco bránilo, abych se uvolnil, abych myslel na jídlo, na domácí pohodu. Zkrátka na něco jiného než na včerejší den a na fakt, že ať se mi to líbí nebo ne, nějaký hlásek uvnitř mě mi našeptával, že něco není v pořádku. Mělo by jí přece vadit víc, že zaměstnanec, který je u ní jeden den, se vypaří. Měla by jančit, měla by vyvádět a určitě by měla nadávat, kamaráde. Neměla by si tu připravovat oběd, protože to je poslední věc, kterou by člověk v takovou chvíli dělal. Přesně tak, tohle je přirozená reakce. Dát průchod emocím a ukázat, kdo je tu šéf. Nebylo by to poprvé. A to ses jí ještě nezeptal na ty prázdný kočky, kamaráde. Zeptej se, proč v nich nic nebylo. A jestli to zahraje taky do autu, tak pozadu vycouvej a začni přemýšlet o tom, pro koho děláš… Vypadala soustředěně, zaobírala se jídlem v hrnci. Sáhla do něj a vytáhla pořádný kus syrového masa. „Známej srazil na silnici jelena. Jeho manželka zvěřinu nejí, tak mi ho naporcoval, vykostil a já už mám jen ty příjemný starosti. Víš, jak je fajn zaplatit za takhle kvalitní maso, to, co bych dala v řeznictví za vepřový?“ Položila ho na prkýnko a přetřela nějakým nějakými listy.
„Čerstvej jitrocel z povrchu masa dostane všechny parazity. Je prakticky nemožný ho takhle v zimě sehnat. Kdybych neměla kamaráda, co si ho pod lampou pěstuje, byla bych nahraná.“ „Nevěděl jsem, že jsou tu v okolí jeleni,“ pronesl jsem opatrně. „Nikdy jsem žádnýho neviděl.“ „To žes něco neviděl, ještě neznamená, že to neexistuje. Je jich tu okolo spousta, ale přes rok se stahujou do hor, je tam pro ně víc potravy. Jen v zimě se motají blízko měst a pak nějakýho chudáka holt občas někdo srazí.“ Vyndala několik kusů masa na dřevěný vál a vzala nůž, který si předtím venku ostřila. „Když maso nařízneš na správných místech, daleko od blan a šlach, marináda se líp vstřebává, krásně maso ochutí do posledního kousku.“ Sledoval jsem její ruce, jak drží kilový kus svaloviny a nařezává na čtyřech místech. Maso bylo krásně libové, jen se mi zdálo, že je na zvěřinu až příliš světlé. Normálně bych nasával vůni, ale tentokrát mi bůhvíproč její kuchařský kumšt nevoněl. Oči se mi stáčely automaticky někam stranou. „Bobkovej list, trocha zázvoru, panenskej olivovej ojej a worchester. A trocha hořčice na dobarvení. A my tam přidáme ještě víno. Musí se dávat do marinády nakonec, ideálně až druhej den. Dolaďuje chuť. Po něm musí být maso cítit.“ Zvedla oči. „Jsi v pohodě? Vypadáš bledě.“ Necítil jsem se úplně ideálně, a abych řekl pravdu, ani jsem nevěděl, čím to je. Zorka byla dokonalá zaměstnavatelka, už druhým rokem moje velká kamarádka, skvělá kuchařka a hostitelka a zkrátka taková čistá duše. Nikdo se jí nemohl bát, přestože spravovala jednu z největších drogových distribučních sítí. Nemusel jsem se cítit špatně, ale stejně jsem měl do pohody daleko. „Jo,“ přikývl jsem, „mám toho jen za těch pár dní docela dost.“ „Však relaxuj,“ usmála se a opět se jí z tváří vynořily ty roztomilé pihovaté dolíčky. Úsměv jsem jí vrátil. „Provedu.“ „Víš, co lidi podceňujou?“ Zbystřil jsem. „Co?“ Zatvářila se tajemně. „Víno k jídlu.“ „No nepovídej.“ Snažil jsem se, aby to vyznělo pokud možno co nejvíc vážně. „Beze srandy. Víno pije k večeři nebo po ní každej druhej, jenže dneska už lidi moc nevnímají to, co se k jakýmu masu hodí. Každej si myslí, jakej není gurmán, když si dá vepřový koleno a k tomu otevře flašku vína z Tesca za čtyři pětky. Ono to není daný pro srandu. Všechno má svůj význam a důvod a to platí i v tomhle případě.“ Vzala do ruky kus masa, světle oranžová marináda jí začala stékat po ruce. „K jelenovi je ideální mladý víno s vysokým obsahem tříslovin, ale pokud není tak tučný, je stejně dobrý, možná lepší nějaký plný vyzrálý. Mám dole sedmiletý svatovavřinecký. Bude naprosto ideální.“ Ukázala mi na věšák vedle dveří do sklípku. „Mám mastný ruce, takže požádám tebe.“ Chvilku mi trvalo, než mi došlo, že po mně chce, aby jí pro něj tam dolů došel. A asi to váhání bylo vidět. Zasmála se. „Odbrzdi se, prosím. Potřebuju to ještě dneska. Někdy v týdnu mi tam prasklo světlo, tak si vezmi za dveřma baterku, je tam položená na židli. Štěpán mi to měl včera vyměnit, protože já na ty nekřesťansky vysoký stropy prostě nedosáhnu ani ze židle.“ „Chceš to vyměnit?“ nabídl jsem se, i když jsem vlastně netušil proč. „Tím se nezdržuj, jen mi dones jednu láhev. Je v tý místnosti napravo vzadu, jak jsou sudy s motolinou. Svatovavřinecký, ročník dva tisíce osm. Hlavně se tam nepřeraz, občas někde odložím kus prkna, kterýma jsou prokládaný lahve. Moc lidí tam dolů nechodí. Jen speciální návštěvy.“
Povzdechl jsem si. Dal jsem se na vojnu, musel jsem bojovat. Pro jistotu jsem zkusil vypínač, ale samozřejmě to ani neškrtlo. Na to, jak to byl pěkný barák a zvenku vypadal udržovaně, elektrická síť tu byla v žalostném stavu. Vypínač byl zabudovaný ve vydlabané cihle, stářím zažloutlý a zpuchřelý kabel od něj vedl po zdi nahoru, kde končil u žárovky chráněné malým cylindrem. Divil jsem se, že to ještě někoho nezabilo. Dveře jsem si nechal otevřené. Což mi mělo jistě zpříjemnit zpáteční cestu místo držení se zdí a regálů, ale teď po cestě za sedm let starým svatovavřineckým, mi to bylo k ničemu. Byl jsem slepý jak narozené štěně. Stiskl jsem na malé baterce tlačítko a posvítil si před sebe. Bylo zvláštní, že přestože jsem v tomhle domě trávil docela dost času, ve vinném sklípku jsem nikdy nebyl. A to jsem milovník vín. Ne možná znalec, ale milovník určitě. Světlo prorazilo tmu a zakotvilo na zdi přede mnou. Ze dvou stran ji obklopovaly velké regály s hranatými úzkými přihrádkami velkými tak akorát, aby se do nich vešla láhev vína. Některé byly prázdné, ale většina z nich obsahovala Zorčin skvostný mok. Na konci jsem si posvítil doleva a doprava. Na obou stranách byly dvě místnosti, tak akorát chladné, aby byly vhodné k uchovávání vín. Zamířil jsem baterku doprava, protože v té místnosti mělo být to, pro co jsem se sem vydal. Na zdi visel skoro metr velký teploměr s kovovým ozdobným hroznem navrchu. Po zemi se válela prkna, ale naštěstí nijak nešikovně, neležela přímo v cestě. Vpravo od mé ruky bylo pět beček, každá označená cedulkou s číslem. Svatovavřinecké jsem po chvilce našel v posledním regálu, láhev byla řádně zaprášená. A podle toho se pozná, že je víno kvalitní. Nebo že ho tu při návštěvách kromě mě nikdo nepije. Sfoukl jsem z něj nejhorší prach a našel kousek hadru, abych láhev otřel. Nemusím ho nahoru brát se vší špínou. Otočil jsem se a do zátylku se mi zaryly studené pařáty strachu. Ani jsem netušil, kde se to ve mně vzalo, protože do té doby jsem to bral jen jako výlet do zaprášeného sklepení. Studená ruka mi přejela po páteři nahoru, a když se dostala ke krku, stiskla. Otevřel jsem naprázdno pusu a vyšel ze mě pouze vzduch. Cítil jsem se jako astmatik, který se snaží nadechnout. Párkrát jsem v předklonu naprázdno otevřel a zavřel pusu a pak jsem se konečně pohnul a snažil se nevnímat ten třas celého těla, který moje kroky doprovázel. Nechápal jsem ho a snažil jsem se ho ignorovat. Je načase, kamaráde, aby sis přiznal, že tě sem tvoje dobrá kamarádka nepozvala na sváteční oběd. Byl to jen blábol. Posvítil jsem si před sebe a udělal další dva kroky. Nohy mi ve stehnech tuhly. Zvláštní bylo, že jsem si uvědomoval, že ačkoli jsem odsud už chtěl vylézt na světlo, zároveň se mi za mojí zaměstnavatelkou vůbec nechtělo. Co že to tam kuchtí? Zvěřinu? Krásně to voní. Oklepal jsem se, ale to bylo spíš zimou. Zdálo se mi, že teplota za pár minut klesla o několik stupňů. Ale stejně jako jsem tušil, že něco není v pořádku, stejně tak dobře jsem věděl, že nemá smysl tady zůstávat. Takže jsem se pomalými kroky s lahví v jedné ruce a s baterkou v druhé vrátil pod schody. Slyšel jsem seshora Zorky hlas. „…bych prosila pár měsíců klid. Vy vyhovíte mně, já vám… já s tím nemám problém, ten chlap dostal, co si zasloužil a já si to neskonale užívám, jenom potřebuju svoje zaměstnance v klidu, ne s očima na stopkách a podezřením… říjen? To by asi šlo, domluvíme se během léta, do té doby-“ Vyskočil jsem ze dveří, baterka mi upadla na zem a odkutálela se neznámo kam. Spíš jsem periferně viděl, než cítil, že stále svítí. Třásl jsem se, ale nebránilo mi to v tom, abych
držel láhev toho skvělého mladého svatovavřineckého oběma rukama za hrdlo a zdvihl jsem ji nad hlavu. „S kým telefonuješ?“ zasyčel jsem. Přikryla si sluchátko. Její ledový klid mě fascinoval, ale nepřekvapoval. „Děje se něco?“ „Polož to.“ Zdvihla obočí, což mě v duchu ještě víc rozběsnilo, ale snažil jsem se ovládat. „Ty bys měl položit tu flašku. Víš, za kolik ji prodávám?“ „Je mi to fuk!“ zařval jsem. Zorka odkryla sluchátko. „Zavolám vám večer.“ Položila telefon a stála proti mně, natočená ke kuchyňskému válu, na němž byl položený nůž. A několik kusů masa, pokrytých plátky slaniny. …zvěřina… „Jednu láhev za šest stovek,“ řekla. Napadla mě spousta řešení, jak tuhle seanci ukončit. Chtěl jsem ji praštit lahví, skočit po noži, nebo jen po ní prostě to její zasrané starovavřinecké hodit, rozštelovat jí trochu rovnováhu, venku naskočit do auta a zastavit se až sto kilometrů daleko někde v baru na panáka. Pane bože, jsem bez práce! Jsem zatraceně bez práce a zase někde skončím u stěhování. „Cože?“ Uvědomil jsem si, že něco říká, ale myšlenky se mi rozutíkaly na všechny strany. Něco se mi válelo pod nohama. Její telefon. „Zavolej na to číslo. Na to poslední.“ „Proč?“ Trochu jí povadl úsměv, ale ne natolik aby jí z tváří zmizely dolíčky. „Abys mi tu přestal máchat mojí budoucí marinádou. Proto. Tak mě přestaň štvát, zvedni ten telefon, ať můžu dodělat toho jelena.“ Když mi došlo, že má blíž k noži, k jediným dveřím, které vedly z domu a v zádech ještě dva roky naší výborné spolupráce, trochu jsem se zklidnil. Útočit nemělo smysl a utíkat se mi taky nechtělo. Tak jelen, říkáš… Sklapni. S lahví napřaženou v levé ruce jako ukazovátko směrem k neposlušnému žákovi jsem podřepl a sebral telefon.
Těžko jsem to vstřebával. Ulevilo se mi, to ano, už jsem neměl potřebu na nikoho útočit lahví kvalitního vína, ale na druhé straně jsem si nebyl jistý, jestli zvládnu být zaměstnaný pod někým, kdo dokáže hrát dvojí hru. A pravidelně zrazovat lidi, kteří mu věří, jakkoli se záměry můžou zdát ušlechtilé. Protože já si byl skoro jistý, že tady se jedná o bránění vlastního písečku za cenu přiměřených ztrát. Na telefonním čísle, na které jsem volal, se ozval nějaký nadporučík, hlas měl ostrý jako břitva a stále dokola opakoval, že neví, s kým mluví. Já to ze začátku nevěděl také, ale postupně se vše vysvětlilo. Zora Šimůnková distribuovala drogy do sedmatřiceti menších skladů v několika republikách.
Policie samozřejmě proti tomuhle bojovala, více či méně úspěšně, ale dokázala se spokojit s tím, že zná některé cílové stanice a nechá Zorku fungovat. Dýchat, bydlet, starat se o své zaměstnance, kočky, vinice obrácené na jih a bazén. A to všechno proč? Protože zkrátka ta podnikavá dáma měla kontakty a možnosti, které policie neměla. Hlásili se k ní na místa řidičů slušně řečeno pochybní jedinci, ve většině případů velice aktivní zločinci, nebo aktivní v nedávné minulosti. Dohoda byla tedy taková – jednou za půl roku věnuje státním orgánům jednoho extrémně nebezpečného člověka za klidný spánek. „Takže ta včerejší kontrola byla domluvená?“ Přepadala mě únava, ačkoli bylo teprve poledne. Ale ze všech těch zjištění mě bolela hlava. „Ti chlapi věděli, kdo se mnou pojede a potřebovali si to jen podle jeho průkazu, předpokládám falešného, ověřit.“ Přikývla. „Máš práci, já mám práci, ostatní řidiči u nás mají práci, ale něco to stojí.“ „Proto občas někdo dal nečekaně ze dne na den ‚výpověď‘ a už se neobjevil? Stejně jako Adam? Předpokládám, že ho dneska ráno přímo doma sebrali.“ „To už jde mimo mě.“ „Uvědomuješ si, Zorko, jak si zahráváš? Budou s tebou spolupracovat jenom do doby, dokdy se jim to bude hodit. Dokdy tě budou potřebovat. A pak nejspíš skončíš tam, kde končí Adam a ostatní.“ Domem se nesla vůně naloženého masa. Opřela se o stehna a vstala z pohovky. „Ale do tý doby se o vás všechny postarám.“ Nevydržel jsem to. „Proč jsi ze mě dělala dva roky vola? Proč ty kecy o výjimečnosti?“ Zorka se zachmuřila. „Kdybys nebyl výjimečnej, teď tu nesedíš. Potřebuju někoho k sobě, aby mi pomohl, kdyby mi to přerůstalo přes hlavu.“ Obličejové svaly jí trochu povolily a kysele se usmála. „A taky mi z toho už malinko hrabe, nemám si o tom s kým povídat. Připadám si zákeřně, ale pořád si říkám, že dělám to nejlepší pro svý dobrý chlapy. Ty, co jsem nechala policii, u mě nikdy pracovat neměli. Byli to jen zajíci na odchyt.“ „A co to prázdný zboží?“ „Policie věděla o tom, kudy a kam pojedete. Hlídka dostala jasnej příkaz vás zkontrolovat a pustit. Jenže já moc dobře znám aktivní poldy a nikdy neposílám v dodávce, která má být ‚kontrolovaná‘, drogy. Jak vidíš, vyplácí se to.“ Venku se navzdory mrazu i mlze rozjasnilo. Postavil jsem se k proskleným dveřím a koukal přes závěs z korálků ven. Něco mě zašimralo u nohou, a když jsem se tam podíval, viděl jsem černou kočku s bílým flekem na čumáku. Zvedl jsem ji ze země. Zorka stála za mnou. Ruce měla stále trochu oranžové od marinády, zástěru měla špinavou až pod kolena. Podrbal jsem kočku na bradě, zatvářila se spokojeně a vycenila na mě zuby. „Co bylo špatně s Adamem?“ zeptal jsem se. „Myslíš, co provedl?“ Přikývl jsem. „Tvrdil, že jezdil se sanitkou.“ „To jezdil.“ „A kde se stala chyba?“ „V něm. Když byl sám s pacientkama, nezvládal svoje pudy. Podle toho, co mi bylo řečeno. Asi jsem slyšela jen upravenou verzi, ale byl na něj vydanej zatykač poté, co jednu šestnáctiletou holku-“ Mávl jsem rukou. „Vlastně to nechci slyšet.“ Otevřel jsem dveře. Kočka mi vyskočila z náručí a utíkala se před zimou schovat do kuchyně. Být Zorkou, bojím se o jelena.
„Takže zítra v práci?“ řekla nejistě. Stála trochu nahrbená, postava jí povlávala v neexistujícím průvanu a stále z ní sálala ta sebejistota. A já věděl, že když nepřijdu do práce, nastoupí za mě někdo jiný. Někdo, kdo potřebuje platit složenky, stejně jako já. Zapnul jsem si bundu. Mráz za poslední hodinu vygradoval do zabijáckých výšin. „Ještě jsem ti pořád nedokázal svoji výjimečnost,“ odpověděl jsem s nepatrným náznakem úsměvu. Nechal jsem ji tam s kočkami, nejistotou a hlavně s tím zatraceným marinovaným jelenem, který provoněl celý barák.