Hloupý Honza v síti Jak se do světa internetu podíval pohádkový Hloupý Honza a jak se vrátil zpátky s chytrou manželkou, dcerou krále Nakouslého Melouna I.
Kdysi dávno si lidé povídali pohádku O Hloupém Honzovi, jak na
peci ležel a nic nedělal, i když mu už bylo skoro třicet let. A stalo se to, co se občas v tom zvláštním světě stává. Tolikrát a tak často si lidé tu pohádku povídali, až se Hloupý Honza stal skutečností. Ale že to trvalo moc dlouho, než se Hloupý Honza na světě objevil, už to nebyly pohádkové časy s čaroději, ježibabami, trpaslíky a draky. Hloupý Honza začal žít ten svůj skutečný život přesně třináctého třináctý v roce dva tisíce třináct. Teď si někdo řekne, že je to mýlka nebo hloupost, protože žádný třináctý měsíc není. Známe přece jen dvanáct měsíců. Rok začíná lednem a končí prosincem. Ale to je omyl. Třináctý měsíc je právě ten měsíc pohádkový, ve kterém se dějí úžasné věci, jenomže dospělí lidé to nevědí. Třináctý měsíc totiž mohou vidět jenom kočky, psi, zajíčci a veverky, ptáci a děti. Tak toho třináctého třináctý v roce dva tisíce třináct se na jednom panelovém sídlišti, v jednom bytě, na jednom radiátoru ústřed-
111110001001010100010001111011100101001100110101101101001 7 1101010
ního topení objevil Hloupý Honza. Seděl na topení a nespokojeně sebou házel a říkal si pro sebe něco jako: hernajs a sakryšpráce a tůdlenudle. Pak se ještě zadíval na dvě mouchy na okně, jak se perou, jak jsou na sebe zlé, a zase řekl hernajs a sakryšpráce a ještě řekl mouchy trdlovaté! Hloupý Honza byl možná trochu hloupý, ale měl velmi dobré srdce. Nesnášel, když někdo někomu dělal zle. Například když se někdo pral. A tak se na tom radiátoru u okna kroutil a pohupoval a zlobil se. Kdo zkusil sedět na železném radiátoru, který má samé nepříjemné výčnělky a ostré hrany, nebude se divit. To není pohodlné. To přímo nabádá k velice ošklivému nadávání, jak se ty mouchy praly! A jak se nenáviděly! Na to se přece nedalo koukat! A tak Hloupý Honza nadával, nejošklivěji jak uměl, a nakonec to nevydržel a z toho radiátoru slezl. „Co je, co se děje?“ zeptala se jeho stařičká máma. „Máš ještě deset let lenošit na peci a ty už jsi slezl? Vždyť ti je teprve dvacet let!“ „Jo, slezl,“ řekl Hloupý Honza a levou dlaní si masíroval levou půlku zadnice a pravou si masíroval pravou půlku zadnice. „To není to pravý pohádkový,“ stěžoval si. „Já mám přece ležet na peci, a ne na ústředním topení.“ „Holt už je jiná doba, Hloupý Honzíku,“ vzdychla máma a začala chystat povidlové buchty a pět švestek. „Jak tak na tebe koukám, raději půjdeš do světa, než abys ležel na radiátoru. Nu což, jdi spánembohem.“ Máma dala synovi buchty do šátku, do kapsy mu přisypala pět švestek. Hloupý Honza dal mamince na rozloučenou velkou sladkou pusu, protože ji měl opravdu rád. I slzička mu ukápla. Ale pak
0001110 8 1110010100110011010110110111101010101011110110001001101101
vzal hůl, pověsil na ni šátek s buchtami a šel. Čekal ho přece velký svět! Šel pěšky, jel tramvají, stopl si taxík a letěl letadlem. Protože byl hloupý, nikde za dopravu nezaplatil, jenom řekl: „Spánembohem“ a šel. U letadla nastaly jisté obtíže, protože Hloupý Honza neměl letenku. Když ho vyhodili od dveří, kde se shromažďovali lidé k odletu, sedl si Hloupý Honza na vysokou židličku v letištní kavárně a koukal kolem sebe, valil hloupé oči a nevěděl, kam se hnout dál. A tu si přisedla dáma s kožešinovým límcem, s velikým modrým kloboukem a s kabelkou z krokodýlí kůže. Ta kabelka se Hloupému Honzovi tuze líbila, začal si ji prohlížet a nahlédl i dovnitř. Uviděl tam papírek v obálce, stejný, jaký od něj žádali u odletu letadla. Byla to letenka. Právě si ji zvědavě prohlížel, když ta dáma s kožešinovým límcem a velikým modrým kloboukem řekla: „Dovolte!“ a ještě řekla: „Co tady koukáte jako Hloupý Honza“, vzala kabelku a odešla. Klobouk si zapomněla na židličce a letenka zůstala v ruce Hloupého Honzy. Ten si narazil na hlavu modrý klobouk, řekl: „Spánembohem“ a odletěl do Ameriky. Na letišti v Americe právě čekali zástupci vědeckého výzkumného ústavu ÚPIS. To je zkratka pro Ústav problémů internetového surfování. Čekali na vzácného hosta. Měl přiletět až z Japonska a jmenoval se Jakouma Košili. Když vystupovali z letadla cestující, už zdálky si vědečtí pracovníci všimli Hloupého Honzy s velikým modrým kloboukem. To bude on, řekli si ti vědci. Je to velice zvlášt-
111110001001010100010001111011100101001100110101101101001 9 1101010
ní člověk. I ten jeho klobouk je zvláštní, to bude jistě ten slavný vědec, kterého čekáme. Vědci k němu běželi a ptali se: „Jakouma Košili?“ Hloupý Honza se podíval na vědce, pak na sebe: „Já nevím, snad byla bílá, dokud jsem si ji neumazal,“ řekl. A ti vědci se usmívali a říkali: „Jakouma Košili?“ Hloupý Honza jen kývnul hlavou: „Ale bílou, bílou, to víte, že mám bílou košili, lidičky.“ Vědečtí pracovníci ÚPIS vzali Hloupého Honzu mezi sebe, naložili ho do velikánského stříbrného auta Lincoln a odvezli si ho do Ústavu problémů internetového surfování. Byli na Honzu hodní, usmívali se a klaněli se, a to se Hloupému Honzovi tuze líbilo, protože miloval hodné lidi. Vždyť i jeho stařičká maminka byla hodná. I Honza byl hodný. Když konečně dorazili do Ústavu problémů internetového surfování, ukazovali mu na počítači své webové stránky a seznamovali ho s tím, jak na internetu pracují. Honza viděl internet poprvé v životě. On dokonce i počítače viděl poprvé v životě, protože vůbec nic neznal. Než vstal z radiátoru ústředního topení v bytě na sídlišti, tak nikde nebyl a nic neviděl. Dělal teda Hloupý Honza jenom: „Jé a jé a jéje!“ a divil se tak, až si američtí vědci mysleli, že je to japonštinou vyjádřená chvála, a tak po Honzovi uctivě opakovali „Jé a jé a jéje!“ Pak bylo na řadě ubytování – to hloupého Honzu uvedli do krásných hotelových pokojů na devadesátém devátém poschodí mrakodrapu a Honza se stále divil: „Jé a jé a jéje!“ Ale vědci si zase mysleli,
001110 10 1110010100110011010110110111101010101011110110001001101101
že je to japonsky vyjádřená chvála, a moc se těšili, že se v Americe slavnému japonskému vědci líbí. Pak ho pozvali na malou večeři, ale Hloupý Honza nebyl zvyklý na americké hamburgery, protože celý život jedl u maminky jenom sušené švestky a povidlové buchty. Tak se nad tím hamburgerem trochu šklebil a pak otevřel svůj šátek, který nikdy nesundal z hole. A začalo to z toho šátku vonět a Hloupý Honza, protože to byl opravdický dobrák, nabídl buchty vědeckým pracovníkům. Od té doby si všichni vědci v Americe myslí, že buchty se pečou v Japonsku. Pak byl večer a byla noc, ve které Hloupý Honza poprvé v životě nespal na radiátoru, kde to hrozně tlačí, ale v pohodlné, voňavé a měkoučké postýlce. Tam se mu spalo! Kdyby ho ráno vědečtí pracovníci nevzbudili, tak tam spí dodnes, a to by byl velmi nudný příběh, ve kterém se nic neděje, jenom se spí... Naštěstí ho vzbudili a odvezli automobilem značky Lincoln zpátky do Ústavu problémů internetového surfování. Tam mu vysvětlili, že hledají takovou možnost, aby se dalo v internetu vyhledávat tak, že si člověk jenom pomyslí, tohle a tohle bych chtěl vědět, a internetový vyhledávač poslechne lidskou myšlenku a začne pracovat. Hloupý Honza neměl nejlepší náladu. Vždyť ho vytáhli z pohodlné postýlky a jemu se v ní leželo tak jako nikdy předtím... Byl proto dost nerudný a tiše si mumlal: „Hernajs a sakryšpráce, tůdlenudle.“ Vědečtí pracovníci si mysleli, že jim něco japonsky vysvětluje. Ničemu sice nerozuměli, ale když ten japonský mudrc něco říká a mračí se při tom, tak to jistě znamená, že přemýšlí a že už ví, jak na to. Rychle se tedy vytratili z počítačového střediska, aby slavného Japonce nerušili v práci.
111110001001010100010001111011100101001100110101101101001 11 1101010
