tělesná výchova s metodikou

Mgr. Lucie Schwarzová

tělesná výchova s metodikou Učební a metodický materiál pro obory Sociální činnost a Pedagogické lyceum

Evangelická akademie - Vyšší odborná škola sociální práce a střední odborná škola

Obsah ÚVOD........................................................................................................................................3 1 HISTORIE SPORTU.................................................................................................................5 2 POHYB A JEHO PODSTATA.................................................................................................11 2.1 2.2 2.3 2.4

VÝZNAM POHYBU V ONTOGENEZI.......................................................................................11 TYPY SVALSTVA......................................................................................................................11 TYPY SVALOVÝCH VLÁKEN....................................................................................................12 POHYB Z HLEDISKA ENERGETICKÉHO KRYTÍ........................................................................12

3 TĚLOVÝCHOVNÝ PROCES...................................................................................................15 4 POHYBOVÉ SCHOPNOSTI...................................................................................................17 4.1 4.2 4.3 4.4 4.5

SILOVÉ SCHOPNOSTI..............................................................................................................17 VYTRVALOSTNÍ SCHOPNOSTI................................................................................................19 RYCHLOSTNÍ SCHOPNOSTI.....................................................................................................20 OBRATNOSTNÍ (KOORDINAČNÍ) SCHOPNOSTI.....................................................................22 POHYBLIVOST.........................................................................................................................23

5 POHYBOVÉ DOVEDNOSTI .................................................................................................25 6 POHYBOVÉ ČINNOSTI V JEDNOTLIVÝCH VĚKOVÝCH OBDOBÍCH...................................27 POUŽITÁ LITERATURA: ..........................................................................................................30 Příloha č. 1:.............................................................................................................................31

Tělesná výchova s metodikou - Učební a metodický materiál pro studijní obory Sociální činnost a Pedagogické lyceum

1

ÚVOD Pohyb i celkový zájem o sport se pomalu vytrácí ze společenského života. Mladší generace dávají čím dál více přednost pohodlnějšímu způsobu života. Hry na hřišti vystřídaly hry na počítačích a volný čas lidé tráví spíše před televizní obrazovkou. Tento způsob života vede spolu s nedostatkem tělesné aktivity k civilizačním chorobám, jako jsou obezita, cukrovka, vysoký krevní tlak, poruchy pohybového aparátu, nadměrný stres. Pohyb by měl být součástí života každého jedince jako prevence k různým onemocněním, díky kterému vede i cesta k plnohodnotnému životu. Samozřejmě sport jako takový odlišujeme na rekreační, výkonnostní až vrcholový. Nutno podotknout, že rekreační sport je chápán jako „nejzdravější“ způsob pohybové aktivity, při kterém se můžeme vyhnout různým svalovým či jiným zraněním.


3

1 HISTORIE SPORTU Slovo sport je anglosaského původu a odvozuje se od slova disport. Znamená obveselení, rozptýlení, vlastně útěk od práce, od povinnosti k zábavě. „Pojmem sport je dnes obvykle označována pohybová (fyzická) aktivita provozovaná podle určitých pravidel a zvyklostí, jejíž výsledky jsou navíc měřitelné nebo porovnatelné s jinými provozovateli téhož sportovního odvětví“. (http://cs.wikipedia.org/wiki/Sport). Ve výše uvedené definici jsou důležitá tři omezení: jedná se o pohybovou aktivitu, což vylučuje činnosti, kde se soutěží pouze pomocí duševních schopností nebo štěstí - například deskové hry, počítačové hry nebo hazardní hry aktivita má jasná pravidla, podle kterých se soutěží - to vylučuje z oblasti sportu například válku aktivita má soutěžní charakter, dochází k poměřování jejích výsledků - to vylučuje například bojová umění provozovaná nesoutěžním filosoficky zaměřeným způsobem nebo jógu

PŮVOD SPORTU Prvním ze zdrojů, ze kterých se sport vyvinul, je podle historiků potřeba výcviku armád, která vyústila v nejrůznější hry a soutěže zaměřené na bojové dovednosti a na fyzickou zdatnost (zápas, lukostřelba, jízda na koni). Druhým zdrojem jsou rituální aktivity, kdy byla určitá forma soutěže prováděna jako součást obětního rituálu nebo rituálu předpovídání budoucnosti. Nejznámějším důkazem je bezesporu starověké Řecko, ve kterém se z aktivity směřující k fyzickému sebezdokonalení stala filosoficky odůvodněná součást kulturního života a fyzická zdatnost byla považována za nedílnou součást dokonalosti (kalokaghatia). Výsledkem bylo mimo jiné pravidelné pořádání všeřeckých sportovních her v osadě Olympie, které se staly předobrazem moderních olympijských her.

ANTICKÉ OLYMPIJSKÉ HRY Antické olympijské hry byly nejvýznamnější z všeřeckých her. Konaly se v Olympii, každé čtyři roky k poctě boha Dia. První olympijské hry, o kterých se dochovaly zprávy, se v Olympii uskutečnily roku 776 př. n. l. Největší rozkvět OH nastal v 5. stol. př. n. l. (tzv. klasické období). Po ovládnutí Řecka Římany (146 př. n. l.) nastal úpadek. K novému rozmachu došlo v 1. - 3. stol. n. l., kdy byly hry podporovány římskými císaři, sám císař Nero se aktivně účastnil her. Ve 4. stol. n. l. OH upadaly, roku 393 či 394 je zakazuje zvláštním ediktem Theodosius I. jako hry pohanské. Před OH poslové z Olympie zvali k účasti po celém antickém Řecku, oznamovali přesné datum konání her a vyhlašovali posvátný mír zvaný ekecheiria („zdržení se rukou od zbraní“). Jako závodníci se OH směli zúčastnit pouze svobodní občané řeckého původu, vítězové v jednotlivých disciplínách byli odměňováni věncem z divokého olivovníku, měli právo dát si postavit své sochy, rodné obce jim prokazovaly čestné pocty. K OH se scházeli zástupci řeckých států, podepisovali zde politické smlouvy, při hrách se upevňovalo vědomí řecké národní a kulturní sounáležitosti.


5

Průběh a doba trvání Historikové se shodují v tom, že první hry trvaly jeden den, konala se pouze jedna disciplína - běh na jedno stadio, (cca 192 m). Běh na jedno stadio byl až do 14. her jedinou olympijskou disciplínou, na 14. hrách přibyl běh na dvě stadia a dlouhý běh na několik stadií. Postupně přibývaly další discipliny: pentathlón (hod diskem, skok do dálky, hod oštěpem, běh na jeden stadion, zápas) a další discipliny box, závody koňských čtyřspřeží, pankration (“všeboj“), běh těžkooděnců, závody dvojspřeží mulů, závody klusáků, závody koňských dvojspřeží, soutěž trubačů a hlasatelů. Doba trvání her se s přibývajícím počtem disciplín postupně prodlužovala.

NOVODOBÝ SPORT Do druhé poloviny 19. století (a ve velké většině případů právě do Anglie) spadá založení většiny dnes provozovaných nejoblíbenějších sportů na všeobecném základě - tj. na zásadě „pokud budeš respektovat pravidla, můžeš hrát s námi (nebo spíš proti nám) a je jedno kdo jsi a odkud jsi“. V Anglii vzniká: v roce 1863 „Fotbalová asociace“ jako spojení klubů hrajících „kopanou“ verzi ragby v roce 1877 mistrovství v „královském tenisu“ ve Wimbledonu v roce 1897 první verze psaných pravidel pro dnešní házenou Naprosto zásadní bylo pro další rozvoj sportu založení novodobých olympijských her, které je spojeno se jménem Pierra de Coubertaina a rokem 1896. Sport se tím stává ze specifického a stále ještě menšinového způsobu zábavy kulturním a později i politickým fenoménem.

NOVODOBÉ OLYMPIJSKÉ HRY Olympijské hry jsou největší sportovní událostí moderní doby. Svého předchůdce a vzor mají v antických olympijských hrách, konaných ve starém Řecku v Olympii na poloostrově Peloponés. Zakladatelem novodobých olympijských her se stal Pierre de Coubertain. Olympijskou myšlenku zformuloval ve svém díle Antický ideál tělesné krásy a duchovní dokonalosti (kalokagathía). Z antických OH převzatý posvátný mír, slavnostní obřady při zahájení antických OH jsou obohaceny o požadavek rovnoprávnosti všech sportovců bez rasové, politické a náboženské diskriminace, o požadavek demokracie a internacionalismu. Olympijské hry se pořádají jako: Letní olympijské hry od obnovení her v roce 1896 Zimní olympijské hry od roku 1924 Letní i zimní olympijské hry se konají jednou za 4 roky. Do roku 1992 se konaly vždy ve stejném roce, v současné době se letní a zimní olympijské hry střídají se střídají po 2 letech. Medaile z olympijských her je ve většině individuálních sportů (snad s výjimkou tenisu a fotbalu) považována za nejcennější sportovní trofej, jakou lze získat. Obvykle je ceněna víc než medaile z mistrovství světa v příslušné disciplíně.

6


Olympijské symboly Nejvyšším olympijským symbolem jsou olympijské kruhy, které jsou vzájemně propojeny. Pět kruhů představuje pět kontinentů spojených olympijskou myšlenkou, šest barev (včetně bílého podkladu) barvy všech národů světa. Olympijské kruhy jsou součásti olympijské vlajky, která má bílý podklad a v jejím středu je umístěno pět olympijských kruhů.

Dalším, neméně významným olympijským symbolem je olympijské heslo: Citius, Altius, Fortius (Rychleji, výše, silněji), které vyjadřuje cíl olympijského hnutí, úsilí o neustálý pokrok. Olympijský pozdrav - zvednutá pravá paže je variantou římského pozdravu. Po druhé světové válce přestal být používán.

Olympijský oheň Původ tohoto symbolu pochází ze starověkého Řecka, kde byl oheň udržován po dobu trvání her. Připomíná oheň, který podle legendy ukradl Prométheus Diovi a odnesl ho lidem na zem.

Olympijské hry a politika Když se podíváme do historie novodobých olympijských her, zjistíme, že na olympiádách šlo vždy o více než sport. V roce 1936 se LOH konaly na území nacistického Německa v Berlíně. Celé hry provázela značná nacistická propaganda, která měla za úkol vyzdvihnout německé „bílé“ sportovce. Mezinárodní olympijský výbor konání her tehdy podporoval. Jeho postoj byl později chápán jako politický krok, který měl zakrýt přípravy na 2. světovou válku. V letech 1940 a 1944 byly OH z důvodu války zrušeny. Letní olympijské hry v Moskvě roku 1980 byly bojkotovány státy západního světa kvůli vpádu sovětského vojska do Afghanistánu. Následujících her, které se konaly v Los Angeles, se odmítl zúčastnit tehdejší Sovětský svaz, k němu se připojila většina jeho satelitů včetně Československa.


7

NEJVÝZNAMNĚJŠÍ ČEŠTÍ OLYMPIONICI Bedřich Šupčík byl český sportovní gymnasta, první československý olympijský vítěz. Zlatou medaili získal na VIII. Olympijských hrách v Paříži v roce 1924 za šplh na laně bez přírazu. Emil Zátopek (19. září 1922 – 21. listopadu 2000) byl český atlet, čtyřnásobný olympijský vítěz ve vytrvalostním běhu. Věra Čáslavská (* 3. května 1942) je bývalá česká sportovní gymnastka, sedminásobná olympijská vítězka, čtyřnásobná mistryně světa, jedenáctinásobná mistryně Evropy a čtyřnásobná Sportovkyně roku Československa.

8


SOKOL Česká obec sokolská (ČOS) je v České republice čtvrté nejpočetnější občanské sdružení, jehož téměř 190 000 členů se dobrovolně věnuje sportům, pohybovým aktivitám v oddílech sokolské všestrannosti a kulturní činnosti. Za datum založení Sokola se pokládá 16. únor 1862, kdy byla do Malypetrova ústavu v Panské ulici svolána ustavující valná hromada. Starostou byl zvolen Jindřich Fügner, místostarostou (později náčelníkem) Miroslav Tyrš. Antická idea kalokagathie rozvinutá dr. Miroslavem Tyršem a jeho následovníky dala základ společenskému hnutí, které se spojilo se vznikem a dalšími osudy českého (československého) státu. Vyvrcholením činnosti ČOS je všesokolský slet, společensko-sportovní přehlídka veškeré činnosti za šest let. Miroslav Tyrš byl tvůrcem sokolských zásad: síla a mužnost, činnost a vytrvalost, láska k volnosti a vlasti, dobrovolná práce a kázeň, vzájemný bratrský vztah členů. Miroslav Tyrš je také autorem Základů tělocviku.


9

2 POHYB A JEHO PODSTATA 2.1 VÝZNAM POHYBU V ONTOGENEZI (Ontogeneze = vývoj jedince) Celý život člověka je charakterizován permanentními změnami. Ontogeneze je bezprostředně spjata s pohybem. Pohybová aktivita se promítá do fyzické výkonnosti, procesu růstu a vývoje, myšlení, do celkového rozvoje osobnosti člověka. Proces vývoje člověka vychází z principů evoluční fyziologie a lze ho shrnout do vzájemného vztahu: Pohyb významně působí na vývoj jedince a naopak vývoj jedince má vliv na jeho pohyb. Pohyb je základní projev lidského organismu a rozlišujeme: pohyb vrozený pohyb volní Pohyb člověka je zajišťuje hybná soustava, tj. kostra, svalstvo a vazivo.

2.2 TYPY SVALSTVA Posturální (též zvané tonické) svalstvo – vývojově starší Jeho hlavní funkcí je zajišťování vzpřímeného držení těla. Vlastnosti: mají větší podíl červených pomalých vláken, jsou odolné vůči únavě, jsou v neustálém napětí a mají tendenci se zkracovat. Příklad: sval bedrokyčlostehenní, bederní část vzpřimovače trupu, horní část trapézového svalu, čtyřhranný sval bederní, trojhlavý sval lýtkový

Fázické svalstvo – vývojově mladší Zajišťuje, vykonává vlastní pohyb. Vlastnosti: jsou tvořeny převahou bílých, rychlých svalových vláken, snadno se unaví vzhledem k jejich horšímu prokrvení, mají tendenci ochabovat. Příklad: velký sval hýžďový, střední sval hýžďový, přímý sval břišní, dolní část trapézového svalu, pilovitý sval přední, hluboké ohýbače šíje. Vztah obou systémů svalstva posturálního a fázického má být v rovnováze. Pokud dojde ke zkrácení některých svalů převážně posturálních, nebo k oslabení svalů převážně fázických, anebo k obojí poruše funkce, vzniká svalová nerovnováha (svalová dysbalance). Nejčastěji a nejvýrazněji se svalová nerovnováha vyvíjí v krční, hrudní a bederní oblasti páteře. K prevenci vzniku svalové dysbalance slouží správně vedená pohybová aktivita v tělovýchovném procesu.


11

2.3 TYPY SVALOVÝCH VLÁKEN SO (Slow-oxidativ) jsou červená pomalá oxidativní vlákna s vysokým aerobním výkonem. Jsou tmavě zbarvena, díky vysokému obsahu myoglobinu. Jsou tedy typická svojí velkou oxidační kapacitou a pomalou unavitelností. Mají také pomalou reakci na podnět s malou velikostí neuronů, které ovládají 10-180 vláken. Uplatňují se především při vytrvalostních zátěžích nižší intenzity.

FG (Fast-glykolitic) jsou rychlá bílá vlákna s vysokým anaerobním výkonem, zabarvená světle. Typická jsou rychlou reakcí na podnět s velkými neurony, které ovládají 300-800 vláken. FG vlákna mají nízkou oxidační kapacitu, jsou proto rychle unavitelná. Uplatňují se zejména při silových a rychlostních výkonech maximální intenzity. Poměr rychlých a pomalých vláken je ve většině svalů přibližně rovnoměrný (50% : 50%). Mezi jedinci však existuje značná variabilita. Simoneau a kol. v roce 1989 zjistili ve stehenním svalu u skupiny 418 mužů a žen rozpětí pomalých vláken od 15 do 85%. Právě tyto rozdíly určují sportovní předpoklady každého jednotlivce. Sprinteři světové třídy mají například ve stehenní svalovině 70-75% rychlých svalových vláken. Naopak vytrvalostní běžci mohou mít až 90% vláken typu I.

2.4 POHYB Z HLEDISKA ENERGETICKÉHO KRYTÍ Aerobní cvičení (z řeckého aero = vzduch) Je taková pohybová aktivita, kdy práce svalů a metabolické procesy v nich probíhají za přítomnosti kyslíku. Aerobní cvičení je jakékoliv cvičení prováděné střední intenzitou po delší čas se zvýšenou tepovou frekvencí. Během takového cvičení je kyslík využíván k přeměně glukosy a tuků k produkci adenosintrifosfátu neboli ATP, což je základní zdroj energie pro buňky (svalovou činnost). Tělo primárně používá k výrobě adenosintrifosfátu glykogen, avšak při déle trvajícím výkonu začne používat jiné zásoby, zejména tukové. (http://cs.wikipedia.org) Mezi aerobní pohybové aktivity patří takové cvičení, kdy cvičení probíhá déle než 20 minut bez větší námahy v pozvolném tempu (např. klidnější celodenní výlet na kole), dýchání bývá klidné a pravidelné.

Praktické přínosy cvičení v aerobním pásmu: prevence a snížení rizika onemocnění srdce pomáhá při redukci hmotnosti (redukci tuku v těle) napomáhá snižovat krevní tlak a hladinu cholesterolu zlepšuje činnost plic a srdce spaluje tuk v těle

Anaerobní cvičení Opakem aerobního cvičení je anaerobní cvičení, což je cvičení za nedostatečného přísunu kyslíku. Jde o velké výkony během krátké doby, při kterých dochází ke krátké, avšak velmi intenzivní svalové práci, např. sprint. Při fyzické aktivitě v anaerobním pásmu nemá organismus dostatek kyslíku a tělo pak sahá po rezervách ve svalech a v krvi. Svalům dochází kyslík, a aby rychle získaly potřebnou energii, musí spalovat sacharidy. Fyzická aktivita probíhá urputně, s velkou námahou, dýchání je zrychlené; po cvičení cvičenec obvykle nemůže popadnout

12


dech. Při anaerobním způsobu práce dochází k nadprodukci a hromadění laktátu (kyseliny mléčné), který výrazně omezuje fungování svalů, způsobuje svalovou únavu a bolest svalů, a vede k rozvoji metabolické acidózy1.

Praktické přínosy cvičení v anaerobním pásmu: rozvoj svalové síly (a čím větší svalová hmota, tím více prostoru pro spalování tuku v anaerobní zóně) pozitivně ovlivňuje hustotu kostí a kvalitu kloubů, proto je jedním z nejjednodušších opatření v rámci boje proti osteoporóze pomáhá udržovat hladinu krevního cukru

1 Acidóza je porušení acidobazické rovnováhy prostředí ve prospěch kyselin (snížení pH)


13

3 TĚLOVÝCHOVNÝ PROCES Obsahem tělovýchovného procesu je rozvoj pohybových schopností a nácvik pohybových dovedností.

Pohybové schopnosti Jsou relativně samostatné soubory vnitřních a funkčních předpokladů člověka pro pohybovou činnost. Projevem pohybové schopnosti je pohybová činnost, kterou chápeme jako soubor pohybů, jejichž pomocí je plněn pohybový úkol (Choutka, Dovalil, 1991). Pohybové schopnosti se rozvíjí v procesu kondiční přípravy.

Pohybové dovednosti Jsou souborem předpokladů pro pohybovou činnost získaných v procesu učení. Jedná se o integraci vnitřních vlastností organismu podmiňující techniku pohybové činnosti vzhledem k zadanému pohybovému úkolu. Pohybové dovednosti se získávají v procesu motorického učení (Choutka, Dovalil, 1991). Zjednodušeně řečeno: pohybové schopnosti jsou zděděné dispozice, relativně stálé; pohybové dovednosti jsou naučené v tělovýchovné praxi, v životě. Pohybové schopnosti a pohybové dovednosti přímo ovlivňují kvalitu pohybové činnosti. Většina pohybových úkolů obsahuje nároky na několik pohybových schopností a dovedností současně. Pro dosahování maximálních výkonů je třeba spojení všech složek tohoto otevřeného systému. Ve většině případů není zapojena pouze jedna pohybová schopnost, ale je spojeno více pohybových schopností. Pohybové schopnosti a jejich rozvoj je dán biologickými předpoklady jedince.


15

4 POHYBOVÉ SCHOPNOSTI Charakteristika pohybových schopností dle Čelikovského (1979): jsou vnitřními, příčinnými předpoklady nejsou specifické pro jednu specializovanou činnost jsou poměrně stálé v čase prostředím jsou ovlivňovány jen částečně, neboť jsou člověku vrozeny Předpokladem pro pohybovou činnost se rozumí somatické, funkční, pohybové a psychické předpoklady člověka. Kromě genetických vlivů a pravidelné pohybové činnosti působí na úroveň rozvoje pohybových schopností i zdravotní stav, věk, pohlaví, životospráva, regenerace a další činitelé.

Dělení pohybových schopností: vytrvalostní schopnosti silové schopnosti rychlostní schopnosti obratnostní schopnosti pohyblivost Měkota, Novosad (2005) podávají zase tento výklad pohybových schopností: „Motorické schopnosti jsou obecné rysy (vlastnosti) či kapacity, které pokládají výkonnost v řadě pohybových dovedností.“

4.1 SILOVÉ SCHOPNOSTI Síla člověka (silová schopnost) je schopnost překonávat nebo udržovat vnější odpor svalovou kontrakcí. Odporem může být gravitace, reakce opory, odpor vnějšího prostředí, hmotnost břemene, setrvačnost (Choutka, Dovalil, 1991). Cílem posilovacích cvičení je zvýšit funkční zdatnost svalů. Mezi další účinky posilovacích cvičení patří prevence svalové atrofie, zvětšení síly, zvětšení objemu svalu (hypertrofie), zvýšení klidového tonu, zlepšení svalové vytrvalosti, zlepšení mezisvalové koordinace, zvýšení pevnosti kostí.

Dělení silových schopností dynamické (podstatou je izotonická, excentrická kontrakce) statické (podstatou je izometrická kontrakce) – úsilí tohohle typu se neprojevuje pohybem. Většinou se jedná o udržování těla nebo břemene ve statických polohách.

Dělení silových schopností podle druhu svalové kontrakce izotonická kontrakce – je taková, při níž se napětí svalu nemění, mění se jeho délka. • koncentrický (odpor < svalová síla) – je taková, při níž se sval viditelně zkracuje od konců ke středu, následkem je patrná a rychlá akce. • excentrický (odpor > svalová síla) - sval se v podstatě prodlužuje vlivem síly, která působí proti němu a vykonává tak brzdnou práci.


17

Účinek cvičení - zpevňování svalstva, odbourávání tuků. izometrická kontrakce - délka svalu se nemění, mění se napětí ve svalu (odpor = svalová síla). Účinek cvičení – roste svalová hmota, teplo, krev se městná ve svalu, zátěž pro kardiovaskulární systém.

Rozvoj silových schopností Ke zvyšování silových schopností je nutno sval stimulovat určitým podrážděním (převážně mechanickým, ale i elektrickým). Podnět vyvolá ve tkáni určité reakce, projevující se změnou ve struktuře svalu i nervosvalového systému.

Metody posilování Metoda maximálního úsilí – podstatou je překonávání největších možných odporů (95 -100% maxima), počet opakování je 1–3 x. Krátkodobé úsilí vysoké intenzity zvyšuje množství aktivovaných svalových vláken. Tato metoda nevede k větší hypertrofii svalu. Je vhodná pro zkušené sportovce, kteří perfektně zvládají techniku daného cviku. Nevhodné pro děti ve vývinu. Metoda kulturistická – podstatou je překonávání nemaximálního odporu s opakováním mezi 8 – 15 x, podle velikosti odporu. Dlouhodobá aplikace metody vede ke značné hypertrofii svalu. Sval ale není tak silný jako v předchozí metodě. Metoda vytrvalostní – vhodná zejména k redukci tukové tkáně; např. svalstvo břišní stěny. Cílem není svaly hypertrofovat, ale naopak oplošťovat. Počet opakování – co největší, odpor při cvičení minimální nebo téměř žádný.

Význam síly v pohybových aktivitách a sportu Silové schopnosti hrají určitou roli ve všech sportovních odvětvích. Rozhodující význam mají v těch specializacích, kde se překonává velký odpor náčiní (vzpírání, vrhy, hody v atletice), nebo odpor vlastního těla (ve sportovní gymnastice, při skocích v atletice), dále ve sportech, kde se překonává odpor soupeře (judo, zápas), a nebo odpor prostředí (plavání, lyžování). Stále více se uplatňují i ve sportovních hrách.

Zásady posilování důležité je respektovat biologický věk jedince (dítěte) volit všestranná a pestrá cvičení posilovat s hmotností vlastního těla upřednostnit dynamická a vedená cvičení před statickým cvičením posilovat po předchozím zahřátí a protažení svalů posilovat v sériích (ucelené bloky) Účelem posilovacích cvičení v nesoutěžním (tj. v našem přístupu) není maximální silový výkon ani hypertrofie (nárůst) svalové hmoty, nýbrž dokonalá svalová koordinace.

18


4.2 VYTRVALOSTNÍ SCHOPNOSTI Vytrvalost je pohybová schopnost člověka k dlouhotrvající pohybové činnosti. Je to soubor předpokladů provádět cvičení s nižší než maximální intenzitou co nejdéle, nebo po stanovenou dobu co nejvyšší možnou intenzitou (Choutka, Dovalil, 1991). Obecně se vytrvalost definuje jako schopnost odolávat únavě. Vytrvalostní schopnosti jsou z 50% geneticky podmíněné. Z morfologického hlediska závisí na množství SO vláken ve svalech. Z metabolického hlediska závisí na energetických rezervách. A velký vliv při vytrvalostním zatížení mají psychické vlastnosti člověka (schopnost odolávat acidóze, překonávání kritického bodu). Vytrvalostní výkon je závislý na: • ekonomice techniky prováděného pohybu • způsobu krytí energetických potřeb • schopnosti příjmu kyslíku • optimální tělesné hmotnosti

Druhy vytrvalostních schopností Rozhodujícím kritériem pro vymezení jednotlivých druhů vytrvalosti, charakteristických dobou trvání pohybové činnosti a její intenzitou jsou především energetické požadavky a způsob jejich zabezpečení.

Druh vytrvalosti

Doba trvaní pohyb. činnosti

Energetický systém*

Rychlostní

Do 20 s

ATP – CP

Krátkodobá

2 – 3 min

ATP – LA

Střednědobá

Kolem 8 – 10 min.

LA/O2

Dlouhodobá

Přes 10 min.

O2

*podrobný popis zabezpečení energetických požadavků je v příloze č. 1

Graf: Energetické zabezpečení pohybové činnosti v závislosti intenzity zatížení na délce trvání výkonu


19

Význam vytrvalostních schopností Rozvoj vytrvalostních schopností je základem zdravého životního stylu. Má vliv zejména na kardiovaskulární a dýchací systém člověka. Dále pozitivně ovlivňuje tělesnou konstituci člověka, jeho metabolismus a v neposlední řadě psychickou stránku jedince. Ve sportu jsou jednotlivé vytrvalostní schopnosti dominujícími a současně limitujícími faktory ve vytrvalostních sportech cyklického charakteru, tzn. běhy v atletických disciplínách, cyklistika, plavání, kanoistika. Všeobecně důležitá je vytrvalost pro trénink jednotlivých sportovních odvětví. Je totiž podmínkou pro absolvování většího objemu tréninku. A v neposlední řadě působí vytrvalost jako regenerační efekt. Pozitivně ovlivňuje rychlost zotavných procesů.

Metody rozvoje vytrvalosti Metoda nepřerušovaného zatížení (aerobní zatížení) – TF 130 – 170 za min. Touto metodou by byl organismus schopen pracovat neomezeně dlouho za předpokladu dodávání glykogenu a vody. Spotřeba kyslíku se přibližně rovná jeho dodávce. Metoda intervalová (anaerobní zatížení) – Spočívá ve vyloučení velkého množství laktátu do svalů a na schopnosti odolávat acidóze. Tato metoda je závislá na době zatížení, intenzitě, délce přestávky, typu odpočinku, počtu opakování. Intervalová metoda se projevuje zkvalitněním maximální spotřeby kyslíku. Nevýhodou je nevhodnost zařazování až do pubertálního věku.

Optimální období rozvoje vytrvalosti Optimální období pro rozvoj vytrvalostních schopností je kolem 16. roku života. Rozvoj vytrvalosti (obecné, dlouhodobé) u dětí a mládeže lze provádět v podstatě bez omezení. Nejúčinnější formou jsou hry nebo kruhový trénink.

4.3 RYCHLOSTNÍ SCHOPNOSTI Rychlostní schopnosti definujeme jako vnitřní předpoklady k provedení pohybu vysokou až maximální rychlostí (Choutka, Dovalil, 1991). Pohybová činnost je prováděna s maximálním úsilím a intenzitou po dobu maximálně 15 s bez překonávání odporu. Úroveň rychlostních schopností je dána: • svalovým systémem - vysokým podílem rychlých FG vláken ve svalech, schopností současné aktivace velkého počtu motorických jednotek, rychlého střídání svalového napětí • nervovým systémem - rychlostí vedení vzruchů, rychlostí přenosu informací při nervosvalové činnosti • energetickým systémem - vysokou zásobou kreatinofosfátu v buňkách, rychlou resyntézou ATP (viz. příloha č. 1) • psychickými předpoklady, tj. rychlým a přesným vytvořením představy o pohybu, koncentrací, emoční stabilitou

20


Druhy rychlostních schopností Rychlost reakce (reakční rychlost) Reakční rychlostí se ve sportu rozumí schopnost reagovat pohybem na určitý podnět. Vyjadřuje se dobou reakce mezi počátkem působení podnětu a zahájením pohybu, podle této doby se schopnost hodnotí. Může jít o jednodušší nebo složitější reakce ve stabilních či proměnlivých podmínkách (starty, reakce na herní situace, úkoly v úpolových sportech). Z hlediska druhu lze volit signál: • optický (0,19-0,21s) • akustický (0,15-0,16 s, u sportovců 0,07-0,10 s.) • taktilní (0,14-0,16 s) Podle shromážděných údajů závisí doba reakce na mnoha okolnostech a činitelích: • věk • rozcvičení • vnější teplota • druh podnětu • kvalita nervových drah, citlivost receptorů Rychlost akční Akční rychlost pohybu (cyklická či acyklická) je výsledkem rychlosti svalové kontrakce a činnosti nervosvalového systému. Pohyb probíhá vždy ve vymezeném prostoru a čase. Výsledkem je změna polohy těla nebo jeho jednotlivých částí. Podle průběhu jednotlivých fází pohybu rozlišujeme cyklickou a acyklickou pohybovou činnost a jí odpovídající typ rychlostní schopnosti: • rychlost acyklická – rychlost startovní, odrazová, vrhačská, hráčská, jednorázových pohybů (kopů, úderů, hodů, vrhů aj.) • rychlost cyklická – rychlost akcelerační, maximální (běžecká), se změnami směru, hráčská (vedení míče), frekvenční, kombinací

Rozvoj rychlostních schopností Ovlivňování rychlostních schopností patří k nejobtížnějším tréninkovým úkolům. Ze všech kondičních schopností jsou rychlostní schopnosti nejsilněji geneticky podmíněny (z 80%). Příznivé podmínky pro rozvoj rychlostních schopností se vyskytují už v dětském věku, kdy se ve 12 -13 letech formuje nervový základ rychlostních projevů, tj. především pohyblivost, labilita a rychlost nervových procesů. V tomto věku je zaznamenáván větší přirozený nárůst rychlostních a také rychlostně silových předpokladů. Po 14. a 15. roce se přirozená dispozice zvyšování „čisté“ rychlosti - především frekvence pohybů - poněkud snižuje. Další přírůstek např. rychlosti lokomoce se objasňuje zlepšením silových schopností, zlepšením techniky a zvýšením anaerobních schopností. Maxima rozvoje rychlostních schopností se většinou dosahuje v 18 -21 letech. Rychlostní zatížení předpokládá dostatečnou koncentraci a motivaci ke cvičení. Pouhý slovní pokyn často nepostačuje. Kromě dostatečného vysvětlení úkolu a přesvědčování je s úspěchem využíván i soutěžní princip (handicapy, soutěže dvojic, postupový klíč, odměny či sankce). K dosahování vysoké intenzity slouží i senzorické určení rychlosti lokomoce nebo frekvence pohybu různými zvukovými či optickými stimulátory, dále světelné dráhy, vodiče, tahače atd.


21

4.4 OBRATNOSTNÍ (KOORDINAČNÍ) SCHOPNOSTI Charakterizují se jako schopnost řešit rychle a účelně pohybové úkoly různého stupně složitosti, někdy se sem zařazuje i schopnost učit se rychle novým pohybům. Ve specifické podobně jsou obratnostní schopnosti důležitým předpokladem tvorby a zdokonalování sportovních dovedností. Vztah mezi obratnostními schopnostmi a technikou sportovní činnosti má své zvláštnosti (Choutka, Dovalil, 1991). Úroveň rozvoje obratnostních schopností se posuzuje a hodnotí: • celkovou zásobou osvojených pohybových dovedností • úrovní projevu ve specializovaných sportovních dovednostech (včetně doby potřebné k jejich osvojení a přizpůsobení k podmínkám soutěží) Úroveň obratnostních schopností závisí na funkci CNS. Ta řídí a koordinuje činnost organismu jako celku, přičemž dochází ke koordinaci mezi jednotlivými funkčními systémy pracujícími často autonomně. Komplexní rozvoj obratnostních schopností je mimořádným předpokladem pro efektivitu sportovních činností, a proto je třeba se věnovat systematickému rozvoji obratnostních schopností již od dětství.

Struktura obratnostních schopností Obratnostní schopnosti se skládají z řady dílčích, relativně samostatných schopností. Schopnost: • spojování pohybových prvků – časoprostorové a dynamické uspořádání osvojených pohybových operací v složitější činnost • orientace – funkce analyzátoru • diferenciace – významná pro přesnost a účelnost pohybové činnosti (technicko – estetické sporty) • přizpůsobování pohybového jednání – vnějším i vnitřním podmínkám • reakce • rovnováhy • dodržování rytmu Všechny projevy obratnostních schopností se zdokonalují tréninkem. Tento proces vede k rozvoji učenlivosti neboli docility. Tato schopnost se projevuje kvalitou a rychlostí učení se pohybovým dovednostem. Úroveň docility také charakterizuje míru talentu jedince.

Rozvoj obratnostních schopností Všechny komponenty obratnostních schopností se nejúčinněji rozvíjejí mezi 7. až 10. rokem. Toto období je charakteristické principem všestrannosti. K rozvoji všech komponent obratnostních schopností je nutné opakovat cvičení ve velkém objemu, v přiměřené intenzitě a na vysoké kvalitativní úrovni. Doporučuje se používat co největší počet cvičení a obměňovat je v provedení a v podmínkách, počet opakování nemá být příliš velký, aby nedocházelo k přílišnému upevňování osvojených pohybových dovedností. K rozvoji obratnostních schopností se doporučuje: • provádět tělesná cvičení v mnoha různých obměnách – nejrůznější variace provedení, změny rytmu, pohybu na zrakové, akustické signály • provádět tělesná cvičení v měnících se vnějších podmínkách - lehčí, těžší náčiní, ve dvojicích, skupinách, v různých terénech…

22


• kombinace již osvojených pohybových dovedností – spojování jednotlivých prvků • cvičení provádět pod tlakem – v co nejvyšší rychlosti, s rozhodováním, s výběrem variant • cvičení s dodatečnými informacemi – změny v průběhu cvičení na zrakový, zvukový, taktilní (dotekový) signál, omezování např. zraku (se zavázanýma očima, asymetrická cvičení před zrcadlem • cvičení po předchozím zatížení – cvičení pro rozvoj orientace, diferenciace, reakce po předchozím zatížení

4.5 POHYBLIVOST Pohyblivost je schopnost vykonávat pohyby ve velkém kloubním rozsahu (Choutka, Dovalil, 1991).

Druhy pohyblivosti aktivní pohyblivost – znamená max. kloubní rozsah dosažený pomocí aktivního stahu svalstva pohybujícího se kloubu pasivní pohyblivost – je dána rozsahem pohybu v kloubech při působení vnějších sil (opory, gravitace, partnera) Pasivní pohyblivost je větší než aktivní pohyblivost. Větší kloubní rozsah byl pozorován u žen – díky vnitřní struktuře svalstva, vaziva a morfologickým faktorům.

Význam pohyblivosti Vykonávání pohybových stereotypů v dostatečném rozsahu je podmínkou správného držení těla, je prevencí vzniku svalových dysbalancí a bolestí spojených s ní. Potřebná úroveň pohyblivosti se spojuje s možností využívat ostatních pohybových schopností a technickou dokonalostí. Snížení pohyblivosti, nejčastěji z důvodu tzv. zkrácení svalu, znamená větší pravděpodobnost zranění (zvyšování pohyblivosti má v tomto případě význam preventivní). V některých sportech (gymnastika, krasobruslení, překážkový běh, apod.) patří pohyblivost k limitující faktorům výkonu.

Činitelé ovlivňující pohyblivost anatomické zvláštnosti - druh a tvar kloubu, rozložení svalů v okolí kloubu pružnost tkání – zkrácené svaly brání pohybu v kloubech, příliš volné svaly znamenají volné a nestabilní klouby množství vaziva – větší množství vaziva obsahují posturální svaly, jsou proto náchylnější ke zkrácení

Psychické činitele ovlivňující pohyblivost vypjaté emoce, psychické napětí, nervozita, strach vedou ke zvýšení svalového tonu – nepříznivé pro pohyblivost věk - pohyblivost vzrůstá až do 15 -16ti let, maximální je kolem 23 let u sportujících lidí rozcvičení, teplota, únava, denní doba

Rozvoj pohyblivosti Cílem tréninku je rozvíjet nebo udržovat přirozenou pohyblivost, jaká je u dětí. V 10 – 14 letech se pohyblivost rozvíjí rychleji než kdykoliv později.


23

Metoda aktivního cvičení - cvičení charakterizují krajní polohy dosahované vlastním svalovým úsilím. Zlepšení se dosahuje protažením antagonistů a posílením agonistů. • Aktivní dynamická cvičení – cvičení využívá pohybové energie částí těla v podobě hmitů a švihových cvičení. • Aktivní statická cvičení – strečink – podstata cvičení spočívá v delším setrvání v krajní poloze, do níž se dostáváme svalovou kontrakcí bez pomoci vnějších sil. Metoda pasivního cvičení - krajní polohy při cvičení se dosahuje působením vnějších sil. • Pasivní dynamická cvičení – podobné jako aktivní dynamické cvičení jen s rozdílem natažení svalu; k dosažení krajní polohy se využívá působení partnera. • Pasivní statická cvičení – znamenají pasivní dosažení krajních poloh a setrvání v nich pomocí vnějších sil. Metoda postizometrické relaxace (PNF) - protahovací cvičení této metody se zakládají na využívání ochranného útlumu, tj. určitého uvolnění svalu po předchozím napětí. Při výchozí pozici je sval natažen do krajní polohy, která je těsně pod hranicí bolestivosti. V této poloze cvičenec provede statickou kontrakci (stažením) daného svalu okolo 5-8 s. Poté nastává uvolnění svalu, 2-3 s, a následuje protažení pasivní, které jde až pod hranici bolesti, 8 s. Celý cyklus se opakuje tak dlouho, dokud se zvětšuje rozsah pohybu. Metoda Andersonova - tato metoda rozlišuje tři fáze. První je lehké protažení, které trvá kolem 10 – 30 s. Sval je v mírném napětí, které by mělo postupně polevovat. Druhá fáze je rozvíjející protažení. Trvá kolem 10 – 30 s. Sval se natáhne o trochu dál než v první fázi. Třetí fáze je drastické natáhnutí. Trvá 2 – 5 s. Napětí nepolevuje, naopak je tak veliké, že vyvolává bolest ve svalu. Pozor na mikrotraumata ve svalech! Metoda Holtova - také tři fáze. První fáze vychází ze statické kontrakce. Protahovaný sval se snaží působit proti nepřekonatelnému odporu. Trvá 6 – 7 s. V druhé fázi nastává 2 – 3 s. uvolnění. V třetí fázi nastává protažení proti mírnému odporu. Tato fáze trvá kolem 6 – 7 s. (Choutka, Dovalil, 1991).

Diagnostika a kontrola pohyblivosti V praxi se používají většinou různá kontrolní cvičení – série testů. Rozsah pohybu se hodnotí podle kvality provedení úkolu. Pro přesnější měření – většinou pro výzkum – se používá goniometr – speciální kloubní úhloměr.

24


5 POHYBOVÉ DOVEDNOSTI Pohybovou dovednost lze definovat jako učením získaný specifický předpoklad k ke správnému, rychlému a úspornému vykonávání určité motorické činnosti; způsob dosáhnout výsledku s minimální námahou, časem, energií.

Motorické učení Pohybovým dovednostem se učí člověk od mládí v tělovýchovné praxi, v životě, získávají se v procesu motorického učení. Podstatou motorického učení je osvojování, zdokonalování a stabilizace pohybových struktur. Motorické učení má svoji strukturu i dynamiku, je to dlouhodobý děj, který lze rozdělit do 4 fází (generalizace, diferenciace, automatizace, tvořivá asociace), při nichž dochází k vytváření spojů, které je podmínkou pro zapojení konkrétní svalové skupiny k činnosti.

Charakteristika fází motorického učení Fáze

Znaky

Úroveň provedení

Vnější projev

Proces v CNS

Mentální aktivita

1.

Počáteční seznámení, instrukce, motivace

Nízká

Generalizace

Iradiace

Vysoká

2.

Zpevňování, slovní kontrola

Střední

Diferenciace

Koncentrace

Střední

3.

Zdokonalování, retence, koordinace

Vysoká

Automatizace

Stabilizace

Nízká

4.

Transfer, integrace, anticipace, výkon

Mistrovská

Tvořivá koordinace

Tvořivá asociace

Vysoká

Generalizace - pohybu se účastní neúčelně i svalstvo, které na provedení pohybu nemá vliv. Diferenciace - pohyb má diferencovaný charakter, tzn. že pohybu už se zbytečně neúčastní jiné svalové skupiny, cvičenec je sám schopen pohyb kontrolovat. Automatizace - pohyby se automatizují, tzn., že probíhají mimo kontrolu vědomí. Tvořivá asociace - přistupuje kreativita, osvojenou dovednost je možno uplatnit v různých podmínkách (MÁČEK, MÁČKOVÁ, 1997). Osvojování pohybových dovedností probíhá obvykle podle řetězce: nácvik jednotlivých pohybů  jejich spojování v celky  odstranění zbytečných pohybů a zbytečné síly  upřesňování a rytmizace pohybů snižování únavy. Dělení pohybových dovedností: • základní – základní lokomoce, chůze, běh • sportovní – atletické, gymnastické, herní (sportovní hry) • herní • jiné


25

Z hlediska vlivu okolního prostředí lze dělit pohybové dovedností na: • zavřené - dovednosti, které se provádějí ve standardním prostředí, za standardních situací • otevřené – v nepředvídatelném proměnném prostředí, např. úpoly, basketbal • polootevřené – částečně lze předvídat vliv okolí, např. lyžování – změna terénu Pohybové schopnosti a pohybové dovednosti se vyskytují vždy společně; takže nelze vždy přesně určit, co je v daném pohybu nebo pohybové aktivitě projevem pohybové schopnosti a co projevem pohybové dovednosti. Pokud chceme měřit úroveň pohybové schopnosti, je třeba k tomu využít co nejjednodušší dovednosti a tím eliminovat vliv dovednosti (šikovnosti) na výkon.

26


6 POHYBOVÉ ČINNOSTI V JEDNOTLIVÝCH VĚKOVÝCH OBDOBÍCH Rozvoj pohybových schopností a nácvik nových pohybových dovedností musí respektovat především věk, aktuální možnosti a zdravotní stav cvičenců.

Ontogeneze motoriky Při studiu ontogeneze motoriky zjišťujeme, že v období nemluvněte, batolete, předškolního věku a částečně mladšího školního věku se jedinci příslušné věkové skupiny navzájem příliš motoricky neliší. Čím mladší jsou jedinci, tím méně se motoricky liší. V dětství můžeme dosti lehce charakterizovat typické motorické znaky příslušných věkových skupin. Je to tím, že od narození ovlivňuje zpočátku fyzický vývoj a motoriku hlavně čas, s postupujícími léty má na motoriku stále větší vliv vnější prostředí a celý výchovný systém (ať už kladný, nebo záporný vliv). (Čelikovský a kol., 1990).

Základní charakteristiky dětství, které ovlivňují motorický vývoj jedince intenzivní růst vývoj a dozrávání různých orgánů těla psychický vývoj pohybový rozvoj - výkonnost se přirozeně zvyšuje

Předškolní věk (3-6 let) Na konci předškolního věku dítě ovládá dokonale základní pohybové činnosti: chůze, běh, skoky, hod na cíl a do dálky, chytání. Vývoj v tomto období postupuje velmi rychle, dítě postupně osamostatňuje pohyb končetin od pohybu celého těla, každá končetina může dělat jiný pohyb; dítě ovládá stoj na jedné noze. Rovnováhové dovednosti jsou na konci tohoto období dobré. Při všech pohybech dítě různě poskakuje, mění směr, rychlost, rytmus.

Obsah tělesných cvičení lokomoční pohybové činnosti (chůze, běh, skoky a poskoky, hod a chytání) základní gymnastika sezónní činnosti - plavání, lyžování, sáňkování, bruslení, jízda na kole míčové hry, smyslové a psychomotorické hry zdravotně zaměřené činnosti (vyrovnávací, protahovací, uvolňovací, dechová, relaxační cvičení) hudební a hudebně pohybové hry a činnosti Koncem tohoto období (5-6 let) lze záměrně rozvíjet pohybové schopnosti: obratnost a rychlost. Doporučené výukové metody: • ukázka • napodobování • hrubá forma pohybu


27

Mladší školní věk (6-10 let) Z hlediska pohybového vývoje je toto období charakteristické vysokou a spontánní pohybovou aktivitou, nové dovednosti dítě lehce zvládá, při učení uplatňuje zkušenosti z přirozené motoriky. Rozvoj rovnováhy a schopnost rozlišení rytmu pohybu v tomto věku umožňuje efektivní nácvik. Rozdíly v rozvoji motoriky na začátku a koncem této věkové kategorie jsou značné, z toho důvodu ji lze dělit na dvě období: • 6 až 7 let - období pohybového neklidu, typická je nestálost, živost, neposednost, děti neustále v pohybu, mají potřebu něco dělat. Charakterickým rysem motoriky je naprostá neúspornost pohybů, kdy je každá činnost prováděná s množstvím dalších přídavných pohybů, tzv. Pohybový luxus. • 8 až 10 let - „Zlatý věk motoriky“, toto období je považováno za nejpříznivější pro motorický vývoj. Tento věk je charakteristický rychlým učením nových pohybů, učení probíhá velice snadno – stačí perfektní ukázka a učení probíhá v podstatě samo (detailní metodika není potřebná ani žádoucí). Problémy s koordinací, které se vyskytují v počátku mladšího školního věku, poměrně rychle zmizí a děti jsou schopny provádět koordinačně náročná cvičení.

Obsah tělesných cvičení Obsah tělesných cvičení se řídí koncepcí Rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání. Rozvoj pohybových schopností: obratnost, rychlost, síla (isotonický charakter cvičení) Doporučené výukové metody: • herní princip, prožitek, radost • činnosti – pestré a rozmanité • soutěže – děti soutěží rády a s vervou • podřizují se autoritě, přejímají snadno názory druhých

Starší školní věk (11-15 let) V tomto období dochází k nerovnoměrnému vývoji dětí, který je způsobený značnými biologickými a psychickými změnami; období přechodu od dětství k dospělosti. S ohledem na tyto procesy je možné dělení na dvě fáze: • 10 až 12 let - do nástupu puberty trvá zlatý věk motoriky: rychlé chápání v motorickém učení, děti se učí snadno optimální techniku pohybových dovedností. Charakteristická je schopnost učit se novým pohybovým dovednostem s širokou přizpůsobivostí k v měnícím se podmínkách. Pohyby jsou účelné a ekonomické; projevuje se přesnost a mrštnost provedení. Základní metodou výuky je ukázka a nápodoba. • 12 až 14 let - výrazné omezení učení; růstové změny (prudký, nerovnoměrný růst) negativně působí na kvalitu pohybu. U některých dětí dochází ke zhoršení koordinace pohybů, zhoršuje se schopnost přesnosti a plynulosti pohybů. Toto období přináší větší náchylnost ke vzniku některých poruch pohybového aparátu, může dojít ke zhoršení držení těla. Kolem 14 roku dochází k diferenciaci dle pohlaví, dochází i ke vzestupu výkonnosti.

28


Doporučené výukové metody: problematické období – taktní jednání, neužívat autoritativního jednání a mentorování využít soutěživosti dětí větší samostatnost a možnost zapojení dětí do řízení pohybových aktivit důraz na teoretické, technické a taktické otázky v pozdějším období využívat metodických postupů při nácviku pohybových dovedností

Obsah tělesných cvičení: Obsah tělesných cvičení se řídí koncepcí Rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání. Rozvoj pohybových schopností: obratnost, rychlost, síla (isotonický charakter cvičení), vytrvalost. Pro obecnou orientaci a výběr vhodných pohybových činností lze využít následujícího přehledu: Věková kategorie

Vhodná cvičení

Formy TV

Novorozenecké období

obratnost

Kojenecké období

obratnost

Batolivý věk

obratnost rychlost

všeobecná průprava

Předškolní věk

obratnost rychlost

všeobecná průprava

Mladší školní věk - nižší stupeň

obratnost rychlost síla (isotonického charakteru)

všeobecná průprava, hry všestranně rozvíjející

Mladší školní věk – vyšší stupeň

obratnost rychlost síla (isotonického charakteru)

všeobecná průprava, počátek sportovní přípravy

Starší školní věk

obratnost rychlost síla (isotonického charakteru) vytrvalost

všeobecná průprava, sportovní trénink

Období dorostu

obratnost rychlost síla vytrvalost

TV a sport v plném rozsahu


29

POUŽITÁ LITERATURA: ČELIKOVSKÝ, S. Antropomotorika. Praha: SPN, 1979. ČELIKOVSKÝ, S. a kol. Antropomotorika pro studující tělesnou výchovu. 3. vyd. Praha: SPN, 1990. ISBN 80-04-23248-5. DOVALIL, J. a kol. Výkon a trénink ve sportu. Praha : Olympia, 2002. ISBN 80–7033 –760–5. HAVLÍČKOVÁ, L. a kol. Fyziologie tělesné zátěže I. Obecná část. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2004. ISBN 80–7184–875–1. CHOUTKA, M. Motorické učení v tělovýchovné a sportovní praxi. Plzeň: Pedagogická fakulta Západočeské univerzity, 1999. ISBN 80-7082-500-6. CHOUTKA, M,; DOVALIL, J. Sportovní trénink. 2.vyd. Praha: Olympia, 1991. ISBN 80-7033-099-6. JANČÍK, J., NOVOTNÁ, M., ZÁVODNÁ, E. Fyziologie tělesné zátěže – vybrané kapitoly. [online] Brno: Fakulta sportovních studií MU, 2006. [cit. 2010-11-20]. Dostupné na WWW: . MÁČEK, M., MÁČKOVÁ, J. Fyziologie tělesných cvičení. Brno : Masarykova univerzita, 1997. ISBN 80–210– 1604–3. MĚKOTA, K., NOVOSAD, J. Motorické schopnosti, 1. vyd. Olomouc: 2005. ISBN 80-244-0981-X. PERIČ, T. Sportovní příprava dětí. Praha: Grada Publishing, 2004. ISBN 80-247-0683-0. SILBERNAGL, S., DESPOPOULOS, A. Atlas fyziologie člověka. Praha: Grada Publishing, 1993. ISBN 80– 85623–79–X. VILÍMOVÁ, V. Didaktika tělesné výchovy. Brno: Paido, 2002. ISBN 80-7315-033-6. WIKIPEDIE: Otevřená encyklopedie [online], 2010. [cit. 2010-11-21]. Dostupné na WWW: . WIKIPEDIE: Otevřená encyklopedie [online], 2010. [cit. 2010-11-21]. Dostupné na WWW: .

30


Příloha č. 1: Aerobní a anaerobní výkon 1. Během prvních cca 5 sekund je nejprve energie pro pohyb čerpána rozkladem malých zásob ATP uložených ve svalu. 2. Když jsou tyto zásoby vyčerpány, je nový ATP regenerován reakcí ADP s kreatinfosfátem (CP), uloženým ve svalech. Tyto reakce jsou hlavním zdrojem energie po dalších cca 20 sekund a na rozdíl od anerobní glykolýzy při nich nevzniká laktát. Během delšího cvičení se kreatinfosfát nestačí regenerovat a jeho podíl na celkové energetické produkci prudce klesá. 3. Prakticky souběžně s regenerací ATP z kreatinfosfátu začíná ve svalových buňkách i produkce ATP anaerobním rozkladem glukózy (anaerobní glykolýza), při němž kromě ATP vzniká laktát (resp. kyselina laktátová / kyselina mléčná). Anaerobní glykolýza je sice dosti neefektivní způsob získávání energie, nicméně probíhá velkou rychlostí (až 100krát rychleji než aerobní glykolýza). Už po cca půl minutě, kdy se zásoby kreatinfosfátu prudce sníží, se na celkové energetické produkci podílí z cca 2/3. Náhlý zlom v poměru pohotové produkce energie z kreatinfosfátu a poněkud pomalejší anaerobní glykolýzy zapříčiňuje po 3040 sekundách známou „čtvrtkařskou krizi“ z důvodu snížené rychlosti produkce ATP. 4. Zásoby glukózy pro okamžitou potřebu při intenzivních výkonech (řádově několik desítek minut) jsou obsaženy ve svalovém glykogenu. Další zásoby glukózy jsou uloženy v jaterním glykogenu. Glukóza z jater proudí do krve a při průtoku svaly je spotřebována k tvorbě energie. Jaterní glukóza však nepostačuje ke krytí intenzivního svalového výkonu; navíc určitá minimální úroveň glukózy v krvi musí být zachována, protože krevní glukóza je zdrojem energie pro mozek a další tkáně. Z toho důvodu je schopnost svalů přijímat glukózu z krve limitována. 5. Při výkonech trvajících déle než 1 minutu dominuje aerobní způsob získávání energie (aerobní glykolýza). Ve svalové buňce je glukóza rozkládána za dostatečného přísunu kyslíku, konečným produktem je voda (H20), oxid uhličitý (CO2) a velké množství energie (ATP). 6. Pokud jsou po cca 60-90 minutách intenzivního výkonu zcela vyčerpány zásoby glykogenu a krevní glukóza nepostačuje, svaly začnou využívat energii převážně oxidací tuků (resp. volných mastných kyselin). Tento způsob produkce energie nevytváří laktát, ale je méně ekonomický nežli rozklad glukózy, neboť na stejný objem energie vyžaduje více kyslíku. To nevyhnutně vyvolává vyšší požadavky na dodávku kyslíku (zvýšení ventilace) a protékání krve (vyšší srdeční výkon). Při produkci energie z tuků již nelze udržet vysoké pracovní tempo (nad 50-60% VO2 max.). Vyčerpání glykogenových zásob a „najetí“ na pomalejší oxidaci tuků se projevuje notoricky známou krizí po 30 kilometrech maratonského závodu (tzv. hypoglykémie).

Chemické reakce produkující energii pro svalový pohyb 1. HYDROLÝZA ATP (první sekundy) ATP + H20 > ADP + H3PO4 + 31 kJ na 1 mol ATP 2. REGENERACE ATP Z KREATINFOSFÁTU (dominuje až do cca 20 sekund) kreatinfosfát (CP) + ADP = ATP + kreatin + 43 kJ na 1 mol CP 3. ANAEROBNÍ GLYKOLÝZA - Anaerobní rozklad glukózy (dominuje po vyčerpání CP od 20-30 do cca 60-80 sekund) glukóza + 2 ATP (nebo glykogen + 1 ATP) > 2 laktát + 4 ATP 4. AEROBNÍ GLYKOLÝZA - Aerobní rozklad glukózy (dominuje po 60-80 sekundách)


31

glukóza + 2 ATP (nebo glykogen + 1 ATP) (+ 02) > 6 CO2 + 6 H20 + cca 38 ATP 5. LIPOLÝZA - Aerobní rozklad tuků (volných mastných kyselin) (po cca 10 minutách) 1 mol volných mastných kyselin (+ 02) > CO2 + H20 + ATP

32


tělesná výchova s metodikou

Recommend Documents