Titulní list bude dodán

Titulní list bude dodán

!

Copyright © 2016 by C. W. GÖRTNER Translation © Lenka Faltejsková, 2016 Copyright © ALPRESS, s. r. o. Věnováno památce Paris

Všechna práva vyhrazena. Žádnou část knihy není dovoleno užít

Desidero vobis omnem diem

nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat bez písemného souhlasu držitele práv, s výjimkou krátkých citací nebo odkazů, které tvoří součást kritického hodnocení.

Se gli uomini sapessino le ragioni della paura mia, Capir potrebbero il mio dolor. (Kdyby lidé znali důvod mých obav, dokázali by pochopit mou bolest.) Lucrezia Borgia

Z anglického originálu THE VATICAN PRINCESS přeložila Lenka Faltejsková Redakční úprava Melita Denková Grafická úprava obálky Tomáš Řízek Vydalo nakladatelství Alpress, s. r. o., Frýdek-Místek, v edici Klokan, 2016 [email protected] Tisk a knihařské zpracování Centa, spol. s r. o., Vídeňská 113, Brno Vydání první ISBN 978-80-7543-062-5

SA VO JS KO

Milán

BENÁTSKÁ REPUBLIKA MANTOVSKÉ MARKÝZSTVÍ

MILÁNSKÉ VÉVODSTVÍ

1506

Benátky

FERRARSKÉ VÉVODSTVÍ

JANOVSKÁ REPUBLIKA

MODENSKÉ VÉVODSTVÍ

Forli

Florencie

Pesaro

FLORENTSKÁ REPUBLIKA

Urbino

IE ÁC

SIENSKÁ REPUBLIKA

LM DA

LUCCSKÁ REPUBLIKA

Jaderské moře

Ravenna

Imold

Perugia Orvieto Spoleto

KORSIKA (Janov)

PAPEŽSKÉ STÁTY

Ty r h é n s k é moře

Nepi Subiaco

Řím

NEAPOLSKÉ KRÁLOVSTVÍ SARDINIE (Neapol)

Mapa nemá měřítko

Neapol

Z

atracení je jen vrtkavost osudu. To říkával můj otec. Pronášel to se smíchem, tím svým bezstarostným způsobem, přitom mával buclatou rukou honosící se papežským Rybářským prstenem, jako by pouhým lusknutím prstů mohl rozptýlit temná mračna obvinění, jež se nad námi stahovala, palčivé řeči o násilí, krvavé korupci a bezbožném zneužívání. Kdysi jsem otci věřila. Kdysi jsem byla přesvědčená, že ví vše. Dnes už vím své. Jak jinak vysvětlit chaos, který zůstával v našich šlépějích, zničené životy, obětovanou nevinnost a prolitou krev? Jak jinak ospravedlnit nečekaný směr, jímž se můj život ubíral, ono nekonečné bloudění v labyrintu, nemilosrdně vybudovaného mou vlastní rodinou? Může to mít jen jediný důvod. Zatracení není žádná vrtkavost. Je to jed, který koluje v naší krvi. Je to cena, již platíme za to, že jsme Borgiové.

Italské městské státy

ČÁST I. 1492 – 1493

Klíče od království

Bůh si nepřeje, aby hříšník zemřel, nýbrž aby žil a platil. RODRIGO BORGIA

„L

ucrezie, basta. Přestaň to všivé zvíře rozmazlovat!“ Matka máchla rukou s prstenem na každém tlustém prstu. Instinktivně jsem se sklonila k milovanému kocourovi a tak se vyhnula políčku. Arancino zasyčel, sklopil uši a jeho přimhouřené oči vyzařovaly pohrdání, jež jsem cítila i já. Věděla jsem, proč Vannozza přišla. Jakmile zemřel papež Inocenc a bylo svoláno konkláve za účelem volby Svatého otce, byla jen otázka času, než matka – v černých sukních a zahalená závojem i přes letní žár – přiharcuje do Orsinova paláce na Monte Giordano, kde jsem žila, a usadí se zde jako vyslankyně zmaru. Už od chvíle, kdy přijela, jsem se nemohla dočkat, až zase zmizí. „Ven!“ křikla na Arancina a dupla. Kocour mi vyskočil z náruče a vyběhl otevřenými dveřmi do šeré chodby. Ani jsem necítila, že mě přitom škrábl, dokud se mi na ruce neobjevil jasně červený korálek krve. Olízla jsem si ranku a zamračila se. Matka panovačně mávla rukou. „Tedy Adriano, jak to zvíře můžete strpět v domě? Je to nezdravé. Kočky jsou ďáblovo sémě; všichni vědí, že mohou ukrást dech nemluvněti.“ „Naštěstí zde žádná nemluvňata nemáme,“ namítla Adriana hlasem hebkým jako světle šedé hedvábí jejích šatů. „A kocour se občas hodí, zvlášť v létě, kdy je tolik krys.“ „Pch! Kdo potřebuje na hlodavce kočku? Stačí do kouta nasypat trochu jedu. Sama to dělám každý červen, a krysy u mě nenajdete.“ 11

C . W. G ö r t n e r

Va t i k á n s k á

princezna

Otřásla jsem se při představě, že by byl všude v domě jed – vždyť by mohl zabít mého kocoura! – a Adriana se ozvala: „Vy to možná nevidíte, má drahá Vannozzo, ale v Římě, jak obě víme, mají krysy různé velikosti a podoby.“ Sice nevzala na vědomí můj vděčný pohled, přesto jsem nepochybovala, že s bezohledným rozséváním bílé smrti začínat nehodlá. Můj Arancino, jehož jsem zachránila jako kotě, které chtěli čeledíni utopit, bude v bezpečí. Matčina pozornost se zaměřila na mě: pohled měla ostrý jako břitva. Odešla jsem z její domácnosti v pouhých sedmi letech. Tehdy se právě podruhé vdala a otec mě přemístil z jejího sídla blízko Baziliky svatého Petra v řetězech ve Vincoli sem, k Adrianě de Mila, ovdovělé dceři jeho nejstaršího bratra. Adriana dohlížela na mou výchovu, která zahrnovala i výuku v klášteře San Sisto. Byla mi matkou více, než tato kyprá zpocená žena. Vanozza si mě prohlížela jako zákaznice uvažující o koupi. Ne poprvé jsem se podivovala, čím si dokázala udržet přízeň papá tolik let. Z její kdysi proslulé krásy mnoho nezbývalo. V padesáti měla postavu zničenou opakovanými porody a slabostí pro dobré jídlo, vypadala jako obyčejná matrona; její šedomodré oči – zdědila jsem je po ní, byť ve světlejším odstínu – podkreslovaly tmavé váčky, tváře měla protkané červenými žilkami a skobovitý nos jenom zvýrazňoval neustále zachmuřený výraz. Sice se oblékala do černého sametu, ale střih jejích šatů dávno vyšel z módy, zejména v kombinaci se staromódním čepcem s bohatým závojem, pod nímž prosvítaly roztřepené šediny místo kdysi zlatých kadeří. „Jí vůbec?“ zeptala se, jako by vycítila moje kritické hodnocení. „Pořád je hubená jako lunt. A bílá! Jako by v životě nebyla na slunci. Asi ještě nezačala krvácet, že?“ „Přirozená bledost je dnes velmi v módě,“ odpověděla klidně Adriana. „A Lucrezii ještě není ani třináct. Některým dívkám trvá o něco déle, než se vyvinou.“ Vannozza si odfrkla. „Na to není čas, je přece zasnoubená. Doufejme, že jí aspoň k něčemu bude to prvotřídní vzdělání,

na němž Rodrigo trval. Osobně nechápu, nač děvče potřebuje knihy a podobné nesmysly.“ „Mám knihy ráda,“ začala jsem protestovat, ale Adriana honem zazvonila na stříbrný zvonek, co měla vedle sebe a tak mě přerušila. Z okamžik přispěchala malá Murilla – moje trpaslice, dar papá k jedenáctým narozeninám – se džbánem vína a talířem sýra. Murilla je opravdu dokonalá liliputka s ebenovou pletí; její exotický původ mě okouzlil, přivezli ji ze vzdálené země, kde pobíhají domorodci nazí, ale matka ji od sebe odehnala jako komára. Adriana trpaslici pokynula, aby jídlo položila na stůl. Vannozza se totiž od chvíle, kdy bez ohlášení dorazila, netajila svými názory na služebnictvo, či vrhala významné pohledy na tapiserie, vázy s čerstvě řezanými květinami a sochy v rozích pokojů – důkazy přízně mého papá, jež kdysi patřila výhradně jí. „Řádové sestry mě ujistily, že Lucrezia ve studiu vyniká,“ navázala Adriana. „Ladně tančí a má talent ke hře na loutnu; i její um ve vyšívání je velmi obdivován, dokonce se naučila trochu latinsky…“ „Latinsky?“ zvolala Vannozza, až jí od úst odlétly drobty. „Kromě toho, že si vším tím čtením kazí oči, umí řečnit jako kněz? Jede se do Španělska vdát, ne sloužit mši.“ „Dívka Lucreziina postavení by měla využít všechny možnosti,“ namítla Adriana, „aby dokázala v manželově nepřítomnosti spravovat vlastní panství. I vy, má drahá Vannozzo, jste se naučila číst a psát, nebo ne?“ „Naučila, musím dohlížet na své hostince, jinak by mě dodavatelé dočista okradli. Ale Lucrezia? Když se narodila, sestavila jsem jí horoskop. Hvězdy říkají, že zemře jako vdaná žena. A žádná manželka nepotřebuje umět latinsky – leda by si Rodrigo myslel, že dokáže svého manžela zabavit vědomostmi, dokud nebude dost stará, aby roztáhla nohy.“ Adrianin úsměv pohasl. Otočila se ke mně. „Lucrezie, drahoušku, přines donně Vannozze ukázat výšivku, na které pracuješ. Je nádherná.“

12

13



princezna

Neochotně jsem slezla za lavice u okna, stále zaskočená matčiným odporným prohlášením o mé smrti. Při pohledu na prázdný dolík, co zůstal v polštáři po Arancinovi, mnou projel další záchvěv zlosti. Uchopila jsem povlak na polštář, který jsem vyšívala pro papá. Byl to nejsložitější vzor, o jaký jsem se kdy pokusila. Použila jsem i zlaté a stříbrné nitě a zpodobňoval znak Borgiů – černého býka na tmavě červeném štítu. Chystala jsem se výšivku darovat otci jako překvapení po skončení konkláve. Matka mi povlak vytrhla z ruky, jako by šlo o špinavý ubrousek, a záměrně neopatrně přejela po výšivce prsty. Volné vlákno se zachytilo o jeden z jejích prstenů a býk se zkrabatil. Zničila stehy, jež mě stály hodiny práce. „Ucházející,“ prohlásila, „ale vypadá to spíš jako Juno než Minotaurus.“ Vytrhla jsem jí povlak z ruky. „Suora Constanza říká, že vyšívám lépe než všechny ostatní dívky v San Sisto. Prý bych mohla zhotovovat roucha pro chudé a i požehnaná Panna Marie by zaplakala nad jejich krásou.“ Vannozza se opřela. „Skutečně? Řekla bych, že Panna Marie by měla spíš plakat nad tvou neuvěřitelnou drzostí vůči vlastní matce.“ „No tak, no tak,“ zasáhla Adriana chlácholivě. „Nechceme se hašteřit. Všechny jsme napjaté, čekání na rozhodnutí konkláve je nekonečné, navíc to strašné horko, ale snad není třeba tak příkrých…“ „Proč?“ přerušila jsem Adrianu šeptem. „Proč mě tak nenávidíte?“ Nečekaná otázka přece jenom vyvedla Vanozzu z míry, na kratičký okamžik jsem v její tváři cosi zachytila – jakési zjihnutí rysů, náznak dávné bolesti. Vzápětí vše zmizelo, zůstala pouze přísně semknutá ústa. „Kdybys ještě byla v mé péči, otloukla bych ti hlavu o zeď, dokud by ses nenaučila náležité úctě ke starším.“ Ani na okamžik jsem o tom nepochybovala. Ještě jsem nezapomněla, jak palčivé rány rozdávala matka ve chvílích, kdy

propadla vzteku, často kvůli triviálním prohřeškům, jako je lem šatů zašpiněný od trávy či natržený rukáv. Její hněv mi naháněl téměř stejný strach jako její spolky s věštci a astrology a každonoční rituál vykládání tarotu. Hraničilo to s čarodějnictvím a církev svatá podobné praktiky zakazovala. Adriana vzdychla. „Lucrezie, co to do tebe vjelo? Ihned se omluv. Donna Vannozza je náš host.“ Přitiskla jsem poničený povlak k hrudi a zamumlala: „Odpusťte mi, donno Vannozzo.“ Otočila jsem se k Adrianě. „Smím odejít?“ Matka v křesle ztuhla; pochopila, že je to projev vzdoru, prohlášení, že nade mnou nemá žádnou moc. Její zachmuřený výraz pro mě znamenal zadostiučinění. Adriana svolila: „Ale jistě, mé dítě. To horko nás všechny zmáhá.“ Cestou ke dveřím jsem zaslechla, jak tiše říká: „Musíte jí odpustit. To nebohé dítě je bezradné. Přivezla jsem ji ze San Sisto teprve přede dvěma dny kvůli tomu nečekanému zasedání konkláve, ještě si nezvykla. Stýská se jí po výuce a…“ „Nesmysl,“ skočila jí Vannozza do řeči. „Víte moc dobře, že je na vině její otec. Vždycky ji rozmazloval, ačkoli jsem mu opakovala, jak je to nerozumné. Dcery vyrostou; opustí nás a vdají se. Porodí vlastní děti a začnou stavět na první místo novou rodinu. Ale Rodrigo o tom nechtěl nic slyšet. Jeho Lucrezia prý ne, ne jeho farfallina. Je výjimečná. Od té doby, co se narodila, už mu na nikom jiném nezáleží. Troufám si tvrdit, že po našem synu Juanovi je jediná, koho doopravdy miluje.“ Zášť v jejím hlase mě obestřela jako mlha. Neohlédla jsem se, ale jakmile jsem došla na chodbu, musela jsem se zachytit zábradlí schodiště, jak se mi ulevilo, že jsem pryč. Matka mě vždycky nenáviděla, alespoň pokud jsem si pamatovala. Pro mé starší bratry, Juana a Cesara, měla jen úsměvy, pečovala o ně a povzbuzovala je, zejména Cesara, jehož zbožňovala do té míry, že když jej papá poslal do Pisy studovat na kněze, matka plakala, jako by jí pukalo srdce – první a jediné slzy, které kdy prolila. Dokonce k našemu nejmladšímu

14

15



princezna

bratrovi Gioffremu, ačkoliv dosud neudělal nic ani trochu významného, chovala vřelejší city než ke mně. Byla jsem její jediná dcera; měla by mě vzít pod křídla, ale namísto toho byla chladná a přísná, jako bych ji urážela už jenom pouhou existencí. Nikdy jsem to nechápala, ale celé dětství jsem toužila po úniku. Přestěhování k Adrianě znamenalo vyplnění mých modliteb. Adriana mě učila, že jsem důležitá, milovaná a skutečně, jak tvrdil papá, výjimečná. Náhle jsem zatoužila spatřit jej. Navštěvoval nás tak často, jak mohl, protože zde, v Adrianině domácnosti, jsme nemuseli nic předstírat. V matčině domácnosti jsme ho nazývali drahým strýčkem, protože Vannozza měla manžela a bylo třeba zachovat zdání patřičnosti. U Adriany nás nic nenutilo na něco si hrát. Papá mě po večeři popadl do náruče, hladil mě po vlasech, posadil si mě na klín a vyprávěl mi příběhy našich předků, protože, jak opakoval, nejsme Italové a nesmíme na to zapomínat. Ačkoli jeho vlastním strýcem byl papež Kalixt III. a naši příbuzní žili v Římě již celé generace, stále nám v žilách kolovala katalánská krev. Narodili jsme se v rozeklaném údolí řeky Ebro v království Aragonském. „Borja“ bylo španělské příjmení naše i našich předků, kteří bojovali v křižáckých taženích proti Maurům, shromažďovali tituly, panství a královskou přízeň, čímž nám umožnili proniknout do řad církve a vystoupat až ke Stolci svatého Petra. „Musíš ale pamatovat na jedno, má farfallina,“ tak mě otec s oblibou oslovoval, „ať dosáhneme jakékoli pozice nebo jakéhokoli bohatství, musíme se vždy hrdě ochraňovat navzájem. Itálie v nás vidí cizince a nikdy nás nepřijme za vlastní.“ „Ale já se tu narodila a nevypadám jako ty,“ namítla jsem s rukou na jeho snědé tváři a zadívala jsem se mu do uhrančivých tmavých očí. „Jsem i přesto cizinka?“ „Jsi Borgia, můj motýlku, přestože máš světlou pleť po italské matce.“ Zasmál se. „A díky Bohu za to. Jistě bys nechtěla vypadat jako já, španělský býk!“ Přitáhl mě k sobě. „V žilách ti koluje má sangre: krev Borgiů. Na ničem jiném nezáleží. Krev

je to jediné, čemu můžeme důvěřovat, jediné, zač stojí zemřít. Krev je rodina a la familia es sagrada.“ Políbil mě. „Jsi má nejmilovanější dcera, perla v mé ústřici. Nikdy na to nezapomínej. Jednou tato ubohá země, která námi tak opovrhuje, padne na kolena a bude ti vzdávat hold. Všechny je ohromíš, má krásná Lucrezie.“ Sice jsem nechápala, jak přesně mám Itálii dostat na kolena (bylo dost těžké zavděčit se i jen jeptiškám ze San Sisto), přesto jsem se rozesmála a štípla ho do velkého skobovitého nosu, protože jsem věděla, že má další dcery, jež zplodil s jinými ženami, ale byla jsem si jistá, že žádné neřekl to co mně. Viděla jsem mu to na očích, v tom zářivém úsměvu v jeho výrazné tváři, cítila jsem to v jeho pevné náruči. Slavný kardinál Borgia, jemuž všichni záviděli bohatství a houževnatost, patřící k nejdůvěryhodnějším služebníkům církve v Římě, mě miluje víc než kohokoli jiného. A tak jsem se mu spokojeně uvelebila na klíně, protože jej to těšilo, a jemu z hrdla tryskal smích jako láva, vylétl z něj jako žhnoucí exploze, která musela otřásat i stěnami paláce – překypující a hrdý, hrubý jako nečesaný samet, plný nakažlivé radosti ze života. V jeho smíchu jsem slyšela lásku; cítila jsem jeho lásku, když mě zasypával polibky a dobíral si mě: „Jsi malá koketa! Zrovna jako tvá matka zamlada. Stačil jediný její pohled, a měla mě v hrsti.“ Nedokázala jsem si představit, že by se Vannozza na někoho dokázala dívat koketně. Já se od ní vždycky dočkala jedině zachmuřeného pohledu, úšklebku, který ve mně dokázal uhasit všechnu radost. Jenomže náhle jsem poprvé porozuměla. Pochopila jsem, proč mě nenávidí. Od té doby, co se narodila, už mu na nikom jiném nezáleží. Měla jsem něco, co jí už nepatřilo. Lásku papá. Vylekalo mě naříkavé zamňoukání. Sklonila jsem se a vylákala Arancina zpod jedné z antických soch na podestě. Ve chvíli, kdy jsem jej zvedla do náruče, ozvaly se v cortile pod námi kroky. S kocourem v náručí jsem nahlédla přes balust-

16

17



princezna

rádu dolů na vnitřní nádvoří a spatřila Adrianinu snachu Giulii Farnese. Právě spěšně vešla, rozepnula si plášť a hodila jej služebné. Rychle si upravila čepec – pod kápí pláště se shrnul na stranu – a pustila se po schodišti do piano nobile, obytných prostor v prvním poschodí. Šaty z hedvábí v korálovém odstínu se jí lepily ke zpocenému tělu, tváře měla červené. Tolik se soustředila, aby šla po schodech tiše, že si mě všimla až ve chvíli, kdy mi málem šlápla na nohu. S úlekem se zastavila, v tmavých očích jí zajiskřilo. „Lucrezie! Dio mio, tys mě vyděsila! Co se tady potuluješ?“ „Pst!“ Položila jsem si prst na rty a ohlédla se ke dveřím místnosti, odkud se ozýval Adrianin tichý hlas, přerušovaný staccatem matčiných odpovědí. „Vannozza?“ šeptla Giulia. Přikývla jsem a potlačila uchichtnutí. Seznámily se s mou matkou přede dvěma lety, na svatbě Giulie s Adrianiným synem Orsinem. Po obřadu, který sloužil můj otec, se Vannozza u svatební tabule mračila, protože papá Giulii obdaroval rubínovým náhrdelníkem. Když jí šperk připínal na krk, Giulia se radostně smála, až se to rozléhalo po chodbách. Seděla jsem vedle matky a viděla, jak její výraz potemněl. Když Giulia odvedla Orsina k tanci – díky její nenucené ladnosti působil novomanžel jako porouchaná marioneta –, slyšela jsem Vannozzu zasyčet: „Tak až sem to zašlo? Obětuješ mě kvůli holce, která je dole ještě holá?“ Papá se zamračil. Všimla jsem si toho, protože na veřejnosti dával průchod hněvu jen zřídka. Přes zaťaté zuby procedil: „Vannozzo, i kdybych tě pozvedl jakkoli vysoko, navždy zůstaneš ve splašcích.“ Její ohromený výraz mě v hloubi duše potěšil. Krátce nato matka odešla, s poslušným manželem v závěsu, ale ještě před odchodem vrhla přes rameno poslední zoufalý pohled na nevěstu. Giulia se točila za hudby tamburíny a houslí – a z pódia se zářivě usmíval papá a klepal si do rytmu o područku čalouněného křesla.

Nyní jsem před sebou měla Giulii se zpoceným čelem a očima rozzářenýma vzrušením. Vybavila jsem si, jak otcovy ruce setrvaly na jejím hrdle, když jí připínal rubínový náhrdelník, a jak se na její pleti odrážel lesk jeho prstenů s drahokamy… Giulii bylo osmnáct. Na rozdíl ode mě již nebyla dítě. „Odkud jdeš?“ zeptala jsem se. „Adriana si myslela, že nahoře spíš.“ Místo odpovědi mě popadla za ruku a s Arancinem v náručí mě táhla po úzkém schodišti do druhého poschodí, kde se nacházely naše ložnice. Vešly jsme do mého pokoje a překračovaly přitom svazky čerstvě natrhaných bylin. Stěny pokoje byly vymalovány mými oblíbenými barvami, modrou a žlutou. Ve výklenku vedle úzké postele se mihotal plamen votivní svíce před byzantskou ikonou s Pannou Marií a Jezulátkem, darem od otce. V rohu ležela hromada v kůži vázaných svazků, Petrarkovy a Dantovy sonety; Cesare mi je poslal z univerzity v Pise a já je hltala u svíčky dlouho do noci. „Ochraňuj nás Ježíš Kristus, venku vypuklo peklo.“ Giulia mávla k majolikovému džbánu a umývadlu na toaletním stolku. „Buď tak hodná a přines mi namočené plátno, jinak přísahám, že omdlím.“ Postavila jsem Arancina na zem. „Byla jsi na náměstí, viď?“ zeptala jsem se a podala jí mokré plátno. Giulia vzdychla, s přivřenýma očima si začala omývat hrdlo a poprsí. Trpělivě jsem čekala, až bude hotova. „Tak co? Byla?“ Otevřela oči. „Co myslíš?“ Zprudka jsem se nadechla. „Šla jsi bez dovolení ven, i když ti Adriana nakázala zůstat doma?“ „No jistě,“ prohlásila Giulia, jako by se nestalo nic zvláštního, jako by se mladé šlechtičny bez doprovodu promenovaly po ulicích každý den v době, kdy celé město kypí a s napětím očekává usnesení konkláve.

18

19



princezna

„A… viděla jsi něco?“ vyzvídala jsem. Úžas nad její smělostí se ve mně svářel s rozhořčením, že mě na zakázanou výpravu nevzala s sebou. „Ano. Kolem rázovaly hordy rváčů a slibovaly pomstu, pokud nebude zvolen kardinál della Rovere.“ Ušklíbla se. „Všude na náměstí po nich zůstávala špína, okrádali věřící, kteří se tam shromáždili. Papežská stráž je musela rozehnat. Je to hanba.“ „Adriana nás varovala. Říkala, že před zvolením nového papeže je to venku vždycky nebezpečné.“ Giulia chvilku mlčela. „A je tu teď s námi Adriana? Nebo mluvím jen se svou Lucrezií?“ Když si všimla mého rozladění – protože ačkoli jsem Adrianu měla moc ráda, nechtěla jsem být jako ona –, dodala: „Jistěže to bylo nebezpečné, ale jak jinak bychom se něco dozvěděly? Od Adriany určitě ne.“ Její hlas nabral dychtivý tón. „Konkláve je ve slepé uličce, žádný z kandidátů nezískal dostatek hlasů. Do zítřka zůstanou jen o chlebu a vodě.“ Zapomněla jsem na rozladění a posadila se na postel. Věděla jsem, že čím déle kardinálům volba nového papeže potrvá, tím přísnější jejich podmínky v Sixtinské kapli budou. Kdyby zůstal papežský stolec volný příliš dlouho, mohly by ve městě vypuknout nepokoje. Omezení privilegií kardinálů mělo celý proces urychlit. Přesto uplynuly již čtyři dny, aniž by padlo usnesení, a všichni v Římě byli napjatí jako struny. „Určitě jsou vyhladovělí,“ pokračovala Giulia, „nemluvě o tom, že když jsou všechna okna a dveře zazděné, musejí se uvnitř škvařit zaživa. Žádný kandidát nemá šanci na vítězství – kromě tvého otce. Ten už nyní, zatímco spolu mluvíme, získává nerozhodné na svou stranu.“ Odmlčela se, vážila slova. „Pokud vše půjde podle plánu, novým Svatým otcem se stane kardinál Borgia.“ Odolala jsem pokušení obrátit oči v sloup. Giulia dokázala být tak dramatická. „Posledně papá nevyhrál,“ namítla jsem. Nechtělo se mi dodávat, že dokonce hned dvakrát po sobě. Byla jsem ještě malá a tyto události nesledovala ani nechápala, příběh o jeho neúspě-

chu jsem však znala z vyprávění. Otec nepřestával prohlašovat, že jednou tu poctu vydobyde a s boží pomocí se stane prvním Borgiou, který bude následovat kroky zemřelého strýce Kalixta III. Mezitím jsme však měli jiné papeže včetně nedávno zesnulého Inocence, jemuž papá věrně sloužil, byť mu prozatím ani věrná služba nezajistila vlastní zvolení. „To bylo dřív,“ pravila Giulia. „Nyní je vše jiné. Copak tě, Lucrezie, jeptišky ze San Sisto neučí nic o světě mimo klášter?“ Nečekala na odpověď a nevšímala si, jak se mračím. Stáhla si z vlasů síťku a rozpustila zpocené rusé kadeře na ramena. „Vysvětlím ti to: ve Florencii zemřel Lorenzo Medicejský a Milánu nyní vládne tyran Sforza, Il Moro. Benátky zůstávají suverénní, zatímco neapolský královský dům se zmítá mezi Francií a Španělskem, obě země tvrdí, že mají na tamní trůn svrchovaný nárok. Takové rozbroje může ukončit jedině papež. Řím dnes víc než kdy dříve potřebuje vůdce, který umí používat moc a dokáže obnovit náš… ale to je jedno!“ zvolala podrážděně, protože mě mezitím její zapálené líčení znudilo a začala jsem sledovat Arancina, jak v koutě loví komára. „Nevím, proč se namáhám. Jsi vážně ještě děcko.“ Nečekaně se mi sevřel žaludek. Dosud jsem se Giulii nikdy neodvažovala odmlouvat. Považovala jsem ji za mnohem zkušenější, byť někdy protivnou starší sestru. Posledních pět let jsme žily v poměrně přívětivé soudržnosti, jenže teď už byla vdaná a v Římě se jí přezdívalo la bella Farnese – zatímco já měla stále plochý hrudník a netušila nic o tajemství ženskosti. Ale dnes jsem něco pochopila; zjistila jsem, že mám dar, který mi závidí i má matka, a nehodlala jsem Giulii dovolit, aby se ke mně dál chovala jako k hloupé malé holce. „Jestli jsem takové děcko,“ ozvala jsem se, „jistě mi nebudeš mít za zlé, až mi uklouzne, žes byla bez dovolení venku a riskovala, že přijdeš do řečí.“ Giulia znehybněla, prsty zabořené ve vlasech. Dlouho se na mě dívala, pak se usmála. „Ty se mě pokoušíš vydírat? Jsi vážně Borgia.“

20

21



princezna

Cítila jsem příval radosti. „Jestli tvrdíš, že se papá skutečně stane novým papežem, přece mám právo vědět, jak mě to ovlivní.“ „To jistě.“ Olízla si rty. „Co tě zajímá?“ „Všechno.“ Kupodivu mě to skutečně zajímalo, byť jsem si jinak intrik nevšímala. Do Vatikánu jsem vkročila jen zřídkakdy, zaměstnávala mě výuka v San Sisto. Jenže nyní se přímo před naším prahem odehrávaly zásadní změny a papá stál v jejich středu. Náhle se zdálo, že na vážkách spočívá i má vlastní budoucnost a láká mě nevyřčenými možnostmi. Giulia se nahnula ke mně. „Nuže, kardinálové šli do kaple s jistotou, že zvítězí kardinál della Rovere. Koneckonců usiloval o papežskou tiáru celé měsíce, podplácel každého, koho mohl získat na svou stranu. Dokonce se šušká, že i francouzský král Karel osobně zaplatil dvacet tisíc dukátů, aby zajistil della Roverovo zvolení. Ale jakmile byla okna kaple zabedněna a dveře uzamčeny, přestalo se mu dařit. Della Rovere má víc nepřátel, než si myslel. Je proti němu například kardinál Sforza z Milána. Il Morovi je jedno, jestli dnes na stolec dosedne Francouz, a…“ „Jak to všechno víš?“ přerušila jsem ji. Arancino skočil na matraci a začal příst. Hladila jsem ho po kožichu a nespouštěla z Giulie oči. „Není snad konkláve zakázán styk s vnějším světem, aby nic neovlivnilo posvátné tajemství volby?“ Chtěla jsem jí dokázat, že nejsem tak nevědomá, jak si myslí, ona však jen netrpělivě mávla rukou. „Ano, jistě, posvátné tajemství… Pro zástupy na náměstí, ale ne pro ty, kdo vědí, jak to uvnitř chodí. Papež Inocenc stonal celé měsíce; Rodrigo měl spoustu času sehnat spojence, přestože si nikdo nemyslel, že by mohl mít ve volbách šanci. Tak se vyhrává palio. Nikdo nevidí, že pomalý kůň získává náskok, dokud neproběhne cílovou páskou.“ Rodrigo… Bylo to poprvé, co jsem ji slyšela vyslovit otcovo jméno; vyřkla je s takovou důvěrností, že to znělo až rouhavě. Celou dobu pro ni byl kardinál Borgia nebo náš velkorysý mecenáš. Podezření, které jsem cítila, když jsem ji spatřila na schodech, se

vrátilo a přibrousilo můj tón. „Tvrdíš snad, že ti tohle všechno prozradil papá? Informoval tě o svých plánech?“ „Ne tak docela, ale i když je konkláve uzavřené, kardinály pořád musí někdo obsluhovat. Sloužící vyprazdňují nočníky a roznášejí vzkazy. A sloužící, stejně jako kardinály, je možné podplatit.“ Chvíli jsem mlčela. Těch několik slov odhalilo, jak málo ve skutečnosti vím. „No a?“ pobídla jsem ji nakonec. Giulia začala být napjatá, rychle ze sebe chrlila popis událostí, o nichž by podle všech pravidel neměla nic vědět, přesto znala nejmenší podrobnosti, jako by byla v Sixtinské kapli zazděna s mým otcem a ostatními kardinály. „Po třetím hlasovacím kole bylo jasné, že della Rovere nemůže vyhrát. Ani kardinál Sforza nezískal potřebné dvě třetiny. Tvůj otec měl proslov, jímž si naklonil několik hlasů, pak ale udělal další tah: slíbil kardinálu Sforzovi post svého vicekancléře.“ Vítězoslavně se usmála. „Tím si Sforzu získal; ten člověk je věčně zadlužený a funkce vicekancléře je nejlukrativnější úřad ve Vatikánu. Do zítřka by mohlo být po všem. Tvému otci už stačí jen jeden hlas. Jediný. A jak ho znám, udělá cokoli, aby ho získal.“ Zhoupla jsem se dozadu, všechno se mi to honilo hlavou. Už jsem se nedivila, jak se Giulii podařilo sehnat přístup k tajným informacím; dokázala jsem myslet jedině na otce, viděla jsem ho oděného v bílé a zlaté, s Rybářským prstenem svatého Petra na prstu. „Papá se stane být papežem?“ pronesla jsem nevěřícně nahlas. Giulia zatleskala. „Jen si to představ! Tolik bychom si užívaly, naše dny by byly plné zábavy od svítání do soumraku. Z tebe by se stala nejžádanější žena u jeho dvora, milovaná dcera Jeho Svatosti.“ Objala mě. Přitisknutá k ní jsem slyšela, jak šeptá: „Zítra, Lucrezie. Zítra se všechno změní.“ Zavřela jsem oči a podlehla jejímu nadšení, byť jsem cítila i nečekané zamrazení strachu. Nebyla jsem si jistá, jestli se skutečně chci stát papežovou dcerou.

22

23


princezna

iulia se neovládla a u večeře vyklopila vše, co se dozvěděla, což jí vyneslo Adrianino zamračení a nesouhlasné reptání mé matky – nepochybně cítila rozčarování, že jí tarotové karty neprozradily tak zásadní novinu. Důležitost Giuliiných zpráv se však nedala opominout. Vannozza s Adrianou se uzavřely v jídelně, aby vše probraly, my s Giulií šly nahoru a strávily bezesnou noc. Když se pátý den od začátku konkláve rozednilo, Adriana oznámila, že musíme do Vatikánu. Kdyby se můj otec stal papežem, jak tvrdila Giulia, měly bychom být svědky vyhlášení nového nejvyššího pontifika. Předtím však Adriana nahnala Giulii, mou matku (která přespala v pokoji pro hosty) a mě do kaple, abychom se pomodlily za otcovo zvolení. Klečela jsem před oltářem a oči mě pálily nevyspáním. V uších mi pořád znělo Giuliino štěbetání o všech těch špercích, šatech, kožešinách a dalším bohatství, co bude brzy naše. Já zůstávala v hloubi duše vážná. Uvědomovala jsem si, že by nás ten dravý proud mohl smést jako povodeň, utopit minulost a odhalit nečekanou budoucnost. Nemusela jsem se modlit, věděla jsem, že papá zvítězí. Jak říkala Giulia, udělal by pro to cokoli. Poslaly jsme sloužící pro pláště a závoje, jimiž jsme si zakryly tváře. Musely jsme si odpustit kočár i nosítka, abychom nepoutaly pozornost; přesto jsem cestou ulicemi – mezi zatoulanými psy a prasaty ryjícími v zemi – sotva cítila kamení a dlažební kostky pod nohama, dokonce jsem ani nevnímala matčiny jedovaté postranní pohledy, tolik jsem dychtila dostat se do Vatikánu.

Stane se z tebe nejžádanější žena u jeho dvora… Přešly jsme po Ponte Sant‘ Angelo a daly se úzkou cestou vzhůru do kopce do Vatikánu, sestávajícího z cihlového Apoštolského paláce, v němž sídlil papež, a matoucí změti dalších budov, průchodů a nádvoří spojujících náměstí se Svatou bazilikou, vybudovanou na místě ukřižování a hrobky svatého Petra, jehož mučednictví dalo vzniknout křesťanské církvi. Ocitly jsme se v srdci Říma, před starobylými stavbami naší víry. Snad protože jsem do Vatikánu nezavítala často, ohromilo mě, jak prostě a sešle vše vypadá – jako záplava červených taškových střech a popraskaných fasád, zdobených plísní pokrytými kamennými anděly a světci bez tváří, shlížejícími na dlážděné náměstí. Z místa, kde jsme stály, jsme sotva dohlédly na ohromnou fontánu della Pigna, zurčící v palácovém atriu, jež poskytovala čistou vodu obyvatelům z okolí a v níž jsem si jako dítě ráchala bosé nohy. Zato otevřená podloubí kolem, obvykle plná pouličních prodavačů nejrůznějších cetek a vynikajících pražených bobů ceci, zela prázdnotou; lidem bránily v přístupu oddíly papežské stráže. Časně zrána byl vzduch příjemně chladný, ale brzy jsem se v plášti s kápí začala potit. Kručelo mi v břiše; ve snaze dostat se sem co nejdříve zapomněla Adriana na snídani a já bych dala cokoli za sáček těch pražených bobů… Oblékly jsme se jako zbožné ženy, dychtivé dozvědět se, zda už budeme mít brzy nového vikáře Svatého stolce, ale na náměstí bylo prázdno, jen z nerovných dlažebních kamenů stoupala mlha. Stráže střežily i vnější schodiště do kaple, ovšem poněkud liknavě – vesměs se opíraly o oprýskané zdi, ve tvářích strhaný výraz mužů, kteří jen málo odpočívali a moc pili. Pak mezi mraky vyšlo slunce. Vzápětí se začali objevovat lidé: černě oděné vdovy s růženci v rukou; uštvané matky vláčející za sebou ušmudlané děti; muži se smeknutými klobouky; kupci a pouliční prodavači; a konečně obyvatelé podsvětí, prostitutky v nadýchaných sukních a úzkých živůtcích, kapsáři a zlodějíčci, kteří dokázali ukrást měšec či taštičku je-

24

25

DRUHÁ KAPITOLA

G



princezna

diným šmiknutím tenké dýky. Během několika minut se náměstí rozeznělo zvuky kroků. Všichni se shromažďovali před vstupní kolonádou do Vatikánu, jižně od rozpadající se baziliky, co nejblíže, aniž by vzburcovali stráže. Všechny oči se upíraly k oknu Sixtinské kaple: lesklo se v provizorní cihlové zdi, postavené tak, aby se před oznámením jména nového papeže dala snadno strhnout. Pospíchaly jsme k ostatním, obklopeny ochrannou hradbou tvořenou naším služebnictvem. Většina žen klesla na kolena. Giulia mi zpod závoje věnovala znechucený pohled a mně bylo do smíchu. Bála se, že si ušpiní překrásné azurové šaty – oblékla si je právě proto, aby zabránila Adrianě, často poháněné zbožností, nařídit nám pokleknout. Mohlo trvat celé hodiny, než padne rozhodnutí, pokud se vůbec rozhodne dnes. Při pohledu na dláždění se staletými nánosy špíny jsem Giuliiny rozpaky sdílela, přestože já si vzala prosté lněné šaty. Tváří v tvář hladu a špíně všude kolem jsem začínala litovat, že jsem nemohla zůstat doma, pěkně stranou davu, schoulená s Arancinem… Matka mi sevřela paži. „Nemysli si, že něco z toho změní tvůj osud. Jsi zasnoubená; odjedeš do Španělska, daleko od Říma a od něj. Nikdy nebude tvůj.“ Otočila jsem se a zjistila, že mě probodává pohledem. „Je to můj otec,“ namítla jsem. „Už můj je.“ Zlostně zkřivila rty. „Dlouho nebude. Myslíš snad, že si u sebe může všem na očích nechat neprovdanou dceru? Syny ano; papež vždycky najde místo pro své syny, diskrétní vlivné posty sloužící jeho záměrům. Ale dceru je třeba provdat tam, kam uzná za vhodné.“ Zamrazilo mě. Adriana a Giulia se k nám zamračeně otočily. Než však mohly zasáhnout, v davu to zašumělo, všichni se začali strkat a radostně vykřikovat. Sledovala jsem zdvižené ruce ukazující vzhůru; náměstím se jako závan větru rozlehlo sborové šeptání: „Habemus Papam!“

Jako omámená jsem sledovala, jak od okna padají cihly. Pak se v oblacích červeného prachu okno otevřelo. Zahlédla jsem uvnitř kaple stíny postav v dlouhých rouchách, pak jedna z nich přistoupila k oknu a vyhodila ven hrst bílých peříček. Pírka se chvíli vznášela, jako by chtěla uletět, vzápětí se jako déšť snesla na dláždění. Lidé se je pokoušeli pochytat; teprve když se Giulia vrhla vpřed, uvědomila jsem si, že to nejsou peříčka, ale kousky papíru, přeložené napůl. Giulia již bez ohledu na špínu, která jí ulpívala na sukních, jeden z lístečků zachytila. Matka s Adrianou jí nedočkavě hleděly přes rameno. Giulia papírek rozložila a nahlas četla: „Naším papežem se stal kardinál Rodrigo Borgia z Valencie, budiž zván Alexandr Šestý.“ „Deo Gratias!“ zvolala Adriana a po tvářích jí kanuly slzy. Kolem nás propukl jásot, ale já vůbec nevnímala, jak se dav pere o zbývající lístečky, ani výkřiky bolesti kvůli rukám a nohám pošlapaným v tlačenici. A náhle se mi všechny zvuky vrátily a já uslyšela skandování: „Deo Gratias, Roma per Borgia!“ Užasle jsem poslouchala, jak lidé provolávají jméno mé rodiny. Ovace vyplašily holuby hnízdící v okapech baziliky – a Giulia vyjekla: „Podívej! Tamhle je, u okna!“ Naši sloužící se posunuli blíž, dav zaburácel při pohledu na výraznou postavu mého papá. Zvedl ruku a pokynul. Lidé klesli na kolena. I matka s Adrianou zaklekly a mumlaly modlitby díkůvzdání. Giulia mě zatahala za sukni. „Lucrezie, musíš si kleknout, projevit pokoru!“ Ohlušena jásotem, oslavujícím otce jako nového Náměstka Kristova, papeže Alexandra VI., jsem plna vzrušení poklekla. „Roma per Borgia! Řím Borgiovi!“ Pokřik z náměstí se nesl dál do města, až jej nakonec musel slyšet snad každý v celé Itálii. Chtělo se mi nahlas smát; sice jsem papá neviděla do tváře, ale věděla jsem, že i on tam u okna, s pozdviženou rukou, zadržuje smích. Zvítězil.

26

27



princezna

O chvíli později se ozval cvakot železných podkov. Spěšně jsme se zvedly. Na náměstí vjela skupina mužů ve vínových a šafránových barvách livreje Borgiů, následovaná najatými zbrojnoši. Lidé uskakovali – ale jezdec v čele skupiny ignoroval jejich zoufalé snahy uhnout z cesty, aby nebyli ušlapáni, klidně se rozjel přímo mezi ně. Zastavil koně přímo před námi, strhl čapku a osvobodil záplavu tmavě rusých vlasů. Matka se k němu rozběhla s radostným výkřikem. „Juane, mio figlio! Dnes jsme zvítězili!“ Můj bratr Juan se sebejistě zazubil, jeho zelenomodré oči ve snědé tváři pobaveně jiskřily. V šestnácti již byl urostlým mužem, sametový kabátec se mu napínal přes svalnatou hruď. Měl římské rysy, výrazný nos a vyzařoval syrovou mužnou sílu. Fyzicky se našemu otci podobal nejvíce z nás. „Možná jsme dnes zvítězili,“ pravil, „ale pokud zůstanete tady, nemusely byste se dočkat večera. Papá předvídal, že přijdete, přestože vám přikázal zůstat doma. Poslal mě, abych vás rychle odvedl do paláce, než dav docela zdivočí. Do večera se v Římě nenajde místo, které by lidé nevydrancovali nebo nezdemolovali. Už teď se shromažďují kolem jeho paláce, chystají se ho rozebrat.“ Zděsila jsem se. „Ach, jeho palác ne!“ Otcův dům na Via dei Bianchi, vybudovaný na místě staré mincovny, proslul nádherou; všechny freskami zdobené místnosti naplnil otec překrásnými tapiseriemi z Flander a starožitnostmi z Fora, hostil zde vyslance, kardinály a krále. Často říkával, že kromě jeho dětí je Palazzo Borgia to nejcennější, co má. Juan pokrčil rameny. „Nedá se tomu zabránit. Poslali jsme zálohy zabránit násilnostem, jinak je ale zvykem nechat lidu volnou ruku. Svatý otec nepotřebuje světské statky; nyní je božím služebníkem a vše, co vlastní, se musí vrátit jeho ovečkám.“ Pohrdavě se rozhlédl po shromážděných, z nichž se k němu nikdo neodvažoval přiblížit. „Jaká škoda. Tahle mizerná sebranka ze všeho udělá třísky na podpal nebo plenky pro svoje usmrkané parchanty.“

„Ale ne,“ zbledla Adriana. „Můj dům. Musíme okamžitě odejít.“ Juan ukázal na své muže. „Doprovodí vás. Jednu z vás vezmu k sobě na koně.“ Giulia se dychtivě protlačila kolem mě, ale Juan přimhouřil oči. „Tebe ne.“ Jeho mrazivý tón ji zarazil. Juan ukázal prstem na mě. „Lucrezie, pojď.“ S Juanem jsme k sobě nikdy neměli blízko. Když jsme byli malí, nemilosrdně mě provokoval, strkal mi červy do bot a živé žáby pod polštář, až jsem se bála obouvat a chodit do postele. Bratr Cesare tvrdil, že Juan žárlí na pozornost, již mi projevuje papá; předtím byl otcovým oblíbencem on. Ale teď jsem především chtěla uniknout davu, proto jsem se nijak nebránila, když mě jeden z Juanových žoldnéřů zvedl, jako bych nic nevážila, a vysadil k bratrovi do sedla na hřbetě obrovského válečného oře. Když jsem se Juana váhavě chytila kolem pasu a pokusila se napřímit (s jízdou na koni jsem velké zkušenosti neměla), pošeptal mi: „Radši se pevně drž, sestro,“ a křikl na své muže: „Mou matku a donnu Adrianu vezměte do nosítek! Džeme, ty dohlédni na la Farnese!“ Zaslechla jsem matčin spokojený smích a viděla, jak Giulia pobledla. Z hloučku kolem Juana se vynořil turecký princ Džem. Jel na menším arabském hřebci, na hlavě měl jako vždy turban a na rtech pohrdavý úšklebek. Byl pohledný, zvlášť díky úchvatným světle zeleným očím, kontrastujícím s tmavou oblou tváří, ale provázala ho pověst násilníka. Do Říma se dostal poté, co jej jeho bratr sultán vyhnal a souhlasil s tím, že bude Vatikánu platit, aby Džema drželi coby privilegovaného zajatce. Džem pobouřil celý Řím výstředním oblékáním a sklony k nepravostem. Šuškalo se, že ve rvačkách zabil několik mužů a poté plival na jejich mrtvoly; jako Juanův oblíbený společník byl bratrovi věčně nablízku. Giulia se zděsila. „To chcete mé bezpečí svěřit tomu… tomu neznabohovi?“ „Lepší neznaboh než rozvášněný dav,“ ušklíbl se Juan.

28

29


Otočil koně, hlasitě zavýskl, kopl zvíře ostruhami do slabin, a už jsme se hnali pryč z náměstí a nutili přihlížející uskakovat z cesty. Když jsme letěli kolem zástupů, které ožily v očekávání drancování, ohlédla jsem se přes rameno a spatřila, jak Giulia nehybně stojí a Džem kolem ní krouží jako pikador kolem bezmocného telete. Poprvé jsem okusila onu slibovanou moc, již mi Giulia předpověděla. Náhle jsem byla papežova dcera, zatímco ona jen Orsiniova manželka. A třebaže jsem to nechtěla přiznat, ta změna se mi zamlouvala.


princezna

orazili jsme s Juanem k Adrianinu paláci dříve než ostatní. Lidé už se shlukli před bytelnou branou. Juan se rozmáchl bičem, rozséval kolem sebe rány a rozrážel shromážděné svým hřebcem. Krčila jsem se za bratrem, tiskla mu obličej mezi lopatky a čekala, že se dav na nás každou chvíli vrhne. „Marrano!“ zaklel jakýsi chlap. „Španělská svině!“ Ucítila jsem, jak mi něco prolétlo nad hlavou a s mokrým plesknutím narazilo do brány. Musela jsem se podívat. O bránu uhodila prasečí hlava. Ostražitě jsem se ohlédla po záplavě ošklivých tváří. Měla jsem pocit, jako by se po nás natahovaly tisíce rukou, dychtivých urvat, co půjde. Zabijí nás. Zatímco náš otec žehná městu jako papež Alexandr VI., jeho dcera a jeho syn budou strženi z koně a… Juan seskočil na zem, až to zadunělo. Tasil meč z pochvy u sedla a rozkřikl se: „Kdo to řekl?“ Od čepele se odráželo slunce, jak ji

namířil na dav kolem nás. Lidé nejblíž sborem couvali a ve spěchu do sebe naráželi. „Ukaž se,“ volal Juan. „Sprostý zbabělče, pojď sem a plivni mi do tváře, jestli se odvážíš!“ Vpřed se protlačil obrovský chlap a otřel si dlaně velké jako kýty o koženou kazajku. Na tváři měl ošklivou jizvu, oholenou hlavu posetou štípanci od vší. „Já to řek,“ zaburácel. „A klidně to řeknu znova, tobě do ksichtu nebo do prdele. Žádnej katalánskej Židák nemá co dělat papeže.“ Chytila jsem koně za otěže. Juanova tvář potemněla. „Nejsme Židé,“ pronesl smrtelně tichým hlasem. „Nikdy jsme Židé nebyli. Jsme aristokraté španělské krve. Před mým otcem byl papežem náš krajan Kalixt Třetí, ty tupá hlavo.“ Muž zafuněl. „Kalixt byl židomilská svině jako vy ostatní. Že se vaše rodina vydává za šlechtu, neznamená, že k ní patří. Jste špína. Žebrákův podebranej čurák se na Svatej stolec hodí víc než všichni Borgiové.“ Dav začal ryčně provolávat na souhlas, ačkoli většina přihlížejících zacouvala dostatečně daleko za onoho odvážlivce, aby mohli v případě ohrožení rychle utéct. „Toho budeš litovat,“ ucedil Juan. „Ten, kdo ti za tohle zaplatil, bude litovat.“ Chlap se zašklebil. Všimla jsem si, jak posunul ruku ke kazajce. „Kdo mi zaplatil? Mně za pravdu nikdo neplatí, ty parchante…“ „Juane!“ vykřikla jsem. Bratr zareagoval tak rychle, že se to skoro nedalo postřehnout. Jednu chvíli muže probodával pohledem; vzápětí se vrhl vpřed a se smrtící přesností máchl mečem. Na mužově hrdle se objevila červená linka. Chlap civěl, poulil oči a z úst mu vycházely krvavé bubliny. Přihlížející sborově vykřikli. Juan znovu máchl mečem a tentokrát jej muži zabořil přímo do prsou. Chlap chrčivě vykřikl a zhroutil se na zem. Juan na něj obkročmo skočil s mečem nad hlavou. S nelidským zavytím znovu a znovu bodal do jeho těla, až krev v obloucích stříkala všude kolem.

30

31

TŘETÍ KAPITOLA

D



princezna

Kůň, vyplašený pachem čerstvé krve, pohodil hlavou a zaržál. Začal se vzpínat. Svírala jsem otěže a pokoušela se dát nohy do třmenů, abych nesklouzla ze sedla. Dav se při pohledu na Juana, který jako smyslů zbavený bodal do mrtvoly, dal na ústup. Když Juan konečně omámeně zvedl hlavu, byl celý potřísněn krví a vnitřnostmi. V tu chvíli dorazil zbytek naší skupiny a příchod sloužících a Juanových žoldáků rozehnal zevlouny jako hejno krys. Závory cvakly a brána našeho paláce se otevřela; sluha Tomasso přiběhl a zachytil mě přesně ve chvíli, kdy jsem se svezla z koně. Juan mi pohlédl do očí; sklopila jsem zrak ke krvavé břečce u jeho nohou. Už vůbec nepřipomínala člověka. Z nosítek vyhlédla Vannozza. Vykřikla, pak vyskočila a hnala se k Juanovi. „Co se stalo?“ Vzala jej za bradu, i když měl obličej celý od krve. V podstatě stála na mrtvole, přesto to zřejmě vůbec nevnímala. „On nás… urazil,“ vypravil ze sebe Juan, jako by jej to stálo velké úsilí. Dosud svíral meč, z nějž odkapávala krev na zatočené špice jeho bot. „Nazval nás marranos.“ „A chystal se vytáhnout nůž,“ dodala jsem nervózně, ačkoli jsem začala pochybovat, jestli ten člověk skutečně něco vytahoval. „Já… viděla jsem, jak sahá do…“ „To je jedno.“ Matčin hlas mě umlčel. Vytáhla z kapsy kapesník, osušila Juanovi tvář a otřela z ní sraženou krev. „Někdo toho ničemu prohledejte,“ nařídila. Sloužící si vyměnili pohled. Adriana z nosítek zavolala: „Vannozzo, per favore! Nemůže to počkat, až budeme uvnitř?“ „Ne.“ Matka ji zpražila pohledem. „Tenhle pes dostal zaplaceno, aby štěkal. Možná má u sebe něco, co by mohlo prozradit, kdo je jeho pán. Prohledat!“ „Raději to udělej,“ pošeptala jsem Tomassovi. Sluha mě neochotně opustil. Ozvalo se šustění sukní, a když jsem se otočila, spatřila jsem, jak se ke mně blíží Giulia, zpocená a bledá, ale odhodlaná. Vzala mě za ruku, zatímco se Tomasso sklonil k mrtvole a váhavě odtáhl části rozsekané kazajky. Sluha

se šklebil odporem, pokoušel se dostat pod kazajku, aniž by se dotkl vnitřností vyhřezlých ze znetvořeného těla. „Tupče.“ Vannozza jej odstrčila a bez váhání začala mrtvého prohledávat, černé sukně se jí couraly v krvavé lázni. Oddechla jsem si úlevou, když Tomassovi hodila úzkou dýku. Náhle se triumfálně zvedla a ukázala váček. „Eccola!“ Povolila tkanice a vysypala si obsah do dlaně – stříbrné dukáty. Tolik u sebe obyčejný zloděj nemohl mít. „Kdo?“ Juanovy oči doutnaly. „Mysli,“ zvolala Vannozza. „Rozhodně k tomu nepotřebuješ věštce. Kdo usiloval o papežský titul? Kdo vydal celé jmění na úplatky a Rodrigo jej porazil? Borgia získal klíče ke království svatého Petra. Jeho nepřítel se bude chtít pomstít. Tenhle špína by se ti jinak neodvážil postavit. Není to nikdo jiný než jeden z della Roverových psů.“ „Byl.“ Juan vycenil zakrvácené zuby. Úsměv byl strašlivý. „Teď už je z něj jen maso.“ „Přijdou další. Vlci běhají ve smečce.“ Adriana zaúpěla: „Můžeme, prosím, dovnitř, než se ti darebáci vrátí?“ Vannozzino strohé přikývnutí spustilo úprk za opevněné zdi paláce. Jedině Juan, Vannozza, Giulia a já jsme zůstali bez hnutí stát. Vannozza trhla bradou k Tomassovi. „Hoď tuhle mršinu do Tibery, i s tou prasečí hlavou. A omyj dlažbu, večer čekáme hosty. Nedovolím, aby si špinili šaty v della Roverových výkalech.“ Pokynula Giulie. „Vezmi Lucrezii nahoru a dohlédni, ať se vykoupe.“ Giulia mě odvedla po schodech do mé komnaty. Když jsem překročila práh, náhle se mi udělalo slabo. Giulia mě s pomocí mé služebné Pantalisey svlékla. „Přines vodu,“ nařídila Pantalisee. Dívka vyběhla z komnaty, světle hnědé oči navrch hlavy. Byla jen o tři roky starší než já, dcera kupce, který otci prokázal laskavost a vysloužil tak své dceři místo v mé domácnosti. Musela z okna galerie vidět, jak Juan toho muže zabil.

32

33



princezna

Adriana vešla se zoufalým úpěním do pokoje. Slyšela jsem sama sebe netrpělivě říkat: „Zio, nestrachuj se, nic se mi nestalo.“ „Že nestalo?“ opakovala nevěřícně. „Juan se dopustil smrtelného hříchu v den, kdy byl tvůj otec zvolen papežem. To je zlé znamení, další přítěž jeho papežství.“ „Mluvíš jako Vannozza,“ zahučela jsem. „Ten muž nás urazil a měl dýku. Juan bránil naši čest. Proč by nás za to měl papá trestat?“ „Ty tomu nerozumíš. Tvůj otec má…“ Zastavila se, když dovnitř přiběhla Pantalisea se šplíchajícím škopíkem plným vody. Adriana se kousla do rtu, věnovala Giulie významný pohled. Cosi mezi nimi proběhlo, jakési němé sdělení. „Doprovoď, prosím, donnu Adrianu do jejích komnat,“ řekla jsem Pantalisee. Adriana se k ní tiskla, jako by se blížil konec světa. Dveře se zavřely a my s Giulií osaměly. Zadumaně se na mě dívala; svlékla mi košilku, pak vzala plátno a vydrhla mě. Když jsem sklopila oči k nohám, zjistila jsem, že voda ve škopku zrůžověla. Krev toho člověka potřísnila i mě. Zvláštní, vůbec jsem to necítila. „Tvůj župan leží na posteli. Obleč si ho, než nachladneš.“ Honem jsem se zachumlala do sametového pláště, protože jsem se třásla. Venku sice pálilo slunce a dovnitř se draly oknem oslnivé paprsky, přesto jsem se cítila jako obalená ledem. Ticho se táhlo. „Bylas moc statečná,“ ozvala se nakonec Giulia. „Statečná?“ Takový pocit jsem rozhodně neměla. „Jen… jsem Juana varovala. Ten chlap – sahal do kazajky a…“ Nedomluvila jsem. Giulia přikývla. „Juanův kůň je větší než ti, na kterých jsi už jela,“ řekla, „a všude kolem bylo plno darebáků. Pravděpodobně jsi mu tím varováním zachránila život, nebo ho přinejmenším uchránila před zraněním. Měla bys na sebe být pyšná. Jen málo děvčat by projevilo takovou duchapřítomnost.“

Mlčky jsem se na ni dívala. Úcta, uvědomila jsem si – to jsem zaslechla v jejím hlase. Překvapilo mě to. Dříve mě často napomínala, že jsem jen hloupé a neschopné děcko. „Co chtěla Adriana říct o papá?“ zajímala jsem se. „Co nechápu?“ Giulia vzdychla. „Nevím, jestli je na to teď správná chvíle, Lucrezie.“ „Proč?“ Otočila se k mému zrcadlu. „Ten muž nazval tvou rodinu marranos.“ Odmlčela se, dívala se na mě do zrcadla. „Víš, co to znamená?“ „Jistě. Marrano je konvertovaný Žid. Ale my přece nejsme Židé… nebo ano?“ „O nic víc než kdokoli z těch takzvaných italských šlechticů, kteří dokáží stěží vystát jeden druhého, natož cizince. Marrano říkají každému Španělovi, zejména Borgiům, protože se tvůj otec nespokojil s tahanicemi o nějaký bezvýznamný kus půdy nebo zatuchlý hrad. Toužil po Svatém stolci a získal jej. Proto vás uráželi: nenávidí vaši rodinu za ty ambice. Vannozza měla pravdu, běhají ve smečkách. Je třeba pevné ruky, aby je zkrotila. Rodrigo je brzy všechny srovná, včetně kardinála della Rovery.“ Vycítila jsem, že mi neříká vše. „Ale Adriana to nazvala ‚další‘ přítěží jeho papežství. Což znamená, že došlo ještě k něčemu.“ Pohlédla jsem jí do očí. Když se pousmála, zatajila jsem dech. „Tou další přítěží jsem já,“ odpověděla nakonec. Její úsměv se rozšířil. „Když ti prozradím tajemství, slíbíš, že o něm nepovíš živé duši?“ Přinutila jsem se přikývnout, ačkoli jsem si nebyla jistá, jestli to vůbec chci vědět. „Dobrá. Rodrigo a já jsme…“ V hrdle jí zabublal smích. „Jsme milenci. A čekám jeho dítě.“ Zůstala jsem na ni nevěřícně zírat. Než jsem se stačila ovládnout, vyhrkla jsem: „Ale vždyť jsi vdaná!“

34

35



princezna

„A co má být? Myslíš, že si nemohu pořídit milence, jen protože jsem vdaná?“ Netušila jsem, co na to říci. Samozřejmě měla pravdu; s podobnými záležitostmi jsem sice neměla žádné zkušenosti, ale předpokládala jsem, že některé vdané ženy manželský slib porušují. Vlastně mi blesklo hlavou jisté podezření už v té chvíli, kdy mi líčila otcovy machinace v rámci konkláve, soukromé záležitosti, o nichž by vůbec neměla vědět. Přesto mě silně znepokojilo, když mi to nyní potvrdila. „Ví o tom Juan?“ zeptala jsem se náhle a Giuliinou tváří se mihl stín strachu. „Proč se ptáš?“ opáčila příkře. „Nevím, asi kvůli tomu, jak se k tobě choval na náměstí.“ Znechuceně si odfoukla. „Snad. Možná mu to Rodrigo pověděl. Rozhodně by to vysvětlovalo, proč se choval jako barbar a nechal mě v péči toho tureckého divocha. Tvůj bratr je žárlivý; chtěl by lásku vašeho otce jen pro sebe. Dokonce se o mě pokoušel, ale já odmítla. Myslím, že ho ještě nikdo neodmítl – přinejmenším ne žena.“ Otočila se zpět k zrcadlu. Stála napřímená a prohlížela si břicho – podle mě vypadalo stejně ploché jako jindy – a já si náhle uvědomila, že ji nemám ráda. „Ale Adriana to musí vědět,“ nedala jsem se. „Musí, pokud tě nazvala přítěží.“ „Ano, ví to.“ Nezdálo se, že by to Giulii dělalo starosti. „Dokonce to pomohla uskutečnit. Poslala mého manžela, svého syna, krátce po svatbě na rodinné panství v Basanellu.“ Zasmála se. „Rodrigo na tom trval. Říkal, že nechce, aby se nějaký šilhavý manžel stavěl do cesty jeho…“ „Přestaň,“ okřikla jsem ji mrazivě. „Přestaň o něm takhle mluvit, je to náš papež.“ Otočila se ke mně, ruku v bok. „Ale no tak, mé milé dítě, i papež je muž. Rodrigo se nezmění, jen protože teď nosí papežský prsten. Naopak, říkal mi, že nás přestěhuje do nového paláce blízko Vatikánu, aby nás mohl po libosti navštěvovat.“

„Nás?“ opakovala jsem. „Ano. Nás. Tebe a mě. Říkala jsem ti, že budeš nejžádanější žena u jeho dvora, ale pokud mám porodit jeho dítě, jistě si zasloužím přinejmenším vlastní palác.“ Prohlédla si mě. „Měla by sis odpočinout. Jsi dost bledá a dnes večer nás čeká hostina na oslavu. Musíš vypadat co nejlépe.“ Odešla ke dveřím. „A pokud jde o tvé zasnoubení do Španělska, už se tím netrap. Nyní nemůže nějaký bezvýznamný šlechtic z Valencie stačit, ne pro dceru Jeho Svatosti. Zatímco spolu mluvíme, všechny urozené domácnosti v Itálii se připravují žádat o tvou ruku. Vskutku budeš žádoucí. Než se naděješ, vdáš se.“ Usmála se poněkud kousavě. „Jen si představ, jaká ta svatba bude! Vezmi si dnes večer zelené hedvábí. Rodrigovi se v té barvě líbíš nejvíc.“ Odešla a já zůstala jako solný sloup. Svedla mého otce. Myslela jsem si, že jsem středobod jeho života, jeho milovaná dcera a brzy princezna jeho dvora, ale ona mi ho ukradla. Porodí mu dítě; zastíní každý můj krok. Je jedno, jestli se vdám za Valenťana nebo ne. Giulia se postará, abych jí nepřekážela, dokud se pro mě nedohodne jiné manželství. Rostl ve mně bezmocný vztek. Skutečně jsem byla ještě dítě, hloupé jako kdykoli předtím. Jenže náhle jsem se stala závislou na ženě, které, jak jsem cítila, už nemohu déle důvěřovat.

36

37

ČTVRTÁ KAPITOLA

P

lameny olizovaly večerní vzduch a po citronech vonící kouř zaháněl protivná letní hejna komárů. Sloužící sklízeli ze stolů zbytky jehněčího pečeného na bylinkách, zbytky páva, kance a srnčího spolu s takovým množstvím vína a marcipánu,



princezna

že by to nasytilo celou legii. Dlouhé stoly v atriu byly prostřeny dříve běloskvoucím, nyní však poskvrněným benátským plátnem. Čekalo na namáčení ve vroucí moči, aby se vyčistilo. Hosté se v Adrianině paláci začali scházet krátce po západu slunce – příval příbuzných, o nichž jsem nikdy ani neslyšela, natož abych je poznala, spolu s mnoha šlechtici, dychtícími urvat svůj díl z našeho rodinného jmění. Nyní odpočívali na polštářích v lodžii a užívali si chladný vánek od Tibery, nebo se procházeli po zahradních pěšinách. Navzdory odporu k Giulie jsem poslechla její radu a oblékla si camora ze zeleného hedvábí a žluté saténové rukávy. Pantalisea mi upravila vlasy do prstýnků kolem obličeje, vzadu jejich záplavu přidržovala krajková síťka s jedinou perlou. Pantalisea mi řekla, že vypadám překrásně. Nic jiného se od ní neočekávalo, ale když jsem se prohlédla v zrcadle, rozhodla jsem se jí věřit. Přestože jsem měla tváře příliš buclaté a ústa moc široká, tělo dosud zaoblené dětským tukem a žádná zaznamenatelná ňadra, utěšovala jsem se tím, že mám na svůj věk dobré proporce a oblékám se tak, aby mi to slušelo. Zaujala jsem své místo v hale vedle Adriany a vítala hosty. Po Adrianině levici stál Juan, vymydlený a oděný v černém sametu s klínovou suknicí s opaskem se zlatými střapci, z nějž visela zdobená dýka v tureckém stylu. I on přijímal snaživou chválu hostů a pokud měl chuť, okouzloval je pohotovým úsměvem, jako by jen pár hodin předtím neubodal přímo před naší branou muže k smrti. Ulevilo se mi, že se Giulia nepokoušela se mnou bavit, jen se proplétala mezi hosty v překrásných šatech ze světle červeného hedvábí a s diamanty na hrdle. Ani matka si mě nevšímala; zahalená v příliš těsné toaletě z černého sametu postávala v pozadí, dirigovala sloužící a stěží vzala na vědomí přítomnost manžela, signora Canalea, který dorazil spolu s mým desetiletým bratrem Gioffrem. Malému Gioffremu trčely roztřepené zlatavě rusé vlasy nad pihovatým čelem. Statné tělo měl oděné ve žlutohnědé kazajce

a kalhotách. Když mě uviděl, zazubil se a já ho s láskou objala. Nechala jsem si ho u sebe, zatímco hosté zaujímali místa. „Přijde zio Rodrigo?“ vyptával se Gioffre dychtivě. Usmála jsem se, abych zakryla, jakou mi jeho slova působí bolest. Gioffre žil i nadále s Vannozzou. Ještě mu nesvěřila, že zbožňovaný „strýc“ je ve skutečnosti jeho otec, i když bratr měl zřejmě jakési podezření. Musel z toho být zmatený. Slyšel, jak Rodriga oslovuji „papá“, ale nikdy se nezeptal, proč on nesmí. Vannozza mu nejspíš namluvila, že máme společnou jenom matku. „Prý se tu brzy objeví,“ odpověděla jsem. „Takže očekávám, že se budeš chovat vybraně. Žádné běhání za Arancinem nebo krmení psů pod stolem, ano?“ Vážně souhlasil, ale pro jistotu jsem jej stejně usadila vedle, abych mu mohla nakrájet maso a naředit víno vodou. Přestože jsem Gioffreho ujistila, že papá přijde, v době, kdy započala hostina, přítomen nebyl. Juan se tedy ujal přípitku na otcovo zdraví a spustil dlouhý proslov o tom, že Řím vstupuje do nové éry, v níž bude vymýcena korupce minulých let a obnoven Kristův řád. Pokud se takové prohlášení dalo očekávat, rozhodně ne způsob, jakým je podal. Juan během proslovu klouzal po shromážděných výhrůžným pohledem, jako by mezi námi označoval nepřátele. Měla jsem pocit, že se několik hostů otřáslo, zřejmě byli zpraveni o událostech před naší branou. Ačkoli na cestě k paláci nezůstaly žádné důkazy, protože Tomasso vyplnil matčiny příkazy, nepochybovala jsem, že kdyby bylo po Juanově, zdobila by slavnostní tabuli hlava toho pohůnka jako varování. Po několikahodinovém stolování jsme byli omluveni a já vzala Gioffreho do zahrady, abychom unikli obvyklým hloučkům klevetchtivých dam a konspirujících pánů. Kolem půlnoci, když jsme se s Gioffrem posadili na kraj fontány, ráchali si nohy ve vodě a pokoušeli se dosáhnout na hvězdy, které se odrážely na hladině, se náhle rozhostilo ticho, jako blesky nabité napětí před blížící se bouří. Okamžitě jsem vstala. „Gioffre, rychle, usuš si ruce.“ Já si je otřela o sukně a pustila se s bratrem k domu. Sotva jsme došli

38

39



princezna

na vnější terasu, objevila se na ochozu rozložitá postava a nocí zahřměl znělý hlas: „A kde je má farfallina?“ „Jsem tady!“ rozběhla jsem se vpřed s Gioffrem v patách. Papá mě sevřel v objetí, vdechovala jsem vůni kadidla, jíž bylo prosyceno jeho oblečení, a slaného potu. Vychutnávala jsem si jeho blízkost, teprve nyní jsem si připustila, jaký jsem měla odpoledne před branou doopravdy strach. Když je tu papá, nic se nemůže stát. Nikdo by se neodvážil. „Ach, mé dítě.“ Svíral mě tak, že se mi kostice živůtku zabořily do žeber. „Papá,“ vypravila jsem ze sebe přiškrceně, „nemohu dýchat.“ Neochotně mě pustil, jeho široké, sluncem dobronzova opálené čelo se mračilo. Nikdy si nebral klobouk, ačkoli v jednašedesáti už přišel o většinu vlasů a lysina se mu leskla jako vajíčko červenky. Tmavé oči měl sice malé, ale velmi živé, prohlížely si mě, jako by hledal stopy zranění. „Adriana mi všechno pověděla. Když si představím, co se mohlo stát…“ Zaťal pěst. „Nechal bych jim tohle mizerné město strhnout na hlavu.“ „Nic to nebylo.“ Nasadila jsem úsměv. „Juan měl všechno pevně v rukou.“ „Ano, i to jsem slyšel.“ Papá se zamračil. „Budu muset usmířit rodinu toho rabiáta, nemluvě o tom, že je třeba ujistit kardinály, že se můj syn nechystá podřezávat rebely podle chuti. Tomu říkám pohroma, přímo v den mého zvolení. U všech svatých, Juan je s čepelí příliš rychlý. Nemohl toho ničemu zkrátka jen okřiknout?“ „Jednal v zájmu naší obrany,“ namítla jsem. Zdálo se ironické, že se přimlouvám za nejméně oblíbeného bratra. „Ten ničema nás urazil a chystal se vytáhnout nůž.“ „Nůž se nevyrovná meči a urážky jsou jen slova. Nemůžeme začít zabíjet každého, kdo nás urazí.“ Papá se suše zasmál. „V takovém případě by v celé téhle zemi nezůstal naživu jediný šlechtic. Většina z nich nás někdy urazila, pokud ne rovnou všichni.“ Vzdychl. „Ale nejdůležitější je, že se nic nestalo, přinejmenším nic, co by nespravilo pár set dukátů do správných rukou.“

Náhle jsem se rozpomněla, otočila jsem se a postrčila vpřed svého nejmladšího bratra. „Papá, je tu Gioffre. Těšil se na tebe celý večer.“ Gioffreho úsměv pohasl. „Ano, zio Rodrigo. Ale Lucrezia… řekla, že půjdeme do zahrady, než přijdete, a já… jsem chtěl…“ „Ano? Cos chtěl? Přestaň koktat a mluv.“ „Chtěl jsem vám blahopřát,“ vychrlil ze sebe Gioffre. „A také jsem se chtěl zeptat, jestli bych nemohl bydlet s Lucrezií. Moc mi chybí a říkala, že se o mě ráda postará.“ Otec na mě přísně pohlédl. „Tos mu řekla?“ Zamračila jsem se, nechápala jsem, proč jej to rozladilo. „No ano, už se téměř nevídáme a usoudila jsem, že když budu mít svůj vlastní palác, bude tam spousta místa…“ „Usoudila jsi špatně.“ Pohlédl zpět na Gioffreho. „Nepřipadá v úvahu. Jsi příliš mladý, abys opustil dům své matky. Vannozza by to ani nedovolila. Navíc bude mít Lucrezia brzy své vlastní důležité povinnosti.“ Zvedl přitom pravou ruku a ve světle pochodní se zaleskl masivní zlatý prsten na jeho prostředníku. Nesl znak překřížených papežských klíčů. Věděla jsem, že když papež zemře, jeho osobní prsten je zlomen a pro jeho nástupce se vyrobí nový; papá si musel být skutečně jistý, když si nechal udělat nový prsten ještě dříve, než zvítězil. Napřáhl k Gioffremu ruku, aby bratr prsten políbil. „A teď utíkej za Vannozzou a postarej se, aby tě odvedla domů. Na ulicích není bezpečno, nechci, aby se stalo ještě něco.“ Gioffre na mě vrhl ztrápený pohled a znovu se poklonil, tentokrát méně pečlivě. Rozběhl se zpět do paláce klopýtavým krokem chlapce, který se zoufale pokouší bránit slzám. Papá se otočil ke mně. „Musím tě požádat, abys chlapci nepletla hlavu. Chápu, myslela jsi to dobře, ale Vannozza by nebyla ráda, kdyby přišla i o poslední dítě.“ „Je to i váš syn,“ hlesla jsem. Za celý život jsem se otci nikdy neprotivila, ale nedovedla jsem pochopit, proč se k Gioffremu chová s takovým pohrdáním. „Nevidím důvod, proč by

40

41



princezna

Gioffre nemohl žít se mnou nebo vědět, že patří k nám. Ona si ho stejně nevšímá a…“ „Lucrezie, basta.“ Uchýlil se ke španělštině, našemu důvěrnému jazyku. Ohlédl se přes rameno k terase nedaleko nás, kde se shromáždili kardinálové jeho dvora. „Stačí,“ zopakoval tiše. „Nebudeš mi odporovat. Jsem nyní papež a musím jednat obezřetně, zejména pokud jde o mou rodinu. Mám dost jiných starostí i bez rozmazlování chlapce, který dost možná ani není můj.“ „Není váš?“ užasla jsem. „Jak to myslíte?“ Už když jsem pokládala tu otázku, připravila jsem se na další nepříjemné odhalení. Zdálo se, že tento týden jich bude plný. Otec ztrápeně vydechl. „Snad máš nárok na vysvětlení.“ Vzal mě za paži a vedl mě dál po zahradní pěšině ke kamenné lavičce. „Nejsem přesvědčen, že je Gioffre skutečný Borgia,“ pronesl konečně. „Bolí mě srdce, že to musím říci, ale tvá matka byla vdaná, když jej porodila, a v té době… inu, už jsem do ní nebyl zamilován jako kdysi. Jak mohu vědět, že Gioffre není syn jejího manžela?“ Je toto důvod, proč matka Gioffremu neřekla, kdo je papá ve skutečnosti? Pochybuje i ona? Vzpomněla jsem si, jak můj mladší bratr vždy prahl po otcově uznání, podobně jako Cesare v jeho věku, a jak měl papá oči jenom pro Juana. Ale Cesare nikdy nepochyboval, že je synem našeho papá, zatímco ubohý Gioffre… „Vždyť se na něj stačí podívat. Musí být Borgia,“ naléhala jsem. „Vypadá jako já.“ „Jenže ty vypadáš jako tvoje matka. A jsme u toho. Pochopitelně hodlám Gioffreho zaopatřit, jako by byl můj; nedovolím, aby byl ponížen. Ale nemohu ho umístit do tvé domácnosti…“ Zvedl prst, aby mě umlčel. „Což mě přivádí k další záležitosti.“ Zvážněl. Posadila jsem se na kraj lavičky a dívala se, jak se tahá za dolní ret. Viděla jsem na otci únavu. Pod očima měl tmavé kruhy, pleť bledou. V černé tunice a kalhotách a vyso-

kých botách s manžetou, obepínajících jeho silná lýtka, vypadal jako vždycky, když neměl oficiální roucho, připomínal střídmého obchodníka. Vždycky jsem obdivovala, jak nedá na okázalost. V přítomnosti kardinálů oděných v jasně rudém saténu a fialovou barvou zalitých biskupů vynikal svou strohostí. Přesto mi nyní jeho strohost z nepochopitelných důvodů připadala zneklidňující, jako bych byla čekala, že po dosazení na Svatý stolec dojde k nějaké zázračné proměně, viditelné změně, která jej odliší od ostatních, že všichni uvidí důkaz jeho dokonalosti. Vybavila jsem si, jak mi Giulia vykládala, že i papež je stále muž. Papá vystrčil bradu a pravil: „Giulia mi říkala, o čem s tebou odpoledne mluvila. Myslí si, že nesouhlasíš. Tvůj tón ji skutečně zarmoutil.“ Spolkla jsem odpověď, že nemá vzhledem ke svému chování důvod k zármutku. Místo toho jsem pronesla: „Mýlí se. Nikdy bych nemohla nesouhlasit s něčím, co děláte vy, papá.“ „Nejde o mě.“ Zvedl ke mně oči. „Myslí si, že nesouhlasíš s námi.“ Mlčela jsem. „Chápu,“ pokračoval. „Asi pro tebe nebylo lehké dozvědět se, že tvého otce jmenovali Nejvyšším pontifikem, a vzápětí slyšet, že jsme s Giulií…“ Odmlčel se, rozhostilo se napjaté ticho. „Je to pravda?“ otázala jsem se váhavě. „Skutečně s vámi čeká dítě?“ Přikývl. Jeho tvář se rozzářila radostí, oči mu jen hrály, když na mě pohlédl. Něco se ve mně sevřelo. Raduje se z toho. To dítě chtěl. Možná to dokonce bude dcera, holčička, další farfallina… To znepokojivé pomyšlení mě pohltilo natolik, že jsem mu málem připomněla, že když si není jist Gioffrem, jak by mohl mít jistotu u Giuliina dítěte? Její manžel sice žije daleko, přesto by mohl být otcem on. Ale ovládla jsem se, vycítila jsem, že ať bych to formulovala jakkoli, měl by za to, že mu opět odporuji.

42

43



princezna

„Myslel jsem, že jste s Giulií přítelkyně,“ pokračoval. „Říkala mi, že tě považuje za svou sestru. Ranilo by mě, kdybys to necítila stejně.“ „Cítím,“ odpověděla jsem celá nesvá, protože mi vadilo lhát mu. „Ale když mi pověděla…“ Polkla jsem. Toto byl nejdospělejší rozhovor, jaký jsem kdy s otcem vedla. Ještě před pár dny jsem pro něj vyšívala povlak na polštář; a nyní jsem s ním probírala jeho děti a lásku k ženě, která by mi, jak jsem se obávala, mohla uzurpovat jeho náklonnost. Nejraději bych všechno zastavila, vrátila se do včerejšího odpoledne, kdy jsem stála na galerii a Giulia se vracela ze své výpravy. Přála jsem si zapomenout na vše, co jsem se dozvěděla. Pokud je toto dospělost, raději bych zůstala dítětem. „Lucrezie, chci tě jen chránit před krutostí světa, kterou by žádná dívka neměla poznat předčasně,“ pronesl papá. „Ale Giulia mi radí, že je čas, abys zaujala své místo.“ „Myslela jsem, že mám své místo. Copak nejsem vaše dcera?“ Hlas se mi chvěl, nedokázala jsem tomu zabránit. Zoufale jsem potřebovala slyšet, že mě papá nadále miluje nade vše na světě, že jsem jeho nejmilejší dítě. V duchu jsem slyšela matku – Nemysli si, že něco z toho změní tvůj osud! –, a to ve mně rozdmýchalo hrozný strach. Co když už mě nebude mít rád jako dřív, protože je nyní papežem a musí mě poslat daleko, abych se provdala za španělského šlechtice? Zatvářil se zaskočeně. „Ale no tak, má farfallina, copak myslíš, že bych tě někdy mohl přestat mít rád?“ Odvrátila jsem oči. „Nevím, papá, milujete Giulii a její dítě. Možná jsou teď pro vás důležitější.“ Vzal mě za bradu. „Jestli tomu věříš, nejsi tak chytrá, jak tvrdí sestry ze San Sista a Adriana. Nikdy bych nemohl nikoho milovat jako tebe.“ Usmál se. „Ale nejsem jen tvůj otec, jsem také muž. A muži potřebují i jiný druh lásky.“ Giuliina slova z jeho úst mě probodávala jako dýka. „Copak nejsem dost dobrá?“

„Mé dítě, jistěže ano, o tom nikdy nepochybuj. Naše láska je čistá; není to vášeň mezi mužem a ženou. Giulia mi tuto vášeň dává a oplátkou žádá jen velmi málo, podobně jako před ní Vannozza. Dělá mi potěšení. Chceš přece, abych byl šťastný, nebo ne?“ Nemohla jsem s ním souhlasit. Matku jsem neměla ráda, ale Giulia nebyla vůbec jako ona. Domnívala jsem se, že se nespokojí s Vannozziným životem a nebude se kvůli veřejnému mínění držet stranou. Přesto jsem své domněnky nevyslovila, protože jsem nikdy neokusila onu vášeň, již popisoval. Věděla jsem jen, že mě vybídl, abych jej viděla v novém světle, nejen jako neochvějného ochránce, ale i někoho, kdo má své potřeby, jimž nerozumím a nemohu je naplnit. „Giulia tvrdila, že zrušíte mé španělské zásnuby,“ vyhrkla jsem. Otec se odvrátil a já zatajila dech, zatvrdila jsem se před nejhorším, zprávou, že mě nakonec přece jen do Španělska pošle. Pak se však otočil zpátky ke mně. „Myslím, že na jeden den už jsi zažila překvapení víc než dost,“ pravil jemně. „Nech starosti o budoucnost na mně. V příštích dnech tě čeká spousta práce, budete se s Giulií a Adrianou stěhovat do bývalého paláce kardinála Zety, Santa Maria in Portico.“ Usmál se jako pokaždé, když mi dával dárek. „Nechal jsem celý dům nově zařídit. Je to nejúchvatnější sídlo v celém Římě. Budeš mít vlastní komnaty a svůj doprovod, který o tebe bude pečovat.“ Mrkl na mě a nahnul se blíž. „K výhodám papežského postu patří, že mohu dělat, co uznám za vhodné, bez udání důvodu. Kromě tvého nového paláce nechám také vybudovat pokoje přímo ve Vatikánu, aby bylo dost místa pro všechny moje děti.“ Giulia to podala, jako by byl nový palác celý jen pro ni, ale pokud v něm mám mít vlastní komnaty, papá jím chtěl jistě poctít i mě. „Smím si s sebou vzít Arancina, malou Murillu a Pantaliseu?“ zeptala jsem se. „Kočku, služebnou a cokoli dalšího, po čem tvé srdce zatouží. Stačí říci, a je to tvoje. Můžeš si dokonce vzít i ty knihy,

44

45



princezna

které, jak mi prozradila Adriana, skrýváš ve svém pokoji a za jejichž četbu tě Vannozza plísní.“ Zavýskla jsem radostí, náhle jsem se však rozpomněla na druhého bratra. Byl daleko, až v Pise. Papá vycítil mé zaváhání. „Trápí tě ještě něco?“ „Říkal jsi pro všechny děti. Znamená to, že povoláš Cesara domů?“ Jeho úsměv povadl. „Nakonec ano, ale nejprve musí dokončit náboženská studia. Nalezne ve službě církvi svaté stejnou radost jako já, ale nejprve musí podstoupit oběti, které si taková služba žádá.“ Žertem se zamračil. „To znamená žádné tajné dopisy s novými zprávami a vzkazy, posílané holubem k němu do semináře. Dobře vím, jak jste si blízcí, odmalička jste byli jako dvojčata. Ale Cesare se musí soustředit na studium a nerozptylovat se.“ „Moc se mi po něm stýská. Už jsem ho neviděla dva roky, papá.“ „Ano, ale přesto ti posílá knihy, že?“ Papá do mě jemně strčil loktem a já se rozesmála. „Zakázané knihy s poezií, které Vannozzu tak dráždí.“ Upřel na mě oči. „Knihy a sesterská láska jsou dobré, ale musíš mi věřit, že dělám, co je správné – pro něj i pro tebe.“ Pohladil mě po tváři. „Mám tvůj slib, farfallina?“ Přikývla jsem. Papá mě políbil na čelo. „Dobrá. A budeš hodná na Giulii?“ „Ano, papá,“ zašeptala jsem a on mě štípl do nosu. „A už žádné dohadování s Vannozzou. Nikdo neví lépe než já, jak přísná umí být; není to náhoda, že z těch svých hostinců udělala zlatý důl. Ale i ona chce jen to, co je pro tebe nejlepší. Nedovolím, aby se vykládalo, že jí neprokazuješ patřičnou úctu.“ Dio mio, copak má oči a uši všude? „Ano, papá.“ „Bien.“ Zvedl mě a vstal, zadíval se k pochodněmi osvětlenému paláci, odkud se linul smích a hudba. „Překvapuje mě, že mi dali pokoj tak dlouho. Přísahám, že jsem ještě neměl chvilku pro sebe, ani abych se vymočil.“ Roztáhl náruč. „Teď

dej starému papá hezkou hubičku. Je pozdě, musíš jít spát. Uvidíme se velice brzy.“ Objala jsem ho a vdechovala jeho jedinečnou vůni. „Mám tě rád, Lucrezie,“ zašeptal a to bylo jako balzám pro mé uši. Nechala jsem ho v zahradě a odebrala se do své komnaty. Snad přece jen nebude tak špatné být papežovou dcerou.

ásledující týdny utekly jako voda. Vyklízely jsme dům, plnily truhly a bedny kvůli stěhování. Adriana na vše dohlížela, instruovala sloužící, jak správně svinout tapiserie a jak obalit senem záplavu křehkého porcelánu a soch. Nemohly jsme se s Giulií jedna druhé vyhýbat; v našich pokojích jsme měly společné věci. Když jsme se jimi probíraly a rozhodovaly, zda ponechat vybledlý rukáv či potrhané střevíce, dokázaly jsme spolu prohodit sotva víc než obvyklé zdvořilosti – dokud dovnitř bez ohlášení nevpadla Adriana a kritickým pohledem se nerozhlédla kolem. „Přidaly jste si do truhel s prádlem levanduli? Jestli ne, všechny věci budou zatuchlé a…“ Otevřela víko první truhly. Zevnitř vyskočila oživlá srst. Adriana zaječela. „Arancino, ty mizero!“ vykřikla jsem. Kocour se schoval pod postelí a zlostně prskal. Omluvně jsem se otočila na Adrianu. „Musel tam uvíznout, nevěděla jsem o tom.“ Giulia se dusila smíchy. Zčista jasna jsem se musela kousnout do rtu. „Nevěděla jsi o tom?“ Adriana si přitiskla ruku na prsa. „Dio mio, představ si, že bychom dorazily do Santa Maria in Portico a našly to zvíře udušené mezi tvým prádlem.“

46

47

PÁTÁ KAPITOLA

N


„Je to jen přes řeku,“ namítla Giulia. „Těžko by se udusil, spíš by všechno pomočil a to by levandule nezachránila.“ Pohlédla na mě a obě jsme vyprskly smíchy. Zatímco nás Adriana překvapeně sledovala, vzpomněla jsem si, jak mě papá žádal, abych Giulii projevovala laskavost. „Odpusť mi,“ zašeptala jsem. „Ale ne, to já tě prosím za odpuštění… Po tom hrozném incidentu s Juanem to ode mě bylo necitlivé.“ Adriana si odkašlala. „Takže už zase přítelkyně?“ „Ano?“ zvolala Giulia a chytila mě za ruku. Přikývla jsem na souhlas, ačkoli jsem si pořád nebyla jistá, jestli jí mohu věřit. Adriana nám nařídila okamžitě truhlu vyvětrat a „proložit to prádlo levandulí – a žádnými kocoury!“ Poté odkráčela a zabouchla dveře za naším veselím.


princezna

Na svátek svatého Alexandra, 26. srpna, naložili sloužící poslední nábytek na vozy mířící do Santa Maria in Portico, zatímco my se odebraly zahalené v brokátu a závojích do města, abychom byly svědky korunovace mého papá jako papeže Alexandra VI. Nesměly jsme se účastnit přímo obřadu, protože ženám byl vstup na posvátná shromáždění v bazilice zapovězen. Papá se měl posadit jen v košili na zvláštní stoličku „s otvorem v sedátku,“ vyprávěla Giulia, „aby mohlo být ověřeno jeho mužství.“ „Ověřeno?“ nechápala jsem. „Proč? Vždyť snad každý vidí, že je muž.“ „Člověk by řekl, že ano. Ale nezapomínej na la papisa: všichni si mysleli, že papežka Jana je muž, a podívej, jak to dopadlo. Od té doby musí každý papež dokazovat, že má… no, však víš,“ dodala spěšně, protože nás Adriana stihla káravým pohledem. „Budete celý den brebentit jako rybářky?“ otázala se. „Nebo se konečně začnete soustředit na nejdůležitější okamžik naší rodinné historie?“

Rozhlédla jsem se po ulici pod námi. Seděly jsme na vyhrazeném balkonu s vyhlídkou na cestu, jíž se bude ubírat procesí po Via Papale k Lateránskému paláci, kde bude papá jmenován římským biskupem a nejvyšším vládcem papežských států. Výhled byl omamný, stejně tak okolní pachy. Odér zvířat a zápach rozlitého vína z kožených měchů v horku kysnul, na ulici se tísnily jásající davy; procesí se proplétalo ke Koloseu, lovci krys se psy na napjatých vodítkách běželi napřed, aby ten bažinatý prostor zbavili hlodavců. Prodavači, kteří měli stánky ve spodních podlažích Kolosea, rozvinuli barevné prapory; zpustošená kostra arény, dávno obraná o mramor a travertin, jež dnes zdobily paláce šlechty, byla náhle vzkříšena k pomíjivému životu a jejím jeskynním chodbám se vrátila prchavá sláva, jaká tu nebyla od dávných časů. Ohromné oblouky podél cesty zdobili bronzem pokrytí andělíčci. Oblohu téměř nebylo vidět přes záplavu praporků v našich barvách, vínové a žluté. Všude, kam jsem se podívala, jsem viděla oslavování rodinného jména. Giulia mi ukazovala nejdůležitější osoby v procesí. „Tamhle je kardinál Ascanio Sforza,“ pokynula k malému upravenému muži s vypoulenýma očima, oděnému v rouchu lemovaném hermelínem. Jel na mule mezi dvěma pážaty oděnými do karmínové a nachové. „Šušká se, že mu Rodrigo dal po konkláve šest truhel plných stříbra, ale je to lež. Palác tvého otce na Corsu a mistokancléřství jsou dostatečnou odměnou pro každého člověka, i tak chamtivého jako on.“ Když kardinál Sforza projížděl kolem spolu s dalšími kardinály zahalenými v šarlatu, obklopenými zbrojnoši a svými příbuznými, vybavila jsem si, jak mi Giulia vyprávěla, že právě jeho hlas byl při volbách rozhodující. „Myslela jsem, že palác mého papá vydrancovala chudina,“ poznamenala jsem, protože mi připadalo, že tím pádem není oč stát. Giulia se zasmála. „Nikdo se paláce nedotkl. Jakmile Sforza slyšel, že bude jeho, poslal tam své žoldnéře, aby dům chránili. Nehodlal přijít ani o jediný talíř. Stal se z něj nevlivnější muž

48

49



princezna

v kurii, a navíc nejbohatší. Jeho prostřednictvím se tvůj otec spojil se Sforzou milánským, což znamená, že…“ „Tiše už,“ okřikla ji Adriana. „Věčně jí pleteš hlavu nesmysly.“ Giulia se zamračila. Chtěla jsem se vyptávat dál, v tu chvíli se však ozval jásot ohlašující příjezd nejvýznamnějších římských rodin, které pro dnešek odložily dávná nepřátelství, aby se mohly společně pochlubit svou velkolepostí. Hrdí Orisiniové byli oděni v červenohnědém sametu lemovaném zlatem, v jejich čele patriarcha Virginio Orsini, který velel papežské gardě. V prozíravé vzdálenosti od nich jeli Colonnové, zavilí nepřátelé Orsiniů, zahalení ve stejné pompě a sametu. Jejich sloužící kráčeli mezi mračny prachu zvířeného koňskými kopyty. Giulia se náhle nebezpečně nahnula přes balustrádu a zvolala: „Alessandro, tady nahoře! Jsme tady!“ V Adrianě by se krve nedořezal. „U všeho, co je ti svaté, okamžitě přestaň hulákat. Chováš se, jako bys neměla lepší vychování než ševcova žena.“ Musela jsem se smát, viděla jsem, jak se Alessandro Farnese zmateně rozhlíží, protože slyší své jméno, ale neví odkud. Konečně nad sebou zahlédl mávající sestru. Jednou jsem se s Giuliiným starším bratrem setkala; než odešel studovat do Pisy, přijel náš navštívit. V porovnání s Giulií mi připadal poměrně obyčejný, ačkoli měl dlouhé řasy jako ona, špičatý nos a… Strnula jsem. „Kdy Alessandro přijel?“ „Před třemi dny.“ Giulia se na mě podívala. „Copak jsem ti to neříkala? Myslela jsem, že ano. Rodrigo – myslím Jeho Svatost – slíbil, že…“ Odmlčela se, všimla si, jak se tvářím. „Vůbec na to nemysli. Není tady. Víš, že Cesarovi zakázali vrátit se do Říma.“ Už jsem neposlouchala a očima prohledávala davy. Bratr tu někde musí být. Takovou příležitost si přece nenechá ujít, bez ohledu na rozkazy papá! Byla to naše nejlepší hodina, korunovace po letech strádání, a Cesare a Alessandro spolu chodili v Pise do stejného semináře. Pokud otec udělil Giuliinu brat-

rovi svolení přijet do Říma, Cesare se to jistě doslechl – a nemohl zůstat stranou. „Lucrezie!“ Giulia mi sevřela rameno. „Tamhle je Juan. Ano, je to surovec, ale Bůh nás ochraňuj, dnes tu není muž, který by ho dokázal zastínit.“ Odtrhla jsem pohled od mávajících rukou a pokřikujících tváří a pohlédla do deště růžových okvětních plátků, co se náhle vznesly do vzduchu. A pod tou sprškou bílé a růžové projížděl Juan ve vínovém sametovém dubletu, se širokými žlutými nabíranými rukávy s vyšívaným vzorem našeho býka, a slunce se odráželo od jeho drahokamy vykládaného límce. V pěsti svíral čapku s perem; když jí máchl, z davu se ozval sborový pokřik „Borgia! Borgia!“ Juan pohodil hlavou a vlasy se mu zavlnily na ramenou. Ženy kolem na něj začaly nemravně volat. Zastavil před nimi koně s takovou přesností, že se z cesty zvedl sotva obláček prachu. Usmívala jsem se. Obyvatelé Říma šíleli, tlačili se… Juan sáhl do hedvábného váčku u pasu a rozhodil mezi ně několik hrstí mincí. Zatímco lidé bojovali o projev jeho štědrosti, Juan pobídl koně a klusal vpřed, následován pěšími zbrojnoši. „Možná je krásný, ale nikdy se nepoučí,“ poznamenala Adriana. „Přede dvěma týdny ho málem zabili před mou branou, a přece už zase provokuje tou svou teatrálností.“ Mně připadal bratr velkolepý, s teatrálností i bez ní. Juan měl jiskru, což byl jeden z důvodů, proč jej papá protěžoval. Nikdo se neuměl lépe zavděčit davu, když si to usmyslel. S pečlivě odměřovanou velkolepostí a velkorysostí utišil nepřátelství, jež probudila jeho surová vražda muže před Adrianiným palácem. Mně vyrazilo dech, teprve když se hned za Juanem objevil papá na bílém koni s bílou čabrakou v doprovodu papežské gardy. Měl na hlavě papežskou tiáru se třemi obroučkami a s perlami ve tvaru kapek, urostlé tělo halil bílý a zlatý ornát, který se kolem něj nadouval jako mrak.

50

51



princezna

Lidé poklekli. Papá pozvedl ruku v bílé rukavici. Shromáždění zašumělo, když pážata, jdoucí vedle papá, vypustila z klecí holubice. Ženy se začaly modlit, jejich utrápené tváře se rozzářily jako u vytržení; muži uctivě smekli čapky, děti natahovaly krčky a dychtivě sledovaly let holubic. Mezitím se rozezněly zvony všech blízkých kostelů. Giulia mi pošeptala: „Ohlašují nový věk.“ Ale já porozuměla i bez jejího výkladu. Naším novým papežem se stal Rodrigo Borgia. Všechno se mělo změnit. Ostatní šlechtici, papežští dvořané a jejich sloužící následovali, dokud celá společnost nezmizela v oblacích prachu. Když se prach usadil, Adriana vstala z lavice. „Pojďme, musíme vyrazit. Dnes večer se máme účastnit vatikánské hostiny a na přípravu nám zbývá jen pár hodin.“ Neochotně jsem vstala a pustila zábradlí. Ani jsem si neuvědomila, že je svírám; dlaně jsem měla odřené od hrubého kamene. Naposledy jsem se toužebně rozhlédla po lidech tlačících se proti strážím, nedočkavých vyběhnout do ulice a pátrat po utržených knoflících, rukavicích, kouscích stužek či cetek, po čemkoli, co by si odnesli domů na památku. Giulia s povzdechem sledovala můj pohled. „Říkala jsem ti to, Lucrezie. Není tady.“ „Měl by být,“ namítla jsem a dál se rozhlížela. „Nechápu, proč papá trval na tom, aby zůstal v Pise, když je zde celý svět.“ „Protože kdyby ho pozval, Cesare už by se do Pisy nevrátil. Víš sama, jak moc se mu tam nechtělo.“ Giulia si pohrávala s náhrdelníkem. „Navíc nepozvali ani Vannozzu, a ta ani necekla. Má asi dost práce s těmi svými hostinci; když je ve městě tolik lidí, jistě si hezky vydělá.“ „Přece neobsluhuje u stolů,“ ušklíbla jsem se, ačkoli mě potěšilo, že se matka neúčastní. „Pravda, ale aspoň tu není a nemůže vymýšlet, jak nám pokazit náladu. Určitě byla bez sebe, že Rodriga zvolili, aniž to předpověděla,“ pronesla Giulia samolibě, očividně potěšená, že se tu velkou novinu dozvěděla jako první z nás.

„Myslíš, že je to pravda?“ zeptala jsem se váhavě a otřásla se, když jsem si vzpomněla, jak předpověděla mou smrt. „Dokáže vidět budoucnost?“ Giulia pokrčila rameny. „Pokud jde o tvého otce, očividně ne. Vannozza možná vypadá jako strega, ale já na ní vidím jedině vztek, že přišel náš čas, zatímco o ni se už nikdo nezajímá.“ Nasadila jsem úsměv, ale jistá jsem si nebyla. Žila jsem s matkou; vzpomínala jsem na zimní noci, kdy sedávala u stolu a vykládala karty. Jestli budoucnost předpovídat nedokázala, rozhodně si to přinejmenším myslela. „Ale no tak,“ našpulila Giulia rty. „Jsi rozrušená. Zapomeň na Cesara i na matku; pojedeme si prohlédnout náš nový palazzo. Prý je tak nádherný, že nám ho všichni v Římě závidí.“

52

53

Když jsme konečně dorazily ke kočáru, zaléval nás pot. Trvalo celé hodiny, než jsme se protlačily jásajícími davy, ale jakmile jsme vjely do bran Santa Maria in Portico, ocitly jsme se v oáze klidu. Zde, uvnitř opevněných zdí, vládlo ticho, od oslav za okny s mřížovím nás oddělily tlusté zdi z cihel a malty. Palác byl ohromný, dvakrát větší než Adrianin – chrám z leštěného dřeva a růžového mramoru. Z velkého cortile s ozdobnou fontánou a podloubím otevírajícím se do zahrady jsme vešly do působivého sala, odkud vedlo bludiště chodeb do soukromých cameras. Všude byly hromady našich věcí, sloužící pilně pracovali na vybalování. V nose mě zašimrala vlhká vůně nově namalovaných fresek. V úžasu jsem se rozhlížela, ale Giulia mě táhla po schodišti do piano nobile a při každém novém objevu vyjekla radostí. „No ne, podívej, Lucrezie: toaleta s polstrovanými sedátky a odpadem!“ Nahlédla do čalouněné komody. „Už žádný zápach a vynášení nočníků. Takový přepych!“ „Pro nás ostatní snad,“ poznamenala jsem a upírala na ni oči. „Ty jsi těhotná. Nemusejí ženy ve tvém stavu často močit? Z tvých komnat to sem možná bude dost daleko.“



princezna

Štípla mě do ruky – „Insolente!“ – a táhla mě do druhého poschodí. Zde jsme objevily soukromější appartamenti, kde se jedna místnost přelévala do druhé, oddělovaly je jen vyřezávané cedrové dveře. Komnaty měly stropy a stěny pomalované freskami, byly už vybavené našimi postelemi, toaletními stolky a dalšími nezbytnosti. Ve svém zlato-modrém pokoji jsem našla Arancina, mňoukal v proutěné kleci. Pospíchala jsem jej vysvobodit. „Lucrezie, ne, uteče!“ zvolala Giulia přesně ve chvíli, kdy jsem odsunula západku. Kocour vyskočil ven a uklouzl na naleštěné podlaze ve zběsilém úprku ke mně pod postel. Podívala jsem se na Giulii. „Vidíš? Ví, kam patří.“ „Kéž by se totéž dalo tvrdit o tvém novém snoubenci,“ odsekla. Pomalu jsem se napřímila. „Cos to řekla?“ V tom okamžiku vpadla dovnitř Adriana. „Je to katastrofa. Potrvá celé týdny, než všechny věci roztřídíme, společenské místnosti ještě nejsou ani zařízeny. V anticameras je lešení a trousí se tam řemeslníci. Nač Jeho Svatost myslela, že nás sem nechala přestěhovat tak předčasně? Přece jsme mohly počkat, až bude všechno hotové.“ Ohlédla jsem se na Giulii. Nasadila mrazivý výraz, ale Adriana pokračovala: „Už jen to schodiště by strhlo i koně; a všude barvy a ten prach ve vzduchu… rozhodně nejde o vhodné prostředí pro ženu ve tvém choulostivém stavu.“ „Dokážu posoudit sama, jak choulostivý je můj stav,“ zamračila se Giulia. „A palác mi připadá dokonalý. Ale pokud je pro vás nepohodlný, mohu Svatého otce požádat, aby vám dovolil vrátit se do domu na Monte Giordano.“ Náhle jsem pochopila. Adriana se stěhovat nechtěla. Tento velkolepý palác patřil Giulie, dar od mého papá. Zde je paní domu ona, ne já. „A přenechat to dítě tobě?“ řekla Adriana. „Bůh netrestej!“ Giulia se zamračila, ale než mohla něco říci, rychle jsem promluvila: „Nehádejme se, jistě se tu brzy budeme cítit doma. To přece papá chtěl, nebo ne?“

Adriana sklopila oči. „Ano.“ Giulia vítězoslavně povytáhla obočí. Adriana se odvrátila a pravila: „Alespoň tady je, zdá se, pořádek. Ale kde je ta tvá služebná? Dala jsem jí jasné pokyny, aby…“ V tu chvíli jako na povel přiběhla Pantalisea s náručí plnou smaltovaných truhliček s mými šperky a toaletními potřebami. „Odpusťte, donno,“ poklonila se neohrabaně. „Ztratila jsem se. Palác je tak velký a…“ Všimla si otevřené klece. „Ale ne! Nechala jsem ho tu jen na chviličku, než vám donesu věci – donno, odpusťte mi, obávám se, že utekl.“ „Ne, je pod postelí.“ Převzala jsem pár truhliček. Pantalisea vzdychla. „Měla bych ho lépe hlídat, ale nechtěla jsem, aby se tyhle věci ztratily.“ „Nedělej si starosti. Je to kocour, stejně si bude dělat, co se mu zachce.“ Giulia zívla. „Všechno je sice fascinující, ale já jsem unavená. Musím si na chvilku zdřímnout.“ Políbila mě na tvář. „Jsem moc ráda, že se ti náš palác líbí. Povím to Rodrigovi, až se večer uvidíme.“ Otcovo jméno zůstalo viset ve vzduchu i poté, co odešla. Adriana se dívala za ní. „Bůh nás netrestej,“ zabručela. „Náš palác. A všechny jazyky v celém Římě už melou.“ Zavrtěla hlavou. „Dost. Ty si musíš taky odpočinout. Ať ti mezitím Pantalisea připraví šaty na večer. A ty,“ ukázala na mou služebnou, „si dej pozor, aby ses podruhé neztratila. Nejsi nenahraditelná; v Římě je stovka urozených dívek, které zmírají touhou sloužit dceři Jeho Svatosti.“ Když Adriana odešla, Pantalisea se úzkostně zeptala: „Nevyměníte mě, má paní?“ „Samozřejmě že ne, nevšímej si jí. Víš, jak nesnáší nepořádek.“ Usmála jsem se. Pantaliseu jsem měla ráda. Sloužila jenom mně a věrnost byla vlastnost, kterou jsem oceňovala, zvlášť když to vypadalo, že budeme žít pod střechou Giulie Farnese. „Ach, děkuji, má paní. Mám vám vyvětrat šaty?“

54

55


„Jestli je najdeš,“ podotkla jsem, když jsme se otočily k cestovním truhlám naskládaným v rohu. Začaly jsme vybalovat, ukládat mé svršky do cedrových a ořechových cassones, které chránily jemné oděvy před moly a vlhkostí. Když jsme zápolily s nebesy nad postel, dorazila malá Murilla. Společně se nám podařilo zvednout damašek nahoru, Murilla přitom riskantně balancovala na stoličce, která se nakonec překotila a Murilla spadla. Se smíchem jsme skočily do postele a házely po sobě polštáři, dokud jsme nezůstaly ležet na jedné hromadě. „Mám hlad,“ pronesla jsem nepřítomně, s očima upřenýma na nahnutá nebesa. Murilla odběhla do kuchyně pro něco k jídlu, my s Pantaliseou ještě procházely věci a hledaly správné rukávy k šatům na dnešní večer. Ačkoli jsem se kochala domem, nezapomněla jsem na Giuliinu nedbalou poznámku o mém snoubenci nebo na zneklidňující pocit, že o mé budoucnosti opět ví víc než já. Jak dlouho musím zůstávat v jejím stínu?


princezna

elká vatikánská hodovní síň Sala Realle byla plná hostů, odkudsi zněla klidná melodie loutny, všechno se lesklo ve světle stovek zlatých lustrů. Šafránovému přeludu vévodil můj otec v bílé sutaně. Seděl na pódiu a přijímal blahopřání vyslanců z Benátek, Florencie, Neapole a Milána i rozličných evropských království. Po stranách sálu stála papežská garda s kamennýma očima; strážní se tvářili, jako by šlechtice s rodinami vůbec neviděli. Stoly prostřené bílými ubrusy se prohýbaly pod kancem pečeným na rozmarýnu s jablečnou omáčkou, nadívanými bažantími vejci ve sladké smetaně, nakládanou zvě-

řinou s pikantním hřebíčkem a pečeným pávem s lanýži. Pážata s velkými stříbrnými džbány nalévala lombardské a toskánské víno do malovaných majolikových pohárů; zahlédla jsem, jak si několik urozených dam chamtivě cpe tyto poháry pod sukně jako památku na dnešní den. Papá vyzařoval dobrou vůli. Korunovaci měl za sebou – úmorný rituál, který trval tak dlouho, že při něm omdlel, čímž vyděsil věřící – a nyní jej obklopovalo to, co měl nejraději: víno a jídlo do sytosti, hudba, smích a dobrá společnost. Zato Giulia se tvářila, jako by se neměla víckrát usmát. Strávila hodiny před zrcadlem a vybírala šaty, než se nakonec rozhodla pro fialové hedvábí a rubíny. Ačkoli vypadala úchvatně, byla odkázána do ústraní: vystupovala jako můj doprovod, zatímco Adriana bavila urozené matrony. Ne že by si mě snad Giulia všímala; nedokázala odtrhnout oči od mého otce. Když opustil sál, přecházela neklidně kolem stolu, dokud se nevrátil oděn v černém kastilském dubletu a skládané suknici, která zdůrazňovala jeho urostlost a zeštíhlovala pas. Giuliiny oči jej pronásledovaly, když s Juanem a tleskajícími kardinály v závěsu procházel sálem, zdravil hosty a oslovoval je jmény – měl totiž neuvěřitelnou paměť na podrobnosti. „Jen se na něj podívej,“ soptila Giulia. „Promenuje se tady v tom svém španělském sametu a římské sůvy mu předhazují dcery, jako by potřeboval harém.“ „Musí se chovat pozorně,“ podotkla jsem a sledovala, jak papá shovívavě pokyvuje hlavou během všech uzardělých nabídek, které mu – v kaluži hedvábí – končily u nohou. Juan po jeho boku, úchvatný v azurovém damašku, rovněž zkušeným okem obhlížel dívky a jeho společník princ Džem se olizoval, jako by chtěl ty nebožačky spořádat k večeři. „Pozorně?“ Giulia se nepříjemně zasmála. „Lucrezie, ani ty přece nejsi tak naivní.“ Zamračila jsem se na ni, nechápala jsem, jak to myslí. Už tolikrát jsem sledovala, jak si otec s bratrem šarmantně razí cestu přeplněným sálem. Ženy nikdy nezůstávaly chladné; jak

56

57

ŠESTÁ KAPITOLA

V



princezna

by také mohly? Giulia si to však vykládala jinak, protože náhle bez varování vyprskla hlasitým smíchem a zvolala: „Ale ne, Lucrezie, jak jsi zábavná!“ Nestačila jsem žasnout. Neřekla jsem vůbec nic a její výbuch byl tak hlučný, že se na nás všichni otočili. Ze všech stran se ozývalo šuškání, přelévající se jako neviditelná vlna kolem biskupů, šlechty a vojevůdců až do míst, kde stál papá. On zvedl oči. A ukázal na Giulii prstem. „Asi tě slyšel,“ pošeptala jsem jí. Giulia mi s falešným gestem radostného překvapení stiskla ruku a vedla mě k otci. To už jsem zatínala zuby, abych se nerozesmála její nehoráznosti. Papá zářil, políbil mě na tvář. Z jeho dechu čišelo opojné aroma vína. Giulia mu položila ruku ozdobenou prsteny na paži a cosi mu zašeptala. Dál už pokračoval s ní a my s Juanem jsme se drželi kousek za nimi. „Měl jsem dát rozkaz, aby tahle čubka zůstala ve svém kotci,“ zuřil bratr. „Musíme ji snášet i v noc, kdy naše rodina slaví svůj největší triumf?“ Ohlédla jsem se na Džema, on mi pohled nevraživě oplatil. „Někdo by mohl říci totéž o tom tvém Turkovi,“ poznamenala jsem a bylo mi jedno, jestli to sluha slyší. „Džem je můj společník,“ odsekl Juan. „Proto chodí tam, kam jdu já.“ Chtěla jsem namítnout, že papá nepochybně pohlíží na Giulii stejně, vtom jsem však koutkem oka zahlédla postavu oděnou v kouřově tmavých barvách… Muž jako by se vynořil přímo z fresky na stěně, o niž se opíral. Srdce mi poskočilo. Kolem se rozezvučel smích a utopil hudbu minstrelů na galerii. Sál byl plný k prasknutí, hosté přetékali na nádvoří, já však vše slyšela jako by skrze mušli. Rozhlížela jsem se mezi záblesky sukní a rouch a myslela si, že se mi to snad jen zdálo. Ale pak jsem ho spatřila znovu, stále u té stěny. Jeho tvář stínila kápě. Ještě předtím, než ji odhodil, jsem však vydechla: „Cesare.“ Otočil se na patě a rychle odešel.

Juan se zastavil. „Říkalas něco?“ „Ne, myslela jsem… něco se mi zdálo.“ Utřela jsem si čelo. „Je tu hrozné horko, asi půjdu na chvíli do zahrady. Doprovodíš mě?“ „Teď?“ prskl. „Nenechám tu papá s tou vlčicí samotného.“ „Vrátím se za chvíli, ano?“ Než mě Juan mohl zadržet, zmizela jsem v davu. Sotva jsem viděla na cestu… Proplétala jsem se mezi hloučky klevetících činovníků a podnapilých šlechticů ven, dvoukřídlými dveřmi do pochodněmi osvětlené chodby. Zrychlila jsem, protože se ve tmě před mnou mihla štíhlá postava; pohyboval se rychle a cílevědomě jako vždycky, takže jsem musela téměř utíkat, abych mu stačila, a s námahou jsem odkopávala tíhu sukní. Postupoval dál zahradou a obcházel lišejníkem sužované sochy dávno mrtvých panovníků, rozmístěné kolem jako kosti. Apoštolský palác ve tvaru podkovy jsem nechala za sebou a hluk slábl, jak jsem následovala muže vzdalujícího se po oblázkové pěšince. Zastavil se blízko zdi obklopující zahradu, pod korunou větrem ohnutého cypřiše. Znovu shodil kápi a otočil se ke mně. Nepromluvil, díval se na mě, jako bych byla cizí. V prostém oděvu bez ozdob se zdál hubený, přesto jsem se kochala pohledem do jeho uhrančivých šelmovských zelených očí pod zlatavě měděným obočím, na jeho měkké rty, dlouhý nos a bledou kůži, napnutou přes výrazné lícní kosti jako hedvábí. Ale místo dřívější neuspořádané záplavy měděných kadeří mu nyní pokrývalo hlavu krátké strniště. „Ostříhal sis vlasy,“ zvolala jsem. „Taková škoda!“ „Máme v Pise vši.“ Mluvil tiše, zkoumavě si mě prohlížel. Oblékla jsem se do modrého saténu se zlatým klínem na živůtku. Na Giuliino pobízení jsem si dokonce vzala diskrétní spodní košilku, oblíbenou dospívajícími dívkami, obnažené hrdlo zdobil perlový náhrdelník. Když jsem se obdivovala v zrcadle, zdálo se mi, že vypadám zkušeně. Těšil mě zejména

58

59



princezna

náznak ňader, zvýrazněných korzetem, ale nyní jsem pod bratrovým zkoumavým pohledem pocítila nutkání vytáhnout si nabírané rukávy výš přes ramena a dekolt. „Skoro tě nepoznávám. Kam se poděla petita meva Lucía?“ Použil katalánskou přezdívku, kterou mi dal, když jsme byli děti. Oddechla jsem si. Tvářil se dost rozčileně, bála jsem se, že mě chce napomínat. „Nebuď hloupý, poznal jsi mě okamžitě, stejně jako já tebe. Nejsi pryč zas tak dlouho, Cesare.“ Přistoupil blíž. „Pořád je to dost dlouho. Čekal jsem na dopis od tebe. Když žádný nepřicházel, obával jsem se nejhoršího. A nyní, když jsem přijel, vidím, že ne bezdůvodně.“ Zasmála jsem se. „Čeho ses bál?“ „Že tě papá provdal a poslal do Španělska.“ „Myslel sis, že bych odjela bez rozloučení?“ žasla jsem. „Proč ne? Pokud jde o naši rodinu, zdá se, že mě pokaždé přizvou jako posledního – pokud mě pozvou vůbec.“ Pohlédla jsem mu do očí. Čekala jsem, že tam najdu ukřivděnost, upřímnou lítost nad tím, že byl opominut a musel se v Pise pídit po zprávách, ale oči mu zářily obvyklým uličnictvím. „Ty si mě dobíráš!“ Nedokázal se ubránit tomu výjimečnému úsměvu vyhrazenému jenom pro mě. Jako chlapec se usmíval pouze zřídka; papá si stěžoval, že Cesare působí spíš jako podvržené děcko než jeho vlastní syn. Ale se mnou se bratr usmíval často, a jeho úsměv, vřelý a milý, mu proměnil tvář – strohost vystřídala chlapecká přitažlivost. Když se usmíval, zdál se mladší než sedmnáct. V dětství byl Cesare mým útočištěm: když mě matka ztýrala kvůli nějakému prohřešku nebo mě Juan tahal za cop, až mě pálila kůže na hlavě, vždycky jsem běžela pro útěchu k Cesarovi. „A myslela sis ty, že bych jim dovolil, aby tě provdali bez mého vědomí? Možná mě opomíjejí, ale mám své zdroje.“ „Ano, na prvním místě nepochybně mamá.“ Ale i já se usmívala, měla jsem radost, že jsme zase spolu. „Odpusť, že jsem

ti nepsala, ale papá to zakázal. Prý tě musím nechat na pokoji, dokud tě nepovolá zpět.“ „Odpouštím ti,“ řekl a vytáhl z dubletu balíček. „Ale jestli nesmíš dělat, co je zakázáno, pak ti zřejmě nemohu dát ani toto?“ Zajíkla jsem se. „Co je to? Ukaž! Jsou to Petrarkovy básně?“ „Něco lepšího,“ odpověděl, ale když jsem se natáhla po balíčku, uskočil a zvedl knížku nad hlavu. „Nejdřív si ho musíš zasloužit. Vzpomínáš, jak jsme se škádlili jako děti? Já ti dal knihu a ty mně…?“ Vyprskla jsem smíchy. „Tanec!“ „Přesně tak. V Pise máme kromě vší a kyselého chleba jen modlitby, spousty modliteb. Vůbec nemohu užívat života, natož se svou hezkou sestrou.“ Semkl ruce na prsou a zatvářil se nešťastně. „Zatančíš si se mnou, má Lucío?“ „Tady?“ namítla jsem, ale už jsem se ohlížela přes rameno, jestli jsme dost daleko od paláce, aby nás nikdo neviděl. „A když to udělám, dáš mi tu knihu?“ „Ano!“ Popadl mě za ruku. „Dám, přestože si mě nevšímáš jako všichni ostatní.“ Vzal mě kolem pasu a zatáhl dál pod stromy. Pod nohama nám při krocích pavany křupal starý štěrk. „Nikdo si na mě ani nevzpomněl,“ stěžoval si Cesare. „Musím žít v semináři a dělit se o celu s Medicejem, který trpí plynatostí, navíc,“ zvýšil hlas, protože jsem se znovu rozesmála, „se nikdo ani nepozastavil nad tím, že otec daroval kardinálský klobouk Alessandru Farnese kvůli přízni jeho prostopášné sestry, zatímco já, rozený Borgia, nesmím ani vstoupit do Říma.“ Zarazila jsem se. „Ty víš… o Giulii a papá?“ „Jistě. Jak jsem řekl, mám své zdroje.“ Pohladila jsem ho po krátkém strništi na tváři. „A… rozrušilo tě to?“ Zamyšleně na mě pohlédl. „Mělo by?“ „Snad ne,“ odpověděla jsem, ačkoli jsem doufala v jinou reakci. Když to rozrušilo mě, jak to, že jeho ne?

60

61



princezna

Cesare vytáhl balíček. „Otevři to. Přivezl jsem to až z Pisy a ukryl před mamá. Jako vždycky mi prohledala tašku a trvala na tom, že mi vlastnoručně vypere špinavé kalhoty.“ Okamžitě jsem roztrhla obyčejný papír, v němž byla zabalená kniha vázaná v červené kůži. Otevřela jsem ji a vydechla: „Dekameron.“ Vzhlédla jsem. „Tahle je v klášteře zakázaná. Jeptišky říkají, že Boccaccio je pohan, protože upřednostňuje rozkoše těla před ctností ducha.“ Cesare se zašklebil. „Ne nadarmo se říká matka církev. Stejně jako Vannozza nemá nic raději než nám upírat vědomosti. Měla bys knížku ukrýt i před Adrianou. Nesouhlasila by.“ Objala jsem jej. „Děkuji, Cesare, budu ji opatrovat.“ Ačkoli v tom oblečení působil strhaně, cítila jsem pod ním pevné štíhlé tělo, samý sval a šlacha. Navzdory údajné nudě v Pise Cesare očividně nezanedbával cvičení. V mé náruči roztál. Pak řekl: „Uvědomuješ si, že ani všechno, co se stalo, pro mě nic nemění? Přestože nyní papá dosedl na trůn svatého Petra, bude dál dávat Juanovi vše, co po právu náleží mně.“ Poklesla jsem na duchu a odtáhla se. „Proto jsi přijel?“ Když neodpověděl, naléhala jsem: „Cesare, nesmíš dělat papá potíže. Víš, co řekl…“ „Ano, ano. Španělské gandijské vévodství není moje. Královna Isabela a král Ferdinand je darovali našemu staršímu bratrovi za chrabrost, ale Pedro zemřel během křižácké výpravy proti Maurům a Gandia nyní patří, komu papá uzná za vhodné. Vím to. Už jsem to všechno slyšel.“ „Ano? Protože jsi nikdy neřekl, že souhlasíš.“ „Nesouhlasím. Ale mamá mi prozradila, že papá požádal královnu Isabellu, aby udělila titul Juanovi.“ Z jeho hlasu čišelo napětí. „Čekám od Pedrovy smrti, celých pět let. Pět let, až papá dostane rozum a uzná, že to, co patřilo jeho prvorozenému, musí nyní patřit mně, jako druhému nejstaršímu. Nevnímá, že Juan není hoden stát se španělským grandem. Podle něj je třeba Juana rozmazlovat, zatímco já se musím obětovat církvi.“

„Takže jsi přijel, aby ses s Juanem utkal o vévodství,“ řekla jsem zklamaně. S Juanem jsme k sobě nikdy neměli blízko, ale mí bratři se navzájem přímo nenáviděli a jejich nekonečné šarvátky kalily naše dětství. Cesare byl vynikající student, zato Juan, který si plně uvědomoval své nedostatky, pokud šlo o knihy, se oddal cvičení s mečem a lukem. Ale i Cesare vynikal ve fyzických disciplínách a ti dva na sebe neustále útočili, šermovali klacky a zápasili, což pokaždé končilo rvačkou a monokly. Matka je od sebe musela mnohokrát odtrhnout, já se zas pokoušela udržet klid tím, že jsem je prosila, aby si raději hráli se mnou. Myslela jsem si, že je to má vina, protože Juan ví, že mám Cesara raději. Ale časem jsem pochopila, že jejich nepřátelství má hlubší základ. Byli si navzájem cizí, v každém směru protikladem toho druhého, sokové, kteří jako by ani nevzešli ze stejného lůna. Cesare se hořce usmál. „Utkat se s ním by mi nic nepřineslo. Juan nemá žádné ambice; to vévodství pro něj nic neznamená. Kdyby bylo po jeho, jen by proháněl běhny a opíjel se do němoty. Dělá jen to, co mu řekne papá.“ „V tom případě nevyvoláš konflikt?“ Pozorně jsem sledovala jeho výraz. Uměl dokonale skrývat myšlenky; z nás tří se Cesare jako první poučil, že čím méně dá najevo, tím méně je zranitelný. „Víš přece, jak papá nesnáší, když si s Juanem jdete po krku. A nyní je nejvyšším pontifikem. Nemůže si dovolit skandál.“ „Ne, rozhodně ne další skandál,“ řekl Cesare, čímž mě zaskočil. „Když už o tom mluvíme, jak se ti líbí dělit se o palác s la Farnese? Těšíš se stejně jako papá, až do rodiny přivítáme její dítě?“ Věděl i o Giuliině těhotenství. Pochopitelně. Vannozza mu to pověděla. Nedokázala jsem mluvit bez hořkosti. „Papá říká, že ji miluje. Chce, abych ji považovala za svou sestru.“ „Ach. A považuješ?“ „Považovala jsem. Jenže v posledních týdnech… Cesare, je na ní něco, kvůli čemu jí nevěřím.“

62

63



princezna

„To bys ani neměla. Pod tou bezstarostnou fasádou jsi vždycky byla bystrá, má Lucío.“ Zvedl bradu a zadíval se někam dozadu. „Máme společnost.“ Otočila jsem se a spatřila, že k nám mezi kužely měsíčního světla míří Juan. Cesare popošel vpřed. „Bratře, jak nečekané potěšení.“ Juan mhouřil oči. Sálala z něj nestřídmost, jako by se vykoupal v sudu s vínem. „Džem mi řekl, že tě Lucrezia zahlédla v sále. Nevěřil jsem tomu. Máš štěstí, že pro ni papá poslal mě a ne jednoho ze svých zbrojnošů. Zuřil by.“ „Kdo?“ odbroukl Cesare. „Ten žoldnéř, nebo papá?“ „Víš dobře, jak jsem to myslel! Nebo ti snad nedoručili od papá vzkaz, abys zůstal v Pise?“ „Ale doručili. Přesto jsem neviděl důvod připravit se za daných okolností o návštěvu.“ Cesare se usmál. „Jistě jsi spokojený. Náš otec se stal papežem, a jak jsem slyšel, z tebe bude brzy vévoda z Gandie. Blahopřeji. Znamená to, že se mohu těšit na privilegium vyprovodit tě do Španělska?“ „Od koho to víš?“ uhodil na něj Juan. Cesare nehnul brvou. Juan se ušklíbl. „Mamá. Nikdy nedokáže držet jazyk za zuby. Ano, budu jmenován vévodou, jakmile z Kastilska dorazí dekret. A co na tom? Přišel jsi se mnou bojovat?“ Juan napřímil ramena a mně se vybavilo, jak bodal do muže před Adrianiným palácem. Byl vyšší a urostlejší než Cesare. Mí bratři už si, pokud šlo o sílu, nebyli rovni; Cesare vedle rozložitého Juana vypadal téměř podvyživeně. Ale co Cesarovi chybělo na váze, to vynahrazoval mazaností. Když už jsem čekala, že jeden z nich tasí zbraň, Cesare tiše řekl: „Pokud papá shledal hodným té pocty tebe, kdo jsem já, abych zpochybňoval jeho rozhodnutí?“ Okamžitě jsem si všimla, že tím jen posílil Juanovu podezíravost. Juan byl sice netečný a určité věci chápal pomalu, přesto věděl stejně dobře jako já, že Gandijské vévodství byla Cesarova šance na únik před službou církvi. Vzhledem k rozlehlému panství blízko španělské Valencie, místa kořenů naší

rodiny, by se každý majitel vévodství mohl považovat za zámožného granda. Juan cosi žvýkal mezi zuby. Vyplivl chrupavku Cesarovi k nohám. „Máš mě za hlupáka? Ty dny, kdy jsi mohl poukazovat na chyby v mé mluvnici, jsou pryč. Ani na okamžik nevěřím, že jsi po všech těch letech připraven jen tak se Gandie vzdát.“ „Věř si, čemu chceš,“ odsekl Cesare. „Nevidím důvod něco ti vysvětlovat.“ Probodávali jeden druhého pohledem, proto jsem nervózně zasáhla. „Nesmíte se bít.“ „Nemám v úmyslu bít se,“ pravil Cesare. „Nerad bych způsobil rodině nepříjemnosti v tak velkolepý čas.“ „Jako by klerik v sukních mohl něco způsobit,“ ušklíbl se Juan. „Ještě sukně nemám.“ Cesare se otočil ke mně a políbil mě studenými rty na tvář. „Dobrou noc, Lucrezie.“ Podíval se na Juana. „Mohu se spolehnout, že naši sestru doprovodíš bezpečně zpět?“ Aniž počkal na odpověď, utáhl si plášť a zmizel ve stínech. Zdrtilo mě to. Neměl ani sluhu nebo pochodeň, jíž by si posvítil na cestu zpět k matčině domu na Esquiline, půjde sám městem plným opilců, zlodějů a násilníků. Otočila jsem se na Juana a kvůli obavám o Cesara jsem promluvila příkře: „Doufám, že jsi spokojený.“ Zatvářil se zaskočeně. „Co prosím?“ „Slyšel jsi mě. Doufám, že jsi spokojený, když jsi ho ponížil tím vévodstvím. Nestačí, že je nucen se stát knězem a musí se sem krást, místo aby byl pozván mezi nás, jak měl být?“ „Copak je to má vina? Já mu nenařídil, aby sem nejezdil; to rozhodl papá. Domníval se, že by Cesare využil té příležitosti a ukončil studium v semináři.“ Juan se zadíval směrem, kudy Cesare zmizel. „Musím uznat, že to nese dobře. Snad náš pyšný bratr konečně pochopil, že jako my ostatní musí dělat, co se mu řekne.“ Odolala jsem a neobrátila oči v sloup. Juan si jako obvykle ničeho nevšiml. Bez ohledu na to, jak působil, to Cesare nevzal

64

65



princezna

dobře. Vlastně jsem se obávala, že toto setkání předznamenává nový zvrat v jejich rivalitě, ale jakmile na mě Juan upřel oči, zapomněla jsem na obavy. Naskočila mi husí kůže. Oči měl chladné; náhle vůbec nepůsobil jako opilý. „Neměla jsi sem za ním chodit. Papá tě sice prozatím vyměnil za tu svou couru, ale pořád jsi jeho dcera. Co by si tvůj snoubenec myslel, kdyby věděl, že se potuluješ po vatikánských zahradách jako toulavá kočka?“ „Nic špatného jsem neudělala,“ ohradila jsem se. „Navíc snoubence nemám.“ „Ale? Papá možná nepovažuje šlechtice z Valencie za dost dobrého, přesto snoubence máš. Jmenuje se Giovanni Sforza, hrabě z Pesara.“ Znehybněla jsem. „Já… to jsem nevěděla.“ „Protože to ještě neví nikdo kromě papá, mě a asi i té coury Farnese. Patřilo to k dohodě, kterou jsme uzavřeli s kardinálem Sforzou výměnou za jeho podporu v konkláve. Jeho hlas byl pro papá rozhodující. Musíme mu laskavost oplatit.“ Omráčilo mě to. Tohle tedy měla Giulia na mysli? „Dokud mi nebude řečeno jinak, zasnoubená nejsem.“ Vystrčila jsem bradu. Juan mě vždycky rád popichoval; nezapomněla jsem na den, kdy přede mnou rozšlápl novorozené kotě, jen aby mě viděl plakat. Cesare se do něj pustil, dokud nepřiběhla matka. Juanovi zůstala jizva nad levým obočím, kde mu Cesarovy klouby rozbily hlavu. Juan zafuněl. „Zdá se, že si naše vzácná panenská sestra o sobě moc myslí.“ Pokusila jsem se ho obejít, ale zastoupil mi cestu. „Začínám věřit, že nejsi tak nevinná, jak si myslíme. Líbilo se ti dívat se tuhle, jak zabíjím, je to tak? Jistě tě všechna ta krev vzrušovala…“ Náhle mi připadal obrovský, kolos z masa, tyčící se mezi mnou a palácem. Přestože jsem si myslela, že jsme sami a dost daleko, aby nikdo neslyšel můj křik, věděla jsem, že jakýkoli projev strachu by ho jen vyprovokoval.

„Čeká na mě papá. Přece tě pro mě poslal, ne?“ „Jen ať počká.“ Postavil se přede mě s rukama v bok. „Zachránil jsem tě před krvelačným davem, dlužíš mi odměnu. Cesare vždycky žádal o tanec. Já žádám o polibek.“ Přes jeho výhrůžný postoj se mi ulevilo, když jsem v jeho hlase zaslechla známou malichernost. Bylo to pořád dokola, další bod, který chtěl utržit v neutuchajícím soupeření s Cesarem. A já se nehodlala podvolit. „Jsi neotesanec.“ Otočila jsem se. „Půjdu sama.“ Vrhl se na mě zezadu, popadl mě za ramena a otočil k sobě. „Polibek,“ zavrčel. „Jinak povím papá, že tu Cesare byl a že ses s ním sešla.“ Zpražila jsem ho pohledem. „Nedočkáš se. Běž si líbat nějakou služku, jestli máš takovou potřebu.“ Jeho sevření zesílilo, vycenil zuby. Tenhle výraz už jsem u něj viděla – naposledy když ubodal toho muže. Usoudila jsem, že bude přece jen lepší podvolit se. Zaťala jsem zuby a vytáhla se na špičky, abych jej políbila na tvář. Ale on se pootočil a přitiskl mi na rty ústa čpící vínem. Rozčileně jsem ucukla. Bez přemýšlení jsem mu uštědřila co nejsilnější políček. „Zvíře! Jestli mě okamžitě nenecháš na pokoji, půjdu papá žalovat já.“ Na kůži mu zůstal červený otisk po mých prstech. Čekala jsem vztek, on však jen ustoupil stranou a výsměšně se poklonil. Když jsem kolem něj prošla, zahučel: „Neměla bys bratra tak litovat. Jakmile Cesare složí slib, papá mu daruje post kardinála ve Valencii. Nemůže si ho podržet, když je teď papežem, a potřebujeme, aby se o obročí postaral někdo z rodiny. Snad tedy nakonec nevyprovodíme do Španělska mě, ale Cesara.“ „Nemusí odejít do Španělska, aby se stal kardinálem,“ řekla jsem mrazivě. „Ani papá tam nebyl.“ Bez dalšího slova jsem zamířila k paláci. Neohlédla jsem se, přesto jsem cítila, jak mě Juan sleduje pohledem, a slyšela jeho chraplavý smích.

66

67


Doufala jsem, že se mýlí. Doufala jsem, že do Španělska pošlou jeho. A doufala jsem, že se nikdy nevrátí.


princezna

onno Lucrezie, nehýbejte se pořád. Jak mám upravit živůtek, když se vrtíte?“ Vrchní švadlena si podrážděně povzdechla a pokynula dvěma učednicím vedle stoličky, na níž jsem stála jen v košili. Dívky byly vyzbrojeny díly napůl hotového živůtku a saténovými poduškami plnými špendlíků. „Ano,“ vzdychla Giulia, „nech je to dokončit. Bolí mě hlava.“ Okupovala čalouněné sedadlo a opodál krmila kojná Giuliinu dvouměsíční dceru Lauru. Od porodu v březnu nového roku – po zdánlivě nekonečném těhotenství – upadla Giulia do apatie. Zůstávala zavřená v Santa Maria in Portico a čekala na návštěvu papá, jenomže jeho rozvrh byl tak plný, že často posílal pouze důkazy své lásky: opasky, boty, rukávy, šperky… Giulia dárky nechávala ležet po domě a Adriana se kvůli tomu mračila. Ohlédla jsem se na dítě přisáté k bradavce kojné a zakručelo mi v břiše. „Je poledne. Mám hlad. Navíc proč by mělo Giovannimu Sforzovi záležet na tom, co budu mít na sobě? Stejně už jsme sezdaní.“ „Jenom v zastoupení. Záleží na skutečném svatebním dnu. Myslela bych si, že budeš chtít vypadat co nejlépe, už kvůli svému otci. Jen si představ…“ Giulia ke mně zalétla pohledem. „Kdyby Jeho Svatost nevyjednala sňatek se Sforzou, mohli tě provdat za neapolského krále Ferranta a odstěhovat mezi mrtvoly.“

Otřásla jsem se. Zkazky o nepravostech krále Ferranta zaplavily Řím, jakmile z Neapole dorazili vyslanci se žádostí o mou ruku. Vládnoucí neapolská dynastie pocházela ze španělského království Aragonského, a podporovala ji mým otcem nově jmenovaná katolická Veličenstva – královna Isabela a její manžel Ferdinand. Jenomže král Ferrante podpořil během konkláve nárok kardinála della Rovery proti mému otci a tím ze sebe učinil nepřítele; ovšem když nyní Neapol usilovala o usmíření, della Roveru to tak vyděsilo, že uprchl z Říma na svůj zámek v Ostii – což papá jenom uvítal. Přesto byl podle všeho Ferrante Neapolský zlý člověk: ve sklepení svého hradu uchovával nabalzamovaná těla popravených nepřátel, chodil je navštěvovat a… chvástal se před nimi. Když mě Giulia provokovala zprávami, že papá zvažuje, jestli by nebylo nejvýhodnější zasnoubit mě do Neapole, vyděsilo mě to tak, že jsem se rozběhla do pracovny, kde papá odpoledne vyřizoval korespondenci, a vyhrkla: „Myslela jsem, že se mám vdávat za Sforzu! Nebo se mě najednou chystáš poslat do Neapole? Co když se králi Ferrantovi nebudu zamlouvat a strčí do sklepení mě?“ Papá se rozesmál. „Ale, ale, má farfallina. Pojď ke mně.“ Poplácal si na klín, ačkoli na podobné dětské rozmazlování už jsem byla dost stará. Usedla jsem na jeho velké stehno a dívala se na něj. Hrál si s mým náhrdelníkem a tiše řekl: „Nesmíš poslouchat všelijaké hloupé řeči.“ „Ale co když se zakládají na pravdě? Všichni tvrdí, že má ve sklepě mrtvoly.“ Papá vzdychl. „To tě Giulia zase provokovala? Když se žena blíží k porodu, bývá vrtošivá. Nudí se, protože se musí držet v ústraní, a snadno se uchýlí k podlým zábavám. Ano, vdáš se za Sforzu. Nemám v úmyslu poslat tě do Neapole. Bůh nedopusť. Ferrante je skutečně starý sup, lísá se, jen protože jsme zvítězili, ale jakmile by našel výhodu někde jinde, zavrhl by nás. Neboj se. Raději bych políbil Lucifera, než abych svěřil své dítě Ferrantovi. Tohle je politika. Na oko musíme jeho vyslance nadšeně vítat.“

68

69

SEDMÁ KAPITOLA

„D



princezna

Přesto – když jsem si vybavila, jak snadno bylo zrušeno mé první zasnoubení – okamžitě jsem zůstala nehybně stát, aby švadlena a její pomocnice úspěšně dokončily svatební šaty. Raději přetrpím pár hodin postrkování a píchání špendlíků, než abych riskovala svatbu s Ferrantem. Za oknem vypuklo jaro. Zima byla mírná, byť jsme období kolem Vánoc strávili u ohřívadel, protože se ukázalo, že krby v paláci slouží spíše k ozdobě než k vytápění. Zatímco Giulia se zdržovala ve svých přepychových komnatách, já se těšila z její nepřítomnosti ve společnosti, protože když mě pak představovali jako dceru Jeho Svatosti, bez Giuliina doprovodu se pozornost soustředila jenom na mě. Navzdory matčinu tvrzení, že si papež nemůže dovolit mít u sebe neprovdanou dceru, ve mně papá viděl jakéhosi neoficiálního vyslance. Spolu s Adrianou – znovu se ujala úlohy gardedámy, když Giuliino těhotenství pokročilo – jsem vítala vyslance z celé Evropy a italských městských států. Nosili mi dary a žádali o přímluvu: jedni toužili upsat druhorozeného syna církvi nebo získat kardinálský klobouk pro synovce, jiným šlo o spor kvůli území nebo titulům. Přirozeně jsem neměla moc s čímkoli souhlasit, ale Adriana prosby pečlivě zapisovala a potom je tlumočila mému papá. Brzy se rozneslo, že všichni, kdo žádají od Jeho Svatosti laskavost, musejí projít branou do Santa Maria in Portico. Můj majetek se natolik rozrostl, že to nakonec Giulii vytrhlo z letargie. Jednou večer vešla do sala, kde jsem hostila Alfonsa d’Este, syna vévody z Ferrary – zasmušilého mladíka s ohromným nosem a drsnými rysy. Přinesl mi sokola: pták s čepičkou byl usazený na bidýlku, které drželo páže s koženými rukavicemi. Ostražitě jsem si sokola prohlížela a představovala si, co by jeho ostrý zobák dokázal udělat mému Arancinovi. Jestlipak si mladý pán d’Este uvědomil, že zatímco ženy lovit mohou, dívky mého věku ne? Rozmlouvala jsem tedy s mladíkem a snažila se vymyslet, jak mu zdvořile sdělit, že dar nemohu přijmout… Vtom vešla do síně Giulia oděná ve vínovém sa-

metu, s vlasy vyčesanými do drahokamy zdobeného účesu. Před sebou valila ohromné břicho. Alfonso d’Este vytřeštil oči. Giulia se postavila ke krbu z růžového mramoru (jednomu z mála, co skutečně sloužily svému účelu) a přehnaně se roztřásla. „Ach, ta zima! Obávám se, že snad začne sněžit.“ Měla jsem na jazyku, že v Římě sněží jen zřídkakdy, ale dech mi uvízl v hrdle, když si Giulia rozpustila vlasy a nechala je spadnout na ramena. „Dnes ráno jsem si je myla,“ stěžovala si. „Trvá celou věčnost, než uschnou.“ Měla jsem sto chutí strčit ji do ohně. Adriana – můj doprovod usazený v blízkém výklenku – vydala ohromené heknutí. Vdané ženy, zejména těhotné, nepředvádějí kadeře jako kurtizány. Pan d’Este dokázal jen zírat. Spatřila jsem v jeho tváři dychtivý zájem – vypadal jako kocour, který zahlédl dostupnou kořist – a omluvila jsem se. Přišel za mnou. Rozběhla jsem se nahoru a spolu s Pantaliseou se prohrabovala mými cassones. Do hodiny jsem se vrátila a našla Giulii, jak se s vévodským synkem chichotá nad pohárem vína. Vešla jsem odměřenými kroky, kolem kotníků mi šustily nové fialové šaty, husté světlé kadeře jsem měla rozpuštěné, na nich síťku posetou rubíny. Mladík vzdychl. „Není měsíce bez slunce,“ pronesl s nečekanou galantností. Giulia se zamračila, a od té doby trvala na tom, že každou návštěvu – bez ohledu na to, jak je úmorná – přijme se mnou. Vytrvale pak prohlížela všechny ty dary od štůčků aksamitu ze Svaté země přes sudy amontilladského vína ze Španělska po čerstvé kapry z jezera Grada... Konečně ji přepadly porodní bolesti a musela se odebrat do porodní komnaty, aby neporodila přímo před zraky našich hostů. „Závidí ti,“ prohodila Adriana. „Bojí se, že ztratí svou krásu a přízeň tvého otce. Když nyní porodila, je matkou jako Vannozza, zatímco ty, mé dítě, zůstáváš čistá jako anděl.“ Při pomyšlení na Giuliinu závist ve mně zaplál temný plamen. Po oznámení mého zasnoubení s Giovannim Sforzou

70

71



princezna

však dal papá svému sekretáři příkaz, aby posly přesměroval do jeho kanceláře, a já se nakonec ocitla tam, kde jsem nyní stála – na stoličce, s nohama a rukama pobodanýma dychtivou švadlenou, zatímco Giulia i přes dlouhé zotavování nijak neztratila na přitažlivosti. Na chodbě se ozvaly kroky. Otočila jsem se tváří ke dveřím, ale než vůbec překročil práh, všechny jsme věděly, o koho jde, zejména Giulia. Spěšně vytrhla z náruči kojné dítě a pro oči Jeho Svatosti se mateřsky naaranžovala na stoličce. Papá nechal do našeho paláce postavit soukromou chodbu ze Sixtinské kaple, aby nás mohl navštívit kdykoli, ale už celé týdny ji nepoužil. Napadlo mě, že se podobá mraku ozářenému sluncem: měl na sobě hermelínem lemovaný plášť, boty, sutanu a solideo z bílého saténu. Jeho olivová pleť získala vedle saténu zlatavý odstín, oči se mu černě leskly. Usmál se na švadleny a její pomocnice – ženy se honem uklonily –, pohladil Murillu po hlavě s turbanem a sklonil se, aby políbil Giulii. Vrazila mu do náruče malou Lauru. Špatně načasovaný tah, protože dítě se rozplakalo. „Tolik vyrostla od chvíle, kdy jste ji viděl naposledy,“ špitla Giulia. „Zdá se.“ Papá zaváhal. Kupodivu dítě nepolíbil, jen nad ním učinil vlažné gesto požehnání. Zaujal mě ten nezájem – vždyť papá prohlašoval, jak je šťastný. Lituje snad? Je rozčarovaný, že se narodilo ukňourané děvče? Sice jsem si přála, aby byl zklamaný, protože bych pak zůstala jeho jedinou farfallinou, ale nějak se mi to nezdálo. Papá přece tohle dítě musí milovat! Ne poprvé jsem zatoužila, aby tu byla Adriana a vše mi vysvětlila. Ta se však po Giuliině porodu vrátila na Monte Giordano; řekla, že svůj palác již dost zanedbávala, ale podle mě ji spíš unavovala Giulia. Papá rozpřáhl ruce směrem ke mně. „Copak? Žádné uvítání pro starého otce?“ Přímo ze stoličky jsem se mu vrhla do náruče. „Má farfallina,“ vydechl. „Jen se na ni podívejte: nastávající nevěsta. Jak ten čas letí. Zdá se to teprve včera, kdy sis ještě

hrála s koťaty.“ Přes otcovo rameno jsem zachytila zvláštní pohled všudypřítomných papežských zbrojnošů. Otcův oblíbený sluha, hezký tmavooký Pedro Calderon, jemuž papá láskyplně přezdíval Perotto, pospíšil vpřed, vzal můj župan zmuchlaný vedle stoličky a přehodil mi jej přes ramena. „Děkuji, Perotto,“ řekla jsem. Otec se odtáhl a já si všimla, jak se na mě Giulia dívá. Utáhla jsem si župan a neohrabaně zapnula sponu v pase. Právě jsem se objímala s otcem a od jeho posvátné osoby mě dělila jen spodní košile. Kardinál Ascanio Sforza u dveří popotáhl. Byl bratranecem mého nastávajícího, slizký muž v rudém saténu. Jeho hubená postava a lhostejný výraz klamaly; měla jsem pocit, že je nemilosrdný a jeho mírné hnědé oči vnímají mnohem více, než dává najevo. „A čemu vděčíme za toto potěšení?“ ozvala se Giulia. Předala Lauru kojné, se zářivým úsměvem vstala ze stolice a zahákla se do mého papá. „Už jsme se dlouho neviděli; doufám, že se Vaše Svatost zdrží na večeři. Najíme se al fresco na terase. Zahrada už je hotová a je překrásná, že, Lucrezie?“ Nepodívala se na mě, pozornost soustředila na otce. „Měl byste vidět sám, co vyklíčilo z vaší velkorysosti. A mám tu čerstvý meloun a uzenou šunku, dovezenou ze Španělska speciálně pro vás.“ „Ano?“ Papá si olízl rty. „Dobrou šunku si dám rád. Ovšem,“ dodal, „přišel jsem za Lucrezií. Slíbil jsem, že se s ní dnes projdu.“ Nic takového mi neslíbil a Giulia to věděla. Strnula, jako by právě oznámil, že bude zapuzena. Než stačila promluvit, ozval se kardinál Sforza: „Bude mi ctí donnu Lucrezii doprovodit. Tak se Vaše Svatost nemusí vzdát šunky. Nebo této půvabné dámy, samozřejmě,“ pronesl a přátelsky Giulie pokývl. „To je vynikající řešení.“ Giulia sevřela papá rukáv. „Lucrezia to pochopí, viď, má drahá?“ Ani tentokrát se na mě nepodívala. Kupodivu jsem odpověděla: „Ano, musíte zůstat, Svatosti. Vždyť nemáte vůbec čas být s…“

72

73



princezna

„Tedy domluveno.“ Giulia trhla zápěstím a poslala všechny pryč kromě Perotta a mě. Papá se ode mě překvapeně nechal políbit na tvář. „Vynahradím ti to později,“ zašeptal a my s Perottem následovali ostatní na chodbu. Oslovila jsem kardinála Sforzu. „Děkuji za vaši nabídku, Eminence, jistě máte naléhavější záležitosti.“ „Ale kdepak, trvám na tom. Prosím, převlékněte se do něčeho vhodnějšího ke krátké projížďce městem, má paní. Perotto, doprovoď donnu Lucrezii a postarej se, aby se s námi setkala na nádvoří.“ Usmíval se, ale pouze ústy, nikoli očima. „Jeho Svatost pro vás připravila zvláštní překvapení.“ Celá natěšená jsem se běžela převléknout. Uvědomovala jsem si, že s sebou musím vzít Pantaliseu, protože Adriana trvala na tom, abych bez ní neopouštěla palác. Spěšně jsem si oblékla šaty z lehkého hedvábí, plášť s kápí a už jsme v Perottově doprovodu pospíchaly na cortile. Doléhalo sem bušení kladiv a křik dělníků z blízkého Apoštolského paláce, kde papá zahájil rekonstrukci. Kardinál Sforza čekal na koni vedle krytých nosítek a ozbrojeného doprovodu. Když nám Perotto pomáhal do nosítek, Pantalisea na něj pohlédla, on uhnul očima a zčervenal po kořínky rozcuchaných černých vlasů. „Líbíš se mu,“ poškádlila jsem ji, když jsme se usadily na polštářích a nosítka se dala do pohybu. „A myslím, že on tobě také. Není to poprvé, co jsem viděla, jak na něj děláš oči.“ „Celkem ujde, paní.“ Pantalisea vyhlédla mezi závěsy. „Je z dobré rodiny?“ „Myslím, že ano,“ odpověděla jsem nepřítomně, ačkoli jsem o tom neměla ponětí. „Roztáhni ty závěsy trochu víc.“ Dychtila jsem po výhledu, ovšem nikoli na Perotta, který jel na koni vedle nás. Chtěla jsem vidět Řím. Jen zřídka se mi naskytla příležitost navštívit město sama, a od té doby, co se otec stal jeho vládcem, ještě vzácněji. Opustili jsme Vatikán, objeli Tiberu a dali se cestou kolem hradeb starého města. V každé zatáčce se vynořily další

a další věže zvonic a kostelů. Jakmile jsme vjeli do dlážděných ulic, obklopila nás kakofonie zvuků a obrazů… Sušící se prádlo a balkony nad námi tvořily jakýsi baldachýn, dobytek hnaný na porážku bučel, na prazích domů štěbetaly hospodyňky, děti si s výskáním hrály, na nárožích pokřikovali pobudové či pouliční prodavači, nabízející vše od relikvií po nádobí. Kolem projížděli – s panovačnou bezohledností vůči každému, kdo se jim připletl do cesty – klerikové a šlechta na koních obklopení zbrojnoši, smečky toulavých psů se rvaly o odhozené zbytky, v příkopech ryla prasata. Vzduchem se šířil zápach odpadu a koryt se zkaženou vodou. Všude byl hluk, špína a nebezpečí. Milovala jsem to. Řím bylo mé město. Můj domov. Otočili jsme se kolem trhu na západním břehu a pronikli do bludiště v Trastevere, kde sídlili vlivní kupci v opevněných palácích vedle koželužen, obchodů s vínem, hostinců a nevěstinců. Nosítka se kolébala, jak se nosiči proplétali spletitými uličkami. „Proč jsme jeli právě sem?“ divila se Pantalisea. „V téhle čtvrti žijí jen Židi a zloději.“ „A boháči,“ připomněla jsem. Zastavili jsme před jedním z paláců – pochmurnou stavbou s cimbuřím, impozantní věží a mosazí pobitou bránou. Když nám Perotto pomohl vystoupit, kardinál Sforza sesedl a mohutná brána se otevřela. Z ní se vyrojilo hejno pážat; mladíčci se ujali koní a nosítek, my pokračovali dovnitř. Nad hlavním cortile se táhla lodžie obrostlá vistárií, nádvoří zdobily úpravně sestříhané stromky v keramických nádobách kolem fontány. Sňala jsem kápi a rozhlédla se po bohatém, i když zanedbaném příbytku a skupině mužů zevlujících v podloubí. Několik se jich na mě otočilo; podobali se najatým žoldnéřům, jimiž se obklopoval Juan – což se brzy potvrdilo, když jeden přišel k nám a poklonil se. „Benvingut, donno Lucrezie.“ Překvapilo mě, že mluví katalánsky. Byl to šlachovitý muž, okázale oděný jako typický

74

75



princezna

žoldnéř – v koženém dubletu, přepásaném splétaným opaskem, z nějž viselo pouzdro s dýkou a měšec, u krku a kolem zápěstí bylo vidět lemy okázalé krajkové košile. Měl vysoké boty se zubatými okraji, za něž se ukrývaly malé zbraně, pod čepcem se mu kadeřily tmavé vlasy. Nebyl hezký, ale měl zvláštní oči barvy soumraku, ani modré ani šedé, něco mezi tím. Jeho vzhled také kazila jizva táhnoucí se přes ret, která mu zkroutila úsměv, přesto nepostrádal jisté kouzlo. „Jsem Miguel de Corella,“ představil se. „Právě jsem přijel z Valencie sloužit svému pánu. Můžete mi říkat Michelotto. Jsem vám k službám, má paní.“ Pak přešel do italštiny a kardinál Sforza se hned podrážděně ozval: „Smím vědět, kde je váš pán? Jsme přece ohlášení.“ „Pán čeká nahoře,“ odpověděl Michelotto, ale když se chtěl kardinál pustit k blízkému schodišti, muž dodal: „Avšak přeje si zůstat s mou paní chvíli o samotě. V síni je připraveno občerstvení, Vaše Eminence.“ Se zdvořilostí, jež se rovnala kardinálově, se Michelotto postavil mezi Sforzu a schodiště a vzal mě za paži tak lehce, že jsem jeho dotek téměř necítila. Věnovala jsem Pantalisee uklidňující úsměv a pokynula Perottovi. „Postarej se, aby nezůstala sama.“ Zčervenal; měl pro mou služebnou slabost, přesně jak jsem si myslela. S Michelottem v závěsu jsem vystoupala do obytných místností v poschodí, do nichž se vcházelo z galerie s malovaným stropem. Ten, kdo zde přebýval, se zřejmě nastěhoval teprve nedávno. Na chodbách zůstala sláma, do níž se balilo nádobí, prázdné truhly a převrácené bedny. Soudě podle tapiserií, napůl zavěšených na stěnách v sala, a tkaných tureckých gobelínů na stolech a prádelnících, byl obyvatel zámožný. Michelotto vzal stříbrnou karafu a nalil mi do poháru klaret. Když mi pohár podal, otázala jsem se: „Mohu vědět, komu vděčím za tu čest?“ Usmál se a jizva se roztáhla. S mírnou úklonou vycouval z místnosti. „Lucío.“

Otočila jsem se. Stěží jsem dokázala uvěřit svým očím; blížil se ke mně Cesare. Na sobě měl halenu s hlubokým kulatým výstřihem a přiléhavý černý sametový dublet; okamžitě jsem si všimla, že přibral. A povyrostly mu vlasy; krátké tmavě rusé kadeře měl rozcuchané jako Botticelliho andílek. „Vrátil ses do Říma!“ zvolala jsem. „Proč jsi mi nevzkázal?“ „Chtěl jsem tě překvapit.“ Mávl rukou kolem sebe. „Líbí se ti můj nový palác?“ „Potřeboval by pár vylepšení,“ odpověděla jsem trochu rozpačitě. Rozhodně to nebyl Santa Maria in Portico. Dlaždice podlahy na mnoha místech popraskané, v rozích u stropu vlhké skvrny. Cesare se uchechtl. „To ano. Jsi zklamaná?“ „Ne,“ ujistila jsem jej rychle. „Je krásný. Jak dlouho už tu jsi?“ „Téměř měsíc…“ Ohnala jsem se po něm, ale uhnul. „Ale no tak.“ Usmál se. „Byl bych ti to řekl dřív, jenže papá přikázal, ať to udržím v tajnosti, dokud nebude vše domluveno.“ „Domluveno?“ Dupla jsem. „Co přesně bylo tak tajného na tom, že má můj vlastní bratr palác v Římě?“ Mračila jsem se, ale když sklopil hlavu a já spatřila malé vyholené kolečko v jeho vlasech, rozhořčení mě opustilo. „Složil jsi slib…“ Pocítila jsem nevysvětlitelnou úzkost. „Ale ne, kdepak. Musel jsem splnit požadavky pro získání nového arcibiskupství a otcova postu kardinála ve Valencii. Musím aspoň vypadat, že jsem hoden nosit posvátný klobouk.“ Zamžikala jsem, abych zahnala slzy. „Jsi šťastný?“ Pokrčil rameny. „Pokud štěstí znamená každoroční příjem čtyřicet tisíc dukátů, nemohu si stěžovat. A získal jsem tenhle,“ rozpřáhl paže, „trochu použitý, ale jinak přepychový palác v srdci nejbarvitější čtvrti Říma, s nímž mohu nakládat po libosti. Je prostorný, viď? Udělám z něj chloubu města; až skončím, každý šlechtic bude prosit o pozvání do domu Cesara Borgii.“

76

77



princezna

„Tedy jsi přijal?“ Nedokázala jsem o jeho lhostejnosti nepochybovat. Připadalo mi to podobné, jako když nás Juan překvapil v zahradě: cítila jsem, že Cesare své skutečné city tají, aby si dokázal udržet očekávanou fasádu. „Souhlasíš s tím, co po tobě papá žádá?“ „Sotva bych mohl odporovat.“ Přistoupil ke karafě na stole, dolil do poháru mně a nalil i sobě. „Je to můj osud, Lucío. Nemůžeme se vzpírat osudu, jen se připravit na jeho rozmary, a pokud budeme mít štěstí, pozměnit jej k obrazu svému.“ Ztlumil hlas. „A štěstí hodlám mít hodně.“ To už se mu podobalo mnohem více, byť jsem si nedokázala představit, jak by mohl uniknout církvi. Upíjela jsem klaret – stoupal mi do hlavy – a sledovala, jak Cesare přechází po napůl zařízené místnosti a dotýká se svých věcí. Měl slabost a cit pro krásné předměty. Chtěla jsem se ho zeptat, jak hodlá snést onu trnovou korunu, již mu papá přiřkl, jak chce utlumit svou vášeň k světu. Bylo v něm tolik života, tolik mládí a vitality! Přece ho nemůže těšit úmorný život ve Vatikánu, všechny ty nekonečné dohady a pletichaření ostatních kardinálů v kurii. Svatá přísaha byla to nejmenší; spousta mužů církve měla milenky a plodila děti – příklad našeho otce o tom nenechával nikoho na pochybách –, ale zkrotit Cesara a přimět ho, aby se podvolil, se zdálo jako nutit velkolepého hřebce orat pole místo volů. Mlčela jsem. Nač to říkat nahlas? Cesare se nepletl: neměl na vybranou. Nikdo z nás neměl. Byli jsme Borgiové. Čekalo se od nás, že se obětujeme pro dobro rodiny. „Mám ještě další překvapení,“ vytrhl mě bratr z myšlenek. Zastavil se u okna. Silné tabulky dovnitř propouštěly kalné světlo, ale jinak byly tak špinavé, že přes ně nebylo vidět. Chtěla jsem sklo otřít rukávem, ale Cesare zašeptal: „Pst, nechceme naši oběť vylekat…“ Zmáčkl důmyslnou páčku po straně okenního rámu, tabulka se otevřela ven a ke mně zalétla vůně vlhké zeleně. „Máš tady i zahradu?“ zeptala jsem se potěšeně. Přiložil si prst ke rtům a pobídl mě, abych se podívala ven. Mé oči nej-

prve přitáhla kulisa rušného Zátibeří, obloha posetá mraky, již protínaly věže a kampanily. Pak jsem se podívala dolů, do soukromé zahrady před obvodovou zdí, kde neudržované keře obklopovaly ptačí lázeň a Venušino torzo v rouchu z poskvrněného mramoru. A tam jsem ho poprvé spatřila. Procházel po pěšině – nejistě vyhlížející muž v modré nařasené cioppa, jež mu sahala do půli stehen. Vnější rukávy měl ohrnuté a zastrčené za opasek, takže bylo vidět látku jeho dubletu. Kalhoty měl vypasované, byť ne tak těsné jako můj bratr. Nebo spíše neměl pěkně tvarované nohy, namodro obarvené boty pleskaly o jeho hubená lýtka. Do čela mu spadala směšná kónická čapka se širokým okrajem; z okna jsem mu neviděla do tváře, ať jsem se snažila sebevíc, viděla jsem jen kaštanové vlasy neuměle zastřižené v úrovni ramen. Jak kroužil kolem ptačí lázně a kopal do kamínků, přiletěl vrabec, aby se osvěžil. Muž uskočil a máchl rukou, aby ptáka zahnal. Náhle se mi sevřela hruď – pochopila jsem, kdo to je, dřív než mi Cesare pošeptal: „Giovanni Sforza se bojí, aby si nepotřísnil oděv. Pochop, musel si jej vypůjčit za úplatu od svých příbuzných. Ten zlatý límec, co má kolem krku, je můj. Potřeboval něco zlatého, aby to utlumilo tu příšernou modrou.“ Otočila jsem se od okna. „Giovanni Sforza, můj snoubenec?“ Cesare přikývl. Uhladila jsem si sukně – opatrně, jako by muž v zahradě mohl zaslechnout jejich šustění, a odvážila jsem se vrhnout další pohled dolů. Giovanni se zastavil a zvedl hlavu k oknu. Strnula jsem, přesto se mi ulevilo. Alespoň takhle na dálku se nezdálo, že by měl nějaké viditelné deformace nebo jizvy, byť jeho tvář zůstávala skrytá ve stínu čapky. Uhnul pohledem směrem k východu z paláce. V našem zorném poli se objevil kardinál Sforza. Znovu jsem ucouvla a okno zavřela. Cesare mě zvědavě pozoroval. „Nuže?“ Polkla jsem. „Proč je zde?“

78

79



princezna

„Pochopitelně přijel kvůli svatbě.“ Odmlčel se. „Nelíbí se ti.“ Než jsem stačila odpovědět, uhodil se pěstí do dlaně. „Věděl jsem to. Jakmile přijel, říkal jsem papá, že je to nemožné. Nejen že jde o parchanta s pouhou kapkou krve Sforzů – navíc poměrně ubohou –, on dokonce ani nesídlí v Milánu. Je to hrabátko, pán toho rybářského Pesara, závislý na velkorysosti milánských. Navíc je příliš starý, již nyní vdovec. Nemusíš se bát. Najdeme ti někoho jiného – s hezčíma nohama a vkusem v oblékání.“ Mlčky jsem poslouchala jeho tirádu, teprve pak jsem se zeptala: „Jak je starý?“ „Je mu osmadvacet. Jeho první žena byla sestra markýze z Mantovy. Zemřela při porodu, stejně jako novorozeně. Dokonce i jeho semeno je slabé.“ Zajímalo by mě, co by Giovanni Sforza, hrabě z Pesara, mohl říci o mně. Jistě i on musí zpochybňovat mou způsobilost – dospívající dívka, která právě vyšla z kláštera a není z rodu Gonzagů, d‘Este ani Medicejů, byť můj papá sedí na papežském trůnu. Vzpomněla jsem si, jak mi papá, když jsem byla menší, vyprávěl, že v Itálii na nás budou vždycky pohlížet jako na cizince ze Španěl. „Kolik sňatkem získá?“ Cesare se chladně zasmál. „Jmění. Ale neboj se,“ zopakoval. „Zatím nebylo slíbeno nic, co by nebylo možné vzít zpátky. Povím papá, že jsi jej shledala nevhodným a…“ „Copak našemu papá nepřinesl vítězství hlas kardinála Sforzy?“ Ohlédla jsem se zpět k oknu. „Jistě by se mu nelíbilo, že jeho bratrance shledávám nevhodným.“ „Koho zajímá, co se líbí Sforzovi? Už tak jsme tomu hadovi darovali příliš. Získal náš bývalý palác na Corsu a mistokancléřství, nemluvě o obročí a mladých hoších, že by zaplnili jeden městský stát. Mor na tyhle Sforzy.“ Střetla jsem se s bratrovým zaníceným pohledem, natáhla jsem se pro pohár a dopila zbytek vína. „Přesto,“ namítla jsem.

„Snad bych jej měla nejprve poznat. Proto jsi mě sem vzal, je to tak?“ Cesare přimhouřil oči. „Nikdo tě k ničemu nenutí. Papá jen žádal, abys Sforzu směla vidět. Můžeš se vrátit do svého paláce, aniž bys někoho urazila.“ „Ano? Oslepli snad všichni?“ Zmohla jsem se na smích. „Kardinál ví, že jsem zde, a domnívám se, že i Giovanni sám mě právě zahlédl. Pojď, Cesare.“ Napřáhla jsem ruku. „Ráda bych, abys mě právě ty představil budoucímu manželovi.“

80

81

Kardinál a Giovanni Sforza stáli vedle Venuše a tiše spolu rozmlouvali. Nerozuměla jsem jim, ale muselo to být důležité, protože když jsme se s Cesarem vynořili z dolní galerie, zatvářili se vyplašeně. Kardinálova tvárná tvář se rázem přeskupila do obvyklé masky. Vyplul nám v ústrety. „Donno Lucrezie, jak kouzelné, že se k nám chcete připojit.“ Otočil se na Cesara. „A vy, můj pane,“ pronesl a sklouzl pohledem k bratrově ruce na mém lokti. Vymanila jsem se a nasadila úsměv. Kardinál pravil: „Dovolte mi představit vám svého bratrance Giovanniho Sforzu, Signora z Pesara. Dychtil vás pozdravit.“ Kardinál pokynul a Giovanni předstoupil, úzká ramena napjatá, jako by chtěl zdůraznit svůj drobný hrudník pod záhyby šatu. „Můj pane, jsem poctěna.“ Sklopila jsem oči, jak to někdy dělávala Giulia v přítomnosti mého otce, zejména pokud po něm chtěla nějakou laskavost. Když Giovanni konečně promluvil, chvěl se mu hlas: „I já jsem poctěn, že se mohu s vaší… tedy s mou paní seznámit.“ Cesare si odfrkl. Zvedla jsem oči a spatřila, jak Giovanni zvolna rudne. Měl poměrně obyčejné rysy, na bradě důlek, zvýrazňující velký nos, a blízko sebe posazené oči. Zdál se mladší, než jsem čekala, vyplašeným pohledem mi trochu připomínal bratra Gioffreho.



princezna

Když jsme si nyní vyměnili několik slov, byť neohrabaných, jeho napětí zřejmě polevilo. Přesto se tahal za bratrův zlatý nákrčník, jako by nebyl zvyklý na jeho váhu. Ulevilo se mi. Ničím nepřipomínal svého pěstěného příbuzného kardinála Sforzu. „Půjdeme se projít?“ navrhla jsem. Bylo to ode mě smělé, ale chtěla jsem s ním mluvit o samotě, bez bdělého dozoru. Giovanni se tázavě ohlédl na kardinála. On přikývl a spolu s Cesarem poodešli ke galerii. Bratr se zachmuřeně ohlížel přes rameno a my s Giovannim jsme se pustili po prošlapané pěšině kolem napajedla. Křupání oblázků pod našima nohama se mi zdálo neuvěřitelně hlasité. Ze začátku jsem se obávala, aby můj návrh nevzal doslova a bez jediného slova mě neprovedl kolem napajedla. Když jsem na něj však pohlédla, zjistila jsem, že se kouše do rtu. Jeho zdrženlivost mě uklidňovala. Koneckonců neměl v celé té záležitosti větší slovo než já. Vlastně spíš mnohem menší, pochybovala jsem, že by mu jeho rodina dovolila označit mě za nedostatečnou. „Můj pane, nečekal jste, že mě zde dnes potkáte, viďte?“ pronesla jsem konečně. Vykulil oči a mně bylo do smíchu. Považoval mě snad za dítě, které nechápe, co má před očima? Rychle zavrtěl hlavou. „Jeho Eminence a Jeho Svatost mi poslaly vzkaz, abych se co nejlépe ustrojil a přišel sem, do zahrady. Ale ne, netušil jsem, že se setkáme. Bylo mi řečeno, že se na mě podíváte shora. To je vše.“ Na okamžik umlkl, pak dodal: „Jsem zde již přes hodinu. Jen se podívejte…“ Smekl čapku. Vlasy měl zpocené a připlácnuté k hlavě, na temeni prořídlé; bez čapky vypadal na svůj věk. „Myslel jsem, že v tom horku snad omdlím. Tenhle oděv je… velmi těžký.“ „Lituji vašeho nepohodlí.“ Sledovala jsem, jak si otírá čelo. „Zřejmě nejste uvyklý počasí v Římě. Je teprve květen. Počkejte na srpen, to teprve začne skutečné horko. Všichni, kdo mají vilu v kopcích, odcházejí, než se začnou rojit komáři a vypukne malárie.“

„Malárie?“ Upřel na mě oči. „Od komárů?“ „Nu ano. Nejsem si jistá, jak se přenáší, ale soudím, že prostřednictvím štípnutí. Jenže my tu kvůli mokřadům máme komáry téměř celý rok, ačkoli horečka po celý rok nehrozí.“ Pokrčila jsem rameny. „V každém případě se doktor Torella, který ošetřuje mého otce – je to Žid, studoval medicínu u Maurů ve Španělsku, tudíž se v podobných nemocech vyzná –, domnívá, že určití komáři tu nemoc přenášejí. V létě jí podlehly celé čtvrti a…“ Zastavila jsem se. Giovanni výrazně zbledl. „Není vám dobře?“ zeptala jsem se. Napadlo mě, jestli jej v poslední době neštípl komár. „Já… jsem o něčem podobném ještě neslyšel. V Pesaru nemáme hmyz, který by přenášel nemoci.“ „Nemáte komáry?“ Tentokrát jsem již smích nedokázala potlačit. „Jaké požehnání pro Pesaro! Já mám velmi citlivou kůži a kdykoli mě štípne komár, místo kolem oteče. Naštěstí to není mor, jen horečky, mohou ohrozit leda děti a starce. Ale je to nepříjemné. Můj bratr Cesare se jednou nakazil a trvalo mu týdny, než se vůbec dokázal zvednout…“ Zmlkla jsem. Jednak jsem si uvědomila, že plácám, navíc se nezdálo, že by to mého snoubence uklidňovalo. Naopak se zdálo, že má chuť uprchnout do svého komárů prostého města a víckrát se nevrátit. „Opravdu není důvod k obavám.“ Pohladila jsem ho po paži. „Jak jsem řekla, je teprve květen a…“ „Do srpna budeme pryč.“ Odtáhl se ode mě, jako by se popálil. Zarazila jsem se. Udělala jsem chybu; navrhnout procházku bylo nevhodné samo o sobě, ale když jsem se jej nyní dotkla dříve, než nám kněz udělil požehnání, musela jsem mu připadat… inu jako cizinka ze Španělska. „Naše svatba se má konat v červnu,“ slyšela jsem jej říkat. „Tedy vskutku není důvod k obavám, protože do srpna dávno přesídlíme do Pesara.“ „Ach tak.“ Nepovažovala jsem za vhodné upozornit jej, že se jistě mýlí. Papá by mě nikdy neposlal pryč z Říma. Ještě dokonce neschválil ani Juanův odjezd do Španělska, odvolá-

82

83



princezna

val se na Jejich katolická Veličenstva, aby jeho odjezd pozdržel, a požadoval po nich zaslání dekretu na vévodství, ačkoli všichni věděli, že ve skutečnosti se papá jen nechce rozloučit s Juanem. Giovanni pokračoval: „V Pesaru se vám bude líbit více. Leží na pobřeží, blízko Via Flaminia. Máme u nás několik pěkných kostelů a náměstí. Já sám vlastním palác a můj hrad Rocca Constanza je rovněž útulný, se čtyřmi věžemi a příkopem.“ „Máte vodní příkop? A přece u vás nejsou žádní komáři?“ Strnul. „Větší část roku je vyschlý. V zimě se zaplní mořskou vodou. V Pesaru se nemusíme starat o obranu, protože jsme spojenci mého bratrance Ludovika Il Mora, vévody milánského, který by nám v případě potřeby poslal na ochranu své vojsko. Vstoupil jsem do jeho služeb.“ „Chápu.“ Cesare jej nazval chudým příbuzným a Giovanni právě udělal chybu a nazval Il Mora vévodou, přitom Ludovico Sforza tento titul ve skutečnosti nevlastnil. Jednoduše vystupoval jako regent místo právoplatného vládce Milána, svého synovce Giana Galezza, jehož držel v zajetí. Ale první setkání jistě není příležitost rozebírat podobné podrobnosti. Panenské nevěsty by vůbec neměly rozmlouvat o ohavných záležitostech, jako je věznění synovců chamtivými strýci. „Jsem si jistá, že je vaše město překrásné.“ Očividně můj souhlas očekával, protože se v tu ránu rozjasnil a pokračoval v cestě. Držela jsem s ním krok, byť jsem náhle zatoužila, aby bylo po všem. Přála jsem si vrátit se do svého paláce a zdřímnout si schoulená s Arancinem, než se budu rozhodovat, co si dnes večer vezmu na sebe. To mi připomnělo Giulii: bude chtít o tomto setkání slyšet všechno do nejmenších podrobností. Takže se jí musím vyhýbat, dokud… Jako na zavolanou se do zahrady vrátil Cesare. „Stačí.“ Upřel oči na Giovanniho. „Jeho Eminence vás očekává v sále, pane.“

Giovanni znehybněl a já pronesla: „Bylo mi ctí, můj pane. Děkuji za rozhovor a za procházku.“ Sklonil se k mé ruce. „Má paní, potěšení bylo na mé straně.“ Poté Cesara opatrně obešel a odspěchal, až mu pleskaly boty. „‚Potěšení bylo na mé straně‘,“ vysmíval se Cesare. „Kromě nesnesitelné chudoby očividně postrádá jakoukoli originalitu.“ „A malárii ve svém městě,“ poznamenala jsem. Cesare na mě pohlédl. „Proč to říkáš?“ „Jen tak.“ Zívla jsem. „Jsem unavená. Mohl bys najít Pantaliseu a vyprovodit mě domů?“ Vedl mě za ruku do paláce. „Nechám tvůj doprovod připravit a…“ Náhle se zarazil. „Ani jsi mi neřekla, co si o něm myslíš, když jste se nyní seznámili.“ Upíral na mě zkoumavý pohled, jako by se pokoušel odhalit něco, co se před ním snažím tajit. Zaváhala jsem. Co jsem měla říci? Cesare ode mě očividně očekával, že budu Giovanniho z Pesara hanět, ale po pravdě jsem k tomu nenalézala důvod. Sice nebyl zvlášť hezký nebo zábavný, ale ani nepůsobil krutě nebo hloupě. Mohla jsem dopadnout mnohem hůř, pomyslela jsem si při vzpomínce na Ferranta z Neapole a jeho sklepy s mrtvolami. Až se vezmeme, samozřejmě se Giovanni dozví, že nepřipadá v úvahu, aby opustil Řím. Papá by se vysmál pouhému návrhu, že bych měla odjet kamsi daleko a dívat se, jak se nějaký hradní příkop plní mořskou vodou. „Má se stát mým manželem,“ odpověděla jsem nakonec. „Tím pádem na tom, co si o něm myslím, nezáleží.“ Cesare mě chvíli pozoroval, pak se suše zasmál. „Pochopitelně. Jak jsem byl pošetilý. Skutečně bude jen tvým manželem. A manželé nic neznamenají.“

84

85



princezna

ni ne o měsíc později, když červen vrhal na Tiberu zlatavý poprašek a z ovocných stromů v našich zahradách začaly opadávat květy, jsem stála s Giulií a svými sloužícími u brány, zatímco do paláce přijížděl Giovanni Sforza se svým doprovodem, aby mě formálně pozdravil. Mělo to být naše první setkání, ačkoli jsem neviděla důvod něco předstírat. V uctivé vzdálenosti jsem se na Giovanniho dvorně usmála, když se uklonil v sedle svého hřebce – jednoho z pěti, které mu zapůjčila má rodina – a nacvičeným gestem smekl čapku. Opět měl nákladné ošacení, vše na dluh, jak mě Giulia neváhala informovat, jakmile mě odvedli zpět do paláce, abych se připravila na svatební obřad ve Vatikánu. „Vše, co má na sobě, je vypůjčené; ten zlatý náhrdelník s rubíny se dědí mezi Gonzagy, poslal mu jej bývalý tchán, Jeho Výsost z Mantovy,“ vykládala a ometla si z rukávu vlas. Z apatie se již zcela zotavila. Na sobě měla přepychový broskvový brokát přepásaný fialovou saténovou stuhou, šaty dokonale vypasované podle postavy. „A slyšela jsem, že si Il Moro musel vzít půjčku od svých bankéřů, aby pokryl náklady na Giovanniho doprovod a podobně.“ Ztrápeně vzdychla. „Doufám, že se nebude muset nechat najímat jako žoldnéř, aby utáhl tvou domácnost.“ „Nebude,“ opáčila Adriana, která dávala pokyny Pantalisee a mým služebným, jak mě mají oblékat do nákladných svatebních šatů. Jakmile padlo oznámení o svatbě, vrátila se z Monte Giordano, odhodlaná opět vzít věci pevně do rukou. „Když nyní patří do rodiny, bude mít víc než dostatečný příjem. Jeho Svatost dokonce signoru Giovannimu přislíbila vlastní dobře

placenou funkci v papežské armádě a Il Moro si udrží stávající post velitele v milánské armádě, což je součást zásnubní dohody.“ „Ano?“ usmála se Giulia. „To by mohlo být poměrně nešikovné, kdybychom se ocitli ve válce s Milánem.“ „Dávej si pozor na jazyk! Chceš snad v dnešní den přivolat smůlu? Ty možná nebereš svátost manželství vážně, ale mluvit při takové příležitosti o válce – to je rouhání.“ Giulia se rozesmála a já měla sto chutí znechuceně dupnout. Tyhle šarvátky mezi ní a Adrianou nás sužovaly už celé týdny. Adriana byla odhodlaná postarat se, abych otcovu milenku zastínila, a Giulia byla stejně rozhodnutá učinit z mého svatebního dne okamžik svého vítězoslavného návratu do společnosti. Celé týdny se schovávala za zavřenými dveřmi a podrobovala se různým zkrášlovacím procedurám, zatímco Adriana mě nutila podstupovat opakované omývání v lázni z popela a citronové šťávy, aby vynikl zlatavý odstín mých vlasů a měděný nádech byl potlačen. Ujišťovala mě, že pokud jde o pleť, zatím se nemám čeho obávat; ale pro jistotu mi zakázala vycházet z paláce bez závoje, a nejraději by byla, kdybych nevycházela vůbec. Většina mých návštěv ve Vatikánu tedy probíhala prostřednictvím spojovací chodby do Sixtinské kaple. Když jsem jedenkrát odložila opatrnost a šla ven do zahrady – dokonce bez závoje, protože jsem se již několik dnů dusila uvnitř –, dostala Adriana záchvat. Giulia přispívala k rozruchu a pokoušela se Adrianina rozhodnutí podrývat na každém kroku. Domácnost praskala pod tíží jejich nepřátelství tak, že jsem musela zasáhnout. „Neměl by být můj sňatek příčina k oslavám?“ pronesla jsem jednou odpoledne a zadívala se na Giulii, která odpočívala nahá na neběleném prostěradle a pleť se jí leskla růžovým olejem. Tento vzácný balzám z Francie za neobyčejnou cenu měl údajně osvěžovat pleť. „Ale jistě, proč se ptáš?“

86

87

OSMÁ KAPITOLA

A



princezna

„Protože mi Adriana říkala, jak tvé služebné včera zabavily zásilku alexandrijského hedvábí, určeného pro mé svatební lože.“ Giulia si odcvrnkla pomačkaný okvětní plátek růže z ňadra. „To se jistě spletla. Rodrigo to hedvábí nechal přivézt z Benátek pro mě. Sama jsem kontrolovala účet.“ Věděla jsem, že lže, ale nemělo smysl se kvůli tomu dohadovat. Hedvábí se dalo objednat znovu. Ovšem vzhledem k situaci jsem potřebovala, aby se Giulia začala zabývat něčím užitečným a přestala provokovat Adrianu. „Dobrá. Ale… nepomohla bys mi probrat svatební dary? Vrší se v síni a já se bojím, aby to sloužící nepokoušelo.“ Giulia okamžitě souhlasila, přesně jak jsem doufala. Jediné, po čem toužila víc než po mém otci, byl důkaz postavení a v síni skutečně čekala hora darů, až je prohlédnu. Adriana byla natolik pohlcená ostatními přípravami, že na tento důležitý úkol zapomněla. Proto jsem se večer s Giulií usadila v síni a Murilla nám pomáhala vybalovat neuvěřitelné množství pokladů, které poslaly korunované hlavy celé Evropy. A právě tam, když jsme prohlížely zlaté lžíce od tureckého sultána, dva stříbrné kalichy od polského krále a zdobené třmeny od Jejich Veličenstev ze Španělska, jsem si konečně dovolila vyslovit jedinou otázku, již jsem se do té doby neodvažovala položit. „Bude to bolet?“ Giulia si přestala prohlížet vyšívané ručníky z Paříže. „Bolet?“ Chvíli mlčela, pak řekla: „Asi ano. Ale pokud bude vědět, co dělá, tak ne moc.“ Pokoušela jsem se to zamaskovat, ale z hlasu mi musela čišet úzkost. „Jak moc?“ Giulia odstrčila Murillu z doslechu. „Záleží na tom, jak dlouho mu potrvá, než udělá, co musí,“ vysvětlovala tlumeně. „Někdy mají muži zvláštní choutky.“ Pozorovala jsem ji. „Myslela jsem, že to víš.“ Přece jen jsem nebyla zcela nevědomá ohledně toho, co se od manželky oče-

kává – na úplnou nevinnost se kolem příliš klevetilo –, ale podrobnosti a má úloha v celé té věci mi dosud unikaly. „Jistěže to vím, ale pochybuji, že by Rodrigo chtěl, abych…“ Zarazila se. „Ty. Zapiš tohle jako dar od francouzské královny,“ štěkla na Murillu a sáhla pro další předmět. „Navíc to není důležité.“ „Že ne?“ divila jsem se. „Ne. Podobné otázky jsou zbytečné. Tohle za tebe vyřešili jiní. Pane na nebesích,“ odfoukla si a otevřela sametovou skříňku, „co ta Adriana celou dobu dělala, když tě vůbec nezasvětila?“ „Dohlížela na svatební komnatu, mé šaty, můj doprovod.“ Nechtěla jsem to téma opustit, když jsem konečně sebrala odvahu vůbec o něm začít. „Jak jsi to myslela, že to za mě vyřešili jiní? Nerozumím…“ Giulia vyjekla a zamávala mi před nosem náušnicemi s diamanty a topazy. „No ne, podívej na ně! Nejsou úchvatné? Od Isabelly d’Este, markýzy z Mantovy; všichni říkají, že má dokonalý vkus.“ Připnula si je. „K tobě by se vůbec nehodily, máš mnohem kratší krk než já. Co říkáš? Sluší mi?“ Vzdychla jsem. Nemělo smysl pokračovat ve vyptávání. „Moc. Musíš si je nechat.“ Pravděpodobně usoudila, že i perly, jež měla na hrdle, jí sluší víc než mně; podezřele připomínaly dar od anglického krále. Ale já byla příliš vystrašená, abych se starala o takové věci. S radostí bych ji nechala vyplundrovat celé mé věno, jen kdyby mi odpověděla na otázky. Čas se krátil a ona lhostejnost, již jsem si vypěstovala, začínala slábnout. Už mě pronásledovaly takové obavy, že jsem se nakonec zeptala Pantalisey. Sice dlouho chodila kolem horké kaše, ale nakonec mi neochotně pověděla něco z toho, co jsem potřebovala zjistit. „Ale slyšela jsem,“ dodala, když jsem po jejím popisu zůstala zděšeně sedět, „že to není úplně nepříjemné. A jakmile otěhotníte, přestane to, přinejmenším do porodu. Žádný pán

88

89



princezna

by se neopovážil podrobit svou těhotnou manželku něčemu tak nedůstojnému. Na to jsou takové jako la Farnese.“ Dělalo se mi zle. Nedokázala jsem si představit, jak nehybně ležím, zatímco mi Giovanni Sforza bude dělat… tu věc. Téměř jsem si přála, abych to mohla probrat s matkou. Porodila několik dětí, musela v tom nalézt nějaký smysl. Ale Vannozza by se mi vysmála do tváře. Nyní, o několik dnů později, jsem stála na prahu neznámé budoucnosti. Po dnešku již nebudu jen dcera Jeho Svatosti. Stanu se chotí Giovanniho Sforzy, hraběnkou z Pesara a budoucí matkou jeho dědiců. Budu patřit jemu. „Lucrezie, nevypadáš dobře,“ poznamenala Giulia. „Potřebuješ trochu růže. Varovala jsem tě, že ti karmínový satén nejde k pleti.“ „Růž u nevěsty?“ rozčílila se Adriana. Než se stihly pustit do hádky, klopýtavě jsem vykročila vpřed. Šaty, výsledek stovek hodin práce, nemluvě o tisících dukátů, mě tížily jako brnění, karmínový a zlatem lemovaný živůtek zdobily rubíny, rukávy s prostřihy mi vyrůstaly z ramen jako křídla, košilku jsem měla z průhledného hedvábí. Vlasy mi zapletli do silného copu – sahal k pasu a pokrývala jej perlami vykládaná síťka. Pokoušela jsem se nevnímat, jak mě tlačí nové nepoddajné střevíce. Slzy v Adrianiných očích mi napověděly, že ačkoli se cítím jako zalitá v sádře, navenek vypadám úchvatně. „Můžeme pokračovat?“ požádala jsem Giulii. Jako má čestná dáma měla vést můj průvod do Vatikánu – další předmět sporu mezi ní a Adrianou. Ta nakonec ustoupila, protože jí to nařídil papá. Giulia netrpělivě přikývla. Pousmála jsem se. Její závist mi bohatě vynahradila nekonečné zkoušení šatů, krášlicí procedury a mytí vlasů, jež jsem musela podstoupit. Dnes se všechny oči upřou na mě! Giulia se otočila ke dveřím a naše dámy pospíchaly na svá místa. Adriana mi stáhla závoj níž. Po obou stranách našeho

ženského procesí stály stráže a my se vydaly ve vší své nádheře chodbami paláce. Pantalisea mi nesla vlečku, aby se netáhla po zemi. Bylo časné odpoledne; venku červnové slunce vysušilo poslední kapky jarního deště, ale já už celé dny neopustila palác, takže se cesta do Vatikánu ukázala jako zkouška vytrvalosti. Jakmile jsme však došly k domu papá, kde se z ohřívadel nesla vůně kadidla, směla jsem si krátce odpočinout, zatímco jsem byla podrobena posledním úpravám. Ve snaze podtrhnout postavení naší rodiny papá na ničem nešetřil. Během jedné z mých vzácných návštěv jsem v úžasu sledovala, jak celý pluk malířů pod vedením mistra Pinturicchia spěšně dokončuje velkolepé fresky, které nyní zdobily každou stěnu. Giulia se smíchem vyprávěla o tom, jak s tím starší kardinálové nesouhlasí a šuškají si o pohanství při pohledu na Eset a jejího milence a bratra Usira mezi statnými býky na stropě a na náš znak z ostrých paprsků obklopených maurskými arabeskami. Giulia navíc trvala na tom, že bude stát modelem pro vyobrazení Panny Marie s děťátkem, i se svatozáří a anděly. Přese všechno, co říkali kardinálové, si dal papá záležet, aby dodržel tradice. Ze stěn Sala dei Pontefici na mě shlíželo deset vážných papežů včetně spravedlivého Nicholase III., zakladatele Vatikánu. Za nimi se nacházela vyobrazení výjevů z Písma; jedna komnata byla vyhrazena pro tradiční rodinný portrét, na němž jsme měli být zachyceni coby světci a světice. Již jsem Pinturicchiovi pózovala s těžkou korunou na hlavě. I Juan s Cesarem, ačkoli Cesare obracel oči v sloup a později mi vyprávěl, že ve snaze zavděčit se papá překonal mistr malíř svůj omezený talent. Litovala jsem, že není čas, abych si tyto komnaty prošla a odložila nevyhnutelné, ale dámy už za mnou rozkládaly vlečku a připravovaly mě na vstup do Sala Reale, kde čekal papežský dvůr. Chyběl jedině bratr Juan. Ten mě měl uvést dovnitř. Bez varování se u nás objevil Turek. Adriana vyjekla a ženy vyjeveně zíraly, já se zpod závoje mračila. Ale byl to Juan – už se stylizoval jako Jeho Výsost

90

91



princezna

z Gandie, ačkoli dekret na vévodství ještě nedorazil. Dnes se však Juan neoblékl jako španělský grand ani italský šlechtic; měl novou bradku, ohromně ladící s jeho výstřední po kolena dlouhou tunikou ze zlaté látky, doplněnou turbanem ozdobeným rajčím peřím a masivním zlatým nákrčníkem se safíry. „Pro lásku boží, Juane,“ žasla jsem, „co to máš na sobě? Tohle není maškaráda.“ Zahnal mé dámy stranou a vzal mě za paži. „Měla bys vědět, že jen nákrčník stál osmdesát tisíc dukátů, což je víc než celé tvé věno.“ „Jako by to někdo počítal,“ hlesla jsem. Vzápětí mi však vyprahlo v hrdle, protože jsem spatřila hosty shromážděné v sále. Papá seděl na pódiu, oděný v papežském ornátu a šarlatové čapce, nad jeho křeslem se vznášel jako bouřkový mrak brokátový baldachýn. Schody před ním byly poseté barevnými polštáři pro vznešené hosty, toto privilegium si však přivlastnila Giulia a její dámy, rozesadily se na polštářích bez jediného ohlédnutí na Jeho Svatost. Zahlédla jsem našeho vrchního ceremoniáře, Němce Johanna Burcharda, jenž dohlížel na pořádání oficiálních vatikánských událostí, jak na ně zírá, zaskočen tak neskrývanou neúctou k zavedené etiketě. Juan mě vedl kolem švitořících žen po schodech na pódium, abych otci políbila ruku. „Má farfallina,“ řekl. Jeho dech páchl vínem – což bylo vzácné – a oči, jindy tak jasné, měl zarudlé. „Nikdy jsem si nemyslel, že nadejde den, kdy budu muset svůj nejcennější klenot předat jinému.“ Zadrhl se mu hlas a mně se na jeden ochromující okamžik zdálo, že se snad rozpláče. Papá nebyl nikdy zdrženlivý, pokud šlo o emoce, ale dosud mi nijak nenaznačil, že by můj sňatek znamenal víc než pouhou politickou dohodu, která v podstatě neovlivní můj zavedený životní styl. Čerpala jsem sílu z jeho nenucenosti, nyní jsem však zaváhala a ohromeně se otočila na Juana. Bratr předstoupil a papá se přece jen usmál. Vycítila jsem, že nás někdo sleduje.

Zvedla jsem oči a zadívala se za kleriky před pódiem, stráže s kamennými výrazy podél stěn a klevetící dvořany, přitahována neviditelnou silou k výklenku pod vysokými okny, kde stála osamělá postava, zrovna jako tu noc na slavnostní hostině. Tentokrát však Cesare připomínal pilíř ze zmrazené krve, oděn v karmínu dle své nové kardinálské hodnosti. Jeho rty se pohnuly. Zdálo se mi, že vyslovil mé jméno. Burchard zatleskal, aby si získal pozornost. Musela jsem odtrhnout pohled od bratra a pohlédnout na Giovanniho Sforzu, který předstoupil před pódium. V náhlém návalu nervozity jsem se málem rozesmála, když jsem si všimla, že i on má na sobě turecké roucho. Juanův úšklebek prozrazoval, že k tomu Giovanniho přiměl on a nepochybně jej přitom ještě víc zadlužil a zároveň se mu tím vysmíval. Ačkoli šlo o oděv nevhodný, Juan jej nesl s elegancí, kdežto na Giovannim působil směšně. Připojila jsem se k Giovannimu. Po spánku mu zpod turbanu stekla kapka potu. Poklekli jsme před papá, abychom obdrželi jeho požehnání. Kapitán papežské gardy nad námi podržel meč v symbolickém varování, co čeká ty, kdo poruší svůj slib, a notář mého papá se nás otázal, zda si oba přejeme vstoupit do posvátného svazku manželského. Jakmile jsme vyjádřili souhlas, úřadující biskup nám na ukazovák a prsteník levé ruky, z nichž vedou žíly k srdci, nasadil dva zlaté prsteny. Sklonili jsme hlavy, kapitán s mečem odstoupil a my zůstali na kolenou během dlouhého biskupova kázání o závazcích svazku manželského, dokud papá řeč nepřerušil netrpělivým posunkem ruky. Giulia a ostatní ženy vyskočily a začaly nás zasypávat bílými hedvábnými okvětními plátky z košíků připravených vedle podušek. Dotčení vznešení hosté, jimž Giulia a její dámy zabraly místa, se seřadili, aby mně a Giovannimu předali povinné dary, poté vyklopýtali na pódium a políbili papá nohu obutou v saténu. Ostatní hosté začali tleskat.

92

93



princezna

Stála jsem vedle manžela a snad celé hodiny přijímala gratulace, mé dámy zase shromažďovaly přinesené dary. Netušila jsem, co s tolika věcmi budu dělat. Když se vše konečně utišilo, otočila jsem se k onomu tmavému koutu pod okny. Cesare zmizel. Juan se ke mně vrátil. „Čas na hostinu. Všichni už jsme hladoví.“ Chtěl mě vzít za ruku; když jsem vzdorovala, zasmál se. „Čekáš zbytečně. Cesare odešel, jakmile začal obřad. Nedokáže to spolknout. Nenávidí úplně všechno: svatbu, Sforzu, všechno. Přišel o vévodství, o svobodu a nyní i o milovanou sestru.“ „O mě nepřišel,“ odsekla jsem. „Nikdy bych se ho nevzdala.“ „Už jsi to udělala,“ namítl Juan a vedl mě do vedlejšího sálu, kde stály přede dvěma pódii ověšenými girlandami stoly prostřené bílými ubrusy. Mlčky jsem s Giovannim zaujala místo na hlavním pódiu. Otec a Giulia se usadili na přilehlém pódiu. Hostina započala – nekonečný sled pečené drůbeže, iberské uzené šunky, kančího, zvěřiny, čerstvých salátů a hromad ovoce, zapíjený džbány vína, jež rozlévala pážata v naší livreji. Z hlučného smíchu hodujících hostů se mi dělalo zle. Sotva jsem dokázala pozřít sousto, neustále jsem očima pročesávala sál. Cesara jsem však nikde neobjevila a mé zhrzení se měnilo v úžas. Jak mě mohl opustit právě dnes? Jistě si musí uvědomovat, jak jej potřebuji, jak potřebuji ujištění, že se mezi námi přese všechno nic nezmění. O několik hodin později, když herci uprostřed sálu sehráli jakousi komedii – či spíš se pokoušeli překřikovat bujaré hosty –, se zvedli nejroztřesenější a nejstarší klerikové a vybelhali se ven. Zábava byla čím dál košilatější. Zejména papá očividně zapomněl na lítost, již cítil před obřadem, a šeptal cosi do ucha Giulii, ona se culila. U blízkého stolu bavil Juan svůj doprovod příliš vyšňořených zbrojnošů a Džema; křiklavě oděná žena, sedící mezi nimi, hltala každé jeho slovo.

Kdykoli to šlo, pokradmu jsem pohlédla na Giovanniho. Na rozdíl ode mě neztratil apetit. Spořádal tři pečené kapouny, s omastkem poskvrněným ubrouskem zastrčeným za vypůjčený gonzagovský nákrčník odlupoval opečené maso z kostí. Jeho šenk mu pravidelně doléval do poháru. Víno nebylo ředěné, ale Giovanni nepůsobil opile, jen nepřítomně. Jednou mi pohled oplatil s nejasným úsměvem, jako by docela zapomněl, proč jsme zde. Jeho nenucenost mi vrtala hlavou. Ve mně zuřila nejistota, on se však zdál zcela imunní vůči jakýmkoli rozpakům z toho, co nás čeká, ačkoli nás každá další hodina přibližovala k okamžiku, kdy spolu ulehneme do svatebního lože. Spořádal víc než svůj díl, přesto se zatvářil dychtivě, když pážata vyzbrojená malými stříbrnými štětečky ometla drobty z ubrusů a zvonek oznámil čas na dezert. Giovanni se nedočkavě napřímil, do sálu napochodovala další skupina sloužících v livreji, tentokrát s talíři v cukru obalených mandlí, marcipánu a zákusků a s velkými karafami se sladkým vínem z Madeiry. Jak se může chovat, jako by měla hostina trvat věčně a on neměl na práci nic jiného než se pořádně nacpat? Vždyť se právě oženil! Když Giulia vyjekla, zaskočeně jsem se na ni otočila, stejně jako většina hostů. Papá měl celou dlaň ponořenou v jejím výstřihu. Vylovil kousek sladkého pečiva, vložil jej do úst, mlaskl a přitom zamrkal na kardinály, usazené u stolu pod pódiem. „Nic tak nerozpálí jazyk jako sladkost ženy, což?“ prohodil. Vzápětí v sále propuklo veselí. Kardinálové následovali jeho příkladu a házeli pečivo do výstřihů dam, dámy ječely a nepřesvědčivě se oháněly po dychtivých kardinálských rukách. „Dejte zbytek jídel lůze,“ nařídil papá Burchardovi. Ten se sice zatvářil, jako by měl podávat svou vlastní nohu, ale zbrojnoši otevřeli okna. Dovnitř vproudil chladný večerní vzduch, pážata převrátila podnosy s dezerty a sladká sprška se snesla dolů na náměstí, kde lidé začali jásat.

94

95



princezna

Papá zachytil můj pohled a mrkl, pak přerušil herce a zvolal: „Hudba! Je čas na tanec s nevěstou! Kdo z vás doprovodí mou Lucrezii?“ Herci spěšně vyklidili pole, na podlaze zůstaly stopy po jejich nesledovaném vystoupení – bílá škraboška, několik šňůr se střapci, falešný pozlacený meč. Hudebníci naladili nástroje. Když kvílení strun přešlo ve španělskou morsicu, dychtivě jsem se otočila k Giovannimu. Přesně tohle jsem potřebovala: pohyb, abych rozvířila zatuchlý vzduch a vytrhla manžela z obžerství. Snad mi dokonce při tanci pošeptá něco něžného, aby rozptýlil mé obavy. Zavrtěl hlavou. „Nemohu,“ zamumlal s poskvrněným ubrouskem pod krkem. „Nemůžete?“ Nechápala jsem. Dokonce i ten nejnižší šlechtic umí tančit; bylo to stejně nezbytné jako naučit se jezdit na koni nebo používat meč. „Ne, chci říci, že umím tančit, ale tohle oblečení,“ ukázal na sebe, „nákrčník a vůbec všechno je příliš těžké. Byl bych za blázna.“ Už podruhé si stěžoval na oděv. Napadlo mě, že jej netrápí ani tak jeho tíha, jako spíš obava, aby šaty nepoškodil. Musí věci vrátit? Sálem zazněl čísi hlas: „Já se té cti ujmu.“ K mé radosti vešel Cesare – s bezstarostností, jež k němu přitáhla všechny oči. Když procházel kolem nepořádku, co zůstal po hercích, shýbl se, vzal do ruky poloviční škrabošku a nasadil si ji. Bílá plátěná maska mu přikryla obočí, oči a nos, zdůraznila ostře řezanou čelist a křivku rtů. Kardinálské roucho vyměnil za upnuté kalhoty se šněrováním poklopce zakončeným špičatými stříbrnými ozdobami, vypasovaný sametový dublet zvýrazňoval útlý pas. Halenu měl z hedvábí tak tmavě červeného, že se zdála téměř černá, nabírané rukávy zdobila španělská výšivka. Na hrudi mu visel jediný šperk – kříž, jehož zlatý řetěz se vinul přes ramena jako had. Cesare předstoupil před pódium, na němž seděl papá, a uklonil se.

Papá na něj upíral pohled. „Eminence, zmeškal jste hostinu.“ „Prosím Vaši Svatost za odpuštění, ale… Byl jsem nečekaně zavolán, abych vyzpovídal hříšníka.“ Nyní jsem pochopila, proč si vzal škrabošku. Šlo o jemný výsměch, známku, že zakrývá svou druhou tvář. Slyšela jsem to i v jeho hlase – stejně jako papá, jehož výraz potemněl. „To je dosi chabá výmluva. V každém případě se mi nezdá vhodné, abys tančil s…“ Vyskočila jsem. „Prosím, Vaše Svatosti! Dovolte nám, abychom vás pobavili. Možná je to poslední příležitost, při níž si s bratrem mohu zatančit.“ „Ano,“ přikývl Cesare s úsměvem, „možná je.“ „O tom pochybuji,“ zabručel papá, jenomže já již opustila pódium a hodila za hlavu tlumený šepot v sále. Chytila jsem se Cesarovy ruky a nechala se odvést doprostřed, blízko upuštěného meče a stužek. Zaujali jsme pozici, dlaň na dlani, tak blízko sebe, že jsem cítila Cesarův žár. „Myslela jsem, žes mě opustil,“ šeptla jsem. Jeho kočičí zelené oči se zaleskly ve světle svící. „Musel jsem se převléknout.“ „Vidím, žes neodložil vše.“ Upřela jsem významný pohled na zlatý kříž. Cesar se usmál. „Pták nemůže shodit všechno peří, dokud neopustí hnízdo.“ Otočil se na stranu, vystrčil nohu, jednu ruku dal v bok a začal s úvodními kroky tance morsica. Když mě prováděl složitým schématem kroků, jež jsme v dětství tolikrát procvičovali, na hudbu naší rodné země, která nás spojovala jako Borgie, přestala jsme vnímat tíhu svých šatů, zato po tanci jsem lapala po dechu a živůtek mě znovu začal svírat jako obruče. Otočili jsme se k pódiu, dosud ruku v ruce. Otec na nás hleděl se slzami v očích. Giulia měla ve tváři úšklebek, ale Juan k mému překvapení uznale zavýskl. Jako první začal tleskat a pobídl tím ostatní hosty; brzy spustili přehnaný aplaus, dokonce přihodili několik „Bravissimo!“

96

97


Cesarova zpocená dlaň pustila mou. Otočila jsem se k němu. Řekl tiše: „Vidíš, jakou máš moc, Lucío?“ Ucouvl a poklonil se. Poté odešel k Juanovu stolu, kde mu bratr podal pohár. Cesare jej pozvedl. „Připíjím na signora a signoru z Pesara! Kéž žijete dlouho a šťastně a zplodíte mnoho potomků. Buona fortuna!“ Poháry vyletěly vzhůru, všude stříkalo víno. Jako omámená jsem se otočila na Giovanniho. Tvářil se nečitelně, v ruce svíral pohár. Papá pokynul ostatním hostům, že se nyní mohou pustit do tance. Juan se vrhl na parket jako první a táhl s sebou onu křiklavou společnici, tančil s vervou, byť nepříliš ladně, otáčel ji kolem dokola, až se hystericky rozesmála a po podlaze se kutálely falešné perly z jejího živůtku. Teprve v tu chvíli se ke mně Giovanni nahnul a promluvil téměř krotce. „Dobře tančíš, choti.“


princezna

Hodiny odbily půlnoc; nastala chvíle, jíž jsem se děsila. Ve vážném obřadu – papá zakázal košilaté vtipy a přání dobrého lovu v ložnici, jak bylo na svatbách zvykem – nás s Giovannim vyprovodil papá a několik vybraných kardinálů zpět do Santa Maria in Portico. Srdce mi bušilo jako zvon. Když jsme vstoupili do svatební ložnice, připravené v prvním poschodí dosud prázdného křídla paláce, které vévodila prostorná postel s baldachýnem z červeného hedvábí, posetá okvětními plátky, zdálo se mi, že snad omdlím. V úzkosti jsem se otočila k papá. Tvářil se neutrálně, a když mě Giulia odváděla za malovaný paraván, aby mě spolu s mými dámami odstrojila, nevěnoval mi ani pohled. Rozvazování šněrovaček, stahování živůtku, svrchních sukní a spodniček trvalo snad hodiny. Nikdo nepronesl jediné slovo. Když mi natáhly hedvábnou noční košili s vyšívaným květinovým vzorem, už jsem bojovala se slzami.

Giovanni čekal pod pokrývkou, noční košili měl zašněrovanou až ke krku. Nedokázala jsem odtrhnout oči od jeho zvláštně vybouleného ohryzku. Giulia mě dovedla k nízké stoličce, kterou jsem měla použít k výstupu do ohromné postele. Páže podalo otci pohár vína. Předstoupil a kardinálové za ním postávali jako rudé měsíce. Přiložil nám oběma pohár k ústům a naznačil, abychom se napili, zatímco nám páže přidržovalo pod bradou plátno. Červené víno chutnalo kysele. Ze rtů mi unikla kapka a nasákla do plátna jako krev. Papá nad námi načrtl kříž. „Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj,“ zadeklamoval, pak rychle ustoupil a luskl prsty. K lůžku došla Giulia a vyzvala mě: „Lucrezie, pojď se mnou.“ Zaváhala jsem, ne že bych chtěla zůstat, ale cítila jsem zmatek. Když jsem se však podívala na Giovanniho, upíral oči před sebe, jako bych tam již nebyla. Vyškrábala jsem se z postele a zachvěla jsem se – podlaha mě zábla do bosých nohou. Giulia mi přes ramena hodila šál, poklekla a nazula mi střevíce. Všechno se seběhlo tak rychle, že mě ani nenapadlo popřát manželovi dobrou noc, než mě Giulia vyvedla z místnosti. Ve dveřích jsem se ohlédla přes rameno. Giovanni zůstal v posteli. Papá stál zády ke mně, ale ramena měl strnulá, působil napjatě. Giulia mě vedla chodbou a přes nádvoří k našim komnatám, Pantalisea a ostatní mé dámy pospíchaly za námi i s mými pomačkanými svatebními šaty. Náhle jsem si uvědomila, že netuším, kde je Adriana. Během večera jsem na ni dočista zapomněla, zaznamenala jsem její nepřítomnost až nyní. „Udělala jsem něco špatně?“ odvážila jsem se konečně zeptat na schodišti k mým pokojům. „Ne.“ Giulia se zastavila přede dveřmi do ložnice. „Přesněji řečeno – ne, pokud jde o tvého manžela. Ale tanec s Cesarem byl,“ její opovržlivý smích mě škrábal do uší jako ostré nehty,

98

99



princezna

„sice okouzlující, ovšem rozhodně nevhodný. Od nynějška musíš projevovat větší zdrženlivost. Jsi vdaná žena, byť zatím jen úředně.“ „Vždyť je to můj bratr.“ Cítila jsem takový zmatek, že jsem se ani nerozčílila, ačkoli bych mohla podotknout, že zrovna ona mi nemá co radit – vždyť si nechala celý večer házet do výstřihu sladkosti! „Požádal mě o tanec, co je na tom špatného? Giovanni tančit nechtěl, tak jsem…“ Zarazila jsem se. Giulia se na mě dívala se zvláštním výrazem. „Co je? Co jsem udělala?“ Soudila jsem, že tanec s Cesarem nejspíše rozladil papá, a proto mě za trest nechal odvést ze svatební ložnice. Ale nedávalo to smysl. Musel vědět, že se mi uleví. Nebo si snad stěžoval Giovanni? Pátrala jsem v paměti, zdali jsem jej nezahlédla během hostiny mluvit s mým otcem. Ale ne, seděl celou dobu vedle mě až na ten okamžik, kdy jsem šla tančit. Dokonce mi pak složil kompliment. „Jeho Svatost od tebe očekává poslušnost,“ promluvila Giulia škrobeně. „Oddanost,“ pohlédla mi do očí, „oddanost, již k sobě s Cesarem chováte, nesmí ovlivnit tvé vztahy s manželem. Je nezbytné, abychom Milán ničím neurazili.“ „Neurazili?“ Teprve nyní se ve mně ozval vztek. „V tom případě jste mě měli nechat s manželem. Copak to snad není zvykem, když se dva lidé vezmou?“ Napadlo mě, jestli Giulia zůstala po svatbě s Orsinem. Nebo snad šla místo toho rovnou do postele Jeho Svatosti? Chladně se usmála. „Co o takových věcech víš? Je ti teprve třináct; dokud nebudeš připravená, k naplnění nemůže dojít. Podmiňuje to svatební smlouva. Rozumíš?“ „Jestli jsem moc mladá na to, abych se mohla stát manželkou,“ namítla jsem, „proč mě vůbec vdávat?“ Věděla jsem, že bylo třeba uspokojit kardinála Sforzu, Juan se o tom zmínil, ale začínala jsem pochybovat, zda to bylo skutečně nezbytné. Nákladná hostina, šaty, fanfáry: zdálo se mi to zbytečně komplikované.

Giulia si odfrkla. „Očividně nic nechápeš. Ještě jsi nekrvácela. Proto ještě nejsi žena. Manželství nesmí být naplněno, dokud Jeho Svatost neřekne jinak.“ Zaplavilo mě pokoření. Byla to pravda, skutečně jsem ještě nekrvácela, ale Giuliiných úst to znělo jako další palčivá připomínka její nadřazenosti. Jako by ji těšilo vytrhnout mě z novomanželské postele a poukázat, že jsem to já, nikoli můj manžel, kdo není připraven ujmout se manželských povinností. Nenáviděla jsem ji kvůli tomu, ačkoli jsem dobře věděla, že manželství je jen úmluva, dohoda mezi rodinami. Pokud z něj vyklíčila láska, byl to dar, nikoli očekávaná samozřejmost. Papá musel kdysi mou matku skutečně milovat, tak jako nyní zjevně miluje Giulii, ale nevadilo mu, když se Vannozza provdala za jiného. Nikdy jsem manželství nevnímala jako spojení založené na touze, vycházelo spíš z nezbytnosti – zkrátka stav, jenž musí žena přijmout. Sama Giulia mi předvedla, jak málo manželství znamená. „Mělas mě na to připravit,“ rozhořčila jsem se. „Když jsem se tě ptala na svatební noc, nic jsi mi neřekla, přestože jsi to musela vědět.“ „Nevěděla. Ještě se nic nerozhodlo. Tvůj otec čekal do poslední hodiny, než do smlouvy začlenil tuto podmínku. Kdybys v předchozích dnech začala krvácet, všechno by se vyvinulo jinak. Překvapuje mě tvůj tón, Lucrezie. Copak tě předvídavost Jeho Svatosti netěší?“ „Přesto jsi mi to měla povědět. Mělas na to celý dnešní den.“ Záměrně jsem s ní mluvila nedůtklivě, dotčená její nesnesitelnou suverénností. „Co se stane, až budu prohlášena za zletilou? Jak jsi sama řekla, je mi třináct, jistě začnu brzy krvácet…“ Vztáhla ruku, aby mě umlčela, a otočila se na dámy v mém pokoji. Ve svícnech již plály svíce, přikrývky jsem měla odhrnuté. Zřejmě tady byla Adriana. Někdy během oslav odešla, aby mi připravila pokoj. I ona tedy věděla, že s Giovannim nezůstanu. Věděli to všichni. Jen já ne.

100

101


„Až začneš krvácet, musíš mi to okamžitě říct.“ Giulia se nahnula tak blízko, že se mi její obličej rozmazal před očima. „Jen mně a nikomu jinému, dokonce ani Adrianě ne. Rozkaz tvého otce.“ „Ale co když k tomu dojde, až mě bude obsluhovat Pantalisea nebo některá další z mých…“ „Odkdy záleží na sloužících? Když mluví, skončí s vyříznutým jazykem. Považuj se za šťastnou, že se Rodrigo tolik stará o tvé blaho. Ne všichni otcové jsou takoví.“ Zatlačila mě přes práh. „Byl to dlouhý den, jistě jsi unavená.“ Byla jsem přímo vyčerpaná. Mlčky jsem se posadila. Napětí mě zvolna opouštělo, ochabla jsem a nechala si od Murilly rozčesat vlasy, zatímco Pantalisea ukládala mé šperky do šperkovnice a části svatebních šatů připravovala k vyžehlení. Menší kusy oděvu skládala – punčochy, rukávy, spodní prádlo a boty – do cassones. Znaveně jsem poklekla před ikonou Panny Marie, abych se pomodlila, ale zdálo se to zbytečné. Má nejvroucnější modlitba byla vyslyšena: prozatím jsem byla ušetřena. Neměla jsem žádné zkušenosti, abych dokázala posoudit, oč jsem byla připravena, zato Giovanni jistě ano, přece jen už ženatý byl. Přesto neprotestoval. A pokud ne, jistě k tomu neviděl žádný důvod. Ačkoli se mi ulevilo, že jsem unikla svatebnímu loži, vadilo mi, že byla Giulia do všeho zasvěcena, ale o ničem se mi nezmínila. Věčně věděla, co by vědět neměla, a donekonečna se pletla do mých záležitostí. Murilla si roztáhla slamník na podlaze a Pantalisea mě uložila. „Mám zůstat?“ zeptala se, protože vycítila můj neklid; když jsem přikývla, vlezla si ke mně do postele. Přivinula jsem se k jejím ňadrům, ona mě hladila po vlasech a broukala mi ukolébavku. Než jsem usnula, uvědomila jsem si, že se nic nezměnilo. Stále jsem především papežova dcera – avšak pevně odhodlaná prolomit Giuliinu nadvládu nade mnou.

102


princezna

DEVÁTÁ KAPITOLA

A

čkoli se Giovanni usídlil v prázdném křídle na druhé straně nádvoří, nevídali jsme se příliš často. Setkávali jsme se vesměs ráno, když se plně ustrojen vynořil v doprovodu svých sloužících. Po výměně běžných zdvořilostí se odebral na lov nebo na projížďku, pokud papá nevyžadoval jeho přítomnost v nějaké úřední záležitosti. Jednou z takových příležitostí byl i příjezd královského vyslance ze Španělska. Ve stejném roce, kdy byl můj otec zvolen papežem, přeplul janovský mořeplavec Cristofero Colon za podpory královny Isabely oceán. Po vítězoslavném návratu ohlásil objevení nového světa. Slyšela jsem o tomto velkolepém objevu, ale příliš jsem se jím nezabývala, dokud nás papá nepřizval na hostinu se španělským vyslancem, jenž měl navíc přivézt Juanovi dlouho očekávaný dekret ke Gandijskému vévodství. Španělsko vedlo spor s Portugalskem jako obvykle, tentokrát kvůli nároku na nezmapovaný svět, do nějž portugalský král spěšně vyslal vlastní průzkumníky. Španělský vyslanec nyní předložil návrh královny Isabely k papežskému smíru. Papá přede všemi přítomnými prostudoval hrubou mapu, již vyslanec předložil, země na západ a na jih od Colonova objevu přiřkl Španělsku a zbývající tomu, kdo na místo dorazí jako první. Vyslanec byl očividně nespokojen, začal mému otci cosi naléhavě šeptat, ten jej však rázně umlčel. „Přestože si Jejich katolických Veličenstev hluboce vážím,“ pronesl, „nemohu jim přiřknout nárok na to, co jim dosud nepatří.“ S tím se odebral na své pódium, aby předsedal následujícímu obřadu Juanova povýšení na vévodu. 103



princezna

Zdálo se mi, že pokud by měl vyslanec tu pravomoc, byl by Juanovi dekret upřel. Jenže ji neměl, a tak mohl pouze nesouhlasně přihlížet, jak můj bratr bere brk a vzletně výnos podepisuje, aniž se jej namáhal prostudovat. Musela jsem skrývat úšklebek. Juan se odmala vyhýbal četbě, mou a Cesarovu lásku ke knihám označoval jako „zženštilou marnivost“. K mému pobavení se nyní, bez ohledu na závažnost situace, choval stejně. Již se chtěl nahlas prohlásit kastilským grandem, když španělský vyslanec stroze pronesl: „Její Veličenstvo královna Isabela s potěšením přivítá dona Juana Borgiu, vévodu gandijského, na jeho panství v Kastilii. Má ovšem jeden požadavek.“ Shromáždění utichlo. Papá se zamračil. „Požadavek? Nepřiznal jsem snad právě Jejímu Veličenstvu nárok na země za oceánem?“ „Jsme Jeho Svatosti velmi vděční,“ odpověděl vyslanec tak neupřímným tónem, že Cesare vedle mě strnul. „Ovšem Její Veličenstvo se doslechlo znepokojivou zprávu, že se Jeho Svatost chystá poskytnout útočiště Židům vyhnaným ze Španělska. Královně to dělá starosti, jelikož tito lidé odporovali jejímu výnosu a uprchli, aby vyhledali azyl na vašem území, přestože jim nabídla odškodnění, pokud uposlechnou její žádosti.“ „Což znamená, že se zřeknou své víry,“ zachmuřil se papá. „Víme o výnosu Jejího Veličenstva, prokazuje královninu bezbřehou oddanost církvi svaté. Přesto je třeba připomenout, že sem vláda královny Isabely nesahá. Je jen na mně, co se rozhodnu učinit se Židy na svém území.“ „Jsou navždy zatracení pro zavraždění našeho Spasitele!“ zahřměl vyslanec s překvapivým zápalem, až se jeho hlas rozlehl sálem. „Jeho Svatost je náměstek Kristův. Snad jim nehodláte umožnit vstup do Věčného města?“ „Viděl jste je?“ Cesare, oblečený v šarlatovém rouchu, se vymrštil na nohy. Všechny přítomné to překvapilo – včetně papá, jehož výraz potemněl ještě víc. Vyslanec si odfrkl. „Jestli jsem je viděl?“ opakoval, jako by jej šálil sluch.

„Ano,“ zvolal Cesare. „Viděl jste je? Uvědomujete si, v jakých žijí podmínkách? Kdybyste měl jen tušení, věděl byste, že Její Veličenstvo nemá důvod ke stížnostem. Naopak jsme to my, kdo by si měl stěžovat, protože Její Veličenstvo je vykázalo ze Španělska a poslalo na náš práh. Navštívil jsem jejich tábor na Via Appia, seňore; otřesný pohled! Choulí se na polích jako zvířata, nemají ani tolik, aby se udrželi při životě. Někteří jsou zde již téměř rok, snaží se dostat do Říma z každého přístavu, kde se smějí vylodit. Pokoušíme se ulevit jim v jejich strádání, protože nyní podléhají nákazám a jejich odpad znečišťuje vodu, která teče do Říma. Nebo by snad Její Veličenstvo bylo raději, kdyby každý křesťan zde zemřel na mor?“ „Nechápu, proč by to měla být starost Jejího Veličenstva,“ namítl vyslanec. „Svatý otec Židy pustil na své území. Není tedy jejich živobytí jeho starost?“ Cesare udělal rozčilený krok vpřed. „Poslali jsme v této záležitosti k Jejímu Veličenstvu bezpočet poslů, jak dobře víte, seňore! Žádali jsme, aby nám byl uznán nárok ujmout se jich a celá situace se uklidnila. Královna však trvá na tom, že španělští Židé zůstávají jejími poddanými a musejí poslouchat její rozkazy.“ „Její Veličenstvo má pravdu.“ Vyslanec vystrčil špičatou bradu. „Ovšem pokud vám naši Židé dělají starosti, stačí poslat je zpět. Máme řešení, nazývá se inkvizice. Tímto nástrojem vybavil Její Veličenstvo předchůdce Jeho Svatosti.“ Cesare se krátce zasmál. „Upálí každou duši, která se odmítne podvolit přáním Jejího Veličenstva?“ „A dost!“ vykřikl papá. Cesare znehybněl. Papá oslovil vyslance. „Obávám se, že se Jeho Eminence z Valencie nechává unést soucitem. Vyřiďte Jejímu Veličenstvu královně Isabele, že její obavy zvážíme.“ Vyslanec se poklonil. „Děkuji, Vaše Svatosti. Výměnou za vaši dobrou vůli vám chce Její Veličenstvo vyjádřit uznání a nabízí Jeho Výsosti z Gandie sňatek s doňou Mariou Enríquez, sestřenicí královnina manžela Ferdinanda.“

104

105


Juan se při vyhlídce na získání titulu i nevěsty rozzářil, zato Cesare vrhal přes sala na otce jeden zděšený pohled za druhým.


princezna

Po obřadu jsme se odebrali společně povečeřet v rodinném kruhu. Když nám naservírovali první chod, Cesare promluvil: „Nemůžeme dovolit, aby nám ten vyslanecký červ rozkazoval. Královna Isabela svým výnosem Židy vypudila. Ti, kteří odmítli konvertovat, dostali rozkaz odejít jen s tím, co poberou. Nechala si jejich majetek a vyhnala je na moře v děravých bárkách. Musejí zůstat pod naší ochranou.“ Juan, sedící napravo vedle papá, se zamračil. „Proč se tolik staráš o ty Hebrejce? Množí se jako krysy. Už teď jich máme v Římě víc než dost. Jestli královna trvá na tom, aby se vrátili do Španělska, tak prosím. Udělala ze mě granda; musíme naplnit její očekávání. A obrana Židů k nim nepatří.“ Cesare se otočil k otci. „Mohl byste, prosím, vysvětlit mému tupému bratrovi, že se Řím nemůže podřizovat královně Isabele ani jinému světskému panovníkovi?“ Papá dlouhou napjatou chvíli seděl mlčky. „Nelíbí se mi královnino vměšování, je příliš arogantní,“ řekl pak. „Pozdvižení, které ve své říši způsobila vyhnáním Židů, očerní vše, čeho dosáhla. Ovšem ten vyslanecký červ, jak jej nazýváš, má pravdu: můj předchůdce, papež Inocenc, nechť odpočívá v pokoji, jí udělil inkvizitorskou pravomoc. A Židé se jí vzepřeli. Navíc,“ dodal a zvýšil hlas, aby Cesara umlčel, „sňatek s Enríquezovou dcerou zajistí, že se Juan stane příbuzným Isabelina chotě Ferdinanda, jehož matka pochází z rodiny Enríquezů. Je nutné, abychom vyhověli, byť mě to rmoutí. Isabela z toho učinila podmínku Juanova odjezdu do Španělska a přístupu k jeho vévodskému panství. Nedovolím, aby můj syn žil v Kastílii jako rolník.“ „V Kastílii žijí všichni jako rolníci,“ odsekl Cesare a nabodl si na nůž uzenou šunku. „Všichni jsou žebráci kvůli desetile-

tému křižáckému tažení proti Maurům, které vedla Jejich Veličenstva. Sám jste viděl španělského vyslance; má roztřepené manžety u košile. Isabelu pohání jedině potřeba doplnit pokladnici, proto vymýšlí překážky získání vévodství. S radostí by nám dovolila ujmout se každého Žida v Evropě, kdyby nemusela Juanovi postoupit více než titul. Mluví o azylu, jen aby nám připomněla, že jsme vazalové Španělska a máme společného nepřítele ve Francii, který pletichaří s Milánem kvůli Neapoli. Ona ví, že pokud by nám upřela svou podporu, byli bychom vůči intrikám Milána ještě zranitelnější.“ Viděla jsem, že Cesare uhodil hřebík na hlavičku. Papá se zašklebil a napřáhl pohár. Perotto mu hbitě dolil. Otcův výraz ztrpkl, na tvářích mu vystouply brunátné žilky; dokonce ani Giulia, sedící po jeho levici v hedvábí a ověšená příliš mnoha šperky, zřejmě nedokázala zklidnit jeho rozpoložení, protože když se nahnula a chtěla mu něco pošeptat, odbyl ji mávnutím ruky. „Myslíš si, že budeš radit mně, svatému pontifikovi, jak mám spravovat své záležitosti?“ obořil se na Cesara. „Jedině pokud to, co radím, stojí za slyšení,“ odpověděl bratr. Upírali na sebe pohledy jako při souboji, rostoucí napětí bylo téměř hmatatelné. Domnívala jsem se, že když Cesare přijal kardinálský klobouk a nepřel se kvůli Juanovu vévodství, znamená to, že svůj úděl přijal, v dobrém či ve zlém, nyní jsem však pochopila, že ve skutečnosti již trhá provazy, které jej poutají. „Měl bys nejprve myslet, až pak mluvit,“ prohlásil papá. „Je nezbytné zůstat se Španělskem ve shodě. Královna Isabela to požaduje. A především to požaduji já.“ Naráz vypil pohár plný vína. Páže se džbánem hbitě přiskočilo, aby mu nalilo další. Ostražitě jsem zalétla očima k Giovannimu. Soustředil se na svůj talíř, mlčky přežvykoval, jako by nic neviděl ani neslyšel. Není náhodou hluchý? A pak Cesare chladně a velmi zřetelně pronesl: „Udělejte, co požaduje, a budeme litovat. Ona svým slibům nikdy nedostojí. Vsadím svůj vlastní palác, že Juan odejde do Kastílie s našimi

106

107



princezna

poklady v kapse, a do konce měsíce napíše o další peníze, aby zaplatil dluhy. Její Veličenstvo mu neumožní získat z vévodství jediný dukát, půjde-li tomu zabránit.“ „No ano, bratře,“ ozval se Juan a křečovitě sevřel v pěsti jídelní nůž, „všichni si uvědomujeme, jak málo po tebe znamenají sliby. Sám jsi jako kněz přísahal, že budeš dbalý a poslušný církve, přesto jsem nic takového nezaznamenal – přitom se z církevních příjmů platí rekonstrukce tvého vzácného paláce, a jak jsem slyšel, nejde o nic levného. V čem se tvé potřeby liší od mých?“ Stěží jsem mohla dýchat, sledovala jsem, jak Cesare pomalu pohlédl na Juana, a myslela na to, jaký poprask by způsobilo, kdyby se začali prát v otcových soukromých komnatách. „Mé potřeby jsou jiné,“ odsekl Cesare, „protože to, co dělám, slouží nám všem. Můj palác je svědectvím prestiže naší rodiny. Na prvním místě myslím na jméno Borgia, ne na sebe.“ Papá se ironicky zasmál. „Vskutku zapomínáme na tvou obětavost! Zatímco já musel zastavit rekonstrukce ve Vatikánu, abych zajistil cestu tvého bratra do Kastilska,“ přimhouřil oči do úzkých štěrbin. „ty zřejmě zapomínáš, kdo je papež nebo že palác, na nějž utrácíš tolik mých peněz, nepatří tobě. Stačí mávnout a připravím tě o něj.“ Cesare zaťal zuby. „Nemyslel jsem to jako urážku. Chtěl jsem říct, že vzhledem k situaci by se prostředky věnované Juanovi měly raději vynaložit na naši obranyschopnost.“ Zvýšil hlas; poznala jsem, že se přestává ovládat, podobně jako prve v sala s vyslancem. Nejraději bych jej varovně zatahala za rukáv. Kdyby se pokoušel papá přesvědčit, jen ho popudí, jenže Cesare již neuvažoval rozumně. „Zatímco se tu přetahujeme s Isabelou a Juanovo dobrodružství vysává poslední dukáty z naší pokladnice, nepřátelé se spolčují, aby nás svrhli.“ „Ano?“ pronesl papá smrtelně klidně. „Zasvěť nás do věci, pane kardinále.“ Cesarovi i tentokrát unikla zlost, kypící pod otcovým tónem. „Víte, že od té doby, co s vámi prohrál v boji o Svatý stolec, kardinál della Rovere nepřestal kout pikle. Právě nyní je na

cestě do Milána, aby přesvědčil Il Mora, že se k němu má připojit a pomstít se nám; můj zvěd u milánského dvora mi poslal naléhavou zprávu, že je k jednání přizván i francouzský král Karel. Francie a Španělsko vedou spor o Neapol; nepřekvapilo by mě, kdyby Karel, jakmile zjistí, že jsme Isabele ustoupili, zahájil invazi podpořenou Milánem, jejímž cílem bude svrhnout vás a nás ostatní uvěznit nebo pozabíjet.“ Cesare se odmlčel. „Je to dostatečné? Nebo mám pokračovat?“ Při zmínce o Il Morovi Giovanni – jeho příbuzný – prudce vzhlédl. Zbledl. Než však mohl říci jediné slovo, papá udeřil rukou do stolu, až zachrastilo nádobí. „Basta! Jak se mě opovažuješ poučovat? Nemám snad dost jiných starostí, aby i vlastní syn zpochybňoval můj úsudek? Máš o sobě vskutku vysoké mínění, Cesare Borgio. Nejsi chytřejší než já a doporučuji ti, abys na to nezapomínal. Ihned odejdi.“ Juan se nadýmal, zato Cesare znechuceně vstal od stolu a odkráčel z komnaty. Chtěla jsem běžet za ním, dokonce jsem odsunula talíř a chystala se otce prosit o svolení odejít, ale pak jsem si všimla, že se třese vzteky, a neodvážila jsem se. Dojedli jsme mlčky. Jakmile obsluha odnesla talíře, Giovanni s Juanem odešli společně, nalezli k sobě jakousi nepochopitelnou náklonnost. Než se Giulia zvedla, aby mě doprovodila zpět do mého paláce, omluvila jsem se a vyběhla do zahrady. Cesare přecházel po pěšině a oharky citrusově vonícího dřeva z ohřívadla vrhaly záblesky na jeho roucho. Čapku svíral v pěsti, husté kadeře mu poskakovaly kolem oválného bledého obličeje. „Jako by přišel o rozum,“ vybuchl, když jsem k němu udýchaně doběhla. „Královna Isabela to požaduje? Ta ženská požaduje úplně všechno – a nedává nic na oplátku. Není nám nakloněná. Juana by chtěla vidět kdekoli jinde, jen ne ve své říši, a papá to ví. Neskrývaně jím opovrhuje za to, že se veřejně hlásí ke svým parchantům – tak nás královna nazývá, byť se to neodvažuje říkat příliš nahlas.“ Ochraptěle se zasmál. „Ne že by na tom Juanovi záleželo. Věděla jsi, že dokonce požádal

108

109



princezna

o doprovod pro Džema? Chystá se vzít toho Turka do Kastilska s sebou. Jen si představ, jak se bude královna tvářit, až se náš bratr vylodí v závěsu s nevěřícím.“ „A co Židé? Proč ti na nich tak záleží?“ Byla jsem zvědavá, jak Cesare odpoví, protože mě zaskočil. Nikdy se nezmínil, že by se o Židy zajímal. Samozřejmě jsem věděla, že mezi námi žijí, většinou odděleně ve vlastních čtvrtích. I otcův osobní lékař byl španělský converso. Ale od té doby, kdy jsme byli dost staří, abychom se naučili katechismus, nám bylo vštěpováno, že musíme Židy zavrhovat, protože ukřižovali našeho Spasitele a praktikují strašné rituály. „Nezáleží mi na Židech. Copak jsi neslyšela, co jsem říkal u večeře? Nechci se podrobit Isabele. Vyhnala je. Nemůže teď začít diktovat, co s nimi bude. Než se nadějeme, bude nám rozkazovat, jak máme vládnout Římu. Stanoví podmínky úplně pro všechno a přitom nás bude ždímat, aby získala výhody pro své duchovenstvo.“ „A co s nimi tedy bude?“ Přese všechno mě jeho líčení utrpení Židů dojalo. Nelíbila se mi představa, jak se choulí před hradbami města, a děsilo mě, že snad šíří nakažlivé nemoci. „Pokud chtějí zůstat, musejí za azyl zaplatit. Papá pro ně nehne prstem. Lépe řečeno hne – aby vybral úplatky od rabínů, kteří se snaží zachránit španělské bratry. Slyšelas ho; musel zastavit rekonstrukci, aby zaplatil Juanovo věno. Ti Židé mají nyní cenu vlastní váhy ve zlatě a papá se postará, aby je vytěžil do poslední mince.“ „Věno je pro dívky,“ zasmála jsem se a on mě zpražil pohledem. Vystřízlivěla jsem, došlo mi, že má špatnou náladu z důvodu, který považoval za dobrý. „A co to spiknutí kardinála della Rovery?“ nadhodila jsem a vybavila jsem si Giovanniho reakci. „Znamená pro nás skutečně ohrožení?“ „Jsme věčně v ohrožení. To už by ti mělo být jasné, když jsi viděla, jak Juan podřízl jednoho z della Roverových psů. Ale zřejmě je snadné zapomenout v přepychovém paláci, střežená Adrianou a nevěstou Kristovou.“

„Tak říkáš Giulii?“ Zaryla jsem nehty do dlaní, abych se opět nerozesmála. „Nazývám ji i hůř,“ prohlásil zachmuřeně. „Tohle je jedna z méně hanlivých přezdívek, jimiž ji častují obyvatelé Říma.“ Pokračoval svižným tempem a já si vykasala sukně, abych mu stačila. „Nevěsta Kristova. Svatá nevěstka. Děvka kurie. Rozhodně si to opovržení zasloužila. Někteří dokonce nazývají jejího bratra Alessandra ‚spodničkovým kardinálem‘, protože za svůj klobouk vděčí jí. A přece na ni papá mrhá časem a penězi, stejně jako na Juana, a nevšímá si, že máme v patách vlčí smečku, která nás jednoho dne strhne.“ Sevřela jsem mu paži a přiměla jej zastavit. „Cesare, jaká vlčí smečka? Co to říkáš?“ Jeho tváří přelétl stín. Mlčky na mě hleděl, pak řekl: „Co jsem pověděl otci, je pravda. Mám špeha u milánského dvora. Hlásil, že se kardinál della Rovere skutečně paktuje s Il Morem, chtějí do Itálie přivést Francouze a papá sesadit.“ To mě vyplašilo. „Ale jak by ho mohli sesadit? Vždyť byl zvolen svatou radou. Zvolilo ho konkláve. Je to vůle boží.“ „Podle della Rovery ne. Obviňuje papá, že získal Svatý stolec podplácením. Říká také, že je papá vinen svatokupectvím, protěžováním a – na co jsem zapomněl? No ano – nezřízenými tělesnými styky, za což vděčíme la Farnese. Varoval jsem papá, aby Sforzům nedůvěřoval. Jsou stejně proradní jako zmije v jejich erbu. Náš přítel kardinál Sforza se již vzdálil s výmluvou na nemoc. Zatímco tvůj manžel – postačí, když řeknu, že pokud se Il Moro připojí k della Roverově pomstě, nebude se nám ten bezpáteřní sketa ve tvém loži vůbec hodit.“ „Není v mém loži,“ namítla jsem, než jsem si uvědomila, co říkám. Cesare strnul. „Cože?“ „Není… v mém loži.“ Hlas se mi zachvěl; překvapil mě Cesarův nečekaně zarputilý výraz. „Giulia mi řekla, že papá zahrnul do naší svatební smlouvy podmínku. Giovanni musí počkat,

110

111



princezna

dokud mě papá neprohlásí zletilou.“ Sledovala jsem nečitelné emoce v bratrově tváři. „Nevěděls to?“ zeptala jsem se. „Ty, který máš špehy v Miláně a nepochybně i všude jinde?“ Pousmál se, byť to působilo trochu děsivě. „Nevěděl. Jen jsem slyšel, že to papá zvažuje, když se smlouva připravovala. Nečekal jsem, že Sforza něco podobného dovolí.“ Jeho úsměv se roztáhl. „Inu, zdá se, že papá není tak slepý, jak jsem se obával. Přinejmenším se pojistil pro případ, že bychom se spálili.“ „Pojistil se?“ Zamračila jsem se. „Jsme s Giovannim svoji, jak by papá mohl nějak zasáhnout?“ „Podle kanonického práva je nenaplnění manželství důvod k jeho anulování,“ ozřejmil mi Cesare a než jsem na tento překvapivý fakt mohla zareagovat, zavěsil se do mě a nasměroval mě zpět k paláci. „Ale nesmíš se tím znepokojovat. Zkrátka poslouchej své rádce a…“ „Přestaň.“ Vytrhla jsem se mu. „Přestaň se mnou jednat jako s děckem. Vím, že mě všichni chtějí jen chránit, ale skutečností zůstává, že jsem zatím manželkou pouze úředně.“ Jeho hlas ochladl. „Myslel jsem, že pro tebe Giovanni nic neznamená.“ „Neznamená, ale přece ode mě nikdo nemůže čekat, že to tak zůstane navěky?“ „Ne, navěky ne,“ vydechl Cesare. „To ti mohu slíbit.“ Zneklidněná jsem se vrátila do svého paláce. Cesarova poznámka, že by má svatební smlouva mohla představovat mnohem víc než jen prostředek, jak mě uchránit, dokud nebudu zletilá, mě vyvedla z míry. Téměř stejně jako děsivá možnost, že by do Itálie mohl vtrhnout francouzský král, podpořený Milánem. Podobnou invazi jsme nezažili stovky let; pochopitelně měla Itálie dost vlastních problémů – neustálé handrkování kvůli titulům a pozemkům, vášnivé rodinné spory a odvěká rivalství – ale od dob Hannibala se žádné cizí velmoci nepodařilo úspěšně zdolat zrádné Alpy. A ani on nedopadl nejlépe. Přesto mě ta představa připravila o klid. Když se mi konečně podařilo usnout, zdálo se mi, jak běžím nekonečnou chodbou

se zakrváceným mečem v rukou. Probudila jsem se s výkřikem ve stejné chvíli, kdy venku zahřmělo. Bolelo mě břicho, jako bych snědla zkažené mušle. Poslepu jsem hledala na nočním stolku svíčku a křesadlo, ale obojí jsem nakonec porazila. Pantalisea se rozespale zvedla z lůžka na zemi vedle mě, rozžehla svíci, natáhla se ke mně a v mihotavém světle zašeptala: „Není vám dobře, má paní?“ „Není. Je tu moc horko a dělá se mi zle od žaludku.“ Odhodila jsem tenkou přikrývku a vyklouzla z postele. „Mám pocit, že nemohu dýchat. Půjdu na chvíli na vzduch.“ „Teď? Vždyť je noc…“ Mávla jsem rukou. „Venku už není nikdo, kdo by mě mohl vidět. Zůstanu na lodžii.“ Utáhla jsem si lehký sametový župan a nazula si střevíčky. Když jsem opouštěla svou komnatu, znovu se mi křečovitě sevřel žaludek. Chodby a cortile dole zalévalo perleťové šero. V dusném vzduchu visely cáry mlhy. Žár dne ustoupil vlhkosti; čpící Tibera byla cítit až sem. Kapal ze mě pot. Zhluboka jsem dýchala, abych ulevila žaludku. V tu chvíli znovu zahřmělo. Stočila jsem pohled k arkádě v přízemí a čekala, až zahlédnu první dešťové kapky. Naslouchala jsem dunění mezi mraky a znovu přemítala o Cesarových slovech. Jestli se jeho špeh nepletl a Giovanniho rodina kula pikle proti mně, můj manžel o tom nevěděl. To bylo zřejmé podle jeho zaskočeného výrazu u večeře. Sice mi dosud neprojevil nic, co by se jakkoli blížilo náklonnosti, a domnívala jsem se, že v něm ani žádnou neprobouzím, ale jistě si nyní musí dělat starosti. A vzhledem k oné podmínce v naší svatební smlouvě, o níž jistě ví, k tomu má důvod. Papá by náš sňatek mohl anulovat. Pro mě Giovanni nic neznamenal, tak ani tak – dokud jsem nepomyslela na starého neapolského Ferranta a jeho mrtvoly. Nechtěla jsem skončit provdaná za jednoho z jeho synů. Giovanni z Pesara možná není ideál, ale přinejmenším je zavázaný mé rodině, zato jiný manžel by mohl věnovat svou loajalitu někomu jinému.

112

113



princezna

Od nynějška musíš projevovat větší zdrženlivost. Jsi vdaná žena, byť zatím jen úředně. V duchu jsem slyšela Giuliino kázání a rozhodla jsem se, že si s Giovannim promluvím. Nechoval se ke mně hrubě ani nelaskavě a přece jen jsme byli manželé. Snad bychom mohli společně vymyslet, jak se vyvarovat intrik našich rodin. Giovanni nepochybně netouží po anulování našeho sňatku o nic více než já. Sundala jsem si střevíce a po špičkách sešla po schodišti dolů do arkády. Uvědomovala jsem si, že jednám impulzivně, málem jsem se vrátila zpátky, znepokojená bouřkou a obavami, že by mě někdo mohl přistihnout, jak se plížím po domě. Měla bych se vrátit do postele. Ať už mé manželství dopadne jakkoli, nezbývá mi než vše přijmout. Přesto jsem šla dál a nevnímala křeče v břiše. Jen si promluvíme, říkala jsem si. Mám snad alespoň právo znát názor svého manžela. U vchodu do Giovanniho křídla jsem se zastavila. Ačkoli zde sídlil od našeho sňatku, zdálo se nepoužívané, pocit prázdnoty zdůrazňoval slábnoucí zápach barev a štuku. Stěny nezdobilo vůbec nic. Podlahy byly holé. Neviděla jsem žádné židle ani stoly, žádné svíce ve svícnech. Nejznepokojivější byla nepřítomnost služebnictva. Kde přespávala jeho pážata, kde byli sluhové, kteří by v noci drželi stráž před jeho dveřmi? Stoupala jsem po schodišti do prvního podlaží – kde jsem se domnívala, že má Giovanni své komnaty – a mé kroky se rozléhaly tichem. Proč si nenajal sloužící a nekoupil zařízení? Žije raději jako nezvaný host, nebo je zkrátka jen příliš chudý a nemůže si dovolit ani základní vymoženosti? Napadlo mě, jak je to nepřístojné. Musí můj vlastní manžel strádat, když Giulia disponuje celým palácem? Vyšla jsem do patra, kde ležely pozůstatky po rekonstrukci – hromady dřevěných trámů, vědro od malty, polámaná kladiva a zednické lžíce. Nevybavovala jsem si přesně umístění komnaty, kde se odehrálo naše krátké ulehnutí o svatební noci, ale

když jsem se blížila k chodbě osvětlené – konečně! – prskající pochodní v držáku, matně jsem si vybavila, že právě touto chodbou mě Giulia tehdy v noci vedla. Zastavila jsem se. Co to dělám? Zatímco jsem uvažovala o vlastní pošetilosti, zaslechla jsem z blízké místnosti tlumený smích. Cosi ve mně probudil, sžíravé povědomí o tom, kolik se přede mnou tají. Uvědomovala jsem si, že nejmoudřejší by bylo vrátit se zpět a zůstat co nejdéle tím nevědomým dítětem, za něž mě všichni považují, přesto jsem šla blíž. Je načase, abych se začala chovat jako žena, jíž se brzy stanu. Dveře nebyly zamčené. Otevřela jsem a lekla se, když nenaolejované panty vrzly. Vešla jsem do spoře zařízené potemnělé komnaty. Zde musel přebývat můj manžel; rozhlédla jsem se po vybledlých tapiseriích na stěnách, otevřených truhlách, křeslech, dlouhém stole a nerozsvícenému lustru. V rohu byl pohozen toulec se šípy, kožené nátepníky a další předměty používané při lovu. Ten zvláštní smích se ozval znovu, tentokrát hlasitěji. Došla jsem k zavřeným dveřím ložnice. Zaváhala jsem, napadlo mě, co asi za nimi číhá. Vlasy na zátylku mi zježil něčí dech. „Skutečně si to má paní přeje vidět?“ Otočila jsem se a potlačila výkřik, protože jsem spatřila Džema. Jako by se zhmotnil z čirého vzduchu! Ve tmavé tváři se leskly světlé oči, jinak byl stejně černý jako okolní stíny. „Ty… nevěděla jsem, že jsi…,“ vykoktala jsem, ale zaskočil mě, položil mi prst na rty. Nebylo to agresivní gesto; spíše familiární, něco, co by mohl udělat Cesare, aby mi zabránil vyslovit, co bych neměla. „Nemluvte moc nahlas, jinak vás uslyší,“ zašeptal. Nahýbal se ke mně tak těsně, že jsem cítila jeho pižmo, vlhkost noci a závan santalového dřeva, ulpívající na jeho svršcích. Dosud jsem neměla mnoho příležitostí s Džemem mluvit; byl to Juanův společník, věčně po jeho boku jako věrný pes, vlastně jsem

114

115



princezna

v něm nedokázala vidět nic jiného. Když jsem nyní stála před ním, uvězněna šelmovským zábleskem zubů v úšklebku plných rtů, uvědomila jsem si, jak hloupé ode mě bylo sem chodit. Džem byl nevěřící. Turek. Jeho krajané drancovali naše pobřeží, prolévali krev a unášeli ženy a děti do otroctví. Nebyl to jen Juanův pes. Byl to jeho vlk. „Měla bych jít,“ hlesla jsem a obešla jej. Bez varování mi sevřel paži. Nikdo s výjimkou Juana si nikdy nedovolil takto se mnou zacházet. Upřela jsem na něj rozčilený pohled, ale on řekl: „Přišla jste, abyste viděla. Je mnoho způsobů, jak se dívat, má paní.“ Otočil se ke dveřím a odsunul malou kovovou záklopku, čímž odhalil kulatý otvor. Jako by mě k němu přitahovala neviditelná ruka. Byla to špehýrka, vyvrtaná v úrovni očí, aby bdící komorník mohl dohlížet na svého odpočívajícího pána. „Musíte být potichu,“ varoval mě Džem, „pokud si nepřejete, aby se o vás dozvěděli.“ Nedokázala jsem tomu lákadlu odolat, jeho spiklenecký tón rozdmýchal mou zvědavost. Předklonila jsem se a přitiskla oko ke špehýrce. Zpočátku jsem viděla jen mihotání plamenů svící, ale když jsem zaostřila, vynořily se podrobnosti: džbán a poháry na stolku, skvrny od vína na ubruse, jakási zhroucená osoba v křesle. Ne, nebyl to člověk, ale hromada odhozeného oblečení. Podívala jsem se víc doleva a spatřila ohromnou postel, na níž jsem tak krátce spočinula vedle Giovanniho. Červené závěsy byly roztažené, jako by vítaly můj pohled. Celý výjev ozařovaly svíce z trojramenného svícnu. Kdyby vedle mě nestál Džem, jehož dech jsem cítila hned za uchem, byla bych se odtáhla. Scéna přede mnou nedávala smysl. Na tvář mi ukápla slza, snad mi v oku uvízlo zrnko prachu. A náhle se mi vše zjevilo s děsivou jasností.

Na posteli klečela nahá žena s bledou vystrčenou zadnicí, tvář jí zakrývaly rozcuchané tmavé vlasy. Za ní stál muž, v němž jsem i přes šokující nahotu ihned poznala Giovanniho. Když jsem spatřila, jak před ním trčí jeho orgán, musela jsem si přitisknout dlaň na ústa, abych se nerozesmála. Ještě jsem ztopořený mužský úd neviděla. Připomínal přerostlou houbu. Giovanni položil ruce na tu ženu; zasténala a prohnula se v zádech. Giovanni zafuněl. To jemu patřil smích, co jsem zaslechla na chodbě, jen jsem to nepoznala, protože jsem jej dosud nikdy neslyšela smát se. Vsunul prsty mezi ženiny nohy a ona se zavrtěla. Vtom jsem si všimla, že se za postelí pohybuje ještě někdo další. Ohromeně jsem sledovala, jak k nim přistoupil můj bratr Juan. Horní polovinu svalnatého těla měl obnaženou. Nevěřícně jsem sledovala, jak se přivinul k Giovanniho krku. Můj manžel zvrátil hlavu a Juan posunul ruce vpřed a sevřel v prstech jeho bradavky. Giovanni zasténal, začal ženu před sebou třít naléhavěji. Juan jej kousl do krku a řekl hrubě: „Řekni, co chceš, sforzovské prase.“ Žena na posteli se pohupovala vpřed a vzad, jakoby poháněna zoufalou potřebou. „Co to bylo?“ Juan Giovanniho kousl znovu a jemu zůstala na kůži červená skvrna. „Neslyšel jsem tě.“ „Tebe!“ vylétlo z mého manžela. „Chci tebe, můj pane!“ Džem se tiše a krutě zasmál. Nedokázala bych se pohnout, ani kdybych chtěla, jako uhranutá jsem se dívala, jak si Juan rozvazuje poklopec. Giovanni se roztřeseně nahnul nad tu ženu. Nyní jsem již poznávala alabastrovou tvář mezi záplavou tmavých vlasů, oči zavřené v extázi, když ji Giovanni strhl k sobě a odhalil její nezaměnitelný profil. Zděšeně jsem si vybavila ten den, kdy Juan zabil muže před Adrianiným palácem a Giulia jej obvinila ze žárlivosti. Vzpomněla jsem si na její ostýchavou důvěrnost, když mi prozradila, že čeká dítě, a pak jsem s pochopením, jež zničilo poslední špetku mé důvěry, pomyslela na to, jak si papá jejího dítěte ne-

116

117



princezna

všímal, byť jinak zbožňoval všechny své potomky. Pochyboval, zda je Giuliina dcera skutečně jeho, stejně jako pochyboval, že je otcem Gioffreho. Ovšem to, co se nyní přede mnou odehrávalo, by si jistě nedokázal ani představit. Zaplavila mě zuřivost. Juan byl celý život hýčkán, naučili ho myslet jen na sebe a on to přirozeně dělal, byť se choval ohavně. Ale Giulia – vděčila nám, nebo spíš našemu papá, za vše. Bez něj by neznamenala nic; všechno, co měla, získala díky jeho lásce, a co mu nabídla na oplátku? Lži. Faleš. Zradila vše, co mu bylo svaté. Šeptala mu do ucha, jak ho miluje, a po večerech ho podváděla s jeho synem a s mým manželem. V tu chvíli jsem cítila přímo spalující nenávist… Dívala jsem se, jak do ní Giovanni proniká, zatímco Juan stojí za ním. Můj manžel začal trhavě pohybovat boky vpřed. Chtěla jsem odejít, už jsem viděla dost, náhle však Giovanniho sténání přešlo v hrdelní výkřik. Juan si jej bral zezadu. Zmocnilo se mě tušení, že ani kdybych utekla třeba na kraj světa, před tím, co jsem dnes viděla, se neschovám. Ten pocit se do mě zaryl jako nůž. Náhle mě zaplavilo horko; Juan otočil hlavu a zadíval se ke dveřím. Na špehýrku. Na mě. Rty se mu roztáhly v lascivním úsměvu. Věděl, že tam jsem. Zapotácela jsem se, vrazila do Džema. „Někdy, má paní, je nejlepší nevědět,“ pronesl Turek a já se dala slepě na útěk, klopýtala jsem chodbou a po schodišti dolů na dvůr, kde mě obklopil vlhký noční vzduch jako promočený plášť. Zablýsklo se. Spustil se déšť, kapky šplíchaly do fontány a narážely do terakotových květináčů. Necítila jsem vůbec nic – ani všechnu tu vodu, stékající po rozpálených stěnách a měnící se v páru. Před očima jsem měla jen spletenec lidských těl a v duchu slyšela Giovanniho výkřik; zdál se spíš projevem rozkoše než bolesti. V tu chvíli jsem ucítila v břiše další křeč. Zabolelo to tak, že jsem se musela předklonit. Neslyšela jsem, jak ke mně běží Pantalisea, dokud zaskočeně nevydechla: „Má paní, vy krvácíte!“

Sklopila jsem oči ke svým dlaním, poskvrněným krví jako ve snu, jenž se mi zdál. Tkanice županu se mi rozvázaly; deštěm promáčená noční košile se mi lepila na nohy. A ve výši podbřišku na ní rozkvétala krev jako rozvíjející se rudá růže. Zaplavilo mě zahanbení a pochopení. „Jestli o tom někomu řekneš,“ varovala jsem ji, „vyříznu ti jazyk.“ Zavrtěla hlavou. „Nepovím to živé duši. Přísahám, má paní.“ Odvrátila jsem se a vlekla se deštěm ke svým komnatám. Mé nově zrozené ženství a nové poznání mi do srdce zasely zničující touhu po pomstě.

118

119

DESÁTÁ KAPITOLA

V

září jsme se shromáždili na Svatopetrském náměstí, abychom byli svědky Juanova odjezdu do Španělska. Papá jej zaopatřil, jako by byl Juan pomazaný král, jeho průvod čítal téměř tři sta osob, k tomu vozy naplněné šatstvem pro každé počasí, gobelíny, nádobím, konvicemi a tapiseriemi. Zvláštní galéra měla přepravit deset bílých mantovských hřebců, ačkoli se Španělé proslavili nejlepšími plemeny koní na světě. V Sala Reale Juan poklekl a políbil papá střevíc. Otec nepokrytě plakal. „Musíš nám udělat laskavost,“ pronesl se sevřeným hrdlem. „Při jízdě na koni nos vždy rukavice, protože naši lidé si cení tvých krásných rukou. Respektuj Jejich katolická Veličenstva a ke své choti se chovej vytříbeně, jelikož je urozeného původu.“ „Možná by spíš měl říci, nechovej se k ní jako k jedné ze svých děvek,“ pošeptal mi Cesare, když se Juan blížil k nám.


Nechal si narůst bohatý plnovous, díky němuž vypadal jako satyr z fresky, který má za sebou v příliš mladém věku příliš mnoho. Když Cesara nepříliš nadšeně objal, musela jsem se nutit zapomenout na ten strašný výjev s ním a s Giulií. „Nebudu se ptát, jestli ti budu scházet,“ pronesl Juan a odtáhl se. Cesare se usmál. „To je dobře, nerad bych lhal.“ Juan se otočil ke mně. Pohladil mě po tváři a pošeptal mi: „Nemůžeme tě udržovat immacolata věčně, sestro. Věřím, že nyní už víš, jak nejlépe potěšit svého manžela. Co chceš přivézt?“ Ucukla jsem a on se odporně spiklenecky zašklebil. Nahlas jsem pravila: „Dlaždice ze Sevilly, takové jako má papá ve svých komnatách, a teletinu z Toleda. Budu ti velmi vděčná.“ „Dlaždice a kůži,“ opakoval Juan. „Ano, to bych snad mohl opatřit.“ Došel k papá, jenž čekal, aby jej doprovodil k jeho koni. Mezi přihlížejícími jsem zahlédla Džema, zmítaného bezmocným vztekem. Na rozkaz papá a na základě podmínek jeho vyhnanství musel zůstat v Římě. Cesare zavrčel: „Co ti ten hlupák říkal?“ Mluvila jsem nenuceně, ačkoli jsem toužila co nejdřív si setřít z tváře stopu po Juanových prstech. „Slyšel jsi mě. Ptal se, co chci přivézt ze Španělska.“ Vyřezávané dveře Apoštolského paláce se rozlétly a z náměstí se ozvalo hulákání davu opojeného vínem, co zdarma vytékalo z kašen. „Sbohem, bratře,“ šeptla jsem. „Kéž se víckrát nesetkáme.“


princezna

Podzim přinesl nepokoje a zlá znamení. Socha Panny Marie v Sieně plakala krev. Ve Florencii hlásal asketický dominikánský kazatel Savonarola, že přijde dobyvatel, jenž si podrobí Itálii, aniž by tasil meč. Nad Věčným městem se valily mraky, ulice ozařovaly blesky, útočily na kostelní věže a bily do staré vatikánské baziliky, jejíž zchátralá střecha se částečně rozpadla. To jen zhoršovalo otcovu náladu. Musel hledat prostřed-

ky na opravu střechy, což opět oddálilo dokončení úprav jeho paláce. „Od Juanova odjezdu je sklíčený, stále ho stíhají nesnáze,“ povzdechla si Giulia. Odpočívala na stoličce na nádvoří, my s Adrianou seděly v křeslech v arkádě a vyšívaly prádlo pro klášter San Sisto, kde jsem získala vzdělání. Pod šaty jsme se potily. Za bouří sice padaly kroupy, až se prohýbaly střechy, ale horko se nezmenšilo; vzduch zůstával nehybný a dusný, obavy z moru sílily. „Dokonce i kardinálové z kurie byli tak smělí, že Rodriga napadli kvůli Cesarovu povýšení.“ Giulia se odmlčela, aby zjistila, jestli posloucháme, a dočkala se. Rozhořčeně jsem se ohradila: „Nechápu, proti čemu se bouří. Cesare je kardinálem Valencie už přes rok.“ Giulia se zatahala za výstřih a obnažila si hrdlo. „Bouří se, protože církevní zákony zakazují, aby byl do šarlatu povýšen nemanželský syn. Jedině starý kardinál Costa se nechal uchlácholit Rodrigovým výnosem, že je Cesare synem Vannozzy a jejího prvního manžela, ostatní požadují anulování. Když se o tom Jeho Svatost doslechla, pohrozila, že jmenuje do jejich řad tolik nových kardinálů, že se celá Itálie stane jeho vazalem.“ Giulia se zasmála. „Měly bychom se považovat za šťastné, že kardinálové nevědí o Rodrigově dalším tajném dekretu, sepsaném na Cesarovu žádost, v němž stojí, že Cesare je ve skutečnosti Borgia.“ Nejraději bych po ní hodila vyšívání, nebo přivolala blesk, aby ji proklál na místě. Adriana byla očividně ve stejném rozpoložení, střelila po Giulii nedůtklivým pohledem. Giulia si však ničeho nevšimla. „Jako by to nestačilo, přišla ze Španělska zpráva, že Juan ještě nenaplnil své manželství. Věřily byste tomu? Jeho manželka po něm touží už víc než měsíc, jenže on tráví noci s přáteli a pro zábavu kamenuje kočky a psy.“ Při zmínce o Juanovi jsem zaťala zuby. Očividně se Giulii před odjezdem nesvěřil, protože neměla tušení, co vím. „Chová se přesně tak, jak se Cesare obával,“ vykládala dál. „Už stačil

120

121



princezna

utratit všechny dukáty, které si přivezl, a musel požádat o přístup k výnosům ze svého vévodství, jenomže královna Isabela ho odmítla. A Rodrigovi poslala dopis, v němž naprosto konkrétně stojí, co se od Juana očekává, pokud si panství přeje udržet.“ Vyšívací obruč se mi chvěla v rukou. Adriana vybuchla: „Dio mio, posloucháš se vůbec někdy? Tahle neustálá přetvářka a chvástání, že znáš soukromé záležitosti Jeho Svatosti – myslíš snad, že nám to slouží ke cti? Myslíš, že jsme pyšné na tvou naprostou neúctu vůči vlastnímu manželství, nemluvě o zbytcích tvé slušné pověsti?“ Giulii vyprchala barva z tváří. Odolala jsem spokojenému úsměvu. Měly s Adrianou spory už delší dobu, ale Adriana ještě nikdy nepromluvila tak zpříma. Giulia nakrátko oněměla. Když znovu našla hlas, ani ji nenapadlo krotit rozčilení. „Jak – jak se opovažujete říkat mi takové věci?“ „Někdo to udělat musí,“ odbroukla Adriana. „A je to jenom pravda.“ „To ne!“ Giulia rozčileně vstala. Arancino, ukrytý ve stínu fontány, natáhl packu a vystrčil drápky. „Je mi úplně jedno, co o mně vykládají. Spodina nemá tušení o posvátnosti pouta mezi mnou a Jeho Svatostí. “ „Ano?“ Adriana na ni upřela pohled. „Vsadím se, že by se v tomto městě nenašel člověk, urozený či neurozený, který o tom posvátném poutu ještě neslyšel.“ Giulia se otočila na mě. Zaťala jsem zuby. Ještě nepřišla vhodná chvíle na konfrontaci. Bála jsem se, aby na mně nepoznala proměnu. Dosud si ničeho nevšimla, ale jen protože si myslela, že nejsem schopná cokoli zatajit. Jak dlouho se mi podaří uhlídat své tajemství? „A ty – jsi tak ctnostná a blahosklonná,“ prskla. „Schvaluješ obvinění, která padají na mou hlavu, zatímco já se k tobě chovala jako sestra? Nebo jen předstíráš, že mě máš ráda, neboť to nařídil tvůj otec, přitom mě nenávidíš, protože bys ho chtěla jenom pro sebe?“

Zvedla jsem bradu. Poprvé jsem nedokázala potlačit nenávist. Musela to na mně vidět, musela to cítit, ale pohodila hlavou, jako by na tom nezáleželo. „Rodrigo mě miluje. A na tvém místě bych si dělala hlavu s jinou věcí… Když teď vyprovodil Juana do Španělska, nemá na vybranou a musí vyhovět žádosti Giovanniho Sforzy. Totiž – Giovanni tě chce do konce roku odvézt do Pesara. Jako tvůj manžel má na to právo, a nemůže mu to upřít ani Jeho Svatost.“ Strnula jsem. Že by Giulia přece jen poznala, co tajím? Udělala jsem vše, abych se neprozradila. Pantalisea mě naučila, jak krev odsávat smotky nasákavého plátna, které jsme posléze pálily v ohřívadle, a jak se vonět, aby to překrylo slabý odér. Ujišťovala mě, že první krvácení bývá často nejsilnější, ale časem zeslábne. Krom děsivého množství krve a bolestivých křečí jsem větší nepohodlí nezakusila, ale v poslední době jsem v prsou cítila tupou bolest a všimla jsem si, jak ňadra povyrostla, což jsem maskovala pod záhyby látky nově objednávaných šatů, jež v Giulii probouzely závist. Neustále vyzvídala, k čemu tolik nových šatů potřebuji, a já se děsila obvinění, že jsem všechny včetně papá obelhala a zatajila, že jsem se stala ženou. Giulia si odfrkla. „Nebo jsi to nevěděla? V podmínkách svatební smlouvy stojí, že po roce manželství odjedeš, ať už bude naplněno či nikoli.“ Sice se mi ulevilo, že mě neprohlédla, přesto mě to silně vyplašilo. Vrhla jsem se k Adrianě. Ta upřela oči na Giulii a s ledovým klidem pronesla: „Tak to zkrátka má být. Manželka musí jít tam, kam si přeje její manžel – což jsi ty zřejmě zapomněla vzhledem k tomu, jak svého manžela a mého syna s trestuhodnou okázalostí ignoruješ.“ „Jako by mi ten váš postižený syn někdy mohl být manželem,“ odsekla Giulia a odsupěla pryč, volajíc cestou na své dámy. Vydechla jsem a zeptala se: „Je to pravda? Musí mě papá poslat do Pesara?“

122

123



princezna

Adriana se ušklíbla. „Copak se dá věřit jedinému slovu z jejích úst? Měla by si dávat pozor, než ji vlastní nabroušený jazyk zničí… A nyní se raději vraťme k našemu úkolu, převorka prádlo očekává už zítra.“ Pokračovala jsem v práci s jehlou a snažila se přesvědčit samu sebe, že papá nikdy nedovolí, aby mě Giovanni odvedl. Zvažovala jsem, jako každý den od oné strašné noci, zda mu mám povědět, co vím, a obrátit jeho zlost proti Giulii. Mohl by ji vyhnat, možná dokonce nechat ukamenovat na náměstí; byť jsem však byla v pokušení, uvědomovala jsem si, že musím počkat. Chtěla jsem to být já, kdo ji zničí. Chtěla jsem se jí dívat do očí, až pochopí, že já, Lucrezia Borgia, dívka, jíž pohrdala a již zesměšňovala, se postarala o její konec. Přesto jsem podléhala úzkosti. Jestli někdo znal úmysly mého otce, pak Giulia, vždyť se každodenně těšila jeho společností, v noci jej bavila a naslouchala jeho soukromým myšlenkám. Rozhodla jsem se odhalit pravdu a nařídila Pantalisee, aby odposlouchávala na galeriích. Dokonce jsem poslala zoufalý vzkaz Cesarovi, ale on odpověděl, že nic podobného neslyšel, čímž jen posílil mé obavy, že nikdo s výjimkou Giulie neví, co se mnou bude. Pak jsem dostala zprávu, že si mě papá přeje vidět. Oblékla jsem si šaty v jeho oblíbeném odstínu zelené a spolu s Pantaliseou jsem se vypravila do Vatikánu. Cestou po chodbách mi neušel obdiv v postranních pohledech mladých kleriků, ba dokonce kluzký pohled jednoho nebo dvou postarších biskupů. Dříve se na mě dívali jako na hezké dítě, nyní jsem však v jejich očích spatřovala záludné uznání, které mě varovalo, že mé tajemství není tak nenápadné, jak jsem myslela. Nemohli nic vědět, přesto jejich zájem jasně říkal, že nyní jsem skutečně žena. U vchodu do papežských komnat jsem nechala Pantaliseu čekat. Strážní oddálili halapartny a já vstoupila do soukromého příbytku, kde papá žil za několikero zamčenými dveřmi, jejichž

zámky se každý týden vyměňovaly, ochraňován muži s ostrými čepelemi a ochutnavači jedů s nastraženými smysly. Ve světle pochodní se leskly obrazy. Mistr Pinturicchio zde pokračoval v práci i přes nedostatek prostředků nebo možná za peníze, jež papá získal zdaněním římských Židů, kteří toužili zachránit španělské bratry a přivést je sem, do římského ghetta – přesně jak předpověděl Cesare. Některé z mistrových skic ještě nebyly dokončeny, uhlem načrtnuté obrazy teprve čekaly na barvy. Spatřila jsem Krista zalitého šarlatovými pásy znázorňujícími utrpení… Ježíšovi apoštolové truchlili pod lazuritovou oblohou… Černě oděná Panna Marie a Máří Magdalena v kajícné modré společně držely stráž u Kristovy kamenné hrobky a jejich ruce působily tak živě, jako bych se mohla natáhnout a vzít je za ně. Zpomalila jsem. V Sala dei Santi jsem se objevila coby svatá Kateřina Alexandrijská se zlatými pouty na rukou. Pod šarlatovým palankýnem seděl císař Maximinus s Cesarovou tváří. Mimo scénu stál Juan v rozevlátém rouchu à la Turca. Byli jsme tři mezi zástupem, téměř ztracení vprostřed dohadujících se kupců, mužů na koních a rozpustilých cherubínků, přesto jsem dokázala vidět jen naši trojici. Na okamžik mi naše vyobrazení připadala skutečnější než my sami, jako odrazy v osvětleném zrcadle. Vtom jsem vycítila, že za mnou někdo stojí. „Tolik k naší poctě,“ pravil Cesare a ukázal na Juanovu podobiznu. „Mohli jsme do Kastilska poslat mého Michelotta. I ten rváč by zapůsobil lépe.“ „Proto nás otec zavolal? Kvůli Juanovi?“ „Mě jistě ano.“ Cesare vytáhl z rukávu úzký kožený váleček. „Papá mi nařídil napsat tento dopis a doporučit Juanovi, aby se choval, jak se v jeho postavení sluší.“ Usmála jsem se. „Myslím, že Juan vyslechne spíše radu od kohokoli jiného než od tebe.“ Cesare pokrčil rameny. „Totéž jsem řekl papá, ale on nemůže být tím, kdo našeho bratra pokárá. Koneckonců, není třeba, aby

124

125



princezna

toho Juan vykonal nějak moc – tedy za předpokladu, že dokáže oplodnit svou choť a nevydrancovat vévodství. Navíc je nyní pryč a papá mě potřebuje. Víc nežádám.“ Odmlčel se, nepochybně vycítil mé nevyslovené obavy. „Pobízel jsem papá, aby usiloval o smír s Neapolí,“ dodal. Zmocnila se mě panika. Využije k tomu papá podmínky v mé svatební smlouvě? Cesare mi prozradil, že nenaplnění manželství je důvod k anulování. Vybral mi teď otec jiného manžela? Cítila jsem se rozpolcená. Vroucně jsem si přála zbavit se Giovanniho, jehož opovrženíhodný akt s Juanem a Giulií mě připravil o naděje, jež jsem snad chovala, že bychom spolu mohli nalézt soulad; po tom, co jsem viděla, jsem vůbec nechtěla, aby se ke mně jen přiblížil. Ale nestála jsem ani o nikoho jiného, zejména o neapolského prince. „Neboj se.“ Cesare zřejmě mému mlčení rozuměl. „O tebe nejde. Král Ferrante umírá. Jakmile zemře, dosedne na trůn jeho dědic, princ Alfonso – pokud bude mít naše požehnání. Neapol je papežský stát; Alfonso potřebuje naše pomazání. Stejně jako francouzský král Karel, který hrozil, že pokud před ním upřednostníme Alfonsův nárok, pomstí se. Navrhl jsem oženit Gioffreho s Alfonsovou dcerou princeznou Sancií. Pak bychom mohli přinutit Milán a Francii, aby přehodnotili svůj stávající postoj proti nám.“ „Gioffreho! Ale vždyť mu ještě není ani dvanáct.“ „A tobě bylo třináct,“ podotkl Cesare. „Papá měl raději oženit jeho, a ne nás spojit se Sforzou.“ Nahnul se ke mně. „Mám ještě další tajemství, o které se podělím: domnívám se, že tvůj manžel nás špehuje pro Milán. Ale no tak, netvař se tak poplašeně. Bude mít příležitost litovat, jen se nestrachuj, ale prozatím nesmí mít podezření, že něco víme. Potřebuji tvou pomoc, Lucío.“ „Mou pomoc?“ opakovala jsem ostražitě. Vůbec se mi to nelíbilo. Měla jsem intrik po krk, zatajovala jsem, co jsem spatřila v ložnici svého manžela, i své vlastní tajemství.

Cesare mě vzal za loket a vedl mě ke komnatě papá. „Giovanni usiluje o návrat do Pesara. Tvrdí, že náklady na živobytí v Římě ho ničí a že musí zpět ke svému dvoru. Papá mu odmítá udělit svolení odejít. Chci, abys papá přesvědčila.“ „Aby poslal Giovanniho pryč? S radostí.“ „Nejen Giovanniho. Je nezbytné, aby tě papá poslal s manželem. A chtěl bych, abys požádala o doprovod la Farnese.“ Zvedl prst a umlčel můj protest. „Bude to jen nakrátko. Když Giulia zmizí, papá nebude rozptylován a já ho snáze přesvědčím. Navíc až se Giovanni vrátí do Pesara, nebude si dávat takový pozor jako tady. Bude mít po boku manželku z rodu Borgiů; bude si myslet, že mu důvěřujeme. Nic, co mu vzkáže Il Moro, nám nesmí uniknout. Pokud Milán uzavře dohodu s králem Karlem, že přivede francouzskou armádu, musíme o tom vědět. Il Moro Giovanniho nepochybně pozve na návštěvu, snad si s ním bude i dopisovat. A ty můžeš v Pesaru sloužit jako naše oči a uši.“ „Myslíš tvé oči a uši.“ V ústech mi vyprahlo při pomyšlení, že bych měla opustit svůj domov, své město i rodinu a žít na cizím místě s manželem, jímž pohrdám téměř stejně jako Giulií. Aniž bych si plně uvědomovala, co dělám, vychrlila jsem před Cesarem, co jsem viděla. Jakmile jsem naléhavým šeptem dopověděla, zapátrala jsem v jeho tváři po reakci, jakou jsem očekávala. Počítala jsem s tím, že v něm odhalení vyvolá stejnou zlost a odpor jako ve mně. Místo toho se zatvářil zamyšleně, jako bych mu právě vylíčila rvačku mezi dvěma kocoury: „Víš to jistě? V tom pokoji přece byla tma, nebo ne? Často nás ošálí pouhá představivost.“ „Pochopitelně že to vím jistě. Proč bych si měla takovou hrůzu vymýšlet?“ „V tom případě o důvod víc požádat papá, aby Giulii poslal s tebou.“ „Ale vždyť jsem ti právě vysvětlila, proč do Pesara nechci. Budou tam spolu! Budou mě ponižovat přímo před mýma očima.“

126

127



princezna

„Doufejme,“ pronesl suše. „Poslouchej, Lucío, nedovol, aby pocity převládly nad rozumem. Tato situace by nám mohla dobře posloužit. Předpokládám, že chceš, aby byl tvůj sňatek anulován, je to tak? Totéž si přeji i já; Giovanni se mi nikdy nezamlouval a teď mi vadí ještě víc. Ale musíme také oddělit papá od la Farnese, naložit s ní, jak zasluhuje. Pokud jsou s Giovannim milenci a ty ji vezmeš s sebou do Pesara, možná se chytí do vlastní pasti. A Giovanniho do ní stáhne s sebou. Představ si to pozdvižení, až papá uvědomíš, jak jsi svého manžela přistihla nejen při špehování pro Milán, ale také v posteli s jeho milovanou Farnese.“ Otřásla jsem se. „To je nechutné. Proč to papá nemůžeme zkrátka povědět? Viděla jsem je spolu; a ví o nich i Džem, ten surový Turek. Proč musím odjet až do Pesara, abych to prokázala?“ „Povědět mu to můžeš, ale upozorňuji tě, že by ti nemusel věřit.“ Pohlédl mi do očí. „Víš, jak ji miluje. Rozhodně nebude chtít poslouchat, jak mu jeho milovaná farfallina vypráví o Giuliině nevěře. Ona to pochopitelně popře, možná se ho dokonce pokusí přesvědčit, že se jí mstíš.“ „Mstím! To by se neodvážila. Říkám přece pravdu! Jestli budu muset, odpřisáhnu to před kurií.“ „Uklidni se.“ Stiskl mi loket a přitáhl si mě blíž. „Ano, vidělas je. Ano, Džem o tom ví. Ale Giovanni i Giulia to popřou. Bude to tvé slovo proti jejich. Jsi si tak jistá, že papá uvěří tobě? Dobře to zvaž.“ Kousla jsem se do rtu. „Muži jsou slepí, pokud jde o lásku,“ pokračoval Cesare, „a papá není výjimka. Je třeba na čas ho od ní odloučit, aby se vzpamatoval. Když dáš Giulie s Giovannim v Pesaru příležitost, snad budou pokračovat v pletkách. Pokud navíc dokážeš zajistit důkaz, že je Giovanni Il Morův špeh, papá už nebude pochybovat. Tahle zrada ho rozzuří natolik, že ochotně uvěří všemu ostatnímu, co mu povíš. Můžeš je zničit oba naráz.“ Naskakovala mi z toho pomyšlení husí kůže, ale znělo to lákavě. Snad má Cesare pravdu. Snad je to skutečně příležitost posloužit rodině a pomstít se Giulie.

„Jak mám takový důkaz obstarat? Narazila jsem na ně jenom jedenkrát. Nemyslím, že to dělali znovu, přinejmenším od té doby, co Juan odjel. A pokud je přistihnu v Pesaru, ale nezískám důkaz o Giovanniho špehování, co potom? Jak mi papá uvěří?“ „Musíš sehnat dalšího svědka, například Adrianu,“ odpověděl Cesare. „I ona musí do Pesara; pokud tě bude Giulia doprovázet, Adrianě nic nezabrání, aby odjela s vámi. Bude chtít dohlížet na tvou domácnost; takový úkol by Giulie nesvěřila. A pokud jde o to, jak to navléknout, nemusíš přede mnou nic předstírat. Vím, že nejsi včerejší. Už jsi přece žena, navzdory tomu, co si všichni myslí, nemám pravdu?“ Srdce se mi na okamžik zastavilo. „Ty… ty to víš?“ „Už nějakou dobu. Jsi chytrá, ale nikdo do tebe nevidí tak jako já. Všechny ty hezké nové šaty a to, jak se nosíš…“ Jeho úsměv se prohloubil. „Jen to dál skrývej, poněvadž i to poslouží našemu účelu. Ať si Giovanni dál myslí, že jsi na manželské lože ještě mladá. Ať svou pozornost upne na la Farnese. Nastraž návnadu a sami se chytí do pasti.“ Zaváhala jsem. Žádal po mně, abych iniciovala stěhování, z něhož jsem měla obrovský strach. „Nemyslím, že bude papá souhlasit, i kdybych jej o to požádala,“ namítla jsem. „Pesaro je moc daleko.“ „Na rychlém koni je to den cesty. Řekni, co bude třeba, hlavně ho přesvědč. Pověz mu, že tě vyděsily zprávy o hrozící francouzské invazi. Není vůči nim tak imunní, jak předstírá; i on se obává hrozícího konfliktu. Bude si přát, abyste se s Giulií dostaly do bezpečí.“ Pohladil mě po tváři. „Nedokáže tě odmítnout. Jako nikdo z nás.“ Měla jsem na jazyku otázku, proč by mi tedy papá neměl věřit, co jsem zjistila o Giulii, ale Cesare už mě postrkoval ke vchodu do otcovy komnaty. „Tak pojďme,“ šeptal a položil mi ruku na záda. „Buď smělá.“ V komnatě vonělo borové dřevo, jež olizovaly plameny v krbu. Ze stropních trámů visely maurské lampy z mědi a skla.

128

129



princezna

Místnost byla tak silně cítit parfémem a kadidlem, až mě zaštípalo v nose. Papá seděl v křesle před ohněm, hlavu bez solidea měl opřenou a nohy položené na čalouněné stoličce. Jeho vystříhané temeno lemovaly řídké šedé vlasy; jednou rukou si přidržoval šál hozený přes ramena a zadumaně hleděl do plamenů. Když jsme vešli, nevzhlédl. Zašustění hedvábí ohlásilo Giulii. Napjala jsem se, když prošla kolem mě a vložila papá do ruky pohár. Zaujala své místo na stoličce po jeho boku a kolem nohou se jí rozlila kaluž blankytně modrých sukní. Když zvedla oči, odrážely se v nich plameny. „Rodrigo,“ pravila, „je zde Lucrezia.“ Papá vzhlédl. „Á, má farfallina. Pojď ke mně.“ Cesare zůstal stát, já políbila otce na tvář. Za zavřenými dveřmi pro mě papá nikdy nebyl Jeho Svatostí; když jsem jej políbila, dlouze vzdychl. Zblízka jsem si všimla, že má na čele malou krvavou ranku. „Papá, jste raněný!“ Zkřivil rysy. „Nic to není. Jen chvilková slabost…“ „Omdlel v konzistoři.“ Giulia mu utáhla šál, jako by byl invalida. „Uprostřed zasedání s kardinály. Naštěstí se Perotto vrhl na podlahu, aby pád utlumil. Neustále mu opakuji, že příliš pracuje. Nemá smysl domlouvat těm, kdo se odmítají řídit tím, co je rozumné. Je to jako házet perly sviním.“ „Konkrétně sforzovským sviním,“ pronesl otec a Giulia se na mě usmála. „Mimochodem, Lucrezie, nepozdravíš manžela?“ Trhla jsem sebou a rozhlédla se. K mému údivu jsem nalezla Giovanniho vedle příborníku s nádobím. Pohlédla jsem na Cesara. Opíral se o dveře s rukama založenýma na prsou a čekal, jak se představení vyvine. Stočila jsem pohled k otci a manžela nevzala na vědomí. Papá ovšem směřoval svá slova Giovannimu. „Nuže? Povíte manželce, co jste mi řekl, když já si málem rozbil lebku, jak jsem se pokoušel domlouvat těm hlupákům v kurii?“ „Perly sviním,“ zamumlala Giulia. Otočila jsem se k Giovannimu.

„Povězte jí to,“ vyštěkl papá. „Jen mé Lucrezii povězte, jaký jste nevděčný mizera!“ „Nejsem nevděčný,“ bránil se Giovanni rozechvěle. Koutkem oka jsem zachytila Giuliin škodolibý úsměv. Co bych za to dala, abych jí ten úsměv mohla setřít z tváře a ukončit šarádu tím, že bych papá pověděla, co vím. Cítila jsem, jak se slova už už chystají sklouznout ze rtů, ale ovládla jsem se. Otci nebylo dobře. Jistě nepotřeboval slyšet, jak jej zradila žena, jíž si cenil více, než bylo zdrávo. A také – ačkoli jsem si to ještě plně nepřiznala, chtěla jsem udělat, co po mně požadoval Cesare. Pro dobro rodiny. Abych dokázala svou oddanost Borgiům. „Jeho Svatost ví, že nemám jiné východisko.“ Giovanni zvedl ruce v pokorném gestu. „Všichni tvrdí, že se chcete spolčit s Neapolí proti mé rodině. Tím mě však stavíte do nemožné situace, protože jsem zavázán spojenectvím Milánu i Vaší Svatosti. Žádal jsem jen, abyste objasnil vaši pozici, abych náhodou nejednal v rozporu se svými povinnostmi…“ Přerušilo jej hlasité cvaknutí. Giovanni strnul. Cesare po něm hodil měšec. „Prosím,“ pronesl bratr, „unavuje nás poslouchat o vašich takzvaných závazcích. Vezměte si svůj plat a táhněte. Do Pesara nebo k čertu, je nám to jedno.“ „Svatosti!“ vyjekl můj manžel, ale přitom do měšce strčil špičkou boty, jako by odhadoval, kolik v něm je. Okamžitě jsem poznala, že to z Cesarovy strany byla provokace, chtěl jej ponížit v naději, že Giovanni sebere zbytky hrdosti a vznese nárok na mě a na návrat do svého města. Otec si znechuceně odfoukl. „Slyšel jste Jeho Eminenci z Valencie, Sforzo. Dělejte si, co chcete. Nikdo vás tady nedrží.“ Giovanni nečekaně napřímil ramena. „Máme dohodu. Podle církevního i světského práva mi nemůžete upírat mou choť. Dokonce ani vikář Kristův se nesmí stavět mezi ty, jež spojil Bůh. Pokud odejdu do Pesara, Lucrezia odjede se mnou.“ Papá se nadzvedl z křesla a píchl prstem do vzduchu. „Vaše rodina proti mně kuje pikle. Váš bratranec Il Moro chce přivést

130

131



princezna

Francouze přímo do Vatikánu, aby mě svrhl z trůnu. Má dcera nikam nepůjde, dokud neprokážete svou věrnost – nám.“ Giovanni zbledl. Otočil se ke mně a poprvé od svatebního dne mi zpříma pohlédl do očí. „Tohle nemohou. Jsme manželé spojení posvátným slibem. Nikdo nás nemůže rozdělit. Povězte jim to.“ Nemohla bych to naplánovat lépe. Neodvažovala jsem se na něj pohlédnout, přesto jsem věděla, že se Cesare usmívá. Avšak zneklidňovala mě upřímnost Giovanniho slov. Zdálo se, že navzdory perverznostem, jež jsem pozorovala špehýrkou, myslí vše vážně. Moje odhodlání ochablo. Možná to nebyla jeho vina. Co když jej Juan s Giulií přinutili… Cesare, jako by vycítil mé váhání, nadhodil: „Snad bychom si měli poslechnout, co si přeje Lucrezia.“ „Rozhodně ne,“ prohlásil papá. „Lucrezia je dítě. Zatím se v sobě ještě nevyzná. Nepošlu ji do Pesara s tím nevděčníkem.“ Spolkla jsem nejistotu a otočila se k otci. „Papá, smím promluvit?“ Zavrtěl se a odvrátil pohled. „Prosím, papá?“ Vystrčil bradu. „Dobrá tedy,“ zabručel. „Je pravda, co říká můj manžel? Skutečně je povinností manželky odjet s ním?“ Otec viditelně zaťal čelist, což jsem považovala za dostatečný souhlas. Přesto by mohl couvnout a nechat mého manžela uprchnout do Pesara beze mě. Jedině myšlenka na to, že bych zklamala Cesara, mě přiměla zatvrdit se a vzít otce za ruku. „Papá, vím, že na prvním místě dlužím svou poslušnost vám, ale pokud je to má povinnost, snad bychom ji měli ctít. Všechny ty řeči o Francouzích a válce… děsí mě. Mohla bych nakrátko navštívit manželův dvůr. Jistě byste si nepřál, abych byla v Římě, pokud dojde na nejhorší.“ Otec zachrčel. Zatímco se rozhodoval, já v duchu přemítala, co vlastně opravdu chci. Do té doby jsem na to nepomyslela. A rozhodně se mě nikdo nezeptal. Přála bych si, aby papá přede všemi včetně Giovanniho přiznal, že náš sňatek byl pod-

vod? Přeji si odložit přetvářku a vrátit se k pohodlnému životu, bez břemene v podobě manžela, jehož nemám ráda? Nebo chci dát průchod nenávisti a postarat se o Giuliinu zkázu, navždy ji od otce odtrhnout? Všemu navzdory jsem si vlastně nepřála ublížit Giovannimu, ovšem pokud bych souhlasila s Cesarovým plánem, zničila bych i jeho. Uvědomovala jsem si, jak je slabý, zmítaný mezi dvěma pány: na jedné straně Milánem a na druhé Římem. Musel mít pocit, že nemá na vybranou; koneckonců to byl Sforza. Snad skutečně špehuje pro svého bratrance Il Mora, ale nebyla jsem snad já připravena udělat pro svou rodinu totéž? Odpovědi jsem neznala. Všechno se zdálo velmi matoucí, věci se seběhly příliš rychle. Když se na mě papá konečně podíval, v očích mu stály slzy. „Co si přeješ ty, papá?“ zašeptala jsem. „Pověz mi to. Udělám cokoli. Pro tebe bych položila i svůj život.“ „Ach ne, to nikdy neříkej. Nikdy na to ani nemysli.“ Pohladil mě po tváři. „Skutečně tohle chceš, má farfallina?“ Přinutila jsem se přikývnout. Vzdychl. „Budiž. Půjdeš s manželem do Pesara.“ Tak tedy – dokonáno. Sebrala jsem odvahu a požádala: „Velmi… velmi ráda bych s sebou měla Giulii. Uvítala bych její společnost, a navíc – kdyby zůstala zde, obávala bych se o její bezpečí.“ Giulia sebou téměř trhla, když se jí papá rychle zeptal: „Uděláš to?“ Neměla na vybranou, musela souhlasit. „Jak Vaše Svatost poroučí.“ Papá přikývl a otočil se k Giovannimu. „Svěřuji vám jejich bezpečí. Až nařídím, aby se vrátily, ihned mi je přivedete. Do Říma je doprovodíte vy osobně.“ „Ano, Svatosti.“ Giovanni se poklonil tak hluboko, až jsem čekala, že snad políbí lem otcova roucha. „Jeho Svatost je stejně velkorysá jako pokorná. Vynasnažím se vám vždy posloužit a být vaší dceři milujícím manželem.“

132

133


Papá se zamračil. „Snažte se o to. Vikář Kristův se možná neopováží postavit mezi ty, jež spojil Bůh, ale Rodrigo Borgia ano, stačí mu zavdat příčinu.“ Když jsem vstala, Giovanni popadl měšec a ukryl jej. Cesare se uchechtl. Giulia se napjatě usmála. „Jsem poctěna, že si přeješ, abych tě doprovodila, Lucrezie. Přirozeně budu ráda u toho, až tě představí jako signoru z Pesara.“ I já se usmála, a napadlo mě, že příliš horlivě. „Potěšení je na mé straně,“ prohlásila jsem a otočila se k odchodu. Brzy zjistí, že bez ohledu na svůj titul jsem stále Borgia.

ČÁST II. 1494 – 1495

Cizí čepel

Slyšel jsem vypravovat o Itálii, ale nikdy jsem ji neviděl. LUDOVICO „IL MORO“ SFORZA, VÉVODA MILÁNSKÝ

134

JEDENÁCTÁ KAPITOLA

Z

bytek roku 1493, druhého roku papežské vlády mého otce, utekl jako voda. Krátce po Epifanii přišla zpráva, že Ferrante z Neapole zemřel – sine luce, sine cruce, sine Deo, hlásil náš vyslanec – a francouzský král se vytasil s novými výhrůžkami. Papá si udržoval neutrální postoj, hrál o čas, zatímco se do Apoštolského paláce opíral prudký zimní vítr a naháněl bezmocné ptáky do skla. Na začátku března se shromáždil celý dvůr pod zatuchlým dřevěným stropem Sala dei Pontefici, aby přivítal neapolského vyslance. Měla jsem tu čest doprovázet otce a Gioffreho, přitom mi ve zdobených střevících mrzly nohy. Náš zapšklý vrchní ceremoniář Burchard dohlížel na zdlouhavý rituál udílení papežského býka na znamení, že král Alfonso II. získává suverenitu nad Neapolí, čímž jsme zároveň vyjádřili protifrancouzský postoj. Cesare celý obřad nevzrušeně sledoval. Byl to jeho první politický úspěch, přesto nehnul brvou, nijak nepřitahoval pozornost, seděl ve svém šarlatovém rouchu mezi ostatními kardinály s vyrovnaným výrazem v pohledné tváři. Navzdory tomu se nepatrně pousmál, když neapolští vyslanci udělili Gioffremu nový titul prince ze Squillance spolu nejrůznějšími územími. Cesare pozvedl dlaň k ústům, jako by chtěl zakrýt pobavení, když papá prohlásil našeho mladšího bratra „synovcem Borgiou“, synem jeho zesnulého bratra. Nikdo tomu nevěřil, zvláště pak Neapolci. Stěží zachovali vážnou tvář, když papá na přenosném stolku, jejž neslo na zádech klečící páže, orazil dekret o Gioffreho původu, jako by to byl důkaz pravdivosti jeho tvrzení. 137



princezna

Celou tu dobu se Gioffre vytahoval na špičky, protože se pokoušel vypadat starší. Měl na sobě azurovou tuniku, na hlavě mu seděla rozšafná čapka, zpod níž na úzká ramena spadaly vlnité rusé kadeře (neomylný rys Borgiů), šperky z vatikánské klenotnice obtěžkávaly bratrovy ruce a hruď. V mých očích vypadal kouzelně – hezký chlapec, z něhož vyroste pohledný muž –, ale vyslancům musel připadat jako pouhé dítě. Tato skutečnost neunikla ani otci. „Je silnější, než vypadá,“ prohodil a plácl Gioffreho po zádech tak prudce, že se chudák bratříček málem skácel z pódia. Při hostině jsme seděli vedle sebe. Dostala jsem na starost hlídat, aby Gioffre nevypil příliš mnoho vína, jenže to se vzhledem k množství kolujících karaf ukázalo jako nesplnitelný úkol. Gioffreho pihovatý obličej záhy zčervenal opojením. Náhle se ke mně otočil a šeptl: „Myslíš, že mě bude Sancia milovat stejně jako ty Giovanniho?“ Zaskočeně jsem mlčela a pokoušela se vymyslet vhodnou odpověď. Z pódia, kde večeřel papá s Cesarem a vyslanci, se nesl hlasitý smích. Slabost, jíž otec nějaký čas trpěl, už přešla a nyní překypoval dobrým rozmarem, přestože musel dotčenou Giulii zanechat v Santa Maria in Portico, jelikož šlo o jednu z příležitostí, kdy bylo nezbytné dodržet pravidlo, že muži církve nesmějí sdílet stůl se ženami. „Ano,“ odpověděla jsem konečně a rychle se usmála. „Která manželka nemiluje manžela?“ Gioffre se načepýřil a já zalitovala, že jsem neupřímná, vždyť slova zněla stejně falešně jako potvrzení bratrova původu. Přesto se zdálo, že Gioffreho opravdu potěšila. Z tuniky vylovil váček z černého saténu. „Tohle mi Sancia poslala. Že je krásná?“ Ve váčku byl medailonek s mladou ženou ve smaragdově zelených šatech, sedící před arkádou, za níž se otevíral výhled na slavnou Neapolskou zátoku. Provedení nebylo příliš kvalitní, určitě nehodné kteréhokoli v Římě vyučeného malíře, přesto šlo o půvabný obrázek. Tmavé vlasy zdůrazňovaly Sanciiny pronikavé šedozelené oči; výrazné lícní kosti a plné rty jí pro-

půjčovaly vzdorný vzhled. Pokud se ten, kdo Sancii Aragonskou namaloval, držel skutečnosti, možná není krásná, ale má nepopiratelně kouzlo těch vzácných žen, jejichž osobnost je mnohem působivější než pouhá dokonalost rysů. „Je krásná.“ Vrátila jsem Gioffremu váček, zaskočená náhlým záchvěvem závisti. Snad jsem dokonce nelhala a Sancia ho bude milovat. Možná ti dva patří ke šťastným párům, jež v manželství naleznou štěstí. Zvažovala jsem tu nepravděpodobnou možnost a náhle jsem si uvědomila, jak málo iluzí mi zůstalo. Pohlédla jsem přes stůl na manžela, opět vystrojeného ve vypůjčených šatech. Jeho bledost potvrzovala, že se naplnily jeho nejhorší obavy. Naše spojení s Neapolí jej skutečně postavilo do nemožné situace, zmítal se mezi věrností Milánu a přízní mého papá. Vzdychla jsem. Nemohu si dělat starosti s láskou, čeká mě úkol. Musím zjistit, kterou stranu si nakonec vybere.

138

139

Gioffre odjel do Neapole po Svatém týdnu, během nějž s mým manželem sdíleli tu čest nést zlatý džbán s vodou, v níž si papá na Květnou neděli omyl ruce. Rovněž jsme se účastnili pašijových her v Koloseu, kde se urozené rodiny překonaly a sehrály představení o utrpení našeho Spasitele včetně dunících bubnů a rachotících činelů imitujících bouři nad Golgotou, zatímco nešťastný herec, který hrál Ježíše, visel za provazy na kříži. Jakmile jsme se rozloučili s Gioffrem – odcestoval pod dohledem otcova důvěryhodného bratrance, kardinála Franceska Borgii –, zaklepala na bránu Santa Maria in Portico Vannozza. K Adrianině rozčarování prohlásila, že přišla dohlédnout na můj odjezd, a ubytovala se v jednom z volných pokojů. Odtud se ujala velení. Napadlo mě, že v tom má prsty papá; když učinil obtížné rozhodnutí a dovolil mi odjet do Pesara, chtěl předejít hádkám mezi Adrianou a Giulií o to, která z nich má přednost. Ačkoli se matka neúčastnila svatby, nyní s nemilo-



princezna

srdnou výkonností dohlížela na balení mého věna a vyhazovala vše, co považovala za nadbytečné. „Nevidím důvod, aby si brala věci, pro které nebude mít využití nebo si je může později koupit,“ prohlásila, když Adriana vznesla námitku. „Jistě není nutné mít dvacet párů střevíců, když deset postačí.“ V hloubi duše jsem byla ráda, že přijela. Ačkoli jsem k ní nechovala žádné city, pohled na Vannozzu, procházející po domě se svitou nervózních služek, mě uspokojoval, protože v její přítomnosti se Giulia držela v ústraní. Když na sebe narazily u jídla nebo na schodech, Vannozza ji přehlížela s pohrdáním, které muselo la Farnese nekonečně rozčilovat. Nepochybovala jsem, že si donekonečna stěžuje mému otci za zavřenými dveřmi, ale netušila jsem, jak moc, dokud Vannozza jednoho dne nevpadla do mých komnat, když jsem se umývala. „To je vrchol!“ Její hlas rezonoval mezi stěnami pokoje. „Musíš svému otci říci, že tu puttana s tebou za žádných okolností nesmí poslat.“ Pantalisea s Murillou strnuly u kádě s vodou s namydlenými houbami v rukou. Vyměnila jsem si s Pantaliseou ostražitý pohled, potopila jsem se do mléčné lázně a ukryla hrudník pod vodou. Matka přistoupila ke mně. Náhle jsem si připadala jako srna, zastižená na mýtině hladovou šelmou. „Zvedni se,“ nařídila Vannozza. „Ukaž se mi.“ Mé dámy zkřivily rysy. Vannozza luskla prsty a poslala je pryč. Musela jsem se ovládnout, abych se nepotopila ještě hlouběji. „Buďto se zvedneš, nebo tě vytáhnu za vlasy,“ prskla Vannozza a s rukama v bok se postavila hned vedle kádě zahalené plátnem. Stačil jediný pohled na ty hrubé červené prsty – sbírala jimi hrozny ve svých vinicích a zardousila nesčetné množství slepic do polévky –, abych si byla jistá, že přesně to také udělá. Nadechla jsem se a vstala. V potůčcích ze mě stékala parfémovaná voda, odkapávala z ňader s růžovými bradavkami – jež mě v posledních dnech tak bolela, že jsem se přistihla, jak si je

v soukromí své postele hladím –, kanula přes boky a sbírala se mi v klíně, jejž spalovala touha, od níž mi v noci dokázaly ulevit jedině vlastní prsty. Matka si mě prohlédla od hlavy k patě. „Kdy jsi začala krvácet?“ Věděla jsem, že se s vyhýbavou odpovědí nespokojí. „Před osmi měsíci.“ „Už tak dlouho?“ Odfrkla si. „A nikdo nic netuší. Ale, ale, máš toho ze mě víc, než jsem myslela.“ Vzala ze stolu ručník a hodila mi ho. Až mě zamrazilo, když dodala: „Nemůžeš to tajit věčně. Rodrigo tě sice posílá do Pesara, protože si myslí, že je to nejlepší, ale jakmile se ocitneš v domácnosti svého manžela, má Giovanni plné právo naložit s tebou, jak se mu zachce.“ Vystrčila jsem bradu. „To nemá. Papá připojil ke svatební smlouvě podmínku, v níž se říká, že…“ „Vím, co tam stojí. Ví to celá Itálie. Všichni se tomu smějí a vysmívají se Giovannimu, že souhlasil. Přesto je muž a muži jsou zvyklí, že když jim vzkypí krev, je po jejich. Budeš daleko od Říma, daleko od otce a bratrů, ode všech, kdo tě mohou chránit. Co uděláš pak? Necháš tu svou služku a trpaslici zatarasit dveře? Stačí jedna rána a skončí s nohama nahoře hned vedle tebe. Kdyby chtěl, může si vás rovnou vzít všechny tři.“ Její slova ve mně probudila vzpomínku na jinou trojici, již už jsem viděla při činu. Sevřela jsem ručník. „On… není takový. Giovanni by mě nikdy nenutil násilím.“ „Ne? Už jsi ho snad vyzkoušela, že víš, co by udělal, a co ne?“ Dívala se na mě. Když se konečně usmála, nebylo v tom pranic veselého. „Jde ti snad o tohle? Že bys skutečně chtěla, aby s tebou otec poslal do Pesara i tu děvku?“ „Ne,“ odmítla jsem rychle a okamžitě mi došlo, že jsem se prozradila. „Ne?“ opakovala. „A já myslím, že ano. Požádalas ho o to. Otázka je, proč mu chceš upřít jeho souložnici. Vím, že ji nemáš ráda – žádná žena by nemohla –, ale on ji bude postrádat.

140

141



princezna

Francouzi řinčí zbraněmi; Sforza kuje pikle; polovina římských baronů ho nenávidí. Má spoustu jiných problémů, tak nač taková krutost, že ji odvezeš až do Pesara, když víš, jak ho to ranní…“ Náhle se zarazila. Zatvářila se užasle. Zvrátila hlavu a chraplavě se rozesmála. „Ma, naturalmente! Děláš to záměrně. Chceš, aby tvůj manžel šoustal ji místo tebe.“ Odhodila jsem ručník, potřebovala jsem rychle z kádě. Na vlhké podlaze jsem uklouzla a zachytila jsem se matčiny masité paže. Potřebovala jsem nějak odvrátit podezření. „Pokud ano,“ vydechla jsem, „budu v bezpečí. Zůstanu intacta.“ Vytrhla se mi. „Dio mio, na podobné hry jsi moc naivní.“ Netajila se pohrdáním jako během celého mého dětství, kdykoli jsem za ní přišla s odřeným kolenem nebo ukopnutým palcem, dokud jsem nepochopila, že mě nemá ráda. Nevadilo mi to. Jen ať mě uráží, pokud si bude myslet, že jsem se jen chtěla vyhnout manželskému loži. „Myslíš, že ho ta coura udrží mimo tvou postel?“ pokračovala. „Jestli ano, nevíš o světě vůbec nic. Manželé mají semene na rozdávání.“ Její veselí odeznělo; s nezájmem pokrčila rameny. „Ale souhlasím. Je načase. Ta ženská si nezničí postavu tím, že by tvému otci dala další dítě, a my ani nic takového nechceme; musela bych její potomstvo vlastnoručně uškrtit. Je třeba zbavit se jí – jí i té hloupé Adriany, která dovolila, aby si la Farnese dělala, co chce, místo aby ji s manželem pěkně zamkla v Basanellu.“ Matčino opovržení mě zaskočilo. Vždycky jsem si myslela, že k Adrianě chová relativní úctu, už jen proto, že jí Adriana prokázala službu a vzala si mě na starost. Rozčileně si povzdechla a sundala z věšáku na stěně můj župan. „Další výstřednost: kdo potřebuje celou komnatu ke koupání, dokonce s vnitřním potrubím? La Farnese musí mít v kundě zvonečky, že tvůj otec za tenhle její chrám utratil tolik peněz.“ Převázala jsem si župan v pase. Matka dodala: „Předpokládám, že ji chceš zničit. On nestrpí, aby mu zanášela. Veškerá

svatost stranou, je jako všichni muži: myslí si, že ho může strkat, kam ho napadne, ale nebesa chraň, kdyby některá z nás udělala totéž.“ „Ano,“ potvrdila jsem nejistě, „chci ji zničit.“ Byla to pravda, ačkoli mě matčina vnímavost tak vykolejila, že jsem pocítila náhlou potřebu vše přiznat. Honem jsem si připomněla, že ani přes momentální vzácnou shodu není moudré matce důvěřovat. Kdyby zjistila, že mě Cesare pověřil špehováním Giovanniho, vyzvonila by to otci. Ženské intriky se ode mě očekávaly, mužské ne. Náhle mě chytila za bradu. „Měla bys vědět, co děláš. Protože jakmile bude po všem a tvůj otec ji zavrhne, budeš se muset manželovi podvolit. Rozumíš? Nemůžeš zůstat panna. Nechej ho, aby si s la Farnese hrál, dokud nebudeš mít důkaz, pak se postarej, aby si to odskákal. Dupni si a křič; házej věcmi a zabouchni mu dveře před nosem. Ale nakonec mu odpustíš. Odpustíš a pozveš ho do lože. Roztáhneš nohy, zavřeš oči a dovolíš mu, aby tě obdělával tak často, jak je třeba, dokud neotěhotníš. Teprve pak ho můžeš nechat zatoulat se jinam, protože budeš matka jeho dědice, nadřazená všem ostatním, dokud vás smrt nerozdělí. A koho zajímá, kam bude chodit ukájet svůj chtíč, pokud tě tím nebude trýznit?“ Zabořila mi prsty pod bradu. Její ledově modré oči se tolik podobaly mým, jako bych se dívala do zrcadla, přesto jsem vnímala onu děsivou absenci soucitu, způsobenou činy, jaké jsem si ani nedovedla představit, obětováním, kompromisy a ztrátou veškeré nevinnosti. „Syn, zrozený z jeho semene. Jedině ten ti zajistí bezpečí. Zapomeň na všechno, cos slyšela o politice nebo válce; to není tvá starost. Nikdy nebyla. Musíme přežít. A lepší ten, za něhož jsi provdaná, než kdovíjaký jiný, kterého by ti vybrali příště.“ Na bradě mi zůstaly stopy po jejích krátkých nehtech. Vannozza zamířila ke dveřím. „Neudělej hloupost, nemysli si, že jsi výjimečná,“ řekla náhle. „Když jsme mladé, věříme, že si život omotáme kolem prstu, ale on nás naučí, kdo je silnější.

142

143


Nakonec jsi jen žena. Pokud selžeš, žádná druhá šance nepřijde. Odejdi do Pesara a staň se manželkou; roď syny, stárni a zemři ve vlastní posteli. Nikdy nevíš, kdy se k tobě Štěstěna otočí zády. Ty moudřejší z nás dovedou přijmout, co se nabízí, dokud je čas.“ Prudce otevřela a přistihla vylekanou Murillu s Pantaliseou s uchem na dveřích. Beze slova prošla kolem nich. „Mamá,“ zavolala jsem, překvapená tím, oč ji chci požádat. Zastavila se. Když se na mě otočila, spatřila jsem v jejích očích cosi, co jsem tam nikdy dřív neviděla – neochotný obdiv. „Můj Arnacino,“ řekla jsem. „Musím ho tu nechat. Mohla byste…?“ Stroze přikývla. „Mohla – pokud mi to zvíře nepoleze do spižírny.“


princezna

pouštěli jsme Řím za poryvů květnového větru, doprovázeni vojáky a zástupem mulami tažených vozů vrchovatě naložených mým nábytkem a truhlami plnými věcí. Papá nás vyprovodil k Porta del Popolo, městské bráně vedoucí na Via Flaminia. Obklopen svými úředníky sesedl z bílé muly a se slzami v očích mě pevně objal. Trval na tom, abych mu každý týden psala, dokonce zajistil zvláštního posla, který bude doručovat naši korespondenci. Když mě pak políbil na tvář Cesare, sevřelo se mi hrdlo,. „Věř mi, nebude to na dlouho,“ pošeptal mi a já cítila na kůži jeho dech. Srovnala jsem krok své klisny s Giuliiným koněm. Otec se díval, jak projíždíme branou, a já se ohlížela přes rameno. Na-

padlo mě, že viditelně zestárl, a pochybovala jsem o svém rozhodnutí; když potom papá zvedl ruku ve zdrceném pokynutí na rozloučenou, málem jsem se rozjela nazpátek. Šeptem jsem se modlila za jeho bezpečí, pak jsem konečně upřela oči vpřed. Jely jsme mlčky, dokud Giulia neřekla: „Doufám, že můžeme zapomenout na všechny malicherné roztržky. Chtěla bych, aby se z nás znovu staly přítelkyně. I tvůj otec si to přeje; bojí se, že se odcizíme.“ „Ano? To nemůžeme dovolit. Papá má i tak starostí víc než dost.“ Přiměla jsem se stisknout jí ruku, abych dokázala, že vůči ní nechovám žádnou nevraživost. Giovanni, který jel po mém druhém boku, zamumlal něco v tom smyslu, že pojede zkontrolovat předvoj, a vzdálil se. Giulia vzdychla. „Tvůj manžel se opravdu snaží; potěšilo mě, že ses rozhodla odjet s ním. Chce, abys byla šťastná, i když má před sebou nelehký úkol – musí se zavděčit dvěma pánům.“ Její slova mě rozčílila; Giulia mluvila, jako by věděla o mém manželovi vše – což také evidentně věděla. „Musíme tedy udržovat jeho domácnost v Pesaru veselou,“ přinutila jsem se říci. „Aby si měl kde odpočinout.“ „Ano! Změníme Pesaro tak, aby bylo hodno tvé přítomnosti.“ Důvěrně se ke mně naklonila a mně to bolestně připomnělo dřívější časy v Adrianině paláci, kdy jsme skutečně byly jako sestry. „Vannozza se pokusila ukrást z tvého věna, co mohla, ale Adrianě se podařilo dostat většinu zpátky. Máme tolik kožešin, brokátu a hedvábí, že bychom oblékly celou armádu.“ Zasmála se. „Uděláme z toho takovou slavnost, každý večer nové šaty a nová zábava. Brzy ti bude závidět i samotná Isabella d’Este.“ Tváře jí zrůžověly. Zřejmě už zapomněla, že armáda je přesně ta hrozba, jíž budeme čelit, pokud dojde ke vpádu Francouzů, nebo že nechala v Římě v péči sloužících svou roční dceru. Dokázala myslet jedině na radovánky. Byla bych jí to připomněla, ale nechtěla jsem zhatit celou iluzi. Místo toho jsem

144

145

DVANÁCTÁ KAPITOLA

O



princezna

Cesare by možná do Pesara dokázal dojet za den, ale nám to zabralo dva úmorné týdny. Cesty byly v neutěšeném stavu, plné děr, v nichž vázla kola povozů a naše muly si v nich lámaly nohy. Při přechodu přes Apeniny hrozilo přepadení lapky, proto bylo cestování v noci nebezpečné. Nezbývalo nám než do setmění vyhledat bezpečí mezi hradbami, čímž jsme zasévali zmatek mezi dychtivé obyvatele malých měst, kteří na takovou návštěvu nebyli vůbec připraveni. Konečně jsme odpoledne 8. června dorazili do Pesara za průtrže mračen, promáčení na kůži; napadlo mě, že navzdory Giovanniho tvrzení musejí mít komáry i zde. Jela jsem vedle Giovanniho. Nad námi visely z balkonů mokré prapory jako zplihlé hadry; ulice vedoucí k Giovanniho paláci lemovali jásající a blátem potřísnění obyvatelé. Hezké přijetí, jenomže než jsem se dostala do svých komnat v prvním poschodí paláce, byla jsem promrzlá na kost a cvakaly mi zuby. Mé dámy mě svlékly z mokrého sametu a Pantalisea se pokoušela zajistit, aby z kuchyně nanosili teplou vodu. „Ne,“ odmítla jsem a vlezla si v kožešinovém županu do postele. Povlečení bylo provoněné čerstvými snítkami rozmarýnu, ale ani byliny nemohly rozptýlit přetrvávající zápach vlhkosti. Mé dámy začaly mávat draperiemi a pokoušely se vyplašit a pozabíjet komáry v rozích komnaty. „Jako by se o tenhle dům roky nikdo nestaral,“ poznamenala jsem. „Kdybych si teď dala koupel, byla by to má smrt. Chci si jen odpočinout.“ Okamžitě jsem usnula bezesným spánkem. Když jsem se probudila, do oken se opíralo jasné slunce. Po úmorné cestě v dešti to byl milý pohled, stejně jako na mé dámy, které už na mě čekaly.

„Dona Giulia už tu byla dvakrát,“ oznamovala Pantalisea, když jsem celá ztuhlá vylezla z postele. „Dychtí naplánovat dnešní večerní festa.“ „Chce dnes pořádat večírek? Zešílela snad? Jsem tak rozbolavělá, že nemám na tanec ani pomyšlení.“ Přešla jsem ke stolu – dámy mi tam připravily čerstvý hnědý chléb, kus bílého sýra, vodou naředěné víno a misku třešní. Měla jsem pořádný hlad. Jakmile jsem se dost najedla, cítila jsem se mnohem lépe, byť se mi stále podlamovala kolena a stehna jsem měla namožená po dlouhých dnech v sedle. Ozvalo se naléhavé zaklepání. Jedna z mých nejnovějších dam, hezká plavovláska Nicola, šla otevřít. Giulia se protlačila kolem ní. V rudém hedvábí celá zářila, vzala si rukávy s ozdobnými prostřihy a vlasy propletla ozdobnými stužkami a perlami, jako by se chystala na návštěvu do Vatikánu. Na prstech se jí blýskaly prsteny, v uších se jí houpaly náušnice s topazy a diamanty, které na mně vymámila. „Konečně jsi vzhůru,“ zvolala. „Už jsem si myslela, že strávíš celý den v posteli jako Adriana. Chuděra, cestování už jí nesvědčí, přece jen není nejmladší. Měla zůstat v Římě.“ Giulia mě přelétla kritickým pohledem. „Hodláš se obléknout? Tvá domácnost čeká, chtějí tě přivítat. Giovanni je se svými rádci. Měly bychom se do toho dát a všechno tu uspořádat, dům se zdá dost tmavý a zanedbaný. Jakmile ale rozmístíme tvé věci, bude ucházející, přinejmenším než najmeme odpovídající umělce, aby zkrášlili stěny. Dámy nám mohou pomáhat.“ „Myslím, že by paní měla…,“ chtěla Pantalisea protestovat, ale zarazila jsem ji posunkem ruky. „Donna Giulia má pravdu. Jsem nyní signora a tohle je můj dům. Přineste mi šaty.“ Napadlo mě, že zatímco jsem spala, Giulia měla pro sebe můj nový dvůr i Giovanniho, ale rozhodla jsem se na to nemyslet. Ani ona by se neodvážila, ne tak krátce po našem příjezdu.

146

147

se jen smála a připojila se k ní v okázalém plánování, přestože jsem dychtivě očekávala hodinu, kdy budu moci zpečetit její osud.



princezna

Jakmile mi mé dámy zapletly vlasy a pomohly mi do růžových sametových šatů s úzkými rukávy, Giulia mě provedla jednopodlažním palácem. Nechal ho postavit dědeček mého manžela, neohrožený kondotiér, který zbohatl bojem proti milánskému nepříteli. V porovnání s palácem Santa Maria in Portico to byl dům zoufale provinční a holé stěny s olupující se omítkou mluvily o manželově chudobě. Na druhé straně – sala grande měla půvabný, byť zašlý dřevěný pozlacený strop, zvenčí se dům pyšnil krásnou branou a v horní lodžii byla zasazena okna ze skutečného skla, aby dovnitř mohlo slunce, ale ne chlad. Bylo zde také vnitřní nádvoří a zahrada s kašnami a ucházejícími replikami starožitných soch. Giulia vzdychla. „Obávám se, že město není o mnoho lepší. Kromě hlavního náměstí a katedrály v Pesaru snad sto let nikdo nic nerenovoval.“ „Alespoň že neprší,“ odpověděla jsem a hnala sloužící přemístit nábytek v sálu tak, abychom dovnitř mohli nanosit, co jsem přivezla. Když se Giovanni s unavenýma očima vrátil z porady, našel místnost ozářenou svícemi zasazenými v mém zlatém lustru, na stěnách hedvábné a vlněné tapiserie s výjevy ze Starého zákona, pod nohama turecké koberce a třásněmi zdobené draperie přehozené přes poškrábané stoly a příborníky. Ostražitě se otázal: „Čekáme společnost, ženo?“ Vzala jsem jej za ruku. Trhl sebou. Dotkla jsem se ho od svatby poprvé. „Měli bychom. Musíš vzkázat šlechtě, že bys rád představil svou choť. Můžeme najmout hudebníky a uspořádat hostinu s vínem a tancem.“ Odvedl mě ke krbu, mimo doslech mých dam. „Bohužel si to nemohu dovolit. Rada mě právě upozornila, že pokladnice zeje prázdnotou. Měsíce v Římě mě vysály do poslední mince a bratranec Il Moro odmítá vyplatit na condotta jediný dukát.“ Poslední část věty obtěžkal vyčítavým tónem, jako bych nějak mohla za jeho finanční situaci.

Vzdychla jsem. „To je vskutku znepokojivé. Ale Il Moro a papá jsou v rozepři kvůli Neapoli a Francouzům, takže můžeme sotva očekávat nějaké peníze, dokud budeš ve službách obou.“ „A co mám dělat?“ Prohrábl si vlasy. „Sotva si mohu dovolit služebnictvo, a když jsi tu nyní ty…“ Zavrtěl sklesle hlavou. „Byla to chyba, táhnout tě až sem, paní. Měl jsem tě nechat v Římě, nemyslel jsem na tvé pohodlí.“ Ne, to skutečně nemyslel, navíc lhal, když mi líčil zdraví prospěšné klima v Pesaru. Přesto jsem řekla: „Jen se rozhlédni, copak to tu nevypadá útulně?“ Opřela jsem se o něj a políbila jej na tvář. Bylo to mé druhé spontánní gesto náklonnosti a Giovanni strnul, jako by si nebyl jistý, kam mířím. „Nech to na mně,“ uklidňovala jsem ho. „Napíšu papá a požádám o potřebné prostředky. A do té doby – já přece také něco mám. A co je mé, je i tvé, můj pane.“ Zdržela jsem se otázky, jak naložil s měšcem, co po něm hodil Cesare, nebo kam se poděla poslední splátka mého věna, již musel obdržet. Papá by mě nenechal odjet nezaopatřenou. Přesto jsem držela jazyk za zuby. Chudoba dělá z Giovanniho našeho dlužníka – což jen vyhovuje Cesarovu plánu. Dokud se můj manžel bude snažit lízat ruku, která jej krmí, nebude mít takovou chuť intrikovat s Il Morem. „Posaď se.“ Nalila jsem mu z karafy víno. „Povím Giulii, aby ti nechala připravit jídlo, a pak si musíš odpočinout.“ Zanechala jsem jej u krbu s překvapeným výrazem ve tváři a pohárem v ruce a vrátila se ke svým dámám. Giulia mě podezíravě pozorovala, bylo zřejmé, že poslouchala. „Právě jsi s ním naložila, jako bys byla vdaná celou věčnost. Možná mou společnost přece jen vůbec nepotřebuješ.“ Obrátila jsem oči v sloup. „Nesmysl. Jak bych to tu bez tebe zvládla? Vždyť ještě ani neznám jména sloužících v tomhle domě. Mohla by ses mu, prosím, postarat o večeři a o společnost? Musím napsat papá.“ Ztišila jsem hlas do důvěrného šepotu. „Zdá se, že potřebujeme založit.“

148

149



princezna

O týden později, po několikadenních oslavách na můj účet, které plnily břicha hostů zvěřinou a klaretem (a vyplenily mé omezené finanční zásoby), přišla z Říma odpověď spolu s balíčkem dopisů od otce; doručil ji otcův tajemník don Antonio Gacet. Když se přede mnou ukláněl a jeho hluboko posazené katalánské oči se rozhlížely po mé nové domácnosti, všimla jsem si mezi jeho doprovodem nečekané postavy. Michelotto nonšalantně pokývl, aby mi naznačil, že ví, že jsem ho poznala. „Svatý otec silně prožívá vaši nepřítomnost,“ vykládal Gacet. „Je zarmoucený, že nejste vy a paní Giulia a Adriana ubytovány způsobem, na jaký jste zvyklé.“ Spolu se zapečetěnou obálkou mi předal těžký kožený měšec. „Toto je prozatím vše, co vám mohu předat, ale v obálce najdete akreditivy. Vzhledem ke stávajícím nepokojům není situace v medicejské bance tak spolehlivá, jak bychom rádi, Jeho Svatost má však i jiné prostředky. V případě nutnosti smíte tyto dopisy vyměnit za čerpání z jeho zdrojů.“ „Vážím si toho.“ Předala jsem je Adrianě, která stála na stráži vedle mého křesla. Už se probrala z dvoudenních mrákot a vrhla se na bojiště jako tygřice, ovšem zjistila, že jsem se krásně obešla bez ní. Protože v mnou nastoleném chodu domácnosti nedokázala najít trhlinu, pronásledovala mě na každém kroku – což bylo poměrně obtěžující, protože s ní za patami jsem těžko mohla začít odhalovat Giovanniho tajná jednání. Nyní však bylo naléhavě třeba se jí zbavit, alespoň nakrátko. „Doufám, že jsem Jeho Svatosti nezpůsobila zbytečné starosti,“ pronesla jsem. „Obávám se, že jsem otci vylíčila situaci zde mnohem horší, než ve skutečnosti je. Zio Adriano, snad bychom mohly sepsat dopis, v němž bychom Svatému otcii po-

děkovaly za velkorysost a ujistily ho, že se máme dobře, přestože nám velmi schází.“ Adriana se rozzářila, že může být užitečná i jinak než jako hlídací pes. „Vynikající nápad. Nejprve ti ale musím přečíst jeho dopisy a…“ „Ale ne!“ přerušila jsem ji s předstíraným zděšením. „Docela jsem zapomněla, že jsem slíbila postarat se o přípravy kvůli očekávané návštěvě.“ Omluvně jsem se na Gaceta usmála. „Můj pan manžel pozval slavnou Caterinu Gonzagu a jejího manžela hraběte Ottaviana a já bych byla ráda, kdyby bylo vše dokonalé. Obávám se, že tento dům dosti utrpěl absencí ženské ruky. Máte k projednání s donnou Adrianou nějaké záležitosti, jež nevyžadují mou přítomnost?“ Gacet přikývl – přesně jak jsem doufala. „To vskutku mám.“ Otočil se k Adrianě. „Jeho Svatost pro vás má důležitá doporučení, má paní.“ „Skutečně?“ Adriana málem zatleskala radostí. „V tom případě si je musím ihned vyslechnout. Pojďte se mnou do studovny. Lucrezie, o ten dopis se postaráme později…“ „Ano, ano. Jakmile budete s donem Gacetem hotovi, pošlete mi vzkaz.“ Už jsem se zvedala z křesla a kynula svým dámám. Když jsme míjely Gacetův doprovod, pohlédla jsem na Michelotta. Založil si čapku do podpaží a následoval mě. Nařídila jsem Nicole a Murille, aby zůstaly u vchodu do zahrady, a zavedla Michelotta po štěrkem vysypané pěšině mezi ovocné stromy. Pantalisea šla kus za námi, protože by nebylo vhodné, abych s ním zůstala zcela o samotě. Byla jsem vděčná, že se Giulia odebrala do svých komnat, aby si zdřímla. Chtěla být před příjezdem Cateriny Gonzagy odpočatá, slyšela totiž, že Giovanniho bývalá švagrová se proslavila svou krásou. Giovanni byl rovněž nepřítomen, odjel do své Villa Imperiale v kopcích, aby obhlédl město a připravil pro naše hosty lovecký víkend. „Kdyby se někdo ptal,“ obrátila jsem se k Michelottovi, „řeknu, že jsi mi přivezl zprávy od bratra, kardinála z Valencie. Předpokládám, že nějaké máš…?“

150

151

Giulia opatrně přikývla a zamířila k Giovannimu. Zvedl hlavu, vykulil oči. I přes sál jsem viděla, jak mu zčervenaly tváře. Usmála jsem se. Cesare by na mě byl hrdý.



princezna

„Ano, jistě.“ Jeho zvláštní břidlicově zbarvené oči se zaleskly. „Jeho Eminence má pro vás také důležité rady.“ Usmála jsem se. V rustikálním prostředí Pesara působil Michelotte velmi nemístně – dvoubarevné kalhoty, vypasovaná tunika, boty se širokými lemy… ne, nikdo jej nemohl považovat za zdejšího! „Jak se Cesare… tedy, Jeho Eminence, jak se má?“ „I já ho oslovuji jménem, má paní. V soukromí si na oficiality nepotrpí. Každopádně se nemá tak dobře, jak bychom si přáli. Situace se komplikuje. Jeden z našich informátorů ohlásil, že Francouzi se už začali připravovat na přechod přes hory. Prozatím je zdržuje především konstrukce zvláštního dopravního prostředku pro nová děla, co si chtějí přivézt – lehké kanony, které dokáží plivat železo místo kamení a mají větší dostřel. Král Karel se chvástá, že zboří neapolské hradby a pohřbí Alfonsa v troskách.“ „Dio mio.“ Zmocnily se mě obavy. „Hrozí něco Římu?“ „Kdo ví? Francouzi jsou divoši; jakmile se do nás pustí, dá se od nich čekat všechno možné. Jeho Svatost poslala králi Karlovi příkrý dopis, v němž jej kárá za rušení klidu, ale pustila se do opevňování Andělského hradu pro případ, že by v něm musela vyhledat útočiště. Můj pán Cesare rovněž dělá vše, co může, aby získal ostatní na naši stranu; o Slavnostech těla a krve Páně nechal kázat ve všech papežských státech a varoval, že pokud vpadnou Francouzi do Itálie bez odporu, utrpí tím všichni. Dosud vzala jeho varování na vědomí jedině Neapol. Král Alfonso chystá své šiky, ale baroni ze střední části Emilia-Romagni hledají jedině výhody, zatímco ostatní městské státy zůstávají neutrální. La Serenissima je příliš mocná, aby se obávala invaze. Florencie nás podpoří, pokud bude moci, ale Medicejsko obléhá ten ďábel Savonarola a Milán, jak víme, je svolný roztáhnout před Karlem nohy – má paní promine.“ „Jistě.“ Chvíli jsem se soustředila na cestu před sebou a pokoušela se nepředstavovat si děsivý obrázek, jak se Francouzi ženou jako barbarské hordy do naší země.

„Vaše pomoc je nezbytná,“ dodal Michelotto. „Můj pán Cesare je toho názoru, že jakmile signor Giovanni obdrží z Říma rozkaz Jeho Svatosti, měla byste odkrýt pravdu o jeho jednání s Milánem.“ „Rozkaz?“ Zastavila jsem se. „A jaký rozkaz?“ „Prostřednictvím condotta je váš manžel vazalem Jeho Svatosti a měl by se připojit k naší obraně Neapole.“ Nevěřícně jsem se zasmála. „Můj manžel? A přidat se k Neapoli? Nikdy nebude souhlasit. Je příbuzný s Milánem a… Nebo snad můj otec a bratr chtějí Giovanniho přinutit, aby si vybral?“ „Nebudu předstírat, že znám jejich záměry, má paní, ale je zřejmé, že celou situaci obdivuhodně chápete, jak mě můj pán ujišťoval.“ Jako by vedle mě stála matka, slyšela jsem její hlas: Neudělej chybu a nemysli si, že jsi výjimečná… Nakonec jsi jen žena. Zavřela jsem oči a zapudila její slova. Mýlila se. Nejsem jako ona. Předčím ji i všechny ostatní, protože jsem Borgia. „Co mám udělat?“ otázala jsem se. Michelotto ztlumil hlas. „Domníváme se, že odsud budou odeslány dopisy do Milána ujišťující Il Mora, že je mu Giovanni k službám.“ „Dopisy? Ale jak bych mohla…?“ Nedopověděla jsem. Michelotto vytáhl z pláště měšec. Rozvázala jsem jej a uvnitř spatřila nebroušené rubíny. „To je hotové jmění!“ „To skutečně je. Drahokamy není tak snadné vystopovat a budete muset uplácet. Jeden ze signorových tajemníků vyjádřil ochotu spolupracovat.“ Zastrčila jsem váček do kapsy u sukně a ohlédla se přes rameno. „Jeho lidé mu slouží již roky,“ zašeptala jsem, ačkoli jsme byli sami až na Pantaliseu, usazenou na lavičce kus od nás. „Pochybuji, že by se mnou některý spolupracoval…“ „Tenhle bude.“ Michelotto se usmál, až se mu roztáhla jizva. „Jmenuje se Zacapo. Vyhotoví opisy signorovy korespondence. Jakmile dopisy přečtete, musíte nám po obvyklém poslovi pře-

152

153



princezna

ístností se rozezněl Giuliin smích. Seděla jsem na svém pódiu a sledovala, jak se uvelebila na stoličce uprostřed parketu s loutnou a kolem ní se shluklo několik mladíků v úzkých kalhotách, zatímco nevrlé šlechtičny z Pesara s tvářemi pokrytými líčidlem seděly v křeslech a mračily se. Od chvíle, kdy do Pesara přibyli Giovanniho bývalá švagrová Caterina Gonzaga a její manžel hrabě Ottaviano, uplynuly dva týdny. Zvěsti o Caterinině kráse se k Giuliině radosti nepotvrdily. Hraběnka měla způsoby sice stejně vybrané jako ošacení, ale připomínala spíš Eponu než Venuši: byla příliš vysoká, měla hranatou čelist, úzké rty, blízko sebe posazené oči, mužské ruce a rázný krok. Když Caterina poprvé vystoupila z kočáru, Giulia téměř předla; vzápětí se pokusila oslnit hraběnku výstředním oblékáním, ať již vyrážela na lov nebo nás po hostině bavila hudebním vystoupením, zkrátka: pořád poletovala kolem jako exotický pták. Zprvu se mi zdálo, že Caterina nic nevnímá, ale brzy projevila svůj temperament. Strávili jsme několik dní ve Villa Impe-

riale a ona Giulii překonala při každém lovu – nikdo se neuměl držet v sedle jako Gonzagové, proslulí jezdeckým uměním v jakémkoli terénu. Ovšem zároveň se Caterina postarala, aby se její tmavooký a mužný manžel – výrazně menší než ona, což bylo komické – držel od Giulie co nejdál. Když nyní Giulia rozezněla struny loutny a její sladký hlas pěl slova o lásce – přičemž nakláněla hlavu tak, aby předvedla drahokamy ozdobené pletence vlasů –, Caterina se ke mně naklonila a pošeptala mi: „Došla jsem k závěru, že manželka musí být buďto velmi sebevědomá, nebo pošetilá, pokud si u sebe drží takovou ženu.“ Mávla přitom rukou k našim manželům sedícím naproti. Sledovali la Farnese, jako by byla zhmotněním anděla. Zaskočeně jsem uchopila pohár. „Donna Giulia je mi drahou přítelkyní. Dokud jsme bydlely v Římě, chovala se ke mně jako sestra. Nemám se od ní čeho obávat.“ „Ano?“ Caterina v úsměvu odhalila žluté zuby. „I ta nejdražší ze sester bude bojovat o nadvládu, pokud vycítí, že je ve výhodě, což tato očividně vycítila.“ Polil mě chlad. Vybavila jsem si Giovanniho, jak k sobě Giulii přitáhl v posteli. Přinutila jsem se k opovržlivému smíchu. „Naznačujete snad, že by se pokusila…?“ „Mluvíte, jako by to bylo nemožné,“ řekla Caterina chladně. „Podle toho, co jsem viděla, vaše milující sestra prahne po pozornosti. A když taková žena žije v blízkosti Giovanniho… znám jej už léta, byl přece ženatý s mou zesnulou sestrou. Vždycky měl sklony nechat se snadno zlákat pozváním. A pokud se nemýlím, od vás se mu zatím žádného nedostalo.“ S naprostou otevřeností se ke mně otočila. „Jsem příliš smělá?“ Zavrtěla jsem hlavou a pohlédla na manžela. Zdál se zneklidněný, ale tak to v posledních dnech chodilo. Náklady spojené s návštěvou Gonzagů jej ničily. Neustále se strachoval o peníze, o Francouze a Milán, a kvůli tomu všemu příliš pil. Pokud jsem věděla, zatím se nedopustil ničeho nevhodného, každý večer se

154

155

dat všechny podstatné informace. Máte k dispozici někoho důvěryhodného? A nesmíte dát najevo, že Zacapa znáte.“ „Ano. Pantalisea mi pomůže.“ Cestou zpět mě tížil měšec s rubíny. Pantalisea vstala. Podala jsem Michelottovi ruku. „Vyřiď, prosím, Jeho Eminenci, že se vynasnažím naplnit jeho očekávání. Doufám, že bezpečně dorazíš zpět do Říma.“ Dohoda byla uzavřena. Než jsem se odvrátila, zachytila jsem Michelottovo mrknutí.

TŘINÁCTÁ KAPITOLA

M



princezna

opilý odpotácel do postele. Zjistila jsem také, že v rozporu se svým prohlášením při naší svatební hostině skutečně tančit neumí a všech soirée se účastní velmi neochotně, protože musí maskovat svou neschopnost. Ale co když jsem se pletla? Nenašli s Giulií způsob, jak obejít mou bdělost? Zatímco jsem zvažovala tuto nepříjemnou myšlenku, signor Ottaviano vstal od stolu. Caterina strnula. Její manžel prošel kolem nás k Giulii, počkal, až ukončí svůj přeslazený recitál, a zvolal: „Bravissima!“ Začal tleskat a přiměl nás ostatní, abychom se připojili. Giulia napřáhla ruku, aby ji mohl políbit. „Jak jsem řekla,“ poznamenala Caterina, „ženy jako ona nesnesou přehlížení.“ „Ano. Začínám chápat, o čem mluvíte.“ „Skutečně? To se mi ulevilo. Vlastně jsem přemítala o malém úskoku, jehož jsem dnes odpoledne byla svědkem.“ Odtrhla jsem pohled od Giulie. „Co… co prosím?“ „Ach, cara, před mnoha lety jsem i já byla novomanželka. Poznám intriky, když je vidím. Ta vaše dáma, ta tmavovlasá s velkýma očima, se pokoušela ukrýt… nějaké dopisy, že? Vyhnala jste mě z pokoje tak rychle, že jsem vám ani nestačila povědět, že pokud kontrolujete korespondenci téhle la Farnese, schvaluji to. Na vašem místě bych udělala totéž.“ „To není… já jsem rozhodně…“ V duchu jsem proklela svou i Pantaliseinu neschopnost. Byly jsme ohledně plánovaných schůzek se Zacapem tak opatrné, že jsem pomalu ani nevěděla, jak ten člověk vypadá. Pantalisea jej popisovala jako hubeného nervózního mužíčka s očima jako korálky a zkaženým dechem. Byl také velmi chamtivý a shrábl každý rubín, který mu Pantalisea přinesla, přestože neměl žádné nové zprávy. Dušoval se, že zatím mému choti žádné významné dopisy nepřišly. Kdykoli se Pantalisea vrátila s prázdnýma rukama, sílily ve mně pochybnosti, že Giovanni skutečně pracuje proti mé rodině – až do dnešního odpoledne po lovu, kdy jsem vstoupila spolu s Caterinou do svých komnat. Právě

jsme se smály tomu, jak Giulia málem sletěla z koně, když se kolem ní Caterina prohnala při pronásledování kance. Uvnitř jsme zastihly Pantaliseu s červenými tvářemi, rychle cosi ukryla za zády. Zatím jsem ještě neměla příležitost zjistit, co přinesla. Musela jsem Caterinu vyprovodit s chabými výmluvami, převléknout se ze zabláceného loveckého úboru, vykoupat se a připravit na hostinu. Celou tu dobu jsem proklínala Pantaliseinu neohrabanost. Měla jsem v úmyslu prozkoumat dopisy dnes večer. Caterina zhodnotila mé zaražené mlčení. „Ach tak, vidím, že je to vážnější. Mohu být tak smělá a nabídnout vám radu? Jedna věc je zbavit se sokyně, ale zrazovat manžela docela jiná. Pokud by pojal podezření, že ohrožujete jeho čest, má právo vás uvěznit nebo popravit.“ Nedokázala jsem ze sebe vymáčknout ani slovo, bála jsem se, že mě tato vnímavá žena zcela prohlédla. „Ale manželky se musejí navzájem podporovat,“ pokračovala. „Musíme chránit své společné zájmy. Neprozradím ani slůvko. Snad bych od vás mohla žádat malou protislužbu?“ S úlevou jsem přikývla. „Stačí říci.“ „Jen se nebojte, řeknu si.“ Caterina se otočila k parketu, hudebníci spustili skladbu a její manžel přemluvil Giulii k tanci. „Jen potřebuji trochu času, než to rozvážím.“ Vztyčila se jako věž, kolem ní rozlily bohaté záhyby meruňkových šatů. „Prozatím se domnívám, že je načase, abychom dali našim signori, co jim patří.“ Zamířila na parket, přinutila Giulii odstoupit a zaujala její místo. Právě jsem se otáčela k Giovannimu, když mě něco napadlo. Giulia stála nehybně na parketu, zuřila, že ji Caterina připravila o kořist. Pokynula jsem Giovannimu, on neochotně sestoupil z pódia; když přišel ke mně a já ve tváři ucítila jeho ovíněný dech, řekla jsem tiše: „Jsem moc unavená, ráda bych si šla lehnout. Nebude ti to vadit, manželi? Giulia nemá partnera a víš, jak ráda tančí.“ „Pokud na tom trváš.“

156

157


„Grazie, Signore.“ Sklopila jsem hlavu a zpoza řas sledovala, jak napřáhl ruku a Giulia jej odměnila zářivým úsměvem. Zaujali pozici vedle Gonzagů, což Caterinu zaskočilo. Po našem rozhovoru zřejmě nečekala, že svého manžela ochotně pošlu zpět do Giuliiny dychtivé náruče. Nevzala jsem její káravý pohled na vědomí. Pokynula jsem dámám a odebrala se do svých komnat. „Kde to je?“ vyhrkla jsem, jakmile jsem vpadla do svých pokojů a nechala Nicolu s Murillou na stráži v předsíni. Strhla jsem si stužku posetou safíry, která mě tlačila ve vlasech celý večer, a rozpustila si vlasy, zatímco Pantalisea zalovila pod péřovou matrací. „Uvědomuješ si, že tohle je první místo, kde by ostatní napadlo hledat?“ obořila jsem se na ni, ale když mi podala balíček v kůži, převázaný šňůrou a připravený pro posla, zapomněla jsem na výtky. Otevřela jsem jej, otočila se ke svíci na stole a odsunula stranou hřebeny, kartáče a flakony s voňavkami. Vytáhla jsem hustě popsané stránky. Pantalisea nervózně přihlížela. „Zacapo říkal, že to posel přivezl dnes ráno. Dva dopisy z Milána opsal a připojil originál pro paní Giulii, který, jak se domníval, byste měla vidět.“ Posunula jsem svíci blíže a upřela oči na papír, k mé nelibosti pokrytý nerozluštitelnými znaky. „Je to šifra. Přiložil klíč?“ „Ne.“ Zamračila jsem se. „Jak mám podat zprávu Cesarovi, když netuším, co tam stojí?“ Prozkoumala jsem další dva dopisy. „Počkat, tenhle přečtu.“ Pustila jsem se do toho, vzápětí se mi zrychlil dech. „Je od Giuliina manžela Orsina. Její bratr Angelo… umírá na panství rodiny Farnese v Capodimonte, svolávají příbuzné k jeho lůžku. Orsino jí nařizuje, aby se k nim připojila.“ 158


princezna

Pantalisea se pokřižovala. „Bůh žehnej jeho duši. Musíte to donně Giulie ihned oznámit.“ „Počkej. Ještě jsi neslyšela všechno. Orsino píše přímo jí, protože její bratr kardinál Farnese oslovil mého otce a požádal o svolení, aby Giulii propustil. Papá odmítl. Orsino píše…“ Vrátila jsem se ke zmiňované pasáži a četla nahlas: „Jeho Svatost je tak ovládaná svou nevhodnou vášní, že nyní, když se ví, že Francouzi přecházejí Alpy, ti odmítá udělit svolení cestovat a varuje, že tvůj odjezd z Pesara by byl považován za závažný přečin a urážku Jeho Svatosti. Přesto ti jako tvůj manžel společně s kardinálem Farnesem nařizuji, abys přijela, protože papež může rozkazovat v duchovních otázkách, ale v těch světských jsi povinovaná nám. Proto,“ uzavřela jsem vítězoslavně, „tě do týdne očekáváme v Capodimonte. Pokud by tě hrabě z Pesara nevybavil odpovídajícím doprovodem, pošleme pro tebe vlastní, aby ti zajistil bezpečí.“ Složila jsem dopis do malého čtverečku. „Má paní… musíte jí to povědět,“ vydechla Pantalisea. „Nemohu. Papá jí zakazuje odjet. Nač jí přidělávat starosti něčím, s čím stejně nemůže nic dělat?“ „Ale její bratr přece umírá! Musí dostat příležitost…“ „Řekla jsem ne. A tohle vrať Zacapovi.“ Ze zásuvky svého stolu jsem vytáhla měšec a vytřásla z něj šest rubínů. „Tady je dost, aby si mohl koupit vlastní panství. Vyřiď mu, že čekám, že mi bude postupovat všechny další dopisy pro Giulii. Žádné kopie; chci originály, jako v tomto případě. Kopie ostatních dopisů pošlu do Říma.“ „Ano, má paní.“ Pantalisea s nešťastným výrazem odešla. Vzala jsem do ruky složený dopis od Orsina. Než jsem se mohla rozmyslet, přidržela jsem jej nad plamenem svíčky a dívala se, jak se mění v popel.

159


ČTRNÁCTÁ KAPITOLA

L

oučila jsem se s Caterinou Gonzagou. Objaly jsme se na nádvoří zalitém dopoledním sluncem, ve vzduchu s vůní vodní tříště od moře. „Nezapomeňte, co jsem vám radila,“ připomněla mi, přidala společenský úsměv a vsunula mi do ruky zapečetěný papír. „Pro Jeho Svatost ode mě a mého manžela: malá osobní prosba. Doufám, že nežádáme příliš.“ „Ihned ji odešlu,“ slíbila jsem. „Ačkoli vám nemohu slíbit, že se jí bude moci bezprostředně věnovat.“ Caterina vzdychla. „Je to tak otravné, že se sem ti Francouzi hrnou jako kobylky, viďte? Jeho Svatost má přirozeně naléhavější záležitosti. Ale ať už si najde čas kdykoli, budeme za to vděční.“ Políbila mě na tvář. „Doufám, že se opět uvidíme, Lucrezie. Těšilo mě.“ Mně chybět nebudete, pomyslela jsem si, když nasedala do čalouněného kočáru a její průvod se dal na cestu. Ačkoli jsem s ní měla pocit pospolitosti, po němž jsem toužila, aniž jsem si to uvědomovala, nenaklonila si mě malicherným vydíráním. Zadívala jsem se na obálku, již mi vtiskla, s její pečetí. Pravděpodobně žádost o kardinálský klobouk nebo urovnání nějakého sporu; měla jsem dojem, že se zmiňovala, jak se ji někdo pokouší připravit o jeden z jejích hradů. Vrátila jsem se do paláce. Místní šlechta se rozprchla, jakmile se dozvěděla, že radovánky zdarma jsou u konce. Giovanni se odvlekl na poradu se svými rádci, služebnictvo mělo plno práce, pod Adrianiným dohledem vytíralo podlahy. Giulia sice zamávala na rozloučenou z lodžie, pak se však uchýlila do svých komnat, aniž by tušila, že její bratr umírá. 160


princezna

Měla bych cítit zadostiučinění. Po všem, co udělala, si nic menšího nezasloužila. Místo toho mě přepadla melancholie. Co tady dělám, na místě, kde mi nic nepatří? V tuto hodinu by v Římě vyzváněly kostelní zvony a trhy by se hemžily kupci. Na terasách by vyli psi a můj Arancino by číhal v cortile na myši, zatímco ve Vatikánu by můj papá usedal k obědu sestávajícímu ze šunky a vína. Kéž bych si byla mohla sbalit věci a odjet. Nedosáhla jsem ničeho významného kromě toho, že jsem před Giulií zatajila zprávy o skonu jejího bratra. Nezajistila jsem žádný důkaz špehování nebo nevěry a náhlá lítost, že jsem se nechala Cesarem přesvědčit a odjela sem, vše přikryla závojem šedi. Odpoledne se bez obvyklého shonu v Římě a rodinných záležitostí nemilosrdně táhla. Jediné rozptýlení představovala nevítaná odpoledne s Giulií poté, co si zdřímla, a další várka Zacapem zadržené korespondence, byť jsem prozatím neodhalila nic přínosného. Vše bylo zapsáno nerozluštitelnou šifrou. Mohla jsem jen předpokládat, že papá nebo Cesare najmou někoho, kdo ji rozluští. Nicola a Pantalisea právě provětrávaly mé šaty. „Odejděte,“ nakázala jsem jim. Skopla jsem střevíce a oblečená jsem se svezla na postel. Zavřela jsem oči, pod víčky mě štípaly slzy. Bylo mi čtrnáct let. Jak jsem mohla vědět, že je to moje poslední klidná hodina? Probudil mě nářek. Malátně jsem se zavrtěla na polštářích, omámená spánkem. V pokoji bylo šero. Zřejmě jsem byla skutečně vyčerpaná, protože už se začalo stmívat; prospala jsem celé odpoledne. Nářek se ozval znovu. Zvedla jsem se a zamířila k oknu na vnitřní nádvoří. V tu chvíli dovnitř vpadla Pantalisea s Murillou a Nicolou v patách. Stačil jediný pohled na ně, abych strnula. „Co… co to bylo za hrozný zvuk?“ V polobdělém stavu mě nenapadlo nic lepšího, než že jsou to Francouzi. Přišli sem. 161



princezna

Přepochodovali Itálii a Apeninské pohoří, která nás dělilo od Říma. „Zacapo,“ šeptla Pantalisea. „Signor Giovanni nechal prohledat jeho pracovnu. Bůh nás ochraňuj, má paní, všechno ví.“ Krev mi ztuhla v žilách. Když jsem se otočila k oknu, Pantalisea zvolala: „Ne, má paní, nedívejte se tam, prosím vás!“ Přesto jsem odtáhla závěsy a pohlédla přes tabulky z válcované rohoviny dolů. S večerem se z moře přikradla mlha, proto na zdích paláce plály pochodně. Na vnitřním nádvoří stáli livrejovaní strážní a drželi mezi sebou malého hubeného chlapíčka. Vzpouzel se. Měl utržené rukávy a tuniku spuštěnou do pasu. Strážní ho přinutili pokleknout. Před ním stál dřevěný špalek. Nešťastník znovu zoufale vykřikl. V tu chvíli se objevil Giovanni obklopený svými strážemi. Za ním kráčel muž s popravčí sekerou. Naplnilo mě ohromené zděšení. Zprudka jsem oddechovala a zápolila se západkou na okně, abych je mohla otevřít. Prsty mi klouzaly. Sotva se mi je podařilo pootevřít, můj manžel dal znamení. Stráže držící Zacapa přinutily sekretáře položit ruce na špalek. Cítila jsem, jak se mi v hrdle sbírá výkřik, zoufalá prosba o zastavení té hrůzné podívané, zatímco Zacapo naříkal. Náhle se muž se sekerou rozmáchl a uťal tajemníkovi ruce v zápěstí. Z ran se vyvalil takový proud krve, že jsem sebou trhla, v uších mi zvonil náhle přerušený výkřik hrůzy a bolesti. Musela jsem se chytit okenního rámu, abych neupadla. Strážní, kteří Zacapa drželi, uskočili, on se zhroutil na dláždění a jeho uťaté ruce sebou ještě chvíli škubaly. Kolem tajemníka se šířila kaluž krve, husté a tmavé jako inkoust. Stála jsem ztuhlá hrůzou u okna. V tu chvíli ke mně Giovanni zvedl oči. Ucouvla sem, ačkoliv se mi podlamovala kolena. Otočila jsem se ke svým dámám. Pantalisea plakala. Murilla svírala v pěstích své sukně, Nicola byla bledá jako stěna.

Neomdlím, umínila jsem si. Neomdlím. Ne… Po zdánlivě nekonečném tichu jsem se slyšela říci: „Prozradil mě Zacapo?“ Pantalisea přikývla. „Paní Giulia a paní Adriana balí. Signor jim dal svolení odjet do Capodimonte a…“ Na zbytek jsem nečekala. Nevnímala jsem, jak se mě pokouší zastavit, proběhla jsem svými komnatami na chodbu a k Giuliiným pokojům. Předsíň byla vzhůru nohama, Giuliiny dámy házely věci do dvou velkých kožených cestovních truhel. U krbu stál jako sloup neznámý mnich v plášti. Když mě spatřil na prahu, jeho rysy zpřísněly. Giuliina osobní služebná, která právě třídila oblečení, vzhlédla. Pak upustila náruč plnou věcí a postavila se přede mě. „Donno Lucrezie, snažně vás prosím, teď není vhodná chvíle. Má paní zuří a…“ Odstrčila jsem ji stranou, nevšímala si mnicha, ačkoliv ze mě nespouštěl oči, a zamířila jsem k ložnici, v níž jsem zahlédla Giulii – házela masti a šperky do truhly na posteli. „Jak mi to mohla udělat?“ kvílela. „Můj bratr zemřel, než jsem se s ním stačila rozloučit. Nikdy bychom se to nedozvěděly, kdyby nám bratr Tadeo nepřivezl zprávu. A všechno jenom kvůli ní.“ „Možná ten sekretář lhal,“ namítla Adriana chabě. „Co když Lucrezii očernil, aby zamaskoval vlastní zradu?“ „Dio mio, proč se jí ještě zastáváte? Slyšela jste bratra Tadea. Přijel sem, protože jsme nedorazily do Capodimonte, kde nás očekávali. Váš vlastní syn Orsino a můj bratr Alessandro nám poslali depeši se vzkazem, že Angelo je nemocný. Ten tajemník dopis obdržel, ale nedoručil, protože ho předal jí. Mluvil při výslechu pravdu. Řekl, že jí dal můj dopis, protože mu platila za to, že nás bude špehovat.“ „Ale Lucrezia je dítě. Nemohla by…“ „Dítě?“ Giulia se krutě zasmála. „Copak byl někdo z Borgiů někdy dítětem? Vylézají z Vannozzina lůna s drápy a rohy jako ďáblové. A to také jsou.“

162

163



princezna

Adriana vyjekla, protože v tu chvíli jsem o sobě dala vědět – překročila jsem práh komnaty. Giulia na mě pohlédla, vlasy rozcuchané kolem rozzuřené tváře. „Jestli jsme my ďáblové, pak jsi ty ďáblova služka,“ pronesla jsem tiše, ačkoliv uvnitř jsem se třásla. „Po všem, cos udělala, nemůžeš dělat nevinnou.“ Giulia mrštila flakónem, který držela v ruce, o zeď. Roztříštil se a již tak dusný vzduch prosytil parfém. „Důvěřovala jsem ti! Důvěřovala jsem ti a starala se o tebe. Milovala jsem tě jako sestru – a takhle ses mi odvděčila.“ Namířila si to ke mně s rukou zdviženou, připravená mě uhodit. Adriana zděšeně vykřikla. „Nesahej na ni!“ Zvedla jsem bradu a tak Giulii mlčky vybídla, ať udeří. Přišla až ke mně. „Dej si pozor,“ sykla jsem. „Mohla bych udělat mnohem víc. Mohla bych říct papá všechno, co vím – o tobě, Juanovi a mém manželovi.“ Ta slova mi unikla dřív, než jsem tomu mohla zabránit. Giulia zaváhala, vztek z její tváře vyprchal a zbledla tak, že jsem zřetelně viděla modrou žílu na jejím spánku. „Ty hloupá, prostoduchá náno,“ vydechla. „Nevíš vůbec nic. Jsi pro ně jenom další pěšák, čepel nabroušená tak, aby mohla plnit jejich podlé úmysly. Tohle je Cesarova práce, že? To on ti dal tenhle úkol; přesvědčil tě, abys mě zničila, ale ty bys mě nikdy nemohla ohrozit. Zranilas jedině toho svého ubohého manžílka, jehož zprávy jsi zadržela, a jeho chamtivého tajemníka – přišel o život kvůli hrsti mizerných rubínů.“ „Neopovažuj se mluvit o mém bratrovi. Tady jde o tebe. Vím všechno. Byla jsem tu noc v Giovanniho komnatách v Santa Maria. Viděla jsem, jak zrazuješ papá.“ Znehybněla, ale pak se k mému překvapení jízlivě usmála. „Tak tohle si myslíš? V tom případě ti povím, jak se věci mezi tvým milovaným papá a mnou mají.“ Adriana zaúpěla. Náhle mě sevřel strach jako ve svěráku. „Všechno, co jsem dělala, bylo na jeho rozkaz,“ vychrlila ze sebe Giulia. „To Rodrigo mě tu noc poslal k Giovannimu. Ano,

Jeho Svatost, tvůj otec, náš požehnaný papež, mi nařídil, abych zabavila tvého manžela. Věděl také, co je mezi Juanem a Džemem, a po čem touží Giovanni. Rodrigo mě využil, aby Sforzu lapil – a přitom chránil tebe.“ Nemohla jsem se pohnout. Nemohla jsem téměř ani dýchat. Její ohavně odhalení se ve mně rozvinovalo jako had, jedovatý a smrtící. „Ty… ty lžeš,“ zašeptala jsem. „Papá mě miluje. Nikdy by…“ Nenechala mě domluvit, pohodila hlavou. „Ó ano, miluje tě. La famiglia je ve skutečnosti to jediné, co miluje. Já byla jeho hračka; vzal si mě, když mi nebylo víc než tobě, dřív než jsem vůbec mohla ulehnout se svým manželem, a vycvičil si mě, abych byla jeho děvka. Udělej všechno, co bude třeba, řekl mi, aby má Lucrezia zůstala v bezpečí.“ Odmlčela se a já se nezmohla na slovo, zaražená jejím odhalením, vší tou zvrhlostí. „Nebo sis snad myslela, že by ta podmínka ve svatební smlouvě stačila?“ pokračovala Giulia výsměšně. „Myslíš, že by Giovanni souhlasil a čekal, až budeš zletilá, kdyby neměl náhradu? Vydírání, nejdražší Lucrezie, je nejmocnější stimulace, jaká existuje. Giovanni by se tě neodvážil dotknout, dokud by Rodrigo střežil jeho špinavé tajemství. Ale tys to pokazila. Tvá dychtivost dokázat, že jsi skutečná Borgia, mu k tobě odemkla dveře. Doufám, že si to užiješ. Teď už mu neutečeš. Řím čeká pád – a ty patříš Sforzovi.“ „Ne,“ slyšela jsem se zašeptat. „To není pravda…“ Ale nedokázala jsem v duchu nevidět Juana – který jako by věděl, že tam jsem a vidím je – a slyšela jsem, co mi pošeptal, než odjel do Španělska: Věřím, že teď už víš, jak nejlépe potěšit svého manžela. Dělal ty zvrhlé věci s Giulií a mým manželem pod mou vlastní střechou; nepokusil se ty nemravnosti nijak utajit, ačkoli mohli jít na tucet dalších, bezpečnějších míst, přestože musel vědět, jak riskují. Věřila jsem, že je Juan schopný všeho. Ale ne papá. Tohle ne. „Nejsme tak odlišné, ty a já,“ pokračovala Giulia. „Obě jsme otrokyně Rodrigových ambicí – ačkoli zatímco ty sis na mně

164

165



princezna

vylila svou podlou pomstu, já se postarala, aby tvé vzácné panenství zůstalo nedotčeno.“ „Lžeš!“ zavřískla jsem. „To není pravda. Tys to udělala – ty a Juan!“ Tvář měla jako vytesanou z kamene. „Jsi skutečně jedna z nich. Zasloužíš si, co přijde, protože jako všichni Borgiové nedokážeš vidět pravdu.“ Zachytila můj pohled a nepříjemně dlouho se mi dívala do očí. Pak se otočila k truhle na posteli. „Ale je jedno, jestli mi věříš, nebo ne.“ Její hlas zněl náhle tlumeně, jako by z ní vyprchaly emoce. „Už mám po krk tebe i tvé rodiny. Je po všem. Konec. Nebudu jim dál dělat děvku. Vrátím se ke svému manželovi, poprosím za odpuštění a budu truchlit pro svého zemřelého bratra, jehož poslední hodiny jsi mi upřela. Odveďte ji pryč,“ řekla Adrianě, aniž se na mě otočila. „Nechci ji tu. Nic pro mě neznamená.“ Roztřásla jsem se, přesto jsem vzdorně prohlásila: „Nemůžeš odjet. Zakazuji to. Můj otec to zakazuje.“ „Ne, mé dítě, už nic neříkej.“ Adriana se unaveně zvedla z postele a přistoupila ke mně; obličej měla propadlý, jako by zestárla o celé roky. „Musíme odjet. Její bratr je mrtev a můj syn, její manžel, vyžaduje její návrat. Poslal pro nás mnicha, ten nás doprovodí. Kdybychom neuposlechly, byl by z toho skandál. Pojď, musíme se vrátit do tvých komnat. Nemáš punčochy a boty. Nastydneš se a budeš z toho mít smrt, a tvůj otec pak za to bude požadovat naši hlavu.“ „To bude.“ Pohlédla jsem na Giulii. „Tohle ti nikdy neodpustí. Až mu povím, cos řekla, víckrát ti nedovolí vkročit do Říma.“ Giulia mlčela, ani se na mě neohlédla. Adriana mě odvedla do předsíně, kde zděšeně postávaly Giuliiny dámy a zamračený mnich. Po chodbě přecházela Pantalisea. Okamžitě se mě ujala. Když se Adriana otočila nazpátek, chytila jsem ji za rukáv. „Počkej.“ Zastavila se. Ve tváři měla čiré zoufalství. „To nemůže být pravda,“ namítla jsem. „Proč by papá něco takového dělal?“

Sklopila oči. „Nemohu odpovídat za něj. Vím jen, že než jsme opustily Řím, Rodrigo mi řekl, abych nezasahovala, kdyby tvůj manžel a Giulia…“ Nedopověděla. Když znovu promluvila, odevzdanost v jejím hlase mě přiměla pochybovat o všem, čemu jsem dosud věřila, k čemu jsem se upínala. Celý můj svět jako by se hroutil, když Adriana pronesla: „Jenže to se nestalo. Nikdy si ji nezavolal. Domnívám se, že bez ohledu na to, co udělal, tě má Giovanni rád. I ty měj ráda jeho; udělej, co je třeba, aby sis znovu získala jeho důvěru. Francouzi jsou nám v patách. Mají podporu Milána a armádu, která nás rozdupe na prach. Nesmíš se připravit o Giovanniho ochranu. On je vše, co máš, pokud by tvůj otec padl.“ Naklonila se ke mně a políbila mě na tvář. „Bůh tě opatruj, Lucrezie. Už nejsi má svěřenkyně.“ Adriana se vrátila do Giuliiných komnat a s ní zmizelo celé mé dětství, křehká iluze bezpečí se rozpadla. Nechápala jsem to prázdno, které jsem v sobě cítila, děsivý pocit, že jsem byla nějak obelhána, stala se ze mě návnada, již připravili jiní z důvodů, které jsem nechápala. Už jsem si vůbec nebyla jistá, jestli mě Giulia chránila nebo zrazovala; jestli byla mou přítelkyní nebo sokyní. Věděla jsem jen, že se cítím ztracená v paláci, který mi nepatří, ve světě, kde je pravda nerozluštitelná, temná a pomíjivá jako stíny. Pantalisea mě odvedla do mých komnat. Než mě svlékla, uložila a zaujala stráž po mém boku, uvědomila jsem si, že přinejmenším v jedné věci Giulia nelhala: nakonec ke mně Giovanni skutečně přijde. Bůh mi pomáhej, kdybych se mu pokusila vzdorovat.

166

167

Ze dnů se stávaly týdny. Zůstávala jsem zavřená ve svých komnatách pod záminkou, že jsem si poranila paži při vyjížďce během návštěvy Gonzagů. Pantalisea s Nicolou chodily po špičkách po paláci a přinášely mi zprávy o Giuliině a Adrianině spěšném odjezdu, a posléze



princezna

i o odjezdu Giovanniho – odebral se do své venkovské vily. Vyhýbala jsem se pohledu z okna; ačkoli byl cortile vydrhnut, visela tam Zacapova znetvořená mrtvola a ohlodávali ji racci a havrani, jako pochmurné varování pro ty, kdo by chtěli zradit svého pána. Poprvé v životě jsem zůstala sama, bez Adriany a bez Giulie, bez kohokoli, kdo by mi poradil. Ta samota byla tak nečekaná, že jsem vůbec nevěděla, co si mám počít. V noci jsem nemohla spát, pronásledovaná Giuliiným odhalením, představou, že ji můj otec posílá k Juanovi jako něco, zač si zaplatil, což v jistém ohledu udělal. A přece jen jsem pochybovala. Miloval ji. To jsem věděla. Když odezněla první hrůza, napadlo mě, že ta obvinění vznesla, jenom aby mi ublížila. Copak někdy mluvila pravdu? Možná se jí nepovedlo svést mého manžela zde, ale Adriana potvrdila, že to měla v úmyslu. Snad ji Adriana nabádala k opatrnosti, protože se kolem nás shlukovaly síly zvenčí, ale v minulosti dala Giulii najevo pohrdání. Nedá se věřit ničemu, co řekly, opakovala jsem si, a i kdyby ano, papá musel mít své důvody. Vždy jednal v nejlepším zájmu pro svou rodinu, kterou miloval více než život. Ani tak jsem však nedokázala zapomenout na to, co mi Giulia prozradila. Poslední zbytky léta ustoupily podzimu, od moře se zvedala mlha a vítr soužící město. Zůstala jsem jako zakletá do světa stínů, kde se nic z toho, co jsem viděla nebo cítila, nezdálo skutečné. Nepřicházely žádné dopisy. Nepřekvapovalo mě to. Giovanni nepochybně rozkázal, aby korespondence putovala k němu. Přesto mě nedostatek nových zpráv zneklidňoval. Netušila jsem, co se děje mimo Pesaro, jestli museli Cesare a papá vyhledat útočiště v Andělském hradu, když se Francouzi probili do Neapole, jestli se francouzskému králi někdo postavil v boji, jestli Neapol zvítězila nebo padla. Tahle prázdná existence nesměla pokračovat donekonečna, bylo třeba to ukončit. A tak jsem to udělala, krátce před Vá-

noci, když jsem se probrala z blouznivého spánku a slyšela, jak na nádvoří přijíždějí koně. O chvíli později mi Pantalisea přinesla zprávy. Giovanni se vrátil. Do hodiny jsem se vykoupala, učesala a oblékla do žlutohnědých hedvábných šatů v milánském stylu s hranatým výstřihem a stužkami převázanými limetkově zelenými rukávy, vlasy jsem si nechala zaplést pod závoj, prsty a zápěstí ozdobila šperky. Hodlala jsem navodit dojem panenské nevinnosti, ale když se manžel objevil v mých dveřích, zrudla jsem. Vykázala jsem své dámy do první antecamera – měly tam setrvat, dokud je nezavolám. Nechtěla jsem, aby vyslechly, co mezi námi proběhne. Otočila jsem se k manželovi. Osaměli jsme spolu poprvé od příjezdu do Pesara, po roce a půl manželství. Netušila jsem, co si pro mě připravil. Strach mi rozbušil srdce, nedokázala jsem odtrhnout oči od brašny, s níž přišel. Přinesl si snad nějaký mučicí nástroj? „Vypadáš dobře, ženo.“ Došel ke křeslům u krbu; Pantalisea nechala na vykládaném stolku mezi nimi karafu a poháry. Karafa byla plná světlého frascatijského vína. Neředěného. Pokud se mám podvolit, chtěla jsem co nejvíce otupit své smysly. Nalila jsem z karafy víno a pokoušela se odolat dalšímu pohledu na brašnu u manželových nohou. Muži mají zvláštní choutky… Přijal pohár se zvědavým úsměvem. „Máš se?“ zeptal se. „Myslím dobře? Mrzí mě, že jsem byl tak dlouho pryč, ale jinak to nešlo.“ Odmlčel se, aby propůjčil svým následujícím slovům větší důraz: „Odcestoval jsem do Milána, přivítat francouzského krále.“ Milán. Nebyl tedy ve své vile. Nebyl dokonce ani v Pesaru. Kousla jsem se do rtu a vzala do ruky druhý pohár. Někde jsem slyšela (nebo snad četla?), že ženám nepřísluší zpochybňovat své manžely. Byla jsem zde, abych poslouchala a podvolovala se.

168

169



princezna

„Jel jsem tam kvůli condotta,“ pokračoval, jako by slyšel mou nevyřčenou otázku. „A protože mě Il Moro pozval. Král Karel s sebou přivedl třicet tisíc mužů.“ Zajíkla jsem se. „Ano,“ Giovanni pokýval hlavou, „tolik, spolu s dalším vybavením, které velká armáda potřebuje: stovkami koní, dělostřelectvem a…“ Nedokázala jsem si zabránit. „Je pravda, co se říká o jeho dělu?“ „Odkud to víš?“ otázal se Giovanni zostra. Když jsem neodpověděla, protože jsem si uvědomila, že jsem se znovu prozradila, dodal: „Mohlo mě to napadnout. Informovali tě. Ano, je to pravda; takové dělo jsem v životě neviděl. Jeho Veličenstvo král Karel uspořádal ukázku pro nás, kdo nejsme z Pisy. Bylo to působivé.“ Cítila jsem na sobě jeho pohled, odhadoval mě. „Dokonce tak působivé, že kdyby si vzal do hlavy podrobení celé Itálie, troufám si tvrdit, že by se mu žádný městský stát neubránil.“ Dělalo se mi zle. Mluvil, jako by to obdivoval, jako by vpád do naší země vítal. „Ovšem Karel Francouzský je zbožný,“ pokračoval Giovanni. „Ctí Svatý stolec a přeje si prosadit nárok pouze na Neapol, již chce využít jako novou základnu křižáckých výprav proti Turkům. Pověděl mi, že nikoli papež, ale nevěřící představují nevětší hrozbu. Jeho Svatost mu však odmítá zaručit bezpečný průchod papežskými státy…“ „Bezpečný průchod?“ vyhrkla jsem pohoršeně. „Myslíš si, manželi, že můj otec, vládce Říma a nejvyšší pontifik, by měl tomuto králi a jeho hordám umožnit bezpečný průchod, aby mohli plenit Romagnu? Zválet pšeničná pole, která nám dávají chléb, drancovat a loupit, jak se jim zlíbí, a připochodovat do Neapole, aby servali korunu z hlavy jejího pomazaného vládce?“ Giovanni upil z poháru. „Nezáleží na tom, co si myslím. Pokud to Jeho Svatost neučiní, králi Karlovi nezbyde než otočit svůj působivý kanon na Řím.“

V tu chvíli jsem manžela nenáviděla víc než kdy předtím. Užíval si to, liboval si v naší hrozící zkáze. „Předpokládám, že nezáleží ani na tom, co si myslí tvůj bratranec Il Moro. Předpokládám, že na tom nikdo z vaší rodiny nenese vinu, přestože francouzský král a jeho působivý kanon jsou tu, jedině protože je Sforzové pozvali.“ Giovanní ke mně zvedl oči. Nepoznala jsem, jestli v nich vidím opovržení či požitek. „Pozvali jsme je,“ pravil, „jelikož Jeho Svatost, tvůj otec, s naprostou neúctou špiní posvátnost svého trůnu. Uzmul Svatý stolec prostřednictvím korupce a učinil z něj svůj soukromý žlab, který vypije do dna, pokud jej nezastavíme.“ „Tvůj bratranec kardinál Sforza si nestěžoval,“ odsekla jsem, rozběsněná jeho nepokrytým opovržením vůči mému otci. „Stejně tak ty, můj pane, když ti nabídli mou ruku.“ Jeho výraz potemněl. „Radši si dávej pozor na jazyk, ženo. Jeho Svatost nade mnou už nemá žádnou moc. Nemá moc nad nikým. Medicejové ve Florencii prohráli. Savonarola Francouzům otevřel brány města dokořán, baronové z Romagni, jejichž pšeničná pole vám tak leží na srdci, je vítají hrady a závdavky. A pokud jde o onu pomazanou hlavu z Neapole – král Alfonso nyní musí bránit své království. Borgiové nemají žádné spojence; tvá rodina je ztracená.“ Stálo mě všechno sebeovládání, abych mu neplivla do tváře. „Ale snad Jeho Svatost věří, že může přežít.“ Giovanni se hrubě a chladně zasmál. Nesmál se často; syrové uspokojení rezonující v tom zvuku mě upozornilo, že moje rodina je skutečně ve smrtelném nebezpečí. „Tohle je ta španělská tvrdohlavost. V jeho posledních dopisech není ani špetka strachu. Zdá se, že mu jde jen o tu jeho couru.“ Giovanni sáhl do brašny a vytáhl složený pergamen s rozlomenými pečetěmi. Sevřela jsem v rukou pohár, abych manželovi nevytrhla dopis z ruky. „Od Jeho Svatosti, tvého otce.“ Hodil mi dopis do klína. „Zjistíš, že navzdory všem nesnázím zuří především kvůli Giu-

170

171



princezna

lii. Francouzi ji zajali, když se pokoušela vrátit do Říma z Capodimonte, protože jí tvůj otec hrozil exkomunikací. Zaplatil za ni výkupné – věru, Francouzi měli požadovat dvojnásobek – a přijel ji přivítat k bráně. Ona však o pár dnů později uprchla na manželův hrad v Basanellu. Jeho Svatost nás nyní obviňuje, že jsme nedělali, co jsme mohli, abychom ji tu udrželi, ba že jsme ji přímo donutili odejít. Navrhuji, abys mu napsala dopis a ujistila jej, že jsme zkusili, co se dalo, abychom jejímu odjezdu zabránili.“ Opřela jsem se v křesle, přemožena úlevou. Giulia lhala. Kdyby mluvila pravdu, nikdy by se nepokusila k mému papá vrátit. On by za ni nezaplatil výkupné ani nezuřil, že opustila Pesaro a tím se vystavila ohrožení. Miluje ji. Na tom, co se odehrálo mezi ní, Juanem a mým manželem, se papá nijak nepodílel. Téměř jsem si nevšimla, že Giovanni vstal. Když jsem opožděně zvedla oči, myslela jsem, že se chystá odejít. Že už řekl, co měl na srdci. Jakmile odejde, přečtu si dopis od papá a napíšu odpověď, která by jej utěšila. Giulia ho opustila, přesně jak řekla; papá pochopí, jak ho mám ráda, a že se v těchto těžkých časech může spolehnout jedině na svou rodinu. „Ihned ten dopis napíši,“ pravila jsem. „Pokud si budeš přát, můžeš…“ „Napíšeš ho pak.“ Strnula jsem a on dodal: „Nebo sis myslela, že ti odpustím?“ Vytáhl z kabátce váček a vysypal si jeho obsah na dlaň. „Jestli mě potěšíš, nechám ti je pak zasadit do náramku. Byla by škoda kameny nepředvést – vzhledem k tomu, kolik musely stát.“ Stál a čekal, rubíny se mu leskly v dlani jako úlomky zakrvácených zubů. Pak náhle drahokamy hodil na koberec. „Vezmu si, co je moje. Běž do postele.“ Byla jsem tak ohromená, že jsem se nedokázala pohnout. Stál nade mnou se stejným výrazem jako na cortile, než dal pokyn, aby jeho sekretáři uťali ruce. „Zlodějská marrana,“ ušklíbl se. „Okamžitě vstaň.“

Zvedla jsem se na nohy a zašeptala: „Podmínka – v naší manželské smlouvě…“ „Myslíš, že na tom někomu sejde?“ Krutě se usmíval. „Tvůj otec a bratr budou rozdrceni pod patou Francie. Žádná podmínka není. Není nic, co by mi bránilo vzít si, nač mám nárok.“ Udělal krok blíž. „Mám tě odtáhnout za vlasy?“ Slepě jsem se otočila a spolkla výkřik, který se sbíral v jádru celého mého bytí. Přemístila jsem se do ložnice. Ochromenýma rukama jsem zápolila s uvazováním rukávů. „Musím zavolat své dámy,“ namítla jsem, když přišel za mnou. „Bez nich se nemohu svléknout a…“ „Nechci, aby ses svlékala.“ Zatlačil mě na postel. „Na kolena.“ Vlezla jsem si na postel zády k němu, srdce jsem cítila až v krku. Čekala jsem. Když mi vyhrnul sukně a roztáhl mi nohy, začal mě hrubě prozkoumávat. Unikl mi vzlyk. Giovanni do mě vrazil prst. Přiškrcené vyjeknutí, které ze mě vyšlo, připomínalo překvapené zvíře. „Myslela sis, že unikneš?“ prskal a znovu a znovu do mě vrážel prstem. Bolest byla ostrá a pronikavá, jako by do mě zatínal dráp. „Že mě můžeš ponižovat a vysmívat se mi spolu se svou rodinou? Ani necekneš. Ani se nepohneš. Přijmeš to tak, jak zasloužíš.“ Zaslechla jsem tahání za tkanice, vzápětí mu spadly kalhoty, ucítila jsem chlad špiček jeho poklopce na zádech, když do mě bez varování narazil boky. Zavřela jsem oči a snažila se netřást, přestože to téměř nešlo. Čekala jsem bodavou bolest, palčivou invazi do mého těla, ale necítila jsem nic, jen jak do mě naráží jeho podbřišek. Zaklel, odtáhl se, jednu ruku nechal přitisknutou na mně, druhou něco dělal sobě. Zprudka oddechoval přes zaťaté zuby. Ostražitě jsem se ohlédla a zjistila, že si tře své cazzo, mne si povislý úd. Třel se a třel, až si nakonec plivl na ruku a prohlásil: „Nejsi připravená.“ Znovu do mě vrazil prst. Zaťala jsem zuby a potlačila nutkání zeptat se, jestli potřebuje Juana, aby

172

173


se jeho mužství ztopořilo. Vytáhl ruku a otřel mi o stehna něco teplého. „Ale budeš. Až se rozhodnu, že si tě vezmu, budeš připravená, kdykoli si řeknu.“ Natáhl si kalhoty a odešel. O chvíli později se ozvalo prásknutí dveří. Zůstala jsem nehybně na kolenou a čekala, až odezní hukot v mých uších a tlak na prsou. Pak jsem ode dveří zaslechla Pantaliseu. „Má paní?“ Její hlas mě probral. Napřímila jsem se a odhrnula si z tváře rozcuchané vlasy. Pantalisea překročila moře rubínů na koberci. „Dveře,“ sykla jsem. „Zamkni.“ Došla ke mně a držela mě, zatímco jsem zvracela žaludeční šťávy páchnoucí vínem; nic jsem nesnědla. Bolel mě podbřišek. Už nyní jsem cítila, o kolik více to bude bolet později. Pantalisea mě hladila. „No tak, no tak. Už je po všem.“ Teprve když jsem sklopila oči, zjistila jsem, co si myslí, že se odehrálo. Giovanni mi pomazal stehna mou vlastní krví. „Už nejsem immacolata,“ zašeptala jsem a přitiskla si ruku na ústa, abych utlumila zoufalý smích, co se mi dral z hrdla.

PATNÁCTÁ KAPITOLA

„N

evrátil se?“ zeptala se Pantalisea. „Od té noci?“ Zavrtěla jsem hlavou a ohlédla se na Nicolu s Murillou; ta právě hodila klubko příze kotěti, jež mi přinesl čeledín ze stájí. Na stěnách plály pochodně; v horních komnatách Villy Imperiale nebyly krby, ale v místnosti stálo několik ohřívadel. „Ani jednou,“ zamumlala jsem. Jediná věc, za niž jsem byla vděčná. Blížil se smutný konec roku. Giovanni se vyhýbal mé společnosti, jako bych měla mor, byť nám nezbývalo než sedět 174


princezna

bok po boku v sala grande během slavností Zjevení Páně jako obraz pro naše vazaly. Po rozdávání dárků a návštěvě jesliček na náměstí, kde nás obklopily děti s olupujícími se pozlacenými křídly, jsem se uchýlila sem, do Villa Imperiale. Ačkoli šlo jen o loveckou chatu nad Pesarem, jež nebyla určena k pobytu v zimě, během ledna plného ledového deště jsem se uzavřela v tapiseriemi ověšených pokojích a čekala na jakoukoli zprávu z Říma. Obdržela jsem jen jediný dopis od Cesara, předal mi jej Giovanni těsně před odjezdem. Dopis byl zablácený a bez data, usoudila jsem tedy, že k nám putoval celé týdny. Giovanni jej přede mnou skrýval, nepochybně aby se pomstil, dokud jsem nenastoupila do nosítek. „Jen se podívej, co zasela borgiovská pýcha,“ ušklíbl se a strčil mi dopis do ruky. Každou noc jsem před spaním znovu četla děsivé řádky: Má milovaná Lucío, píši Ti z Andělského hradu, kde hájíme spolu s papá naše pozice. Jak možná víš, papá odmítl povolit Francouzům průchod našimi státy, odsoudil invazi krále Karla i jeho nároky na Neapol. Nyní však jsou Francouzi zde. Vrhli se na nás jako kobylky. Museli jsme uprchnout do castel, abychom zachránili holé životy, nevím však, jak dlouho vytrváme. Slyším dunění pekelného děla i za těmito hradbami; Francouzi jsou všude, lační po krvi Říma. Nevím, jestli se k Tobě tento dopis dostane, ale pokud ano, věz, že myslím jen na Tebe a s radostí bych zemřel třeba tisíckrát, jen když Ty budeš v bezpečí. S láskou Tvůj bratr Cesare Plakala jsem, tiskla k sobě potrhaný papír a smáčela jej slzami. Kolo Štěstěny se otočilo. Budoucnost, již jsem ještě stále viděla jako nejistou, se stala minulostí, v každodenní hrůze jsem 175



princezna

čekala dalšího posla a zprávy, že jsme upadli pod nadvládu Francouzů a můj otec a bratr jsou drženi v zajetí, vězněni či hůř. Pokoušela jsem se rozptýlit nekonečným vyšíváním, přednesy Petrarkových sonetů či úryvků z Danteho Božské komedie a bezvýznamnými klevety, což je časem prověřená kratochvíle pro ženy, aby se ubránily nudě či strachu. Tento večer však nebyly naše řeči tak bezpředmětné, připomněly mi, že se Giovanni – podle Pantalisey nepochopitelně – vyhýbá mému loži. „Ale proč?“ divila se. „Jistě si nemyslí, že už jste těhotná?“ „Bůh chraň.“ Zabodla jsem jehlu do výšivky. Pokoušela jsem se mluvit nenuceně. Po Cesarově dopisu jsem dočista zapomněla na Giovanniho surový útok. To, co jsem podstoupila z rukou svého manžela, nebylo nic v porovnání s tím, co možná právě podstupují můj otec a bratr. „Nebudu uvažovat o jeho důvodech,“ poznamenala jsem. „Jsem jen vděčná, že se ode mě drží stranou.“ Když jsem si však vzpomněla na tu noc, kdy jsem ho viděla s Juanem, vrtalo mi to hlavou. Giulia byla indiskrétní, pokud šlo o skandály Vatikánu; milovala rozebírání historek o kardinálech přistižených in flagrante delicto s akolyty. Muži, jak se zdálo, mají skutečně zvláštní choutky. Snad tedy Giovanni patří k takovým? Možná to se ženou nedokáže, jedině v přítomnosti dalšího muže. Otřásla jsem se při té představě. Rozhodně by to mnohé vysvětlovalo. Přesto jsem se Pantalisee nedokázala svěřit se svým podezřením. Jen ať se dál domnívá, že zná zjevnou příčinu, že jsem prodělala obvyklou a příliš intenzivní manželskou zkušenost – ačkoli já věděla, že to, co se od manželky očekává, se mi rozhodně ještě nestalo. „Možná má milenku,“ poznamenala jsem. „U manželů je to poměrně běžné, nebo ne?“ „Nasvědčuje tomu něco?“ otázala se rozhořčeně. „Ne, ale mohlo by to tak být.“ Sklopila jsem oči, abych zakryla hořké pobavení. Nemyslela jsem si, že má Giovanni milenku, a především jsem se modlila, aby se mi vyhýbal i nadále, protože až se rozhodne uplatit svůj nárok, budu mu vydaná na

milost. Děsila jsem se toho, přede mnou se odvíjel celý můj život – nekonečná monotónnost, narušovaná venkovskými oslavami svátků a příležitostným nevkusným znásilněním. A děti, musím mu porodit děti. Bůh mě ochraňuj. „A má paní ještě stále…,“ naznačila Pantalisea. Pokoušely jsme se utajit mé menses tak dlouho, že jsme o nich dál mluvily jen šeptem. „Proč se ptáš?“ Předstírala jsem zvědavost, abych zatajila náhlé zděšení. Po tom večeru s manželem jsem krvácela, ale nevím, jestli šlo o menses nebo následek Giovanniho surovosti. „Protože žena může počít,“ odpověděla, „pokud je měsíc ve druhé fázi a…“ Vyrušilo ji zaklepání na dveře. Na prahu se objevil správce Lucca. „Odpusť, má paní, ale před branou je cizinec.“ „Cizinec?“ Odložila jsem vyšívání. „A je brána zamčená?“ „Ano, má paní. Vždycky zasunujeme za soumraku závoru, jak jste nařídila.“ „V tom případě ho pošlete pryč. Co když je to špeh, který má vyzvědět, kde se nacházím.“ Tahle obava mě pronásledovala pořád; ačkoli jsem byla hraběnka z Pesara a Sforzova choť, kdyby se otec a bratr octli v zajetí, mohl by můj únos vynést tučné výkupné. „Anebo ne, počkej. Víš, kdo to je?“ Nějak se mi nezdálo, že by se případný únosce objevil sám v tuto hodinu a bez posil za zády. „To ne, má paní, ale zdá se, že má za sebou dlouhou cestu. Sedí na koni.“ Že by konečně posel? S nadějí i nepříjemnou předtuchou jsem si natáhla plášť a rukavice a pospíchala se svými dámami na nádvoří. Nad námi visela černá obloha, v mrazivém vzduchu vířily sněhové vločky. Když jsem nařídila odemknout vstupní branku, zasazenou v mohutné bráně, viděla jsem svůj dech srážející se v obláčky páry. U brány byl uvázaný velký mastif jako ochrana. Jeho psovod, jednooký veterán jakési dávné bitvy,

176

177


držel psa za obojek, připravený jej vypustit. Když se branka otevřela, usoudila jsem, že ať už jezdec přináší jakékoli zprávy, uvítám jej jako Borgia. Venku se rýsovala zhroucená postava sedící na herce se svěšenou hlavu a vystupujícími žebry. Ani zvíře ani člověk se nepohnuli, jako by byli načrtnutí na černém pozadí noci. Vykročila jsem vpřed, ale Pantalisea mě zarazila. Místo mě vykročil vpřed Lucca s kosou v ruce. Byli jsme nepřipravení, ovšem cizinec vypadal, jako by měl každou chvíli padnout i s koněm. Pokud by šlo o francouzského špeha, neměl šanci se Luccovi a našemu mastifovi ubránit. Když byl Lucca jen pár kroků od jezdce, muž se překotil a dopadl s tupým žuchnutím na zem. Odtrhla jsem se od Pantalisey a pospíchala k Luccovi; skláněl se nad bezvládnou postavou a natahoval se po špinavém šátku, jímž měl cizinec zakrytý obličej. Prohlédla jsem jeho roztažené údy pod pláštěm z hověziny. Muž měl na sobě běžný oděv – drsnou koženou kazajku, vlněné punčochy a kamaše z veverčí kožešiny –, ruce schované v rozedraných rukavicích s ustřiženými špičkami, prsty promodralé chladem. „Umírá!“ zvolala jsem. „Musíme ho okamžitě odnést dovnitř…“ V tu chvíli mi slova odumřela v hrdle. Lucca stáhl šátek a odhalil hubenou bledou tvář, dokonalé rysy a hustý měděný plnovous, jako rez pokrývající ostře řezanou čelist, oči napůl obrácené v sloup, které jako by mě viděly, leč nepoznávaly. Svezla jsem se na zem a stiskla muži ruku. „Cesare,“ zašeptala jsem.


princezna

Cesare prospal celou noc a následující den. Když se konečně probudil, oknem mu na polštář dopadalo slabé zimní slunce. Bělené povlečení bylo jen o trochu světlejší než jeho pleť. Trhl sebou. Seděla jsem u postele na židli. Vzala jsem jej za ruku a těšila se, že má kůži teplou. „Není se čeho bát,“ chlácholila jsem ho. „Jsi v bezpečí.“

Vytřeštil zrak. Jeho zelené oči v bledé pleti tak vynikaly, že připomínaly smaragdy zasazené v alabastrové masce. „Lucío.“ Jeho hlas bylo stěží slyšet. „Jak dlouho jsem…?“ „Přijel jsi předevčírem. Je odpoledne.“ Vzala jsem láhev z nočního stolku a nalila do poháru hustou bílou tekutinu. Naklonila jsem se a přiložila mu pohár ke rtům, ale Cesare mě chytil za zápěstí. Ačkoli značně zeslábl, pořád měl sílu. „Co je to?“ „Výluh z ostropestřce mariánského s medem a mátou.“ Neuhnula jsem před jeho podezíravým pohledem. „Připravila jej sama Pantalisea; je to její medicína na horečku a únavu. Teď už pij.“ Rozkašlal se z té hořké chuti. Osušila jsem mu ústa, očistila popraskané rty. Chabě se usmál. „Chutná jako jed. Měla bys trochu nechat Giovannimu.“ Strnula jsem. „Copak? Co se stalo?“ zasípal. Znal mě příliš dobře. Dokonce i když o vlásek unikl ze spárů smrti, vycítil můj neklid. „Nic.“ Přinutila jsem se k úsměvu. Vzpomněla jsem si na jeho dopis. Odložila jsem pohár stranou. „To já bych se měla vyptávat. Přijel jsi v noci, bez ohlášení, odmítl udat své jméno, a pak ses v bezvědomí zhroutil z koně.“ Hlas se mi zadrhl. „Už jsem myslela, že jsem o tebe přišla.“ „I já si myslel, že jsem o sebe přišel. Žije ta herka ještě?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Byla vyhladovělá. Pošla snad hodinu nato.“ „Nebožačka.“ Ohlédl se k oknu. Světlo ozářilo jeho profil, zvýraznilo zlaté pramínky v měděných vousech. „Byla to nákladní kobyla. Ukradl jsem ji a jel sem bez přestávky až z Velletri. Trvalo to pět dnů. Je zázrak, že vydržela tak dlouho.“ „Velletri? Ale to je přece daleko od Říma. Myslela jsem, že jsi s papá.“ Zvážněl. „Byl jsem.“ Z očí mi vyhrkly slzy. „Dobrotivý Bože, je papá… je ještě…?“

178

179



princezna

Namáhavě se nadzvedl. „Ano, nestrachuj se. Žije. Měl jsem se s ním setkat v Perugii; dohodli jsme se na tom, než jsem opustil Řím. Ale potřeboval jsem tě ještě předtím vidět.“ Polkla jsem smutek. „Tomu nerozumím.“ „Není důvod, proč bys měla.“ Rozvázal si výstřih noční košile. Byla Giovanniho, vylovili jsme ji z cassone, protože v Cesarově sedlové brašně jsme našli jen špinavé prádlo a drobty. Lucca mého bratra svlékl, vykoupal a uložil do postele. Uvolněný výstřih košile odhaloval jemné zlaté chloupky na jeho prsou. Musela jsem se odvrátit. Stále jsem o něm smýšlela jako o pět let starším bratrovi, příteli a ochránci z mého dětství. Zapomněla jsem, že je z něj dospělý, téměř dvacetiletý muž. Přerušil ticho jako první. „Museli jsme s králem Karlem uzavřít dohodu. Nepochybně za to sklidíme opovržení, zatracení celé Itálie, ale neměli jsme na vybranou. Byli jsme uvězněni v castel. Francouzi hrozili, že obrátí svá děla proti nám…“ „Ano,“ přerušila jsem jej, „dostala jsem tvou zprávu. Ještě ji mám u sebe.“ „Skutečně ti přišla?“ Pousmál se. „Jestli toho posla ještě někdy uvidím, musím se mu odměnit. Překonal peklo, aby se dostal z města, natož až do Pesara.“ Znovu utichl a zatahal se za košili. „V každém případě se tajná chodba z Vatikánu zbortila pod jejich palbou. Neměli jsme kudy uniknout. Král slíbil, že s námi bude jednat čestně, ale jakmile jeho armáda strhla hradby, začali drancovat. V židovské čtvrti, v Borgu a v palácích: vyplenili všechno. Mamá uprchla na své vinice na Esquiline. Byli by zapálili a znásilnili celé město, kdybychom nepřijali jejich návrh.“ Ušklíbl se. „ I Turci byli zdrženlivější. Francouzi jsou jako zvířata; pomočili oltář v bazilice, ve Vatikánu ustájili své koně a přivedli si děvky do otcových komnat.“ „Dio mio.“ Pokřižovala jsem se a myslela na nádherné fresky, pozlacený nábytek a tapiserie, nyní poskvrněné a poničené. „A jakou dohodu jste uzavřeli?“ zeptala jsem se, připravená na zprávu, že jsme nyní poddanými francouzského krále.

„Copak nechceš vědět, co tomu předcházelo?“ zeptal se uličnicky, až jsem se musela usmát. „V Římě vypukla vzpoura. Plundrování nikdo neschvaluje, pokud zrovna nepatří k té straně, která plundruje. Karla to vylekalo; jeho muži byli zabíjeni na ulicích, proto nám do castel poslal naléhavou zprávu, v níž žádal papá o schůzku. Vše proběhlo velmi majestátně a důvěrně. Karel přijel do hradu, a když se objali, společně odešli na lodžii.“ Sklonil se ke mě. „Nevidělas tak směšnou dvojici, papá se ve svém camauro valil jako medvěd, Karel poskakoval vedle něj, samý tik a slina. Král Francie je trpaslík, Lucío – ošklivější než hřích a sahá mi nejvýš po rameno. Navíc je to hlupák, vždyť držel v hrsti celý Řím! Mohl nás přinutit ke všemu, ale v době, kdy on a papá zakončili procházku, byla jejich dohoda zpečetěna. Karel přísahal papá poslušnost coby nejvyššímu pontifikovi a vyvrátil všechny naděje nepřátel, že by podpořil jeho sesazení z papežského trůnu, papá na oplátku posvětil královu křižáckou výpravu proti Turkům a tím mu umožnil bezpečný průchod našimi státy.“ Dlouho jsem to zvažovala. „Proč mu papá neudělil bezpečný průchod dříve? Tím, že odmítal, ohrozil celé město.“ „Vůbec nás nenapadlo, že to zajde tak daleko.“ Cesare se zašklebil. „Nebo spíš papá. Já měl pocit, že by mohlo. Ale měl pravdu, když ze začátku odmítal. Území Romagni jsou součástí našeho svatého státu: umožnění bezpečného průchodu Karlovým hordám by všem evropským panovníkům ukázalo, že je u nás rabování beztrestné. A nakonec nám to odmítnutí přineslo záchranu. Většina baronů Romagni už políbila Karlovi culo a nabídla své pevnosti, což z nich dělá zrádce.“ „A Neapol? Je tam přece Gioffre a jeho žena, princezna Sancia. Hrozí jim něco?“ Cesare přikývl. „Musíme se modlit, aby se Neapoli podařilo uniknout osudu. Bylo to buď oni, nebo my. Alfonso abdikoval ve prospěch syna Ferrantina, mladíka lítého jako pes. Nepochybně bude s Francouzi bojovat do posledního dechu. Doufejme, že má dost vojáků, aby zvítězil.“

180

181



princezna

„To proto jsi byl ve Velletri? Opustil jsi Řím s králem Karlem?“ „Já a Džem. Jak jsem říkal, Karel je hlupák. Dokonce souhlasil, že papá zaplatí za mou společnost pět tisíc dukátů. Má přítomnost propůjčila jeho tažení na Neapol papežskou autoritu. Za Džema byl ale ochoten zaplatit ještě víc. Karel chtěl mít sultánova nenáviděného bratra ve svém táboře jako rukojmí, protože si myslí, že až zahájí křižácké tažení, Džem by mohl posloužit jako užitečný pěšák. Cestoval jsem s ním jako kardinál-vyslanec. Vzal jsem s sebou devatenáct mul naložených truhlami s mým majetkem. Francouze dost zaskočilo, když truhly otevřeli a zjistili, že jsou prázdné.“ Zasmála jsem se, jeho tón mi zvedl náladu. „Vezl jsi s sebou vůbec něco?“ „Ale ano, v prvních dvou truhlách. Dokonce jsem Karlovi předváděl svá kněžská roucha a poháry. Poulil oči ještě víc než jindy, když viděl všechny ty drahokamy. Je stejně chamtivý jako prodejný. Ovšem v polovině cesty do Velletri zadržel muly s těmi plnými truhlami můj Michelotto. V době, kdy jsem uprchl, jsem měl jen své oblečení a solideo – které jsem nechal ve stanu.“ Náhle vyprskl smíchy. „Karel skutečně věřil, že dodržíme podmínky dohody a dovolíme mu nárokovat Neapol s naší plnou podporou!“ Zvedla se mi nálada. Bratr právě udělal z francouzské hrozby frašku. „Karel neměl tušení, co ho čeká. Ukořistit Neapol nebude tak snadné, jak si myslí,“ pokračoval Cesare. „A zatímco bude vyjednávat s králem Ferrantinem, já a papá utvoříme s našimi městskými státy Svatou ligu. Nyní už nás podpoří; viděli, co by se v opačném případě stalo. A až k tomu dojde,“ nahnul se ke mně s vítězoslavným úsměvem, „přinutíme je sklonit se před námi. Medicejové již z Florencie uprchli, z vlastního města je vypudil ten ďábel Savonarola. Rozkázal, aby byl jejich majetek spálen. Jeden velký rod padl; o jednoho protivníka méně. Ostatní dostaneme na kolena, a jakmile z nich vyždímáme, co

potřebujeme, všechny si podrobíme, každého bezvýznamného válečníka nebo povýšeného vévodu, každého zrádného prince, který se pokoušel přivodit náš pád. Uděláme z nich své vazaly, nebo jejich hlavy nabodneme na kopí. Nastává nový věk – věk Borgiů. A já budu metlou tohoto rodu. Vyvolám ve všech takovou hrůzu, že se budou třást jen při vyslovení mého jména.“ Rozesmála jsem se nahlas, jak Cesarovu dramatickému prohlášení, tak radostí, že navzdory okolnostem příjezdu zůstal jeho duch očividně nezlomen. „A Džem?“ zeptala jsem se pobaveně. „Je stále rukojmím Francouzů?“ Pomyslela jsem si, že si nic lepšího nezaslouží – za to, co mi provedl v mém paláci. „Je mrtev,“ odpověděl Cesare stroze. „Zabil jsem ho.“ A když jsem zůstala ohromeně zírat, dodal: „Nemohl jsem jinak. Buď on, nebo já.“ Přepadly mě výčitky. „Ale to… tos neměl! Nikdy jsem neřekla, že ho chci mrtvého.“ Jen jsem to vyslovila, polila mě hrůza. Jak se asi zachová Juan, až se dozví, že jeho milovaný přítel už nežije? Cesare se zamračil. „Neudělal jsem to pro tebe. To by bylo jako zabít psa, protože ho jeho pán nutil štěkat. Ne, jde o něco jiného. Chtěli jsme utéct; když se Francouzi utábořili na noc, měli jsme v plánu odplížit se ve vypůjčeném oblečení, ukrást dva nákladní koně a vyrazit přímo do Perugie za papá. Když však nadešel čas, ten zatracený Turek se vzepřel. Začal na mě řvát, že by Juan nikdy nedopustil, aby věci nabraly takový obrat, že by on, princ, musel prchat jako zloděj. Musel jsem ho umlčet. Musel jsem.“ Hlas se mu zachvěl. „Bál jsem se, že ho uslyší. Byl silný, vzpouzel se mé garotě. Musel jsem ho uškrtit drátem, který jsem měl u sebe pro případ, že bychom narazili na vojáky.“ Nezmohla jsem se na slovo. „Buď on, nebo já,“ zopakoval Cesare rozechvěle. „Neměl jsem na vybranou, věř mi. Jinak by nás oba vyzradil.“ „Ano, jistě,“ zašeptala jsem. „Musel ses zachránit.“ Ale vzhledem k surovému činu nebylo snadné cítit i nadále úlevu,

182

183



princezna

že se Cesarovi podařilo utéct. Pak jsem si všimla, jak se otřásl. Nenechalo ho to chladným, jak předstíral. „Prosím tě,“ ozval se, „neodsuzuj mě. Nikdy bych to neudělal, kdyby existovala jiná možnost. Ale on křičel tak nahlas, že by probudil celý tábor, musel jsem…“ „Ne. Už nic neříkej. Chápu to, Cesare. Neodsuzuji tě.“ Zasténal a odvrátil se. „Ale odsuzuješ. Jak by ne? Zabil jsem člověka. Neměl jsem ti to říkat. Neměl jsem to nikdy přiznat. Neměl jsem sem jezdit.“ „Tak nemluv.“ Přesunula jsem se na kraj postele a přitáhla ho k sobě. Schoulil se v mé náruči jako nešťastné dítě. Cítila jsem, jak je napjatý. Když jsem si uvědomila, jak málo scházelo, abych přišla o něj i vše, co mám ráda, sevřela jsem ho pevněji a pokoušela se vyzařovat teplo, oddanost a útěchu. Cesare mi přitiskl tvář na prsa a objal mě kolem pasu. „Byl bych zabil třeba stovku mužů, abych se k tobě dostal,“ slyšela jsem ho vydechnout. Vzápětí se napřímil a přitiskl své rty na mé. Dech měl vlhký jako letní soumrak. Ucítila jsem jeho jazyk a jeho tělo se přivinulo k mému. Snažila jsem se vzepřít, ale držel mě pevně. Zašeptal mi mezi rty: „Nikdo tě nemiluje jako já, Lucío. Nikdo nikdy nebude…“ A já se té síle začala poddávat. Ramena měl pevná jako ze slonoviny, a přece poddajná jako satén, cítila jsem jeho žebra, pod nimiž bušilo srdce. Postupoval rty výš, po mé tváři až k uchu. „Platon říká, že každý muž hledá své ztracené dvojče. Ale my hledat nemusíme, Lucío, protože jsme vždycky měli jeden druhého.“ V mém těle se probudila touha. Nechala jsem Cesara, aby mě vzal za ruce a přitáhl si je k pulzujícímu místu mezi svýma nohama. Chtěla jsem vzdorovat. Jakási nepatrná a vzdálená část mého já si uvědomovala, že to je něco nemyslitelného, smrtelný hřích, neodpustitelný zločin vůči přírodě. Přemohly mě však pocity, jaké jsem nikdy neokusila, ani jsem netušila, že existují. Toužilo po něm mé tělo, jež celou tu dobu vědělo, že doopravdy patří sem, do Cesarovy náruče…

„Ne!“ Zalapala jsem po dechu, jako bych se vynořila na hladinu temného moře. Položila jsem mu ruce na prsa a odtlačila ho od sebe. „To nemůžeme.“ Vzal mě za bradu. „Nemůžeme? Nebo se neodvážíme?“ „Cesare, prosím tě. To by… víš, že by to byl strašný hřích.“ Tiše se zasmál, znělo to jako kočičí předení. „Odkdy nám záleží na hříchu? Jsme Borgiové. Byli jsme stvořeni, abychom milovali jeden druhého.“ „Ne. Musíš mě pustit.“ Držela jsem ho od sebe. Cítila jsem jeho vzdor, naléhavý a zničující chtíč. Byl tak silný, že jsem měla pocit, jako by mě stravoval. Ale zatímco jsem stále bojovala s bolestnou touhou, náhle mě pustil. Pořád jsem cítila horkost v místech, kde se mě dotkly jeho prsty. Kývl hlavou ke dveřím. „Giovanni,“ zamumlal. „Jak nečekané překvapení.“ Otočila jsem se. Až dosud jsem si neuvědomila, jak daleko jsem v posteli, propletená s Cesarem tak, že jsem na krátký ochromující okamžik nedokázala rozlišit jeho tělo od svého. Přes slábnoucí opar vzrušení jsem spatřila svého manžela. Stál bez hnutí na prahu, v pěsti svíral rukavice a zpod čapky na nás upíral oči. „Dozvěděl jsem se, že jste zde, pane kardinále, ale nechtěl jsem tomu uvěřit. Jak je možné, že jste urazil takovou cestu a já o tom nebyl zpraven?“ „Dorazil teprve přede dvěma dny.“ Rychle jsem vstala z postele a upravila si šaty. Z mého hlasu byl jasně patrný nepokoj a ze rtů se linuly chatrné výmluvy, jimž by nikdo, zvlášť Giovanni, nemohl věřit. „Byl velmi nemocen a já… chtěla jsem ti napsat, manželi, ale pečovala jsem o něj. Vidíš?“ Otočila jsem se k nočnímu stolku, abych mu ukázala láhev s lékem, a ve spěchu jsem porazila prázdný pohár. Dopadl na zem s třesknutím, které mi zvonilo v uších. „Vidím,“ pronesl Giovanni významně. „Vidím, že jsem opět poslední, kdo se něco dozvídá.“ Cesare se zasmál. „Ale no tak! Hledáte pochybení tam, kde k žádnému nedošlo. Sestra říká pravdu, byl jsem na tom zle.

184

185



princezna

Brzy bychom váš zavolali.“ Bez obtíží se vymrštil z postele, jako by byl celou dobu zdráv, až jsem sebou trhla. Jeho pomačkaná košile, ve světle z okna průsvitná, nijak nezakrývala jeho ztopořené mužství. Nezdálo se, že by si toho všiml, nebo mu to bylo jedno. Došel k Giovannimu a sevřel jej v bratrském objetí. Giovanni na mě upíral kamenný pohled přes bratrovo rameno. „Já… jdu uvědomit služebnictvo, žes přijel,“ vykoktala jsem. Zamířila jsem ke dveřím. Giovanni od Cesara poodstoupil. V porovnání s mým bratrem působil zcela bezvýznamně. Cesare sice pohubl a jeho zarostlé tváře zoufale potřebovaly holiče, ale i ve vypůjčené noční košili se nesl, jako by na sobě měl ten nejhonosnější oděv. „Zkus mi přitom najít nějaké vhodné oblečení,“ prohodil a mrkl na Giovanniho. „Snad má tady signore něco, co by mi mohl půjčit? Dorazil jsem tak říkajíc s prázdnou. Roztržka s Francouzi, nic vážného. Měli jsme v Římě velký rozruch, ale nejhorší už je za námi a Jeho Svatost nás brzy povolá, abychom se k ní připojili.“ „Pochopitelně,“ pronesl Giovanni mrazivě. „Lucrezie, požádej mého sluhu, aby Jeho Eminenci přinesl jeden z mých dubletů a kalhoty.“ Usmála jsem se tak napjatě, že mi div nepopraskaly rty. „Ihned se o to postarám.“ Jakmile jsem opustila místnost, vykasala jsem si sukně a co nejrychleji jsem se rozběhla po chodbě. Nezastavila jsem se, dokud jsem nevpadla do svých komnat, kde jsem vyděsila Pantaliseu a dámy. Prohnala jsem se kolem nich a zabouchla za sebou dveře ložnice. Opřela jsem zády o dveře a sesula se na zem. Nevěděla jsem, jestli mám plakat, nebo se modlit. Právě jsem odhalila temnotu v sobě; už jsem poznala, že v mém srdci číhá cosi zakázaného, co má moc nad mým tělem. Jak bych někdy

mohla uniknout nebo zapomenout na ten děsivý chtíč, když mou duši spaluje touha po mém vlastním bratrovi? A Giovanni to viděl. Poznal to. Díval se na mě, jako bych už byla zatracená.

186

187

ŠESTNÁCTÁ KAPITOLA

O

djížděli jsme z Pesara, když úpatí Apenin rozkvetla prvním kvítím a pastýři hnali stáda ovcí na pastvu podél Via Flaminia. Tato starodávná dlážděná silnice vedla přes kamenité rokle a hustý les. Vyrazili jsme na cestu s osmdesáti vojáky a s vozy naloženými truhlami. Cesare se držel po mém boku a oči mu jen hrály. „Kdyby nás napadli Francouzi, obávám se, že jim neunikneš a zajmou tě jako rukojmí, podobně jako la Farnese. Pořád jezdíš jako Benátčanka, petita meva.“ Přitáhla jsem otěže, až klisna nesouhlasně zafrkala. „Neměla jsem moc příležitostí pocvičit se v jízdě.“ Má odpověď zněla příkře, obtěžkaná popíráním toho, co mezi námi rozpoutal. „Po všech těch živých vyjížďkách s Gonzagy?“ ušklíbl se. „Četl jsem, cos psala papá; líčila ses tam jako Diana na lovu.“ „Dopisy měly být důvěrné,“ podotkla jsem. Věděla jsem, že nás Giovanni soustředěně sleduje, ačkoli jsem nechápala, co čeká, že na silnici spatří. V každém případě tomu Cesare příliš nepomáhal, když se ke mně naklonil a zašeptal: „Vím moc dobře, jak umíš rajtovat, Lucío.“ Zabořila jsem klisně paty do slabin, abych mu unikla, i abych zamaskovala červeň, co se mi hrnula do tváří. Procválala jsem kolem svých dam provázena jeho smíchem. Zachytila jsem Pantalisein zděšený pohled. Pronásledovala mě celé týdny, od chvíle, kdy jsem vběhla do svých komnat. Ač-



princezna

koli se mě pokoušela přimět, abych se jí svěřila, jen jsem se na ni utrhla, že bych pro příště ocenila, kdyby mě varovala, že přijel můj manžel. Věnovala mi dotčený pohled. Signorové se nesvěřují dvorním dámám, jak jistě vím, hájila se. „Jenže táž dvorní dáma má dokonalý přehled, kolikrát signore nenavštívil mé lože,“ odsekla jsem, čímž jsem přinejmenším ukončila diskuzi, když už ne její ostražitost. Ale tentokrát se mi ulevilo. Připadala jsem si bezpečnější s vědomím, že je pozorná, jako by mi její dohled mohl zabránit v dalších neúmyslných nepravostech. Jenomže moje zoufalé snahy uniknout Cesara jen provokovaly. V měsících před odjezdem mě každou chvíli přepadl v zahradě, dokonce i když Giovanni přihlížel z galerie. V noci si vzal Giuliinu opuštěnou loutnu a zpíval tklivé písně, až mé dámy omdlévaly nad jeho poetickým barytonem, zatímco já zatínala ruce v klíně. Jednou večer jsme pořádali hostinu. Když jsme večeřeli, vklouzl Cesare rukou pod stůl a položil mi prsty na stehno. Jeho dotek jako by mě roztavil i přes brokát šatů, zatímco Giovanni seděl a zasmušile rozjímal nad zprávou, že mladý vévoda milánský, celé roky vězněný vlastním strýcem, Il Morem, zemřel – podle některých otráven jedem, jenž mu byl podán na Il Morův příkaz. Il Moro, nyní konečně legitimní vévoda, bez obtíží zapomněl na své předchozí zrádné pikle s Francouzi a souhlasil, že se připojí k mému otci ve Svaté lize, čímž mého manžela postavil před další dilema. „Člověk se Il Morovi sotva může divit, že se tak okázale kaje,“ poznamenal Cesare. „Stal se oficiálním vládcem Milána a ví, že Karlovo tažení skončilo katastrofálně – Francouzi sice dobyli Neapol, ale nevzali v potaz vášnivý odpor tamních nevěstinců. Jak že to nazývají tuhle novou nemoc?“ Bratr se zatahal za ret. „No ano, mal de Napoli. Ale také by se dala nazývat francouzskou nemocí, protože těžko říci, kdo koho nakazil. Uprostřed znásilňování a drancování začali Francouzi všeho litovat… Nyní již o křižácké výpravě na Turky nikdo nemluví!“

Cesare se zasmál. „Nejraději by to všechno hodili za hlavu a vrátili se domů.“ Úkosem pohlédl na Giovanniho. „Ironické, nemyslíte? Tentokrát je to Il Moro, kdo se bojí, aby Francouzi cestou přes Alpy nevyplenili jeho zásoby a jeho državy.“ „Co mám dělat?“ Giovanni byl natolik roztržitý, že si ani nevšiml, jak hltavě polykám víno, protože mi na noze spočívaly Cesarovy prsty jako pavouk. „Tento dopis od Jeho Svatosti…“ Vytáhl z kazajky papír. „Stojí v něm, že musím naplnit podmínky v condotta s Římem v rámci ligy, ale já přece před odjezdem musím vyhledat Il Mora, i jemu jsem povinován službou. Ale Jeho Svatost varuje, že pokud se opovážím neuposlechnout, riskuji exkomunikaci!“ „Jeho varování vás zatím nikdy nezastavilo,“ podotkl Cesare výsměšně a Giovanni strnul. Vstala jsem od stolu a omluvila se. „Odcházíš? Tak brzy?“ prohodil Cesare. „Jaká škoda. Doufal jsem, že si zatančíme. Už je to tak dávno, co jsme spolu naposledy tančili, sestro. Tuším, že naposledy na tvé svatbě.“ „Bolí mě hlava,“ zamumlala jsem a cítila, jak se mi ve tvářích rozlévají výčitky jako vyrážka – při vzpomínce na jeho ruku na mém stehně. Pálila jako cejchovací železo. Giovannimu moje rozpaky neunikly, zvlášť když bratr dodal: „Bolesti hlavy ve tvém věku? Mladé manželky by tímto neduhem trpět neměly; pokud trpí, je to vnitřní nevyrovnaností, již může vyléčit jedině dávka jisté pozornosti.“ Nechal svůj významný náznak viset ve vzduchu. Ohromovala mě jeho smělost. Skutečně si přeje, aby všichni věděli, že by mě rád dostal do postele? „To rozhodně,“ ozval se Giovanni hlasem napjatým jako tětiva. „Proto by se měla odebrat do svých komnat a vyčkat, než se jí této pozornosti dostane od jejího manžela.“ Cesare se k němu otočil. Ačkoli se jeho chování nezměnilo, náhle působil výhrůžně. „Ale já se domnívám, že by Jeho Svatost upřednostňovala, kdyby se její manžel zdržel.“ Nečekala jsem, jak se jejich rozepře vyvine. Pospíšila jsem si ze sálu i se svými dámami. Pantalisein zděšený výraz mi napověděl, že viděla a slyšela dost, aby dokázala odhadnout,

188

189



princezna

co jsem odmítala vyjevit. Jakmile jsem přišla do svých pokojů, měla jsem chuť zavřít na závoru. Giovanni dostojí své výhrůžce… Ale ne – až po půlnoci přijde a bude se kymácet po přemíře vína, uvítám jej s bradou vztyčenou. Ať už bude dělat cokoli, tentokrát se mu přitom budu dívat do očí. K mému překvapení nepřekročil práh, jenom těžkým jazykem zamumlal: „Ty… mě ponižuješ. Dovolíš mu, aby… na tebe sahal.“ „Komu?“ otázala jsem se, byť mi strachy tuhla krev v žilách. Když zamžikal a pátral v ovíněném mozku po odpovědi, dodala jsem: „Měl bys vědět, signore, že bez ohledu na to, koho podezíráš, že se mě dotýkal, jestli to ještě někdy uděláš ty, povím svému otci, žes porušil naši svatební smlouvu. Troufám si tvrdit, že ponížení pak bude tvoje poslední starost.“ Zarudlé oči vzplály, zlost přehlušila opilost. „Aby mezi námi bylo jasno, mohu tě na oplátku ujistit, že kdybych odhalil, že ses odevzdala jinému, dozví se o tom celá Itálie. Všichni se dozví o nepřirozeném chtíči Lucrezie Borgie. Kdybych věděl, co jsi zač, nikdy bych se sňatkem nesouhlasil, ale nepřipustím, abys mi nasazovala parohy. Vzdoruj mi a já se postarám o zneuctění tvé rodiny. Nepokoušej mě víc než dosud.“ Potom se otočil na patě a odpotácel se pryč. Zavřela jsem dveře na závoru. Neměl by mi nahnat strach. Štěstěna se znovu obrátila ve prospěch mé rodiny. Giovanni mnou možná opovrhoval, litoval, že jsme se vzali, přesto byl vazalem ruky Borgiů, která jej krmila, jinak by nepřežil. Ale věděla jsem, čeho byl svědkem. Věděla jsem, co si myslí, že viděl, a co dokáže, pokud se cítí zahnaný do kouta; sledovala jsem, jak vydal rozkaz ke kruté popravě vlastního sekretáře. A měla jsem strach, čeho všeho by byl ještě schopen, jen aby se pomstil. Bylo na mně postarat se, aby to neudělal. Po tomto večeru jsem se snažila nezůstávat s Cesarem o samotě, což naštěstí nebylo tak těžké, jakmile přišlo povolání od mého otce, abychom se dostavili do Perugie. Když jsem však

nyní klusala krajinou k hradbám města, cítila jsem, jak se můj oddech blíží ke konci. Cesare mě na svém černém hřebci snadno dohonil, chytil mého koně za otěže a přinutil mě zastavit. „Dost,“ zvolala jsem. „Zešílel jsi snad, že se takhle chováš?“ Tváře měl zardělé a čelo zpocené, ale už se úplně zotavil. Kdybych odmalička nežila v jeho blízkosti, jeho nevyčerpatelná síla by mě udivovala. Pantalisea mi prozradila, že si sloužící v Pesaru šuškali, že Cesare Borgia není jako jiní muži, protože jí jen jednou denně a nikdy nedopije svůj pohár vína. Stejně jako kočka spal, když se mu zachtělo, a v noci se procházel po galeriích, jako by v měsíčním světle číhal na kořist. „Ano, jsem šílený. Jsem šílený touhou po tobě. Budeš se mi věčně vyhýbat kvůli tomu nudnému hlupákovi?“ „Ten hlupák je můj manžel.“ „Není takové cti hoden.“ Tón náhle ochladl. „Nebo už jsi s ním byla? Získal tvou první krev svým změkčilým sforzovským cazzo?“ Upírala jsem na něj pohled a spolkla odpověď, že nemá ponětí, co jsem vytrpěla nebo byla připravená vytrpět pro naši rodinu; že jsem již okusila, co obnáší spát s manželem, a ochotně bych se tomu podrobila, a nejen tomu, abych bratra ochránila před nactiutrháním. Instinkt mě zadržel. Kdybych mu pověděla, čím mi Giovanni vyhrožoval, Cesare by myslel na pomstu. Spoléhala jsem na to, že jej stále umím uklidnit, vyloudit na něm jeden ze vzácných úsměvů a přimět ho, aby dělal, co po něm chci. Musí mě poslechnout; musí pochopit, v jak nemožné se nacházíme situaci. „Tak o něm nesmíš mluvit. Možná je to sforzovský hlupák, ale jsem za něj provdaná. A víš dobře, že to, k čemu mezi námi došlo, byla jen chvilková slabost, nic víc.“ „A přece připouštíš, že taková chvilka byla, byť nás kvůli tomu považuješ za hříšníky.“ „Cesare.“ Hlas mi přeskočil. „Prosím tě. Byl jsi churavý a já o tebe měla velký strach. Nevěděli jsme, co děláme. Oba jsme… chybovali jsme z lásky, kterou k sobě chováme.“

190

191



princezna

„Chybovali?“ opakoval. Ve tváři se mu jasně zračila bolest. Mučilo mě, že jsem její příčinou, přesto jsem se přinutila příkře pokračovat. „Ano, byla to chyba. Neměli jsme to udělat.“ „Sama tomu nevěříš. V hloubi duše vím, že mě miluješ.“ „Ano, miluji tě – jako sestra miluje svého bratra. Zacházíš příliš daleko, Cesare.“ Neúmyslné opakování otcova napomenutí z toho večera, kdy se nepohodli kvůli Juanovi, mělo okamžitý účinek. Jeho tvář zpopelavěla. „Po tak dlouhé době jsem ti obnažil své srdce; nabídl jsem ti své skutečné já a ty mě odkopneš, jako by na mně vůbec nezáleželo?“ „Neodkopávám tě!“ zvolala jsem. Ale tváří v tvář Cesarovi jsem pochopila, že přesně to jsem udělala: odmítla jsem jeho srdce. Děsila mě jeho neutišitelná touha, jež mi nedávala šanci utéci, jedině podlehnout. A to jsem nemohla. Ohlédla jsem se přes rameno. Naše společnost se přiblížila; za chvíli budou u nás. „Nikdy bych ti nechtěla způsobit bolest,“ vyznala jsem se ze svého trápení. „Miluji tě jako nikoho jiného – ale vyšli jsme oba ze stejného lůna, Cesare. Nemohu ti být ničím víc. Nedám ti, po čem toužíš. Jestli to nedokážeš přijmout, pak mě musíš opustit. Hned.“ Slunce nad námi zastínil mrak a vrhl bratrovi stín do tváře. „Víckrát o tom nesmíme mluvit,“ řekla jsem. „Musíš zapomenout, stejně jako jsem už zapomněla já.“ To jej zdrtilo. Viděla jsem, jak se mi před očima uvnitř celý zhroutil, náhle nevypadal jako muž, ale jako chlapec, můj ochránce a společník, který se těšil z důvěrnosti našich kdysi propojených dětských duší: byly jako jediná, než jsem je nyní od sebe odtrhla. V očích mě štípaly slzy; udělala bych cokoli, abych ho utěšila, kromě toho, co potřeboval nejvíc. Když jsem se k němu natáhla, protože jsem nedokázala snášet ten uštvaný výraz v jeho očích, ucukl. Surově kopl koně do slabin a tryskem vyrazil pryč. Dusot kopyt se mi zarýval do srdce jako hřeby.

Mé dámy se ke mně dostaly jako první. Pantalisea se zadívala na oblak prachu, jenž se zvedal od kopyt bratrova koně. „Kam pán odjel?“ zeptala se nervózně; bylo jasné, že ví, že došlo k hádce. Zavrtěla jsem hlavou. Došla mi řeč. Giovanni zastavil kus od nás a nevzrušeně na mě upřel oči. Zaujala jsem místo po jeho boku a společně s průvodem jsme pokračovali vzhůru po úbočí do Perugie. Otec čekal na balkoně pevnosti, oděn v bílé a obklopen svými úředníky. Náš příjezd vyvolal jásot obyvatel města, ale já se dívala vzhůru a nic jiného nevnímala. Papá opustil balkon ještě dříve, než jsem začala sesedat; sotva jsem popadla dech, už vyběhl ze dveří se zapáleným „Farfallina!“ a vzápětí mě obklopil jeho pot a hedvábí. V bezpečí jeho náruče ze mě útrapy Pesara i Cesarovo mučení spadly jako rozepnutý šat. Když jsem však otci pohlédla do tváře, sevřelo se mi hrdlo. Zestárl o několik let. Kůži na tvářích měl povislou, kolem úst se objevily nové vrásky a váčky pod očima prozrazovaly nekonečné noci beze spánku, během nichž se pokoušel vymyslet, jak vyhnat Francouze a zachránit nás před zkázou. Jen oči měl stále stejné, plné lásky ke mně. Hlas se mi chvěl. „Papá, tolik se mi stýskalo.“ „A jak mně po tobě, má sladká Lucrezie.“ Přitiskl mě k sobě. „Moc jsi mi chyběla! Víckrát se nesmíme rozloučit – přísahám při všech svatých!“ Giovanni přešlapoval jenom o několik kroků dál, ale papá si ho vůbec nevšiml. Když mě chtěl odvést do pevnosti – „Pojď, jistě jsi vyčerpaná. Připravil jsem ti pokoj.“ –, můj manžel se vrhl vpřed. Ve spěchu se stěží poklonil a spustil: „Jsem tak šťastný, že nacházím Jeho Svatost při dobrém zdraví. Přišel jsem, abych zaujal své condotta u Ligy za předpokladu, že se budu smět poradit se svým bratrancem z Milána, abych…“ Papá se zastavil, ohlédl se na Giovanniho, jako by žasl, kde vzal můj manžel troufalost oslovit jej. „Jdete pozdě, signore.

192

193


Liga pod vedením markýze z Mantovy porazila Francouze před několika dny v bitvě u Fornova. Zatímco tu spolu hovoříme, Karel a jeho armáda prchají přes Alpy. Takže se můžete radit se svým milánským bratrancem po libosti, zde vás není třeba.“ Giovanniho výraz ochladl. V duchu jsem znovu slyšela jeho hrozbu, děsivou svou nemilosrdností: Vzdoruj mi a já se postarám o zneuctění tvé rodiny. Stiskla jsem otci paži. „Papá.“ Pohlédl na mě a přestal se mračit. „Opravdu?“ nadhodil. „Už není tvou povinností ho ochraňovat. Máme jiné prostředky. Nepotřebujeme si naklonit jeho příbuzenstvo.“ „Přesto je to můj manžel. Měl byste s ním jednat s úctou.“ Otec si mě chvíli měřil, potom přikývl. „Máš pravdu. Je tvůj manžel, aspoň prozatím.“ Bez ohlédnutí na Giovanniho štěkl: „Hlaste se mému sekretáři, signore. Možná pro vás přece jen najdu využití.“

ČÁST III. 1495–1497

Vlčí hlad

Nyní jsme v moci vlka… GIOVANNI DE MEDICI (POZDĚJŠÍ PAPEŽ LEO X.)

194

KAPITOLA SEDMNÁCTÁ

K

dyž jsme v říjnu přijeli do Říma, na vlastní oči jsem viděla následky francouzské okupace – ulice byly poseté zapáchajícími zbytky, kostely zčernalé po požárech, omítka potřísněna krví. Zkáza zuřila všude, od vypálených hostinců a sklípků přes vydrancované obilné mlýny a sklady podél Ripa Grande. Mrtví byli pohřbíváni venku před hradbami a zasypáváni vápnem, aby nevypukl mor. Zloději a další darebáci, kteří využili okupace ke svému prospěchu, viseli ze zdí Andělského hradu a papá vysílal jednotky obnovit pořádek a zadržet zločince. Obdržel zdrcující hlášení, že k obnově města bude zapotřebí více než devadesát tisíc dukátů. Můj palác utrpěl jen malé škody. Nádvoří a přízemí byly používány jako stáje, horní pokoje k ubytování posádky. Pustila jsem se do úklidu. Ulevilo se mi, protože Giovanni v listopadu odjel. Stal se oficiálně kondotiérem Svaté ligy, připojil se k markýzi z Mantovy, aby vyčistil papežská území od zbývajících francouzských žoldáků. Doufala jsem, že manžel bude pryč dlouho, a těšila jsem se, jak si znovu zařídím svou římskou domácnost a na jaře oslavím šestnácté narozeniny. Pak mě nečekaně a bez ohlášení navštívil Giovanniho bratranec kardinál Ascanio Sforza. Objevil se na prahu v navoněném šarlatu, s úsměvem na rtech, jako by nikdy neupadl v nemilost, protože jeho rodina podporovala Francouze. Nějakou záhadou se mu podařilo získat znovu přízeň papá. Přivítala jsem ho s odporem, sledovala jsem, jak přejíždí prsty obalenými prsteny po mém dubovém stolku vykládaném perletí, jako by odhadoval jeho cenu. 197



princezna

„Giovanni se obává, abyste nebyla osamělá,“ vysvětlil, když jsem se zeptala na důvod jeho návštěvy. „Doufám, že pokud byste potřebovala jakoukoli pomoc nebo radu, obrátíte se na mě.“ Manžel na mě zřejmě nasadil špeha. Přesto jsem nedala znát opovržení a odpověděla: „Cením si jeho péče, ale mám rodinu. Vždy se starala o mé pohodlí, o pomoc či radu se mohu obrátit na ni.“ „To jistě,“ uklonil se a vystavil tak mému pohledu červené saténové solideo na jeho pleši. Připomínal mi fretku – kluzkou, dobře živenou a s ostrými zuby. „Ale rodina je někdy… velmi náročná. Považoval bych si, kdybych mohl sloužit jako váš náhradní zpovědník, má paní. Duchovní pomoci není nikdy dost, zejména jde-li o člověka mladého a náchylného k pokušení.“ Náhle mě zamrazilo. Co když mu Giovanni všechno pověděl? Ačkoli se ve skutečnosti neodehrálo to, co se domníval, odvážil by se můj manžel šířit se svým podezřením? „Budete první, komu se ozvu, pakliže taková situace nastane.“ Vstala jsem. „A nyní mě omluvte, mám své povinnosti. Jak víte, Jeho Svatost povolala do Říma mého bratra Gioffreho, prince squillacijského, a jeho ženu princeznu Sancii. Díkybhu přežili tu hrůzu v Neapoli a my se těšíme, až se s nimi shledáme. Musím toho před jejich příjezdem hodně připravit.“ Rysy mu okamžitě ztvrdly. Když odcházel, dívala jsem se, jak se za ním vlní konec rudého roucha jako rozzuřený ocas. Otřásla jsem se. Od této chvíle si na něj musím dávat pozor a vyhýbat se mu. Zjistila jsem, že se mi stýská po Adrianě. Vždycky jsem byla závislá na jejích radách, nyní však bylo jasné, že se o ní nesmím zmínit ani slůvkem. Ještě v Perugii jsem se papá zeptala, jak se jí daří, ale utrhl se na mě: „Víckrát přede mnou to jméno nezmiňuj. Pro mě je mrtvá.“ Měla jsem podezření, že se Adriana podílela na Giuliině kajícném návratu k manželovi – a nepotvrdil mi to nikdo jiný než Vannozza, když přišla vrátit kocoura.

Zvedla jsem víko proutěného košíku a čekala, že uvnitř najdu mrtvolku, ale Arancino naopak vyskočil ven s tasenými drápky, okamžitě se začal packou ohánět po sukních mých dam a potom vletěl pod postel. Vannozza si povolila plášť, přehozený přes blátem potřísněné šaty. Jako obvykle necestovala v nosítkách, přestože v Římě ještě před nedávnem docházelo k drancování a loupení. V naolejovaném plášti procházela ulicemi jako posluhovačka a plahočila se blátem pod ochranou jediného sloužícího. Navzdory potřísněnému oblečení nevypadala po okupaci o nic hůř a mně se kupodivu ulevilo, jako bych v sobě nevědomky chovala obavu o její bezpečí. „Neomalené zvíře,“ poznamenala, „jak už to bývá se vším, co mají Borgiové rádi. Doporučuji ti nechávat ho uvnitř v paláci. Vzhledem k nedostatku obilí jsou teď lidé schopni každé živé zvíře stáhnout a uvařit.“ „Děkuji, že jste mi ho přinesla.“ „Kdybych to neudělala, jistě bys mi to omílala donekonečna.“ Rozhlédla se po mém pokoji s nově zavěšenými tapiseriemi a sametovým baldachýnem (nařídila jsem, aby se vše, čeho se dotkli Francouzi, rozdalo chudým), naleštěná ohřívadla byla navršena vonnými uhlíky. „Vidím, že se usazuješ. Nejspíš jsi ráda zase doma. Ne že by Řím byl stejný jako dříve. Po všem, co jsme vytrpěli, už stejný nikdy nebude.“ „Ano. Bylo mi líto, když jsem slyšela o vašem osudu.“ Matka povytáhla obočí. „Co s lítostí? Jsem naživu.“ „Myslela jsem na váš palác. Slyšela jsem, že ho vydrancovali.“ „Pch. Domy se dají přestavět, věci vyměnit. Lidé,“ prohlásila a upřela na mě oči, „lidé ne. Jakmile zemřou, jsou pryč napořád, jak ses jistě během svého pobytu v Pesaru poučila.“ Odmlčela se, aby mi neušlo, na co naráží. „Nemysli si, že jsem se o tvého kocoura starala, protože by mi na něm sešlo. Měly jsme dohodu. Tys svůj díl vyplnila. Skutečně jsi překonala má očekávání, protože la Farnese není k nalezení.“

198

199



princezna

Nervózně jsem se ohlédla – opodál mé dámy vystýlaly truhly plátnem. Matka se nepříjemně zasmála. „Pořád hrajeme neviňátko?“ Ztlumila hlas. „Ale ano, jsme na tebe pyšní. Pokud jsme někdy pochybovali o tom, čeho jsi schopná, prokázalas, že zbytečně. Zbavila jsi nás té farnesovské puttana, aniž by si všiml, že je to tvé dílo.“ „Slyšela jsem, že opustila Řím z vlastní vůle,“ podotkla jsem a odolala nutkání vystrkat Vannozzu z pokoje. Místo toho jsem pokynula dámám, aby odešly. Nechtěla jsem, aby slyšely, jak rozebíráme otcovu bývalou milenku. Když zmizely, Vannozza se znovu zasmála. „Není třeba tajností. Všichni už dávno vědí, jak se odkradla uprostřed noci, ale Rodrigo byl pro smích, vykoupil ji od Francouzů a vyšel ji přivítat jako zamilovaný ctitel, byť do města právě pochodoval král Karel. Sám svatý Petr se musel obracet v hrobě, když je tu noc slyšel vrkat v apoštolské ložnici. Jak se zdá, ona Rodrigovu radost ze shledání nesdílela, protože jakmile se Francouzi objevili na obzoru, uprchla i s Adrianou a nechala tvého otce čelit těm lítým hordám samotného. Nyní se do Říma odmítá vrátit. Prosí ho o odpuštění, trvá na tom, že musí zůstat s manželem a stát se dobrou manželkou a matkou…“ Uchechtla se. „Počítám, že co se týče pokání, je lépe začít pozdě než nikdy, což? Pokud jde o tvého otce, snad se poučil, že i svaté vášně mají svou cenu.“ Uhnula jsem pohledem před jejím samolibým úsměvem. Nepřála jsem si opájet se Giuliiným zneuctěním. Sice jsem byla ráda, že už s ní nemusím být, ulevilo se mi, že se rozhodla držet se od nás dál, ale mohla jsem si dovolit litovat ji; pokud šlo o mou matku, cítila jsem jen odpor k tomu kameni, který nosí místo srdce. „Neudělala jsem to pro vás,“ upozornila jsem ji chladně. „Udělala jsem to pro papá.“ „Pochopitelně. Jestli ty nejsi oddaná dcera. Nikdy nemyslíš na sebe – což jistě vysvětluje, proč jsi neposlechla mé varování. Neříkala jsem ti, aby ses v Pesaru zabydlela a byla

dobrou manželkou? A přece jsi zde, domýšlivá jako vždycky a očividně nezlomená manželem, který odjel a nechal tě samotnou jako Evu v rajské zahradě, abys mohla ukousnout zakázaného jablka.“ Znehybněla jsem a pohlédla matce do očí. „Nemáte tušení, co jsem prodělala.“ „Ne? Zřejmě si myslíš, že jsi jediná žena na světě vdaná za muže, jehož nemiluje. Ujišťuji tě, že to, co máš za sebou, není nic v porovnání s tím, co máš teprve před sebou.“ Vrhla se na mě, chtěla mě chytit za paži. Ucukla jsem a ona zaníceně pokračovala: „Viděla jsem tvůj osud v kartách. Vím, co tě čeká. Nakonec budeš zostuzena. Tohle chceš, život v bolesti a lítosti? Protože přesně to sklidíš, jestli v sobě necháš převládnout borgiovskou krev.“ „Ale já… já nic neudělala!“ protestovala jsem, ačkoli jsem dobře věděla, nač naráží, a děsilo mě to. Nějak zjistila, že jsme se s Cesarem nepohodli. A také proč. „Zatím. Je to tvé prokletí, jed, který nosíš v sobě. Budete si navzájem zhoubou, ty a Cesare.“ Nedokázala jsem to snést. Ne zde. Ne nyní. Právě jsem se vrátila do Říma; Cesara jsem ještě neviděla a netušila jsem, kde je. Papá jsem se záměrně nezeptala. Chtěla jsem po bratrovi, aby mě nechal na pokoji, a on to udělal. A najednou je zde má matka a znovu mi připomíná ta strašná muka, která jsem mu způsobila, ale mění to v něco zlého, prokletí a jed, zatímco já v hloubi duše vím, že ačkoli to bylo špatné a neodpustitelné, Cesare mi nechtěl ublížit. Jinak milovat neuměl; nedokázal mít rád nikoho jiného vzhledem k tomu, jak nás ona vychovala. „Pokud je to naše prokletí,“ zašeptala jsem rozechvěle, „tak kvůli vám. Běžte. Odejděte a už se nikdy nevracejte. Nechci vás vidět do konce života. Už nemám matku.“ Hodila si plášť přes ramena. „Dělej, jak myslíš. Nepomůže ti zapudit mě. Jestli to neukončíš, prokletí zvítězí. A až se to stane, za mnou nechoď. Lítost je vyhrazena těm, kdo nebyli varováni.“ Cestou ke dveřím se ještě ohlédla. „Ach ano, kdybys

200

201



princezna

Po mši papá vystoupil na benediktinskou lodžii, aby žehnal davům, a za mnou přišel Cesare. „Pořád se zlobíš?“ zeptal se tiše.

Zavrtěla jsem hlavou. „Víš, že se na tebe nikdy nevydržím zlobit dlouho.“ „Pak ani já. Chtěl jsem se rozloučit, Lucío. Zítra odjíždím do Neapole.“ Srdce mi ztěžklo. Odjíždí. Nebyla jsem si jistá, jestli cítím úlevu nebo lítost, ale přinejmenším ve mně chystané odloučení navodilo pocit prázdnoty. Poté co mi matka řekla, že je Cesare zde, chtěla jsem někam uprchnout, abych se mu vyhnula – ale když nyní stál přede mnou, když jsem ho viděla… „Jedeš pro Gioffreho a jeho manželku?“ zajíkla jsem se. „Ne, ačkoli je cestou nepochybně potkám. Papá mě posílá jako svého oficiálního zmocněnce korunovat Ferrantina, ve skutečnosti mám ale zajistit, aby Ferrantino podepsal naše nové spojenectví a dodržoval jeho podmínky. Poučili jsme se, že je třeba mít Neapol na své straně.“ „Papá ti jistě velmi důvěřuje, když ti svěřil takový úkol.“ Vzdychl. „Nebo možná konečně začíná chápat, že vždycky stavím na první místo naše zájmy.“ Zaslechla jsem za námi mumlání kardinálů; netrpělivě očekávali konec žehnání, aby se mohli přemístit k večeři. Za klenutým průchodem na mramorový balkon zvedl papá ruce a dav spustil jásot. „Mamá říkala, že se za tebou zastavila,“ prohodil Cesare. „Prý jste se pohádaly.“ „Pohádaly?“ Upřela jsem na něj oči. „A pověděla ti, co mi řekla? Byla zlá a chovala se neodpustitelně.“ „Nevšímej si jí,“ pronesl Cesare klidně. „Její slova nic neznamenají.“ „Ví to,“ vydechla jsem a vzápětí jsem se zarazila, protože se mu v očích mihlo cosi pokoutně dravého. Neměla jsem nic přiznávat. Jen jsem do rány nasypala další sůl. Pak se dotkl mé ruky. „Má jenom podezření. A já přijímám tvé rozhodnutí. Nechci ti způsobit hanbu nebo zneuctění. To bych raději tisíckrát zemřel.“

202

203

to náhodou nevěděla, je zde. V Římě. Cesare se vrátil.“ Odešla a nechala mě tam stát jako zkamenělou. Bratr je ve městě. A já náhle zoufale zatoužila být kdekoli jinde. „Te Deum laudamus: Te Dominium confitemur. Te aeternum Patrem omnis terra veneratur. Bože, Tebe chválíme… Tebe, Pane, velebíme… Tebe, věčný Otče, oslavuje celá země…“ Zpěv sboru se nesl mezi kouřem kadidla, svíjejícím se v pruzích barevného světla pronikajícího do baziliky vitrážovými okny. Barevné paprsky dopadaly na mého otce ve zlatém fanonu, obklopeného mladíčky v bílé krajce, když před hlavním oltářem zvedal pohár obsahující zázračnou Ježíšovu krev. Venku na náměstí očekávali věřící papežův příchod: shromáždili se, aby oslavili naše osvobození od Francouzů, unavení, leč hrdí, jak už to Římané umějí. Myslela jsem na matčina slova, zatímco otec rozpřáhl paže a sbor hlasitě zapěl, až holubi hřadující na trámech vzlétli do světla jako hejno stínů. Zdálo se mi, jako bych v sobě cítila ono neviditelné prokletí, jak mě láká do svých osidel. Je to tvé prokletí, jed, který nosíš v sobě. Pokorně jsem sklopila hlavu: „Kéž do mého srdce vejde Duch svatý a přitáhne je svou mocí k sobě… Ó, Bože, pomoz mi a ochraňuj mě od zlého…“ Ale náhle mě cosi přinutilo pozvednout hlavu a rozhlédnout se po rozlehlém prostranství. A našla jsem ho, samozřejmě že ano. Nezaměnitelný stín za zástupem věřících, očekávajících přijímání rukou našeho otce. Byl oděn v karmínovém rouchu a stál jako socha pod křídlem kamenného archanděla.


Hrdlo se mi sevřelo, když opakoval slova z dopisu, jenž mi napsal před mnoha měsíci. „Musíš na sebe dát pozor,“ pronesla jsem nakonec, odtáhla ruku a zavřela oči. Nechala jsem se zaplavit hlukem z okolí, otiskla jeho bolest hluboko do sebe, do schrány ve svém srdci, již jsem uzamkla, abych nás oba ochránila. Když jsem oči otevřela, Cesare byl pryč.


princezna

esta byla plná dešťových kaluží, v nichž se odrážela naše společnost, když jsme čekali u městské brány, abychom přivítali hosty. Za mnou stálo dvě stě mužů ve zbrani, má pážata a dvacet dvorních dam, kardinálové a vyslanci v barevném hedvábí. Já sama seděla na mule, jejíž karmínový postroj ladil s mými šaty. Nervózně jsem si prohlížela průvod, který se k nám blížil, upoutaná velkolepostí dvořanů v pláštích a čapkách s peřím v moři barevných praporů třepetajících se ve větru. Můj bratr Gioffre jel na bílém hřebci. Jak se blížil, všimla jsem si, že už má dospělejší rysy a tváře ošlehané větrem, jen na nose mu zůstaly tvrdohlavé pihy. Šedé oči se mu rozzářily, když zvolal: „Lucrezie!“, pobídl koně a tryskem se hnal ke mně s takovou obratností, jakou jsem mu mohla jen závidět. Políbil mě na tvář. „Stýskalo se mi po tobě, sestro,“ pronesl zadýchaně. „Ale v Neapoli jsme měli dost napilno! Přišli Francouzi a my museli uprchnout na ostrov Ischia, kde jsme se ukryli v pevnosti. Král Alfonso zešílel zármutkem a abdikoval, ale jeho syn Ferrantino, náš nový král, se ke mně chová přátelsky a zařídil mi bojový výcvik. Vidíš?“ Sáhl za opasek,

k němuž měl připnutou ozdobnou pochvu, z níž vyčníval drahokamy vykládaný jílec meče. „Teď jsem nejen princ, ale i rytíř. Dokonce už jsem zabil Francouze.“ Přestože mu bylo téměř čtrnáct a byl ženatý, slyšela jsem pod jeho smělým vystupováním známou úzkost, dychtivost patřit mezi z nás. Usmála jsem se a chtěla odpovědět, vtom se však ozval ženský hlas: „Gioffre, per favore, nemohou tvé historky o krveprolití počkat? Nebo tu musíme sedět a riskovat, že zmokneme?“ Pohlédla jsem na Gioffreho manželku Sancii Aragonskou. Přesně jak jsem usoudila, když mi bratr ukazoval její podobenku, nebyla neapolská princezna krásná. Přesto se nesla, jako by byla, seděla v sedle vzpřímeně, kyprou postavu zahalenou v černých a stříbrných šatech. Nejzajímavější na ní byly oči, rámované hustými řasami, měly zvláštní šedozelený odstín jako rozbouřené moře. Když se ty oči upřely do mých, na okamžik se mi zdálo, že je to snad nejpůvabnější bytost, jakou jsem kdy viděla. Ale když jsem sklouzla pohledem stranou, všimla jsem si změti tmavých vlasů, unikajících na zátylku zpod drahokamy vykládané síťky, skobovitého nosu a úst se širokými rty, špatné pleti na oválném obličeji s hranatou čelistí, na níž byly stále patrné stopy nemoci z dětství. Ne, Sancia nebyla krásná, ale měla nepopiratelné kouzlo. „Vítejte v Římě, Principessa,“ pozdravila jsem ji a schýlila hlavu v úkloně. „Pověsti o vaší kráse nelhaly.“ Spokojeně se usmála. „Donno Lucrezie, to je pro mě příliš velká čest.“ Naklonila se v sedle a políbila mě na tvář, na níž mi ulpěla vůně jejího růžového oleje. Poté pokynula družině za sebou. „Amato fratello, vieni. Pojď pozdravit naši švagrovou donnu Lucrezii.“ Od dvořanů, kteří ji doprovázeli, se oddělil muž tak nečekaného půvabu, že si některé z mých dam neodpustily obdivný vzdech. Připomínal kentaura, tak dokonale jeho tělo splývalo s ořem. Otěže se střapci držel volně ve velkých dlaních a svaly na stehnech se mu napínaly – řídil zvíře jen nohama. Dublet s emblé-

204

205

OSMNÁCTÁ KAPITOLA

C



princezna

mem dvojité neapolské koruny kryl jeho široká ramena a hruď. Vlasy barvy tmavého zlata unikaly zpod čapky lemované drahokamy a rámovaly do bronzova opálenou tvář. Přestože měl světlé vlasy, sdílel se Sancií široké lícní kosti a plné rty, výrazný nos a hluboko posazené oči – avšak ty jeho byly světle jantarové, barvou podobné medu. A zatímco jeho sestra očividně spoléhala na svou přitažlivost, on vyzařoval nenucenou ležérnost, jako by vůbec netušil, jak na ostatní působí. „Dovolte, abych vám představila mého bratra Alfonsa Aragonského, neapolského prince,“ pravila Sancia. „Donno Lucrezie.“ Sklonil hlavu, hlas měl po prašné cestě ochraptělý. Tyčil se nade mnou na obrovském hřebci; musela jsem sevřít otěže pevněji, protože moje mula se pokoušela dostat od něj dál. Alfonso mlaskl; jeho hřebec okamžitě ucouvl a zvedal kopyta s dokonalou přesností, k jaké dokázal koně donutit jedině Juan. „Doufám, že jsem vás nevyděsil.“ Alfonso se usmál a předvedl běloskvoucí zuby. Nos měl maličko nakřivo, ale tato drobná nedokonalost byla stejně působivá jako zbytek. Zjistila jsem, že nechci, aby si on, zkušený jezdec, myslel, že se bojím koní, a opožděně jsem litovala, že jsem si také nevybrala klisnu nebo hřebce. A zatímco jsem žasla nad tím, že mě něco takového vůbec napadlo, on dodal: „Myslel jsem, jestli jsem nevyděsil vaši mulu. Poznám, že vyděsit vás, má paní, není vůbec snadné.“ Usmál se. „Nebo vám zalichotit.“ Dost rozpačitě jsem pravila: „Budeme pokračovat do San Giovanni? Poslechneme si mši svatou na počest vašeho příjezdu.“ Otočila jsem se přitom k Sancii. „Ale jistě, drahá Lucrezie,“ přisvědčila. „Uděláme, jak si přejete. Jsme na vašem panství.“ Sesedla jsem s pomocí stoličky a zaujala místo vedle ní, s Gioffrem po boku. Když Alfonso seskočil z koně a postavil se vlevo vedle mého bratra, zjistila jsem, že není o nic vyšší než já. A podobně jako nedokonalý nos jej to činilo ještě přitažlivějším.

Když jsme si vyslechli mši římského biskupa v pseudobyzantské kapli s požárem poznamenanými pilíři, vydali jsme se po Via Laterna ověšené prapory, kolem níž se mačkali obyvatelé Říma a s jásotem vítali náš průvod, po hrůzách okupace konečně šťastní. Projeli jsme kolem Kolosea a trosek Fora, přes Campo de‘ Fiori na Via Recta, kolem Andělského hradu až do Vatikánu. Uvědomil jsem si, že ve mně klíčí žárlivost na Sancii. Pohazovala hlavou a rozdávala zářivé úsměvy. Mnozí přihlížející zdánlivě nevěděli, na koho se dívat dříve: na živočišnou neapolskou princeznu ve tmavém sametu, nebo na mě, dceru papeže Alexandra VI. v drahocenné karmínové toaletě. Ozývaly se výkřiky „Bella signora! Bella principessa!“, avšak které krásné dámě byly určené? Sancia brala jako samozřejmost, že jí, protože svým dámám nařídila, aby ze saténových váčků u pasu rozhazovaly hrsti mincí, a se smíchem sledovala, jak se po nich děti vrhají. Jedním jsem si byla jistá: když jsme přejížděli po nově opraveném Andělském mostu na Svatopetrské náměstí, kde hlaholily zvony, cítila jsem na sobě Alfonsův pohled. Snažila jsem se neohlédnout – byť jsem po tom toužila. Bylo to nepravděpodobné, snad dokonce nemožné, přesto jsem získala dojem, že s mužem jako on bych dokázala zapomenout na své bolestné a komplikované city k Cesarovi.

206

207

Sanciin příjezd do Říma vyvolal vzrušení. Od okamžiku, kdy vešla do Sala dei Pontefici s hlavou vztyčenou a se smělou sebedůvěrou předstoupila před papežské pódium, na němž seděl na trůnu můj otec zdobený klenoty, uhranula vatikánský dvůr. Papá jako by se v její přítomnosti nafoukl, tváře mu zrudly, a když Sancia poklekla, aby mu políbila botu, objal ji snad až příliš srdečně. Gioffreho vzal sotva na vědomí, Sancii vybídl, aby usedla na zvláštní podušku vedle něj, naproti mému místu. Vtipkoval a štípal ji do tváře během celé několikaho-



princezna

dinové hostiny, nabízel jí první sousto z každého talíře. Když se s Gioffrem ubytovala v paláci, na otcův rozkaz nedávno vyprázdněném pobouřeným kardinálem, sklízela již Sancie uznání i jedovatou závist; její schopnost svádět už jen tím, jak se dotkla rukávu, měnila muže ve slintající hlupáky a jejich milenky či milence v zapřisáhlé nepřátele. Dokázala být velmi vznětlivá a měla nabroušený jazyk, ale můj otec hltal každé její slovo, dokonce kvůli ní upustil od svého zvyku jíst ke každému jídlu šunku, aby vyhověl její slabosti pro rozmanitost. Na její žádost také zaplnil nový palác – zatuchlou stavbu – dostatkem nábytku, starožitných bust a soch, aby se z něj stal příbytek hodný její přítomnosti. Myslela jsem, že Gioffremu by mohla pozornost, jíž byla jeho choť zahrnována, vadit, ale když jsem je viděla společně při hostinách a dalších příležitostech, můj mladší bratr se dmul pýchou, že je manželem tak obletované ženy. Předpokládala jsem však, že podobně jako mé vlastní manželství zůstává i to jejich nenaplněno. Snad Gioffre nebyl dost zralý, aby v posteli dokázal uspokojit ženu očividně zkušenou. Měla bych ji nesnášet, protože po pravdě mi svým způsobem připomínala Giulii. Přesto bylo těžké nenávidět někoho, kdo postrádá zlomyslnost. Sancia byla sice soutěživá, o tom se nedalo pochybovat – stačilo, aby zahlédla některé z mých šatů, a o den později se objevila v podobném modelu –, ale zároveň velkorysá. Když jsem obdivovala šňůru černých perel, jež měla jedno odpoledne na hrdle, bez okolků je sundala a věnovala mi je. „Ne, ne,“ smála se, když jsem pokoušela dar odmítnout. „Na vaší krásné bílé pleti vyniknou mnohem lépe. Na mně jsou téměř neviditelné, jsem tmavá jako Saracén.“ Zjistila jsem, že dokáže oživit i tu nejnudnější příležitost svou neuctivou bystrostí, ale jakmile se hosté rozešli a svíce zhasly, chovala se upřímně a přirozeně a odmítala brát kohokoli včetně sebe příliš vážně. Dokázala však být i nezvykle vnímavá. Netrvalo jí dlouho, než si všimla, že pod bezstarostným zevnějškem skrývám tajemství.

„Co se děje? Poznám, že vás něco trápí,“ řekla jednou ráno, když jsme se chystaly na velkou mši. Za poslední týden jsme byly lovit se sokoly na Monte Mario i přes opakované jarní přeháňky – ulovily jsme jen čtyři holubice a nachlazení –, poté jsme se ve městě setkaly s kupci na Via dei Pettinari, kteří tak prahli po Sanciině přízni, že se vzdali mnohého zboží, jež princezna s radostí přijímala. Dokonce jsme jedno úmorné odpoledne seděly modelem ošklivému florentinskému umělci jménem Michelangelo. Skicoval nás pro sochu, kterou si u něj papá objednal, a slíbil, že podle Sancie vytvoří Pietu. „Nic se neděje,“ odpověděla jsem a upravila si závoj. „Ale obávám se, že jestli neodejdeme hned, přijedeme pozdě a víte, jak mistr Burchard nesnáší nedochvilnost.“ Sancia se ušklíbla. „Potřeboval by ženu, nebo mladého chlapce, jestli jim dává přednost. Zkrátka něco, co by zahřálo jeho zapšklé německé kosti.“ „Sancie, per favore, je svátek!“ Musela jsem potlačit smích, zatímco mé dámy nevěřícně zíraly, nedokázaly sloučit vštěpovaný smysl pro spořádanost s touto princeznou, která říkala, co si myslí, a bylo jí jedno, kdo to slyší. „Inu, svátek nesvátek, jen vyslovuji zřejmé. Sloužit svému pánu může člověka těšit jen do určité míry.“ Pohlédla zpříma na Pantaliseu. Všimla si, že ji tato má dáma nemá ráda. Pantalisea mě dokonce napomínala, abych se s někým s tak „uvolněnou morálkou“ příliš nesbližovala, aby na mně její zkaženost neulpěla jako nesmazatelná skvrna. „Pojďme.“ Zahákla jsem se do Sancie a táhla ji ke dveřím, než některá z dam řekne něco, čeho by litovala. Pantalisea zůstala, aby mi provětrala komnaty, Sancia však neodolala a vrhla na ni přes rameno jedovatý pohled. Pospíchaly jsme chodbou přes Sixtinskou kapli k bazilice. Lavice uvnitř už byly plné, papá seděl na pódiu, obklopen svým dvorem, kazatel netrpělivě čekal na kazatelně.

208

209



princezna

Když jsme zaujaly místa, papá na mě mrkl. Sancia mi mezi šustěním sukní pošeptala: „Jen se na Burcharda podívejte. Vypadá snad jako někdo, kdo v životě okusil něco sladkého?“ Zadívala jsem se na vrchního ceremoniáře: stál strnule, v ruce svíral hůlku značící jeho úřad, mírně vypouklé oči upíral před sebe a rty měl semknuté, jako by se pokoušel potlačit příval nevolnosti. Zabublalo ve mně veselí. Honem jsem se otočila zpět ke kazateli – soudě podle asketických rysů a bílého roucha španělskému dominikánovi –, který spustil monotónní výklad o tom, jak v tento den sestoupil Duch svatý z nebes, aby naplnil našeho Pána a jeho apoštoly božím světlem. Sancia do mě šťouchla loktem. „Tak co? Nemám pravdu?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Já to nepoznám,“ zamumlala jsem. Obávala jsem se, že kdybych moc otevřela ústa, mohla bych vyprsknout smíchy. Jak bych to mohla poznat? Zůstávala jsem pannou, neměla jsem jak posoudit, co ona „sladkost“ způsobuje. „Nepoznáte to?“ žasla Sancia. „Co to znamená? Nepoznáte, jestli někdy ochutnal něco sladkého, nebo nevíte, co tím myslím?“ Začínal mě dusit rozpačitý smích. Chytila jsem Sancii za ruku a ona zmlkla. Kazatel pokračoval. Náhle se ke mně znovu naklonila. Tentokrát mě na uchu zašimral její dech. „Myslím, že vím, co vás trápí. Ani vy jste nikdy neokusila nic sladkého, nemám pravdu, cara mia?“ Už jsem se neudržela. Bleskově jsem si zakryla ústa, přesto se ze mě příval nervózního úlevného smíchu, který se ve mně hromadil celé měsíce, vyřinul s takovou silou, že bych nemohla více rušit, ani kdybych rozhoupala všechny zvony v bazilice. Dominikán na kazatelně se zamračil. Burchard se rozčileně přesunul blíž k nám. Viděla jsem, jak celé shromáždění – kardinálové, biskupové, vyslanci, dvořané a služebníci – natahuje krky, aby vidělo, co to dceru Jeho Svatosti popadlo. Pokoušela jsem se uklidnit, uvědomovala jsem si, jak neuctivě a bezbožně se chovám.

Sancia mě popadla za ruku a táhla mě, chichotající se a zadýchanou, po schodišti do mramorové empory, kde se obvykle shromažďoval sbor ke zpěvu epištoly. Naše dámy nás neohrabaně následovaly, vykasávaly si sukně a šlapaly na špičky pobouřeným věřícím, samet a hedvábí šustily jako stovka ptáků právě vypuštěných z klece. Než jsme se dostaly nahoru k prázdným lavicím empory orientované do hlavní lodi, už mě bolela žebra od výbušného uvolnění emocí, které jsem v sobě potlačovala, aniž jsem si to uvědomovala. „Mohu se zeptat, co vám připadá tak ohromně zábavné?“ otázala se Sancia, jako by se obávala, že jsem přišla o rozum. „Je přece svátek, ne?“ „Ano, je.“ Ramena se mi otřásala, bojovala jsem s dalším výbuchem. Spolkla jsem nervózní, téměř hysterické veselí a po očku pohlédla na naše pobledlé dámy – nebo přinejmenším ty mé pobledly. Sanciiny si spíše užívaly vyhlídku soudě podle toho, jak se tahaly za výstřihy, aby odhalily co největší část ňader, a nakláněly se přes zábradlí, čímž provokovaly diváky, kteří je okukovali z lavic dole v chrámové lodi. „Máte pravdu,“ řekla jsem náhle s pocitem, že mi spadl kámen ze srdce. „Nikdy jsem nic sladkého neochutnala. Mé tělo je stejně nedotčené jako v den, kdy jsem se narodila.“ Nezdálo se, že by ji to zaskočilo. „Chápu. Přesto jste vdaná už… jak dlouho? Tři roky?“ Když jsem přikývla, vzdychla. „Nač čekáte? Pokud k tomu manžel nejeví chuť, nebo pokud jeví, ale my ne, nemusíme ještě držet celibát. Jsou i jiné možnosti.“ „Jako například?“ Nechtělo se mi věřit, že jsem se odvážila projevit tak nehoráznou zvědavost. „Například toto.“ Sancia mávla rukou a zahrnula všechny pod námi. Kázání pokračovalo, bylo přesně tak únavné, jak jsem čekala, dominikán zjevně miloval svůj tenor. Otcova pozornost začínala slábnout, pokoušel se odolat dřímotě. Někteří kardinálové už podlehli, hlava jim padala na prsa, zatímco mladší muži – pážata a tajemníci, štolbové, asistenti vyslanců,

210

211



princezna

dokonce i několik mnichů – se ztráceli ve stínech pod pilíři, kde hráli v kostky nebo si tiše povídali. „Tak který se vám líbí?“ zeptala se Sancia. „Kdybyste si zde mohla vybrat, kdo by to byl?“ Chtěla jsem tu hru hrát, už jen proto, že se mi zdála smělá a zábavná. „Žádný,“ prohlásila jsem, ale náhle můj pohled spočinul na Alfonsovi neapolském. Seděl vedle Gioffreho a neapolského vyslance a pokoušel se vnímat dominikánovo kázání. Ale jelikož jsem měla shora skvělý výhled, zjistila jsem, že má cosi světlého v klíně. Co je to? Ubrousek? Ne. Kniha! V klíně měl položenou knihu, každou chvíli k ní sklopil oči a obracel stránky. „Čte si,“ vydechla jsem nevěřícně. Sancia se zasmála. „Ano, můj bratr je zapálený čtenář. Miluje Danta, Boccaccia, Petrarku… Zavřete ho do cely s knihou a zemře jako spokojený člověk.“ Odmlčela se. „Nuže, je to on? Kdybyste mohla, vybrala byste si za milence Alfonsa?“ Nikdo se mě nikdy na nic podobného nezeptal. Popravdě se ke mně nikdo, s výjimkou Cesara, nechoval, jako by na mém názoru záleželo. „Tak jak je to?“ pobízela mě Sancia. „Odpověď je prostá: ano, nebo ne.“ Upřela jsem znovu pohled na Alfonsa, jemuž se od zlatých vlasů odráželo světlo. Bezstarostně laskal stránky knihy, jako by to byla kůže milenky. Slyšela jsem se vydechnout: „Myslím, že ano.“ „Já to věděla!“ zvolala Sancia. Burchard a několik kardinálů, kteří ještě nespali, ihned vzhlédli. Sancia ohnula prst a přitáhla si mě blíž. „A on by tu příležitost uvítal, to vás ujišťuji. Od té doby, co jsme přijeli, nemluvil o ničem jiném, stěžoval si, že ještě neměl příležitost hovořit s vámi o samotě. Mám to zařídit? Myslím, že je to jen spravedlivé: bratr za bratra.“ Zaváhala jsem. „Bratr?“ Okamžitě jsem ji podezírala, že nemluví o Gioffrem.

Zatvářila se užasle. „Copak nic nevíte? Domnívala jsem se, že vzhledem ke všem těm poslům a špehům…“ Krátce se zasmála. „Přece jen jde o jednoho ze synů Jeho Svatosti.“ Zaplavila mě úleva. „Ach tak, tedy myslíte Gioffreho.“ „Gioffre?“ Obrátila oči v sloup. „Spala jsem s ním jednou, protože se to od nás o svatební noci očekávalo, ale nejsem úplně bez zábran. Toužím mít v posteli muže, ne chlapce.“ „V tom případě musíte… mít na mysli…“ Nedokázala jsem vyslovit jeho jméno. „Ano. Vašeho druhého bratra, valencijského kardinála Cesara Borgiu.“ Když jsem nic neříkala, dodala: „Zjistili jsme, že je naše přitažlivost vzájemná, když přijel do Neapole korunovat Ferrantina. Tolik jsem litovala, že ho musím opustit a jet sem, ačkoli nyní už mě to přešlo, protože jsem se spřátelila s vámi. Říkal, že se mi budete líbit. Prý se o vás mám postarat, než se vrátí, protože jste ta nejkrásnější a nejněžnější žena, jakou zná. Musím přiznat, že jeho chvála ve mně probouzela žárlivost, mluvil o vás jako muž, který nemůže zapomenout na milenku. Nyní už ale chápu, proč vás tak zbožňuje.“ Seděla jsem bez hnutí a čekala, až se ve mně vzedme pobouření. Představila jsem si, jak jí uštědřím políček a nazvu ji puttana, protože přesně to by zasloužila za to, že nasazuje Gioffremu parohy s jeho vlastním bratrem. Místo toho se vrátila předchozí úleva. Měla bych zuřit na ni i na Cesara, ale důležitější mi připadalo, že jsme tím unikli před matčinou kletbou. Našel si milenku. Neprahne po mně. Myslel vážně, když říkal, že přijal mé rozhodnutí. „Nejste rozrušená?“ zeptala se Sancia s kajícností, jíž bych nečekala, že je schopna. „Musíte si myslet, že jsem zkažená, když se vdám za jednoho a spím s jiným.“ „Nemyslím,“ ujistila jsem ji tiše. I ona udělala jen to, co pro ni bylo přirozené. Pokud musí Cesare s někým spát, alespoň si vybral princeznu, která od něj nikdy nebude chtít víc, než jí může dát.

212

213


„Nuže? Uděláte to?“ zeptala se, dychtivá změnit téma. „Můj bratr za pár týdnů odjíždí do Neapole. Pokud se sem nevrátí, nebudete mít další příležitost.“ Rozhodování mi netrvalo dlouho. „Ano,“ přikývla jsem, „domluvme to. Diskrétně.“


princezna

ozhodla jsem se s ním setkat v Biblioteca Apostolica, vatikánské knihovně, kde se nacházely nedocenitelné sbírky mého papá, obsahující vzácné svazky a kodexy, iluminované rukopisy a staré svitky. Považovala jsem to za dokonalé místo, inspirovalo mě, jak Alfonso během mše četl knihu – zato Sancii to vyvedlo z míry. „Ne v zahradě, na lodžii nebo dokonce v soukromém domě,“ divila se, „ale na zaprášeném místě plném starých papírů? Jste si jistá, Lucrezie? To není právě nejvhodnější místo k milostnému dostaveníčku.“ „Pokud je váš bratr takový, jak si myslím, porozumí.“ ubezpečila jsem ji. Ve smluvený den jsem si oblékla plášť s kápí a opustila palác. Pantalisee a ostatním dámám jsem namluvila, že se mnou poobědvá papá. Jako dítě jsem jednou tuto jeskyni připomínající knihovnu v přízemí Apoštolského paláce severně od Cortile dei Papagalli navštívila. Dosud jsem si na to pamatovala. Otec byl tehdy mistokancléřem papeže Inocence; vedl mě za ruku vstupní halou zdobenou nedokončenými freskami do čtyř rozlehlých síní, v nichž se nacházelo skriptorium. Až ke klenutým stropům sahaly police plné knih a svazků, které, jak se mým žasnoucím

očím zdálo, se musely každou chvíli překotit. Vnímala jsem slabý odér vlhkosti smísené s prachem a zvláštní suchý pach, který mi připomněl poušť, ačkoli jsem nikdy žádnou neviděla. „Tohle, farfallina, je vůně vědomostí.“ Stejná vůně mě uvítala i nyní, když jsem překročila práh a vrchní knihovník v tmavém rouchu a čapce mě spěchal přivítat. Odhrnula jsem kápi a rozhlédla se po nyní dokončených malbách na stěnách a stropě, barevných Sibylách rozvinujících papyry u nohou Archimeda a Ktesibia z Alexandrie. Knihovník na mě mžoural přes silné brýle. Úzkostně pravil: „Jeho Výsost již dorazila. Žádala jste soukromí, donno, proto jsem nechal archiv uzavřít pro návštěvníky pod záminkou zpracování nové zásilky. Ale, prosím za odpuštění, obávám se, že musím požádat… musím zdůraznit…“ Potlačila jsem pobavení. Bylo to jeho poprvé. Skutečně si ten nervózní mužík myslí, že bych chtěla bavit milence na provizorním lůžku ze vzácných pergamenů? Když jsem mu položila ruku na rukáv, trhl sebou. „Nemusíte se bát,“ ujistila jsem jej. „Slibuji, že po nás vše zůstane tak, jak bylo. Nedojde k žádným nepravostem – ale žádám vás, aby to zůstalo jen mezi námi.“ Vytáhla jsem z pláště měšec. „Za vaše potíže,“ dodala jsem, zatímco jeho bledá tvář zčervenala nad bohatým úplatkem. Za šustění sukní jsem prošla kolem něj. Knihovna se zdála být snad ještě plnější, než jsem si pamatovala; knihy a listiny přetékaly přes svůj vymezený prostor, rozlévaly se ve vodopádech do nahodilých hromad. Podél stěn se vršily hromady svitků a u blízké lavice se tyčila pyramida z nevybalených beden, označených otcovými insigniemi – papežskými klíči a býkem. Zamířila jsem k nim a v tom okamžiku se zdánlivě odnikud okouzleně ozvalo: „Vidím, že Jeho Svatost hoří vášní pro psané slovo.“ Otočila jsem se a spatřila mezi policemi Alfonsa. V ruce držel knihu. Na sobě měl zelenou vlněnou tuniku a tmavé kalhoty, vysoké boty z jemně broušené kůže se mu na-

214

215

DEVATENÁCTÁ KAPITOLA

R



princezna

pínaly přes svalnatá lýtka. Vlasy měl rozcuchané, zachytily se v nich cáry pavučin a útržky pergamenů, jako by se prohraboval těmi hromadami. Jeho výraz mě uhranul – nádherný výraz plný úžasu, jako by se ponořil do snu a přál si, aby nikdy neskončil. „Můj otec vždycky miloval knihy,“ pronesla jsem a plně jsem si uvědomovala, že jsme sami. Alfonso se blížil ke mně. Na nohou nebyl tak sebejistý jako v sedle; pohyboval se s mírnou neohrabaností, omezován těsným oděvem. Uvědomila jsem si, že nepostrádá eleganci, ale netrávil čas pilováním ladných pohybů na rozdíl od ostatních, které jsem znala. A oděv mu příliš nepadl, protože Alfonso určitě nebyl marnivý a nezáleželo mu na tom. Nahý by musel vypadat úchvatně, pomyslela jsem si kupodivu a vzápětí se za tu myšlenku zastyděla. Alfonso mi podal knihu. „Podívejte se na tuhle, je skvostná.“ Nešlo o knihu, nýbrž vázanou sbírku, očividně hodně starou, což vysvětlovalo úctu, s níž ji držel. Sbírka byla ručně sešívaná, inkoust už vybledl. Byla otevřená na stránce s vyobrazením obra v rozevlátém šarlatovém plášti, spoutaného provazy ze svíjejících se hadů, a dvou nešťastných andělíčků tisknoucích se k jeho žebrům. „Láokón,“ poznala jsem. „Trojský kněz, který chtěl odhalit úskok s trojským koněm. Dopadl špatně, stejně jako jeho synové Antiphantes a Thymbraeus. Bohové na ně poslali mořské hady, a ti je uškrtili.“ „Znáte ten příběh.“ Hlas měl hebký, bez chraplavého zabarvení jako po cestě, rezonoval hluboko v hrudi. „Ano, je to Sofoklova verze, citovaná ve Vergiliově Aeneidě.“ „Tohle je výtisk Aeneidy starý přes čtyři sta let.“ Říkal to s úžasem, jako by tomu nedokázal uvěřit. „Našel jsem ho až docela vzadu, mezi dalšími rukopisy z císařské knihovny v Konstantinopoli. Věděla jste, že tu máte knihy z padlého města?“ „Nevěděla, ale není to moje knihovna. Patří Jeho Svatosti.“

„Ano, mluvil jsem pošetile. Jak byste mohla znát vše, co se tady skladuje?“ Náhle se usmál a koutcích očí se mu objevily vějířky vrásek. „Obávám se, že jsem mezi knihami ztracen, zapomínám na všechno ostatní.“ „Vypadá to tak.“ Oplatila jsem mu úsměv, ale ucouvla jsem. V jeho očích bych se mohla utopit. Zblízka jsem viděla, že nejsou znepokojivě zelené a nemají v sobě šedavý nádech jako Sanciiny. Ty jeho zdobily jantarové skvrnky, jako turmalíny. Vysokými lícními kostmi a hřívou neudržovaných vlasů připomínal mladého lva. Stáli jsme v nejistém tichu a nevěděli, co dál. „Neposadíme se?“ navrhl Alfonso po chvíli a já jej následovala dál do knihovny, k výklenku, kde se prve utábořil. Ošoupané polštáře byly ještě promáčknuté, jak na nich seděl, na blízkém pultu se vršily knihy a rukopisy. Bylo zde větší šero; jak slunce putovalo po obloze nad Vatikánem, kolem nás se prodlužovaly stíny. Alfonso ukázal na nezapálenou lucernu na podlaze. „Knihovník mi ji nabídl, prý je tu špatně vidět, ale neumím si představit, že se tu někdo odváží zapálit lucernu. Stačí malá neopatrnost a všechno shoří.“ Otřásl se. „Tisíce let moudrosti by se obrátily v prach jako ve Florencii.“ „Máte na mysli ty ohně, které nařídil Savonarola.“ Posunula jsem několik knih stranou. Alfonso je s omluvou zvedl a já se posadila. Byla jsem ráda, že jsem si vzala jednoduché šaty bez ozdob. Alfonso knihy opatrně položil na podlahu, zacházel s nimi, jako by měly dar citu. „Je to strašné, co ten mnich dělá… Nařizuje, aby se lidé vzdali toho nejkrásnějšího, co vlastní. Spálí celý svět, který Medicejové vybudovali – všechno to nenahraditelné umění bude navěky ztraceno. I sám Botticelli byl prý donucen hodit do ohně některá ze svých děl. Jak může někdo nařídit takové zvěrstvo?“ „Nekáže snad Savonarola, že pokud si přejeme být Bohu blíž, musíme se vyvarovat pokušení, která nás svádějí k hří-

216

217



princezna

chu? Není první, kdo se pokouší očistit svět od modlářství; svatý Bernardino ze Sieny kázal v podstatě totéž. Oba tvrdí, že marnivost je nejnehoráznější z prohřešků lidstva.“ Potěšeně jsem si všimla, že se do Alfonsových tváří vrátila barva. „Věříte tomu?“ otázal se. „Nemyslím, že by záleželo na tom, čemu věřím. Jsem žena – podle Savonaroly jedna z nižších forem bytí. Mnohé ženy nechal upálit na hranicích, ukamenovat nebo pověsit. Má armádu dětí, která pochoduje jeho městem a hledá další nečisté a zkažené. Umění nebo těla – pro něj jedno a totéž.“ „Ale jistěže na vašich názorech záleží.“ Alfonso se posunul o kousek blíž a já z něj cítila vůni vědomostí; prach, starý papír a slabý závan jeho potu, dohromady neodolatelný parfém. Vzal mě za ruce, aniž by si uvědomoval, jak to na mě působí. „Ženy nejsou prázdné nádoby, stvořené z mužova žebra, aby nosily naše sémě. I ony mohou obdarovávat svět vědomostmi a uměním; právě ženy nás posouvaly k vyššímu principu napříč dějinami.“ „Skutečně?“ Pohlédla jsem na naše spojené dlaně. Mé vypadaly v těch jeho utopené, drobní bledí ptáčci ve snědém sametu. Zvedla jsem oči k Alfonsově tváři a kochala se jeho upřeným pohledem. „Jako například?“ „Například ženy jako…“ Kousl se do rtu. „Aspasia z Atén,“ zvolal, „již mimo jiné citovali Platon, Aristofanés i Plútarchos. Ovlivnila politická i umělecká rozhodnutí svého milence Perikla a psala vlastní traktáty, ačkoli se nic z toho nedochovalo.“ „Nebyla také kurtizána?“ připomněla jsem a Alfonso zčervenal. „Ano, ale získala si úctu nejslavnějších osobností své doby; jako jediná z Atéňanek byla zvána k diskuzím při různých setkáních. A co Hypatia z Alexandrie, která ve svém rodném městě vedla platónskou školu? Sókratés nám říká, že i ona předčila všechny ostatní, patřila k nejbystřejším myslím své doby.“ „A byla za to ukamenována davem.“ Usmála jsem se, abych ho povzbudila. „Nuže, opsali jsme kruh a jsme zpět u svatého

Bernardina a Savonaroly. Pokud žena vyjadřuje své myšlenky, je nebezpečná bytost.“ „Ne pro mě.“ Stiskl mi dlaně a já měla náhle pocit, jako by se rozpouštěly. „Uctívám ženu, která říká, co si myslí, nebojí se bojovat za svou víru nebo být sama sebou.“ „Ženu?“ opáčila jsem. „Nebo manželku?“ Zaskočeně zmlkl a já se vymanila ze sevření. „Můj pane, jistě si uvědomujete, že to není jedno a totéž, přinejmenším ne pro většinu mužů.“ Zvedla jsem se. Pohlédl na mě. „Nejsem většina mužů,“ prohlásil. „Má paní… toho už jste si jistě všimla.“ Nepokusil se mě znovu vzít za ruku. Měla jsem dojem, že kdybych se otočila a odešla, nebránil by mi. Dával mi na vybranou a mně pukalo srdce, protože jsem si uvědomila, že toto je muž, jehož bych se měla bát. Měl moc obrátit celý můj život naruby. „Naše odpoledne bylo příjemné,“ pronesla jsem a potlačila nutkání sklopit řasy v předstírané zdrženlivosti. „Jsem vám vděčná, princi Alfonso, že jste mi osvětlil věci, jaké jsem nečekala. Budu si to pamatovat.“ Vstal. „Stejně jako já. Lituji jen, že se musím brzy vrátit do Neapole; zdá se mi, že bychom toho spolu mohli objevit ještě mnohem více. Smím vám napsat, donno Lucrezie?“ Než jsem to mohla zvážit, než jsem mohla začít pochybovat, políbila jsem ho. Netrhl sebou, ačkoli se na okamžik zdál překvapený. Pak jeho rty zvláčněly a přitiskly se k mým. Když jsem se odtáhla, spatřila jsem v jeho tváři, v co jsem doufala – ten výraz úžasu, jako by právě okusil něco, nač skutečně nikdy nezapomene. „Ano,“ pronesla jsem tiše, „smíte mi napsat.“ Nasadila jsem si kápi a odvrátila se. Uvědomovala jsem si, že pokud se zdržím déle, mohla bych podlehnout nutkání vzdát se toho, co ještě nejsem připravena dát. Jak jsem očekávala, Alfonso Aragonský se mě nepokusil zastavit.

218

219


Když jsem se vrátila do paláce, našla jsem Pantaliseu na nádvoří. Jakmile jsem prošla branou, ihned vychrlila: „Ať už jste byla kdekoli, modlím se, aby byl diskrétní. Před několika hodinami přišel vzkaz z paláce vašeho bratra; prý je to naléhavé.“ Vyplašeně jsem vzala list do ruky. Kouzlo odpoledne s Alfonsem vybledlo, změnilo se v pouhý sen. „Musím ihned za ním,“ zvolala jsem. „Cesare se vrátil. A je nemocný.“


princezna

polu s Pantaliseou a dvěma podsaditými strážnými jsem se v nosítkách vypravila do Zátibeří. Noc zahalila město mlhou, ale úzké uličky a náměstí se hemžily zloději, děvkami a potácejícími se kondotiéry, hledajícími rozptýlení pod nízkými markýzami. Z pochodní, nesených ozbrojenými lokaji, stoupal štiplavý kouř. Dveře a okenice hostinců byly dokořán, ven doléhal bujarý smích a cinkání korbelů. U Cesarova paláce mí strážní zabušili na bránu; po nekonečně dlouhé chvíli, během níž jsem netrpělivě zatínala pěsti a Pantalisea se úzkostně rozhlížela, jako by nás měl někdo napadnout, se závora odtáhla. Brána se otevřela. Vklouzli jsme dovnitř. Bratrův dům se topil ve tmě, jen osamělé hořící pochodeň na vnitřním cortile vrhala světlo na truhly a bedny, dosud převázané provazy a navršené v podloubí: zavazadla vypovídala o Cesarově návratu z Neapole, Před nás se postavilo páže, které nám otevřelo. Aniž bych mu věnovala pohled, řekla jsem Pantalisee: „Počkej tu se strážemi.“ Odhrnula jsem kápi a pustila se po schodišti do piano nobile. Lodžií jsem spěchala k Cesarovým komnatám.

Ze stínů se vyloupla postava tak náhle, až jsem sebou trhla. „Michelotto!“ Přitiskla jsem si dlaň na rozbušené srdce. Bratrův sluha se poklonil. V tom přítmí jsem stěží rozeznala jeho tvář, ale jakmile promluvil, jeho vážný tón mi nahnal hrůzu. „Donno Lucrezie, nebyla jste očekávána.“ „Ne?“ Vylovila jsem z vnitřní kapsy pláště zmačkaný vzkaz. „Obdržela jsem tuto zprávu od…“ Náhle jsem si uvědomila, že nevím, kdo ji poslal. Zaváhala jsem. Za Michelottem se ozvaly spěšné kroky a vzápětí se objevila Sancia s rozcuchanými vlasy a ustaranýma očima ve strhané tváři. Můj strach zesílil; za tu dobu, co jsem ji znala, jsem ji nikdy neviděla tvářit se jinak než sebevědomě. „Lucrezie, díky Bohu!“ Napřáhla ruku a chytila mě za rukáv. „Kde jste byla? Posílala jsem ten vzkaz už před několika hodinami. Celou dobu jsem na vás čekala.“ „Víte, kde jsem byla,“ namítla jsem. „V knihovně. Sama jste to pomáhala domluvit…“ Michelotto se postavil mezi nás a přinutil ji, aby mě pustila. „Se vší úctou, Vaše Výsosti,“ řekl tiše Sancii, „nemyslím, že by si můj pán přál, aby jej nyní navštívila jeho sestra, ne v jeho současném stavu.“ Než mohla Sancia odpovědět, neústupně jsem prohlásila: „Pokud mě můj bratr potřebuje, pak nezáleží na tom, jestli si to přeje, nebo ne.“ Rozepnula jsem si plášť a nechala jej spadnout na zem ke sluhovým nohám. „Ustup, prosím.“ Michelotto plášť zvedl. „Jak si přejete, má paní,“ pravil a vzápětí už mě Sancia táhla k dřevěným dveřím. Zastavila se. Zapátrala jsem v její tváři. „Psala jste, že ochořel. Je to horečka?“ Hlas se jí chvěl. „Možná horečka, ano, ale taková, jakou jsem ještě neviděla. Dorazil včera; nechtěl, aby o tom někdo věděl. Požádal mě, abych sem za ním přišla, prý musíme něco naléhavého probrat. Pochopitelně jsem za ním pospíchala, myslela jsem, že chce…“

220

221

DVACÁTÁ KAPITOLA

S



princezna

„Ano,“ přerušila jsem ji se sílící netrpělivostí, „rozumím. Co říkal?“ „Zdál se v pořádku.“ Zalomila rukama. „Krásný jako vždycky, s opálenou tváří, vůbec nevypadal unaveně po dlouhé cestě, ale… zuřil. Jakmile jsem vešla do jeho pokojů, začal blouznit.“ „Blouznit?“ Nejraději bych z ní slova vytřásla. „V jakém smyslu?“ „Mluvil o Juanovi,“ odpověděla a já strnula. „O Juanovi? Vždyť ten je ve Španělsku.“ „Dlouho nebude.“ Sancia roztřeseně vydechla. „Váš otec pro něj vzkázal; jeho španělská manželka porodila syna a Jeho Svatost prohlásila, že se Juan musí vrátit a vést tažení proti Orsiniům v Romagni. Odmítají vstoupit do Svaté ligy, proto chce váš otec celou rodinu obvinit ze spolupráce s Francouzi a spiknutí za účelem jeho sesazení z trůnu. Jeho Svatost chce Juanovi svěřit velení a jmenovat ho gonfalonierem papežských států.“ „Juan? Jako náš vrchní generál?“ Málem jsem se rozesmála. „Per Dio, to papá snad nemyslí vážně. Juan o velení armádě neví vůbec nic.“ „To říkal i Cesare.“ Znovu mě ledovými prsty chytila za ruku. „Lucrezie, byl bez sebe. Nikdy jsem ho tak neviděla; říkal… hrozné věci. Začal házet vším, co mu přišlo pod ruku, jako by dočista přišel o rozum. Lil z něj pot. Zbledl tak, že jsem si myslela, že skutečně blouzní z horečky. A pořád si to myslím. Podle mě je velmi nemocný. Obávám se, že má…“ „Co?“ Stiskla jsem jí ruku tak pevně, až zamžikala. „Co má?“ „Francouzskou nemoc,“ zašeptala. Na jeden ochromující okamžik vše zčernalo. „Nemožné,“ hlesla jsem. „Vždycky byl silný a zdravý. Kromě malárie, kterou chytil jako chlapec, nebyl nemocný ani jediný den.“ „Vyhodil mě z pokoje.“ Sancia se odtáhla a posunula si živůtek, aby mi předvedla podlitinu na rameni. „Tohle mi udělal vlastníma rukama. Zkoušela jsem mu domluvit, že by neměl tak zuřit, že jakmile sdělí své obavy Svatému otci, ten jistě jeho

rad uposlechne. Dokonce jsem se nabízela, že s Jeho Svatostí promluvím sama – přece mě váš otec má rád. Ale Cesare vyhrožoval, že mě uškrtí, jestli jen ceknu. Pak mě vyhodil z pokoje jako psa.“ V očích jí stály slzy. Viděla jsem, že ji Cesarův výbuch vyděsil. Přestože působila zkušeně, bylo jí pouhých osmnáct let. Celý život žila hýčkána u dvora. Jedna věc je hrát svůdkyni před obdivuplnými podlézavci, a docela jiná, když s ní někdo zachází jako s obyčejnou puttana. „Miluji ho,“ přiznala. „Skutečně ho miluji, je to ten nejpozoruhodnější muž, jakého znám, ale dnes jsem z něj měla strach. Jako bych se dívala do očí šílenci. Jednu chvíli se ke mně vrhl – Lucrezie, myslela jsem, že mě zabije.“ Objala jsem ji. „To si nesmíte myslet. Jestli je pravda, co říkáte, je bez sebe. Papá chce Juanovi svěřit takovou poctu! Znovu tím projevil neúctu k Cesarovi a ten z toho nepochybně šílí. Cesare se tak dlouho tolik snažil, aby prokázal svou cenu. Tohle nesnese. Ale jsem si jistá,“ dodala jsem a odhrnula jí vlasy z čela, zatímco ona mě sledovala jako nešťastné děcko, „že vám nechtěl ublížit. Omluví se a odprosí vás, však uvidíte. Bude toho litovat. Už nyní lituje.“ „Ano.“ Zoufale přikývla. „Říkala jsem si totéž. Proto jsem vás zavolala. Jste jeho milovaná sestra; mluví o vás s velkým obdivem. Nechtěla jsem rušit vaši schůzku s Alfonsem, proto jsem poslala vzkaz služebné, ale myslela jsem…“ „Rozumím. Promluvím s ním.“ Usmála jsem se, abych ji uklidnila, ačkoli jsem cítila jen sílící úzkost. „Ať vás Michelotto doprovodí do vašeho paláce. Pošlu vám zprávu.“ Zajíkla se „Děkuji, Lucrezie,“ zašeptala a odklopýtala dolů, odkud nás sledoval Michelotto. Když sluha odvedl Sancii pryč, otočila jsem se ke dveřím. Na okamžik jsem zaváhala, napadlo mě, jestli by nebylo lepší, nebo přinejmenším moudřejší, nechat Cesara o samotě, dokud nevychladne. Avšak Sanciina slova – myslím, že je vážně nemocný – mi náhle připadala jako strašná předtucha, a než jsem

222

223



princezna

se nadála, už jsem bušila na dveře a hlas se mi zadrhával, když jsem volala: „Cesare. To jsem já, Lucrezia. Pusť mě dovnitř.“ Nastalo ticho, lodžií doznívala ozvěna mého hlasu. Slyšela jsem zvuky zábavy mimo stěny paláce, z ulic, kde si lidé bezstarostně užívali večera. Pak cvakl klíč v zámku. Dveře se pootevřely. Zatlačila jsem do nich a vstoupila. Ačkoli byly závěsy na protějším okně napůl stržené z tyčí, takže dovnitř dopadalo ze zahrady stříbrné měsíční světlo, pokoj zůstal ponořený ve tmě. Opatrně jsem našlapovala, podrážky zakřupaly na úlomcích čehosi rozbitého; když mé oči uvykly šeru, zjistila jsem, že je celá místnost zdemolovaná – stoly převrácené na bok, těžké židle překocené, koberce z příborníků strhané i s talíři, svícemi, džbány a poháry. „Cesare?“ Můj šepot se nesl tichem. Poodstoupil od kredence v rohu, zády ke mně, jeho silueta se rýsovala proti oknu se strženými závěsy – košile na něm visela jako beztvarý plátěný duch, jímž prosvítalo světlo a obkreslovalo Cesarův trup. Opatrně jsem k němu došla. Když jsem ho vzala za paži, řekl tiše a bezvýrazně. „Neměla jsi sem chodit.“ „Sancia pro mě vzkázala. Má o tebe starost. Myslí si, že jsi nemocný.“ Nepohnul se. Chtěla jsem ho obrátit k sobě, ale okamžitě před mým dotekem ucukl a nechtíc se mi tak odhalil. Nedokázala jsem zakrýt ohromení. Cesare působil strhaně, jeho pleť, dříve světle bronzová, měla barvu popela. Byl zalitý potem a nezašněrovaný přední díl košile se mu lepil na prsa, jako by se právě vykoupal a oblékl si ji na mokrou kůži. Znovu si oholil vlasy, snad aby lépe snášel neapolské horko; s nakrátko ostříhanou lebkou připomínal vyhladovělého vězně. „Co chceš?“ zachraptěl. „Panno Marie, jen se na sebe podívej. Ty jsi nemocný.“ Položila jsem mu ruku na čelo. Trhl sebou. „Cesare, musíme zavolat lékaře našeho papá, Torellu. Celý hoříš.“

„Nic to není.“ Znovu ode mě ucukl. „Mám malárii. Přejde to.“ „Malárii? V tom případě bys měl být v posteli a v péči lékaře.“ „Už jsem řekl, že o nic nejde. Beru na to nějakou odpornou medicínu. Nepotřebuji, abyste kolem mě ty nebo Torella skákali.“ Napřímil ramena. „Vrať se do svého paláce. Pokračuj v těch svých hloupých hrách se Sancií. Nech mě na pokoji.“ „Jak mi tohle můžeš říct? Jestli jsi nemocný, potřebuješ péči. Jinak si o tebe budu dělat starosti.“ Bez varování mě popadl za ramena a zaryl mi prsty do kůže. „Na starosti je pozdě,“ zavrčel. „Nebo jsi to neslyšela? Byl jsem znovu podveden.“ Ačkoli jsem ho chtěla odstrčit a připomenout mu, že nejsem jeho milenka, se kterou může zacházet po libosti, zachovala jsem klid, protože Sancia měla pravdu: byl skutečně nemocný. „Slyšela. Sancia mi to pověděla. Prý jsi jí vyhrožoval, že ji za to uškrtíš. Papá vzkázal pro Juana, svěřil mu velení v tažení proti Orsiniům. Jmenuje ho gonfalonierem.“ „Ano! Zatímco já byl jako jeho poskok v Neapoli, papá vymyslel, že našemu bratrovi svěří velení, takže budeme terčem posměchu celé Itálie, přestože Juan sotva dokáže tasit meč z pochvy – a to jen pokud je střízlivý. Navzdory tomu papá shledal vhodným jmenovat ho vrchním velitelem vojska papežských států.“ „Cesare.“ Pokoušela jsem se zůstat klidná. „I tebe poctil. Jmenoval tě kardinálem. Vybral si tě jako svého zástupce v Neapoli. Soudíš ho příliš tvrdě po všem, co má za sebou. Umožňuje ti všechno, co může…“ „Až na svobodu. Až na vlastní volbu.“ Cesarovi se vydral z hrdla syrový výbuch smíchu a mě zamrazilo. Sancia nepřeháněla, skutečně jako by zdivočel. „Samozřejmě že papá musíš hájit,“ pokračoval. „Vždycky vzorná dceruška, jak říká mamá… Před celým světem ze sebe děláš pannu, a přitom se papá za zády pokoušíš zatáhnout do své svaté postele toho křupanského Sanciina bratra!“ „Jak se opovažuješ?“ Musela jsem zatnout pěst, abych ho neudeřila, obavy o jeho zdraví přehlušila jeho hrubost. „Nic

224

225



princezna

takového bych nikdy neudělala. A co ty? Máš právo vznášet podobná obvinění, když bys sám…“ Zarazila jsem se, neušel mi jeho zlomyslný úsměv. „Když bych sám co? Proč to nedokážeš vyslovit, Lucío?“ „Nemusím. Víš moc dobře, po čem jsi toužil.“ „Vím. A toužím stále. Ale tys mě odmrštila. Odmítlas mě, protože se musíš uchránit pro toho, koho shledáš vhodnějším. Prosím. Dej se, komu chceš, ale neběhej za mnou, protože já o tvou starost nestojím. Nestojím o tvou lítost ani falešnou náklonnost. Už tě nechci a nepotřebuji.“ Začala jsem couvat. Zuřivost, jež tak vyděsila Sancii, podivně zrůznila Cesarův obličej, takže ve světle měsíce vypadal, jako by v očích neměl bělmo. Vztek spolkl bratrovy zřítelnice a náhle skrze něj hleděl záštiplný cizinec. „Cesare,“ zajíkla jsem se, „tohle nejsi ty.“ Na jeden děsivý okamžik, když sledoval, jak se blížím ke dveřím přes střepy rozeseté po podlaze, jsem si myslela, že po mně skočí. V podstatě jsem už cítila jeho ruce a zatvrdila se před údery. Vzápětí však zmučeně zasténal, zapotácel se a zkroutil. Ale když jsem chtěla jít k němu – protože v tu chvíli vypadal strašně – zvolal: „Ne, drž se ode mě dál!“ Po tvářích mu stékaly slzy a mísily se s potem. Košili měl úplně promočenou a průsvitnou tak, že odhalovala obrysy jeho žeber. „Pomohu ti,“ naléhala jsem. „Mám tě ráda, Cesare, nesnesu tě takhle vidět.“ Jeho tvář zkroutila další křeč. „Nemůžeš mi pomoct. Nikdo nemůže. Ďábla, který mě souží, nemůžeš vyléčit; musí být po jeho. Běž pryč. Zachraň se.“ Do srdce se mi zabodla matčina slova – je to tvé prokletí, jed, který nosíš v sobě. „Žádný ďábel v tobě není,“ namítla jsem nešťastně. „Máš horečku. Nevíš, co říkáš.“ Díval se na mě. „Ale vím. Nenávist je můj ďábel. Dokud žije Juan, nikdy mu neuniknu. Jsem odsouzen navěky zůstat v jeho stínu, nikdy se nestanu tím, kým jsem měl být.“ „Co… co uděláš?“ zašeptala jsem.

„Co musím. Kostky jsou vrženy. Štěstěna mi ukazuje svou odvrácenou tvář. Ale svět ať si na mě dá pozor.“ Utřel si čelo, ustoupil zpět do stínů vedle příborníku. „Musíš jít. Musíš hned odejít.“ Teprve teď jsem si všimla, že ve dveřích někdo stojí – postava švihácky oděná v kůži, s čapkou s peřím a černou maskou na tváři, takže z obličeje nebylo vidět nic než lesknoucí se oči a zuby. Michelotto! „Má paní,“ promluvil, „je čas, abyste se vrátila do Santa Maria in Portico.“ Došel ke mně s mým pláštěm v ruce, položil mi jej přes ramena, z kapsy vytáhl další škrabošku a nasadil mi ji na obličej. Chtěla jsem protestovat, on však tiše řekl: „Řím není v noci bezpečný; nesmějí vás vidět. Nedovolím, aby se vám něco stalo.“ Otvory pro oči jsem se ohlédla po Cesarovi. Stěží jsem ho viděla, krčil se bez hnutí vedle příborníku. „Nepřivolej na sebe větší újmu,“ pronesla jsem tiše. Bratr neodpověděl a Michelotto mě odvedl pryč. Na zpáteční cestě mi Pantalisea svírala ruku, já však myslela jen na vítězoslavné prohlášení, které Cesare pronesl v Pesaru, ačkoli se to nyní zdálo nekonečně dávno: Nastává nový věk – věk Borgiů. A já budu jeho metlou.

226

227

Sancia mě přišla navštívit až o pár týdnů později. Očividně se zotavila a mé vysvětlení, že byl Cesare skutečně nemocný, odbyla. Domnívala jsem se, že její nezájem je způsob, jak se zaštítit před křivdou způsobenou Cesarem. Bratr se neozval ani mně, vzkazy, které jsem posílala do jeho paláce, zůstaly bez odezvy. Ale domnívala jsem se, že na tom musí být lépe, protože jinak by se mi nejspíš něco doneslo. Místo o Cesarovi chtěla Sancia mluvit o mém manželovi, aby si potvrdila, co se doslechla. „Prý se vrátil, ovšem nedosáhl ničeho, jen se ometal někde v povzdálí, pochopitelně pří-



princezna

hodně oděný v brnění, zatímco naši vojáci vyhnali ty hrozné zbrojnoše z Romagni. Je to pravda? Je zde?“ Přikývla jsem, nedokázala jsem však zamaskovat úšklebek. Giovanni se skutečně vrátil a jen co se ubytoval ve svém křídle paláce, stal se terčem posměchu, protože se všeobecně vědělo, že si v potyčkách, které dláždily naši cestu k připravovanému tažení proti Orsiniům, nezískal žádnou čest. Následkem toho se začal ukrývat uvnitř. Kdykoli jsme na sebe narazili, stěží jsem se na něj dokázala podívat. Naštěstí se to stávalo jenom zřídka. „Téměř jsem s ním nemluvila,“ řekla jsem. „Vyhýbá se mi.“ „Co jiného mu zbývá? Cítí ponížení.“ Odmlčela se, zkoumavě si mě prohlížela. „I přesto se nerozpakoval požádat Svatého otce, aby mu povolil naplnit vaše manželství. Nezmínila jste se, že máte ve svatební smlouvě takovou podmínku, má kluzká Lucrezie.“ Znělo to lehce vyčítavě. Pokrčila jsem rameny, neměla jsem chuť probírat s ní ty odpudivé podrobnosti. „Není to žádné tajemství. A stejně už na tom nesejde, protože zletilá už dávno jsem.“ „To rozhodně. I mnohem mladší dívky byly prohlášeny za zletilé. A přece váš otec odmítá. Prý Giovannimu řekl, že po nedávném ostudném selhání v boji nemá v úmyslu dopustit, aby totéž opakoval ve vašem loži.“ Znělo to podezíravě. „Giovanni samozřejmě protestoval, dovolával se svých manželských práv, že prý mu nemohou být odpírána věčně, ale Svatý otec prohlásil, že pokud vám manžílek jen zkřiví vlásek na hlavě, uvrhne ho do Andělského hradu, kde může spát s krysami.“ Nepřekvapovalo mě, že Sancia ví o otcově roztržce s Giovannim. Měla neomylný čich na skandály. Její zprávy mě utěšily, protože otcovy rozkazy udrží Giovanniho na uzdě. Přesto jsem o něm nechtěla mluvit, proto jsem se nakonec odvážila zeptat, jestli se jí neozval Cesare. Povytáhla obočí. „Ačkoli mě to bolí, neozval. Ani jednou mi nevzkázal nebo neposlal třeba jen omluvu, byť jste mě ujišťo-

vala o jeho okamžité lítosti. Mohu jen říci, že doufám, že je mu tak dobře, jak se dá čekat.“ „Proč to říkáte?“ Náhle se mi sevřelo hrdlo. Onemocněl snad ještě více, ačkoliv já nic netušila a myslela si, že se zotavuje? Pokrčila rameny. „Viděla jste ho, ne? Když mužská pýcha utrží takovou ránu, myslí jedině na… inu, na svou pýchu.“ Její slova ve mně oživila strach, který mě popadl, když jsem bratra navštívila. Uvědomila jsem si, že jsem se neměla strachovat francouzské nemoci… Cesare trpěl jenom vysokou horečkou, přesně jak tvrdil, zesílenou jeho rozpoložením; bylo pochopitelné, že se bude zdržovat ve svém paláci, dokud se neovládne. Ta strašná slova, která mi řekl, netvor, který číhal v jeho očích – Cesare se pouze pokouší ukrýt břímě, jež musí nést. Zatímco on musí trpět omezeními, jež s sebou přináší kardinálské roucho, Juan má volnost dobýt slávy mečem. Přesto jsem se cítila nesvá – dokud Sancia nesáhla do sukní a neupustila mi do klína složený pergamen. „Od Alfonsa,“ prozradila, ačkoli opodál sedící Pantalisea rychle vzhlédla. Od návštěvy u Cesara mě ochraňovala ještě urputněji. „Čeká na odpověď.“ „Odkdy vdané paní odpovídají na korespondenci muže, který není jejich otec ani manžel?“ nezdržela se Pantalisea a Sancia se zamračila. „A odkdy služebné napomínají své paní?“ zeptala se příkře. „Ano, odkdy?“ broukla jsem a nadšeně si prohlížela dopis. Než stihla Pantalisea protestovat, posunkem jsem ji poslala ven, pak jsem se otočila k oknu a rozlomila pečeť. Stránka byla pokryta Alfonsovým rukopisem, cvičeným písmem muže zběhlého v psaní i v literatuře:

228

229

Donno, píši Vám tento dopis a přeji si, abych mohl být s Vámi. Ještě jsem nedosáhl svého milovaného města, již jsem však byl varován, že je zamořené žoldnéři, kteří zde zůstali po Francouzích.


Proto jsem byl pověřen, abych po návratu shromáždil potřebné síly a vypudil škodnou z našeho území. I přes tuto zodpovědnost ustavičně myslím na Vás. V noci, když zavřu oči, vidím Vaši tvář a opakuji si naše až příliš krátké setkání v knihovně. Snad mě budete považovat za smělce, že Vám takto prostě odhaluji záležitosti svého srdce, nezkušeného v umění namlouvání, avšak vzpomínka na Vás ve mně setrvává, bella signora mia, stejně jako naděje, že se jednoho dne znovu shledáme.


princezna

Dopis nebyl podepsaný pro případ, že by se dostal do nepovolaných rukou. Přesto jako bych při čtení slyšela Alfonsův hlas. Žasla jsem nad tím, že tento princ, jehož sotva znám, ke mně může chovat takové city. Ale i já cítila magnetický náboj; také jsem vzpomínala na idylickou hodinu, již jsme strávili společně, ztraceni v našem vlastním světě. Jenomže vzhledem k bouřlivému setkání s Cesarem a k Giovanniho návratu vzpomínky vybledly. Nyní mi je dopis oživil. Nikdy jsem tak procítěný a upřímný vzkaz nedostala. Přečetla jsem si jej ještě jednou a otočila se k Sancii. „Musím si odpověď pečlivě rozmyslet.“ „Hlavně nerozmýšlejte příliš dlouho,“ smála se. „Jinak zahyne zoufalstvím.“ Neměla jsem však příležitost sestavit odpověď, protože krátce nato nás zastihly přípravy na Juanův příjezd. Celé týdny utrácel papá čas a tisíce dukátů. Dokonce bylo vydrhnuto dláždění na Svatopetrském náměstí a tuláci a žebráci vsazeni do kobek, aby neposkvrnili pozlacené oblouky vybudované po cestě, jíž měl Juan přijet ze Španělska. V nejkrásnějších šatech jsme se pak jednoho dne shromáždili na sametem potaženém pódiu, kde do nás pražilo nemilosrdné srpnové slunce, a čekali na bratrův příjezd. Z dáli se ozvaly fanfáry. Pokoušela jsem se z místa na druhé straně pódia, kde jsme se Sancií seděly, zachytit Cesarův pohled. Bylo to poprvé, co jsem jej viděla od návštěvy u něj v pa-

láci, a také poprvé, co se oficiálně ukázal na veřejnosti. Ulevilo se mi, že nejeví známky onemocnění. Stále byl příliš bledý, měl tmavé kruhy pod očima, ale stál vzpřímeně, elegantní v šarlatovém rouchu a se solideem na ostříhané hlavě, bez ozdob, s rukama založenýma před širokou bílou šerpou v pase. „Přijíždí,“ zaslechla jsem otcův radostný šepot a nevěřícně sledovala, jak se otočil k Cesarovi. „Slyším jásot. Náš milovaný Juan je doma!“ Překvapila mě náhlá chuť vyskočit z podušek a papá vyčinit. Celý život jsem uctívala půdu, po níž kráčel, přesto jeho necitlivost k tomu, co musí kypět pod Cesarovou bezvýraznou tváří, ve mně probouzela chuť křičet na celý Řím, že papež Alexandr VI. nemá jen jednoho syna, a pokud nebude prokazovat stejnou přízeň všem třem, riskuje, že nás všechny zatratí… Hlasitý jásot mě přiměl soustředit se na průvod vcházející na náměstí. Juana obklopovalo množství štolbů v naší livreji, bratr seděl bokem na hřebci se zlatým postrojem, z nějž visely zvonečky, a šarlatovou čapku a červenohnědý sametový dublet měl tak poprášené diamanty, že se leskl jako samo slunce. Kolem něj vířil nesourodý doprovod tvořený Maury v turbanech, akrobaty metajícími salta a kotouly, trpaslíky ve stejně barevném sametu. V těsném závěsu s ním jel Giovanni: vydal se do Porta Portese jako součást uvítací družiny, ustrojený v přepychových šatech, jako obvykle zaplacených Borgii. Všimla jsem si Giovanniho výrazu. Ještě jsem v jeho tváři neviděla takovou radost; docela se proměnil, celý zářil, dokonce působil i celkem pohledně, jako by mu Juanův návrat vdechl nový život. Zírala jsem na něj a nechtěla věřit vlastním očím – a s odporem vzpomínala na jeho kratochvíle s Juanem a Giulií. Necítila jsem, že mě Sancia štípe, dokud nesykla: „Lucrezie, musíte vstát. Jeho Svatost stojí!“ Zvedla jsem se a zatahala se za vlastní velkolepé, byť lehce pomačkané fialové a stříbrné camora, co se mi lepily ke zpocenému tělu. Papá se vrhl k okraji pódia. „Můj synu! Juane, hijo mío!“ zvolal. Davy, vždy pohnuté otcovskou láskou, šílely a jejich

230

231


pokřik „Gandie! Gandie!“ hřměl po celém náměstí, až se mi zdálo, že ozvěna rozbije křehké sochy v bazilice. Juan seskočil z koně. Vystoupil na pódium, kde čekal papá, za melodického cinkání. Sancia mi pošeptala: „Bůh nás netrestej, on nosí zvonečky i na oblečení?“ A já musela ovládnout smích, protože jsem slyšela vyzvánění drobných stříbrných zvonků na Juanově kabátci v maurském stylu, který si s dramatickým gestem sundal a odhodil stranou. Diváci řičeli smíchy. Vítězoslavný příjezd Juan bezděky proměnil v komedii. Znovu jsem pohlédla na Cesara. S kamennou tváří nehybně stál vedle prázdného papežského trůnu. Když však papá sevřel Juana v náručí a kardinálové zatleskali, lidé házeli do vzduchu květiny a z hradu se ozvala dělová salva, všimla jsem si, že Cesarovy rty zvlnil mrazivý úsměv.


princezna

o tažení je katastrofa.“ Cesarův hlas mě přiměl zastavit se před pootevřenými dveřmi do otcovy soukromé komnaty. Venku zuřila bouře, zasypávala palác krupobitím a lomcovala okny. Rozhodla jsem se navštívit papá bez ohlášení, protože v týdnech před svátkem Zjevení Páně byl zaneprázdněn. V září se díval, jak Juan, nově jmenovaný gonfalonierem, pochoduje v čele naší armády z Říma. Já bratra v podstatě neviděla; od příjezdu se účastnil každodenních schůzek s papá, Cesarem a jejich rádci, ale neslyšela jsem o žádných rozmíškách mezi bratry. Po Vánocích dění na papežském dvoře utichlo. Kurie si dopřála volno, kardinálové se stáhli do svých paláců; i papá si

měl užívat zasloužený odpočinek. Po několika žádostech o slyšení, na něž nereagoval, jsem se nakonec vydala tajnou chodbou ze Santa Maria in Portico do Vatikánu. A nyní jsem zjistila, že se nemohu ohlásit. Poslala jsem pryč strážné, kteří hlídali na chodbě, a přistoupila blíž k pootevřeným dveřím. V komnatě za nimi jsem spatřila Cesara vedle stolu zavaleného mapami a dalšími listinami. Papá zachmuřeně seděl ve svém velkém křesle a podpíral si bradu. Měla jsem se ohlásit, místo toho jsem zůstala ukrytá za dveřmi, dychtivá zjistit, proč oba působí tak soustředěně. „Nemyslíš, že je na podobně chmurné předpovědi brzy?“ zabručel otec. „Válka ještě neskončila.“ „Jako by se stalo,“ pronesl Cesare, a přestože se mračil, nebyl v tom ani náznak výtky. „Nikdo nevěří, že by nám zbývala jiná možnost než uzavřít s Orsiniovci a jejich spojenci dohodu.“ „Dohodu?“ zvolal papá. „To bych radši zastavil svůj trůn. Tvůj bratr se možná příliš nevyznamenal, ale podařilo se mu dobýt dvanáct jejich pevností včetně Scrofana a Formella. To ti nestačí?“ Zatajila jsem dech a čekala na Cesarovu odpověď. Vzpomněla jsem si na hrozná slova, která mi řekl o ďáblovi v něm, na jeho mrazivý úsměv, když Juan přijel. Ačkoli jsem si uvědomovala, že je špatné poslouchat za dveřmi, výjev přede mnou mě uhranul. Poprvé jsem bratra a otce zastihla o samotě, jak probírají záležitosti určené výhradně jejich uším. „Oba víme, že Juan ty pevnosti nedobyl,“ podotkl nakonec Cesare. „Možná to tvrdí v oficiálních depeších, ale ve skutečnosti měl tato obléhání na povel jeho první velitel, můj pan z Urbina. Naneštěstí byl Urbino během posledního obléhání zraněn a musel se stáhnout z bojiště. Dobývání hlavní pevnosti Orsiniů v Braccianu nechal na Juanovi.“ Papá soptil: „Ano, ano, to všechno víme.“ Zalitovala jsem, že jsem nevěnovala více pozornosti Juanovu tažení a nechávala se rozptylovat Sanciiným neustálým pobízením, abych odpověděla Alfonsovi. Ozvalo se cinknutí karafy; Perotto, oblíbený

232

233

DVACÁTÁ PRVNÍ KAPITOLA

„T



princezna

sloužící papá, přešel mé zorné pole a otci dolil. Pohled na hezkého komorníka mě uklidnil; očividně nejde o přísně tajný rozhovor, když mu smí být přítomen Perotto. Cesare mlčel. „Nuže?“ štěkl otec, ale všimla jsem si, že jeho tón postrádá obvyklou agresivitu, jako by se pokoušel předstírat netrpělivost, již necítí. „Nuže,“ opakoval Cesare. Následovalo šustění papírů. „Zde se píše, že zatímco se Urbino zotavoval, Juan všechno zpackal. Bouře rozbahnila půdu, proto nemohl vyslat na zteč kavalerii; navíc výrazně podcenil paní Bartolomeu, choť Virginia Orsiniho, která jménem své rodiny drží Bracciano a odmítla Juanův rozkaz vzdát se. Její vytrvalost a špatné počasí bránily naší armádě v přístupu. Pak poslala do Juanova tábora osla se vzkazem na ocasu. Chce Jeho Svatost slyšet, co v něm stálo?“ Bratr se odmlčel. „Mám na vybranou?“ Cesarův hlas zněl tak klidně, tak kultivovaně, že jedině ten, kdo ho velmi dobře znal, by postřehl břitký podtón. „Tedy cituji: Nechte mě projít, jsem vyslancem pro vévodu z Gandie.“ Potlačila jsem smích. Papá se rozkřikl: „Ta orsiniovská děvka se bude kát, že se nás opovážila zesměšnit.“ „Snad,“ odpověděl Cesare, „prozatím se však obávám, že kát se musíme my, protože poté, co Juana znemožnila, už nemohl nic dělat. Zpráva o jejím výsměchu se roznesla mezi vojáky a naši muži v něj ztratili víru. Zatímco se je Juan pokoušel násilím donutit k jakémusi pořádku, dorazily paní Bartolomee na pomoc posily od baronů z Romagni; hnali naši armádu až do Soriana, kde jsme byli poraženi. Tato poslední depeše je od samotného Urbina. Píše, že se pokoušel bojovat i přes své zranění, byl však zajat. Požaduje, abychom za něj zaplatili výkupné, jak je zvykem. Jak se zdá, Juan utrpěl ránu do obličeje. Jakmile se zotaví tak, aby mohl nasednout na koně, žádá o povolení vrátit se sem.“

„Nepřipadá v úvahu!“ Viděla jsem, jak se otec zvedl z křesla a zamířil přímo ke mně. Stála jsem jako solný sloup. Papá však mířil k Cesarovi a vytrhl mu dopis z ruky. Během čtení jeho tvář potemněla zlostí. „Nemožné. Juan nesmí opustit bojiště. Ještě jsme Orsiniům neuštědřili žádný citelný zásah. Pokud se stáhne, je vše skutečně ztraceno. Budu nucen požádat o příměří… celé Itálii pro smích.“ To byla hodina, na niž Cesare dlouho čekal, potvrzení Juanovy neschopnosti z otcových úst. Přesto bratr jen vzdychl. „Válka skončila. Juan je vyřazen z boje a jeho velitel zajat nepřítelem. Musíme spolknout svou hrdost, nabídnout Orsiniům příměří a vyjednávat o návratu jejich pevností, než proti nám povstane celá Romagna. Po tom, jak se baroni zachovali při vpádu Francouzů, si nemůžeme dovolit v tomto podniku pokračovat. Snad později,“ dodal Cesare, „až se Juan zotaví, mohli bychom to zkusit znovu. Pokud dostanou zpět své hrady a peníze, které jim vynahradí ztráty, dají se Orsiniové udobřit.“ Bratrova velkomyslná slova mě překvapila, otcova reakce nikoli. Mrštil pohárem o stěnu, až to třesklo. V nastalém tichu jsem slyšela, jak zprudka oddechuje. Pak řekl: „Pořád je tu ještě ta možnost s Lucrezií.“ Strnula jsem. Cesare dlouho nepromluvil. „Ano, je,“ přisvědčil nakonec, „ale myslím, že bychom to měli pozdržet. Rozhovor, který jsem vedl s Giovannim, nebyl přínosný, odmítá byť jen přemýšlet o anulování manželství na základě…“ Náhle mě kdosi popadl za paži. Okamžitě jsem se otočila. Než jsem stačila vyjeknout, Sancia mi přitiskla druhou ruku na ústa. „Pst,“ naznačila mi a táhla mě ven do chodby. Vytrhla jsem se jí, rozzuřená a zahanbená, že mě přistihla při špehování. „Omlouvám se za vyrušení,“ řekla rychle, „vím dobře, kolik se toho dá zjistit takhle za dveřmi. Ale váš manžel běsní. Měla byste se ihned vrátit domů, než vám dočista zboří palác.“

234

235

* * *



princezna

Pospíchala jsem po schodišti ke svým komnatám. Uvítal mě křik a rána, jak se cosi svalilo na podlahu – stolek s mým majolikovým džbánem nebo příborník s talíři. Zaslechla jsem naříkat Pantaliseu: „Signore, per favore! Má paní šla za Jeho Svatostí. Musím trvat na tom, abyste…“ „Uhni mi z cesty,“ zařval Giovanni. Sancia sáhla do záhybů pláště a vytáhla malou dýku. Ve tváři měla zachmuřený výraz. Překročily jsme práh a já okusila v krku pachuť žluči, bodnutí strachu. Na podlaze v předsíni se válely převrácené židle a úlomky rozbitého porcelánu. Mé dámy se krčily za dveřmi ložnice. Giovanni mířil k nim. Když však zaslechl mě a Sancii, otočil se na patě, přimhouřil oči a zapotácel se. Čpělo z něj víno a vztek. „Mám na to právo,“ zablekotal a ukázal na mě prstem. „K čertu s tebou, mám na to právo!“ Ovládl mě náhlý a chladný klid. „Obávám se, že netuším, o čem to mluvíte, ani nechápu důvod tohoto nevídaného představení, signore.“ „Obávat by ses rozhodně měla.“ Udělal nejistý krok ke mně. „Protože mám právo, já, ne ten tvůj pletichářský bratr ani ten kanec, jehož nazýváš otcem. Jsi moje manželka. Moje! Nikdo nemůže tvrdit opak. Nikdo se neopováží tvrdit, že nejsem muž.“ Koutkem oka jsem zahlédla, jak Sancia vytáhla čepel z pouzdra a sevřela v dlani jílec dýky. Modlila jsem se, aby zachovala rozvahu. Navzdory hrozbám byl Giovanni příliš nalitý vínem, než aby nás dokázal ohrozit. „Jsi opilý, signore,“ pronesla jsem. „Promluvíme si, až vystřízlivíš.“ Zamžikal, jako by jej můj mrazivý tón vyváděl z míry. „Myslíš, že v téhle žumpě nikoho nemám? Vy, Borgiové, nejste jediní, kdo si najímá oči a uši; i já mám své špehy a dobře vím, co ty a tvůj otec plánujete.“ „Nepochybně. V každém případě mě nezajímá, co říkají tví špehové.“ Pantalisea přistoupila k němu. „Signore, má paní si s vámi nepřeje mluvit…“

Giovanni vymrštil paži a zasáhl ji do tváře. Pantalisea odlétla k ostatním dámám, které vykřikly, když do nich narazila. Z nosu jí prýštila krev. „Bruto!“ Sancia se na něj vrhla. „Myslíš si, kdovíjak nejsi statečný, že zbiješ ženu?“ Rozmáchla se dýkou. „Tak se podíváme, jak budeš statečný, až ti uříznu obě koule.“ Giovanni se zašklebil. „Je tu i druhá kurva Borgiů. Výtečně. Ošukám vás obě dvě, jako přede mnou Cesare a Jeho Svatost.“ Než mohla Sancia bodnout, má ruka vystřelila a zadržela ji. Postavila jsem se před ni a řekla Giovannimu: „Ihned odejdi. Pokud to neuděláš, pokud se ještě někdy opovážíš vypustit z úst takovou špínu vůči mně nebo komukoli jinému, povím otci a celému světu, co jsi zač. Každý se dozví, jak dokážeš spát se ženou, jedině když si tě u toho můj bratr Juan bere zezadu jako Turka.“ Zůstal zírat. „Ano,“ pokračovala jsem, zatímco on zděšeně poulil oči, „byla jsem tam. Všechno jsem viděla. Využila jsem toho ke zničení Giulie Farnese a totéž udělám s tebou, zavdáš-li mi příčinu.“ Jeho vlastní hlas jako by jej dusil. „To… není možné. Nebyl jsem… nemohla jsi…“ Usmála jsem se. „Ale mohla. Zapomněl jsi snad na špehýrku ve dveřích, můj pane? Byl tam Džem a všechno mi ukázal. A přestože Džem je mrtev, signore, já nejsem.“ Nepohnul se. Nepromluvil. Cítila jsem naši vzájemnou nenávist. Tiše zašeptal: „Toho budeš litovat.“ „Nemyslím, že bych měla čeho litovat, alespoň pokud jde o naše manželství,“ odsekla jsem, protože jsem si vzpomněla, co jsem právě vyslechla v komnatách papá. Možná Cesarovu žádost o anulování odmítl, ale pokud mu pohrozím odhalením jeho odpudivého tajemství, příště bude nucen souhlasit. Zaťal pěsti; pohlédla jsem na ně. „Udeř mě,“ vybídla jsem ho, „a požádám Jeho Svatost, abys byl obžalován z daleko horších věcí, než je nenaplnění našeho svazku.“

236

237


S přiškrceným heknutím se vrhl vpřed, protlačil se kolem mých dam ven ze dveří. Teprve tehdy mě odvaha opustila. Otočila jsem se k Sancii. „Nikdy mi neodpustí.“ „Jestli je to, co jste mu řekla, pravda, jeho odpuštění nepotřebujete. Giovanni Sforza je možná opilec a hlupák, ale i hlupáci poznají, kdy je třeba stáhnout ocas.“ Zima končila a po špičkách se k nám vkrádalo jaro se skřivánky a pupeny na stromech, právě včas před Svatým týdnem. Jednou ráno, na Velký pátek, Giovanni nečekaně dorazil k mým dveřím. Od naší konfrontace před několika měsíci jsem ho neviděla a málem jsem ho nyní nepoznávala. Stál v mé předsíni s čapkou v ruce, oděn ve střízlivé tunice, vysokých botách a plášti. „Odjíždím do kostela Svatého Onofria na bohoslužbu.“ Odmlčel se, čekal mou odpověď. Zdálo se mi, že vypadá vyčerpaně; kdyby mi na něm alespoň trochu záleželo, pověděla bych mu to a doporučila mu, aby zpytoval stav své nesmrtelné duše každodenně, ne jen o svátcích, jako je dnes. Já však odmítla vzhlédnout. Seděla jsem po ranních modlitbách mezi svými dámami a krátila si čas vyšíváním. „To je dobře,“ pravila jsem a v duchu hádala, proč pocítil potřebu svěřit se mi se svými záměry, když to až dosud nedělal. „Přeji ti příjemný den.“ „Měla bys jít se mnou. Jsi má manželka.“ S významným pohledem na Pantaliseu, již udeřil a trvalo mnoho dní, než jí zmizela podlitina, jsem odpověděla: „Zúčastním se dnes odpoledne mše s Jeho Svatostí, jak bylo naplánováno. Pokud si přeješ připojit se k nám, jsi vítán,“ dodala jsem, „jako můj manžel.“ Náhle se pohnul, ale cosi v mém pohledu, snad neskrývané pohrdání, jej zastavilo. Nepřekročil práh. Sáhl do kazajky a vytáhl z ní složenou listinu, zapečetěnou voskem. Zvedl paži, jako by mi ji chtěl hodit k nohám. Murilla vyskočila ze stoličky, aby ji zachytila. 238


princezna

Zašklebil se, dopis jí podal, otočil se na patě a beze slova opustil mé komnaty. Murilla mi list přinesla. Chtěla jsem jej pohrdavě odložit, Pantalisea však namítla: „Nechce si má paní přece jen přečíst, co pán píše?“ „Proč by mě mělo zajímat, co pán píše?“ Přesto jsem rozlomila pečeť a rozvinula lejstro. Stálo tam: Až tě povolám, přijdeš. Papír jsem zmuchlala a hodila jej do krbu. „Jak jsem předpokládala, nic zajímavého.“ Svatý týden se nachýlil ke konci s důstojnou velkolepostí, ačkoliv časté bouře proměnily Řím v močál. Spolu s papá a vatikánským dvorem jsem se účastnila vypuštění stovky bílých holubic na památku Zmrtvýchvstání, pak jsem se vrátila do svého paláce, znavená nekonečnými procesími a mšemi. Giovanniho jsem ke své úlevě už neviděla. Dělala jsem si starosti o papá. Několikrát omdlel, nepochybně rozrušením, protože na Boží hod velikonoční tajně přijel Juan – jen s několika sluhy a zakrváceným obvazem přes obličej. Tentokrát nedošlo na žádné ovace a slavobrány; bratr se ihned uchýlil do svého vatikánského příbytku, kde jej ošetřoval Torella. Věděla jsem, jak zklamaný musí papá být, protože jakmile skončily jeho obřadní povinnosti, odebral se do svých komnat a nechal se vyšetřit lékaři. Nařídili mu klid na lůžku, dokud se nezotaví z vyčerpání. Uplynul více než měsíc, než si mě nechal zavolat. Prošla jsem dveřmi do jeho komnat a našla ho v křesle, zavinutého v rouchu lemovaném rysí kožešinou. Stále vypadal unaveně, ale přece jen už se mu trochu vrátila barva do tváří; uvědomila jsem si, že naše schůzka je soukromá, jen v přítomnosti důvěryhodného Perotta. Mladík se na mě krátce usmál, když jsem vešla, jako by mě chtěl ujistit, že otcův stav není příliš vážný. „Pojď, posaď se ke mně, farfallina,“ vyzval mě papá. Pospíšila jsem k němu, posadila se na stoličku vedle jeho kolen a vzala jej za velkou žilnatou ruku. 239



princezna

„Už se cítíte lépe, papá?“ Povzdechl si. „Tělesně jsem na tom tak dobře, jak může muž mého věku čekat. Ale duševně, to je v poslední době něco docela jiného.“ „Ano. Je mi to líto,“ řekla jsem tiše. Věděla jsem, že tentokrát nemůže zavřít oči před zklamáním, které mu Juan přinesl, jako to udělal tolikrát v minulosti. „Proč by mělo?“ Vzal mě za bradu. „Není tvá vina, že musím podepsat smlouvu s Orsinijskými barony, jež nás znovu vydá na milost jejich intrikám. Stejně tak nemůžeš za to, že Jejich španělská Veličenstva si stěžují na neúctu papeže Alexandra Šestého, který nade všechny vyzdvihuje svého syna, nebo že Savonarola označuje náš neúspěch za znamení, že Bůh namířil svůj hněv proti Borgiům.“ Jeho prsty mě hladily po tváři. „To je břímě, které musím nést já.“ „Ale ani vy přece nemůžete za Juanovo selhání,“ ozvala jsem se a vzápětí toho litovala. Ačkoli nyní už každý v Itálii, dokonce v celé Evropě, jistě slyšel o Juanově katastrofálním tažení, nechtěla jsem sypat sůl do hojící se rány. Otcova ruka znehybněla. Napjatě jsem čekala, že mě napomene, ale on řekl: „Nerozumíš tomu, nemáš syna. Ani manžela, když nyní Giovanni uprchl.“ „Uprchl?“ opakovala jsem překvapeně. Tak jsem si zvykla, že se s Giovannim jeden druhému vyhýbáme, že jsem ho vůbec nepostrádala. „A kam?“ Papá zpřísněl. „Je to skutečně závažná věc, pokud ani manželka nic neví. Podle mých informátorů odjel krátce po Velkém pátku do Pesara. Dorazil do svého města na málem uštvaném koni a začal na celé kolo vykřikovat falešná obvinění proti nám.“ Bylo mi z toho zle, ale než jsem sebrala odvahu zeptat se, otec dodal: „Ukázal se jako nehodný pocty, již jsem mu udělil. Poslal jsem mu žádost o vysvětlení tohoto neschváleného odjezdu, ale odpověď nečekám. Schová se v Pesaru a vyhledá pomoc Milána jako vždycky.“ Papá se odmlčel, upřel na mě oči. „Zdá se mi, že tvé manželství není šťastné.“

„Ne.“ Odvrátila jsem se. „Nic mezi námi není.“ Papá odtáhl ruku a zadíval se do dálky. „To mě mrzí. Doufal jsem, že tě uvidím usazenou jako manželku a matku. Nepoznáš skutečnou radost, dokud nepochováš v náručí vlastní dítě, nebudeš sledovat jeho první krůčky a dívat se, jak roste, plánovat jeho budoucnost. Ty naděje…“ Hlas mu přeskočil. „Ty naděje, jež chováme pro ty, kdo nás budou následovat.“ Věděla jsem, že myslí na Juana. Zamžikal, aby se ubránil slzám, a zadíval se plamenů praskajících v hlubině mramorového krbu. Pak řekl: „Vzhledem k současné situaci nechci dál otálet. Musíme se rozhodnout, co uděláme. Nedovolím, abys byla nešťastná. Ale než rozhodneme, rád bych věděl, jestli mezi vámi skutečně nic nebylo. Jsi vdaná téměř čtyři roky. Skutečně s tebou nikdy…?“ Věděl, že ne, sám to zakázal. Měla jsem nepříjemný pocit, že se mě ptá na něco jiného, hledá důkaz jakékoli nepravosti. Slyšel snad nelichotivé klevety o Giovannim? Zvažovala jsem, kolik mám odhalit, protože Giovanni svým odjezdem vyvolal skandál. Opuštěním Říma odhalil naše odcizení očím všech. Nepochybně dojde na otázky, proč jsem nejela s ním, proč odjel tak náhle. Vybavila jsem si vzkaz, který mi předal, nyní působil spíš jako výhrůžka. Přesto pro mě nevzkázal a slyšela jsem, jak papá s Cesarem mluví o anulování sňatku. Jistě by jakékoli tvrzení o špatném zacházení z manželových rukou jen podpořilo jejich případ před kurií. Věděla jsem však i o Giovannim a Juanovi; bratr se zotavil ze zranění a já nechtěla, aby na papá dolehlo, že je Juan vinen zvráceným hříchem stejně jako můj manžel. Pak jsem si vzpomněla, že když jsem Giovannimu hrozila odhalit jeho tajemství, slyšela mě Sancia. Mlčela, nebo už papá ví a zkouší mou ochotu povědět mu vše? „Nuže?“ vybídl mě trochu káravě. „Ano, nebo ne?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Nedotkl se mě.“ Papá vzdychl, nepoznala jsem však, jestli se mu ulevilo, nebo jestli má ještě větší starosti. „A uvítala bys možnost manželství ukončit? Mluvme na rovinu. Víckrát se tě nezeptám.“

240

241



princezna

„Ano, uvítala. My… spolu nedokážeme být.“ Suše se zasmál. „Pochopil jsem, že je to složitější. Podle Cesara nemá Giovanni rád ženy.“ Zmlkl a pátravě se mi zadíval do tváře, jako by chtěl odhalit právě to tajemství, jež jsem tak zarputile tajila. „Vidělas nebo slyšela o jeho nepřirozených choutkách?“ „On…“ Polkla jsem. Znovu jsem bojovala s přiznáním: dralo se na povrch, ale k čemu by posloužilo Giovanniho zostudit, když bude svatba stejně anulována? Jen by obvinění vrátil zpátky k Juanovi, který je terčem pomluv již nyní. Papá jistě nepotřebuje další trápení. „Nevím, papá, ale nikdy ke mně nebyl něžný, jak by se od manžela čekalo.“ „Ano, i o tom vím. Zakázal jsem to a slyšel jsem, že kvůli tomu nedávno ve tvých komnatách ztropil ošklivou scénu. Máme se ho zbavit?“ Chvíli mi trvalo, než jsem otázku pochopila. Vzápětí se mi sevřelo hrdlo. „Dá se to zařídit,“ dodal. „Nikdo se nikdy nedozví, jak se to stalo.“ Giovanniho osud spočíval v mých rukou, stačilo slovo a zaplatil by za ponížení, jež mi způsobil. Zneklidnilo mě, že mě to na jakémsi temném místě v hloubi duše těší. Těšilo mě vědomí, že mám moc způsobit jeho smrt. „Ne.“ Potlačila jsem nutkání postarat se, aby Giovanni zmizel navěky, a vzala jsem otce za ruku. „Nemohla bych žít s takovým činem na svědomí.“ „Neulpěl by na tvém svědomí. Neptal jsem se tě, jestli se ho chceš zbavit ty osobně, ale jestli si přeješ, aby se to stalo. To není totéž, jak by ti řekl každý zločinec v Římě.“ „Ne, nechci, aby…“ Ohlédla jsem se přes rameno k protější stěně. Perotto stál v šeru, stěží viditelný, jako nehybná socha. „Nic nepoví,“ ujistil mě papá a já se znovu otočila k němu. „Sluhové nikdy nemluví, pokud si cení života.“ Vystrčil bradu. „Rozumím tomu dobře, že jsi pevně rozhodnutá?“

„Ano,“ řekla jsem rychle, abych si to ještě nerozmyslela. „Chci konec našeho manželství, ale nepřeji si, aby mu někdo ublížil.“ „Myslel jsem, že on ublížil tobě. Jen by sklidil, co sám zasel: Nebudeš ho litovat. Život za život, oko za oko, zub za zub, ruka za ruku, noha za nohu. Tak praví pátá kniha Mojžíšova.“ Otec zmlkl, jako by si i on se zadostiučiněním představoval Giovanniho smrt. Právě když jsem si myslela, že mě možná bude žádat o život muže, jehož nenávidím, semkl rty. „Dobrá tedy. Až se vrátím z Ostie, podám kurii k projednání petici o anulování manželství na základě nenaplnění. Nebude to snadné. Giovanni je tvrdohlavý; dá se do boje, aby mu zůstala čest i ty. Nebude se ospravedlňovat, bude žádat, abych tě k němu ihned poslal. Přirozeně odmítnu. Pokud si ten Sforza chce klást požadavky, ať přijde sem, ke mně, a udělá to – na kolenou.“ „To neudělá,“ pronesla jsem a pochopila, že už Giovanniho skutečně neuvidím. Kdyby nic jiného, zajistí to hanebné tajemství, jež střežím. „Čest pro něj znamená víc. Pokud mu ponecháte důstojnost a nebudete jeho jméno vláčet špínou, udělá, co po něm budete chtít.“ Papá si odfrkl. „Anulování na základě impotence špína je. A říkala jsi, že spolu nedokážete být. Jak tedy víš, co udělá?“ „Protože vím, že má svou hrdost. Postupuj diskrétně a poslechne.“ Zachrčel na souhlas a mně se ulevilo. Obavy ohledně Sancie byly nepodložené; zachovala tajemství. Kdyby otec věděl vše, nebyl by tak vstřícný. Zatvářil se vzdáleně, v duchu už myslel na jiné záležitosti. „Uvidíme se, až se vrátím,“ řekl a já ho políbila na tvář. „Budu pryč jen týden. Cesare už odjel vše připravit pro můj příjezd; Juan trvá na tom, že mě doprovodí, ačkoli se ještě plně nezotavil. Kdybys něco potřebovala, můj personál může vyslat posla. Nebo by ses k nám chtěla připojit?“

242

243


„Ne, papá.“ Přinutila jsem se k úsměvu. „Mám plno práce, když teď přestalo pršet. Voda mi zničila zahradu a zatéká do východního křídla paláce.“ Nechala jsem jej v křesle s pohledem upřeným do ohně. Když jsem odcházela, Perotto opustil místo v rohu a pustil se do přípravy otcovy každovečerní koupele. Znovu se na mě usmál. Pokývla jsem mu. Neměla jsem žádnou předtuchu, nic, vůbec jsem netušila, k jaké se schyluje katastrofě. Nepřišlo žádné varování, přesto se vše, čemu jsem věřila, mělo brzy zhroutit.


princezna

Chodby byly prázdné až na všudypřítomnou papežskou gardu u dveří a nahodilé sloužící plnící rozkazy svých pánů. Opustila jsem otcovy soukromé komnaty, přešla do Sala Reale a zamířila do Sixtinské kaple, z níž vedla chodba do mého paláce. Do Apoštolského paláce jsem přišla sama, netušila jsem, jak dlouho bude návštěva u otce trvat a nechtěla jsem, aby Pantalisea nebo další dámy bloumaly v noci po Vatikánu. Nyní jsem toho litovala. Sukně mi šustily na studené mramorové podlaze jako přízračný šepot: nesl se rozlehlou chodbou, jejíž klenutý strop a masivní pilíře se ztrácely ve tmě. Cítila jsem pach starého kadidla a vlhkosti. Když jsem se zastavila a kýchla, zvuk připomínal padající kamení. Vyděsil mě. Ozvěna odezněla a já se vzpamatovala. Vtom jsem si všimla, že se na straně vedoucí do Sixtinské kaple cosi pohnulo. Zarazila jsem se. Mířil ke mně vysoký muž ve vlajícím plášti. Zpočátku jsem necítila strach, považovala jsem jej za strážného nebo sloužícího, ale když se přiblížil a já viděla, že je urostlý, jako by ožil jeden z pilířů, začala jsem couvat. Obličej mu stínila kápě. Zírala jsem na dlouhou rudou ránu na jeho pravé tváři, která mu znetvořila koutek úst a kdysi pohledný obličej. Můj bratr nebyl jen zraněn; zranění jej navždy poznamenalo. Pokusila jsem se neotřást. „Juane, co tu děláš?“

„Mohl bych se tě zeptat na totéž.“ Ironický úsměv se v jeho zjizvené tváři proměnil v grimasu. „Vidím, že jsem tě vylekal. Jsi bledá.“ „Jen jsem tě tu nečekala, to je vše. Byla jsem navštívit papá. Myslela jsem, že jsi…“ Nahnul hlavu ke straně. „Co? Vrah, někdo, kdo tě přišel zabít?“ „Nemluv hloupě,“ odsekla jsem a jeho úsměv zmizel, oči se mu nebezpečně zaleskly. Uvědomila jsem si, že jsem ho po nedávném fiasku neměla zesměšňovat. „Jen jsem chtěla říct, že jsem nevěděla, že už neležíš. Papá říkal, že ses ještě nezotavil.“ „Nezotavil.“ Ukázal na tvář. „A ty sis ode mě držela takový odstup, žes ještě neměla příležitost vidět, jak vypadám.“ „To je nespravedlivé…,“ chtěla jsem se ohradit, ale měl pravdu. Okolnosti byly takové, že jsme neměli příležitost setkat se, ale já neudělala nic, abych tomu napomohla. Přesto jsem se kvůli výčitkám, že jsem se na něj ani nezeptala, přinutila říci: „Jak mě z toho můžeš vinit, když ses vrátil ze Španělska a hned nato odtáhl do války?“ „To asi nemohu.“ Jeho tváří se mihla nečekaná bezbrannost. „Bolí to?“ zeptala jsem se. „Bolelo. Ze začátku jsem myslel, že bolestí zešílím, ale už to není tak zlé. Zůstane mi tahle jizva, ačkoli Torella tvrdí, že jestli si budu ránu každý večer mazat podle jeho pokynů, za čas se zmenší. Možná bych si měl nechat narůst plnovous jako starý Žid.“ „Doktor Torella je zkušený, poslouchej jeho rady.“ Zasmál se. „Copak mě může nějaká mast zachránit? Podívej se na mě: jsem zničený.“ Nevěděla jsem, co říci. Nebyla jsem si jistá, jestli naráží na svůj fyzický vzhled nebo na svou pověst; v obou případech měl pravdu. Rozpačitě jsem přikývla. „Připozdívá se. Mé dámy na

244

245



princezna

mě čekají. Snad bychom se mohli navštívit, až se vrátíš s papá z Ostie?“ Juan pohodil hlavou a stál jako sloup. Chtěla jsem ho obejít, ale ucítila jsem na paži jeho dotek. „Lucrezie.“ Podívala jsem se na něj. Zblízka bylo poznat, jak je rána hluboká; ano, hojila se, ale musel čepele silně pocítit a skutečně už mu žádná mast nemohla vrátit krásu. Mužný Juan, otcův miláček, ponese viditelné znamení ponížení do konce života. Napadlo mě, že v tom snad Cesare najde nějakou spravedlnost. „Ty dlaždice a kůže, co sis přála,“ ozval se. „Přivezl jsem s sebou ze Španělska vzorky.“ „Ano?“ Docela jsem zapomněla. „Prohlédnu si je, až se příště uvidíme.“ Nepustil mě. „Ne.“ „Ne?“ opakovala jsem. „Chci říct ano, to můžeš.“ Usmíval se plaše, téměř nervózně – tak jsem ho ještě neviděla. „Ale musím tento týden poslat pro své věci do Kastilska – tedy spíše můj sekretář, protože zde zůstanu déle, než jsem čekal, kvůli tomu zranění a… Nemohla by ses podívat, co jsem přivezl, už teď? Kdyby se ti vzorky líbily, tajemník ti je objedná. Moje manželka pošle vše, co budeš potřebovat.“ Poněkud mě to znepokojilo. „Teď?“ „Proč ne? A společně povečeříme v mých pokojích.“ Pustil mě. „Nechám přinést sýr, chléb a šunku. A víno – přivezl jsem z Jerez otcovo nejoblíbenější víno.“ Z nějakého důvodu jsem váhala. Juan vůbec nepůsobil jako bratr, jehož jsem znala: rozmazlený, otcem ochraňovaný syn; privilegovaný mladík, který zastínil Cesara; arogantní muž, který mě odvezl z náměstí v den, kdy papá získal papežství, a rozsekal před Adrianiným palácem křiklouna na kusy. Slyšela jsem, že válka může člověka změnit. Změnila snad Juana? Připadalo mi to nepravděpodobné, přesto jsem náhle cítila, že odmítnout jej by bylo kruté. Ať už se změnil, či nikoli, nikdy

nebude tím, kým býval. Nemůže své chyby vymazat a strávit s ním pár hodin je jen drobná laskavost, jakou bych mu jako jeho sestra měla dopřát. Přesto jsem se cítila nepříjemně. „Jak jsem řekla, je pozdě, mé dámy budou mít starost.“ „Tak tedy žádná večeře,“ řekl rychle. „Jen si prohlédneš vzorky, zabere to chviličku.“ Prosebný tón musel být neúmyslný, ale když jsem se dívala na ohavnou jizvu, co mu bude navěky připomínat, že není neomylný, nejen fyzicky, ale i psychicky, probudilo se ve mně cosi, co jsem k němu nikdy necítila. Lítost. Litovala jsem ho. Juan nedostal možnost selhat nebo zvítězit za vlastních podmínek. Veškeré jeho utrpení pramenilo z toho, že se od něj očekávalo příliš mnoho. Na rozdíl od Cesara nemusel nést žádný kříž, až na otcovu neotřesitelnou víru, že nemůže nic udělat špatně. „Dobrá tedy,“ uvolila jsem se, „ale opravdu si jen prohlédnu vzorky. Nemohu se déle zdržet.“ „Chápu.“ Vzal mě za ruku – jak bývá u bratrů přirozené, přesto to nikdy předtím neudělal – a vedl mě palácem nahoru po zadním schodišti do poschodí nad komnatami papá, kde měl pokoje i Cesare. V držácích na stěnách visely lucerny a odhalené trámy stropu zčernaly kouřem, protože střecha zde byla nízká. Juan se zastavil přede dveřmi a zalovil v dubletu. „Zamykáš?“ zeptala jsem se překvapeně. „Mám tu ty vzorky a další věci z Kastilska, také zbroj a zbraně.“ Zasunul klíč do zámku. Chtěla jsem poznamenat, že se snad nebojí krádeže zde, v otcově paláci, v tu chvíli se však dveře rozlétly. Místnost byla cítit propoceným ložním prádlem a nevynesenými nočníky, spáleným voskem a ohněm z krbu. Po podlaze se válelo použité oblečení; oči mi padly na pohozené zmuchlané kalhoty, zablácené boty, rukávy se zašmodrchanými konci a pláště přehozené přes židle. Musela jsem se usmát. Už jako

246

247


dítě se Juan choval, jako by se jeho věci uklízely samy, v životě nesebral nic, co mu upadlo. Když ho matka napomínala za nepořádnost, pokaždé měl po ruce odpověď: „Od čeho jsou sloužící?“ Přesto sem v posledních dnech očividně žádné nepouštěl. Styděl se za svůj vzhled tak, že nechtěl, aby ho vidělo třeba i jen páže? Ale komnata sama o sobě byla přepychová, s postelí s nebesy z brokátu, celou jednu stěnu pokrývala freska zachycující nádhernou krajinu se stromy ohýbajícími se ve větru, jasnou oblohou a městem v dáli. Popošla jsem k fresce, abych si ji lépe prohlédla. „Vzorky mám v předsíni,“ oznámil Juan. Uvědomila jsem si, že mě zřejmě přivedl zadním vchodem, což vysvětlovalo, proč jsem neviděla žádné stráže. Musela jsem se znovu usmát. Zadní schodiště a zadní vchody: Juan se vážně změnil. Vzápětí jsem při pohledu na fresku strnula. Byl to pouštní výjev s běloskvoucím městem jako přeludem na horizontu, jemuž vévodil vysoký minaret stíněný palmami. Pomalu jsem se otočila a spatřila jsem hromadu věcí u postele. Přistoupila jsem blíž a poznala podivné ohřívadlo se špičatým víkem, jaká se v Římě nevyráběla, prošívaný kožený polštář, vyšitý srpky měsíce. Takový jsem viděla jen jedenkrát, v matčině domě, když k nám dorazil turecký rukojmí papeže Inocence poté, co uprchl před svým bratrem sultánem s mnoha dary, jež papá poslal Vannozze. Džem. Ocitla jsem se v pokoji mrtvého Turka. Právě když jsem tu děsivou skutečnost pochopila, dveře za mnou se otevřely. „Neříkal jsem, že budeš litovat?“ pravil Giovanni.

248


princezna

DVACÁTÁ DRUHÁ KAPITOLA

Z

avřel dveře a otočil klíčem v zámku. Stál tam s nepříjemným úsměvem a já cítila, jak každičký nerv v mém těle křičí na poplach. Musela jsem se chytit sloupku postele, aby se mi nepodlomila kolena. Sledovala jsem, jak se ke mně blíží, a nedokázala pochopit, co tu vůbec dělá. Neměl tu být. Přece z Říma odjel. Jistě se mi to jen zdá. „Co… proč jsi tu?“ Přestože jsem se pokoušela zachovat klid, můj hlas prozrazoval sílící strach. „Řekli mi, žes odjel do Pesara.“ „Odjel.“ Udělal další krok a sáhl ke tkanicím poklopce. „Jsi pořád moje manželka. V tom vzkazu jsem ti napsal, že až pro tebe vzkážu, přijdeš – dobrovolně, nebo násilím.“ Zoufale jsem se ohlédla ke dveřím, jimiž zmizel Juan. „Je tu se mnou Juan, odešel do vedlejšího pokoje. Budu křičet, jestli…“ „No prosím.“ Giovanni si roztáhl poklopec. Blížil se ke mně a já couvala, dokud jsem nenarazila na postel. Už jsem neměla kam utéct. Musel poznat, nač myslím, když jsem se znovu ohlédla ke dveřím, protože rychle přiskočil a zvedl druhou ruku, v níž svíral dýku. „Vzdoruj mi,“ vydechl, „udělej něco jiného, než ti řeknu, a postarám se, abys měla stejnou jizvu jako tvůj bratr – na tváři i všude jinde, kam se touhle dýkou dostanu.“ Jeho oči byly jako oblázky – bez lesku, bez mrknutí. Bez citu. Už jsem ho tak viděla tu noc, kdy za mnou přijel do Pesara. Tehdy jsem cítila stejný ochromující strach a nebránila se. Nebyla jsem připravená. Okolnosti se však změnily. Giovanni se vrátil jako uprchlík, vkradl se do města a do Vatikánu, aniž 249



princezna

to kdo zjistil. Papá by ho za to připravil o hlavu. Pokud by se na mě opovážil sáhnout, nedostal by se ze Říma živý. Spolkla jsem palčivou chuť zděšení a řekla: „Sancia měla pravdu. Jsi surovec.“ Vrhl se na mě, zacpal mi dlaní ústa a zadusil můj výkřik. Na tváři jsem ucítila studenou čepel. Hryzla jsem ho do dlaně tak silně, jak jsem dokázala. V ústech jsem ucítila krev. Ale nepustil mě. Surově mě srazil na postel a přitiskl mi jílec dýky na hrdlo, čímž mě připravil o přívod vzduchu. Myslela jsem, že mě zabije. Že mě rozpáře nožem a já zemřu v Džemově pokoji. Až se Juan vrátí, ať už zmizel kamkoli, najde mě ležet v kaluži krve. Giovanni se zašklebil. „Nenuť mě k tomu. Nenuť mě zohyzdit tu hezkou prolhanou tvářičku. Protože já to udělám. Rozřežu tě na kusy jako tele.“ Zatlačil na jílec. Ve spáncích mi bušila krev a plíce žadonily o vzduch, celý pokoj i všechno ostatní potemnělo a vybledlo v děsivém zatmění, viděla jsem, slyšela a cítila jen jeho nenávistí zrůzněnou tvář a druhou ruku, jíž mě osahával a vyhrnoval mi sukně. „Roztáhni nohy. Hned. Vím, že to umíš. Vím, že už jsi to dělala, pro svého bratra Cesara, svého otce a Bůh ví koho ještě. Udělej to!“ Dusila jsem se, zoufale lapala po dechu a on do mě strkal neurvalé prsty. „Suchá jako písek,“ zavrčel. Popadl mě za živůtek a mrštil mnou na postel. Měla jsem co dělat, abych neomdlela. Hrdlo mě bolelo a pálilo, i kdybych vykřikla, vyšlo by ze mě sotva zasípání. Přesto jsem se nehodlala podvolit. Neměla jsem v úmyslu poslušně ležet a nechat se znásilnit. Vykopla jsem a byla odměněna jeho zaúpěním, podařilo se mi zabodnout mu podpatek do podbřišku. Zatoužila jsem po něčem ostrém. Chtěla jsem ho bodat a bodat, dokud by mi nezůstal krvácející ležet u nohou. „Si cagna!“ Udeřil mě do spánku. V uších mi zadunělo, jako by mi v hlavě udeřily činely. Pevně mi zatlačil jednou rukou

mezi lopatky a druhou mě začal bít všude, kam dosáhl. Cítila jsem jeho vzrušení, rozkoš z bolesti, kterou mi způsoboval, vzpouzela jsem se ještě víc, protože jsem věděla, co se stane, co udělá… „Idiote. Co to děláš?“ Všechno ztichlo. Dusila jsem se, obličej přimáčknutý na postel; trhla jsem hlavou na stranu, abych se nadechla, a zaslechla jsem blížící se kroky. Juan. Vrátil se včas. Je tu a Giovanni má po zábavě. Uniklo mi zoufalé zasténání, Giovanni mě znovu udeřil. Pokoušela jsem se zůstat při vědomí a nepodlehnout temnotě, vířící v hlavě. Juan pronesl: „Proč takhle? Všichni poznají, že nebyla svolná. Bude pohmožděná jako trastaverská štětka po rvačce.“ „Nemůžu,“ oddechoval Giovanni. „Jen se podívej! Opustilo mě mužství. Ona… něco se mnou dělá. Je to strega. Čarodějnice. Proklela mě. Krade mi sílu.“ Juan si pohrdavě odfrkl. „Není divu, že tě proklela. To je všechno, čím se můžeš předvést, tenhle splasklý červík? Vždyť ho nemáš ani na půl žerdi. Ale já bych ti ho dokázal zvednout. Nezapomněl jsem, jak jsi mě o to prosil.“ Giovanni cosi blekotal; slyšela jsem, jak couvá. Pak Juan zavrčel: „Předvedu ti, jak se to dělá. Podrž ji.“ Zachvátila mě doběla rozžhavená spalující panika. Doufala jsem, že mě Juan zachrání, zbije Giovanniho a předá ho strážím, nechá ho zavřít a popravit na náměstí jako obyčejného darebáka. Začala jsem se svíjet, pokoušela jsem se obrátit a použít zuby, nehty, cokoli, co by je zastavilo, Giovanniho ruce mě však přimáčkly k posteli a znehybnily mě. „Otočíme ji,“ navrhoval nadšeně a Juan odpověděl chladným a krutým hlasem, který se do mě zařezával jako tesáky: „Ne. Nechci jí vidět do tváře. Vezmu si ji zezadu.“ Když jsem ucítila, jak se postavil za mě a rozkopl mi nohy od sebe, uniklo mi zvířecí zakvílení, jaké snad ani nemohlo vyjít z mých rtů nebo ze rtů jakékoli lidské bytosti.

250

251



princezna

Juan se ke mně sklonil a zašeptal: „Tohle je za mého Džema. Za to, co mu udělal Cesare,“ a já ke své hrůze pochopila. Nějak zjistil, že Cesare zavraždil jeho milovaného druha. Džem pro něj byl víc než jen exotický mazlíček na vodítku – zřejmě byli milenci, jako s Giovannim a Giulií. Tu noc, kdy jsem na ně narazila, Džem nedržel u dveří stráž; byl tam, protože se k nim chystal připojit. Když do mě Juan pronikl, moje duše jako by opustila tělo… Necítila jsem nic. Stala jsem se slupkou, prázdnou skořápkou, zatímco on přirážel a Giovanni ryčel nadšením. Po děsivě nekonečné době jsem cítila, jak se Juan otřásl při vyvrcholení. Když ze mě vytrhl penis, zaplavila mě oslepující bolest. Byla jsem zpět ve svém zmučeném těle, ukrývala jsem se v koutku svého bytí a slyšela se šeptat: „Ne. Bože, prosím…“ „Teď já,“ ozval se Giovanni. „Už mi stojí. Vidíš? Teď si ji vezmu já.“ „Ne.“ Juan mi upravoval a uhlazoval oblečení – jemně, jako bych byla dítě, které upadlo. „Ale říkal jsi…. A co já?“ zvolal Giovanni. „Udělají ze mě hlupáka, mé jméno bude pro posměch celé Itálii! Jakmile se tvůj otec a Cesare vrátí z Ostie, podají kurii žádost o anulování. Ona mě obviní, že jsem nenaplnil náš svazek. Sama mi to řekla!“ „Je to pravda.“ Juan mě zvedl do náruče, jako bych nic nevážila, a postavil mě na nohy. Když kolem mě v pomačkaných záhybech spadly šaty, zapotácela jsem se, místnost se roztočila. Podržel mě, abych neupadla. Připadala jsem si jako na okraji propasti. „Giovanni, poslouchej mě.“ Juanův tón mi připomínal otce. „Dnes večer odjedeš. Vrátíš se do Pesara a schováš se v tom svém ubohém paláci, co páchne rybinou a chudobou. Schováš se a budeš se modlit ze všech sil, aby udělala, co jí řeknu, a nevyhledala pomstu prostřednictvím Cesara, mého otce nebo nájemného zabijáka. Modli se, aby tě obvinila jen z nenaplnění

a abys skončil jen se skvrnou na cti místo borgiovské čepele v břiše. Vstávej,“ zavelel Juan. „Zmiz mi z očí, než tě zabiju sám, ty mizerný Sforzo.“ Giovanni vzlykl, otočil se, odemkl dveře a vyklopýtal ven. „Můžeš chodit?“ zeptal se mě Juan. Když jsem neodpověděla, dodal: „Ukaž, zkusíme to.“ Pustil mé paže a jednou rukou mě chytil kolem pasu. Podlomila se mi kolena. Zalila mě hrůza, temnota tak hluboká, že se v ní dalo ukrýt. Jeho sevření zesílilo. Bojovala jsem, abych si udržela poslední zbytek sil, nutila jsem se zůstat vzpřímeně. „Stůj, prohlédnu si tě.“ Juan se postavil přede mě, rozhrnul mi rozcuchané vlasy, zastrčil mi je za uši, aby mi viděl do tváře. „Ale ne, ten idiot ti rozbil ret.“ Dotkl se mě špičkou prstu. „Cítíš tohle?“ Všechno ve mně, každá šlacha i nerv, ucukly. Chtěla jsem se otočit a utéct s křikem ven, vytáhnout všechny z postelí, od hráčských stolů či od svádění, aby stráže, dvořané, kardinálové i sám můj otec slyšeli, že Juan Borgia, vévoda z Gandie a milovaný syn papeže Alexandra VI. znásilnil svou vlastní sestru. Ovládl mě však jakýsi základní instinkt, cosi mocnějšího než bezhlavá touha uprchnout, co mě přinutilo zůstat tiše stát, zatímco mi Juan zkoumal ret. „Jestli to necítíš,“ řekl, „nebude to tak zlé, jak to vypadá. Ale měli bychom to ošetřit. Počkej tady.“ S tím se pustil ke dveřím, pak se však zastavil a ohlédl se přes rameno. „Čekej,“ zopakoval, jako by dával povel netrpělivému psu nebo jednomu ze svých koní. Když viděl, že se nehýbu, odešel do předsíně. Zvedla jsem oči k druhým dveřím, v nichž Giovanni nechal klíč. Viděla jsem se, jak k nim běžím, otevírám je, slyšela jsem své volání o pomoc, narušující vatikánské ticho. Papá byl stále přítomen; ještě do Ostie neodjel. Pořád byl čas… Juan se vrátil s umývadlem a plátnem. „Sedni si,“ řekl. Posadila jsem se na kraj postele a uvědomovala si tupou bolest mezi nohama. Juan přede mnou poklekl, namočil plátno a začal mi

252

253



princezna

omývat ret. Když plátno namočil znovu, ve vodě zavířila krev a zbarvila ji dorůžova. „Musíš udělat, co ti řeknu.“ Osoušel mi ústa, pohlédl mi do očí a usmál se. „Ale ano, vím, že si přeješ běžet k papá. Vím, že chceš, abychom s Giovannim za tohle zaplatili životem. Chápu. Nikdo neví víc než já, jak prahneme po pomstě, když nás připraví o to, co je nám drahé.“ Ruka, jíž mi omýval tvář, se chvěla. „Ale nepovíš to nikomu, dokud nebudeme mít jistotu. Budeš čekat a vydržíš to za každou cenu. Rozumíš?“ Z jeho upřeného pohledu se mi dělalo zle. Znovu jsem polkla. Když se mi hlas konečně prodral z hrdla, ozvalo se pouhé zašeptání: „Proč?“ Naklonil hlavu na stranu. To gesto mnou otřáslo, připomnělo mi otce. Bylo vskutku zlověstné a strašné, jak moc Juan papá připomínal – o to víc jsem ho nenáviděla. Neměl právo podobat se muži, který nám dal život. Za to, co Juan dnes provedl, by mu nechal utrhat všechny údy. „Proč?“ Zasmál se, až se mu zkroutila jizva. „Protože bys mohla počít.“ Neodvrátil se, přestože se mi v očích musel objevit náhlý strach. „Může se to stát. S mou ženou se to rozhodně stalo. Mám silné semeno, dal jsem jí syna jedním vrzem. Kdyby se ti stalo totéž, budeš muset vysvětlit, kdo je otec. Budeš muset přiznat, žes se mnou spala, nebo že Giovanni Sforza skutečně udělal, co se papá a Cesare snaží dokázat, že neudělal. Všechno se tím změní – pro tebe. Kdyby se rozneslo, že čekáš dítě, zhatí to plány, které s tebou mají.“ „Plány?“ Slyšela jsem jej přes tupý hukot v hlavě, jako by byl tisíce mil daleko. „Ano. Další sňatek, sestro. Nebo sis myslela, že tě osvobodí od Giovanniho a nechají na pokoji? Jsi pro ně příliš cenná. Ale aby tě mohli využít pro nové spojenectví, musíš zůstat panna – la immacolata Lucrezia, znovu v dražbě. Kdo dá nejvíc?“ Jeho jízlivé veselí vyprchalo. „Ale jestli neuděláš, co ti říkám, jestli mi nějak zkřížíš cestu, povím jim to sám. Jenomže se dozvědí, jak jsi za mnou přišla a požádala mě, abych ti ukázal ty vzorky.

A jak jsi na mě, bez jakékoli provokace z mé strany, vložila ruce. Jsem jen muž, tělem slabý, po boji zmatený a zraněný, tak sám a daleko od náruče své žerny. A ty, tak sladká a rozkošná, jsi mi nabídla útěchu; ujistila jsi mě, že to není hřích, ne mezi námi. Mea culpa.“ Jeho slova se do mě zabodávala jako nože. „Komu myslíš, že uvěří?“ pokračoval. „Jeho Výsosti vévodovi z Gandie a gonfalonierovi, jmenovaném Jeho Svatostí do čela papežské armády? Nebo vrtošivé dceři, od níž uprchl manžel? Snad ani nesejde na tom, komu to dají za vinu. Pořád je to incest. Zavřou tě do kláštera do konce tvých dnů, a jakmile skandál odezní a já učiním povinné pokání, budu pořád syn svého otce.“ V ústech jsem měla chuť popela. Sebrala jsem slinu a plivla mu do obličeje. Dopadla na jeho ránu a stékala mu po poraněné tváři. „Až to Cesare zjistí, zabije tě,“ zašeptala jsem. „Snad se o to pokusí, pokud to zjistí.“ Juan se posadil na paty a upustil plátno do umývadla. Rysy mu ztvrdly a podobnost s papá vzala za své. Přede mnou se objevila jiná tvář, ukrytá pod onou bezstarostnou, již předváděl světu – ta, kterou jsem viděla potřísněnou krví před Adrianiným palácem. Chytil mě za zápěstí. „Ale musím tě varovat, sestro. Jestli to zjistí, bude to jenom tvá vina. Nebudu se rozpakovat Cesara zabít. Tentokrát mu neudělím milost. Ne! Přesně jako se Cesare neslitoval nad Džemem, jako se nikdy neslitoval nade mnou, když jsme vyrůstali a on mě v jednom kuse pomlouval a zesměšňoval.“ Ačkoli jsem věděla, jak je to nebezpečné, ačkoli celé mé tělo bylo cítit jím a jeho semeno bylo ještě stále vlhké v mých útrobách, musela jsem se rozesmát. „Udělal jsi to, abys ublížil Cesarovi?“ V nitru se mi ukulo cosi chladného a nezničitelného, jako nová čepel. „Takhle ses mu pomstil, že jsi znásilnil svou vlastní sestru?“ „Příhodné, že? Cesare si myslí, jak je prohnaný, našeptává papá, že jsem hlupák, budižkničemu a floutek, který nedokáže

254

255



princezna

ani dobýt hrad na té orsiniovské svini. Pletichaří, aby mě zbavil postavení a vévodství, všeho, po čem vždycky toužil a papá to dal mně. Ale teď jsem mu vrátil každou urážku, každý okamžik, kdy jsem se kvůli němu necítil hodný jména Borgia. Vzal jsem si tu jedinou věc, po níž touží víc než po čemkoli jiném, ale nikdy ji nebude mít: tebe.“ V tu chvíli jsem spatřila jeho skutečnou nenávist, celoživotní soupeření plné jedu, jehož se nikdy nezbavil. Připomnělo mi to večer před mnoha lety, kdy Cesare bez ohlášení proklouzl do Říma a Juan nás přistihl. Tehdy požadoval, abych ho políbila. Chtěl tím Cesara ponížit. Juan mě zvedl na nohy, zalomil mi paže za záda a postrčil mě ke dveřím. „Ale kromě nás dvou se to nikdo nikdy nedozví. Máme teď své malé tajemství, Lucrezie. Každý den, kdy se na tebe náš bratr podívá a bude si myslet, jak jsi nevinná, hýčkaná a chráněná, jen ty a já budeme vědět, jak jsi ve skutečnosti poskvrněná.“ Sklonil se k mému uchu. „A nepokoušej se toho zbavit nebo se svěřit svým dámám. Všechny ty stařeny v zastrčených uličkách s těmi svými bylinkami a amulety – většinou se jim podaří zabít dítě i matku. A je to zlá smrt; slyšel jsem o děvkách, které zvracely jed nebo se utopily ve vlastní krvi poté, co jim hák zůstal vězet v lůně.“ Pustil mě. „Otevři dveře.“ Když jsem to udělala, popadl plášť z blízké židle a hodil mi jej přes ramena. „Běž.“ Držel se za mnou; cítila jsem přes látku pláště hrot jeho dýky, opřený o má záda. Vedl mě po schodech do opuštěných chodeb a naše kroky zněly ozvěnou v hořkém výsměchu mé neopatrnosti. Šla jsem s ním dobrovolně. Věděla jsem odjakživa, co je Juan zač, a přece jsem dovolila, aby soucit přehlušil obezřetnost. Sama jsem vstoupila do pasti, již nastražil. A nyní musím žít s následky. Protože Juan má pravdu, pomyslela jsem si, když mě napůl v mrákotách vedl do Sixtinské kaple a ke dveřím, za nimiž se nacházela tajná chodba do mého paláce. Nakonec nebude záležet na tom, komu uvěří. Pokud jde o naši rodinu, pravda neznamená vůbec nic.

ůstala jsem ve své ložnici, pečovala o mě jen Pantalisea. Nemohla jsem k sobě pustit své dámy, dokonce ani Murillu, i když prosebně klepala na dveře. Odmítala uvěřit Pantaliseině vysvětlení, že jsem dostala horečku a nechci ostatní nakazit. „Ale ty tam s ní jsi,“ nesly se její protesty až ke mně do postele, kde jsem se navzdory teplému jarnímu vzduchu choulila pod kožešinami. Bylo mi, jako bych se již nikdy neměla zahřát. „Proč se má paní nebojí o tebe, jestli je ta horečka tak nakažlivá?“ „Protože já už ji mám,“ vysvětlila Pantalisea. „A vůbec, co je ti po tom? Uhni. Ten podnos je těžký.“ „Proč nezavoláme lékaře? Jestli je tak nemocná, musíme poslat pro Torellu.“ Má trpaslice byla neodbytná; poznala, že se něco stalo, a nehodlala nás nechat vyklouznout lehce. „Madre di Dio!“ Pantalisea dupla. „To tu mám stát s tácem špinavého nádobí celý den? Okamžitě odstup od těch dveří a nech mě projít.“ Zvedla jsem se, odtáhla přikrývky těžké jako rouno a vyklouzla z postele. Vzduch mi obemkl kotníky jako ledové prsty. Murilla nakukovala přes Pantaliseu a vyjekla: „Madonna je vzhůru!“ Nádobí na podnose zacinkalo, Pantalisea se otočila. Jednou rukou jsem svírala sloupek postele, druhou jsem se držela za břicho a pokoušela se udržet na nohou. Věděla jsem, že vypadám strašně, ale neodvážila jsem se pohlédnout do zrcadla od oné noci, kdy jsem doklopýtala do paláce, potlučená a zhmožděná, se zasychající krví na stehnech. Pantalisea mě mlčky svlékla, vykoupala a zavinula do županu,

256

257

DVACÁTÁ TŘETÍ KAPITOLA

Z



princezna

uložila mě do postele, jako by věděla, že nemá smysl se ptát. Snad i uhádla, co mě potkalo. Nemohla nevidět mé modřiny; smyla ze mě krev a namazala mi ret mastí; opuchl tak, že jsem téměř nedokázala srkat ani řídkou ovesnou kaši. Nyní začínaly pohmožděniny blednout, sytě fialová barva přešla v nezdravě žlutou; i ret se mi téměř zahojil. Intimní partie už mě nebolely a zbytek mladého těla, byť dosud zesláblého, se začínal bouřit proti tomuto vězení. Přesto jsem měla pocit, že mám surovost Juanova činu otištěnou ve tváři stejně jako na těle. Pantalisea vykřikla a odložila tác na nejbližší stolek. „Ach, má paní, na to, abyste vstala, je ještě brzy, nesmíte se k tomu nutit!“ Z toho jsem poznala vše, co by jinak neřekla. Vedla mě zpátky k lůžku, zatímco Murilla zabouchla dveře před mými zírajícími dámami v předsíni a postavila se před ně se zaťatým vzdorným gestem. Ne že by pro Pantaliseu představovala nezdolatelnou překážku, ale Pantalisea se ani o nic nepokusila. Zadívala se na mě s takovou účastí, že jsem se málem rozplakala. „Jak dlouho…?“ zašeptala jsem. „Téměř tři týdny.“ Ztlumila hlas. „Nemusíte se bát, má paní, Jeho Svatost a vaši bratři se ještě nevrátili z Ostie. Došlo k nějakému zdržení; neznám důvod, ale poslali zprávu přes princeznu Sancii.“ Do jejího tónu se vkradlo podráždění. „Dohání mě k šílenství, posílá sem vzkazy každé odpoledne a dožaduje se schůzky s vámi. Dosud se mi dařilo držet ji stranou, tvrdila jsem, že máte horečku a nesmíte být rušena, ale nevím, jak dlouho ještě…“ Vztáhla jsem ruku. „Není třeba. Chci od tebe ještě jednu věc.“ „Cokoli,“ odvětila ihned a já si náhle vzpomněla, jak jsem si ji před drahnou dobou, když jsme spolu putovaly v nosítkách do Cesarova paláce, dobírala kvůli Perottovi. Téhož dne jsem horním oknem, s Cesarem po boku, poprvé viděla Giovanniho, jak v nepohodlných nových šatech chodí po zahradě. Má se stát mým manželem. Tím pádem na tom, co si o něm myslím, nezáleží.

Při té vzpomínce se ve mně všechno sevřelo. Potlačila jsem bolest a pomyslela si, že kdybych tehdy věděla, co vím dnes, odpověděla bych docela jinak; dráha mého života by se pak ubírala sice po neznámé, ale jistě mnohem méně svízelné cestě, než mě čeká. „Má paní?“ ozvala se Pantalisea. „Co je to? Povězte mi, co pro vás mohu udělat, prosím.“ „Musím odsud zmizet, než se můj otec a bratr vrátí,“ řekla jsem. „Pošli naléhavý vzkaz představené San Sista. Vyřiď jí, že si přeji vyhledat útočiště ve zdech kláštera. Co nejdříve.“ Zapomněla jsem, jaké tu vládne ticho. Jako dítě jsem zde trávila hodně času, mé dny určovaly zvony vyzvánějící z románské věže, svolávající jeptišky k modlitbě, prsty jsem měla od inkoustu a nos věčně zabořený v knihách. Bylo v nich tolik slov, že se zdálo, jako by svět byl dosud neobjevený příběh, který čeká, až obrátím stránku. San Sisto byl zámožný klášter. Během staletí od svého založení těžily dominikánky z papežské velkorysosti. Inocenc III. zaplatil renovaci stavby a také fresek v kapli, oslavujících Nový zákon. Ze starých katakomb byly přeneseny relikvie Sixta II. a vystaveny zde, aby lákaly poutníky a jejich dary. Urozené vdovy hledající klidné dožití, dcery, jejichž rodiny si nemohly dovolit věno, nešťastnice, na nichž ulpěl skandál – všechny platily za klid v těchto bílých cihlových zdech, kde byly zbaveny veškeré marnivosti a jejich jména zapomenuta ve prospěch nových jako Annuziata nebo Magdalena. Neporušitelná pravidla svatého Dominika zde přinášela řád do nevypočitatelného chaosu života. Přesto jsem si byla jistá, že do kláštera San Sisto ještě žádná nedorazila tak jako já. Nestihla jsem matku představenou varovat předem, že se objevím v bráně z Via Appia, zahalená v plášti, s brašnou v ruce a služebnou po boku. Představená mě znala; sama dohlížela na mé vzdělávání. Byla příliš rezer-

258

259



princezna

vovaná, než aby dala najevo jakékoli překvapení, že jsem se po letech nepřítomnosti vrátila, ale podle jejího postoje jsem pochopila, že jsou zde nečekaní hosté vzácní. Ostatní kláštery byly návštěvníkům otevřené a mříže na jejich oknech spíše maskovaly provoz nevěstinců, v nichž se novicky nabízely jako láhve olivového oleje; San Sisto však ne. Svatou pověst kláštera nesměla poskvrnit žádná nepravost. Věděla jsem to. Spoléhala jsem na to. Sem za mnou žádný muž, dokonce ani můj otec, nemůže. „Věřím, že tyto pokoje postačí,“ pravila matka představená. Zavedla nás do malého příbytku složeného ze skrovně zařízené komnaty s malým prostorem na spaní, odděleným obloukem bez dveří, v němž visela pouze gázová záclona, odrazující od nepovolených rozptýlení. „Dokonale,“ vypravila jsem ze sebe a pohlédla na strnulou Pantaliseu. „Dej, prosím, matce představené dary, které jsme přinesly.“ „Ach, tos neměla, mé dítě,“ protestovala převorka a její vrásčitá tvář se zkrabatila, když Pantalisea položila na stůl brašnu a vytáhla z ní zabalené vonné svíce ze včelího vosku. Vzpomněla jsem si na ně v poslední chvíli: když už jsme byly na odchodu, vybavilo se mi Adrianino nabádání, že posvátné místo nikdy nesmíme navštívit s prázdnýma rukama. „A látku,“ dodala jsem a nevšímala si, jak se Pantalisea mračí. Bylo mi jedno, jestli se nacházím na místě strohém až spartánském, i kdybych měla spát třeba na slamníku a přikrýt se jen plesnivým hadrem. Abych získala bezpečí, jež jsem potřebovala, než se rozhodne o mém osudu, musela jsem obětovat přepych. Pantalisea neochotně rozložila modrý benátský samet se zlatými motivy granátových jablek, který mi daroval papá. „Na plášť pro vaši Pannu Marii,“ řekla jsem. Převorka vzdychla. „Děkuji, mé dítě.“ Pokynula a z chodby vyklouzla jeptiška, aby dary převzala, vzápětí zmizela stejně rychle, jako se objevila. „Musíš být unavená,“ pronesla matka

představená. „Nechám tě odpočívat. Avšak,“ zvedla ke mně oči dřív, než ji Pantalisea mohla vystrkat ven, „nejprve bychom si měly promluvit o samotě.“ Přikývla jsem. Když Pantalisea odešla a zavřela za sebou, otočila jsem se k převorce. „Nepřišla jsem, abych vám tu komplikovala život,“ pravila jsem, „ani si nepřeji být na obtíž.“ „A přesto budeš obojí.“ Hrdlo se mi sevřelo. „Ano, obávám se, že ano.“ Stála jsem mlčky s rukama založenýma na břiše pod záhyby pláště. Můj postoj prozrazoval, co jsem nedokázala sama přiznat; viděla jsem jí to na očích, které spočinuly na mém pase, než se vrátily k mé tváři. „Kdy máš rodit?“ zeptala se. Nebyl v tom žádný odsudek. Kdybych nevěděla, že to tak není, byla bych si myslela, že se na stejnou věc ptala nesčetněkrát předtím. „Možná nejsem…“ Zaváhala jsem. „Možná to není, čeho se obávám.“ „Přesto jsi zde.“ Neusmála se, ale její výraz zjihl jako u ženy, která sice přebývá stranou okolního světa, přesto není nezasvěcena do jeho trampot. „Abys nalezla útočiště v těchto posvátných zdech.“ „Ano.“ Bojovala jsem s náhlou touhou se vším se svěřit. „Potřebuji čas, místo k odpočinku. Dokud to nebudu vědět jistě.“ Už když jsem promluvila, žasla jsem nad vlastním podvodem. Ačkoli se s mým tělem dosud nedělo nic, co by mé podezření potvrdilo, přestože jsem neměla tušení, co by měla žena v mém domnělém stavu cítit, věděla jsem tak jistě jako nic jiného: bratrovo sémě už ve mně začalo růst. Převorka chvíli mlčela, pak přisvědčila a otočila se ke dveřím. Když sáhla po západce, řekla: „Žádáš útočiště a my musíme udělat vše, co je v naší moci, abychom ti je poskytly. Pokud by se to, co tě sem přivedlo, za čas proměnilo v touhu zříci se světa a přijmout závoj, umožníme ti to stejně, jako musíme každé hříšnici hledající spasení. Ale nemůžeme se ohrozit. Nesmíme ublížit tomuto domu nebo ostatním sestrám v Kristu,

260

261



princezna

kvůli tobě ani kvůli nikomu jinému. Především musíme ochraňovat posvátnost tohoto místa.“ „Rozumím,“ přikývla jsem. „To doufám. Protože pokud by se obava, co tě sem přivedla, naplnila, musíš zůstat v tomto pokoji a ve vymezené části kláštera. Nedovolím, aby tě ve tvém stavu viděly ostatní. Po porodu, pokud si zvolíš zůstat, dítěte se vzdáš, nemůže tu s tebou žít… Pokud by ses rozhodla odejít, musíš jít i s děckem co nejdříve. Nedovolím, aby byl náš řád narušován. Jsou mezi námi takové, jimž by pohled na dítě či jeho pláč příliš krutě připomínaly, čeho jsme se zřekly. Je třeba odstranit pokušení pro bezpečí všech.“ Nečekala na odpověď. Otevřela a nechala mě zvažovat možnosti, které mi předestřela, z nichž jsem žádnou nedokázala ani vzít v úvahu. Vrátila se Pantalisea. „Zůstáváme?“ Její úzkostný tón prozrazoval, že si stále není jistá, jestli činím správné rozhodnutí. Ještě nepochopila skutečný důvod mého úprku z paláce a před rodinou, ačkoli věděla, že Giovanni odjel do Pesara a záhy poté se mi přihodilo něco strašného a nevýslovného. „Ano,“ přisvědčila jsem, „zůstáváme. Nebo alespoň já, ty můžeš odejít.“ „Odejít? Proč bych odcházela? Copak tu nesmí služebné obsluhovat své paní?“ „Je to povoleno, pokud budeš dodržovat jejich pravidla. Obě je musíme dodržovat.“ Vzdychla jsem, rozepnula si plášť, sňala jej a pověsila přes jednu ze dvou židlí s tvrdým opěradlem. Podívala jsem se na nepohodlné splétané sedátko; za pár měsíců budu potřebovat čalouněné polštáře, jestli po mně chtějí, abych své dny trávila zde, šitím a čekáním… Zavrtěla jsem hlavou, přinutila se na to nemyslet. Na přemítání bude času dost. Místo toho jsem řekla: „Ale jestli zůstaneš, musíš znát důvod. Jinak by to nebylo spravedlivé ani bezpečné. Až Cesare a můj otec zjistí, kde jsem, nebudou mít radost. Přijdou otázky – nelehké otázky. Pokud se nebudou moci zeptat mě, mohou zkusit tebe.“

Zamračila se. „Myslela jsem, že sem má paní přišla, protože…“ V jejím hlase zazněla náhlá obava. „Není to kvůli tomu, že chcete uniknout před signorem?“ „Ne.“ Pokynula jsem jí, aby šla blíž, vzala jsem ji za ruce. Nikdy jsem neměla sestru. Nepoznala jsem jinou ženu, jíž bych důvěřovala natolik, abych se jí svěřila, ne s věcmi, které jsem střežila hluboko v srdci. Giulia se z idolu stala sokem a Sancii, byť byla zábavná, jsem znala příliš krátce. Snad kdybychom spolu strávily více času, mohla by mi pomoci projít touto zkouškou; nepochybovala jsem, že odvahu a sílu na to má. Ale postavilo by ji to do ošemetné situace ve vztahu k mé rodině a to jsem jí způsobit nechtěla. Zato Pantalisea při mně stála od mých jedenácti let. Byla mou nejvěrnější služebnou, na niž jsem spoléhala. Věděla jsem, že moje tajemství střežila za každou cenu. Nebo jsem tomu alespoň zoufale potřebovala věřit. Protože toto tajemství by nás obě mohlo stát život. Nepochybovala jsem o Juanových výhrůžkách. Po tom, co udělal, jsem pochopila, že se o velikosti jeho zášti nedá pochybovat. Stáhla jsem ji na druhou židli a tiše, bez pláče, jsem jí vše vylíčila. Než jsem dopověděla, byla bledá jako stěna. Dodala jsem: „Jak už jsem řekla, nemusíš zůstávat. Vím, jak mnoho od tebe žádám a jak nebezpečné by to mohlo být.“ Pokoušela jsem se znovu zlehčit tvrdou realitu, ačkoli tentokrát kvůli ní, nikoli kvůli sobě. „Možná dítě nečekám. Ale pokud ano, nic už nebude stejné. Musíš si vybrat nyní. Jestli zůstaneš, jestli to budeš sdílet se mnou, hrozí ti nebezpečí od Juana a možná i od jiných.“ „Od jiných?“ opakovala. „Od Giovanniho,“ upřesnila jsem. „Odešel na Juanův rozkaz, naše manželství však zatím není anulováno. Mohl by se v tom pokusit zabránit, tvrdit, že jsme náš svazek skutečně naplnili. Je zbabělec a násilník, a pokud by pojal podezření, že čekám dítě, pokusí se je nárokovat. Chci udělat vše, abych to dítě ochránila. Giovanni nesmí získat příležitost prohlásit je za vlastní.“

262

263


„Ale vy mluvíte, jako byste je chtěla. Přece existuje i jiný způsob. Jistě bychom zde, v Římě, našly někoho, komu se dá zaplatit, nějakou porodní bábu, která by vás dítěte dokázala zbavit.“ „A jak bychom podle tebe našly porodní bábu a přitom neupozornily Juana, nebo nerozdmýchaly ve městě klevety? Jsem dcera Jeho Svatosti; já si ticho nekoupím za všechny peníze světa. Ne, nezbavím se děcka, abych se zachránila, ani nezůstanu připoutaná ke Giovannimu.“ Bylo to poprvé, co jsem něco rozhodla sama, aniž by mě někdo přemlouval či nutil. Po všem, co jsem vytrpěla, jsem měla pocit, jako bych svlékala kůži jednoho bytí a stávala se někým novým. „I já jsem Borgia,“ prohlásila jsem. „Přišel čas to dokázat.“ Pantalisea zašeptala: „Co budeme dělat?“ Úsměv na mých rtech byl stejně chladný jako cena, již jsem se za to vše chystala požadovat. „To, co by za podobných okolností udělala každá jiná dívka. Až přijde čas, musím poslat pro svou matku.“


princezna

O několik týdnů později Vannozza přišla, oděná ve své staromódní černé, ačkoli v jemné symetrii klášterní zahrady mezi vysokými oblouky působila adekvátně. Posadily jsme se ke stolu s kandovaným ovocem a karafou lehkého vína, nad hlavou nám létali špačci. Nemusela jsem matce nic říkat. „Myslela jsem, že už mě nikdy nechceš vidět,“ spustila, pak se zarazila a pátravě se na mě zadívala. „Dio mio, ty čekáš dítě!“ Nebylo důležité, jak to tak snadno poznala; vždycky měla bystré oči. Nebo jí možná daly znamení karty. Ani o tom jsem již nepochybovala. Věděla o mně věci, které by vědět neměla. Pokud šlo o její děti, měla skutečně schopnosti čarodějnice. Natáhla jsem se pro karafu. „Snad.“ „Žádné ‚snad‘,“ vyštěkla. „Čekáš. Vidím to na tobě. Je ti zle?“

„Zle?“ Nalila jsem víno, vzala jsem talíř a začal na něj pokládat občerstvení. Zůstala jsem naprosto klidná. „V jakém smyslu?“ „Nevoď mě za nos.“ Napřáhla se a chytila mě za ruku s talířem. „Myslím zle, jako že se ti zvedá žaludek a zvracíš. Ženám bývá při prvním těhotenství často zle. Mně nikdy nebylo, ale stává se to. Přestanou krvácet a je jim zle. Stačí jen pach nebo chuť určitého jídla a už zvracejí. Stává se ti něco takového?“ „Ne.“ Posunula jsem talíř dál po stole. „Ale, jak říkáte, vám zle nikdy nebylo. Jsem vaše dcera.“ Pohlédla jsem jí do očí. „Chcete vědět, jak se to stalo?“ Uvědomovala jsem si, jak nebezpečné je takhle pro ni vzkázat. Celé dny jsem naši schůzku plánovala do poslední podrobnosti: jak se budu chovat, co řeknu, a především, co neřeknu. Zdálo se mi nezbytné, abych měla tentokrát navrch já. Když nyní seděla přede mnou, uvědomovala jsem si, že to nebude tak snadné vzhledem k její nadpřirozené schopnosti prohlédnout všechny mé záměry. Se smíchem vsunula do úst kandovanou meruňku. „Předpokládám, že se to stalo obvyklým způsobem. Spíš mě zajímá, proč jsi přišla sem, místo abys do Rodrigova návratu zůstala ve svém paláci. Je velmi nespokojený. Svým vstupem do kláštera jsi vyprovokovala zlé jazyky v celém Římě. Nenašla bys už ani žebráka na ulici, který by neslyšel, jak tě opustil manžel a tys ze zoufalství vyhledala útočiště v klášteře.“ Na chvíli ztichla. „Nebo jsi to udělala záměrně? Opustilas otce, aby neměl na vybranou a musel vyřídit anulování manželství, ať mu bude Sforza vyhrožovat čímkoli?“ Pokračovala dřív, než jsem stihla odpovědět. „Ne že bych se ti divila. Kam jinam by se měla uchýlit zanedbávaná manželka než k víře?“ Vzala do ruky pohár, do nějž jsem nalila víno. „Až Rodrigo požádá o anulování, tvůj pobyt zde by jen podpořil jeho tvrzení, že Giovanni nebyl schopen plnit, co se od manžela očekává.“ Mlčela jsem a sledovala, jak vyprazdňuje pohár.

264

265



princezna

„Ale, jak si jistě uvědomuješ,“ pokračovala, „to se nestane. Těhotná manželka může svého manžela těžko obvinit ze zanedbávání, přinejmenším v ložnici. Jakmile se to Rodrigo dozví, bude muset celý proces zastavit a obratem tě poslat do Pesara. Na dlouho se neschováš. Jsi sice hubená, ale za pár měsíců to na tobě bude vidět a samy požehnané sestry tě odsud vypakují.“ „To si nemyslím.“ Když jsem konečně promluvila, zněl můj hlas hladce jako stopka poháru, již jsem hladila. „Svěřila jsem se matce představené a ta souhlasila, že mě tu nechá, než porodím. Navíc,“ dodala jsem, „to dítě, pokud jsem skutečně těhotná, není mého manžela.“ Atmosféra rázem zhoustla. Vzápětí matka vydechla: „Puttana. Čí je to? Jakého podřadného štolbu nebo sluhu jsi nalákala do své postele?“ Za její urážkou jsem vycítila úzkost, nevyslovenou obavu. Vítala jsem to – prozradila tím, že si plně uvědomuje, jak je situace složitá. „Ani Cesarovo, jestli vás děsí tohle,“ dodala jsem. Odstrčila pohár stranou a napůl se zvedla ze židle. „Ať je, čí je, hodím toho bastardo svým psům!“ zvolala a rozmáchla se. Než mě však mohla udeřit, pronesla jsem: „Juanovo.“ Matka se zapotácela a přitiskla si ruku na prsa, jako bych jí zasadila smrtelnou ránu. „Dovedl mě do svých pokojů,“ začala jsem mluvit – ale bez emocí, jako bych popisovala událost, která se přihodila někomu jinému. „Vzal mě tam, aby mě Giovanni mohl znásilnit. Když se to však mému manželovi nepovedlo, udělal to za něj Juan.“ Sledovala jsem, jak jí z tváří vyprchává barva. „Udělal to, aby se pomstil Cesarovi, aby se postaral, že hanbu poneseme všichni. Pořád chcete to děcko předhodit psům – vaše vlastní vnouče, z obou stran?“ Vannozza se sesula na židli a mně jí na kratičký okamžik bylo téměř líto. Nikdy jsem ji neviděla tak zdrcenou, strhanou nebo starou. Každá vráska v její tváři vystoupila na povrch jako praskliny v odřeném pergamenu.

„Ne,“ zašeptala. „To není pravda.“ „Jestli mi nevěříte, zeptejte se Juana, ale měla byste vzít v úvahu jeho výhrůžky, že mě i Cesara zabije, pokud se odvážím někomu jen ceknout. Tvrdil také, že by mě papá nadosmrti zavřel do kláštera, což by samozřejmě zhatilo plány, které se mnou papá má, jakmile dosáhne anulování, nemám pravdu?“ Dívala se na mě, jako by se rozhodovala, jestli má křičet, nebo mě vlastnoručně zabít. „Proč bych ti měla věřit? Vím dobře, že ten plán, jak nás zbavit Giulie, zosnoval Cesare; sám mi líčil, jak tě naverboval, abys to pro něj udělala. Proč bych si neměla myslet, že se teď společně pokoušíte zbavit manžela, jímž pohrdáš? To dítě, které nosíš, nemusí být vůbec Juanovo. Třeba je máš s nějakým bídákem, s nímž ses spřáhla, abys zničila Juana a pomohla Cesarovi proklestit cestu k Juanově slávě.“ Usmála jsem se a klidně jsem se opřela, ačkoli jsem bojovala se sílícím strachem. Tuhle partii bylo nezbytné vyhrát. Měla jsem jen své slovo. Neexistoval důkaz, že jsem byla znásilněna, snad kromě svědectví Pantalisey, která viděla má zranění – a tu by nebylo těžké umlčet. Vannozza by to mohla navléknout, jako že jsem se pomátla. Bůh ví, že by udělala cokoli, aby Juana ochránila. „Slavného Juan neudělal vůbec nic. Zahodil přízeň papá a prokázal, že není k ničemu,“ konstatovala jsem. „Cesare nemusí hledat odplatu, stačí dát Juanovi dost času, aby se zničil sám.“ Vannozza se mračila jako bazilišek. „A i kdyby šlo o spiknutí, jak tvrdíte,“ pokračovala jsem, „jste ochotna to riskovat? Chcete riskovat, že hněv papá dopadne na nás všechny? Protože to se stane, pokud mu povím pravdu.“ Položila jsem si ruce na břicho – zatím se nezvětšilo. Pochybnosti mě nutily váhat. Zapudila jsem je. „Ale možná se pletu. Snad se mi jen zpozdily měsíčky. Nebo, pokud se nepletu, třeba potratím. To přece není nic neobvyklého, že? Ovšem do té doby budu v Římě a stejně tak Juan. A ať už se usadí kdekoli, je to příliš blízko.“

266

267



princezna

„Co po mně chceš?“ zavrčela. „Je to můj syn. Nedovolím, aby byl kvůli tobě zneuctěn.“ Z jejího hlasu odkapával jed. „Zapomínáš, že vím, jak kolem sebe s Cesarem kroužíte jako čoklové. Zapomínáš, že vím o tom jedu, který v sobě oba nosíte; když jsi nemohla mít z nějakého důvodu Cesara, proč ne Juana? Možná jsi ho svedla. Snad si za to můžeš sama.“ „Kdyby to tak bylo,“ pronesla jsem chladně, „byla byste poslední, komu bych se svěřila. Ne,“ prohlásila jsem, zatímco matka zvedala ramena, jako by bojovala s touhou znovu se na mě vrhnout. „To, co chci, je prosté: postaráte se, aby Juan odjel z Itálie. Povězte papá, že se musí vrátit do Španělska ke své choti a synovi, kam patří.“ Nevěřícně se rozesmála. „Myslíš, že mám moc přesvědčit papeže, aby svého milovaného syna poslal pryč?“ „Ne. Ale Juan zpackal tažení proti Orsiniům. Nyní má v baronech Romagni nepřátele na smrt, nebudou brát vpád na svá území na lehkou váhu, ať už jim papá navrhne jakékoli příměří. Juanův život by mohl být v ohrožení; baroni už zabili muže za menší prohřešky. A i když možná nemáte moc zajistit, aby zmizel, pořád jste jeho matka. Papá musí vzít v úvahu vaše obavy, pokud je vhodně přednesete. Další možnost je, samozřejmě, pravda. Ať už mě čeká jakýkoli trest, poskvrna ulpí na celé rodině. Papežova vlastní dcera, znásilněná jeho milovaným synem…“ Hrozba zůstala viset mezi námi. „Nebudu lhát. Povím papá vše. Nemám co ztratit. Už jsem vše ztratila.“ Vannozze zatínala zuby, až jí vystouply klíční kosti. „Chápu,“ pronesla nakonec. „Chceš mě vydírat. Ale pleteš se, jestli si myslíš, že Rodrigo tak snadno kapituluje. Juana zbožňuje. Má v úmyslu poslat pro doñu Maríu a jejich syna, aby zde mohli žít společně. Sám mi to říkal.“ „Plány se mění,“ namítla jsem. „Jistě. Jenomže ne kvůli tobě. Přeceňuješ náklonnost, kterou k tobě otec chová. Není to poprvé, kdy dcera zbloudila. Jsou i další způsoby, jak odvrátit zneuctění rodiny.“

Předstírala jsem, že to zvažuji. „V tom případě budu muset požádat někoho jiného,“ pronesla jsem a nehnula brvou, když se matka ve víru černých sukní vymrštila, obešla stůl, popadla mě za zápěstí a málem mě strhla ze židle. Jako z dálky jsem slyšela cinknutí karafy – překotila se, když jsem kolenem narazila do stolu. Vannozza prskla: „Opovažuješ se mi vyhrožovat? Ty se opovažuješ? Protože jestli ano, musím tě varovat, já vždycky vítězím. Vždycky. Vyříznu ti toho parchanta z břicha, vnuk nevnuk, jestli se opovážíš Cesarovi jen ceknout o téhle hanbě.“ Nejraději bych se nahlas rozesmála, vmetla jí vlastní vztek do tváře. Skočila mi na návnadu. Ani na okamžik si nemyslela, že jsem si znásilnění Juanem vymyslela nebo že o něm Cesare ví. Výhrůžky nedokázaly zamaskovat její zděšení; sálalo z ní jako pach. Sehrála jsem to skvěle. Cesare byl klíčem. Vždycky jím byl. Věděla stejně dobře jako já, že kdyby Cesare zjistil pravdu, byl by Juan v ohrožení, dokonce by mu šlo o život. Cesare by mu nikdy neodpustil. Pomstil by mě. Vykuchal by Juana holýma rukama. Vytrhla jsem se jí. „Udělejte, co žádám, a Cesare se nic nedozví. Slibuji.“ „A jestli to neudělám?“ Zprudka oddechovala. „Co když odmítnu?“ „V tom případě zpytujte svědomí. Já nechci víc, než abych Juana víckrát neviděla. Nechám na vás, jak to zajistíte. Protože jestli se o to nepostaráte vy, já ano.“ Ucouvla, pěsti zaťaté podél boků. „I kdybych souhlasila, že tvého otce přesvědčím, a podařilo by se mi to, věř, že až přijde čas, dojde ke zúčtování. Juan je budoucnost své dynastie, pýcha rodiny. Rodrigo ho neobětuje kvůli jedné chybě.“ Z jejího podlého prohlášení se mi dělalo zle. „To je možná pravda, přesto si nedovedu představit, jak by v obvinění z incestu někdo viděl pýchu rodiny. A má chyba by mohl být syn. V takovém případě jej nechám vychovat, jak papá uzná za

268

269



princezna

vhodné, nového prince krve Borgiů, který ponese naše jméno – za předpokladu, že se nikdy nedozví, kdo je jeho otcem.“ Odfrkla si. „Myslíš, že můžeš držet meč nad našimi hlavami? Taková hra nemá konce. Nikdy napoznáš ani chvíli klidu. Pořád tomu můžeš uniknout. Ještě je naděje, pokud uděláš, co se očekává.“ „Navrhujete, abych se dítěte zbavila a předstírala, že se nic nestalo? To je můj únik?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Ne. Nevezmu si na svědomí takový hřích, nedovolím zabít vlastní dítě.“ „Pak jsi navěky prokletá! Varovala jsem tě. Říkala jsem ti, že si navzájem budete…“ „Dost.“ Zlost v mém hlase zněla jako prásknutí bičem. Umlčela ji. „Už ani slovo. Chci, aby Juan i Giovanni zmizeli z mého života. I kdybych neměla být už nikdy šťastná, kdybych neměla poznat chvilku klidu, alespoň nebudu muset snášet jejich přítomnost. Pokud jde o mé dítě, jestliže přežije, nikdy nesmí nést poskvrnu mého hříchu.“ Zvedla jsem ruku a opět ji umlčela. „Už si nemáme co říci. Jsem připravena poslat vzkaz Cesarovi, proto vám doporučuji udělat, oč žádám.“ Vannozza se otočila na patě a popadla svůj šál. Odsupěla pryč a její těžké kroky slábly v napjatém tichu. Podívala jsem se na ruce: třásly se. Nechala jsem stůl, jak byl, a vrátila se do pokoje, kde u úzkého okna seděla Pantalisea skloněná nad vyšíváním. Vypadala klidně, pohroužená do díla, jako bychom stále přebývaly v Santa Maria in Portico a ona mi opravovala natržený rukáv. Chtěla jsem ji obejmout, její přítomnost mě uklidňovala jako nikdy předtím. Už stačila porušit pravidla, zašla do mého paláce pro věci na přilepšenou – prošívané polštáře na židle a úzkou postel; přikrývky navíc, bavlněné povlečení; koberce na stůl a na podlahu; lustr a ohřívadla. Když chtěla převorka protestovat, osopila se na ni: „Nosí vnouče Jeho Svatosti. Na rozdíl od vaší Panny Marie nemusí porodit v jeslích.“ Matka představená jen semkla rty.

Nyní Pantalisea šila nový sametový závěs do průchodu oddělujícího mou ložnici; ten starý strhla – je prý prolezlý hmyzem. Přitom nás skoro nepřetržitě obtěžoval zápach louhu, jímž se drhly klášterní chodby. „Tak jak?“ zeptala se, když jsem vešla. „Ta semetrika souhlasila?“ „Nenávidí mě víc než kdy dřív, ale poví papá, aby Juana poslal zpět do Španělska. Nemá na vybranou; je pro ni přece jen přijatelnější, že Juan odjede, než abychom byli všichni nařčeni ze zvrhlostí.“ Pantalisea se zatvářila pochybovačně. „A pokud uspěje? Co bude dál? Vaše manželství je třeba anulovat, zatímco vy jste zde a pravděpodobně těhotná. Jak to vysvětlíte, až vás povolají před kurii, abyste svědčila o svém panenství?“ „To nevím. Neumím předvídat budoucnost. Já nic z toho nechtěla!“ Hlas mi přeskočil a bolest ze mě bez varování vytryskla v gejzíru, který mě ohromil téměř stejně jako Pantaliseu. Do této chvíle jsem neplakala, neuronila jsem jedinou slzu, ani když jsem byla sama. Jako by ve mně krutost Juanova útoku ztvrdla, proměnila se v zapáchající perlu, ale když jsem slyšela vlastní utrpení, dokázala jsem se jen zhroutit Pantalisee do náruče a plakat jako bezútěšná duše. Matce jsem lhala. Chtěla bych předstírat, že se to nikdy nestalo. Ráda bych věřila, že pokud to odmítnu přijmout, mohu opustit vyhnanství, jež jsem na sebe sama uvrhla, a začít život nanovo. Místo toho jsem slyšela v duchu její hlas: Budete si navzájem zhoubou. Myslela jsem, že mluví o Cesarovi a o mně. Nyní jsem se však obávala, že předpověď se týká celé rodiny.

270

271


DVACÁTÁ ČTVRTÁ KAPITOLA

„M

á paní, probuďte se. Má paní, musíte vstávat!“ Zaúpěla jsem a zavrtala hlavu pod polštář. Pár týdnů po matčině návštěvě jsem začala trpět nevolnostmi. Nutily mě vrhat se k porcelánovému vědru v mém pokoji, žaludek se mi zvedal a v hlavě mi bušilo; dokázala jsem se jen odpotácet zpět do postele. Pantalisea mi dávala na čelo obklady a vařila mi heřmánkový odvar. „Už není pochyb,“ prohlásila suše. „Jste těhotná.“ Potvrzení mě zdrtilo. Jakmile jsem si byla jistá, že skutečně nosím plod Juanova semene, přepadla mě temná apatie. Choulila jsem se pod pokrývkami a téměř se ani nehýbala, dokud převorka nepovolala Suoru Paulinu, bylinkářku. Ta mi předepsala různé lektvary spolu s opatrným pohybem – ačkoli jsem stěží dokázala udržet v sobě její přípravky, natož ve svém vyčerpání chodit po chodbách. „Devět měsíců,“ naříkala jsem. „Jak to vydržím?“ „Vydržíte, protože musíte,“ prohlásila Pantalisea. „Protože je pro vás jakákoli jiná možnost nemyslitelná. Navíc když už teď vykazujete příznaky, je pozdě. Jediný lék, který by vás mohl zbavit toho, co vás trápí, by vás také mohl zabít.“ Tehdy jsem ji proklela, protože měla pravdu. Proklela jsem ji, svou matku i Giovanniho – ale především jsem proklela Juana. Přála jsem mu, aby zemřel; proklela jsem ho do všech pekel, než jsem se předklonila a začala znovu zvracet. A nyní, jen několik hodin po nešporách, právě když mi spánek konečně trochu ulevil, mnou Pantalisea třásla a chtěla po mně nemožné. 272


princezna

„Říkám vám, že musíte vstát.“ Její naléhavost pronikla mými chmurami. „Někdo sem přišel. Musíte ho přijmout.“ Otevřela jsem oči. Cesare. Vzepřel se pravidlům a přišel za mnou. Bylo mi jedno, že následky jeho příjezdu a odhalení důvodu, proč jsem v klášteře, budou katastrofické, nemyslela jsem na nic jiného, než že je konečně zde a že u něj najdu, jako již tolikrát, útěchu. Cesare bude vědět, co dělat. Vždycky ví. Přesto, když jsem se napřímila a protřela si z očí ospalost, Pantalisea řekla: „Je to Perotto. Přišel a bušil na bránu. Převorka mu odmítla přístup, ale on trvá na tom, že nese zprávu, kterou musíte slyšet. Nakonec ho pustila na nádvoří. Chce mluvit jedině s vámi.“ Perotto byl oblíbený sluha mého papá; odhodila jsem přikrývky a zamžikala, když jsem se bosýma nohama dotkla studené podlahy. „Rychle,“ pobízela jsem Pantaliseu, „dones mi střevíce a plášť.“ V klášteře byla tma a ticho. V držácích na stěnách prskaly pochodně a v jejich světle se před námi dloužily naše stíny. Došly jsme na nádvoří – malý vydlážděný prostor hned za branou, s kašnou a žlabem pro koně, kam kupci doručovali zásoby. Byl to kousíček vnějšího světa, odkud do srdce San Sista nikdo nepronikl. Převorka čekala spolu se suorou Leocadiou, klášterní vrátnou. Suora měla masité ruce zkřížené na prsou. Matka představená se ohradila: „Obávám se, že toto je nanejvýš neobvyklé. Kdyby šlo o kohokoli jiného z našich hostů, nepřipadalo by v úvahu, aby v tak pozdní hodinu přijímal návštěvu, zejména pak pánskou.“ Měla jsem zamumlat něco náležitě kajícného, ale můj pohled už se upíral na postavu zahalenou v plášti. Perotto se zastavil u mechem zarostlého žlebu a otočil se ke mně. Srdce se mi rozbušilo. Jaké zprávy mi přináší? 273



princezna

„Ano,“ pravila jsem, protože jsem se převorky chtěla zbavit, „chápu. Vyslechnu, co mi přišel říci, a ihned jej pošlu pryč.“ „To by bylo vhodné,“ podotkla suora Leocadia, „protože od chvíle, kdy paní přišla sem k nám, jsme ve stavu nepokoje, a nyní, když se šíří ty bezbožné pomluvy, že…“ „Tiše, sestro.“ Převorka na mě upírala oči. „Nemůže tu zůstat,“ pravila. „Bez ohledu na situaci máme pověst, jíž si musíme hledět.“ Přikývla jsem a zachvěla se. Převorka pokynula suoře Locadii a společně zmizely v chodbách a nechaly nás na nádvoří jen s Pantaliseou a Perottem. Zůstávala jsem jako přikovaná na místě. Náhle byl sluha přede mnou, poklekl na jedno koleno a poklonil se. „Má paní Lucrezie, musíte mi odpustit, bylo to nezbytné.“ Položila jsem mu ruku na rameno, ačkoli jsem si uvědomovala, že kdyby suora Leocadia viděla, že se na posvátném území dotýkám muže, zahájila by nemilosrdnou kampaň za mé vyhnání z kláštera. „Jen mi to pověz.“ Můj hlas zněl přiškrceně. Perotto zvedl měkké hnědé oči plné slz. Hrdlo se mi sevřelo. „Dio mio, co se děje? Jde o mého otce? Stalo se mu něco?“ „Ne. Ale pan vévoda z Gandie je… je mrtev, má paní.“ Zmateně jsem zamžikala. „Z Gandie?“ A náhle jsem pochopila. Přišlo to jako úder kladivem do prsou. Pantalisea za mnou přidušeně vykřikla. Ohlédla jsem se – stála v klášterní chodbě s rukou přitisknutou na ústa. Nemusela vyslovit, co se jí jasně zrcadlilo ve tváři. Jen před pár dny jsem Juana proklela. Otočila jsem se k Perrotovi, po tvářích mu kanuly slzy. Měla bych cítit stejný žal. Měla bych cítit trpkou ztrátu. Juan byl můj bratr, jedna krev, bez ohledu na jeho podlé činy. Přesto jsem necítila vůbec nic. Dokud jsem nepomyslela na otce. „Kde je papá?“ zeptala jsem se úzkostně. Věděla jsem, že jeho hoře bude nezměrné. „Ve svých komnatách ve Vatikánu: proto jsem zde.“ Perottovi se zachvěl hlas. „Když potvrdili vévodovu smrt, Svatý otec

se zavřel ve svých pokojích. Nenechal se nikým z nás obsloužit a plakal, má paní – nářek byl slyšet po celém paláci.“ „A nyní?“ Děsila jsem se odpovědi. „Již několik hodin nevydal ani hlásku. Bušili jsme na dveře, ale neotvírá. Pan z Gandie nyní leží v castel, zítra bude pochován v kapli Santa Maria del Popolo, pokud to Jeho Svatost dovolí. Vytáhli tělo vašeho bratra z Tibery poté, co po něm pátrali celou noc. Vzhledem k tomu, že byl tak dlouho ve vodě, není možné pohřeb dlouho odkládat a…“ „Dost už, prosím.“ Nasadila jsem si kápi. „Musím ihned navštívit papá.“

274

275

Vytáhli tělo vašeho bratra z Tibery… Perottova zlověstná slova se mi honila hlavou po cestě sirnatou mlhou, nažloutlým závojem, jenž halil ulice, tlumil vrčení toulavých psů, křik opilců a nářky žebráků, pobíhání vychrtlých dětí a krys na smetištích. Nad hlavou nám hlasitě zahřmělo. Když jsem zaslechla tichý zvuk, který napovídal, že Perotto vytáhl dýku z koženého pouzdra, zatínala jsem litovat, že jsem nezůstala v klášteře. Přesvědčila jsem Pantaliseu, aby tam počkala; potřebovala jsem, aby setrvala v mém pokoji pro případ, že by bylo nutné hájit mou nepřítomnost, byť převorka nijak neprotestovala, když jsem jí vysvětlila, proč musím jít. Když jsme se blížili k Apoštolskému paláci tyčícímu se v mlze jako kostra dávno setnutého draka, dolehly na mě nezodpovězené otázky. Můj bratr Juan, privilegované dítě, oblíbený syn a zkušený Říman, nalezen mrtvý v Tibeře. Jedině ti, kdo zahynuli na mor nebo násilnou smrtí, byli uvrženi do řeky; jedině zvířata, chudí, zločinci, ti nechtění nebo ti nešťastní končili v tmavých vodních hlubinách. Co se mu stalo? Když jsme vešli vchodem pro služebnictvo, málem jsem Perotta zadržela a zeptala se, jak Juan zemřel, ale hlas mi vázl v hrdle. Nedokázala bych to unést, ztratila bych odhodlání, led,



princezna

který mě obklopoval, by roztál a já bych tomuto věrnému mladíkovi přiznala, co Juan udělal, proč jsem utekla a jak se nyní bojím, že mohu za jeho smrt. Uvnitř Vatikánu se ozýval šepot shromážděného duchovenstva. Nečekané úmrtí papežova syna byla velká událost. Dostavili se i ti nejnetečnější, aby se postarali o Jeho Svatost. Perotto mě zkušeně provedl bludištěm fresek, tajných průchodů a skrytých dveří, abych se vyhnula pozdvižení, jež by můj příchod vyvolal. Před papežskými komnatami stály stráže. U otcových soukromých dveří jsme našli skupinu kardinálů včetně kardinála Sforzy. Neviděla jsem ho od té doby, co jsme se s Giovannim rozdělili, ale předpokládala jsem, že Giovannimu dál radí alespoň na dálku. Když se ke mně otočil, zamaskovala jsem úzkost. „Mistře Perotto,“ pronesl, „je poměrně nevkusné vodit sem v takové chvíli kurtizánu.“ Podsaditý kardinál Costa za ním zachrčel. „Vkusné, nevkusné, možná to nařídil doktor. Koneckonců, kdyby Jeho Svatost nedokázala probrat ani vůně ženy, měli bychom zvážit svolání nového hlasování v konkláve, což?“ Ostatní se rozchechtali. Všimla jsem si úsměvu ve Sforzově tváři. Sňala jsem kápi. Rozhostilo se ohromené ticho, já se však zaměřila jenom na výraz kardinála Sforzy. Snad se mi to jen zdálo, ale jako by na okamžik spočinul pohledem na mém břiše, ačkoli na něm zatím nebylo nic znát. Mé šaty střižené podle poslední módy vše utajily – úzký pas, rozšiřující se sukně splývající ke kotníkům. Přesto jistě věděl o mém náhlém útěku do kláštera, a pochopitelně i to, že mě Giovanni opustil. Snad se můj manžel dokonce podělil o některá falešná obvinění, jež zmiňoval papá, protože kardinál, jak se zdálo, vycítil, že jsem se chtěla ukrýt. „To je vskutku překvapení, donno Lucrezie. Mysleli jsme, že jste indisponovaná.“ „Má indispozice není nic v porovnání s touto tragédií, Vaše Eminence. Můj bratr, vévoda z Gandie, byl nalezen mrtvý; má rodina je zdrcená.“

„Věru.“ Sklopil hlavu. „Ujišťuji vás, že stejně tak i celý Řím.“ Jeho uctivý tón v sobě nesl nádech výsměchu. Zřejmě se spolu s ostatními shlukli přede dveřmi mého papá v naději, že ztráta milovaného ukončí otcovy ambice, pokud ne rovnou jeho života. Pokynula jsem Perottovi. „Pověz Jeho Svatosti, že jsem zde.“ Kardinál Sforza podotkl: „Obávám se, že jste přišla zbytečně, má paní. Jsme zde již přes pět hodin a Jeho Svatost nejeví ochotu ukázat se, ačkoli ji čekají velmi naléhavé záležitosti, v neposlední řadě pohřeb jeho syna.“ „Přijme mě,“ prohlásila jsem. Perotto prošel mezi strážemi s halapartnami a zaklepal na zlacené dveře. „Vaše Svatosti, odpusťte, ale je zde paní Lucrezia. Prosí, abyste ji přijal.“ Zatajila jsem dech a nedívala se na kardinála, ačkoli jsem na sobě cítila jeho pohled. Stála jsem tam a čekala celou věčnost. Začínala jsem se obávat nejhoršího, strach mě dusil, až jsem sotva dokázala dýchat. Otec onemocněl žalem. Nevpustí nikoho dovnitř, dokud nenecháme vylomit dveře, ale to už bude pozdě… Kovové zaskřípění odtahovaných závor přimělo kardinály couvnout. Sforza učinil gesto, jako by mě chtěl zadržet. Znehybněla jsem v němé výzvě, aby se pavoukovitou rukou s prsteny neopovážil dotknout mé osoby. „Při vší úctě, má paní,“ pronesl, „snad bych měl vejít jako první.“ „Nač? Vy jste Jeho Svatost nikdy neměl rád.“ Vrhl na mě mrazivý pohled. „Má paní, mějte se na pozoru,“ zamumlal tak tiše, abych ho slyšela jenom já. „Manželství s mým bratrancem ještě nebylo anulováno.“ „Kdyby chvíle nebyla tak zlá, připomněla bych otci, jak jste usiloval o to, aby mě za vašeho bratrance provdal, ačkoli jste velmi dobře věděl, že je jiného založení.“ Kardinál ohrnul rty. Prošla jsem kolem něj, stráží i Perotta pootevřenými dveřmi do otcovy komnaty.

276

277



princezna

Zastavila jsem se. Za mnou se ozvaly kroky a rozhořčené: „Musíme s Jeho Svatostí mluvit,“ jež vzápětí uťaly zabouchnuté dveře. Perotto kardinálům zatarasil přístup. Přehlédla jsem otcovu komnatu: fresky ve stínu, maurské lampy visící z trámů, nákladné turecké koberce na masivním nábytku z ořechového a dubového dřeva a otcova postel v záplavě fialové a bílé jako bárka utopená ve vlastních plachtách. Zamířila jsem k čalouněnému křeslu se stoličkou postavenému u krbu. Něco mi zakřupalo pod nohama, ale nevšímala jsem si toho. V hlubokých útrobách krbu neplál oheň; místo toho tam stály kapradiny v terakotovém květináči. Z jediného lustru sem dopadalo světlo. Ohlédla jsem se. „Papá? Papá, kde jste?“ Můj hlas se ztrácel v inkoustově temných koutech. „Papá, prosím, odpovězte mi.“ „Jsem tady.“ Otočila jsem se. Hrbil se v kaluži z bílého roucha pod velkým oknem s výhledem na náměstí, zataženém závěsy. Chtěla jsem jít k němu, přemožena dojetím, že jej vidím, živého a mluvícího. „Nepřibližuj se,“ řekl však. „Nesnesu to.“ Přesto jsem šla blíž. Papá zasténal a zakryl si rukama v pomačkaných rukávech obličej. „Ne. Říkám ti, abys šla pryč. Nech mě být.“ „Papá, prosím, chci tu být s vámi.“ Klesla jsem před ním na zem a opatrně natáhla ruku. Nespustil dlaně z obličeje, z hrdla se mu vydral přiškrcený vzlyk. „Neměla jsi sem chodit,“ zašeptal. „Neměli pro tebe posílat. Nic tě tu nečeká. Tady je jen smrt.“ „Nikdo pro mě neposílal, přišla jsem, protože jsem musela. Papá, prosím, podívejte se na mě.“ Položila jsem mu ruku na rameno. Jako by to bylo jen maso bez kostí. Věděla jsem, že to není možné, od tragédie uplynulo pouhých pár hodin, přesto jako by se mi rozpouštěl před očima, jeho urostlá mužnost a nepřemožitelnost brala za své, jako by se mi roztékal u nohou. Spustil ruce. Byl bledý jako křída, tváře měl smáčené slzami, oči uštvané, zapadlé, bezmocné a plné hořkého úžasu. „Proč?“

zašeptal. „Proč mě Bůh musel ztrestat? Proč mi vzal Juana? Co kdy udělal, že si vysloužil takový osud?“ „To nevím,“ zašeptala jsem. V tom hrozném okamžiku, když jsem viděla jeho údiv, pochopila jsem, že mu Vannozza nic neřekla. Papá neví, co Juan provedl. „Ne,“ řekl, „ty důvod neznáš, zato já ano. Bůh to udělal, protože mě trestá za mou troufalost, za marnivost a aroganci, za to, že jsem si myslel, že jsem Mu roven. Musel mi dokázat, že nejsem nic. My nejsme nic, jen prach pod jeho nohama. Prach a kosti. Může nás semlít a hodit popel do větru, kdykoli se Mu zamane.“ „To ne, papá, tohle neříkejte. Bůh by vás nikdy nepotrestal. Byla to nehoda, strašná…“ „NE!“ Při jeho výkřiku jsem klopýtla. Otec vstal a tyčil se nade mnou jako hora poskvrněné slonoviny. Udeřil se pěstí do prsou. „Je to má vina. Má! Já za to mohu, protože jsem se neřídil Jeho přikázáními. Zapomněl jsem, že jsem Jeho služebník, Jeho schrána, již může zaplnit vínem nebo krví. Procházel jsem Jeho chodbami a sedával na Jeho trůnu a hltal jsem – ano, hltal jsem jako pohan – Jeho bohatství. Nikdy jsem neprojevil ani špetku pokory. Nikdy jsem nedal najevo, že jedině díky Jeho velkorysosti se mohu zvát Jeho pontifikem. Připomíná mi, že i já musím činit oběti, jako přede mnou On. Musím se vzdát toho, co jsem nejvíce miloval – svého syna.“ Klesl zpět na kolena; ucítila jsem závan vína, jímž měl potřísněné roucho. „Víš, jak ho zabili?“ zašeptal. „Devětkrát ho bodli. Sám jsem ty rány počítal. Devětkrát. Jejich čepele pronikly pláštěm, dubletem a masem. Bodali ho, až už se nemohl bránit, a pak mu podřízli hrdlo. Hodili ho do řeky a zatížili jeho mrtvolu kamením. Ani nepředstírali, že šlo o běžné zločince; nechali mu měšec s třiceti dukáty, dýku i meč. Zabili ho, protože jsem ho miloval a Bůh si to přál.“ „Kdo…?“ Téměř jsem nemohla promluvit. „Kdo to udělal, papá?“ Z očí mu znovu vyhrkly slzy. „Ať už to byl kdokoli, najdu ho, nikam se neschová. Uspořádám hon. Jen počkej, jak za-

278

279



princezna

Neuspěli. Papá zůstal nezlomen. V tom okamžiku jsem začínala chápat, jak moc nás nenávidí, jak touží vidět pád Borgiů. Otočili se k odchodu, Perotto spěchal k mému otci. Papá zčistajasna zahřměl: „Kde je Jeho Eminence kardinál z Valencie?“ Kardinál Sforza se v půli cesty zastavil. „Domnívám se, že pan Cesare zahaluje katafalk svého bratra. Mám pro něj poslat, Svatosti?“ Otec opět zaujal úlohu nejvyššího pontifika, jenž musí překonat soukromou bolest, aby mohl plnit své povinnosti. „Ano. Povězte mu, že je zde jeho sestra Lucrezie. Musí ji ihned doprovodit zpět do kláštera San Sisto. Na můj rozkaz.“ „Papá, ne,“ protestovala jsem. „Chci zůstat s…“ „Půjdeš.“ Ani se na mě nepodíval. „Půjdeš a zůstaneš tam. Dny, které leží před námi, nejsou nic pro tebe; tento kříž ponesu já. Jen já sám.“

platí – rozdrásanou kůží, kterou z nich stáhnu a nechám pověsit nad oltářem v samotné bazilice. Bůh není jediný, kdo prahne po odplatě.“ Přinutila jsem se přistoupit blíž a odolala nutkání vyběhnout ze dveří, bez ohlédnutí utíkat chodbami dál a dál, dokud se nedostanu do kláštera San Sisto, kde zůstanu už napořád. Když otec ucítil mé objetí, opřel se o mě a zašeptal: „Vae illi homini qui cupit.“ Střez se toho, kdo lační. Netušila jsem, co tím myslí, co se mi pokouší říci, a nebyl čas se ptát. Za námi se rozlétly dveře a Perotto vykřikl: „Mí páni kardinálové, prosím vás! Jeho Svatost si nepřeje být rušena…“ Otočila jsem se, zatímco mi otcova pochmurná slova stále zněla v uších, a spatřila kardinály, jak míří k nám se Sforzou v čele. „Vaše Svatosti, žádáme o odpuštění.“ Kardinálovy tvárné rysy vykazovaly přiměřené rozpaky. „Ale situace nesnese odkladu. Zprávy o vévodově smrti se šíří; obyvatelé se brzy shromáždí na náměstí, aby vyslechli uklidňující slova Vaší Svatosti. V takovýchto časech… inu, je příliš mnoho těch, kdo by se mohli uchýlit k vandalismu a drancování, pokud by nabyli dojmu, že je Vaše Svatost ochromena žalem.“ Zpražila jsem Sforzu pohledem. V tu chvíli jsem jej tak nenáviděla, že jsem měla chuť ho udeřit. Papá se v mé náruči napjal, pak se odtáhl a vstal. Ačkoli měl roucho pomačkané, jeho hlas se ani nezachvěl. „Sestavím řeč, která bude přečtena lidu. Můj syn…“ Odmlčel se, polkl. „Zesnulý vévoda z Gandie bude pochován do hrobky před oltářem v Santa Maria del Popolo s plným procesím čestné stráže a všemi poctami odpovídajícími jeho postavení. Pro město vyhlašuji třicetidenní smutek. Nehodlám tolerovat žádné bezpráví; každého, kdo se opováží využít této tragédie, čeká vězení.“ „Ano, Svatosti.“ Kardinál Sforza schýlil hlavu. U ostatních jsem viděla směsici úlevy a zděšení, a ti, co se nenaučili maskovat své pocity, vypadali zklamaně.

esare dorazil do Vatikánu celý v černé; ihned jsem si všimla strniště na jeho tvářích, jež zdůrazňovalo římský nos a poddajné rty. Nepromluvil, vyprovodil mě k připraveným koním a našemu ozbrojenému doprovodu. Nějakou dobu jsem nedokázala promluvit ani já. Jako by nás Juanova smrt připravila o schopnost najít za všech okolností útěchu v přítomnosti toho druhého. Když jsme sjížděli po Via Appia, úsvit zaháněl mlhu a tavil kupole a věže. Nad hlavou nám zakroužilo hejno holubů – sledovali obchodníky a prodavače na náměstí s vozíky naloženými potravinami. Zkrátka další nový den, pomyslela jsem si. Den, v němž klepy na trhu okoření zpráva o papežově ztrátě,

280

281

DVACÁTÁ PÁTÁ KAPITOLA

C



princezna

vytáhne ven hospodyňky, které budou klevetit na prazích svých domácností; lidé se začnou scházet na náměstí Svatého Marka, kde budou očekávat potvrzení tragédie a ujištění, že ačkoli je papá zdrcen žalem, nedovolí, aby v Římě vypukl chaos. Pak se všichni vrátí ke svým životům, svým vlastním ztrátám a trampotám; zapomenou. Juanovo jméno se stane dalším synonymem pro nesmyslné násilí, jež sužuje Věčné město, dalším záznamem v každodenních seznamech zemřelých. Ano, všichni zapomenou – kromě papá, jenž má nyní Juanovu smrt vyrytu do srdce tak silně, jako by sám byl devětkrát bodnut. V duchu jsem se neustále vracela k tomu, co mi řekl, než dovnitř vpadli kardinálové: Střez se toho, kdo lační. Považovala jsem to za varování, za něco, co chtěl, abych věděla. Avšak nyní, cestou zpět do kláštera, zatímco se kolem nás probouzel Řím, jsem zapochybovala. Snad jen zašeptal slova, která měla význam pro něj, nesrozumitelné varování pro něj samotného. Protože papá lačnil: prahl po papežské tiáře a moci s ní spojené víc než po čemkoli jiném. Intrikoval, aby ji získal. Myslí si, že nyní se musí mít na pozoru sám před sebou? „Víš…?“ začala jsem. Cesare na mě upřel dravčí oči, nepatrně povytáhl obočí a čekal, až najdu ztracenou řeč. „Juan,“ vypravila jsem ze sebe. Jeho jméno mi náhle znělo cize. „Víš, co se mu stalo?“ „Copak ti to papá neřekl?“ Ve zlatavém světle šířícím se kolem nás a rozestupující se mlze, jež odhalovala blankytnou letní oblohu, jsem si všimla, jak mu zacukal nerv na spánku. Ta nepatrná známka života v jeho jinak pohřebním vzezření mi rozbušila srdce. Zachvátila mě okamžitá nevolnost. Zaťala jsem zuby a modlila se, abych nezvracela, ne před ním. „Řekl,“ vymáčkla jsem ze sebe. „Pověděl… pověděl mi o jeho těle, že to nevypadá na náhodné přepadení. Ale proč ho přepadli? Jak mohl skončit v řece?“

Cesare sice měl smuteční oděv, ale tvářil se, jako by uvažoval pouze o osudu cizího člověka. Nakonec pravil: „Juan byl ten večer se mnou.“ Sevřela jsem otěže tak silně, že má klisna vzdorně pohodila hlavou. „Byl s tebou?“ Přikývl. „Není to žádné tajemství. Strávili jsme spolu větší část dne. Nejprve jsme byli k službám našemu papá jako obvykle, protože… inu, protože Juan cítil potřebu táhnout se za námi jako stín, podezíravý ke všemu, co bych mohl říci, a já protože se mám vrátit do Neapole, když je teď král Ferrantino mrtev.“ Hořce se usmál. „Vládnout tomu království musí být věru náročné. Kolik králů se v Neapoli vystřídalo za tu dobu, co papá usedl na svatý stolec? Dva? Tři? V každém případě zdědí trůn Federico Aragonský, strýc zesnulého Ferrantina – kdo má ty Neapolce rozeznat od sebe? Papá si přeje, abych při korunovaci vystupoval jako náš zmocněnec.“ Dívala jsem se na něj s nevěřícným úžasem. Mluvil, jako by se nic nestalo, jako by nezabili našeho bratra, jako by neměl být brzy pochován do své hrobky. Už jsem to chtěla vyslovit, když jsem si vzpomněla, jak mi Juan říkal, že se nebude rozpakovat Cesara zabít. „Byl jsi tedy s Juanem celý den, a pak?“ pobídla jsem ho. „Společně jsme povečeřeli ještě s kardinálem z Monrealu. Poté jsme se s kardinálem vrátili do Vatikánu, Juan měl na práci něco jiného. Domnívali jsme se, že jde za kurtizánou nebo do jedné z těch ubohých hospod, na něž si potrpěl. Radil jsem mu, aby byl vzhledem k pozdní hodině opatrný. Očividně mě poslechl, protože měl u sebe meč a svého sluhu. Setkali se s jakýmsi maskovaným společníkem na Piazza degli Ebrei, snad to byl nějaký rváč, jehož si Juan najal jako ochranku. Řekl svému sluhovi, aby na něj počkal na náměstí, a odešel s tím maskovaným mužem.“ „Piazza degli Ebrei? Není to blízko paláce kardinála Sforzy?“ „To skutečně je.“ Ačkoli se Cesarův nezúčastněný tón nezměnil, zachvěla jsem se. „Víme, že to bylo na tomto konkrét-

282

283



princezna

ním náměstí, protože jsme tam našli jeho polomrtvého sluhu s několika bodnými ranami; pověděl nám o tom maskovaném muži. Když se to dozvěděl papá, neprodleně nechal prohledat, co se dalo. Nakonec nás k Juanovu tělu zavedl jakýsi dalmatský převozník, který lovil ryby u mostu di Ripetta. Prý někdy po půlnoci zahlédl dva muže, jak přijeli na koni ještě s jedním a přes zadek koně byla přehozená mrtvola v plášti. Muži ji odtáhli k řece a do pláště zabalili kamení, aby tělo kleslo ke dnu. Nebyli příliš důkladní; naše stráže Juana vytáhly, zapletl se do rákosí. Měl být objeven, ačkoli ten převozník trval na tom, že viděl stovky těl zlikvidovaných stejným způsobem, a nikdo je nikdy hledat nepřišel.“ Cesare vzdychl. „Ten, kdo to udělal, chtěl, abychom ho našli. Museli Juana přepadnout krátce poté, co opustil náměstí. Jeho vražda byla naplánovaná předem.“ Zamrazilo mě. Kdo by mohl zosnovat takový čin? Kdo by se opovážil pronásledovat nocí papežova syna a tak surově jej zabít? Devět ran, pomyslela jsem si náhle. Devět. Přesně jako devět měsíců těhotenství… „Museli vědět, že Juan ta místa navštíví,“ dodal Cesare a já se znovu zaměřila na něj. „Počkali si tam. Pokud toho maskovaného muže najal na svou ochranu, nijak mu to nepomohlo. Buďto dotyčný během útoku utekl, nebo se na něm podílel.“ „Ví někdo, co byl zač?“ zeptala jsem se, přitom se mi vybavilo, jak jsem byla navštívit Cesara během jeho nemoci. Když mě Michelotto vyzvedl, měl na obličeji masku. Ale v noci chodila po Římě řada maskovaných mužů; zločinci tak skrývali svou tvář, ale škrabošky nosili i zámožní občané – škrabošky napuštěné parfémem, co měl chránit jejich citlivé nosy před zápachem. Neznamenalo to… nemůže to znamenat, že… „Mohl to být kdokoli,“ pokrčil Cesare rameny. „Ve městě není o nájemné zabijáky nouze: znetvořený kondotiér, který provozuje řemeslo v temných uličkách, jako mnozí další, a předstírá, že je nájemný strážce, aby si získal Juanovu důvěru. Náš bratr se vždycky přátelil s darebáky, stýkal se s tím nejhorším, co

může Řím nabídnout. Pochybuji, že toho člověka někdy najdeme – pokud je ještě naživu. Navíc není jediný, koho podezíráme. Dřív, než mrtvola oschla, začala padat obvinění.“ Otočil se s chladným úsměvem ke mně. „Mám dojem, že mezi podezřelými je dokonce i tvůj manžel .“ Snažila jsem se neuhnout pohledem, abych na sobě nedala znát úzkostné podezření, co ve mně hlodalo. „Giovanni? Nesmysl… Vždyť je v Pesaru.“ „Slyšeli jsme něco jiného. Nedávno nám jeden z našich informátorů hlásil, že do paláce kardinála Sforzy proklouzl muž odpovídající Giovanniho popisu. Možná se tam měl setkat s Juanem; snad byl tím maskovaným cizincem Giovanni, ačkoli to se zdá přece jen příliš zjevné i u někoho s tak omezenou inteligencí. Přesto, jak říkáš, leží náměstí vedle Palazzo Sforza. Pokud se Giovanni ukrýval v Římě a nechtěl, aby to někdo věděl, kam jinam by šel? Nyní už tu není. Nechali jsme palác prohledat. Odjel, nepochybně zpátky do Pesara.“ Cesare se odmlčel, prohlížel si mě s nepříjemnou zvědavostí. „Tys ho od té doby, co odjel, neviděla? Kardinál Sforza velmi důrazně prohlašoval, že se Giovanni od svého zbabělého úprku k městu ani nepřiblížil.“ „Ne,“ zašeptala jsem. Musela jsem polknout a promluvit pevnějším hlasem. „Ne. Neviděla jsem ho.“ „Nuže, tady to máme. Zpráva námi najatého informátora samozřejmě není žádný důkaz, pokud ho v Římě v té době skutečně nikdo neviděl. Pak by…“ „Nikdy by nic takového neudělal,“ skočila jsem mu do řeči dřív, než jsem se mohla zarazit. Uvědomila jsem si, že musím přidat na údivu. „Giovanni s Juanem byli přece přátelé, měli se rádi, to ví každý. Co by Giovanni zavražděním Juana získal?“ Cesare se zasmál. „Ano, oba víme, jak moc se měli rádi. Myslel jsem si v podstatě totéž: domluvil si Juan s tvým manželem mileneckou schůzku? Možné je cokoli.“ Znovu na mě upřel zneklidňující pohled. „Mohlo by to zabrat. Kdybys papá řekla, cos viděla tu noc ve svém paláci mezi ním, Juanem a Giulií,

284

285



princezna

mohlo by nám to ušetřit zdlouhavé schvalování anulování manželství. Mohli bychom v jediném tahu dokázat, že je Giovanni katamita, který nikdy nespal s vlastní manželkou, navíc ze žárlivosti zabil Juana. Ne že by byl náš bratr zrovna věrný typ. Vyspal se s polovinou Říma, jestli se dá věřit tomu, co se říká.“ Zůstala jsem jako opařená. „Ale Giovanni by nikdy… neměl důvod…“ Cesare mě obkroužil jako dravec, sebral mi z rukou otěže a přitáhl mou klisnu tak blízko, že se jeho stehno přimáčklo k mému. Slyšela jsem za námi chřestění třmenů, jak se i doprovod prudce zastavil a zůstal v uctivé vzdálenosti. „Co ty víš o tom, jaký Giovanni je nebo co udělá?“ zasyčel. „Proč toho červa tak bráníš, když se ho chceš i podle vlastního tvrzení zbavit?“ „Nebráním ho. Nebráním nikoho!“ Vzkypěla ve mně zlost. „Pusť mě.“ Pustil otěže. Žíla na spánku mu viditelně pulzovala. Něco tajil. Poznala jsem to a křeč v žaludku mi připomněla vlastní nesnesitelnou situaci, bylo mi na zvracení. „Giovanni je možná červ, ale nikdy by se neopovážil,“ namítla jsem a spolkla žluč. „Zoufale se snaží udržet si přízeň papá. Nikdy by se neuchýlil k takovému činu, dokud doufá, že se mu podaří naše manželství zachránit.“ „Ano?“ Cesare ze mě nespouštěl oči. Chtěla jsem se odvrátit, ale věděla jsem, že by pak ihned poznal, že i já něco skrývám. „Jestli si dobře vzpomínám, tvůj manžel nejenže šukal s Juanem – nebo to snad bylo naopak? –, ale také nařídil, aby jeho sekretáři uťali ruce za to, že se zapletl do tvých intrik, nemluvě o tom, že se ho chystáme obvinit z impotence. Zdá se mi, že muž v jeho situaci je schopen čehokoli.“ Zaplavily mě pochybnosti. Vzpomněla jsem si na to, jak mě Giovanni surově napadl a jak jím Juan pohrdal za neschopnost, poslal ho pryč s výhrůžkami. Poslechl Giovanni, nebo to jen předstíral, zůstal ve městě a plánoval pomstu v obavách, aby se neprozradila jeho úloha v mém znásilnění? Juan prokázal,

že se nestará o nikoho kromě sebe; navíc byl jediný další svědek. Kdyby Giovanni zaplatil za jeho vraždu, bylo by to jen mé slovo proti jeho. Mohl by zpochybnit tvrzení o nenaplnění, požadovat, aby porodní báby potvrdily mé panenství, a pak by celá Itálie zjistila, že jsem ve skutečnosti… Tentokrát už jsem se neudržela. Naklonila jsem se na stranu, z úst mi vyhrkl zvratek, protože se mi zvedl žaludek. Jednou rukou jsem svírala sedlo, druhou si přidržovala u rtů. Zděšeně jsem se ohlédla na Cesara a připravila se na jeho odsouzení, že jsem před ním zatajila něco tak zásadního. Mlčky seděl na koni a ten přízračný klid mi připomněl jeho schůzku s papá, kdy já natahovala uši za dveřmi. Chladný klid byl právě tou zbraní, jíž se papá nedokázal bránit. „Nezeptala ses, kde jsme s Juanem ten den večeřeli,“ pronesl nakonec, sáhl do svého dubletu, vytáhl červený hedvábný kapesník a podal mi ho. Přitiskla jsem látku ke rtům a vdechovala Cesarovu vůni. Pokračoval sametovým hlasem. „Byli jsme s mamá v její vile na Esquiline.“ Svět se kolem mě sevřel. „Byli jste u Vannozzy? A ona…?“ Předklonil se v sedle a vzal mi látku z prstů. Přeložil ji a otřel mi rty. Jeho dech voněl hřebíčkem, když tiše pokračoval. „Neřekla ani slovo. Ale ne, počkej.“ Přitiskl mi prsty na ústa pevněji a umlčel mě. „Ještě jsem neskončil. Věděl jsem, že za tebou byla. Poslal jsem Michelotta sledovat San Sisto a on ji viděl odcházet, očividně silně rozrušenou. Viděl také, jak dovnitř Pantalisea nosí prádlo a přikrývky, jako by ses připravovala na dlouhodobý pobyt. Nebylo třeba matčiných karet, abych pochopil, co se děje.“ Odmlčel se, svíral v ruce poskvrněný kapesník. „Cesare…“ Hlas mi odumřel, když mlaskl a zavrtěl hlavou. „Ne, ne. Není třeba se omlouvat. Nepovím to živé duši, ačkoli jistě chápeš, že bude třeba informovat papá. Kdyby tohle vyšlo na světlo, zničí to jeho plány. Přinejmenším by nemohl tvrdit, že jsi nedotčená. Přinejhorším bude Giovanni požadovat tvůj návrat a my budeme muset uposlechnout.“ Na chvíli se odmlčel. „Je to dítě jeho?“

286

287



princezna

V očích mě zaštípaly slzy. „Ne. Juan, on…“ Nedokázala jsem to vyslovit nahlas. Z jeho výrazu bylo patrné, že mu nemusím nic vysvětlovat. „Pověděla jsi to mamá?“ zeptal se, ale ani když jsem přikývla, nevykazoval žádné viditelné známky rozrušení, ačkoli bych čekala vztek a přísahy, že bude Juanovo tělo vláčet ulicemi. Místo toho jen olízl roh kapesníku a otřel mi slinu z tváře. „Juan tě znásilnil. Je to tak?“ Trhla jsem sebou, neunikla mi stopa nedůvěry v jeho hlase. „Myslíš, že bych lhala?“ Neodpověděl. Zvýšila jsem hlas, rozčílila jsem se tak, že už mi bylo jedno, jestli nás uslyší naše stráže nebo rovnou celý Řím. „Jak můžeš, Cesare?“ Zaklonil se. Rozčileně jsem vydechla a chtěla pobídnout klisnu, ale on náhle řekl: „Nikdy mě nenapadlo, že bys mi v něčem lhala. Jestli říkáš, že ti to udělal Juan, pak to byl on. Myslel jsem si, že se ti muselo stát něco strašného. Proč bys jinak uprchla do kláštera, zatímco jsme byli v Ostii?“ „A ty – ty bys mi lhal? Nezdáš se vůbec překvapený.“ Vtom mě napadlo něco děsivého. „Dio mio, pověděl ti to Juan? Chvástal se před tebou?“ Už jen to pomyšlení mě rvalo na kusy. Juan toho byl schopen; představila jsem si, jak je opilý a dobírá si Cesara před naší vlastní matkou u stolu, opěvuje svůj čin a doufá, že vyvolá konfrontaci, jak míval ve zvyku. Slyšela jsem ho, jako by se vedle mě vznášel jeho duch: Tentokrát mu neudělím žádnou milost. Žádnou. Teď jsem mu vrátil každou urážku, každý okamžik, kdy jsem se kvůli němu necítil hodný jména Borgia. A Cesare by jej za to zabil. Překvapil mě, když náhle pohodil hlavou a jízlivě se rozesmál. „Urážíš mě. Kdyby se tím chvástal a já tě chtěl pomstít, myslíš, že bych to tak zpackal?“ Prsty, v nichž třímal červené hedvábí, se klepl o stehno. „Ano? Vážně si to myslíš? Jistěže ne. Protože dobře víš, že kdybych to udělal já,“ pronesl mrazivě, „nenašel by se žádný důkaz – žádný rozsekaný sluha nebo užvaněný převozník. Žádná mrtvola v Tibeře. Juan by zmizel

beze stopy, což si přesně zasluhoval – anonymitu a prázdnou hrobku, ne mučednický pohřeb a město zahalené smutkem. Zmizel by navěky, jako by nikdy ani nebyl.“ Odvrátil se a pobídl svého koně. V dálce se ve slunečních paprscích leskly kupole San Sista. Klášter mi nabízel pouhou iluzi útočiště – před tímto světem, před nímž jsem chtěla utéct, byť jen nakrátko, není úniku ani uvnitř klášterních zdí. Střez se toho, kdo lační. Znovu jsem si vybavila otcova chmurná slova a zavolala: „Cesare.“ Zastavil, ohlédl se přes rameno. Do očí mu vidět nebylo. „Ano?“ „Jsem… jsem ráda, že je mrtvý,“ řekla jsem mu a cítila vlastní odpor k podlosti, která ve mně kysla a měla příchuť jedu. „Pohrozila jsem mamá, že přiznám pravdu, aby papá přiměla poslat ho pryč. Proklela jsem Juana; přála jsem si jeho smrt. Vím, že jsi mě vždycky chtěl jen chránit, proto mi, prosím tě…. Pověz mi pravdu. Bude to naše tajemství, jen naše. Zabil jsi ho?“ Zaklonil hlavu, jako by ho to pobavilo. „Bohužel, nezabil. Ale kdybych byl tohle věděl, ujišťuji tě, že bych to udělal.“

288

289

ČÁST IV. 1498 – 1500

Volání krve

Per pianto la mia carne si distilla (Tělo se ztrácí s pláčem) JACOPO SANNAZARO

DVACÁTÁ ŠESTÁ KAPITOLA

„J

eště zatlačte, má paní,“ naléhala Pantalisea. „Tentokrát vší silou.“ Skláněla se nade mnou, zatímco já seděla obkročmo na porodní stoličce, všechno mě bolelo a lůno jako by do mě bušilo zevnitř. Suora Leocadia stála u dveří jako sloup, zatímco suora Paulina, klášterní bylinkářka a nyní porodní bába v zácviku, klečela u mých nohou. Mělce jsem se nadechla a zatlačila, všechny mé svaly protestovaly. „Nemohu,“ lapala jsem po dechu. „Prosím, už ne. Nechte mě zemřít.“ Mluvila jsem přes propocený závoj, na němž suora Leocadia trvala, abych jím zakryla svou hanbu. Jedině ona, bylinkářka a Pantalisea se směly účastnit porodu, který začal den předtím náhlou bolestí a výtokem zkrvavené plodové vody. Nyní, po mučivé noci strávené v tomto dusném pokoji, během níž bytost ve mně vzdorovala úsilí vylákat ji ven, jsem seděla s košilí přilepenou k tělu jako druhou kůží a chtěla výt jako zmučená zajatkyně, jíž jsem se stala. „Nezemřete.“ Suora Leocadia nade mě vystrčila bradu posetou boláky. „Zakazuji to. Naše Svatá Matka to zakazuje. Nejprve porodíte to dítě. Přivedete je na svět a pak vyčkáme vůli Všemohoucího. A teď zatlačte.“ V tu chvíli ze mě vyšel zvuk, který připomínal zoufalý výkřik jatečního zvířete, jež ví, že je ztraceno – napůl vzlyk, napůl zavřísknutí, prodchnuté zoufalstvím. „Nemohu!“ Suora Leocadia sebou trhla a ucouvla, suora Paulina tiše řekla: „Madonna nesmí dlít ve své bolesti. Upněte myšlenky jinam a nechejte své tělo, aby odvedlo svou práci.“ 293



princezna

„Mám upnout myšlenky jinam?“ Nevěřícně jsem na ni zírala, protože jsem se nikdy necítila tak uvězněná ve vlastním těle jako nyní. „A nač navrhujete, abych myslela?“ „Na cokoli,“ vložila se do toho Pantalisea. „Hlavně s tím nebojujte.“ Suora Paulina již znovu sahala do mých pohmožděných útrob. Unikl mi bolestný sten. Zavřela jsem oči a pokoušela se být kdekoli jinde, jen ne v té dusné místnosti, již jsem začala nenávidět, předstírala jsem, že mi narostla křídla a že se vznáším nad klášterem, který se mi stal klecí. Zpočátku jsem cítila jen prsty suory Pauliny. Zaťala jsem zuby a upřela své myšlenky ještě dál, vzpomínala jsem, jak se čas vlekl pomalu, na dny vyplněné nesnesitelnými hodinami bohoslužeb, zatímco se mi břicho zvětšovalo, až jsem neoblékla žádné šaty. Pantalisea se několikrát vypravila nakoupit látky a šila mi nové šaty v nadýchaném stylu, které ukrývaly mé břicho a zdůrazňovaly zvětšená ňadra. Do takových šatů mě sešněrovala i v den, kdy mě ke slyšení povolala kurie, před níž jsem měla být prohlášena virga intacta, mužem nedotčená. Seděla jsem před kardinály s rukama ctnostně propletenýma v klíně, cítila jsem, jak jejich chlípné pohledy spočívají na smetanových oblinách na mé hrudi. Pronesla jsem proslov, který zněl tak upřímně, že překvapil i mě. Věděla jsem z dopisů propašovaných Pantaliseou – každý týden se scházela s Perottem, jehož papá pověřil doručováním důležitých zpráv – že se vyjednávání o anulování komplikuje. Giovanni prohlásil naše manželství za „mnohokrát“ naplněné a stěžoval si svému bratranci Il Morovi z Milána – jenž neztrácel čas a záštiplně ona obvinění tlumočil svému vyslanci v Římě, čímž se postaral, aby o nich slyšela celá Itálie – že Jeho Svatost má jiné, neslýchané motivy, proč mě chce od manžela oddělit. Třásla jsem se, když jsem to slyšela, vzpomínala na ten den, kdy nás Giovanni přistihl s Cesarem spolu v objetí ve vile nad Pesarem. Pokus o zostuzení našeho jména mu však vynesl jedině hněv papá.

„Lidé vykládají, že jsem její otec i milenec?“ soptil papá před kurií. „Jen ať si obyčejná havěť tohoto světa, směšná a prostoduchá, věří těm nejabsurdnějším zkazkám o mocných! Naše dobré i špatné činy může rozsoudit jedině moc nejvyšší.“ Nenechal kardinály kurie na pochybách, jaký verdikt od nich očekává. Papá neměl s očerňováním trpělivost. Pantalisea, která měla zprávy od Perotta, mi oznámila, že pohrozil reformou. Odmítl vyhovět veškerým žádostem, které v sobě nesly byť jen nádech korupce; zatratil úplatnost a zrušil odpustky. Dokonce zašel tak daleko, že Sancii s Gioffrem vyslal ve společnosti Cesarově, aby se stali svědky korunovace nového krále Neapole, a dokázal tím, že se kaje, připravuje se o útěchu vlastní rodiny. Každý kardinál měl jeho novým postojem co ztratit; nikdo si nemohl dovolit vyšetřování svých soukromých záležitostí. V době, kdy jsem stanula před kurií v nových šatech, abych svědčila o svém panenství, bylo jejich rozhodnutí předem hotová věc. Poslové odcválali do Pesara s oficiálním zrušením našeho manželství a s ultimátem mého papá: Giovanni si smí ponechat mé věno – značnou sumu – za předpokladu, že připustí impotenci. Jelikož už Giovanni vyjednával o novou manželku, již mu nabídli Gonzagové (jeho ztráta cti je očividně ponechávala chladnými), souhlasil. Poprvé od Juanovy smrti jsem vyprskla smíchy, když jsem se tu novinu doslechla, čímž jsem pobouřila sestry plející blízký bylinkový záhon. Papá očistil mou pošpiněnou minulost. Veřejně jsem byla znovu immacolata. „Už bude venku! Tlač, má paní – cítím hlavičku!“ Vzrušený výkřik suory Pauliny mě vrátil zpět do mého těla. S výkřikem tak hlasitým, že musel rezonovat v celém klášteře, se mi nohy rozlétly od sebe a vyvalilo ze mě něco tak velkého, že to připomínalo povodeň. Zadýchaně jsem se sesula. Nedokázala jsem ani zvednout hlavu. Kolem mě vypukl rozruch – hemžení poskvrněných sukní, cvakot dřeváků. Suora Paulina požadovala nůžky, vilín

294

295



princezna

Chovala jsem dítě v náručí. Pocítila jsem téměř nepostřehnutelnou změnu v srdci, kde ožilo cosi křehkého, co jsem až dosud neznala. „Můj syn,“ zašeptala jsem. „Mám syna…“ Políbila jsem ho na dosud měkkou a šišatou hlavičku a přitom pochopila, že necítím jen radost z neuhasitelné lásky, ale také probuzení nepopsatelného strachu. Borgia, po otci i matce. Jaký mého syna čeká osud?

virginský a lavor s vodou. Zpod přivřených víček jsem zahlédla namodralý provaz, který ke mně cosi poutal. Pak se ozvalo šplíchání růžové vody, do nosu mě udeřila její vůně. „Žije?“ otázala se Pantalisea úzkostně. Nastalo vystrašené ticho. Další šepot, přerušený plesknutím a následovaný rozčileným nářkem. Konečně jsem vzhlédla. Suora Leocadia rozrazila dveře a rázně odkráčela z pokoje. Pokoj nakrátko zaplnilo pleskání dešťových kapek zvenčí. Suora Paulina, jež klečela u mých nohou, mi podala svíjející se uzlík zabalený v bílém plátnu. „Chlapec, má paní,“ vydechla. Položila mi dítě do náruče, opřela mi je o stále vypouklé břicho. „Má paní musí ještě zůstat sedět,“ doporučila mi. „Dokud z ní nevyjde zbytek. Kdyby zůstal uvnitř, roznemůžete se. Přinesu župan a čistou košili.“ „A něco na vytření podlahy,“ zabručela Pantalisea, když jeptiška odešla. „Když jde o cokoli jiného než vaření heřmánku a vybírání medu z úlu, nemají za groš rozumu.“ Bylo mi do smíchu, ale všechno mě bolelo. Odhrnula jsem plátno a odhalila drobnou pokrčenou tvářičku, oči jako dvě škvírky a bezzubá ústa. Z těch úst vyšel další hlasitý nářek, až jsem se zajíkla. „Madre di Dio. Vypadá jako stařeček.“ „Vypadá jako Jeho Svatost,“ mínila Pantalisea. „A také křičet umí jako on.“ Usmála se na mě. „Jak mu budete říkat? Potřebujeme jméno ke křtu.“ Hrdlo se mi sevřelo. „Už jsem se rozhodla. Musí ho vychovat ten, koho vybere papá. Nemůže… nesmí zůstat se mnou, ani se nikdy dozvědět, že jsem jeho matka.“ „To už nikdy nedokážete,“ podotkla Pantalisea jemně. „Možná to ještě necítíte, ale já už vám to vidím na očích. Je úplně váš.“ Chtěla jsem se odvrátit, dítě však začalo kopat, plakat a mávat pěstičkami. Instinktivně jsem si je zvedla výš, odtáhla promáčenou košili a odhalila mu prs. Když se jeho ústa přisála k mé bradavce, projela mnou bolestí prodchnutá slast. „Vidíte?“ vzdychla Pantalisea. „Nedokážete odolat.“

echali mě s ním o samotě téměř tři týdny. Tři nekonečně požehnané týdny, během nichž jsem se každé ráno budila a viděla, jak na mě můj synek mžourá z provizorní postýlky vedle postele. Zamřížovaným oknem dovnitř pronikalo zimní světlo, jež růžovělo na jeho bezchybné pleti, jeho ručky se otevíraly a zavíraly, jako by se mi snažil něco ukázat, než u něj hlad vyústil v nářek, co mi zněl jako hudba. Vzala jsem si synka do postele vystlané vlněnými pokrývkami a kožešinami, rozvázala si noční košili, aby se mohl dostat k prsu a sát se zanícením, které mě nenechávalo na pochybách, že je to skutečný Borgia. Odolala jsem a nedala mu jméno. Myslela jsem si, že ho nedokáži milovat. Dokonce jsem se bála, že bych jej mohla nenávidět. Byl plodem násilí. Říkala jsem si, že se ho ráda vzdám, pokud nezemře, jak se to u novorozenců často stávalo. Zatímco jsem čekala na jeho narození, bezpočtukrát jsem si Pantalisee stěžovala, jak se toužím toho břemene zbavit. Chtěla jsem se vrátit do svého paláce k hedvábí a šperkům; toužila jsem zapomenout a stát se znovu Lucrezií Borgií, papežovou milovanou dcerou.

296

297

DVACÁTÁ SEDMÁ KAPITOLA

N



princezna

A přece jsem nyní ležela v neustlané posteli slabě načichlé zatuchlostí po dlouhotrvajících deštích, s dítětem, které se krmilo z mého těla, teplejším než malá pícka. Hladila jsem jej po tmavě měděných vláskách a cítila, že bych tak mohla zůstat navěky; nedovedla jsem si představit, že bych byla kdekoli jinde než on. Když se Pantalisea vracela z pochůzek mimo klášter, do omrzení jsem jí vykládala, jak říhal nebo měl větry („To dělají všechna miminka,“ tvrdila); jak modré má oči, zrovna jako já („To se ještě může změnit.“); a jak se mi zdá, že se již pokouší mluvit („V jeho věku?“). Ale i ona z něj byla celá pryč, pomáhala mi jej přebalovat a v korytu na nádvoří – což přes námitky suory Leocadie dovolila převorka – prala chlapečkovy špinavé pleny. Spala vedle nás na slamníku na podlaze, a jakmile se z postýlky ozvalo první kníknutí, už byla na nohou. Ve svém radostném vyčerpání – spánek byl nedostatkový balzám, který jsem musela ukrást, kdykoli se naskytla příležitost – jsem docela zapomněla na varování matky představené, že nářek mého dítěte vyhrotí situaci; jeho přítomnost sestrám ze San Sista připomínala, že se mezi nimi zrodil a žije nový život, počatý v hříchu. V únoru přišla připomínka. Seděla jsem na chodbě, zavinutá do šálu, zatímco malý spal po kojení. Začínala jsem dřímat, když mě náhle probraly něčí kroky. Vešla převorka a s vážnou tváří mi podala svinutý pergamen. „Od Jeho Svatosti.“ Nemohla jsem se pohnout, abych neprobudila dítě, proto se škrobeně sehnula a zastrčila mi pergamen pod hýždě. „Už jsem poslala svou odpověď,“ oznámila a chtěla odejít, když jsem se jí tiše zeptala: „Jakou odpověď?“, ačkoli jsem věděla. Věděla jsem a děsila se toho, protože to znamenalo, že se můj oddech chýlí ke konci. „Přeje si nás navštívit,“ pronesla převorka. „Požaduje naprosté soukromí. Vzkázala jsem, že mu vyhovíme, protože jsme mu zavázány poslušností, ale jakmile odejde, očekávám tvé rozhodnutí, donno. Pokud si přeješ zůstat, připrav se při-

jmout závoj a vzdát se syna. Pokud ne, musíš nás opustit.“ Pokývla a odešla chodbou se stejnou svižnou lhostejností, s jakou přišla. Tiskla jsem k sobě synka a hleděla do holé zimní zahrady. Musím ho chránit, za každou cenu.

298

299

Oblékla jsem se do stejných šatů, jaké jsem měla při slyšení před kurií, ačkoli nyní na mně volně visely. Nevzala jsem si žádné šperky s výjimkou zlatého křížku na krku. Na poslední chvíli jsem sbalila pár předmětů, jež jsem s sebou přinesla při spěšném útěku ze svého paláce – skromný perlový náramek, hřeben posázený rubíny a safírový náhrdelník – a podala je Pantalisee. „Zastav ty věci a najdi pro syna úkryt někde v bezpečí, dokud pro něj nebudu moct poslat.“ Zavrtěla smutně hlavou. „Když jsme si nemohly dovolit zaplatit za ukončení vašeho těhotenství kvůli obavám z odhalení, jak čekáte, že nyní utajíme dítě? Navíc mě Perotto varoval, že váš bratr Cesare rozmístil špehy na každém rohu cesty do kláštera; kdykoli opustím tyto zdi, ví o tom. Kdybych se odkradla s dítětem, bude to vědět.“ Vzala jsem sukně mezi prsty. Podařilo se dosáhnout anulování a Juanova smrt vše završila. Už se ho nemusím bát a Giovanni již není můj manžel. Tak proč cítím tak silnou potřebu chránit svého syna? Papá by mu nikdy neublížil; ani Cesare nebo má matka. Všichni ho budou opatrovat, protože i jemu koluje v žilách naše krev. Pantalisea vycítila mou úzkost. „Jste čerstvě matkou, je jen přirozené, že máte o své dítě strach. Máte k tomu víc důvodů než ostatní. Ale Jeho Svatost to pochopí.“ Svinula mi vlasy na zátylku. „Váš otec vás miluje. Povězte mu, že to nemůžete udělat. Vysvětlete, že jste nahlédla do svého srdce a cítíte, že svého syna musíte vychovat sama.“ „Ano.“ Chytila jsem se toho křehkého vlákna naděje. „Jsme jeho rodina. Patří k nám.“



princezna

Když jsem vcházela do jídelny s vitrážovými okny zobrazujícími Zvěstování a sluncem ozářené tabulky vrhaly barevné stíny k mým nohám, donutila jsem se k úsměvu: papá seděl u odřeného stolu, kde jeptišky jídávaly. Na sobě měl prostou černou tuniku a kalhoty, silné nohy v jezdeckých botách. Když jsem přistoupila blíž, všimla jsem si, jak má kůži pod bradou povislou, ústa a čelo lemují vrásky – žal se mu nesmazatelně vryl do tváře. Jeho zasmušilé oči se zadívaly do mých, pokynul mi, abych šla k němu. Na ruce se mu zaleskl papežský prsten, jediný důkaz, že mám před sebou nejvyššího pontifika. „Považoval jsem za nejlepší setkat se o samotě,“ spustil. „Ve Vatikánu jsem nechal rozhlásit, že jsem odjel na lov. Nemůžeme si dovolit žádný další skandál, jak jistě souhlasíš.“ Neproniknutelnost jeho tónu mě znepokojovala. Papá pokračoval: „Cesare mi všechno pověděl. Jsem velmi zklamán, Lucrezie.“ Žádná „farfallina“. Žádná „milovaná dcero“. Pobouřilo mě to. „Snad si nemyslíte, že je to má vina?“ „To jsem neřekl. Jsem zklamaný, že ses mi nesvěřila.“ Když jsem nepromluvila, vzdychl. „Pojď ke mně.“ Udělala jsem ostražitý krok vpřed. Chytil mě za ruku a obemkl ji svými prsty. Unikl mi úlevný povzdech; a náhle jsem klečela na kolenou s hlavou u něj na klíně a on mi položil ruce do vlasů a zašeptal: „Vím, že je to má vina. Bylas bezbranná, provdaná za toho hulváta, a já tě nechal, aby ses bránila sama. Jako holubice předhozená vlkům.“ „Papá…“ „Ne. Neomlouvej mě. Jsem starý blázen. Nechtěl jsem to vidět. Nechtěl jsem věřit, že je Juan jiný než dokonalý. Vždycky jsem o něm měl to nejlepší mínění. Věděl jsem, že postrádá nadání, jehož se tobě a Cesarovi dostalo vrchovatou měrou, ale právě tím mi byl tak drahý. On… mi připomínal mě, můj vlastní boj, když jsem byl mladý a snažil se najít si své místo v tomhle zkaženém světě. Jenže Juan nebyl jako já; neměl vlohy pro nic

kromě vlastního potěšení. Přesto jsem mu dal, co jsem mohl, myslel jsem si, že se změní. Navzdory rozčarování jsem věřil, že se za čas stane tím, kým bych si přál, aby byl.“ Tohle jsem netušila; nikdy mě ani na okamžik nenapadlo, že ona odzbrojující láska, jíž papá Juana zahrnuje, pramení z tajných očekávání, jež jeho syn nikdy nemohl naplnit. Vysvětlovalo to, proč dával Juanovi přednost před Cesarem, čímž neúmyslně rozpoutal jejich nepřátelství. Cesare byl vždy jeho rapírem, silný a schopný, skutečný Brogia skrz naskrz, zatímco můj zesnulý bratr – byl jako neohrabaná sekera, již se papá marně pokoušel vybrousit ke svým přemrštěným standardům. Pohladila jsem jej po tváři. Byla hrubá, pokrytá strništěm, jako by břitvu neviděla celé dny. „Papá, nemohl jste to vědět. Nikdo nemohl. Nedávám vám to za vinu. Vlastně už to nevyčítám ani jemu.“ Otec potlačil vzlyk. Vstala jsem a objala ho. „Papá, neplačte, prosím. Nesnesu, když pláčete.“ Cítila jsem pod vlněnou tunikou jeho vystupující lopatky; znepokojivě pohubl. Veškeré obavy z jeho záměrů, jež jsem chovala, roztály. „Je po všem, papá. A mé dítě, váš vnuk – je tak nádherný. Zrovna jako vy.“ Odfrkl si přes slzy. „Doufám, že ne. Já rozhodně nejsem krásný, nikdy jsem nebyl.“ „Pro mě ano.“ Odtáhla jsem se. „Chcete ho vidět?“ Přikývl, ale když jsem se otočila a chtěla dojít pro syna, zadržel mě: „Než mi ho přineseš, musíme uzavřít dohodu.“ Znehybněla jsem. „Pověděla jsi Vannozze, že se chceš chlapce vzdát. Je to stále tvé přání?“ Otočila jsem se k němu a tiše odpověděla: „Ne, chtěla bych si ho nechat.“ Zmlkl. Cosi v jeho očích ztvrdlo, jako v minulosti, když jsem po něm žádala, co mi nebyl ochoten dát. „Jsem jeho matka, papá. Patří přece ke mně.“ „To patří, dítě by vždycky mělo být u matky. Ale jistě chápeš, že je to nemožné.“ Zvedl ruku a zarazil mé námitky. „Farfal-

300

301



princezna

lina, nech mě dopovědět. Nepřišel jsem tě napomínat. Ani neříkám, že ho víckrát nesmíš vidět nebo nepatřit do jeho života, ale nemůžeme dovolit, aby se o něm svět dozvěděl pravdu, ne kvůli tobě, ale ani kvůli němu.“ „Vždyť je to můj syn. Je… je pro mě vším.“ „A oba víme, kdo je jeho otec.“ Sledoval, jak se pokouším ovládnout. „Mysli na svou budoucnost. Není ti ještě ani osmnáct. Máš před sebou celý život. S boží pomocí porodíš další děti. Obětovala bys vše, nechala se ocejchovat na zbytek svých dnů?“ Odmlčel se, jeho tón zjihl, byť mi jeho slova obtáčela kolem hrdla neviditelnou smyčku. „Anulovali jsme tvé manželství, před celým světem jsme tě prohlásili pannou. Chceš oznámit, že jsem já, nejvyšší pontifik, lhal? Nikdy bychom to nepřežili. Byl by to náš konec – tvůj, můj i Cesarův. I tvého syna.“ Nemohla jsem se ani nadechnout. Nedokázala jsem si představit, že bych se syna vzdala, za žádných okolností. Při představě, že bych ho neviděla každý den, necítila jeho mléčnou vůni a neslyšela jeho pláč, jsem měla sto chutí vzít své dítě, uprchnout z Říma a nikdy se nevrátit. „Je mi to jedno. Když budu muset, obětuji vše. Mohu odejít, žít na venkově. Ale, prosím, papá, neberte mi ho.“ Z očí mi vyhrkly slzy. „Nepřežila bych to. On je vše, co mám.“ „Ale no tak, no tak.“ Semkl ruce, i jemu se leskly oči. „Nemusíš svého syna obětovat, stačí těch prvních několik let jeho života. Jen se nesmíš nazývat jeho matkou. Jsem připraven uzavřít s tebou dohodu – prospěje tobě i dítěti, pokud mě poslechneš.“ Bojovala jsem s nutkáním utéct, vrhnout se do přeplněných ulic, kde bych se mohla ztratit: další anonymní žena s dítětem. Přesto jsem si uvědomovala, jak je to naivní. Neměla jsem nic. Vše, co mi patřilo, jsem získala díky své rodině. Jak bych přežila v krutém světě, do nějž jsem nikdy ani nevkročila jinak, než že jsem vystoupila z čalouněných nosítek obklopených strážemi? Abych vyhověla srdci, musela bych riskovat život svého syna.

„Dohodu?“ zopakovala jsem. „Ano.“ Smutek v jeho tváři vystřídal zápal, jenž jsem vždy tak obdivovala. Otec byl dychtivý jako vždy, když měl v jakémkoli směru vyjednávat. Nedokázal by uniknout před politikem v sobě, ani kdyby mu to přikazoval sám Bůh. „Prohlásíme, že je to mé dítě,“ pravil, „plod nešťastné indiskrétnosti. Sepíši oficiální bulu, v níž jej prohlásím za svého a jako matku uvedu neprovdanou ženu, která kvůli své pověsti musí zůstat v utajení. Bude svěřen do Vannozziny péče; postará se o jeho výchovu.“ Neušlo mu, jak se tvářím. „Uvědomuji si, že s matkou nevycházíte, ale jistě se obě shodnete, že tvůj syn musí vyrůstat s vědomím, že v jeho žilách koluje krev Borgiů. Nikdy nesmí vyjít najevo, kdo jej ve skutečnosti zplodil. Dítě tak strašného hříchu: poskvrna by na něm ulpěla navždy.“ Vše ve mně se vzpouzelo. Mé dítě má vychovávat matka po tom, jak se chovala ke mně? Bylo to nepřijatelné. „Můžeš ho navštěvovat,“ dodal papá, „samozřejmě rozumně, s nejvyšší diskrétností. Bude tě milovat – jako svou krásnou sestru. A bude mít bratry, k nimž může vzhlížet – Cesara a Gioffreho –, kteří ho naučí, jak být mužem. Mohu ti zaručit, že mu nebude nic scházet.“ „Kromě pravdy,“ zašeptala jsem. Ztěžka vzdychl. „Jak by mu mohla prospět? My pravdu známe. Nestačí to? Tento svět ji nikdy nepochopí. Využili by ho, aby se nám dostali na kobylku. Ty a tvůj syn byste se stali živoucím důkazem našeho zla. Vím, co dokáže způsobit pravda. Tuhle si musíme nechat pro sebe.“ Neodpověděla jsem hned. Ticho mezi námi se táhlo. Nechtěla jsem, aby to vypadalo, že jsem kapitulovala úmyslně. Uvědomovala jsem si, že je to skutečně jediná možnost, pokud se nechci ocitnout ve vypjatém souboji vůlí s mým otcem, v němž bych jistě prohrála. V hloubi duše jsem cítila, byť to ve mně vyvolávalo nezměrnou bolest, že to je nejlepší i pro mého syna. Měl by privilegia, stal by se princem naší domácnosti, víc bych mu přát ani nemohla. Přesto jsem váhala, neochotná pod-

302

303


volit se. Chtěla jsem, aby papá pochopil, že již nejsem ta dívka dychtící udělat cokoli, oč mě požádá. Nakonec jsem svolila. „Pod jednou podmínkou: pokud mu jakkoli ublíží, musí být vrácen mně. Pak bude žít se mnou, a pravda ať jde k čertu.“ „Přirozeně. Ale to se nestane. Je jejím vnukem. Pro Vannozzu to znamená vše. La familia es nuestra sangre. Rodina je naše krev. Nic není důležitější.“ Odolala jsem hořkému úsměvu. „V tom případě dovol, abych ti ho přinesla ukázat.“ Když jsem se vrátila v náručí s nemluvnětem, čiperném a hladovém po probuzení, papá vstal v němém úžasu. Nejprve se zdál nejistý, když jsem mu kopající uzlíček vložila do náruče, ale vzápětí zvítězil instinkt a jeho velké žilnaté ruce objaly to drobné tělíčko, bolest v jeho tváři vystřídala radost, takže znovu připomínal onoho nezlomného muže, jehož nemohla porazit žádná tragédie ani selhání. „Takový dar,“ vydechl. „Vnuk Borgiů. Jak ho pojmenujeme?“ „Rodrigo,“ odvětila jsem tiše, jako bych odpověď dávno nosila v sobě. „Chtěla bych ho pojmenovat po tobě, papá.“


princezna

Do svého paláce jsem se vrátila na jaře. Nicola s Murillou mě radostně vítaly doma. Nábytek v mých komnatách byl naleštěn lněným olejem, každá váza i krb přetékaly zelení. Dokonce i můj odtažitý Arancino naříkavě mňoukal a točil se mi kolem kotníků, dokud jsem jej nezvedla do náruče. Zatímco spokojeně předl, rozhlížela jsem se po svých pokojích. Zneklidňovaly mě, všechen ten pořádek, jako bych si jen na chvíli odskočila ven nadýchat se vzduchu. Nikdo by nepoznal, že jsem tu téměř rok nebyla, přitom já se za tu dobu tolik změnila. Jak bych se mohla znovu stát dívkou, která tančí po svém paláci, zamilovaná do svého místa v životě, aniž by tušila, jaké strasti ji čekají?

Zdálo se mi, jako bych sem už nepatřila. A čekaly mě další nepříjemnosti, jež bylo třeba překonat: nadcházející návrat do společnosti. Ačkoli mé tajemství bylo dobře střeženo, všude se bude spekulovat o zrušení manželství a všichni mě budou sledovat, papežovu dceru, která utekla a na celé měsíce se skryla, zatímco její manželství bylo prohlášeno za neplatné. Přesto se mi ulevilo, že jsem opustila střídmou slupku kláštera. První koupel jsem si užila: ležela jsem ve vodě celé hodiny, až mi zkrabatěla kůže na prstech a Pantalisea se zlobila, že si vysuším pleť. „Co lidé řeknou, když budete vypadat jako vysušená švestka?“ „Že jsem alespoň čistá.“ Nicola s Murillou se zachichotaly. „A stále panna. Panny jsou nekonečně svěží. Navíc,“ dodala jsem a naklonila se k ní, „snad bys to měla být ty, kdo se strachuje o svůj vzhled, po všech těch dostaveníčkách s naším galantním Perottem.“ Nicola vyprskla smíchy; Pantalisea se pokusila tvářit pobouřeně, ale nepovedlo se jí to. Místo toho zčervenala, popadla mokré ručníky a opustila místnost. Murilla poznamenala: „Stýskalo se nám i po ní, má paní, ačkoli je to divné.“ „A mně po vás.“ Objala jsem tu drobnou osůbku a zatočila se s ní, až vypískla. Mé dámy, shromážděné venku před koupelnou, pospíchaly šířit, že Madonna Lucrezia, která se právě vrátila z kláštera, kam vstoupila, protože ji opustil impotentní manžel, je v nejlepší náladě. Smích byl léčivý, společnost mých důvěryhodných dam mě utěšovala, když jsem však večer osaměla, přitiskla jsem pokaždé tvář do polštáře, abych utlumila vzlyky, a plakala jsem pro malého Rodriga. Jeho ztráta se mi natrvalo vryla do duše. Předala jsem jej matce před klášterem uprostřed noci. Vzala jej do náruče a chtěla odejít, ale chytila jsem ji za paži. „Možná přestane pít mléko. Je zvyklý na mě, ne na kojnou, a…“ Břitce se zasmála. „Porodila jsem šest dětí, z toho čtyři tvému otci. Myslím, že už vím, jak se o ně postarat.“

304

305



princezna

Než jsem mohla vznést požadavek, aby mi dítě vrátila, což jsem chtěla udělat, nastoupila do nosítek a zmizela, nechala mě tam s rozčilenými slzami v očích. „Je jeho babička, bude ho střežit jako jestřáb,“ opakovala mi Pantalisea naši poslední noc v San Sistu, když jsme čekaly na doprovod z Vatikánu. Chtěla jsem tomu věřit. Přesto jsem během následujících týdnů v Santa Maria in Portico vysílala Pantaliseu do domu své matky na Esquiline pod nejrůznějšími chatrnými záminkami a nutila ji, aby pro mě špehovala, dokud Vannozza její návštěvy nezarazila se vzkazem: „Pověz mé dceři, že jestli má takovou starost, ať se přijde podívat sama. Jinak budu vděčná, když přestane posílat druhé, aby se pletli do mých věcí. Jak vidíš, dítě tloustne jako biskup. Pověz jí, že jeden prs chutná stejně jako kterýkoli jiný a že ji vůbec nepostrádá.“ Pantalisea se dívala stranou, když mi její vzkaz tlumočila, byla rozpačitá, ale potvrdila, že můj syn skutečně působí zdravě a spokojeně. Vadilo mi pomyšlení, že na mě tak snadno zapomněl, ale utěšovalo mě, že uvykl změně. Mohla jsem v podstatě kdykoli vyklouznout a jít se na něj podívat; v úskocích jsem se zdokonalila. Ale jakmile jsem se rozhodla, couvla jsem. Bála jsem se, že kdybych ho znovu spatřila, nic by mi nezabránilo vzít si ho zpět. Proto jsem po nocích plakala a přes den se usmívala, a zatím se zpráva o mém návratu šířila a já byla zavalena pozvánkami na večeře s urozenými rodinami. Každé ráno na mě čekaly další podobné nabídky. Nechápala jsem to, dokud mě nenavštívila Sancia. Nedávno se s Gioffrem vrátili z dvouměsíční návštěvy Neapole a ona vpadla do mých komnat oděná v zeleném sametu, jež dával vyniknout barvě jejích očí, s halasným „Cara mia!“, Vzápětí se však zarazila. „Jste to vy? Skoro tomu nemohu uvěřit.“ Šla jsem ji obejmout. Podržela mě dál od sebe a prohlížela si mě. Pantalisea za mnou zakašlala. Náhle jsem si uvědomila,

jak moc jsem se změnila: přišla jsem o dívčí štíhlost, boky jsem měla oblejší a ňadra plnější – stále jsem si je musela podvazovat, abych si ulevila při bolestivém vysoušení mléka. Sancii, která mě neviděla mnoho měsíců, jsem musela připadat dočista jiná. „Vy jste ale dospěla,“ pronesla téměř zděšeně. Přimhouřila oči. „Pokud je tohle výsledek, měla by útočiště v klášteře čas od času vyhledat každá žena.“ Můj smích mi zněl příliš křiklavě. „Přeháníte.“ Na oplátku jsem si prohlédla ji. „A vy jste stejně krásná jako vždy.“ Ihned pookřála jako pokaždé, když jí někdo složil kompliment. „Láska může být stejně prospěšná jako klášter – a je mnohem příjemnější.“ Zavěsila se do mého rámě. „Musíte mi všechno vyprávět. Byla jsem starostmi bez sebe, když jste zmizela. A když pak našli Juana mrtvého…“ Její pokus o truchlivý tón selhal. „Chtěla jsem vám napsat, ale nedovolili mi to.“ Střelila výhrůžným pohledem po Pantalisee. „Žádala jsem o zprávy o vás každý den od té doby, co jste měla tu hroznou horečku. Snad vám o tom řekli?“ „Řekli. Děkuji.“ Dotáhla jsem ji ke dveřím. „A všechno vám povím, slibuji, jen si teď musím odpočinout před dnešní slavnostní večeří a…“ „No jistě! Dnes večer přijdou úplně všichni, aby vás uvítali.“ Zamračila jsem se. „Všichni? Bylo mi řečeno, že to bude večeře s papá a několika šlechtici.“ „S několika šlechtici?“ Obrátila oči v sloup. „Snad přece víte, že každý šlechtic, který ještě není ženatý nebo na smrtelné posteli, nyní usiluje o vaši ruku.“ Nevěřícně jsem na ni zírala. Sancia pokračovala: „Jak byste o tom mohla neslyšet? Jeho Svatost odráží návrhy od té doby, co vešlo ve známost anulování. Stala se z vás nejžádoucnější nevěsta v Itálii. Jen se na to podívejme…“ Zvedla ruku a začala na prsteny obtěžkaných prstech odpočítávat jména. „Je tu Antonello Sanseverino, syn prince ze Salerna, ačkoli jeho rodina

306

307



princezna

během invaze stála na straně Francouzů. A Francesco Orsini, vévoda z Graviny, ovšem ten je moc starý. Ano, a také Ottaviano Riaro, syn vévodkyně z Forlí, jenomže to je ještě dítě; a Piombino z Appiani, ale je moc chudý, a…“ Zhnuseně jsem se odvrátila. „Copak?“ zeptala se Sancia. „Řekla jsem snad něco nevhodného?“ Pokusila jsem se o úsměv. „Já to vážně netušila.“ „To je vidět. Myslela jsem… nevadí, nezáleží na tom, co jsem myslela, očividně jsem se spletla. Ale vždyť vy jste zbledla jako smrt. Lucrezie, víte jistě, že nejste nemocná?“ Udělalo se mi slabo, musela jsem se posadit. Pantalisea mi přinesla pohár ředěného vína a mračila se na Sancii, ale ta si jí nevšímala a snesla se na čalouněnou stoličku opodál. Mávla rukou na mé dámy. „Nechte nás o samotě.“ Dámy se neochotně odebraly do předsíně – všechny až na Pantaliseu, která se postavila vedle mě. Sancia ji zpražila pohledem a řekla mi: „Přece vám muselo být jasné, že se od vás očekává, že se znovu vdáte?“ Sevřela jsem pohár. „Dio mio, vždyť jsem se sotva zbavila Giovanniho, byla jsem kvůli tomu celé měsíce zavřená v San Sistu, abych – abych nebyla na očích, dokud nepadne rozhodnutí o anulování,“ dodala jsem spěšně, znepokojená Sanciiným dychtivým výrazem. „A nedávno mi zabili bratra, ještě jsem se z toho nevzpamatovala. Nemohu v takovém okamžiku uvažovat o dalším sňatku.“ „To skutečně ne,“ pronesla Sancia, jako by mé lamentování nic neznamenalo, „ovšem Jeho Svatost je povinna uvažovat místo vás.“ Varovně se ohlédla na Pantaliseu. „A ačkoli to musí zůstat jen mezi námi, mám z dobrých zdrojů, že se Cesare chystá podat kurii žádost o vyvázání ze své přísahy. Juan zemřel a Řím zoufale potřebuje někoho, kdo by hájil území Svatého stolce v Romagni, kde se ti hašteřiví baroni nadále vzpouzejí papežské autoritě. Kdyby bylo po jejich, vtrhli by nám sem Francouzi znovu, když Karel Osmý zemřel. Nezane-

chal po sobě přímého dědice, proto na trůn dosedne jeho bratranec jako Ludvík Dvanáctý…“ Její hlas slábl. Stále mluvila, ale já stěží vnímala zprávu o tom, že je Karel Francouzský, který nám způsobil tolik utrpení, po smrti. Myslela jsem jedině na to, že se Cesarovi konečně podařilo dosáhnout toho, oč celé ty roky usiloval. Juanova smrt jej zbavila okovů. Nyní může odložit nenáviděný šarlat a ujmout se naší obrany, protože prázdné místo gonfaloniera dokáže zaplnit jedině on. „Posloucháte mě vůbec?“ obořila se na mě Sancia. „Odpusťte, co jste říkala?“ „Že chce král Ludvík dobít Milán. Usiluje také o anulování svého sňatku, protože Karlova královna Anna Bretoňská je nyní vdova. Ludvíkova manželka Jeanne je podle všeho domácká a zbožná, navíc neplodná, takže se hodí jedině do kláštera.“ V hlavě mi vířily myšlenky; stěží jsem dokázala vstřebat tuhle změť událostí, natož si představit, jak mě ovlivní. Sancia dupla nohou. „Chápete, co to znamená? Jakmile Cesare nebude kardinálem, musí získat titul… Ale gandijské vévodství patří Juanovu synovi ve Španělsku a jeho matka bojuje za synova práva jako lvice. Dokonce Cesara obvinila, že má ve smrti vašeho bratra prsty!“ Dramaticky se odmlčela a sledovala mou reakci. V ústech mi vyschlo. Nechtěla jsem slyšet nic víc, přála jsem si, aby odešla, přestože jsem ji měla ráda. Nechtěla jsem myslet na to, že mi papá zabránil vychovávat syna proto, že už na mě čeká další manžel, byť mě Juan i Cesare varovali, že takový bude můj osud. „Jeho Svatost podobné nactiutrhání pochopitelně nestrpí,“ pokračovala Sancia, protože pokud šlo o klevety, nic ji nemohlo odradit. „Váš otec poslal do Španělska zmocněnce, který vdovu a její obvinění odsoudil. Avšak Jejich katolická Veličenstva se usnesla, že vévodství musí získat její syn, a nikdo s tím nic nenadělá. Nepřipadá vám zvláštní, že Svatý otec

308

309



princezna

také nařídil zastavit vyšetřování Juanovy vraždy? Stále přísahá pomstu, ale jak jí chce dosáhnout, pokud se vrahové nikdy nenajdou? V každém případě,“ vzdychla, očividně nečekala, že jí odpovím, „bude Cesare potřebovat odpovídající manželku, jakmile bude zproštěn přísahy. A vyhověním žádosti francouzského krále o anulování jeho sňatku si Ludvíka zavážeme, což se bude Cesarovi jen hodit.“ Konečně jsem pochopila, že její brebentění sleduje určitý záměr. „Má… již něco v plánu?“ Ale než jsem dopověděla, bylo mi jasné, že Cesare pochopitelně plány má. Copak je někdy neměl? „No jistě. Hodlá si vzít mě.“ Nastalo napjaté ticho. Než jsem nalezla vhodná slova, Pantalisea rozhodila znechuceně rukama. „Nemyslím, že by pan Cesare klesl tak hluboko.“ Sancia se na ni otočila. „Jak se opovažuješ!“ Křečovitě jsem sevřela područky křesla a vykázala Pantaliseu z komnaty. „Měla byste ji propustit,“ prskla Sancia. „Je to coura, co si o sobě moc myslí. Kdyby to byla má služebnice, nechala bych ji zbičovat.“ Krotila jsem se, protože Sancia si na svém postavení velmi zakládala. „Je to velmi důvěryhodná dáma, ale ujišťuji vás, že ji za tento projev pokárám.“ Sancia se mračila a já si uvědomila, že i s ní se odehrála změna – možná ne tak výrazná jako u mě, přesto ji nějakým nepopsatelným způsobem zatvrdila. „Jak by si vás Cesare mohl vzít,“ nadhodila jsem, „když jste vdaná za Gioffreho?“ Odvrátila oči a začala mimoděk tahat za výšivku na sukních. „Gioffre mi nemůže být manželem. Je… je moc mladý. Cesare mě miluje. Řekl mi to, když jsme byli v Neapoli.“ „Ano?“ Nepřekvapovalo mě, že si ji vzal znovu do postele, byť to v souvislosti s Juanovou smrtí působilo otrle. Ale Cesare netruchlil. Nikdy netruchlil. Zaznamenala jsem však v jejím

prohlášení i nejistotu. Tohle byla ta změna, již jsem postřehla: tvářila se sebevědomě a suverénně, aby zamaskovala svou zranitelnost. Sancia neapolská, siréna svého dvora, se zamilovala. Cítí to Cesare stejně? Ráda bych tomu věřila, ale nemohla jsem. Můj bratr v životě miloval jen dvě osoby: papá a mě. Nepostřehla jsem žádné známky, že by pro něj Sancia znamenala víc než společnici do postele, již už jednou odložil a nepochybně odloží znovu, až se mu to bude hodit. „Možná byste ohledně Cesara měla být opatrná,“ doporučila jsem jí jemně. „Často slibuje, co nemůže splnit.“ Sancia vzdorně napřímila ramena. „Tento slib dodrží. Říkal mi, že by pohnul zemí i nebesy, abych se stala jeho ženou a aby ochránil Neapol před Francouzi, ačkoli si nemyslím, že by něco z toho vyžadovalo takové úsilí. Jeho Svatost má nyní Francii na své straně, a pokud jde o mé manželství s Gioffrem, inu, Jeho Svatost přece dokázala to vaše s Giovannim zrušit poměrně snadno, nebo ne?“ Musela jsem potlačit náhlé nutkání rozesmát se. Myslí si, že to bylo snadné? Věří, že anulování stálo papá jen máchnutí brkem? Ale proč by neměla? Každému, kdo neznal nechutné podrobnosti, to muselo připadat jako nejjednodušší věc na světě. „Nešlo to tak snadno, jak si myslíte,“ upozornila jsem ji. Celá schlípla, proto jsem rychle dodala: „Ale u vás možná půjde.“ Pohladila jsem ji po ruce. „Mám z vás radost, opravdu. Z vás a Cesara. Ale teď se musím omluvit, vždyť si potřebuji před večeří odpočinout, pokud, jak říkáte, mám bavit polovinu Itálie. Nebude vám to vadit?“ „Ne, jistěže ne. Náročný večer, když se na vás budou snažit zapůsobit všichni ti vyslanci, které poslali nápadníci.“ Políbila mě na tvář a zamířila ke dveřím. „Vida, málem jsem zapomněla. Je tu ještě jeden, který usiluje o vaši ruku.“ Přinutila jsem se k širokému úsměvu, ale zdálo se mi, že už nesnesu jméno dalšího cizince. „Tak ať pro mě zůstane překvapením,“ slyšela jsem se říkat.

310

311


„To jistě bude.“ Otevřela dveře. „Vrátím se, až si odpočinete. A jestli je ta coura vaše nejvěrnější dáma, budete potřebovat mou pomoc při výběru vhodných šatů. Pantalisea se obléká jako venkovanka.“


princezna

Sala dei Pontefici byla k prasknutí plná, vzduch uvnitř téměř nedýchatelný, k čemuž přispíval i kouř z mnoha svícnů a tepaných lustrů. Seděla jsem pod pódiem na polstrované stoličce a sledovala promenádu dvořanů, velvyslanců a šlechticů. Papá procházel sálem, upíjel z poháru a za ním chodilo páže s karafou. Znepokojovalo mě vidět ho tak; od Juanovy smrti moc pil, přitom dříve vždy vykazoval zdrženlivost. Dnes večer byl očividně opilý, žoviálně rozhazoval rukama jako shovívavý Bakchus, který volá na různé vyslance a vodí je k pódiu, aby mě pozdravili. Seděla jsem strnule a s napjatým úsměvem jim oplácela komplimenty. Sancia měla pravdu. Okukovali mě jako tele na trhu. „Netvařte se tak zhrzeně,“ zamumlala vedle mě. Vzala si karmínové šaty s odhalenými rameny. „Říkala jsem vám, abyste se nebála. Všechno je to jen podívaná. Nikdo z nich nemá dostatečnou prestiž, aby mohl získat vaši ruku.“ Chtěla jsem namítnout, že potom nevidím důvod k takovému mumraji, když se v sále náhle objevil Cesare a zamířil přímo k nám. Neviděla jsem ho od návratu z Neapole. Vypadal zdravě, černé kalhoty a dublet obepínaly jeho tělo jako hedvábná kůže. Na prsou měl stříbrný řetěz s granáty. Musel být dostatečně sebejistý, když při takové příležitosti odložil oficiální roucho, vždyť ještě nebyl zproštěn přísahy. Poprvé za celý večer jsem cítila upřímnou radost – dokud nebyl tak blízko, abych viděla, jak se tváří. Oči mu plály. „Kde je?“ Michelotto, který mu byl v patách, se zastavil a vysekl poklonu směrem ke mně. Kupodivu mě zamrazilo.

Sancia pronesla: „Můj pane, copak je toto způsob, jak svou sestru pozdravit po tak dlouhé odluce?“ Cesare zaťal zuby a ohlédl se k papá, jenž právě rozmlouval s jedním velvyslancem. „Nemám čas na hrátky. Kde je? Pověz mi to.“ „Ale, ale, taková netrpělivost.“ Sancia se otočila ke mně. „Lucrezie, kam se poděla ta vaše namyšlená služebná? Ve vašem paláci zjevně není.“ „Pantalisea?“ Zamračila jsem se. „Řekla jsem jí, že ji dnes večer nebudu potřebovat. Požádala mě, jestli smí jít na procházku do zahrad a…“ Cesare se otočil a začal se prodírat davem zpět ke dveřím. Sledovala jsem ho pohledem. Srdce se mi rozbušilo. Když jsem se zvedla a chtěla jít za ním, Sancia mi naléhavě pošeptala: „Nesmíte do toho zasahovat. Nechte svého bratra vykonat, co je třeba.“ Z druhé strany sálu se ozval smích papá; zněl zvláštně nepřirozeně, až mě zamrazilo. „Zasahovat?“ opáčila jsem rozčileně. „O čem to mluvíte?“ V tu chvíli mi papá pokynul. „Lucrezie, pojď pozdravit Jeho Excelenci Signora Capella z Benátek.“ Ukázal na elegantního Benátčana, který se poklonil. „Běžte.“ Sancia mě postrčila vpřed. Klopýtla jsem o lem šatů, došla k otci a zůstala stát vedle něj. Soustředila jsem se na velvyslance, přesto jsem téměř nevnímala, co říká. Po pro mě nekonečně dlouhé době se znovu uklonil a papá jej vedl pryč. Blesklo mi hlavou, že mě to mělo jen rozptýlit. Když jsem se rozhlédla po sala, Cesara jsem nikde neviděla. Nemám čas na hrátky. Kde je? Zaplavila mě úzkost. Začala jsem se proplétat mezi hosty ke dveřím ze sálu, usmívala jsem se a odrážela otázky okázale vystrojených matron a jejich podnapilých manželů, obcházela kardinály a biskupy. Sotva jsem se dostala ke dveřím, někdo mě zatahal za rukáv. Byla to Sancia, celá zadýchaná. „Říkala jsem vám, abyste do toho nezasahovala,“ naléhala, ale hlas se jí chvěl, jako by se bála, že mě nedostihne včas.

312

313



princezna

„Povězte mi, oč jde. Proč Cesare hledá mé sloužící?“ „Sloužící ne.“ Rychle se ohlédla, což jen znásobilo mé obavy, až jsem měla pocit, že ze mě těsný živůtek vymáčkl všechen vzduch. „Hledá jen jedinou.“ „Ano, Pantaliseu… Proto, že vás dnes urazila v mých komnatách? Upřímně, Sancie, to snad nebyl takový prohřešek, abyste si stěžovala Cesarovi a chtěla po něm…“ „Nebuďte hloupá,“ zašeptala. „Tady jde o vás. Musejí chránit vás a vašeho syna.“ Strnula jsem. Sancia se znovu rozhlédla – hledala, jestli ji někdo neposlouchá. „Lucrezie, nemyslete si, že jste mě oklamala. Zbytek Říma možná, ale mě ne. Na to vás znám moc dobře. Proč byste jinak uprchla do kláštera na devět měsíců? Ačkoli vám musím poblahopřát k tomu vystoupení před kurií. Pantalisea musí být s jehlou velmi zručná, když dokázala tak dokonale zamaskovat vaše břicho.“ Odmlčela se. „Škoda… Ale ví toho příliš. Byla v klášteře s vámi.“ V duchu jsem slyšela slova svého otce – vím, co dokáže pravda – a okamžitě jsem se otočila k chodbě vedoucí do zahrad. Sancia mě popadla za ruku a přitáhla k sobě. „Copak jste se ještě nepoučila, že vše, co děláme, něco stojí? Chystají vám nový sňatek. Nikdo se o vašem tajemství nesmí dozvědět. Nikdo, rozumíte?“ „Ne,“ bránila jsem se, „ona to nepoví živé duši. Dříve by zemřela, než by mě zradila.“ Jakmile jsem to vyslovila, popadla mě hrůza. Stiskla jsem Sancii ruku. „Musíme to zastavit. Nesmíme mu tohle dovolit!“ Kousla se do rtu. „Jako by se stalo. Byl odhodlaný…“ Odstrčila jsem ji, vykasala si těžké sukně a rozběhla se chodbou, až mě pálilo na plicích. Vchod do zahrad zel přímo přede mnou, osvícený pochodněmi. Vzduch byl vlhký, obtěžkaný vůní jasmínu. Byla nádherná noc; v tak krásnou noc se nemůže stát nic zlého, myslela jsem si jako v mrákotách, a vzpomněla si, jak jsem Cesara následovala do zahrady ten večer, kdy papá pořádal hostinu na oslavu nástupu do papežského úřadu, jak jsme tančili ve světle měsíce…

Vzduch prořízl výkřik. Zatočila jsem doleva k vrbám sklánějícím se nad zchátralým sousoším a zahlédla pohyb. Každý oblázek na cestě mě bodal přes tenké podrážky střevíců. Vycítila jsem cosi strašlivého a snažila se zrychlit, šaty mě tížily jako kámen, měla jsem strach, že než se dostanu ke stromům, upadnu. Ze tmy se vynořil Cesare, za ním se z dřepu zvedal Michelotto; v rukou se mu zalesklo cosi tenkého a napnutého – drát. Náhle jsem zkameněla, nedokázala jsem udělat jediný další krok. I Cesare se zarazil, když mě spatřil, na jeho nehybnou postavu dopadalo světlo pochodní. Pak pomalu vykročil a jak se blížil, světlo se odráželo od rudých granátů na jeho krku. Vypadal přesně jako v sále. Na rukou ani na šatech neměl krev, ačkoli byla příliš velká tma, abych si byla jistá. Úlevou mi podklesla kolena. Byla bych se svezla na pěšinu, kdyby nepřiskočil a nechytil mě kolem pasu. „Neměla bys tu být,“ řekl a já cítila jeho pot, výrazné pižmo, a všimla jsem si, že má dublet vepředu roztržený, jako by se jej někdo pokusil zachytit a… „Ne.“ Začala jsem se mu vzpouzet a udeřila jsem ho do prsou. „Chci to vidět.“ Znovu jsem ho uhodila, tentokrát silněji. „Chci vidět, cos udělal.“ Ale nebylo třeba. Přišla jsem pozdě. Má Pantalisea již byla mrtvá. „Nesmíš,“ řekl téměř lítostivě. „Věř mi, Lucío.“ „Dobrý Bože.“ Přitiskla jsem si dlaně na ústa a odskočila od jeho pohledné tváře, která mě pozorovala. „Proč? Proč jsi to udělal?“ „Neměl jsem na vybranou. Jinak by papá poslal někoho jiného. Takhle aspoň netrpěli. S garotou je to rychlé, téměř bezbolestné.“ Jako Džem. Uškrtil Pantaliseu stejně jako toho Turka. Rostla ve mně bezbřehá hrůza, tak nesnesitelná, že jsem si nejprve ani neuvědomila, že použil množné číslo – dokud neřekl: „Tvá služebná a Perotto věděli příliš mnoho.“ Vyrazila jsem ze sebe

314

315



princezna

přiškrcený nářek a klopýtala po pěšině pryč. Dohnal mě a chytil za paži. „Lucrezie, podívej se na mě.“ Pomalu jsem zvedla oči. Byl to stále můj bratr Cesare, ale v tom okamžiku jsem před sebou viděla někoho cizího – cizího a zlého. Noční můra, z níž není úniku. „,Museli jsme je umlčet,“ naléhal. „Řím bude nejspíš spekulovat, proč jsi tak dlouho zůstala v klášteře; asi nikdo neuvěří, že ses stáhla do ústraní, protože tě Giovanni opustil – jenomže jedině ona to věděla jistě. Byla u porodu. Mimo klášter se scházela s Perottem; jistě mu řekla o dítěti – a kdo je zplodil. Svěřila ses jí, je to tak? Povědělas jí všechno.“ „Ale vždyť Perotto je oblíbený sluha našeho papá! Nikdy by…“ Cesare mě přerušil. „Už jsem ti řekl, že mi papá nedal na vybranou.“ „Nedal na vybranou?“ vykřikla jsem. „Tys je zabil!“ Trhl sebou. „Udělal jsem to pro tebe. Můžeš mě nenávidět, jestli musíš; urážej mě, dávej mi to za vinu, pokud to uleví tvému svědomí, ale bylo to pro tebe. Teď už to ví jen naše rodina.“ „Sancia do rodiny nepatří.“ Po tvářích se mi řinuly slzy. „A ví to. Řekla mi to. Musí zemřít i ona? Mám ti ji sem přivést, abys ji mohl umlčet garotou?“ „Sancia do rodiny patří: je provdaná za Gioffreho. Navíc nemůžeme ohrozit neapolskou princeznu. Zeptala se papá na tvůj pobyt v San Sistu; uhodla, proč jsi tam šla, proto jsme považovali ze nejlepší dítě přiznat. Jinak by se nikdy nepřestala vyptávat a hledat odpovědi. Ale víc neví. Nemá tušení, kdo byl jeho otec, a silně ti doporučujeme, aby to tak zůstalo.“ „Doporučujeme?“ Vytrhla jsem se mu. „I když jde o stejnou neapolskou princeznu, která si má brzy vzít tebe?“ V jeho tváři se zračilo překvapení. „Ano. I to mi pověděla. Chceš se vyvázat z církve a oženit se s ní, protože potřebuješ nový titul – titul prince ze Squillace, který patří našemu bratrovi.“ „Lucío,“ řekl váhavě, „nesmíš věřit všemu, co slyšíš…“

Hystericky jsem se rozesmála, plná vzteku. „To pověz Římu! Pověz to každému, kdo se dohaduje, proč jsem tak dlouho zůstávala v klášteře. Rozešli na všechna náměstí varování: běda těm, kdo se opováží ptát. Cesare Borgia umlčí každého, kdo proti nám řekne třeba jen slůvko.“ Zbledl a já cítila temné uspokojení. Chtěl mě znovu chytit za ruku, ale já ho odbyla: „Nesahej na mě. Nechci tě už nikdy vidět. Tohle jsi neměl. Nikdy ti to neodpustím.“ Otočila jsem se a slepě se vracela do paláce, nic kolem jsem nevnímala; jako ve snách jsem prošla mezi dvořany proudícími ze sala, Vatikánem přes pochodněmi osvětlené náměstí až ke svému paláci a po schodech do svých komnat. Mé dámy na mě čekaly. „Pantalisea se ještě nevrátila,“ oznamovala ustaraně Nicola. „Odešla před několika hodinami na schůzku s Perottem, ale nevrátila se.“ Beze slova jsem se odebrala do ložnice a zavřela za sebou. Teprve když jsem konečně osaměla, dovolila jsem žalu, aby mi vystoupal do hrdla. Nacpala jsem si pěst do úst a zakousla se do ní, až jsem na jazyku ucítila krev. Zabořila jsem tvář do dlaní a plakala, dokud jsem nevyplakala všechny slzy.

316

317

DVACÁTÁ OSMÁ KAPITOLA

D

ny utíkaly. Zůstávala jsem v ústraní ve svém paláci, kde se kolem mě točily Nicola s Murillou a pokoušely se mě rozptýlit ovocem, plátky solené šunky a manchego z Kastilska. Dokázala jsem sotva pozřít sousto. Pohubla jsem, propadla apatii, dychtivost vrátit se ke svému předchozímu životu se proměnila ve strašlivý klam, krutý trik osudu. Toužila jsem po poklidné rutině kláštera, kde jsem věděla, co mohu čekat,



princezna

a Pantalisea byla věčně po mém boku. Kdybych mohla, vrátila bych se tam, zřekla se všech světských radovánek a zavřela se uvnitř. Ale stále tu byl můj syn, nyní v matčině péči, a svět za mými dveřmi odmítal čekat. Do týdne se Sancia vrátila, aby mi ohlásila, že otec vyhnal kazatele Savonarolu z Florencie, nařídil jeho zatčení a upálení na hranici. Mlčky jsem seděla na židli, zatímco Sancia poslala mé dámy vyvětrat mi šaty a naleštit šperky a pak mi popisovala kazatelův strašný konec: byl nejprve natahován na strappado – na skřipec – a nucen zříci se svého kacířství, poté byl pověšen nad hranicí a upálen zaživa. Napůl jsem čekala, že zaslechnu, jak Pantalisea nedůtklivě podupává, znechuceně si odfrkává a tiše lamentuje nad frivolní princeznou, která má příliš mnoho volného času a žádné způsoby. Ale Pantaliseino tělo vylovili z Tibery, bylo zavázané v pytli. O několik dnů později vyplavila řekla poblíž břehu Perottovu mrtvolu. Zaplatila jsem za jejich pohřeb – Perotto skončil ve společném hrobě, zatímco Pantalisea byla pochována v blízkém kostele a papá odškodnil její rodinu. Nicola s Murillou byly zdrcené. Sancia nabídla vysvětlení, pověděla jim, že služebná a její milenec šli do města a přepadli je zloději. Chabé objasnění; Pantalisea neměla v povaze lehkomyslnost a nikdy by nešla po setmění ven, stejně tak by to Perotto, důvěrník mého otce, nikdy nedovolil. Mé dámy to přesto přijaly. Mnoho lidí zahynulo rukou násilníků a darebáků. Copak můj bratr Juan nezemřel podobně? Pokud násilí potkalo syna Jeho Svatosti, proč ne dva sloužící? Probrala jsem se, teprve když Sancia naléhala: „Pojďte, musíte se obléknout a jít ven. Vezmu vás k Vannozze. Udělá vám to dobře.“ Uvědomila jsem si, že v té hrůze posledních dnů jsem přestala postrádat své dítě. Strach, že v nějaké ošklivé části své duše viním i jeho – protože kdybych se ho zbavila po početí, jak navrhovala Pantalisea, mohla by ještě žít –, mě přinutil se

Sanciiným návrhem souhlasit. Zahalená v plášti jsem s ní šla do matčina domu. Synek si hrál na dece na Vanozzině krytém nádvoří. Byl nádherný, máchal kyprýma nožkama, fascinovaný tkanicemi na mém rukávu, tahal za ně, dokud se jedna neutrhla, vzápětí se ji pokusil strčit do úst. Vzedmul se ve mně smutek, vzpomněla jsem si, jak moc ho měla Pantalisea ráda. Byla bych se snad rozplakala, když jsem se nad ním skláněla, kdyby na mě Vannozzino napomenutí nedopadlo jako pěst. „Žádné slzy před malým Juanem. Vycítí tvůj zármutek.“ Otočila jsem se na ni. „Jmenuje se Rodrigo.“ Pokrčila rameny. „Změnila jsem mu jméno kvůli křtu. Od nynějška je jeho oficiální jméno Juan, nebo italsky Giovanni. Tvůj otec to dítě prohlásil za vlastní; nikdy by nepojmenoval parchanta po sobě, změnit mu jméno bylo nezbytné – stejně nezbytné jako ta nepříjemnost se služebnictvem. Ujišťuji tě, že z toho nikdo neměl radost, ale někdy musíme jednat proti vlastní přirozenosti, abychom ochránili ty, jež milujeme.“ Chvíli se na mě dívala, zatímco já mlčela jako zařezaná. „Už se stalo, víckrát o tom nebudeme mluvit.“ Aniž počkala na odpověď, vrátila se ke svým povinnostem a nechala mě ukolébat synka v náručí ke spánku. Poté jej ode mě převzala. Sancia byla cestou zpátky nezvykle zamlklá. Když jsem jí popřála dobrou noc, řekla tiše: „Nikdy jsem vás nechtěla zradit. Zaslechla jsem, jak Cesare mluví s tím svým sluhou s mrtvýma očima, s Michelottem. Pokoušela jsem se mu to rozmluvit, ale řekl, že se nemám plést do cizích věcí. Nařídil mi, abych vás v sále zaměstnala, zatímco je s Michelottem půjdou hledat. Neměla jste se to nikdy dozvědět. Měli zkrátka zmizet, později by se našla jejich těla, jako by šlo o náhodné přepadení.“ „Jenže já se to dozvěděla,“ vykřikla jsem. „Kdybyste mi to řekla, dokud byl čas, mohla jsem tomu zabránit. Místo toho jste mlčela, a oni jsou teď mrtví.“

318

319


Tvářila se zoufale. Chtěla jsem ji uklidnit, protože už jsem chápala, že bychom výsledek stejně změnit nemohly, leda bychom Pantaliseu s Perottem poslaly pryč z Říma, a i pak by si papá možná našel způsob. Ale neřekla jsem jí to; zradila mě, stejně jako papá a Cesare, proto jsem do svého paláce odešla sama.


princezna

O několik týdnů později jsem se procházela po cortile, neklidná a rozpolcená neochotou vrátit se do Vatikánu, když za mnou přišel Cesare. Neslyšela jsem jeho kroky. Jednu chvíli jsem byla sama a kopala do spadlých květů ovocných stromů v terakotových nádobách, a vzápětí jsem se otočila a spatřila ho stát v podloubí, stín mezi pilíři. Navzdory všemu mě pohled na něj dojal, byť jsem se přinutila tvářit lhostejně, když řekl: „Slyšel jsem, že odmítáš přijít k papá. Podle něj jsi mohla klidně zůstat v klášteře vzhledem k tomu, že máš v úmyslu žít tu zavřená jako jeptiška.“ „Překvapuje ho to? Nemělo by vzhledem k tomu, co ti nařídil udělat.“ Cesare udělal odmítavé gesto a přistoupil ke mně. Zvedla jsem ruku. „Pokud je to vše, cos mi přijel vyřídit, pak jsi své splnil a můžeš odejít.“ „Lucío,“ vydechl. Znehybněla jsem. „Lucío,“ opakoval a jako tmavý stín klesl přede mnou na kolena. „Odpusť mi, prosím tě. Udělám vše, oč požádáš, ale neodpírej mi svou lásku. Nesnesu to.“ Snažila jsem se odolat jeho prosbě, jeho přitažlivé blízkosti. Přísahala jsem si té strašlivé noci, že zašel za hranice mé schopnosti odpustit. Ulovil Pantaliseu a Perotta jako zvěř, zabil je přímo ve vatikánských zahradách, jeho poskoci svázali jejich mrtvoly a hodili je do Tibery. Nedokázala jsem si dát něco tak ohavného dohromady s bratrem, jehož jsem milovala, jehož jsem zbožňovala ještě více než otce. Stal se někým, koho jsem

neznala a nechtěla znát; a přece, když přede mnou klečel s hlavou sklopenou, zatoužila jsem pohladit jej po měděných kučerách, přiznat, že navzdory všemu, co se stalo, bych mu odepřít svou lásku nikdy nedokázala. „Neměl jsi to dělat,“ zašeptala jsem konečně. Zvedl oči. „Já vím…“ Nejistě se odmlčel. „Kéž bych to mohl změnit. Měl jsem přesvědčit papá k jinému řešení. Ale on byl tak odhodlaný…“ Mluvil, jako by mi rozbil hračku, ne surově zmařil dva životy. Odtáhla jsem se. Vstal, oprášil si kalhoty. Na chvíli jsem v něm viděla chlapce z dětství, chytrého, a přece v skrytu duše nejistého, vždy dychtivého vyplnit všechna otcova přání, získat si uznání, jímž papá zahrnoval Juana. Papá poručil a Cesare uposlechl. Moje zničující zlost a lítost by měly směřovat k otci, protože věděl, co se tu noc má stát, a vůbec mu nezáleželo na tom, co to udělá se mnou. „Proč jsi tu?“ zeptala jsem se. „Jistě jsi nepřijel, jen abys mě prosil o odpuštění nebo mě napomínal, že odpírám Vatikánu svou přítomnost. Papá musí něco chtít. Co je to?“ Cesare vzdychl. „Víš, že jsme obdrželi několik žádostí o tvou ruku?“ Odmlčel se. Když jsem to nepotvrdila ani nevyvrátila, dodal: „Domníváme se, že je mezi nimi jeden, který by se k tobě hodil nejlépe.“ „Ano?“ Rty mi zvlnil uštěpačný úsměv. „A co když si nepřeji znovu se vdát?“ Zamračil se. „Jistě víš, že musíme plnit svou povinnost, nyní víc než kdy dřív. Papá přes mou radu upustil od vyšetřování Juanovy vraždy. Radil jsem mu, že musíme pachatele najít, jinak spekulace poškodí naši reputaci, on ale tvrdí, že je to pro něj příliš bolestné a Juana mu to nevrátí. Naši nepřátelé se radují z naší ztráty a pokoušejí se z ní vytěžit co nejvíc. Zejména Romagna se stala hnízdem intrik, podporovaných Milánem. Nemůžeme před nepřáteli projevit slabost.“ „Ne.“ Odvrátila jsem se. „Vidím, že se nic nezměnilo. Nechci se na tom podílet.“

320

321



princezna

Slyšela jsem, jak přistoupil blíž; když se dotkl mého ramene, zavřela jsem oči jako v bolestech. „Proto jsme ti vybrali tohoto nápadníka. Myslím, že s ním budeš šťastná.“ Cítila jsem, jak se jeho ruka chvěje. „Chci, abys byla šťastná, Lucío. Tomu prosím věř, i kdybys nevěřila ničemu jinému.“ Bez varování se v mé mysli vynořila hluboko pohřbená vzpomínka na jeho doteky ve Villa Imperiale, na sílu jeho touhy, tak naléhavou, jako zakázaný žár kolující v mých žilách… „Koho?“ slyšela jsem se říci. „Koho jste mi s papá vybrali?“ Na okamžik mlčel, pak pronesl: „Alfonsa Aragonského.“ Nedokázala jsem se pohnout, ani se otočit a nevěřícně se na něj podívat. „Slyšel jsem, že se ti zamlouval,“ pokračoval Cesare. „Sancia mi prozradila, že když tu byl s ní, našli jste v sobě zalíbení. Navíc je ve tvém věku a král Federico souhlasil, že z něj udělá vévodu Bisceglie, aby Alfonso byl hoden pojmout tě za manželku.“ Když jsem mlčela, zamračil se. „Potěšilo by tě to? Papá říká, že tentokrát tě nesmíme nutit.“ Nevěděla jsem, co říci, natož jak se cítit. Na Alfonsa jsem již tak dlouho nepomyslela, že pro mě byl téměř jako cizí. Vnímala jsem ho jako minulost, krátké poblouznění z doby, kdy jsem ještě plně nechápala, co znamená být Borgia. S bodnutím u srdce jsem si připomněla, jakou jsem měla radost ze schůzky s mužem, o níž bratr ani otec nevědí, jehož bych si mohla zamilovat, a pak z dopisu, který mi napsal a na nějž jsem nikdy neodpověděla. Vzít si ho nyní, po tom všem – připadalo mi to neuvěřitelné. Nemožné. Nečekaný dar, který si nezasloužím. „Potěšilo by to Alfonsa?“ zmohla jsem se na otázku. „Nebo se ho nikdo nenamáhal zeptat?“ Cesare odtáhl ruku. „Během mé návštěvy u Federicova dvora se zdál dostatečně dychtivý.“ „Tys s ním o tom mluvil?“ Trhla jsem sebou. „Zatímco já byla v San Sistu a očekávala porod? Vždyť v té době ještě nebylo ani anulováno mé manželství.“

„No a?“ Zatvářil se nechápavě. „Papá mě instruoval, abych zahájil předběžné rozhovory. Poučili jsme se, že je třeba mít Neapol na své straně. Ale nic jsem neslíbil, pokud ti to dělá starosti.“ „Chápu. A když se Sancia provdá za tebe, čímž budeme mít Neapol na své straně ještě více, co kdybychom to pojali jako dvojitou svatbu, bratře?“ Pohrdavě se zasmál, když však pochopil, že nežertuji, ohradil se: „Možná jsem na té klisničce rajtoval, ale nemám zájem zavést ji do své stáje. Sancia je Gioffreho žena. A tou také zůstane.“ Ačkoli jsem to čekala, jeho přezíravost mě stejně zaskočila. „A ví to? Protože ona si myslí, že ji miluješ. Prý jsi sliboval, že pohneš zemí i nebesy, aby sis ji mohl vzít.“ „Vážně? To asi špatně pochopila. Nemám pro lásku využití. Zato pro krále Federika ano – pokud mi dá svou legitimní dceru princeznu Carlottu, která v současné době slouží jako dvorní dáma u francouzské královské vdovy Anny Bretaňské.“ „Stejné vdovy, o niž se uchází král Ludvík,“ dodala jsem, protože se mi vybavilo, co říkala Sancia. „Jenomže Ludvík potřebuje anulování a papá je jediný, kdo mu je může udělit.“ „Vidím, žes ještě nezapomněla umění politiky.“ „Jsem dítě svého otce. My takové věci nezapomínáme,“ odpověděla jsem chladně, byť jsem myslela na Sancii a na to, jak se spletla. Nevezme dobře, že jí Cesare lhal. Jemu na tom možná nesejde, ale udělá si z ní vášnivého nepřítele. „Skutečně papá řekl, že mě nebude nutit?“ otázala jsem se. „Ano. Prý se dost poučil se Sforzou. Chce, abys byla šťastná. Oba chceme, abys byla šťastná, Lucío.“ Opominula jsem jeho snahu usmířit si mě. Ještě jsem nebyla připravená vrátit se do těch bezpečných časů, kdy mi byl ochráncem a důvěrníkem – můj oddaný bratr, který nic nemohl udělat špatně. „Tak tedy pověz papá, že se za to budu modlit,“ pronesla jsem. Nepodařilo se mi vyhnout se ironickému tónu.

322

323


Povytáhl obočí. „Modlit?“ „Ano.“ Pohlédla jsem mu do očí. „Už jsi zapomněl jak? To bys neměl. Máš se za co kát.“ Bez dalšího slova jsem odešla.


princezna

Alfonso přijel v polovině července, kdy vítr ponentino čeřil úmorné letní horko. Tentokrát nedošlo na fanfáry, výstřední průvod ani trubky, žádná spanilá jízda ve vypůjčené slávě, aby mi salutoval pod balkonem. Můj ženich vklouzl do města bez ohlášení jen s několika sloužícími. U brány jej uvítali Cesare s Gioffrem a doprovodili jej do Vatikánu k přijetí v papežských komnatách. Okna stínily vyřezávané okenice a propůjčovaly světlu, jež propouštěl jejich vzor dovnitř, šafránovou barvu. Čekala jsem, oděna v černém sametu s drahokamy vykládaným živůtkem a opaskem lemovaným perlami, symbolem cudnosti. Zapletla jsem si vlasy do zlaté síťky a odmítla Sanciinu snahu nalíčit mi obličej. „Jste bledá jako lazar,“ zvolala, „po všech těch týdnech uvnitř!“ Nechtěla jsem mu připadat marnivá. Jistě i v Neapoli slyšel zvěsti o mém nepovedeném manželství a pobytu v klášteře. Avšak jakmile vstoupil do místnosti – oblečený v šedém dubletu, se širokými rameny a zpoceným čelem – a zdál se vyšší díky sebedůvěře, již vyzařoval, z nějakého důvodu jsem dokázala vidět a cítit jedině jeho. Nechtěla jsem nic tolik, jako stát se Alfonsovou chotí. Klesl na koleno a políbil papá nohu. Nezdálo se, že by se za ty dva roky, co jsme se neviděli, změnil. Když do mě Sancia šťouchla loktem a on se otočil, aby pozdravil kardinály, musela jsem si připomenout, že není důvod, proč by se měnit měl. Odjel domů, aby bojoval za Neapol; neutrpěl pád manželství, surové napadení, nucený útěk ani porod dítěte, jež si nesmí nechat… A pak postoupil přede mě. Jeho vůně – samet a sůl a koňský odér z jeho šatů – mi připadala opojná. Oči měl tmavší, než jsem si vybavovala, spíše tmavě hnědé než jako rozpuštěný

med, ale stále mě fascinovaly natolik, že jsem od něj nedokázala odtrhnout pohled, když se uklonil a Sancia sykla: „Ruku. Musíte mu podat ruku.“ Rychle jsem napřáhla prsty bez prstenů. Jeho měkké rty se dotkly mé kůže, jemný dotek tepla, než znovu zvedl oči k mým. „Má paní Lucrezie,“ pronesl. „Můj pane Alfonso,“ odpověděla jsem. Srdce mi bušilo tak silně, že to snad slyšel. Možná to slyšela celá místnost – dunění prozrazující mou touhu. „Nuže?“ broukl papá, a já si teprve v tom okamžiku uvědomila, že s Alfonsem stojíme s propletenýma rukama a díváme se na sebe. „Zdá se, že souhlasí, Svatosti,“ protáhl Cesare. Papá se rozzářil. „Výborně! V tom případě můžeme pokračovat obřadem a hostinou. Nevidím důvod, proč oddalovat, co určil sám Všemohoucí.“ Kolem nás se vše dalo do pohybu – kardinálové a ostatní pospíchali k dvoukřídlým dveřím, aby zaujali svá místa v kapli. Moje prsty jako by se v Alfonsových rozpustily; musela jsem se snažit, abych mu netiskla ruku jako děcko, konečně nalezené po několikaletém bloudění v lese. Můj zachránce! Ačkoli se stal vazalem papá kvůli privilegiu oženit se se mnou, v žilách mu kolovala královská krev a za zády měl sílu Neapole. Nebyl jako Giovanni, závislý na drobtech, které jeho směrem pohodí příbuzní. Alfonso byl ctěný, milovaný svou rodinou. Mohla bych s ním být šťastná, pomyslela jsem si, dívala jsem se mu do očí a viděla v nich sebe. Avšak i pouhá naděje na štěstí mě děsila. Možná je Alfonso princ, ale dokázal by mě uchránit před nároky a rozmary mé rodiny? Nebo se, jako před ním Giovanni, ocitne v pasti, nucen volit, jestli se nám zavděčí, nebo nás poštve proti sobě? Přinutila jsem se na prvního manžela zapomenout… Napadlo mě, jestli to ze mě Alfonso necítí, mou bouřlivou minulost jako temný stín po mém boku. Nevěděl – a nesměl se nikdy dozvědět – o utrpení, jež jsem musela podstoupit, abych

324

325


dospěla až k tomuto okamžiku, ale jistě něco tušil, protože mi stiskl dlaň, a ačkoli neřekl jediné slovo, cítila jsem v tom stisku jeho sílu, tiché ujištění. Pokoušel se mi sdělit, že již nejsem sama. Ptala jsem se sama sebe, jestli pro něj dokážu udělat totéž. Jsem schopna zajistit mu bezpečí? A pak pronesl tichým, leč silným hlasem: „Jste si jistá, má paní?“ Dal mi na vybranou. Kdybych řekla, že ne, odjel by, a neodradilo by ho nic, co by papá řekl nebo udělal. Alfonso vstoupí do našeho svazku, pouze pokud k tomu já, a jedině já, dám svolení. Nešlo o rodinná spojenectví nebo politické výhody: šlo o nás – o něj a o mě. Pocítila jsem úlevu, věděla jsem, že se nikdy nenechá vlákat do něčeho, na co není plně připravený. „Pokud jste vy,“ zašeptala jsem. Usmál se. „Jsem si jistý od první chvíle, kdy jsem vás spatřil.“


princezna

Obřad byl prostý. Ze stěn přihlíželi Boticelliho melancholičtí andělíčci, španělský kapitán papežské gardy, Juan Cervillon, nám nad hlavami podržel symbolický meč a my odříkali slova přísahy, jež nás spojila v posvátném svazku manželském. Vyslechli jsme si mši, poté se shromáždění přesunuli do sálu na svatební hostinu. Celou tu dobu jsem se cítila jako ve snu, z něhož se musím brzy probudit. Každou chvíli jsem si prohlížela Alfonsův profil, jeho výrazný a mírně křivý nos, sošnou čelist, tříslově zbarvené vlasy spadající volně na ramena, jež se napínala pod tkaninou dubletu. Vzpomínala jsem, jak jsem si tehdy v knihovně pomyslela, že by bez oblečení vypadal ještě lépe, a uvědomila jsem si, že brzy budu mít příležitost ověřit si to. Do tváří se mi nahrnulo horko a mimoděk jsem mu stiskla ruku, protože se ke mně otočil a mrkl. Naše společnost se valila do sálu, ke stolům prostřeným ubrusy a ozdobeným slunečnicovými věnci. Zvuky hovoru

a cvakot podpatků mě ohlušovaly; teprve když jsem vystoupila na pódium, dolehly ke mně zvýšené hlasy z druhé strany místnosti. Zadívala jsem se tam a sevřel se mi žaludek, protože jsem spatřila Sancii: cosi rozčileně vykládala Cesarovi. „Dost!“ zavrčel můj bratr tak nahlas, že jsme to slyšeli i my. „Nepřipustím hádku na svatbě mé sestry.“ „A co my?“ odsekla Sancia a Gioffre po jejím boku zkřivil rysy. „Slíbil jsi mi to. Říkal jsi, že budeme…“ Cesare ji popadl za zápěstí. „Řekl jsem dost.“ To už je sledovali všichni. „Tohle není vhodné místo ani chvíle. Probereme to později.“ Alfonso se vedle mě napjal. Sancia vystrčila bradu a zvýšila hlas. „To tedy ne. Myslím, že my dva spolu víckrát nepromluvíme.“ Odkráčela ke stolu se svými dámami v závěsu. Gioffre se ztrápeně ohlédl na Cesara a odploužil se za ní. Cesare se znechuceně vrátil na pódium, kde seděl spolu s papá. Alfonso poznamenal: „Zajímalo by mě, oč šlo.“ Ostražitě jsem se na něj podívala. Skutečně to neví, když se Sancia s Cesarem miliskovali u jeho dvora? Usmál se. „V každém případě je nepochybně na vině Sancia. Obávám se, že má sestra byla vždycky prchlivá. Musela Cesara neskutečně vyprovokovat, což se jí daří s každým mužem, pokud není její bratr nebo světec.“ Kupodivu jsem řekla: „Možná má nabroušený jazyk, ale v tomto případě ji neviním.“ Zkoušela jsem, jestli Alfonso nepřizná, že ví o Sanciiných a Cesarových pletkách. On však jen prohodil: „Snad,“ a pokynul pážeti za námi, aby dolilo víno. „V každém případě ji náš dědeček příliš rozmazloval. Často říkal, že by ve skutečnosti zasluhovala zbičovat, aby poznala, kde je její místo, ale nevzpomínám si, že by to kdy udělal.“ „Žádná žena, byť prostořeká, by neměla být bičována,“ zamumlala jsem, ale ruka se mi zachvěla. Na krátký oslepující

326

327



princezna

okamžik jsem viděla Giovanniho, jak mi tiskne nůž na hrdlo a strká mě k posteli. Pak jsem pod stolem ucítila na noze Alfonsovu ruku. „Odpusť, má paní,“ řekl tiše, „to jen že Sancia dokáže pokoušet trpělivost každého muže.“ „Je to tvá sestra, můj pane. Bez ohledu na její chování jsi jí povinován úctou.“ „Ano,“ přikývl vážně. „Promluvil jsem nevhodně.“ Pousmál se a kolem očí se mu objevily vějířky vrásek. „Bůh pomáhej každému, kdo by se opovážil pozvednout na mou sestru bič.“ Rozpačitě jsem se zasmála. „Za to má můj obdiv.“ Muzikanti spustili a hudba nevtíravě doprovázela chody sestávající z pečeného masa, nakládané zvěřiny a ohromných podnosů se slazeným ovocem, ovšem více než polovina nádherných výtvorů, které před námi nosili, byla tak pozlacená, že když chtěl Alfonso požádat o naservírování, musela jsem ho zarazit. Zamračil se. „Proč ne?“ „Protože barva je jedovatá,“ vysvětlila jsem. „Tyto pokrmy jsou jenom na ozdobu. Na orsiniovské svatbě snědl jeden z hostů vše, co před něj postavili, a zemřel. Jeho sloužící se pak málem pozabíjeli při boji o mrtvolu – byla plná vzácného kovu.“ Všimla jsem si, že se Alfonso zachmuřil, a dodala: „V Neapoli nepodáváte ozdobné pokrmy?“ Překvapeně zavrtěl hlavou a náhle se nespoutaně rozesmál – tak hlasitě a živelně, že mi připomínal Sancii. „Co tě tak pobavilo?“ zeptala jsem se a on pravil: „Okrasné pokrmy, které jsou zároveň jedovaté. To je poměrně výstižné, nemyslíš?“ Strnula jsem. „Možnost smrti ti připadá výstižná?“ Naklonil se ke mně. „Jistě už jsi slyšela, co se říká, má paní – že Borgiové zvou nepřátele na večeři a ti potom, nic netuše, naleznou v pokrmu smrt. Ale jsem ochotný potvrdit, že jsou ta tvrzení nepravdivá. Ve skutečnosti je jed všem na očích.“ Ohromeně jsem na něj zírala.

Pobavení ho přešlo. „Byl to jenom žert,“ řekl spěšně. „Nikdy jsem si nemyslel…“ „V to doufám.“ Napřímila jsem se. Moje nelibost byla tak viditelná, že jsem koutkem oka zahlédla, jak se papá mračí. „Nikdy neposlouchej klevety, můj pane,“ dodala jsem mrazivě. „Nejsem nakloněna podobnému nactiutrhání mé rodiny.“ I když si to někdy zaslouží, pomyslela jsem si. Alfonso jedním douškem vyprázdnil pohár. „Ano, i to ode mě bylo nanejvýš necitlivé. Zdá se, že jsem se postaral, abych se dnes v tvých očích znemožnil.“ Jeho očividné rozpaky mě uklidnily. Od Sancie jsem věděla, že Neapolci jsou bezstarostného vystupování, neuvyklí diplomatickým způsobům Říma. Zatímco se Alfonso pokoušel říci něco, co by mě neurazilo, uvědomila jsem si, že ačkoli vyrůstal u nebezpečného dvora a jistě chápal, čeho jsou druzí schopni, kupodivu jej to neovlivnilo. Zdálo se to neuvěřitelné, ale můj manžel si zvykl říkat přesně to, co si myslí. Napadlo mě, že ono idylické odpoledne v knihovně ve skutečnosti nevypovídá nic o tom, jak bude vypadat celý život po jeho boku. Stejně jako u Giovanniho jsem o muži, za nějž jsem se provdala, nevěděla téměř nic. Pokusila jsem se zakrýt náhlý nepokoj. K mé úlevě právě ožila hudba: trylkování píšťal ohlašovalo příchod bíle oděných tanečníků s velkolepými parukami a maskami evokujícími bájné tvory. Začali tančit saltarello, oblíbený tanec španělských dvorů. Okamžitě jsem mezi nimi poznala Cesara. Slonovinové saténové kalhoty zdůrazňovaly jeho stehna a útlý pas, rozevlátou halenu měl u krku rozhalenou. Točil se a ukračoval dopředu i dozadu. Na tváři měl masku jednorožce, z čela mu trčel vodou natužený sametový roh a v otvorech lemovaných lesklými flitry se blýskaly jeho oči. Jeho taneční partnerkou byla rusovláska s drahokamy posázenou škraboškou připomínající gryfa, jejíž stříbrný živůtek s hlubokým výstřihem odhaloval značnou část ňader. Točila se kolem Cesara,

328

329



princezna

až se jí natřásaly sukně. Náhle ji chytil kolem pasu a vášnivě políbil na hrdlo. Celou dobu se přitom díval přímo na mě. Strnula jsem. Tanec pokračoval a já se konečně odvážila pohlédnout na Alfonsa. Seděl opřený v křesle se shovívavým úsměvem a klepal do rytmu prsty o pohár. Pokud si Cesarovy smělé demonstrace všiml, nedal to na sobě znát. Rozhlédla jsem se po sále: většina hostů už měla hlavy na stolech, opojená vínem a přecpaná masem. Spatřila jsem Sancii, seděla spolu s Gioffrem u stolu na pódiu našeho papá a vypadala rozzuřeně. Náhle odhodila ubrousek a vstala. Gioffre vrhl na otce zmatený pohled, očividně nevěděl, jestli má následovat příkladu své choti. Papá mu posunkem nařídil, aby zůstal. Gioffre se odvrátil. Sancia rázně trhla sukněmi a se svými dámami v závěsu rázovala pryč ze sálu. „Není ráda, když z ní někdo dělá hlupáka,“ poznamenal Alfonso a já se znovu otočila k němu. „Horší než její prchlivost je jedině její pýcha.“ Jeho ruka přikryla v klíně mou, propletl se mnou prsty. „Ale my si s takovými věcmi nemusíme dělat starosti, že ne?“ Těmi slovy prozradil, že ví naprosto přesně, jaký je důvod Sanciiny a Cesarovy roztržky. Říkal tím také, že na rozdíl od nich nemáme my dva sklony k prchlivosti ani k pýše. „Tvůj otec podmínil, že musíme celý rok po uzavření sňatku zůstat v Římě,“ pokračoval. „Přirozeně jsem souhlasil, ale až ten rok skončí, vrátíme se do Neapole a založíme vlastní domácnost.“ Odmlčel se a pohladil mě druhou rukou po tváři. „Tedy pokud proti tomu nic nenamítáš.“ „Nenamítám,“ odpověděla jsem ihned, ačkoli jsem po zkušenostech v Pesaru měla všechny důvody prohlásit, že by mě ani všichni koně z jeho království nedokázali odtáhnout do Neapole, ležící od Říma ještě dál. Neřekla jsem to. Protože v tom okamžiku, když mě pod stolem držel za ruku, zatímco druhou mě vzal za bradu, bych byla souhlasila, že s ním vyrazím třeba i do Nového světa v galeoně, do níž zatéká, kdyby mě o to požádal.

„Myslím, že přišel čas, abychom se odebrali do ložnice,“ navrhl a já mlčky přikývla. Vstali jsme a kakofonie hovorů, cinkání pohárů a vířícího tanečního reje utichla; připomínalo to pantomimu zastavenou uprostřed představení. Pohlédla jsem na Cesara. Zpod masky mu vyklouzly korálky potu, vlasy měl přilepené k hlavě; cítila jsem, jak nás sleduje pohledem, když jsme šli požádat papá o svolení odejít. Papá je udělil s rozzářeným úsměvem a pokynul strážím, aby nás doprovodily do mého paláce. „Nikdo jiný s námi nepůjde?“ podivila jsem se, když jsme s Alfonsem vycházeli ze sálu. „Jeho Svatost si stanovila podmínky,“ odpověděl mi manžel, „ale totéž jsem udělal i já. Žádné veřejné uléhání do lože ani důkaz naplnění. Tato noc, choti, patří jenom nám dvěma.“

330

331

Nikoho nenapadlo připravit nám svatební komnatu, ale Nicola s Murillou, Bůh žehnej jejich srdcím, zapálily v mé ložnici vonné svíce a počkaly venku. Když jsme s Alfonsem procházeli kolem nich, poklonily se se stěží potlačovaným chichotáním. Věnovala jsem jim káravý pohled; Nicole uličnicky jiskřilo v očích a Murilla nafoukla drobný hrudník v napodobení Alfonsa a uštěpačně povytáhla obočí na souhlas. Dveře zacvakly. Alfonso se postavil za mě; ucítila jsem, jak se jeho břicho, ploché a pevné, tiskne k mým zádům. „Konečně,“ vydechl. Políbil mě na šíji, zabořil mi prsty do vlasů, rozvázal stužky a sundal mi síťku. Odhodil ji stranou jako pouhou tretku, zatímco já stála jako zkamenělá. Pokoušela jsem se na to nemyslet, přesto mě ochromovaly útržky oné noci, kdy mě Juan znásilnil. To bylo poprvé, co se mě muž dotkl tímto způsobem, a já cítila takovou hrůzu, že jsem stěží mohla dýchat. Alfonso se zarazil. Ucouvl a já ucítila náhlou ztrátu. Bála jsem se jeho doteků, ale když jsem je nyní necítila, dostala jsem ještě větší strach, že mi budou odepřeny.



princezna

„Nechci tě k ničemu nutit,“ pronesl, „pokud se ti mé laskání nelíbí.“ Otočila jsem se k němu, až příliš rychle; musel na mně poznat obavy. „Ty… tvé laskání se mi líbí.“ „Ano? Protože kdybych se odvážil hádat, řekl bych, že jsi vyděšená.“ „To tedy rozhodně nejsem,“ ohradila jsem se. „Pro případ, že bys zapomněl, už jsem byla vdaná, můj pane. Vím moc dobře, co se ode mě čeká.“ Vzdychl. „A také dobře vím, že nejsi taková, jak o tobě říkají.“ Sevřelo se mi hrdlo. „Připomínám ti – neposlouchej řeči. Nemám tušení, kdo jsou oni nebo co o mně říkají.“ Ale věděla jsem. Sice jsem dosud žila v izolaci před pomluvami a rozruchem, přesto jsem si dovedla představit, co se o mně říká – dcera Borgiova, již opustil vlastní manžel, označil ji jako předmět chtíče jejího otce a za trest byl donucen přiznat impotenci. Nakonec byla Giovanniho hanba menší než má, protože on se znovu oženil a mohl s další ženou dokázat, že impotentní není, zatímco já… mně nezbývalo, než žít navěky se skandálem, který způsobila jeho obvinění. „Ne?“ Alfonso na chvíli sklopil oči. Když je zvedl, tvářil se vážně. „Měla bys. Každý, zvlášť takoví jako my, by měl vědět, co se říká.“ Atmosféra se změnila; překřížila jsem ruce na prsou, náhle mi bylo chladno. „Já… to nechci vědět. Čím by mi to prospělo?“ Slyšela jsem ve svém hlase papá, jeho varování o zlu provázejícím naši rodinu, a děsila se, co řekne Alfonso dál. Nechtěla jsem slyšet, jak o mně mluví v Neapoli, všechny ty bouřlivé spekulace, oplzlé náznaky, jež v sobě nesly zrnko pravdy. Manžel přistoupil blíž. „Vím, že ten první sňatek sis nevybrala. Ani si nemyslím, že by byl radostný. Neznám podrobnosti, ale přísahám na svůj život, že ti nikdy neublížím a nebudu tě k ničemu nutit. Pokud bys dnes v noci raději spala sama, odejdu a neurazím se. Jsem ochotný počkat tak dlouho, dokud nebudeš připravená.“

Vděčnost oslabila můj strach. Nežádal po mně pravdu, ačkoli musel mít podezření, že nejsem tak nevinná, jak tvrdí můj otec, že jsme ve skutečnosti lhali a možná nejen o mém panenství. Zkrátka jen čekal mou odpověď, pozorný, ale nevtíravý. Vzpomněla jsem si, jak jsem ho v knihovně impulzivně políbila, a když jsem myslela na to, jak báječné by bylo milovat svobodně, ne z donucení, slyšela jsem se říci: „Myslím, že jsem na tebe byla připravená vždycky.“ Pak už nebylo co říci. Bolestná minulost se rozplynula, z pomalu sílícího vzrušení se mi zatočila hlava, když mě Alfonso svlékal, dokud jsem před ním nezůstala nahá, zahalená jen vlasy dlouhými do pasu. Díval se na mě se stejným úžasem jako tehdy v knihovně. Přinutila jsem se zůstat klidně stát, jako by se mě chystal skicovat, nezvedla jsem ruce, abych si zakryla bradavky, jež škádlil jeho pohled a proudění vzduchu, nezaclonila jsem dlaněmi zlatý trojúhelník klína, jež dosud žádný muž pořádně neviděl. „Můj Bože, jsi tak nádherná,“ pronesl procítěně. „Jako Boticelliho obraz s Venuší v lastuře, celá bílá, růžová a zlatá, jako bys právě vystoupila z moře.“ V ústech mi vyschlo, cítila jsem horkost ve tvářích. Alfonso přede mnou klesl do dřepu, chytil mě vzadu za hýždě a přitáhl si mě. Když jsem jako kmitnutí blesku ucítila jeho jazyk, nedokázala jsem potlačit zasténání, jež se mi dralo ze rtů. Zvrátila jsem hlavu, kolena se mi podlamovala. Prsty jsem mu zabořila do vlasů, zatímco on pronikal hlouběji a hlouběji, slyšela jsem vlastní vzdechy a výkřiky, jako bych zevnitř explodovala. Stáhl mě na koberec a jeho prsty byly všude. Oblečení jako by se z něj samo ztratilo. Když se nade mnou vztyčil, spatřila jsem héraklovskou hruď, tolik jinou, než měli mí bratři, širokou a svalnatou, pokrytou světlými chloupky, na dotek připomínajícími surové hedvábí. Jeho paže, jako vytesané z žuly, se zapřely po stranách vedle mě. Zdál se tak obrovský. Na stehnech jsem ucítila pulzovat jeho tvrdé mužství. Aniž jsem se mu přestala dívat do očí, sáhla jsem dolů a sevřela jej v dlani.

332

333


„Nemohu… čekat,“ zasténal. Nadzvedla jsem boky v ústrety a uvítala jej v sobě. Když do mě pronikl, přisál se k mým rtům a náš dech se spojil v jeden, mihlo se mi hlavou, že jsem skutečně ještě panna – v každém směru vyjma jediného.

DVACÁTÁ DEVÁTÁ KAPITOLA

N

ásledující týdny jsme prožívali blaho. Alfonso mě učil vše, co uměl, a já dychtivě přijímala. Soudě podle jeho stenů a častého výronu semene jsem se ukázala jako schopná žačka. Chutnal stejně, jako voněl – jako vodní tříšť, a říkal mi, že já mám chuť rozemletého anýzu. Dokonce i poté, co jsme se vykoupali a šli se najíst (mé dámy se nedokázaly přestat chichotat, nepochybně se během našich avantýr bavily u klíčové dírky), přísahal, že na sobě stále cítí mou vůni jako opojný parfém. To léto roku 1498 bylo nejšťastnější, jaké jsem pamatovala. Můj manžel udělal víc, než že mi předvedl, jaká vášeň a upřímnost může existovat mezi mužem a ženou. Jeho láska k přírodě a knihám, obliba odpoledních procházek v zahradách po dni stráveném bádáním v knihovně či projížďkou po borovicemi porostlých svazích kolem Říma, kde rád pouštěl sokoly nebo lovil křepelky, mě přesvědčila, že jsem do nynějška nemilovala, ne doopravdy, ne jako ti, kdo vědí, že jsou chováni v hluboké lásce. Myslela jsem si, že mi rodina stačí, že jsem její součástí a nic nás nerozdělí. Alfonso tuto víru nalomil. Odlamoval ji kousek po kousku jako hrubou kůru, pod níž se objevovalo poddajné hedvábí, jež tvaroval k obrazu svému. Když 334


princezna

jsme nasyceni leželi mezi přikrývkami, viděla jsem se v jeho očích jako ztělesnění bohyně a byla bych plakala radostí, že jsem konečně našla někoho, k němuž patřím, svého spojence, po němž jsem toužila, aniž bych to tušila. „Jsem tvá,“ zašeptala jsem s hlavou na jeho rameni, když mě objímal. „Navždy tvá, dokud nás smrt nerozdělí.“ Pokaždé rychle usínal jako bezstarostné dítě. „Nemluv v posteli o smrti,“ zamumlal a objal mě pevněji. „Jsem Neapolec; u nás to nosí smůlu.“ Usmála jsem se. Nemohla jsem se Neapole dočkat. Toužila jsem opustit Řím a celou minulost, začít nový život. Teprve když jsem se začala propadat do spánku, ukolébaná ukojeným chtíčem a Alfonsovým tichým chrápáním, vzpomněla jsem si na syna. Napadlo mě, co asi zrovna dělá, zda usnul v kolébce s pěstičkami vedle obličeje, jestli je mu teplo a zda je v matčině domě milovaný. Zdálo se jako zločin, že mohu i bez něj prožívat štěstí, že myslím na cestu do Neapole a jeho chci zanechat zde. V tu chvíli mě naplnila hrůza, bylo to jako přízrak, co se nedá setřást. Nemohu jeho existenci tajit navěky, měla bych se přiznat. Ať Alfonso ví, že jsem nejen manželka, ale také matka, jež zoufale postrádá své dítě. Ano, povím mu to. Až přijde správná chvíle. V srpnu papá povolal kardinály z letních sídel zpět do Říma. Cesare, vyzbrojen otcovým souhlasem, požádal před jejich kyselými obličeji o zproštění svaté přísahy. Symbolicky odložil šarlatové solideo a sklonil vyholenou hlavu, aby se znovu stal světským člověkem, směl žít i tělesným životem a uzavřít manželství, pokud se rozhodne. „Španělský velvyslanec přirozeně ztropil povyk,“ líčil mi, když jsme al fresco obědvali v mém paláci. Cesare dorazil nečekaně, Alfonso odjel do města v doprovodu svého strážce Albánce Tomassa. Ačkoli jsme se s Cesarem už dlouho nesetkali o samotě a já zůstávala ostražitá, zdálo se, že si mé re335



princezna

zervovanosti nevšímá, nenuceně mi popisoval své poslední dobrodružství. „Napomenul papá za to, že mi tak snadno dovolil odvrhnout čest propůjčenou Kristem,“ Cesare obrátil oči v sloup, „ačkoli si myslím, že má absence zbožné oddanosti znepokojuje Jejich katolická Veličenstva mnohem méně než to, že jsem si vybral francouzskou nevěstu.“ „Takže se oženíš s princeznou Carlottou?“ otázala jsem se a vzala do úst sousto chleba plněného uzenou šunkou. Pokoušela jsem se zachovat odtažitost a nedávat najevo náhlý zájem o jeho záležitosti. „Papá ti dovolí odjet do Francie a dvořit se jí?“ Cesare přikývl, zatočil pohárem a uvolněně se opřel, přesto jsem na něm viděla stopy vracející se nemoci. V koutku úst měl nový bolák a na hrdle a tvářích několik stroupků. I ruce měl poznamenané; zdálo se mi, jako by se jeho horečka vrátila se znepokojivou urputností, ale když jsem se zeptala, vše zlehčil – prý to není zdaleka tak vážné jako poprvé. Stále o nemoci mluvil jako o třídenní zimnici, ale nevypadal dobře a stopy, které nesl, mě zneklidňovaly, byť se zdálo, že jemu to starosti nedělá. „Papá mě tam chce poslat co nejdříve,“ pravil. „Francouzi na mě čekají. Král Ludvík mi nabídl panství a titul vévody z Valencie; už mi začali říkat Il Valentino. Zní to dobře, nemyslíš?“ Dopil víno a ihned se natáhl po karafě. Všimla jsem si, že pije čtvrtý pohár za necelé dvě hodiny, přestože dříve zřídka dopil jediný. „I tak nás ale čekají výzvy, jež je třeba zdolat, především přesvědčit všechny kardinály, aby posvětili Ludvíkovo anulování a přiměli toho mizerného Federika, aby dostál slibu a námluvy podpořil.“ To mě zneklidnilo. „Ale já myslela, že se král Federico vyjádřil ohledně tvé svatby se svou dcerou příznivě?“ Cesare se zamračil. „To ano. Jenže tehdy jsem ho přijel korunovat; byl by slíbil cokoli. Nyní však prohlašuje, že pokud nedokážeme vyřídit spory v Romagni – což momentálně nemáme v úmyslu řešit –, můj sňatek se svou dcerou nepodpoří. Neapolci jsou všichni stejní. Nedá se jim věřit…“

„Skutečně?“ ozval se Alfonso. Otočila jsem se a spatřila jej stát v galerii, dosud v plášti, se sluhou po boku. „Můj pane,“ přivítala jsem jej rozpačitě, „my… nečekali jsme tě tak brzy.“ „Zjevně.“ Alfonso si rozepnul plášť, podal jej Albánci a poslal ho pryč. Posadil se na židli a začal si na talíř klást olivy, plátky sýra a zlatavé kuře. Jedl rukama, se zdravým apetitem. „Co je na mém strýci Federikovi tak nedůvěryhodného?“ ozval se. „Snad bych mohl být nápomocen.“ Cesare jej sledoval s netajeným pohrdáním. „Pochybuji,“ prohlásil a udeřil pohárem o stůl. Alfonso se zasmál. „O čem přesně pochybujete? O mé schopnosti ovlivnit strýce, nebo obecně o mé schopnosti ovlivnit cokoli?“ „O obojím.“ Cesare prudce vstal, až jsem se lekla, protože dosud se k Alfonsovi vždycky choval zdvořile. Ta náhlá změna mi připomněla, jak se choval k Giovannimu Sforzovi. „Domnívám se, že jsem byl záměrně podveden, můj pane, zmíněným strýcem i vámi. Kdybych v Neapoli věděl, že mi vaše rodina vmete prach do tváře, nebyl bych vás tak ochotně přivedl do lože své sestry.“ Alfonso pokrčil rameny. Uvědomila jsem si, že svírám okraje své židle, zatímco on nerušeně dožvýkal a řekl: „Když jsme spolu hovořili v Neapoli, já vás nepodvedl. Skutečně jsem si přál pojmout Lucrezii za manželku a věřil jsem, že by se i ona chtěla provdat za mě – jak se ukázalo, skutečně chtěla. Pokud jde o záležitost s mým strýcem, má právo posoudit, kdo je nejvhodnějším ženichem pro jeho dceru. Kdybyste alespoň na okamžik zvážil jeho cíle místo své pýchy, souhlasil byste s ním.“ „Tím chcete říci co?“ vystěkl Cesare napjatě. „Chci tím říci, že Carlotta je legitimní neapolskou princeznou a…“ „A já jen papežovým parchantem.“ Cesare mrštil pohárem na dláždění. „V neapolských pletichách se orientuji dobře, sig-

336

337



princezna

nore. Zatímco jsem dospíval, váš strašidelný děd Ferrante intrikoval a nakonec našel cestu do hrobu. A jen tak mimochodem, kdekdo by mohl říci, že jste parchant stejně jako já. Pokud tak můj otec, Jeho Svatost, rozhodne, bude nárok Francouzů na ty skály, jež nazýváte královstvím, oprávněnější než nárok vaší rodiny.“ Alfonso se usmál, v očích se mu však úsměv neodrazil. „Nikdy jsem nepopíral, že mě otec zplodil mimo manželství nebo že nemám legitimní nárok na trůn.“ Odmlčel se. „Vy však chcete získat tento nárok pro sebe prostřednictvím sňatku s Carlottou. Jak můžete nevidět, že taková situace je pro jejího otce poněkud rozporuplná vzhledem k tomu, že musí také chránit své dědice?“ Cesare se zatvářil mrazivě. Zvedla jsem se a napřáhla ruku, chtěla jsem to zarazit. „Ale no tak, je tohle nutné? Alfonso jistě může pomoci alespoň tím, že svému strýci napíše žádost, aby znovu zvážil…“ „Ne.“ Cesare vyplivl odmítnutí, jako by to bylo zrnko, jež mu uvízlo mezi zuby. „Zakazuji to. Pokud se Federico rozhodl vzít svůj slib zpět, jen ať vidí, co z toho vzejde.“ Zpražil Alfonsa pohledem. „Budu vám vděčný, můj pane, pokud do toho nebudete zasahovat.“ Stroze mi pokývl a odešel. Pod stolem jsem zaslechla vrnět Arancina. „Bratr… není ve své kůži,“ řekla jsem Alfonsovi. „Je nemocný a neustále k dispozici papá – nemyslel to tak.“ Alfonso pohladil Arancina. Ačkoliv kocour dotek jakéhokoli muže odmítal, mému manželovi nedokázal odolat. „Myslím, že Cesare ví přesně, co říká. Nenávidí mě.“ „Proč si to myslíš?“ zvolala jsem. „Copak nedojednal náš sňatek?“ „Ano, ale nyní toho lituje.“ Alfonso utrhl kousek masa z kuřete a nabídl jej Arancinovi. „Jestli se Cesaru Borgiovi nepodaří prosadit svou, mohlo by se pro něj naše manželství stát nepohodlným.“ Zvážněl. „Pokud by vše zašlo tak daleko, možná si budeš muset zvolit, na čí straně stojíš.“

„Na čí straně? Vždyť je to můj bratr a Jeho Svatost můj otec.“ „A já jsem tvůj manžel.“ Alfonso si utřel ruce do ubrousku, obešel stůl a políbil mě na tvář. „Jak jsem ti řekl o svatební noci, nikdy tě nechci k ničemu nutit. Ale ani nehodlám sedět a čekat, až se mnou naloží jako se Sforzou z Pesara. Pokud to bude nutné, postavím se jim – s tebou, nebo bez tebe.“ Nepočkal na odpověď, otočil se a odešel do křídla, jež kdysi obýval Giovanni. Nyní sice patřilo jemu, ale nevyužíval je, leda ke skladování věcí a ubytování svého služebnictva. Arancino vyskočil na stůl a pustil se do zbytku kuřete. Nechala jsem jej a celá nesvá se dívala za Alfonsem. Nedokázala jsem určit, zda jsem rozčilená, že o mně můj manžel pochybuje, nebo cítím mrazivou předtuchu, že k tomu možná bude mít důvod. Tu noc jsme poprvé od svatby spali každý sám.

338

339

Když podzimní vítr zvlnil vlajky s naším býkem, shromáždili jsme se, abychom se rozloučili s Cesarem. Odjížděl do Francie v doprovodu, co nejenže předčil Juanův odjezd do Španělska, ale mluvilo se o něm po celém Římě; prý i podkovy jeho koní jsou ze stříbra a livreje jeho pážat z pravého zlata. Samozřejmě to nebyla pravda. Koní a pážat měl s sebou dost, ale oděni byli jako obvykle, což se ovšem nedalo říci o jejich pánovi. Cesare měl přijet do Francie jako princ, jímž se chystal stát, proto papá prodal za dvě stě tisíc dukátů obročí Cesarova bývalého kardinálství, a dukáty proměnil v drahocenné předměty, jimiž naplnil Cesarovy truhlice. Bratr měl na sobě bílý damašek posetý perlami, přepychový sametový plášť přes jedno rameno ve francouzském stylu, čapku lemovanou ohnivými rubíny a tvář zahalenou poloviční maskou z jemné gázy, jež zakrývala jizvy způsobené jeho nemocí. Napadlo mě, že by neměl odjíždět, když mu ještě očividně není dobře, ale vzhledem k rozepři mezi ním a Aflonsem to tak bylo nejlepší. Když mi Cesare stiskl ruce, řekl: „Dávej na sebe pozor, Lucío. Če-


kám, že z tvých dopisů bude čišet jen štěstí.“ Nahnul se blíž. „Neodjíždím nadlouho. Až se vrátím, budu mít vše, co potřebujeme, abychom měli jistotu, že nás už nikdo nikdy neohrozí.“ Mluvil o nadřazenosti naší rodiny, k níž nyní patřil i můj manžel, přesto jsem v jeho slovech vycítila hrozbu. Stáli jsme jen pár kroků od papá, jenž seděl na svém pódiu s vyhlídkou na náměstí. Kolem nás se shromáždil papežský dvůr, zatímco se obyvatelé města, namačkaní kolem ohrazené cesty, smáli a popíjeli klaret prýštící z fontán. „I ty na sebe dávej pozor,“ promluvila jsem konečně. Když jsem mu pohlédla do očí pod maskou, byly jako dva propálené otvory. „Forza e in bocca al lupo. Projevuj střídmost ve všech věcech ve jménu klidu našich duší a vlastního zdraví.“ Přimhouřil oči. Pak se usmál a sehnul se k polibku na rozloučenou. Potlačila jsem vyjeknutí, když mě nečekaně kousl do rtu. „Nezatoulej se moc daleko od stáda,“ pošeptal mi. „Vidět tě milovat jiného je pro mě těžší, než jsem čekal.“ Než jsem se zmohla na odpověď, otočil se k papá a poklekl, aby políbil papežský střevíc. Papá jej objal. Cesare se vrátil na náměstí, kde na něj čekal jeho mantovský hřebec. Ohlédla jsem se na otce. Ve tváři měl vepsáno chladné uspokojení. Vzpomněla jsem si, jak plakal, když se kdysi loučil s Juanem. Zdálo se, že místo aby papá oslavoval syna, jehož právě pozvedl, stále truchlí pro toho, kterého ztratil.


princezna

Oslavy Narození Páně přišly a odešly ve víru mší a vůni kadidla. Stále s příchutí hostie na jazyku jsme uvítali nový rok 1499 a příchod karnevalu, doby hédonistického nadbytku, jež předcházela Popeleční středě a strohému půstu. Spolu s Alfonsem a papá jsme si nasadili korálkové masky a stáli na balkoně Andělského hradu, abychom pozdravili účastníky karnevalu. Zima však byla krutá, nesla se ve znamení mrazivých větrů a neustálého deště, jenž rozvodnil Tiberu, a ačkoli jsme pod baldachýnem, z nějž odkapávala voda, strávili déle než hodi-

nu, lidí přišlo jen málo. Nakonec jsme se celí promočení odebrali dovnitř. „Ten váš slavný římský karneval není až tak nedostižný,“ prohlásil Alfonso. Třásl se zimou, ale konečně jsme se v našich komnatách svlékli a pak se ponořili do vany plné horké růžové vody. Alfonso si odhrnul z čela vlasy připomínající tekuté zlato, ve vousech, jež si nechal narůst, se mu zachytily kousíčky okvětních plátků. Upíral na mě smyslný pohled, jemuž jsem tolik uvykla. O naší roztržce jsme spolu nemluvili. Uběhlo několik měsíců, přesto mě jeho podezíravost vůči mé rodině stále zneklidňovala. Nyní se takové obavy zdály bezpředmětné, když Cesare odjel k francouzskému dvoru přinejmenším na několik měsíců; ani tak mě neklid neopouštěl. Alfonso na mě kývl prstem a zastřeným hlasem zavelel: „Pojď ke mně.“ Padla jsem mu do náruče, jeho tvrdost mě zaskočila a vzrušila. „Je mi zima. Musíš mě zahřát.“ „Nepřipadáš mi chladný.“ Položila jsem mu ruce na prsa a odstrčila jej. „Chceš odmítat svého manžela?“ Ukázala jsem mu na bradu. „Ty tvé vousy škrábou. Mám pocit, jako by mě líbal medvěd.“ „Co, tohle? Měla bys vědět, Madonno, že se vousy mezi pány sledujícími módu těší velké oblibě. Každý, komu vousy rostou, si je nechává, a ti, kterým nerostou…“ „Si koupí obličejovou paruku?“ zažertovala jsem a Alfonso k sobě prudce přitáhl mé tělo kluzké jako úhoř lapený v jeho sítích. „Polib mě,“ nařídil a já poslechla. Cítila jsem jeho tvrdé mužství. Konečně jsem se odvážila zeptat: „Pořád se zlobíš kvůli tomu, co ti řekl Cesare?“ „Už jsem na to zapomněl,“ odpověděl, ale podle ustaraných vrásek na čele jsem poznala, že ne. „A nikdy jsem se nezlobil. Tvůj bratr je Borgia, má v sobě příliš velkou pýchu. Po pravdě by se k sobě on a Sancia výtečně hodili.“ Zasmál se. „I když možná by se v posteli navzájem pozabíjeli.“

340

341



princezna

Větry ustaly, zpoza chmurných mraků vysvitlo slabé slunce a my se odebrali na venkov lovit a povečeřet v kardinálské vile. Alfonso byl plný života, podařilo se mu ulovit hejno křepelek a pět králíků s pomocí bílého jestřába, jehož mu papá daroval k Vánocům – nádherný pták, byl přivezen do Říma za velké peníze ze severní části Islandu. Alfonso se do jestřába zamiloval na první pohled, pojmenoval ho Bianca a nechával si jej ve stříbrné kleci ve svém pokoji. Krmil svou Biancu vlastní rukou kusy syrového masa a zdobil ji zlacenými řemínky a safíry vykládanou čepičkou, jež dávala vyniknout azurovým odstínům v jejím peří. „Začínám si myslet, že má Biancu raději než mě,“ poznamenala jsem k Sancii, když jsme se procházely po vinici kolem konstrukcí popnutých zimou scvrklou révou. „Jen se na něj podívejte, nespustí z ní oči.“ „Ano, zdá se skutečně poblázněný, že?“ zasmála se Sancia. Znovu byla sama sebou, posedlá klevetami, šaty a okouzlující všechny muže na potkání. Nesčetněkrát jsem měla příležitost pozorovat ji při hostinách a slavnostech ve Vatikánu. Zdálo se,

že ji Cesarova nepřítomnost nechává chladnou, zdánlivě zapomněla i na to, jak ji ponížil, když ji odvrhl kvůli jiné neapolské princezně, jejíž legitimní původ sliboval víc, než mu Sancia mohla nabídnout. „Gioffre by taky jednoho chtěl.“ Sledovala jsem mladšího bratra, jak si prohlíží působivého jestřába na Alfonsově sokolnické rukavici, a pousmála se. „Asi papá požádám, aby mu takového koupil k sedmnáctým narozeninám. Souhlasila byste?“ Nechala jsem návrh viset ve vzduchu. Sancia nepřítomně přikývla. „Jak uznáte za vhodné.“ Vzdychla jsem. „Pořád nejste…?“ Věnovala mi rozhořčený pohled. „Musíme o tom mluvit?“ „Inu, jste svoji téměř pět let a…“ „Vím, jak je to dlouho.“ Sancia si vykasala sukně a odhalila dřeváky – měly jsme je obě, abychom si na rozbahněné cestě neušpinily saténové střevíce. „Svatý otec už o tom se mnou mluvil. Napomínal mě, že jsem mu dosud neporodila vnoučata,“ pronesla hořce. „Gioffre je sice svolný, jenže já nemohu vystát, když mě osahává.“ „To mě mrzí,“ zašeptala jsem. „Inu, ne každý má na manžela takové štěstí jako vy. Zapomeňme na mou nespokojenost. Slyšela jste poslední novinky o svém druhém bratrovi?“ zeptala se dychtivě. „Ne? Musíte čas od času vylézt z manželské postele. Mluví se o něm po celé Evropě! Král Ludvík našeho Valentina přijal s náležitou pompou, ale francouzský dvůr se mu za zády vysmál, že přijel s takovou okázalostí.“ Jízlivě se usmála, což jsem jí nemohla mít za zlé. „A přes králův slib, že urychlí Cesarův sňatek s Carlottou, našeho pána bavil, leč neuspokojil, protože ona o tom odmítá byť jen přemýšlet.“ V duchu jsem si představila, jak musí Cesare zuřit. „Ludvík se mu nyní pokouší sehnat jinou princeznu, ačkoli se obávám, že se s tím Valentino po vynaloženém úsilí a nákladech nespokojí… Pozor!“

342

343

„Krev Borgiů koluje v žilách i mně,“ namítla jsem. Potřebovala jsem slyšet, co si skutečně myslí. „Zdá se logické, že pokud pochybuješ o něm, musíš pochybovat také o mně.“ Vzal mě za ruku a položil ji na svůj ztopořený penis pod vodou. „Připadá ti, že o tobě pochybuji?“ Nadzvedl mě a posadil na sebe. Unikl mi sten. Alfonso vyrazil pánví vzhůru. „O tobě nepochybuji, sladká Lucrezie,“ šeptal. „Chci tě a toužím po tobě – vždycky budu.“ Voda šplíchala přes okraje kádě a smáčela podlahu. Jeho sténání znělo tak hlasitě, že jsem se rozesmála a přikryla mu ústa dlaní, abych ho utišila a sloužící před našimi dveřmi (věčně tam natahovali uši) nic neslyšeli. Bylo mu to jedno, a než jsme skončili, už i mně. Přesto mi neušlo, že na mou otázku tak docela neodpověděl.



princezna

„Ne, má lásko, neplač.“ Alfonso mě kolébal v náručí. Leželi jsme uvnitř vily v posteli, již pro mě nechal narychlo připravit zaskočený kardinál a jeho sloužící, protože když mě Alfonso přinesl dovnitř, krev už mi odkapávala z pošpiněných střevíců. Sotva mi Sancia stačila uvolnit podvazky, ze mě vyklouzla na podlahu jakási neforemná hmota. „Nevěděla jsem to,“ zašeptala jsem. „Jinak bych udělala cokoli, všechno, abych ochránila naše… naše…“ Nedokázala jsem to vyslovit. Nemohla jsem uvěřit, že jsem něco tak vzácného tak snadno potratila, když Juanovo semeno jsem bez obtíží donosila. Zoufale jsem v tu chvíli toužila vše Alfonsovi povědět, cítila jsem, jak se v něm všechno svírá, poznala jsem, že i on bojuje se žalem. Chtěla jsem ho ujistit, že už jsem jednou porodila; tenkrát jsem kupodivu v sobě téměř od početí vnímala posvátný život.

Sbírala jsem odvahu, ale nakonec jsem pouze zašeptala slova stravující mou mysl jako nevyléčitelný nádor: „Možná to je moje vina.“ Alfonso mě vzal za bradu. „U všech svatých, proč to říkáš?“ „Kvůli mé rodině… Bůh mě proklel.“ „Jejich hříchy nejsou tvé.“ Přitáhl mě k sobě. „Slyšíš? Dopustili se na tobě křivdy. Bůh na tebe musí shlížet s velkým soucitem pro vše, cos vytrpěla.“ Zjistil snad konečně pravdu? Na jeden děsivý okamžik mě napadlo, jestli mu něco nepověděla Sancia, aby se pomstila za to, co jí provedl Cesare. Jistě měla nějaké podezření ohledně otce mého dítěte, ačkoli se o tom od oné noci, kdy byli zavražděni sloužící, nezmínila. Styděla jsem se, že o ní pochybuji, ale nemohla jsem si pomoct. Pohlédla jsem Alfonsovi do očí. Děsila mě ještě jiná věc, již jsem nemohla přiznat: že čekám dítě s bratrem, jsem věděla od samého počátku, zato Alfonsovo jsem necítila. Vůbec jsem nepoznala, že ve mně vyklíčil nový život. Sancia mě během toho zmatku, kdy mé dámy uklízely krev z podlahy, uklidňovala: prý jsem to tak brzy nemohla vědět; to, co ze mě vyšlo, ještě vůbec dítě nepřipomínalo. Když však odešla pro Alfonsa, který úzkostně čekal přede dveřmi, odvrátila jsem tvář. Slyšela jsem, jak mu cosi šeptá, a myslela na to, jak jsem mohla být tak nevšímavá, že jsem nepostřehla žádné příznaky. Nevnímala jsem jeho dítě, protože nový život by nahradil ten, který jsem obětovala? Když se teď na mě Alfonso něžně díval a osoušel mi prstem slzy, zapátrala jsem v jeho tváři po známkách prvních pochybností, co by jistě cítil, kdyby se dozvěděl, že jsem ho zradila a neřekla mu o svém nemanželském synovi. Nedokázala bych to snést, otázky, jež by následovaly a vedly jen k dalším zamotaným lžím, dokud by se nerozhodl zjistit pravdu na vlastní pěst. K mé úlevě jsem však nic takového nenašla, jenom lítost a starost o mě. Vtom jsem pochopila, proč se mu tak zdráhám svěřit: nechtěla jsem riskovat, že by se mi pokusil odpustit

344

345

Chtěla mě chytit za ruku, jenomže já už padala – zakopla jsem, když se mi zablácený lem šatů zachytil pod dřeváky. Dopadla jsem na kámen na cestě. Stěží jsem ten pád cítila, utlumily jej šaty a plášť, přesto mi vyrazil dech. Zůstala jsem ležet na břiše, lapala po vzduchu, částečně pobavená vlastní neohrabaností, částečně zděšená, a vtom jsem uslyšela blížící se spěšné kroky. Alfonso, ve tváři bledý, poklekl. „Amore, ublížila sis?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Pomoz mi vstát.“ Chytila jsem se jeho ruky a nechala se vytáhnout na nohy. Všechno se se mnou zatočilo. Jeho sloužící s obavami přihlíželi; viděla jsem, jak se papá zvedl z křesla na terase vily a přiložil si ruku k očím, vedle něj se Gioffre pokoušel udržet na ruce manželova jestřába. „Takové pozdvižení.“ Otočila jsem se k Alfonsovi. „Jen jsem zakopla a…“ Náhle mě umlčela prudká křeč, nemohla jsem dýchat. Vzápětí jsem zaslechla vlastní zanaříkání a Alfonsův vystrašený výkřik: „Je zraněná!“ Ke své hrůze jsem ucítila, jak mi po stehnech stéká horká tekutina.


a nedokázal by to, že by mě kvůli tomu začal časem nenávidět a víckrát by se na mě takhle nepodíval. Raději bych zemřela, než abych musela čelit nenávisti v jeho očích. „Uděláme si jiné.“ Políbil mě na čelo. „Jsme mladí. Počneš další děti, slibuji. První potrat je hrozná věc, to ano, ale není nezvyklá, má milovaná. Mnoho žen prodělalo totéž, a přece mají plno zdravých potomků.“ Položila jsem mu hlavu na prsa a hltala jeho slova jako rozhřešení. Potřebovala jsem jim věřit. Neměla jsem jinou možnost. Potřebovala jsem věřit, že mě jeho láska znovu očistí.


princezna

é naděje nebyly liché. Na začátku března, ani ne měsíc po potratu, jsem k naší radosti zjistila, že jsem znovu těhotná. Rozhodla jsem se tentokrát nepodnikat nic, co by mohlo dítě ohrozit: zdržovala jsem se ve svém paláci, odmítala pozvánky na společenské akce, izolovala jsem své komnaty od každodenních strastí a pletich okolního světa. To se však ukázalo být mnohem těžší, než jsem si představovala. Téměř každou hodinu přicházely zprávy o Cesarových potížích ve Francii, kde stále čekal, až mu Ludvík najde manželku; několik vhodných adeptek odmítlo, stejně jako před nimi Carlotta, a Cesare hrozil odjezdem – ačkoli by odjet nemohl, pokud by jej král nepropustil. Nakonec mu Ludvík našel svolnou dívku: Charlotte d’Albert Navarrskou, princeznu malého, Pyrenejemi obehnaného panství mezi Francií a Španělskem, které sloužilo jako záštita před vzájemnou sousedskou

agresí. Španělsko okamžitě protestovalo, vyslalo do Říma důrazné námitky proti dohodě papá s jejich odvěkým nepřítelem a pohrůžku, že se proti nám spojí s Milánem, Neapolí a Benátkami – leč marně. Cesare se oženil s Charlotte při velkolepém jarním obřadu a slova o následném několikanásobném naplnění sňatku byla do Vatikánu vyslána s takovou naléhavostí, že posel cestou schvátil šest koní. Když zprávy dorazily, španělský vyslanec konfrontoval mého otce před celým dvorem a doporučil mu, aby vyhledal smír s Jejich španělskými Veličenstvy, než bude pozdě. Mě však zaskočila reakce mého manžela. Jednou ráno v červenci přišel, zatímco jsem se slunila na galerii s přivřenýma očima a rukama položenýma na vypouklém břiše. Odkašlal si, což mě vylekalo. „Amore, vrátil ses z lovu tak brzy,“ vydechla jsem, ale brzy mě radost přešla, když jsem si všimla v šarlatu oděné postavy po Alfonsově boku. „Madonno.“ Kardinál Ascanio Sforza pokývl. Vždycky využíval své svatosti jako brnění a choval se, jako by pro něj mé odloučení od Giovanniho nic neznamenalo, přestože očernilo jeho rodinu. Přivítala jsem ho chladně. „Eminence. Nečekala jsem vás.“ „Ne, to jistě ne,“ přisvědčil. Alfonso se ohlédl na mé dámy; seděly opodál a vyšívaly, zatímco Arancino máchal packou po volných vláknech z jejich obručí. „Ženo, pojďme do předsálí,“ vyzval mě Alfonso. „Máme důležité zprávy.“ Máme? Kdy se se Sforzou tak sblížili? Spolkla jsem příkrou odpověď a pokynula dámám, aby zůstaly. „Mám poslat Murillu pro občerstvení?“ zeptala jsem se Alfonsa a jeho zaváhání jen potvrdilo mé obavy. Nakonec přikývl, já vydala rozkaz a následovala oba muže do dusné předsíně. Ještě neskončilo dopoledne, ale horko mi už připadalo neúnosné. Kdybych nebyla v pátém měsíci, odjela bych na venkov, daleko od páchnoucích a horečkou zamořených bažin města.

346

347

TŘICÁTÁ KAPITOLA

M



princezna

Murilla přinesla džbán studeného cidru; zavřela jsem dveře a otočila jsem se. Alfonso s kardinálem na mě hleděli s takovou vážností, že se mi sevřelo srdce. „Dobrý Bože, co se děje? Zemřel snad někdo?“ „Kéž by to bylo tak jednoduché,“ odpověděl kardinál Sforza a nalil si plný pohár. „Cesare,“ ozval se Alfonso. „Vrací se.“ „A to je vše?“ žasla jsem. „To se přece dalo čekat. Celé týdny se o ničem jiném nemluví. Když se konečně oženil, proč by zůstával ve Francii?“ Kardinál se napil, jeho jemné manýry silně kontrastovaly s kamenným pohledem. Alfonso tiše řekl: „Ty tomu nerozumíš. Když si nyní král Ludvík zajistil manželství s Annou Bretaňskou, nalezli s Cesarem shodu. Chtějí se spojit a přivést do Itálie nové vojsko, tentokrát s Cesarem v čele. Chystají se dobýt Milán.“ „Chápu,“ přikývla jsem a bojovala s hrůzou. Po očku jsem pohlédla na kardinála. „Jistě po mně nechcete, aby předstírala účast se Sforzy.“ Kardinál měl alespoň tolik duchapřítomnosti, že odvrátil pohled, zato Alfonso promluvil s překvapivou naléhavostí: „V ohrožení není jen Milán. Neapol další invazi neustojí; byla by to naše zkáza. Tvůj otec opakuje, že Francouzům nikdy nedá svolení k drancování jihu, ale nařídil uspořádat velkou oslavu Cesarova návratu. Rozhazuje před španělským vyslancem truhly plné šperků a prohlašuje, že jimi bude financovat Valentinův podnik a dává na srozuměnou, že se tvému bratrovi ani Ludvíkovi nehodlá stavět do cesty. Dokonce i Sancia s ním měla nedávno nesvár, poté co Gioffreho zadržela vatikánská stráž za rvačku.“ „Gioffreho zatkli?“ užasla jsem. „Kdy?“ „Před pár dny. O nic nešlo, opil se. Lucrezie, poslouchej mě: když se Sancia vypravila za Jeho Svatostí a požadovala potrestání stráží, které jejího manžela – a jeho syna – zatkly, víš, co jí tvůj otec odpověděl?“ Zavrtěla jsem hlavou.

„Řekl, že Gioffre je možná její manžel, ale rozhodně ne jeho syn, a jestli se jí nelíbí, jak v Římě jednají s těmi podřadnými, může se vrátit do Neapole. Prohlásil také, že se Cesare brzy vrátí a dá tady všechno do pořádku. Podle Sancie to znělo jako výhrůžka.“ Tomu jsem věřila. Skutečně to nevěstilo nic dobrého; litovala jsem, že jsem se rozhodla zůstat v ústraní svého paláce, protože jsem věděla, jak snadno se může nesoulad v naší rodině proměnit v něco nebezpečného. Všechny naděje, které jsem chovala, se začaly bortit, znovu jsem stanula před nemyslitelnou možností, že by můj otec a bratr mohli brojit proti mému manželovi. „Sancia byla bez sebe,“ pokračoval Alfonso. „Trvá na tom, abychom odjeli, než se Cesare vrátí a setne nám hlavy, aby se mohl chvástat před králem Ludvíkem. Myslí si, že se bude chtít pomstít našemu strýci za to, že mu nedal Carlottu, a vpadne do Neapole za každou cenu.“ „A co chceš ode mě?“ zeptala jsem se pokud možno klidně. Cítila jsem na sobě kardinálův pohled, bylo mi jasné, že přišli za určitým účelem. „Nemohu Cesara zastavit…“ „Cesara ne,“ přerušil mě kardinál Sforza, jako by opravoval hloupé děcko. „Všichni si uvědomujeme, že jakmile si Cesare něco zamane, nezastaví ho nikdo, ale Jeho Svatost by ještě bylo možné přesvědčit. Kdybyste se za nás přimluvila, mohla by Jeho Svatost znovu zvážit ono nešťastné spojenectví s Francií.“ „Chcete po mně, abych radila Jeho Svatosti?“ žasla jsem. „Nežádali bychom o to, kdyby existoval jiný způsob,“ vzdychl Alfonso, ačkoli jsem na něm viděla, že jej ta žádost znepokojuje stejně jako mě. „Potřebujeme někoho, koho poslechne. Jeho Svatost vždycky dala na svou rodinu víc než na ostatní.“ Vždycky ne, podotkla bych ráda. Na mé prosby dal otec jen zřídka. Navíc jsem byla těhotná, ještě mi ani neminulo dvacet let. Jak bych mu mohla radit v politických záležitostech, zejména pokud by rady byly v rozporu s tím, co si usmyslel Cesare?

348

349



princezna

Čekala jsem několik dnů, než papá vyřídil své povinnosti v kurii a poslal vzkaz, že mě přijme. Šla jsem za ním v době oběda a našla jej, jak trhá prsty oblíbenou uzenou šunku a pokládá kusy na tlustý krajíc chleba. Zdálo se, že mou návštěvu vítá. „Už je to dlouho, cos naposledy strávila čas o samotě se starým papá,“ postěžoval si. „Jsi tak zaneprázdněná tím svým galantním manželem? Jsi s ním asi šťastná a mě to těší. Má farfallina si zaslouží štěstí.“ Zatočila jsem pohárem z benátského skla a víno ředěné vodou se uvnitř rozvlnilo jako malé rudé moře. Rozčilovalo mě, že papá předstírá, jak mu záleží na mém štěstí, když vím, jaké s Cesarem kují pikle. Jenomže když teď přede mnou seděl – oblečený ve lněném rouchu, řídké vlasy sčesané na stranu přes lysinu s jaterními skvrnami a masité tváře červené po vínu –, cítila jsem se znovu jako dítě, které nechce pokazit otcovu dobrou náladu. Prozradilo mě však mlčení. Papá mě náhle pobídl: „Nuže? Budeš tu sedět a kousat se do jazyka?“ Přihnul si z poháru. „Pokud jsi přišla na žádost svého manžela, abys mi rozmluvila spojenectví s Francouzi, nechci o tom slyšet ani slovo.“

Jeho vlídnost zmizela. „Nedovolím, aby někdo haněl Cesara, zvlášť tvůj manžel, který se promenuje ve společnosti toho hada Sforzy.“ Sevřela jsem pohár v prstech. Papá pokračoval: „Mám sto chutí vsadit kardinála do žaláře, aby se naučil, kde je jeho místo. Možná jsem předstíral usmíření, ale jen proto, že – jak řekl jeden slavný císař – ‚Kdo je opatrný a vyčkává, toho nepřítel nepřemůže.‘ A byť mě to rmoutí, tvůj manžel rozhodně opatrný nebyl.“ Zatvářila jsem se překvapeně, ale v hloubi duše ve mně zahlodaly pochybnosti. Neřekl mi snad Alfonso vše? Papá si mě prohlédl. „Zdáš se překvapená. Že by před tebou manžel něco zatajil? Mezi mými informátory se všeobecně ví, že od chvíle, kdy se roznesla zpráva o Cesarovu návratu, Alfonso zděšeně pobíhá kolem a naslouchá každému jedovatému slovu, jež mu kardinál zasévá do srdce. Dokonce by se snad dalo říci, že vše podporuje… On i jeho sestra Sancia už nejspíš pevně věří, že má Cesare v úmyslu srovnat jejich milovanou Neapol se zemí.“ „A má?“ opáčila jsem. Rozhostilo se ticho. Když se chtěl papá odvrátit, rozčileně jsem zaútočila: „Tedy je to pravda! Chystáte se vytáhnout na Neapol, protože král Federico nedal Cesarovi svou dceru.“ „To jsem neřekl a není to ani můj úmysl, ať už má Cesare jakékoli touhy. Milán, ano: Sforzové musí zaplatit. Il Moro mě nebude ohrožovat dlouho. A všichni ti krvelační vlci z Romagni – musíme je dostat na kolena, což vesměs znamená do kobky nebo na popraviště. Ale Neapol ne. Zničit ji by ničemu neposloužilo.“ Odložila jsem pohár a položila si ruce na břicho. „Slibte mi to, papá. Na život tohoto dítěte, slibte mi, že nedovolíte, aby Alfonso nebo jeho území došli úhony.“ „Nemyslím, že by Neapol byla jeho územím. Nevládne tam,“ namítl papá, „zatímco já sedím na trůnu svatého Petra. Opovažuješ se snad pochybovat o slovu nejvyššího pontifika?“

350

351

„Prosím, pokus se o to, Lucrezie,“ naléhal Alfonso. „Kvůli nám a budoucnosti našeho dítěte.“ Poprvé jsem v jeho hlase slyšela skutečný strach – nejspíš jej choval v srdci celou tu dobu, ale nechával si jej pro sebe. Dříve vyjádřil jen odhodlání vzepřít se, kdyby bylo třeba, ale nyní si skutečně myslí, že jsou Neapol a jeho rodina v ohrožení. Toto odhalení mnou otřáslo. Bránila jsem svou rodinu. Vyvracela jsem Alfonsova podezření, vynasnažila se předvést mu, že nejsme takoví, jak se o nás říká. Cesare a papá však moje snahy popřeli. Dokázali, že jejich zájmy jsou nadřazeny všemu a všem. To jsem nemohla připustit. Potřebovala jsem zastavit to věčné soupeření, jež nyní ohrožovalo mé manželství. „Ano.“ Zvedla jsem bradu. „Promluvím s ním.“



princezna

Posunula jsem se, jako bych chtěla klesnout na kolena. „Slibte mi to i přesto, kvůli mému dítěti, protože…“ Vyrušilo nás bušení na dveře, následované spěšným příchodem rozčileného komorníka: „Odpusťte, Svatosti, ale Její Veličenstvo princezna Sancia trvá na tom, že ji musíte přijmout a…“ Zbledl a začal couvat, protože papá se rozzuřeně vztyčil. Sancia proklouzla kolem komorníka dovnitř, celá rozcuchaná. Aniž se na mě podívala, obořila se na papá: „Ví, oč ji s Cesarem připravíte?“ Jako omámená jsem se zvedla. Otec se tvářil zachmuřeně. „Vyrušujete při soukromém slyšení s mou dcerou. Ihned odejděte, promluvíme si později, ve stanovenou dobu.“ „Později?“ Sancia se hystericky zasmála. „Žádné později nebude, alespoň pokud jde o Lucrezii. Už odjel, kvůli vám a tomu ďáblovi, jehož nazýváte synem.“ „Odjel?“ Všechno se mi rozmazalo před očima. „Kdo odjel…?“ Ale pochopila jsem; viděla jsem jí to ve tváři. Rozechvěle jsem se otočila k otci. „To nemůže být…“ Papá procedil přes zaťaté zuby: „Chápu správně, že můj zeť, váš bratr Alfonso, opustil mé město a svou vlastní ženu, která s ním čeká dítě?“ „Chcete snad tvrdit, že jste o tom nevěděl?“ zvolala Sancia. „Matko Boží, jak jste prohnaný. Sám jste o to usiloval! Všichni v celé Itálii už vědí, že Cesare táhne z Asti s více než čtyřiceti tisíci Francouzi a zbrojnoši, nemluvě o baterii kanonů, která by dokázala strhnout i zdi Jeruzaléma. Ludvík Francouzský prohlásil, že Řím ani žádný jiný městský stát nebudou Milán bránit, takže dobytí Il Morovy bašty je pouze triviální záležitost. Co tedy,“ vystrčila bradu, „Cesare zamýšlí se svou armádou po dosažení této triviální záležitosti? Kam jinam chce zamířit, pokud ne k branám Neapole?“ „Opovažujete se vpadnout do mé svaté přítomnosti, do mých soukromých komnat, a nehorázně mě obviňovat?“ zahřměl papá. „Zmizte mi z očí. Běžte! Utíkejte za svým bratrem. Ute-

čte do Neapole, schovejte se s ním pod schody a modlete se k Bohu, aby vašeho strýce Federika nepřistihli nepřipraveného jako Il Mora.“ „Papá, to ne!“ zvolala jsem. Sancia sebou trhla, ale když jsem chtěla jít k ní, švihl paží a zadržel mě. „Běžte,“ nařídil jí. „Do Říma víckrát nevkročíte. Odejděte. Ihned.“ „Nikam nepůjdu,“ odpověděla vzdorně, jenže hlas se jí chvěl. „Ale ano,“ prohlásil papá. „Odjedete, a to ještě dnes, protože v opačném případě se postarám, aby vás vyhodili na náměstí jenom v košili a do Neapole půjdete pěšky.“ Vrhla na mě vzdorný pohled a otočila se ke dveřím, kde stál komorník jako solný sloup. „Postarej se, aby mělo Její Veličenstvo náležitý doprovod,“ zavolal papá na sloužícího. „Gioffre za žádných okolností neodjede s ní. Pokud Neapol odmítá nechat své děti u mě, nebudu jí posílat své.“ Sancia se neotočila. Když se za ní zavřely dveře, papá tiše dodal: „Nevěděl jsem to. Alfonso je darebák a zbabělec, když věří takovým lžím o nás…“ „O mně ne,“ zašeptala jsem. „Žádným lžím o mně nevěřil.“ Prošla jsem kolem něj a mířila ke dveřím. Zdálo se mi, že jsou nekonečně daleko. Otec se za mnou rozkřikl: „Nedovolím to. Nepůjdeš za ním. Zakazuji to. Slyšíš? Zakazuji to!“ Stejně jako předtím Sancia jsem se ani já neohlédla.

352

353

„Lucrezie, jsi na řadě. Hraješ, nebo ne?“ Neochotně jsem se odvrátila od okna ke stolku se šachovnicí vykládanou slonovinou a drahokamy. Gioffre seděl schlíple na židli a tahal se za dolní ret. Podržela jsem ruku nad bílou královnou; když jsem však chtěla táhnout, zvolal: „Tam ne! Podívej se na mého biskupa; vezme ti ji a prohraješ.“ Našpulil pusu, čímž zdůraznil řídký vous; nejspíš se ho pokoušel vypěstovat proto, aby zakryl pupínky na bradě. Přestože se blížily jeho



princezna

osmnácté narozeniny, stále vypadal jako pubertální mladík, vůbec ne jako Cesare nebo Juan v jeho věku. „Tobě je to jedno. Nedáváš pozor. Myslel jsem, že si tady ve Spoletu užijeme trochu zábavy, ale ty jen vzdycháš a díváš se z okna.“ „To není spravedlivé,“ hájila jsem se, ale měl pravdu. „Papá mě sem poslal, abych dohlédla na město, protože čelíme hrozící válce. Je to čestný post a já musím plnit své povinnosti.“ To jsem skutečně dělala; přijala jsem jmenování guvernérkou tohoto umbrijského města a strávila poslední letní dny v působivé pevnosti tyčící se nad shlukem domů a ulic, za nimiž se táhla pole povadlých máků a kaštanové sady. Zde jsem zastávala úřední moc z pověření svého otce, doručovala jeho papežské instrukce hodnostářům, vyřizovala stížnosti a poslouchala petice, a zároveň zajišťovala pozici Spoleta v římské obraně. Pořádala jsem slyšení ve velké sloupové síni, byla zahrnována proslovy, komplimenty a hostinami; zástupci města mě oslovovali s úctou a jejich kypré manželky mě obdivovaly a dychtily mi sloužit, přesto na ničem z toho nezáleželo. Gioffre obrátil oči v sloup a posunul biskupa tak, že mi vzal královnu. Věděl stejně dobře jako já, že jsme sem byli odesláni jako privilegovaní pěšci v souboji mezi Neapolí a Římem – souboji, který nabral na obrátkách krátce poté, co se Sancia vrátila ke dvoru krále Federica a dštila oheň. Ze začátku jsem odmítala přijmout otcovo vysvětlování. Uzavřela jsem se v Santa Maria in Portico a trhala jeho vzkazy na kusy, posílala pryč jeho sekretáře s žádostmi o usmíření. Věděla jsem, že sledují každé dveře; nemohla jsem ani vyklouznout na návštěvu za synem, jakkoli jsem po tom toužila, protože pohled na něj by mi mohl přinést alespoň nějakou útěchu. Jak se mi břicho zvětšovalo a doléhala na mě realita – že jsem opuštěná manželka, uzavřená v přepychové kleci svého paláce –, mé rozčilení bylo takové, že když mi papá poslal dekret, abych odcestovala do Spoleta a působila tam jako guvernérka, čímž mi daroval titul i možnost úniku, nezaváhala jsem.

Papá se mnou poslal Gioffreho a doprovod. Odjela jsem v tichosti, tajila strach, že by Cesare mohl skutečně prosadit svou. Zdrtilo mě, že mě Alfonso bez jediného slova opustil. Plakala jsem ve svých pokojích, běsnila a proklínala manžela, před svými dámami jsem ho obviňovala, že ze mě udělal blázna, když mě využil, abych šla přemlouvat svého otce, a mezitím vyklouzl zadním vchodem. Přesto jsem chovala naději. Spoleto bylo jen dva dny jízdy od Říma, dost daleko, aby ulehčilo mému ponížení, ale ne tolik, abych se nemohla do Věčného města vrátit, kdyby se situace změnila. Napadlo mě jednoduše odjet do Neapole a požadovat na Alfonsovi vysvětlení, ale to bylo pochopitelně stejně pošetilé jako nemožné. I zde na mě papá pověsil své špehy. Kdybych vytáhla paty z pevnosti, měla bych je za zády. Situace by se stejně nezměnila. Každý večer, pokud se v sále neodehrávala nějaká místní událost, jsme se po jídle odebrali do této věžní místnosti, nejvyššího místa celého hradu, kde jsem mohla truchlit u okna a marně vyhlížet posla, zatímco bratr zíval a stěžoval si, jak je tu všechno nudné. Na rozdíl ode mě jej nepřítomnost jeho manželky vůbec netrápila, ačkoli vyjádřil stesk po svých koních a psech, novém sokolovi a hrstce budižkničemů, s nimiž se potloukal po Římě, pil a házel kamení na hradní stráž, což vyústilo v jeho krátké zatčení. „Jen to přiznej,“ vybídl mě, protáhl si záda a položil nohy na stůl. „Nenávidíš to tu stejně jako já. Tak proč papá nepožádáme, aby nám dovolil vrátit se domů?“ „Ne.“ Přešla jsem zpátky k oknu. „Poslal mě sem, abych tu vystupovala jako jeho zmocněnec. Nedovolím, aby se říkalo, že jsem se vyhnula svým povinnostem.“ „Nikdo si nemyslí, že ses vyhnula svým povinnostem. To tvůj manžel se jim vyhnul – ty ne.“ Ohlédla jsem se přes rameno. „Tobě Sancia vůbec nechybí?“ Pokrčil rameny. „Proč by měla? Já tedy rozhodně nechybím jí, to mi věř.“ Ve tváři se mu mihl smutek, ale než jsem na

354

355


to stihla zeptat, zachytila jsem dole pohyb. Přitiskla jsem tvář k oknu a snažila se prohlédnout přes zprohýbané tabulky. Silnice vedoucí k hradu se topila v šeru. Když jsem rozeznala blížícího se jezdce na koni, vykřikla jsem, až Gioffre málem spadl ze židle. „Pojď!“ Chytila jsem ho za ruku, táhla ho dolů po strmém kamenném schodišti a nevnímala jeho zadýchané varovné výkřiky – „Dávej pozor!“ –, vlekla jsem jej přes sál na vnitřní nádvoří až před masivní hlavní bránu. O chvíli později se posel objevil, přesně jak jsem si ho představovala – vyčerpaný, pokrytý prachem, v livreji v barvách Borgiů. Sesedl, klesl na koleno a vytáhl z brašny balíček v naolejované kůži. „Má paní.“ Hlas měl ochraptělý prachem cesty. „Vzkaz od Jeho Svatosti.“ Gioffre prskal: „Mohlas nás na těch schodech zabít, a kvůli čemu? Kvůli dalším papírům od papá.“ Zklamaně jsem převzala balíček. Byla jsem ráda, že je na nádvoří tma, ačkoli jakmile jsem sešla dolů, sloužící pospíchali pro pochodně. Nechtěla jsem, aby otcův sluha viděl můj smutek. Náhle sňal posel kápi. Překvapeně jsem poznala jeho ostře řezanou tvář, dlouhý špičatý nos a hustá obočí nad hluboko posazenýma španělskýma očima – byl to Juan Cervillon, kapitán papežské gardy, muž, jehož si otec vysoce cenil, a který měl tu čest držet při svatbě mně a Alfonsovi nad hlavou obřadní meč. „Kapitáne Cervillone,“ vydechla jsem překvapeně, „z jakého důvodu vás Jeho Svatost poslala z Říma až sem, když by stačil běžný posel?“ „Nejedu z Říma.“ Jeho špinavou tvář rozzářil úsměv. „Přijíždím z Neapole, má paní, kde jsem byl navštívit svou rodinu.“ „Z Neapole?“ Přitiskla jsem si balíček na prsa. „A viděl… viděl jste mého manžela?“ „Ano, viděl. Jeho Svatost mě poslala sem, abych vyjednal podmínky návratu mého pána vévody z Bisceglie. V rukou držíte jeho dopisy pro vás.“


princezna

* * *

Čekala jsem na nádvoří, oděná do svých nejpřepychovějších šatů – smaragdově zelených, v barvě stálosti – se šperky ve vlasech. Rozhodla jsem se nechat je rozpuštěné, přestože jsem byla vdaná a v sedmém měsíci těhotenství. Leskly se jako zlatý závoj, sahaly mi do pasu a díky odpoledním procházkám na cimbuří, kdy jsem je nezakrývala čepcem, získaly dokonalý lesk. Konečně se na cestě ozval dusot kopyt. Zvedla jsem se z křesla pod baldachýnem, odstrčila Nicolu s plátěným slunečníkem, jejž držela nade mnou, aby mi chránila pleť. Opíralo se do mě zářijové slunce. Blížící se skupinku bylo konečně možné rozlišit – jen pár mužů v nezašněrovaných dubletech, s vykasanými rukávy. Mohlo by jít o společnost místních kupců nebo žoldáků, rozhodně nevypadali jako princův doprovod. Srdce se mi rozbušilo. Muži zastavili u brány. Slyšela jsem srdečný smích, pokřikování jako mezi muži v hostinci – a pak sesedl, podal otěže jednomu ze svých druhů a zamířil ke mně. Jeho pevné svalnaté nohy se pohybovaly neuvěřitelnou rychlostí. Znenadání stál u mě a políbil mi ruku. „Nemáš vousy,“ uvědomila jsem si. Sálala z něj ona štiplavá vůně, již jsem si tolik zamilovala. Měla jsem ze shledání nekonečnou radost, ale nehodlala jsem ji přiznat.; „Ano, mé ženě se prý nelíbily.“ Byl po cestování opálený, slunce zvýraznilo jantar v jeho očích i světlé pramínky v rozcuchané hřívě. Chtěla jsem ho pohladit po tváři, věděla jsem, že bude na dotek stejně hladká jako vypadá. Místo toho jsem kousavě podotkla: „Tvá žena by dala přednost vousu před tvou nepřítomností.“ Tiše se zasmál. „Pokud jde o tohle…“ Než však mohl začít s jistě nepříjemným vysvětlováním, řekla jsem: „Není třeba se omlouvat, četla jsem tvé dopisy. Všechny.“ „Všechny?“ „Ano. Zdá se, že předchozí korespondence se ke mně nedostala.“ Hořce jsem se zasmála. „Což jsem měla tušit. Ale kapi-

356

357



princezna

Zbytek léta jsme strávili ve Spoletu, dokud nezhnědly listy dubů a nezačal vát umbrijský vítr. V polovině října jsme se i s Gioffrem vrátili do Říma, projížděli jsme městem za zvuku píšťal a doprovodu žonglérů, kteří nás vítali u brány a doprovázeli až do paláce. Tam nás pozdravil sám papá ve světských šatech z černého španělského sametu. Vypadal zdravěji než posledně, neměl tak brunátné tváře; když jsem v jeho doprovodu zahlédla velmi krásnou mladou ženu oděnou v růžovém saténu a ověšenou šperky, potlačila jsem úsměv. Připomínala la Farnese, což vysvětlovalo vylepšení otcova vzhledu. Ještě jsme nebyli zpět ani týden, když k nám dorazily zprávy, že Ludvík Francouzský vkročil do Itálie, aby se připojil k Cesarovi, který získal vítězství nad Lombardií a podrobil si Milán. Severní město, srdce území Sforzů, otevřelo útočníkům brány dokořán. Il Moro, zoufalý a bez spojenců, uprchl spolu

s kardinálem Ascaniem Sforzou přes hranice do Tyrolska, aby se vydal na pochybnou milost Habsburkům. Milán nyní patřil Francouzům a můj bratr se projížděl po Ludvíkově boku mezi jásajícími davy Il Morova podrobeného vévodství. Alfonso zbledl, když četl zprávy neapolských vyslanců. Zástupci okolních podřadných vládců pospíchali poklonit se Ludvíkovi coby svému novému pánu: „Copak nevidí, co tím způsobují? Co nyní Cesarovi zabrání rozhodnout se, že když utrhl jablko, proč rovnou neporazit celý strom?“ „Papá nám slíbil, že Neapole se nedotkne,“ namítla jsem. Seděla jsem v nepohodlné pozici s nohama od sebe, mé břicho se za poslední měsíc zdvojnásobilo. Připadala jsem si neohrabaná, těžká a plná vody. Většinu času jsem byla unavená, zaměstnaná blížícím se porodem. Nepřála jsem si nic jiného, jen aby ti tři žili v míru, ačkoli jsem se obávala, že Cesarovy ambice nemůže nic změnit. „Itálie nesmí podlehnout žádné velmoci,“ rozhodil rukama Alfonso. Rozpačitě jsem se ohlédla po našich sloužících. „Je zbabělé a navíc nespravedlivé předat mu městské státy jako ceny v rytířském turnaji. Copak to Jeho Svatost nevidí? Tímhle tempem se z tvého bratra stane nový císař. Už nyní prohlašuje, že protože pánové z Romagni odmítají platit desátky, městské státy Imola, Forlì, Faenza, Urbino a Pesaro tvého bývalého manžela pozbývají svých nároků. Cesare už vytáhl, aby je o ně připravil.“ „Ano,“ zamumlala jsem a nenáviděla to napětí, které vnášela má rodina do mého manželství. „Ale snad nebude tak úspěšný. Copak neodpověděla Il Morova neteř, hraběnka Caterina Sforza, vládnoucí v Imole a Forlì, že k jejímu sesazení je třeba víc než jeden španělský parchant?“ „Přinejmenším vykazuje odvahu, již ostatní postrádají.“ Manžel přecházel po místnosti. „Romagna je brána k Apeninám a přístavu v Ravenně. Zamýšlí snad tvůj otec vytvořit pro Cesara království z území svatého Petra?“

358

359

tán Cervillon mi galantně dovezl nejen tvé dopisy z Neapole, nýbrž se cestou sem zastavil v Římě pro ty zbývající. Předala mu je Murilla.“ Alfonso zaťal zuby. Nebylo třeba to říkat, ale oba jsme věděli, že jsem dopisy nedostávala na příkaz papá. „Vrátil jsem se, protože mi bylo přislíbeno odškodnění,“ pravil, „včetně plné vlády nad svou domácností a manželkou a město Nepi jako náhrada. Jeho Svatost mě ujišťuje, že jakmile se narodí naše dítě, můžeme žít, jak se nám zlíbí, a že Francouzi Neapol nepřepadnou, ale…“ Přistoupil tak blízko, že by mezi námi mohl proniknout jedině vítr. „Lucrezie, nedůvěřuji jim. Už ne. Musíš chápat, že pokud bychom – pokud by naše manželství…“ Nedopověděl. „Nesnesl bych to. Bůh mi pomáhej, nevydržel bych už ani jedinou hodinu bez tebe.“ „A já bez tebe,“ zašeptala jsem a rozpustila se v jeho náruči. Sevřel mě v ochranném objetí a já si umiňovala, že od toho dne mě o ně už nikdy nic nepřipraví.



princezna

Tentokrát už jsem se neudržela. „Pokud, jak říkáš, patří Romagna k územím svatého Petra, pak spadá pod papežskou autoritu, přestože to tamní pánové odmítají vzít na vědomí. V tomto případě si snad Cesare jde jen pro to, co už nám patří, nebo ne?“ Jakmile jsem to vyslovila, litovala jsem. Můj manžel se zastavil a zadíval se na mě, jako bych řekla vulgární slovo. „Naše? Borgiové nejsou dědici klíčů od království. Jeho Svatosti se možná dostalo pocty stát se Petrovým vikářem, ale až zemře, kéž je to za mnoho let, nemůže odkázat boží pozemské statky svým potomkům.“ Zamračila jsem se, nelíbilo se mi, jak rozhořčeně to říká, byť měl pochopitelně pravdu. Svatý stolec není dědičný. Alfonso se zdál odhodlaný očekávat od mé rodiny zradu na každém kroku, byť se jej papá pokoušel ujistit o opaku. V tu chvíli mi nezbývalo než přijmout, že dobré vztahy mezi mým manželem a mou rodinou jsou možná definitivně ztracené. Navzdory nově udělenému panství Nepi se Alfonso nedal usmířit. Očividně nenašel útěchu ani v návratu sestry Sancie, která se spolu s Gioffrem usídlila v paláci po uprchnuvším kardinálu Sforzovi. Já už neříkala nic. Dne 1. listopadu starosti o mé manželství přehlušily bolesti, které mě přimáčkly k porodní stoličce. V domácnosti vypukla panika, mé dámy pobíhaly kolem, jako bychom se na tento okamžik nepřipravovaly celé měsíce – ale strach byl zbytečný. Po několika hodinách jsem porodila zdravého syna. Alfonso přišel za mnou; když zvedl naříkající nemluvně do náruče, vyhrkly mu slzy. „Je nádherný, má paní. Stejně nádherný jako ty.“ Vzdychla jsem. Porod byl sice krátký, přesto mě vyčerpal a vyvolal ve mně vzpomínky na mnohem méně oslavovaný porod a dítě, jehož nepřítomnost jsem začínala brát jako hotovou věc. Téměř rok jsem svého prvorozeného neviděla, a když jsem se nyní dívala na Alfonsa, žasnoucího nad tímto novorozenětem, mnoho nechybělo, abych mu všechno přiznala.

„Pojmenujeme ho Rodrigo na počest tvého otce?“ navrhl Alfonso. „Jak by se ti to líbilo, amore?“ Pokoušel se usmířit si mě po nedávné roztržce, měl takovou radost, že mi nabídl tuto obětinu. Přikývla jsem a zašeptala „Ano,“ ačkoli jsem dál bojovala s touhou se přiznat. Nebyla správná chvíle. Až uplynou první měsíce rodičovství, povím mu to. Papá byl nadšen. Nechal si dítě přinést do Vatikánu, procházel chodbami se svým jmenovcem v náručí, zdravil vyslance a biskupy, zatímco malý Rodrigo říhal po poledním kojení. Křest, jejž papá zařizoval, byl až absurdně okázalý. Jako novopečená matka jsem musela čekat čtyřicet dnů, než budu požehnána a zbavena poskvrny porodu, proto jsem se obřadu v Sixtinské kapli nemohla účastnit. Alfonso mi vyprávěl, jak Rodriga, oblečeného v hermelínu, ponořil kapitán Cervillon z papežské gardy do stříbrné nádržky, kde můj syn zůstal nezvykle tichý, zatímco po něm stékala svěcená voda. Pak náhle vyrazil nářek, čímž narušil poklidnou atmosféru, a Alfonso pospíchal k němu, ale v náruči jej sevřel papá – a prý měl na sobě téměř tolik hermelínu a bílého hedvábí jako naše dítě. Rodrigo se ihned utišil, jako by cítil moc muže, který jej k sobě tiskne. Alfonso se pokoušel mluvit pobaveně – „už teď je víc Borgia, než můj syn“ –, ale slyšela jsem v tom napětí. Mrzelo ho, že našeho syna pojmenoval po mém otci. Znovu se mě zmocnil neklid. Majetnickost papá by měla Alfonsa uklidnit; dal mému otci vnuka a pro Borgie znamená rodina vše. Alfonso tomu nevěřil, ale já si byla jistá, že nyní už nám nic nehrozí. O týden později vklouzl Cesare do Říma jako vlk samotář.

360

361

Protože mi ještě nebylo uděleno požehnání, má přítomnost u intimní vatikánské večeře v komnatách papá, s vybranými hosty, byla přísně důvěrná. Měli jsme pečeného bažanta, slepici nasladko a uzeného kance; v polovině dezertu mi kardinálo-



princezna

vé předali dvě stříbrné nádoby obsahující dvě stě dukátů, každá mince byla pečlivě zabalena do barevného papírku, aby připomínala bonbon. „Věnujeme je jménem našeho syna sirotčinci pří klášteře San Sisto,“ rozhodla jsem. Alfonso vedle mě pozvedl pohár. „Přípitek mé manželce!“ Všichni následovali jeho příkladu, jen kardinálové se mračili, protože mi svůj dar nenabídli, abych jej věnovala na dobročinné účely, nýbrž aby si mě do budoucna zavázali. Poháry cinkaly ve světle svící, když vtom se ve dveřích objevil můj bratr – oděný v černém, s měděnými vlasy splývajícími na ramena, se škraboškou na tváři, což ovšem neutajilo jeho totožnost. Společnosti se zmocnily rozpaky, muži pobledli, ženy se tvářily vystrašeně, a přesto rozkvetly jako poupata v poledním slunci. Papá se tvářil, jako by Cesarův náhlý příjezd nebyl nijak významný, vůbec si ho nevšímal. Cesare stál se založenýma rukama vedle kredence, sloužící kolem něj obcházeli po špičkách, sklízeli talíře a ometali drobty z ubrusů, naši hosté spěšně dojedli dezert a rozprchli se jako vysoká, která ucítila šelmu. Otočila jsem se k Cesarovi, prohlédla si jeho štíhlé tělo a bezstarostný postoj: se skrývaným úsměvem sledoval, jak hosté rychle odcházejí. Je spokojený, pomyslela jsem si. Naplnil všechny své ambice, za necelé dva roky od Juanovy smrti povýšil z kardinála na papežova poradce a dobyvatele Milána. Musel si mě všimnout a jistě věděl, že jsem porodila, nijak se však ke mně neměl. Alfonso mě vzal za ruku. Když jsem líbala na tvář papá, šeptl mi: „Vypadáš unaveně, farfallina. Zítra nařídím prominutí čtyřicetidenní lhůty, abys mohla být požehnána.“ Přikývla jsem. Stále ruku v ruce s manželem jsem zamířila ke dveřím a zastavila se jen kousek od bratra. Konečně se ke mně otočil, jeho kočičí oči se zaleskly pod škraboškou. Sklonil hlavu, jako by se chtěl uklonit. Už jsem otevírala ústa, abych jej přivítala zpátky a blahopřála mu ke sňatku, vítězství nad

Milánem a úspěchům v Romagni, avšak Alfonso mi stiskl ruku a vytáhl mě ze dveří. „Ani slovo,“ řekl mi do ucha. „Neviděla jsi ho. Ne dnes.“ „Neviděla? Vždyť tam stál!“ Dveře se za námi zavřely. Zpražila jsem Alfonsa pohledem, vytrhla jsem se mu a vydala se chodbou. „Mohl jsi nám dopřát aspoň chvilku,“ zlobila jsem se, když se mnou srovnal krok. „Je to můj bratr, zasloužím si příležitost…“ „Kdyby chtěl, abys ho přivítala,“ přerušil mě Alfonso, „kdyby si to přál tvůj otec, nemyslíš, že by nás požádali, abychom zůstali?“ Zamračila jsem se, snažila jsem se vymyslet nějakou břitkou odpověď, ale jeho vážný pohled uhasil mou zlost. Měl pravdu; papá nevzal Cesarovu přítomnost nijak na vědomí. „Zřejmě mají hodně co probírat,“ slyšela jsem se říci; hledala jsem omluvu, ale i mně samotné zněla chabě. „Vzhledem k tomu, že se Cesare chystá vytáhnout do Romagni.“ „Ano,“ přisvědčil Alfonso zachmuřeně. „Nyní si mezi sebou musejí rozdělit celý svět.“

362

363

ČÁST V. 1500 – 1501

Císař, nebo nic

Papež má v úmyslu učinit vévodu z Valencie velkým mužem a králem celé Itálie, pokud to dokáže. JOHANN BURCHARD, VRCHNÍ CEREMONIÁŘ U PAPEŽSKÉHO DVORA BORGIŮ

TŘICÁTÁ PRVNÍ KAPITOLA

Z

ačalo to nečekaným úmrtím. Byl napaden věrný sluha, když odcházel z večeře s přáteli. Nechali ho s podříznutým hrdlem vykrvácet na dláždění. Ta nemilosrdnost ve mně vyvolala znepokojivé vzpomínky na Juana. Snad právě proto se přede mnou Alfonso o ničem nezmínil, ale stejně jsem se to dozvěděla od svých dam. Murilla přinesla zprávy ráno s fíky a sýrem. Naklonila se ke mně, když jsem rozřízla vykládaným nožem zapečetěný dopis, a pošeptala mi tu novinu. „Cervillon?“ opakovala jsem ohromeně. „Kapitán Cervillon z papežské gardy? Víš to jistě?“ Murilla přisvědčila, v drobné tmavě hnědé tvářičce vepsanou lítost. Za ní stála v otevřených dveřích pobledlá Nicola a další dámy: spiklenecky sestrkovaly hlavy dohromady, jako by právě vyslechly podrobnosti šťavnatého skandálu. Zachvěla se mi ruka. Přinutila jsem se odložit nůž na dopisy, od jehož perlami posázené rukojeti se odráželo zimní slunce. „Ach… při křtu byl plný síly… A má rodinu, děti…“ S nepříjemnou předtuchou jsem si uvědomila, že Cervillonova rodina sídlí v Neapoli. Odjel ji navštívit a využil své cesty k přesvědčení krále Federika, aby s papá uzavřel dohodu, jež umožňovala Alfonsův návrat ke mně. „Dio mio, milost jeho duši,“ vydechla jsem a pokřižovala se. „Byl to dobrý člověk, nezasloužil si tak strašný osud.“ Cervillon byl spěšně pohřben, jak jsem se doslechla, v kostele v Borgu, blízko místa, kde byl zavražděn. Nikdo nesměl mrtvého zahalit nebo prozkoumat rozsah jeho zranění, ačkoli svědkové tvrdili, že maskovaný útočník na něj vyrukoval tak rychle, že kapitán neměl šanci ani tasit meč. 367



princezna

„Raději ho podřízli jako dobytče, než aby ho nechali svobodně odejít,“ pravil Alfonso tu noc v našich komnatách, když jsem mu pověděla, co vím. „Nezavraždili ho proto, že by se jim už nehodil, ale protože znal tajemství, která by je mohla zničit.“ Sklopila jsem hlavu, rozvázala si župan a vklouzla pod studené přikrývky. V krbu plál oheň a v mosazných ohřívadlech doutnaly vonné uhlíky, na stěnách visely vlámské tapiserie a dlaždice pokrývaly turecké koberce, přesto mi vlastní ložnice připadala jako mauzoleum: byla zde taková zima, že se mi od úst zvedala pára. Alfonso uhasil svíce. Knoty zasyčely a rozhostilo se ticho. Manžel si vlezl nahý ke mně, ale neobjal mě, jak měl ve zvyku. Ležel nehybně a oči upíral na nebesa nad námi. „Je to dílo tvého bratra,“ řekl konečně. „Cervillonovu smrt si objednal Cesare ještě než odjel do Romagni, protože kapitán požádal Jeho Svatost o svolení vrátit se do Neapole. Odvolával se na to, že se mu stýská po rodině, ale odmítal ji vzít sem. Jeho Svatost se musela zmínit Cesarovi o obavách, co všechno by Cervillon mohl odhalit.“ Nechtěla jsem to slyšet; nechtěla jsem vědět, že má Cesare na svědomí další surovou smrt. Přesto mnou Cervillonova vražda otřásla tolik, že jsem cítila sílící neklid, přemožena vzpomínkou, jak se ke mně Cesare blížil ve vatikánských zahradách, zatímco se Michelotto krčil nad těly Pantalisey a Perotta. „Proč by se papá nebo Cesare měli Cervillona bát?“ prohodila jsem po chvilce. „Jaká tajemství podle tebe znal, aby tím někomu posloužil…?“ Hlas mi odumřel, když jsem ucítila spíše než uviděla, jak na mě Alfonso upřel pohled. Po stěnách tančily stíny od skomírajícího ohně v krbu. „Ty to skutečně nevíš? Cervillon byl důvěrníkem tvého otce. Znal všechny intimní podrobnosti o záležitostech Jeho Svatosti. Dokonce se domnívám, že věděl, kdo zavraždil Juana – ale,“ dodal, když jsem se zajíkla, „to není důvod, proč jej Cesare zabil. Cervillon jistě neměl žádný důkaz, jinak by se ho zbavili už dávno. Zemřel kvůli Cesarovu plánu. Věděl, co se chystá, a neměl na to žaludek. Kdyby se vrátil do Neapole, varoval by

mého strýce, a ten by obratem upozornil ostatní městské státy. Možná se nyní krčí za svými hradbami, ale my bychom je probrali z nečinnosti. Cervillon věděl, že má tvůj bratr mnohem větší ambice než jenom vyplundrovat Romagnu.“ „O kolik větší…?“ zašeptala jsem, ačkoli jsem pochopila. Slyšela jsem Cesara, jako by ležel mezi námi s ústy u mého ucha: Přichází nový věk – věk Borgiů. A já budu jeho metlou. Zachvěla jsem se. Alfonso mě přitáhl k sobě. Sálalo z něj horko. Když jsem mu položila hlavu na prsa, slyšela jsem, že mu srdce buší jako kladivo do kovadliny. Zdálo se, že na něj nijak nepůsobí chlad, co mi pronikal do morku kostí. „Chce všechno,“ řekl. „Celou Itálii. A bude ji mít, jestli to půjde. Jeho Svatost ho nezkrotí. Ta jeho návštěva, kdy jsem ti říkal, že tam není, byla komedie. Chtěl, aby ho viděli všichni přítomní. Zdržel se jenom tři dny, uzavřel se s Jeho Svatostí v papežských komnatách – a získal, pro co si přijel… Nyní je Cervillon mrtev a Romagna padne pod Cesarovým mečem. Fúrie z Forlì a Imoly přijde o své državy; je jen otázka času, než se vzdá, nebo zahyne v troskách své pevnosti. Ostatní – Faenza, Camerino, Urbino a zbytek – se mu vydají na milost. Všechny si podrobí, použije proti nim jejich vlastní zbabělost – nebo jejich krev, pokud by vzdorovali.“ „A co jejich korupci?“ napadlo mě, protože jsem si vzpomněla, jak otec spílal pánům z Romagni a jejich zákeřným dvorům, nebo na to, jak bývalý manžel Giovanni stál na nádvoří v Pesaru a u nohou se mu škubaly uťaté ruce jeho sekretáře. „Co násilí, jež páchají? Nebude ku prospěchu, když budou předvedeni před zákon?“ „Nyní možná Cesare představuje zákon,“ odpověděl Alfonso, „a snad tomu i sám věří, ale ve skutečnosti prahne po moci. Copak jsi neslyšela jeho motto? Mluví za vše: ‚Císař, nebo nic.‘ Stylizuje se do role císaře a císař potřebuje říši. A on právě začal shromažďovat tu svou.“ Neslyšela jsem to. Zavřela jsem oči a pokoušela se najít útěchu v manželově blízkosti, v tlukotu jeho srdce. „Co budeme

368

369


dělat?“ pronesla jsem nakonec. Jeho pevné objetí mi připomínalo, že mě brzy čeká rozhodování, před nímž mě varoval. Moje rodina, nebo on. Došlo na lámání chleba. „Musíme přežít,“ odpověděl, „za každou cenu.“

Příchod roku 1500 provázela zlá znamení. Kometa rozpálila oblohu nad Umbrií a socha Panny Marie v Assissi ronila krvavé slzy. Proroci, věštci i čarodějnice ze špinavých uliček hledali zlá znamení ve vinných sedlinách, předpovídali boží dopuštění snadno ovlivnitelným obyvatelům, již tak znepokojeným pádem Milána, válkou v Romagni a hrozbou špatné sklizně po přívalových deštích. Avšak přelom století byl také jubilejním rokem papežství. Do Říma se nahrnou lidé, aby oslavovali, byli svědky symbolického otevření svatých dveří v bazilikách a poklonili se svatým relikviím. Výkřiky samozvaných proroků umlčelo rachocení lešení – papá nařídil zkrášlení města – nebo ticho v kobkách, kde proroci končili pro podněcování vzpoury. V lednu se roznesla zpráva o zajetí Cateriny Sforzy. Šířily se zvěsti o tom, jakého ponížení se jí dostalo z rukou Cesarových jednotek, dokud sám nezasáhl a nevzal ji pod svou osobní ochranu. Jako jeho zajatkyně byla hraběnka poslána do Říma, kde žila v domácím vězení v Andělském hradu. Toto vítězství však zkalilo Il Morovo nečekané tažení na Milán s armádou financovanou Habsburky. Stejní měšťané, kteří se radovali, když viděli jeho záda, se k němu nyní přidávali, aby se zbavili Francouzů. Sforzové znovu dobyli své město a Il Moro vyzval sousední městské státy, aby s ním spojily síly proti borgiovské tyranii a zarazily Cesarovo tažení. Alfonso mi tlumočil tyto zprávy, zatímco já chovala v náručí malého Rodriga. „Lucrezie,“ řekl velmi vážně, „musíme se připravit.“

370


princezna

Shromáždili jsme se na pódiu u Porta del Popolo. Na baldachýn nad našimi hlavami se snášel únorový déšť, smáčející davy shromážděné u příležitosti Cesarova návratu. Vlhký vzduch obtěžkalo napětí. Celé dny zaplavovaly Vatikán zprávy o bratrových úspěších v Romagni; některá líčení přeháněla, protože dobyl jen několik území, jiná – pragmatičtější –, mluvila o obnovené koalici v čele s Milánem, namířené proti nám, ale vše předčilo především silné očekávání. Cesare za krátkou dobu dosáhl mnohem víc, než se kdy podařilo Juanovi; nikdo nepochyboval, že si svůj čestný titul gonfaloniera zaslouží. Alfonso stál vedle mě celý strnulý. Každý den trénoval fyzičku, ráno chodil cvičit lukostřelbu a sokolnictví, odpoledne boj s mečem. Navykla jsem si na blýskání čepelí na nádvoří našeho paláce tak, že jsem přestala protestovat, ačkoli jsem musela Rodriga a jeho sloužící přestěhovat do odděleného křídla, kam nedoléhal rámus provázející manželova cvičení a nerušil synka při odpočinku. Alfonso si znovu nechal narůst plnovous, hustý a bohatý jako zralá pšenice. Neměla jsem to srdce požadovat, aby se oholil, ačkoli jsem měla poškrábané tváře i hrdlo po těch vzácných příležitostech, kdy jsme se milovali. Poslední dobou byl roztržitý, neustále bdělý; věděla jsem, že plnovous mu pomáhá utajit před zvídavýma očima výraz tváře i myšlenky. Hučení diváků mě přimělo soustředit se na výjev před sebou. Z brány ochable visely gobelíny s třásněmi, zobrazující borgiovského býka a slunce, cesta pod nimi byla zasypaná mokrými okvětními plátky. Diváci se mačkali na strážemi obklopenou cestu, na níž se v dálce objevil průvod; úmorný déšť a šedá obloha, špína na dláždění, dokonce i Alfonsův zasmušilý výraz ztratily význam. Cesare měl vždycky sklon k dramatičnosti, ale tentokrát se skutečně překonal. Vpředu kráčela karavana mul obtěžkaných kořistí z dobytých pevností Romagni a zástupy vojáků a pážat na koních, jejichž livrej zdobil valentinoiský erb. Přehlídka hrdosti zástupy umlčela, zavládlo takové ticho, že jsem jasně 371


slyšela chřestění postrojů a vlhké třepotání promáčených vlajek – a všude, kam oko dohlédlo, jsem viděla černou. Všechno bylo černé. Od postrojů přes sedlové deky, pláště, dublety i koně. Cesare celý svůj průvod vystrojil v barvě, již přijal za vlastní – barvu věčnosti a přizpůsobivosti, která může doplnit jakýkoli odstín, a přece nezaniknout. Kolem nás proudila řeka noci, ohromný příliv temnoty, prozářené místy záblesky leštěného kovu a drahokamů a zlatého Řádu svatého Michaela na masivním řetězu na Cesarově šíji. Cesare jel na konci procesí, strohý v prošívaném sametu, obepínajícím jeho tělo tak vykované bitvami, že on sám připomínal meč – vzpřímený na svém velkolepém oři. Jeho krása byla dechberoucí a strašlivá zároveň. Když projížděl kolem pódia, poklonil se otci – papá seděl na trůnu zabalený v kožešinách. Můj a Césarův pohled se na chvilku setkaly, jen na prchavý, téměř nepostřehnutelný okamžik. Přesto jsem v jeho zastíněných zelených očích viděla doutnat něco, čemu jsem porozuměla. Vrátil se. A nic už nebude stejné.


princezna

V těch chladných zimních dnech po návratu za mnou Cesare nepřišel. Přijal Zlatou růži na počest úspěchů své rodiny, titul kapitána generála a gonfaloniera, jak se dalo očekávat. Potom se stal věrným stínem papá, vždy následován sluhou Michelottem. Můj synek Rodrigo mu byl představen při jedné ze slavností v rámci karnevalu, uspořádané, aby se shromážděným připomněla plodnost naší krve. Když si Cesare soustředěně prohlížel mého synka s modrýma očima a jemnými hnědými vlásky, které už začínaly světlat, tvářil se pobaveně, jako by byl Rodrigo obraz nejistého původu. Sehnul se a políbil chlapečka na tvář, přitom cosi tiše řekl, co jsem nezaslechla. Pak pohlédl na mě. „Jsme na tebe hrdí, Lucío,“ pronesl. Alfonsa, stojícího opodál spolu se Sancií, zahalenou v tyrkysovém hedvábí, úplně ignoroval. Pak se zvedl a odešel a ve mně znovu vzplála jiskra strachu.

Přitiskla jsem si dítě na prsa. „Žárlí,“ prohlásila Sancia. „Má zlost, žes mému bratrovi porodila syna, dědice neapolské krve, jehož Jeho Svatost zbožňuje. Pro něj znamená další překážku, ohrožení jeho pozice. Nezastaví se, dokud…“ „Sancie,“ přerušil ji Alfonso. „Už dost. Děsíš ji.“ „To je dobře,“ hlesla Sancia. „Měla by být vyděšená. Všichni bychom měli mít strach, když se teď vrátil. Postará se, abychom skončili v hrobě.“ Alfonso zamumlal: „Mám situaci pevně v rukou; ujišťuji tě, že nám nemůže nic udělat.“ Jeho přesvědčení pomohlo zklidnit mé rozbušené srdce. Vrátila jsem syna kojné a věnovali jsme se oslavám. Usmívala jsem se a smála, předstírala jsem, že se bavím vystoupením kejklířů a dalšími kratochvílemi, přestože jsem cítila, jak mě Cesare pozoruje. Během závěrečné hostiny před půstem, když jsem procházela mezi hosty a hledala Alfonsa, jehož jsem naposledy viděla ve společnosti papá, se ke mně Cesare zezadu přikradl. Otočila jsem se a klenoty zdobená maska, již jsem si přidržovala na tváři, se mi svezla. I Cesare měl masku; zpočátku jsem si ho nevšimla, protože se oblékl do bílé barvy, již si toho večera zvolila celá řada dalších hostů. Když jsme nyní stáli jen kousek od sebe, poznala jsem jeho převlek; šel za jednorožce, stejně jako na mé svatbě s Alfonsem. „Budeš se mi věčně vyhýbat?“ ozval se. „Kdykoli se na mě podíváš, vidím ti v očích obezřetnost. To jsem se tolik změnil, že už mě nemáš ráda?“ Rozčileně jsem pohodila hlavou a potlačila nutkání zdůraznit, že pokud ve mně vyvolává obezřetnost, je to jen jeho vina. „Nesmysl. Nezměnil ses ani trochu. Možná ti připadá impozantní plížit se po Vatikánu a děsit biskupy a kardinály, ale pro mě jsi čitelný jako vždycky. Kdy tahle šaráda skončí, abychom se dozvěděli, co máš skutečně za lubem?“ „Ach, Lucrezie, taková chytrá hlavinka.“ Odmlčel se, zatahal za tkanice svého dubletu. „Málem jsem ho měl. Byl jsem

372

373



princezna

tak blízko města toho mizerného slabocha, když se mi donesla zpráva, že Milán znovu padl do rukou Sforzy. Kdyby ta zpráva přišla o pár dnů později…“ Vzdychl. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, o kom mluví. Zatvrdila jsem se. „Copak už to není za námi? Jestli dokážu odpustit a zapomenout já, ty jistě také.“ „Odpustit?“ Jeho úsměv připomínal ostří meče. „Kvůli tobě bych se vykoupal v jeho krvi. Giovanni Sforza z Pesara nám zůstal dlužen a já se postarám, aby zaplatil.“ „Ne ‚nám‘.“ Přistoupila jsem blíž a sledovala, jak to na něj působí – nepatrně se mu roztáhly zřítelnice, pootevřel rty. Ulevilo se mi a zároveň mě znepokojovalo, že na něj mám stále takový účinek. „Nechci se účastnit tvé pomsty, žít do konce svých dnů touhou po smrti muže, který už pro mě nic neznamená.“ Cesare mi sevřel paži tak rychle, že jsem nestačila zareagovat. „Přehlížel tě,“ pronesl se zlověstným zápalem. „Dokud jsem naživu, nikomu – nikomu – neprojde, že ublížil mé sestře.“ Odmlčel se, jeho stisk zesílil. „Vae illi homini qui cupit,“ zašeptal. Střez se toho, kdo lační. Jeho slova mě probodla jako střepy. Byl to stejný záludný vzkaz, jaký pronesl papá ten den, kdy jsem za ním byla po Juanově smrti. Dech mi vázl v plicích, když jsem si vzpomněla, jak jsme jeli spolu s Cesarem zpět do San Sista a já se ho zeptala, jestli bratra zabil on. Popřel to, ale lhal. A já se nechala oklamat, držela jsem se iluze, k níž jsem se vždycky uchylovala, v níž byl stále mým milovaným bratrem – unáhleným a horkokrevným, často bezohledným a znepokojivým, přesto také špatně chápaným ve snaze prokázat svou cenu. Avšak nyní, v tomto zdrcujícím okamžiku, když jsem se dívala do tváře rozdělené maskou a cítila jeho prsty ovinuté kolem mé paže jako hadí ocas, pochopila jsem konečně jasnou a nevyhnutelnou pravdu. Papá se mi to pokoušel říci. Muž, který lační, to byl Cesare; chtěl vše, co patřilo Juanovi. Náš bratr skutečně zemřel jeho rukou. A otec to věděl. Věděl to od chvíle, kdy Juanovo tělo vytáhli z Tibery. To proto ukončil vyšetřování vraždy, aby nás

ušetřil konfrontace s důkazy proti Cesarovi, které by se mohly objevit. Cesare na mně musel vidět zděšení. Pustil mě a o pár kroků ucouvl. Do tváře se mu vrátila ona nacvičená předstíraná lhostejnost. „A je to tu zase: ten výraz. Zdá se, že už mezi námi zůstává jen jediné tajemství, krásná Lucío.“ Záměrně zmínil dítě, byla to důvěrnost, která nás podle něj měla poutat, ale já už nechtěla litovat Cesarovy křivdy, léčit jeho zranění a pečovat o jeho blaho. Vodil mě za nos, jen protože jsem to dovolila. Uvěřila jsem jeho lžím, protože opačná možnost byla příliš děsivá, ačkoli jsem celou tu dobu cítila ďábla v něm – toho, před nímž mě kdysi varoval: Nenávist je můj ďábel. Nikdy se nestanu tím, kým jsem měl být. Hluboce se mi poklonil. Ladné gesto, přitom výsměšné a také demonstrující jeho děsivou hbitost. „Přeji ti dobrou noc.“ Než jsem stačila mrknout, zmizel v davu klábosících dvořanů jako bílá pára. Neslyšela jsem Alfonsa, dokud jsem s úlekem neucítila na rameni jeho ruku. „Co ti říkal?“ zeptal se. „Nic,“ zašeptala jsem a dál zírala na prázdné místo, kde ještě před chvílí stál můj bratr, s vědomím, že jsem ho ztratila. Přesídlil do temného podsvětí, kde nic není svaté a všechno má nějakou cenu. Otočila jsem se k manželovi. „Vezmi mě domů.“

374

375

TŘICÁTÁ DRUHÁ KAPITOLA

U

lice bičovaly kroupy a déšť, oblohu protínaly letní blesky, mé pokoje zalévalo bílé světlo tak oslepující, že malý Rodrigo spustil pláč a já nařídila, aby dámy zavřely všechny okenice a zatáhly závěsy. Bylo časné odpoledne, ale bouře neutichala.



princezna

Odsouzena sedět celý den u ohřívadel jsem se pokoušela soustředit na knihu Vergiliových sonetů, ačkoli mi složité frázování plavalo před očima. Začínala mě bolet hlava, nejraději bych se odebrala do ložnice a zdřímla si. Chtěla jsem vyzvat své dámy, aby mě doprovodily, náhle se však z chodby ozvaly zvýšené hlasy. Vstala jsem a poslala Murillu, aby toho, kdo dělá takový rámus, došla utišit, než hluk probudí Rodriga. Sotva se dostala ke dveřím, rozlétly se dokořán. Dovnitř vpadl Alfonso, od hlavy k patě celý bílý. Mé dámy vykřikly. Připomínal výjev z Dantova očistce, všude měl omítku a bílý prach, i v rozcuchaných vlasech, ve vousech, na tvářích a na rukou, planoucí oči a zuby přímo svítily z jeho jinak zabělené tváře. Udělala jsem vrávoravý krok k němu, na jeden děsivý okamžik mě napadlo, že ho někdo zranil, ale on ze sebe udýchaně vypravil: „Jeho Svatost… strop přijímacího sálu… se zřítil.“ Vykasala jsem si sukně a vyběhla z pokoje s Alfonsem v patách. Volal na mě, ale já už se hnala po schodech a přes galerie k chodbě vedoucí do Sixtinské kaple a do Vatikánu. Před reprezentačním sálem, kde papá přijímal vyslance, postávalo zděšené srocení dvořanů, kleriků a služebnictva. Dnes jsem tu málem byla i já, ale nakonec jsem se omluvila, protože malý Rodrigo se bouřky bál a já věděla, že jej dokáže uklidnit jedině má přítomnost. Ale Alfonso šel. Když jsem nyní doběhla k otevřeným bronzovým dvoukřídlým dveřím do sálu a spatřila za nimi mračna stejného prachu, jímž byl pokryt můj manžel, ozval se výkřik, z něhož mrazilo do morku kostí. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, že vyšel z mých rtů. Chtěla jsem se vrhnout dovnitř, ale Alfonso mě chytil kolem pasu. Po místnosti se pohybovaly stinné postavy jako přízraky. „Ne,“ sykl a stáhl mě stranou. „Tam nesmíš! Není to bezpečné. Ze střechy se zřítil trám přímo nad jeho trůnem. Všude jsou trosky.“ „Dio mio, ne!“ vzpouzela jsem se – potřebovala jsem rychle dovnitř, na pomoc! Alfonso mě však odmítal pustit, odtáhl mě

ke stěně a držel mě, dokud jsem s ním nepřestala bojovat. „Lucrezie, nemůžeš udělat vůbec nic. Pokoušejí se ho vyhrabat. Když půjdeš dovnitř a vystavíš se sama nebezpečí, všechno bude jen horší. Už tak mají dost práce.“ „Vyhrabat ho?“ Zoufale jsem se na něj dívala, jako by mluvil jiným jazykem. „Žije?“ Přitáhl mě k sobě a zašeptal: „To nikdo neví. Jednu chvíli se usmíval a kynul vyslancům, a najednou – do střechy asi uhodil blesk. Nečekaně se propadla. Dělají, co je v jejich silách, aby ho zachránili.“ Nutila jsem se dýchat, vdechovat mělké doušky vzduchu, který byl cítit rozbitou omítkou, rozštípaným dřevem a barvou. Čas jako by se co chvíli zastavoval. Viděla jsem, jak se ve dveřích míhají muži, všichni pokrytí tím pekelným prachem, slyšela jejich hlasy i výkřiky zevnitř a přemisťování rozbitých kamenů. Trvalo to snad celou věčnost, náhle se však ozvalo zvolání, zvedání trosek, následované těžkým tichem. Otočila jsem se v Alfonsově náruči ke dveřím. Vůbec jsem si neuvědomovala, že i mě pokryla bílá vrstva, a snad ji ze sebe budu smývat několik dnů. „Je tady!“ křikl někdo. Zamžikala jsem a nechápavě se podívala na manžela. Postoupil nejistě vpřed a já se tiskla k jeho ruce. A pak vyšli ven – několik vyčerpaných sloužících, kardinálů a vyslanců v potrhaném oblečení – a mezi sebou nesli prověšená provizorní nosítka z potrhaného karmínového sametu, jenž dříve tvořil papežský baldachýn. „Papá!“ Rozběhla jsem se k nim, v srdci strach, co zjistím. Muži se rozestoupili. Papá ležel nehybně, obalený úlomky zdiva a třískami, na čele měl krvavou ránu a několik šrámů na velkých dlaních, volně sepnutých – a mně se zdálo, že mrtvě – na hrudi. Nejevil nejmenší známky pohybu. „Je mrtvý,“ zašeptala jsem. Instinktivně jsem se pokřižovala, z očí mi vyhrkly slzy. Náhle se za mnou ozval ochraptělý hlas: „Není mrtvý. To nikdy neříkej. To už nikdy v životě neříkej.“

376

377


Zmateně jsem vzhlédla. Vedle mě stál bratr v černém sametu pokrytém omítkou, kolem něj se jako pochmurná svatozář vznášel prach. Vypadal, jako by se strop zřítil i na něj. Vrhl se ke mně, místo očí měl jen zarudlé škvíry ve špinavé tváři. „Žije a bude žít. Bůh nad ním drží ochrannou ruku. Nedovolí, aby jeho pokorný vikář tak neslavně zahynul. Říkat to je vlastizrada.“ Popadl mě za rameno a zatřásl mnou. „Vlastizrada!“ Alfonso se vztyčil mezi námi. „Pusťte ji.“ Promluvil tiše, ale vyzařovala z něj jasná hrozba. „No tak, můj pane, ve své bolesti se zapomínáte.“ Cesare mě stiskl pevněji; všichni ucouvli, kolem nás se zvedala hradba hmatatelného strachu. Alfonso nevzrušeně pronesl: „Tohle nechcete. Ne zde. Ne teď. Jeho Svatost utrpěla vážnou nehodu, musíme se podle toho chovat, byť se nám to nemusí líbit.“ Bratrovi se vydral ze rtů hrubý zvuk – čišelo z něj pobavení i pohrdání. Otočil se a ostře vyštěkl rozkazy k mužům. Odcházeli i s bezvládným otcovým tělem a já slyšela papá šeptat: „Cesare, hijo mío. Pojď ke mně, můj synu…“ Cesare se bez ohlédnutí rozběhl za nimi.


princezna

„Musíš co nejdříve opustit Řím!“ Sancia uhodila pěstí do čela postele. Od otcovy nehody uplynulo čtrnáct dnů – dva týdny nesnesitelného čekání, zatímco se zotavoval za zavřenými dveřmi, opečovávaný lékaři, a odmítal mé prosby, abych jej směla navštívit. Konečně mi dnes ráno přišel vzkaz. Papá se postavil na nohy a přeje si, abychom se k němu připojili u večeře. Jeho rozkaz mě zaskočil, ale dychtila jsem ho vidět. Do té doby jsme měli s Alfonsem v plánu strávit odpoledne v klidu s naším synkem. Jenže pak k nám vpadla Sancia a chrlila ze sebe obvinění. „Sestro, jsi příliš rozrušená.“ Alfonso seděl s Rodrigem na klíně, synek ho tahal za tkanice dubletu. Ostré bodnutí výčitek

mi připomnělo mého druhého syna, který si stejně hrál s mým rukávem, když jsem ho viděla naposledy… Přinutila jsem se vnímat. Sancia vykřikla. „To možná jsem, ale ty, bratře, jsi příliš klidný. V Římě už pro tebe není bezpečno. Cesare se spojil s Francií, ale zjistil, jak je takové spojenectví vratké, jak prchavé. Kdyby Jeho Svatost zahynula, co by s ním bylo? Parchant mrtvého papeže, který si získal nepřátelství celé Itálie – dlouho by nepřežil. Nevydá se všanc Štěstěně. Udělá všechno proto, aby se ochránil.“ Alfonso mi oplatil ustaraný pohled, poté se znovu otočil na sestru. „Možná se bude chránit, ale nemá důvod kout pikle proti mně – přinejmenším o nic větší než předtím. Cesare plně chápe, že pokud by Jeho Svatost nečekaně zemřela, přijde o všechno. Uvědomuje si stejně jako já, jak je důležité udržet v nejistých časech rovnováhu. Milán je znovu v rukou Il Mora a francouzský král, který Cesara tak snaživě podporoval, nyní musí přehodnotit své závazky. Cesare si nemůže dovolit znepřátelit si Neapol. Tím pádem nemá důvod něco proti mně podnikat.“ „Že nemá důvod!“ vykřikla Sancia nevěřícně a vyplašila tak Rodriga, který k ní obrátil velké oči. Otočila se na mě. „Lucrezie, víte, že říkám pravdu. Povězte mu, že jestli neodejde, můžeme rovnou otevřít brány paláce a pozvat toho vlka dovnitř.“ Alfonso s úsměvem na rtech mlaskl na syna. „Možná bychom ji měli poslechnout,“ zaváhala jsem. Manžel měl náhle soustředěný pohled. „Proč? Víš snad o nějakém spiknutí?“ Zaváhala jsem. Od Cesarova návratu jsme žili ve stínu jeho hrozby. Nehoda, při níž papá málem přišel o život, jen posílila bratrovu pověrčivou stránku. Slyšela jsem, že nyní vše rozebírá s astrology a věštci jako matka, tu a tam poznamenal, že ho prorok varoval, že je mu souzeno zemřít předčasně. Přesto jsem kromě jeho nově nalezené slabosti pro okultismus neviděla ani neslyšela nic, co by ospravedlňovalo Sanciiny obavy. „Když jde o Cesara,“ řekla jsem, „neměli bychom ho nikdy podceňovat. O žádném spiknutí nevím,“ dodala jsem a zvýšila

378

379



princezna

hlas přes Sanciino podrážděné vyjeknutí, „to ale neznamená, že žádné neexistuje. Předtím by mě také nenapadlo, že by…“ Odmlčela jsem se, ale Alfonsův pronikavý pohled mě nutil pokračovat. „Nenapadlo by mě, že by dokázal zavraždit Pantaliseu a otcova Perotta,“ dopověděla jsem tiše. „Garotou,“ dodala Sancia. „Uškrtil bezbrannou ženu ve vatikánských zahradách, a jeho sluha Michelotto, ten s mrtvýma očima, zabil papežova sluhu. Nemá svědomí. Vražda je pro něj stejně přirozená jako dýchání.“ Alfonso se zamračil, já zaryla nehty do dlaní. Měla jsem mu povědět, co ještě vím o Juanově smrti. Měla jsem mu to říct, aby si plně uvědomil, čeho je Cesare schopen. Ta slova mi však vázla v hrdle, jako by jejich vyřčení zmařilo veškerou naději na usmíření mezi mým manželem a rodinou. „Proč by měl zabíjet tvou služebnou a – sluhu Jeho Svatosti?“ otázal se Alfonso. „To se mi zdá dosti přehnané i u něj. Jakou hrozbu mohli představovat?“ „Perotto představoval hrozbu,“ odpověděla jsem rychle a předešla Sancii v zoufalé snaze vyhnout se dalším otázkám, které by Alfonsa dovedly k zašmodrchané síti obklopující můj pobyt v San Sistu. „Musel něco vědět, stejně jako Cervillon, o tajných jednáních papá a Cesara. Perotto papá obsluhoval v jeho soukromých komnatách. Často jsem ho tam vídala při jejich důvěrných rozhovorech.“ Neuhnula jsem pohledem, pokoušela jsem se, aby můj hlas zněl tak neochvějně, jak to okolnosti dovolovaly. Nechtěla jsem, aby Alfonso vycítil paniku, která se ve mně vzmáhala, potřebovala jsem ho nasměrovat jinam, než se zeptá zpříma, na což bych nemohla neodpovědět. Mlčky o tom přemítal. Pak mi podal Rodriga a zvedl se ze židle. „V tom případě zřejmě přišel čas, abych si s ním promluvil.“ Nastalo tíživé ticho, jež přerušilo Sanciino zděšené zašeptání: „Zešílel jsi?“ Nevšímal si jí, natáhl se pro svůj plášť. „Alfonso, to nemůžeš. Nesmíš se s ním setkat o samotě! Přesně na to čeká – na příležitost, kterou mu tím poskytneš.“

Alfonso si hodil plášť přes ramena a připnul si široký opasek s dýkou a mečem. „Jsem plně ozbrojený. Navíc mě všude doprovází můj Albánec.“ Zasmál se. „Pochybuji, že by se na mě Cesare odvážil zaútočit uprostřed Vatikánu, když máme dnes povečeřet s Jeho Svatostí. Jak by to vypadalo, kdybych byl hlavním chodem já?“ Sancia se postavila do dveří, zastoupila mu cestu. „To není k smíchu. Jestli potřebuješ zjistit, co plánuje, jestli je konfrontace jediný způsob, který tě přesvědčí, pošli za ním Lucrezii. Ať odhalí pravdu ona, pokud bude schopen ji přiznat.“ Alfonso znehybněl. „Nepošlu svou ženu, aby za mě znovu vyjednávala. Ať už má Valentino na srdci cokoli, chci, aby mi to řekl do očí. Ale chystám se sem před večeří vrátit a převléknout se. Pokud nepřijdu, znamená to, že jsem mrtev.“ „Nesmíš…,“ zvolala Sancia, ale Alfonso jí posunkem nařídil ustoupit. Neochotně uposlechla. Zvedla jsem se z křesla se synem v náručí. Navzdory všemu rozruchu Rodrigo usnul. Dívala jsem se na něj a přepadla mě náhlá předtucha, která mě nutila prosit Alfonsa, aby zůstal s námi. „Ráda bych si s tebou promluvila o samotě,“ požádala jsem ho a podala Rodriga Sancii. „Ne abys malého probudila nějakou svou tirádou,“ prohodil Alfonso varovně směrem k sestře a pak jsme spolu vyšli do předsíně, kde seděly mé dámy, a ven na chodbu. Na galerii postával manželův sluha s rukou na jílci meče. Pohled na něj mě uklidnil; s takovým obráncem mi přišlo nepravděpodobné, že by se na Alfonsa někdo odvážil zaútočit. „Nesmíš se od ní nechat vyděsit,“ tiše mi domlouval manžel. „Sancia měla vždycky bujnou představivost. Dokáže najít spiknutí i v hloupých pomluvách.“ „Má o tebe strach,“ namítla jsem a myslela na to, jak bratrovi uklouzlo, že sehrál úlohu v Juanově smrti. „Stejně jako já. Slib mi, že se s ním nesetkáš o samotě. Nedá se mu věřit.“ „O tom nepochybuji, ale tvůj bratr není hlupák. Nemůže si dovolit znepřátelit si mě, zvlášť když se proti němu nejspíš ob-

380

381



princezna

rátí všichni ostatní. Za krátkou dobu si nadělal mnoho nepřátel. Jeho dobývání v Romagni upozornilo ostatní, jakou představuje hrozbu, stejně jako jeho chování od nehody Jeho Svatosti. Dostal se do choulostivé situace. Nejsem v ohrožení, vždyť by mě ještě mohl prosit o podporu Neapole.“ Pohlédla jsem mu do očí. „Přesto bych byla radši, kdybys vyčkal. Snad bychom mohli požádat papá o povolení odjet z Říma. Podmínky, které jsi s ním vyjednal, nám to umožňují.“ „To bys pro mě udělala? Opustila svou rodinu, své město?“ „Víš, že ano. S tebou bych šla kamkoli.“ Myslela jsem to vážně. Stačilo by jediné jeho slovo a nařídila bych svým dámám, aby začaly balit. Tady už pro mě nic nezůstalo – nic krom utajeného syna, jehož, jak jsem pochopila, budu muset nechat ve Vannozzině péči, pokud chci ochránit Alfonsa s Rodrigem. Kdybych se pokusila vzít malého Giovanniho s sebou, otec by nám nikdy nedovolil odejít. Nepřipustil by, aby jeho vnuka a Juanova syna vychovali v Neapoli. Alfonso mě políbil. „Miluji tě, ženo. Nesetkám se s ním o samotě, nemusíš se bát. Slibuji, že se vrátím co nejdříve, abychom spolu mohli jít do Vatikánu. Pak se uvidí, jestli by nebylo nejmoudřejší odjet z Říma, ano?“ Jako vždycky se mi z jeho škádlivého tónu podlamovala kolena. Tiše dodal: „Možná bychom si mohli před večeří ukrást chvilku o samotě, jestli se nám podaří přimět sestru, aby odešla.“ Povytáhla jsem obočí. „Jestli si to přeješ, můj pane, doporučuji ti, aby sis zastříhl vousy. Nerada bych chodila do Vatikánu se závojem.“ Se smíchem zvrátil hlavu a vzápětí spolu s Albáncem odešel. Vrátila jsem se do pokoje, můj neklid se zvolna rozpouštěl – dokud se ke mně neotočila Sancia. Mezitím uložila Rodriga do kolébky a teď pobouřeně vykřikla: „Necháte ho odejít do jámy lvové?“ Neušlo mi, jak zděšeně se tváří. „Slíbil, že na sebe dá pozor. Prý se za pár hodin vrátí, aby nás doprovodil na večeři.“ Přistoupila jsem ke kolébce a urovnala synkovi peřinku. „Ne-

věřím, že mu Cesare ublíží,“ dodala jsem bez ohlédnutí. „Jak Alfonso zdůrazňoval, potřebuje Neapol na své straně.“ „Jak můžete říct něco takového?“ Nyní mluvila tiše, avšak o to znepokojivěji. „Kdysi jsem si o něm myslela totéž. Věřila jsem, že ačkoli ubližuje ostatním, nikdy by nevztáhl ruku na svou rodinu.“ Za šustění sukní přistoupila ke mně. „Ale jemu na tom nezáleží. Není jako my.“ Zajíkla se a já se na ni otočila. „Když mi sliboval sňatek, vykládal, jak mě miluje, a pak mě odkopl jako lacinou couru, pochopila jsem, že ho nikdy nebudu znát, protože jeho nezná nikdo. Cesare je nerozluštitelná záhada. Vypadá a mluví jako my, ale dokáže být takový, jak ho chceme vidět, protože postrádá city. Jeho moc spočívá ve schopnosti klamat. Řekněte mi, že mu stále důvěřujete. Povězte mi, že víte, že vám nelhal.“ Její slova mě vrátila k hostině před půstem, kdy jsem Cesarovi pohlédla do očí a spatřila v nich temnotu, nenasytnou touhu po moci. Měl v sobě bezednou prázdnotu, již nemohla nasytit ani Juanova vražda. Ale co víc by si ještě mohl přát? Stal se nejbližším důvěrníkem papá, jak vždycky toužil; byl oslavován jako dobyvatel a Romagna se před ním třásla. Zdálo se nemožné, aby třeba jen zvažoval něco tak ohavného, jako připravit mě o manžela a mého syna o otce. „Ano,“ připustila jsem po chvíli, „podvedl mě. Ale znám ho celý život a chci věřit, že alespoň já pro něj stále něco znamenám.“ Otočila jsem se k synkovi. „Ví, že kdyby někdy Alfonsovi ublížil, bude to můj konec,“ zašeptala jsem. „A má smrt je to poslední, co by si Cesare přál.“ Snacia ztichla, kousla se do rtu. Natáhla jsem se a vzala ji za ruku. „Musím si odpočinout, než přijde večer. I vy byste měla. Uvidíme se ve Vatikánu.“ Sklopila oči, téměř jsem neslyšela, jak zamumlala: „Víte to tak jistě?“ Zarazila jsem se. V tu chvíli mi došlo, jak moc jsem se změnila. V minulosti bych Cesara zapáleně bránila před každým, kdo by se opovážil zpochybnit jeho oddanost vůči mně.

382

383


„Už si nejsem jistá vůbec ničím kromě Alfonsovy lásky,“ připustila jsem tiše. „Ale kdyby bylo třeba, promluvím s papá. Požádám ho, aby našel způsob, jak…“ Odmlčela jsem se, Sancia semkla rty. „Žádný jiný způsob není,“ prohlásila. „Jestli má Alfonso zůstat naživu, musí opustit Řím.“ Ramena mi poklesla. Nemohla jsem popřít, že je její rada moudrá. Přesto, i když jsem se rozhodla, že musím jednat, znovu jsem pomyslela na svého prvorozeného syna, jehož budu muset opustit. Když odejdu do Neapole, co se s ním stane, s nevinným človíčkem polapeným v síti machinací mé rodiny? Vzdychla jsem. „Dobrá, jestli vám to ulehčí, dnes večer s papá promluvím.“ Políbila mě a vzala mou tvář do dlaní. „Moc mě mrzí, že jsem vás tak rozrušila. Nejste jako oni. Možná jste Borgia, ale máte dobré srdce. Proto vás Alfonso miluje. Jenže čas běží. Musíte jednat, než bude pozdě. Slibte mi, že to uděláte, bez ohledu na to, co říká Alfonso.“ „Slibuji. A vy mi na oplátku musíte slíbit, že se přestanete strachovat.“ „Přestanu se strachovat, až vás oba uvidím na cestě do Neapole,“ odpověděla a zamířila ke dveřím. „Odpočiňte si, vrátím se později.“ „Hlavně ne moc brzy,“ zavolala jsem, než se dveře zavřely. Pohlédla jsem na Rodriga. Oči měl zavřené, ručky přes hlavu, přesně jak spával Alfonso. Přepadlo mě odhodlání. Kvůli Rodrigovi musíme odejít. Předtím jsem však potřebovala udělat ještě jednu věc. Oblékla jsem si plášť a požádala Murillu, aby mě doprovodila.


princezna

„Vede se mu dobře, jak vidíš,“ pronesla Vannozza. „Je to silný a zdravý chlapec.“ Seděly jsme venku na její kamenné terase pod popínavým, silně vonícím jasmínem. Pozorovala jsem dvouletého synka,

jak pobíhá kolem a chrastí hračkami: pořád je zvedal a znovu zahazoval. Na stoličce opodál seděla rozložitá zachmuřená chůva a sledovala každý jeho pohyb. V podstatě si mě nevšímal – přetrpěl mé polibky a už chtěl utéct zpátky ke hře. Světle modrozelenýma očima, co mi krutě připomínaly jeho otce, zalétl k chůvě, jíž očividně dával přednost přede mnou, navoněnou a únavnou cizinkou. Matka se napila z poháru. „Děti v jeho věku si dělají, co chtějí. Jak vidíš, je dost svéhlavý. Jako Borgia.“ Na rtech se jí objevil mrazivý úsměv. „Vychovávám ho, aby přežil v našem světě.“ Zaťala jsem zuby. Nebyla ta pravá chvíle, abych jí sdělila, že jsem se rozhodla nechat syna v její péči, pokud mi bude každý týden psát, jak se mu vede. Ani jsem jí nemohla povědět, že jakmile se usadím v Neapoli, chystám se Alfonsovi vše přiznat. To rozhodnutí ze mě sňalo břemeno lži, jež už jsem nechtěla dál nosit; bez ohledu na výsledek jsem si přála, aby mezi mnou a manželem zůstala jen pravda. Matka významně dodala: „Všichni jsme na malého Juana moc pyšní.“ Znovu se odmlčela, jako by čekala, že vybuchnu, protože syna záměrně nazvala španělským jménem. Když jsem nic neřekla, jen s rukama semknutýma v klíně sledovala, jak Juan radostně zavýskl a rozběhl se za motýlem, který mu poletoval nad hlavou, dodala: „Povíš mi, proč jsi tady?“ „Samozřejmě abych viděla syna.“ Nadechla jsem se, abych se uklidnila a nepodlehla rozčilení. „Jsou peníze, které posílám na jeho výchovu, dostačující?“ „Jistě. Ani je nepotřebujeme. Tvůj otec posílá každý měsíc na naše výdaje celé jmění a také mám přece vlastní prostředky. Dítěti nic neschází.“ Postavila pohár na stůl mezi nás. Vypadala starší, odpolední slunce zvýraznilo vrásky kolem úst a očí, husté šediny ve vlasech. Nepoužívala žádné prostředky k prodloužení iluze mládí. Stala se matronou, která vyhlíží přesně na svůj věk, ale kupodivu jí to vůbec nevadilo. Po letech svádění a soupeření byla přemožena, a přece zvítězila. Žila si zde,

384

385



princezna

ve své vile na Esquiline, pod střechou, za niž sama zaplatila, truhly měla plné dukátů, co sama vydělala, stala se svobodnou ženou, jíž nikdo nediktuje. „Nebyla ses na něj podívat víc než rok,“ ozvala se konečně. „A najednou dorazíš bez ohlášení. Něco se muselo stát, co tě sem přivedlo i s tou tvou trpaslicí. Okouní kolem… Doufám, že umí mlčet.“ „Murille se dá věřit.“ Upřela jsem na matku oči. Rozhodila rukama ve výsměšně varovném gestu, jako by mi připomínala, že o Pantalisee jsem si myslela totéž, a jak dopadla. „Přišla jsem, protože mám obavy,“ řekla jsem. „Po otcově nehodě – a všem ostatním – jsem potřebovala mít jistotu, že je malý v pořádku.“ „Tím ‚vším ostatním‘ myslíš svého bratra?“ „Proč to říkáte?“ Podezíravě jsem na ni pohlédla. Cesare Vannozze vždycky důvěřoval, přese všechny nelichotivé poznámky, které přede mnou trousil na její adresu. Ví snad něco o jeho plánech? Matka pohodila rameny. „Jen tak. Mně už se v poslední době nikdo moc nesvěřuje, nejméně ze všech Cesare, ale vím, že toho na něj bylo v poslední době hodně, když váš otec málem zemřel a navíc ty neuvěřitelné zvraty v Miláně. Jednu chvíli Il Moro prchal z města, a vzápětí se vrátí s habsburskou armádou, aby vyhnal Francouze. A pak ho před pár dny zajali. Milán znovu připadl Ludvíkovi Francouzskému.“ Obrátila oči v sloup. „Kdo to má všechno sledovat?“ Cítila jsem, jak mi začíná hučet v uších. Neuvědomovala jsem si, co dělám, ale náhle jsem vyskočila, popadla plášť a zavolala na Murillu. Ucítila jsem stisk na paži. Matka mě zadržela. Kůži na ruce měla obdivuhodně hladkou, jak jsem si roztržitě pomyslela, na rozdíl od pleti v obličeji. Jediná známka bývalé marnivosti. „Co se děje?“ chtěla vědět. „Vypadáš, jako bys uviděla samotného Lucifera.“ „Milán. Řekla jste, že ho Francouzi dobyli zpět…“

Zamračila se. „Cesare mi to tajně svěřil, i když do týdne se to jistě bude vědět všude. Není to naše starost. Mluvil o tom, jen protože má špehy u Il Morova dvora, takže všechno slyší mezi prvními. Prý tentokrát stráví Il Moro zbytek svých dnů ve francouzské kobce, a přesně to si každý Sforza zaslouží.“ Vytrhla jsem se jí. „Musím jít. Už… už je pozdě.“

386

387

Slunce zapadlo za obzor, svléklo korálovou kůži a zalilo ulice šarlatem, zatímco já spěchala do paláce. Na Svatopetrském náměstí se poutníci připravovali složit hlavu v koutech a výklencích pod kolonádou, dokonce si rozkládali tkané deky na schodech Apoštolského paláce, kde je ze svých stanovišť sledovaly přísné stráže. Obvykle by taková neúcta ke svatosti Vatikánu nebyla tolerována, ale papá vydal zvláštní rozkazy umožnit tu nocleh každému, kdo nemá kam jít, ačkoli už jen jejich přítomnost přitahovala zloděje a hlodavce, ale – slavili jsme jubileum. Pospíchala jsem do Santa Maria in Portico; strážím jsem nakázala zavřít na noc na závoru a vyběhla po schodech do svých komnat. Modlila jsem se, aby Sancia neuposlechla mou žádost, že nemá chodit příliš brzy a už tu netrpělivě čekala. Když jsem vešla do předsíně, Nicole se oddělila od ostatních dam a pošeptala mi: „Signore je ve vaší komnatě. Už je zde přes hodinu. Poslal mě, abych Rodriga odnesla zpět do jeho pokojů.“ Alfonso! Dočista jsem zapomněla, že říkal, že se vrátí před večeří převléknout. Svěřila jsem Nicole svůj plášť a vešla do ložnice. „Mám naléhavé zprávy,“ oznámila jsem, jakmile jsem prošla dveřmi. „Milán padl.“ Alfonso stál u okna s vyhlídkou na náměstí. Zapálil několik svící, jež v houstnoucím šeru přívětivě osvětlovaly pokoj. Dlouho se na mě nepodíval, až jsem se nejistě zastavila. „Alfonso? Slyšel jsi mě? Byla jsem navštívit matku. Pověděla mi, že Milán padl do rukou Francouzů, král Ludvík vězní Il Mora. Sancia nepřeháněla. Můj bratr skutečně spřádal tajné plány. Záměrně nám to zatajil.“


„Já o tom věděl,“ pronesl tiše Alfonso. „Cesare není jediný, kdo má špehy. Pochopitelně že mi to neřekl, ale ani se to přede mnou nepokoušel tajit. Hlásí to každý informátor z Milána.“ Když se otočil, do obličeje mu padl stín, v němž jako by se jeho tváře propadly a světlo v jeho očích pohaslo. Vousy si ostříhal nakrátko. „Ale předtím ses o tom nezmínil,“ namítla jsem a nejistě popošla blíž. Jeho postoj, jistá nepopsatelná odtažitost, mě naplňoval úzkostí. „Sancia dnes přece říkala, že bychom mohli být v nebezpečí, a tohle je jistě dostatečný důvod…“ „Proč jsi mi to neřekla?“ Strnula jsem v půli kroku. „Co?“ „Víš co.“ Jeho hlas jako by do mě narazil. „O dítěti, které jsi porodila, o svém synovi – proč jsi mi o něm neřekla?“ Otevřela jsem ústa, ale nedokázala jsem ze sebe nic vypravit, hrdlo se mi sevřelo a vzdálenost mezi námi náhle připomínala nepřekonatelnou propast. „Je to pravda?“ zeptal se. Natáhla jsem třesoucí se ruku, vyhrkly mi slzy. Bolest v jeho tváři byla přímo fyzická, úpěnlivá; a přece jsem nemohla říci, co potřeboval slyšet. Nakonec sklopil hlavu, zasténal a zabořil tvář do dlaní. „Ano. Mám ještě jednoho syna,“ zašeptala jsem. „Bůh mi odpusť.“ „Bůh?“ Zvedl hlavu. „A co mé odpuštění? Lhala jsi mi. Zradila jsi mě.“ Udělala jsem krok k němu a klopýtla o lem sukně. „Nechtěla jsem. Tolik jsem se styděla, byla jsem ponížená a vyděšená – neměla jsem, na koho se obrátit. Řekli mi, že to musím utajit kvůli anulování sňatku s Giovannim Sforzou a…“ „Spíš kvůli nim,“ prskl Alfonso. „Kvůli rodině. Jak se mi museli vysmívat: neapolský hlupák, který se nechal nalákat do pasti, zatímco ty a Cesare jste vychovávali parchanta, plod své zvrhlé lásky.“ V tu chvíli jsem pochopila. Konfrontoval Cesara – a bratr mu navykládal ohavné lži. „To není pravda. To, co ti řekl, není pravda!“ 388


princezna

„Ne?“ Přistoupil až ke mně. Jeho pohled spaloval, tvář měl sevřenou žalem, jako by zestárl o celé roky. „Tohle nikdy neskončí, je to tak? Lži a další lži, podvody a zrada – vy, Borgiové, si v tom libujete. Jste přesně takoví, jak se o vás říká – zrůdy, které mohou milovat jen sebe navzájem. Bez toho se obejdu. Obejdu se bez tebe.“ Zamířil dlouhými kroky ke dveřím. „Alfonso,“ vykřikla jsem. „Alfonso, ne!“ Rozběhla jsem se za ním, ale než jsem ho mohla chytit za ruku, prosit, aby zůstal a vyslechl mě, řekl hlasem, jaký jsem od něj nikdy neslyšela, tak tvrdým a pevným, jako by se proměnil v kámen: „Nedotýkej se mě. Nechoď za mnou. Víckrát už mi žádné lži vykládat nebudeš.“ Nezastavil se, když jsem se sesula na zem. Ani se neotočil. Mé dámy se kolem mě shlukly a plačící mě zvedly do křesla. Měla jsem pocit, že je z trnů, a toužila jsem rozdrásat si nehty tváře, prolít vlastní krev. Po zdánlivě nekonečně dlouhé době jsem zaslechla vzdálené vyzvánění ohlašující klekání a rozpomněla se, že máme povečeřet s papá ve Vatikánu. Zvedla jsem se a požádala slabým hlasem: „Mé šaty a šperky – přineste je.“ Stála jsem bez hnutí, zatímco mě halily do smaragdového hedvábí, barvy, již na mně otec miloval nejvíc, a připevňovaly perlami poseté rukávy, diadém na čelo a do uší náušnice. Teprve když mi začaly odepínat řetízek s křížem a chtěly jej vyměnit za přepychové šperky, zarazila jsem je. Otočila jsem se k zrcadlu. Dívala se na mě opuchlá tvář, bledá jako stěna; ve vlasech mi od návštěvy u matky uvízly jasmínové kvítky. „Vezmu pudr a růž, má paní,“ navrhla Nicola. Odmítla jsem. „Jen ať mě vidí, jaká jsem. Jen ať vidí svou milovanou Lucrezii.“ Pozvedla jsem v prstech sukně; když jsem došla ke dveřím, ozval se zvenku křik. * * * 389



princezna

Byla to Sancia, naříkala na nádvoří. Pospíchala jsem po schodech dolů a srdce cítila až v krku. Pak jsem ji spatřila. Byla potřísněná krví. S výkřikem jsem se hnala k ní a volala na pomoc své dámy, ona však ze sebe vyrazila: „Alfonso! Musíte hned za ním! Odnesli ho do komnaty v nové věži ve Vatikánu…“ Alfonsa, jeho Albánce a páže napadli cestou přes Svatopetrské náměstí muži, kteří se vydávali za poutníky. Byla už tma. I když se napadená trojice statečně bránila, útočníci byli ve velké přesile. Páže zemřelo, Albánec a můj manžel utrpěli vážná zranění. Albánec byl od Alfonsa během boje oddělen a vyhledal útočiště v blízkém domě. Alfonso se dovlekl do Apoštolského paláce s vrahy v patách. Byli by ho dorazili tam, přímo na prahu papežského sídla, kdyby nezasáhla papežská garda, jež zaslechla zvuky boje. „Ale co dělali venku?“ nechápala jsem, když jsme se Sancií pospíchaly do Vatikánu. „Hledal vás. Přišel do sala na večeři a nenašel vás tam.“ Sancia se znovu dala do pláče. „Mluvil s Cesarem; neslyšela jsem všechno, co si řekli, ale Alfonso zuřil. Vyhrožoval vašemu bratrovi za to, že mu lhal. Pak odešel. Musel mířit zpátky za vámi.“ V hrdle se mi sbíral výkřik. „A Cesare… ho pronásledoval?“ „Ne, ten se vrátil do sala,“ líčila Sancia ochraptěle. „Byla tam i Jeho Svatost a několik kardinálů. O chvíli později jsme za okny slyšeli křik. Jeho Svatost vyslala stráže a pak… pak…“ Přitiskla si dlaň na ústa. „Přinesli ho dovnitř. Ach, Lucrezie, byl zalitý krví. Nemůže to přežít.“ „To neříkejte.“ Zastavila jsem se a vzala ji za ruce. „Je mladý a silný. Nezemře. Nesmí.“ Opakovala jsem si to v duchu jako zoufalou litanii a táhla jsem ji pochodněmi osvícenou chodbou do Sixtinské kaple a dál do vatikánských chodeb. Skoro jsem ani nevnímala dvořany, kteří se shromažďovali v hloučcích a šeptali si. Když jsme se dostaly k nové věži, již nechal papá nedávno postavit a kvůli jeho nehodě nebyla ještě vysvěcena, sotva jsem

popadala dech. Protlačila jsem se kolem zděšených přihlížejících, namačkaných u dveří, a zoufale hledala Alfonsa. Uvnitř byli samí muži, členové Alfonsovy domácnosti ukazovali na zlověstnou skupinu zbrojnošů obklopujících Cesara a křičeli: „Assassini!“, zatímco můj bratr nevzrušeně přihlížel s úšklebkem ve tváři. Otec stál mezi svými kardinály s berlou, bílá klerika na něm visela, v jeho rysech byla patrná daň z rekonvalescence. Jeden z kardinálů se k němu naklonil; papá se otočil ke mně. Rozhostilo se ticho. Otcovo roucho bylo poskvrněné krví. Přinutila jsem se podívat za něj a žaludek se mi sevřel zděšením, když jsem přešla k lavici, kterou sem přitáhli z jednoho z přilehlých salas. Papá mi tiše řekl: „Je v bezvědomí. Utrpěl několik zranění, ale náš vynikající doktor Torella mě ujišťuje, že s náležitou péčí a odpočinkem se zotaví.“ Stěží jsem vnímala otcův smutný hlas. Přistoupila jsem k lavici, a když se doktor Torella posunul stranou, otřel si ruce do špinavé látky a odhalil nehybně ležící tělo, nejdřív jsem nedokázala nic pochopit: Alfonso mi připomínal voskovou figurínu podobnou těm, jež lidé nosí v karnevalovém průvodu. Náš rodinný lékař se jej pokusil očistit a zastavit krvácení. Alfonsův dublet nasáklý krví ležel na podlaze spolu s dalšími částmi oděvu, pomačkanou sametovou čapkou, jednou rukavicí, opaskem s prázdnou pochvou a pouzdrem na dýku – vše potřísněné stejnou děsivě rudou barvou. Neslyšela jsem nic, neviděla jsem nic, jen jeho. Klesla jsem na kolena a vzala jej za bezvládnou ruku. Zděsilo mě, jak je studená. Oči měl Alfonso zavřené, kůži tak bledou, že jsem jasně viděla žíly pod ní. Surovost jeho zranění jsem vůbec nedokázala vstřebat, byly to strašné rány, již ošetřené Torellovými bylinkami – hluboký řez na rameni, další rána na hlavě a jedna, která mu málem přeťala stehenní kost. Dívala jsem se na něj a jako ochromená jsem si pomyslela, že Sancie měla možná pravdu, protože tohle nemůže žádný člověk přežít. V tu chvíli jsem si všimla, jak se mu nepatrně zvedá a klesá hruď.

390

391


Byl naživu. Rozplakala jsem se. Tiskla jsem rty k jeho ruce a šeptala: „Má lásko, jsem tady. Jsem u tebe.“ Sancia přišla ke mně a její krví smáčené sukně se vlhce vlekly po podlaze. Vzala mě za rameno. Vzhlédla jsem a zjistila, že papá a všichni ostatní v místnosti stojí nehybně, někteří na mě hledí s lítostí, jiní se snaží dívat kamkoli jinam. Vyhledala jsem mezi odvrácenými tvářemi Cesara, věděla jsem, že jestli to má na svědomí on, poznám to, jakmile mu pohlédnu do očí. Jako by vycítil můj záměr, stál mezi svými zbrojnoši a nehnul brvou. Přelétla jsem je pohledem. Jeho oblíbenec Michelotto mezi nimi nebyl. Pak jsem pohlédla na Cesara. V tom okamžiku jako by se místnost vyprázdnila a zůstali jsme jen my dva, sami, spojeni s touto hodinou, již nám bylo od narození souzeno prožít. Oplácel mi pohled s téměř nečitelným výrazem. Téměř – ale ne úplně. „Odejděte,“ slyšela jsem se říkat. Mezi muži se ozval protestující šepot. Doktor Torella cosi naléhavě radil papá – a papá se sklonil ke mně: „Hija, nemůžeme ho zde nechat samotného. Potřebuje léčbu; musí na něj dohlížet zkušený lékař. Dostane horečku. Je třeba přesunout ho do vhodnější místnosti.“ „Odejděte,“ zopakovala jsem, aniž jsem spustila oči z Cesara. Znechuceně se zašklebil, otočil se na patě, pohrdavě mávl rukou a odešel se svými muži v závěsu. Sancia celá schlípla. „Postaráme se o něj,“ ujistila jsem papá a obrátila se zpět k Alfonsovi. Odhrnula jsem mu krví slepené vlasy z čela. „Do této místnosti smíme vstoupit jedině my a doktor Torella. Chci, aby u dveří nepřetržitě stály stráže. Postarejte se o to.“


princezna

Neodpočinuly jsme si. Nespaly jsme a v podstatě ani nejedly. Nebýt talířů s chlebem, sýrem a masem a karaf s vodou, jež nám přinášeli dvakrát denně na rozkaz papá, byly bychom jako

na poušti, vyprahlé a strhané. Střídaly jsme se na stráži u Alfonsa. Svět přestal existovat, každý okamžik se zúžil výhradně na místnost ve věži, kam jsem jej nechala přemístit. Alfonso upadal do deliria, házel sebou tak, že si potrhal stehy. Musely jsme ho držet, zatímco doktor Torella znovu zašíval rány, napájet ho makovým mlékem, abychom ho dokázaly obrátit na bok a vyměnit hnisem a potem nasáklé povlečení. Jeho horečky byly strašné, vzplály v noci, právě když jsme se vyčerpaně sesuly na židle a pokusily se něco pozřít. Sancia zůstávala se mnou, zcela se pohroužila do svého úkolu, ale když Alfonso začal sténat a svírat v pěstích přikrývky, když z něj lil pot a smáčel mu košili, když mumlal nesrozumitelná slova a kůži měl rozpálenou a zároveň ledovou, bezmocně se uchýlila do kouta a šeptem se modlila. Já si vlezla do postele a přitáhla ho k sobě, pokoušela jsem se ho zahřát a pokoušela se zahnat zánět, před nímž nás varoval doktor Torella. Rány se nesměly zanítit; jenže právě to zvěstovala horečka. Když jsem ho nedokázala ohřát a ramena se mu nepřestávala třást, když začal naříkat, zavolala jsem na Sancii: „Pomozte mi, rychle! Musíme ho svléknout.“ Vyprostily jsme ho z košile a mlčky přešly, jak je pohublý a bledý. Vykoupala jsem ho v teplém víně s tymiánem a česnekem, mezi vyprahlé rty jsem mu nutila odvary z vrby, břízy a tužebníku a šeptala mu do ucha: „Zůstaň se mnou, amore. Neopouštěj mě.“ Když horečka konečně polevila, ležel nehybně, jako by už byl mrtvý. Ze zoufalství jsem nechala přinést malého Rodriga a chovala jej. Chichotal se a říhal, vůbec nevnímal, že jeho otec leží na smrtelné posteli. Šimrala jsem jej na žebrech a kopajících nožkách, až se hlasitě smál, a přitom sledovala, jestli nezahlédnu nějakou známku, že Alfonso synkův smích slyší, jestli ho nedokáže vytrhnout ze spárů smrti. Jednu noc jsem se sama zhroutila jako děcko, objímala jsem si břicho, jako by mi měly vyhřeznout vnitřnosti, kolébala jsem se na stoličce u Alfonsovy postele, plakala a prosila ho, aby

392

393


se probudil. Sancia chvíli předtím odešla, aby si ulevila a vyprázdnila přetékající vědro, které jsme měly místo nočníků, nechala spálit poskvrněné plátno, jímž jsme čistily rány, a přinesla čisté. V komnatě to páchlo. Od útoku uběhly tři týdny a Torella navrhoval znovu Alfonsa přemístit, aby se dala místnost vyvětrat. Obořila jsem se na něj a křičela, že přemisťování by mu přineslo jistou smrt. I tak se sotva drží při životě. Lékař se odevzdaně stáhl, což mě zdrtilo. Vzdal se naděje. Udělal vše, co mohl, a Alfonso nenabyl vědomí. Všichni věřili, že už je po všem. A právě tehdy, když jsem sama naříkala u jeho lůžka a cítila, jak se mé já propadá do sebe, jak se ve mně zvedá žal, s nímž jsem tolik bojovala, a pokouší se mě utopit, právě tehdy jsem uslyšela jeho hlas. Nejprve jsem si myslela, že se mi to jen zdálo. Znehybněla jsem, jen po tvářích mi stékaly slzy; pochybovačně jsem se na manžela zadívala. Zamračil se. Vyjekla jsem a sklonila se k němu. „Alfonso?“ Pomalu otevřel oči. Dlouho se na mě díval a jeho upřený pohled mi pronikal do hloubi duše. Pak se jeho prsty zacukaly a natáhly se a já ho s přiškrceným vzlykem chytila za ruku. „Miluji… tě,“ zašeptal. „Neopouštěj mě…“ „Nikdy.“ Políbila jsem ho na hřbet ruky. Vzdychl a oči se mu znovu zavřely. Strnula jsem, dostala jsem strach, že přišel konec, poslední vzepětí před… Jeho stisk zesílil. Alfonso otevřel oči a pohnul rty. Tentokrát neměl dost sil, aby slovo vyřkl nahlas, ale já je přesto slyšela ve své mysli jako vytí vlka: „Cesare.“


princezna

Během následujícího týdne už se dokázal posadit. Brzy se zotavil natolik, že dokonce dokázal vstát. Každý den jsem mu pomáhala z postele, aby mohl kulhat po pokoji. Byl slabý a stěžoval si, že ho noha bolí jako „sto ďáblů“. Poznala jsem, že je ta bolest téměř nesnesitelná, protože se mě křečovitě držel a zarýval mi prsty do paže, potácel se, jako by se s ním země po-

hybovala. Ale zatínal zuby a nutil se chodit, dokud nedokázal překonat krátkou vzdálenost mezi postelí a oknem sám. Odmítala jsem od něj odejít, spala jsem na slamníku vedle jeho lůžka, odpoledne ho koupala a převlékala, až jednoho dne dokázal úspěšně přejít celý pokoj. Chvíli poté, co jsem mu pomohla zpátky do postele, dorazila Sancia s obědem. Šla jsem poskládat hromady knih, které si od ní Alfonso nechal přinést z knihovny. Sancia s ním začala tiše mluvit. Náhle zvolal: „To že řekl?“ Zarazila jsem se. Sancia seděla u Alfonsa s polévkovou mísou v rukou. „Co se děje?“ zeptala jsem se. „Tvůj otec,“ pronesl Alfonso. Posunul se a zkřivil rysy. Vykřikl bolestí a já pospíchala k němu. „Zatracená noha!“ Obvaz pod jeho noční košilí potřísnila krev. „Příliš se namáháš.“ Položila jsem ho na polštář a zkontrolovala obvaz. „Obvaz je nutné vyměnit. Zaběhnu pro nový…“ Chytil mě za ruku. „Tohle musíš slyšet. Sancie, pověz jí to.“ Tvářil se vážně. Od té doby, co se probral, jsme o jeho napadení nemluvili, ale zůstalo to mezi námi, zlo, jemuž budeme muset čelit. Nezmínil se ani o důvodu našeho odcizení v ten večer, kdy došlo k napadení, ačkoli již věděl, že mu Cesare lhal, aby nás odtrhl od sebe. Říkala jsem si, že mluvit o napětí, jež nás obklopuje, ničemu neposlouží; nyní je nejdůležitější, aby se Alfonso zotavil. Ale když jsem se teď podívala na Sancii, znovu se ve mně probudil strach. Seděla strnule, váhala. „No tak,“ pobídl ji Alfonso. „Zaslouží si to vědět.“ Zatvrdila jsem se. Její zdráhání mohlo znamenat jen jedno, slyšela něco strašného. „Náš neapolský vyslanec,“ pronesla nakonec bezvýrazně, jako by svůj hlas zbavila emocí. „Pověděl mi, že se Jeho Svatosti ptal, zda je pravda, co se říká, že ten útok nařídil Cesare. Jeho Svatost odpověděla stejně jako prve, že vašeho bratra nepodezírá z ničeho špatného, ale tentokrát dodala, že pokud to skutečně nařídil Cesare, musel mít své důvody.“ Nedokázala jsem promluvit, ani se pořádně nadechnout.

394

395



princezna

Po chvíli jsem zašeptala: „Jistě to špatně pochopil. Papá by něco takového nikdy neřekl…“ Hlas mi odumřel. Vzpomněla jsem si, jak papá poslal Giulii, aby zabavila Juana a mého manžela, jak nařídil smrt Pantalisey a Perotta. Namlouvala jsem si, že Giulia lhala a smrt mých sloužících byla nezbytná kvůli mé ochraně, ale nebylo možné déle popírat děsivou pravdu, ačkoli jsem si nic tak nepřála; náhle jsem nedokázala najít útěchu ve vzpomínkách na dětství, kdy papá ovládal celé mé bytí. Udělal ve jménu moci strašné věci. Proklestil si cestu k papežskému trůnu a obětoval této ctižádosti naše dobro. A nyní dal Cesarovi volnost činit totéž. Alfonso zuřil. „Nebudu čekat, až zaútočí znovu. V noci jsem o tom přemýšlel: nemohu říci s jistotou, kdo byli ti útočníci. Už se setmělo. Zaútočili na nás zpod plášťů, které si rozložili na schodišti a předstírali, že jsou žebráci a chtějí tam přespat. Neviděl jsem nikomu do tváře, měli masky. Ale museli mít poblíž koně a naplánovanou únikovou cestu, protože jakmile přišly stráže, zmizeli. Čekali na mě. Věděli, kudy chodím. Zpočátku jsem je zmátl, protože když jsem odešel ze Santa Maria, pustil jsem se chodbou přes Sixtinskou kapli. Jinak bych do sala nikdy nedorazil, ani nepromluvil s Cesarem.“ Odmlčel se. „Jeho Svatost neudělá nic, aby mě ochránila. Můj život je nadále ve smrtelném ohrožení.“ „V tom případě musíme udeřit jako první.“ Sancia se ke mně obrátila. „Cesare si zaslouží smrt za vše, co udělal a ještě udělá, pokud ho někdo nezastaví.“ Střez se toho, kdo lační. Jako by mi to bratr šeptal do ucha, zhmotnil se z hrůzy v mém srdci. Slyšela jsem jeho slova – ne, jeho varování – a konečně pochopila. To, po čem Cesare lačnil ze všeho nejvíc, víc než po moci a úctě, víc než po lásce papá, jsem byla já. Pokusil se Alfonsa zabít ze stejného důvodu, z jakého zavraždil Juana – nesnesl, aby mě měl někdo jiný. Dokázala jsem promluvit, přestože se mi svíralo hrdlo. „Ty a Sancia musíte zůstat zde. Nesmíte za žádných okolností ven.

Promluvím s papá. Požádám ho, aby nám zajistil bezpečí. Jsem jeho dcera. Neodmítne mě.“ Alfonso zavrtěl hlavou. „Jestli to uděláš, jen je varuješ. Zdvojnásobí stráže u našich dveří a potom se skutečně octneme v pasti.“ Odhrnul přikrývky a pokusil se vstát. „Jít tam musím já. Snad pokud Jeho Svatost ujistím, že nemám v úmyslu zůstat v Římě nebo se Cesarovi postavit, rozmyslí si…“ Chtěla jsem namítnout, že to nebude k ničemu. Ať už by slíbil cokoli, to kvůli mně Cesare bojuje – protože se bojí, že mě ztratí. Udeří na Alfonsa znovu, vždyť mě chce odvézt pryč! V životě miloval jedině mě. To já musím ukončit tohle šílenství. Moje námitky však umlčely hlasy, jež se náhle ozvaly za dveřmi. Sancii vypadla polévková mísa z rukou. Ozval se křik a štěkané povely. Než jsem stačila přejít přes pokoj, Sancia mi cosi vrazila do ruky. Nestihla jsem se podívat, ale když jsem sevřela prsty kolem vykládaného jílce, věděla jsem, že je to její dýka, jíž se oháněla proti Giovannimu Sforzovi. Připadala mi jako dětská hračka. Dveře se rozlétly a já spatřila, kdo stojí na prahu. „Madonno.“ Michelotto se zašklebil, až se mu roztáhla ošklivá jizva přes horní ret. „Věřím, že se vám vede dobře.“ „Co… co tady děláš?“ Držela jsem se zády k posteli, z níž se můj manžel pokoušel vstát. Sancia naléhala: „Alfonso, drž se za mnou. Zůstaň za mnou!“ „Svatý otec touží po vaší přítomnosti.“ Michelottovi se zablýsklo v očích. „Rád by věděl, jak dlouho hodláte zůstávat v této komnatě, když máte své povinnosti a syna, o něhož se musíte starat.“ „Můj syn je v bezpečí,“ odpověděla jsem, „zato můj manžel ne, jak Jeho Svatost dobře ví.“ „Přesto mám rozkaz předvést vás k Jeho Svatosti a nechat tuto místnost prohledat. Máme odůvodněné podezření na spiknutí proti mému pánu.“ Alfonso zvolal: „Spiknutí je proti mně, ne proti němu!“

396

397



princezna

Zvedla jsem bradu. „Proč jsem o tom nebyla předem informována? Ihned odejdi, než si ověřím…“ „Obávám se, že to vy musíte odejít, má paní,“ skočil mi do řeči Michelotto, poodstoupil stranou a odhalil za sebou několik dalších mužů. Srdce se mi rozbušilo. Byli to Cesarovi zbrojnoši, stejní, jež jsem viděla po útoku na Alfonsa. „My se o tu věc postaráme,“ dodal Michelotto. „Ne.“ Svírala jsem v dlani chladný jílec dýky. Ohlédla jsem se a zjistila, že se Alfonsovi podařilo vstát z postele a sevřít sloupek, Sancia stála zarputile před ním. „Zůstaneme zde,“ pronesla jsem a upřela oči zpět na bratrova poskoka. „Klidně si to tu prohledejte, jestli chcete. Nemáme co skrývat.“ Michelotto udělal krok vpřed – jen jeden, ale na mě to mělo okamžitý účinek: vzpomněla jsem si, jak za mnou přišel v Pesaru, aby zajistil, že budu špehovat Giovanniho, což vyústilo v popravu sekretáře. S výkřikem jsem se na něj vrhla, máchla dýkou a zasáhla ho do obličeje. „Zmiz odsud, nebo tě zabiju!“ Odskočil, z rány mu prýštila krev. Vzápětí se na nás vrhli jeho muži. Začala jsem zběsile křičet, když se ke mně blížili tři z nich, dokud mi jeden nevykopl dýku z ruky ranou, jež mi otřásla celou paží až ke krku. Bolest připomínala tekutý oheň. „Ne!“ vykřikla jsem. „NE!“ Popadli mě a táhli ke dveřím, zatímco jsem křičela a kopala, pokoušela se vytrhnout a vyškrábat jim oči. Vyvlekli mě na chodbu, kde čekali další čtyři. Ti mě od nich převzali. Za sebou jsem slyšela Sanciino zděšení, zmučené výkřiky a rachocení převraceného nábytku, Alfonsův rozčilený křik. Objevili se další dva a táhli mezi sebou Sancii. Když ji vystrčili na chodbu, až do mě narazila, zabouchli dveře. Pořád jsem slyšela Alfonsa: „Žádám slyšení u Jeho Svatosti! Žádám spravedlnost!“ Muži mě pustili. Vrhla jsem se na dveře a bušila do nich pěstmi, křičela jsem manželovo jméno. Sancia padla se zdrceným nářkem na kolena. K mé nekonečné hrůze náhle Alfonsovy výkřiky utichly. „Ne,“ zašeptala jsem. „Dobrý Bože, ne…“

Dveře se otevřely a Michelotto vyšel ven. Rána po mé dýce krvácela, krev mu odkapávala na límec. Řízla jsem ho nad starou jizvu; nyní bude mít novou jako cejch, hlubší než první. Povytáhl obočí a otřel si tvář rukávem. Protlačila jsem se kolem něj. Pohybovala jsem se s podivnou neohrabaností, přes úlomky rozbité židle, potrhané hřbety knih, zmuchlaný koberec a převrácené stoličky. Zvedla jsem oči. Baldachýn nad postelí, vyrvaný z úchytů, napůl spadl. Na straně lůžka visely pomačkané přikrývky, jako by do nich v posledních okamžicích zatínal Alfonso prsty a zoufale se pokoušel odplazit přes postel. Jedna ruka mu visela přes pelest, celá zhmožděná. Ležel tváří dolů, hlavu a ramena ukryté pod polštářem, jenž stále nesl otisk Michelottových rukou. Můj manžel byl mrtev.

398

399

Šla jsem chodbou sama, Sancii jsem nechala postarat se o tělo. Stála uprostřed té zkázy ohromená a zaskočená, a já jí neřekla ani slovo. Dvořané, sekretáři a další poskoci se zastavovali a zírali na mě, uskakovali mi z cesty – obyvatelé světa, jenž jako bych už nepoznávala. Nikdo se mě nepokusil zastavit; nikdo nepromluvil, když jsem stoupala po schodech k otcovým komnatám a prošla jeho dveřmi. Teprve tam, když jsem zachytila ohromený výraz mladého sluhy, který cosi skládal do příborníku, jsem si uvědomila, jak vypadám: šaty jsem měla roztržené na rameni, za něž mě táhli zbrojnoši, z dlaně – pořezané při marném ohánění Sanciinou dýkou – kapaly rubínové krůpěje. Papá, se dvěma sekretáři po boku, seděl za stolem v čalouněném křesle a probíral se stohy úředních lejster. Na stole ležela na podušce papežská pečeť, seříznuté brky a inkoust v křišťálovém kalamáři ve tvaru galeony. Zůstala jsem stát. Ve světle, které se dovnitř linulo oknem za otcovými zády, se zdálo, jako by neměl tvář.



princezna

„Proč?“ zašeptala jsem. Strnul, přelétl moje potrhané a zakrvácené šaty, rozcuchané vlasy. Gestem poslal všechny pryč. Zvedl se. „Mé dítě, vzkázal jsem pro tebe před víc než hodinou a čekal jsem…“ Přistoupila jsem k němu. „Proč?“ Z mého hlasu čišela zuřivost. „Proč jste to Cesarovi dovolil?“ Ramena mu zacukala, jako by jimi chtěl pokrčit. Nechtěla jsem uvěřit tomu, co vidím, co slyším, když nasadil lítostivý tón, jako by pronášel řeč před kurií. „Nebylo vyhnutí. Řím je tak nebezpečné místo. Našeho milovaného zetě přepadli zloději a zranili ho a málem připravili o život. Dělali jsme, co se dalo, ale on neuposlechl rad našeho lékaře. Rány se mu znovu otevřely. Dostavil se zánět.“ Papá vzdychl. „Nehoda, tragédie: to řekneme.“ Projela mnou palčivá bolest. Vzpomínala jsem, jak moc jsem papá milovala, jak jsem se v dětství těšila na jeho návštěvy, až mě vezme na klín a bude mi vyprávět příběhy o Španělsku, křižáckých rytířích a nádherných palácích v horách. Znovu jsem viděla jeho vítězoslavný výraz, když stál u okna v Sixtinské kapli ten den, kdy se stal papežem, hlasitě se smál a vyzařoval bezbřehé nadšení a vášeň k životu. Pokusila jsem se udržet si vzpomínku na jeho lásku, zapečetit ji v sobě, aby navždy nezmizela, abych se měla čeho zachytit uprostřed divokého moře temnoty. Jeho Svatost neudělá nic, aby mě ochránila. Jako bych se pokoušela chytit mlhu; zmizela a já už cítila jenom prázdno. Důvěřivé dítě, jímž jsem bývala, milující dcera a zbožňující sestra, která hájila rodinu proti všem – i tu se jim podařilo zabít. Ze zahrad sem doléhal smích, jedna okenní tabulka se otevřela a dovnitř pronikl vánek. Obešla jsem otce, který seděl nehybně u stolu. Položila jsem zakrvácenou ruku na parapet a dole spatřila dvě postavy: u růžových záhonů stál štíhlý muž v černém damašku, jeho společnice v šatech s odhalenými ra-

meny se točila kolem něj. To ona se smála – melodickým umělým smíchem, prozrazujícím, že jde o kurtizánu, vycvičenou projevovat radost za všech okolností, když je se zákazníkem. Jak tančila pod okny, zvedla namalované oči. Byla krásná i na dálku – měla olivovou pleť, červeně nalíčené rty, vlasy se jí leskly na slunci. Všimla si mě a zatvářila se překvapeně; viděla jsem, jak se otočila a pokynula Cesarovi. Zvedl hlavu a jeho neproniknutelný pohled se setkal s mým. Dlouho jsme tak stáli. Pak se zadíval skrze mě, jako bych byla přízrak. Odvrátila jsem se od okna. „Chci odjet, jakmile bude pohřben. Vezmu s sebou syna a odjedu na svůj hrad v Nepi – pokud mi ještě patří.“ „Jistěže ti patří,“ ohradil se papá dotčeně. „Přece jsem ti ho daroval. Můžeš tam, kdykoli se ti zachce.“ „Mám tedy svolení Vaší Svatosti?“ Zachrčel, sklonil bradu. Vzala jsem to jako souhlas a prošla kolem něj. „Farfallina,“ oslovil mě tiše. „Musíš to pochopit. Paktoval se proti nám; udělal by Cesarovi totéž, kdyby měl příležitost. Byl to zrádce a nebyl tě hoden.“ Pohlédla jsem na otce, ohromená jeho sebeklamem. Pak jsem se pousmála – a byl to úsměv hořký jako poslední cáry lásky, kterou jsem k němu dříve chovala. „Pro mě byl všechno. Všechno a mnohem víc. Nikdy pro něj nepřestanu truchlit a nikdy nezapomenu, co jste udělali.“ Pokračovala jsem ke dveřím, vzápětí se mi však do zad zabodla slova jako dýka. „Připravilas mě o Juana.“ Strnula jsem. Musela jsem se přinutit ohlédnout. Otcovy oči připomínaly obsidiány – studené jako oči zmije, která vyplivla jed. „Zabilas ho. Juan musel zemřít kvůli tobě; to proto ho Cesare zavraždil. Věděl jsem to od chvíle, kdy jsem se dozvěděl o tvém parchantovi, ale nechtěl jsem tomu věřit. Snažil jsem se to popírat, namlouval jsem si, že to není možné. Ale stalo se to – krev mého syna, prolita kvůli tobě. Oko za

400

401


oko, chápeš? Každý musíme obětovat, co milujeme, pro dobro rodiny. Považuj tohle za svou oběť.“ Otřásla jsem se a beze slova se odvrátila. „Neztropíš žádný skandál!“ zavolal za mnou papá a uhodil pěstí do stolu. „Slyšíš? Budeš truchlit, jak se od manželky čeká. Odejdeš do ústraní, ale časem se vrátíš sem, k nám, kam patříš. Nedovolím, aby se vykládalo, že nám vzdoruješ. Už jsi způsobila dost potíží.“ Ačkoli mi zůstal jenom střípek hrdosti, drobný úlomek, jaký nepřinášel útěchu, odmítla jsem kapitulovat a odpovědět. Hrdost bylo to jediné, co zůstalo z dívky, jíž jsem bývala.

TŘICÁTÁ TŘETÍ KAPITOLA

U

ložili ho k odpočinku do kaple Santa Maria della Febbre blízko baziliky, pod kamenný kvádr, a zádušní mše a svíce byly jako výsměch víře, již měly představovat. O několik dnů později se Sancia přišla rozloučit. Zastihla mě v mých komnatách, kde se balily věci na cestu. Mé dámy nás nechaly o samotě. „Co teď budete dělat?“ Vstala jsem od bedny, u níž jsem se krčila, a odhrnula si z čela zpocené vlasy. Naskládala jsem do casone celé náruče oblečení; vůbec jsem nevnímala, co balím, netušila jsem, jestli dorazím do Nepi v záplavě kožešin a hedvábí a bez spodního prádla. Bylo mi to jedno. Palác se pro mě stal hrobkou. „Odjíždím do Neapole.“ Sanciinu tvář zbrázdil smutek, odrážející se i v nádherných očích. „Nechtějí mě tu a já nechci zů-

402


princezna

stat. Gioffre půjde se mnou, nebo to aspoň tvrdili. Uvidíme se, až přijde čas.“ „Má vás rád,“ řekla jsem jí. „Není jako… oni.“ „Větší starosti si dělám o vás. Nikdy vás nepustí, i kdybyste utekla jakkoli daleko. Už teď se mluví o dalším sňatku…“ Zvedla jsem ruku. „To není důležité. Pojďte.“ Rozpřáhla jsem náruč. Když jsme se objaly, pošeptala jsem jí: „Miluji vás, jako byste byla má sestra. Nikdy o tom nepochybujte. Jste součástí jeho syna, stejně jako jste součástí jeho. Kdybyste mě někdy potřebovala, stačí vzkázat.“ Přitiskla se ke mně, pak se odtáhla. Otřela si slzy a chtěla odejít, náhle se však zarazila. Z pláště vytáhla dýku, již jsem upustila během snahy zachránit Alfonsa. „Je vaše.“ Položila ji na blízký stolek. „Pomstěte ho.“ Bez dalšího slova odešla.

V doprovodu svých dam a ozbrojenců, se synem uloženým do nosítek, jsem vyrazila ze Santa Maria pod nemilosrdně rozpálenou oblohou bez jediného mraku, modrou jako lem pláště Panny Marie. Neohlédla jsem se za svým palácem ani cestou kolem vatikánského balkonu ozdobeného šarlatovými tapiseriemi, kde otec shromáždil kardinály, aby se rozloučili s jeho dcerou. Jela jsem s napřímenými zády a hlavou vztyčenou, jako by šlo o vítězoslavný odjezd, jako bych stále byla milovaná manželka, která ví, kde je její místo. Zástupy shromážděné podél cesty nejásaly. Obyvatelé Říma, kteří jindy neváhali vyjadřovat své opovržení vulgaritami nebo oslavovat květinami a písněmi, mě sledovali s lítostí, muži smekali čapky a ženy zvedaly růžence, když mě viděli v černém závoji a černých šatech, bez jediného šperku. Stále jsem měla pod rukavicí snubní prsten; cítila jsem na prstu jeho úzkou obroučku. 403


Chtěla bych věřit, že za sebou nic nenechávám, že nade mnou Řím se svými bezcitnými intrikami a smrtonosnými tajemstvími nemá více moc. Ale to by byl klam a já se naučila nelhat sama sobě.


princezna

Přesto jsem také čekala, připravovala se na toho, který, jak jsem věděla, brzy dorazí.

Žal je sobecký. Zahalí nás, tiskne nás ke svému vysušenému prsu jako úzkostlivá matka. Nedovolí nám odejít, ačkoli musíme, pokud chceme přežít. Jedině šílenství čeká na ty, jimž se nepodaří uniknout, protože žal vstřebá všechny, kdo nemají proč žít. Já měla své dítě; izolovaná v Nepi jsem se oddala jemu. Každý den jsem chlapečka chovala v náručí, zpívala mu hloupé dětské písničky, šimrala ho na nožkách a těšila se z jeho radostného smíchu. Vším mi připomínal svého otce. „Poznáš ho,“ slibovala jsem a políbila jej na měkkou tvářičku. „Budeš na něj pyšný, protože ti budu vyprávět, jaký byl – ten nejstatečnější a nejšlechetnější muž ze všech. Budeš ho milovat z celého srdce.“ Každou noc – když se snesla tma, sloužící sklidili po večeři se stolu, navršili dřevo do krbu, aby mi nebylo chladno, a konečně mě nechali o samotě s hradními psy u nohou – jsem trpěla. Nořila jsem se do minulosti. Nutila jsem se vzpomínat, byť to bolelo; chtěla jsem cítit každý okamžik, od onoho dne, kdy jsem Alfonsa spatřila v průvodu, kde doprovázel svou sestru, s úsměvem, jímž všechny oslnil. Zavírala jsem oči a cítila náš první napjatý polibek v knihovně, to, jak se držel zpátky, jako bych byla křehký dar, který nesmí poškodit. Znovu jsem se radovala z naší svatby, smála se v naší ložnici, když mě svlékal, a naříkala slastí při jeho dotecích. Zdálo se to nekonečné, ty dny naší lásky, přesto, když jsem je přestala prožívat znovu, uvědomila jsem si, že dohromady šlo o pouhé dva roky. Krátký odpočinek před bezútěšností, jež se nyní táhla přede mnou. Ano, trpěla jsem. Jedině Bůh ví, jak mnoho.

Přijel spolu s podzimním větrem, jako předzvěst války v čele svých deseti tisíc vojáků, jimž rolníci vyděšeně uskakovali z cesty. Vracel se do Romagni, nyní sebejistý ve své moci, vyzbrojený papežským titulem gonfaloniera a obránce víry a dostatkem dělostřelectva, aby překonalo jakýkoli odpor. Posel mi přinesl zprávu předem. Před soumrakem už se host blížil k hradu, s vybranými společníky projel branou na nádvoří. Oblečená ve vdovských šatech jsem stála v sále. Jeho kroky po kamení byly tiché jako kočičí. Alespoň že za mnou přišel sám, bez urážlivé společnosti svých mužů. „Má sestro,“ poklonil se. Byl v černé, stejně jako já, ale jeho oděv měl dokonalý střih, šněrování bylo zakončeno stříbrnými špičkami, svalnaté nohy obepínaly kožené kalhoty. Nepokusil se mě obejmout. Podala jsem mu ruku se zdvořilou lhostejností, jakou bych prokázala každému nezvanému hostu. „Jistě máš hlad,“ řekla jsem. „Mám nechat připravit občerstvení?“ Zuby se mu zablýskly v napjatém úsměvu. „Později. Zatím jen víno, jestli smím.“ Otočila jsem se ke karafě na příborníku a nalila mu do poháru. Když si jej ode mě bral, oči mu nakrátko zaplály jako ten den ve vile nad Pesarem, když jsem mu dávala lék. Ve vzduchu zůstalo viset nevyřčené podezření. Pak zvedl pomalu, aniž ze mě spustil oči, pohár ke rtům. Málem jsem se rozesmála. Myslel si snad, že jsem tak neobratná, abych použila jed? Sledovala jsem, jak si svléká plášť a pokládá jej přes křeslo u krbu. Došel k ohni, chvíli se díval do plamenů. „Nesnesu, abys mě nenáviděla,“ pronesl nakonec. „Uvědomuji si, že možná doufám marně.“ Neodpověděla jsem, nebyl důvod. Nepoložil mi otázku.

404

405



princezna

Vzdychl. „Papá si dělá starosti. Několikrát ti psal a tys mu ani jednou neodpověděla.“ Ohlédl se přes rameno. „Nenávidíš i jeho?“ „Na tom, co cítím, nezáleží,“ odpověděla jsem a sebrala sílu. Navzdory předstíranému účelu jsem věděla, proč přijel, ale kupodivu se zlost, již jsem čekala, nedostavila. Dokonce i ten slabý plamínek rozčilení a zvrhlých výčitek, zahanbení, že jsem to dopustila, stejně jako to on naplánoval – protože jsem nepochopila, jak velkou hrozbu ve skutečnosti představuje –, se ve mně rozpadl na popel. Cesare přikývl, jako by přijímal nevyhnutelnost mé odpovědi. „Přináším ti další dopisy od papá,“ řekl a ukázal na svůj plášť. „Máme nabídky.“ „Ano? Tolik, že cítil potřebu poslat tě za mnou, abys mě přiměl změnit rozhodnutí?“ předešla jsem ho. „Můžeš si ušetřit nepříjemnosti a vzkázat Jeho Svatosti, že nemám zájem znovu se vdát. Pokud si otec náhodou nevšiml, stát se mým manželem nosí smůlu.“ Z Cesarova okoralého smíchu mě mrazilo. „To ano. Ale zjistíš, že i přesto jsou mnozí ochotni zvát se tvým chotěm včetně jednoho, kterého už znáš.“ Znehybněla jsem. „Alfonso d’Este, vévoda z Ferrary,“ oznámil Cesare. „Vzpomínáš si na něj?“ „Nikdy jsme se nesetkali…“ Zmkla jsem, protože se mi vybavila vzpomínka: večer v mém novém paláci a vážný vévodský synek… Daroval mi sokola a jeho přítomnost vyprovokovala Giulii Farnese, aby si před ním rozpustila vlasy jako divoženka. Není měsíce bez slunce. „Vidím, že ano,“ poznamenal Cesare. „Je vdovec, první žena mu zemřela při porodu. Jeho rodina patří k nejvlivnějším v Itálii, jeho sestrou je uznávaná Isabella, markýza z Mantovy. Sňatek s ním by měl značné výhody.“ „Pro koho? Pro mě, nebo pro rodinu? Nebo jsme pro tebe ještě stále jedno a totéž?“

Upřel oči zpět do ohně. „Bývali jsme, není to tak dávno.“ „Ale už nejsme.“ Slyšela jsem dost. Otočila jsem se ke dveřím z komnaty, když řekl: „Nikdo tě nenutí. Jenom žádáme, abys vše zvážila. Je ti teprve dvacet, ještě nejsi stará a tahle tragédie časem vybledne. A i kdyby ne, pořád máš syny, o něž se musíš postarat.“ Pomalu jsem se otočila. „To má být výhrůžka? Využil bys proti mně mé vlastní děti?“ „To jsem neřekl. Jsou naše krev – přinejmenším jeden z nich. Ten druhý,“ ušklíbl se, „na tom mi tak nezáleží. V každém případě potřebují normální život, aby neskončili…“ Cesare neměl čas domluvit. Rozmáchla jsem se a uštědřila mu políček. „Zrůdo,“ vydechla jsem. V kapse šatů jsem cítila o stehno zapřenou Sanciinu dýku. „Zkus jakkoli ublížit mým synům a přísahám na svou duši, že za to zemřeš. Sama tě zabiju.“ Nezvedl ruku k tváři. „Mamá nás varovala. Řekla ti, že budeme jeden druhému zkázou. Chci tě jen ušetřit takového osudu, když vidím, že se mi nepodařilo ušetřit tě ničeho jiného.“ „Neušetřils mě vůbec ničeho. To tys nám tohle udělal – ty a nikdo jiný.“ Sklonil hlavu. „To nepopírám. Vím, že jedině já jsem nás dostal až na toto místo. Kvůli mně jsme takoví, jací jsme.“ Zvedl hlavu a mrazivě se pousmál. „Ale musíš uznat, že i já byl kdysi nevinný. Papá se postaral, aby mě o nevinnost připravil. Dělal to, co otcové dělávají – hledal prostřednictvím svého sémě vlastní nesmrtelnost. Rozhodl o tom, čím se staneme, dřív, než jsme měli příležitost zjistit to sami. Utvářel nás svými představami, svými nedostatky, a ani na chvíli si neuvědomil, že stvořil jedině pokřivený obraz sebe sama. Zničil nás. Ale tví synové naším neduhem trpět nemusejí.“ „Tvým neduhem. Mým ne.“ Znovu jsem se otočila k odchodu, ale bratr mě chytil za paži. Ucítila jsem jeho kyselý dech, všimla si krvavých žilek v jeho očích a cítila, že pod sametem a kůží skrývá daň, již si na něm vybírá jeho nevyléčitelná choroba, která ho stravuje.

406

407



princezna

„Víš, že umírám…“ Jako vždy mi dokázal číst myšlenky. „Podle všeho nebudu na světě dlouho. Nemám v sobě horečku, jsou to příznaky pomalé smrti. Ale než odejdu, musím získat, co půjde. Mečem nebo lejstrem, na popravišti nebo v řetězech, oni se mi pokloní. Budou se třást jen při zaslechnutí jména Cesara Borgie, zatraceného syna, jehož všichni považovali za pouhý stín svého otce. Teď už mě nikdo nezastaví, není nic mocnějšího než meč, jímž vládnu. Ze všeho se vysekám. Roztříštím a znovu spojím Itálii k obrazu svému. To bude moje dědictví.“ Náhle se ke mně naklonil, jako by mě chtěl políbit. Pak se zarazil, z hrdla se mu vydral smích. „Je to Sanciina dýka, co mě bodá do břicha?“ Zatlačila jsem na jílec. „Říkáš, že není nic mocnějšího než tvůj meč. A co já?“ Pohlédl mi do očí. Jeho arogance vzala za své. Na jeden ochromující okamžik jsem zahlédla milovaného sourozence, jehož jsem zbožňovala, svého životního souputníka, jehož bytí bylo natolik propletené s mým, že se mé dny bez něj zdály neúplné. „Nemůžeš ho přivést zpátky,“ zamumlal. „Nic, co uděláš, ho nevzkřísí.“ Zvedl bradu a odhalil dlouhé hrdlo. „Nabízím ti usmíření. Má krev za jeho. Kdysi jsem ti řekl, že abych tě ochránil, zemřu třeba tisícovkou smrtí. Abys ho pomstila, postačí jediná. Máš na to právo. Tak musíme jednat, abychom prokázali svou sílu. Udělej to. Předveď světu, že jsi Borgia.“ Přepadla mě touha – horká a vášnivá, divoká jako býk vypuštěný do arény, který útočí zakřivenými, špičatými a nevýslovně ostrými rohy. Prahla jsem po tom: zabořit do bratra dýku, cítit na prstech jeho horkou krev. Chtěla jsem se dívat, jak se mu v očích odrazí překvapení a děs, jak se navěky zavřou. „Udělej to, Lucío,“ zašeptal a tehdy jsem zaslechla to, co jsem chtěla slyšet, aniž jsem si to uvědomovala: zoufalou prosbu, abych ho osvobodila z toho, čím se stal. Jedině mým prostřednictvím mohl najít spásu. Tím, že mě připravil o manžela, jehož jsem milovala, se ke mně připoutal, dokud ho neosvobodím.

Dala jsem dýku stranou. „Nejsem jedna z vás. A už nikdy nebudu.“ Náhle jako by se celý scvrkl, působil jako pouhý uzlík z kostí. Stál bez hnutí na místě a já couvala pryč; jemu se v očích leskly slzy, vzdálenost mezi námi se zvětšovala a stávala se nepřekonatelnou. Nechala jsem ho o samotě – metlu, jež mohla zpustošit zemi, ale už nikdy mé srdce. Když jsem se ráno probudila, byl bratr pryč.

408

409

Nevím, co mi budoucnost přinese. Zapečeťuji dopis svou pečetí a připravuji jej k odeslání Jeho Svatosti do Říma. Přepadá mě nejistota. Jak budu žít dál, vyhnanec z vlastního města, nucený zůstat na panství, kde budou hříchy mé minulosti možná utajeny, ale nikdy zapomenuty? Dívám se z okna do dálky, slyším, jak můj syn na koberci vedle mě chřestí s hračkou, a přemítám o vévodství, v němž se zrodím znovu, tentokrát jako vévodkyně z Ferrary, druhá manželka cizince, který mi kdysi dal dravého ptáka a jehož rysy už si stěží vybavím. Je to má volba, pokud se to tak dá nazvat. Raději přijmu toto, než abych čekala, jak za mě rozhodne otec. Ferrara leží daleko od Říma, byť žádná vzdálenost nemůže být dost velká. Ale přinejmenším tam mohu začít znovu, vážená jako manželka šlechtice, i když vzpomínkám nikdy neuniknu. Naleznu tam lásku, nebo zoufalství? Budu s novým manželem žít v ráji, nebo v očistci? Dojdu spásy? Odpovědi neznám. Dělám krok do neznáma a jen doufám, že časem najdu klid a odpustím sama sobě. Otec kdysi řekl, že zatracení je vrtkavost osudu – ale vím, že to tak není. Zatracení je jed, který koluje v naší krvi. A přece je na každý jed protijed. A já už nejsem Borgia.



princezna

roce 1502, dva roky po vraždě druhého manžela, se Lucrezia provdala za Alfonsa d’Este, vévodu z Ferrary. Vévoda nejel pro nevěstu do Říma, do nového domova ve Ferraře ji doprovodili její bratří – se vší pompou, jíž byl papež Alexandr VI. schopen, byť Cesare rozséval hrůzu svým tažením za podrobení Romagni. Sňatkem s Lucrezií si hrdý rod d’Este zajistil spojenectví Borgiů, jež jeho město uchránilo před Cesarovým hněvem, ačkoli Isabella d’Este, osmadvacetiletá markýza z Mantovy a Lucreziina nová švagrová, proslulá ve své době udáváním kroku v módě, vyjádřila pobouření, že se členem její rodiny stal někdo Lucreziiny pověsti a nízkého původu. Těmto dvěma ženám bylo souzeno stát se soupeřkami, když Lucrezia vykročila do poslední bouřlivé kapitoly svého života. Jako vévodkyně z Ferrary si získala úctu. Oddělení od rodinných machinací jí umožnilo dosíci uznání coby patronce umění. Lucrezia přežila pád Borgiů, avšak její manželství zůstalo jen politickým tahem. Svazek byl sice plodný, ale ona ani její manžel nebyli věrní; Lucrezia měla přinejmenším tři mimomanželské poměry včetně vztahu s manželem Isabelly d’Este, Franceskem z Mantovy. Dochované důkazy o tomto románku zahrnují vášnivé milostné dopisy, jež si Francesco s Lucrezií vyměňovali. Vše skončilo, když Francesco onemocněl syfilidou, chorobou šířící se Evropou, jíž trpěl i Cesare Borgia. Lucrezia zemřela ve Ferraře 24. června 1519, tedy v devětatřiceti letech, při komplikovaném porodu dcery, která zemřela krátce poté. Pohřbena byla v klášteře Corpus Domini. Ze sedmi dětí, jež zplodila s d’Estem, ji přežil Ippolito II., arci-

biskup a pozdější kardinál Milána (1509–1572); Leonora, jež se stala jeptiškou (1515–1575); a Francesco, markýz z Massalombardy (1516–1578). Cesare Borgia svedl dramatický boj o moc a stal se jedním z nejobávanějších a geniálních stratégů své doby, vytvořil území z roztříštěných papežských států a získal si obdiv i samotného Machiavelliho, jehož traktát o renesančním státnictví, Vladař, údajně pojednává právě o Cesarovi. V letech 1502-1503 Cesare také zaměstnával Leonarda da Vinci coby architekta a stavitele, který měl dohlížet na opevňování a stavby na Cesarových územích. Pod patronátem Borgiů vybudoval da Vinci kanál mezi Cesenou a přístavem Cesenatico za účelem přepravy zboží a zbraní. Rodrigo Borgia, známý jako papež Alexandr VI., nečekaně zemřel na otravu v roce 1503. Cesare jen o vlásek unikl stejnému osudu, i on požil látku, jež při hostině zabila jeho otce. Zotavoval se celé týdny; jakmile se vzchopil, Rodrigův nástupce, papež Pius III., jej potvrdil ve funkci gonfaloniera. Pius však zahynul po pouhých sedmadvaceti dnech na papežském trůnu a další konkláve ovládl Giuliano della Rovere, odvěký nepřítel Borgiů. Della Rovere ošálil Cesara nabídkou podpory jeho vojenských podniků v Romagni – již obratem stáhl, jakmile byl zvolen papežem Juliem II. Cesare musel čelit lhostejnosti papeže Julia a nepřátelství španělského krále Ferdinanda, který mu nikdy neodpustil spojenectví s Francouzi. Během tažení v Neapoli Cesara zradil a zajal Ferdinandův generál. Jeho území zabavil Svatý stolec. V roce 1504 byl Cesare přemístěn do Španělska, nejprve do hradu Chinchilla de Montearagón, později do nechvalně proslulého hradu La Mota v Medina del Campo, jejž si věrní čtenáři vybaví z mého prvního románu, Lásky Jany Šílené. Po nevídaném úniku z La Moty uprchl Cesare na navarrské území Pamplona, kde vládl jeho švagr král Jan II. Navarrský. Král naléhavě potřeboval zkušeného velitele, aby odvrátil kastilskou hrozbu, a Cesare jako jeho kondotiér dobyl několik měst ovládaných Ferdinandem.

410

411

DOSLOV

V



princezna

Dne 11. března 1507, rozzuřen odporem města Viana, jež obléhal, se jal Cesare pronásledovat hrstku rytířů, byl však přepaden ze zálohy a opuštěn svými muži zahynul ranou kopím. Jeho tělo bylo svlečeno včetně kožené masky zakrývající polovinu jeho obličeje, znetvořeného boláky syfilidy. Nahá mrtvola ležela celé hodiny na bojišti. Na rozkaz krále Ferdinanda byl Cesare pochován v mauzoleu v kostele Panny Marie ve Vianě s epitafem: ZDE LEŽÍ V KOUSKU PŮDY TEN, JEHOŽ SE VŠICHNI BÁLI, JENŽ TŘÍMAL VE SVÉ RUCE MÍR I VÁLKU. Po celá století přetrvávaly spory, zda syn Rodriga Borgie, který způsobil tolik násilí a zlé vůle, zasluhuje ležet pochován v posvátné půdě. Na naléhání Alfonsa d’Este se Lucrezia musela zříci svého syna Rodriga, jehož porodila Alfonsu Aragonskému. Rodriga vychovala rodina matky, zdědil tituly svého zesnulého otce, ale po smrti papeže Alexandra byl držen v zajetí. Po matčiných úpěnlivých přímluvách byl poslán do Neapole a zůstal u své tety Sancie, která zemřela v roce 1506 ve věku osmadvaceti let. Rodrigo zahynul na horečku ve dvanácti letech, předešel tak Lucreziinu smrt o sedm let. Gioffre Borgia se po Sanciině smrti znovu oženil, v roce 1504 bojoval proti druhému vpádu Francouzů do Neapole. Do své smrti v roce 1518 zplodil čtyři děti. Jeho potomci vládli městu Squillace až do roku 1735. Giovanni Borgia, přezdívaný Infans Romanus, Dítě Říma – díky svému záhadnému původu – dospěl v péči různých příbuzných včetně Cesara a Vannozzy dei Cattanei. Zemřel v roce 1518. Alexandr VI. vydal dvě různé buly: v jedné prohlašoval, že chlapce zplodil s neprovdanou ženou, v druhé jej označil za Cesarovo dítě. Shodou okolností vešla první bula ve známost během Lucreziina třetího manželství, čímž ještě více zamlžila původ tohoto záhadného dítěte. Giovanni odjel později do Ferrary jako Lucreziin společník, představovaný jako její „nevlastní bratr“. Po službě ve Francii a v kurii zemřel v roce

1548. V té době měl již zanedbatelný význam, protože z Borgiů se stala jen skandální legenda. Na této španělské rodině, jejíž strmý vzestup a pád ve Vatikánu vyvolal tolik spekulací, mě nejprve zaujaly právě ony legendy. I o mnoho set let později nás stále fascinuje planoucí vášeň i kruté činy Borgiů. Zejména Lucrezia začala ztělesňovat zlo prostřednictvím dlouho uznávané a chybně připisované úlohy potměšilé svůdnice. Historický výzkum však ukazuje, že taková, jak ji líčí pověsti, vůbec nebyla. Jako většina žen jejího postavení se stala pouhým pěšákem na šachovnici ambicí své rodiny, využívaným k zajišťování spojenectví, aniž svůj osud mohla nějak ovlivnit. Přesto se projevila jako silná žena, jež dokázala najít nelehkou a často bolestnou cestu chaosem života. Jako jediná ze svých sourozenců vykazovala city sahající za její vlastní zájmy. Nenašel jsem žádný důkaz, že by někoho otrávila nebo někomu ublížila. Ztráta Alfonsa Aragonského ji zdrtila. Během vyjednávání před třetím sňatkem sdělila vyslanci z Ferrary, že se pro ni „Řím stal vězením“. Bez ohledu na lásku k otci a Cesarovi pochopila, jaká je jejich skutečná povaha. Jejím jediným zločinem bylo, že jim tak dlouho důvěřovala. Ale to jí můžeme těžko dávat za vinu vzhledem k tomu, že když ji poprvé provdali, ještě jí nebylo ani třináct, a když byl zavražděn Alfonso, bylo jí sotva dvacet let. Prožila za své mládí víc tragédií než většina lidí za celý život. Štěstí pro ni bylo nedosažitelné. Otázka, zda se dopustila incestu, zůstává i dnes stejně ožehavá jako za jejího života, a nadále je předmětem vášnivých polemik. Toto tvrzení se poprvé objevilo, podobně jako v této knize, v době anulování Lucreziina prvního manželství. Giovanni Sforza vznesl obvinění v dopise Il Morovi, napsal, že ji o něj připravili, protože ji Alexandr „chtěl pro sebe“. Tím se spustila lavina narážek, jež Lucrezii nikdy nepřestala pronásledovat. Tento román popisuje jednu možnou teorii, musím

412

413


však zdůraznit, že jde o fikci, stejně jako v případě mé teorie o vraždě Juana Borgii. Naneštěstí nemáme dostatek dokumentace o tom, co se dělo za zavřenými dveřmi Borgiů. Ačkoli byla tato rodina rozebírána ve všech směrech, odpovědi na ty nejpalčivější otázky už nikdy nezískáme. Snad právě proto jejich příběh tak fascinuje. Když jsem vše uvedl na pravou míru, podotýkám, že jsem se pokoušel co nejvíce držet známých faktů, byť to není snadné, pokud vycházíte z několika různých zdrojů. V některých případech jsem poněkud upravil časovou linku, aby odpovídala mému příběhu, protože renesanční Itálie může být poměrně matoucí mnoha zvraty a převraty. Vyhýbal jsem se rozvádění vedlejších zápletek, jež se nedotýkaly přímo Lucrezie, jako například Borgiům připisovaným nevyřešeným vraždám různých příbuzných a domnělých oponentů. Během psaní tohoto románu jsem využíval mnohé zdroje. Ačkoli nemá jít o ucelenou bibliografii, uvádím níže seznam děl, jež řadím k nejcennějším, pokud jde o Lucreziina léta ve Vatikánu: Bellonci, Maria. Lucrezia Borgia. Praha: Odeon, 1968. Bradfordová, Sarah. Cesare Borgia: His Life and Times. New York: Macmillan Publishing Co. Inc., 1976. Bradfordová, Sarah. Lucrezia Borgia: Life, Love and Death in Renaissance Italy. New York: The Penguin Group, 2004. Burchard, Johann. At the Court of the Borgia. Londýn: Folio Society, 1963. Chamberlin, E. R. The Fall of the House of Borgia. New York: The Dial Press, 1974. Erlangerová, Rachel. Lucrezia Borgia. New York: Hawthorn Books, Inc., 1978. Fusero, Clemente. The Borgias. New York: Praeger Publishers, 1972.

414


princezna

Hibbert, Christopher. Borgiové a jejich nepřátelé. Praha: Argo, 2011. Hollingsworthová, Mary. Borgiové: rod s nejhorší pověstí. Praha: Slovart, 2013. Partner, Peter. Renaissance Rome. Berkeley: University of California Press, 1976.

PODĚKOVÁNÍ Během práce na tomto románu podlehla má milovaná dvanáctiletá jezevčice Paris, již jsem adoptoval jako šestinedělní štěně, onemocnění jícnu. Během první poloviny knihy mi dělala společnost a věčně se mi pletla pod nohy, během druhé poloviny se mnou zůstávala duchem. Jsem vděčný, že můj život oblažila svou přítomností. Byla to má spřízněná psí duše a silně ji postrádám. Jsem zavázán několika lidem, kteří mi pomohli překonat zármutek a najít útěchu i čas, potřebné k dokončení této práce. Nejprve musím poděkovat svému manželovi, který mi nikdy nepřestává věřit a podporuje mě, abych vytrval, kdykoli mi docházejí síly. Pomáhá mi vydržet dlouhé hodiny, jež trávím sám nad klávesnicí. Jsem také šťastný, že mám dvě kočky z útulku, Boye a Mommy, které nám darovaly vzácný dar bezpodmínečné lásky. Jako spisovatel mám skutečné štěstí na literární agentku Jennifer Weltzovou, která mé dílo zastupuje zde i v zahraničí. Vždy má pro mě radu a pomoc. Všichni z jejího týmu v Jean V. Naggar Agency (zejména Laura Biagi a Tara Hartová) se starají, aby moje psaní šlo jako po másle. Toto je čtvrtý román, na němž spolupracuji s redaktorkou Susannou Porterovou. Její pregnantní redaktorský přístup, bystré 415


postřehy, například jak rozvinout postavu nebo zápletku, a inteligence obohacují mou práci nečekaným způsobem. Pomocná redaktorka Priyanka Krishnanová této knize rovněž velmi prospěla návrhy, jež mi ji pomohly zdokonalit. Jsem vděčný vydavatelskému týmu v Ballantine, Random House, který tvrdě pracuje, aby knihy zabodovaly v rámci nevyzpytatelného knižního trhu. A v neposlední řadě musím poděkovat vám, mí čtenáři. Skutečně si cením vašich zpráv na sociálních sítích, e-mailů i dopisů. Spisovatelé bojují o samotě, aby vytvořili příběh. Bez vás však kniha zůstává jen sbírkou slov. To vaše představivost jim vdechuje život. A za to jsem vám nekonečně vděčný. Doufám, že zůstanu vaším vypravěčem příběhů ještě mnoho dalších let. Záchrana zvířat zůstává nedílnou součástí mého života. Každoročně jsou utraceny tisíce zdravých a adopce schopných psů a koček v přeplněných útulcích. Pokud je nemůžete adoptovat, alespoň pomozte, prosím, a podpořte místní útulky tím, že jim věnujete čas, peníze nebo věci potřebné k péči o zvířata bez domova, o něž se starají. Děkuji!

* * *

Historické romány C. W. Gortnera si získaly mezinárodní oblibu a byly přeloženy do více než dvaceti jazyků. Svůj čas tráví střídavě v Severní Kalifornii, a guatemalské Antigue. Pokud se chcete o jeho práci a skupinových knižních chatech dozvědět více, navštivte prosím www.cwgortner.com

416

Titulní list bude dodán

Recommend Documents