TISKOVÁ ZPRÁVA Ústí nad Labem 20. 11. 2013
SLAVNOSTNÍ UDĚLENÍ DOKTORÁTŮ HONORIS CAUSA Dne 22. 11. 2013 se uskuteční v Červené aule Multifunkčního informačního a vzdělávacího centra UJEP od 10:00 h slavnostní zasedání Vědecké rady Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem. Zde budou v duchu univerzitních tradic předány 4 čestné doktoráty honoris causa vynikajícím osobnostem: prof. Johann Páll Arnasonovi v oboru Historické vědy za zásluhy o rozvoj vědy a historické sociologie v mezinárodním měřítku a zvláště v České republice (na návrh filozofické fakulty), prof. Ioan D. Marinescuovi v oboru Strojírenská technologie za zásluhy o rozvoj vědy v oblasti výrobních technologií, zvláště obrábění (na návrh fakulty výrobních technologií a managementu), prof. ak. mal. Adéle Matasové v oboru Výtvarná umění za zásluhy v oblasti výtvarného umění s orientací na minimalistické, geometrizující a kinetické tendence, za mimořádné úspěchy v rámci české a zejména mezinárodní umělecké scény a rovněž za odbornou záštitu v průběhu formování a realizace konceptu nynější Fakulty umění a designu UJEP (na návrh fakulty umění a designu), doc. PhDr. Jiřímu Šetlíkovi v oboru Výtvarná umění za morální na umělecké postoje v době normalizace a aktivity propagující české výtvarné umění s mezinárodním dosahem a rovněž za aktivní účast na rozvoji koncepce Fakulty umění a designu UJEP (na návrh fakulty umění a designu). Předávání doktorátu honoris causa je pro univerzitu jedním z nejvýznamnějších akademických obřadů, kdy rektor uděluje titul doctor honoris causa osobnostem, které se zasloužily o rozvoj univerzity nebo se v mezinárodním měřítku významně zasloužily o rozvoj vědy nebo obecné vzdělanosti nebo kultury anebo jinak o prospěch lidstva. Slavnostní ráz ceremoniálu podtrhuje přítomnost členů vědeckých a uměleckých rad, jakož i rektorů českých vysokých škol, akademických či neakademických pracovníků univerzity a významných hostů. Dne 22. 11. 2013 se udílení doktorátů honoris causa zúčastní například rektoři prof. Havlíček z ČVUT Praha, doc. Kotalík z AVU Praha, prof. Mašláň z Univerzity Palackého v Olomouci, doc. Pána z Vysoké školy evropských a regionálních studií v Českých Budějovicích a Ing. Vochozka z Vysoké školy technické a ekonomické v Českých Budějovicích, z významných hostů pak zejména hejtman Ústeckého kraje pan Oldřich Bubeníček. Doctor honoris causa (latinsky čestný doktor, zkratka dr. h. c. uváděná za jménem) je čestný akademický titul, který se uděluje bez studia a skládání zkoušek. Udělením titulu se oceňují významné zásluhy určité osobnosti v určitém oboru vědy či umění, zásluhy o mír, určitý stát, rozvoj vztahů mezi státy, na poli ochrany lidských práv apod. Udělení titulu je prováděno slavnostním obřadem – promocí, kdy po projevech rektora a děkanů promotor přečte latinsky promoční slib a doktoři honoris causa se k němu přihlásí latinským SPONDEO AC POLLICEOR („Zavazuji se a slibuji").
Příloha: Anotace k oceněným osobnostem prof. Johann Páll Arnason Prof. Johann Pálí Arnason se narodil roku 1940 v Dalviku na Islandu. V letech 1960-1966 studoval historii a filosofii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V letech 1966–1967 se věnoval výzkumu na Istituto Gramsci v Římě; v letech 1968-1970 pokračoval na Univerzitě ve Frankfurtu nad Mohanem u Júrgena Habermase, pod jehož vedením obhájil dizertační práci a získal doktorát. Poté přednášel na univerzitách v Heidelbergu a Bielefeldu, kde se roku 1975 habilitoval. V období 1975 až 2003 působil na La Trobe University v Melboume jako profesor, později jako emeritní profesor. Také hostoval v předních výzkumných institucích v Evropě: v Ecole des Hautes Etudes en Sciences Sociales (Paris), Max-Planck-Institut fůr Erforschung der Lebensbedingungen der wissenschaftlich-technischen Welt (Starnberg), Kulturwissenschaftliches Institut (Essen), Zentrum fůr hóhere Studien (Leipzig), The Swedish collegium for Advanced Studies (Uppsala), Institut fůr Sozialforschung (Frankfurt n. Mohanem). Dlouhodobě se podílel na vydávání časopisu Thesis Eleven (1987–2003). Je autorem civilizačních expertíz pro UNESCO. Od roku 2007 přednáší historickou sociologii na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze. V roce 2012 působil jako hostující profesor v Centru globálních studií (společné pracoviště Filosofického ústavu AV ČR a Univerzity Karlovy v Praze). Ve stejném roce obdržel od vedení Akademie věd České republiky Prof. Johann Pálí Arnason, Ph.D. je světově uznávaným odborníkem v oblasti historické sociologie a průkopníkem komplexního zkoumání civilizací -civilizační analýzy (civilizacionistiky). Je známý především svými civilizačními analýzami, které společně s S. N. Eisenstadtem etabloval jako výzkumné téma. Prof. Johann Pálí Arnason významně přispěl k prosazení interdisciplinárního a transdisciplinárního přístupu ke studiu makroskopických společenských útvarů a k jejich analýze z hlediska dlouhodobě probíhajících historických procesů a transformací. Zdá se, že právě v současné době, kdy nás proces globalizace nutí přemýšlet v širších civilizačních souvislostech, je třeba pochopit a vysvětlit nejen současné změny, ale i dlouhodobé civilizační trendy a jejich proměny. U nás patří k průkopníkům makrosociologického výkladu dějin profesor Jaroslav Krejčí. Také Jan Patočka předjímal budoucí zájem o tuto problematiku, když už v 50. letech 20. století rozpracoval pojmem nadcivilizace. Na oba zmíněné autory prof. Arnason tvořivým způsobem navazuje. Prof. Johann Pálí Arnason studoval v 60. letech na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy historii a filosofii, kde se seznámil s dílem významných českých filosofů K. Kosíka a J. Patočky. Badatelský zájem o jejich dílo rozvíjí do současnosti. Významně tím přispěl k tomu, že se jejich dílo interpretuje v nových souvislostech a dostává se do pozornosti mezinárodního badatelského zájmu. Prof. Johann Pálí Arnason plodným a inovativním způsobem rozšířil pohled na historii a s využitím bohatých znalostí filosofie a sociologie tento náhled interdisciplinárně obohatil o nové perspektivy. Výrazným příkladem mohou být jeho analýzy sovětského modelu komunismu, který chápe jako specifický typ modernity (např. J. P. Arnason,The Future that Failed: Origins and Destinies ofthe Soviet Model, London, Routledge, 1993). prof. Ioan D. Marinescu Profesor loan Marinescu je význačnou světově uznávanou osobností v oblasti výrobních technologií, zvláště obrábění. Zásadním způsobem se zasloužil o rozvoj vědního oboru a nové poznatky zejména v oblasti ELID - (Electrolytic In-Process Dressing).
Prof. Marinescu je profesorem University of Toledo v USA, ředitelem Precision Micro-Machining Center stejné univerzity. Je členem řady prestižních mezinárodních organizací: SME, ASME CIRP, ASAT a dalších. Také je výkonným ředitelem Američan Society of Abrasive Technology, byl poradcem prezidenta Obamy v oblasti vědy a výzkumu. Za svoji činnost získal dva čestné doktoráty, je honorámím profesorem university v Manile, jako hostující profesor působí po celém světě - Indie, Brazílie, Singapur, Japonsko atd. Získal řadu ocenění v Rumunsku, Japonsku, USA. Také jeho publikační činnost je bohatá: 18 knih, 15 klíčových přednášek, 61 prestižních článků, 171 článků a příspěvků na konferencích a kongresech, 62 prezentací ve 40 zemích a více jak 100 výzkumných projektů pro průmysl. Prof. Marinescu s fakultou dlouhodobě spolupracuje v oblasti konzultací výzkumu, realizuje dlouhodobé přednáškové pobyty na fakultě, přípravu doktorandů (pobyty na univerzitě v Toledu), zajištění stáže ve výzkumném centru v Japonsku a v neposlední řadě byl připraven a předložen společný výzkumný projekt ČeskoAmerické spolupráce. prof. ak. mal. Adéla Matasová Narodila se 26. července 1940 v Praze. Po absolutoriu Střední průmyslové školy bytové tvorby v Praze (1954−1958) vystudovala ateliér monumentální malby profesora Václavy Sychry na Akademii výtvarných umění v Praze (1958−1964). Její kontinuálně se vyvíjející tvorba byla od konce 60. let průběžně zařazována do mnoha sbírek významných středoevropských institucí, včetně Národní galerie v Praze, Galerie hlavního města Praha, Galerie města Budapešť, Městské galerie v Lublani či Galerie města Krakov. Během své kariéry zorganizovala celou řadu samostatných výstav, mimo jiné v Galerii Václava Špály v Praze (2001), v Muzeu moderního umění v Denveru (2004) či v Muzeu Kampa v Praze (2008). V průběhu celé kariéry se rovněž podílela na významných domácích skupinových výstavách − například Pocta Jindřichu Chalupeckému v Galerii hlavního města Praha (1990) nebo site-specific přehlídka Současné dílo ve veřejném prostoru v Národní galerii v Praze (1997), ale účastnila se i renomovaných mezinárodních akcí − například ART 17 Basilej (1986), CIAE Chicago (1987) nebo Festival českého umění v New Yorku (1994). Tyto aktivity navíc prokládala účastí na mnoha sympoziích a stipendijních pobytech − UNESCO, Francie (1968) nebo Socrates Sculpture Park, New York, USA (1997). V období 1990−2003 působila na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, kde z pozice vedoucího pedagoga ateliéru Alternativní techniky zaváděla ve své době jedinečnou polohu výuky založené na transdisciplinaritě a používání nových médií. V roce 2000 též působila jako hostující pedagog na University of Colorado, Boulder, USA. V letech 2004−2005 zastávala post prorektorky pro uměleckou činnost na Literární akademii Josefa Škvoreckého a v rozmezí let 2005−2012 vyučovala intermediální a prostorovou tvorbu na Ústavu umění a designu Západočeské univerzity v Plzni. V 90. letech 20. století sehrála nepřehlédnutelnou úlohu při formování ústecké výtvarné scény. Předávala své životní tvůrčí krédo jejím představitelům v rámci pedagogického působení na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, ale zároveň se vlastními cennými zkušenostmi a dobře míněnými radami podílela i na zrodu Fakulty umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Jedinečnost pozice, kterou Adéla Matasová na české scéně zastává, spočívá ve třech vzájemně se prostupujících rovinách. První z nich vyvěrá z autorčina charakterového profilu, pro který je typická přemýšlivost, soustavnost, náročnost k sobě samé, ale též trpělivost, uzavřenost a pokora. Odvaha odmítat snadná, nabízející se řešení ji motivuje k jakési podvědomé odtažitosti od hlavních, ale též pomíjivých trendů. Druhá rovina, která ji vyděluje nad ostatní, představuje míru
nadání, jež bylo rozvíjeno v průběhu studia na Akademii výtvarných umění, ale zejména v následujících letech uvolněné společenské atmosféry druhé poloviny 60. let. Grácie, jistota a úspornost výrazu, kterými se vyjadřuje, ale též přesné zacílení výtvarného gesta vyvěraly z autorčiny snahy nechat divákovi dostatečně volný prostor k vlastním výkladovým sférám. Třetí rys autorčiny tvorby potom vyrůstá z její poučenosti o vývoji světového umění, které vstřebávala během důležitých iniciačních zahraničních pobytů v již zmiňovaném zjitřeném období závěru 60. let. Stipendijní cesty, z nichž na dlouhá léta čerpala inspiraci a tvůrčí odhodlání, ji umožnily pochopit radikální proměnu prostorových uměleckých forem, ve které se tehdy proměňovala klasická plastika. Statické, ale též pohybující se nebo zvukové objekty či instalace se tak následně staly i formou jejího svébytného uměleckého názoru. 70. a 80. léta 20. století představovala v dějinách umění ještě jeden důležitý milník − zatímco se ženy/umělkyně předešlých generací jen s obtížemi vyrovnávaly s převážně maskulinním charakterem uměleckého provozu, autorky generace Adély Matasové se vůči němu začínaly úspěšně vymezovat a nalézat adekvátní prostor pro své vlastní tvůrčí uplatnění. Tento stále nedoceněný fakt je v případě aktivit Adély Matasové navíc umocněn náročným materiálovým a technologickým zpracováním jejích monumentálních výstupů, které stojí na pomezí výtvarného umění a architektury, výtvarného umění a hudby, výtvarného umění a vědy či výtvarného umění a transcendence. Adéla Matasová se tak vlastním talentem, pílí a neústupností stala aristokratkou ducha, umělkyní par excellence, nekompromisním i vlídným pedagogem, ale též neochvějnou zárukou mezigenerační kontinuity. doc. PhDr. Jiří Šetlík, CSc. Narodil se 2. 4.1929 v Praze, maturoval na gymnáziu v pražské Michli v roce 1948. Dále pokračoval ve studiích na Filozofické fakultě University Karlovy v Praze v oborech Dějiny umění a estetika a v roce 1952 úspěšně obhájil titul PhDr. V letech 1955−1958 následovala jeho aspirantura v Ústavu pro teorii a dějiny umění Univerzity Karlovy a v roce 1962 získal hodnost CSc. na základě obhájené práce na téma Skupina umělců výtvarných – její historie a význam. V letech 1967−1968 absolvoval Jiří Šetlík postgraduální studium v USA na Institut of International Education. V roce 1994 završil své habilitační řízení na Filozofické fakultě University Karlovy v Praze. Tématem jeho habilitační práce byla tvorba Otto Gutfreunda. Doc. PhDr. Jiří Šetlík, CSc. je významným a světově uznávaným českým historikem umění, vysokoškolským pedagogem, výtvarným kritikem, publicistou, galerijním a muzejním pracovníkem a diplomatem. V šedesátých letech byl vedoucím sbírky moderního umění Národní galerie v Praze a v závěru 60. let pak ředitelem Uměleckoprůmyslového muzea. V 70. a 80. letech v době stagnace byl z veřejného života násilně vyřazen, což mu nezabránilo ve všestranných aktivitách propagujících a podporujících české výtvarné a užité umění v rámci neoficiálních struktur a publikační a organizační činnosti s mezinárodním dosahem. Ve svých esejích z osmdesátých let autor zachytil současné české zakázané výtvarné umění, pro něž se snažil zachovat živou diskusní atmosféru. Jeho eseje tehdy kolovaly ve strojopisech mezi všemi, kdo se zajímali o české výtvarné umění. Portréty Adrieny Šimotové, Magdaleny Jetelové, Vladimíra Janouška, Čestmíra Kafky a dalších umělců patří dnes k základní literatuře o českém umění 70. a 80. let. Po roce 1990 vykonával funkci kulturního rady Velvyslanectví Československa ve Washingtonu v USA. Poté působil ve funkci prorektora na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, kde dodnes zastává funkci člena umělecké a vědecké rady. Je také čestným členem Vědecké rady Muzea umění a designu v Benešově, do jehož sbírek přispěl velkorysými donacemi. Ve své odborné práci se zaměřil především na umění a design 20. století. Publikoval např. v Literárních
novinách, v Plameni, Výtvarném umění a Architektuře. K jeho nejznámějším knihám patří monografie věnované dílu B. Stefana, V. Janouška, M. Reinera, O. Gutfreunda, Z. Palcra, J. Johna, Č. Kafky, E. Kmentové, M. Chlupáče, J. Brychtové a S. Libenského, O. Zoubka, R. Uhra, V. Prachatické a také publikace o ateliérech českých umělců, skle, typografii a architektuře.
Mgr. Jana Šiková, tisková mluvčí
Univerzita J. E. Purkyně v Ústí nad Labem Pasteurova 1, 400 96 Ústí nad Labem tel: +420 475 286 117 email:
[email protected] web: www.ujep.cz
