Tisíc jablek spadlo na nos zeměkoule a jen Newton doved těžit ze své boule. Vítězslav Nezval, Edison
Je krásný, slunečný den, jeden ze dnů babího léta roku 1666. Na zahradní lavičce usedlosti Woolsthorpe ve východní Anglii sedí třiadvacetiletý mladík. Není nijak nadšen z této idyly. Ne že by se nudil, ale překypuje převratnými myšlenkami a v této chvíli by raději přebýval uprostřed ruchu univerzitního kampusu. Jenže kolej je už druhý rok zavřená kvůli morové epidemii… Kdoví, o čem dumá zrovna te… – když tu náhle kousek od něho spadne ze stromu jablko. A tu ho napadne – začnu vydávat časopis:
číslo 1; ročník I.; vydává: studentská organizace CARP; České Budějovice, 2004
Úvod
Řekni mi, co čteš a já ti řeknu, kdo jsi Tak jsme tady a ucházíme se o vaší přízeň! Panu I. Newtonovi se omlouváme, že jsme poněkud pozměnili obsah jeho myšlenek v oné osudové chvíli, i když kdoví, jak to bylo doopravdy, možná… Abychom to alespoň trochu napravili, než postoupíme dál, dopovíme vám konec historky, tak jak ji zaznamenali „dějinozpytci.“ …A tu ho napadne: „To jablko přivábila bezpochyby Země. Ale její síla jistě nekončí u větve, ale sahá do podstatně větších výšek. Nemohla by dokonce držet Měsíc tak, aby neuletěl do vesmíru, ale kroužil kolem Země?“ Tato příhoda (zpravidla zkrášlená o to, že jablko spadlo nebohému vědci přímo na hlavu) vznikla nejspíše z výroku samotného Newtona. Na otázku jednoho z přátel, jak objevil gravitační zákon totiž odpověděl: “Proč padá jablko vždy svisle dolů? Proč ne šikmo, ale vždy do středu Země?...“ Tuto odpově pak zpopularizoval Voltaire natolik, že dotyčná jabloň byla dokonce identifikována a hýčkána až do konce svého života (údajně se dožila až 19. století). Mnohé hluboké a vzácné myšlenky či vynálezy se bez dobré inspirace prostě neobejdou. Nápad, vědomosti, štěstí a výdrž jdou ruku v ruce a stojí u zrodu mnoha úžasných věcí. Člověk potřebuje od každého něco. Chceme, aby tento časopis byl pro Vás impulzem k zamyšlení, pobavení, k dalšímu bádání, k akci. Protože člověk má nejenom intelekt, ale i city a navíc stále máme co rozvíjet, a co objevovat, chceme spolu s Vámi nahlédnout do různých oblastí. Takže a už jste kdekoli a kdokoli, nechte se inspirovat. Petra
Cesta za poznáním
CESTA ZA POZNÁNÍM Milí čtenáři! Vítejte do říše poznání. V této rubrice si budete moci přečíst zajímavosti z různých oblastí – fyzika, biologie, zeměpis, sport, umění, historie,…)
Návštěva u paní Fyziky OBJEVY A VYNÁLEZY aneb „Náhoda přeje těm, kdož jsou na ni připraveni.“ Louis Pasteur
Někdy člověk jen tak přemýšlí a najednou, kde se vzal, tu se vzal, objeví se geniální nápad. Naneštěstí to se stává tak jednou za tisíc let. Někdo tráví celé dny, týdny, měsíce či roky v laboratoři, přemýšlí, bádá, provádí různé experimenty a pořád nic. A pak najednou pomůže náhoda. Někdy náhoda nepomůže, ale pokud člověk vydrží a nevzdává se, nakonec na to přijde a nebo objeví něco jiného a třeba i důležitějšího. Pojme se podívat na některé příklady toho, co všechno je možné a jak se to vlastně stalo. Myšlenky přicházejí k lidem různými cestami. Newton seděl na zahradě a inspirovalo ho padající jablko. Archimédes učinil jeden ze svých největších objevů, když se ponořil do vany – „Těleso ponořené do kapaliny…“ Samozřejmě, že to nebylo jen tak. Dostal před tím od svého příbuzného krále Hierona II. úkol zjistit, zda zlatý věnec, který si nechal zhotovit, je skutečně z ryzího zlata.
T. A. Edison se vždy, když pracoval na nějakém problému zavíral do kredence pod schody. René Descartes přemýšlel a pracoval zásadně v posteli. V mládí totiž trpěl úporným kašlem a často byl upoután na lůžko.
Nějak si zvykl a tak většinu svého života strávil v horizontální poloze. Joseph Priestley bydlel v sousedství pivovaru. Zaujal ho plyn, který se uvolňuje během kvašení při výrobě piva. Napadlo ho vyzkoušet, co se stane, když trochu toho plynu rozpustí ve vodě. Napil se a s úžasem zjistil, že voda perlí a má lepší chu. Tak přišel na svět první nealkoholický perlivý nápoj. Tento úspěch ho natolik povzbudil, že se úplně ponořil do studia plynů. Popsal několik do té doby neznámých plynných látek, mezi nimiž byl také kyslík. Luigi Galvani, profesor lékařství a přítel Alessandra Volty, byl Ital a jedl rád žáby. Jednou mu manželka připravovala tento jeho oblíbený pokrm a přitom upustila nůž, který zavadil o zinkový talíř a žabí stehýnko. Stehýnko sebou škublo. Galvani z toho vyvodil zajímavý závěr. Objevil „živočišnou elektřinu“, prvotní zdroj života. Krátce nato se v Itálii zvedla vlna galvanománie a všichni prováděli pokusy s žabími stehýnky. Volta později dokázal, ke Galvanimu nesmírnému zklamání, že šlo o omyl. Elektrická energie zřejmě vznikla při dotyku nože s talířem a nebohá žabka k tomu nijak nepřispěla. Alexandr Fleming byl synem skotského sedláka. Jako bakteriolog pracoval v nemocnici St. Mary a usilovně se snažil najít lék proti zánětům způsobeným stafylokoky. Jeho úsilí se ještě znásobilo poté, kdy působil za 1. světové války jako frontový lékař a před očima mu pro nedostatek účinných léků umíraly desítky vojáků. Po 40 letech usilovné práce mu pomohla náhoda. Jednoho deštivého odpoledne v září r. 1928 seděl Fleming u stolu, kam si odložil několik misek, kde pěstoval bakterie. Zrovna si povídal s kolegou, když si všiml, že se na jedné z misek šíří zvláštní zelená plíseň a nezvykle působí na okolní bakterie. (Příčinou zřejmě bylo pylové zrnko, které přiletělo oknem a znečistilo kulturu v misce) „Podívej se,“ řekl Fleming. „To je zajímavé a možná důležité.“ Později vzorek prozkoumal pod mikroskopem a identifikoval plíseň Penicillium notatum. (Tvarem se podobá štětci – lat. penicillus.) Lék nazval penicilin.
—3—
Josephu a Etiennu Montgolfiérovým se roku 1771 dostala do rukou kniha J. Priestleye: „O různých druzích plynů“. Napadlo je, že lehkosti vodíku by se dalo využít k vytvoření papírového balonu, který by se dokázal vznést k obloze. 11 let se bez úspěchu snažili plnit velké papírové nebo taftové sáčky vodíkem, kouřem, vodní parou. Pokusy utajovali, protože se báli posměchu. Vše se změnilo jedinou příhodou. 2. listopadu 1782 se vydal Joseph se svojí manželkou na nákupy a při tom oba pořádně promokli. Šaty pak pověsili na provázek u krbu a jak tak seděli, Joseph si najednou všiml, že horký vzduch nadnáší a nafukuje jemné hedvábí manželčiny spodničky. Díky této inspiraci se už za týden na nádvoří rodinné papírny pohupovala několimetrová papírová koule. Rok na to (19. září 1783) předvedli bratří tento svůj vynález francouzskému králi Ludvíku XVI. Pasažéry byly ovce kachna a husa. Let trval 8 minut a když balón napůl spadl a napůl přistál, kachna měla poraněnou nohu. Bylo konstatováno, že příčinou zranění byla ovce, která kachně šlápla na nohu a ne nebezpečí pramenící z létání. A tak se člověk odpoutal od země.
Musíme se umět dívat na věci a jevy z různých úhlů, neotřelým, svěžím pohledem, bez předsudků. Pak objevíme věci, které ostatním zůstávají skryty. Je zajímavé, že celá řada vynálezců přišla na nové objevy, které
Cesta za poznáním byly na hony vzdálené jejich skutečnému povolání. László Bíró – vynálezce kuličkového pera – byl sochař, malíř a novinář John Boyd Dunlop – vynálezce pneumatiky – byl zvěrolékař Alfred Bernhard Filip Nobel – vynálezce trhavin, rozbušek, dynamitu, několika léků a prachových raket – toužil psát básně a studovat filosofii Alexandr Graham Bell – vynálezce telefonu – byl učitelem hluchoněmých Jak vidíte, nic není jen tak. Nikdy nevíte, kdy váš vlastní nápad může mnohým prospět a mnohé změnit. Inspirace může přijít kdekoli a kdykoli, ale nic není zadarmo. Předchází jí touha, úsilí, znalosti a disciplína. Jak řekl Pasteur: „Náhoda přeje těm, kdož jsou na ni připraveni.“ Pojte si také trochu zapřemýšlet – třeba se jednou také vaše jméno bude vyslovovat s úctou a respektem.
DOMÁCÍ ÚKOL V této úloze není žádný trik, jde o pouhou logiku. Takže hodně šestí a nevzdávejte se. 1) Je pět domů, každý jiné barvy. 2) V každém domě bydlí jedna osoba jiné národnosti. 3) Každý obyvatel domu pije jiný nápoj, kouří určitou značku cigaret a chová určité zvíře. 4) Žádná z těchto pěti osob nepije stejný nápoj, nekouří stejné cigarety a ani nemá stejné zvíře.
Otázka: Komu patří ryba? Víte, že… Brit žije v červeném domě. Švéd chová psa. Dán pije rád čaj.
Němec kouří cigarety Pothmanns. Nor bydlí v prvém domě. Majitel zeleného domu pije kávu. Kuřák cigaret Winfield pije rád pivo. Majitel žlutého domu kouří cigarety Dunhill. Osoba, která kouří Pall Mall, chová papouška. Muž, který bydlí v prostředním domě pije mléko. Kuřák cigaret Marlboro bydlí vedle toho, kdo chová kočku. Muž, který chová koně bydlí vedle toho, kdo chová kočku. Muž který chová koně bydlí vedle toho, který kouří Dunhill. Nor bydlí vedle modrého domu. Kuřák cigaret Marlboro má souseda, který pije vodu. Zelený dům stojí nalevo od bílého domu. Své odpovědi zasílejte na emailovou adresu:
[email protected] nejpozději do 28. března. Tři vylosované výherce odměníme!!! Petra
Návštěva u pana Sportu OLYMPIÁDA POPRVÉ ANEB JAK TO ZAČALO Bezesporu nejvýznamnější světovou sportovní událostí jsou olympijské hry. Medaile z olympiády jsou dokonce považovány za cennější sportovní trofeje než stejná umístění na mistrovství světa. První novodobé olympijské hry se konaly v roce 1896 v Athénách. Zasloužil se o ně francouzský šlechtic baron Pierre de Coubertin. Měl pocit, že mladí Francouzi jsou příliš slabí, a proto prohrávají války. De Coubertin věřil, že sportovní klání podnítí jeho krajany ke zlepšování tělesné kondice, aby mohli lépe bránit svoji zemi. Skutečné kořeny olympijských her však sahají mnohem hlouběji – přesněji do r. 776 př. n. l. Pořádaly se pravidelně každé 4 roky po více než 1000 let (do r. 393 n.l.) ve starověkém Řecku v Olympii. Asi pro každého vrcholového sportovce je snem zúčastnit se olympiády. A důvod? Je stejný jako před téměř třemi tisíci lety –
pokud získá zlatou medaili, znamená to, že je nejlepší! Pojme se te podívat, jak to všechno začalo. Starověké OH se pořádaly vždy v srpnu nebo v září v době druhého úplňku po letním slunovratu. Jejich účelem byl nejen sport, ale také náboženství. Konaly se na oslavu bohů. —4—
Starověké Řecko v té době nebylo jednotnou zemí, tvořila ho skupina malých státečků, které vznikly kolem měst. Tyto městské státy se neustále hašteřily a zase smiřovaly. Slavnosti v Olympii byly jednou z věcí, která Řeky spojovala. Sjížděli se na ně závodníci z celé země. Pokaždé, několik týdnů před začátkem, se z Elisu (města blízko Olympie) rozjeli po-
Cesta za poznáním slové míru. Jejich úkolem bylo vyhlásit příměří. Všechny boje na řeckém území ustaly, aby se závodníci a diváci mohli bezpečně dostat do Olympie. Příměří se nikdo neodvážil porušit, protože sportovci i diváci byli pod ochranou vládce bohů a patrona her Dia. Poslední měsíc trénovali všichni společně v Elisu. Pořádek udržovali takzvaní hellenodikai s pomocníky zvanými bičovači. Ti měli za úkol sportovce v případě neposlušnosti skutečně bičovat. Několik dní před zahájením se sportovci a všichni ostatní vypravili do Olympie, vzdálené dva dny chůze. Mezitím se v Olympii shromažovali diváci. Kromě významných návštěvníků, pro které byla připravená budova, přespávali ostatní venku nebo ve stanech. Srpen a září bývají v Řecku teplé, takže to nebyl problém, ale… Představte si v horkém létě dvacet tisíc lidí. A nikde žádná toaleta. To teda muselo být něco! Řekové si prý pomáhali tím, že se modlili k Diovi, aby odehnal mouchy. Navíc k tomu všemu nikdo nesměl z úcty k Diovi nosit pokrývku hlavy. Smrt z přehřátí a úžehu byla zřejmě celkem běžná.
U nás se říká: „Sláva vítězům, čest poraženým.“ Řekové soutěžili výhradně kvůli vítězství. Druhá a třetí místa tehdy vůbec neexistovala. Sportovci tolik nenáviděli porážku, že se modlili, aby bu vyhráli nebo zemřeli. Vavřínový věnec nahrazoval naši zlatou medaili. O soutěžích nikdy nemluvili jako o hrách, ale nazývali je agon, tedy souboj. Odtud původ slova agonie. Před měřením sil si starověcí atleti (slovo atlet je odvozené z řeckého Aethlius – král vládnoucí Elisu) natřeli olejem. Zápasníci se pak ještě obalili prachem, aby je mohli soupeři dobře uchopit. Kolem roku 720 př. n. l. začali závodit gymnos, tedy nazí. Odtud pochází slovo gymnastika. Sportovci trénovali opravdu tvrdě a dosahovali neuvěřitelných výkonů. Traduje se dokonce, že jeden z běžců za sebou nechával i zajíce a jiný údajně předběhl koně. Podobné historky existují také o zápasnících. Je zde však určitá možnost, že soudobí pisálci to trochu přeháněli. No koneckonců, příliš by se nelišili od dnešních novinářů.
MŮJ OLYMPIJSKÝ DENÍČEK
od Řeka Glaucona
Disciplíny starověkých OH Hod oštěpem a diskem, běh, skok daleký a zápas tvořily dohromady pentatlon (pětiboj). V těchto 5 disciplínách se rozhodovalo o nejvšestrannějším atletovi. Dalšími byly box, závody vozů a rétorika a poezie. Řekové obdivovali nejen tělesnou zdatnost, ale i zdatnost ducha.
Dívčí hry Ženy, otroci a cizinci nemohli na OH soutěžit. Ženy, s výjimkou kněžek, nesměly ani přihlížet. Pokud se přece některé podařilo proklouznout, shodili ji z útesu. Jen jediné se povedlo přežít. Pherenice chtěla sledovat syna při boxu a vloudila se na sportoviště převlečená za trenéra. Když ale její syn vyhrál, radostně přeskočila bariéry a v tu chvíli se prozradila. Bylo jí odpuštěno, protože její syn i manžel se stali olympijskými šampióny. Od té doby museli sportovci i trenéři chodit nazí, aby se nic podobného nemohlo opakovat. Aby ženy nepřišly zkrátka, zorganizovaly si své hry. Tam zase na oplátku nesměli muži, až na pár výjimek. Hry se jmenovaly Heraea a byly zasvěcené bohyni Héře, sestře a manželce Dia. Dívky závodily v běhu, ale jen na pět šestin vzdálenosti. Na rozdíl od chlapců nosily krátké tuniky, pouze ve spartě běhaly nahé. Vítězky dostávaly olivovou ratolest a mohly sníst zbytky krav obětovaných Héře. Kolem roku 190 př. n. l. byli Řekové podrobeni Římany. Starověké hry sice pokračovaly pod římskou nadvládou, ale už to nikdy nebylo ono. Pro Římany zkrátka sport nebyl dost důležitý. Naprostý konec her přineslo šíření křesanství. Olympiáda byla slavnost na počest boha Dia a uctívání řeckých bohů bylo pro křesany nepřijatelné. Několikrát se pokusili hry zastavit a to se nakonec v roce 393 n. l. podařilo křesanskému vládci Theodosiu I.
—5—
1. den: Zatím žádný sport. Sledoval jsem zápis soutěžících, kteří přísahali, že nebudou podvádět. Rozhodčí rozdělili závodníky do chlapecké a mužské kategorie. Ten podivín Pythagoras s dlouhými vlasy a v rudém rouchu nedostal povolení boxovat ani v chlapecké kategorii, protože vypadal jako neduživec. 2. den: Dopoledne byly na hipodromu závody vozů s koňmi, pak jsem šel na stadion na pětiboj. Večer pořádal nějaký bohatý divák velkou hostinu. 3. den: Ráno bylo obětováno sto volů a jejich kýty položeny na Diův oltář. Odpoledne chlapecké disciplíny. Box byl skvělý, opravdu drsný – Pythagoras by neměl šanci.
4. den: Celý den sport. Mladý Pythagoras se nějak dostal do boxerské soutěže mužů – a vyhrál! Vždycky jsem říkal, že je skvělý. 5. den: Celý den hostiny, spousta vína. Zítra mě bude pěkně bolet hlava. POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ… Petra
Dveře do nitra
Otevírání dveří do nitra Ruka a písek Když se jednou třináctiletý Jirka procházel se svou maminkou po pláži, zeptal se jí. „Mami, jak to udělat, abych si udržel kamaráda, kterého jsem konečně našel?“ Maminka chvíli přimýšlela, pak se sklonila a nabrala dvě plné hrsti písku a obě dlaně obrátila vzhůru. Jednu ruku zavřela – a písek se jí sypal mezi prsty. Čím víc tiskla pěst, tím víc písku se sypalo pryč. Druhou ruku nechala úplně otevřenou – písek na ní zůstal všechen. Jirka se pozorně díval a pak prohlásil: „Rozumím.“ Příběhy pro potěchu duše Bruno Ferrero
Přátelství Jsi důvěrník můj, já tě znám a za tu skutečnost mnohokráte dík. Ty mě a já tobě pomáhám, a věz, to zjištění hřeje o to víc, že dávno necítím se sám, a problémy, co dříve se kupily, já mohu te odložit na chvíli. Jsi také jenom člověk to já vím, a každý člověk omylný je, však nenašel jsem ve tvém srdci podlý stín, a nebude to jistě tím, že přes růžové brýle vidím svět. Ty přicházíš vždy jako poslední, a zůstáváš když jiní jdou, život v přátelství je a není hrou. Já vděčen jsem ti za tvé prodlení, že zájem o mé štěstí máš, že nemáš onu pověst vlčí a protislužbu za své činy nečekáš. Jsi písek, který nesmím uchopit, propletl by ses mezi mými prsty, jsem přítel a ne kat, nemohu tobě nakázat: „Jsi v milosti mé, tak jen se mnou bu“, pak mohl bys mi jednou „Sbohem“ dát. Jen těžko vyslovit, co pro mě znamenáš, Cit, to je malá nafouknutá křehoulinká věc. Slibuji – já při tobě chci stát, a s osudem se rvát. Doufám, že tě nezradím, a kdyby náhodou, Pamatuj, bude to tím – bojuji jen silou člověka. Věřím ale, přátele slabost neleká. Evča
—6—
Cestování Území sopek Pověst Daleko na severu (pravděpodobně na Islandu) rozkládala se říše trpaslíků. Trpasličí král seděl na kamenném trůnečku a spokojeně pozoroval, jak všechna ta boží příroda kolem něho kouří, vaří, pění, bublá a stříká. Jednoho dne mu však přičinliví poddaní odpálili zbrusu novou sopku rovnou pod trůnečkem. Král vyletěl do závratných výšin a než dopadl, krátil si dlouhou chvíli rozhledem po okolí. A viděl smutný svět, temné tiché moře, kde nic nebouchalo, nic se neškvařilo, nesyčelo, neprskalo, neklokotalo aniž vypouštělo plyny, oheň, síru a popílek. Za tím smutným mořem spatřil pak země stejně tak smutné a jeho dobrotivé srdce se sevřelo. Hned jak se vyprostil ze žhavé lávy, dal zavolat své čtyři syny a řekl jim, aby se vydali do světa a založili tam nějakou tu sopku. První vyplul Robert. Robert byl příkladný, svědomitý trpaslík. Měl jedinou chybu: nic se mu nezdálo dost dobré. Trpěl chronickým komplexem zlepšování, takže jeho život byl řetězem komplikací a jeho hrdinské činy řetězem nepředvídaných explozí. Prostě chemik šílenec. Po plavbě mořem a putování souší dorazil do močálovitých lesů mariánskolázeňských a tam se dal do práce. Vyhloubil údolí, zasadil do něj kotel a zapálil pod ním. Pak se jej však zmocnilo neodolatelné nutkání. Nemohl si pomoci. Napadlo jej, že by se oheň mohutněji rozhořel, kdyby se do paliva přidalo něco síry. Neschopen odolat tak učinil a za třicet vteřin propálil kotel. Voda z kotle unikla do podzemí tak rychle, že se nestačila ohřát. Proto jsou mariánskolázeňské prameny dodnes studené a čpí po síře. „Největší metlou trpaslictva jsou iniciativní diletanti,“ ulevil si král, když se dověděl o Robertově blamáži a poslal za moře Huberta. Hubertovi se nic podobného stát nemohlo. Přesto islandský národ sledoval jeho vyplutí s obavami, protože Hubert byl flink. Nic neudělal pořádně, nejraději se opájel kysličníkem uhelnatým a jeho špičatá čepice nečněla nikdy krásně do výšky jako u ostatních trpaslíků, ale vždy mu zplihle visela přes levé oko. Hubert s kotlem a trpasličí armádou dorazil na Komorní Hůrku u Františkových Lázní a pustil se s neskrývaným odporem do práce. Věděl, že musí sopku založit, a chce nebo nechce, proto upevnil kotel a připravil dříví, rozkázal trpaslíkům, aby jej roztopili a usnul. Ani se nesnažil kotel zazdít, aby se nekýval a seděl pevně. Když jej kvůli tomu trpaslíci probudili, strašně jim vynadal, obrátil se na druhý bok a ještě pozname-
nal, aby tedy tu stranu, kde se kotel viklá, podepřeli kamením. Probudil jej strašlivý výbuch. Kolem se valily proudy vařící vody, kamení počalo praskat žárem a ve vzduchu poletovaly zbytky trpaslíků. Převrácený kotel se rozletěl na kousky. Proto léčivá voda nevytéká vůbec na Komorní hůrce, ale až ve městě. Na Komorní hůrce je jen díra do země a spálené kamení.
Trocha zeměpisných faktů Tak to je úryvek z povídání o tom, jak v západních Čechách vznikly sopky a lázně. Na lázních není nic až tak moc zajímavého, ale sopky, to už je jiná. Chebská pánev se pyšní nejmladší sopkou s nejlépe zachovalou ukázkou sopečné činnosti na území našeho státu. Malý sopečný kužel (503 m n. m.), ležící nedaleko Františkových Lázní, nese název Komorní Hůrka a je ve vědeckém světě jednou z nejprobádanějších sopek. Vědci ji nepřetržitě zkoumají již více než dvě stě let. Možná leckoho překvapí, že největší zásluhu na proslulosti sopky má slavný německý básník a nadšený přírodovědec J. W. Goethe. Ten se v 19. století zabýval její geologickou stavbou a dal také podnět k rozsáhlému výzkumu této sopky. Prací na důlním díle, které prováděl jeho přítel hrabě Kašpar ze Šternberku, se však již nedožil. Pan hrabě, zakladatel Národního muzea v Praze, srovnával sopečné vyvřeliny Komorní Hůrky se stejnými z Vesuvu, Etny a sopek na Liparských ostrovech i její čedič s čedičem od Laašského jezera a Andernachu a zjistil úplnou podobnost u obou materiálů. Dnes již vyhaslá sopka vznikla výbuchem ve třetí a poslední vulkanické fázi mohutné sopečné činnosti, která probíhala v českém masivu od konce třetihor. Od západu k východu protáhlý sopečný pahorek, připomínající plochý hřbet, je zcela nenápadný, přes okolí přečnívá jen o 30 m. Goethovy záznamy a kresby však dokládají, že v době jeho návštěv tu na vrcholku stála besídka, z níž byl pěkný rozhled po okolí. Dvě nestejně velké jámy zase připomínají těžbu čediče, použitého na stavbu Černé věže nedalekého Chebského hradu. Na přelomu 20. století byla Komorní Hůrka částečně zalesněna smrkovým porostem s příměsí borovice černé. Velká lomová jáma byla z umělého vysazování dřevin vynechána, díky tomu se na suchém a výhřevném podkladě zachovala pro Chebsko netypická teplomilná květena. Jsou zde k vidění rozchodníky, mateřídouška, vstavač kukačka a mnohé další druhy, které zřejmě zdobily svah sopky i v dobách minulých. I proto byla po roce 1951 Komorní Hůrka vyhlášena státní přírodní rezervací. Dnes má statut národní přírodní památky a je zde přísně zakázáno dobývání jakýchkoliv přírodnin. Přístup k této sopce je celoročně volný, takže se neplatí žádné vstupné. Další sopky, tentokrát bahenní, můžeme na-
—7—
vštívit nedaleko od Komorní Hůrky a to na území rezervace SOOS. Leží 6 km severovýchodně od Frant. Lázní. Rezervace byla vyhlášena r. 1964 na ploše 221 ha, přístupná je jen část 1,2 km dlouhou podlážkovou naučnou stezkou s popisy a vysvětlivkami. Jedná se o rozlehlé rašeliniště a slatiniště, kde vyvěrá velké množství minerálních pramenů a čistý oxid ohličitý v tzv. mofetách – bahenních sopkách. Naučná stezka vede po dně vyschlého jezera, které mělo slanou (minerální) vodu. Dnes zde najdeme evropskou raritu – tzv. křemelinový štít – nahromaděnou křemelinu ze
schránek jezerních řas rozsivek usazených na dně jezera. Je to „měsíční“ krajina rozbrázděná erozí a pokrytá žlutou a bílou vrstvou vysrážených minerálních solí. V rezervaci žije řada chráněných živočichů a roste zde množství mokřadních a slanomilných rostlin. V areálu se dále nachází geopark, zoopark (stanice pro záchranu živočichů), muzeum s expozicí „Příroda Chebska“ a „Příroda SOOSu“ a nový pavilon s expozicí „Dějiny Země“, paleontologie, velkoplošnými reprodukcemi obrazů Zdeňka Buriana a modely prehistorických ještěrů v životní velikosti.
Otevírací doba 1. 3. – 15. 11. denně březen, listopad 10 – 16 hod. duben, říjen 10 – 17 hod. květen, červen, září 9 – 18 hod. červenec, srpen 8 – 19 hod.
Jak se tam dostat? Od vlakového i autobusového nádraží v Chebu je to kilometr po červené na náměstí k rozcestníku. Odtud je to ke Komorní Hůrce 5 km stále po červené vcelku nenáročným terénem. Normální chůzí by vám to nemělo trvat déle než 1,5 hodiny. Z Komorní Hůrky jsou to 3 km (45 minut) na nádraží do Františkových Lázní. Stále po červené značce. Z Františkových Lázní je to 6 km do rezervace SOOS. Asi 200 metrů od vchodu do rezervace je železniční zastávka Nový Drahov, z které se dostanete zpět do Chebu. Při plánování výletu je tedy třeba počítat s tím, že jenom chůze zabere necelé 4 hodiny. Přeji vám mnoho krásných zážitků z cesty územím sopek. Pavel
Studentská Vařečka
STUDENTSKÁ VAŘEČKA …aneb vaříme na koleji snadno a rychle Můj den na privátu vypadá ve většině případů asi takto: 7.30 – 9.30 vstávám, obvykle půl hodiny před odchodem z domu. Vracím se okolo osmé až desáté večer, zřídkakdy dříve. Mnoho času na vaření nemám. A vy, zaneprázdněni úkoly a povinnostmi naší důležité doby, jste na tom určitě podobně. Zároveň ale, poučeni o zdravé výživě a potřebě příjmu blahodárných vitamínů si jistě chcete připravovat dobré a zdravé pokrmy. Pro více inspirace se s vámi podělím o mé oblíbené recepty, které mají tři základní charakteristiky. Jsou rychlé nebo alespoň relativně rychlé a snaží se odporovat poučení mého dědečka, že jídlo je bu dobré anebo zdravé. Salát a la PPP Čínské zelí nebo ledový salát – to samo o sobě stačí, ale můžete vykouzlit ještě rozšířenou verzi, kam přidáte papriky, rajčata a mrkev. Zálivka: 3 lžíce oleje (nejlepší je olivový), 2 lžíce octa (dobrý je jablečný), čajová lžička polévkových bylinek (obsahují pažitku, libeček, petržel a celer) – doporučuji Polévkové bylinky Kotányi, lžička koření tzatziky, lžička petržele (čerstvá či sušená), stroužek česneku, 4 lžíce vody.
Zeleninu nakrájíme na kousky, mrkev doporučujeme nakrájet na kolečka. Zálivku vytvoříme jednoduše smícháním ingrediencí. (Petrželku nakrájíme nadrobno, česnek nadrtíme nebo nakrájíme na malé kousky.) Nali-
jeme na salát. Salát chutná nejlépe, když se nechá zálivka asi 2 hodiny působit. Podáváme s chlebem. Rada: Když to přeženete s octem, přidejte trochu cukru.
tak 3 – 4 na pánev, aby měly hodně křupavých okrajů. Rada: Napečte si a ochutnejte nejdříve jeden bramboráček a podle něj potom ještě dochu te těsto.
Pokud se vám zdá zbytečné kupovat několik druhů koření, nenechte se odradit. Salát ala PPP je něco jako chleba – můžete ho jíst pořád. Bramboráčky od dědy Mnoho dědečků a babiček projevuje lásku svým dětem a vnoučkům tím, že jim vyvařuje a nabízí vybrané dobroty. Jistě to znáte. Oběd vám už leze i ušima, ale babička vás nezlomně pobízí: „Dej si ještě moučník, Péo!“ A na vaší zamítavou odpově vám nekompromisně naservíruje buchtu se šlehačkou… Mezi takové prarodiče patří i můj děda. Kromě jiných dobrot mi občas smaží skvělé bramboráčky. Až si je uděláte, uvidíte, že mě má opravdu moc rád. Poznámka: Přesné množství ingrediencí mi děda neřekl, ale vy si jistě poradíte. Syrové brambory, polohrubá nebo hrubá mouka, vajíčko, sůl, česnek (asi 2 – 3 stroužky do menší porce, tj. asi pro 2 – 3 lidi), majoránka, uzenina nebo škvarky.
Brambory okrájíme a na struhátku na co nejjemněji nastrouháme. Přisypeme polohrubou nebo hrubou mouku, přidáme vajíčko, osolíme (podle zásady na jedno vajíčko jedna špetka soli), česnek přidáme nadrcený nebo nakrájený na malé kousky, okořeníme majoránkou, přidáme trochu nakrájené uzeniny, ale pokud budete mít možnost sehnat škvarky, doporučuji jimi uzeninu nahradit. Bramboráčky smažíme na rozpálené pánvi nejlépe na sádle. Pečou se malé, asi —8—
Česnekačka Recept na tuhle výbornou plévku je z Moravy a dala mi ho Evička, za kterou kdykoliv přijdu na pokoj, dostanu něco dobrého k jídlu. Číslo jejího pokoje vám samozřejmě nesdělím. Suroviny: 1 kostka masoxu, sůl, hladká mouka, 1 cibule, olej, majoránka, brambory, mrkev, červená paprika, palice česneku.
Nadrobno nakrájenou cibulku posmažíme na oleji v hrnci. Přidáme hrstku hladké mouky (vznikne jíška). Mírně posmažíme a přidáme vrchovatou lžičku červené papriky a velmi krátce posmažíme (Pozor! Paprika se ráda připaluje!). Zalijeme vodou, přidáme masox a nadrobno nakrájené brambory a mrkev a vaříme do změknutí. Nakonec přidáme najemno nastrouhaný nebo rozdrcený česnek a krátce povaříme (! česnek při kratším povaření neztrácí tolik na účinnosti). Odstavíme, posypeme špetkou majoránky a dosolíme. Podáváme s chlebem nebo s topinkou. Pavla a Evča
Pro chytré hlavinky
ROZCVIČKA PRO VAŠE MOZKOVÉ ZÁVITY: Vážení čtenáři, zkouškové období už skončilo a vaše mozečky možná trochu zahálejí. Tady vám dáváme možnost, zase je trochu procvičit! • Která z kostek je jiná?
• Karel seděl nad úlohami 3 hodiny a pokaždé slyšel bít nástěnné hodiny. Hodiny byly každou hodinu. Karel počítal množství úderů. Napočítal celkem 18 úderů. Které hodiny odbíjely nástěnné hodiny, když Karel seděl nad úlohami? • Vezměte 6 stejných mincí a položte je vedle sebe tak, jak to vidíte na obr. 1. Čtyřmi tahy je přemístěte do kruhu obr. 2 (mince se smějí jen posouvat, nikoliv překládat). Každá mince se musí na novém místě dotýkat alespoň dvou jiných mincí. Hodně úspěchu!
obr. 1
obr. 2
• Jak rozdělit ciferník na tři části tak, aby součet čísel ve všech částech byl stejný? • Bratr šel se sestrou do lesa na houby. Bratr našel o 36 hub více než jeho sestra. Cestou domů poprosila sestra bratra, aby jí dal tolik hub, aby měli oba stejný počet. Bratr její prosbě vyhověl. Kolik hub jí dal? • První i druhé váhy jsou naprosto vyvážené. Kolik písmen C je třeba k vyvážení třetích vah?
Správné řešení najdete v příštím čísle. Slávek
—9—
CARP
Činnosti organizované CARPem CARP je mezinárodní studentská organizace, která nově vzniká v Čechách. Hlavním cílem CARPu je vytvářet tzv. kulturu srdce. To znamená kulturu, která je postavená na univerzálně platných morálních a etických principech. Motto: Jsme takoví, jaké jsou naše hodnoty. Chceme vytvořit prostředí pro lidi, kteří chtějí pracovat na svém charakteru a osobnosti a snaží se vytvářet vztahy s druhými, bez ohledu na rasu, národnost či vyznání.
Aktivity blízké budoucnosti aneb co teprve bude: Přednášky a diskuse na téma: V úterý
Další informace najdete na WWW CARP.info
Přednáškový cyklus: Sebepoznání Touhy, cíle, sny a realita Tajemství vztahů
7
Ve čtvrtek Jak si zlepšit pamě Krása a umění Umění lehce se učit
Náplň činnosti: přednášky a diskuse tvořivé aktivity z oblastí: – sport – služba veřejnosti – výtvarný projev – cestování a poznávání … Aktivity minulé, aneb co už bylo: Přednášky a diskuse na různá témata Voda (foto 1 – 4) Hra „Po stopách starých časů“ (foto 11 – 14) Hrabání listí (foto 10) Divadlo pro děti v dětském domově (foto 5, 6) Předvánoční zdobení koleje (foto 7 – 9) Příprava časopisu Origami
2
Divadlo Jarní výzdoba koleje …
1
6
3
5
4 — 10 —
CARP 8
9
10 11
12
14
13 — 11 —
Pozvánka do galerie! Nejen časopis Studentská Inspirace má být inspirací pro studenty, ale i vy, studenti, byste mohli být silným zdrojem inspirace pro náš časopis. V prostorách vysokoškolských kolejí, především K1 – K3, probíhá stálá expozice plakátů, citátů, myšlenek, nápisů, reklam, cedulí, uměleckých děl a ručních prací. Můžeme ji nazvat „Cesta do hlubin študákovy duše“ s podtitulem „aneb student má taky srdce“. Exponáty jsou umístěny na dveřích jednotlivých pokojů a zpravidla je můžete navštívit v kteroukoli denní i noční hodinu. … Ano, je to tak trochu smyšlená pozvánka, ale její název nám jasně ukazuje, o čem obrázky na dveřích pokojů vlastně jsou. Vyjadřují srdce a duši obyvatel pokojů a jejich postoj k lidem vně. Nejen lidem vně ve smyslu na chodbě, ale vně jich samotných. Mnohé plakáty a nápisy jsou velmi pěkné a podnětné, například krásné obrázky z přírody, vtipy a plakáty, které vzbuzují v příchozích radost. Ale takové nejsou všechny. Na mnohých dveřích uvidíme nápisy, posílající nás, kolemjdoucí, v přeneseném i nepřeneseném slova smyslu, kamsi. Uvidíme také obrázky vyzdvihující a oslavující pochybné lidské vlastnosti, sarkastické narážky, najdeme několik lebek se zkříženými hnáty… a proč? Víte to někdo? Za takto polepenými dveřmi ale kupodivu nenalezneme jenom uzavřené podivíny, nesnášenlivce a sarkasty, jak by se dalo očekávat, ale často příjemné a přátelské lidi. Něco je zkaženého ve státě dánském? Přála bych si procházet kolejí a nemuset se obávat, že uvidím vzkazy, obrázky, vtipy a nápisy, které ve mně vzbuzují úzkost a depresi. Přála bych si, aby mi vzkazy na dveřích – vzkazy ze študáckých srdcí – říkaly: „Přejeme ti hezký den a chceme ti udělat alespoň malou radost příjemným obrázkem či vzkazem!“
Chci příliš mnoho?! Cítím to tak. Možná váš názor a postoj je jiný. Přála bych si, abych jednou na konec fiktivní pozvánky do studentské galerie mohla dopsat: Nabízí nevšední umělecké a kulturní zážitky, podnětné informace a pobavení. Ukazuje na vřelá a vstřícná srdce studentů. Děkujeme studentstvu za uspořádání báječné výstavy!
Na podnět této úvahy jsme se rozhodli, že uspořádáme soutěž o nejvíc inspirativní výzdobu na dveřích. Majitele vítězných dveří čeká odměna. Výsledky se dozvíte v příštím čísle.
A nakonec něco pro zasmání „Maminko, proč máš tak hebké ruce??“ „Protože nádobí meje tatínek!“ Murphyho zákony – škola Přednášející s nejvíce uspávajícím hlasem hovoří hned po obědě. Po látce, kterou jsi naposledy prošel, nebude v prověrce ani stopa. To, do čeho ses náhodou, nebo protože už jsi neměl čas, vůbec nepodíval, bude představovat 70% otázek. Něco o jídle „Pane vrchní, ten řízek je tvrdý jako podrážka!“ „Neuvěřitelné,“ diví se vrchní, „co vy už jste všechno neochutnal!“ V restauraci se ptá host číšníka: „Jak dlouho tu pracujete?“ „Asi týden.“ „Aha... pak to asi nejste vy, u koho jsem si objednal oběd...“ Vašek
články a příspěvky: Pavla Matějů, Evča Tomáštíková, Pavel, Vašek, Slávek, Petra Poledníková; ilustrace: Pavla Matějů; DTP: Miloš
