TISÍC A JEDNO DOBRODRUŽSTVÍ

1

2

Adolf Branald

TISÍC A JEDNO DOBRODRUŽSTVÍ

1964 STÁTNÍ NAKLADATELSTVÍ DĚTSKÉ KNIHY PRAHA

3

© Adolf Branald 1964 © Illustrations Václav Junek 1964

4

ZLATÉ SRDCE I S rýčem a motykou

NA PALUBĚ „HAMONIE“ Doba odplutí se přiblížila a ruch na pobřeží ještě vzrostl. Opozdilci se proplétali mezi hromadami uhlí, vlekli za sebou své rance, klopýtali o lana a řetězy a volali nahoru, na námořníky, ale ti měli teď plné ruce práce. Slabý vítr, vanoucí od moře, zesílil a rozvál přístavní cizokrajnou vůni: koření, dříví a sůl. Šeřilo se. Z domů smířlivě vystupovaly šedavé proužky kouře, brémští občané se chystali k spánku a ti tam, na lodi, se chystali na cestu do neznámých krajů. A pan Herrmann nikde… Čeští vystěhovalci stáli u lodního zábradlí a nedočkavě vyhlíželi, až se na nábřeží objeví muž v kostkovaném cestovním plášti, muž, který je odvezl z vlasti do německého přístavu Brém – a tady najednou zmizel. „Co budeme dělat?“ vzdychla žena krejčího Slabihoudka a rozrušeně zatahala muže za šos cípatého kabátu. Ale krejčí Slabihoudek věřil, že „Hamonie“ bez pana Herrmanna do Ameriky neodpluje. „Přijde. Uvidíš, že přijde!“ Námořníci už vytáhli lodní můstek, spojující plachetnici s nábřežím. Zazněl lodní zvon a „Hamonie“ vytáhla kotvu. Muži se nahrnuli k zábradlí a zoufale upínali zrak k nábřeží. Loď se začala vzdalovat od evropských břehů, mezera mezi jejím bokem a pobřežím rostla, bylo vidět temnou vodu, plnou odpadků, špíny a olejových skvrn. 5

„Podvodník!“ rozhodl krátce tkadlec Martin Ráž, obrátil se a odcházel do podpalubí, aby oznámil ženám, že od této chvíle jsou odkázáni sami na sebe. Za ním, hlavy sklopené, mlčící a stísnění, šli ostatní. Jen krejčí neustále vrtěl hlavou, jako by nemohl uvěřit v tak velikou špatnost, a svěřoval mladému kováři Burdovi: „Ani nevíš, Jozífku, jaký je to hodný pán. Říkal, že mi ty šaty zaplatí hned, jak přijedeme do Ameriky. V dolarech. Samým zlatem že zaplatí…“ Kovář Burda neposlouchal, co mu krejčík říkal. Nemohl od6

trhnout pohled od pobřeží, které se vzdalovalo. Ruce měl zaťaté v pěst a tak tu stál, nerozhodný a zavalený velikou touhou rozběhnout se, přeskočit zábradlí i celý šedozelený vodní lán a vrátit se zpátky, do opuštěné kyšperské kovárničky u císařské silnice. Dosud pluli ve vodách řeky Vesery, rozlévající se do moře širokým ústím. Za chvíli budou na širém moři. Daleko od Orlických hor, od vonících lesů, od českých polí, od lidí, které znali jako své bratry a sestry, daleko od všeho teplého a rodného… Paluba byla téměř pustá. Všichni odešli do podpalubí. Jen několik německých vystěhovalců stálo ještě na špici lodi. Nespouštěli zrak z majáku, jehož štíhlá věž se zvolna ztrácela ve večerním šeru. Náhle zablýsklo světlo. Hlídač majáku rozžal signální lucerny a Němci vydechli. Poslední pozdrav. A jako na povel rozsvítilo se na nebi tisíce hvězd a světlo majáku se v tom zářivém zmatku ztrácelo. Poslední racek, provázející loď, zamířil zpátky ke břehu. Vlny se stávaly prudšími a přinášely slanou vůni moře. Ostrý vítr zpíval v ráhnech. Plachta pleskala o stožár. „Pojď, Jozífku,“ řekla matka a uchopila syna za ruku. „Pojď, nebo tady vystojíš důlek. Dole na nás čekají.“ Kovář Burda, chlapík jako hora, poslechl jako vždy svou ráznou matku, odtrhl pohled od ztraceného už pobřeží a šel. Několik olejových lamp v drátěných ochranných koších osvětlovalo jen matně nízkou prostoru, přeplněnou zamlklými lidmi. Bylo zde nejen oněch dvanáct českých rodin, které do brémského přístavu vylákal nesvědomitý pan Herrmann, byli tu i Němci, Italové, Slovinci, Rusové a Rumuni, samí chudí lidé, odjíždějící do Ameriky jako do země zázraků. Byli zde odvážní muži, kteří se nedlouho předtím, v revolučním roce osmačtyřicátém, postavili na odpor krutovládám svých zemí v Paříži, ve Vídni, v Berlíně, v Praze. Prchali před policií, která jim byla neustále v patách. Byli zde tkalci z Orlických hor, z Kyšperka, z Ústí a Čermné. Všichni stísnění cizinou, mořem, prostředím, obavami – a přece zas s velkými nadějemi v rozkolísaných myslích, mladí i staří, a nejstarší z nich – tkadlec Janda. 7

Sedmdesátiletý muž opouštěl svou vlast nerad, ale dvacetiletý synek ho přemluvil. Stařec ví, že si na Nový svět nezvykne. Jede kvůli synovi. Neboť synův život začíná – jeho pomalu končí. Proto sedí strnule na svém ranci, tichá hromádka neštěstí. Do podpalubí vstoupil mladý kovář s matkou. „Mazánku – držíš se máminy sukně jako kluk!“ smávali se Jozífkovi lidé v Kyšperku, ale neměli pravdu. Jozífek se dokázal máminých sukní pustit – a potom se nebál ani vojáků. Před šesti lety mu vtiskla do rukou starou brokovnici po nebožtíku tátovi a řekla: „Běž, Jozífku, na pomoc Praze! Je tam revoluce proti panstvu.“ Jozífek odjel s Kyšpereckými a dorazili právě včas. Odešel z barikád poslední, ale dříve než odešel, potloukl pár Windischgrätzových vojáků – prý pouze pažbou brokovnice, která mu přece jenom byla něco platná. Když se vrátil domů, čekali už na něho žandarmové a Jozífek Burda si poseděl v ústeckém vězení. Od té doby ho pan hejtman neměl rád, policajti mu šlapali na paty, a tak když přijel do Kyšperka pan Herrmann verbovat lidi pro Ameriku, řekla máma rázně: „Jozífku, prodáme chalupu a pojedem!“ Jozífek prodal kovárnu u císařské silnice, prodal i nářadí a zásobu podkováků, jenom starý perlík po tatínkovi vstrčil do rance – a jelo se. Pak tu byl s nimi Martin Ráž se svou ženou Marií, s devítiletým chlapcem Vojtou a s malým, sotva ročním děťátkem, Poldíkem, kterého Marie Rážová chovala v náručí. Tkalcovské řemeslo je nestačilo uživit. Prodali starou chalupu a ještě starší tkalcovský stav a svěřili peníze panu Herrmannovi. Tak se dal oklamat i Martin Ráž. Všichni ho měli rádi. Poznali ho doma i za té dlouhé cesty vlakem, z Orlických hor do Prahy a z Prahy, přes neznámou německou zem, až do přístavu. Martin byl ještě mlád, něco přes třicet, ale měl za sebou hromádku zkušeností. Vojákoval ve Vídni, poznal kus světa, uměl německy, vyznal se v lidech. A dovedl pomoci. Ti všichni, oba Jandové, kovář Jozífek a Martin Ráž, a potom ještě tkalci Hampl, Brůžek, Smiřický a Petrlík odcházeli se svými rodinami do Ameriky proto, že museli. Za chlebem. Ale krejčí Slabihoudek odjíždět nemusel. Malý střízlík, neustále 8

všechny ujišťující, že skvělý pan Herrmann přijede nejbližší lodí za nimi, odjížděl do Ameriky s úmysly zcela jinými. Od těch dob, co přišel pan Herrmann se svými sladkými řečmi, bylo Slabihoudkovi Ústí nad Orlicí malé. Amerika byla ohromná a krejčí rád naslouchal vyprávění povídavého pána, který si dal u něho šít krásné šaty. Krejčí bral míru, stříhal a šil, a pan Herrmann zatím básnil o „úžasné Kalifornii, kde jenom kopneš krumpáčem do země a hned se vyvalí hrouda zlata“. Jindy zas hovořil o zemi svobody, kde „každý dostane tolik půdy, kolik jen chce, postaví srub, za rok má farmu a za dva roky je boháčem“. Cesta za bohatstvím začínala však docela jinak, než si ji všichni představovali. Seděli v temném podpalubí na rancích, na bednách a dřevěných pryčnách, mlčeli a vzpomínali na domov. V koutě plakaly malé děti. V jiném koutě zkoušel někdo hrát na housle, ale loď se kymácela a muž toho nechal. Bylo slyšet vlny bijící do lodních boků. „Co budeme dělat?“ zašeptal starý Janda. Žena krejčího Slabihoudka se rozplakala. Marie Rážová, sedící s děckem v náručí vedle ní, sevřela jí povzbudivě rameno. A pak se v tom velikém, společném koutě, který si v podpalubí vybrali, přitiskli ještě blíže k sobě. Byli bezradní. První se ozval Martin Ráž. „Herrmann nás hanebně oklamal. S tím už se musíme smířit. Slíbil nás doprovodit do Baltimore. Tam se máme dovědět o svém novém domově. Ptal jsem se kapitána. Nezná Herrmanna, ale za přeplavbu dostal zaplaceno. Podvodníkovi šlo o to, abychom zmizeli z Evropy. Teď nás má z krku. Peníze, které jsme mu svěřili na nákup pozemků, už neuvidíme.“ Slabihoudková hlasitě vzlykala a nic nepomáhalo krejčího domlouvání. Tiskla k sobě šestiletou dcerku Justýnku, hladila její plavé copánky a vyčítala: „Já jsem tě varovala, Slabihoudku! Teď nás máš všechny na svědomí. Ach ty můj svatý Floriáne, patrone nad vodou a ohněm, oroduj za nás…“ „Počkejte s tím orodováním ještě pár dní,“ řekl klidně Martin Ráž. „Máme před sebou dlouhou cestu, jistě nás něco napadne. Všichni jsme na tom stejně. Když budeme držet dohromady – dokážeme víc než pláčem a naříkáním.“ 9

Žena se utišila, ale nešťastný Slabihoudek rozdmýchal brzy nový nářek, neboť vytáhl z kapsy zmuchlaný kus papíru a začal ohnivě bránit pana Herrmanna: „Žádné strachy, lidičky! V Americe je ráj. Poslyšte, co o tom praví Veliký průvodce vystěhovalců neboli Zahrada světa. Tady je jasně psáno: Zemí zaslíbenou je krajina, jež, počínajíc při úpatí Alleghan, rozprostírá se velkolepě až přes širé prérie a mohutné řeky, nádherná jezera a vznešené hory, až tam, kde příliv a odliv Tichého oceánu celují zlatisté břehy Eldoráda. – Slyšíte, lidičky. Eldoráda! To znamená pouhopouhé zlato, čisté zlato.“ Mlčeli, okouzleni tajemnými slovy, za nimiž se skrývaly veliké přísliby. Nevěděli ještě, že Alleghany jsou zlé hory, které musí přejít, aby se dostali do roviny. Neznali nebezpečí, které skrývá rozsáhlá prérie, křižovaná karavanami odvážných průkopníků. Jedou na nákladních vozech, pokrytých plachtami a tažených několika páry volů, zvolna se sunou po silnicích, a pak, když silnice končí, už jenom cestou necestou, přes pustinu, kde číhají Komančové, hlad, chřestýš v trávě… Ještě nevěděli, jak hrozně rozsáhlá je zaslíbená země, kde sice vládne svoboda, ale také zákon silnějšího. Kde každý musí dobývat chléb v neustálém napětí, v jedné ruce motyku, v druhé pušku. A k těm zlatistým břehům Eldoráda, o němž tak nadšeně mluvil Slabihoudek, je z amerického přístavu Baltimore několik tisíc mil. Kovářka je vyburcovala k střízlivému přemýšlení. „Kdyby nebylo těch zatracených policajtů – seděla bych v našem milém Kyšperku až do smrti. Nevěřím tvé vychvalované Americe, Slabihoudku, slyšíš? Nevěřím. To spíš věřím písničce, která se u nás o Americe zpívá – a jestli jsi ji neslyšel – tak si poslechni.“ A kovářka se rozezpívala rázným, zvučným hlasem: „Lidičky, poslyšte směšné zpívání, jak se mají páni Amerikáni. V samé lahodě žijí a čtveračí, neb jim z nebe padá, co hrdlo ráčí. 10

Mnozí jsou vrtkaví, netrpěliví, že tady mají jen špinavě být živi. Mají sto chuti jít do Ameriky, tam prý že na stromech rostou knedlíky. Prasata tam rostou zrovna pečený, lítají holubi, ptáci smažený, buchty, koláče, samo se peče, káva jim do huby po žlábkách teče. Amerikán nesmí být lenošivý, nebo jsou tam od práce jako zde živi. Kdo dělat nechce, ať je to kdo chce, darmo se nenají ani v Americe.“ „Schön, Mutter,“ ozvalo se za kovářčinými zády, když dozpívala, a po vrzajících schůdkách sestupoval kapitán, vysoký, ramenatý Němec s načechraným námořnickým vousem. Pochválil kovářku za pěkný zpěv, prošel podpalubím, prohodil slovo, pohladil dítě, přesvědčil se, zda je vše v pořádku, a udílel německým krajanům rady: „Pozor na světlo! Požár na širém moři znamená smrt pro nás všechny. Ráno zazvoní zvon. Přijdete na palubu. Dostanete kávu a chléb. Dobrou noc, Kinder!“ Němečtí vystěhovalci vysvětlili svým druhům kapitánovy příkazy. Přece je zde s nimi někdo, kdo pečuje o jejich osud – až do amerického přístavu Baltimore. Pak se už musí spolehnout sami na sebe. „Kolébá se!“ vykřikl náhle kovář Jozífek a všichni překvapeně strnuli. Loď se široce rozkolébala. Teprve nyní měli pocit, že ztratili pod nohama pevnou půdu a že se kdesi pod nimi rozevřela hrozivá hlubina. Do podpalubí sestoupil námořník, a když spatřil úžas na jejich tvářích, usmál se a řekl německy: „Jsme na moři. Loď opustila vody Vesery. Zvyknete si. Já jsem si také zvykl, vidíte, a jsem už na moři třicet let.“ Oplatili mu úsměv a námořník je dobře upozornil: „Je devět. Každá loď má své zákony. Teď musíte spát. Slyšíte – všichni spát!“ „Spát na komando – jíst na komando – ještě že jsem si směla bez komanda zazpívat,“ bručela kovářka. Uléhali na tvrdé pryčny, přikrývali se kabátem, pod hlavu podsunuli ranec, ale usnout nemohli, neboť zde bylo horko k zadušení. 11

Horší než horko byl však ošklivý houpavý pocit, který ještě zesílil, když se položili naznak. A přece hlasy zvolna umlkaly, neboť byli unaveni a oči se samy zavíraly. Ještě nikdy se jim nezdála noc tak dlouhá. Neodvážili by se vstát. Nevěděli by patrně vůbec, že už je bílý den, ale náhle zazněl nad nimi hluk a dunění těžkých kroků. Padací dvířka, vedoucí na palubu, se otevřela, shora sem padlo veselé jitřní světlo a zazněly hlasy námořníků. S novou odvahou vystupovali na palubu, v rukou kamenné hrnky, plecháče a porcelánové koflíky. Sotva vystoupili – zůstali omráčeni stát uprostřed paluby. Všude kolem nich rozprostírala se širá vodní pláň a hrůza z té strašné spousty vod vyrazila jim na chvíli dech z hrudi. Raději se rychle vraceli pohledem k lodi, k pevnému místu, hleděli na kotouče lan a na kapitánský můstek, nebo ještě výše, k ráhnoví, kde se nadouvaly mocné plachty, do nichž se opíral silný vítr. Ještě se neodvážili učinit krok vpřed, ale už je námořníci řadili, byla cítit povzbudivá vůně kávy a dech se jim opět vrátil do prsou. Začali si zvykat. „Hamonie“ byla malá plachetní loď a vozila přes Atlantský oceán nejen lidi, ale také zboží. Vystěhovalci se museli spokojit prostorem mezi sudy, bednami a žoky, které posílala Evropa do Ameriky. Deset neděl museli vydržet v temném podpalubí staré lodi, kde po stěnách tekly potůčky vody a kde za studených dnů a nocí nebyla ani kamna, aby si lidé mohli zahřát zkřehlé ruce. Za prudkých bouří zatarasili námořníci dveře do podpalubí. Nikdo nesměl nahoru; mohl být smeten vlnami do moře. V podpalubí bylo však k zalknutí a všude plno špíny. Lidé vyškrabovali kouskem dřeva hmyz ze záhybů košile. Z nečistoty vznikaly ošklivé nemoci. Za bouře bylo slyšet nářek – jedni plakali, druzí se modlili, a v tom zmatku padaly s polic uvolněné rance, drobný majeteček byl prudkými pohyby lodi rozmetán do všech koutů, uvolněné bedny a sudy klouzaly skřípavě mezi polekanými lidmi a loď se nepřestávala děsivě houpat, vznášet, padat do propastných hlubin… Strava byla špatná, maso přesolené, voda odměřována po doušcích. 12

13

Ještě že kapitán byl laskavý. Osudy vystěhovalců mu byly známé – a on už vyvezl z Evropy do Ameriky plné lodi lidské bídy. „Za to solené maso nemohu, děti. Majitel lodi chce hodně vydělat. Ale uvaříme vám alespoň dobrou kávu – chcete?“ Bez kapitána by cesta bývala mnohem, mnohem horší. Na jiných lodích umírali po tuctech. Nemocí i steskem. Po bouřlivém počátku nastala řada suchých podzimních dnů a cesta rychle ubíhala. Břeh Nového světa se blížil a s ním i jejich starosti, a nikdo z Čechů dosud nevěděl, co si počne. Ani Martin Ráž, stojící celé hodiny na lodní zádi a pozorující zadumaně světlou rýhu, kterou za sebou nechávala „Hamonie“ v modrozelené hladině oceánu. Až jednou přivedl Jozífek německého vystěhovalce, s kterým se v podpalubí spřátelil. „Vezmou nás s sebou!“ hlásil vesele Rážovi. „Kam?“ zeptal se německy Martin Ráž a podal novému příteli ruku. Hans Schöffler se narodil v Mnichově, ale pracoval na železničních stavbách v celém Německu. Byl to mladý, rozložitý muž, s tváří do bronzova opálenou, s plavým knírem a dětsky modrýma očima. Na první pohled se dalo věřit všemu, co vyprávěl. „Amerikáni stavějí železnice tak rychle, jako když pavouk přede síť. Práce je dobře placena. Odešlo tam už hodně mých přátel. Nedávno psal Johann Wolter: Přijeď a přivez s sebou celou partu, s kterou jsme pracovali na berlínsko-hamburské dráze. Wolter říká, že je to práce někdy až moc veselá. Pokládají kolejnice v prérii, odříznutí od světa, rvou se s Indiány a shánějí si potravu. V poslední době prý se hodně zlepšilo. Už nemusí jíst každý den bizoní maso. Mají už taky máslo a čerstvou vodu – a každý se snaží hodně pracovat, aby rychle ušetřil dolary na nákup půdy, nářadí a dobytka. Johann chce odejít do Minnesoty a založit si tam farmu.“ „Myslíte, že by se našla práce i pro nás?“ zeptal se Martin Ráž. „Určitě. Každý tam dostal práci. Bude trvat ještě mnoho let, než se spojí východ se západem. Nás je jen třicet, sami to nepostavíme.“ Hans Schöffler se zasmál, vzal Ráže pod paží a vedl ho do závětří, kde usedli na kotouče lan. 14

„Vedu naše lidi za Johannem, do města Dubuque. Leží na Mississippi, na největší řece v Americe a snad i na světě. Ještě ji ani celou neprozkoumali. V Dubuque trať zatím končí. Pak vyrazíme do prérie, přes Yonu, Nebrasku a Wyomink do Kalifornie.“ „Jak všechno znáte!“ obdivoval Ráž Schöfflerovy znalosti. Němec se usmál a vytáhl z kapsy ohmatané papíry. „Johann mi poslal mapy. Sám je kreslil. Tady máte celý kraj jako na dlani. Sedával jsem nad těmi mapami mnoho večerů. Mohu vás dovést pěšky až do Dubuque, chcete?“ Martin Ráž svolal společnou poradu Němců s Čechy. Radil českým vystěhovalcům upřímně, aby se připojili k Schöfflerově výpravě. „Kdo z nás zná Ameriku? Nikdo. Co si počneme, až vystoupíme v Baltimore na břeh? Kam půjdeme?“ Krejčí Slabihoudek vyskočil na pryčnu a pisklavým hlasem zvolal: „Kam půjdeme? Kam šli ostatní. Amerika je země blahobytu, tam je, panečku, o lidi velká nouze. Uvidíte, že pan Herrmann nelhal.“ „Mlč, Slabihoudku!“ řekl tvrdě kovář a stáhl krejčího z pryčny. „Nechci zůstat na stavbě až do smrti,“ vysvětloval Martin Ráž. „Jen co se rozhlédneme, jen co si vyděláme dolary na dobytek, na vůz, na nářadí. Potom se vydáme na cestu do prérie a začneme hospodařit. Nejdříve musíme znát kraj a lidi. Rozumíš, Slabihoudku?“ Nechtěl rozumět. Krejčí si prostě umínil, že půjde vyšlapanou cestou, jak mu ji nepoctivý agent vymaloval. „Nejedu do Ameriky proto, abych se dřel někde v poušti s krumpáčem,“ vykřikl vzdorovitě a hlas mu přeskočil. „To jsem mohl zůstat doma a měl jsem se líp. Daleko líp!“ Na tom bylo hodně pravdy, a proto se Slabihoudkovi podařilo zviklat několik mladých vystěhovalců. Češi se rozdělili na dvě skupiny. Většina pojede s Rážem do Dubuque. Také kovářka se synem a oba Jandové. 15

K Slabihoudkovi se přidalo pět svobodných tkalců, toužících po dobrodružství. Kam půjdou, ještě nevědí, ale teď chodí pyšně po palubě, hlavu vztyčenou a vysmívají se pošetilcům, kteří jedou do Nového světa proto, aby kopali někde s motykou na trati… Oni budou kopat taky – ale něco jiného. Zlato. Dostanou se až do Kalifornie, do nejkrásnějšího místa na světě, a kdyby měli jít pěšky přes celou prérii. Co je to vlastně prérie? Veliká louka. Hadi? To známe, nebojíme se. Indiáni? Koupíme flinty a stačí vystřelit – utečou. Tak prostě a dětinsky si všechno malují. Sedí neustále pohromadě, mají už v podpalubí vlastní kout a ještě pozdě do noci je 16

slyšet Slabihoudkův vzrušený šepot, z něhož vyrážejí slova: Eldorádo, zlato, pan Herrmann. A potom, když všichni usnou, je slyšet pláč. Slabihoudková svému muži nevěří a má strach z toho nejistého Eldoráda a šla by raději s Martinem Rážem. Svár velkých nemá vliv na přátelství malých. Jako jindy sedává Rážův Vojta s malou Justýnkou Slabihoudkovou v závětří, za kotouči mohutných lodních lan. Když se dosyta vynadívají na delfíny, plující v širokých ladných obloucích kolem lodi, ukryjí se v „pokojíčku“, jak říká Justýnka jejich koutku mezi lany, bednami a starým vyřazeným vratidlem. Vojta vypravuje o podivné zemi, kam jedou. Devítiletý chlapec sám toho moc neví, a to, co ví, si patřičně přikrášlí, ale Justýnce je šest roků, má velikánské, černé oči, kterými zbožně hledí na moudrého Vojtu, a její obdiv dělá Vojtovi náramně dobře. Vypravuje: „Jsou tam mouřenínové. Jsou celí černí. A potom Indiáni. Ti jsou zase celí červení.“ „A proč?“ ptá se užasle Justýnka. Ještě nedávno se bála kominíka. „Protože se tak už narodili,“ poučuje děvčátko moudrý Vojta. „Všichni lidé nejsou bílí.“ „Jsou taky zelení?“ chce vědět Justýnka a Vojta dlouho přemýšlí. Ne, o zelených neslyšel, ale bylo by pěkné, kdyby byli a proto bájí: „Taky, Justýnko. Čím větší zima, tím jsou lidé zelenější. Čím větší horko, tím jsou černější.“ Justýnka si připomene mouřenína a dostane strach. „Bude tam horko jako v peci, viď?“ „Bude,“ přikývne lhostejně Vojta. „Ale zvykneš si. Za chvilku budeš černá jako mouřenínové a pak už ti to ani nepřijde.“ Justýnka neví, má-li se radovat nebo plakat. Bylo by pěkné, vrátit se domů celá černá. Děti by se divily a záviděly a babička by se moc polekala. Ale pak si její rozoumek vytvoří jiný obrázek: Justýnka, celá v bílém jako družička. A tvář je černá a ruce jsou černé a nohy jsou černé. Justýnka začne natahovat moldánky. Vojta rychle zakročí: „Nebreč, hloupá. Zvykneš si. Indiáni taky 17

nejsou docela bílí, a jak jim to sluší! A toho peří! Všichni Indiáni mají na sobě peří.“ „Jako slepice?“ vyhrkne Justýnka a přestane plakat. „Ještě víc. Našijou si peří na čepici a na košili a tak jedou do boje nebo na lov nebo do hospody, podle toho, kam se jim zrovna chce.“ Ale než se může Justýnka rozhovořit o svých snech, stiskne jí Vojta ručku, stáhne ji k sobě do skrýše mezi lodní lana a šeptá: „Starý Janda.“ Děda se šoural až na lodní záď, kde bylo pusto a prázdno. Hleděl dlouho na moře a jeho ramena se rozechvěla. „Asi pláče,“ zašeptala Justýnka. „Pojď!“ řekl rázně Vojta, uchopil Justýnku za ruku a vyběhli ze skrýše. Stařec se nepohnul, ani když se k němu přitiskli. Ani když mu Vojta říkal neobratná chlapecká slova útěchy, ani když ho Justýnka tahala za rukáv. Teprve když dětské prstíky pohladily hřbet jeho vrásčité ruky a ovinuly zkřivený ukazovák, teprve potom děda vzdychl, rychle zamrkal, ale neřekl nic, a dal se dětmi odvést do 18

závětří, ke kotoučům lan, kde všichni tři usedli, a všichni tři mlčeli a mysleli na domov. Pojednou zadul vítr. Plachta zapleskala nad jejich hlavami a ze strážního koše se ozvalo táhlé volání. Dvě děti a stařec se vrátili do skutečnosti. „Měl jsem zůstat doma,“ šeptal stařec a několikrát tesklivou výčitku opakoval. Vojta chtěl starce potěšit, chtěl mu říci, že třebas tohle všechno není pravda, že loď najednou obrátí a popluje zase zpátky domů, zpátky k jabloňovému sadu a světničce s bílými záclonkami – ale bylo už pozdě. Hlídka ve strážním koši spatřila zemi. 12. října roku 1853 přistála „Hamonie“ v americkém přístavu Baltimore.

MISSISSIPPI – OTEC VOD Vlak rachotil po obrovském železničním mostě přes řeku Susquehanu. Vrhl se do temné noci a stoupal přes horské hřbety Alleghan. Za jitřní mlhy sjel do roviny a zastavil na rozsáhlém kolejišti města Pittsburghu. Z vysokých pecí šlehají plameny ke kalnému nebi. Oblaka kouře a dýmu se válejí nad městem. Češi sedí na dřevěných lavicích prostorného vagónu a mlčí. Jsou polekáni. Horami, rozlohou obrovské země, Pittsburghem, Amerikou. „Říkali jste Indiáni. Pustina. Vida – a zatím je tady na jednom plácku tolik fabrik, až uši zaléhají.“ Neodpovídají starému Jandovi. Tisknou tváře na špinavé sklo a hledí ven. Ale konce Ameriky nedohlédneš… Ještě jsou všichni spolu. Podle plánu Hanse Schöfflera pojedou vlakem až do mississippského přístavu Rock Island. Odtud lodí, proti proudu, do Dubuque. Slabihoudkova skupina se přepraví v Rock Island na druhý břeh obrovské řeky a vydá se na cestu do neznáma, do prérie, za štěstím. Lístky na vlak stály hodně peněz. Rozloučili se s posledními 19

úsporami, ale sedí ve vlaku a jedou, rychle jedou vstříc novému životu. Třetího dne je na obzoru podivuhodné město Cincinnati. Justýnka si už pěknou chvilku prozpěvuje ten prapodivný název. Celou písničku si z města udělala. „Cinci – cinci – cincinati…“ Představuje si něco náramně veselého. Trpasličí domečky s červenými stříškami, bílé ďubkované muchomůrky a rolničky na zelených stromech. Jakmile přijedou k městu, rolničky se rozezvučí, z domečků vyběhnou holčičky a budou zpívat tu její písničku: „Cinci – cinci – cincinati…“ Bylo to opravdu hezké město v malebném údolí. Na stráních se zelenaly vinice. „Indiánské léto – tak říkají tady podzimu,“ vysvětloval Hans Schöffler. „Vinice budou dlouho zelené. Podzim tu trvá déle než u nás.“ Uprostřed vinic svítily bílé letohrádky. Justýnka, rozradostněna podívanou, nedočkavě vstala. Přijížděli blíže, letohrádky rostly, domů přibývalo a město vzalo na sebe obvyklou pochmurnou tvář všech továrních měst. Po Pittsburghu další ohromné město. Neměl snad ten Slabihoudek přece jenom pravdu? To, co vidí z vlaku, připadá jim všem jako pohádka. Jen Justýnka je zklamána. Ani muchomůrky, ani rolničky. Tam, kde jsou takováhle města, musí být přece příležitost. Neměli bychom raději vyrazit se Slabihoudkem? Než domyslili, přehnal se vlak s duněním přes viadukt nad řekou Ohio a rázem byli uprostřed prérie. Zmizely osady. Zmizely farmy. Po obou stranách se rozprostřela rovina. Širá pole, porostlá černými, zvadlými lodyhami kukuřice, přecházejí v travnaté pláně. Ze sporého křoví vyletělo hejno prérijních slípek. Po stromu ani sledu. Proti vlaku se řítil oblak prachu. Stádo bizonů se přehnalo kolem dýmající obludy. A zase nic, dlouhé hodiny a míle jen bezútěšná travnatá pustina, tu a tam sluncem vybělená kostra koně nebo dobytčete, šedožlutá plocha, splývající na obzoru s oblohou. Teď mají opět pravdu ti, kteří se vysmívají Slabihoudkovi: „Až 20

tady bude stát Slabihoudkova farma, všechno bude jinačí. Samé pole, obilíčko, zlatý lán…“ Slabihoudkovi lidé mlčí, pohled na pustou prérii jim vzal odvahu, mlčí, i když vlak znovu projíždí malými osadami a farmy se střídají se sotva založenými dřevěnými městečky, jejíchž hlavními ulicemi vede železnice. Ocelová cesta protíná rašeliniště, míjí močály, občas se vnoří do smrkového lesa nebo javorového, cedrového a cypřišového háje – ale ze všeho nejvíce převládá žlutá a šedá prérie, vyschlá, nekonečná… Do vagónů přistupují ramenatí bradatí muži, jejich oděv a klobouk je potrhán, za pasem mají revolvery. Nejdříve z nich jde hrůza, ale když spatří vystěhovalce a rozhovoří se, poznávají Češi známě znějící polštinu a ruštinu a dozvídají se, že před lety i ti vousatí,

21

hluční ramenáči přijížděli sem právě tak nesměle jako teď oni. Dohovoří se a slyší první správné zvěsti o Americe. Těžký život. Lidé se dnes stěhují do Omahy a odtud jdou dál, až k Black Hills, k Černým horám, kde se právě našlo zlato. Slabihoudkovi září oči. Black Hills, Black Hills – zní vzrušeně ze všech koutů vagónu – a všichni vidí jen zlatý přelud a nikdo z nich nemyslí na nebezpečí, které leží mezi nimi a báječnými poklady. A opět přistupují lidé v kožešinových čepicích, opásáni pasy z buvolí kůže, i ženy, tisknoucí k sobě malé děti, a všichni mají na rtech dvě spásná slova: Black Hills! Nové vagóny jsou připojeny k vlaku, který jede stále pomaleji a pomaleji nekonečnou rovinou, pokrytou trávou a vřesem a občas i prostými kříži. Jen tu a tam přikrčí se k trati bouda opuštěného osadníka, vzdorujícího tvrdému osudu v holé stepi. Bývá poblíž nádraží, prostého dřevěného domu, prvního a nejstaršího v budoucím americkém městě. Pátého dne jsou konečně na místě. Mississippi. Zahalena chuchvalci par, valí se k jihu napříč širou americkou zemí obrovská řeka. Tisíce kilometrů měří tok Mississippi od pramenu až k Mexickému zálivu. Nenasytná. Je napájena stovkami řek a říček, bystřin a potoků, po celé pouti od kanadských hranic k oceánu. Je říjen. Otec vod je klidný. Ale na jaře, až na horách roztaje sníh a led jezer a nastanou vytrvalé deště, přítoky se rozvodní, zachvěje se celý kraj kolem veliké řeky, voda vystoupí z břehů a šedavá záplava se rozlije po prérii. A vlny poženou před sebou urvané kmeny cypřišů, topolů a cedrů, zaryjí je na mělčinách do bahnitého dna a přes noc povstanou nové ostrovy z nánosů větví, prérijní trávy a bahna. Tajemná řeka řek, plná ostrůvků, zálivů a ramen, má i své sopky. To tam, kde v starém náplavu se hromadí bahenní plyn a vybuchuje s bublavým duněním z kalných vod. Takový je Otec vod, živitel Indiánů i louisianských rybářů, ničitel minnesotských farmářů i arkansaských plantážníků, dobrý a zlý, milovaný i nenáviděný. 22

„Darebná řeka!“ šeptá starý Janda a srovnává Otce vod s rozdivočenou jarní Orlicí. Kdepak Orlice! Neviňátko proti tomuhle dravci. „Wunderschön!“ volá světoběžník Hans Schöffler, neboť právě takhle si představoval slavnou řeku. Také on srovnává širokou blýskavou stuhu se známými řekami, ale i Rýn, i Labe musí prohrát. Slabihoudek se vítězně usmívá. Úžasnost řeky mu potvrzuje všechno, co říkal pan Herrmann: Amerika je země zázraků. Tady, prosím, je řeka, jakou jste ještě neviděli. A za tou řekou je Eldorádo. Ráj na zemi. Ostatní mlčí. Jsou zvyklí na známý obzor Orlických hor, na hrbolatý rynk a ohmataný tkalcovský stav. A teď moře, Pittsburgh, prérie, Mississippi. Připadají si bezbranní a jsou rádi, že mají s sebou Martina a Hanse Schöfflera, kteří se klidně baví s přístavním úředníkem a vyptávají se na cenu lodních lístků do Dubuque. Jako šipka vyráží z mlhy obrovský vor, naložený zbožím. A již přistává převozní parník, kterým odpluje Slabihoudek se svými na druhý břeh. Dřevo můstku, spojujícího přístav s pevnou zemí, zaskřípe. Slabihoudek se loučí a je naměkko. Repetí páté přes deváté, slibuje, že se zase sejdou a že jim potom pomůže z bryndy a že si je odveze všechny do svého Eldoráda. Slabihoudková hlasitě naříká, ale na můstek se hrnou lidé, nastupují na parník a strhnou s sebou i malou českou výpravu. „Sbohem, Justýnko!“ křičí Vojta za děvčátkem, Justýnka se otáčí, mává ručkou na pozdrav, ale jistě si myslí, že zítra se s Vojtou zase setká a pak mu bude vyprávět o parníku s obrovským kolem, o lodi, která má na sobě vystavěný domeček a na špici vyřezávané víly. Převozní parník mizí v mlze, ještě je vidět jeho záď – a k přístavišti se blíží šedý kolos, nesoucí na boku červený nápis ve zlatém orámování: NEW ORLEANS

23

Velký dopravní parník měl dvoupatrovou palubu, obehnanou bílým zábradlím. Zářící fasáda byla zdobena zasklenými okénky, v nichž vlály květované záclony. Uprostřed plovoucího domu dýmaly dva štíhlé komíny, přidržované k palubě silnými dráty. Na zádi lodi se točilo ohromné lopatkové kolo. Parník byl přeplněn. Jízda do Dubuque stála necelý dolar, ovšem v podpalubí, mezi nákladem bavlny a sušeného masa, spolu s poutníky z jižních států, plujícími do největšího mississippského přístavu na severu – Saint Paulu. 24

Jen letmo, pootevřenými dveřmi, nahlédli do lodních salónů, zdobených zrcadly, mramorem, zlatou štukou a naplněných lidmi, kteří seděli v širokých rákosových křeslech a popíjeli neznámé nápoje. Na této lodi spatřil Vojta poprvé zblízka černochy. Polonazí, v roztřepaných pruhovaných kalhotách, konali zde nejhrubší práce. Každý na ně křičel, a když přišli s kbelíky umývat chodby, vedoucí do podpalubí, stál nad nimi zamračený námořník s důtkami. „On je bije, tatí?“ šeptal chlapec otci a Ráž mu vyprávěl, co věděl o proslulém otrokářství jižních amerických států. „Bílí páni mají na práci černé lidi. Přivezli je sem z jejich vlasti, z Afriky. Tam je otrokáři pochytají v lesích a svážou řetězy jako divokou zvěř. Na otrokářském trhu může si bílý pán nakoupit otroků kolik chce a smí si s nimi dělat všechno, tak jako já se svou fajfkou, nebo ty se svým prakem. Otrok nemá nikde zastání. Pán ho může i zabít a nic se mu nestane.“ „Proč se černochů nikdo nezastane?“ „Lidé se plantážníků bojí. Víš přece, jak jsme v Ústí smekali před panem Hellerem.“ „Já se nebojím,“ řekl chlapec. „Sám nic nezmůžeš,“ pokrčil Martin Ráž rameny, „ale přece – jednej s nimi jako s bílými lidmi. Povzbudíš je a oni budou vědět, že všichni bílí nejsou stejní.“ Položil synkovi ruku na rameno a hovořil s ním jako s přítelem: „Večer přistaneme v cizím městě. Půjdu pracovat. Kdopak ví, jak tam budeme žít. Budeš se muset starat o matku a o Poldu. Chceš mi pomáhat?“ Vojta obrátil k otci pihovatou tvář, zamrkal a přikývl. Kvečeru přistál NEW ORLEANS u přístavního můstku v Dubuque, a Martin Ráž odešel s Hansem Schöfflerem hledat přístřeší. Dvanáct Čechů usedlo na zašpiněné rance a otlučené bedny a hledělo do kalných vod Mississippi, odkud na ně táhlo vlhko, zima a smutek. Rozkopaná pláň je dělila od města. V okénkách dřevěných baráků a srubů vyskakovala žlutá světla. Slyšeli křik opilých mužů. Někdo vystřelil, křik na chvíli umlkl, ale znovu se ozvaly hlasy, dva, tři, deset, a hudba, ostrý smích a hluk, kterému nedůvěřují a který jim nahání hrůzu. 25

Jak klidno je teď doma, pod Orlickými horami! Naši jdou spát. Zvoní klekání. Je cítit vůni dříví, oheň dohasíná, Ořech leze do boudy, oranžový západ dohořel a z lesů vane milý chlad. Docela jiný chlad než proklatá lezavá zima, kradoucí se k nim od strašné hučící řeky… Byla už tma, když se Martin vrátil. „Hans našel své lidi. Zůstali v baráku u Woltera – jsou tam namačkáni, pro nás už není místo. Nechtěl jsem překážet a šel jsem – je to vůbec podivné město. Snad ráno, až se rozhlédneme, bude vše jiné.“ Nebylo. Přečkali noc v polorozbořeném velikém srubu na okraji města. Bývalo to kdysi společné bydliště zakladatelů. Vítr odnesl střechu, dovnitř fištělo ze všech stran, ale všichni byli unaveni a usnuli. Ráno začala nekonečná cesta. Martin Ráž bloudil mezi dřevěnými domy a domky, boudami a drnovými doupaty, ale marně hledal Hanse Schöfflera a barák, kde bydlili Němci s Johannem Wolterem. Dubuque vyrostlo takřka přes noc. Bylo zde pár kamenných výstavnějších domů s malými balkónky a úzkými okny, zdobenými zelenými žaluziemi. Jinak jen sruby a dřevěné boudy, ještě nezčernalé sluncem, stojící bez ladu a skladu kolem železničních skladišť. Všude panoval nepořádek jako v každé osadě, která se teprve rodí. Železniční společnost Burlington & Quincy, která stavěla trať z Dubuque na jihozápad, byla živitelkou celého města. Minul dřevěnou stavbu, nízkou a rozlehlou, označenou zlatým nápisem SALOON. Dveře byly otevřeny, zevnitř se ozýval řinčivý zvuk aristonu a smích mužů. Před hostincem stáli muži v širokých kloboucích, kalhoty měli zastrčené do polovysokých holinek, palce zatknuty za široké kožené pásy, na nichž visela dvě pouzdra na revolvery. Naslouchali se zájmem vřískavému pochodu, který vyluzoval řinčivý ariston. Barák se podobal baráku jako vejce vejci. Hans Schöffler nikde. Na kruhovém prostranství stál zástup čekajících lidí. Přešlapovali před vchodem do veliké budovy se zamřížovanými okny. Podobala se továrně nebo vězení a v průčelí byl veliký nápis BURLINGTON 26

27

and QUINCY. Martin Ráž slyšel hovor v několika neznámých jazycích. Byl tu celý svět – proč by tu nemohl být Martin Ráž? Za dvě hodiny přišla na něho řada. Byl přijat s ostatními Čechy na nádenickou práci při stavbě železniční trati. „Máme práci,“ zvěstoval jim radostně, když se vrátil, ale zůstal překvapen stát před domem. Střecha byla opravena. Okna zatlučena prkny. Podlaha spravena. Spáry utěsněny. Smetí vymeteno. V čele pomocníků zářil Jozífek a kovářka. „Divíš se, co? Domek jako klícka. Dole jste vy, Brůžkovi a Hamplovi, nahoře s námi ostatní a teď pověz, jak jsi pochodil.“ Vyprávěl, a ráno nastoupili všichni u skladiště, kde dostali krumpáč a lopatu. Odtud, s houfem jiných nádeníků, šli pracovat na trať. Večer se vraceli, utrmácení až k smrti, záda rozbolavělá, dlaně kamenné, ale v kapse dolar, i dva. Napadl sníh a nastala krutá zima. Probourali příčku mezi dvěma dolními místnostmi a stáhli se všichni do společného doupěte. Jozífek zhotovil z plechu a železných tyčí kamna prapodivného tvaru. Topili dřívím a dřevěným uhlím. Žili bídně, v jednom houfu, ale měli se čím dál tím víc rádi, neboť je poutal společný stesk po domově i společná naděje na lepší život. Nikdo si nestěžoval – jen starý Janda se ze svého koutka ani nehnul a celý den proležel na vlhké slámě. Ležel a tiše naříkal. Mizel jim před očima, hubl, a zdálo se, že schází steskem po domově. Ten jediný netoužil po penězích. Ostatním však znamenal každý dolar přiblížení jejich snů. Jedli jednou denně. Byli živi o laciných suchých kukuřičných plackách, které opékali na rozžhaveném plátu kamen. „Opět dolar!“ radovali se. „Už jsme si ušetřili na pět slepic. Na pluh. Na koně.“ Každý dolar proměnili v novou naději – a tak se jim podařilo za tu zimu nashromáždit slušné peníze. Vzpomínali na Slabihoudka: „Copak asi dělá… Jistě se má líp než my. Ale však my mu také za čas ukážeme.“ „Ať dělá co dělá,“ říkávala tvrdě kovářka, „zradil. Nemyslete, že je mu líp než nám. Všude chleba o dvou kůrkách.“ 28

Uhlíky žhnuly teplem do tmy. Lidé, zabalení do hadrů, starých kabátů a slámy, tiskli se k sobě. Měli teplo a střechu nad hlavou. I to málo jim však méně šťastní záviděli. Jedné noci, když už spali, ozval se před srubem pokřik. Než se vzpamatovali, vyrazil kdosi dveře a dovnitř vpadlo několik temných postav. Martin Ráž vyskočil, ale vetřelci ho srazili zpátky do slámy a křičeli něco anglicky. Vyraženými dveřmi sem vniklo měsíční světlo a vystěhovalci spatřili neurvalé tváře a v rukou vetřelců kolty, pověstné veliké revolvery. Jejich úmysl byl jasný: zmocnit se přístřeší. Začali Čechy vyhánět do mrazivé noci, kopali do liknavců, ležících ještě na slámě, a nešetřili ani ženy. Muži se bránili, ženy křičely a nad všechnu vřavu vynikal vysoký kovářčin hlas: „Bijte je, vrahy, řežte je!“ Leč holé ruce byly slabé proti ozbrojeným mužům a již se zdálo, že podlehnou. Jednomu však kovářčina výzva zapálila hlavu a propůjčila sílu téměř nadlidskou. Jozífek vyrazil z temného kouta, v silné paži kovářský perlík, vrhl se vpřed a strašlivá zbraň dopadala jako cep na mlat, a mlatem byla ramena a záda překvapených vetřelců. Zmateně prchali, ale ostatní muži a ženy se již vzpamatovali, uchopili, co bylo nejblíže po ruce, židli, cihlu, mosaznou pánev, a hnali se za bandou. Zmizela v měsíční noci jako přízrak. V roztroušené slámě zůstaly po nich jen dvě zlé stopy: dva kolty. Když opět zabednili dveře, kovářka kolty potěžkala, uznale našpulila ústa nad tou tíhou a potom podala jeden revolver Rážovi, druhý svému synovi. Oba muži si vážili té pocty. Ráž vsunul kolt do kapsy, ale Jozífek držel rozpačitě zbraň na otevřené dlani, hleděl na ni a pak ji matce vrátil. „Mně stačí tohle,“ řekl prostě a sevřel kovářské kladivo. Zbraň tedy dostal mladý Janda. Po oné noční příhodě pochopil malý Vojta, proč se této krajině říká Divoký západ. Pochopil to později ještě lépe. Bouřlivá noc v Dubuque byla však prvním ponaučením v nové Vojtově škole života. Druhé poučení přišlo zanedlouho. 29

Mladý Janda se začal v noci toulat. Nikomu nic neřekl, nevracel se z práce a přicházel domů až k ránu. Otcovy domluvy byly marné, a tak se jednou Martin Ráž vypravil hledat mladého Jandu do nočního města. Šel přímo na správné místo. Nezastřeným oknem saloonu spatřil muže, v rukou drželi sklenky a většina byla opilá. Kolem velikého stolu seděli hráči, shrbení nad hromádkami mincí a bankovek. Uprostřed stolu se točilo kolo. Když zastavilo, spadla černá kulička do rýhy označené číslem. Stůl pokrývala zelená tabule, rozdělená na čtvercová políčka a každé pole bylo označeno červeným číslem od jedničky do dvaatřicítky. Na číslech ležely hromady bankovek a sloupce mincí. Po každé hře vyplatil muž, který kolo roztáčel, pár výher a ostatní peníze shrábl do dřevěné truhlice, kterou držel na klíně tlustý, ozbrojený muž. Výher bylo pramálo, ale muži, jako zaslepení, sázeli a prohrávali. Mladý Janda seděl proti oknu a Martin viděl do jeho utrápené tváře. Znovu vsadil a znovu prohrál. Ztratil poslední dolar, bezradně se rozhlédl, kdosi ho odstrčil od stolu a Janda se vypotácel ven. „Musíš to dělat, Lojzíku?“ řekl tiše Martin. Šli spolu zimní nocí a mladík se začal svěřovat. „Na Tři krále jsem vsadil půl dolaru. Zprvu jsem pět dolarů vyhrál, ale pak jsem zase všechno ztratil. Táhlo mě to sem po každé výplatě. Chtěl jsem dostat ztracené peníze zpátky. Vsadil jsem všechno – a vyhrál jsem! To bylo minulý týden. Měl jsem – představ si, Ráži – měl jsem téměř tři sta dolarů – a nic jsem vám neřekl!“ Tři sta dolarů, to znamenalo pár volků nebo vůz s plachtou. Pluh, koně, slepice, nářadí… „Chtěl jsem mít ještě víc. Těšil jsem se, až přijdu a řeknu vám: Jsme boháči, tady máte tisíce, ráno vyrazíme na západ… Sázel jsem opatrně, pak směleji a za chvíli bylo pryč tři sta dolarů i prstýnek a pár rezervních bot, co jsem si vezl z domova s sebou. Teď už nemám docela nic, Martine. Jsem darebák – zradil jsem vás – nemůžete mi nikdy odpustit…“ Rozplakal se a slíbil Martinovi, že už neusedne k prokletému stolu, pokrytému červenými čísly, s nápisem Roulette. 30

Nastalo jaro. Hnědé vody Mississippi vystoupily z břehů a zaplavily celý kraj. Voda se rozlila do města a proměnila ulice v močály. Češi vystoupili do prvního patra srubu a žili zde dlouhé dny a noci, neboť práce na trati byla zastavena. Úspor ubývalo a všichni starostlivě obraceli každý cent vydaný za jídlo, a sotva polkli sousto, hned se dívali ven z okna, co dělá Mississippi, ten zlý Otec vod, který jim ujídá z jejich krásných nadějí. Konečně nastal březen, vody opadly a prérie se začala zelenat. Svět znovu vyhlížel vlídně, tím spíše, že už si zvykli a nebyli už nezkušenými dačmeny, jak staří Amerikáni nazývali mladé přistěhovalce. Už se nedali ošidit při výplatě, už uměli vzít krumpáč do ruky, a protože s nimi pracovaly od jara i ženy, úspor zas přibývalo. Jen s mladým Jandou měli starosti. Ruleta byla silnější než dobrá předsevzetí. Martin mu schoval boty, ale Janda utekl oknem bos. Domlouvali mu, slíbil – a druhý den šel hrát zase. V předvečer prvního jarního dne seděli před srubem, hovořili o svých plánech a tu spatřili, jak úzkým výmolem vedoucím ke srubu, přijíždí povoz. Známý „škuner prérie“, jak se nazývaly plachtou kryté vystěhovalecké vozy, byl tažen pouze jedním párem vychrtlých volků. Před povozem kráčela dvojice lidí, muž a žena. Když přišli blíže, všichni vyskočili, běželi jim vstříc, a již svíral Martin Ráž v náručí krejčího Slabihoudka, kovářka líbala vyhublé tváře Slabihoudkové a Vojta usedl na kozlíku po bok Justýnce, jejíž tvářičky byly podezřele bledé. „Měl jsi pravdu, Martine,“ řekl prostě krejčí, když se přivítali. „Nejdříve je správné poznat kraj a lidi. Tohle mi pan Herrmann neříkal. Teď znám kraj i lidi – a jak je znám, holenku! A řeknu ti Martine, bude se nám tady zatraceně těžko žít…“ Vyprávěl o strašlivé zimní cestě prérií, o hladu, o marném putování neznámými kraji. Konečně zůstali v malé osadě, vykopali si obydlí ve stráni, obložili a pokryli je drny a přezimovali tak, živíce se vychrtlými zajíci a koroptvemi, které našli pod telegrafními dráty. Když nastalo jaro, rozhodli se mladí tkalci, že půjdou dál, do 31

Kalifornie. Ale Slabihoudek měl už za vyučenou, a vrátil se ke svým. Teď, když mezi nimi seděl, byl rád, že vyvázl z nebezpečného dobrodružství životem – a naštěstí i s vozem a párem volků, které budou nezbytně potřebovat, až společně vyrazí na velikou cestu. Příští den pracoval už Slabihoudek s nimi na trati. Všichni však brzy poznali, že tahle dřina by krejčího zabila. A tak si Slabihoudek otevřel v polozbořeném srubu krejčovskou dílnu. „Tailor for ladies and gentlemen,“ hlásal drze hlinkou psaný nápis na otřískané zdi. Krejčí pro dámy a pány. Zpočátku spravoval rozbité kalhoty a přišíval knoflíky k zálesáckým kabátům. Lidé se brzy dozvěděli o novém krejčím, zajeli si pro látku až do Saint Paulu a Slabihoudek vzal opět po dlouhé době do ruky metr a nůžky. Šil poctivě a lacino a za chvilku měl tolik objednávek, že Slabihoudková musela pomáhat. 32

Když se tak všechno obracelo k lepšímu, vypukla na druhém konci cholera. Šířila se z tábora Irčanů hroznou rychlostí, neboť začalo pršet a nastalo vedro. Půda se zapařila a od půdy se teplo přeneslo do lidských obydlí, do drňáků, vystlaných provlhlou slámou, do prohnilých dřevěných srubů. Cholera si nevybírala a lidé začali umírat. Němci, Irčané, Rusové, Italové a také onemocněli Češi. Martin se nejvíce bál o děti, ale zlá nemoc byla k nim milosrdná. Jednoho smutného večera umřel starý Janda. Stáli zdrceně nad prvou obětí výpravy a pak jej zakopali na břehu veliké řeky. Nad hromádkou hlíny zazpívali na rozloučenou píseň „Čechy krásné, Čechy mé“. Syn zůstal u otcova hrobu celou noc. A od té chvíle přestal hrát ruletu. Saloon byl ostatně uzavřen. Práce na trati byla zastavena. Onemocněli i komisaři. Město se podobalo nemocnici, a když přišla vládní pomoc ze Saint Paulu, ploužily se městem už jenom stíny a Dubuque málem zmizelo ze světa. „Nejvyšší čas zmizet!“ usoudila kovářka, když se všichni jakž takž mohli znovu postavit na nohy. Neměli ještě dosti peněz, a tak, aby nejeli do neznáma, rozhodli se vyslat napřed Martina Ráže na výzkumnou výpravu proti proudu řeky Mississippi. Pojede se Slabihoudkem, jediným vozem, který zatím mají. Vybere vhodné pozemky, nechá tam obě rodiny a vrátí se do Dubuque pro zbytek výpravy. Kovář dal do pořádku vůz a Vojta se celý měsíc pečlivě staral o párek volků. Krmil je, napájel a kartáčoval, až se zvířatům leskla pěkně kůže a žebra na vychrtlém trupu zmizela. „Potřebujete na cestu peníze,“ prohlásila kovářka. Nečekala na souhlas, vzala synův širák a začala vybírat. Ráž jí v tom chtěl zabránit, ale všichni souhlasili s kovářkou: „Jedeš pro všechny a za všechny. Musíš jít najisto a dorazit. Budeš možná potřebovat peníze na získání pozemků. Věříme ti, Martine. Bez peněz by to nešlo.“ Svěřili mu pět set dolarů. Potom přicházel jeden po druhém a šeptem mu radili: „Vyber místo u řeky. Ryby nám pomohou při obživě. Chytám tak rád ryby…“ Přišel druhý: „Jedině u lesa, Martine. Víš, jak jsme spolu pytlačili u nás doma…“ 33

A třetí: „Na kopečku! Na vršíčku, abychom viděli do kraje. Takové vyber místo. Měl jsem doma chalupu u samého lesa, nahoře na kopci – v rovině bych umřel steskem…“ Nakonec přišel Jozífek: „Rozhodně u silnice, Martine. Chtěl bych zase kovárnu.“ Martin všechny vyslechl a pak slíbil: „Udělám, co budu moci. Najdu vhodné místo k založení takové osady, aby se tam líbilo nám všem.“ Kovář byl hotov s vozem a Martin se vydal na zkušební cestu do velkého města Rock Islandu, aby tam nakoupil všechno, co bude třeba na cestu a k osídlení v pustině. Nakoupil věci prospěšné všem, léky, obvazy, malý lodní dalekohled, měděný kotel pro společné první stravování a dvě pušky předovky, značky Wilkinson. Vrátil se s velikou slávou. První šťastný krok byl učiněn. Pohladili pušky, hleděli dalekohledem na druhý břeh Mississippi a pochválili Martina za to, že nezapomněl na léky. „Neboj se, Justýnko, já tě nedám,“ sliboval Vojta a pošilhával po wilkinsonce. Děvčátko se však jasně pamatovalo na první zlou cestu s otcem a mělo strach ze zimy a z hladu. „Je květen, teplo, máme pušky a pokrývky,“ chlácholil ji Vojta. „Když ti bude zima, zabalím tě do pokrývek a pojedeš na voze jako královna. Když budeš mít hlad, vezmu flintu a zastřelím bizona a budeme mít zabijačku jako v Čermné u babičky.“ Nastala poslední společná noc a poslední společné jitro. Ještě mávají… Bachratý vůz se kolébá výmolem, stejnou cestou, jakou sem přijel Slabihoudek. Dnes jede vůz veseleji, kola neskřípají a volkové mají slavnostně vztyčené hlavy. Pod plachtou vozu sedí obě ženy. Rážová drží v náručí dítě, Slabihoudková pláče, neboť si vždycky odpláče každé hnutí mysli. Na kozlíku se vrtí Slabihoudek, vyklání se ven, volá, mává, radí Rážovi, jak má vést volky, je zkrátka plný života a řečí. Martin mlčí, třímá opratě a kráčí podle vozu. Poslední za vozem běží Vojta s Justýnkou, ohlížejí se, volají a mávají na kovářku. „Šťastnou cestu!“ šeptá kovářka a v nose jí náhle zašimrá. Šedá 34

plachta mizí za ohbím výmolu. Matka se oboří na syna: „Co tady stojíš jako sloup! Martin odjel, teď jsi náš starosta, dělej přece něco!“ Všichni vědí, že kovářka křičí jenom proto, aby zahnala slzy. Všichni je mají v očích. Jakpak by ne: Od tohoto okamžiku budou jen čekat na velkou chvíli. Až se Martin pro ně vrátí.

SETKÁNÍ S ČIPEVEJ I Postupovali proti proudu Mississippi. Zvonky na chomoutech volků vesele zvonily – ale cesta nebyla snadná. Často musel vůz širokým obloukem od řeky, která zanechala po jarní povodni nesjízdné výmoly na pobřeží. Jindy se zase vyhýbali příkrým svahům, rozvodněným potokům, močálům a bažinám, leč žádná cesta nebyla pro ně příliš obtížná, neboť konečně šli za pevným cílem. Obě děti, Vojta a Justýnka, předbíhaly daleko malou výpravu, plašily ptáky, ukryté v houštinách, slézaly nevysoké stráně, brodily se potoky a každou chvíli se vracely s náručí velkých stepních zvonků a divokých tulipánů. „Jak je to, tatínku, možné, že tady jsou ptáci jako u nás? Hrdličky a křepelky. A srny a koně!“ „Amerika a Evropa byly kdysi společnou pevninou, Vojto.“ „To jsou hrdličky tak staré?“ „Zeptej se jich,“ usmál se Martin Ráž, zapráskal bičem a pohnal volky. Měl z chlapce radost. Tisíckrát za den se ptal. Veliká cesta za oceán a putování neznámými kraji byly pro Martinova syna znamenitou školou. Nejkrásnější byly večery. Vůz zastavil pod širým nebem, muži rozdělali oheň, ženy pekly brambory nebo kukuřičné placky a Slabihoudek vyprávěl všechno, co se na své první cestě dozvěděl o Indiánech. „Všechno bych jim odpustil, Martine. Že jedí psy. Že stahují nepřátelům po smrti vlasy a říkají tomu skalpy. Že nechtějí dělat žádnou kloudnou práci, jenom válčit a lovit, a všechno musí odřít ženské. To všechno bych jim odpustil – ale že nemají pořádný 35

hřbitov, to jim neodpustím. Představ si, že pochovávají mrtvého do kůže, zašijí ho rybí jehlou, dají mu do té kůže jídlo, sekeru a pití, prý na cestu do ráje, a tak tu celičkou mrtvolu vynesou na strom a položí do větví. Není to rouhání, Martine?“ Martin přemýšlivě pokuřoval svou krátkou faječku. Po chvíli řekl: „Jiný národ – jiné mravy. Nezapomeň, že v prérii jsou kojoti. Žádný hrob nebude pro tu chásku dost hluboký.“ „Na stromech jsou dravci. Supové, orlové –“ namítl Vojta. „Proto zašívají Indiáni své mrtvé do kůže,“ vysvětlil Martin Ráž. Tak se poučovali o zvycích národů, o kterých ještě včera nevěděli docela nic. Sedávali dlouho do noci, dokud oheň neuhasl a pak šly děti a ženy spát do vozu, zatímco muži zůstali na stráži. První dny byly krásné, pak se dalo do deště a vůz i s volky se bořil často v blátě. Mnohdy musel být celý náklad složen, aby s pomocí žen vytáhli muži prázdný vůz z marastu. Pátého dne překročili u La Crosse řeku a vstoupili do státu Minnesota, který měl být jejich příštím domovem. Zpočátku byli zklamáni. Projížděli pustinami, kde nebylo možné nic koupit ani vyměnit. Martin střílel cestou i vrány. Při spatření osamělého srubu děti se radostně rozběhly a žádaly od usedlíků úsměvem a posuňky něco k jídlu. Martin vydal přísné nařízení: šetřit zásoby kukuřice a mouky! Nikdo nevěděl, jak dlouho ještě pojedou a jak dlouho budou odkázáni sami na sebe. Chudí kolonisté měli sami málo, ale každý i z toho mála novým přistěhovalcům něčím pomohl. Po desíti dnech dojeli do velikého města Saint Paulu, kde se mohli zásobit na další cestu. Zde se Martin dozvěděl od starých usedlíků o volné půdě v okresu Scott, který se osidloval. Muži mu popsali cestu proti proudu řeky Minnesoty až do malé osady Shakoppee, kde sídlí vládní komisař, který jim půdu přidělí. Líčili tu krajinu jako pravý ráj. A indiáni? Čipevejové jsou slabí, roztroušení a podle zpráv ze Shakoppee se chovají mírumilovně. Martin rozuměl sice jen každému pátému slovu, ale hlavně že znal další směr cesty. Řeka Minnesota byla znamenitým ukazatelem. Brzy dorazili do 36

37

Shakoppee, která bývala ještě před dvaceti lety indiánskou osadou. Teď zde stálo několik dřevěných srubů, veliké skladiště zboží pro kolonisty, nezbytný saloon a zvláště srub, sídlo komisaře. Celá osada byla obehnána hradbou z rozštěpených a zašpičatělých kmenů. Ráž pochopil. Obrana proti nájezdům. Když projížděli otevřenou dřevěnou branou, zašeptala Marie: „Martine, tohle se mi nelíbí. Neměli bychom se raději vrátit?“ Ujistil ženu, že Čipevejové jsou nejmírnější národ na světě, ale umínil si, že se komisaře důkladně vyptá. Zastavil na malém prostranství a hned se sběhli lidé a dali se do posunkového hovoru se Slabihoudkem. Martin šel ke komisaři. Ramenatý, vysoký muž s dlouhým, hustým plnovousem uprchl do Ameriky z Paříže po revolučním roce osmačtyřicátém. Když Martin pronesl slovo: Bohemian – tu ten zarostlý medvěd vyskočil, překotil židli, potaženou buvolí koží, a přitiskl Martina na svá široká prsa. „Bohemian – vive la révolution! Paris et Prague – pif-paf – très bien…“ To byla celkem jasná řeč. Ať žije revoluce! Praha do toho šla tenkrát s Paříží společně, společně jednou zvítězí nad tyranií celého světa, neboť svoboda a pravda jsou nesmrtelné. O tomhle nepochybně mluvil Francouz, když spustil na Martina vodopád neznámých slov, a Martin by se býval rád pochlubil, že mají s sebou, dole v Dubuque, účastníka z pražských barikád, Jozífka, kováře z Orlických hor. Ale nedovedl to tak jasně říci, jak by chtěl, a tak se jen usmíval a přikyvoval. Pak přistoupil komisař k dřevěné stěně srubu, kde visela prostá mapa, spíše jen pár čar, naznačujících hranice okresu Scott. Prst spočinul na kolečku. „Shakoppee.“ Odtud vedla cesta až k lesu. Zelená barva. Na pokraji lesa čtvereček. Patrně srub. Tam cesta končila. Komisařův ukazovák prorazil však směle cestu lesem a zastavil se na malém návrší. Pod návrším bylo rozsáhlé údolí, uzavřené z obou stran jezery. A na to místo položil komisař celou dlaň, obrátil se k 38

Martinovi, ukázal na něho, široce se usmál a zvolna řekl: „Sand Creek. Your home.“ Martin pochopil. Komisař mu dává půdu v údolí Pískového potoka. Jak ale jenom říci, že chce alespoň osmdesát akrů pro každého, že je jich dvanáct, že chtějí založit celou osadu… Opsal rukou kruh. V kruhu naznačil domky. Mnoho lidí. Pracují. Jdou spát do těch domků. Ano, ano – kolonie, komisař rozumí, směje se a přiděluje Martinovi ohromný čtverec půdy, celkem osm set čtverečných mil, téměř celé údolí Pískového potoka, na hranicích okresů Scott a La Sueur. Pak vyplní výměr a zapíše sem slavnostně čísla: mezi 93. a 94. stupněm západní délky a 44. a 45. stupněm severní šířky. Pravda, velmi zhruba, ale půdy je tu pro každého dost. Teď to nejdůležitější: jak se bude osada jmenovat? Martin nerozumí a mlčí. „Nóm – náme – nejm –“ křičí komisař a opět nastane hbitá posuňková řeč mezi oběma, až Martin pochopí, a dlouho přemýšlí. Není tak jednoduché pokřtít místo, kde budou bydlet celý život. Jednou tam třebas vyroste veliké město, a to město jsem pokřtil já, Martin Ráž, v téhle slavné chvíli… Řeknu-li Kyšperk, budou se zlobit Ústečtí. Řeknu-li Čermná, mám proti sobě Kyšperské i Ústecké. Nic takového. „Prague –“ navrhl komisař a oči mu zasvítily nad tím nápadem. „Praha,“ opakuje měkce Martin a usmívá se, polichocen, jak slavné je to jméno. I komisař je zná. Praha, srdce vlasti. Praha, kterou všichni milují. Praha, nejkrásnější město na světě. Teď tedy bude nová, mladičká Praha, uprostřed Minessoty, tisíce mil od vlasti. Tak lehce se narodilo nové město se starým jménem. Bude však třeba mnoho bolestí, práce a starostí, než město vyroste do krásy a udělá čest své slavné kmotře. A ještě něco: „Indiáni – indiens – pif – paf – puf – jsou tam?“ Martinova otázka je jasná. Komisař se rozesměje a vrtí hlavou. Pak dělá tvář, naznačuje dobrotu a pokoru a poklepává Martinovi na rameno, jako by ho chtěl ujistit, že Čipevejové jsou neškodní jako králíci. 39

Martin spěchá ke svým a opakuje známá anglická slova, která uslyšel v Dubuque a která teď říkal komisař. Slova, mající pro Martina a jeho lidi životní význam; kukuřice, pšenice, pastviny, voda. Stiskli mu ruce. Objali ho. Slabihoudková, toť se ví, všechno zas oplakala. Tentokrát radostí. „Naše město se jmenuje Praha. Na každého se dostane takový kus půdy jako celý Kyšperk i s rynkem!“ Slabihoudek zatím vyprávěl, že skladiště v Shakoppee je báječně zásobeno. „Budeme sem jezdit každý týden, jako na trh do Třebové,“ pochvaloval si krejčí příznivou krajinu. „Jen co se rozkoukám. Krám na náměstí. A zlatou firmu: Tailor for ladies and gentlemans.“ Což bylo také všechno, co si krejčí z angličtiny zapamatoval. Vyjeli nedočkavě do osady. K polednímu dorazili k lesní pile. Martin si vzpomněl na čtvereček na komisařově mapě. Tři dřevorubci pracovali v pustině na osekávání pokácených starých cedrů, jejichž dřevo je vzácné a dobře se platí. Když spatřili vůz, krytý plachtou, nechali práce a šli vstříc novým přistěhovalcům. Byli to Irčané, nerozuměli si s Martinem ani slovo, ale přivítání nebylo o nic méně upřímné. Poklepali si po ramenou, stiskli si ruce a pak ukázali Martinovi směr cesty, vedoucí lesem, křovinami a prérií. Les není dlouhý. Brzy se dostanou na výšiny, odtud uvidí údolí. Pokračovali v cestě, ale padla na ně tíseň, jako před každým velkým očekáváním. Začali být zamlklí. Děti přestaly zpívat. Slabihoudková seděla pod plachtou a bála se okamžiku, až vůz zastaví uprostřed pouště a Martin řekne: Tady jsme doma! Les houstl: větrem poražené stromy, přelámané jako třísky, ležely v cestě a tvořily neproniknutelné záseky. Ke všemu se rozhučel silný vítr. „Nic platno,“ řekl Martin Slabihoudkovi a snažil se, aby hlas zněl hodně vesele, „musíme vzít sekery a prosekávat.“ Zatímco muži klestili cestu, ženy se polekaně ohlížely a naslouchaly tajemným zvukům lesa. „Žádné strachy,“ povzbuzoval je Martin a otíral si zpocené čelo. 40

„Čipevejové nikomu neublíží. Komisař to říkal. A říkal taky: kukuřice, pšenice, pastviny, voda…“ „Kdopak ví, co ti říkal,“ vzdychla Rážová a Slabihoudková se připojila: „Nikdo té hatmatilce nerozumí. Řeknou dobré a je to zlé, achich ouvej, slyšela jsi, Marie?“ V houští zachrastila srna a ženy se polekaně obrátily. „Bude tady hodně zvěře,“ řekl klidně Martin. „Možná že zítra budeme mít k obědu srnčí.“ Konečně se hnuli dál, les začal řídnout, unavení volkové napjali poslední síly, a když se prodrali na lesní okraj, stanuli na výšině, o které hovořili dřevorubci i komisař. Údolí Pískového potoka leželo před nimi. Radostně překvapeni hleděli do kraje, porostlého bujnou trávou, svědčící o úrodnosti půdy. Zapadající slunce ozařovalo údolí slavnostní zlatou barvou. Hladina obou jezer odrážela jasnou oranž paprsků a teď spatřili i Sand Creek, potok, protékající po celé délce údolí, z jednoho jezera do druhého. Z husté prérijní trávy se ozvaly sluky a prérijní slepice. Čmeláci a vosy bzučely tak domácky, jako v Orlických horách, a když zpod stráně vylétl nenadále nějaký malý pták, namířil si to nad jejich hlavy a rozjásaně jim zazpíval na uvítanou, nezdržel se už ani Slabihoudek, ba dokonce ani Martin, a všichni samým štěstím zaplakali – k údivu dětí, kterým se kraj také líbil, ale jaképak slzy, když je potkalo po řadě darebných dnů takové štěstí. „Tohle je velký okamžik, děti,“ řekl Martin. „Tady budete žít, tady se narodí vaše děti a snad i jejich děti, tady bude váš druhý domov – ale to vám povídám, právě v této chvíli vám to musím připomenout, nikdy nezapomeňte, že srdcem patříte do Čech. Nikdy nezapomeňte, že váš táta mluvil česky a vaše maminka že zpívala před spaním českou písničku.“ Vůz sjel volně se svahu do údolí. Volkové sklonili hlavy do trávy a začali se nedočkavě pást. Ale Martin je ještě popohnal až k vysokému košatému stromu, kde vyhlédl místo k táboření. Teprve tady zastavil, odhodil do trávy široký klobouk, obrátil se k Rážové, pohladil nemluvně, spočívající v ženině náručí, a radostně zvolal: 41

„Tak jsme doma, maminko.“ Slabihoudek seděl na kozlíku jako na trůně a maloval své rodině překrásný sen: „Božínku, sem se vejde chalup… Támhle u toho remízku bude jednou náměstí a na tom náměstí budu mít velký krám a nad krámem zlatými písmeny –“ „Tejlorforlejdýs,“ zabrebentila Justýnka, která už znala tátovo pošetilé horování nazpaměť – ale krejčí se nedal a pokračoval: „– z celé Minnesoty sem budou jezdit džentlmeni a najde ke mně cestu i slavný indiánský náčelník Býčí oko a poručí si, abych mu ušil vatýrovaný kožich do metelice a já si ho posadím takhle před sebe, vezmu metr a řeknu: Ruce pěkně od těla – to máme sto šedesát pět, maminko piš – dvanáct, osmdesát sedm, sto čtyřicet pět – ba ne, v pase bude mít takový indiánský náčelník nejméně sto devadesát –“ Martin přerušil snílka: „Pojď mi pomoci. Napojím volky – shoď zatím plachtu, uděláme stan.“ Slabihoudek vzdychl, ale poslechl a šel Martinovi pomoci. Volci pili po vyprahlé cestě jako suché houby a Martin je pak volně pásl. Vrátil se k vozu, kde se vařila první společná večeře. Káva zavoněla a za chvíli již přehazovali v dlaních první pečené brambory. Slunce zapadlo, z lesa se ozval krákoravý pokřik neznámého nočního ptáka a údolí se zahalilo do chladivého stínu. Muži nasekali silné větve a napjali přes ně plachtu. Vojta s Justýnkou natrhali suchou trávu a Martin jim upravil měkký pelíšek. Ještě uvázali volky na noc ke stromům, navršili kolem ohně prostý plot z roští a pahýlů a ulehli kolem ohniště, nohama k teplu. Měsíční světlo polilo kraj bledým stříbrem, ve vysoké trávě šuměl vánek a dole u potoka vystoupila nad vodní hladinu lehounká noční mlha. Marie Rážová zpívala ukolébavku. Když umlkla, nastal klid a nikdo se ho neodvážil porušit. Ten večer, ten první večer, patřil Kyšperku a Ústí, tkalcovské chalupě, domovu. Se zatajeným dechem šli z té chalupy až sem, do cizí země, pod košatý cedr. Teď teprve vydechli. Brzy po ránu začali stavět první obydlí z drnů, jak se tomu naučili od starých přistěhovalců v Dubuque. 42

Takový drňák nestál mnoho – jen práci. Vykopala se velká jáma a nad ní, z drnů přibližně stejně velkých, postavily se zdi jako z cihel. Ve zdi se nechal otvor pro okénko, zakryté mastným papírem. Na střechu se položily větve, všechno se pokrylo roštím a drnem. Přistěhovalci v Dubuque zažili v drnových chýších i chvíle velmi ošklivé. Při velkých deštích naplnil se drňák vodou, i žáby a hadi se dostali dovnitř, ale v zimě bylo zde docela slušně teplo. Začali kopat asi míli od potoka, uprostřed svahu, nedaleko lesa. Střídali se v kopání s ženami. Jeden kopal, druhý vyhazoval lopatou hlínu z jámy. Ve tři hodiny odpoledne měl Martin vyhloubenou prostornou jámu, kam se vešla celá jeho rodinka. Pak šel pomáhat Slabihoudkovi, který měl už dlaně samý mozol. Druhý den postavili společně přístřeší pro volky. Zadní stěnu stáje tvořila vyhloubená stráň. Chatrné závětří bylo opřeno dvěma topolovými kmeny, střecha byla z větví, pokrytá roštím a mechem. Ženy vystlaly stáj suchou trávou a volci měli dobrý úkryt před nepohodou. Pak teprve upravili muži svá obydlí. Obroubili drnovou střechu, aby měla dobrý spád, a navrch ještě položili rákosí, které Vojta nasekal dole u jezera. Uvnitř drňáků udusali půdu lopatami, nastlali v koutě suchou trávu a pokryli ji plachtou. Doprostřed prostého obydlí postavili prázdnou bednu od nářadí a místo dveří zavěsili kus starého hadru. Musili chodit sehnutí, neboť strop byl pouhých pět stop nad zemí. Nejvíce zkusil vysoký Martin, jemuž neustále padala hlína za krk. Třetího dne se Martin pustil do zápasu s půdou. Prérijní půda byla porostlá drnem. Proto musel nejdříve vzít motyku a půdu „brechovat“, jak kolonisté říkali prolamování tvrdého povrchu. Pak teprve vzal do ruky pluh. Ženy si však hned první den vyhlížely místo pro zahrádku. „Semhle nasázím křen a semhle pórek,“ těšila se Slabihoudková a Marie Rážová vyprávěla malému Poldovi o růžičkách, kterými ověnčí okénko jejich světnice. Nic už nebránilo Martinovi v úmyslu vrátit se do Dubuque pro českou výpravu a přivést ji do údolí Pískového potoka. 43

A přece ho Marie nechtěla pustit. „Bojím se sama.“ „Zůstane s vámi Slabihoudek,“ namítl Martin. „Ubránila bych spíše Slabihoudka než on mě. Indiáni…“ Martin vyvracel takové domněnky se smíchem, ale potom našel v lese lovecká železa, nastražená na zvěř, a bylo po smíchu. Byla to pěkná železa s dvojitým pérem. Možná že patřila dřevorubcům. Martin o tom dlouho neuvažoval, vzal železa, odnesl je na jiné místo a vložil do nich kus čerstvého zaječího masa. Druhého dne ráno vzal pušku wilkinsonku a spěchal do lesa. Železa zmizela. Sehnul se k zemi a spatřil krev. Houžve, kterými připevnil železa ke stromu, byly překousány. Martin šel po stopě vedoucí do houštin a dále do nitra lesa. Jak silné muselo být zvíře, které překousalo houžve a odvleklo železa s sebou! Jedině vlk má takovou sílu. Už děd vyprávěl Martinovi, že vlci dokázali odvléci celou krávu. Martin pomyslil na nebezpečí, jaké hrozí jejich volkům a zrychlil krok. Zaslechl hlasy. Rychle rozhrnul houštinu a zůstal překvapeně stát. Na malé mýtince ležel mrtvý prérijní vlk. Z šedé kožešiny trčel dlouhý šíp. Přední pracku svíralo železo s dvojitým pérem. Nad uštvaným zvířetem stáli Indiáni. Když uslyšeli šramot, zdvihli hlavu a tak na sebe hleděli: Martin Ráž, s puškou připravenou k výstřelu, a tři polonazí Čipevejové s luky v rukou – ale s šípy v toulci, přehozeném přes rameno. Výhoda byla na straně Martina Ráže. Stačil jediný pohyb některého z Indiánů a ukazovák stiskne spoušť wilkinsonky. Martin neměl takové úmysly. Bystře odhadl situaci. Dva mladší Indiáni se tvářili bojovně. Štvali vlka a teď se sami stali štvanou zvěří. Jejich temná, zamračená tvář, vroubená havraními copy, které byly propleteny rudou stužkou, hovořila jasně. Třetí z nich, vysoký, krásný stařec, měl přes záda přehozený vyšívaný kus oděvu, snad pokrývku, snad šál, patrně odznak důstojenství. Jeho ostře tesaná tvář s orlím nosem byla klidná. Hleděl Martinovi přímo do očí a tak se ti dva muži prostým pohledem do44

mluvili. Hlaveň pušky klesla a Martin projevil svou statečnost činem, který mohl být vykládán jako zbabělost, činem, k němuž bylo však třeba daleko více odhodlání než k zabijáctví. Položil pušku do trávy a šel k mužům s holýma rukama. Dva mladí Čipevejové sáhli po toulci. Starší je posuňkem zadržel. Pak vykročil vstříc Martinovi, a když se setkali, uchopil starý Indián jeho ruku a položil si ji dlaní na levé rameno. Cosi říkal, 45

ale Martinovi postačilo slavnostní, téměř otcovské chování starého Čipeveje. Když Indián domluvil, napodobil Martin jeho chování. Uchopil též jeho ruku, položil si ji na rameno a rozhovořil se. Věděl, že Indiáni nebudou rozumět jeho češtině; proto se snažil, aby řeč zněla hřejivě. Snad pochopí. „Přátelé. Vy máte strach ze mne a já z vás. To nemusí být. Přišli jsme z daleka a chceme žít s vámi v míru a v sousedské lásce. Zanedlouho přijdou naši. Postavíme sruby. Vyroste osada, které jsme dali krásné jméno Praha. Budeme odkázáni jeden na druhého. Stiskněme si proto ruce na znamení přátelství.“ Tak to měl na srdci a tak to řekl. Nabídl starci ruku. Čipevej byl obeznámen s evropskými zvyky, neboť stisk ruky opětoval a vyrazil jednoslabičný pozdrav. Znělo to jako hau. Také oba mladí pozdravili a usedli do trávy. Pak vytáhl Martin z kapsy pytlík s tabákem a nabídl starci, aby si nacpal dýmku. Indián vzal celý pytlík, zastrčil si jej za pas a odkudsi vylovil kožený váček, vyšívaný barevnými nitěmi. Slavnostně jej podal Martinovi. Výměna darů – Martin pochopil a sáhl pro svou krátkou dýmku do zadní kapsy kalhot. Nacpal ji indiánským tabákem a zapálil si. Labužnicky vtáhl pár tahů a předstíral náramné uspokojení, ačkoliv ho indiánský tabák ďábelsky štípal. Starý Čipevej si nacpal Martinovým tabákem vyřezávanou dýmku s dlouhým troubelem a tvářil se velmi blaženě. Po chvíli podal dýmku oběma mladým, každý z nich učinil obřadně pár tahů a opět starému dýmku vrátili jako velikou vzácnost. Nakonec si Martin s Čipevejem vyměnili dýmky a přátelství bylo uzavřeno. Trvalo pěknou chvilku, než dokouřili. Konečně starý Indián vyklepal do trávy popel z dýmky, ukázal na poslední obláček tabákového kouře, chvějící se ještě nad Martinovou hlavou, a pomalu řekl: „Smouk.“ Což znamenalo v anglické řeči kouř. Martin přikývl, usmál se, ukázal na sebe a právě tak pomalu řekl: „Frend.“ Přítel. Tak vyměnili ještě tucet anglických slov, která oba znali. Martin se také dozvěděl, že starý Indián je číf – náčelník, a jmenuje se pro svou dobrotu a rychlost Usměvavý vánek. Oba mladíci jsou jeho synové. 46

Jeden se jmenuje Hadí zub a druhý Líná noha. Potom ukázal Martin na sebe a pomalu řekl: „Ajém Martin. Jur frend Martin.“ Hleděl tázavě na starého Indiána. Poslední stopy nedůvěry zmizely. Martinovi se dokonce zdálo, že náčelníkovou tváří přelétl sotva znatelný úsměv. Ale to bylo opravdu jenom zdání. Indiáni se málokdy usmívají v přítomnosti bílých mužů. Starý Indián opakoval: „Aur frend Martin.“ Náš přítel Martin. Tak vzal na vědomí Martinovu přítomnost v údolí Pískového potoka. Ještě se houští chvělo a bylo slyšet šustot větví. Pak zůstal sám – a kdyby se mu za pasem nehoupal indiánský tabákový váček, ani by býval nevěřil, že podivuhodné setkání bylo pravda. Vrátil se do tábora, vyprávěl o setkání s Čipeveji a ukázal jim indiánský dar, na němž mohl Vojta oči nechat. „Dobře jsi udělal, Martine,“ pochválil ho Slabihoudek. „Teď to máme u Indiánů dobré.“ Slabihoudková však nevěřila v indiánské přátelství. „Víte, co vyprávěli v Dubuque! Jednou v noci přijdou a všechny nás tu zamordujou.“ „Tati, nauč mě kouřit z fajfky,“ žádal Vojta svého otce. „Pročpak? Na to máš dost času.“ „Co když přijde indiánský kluk a bude si chtít hrát? Musíme si přece nejdřív pokouřit – aby viděl, že jsem kamarád.“ Hovořili o Indiánech dlouho do noci, ale spali klidně. Daleko klidněji než předtím. Přišli k nim hned druhý den. Chýlilo se k večeru, muži zažehli oheň, ženy připravily kukuřičné placky a potom ulehli kolem plamenů, unavení po těžké práci s obracením půdy. Náhle Vojta vykřikl: „Indiáni!“ Vystoupili z lesa, dvacet štíhlých stínů, kráčeli zvolna k ohni, a když přišli blíž, zpozoroval Martin, že jsou mezi nimi také dvě ženy. Jedna nesla na hlavě cosi podobného velikému ranci. Asi dvacet kroků před ohněm zůstali stát. Také všichni Češi vstali a čekali, co bude dál. Slabihoudek držel pušku, ale Martin mu pokynul a Slabihoudek pušku zdráhavě odložil. 47

„Tohle je naše poslední hodinka,“ šeptala Slabihoudková a třásla se po celém těle, ale Rážová jí uklidňovala: „Martin je zná, jde k nim, už se s nimi zdraví – mají s sebou ženy – neboj se, vždyť to jsou lidé jako my.“ Starý náčelník vystoupil, podal Martinovi ruku a ten pozval celou výpravu k ohni. „Mají flinty, vidíš, tatí? Ti dva vzadu,“ přitočil se Vojta k otci a teď i Martin zpozoroval dva mladé Indiány, uzavírající voj výpravy. Opravdu, měli pušky. Martin se usmál na starého náčelníka a řekl česky: „To není od vás pěkné, sousede, my vám věříme.“ Ukázal na Slabihoudkovu pušku ležící klidně v trávě a pak na dva ozbrojené Indiány. Náčelník jim poručil, aby zbraně odložili. Opřeli pušky o strom a připojili se k těm, kteří si nesměle začali sedat kolem ohně. Slabihoudek se naklonil k ženě: „Podej jim placky.“ Slabihoudková brala roztřesenýma rukama s rozžhavených kamenů kukuřičné placky, první podala starému náčelníkovi a ostatních pět rozdala nejblíže sedícím. „Zadělej na nové. Podívej se, jak jim jedou,“ rozesmál se Slabihoudek a všechna tíseň z nich spadla. Pak přisedl k mladému Indiánovi a začal mu po česku, hlaholivě vyprávět: „Jo, holenku, to jsou české placky, takové umí jenom naše máma, trochu marjánky jsme si přivezli z domova, ale až bude omastek a vajíčka, pak k nám přijď, synáčku, na cmundu, to si pochutnáš!“ V tváři indiánského bojovníka se nepohnul jediný sval. Kousal obřadně placku a Slabihoudek mu vyprávěl o báječných českých pokrmech, o vepřové se zelím, o kucmochu a přesbidlu a jak se ta všechna oblíbená Slabihoudkova jídla jmenovala. Když dojedli, zavolal náčelník obě indiánské ženy. Předstoupily a podávaly Rážové dar. Veliký koš, podobný kolébce, spletený z lýka a pomalovaný krásnými vzory. Rážová se nechápavě usmívala, neporozuměla, až k ní jedna z žen přistoupila a ukazovala na dítě. Ještě nechápala, naopak přitiskla dítě pevněji k sobě. Indiánka přistoupila až k ní a chtěla vzít dítě z matčiny náruče. 48

Rážová vykřikla, ale Martin s úsměvem řekl: „Jen jí ho půjč. Je to taky máma. Chce ti udělat radost, Marie.“ Matka podala zdráhavě Indiánce dítě, ale zrak z chlapce nespustila. Všichni hleděli na Indiánku, co s děckem učiní. Temná tvář Čipevejky se zjasnila úsměvem. Rty se sotva pohnuly, něco zašeptala, něco líbezného, co šeptají matky celého světa. Pak se sklonila a opatrně uložila dítě do malovaného koše. Rážová pochopila. Usmála se, přiklekla ke koši a obě ženy hleděly na usínajícího chlapce, kterému však byl koš trochu malý, a proto se v něm vrtěl jako zajíc v těsném pelíšku, až našel svůj důlek a spokojeně usnul. Dlouho seděli, pokuřovali, mlčeli.

49

Když se loučili, přinesl Martin Ráž tři libry cukru, tabák, balík hřebíků a také podivuhodný dáreček, který vezl úmyslně už z Dubuque pro Indiány. Poradil mu to starý lovec kožešin. Malé klíšťky na vytrhávání vousů. Indiáni nenávidí vousy, ale bojí se břitvy. Lovec měl pravdu. Usměvavý vánek měl z darů radost, ale největší úspěch měly přece jen klíšťky. Podal dary mladšímu Indiánovi, aby je nesl – klíšťky však zastrčil za pás jako vzácný diamant. Rážová darovala Indiánce dětský kabátek. Čipevejka měla z dárku nemenší radost, než žena z Čech z indiánského koše. „Ani by tomu člověk neuvěřil,“ šeptala Slabihoudková, když odešli, a hleděla nedůvěřivě na ulehlé místo v trávě kolem ohniště. Slabihoudek hrdinsky poznamenal: „Bála ses zbytečně. Vždyť jsem byl s tebou.“ „Mají Indiáni muziku?“ ptala se Justýnka Vojty. „Proč se ptáš, Justo?“ „Jsou takoví smutní. Seděli ani nezpívali. U nás v chalupě, když se sešlo pár lidí, bývalo veseleji.“ „Však oni se rozezpívají, Justýnko,“ řekl se smíchem Martin – „jen počkej, až se lépe poznáme.“ Ještě dlouho hovořili o novém přátelství a nakonec se shodli, že Čipevejové jsou dobří lidé a že Martin může klidně odjet do Dubuque pro ostatní.

SNĚHOVÉ BOUŘE Daleko široko rozléhaly se údery seker z blízkého lesa. Občas znělo silné zaprásknutí jako výstřel z wilkinsonky. Podťatý kmen padl k zemi, větve zasvištěly a ostrý zvuk se odrazil ozvěnou od údolí. Padaly topolové i jilmové stromy, okraj lesa prořídl, ale na svazích nad oběma jezery přibývalo nových srubů, vonících čerstvým dřívím. Češi stavěli svá obydlí se stejnou houževnatostí jako pět mil odtud na jihozápad skupina Němců pod vedením Hanse Schöfflera. Martin všechny šťastně přivedl do nového domova, ale tentokrát 50

trvala cesta z Dubuque do Prahy celý měsíc. Výprava byla početná. Poslední ušetřené peníze, získané prací na stavbě železnice, padly na nákup deseti volských spřežení a tří vozů, naložených potravinami, železnými kamny, nářadím, pokrývkami, osivem a stavebními potřebami. V Saint Paulu nakoupili také nosné slepice a několik kohoutů. Kovářka obětovala dokonce jedenáct dolarů na vepříka, kterého do vánoc vykrmí a zajistí se masem na celou zimu. V Shakoppee jim přidělil komisař ochotně vládní pozemky a vykázal i Hansi Schöfflerovi místo k založení německé osady, která byla nazvána podle starého německého města Heidelberg. Začala krušná pionýrská práce. Nejdříve se vrhli na přípravu půdy, na obtížné brechování, neboť byl už srpen a půda musela být připravena k podzimnímu osevu. Jiní zas kosili a sušili hustou prérijní trávu a připravovali zásobu sena na zimu. O pastviny nebyla zatím nouze. V lesích bylo hojně zvěře a zajíců. Než nově založené zahrádky vydají svou první sklizeň, nahradí jim tráva lebeda zeleninu a pražená kukuřice kávu. Javorové stromy dodají sladkou šťávu místo cukru. K rolničení nebylo ovšem jiného nářadí než těžký pluh, do kterého zapřáhli pár volků. Místo bránami vláčelo se velkými haluzemi, přivázanými popruhy za dvojspřeží. Na haluze se položil těžký balvan nebo ten, kdo vláčel, se na prosté brány postavil. Kukuřice se sázela ručně mezi dvě brázdy a všechno se okopávalo motykami. Většina tkalců rozuměla zemědělství, neboť stav by je býval doma neuživil. A kdo rozumí půdě, rozumí i chalupě. Ráž, Slabihoudek, Brůžek a Petrlík se dali do stavby srubů. Dříví byla hojnost, ale zima se blížila, a tak se sruby stavěly jen z neotesaných a syrových trámů, mezi nimiž byly otvory tak veliké, že jimi mohl proběhnout i zajíc. „Na parádu teď není čas,“ odbýval Martin ženu, když mu ukazovala spáry mezi kmeny. „Hlavní je střecha nad hlavou.“ Dík tomu chvatu našla pak v zimě ve srubu přístřeší i všelijaká havěť, tchoři, hadi i ptáci. Místo oken byly ponechány otvory, které se na zimu polepí promaštěným papírem a ucpou slámou a mechem. Dveře byly sbity z otesků, hřebíky měl jen Ráž a Slabihoudek. 51

Nebylo divu, že několik osadníků se obtížné stavbě srubů vyhnulo. Spokojili se s drňáky. Upravili prozatímní doupata v zemi, vystlali je slámou a klestím a daleko větší péči věnovali přístřeškům pro dobytek, seníkům a skladišti osiva, neboť to byla míza jejich dalšího života. Nejpodivuhodnější stavbou byl kovářův srub. Jozífek, jako kdyby chtěl na té stavbě vybít všechnu svou ohromnou sílu, přitáhl z lesa největší kmeny, zpevnil základy kameny z jezera, a protože kovářka měla strach před zimou, obložil ještě celý srub drny. Uvnitř byla tma jako v pekle, a teprve po dlouhém přemlouvání dal si kovář říci a vyřízl v drnech jediné okno. A protože mu to okno dělalo neustálé starosti, vydal se jednoho dne do Shakoppee pro sklo. Sklo bylo tenkrát na Západě velikou vzácností. Komisař v Shakoppee se však dozvěděl o Jozífkových trampotách a chtěl mu udělat radost. Barikádníci z roku osmačtyřicátého drželi přece vždycky spolu! A tak shakoppeeský komisař opatřil sklo až v Saint Paulu a vzkázal po dřevorubcích, aby si Jozífek přijel pro vzácný náklad. Všichni Jozífka znalí – a obávali se, že se v lese ztratí i se sklem. Přemlouvali ho, ale on si nedal říci: „Jel jsem do Prahy – a dojel jsem!“ „Tenkrát jsi jel, Jozífku, s Kyšperskými! Ale dnes pojedeš sám…“ „Dejte mi koně! Pojedu!“ Brůžek tedy půjčil tvrdohlavému Jozífkovi svého vychrtlého koně a Martin přišel na znamenitý nápad: přivázal Jozífkovi na krk velký kravský zvonec a řekl: „Když se do tmy nevrátíš, půjdeme tě hledat.“ Takto vybaven měl Jozífek přece jen jakous takous naději na návrat a osadníci přicházeli a prosili ho, aby jim v Shakoppee leccos obstaral. „Chtěl bych uzenou kýtu, Jozífku.“ „Dvacet liber kukuřičné mouky!“ „Svazek lněných popruhů.“ „Pět balíčků tabáku. Šafrán a zázvor.“ 52

„Pytel fazolí a pilu.“ A Jozífek psal olůvkem na kus papíru tak dlouho, až byl papír docela plný, a ještě chodili a žádali a kováři se z toho točila hlava. „Jozífku – hřebíky couláky, s velikou hlavičkou,“ žádal poslední z nich, Slabihoudek. Jozífek už neměl místo, kam by nákup poznamenal, ale Slabihoudková nakázala: „Přece sousedovi neodřekneš!“ Druhý den, časně ráno, vyjel Jozífek na vychrtlém koníku a celá osada ho vyprovázela až k lesu. K polednímu se dostal šťastně do Shakoppee a začal nakupovat. Hromada před srubem prodejního skladiště utěšeně rostla a všichni byli zvědaví, jak se Jozífkovi podaří složit všechnu tu spoustu na hřbet hubeného koníka. Nejdříve přivázal na koně pytel s fazolemi, pilu a tři kýty. Pak pytel hlávkového zelí, balík s hřebíky a svazek lněných popruhů. Na šíji zavěsil koni spoustu malých balíčků s drobnostmi a sám si naložil na záda pytel mouky a kytaru pro mladého Jandu. K sedlu připevnil velikou krabici s plstěnými klobouky pro šest mužů, do levé ruky vzal skleněnou tabuli, pečlivě obalenou slámou, do pravé uzdu. Za velkého smíchu celé osady vyrazil na cestu. Kůň se těžce vlekl pod hrozným nákladem, a sotva učinil pár kroků, Jozífek zarazil a křičel na lidi: „Zvon – lidi drahý, já tam nechal zvon!“ Nerozuměli, co chce, ale už se k Jozífkovi batolil malý chlapec a přinášel zvon, který mu komisař pomohl zavěsit na krk a ještě jednou mu popřál šťastnou cestu. Jel malou chvíli, jen tak co noha nohu mine, když krabice s klobouky, zavěšená na sedle, začala koně znepokojovat. Kůň se začal vrtošivě točit dokola, až zůstal stát a nešťastný Jozífek naříkal: „Ferdáčku, Ferdo – prosím tě, klusej, ať dojedeme do tmy, jinak se v té tramtárii ztratíme oba… tak hopla, Ferdo, kupředu!“ Ale kůň si nedal domluvit, celý se třásl a přešlapoval na jednom místě. Jozífkovi nezbývalo nic jiného než slézt. Připevnil krabici s klobouky nahoru na sedlo a zkormouceně kráčel s těžkým břemenem na zádech podle vrtohlavého Ferdy. Ušli pár kroků. Provaz držící krabici se přetrhl, krabice spadla, Ferda se dal polekaně do klusu a táhl za sebou klopýtajícího ko53

váře. „Ferdáčku – hrom do tebe – stůj, čehý – slyšíš – stůůůj!“ volal Jozífek hlasem tak mocným, že by zastavil stádo rozzuřených bizonů, ale kdepak Ferda… A tak byli osadníci mladé Prahy překvapeni, když pozdě odpoledne spatřili po pláni od lesa kráčet obtíženého koně. Jozífek nikde. Ferda šel rovnou do své stáje a zastavil se až před hromádkou vonícího sena. „Nešťastný Jozífek,“ zalkala Slabihoudková. „Pojďte ho, lidičky, hledat! Někde tam leží zabitý.“ „Zabitý?“ Kovářka zavrtěla rázně hlavou. „Trdlo je to. Hledat ho půjdu, ale nepřejte si, co mu řeknu!“ Hledali dlouho do noci. Když už začali mít opravdu strach, zaslechli vzdálený zvuk zvonce. Rozběhli se za tím spásným znamením a za chvilku spatřili Jozífka, prodírajícího se namáhavě houštinou. Na zádech měl pytel mouky a kytaru, v ruce nesl krabici s klobouky a sklo, obalené slámou. Vlasy mu padaly do čela, tvář byla samý šrám od větví a boty obalené blátem. „Ach ty hromádko neštěstí!“ sepjala kovářka ruce. „Cos to dělal?“ Nebylo možné zlobit se na synka. Vypadal, jak tu tak stál, dokonce jako velikánská hromada neštěstí. Zvonec se mu stále ještě klimbal na krku a s čela stékal pot. Když přišli blíže s loučemi, poklekl a začal rozbalovat slaměnou desku. „Bojím se, že trošánek ruplo,“ povzdechl a všichni nedočkavě čekali, až balík rozbalí. Konečně… „Ruplo!“ vydechl a podíval se zkormouceně na mámu. „Teď abys šel do Shakoppee znova,“ řekla jen kovářka káravě a všichni Jozífka upřímně politovali. Příhoda se sklem neubrala mu chuti k práci. Druhý den už zas zápolil v lese se sekerou a třísky lítaly kolem něho jako peří z rozbité duchny. Copak by si bez siláka Jozífka počali? Koho poslat do Heidelbergu pro dubový sud od kořalky, který potřebovali na nakládání zelí? Kdo z nich má takovou sílu, aby porazil býka nebo krávu, aby zasadil rozhodující ránu do kmene nebo vzal kulovnici a provrtal 54

naříznutým nábojem divokou svini, která jim na čerstvě založených zahrádkách natropila v noci tolik škody… Jozífek zkrátka vyrůstal v znamenitého zálesáka, a proto byli všichni překvapeni, když toho nezmara porazil obyčejný komár. Suchý podzim – indiánské léto, byl vystřídán vlhkým počasím. V osadě se objevili komáři. Přilétali v celých hustých chumáčcích od jezera a posezení u táborového ohně bylo nemožné. Nepatrné štípnutí se proměnilo v otok. Za dva dny nemohl Jozífek rukou ani hnout a kovářka zasáhla. „Štěstí, že jsem vzala s sebou apatyku.“ Za kovářkou jezdili páni až z Pardubic, ale ona pomáhala všem. „Páni mají felčary. Chudáci mají mě,“ říkávala, a bylo tedy štěstí pro celou osadu, že měli kovářku s sebou. Přiložila na synovu ruku roztlučený jitrocel s octem, druhý den zas potřela ruku nějakou černou mastí a třetí den večer řekla Jozífkovi: „Zítra ti sundám fáč.“ „Však už je načase, mámo. Musím něco udělat s tím oknem, než přijde zima.“ 55

Ráno se probudil a místo zeleného údolí spatřil sněhobílou pláň. „Zima je tady, mámo!“ volal z palandy a kovářka odpovídala nevrle: „Tak přece! A já, hloupá, myslela, že v Americe ani zimu nemají. Safraportské dílo.“ A obrátila se na druhý bok a spala dál. Jozífek vstal a zalepil otvor namaštěným papírem. Pak otevřel dveře a díval se ven, co se tam děje. Z křišťálové plochy vystupovaly proužky namodralého dýmu. Lidé se stáhli pod zem a zahřívali svá drnová doupata. Martin stál před srubem a prohazoval cestu k přístřeškům s dobytkem. U Brůžkova srubu nadzdvihoval kůň Ferda hřbetem stříšku stáje – tolik sněhu napadlo, tolik ho pod sebou ušlapal. Jozífek shodil obvaz s uzdravené ruky a běžel k lesu, neboť si vzpomněl, že zde leželo narubané dříví, připravené na zimu. Ještě dopoledne je s muži odtáhli a tak začali zimní život v americké Praze. Před vánocemi porazil Jozífek vepře a pozval všechny na zabijačku. Také vánoce trávili společně, v Martinově srubu. Pod stromkem se sešla hromádka prostých dárků, vyřezávaná fajfčička pro Martina, teplé palčáky pro Jozífka a ženy se vzájemně podarovaly troškou ušetřených potravin, kořením, solí a hrstí kávových zrn. Vojta dostal od mladého Jandy krásnou knížku. Ostatně – ani ne tak krásnou vzhledem, jako krásnou stářím a důstojností. Desky tlusté knihy byly dřevěné, potažené temnou koží a opatřené kovovými sponami. Na titulním listě byl nápis švabachem, který Martin pomohl Vojtovi rozluštit. Stálo tam: „Poselkyně Starých Přjběhůw Cžeskych Aneb Kronyka Cžeská Od Prwnjho do nyněgssý Země Cžeské Přjchozu Dwach Knjžat Charwátských Cžecha y Lecha.“ „Téhle knížky si važ, Vojtíšku,“ řekl Janda. „Tatínek si ji sem vezl jako památku na rodnou zem. Nerad se s ní loučím – ale tak jsem na to myslel, že ty jsi z nás postižen nejvíc.“ Podívali se udiveně na mladého Jandu. Nebýval nikdy hovorný a po smrti otcově se ještě více stáhl do nemluvného kouta a pracoval za čtyři. „Ano, ty jsi z nás postižen nejvíc,“ opakoval Janda. „Když mne 56

bylo deset, tak jako je dnes tobě, chodil jsem do školy. Ty se tady školy sotva dočkáš, chlapče, a tak jsem ti přinesl alespoň knížku. Čítávej v ní o slavné historii našeho národa – a nezapomeň na rodnou zem, Vojto!“ Bylo jim z náhlé tesknoty trochu smutno – ale Justýnka je rozveselila. Dostala od žen hadrovou panenku, Indiánku s černými copy, okatou a líbeznou jako všechny panenky světa. „Je trochu moc tlustá na Indiánku,“ řeklo znalecky děvče, kterému utkvěly v paměti vyhublé tváře indiánských žen. Dodala: „Budu jí říkat Mařenka.“ „Ale Justýnko – Indiánky se nejmenují Mařenky,“ poučovala dceru matka. „Musíš jí dát nějaké indiánské jméno.“ „Jaké?“ zeptala se Justýnka, ale nikdo jí nedovedl poradit. „Tak málo o nich víme,“ uvažoval nahlas Martin. „A oni jistě vědí o nás všechno.“ Od první návštěvy se neukázali. Osadníci však našli často jejich stopy v blízkosti drňáků a srubů. Mysleli na ně a říkávali: Musí jim být zle. Mají asi hlad a mrznou. Po Novém roce nastala řada dnů tak mrazivých, že čekali ve svých doupatech na oblevu jako na spasení. Kdypak už bude jaro… Počátkem února dorazil do osady indiánský posel. Byl promrzlý na kost a třásl se u Martinových litinových kamen pěknou chvíli, než rozmrzl a mohl promluvit. Martin vyrozuměl z jeho posuňků, že se děje něco vážného v indiánském táboře. Posel mu odevzdal kousek kůže, na které byl neobratně, ale výstižně namalován obrázek. Martin poznal starého náčelníka, ležícího na lůžku a kolem plačící Indiány. Pochopil. Usměvavý vánek je těžce nemocen. Posel přichází pro pomoc. „Musí to být safraportská nemoc, matko,“ řekl Martin kovářce, „když mu ani jejich slavný medicinman nepomohl.“ Kovářka nevěděla, co je medicinman; řekla jen stručně: „Uvidíme!“ Navlékla kožich, obula vysoké boty a šla. Jozífek matku doprovázel a nesl jí dřevěnou truhličku se sušenými bylinami a mastmi. „Ani saně nemají,“ bručela kovářka, bořící se po kolena do vy57

sokého sněhu. Celá osada za nimi hleděla, dokud nezmizeli v lese. „Jenom aby si ji tam nenechali!“ sýčkovala Slabihoudková, ale krejčí se zasmál: „Kovářku? To si tam spíš nechají čerta. Ta by je prohnala!“ Kovářka s Josífkem se vrátili až druhý den kvečeru. Osadníci se sběhli do Jozífkova srubu a kovářka musela vyprávět. „To vám byla cesta, lidičky! Nikomu z vás bych tu siberii nepřála. Indián nás vedl přes hory a doly, lesem a oudolím, hromskou dálku. Až za šera jsme přišli do toho jejich tábora. Měli jste vidět 58

tu bídu! Jen tak v lese, funí jim tam ze všech stran. Hned mě zavedli do velikánského koženého stanu a posvítili loučemi do kouta, kde ležel náčelník, skoro už děda, kost a kůže. Třásl se po celém těle a pořád se na mě díval těma velkýma černýma očima, jako kdyby prosil, abych mu ulevila. Jak jsem se na něj podívala, hned jsem věděla, co a jak. Čtvrtodenní zimnice – jenomže jemu už přicházela každý třetí den, a zrovna byl v tom a hrozně se třásl. Tahle suchá zimnice je pěkný neřád, ale dá se vyhnat z těla, jenom znát fortel, od čeho celé soužení pochází, jestli od zastuzení nebo od jiné příčiny. Tak tam sedím u postele a přemýšlím, jak bych nemoc z něho dostala, protože s Indiánem je hovor jako s čertem. A tu mu taková ušmudlaná holčička, asi že vnučka, přinese jídlo. Dívám se do misky a vidím suchou placku. Rozlomím ji a z placky čouhá tráva! Co vám mám povídat – mají zkrátka hlad a v celém táboře byste nesehnali žďabet mouky. Pořád jen sušené maso a zase maso, a když je někdo z toho marodný, cpou mu placky z lebedy a všelijakého neřádu. Tak jsem hned spustila bandurskou, vyhodila jsem placku na mráz a dala jsem milému náčelníkovi správné užívání. Nejdřív pro odměkčení žaludku máčenou rebarboru a senesbletrové listí, a když to nepomohlo, trošánek hořké soli ve vodě. Zůstala jsem s Jozífkem celou noc u postele a ráno jsem mu uvařila pořádnou masovou polívku. Vyvaloval oči jako na zázrak, ale já povídám: Šup tam s tím, dědo! A to jste měli vidět, jak baštil. Pak položil misku vedle postele, stiskl mi ruku a povídal Hau. Když ti to dělá dobře, myslím si, tak tedy Hau. Řekli jsme si to ještě několikrát a pak jsme šli a on nám dal tadyhle pěknou kůži, však se podívejte…“ Jozífek rozevřel před nimi velikou vydělanou buvolí kůži, překrásně pomalovanou indiánskými vzory. Obdivovali náčelníkův dar a kovářka uvažovala: „Jenom jedno mi je divné. Jak všechno vědí. Odkudpak se dozvěděli, že kurýruju lidi?“ Martin se zamyslil a po chvíli řekl: „Tenkrát, když k nám přišli poprvé na návštěvu, přinesli koš pro Poldíka. Jakpak věděli, že máme s sebou malé dítě?“ „Inu, jsou tady doma,“ rozhodl Slabihoudek. „Jako kdybyste vy nebývali věděli, co se děje vedle v chalupě. Celé Ústí vědělo, když 59

jsem se pohádal tadyhle s Lojzičkou nebo když Záhoříkům kouřila kamna.“ Rozesmáli se, a než se rozešli, Martin navrhl: „Musíme jim pomoci, jinak se snad roznemůžou všichni. Dnes nesněžilo. Kovářčiny stopy jsou ještě čerstvé. Najdeme cestu. Vypravíme se tam ráno a každý dáme trošku – co říkáte?“ „Mají přece maso,“ namítl škrťa Slabihoudek. „Nemají ale mouku, cukr, sůl. Bývali kdysi pány celého kraje, ale teď je ženeme do vnitrozemí, k horám, pryč z jejich osad, a neponecháme jim ani čas na pořádné obdělání půdy. Když si to poctivě přiznáme, jenom naší vinou žijí z ruky do huby a stává se z nich potulný národ.“ Martinova řeč je překvapila. Mlčeli. Kovářka vstala, šla do komory a vrátila se s malým plátěným pytlem. Bylo v něm pět liber mouky. Položila svůj dar na stůl a hleděla na ostatní. Rozdělili se s Indiány o poslední mouku, cukr a sůl. Dali všichni. Někteří z nich, jako Slabihoudek a Brůžek, prokázali Indiánům skutek milosrdenství jen z obavy, aby nebyli jedné noci přepadeni a oloupeni o všechno. Ostatní – a těch byla většina – dávali z čisté lásky a Martin jim všem upřímně poděkoval. Druhý den ráno se vypravili na cestu. Martin, Jozífek a Brůžek. Každý nesl na zádech část břímě. Sledovali stopy ve sněhu, přešli les, postupovali po širé pláni a octli se v kraji zcela neznámém, teď v zimě pustém a nevlídném. Sníh byl umrzlý a šlo se jim dobře. Brzy odpoledne spatřili na obzoru les, a když přišli blíže, pozdravil je úzký proužek dýmu, stoupající k jasnému nebi. Indiánský tábor byl rozložen z části na pozvolném svahu, z části v lese. Vysoké stany týpý byly obratně umístěny mezi stromy, aby je větve lesních velikánů chránily před sněhem a větrem. Nad vrcholky stanu vynikal vyřezávaný sloup s ozdobami – indiánský totem, symbol některého z jejich bohů. Na vrcholu totemu zářila sněhová čepice pokrývající vysušenou zvířecí lebku. Z lesa vyrazil hlouček Indiánů a hnal se k nim s hlasitým pokřikem. Po celém kraji se rozléhalo jejich ostré: Hau – hau – Češi vesele odpovídali: Hau – hau… 60

Na mýtině uprostřed tábora planul oheň. Zůstali stát, hledíce do plamenů, bušíce dlaní o dlaň, aby se zahřáli a čekajíce, co bude dál. Byli obklopeni vyhublými postavami, zachumlanými do vybledlých, kdysi pestrých přehozů. Někteří Indiáni měli přes ramena přehozené houně, které jim rozdávala vláda Spojených obcí severoamerických, ale z tisíce dostalo se sotva na deset. Mnozí měli na hlavách široké evropské klobouky, jiní zas byli jen prostovlasí. V pramenech tvrdých, černých vlasů byly zapleteny stužky a na koncích visely i ozdobné cetky, sklíčka, skleněné perly a korálky. Byli ozbrojeni malými sekerkami, tomahavky, které měli zastrčeny za pasem z buvolí kůže. Dva tři muži měli staré kentucké pušky. Stáli kolem Čechů téměř nehybně, mlčky zírajíce do jejich tváří. Sami však neprozradili jediným pohybem svalu, co si myslí. A tak jen z pohledu se dalo usoudit na myšlenky, které kožená tvář neprozradila. Z pohledu, při němž stydla krev v žilách, nebo uhasínala všechna nenávist. Z pohledu, který znamenal smrt, nebo život. Ani jedinému z nich nepodařilo se však zakrýt zimu. Třásli se po celém těle – ale tvářili se statečně. Po chvíli čekání přišel mladý Indián – Martin poznal Línou nohu – a zavedl Čechy do velkého stanu, obloženého větvemi a drny. Uprostřed stanu plál oheň a malý chlapec neustále přihazoval do plamenů suché větvičky vřesu a placaté vysušené kotouče. Jehličí a suché hnojivo. V koutě stanu ležel na buvolích kůžích Usměvavý vánek. Vztáhl k Čechům přátelsky ruku, ale ani v jeho tváři se neobjevilo pohnutí. Pozval hosty dál, a když usedli u jeho lože, sáhl po dýmce, kterou nabídl nejprve Martinovi, a když Martin učinil pár tahů, podal dýmku Jozífkovi. Kováři se udělalo až po druhém tahu mdlo a honem dýmku podával Brůžkovi. „Zakuř si ještě!“ vybídl Martin šeptem Jozífka, „jinak si o tobě budou myslet, že jsi bábovka…“ Jozífek se tedy přemohl a udělal dalších pár tahů, ale zbledl a chvěl se po celém těle, nejinak než zimomřiví Indiáni. Potom si zakouřil Brůžek, stará vojna, zvyklý na všelijaký tabák. „Pěkné svinstvo!“ zahudroval hned po prvních tazích, ale nevzdal se a dýmku statečně dokouřil. 61

Martin odevzdal Usměvavému vánku dary. Když rozbalovali pytel s moukou, zdálo se Martinovi, že zahlédl na tváři Usměvavého vánku opět ten letmý, sotva viditelný úsměv, jako tenkrát při prvém setkání. „Ju ár maj frend,“ řekl slavnostně náčelník, opsal rukou kruh, do něhož zahrnul nejen Martina Ráže, Jozífka a Brůžka, ale všechny Čechy, i s Justýnkou a Vojtou, všechny osadníky Pískového potoka, kteří teď seděli pěkný kus cesty odtud a vzpomínali na své vyslance k Indiánům. A jako praví vyslanci zúčastnili se i hostiny, na kterou je Usměvavý vánek pozval. Na rožni uprostřed ohně zalesklo se sytou červení čerstvé maso. Uštvali dnes odpoledne srnu a její kůže visela teď mezi dvěma stromy, vydána v plen mrazivému větru, který ji vysuší lépe než horké slunce. Indiáni, kteří se shromáždili kolem ohně, nejevili zájem o opékající se maso – spíše kradmo sklouzli pohledem k pytli s moukou, k hromádce žlutavého třtinového cukru, vysypaného již na lýkovou ošatku a k hromádce ještě menší, leč nejcennější – k soli, bělavě svítící na dřevěné misce. Takové dary přemohly i nedůvěru indiánského medicinmana, mocného kouzelníka, sklánějícího se tajemně nad dřevěnými miskami, které přinesli výrostci a které teď medicinman zaříkával a vykuřoval. „Jejich felčar!“ ukázal Brůžek na medicinmana. „Musí mít na mámu pěknou zlost,“ usoudil Jozífek a oba se rozesmáli. Neboť to, co se nepovedlo mocnému kouzelníkovi i s jeho čáry, dokázala kovářka se svými bylinkami a starou zkušeností. Usměvavý vánek byl zdráv! Když byla srna do zlatova upečena, podal medicinman misky mužům, shromážděným kolem ohně. Nejdříve Čechům, pak náčelníkovi, nakonec ostatním. Všichni přisedli k ohni, někteří k plamenům tak těsně, že jim div nechytly jejich kožené nebo plátěné kalhoty. Ženy zde nebyly – jenom venku kolem stanu bylo lze tušit jejich plaché stíny. Zahájil medicinman táhlým prozpěvováním, které Čechy sklíčilo. Indiáni přizvukovali medicinmanovi a hráli na podivné hudební 62

nástroje, z nichž největší hluk dělalo chřestidlo, připomínající Jozífkovi dětské chrastítko z vysušeného husího chřtánu, naplněného hrachem. Zpívali dlouho a Jozífkovi se zdálo, že tahle večeře nebude mít nikdy konce. Konečně medicinman dozpíval, Indiáni umlkli a ozval se hluboký hlas Usměvavého vánku. Martin pochopil, že ho náčelník volá. Vstal a přistoupil k loži. Usměvavý vánek mu pokynul, aby se posadil, potom vztáhl ruku a položil ji na Martinovo rameno. Cosi dlouho nesrozumitelně hovořil. Bylo to jistě něco slavnostního a důležitého, neboť všichni Indiáni pozorně naslouchali. Nakonec se Usměvavý vánek obrátil k

63

Martinovi, a teď už bylo zcela jasné, že se usmívá! Sotva znatelně – tak jako vánek – ale usmíval se. A na tvářích všech Indiánů se objevil odlesk náčelníkova úsměvu a v celém setmělém stanu, ozářeném jen mihotavým plamenem ohně, bylo pojednou jasněji od přátelských úsměvů. Potom se Usměvavý vánek vzpřímil a pravil: „Ju – Martin – gud felou. Ju ár aur gouldn hárt – gouldn hárt!“ Gouldn hárt – zlaté srdce. Martin pochopil. A náčelník opakoval ta dvě anglická slova ještě několikrát, jako by si přál, aby se všem jeho lidem vštípila pevně v paměť. „Gouldn hárt,“ řekl i medicinman a vážně přikývl. „Gouldn hárt,“ ozvalo se ozvěnou celým stanem. Tak se dostalo Martinu Rážovi čestné přezdívky Zlaté srdce a od té doby mu Indiáni jinak neřekli. Když se najedli, vykouřili k Jozífkově nelibosti ještě jednu přátelskou dýmku a rozloučili se. I oni dostali tři překrásné buvolí kůže, tak jako kovářka. Martin si však odnášel dar nejkrásnější. Přátelství Indiánů a nové jméno: Zlaté srdce. Bílá pokrývka mizela s překotnou rychlostí, Pískový potok se rozvodnil a jezero se vlnilo přemírou vody, stékající do kotliny s údolních svahů. Počátkem března začali kolonisté orat, seli oves a jarní pšenici, zbavovali drňáky a sruby blátivého nánosu a za pouhých pár dnů povrch půdy zcela oschl, země zavoněla a v teplém vzduchu rozkvetly první drobné jarní květy. Vyhnali na pastvu všechen dobytek a rozdělili si pravidelnou práci. Pečovali o dobytek, starali se o pole a káceli stromy na stavbu dalších srubů. V dubnu se zazelenalo osení, lidé pracovali v poli bez kabátů. „Budeme mít pěkné velikonoce,“ řekla Rážová Slabihoudkové. „Měli bychom přichystat nějaké překvapení.“ Domluvily se, že usmaží české jidášky, dětem omalují pár vajíček a přemluví Jozífka, aby se vydal do Shakoppee a poohlédl se po kůzleti. Na Škaredou středu odpoledne daly se ženy do pečení. Muži byli v poli, v lese a na pastvinách. Jozífek jel do Shakoppee pro kůzle a Vojta s Justýnkou šli natrhat k jezeru jarní květy. 64

Slabihoudková stála u okna Martinova srubu a pomáhala Rážové ve vaření. Pojednou vyhlédla oknem ven a ruce jí ztuhle zůstaly ležet po hroudě těsta. Nebe se zatáhlo olověným mrakem. Jeho barva byla tak hrozivě temná, že Slabihoudková s úzkostí vydechla: „Marie – podívej, to nebe…“ Sotva dořekla, roztrhly se mraky a začalo mžít. Lehké mžení přešlo s nečekanou rychlostí v sněhovou metelici, která neustále vzrůstala. Zdvihl se vítr a hnal sněhové vlny proti srubu. Pak už nebylo vidět docela nic, jen sněhovou clonu za oknem. Nastala tma a Rážová rozžehla svíčky. Vichr se rozkvílel a zdáli se ozývalo dunění. „Kristepane, děti!“ vykřikla Slabihoudková, hnala se ke dveřím, ale sotva je otevřela, vmetl jí vichr do tváře sníh s takovou prudkostí, že zavrávorala a musela se opřít o zeď. Rážová přibouchla rychle dveře a odváděla polekanou ženu do světnice. Na palandě se rozplakal malý Polda. Matka k němu přiklekla, přitiskla dítě k sobě a těšila plačící Slabihoudkovou: „Buď klidná, jsou tam s nimi muži. Neplač – jsou tam přece s nimi…“ Sněhová bouře zastihla Martina uprostřed oranice. Vypřáhl rychle volky a vedl je poklusem do stráně. Nedošel ani k nejbližšímu srubu, sněhové prudké vlny mu zatarasily cestu, ale Martin se obrátil k větru zády, uchopil pevně opratě, omotal si je kolem zápěstí a táhl za sebou vzpínající se zvířata. Brůžek vyběhl ze srubu, pomohl Martinovi dovléci zvířata do závětří, ale Martin jen otřel sněhem zbičovanou tvář a křičel na Brůžka, aby přehlušil hukot větrného poryvu: „Koně – osedlej koně – seženeme dobytek.“ „Blázne – do téhle spouště!“ odpovídal Brůžek, ale Martin ho odstrčil a klopýtal ven ke stáji. Uprostřed cesty se zabořil do sněhu a nemohl dál. Brůžek vyběhl a vtáhl Martina znovu do závětří. Oba hleděli průrvou v kůlně do sněhové bouře a Martin prudce vydechoval: „Blizard. Komisař mě varoval. Pohřbí všechno živé. Dobytek, osení, mouku, slepice, nás, všechno, Brůžku. Máme do hrobu blíž, než si myslíš.“ Drsná slova působila. Brůžek naslouchal skučení větru. Zdálo se, že slábne. První silná vlna minula a Brůžek přehodil přes sebe 65

houni, druhou podal Martinovi, zastrčili cípy houně za opasek a vyšli ven. Klopýtali směrem k pastvinám, ale dobytek zde nebyl. „K lesu!“ vykřikl Martin a stoupali vzhůru do stráně. Vyprostili krávu, které bylo vidět už jen rohy, a hnali ji před sebou k nejbližšímu seníku. Zde našli čtyři volky, zpola už zaváté sněhem. Když konečně doklopýtali k lesu, setkali se se Slabihoudkem a ještě s třemi muži, střežícími zbytek stáda, ukrytého v houštinách. V srsti zvířat byly zasekány ledové jehličky, dlouhé husté brvy byly zalepeny sněhem a ubohá zvířata se chvěla zimou a strachem. Podařilo se jim ukrýt celé stádo v přístřešku, který zbudoval Jozífek pro dřevorubce a kde byla složena narubaná polena. Vyházeli polena do sněhu a nahnali dobytek pod střechu z klestí, ale vítr sem doléhal ze všech stran, a tak znovu polena přivalili a narovnali je v hradbu, vyztuženou sněhem. Bouře neustávala, vítr však polevil. A Martin šel do srubu, aby upokojil ženy. Sotva vstoupil do světnice, zvolala Rážová: „Martine, kde máš děti!“ V šatech ztuhlých na kámen, unaven a promrzlý až na kost vydal se Martin znovu do nepohody, aby hledal děti. Sněhový blizard zastihl Vojtu a Justýnku u jezera. Justýnka měla plnou náruč květů a Vojta ještě toužil získat podivuhodný nažloutlý leknín, plující nedaleko břehu. Utrhl prut a přitahoval polorozvitý květ ke břehu. Justýnka ho zatahala za rukáv a ukázala na oblohu. „Bude pršet,“ řekla prostě a Vojta se otočil. Právě nad nimi se roztrhla obrovská špinavá peřina a začalo hustě sněžit. Děti hleděly omráčeně k nebi, ale již se zdvihl vítr a sníh, který pokryl půdu, znovu jako by vylétl vzhůru. „Honem domů!“ vykřikl Vojta, uchopil děvče za ruku a běželi nahoru do svahu. Ostrá sněhová krupice se zařezávala do dětských tváří, nožky se začaly bořit do závějí a Justýnka se zastavila. „Nemůžu, Vojto, já už nemůžu,“ vyhrkla a slzy se mísily se sněhem a mrzly jí na tváři. 66

Ve Vojtovi se probudil chlap. „Nechám tě tady a zmrzneš!“ Ale hned se k ní sklonil a naléhavě zašeptal: „Musíš, Justo, musíš.“ Dětské nožky se znovu rozběhly, zanechávajíce za sebou malé stopy. Květy, padající z ruky, zavál svištící sníh. Vojta znal každý kámen. Stačilo jen přijít k jalovci, k hromadě balvanů, k vysokému topolu – a věděl, že cesta je správná. Pod topolem se Justýnka zastavila. Nemluvila, jenom se chvěla po celém těle. Vojta ji k sobě přitiskl a bezradně hleděl do modrající tvářičky, obalené sněhem. Jen chvíli. Pak vytáhl z kapsy kus provázku, který s sebou vzal na svázání kytky, obtočil jím slaboučké Justýnčino zápěstí, udělal uzel, dva a pro jistotu ještě třetí, a druhý konec provázku uvázal levičkou a ústy kolem svého zápěstí. „Tak,“ řekl pevně. „Teď se mi neztratíš! Pojď, Justo, za chvilku jsme doma – vidíš už světýlko?“

67

Neviděla a on také ne. Dovlekl ji až k seníku, obloženému suchým rákosem, vyrval v seně zmrzlýma rukama otvor, uložil tam chvějící se děvčátko a sám přilehl ke kraji otvoru, aby ji chránil před prudkým větrem. Oba byli tak vyčerpáni, že se jim sám zavřel zrak a oni usnuli uprostřed sněhové bouře. Tak je našli pozdě večer muži s loučemi. Když chlapec znovu otevřel oči, spatřil dřevěný strop. Známá dlaň přejela houni. Slyšel otcův hlas. „Držel ses, chlapče.“ „Kde je –“ nazdvihl se, ale otec ho ujistil: „Neměj strach. Spí. Všechno dobře dopadlo.“ Pozdě v noci dorazil domů také Jozífek vracející se ze Shakoppee. Blizard ho zastihl u pily. Schovával se, ale když se začalo stmívat a bouře neustávala, řekl si: „Lepší zmrznout na cestě než tady.“ Vyrazil do nepohody. Jenom dík své úžasné síle doklopýtal do srubu. Zůstal stát uprostřed světnice, obalený a vycpaný sněhem jako obrovský sněhulák. Nemohl se pohnout. Byl promrzlý na kost, nohy měl jako z olova a tak jen stál a hleděl strnule na matku. Přivolala sousedy, neboť sama nemohla sundat ztuhlý kabát ani přimrzlé holínky. Padl na palandu jako těžký kmen a matka mu třela zmrzlé nohy, ruce a tváře. Když mu krev opět začala proudit teple do celého těla, polkl a s námahou obrátil v ústech naběhlý jazyk. „Mámo – je za dveřmi!“ Chtěl vstát, ale kovářka ho zadržela a sama se rozběhla do síňky. Vrátila se se zmrzlým kůzletem a on se spokojeně usmál. „Ještě sklo,“ žádal. „Jaké sklo?“ ptala se překvapeně máma. „Když už jsem tam byl, vzal jsem i sklo.“ Tušila, jak to asi dopadlo. Vždyť tenkrát byl krásný slunný den a Jozífek jel pro sklo na koni. Přinesl střepy. Natož teď, v té strašlivé spoušti… „Mámo – je celé?“ ptal se nedočkavě. 68

Rozbalila opatrně desku, opletenou promrzlou slámou. „Celé!“ řekla slavnostně, a teprve nyní zavřel Jozífek spokojeně oči.

SIOUXOVÉ Sněhový blizard mladému osení neublíží. Úroda pšenice byla znamenitá a osadníci sklidili čtyřicet bušlů zrní z jednoho akru, což bylo téměř dvakrát tolik, než mohla dát kamenitá políčka českého podhůří. Také kukuřice se vydařila a správce vládního skladiště v Shakoppee zakoupil od nich polovinu celé úrody. Polovinu uskladnili na zimu a tak se zdálo, že o živobytí bude na další rok postaráno. Zvláště když Slabihoudek přišel na znamenitý nápad uplést proutěné koše a nastražit hatě do jezera. Každého rána našli v koších množství ryb. Zeleninová políčka vydala první sklizeň. Z peněz, které dostali za kukuřici, zaplatili první splátku vládnímu komisaři na pozemek, nakoupili v okolí Paulu další dobytek a ještě něco zbylo na zimní zásoby. S Čipeveji žili v přátelství. Sruby vyrůstaly na svahu u lesa, jen někteří bydleli ještě v drňácích, ale i ti se chystali k stavbě pevnějšího a stálejšího obydlí. Jednoho večera přijel na návštěvu Hans Schöffler z blízké německé osady Heidelbergu. Za ním, na černém polodivokém koni jel vysoký, hubený muž, oblečený v koženou kazajku a kožené kalhoty, na hlavě odřenou čepici, lemovanou omšelou křečkovinou, přes záda křížem dvě pušky: vojenskou předovku a loveckou těžkou kulovnici. Klátil se nedbale na vysokém koni, nohy vyhozené z třmenů, a když seskočil, zjistili muži, že je téměř o hlavu vyšší než Jozífek, největší z nich. „Danny Baum,“ představil ho Hans Schöffler. „Jeden z nejznámějších lovců kožešin na západ od Mississippi.“ Dannyho dlouhá tvář se nepohnula. Zdvihl ledabyle ruku k podivné čepici a cvrnkl ukazovákem do štítku. Muži již slyšeli o 69

známém traperovi, který znal minnesotské planiny právě tak dobře jako svahy Černých hor nebo rosebudská lesnatá loviště. Nejraději se potuloval v Minnesotě a v Dakotě, kde bylo usídleno hodně jeho krajanů. Danny Baum se narodil v Hamburku jako syn námořníka a dostal se do Ameriky, když byl tak stár jako malý Polda, spící v matčině náručí. Dnes přijel do Heidelbergu, aby své krajany varoval. Brůžek prohrábl oheň, plamen vyšlehl a muži usedli kolem lovce. Hovořil pomalu, aby všichni rozuměli jeho němčině, promíšené anglickými slovy. Provázel svůj výklad názornými posuňky, krátkými a úsečnými jako ta řeč. Rozuměli mu i bez posuňků, neboť se doma často stýkali s německými druhy tkalci a také faktoři, kupující od nich plátno, byli většinou Němci. „Mezi Niobrarou a rosebudskou plání je od jara neklid. Siouxové se bouří proti vládnímu vojsku.“ To byla ovšem závažná zpráva – ale Niobrara byla daleko a co oni mají společného s vládním vojskem? „Možná že Siouxové překročí hranice Minnesoty. Musíte být připraveni. Až bude zle, odejděte do Shakoppee.“ Opustit pracně vystavěné sruby, obdělanou půdu, domov? „Vždyť jsme jim nic neudělali,“ vyhrkl Slabihoudek, ale Danny Baum mu nevěnoval pozornost, pokrčil jen rameny a hovořil dál: „Jel jsem od Stading Rocku k Velké řece Siouxů. Našel jsem vypálené sruby. Nedaleko Redfieldu stál francouzský srub. Dva bratři. Našel jsem je v křoví mrtvé. A na mýtině třicet opuštěných vozů. Výprava na západ. Rozházené pytle, lidé pryč. Jel jsem dál. U řeky James jsem rozdělal v noci oheň. Přišli. Bylo jich tři sta. Přijeli pro ty pytle. Posadili se kolem ohně. Já nic. Oni nic. Zlobil jsem se a nemluvil jsem. Proč se zlobím? Jdi a podívej se na ty mrtvé, Rychlá noho. Přijdou vojáci a pobijí vás. Vyskočil. Měl vztek. Zmizel.“ Vydechl a po chvíli mlčení tiše řekl: „A přece nejsou zlí…“ „Proč vraždí nevinné lidi?“ vykřikla Marie Rážová a přitiskla k prsům dítě. „Ať nás nechají na pokoji!“ zvolala Slabihoudková bezmocně a 70

neměla daleko do pláče. Muži mlčeli a přemýšleli. Danny Baum se rozhlédl, nacpal pomalu dýmku, shýbl se pro planoucí větévku a dlouho připaloval. Jak jim vše říci, aby pochopili? Jak popsat život indiánských přátel, jak jim vštípit v paměť úctu k rudému člověku, úctu silnější než nenávist a kořistnictví. Jak je přesvědčit – když je současně přichází varovat… Začal vyprávět. „Když poprvé spatřili loď, mysleli, že přijíždí Manitu. Ženy přišly s jídlem. Muži přinesli dary. Loď přistála. Manitu měl červený šat a v ruce meč. Podivili se bílé pleti. Padli na kolena před Holanďany. Kapitán vytáhl láhev a jeho průvodce nastavil pohár. Dali kořalku Indiánům. Zdráhali se. Pak se napili. Začali skákat,

71

smát se, zpívat. Potom padli na zem a spali. Když se probudili, vyprávěli, že byli v ráji. Chtěli ještě kořalku. A Holanďané jim dali. Tak to začalo.“ „Jak je tomu dávno?“ zeptal se Brůžek. „Dvě stě padesát let. Holanďané chtěli žít v klidu. Řekli Indiánům o půdu. Kolik jí chcete? Tolik, co měří jedna volská kůže. Indiáni mávli rukou. Holanďané nařezali volskou kůži na tenké proužky, svázali je dohromady a vytáhli, jak se dalo. Odměřili kus země od pobřeží – a to byl Nový York. Indiáni se divili, ale dostali kořalku. Brzy přišli Holanďané znovu. Zase chtěli půdu. Za kořalku – i bez kořalky. Krok za krokem, míle za mílí – až jsme se dostali sem…“ „My? Já přece při tom nebyl!“ ohradil se Slabihoudek. „Po Holanďanech přišli Angličané. Na severu Francouzi. Každý chtěl půdu. Zabrali nejlepší loviště. Nejlepší rybolov. Když se Indiáni bránili, začali bílí střílet. Indiáni měli jen luk a šíp. Teď poznali pušku. Bránili se. Utíkali před puškou. Míli za mílí. Až sem.“ „Dnes je přece líp. Vláda –“ namítl Martin. „Vláda podepsala smlouvu se Siouxy, Šejeny a Aropohoji. Vymezila jim území. Od Malé Missouri k Black Hills. Přišli Texasané s dobytkem. Potřebovali trávu. Vláda jim dala kus indiánského území. Přišli noví osadníci. Vláda jim dala kus Malé Missouri. Osagové dostali za čtyřicet miliónů akrů tisíc dolarů. Dnes už Osagové nejsou. Vyhynuli.“ Prostá slova Dannyho Bauma působila jako údery. Bílí se styděli. Ale jenom proto, že byli teprve rok v Novém světě, a také proto, že měli dosud před očima vlastní bídu. Osud českého národa se tenkrát podobal osudu Šejenů, Osagů a Mohykánů. Nenesou však i oni vinu na bídě Čipevejů, kteří ještě před dvaceti lety poklidně rybařili na březích jezera, jehož hladina se leskne v měsíčním svitu? Ještě před nedávném lovili v místech, kde je dnes mýtina. Ještě včera – ach, raději nemyslet na to, co bylo, a snažit se o nápravu. A protože jsou plni dobré vůle, řekne za ně Martin Ráž: „Vez72

meme Čipeveje v ochranu. Je přece možno žít s nimi v míru. Nejsme snad zrozeni pod jedním sluncem? Naučíme je orat a sít, naučíme je žít po našem…“ Řekl to na obhajobu vlastního svědomí. A sotva tak učinil, již zapochyboval, že by to bylo možné. „Žijí po svém,“ řekl tiše Danny Baum, jako kdyby četl Martinovy myšlenky. „Mají své zvyky. Nenaučíte je přes noc žít po našem. Jejich život je jiný. Povím o tom.“ Doma, v Orlických horách, sedávali v chalupách, svítili loučemi, tkali a ženy předly a vyprávěly pohádky a legendy. Teď jim vypravuje Danny Baum – ale jeho vyprávění má zcela jiný účel. Pohádky jsou proto, aby lidé zapomněli na přítomnost. Ty však, Danny, vypravuj, abychom na ni nepřestali myslit. „Když je Indiánovi šestnáct – je radost. A bolest. Medicinman zabije krávu. Jsou hody a mladý jde spát. Ráno čeká kouzelník u jeho stanu. Co se ti zdálo, bojovníku? Viděl jsi ve snu bitvy? Hody? Krev? Zjevil se ti Manitu? Dobrá. Vyzkoušíme, jsi-li zralý. Indiáni usednou v kruhu. Mladý stojí uprostřed. Je nahý. Medicinman řízne nožem do jeho prsou. Protáhne kůží šlachovitý provaz. Lariát. Na konec lariátu uváže tuří hlavu. Je hrozně těžká. Mladíkovi je šestnáct let. Zaženou ho na kamenité místo. Vláčí tuří hlavu za sebou. Běž, rychle běž! Volají, a když neběží, smějí se. Jsi skvó! Baba. Mladý běží. Lariát táhne hlavu a hlava bije o kameny. Mladý krvácí. Rána na prsou je veliká a oni volají: Rychleji, jsi muž! Když vydrží – nosí ho na rukou. Když nevydrží – je skvó – Potupa. Horší než smrt.“ Danny uchopil džbán se sladkou javorovou vodou, napil se a pokračoval: „Tvrdý bojovník vychovává tvrdé bojovníky. Muži kmene drží spolu na život a na smrt. Mají svá tajná znamení. Když potká Sioux v prérii Indiána, zdraví. Táhne ukazováček takhle. Od levého ucha, pod bradou, k pravému. Jako kdyby podřezával krk. Strepohoe zdvihne levou ruku a pravou řeže v lokti přes ni. Komanč naznačuje řezání uší. Šejeni dělají znamení hada. Limpagové slezou s koně a dělají chudé. Iowa dává znamení řezání nohou. Ale běda, když potkají nepřítele. Nikdy se nevyhnou. Odejde buď jeden, 73

nebo druhý. Se skalpem. To je největší potupa. Odříznou padlému nepříteli vlasy i s kůží. Bez vlasů se nedostane Indián do věčných lovišť. Do indiánského ráje.“ „Jak to přijde, Danny, že jsi živ a zdráv? Potkal jsi přece už tolik Komančů, Siouxů a Šejenů –“ Danny se usmál otázce přítele Hanse Schöfflera. „Jsem přítel všech. Znám znamení. Potkám Siouxy – táhnu ukazovák pod bradu. Potkám Šejeny – dělám hada.“ Zasmáli se. „A proč to nedělají tak všichni Indiáni? Neznají snad znamení druhého kmene?“ zeptal se Janda. „Já jsem bílý, já mohu být přítel všech. Indián smí dělat jen jedno znamení. Svého kmene. Jinak je proklet. Jinak je skvó. Manitu ho odvrhne. Indián raději zemře, než by falšoval znamení pozdravu. Indián nelže.“ „Jenom bílým –“ poznamenal krátce Brůžek, který o bezúhonnosti Indiánů nebyl přece jenom tak přesvědčen. „Bílým?“ opakoval Danny, pokrčil rameny a přikývl. „Bílí ho naučili lhát. Povím, jak se dívají na bílé. Tak: Velký Manitu chtěl stvořit člověka. Vzal hlínu. Vyrobil postavu. Vypálil ji v ohni – a spálil na uhel. Tak povstal černoch. Pak nedopekl. A povstal běloch. Teprve třetí se povedl. Ani nedopekl, ani nespálil. Povstal Indián.“ „Tak já jsem nedopečený!“ zlobil se naoko Slabihoudek, ale Danny ho klidně opravil: „Nedokonalý. Mají pravdu. Mluvil jsem s křesťanským misionářem. Přinesl Čipevejům bibli. Čipevejové ji odmítli. Říkají: Velkou knihu dal Manitu bílým. Indiáni velkou knihu nepotřebují. Znají vůli svého boha. Nosí ji v srdci. Ne v knize. Bílí mluví to, co je v jejich velké knize. Říkají: Nezabiješ. A zabíjejí. Říkají: Nepokradeš. A kradou.“ Byla to drsná slova a Danny se je snažil zmírnit. „Jezdívám třicet let za Čipeveji k pramenům řeky Minnesoty. K Siouxům na Yellowstone. Nejraději k Šejenům do Dakoty, protože ty každý proklíná. Říká se o nich, že Šejenové jsou divocí psi. Já je mám rád. Vítali mě z dálky. Podávali ruce. Hau – buď vítán!“ 74

Lovcův hlas zněl teď nezvykle teple. „Malí Šejenové mě tahali za rukáv. Nosil jsem jim svít pájs. Cukrové koláčky. Spal jsem s nimi. Nechtěli mě pustit. Zpívali mi. Měli vlásky spletené v copánky. Modrá očka. Sladká jako svít pájs. Velicí ošetřili koně. Bledá tvář spí, musíme být tiší. Rozdělili jídlo. Ráno jsem vstal, kůň čistý, u sedla kýta a láhev vody. Doprovázeli mě. Ať se ti něco nestane, Silný strome. Moje jméno je Baum. Strom. Přijel jsem a všichni kolem mě jako kolem stromu.“ Na něco si vzpomněl. Přerušil vyprávění a obrátil se k Martinovi. „Tobě říkají Zlaté srdce. Podivné jméno u Indiánů. Zlato… Myslí si, že je máš rád. Chtěli ti udělat radost. Velká čest. Važ si toho. Jinak –“ Lovcova tvář zesmutněla – ale dopověděl, co chtěl říci. Šeptem. „– jinak říkají bělochům Dlouhé nože.“ Martin Ráž pochopil, proč je Danny Baum smuten. Vstal a upřímně prohlásil: „Přičiníme se, Danny Baume, všichni jak jsme tady, aby nám tak neříkali. Jestli už není pozdě.“ Danny Baum vstal. Jeho oči se rozzářily. Položil ruku na Martinovo rameno: „Nikdy není pozdě. Žijte s nimi jako rovný s rovným. To je jediná cesta, Martine.“ Oheň uhasl. Zapomněli přikládat. Rozcházeli se do svých srubů a drňáků s bolavým svědomím, ale s pevným úmyslem, který za ně vyjádřil tak jasně Martin. Danny Baum spal ve srubu Martina Ráže. Ještě než usnul, slyšel Martina, jak šeptem říká své ženě: „Tenhle, Marie, ten už se dožije lepších časů…“ Danny Baum si představil Martinovu ruku, hladící hlavičku spícího synka. Časně ráno nastoupili tři muži cestu do Shakoppee. Danny, Martin, Hans Schöffler. Komisař už věděl o chování Siouxů. „Máte zbraně?“ ptal se Martina. Jejich rozhovor byl dnes plynulejší než tenkrát, když Martin přijel prvně do Shakoppee. Dnes si nemuseli ukazovat. Martin znal již řadu anglických slovíček, a co neznal, dopověděl Hans Schöffler a Danny. 75

„Máme tři předovky, dvě kulovnice a dva kolty,“ řekl Martin a honem dodal, maje v mysli včerejší rozhodnutí: „Nebudeme je potřebovat, komisaři.“ „Chcete snad jít proti nim s holýma rukama?“ „Proč ne? Povedlo se mi to už jednou.“ „Jste blázen. Jen proto, že vám Čipevejové říkají Zlaté srdce?“ ušklíbl se komisař. „Proto, že někdo musí začít!“ řekl pevně Martin, ale komisař si ho nevšímal a hovořil se Schöfflerem. „Mají tam alespoň ohradu pro dobytek? Bude mluvit jinak, až ho Siouxové pokropí šípy.“ „Říkal jste tenkrát, že je tady bezpečno. Věřil jsem vám, komisaři. A dnes jsem přišel přesvědčovat já vás –“ trval na svém umíněný Martin Ráž. „Postavte ochrannou hradbu kolem největšího srubu,“ hovořil komisař s Hansem Schöfflerem, ale jeho rady byly určeny i tomu, který ho svým tvrdošíjným chováním pohněval. „Začněte hned. Kdyby došlo k přepadení, všichni do společného srubu! V houfu je síla. Vydržíte tak, dokud nepřijde posila. Stavte stráže v noci i ve dne. Určete spojky. Nejlépe jezdce. V případě nebezpečí pošlete do Shakoppee. Pomůžeme vám. Heidelberg ať se stáhne do Prahy – tam dole byste se sami neubránili.“ „Siouxové snad ani nepřekročí hranice Minnesoty,“ uvažoval Danny Baum. „Jsou tu Čipevejové.“ „Siouxové se nebojí Čipevejů,“ odmítl komisař. „Bojí se jen vládního vojska, Danny. Mohu vás potěšit pěknou zprávou. Vojáci jsou na cestě.“ „Vojáci!“ vykřikl Martin, ale v jeho výkřiku byl protest. „Buďte rád, boy,“ obrátil se komisař k Martinovi jako otec k neposlušnému synovi. „Ochrání vás.“ Martin vyšel ze srubu. Danny ho dohonil. „Opatrnost – Zlaté srdce! Siouxové nejsou Čipevejové.“ „Říkal jsi sám – jako rovný s rovným. Jediná cesta!“ „V míru. Ano. Ale tohle je válka,“ řekl Danny. „Válka Siouxů s bílými. Všech Siouxů se všemi bílými.“ Stiskl Martinovi ruku a slíbil Hansi Schöfflerovi, že roznese poplašnou zprávu po všech 76

malých minnesotských osadách. Až bude hotov se svým posláním, vrátí se do Shakoppee. Rozloučili se na rozcestí. Jeden jel k severu, do nitra Minnesoty, druhý k jihu, do Heidelbergu. Martin do Prahy. Když Martin osaměl, přemýšlel o hovoru s komisařem, o včerejším vyprávění Danny Bauma i o jeho dnešním chování. Byl zmaten. Rady Dannyho byly jistě správné – ale co dělat, když Siouxové opravdu přijdou a budou se chovat bojovně? Tentokrát nepůjde jenom o něho, o Martina. Tentokrát jde o celou osadu – a vyjít Siouxům vstříc s holýma rukama… komisař má pravdu, to by bylo příliš veliké risiko. To by byl nesmysl. Je válka – řekl správně Danny. Dorazil domů pozdě odpoledne, nerozhodný a zmatený. Nakonec zvítězil strach. Nařídil, aby muži otesávali kmeny a stavěli hradbu kolem Jozífkova srubu. Oznámil všem, že nebezpečí se blíží – ale řekl jim také, že vojáci vládního vojska jsou na cestě. Když viděl, jak jsou polekáni, snažil se je utěšit. „Pamatujte, co nám říkal Danny. Indiáni jsou také lidé. Musíme s nimi –“ „Lidé!“ vykřikl Slabihoudek. „Právě proto, že jsou jenom lidé – a žádní andělé! Nevěřím Baumovi. Přijdou a podřežou nás.“ Ženy začaly naříkat. Janda přistoupil k Slabihoudkovi a zamračil se. Skončilo to málem rvačkou, ale Martinovi se podařilo připoutat je k práci. Popadl širočinu a v záři ohně začal otesávat kmen. Připojili se. Za chvíli pracovali s horečnou rychlostí, kopali jámy kolem Jozífkova pevného srubu, vráželi do nich připravené kmeny, upevňovali je kameny a hlínou a potom svazovali kmeny k sobě pružnými šlahouny kořenů, provazy a popruhy, a když všechno došlo, i roztrhaným plátnem, zkrátka vším, co měli po ruce. Ženy daly spát děti a přišly pomáhat. Pospíchaly více než muži. Myslily na spící děti. Brzy se však unavily, některé usnuly, ale jiné se snažily vydržet až do svítání. Chvílemi naslouchaly. Zdálo se jim, že slyší dunění bubnů. Byl to jenom přelud, zvířená krev, bušící ve spáncích. Tak pracovali celou noc a nastal den a oni nepřestávali. Potáceli 77

se všichni kolem Jozífkova srubu jako opilé včely na jediném místě plástve. V deset dopoledne pražilo slunce jako uprostřed léta. Pot stékal po hrudích mužů. Ale úzkostlivé pohledy žen byly jim pobídkou, znovu popadli širočiny, znovu napjali ochablé svaly a spěchali a spěchali… Jozífek odložil širočinu do trávy a zastínil si zrak. Hleděl k jezeru. Dlouho trvalo, než řekl: „Mně se zdá, že –“ Vzpomněl si na ženy. Zmlkl. Nechtěl je polekat – tak jako je polekal včera večer Slabihoudek. Šťouchl loktem Martina, který se vzpřímil, odhodil vlasy spadlé do čela a hleděl směrem, kterým Jozífek nenápadně, jen pohybem brady, ukazoval. Daleko za jezerem, v širé prérii, vyrostly pohyblivé body. Nebylo jich mnoho. Hrstka. Dvacet, třicet. Blížily se. Jezdci pádili přilehnuti ke koňským hřbetům – směr jezero. Jozífek a Martin hleděli strnule do dálky. Nemohli promluvit. Úzkost jim vyrazila dech z prsou. Jezdci se blížili. Teď už měli oba osadníci jistotu. Na hlavách a na hřbetech se chvěla péra. Než mohli upozornit ostatní, strhl se pokřik. Už je spatřili. Začali zmateně pobíhat, utíkali za nedokončenou ohradu a zoufale volali: „Indiáni jdou!“ Zmatek jim zatočil hlavy. Vybíhali opět z ohrady, utíkali ke svým srubům a drňákům, přistavovali nábytek ke dveřím a k oknům, ale pak si vzpomněli na dobytek, ozvala se v nich selská láska, vrhli se na prostou barikádu u dveří, rozbořili ji a utíkali zas ven… Jiní zalezli pod zem, do drnových doupat, a přitiskli k sobě děti a ženy, doufajíce, že přečkají pohromu nepozorováni. Hrůza se zmocnila i zvířat. Krávy bučely, slepice poděšeně poletovaly mezi lidmi. Brůžek vyběhl ze stáje a vedl za uzdu vzpínajícího se koně. „Do Shakoppee!“ křičel Martin na Brůžka a ten pochopil. Sedl na koně a ujížděl k lesu. „Do srubu!“ volal pak Martin na Jozífka, rozkročil se, rozpřáhl ruce a bránil poděšeným lidem v útěku. „K Jozífkovi! Slyšíte – do srubu!“ 78

Někteří poslechli, jiní běželi dál, k rodinám, do svých doupat. Indiáni objížděli jezero širokým obloukem. Blížili se k malému stádu pasoucímu se na březích. Bylo slyšet bučení telat, tisknoucích se k širokým bokům starších kusů. Indiáni zmírnili cval, sehnali stádo do houfu a zdálo se, že vyhlížejí dobré kusy. Martin Ráž zapomněl na lidi, na osadu, na srub. Nemohl odtrhnout pohled od té podívané – ne, ještě nevěřil. Toho se přece neodváží! Jsou spravedliví. Nekradou. Brání se, jenom když se na ně střílí. Indiáni vybrali ze stáda tři nejtěžší kusy. Zabili je na místě a začali stahovat. Neměli naspěch. Slezli s koní a zdálo se, že nemají o osadníky zájem. Zdálo by se, že jejich úmysly jsou docela mírumilovné – nebýt tří zabitých dobytčat. Ostatní dobytek se s bučením rozběhl po stráních kolem jezera. Indiáni se o něj už nestarali. Stačily jim ty tři kusy. Martin nemohl pochopit tu nečekanou špatnost. Stál teď na svahu zcela sám. Ostatní byli za ochrannou hradbou, přitisknuti okem ke škvírám, hledíce přes okraj ohrady nebo stuleni v hliněném doupěti jako polekaní zajíci. „Povraždí nás!“ kvílela Slabihoudková. Ženy plakaly. „Zabili náš dobytek,“ řekla chmurně kovářka a zahrozila pěstí. Strach se měnil v nenávist. Také v Martinovi se vzpěnila krev. Byl rozhořčen, ale stále věřil v dobré srdce Siouxů. Omlouval je. Mají hlad. Odprosí nás. Vymýšlel si hloupé omluvy, sám jim nevěřil, ale chtěl věřit v to všechno, co včera Danny vyprávěl, byl hrdý na důvěru, kterou mu věnovali a šel rázným krokem, s holýma rukama, přímo k nim. Spatřili ho. Zůstali překvapeně stát. Po svahu sestupoval bezbranný muž, teď klopýtl o krtinu, už vyrovnal krok, šel dál, blížil se, bílý nepřítel. „Martine!“ vykřikla Marie Rážová a vyběhla z ohrady. Muži procitli z otupělosti. „Přece ho nenecháte zamordovat!“ vykřikla kovářka. Všichni se pohnuli. Jozífek vyběhl za Rážovou, tesařskou širočinu 79

v ruce. Slabihoudek uchopil wilkinsonku a nabíjel. Vybíhali ze srubů, z drňáků, z úkrytů. Hrůza z nich spadla. Nepřemýšleli o tom, do jakého nebezpečí se ženou, jako o něm nepřemýšlí hospodář bránící ohrožený dům. Lupič padl do dvora, je nutné ho vyhnat, uchopili, co bylo po ruce, klacky, vidle, motyky, rýče, a běželi za Jozífkem, bránit život, děti, Martina. Uslyšel hluk a ohlédl se. Zůstal překvapeně stát, když spatřil tolik lidí, ženoucích se za ním. Chtěl je zadržet. Chtěl vykřiknout: „Kam běžíte! Stůjte, lidi,

80

stůjte přece – vyřídím to s nimi sám – tohle nemá smysl…“ Dříve než mohl otevřít ústa, opřel nedočkavý Slabihoudek rameno o kmen topolu, přitiskl pažbu wilkinsonky k líci a vystřelil. Všechno se zastavilo. Lidé, koně, dobytek, i mračna, táhnoucí se nad jezerem, i ptáci nad nimi. Bylo vidět jen jediný pohyb na strnulém, kamenném jevišti. Nůž, kterým Sioux stahoval dobytče, padl k zemi. Indián se zapotácel a už se opět vrátil život do údolí Pískového potoka. Indiáni zachytili padajícího druha, vyzdvihli ho na koně a rázem byli všichni v sedlech. Bojové čelenky z bílého a rudého peří se zachvěly ve větru, který se zdvihl od kopyt koní. Ozval se vysoký hrdelní křik. Zasvištěly šípy. Lehké mračno se hnalo vzhůru do stráně. Proti nim. Martin padl k zemi. Rovný s rovným – copak to nikdo nikdy nepochopí… Přehnali se přes něho, blížili se k osadníkům, bylo vidět tváře, pomalované bílými čárami, pernaté čelenky, blyštění ozdob, rozevláté hřívy koní, pěna u jejich tlam, už byla vidět zkáza a smrt… Osadníci se rozprchli. Jen Jozífek se rozkročil, zdvihl širočinu a čekal, sám proti všem. Nahoře, od lesa, zazněl pokřik. Zněl ostřeji než pokřik Siouxů. Zněl čerstvěji, neboť se snášel po svahu dolů a přinášel život. Smrtící vlna zpomalila běh. Siouxové zakolísali, přední řady zůstaly stát, obraceli se, klusali zpátky! Ze shakoppeeského lesa vyrazil Hadí zub a za ním tři sta Čipevejů ve válečné zbroji. Také oni měli na hlavách čelenky, v rukou 81

pušky a luky. Hnali se pravidelným cvalem po stráni. Když se čelo kavalkády dotklo srubů, přestali křičet. V tvářích mužů bylo napětí. Přehnali se tiše kolem. Tak alespoň se všem zdálo, tak lehký byl cval čipevejských koní. Jozífek stál nepohnutě uprostřed stráně. Teď ho zavalila cválající vlna, slyšel supění koní, dech mužů, dusot kopyt. Přehnali se. Černé ohony vlají za koňskými zadky, obrovská vlna se menší, mizí za jezerem a je pohlcena širou prérií. A je ticho. Náhlé a tak naprosté, že je slyšet, když Slabihoudková vzlyká. Muži se zdvihají ze zadupané trávy, ženy se ještě neodvažují vzhlédnout. Ozve se lidský hlas. Druhý a třetí. Volají nesměle na sebe, vylézají z úkrytů za stromem, z jalovcového houští, ještě jsou pocucháni přívalem, který se kolem nich přehnal, ještě jsou ohlušeni křikem Siouxů, ještě jim zní v uších správný pokřik Čipevejů, ale dosud všechno nesrovnali ve svých hlavách, a protože potřebují nějaký cíl, kde by se sešli, a Martina není vidět, jdou všichni k Jozífkovi, který stále stojí na svém místě, sekeru v ruce, a hledí v jedno jediné místo. Jdou. Jozífek je přitahuje kamennou nehybností. Jsou už u něho a sledují směr, kterým Jozífek hledí. Pak se rozběhnou k Martinovi, ležícímu na zádech ve vysoké trávě. Oči má otevřené, tvář obrácenou k nebi, v prsou šíp. Silné paže jsou široce rozmáchlé. Jako kdyby je chtěl všechny naposled obejmout.

82

ZLATÉ SRDCE 2 S puškou a šípem

LEOPOLD JEFFERSON RÁŽ Od smrti Martina Ráže uplynulo osmnáct let a za tak dlouhou dobu se mnoho změní. Lidé dobyli prérii. Už nejezdí po Oregonské cestě „škunery pouště“, vítr zavál slavnou Dostavníkovou cestu a místo „ponny expresu“, pádícího jezdce, jenž třímal v jedné ruce uzdu, v druhé kolt, rozváží poštu pacifický rychlovlak. Přišli dělníci společnosti Union Pacific Railroad, postavili trať, rovnou jako šňůru, od pobřeží k pobřeží, od východu k západu, prokopali se Skalistými horami, zaplašili vlky, medvědy a divoké kočky, nedali se zastrašit ani počasím, ani Siouxy, a desátého května roku 1869 pozvali presidenta Granta, aby přijel do městečka Promontory v Utahu. Zde mu podali zlaté kladívko a slavný Grant zatloukl zlatý hřeb do poslední kolejnice a za chvíli už hučel po trati, dlouhé tisíce mil, první pacifický rychlík a polekal stáda bizonů i tlupy Šošonů a Banocksů. Demokratický Sever vyhrál nad otrokářským Jihem. Více než tři milióny černochů bylo osvobozeno z poddanství bohatých jižních plantážníků. Amerika je země svobody – říkalo se opět po celém světě. Nastal nový příliv vystěhovalců a poslední zoufalý odpor vybíjených indiánských kmenů. Konečně se vláda zastyděla. Osvobodila přece černochy, tvrdila o sobě, že je vládou svobodných, demokratických lidí. Proto vy83

kázala Indiánům k poklidnému životu území zvaná rezervace. V rezervacích byla zřízena jednatelství, která se starala o výživu Indiánů – ale také o obchod s nimi, o nákup koží a kožešin a hlavně měla Indiány pěkně na jedné hromádce a pod dohledem. Třikrát v měsíci rozdal vládní agent Indiánům potraviny a trochu šatstva, ale to všechno byla jen malá náhrada za celou Ameriku… Správce indiánského jednatelství měl předkupní právo na kůže a kožešiny. Nakupoval buvolí kůže po jednom dolaru a prodával je po dvaceti. Každý týden odvážel z indiánského jednatelství bohatý náklad bobřích, sobolích, vydřích, medvědích a liščích kožešin. Správce jednatelství se stal všemocným pánem. Velký bílý otec byl daleko, ve Washingtoně, a tak se čím dále tím hlasitěji ozývalo reptání a válečný pokřik vystřídalo prosebné I am hungry – mám hlad. Indiáni opouštěli rezervace a utíkali do širé prérie. Vládní vojsko muselo stavět nové pevnosti. Tam, kde osadníci jednali s Indiány dobře, byl klid. Údolí Pískového potoka se proměnilo v úrodný kraj. Tam, kde byla dříve prérie, vlnily se bílé kukuřičné klasy. Tam, kde byl les, zlátla pšenice. Přes potoky a řeky byly vybudovány mosty. Místo znamení na stromech vedly lesem silnice. Shakoppee vyrostlo do velikosti i do krásy, bylo spojeno se světem telegrafní linkou a po té lince se osadníci Prahy dozvídali o velikých událostech. Dík vynálezu žacího stroje mohl demokratický Sever sklidit v občanské válce včas úrodu. Proto nenastal v zemi hlad a říkalo se dokonce, že i proto vyhrál Sever válku. Dík rotačce a železnici dostávala Praha každý týden čerstvé noviny. Dík podmořskému kabelu, který spojil roku 1866 Evropu s Amerikou, dozvídali se o událostech z domova o celé měsíce dříve než předtím. Nezapomněli na svou vlast. Na Divokou Orlici, na ústecký rynk, na maminku, na otce, sedícího v jejich vzpomínkách stále tak shrbeně za tkalcovským stavem. Rodiče už byli většinou mrtví, neboť je tomu dvacet let, co opustili domov, ale ten obrázek je stále čerstvý, právě tak jako krušná chvíle na brémském nábřeží, když „Hamonie“ odrážela od břehu a pan Herrmann nikde… 84

Rádi vzpomínají; jednou u kovářky, jindy u Slabihoudka, který loňského roku zboural svůj nemotorný srub a postavil si na náměstí jednopatrový domek s balkónem a hlavně s širokým oknem, jímž je vidět dovnitř do krejčovské dílny. Nad oknem je dřevěná tabule s červeným nápisem Krejčí pro pány a dámy. Nikoliv tedy Tailor for ladies and gentlemen, jak měl Slabihoudek původně v úmyslu. Prostě jen krejčí. Všichni, i Slabihoudek, pečují o svůj mateřský jazyk a marně bys v celé osadě hledal někoho, kdo by zapomněl mluvit česky. Dokonce i Hans Schöffler, který je šerifem v Heidelbergu a chodí do Prahy jako mezi své, rozumí už českému hovoru. Po dvaceti letech je však jejich mateřština propletena mnohými zkomolenými anglickými slovy, a tak zde už neříkají džber, kukuřice nebo bydlení, ale pejl, korn a bordynk, jen kovářka hubuje každého, kdo potvoří drahou mateřštinu. Před rokem zmizel poslední drňák. Dávno už v něm nikdo nebydlel, ale nechávali ho zde na památku na tvrdé pionýrské časy. Na svahu nad jezery vyrostla osada dřevěných úhledných domků, natřených bílou fermeží. Okenní rámy jsou červené a zelené a před domky jsou zahrádky s nízkým plůtkem. Vysoké komíny září do daleka cihlovou červení. Po starém českém zvyku je u každého domku psí bouda a v těch boudách střapatí Oříškové, Rekové a Kaštani. Kolem kovářova srubu je stále hradba z rozštěpených kmenů. Ta nedostavěná – z dob, kdy osadu přepadli Siouxové. Hradba a malá zvonice na místě, kde padl Martin Ráž, jsou nedotknutelnými památkami na první rok pobytu v údolí Pískového potoka. A v té zvoničce zvonívá v podvečer malý Martínek, Vojtův syn. Zdědil ten úřad po Poldovi, který vyrostl a nějak na to zvonění pro jiné zájmy pozapomněl. Uprostřed osady je dřevěný kostel. Vedle kostela je starý srub a v něm je osm řad prostých ohoblovaných lavic ze smrkového dříví. Sem chodívá každý den po obědě, alespoň na dvě hodinky, Justýnka Rážová a učí děti číst, psát a počítat. Protože je na ně hodná, neřeknou jí děti jinak, než jak jí říkával malý Vojta: Justýnko. Justýnce je dnes už šestadvacet let. Má čtyřletého chlapce Martínka, celý den se o něho stará – o hospodářství, 85

o domácnost, o Martínka, o školu – ale když večer vstoupí do světnice Vojta, rozkročí se a hlučně zvolá: Tak co je nového, maminko? – má v té chvíli maminka Justýnka právě takový pěkný pocit jako tenkrát za sněhové bouře. Pocit jistoty. Je u ní její Vojta a nemůže se nic, docela nic stát… U hlavní silnice, po které jezdí mnoho povozů, po které uhánějí jezdci a jsou taženy nové žací stroje, stojí Jozífkova kovárna. Zevnitř se ozývají dunivé údery, občas vyšlehne z výhně plamen a ozve se kovářčin hlas. Jozífek se přidá a lidé se zastavují před kovárnou a naslouchají českým písničkám. Když syn s matkou skončí své zpívání, jdou sousedé dovnitř na kus řeči, neboť Jozífek je nejblíže silnici a tedy i celému světu. Tak si žijí, klidně a bez velkých starostí, není-li ovšem velkou starostí touha vrátit se zpátky a dožít poslední léta doma. Všechno jim připomíná domov. Cvrček pod oknem. Skřivan v poli a sojka v nedalekém lese. Šumění javorů a hukot potoka. Vůně dřeva i vůně pokrmů, které si vaří tak, jak maminka vařívala. Knihy na Jandově polici: stará Postyla, Tyl, Němcová a pár posledních čísel českých novin, které jim posílají z domova. Staří zůstávají Čechy – ale mladí chtějí být Amerikány. Vojtovi Rážovi není ještě třicet let. Zkušeností má víc než pan učitel z Čermné. Prožil první tvrdá léta s velkými. Každý rok tenkrát vydal za tři. Proto ho staří počítají mezi sebe. Proto si Vojta tak váží skřivánčího zpěvu, který mu připomene vlast a otce Martina. Indiáni ho mají rádi – snad ještě více než kovářku, která musela podstoupit tuhé boje s indiánským medicinmanem. Nakonec onemocněl medicinman tak škaredě, že museli poslat pro kovářku. Vykurýrovala mu housera v zádech a on se jí poklonil a nabídl jí hodnost svého pomocníka. Kovářka ovšem nepřijala, měla jiné starosti než poskakovat kolem ohně – a když už měl mít z nich někdo úctu Indiánů, tak tedy jedině Vojta. Martinův rod. Ten, jemuž Usměvavý vánek udělil čestný titul: Zlaté srdce. Nikdo už nemluví o nešťastném výstřelu. Vojta věří, že i Siouxové by bývali tenkrát podali bezbrannému Martinovi ruku. Slabihoudek znal svou vinu. Snažil se ji napravit, zvážněl, pracoval pro 86

dobro celé osady, a tak se na nešťastnou příhodu zvolna zapomínalo. Nebýt té zvoničky uprostřed Prahy. A nebýt nejmladšího z Rážů Leopolda Jeffersona. Polda se už na otce nepamatuje. Je mu devatenáct let a má pocit, že se narodil v Americe. Proto se dívá kolem jinýma očima než třebas Jozífek nebo bratr Vojta, kteří ještě pamatují česká jitra, koledy, vůni bezu a slavnou ústeckou pouť. Marie Rážová naučila svého syna česky mluvit, číst a psát. Do87

konce výborně mluvit, číst a psát. Polda by sám dnes mohl vyučovat malé žáčky v osadní škole – ale on si raději vyjede na svém ponym do Shakoppee a naslouchá v kantině starého Greena vyprávění bývalých vojáků o bojích na řece Potomacu, o nových nalezištích zlata v Kalifornii, o tom, jak to generál Custer naložil zase Šejenům, o plukovníkovi Codym, zvaném Buffalo Bill, který za pět set dolarů měsíčně opatřoval železničním dělníkům potravu a střílel jim bizony a skolil jich svou proslulou ručnicí, zvanou Lucrezia Borgia, ne méně než čtyři tisíce… Devatenáctiletý Polda ví o Žižkovi a o slavných dobách českých dějin. Zná dobře Beckovského Poselkyni Starých Přjběhůw Cžeských, kterou kdysi o vánocích dal Janda jeho bratru Vojtovi. Ale vyprávění starých vojáků naslouchá daleko raději a ve snaze být dokonalým Amerikánem jako Buffalo Bill, nebo jiný slavný zvěd, Girard, přidává k svému jménu ještě přídomek Jefferson, po jednom z prvních amerických presidentů. Podepisuje se tak na každý papír. Nedbá, že se mu vysmívají, a jednou si prudce vyjede i na bratra Vojtu: „Víš přece, jaké měla Amerika presidenty, Johnson byl krejčí. Lincoln drvoštěp. Grant koželuh. Mohl bych se stát snad presidentem v těch našich malých Čechách? A vůbec v Evropě?“ Vojta se nerozčilil a klidně mladšího bratra poučil: „Máš svou vlast milovat právě proto, že tam vládne cizák. Utiskovaná vlast potřebuje více lásky než svobodná Amerika.“ „Mojí vlastí je Amerika,“ řekl Polda – ale už méně zpupně, jako kdyby tušil, že bratr ho popadne za rameno, a nebýt Jozífka, skončil by ten večer špatně. „Kdo se za svůj jazyk stydí, hoden potupy všech lidí!“ pohrozil Poldovi kovářskou pěstí. „Jestli budeš takhle mluvit, udělám to, co by udělal tvůj táta Martin blahé paměti. Přehnu tě přes koleno a nasolím ti pětadvacet!“ Leopold Jefferson Ráž se mlčky stáhl do kouta. Jozífkovi si netroufal odporovat nikdo z celé osady – krom jeho matky kovářky. Nedlouho po té příhodě zmizel Polda z domova. Marie Rážová našla na stole lísteček: „Nezlob se, maminko. Jdu pomstít tatínka. Zabili ho Indiáni.“ 88

Klesla ke stolu a tak ji našel Vojta, když se vrátil z pole. Lístek v ruce, slzy stékaly po tváři, celá se chvěla. „Co se stalo, maminko?“ ptal se polekaně, pohladil dlaní prošedivělé vlasy, a když spatřil v její ruce lístek, přečetl jej. Zbledl, sevřel pěst, ale pak pohlédl na matku, které bylo třeba útěchy, pěst se zvolna otevřela, dlaň spočinula na stole a Vojta přiklekl k matce. „Neplač. Snad je dobře, že šel. Víš, co říkal otec tenkrát v Dubuque – nejdříve poznat lidi a kraj. Pak teprve začít… Až pozná Polda lidi, vychladne mu hlava – zato ale bude mít horké srdce a vrátí se jako poctivý člověk. Uvidíš, že se vrátí – je přece náš. Je Ráž.“ Zatím byla jen slabá naděje. Polda seděl ve vlaku, který ujížděl na východ. Před nedávném se v Shakoppee seznámil se seržantem vládního vojska, který jezdil po Minnesotě a přemlouval nezkušené mladíky ke vstupu do vojska. Seržán líčil slasti vojenského stavu: „Žádná práce! Jednou za týden na stráž, pak máš volno na hon, můžeš lovit ryby a dělat si zkrátka, co chceš. Dostaneš krásnou uniformu, k tomu třináct dolarů měsíčně, a když máš chuť, vyjedeš si pod velením některého slavného generála proti Indiánům.“ Nebylo divu, že Polda dal přednost zajímavému vojenskému životu před káravými řečmi staršího bratra Vojty. Ze Saint Paulu jel vlakem do Newportu. Pěkných pár stovek mil, ze středu Severní Ameriky až na pobřeží Atlantiku, kde denně přistávají lodi s evropskými hledači štěstí. Vracel se starou cestou, kudy sem před dvaceti lety putovali jeho rodiče. Tenkrát ho matka tiskla v měkké, teplé náruči. Dnes ležel na špinavé podlaze vagónu. Noviny, které pod sebe prostřel, byly už zmuchlány a podupány. Horko k nesnesení, dusno, pach. Slabé světlo lucerny, kymácející se u stropu, osvětlovalo nejbližší tváře. Černoch má oči zavřené a jeho sanice se pravidelně pohybuje. Žvýká tabák. Stará žena drží v klíně světlovlasou hlavu muže, jistě je to její syn. Bradatí zálesáci se opírají o rance, na nichž jsou připevněna kladiva a pánve. Jejich široké klobouky, sombrera, jaká se nosí na jihu, prozrazují věčné poutníky za zlatým přeludem. Ale 89

nejsou tu jen zlatokopové. Mnohý z cestujících nemá už ani cent v kapse a mnohý je šťasten, že usnul a zaspal hlad… Jsou tu mladí i staří, muži i ženy, a všichni někam jedou, někam pospíchají, a všem se zdá o velkých nadějích. A mnozí z nich nedovedou ani povědět jméno státu, kam se ubírají. Slyšeli, že v Kansasu je lépe než v Nebrasce, a proto tam jedou. A z Kansasu budou zas utíkat do Arizony a z Arizony do Nevady, nebo jen do bezejmenné stepi, kde je alespoň trocha orné půdy, stromy a voda. Nebo zlato. Hlavně zlato. Proslýchá se, že na úpatí Black Hills narazili zlatokopové na nová úžasná naleziště. Když po dlouhé cestě spatřil Polda konečně rozlehlé baráky a nad nimi americký prapor, zaradoval se. Byl hladový a nevyspalý po té dlouhé pouti. Nu, v kasárnách ho jistě budou čekat s pohoštěním – jak sliboval seržán vládního vojska, který ho přemluvil k této cestě. „Fresh fish,“ ušklíbl se vojín, stojící v bráně na stráži. Polda neznal opovržlivé označení pro nováčky. Fresh fish – čerstvá ryba – znamenalo patrně příslib dobré přesnídávky… Vstoupil na kasárenský dvůr a zvědavě se rozhlížel. Ohromný čtverec cvičiště byl obklopen vojenskými budovami a tvrz Walcott byla obehnána vysokou zdí. Uprostřed dvora cvičili nováčkové. Padali na povel do bláta, vyskakovali a opět padali. Před setninou stál rozkročený důstojník, švihal ve vzduchu rákoskou a hlasitě klel. Polda k němu přistoupil a ptal se, kam má jít. Důstojník otočil ledabyle hlavu, a když spatřil nováčka, zaklel, šťouchl ho loktem do žeber a nařídil kaprálovi, aby Poldu odvedl do baráku. Ne, tohle se Poldovi vůbec nelíbilo. Myslil na seržána: život bez práce, lov, honba, krásná uniforma… „Já jsem kaprál Miller,“ řekl cestou poddůstojník. „Poručík Butcher je ostrý jako břitva. Odpoledne dostaneš uniformu, tornistru a ostatní výstroj. Odkud jsi? Minnesota? Krásný kraj. Já jsem z Kentucky. Dej pozor, aby ti nikdo nic neukradl.“ Polda byl ještě pobouřen chováním poručíka, poslouchal Millera jen tak na půl ucha a odsekl: „Nepřišel jsem mezi zloděje. Přišel jsem mezi vojáky!“ Kaprál se usmál. Měl v široké tváři ďubky po neštovicích, které 90

mu dodávaly měkký, dobrácký výraz, zesílený ještě chlapecky modrýma očima. Poklepal Poldovi na rameno a ztišil hlas: „Dobrá, ale ne tak nahlas. Mohl by tě některý zloděj přece jenom slyšet a bylo by dvojnásob zle. Jsi příliš prostoduchý, boy.“ Odvedl nechápajícího Poldu do prostorné, vybílené místnosti. U stěn stály v řadách kavalce. Nad nimi malé poličky s ranečky nějakého šatstva. Uprostřed stůl a lavice. To bylo vše. „Počkej tady, až se vrátí setnina ze cvičení. Moje lůžko je támhle v koutě. Kdybys něco potřeboval, přijď.“

91

Zůstal sám na nevlídné světnici, o hladu, s temnými myšlenkami. V poledne bylo cvičení skončeno a do světnice se nahrnulo asi padesát mužů. Nebylo zde k hnutí, nikdo si nováčka v tom návalu nevšímal. Kdesi zaznělo bubnování, všichni pádili po schodech dolů a strhli Poldu s sebou. Usedl s nimi v chladné jídelně za politý stůl, snědl studenou kaši z bobů a malý kousek slaniny. Hladový vstal od stolu a šel přímo k bráně. „Kam jdeš?“ ptal se voják, stojící na stráži. „Domů,“ odpověděl krátce Polda a chtěl jít. Vojín řekl kamarádsky: „Ty jsi nový, viď?“ Polda se nechtěl zdržovat a nejraději by už zase seděl v Shakoppee u Greena a naslouchal vyprávění lovců kožešin… „Počkej, to nesmíš – vrať se.“ „Pusť mě!“ vykřikl Polda, ale voják už drsněji řekl: „Nedělej hlouposti, hledí sem Butcher. Musíš zpátky. Dá nás zavřít oba.“ Pozdě. Poručík Butcher sem kráčel rychlým krokem svých čapích nohou. Připomněl si Poldovu tvář. Ušklíbl se, neřekl však ani slovo, jen zavolal do strážnice seržána a dal mu rozkaz, aby odvedl nováčka do skladiště. Zlato Butcherových nárameníků a honosné knoflíky jeho uniformy přemohly Poldovu zpupnost. Ve skladišti dostal uniformu, čapku, tornistru, režné prádlo, dva kartáče a pušku. Pak mu seržán podstrčil jakýsi papír, který Polda podepsal aniž si přečetl, co tam bylo psáno. Večer již četli Leopolda Jeffersona Ráže v seznamu vojínů. Čtyři hodiny denně se cvičilo. Pak odešla setnina na stráž do posádkové věznice. Vraceli se ze stráže až druhý den a po dvou hodinách odpočinku šli na cvičiště. Výcvik byl tvrdý. Všechno se opakovalo jako chmurný kolotoč. Byl v tvrzi Walcott asi čtrnáct dní, když ho jednou ráno posedl stesk tak silný, že vystoupil z řady a požádal poručíka Butchera: „Chci se vrátit. Prosím, abyste mě pustili domů.“ Poručík Butcher se udiveně podíval na prostého vojína, který se odvážil rušit pořadová cvičení. Všichni strnuli. Znali Butchera lépe 92

než Polda a ze všeho nejlépe znali to pomalé pohupování v bocích, ten přimhouřený pohled a suchý úšklebek úzkých rtů. „Proč chceš domů?“ zeptal se s líčenou vlídností. „Nelíbí se mi tady.“ Butcher povytáhl v němém úžasu obočí; jak je to možné, že se mu zde nelíbí? Poručil Poldovi, aby vystoupil z řady. Odvedl ho až před strážnici a zde ho poučil: „Podepsal jsi revers. Závazek, že zůstaneš sloužit pět let.“ „Já?“ užasl Polda. „Když jsi dostal uniformu, podepsal jsi revers,“ opakoval důrazně poručík, a teprve nyní si Polda vzpomněl na papír, který mu byl v temném skladišti podstrčen a který bezmyšlenkovitě podepsal. „Dívej se!“ ukázal poručík Butcher rákoskou směrem ke kruhovému prostranství, podobnému udusanému mlatu. „Támhleten chtěl také domů. Pokusil se o útěk. Nedostal se daleko. Dívej se dobře, vojíne, co by se stalo, kdybys dostal zálusk na útěk.“ Svist rákosky ukončil podivný rozhovor. Polda byl sám. Hleděl upřeně směrem, kterým Butcher ukázal. Nemohl pochopit počínání vojína, který obcházel mlat s balvanem v ruce. Než obešel celý kruh, šestkrát se zastavil. Šestkrát položil balvan na zem a šestkrát zdvihl jiný a ten zanesl k dalšímu, položil, zdvihl další a celý ten namáhavý koloběh se neustále opakoval. Vojín byl střežen dvěma strážnými. Pot z něho tekl, nohy se už sotva vlekly, ruce zdvihající balvan se chvěly, ale strážný a seržán mu byli v patách a pobízeli ho, sotva polevil. „Butcherův nápad,“ řekl kdosi za ním. Polda se ohlédl a spatřil kaprála Millera. „Všichni nejsou takoví. Kapitán Lyman je dobrák, ale Butcher je ďábel. Chce být brzy generálem. Nemluv už o návratu – zítra bys také nosil kameny. Tenhle chudák je nosí už druhý den.“ Trýznivě zvolna uběhlo prvních šest měsíců. Pouhá desetina z oněch pěti let, po která se Polda zavázal sloužit ve vojsku Spojených obcí amerických. Nastala zima. Patnáctého prosince odešel Polda do tvrze Pulaski 93

hlídat trestance. Vrátil se v únoru do Newportu a byl odvelen do hlavního stanu, který se zabýval v Omaze odvodem nováčků. Zdokonalil svou angličtinu a poznal řadu dobrých a špatných lidí. Měl teď sám příležitost těšit nováčky – tak jako jej ještě nedávno těšil kaprál Miller. Byl právě rok na vojně, když přišla do Newportu zpráva od plukovníka Milese z Texasu. Na území indiánské rezervace Šejenů došlo k nepokojům. Pod stoletým posvátným stromem byla nedávno podepsána úmluva mezi Indiány a vládou. Jednotlivým kmenům se vyhradila nová nedotknutelná území. Tak Dakotským se dostalo práva obývat území Black Hills. Účastníci konference vryli svá jména do kůry stromu a vykouřili společně dýmku míru. O pár měsíců později se zde našlo zlato. Už tedy ne Black Hills – ale Golden Hills! Zlaté Vrchy! Smlouvy s Dakotskými jsou mlčky zrušeny. Do Černých Vrchů táhnou ozbrojené tlupy zlatokopů. Indiáni se brání. Přepadají vetřelce, ničí jejich vozy, zapalují jim dřevěná koryta a právě postavené vymývací lázně, zavalují naleziště, vyhánějí bílé. Vláda posílá zlatokopům na pomoc vojáky. Ti se probíjejí nejdříve k posvátnému stromu, kde byla podepsána slavnostní úmluva, a oloupají kůru s jmény signatářů. Když zahladí všechny stopy po smlouvě, vrhnou se na indiánské tábory; zapalují stany, odhánějí dobytek, za každou rozbitou zlatokopeckou pánev – deset Indiánů. Jejich hrdinou je generál Custer. Jejich vzorem – vypálená indiánská země u Wašity. Ale Indiáni se brání, nemajíce jiné možnosti než válku. Velkou válku proti „Dlouhým nožům“. Čirokézové s Čikazi, Dakotští se spojují se zbytkem Šejenů, kteří přežili Wašitu, vzplanou válečné ohně, jsou vykopávány tomahavky. Výzva k boji zní od Skalistých hor po Mississippi, od Velkých jezer po Llano Estacado. Generální štáb v Chicagu nařídí kurs „pevné ruky“. K takové taktice je třeba přesily. Vojáků. Proto tedy má plukovník Miles, držící na uzdě texaské Šejeny, nedostatek mladých mužů a žádá výcvikové středisko Newport o posilu. 94

Byly vyslány dvě setniny mladých vojáků pod vedením poručíka Butchera. S výpravou šel i kaprál Miller a vojín Leopold Jefferson Ráž. Osmdesát mužů odjelo v noci vlakem do Kansasu. Třetího dne dorazili do tvrze Rolley, ležící v indiánském jednatelství Šejenů. Zde poznal Polda poprvé indiánský život. Procházel jako stráž celým táborem. Pozoroval muže, ležící ve stanech, pokuřující a zdánlivě nic nedělající. Všechnu hrubou práci obstarávaly ženy. Když stráž poodešla, vrátili se Indiáni k cvikům a hrám. Házeli malé ostré sekery na cíl. Cvičili lukostřelbu, jízdu na koni nebo vrhali do terče nože. „Cvičí se,“ upozornil kaprál Poldu na počínání Indiánů. „Uvidíš je už brzy proti sobě s válečnou čelenkou a s tomahavkem v ruce. Připravují se na boj.“ „Proti nám?“ „Ovšem,“ řekl klidně kaprál. „Vždyť je živíme,“ podivil se Polda. „Nebo oni nás?“ ušklíbl se poddůstojník a vyprávěl o půdě, prodané vládě za pár dolarů. O vzácných kožešinách, vyměněných za láhev kořalky nebo za pušku. O vybitých indiánských kmenech, o krvavých výpravách Milese, Custera a Sheridana. „Proč tedy jsi u tak ošklivého řemesla?“ podivil se Polda. „Jako ty. Zavázal jsem se sloužit sedm let. Zbývají ještě tři – chci si nastřádat pár dolarů a pak domů, do Kentucky, mám tam nevěstu.“ Míjeli skupinu žen, rozbíjejících lebky ulovených zvířat. Vybíraly zvířecí mozky a natíraly jimi stažené kůže. Pak posypaly kůže práškem ze spálených kostí a oškrabovaly maso a blány ostrými pazourky. „Pracují a muži se připravují na válku,“ řekl přemýšlivě Polda a náhle pohlédl přímo na Millera: „Představ si, že tvoje nevěsta by měla teď dělat takovouhle práci.“ „Proč?“ „Protože i ty se připravuješ na válku.“ Kaprál se naklonil k Poldovi a tiše řekl: „Žerty stranou, chlapče! 95

Včera zmizelo z rezervace tři sta Šejenů. Stahují se k řece Smoky Hill. Myslím, že zanedlouho vyrazíme.“ Dny, které následovaly, byly plné napětí. Poručík Butcher vydal rozkaz, že nikdo nesmí opustit tvrz bez jeho svolení. Stráže u brány byly zesíleny. Mezi posádkou se rozšířila zpráva, že dalších sto Šejenů uteklo k řece Smoky Hill. Posádka tvrze čítala teď i se skupinou, kterou přivedl poručík Butcher, asi tři sta mužů. Byla to poměrně silná vojenská jednotka, vyzbrojená třemi polními děly. A přece opatrnosti nezbývalo. Zvěd Small, starší, plešatý mužík, mžourající dobrácky do světa svýma hnědýma očima, ale výborný střelec a jezdec, přinesl zprávu, že Šejenové se u řeky spojili s Čirokézi a Čikazi, kteří uprchli ze sousedního státu Oklahomy. Poručík nařídil bojovou pohotovost. Každý den cvičila celá posádka válečné cvičení, kterému se říkalo skirmish drill. Vyrazili poklusem z tvrze, běželi na širou pláň, skákali zde přes poražené stromy, přelézali překážky, brodili se potokem, pak cvičili střelbu a cvičení bylo zakončeno rychlým pochodem. Dvacátého šestého června roku 1874 o třetí hodině ráno nastoupily na dvůr tvrze Rolley čtyři setniny, které večer předtím vybral poručík Butcher po dohodě se starým velitelem tvrze. Setniny dostaly plechové kuchyňské nádobí, potravu na dva dny, kotlíky, sudy s vodou a stanové plachty. Každý muž uschoval v tornistře sto padesát puškových nábojů. První a druhá setnina byla vyzbrojena moderními opakovačkami typu Henry, třetí a čtvrtá ručnicemi spenserovkami. Poručík Butcher dal rozkaz k nástupu. V tvrzi zůstala jen malá obranná posádka. Zazněl temný zvuk vojenských bubnů. Troubení polnice proniklo do hrudí mladých vojáků, jdoucích na svou první válečnou výpravu. Stáli v pozoru ve velkém temném čtverci, utvořeném setninami uprostřed dvora. Za útvarem byly seřazeny v dlouhé řadě vozy, pokryté plachtami a vezoucí střelivo, výzbroj a potraviny. V kolesnách tří lehkých polních děl byli zapřaženi mezci, hrabající nedočkavě kopytem v trávě dvora. V čele setnin stáli staří, zkušení 96

poddůstojníci a hleděli upřeně na poručíka Butchera, sedícího na vysokém ryzáku, čelem k setninám. Konečně tasil šavli. Sluneční paprsek zatančil na špičce čepele, zazněl jediný úsečný povel a muži se dali na pochod. Proud se valil z brány jako líný chřestýš. Z prérie se zdvihl prach, ozval se dusot pochodujících nohou, zaskřípěly vozy, tlumené bubnování nepřestávalo. V bráně stál prošedivělý velitel tvrze a správce indiánského jednatelství, malý tlusťoch, otírající modrým šátkem zpocenou tvář. Hleděli za odcházející výpravou. Indiáni stáli na pokraji lesa, tváře nepohnuté, a jenom letmý svit v přimhouřených škvírách zraku svědčil o jejich zájmu. Několik kroků před pochodujícím proudem jel Butcher a zvěd Small. Kaprál Miller s vojínem Leopoldem Jeffersonem Rážem byli zařazeni ve čtvrté setnině, která uzavírala pochodový proud. Slyšeli jasně, jak se za nimi s třeskotem zavřela brána tvrze. „Buď rád,“ řekl kaprál Miller zamlklému vojínu Rážovi a mávl rukou proti narudlým prašným dálkám, pokrytým vyprahlou trávou. „My můžeme uhnout – ale ti, co zůstali v Rolley –“ Nedopověděl. „Myslíš, že by se odvážili?“ zapochyboval vojín Ráž. „Myslím na Wašitu,“ řekl kaprál Miller.

WAŠITA Ne, Wašita není zapomenuta. A ti, kdož mlčenlivě postupují pustou krajinou, zvanou Smoky Hills, od tvrze Wallace k tvrzi Mc Pherson, čerstvě dobytou zemí – správněji však zemí nikoho, neboť dosud nespatřili jedinou indiánskou stopu, myslí teď častěji než kdy předtím na bitvu u Wašity. Zprvu o tom hovořili nahlas. Hlavně zvědi, a také mezi nimi bylo pár pamětníků, Custerovi hoši, ostřílení vojáci, většinou poddů97

stojníci. Dělalo jim dobře, když mohli u večerních ohňů strašit nováčky. Ale když pak měli za sebou Fort Wallace, když se každým krokem znovu blížili Wašitě, postupně umlkávali – až změkli i největší mluvkové a nejhorlivější vyprávěči. Nikdo z těch, kdož tady už jednou takhle táhli, nepřiznal, že bitva u Wašity vlastně žádnou bitvou ani nebyla. Nikdo z nich nemohl říci o Custerovi plnou pravdu. Protože ji pořádně neznal. A přiznat pravdu o Wašitě? K tomu by bylo třeba ještě více odvahy než stát na pokraji nočního tábora, uprostřed této strašlivě ztichlé dobyté země, na hlídce, která se ničím nepodobala cvičení v Newportu nebo v Rolley, neboť tam se vědělo, odkud a kdy asi se vynoří Butcher – ale tady nevěděl nikdy nikdo, odkud co přijde.

98

Custer byl v té době nejslavnějším mužem v zemi. O Wašitě se učily děti ve všech amerických školách. Nač a proč tedy říkat – i kdyby to býval některý z těch prostých vojáků věděl – že Georg Armstrong Custer vystudoval kdysi s nevalným prospěchem vojenskou akademii a nikdo mu tehdy nic dobrého neprorokoval. V občanské válce Severu proti Jihu získal však mladý důstojník nečekané úspěchy, stal se miláčkem vrchního velitele jízdy generála Sheridana, a protože jízda byla tehdy nejmocnější zbraní a protože se z „bláznivého Custera“ (jak mu říkávali na akademii) stal Sheridanův adjutant, letělo jeho jméno Amerikou, a nejen jméno: lidé znali jeho obraz, ideální obraz mladého amerického bojovníka, a každý kluk chtěl být Custerem a každý mladý voják se chtěl stát přes noc generálovým adjutantem a každý muž chtěl vypadat jako Custer. Bylo mu dvacet šest let. Postavu měl vzorně vojáckou, světlé vlasy mu splývaly ve vlnách na ramena, česal si je za uši, podle tehdejší módy. Módou byl i světlý knír a malá muška pod spodním rtem. Měl modré vzrušené oči a strojil se patřičně k tomu všemu, čím ho příroda obdařila. Protože přeskočil řadu hodností a stal se titulárním generálem, nosil uniformu, která odpovídala takové závratné kariéře. Blůzu ze šedivého sametu, zdobenou zlatými šňůrami a portami, nárameníky s mocnými hvězdami a k tomu ještě hvězdy na cípech límce, mnoho zlatých knoflíků a na hlavě široký klobouk se zlatou kokardou. K šedi a zlatu se dobře vyjímal červený ohnivý šátek pod bradou. Takový byl Custer v době, kdy dosáhl největších úspěchů. Dokonce dostal nabídku, aby se stal vrchním velitelem mexického vojska, ale Washington (kde seděl Bílý otec) a Chicago (kde seděl Sheridan) to nedovolily. Aby ho získali a připoutali, odevzdal mu jeho patron, Sheridan, velení nad nově založeným sedmým plukem jízdy. Custer vytáhl na svou první trestnou výpravu proti Indiánům. Neměl však zkušenost. Za neúspěch výpravy byl postaven před vojenský soud – ale Sheridan znovu zasáhl. Co by tomu řekla Amerika! hájil Custera. Lidé si zvykli na Custera. Nesmíme jim ho brát! Místo trestu dali mu tedy poslední příležitost. 99

Znovu ten starý dobrý sedmý jízdní pluk… Doplněný ovšem na plný stav, protože těch, které Custer z loňské výpravy nepřivedl, bylo povážlivě mnoho. Tentokrát – nebo už nikdy! řekl mu na rozloučenou Sheridan. Custer tedy věděl, že musí nad Šejeny zvítězit za každou cenu. Jinak ztratí nejen své zlaté hvězdy, ale i pověst nejstatečnějšího Američana. Tenkrát šel za svou věcí docela jinak než při první trestné výpravě. Proto bitva u Wašity vlastně ani bitvou nebyla… Jedinou jeho zásluhou bylo, že se mu povedlo přitáhnout nepozorovaně se svými vojáky k nic netušícímu ležení Indiánů kmene Black Kettle. Snad ani tento čin nebyl ničím zvláštním, neboť právě kmen Black Kettle žil s osadníky v míru a ničím se do té doby neprovinil. Neměli proto příčinu střežit své ležení. Nechali pokojně pást stáda a koně. Nezhasínali na noc ohně. Žili ve svých týpý tak jako jindy a vůbec je nenapadlo, že Custer se sedmým jízdním plukem se blíží. Nejdříve jim odehnal pasoucí se stáda. Potom je přepadl. Indián bez koně je bezmocný a Custer to věděl. Proto je nechal klidně prchat do kraje, nechal je, aby odvedli své ženy a děti, nechal jim ještě chvíli naději a zatím dal rozkaz, aby byl bez milosti a výběru utracen každý kůň, kterého v ležení najdou. Bylo to mnohem chytřejší než zabíjet Indiány. Věděl, že je pozorován. Z úkrytů, z vysokých stromů. Věděl, že jim teď je, jako kdyby vraždil jejich děti. Věděl to, dával si záležet a vůbec nepospíchal. Osm set koní zhynulo ještě po útěku Šejenů. Dal odehnat stáda dobytka. Teprve potom, klidně a rozvážně, jak se na správného vojáka sluší, pronásledoval a porazil nepřítele. Náčelník Black Kettle byl zabit. Mrtví muži a mrtví koně leží nepohnutě vedle sebe. Taková je bitva u Wašity, která vlastně ani bitvou nebyla. Custer vstoupil do historie národa jako hrdina od Wašity a Sheridan vydal zprávu s přesným počtem mrtvých hlav. Mužů i koní. Kmen však nepřestal být kmenem. Ti, kdož přežili, počítali také a přísahali pomstu za každou mrtvou hlavu. Za bojovníka, za koně. Kus ke kusu, počet šel do tisíců. Za každou mrtvou hlavu jeden skalp – řekl Esehe Nissi, 100

náčelník severních Šejenů. Je mladý jako Custer. Chce se proslavit jako Custer. Ne, Wašita není zapomenuta. A ti, kdož teď mlčenlivě, unaveně postupují pustou krajinou, zvanou Smoky Hills, aniž by znali plnou pravdu, jedno bezpečně znají. Přísahu mladého náčelníka severních Šejenů, zvaného Dva měsíce – Esehe Nissi. Dlouho neviděli nic než kopce, pláně, lesy. Neslyšeli nic než vytí prérijních vlků a křik divokých ptáků. Mnozí ani nevěděli, který je den v měsíci, šli jako stroj, muž po boku muže, otupělí a unavení a přece znovu vzrušení každým podezřelým hlukem, nebo tehdy, když se před nimi otevřela jen trochu jiná, a proto podezřelá krajina. Ne, Wašita není zapomenuta a oni to věděli. Šli prostě tak dlouho, až se plukovníku Milesovi podařilo shromáždit pod svým praporem takovou sílu vojska, která by byla schopna udeřit na hlavní voj Šejenů. Jenomže – kde je ten hlavní voj? Nedaleko tvrze Wallace uspořádal plukovník svá vojska a pak je vedl podél řeky Smoky Hills na velikou náhorní plošinu, východně od Skalistých hor. Pátý pluk pěchoty a šestý pluk jízdy s povozy, s děly, celá ta spousta lidí se vyšplhala nahoru až do výše tří tisíc stop – ale Indiáni nikde. A přece zde museli ještě nedávno být. Zvěd Small narazil konečně na stopy a přísahal Milesovi, že jsou čerstvé. Nejdéle dvanáct hodin. Co však bylo horší – Indiáni hnali před sebou všechnu zvěř a lesy i pláně byly pusté. Zásoby docházely. Plukovník se rozhodl rozdělit svou malou armádu na dva proudy a sevřít Indiány do kleští. Mužstvo bylo už šest neděl na pochodu. Byli utrmáceni, spali v blátě, jedli poloviční příděly a doušek vody byl vzácnější než zlato. Nejhorší byly noci. Small kroužil kolem tábora jako honicí pes. Všichni muži spali s očima otevřenýma, v neustálém očekávání úderu, zbraň v ruce, pod hlavou pařez nebo kámen. Byli to většinou nezkušení mladí vojáci. Jejich nejprudším bojovým zážitkem bylo skirmish drill – bojové cvičení. Splnili však svůj úkol znamenitě. Přesně podle plukovníkova plánu v označený den i v označenou hodinu sklapla ramena 101

kleští u Beaver Creeku. Past se zavřela – ale byla prázdná. Indiáni unikli. Miles nařídil pochodovat k jihu. Pochodovali už druhý týden – ale nepotkali živou duši. Jen stopy v narudlé prašné půdě hovořily jasnou řečí… „Dozvěděli se, kolik nás je a vyhýbají se střetnutí,“ řekl zvěd Small Milesovi. „Budeme je marně honit. Musíme je vylákat z úkrytů. Doporučuji, abyste rozdělil vojsko do malých útvarů, které budou mít dobré spojení. Bude-li napaden jeden útvar, přijde druhý na pomoc. Zapleteme Indiány do přímého boje.“ Plukovník souhlasil se Smallem. Pochodový proud se rozdělil na čtyři skupiny. Třetí a čtvrtá setnina pochodovala pod velením poručíka Butchera po texaských pláních. Palčivý vítr metal jim celé hodiny do tváří drobný písek. Měli tváře rozbolavěné, oči zrudlé, rty opuchlé a všude za oděvem, na nahém těle, písek. Trápila je žízeň. Vezli s sebou jen několik sudů pitné vody, která už došla. Přišli k temné stojaté vodě, páchla jako hnojnice, ale vojáci padli k okraji louže a pili. Butcher postavil k louži stráže, ale už bylo pozdě. V příštích dnech onemocnělo dvacet vojáků tyfem. Vlekli se pískem jako had s přeraženou páteří. Vozy byly plné nemocných. „Obraťme k severovýchodu, poručíku Butchere. Potácíme se už třetí den v Llanu Estacadu. Z kostí a písku se nedá žít, obraťte k severu, poručíku!“ To byla moudrá rada. Do běla vyprahlé kostry koní, snad z dávné vojenské výpravy, i kostry zvěře, která sem, na okraj pouště, zabloudila, to všechno bylo důkazem správnosti Smallova tvrzení. Padesát vysílených vojáků doklopýtalo jedné noci na vrchol pahorkatiny. Dostali se šťastně z pouště a nastavili tváře horkému, prudkému větru, který byl tak silný, že porazil jejich stany, ale oni padli na zem, nestarajíce se o Šejeny, Čirokéze a Apače, lhostejní k jakémukoliv nebezpečí, pokryli se kabáty a usínali tak, tváří k hvězdnatému srpnovému nebi. Kaprál Miller a vojín Leopold Jefferson Ráž byli vybráni na stráž. „Právě tak kdysi táhl můj děd Jonathan Miller proti 102

červenokabátníkům,“ rozhovořil se tiše kaprál Miller. „To ještě patřila Amerika Angličanům. Prohrát, chlapče, znamenalo ztratit svobodu navždycky. Angličané obsadili důležitá města, přístavy a tvrze. Zdálo se, že je nikdo nemůže porazit. Povstalci táhli od vesnice k vesnici a sbírali vojsko, vyzbrojené klacky, arkebuzami, pirátskými ručnicemi a starými šavlemi, cepy a vidlemi, a tak šli a šli až k Novému Yorku, šli až k Lexingtonu, ale potom Washington začal prohrávat a nastal nejhorší čas. A mezi těmi, kteří šli za Washingtonem až na kraj světa, šel můj děd Jonathan Miller. Přišli 103

do Amboy a tam se můj dědeček seznámil s Tomem Painem. Pravda, Washington byl velikán, ale Paina tenkrát milovali lidé víc, protože uměl vzít jejich srdce do dlaní a pobídnout k velkým činům. Tom Paine uměl tak mluvit a tak psát, že lidé šli, bosi, hladoví, polomrtví, šli a znovu se rvali za svobodu. Jednoho dne utekl dědek s Tomem za generálem Greenem do nějaké tvrze a generál se ptá: Proč jste za mnou přišli? Jsme před vyhladověním. Tvrz padne. – A můj dědek povídá: Přišli jsme, abychom vám pomohli vyhrát! Generál Green se podíval na otrhaného dědka a na bosého Toma Paina, poklepal jim na rameno a smutně se usmál. Ale dědek povídá: Tohle je Tom Paine, generále. Ten má cenu celé armády. – A generál objal Toma a řekl: S tebou, Tome, vyhrajeme!“ „A vyhráli?“ zeptal se nedočkavě Polda. „Trvalo dlouho, než vyhráli. Než se Amerika stala svobodnou zemí. Dík statečným, a taky dík Tomu Painovi.“ Kaprál sáhl do kapsy pláště a vytáhl malou ohmatanou knížku v kožených deskách. „Tuhle knížku psal Tom Paine na válečném bubnu při světle pochodní. První svobodní Američané šli s ní do boje a hodně jich s tou knížkou padlo. Ti, kteří zůstali, bojovali dál, a když bylo nejhůř, přicházel mezi ně dlouhý, hubený muž, vyskočil na pařez a prosil, poroučel, plakal, bil, přísahal, aby vytrvali a mluvil tak, že je znovu zachvátilo nadšení a znovu šli do boje.“ „O čem mluvil Tom Paine?“ Kaprálův hlas zvroucněl nadšením, když opakoval Painova slova: „Vy, kteří milujete lidstvo! Vy, kteří se odvažujete vzdorovat nejen tyranii, ale tyranovi, vytrvejte! Každé místo starého světa je zaplaveno útiskem. Svoboda je štvána po celém světě. A my chceme svobodu. Neboť všichni lidé jsou sobě rovni. Jsou obdařeni nezcizitelnými právy. Mezi tato práva náleží život, svoboda a sledování osobního štěstí člověka.“ Odmlčel se, hlas zněl prostě: „To jsou slova, která pomáhala revolucionářům v bojích u Concordů, u Nového Yorku, u Lexingtonu. A ti muži vyhráli!“ Kaprál Miller nadhodil pušku, klouzající s ramene a uchopil 104

pevněji řemen, pak, téměř neslyšitelně, řekl: „Věděli, proč střílejí.“ „My přece také víme, proč střílíme, kaprále Millere,“ namítl Polda. „Abychom udrželi pořádek v této svobodné zemi. Abychom ochránili životy osadníků a zadrželi Indiány před vpádem do pokojných osad,“ opakoval kaprál Miller bezbarvě slova rozkazu, vydaného plukovníkem Milesem. „Ty tomu nevěříš?“ zeptal se tiše, s podezřením, vojín Leopold Jefferson Ráž. „Věřím Painovi,“ odpověděl kaprál. „Neděláme nic jiného než vojáci, proti kterým bojoval můj dědek u Lexingtonu.“ „Co?“ zeptal se útočně mladý vojín. „Bojujeme proti lidem, kteří chtějí svobodně žít.“ Dříve než mohl vojín něco říci, ozval se na pokraji ležení pokřik, který se šířil jako lavina celým táborem. Kolem nich vyskakovali muži, hnali se k veliteli a spatřili v záři louče Smalla, hovořícího s Butcherem. „Dorazil jsem k Červené řece. Red River je odtud necelé čtyři míle.“ „Vzhůru k Červené řece!“ volali vojáci a poručík Butcher vydal rozkaz k nástupu. Po dvou hodinách spatřili v záři měsíce lesklou hladinu široké řeky, tekoucí s volnou vážností nehybným nočním krajem. Vrhli se k vodě a pili; muži, koně i mezci společně. Potom se vojáci svlékli a omývali unavená a pískem vysušená těla. Když se konečně nabažili chladivé krásy, začalo svítat. Tábořili u řeky dva dny, aby si odpočinuli. Cílem Butcherovy skupiny byla tvrz Sedgwick, kde se měly pochodové proudy Milesovy malé armády spojit. Mezi Červenou řekou a tvrzí Sedgwick je řeka, kterou musí Butcher překročit, aby se dostal do tvrze. Na sklonku druhého dne vrátil se zvěd Small s důležitou zprávou. Za Wašitou stojí připraven Esehe Nissi a čeká na Butchera. Ne, Wašita nebyla zapomenuta – a Butcher něco takového dokonce předpokládal. Teď měl jistotu. Na vojáky ta zpráva nikterak zvlášť nezapůsobila. Vstoupili po týdnech do rajského 105

kraje, kde rostlo divoké ovoce, maliny, jahody, jablka a plané víno, kde byla hojnost vody i divoké zvěře a kde už cestu neztěžoval písek a vítr. Zapomněli na nebezpečí. Brzy se dostali k řece Wašitě. Překročili za jitřního úsvitu brod. Small zpozoroval čerstvé stopy, rozbíhající se všemi směry a svědčící o čilém ruchu, který zde před krátkými hodinami panoval. Poručík dal vydat zvýšenou dávku střeliva. Pak rozvinul bojový šik. Tři vozy se střelivem a potravinami tvořily jádro, chráněné ze všech stran ostatními vozy a pochodující pěchotou. Takový rozčleněný postup na široké frontě byl ovšem zdlouhavý, a proto urazili za den necelých dvacet mil. Večer byli vzdáleni čtyřicet mil od tvrze, což znamenalo při dosavadním pomalém postupu ještě dva dny cesty. Tábořili potmě na rozlehlé planině. Butcher zakázal rozžehnout ohně. Na noc byly stráže zdvojeny, ale nikdo nespal. Útok se dal očekávat každou chvíli a poručík rozechvěně procházel mezi hloučky vojínů a neustále se ujišťoval, že je všechno v pořádku. Časně ráno, o třetí hodině, zazněl zvuk polnice. Poplach! Rázem byli na nohou a u vozů, pušky v ruce, připraveni k palbě. Místo očekávaného nepřítele spatřili v ranní mlze zvěda Smalla, pádícího do tábora. Sotva dorazil, začala se v polotmě před nimi vlnit prérie tajemným pohybem. Čekali, ležíce před vozy, pušky připraveny k výstřelu, hledíce s očima široce otevřenýma do oživlé krajiny, odkud zaznívalo jen šumění neviditelného, vzdáleného pohybu. Občas bylo slyšet ržání koně nebo lehký náraz kovu o kámen. Čekali jako přikovaní k zemi – ale Esehe Nissi nepřicházel… Šedavý jitřní soumrak žloutl, lehký mlhový opar se protrhl, slunce se znenadání vyhouplo na oblohu a plné světlo padlo na prérii. Byla prázdná. Dali se na další pochod. Poručík Butcher objížděl vojsko, bledý a rozechvělý. Ústa měl sevřená, seděl strnule v sedle a ruka držící uzdu se chvěla. Chvílemi 106

vyrazil vpřed, ale vzdálil se od vojáků nejvýše dvacet třicet kroků, hned se zas rychle vracel, jako by se polekaně stahoval do houfu. Pochodovali tak několik hodin, neustále čekajíce, že odkudsi zazní divoký indiánský pokřik. Dorazili k ústí hluboké úžlabiny. Zvěd byl přesvědčen, že Indiáni zvolili úžlabinu jako místo přepadu. Po rozhovoru se Smallem vydal Butcher rozkaz: prorazit do tvrze! Vozy potáhnou úžlabinou, ale mužstvo bude tiše postupovat horem, po hřebenech úžlabiny, a bude tak proud vozů zajišťovat. Vyrazili. Bylo zde mnoho nováčků, ale i zkušeným vojákům se zdálo, že chvíle přímého střetnutí právě nastala. Vozy už neměly daleko k výjezdu ze soutěsky. Čela „hadích proudů“, zástupů jednotlivců, byla viditelná z daleka široka a vojáci už sbíhali s protilehlého svahu do širé prérie. V té chvíli zazněl divoký pokřik. Small, jedoucí v čele, se rychle stáhl a uvolnil cestu útočnému čelu. Butcher nařídil trysk. Vozy vyrazily s rachotem z úžlabiny, provedly na rovině obranný manévr a rázem stály v kruhu, vojáci u nich, v bojovém šiku, z levého boku pahorkatinu, z pravého les, před sebou rovinu. Indiáni však nezaútočili. Jen vzdálený křik a oblak prachu prozradil jejich přítomnost. Small se dal znovu vylákat vpřed. Pozorovali drobný cval zvědova rychlého koně, ale ujel pouhých sto kroků. Náhle obrátil a vracel se tryskem k vojákům. Za ním se valila temná, úzká vlna… Vozy byly seskupeny v ochranný kruh, kola spoutána řetězy, mezci, koně a vozy se střelivem uvnitř hradby. Před vozy, těsně u kol leželi vojáci, připravení k palbě. Již slyšeli dusot koní a divoký pokřik, který přinášel hrůzu blíž a blíž. Vlna rostla, ale někteří ještě horečně pracovali lopatami, vyhazovali náspy hlíny před sebou, a sotva zalehli do mělkých, vlhkých záhrabů, ozval se děsivý pokřik téměř až u nich a Indiáni obklopili tábor širokým kruhem. Mávali puškami, oštěpy a luky, podněcovali se vzájemně k divokému boji, jako by pak naráz, jedinou mocnou ranou hodlali smést vozovou pevnůstku s povrchu prérie. Všechno bylo zahaleno hustým prachem, který se zdvihal pod kopyty indiánských koní. Ve chvíli, kdy se Indiáni řadili k rozhodujícímu nájezdu, zazněla polnice. Poručík Butcher dal povel k palbě. 107

Zazněl praskot výstřelů, vzduch se naplnil modravým dýmem, který splynul s prérijním prachem a zahalil bojiště clonou. Vozkové zalezli pod plachty vozů a strnuli v smrtelné úzkosti bezbranných. Nováčkové stříleli divoce a bez míření, přímo před sebe, a mnohý, aby sám sebe povzbudil a přehlušil děsivý indiánský skřek, dal se do nesmyslného křiku, nabíjel, vystřelil a znovu nabíjel, hlavu vztyčenou jen na šíři dlaně od země a hrdlo vyschlé od chraptivého řevu. Palba trvala sotva deset minut, ale všem se zdálo, že uplynuly hodiny. Pak vše zvolna utichlo a kouř se pomalu rozptyloval. 108

Na obzoru bylo vidět ujíždějící Indiány. Jen někteří se ještě zdrželi na bojišti, sbírajíce mrtvé nebo drápajíce se s poraněním do sedla. „Victory!“ vykřikl poručík Butcher, vyskočil na plošinu vozu se senem a divoce mával oběma rukama. „Vítězství!“ A všichni vstávali a ještě v pokleku vztyčovali ruce, držící pušky, a křičeli: „Victory – Vítězství!“ Polda ležící vedle Millera, odložil pušku a posadil se ve svém záhrabu. Tvář byla špinavá od hlíny a proužky potu stékaly po čele, po tvářích, za krk. Otřel rukávem čelo a pohlédl na Millera. Také kaprál zdvihl hlavu a unaveně se usmál. Polda se chtěl přisunout k Millerovi, ale kaprál vztyčil varovně ruku, zavrtěl hlavou a ukázal směrem k nepříteli. Polda pochopil. První útok byl odražen, ale Esehi Nissi se nevzdal svých úmyslů. Místo útoku v celé síle a drtivosti – začali bleskovou rychlostí kroužit kolem tábora menší houfce Šejenů. Srostlí s koněm, vypalovali na tábor jednotlivé, dobře mířené rány. Butcher rozkázal, aby každý čtvrtý muž vyhazoval násep. Ostatní odpovídali na indiánskou palbu. Za hodinu byl kolem vozové hradby tak vysoký násep, že se mohli vojáci za ním vkleče skrýt. Vyměnili si úlohy. Kopáči stříleli, střelci pracovali. A tak se bránili a opevňovali tábor celý den. Kvečeru bylo ležení slušně opevněno, zákopy hluboké téměř půldruhého metru a hlavy střelců chránil hliněný val. S ubývajícím světlem rostla únava. Byli hladoví, ale nejvíce trpěli žízní. Butcher nařídil, že jen dva z každé setniny se smějí zároveň plížit pro jídlo a vodu. Při té akci bylo několik vojínů raněno, ale než zapadlo slunce, dostal každý doušek vody a hrst jídla. Na pokraji noci podnikli Indiáni nový útok a znovu byli odraženi. Vzdálili se asi jednu míli od tábora, rozžehli ohně a pozorovali, co se v táboře děje. Byli si jisti svým vítězstvím, neboť se hlučně veselili, a proto také nestřežili obležení tak pečlivě, jak by měli. Když se setmělo, rozhodl se Small, že projede jejich obrannou čárou a zmizí v lese, který byl od tábora vzdálen jenom dvě stě kroků. Odtud pojede do tvrze Sedgwick a přivede pomoc. 109

Vojáci s obdivem pozorovali odvážného zvěda, jak obaluje kopyta svého černého mustanga hadry, připevňuje každou součást výstroje, aby neharašila, a vyjíždí potichu z ležení. Naslouchali bez dechu, zda se neozve výstřel nebo pokřik Šejenů, ale Small zmizel v temné noci jako stín a Indiáni tančili kolem vysoko planoucích ohňů. Tma, ticho a úzkost padla na tábor. Prsty, svírající pušku, byly zdřevěnělé a hodiny pomalu plynuly. Když se začalo rozednívat, přivál sem vítr vůni spáleného dřeva od indiánského ležení. Nespouštěli pohled z prérie. Každou chvíli se jim zdálo, že se tráva zavlnila – ale byl to jen přelud unaveného zraku. Leč pojednou, těsně než se mlha zdvihla, zazněl znovu hrozný pokřik, který se jim usadil v uších a který slyšeli znít po celou noc. Nová útočná vlna se valila na ležení. Již byli klidnější. Nechali Indiány dojet až na přesný dostřel a pak teprve vypálili. Znovu odrazili útok. Už časně zrána slunce nemilosrdně pražilo. Poslední zásoba vody byla vyčerpána. Únava oslabovala jejich pozornost. Někteří nováčci leželi ve svých záhrabech a slzy jim stékaly po tvářích. Neotírali je. Jiní byli zachváceni lhostejností. Bylo jim náhle jedno, jak všechno dopadne. Jenom kdyby už byl konec nesnesitelnému napětí… Pojednou zpozorovali vojáci, ležící v nejpřednějších záhrabech, zmatek mezi Indiány. Polda vztyčil hlavu a spatřil je, jak vyjíždějí na nejvyšší místo pahorku, hledí kamsi na obzor, k východu, mávají rukama, dávají signály a cválají zas zpátky. Vzápětí se nečekanou rychlostí vrhli na ležení. Přepad byl tak dravý, že se jim podařilo přiblížit se až na dvacet kroků. Zasypali obránce soustředěnou palbou. Střely a šípy svištěly těsně nad hlavami mužů, zarývaly se do hlinité půdy, prolétávaly plachtami i dřevěným ostěním vozů až do středu tábora, zabíjely. Byli tak blízko, že vojáci viděli do jejich tváří, pomalovaných bílou hlinkou. Cítili pach jejich těl, slyšeli jejich pokřik a břinkot podkov indiánských koní. Palba vojáků umdlévala. Ruce už těžce zápolily s puškou a nabíjely jen volně. Oči byly plné palčivosti, míření se stalo nepřesným. Šejeni se přibližovali. Kruh se svíral. 110

Kdesi za kopcem zazněl však zvuk, který přehlušil všechnu vřavu. Chvěl se vysoko nad změtí hluku, dunění, křiku a střelby. Vojáci zachytili zvuk polnice. Přilehli těsněji k zemi, napjali poslední síly, míření bylo přesnější, palba rychlejší – a již se začalo drolit levé křídlo Šejenů, již řidlo pravé, střed se bortil, za svahem se objevil prašný trychtýř a bylo slyšet dusot nesčetných kopyt. Na pahorku se začernala vlna a od té vlny se oddělila malinká kulička a koulela se prérií k nim. Zvěd Small. A tu se již nikdo nezdržel radostí, vojáci vyskočili ze zahrabu a mávali vstříc jízdě z tvrze Sedgwick. Druhý den v poledne dorazili do tvrze. S osmi mrtvými, dvaceti šesti raněnými a s poručíkem Butcherem střeženým vojáky. Neboť nervy poručíka Butchera nevydržely napětí oněch hodin.

111

Tak skončila první válečná výprava, které se účastnil vojín Leopold Jefferson Ráž. Počátkem zimy byla jeho setnina poslána na sever, do kansaské tvrze Leavenworth, aby zde vojáci nabrali nových sil pro jarní tažení. První úspěšné střetnutí s nepřítelem posílilo Poldovo sebevědomí. Byl vojákem Spojených obcí. Bojoval proti Šejenům pod slavným Milesem. Prorazil s poručíkem Butcherem do tvrze Sedgwick. „Bojoval jsi,“ souhlasil kaprál Miller a rozvažoval, jak bylo u pomalého muže z Kentucky zvykem, každou další větu. „Dobrá. Ale řekni, Jeffe, proč jsme vlastně táhli pustinou o hladu a žízni, proč bylo zabito osm našich, proč se zbláznil Butcher? Co jsme získali?“ „Respekt armádě – klid osadníkům na Červené řece.“ „Chceš-li získat tímhle způsobem respekt a klid na věčné časy, stačí prostě vybít Indiány.“ „Myslím, že k tomu jednou dojde,“ přikývl chladnokrevný válečník, jemuž jeho kamarádi říkali teď Jeff, zkratkou jména Jefferson. Kaprál zvážněl, vstal a uhodil pěstí do stolu. „Vraždění je nedůstojné národa, který má ve své ústavě slova Toma Paina. Kde je slibovaná svoboda pro každého?“ „Ty máš Paina – a já Milese. Konec konců – my dva takové věci nerozluštíme, Millere,“ pokrčil Polda rameny. „My dva takové věci nerozluštíme,“ opakoval ztichle Miller, pak položiv ruku na Poldovo rameno, naléhal: „Ale velký oheň vzniká od malé jiskry.“ „Není to marná práce, Millere?“ usmál se Polda. Miller sklonil hlavu a světlé brvy rychle zamrkaly. Usilovně přemýšlel. Pak řekl: „Všichni už chtěli tenkrát domů – a přišel Tom a vyhrál bitvu.“ „Každý není Tom Paine.“ „Každý by měl být poctivým člověkem,“ zašeptal kaprál Miller a tím takové hovory končívaly. Jeden význam však ty rozhovory přece jen měly. Polda začal přemýšlet o Millerových slovech. „Viděli jsme umírat lidi. Sami jsme stříleli. To nemluvíme my, 112

chlapče, to mluví svědomí,“ řekl jednou kaprál Miller a o těch slovech Polda přemýšlel nejvíce. Nenašli odvahu k nějakému činu. Stále jen hovořili a hledali cestu. I to však bylo lepší než jenom mlčet a cestu nehledat, nebo hledat takové cesty a taková východiska jako generál Sheridan v Chicagu.

SEDÍC Í BÝK Další kolonisté pronikají na západ za zlatem, za půdou, za buvoly, obsazujíce bezostyšně území Dakoty a Wyomingu, slavnostně vyhrazená Indiánům. V jediném skladišti v kansaském Dodge City nahromadí se čtyřicet tisíc buvolích kůží. Po vzoru slavného Custera přepadávají vládní oddíly indiánská ležení, vybírajíce si – tak jako Custer – ta nejbezbrannější. Mustangové a dobytek jsou odháněni z indiánských pastvin do vojenských tvrzí. Rudí obyvatelé rezervací jsou okrádáni veřejně v agenturách i tajně při nákupu špatné kořalky a ještě horších, vyřazených zbraní. Stále jim je něco slibováno a slavnostně zaručováno, a když pak mají za zády už jenom pusté skály, když nemohou už dál, a jejich děti umírají v kruté zimě roku 1876 hlady, vzepřou se i poslední, i ti, kteří dosud věřili v poctivé úmysly dobyvatelů země. Vezmou, co jim zůstalo, koně, zbraň, týpý, a odcházejí s ženami a dětmi z vykázaných jim míst, kde byli pod kontrolou vojáků, do volné stepi, neboť zde spíše najdou obživu a také se zde mohou lépe bránit. Vláda přestane slibovat. Ukáže svou pravou tvář. Všichni Indiáni ať se vrátí do 31. ledna 1876 do svých rezervací! Kdo uposlechne, bude amnestován. Kdo neuposlechne, je nepřítel. Několik kmenů uvěří naposled slibům. Spěchají do rezervací, ačkoliv je vládní rozkaz zastihl pozdě, uprostřed prérie, kam se rozjeli za dobytkem. Zima přišla tentokrát nečekaně brzy. Cesta do rezervací je dlouhá, jsou vyčerpáni mrazem a hladem, ale přesto se snaží uposlechnout a dorazit včas na vykázaná kontrolní místa. Také Šejenové, ačkoliv mají s Dlouhými noži smutné zkušenosti, 113

uposlechnou. Spolu s kmenem dakotských Indiánů Oglala vydá se Esehe Nissi, vojákům známý jako Two Moons, na cestu. Devadesát šest týpý, dvě stě padesát mužů, ženy a děti, koně a dobytek. Na svém dlouhém pochodu dorazí k řece Powder River, kde jsou za časného jitra, ještě ve spánku, polonazí a bezbranní, přepadeni oddílem plukovníka Reynoldse. Ženy s dětmi prchají do nedalekých skal. Muži se snaží z posledních sil krýt jejich útěk a jejich zoufalství je tak veliké, že odolají prvnímu náporu, i když všechno kolem dokola hoří. Reynolds se neptá, kam jdou – zapálí prostě tábor, uloupí jim koně, odežene dobytek a ustoupí. V ohni zůstanou buvolí kůže a poslední sušené maso. Reynolds ví, že nejstrašnějším nepřítelem Indiánů není voják – ale hlad. Proto správně ustoupí, nač vydávat své lidi nebezpečí dalšího boje, Indiáni bez koní a potravin jsou odsouzeni k smrti. To je známá taktika generála Custera… Jenomže tohle ví i Esehe Nissi a s ním těch dvě stě polonahých, špatně vyzbrojených Indiánů, kteří první útok přežili. Zbytek slavných kmenů Šejenů a Oglala. A učiní to, s čím Reynolds vůbec nepočítá. Je jim v tom nápomocná prérie, jejich tajuplná rodná země, je jim v tom určitě nápomocná, neboť kde jinde by v tak krátké chvíli našli divoké mustangy, kdo jiný by jim dodal čerstvou sílu, aby se vrhli za útočníkem a pronásledovali ho, právě tak zoufale a na první pohled beznadějně, jako do naha oloupený pocestný klopýtá za loupežníkem… Dohoní ho. Náhle jsou tady, vynořují se ze tmy jako stínové šlehy, nikdo nemůže přesně říci odkud, Reynolds nevydá ani jeden správný povel, nejdříve mu zastřelí pátrače a zmatou čelo voje, pak strhnou s koní zadní hlídky, Reynolds bloudí a dostává rány od neviditelných ze všech stran. Přes noc mu odvedou zpátky stádo uloupených koní. Vyčerpaný plukovník dorazí stěží do tábora generála Crooka. Právě když mu Reynolds zdrceně hlásí výsledek střetnutí, zmocní se venku Šejenové uloupeného jim dobytka a vezmou stádo s sebou. Proviant, s kterým generál počítal pro své vojáky, zmizí, jak se byl objevil. Crook se musí vrátit z nezdařené 114

výpravy do tvrze Fetterman – cesta je volná, Esehe Nissi přejde s celým kmenem k Sedícímu býkovi. Neboť Tatanka Yotanka je v této chvíli největší nadějí všech Indiánů mezi Missouri a Rio Grande. Sedící – to jest náš, stále mezi námi. Buvolí býk je nejsilnější a nejchytřejší zvíře, říkají Indiáni. Své válečné jméno získal už ve čtrnácti letech v bitvě proti kmeni Crow. Po otci se stane náčelníkem spojených dakotských kmenů Hungpapa – Teton, nejpočetnějších příslušníků slavného národa Siouxů. Jeho sláva medicinmana je stejně veliká jako sláva válečnická. Před lety přinutila vláda Siouxy, aby podepsali ponižující smlouvu. Bylo jim slíbeno, že budou žít v klidu v rezervaci Apsaroků, na území trojúhelníku, utvořeného řekou Yellowstone, pohořím Big Horn a řekou Tongue. Jediný z dvanácti náčelníků tehdy nepodepsal. Sedící býk. Jeho jméno je vyslovováno s nadějemi a láskou – Tatanka Yotanka. A současně s úzkostí a strachem – Sitting Bull. Těm, kteří ho nejvíce milují i těm, kteří ho nejvíce nenávidí, je neviditelný. Skrýval se dlouho s hrstkou nejvěrnějších na úpatí Skalistých hor. Měnil svůj stan, neboť věděl, jak na něm generálům záleží. Časem se k němu přidávali nespokojení Siouxové, 115

prchající z rezervací – ale i Šejenové, Čikazové a Čirokézové. Několik vojenských výprav se vrátilo s nezdarem, zatímco sláva Sedícího býka rostla a nebylo jednoho indiánského ohně a jednoho ležení, aby se zde nevyprávěly legendy o moudrosti a jasnozřivosti muže, který jim znovu může vybojovat ztracenou svobodu, práva, důstojenství. Ze svých úkrytů, které nevypátral ani Curley, indiánský zrádce a Custerův zvěd, ba ani Mitch Bouyer, míšenec, tedy rovněž zrádce, nejlepší stopař, jakého vládní vojska měla, vysílal Sedící býk plamenné vzkazy všem Siouxům a volal je do boje. Za pět let vzrostl malý kmen na celou armádu, leč to stále bylo málo. Snem Sedícího býka bylo spojení všech siouxských kmenů. Ve chvíli, kdy k němu Esehe Nissi dorazil, zdálo se, že tento cíl je nablízku. Rada Sedmi radících se ohňů, náčelníci kmenů Blackfeet, Brulé, Hungpapa, Miniconjou, Oglala, Sans Arc a Two Kettle, zvolila Sedícího býka nejvyšším náčelníkem dakotských Indiánů. 116

Poučení, kterého se dostalo plukovníku Reynoldsovi od Esehe Nissiho a také zprávy, přicházející ze severního Wyomingu, musí brát vláda vážně. Pověří proto generála Sheridana, aby sestavil největší vojenskou trestnou výpravu proti Indiánům, jakou kdy Amerika pamatuje: rozbít odpor, zahnat Siouxy zpátky do rezervací, chytit Sedícího býka a exemplárně potrestat. Sheridanův štáb v St Louisu sestaví operační plán polního tažení. Generál Terry povede jako vrchní velitel celého podniku dva severní proudy; generál Crook napadne Sedícího býka od jihu. Generál Gibbon vyrazí ještě před nimi a položí se se svým vojskem jako závora na sever od řeky Yellowstone. Odřízne Sedícímu býkovi ústupovou cestu. Všeobecně se očekávalo, že hlavní velení bude mít Custer, hrdina od Wašity, kdysi generál, dnes pouze plukovník v nějaké zastrčené tvrzi, stále však miláček mladé Ameriky. Sheridan si dovedl proto představit Custerovo roztrpčení, ale neodvážil se tentokrát svěřit hlavní odpovědnost za zdar tak veliké výpravy do neklidných rukou svého oblíbence. Terry byl nejen starší a zkušenější, ale také opatrnější a Sheridanovi šlo o to, aby generál, který proti Sedícímu býkovi půjde, přivedl své vojáky zase zpátky. Generál – dnes tedy už jen plukovník – Custer čekal zatím ve Fort Lincoln na řece Missouri se svým jízdním plukem. Unikla mu veliká příležitost. Toužil odjakživa zastínit Terryho, Gibbona, Milese, Crooka – známé bijce rudých. Naplněn roztrpčením, prohlašoval veřejně, že celé tažení – ať je vrchním velitelem kdokoli – rozhodne on, Custer, se svým sedmým jízdním! Zatím se do tvrze, kde Custer vedl takové bojovné řeči, sjížděly posily. Z Fort Leavenworth přijely čtyři setniny pod velením majora Brisbina. Vojáci měli za sebou dlouhou cestu vlakem, přes Omahu do Yaktonu, a odtud parníkem do Missouri. Většinou nováčci, ale byli mezi nimi i muži, kteří měli své první střetnutí s rudými již za sebou, například kaprál Miller a vojín Leopold Jefferson Ráž. Když dorazili do tvrze, ležel už sedmý jízdní pluk v pochodovém táboře, asi pět mil před tvrzí. V prvních dnech se tedy vojínu 117

Rážovi nepoštěstilo spatřit slavného Custera. Nastalo chmurné, deštivé počasí a s ním do tvrze zavítal protivný nepřítel vojáků – čekání. Jednoho dne dorazil velící generál Terry a nastal přece jen větší ruch – ale ani potom se Custer neukázal. Říkalo se, že zůstává raději venku, blíže k rudým, než k Terrymu… Na hlavní poradu ovšem přijít musel. Tehdy ho Polda poprvé spatřil. Štíhlého a pohublého, s promoklou pláštěnkou, přilnutou k tělu, jedoucího cvalem v prudkém dešti. Nic na něm z včerejšího lesku nezůstalo, ani rudý šátek, ani zlaté šňůry – tak se alespoň Poldovi zdálo – a bylo, věru, už třeba nových vavřínů… Hlavní porada zjistila, že Sedící býk musí být poražen už jenom prostými čísly, ležícími před nimi na stole. Crook, který už vyrazil z jižní tvrze Fetterman, má patnáct set mužů a tři sta Indiánů kmene Crow, úhlavních nepřátel Siouxů. Gibbon je na pochodu severně od Yellowstonu s pěti sty muži. Terry má k disposici pěchotu, baterii lehkého dělostřelectva a hlavně Custerův sedmý jízdní pluk. Celkem patnáct set mužů. Ani veliký Manitou by neodolal síle čtyř tisíc dobře vyzbrojených vojáků, počítáme-li trén, zákopníky, výzvědné oddíly. Půjde-li všechno podle Terryho plánu, jsme do konce května zpátky ve Fort Lincoln. Se Sitting Bullem v řetězech. Nálada vojáků nebyla tak znamenitá jako nálada generálů. Především jim nebyl vyplacen žold. Potřebujeme silné vojáky – řekli jim, když si stěžovali. Jídlo máte, spíte v suchu, peníze byste propili. Zato jim byla uspořádána paráda na rozloučenou a plukovní hudba jim celý večer vyhrávala. Druhého dne – sedmnáctého května – vyrazil konečně předvoj na největší trestnou výpravu proti rudým… Pěší setnina těch z Leavenworthu měla ukázat, čemu se v Kansasu pod velením plukovníka Milese naučili. Vedl je Brisbine. Terry jim dal s sebou i dvě lehká děla, ale hlavně poručíka Bradleyho s Custerovými zvědy – především Mitchem Bouyerem, Curleyem a Johnny Brullem. „Nemají v těle kus cti,“ řekl Polda kaprálu Millerovi. „Jak může Indián zrazovat Indiána!“ 118

„Tak jako zrazuje bílý bílého,“ odpověděl kaprál Miller. „Crow nenávidí Šejena zrovna tak, jako se před deseti léty a ještě dnes – nenávidí muži z New Orleansu s muži z New Yorku. A Mitch je navíc míšenec.“ „Mně se přesto zdá, že jsou horší. Víš, Millere, horší než obyčejní zrádci. Snad proto, že táhnou proti Sitting Bullovi…“ „Lituješ ho?“ „Litovat? To ne – prostě vím, co na něho čeká. Slyšel jsi Custera – do konce května – v řetězech. A teď nás proti němu vede člověk s indiánskou krví – Curley, Mitch, Brullo –“ „Právě proto, že vědí, co na něho čeká – jdou s námi. Kdyby to tak jistě nevěděli, asi by nešli.“ „Mitch jezdí s Custerem už pár let.“ „Pak se tedy Mitch už pár let domnívá, že ví, jak to všechno dopadne. Ale máš pravdu, Jeffe, v tomhle máš pravdu, jsou to zrádci.“ Táhli podél řeky Little Heart stále k západu, bezútěšnou, smutnou prérií. Bojovali s ohněm, kopali příkopy a potom šli zas dál, mrazivou nocí, páchnoucí spáleninou a celé dva další dny šli tou černou, zuhelnatělou zemí, nenávistným, podezřelým tichem, setnina z Leavenworthu a dvě děla. To bylo zdánlivě všechno, co táhlo proti Sedícímu býkovi… 119

Alespoň taková se jim zdála jejich situace, dokud se pátého dne nepřihnala Custerova jízda. Jeden dobrý, veselý den. Přivezli žold a pití. Víno vypili – ale co s dolary v prérii, která pomalu přešla v kamenitou pláň s rozervanými koryty vyschlých potoků a řek. Tu a tam vyčuhoval z kamenů sporý trs suché trávy – jediná známka života. Vybílené kmeny padlých cedrů a borovic ležely jim v cestě, a když se jich dotýkali, poznali, že dřevo je tvrdé jako kámen. „Pár set let,“ řekl kaprál Miller. „Do konce května…“ připomněl vojín Jefferson Ráž. „Tady se neměří na dny,“ řekl kaprál Miller a táhli dál a každého večera se vracel zvěd Mitch nebo Brullo s touže zprávou: stopy žádné! – a každého večera, na samém prahu noci, vyjížděl zvěd Curley nebo sám poručík Bradley, aby se k ránu vrátili s prázdnýma rukama. Posledního května překročili řeku Little Missouri a netrpělivý Custer vyrazil na další předzvědnou jízdu se čtyřmi eskadronami. Už dávno mělo být rozhodnuto. V tento den měli slavnostně vtáhnout do tvrze Lincoln se Sedícím býkem v řetězech. První červen jim uchystal zcela jinou podívanou: když ráno vstali, hleděli do zimní krajiny. Sněhová bouře, která přišla od západu, držela je v zajetí na úpatí drsného pohoří Sentinel Buttes. Potom sníh rychle roztál a Brisbine nařídil pěchotě rychlý pochod. Dávky potravin se nebezpečně ztenčovaly a mezi cílem cesty, ústím řeky Powder a táborem u Sentinel Buttes, byla ještě skaliska Beaver Creeku. Tentokrát přijali zprávu zvědů s ulehčením – na východ od Powder River ani stopa! Stoupali korytem Beaver Creeku do strmých strání, šplhali na srázné štíty a vytahovali děla skalními průrvami, kudy si zjara draly cestu laviny. Často bylo třeba dvanácti mezků, aby dostali do stráně naložený vůz, a i to bylo málo, musela se zapřáhnout celá setnina. Od úsvitu do soumraku zdolávali s děly a vozy jedinou stráň. „Kdyby nás chtěl dostat,“ začal vojín Ráž, ale kaprál Miller ho drsně přerušil: „Přestaň! Začínám být pověrčivý – i myšlenka může někdy přivolat neštěstí…“ 120

Nepřivolala. Sedící býk nikde. Dolehl na ně hlad. Někdy se jim podařilo zastřelit divokou ovci nebo jelena, ale ke konci pochodu neměli už ani kousek pemikamu, zato jim v kapse chrastily dolary, které jim vyplatili uprostřed prérie. Sedmého června dosáhli cíle – ústí řeky Powder do Yellowstonu. Přivítal je skvělý pohled: uprostřed řeky kotvil dopravní parník, na jehož boku svítil zlatý nápis FAR WEST. Na můstku stál Terry a mával na přivítanou. Srovnali krok a pochodovali po vyschlém bahně, hladoví a znavení, udržovaní při síle jen vidinou košů s chlebem a kusů šťavnatého masa. V několika příštích dnech dorazili k Far Westu i ostatní. Všichni hlásili totéž. Custer: Po Indiánech ani stopy! Gibbon: Na severním břehu Yellowstone klid. Mitch: Nic. Brullo: Nic. Až konečně! Poručík Bradley, vůdce zvědů, spatřil v údolí řeky Tongue kouř! Major Reno ze sedmého jízdního vyrazí okamžitě k bojovému průzkumu a vezme s sebou šest eskadron, dělo a Mitche Bouyera. Custer pošle Rena záměrně nahoru k rozvodí řeky Powder – sám jede k řece Tongue, kde Bradley spatřil dým. Má štěstí, najde zbytky po táboření a pár indiánských hrobů, které vojáci strhnou. Ale to je všechno – Indiáni zmizeli jako dým, který spatřil Bradley. Major Reno ze sedmého jízdního vyrazí okamžitě k západu, do nepřehledného terénu, pravděpodobně do údolí Little Big Hornu. Také proto, že se už značně vzdálil od základny, vrací se Reno rychle zpět, aby podal hlášení a požádal o posily. Dvacátého června se spojí s Custerem. „Jak jste je mohl nechat zmizet!“ vyčítá Custer Renovi. „Na vašem místě bych je byl pronásledoval.“ „To jsem nemohl,“ odsekne vznětlivý Reno. „Kvůli vám. Vzal bych vám trofeje, na které čekáte.“ Pohádají se a podrážděný Custer odejde ve špatné náladě na palubu parníku Far West, kde se koná narychlo svolaná válečná porada štábu. 121

„Nevím sice nic o Crookovi,“ zahájí poradu Terry, „předpokládám však, že je někde zde Položí dlaň do prostoru mezi prameny Tongue a Little Big Horn. „Crook je jižní bariéra, přes kterou se Sitting Bull nedostane. Gibbon utvoří bariéru severní!“ Generál ukázal v místa, kde říčka Little Big Horn ústí do Yellowstonu. Rozhlédl se po přítomných. Gibbon, Brisbine, Low, Reno, Benteen – znal je léta, zkušení, stateční – ale úkol, který měl na mysli, mohl svěřit jenom jednomu z nich – Custer. Znal jeho chyby, ukvapenost, ale znal i Custerovu vášnivou touhu přinést si vavříny právě z tohoto tažení. A snad se chtěl Terry zavděčit i Sheridanovi… „Plukovník Custer postoupí se svým sedmým jízdním proti proudu Rosebud.“ Tak bylo rozhodnuto. Tváře důstojníků ještě více zvážněly. Osud tažení byl na vážkách. Nevěřili Custerovi. On však sledoval sebevědomě, nikoliv vzrušeně, prst Terryho. Čekal, že bude tím úkolem pověřen. Zdálo se mu nemožné, že by generál mohl poslat do prvého střetnutí se Sitting Bullem někoho jiného. „Až narazíte na stopu, zjištěnou Renem, rozhodněte sám. Odbočí-li stopa – a to je pravděpodobné! – k údolí Little Big Hornu, postupujte dál k jihu, abyste nám poskytl čas. Pěchota může dorazit k ústí řeky Little Big Horn dvacátého sedmého června. Potom je sevřeme do kleští – vy z jihu, já od severu. Dřív se nepouštějte do větších akcí, Custere! Mitch tvrdí, že Sitting Bull shromáždil několik tisíc mužů. Nevíme přesně, jak jsou vyzbrojeni.“ „To tvrdí Mitch,“ řekl Custer. „Pochybuji, že jich je víc jak patnáct set – sedmý jízdní stál už před početnějším a mohu říct i před zdatnějším nepřítelem!“ Velící generál skončil poradu. Custer vyšel ze štábní kabiny první. Když odešel, požádali důstojníci Terryho, aby si vzal ještě čtyři eskadrony jízdy, děla a část pěchoty a převzal velení akce „Rosebud“ sám. „Nemáte ke Custerovi důvěru, pánové?“ zeptal se Terry. 122

„Nemáme,“ řekl major Brisbine jménem důstojníků. „Dobrá. Řekněte to Custerovi,“ pokrčil Terry rameny. Brisbine šel statečně za Custerem. „Děkuji vám za upřímnost, majore,“ řekl s nečekaným klidem Custer. – „Ale nechte si vaše čtyři eskadrony, děla a pěchotu, budete je potřebovat. Sedmý jízdní vyřídí všechno, co se mu postaví do cesty.“ „A nepostaví-li se?“ řekl Brisbine – a Custer pochopil, že naráží opět na Reynoldse, poraženého Esehe Nissim, jehož vůbec nespatřil. „Najdu si je sám,“ řekl suše Custer a obrátil se k Brisbinovi zády. Večer přišel do Custerova stanu sám Terry. „Vyrazíte přesně v poledne, Custere. Já, Gibbon s pěchotou a zbytkem jízdy budeme vás sledovat kratší cestou, ale pomalejším krokem. Nečekejte nás u ústí Little Big Hornu před dvacátým šestým, znovu jsem to přepočítal.“ Custer mlčel. Terry odkašlal. „Já vím, že se nebojíte – tak nevím, co bych nakonec…“ „Řekněte jen všechno, co chcete říct, generále.“ „Dělejte, prosím, co uznáte za dobré – ale také jenom to, co je ve vašich silách. O jedno vás prosím osobně – neopouštějte raněné!“ I nyní Custer pochopil. U Wašity nechal Elliota, aby se pustil za prchajícími Šejeny. Elliot se už nevrátil. Mlčky přikývl. Byl už myšlenkami v údolí řeky Rosebud.

BITVA NA LITTLE BIG HORNU Dvacátého druhého června v poledne vyrazil plukovník Custer se svým sedmým jízdním plukem, bez vozů a stanů, s municí a železnou zásobou na patnáct dní, naloženou na mezcích, proti Sitting Bullovi. Už druhého dne překvapilo zvědy množství stop. Kosti, zbytky 123

týpý, tráva ohlodaná koňmi, uhel starých ohňů, všechno nasvědčovalo tomu, že zde nedávno tábořil snad celý kmen. Custer zajásal a vyslal zvědy na další průzkum. Ačkoliv se chvěl nedočkavostí, postupoval opatrně. Sevřené údolí nebylo vhodným místem k střetnutí. Další den, na samém prahu večera, přinesl Mitch dlouho očekávanou zprávu: „Viděl jsem Siouxy! Překročili horský hřeben a sestupují do údolí Little Big Hornu.“ Custer nařídil okamžitě bojovou pohotovost. Signály trubkou byly zakázány. Rozdána válečná dávka střeliva. Rozděleny úkoly. „Budeme postupovat celou noc,“ řekl svým důstojníkům. Namítali, že mužstvo je unaveno. „Sedmý jízdní vydrží víc než jeden noční pochod,“ řekl hlasem, který nestrpěl odporu. „Zničíme je rychlým úderem. Za rozbřesku musíme být v údolí a vrhneme se na ně jako blesk.“ Tak jako u Wašity – mysleli si mnozí. Proč ne? Nebyla Custerova taktika tenkrát tak úspěšná, že tento tah opakovali po něm mnozí další? Zrádná krajina, plná strží, zpomalila pochod. Vojáci vedli většinou své koně. Čelo s Custerem se rychle vzdalovalo mezkům s nákladem, ale sotva začalo svítat, stanul Custer na horské výspě, odkud přehlédl celé údolí. Leželo před ním, chvíli zlaté, chvíli růžové, jak vycházelo ranní slunce a jak hnal rychlý jitřní vítr lehké mraky, leželo před ním jako dar nebes. „Tam! Sitting Bull!“ ukázal Mitch. Custer viděl polním dalekohledem zvlněný kraj, množství pahorků, holé, zalesněné, nepříjemný, nepřehledný terén, a uprostřed stříbrná stužka řeky Little Big Horn. Kouř však nespatřil. „Mýlíš se, Mitchi,“ řekl, i když věděl, že Mitch se nikdy nemýlí a že zrak některých domorodců je ostřejší než jeho dalekohled. „Nenajdete-li v tomto údolí Tatanku Yotanku, můžete mne dát pověsit, pane,“ řekl přesvědčivě Mitch. Custer se zasmál: „All right, udělal bych záslužný skutek. Sitting Bull by mně byl vděčen.“ A vrátil se k důstojníkům. 124

Došla další zpráva. Na horské stezce byla ztracena bedna s potravinami. Když se vojáci vrátili, našli zde Dakoťany ve válečné výstroji. Nečekali, vyskočili na koně a ujeli. „Vědí o nás,“ řekl Custer. „Nemá smysl se skrývat. Teď hraje roli jen čas. Do sedel a za mnou!“ Sjížděli tryskem do údolí. V poledne nařídil Custer krátký oddech. Vojáci padli vyčerpáni na zem, jen pár starých vojáků se staralo nejdříve o zpocené koně. Custer neměl teď čas na disciplínu. „Dál! Stále dál proti řece – Benteene, budeš krýt na levém křídle munici. Major Reno s prvním praporem na levém, já s pěti eskadronami na pravém – vítězství nám nemůže uniknout. Forward!“ Proudy se rozdělily. Brzy po poledni přicválali k plukovníku Custerovi jeho zvědové. Tlumočník Girard je vyslechl a s netajeným vzrušením vedl Custera na nedaleký pahorek. Proti proudu řeky prchalo čtyřicet Dakoťanů ve válečné výstroji, vítr tančil v pestrých péřových čelenkách a slunce se bodavě odráželo v blýskavých plíšcích, kterými byly pobity opasky rudochů. Tak blízko je dosud neměl před sebou, tak blízko v tomto tažení… „Tady máte své Siouxy,“ řekl vzrušeně tlumočník. „Prchají před vámi jako čerti!“ Narazili na hlavní síly Sedícího býka. Custer poručil zvědům kmene Crow, aby Dakoťany pronásledovali. Nesměl ztratit jejich stopu. Zvědové odmítli. Poručil jim. Zavrtěli hlavou. „Řekněte jim, Girarde, že jim vezmu pušky a koně.“ Stáli a mlčeli, až jeden z nich lámanou angličtinou řekl: „Je jich mnoho, pane.“ A mávl rukou do kraje. Pod obzorem – Custer to dříve nezpozoroval – plul zlověstný mrak prachu, chvílemi se vznášel, chvílemi se spojoval s šedozelenou zemí. Byl to nezvykle velký mrak. „Zbabělci!“ řekl opovržlivě Custer a obrátil se k nim zády. Potom poslal svého pobočníka s rozkazem k majoru Renovi: „Nepřítel v dohledu. Přebroďte se na moji stranu a postupujte tak rychle a tak daleko, jak jen můžete. Pak ihned zaútočte!“ 125

Strhl klobouk s hlavy, obrátil se v sedle, zamával svým pěti eskadronám na povzbuzení a vyrazil cvalem vpřed. Major Reno, který se přebrodil na levý břeh, postupoval zatím bez jakýchkoliv zpráv o nepříteli. První mu donesl Custerův pobočník. Reno se přebrodil tedy zpátky na pravý břeh a sotva ujel tři míle, přinesli mu jeho zvědové vážnou zprávu: Velké množství Dakoťanů v údolí. Spatřili nás. Chtějí nás přepadnout. Reno připravil svůj prapor k boji. Sotva vyrazili v bojové linii po prudkém svahu, spadajícím do údolí Little Big Hornu, spatřili před sebou mračno prachu. Snad stádo prchajících indiánských koní, snad Dakoťané ženou dobytek – rozhodně však nepřítel. Když se přiblížili, zaslechli výstřely. Oblak prachu ještě více zhoustl, neviděli nikoho, ale palba zesílila, tam náhle klesl kůň, zarazil se hlavou o zem a jezdec přeletěl a zůstal ležet pod kopyty kavalkády, tam zas se tiše jezdec snášel do prachu, jako kdyby klouzal po zpoceném boku koně, padl a kůň běžel dál, zásahy byly častější, zmatené výkřiky se mísily s výstřely, ale Reno nemohl teď dát jiný rozkaz, než: Forwards! a hnát se stále vpřed do vraždícího tajemného oblaku před nimi. Pojednou se oblak s nevídanou rychlostí rozestoupil. Otevřel se dokořán jako pomyslná nebeská brána a chvíli se zdálo, že Reno jako klín rozrazil kouřový val a Dakoťané se dávají na ústup. S touže rychlostí, s jakou se brána otevřela, otáčely se obě veřeje kolem své osy. „Chtějí nás obklíčit!“ pochopil Reno. „Backward!“ A zahnul mocným obloukem vlevo, a ještě ostřeji, proti svahu zpátky, otáčeje se současně s čepem levého indiánského křídla. Vyvázli. Ztratili se nepříteli v pahorkovitém, nepřehledném terénu, plném ohromných balvanů a košatých stromů. „Unikli jsme ďáblům,“ řekl Reno nejbližším. „Teď přijdou za námi hadi!“ Znal je. Využívajíce každé prolákliny, každé jámy, každého stínu, plížili se za modrými vojenskými kazajkami, neslyšně, opravdu jako hadi. Ojedinělé výstřely zněly ještě hrozivěji. Téměř každý zabíjel. Bloody Knife padl s prostřeleným spánkem, a padli vojáci a padli 126

důstojníci, dokonce i plukovní doktor. Ukryli koně za skalními bloky. Plížili se stále vzhůru k temeni pahorku, kde jim kynula – tak se alespoň zdálo – záchrana. Vysoký les. A ti, kteří neměli před sebou ani strom, ani kámen, museli zůstat ležet, přitisknuti břichem k zemi, a prohlubovat alespoň holýma rukama důlek pod sebou. Konečně se většině podařilo vniknout do lesa. Reno poručil, aby odvedli koně dál. Soustředěná palba musí usnadnit mužům, ležícím ještě v otevřeném terénu, aby se dostali k nim. A také poslal zvědy s poselstvím ke Custerovi. Co je vlastně s Custerem? Měl tu dávno být. Zvědové se vrátili. „Jsme obklíčeni. Nikdo neprojde.“ Kryti palbou kamarádů, stáhli se konečně vojáci na okraj lesa. Sotva zde Reno zaujal pevnější postavení, přišla zpráva, že Dakoťané postupují zezadu, lesem. Musel rozdělit síly. Docházelo střelivo. Koně, zdivočelí střelbou, prchali, odnášejíce s sebou tašky se záložním střelivem. Renovi teď bylo jasné, že byl do údolí vlákán. Musel prorazit obklíčení. Minuty se zkracovaly… „Nasedat!“ První byl v sedle a za ním ostatní. Pálíce nepřetržitě z revolverů a pušek, prostřelovali se ke skalnatému břehu řeky. Dosáhli jej tryskem. Byl to zmatený ústup; nejvíce úsilí je stála vysoká protější hráz, kterou zde příroda – a právě zde! – vytvořila. Přebrodivše řeku, neměli už mnozí ranění sil, vyšplhat po kluzkém strmém svahu, zarývali prsty do jílu a padali zpět, dokud jim druzí nepomohli, a to všechno stále ještě v plné palbě rudochů. Pak leželi, vyčerpáni, na zádech, hleděli do klidného nebe a naslouchali váhavé, ztrácející se už palbě, do níž se mísil hluk přicházející z pekla, odkud právě vyvázli: Indiáni zpívali. Náhle ustali. Přichází snad Custer? Měl tu být dávno, už před hodinou, před dvěma hodinami, měl s nimi společně udeřit, nebo je měl alespoň podporovat – ne, to nebyl Custer, ale rytmistr Benteen se svým záložním praporem. Major Reno mu klopýtá vstříc, hlavu má ovázanou a z dálky už volá: „Benteen! Pomozte! Ztratil jsem polovinu lidí!“ 127

Ztratil třicet vojáků, třicet mrtvých, ale raněných je nepočítaně a z řeky ještě vylézají další, poslední, kteří unikli z pasti. Benteen je ještě víc překvapen než Reno: „Čekal jsem, že najdu Custera!“ A ukazuje Renovi depeši, která ho přiměla k rychlému pochodu tímto směrem: „Benteene, přijeďte rychle! Velký tábor! Pospěšte si! Custer.“ Místo plukovníka najde rytmistr Benteen zbytky Renova praporu. Kde je Custer? Palba docela ustala. Indiáni se stáhli. Benteen ale nevěří klidu na protějším břehu, rozdělí střelivo a pomůže Renovi organisovat eskadrony. Rozhodnou se postupovat společně za Custerem. Kde může být? Viděl velký tábor – to nemůže být jinde než tam, odkud přišel Reno! Přebrodí znovu řeku. Postupují na indiánský tábor s pevným úmyslem nedat se teď vlákat do pasti a vnutit nepříteli svou taktiku. Útočit. Ale sotva jsou na pochodu půl hodiny, zaslechnou výstřely. Brzy zaujme Reno staré postavení na lesnatém pahorku, odkud byl tak prudce smeten. Je v něm prudká touha po odčinění neúspěchu. Chce útočit. „Neukvapme se, majore Reno,“ radí Benteen a má pravdu. Sotva zalehnou s puškami na kraji lesa a ukryjí koně, jsou tu Indiáni s prudkým útokem. Do soumraku zaútočí několikrát, pokaždé jsou odraženi. Nastane noc. Indiáni se stáhnou a z jejich tábora sem zaznívají bubny. Není to daleko. Je vidět ohně. Je slyšet zpěv. Podle počtu ohňů usuzuje Reno na velké shromáždění – nepochybně tu jsou hlavní síly Sedícího býka. Kde je tedy Custer! Ranní šero je zastihne v přípravách k boji. Zpevňují záseky, vyhrabávají hlubší záhraby, žel, jenom prázdnými plechovkami po pemikamu, všechno je dobré jako ochranný val, i mrtvá těla koní a mezků. Teprve v půl třetí ráno, s prvním nesmělým rozbřeskem, zmlknou indiánské bubny. Nastane tíživé, náhlé ticho. Je cítit spáleniště. V korunách stromů nesměle cvrliká pták. 128

Dva výstřely proříznou tu napjatou jitřní chvíli vyčkávání a země, až dosud šedá, tvrdá a mrtvá, oživne. Půda před vojáky se zavlní, za každým balvanem, za každým keřem se chvěje rudý stín. Zničující oheň zažehne prostý val, který vojáci před sebe navršili, kulky bubnují na balvanech, vyrývají malé obláčky, zavrtávají se do kmenů stromů s touže nedočkavostí jako do lidských těl, postup je rychlý, okruh se svírá stále úžeji, zdá se, že konec je neodvratný, jsou na dosah, jsou jako hadi pod prahem domu. – A tu překvapení Indiáni spatří, jak se roztrhne ochranná hradba, 129

která až dosud kryla vojáky, a proti nim vyšlehne modrý blesk a smete je s pahorku, po svahu dolů, až téměř k úpatí tábora. Překvapení je dokonalé. Benteenovo komando projede tryskem svůj velký okruh, pálí nepřetržitě z opakovaček a z revolverů, vymete terén před valem a vrací se rychle zpátky. Výpad se zdařil. Opět je chvíli klid. Tíživější než onen jitřní. Dobrovolníci se plíží dolů k řece pro vodu. Benteen povyšuje na bojišti několik nejstatečnějších vojáků. Reno ždímá v plechovce kus hadru a přikládá si jej na ránu. Vojáci v záhrabech přivírají víčka, která je nesnesitelně pálí, ale hned je zas násilím, těžce otevírají. Ne, země před nimi je nehybná. Tvrdá. Tichá. Po poledni zpozorují v indiánském táboře neklid. S úžasem sledují přípravy Indiánů k odchodu. Nová léčka? Custer? Ženy strhávají stany, válečníci stahují zpět své oddíly, konečně vzplane tráva, aby kouř zahalil jejich záhadné počínání. Když pak oheň dohoří a kouř je rozptýlen větrem, spatří major Reno překvapující obraz – podél řeky táhne z údolí obrovský proud Indiánů, největší množství, jaké kdo kdy viděl, snad deset tisíc válečníků, s nimi ženy a děti, až osmnáct tisíc koní, celý národ Siouxů, jako by se odpoutával od Ameriky a táhl do sluneční záře, někam do šťastnější, spravedlivější země… Pochod trval do západu slunce. Zmizeli v horách. Reno a Benteen pátrají marně po příčině nenadálého rozhodnutí, ale nezanedbají na noc ochranná opatření – co kdyby to byla léčka, co kdyby se vrátili. A opravdu. Časně ráno dne dvacátého sedmého června, spatří v údolí velký oblak prachu. Trubač troubí pohotovost. Muži protřou ospalé oči a chápou se pušek. Než se pořádně rozhlédnou, trubač pohotovost odvolá. Vojáci překvapeně pozorují svého velitele, Reno sedá s Benteenem na koně, mávají klobouky a rozjíždějí se vstříc prachovému mračnu. Údolím Little Big Hornu postupují oddíly generála Terryho. Renovi a Benteenovi muži, špinaví, zarostlí, se zaschlými škraloupy krve na hlavách a na těle, žízniví a hladoví, nevyspalí a vyčerpaní, vstávají ze svých záhrabů, klopýtají na ztuhlých nohou, 130

objímají se a pláčou, vyhazují do výše klobouky a čepice, smějí se a bláznivě vykřikují radost z nově nalezeného života. Dokud jim Terry neřekne, co se stalo s plukovníkem Custerem. Od včerejšího rána snažili se Terryho zvědové pod vedením poručíka Bradleyho získat spojení se sedmým jízdním. Nejdříve narazili na několik zvědů, kteří Custera opustili. Indiáni, vyděšeni až k smrti, shodně vypovídali: Dlouhovlasý a všichni jeho vojáci jsou mrtvi. Bradley poslal kurýra ke generálu Terrymu, ale Terry neuvěřil. V noci se Terryho oddíl utábořil – aniž o tom věděl – jen asi deset mil od tábora Indiánů. Časně ráno vyrazil Bradley se zvědy podél řeky. Terry postupoval pomaleji údolím. Náhle se Bradley zarazil, na pobřežní výšině spatřil podivné světlé předměty. Tušil, co vidí – ale neodvažoval se to vyslovit nahlas. Váhavě vedl zvědy k nálezu. Mrtvý jezdecký kůň. Brašna s kovovým číslem – sedmý jízdní. První mrtvý muž. Je nahý, bez skalpu. To jsou ti, kteří se pokoušeli prorazit kruh. O kus dál se to stalo. Půda je rozryta kopyty koní a botami mužů, kteří do ní vrývají svůj poslední zápas. Vojáci leží nazí, tiší, kolem svého plukovníka. Custer je pokryt kusem buvolí kůže. Tak je první spatřil Bradley, po něm generál, po generálovi vojáci, a s nimi také vojín Leopold Jefferson Ráž z tvrze Leavenworth. Čtyři sta mrtvých mužů, čtyři sta mrtvých koní leží nepohnutě vedle sebe. Za každou hlavu – jeden skalp. Ne, Wašita není zapomenuta.

ZIMNÍ BOUŘE Trubač sedmého jízdního pluku, John Martin, byl posledním mužem – alespoň posledním živým bílým mužem – který spatřil plukovníka naživu. A mohl o tom podat svědectví: „Když nás Mitch zavedl na vyhlídku, aby ukázal veliteli ležení 131

Indiánů, pozoroval plukovník Siouxy dalekohledem, dlouho je pozoroval, zdálo se, že tam nikdo není, že ležení je opuštěné, jenom pár žen tam sedělo, pár dětí si hrálo a opodál se pásli koně. Plukovník to všechno pozoroval a jak se tak díval, říkal si sám pro sebe – teď je máme. Přepadneme je ve spánku. Zřejmě odpočívají. Dostaneme se na ně jako u Wašity. A dal mi rozkaz, abych jel k rytmistru Benteenovi a vyřídil, že má hned přijít se střelivem. Pak řekl Forward, a to bylo naposled, co jsem ho slyšel a viděl.“ Custerovu mrtvolu, spolu s ostatními padlými, zahrabali v prérii. Nic jiného se nedalo dělat. Jen jediná bytost přežila Little Big Horn. Kůň Komanč, zasažený sedmi střelnými a několika sečnými ranami. Terry přikázal doktorovi, aby koni věnoval všemožnou péči. Vzali ho s sebou jako němého, ale živého svědka strašlivé události. Vezli ho na zvláštním voze, který dal Terry na místě sestavit ze dvou normálních vojenských vozů. Sedící býk byl kdesi daleko před nimi. Zvědové přinesli zprávu, že hodlá přejít se svým lidem kanadské hranice. Nezabrání mu v tom už nikdo, ani Gibbon, který měl na sever od Yellowstone postavit bariéru ze svých mužů… Gibbonovy oddíly jsou teď s nimi. Plán selhal, je načase se vrátit na výchozí základnu, k parníku Far West. Cestou se podařilo zajmout několik raněných Indiánů, kteří se skrývali v prérii. A dvě nemocné indiánské ženy. Většina mužů odmítla mluvit. Ale jeden z nich, těžce raněný, řekl: „Vím, že zemřu. Bílé tváře mi už nemohou ublížit. Byli jsme na válečné stezce s Crow, chtěli jsme je zahnat z našich lovišť, přišli vojáci a museli jsme se bránit. Z Black Hills nás zahnaly bílé tváře, které hledají zlato. Buvolů ubývalo. Ubývalo divoké zvěře. Naše děti měly hlad. Hledali jsme nová loviště. V tomto kraji bývali kdysi buvolové. Táhli jsme za nimi. Dlouhovlasý nás přepadl. Bránili jsme se. Tatanka Yotanka udělal na pahorku velkou medicínu. Přišel s ní a měl řeč. Pravil, Wanka Tanka, Velký duch, přijel ke mně na orlu. Wanka Tanka řekl, Dlouhé nože přijdou za vámi, ale Tatanka Yotanka je porazí. Pak přišly hlídky a hlásily, že Dlouhé nože se blíží. Tatanka Yotanka nechal v oblouku u řeky postavit prázdné 132

stany. Posadil tam ženy a děti. Řekl jim: Hlídejte a neodcházejte, i kdybyste měly zemřít. Dlouhovlasý má v hlavě Wašitu. Uděláme mu Wašitu. Dlouhovlasý nemá rád muže. Ukryjeme se a necháme ho přijít. Potom je pobijeme. Bílé tváře bojovaly statečně. My jsme bojovali lépe. Esehe Nissi řekl: Toto je poslední den, kdy vidíte svého náčelníka! Vrhli jsme se za ním. Mé srdce bylo nemocné nenávistí. Bojoval jsem, dokud mne nestřelili. Měl jsem bílý lasičí ocásek. Nebál jsem se ničeho. Pobili jsme bílé tváře. Bylo jich mnoho. Nařezali jsme vrbové pruty a hodili jsme prut u každého mrtvého. Pak jsme pruty sebrali a spočítali. Bylo jich čtyři sta na pahorku a osmdesát po svazích. Potom jsme tančili a zpívali. Ta133

tanka Yotanka řekl: Udělal jsem velkou medicínu a rozehřála vaše srdce. Byla velká radost. Padl jsem uprostřed tance. Rána začala krvácet. Nechtěl jsem být smuten. Nechtěl jsem je zarmoutit. Odplížil jsem se do lesa.“ Žena Pte – san – washte-wing z kmene Šejenů, promluvila až třetího dne: „Seděla jsem ve stanu. Seděly jsme jako vějičky. Ženy a děti. Cítily jsme dravce, jak krouží. Cítily jsme, jak se blíží a jak nás pozoruje. Slyšely jsme, jak zabili hocha u koní. Vyběhla jsem. Viděla jsem je. Měli dlouhé žluté zobáky a ostré drápy. Vrhli se na nás. Byla jsem šťastna, že přišli. Můj muž byl zabit u Wašity. Sup se snášel na kořist. Neviděl lovce. Lovec supa zabil. Byla velká radost v táboře. Ženy šly na bojiště a pátraly po Dlouhovlasém. Chtěly ho skalpovat. Neměl svůj oblek jako na pevnosti. Když jsme odešly, muži ho našli. Můj bratr řekl: Dost jsme jich zabili. Ještě jednou tolik. Jsem šťastna. Byla jsem u tance. Viděla jsem tančit svého muže. Přišli všichni mrtví. Všichni mrtví od Wašity.“ Třicátého června dovedl generál Terry zbytek svého vojska k řece Yellowstone. Můstek byl spuštěn. Nedaleko můstku stála hudba. Jakmile spatřil čelo pochodového proudu, zavířil bubeník paličkami na napjaté kůži bubnu. Trubač přiložil náústek polnice k ústům a zatroubil slavnostní fanfáru. Generál Terry, jedoucí v čele, tasil šavli. Jezdci se napřímili v sedlech. Praporečník vyjel z proudu a v jedné ruce potrhaný prapor, v druhé uzdu, postavil se vedle hudby. Major Reno, který vedl první eskadronu, odvedl jízdu stranou a poručil sesedat. Generál Terry přihlížel přehlídce vedle praporečníka. Šli pěšáci. Vypjali hruď před generálem, sevřeli řemen pušky a snažili se o slavnostní pochod, ale nohy byly těžší olova, hřbet je tlačil k zemi a klopýtající vojáci, hladoví, rozedraní, zbití únavou a Indiány, procházejí kolem generála Terryho, majícího šavli skloněnou na pozdrav. Vcházejí na můstek, který se rozhoupá, mizí na palubě, konečně jsou v bezpečí. Když jsou všichni na lodi, dá Terry hudbě znamení, aby umlkla. Jenom bubeník bubnuje dál. 134

Kolem praporu, na prostých nosítkách z jilmů, nesou padesát šest těžce raněných. Bubeník bubnuje dál. Vedou koně, kterého sundali z vozu. Přes můstek ho jinak nedostanou. Kulhající, obvázaný kůň, vypadá jako každý raněný, vracející se z boje. Jen trochu směšněji; protože koně se přece jenom neobvazují. Ale tohle je m i m o ř á d n ý kůň. Už dnes připomíná… Terry i před ním, jako před každým raněným, sklání hrot šavle. Slyší Custera: „Řekněte jen všechno, co chcete říct, generále!“ Z mužů, kteří zde před osmi dny před ním defilovali, vrací se polovina. Jen řekněte všechno, jen se přiznejte, co máte na srdci, generále! Ano: jsme poraženi. Trpký návrat se prodloužil na šestnáct dní, plavba strhujícím proudem, plným záludných kamenů a písčitých výsep byla téměř tak nebezpečná, jako nezdařené tažení, ale konečně měli za sebou sedm set mil po Yellowstonu a Missouri a přistáli nedaleko tvrze Lincoln, odkud se někdy v polovině května, tedy před dvěma měsíci, vydali na cestu. Z tvrze vlála smuteční vlajka. Na nádvoří čekalo dvacet osm vdov po padlých vojácích a důstojnících. Mezi nimi paní Custerová. Leavenwortští vojáci vystoupili s majorem Brisbinem už cestou v tvrzi Bufford, aby se zde setkali se svým vrchním velitelem, plukovníkem Milesem. Miles nedopadl lépe než jeho vojáci. Táhl sice s generálem Crookem v jižní expedici, ale zkušenosti, které si přinesl z bojů s náčelníkem kmene Oglala, Crazy Horsem, nebyly o nic horší, než zkušenosti Terryho se Sitting Bullem. Miles o tom v tvrzi Bufford svým Leavenwortským vyprávěl: „Ještě než jsme vyrazili, dal se Potřeštěný kůň slyšet. Poslal Crookovi varování: Neodvažujte se přes řeku Tongue! Samozřejmě jsme ji překročili – deset eskadron jízdy, šest setnin pěchoty, děla, navíc tři sta Šošonů, celkem patnáct set mužů – proč bychom se neodvážili! Přepadli nás, sotva jsme se dotkli Husího potoka. Vrhli 135

jsme se za ním. Zmizel jako kouř ve vichřici. Sledovali jsme stopy. Zmizel. V noci nás opět přepadl. Měli jsme zvědy Crow, táhli jsme za ním jako lovci za zvěří, nemohl uniknout – až jsme se střetli sedmnáctého června v údolí Rosebud. Dostal nás do pasti. Stěží jsme unikli zničení. Chápete, že boj není skončen. Alespoň pro nás bitva trvá – máme si s Crazym Horsem co říct a Crook je rozhodnut učinit tak co nejdříve!“ Tak a ještě plamenněji se snažil plukovník Miles roznítit ve svých vojácích touhu po odvetě. Stejně tak – a ještě plamenněji – vykládají své zážitky i ostatní, kteří se tažení zúčastnili. Celá Amerika volá přece po pomstě za miláčka Custera! Opravdu celá Amerika? Celá bílá Amerika. Nebyla to jenom touha po odvetě. Byl to strach. Každý osadník, stejně jako americké ministerstvo války, měl teď oprávněnou příčinu předpokládat, že se poslední mírumilovné indiánské kmeny, žijící pod dohledem vojáků v rezervacích, přidají k vítěznému Sedícímu býkovi. Stal se legendou – tak jako jeho spolubojovníci Crazy Horse a Esehe Nissi. Nikdo nevěděl, co Indiáni učiní. Byli nezvěstní. Pátrání po nich bylo marné. Jen jedno se vědělo: vede je Sitting Bull a Crazy Horse. Proto se proti nim vydala expedice ještě silnější, než byla výprava generála Terryho. Čtyři a půl tisíce znamenitě vyzbrojených vojáků. Crook se spojil s Terrym. Celý ten kolos se potácel rozervanou krajinou severně od řeky Rosebud. Nenašli nikoho. Ukázalo se, že táhnout s těžkopádnou armádou proti lehkonohým Indiánům je nesmysl. Kolos se tedy rozpadne na menší oddíly. V čele oddílu stojí zkušení bijci rudých. Terén se rozdělí na operační pásma. Dlouhé nože napodobí indiánskou taktiku drobné války. Ukáže se, že tato taktika je účinnější než vysílání obřích expedic. Na Var Bonnet Creeku porazí plukovník Merritt Šejeny, kteří už byli rozhodnuti vrátit se do rezervací. Plukovník Miles přepadne ležení náčelníka American Horse po osvědčeném způsobu nebožtíka Custera. 136

137

Jen Crook má smůlu. Potácí se kolem Little Missouri, stočí se na Black Hills, je neustále přitahován místem, kde byl poražen. Ale Crazy Horse tam na něho nečeká… V touze odčinit porážku na historickém místě, zapomeneme na spojení s týlem. V horním povodí Cheyenne River začíná pověstný Crookův pochod hladu. Padnou koně, aby zůstali lidé. Žvýkají se postroje. Nepřetržitě prší. Každý druhý voják má zimnici. Padají jako mouchy, bez výstřelu. Začnou se bouřit a proklínají Crooka stejně vášnivě jako Indiány. Jednoho dne spatří městečko. Není na mapě. Je to přelud. Dorazí na práh dřevěných domků. Není to přelud. Deadwood City, městečko zlatokopů, vzniklo rychleji, než byla vytištěna vojenská mapa. Zlatokopové zachrání Crookovy vojáky, ale výprava se promění v pochod hladu. Nejúspěšnějším – alespoň na chvíli – je plukovník Miles. Podaří se mu totiž vyslídit Sitting Bulla. Je chytrý, požádá ho prostřednictvím vyjednávače o rozhovor. „Pošlete mi jediného bílého muže, který mluví pravdu,“ vzkáže mu Sitting Bull. „Chci s vámi mluvit jako muž s mužem,“ odpoví Miles. Sitting Bull nechce urazit svého protivníka. Setkají se. Plukovník se pokouší vysvětlit Sedícímu býkovi, jaké výhody by pro něho a pro jeho lid znamenal návrat do rezervace. Klidný život, který by mu vláda zaručila. Sedící býk připomene pak plukovníku Milesovi všechny sliby, které nebyly dodrženy a všechny sliby, ještě slavnostnější, které byly porušeny. „Všemohoucí Manitou mne stvořil Indiánem. Nikoliv agentem Indiánů.“ To je poslední slovo. Rozejdou se. Sedící býk správně předpokládá, že teď bude tábor okamžitě přepaden. Proto zdrží ještě pár hodin plukovníka Milese. Mezitím dá příkaz k spálení prérie. V kouři pak zmizí i se svým lidem. Celá Montana je hned pročesaná Terryho zvědy. Pohraniční tvrze zvýšily bdělost. Byly vysílány četné hlídky. Sedící býk nikde. 138

Koncem ledna přinesl zvěd Girard do Camp Cantonment zprávu, že Sedící býk hodlá přejít hranice a prchnout do Kanady. Sejde z hor a pokusí se prorazit mezi Old Fort a Fort Peck. Generál Terry se vzchopil. Byla to poslední příležitost dostat Sedícího býka a odčinit Custerovu porážku. Svolal válečnou poradu. Kolem veliké bedny se střelivem, stojící uprostřed hlavního stanu, seděli zasmušilí důstojníci. Terry byl stručný: „Zítra ráno vyrazíme. Generál Gibbons s šesti setninami podle řeky Yellowstone až k Old Fort Union. Plukovník Miles překročí Yellowstone a postoupí k tvrzi Peck na řece Missouri. V obou tvrzích počkáte na moje další rozkazy. Já povedu hlavní voj mezi dvěma předzvědnými proudy. Moje záloha bude k disposici tomu veliteli, který první narazí na Sedícího býka. Podávejte častá hlášení. Mějte na paměti neblahý příklad statečného Custera. Buďte opatrní, nenechte se vylákat ze zálohy! Dbejte přesně mých rozkazů. Sedící býk se nesmí dostat přes hranice! Děkuji vám, pánové.“ Ráno vyrazili Milesovi vojáci z tábora. Překročení řeky Yellowstone, jehož se Miles pro ledový proud obával, bylo snadné. Když dorazili k staré tvrzi, našli zde tři převozní lodice. Opravili je a do večera byli na druhém břehu. Padal sníh a cesta se stávala obtížnou. Miles vedl asi tři sta mužů, dvacet vozů a padesát mezků. Neušli daleko a vozy se začaly bořit. Plukovník dal rozkaz, aby část nákladu byla přeložena na mezky. Uprostřed sněhové pláně překládali náklad na hřbety mezků, ale když je popohnali vpřed, začali mezci vyhazovat, shazovat břemena a válet se ve sněhu. Část věcí byla rozbita, nebo zkažena. Když sbírali rozházené střelivo a zatloukali rozbité bedny, zmrzli jim ruce na kost. Konečně bylo mezkům ulehčeno, vozy vyhrabány ze sněhu a proud se hnul dál. Padal mokrý sníh a promáčel pláště a boty. Kvečeru začalo mrznout. Pláště tuhly na těle, tváře pokrylo ledové jíní, zdálo se, že celý svět ztuhl v mrazivém větru. Jen nohy se zdvihaly a toporně dopadaly na chrustající sníh a vojsko šlo stále kupředu, neboť Terry řekl: Sedící býk se nesmí dostat přes hranice! Večer rozdělali ohně. Sušili se, ale mráz ještě vzrůstal a v noci 139

klesla rtuť v teploměru tak hluboko, že sklo prasklo. Oheň byl jejich jedinou spásou. Pokrývek bylo málo. Všichni se nakupili kolem plamenů i vozkové přibíhali, vystrnaděni ze slámy krutým mrazem, z plášťů se kouřilo, látka chytala, ale oni nedbali a tlačili se blíž a blíž k ohni. O půlnoci dal plukovník rozkaz uvařit černou kávu. Horký nápoj je povzbudil. Opřeli se zády jeden o druhého, a tak, stojíce a podupávajíce nohama, klímali. Kaprál Miller a vojín Leopold Jefferson Ráž se opírali druh o druha, ale Polda se náhle svalil kaprálovi do náruče. „Chlapče, nespi – slyšíš! – spánek je smrt. Usneš a zmrzneš!“ Kaprál Miller cloumal bezvládným tělem svého druha. Zář plamenů přejela Poldovu tvář. Byla na kost vyhublá, mráz ji sežehl do modra; zavřená oční víčka byla rudá, napuchlá. Vojín sloužil čtyři, kaprál šest let. Oběma se však nyní zdálo, že už to déle nevydrží. Ani o hodinu déle… V záři ohně spatřili Milese. Zachumlán do důstojnického pláště, ruce v kapsách, hlavu v huňaté čepici, procházel houfci skleslých vojáků, třásl jim rameny, budil je, podával jim horkou kávu a všude se ozýval ponurý signál: Nespat – nespat! Přinutili zmrzlé nohy k dupotu, hovořili, jeden udržoval v bdělosti druhého a tak se konečně dočkali rána. Dvanáct mezků té noci zmrzlo. Čtvrtina mužstva měla těžké omrzliny na tvářích, na rukou a na nohou. Dali se na další pochod. Mnozí z vojínů začali z mrazu a únavy třeštit. Viděli před sebou hady vylézající z děr. Po bílé, mihotající se ploše sněhu přebíhaly černé kočky a veliké krysy. Těla mezků se nadouvala do rozměrů skal a hrozila je zavalit. Stromy se hroutily a země pukala. Oči vytřeštěné a tvář do modra omrzlou, potácel se vojín Leopold Jefferson Ráž vedle kaprála Millera sněhovou plání. Když bylo nejhůře, vyprávěl kaprál o Kentucky. Známé tváře se vynořovaly na sněhovém pozadí, přicházeli přátelé a pochodovali s ním, držíce jeho hlavu vzpřímenou a pomáhajíce mu při každém kroku. Ostrý sníh rozřezával podrážky. Na sněhu se objevila krev. Obalili namodralé nohy do hadrů a ploužili se dál, až jednoho dne přišli k zamrzlé řece, překročili Missouri a stáli pod tvrzí Peck. 140

Za vedení zvědů prošly hlídky otevřenou bránou a za chvíli se jejich vojenské čapky objevily nad špicemi kolové hradby. „Cesta volná!“ křičeli a Miles dal rozkaz k pochodu do tvrze. Tvrz Peck byla prázdná. Posádka spatřila vojáky, vlekoucí se po sněhové pláni. Věděli už o Custerově porážce. Věděli, že Indiáni se převlékají do vojenských uniforem. Domnívali se, že Sedící býk použil úskoku, aby se zmocnil tvrze Peck. Posádka utekla, ale večer se opět vrátila a byla plukovníkem Milesem zle přivítána. Jindy by ji býval odsoudil k těžkým trestům, ale všichni vojáci byli nějak vyšinuti z obvyklých poměrů. Mráz, samota a rozechvění doléhalo na ně tvrdými nárazy 141

a Miles jim odpustil. Tím spíše, že teď potřeboval každého vojáka. Seděl v tvrzi Peck, odříznut od světa – ale již druhý den přišel rozkaz od Terryho: Sedící býk se objevil na sever od Mléčné řeky. Míří k hranicím. Obsaďte rychle tvrz Belknap a čekejte tam na mne. Tvrz Belknap stála na nejzazším severu Montany, téměř na kanadských hranicích, čtyři až pět dní pochodu odtud. To nebylo nejhorší. Museli však projít indiánskou rezervací – a zde mohlo na ně čekat nemilé překvapení. Vydali se ihned na cestu. Mrazy naštěstí polevily. Miles namířil přímo na sever a odpoledne dorazil k Mléčné řece, která mu byla dalším vodítkem. Urazí-li jeho muži denně třicet mil, dorazí čtvrtého dne do Belknapu. Tak to měl Miles vypočítáno, leč v hloubi duše se obával, že Sedící býk se zdržuje v nejsevernější indiánské rezervaci na Mléčné řece. Postavit se mu s třemi sty vyčerpaných mužů, to by znamenalo následovat osud plukovníka Custera. Vyslal tři nejlepší zvědy, aby vnikli do rezervace a přinesli přesné zprávy. Dva z nich se vrátili a ujistili Milese, že může klidně postupovat dále. Rezervace byla prázdná. Zvědové našli opuštěnou vesnici, dávno vyhaslá ohniště a vyklizené jednatelství. Indiáni patrně odešli za Sedícím býkem už před několika dny. Zmizení třetího zvěda, kterým byl míšenec Johny Brullo, plukovníka znepokojilo. Brullo sloužil oddaně generálu Terrymu, Terry ho půjčil Milesovi, neboť Brullo se výborně vyznal v nejsevernější Montaně, odkud pocházel. „Buď Brullo zabloudil a snad ještě na něho narazíme – nebo byl zajat,“ řekl zvěd Girard. Plukovník zavrtěl pochybovačně hlavou. „Brullo byl odtud. Nemohl zabloudit. Brullo byl rychlý a chytrý. Nemohl být zajat. Brullo přeběhl k Sedícímu býkovi.“ „Proč?“ ptal se Girard s úžasem. „Možná že chce přejít se Sedícím býkem do Kanady. Možná že nás zrazuje už dlouho. Sedící býk byl vždycky informován o našich pohybech. Proto jsme se mu nikdy nedostali na kůži.“ Miles přehlédl pláň před sebou a pokrčil rameny: „Od této chvíle jdeme do tmy. Buďme připraveni na přepad.“ Cesta do tvrze Belknap byla však volná. Čtvrtého dne odpoledne 142

143

byli přivítáni nejsevernější vojenskou posádkou, čítající třicet mužů a vybavenou dvěma polními děly. Tvrz stála v ohbí Mléčné řeky, na jejím jižním břehu, a ovládala dosti rozlehlý kraj. Byla ohrožena jen blízkou horou, jejíž vrchol byl jakoby odříznut velkým nožem. Rozlehlá náhorní plošina se Milesovi vůbec nelíbila. Od chvíle, kdy vystoupil do strážní věže tvrze a jeho zrak padl na tuto planinu, nepřestal plukovník myslet na nebezpečí. „Být Sedícím býkem, vystoupím nahoru a ovládnu celý kraj – i s tvrzí,“ řekl veliteli tvrze poručíku Kentovi, který ho doprovázel. „Museli bychom ho vidět, kdyby vystupoval nahoru. Přístup z druhé strany je nemožný. Sráz a rokle,“ vysvětloval poručík Kent. „Pamatujte si, příteli,“ usmál se Miles, „že Sedící býk je pružnější, než by se dalo podle jeho jména očekávat. Nemohu se zbavit představy, že právě on by se po tom srázu vyšplhal. Z druhé strany. Protože Sedící býk má rád překvapení.“ Tvrz byla ve dne v noci zajišťována řetězem polních hlídek. Ihned po příchodu vyslal Miles na stráž třicet mužů. Ráno byl nalezen na svém místě vojín Martin s nožem v hrudi. Plukovník rozhodl zajistit životy svých vojáků tak, že vyslal na hlídku dvojice. Za časného úsvitu druhého dne, při kontrole stráží poručíkem Kentem, byly nalezeny v úseku Q dvě mrtvoly strážných. Vojín Jackson byl proboden nožem. Kaprál Miller byl nalezen dvacet kroků od Jacksona. Byl zabit šípem. Druhý den požádal vojín Leopold Jefferson Ráž plukovníka Milese, aby mu byla darována knížka, nalezená u kaprála Millera. Plukovník listoval v Painově útlé knížce. „Měli jste se rádi, vím. Miller byl statečný voják.“ „A ještě statečnější člověk,“ řekl tiše vojín. „Cožpak to není jedno a totéž?“ podivil se plukovník. „Kaprál Miller říkával, že je v tom rozdíl,“ řekl neurčitě vojín Ráž a jako by si dodatečně vzpomněl, vysvětloval: „Můj otec například šel proti Čipevejům s holýma rukama. A spřátelil se s nimi. Protože byl statečný člověk.“ 144

„Ušlechtilé,“ zabručel Miles, opřel se o lenoch židle a prohlížel si pobaveně prostého vojína. Pak se ušklíbl do hustého plnovousu a zeptal se: „Vy máte asi zatraceně vysoké mínění o vzájemné lidské lásce, pravda, vojíne? Neviděl jste ještě dost krve, necítil jste dost střelného prachu, nebyl jste s námi na Little Big Hornu?“ „Byl, plukovníku.“ Miles vstal a zvýšeným hlasem se zeptal: „A to stále ještě věříte na lidskou lásku?“ „Kaprál Miller říkával, že střílet – střílet se dá i bez víry, ale hrdinou může být jen člověk, který ví, za co bojuje a proč umírá.“

145

„Bojujeme za pořádek!“ zahřměl Miles, který měl už dost drzého rozumování. „Bojujeme proto, abychom ochránili životy osadníků a zadrželi Indiány před vpádem do pokojných osad. Bojujeme za civilisaci, rozumíte, vojíne!“ Vojín Ráž cítil nebezpečné nutkání říci teď to, co před chvílí řekl plukovník: „A vy tomu věříte?“ Neřekl to. Snad si vzpomněl na matku. Snad byl příliš zbabělý, snad příliš rozumný. Stál mlčky před svým velitelem, zpříma, podle předpisu, s nepohnutým pohledem, vypjatou hruď, spatmo, špičky od sebe, jak se patří na vojína armády Spojených obcí. Miles se chvíli pohupoval na medvědích nohou, hleděl podmračeně na vojína Ráže, pak vzal knížku, ležící na stole, a podal mu ji. „Tumáte a běžte, vy – vy – hrdino!“ Po odchodu vojína Ráže zavolal poručíka Kenta. „Dokázal byste, Kente, vyjít z tvrze jen tak, sám, bez koltu, docela sám myslím, vyšplhat se na protější planinu a podat Sedícímu býkovi ruku?“ A plukovník se rozesmál, takovým tichým smíchem muže, který se směje vlastnímu vtipu. Ze dvora se ozvala trubka. Nástup. „Pojďte, Kente. Vzdáme poslední poctu padlým.“ Kaprál Miller a vojín Jackson byli pochováni s vojenskými poctami. Jejich smrt učinila na vojáky hluboký dojem a Miles rozhodl, že nebude posílat své muže na jistou smrt. Zabarikádoval se ve tvrzi a jenom ráno posílal silný oddíl k řece pro vodu. Zvědové objížděli kraj a vraceli se za světla. Terry nepřijížděl. Zato se objevili na náhorní plošině Indiáni. „Říkal jsem vám to, poručíku Kente,“ kýval plukovník zadumaně hlavou a pozoroval nezvyklý ruch na náhorní plošině. „Chystají se k obléhání Belknapu. Ten váš nepřístupný sráz zlezli jako veverky. Znám Sedícího býka! Bude-li chtít, poručíku Kente, dostane se i do nebe.“ A s povzdechem dodal: „Kdyby už to tak bylo…“ Konečně měl plukovník jistotu. Sedící býk vyložil karty na stůl. Obě polní děla byla přivlečena na okraj jižní bašty a namířena proti 146

nepříteli. Jeden dva dny se ubrání – a Terry je na cestě. Váhal však se střelbou. Palba by na tak velikou vzdálenost sotva Sedícímu býkovi uškodila. Palba dvou polních děl by pak prozradila sílu posádky. Tak stály proti sobě mlčky dva nepřátelské voje, až nastala noc. V deset hodin přiběhl pozorovatel pro Milese. „Dávají signály!“ Miles běžel na pozorovatelnu. Přiložil k očím dalekohled a opravdu spatřil ohně, které byly zakrývány a opět odkrývány. Byl to starý armádní způsob „ohňového telegrafu“. Rychlé zakrytí znamenalo jedničku, dlouhé dvojku. Každé písmeno abecedy mělo svou skupinu čísel. Tak písmeno A mělo číslo 1–2, písmeno B číslo 2 – 1 – 2 a tak podobně. „Brullo!“ zašeptal velitel, aniž odtrhl dalekohled od očí. „Kdo jiný to mohl naučit Indiány než Brullo. Naše vojenská abeceda.“ Indiáni signalisovali a generál četl: „Voláme plukovníka Milese. Vzdejte se. Jinak zaútočíme. Je vás tři sta. Máte dvě děla. Vzdejte se. Čekáme na vaše vyjednavače. Za úsvitu na rozcestí u Black Shell. Vzdejte se, plukovníku Milesi, jinak jste zničen.“ Světla zhasla. Čekali patrně, že odpoví, ale Miles sestoupil rychle z věže a svolal velitele setnin. Oznámil jim zprávu Sedícího býka. „Brullo je s nimi. Znají přesný počet mužstva a to je vážné. Musíme vyslat posla k Terrymu, aby si pospíšil. Může být vzdálen nejvýše den pochodu.“ Namítali, že tvrz je obklíčena řetězem indiánských hlídek. Posel neprojde. „Pokusíme se o to!“ rozhodl plukovník a dal rozkaz, aby mužstvo nastoupilo. V několika minutách stáli na malém pevnostním dvoře. Planoucí louče osvětlovaly matně jejich vážné tváře. „Boys, naše situace je vážná,“ promluvil k nim plukovník. „Sedící býk nám vzkazuje, že za jitra zaútočí – nevzdáme-li se. Zná naše početní stavy. Zbývá jediná možnost: prorazit k Terrymu. Je 147

někde mezi Missouri a naší tvrzí. Pospíší-li si, dostane se Sedícímu býkovi do zad právě včas. Postupuje starou Hadí cestou podle kóty 685. To znamená přímo na ten prokletý vršek před námi. Terry musí být varován. Musí znát postavení Siouxů. Kdo se hlásí dobrovolně? Kdo z vás, boys, donese Terrymu zprávu? Slibuji mu, že bude ihned po splnění úkolu propuštěn z vojenského závazku a poslán domů. Ruce vzhůru, boys!“ Tvrz je obklíčena. Za každou houštinou mohou narazit na indiánskou hlídku. Smrt. Velitel slibuje propuštění. Svoboda. Váhali, možnost neúspěchu byla příliš veliká.

148

Vojín Leopold Jefferson Ráž se vrátil v myšlenkách až do ležení mezi Wašitou a tvrzí Sedgwick. Znovu stál pod hvězdnatým nebem Texasu, znovu viděl malého zvěda Smalla, obalujícího látkou kopyta svého mustanga. Tenkrát prorazil Small obležení. Proč by se to nepodařilo dnes? Zdvihl ruku. A po něm zvěd Girard a ještě deset vojínů. „Vystupte,“ vyzval je Miles, a když vystoupili z řady, kráčel podle dobrovolníků a hleděl jim při světle loučí do tváří, aby se přesvědčil, kteří z jeho vojínů jsou nejodvážnější. U vojína Ráže se zastavil. „Hleďme – statečný člověk,“ řekl s úsměvem, ale beze stopy výsměchu. Chvíli váhal a pak rozhodl: „Věřím vám. Právě vám, vojíne. Věřím, že uděláte všechno, abyste zachránil životy svých kamarádů. Máte přece rád lidi.“ Potom usedl s vojínem Rážem nad mapu severní Montany a poučil ho o cestě, kterou půjde. „Mohl bych vám dát svého koně, ale bude lépe, půjdete-li pěšky. Při výjezdu z pevnosti byste se prozradil. Břeh řeky je zarostlý. Na průseku bude indiánská hlídka. Terry nemůže být dále než dvacet třicet mil. To znamená úsilný jednodenní pochod. Když hned vyrazíte, můžete být nejdéle do zítřejšího večera u Terryho. Říkám nejdéle. Pravděpodobně na něho narazíte již v poledne. Jděte bez přítěže. Pušku nechte zde. Vezměte jen kolt, ale nejméně padesát nábojů. A za pas nůž pro všechny případy.“ Pozoroval chvíli vojínovu mladistvou tvář. „Měl bych raději poslat Girarda. Je rozhodně zkušenější. Ale Girard je moje poslední naděje. Nevrátíte-li se, může se dostat ven už jenom Girard.“ „Vrátím se, plukovníku!“ řekl pevně vojín Ráž a za půl hodiny se vyplížil do temné noci otvorem pod vysazeným volným kůlem ohrady. Jeho plán byl prostý. Až do úsvitu bude postupovat podle Mléčné řeky. Ta ho povede východním směrem. Jakmile se rozední a bude se moci rozhlédnout 149

po kraji, pustí se ostře na jih. Měl s sebou vojenský kompas, a mapu Montany. Za tři roky vojenské služby naučil se nejen pořadovým cvikům a střelbě, ale také plížení. Sunul se po svahu, přitisknut k tvrdé zemi, bez jediného šelestu. Když byl asi dvě stě kroků od řeky, spatřil ledovou stuhu, prosvítající v měsíční záři houštinami. Zrychlil plížení a na okraji lesa zastavil. Zaslechl šepot. Srdce se mu prudce rozbušilo, ale uspořádal dech, soustředil se na pozorování a spatřil dva stíny, stojící na břehu řeky. Indiáni byli zachumláni do pokrývek, přecházeli drobným, téměř cupitavým krokem, pušky v rukou, hledíce směrem proti proudu. Stáhl se zpátky do lesa. Plížil se ještě dál, až byl z doslechu indiánské hlídky. Znovu naslouchal, a když zjistil, že pláň před ním je volná, vstal, chvíli třel zmrzlé údy a pak se rozběhl dlouhým poklusem k řece. Zmizel v ojíněných houštinách a postupoval, kryt jimi, podle řeky. Šel, opatrně našlapuje, směrem k východu, a jen chvílemi se zastavil, naslouchal a opět šel, svíraje v pravé ruce kolt, levou odhrnuje větve houštiny. Čím byl dále od tvrze, tím více zrychloval krok, až nakonec běžel širou plání, veden ztichlým tokem zamrzlé Mléčné řeky. Když byl unaven, zastavil se, vydechl, čekal, až nabere nový dech, a znovu se rozběhl. Střídal po indiánském způsobu chůzi s během. Strach z něho již spadl. Byl od tvrze dosti daleko a nemusel se bát indiánských hlídek. Myšlenky se znovu souvisle uspořádaly a Polda začal myslet na své poslání. Byl překvapen, když se na obzoru objevila nažloutlá zář a začalo svítat. Mohlo být sedm hodin. Uběhl za tu dobu jistě slušných pár mil a bylo načase obrátit se k jihu. Usedl na balvan v závětří, vytáhl mapu a nařídil kompas podle mapy. Když zjistil úhel dalšího postupu, hleděl na ručičku kompasu, v té chvíli ho napadla slova plukovníka Milesa: „Věřím, že uděláte všechno, abyste zachránil životy svých kamarádů.“ Nejsou však životy tří tisíc mužů Sedícího býka právě tak cenné jako životy kamarádů? Podaří-li se Poldovi včas přivést Terryho, vpadne generál Se150

dícímu býkovi do zad a nastane vraždění daleko větší, než na Little Big Hornu. Vojín Leopold Jefferson Ráž zachrání životy tří set vojínů. Bude však spoluviníkem smrti tři tisíc Siouxů, kteří se provinili tím, že vyšli ze svých rezervací, aby si prorazili cestu k svobodě. Má tedy pokračovat ve své cestě a vykoupit si rok svobody za tak krutou cenu? Má se stát hrdinou podle všech vojáckých pravidel – a být až do konce svého života pronásledován svědomím? Vrátit se? To znamená smrt tří set Milesových vojáků, zradu a ztrátu vojenské cti. Vstal a šel. Nohy byly ještě poslušny rozkazů vojína Leopolda Jeffersona Ráže, neboť kráčel správným směrem, podle zjištěného úhlu postupu, vstříc Terryho vojskům. 151

Je to však opravdu jediný správný směr? Dnes ráno. A co zítra? Jeho myšlenky byly rozvrácené. Bude se moci podívat matce do očí? Kdyby zde byl Miller! Leopold Jefferson Ráž je bezradný. Je sám. Na okraji borového lesa, tam, kde bílá pláň se rozlévá od Mléčné řeky doširoka k jihu a je zastavena teprve pohořím, na jehož náhorní planině táboří Sedící býk, tam se rozhodl. Učiní totéž, co učinil jeho otec Martin. Půjde k Sedícímu býkovi s holýma rukama. Postaví se před něho a požádá ho, aby odešel do Kanady, aniž by svůj odchod ozářil posledním vítězstvím, aniž by přepadl tvrz Belknap, která mu přece se svou ubohou posádkou nemůže zabránit v odchodu… Byl to pošetilý plán zjitřené mladé mysli, neboť se dalo těžko předpokládat, že mocný náčelník Siouxů uposlechne rady prostého mladého vojína. Slova Toma Paina se však již dostávala neodbytně až k samému srdci mladého vojáka, který ve svých třiadvaceti letech viděl tolik lidí zbytečně umírat. Slunce stoupalo rychle nad obzor. Sněhové krystaly se ohnivě leskly a zmrzlá bílá kůra chrustala pod nohama. Stáčel se k západu. Před ním vyrostl masív hor. Spatřil zřetelně náhorní planinu a začal vystupovat od východní strany. Vnořil se do lesa, ale nezvolnil krok, neboť právě teď mohl dát Sedící býk znamení k útoku na tvrz Belknap… Vzpomněl-li na Belknap, pocítil hryzavou výčitku. Velitel stojí na hlídkové věži a hledí dalekohledem do kraje. A Terry nejde… Všichni myslí na vojína Ráže – a on teď stoupá do tábora Sedícího býka. To přece není zrada – přemlouvá stále vojácké výčitky – jde, jen aby zachránil oba tábory. Milese i Sedícího býka. Slunce stojí vysoko na nebi, když se blíží okraji náhorní roviny. Je připraven, že každou chvíli bude zastaven indiánskou hlídkou. Zná trochu řeč Siouxů a řekne jim: Jsem váš přítel. A potom řekne: Tatanka Yotanka. Indiáni ho k náčelníkovi zavedou. Vyšplhal se na planinu a rozhlédl se kolem. Pláň byla opuštěná. Uprostřed se lehce kouřilo ze zuhelnatělých zbytků ohně. Sníh 152

byl udupán, roští polámáno, ano, byli zde, ještě před nedávnem zde byli – ale kde jsou nyní? Rozběhl se vpřed, kolt v ruce, a náhle se za ním ozval hlas: „Stůj!“ Zůstal stát jako přikován. Byla to anglická slova. Ohlédl se a hleděl do tváře Johny Brulla. Zvěd měl v ruce pušku, připravenou k výstřelu. Stál na pokraji houštiny a jeho snědá tvář se usmívala. „Brullo!“ vyhrkl překvapený Polda a zdvihl kolt, ale zvěd byl rychlejší a vystřelil. Do prázdna, nad Poldovu hlavu. Rána Poldu překvapila, ruka s koltem klesla k boku a Brullo přiskočil blíže. „Žádné hlouposti! Co tady chceš?“ „Kde je Sitting Bull?“ 153

Pozorovali jeden druhého, napětí povolilo. Polda přejel dlaní tvář a vydechl. Nevyrazil už Sedící býk k útoku? „Přišel jsem za Sitting Bullem, abych ho požádal –“ zarazil se. Má se zrádci Brullovi svěřit? Mohl se podřeknout, Brullo je přece ve službách Sedícího býka… Ale zvěd pokračoval sám. Přistoupil až k Poldovi: „Miles tě sem jistě neposlal. To by Miles neudělal.“ „Chtěl jsem – chtěl jsem zabránit – nechci, aby se lidi zabíjeli, slyšíš, Brullo.“ Křičel, uchopil zvěda za klopy koženého kabátu a cloumal jimi, neboť si teď zoufale přál, aby mu Brullo uvěřil. Zvěd přikývl a vedl vojína k severnímu okraji náhorní plošiny. Ukázal rukou do dálky, tam, kde se na obzoru rýsovaly Assinibojské vrchy, hranice Kanady. Mezi těmi vrchy a dvěma muži stojícími na náhorní planině svítila ledová stuha Mléčné řeky. A přes tu stuhu se zvolna sunul temný proud lidí. „Odchází!“ vydechl Polda. „Odchází,“ potvrdil Johny Brullo. „A ty?“ obrátil se k zvědovi Polda. „Jdu za ním. Chci jen vědět, jak daleko je mu v patách Terry. Teď to už vím.“ Znovu odváděl Poldu, tentokrát k jižnímu okraji planiny. Spatřili sněhobílou pláň, rozběhlou do širých dálek. Uprostřed pláně táhl proud vojska. „Terry!“ vykřikl Polda a div nestrhl s hlavy širák. „Terry už nedostihne Sitting Bulla,“ řekl klidně Brullo. „Terry je silnější. Sitting Bull chytřejší.“ „Jinak by nás býval dnes ráno napadl,“ řekl tiše Polda, „Sotva. Chtěl vás jen zdržet.“ Polda zasunul kolt za pás a chystal se k odchodu. „Kam jdeš?“ „Do tvrze.“ „Co řekneš Milesovi?“ Polda se zarazil. Pochopí Miles i generál Terry jeho dobré 154

úmysly? Pošetilec, který chtěl na svou pěst vyjednávat se Sedícím býkem, bude spíše potrestán, než pochválen. Brullo ukázal do křoviska. „Stará indiánská stezka. Nejdéle za hodinu jsi u Terryho. Splníš svůj úkol. Chceš přece domů?“ „Chci,“ řekl Polda, ale stále ještě nebyl rozhodnut. „Jen běž, klidně běž k Terrymu.“ Brullova slova ještě zněla v Poldově sluchu, ale když se Polda ohlédl, Brullo zde nebyl. Vydechl a rozběhl se starou stezkou dolů, vstříc vojskům generála Terryho.

NÁVRAT Sedící býk převedl svůj lid do Kanady. O několik let později zradil Johny Brullo Sedícího býka. Plukovníku Custerovi byl postaven pomník. Masakry pokračují dál. Když nedostal Sedícího býka, zkusil to plukovník Miles s Crazy Horsem a podnikl, ještě v zimě, dlouhou cestu na Tongue River. Potřeboval proto každého vojáka. Osmého ledna roku 1877 nastoupil vojín Leopold Jefferson Ráž, ačkoliv dávno vypršela smlouva s vojenskou správou, kterou kdysi podepsal, ačkoliv mu plukovník Miles slíbil kdysi svobodu, k boji proti náčelníku kmene Oglala, Crazy Horsovi. Zuřil sněhový blizard. Vojáci přitáhli nad ležení Indiánů dvě těžká děla. Kryli je plachtou, kterou jim vichřice rvala z rukou. Granáty byly – neštěstí – rychlejší než vichřice. Způsobily v indiánském ležení strašný zmatek. Milesova pěchota zaútočila. Jenom pár Indiánů uniklo ve sněhové bouři. Byla to krásná odplata za Little Big Horn a velitel nešetřil uznáním. Vojáci dostali rum a Miles zaujal v srdcích mladé Ameriky místo hned vedle Custera. Říkali mu Přemožitel Crazy Horse. Nebyla to tak docela pravda, neboť Crazy Horse v oné bitvě unikl. Byl nalezen s bodákem v zádech. 155

Ne, to jistě neudělal Miles. Přezdívka Přemožitel Crazy Horse patřila nejspíše některému z indiánských zrádných zvědů, kteří tak účinně pomáhali bílým tvářím proti svému lidu. Po této poslední zimní bitvě rozdělil plukovník Miles mnohá vyznamenání a povýšil přímo na bitevním poli řadu statečných vojínů. Tak vojín Leopold Jefferson Ráž se stal seržánem. Ve chvíli, kdy mu velitel blahopřál, podržel seržán Milesovu ruku ve své o něco déle. „Vím. Zasloužil jste si povýšení už dávno. Chcete ještě něco, seržáne?“ „Váš slib, pane!“ Miles se usmál. „Ten slib jsem dal přece vojínu – myslel jsem, že teď – když jste seržán –“ „Chci domů, pane!“ „Dobrá. Miles drží slovo.“ 156

Muselo mu být ovšem připomenuto. Nejdříve saněmi do tvrze, odtud vlakem do Leavenworthu, odevzdat zbraň a uniformu. Saint Paul, Shakoppee, Praha… Nikoliv už seržán Leopold Jefferson Ráž – u okénka vlaku, za nímž se míhá probouzející se jarní krajina, sedí v civilních prostých šatech Polda Ráž. Šaty jsou mu malé, praskají ve švech, stahují v ramenou. Stal se z něho chlap. Jenom chlap? Myslí na vojenská léta – má čas se vracet, cesta domů potrvá téměř sedm neděl. Ne, že by se mu domů nechtělo. Naopak. Ale člověk Ráž vidí svět docela jinýma očima, než seržán Ráž. Little Big Horn, Tongue, Yellowstone. Krutá jména. Jak sladké je proti nim – Praha… Vystoupil na malé stanici, neboť železnice již prorazila svým ocelovým šípem srdce Minnesoty. Po obou stranách staré silnice vyrostla řada dřevěných domků s verandami, balkónky a zeleně natřenými plůtky. Bylo vlahé odpoledne na počátku března. Na zahrádkách kopali muži jamky pro mladé stromky. Ženy si hrály s dětmi, jiné klečely v měkké vonící hlíně a sázely zeleninové sazenice. Nesmírně daleko odtud byl Custer, Terry, Sedící býk… Malé náměstí obklopovala řada cihlových domků. Před obchodem starého Greena stála řada koní, přivázaných uzdou ke kolům. Nešel ke Greenovi. Rozběhl se k pile Jordan a podivil se náspu běžícímu podél silnice. Zanedlouho bude spojena se světem i minnesotská Praha. Lesem byla prosekána široká cesta. Na té by Jozífek už nezabloudil. Polda tu znal každý strom. Zde našel jednou zmrzlou srnu. Jestlipak jsou zde ještě sojky? Vyšel z lesa a stál nad údolím. Na svazích nad oběma jezery přibyla spousta domků a ze všech stoupal k potemnělému nebi teplý pozdrav večera, šedavé proužky dýmu, vonícího dřívím. Zrychlil krok a náhle spatřil proti sobě ženu. Stoupala volně silnicí do svahu a její dlouhý krok připomněl Poldovi něco zná157

mého a milého, po čem toužil celý ten čas v prérijních pustinách. Poznal ji dříve, než ona spatřila jeho. Ale teď už i ona pozvedla hlavu a zastavila se. Rozběhl se a zarazil se až v jejím náručí. Tak zde stáli, mlčky, dlouho, předlouho, uprostřed silnice, až konečně ho uchopila za silná ramena a oddálila jeho tvář od své a hleděla do jeho očí. Potom mu sňala široký klobouk a znovu tak mlčky hleděla. „Maminko,“ zašeptal vroucně a ona vyčetla otázku v očích a sama vysvětlovala: „Chodím ti každý večer naproti.“ „Věděla jsi, že přijdu?“ otázal se užasle a ona ho uchopila za ruku a kráčela s ním k domovu, mladistvým krokem, jak byla zvyklá kráčet s Martinem. „Před týdnem přišli Čipevejové. Váš syn je na cestě domů, řekli.“ „Jak mohli vědět, že přijdu?“ „Vědí všechno. Věděli už tenkrát, že mám malé děcko, a přinesli malovaný koš. Věděli, že kovářka rozumí nemocem, a přišli pro ni. Věděli, že nás přepadnou Siouxové a přijeli na pomoc. Věděli i o tobě.“ Zamyslil se. Bylo by možné, že zpráva o jeho odchodu z tvrze Belknap přelétla tisíce mil – až do malé osady uprostřed Minnesoty? Uvědomil si však, jakou bleskovou rychlostí se rozlétla zpráva o výpravách Milese, Custera nebo Terryho, jak přesně byli Siouxové v Montaně informováni o tom, co se ještě nedávno odehrávalo v Texasu, uvědomil si úžas posádky tvrze Leavenworth, která se o Custerově porážce dozvěděla od Šejenů dříve než od vlastního kurýra – a už se pranic nedivil. „Myslím, maminko, že Indiáni mají stále tu nejrychlejší poštu v Americe. A pranic bych se nedivil, kdyby ti býval Hadí zub vyřídil, že přináším tuhle knížku.“ Vytáhl z kapsy omšelou knížku Toma Paina a podal ji matce. „Co je to?“ obracela nechápavě kožený svazeček v upracované ruce. „Proto jsem se vrátil domů.“ Chvíli mlčela, pak vrátila knihu synovi a jenom malinko vyčítavě namítla: „Jen proto ses vrátil?“ 158

„Proto, že mě sem táhlo srdce, maminko.“ Došli k prvním domkům. Světla ozařovala malá okénka, ale venku bylo ještě dosti lidí. Poznávali syna Martina Ráže, přibíhali k němu, potřásali mu rukama – a náhle byl zavalen medvědím objetím, a když se konečně osvobodil, spatřil Jozífkovu umouněnou kovářskou tvář. „Tak co, už máš rozum, Poldo?“ zeptal se rovnou od srdce. „Zdravý rozum!“ odpověděl vesele Polda a poplácal knížku téhož jména, ukrytou v náprsní kapse. Přicházeli k domovu. Na prahu stála Justýnka a chovala malé děcko. Vojta běžel bratrovi vstříc, políbil ho a pak ho přitáhl k Justýnce. „Podívej, náš nejmladší – a jmenuje se Polda, po strejdovi vojákovi.“ 159

Polda pohladil dítě, stiskl Justýnce ruku a odpověděl bratrovi. „Po strejdovi ano. Děkuji, Vojto, ale o vojákovi raději nemluv.“ A přicházeli další a Vojta je vedl dovnitř, ale Polda uchopil matku za ruku a spěchal večerním šerem k místu, které ho přitahovalo, sotva vstoupil do osady. „Kam jdeš?“ divila se jeho spěchu a on ji vedl až k zvoničce, postavené na místě, kde padl otec Martin. Vstoupil a zarazil se na prahu. Sem chodíval s bratrem jako malý chlapec. Památka statečného člověka Martina připomínala jim každý podvečer nejen jeho oběť, ale také domov, podvečer v Orlických horách, rodnou chalupu, rodiče, mládí. A jako kdysi, přistoupil Polda k provazu visícímu volně uprostřed zvoničky, pohladil jeho drsný povrch, sevřel jej – a zvon se slavnostně rozezvučel. Matka nahlédla dovnitř. „Pojď se podívat – všichni sem běží, poznali tě a jeden říká druhému: To zvoní Polda Ráž…“ „Ne, maminko,“ volal, aby přehlušil kovový hlas, „to zvoní moje srdce!“

160

RAJSKÉ OSTROVY

Stříbro měsíce se chvěje na neklidné mořské hladině, a když se některá vlna příliš vzpurně vzedme a roztříští se o korálový útes, jako bys slyšel cinkot penízků… Sítinou korun kokosových palem prosvitnou hvězdy. Oslnivě jasné. Daleko jasnější než u nás. Jižní kříž, Centaur, Argo. Listy palem jemně šustí a pojednou zazní vzdálená píseň. Zpívají snad hvězdy? Jižní kříž, Centaur, Argo? Těžko říci, i noc je temná, temnější než peklo. Právě taková noc, jakou miluje ďábel tupapau. Obchází kolem. Slyšíte ťapkat jeho kozlí nožky v písku? Náhle vzplane oheň, plamen vyšlehne k nebesům a světlo zažene všechny přeludy. To necinkají vlny, nezpívají hvězdy a neťapká tupapau – jen domorodci rozvinuli pandanusové rohože, zažehli oheň a začali se veselit. Plamen osvětluje dychtivé tváře mužů a žen. Všichni mají květy ve vlasech a kolem krku slavnostní věnce z mušlí a z květů. Bílé ze stromů tiare, červené z ibišků. Také Jan Málek má kolem krku slavnostní ozdobu, kolébá se do taktu při sladké hudbě kytary a bandža a jeho myšlenky se toulají po hřebenech mořských vln a v paprscích měsíce. Ale pak se znovu vracejí na pevnou půdu a Jan Málek musí myslit na zítřek. Nevloudí se do zelinářských záhonů dlouhonozí krabi? Nervou mu snad právě teď potkani jemné kořeny mladých patátů a sotva zasazených kávovníků? Nevyklovou za časného jitra divoké hrdličky vanilkové květy? 161

U pobřeží přistály pirogy, domorodé loďky, vydlabané z kmenů starých stromů. Připluli hosté z nedalekého ostrůvku. Vítání je hlučné a ženy spěchají připravit pro hosty sladký nápoj. Potom balí do velikých zelených listů stromu burau zabité selátko. Muži vyhrabávají v zemi jámu, navrší v ní hranici z tvrdého dříví, obloží ji kameny a zapalují oheň. Jan Málek procitne ze snění. Je obklopen domorodci, kteří se smějí a představují bílého přítele hostům, uklánějí se a volají: „Ja ora na, tehare tane!“ Buď pozdraven, vzácný pane! Hosté se usmívají, ale závidí domorodcům z ostrůvku Raiatea, neboť jejich tanepopa, bílý pán, není tak štědrý jako Jan Málek, o němž se sice ví, že má málo, ale že se rozdělí s domorodcem o poslední cigaretu.

162

Kameny jsou rozpáleny. Pokládají obalené sele do výhně a navrší na ohniště malou mohylu z písku. Za dvě hodiny bude pečínka. Ženy zatím připraví z kokosového mléka, citrónové šťávy, rozsekané cibule a malých ráčků báječnou omáčku mitihari. Jan Málek hledí do ohně. Nedaleko odtud, v chýši spletené z kokosových listů a pokryté kusem vlnitého plechu, spí malá Eva. Marie jí jistě před spaním vyprávěla některou z pohádek o Honzovi, o zlém draku a statečném rytíři, o neposlušných kůzlátkách – ale říkej co říkej, strach ze zlého ducha tupapau Evě nevymluvíš. Tak jako nevymluvíš Janu Málkovi obavy ze zítřka. Sám sobě ty obavy neustále vymlouvá. Co se nám může stát? Není snad na Tahiti všeho hojnost? I nejvyšší hory jsou pokryty zelení a v horských úžlabinách rostou sladké oranže, feje, citronovníky, banánovníky, nespočetné druhy ovoce. Stačí odrazit s loďkou pár metrů od břehu a vrátíš se za chvilku s plnou sítí ryb. Nebo chceš snad kraby, ústřice, chutné malé ráčky, krevety? Jsou jich zde tisíce – stačí jen vztáhnout ruku. Mléko dá kokos, pomeranče zrají dvakrát do roka, a znechutí-li se ti všechno tohle, máš zde ještě avoka, korosol nebo pommekannele – a jak se všechno to báječné ovoce jmenuje. A dají-li potkani pokoj, sklidíš i patáty, maniok, iňam. Dva stromy chlebovníku uživí po celý rok jednoho člověka. Večeři najdeš v džungli. Odpoledne položíš oka a pak jen za svitu měsíce zajdeš pro divokou slepici nebo kohouta. Jan Málek nejel však na Tahiti jenom pro pár kokosových ořechů nebo pro divokého kohouta. Prošel kus světa. Začal jako tesař, pracoval jako hutník v Porúří, skládal pytle v antverpském přístavu, umýval nádobí v Londýně a kopal uhlí v Cardiffu. Všechno mu šlo, všude se uživil, a dokud byl sám, nemyslil na zítřek. Pak se oženil, narodila se Evička, přibylo starostí a Jan Málek začal se zájmem naslouchat úžasným zprávám o báječných Rajských ostrovech, kde div peníze nerostou na stromě. Tenkrát byla doma nouze o práci. Chvíli se Jan Málek uživil v rodišti své ženy. V malé osadě Chudláz, v kopcovitém benešovském kraji, měli rodiče paní Málkové chalupu a kus pole. Pět korců 163

nestačilo však uživit pět hladových krků, a když do sousední vesnice došel pozdrav od krajanů, kteří se vystěhovali někam na Tahiti, Jan Málek rozhodl: „Pojedeme taky. Neplač, mámo. Budeme tam jenom tak dlouho, dokud si něco nezahospodaříme. Pak se vrátím, koupím dvě krávy a od starého Jandáka ten kousek louky u lesa. A všechno bude veselejší.“ Jen proto se Jan Málek odvážil velikého dobrodružství, prodal jednoho dne všechno, co měl, usedl s ženou Marií a osmiletou Evou na loď „Antinous“ a odplul z francouzského přístavu Marseille na Tahiti. Zítra je sklizeň vanilky. Pozítří ji odveze Jan Málek do sběrné stanice. Bude mít tentokrát větší štěstí než loni s kávou? Pěkné mladé stromky, plné bílých květů, slibovaly slušnou úrodu. Když se kávovníky obalily červenými plody, velikými asi jako třešně, usoudil Málek, že káva je zralá. Očesal stromky a domorodci mu poradili, aby nasypal kávu do kádě, naplněné vodou. Plody nabobtnaly, pecky se oddělily od slupek a třetí den loupali Málkovi pecky a sušili kávová jádra na slunci. Z obavy, aby zrna neplesnivěla, dal je Jan Málek ještě příští den sušit. Zrna však na prudkém slunci zčernala, byla o polovinu menší a sběrná stanice odmítla celou sklizeň. S pěstováním kávy utrpěl porážku. Vydaří se vanilka? Domorodci zpívají, kolébají trupem do taktu a na tvářích mají blažený úsměv. Jan Málek jim závidí jejich bezstarostnost. Nepoznali touhu po bohatství, která sem přilákala bílého tanepopu až z malé země v srdci Evropy. Zpívají, usmívají se a hledí na nebe, odkud jim zpěvem odpovídají božské děti bohyně Hiny a boha Tary. Milióny dětí. Milióny hvězd. Na božstvu tak báječném vymodlí snadno vše, co potřebují k svému skromnému blahu: rohož, podušku z kapoku, kus látky na pareo, i korále. Taro a Hina dali dnes pečínku. Zítra dají plnou síť krevet. Proč jen se trápí bílý tanepopa? Proč mlčí a nezpívá? Inu, má starosti – tahle vanilka… Hledí útrpně na Jana Málka a odtrhávají z pečínky šťavnatá 164

sousta, namáčejí je v omáčce a olizují prsty, pochvalujíce hlasitě hostinu. Tak je to v pořádku, tak to máš dělat i ty, tanepopo! Proč nejíš? Nechutná ti? Ale tanepopa vstane a odchází, bez rozloučení. Květinový věnec mu spadne s krku, nevšímá si toho, přišlápne květ do písku a zmizí v temnotách. Přestanou zpívat, otáčejí za ním hlavy, a když je pryč, litují bláhového tanepopu: Ach, ta vanilka! Potichu, jako stín, vstoupil do své chýše. Pod sítí proti moskytům na měkké rohoži spala Marie a dítě. Bylo zde světlo jako ve dne. Stačil otvor ve střeše. Zář tahitského měsíce je silná jako svit slunce. 165

Málek odhrnul moskytiéru a ulehl na rohož. Eva nespala. Obrátila k otci tvářičku, zalitou měsíčním světlem, usmála se a zašeptala: „Byl tam tupapau?“ Jan Málek zavrtěl hlavou a konejšivě řekl: „Víš přece, že není tupapau. Jsou jenom lidé dobří a zlí a těch zlých je daleko méně než dobrých. Tak tedy klidně spi, ráno nás čeká velká práce. Budeme trhat vanilku.“ Děvčátko jemně vzdychlo a přitulilo se k otci. „Tatí, pohádku – tu o domě, o záclonkách, o autíčku –“ Každý večer před spaním vyprávěl Jan Málek Evě o tom, jak bude všechno vypadat, až je konečně pohladí štěstí. Skromný sen o dvou kravičkách a kousku louky u lesa se rozbujel v smělou vidinu domu na Tahiti. Jan Málek se vyhýbal hovorům o domově. Musil by dceři přiznat, že nemá ani na zpáteční cestu. Raději vyprávěl krásnou pohádku o domku s červenou střechou. „Krásný dům bude stát na pobřeží a bude tam místo právě jen pro nás tři.“ „A pro Dášeňku.“ „Ovšem, i pro Dášeňku.“ Babička dala Evě na dalekou cestu roztomilou knížku spisovatele Karla Čapka. Knížka byla už hodně pošpiněná a rohy otrhané, viděla hezký kus světa. Listovali v ní námořníci a obdivovali bílé štěňátko s černými oušky, sedící na talíři, vykukující z nákupní tašky, vzhlížející se v zrcátku a hrající si se smetákem. Listovali v té knížce děti domorodců i všichni bílí obyvatelé ostrova a každému se ta knížka líbila. Eva toužila po živé Dášeňce, ale spíše by Jan Málek sehnal na Tahiti bílého slona než foxteriéra. A tak se o Dášeňce jenom mluvilo… „Bude mít boudičku s červenou střechou.“ „Jako náš dům. Střecha bude svítit do dálky. Bude vidět široko daleko z moře a každý, kdo přijede na Tahiti, uvidí nejdříve náš dům, Dášeňčinu boudičku a stožár s naší vlajkou.“ „I babička?“ 166

„I babička.“ „Napíšeš jí?“ „Až otrháme vanilku. Až postavíme velký dům. A ke dveřím z mangového dřeva povedou schody. Zábradlí bude vyřezávané a na sloupky zavěsíme košíčky z kůry mladého morušovníku. Do těch košíčků budeš dávat každý den ráno čerstvé květiny. Bude to velmi hezké.“ „A veliká okna –“ napovídala Eva. „A v oknech růžové záclonky. Je taková látka, jmenuje se mušelín, lehounká jako pírko, a když zavane vítr, budou růžové záclonky vesele vlát a Evička se bude dívat z okna.“ „Půjde kolem tupapau?“ „Dveře se budou na noc zavírat, aby k nám nemohly ještěrky. Budeme mít vysoký plot z bambusu. Za plotem bude zahrádka, rozdělíme ji na dvě části. V jedné kytičky, kvůli mamince. V druhé patáty a zelenina a možná i pár oranžů, abychom nemuseli do lesa. Vzadu bude garáž. V garáži bude auto, čtyřsedadlové, červený potah i nátěr – nejraději bych takového buicka, jako má Gene –“ Zapomněl, že mluví s Evou a ta neví, co je buick, a proto pokračoval srozumitelněji: „Takové auto nemá ani guvernér v Papeete. Evo, řeknu, skoč pro Teri a Mearu, pojedeme na výlet do Uturoa –“ Dětská ručka ochabla, stisk povolil, Eva spala. Jan Málek ležel naznak, hleděl do stropu, z něhož visely trsy suchých kokosových listů, pokrývajících bambusové žebroví prostého krovu. Děrami ve stropě nahlížely sem neklidné hvězdy, strážkyně snů. Z modravého závoje moře vystupují obrysy bachraté fregaty. Loď se blíží, je vidět plachty nadouvající se větrem, je slyšet drsný hlas námořníků, je možno už přečíst i rudý nápis na přídi: BOUDEUSE. Žel, kapitán Bougainville se zpronevěřil jménu své lodi, neboť BOUDEUSE znamená TVRDOHLAVÁ. Vyjel objevovat nové světy. Brest, Montevideo, Magellanova úžina – to všechno bylo už staré a známé, ale potom přišel tajemný Tichý oceán. Tvrdohlavá 167

se plížila podle ostrůvků, malých jako nejmenší pařížské náměstí. A hnala se přímo k neznámému dosud světadílu. Jeho břehy čekaly na svého objevitele. Snad cestou zakotvila Tvrdohlavá i v zátoce Raiatea, snad kapitán Bougainville spal právě v místech, kde stojí teď rozedraná chatrč českého přistěhovalce, snad snil stejně odvážné sny jako Jan Málek. A ještě odvážnější. Snil, nedosnil. Přistál na Tuamotu, na Samojských ostrovech, na Nových Hebridách. Odtud zamířil přímo na západ: Terra Australis byla na dosah ruky. Ale v cestu se postavil Bradlový útes a kapitán Bougainville, jen pár prokletých mil od neznámého světa, nařídil obrátit k severu… Jan Málek neobrátí k severu. Nikdy se nepoleká Bradlových útesů. Květy vanilky jsou krásné a plné. Každý den musí od nich zahánět mlsné divoké hrdličky. Nebe je bez poskvrny, ne, docela nic se nemůže stát. Zklamal kávovník, chlebovník a pěstování gujav. Teprve vanilka rozhodne o krásném domě s dřevěným schodištěm, o mušelínových záclonkách, o automobilu, jaký nemá ani guvernér z Papeete.

Už rok byli z domova. Učitelem devítileté Evy byl život. Námořníci na oceánském parníku. Plavčíci na malé přeplavní lodi Andromédé. Nosiči v přístavech. Plantážníci a domorodci. Nejlepším učitelem byl ovšem tatínek. Učil Evu číst a psát, česky i francouzsky, jak se zde hovoří. Po nějaké škole ani potuchy. Málkovi žili na samotě, několik kilometrů od nejbližší domorodé vesnice. Půda byla poměrně vzácná, neboť jen úzký, hojně zavlažovaný pruh podle pobřeží se hodil k zakládání plantáží. A právě o tyto úrodné pruhy tahitských ostrůvků nastaly už před sto padesáti léty šarvátky. Rok po francouzském kapitánu Bougainvillovi přistál na Tahiti anglický mořeplavec Cook. Přijel sem pozorovat hvězdy – ale přivezl svému panovníkovi celé Tahiti. Od té doby zde začalo být živo. Panovník sem poslal anglické misionáře, aby naučili domorodce uctívat anglického boha, poslouchat anglického krále a sloužit anglickému komisaři. Když se o tom dozvěděl francouzský král, vyslal do vzdálené země, která dosud nebyla 168

zakreslena na mapách, misionáře francouzské a ti zas učili domorodce uctívat francouzského boha, poslouchat francouzského krále a sloužit francouzskému komisaři. A tak si vjeli do vlasů pro kus cizí země nejen misionáři, ale i vojáci a námořníci Anglie a Francie. Tekla i krev domorodců, kteří nepřestali milovat svého boha, svého krále a své komisaře. Jenomže jejich bůh na ně zanevřel, král je prodal a komisaři utekli. Roku 1880 postoupil král Pomare Pátý svou zem Francouzům. Tak se stali obyvatelé Rajských ostrovů příslušníky vzdálené země, o níž neměli ani potuchy. A od těch dob sem přijížděli nejen misionáři a komisaři, ale i dobrodruzi, snílkové a piráti, lidé dobří i zlí. Evropané, Američané, Australané, Číňané i Japonci; bohatí, aby měli víc, a chudí, aby měli tolik co bohatí, a každý chtěl urvat alespoň kousek země pro sebe. I sebemenší korálový ostrůvek měl již svého majitele a tak mnoho 169

zklamaných lidí, kteří sem přijížděli jenom za dobrodružstvím, čekalo, až ušetří na zpáteční cestu do vlasti. Domnívali se, že na Rajských ostrovech se nemusí pracovat, a byli překvapeni, když zjistili, že práce je v tropickém podnebí namáhavější než doma. Jan Málek se práce nebál, a přece na tom nebyl o nic lépe než ti zklamaní. Neboť až dosud měl Jan Málek víc smůly než štěstí. A po pravdě řečeno, i on si ten život tady představoval jinak. Jenom malá Eva nebyla zklamaná a docela se jí na pobřežní samotě líbilo. Jednoho dne našla Eva i svou vytouženou přítelkyni. Spisovatel té pěkné knížky o malém foxteriérovi by se ovšem velmi podivil, kdyby viděl tuhle Dášeňku. Byla celá zelená, jen hlavičku měla červenou. Její kovový pláštík se měnil podle slunečního svitu od světlého smaragdu až do těžkého zeleného chrómu. Očka měla černá jako malé bročky a v tlamičce blýskala růžová jehlička jazýčku. Nejdříve nedůvěřovala. Jednou se však odvážila až ke stolu, až k Evině noze, která byla nejmenší, a proto se jí zdála nejméně nebezpečnou. Utekla, ale druhý den přišla znovu, a po několika dnech vylezla na stůl, usadila se na okraji, stále ve střehu, stále ještě připravena k útěku. Eva rozdrobila kousek pečiva a ještěřička si dala říct. Od té doby přicházela každého dne. Čekala u Evina talíře, až dětská ruka vysype z drobtů malou pěšinku. Pak se ještěřička rozběhla po sladké stopě a lapala drobty v rychlém běhu jako mušky. Všichni si na ni zvykli a čekali mnohdy s obědem až na Dášeňku. Jen několik málo hraček připomínalo domov. Česká panenka v červené sukýnce a bílé blůzičce. Marjánka – po mamince. Postýlka z bambusových třísek. A nejmilejší hračka – kolotoč. Tatínek rozuměl dřevu, býval tesařem a uměl zacházet s hoblíkem. K devátým narozeninám zrobil Evě kolotoč. Hrál všemi barvičkami, a dokonce se točil. Na špici byla upevněna vrtule, kterou poháněl vítr. Když vál od moře, to už měla Eva vyzkoušeno, roztočil rychle vrtuli, hlavní kolo a s ním i dvanáct sedátek, upevněných na pandanusových vláknech. Na sedátkách seděly figurky, holčičky s vyjevenýma očima, v nadýchaných šatečkách a zamračení kluci v námořnickém. 170

Eva si hrála s kolotočem téměř každý den, neboť vždy odpoledne vál příznivý vítr. Sukýnky děvčátek byly už dávno pomačkané a kluci už také nevypadali jako námořníci, ale kolotoč měl své nezmarné kouzlo a z dalekého okolí přicházely nahé, bosé tahitské děti a užaslýma očima hltaly hračku. Dnes zůstala Eva s matkou sama. Otec odjel časně ráno do sběrny v Uturoa odevzdávat vanilku. Matka seděla před chýší a hleděla mlčky na moře. Vždycky takhle sedávala, když otec odjel, a Eva věděla, že matce se stýská po českých pestrých loukách, po dědečkově hlase a babiččině pohlazení, po domově. Když ji nikdo neviděl, maminka plakala. Nic nezahnalo její smutek. Ani divukrásné tahitské západy slunce, ani průzračná jitra. Na všechno maminka říkala: „Copak je to všechno platné, všude dobře – doma nejlíp.“ Eva se přitulila k matce. „Tatínek přece dnes přinese peníze. Postavíme dům. Víš, hned

171

ráno postavíme dům a bude tam kachlíčková pec a hodiny s kukačkou a postýlka –“ Každý kus nábytku připomíná však matce ještě zřetelněji vzdálenou vlast. Eva je bezradná, zrychlí řeč, motá páté přes deváté a nakonec téměř křičí, ale nic to není platné. „No tak, už neplač, slyšíš, mami, neplač,“ prosí a sama nemá daleko do breku. Teprve teď se matka snaživě usměje a Eva honem odvádí matčinu pozornost a říká, jak je zvyklá slyšet od velkých: „Je to přece prima vanilka!“ Také Málek, když ráno odvážel celou sklizeň na malém vozíku do Uturoa, byl jist, že jeho vanilka je prima. Když ale stál v malém houfci plantážníků, bělochů i domorodců, na prahu plechového hangáru v Uturoa, nebyl o tom už tak pevně přesvědčen. Kolikrát již takto stál před velikou nadějí? Nejdříve patáty. Vyhledal pěkné místo, zryl půdu a zasadil sazenice. Všechny se ujaly a bujně rostly, ale když šel za čtyři měsíce sklízet úrodu, hlízy v zemi nebyly. Od té doby věděl, že sazenice patátů se nesázejí do těžké půdy, ale do lehké, písčité. Pak zasil kukuřici, aby měl krmivo pro drůbež. Když se začala nalévat zrna, vrhli se na kukuřici potkani. Od té doby věděl, že kukuřice se nepěstuje v rovině, vedle kokosové plantáže, ale raději nahoře, na úpatí hor, kde nejsou kokosovníky a kde se potkani nedrží. Maniok zničily krysy. Pak sklidil kokosové ořechy, svezl je na hromadu a velikou sekyrou je rozsekal na půlky. Nožem vydloubal jádra ze skořápek a dal je sušit na slunce. Sušil je dlouho, až dřeň kokosových ořechů ztratila na váze a musela se prodat se ztrátou. To všechno mu znovu prolétlo myslí, když teď stál po boku ostatních plantážníků uprostřed velikého hangáru. Tři Francouzi, dva Němci, dva Angličané a Čech. Každý z nich měl plantáž o něco větší než zeleninová zahrada. To byli ti nejvytrvalejší. Mnozí, kteří sem přijeli snadno zbohatnout, dávno umývají nádobí v Papeete, pracují u fosfátové společnosti na Makatei nebo dělají zedničinu, 172

aby si vydělali na kus jídla a přístřeší. Několik jich opravdu zbohatlo. Mají plantáž, dům a dokonce i automobil. Pár z tisíců. A příklad těch několika přitahuje každý rok na Rajské ostrovy armádu snílků z celého světa. Jan Málek vysypal obsah svých košů před sebe na hromadu. Každý stál nad svou sklizní vanilkových lusků a čekal, až přijde komise, která sklizeň odhadne, zváží a převezme. Administrátor ostrova, starší štíhlý Francouz. Dva běloši, kteří odhadovali jakost vanilky. Dva domorodci jako zástupci místního obyvatelstva a konečně pro jistotu, domorodý četník s obuškem a pistolí. Pečoval o pořádek. Když prohlédli Málkovu vanilku, řekl jeden z domorodců: „Aita maitai“. „Miserable – špatná,“ opakoval francouzsky člen komise, vysvětloval: „Očesal jste ji o dobrých čtrnáct dní dřív. Měl jste trhat jen nažloutlé lusky – příště budete zkušenější.“ Jan Málek neslyšel vysvětlování, stále mu zněl v uších zlověstný rozsudek: Aita maitai – nedobrá. Krev v něm vzplanula a vykřikl: „Chci svých šest tisíc – rozumíte?“ Administrátor ostrova položil ruku Málkovi na rameno a pokoušel se ho uchlácholit: „Oddělte nezralé lusky od zralých, něco snad přece zbude –“ „Pět tisíc franků!“ vyhrkl prosebně Jan Málek. Vidina domku s červenou střechou se začala rozpadávat. Zmizelo vyřezávané zábradlí a schodiště. „Máme tolik vanilky, že s ní můžeme topit,“ řekl jeden z členů komise a administrátor už přistoupil k další hromádce nažloutlých lusků. „Čtyři tisíce!“ snažil se ho Jan Málek zadržet. Zmizela červená střecha – nu, stačí dřevěný krov, bambusový rákos, suché listy. – „Když nechcete, vezměte si svou vanilku zpátky,“ řekl člen komise a v té chvíli zmizel vysněný dům, sliby i naděje. Dál se budou plahočit na kousku tahitské země, bojovat s větrem, s krysami a pískem. Stál zde poražen. Další plantážník nastupoval k váze. A v té 173

chvíli se Janu Málkovi zjevil tupapau. Nikoliv pohádkový ďábel, ale skutečný zlý přízrak, který pronásledoval drobné plantážníky Rajských ostrovů. Neúspěch a bída. A Jan Málek mávl rukou a dostal za celou sklizeň vanilky pět set franků.

Musil se spokojit s životem „přírodních lidí“. Tak říkali na Rajských ostrovech ztroskotancům. Zanechal plantážnictví, protože neměl ani tolik, aby mohl zaplatit nájemné z malého pobřežního pozemku. Chodil na rybolov, sbíral ovoce na pozemcích, které nebyly označeny výstražným upozorněním TABU, Přísně zakázáno! Jednou za čas se vypravil asi osm kilometrů hlouběji po skalnatých cestách do vnitrozemských hor. Zde, na úpatí horských hřebenů v zelených úžlabinách rostly divoké banány, zvané feje. Málek odřízl čtyři hrozny sladkých fejí, přivázal je na oba konce větve a s nákladem až padesáti kilogramů, vracel se neschůdnou horskou cestou domů. Byly to obtížné výpravy, ale Jan Málek byl silný, otužilý muž a někdy šel dvakrát denně. Například, když kapitán Jakl mu dal vzkázat, že přijede pro banány nebo pro želví krunýře. Málek nashromáždil banánové trsy a vysušené krunýře před chýší na břehu a pak už jen zbývalo vyhlížet kapitánův motorový člun a čekat, až zazní známý rachot lodního motorku, kapitánova tahací harmonika a nakonec jeho smích. Už dvanáct let vyhrává kapitán Jakl na starou knoflíkovou harmoniku obyvatelům tahitských rajských ostrovů. Už dvanáct let jim vypravuje neuvěřitelné senzace i skutečné zprávy, tragédie i špásky z celého světa. Čaruje líp než starý kouzelník Wu z ostrova Maupiti a nosí stále s sebou plné kapsy kouzel a triků. Se svou starou motorovou lodicí, nesoucí drzé jméno Blesk, na zpola už ztrouchnivělém pomalém člunu, na kterém by žádný druhý neujel ani tři mizerné míle v nejklidnější pobřežní vodě, brázdil kapitán Jakl bouřlivé vody Rajských ostrovů a pokaždé do přístavu dorazil. Pravda, někdy mu to trvalo déle. Jednou bloudil čtrnáct dní na svém porouchaném plavidle někde mezi Illuainou a Raiateou, 174

protože motor zhasl a ne a ne nastartovat. Jindy zas našli domorodci kapitána na opuštěném korálovém ostrůvku, ne větším než střecha stodoly, jak vyhrává krabům a krevetám. Tenkrát jen tekla benzínová nádržka a než to kapitán zpozoroval, došly pohonné látky. Kapitán byl nucen pádlovat na nejbližší pevninu a tou byl právě ten opuštěný kousek korálu uprostřed oceánu. Odešel v sedmnácti jako muzikant se šumavskou kapelou do světa. Uměl hrát na deset nástrojů, a protože miloval dobrodružství, dostal se brzy na Rajské ostrovy, kam se konec konců musí dostat každý takový světoběžník. Hrál v Papeete na kytaru a v Makateia na klarinet. Pustil se také do plantážnictví a rychle toho nechal. Potom mu učarovaly perlorodky. Rozjel se na Tuamotské ostrovy a pokoušel se odkoukat domorodcům jejich potápěčské umění. Protože vydržel pod vodou sotva deset vteřin, zatímco zkušení domorodci tam vydrželi i několik minut, podařilo se mu, že urval oceánu jenom několik perlorodek, což ovšem nestačilo ani na pořádné živobytí. Vrátil se do Papeete a dělal to, co ostatní ztroskotanci. Umýval nádobí, pomáhal prodávat ve velkých domech a maloval tahitské krajinky na pytlovinu od kávy. Za pár franků nakoupil od amerického obchodníka svazek rachejtlí a uspořádal velkolepý ohňostroj se zpěvy, kouzly a tanci. Ten ho proslavil v celém hlavním tahitském městě. Získal pár franků a začal vyrábět pivo z pomerančů a ananasů, rybařil, navlékal z lastur náhrdelníky, prodával skleněné cetky a nakonec založil svůj proslulý krámek. Koupil starou motorovou lodici a objížděl tahitské ostrovy s celým malým skladištěm všelijakého harampádí i potřebného zboží. Tak začala sláva kapitána Jakla, původem muzikanta z šumavské vesnice. Přivážel domorodcům i na nejvzdálenější ostrůvky hřebínky, krepový papír, barvičky a skleněné cetky, látku na roucha, zvaná pareo, čepice i zrcátka, drátěné klece na hrdličky i smaltované nádobí. Stal se dobrým strýčkem malých i velkých. Velkým přinášel nejnovější zprávy a pro malé měl vždycky připraveno nějaké překvapení, hračku, cukroví, knížku. Říkali mu kapitáne – jak jinak, vždyť měl opravdovou loď! Ale podivnějšího kapitána svět neviděl. Kapitána bez posádky, s věč175

ným úsměvem na tváři, bez kompasu a bez mapy, v širokých plátěných kalhotách, ponejvíce bosatého a neoholeného, kapitána, který jezdil bez plavebního řádu, jen tak, po čichu a potřeboval k přistání jen kousek písčitého pobřeží. A pro tohoto podivného kapitána pracoval nyní Jan Málek. Sladké banány najdou lehce odbyt v hlavním tahitském městě a občas se podaří Málkovi dodat i jiné ovoce, citróny, gujavu, mango. Kapitán mohl ovšem snadno obstarat svůj nákup někde blíže Papeete, ale kapitán měl vždycky srdce dokořán otevřené pro české ztroskotance a tak tedy zajížděl na nákup ovoce až na ostrov Raiatea. První spatřily loď děti. Hrály si na korálové výspě, potápěly se a vyplouvaly s plnými hrstičkami krásných růžových mušlí. „Tanepopa kapitáno!“ spustily pokřik, nechaly mušle mušlemi a hleděly radostně na moře, mávajíce na pozdrav. Kapitán je ještě nemohl vidět. Člun byl dosud malým bodem uprostřed vodních plání a jen zvolna se zvětšoval. Konečně zaslechly děti kašlavé výbuchy motoru a na přídi spatřily známou postavu. Člun mířil do přírodní zátoky před chýši bílého tanepopy. Děti se rozběhly po písčité pláži. Motorová lodice se batolila do zátoky, přistála u břehu a kapitán vhodil do lazurové vody kotvičku. Vyskočil na břeh a v tu chvíli byl obklopen dětmi. Uchopil dvě nejmenší do náruče a hnědé ručky se mu položily kolem krku. Jen na chvíli. Už zase byly děti na písku a kapitán prohledával hluboké kapsy, vytahoval skleněné korálky, červené a modré tužtičky, hrst knoflíků, klubko provázku – a děti, okouzleny malými zázraky, užasle hleděly na dárky, nevěřily, kousaly do knoflíků, aby se přesvědčily, že jsou opravdové, strkaly tužtičky do hustých kučeravých vlásků a již odtud odbíhaly pochlubit se rodičům. „Promiňte, krásná slečno,“ uklání se kapitán až k zemi před malou Evou, která mu tryskem běží vstříc. „Neviděla jste tady takovou malinkou holčičku, říkali jí Evička a měla černá očička?“ „Ale strýčku, to jsem přece já,“ směje se Eva a strýček vytáhne z kapsy překvapení. Foukací harmoniku. Drží ji chvíli Evě před očima, pak před ní rytířsky poklekne a podává jí hračku s posuňkem tak velkolepým, jako by jí odevzdával přinejmenším tři zlaté 176

vlasy děda Vševěda. Než se může Eva vzpamatovat z překvapení, už je tady tatínek a muži si potřásají rukama. Usedli k bambusovému stolku před chýši. Paní Málková přinesla kokosové mléko a kapitán vytáhl krátkou dýmku, nacpal, urovnal palcem tabák a jeho šedé, usměvavé oči na chvíli zvážněly. „Přinesl jsem ti dobrou zprávu, Málku. V hotelu Carmin přijmou umývače nádobí. Stovky lidí se mohou o to místo poprat, ale vrátný Roberts mi slíbil, že počká na tebe. Tak pěkně sbal svých pět švestek, odvezu vás hned s sebou do Papeete.“ Paní Málková přijala zprávu s nadšením. Papeete – to znamenalo blíž k domovu. Sice jen o pár kilometrů, ale přece jen blíž k milovanému benešovskému kraji. Jan Málek však zavrtěl hlavou. „Děkuji, kamaráde, ale nepřijel jsem na Tahiti umývat nádobí.“ „A proč jsi sem tedy přijel?“ rozdurdil se kapitán Jakl. „Zasadit stromečky, strčit ruce do kapes a čekat, až se začnou větve zelenat a vyrostou na nich pytle zlaťáků. Tak jsme si to představovali všichni. Přišli jsme sem s několika franky v kapse, s náramnými představami o pohádkové zemi. A jak to dopadlo? Ze mne se stal hokynář a z tebe –“ Včas se zarazil. Málek se mračil, nechtěl slyšet drsnou pravdu. „– a z tebe rozhodně plantážník nebude,“ nasadil kapitán veselejší tón. „Protože jsi rozený smolař. Kdybys začal zítra vyrábět čepice, začnou lidi chodit bez hlavy. Nech toho. Radím ti dobře. Pojď se mnou do Papeete.“ Jan Málek prudce vstal, vstrčil ruce do kapes a rozhodně řekl: „Když jsem odjížděl z domova, prorokovali, že se vrátím jako žebrák – a já doma slíbil, že přivezu peníze aspoň na dvě krávy a na ten kus louky pod lesem. Ba ne, kapitáne, nevzdám se. Stačí jen jeden pořádný nápad, slyšíš, jediný veliký nápad – a bude louka i ty dvě krávy – teprve potom se vrátím…“ Kapitán se usmál, zamrkal a přátelsky poradil: „Na veliké nápady máš, Málku, moc měkké osrdí. Já to taky nedotáhnu dál než k téhle dýchavičné bedně.“ Mávl rukou v místa, kde kotvil Blesk. „Vidíš, a je mi docela dobře. Víš, Málku, co je hlavní?“ Kapitán 177

vytáhl z úst dýmku, a jako by Málkovi svěřoval tajemství, předklonil se vpřed a ztišil hlas: „Hlavní je, když tě lidi mají rádi!“ Zdálo se, že i malá Eva pochopila smysl kapitánových slov. Zatahala ho za rukáv košile, promaštěné olejem, přitáhla si strýčka blíž k zemi a rozdělila se s ním o nejpěknější radost: „Podívej, strýčku, kolotoč. Pojď! Svezu tě!“ Musil k ní přisednout do písku. Roztočil prstem kolo, figurky na sedačkách se vydaly na veselou jízdu a kapitán poradil Evě: „Měla bys jim zahrát. Každý pořádný kolotoč má muziku.“ „Proč, strýčku?“ „Aby lidem bylo veselo. Aby dostali větší chuť svézt se na kolotoči. Krajcmilión, Málku, už to mám!“ Eva nechápavě hleděla na strýčka. Vyskočil a začal objímat tatínka. „Už to mám, slyšíte? Ten veliký, ohromný nápad, po kterém jsi před chvilkou toužil. Málku, vždyť my oba budeme milionáři!“ Paní Málková hleděla nechápavě na kapitána, Málek vrtěl hlavou a kapitán přičapl na bobek k Evě. „Děvenko, drahoušku, broučku, kdopak ti dal ten kolotoč?“ „Tatínek.“ „Vida, tatínek – snad nechceš říci, že tatínek kolotoč postavil?“ Vzal hračku do ruky a ukázal ji Málkovi. Ten mlčky přikývl. „Výborně! Když postavil malý, bude umět postavit i velký. Dokázal bys to, Málku?“ „Kolotoč na Tahiti?“ pomalu chápal Málek. „Český kolotoč na Tahiti! Senzace prvního řádu. To tu ještě nebylo. Znáš přece Tahiťany. Lítat na řetízkách v povětří, Málku, to bude něco pro ně!“ Kapitán mohl mít pravdu. Byl to vlastně velmi dobrý nápad. „Kolotoč s muzikou,“ rozvíjel kapitán nadšeně plány. „Kytara, harmonika, bubínek. Nakonec bengálské osvětlení. Jízdné jeden frank, děti polovic!“ Strhl je svým nadšením. „Opatříš dřevo? Hned se do toho dám,“ rozhořel se i Málek. „Neměl jsem hoblík už dlouho v ruce, ale nebojím se toho. Postavím kolotoč, jaký neviděl svět!“ 178

Večer odplul kapitán i s Málkovými. Na pobřeží, blíže korálové zátoky, zůstala opuštěná chýše, pokrytá suchými kokosovými listy. V písku před chýší ležela zapomenutá hračka. Malý kolotoč.

V Papeete je dům vedle domu, před nimi zelené, upravené zahrádky s bíle natřenými ploty. V domě je vodovod, koupelna, sprcha, lednička. Po širokých ulicích jezdí auta. Všude je cítit omamující kořennou vůni, hlavně po dešti. Na pobřeží, blíže starého přístavu, se procházejí tahitské dívky ve vzdušných, květy pomalovaných šatech. Lidé jsou zde pěkně, čistě oblečení, spokojeně se usmívají a sedí na lavičkách ve stínu košatých mangovníků. Ve výkladech jsou pyramidy konzerv, balených do pestrých obalů. Maso, ovoce, zelenina. Také v malých bočních ulicích je krámek vedle krámku, samý Číňan, ti se zde osvědčili jako nejhouževnatější a dotáhli to z otrockých kuliů až na majitele krámečků v postranní uličce. Na pultě je vyložena hromádka blýskavých cetek, ale hlavní obchod je u tří malých stolků, kde se prodává chlazená ovocná limonáda, káva a kakao. Za krámkem je kuchyně, postavená ze starých beden a spáry jsou vyztuženy plechem z prázdných konzerv. Je tu špinavé nádobí, nečisté kouty, krysy. Sem až Eva neviděla. Dostala se do krásného světa. Tatínek se strýčkem kapitánem stavěli na okraji Papeete kolotoč a Eva procházela s maminkou světlými ulicemi a zdálo se jí, že je v ráji. Jednoho večera se rozzářila na okraji města červená, bílá a zelená světla. Zazněla hudba tří muzikantů a kolotoč se poprvé rozjel. Přicházeli velcí i malí a obdivovali zázrak Jana Málka. Hleděli s úsměvem na dřevěné koníčky a bílé labutě s předlouhými krky. Když kolotoč zastavil, rozhodovali se, čemu dát přednost, a nakonec se hrnuli do červeně natřených autíček. Kapitán pomýšlel na řetízkový kolotoč, ale Jan Málek se chtěl ukázat. Řetízky a sedátka – to je technika. Koníčky a labutě – to je kumšt, a ten hned tak někdo nedovede. Proto byl Jan Málek ze všech nejšťastnější. Jako každý, kdo udělá pěknou věc, z které mají ti druzí radost. 179

A hudba vyhrávala tak vesele, že všem bylo do tance, a paní Málková si poprvé od příjezdu na Tahiti od srdce zazpívala. První večer vybral kapitán tři sta padesát franků. Padesát dal muzikantům, stovku dal stranou na dříví, z kterého byl kolotoč postaven a které nebylo dosud zaplaceno. Zbylých dvě stě rozdělil na polovinu. Ten večer vyprávěl zas Jan Málek po dlouhé době starou pohádku „ – a domeček bude mít červenou střechu a vyřezávané zábradlí, na sloupy zavěsíme košíčky z kůry a za domkem bude garáž.“ Tak to šlo pěkně celý týden. Osmý den, už odpoledne, začaly se nad Papeetem stahovat olověné mraky. Moře zneklidnělo. Rybáři se rychle vraceli do přístavu a lidé se dívali postrašeně k nebi. Vějíře palem visely mrtvě v dusném vzduchu, teplota kvečeru ještě vystoupila, nad ostrovy se rozložil hrozivý klid. S večerním šerem se začal vzduch přeplněný vedrem pohybovat. Zdálo se, že kdesi ve vesmíru, nad hlavami lidí, se hromadí úžasná síla. A pak zaslechli lidé první tiché, vzdálené zašumění větru… Šumění zvolna sílilo, stávalo se delším, vytrvalejším, přestávky mezi jednotlivými nárazy se krátily, mizely, pohyb větru se zrychlil, začal se zdvihat prach. V malém domku na hlavní třídě Papeete stál u okna Jan Málek a vážně vyhlížel ven. Slyší kapitánovo proroctví: „Jsi rozený smolař. Kdybys začal vyrábět čepice, chodili by lidé bez hlavy.“ Hledí do šedého, hrozivého šera a malá ručka vklouzne do velké. „Tupapau?“ šeptá Eva, neboť i jí se dotkl strach z něčeho neznámého. „To nic není. Přeháňka –“ nutí se otec do klidu, ale hlas se mu chvěje. Šumění se vzedmulo v ostrý řev. Vlny se prudce rozběhly a první těžká brázda příboje se roztříštila o přístavní hráz. Lodi, škunery, malé kocábky i velké jachty boháčů byly vyneseny do výše, vyhouply se na hřebeny vln a klesly zas dolů, zdánlivě lehce – ale v bocích to zapraštělo a stožáry se skřípavě prohnuly. Kmeny palem 180

181

se sklonily k zemi, déšť písku zaplavil vesele natřené domky, bil do oken a smetl květinové záhonky. Byla téměř tma, ale ani temnota nezakryla šedé chuchvalce prachu a písku, valící se ulicemi. Paní Málková přistoupila k muži. Oči měla plné strachu, bála se promluvit. Stěny pokoje byly pokryty kvítkovanou tapetou. Dvě mosazné postele, malá Evina postýlka, stolek, židle, na stolku váza s květinami. Nebyl to jejich nábytek, ale bylo zde útulno a bezpečno. Venku se rozpoutalo peklo. „Cyklón!“ zašeptal Jan Málek, obrátil se k ženě, položil jí ruku kolem ramen a přitáhl ji k sobě. Z druhé strany se k otci přitiskla malá Eva, obrátila tvář od okna a přitiskla ji k otcově kabátu. Vtom se otevřely dveře, průvan je zas rychle přibouchl a dovnitř vpadl kapitán. Byl zcela vyčerpán, vlasy měl rozcuchané, košili potrhanou, oči ještě plné písku. Klesl na židli a rozkašlal se. Když k němu Málek přiskočil, aby mu pomohl, zatápal kapitán po jeho ruce, stiskl ji a zajíkavě, hrdlo ještě zahlcené pískem, vysvětloval: „Šel jsem tam – ale nedošel –“ Málek pochopil, kam kapitán šel. Za město. Zachránit kolotoč. Po chvíli našel zas kapitán svůj starý tón. „Tak si myslím, Jendo, že po tomhle větříčku zůstane z našeho podniku jenom kůlnička na dříví…“ Vichřice se přivalila na ostrovy v celé své síle. Neviditelný trychtýř cyklonu rval ze země kořeny palem a metal je přes cesty, přidusal k zemi chýše domorodců, převalil se přes plantáže, rozryl pole a záhony, rozmetal hromady kopry, připravené na pobřeží, a drtil vše, co mu přišlo v cestu. Obrovská neviditelná dlaň sevřela ostrov a jenom pevně stavěné domy odolávaly větrnému přívalu. Kdesi v té děsné spoušti zmizela i poslední Málkova naděje.

Bylo slyšet jen šumění deště a pleskot vln. Světlo dávno zhaslo. Nápor větru porazil dřevěnou stěnu, která mu stála v cestě, a do domku se valila voda. 182

Málek přisunul stůl do chráněného kouta. Na jediném suchém místě, zabalená do zmuchlané moskytiéry, ulehla Eva. Silné dojmy ji přemohly. Spala. Matka seděla na okraji stolu, opřená zády o dosud stojící zeď a držela Evinu ruku ve své. Jan Málek se brodil vodou a zachraňoval pár věcí, které mu ve tmě přišly do ruky. Mariin kabát. Tlumok, pokrývka, dětská botička. Na okenní římse seděl kapitán. Třásl se zimou a únavou, ale nepřestal hledět do tmy. „Svítá,“ hlásil už podesáté a povzbuzoval tak pokleslou náladu. „Svítá, a jakmile bude světlo, je po starosti. Nikdy slunce nezašlo, aby opět nevyšlo – říkával už můj nebožtík pradědeček, a pokaždé se to vyplnilo. Svítá, slyšíte? Všechno bude veselejší, uvidíte!“ „Co uvidíme? Bídu,“ vzdychla z kouta Málková a pláč se jí třásl v hlase. Nic horšího už nemůže přijít. Eva se pohnula ve spaní. Nic horšího? Matka pomyslila na dítě a byla rozhodnuta. „Odjedeme. Slyšíš, Jene? Nechci tu být. Už ani den tu nechci být.“ Málek mlčel. Bylo slyšet jen čvachtavé kroky kdesi ve tmě. „Počkejte do rána, paninko,“ ozval se bodře kapitán. „Jitro bývá chytřejší večera. Nebudete čekat dlouho. Podívejte – svítá…“ „Nebudu čekat,“ řekla pevně Málková. „Načekala jsem se už dlouho. Stále jsem jen na něco čekala. Na patáty, na kopru, na vanilku. Na domeček s červenou střechou. Nechci už čekat. Chci domů. Slyšíš, Jene? Domů. Dřív než –“ Nedořekla, ale myslila na dítě a Jan Málek pochopil. „Máš pravdu, Marie,“ rozhodl – a víc už o tom nemluvili. Nastalo ráno a lidé se rozhlédli po té spoušti kolem. Bleskový úder dopadl na Rajské ostrovy plnou tíhou. Lidé žili v troskách, ve zřícených chýších a v lesních doupatech ještě celý týden, neboť cyklon otevřel dveře tropickým dešťům a bouřím. Nastal hlad. Spojení s ostatním světem bylo přerušeno. Uprostřed ostrova vypukla malárie a šířila se rychle směrem k pobřeží. Nepřestávalo pršet, silnice a cesty se proměnily v říčky, voda podemlela mosty, hráze a podezdívky domů. Kdesi uprostřed té spouště ležely trosky kolotoče… 183

Konečně připlula k přístavu první loď. Lidé už nemohli ani jásat, tak byli vyčerpáni a lhostejní. A tak se jenom mlčky usmívali, když jim námořníci rozdávali teplé jídlo. Loď přivezla náklad potravin a také léčiva. Byla to dálková nákladní loď australské dopravní linie, nesla úsměvné jméno Stříbrný racek a vracela se přes Fidži, Nové Hebridy a Novou Kaledonii do Sydney. Po vylodění nákladu musela se loď v papeetském přístavu zásobit ještě uhlím a kotvila zde proto tři dny. Hned první den přišli Málkovi na palubu a už ji neopustili. Nebýt kapitána Jakla, kdopak ví, jak by to bývalo všechno dopadlo. Nejdříve ovšem Málka přemlouval: „Postavíme nový kolotoč. Takový krásný nápad! Přece si nebudeš šlapat po vlastním štěstí? Za půl roku jsme boháči.“ Málková nechtěla ani slyšet. Denně přicházely poplašné zprávy o malárii. „Přijedeš za námi?“ zeptala se Eva a kapitán zamžoural smutnýma očima. „Bude se mi po tobě stýskat. Přijedeš, viď?“ „Přijedu,“ slíbil vážně kapitán Jakl, podal Evě ruku a šel ke kapitánovi Stříbrného racka. Nákladní loď nesměla přepravovat cestující. Kapitánovi Jaklovi však stačilo pět minut, aby přesvědčil svého váženého kolegu, kapitána velké nákladní lodi, že Jan Málek je vytrvalý a zručný topič, a proto bude zapsán v lodním seznamu jako zaměstnanec, nikoliv jako cestující. Žena s dítětem se už v podpalubí nějak ztratí. Ten večer se rozloučili s kapitánem Jaklem. Prosil je: „Jestli se dostanete domů dřív než já, pozdravujte mi Šumavu a hlavně Prášily. Možná že maminka – jsme ze zdravého kořínku, možná že ještě žije. Bylo by jí pětaosmdesát. Nikdy jsme si nepsali. Škoda. Teď se mi stejská – teď bych psal.“ Náhle pokrčil rameny, mávl rukou a zasmál se: „Co tam, to tam, ale jestli se tam náhodou dostanete, pozdravujte ji a řekněte jí, že se ze mne stal –“ Chvilku přemýšlel. Bylo by krásné, kdyby mamince vyprávěli trochu víc, než byla pravda. Kdyby jí vyprávěli o bohatém synkovi, o panu kapitánovi s velikou lodí, o jeho velikánské slávě a ještě větším majetku… 184

„Ba ne,“ rozhodl se po chvilce přemýšlení – „mamince se nemá lhát. Řekněte jí jenom, že se ze mne stal poctivý člověk. To stačí.“ Dlouho za ním hleděli. Naposled pro ně slunce zapadlo za Rajskými ostrovy. Světélkují ryby v hlubokých tajemných vodách, mořské sasanky vystrkují svá zářivě zbarvená chapadla, medúzy se líně pohupují ve vlnách. Tahiťané vyjíždějí na noční rybolov. Na přídi štíhlé pirogy stojí štíhlá postava, v jedné ruce hořící pochodeň ze suchých stébel, třísek bambusu a kokosových listů. V druhé ruce třímá bambusové kopí s železným trojzubcem. Zář ohně oslepuje ryby. Lovec je bodcem 185

nabodává a hází za sebe, do člunu. Naposled sledují známou podívanou a Eva se ptá: „Budou tam taky ryby?“ „Kde?“ „Tam, kam jedeme.“ „Budou. Jistě.“ „A moře?“ „I moře.“ „Všechno tam bude takové, jako bylo tady?“ Těžká otázka. Jan Málek ví, že loď zakotví na souostroví Fidži. Neví, najde-li tam zaměstnání. Dítě je však třeba utišit, a proto Jan Málek tvrdí: „Všechno tam bude takové jako tady. A ještě mnohem lepší, Evičko.“ Eva chvíli mlčí. Plamínky rybářských lodí se vzdalují, obzor se ztrácí, noční obloha splývá s mořskou hladinou a všechno, co měla ráda, celý včerejší svět, mizí ve tmě… „A bude tam taky tupapau?“ zeptá se znenadání. Zlý duch připomene Janu Málkovi, že i on má svého tupapau. Přízrak bídy a hladu, který ho vyhání z Rajských ostrovů. „Nebude, Evo!“ vzepře se Jan Málek svému osudu. Zazněl lodní zvon. Večerní směna nastupuje do práce. Jan Málek šel dolů ke kotlům. Matka s Evou šly do podpalubí a ulehly na pytle s koprou. Když se ráno vzbudily, byla už loď daleko na širém moři. Australský kapitán byl dobrák a poskytl Málkovům přeplavbu na Fidži jen za otcovu práci dole v kotelně. Jídlo si museli platit. I tak to byla veliká výhoda, neboť Jan Málek měl v kapse necelých pět set franků, a pustit se na cestu několik tisíc kilometrů dalekou s tak málo penězi mohl jen člověk opravdu odvážný. Druhý den stála Eva s matkou mezi námořníky u malého kuchyňského okénka. Každý podal do okénka svou misku a kuchař mu ji naplnil jídlem. Eva nemohla z kuchaře spustit oči. Jakživa takového kuchaře neviděla. Kuchaři jsou přece tlustí, usměvaví lidé, ale ten zde byl vyschlý a malinký jako trpaslíček. Nezdálo se však, že trpí hlady, neboť žertoval s námořníky a oni s ním. Na hlavě měl 186

vysokou bílou čepici, na které mohla Eva oči nechat. Však také vydechla s obdivem: „Mami – ten pán má krásný klobouk!“ Kuchař to slyšel. Hubená tvářička se roztáhla jako z gumy a kuchař řekl: „Snad nejste taky Češi?“ Tak se Eva seznámila uprostřed oceánu s panem Maršíčkem. Ještě ten večer, brzy po večeři, přišel pan Maršíček k nim a usedli v závětří na zádi lodi. Bílá čepice svítila do tmy, na tmavomodré obloze vyskakovaly první zářivé hvězdy, ze strojovny se ozývalo přátelské brumlání válců, dřevo paluby teple vonělo, byl to zkrátka takový pěkný sousedský večer. Pan Maršíček jim vyprávěl o své cestě z Prostějova do francouzského hotelu a odtud na oceánskou loď. Teď už jezdí třicet let na moři a vaří námořníkům. Proč odešel do světa a proč se nevrací domů, do Čech, to pan Maršíček neřekl, ale bylo na první pohled vidět, že si zamiloval Evu, a tak nějak v řeči prohodil: „Taky jsem měl takovou holčičku.“ Když však chtěla Eva vědět, jak se holčička jmenovala a proč tady není s ním, pan Maršíček honem zamlouval řeč. Uměl pěkně vyprávět, což o to… „Jedete na Fidži? Zatrachtilý kousek země. Porouchalo se nám jednou v Suvě kormidlo, kotvili jsme tam asi týden a já jel s nákupčím na ostrov Benda. Pro zásoby. A tam jsem viděl poprvé ty blázny, co chodí bosou nohou přes žhavé kamení.“ „A nespálí se?“ „Vidíš, děvenko, to je na tom to nejdivnější. Nespálí. Viděl jsem ten kumšt na vlastní oči. Měli zrovna nějakou slavnost a pozvali nás k ohni. Vyprávěli, že oheň hoří bez ustání už pět dní a pět nocí a já mohu říct, že žár to byl pořádný. Nevydrželi jsme stát ani pět metrů od veliké kulaté jámy, plameny šlehaly mezi placatými kameny, které byly do běla rozžhavené. Najednou vyběhli z lesa domorodci. Bylo jich asi patnáct, měli kolem pasu zástěru z lýčí a z trávy, jinak byli nazí, a tváře měli zmalované nějakou bílou hlinkou až hrůza. A jak přiběhli, začala celá vesnice kvílet a zpívat, nu, takovou kočičinu jsem potom už nikdy nikde neslyšel. Muži v sukničkách začali pobíhat po rozžhavených kamenech, skákali z 187

jednoho na druhý a přešlapovali, jako kdyby je zábly nohy. Když zase odběhli, náramně jsem si oddychl, a vesničané naházeli na žhavé kameny trávu. Všichni jsme byli pohlceni hustým čmoudem a my, co jsme tam byli z lodi, jsme se rozkašlali. Ale už zase přiběhli ti blázni v sukničkách a začali zpívat nějakou válečnou písničku, až šel po zádech mráz. Myslel jsem si: Tohle je, Ferdo, tvá poslední hodinka. Teď tě popadnou, hodí do ohně a bude z tebe krenflajš… Nu, krenflajš byl. Když dozpívali, přišli k nám náčelníci s péry ve vlasech a pozvali nás na zabijačku. Lidičky, to jste nejedli a do smrti jíst nebudete. Prasečí pečínka na oříškách. Něco epes ráres, ani v pařížském Savarinu by se za to nemuseli stydět. Ale ať jsem ty kluky kudrnaté přemlouval, jak chtěl, recept mi nedali. Sliboval jsem jim hory doly, nabízel jsem jim foukací harmoniku, kapesní nůž s perleťovou střenkou, červený kapesník a zastrkovacího motýlka do límce, ale kdepak. Bylo to nějaké náboženské jídlo – a báli se kouzelníků.“ „Na tajemství chůze po rozpálených kamenech jste se neptal?“ chtěla vědět paní Málková. „Vidíte, to mě tak nezajímalo. Já hlavně tu vepřovou na oříškách. Nákupčí jim rozdal spoustu cigaret, chtěl se po těch kamenech taky naučit chodit, a oni mu ukazovali chodidla. Byla čistá jako moje dlaň. Ani stopy po spálenině. Zvali sice nákupčího, aby to šel taky zkusit, ale nákupčí si přece jenom netroufal. Myslím, že měl pravdu. Mít ale ten recept na vepřovou – to byste si pochutnali!“ Pan Maršíček se snivě zahleděl na nebe. Souhvězdí Jižního kříže jim svítilo na cestu. Pan Maršíček nemyslil však na exotickou jižní nebeskou báň, stále byl u pohádkové hostiny. „Vepřová na oříškách. Podlévaná vlastní šťávou. A k tomu chroupavé kuličky z mouky chlebovníků. Sliny se mi sbíhají v ústech. Vidíte, a na to musí přijít zrovna lidojedi.“ Eva se přitulila k matce. Nechápala, ale tušila význam hrozného slova. Pan Maršíček pokračoval jako by se nechumelilo: „Ono se říká, že teď už toho nechali. Ale takový lahůdkář, který je zvyklý jenom na lidské maso, tomu, panečku, hned tak něco jiného nešmakuje. 188

189

Tak prý tam vznikly sensační kuchařské recepty, jenomže nikdo je dosud neodkoukal. Nu, vy tam teď jedete, paní Málková, kdyby se vám podařilo získat ten recept na vepřovou s oříšky – nezapomeňte na mne!“ Pan Maršíček se usmál na paní Málkovou, ale Eva mu teď nedala pokoj: „Strejčku, opravdu tam jedli lidi?“ Pan Maršíček pokrčil rameny: „Já jsem při tom nebyl. Říká se to. Fidžané jsou vůbec podivný národ. Jak jeden vydělá peníze, sejde se celá rodina a peníze mu vezmou. To nejlepší dostanou vždycky náčelníci. Když například někdo uloví malou rybu, může si ji nechat, ale velikou musí odevzdat náčelníkovi. No, to se ví, že každý raději uloví malinkou a vůbec dělá jenom tolik, kolik potřebuje k obživě. A tak si myslím, že tam váš tatínek práci lehce najde. Nikdo tam o ni nestojí.“ Jedné noci zakotvil Stříbrný racek v zátoce ostrova Tutuila. Posádce bylo zakázáno vystoupit na břeh. Loď se zdržela jen proto, aby nabrala zásobu uhlí. Po celou noc se ozýval přerušovaný dunivý rachot a malá Eva nemohla dlouho usnout. Zdálo se jí, že ubohý Stříbrný racek je bombardován deštěm kamení a že se v té prudké sprše bezmocně otřásá. Přitiskla tvářičku na sklo kulatého okénka podpalubí. Tma, jenom neproniknutelná tajemná tma – a přece: dřevěný můstek se prohýbal pod postavami domorodců, každý z nich nesl na svých ramenou koš, spletený z ohebných větví pisangu a naložený vrchovatě uhlím. Když se rozbřesklo, zmizely postavy i můstek a loď se pomalu vzdalovala od tutuilských břehů. Za několik dní přistál Stříbrný racek v největším fidžijském přístavu Suva. Z lodi vystoupili jenom Málkovi. Pan Maršíček stál na palubě v bílé čepici a v bílé zástěře a díval se za nimi. Eva se několikrát ohlédla a mávala na pozdrav. A dva velcí lidé a jedno dítě šli vstříc nové budoucnosti. Přístav mají za zády. Před nimi se rozběhla široká asfaltová ulice, podobná hlavní třídě na Papeete. Také zde jsou po obou stranách domy, dřevěné i kamenné, ale těch dřevěných je daleko víc. Jan Málek má na zádech veliký námořnický pytel a v něm všechen 190

svůj majetek. Jde v čele jako pátrač průzkumné výpravy. Matka vede Evu za ruku a obě mají v tváři trochu ustrašený, nedůvěřivý výraz. Nejdou daleko. Na nejbližší křižovatce je zastaví britský strážník v uniformě a v tropické přilbě. Chce, aby mu Jan Málek předložil osobní průkazy a pracovní povolení. To ovšem Jan Málek nemá. A teď jdou všichni před strážníkem, který je vede na policejní stanici. Tam se Málek dozví, že bez pracovního povolení je přístup na ostrov zakázán. A hned je vynesen rozsudek: okamžitě opustit ostrov! Marně Málek namítá, že si nemohl přece v Papeete opatřit pracovní povolení pro ostrov Fidži. Náčelník policie vrtí hlavou, dává rozkaz a v okamžiku zastaví před strážnicí veliké osobní auto. Policista nastoupí s nimi, veze je zpátky k lodi a druhý policista na motocyklu jede za autem. Když přijedou do přístavu, vzbudí rozruch a celá posádka Stříbrného racka je hned na palubě. Vystupují po můstku na loď a první, kdo je vítá, je pan Maršíček. Večer opouští Stříbrný racek přístav Suva a kuchař sedí s Evou opět na lodní zádi, v oblíbeném závětří. „Mně se tam vůbec nelíbilo, strejčku,“ svěřuje se Eva a pan Maršíček živě přisvědčuje: „Já jsem tady rád, že jste tam nezůstali. Lidojedi se sice už polepšili – ale co kdyby! Co kdyby!“ Vztyčuje ukazovák, a když vidí, že Eva má přece jen trochu ustrašené oči, vezme ji za ruku a odvádí ji do kuchyně. „Pojď. Mám tam pro tebe ananasový kompot.“

V Suvě přibral Stříbrný racek nový náklad. Loď byla nyní plně zatížená a zdálo se, že pluje pomaleji. Druhý den časně zrána začal živě foukat vítr a k polednímu se dostala loď do bouře. Rázem se ochladilo a setmělo. Moře se rozvlnilo a loď mizela mezi sinavými stěnami vln, které se vzdouvaly a opět s rachotem hroutily. Eva s matkou ležely dole v podpalubí na pytlích kopry, přitisknuté k sobě jako kuře k slípce. Byly vyděšené a nemocné strachem. Otec teď nemohl od práce. Loď se jen těžce prodírala vpřed, v kotelně bylo živo. Lopata za lopatou mizela v žhavé tlamě ohniště, 191

bylo třeba páry, hodně páry, aby loď zdolala nápor útočících vln. Kvečeru dostala Eva horečku. Pan Maršíček přinesl chininové prášky, ale ani ty nepomohly. Horečka stoupala. Ráno přišel otec, a když přiložil Evě ruku na čelo, rozhodl se, že zavolá kapitána. Stříbrný racek neměl na palubě lodního lékaře. Byla to prostá nákladní loď a povinnost lékaře, soudce i kněze obstarával kapitán. Přišel, sklonil se nad děvčátkem, změřil teplotu a sledoval puls, prohlédl obnažené tělíčko, i na chodidla a mezi prsty se podíval, a když se opět napřímil, zdálo se, že je uklidněn. Usmál se na paní Málkovou, pohladil Evu a odešel. Na palubě řekl Málkovi: „Bál jsem se tyfu, spály nebo malárie, ale je to jenom nachlazení. A taky trochu strach. Nejvyšší čas, abyste už byli někde v klidu, za větrem.“ Poslal do podpalubí pana Maršíčka s pořádným hrnkem teplého nápoje, který voněl jako babiččina zahrádka a chutnal jako dědečkův med. Ještě než loď dorazila do Porte Villa, hlavního přístavu Nových Hebrid, horečka opadla, ale děvčátko bylo bouří i nemocí vysíleno. Ležela tiše v setmělém podpalubí, hleděla upřeně na jedno místo v dřevěném stropu a nemluvila. „Nechtěl byste s námi raději až do Sydney?“ zeptal se kapitán Málka. Byla to lákavá nabídka, ale Sydney, město v Austrálii, znamenalo konec všem růžovým snům. V Austrálii dostane Málek nejvýše místo jako dělník. Na Nových Hebridách se ještě může stát plantážníkem. Ještě může mít svůj dům s červenou střechou. Naposled se chtěl pokusit o úspěch a proto kapitánovu nabídku odmítl. „Kdo chce jít na Nové Hebridy, musí se rozloučit s pohodlím a s civilizací,“ varoval ho pan Maršíček. „Půda, pravda, jako ve skleníku, ať si vezmete kterýkoliv z těch čertovských ostrůvků, Merenu, Malikolo, Chinambrym nebo Tanu. A to je taky všechno. Jinak známá ďábelská muzika: cyklony, sopky, zemětřesení, zimnice – a uvnitř ostrova se to mydlí mezi sebou. Raději bych šel do pekla kopat křen než na Nové Hebridy.“ Jan Málek si nedal říci. S Evou v náručí sestupoval z můstku na nábřeží v Porte Villa. 192

Tentokrát za nimi hleděl pan Maršíček velmi, velmi starostlivě. Nespouštěl zraky z bledé tvářičky děvčátka, zachumlaného v pokrývce jako hromádka neštěstí. A za otcem a dcerou vleče na zádech lodní pytel paní Málková. Pan Maršíček hubuje v duchu otce a lituje dítě a také matku, která s hlavou skloněnou, srdce strachem sevřené, poslušně sleduje Jana Málka do nové, neznámé vlasti. A jak tak za nimi pan Maršíček hledí, cítí náhle vláhu v očích. Vysmrká se, uhodí plochou dlaní na lodní zábradlí a utěšuje se: „Jen klid, Ferdo. Za chvilku přijdou zpátky. Dopadne to jako na Fidži.“ Sotva Jan Málek sestoupil z lodi, ušel pár kroků a rozběhl se, byl obklopen třemi policisty v omšelých, vybledlých uniformách, s obuškem v ruce. „Co je tomu dítěti?“ ptali se francouzsky. „Teď už nic. Měla horečku, je slabá a nemůže chodit.“ 193

Málkova dobrá franština na chvíli strážníky odzbrojila. Pak se jeden zeptal: „Chcete zde zůstat?“ „Chci najít práci.“ Policisté se ušklíbli a Jan Málek hleděl přes jejich ramena do nové země. Byl rozčarován. To že je přístavní město? Pár baráčků, sem tam rozhozených, spíše boudy pobité plechem z konzerv, silnice rozbitá, všude špína a odpadky, prázdné sudy od benzínu, trouchnivějící klády, rezatý drát. A tomu se říká hrdě: rejda v Porte Villa. „Pojďte s námi!“ vybídli policisté Málka, který se rozpačitě rozhlížel. „Kam?“ „Nejdříve do karantény. Máte nemocné dítě. Prohlédnou vás.“ „Není nemocná,“ bránil se Jan Málek. „Odveďte mě ke komisaři. Chci –“ Křičel marně. Policisté ho odváděli k velkému dřevěnému, ponurému baráku, stojícímu nedaleko odtud. Nad vchodem byl znak Červeného kříže. „Pojďme zpátky!“ volala Marie, která běžela za nimi a které si vůbec nevšímali. „Slyšíš, Jene, pojďme zpátky na loď…“ Jan Málek již nemohl. Sevřel děvče pevně v náručí a obrátil se k Marii: „Všechno dobře dopadne. Jenom prohlídka v karanténě, doktor se podívá na Evu a pustí nás.“ Doktor byl statný unavený Francouz v špinavé tropické blůze. Na supím nose měl brýle, jedno sklo bylo prasklé, a když se na Málka podíval kalným nevlídným zrakem, poklesly všechny naděje. Ani děvče neprohlédl. Přejel vrásčitou rukou strnisko na bradě a hleděl ustrašeně přes brýle na děvčátko, ležící v otcově náručí. Poprvé od svého onemocnění projevila Eva zájem o okolí. Hleděla chvíli na doktora, pak náhle odvrátila tvářičku, přitiskla ji na otcovu hruď a prohlásila: „Ošklivý dědek!“ Málek pohladil konejšivě dceru a prosil doktora: „Přece nás pustíte, pane doktore, jedeme až z Papeete, za prací, chtěl bych kousek půdy, docela malý kousek, můžete mi věřit, jsem poctivý člověk, Eva není nemocná, všichni jsme docela zdraví.“ Doktor se poškrábal na nose, našpulil stařecká ústa a řekl: 194

„Nikdo nikdy neví. Musíte počkat v karanténě. Uvidíme, co se z toho vyklube.“ „Jak dlouho?“ zeptal se zoufale Málek. Doktor jen pokrčil rameny, mávl rukou a policisté rychle odváděli celou rodinu dřevěnou chodbou přes blátivý dvůr. Otevřeli dveře, strčili je dovnitř, dveře se za nimi přibouchly a Málkovi stáli na prahu veliké, nevlídné místnosti se zamřížovanými okny. Na zemi, na rohožích a pokrývkách, seděli a leželi lidé. Byli zde zřejmě již delší dobu. Na hřebíkách, zatlučených do dřevěných stěn baráku, visely pláště a šaty. Někteří lidé odpočívali, majíce pod hlavou veliké tlumoky. Bylo zde také několik žen a dětí. Když Málkovi vstoupili, obrátily se k nim zraky všech, hovor utichl a tak zde stál na jedné straně Málek, dítě v náručí, ženu po boku – na druhé straně houf nedůvěřivých, neznámých, mlčících lidí. Konečně vystoupil z jejich středu starší muž, podmračený a zarostlý, pravý zálesák. Měl vysoké jezdecké boty, široký opasek a kostkovanou košili. Přistoupil k Málkovi a zeptal se ho anglicky: „Odkud jste?“ „Češi. Czechoslovakia. Prague,“ pokoušel se vysvětlovat Málek, jehož angličtina byla slabší než francouzština, ale muž vrtěl nechápavě hlavou. „Prague – daleko odtud?“ „Europe – Pilsner beer,“ snažil se Málek osvětlit pojem Československa. Plzeňské pivo bylo známé v celém světě. „Yes – Pilsner beer!“ usmál se chápavě muž a Málek povzbuzen úsměvem, vysvětloval dál: „Přijíždíme z Tahiti. Na Fidži jsem nenašel práci. Chci se pokusit zde –“ Muž se trpce usmál a založil ruce na prsou. „Nedělejte si velké naděje.“ „Proč?“ „Přijeli jsme před čtrnácti dny. Drží nás tady pro podezření z malárie. Přijeli jsme všichni zdraví, ale jestli nás tady nechají trouchnivět ještě pár dní, onemocníme všichni.“ Jan Málek hleděl překvapeně do mužových očí. Rozuměli si. 195

Oba hledali práci. Oba byli zklamáni. Jan Málek sklopil smutně zrak, ale muž přistoupil ještě blíž a prohlížel si pozorně Evu. „Je opravdu nemocná?“ „Měla horečku. Dostali jsme se s lodí do bouře. Teď je jen slabá. Kapitán ji prohlížel, nic to není, opravdu nic.“ Ještě chvíli pozoroval muž děvčátko. „Věřím vám. Máme tady taky děti. Jistě byste to neřekl, kdyby –“ „Ne. To bych neřekl,“ prohlásil pevně Málek. Muž se usmál a podal Málkovi ruku: „Jmenuji se Steve Carter. Přicházíme z ostrova Lorda Howea. Vítám vás mezi námi.“ Tak byli Málkovi přijati mezi osazenstvem karantény v Porte Villa. Našli si svůj kout, rozložili pokrývku a rozvěsili provlhlé šaty na hřebíky. Carter jim přinesl hromádku suchých kokosových listů, přes něž přehodila Málková kabát. Na prosté lůžko položila Evu, která hned usnula. Ženy nesměle přicházely a prohlížely si dítě. Také ony zprvu nedůvěřovaly. Když však zjistily, že dítě je zdravé a jejich dětem nehrozí nákaza, přinesly Marii trochu kondenzovaného mléka a zbytek masové konzervy. Málek nabídl mužům cigarety. Usedl v jejich kruhu a Steve Carter vyprávěl: „Až donedávna jsme šťastně žili na malém ostrůvku mezi Austrálií a Novým Zélandem. Málokdo zná ostrov Lorda Howea. Až snad teď. Teď o nás píšou noviny celého světa.“ Steve Carter se odmlčel a přemýšlivě přejel dlaní holeň vysoké boty. „Celá desítiletí si nás nikdo nevšiml. Žili jsme odříznuti od světa. Asi sto domorodců a padesát bělochů, ostrůvek jako dlaň. Jednou za měsíc zastavila u nás poštovní loď. Když bylo bouřlivo, nezakotvil tam ani rybářský člun. Pobřeží je strmé a plné zrádných korálových útesů. Tak jsme byli mnohdy odříznuti od světa i čtvrt roku, ale byli jsme spokojeni. Měli jsme zásobu konzerv a v našich lesích bylo dost drobné zvěře i divokých slípek. Naší hlavní obživou bylo pěstování palmy kentia. Sušili jsme palmová semena a dodávali je do celého světa. Neslyšel jste o ní? Je to nejhezčí ozdobná palma, a když chtěl mít někdo v parku nebo v zahradě opravdu něco pěk196

ného, musela to být právě naše kentia. Jednou za čas přijel komisař ze Sydney, jinak jsme měli pokoj od úřadů. Zkrátka ráj.“ Muži se vzpomínavě usmívali, myslili na ztracený domov. „Až jednou… U korálového útesu, pár set metrů od ostrova, ztroskotala japonská loď Ma-Kambo. Zachránili jsme trosečníky, ale oni nás prosili, abychom jim pomohli zachránit i část nákladu. Odtáhli jsme z vraku mnoho beden, měli jsme však raději ty proklaté bedny nechat shnít na útesech.“ Málek hleděl nechápavě s jednoho na druhého. Jedna z žen, které stály nad sedícími muži a naslouchaly vyprávění, vysvětlila: „Tenkrát jsme netušili, že v bednách jsou potkani.“ Steve Carter smutně přikývl. „První byl starý Evans. Potkani mu sežrali hlemýždě. Evans je pěstoval v malé pobřežní zahrádce. Kroutil hlavou, snažil se vypátrat příčinu, ale marně. Nikdy předtím se nestalo, že by některé zvíře z našeho ostrova žralo hlemýždě. Evans nalíčil nové – a tak na to přišel. Pak přinesl Harper první zničené kořínky mladých palem. Vrhli jsme se na potkany, ale bylo už pozdě. Zaplavili celý ostrov a ničili před našima očima všechno živé. Vyžrali i hnízda ptáků, a od té chvíle se rozplemenil škodlivý hmyz. Do palmových plodů se dali červi. Zdroj naší obživy vyschl. Bránili jsme se. Přivezli jsme kočky, šli jsme za potkany až do hor, otrávili jsme hlízy a nalíčili je na každém kroku, vytápěli jsme nory vodou, zapalovali jsme ohně na nejvíce ohrožených místech, drtili a zabíjeli jsme je na každém kroku – ale bylo jich čím dál tím víc… Ještě jednou nám svitla naděje. Přijela výprava z Austrálie, vedl ji australský zoolog Mac Culloch. Vydrželi u nás týden. Odjeli s výzkumným materiálem do Sydney a slíbili, že budou hned informovat vládu. Od té doby jsme o nich neslyšeli.“ Z kruhu mužů vstal mladý Australan, mohlo mu být osmnáct let, ale hlas měl hluboký jako dospělý muž. Říkali mu Rusty, což znamenalo rezavý. Byl opravdu pořádně pihovatý a vlasy měl jako liška. „Já Mac Cullochovi věřím. Chodil jsem s ním po celém ostrově. Skvělý chlap. Měl nejlepší úmysly pomoci nám – ale jakou cenu má pro pány ze Sydney ostrůvek, tisíc kilometrů od Austrálie?“ 197

Muži zachmuřeně přikývli. „Odešli jste?“ zeptal se tiše Málek. „Někteří se rvou dál. Nechtějí odtamtud,“ zahrčel Carter jako na omluvu, ale bylo vidět, že o tom nerad hovoří. „Bylo to od nás zbabělé,“ řekl otevřeně Rusty, ruce v kapsách, tak trochu nahrben vpřed. Jeden po druhém muži vstávali a rozcházeli se mlčky do svých koutů. „A co chcete dělat vy?“ zeptal se Steve Carter Jana Málka. Ten se obrátil v místa, kde leželo dítě. Pokrčil bezradně rameny, ale Steve Carter ho plácl do zad a povzbudivě dodal: „Máte před sebou lehčí život než my.“ „Proč?“ „Nás se bojí. Potkani mají špatnou pověst. Proto nás tady zavřeli do baráku a čekají, co se z nás vyklube. Jaká nemoc. Jaká příšera. Přišli jsme do styku se smrtí. Vy však nepřicházíte z ostrova Lorda Howea,“ řekl Steve Carter – „vy máte před sebou celý svět…“

Vyhlídka ze tří zamřížovaných oken byla neutěšená. První okno poskytovalo pohled na šedozelenou houštinu, nehybnou a tajemnou. Nad ní, až docela vzadu, vystupoval dým. Vytrvalý šedavý sloup připomínal neustále Australanům jejich trpký osud. Tam, kde vystupuje dým, jsou lidé, kterým byl přidělen kus půdy k osídlení. S tesákem v ruce si klestí cestu pralesem, až přijdou na vykázané místo. Zapálí kus džungle, střeží oheň a pak se dají do práce. Zorají spáleniště, zasadí sazenice a ošetřují každý kořínek před nepohodou. Nevděčná práce a kdopak ví, jaká bude úroda – ale jak rádi odešli by teď Australané i Jan Málek s tesákem v ruce do tajemné džungle! Nejsou tak zcela odříznuti od světa. Strážci s nimi občas hovoří. Dozvědí se od nich mnohé, co nevěděli o Nových Hebridách. O přísloví, kterým se zde častují kolonisté: „Dnes zpíváš, zítra budeš pochován.“ 198

O hrstce šťastlivců na Nových Hebridách, kteří mají vlastní dům, peníze na lékaře a krabici s chininovými prášky. O stovkách ubožáků, kteří zdeptáni horečkou, s nemocnými játry, bez lékaře a bez pomoci umírají v opuštěné chýši v džungli. O nešťastných, kteří skončili v táboře malomocných. Stačí přistoupit k druhému oknu a přisunout bednu pod nohy tak, abychom viděli přes dřevěný plot, kterým je karanténa obehnána. Mezi několika dřevěnými baráky se procházejí muži, ženy a děti. Jsou naštěstí příliš vzdáleni a není jim vidět do znetvořených tváří. Jen ze špinavých obvazů lze tušit jejich neštěstí. Ještě nedávno byli 199

zdraví, tak jako Rusty třebas, smáli se, pracovali, těšili se na návrat do vlasti. Pak se zažrala do jejich kůže lepra a spalovala tkáň tak neúprosně jako oheň vyschlou džungli. „Tam se, Evo, nedívej,“ odtahovala Málková dítě od okna. Raději ji vedla k poslední vyhlídce, odkud bylo vidět na přístav. V rejdě kotvila francouzská loď. Ti, kdož měli dobrý zrak, mohli i odtud přečíst její jméno, psané bílými písmeny na temné přídi: ASTROLABE K lodi byl přitažen pomocný plovoucí můstek. Loď při manévrování popojela, můstek se přiblížil k lodnímu šroubu a jeho hřídel zachytila lano, jímž byl můstek připoután. Lano se začalo navíjet na hřídel. Nastal rozruch, paluba byla plná lidí, křičeli a ukazovali dolů. Na kapitánův rozkaz se šroub zastavil. Důstojníci se dlouho radili a pak přijela bárka plná domorodců a dali se do práce. Měli sekery, zastavili těsně u lodi a odhadovali hloubku. Pak seskočili z bárky do vody dva domorodci, sekyry v ruce. Potopili se a začali pod vodou přesekávat lano, namotané na hřídeli. Steve Carter vytáhl hodinky a počítal. Důstojníci na lodi uzavírali sázky. Bylo neuvěřitelné, jak dlouho vydrželi domorodci pod vodou. Když bylo lano přeseknuto, spustili domorodci v bárce vítězný pokřik. Tak plynuly dny na Nových Hebridách. Třikrát denně přinesl strážný potravu v dřevěných džberech. Rozvařené patáty s nechutnou omáčkou. Občas přišel i doktor, zůstal stát na prahu, jako by se lidí štítil, svraštil tvář a hleděl přes brýle do všech koutů. Když se ho chtěli ptát – zamával poplašeně rukama a odběhl. Ve svém zoufalství pomýšleli i na útěk. ASTROLABE stále kotvila v přístavu. „Co potom?“ ptal se Steve Carter Rustyho. „Buď do džungle, nebo na loď. Z džungle jednou musíme vyjít. A budeme znovu chyceni. Na loď nás nepustí kapitán. Zbývá jen Nová Kaledonie. Čekat.“ 200

Rusty se nabídl, že v noci vysadí s muži mříže, uteče na loď a promluví s kapitánem. Některým se zdál nápad výborný; jiní, zvláště ženy, tvrdili, že je to nesmysl. Jsou zde děti, nemohou se s nimi odvážit k útěku z karantény. Než se dohodli, zdvihla ASTROLABE kotvy a odplula… Minulo několik dní – a připlul poštovní parník, nesoucí francouzskou vlajku. Na přídi měl známé jméno: Noumea. Jméno hlavního přístavu Nové Kaledonie. Všichni zajásali – parník jistě přivezl guvernérovu odpověď. Bušili na dveře, volali strážné, ale nikdo nepřicházel. Až v poledne… Doktor šel tentokrát až do středu místnosti. V ruce držel dopis a slavnostně oznamoval, jako by to byla jeho zásluha:

201

„Monsieur guvernér vyhověl vaší žádosti. Povoluje vám pobyt na ostrově Nová Kaledonie. Stalo se tak na přímluvu sira Mac Cullocha, člena Australské akademie přírodních věd. Zaručil se za vás. Podal dobrozdání v tom smyslu, že nehrozí nebezpečí přímé nákazy. Před odjezdem se budete muset podrobit lékařské prohlídce. Také vaše zavazadla budou znovu pozorně prohlédnuta –“ „Zas je straší potkani,“ zašeptal Rusty, ale doktor právě podával Steve Carterovi další dopis. „Tato zpráva přišla na adresu bývalých osídlenců z ostrova Lorda Howea. Jste jejich vůdce?“ Místo odpovědi otevřel Steve Carter rychle dopis, a když dočetl, objevil se na jeho tváři úsměv. Obrátil se k lidem a oznámil jim: „Ředitel společnosti Société de Nickel nabízí nám místa dozorců v kaledonských dolech.“ Muži hleděli jeden na druhého. Kaledonské doly. To znamená konec snům o plantážnictví. Nikdo z nich dosud v dolech nepracoval a teď mají být hned dozorci… „Děkujeme vám, doktore,“ řekl Steve Carter. „Jsme připraveni. Kdy začnete s lékařskou prohlídkou?“ „Za půl hodiny. Můžete odplout zítra. Informoval jsem už kapitána Noumey.“ Když doktor odešel, nastal čilý ruch. Ženy začaly balit skromná zavazadla, muži se shlukli do kruhu a radili se. Jen děti si hrály dál ve společném koutku. Porada mužů se protáhla. „Nová Kaledonie je bývalá trestanecká kolonie – nebude tam lehký život. Ještě dnes tam žije několik set trestanců. Proč nás potřebují právě v dolech? Což nemají dost domorodců a trestanců?“ „Bude to asi pěkná otročina,“ odpověděl Carterovi jeden z mužů, ale Rusty hned namítl: „Znám Mac Cullocha a věřím mu. Nehnal by nás do neštěstí. A vůbec – kdo říká, že v těch dolech musíme zůstat?“ Steve Carter šel hlásit doktorovi, že osazenstvo je připraveno k prohlídce. Večer sestavil seznam mužů, žen i dětí, kteří odjedou zítra na lodi 202

NOUMEA do Nové Kaledonie, aby zde přijali místo v niklových dolech. V seznamu bylo i jméno Jana Málka. Vzali ho mezi sebe.

Před farmou pana Juliena Maraise sedí děvčátko, v ruce má knížku a ta je otevřena na stránce, kde je obrázek mořské ryby. „Le poisson – ryba,“ opakuje Eva už podesáté, položí knížku na kolena, vzdychne a hledí do kraje. Lesy, gumovník, eukalyptus, kaori, neznámé stromy. Malebné pohoří, údolíčko s bílou cestou. Najednou se údolí otevře dokořán, jako udivená ústa. Na planince stojí farma pana Juliena Maraise, u kterého tatínek pracuje jako hlídač dobytka. 203

Cyklón, karanténa – a celá dobrodružná cesta z Papeete až sem, na farmu starého Francouze, připadá Evě jako ošklivý, dávný sen. Když přistáli v Noumei, odešel otec s Australany do zinkových dolů. Vracel se domů udřen a nespokojen. Výdělek stačil sotva na živobytí. Jednoho dne odtáhl nahoru do hor, k panu Maraisovi, který hledal lidi na svou dobytkářskou farmu. Rozsáhlá louka, uprostřed skupiny stromů, široký potok, kam chodí dobytek pít, brouzdaliště pro telátka, přístřešky před deštěm – všechno je obehnáno plotem z ostnatého drátu. Hnědé, strakaté, dokonce i černé a černobílé skvrny se neustále pohybují, hladká srst se leskne v sluneční záři a Eva se nemůže učit. Dívá se na kravky – a teď vyjížděli z lesa stockmani, hlídači a honáci dobytka, sedí na silných nízkých konících, cválají se svahu a ženou před sebou býčka, který jim chtěl v lese uniknout. Stockmani jsou srostlí s koněm. Holeně ze silné kůže chrání nohy před trnitými křovisky. V ruce třímají dlouhou žílu, spletenou z kůže a sušených dobytčích šlach. Býček pádí podle ohrady a nechce se mu do zajetí. Když je dopaden, nastrčí rohy, ostré jako šípy, ale stockmani se jen hlasitě smějí. „Kdepak, roháčku, neutečeš, už tě mají – už tě mají!“ Stockmani nadjíždějí, obklopují býka ze všech stran, dlouhé biče sviští a práskání zní jako výstřely. Býk se schlíple dává odvést do ohrady a Eva se vrací k svým obrázkům. „La glace – led.“ Kdopak má uvěřit, že někde na světě jsou ledovce a zima a se střech visí rampouchy… Tady praží slunce a dole u pobřeží dozrávají pomeranče. Eva se raději rozhlíží kolem, pozoruje živý obraz krajiny a učí se po svém. „Le solei – slunce. Le pré – louka. Le cheval – kůň. Le chat – kočka. Le chien – pes. La maison – dům. Mon père – tatínek…“ Přijížděl na kaštanovém koni, cvalem a právě tak obratně jako stockmani. Byl také tak oblečen. Široký klobouk, kostkovanou košili, jezdecké kalhoty, kožené holeně a hlavně bič, dlouhý svištivý bič, odznak síly a převahy nad zvířetem. Zastavil krok od Evy, zasmál se s koně na dcerku a zeptal se: „N’as – tu pas someil?“ 204

Ba ne, Eva nebyla ospalá, jen překvapená, a než mohla odpovědět, ozvalo se zapraskání a drsný, rozkazující hlas. Jan Málek se přestal usmívat, nečekal, až dítě odpoví a pobídl koně. Tatínek se pana Maraise bál. Nechtěl ztratit pěkné místo. Jenom kdyby pan Marais tak často na tatínka nekřičel. Tatínek ovšem patří k chudým a pan Marais k bohatým. Bohatí vždycky křičeli a zlobili se na ty chudé. A chudí vždycky pospíchali něco napravit, aby ti bohatí přestali křičet. Někdy to vypadalo, že bohatí jsou tatínkové a chudí jejich děti. Báli se výprasku. Bylo však nepochopitelné, že otec je také takové velké dítě a že se také bojí výprasku pana Maraise. „Proč odtud neodejdeme, tatínku?“ „Nemáme kam,“ začal se svou desetiletou dcerou mluvit vážným tónem. Viděla kus světa, byla chápavá, mohl jí říci vše. „V dolech je to ještě horší. Tady jsme alespoň na zdravém vzduchu. Proto musím mlčet a čekat, Evo.“ „Na co, tatínku?“ „Až budu mít dvanáct tisíc franků.“ „Jako pan Marais?“ „Ten má víc. Mě by stačilo dvanáct tisíc – chci hospodařit.“ Eva zajásala. „Budeme mít farmu! Veliké louky, koně, ohradu, dobytek –“ „Ode všeho trochu,“ usmíval se Jan Málek. „A stockmany. A potom zas budeš na ně křičet ty, viď, a nikdo nebude smět křičet na tebe –“ „Na stockmany nebudu nikdy křičet, Evo,“ řekl tiše, ale pevně. „Chci si vydělat peníze na zpáteční cestu domů a na dvě krávy a na kus louky u lesa, abychom se doma po návratu uživili. Nepotřebuji stockmany, na to stačíme s maminkou sami.“ Ale náhle se plaše ohlédl, ztišil hlas a řekl: „Nemluv už o tom. Kdyby to slyšel Marais, letěl bych na hodinu. Myslí, že tu každý zůstane věčně.“ Pan Marais měl strach o své pracovní síly – ale na mzdě jim nepřidal. Spíše naopak. A protože i zde, na Nové Kaledonii, začala být nouze o práci, sloužili všichni hlídači dobytka panu Maraisovi za pár franků. 205

Muži, kteří jsou odkázáni sami na sebe a kterým je dán úkol proměnit kus pralesa v úrodnou půdu, naučí se z nouze všemu. Kaledonští stockmani začínali jako kolonisté. Ztroskotali a šli sloužit na farmu. Po tom, co zažili, je už nic nepřekvapilo. Proto se rychle naučili okovat koně, spravit sedlo, házet lasem, zabít a stáhnout dobytče, chytat a cejchovat býky a vyudit kýtu tím jediným správným způsobem, v kouři dřeva stromu kaori. Na farmě pana Maraise bydleli všichni společně i se svými rodinami ve velkém dřevěném baráku, který přiléhal k farmě. Také Málkovi zde měli malou světničku, sotva se tam vešly dvě dřevěné palandy a stůl. Matka spala s Evou, otec na palandě. Když chtěla matka vařit, učinila totéž, co ostatní ženy stockmanů. Nedaleko domu zatloukl Jan Málek do země čtyři vysoké kůly, spojil několik větví jako krov a přehodil přes ně kokosové listí, jen tak, aby nepršelo do hrnce, který stál na dvou kamenech. Jídlo bylo cítit kouřem, ale rodina mohla mít každý den teplou stravu. Matka pomáhala v chlévech a dostávala malou mzdu. Kvečeru, jednou za den, se všichni pořádně najedli. O maso nebyla nouze. Každý den mohli mít čerstvé jelení. Stačilo jen, aby paní Málková obula vysoké boty, vzala do ruky lovecký tesák a učinila několik kroků směrem k lesu. Ami, Fricque, Tayo, Mustique, Janette, Koko. Šest velikých loveckých psů pana Maraise tvoří proslulou smečku, které se obává celý les. Pan Marais je svěřil péči Jana Málka a Eva se stala jejich miláčkem. Smečka teď sedí kolem paní Málkové a čeká, až zdvihne nůž a řekne: „Ami – pro jelena!“ Na známý povel šest psů rázem zkamení. Ami, velitel, větří. Je z nich nejklidnější. Pro ten klid a také pro sílu a odvahu zvolila ho smečka svým vůdcem. Sedí a větří a všichni na něho nepohnutě hledí. Až vyskočí nepokojný světlosrstý Fricque, začne jemně kňučet, hledí na Amiho, vrtí neklidně ohonem, a když velitel stále jen sedí, netečný k výzvám, začne mu Fricque olizovat čenich. To je pobídka pro ostatní. Vyskočí, obklopí Amiho, ale ten stále jen důstojně sedí s nosem vztyčeným proti větru… 206

Konečně vstal. Protáhl se a smečka radostně zakňučela. Ami se podíval na paní Málkovou, jako by ji chtěl ujistit, že jelena opravdu přinese, a volně odbíhal podél cesty k lesu. Ostatní ho sledovali v roztroušeném zástupu. Paní Málková šla až k vratům ohrady a hleděla za smečkou. Pak už jen čekala, až se z dálky ozve podrážděný štěkot, podobající se spíše kvikotu než psímu štěkotu. Neomylné znamení, že psi mají před sebou jelena a ženou ho směrem k domovu. Když se psí štěkot vzdaloval, musila paní Málková ostře zapískat na loveckou signální píšťalku. Upozorňovala na svoje stanoviště. Jelen při útěku často uhýbal, kličkoval a s ním i smečka.

207

Ale pískání je zavedlo na správnou cestu, psi obklopili jelena, dostali ho lehce do směru a hnali ho k farmě. Jakmile spatřili paní Málkovou, Ami vítězně zaštěkal. Polokruh kolem štvaného zvířete se sevřel. Z jednoho boku Ami, z druhého Tayo – konec se rychle blížil a jelen to tušil. Zrychlil krok, poslední vzepětí a vtom již Ami skočil po přední noze a překousl šlachu. Tělo ještě letí vpřed, rychlost trvá, ale půda pod kopýtky mizí… Přemet, Tayo skáče na hrdlo, má ostré tesáky a ještě ostřejší stisk a to je štvancův konec. Smečka se vrhla na kořist. Paní Málková spěchala, aby učinila konec trápení a zručným řezem přeťala zvířeti hrdlo. Eva se na štvanici nerada dívala. Musela však obdivovat Amiho. Nikdy neskočil dříve, dokud nebyli na dosah paní Málkové. Chytrý pes. Věděl, že smečku by sám nezadržel, pach kořisti byl silnější než strach z velitele. Teď však psi seděli poslušně kolem paní Málkové a trpělivě čekali na vnitřnosti. Tak jsou Málkovi, dík vycvičené smečce, zásobováni zvěřinou. Ami chodí na výpravy za čerstvým jelením masem každý týden. Jednoho dne se navrátila smečka z lovu bez vůdce. Také další den psi marně čekali na Amiho. Nepokojně přecházeli z místa na místo, Janette olizovala Fricqua, ale Janette byla nejcitlivější, ostatní jen kňučeli. Třetí den jejich nepokoj ještě vzrostl. Odbíhali do lesa, vraceli se zadýcháni, unavení po marném bloudění a nešťastní bez vůdce. Večer o tom hovořili v čeledníku muži. Pan Marais se domníval, že Ami se dostal do vážné půtky s rozdivočelým jelenem a ten ho parohy rozpáral. Staly se takové případy. Jan Málek však věřil, že Ami se vrátí. Věřil v jeho obratnost, vtip a sílu. Když pan Marais odešel, rozhovořili se ještě o jiných možnostech. Co když Amiho zastřelil některý stockman ze sousední farmy? Ze msty nebo prostě omylem? Tento názor se k panu Maraisovi nesměl donést. Marais by přísně vyšetřoval všechny stockmany a ještě víc by je proháněl. Čtvrtého dne bylo nutné opatřit maso. Eva věřila s otcem, že se Ami vrátí. 208

209

„Nepočkáš ještě do zítřka?“ zdržovala matku. „Je to zbytečné. Nevrátí se.“ A paní Málková vzala lovecký tesák a šla k smečce. Psi leželi porůznu v trávě, ve stínu starého gumovníku. Sotva spatřili tesák, zdvihli hlavy, ale zůstali ležet. „Tayo, Mustique, Koko – i ty krasavice Janette, i ty darebáku Fricque,“ oslovovala paní Málková jednoho po druhém, tak jako oslovujeme své přátele. „Nemám maso, rozumíte mi? Vy přece chcete také jíst – tak co? Půjdete na lov?“ Psi začali jevit nepokoj. První vstal Fricque. A za ním vyskočili ostatní, pobíhali bezradně na místě, očichávali se, doráželi na sebe. Konečně se uklidnili. Volba byla vykonána. Z houfu vyrazil Tayo. Chvilka váhání – a všichni se pustili za ním. „Správná volba!“ zvolala paní Málková a hleděla za nimi, jak běží k lesu, Tayo v čele. Zanedlouho se vrátili s úlovkem. Tayo se osvědčil, odpozoroval dobře i pověstný Amiho skok po přední noze jelena. Uplynulo několik dní. Jan Málek seděl s Evou před farmou. Čekali na večeři. Z ohniště se kouřilo, bylo cítit vůni jelení pečínky a kolem kuchyně U čtyř sloupů, jak ji žertovně Jan Málek nazval, začali se shromažďovat známí stockmani. Paní Málková je pozvala na večeři. Náhle Eva vykřikla a ukazovala k lesu. Na okraji houštin se objevil černý pes. Stál a díval se směrem k farmě. „Ami!“ vykřikla Eva a běžela mu vstříc. Pes se rozběhl k děvčátku. „Má pravdu, je to Ami,“ řekli stockmani a přihlíželi zajímavému setkání. Když byl od děvčátka vzdálen už jen několik kroků, Ami ulehl na břicho a začal se plížit vpřed. Jeho podezřelé chování znepokojilo muže. „Skočí na ni. Je zdivočelý,“ varovali Málka. Rozběhl se za děvčátkem a volal: „Evo – vrať se – slyšíš – hned se vrať!“ Děvčátko se neohlédlo. Hleděli upřeně na sebe: pes a dítě. „Ami, drahoušku, ty ses vrátil, já to věděla,“ šeptala něžně a vítala poběhlíka dětským úsměvem. Viděla zřetelně jeho hnědé oči i vykousána místa v husté srsti, boláky, rány a strup. 210

„Ami, můj drahý Amíčku – kdopak ti to udělal –“ zvolala plačtivě a pes vstal a šel k dítěti. Zdivočelý vůdce smečky se stulil u dětských nohou a potom učinil to, co dělají psi celého světa, když touží po pohlazení. Padl na zem, překulil se na hřbet a radostně kňučel. A rovněž Eva učinila to, co by učinilo každé dítě – přičapla na bobek a hladila Amiho. Pak šli spolu k farmě jako dva staří přátelé, kteří se opět našli. Ami se přivítal s Janem Málkem, olízl pokorně ruku paní Málkové a potom spatřil smečku, ležící nedaleko kuchyně. Smečka zpozorovala Amiho. Nezastavil se. Šel dál, jako kdyby byl k nim přitahován. Tayo zdvihl hlavu, po něm Fricque a Mustique. Janette zakňučela, ale hned ztichla, neboť tato chvíle patřila vůdcům. Tayo vstal. Rázem vstali všichni. Ami se zastavil, prohlížel si je, přikrčen k zemi, krk natažen vpřed. Znali každý záchvěv Amiho těla. Věděli, že se chystá k výpadu a začali nepřátelsky vrčet. Tayo měl smečku na své straně. S tím vědomím vyrazil vpřed, tesáky hrozivě vyceněné. Ami výzvu přijal, přikrčil se ještě více k zemi a náhle skočil. Střela nemohla být rychlejší, ale Tayo znal skok svého učitele a mistra. Uhnul – a než se Ami vzpamatoval, měl na sobě celou smečku, vrčící, štěkající, kňučící vztekem a bojovností. V pravý čas stockmani smečku rozehnali a Eva hleděla zamženýma očima na černý stín, kulhající k lesu. Ještě je vidět, běží těžce, je zle pokousán, pomalu, pomaloučku mizí ve večerním šeru. Jen aby šťastně doběhl… „Rozluč se s ním,“ pohladil ji otec. „Psi ucítili pach jiné smečky. Zradil. Už nikdy ho nepřijmou mezi sebe.“ „Chci Amiho!“ vzlykala Eva. „Tayo je také chytrý pes. Proč máš raději Amiho?“ Chvilku přemýšlela, aby jasně vyjádřila to, co cítí. „Protože mu ubližují.“ „Správně, Evo, máme stát na straně slabšího, s Amim je to však trochu jiné. Smečka Amiho nechce. To je, milá Evo, úděl zrádců.“ Po čase spatřili stockmani daleko odtud, v horách poblíže jezera Lac d’azur, toulavou smečku. Mezi zdivočelými psy byl i žlutý Herraut, rvavý a lstivý kříženec bernardýna a Tyque, černý křepelák, 211

vynikající běžec. Patřil sousednímu farmáři Hodgemu. Vedl je Ami. Musel si jistě tvrdě vysloužit čest být vůdcem tak silné smečky. Natropili v lese mnoho škody a jednou se za nimi vypravila skupina stockmanů z obou farem. Odstřelili Herrauta a Tyquea – Amiho však nedostali. Muži, po jejichž boku Jan Málek každodenně pracoval, vyznali se v kovářství právě tak dobře jako v pěstování vanilky a tabáku. V tesařině je však předčil Jan Málek. Tesal kůly dobytčích ohrad, opravoval dřevěné brány, stavěl chlévy a stáje, ale dovedl postavit i nový most přes potok a krov hospodářského stavení. Když nastala zima, byl dobytek shromážděn a znovu ocejchován, a pan Marais poslal Jana Málka nahoru do hor, aby opravil střechy salaší, poškozené orkánem. Jan Málek vzal s sebou do hor dva pomocníky. Práce šla rychle od ruky a tak se už za týden vrátili zpátky na farmu. Přinesli zajímavou zprávu: „Setkali jsme se s Hodgeovými stockmany. Opravovali salaše v úseku Lac d’azur. A víte, koho tam viděli?“ Nechal je v napětí a pak prozradil: „Amiho. U jezera prý žije nějaký stařec, a ten si psa ochočil. Stockmani tvrdí, že je to určitě Ami.“ „Je to daleko, tati?“ ptala se Eva a nejraději by se tam hned rozběhla. „Pár hodin cesty. Když budeš hodná, zjara tě tam vezmu.“

Když nastalo vlahé předjaří, osedlal Jan Málek koně, řekl panu Maraisovi, že jede obhlédnout salaše, a vysadil Evu před sebe do sedla. Cesta pěkně ubíhala. Bílá čepice Pie Humboldtu zářila jako maják. K polednímu spatřili modravou plochu jezera. Do této pustiny zabloudili stockmani jen náhodou. Salaše stály na druhé straně hřbetu, neboť jezerní svahy byly hustě porostlé lesem a nehodily se pro pastviny. Zdálo se, že kraj kolem Lac d’azur je opuštěn lidmi i zvěří. Ptáci však zpívali vesele v korunách stoletých stromů, a když jeli po zelené lemovce břehu, vytušili i čilý ruch v rákosí. 212

Jan Málek upozornil Evu, že nejzajímavější úsek cesty začíná. Hledání Amiho. Stockmani řekli „kdesi u Lac d’azur“. Byli u Azurového jezera – a po Amim ani stopy. Objížděli jezero širokým půlkruhem. Místy se kůň musel brodit bažinami, místy se vyhýbali neproniknutelným trnovým houštinám. Téměř na jižním konci jezera zaslechla Eva znenadání psí štěkot. „Ami!“ vykřikla a div neseskočila s koně. Otec jí položil ruku na rameno a naslouchal. Děvče se nemýlilo. „Větří a nepřestane štěkat. Povede nás.“ Štěkot se blížil. Když vystoupili po svahu mýtiny až k lesu, vyrazil na ně Ami. Poznal je okamžitě, radostně kňučel a vyl, hryzal koně lehce do nohy a vyskakoval nahoru, aby jim byl blíže. „Opatrně, Evo,“ varoval Jan Málek. Nedal se oklamat přátelským chováním Amiho. Žil přece jen příliš dlouho s divokou smečkou a odvykl lidem. Ale po Evině tvářičce se kutálely drobné slzy, nakláněla se s koně a nepřestávala Amiho zahrnovat lichotkami. Pojednou zazněl od lesa cizí hlas. „Guy – Guy!“ Štěkot umlkl. Ami se ohlédl. Na pokraji stál stařec, kolem boků a ramen ovinuté hadry, na hlavě široký slaměný klobouk, který mu stínil tvář a v obou rukou tlusté, krátké hole, o které se opíral. Jan Málek pobídl koně a teď stál jen krok před nimi. Muži na sebe hleděli. Stařec mžouravě jako do prudkého slunce. Jan Málek klidně, pátravě. Potom Jan Málek seskočil s koně, Evu však nechal v sedle. „Kdo jste?“ zeptal se francouzsky starce a snažil se, aby otázka zněla hodně přátelsky. Stařec neodpovídal. Sklopil hlavu a hleděl do země. Ruce, v kterých držel hole, se chvěly. „Já jsem Jan Málek, stockman z farmy pana Maraise.“ Stařec se prudce zeptal: „Co chcete? Proč jste přišli?“ „Přišli jsme za Amim. Nepřijel bych s dítětem, kdybych vám chtěl ublížit. Podívejte se přece –“ Stařec volně zdvihl hlavu a zahleděl se na koně, kde seděla Eva. 213

„Za Amim?“ zabručel nechápavě. „Za naším psem, který se zatoulal, viď, Ami?“ Pes se hnal po Málkově ruce a olízl ji. Stařec opět sklonil hlavu, napolo se od nich odvrátil, vychrtlá ramena se třásla, ruce sotva držely hole. „Co je vám?“ ptal se soucitně Jan Málek a přistoupil k němu. „Nic,“ odmítl stařec pomoc a vyhrkl: „Vezměte si ho. Jděte – jděte –“ Podivné starcovo chování začalo Jana Málka zajímat. Uchopil Evu a postavil ji na zem. Blízkost dítěte snad starce přesvědčí o přátelských úmyslech. Ale sotva byla Eva na zemi, vrhl se k ní Ami v přemíře lásky tak prudce, že děvčátko zakolísalo. Oba muži současně vykřikli: „Ami!“ „Guy!“ Pes se uklidnil, ale Evu neopustil. „Říkali jsme mu Ami,“ vysvětloval Jan Málek. „Jednoho dne nás opustil. Odběhl do lesa a dlouho se nevracel –“ Vyprávěl starci Amiho historii. Stařec naslouchal, a když Jan Málek skončil, tiše přiznal: „Já mu říkám Guy. Guy býval kdysi můj nejlepší přítel. Teď je mým nejlepším přítelem pes. Guy.“ Vzdychl a vyčítavě řekl: „Chcete mi ho opravdu vzít?“ Jako kdyby tušil, komu je teď třeba více lásky, přiblížil se Ami k starcovým nohám. „Je mi vás líto,“ řekl Jan Málek. „Nestojím o vaší lítost,“ odmítl stařec příkře a znovu žádal: „Nechte mi psa.“ „Nic o vás nevím.“ „Vy máte své dítě, svou rodinu, svůj svět – co mám já?“ řekl prudce stařec, ale hned se utišil a vybídl Jana Málka: „Pojďte. Ukážu vám jak žije starý Fortin.“ Belhal se před nimi lesní stezkou, vyšlapanou jen jím a psem. Nešli daleko. Les se otevřel a na malé mýtince, přilepena u paty skály a stíněna velkým stromem, stála chýše. Kolem prostého doupěte z větví, hlíny a listů byla zahrádka, vroubená živým, ne214

směle rozkvétajícím plotem. U plotu stála lavička, na kterou Fortin usedl, a vyzval k odpočinku i Jana Málka. Eva se přitulila k otci. „Neublíží ti. Je sám. Spíše on se bojí nás,“ povzbudil ji. „Jakou řečí hovoříte“? zeptal se stařec a zadíval se pozorně na dítě. Snesla jeho pohled. Pochopila. Byl sám. Vypadal opravdu opuštěně. „Jsme Češi,“ vysvětloval Jan Málek a několika slovy popsal cestu z vlasti až na Rajské ostrovy a odtud na Novou Kaledonii. Když skončil, rozhovořil se stařec. Jeho vyprávění bylo tak neuvěřitelné, že ještě po letech mohl Jan Málek každé starcovo slovo opakovat. „Jsem Francouz. Jako mladý chlapec dal jsem se naverbovat do cizinecké legie. Do Alžíru. Šli jsme z Rouenu dva. Guy, zámečník, a já, zedník. Spolu jsme snášeli život na pokraji africké pouště, spolu jsme bojovali proti domorodým povstalcům za slávu Francie. Za slávu generálů a důstojníků, kteří dostali za naši krev a rány medaile. Když bylo po boji, přestali k nám hovořit o slávě a udatnosti a starý život začal znovu. Nejhorší byl seržant Blanchar. Říkalo se o něm, že pomohl do nebe několika vojákům. Jednoho dne přerazil Guyovi pažbou pušky ruku. A já jsem to Blancharovi oplatil.“ Stařec byl vyrovnán s životem. Vyprávěl tak klidně, jako by popisoval blížící se jaro. Jan Málek se podíval na Evu. Nerozuměla. „Divíte se, pane? Jednal byste jinak? Byl to přece kamarád, s kterým jsem chodil od šesti let do školy. Uvěznili nás oba, Guye i mne, ale posádka si oddechla. Blanchar byl zmrzačen a dostal strach. Nikdy se už neodvážil týrat lidi. Je tomu více než padesát let. Měl jsem tedy dost času přemýšlet o svém činu a dnes jsem smířen se vším. Doslal jsem své. Zaplatil jsem za Blanchara bohatě. Vytrpěl jsem víc, než deset mužů mého věku mohlo kdy vytrpět. Rány, bití, hlad – ale to nebylo nejhorší. Nejhorší je conscience.“ „Co je to – conscience, tatínku?“ Eva zaslechla neznámé, podivné slovo. Stařec se poprvé usmál. 215

„Ptá se, co je svědomí? Však to sama brzy pozná. Dost času.“ A pokračoval: „Nejdříve jsme byli i s Guyem převezeni do Toulonu k válečnému soudu. Pro vzpouru. Byli jsme odsouzeni na galeje. Jednoho jitra nás naložili na trestaneckou loď a odvezli na ostrov La Nouvelle.“ Nedaleko hlavního ostrova, oddělen od něho dva kilometry širokým průlivem plným žraloků, je malý ostrůvek. Říká se mu krátce, téměř něžně: Nou. Ale to slůvko znělo vždy strašlivě ve vyprávění bývalých trestanců, kterých bylo na Nové Kaledonii dosud mnoho. Na farmě pana Maraise se často hovořilo o troskách staré věznice. Mnozí stockmani prošli pověstným peklem a po zrušení trestnice byli propuštěni. Museli se zavázat, že zůstanou na Nové Kaledonii, kde bylo třeba pracovních sil. První loď s trestanci připlula na Nou roku 1863. Teprve po velikém pařížském povstání v roce 1871 naplnily se cely trestnice až po střechu. K příslušníkům Pařížské komuny přibývali další. Političtí vězňové i sprostí zločinci. V osmdesátých letech minulého století bylo zde už dvanáct tisíc trestanců. Pak se Francie náhle zastyděla. Začalo se mluvit o lidskosti. La Nouvelle byla skvrnou na štítu Francie. Deportace na ostrov byla zrušena a z propuštěných trestanců se stali kolonisátoři. V té době byl propuštěn také Fortin. „Slíbili nám, že dostaneme půdu, když se budeme slušně chovat. Slíbili nám návrat do lidské společnosti. Ale my jsme za tu dobu hodně zesurověli. Vždyť jsme žili po boku sprostých vrahů; tak se mnou pracoval na společném řetěze vrah Pel, který zabil pět žen. Nebo Cliquet, bývalý starosta, který padělal listiny a kradl. Mezi penězokazy, zloději a vrahy byli také anarchisté. Berezowski, který vystřelil na cara a Napoleona Třetího. Když jsem ho poznal, byl už slepý a přednášel nám svoje básně. Byli tam vojáci jako já, kteří prý se chtěli vzbouřit. Byli tam i chudí, prostí lidé, kteří šli ve svém zoufalství proti bohatým, a ti se jich chtěli zbavit a odstranili je až na La Nouvelle. Bylo tam tisíce lidí a každý z nich ze zabýval jedinou myšlenkou. Jak se dostat rychle z La Nouvelle. Každý. I já. Někteří se dostali až na širé moře a byli pohlceni žraloky. Jiní byli zastřeleni na útěku. Ale nic nás nemohlo odradit od myšlenky na 216

útěk – to byla jediná naděje, jediný důvod proč ještě žít. Neboť Nou bylo peklo!“ Stařec strhl s hlavy slaměný klobouk. „Podívejte se, pane,“ vyzval Jana Málka a sklonil šedivou hlavu. Přes temeno až k čelu se táhla široká jizva. „Vzpomínka na úsek Brun. Na prsou mám ještě něco horšího. A ty nohy, to je také odtamtud.“ Zraky starce a dítěte se setkaly. Stařec honem posadil klobouk na hlavu. Nechtěl dítě polekat. „Dělal jsem šest let na jatkách v úseku Brun. Říkalo se tomu jatky, protože tam lidé umírali velmi často, někdy jen na mávnutí ruky. Revolverem, hladem, ranou motyky do zad. Stavěli jsme silnici. Za šest let jsme postavili dva a půl kilometru. Byli jsme slabí. Nešlo o tu silnici, jako o nás. Zaměstnat nás, oslabit, umořit. Dozorci se nás báli. Stačil neopatrný výhružný posuněk a vyšla rána. Z dozorcova revolveru se zakouřilo a bylo o jednoho trestance míň. Pracovali jsme vždy po dvou, přikováni k sobě řetězem. Byl způsob dostat se odtamtud. Alespoň na chvíli. Useknout si prst motykou. Pak byla naděje na nemocnici. Tak to udělal jednou Guy. Mladý, hezký chlapec – kdybyste ho znal – ale nakonec přece nevyvázl.“ Stařec se odmlčel. Myslil na přítele. Jan Málek se pokusil přivést ho na jiné myšlenky: „Jste volný –“ „Ušel jsem smrti jen o vlas. Ano – jsem volný – ale co všechno… Zpráva trestnice vyplácela domorodcům odměnu. Deset franků za uprchlíka, ale odměna se zvyšovala podle vzdálenosti, kde byl uprchlík dopaden. Domorodci tedy nechali trestance běžet, třebas několik dní. Pověsili se na stopu, štvali ho, vyznali se přece ve svých lesích a nakonec ho chytili. Dostali i padesát franků za kus. Tak zemřel Guy. Na útěku. A já o tom snil dál, ještě třicet let. Guy jen dva. Já třicet. Ani on, ani já se už nedočkáme pouti v Saint Severine. Jsem rád, pane, že jsem se dočkal alespoň téhle chýše.“ Opsal kruh kolem sebe. Poslední rouška se odhalovala. Ještě váhal. Snad ještě nikdy nevyprávěl nikomu o tom všem, až dnes přišel neznámý muž s dítětem. Tomu vyzpovídal srdce až do dna. 217

„Jednou potřebovali lékaři vyzkoušet neznámý lék, který mohl uzdravovat, ale i zabíjet. Přišla zpráva z Francie. Vzpomněli si na Nou, kde lidský život má cenu několika sous. Nabídli tomu, kdo se přihlásí, nejvyšší cenu. Svobodu. Buď zemře, nebo bude svoboden. Šli jsme tři. Dostali jsme v nemocnici měkkou postel, čisté prádlo, polštář a přikrývku. Teplo, kuřátka, vínečko. Žili jsme jako v ráji. Za týden přišla komise a dostali jsme injekci. Dvakrát denně k nám chodili doktoři a všechno zapisovali. Teplota vylezla až na čtyřicet. Nevěděli jsme už o sobě. Trvalo to asi dvanáct hodin, ale přestáli jsme zkoušku všichni tři. Za několik měsíců byl propuštěn na svobodu celý zbytek Nou. Naše oběť byla zbytečná.“ „A potom jste odešel sem…“ „Ne, ještě ne. Hledal jsem nejdříve místo v dolech. Pracoval jsem v Bourville půl roku. Cejch trestance vám nikdo nesmaže. Slyšel jsem, jak si o mně šeptají v baráku, v umývárně, v dole, a jednou v hádce mi to řekli do tváře. Odešel jsem nahoru do hor. Šel jsem co nejdále od lidí, až jsem došel do této samoty. To je všechno, pane.“ „Jste tady už dlouho?“ „Snad deset, snad dvanáct let, nevím přesně. Nedaleko odtud, jen přes tento hřbet, je vesnice domorodců. Znají mě. Zvykli si na mne. Dokonce někdy přinesou malé dárky – rohož, louče na svícení, trochu jídla. Nepotřebuji víc, než mi dají oni a les. Pěstuji, jak vidíte, trochu zeleniny. V jezeře jsou ryby. A teď – teď přišel Ami a já mám i srnčí…“ Usmál se a pes zaslechnuv své jméno, položil čenich na starcovo koleno. „Zvykl si. Našel jsem ho jednou na pokraji jezera, v bažině. Chladil si rány. Byl pořádně rozerván, dostal se asi do křížku se smečkou. Nemohl se ani hnout. Chodil jsem k němu denně, ošetřil jsem ho, nosil jsem mu jídlo, a když se mohl postavit na nohy, šel za mnou sám a už u mne zůstal.“ Poslední slova zněla jako skrytá prosba. Fortin byl hrdý muž a nechtěl prosit dvakrát. Jan Málek se rozhodl: „Měl jste těžký život. Chápu, co pro vás Guy znamená. Ale i my jsme si na něho 218

zvykli. Podívejte se, jak si hraje s dcerkou. Takhle by si s Tayem hrát nemohla. Tayo je Amiho nástupce. Silný – ale zlý. Ami byl silný a dobrý. Nerad bych ho ztratil.“ Stařec ještě více shrbil ramena. Již nepromluvil. „Víte co,“ navrhl Jan Málek. „Necháme psa, ať rozhodne sám.“ Vstal, vysadil Evu do sedla a chystal se k odjezdu. Ami hleděl užasle na starce, na Jana Málka, na Evu. Tušil, že lidé, které měl rád, se opět rozejdou. Pán, kterého miloval starou láskou, se vyhoupl do sedla, pobídl koně a vzdaloval se úzkou lesní cestou od chýše. A pán, kterého miluje novou láskou, ten jenom stojí, nepohne se, hledí do země. Srdce táhne Amiho na obě strany, srdce se rozděluje na dvě půlky a zdá se, že pukne. Ami se chvěje po celém těle a pak z rozpaků vyrazí vpřed a běží, běží za pánem, kterého miluje starou láskou… Stařec zdvihl hlavu a řekl slabě, bolestně, spíš jen jako povzdech: „Guy – mon ami – Guy –“ Ami měl výborný sluch. Poprvé co se znali, oslovil ho stařec tím sladkým známým jménem: Ami! Příteli! A také řekl Guy. Minulost a přítomnost, Ami i Guy… Eva viděla, že pes váhá. Otevřela ústa – ale otec jí jemně stiskl paži. „Ne. Nevolej. Ať se rozhodne sám.“ Ještě chvíli hleděl pes za lidmi, které kdysi miloval. Pak vzdorovitě zaštěkal. Naplno. Vůdcovsky, tak jako hrdina smečky, který se rozhoduje sám. A vrátil se k starci. Kůň s jezdci vyrazil z lesa, přejel planinu a klusal po břehu jezera. „Věděl jsem, že zůstane,“ řekl Jan Málek. „Bojí se smečky. Nikdy by ho už nepustili mezi sebe. Šel by na jistou smrt.“ Černé slovo. Dobře ještě, že Eva nerozuměla Fortinovu vyprávění. Neboť její svět je dosud prost všech hrůz a zlých činů. Svět prosté lásky a plný krásy. Svět, po jakém touží i velcí – ale jenom ti odvážní a moudří se jej snaží uskutečnit. „Neplač, Evo,“ pohladil dceřiny vlásky. „Já nepláču,“ vzlykla vzdorovitě, ale ramínka se jí chvěla. 219

„Potřebuje toho psa víc než my. Pamatuješ, jak jsme jednou spolu hovořili o Amim? Bylo ti ho líto, protože mu jeho druzi ublížili.“ „A tomu dědovi taky ublížili?“ „Myslím, že ano,“ řekl Jan Málek a odváděl dceřinu pozornost raději jinam: „Docela jsme zapomněli na jídlo. A maminka nám dala s sebou kousek uzeného…“ Znal ji. Otázek bude ještě mnoho – a už to začíná: „Tati, on tam bydlí sám?“ „Docela sám.“ „A co dělal dřív?“ Nemohl jí přece vyprávět o všem, co dělal starý Fortin v úseku Brun, zvaném jatky. Nebyl však zvyklý svému dítěti lhát, a tak vyhýbavě odpověděl: „Dělal to, co jiní, pracoval. Žil mezi lidmi, až –“ zarazil se právě včas, už by býval zalhal. „A proč od nich odešel?“ „Bylo mu tam smutno.“ „Mezi lidmi? Jak může být někomu mezi lidmi smutno?“ Těžké vysvětlení. Napadlo ho, aby srovnal Amiho osud s osudem opuštěného starce. Tak to snad nejlépe pochopí. „Amimu bylo také smutno, když ho smečka zapudila.“ „A toho dědu také zapudili?“ „Lidé si někdy nerozumějí. Proto se musíš, Evo, vždycky snažit, abys každému porozuměla.“ Ještě než byla stáda vyhnána nahoru, na salaše, oznámil pan Marais všem zaměstnancům, že jim snižuje mzdy. Bránili se: „Proč? Jatky v Noumei vám platí od kusu přesně tolik franků jako loni. Plemenný dobytek prodáváte ještě s větším ziskem. Nemáte důvod k snižování, pane Marais.“ Pan Marais měl jedinou odpověď. „Mohu mít lacinější lidi.“ To byla pravda. Noumea, Ouega, Canalá a Houailou, pět novokaledonských měst, bylo přeplněno muži a ženami hledajícími práci a nabízejícími své ruce za pár sous. Stockmani se jen tak nedali. Každý večer hovořili v čeledníku o necitelném srdci pana Maraise, ale pan Marais si stáhl přes uši noční čepici proti škvorům, vlezl si do postele, přehodil přes hlavu 220

pokrývku, aby neslyšel zjitřené hlasy, a snil o zámku na pobřeží krásné francouzské řeky Loiry. Došlo k výplatě mzdy a stockmani dostali méně. „Kdo chce, může jít!“ vzkázal jim pan Marais. Bál se a přestal mezi ně chodit. Měl pět šafářů, surových a bezcitných hromotluků. Byli placeni lépe než ostatní dělníci a vážili si lehké práce: rozdělovat úkol, projíždět se na koni po ranči a křičet na lidi. Šafáři potlačili lehce vzpouru. Za pár dní si lidé zvykli na sníženou mzdu, pan Marais začal opět vycházet a oni pokorně zdravili. Jana Málka však nepřestaly svrbět dlaně a pokaždé, když se s panem Maraisem měl setkat, obrátil raději koně jiným směrem. Paní Málková proplakala několik nocí a Eva nevěděla, má-li dřív utěšovat maminku, nebo uklidňovat otce. Jednou časně zrána objevil se na farmě Australan Rusty, zrzavý a pihovatý mládeneček s chmýřím na bradě, ten z novohebridské karantény. Šel jistě celou noc Byl zaprášen a unaven. Sotva usedl na velký kámen u kuchyně a opřel se zády o kmen gumovníku, zavřel oči. Ještě se postačil usmát na paní Málkovou a zašeptat: „Jak se máte, přátelé?“ Eva běžela pro otce, který sedlal ve stáji koně, a paní Málková vtiskla mladíkovi do rukou velký hrnek horké kávy a jemně mu zatřásla ramenem. Když přišel Jan Málek, Rusty ožil. Postavil prázdný hrnek do trávy, protáhl se a stiskl stockmanovu ruku. „Přišel jsem si pro vás. Večer jsem vyrazil z města. Jdu celou noc. Hotové peklo. Musíte se mnou – potřebujeme tesaře na stavbu Hôtelu du Pacifique. Sbalte své věci, večer můžete být dole v Noumei. Spát můžete u mne.“ Málkovi zde stáli, omráčeni nenadálou nabídkou. Eva nerozuměla Rustyho angličtině. Tušila však, že jde o vážnou věc. Tahala otce za rukáv a chtěla vědět: „Pojedeme zase pryč? Lodí nebo na koni? Vezmu s sebou Janette. Tayo je darebák, roztrhal by kdejaké kuře.“ Zatímco děvče švitořilo, Jan Málek se zeptal: „Jak víte, že jsem tesař?“ 221

„Doneslo se to až dolů. Přišli od vás stockmani, vyprávěli, jak jste postavil most přes řeku.“ „Byl to jenom potok,“ opravil ho suše Jan Málek. „ – a jaké jste postavil v horách domky.“ „Jenom obyčejné salaše,“ řekl Jan Málek. „V celém městě nemůžeme sehnat tesaře. Stavitel Winter je slušný člověk, dobře platí. Poslal mě pro vás, ale pozítří už musíte začít pracovat na krovu Hôtelu du Pacifique. Já tam zedničím. Setkáte se s několika starými známými z Hebrid. Nechali jsme práce v dolech. Tak honem, běžte říci vašemu starému, co si o něm myslíte – není támhle? Běžte, ať vám neujede…“

222

Ze stájí vyšel pan Marais. Měl světle žluté parádní holínky, široký panamský klobouk a v ruce držel bičík. Za ním vedl hoch koně. Smečka psů čekala, až pan Marais vyskočí do sedla a rozjede se obhlédnout panství. Pohled na pana Maraise, vykračujícího si sebevědomě v jitřním slunci, všemocného pána nad osudy padesáti lidí, ten pohled rozhodl. Jan Málek šel přímo k němu a cestou ho napadlo, pohrát si tak trochu s panem Maraisem. Farmář vyskočil do sedla, spokojeně se usadil a chystal se pobídnout koně. „Monsieur Marais!“ zvolal Jan Málek. Pan Marais zarazil koně, hleděl na Málka a čekal. Jak jsem se ho mohl bát? Slupky spadly z očí. Na koni seděl stárnoucí muž, tvář měkká, syrová, vodově modré oči s pichlavou temnou panenkou, ústa se svislými koutky, téměř směšný špičatý, načervenalý nos, tváře prokvetlé rumělkovými nitkami. Malý, bezbranný, měkký. Teď už je po strachu. Bál jsem se, dokud na koni sedělo zlato, peníze a moc, která mě ovládala. Teď tam sedí jenom strašák v jezdeckých šatech. „Dobré jitro, pane Marais,“ oslovil ho klidně Jan Málek a pan Marais sotva přikývl. „Víte, pane Marais, že jsem se vás ještě před chvílí bál?“ zeptal se Jan Málek. Pan Marais se zamračil. Neměl pochopení pro tento způsob žertování. „Ale teď se vás už nebojím. Ponecháte mi starou mzdu?“ Pan Marais našpulil překvapeně ústa. Chování Jana Málka bylo drzé. Nebojí se ho. Chce starou mzdu. Rebelant. Pan Marais prudce zamrkal a odmítl: „To je přece dávno vyřízeno. Když se vám zde nelíbí, můžete jít.“ Na ta slova Jan Málek čekal. Přijal je s takovým úsměvem, s jakým přijímají dárek. „Bon, monsieur Marais, tak já tedy jdu.“ A opravdu se otočil k panu Maraisovi zády a opravdu šel. Farmář 223

se vzpamatoval. Nečekal, že někdo vezme vyhrůžku doslova. Neměli přece kam jít. Potřeboval tesaře. Nikdo mu neopraví salaše tak jako Jan Málek. Tesař je na farmě nepostradatelný. Rozjel se za ním. „Zbláznil jste se? Co to do vás vjelo, mon ami?“ nutil se pan Marais do bodrého tónu a Jan Málek se podivil. Poprvé řekl pan Marais někomu mon ami – můj příteli… „Přijďte ke mně večer. Pohovoříme si o tom.“ „Děkuji. Ale večer budu v Noumei.“ Nechal překvapeného farmáře uprostřed louky i s jeho vztekem a s jeho zlaťáky a večer byli opravdu v Noumei. A za krátký čas se už oháněl teslicí a širočinou vysoko nad hlavním novokaledonským přístavem. Opět měl v ruce hoblík, opět promlouval se starými 224

přáteli nástroji, s uběrákem, klopkářem a mackem. Opět cítil vůni hoblovaček a hladil dlaní hebký povrch prken a trámů. Když se rozhlédl, viděl před sebou město jako na dlani. Nebylo to nijak zvláštní město, spíše jen veliká vesnice, uprostřed s kostelem a domem guvernéra. Pár uliček a na okraji známá čtvrť chudých, Valée du Tir, změť starých beden a plechových záplat, skvrna na krásné tváři přímořského kraje. Tam někde, ve staré boudě Rustyho sedí paní Málková a připravuje prosté jídlo. Za chvíli přijde ze školy Eva – kdepak je škola? Snad právě teď stojí děvčátko před panem učitelem a odříkává básničku, kterou se včera večer s tatínkem učila: „Dis – moi ce que tu manges je te dirai ce que tu es…“ – Řekni mi, co jíš, a já ti řeknu, kdo jsi… – Pěkně jim to vybral pan učitel. Dnes máme placky z manioku. Jan Málek putuje zrakem dál, na písčitou pláž, kde se opalují lidé, kteří se nemusí ohánět dlátem a pobíječkou v nejvyšším patře novostavby Hôtelu du Pacifique. Jak nepatrný je malý ostrovní svět bohatých i chudých v ohromné temně modré pláni oceánu, jak nepatrné jsou zaoceánské lodi, plující do Sydney, do Saigonu, do Marseille, do Janova… Myšlenky Jana Málka letí za daleký obzor. Nekonečně daleko za obzorem je země, kterou kdysi opustil. Když tak teď na ni myslí, vysoko nad modrým oceánem a daleko od benešovské krajiny, musí se usmát… Pro dvě krávy až sem, na druhý konec světa? Nebylo lépe pokusit se najít místo v Praze, v Kolíně, v Ostravě? Ale to by zas nebyl Jan Málek, cardiffský horník, antverpský nosič nákladů a pařížský číšník, aby se bál nějakého toho kilometru a několika ran osudu, byť byly sebetvrdší. Pravda, s malou dcerkou – to bylo hodně odvážné, ale všechno nakonec dobře dopadlo – jakpak, Málku, opravdu dobře? Procitl. 225

Rok, dva roky bude ještě trvat, než ustřádá na zpáteční cestu do vlasti. A bez těch peněz na dvě krávy a kus louky se nevrátí… Eva chodí do školy. Dospívá a celé dva roky nemůže Jan Málek bydlet v rozbité Rustyho chajdě, slepené z prkének a plechových plakátů. Jak to všechno rozřešit? Uchopí širočinu, pouští se do otesávání hrubých kmenů – a po dlouhé době zas myslí na domek s červenou střechou… Monsieur Bayard, Francouz, pro něhož stavitel Winter hotel staví, má dosti peněz a může zaplatit americké dříví. Denně dochází na staveniště a pozorně sleduje postup práce. Budova již stojí. Krov již stojí. Krov je hotov. A tak přijde den, kdy Jan Málek připevní na nejvyšším místě stavby znamení rovnosti – veliký věnec, zdobený květy a stuhami. „Co je to?“ ptal se dole pan Bayard stavitele a ukazoval nahoru. „Tak oslavují zedníci v Čechách dokončení stavby,“ vysvětloval stavitel panu Bayardovi a vyprávěl mu o Janu Málkovi. „Intéressant!“ přikyvoval pan Bayard a kroutil špičky dlouhých knírů. „Mám rád takové zvláštní nápady. Zavolejte mi toho muže.“ Pan Bayard našel v Janu Málkovi zalíbení. Od té chvíle musil s ním chodit po stavbě, radit, navrhovat zlepšení a pomoci vybrat tapety do jednotlivých pokojů. Stavitel nežárlil. Také jemu se přičinlivý Málek zamlouval, a proto mu slíbil práci i na dalších stavbách. „Co říkáte tomuhle, monsieur Malek?“ vytáhl jednou pan Bayard z kapsy starou, omšelou fotografii. „Takhle vypadal uvnitř můj rodný dům v Bretagni. Obrovský pokoj, dřevěný táflovaný strop a krb. Bylo tam velmi útulno. Od té doby jsem se nikdy už tak neohřál. Nikdy a nikde. Chtěl bych, aby přijímací sál Hôtelu du Pacifique vypadal právě takhle. Dřevěný strop, krb a malované zdi. Žádné tapety. Rozumíte mi, monsieur Malek?“ Jan Málek se dal do práce. Trvalo týden, než našel správné dříví na strop a vyzkoušel nátěry. Rusty si vzal na starost krb. Do čtrnácti dnů měl pan Bayard právě takovou místnost, jako si přál – až na ty malované zdi. Na Nové Kaledonii znali jen tapety, které se přilepily na zeď. Nikdo tu nikdy neslyšel o malíři pokojů, a tak pan 226

Bayard byl smuten a hledal alespoň malíře krajin nebo podobizen, který by mu jeho sál vymaloval. Marně. Nebylo zde možné dostat ani barvy, ani štětky, malířské štafle a jiné odborné potřeby. „Vím jen o jediném muži, který by to udělal,“ řekl po marném hledání stavitel Winter, a když panu Bayardovi zasvítily zájmem oči, ukázal stavitel na Jana Málka. „Umí všechno. Zedničinu, tesařinu i truhlařinu. Včera nám pomáhal při kladení vodovodního potrubí. Věřím, že vymaluje pokoj právě tak dobře jako odborník. Zkuste to s ním.“ Dopadlo to tak, že ještě večer začal Jan Málek kreslit na papír návrhy vzorků, které hodlal vystřihnout do tenkého linolea. S Rustym našli bývalého výrobce holicích štětek z Charlevillu. Teď měl sice v zapadlé uličce holičský krámek, ale když na něho hodinu naléhali, nechal holení a stříhání, dal dohromady vše, co si ještě z řemesla pamatoval a vyrobil jim z žíní a štětin primitivní malířské štětky. Pět kilogramů okru, modré, červené a zelené práškové barvy získali po dlouhém hledání v lodním skladišti. Džbery sehnal Rusty. Jan Málek vyrobil štafle. Všechno bylo připraveno. Pak se Jan Málek zamkl v nedokončeném přijímacím sále, vyžádal si, aby ho nikdo nerušil a začal se učit novému řemeslu. Celé odpoledne se ozývaly z místnosti dunivé údery, přerušované občasným bouchnutím. Zedníci kroutili hlavou, ale stavitel nikoho dovnitř nepustil. V poledne přišla Eva s jídlem a zůstala překvapeně na prahu. Vysoko, hlavou až kdesi v nebesích, rozkročmo na štaflích stál otec, v jedné ruce štětku, v druhé plechovku s barvou, balancoval, kýval se ze strany na stranu jako ve větru, ale pak učinil krok, ťuk, druhý, ťuk, třetí – a začal chodit na štaflích jako akrobat. Štafle rachotily po dřevěné podlaze a Jan Málek se smál shora na udivenou dceru. V otevřených dveřích se shromáždil hlouček dělníků. Pozorovali s úžasem Málkovo počínání. Přišel stavitel, přišel i pan Bayard, který s obdivem vydechl: „Artiste decorateur!“ Od té chvíle zůstal Janu Málkovi tajemný titul: artiste decorateur. 227

Sál byl se zdarem vymalován a přispěl k Málkově pověsti, která se o něm šířila rychlostí blesku. A Jan Málek této pověsti využitkoval. Požádal městský úřad o povolení k výkonu malířské živnosti. Napsal do Čech, aby mu poslali pořádné malířské štětky a barvy. Zařídil se zkrátka jako malíř pokojů a měl spoustu objednávek. Každý chtěl „ručně malovaný pokoj“. Už proto, že nádavkem k dílu měl celý den báječnou podívanou na chodící žebřík. Lidé se pletli pod „dřevěnýma nohama“, práce přibývala jen pomalu a Jan Málek si někdy připadal jako v cirkuse. Pověst však rostla a o práci bylo postaráno. Na počest otevření Hôtelu du Pacifique uspořádal pan Bayard slavnostní večeři. Přišli hosté z města i guvernérův zástupce. Stavitel Winter seděl u společného stolu s dělníky, kteří na stavbě pracovali. Při loučení řekl Janu Málkovi: „Hned jak jste přišel, víte, hned ten první den jsem poznal, že máte zlaté ruce. Pak se objevilo, že máte i zlaté nohy. Hleďte si ještě zachovat zlaté srdce a bude z vás šťastný člověk.“ „Moc zlata najednou,“ smál se Jan Málek. „Už na ně nevěřím. Kdysi mě držela touha po zlatě za pačesy. Teď věřím jen v práci.“ „Nechcete se mnou do Melbourne? Za měsíc odjíždím. Budu tam stavět několik domů, hotel, garáže. Práce na pár let.“ Jan Málek vytáhl z kapsy notes, otevřel ho a ukázal na poslední stránku. „Podívejte se, pane staviteli. Dneska jsem si zapsal objednávku číslo tři sta osmdesát šest. Musím si vzít pomocníka. Rustyho. Celá Noumea je pomalu v mém notesu. I s panem guvernérem. Než jim vymaluji všechna hnízda, uplynou dva roky.“ „A potom?“ chtěl vědět stavitel. „Potom…“ zašeptal Jan Málek, usmál se, zahleděl se přes bíle prostřený stůl, přes hlavy stolovníků širokým otevřeným oknem ven, do kraje, do světa naplněného zpíváním větru a duněním moře. Teplá touha v očích jasně doplnila, co zůstalo nevyřčeno. Stavitel však byl přesný člověk a vyslovil to sám. „Domů. Vím. Všichni chceme domů. Říkáme si: Jen co budu mít na cestu. A když máme tolik, chceme víc a víc. Zapomenete na své dobré zásady, počkejte, Málku, jen až se vám pohrnou peníze. Zatočí se vám hlava, budete 228

chtít stále víc – a najednou přijde úder, nešťastná náhoda, nemoc, někdo vás ošidí – a člověk začne znovu a stará hra se bude opakovat… Věřte, já to znám. Toulal jsem se třicet let po Rajských ostrovech a ještě chvilku po Kaledonii.“ „Mně se už hlava nezatočí, pane staviteli. Vím, jak na to,“ řekl pevně Jan Málek – a tak se rozloučili. Od slavnostní večeře pana Bayarda až ke skromné večeři, kterou uspořádal Jan Málek na počest otevření svého domku, uplynulo jenom několik týdnů. Honosný Hôtel du Pacifique lze ovšem těžko srovnávat s dřevěným domečkem na okraji města. Milovníci přírody však tvrdí, že Jan Málek si vybral lepší místo než pan Bayard. Nevysoký hřeben, uzavírající malý záliv, končí planinkou. Je odtud nádherný pohled na širé moře a snadný přístup k hlavní silnici, po které každé ráno tlačí artiste decorateur svůj dvoukolový vozík po městě. V domku jest jediná, ale prostorná místnost. Je opravdu kouzelná. Každý to říká, sotva sem přijde. Kouzelná svou zvláštností. Zcela jiná než ostatní příbytky v Noumei, na Nové Kaledonii, v celém Tichomoří… Nápad dodal vlastně pan Bayard. 229

Jan Málek si usmyslil, že si zde, pár kroků od Tichého oceánu, vykouzlí kousek benešovského domova. A tak má paní Málková svou kachlovou pec a u ní rohovou lavici. Nad pecí je polička na malované talíře a ještě druhá na hliněné hrnky a mísy. Udělat z francouzské skříně staročeskou almaru s jablíčky a srdíčky – to dokáže ovšem jenom Jan Málek. V oknech jsou kvítkované záclonky a opravdovské hliněné květináče. Dalo hodně hledání, než paní Málková našla exotickou květinu, která se alespoň vzdáleně podobá českému voňavému muškátu. Ten ubrus na fortelném selském stole pomáhala vyšívat Eva. A také skládala papírový ocásek holubičky, která visí nad stolem. Nejhezčí je ovšem strop. Dřevěný, starodávný strop, poklička nad hrnečkem s vůní domova… V rohu je žebříček na půdu. Každý totiž myslí, že je to půda – ale kdepak, to je vchod do ložnice, neboť nahoře se spí. Tři široké palandy, vystlané suchou mořskou trávou a pokryté květovaným přehozem. V obou štítech lomenice jsou veliká okna. Místo skla – moskytiéra. V noci je zde příjemný chládek, a když se strhne bouře, zavře Jan Málek dřevěné okenice. U domku je malá kůlna na Málkovo malířské nářadí. Zeleně natřený plůtek chrání zkypřenou půdu. Jen trpělivost – za chvilku se zazelená maniok a rozkvete maličký mangovník. „Nechápu, příteli, že vám to stojí vůbec za to. Chcete se přece brzy odstěhovat do vlasti?“ Otázka Steve Cartera byla správná. Ani ostatní, které dnes Jan Málek pozval, nemohli pochopit všechnu tu práci, kterou si s vyzdobením dočasného příbytku dal. Paní Málková dolila všem kávu, povytáhla knot lampy a usmála se na Jana Málka: „Tak jim to řekni, budou nám rozumět.“ A Jan Málek vysvětloval: „Já už jsem vlastně doma, přátelé. Nevěříte? Kdybyste to znali u nás na Chudlázi, souhlasili byste se mnou. Jenom stará dědova pohovka a pendlovky tu chybějí. Jinak je tu Chudláz. Tenhle domek mě drží při zemi. Jinak bych lítal moc vysoko. Když se vrátím každý večer po práci domů, a přinesu pár vydělaných franků, dám je do porcelánového hrnečku s pomněn230

kami, tak jako to dělávala moje maminka. A tenhle stůl mi připomene: Málku, já jsem domov. Nezapomeň! A tahle pec mi notuje: Ne, aby se ti zase zatočila hlava a chtěl jsi dělat plantážníka! A každá záclonka mi šeptá: Domov, domov, Jene Málku, tam je nejlíp! A Evin školní sešit vzdychá: Už aby tu byla česká abeceda, česká věta, česká básnička… Rozumíte mi, přátelé?“ Mlčeli. Steve Carter vzpomínal na malou australskou vesnici, na tatínkovy koně a na maminčiny ruce. Rusty viděl před sebou špinavou ulici v Sydney, pavlače se šňůrami rozvěšeného prádla, otce, dokařského dělníka, matku, obklopenou houfečkem bratří a sester. Také ostatním plul před očima ten Rajský ostrov, obrázek domova, vidina, která je od nich mnohem dál než přesný sen Jana Málka. Rozloučili se a slíbili, že opět brzy přijdou, neboť i je posilovalo teplé prostředí Málkovy domácnosti v jejich nadějích na návrat. Paní Málková umyla nádobí, tatínek vyzkoušel Evu z časování zvratného slovesa a défendre a pak šli spát. Protože to byl opravdu slavný večer, nemohli dlouho usnout a povídali si. Nakonec Eva pohladila tátovu ruku a poprosila: „Tatínku, vypravuj pohádku…“ „Nejsi už trochu velká na pohádky?“ namítla maminka s troškou pokárání v hlase. Děvčátko se zahledělo do čtverce okna. Hořejším růžkem moskytiéry nahlížel sem mléčně bílý měsíc. „Víš, tatínku, já jen byla zvědavá, co budeš asi vyprávět. Domeček už přece máme – bez těch schůdků je to skoro hezčí – a tak, co dál?“ „Myslím, že toho máme všichni plné srdce,“ řekl teple Jan Málek. „Ale dobrá, začnu. Byl jednou jeden marnotratný otec –“ „Počkej,“ přerušila ho rázně paní Málková. „Pokud vím, nebyl jsi nikdy marnotratný. Když ses tenkrát vrátil na Chudláz z těch belgických dolů, měl jsi všeho všudy dvanáct korun.“ „Asi tolik. Vrátil jsem se právě včas. Narodila se Eva.“ „Vidím to jako dnes. Ležela jsem dole, v té veliké dubové posteli. Vešel jsi do dveří, políbil jsi nás a hned jsi se hnal k plotně, ale všechny hrnky byly prázdné a babička byla zrovna na poli.“ 231

„A já jsem šel do hospody pro buřty. Koupil jsem jich šest a za zbytek –“ „ – za zbytek jsi koupil Evě v konzumu panenku. Byl jsi odjakživa divous, tatínku. Vždyť ta holka neměla tenkrát vůbec ještě rozum!“ „Nebyl jsem divous, maminko. Byl jsem marnotratný a to je víc než divous. Mám pravdu, Evo?“ „Máš,“ zašeptala, držela tak trochu s tátou, ale opatrně, aby maminka neslyšela. „Tak ten marnotratný otec pracoval, holčička rostla a pořád to byl jenom život z ruky do úst, pořád měli hluboko do kapsy, a tak se jednou ten marnotratný otec dopálil, sebral rodinu a jeli do světa. Hledat štěstí.“ „Snad nám, prosím tě, nebudeš teď v noci vyprávět o celé naší cestě,“ řekla vyčítavě paní Málková. „Holka má ráno školu. Je čas jít spát.“ „Počkej, maminko, už je konec. Tak ten marnotratný otec zkrátka nezbohatl, ani nenašel zlatý poklad, ani se nestal guvernérem Rajských ostrovů. Naučil se však jedné báječné věci.“ „Malovat pokoje!“ vyhrkla Eva. „Taky – ale hlavně se naučil vyprávět pohádky.“ Tohle nečekaly. Obě mlčely. Nakonec řekla maminka: „Pokud vím, vyprávěl jsi Evě pořád jenom tu jednu jedinou. O domečku s červenou střechou.“ „Správně, maminko. Jenom tu jedinou. A taky se splnila. Musím totiž dodat, že ten marnotratný otec se naučil vyprávět jenom takové pohádky, které se vyplní. A to je veliké umění!“ Pochopily. „Tak povídej, tati,“ žádala nedočkavě Eva. A Jan Málek řekl tu nejkrásnější pohádku na světě. Pohádku, která se splní: „Vrátíme se domů.“

232

CUKROVAR V DŽUNGLI

Pan Sardar Šamšer Singh z Amritsaru objednal ve Škodových strojírnách cukrovar. Ano, celý cukrovar. Objednal ho písemně, tak jako se objednávají párky, pivo z Plzně nebo korále z Jablonce. Napsal krátce: „Vykopáme základy, postavíme budovu. Dodejte cukrovar, ale chci, aby se ten cukrovar ještě letos rozjel. Sardar Šamšer Singh.“ Ve Škodovce si zavolali inženýra Kavána: „Co tomu říkáte? Šlo by to?“ Inženýr nebyl už žádný mladík, táhlo mu na padesátku. Měl své zkušenosti, neboť hodně viděl a prožil. Stavěl mnoho cukrovarů. Nikdy však v tropickém podnebí, s domorodými dělníky, odkázán sám na sebe, a hlavně: za necelý rok. Přesně řečeno, vezme-li se v úvahu cesta až někam do džungle, za půl roku. „Musí to jít!“ řekl a dal se bez dlouhých řečí do kreslení plánů. Bylo rozhodnuto postavit cukrovar, který by zpracoval denně šest set tun cukrové třtiny. Inženýr se odvážil velikého pokusu. Smontoval cukrovar pouze se čtyřmi montéry. Obvykle jich bylo třeba dvacet i třicet. Ostatní pracovní síly se najdou na místě. Materiál, železné konstrukce, stroje a přístroje budou převezeny z Čech do Indie lodí. Potrubí se budou montovat celá v Čechách a převážet hotová. „Když vyhraješ,“ řekli přátelé technici inženýrovi, „postavíme v Indii další cukrovary. České cukrovary v Indii. Víš, co to znamená?“ 233

Věděl dobře. Práci pro české dělníky. Vítězství Čechů nad cizími soupeři. A vědomí, že na pokraji džungle stojí český cukrovar… Po dokončení plánů šlo všechno jako na běžícím pásu cukrovarského dopravníku: lékařské prohlídky, injekce proti tropickým nemocem, tyfu, choleře a moru. Cestovní informace. Čtení odborných knih o Indii. Zdokonalení v angličtině. A hlavně plány a plány… Inženýr Kaván znal už každý šroubek a stále nebyl spokojen. Viděl svůj cukrovar přesně před sebou. Kotelnu, varnu, laboratoř, mlýny, stroje, štíhlý vysoký komín. Viděl ten obraz v duchu, když vstupoval dvacátého šestého dubna roku 1933 v italském přístavu Janově na bílou motorovou rychlou loď Victoria. Vidina cukrovaru plula s ním Messinskou úžinou, Středozemním mořem, kolem egyptského přístavu Port - Saidu. Suezským průplavem až k Vratům smutku, k úžině Bab-el-Mandeb, kudy se vstupuje do indických moří. Jedenáct dní trvala cesta lodí. Osmého května zakotvila Victoria v indickém přístavu Bombaji. Dva dny potřeboval inženýr na nákup tropické výzbroje. Lůžková síť proti komárům, tropická přílba, ložní prádlo, pokrývky, pár konzerv, léčiva. A zbraň. A sluha… „Zachráníte ho možná před smrtí hladem,“ řekli mu s úsměvem poradci, když si vybral Rámanu z velikého houfu uchazečů. Rámana rozuměl, co říkají. Hovořilo se anglicky a posledním Rámanovým pánem byl anglický důstojník. Téměř zbožně hleděl hubený mladý Ind na svého nového sáhiba – jak se pánům v Indii říká – a za chvilku už vděčně nesl nakoupenou výstroj z bombajského bazaru na nádraží. Teprve cestou poznal inženýr Rámanovy výtečné schopnosti. Kdekoli vlak zastavil, přinášel Rámana z nádražních stánků ananas, banány, kokosové mléko nebo teplý čaj. Ustýlal sáhibovi před spaním slamník, plněný měkkou indickou bavlnou. Odháněl dotěrné mouchy, spouštěl ventilátor, a když sáhib, unaven vedrem a cestou, usnul, stáhl se Rámana tiše do svého oddělení čtvrté třídy. Inženýr byl radostně překvapen. Očekával nesnáze od první 234

chvíle, kdy vstoupí na indickou půdu. Zatím pohodlně cestuje v širokém voze dálkového vlaku, jedoucího slušnou rychlostí z Bombaje do Dillí. Elektrické ventilátory, lehátka, umývárny se sprchami a hlavně trojitá okna, která se dají libovolně střídat. V zelené džungli obyčejné sklo. Projíždí-li vlak pouští – sklo modře zbarvené proti oslnění. V noci jemné drátěné pletivo, které propouští chladný vánek, ale zadržuje komáry. Dálkový vlak je dovezl až do Dillí, hlavního města velké Indie. Dvoudenní cesta pohodlným rychlíkem končila. Ještě než usednou do osobního vlaku, který je odveze někam do džungle, projdou se městem. Vidí stavby z bílého mramoru, vysoké zelené palmy v rovných alejích, hory ovoce a neznámé zboží v bazarech, široké třídy vroubené cypřiši, paláce s prolamovaným krajkovím z bílého mramoru a všude bazény, naplněné průzračnou vodou, která šíří chlad i v nejžhavějších dnech. Ještě sto a padesát kilometrů. Zmizela zářivá špička mešity, zmizely evropské vily a nádherné paláce. Jen zbytky pískovcových zdí Červené pevnosti, stojící hrozivě na pahorku nad Dillí, jsou ještě z vlaku vidět. Blíží se k džungli. „Je-li ráj na zemi, pak je to zde,“ četl včera inženýr na stěně paláce z doby velkých mogulů. „Ráj je za námi. Začíná peklo,“ vzdychl a otřel si zpocené čelo. Choulil se v rohu nejstinnějšího koutku. Vedro bylo strašlivé. A Rámana ve vedlejším voze to má ještě horší. Inženýr tam nahlédl. Vůz, určený pro dvanáct osob, je naplněn dvaceti lidmi, a každý veze balík pokrývek, rance, polštáře, šaty, zkrátka celý svůj majetek, rotanové koše na proviant, plechové kufry, samovar, koflíky, ovoce. Ještě sto a padesát kilometru rozpálenou výhní. Teploměr ukazoval padesát stupňů Celsia. Za oknem se mihly vějířovité palmy a oranžová půda. Rákosové chatrče a rozpadlý indický chrám, zdobený tesanými figurami bohů a posvátných zvířat. Černá žena nesla na hlavě štíhlou měděnou nádobu. U chatrčí z rákosových rohoží seděly děti. U jiných, slepených z bláta, pracovali s lopatou a rýčem 235

muži. Na louce se líně pásli buvoli tmavošedé barvy. A pak už jen rovina, spálená sluncem, osamělá palma, koryto vyschlé řeky. Chvílemi zdvihl horký vítr závoj prachu a vrhl jej na špinavá okna vlaku, sunoucího se nesnesitelně pomalu saharanpurskou rovinou… Inženýr zavřel oči a otevřel je teprve tehdy, když uslyšel Rámanovo hlášení: „Rohana Kalan, sáhibe.“ Sluha stál nad ním a uctivě se usmíval. Ještě chvíli – vlak se skřípěním brzd zastavil a uprostřed pusté krajiny vystoupili dva muži. Rámana běžel k zavazadlovému vozu. Před malým venkovským nádražím stáli tři Indové a dvoukolová tánga, vozík, tažený párem statných býků. Indové přistoupili k inženýrovi. Nejvyšší z nich, starší, hubený, oblečený v bílém šatě a kolem hlavy ještě bělostnější turban, s úžasně těsnými nohavicemi pracích kalhot, držel nad sebou veliký černý deštník, který ho chránil proti slunci. Předstoupil ještě o krok a obřadně se uklonil. „Vítáme vás, pane,“ řekl lámanou angličtinou. „Jsem stavitel Raňdžit Singh a zde jsou moji dva pomocníci.“ Mlčící Indové jako na znamení učinili krok vpřed, položili pravou ruku na prsa, 236

uklonili se a hned zase ustoupili. Inženýr Kaván podal staviteli po evropském způsobu ruku, usmál se, a protože nevěděl, co říci, sundal s hlavy tropickou přílbu a otíral zpocené čelo. „Do Indie se nechodí pro krásné počasí,“ poznamenal stavitel a nabídl inženýrovi přístřeší pod svým černým deštníkem. Rámana zatím nakládal zavazadla na tángu. Pohled na sluhu připomněl inženýrovi jeho úkol. Vida, Rámana se dovede přizpůsobit, poctivý chlapík – a já bych měl být horší než on? A inženýr zahájil první pracovní rozhovor o díle, které je na pokraji džungle očekává. „Provedeme celou stavbu se čtyřmi montéry. Čeká nás těžká práce. Jsem rozhodnut splnit úkol přesně a včas. Dnes je dvanáctého května. Začátkem června přijedou montéři a první zásilka z plzeňské Škodovky. Do té doby musí být hotov výkop základů a vyzdívka obvodových stěn. Jak jste daleko?“ Inženýrova angličtina nebyla valná. Stavitel však zřejmě rozuměl. Čím se tvářil nešťastněji, čím rychleji otíral čelo, tím bylo inženýrovi jasnější, že stavitel Raňdžit Singh má snad dobrou vůli – ale neví, jak do práce. Když přišli na místo, vzdálené jen asi kilometr od nádraží, bylo zřejmé, že až dosud bylo vykonáno velmi málo. Na rovině, porostlé řídce tropickými křovinami, měl stát cukrovar. Pláň. Nic než pláň… Pár stromů bylo vykáceno, okleštěno a připraveno k odvozu. To bylo všechno. Před posledními třemi mangovými stromy, které zde nechal stavitel jen kvůli stínu, vykouzlil Rámana během odpoledne docela slušné obydlí. Postavil stan, udusanou půdu pokryl rohožemi a kolem polního lůžka rozvěsil sítě proti hmyzu. Když se setmělo, zavedl sáhiba za stan. Veliké překvapení: plechová vana, a v ní skutečná voda – teplá sice jako polévka, ale přece jen malý zázrak v této pustině. Když se vykoupal, usedl inženýr před stanem. Rámana mu podal večeři. Hovězí konzervu, ohřátou na ohni, a trochu ovoce, rozprostřeného na banánovém listu. „Zítra se podívám do vesnice, sáhibe,“ omlouval se sluha. „Horší je, že jsme zapomněli na talíře…“ 237

„Opatříme si je, Rámano. Bez tebe bych tady byl ztracen. Kde budeš spát?“ „Venku, pane.“ „Je teplo. Kdyby začalo pršet, přijď ke mně do stanu.“ „Děkuji, pane.“ Slunce zapadlo a nad vzdáleným nízkým hřebenem hořela ještě chvíli žlutavě jantarová obloha. Nablízku vzplanul veliký oheň, kolem něhož se míhaly černé postavy. Stavitelovi lidé večeřeli. Náhle se tropická noc vrhla na celý kraj. Nad východním obzorem vycházel měsíc a v té chvíli se rozhovořila džungle, ve dne spící, mrtvá a nehybná, v noci plná života. Signálem bylo šakalí táhlé zavytí. Odpověděla štěkotem celá smečka a nezvyklý řev zněl tak hrozně a ponuře, že inženýr vstal a hleděl v místa, odkud přicházel. „Na to si zvyknete, sáhibe,“ zašeptal Rámana. V jeho hlase byl klid. „Pár toulavých koček a psů. Jen aby nepřišel panter…“ Rámanův anglický slovník byl hubený, řekl to neuměle, ale inženýr pochopil. Usedl a naslouchal dál nezvykle znějícím hlasům neznámých zvířat, vzdálenému nářku džungle. A náhle, snad únavou, snad přemírou dojmů, zdálo se českému inženýrovi téměř nemožné, že by zde, tak daleko od Evropy měla stát ještě tento rok bílá budova cukrovaru, vysoký komín, hlučící strojovna a mlýny na cukrovou třtinu.

Indické slunce se vrací z noční toulky na světle smaragdovou oblohu. Po dusné noci, plné neklidu, nastalo ráno. Celou noc se inženýrovi zdálo, že džungle se brání a bojuje proti vetřelcům, kteří se chystají vniknout do jejího panství. Téměř ještě za tmy ožil les novým ruchem. Když se po krajině rozlilo konečně sluneční světlo naplno, rozléhal se lesem koncert tak hlučný a vítězný, že se zdálo: tahle krajina je plná, plničká ptáků, nic jiného už tady není, docela nic, neboť nic jiného tu nemá a nenajde místa. Rámana opět připravil koupel. Slunce bylo na obloze sotva pár minut a vše bylo rozpáleno jako ve výhni. Dlouhý Raňdžit Singh 238

byl už na staveništi, pohroužen do plánů, které měl rozprostřeny na stolku pod nezbytným černým deštníkem. Studoval. Dlouho je studoval. Teprve když přišel inženýr, rozjela se práce naplno. Nejdříve bylo nutné vyměřit staveniště a vykolíkovat půdorys budovy. Raňdžit Singh i jeho pomocníci ochotně poslouchali inženýra a zdálo se, že mají dosti dobré vůle. Když byli hotovi s vyměřováním, rozdělil Raňdžit Singh indickým dělníkům práci a vysvětlil jim jejich úkol: vykopat základy k cukrovaru. Pusté staveniště ožilo lidmi. Indičtí kopáči, nazí a bosí, pouze s kusem plátna kolem boku, špinavý cár omotaný kolem hlavy místo turbanu, pracovali s širokými a dlouhými motykami, které sloužily jak pro kopání, tak zároveň jako lopata k nakládání hlíny do košů. Byli vytrvalí. Pracovali s krátkým poledním odpočinkem dvanáct hodin denně. Šedesát dělníků kopalo v úmorném palčivém slunci vyprahlou, ztvrdlou zem. Třicet dělníků odnášelo na hlavách ve velkých koších vykopanou hlínu. Vysypávali ji stranou od staveniště. Násyp pro železniční vlečku do cukrovaru rostl. Nejdříve byl veliký jako dětský tunel z písku. To byl ten první košík vysypané hlíny. Koncem prvního dne byla zde už veliká hromada a za několik dní se začal rýsovat celý násyp. Motyka a koš – později ještě zednická lžíce – to byly jediné nástroje i dopravní prostředky, kterými byl postaven celý cukrovar. Za svou práci dostávali indičtí dělníci čtyři ány denně. Polovinu spotřebovali na jídlo. Zbytek ušetřili. Skromní a mlčenliví, pohyblivé vytrvalé stíny na okraji džungle… Nedaleko staveniště byla založena cihelna. Několik dělníků vykopalo prostě jámu: ručně uplácané cihly se sušily na slunci a potom se vypalovaly ve třech polních pecích. Byl to neocenitelný nápad Raňdžil Singha a dlouhý Ind si na něm nemálo zakládal. Však také, jakmile jen mohl, běžel k cihelně a zálibně pozoroval své dílo; slunce sušilo cihly svým horkým dechem téměř tak rychle jako oheň, rudohnědá hromádka utěšeně rostla. Ani Rámana nezahálel. Zdokonalil obydlí. Kolem velikého stanu upravil chodbu, v níž byla kuchyně, plechová vana (koupelna) a ještě místo pro Rámanovo polní lůžko. Ve stanu stál stůl z větví 239

mangovníku a dvě židle. Inženýrova zavazadla byla srovnána podle zadní stěny. „Není to pěkné, sáhibe?“ smál se celý šťastný. „Kancelář, ložnice i jídelna v jediném stanu.“ Už nepodával jídlo na banánových listech. Opatřil hliněné talíře. Na stole se objevila drůbež a mléko. Byl už znám v Baheri, v nejbližší vesnici, kde našel stálé dodavatele drůbeže, zeleniny a mléka. To byl také počátek všech Rámanových starostí. Neboť za Rámanou přišli do vesnice i sluhové Raňdžit Singha, který byl veliký jedlík, a proto vážený odběratel. Po nich přišli indičtí dělníci. Ukázalo se, že malá vesnička Baheri všechny neuživí. Domorodci začali zdražovat potraviny, a tak se Rámana rozjel na nákup vlakem. Nejprve do nejbližší stanice, později až čtyřicet kilometrů daleko. Připravovat pokrmy a starat se v džungli o Evropana, nebylo věcí jednoduchou. Potraviny, hlavně zelenina a ovoce, musely být pečlivě omývány roztokem hypermanganu ve svařené vodě. Hrozilo neustálé nebezpečí tyfu. Brzy si Rámana obstaral ze Saharanpuru krytou skříňku na kuchyňské nádobí a jídelní potřeby. Tak – a měl pokoj od zvědavých hadů a od hmyzu, neboť neminul den, aby v nějakém hrnku nenašel mlsného hádka, toužícího ještě ke všemu po stínu a klidu. To byli ti nejslušnější. Drzí vlezli Rámanovi přímo do díže nebo do talíře. Oheň pod kotlíkem nevyhasl. Studeným nápojem se v tropech žízeň neuhasí, a proto po celý den byl připraven horký čaj. Přes noc se potraviny uschovaly v příruční ledničce, do které přivážel ranní vlak čerstvý led. Inženýr splnil rád každý Rámanův návrh. Jako tu ledničku nebo postavení ohniště na dřevěné uhlí, nebo opatření prádelny. Vždyť za krátký čas přijedou další příslušníci malé české posádky – montéři ze Škodovky – a Rámana jim už nyní připravuje druhý domov. Staveniště ožilo ruchem. Přicházeli Indové ze vzdálených vesnic, a protože se práce rozrůstala, dostalo se na všechny. Šestnáctého května začali s vykopávkou pro základy sloupů železné vnitřní konstrukce. To už byla velmi přesná práce – a inženýr byl všude. Hlinitá a jílovitá půda suchem pořádně vyprahla, vykopávka pokračovala jen zvolna. Inženýr měřil vykopaný příkop – a počítal. 240

Budou hotovi? Den, kdy v malé staničce Rohana Kalan zastaví vlak s řadou nákladních vozů a na těch vozech bude železná konstrukce, stavebnice, z které sestaví inženýr Kaván a montéři cukrovar, ten den se rychle blížil. Dvacátého pátého května spatřili mnozí indičtí dělníci poprvé v životě beton. Byla sestavena nová parta: betonáři. Tloukli štěrk a mísili jej motykami s pískem a cementem. A další parta: kropiči. Ti zas přinášeli z blízké zavodňovací strouhy vodu v měchu z kozí kůže. Měli měch přehozený přes rameno, pobíhali kolem čerstvé betonové plochy a mačkali kozí nožku, z které vytékal pramínek vody. Jednoho dne dosáhl rtuťový sloupec čísla 64° Celsia. Pracoviště se proměnilo ve výheň. Horký, suchý vítr vysoušel beton do běla. Kropiči už sotva stáli na nohou; jakmile byl beton pokropen, voda se vypařila. Nosiči košů s betonem klopýtali pod 241

těžkým nákladem. Kopáči, nohy rozdrásané ostrým štěrkem, stáli v jámách a namáhavě zdvihali motyky, které se najednou zdály být z olova. Nastal zápas s horkem. Inženýr Kaván stál nad zavodňovací stružkou a zachmuřeně pozoroval slábnoucí proud vody. Ustane-li, je konec. Základy nebudou včas. Beton neztvrdne. Zasazení konstrukce a montáž se opozdí. Třtina uzraje a cukrovar nebude dosud v provozu. Bude po kampani… Běžel na železniční stanici a telegrafoval do Amritsaru: Potřebujeme nutně vodu. Pošlete studnaře! V poledne dostoupilo vždy horko vrcholu. Lidé byli vyčerpáni, shon ustal, zdálo se, že život vymřel. Utichli i ptáci, schovali se v křovinách, ukryl se i hmyz, ještěrky a hadi, ztichl svist křídel, zpěv, houkání, vytí, hlas džungle i hlas lidí. Jen horký vzduch se vlnil nad rozpálenou zemí, těžce dýchající žárem. „Potřebujeme vodu. Práce je ohrožena. Pošlete studnaře!“ znovu a znovu volal inženýr do Amritsaru, ale nikdo neodpovídal. Lidé bezmocně leželi ve sporém stínu tří mangových stromů nebo pod prostými přístřešky z listí, bambusu a lián. Stavitel proklínal chvíli, kdy dostal nápad vykácet mangové stromy. A inženýr obcházel skupiny odpočívajících, hovořil s dělníky, povzbuzoval je a domlouval jim několika indickými slovy, kterým se již naučil, také trochu anglicky a trochu i česky, ale nejvíce výmluvnými posuňky. Lidé pomalu vstávali a vrhali se znovu do práce. Pobízela je inženýrova slova, pobízel je přízrak železné konstrukce, která byla už na cestě. Telegram z Hamburku oznamoval, že souprava byla naložena na loď plující do indického přístavu Karáčí. Inženýr několikrát denně propočítával, kde asi mohou být. Suez, Bab-el-Mandeb, Karáčí… Znovu běžel na stanici a volal Amritsar. Místo odpovědi – přijela posila. Lála Fakir Čand, budoucí ředitel nového cukrovaru. Inženýr se s ním brzy spřátelil. Veliký usměvavý Ind přivezl s sebou dva studenty z Lahore, kteří budou zaměstnáni v cukrovaru jako chemici a chtějí proto sledovat stavbu od samého počátku. Přivezl i strojníka Surrain Singha, který musí rozumět všem strojům, a proto bude při montáži. 242

Největší radost však měl inženýr – a všichni dělníci – z vychrtlého mužíčka, který vystoupil z vlaku až poslední, a s ním ještě dva Indové s podivnými nástroji. Kotouč ocelového lana, malý kladkostroj a trubka, dlouhá asi půl druhého metru. Lála Fakir Čand je představil: „Vezeme vám vodu, inženýre. Zde je náš studnařský mistr a jeho pomocníci.“ Druhého dne, hned zrána, dali se studnaři do práce. Asi patnáct metrů od příští vodní věže vyhloubili jámu a postavili nad ní velikou třínožku z trubek. Na třínožku zavěsili kladkostroj. Pak provlékli kladkou lano, na jehož konci visela špičatá trubka, beranidlo. Jiná trubka, o něco širší v průměru, byla v zemi. Studnaři tahali za konec lana, spouštěli vnitřní trubku do vnější, hloubili a vrtali otvor do země a přitom se do oné vnitřní trubky nabírala uvolněná zemina. Práce musela být několikrát přerušena. Závěsné lano se přetrhlo. Pak zas bylo nutné probít se vrstvou tvrdé břidly. Když se probili břidlou, narazili na skálu – ale po všech těch překážkách vnikla konečně ocelová trubka do písčité vrstvy. V hloubce čtyřiceti metrů pod vyprahlou indickou plání byla nalezena voda. Její teplota neklesla nikdy pod dvacet pět stupňů Celsia. Nikdo by takovou vodu v Čechách nevzal do úst – ale tam ji přivítali se slávou. Pak se objevil na staveništi první stroj. Čerpadlo, poháněné naftovým motorem, brumlalo nepřetržitě, ve dne v noci. Zvuk, bez něhož by inženýr neusnul a který oznamoval, že všechno je v pořádku, slyší inženýr Kaván ještě dnes. Připomíná mu i onu první, tak trochu slavnostní večerní besedu, uspořádanou na počest artéské studny… Lála Fakir Čand, oba studenti i strojník hovořili dobře anglicky. Zábava u táborového ohně proto nevázla a inženýr se dozvěděl mnoho zajímavých věcí o Indii. Rámana se pochlubil indickou lahůdkou, mangovým curry. K sytému kořeněnému pokrmu z masa a zeleniny, s ostrou omáčkou z plodů mangového stromu, podávala se hojnost vařené rýže. Všem chutnalo. Po dobrém jídle pozorovali západ slunce. Nazlátlý svit ozařuje posledními paprsky západní nebeskou 243

klenbu. Na východě je už temno. Pak se začíná do šedavě modrého závoje halit i západ a náhle se celý kraj ztrácí v tropické noci. Plamen táborového ohně vyšlehl k nebesům. Sledovali směr ohnivého jazyka. Tam, kde ještě před malou chvílí hořela oranžová, žlutá a zlatá, tam teď září studené hvězdy a ještě studenější měsíc. Přeměna zlata v mléčný bledý svit byla tak prudká, že všichni okouzleně mlčeli, jako by náhle vstoupili do jiného světa. Inženýr vybídl studenta Narimana Manekdžího, aby mu něco vyprávěl o Indii, a ostatní, ležíce mlčky na rohožích, naslouchali. „Zapadající slunce mi připomíná mou rodnou vesnici nedaleko Lahore. Na prahu noci scházejí se u ctihodného a moudrého starce Baňdžeriho jeho staří přátelé. Usedají kolem stříbrné olejové lampy s šesti bavlněnými knoty a zlaté třásně turbanů se lesknou v matném světle lampy. Starci s dlouhými bílými vousy hovoří prastarou řečí sanskrtem. Moji předkové napsali onou řečí mnoho krásných knih. V Dillí, v museu, je starý dřevěný pluh, jakým se oralo, když byla napsána první kniha sanskrtem. Takovým pluhem orá dnes svá políčka celý náš národ.“ Odmlčel se a druhý student pokračoval: „Barodský mahárádža má ve svých sklepeních truhlice plné smaragdů, rubínů a démantů. Ve střílnách barodského paláce jsou zlatá děla. Ve skladišti ukrývá sedla na slony, nádherné slavnostní povozy, vyložené nachovým hedvábím a vykládané drahokamy. Stáje jsou plné drahých koní. Mahárádža však vyjíždí v přepychových autech – sám, starý a nevrlý, jezdívá vzdát poctu bohyni Ambádži do dilavarského chrámu. Je to mahárádžova oblíbená bohyně a on si ji vystrojil opravdu královsky. Tělo je ze zlata, sukně z perel, čelenka a náhrdelník z obrovských démantů. Všechno to má cenu mnoha miliónů rupií. V jednom hladovém roce zemřelo v Bengálsku tři a půl miliónu lidí hladem. V Madrásu je továrna na doutníky. Pracuje tam sto padesát dětí.“ „Dělá tam od nás celá Džamiho rodina,“ vpadl do řeči strojník Surrain Singh. „Nejmladší z nich, čtyřletý Džanni Baša vydrží deset hodin skládat a rovnat tabákové listy. V prachu, bez vody, za 244

245

hrst rýže. Nariman Manekdží hovořil o starém pluhu. Můj otec pracuje s takovým pluhem. Pamatuji se, jak k otci přišel majitel pozemku vymáhat nájemné bičem. Proto mě poslal otec za poslední rupie do Amritsaru. Vyučil jsem se strojníkem.“ Obrátil se na oba studenty a do tmy zasvítily strojníkovy bílé krásné zuby. Usmál se na ředitele: „I vy, sáhibe řediteli, jste žil dřív na vesnici –“ Tvář ředitele Lála Fakir Čanda zůstala nehybná. Neostýchali se před ním hovořit. Byl jedním z nich, ale domohl se teď postavení a bál se o své místo. Proto raději mlčel. Zato Rámana měl rozzářené oči – ten však nesměl říci, co má na srdci. Směl jen tiše přikyvovat k tomu, co říkal Nariman Manekdží. „Indie má tři sta padesát miliónů obyvatel a ohromná spousta lidí hovoří dvěma sty dvacíti řečmi. Chápete jistě, sáhibe inženýre, jak těžké je mnohdy dorozumění i mezi dvěma sousedními kmeny. Řeč však není nejhorší překážkou a zlem našeho společného života. Naším prokletím jsou kasty. Kdo se v jaké kastě narodí, zůstane v ní po celý život – i s dětmi. To je zákon, starý tisíce let. Nejmocnější kastou jsou kněží bráhmani. Potom kšatrijové – vojáci. Vajšjové – obchodníci. Nakonec šúdrové – rolníci a dělníci. Když se příslušník kasty něčím proviní, a to může být třebas jen ublížení posvátnému zvířeti, stane se »nečistým«. Je ztracen.“ Inženýr nechápavě opakoval: „Ztracen?“ „Nikdo se s ním nesmí stýkat – jenom zas nečistý. Ještě donedávna museli »nečistí« upozorňovat na svou blízkost křikem a vyhýbat se ostatním na dvacet kroků. Nesmějí používat vodu z vesnické studny. Dveře chrámů jsou pro ně uzavřeny. Žijí v jámách a chatrčích bez oken a dveří, s pouhou dírou jako vchod. Pomalu umírají hladem. Nečistí jsou vypuzeni do širé přírody jako divoká zvěř a umírají na tyf nebo mor. Taková je Indie, sáhibe.“ Mlčení Lála Fakir Čanda bylo již jasné. Ještě před krátkým časem smýšlel jako oni a viděl všechnu tu nespravedlnost kolem sebe. Ale jako ředitel cukrovaru má své závazky, svou odpovědnost a bojí se, aby neopatrnou řečí něco nepokazil. Při posledních slovech Narimana Manekdžího se začal neklidně vrtět. A náhle našel příle246

žitost k přerušení hovoru. Vyskočil a zvolal: „Podívejte se na nebe!“ Temný závoj potáhl hvězdy. Zmizel měsíc i mléčná zář. Ochladilo se. Utichly výkřiky, doléhající sem z džungle. Hovor kolem ohňů, roztroušených po pláni a zažehnutých dělníky, umlkl. Nastalo podezřelé, náhlé ticho. Prudký vítr srazil plamen táborového ohně k zemi, zalomcoval stanovým plátnem a rozvál volné rohože. „Prší!“ vykřikl Rámana a všichni vyskočili. „Prší!“ zalehlo sem od ohňů a jako na povel se zdvihaly se země temné postavy, obracely tváře k nebi a vítaly tak dlouho očekávaný déšť. Sílil a zvolna uhasínal oheň. Voda rozmělnila i poslední suché placky, které si dělníci opékali na plechu, položeném přes dvě cihly. Přišli o večeři – přijdou i o kus vyhřáté země pod širým nebem. S tropickou náhlostí zatopila voda krajinu a zahnala dělníky až na pokraj džungle, do hustých křovin, kde našli úkryt. V inženýrově stanu nebylo k hnutí. Šest lidí zde našlo útočiště pro tuto noc. Déšť sílil a inženýr myslil na lidi venku. Nejraději by nabídl úkryt všem, a to bylo nemožné. „Kam půjdou?“ ptal se Lála Fakir Čanda. „Nebojte se o ně. Jsou to kočky. Otřesou se a nebudou vědět o ničem.“ „Co když to bude trvat celou noc?“ Místo odpovědi zaburácel hrom. V modravém světle blesku zahlédl inženýr tváře mužů. Byly vážné. A také spatřil vodu, prodírající si cestu do stanu několika stružkami. „Musíme se o ně postarat!“ křičel inženýr, aby přehlušil řev prudkého větru. „Starejme se raději sami o sebe,“ odpověděl drsně Lála Fakir Čand. „Proč jste pro ně nepostavili domky?“ Déšť dopadal na stanové plátno jako palba: „Žijí takhle několik tisíc let.“ „Také jste tak žil?“ zaútočil inženýr, ale na tuto otázku Lála Fakir Čand zůstal odpověď dlužen. „Chcete cukrovar,“ zkoušel to inženýr jinak. „Postarejte se o dělníky. Co když ten liják potrvá několik dní?“ 247

„Tropické deště trvají někdy i několik měsíců,“ řekl suše Lála Fakir Čand. Vítr náhle ustal. Bylo slyšet jen bubnování deště na stanovou plachtu. „Neručím za dodržení termínu,“ rozhodl inženýr. Větrný poryv zalomcoval plachtou tak prudce, že Nariman Manekdží padl k zemi. Udeřilo. Stan se otřásl pod náporem vodního přívalu a současně byl rván větrem. Každou chvíli se zdálo, že se zřítí. V novém svitu blesku zahlédl inženýr Rámanu. Sluha vyběhl ven, do nepohody. „Rámano!“ vykřikl inženýr, ale Lála Fakir Čand mu položil ruku na rameno. „Buďte klidný, inženýre. Před chvilkou jste se dozvěděl o Indii některé zajímavé věci. Teď se dozvíte další. Vydrželi jsme za těch pár tisíc let mnoho. Jsme tvrdí. Taková je Indie – my dear friend…“ Lála Fakir Čand není zlý, ne, snad jenom zbabělý – i když hovoří o tvrdosti. Dovede se postavit větru – ale ať se postaví svému nadřízenému, generálnímu řediteli, majitelům cukrovaru, ať jim poví o téhle noci, ať žádá domky pro dělnictvo – Místo dalších úvah uchopil Lála Fakir Čand inženýra za ruku a přitáhl ho ve tmě ke vchodu do stanu. „Podívejte se!“ vybídl, ustoupil a ukázal ven do tmy. Bylo to neuvěřitelné. Rámana přivedl několik dělníků, ukrytých pod dřevěným přístřeškem na nářadí. Dělníci teď ulehli venku na okraj stanu, zatížili plachtu svými těly a leželi tak nehybně a déšť do nich bil jako do balvanů a vichřice jimi otřásala jako kmeny stromů. Inženýr nedbal deště a vyběhl ven, uchopil nejbližšího za rameno, sklonil se až k němu, a pohnut tou podívanou, volal česky: „Tohle je přece nesmysl – jděte pryč, jděte se schovat – tady přece nemůžete zůstat, rozumíte?“ Ind ležel, přilepen k zemi, nepohnut, srostlý se stanem. Ale když inženýr nepřestával ve svém pobízení, obrátil k němu tvář, zmáčenou deštěm, usmál se a něco řekl. Inženýr nerozuměl, ale indická slova zněla tak klidně a pevně, že dělníkův úmysl byl jasný. Zůstane na svém místě. 248

Inženýr se bezmocně vrátil do stanu, kde strojník Surrain Singh pracoval s lopatou a rozšiřoval stružku. Rámana a studenti připevňovali uvolněná lana. „Buďte bez starosti,“ uklidňoval inženýra Lála Fakir Čand. „Jsou otužilejší, než si myslíte. Nechci však, abyste mi vyhrožoval, že nedodržíte termín. Nechci, abyste ve mně viděl nepřítele. Nemám rád nesnáze. Cukrovar musí být hotov, jakmile dozraje třtina. Až dokončíte výkop základů, postavíme domky pro dělníky.“ „Hned, pane řediteli!“ žádal inženýr. „Teď v noci? Počkejte alespoň do zítřka…“ řekl Lála Fakir Čand a po chvíli, tišeji, přiznal: „Takové muže bychom tady potřebovali. Jsou všichni Češi tak tvrdohlaví?“ „Všichni ne,“ přiznal po pravdě inženýr, „myslím ale, že většina.“

Vichřice utichla už s prvními zábřesky kalného rána. Bouře se vzdálila a na nebi vlály potrhané cáry mraků. Neustále pršelo. 249

Drobně a vytrvale. Inženýr vyšel ven a spatřil těla dělníků, přilehlá k okraji stanu. Byli obráceni tváří k plachtě. Sklonil se k jednomu. Spal. Lála Fakir Čand měl pravdu. Tito lidé vydrží mnohem víc, než jsem se domníval. Ale domky mít musí, a nejen domky, ale také lůžka a pokrývky, stoly, židle, domov. Rámana vařil kávu ze zásob Lála Fakir Čanda. Studenti dosud spali. Lála Fakir Čand seděl na inženýrově kufru a kouřil. Surrain Singh se ještě pachtil s lopatou. „Zdá se, že jste měl pravdu. U nás v Čechách říkáme, že prší jako z konve.“ Nezeptal se úmyslně „jak dlouho to potrvá“. Bál se, aby Lála Fakir Čand opět neřekl: „snad několik měsíců…“ „Přeháňka. Skončí co nevidět,“ uklidnil ho Lála Fakir Čand. „Doba monzunových dešťů ještě nenastala. Ale přivedl jste mě v noci na myšlenku. Než přijdou tropické deště, musíte mít pořádné přístřeší.“ „Nejdříve dělníci!“ „Nesmysl. Co kdybyste se roznemohl. Pro montážního inženýra, který rozumí cukrovarům, museli bychom až do Čech. Pro dělníky stačí poslat do nejbližší vesnice. V tomhle mokrém dolíku nemůžete už zůstat ani jedinou noc. Postavíme hned dřevěný domek – a já se stanu vaším sousedem.“ Ještě chvíli rozvíjel Lála Fakir Čand nad šálkem černé kávy své plány. Byl by je patrně rozvíjel celý den, kdyby náhle nevpadl do stanu dlouhý Raňdžit Singh a nevolal naříkavým hlasem: „Cihelna – naše cihelna, sáhibe – všechno je pryč – voda zatopila, rozmočila, cihly pryč, hlína pryč – pryč!“ Liják zaplavil nejen cihelnu, ale zavinil i sesutí příkopů. Bylo nutné začít kopat znovu. Takové byly obtíže na počátku cesty, na jejímž konci stála bílá vidina budovy s vysokým komínem. Dvacátého osmého května začala cihelna znovu dodávat cihly. Množství oslíků z okolních vesnic dováželo na staveniště cihly v pletených koších, zavěšených po obou bocích zvířat. Desítky nosičů přinášely v koších písek od řeky, vzdálené asi dva kilometry. 250

Cihly, vápno i písek, všechno bylo dopravováno hlavně v noci. Křik poháněčů, hýkání oslů a hluk, způsobený skládáním na staveništi, rušil beztak už špatný spánek Lála Fakir Čanda. Sotva přestalo pršet, zahájil stavbu dřevěného domku o sedmi malých místnostech. Podlaha byla z cihel, posypaných pískem. Střecha z větví, pokrytých vlnitým plechem. Omítka z hliněného bláta, smíšeného s buvolím trusem. Okénka maličká s dřevěnou okenicí. Ubytoval se zde především Lála Fakir Čand. Další místnosti byly ponechány inženýrovi, staviteli, Surrain Singhovi a Rámanovi. Ve dvou místnostech, kde budou bydlet čeští montéři, spali zatím indičtí studenti. Dřevěný domek znamenal ovšem báječný pokrok, ale inženýr nepřestal naléhat na Lála Fakir Čanda ve věci domků pro dělníky. Lála Fakir Čand slušně, avšak obratně slib oddaloval. Je prý třeba souhlasu generálního ředitele, který sem brzy přijede. Už je na cestě. Jistě, jistě, inženýre… Na každém kroku se mohl Lála Fakir Čand přesvědčit o tvrdosti práce na okraji džungle. Patrně nechtěl vidět. Nechtěl vidět dělníky, kteří kopali základy v hlubokých jámách, stojíce po kolena v bahně nebo později zase na ostrých úlomcích štěrků. Nechtěl vidět nosiče vápenité malty, kterým stékala bílá, svědící směs z košů po hlavě a ramenou a přisýchala k tělu žárem slunce. Inženýr prosil. Lála Fakir Čand nebyl zlý člověk – a sliboval. Druhého dne začali dělníci zdít. Konečně bylo vidět výsledky. Uprostřed pustiny vyrůstala zeď. Lešením byly bambusové kmeny, dole silné jako ruka, nahoře slabé jako prut. Lehoučká kostra lešení byla svisle i napříč svázána kokosovými provazy. Bambusová pavučina opřádala celou stavbu a v této síti, která se neustále lehce kymácela, pracovalo několik desítek indických zedníků. Období tropických dešťů se rychle blížilo. Všichni si byli vědomi nebezpečí, které deště přinesou. Spěchali. Pracovali od úsvitu do soumraku. Stavitelův černý deštník bylo vidět hned na lešení, hned v jámě vykopávky. Nedbali únavy. Jen v poledne na okamžik ulehli do stínu tří mangových stromů. Nastala ohromná vedra. Země byla dlouhým suchem rozpukána. Tráva dávno uschla. Vy251

trvalý vítr valil spousty jemného šedého prachu. Nic nezadržovalo písečný příval a bouře trvala celé hodiny. Na lešení seděli, po indickém způsobu, nohy křížem, hubení domorodci a zeď rostla pod jejich rukama jako z vody. Bouře ustala. Horko k zadušení. Několik hodin ticha – a opět nová bouře, z jiného směru. A stavba rostla. Betonové základy byly hotové a kropily se neustále vodou, aby byly dostatečně tvrdé. Zařízení cukrovaru se blížilo Indickým oceánem k Rohana Kalan… Večery byly horké a dusné. V šest hodin, po západu slunce, ukazoval teploměr ještě čtyřicet stupňů Celsia. Se soumrakem začalo přibývat hmyzu, který byl přitahován k světlu. Okna domku musela být otevřena, jinak by se lidé uvnitř zadusili. Hmyz naplnil místnost, pokryl plány a výkresy, bzučel a tančil kolem přitažlivého světla, nebylo možno pracovat. Rámana si věděl rady. Na vysoký stožár před domkem zavěsil tři veliké petrolejové lampy. Světla lamp odlákala hmyz a sáhib inženýr mohl klidně pracovat. „Díky, Rámano.“ Pro samou práci si dlouho tichého sluhy nepovšiml. „Co myslíš, budeme včas hotovi?“ Rámana váhal s odpovědí. „Pochybuješ snad o tom?“ Rámana zavrtěl hlavou. Ohlédl se, byli sami. „Zedník Rau leží pod velkým mangovníkem, sáhibe. Má horečku a celý se třese. Bojím se, sáhibe – viděl jsem v Haimačéru umírat mnoho lidí na mor.“ Inženýr odstrčil Rámanu a vyrazil ze dveří. Vpadl do sousední místnosti, kde na polním lůžku odpočíval Lála Fakir Čand a četl. Stačilo jediné slovo. Kniha letěla na zem, a oba muži se rozběhli k mangovníku a Rámana s planoucí loučí za nimi. Na hromadě suchého listí ležel Ind, ruce bezvládně podle těla, které se zmítalo v prudké třesavce. Tvář nemocného byla promodralá, dech přerývavý. Lála Fakir Čand se obrátil k inženýrovi a mlčky přikývl. Druhý den onemocnělo pět mužů. Inženýr rozdal všechny své léky. Z Ba252

heri přišla zpráva, že morová nákaza zachvátila vesnici. Student Nariman Manekdží se rozjel do Saharanpuru pro vládního lékaře a přivezl ho večerním vlakem. Nastal boj proti neviditelnému nepříteli. Nemocní byli dopraveni pod přístřešky, postavené narychlo z prken a pokryté slámou. Před inženýrovým domkem usedl ke stolku vládní lékař a celý den se zde kupil zástup dělníků. Ani očkování proti infekci nepomohlo. Nastal hon na krysy, přibíhající sem z Baheri. K vesnici byly postaveny hlídky. Nikdo nesměl vyjít ven. Desátého dne přestalo nemocných přibývat, morová vlna se zastavila. Pod přístřeškem ležela už řada nemocných, mnozí z nich ve vysokých horečkách. Z Amritsaru přišla bedna s ložním prádlem, s léky a potravinami. A když už bylo docela jisté, že mor je zažehnán, a když se práce znovu rozběhla, přijel konečně generální ředitel, spolumajitel cukrovaru, všemocný Sardar Šamšer Singh. Blahobytně vypadající, spíše malý než velký, oblečen po evropsku se sněhobílým turbanem na hlavě. A pod tím turbanem skrýval svou největší chloubu – vlasy. Kovově černé, dlouhé až po pás, denně pečlivě koupané. Rozčesával je hřebenem ze želvoviny a stáčel pečlivě kolem hlavy. Pak je zachytil bílými hřebeny ze slonoviny a přikryl hedvábným turbanem. Hovořil anglicky, pomalu, jak se k jeho důstojnému zjevu patřilo. Odmítl podívat se nejdříve na staveniště, vždyť tam mohl být ještě mor – a šel přímo do inženýrova domku. Posadil se do rákosového křesla a dal se Rámanou obsluhovat. Sodovka s ledem, ananas, potom černá káva. Byl po cestě unaven a neměl mnoho chuti pouštět se do velkých hovorů. Potom se zamkl s Lála Fakir Čandem, aby se dozvěděl nejdříve všechny důležité zprávy – nejen o moru, ale hlavně o inženýrovi. Teprve k večeru pustil k sobě inženýra. „Slyšel jsem o vás samé pěkné věci,“ usmál se laskavě. „Až na ty pošetilé plány s domky pro dělnictvo. Vidíte sám, jak bylo dobře, že jsme nestavěli domky. Kdyby bydleli společně, nákaza by se daleko více rozšířila.“ „Ale přijdou tropické deště,“ namítl inženýr. Generální ředitel mávl baculatou rukou. „Až přijdou deště, bu253

deme už mít cukrovar z valné části pod střechou. Dělníci budou pracovat uvnitř.“ Inženýr nevěřil, že do údobí dešťů bude Raňdžit Singh se svou prací hotov. Rozhodl se však mlčet a naléhat raději na povolanějšího Lála Fakir Čanda. „Stavba domků znamená další veliké výlohy,“ rozhovořil se Sardar Šamšer Singh, „nepředvídané překážky, jako mor, stojí nás už spoustu peněz. Nemůžeme si dovolit vyhazovat peníze oknem.“ A když inženýr dál zatvrzele mlčel, řekl Sardar Šamšer Singh smířlivě: „Nechci si vás znepřátelit. Záleží na vás, rozjede-li se cukrovar v letošním roce. Přimluvím se po návratu do Amritsaru u ostatních podílníků, aby byly povoleny peníze na stavbu přístřeší pro dělníky. Nějaké domky musíme do příchodu zimy tak jako tak postavit. Později tam budou bydlet cukrovarští zaměstnanci.“ Odjel druhého dne časně zrána.

Z Evropy dorazil do Indie stručný kabelogram: Náklad naložen. Přijedeme 19. června. Kavka. V ten den shromáždil se na malé indické stanici Rohana Kalan veliký zástup lidí. Přišli si pro cukrovar. Jeho první díl přijede dnes na dvaceti nákladních vozech. Dělníky čeká tuhá a rychlá práce. Na trati Dillí – Saharanpur projíždí několik vlaků. Náklad musí být vyložen do příjezdu následného vlaku – jinak bude zastaven provoz. Proto zůstali na staveništi jen kropiči betonu, maltaři a omítkáři. Ostatní netrpělivě vyhlíželi nákladní vlak, který se už blížil k Rohana Kalan. Každou chvíli se musí objevit kouř lokomotivy nad holým hřbetem, vybíhajícím v zátočině až k trati. A již jsou zde! Nesnesitelně pomalu vjíždí vlak do stanice. Ještě než zastaví, spatří inženýr tátu Kavku, mávajícího rukou z vrat služebního vozu. Za ním Cejpek, muzikant a montér z plzeňské Škodovky. Vlak zastavuje, táta seskakuje, ale když spatří takové množství lidí, sundá 254

překvapeně tropickou přílbu a podrbe se v zátylku, jak bývá jeho zvykem, když je pořádně překvapen. Indové hledí s uctivým údivem na Kavkovy šedivé vlasy. Stojí před nimi nejzkušenější škodovácký montér, který zbrousil kus světa a nikde nezklamal. Věděli už od Surrain Singha a od Rámany, že inženýr Kaván si starého montéra velmi váží. Také věděli, že ve Škodovce Aloisu Kavkovi jinak neřeknou než táta. Pro ty stříbrné vlasy, pro vzácné zkušenosti, pro otcovskou náruč, otevřenou každému. Přistoupil k inženýrovi a beze slova se s ním objal. Pak potřásal rukama Indů, kteří stáli nejblíže. Jarda Cejpek vyčkával na schůdcích vagónu. Takové slavné setkání… Indové teď hleděli na něho a on hleděl právě tak zvědavě na ně. Pak vytáhl z kapsy foukací harmoniku, seskočil se schůdků, kráčel k nim pochodovým rázným krokem a vyhrával na harmoniku písničku Kolíne, Kolíne… Ještě nedohrál a více než sto lidí se vrhlo na vlak jako hejno sarančí na dozrálé klasy. Inženýr velel skupině pracující vpředu, táta Kavka šel k posledním vagónům, kde byl naložen jeřáb. Cejpek byl všude, a protože uměl hindustánsky pouze dvě slova – Bombaj a Rohana Kalan – dorozumíval se posuňky, úsměvem nebo výhružným pohledem. To tehdy, když se mu zdálo, že Indové jsou příliš neopatrní. Porouchané součástky nebylo možné v džungli opravit. A Cejpek je střežil hezkých pár tisíc kilometrů. Veliké železné nosníky, pečlivě očíslované a svázané dráty ve svazky. Dřevěné bedny se součástkami jeřábů a generátorů. Nýtované sloupy, v bambusovém houští pod železničním náspem hromady beden. Když zaznělo několik signálních úderů, všichni strnuli. Blížil se osobní vlak od Dillí. Přednosta stanice, malý Ind v světle modré blůze se zlatými knoflíky, rozhazoval rozčileně rukama a ukazoval na trať. Ze stroje křičel strojvůdce v zašpiněném turbanu. Lidé ještě přidali a shazovali sloupy a nosníky napravo i nalevo podle trati, po náspech, do příkopu, a konečně byly vozy prázdné. Strojvůdce zamával na pozdrav, lokomotiva zapískala, vlak se rozjel a od Dillí již vjížděl do stanice další… 255

Lidé seděli unaveně v příkopech, svlékali promočené bavlněné haleny a otírali čela. Zdálo se, že všechno trvalo jen několik minut. Inženýr pohlédl na hodinky. Vykládka trvala čtyři hodiny. Ve stínu palem čekali oslíkové a tángy, tažené býky. Lidé nakládali bedny a odnášeli dlouhé sloupy na staveniště. Železná konstrukce se stěhovala, cukrovar se blížil k džungli. Nastal soumrak. Od příjezdu promluvili montéři s inženýrem sotva tucet slov. Táta Kavka byl zahrabán mezi nosníky, prohlížel každou spojku, každý úhelník. Cejpek otvíral bedny a pečlivě ohmatával nejvzácnější součástky. V noci byli oba montéři ještě na nohou – a patrně vůbec nevěděli, že jsou kdesi uprostřed tropů. Rámana se o ně staral, nosil jim ovoce nebo vodu a chodil za nimi s pochodní. Ještě bednu, ještě nosník – a teprve kolem půlnoci usedli v inženýrově domku. Rámana upekl na ohni kuřata. Táta Kavka seděl na bedně s motorem a v ruce třímal kuřecí stehýnko. Pomalu jedl a přitom oznamoval výsledek prohlídky: „Až sem jsme to dovezli celkem v pořádku. Druhá zásilka přijde za čtrnáct dní. S tou přijede Frič a Tyburec. Už jsou v Karáčí.“ Pak položil opatrně ohlodanou kůstku na talíř, vytáhl z kapsy papír a pohlédl vážně na inženýra. „Tady je seznam poškozených součástek. Je jich málo, pravda, ale nedají se použít. Co budeme dělat?“ Jedinou dílnou byla zde kovárna Surraina Singha, v té se ovšem nemohly opravit jemné součástky, kde rozhodovala desetina milimetru. Inženýr vzbudil Lála Fakir Čanda. Bylo rozhodnuto, že Lála Fakir Čand odjede hned ráno do Saharanpuru a bude telegrafovat do Čech, Škodovce, aby poslali leteckou poštou náhradní součástky. Než zásilka přijde, opraví oba montéři s pomocí Surraina Singha několik ohnutých nosníků. Porada skončila a venku svítalo. Táta Kavka a Jarda Cejpek vyšli na práh domku. Slabá zář rychle sílila a nebe přecházelo z temně modré barvy do blankytného jasu. Bylo slyšet vzdálené švitoření ptáků. Vdechovali 256

257

omamnou těžkou vůni, kterou sem jitřní vánek přivál z džungle. Potom zpěv ptáků slábl, až ustal docela. Džungle šla spát. „Abychom šli na kutě,“ ozval se inženýr. Těžká víčka se zavírala před zlatistou sluneční září. Teď teprve pocítili únavu – dříve nebyl čas na ni myslit. Uvnitř čekala lákavá polní lůžka, Rámanou pečlivě rozestlaná. Oba montéři na ně padli tak jak byli, oblečeni. „Není to tady špatné – co říkáš, táto?“ zabručel v polospánku Cejpek, „práce dost, počasí slušné a lidi dovedou za dílo pořádně vzít. Myslím, že si tu zvyknu. Ty ne?“ Ale táta už spal. Inženýr vybral nejschopnější dělníky a sestavili tři party. První pracovala s tátou na mostní konstrukci, po které bude jezdit jeřáb. Druhou partu vedl Cejpek. Montovali jeřáb pro třtinové mlýny. Třetí s inženýrem zapouštěla do betonu traversy, na kterých spočine chlouba cukrovaru – komín. Bude vysoký padesát pět metrů, tedy jen o něco méně než petřínská rozhledna. Když byla práce rozdělena a když se všechno rozjelo, zmizely plány, ležely na velikém stole v inženýrově pokojíku. Ještě před chvílí tam byly – ale když vstoupil Rámana, aby zde trochu poklidil, podíval se na stůl – a plány byly pryč. Znal jejich cenu. Inženýr nad nimi vysedával pozdě do noci. Všechno se řídilo podle výkresů na modrých a bílých papírech, podle těch tajemných černých a červených čar, označených množstvím malých číslic. Rámana vyběhl ven a jeho žalostný pokřik uslyšel táta Kavka, pracující nedaleko odtud. Nerozuměli si. Rámana uchopil tátu Kavku za ruku a vlekl ho k prázdnému stolu. Táta pochopil, zaklel a běžel pro inženýra. Teď stáli oba zdrceni nad prázdnou deskou. Táta odloupl nehtem připínáček a pozoroval malý kousíček papíru, který zde uvízl. „Měl naspěch, darebák.“ „Najdeme ho, táto. Nikdo nesmí opustit staveniště!“ přikazoval pevným hlasem inženýr. „Každý si vezme na starost svou partu. Nariman Manekdží a Surrain Singh nám pomohou. Musíme lidem vysvětlit oč jde. Nebudou-li plány nalezeny, odjedeme. Protože ne258

budeme moci splnit závazek a postavit včas cukrovar. Nariman Manekdží jim to poví indicky. Všichni nám musí pomoci najít zloděje – jinak –“ Táta se poškrábal v zátylku: „To je jasné.“ Vyběhli ven a zamířili na pracoviště, k dělníkům, ale vzdálené volání je zdržovalo. Byl to Rámanův hlas. Obrátili se směrem, odkud hlas přicházel, ale Rámanu neviděli. Až ho objevil táta: „Je na stromě – támhle na tom, vidíte?“ Už slézal se stromu a běžel k nim. V ruce měl svazek papírů – a když k nim přiběhl, sotva popadaje dechu, spatřil inženýr své plány. „Kde byly – Rámano?“ „Tam – na mangovníku,“ smál se Rámana, šťasten, že mohl být užitečný. „Monkeys – sáhibe, monkeys –“ „Opice!“ vysvětloval inženýr tátovi a prohlížel plány. Některé byly pošpiněné i potrhané, ale nechyběl žádný. Od těch dob zavíral Rámana pečlivě okna dřevěného domku. Práce nerušeně pokračovala. Indičtí dělníci si zvykali na slovník montérů. Táta lámal hindustánštinu. Cejpek vynalezl novou řeč, směs češtiny, angličtiny a hindustánštiny, a na inženýra si už zvykli dávno. Tomu rozuměli hned: Přines! Zdvihej! Spouštěj! Více než znalosti řeči bylo třeba trpělivosti. Málokterý z indických dělníků viděl kdy předtím železnou traversu nebo nosník. U nich na vesnici ohýbal dosud kolář kola vozů z pružných větví. Hrnčíř plácal z hlíny džbány a ženy tkaly ručně plátno. Nábytek neměli, spali a jedli na zemi. Znali jen nůž a kladivo. Nástroje, které před ně teď montéři rozložili, byly jim zcela neznámé. A přece museli porozumět složitým kladkostrojům, montovat konstrukci, postavit vysoký komín, strojovnu a jeřáb. Ve svém životě se dostali nejdále do okolních vesnic. Viděli stavět chatrč z bláta. Teď mají postavit cukrovar. Byli otužilí, silní, ale to ještě nestačilo na vytažení železné střešní konstrukce do výše dvaceti metrů. Naučili se všemu. Češi si získali jejich důvěru. „Ty člověk – já člověk. Rozdíl je jenom v práci,“ řekl jim inženýr. A Rámana jim vyprávěl o tom, 259

jak inženýr žádal Sardar Šamšer Singha o přístřeší pro dělníky. I o hádce jim řekl, tenkrát s Lála Fakir Čandem, za té velké bouře. Ti, kteří byli nemocní, pamatovali se dobře, jak se s nimi inženýr rozdělil o poslední chinin. Porozuměl brzy jejich zvykům a nenutil je kácet strom, který označili za posvátný. Nesnažil se přesvědčovat je násilím, neboť věděl, že pracují tak, jako pracovali tisíce let před nimi jejich předkové. Zvykl si na to, že truhlář užíval dláta daleko více než jiných nástrojů a místo ve svěráku přidržoval prkno prsty bosých nohou. Kdysi přivedli bengálského truhláře k hoblovacímu stolu, který mu měl usnadnit práci. Truhlář usedl na hoblovací desku, nohy složil křížem pod sebou a dělal dál postaru. Inženýr pozoroval chvíli jeho práci, a když viděl, že truhlář pracuje dobře a rychle, poklepal mu na rameno a odešel. Příště ukázal truhláři, jak to dělají u nich v Čechách. A za čas pracoval truhlář jako jeho 260

druh v Nelahozevsi. Všichni měli dobrou vůli dostat se rychle kupředu, a proto když přijeli s další zásilkou poslední členové české výpravy – montéři Frič a Tyburec – byli překvapeni tím, co za krátký čas vydupali tři Češi takřka ze země. Martin Tyburec, silák a nemluva, byl obdivován všemi Indy hned po příjezdu. Vlak přivezl tentokrát vzácné součástky; armatury, odparky, trubky a kotle. Také tentokrát musela být zásilka rychle vyložena. Inženýr připravil pro rychlý odvoz z nádraží dřevěné saně, které byly sunuty na trubkových válcích až na staveniště. Ale Tyburec nevěřil ani inženýrovým saním. Popadl téměř metrákovou bednu, naložil si ji na široká ramena a opatrně ji odnášel na staveniště. Nepomohlo ani inženýrovo přemlouvání. „To by tak hrálo! Celý lán světa jedu, až do téhle Tramtárie to dovezu v pořádku a tady by mně to měl nějaký nešika rozsypat… Kdepak!“ A stěhoval bedny na spolehlivých ramenou dál. S Tyburcem přijel montér Frič. Mnoho četl a také na cestu do Indie se důkladně připravoval. Měl s sebou stále notýsek, všechno co viděl, si zapisoval a cestu z Prahy až do indického přístavu Karáčí měl v notýsku na hodinu zaznamenanou. Fričovým přáním bylo vidět v Indii všechno, o čem četl. Posvátnou řeku Gangu, slony, mahárádžu s průvodem, hady a ještěrky, džungli, tisíc let staré indické chrámy – ale hlavně tygra! Tygr Fričovi učaroval už v pražské cestovní kanceláři, kde si vyzvedl cestovní doklady. Na zdi visel plakát a na něm byl namalován vousatý bengálský tygr. Pod ním nápis: Navštivte Indii! Frič se proto domníval, že o tygry není v Indii nouze a že se tam jezdí kvůli tygrům, právě tak jako se jezdí kvůli bílým jelenům do Žehušic nebo do Třeboně na kapry. A tak byl Frič ze všech nejvíce nadšen, když je o jakémsi hindustánském svátku – práce musela být zastavena – vyzval student Nariman Manekdží k vycházce do blízké vesnice Baheri. Vesnice, ukrytá v tropickém stromoví, ležela na železniční trati. Rámana sem docházel téměř každodenně, ale inženýr zde byl jen jednou. Nezbývalo času a ještě nedávno řádil v Baheri mor. Uprostřed chudé vesnice byla vodní nádrž, obrostlá stromy. Sem 261

přicházel dobytek, pasoucí se volně kolem vesnice. Kolem nádrže byly roztroušeny nízké chatrče z bambusových větví a se stěnami pomazanými směsí bláta a obilných plev. Světlo vnikalo dovnitř úzkými okénky. Střecha byla z hlíny. V těchto doupatech bydleli společně lidé i dobytek. Bylo zde neustále šero a dusno, neboť dým unikající z otevřeného ohniště naplnil místnost a zavalil i osadu hustou čpící mlhou. A právě to šero i onen dým měly na svědomí časté a hrozné nemoci domorodců – mor, tyfus, oční choroby. Byl parný den a z tlejících hnojišť a hromad nečistoty vylétaly bzikavé modrozelené mouchy v celých mračnech. Všude pobíhaly smečky polodivokých psů. Před chatami stály ženy, obličeje ukryté za paraňdžou, černým šátkem. Jiné nosily na hlavách nádoby s vodou. Jejich šat byl špinavý a rozedraný, ale na nohou a rukou měly stříbrné náramky. Protože byl sváteční den, stály uprostřed vesnice na dřevěných podstavcích hliněné modly. Věřící sem kladli své prosté oběti – rýži a zeleninu. Kolem modly stáli v uctivém rozjímání muži a ženy ve svátečních sárí, někteří z nich měli květy ve vlasech. Mezi velkými se míhala nahá temná tělíčka dětí. Nejvíce jich bylo kolem bubeníků, vyhrávajících na počest oslavovaného boha. Domorodý orchestr zajímal nejen děti. Jarda Cejpek zůstal stát před podivnou kapelou a pozorně naslouchal dvěma bubeníkům a jednomu flétnistovi. Nelíbilo se mu to. „Nemá to říz,“ zašeptal Tyburcovi. „Měl bys slyšet, když u nás spustí o posvícení starý Šavrda se svou dechovkou! Tihle kluci nejsou nějak sehraní – měli by víc cvičit.“ Foukací harmonika ho svrběla v kapse, a když hudebníci dohráli, vytáhl svůj zamilovaný instrument a usmál se na inženýra. Inženýr pokrčil rameny, ale Nariman Manekdží přistoupil k hudebníkům a chvíli s nimi hovořil. Po krátkém vyjednávání hudebníci vážně přikývli a Jarda Cejpek spustil. V okamžiku byla celá vesnice kolem Jardy. Tvářili se velmi vážně, neboť se domnívali, že Čech hraje něco slavnostního na počest indickým bohům. Když dohrál, dali najevo svůj obdiv pochvalným mručením a po Andulce následoval Šafářův dvoreček, Holka modrooká a 262

Nemelem, nemelem, sebrala nám voda mlejn. Nakonec se zpěvem přidali montéři i inženýr. Zůstali ještě dlouho mezi vesničany, byli pohoštěni suchými plackami a vodou a pozdě odpoledne se vraceli na staveniště. Student Nariman Manekdží je vedl oklikou podle džungle. Fričův notýsek byl už plný poznámek, teď, když měl džungli na dosah ruky, stále něco očekával… Kráčeli pěšinou podle bambusových houštin. Zvědavý Frič odbočil z cesty a vlezl dovnitř. Šlo se mu těžko, neboť džungle je dole při zemi nejhustší. Zato koruny stromů jsou řídké a slunce lehce proniká větvemi starých smokvoní a bambusových kmenů, opředených zelenými provazci lián. Temné houštiny vydechovaly omamnou vůni. Bylo zde tajemné dusno – až k zalknutí. Náhle zaslechl Frič šustění listí, praskot větévky a plíživé kroky. Strnul a nedýchal. Před očima se mu vynořil barevný plakát cestovní kanceláře: Navštivte Indii! A pod písmeny tygr… Nemohl se odpoutat z místa, zvědavost překonala strach. Hleděl upřeně do houštiny a čekal, až spatří hroznou tvář s přivřenýma, mžourajícíma očima, pruhované tělo, chystající se ke skoku, smrtící tygří tesáky… Houština se lehce rozhrnula a v zeleném loubí stál stařec s dlouhým bílým plnovousem, v rozedraném rouchu, s holí v ruce. Tak na sebe hleděli: starý bráhman a montér Frič ze Škodovky. První se vzpamatoval Čech. Obrátil se a utíkal odtud. Klopýtal přes kořeny, drtil podpatky skřípající bambusové větve, prodíral se trnitým křovím, až dohonil skupinu výletníků. „Co je ti – viděl jsi tygra?“ volal mu v ústrety Jarda Cejpek. Frič se zarazil, vydechl a zavrtěl hlavou. „Tygra ne. Jenom dědka – ale vylekal mě víc než tygr.“ Všichni se smáli a Nariman Manekdží vyprávěl, že starý muž je místní „svatý“, který se toulá po lesích a občas přichází do vesnice, kde je pohoštěn a uctíván. Inženýr jim Narimanovo vyprávění překládal. „Celá Indie se hemží svatými muži, kněžími a bráhmany. Čím je »svatý« muž špinavější a línější, tím více je uctíván. Je vám to jistě divné, Indové jsou velmi soucitní. Na pokraji města Bombaje 263

stojí veliká dřevěná budova. Pindžrapol. V těchto pindžrapolech jsou chována znetvořená a beznadějně nemocná zvířata. Krávy, vlekoucí za sebou přeražené nohy, slepí psi a prašivé kočky. Podivný soucit, viďte? Spíše k zvířatům než k lidem. Pársové, příslušníci starého indického kmene, ukládají těla svých mrtvých na skály, aby 264

tam, v suchém horském vzduchu, vyschla. Nebo, aby byla sežrána zvěří. Na pahorku, zvaném Malabar Hill, na kterém má vilu bombajský guvernér, až docela nahoře na nejvyšším místě, jsou Věže mlčení. Supové zde požírají mrtvoly Pársů. K Věžím mlčení vede moderní silnice, po které jezdí auta. Denně je několik pohřbů. Taková je naše soucitná Indie. Proto mají »svatí muži« stále zlaté časy. Někteří se nechávají dokonce i zmrzačit, aby více vydělali, spletou nohy do sebe nebo si podvážou ruce, až jim zčernají a uschnou. Jiní se zahrabou do písku, pověsí na provaz za nohy, nebo také sedí na žhavém slunci a navíc rozdělají kolem sebe planoucí ohně. A ještě pošetilejší lezou v blátě a prachu od jednoho chrámu k druhému, kde pak sedí a žebrají.“ Fric nadepsal novou stránku zápisníku – BRÁHMANI – a Nariman Manekdží, který zřejmě na „svaté“ muže nevěřil, pokračoval: „V Ganze uplyne ještě mnoho vody, než všichni »svatí« zmizí z Indie. Jsou však ještě horší věci než viset za nohy na žhavém slunci. Loni byl postaven nový most přes řeku Džamu. Brzy po dokončení stavby se začalo proslýchat, že bohům se most nelíbí a že duchové, kterým se říká džinové, co nevidět most zničí. Jedné noci vyletěl most do povětří.“ „Moderní duchové. Měli dynamit?“ zeptal se táta Kavka. „Džinové nikoliv,“ vysvětloval Nariman Manekdží. „Ale dělníci, kteří pracovali na stavbě mostu, ukradli dynamit – a uměli s ním zacházet. Byli chyceni. Důvod činu byl prostý. Když byla stavba skončena, přišli o práci. Nebyla to špatná práce, rozhodně lepší než otročina na rýžových polích. Rozšířili mezi pověrčivým lidem pověst o pomstě džinů a vyhodili most do povětří, aby znovu získali práci.“ Došli k trati a vylezli na násep. Bylo vidět celou rozlehlou plochu staveniště, betonové základy komína, vystupující už zřetelně nad úroveň, obrysy jeřábů i velké pláty plechu, odrážející paprsky pozdního slunce. Hleděli na své dílo, které v několika týdnech vyrostlo ze země. Mlčeli. Napadla je stejná myšlenka. Když se džinům nelíbil most – bude se jim líbit cukrovar? Po dokončení stavby ztratí práci dvě stě dělníků. Nenajde se mezi 265

nimi ani jediný, kterému by napadla podobná hrozná myšlenka jako škůdcům od řeky Džamy? Mlčení přerušil inženýr. „Nejlepší zbraní proti pověrám, džinům a svatým mužům, proti lidské pošetilosti a špatnosti, je práce. Dejte lidem práci a přestanou si hrát na džiny.“ Seběhli s náspu. Blížili se k staveništi. Tyburec vytáhl z kapsy své veliké ruce, pozorně prohlížel dlaně a po chvíli prostě řekl: „Džin nedžin – dokud jsem tady já, ať sem duchové radši nelezou.“

Ze zápisníku Aloise Friče, montéra Škodových závodů, t. č. v Rohana Kalan, Východní Indie. 22. června ráno, ještě za tmy, začaly tropické deště. Přišly s velikou bouří od východu tak prudce, že v několika minutách plovalo všechno na vodě. Naše byty byly zaplaveny přívalem, všechno promočeno a mnoho věcí zničeno. Tyburcovi odnesla voda kufr. Pršelo celý den, noc a ještě další den. Kraj se proměnil v nepřehledné jezero. Stěna našeho domku, obrácená proti přívalům vod, se povážlivě naklonila. Vykopané příkopy byly zaplaveny vodou, na základy se sesula hlína. Stěny budov byly rozmočeny. Železná konstrukce z poslední zásilky leží dosud v příkopě u trati. Zmizela docela v kalné vodě. Proudy vody protrhly a odnesly kus železniční trati. Doprava byla přerušena. Jsme odříznuti od světa. 25. června spadly sloupy naší verandy. Voda podemlela průčelí domku a stěny krajní místnosti, kde bydlel Lála Fakir Čand, se sesuly. Déšť nepřestává. Stěhujeme se do starého dřevěného domku u nádraží. Domek byl používán jako skladiště. V jedné místnosti je kancelář a také tam spí inženýr a táta Kavka. V druhé spíme my, s Tyburcem a Cejpkem. Na zemi. Rámana spí v malé kuchyňce, je to vlastně jenom topeniště a díra ve zdi, kudy vyléváme vodu. Pro několik hrnečků a talířů, které nám ještě zbyly, připevnil Rámana na zeď prkno. Beznadějně prší. 266

267

27. června se trochu vyjasnilo. Lidé se vynořili ze všelijakých úkrytů a přístřešků, jsou slabí a hladoví, ale pracují. Začínáme znovu zdít. Inženýr dal rozdat poslední zásoby konzerv. Lála Fakir Čand se vydal pěšky do nejbližší železniční stanice. Opatří nám zásoby. V poledne jsme zastavili práci. Cihelna je pod vodou a připravené cihly jsou deštěm zničeny. Zbylo jen pár stovek v pecích – a ty jsme použili. 29. června došly konzervy. Pořád prší. Bylo započato s montáží schodů. Tyburec se rozhodl, že zachrání železnou konstrukci, která je pod vodou v příkopu u dráhy. Šel hledat dobrovolníky. Přihlásila se téměř polovina osazenstva. Tyburec vybral třicet lidí a v hrozném lijáku šli tahat konstrukci z příkopu. V poledne si přišel ještě pro deset lidí. Večer konstrukci přitáhli. 1. července bylo obnoveno dopravní spojení. Stále prší. Začali jsme s montáží uvnitř hlavní cukrovarské haly. Pracujeme po kolena ve vodě. Některé nosníky jsou stále v příkopu u trati. Šel jsem lidem pomoci. Pracuje se tam těžko, hlavně hrubou silou, nosníky jsou zabořeny v blátě, nohy kloužou na slizkém bahně. Práce tam jde doslova centimetr za centimetrem. Máme mnoho úrazů a také by se nám bývalo několik lidí utopilo. Ještě že máme s sebou Tyburce, lidi by šli pro něj nejen do vody – ale taky do ohně. Říkají mu potápěč – protože je pořád ve vodě a taky pod vodou… 7. července přestalo konečně pršet. Země pila vláhu, záplavy vod se nečekaně rychle vsakují do půdy, tak dlouho vysoušené sluncem. Jenom níže položená místa, dolíky a příkopy, se proměnily v rybníky. Skončili jsme montáž nízké varny. Cejpek postavil z dřevěných obalů beden montážní stožáry. 15. července pracuji s partou na montáži vysoké varny. Cihly a maltu musí dělníci nosit na hlavě, v koších, až do nejvyššího patra věže. Nastala nesnesitelná dusna. Nevydrželi jsme spát v místnosti a odnesli jsme 268

polní lůžka ven. Zakryli jsme je sítěmi proti komárům, ale moc se to neosvědčilo. V noci přišla bouřka a příval nás odnesl i s postelemi. Tyburec měl nad postelí stříšku z vlnitého plechu. Prý pro jistotu. Příval ho odnesl i s tou stříškou. Museli jsme spát v domku. Seznámil jsem se důkladně s tropickými hady a s plochými ještěrkami. Potvory. Vylézají z děr, lezou po zdích a chytají komáry. Inženýr říká, že jsou našimi nejlepšími pomocníky v boji proti malárii. 20. července je už jisté, že deště se znovu vrátily. Práce dělníků, kteří za těch pár dnů sucha vyčistili základy zalité vodou, byla marná. Mysleli jsme, že Raňdžit Singh si dnes zoufá. Přiběhl k nám a plakal. Voda mu odnesla jeho černý deštník. Už jsme zase uprostřed jezera – zdi trčí z vody jako ztroskotaný parník. Veliké pláty plechu, připravené pro montáž komína, rezavějí a mizí pod vodou. Všechno zaniklo v hučícím přívalu a lidé zmizeli, jen indický pánbůh ví kam. Veškerá práce opět ustala. Tyburcova parta se brodí v troskách a zachraňuje stroje. Blíží se srpen a my jen bezmocně hledíme z okna na tu zatracenou indickou potopu světa… Máme vztek, ale co dělat… Tyburec říká, že kdyby potkal toho džina, který přičaroval tyhle deště, popadl by ho za límec a držel by ho tak dlouho pod vodou, až by ten džin sám uznal, že všeho moc škodí. Jarda Cejpek zase tvrdí, že do smrti nechce vidět vodu. Inženýr sedí u stolu a počítá. Kdyby zítra přestalo pršet, dá se to ještě stihnout do kampaně. Kdyby zítra – a tak to říká už týden, a pořád prší… 10. srpna konečně přestalo. Všude plno bahna. Uvnitř stavby je místy po pás vody. Kopáme odvodňovací strouhy a vynášíme vodu z vykopaných příkopů. Opravujeme všechno, co deště poškodily. Inženýr říká, že musíme dohonit ztracený čas, i kdybychom měli dělat čtyřicet hodin denně. Jarda Cejpků je toho názoru, že by to musel být zázrak. Tyburec zas říká, že na zázraky nevěří, ale že věří lidem. Poznal je nejlíp za dešťů a ty deště prý musely přijít, aby lidé přestali věřit na zázraky a začali věřit sobě. Pak jsme ještě chvíli mluvili o zázra269

cích a o lidech a nakonec táta Kavka navrhl, že bychom se mohli zase přestěhovat do velkého domku k cukrovaru. Jen proto, že to máme blíž do práce. Cejpek namítá, že domek je pořádně pocuchán, ale táta Kavka správně říká, že jsme už postavili jinší věci než takový krejcarový domeček. A tak jsme se rozhodli, že si ráno přivstaneme už ve tři a dáme domek do pořádku. 11. srpna jedeme plnou parou. Došla čtvrtá zásilka a taky šest těžkých míchadel, každé váží šest tun. Čekala nás perná rachota: dostat míchadla do prvního patra cukrovaru. Táta Kavka sestavil kladkostroj, 270

ale když bylo první míchadlo vytaženo až k průvlaku prvního patra, najednou to dál nešlo. Něco se někde zakleslo a míchadlo trčelo v povětří. A teď se stalo něco neočekávaného. Všichni dělníci poklekli na místech, kde právě byli, a začali se zbožně modlit. Vítr začal míchadlem kymácet, a kdo ví, co by se bývalo stalo, kdyby táta Kavka ztratil rozvahu. Vyběhl rychle ke kladkostroji, změnil směr tahu – a míchadlo bylo vytaženo v pořádku na místo. Dělníci říkali, že nebýt dobrých džinů, spadlo by míchadlo dolů… Začínáme stavět vlečku. Inženýr montuje parní stroje a pořád se dívá na nebe. Kdyby se teď rozpršelo, znamenalo by to pro součástky parního stroje pohromu. Ale slunce dělá zázraky, celé okolí hýří barvami. Háje banánů a pomerančovníky zásobují nás báječným ovocem. Rámana nám nosí ještě jiné plody, neznámé chuti a podivného tvaru. V polích u lesa je víc pávů než u nás koroptví. Hledáme krásná paví pera a schováváme si je. V křovinách se hemží ještěrky a některé jsou dlouhé přes půl metru. Hadů je spousta, bez hole se nedá do přírody vyjít. Přestěhovali jsme se zpátky do velkého domku k cukrovaru a spíme pod verandou, krytou vlnitým plechem. Přibývá komárů, všechno se hemží hmyzem a ve velkých loužích se objevilo tisíce žab, které každý večer proklínáme, protože nás nenechají spát. 20. srpna začínáme montovat komín. Bude vysoký padesát pět metrů a sestavíme ho z dvaceti tří kovových kruhů. Kruh za kruhem poroste pomalu, protože nýtujeme ručně. Pro montáž vybral inženýr dělníky, kteří netrpí závratí. Budou pracovat uvnitř komína, kde bude lešení. Na vnější straně komína bude zavěšena klec a v té budou dva nýtaři. Rámana se nám zbláznil do železa. Uprosil inženýra a už týden ho Surrain Singh zacvičuje u kovadliny. Večer nám vaří. Už ale ne mangové curry a kuřátka – jenom tak něco šup šup narychlo, obvykle konzervy. Tyburec nadává, ale inženýr se Rámany zastává. Má pravdu, chlapec je obratný, a proč by celý život čistil boty a strouhal mrkev, když z něho může být autogenní svářeč.

271

28. srpna byla dokončena tovární vlečka, a když jsme nastupovali odpoledne do práce, přijel k nám – div divoucí – až na staveniště první vláček. A teď nám bude vozit cihly, písek a materiál až do samotného dvora. Už bylo na čase. Přednosta nadával, že mu zastavíme celou trať. Mezi Dillí a Saharanpurem na malinkých vesnických staničkách se nahromadilo devadesát vagónů se zásilkami pro Rohana Kalan. Všichni už znali jméno Škodovka, Plzeň. Devadesát vagónů se teď horempádem hrne do dvora, nestačíme najednou všechno vyložit, budeme dělat na dvě směny a vykládat i v noci. 10. září jsme dohonili ztracený čas. Jenom mlýnská stanice je zpožděna. Tyburec to dohoní. Dnes se mi splnilo druhé z velkých přání. První je dosud nesplněno. To je ten tygr. Ale druhé bylo – Himálaj. Dokončili jsme montáž železné konstrukce věže. Vylezl jsem nahoru. První Evropan na této věži, která se tyčí jako maják nad celou tropickou krajinou. A z toho nejvyššího místa staveniště spatřil jsem v dálce zářivé světlo. Zahleděl jsem se pozorněji a viděl jsem zřetelně zasněžené hřbety himálajských velehor. Slezl jsem honem dolů a napsal domů dětem psaní: „Děti, dneska je dvojnásob slavný den. Dokončili jsme montáž věže a váš táta z ní uviděl nejvyšší horu světa. Zapište to do kalendáře!“ 18. září opět začalo pršet. Deště se s námi nechtějí a nechtějí rozloučit. Celá krajina se zase mění v jezero. Z kalných vod vyčnívají bedny se strojním zařízením. Ještě štěstí, že jsme uklidili včas pod střechu oba elektrické generátory. 23. září Déšť netrval naštěstí dlouho. Je po všem. Dělníci teď čistí namontované už zařízení od bláta a rezu. Lála Fakir Čand zjistil, že za tři měsíce letních dešťů napršelo tady skoro třikrát tolik vody jako u nás v Čechách za celý rok. Kampaň se blíží. Třtina na plantážích nás už dávno přerostla. Denně k nám teď jezdí kontroly a výpravy z Amritsaru – všichni mají najednou naspěch, všichni se bojí, že 272

nebudeme do kampaně hotovi, že třtina bude hnít na hromadách. Jakmile se cukrovar rozjede, musí běžet a běžet, i kdyby šídla padala. Třtinu je totiž možno uchovat pouze několik dní po useknutí. Později působením slunce a tepla zplesniví a hnije. Tím se liší indická kampaň od české: nelze dělat zásoby. Nelze taky vypočítat denní příval třtiny. Každá porucha v cukrovaru znamená pohromu pro třtinovou plantáž, kde se třtina začne hromadit. 8. října nastala doba největšího rozmachu montáže. Nemám už teď ani čas zapisovat denní události. Pracujeme od úsvitu do soumraku. V noci rozepisujeme pracovní plány na druhý den. Všechno zařízení je už na místech. Doplňujeme potřebnou výzbroj a montujeme potrubí. Montujte ale podle plánu – když nikdo z indických dělníků, včetně Surraina Singha, jakživ plán neviděl. A tak je napřed učíme číst v plánech. 19. října jedeme jako rychlík. Dnes došel poslední vagón se zařízením. Abychom mohli postavit tenhle cukrovar, bylo třeba šestapadesáti vlaků s pískem, vápnem, dřívím, cihlami, ale hlavně se součástkami a konstrukcí. Materiál vyrobený ve Škodovce byl dovezen na sto šedesáti vagónech. Jenom na zámořský obal, na bedny a klece bylo třeba deseti vagónů dříví. 6. listopadu jsme poprvé spustili dieselový motor, který pohání generátor na světlo. A tak v této chvíli, kdy po celodenní práci zapisuji některé zajímavé události – už do šestého notýsku – září světlo. Elektrické světlo. V cukrovaru, v domku, na staveništi. „Džungle kouzla zbavená,“ řekl Jarda Cejpek, když se poprvé rozsvítily žárovky. Byl to opravdu zajímavý pocit – ve chvíli, kdy se světla rozzářila, zaštěkal někde polekaný šakal. Naposled. Světlo zahnalo divočinu o pěkný kus dál. Máme světlo. Pracujeme tedy v noci. Doháníme čas, ztracený v době druhých dešťů. Sardar Šamšer Singh telegrafuje každý den z Amritsaru. Třtina dorůstá. Nastává závod s časem. Ještě zpráva: na pláni mezi cukrovarem a tratí vyrostla malá 273

kolonie dřevěných domků. Je to inženýrovo dílo. Dělníci to vědí. Nariman Manekdží řekl včera inženýrovi: „Nevěřil jsem, že postavíte cukrovar za půl roku. Teď se vám mohu přiznat. Dokázal jste to. Nikdo z nás by to nedokázal, neboť nikomu z nás lidé tak nevěří jako vám. Chtěl bych být jako vy. Naučil jste mě hodně.“ Inženýr neříkal nic, ale byl pořádně naměkko. V očích mu to hrálo, a když potom Nariman Manekdží od nás odcházel, řekl inženýr: „Člověk sílí nejen věděním a zkušenostmi, Narimane Manekdží. Mějte rád lidi a uvidíte, jak se vám půjde rychle kupředu.“ Vždycky něco tak pěkně a jasně poví, cos měl už dávno na srdci, jenomže jsi to neuměl říci. Tak například Tyburec to myslí zrovna tak upřímně s lidmi jako inženýr. Ale říct to, kdepak. Nejvýše tak zabručí: „Víš, Lojzíku, že se mi bude po těch černejch klukách sakramentsky stejskat…“ 274

Šest popsaných notýsků montéra Friče vydá za šest knih dobrodružství. V každé větě jsou skryty činy lidí. Na každé stránce tisíce hodin, naplněných prací, vírou, nadějí, někdy i strachem, pochybami a únavou. Ale nakonec vyhráli. Cukrovar – to už není jen hromádka modrých plánů, výkresů a výpočtů, do nichž tak často hleděl český inženýr i jeho věrní druzi z malého domku na pokraji džungle. Cukrovar v Rohana Kalan je připraven na první kampaň. Bílá budova je dosud opletena sítí bambusového lešení. Okna jsou nezasklená. Kolem budovy trčí hromady štěrků, vápna a cihel. Všude se válí kotouče drátů, kabelů, ocelových lan. Kdybychom vstoupili do cukrovaru, zůstali bychom s úžasem stát na prahu. Aparáty, varostroje a odpařovací stanice svítí do podzimního šera slavnostním leskem. Stříbrné plochy jsou protkány teplou žlutí mosazných pásů. Voní tu kov a olej. A v polovině prosince zavoní i pára – neboť je vyzkoušeno zařízení varny, čerpadel parních strojů a třtinového dopravníku. Jsou nataženy řemeny na převodová kola a vyzkoušeny transmise. Venku se usmívala příroda. Nastala nádherná indická zima. Obloha dostala jasně azurovou barvu, slunce dosud silně hřálo, ale vzduch byl ostřejší a noci chladné. Z džungle bylo stále slyšet zpěv ptactva – veseleji než kdy jindy. Jakmile se poprvé rozhovořily stroje, umlkl šakalí nářek. První svit žárovek je zahnal daleko odtud. Pustina se proměnila v osadu, plnou lidí a ruchu. Přijeli Indové, kteří dříve byli zaměstnáni v cukrovaru v Amritsaru. Zacvičovali se na nových strojích a v novém prostředí. Kolem dělnické kolonie vyrostla rada dalších domků a bud. Skladiště, dílny, noclehárny. S večerem teplota silně poklesla a dělníci, pracující v noci, museli mít bavlněné přehozy. V domcích dělníků se objevily přikrývky – a také prosté záclonky v oknech. Lidé se zařizovali nastálo… Indové neznají zvyky českého lidu. A tak to byla opravdu jen zajímavá náhoda, že slavný den zahájení byl určen na dvacátého čtvrtého prosince. 275

Ve chvíli, kdy české maminky pečou vánočku a smaží kapra, ve chvíli, kdy tatínek strojí po starém zvyku stromeček a děti jsou najednou moc hodné, aby dohonily všechno, co po celý rok zameškaly, v té chvíli sjížděly se daleko odtud v cukrovaru poblíž džungle dvoukolové povozy, tažené buvoly, a celá stáda velbloudů, obtížených koši s cukrovou třtinou. Hlučící dav naplnil dvůr. Každý chtěl být nejblíže podivnému pásu, který byl napjat jako koberec od země dvora až k velikému oknu v prvním patře stanice třtinových mlýnů. Koberec – běžící třtinový dopravník – stál zatím nepohnutě, ale bude první, který se rozběhne, a po něm ostatní stroje. Poháněči velbloudů v pestrých indických úborech, rozlišujících se barvou i střihem podle náboženství, nakládači a dělníci, muži i ženy. Přišli z celého okolí. Přišla vesnice Baheri a přijela veliká výprava z Amritsaru, kterou vedl Sardar Šamšer Singh, generální ředitel a nejvyšší pán. Uprostřed inženýr Kaván, obklopen montéry, a o krok za nimi Rámana. Sáhib Sardar Šamšer Singh čekal před hlavní bránou do cukrovaru. Také on měl kolem sebe svou družinu, v čele s Lála Fakir Čandem. Když se Češi setkali s Indy, dav utichl. Inženýr se slavnostně pozdravil s generálním ředitelem, skupiny splynuly a všichni kráčeli k třtinovému dopravníku, kde stálo několik indických dělníků a drželi věnce z bílých exotických květin. Sardar Šamšer Singh bral jeden věnec za druhým a obřadně je zavěšoval kolem krku nejprve Čechům, pak těm, kteří ho doprovázeli. „Vypadáš jak družička,“ šeptal uličnicky Jarda Cejpek Tyburcovi, a opravdu, hromotluk Tyburec tu stál, nevěděl, co s rukama a kam se podívat, věnec kolem krku. Všichni obstoupili dopravník a inženýr zdvihl ruku. Cukrovar se rozjel. Zabručel generátor, zaskřípěla kola. Všem se zdálo, že cukrovar se zachvěl. Lehounce, nedočkavě, jako kůň před závodem. Koberec se pohnul. Třtinový dopravník se rozběhl a Sardar Šamšer Singh se sklonil k hromadě třtiny, uchopil hrst zlomků a hodil je na dopravník. 276

Všichni okouzleně hleděli, jak hrstka třtiny vyběhla k otvoru v prvním patře, zmizela a kdesi v třtinovém mlýnu to slabounce křuplo. To už neslyšeli. Obraz, na který hleděli, byl jim zázrakem. Montéři a inženýr sledovali však v duchu dál cestu první třtinové hrstky. Mlýn, válce, další mlýn, druhý, třetí, čtvrtý. Potom parní kotle, kde se drť spalovala. Nádrže, kalolisy, odparky, varostroje, míchadla a odstředivky – a ještě dlouhá cesta, než se třtina změní v krystalky cukru. Po Sardar Šamšer Singhovi přistoupil inženýr a hodil na dopravník další hrst. Pak Lála Fakir Čand, montéři, Indové z Amritsaru a nakonec i Surrain Singh, mistr, a Rámana, kterého k dopravníku přistrčil inženýr. „Máš na téhle chvíli taky kus zásluhy,“ poklepal mu na rameno a Rámana se zatvářil tak šťastně, jako by byl obdarován nejkrásnějším dárkem. „Chtěl bys tady zůstat, Rámano? Myslím navždycky. Zanedlouho odjedu zpátky domů. Ztratíš tak místo. Nebo se chceš vrátit dolů, do bombajského přístavu?“ Nemusil se ptát. V Rámanových očích četl jasnou odpověď. Vzal sluhu za rameno a vedl ho k Lála Fakir Čandovi. „Myslím, že Rámany by bylo škoda pro přístavní nádeničinu. Surrain Singh vám může potvrdit, že lepšího pomocného strojníka nenajdete v celém Amritsaru.“ Tak začal Rámana nový život. Tak začaly nový život i stovky dalších Indů. Cukrovar jim zajistil práci. Pomohl zemědělcům, kteří budou pěstovat třtinu. Pomohl poháněčům velbloudů, malým obchodníčkům z vesnic, pekařům, drůbežníkům, zelinářům, pradlenám. Proto se teď u dopravníku nahromadil veliký dav. Přestali se bát živého koberce a přicházeli, aby po příkladu sáhibů zahájili slavnostně první kampaň. Někteří z nich dokonce u běžícího a vrčícího pásu poklekli, obrátili tvář k nebi, nesrozumitelně zamumlali nějaké přání, uklonili se k zemi a rychle vstali, mizíce v davu. Prohlídka cukrovaru byla skončena. U hlavní cukrovarské zdi se shromáždila veliká skupina. Frič vytáhl z brašny fotografický aparát. Na připravenou lavici usedl generální ředitel. 277

Po jeho pravici Lála Fakir Čand, po levici inženýr. Vedle inženýra montéři, vedle Lála Fakir Čanda ostatní Indové. A v poslední řadě, tam, kde stojí dělníci, skromný Rámana. „Zatracený Rámana!“ nadával však táta Kavka, když odpoledne splétal vánočky. Umínil si, že bez vánoček nejsou pořádné vánoce, a dal se do toho sám. Rámana jakživ vánočky neviděl a rozuměl jim proto ještě méně než generátorům. Tohle však nemohl táta Kavka pochopit. „Kuchař jako kuchař. Má rozumět všemu. Kdyby si radši hleděl vařečky a neplet se nám do řemesla!“ Večer však byl táta Kavka první, kdo Rámanu pochválil, když předložil opravdovou smaženou rybu. To zas byl Cejpkův nápad – zkrátka jeden předstihoval druhého, ale největší úspěch měl nakonec přece jen Tyburec, když otevřel dveře do největší světnice v domku, kde stál čistě prostřený stůl a na stole malý vánoční stromeček. „Prochodil jsem pěkný kus džungle, než jsem tohodle zákrtečka našel,“ vysvětloval Tyburec. „Všechno je tam přes dva metry. A kus bambusu vám přece nepřinesu.“ Stromek připomínal českou jedličku jen velmi vzdáleně. Větve byly obaleny barevným papírem a viselo na nich pár skleněných náramků, korálků a dokonce malé reklamní popelníčky, které jim kdysi poslala Škodovka. „Jenom když se to blejská,“ vysvětloval Tyburec a zálibně pozoroval své dílo. Večer přišli na návštěvu Indové. Přihlíželi malé rodinné slavnosti a našli také pod stromkem pár dárků. Inženýr pamatoval na tento den a Škodovka poslala leteckou poštou kožená alba s obrázky českých krajin. Dostali je Sardar Šamšer Singh, Lála Fakir Čand, stavitel, strojník, vrchní chemik a oba indičtí studenti. Pro věrného Rámanu zde ležel zvláštní inženýrův dárek. Když bylo vyvoláno jeho jméno, všichni s úsměvem přihlíželi, jak Rámana obřadně, téměř posvátně rozbaluje krabici. Když do ní nahlédl, zaleskly se mu oči. V krabici byly černé šněrovací boty. Ani Indové se nedali zahanbit. Rámana jim prozradil, že čeští sáhibové mají svátek. A Indové přinesli drobné upomínky na svou zem, tepané figurky z mosazi, z kterých si každý vybral podle 278

záliby. Tyburec si zvolil znak síly – indického slona. Frič samozřejmě bengálského tygra. A Sardar Šamšer Singh odevzdal nakonec všem svůj osobní dárek. Pobyt v Ágře pro pět osob. „Ágra,“ zašeptal rozrušený Frič Cejpkovi, „Ágra, Jardo, víš, co to znamená? Uvidíme Tádž Mahal…“ „Co je to?“ „Nejkrásnější hrobka světa.“ Tyburec se zamračil. „Pěkný dárek. Pošlou nás na hřbitov.“ Inženýr se rozesmál, ale Frič dlouho Tyburcovi vysvětloval, že Tádž Mahal patří k největším uměleckým divům světa, bílá pohádka z mramoru, kouzlo Indie, nádhera nad nádhery – až se ozval táta Kavka: „Já ti ten Tádž Mahal, Lojzíku, neberu. Tak tam pojedeme, ale napřed abychom se podívali do cukrovaru, jestli tam všechno klape.“ Přehodili přes sebe bavlněné přikrývky a vyšli do chladné indické noci.

Leden se chýlil ke konci a náhle se citelně ochladilo. Ve dne byla teplota neustále kolem třiceti stupňů – v noci klesla až k nule. Pražce vlečky byly zrána pokryty šedivou jinovatkou a na kalužinách se objevila slabá ledová tříšť. Už nestačila v noci jediná pokrývka. V Baheri si vesničané zatopili na otevřených ohništích. Vítr přinášel od vesnice modrou, čpící mlhu. Dřevěné baráky dělníků nebyly upraveny na topení, nebyla zde ani kamna, ani komíny. Nejhůře bylo těm, kteří skládali v noci na dvoře třtinu a házeli ji na dopravní pás. Obalili se do kdejakého cáru a zabalili do hadrů bosé nohy. Poskakující a přešlapující postavy Indů podobaly se v noční tmě spíše strašidlům než lidem. Dvacátý leden byl krutou zkouškou pro nakládače i poháněče velbloudů a vozky. Večer nevěstil nic dobrého. Ochladilo se až na nulu. „Zapálíme jim na dvoře ohně,“ navrhl lála Kavka a inženýr souhlasil. Dal rozkaz, aby k ohni byla postavena hlídka, a poslal několik mužů do lesa pro dříví. Nakládači přivítali nové opatření 279

s povděkem. Oheň byl rozdělán blízko třtinového dopravníku a plamen ozařoval bílé postavy. Pracovali s chutí. Náhle se rozpoutala divoká zimní bouře, padaly drobné kroupy s deštěm a metelice byla tak prudká, že nebylo vidět na krok před sebe. Tyburec sledoval chod třtinových mlýnů. Stál nahoře u dopravníku, v místech, kde vbíhal do budovy běžící pás. Táta zpozorněl. Něco nebylo v pořádku. V známé už písni strojů zaslechl zlověstný zvuk. Mlýn mlel naprázdno… Naklonil se dolů a hleděl do tmy. V okamžiku měl mokrou hlavu i záda. Na dvůr nedohlédl. Jen tma, hustá tma… Seběhl s železných točitých schodů a již cestou křičel: „Nakládat! Stroje běží naprázdno!“ V rozčilení docela zapomněl, že mluví česky. Dopotácel se v krupobití až k dopravníku – nikdo zde nebyl. Dvůr byl docela prázdný, z ohně, který proudy vody uhasily, se slabě kouřilo. Příroda přemohla dobrou vůli dělníků. Utekli se schovat do tepla, mlýn jel naprázdno a strojům hrozila porucha. Tyburec běžel zpátky do cukrovaru. Ve dveřích narazil na tátu: „Zastav stroje!“ Běželi do strojovny. Surrain Singh už zaslechl jejich volání a vycítil nebezpečí. V okamžiku provoz ustal – stačil stisk jediné páky. Trvalo však téměř hodinu, než se montérům a inženýrovi podařilo dostat nakládače na dvůr. Déšť naštěstí přestával. Teprve po půlnoci se cukrovar znovu rozjel. Ráno se vrátili montéři do domku zcela vyčerpáni. Ale nastal den a zlá příhoda byla zapomenuta. Inženýr však nezapomněl, a když se montéři probudili, dal návrh: „Budeme se v noci střídat.“ Kampaň vrcholila. Počátkem února vrátil se Jarda Cejpek z noční služby. Přátelé seděli v domku, za stolem, pili ranní čaj. Cejpek zavřel za sebou opatrně dveře, hodil na věšák provlhlou pokrývku a na stůl kus železa. „Co říkáte tomuhle?“ „Šroub,“ řekl Tyburec. „Tohle hodil dnes v noci nějaký darebák do válců mlýnského stroje!“ 280

Všichni rázem vyskočili, šálky se zatřásly a Tyburec zvolal: „Džin! Ale já mu přerazím obě ruce –“ Chtěl utíkat k dopravníku, a kdo ví, co by se bývalo stalo, kdyby mu inženýr přísně neporučil, aby si pěkně sedl, že věc se musí v klidu promyslit. Příští noc hlídkoval inženýr. Nestalo se nic Pak byla řada na tátovi Kavkovi. Po půlnoci se zastavily stroje. Surrain Singh prohlédl válce a vytáhl úlomek železné tyče. Táta tyč vzal, šel na dvůr a všichni nakládači se shromáždili kolem ohně. Surrain Singh stál vedle táty a viděl, jak se mu chvěje ruka. Vztekem.

281

Pak táta promluvil a bylo mu docela jedno, že nikdo z nich nerozumí česky. „Surraine Singhu, řekni jim, že už toho mám dost. Jestli chytím toho darebáka, který hází železo do válců, nadělám z něho takovou melasu, že nám ji budou závidět cukrovary celého světa. Řekni jim, že ten darebák připraví o práci všechny lidi. Cukrovar zůstane stát a mohou se vrátit do džungle. Já vím, že mi rozumíš, Surraine Singhu, ale teď jim to řekni po indicku.“ Surain Singh však porozuměl. Tátovy posuňky a tvář byly výmluvnější než všechna slova. Další noc byl klid. Potom našel Cejpek v mlýnku nový šroub. Byli bezmocní. Šrouby a kusy železa, které škůdce házel mezi třtinu na dopravník, prošly všemi mlýny a zanechaly vážné stopy v rýhách válců. Hrozilo nebezpečí, že válce budou brzy k nepotřebě. To znamenalo čekat, až přijdou ze Škodovky nové válce. Týden, dva týdny, měsíc. Čekat – a zatím vychladne oheň pod kotli. Čekat – a zastavit provoz. Čekat – a rozutečou se dělníci. Čekat – a shnije připravená třtina. Další noc měl službu Tyburec. Umínil si, že džina chytí stůj co stůj. Objevoval se na dvoře v nepředvídaných chvílích, pomalu zde procházel a najednou skočil do mlýna. Čekal v temném koutě. A znovu vyběhl na dvůr. Chtěl, aby škůdce si nemohl vypočítat délku jeho pobytu na jednom místě. Chtěl být zkrátka všude – ale škůdcova práce byla nepoměrně lehčí. Stačilo vsunout do třtiny šroub. Hledej mezi desítkami nakládačů darebáka… Bylo po půlnoci, když Tyburec spatřil u řídicích pák dopravníku stín. Vrhl se vpřed. Byl to ale jenom Surrain Singh, který šel s olejničkou mazat stroj. Náhle se strhl na dvoře pokřik. Oba muži běželi k houfu, který se zmítal u dopravníku. Hlomozící klubko roztrhl Tyburec, vpadl mezi Indy a na zemi ležel Džamija, nakladač, chlapec asi sedmnáctiletý. Jeho špinavý turban byl natržen a cár visel do zkrvavené tváře. Pod okem měl podlitiny a celý se třásl. 282

Indové sami ztrestali škůdce a teď se znovu na Džamiju vrhli, nedbajíce Tyburcova láteření, a vlekli chlapce k dřevěnému sloupu, na který přivazovali poháněči ohlávky tahounů. Zde přivázali Džamiju a rozptýlili se ve tmě, hledajíce klacky a vykřikujíce zlé hrozby. Tyburec zahnal lidi zpátky k dopravníku. Pak šel k Džamijovi, který kvílel a prosil. Stál zamračeně před naříkajícím chlapcem a pozoroval v záři pochodně slzy, tekoucí po rozbité tváři. „Proč jsi to udělal? Why? Why?“ ptal se česky i anglicky, ale teprve inženýr, kterého vzbudil křik a hlomoz, vypátral pravdu. Džamijovi bylo u dopravníku zima. A tak aby se mohl ohřát u ohně, který byl na dvoře neustále rozdělán, přihodil k třtině na dopravníku šroub. Válce zůstaly stát. A Džamila získal čas, aby se šel ohřát. Dělníci chtěli Džamiju potrestat. Byli rádi, že neztratili práci. Džamiju prý posedl zlý džin – je nutno vyhnat džina z těla. „Je to vlastně naše vina,“ řekl inženýr. „Měli jsme se postarat o to, aby dělníkům nebylo zima. Co s Džamijou? Je už dost potrestán, ale když nic neuděláme, odváží se zítra jiný Džamija…“ Džamija byl propuštěn a do Amritsaru šla ještě ten den inženýrova žádost: je nutno postarat se o dělníky na zimu. Teplé kabáty, teplou obuv, teplý čaj. Než byla žádost vyřízena, nastal březen a oteplilo se. Kampaň skončila.

Nedaleko Ágry na břehu posvátné řeky Džamy stojí malá, polorozpadlá svatyně. Sem zavedl indický student Nariman Manekdží pět Čechů, vracejících se do vlasti. Doprovázel je na příkaz spokojeného Sardar Šamšer Singha až do přístavu. Nariman Manekdží zvolil pravý den. K svatyni přicházelo procesí z Farukkáhabádu, ležícího na posvátné řece Ganze. Zprvu bylo slyšel jen vzdálený rachot bubnů. Veliký mrak zvířeného prachu se blížil. Tlumené bubnování bylo hlučnější a hlučnější. A již prosvítal prašným oblakem obrys ohromného šedého těla, valícího se vpřed jako balvan. 283

„Namouduši – slon“! zvolal tlumeně Frič a tahal z kapsy notýsek. Slon v nachové a zlaté čabrace se zvolna blížil, zdvihaje s neuvěřitelnou pomalostí těžké nohy. Když míjel okouzleného Friče, zapleskal jako na pozdrav velikýma ušima. Za slonem ještě druhý, ještě pomalejší, a kolem něho tančili zlatou a rudou barvou pomalovaní tanečníci. Složili slib, že budou tančit celou cestu až k svatyni. Jiní poutníci si zas propíchali ze samé zbožné horlivosti tváře malými dřevěnými a kostěnými tyčkami. A za nimi skupina nejpošetilejších „válela sudy“ po kamenité, rozježděné cestě. Hindové různých kast, někteří v cárech, jiní v zlatolesklém hedvábí a ověšeni těžkými klenoty, všichni však bosi, na znamení pokory k všemocnému bohu, jehož složitá jména zapsal Nariman Manekdží na věčnou památku do Fričova zápisníku indickým písmem. Vzduch byl prosycen horkým dýmem z nádob, které s sebou poutníci nesli. Svatyně už byla plná věřících a další a další sem přicházeli po rozbité cestě. Tisíce hlasů se slilo v jediný, obřady začaly. Zazněl třesk gongů, velikých kulatých plechů, a opět bubny a náhle ticho. Dav, který zůstal před svatyní, padl k zemi. Jen sloni zůstali stát nad špinavě bílou záplavou cárů a pleskali vážně ušima. „Jako když přijede cirkus,“ bručel polohlasně Tyburec, na něhož celá podívaná neudělala valný dojem. Nariman Manekdží upozornil inženýra: „Teď se budou modlit několik hodin. Měli bychom raději jít…“ Za chvilku byli v ulicích Ágry. Šli kolem bazarů, volně otevřených indických krámků, kde byly vyloženy indické zvláštnosti. Podnosy a těžítka z bílého mramoru, alabastru a mastku. Jemné výšivky hedvábím, stříbrem a zlatem. Bílé šály, blůzy a turbany. Drobnůstky vyřezávané ze slonoviny, ze santalového a ebenového dřeva. Tyburec si koupil na památku tabatěrku z tepané mosazi. Frič utratil několik rupií za malou kopii hrobky Tádž Mahalu z alabastru. Inženýr a táta přivezou z Indie obrázek slavné hrobky, vyšívaný na hedvábí. A Jarda Cejpek našel v zapadlém krámku píšťalu podivného tvaru, vydávající ještě podivnější zvuky. Od té chvíle se stala další cesta utrpením, neboť Jarda byl vytrvalý 284

285

muzikant a chtěl své kamarády mermomocí přesvědčit o tom, že na podivnou píšťalu umí hrát. Nariman Manekdží je zavedl na tržiště, kde předváděli své kousky jóginové, fakírové a krotitelé zvířat. Uprostřed kruhu diváků předváděly cvičené opičky celé divadlo. O kus dál stál zase jiný tamášáválá – cvičitel zvířat. Na rudě natřeném žebříčku sedělo několik cvičených kohoutků a křepelek. V dřevěném kruhu se houpal papoušek. Ale největší úspěch měl medvědář s černým, dlouhosrstým medvědem, zvaným bhálú. Medvěd byl upoután na slabém provázku, tvářil se dobrácky a poskakoval za zvuků bubínku podle přání na čtyřech nebo dvou nohách. Pod starým smokvoněm, v stinném koutě tržiště, seděli hadaři. Pískali na tykvové píšťalky a z košů a hliněných nádob vylézaly dorostlé kobry, brejlovci klátili tělem s nadmutým štítem, kroužili, nebo se vymršťovali vpřed, jako by chtěli uštknout. V jiném koutě tržiště se čarovalo a kouzlilo. Zde mizely v sepjatých rukou nebo ve vlasech kejklířů stříbrné rupie. A zde také spatřila malá česká výprava světoznámý kousek indických kejklířů s peckou mangovníku, z které před zraky diváků vyroste celý strom… Nespustili oči z obratného starce. Za nepřetržitého vyprávění zastrčil pecku do hlíny, pokropil ji vodou a začal pískat na píšťalu, která k velké radosti Jardy Cejpka byla velmi podobná oné, jakou si koupil před chvílí v bazaru. Pak pecku zakryl pokrývkou, aby prý měla větší teplo, a když po chvilce pokrývku odkryl, bylo vidět již puklou naklíčenou pecku. Opět kropení vodou, pokrývka, píšťala… Pecka zmizela. Místo ní roste ze špinavé země malá větvička s několika mangovými listy. A zase se opakuje stará hra s pokrývkou – a nakonec spatří překvapení diváci půlmetrový stromek. Pak prošli mohutnou bránou a náhle stáli před skvostem indického stavitelského umění – Tádž Mahalem. Na konci dlouhé aleje štíhlých cypřišů, nad úzkou, táhlou vodní nádrží, rozprostřenou před hrobkou jako bleděmodrý lesklý koberec, stojí zářivá mramorová stavba. Mocná kopule trůní nad hrdými oblouky nejpyšnější hrobky. Jako mlčenliví strážci hlídají císařovnin hrob čtyři minarety, štíhlé vížky s prstenci malých balkónků. 286

Tádž Mahal, podobný lehounké hračce ze slonoviny, pluje v průsvitných parách, vystupujících z nedaleké řeky Džamy. Páry jako by vdechovaly mrtvému mramorovému krajkoví duši… Kolem je tajemné ticho. Snad proto naši poutníci tak dlouho mlčí. Je omráčen i střízlivý Tyburec, posměváček Jarda Cejpek žmoulá v dlani podivnou píšťalu, Frič zapomněl na notýsek a táta samým úžasem sundal čepici. Také inženýr a Nariman Manekdží, který zde není poprvé, jsou okouzleni. Jdou mlčky blíž a prohlížejí si mramorové desky, vykládané výňatky z koránu. Černé písmo na sněhobílé půdě. Vstupují dovnitř.

287

Bloudí očima po mramorovém mřížoví, střežícím náhrobek, obdivují se tisícům a tisícům květů, vyřezaných mistrnou rukou do kamene a odrážejících se od zářivých desek polodrahokamů. Pak se vracejí do zelené zahrady, mezi přísné cypřiše, a Nariman Manekdží vypravuje báj o Tádž Mahalu. „Před třemi sty lety zemřela bohatému šáhu Džahánovi krásná manželka. Než odešla na věčnost, vyprosila si u vladaře, aby jí vystavěl hrobku tak krásnou a trvalou, jako byla jejich láska. Šáh slíbil, že splní její přání. Dvacet tisíc otroků stavělo dvacet let „Korunu paláců“ – Tádž Mahal. Šáh svému slibu dostál.“ Fricův zápisník se rychle plnil: – Kopule vysoká 75 metrů. Ohromné – – Minarety 50 metrů. Ohromné! – ! 20.000 otroků! Hrůza! Cejpek mu nahlédl přes rameno. „Taky tam napiš: Císař splnil slovo. Jedinečné!“ Nariman Manekdží zůstal vážný: „Dnes už nestavíme královské hrobky, ale cukrovary. Tádž Mahal připomíná Indům splněný královský slib. Jeho lásku ke krásné ženě. Cukrovar v Rohana Kalan bude nám připomínat splněný slib přátel z Československa. Lásku k poctivému dílu.“ Tvářili se rozpačitě a inženýr raději přestal překládat slavnostně vyřčená slova díků, zpěv chvály a obdivné poklony… Dobrodružství práce prostě skončilo. Poslední pohled na Tádž Mahal – a s bohem, krásná, tajemná Indie! Teď je už všechno za nimi. Stojí na palubě italské lodi „Conte Rosso“ a dole na nábřeží mává rukou na pozdrav Nariman Manekdží. Jím se loučí s Čechy armáda přátel, indických dělníků, nosičů, poháněčů velbloudů, vesničanů z Baheri, posádka cukrovaru, Rámana, Raňdžit Singh, Sardar Šamšer Singh, Lála Fakir Čand – jména, která si budou pamatovat celý život. 288

Ještě mává Nariman Manekdží. Hvizd lodní píšťaly přerušil volání cestujících. Všem se chce najednou křičet a mávat. Inženýr volá cosi hindustánsky, ale hvizd lodní sirény přehluší volání. Když siréna umlkne, zaniknou poslední slova v rachotu lodního stroje. Břeh se pomalu vzdaluje a s ním Rohana Kalan, Dillí, Bombaj, Ágra, Beheri – cukrovar… Frič je naměkko a cítí vláhu v očích. „Pěkně to pověděl Nariman Manekdží,“ řekl táta Tyburcovi, jako by mu chtěl právě v této slavnostní chvilce připomenout nejhezčí

289

slova, která o nich byla vyřčena. Než může Tyburec odpovědět, ozve se z podpalubí zařvání. Frič se rozběhne dolů, po železných schůdkách do podpalubí. „Blázen,“ vrtí Tyburec hlavou. „Inu, je tak někdo měkkosrdcatej – a Lojzík si toho vzal najednou moc.“ Jarda Cejpek chce Tyburcovi dokázat, že on není měkkosrdcatej, vytahuje proklínanou píšťalu a chce hrát. Dříve však, než ho mohou okřiknout, je Frič zpátky. Tvář je rozzářená úsměvem. Z dálky už radostně volá: „Tygr! Opravdový tygr! Vezou ho do Hamburku k Hagenbeckovi – já věděl, že mě džinové neopustí.“ Večer, když už byli daleko v širém Indickém oceánu, vrátil se stesk po Indii. Vracely se vzpomínky na dřevěný domek, na zátopy, na mangové curry a na Rámanovu péči, na večery pod tropickým nebem. Stáli na palubě. Ne, ještě nejsme tak daleko – tohle nebe a tyto hvězdy vidí teď i Rámana, Surrain Singh a všichni z Baheri. Lodní stroj pravidelně předl. Nastala pěkná černá hodinka, právě tak vhodná k svěřování… Když se ale nikomu nechtělo do řeči, pravil inženýr tiše: „Děkuji vám, chlapci. Drželi jste se!“

290

OBSAH ZLATÉ SRDCE 1 . . . . . . . . . . 5 S rýčem a motykou ZLATÉ SRDCE 2 . . . . . . . . . . 83 S puškou a šípem RAJSKÉ OSTROVY . . . . . . . . . . 161 CUKROVAR V DŽUNGLI . . . . . . . . . . 233

291

KNIHY ODVAHY A DOBRODRUŽSTVÍ Řídí Eva Dolejšová Svazek 80

Adolf Branald TISÍC A JEDNO DOBRODRUŽSTVÍ Ilustroval Václav Junek. Vydalo jako svou 2650. publikaci Státní nakladatelství dětské knihy, n. p., v Praze roku 1964. Odpovědný redaktor Alexej Pludek. Výtvarný redaktor Jan Žbánek. Z nové sazby písma Kolektiv vysadila a se 70 ilustracemi v textu vytiskla Severografia, národní podnik, závod 1 v Liberci. 17,95 AA (text 14,30, ilustr. 3,65), 18,00 VA. D-10*40396 Náklad 20 000 výtisků (20 001 – 40 000) Druhé vydání (V SNDK první) 13-188-64 14/4 Vázaný výtisk 22,50 Kčs 56/VII-i

292