Smrt jako kaviár Spokojeně jsem nabral lţičku zmrzliny a rozevřel noviny. Potištěný papír plný čerstvých zpráv, to je ta pravá rozkoš. A samozřejmě tahle káva se zmrzlinou. V duchu vyrovnané harmonie, rozkoš těla i ducha. Přitočila se ke mně fešná obsluha, slečna byla mladá, hezká a milá. Usmála se na mě a zapátrala, jestli si dám ještě něco. Trochu jsem zaváhal, ale pak si objednal ještě kousek výborného koláče. Sladké, to je prostě moje slabina. Hezounká černovláska byla ve chvilce zpátky a se sladkým úsměvem servírovala jak pochutinu, tak hluboký výhled do bohatě obdařeného výstřihu. Jistě, proč ne, uţ se trochu známe a máme vyrovnaný a spokojený vztah. Ona mi přináší lahůdky pro můj mlsný jazyk a já jí na oplátku dávám tučné spropitné. A vţdycky se zapomenu podívat na její jmenovku, je prostě zastíněna svým okolím. Na druhou stranu, kdo potřebuje jména, v duchu jí stejně říkám koláčová slečna. Nadechl jsem se sladké vůně a začetl do ekonomické rubriky. Jakpak si stojí mé akcie? Ne, ţe by mě to zase tak zajímalo, můj zdroj příjmů byl bohatý a pravidelný. Ale pro našince je dobré, mít nějaké rezervy, nejlépe anonymní a rozdělené do více nezávislých hromádek. A připravené zavazadlo pro náhlý odjezd. V kaţdém z mých bytů. A v kaţdém jiný pas. V dnešní době prostě musí být jeden flexibilní. Doba je rychlá a tvrdá. Miluju tohle století. Nabral jsem kousek koláče na vidličku. Neţ jsem ji donesl k ústům, něco kolem se změnilo. Něco mě příjemně rozechvělo, malý záchvěv rozkoše. Zvědavě jsem se rozhlédl, tento speciální druh vzrušení byl tentokrát nějak podezřele silný. Copak? Infarktíček? Mrtvička? Ne, tohle bylo mnohem masivnější. Kdyţ jsem přelétl pohledem po kavárně, dobrá nálada mě trochu opustila. Kolem nejméně tuctu lidí se začaly formovat šedavé cáry, tmavly a svíraly se do kokonů. To byl příliš rychlý postup. Ţádná prostá náhoda. Za chvíli tu dojde k mnoha úmrtím, rychlým a násilným. Nejvíce budoucích mrtvolek bylo kolem širokých výkladů, vedoucích ven. Pak jsem zahlédl tři týpky, nenápadně očumující moje auto na druhé straně ulice. Aha, takţe noviny uţ nedočtu.
Tři vazouni se vydali přes cestu přímo ke kavárně. Náhoda, nebo znají mé slabiny? Nadšení pro cukrárny a kavárničky. No jo, trochu jsem polevil v ostraţitosti, to dělá dobré bydlo, pokud trvá příliš dlouho. Zadíval jsem se na koláčovou slečnu. Ach jo, minulé dýško bylo tedy poslední. Korona smrti kolem ní uţ získala nádherný, ebenový nádech. Aţ se mi zatetelilo v podbřišku. Škoda, ţe na tohle nebude čas. Sklouzl jsem z křesílka a převrátil stolek. Tříštění skla a štěkot malých samopalů rozbil pohodu kavárničky na padrť, stejně jako výlohu a řadu hostů nejblíţe dešti kulek. Vrhl jsem se do strany, sevřel ječícího chlapíka středních let a k šokované společnici prohodil: „Pardon, madam, jen si ho vypůjčím. Nechám vám ho za oknem.“ Vyběhl jsem se svým ţivým a stále čiperným štítem kupředu. Sladká chuť přicházející smrti výrazně vylepšila aroma kolem vřeštícího človíčka. Ve chvíli, kdy první kulka protrhla kvalitní oblek, jeho ebenový kokon zavířil. A já jej nasál. A sál jsem a sál, dokud další a další střely definitivně nepřetrhly jeho nit ţivota a dech smrti, ten můj úţasný kaviár nepominul. I tak byla síla uvolněná jeho násilnou smrtí dost vydatná, abych zvládl pár eskamotérských kousků. Můj zesnulý společník prolétl výlohou a smetl jednoho ze střelců. Oba přelétli cestu a skončili omotaní kolem kandelábru na druhé straně. Tanec temného dýmu, kolem svítící lampy byl přímo okouzlující. Jeden ze střelců nás tedy opustil navţdy. To uţ jsem se ovšem dlouhým skokem řítil skrz pohostinně otevřenou výlohu. Dvojí zapleskání doprovodilo průnik dvou kulek do mého břicha. Co je to ovšem na mě, pravda, trochu to pálilo. To jsem uţ dopadl před nejbliţšího střelce, nabral ho do náruče a s potěšením zahlédl tmavnoucí opar zkázy kolem jeho tělesna. Zdá se, ţe můj manévr vyjde. Otočil jsem ho k druhému zabijákovi. Kulky okamţitě prolétly mým potenciálním a bezejmenným vrahem. Nasál jsem další závan zmaru a posílen se vrhl k poslednímu otravovi. Ve skrumáţi tělo na tělo je prostě našinec nepřekonatelný.
Ruku s malým samopalem jsem mu srazil dolů, kulky vyryly malé krátery do vozovky. Pak jsem ho praštil zesnulým kolegou přes trup, aţ se zhroutil na bok auta. V dálce jsem zaslechl kvílené sirén. Ti jsou ale dnes nečekaně aktivní. Natáhl jsem se k chlapovi, abych si ho sbalil na cestu. Tenhle zákusek hodlám vychutnat v soukromí. Zasvištění kulky jsem samozřejmě nezaslechl, člověk nesmí věřit všemu, co se povídá. Chlapíkovi se rozprskla hlava jako přezrálé rajče. Naštěstí mě prudce expandující kouřmo přicházející smrti varovalo, vrhl jsem se na stranu, takhle mi kulka jen spálila vlasy na boku hlavy. Ale byla to pořádná ráţe, chlapova hlava vypadala jako by se mu z čela vyklubal vetřelec. Takţe jsem začal přemýšlet, jestli po mně šli kvůli mé práci. Nebo šli po Smrtonošovi? Ta ráţe mi dělala starosti, jako by někdo věděl, ţe mi musí věnovat speciální a masivní pozornost. Zapadl jsem do vedlejšího průchodu, okolí mých kavárniček jsem měl vţdy zmapované, zas tak sebevraţedně lenivý jsem nebyl Průchodem ve sklepě jsem se dostal do katakomb pod městem. Je čas uspořádat pracovní schůzku s panem K. Moţná budu muset jeho sluţby opustit. A moţná on opustí sféru ţivých. Mé staré instinkty oţívaly, opět jsem byl lovec i kořist v jednom. Kaţdý teď můţe být nepřítel. Zrychlil jsem a konejšivá tma podzemí mě spolkla. Ω Pan K. na smluvenou schůzku nedorazil. Proseděl jsem celou noc v prázdné vodní nádrţi naproti skladišti, kde jsme se pracovně obvykle scházeli. Ten sklad mi patřil, samozřejmě anonymně, přes jednoho právníka, kterému kaţdý měsíc chodila na účet jistá příjemná částka za to, ţe mlčel a čas od času něco zařídil pro bezejmenný hlas na druhém konci telefonu. Přirozeně jsem mu musel ze začátku naší spolupráce vysvětlit, ţe i kdyţ on neví, kdo jsem já, já naopak mám vcelku rozsáhlé informace o něm a jeho rodině. A také o jeho kreativním přístupu
k některým zákonům. Někdy je prostě nutné hned ze startu postavit spolupráci na naprosté důvěře. Samozřejmě tu hovoříme o mé důvěře. Skladiště bylo fajn, protoţe bylo v neobydlené oblasti a zezadu vedla cesta přímo do kanalizace, napojující se opět na mé oblíbené podzemní cestičky. A prázdná vodárenská věţ naproti byla skvělé pozorovací stanoviště. Nemám prostě rád překvapení a nezvané hosty. Občas se ovšem nezadaří. Pan K. sice nedorazil, ale evidentně poslal pár přátel, snad aby omluvili jeho nepřítomnost. Zádumčivě jsem sledoval hlouček tmavých postav házejících od kovu ve svých rukou lehké, ocelové odlesky světla těch pár pouličních lamp, co ještě fungovaly. Rozhodně to nebyli svědci Jehovovi. Na to se v jejich skupině vyskytoval příliš rozsáhlý arzenál. Obklíčili budovu a pak tam synchronně vtrhli. Povzdechl jsem si, ten sklad jsem měl opravdu rád. Prozvonil jsem jedno číslo ze seznamu v mém mobilu. Opravdu uţitečná věcička, tenhle telefon do kapsy, pokrok je fajn. Ohnivý drak roztáhl křídla a nadzvedl střechu, jeho ohnivý dech probil stěny. Světlo lamp zastínila ohnivá koule poţírající můj sklad i s přepadovým oddílem. Chvíli jsem se drţel stěn zmítající se nádrţe, tlaková vlna si s ní ošklivě pohrála. Naštěstí jsem uţ před časem vyztuţil její konstrukci, aniţ bych narušil pěkně zrezlý design. Kdyţ se vibrace uklidnily, opustil jsem ji a nechal dohořívající poţár za zády. Tiše mi zabrněl mobil. Přečetl jsem si krátkou zprávu. Můj krtek uvnitř firmy pana K. měl zajímavé informace. Potvrdil jsem schůzku a určil místo a čas. Tenhle kout města uţ nebyl pro setkání zrovna ideální. Pokud bych tedy nechtěl grilovat či se zapojit se mezi dobrovolné hasiče. Byl čas se pohnout. Kousek jsem se prošel zadem, mezi prázdnými torzy opuštěných skladišť, rumišti a houštinami. Na druhém konci divokého pásu země jsem se vynořil u zapadlé uličky za zkrachovalou továrnou. Odhodil jsem plát rezavého plechu z kapoty mého vozu a za chvíli jsem uţ svištěl na druhý konec města.
Ω Seděl jsem opřený o zeď v jednom sklepním baru, stín mi padal do obličeje a já mu vydatně pomáhal širokým kloboukem, staţeným do čela. Jinde bych moţná byl trochu nápadný, ale tady se vyskytovala mnohem podivnější individua. Muţík proti mně byl nervózní a oči mu pořád kmitaly. Můj kontakt. Pan Krysa. Vţdy bylo lepší mít nezávislý přehled o dění kolem pana K. Moţná jsme byli obchodní partneři a já pro něj vyřizoval ledacos, ale v jeho branţi neopatrnost zabíjela. Často na akutní otravu olovem. A shodou šťastných náhod jsem zjistil, ţe pan Krysa má velmi náročný koníček, spousta peněz pana K. změnila bez jeho vědomí majitele. Taková zpronevěra se v této firmě řešila okamţitým vyhazovem. Z desátého patra. Bez zlatého či jiného padáku. A tak jsme s panem Krysou navázali důvěryhodný vztah. Teď se potil, usrkával minerálku a zajíkavě šeptal. „Oleg Pavlovič to má za sebou, sejmuli ho v jeho vile. Firmu převzal Kuzmič. Potřebuju prachy, musím vypadnout.“ Pokýval jsem hlavou. Tak pan K. uţ také neplánovaně opustil zdejší slzavé údolí, asi jsem mu křivdil. Konejšivě jsem se usmál. „Ten Kuzmič, popovídáme si o něm. Pak zajedeme pro peníze, dostaneš bonus navíc a můţeš vyrazit do optimistického západu slunce. Vyhovuje?“ Pan Krysa horlivě přikývl, radost s ním spolupracovat. Ω Byla krásná noc, na nebi se mihotaly hvězdy a chladný vítr přinášel zvuky blízkého lesa. Povzdechl jsem si, kolik takových nocí jsem uţ zaţil a stále mě dokázaly hvězdy dojmout. Někde ve mně byl holt kus básníka. Vrátil jsem se k práci a na vytřeštěné oči pana Krysy dopadla první lopata hlíny. A za ní druhá.
Nakonec jsem rov udusal a vrátil na místo drny trávy. Sundal jsem klobouk a popřál panu Kryse, aby odpočíval v pokoji v nějakém nebeském kasinu plném jackpointů. Byl trochu naivní, ale měl to aspoň rychle za sebou. Nejsem sadista. Jeho likvidace byla prostě jen bezpečnostní pojistka. Ovšem i tak jsem samozřejmě nepromrhal takovou příleţitost a z jeho smrti se dobře posilnil. Rád spojuji uţitečné s příjemným. Co nadělat, násilná smrt na vrcholu ţivota je pořád nejluxusnější pochoutka, snad jen smrt těhotné ţeny je omamnější a výţivnější. Ovšem to nebyl můj druh gurmánství, nějak mám blok, co se týká umírání dětí. A koneckonců i bezbranných ţen. Jsem prostě gentleman ze staré školy. Ještě jednou jsem se rozhlédl, krásné místo. Nedaleká řeka zurčela, les přecházel do zarostlých luk. Hezké místečko posledního odpočinku, co bych ovšem pro mého uţitečného informátora neudělal. Lopatu jsem hodil do řeky, pod zarostlý břeh a pokračoval k autu. Za chvíli jsem zamířil zpátky do města. Byl čas, podívat se panu Kuzmiči na zoubek, dospěl jsem k názoru, ţe by mi náš důvěrný rozhovor mohl mnohé objasnit. Kulkou velké ráţe před kavárnou počínaje. Za jízdy jsem si trochu pohvizdoval, mám rád aktivní roli. Být lovec je mnohem příjemnější, neţ mít roli kořisti. Ω Dva týdny jsem sledoval pohyby pana Kuzmiče, pár dní poletoval sem a tam, ale několik tras měl pravidelných a ty mě zajímaly nejvíc. Obzvláště dvě z nich, první do oblíbeného bordelu a druhá, coţ mě skutečně trochu překvapilo, jednou týdně do pravoslavného kostela. Kdo by to do našeho čiperného kariéristy řekl. Kulky a motlitby. Skoro jako nějaký poboţný střelec z westernu. Na druhou stranu ovšem chápu, ţe tím pádem musí skutečně být v kostele pečený, vařený.
Cesta do chrámu páně mi přišla nejvhodnější pro mé záměry, část cesty ubíhala utěšeně opuštěnými místy, kde se dalo uspořádat nějaké to vyhrocené setkání se značnými zvukovými efekty. A samozřejmě, na rozdíl od bordelu, byla jeho cesta přesně načasovaná. Vţdy vyjel, aby stihl začátek mše. Víra je krásná věc a je dost pravděpodobné, ţe v jeho případě skutečně povede k brzkému a úzkému přiblíţení k bohu. Oprášil jsem pár starých kontaktů a brzy ráno uţ začínaly neplánované stavební práce na jedné silnici vedoucí kolem rozestavěné a klasicky nedostavěné satelitní čtvrti. Prozatím pracanti ve vestách a s krumpáči pouštěli auta dál. Další chlapík zatím sledoval z povzdálí výjezd od vilky pana Kuzmiče, která mu, po malém krvavém intermezzu uţ tři týdny říkala pane. Pak mi pípl mobil. Pan Kuzmič zamířil na setkání s bohem. Rád mu ho dopřeju o kousek blíţ jeho domovu. Cestáři uzavřeli silnici, a kdyţ dorazila šedá a černá audina, přesměrovali je do vedlejší, uţší ulice. A tam, v pěkně sevřeném místě mezi dvěma vysokými zdmi s nezabydlenými domy jsem čekal já. První vůz vjel do krátkého, rovného úseku. Druhý, ve kterém by měl jet Kuzmič, pokud fatálně nezměnil své zvyky, se objevil s malým odstupem. Za nimi vyjel z průjezdu bagr a odřízl cestu. Přední auto dorazilo k místu, kde jsem kus noci chystal překvapení. Úsporným pohybem jsem zmáčkl páčku. Malý pohyb prstu. Velký skok pro auto. Protitanková mina s malou iniciační náloţí, vhodně vloţená do připravené díry ve vozovce, cestáři mi snad odpustí, zaúřadovala a přeprala na chvíli gravitaci, drţící auto ve svých spárech. S dunivou ranou, dýmem a svištícími střepinami se těţký vůz zvedl na zadní, jako jankovitý kůň.
Obklopena plameny karoserie rychle kapitulovala a hořící troska se převalila na bok. Mohutný sloup temné mlhy mluvil za vše. Odtamtud mi uţ nic nehrozí. Řidič druhého vozu byl třída, bravurně strhl volant, stočil vůz a vzápětí se pokusil couvat. Pak si zřejmě všiml bagru. Vůz se stočil ke krajnici a mezi vozem a zdí se otevřely oboje dveře. Jen pro formu jsem z nezaskleného okna v prvním patře domu naproti vypálil dvě rány z pušky do bočního skla spolujezdce. Bylo asi značně odolné. Jenţe já nestřílel standardní municí. Po druhé ráně se v něm objevila rozeklaná díra a čelní sklo i přes tónování znatelně ztmavlo nepravidelnými skvrnami. To uţ mě odhalili dva střelci za kapotou. Jejich pozornost se nesla ve znamení kvílení kulek, naráţejících do nebohé, nedostavěné budovy. Vyměnil jsem střelivo. A vypálil opět dvě rány. Střely narazily do střechy před střelci. A upravené kulky se vesele roztříštily na spoustu malých, nepříjemných projektilů. To na chvíli oba ostrostřelce vyléčilo z tendencí vykukovat nad vozem. Vyuţil jsem toho, a zatímco můj najatý spolupracovník od bagru kropil vůz a jeho okolí ze samopalu, opustil jsem novostavbu a proklouzl na ulici. Pušku jsem nechal na krajnici a s pistolí v ruce se vrhl k panu Kuzmiči a jeho společníkům. Běţel jsem přímo naplněný dobrou náladou, destruktivní koncert mi připomněl dávné a zábavné chvíle na východní frontě. Neţ zase získali odvahu a vykoukli, zaměstnáni palbou z konce ulice, přeskočil jsem kapotu a zblízka vpálil otáčejícímu se vazounovi kulku mezi oči. Jeho ruskojazyčný design mi ještě víc oţivil staré vzpomínky. Jen místo zákopů a ruin města tu bylo rozstřílené auto. Byl jsem dost blízko, abych se hezky posilnil. Takţe mi kulka, vniklá do pravé strany hrudi způsobila jen mírné obtíţe s dechem.
Narazil jsem druhého střelce na vůz a zabořil mu hlaveň do podbradku. Opět ten malý pohyb s dalekosáhlými následky. Další laskomina. Pan Kuzmič se schoulený u zadních dveří trochu pochlapil a pokusil se vystřelit z pistole menší ráţe. Ovšem úder paţbou do zubů uţ zklidnil větší hrdiny. Na to jsem mu ještě preventivně zlomil zápěstí. Konečně jsme měli chvilku pro trochu civilizované konverzace. „Dobré ráno, pane Kuzmiči,“ zazubil jsem se na něj. Koukal na mě jako na zjevení. „Ty!“ zachrčel. Přes kousky zubů a krvavé sliny mu nebylo moc rozumět, usmál jsem se. „Ano, zřejmě vám nejsem úplně neznámý. Výborně. Projedeme se?“ Zvedl jsem ho na nohy a provedl ho kolem řidiče zhrouceného napůl z vozu. Kulka, co prošla sklem, mu udělala s krkem velmi nepěkné věci. Od bagru přiběhl můj spolupracovník. „To bylo hustý, šéfe. Co teď?“ „Děkuji příteli, odtud budu uţ pokračovat sám.“ A věnoval mu dávku z jedné uzi od zesnulých bodyguardů. V bájích se praví, ţe pohled na tvář medúzy kaţdého proměnil v kámen. Já nejsem takový kanón, pohled na mou tvář prostě jen zabíjí. Zbytek najatých maníků mou tvář neviděl, budiţ jim přáno doţít dalšího jitra. Otřel jsem paţbu uziny a vrátil ji původnímu majiteli. Pak jsem uţ se sténajícím Kuzmičem zamířil k nedalekému úkrytu mého vozu. Brzy jsme se vydali na další, sympaticky odlehlé místo na kus řeči. Ω Pan Kuzmič, po počátečním záchvatu ostýchavosti, začal být celkem hovorný. Pravda, spíše neţ mé charisma za to mohl koktejl drog, které jsem mu podal. Konečně jsem se dostal k podstatné pasáţi a nechal ho mluvit, krásně mu to sypalo, jen měl trochu monotónní hlas. Jako poslouchat fonograf, blahé paměti.
„Přišel za mnou...bylo to...taková příleţitost...jeho lidi sejmou Olega Pavloviče, ţádný riziko...a pak...pak budu mít všechno a ještě víc...jen jsem musel odprásknout...tebe...a pak srdce...“ Naklonil jsem se, zaujatý posledními slovy. „Co se srdcem?“ tiše a konejšivě jsem ho popohnal. „Prej tvý srdce....přinést a pak mi dá víc neţ...neţ sem si kdy uměl představit...nesmrtelný...furt mladý...všechny bych smetl a kontroloval...všechno co by se šustlo...neporazitelnej. Já to viděl...bohorodičko...já to viděl...naprali do něho kulky a von stál a smál se...ďábel...“ „A doprdele,“ uklouzlo mi a chvíli ho vnímal jen na půl. Ten jeho blábol byl bohuţel dost trefný. Srdce. Ano, byl způsob, jak udělat z normálního člověka smrtonoše. Jen k tomu bylo potřeba srdce jiného našince a pak zatraceně staré a tajné znalosti. Bezmyšlenkovitě jsem si pohladil nezřetelnou jizvu po straně prsní kosti. Dobrá nálada mě definitivně přešla. Tohle bylo sakra špatné. Tady nešlo o melu ruských či jiných multikulti band. Šel po mně jeden z nás. A dostal se sakra blízko. Ale proč?! Komu jsem šlápl na kuří oko? Většinou jsme nesoupeřili, alespoň v pár posledních desetiletích. Dokonce i za poslední velké války, kdyţ jsme se náhodou potkali na opačných stranách fronty, šli jsme si z cesty. Většině z nás byla nějaká ideologie u zadní části těla. Šlo nám o ten chaos, zmar a všeobecnou záplavu smrti. Byla to prostě obrovská hostina a bylo nám fuk, kdo prostíral a kdo byl servírovaný. Soustředil jsem se a vytáhl z něj ještě nějaké informace. Bohuţel ho druhá strana vţdy kontaktovala sama. A pak uţ mi pan Kuzmič byl k ničemu. Tiše jsem ho zhasnul a vzal si sílu. Nejsem bestie, jen úsporný dravec. Někteří z nás byli spíše mrchoţrouti, počkali si na svou chvíli danou vnějšími okolnostmi, ale já byl dělaný pro lov.
Vydal jsem se za jediným z nás, o kterém jsem v tomhle městě věděl. Ne ţe bych ho podezíral, na to byl příliš jiný neţ většina z nás. Ale napadlo mě něco jiného, něco z čeho mi nebylo dvakrát lehko u srdce. Ω Zabušil jsem na staré dveře. Neţ zarachotil zámek, vychutnával jsem si klid zdejší zahrady a podmanivou sílu mohutného chrámu, u kterého se choulil menší domek. Pak se dveře fary otevřely a starší kněz unaveného vzhledu na mě beze slova pohlédl. „Dobrý večer, padre, uţ je to nějaký čas,“ usmál jsem se na něj. Kněz pokýval hlavou a malý úsměv prokmitl jeho tváří. „Bůh s tebou, Heinrichu,“ a pokynul mi do domku. Ve světnici jsem se posadil ke stolu pod starou lampou a přejel pohledem po knihách na zdi. Padre se posadil naproti a nalil mi trochu vína, sám pil vodu. Najednou jsem nevěděl jak začít, tak jsem zvolil nezávazné téma. „Padre, jak se daří? Vţdycky jsem se vás chtěl zeptat na jednu věc, necítíte se v rozporu se svou vírou?“ Unaveně se usmál: „Proč bych měl, synu?“ To jsem se zase pousmál já. „Ţijeme ze smrti, většina by asi dospěla k názoru, ţe musíme být dílo ďáblovo.“ Padre pomalu zavrtěl hlavou a zlehka se dotkl bible poloţené na stole. Byla stará a mnohokrát čtená. „Často jsem přemýšlel nad těmito otázkami, mnoho nocí jsem trávil s pohledem upřeným do nádhery nočního nebe a ptal se sebe i Boha. Rád slyším, ţe i ty o tom přemýšlíš.“ Zavrtěl jsem hlavou. „Jen na teoretické úrovni, já jsem víře vzdálený, padre.“ „Tak moţná jednou.“ Opřel se a pokračoval.
„Pokud vím, ty zabíjíš, ale ne ţeny, ne děti, ne opravdu nevinné, pokud máš na výběr. A to je to důleţité. Máme svobodu volby, stejně jako běţní lidé, volíme svou cestu. Můţeme kráčet stezkou zla, ale také cestou míru a milosrdenství. A to mi říká, ţe i my jsme dílo boţí. Věřím, ţe dílo ďáblovo moţnost volby nemá. Ano, ţijeme ze smrti, ale nikdo neřekl, ţe ji musíme přinášet. Já přicházím ke svým ovečkám ve chvíli, kdy uţ perutě anděla smrti víří vzduch. Odevzdám duši bohu a smrt si ponechám. Smrt je přirozená součást ţivota, a je tu, ať si ji vezmu nebo ji nechám rozplynout. A to je má dohoda s Bohem, jeho je duše, můj je stín smrti.“ Pokrčil jsem rameny. „Bez uráţky, jste mrchoţrout. Berte to jako terminus technicus. Já jsem dravec. Je to má volba. Ale obdivuji vaši rovnováhu se sebou samým a vírou.“ Usmál se. „Jak jsem řekl, snad jednou, dá-li Bůh. Zatím jsi vlk, jednou se moţná staneš psem.“ „Chápu ten příměr, ale zní to hrozně, padre.“ Nadechl jsem se, bylo to zábavné povídání, ale proto jsem tu nebyl. „Jeden z nás kšeftuje s nesmrtelností. A jde po mně. Musím se zeptat, jak je na tom naše záleţitost v chrámu?“ Padre zváţněl: „A tebe napadá jen jedna osoba.“ Pokýval jsem hlavou. „Potřebuju vědět, jestli je pořád v chrámu.“ Odsunul ţidli a vstal. „Památkáři to tam před deseti lety zazdili, kvůli stabilitě. Plánoval jsem, ţe tak za pět let se tam beze svědků probourám a zkontroluju to.“ Pak se podivně zasmál. „Tolik let a my se pořád vyhýbáme jeho jménu. Je to stud, nebo strach?“ Potřásl jsem hlavou. „Není to lehké,“ zavrčel jsem. Poloţil mi ruku na rameno. „Co muselo být vykonáno, bylo a hříchy otců na tvých bedrech neleţí, synu. Zvolil svou cestu a zaplatil.“
Tohle téma mi bylo opravdu proti srsti. Neměl jsem zapotřebí se dál nimrat ve stínech minulosti. Hodlal jsem jim přímo čelit. Teď hned. Zvedl jsem se. „Probouráme se tam dnes v noci. Musím to vědět.“ Padre přikývl a za chvíli jsme zamířili pro nástroje a pak do chrámu.
Ω Pokrytí prachem, kousky cihel a malty jsme stáli v dlouhé kryptě. Před námi byl jeden ze sarkofágů, neznatelný nápis. Nic nápadného. Polkl jsem a vypustil nadávku. Padre se na mě vyčítavě podíval. Omluvil jsem se, tenhle zvláštní smrtonoš byl jeden z mála lidí, kterých jsem si opravdu váţil a respektoval je. Konec pochyb. Zapřel jsem se a odsunul víko. Pak jsem se opřel o okraj, tentokrát jsem zanadával nahlas. A padre mě nepokáral. Zírali jsme do prázdného sarkofágu. Jenţe prázdný být neměl. V pětačtyřicátém jsem tady uloţil svého mistra. Předtím jsem mu zlatým hřebem s ţelezným jádrem probil srdce. Měl tu leţet a trpět. Ani ţivý, ani mrtvý. Taková byla vůle našeho spolku, který ho dopadl. Neprotestoval jsem. Zaslouţil si to. Byla to stvůra. A teď tu nebyl. Praštil jsem do víka plnou silou, aţ se zřítilo na zem. Pak jsem sledoval prach, jak se vydal kamsi dál do krypty. Vyrazil jsem za ním. A našel na konci podzemí relativně čerstvě proraţený otvor z katakomb pod městem.
Někdo se sem prokutal. A vzal ho sebou. Moţná uţ byl mrtvý, ale nevěřil jsem tomu. Ten parchant byl příliš silný, aby jen tak zhasnul. Ale vysvětlovalo to vše. Otočil jsem se k padremu, jeho tvář jakoby zestárla. Sám dobře věděl, jak špatná zpráva to je. „Je to jasné a vy se mějte na pozoru, zatím po vás nešel, protoţe nechtěl, aby vaše smrt přitáhla pozornost k podzemí a prázdné rakvi. Ale to dlouho nevydrţí. Být vámi, zmizel bych.“ Podíval jsem se do díry ve zdi. Temnota za ní mi lhostejně oplácela pohled. Tam někde byl můj mistr. A chtěl se pomstít. A jak jsem tak toho hajzla znal, bude to ve velkém stylu. K padremu jsem prohodil. „Udělám si malý výlet, Nikolaj by o tom měl vědět. Jedete se mnou, padre?“ Pomalu zavrtěl hlavou. „Tohle uţ není má stezka. Boţí vůle. Zůstanu.“ Pokrčil jsem rameny, kaţdý z nás si volí cestu. Opustil jsem chrám a rozloučil jsem se s naším jediným duchovním. Řekl prosté: „Bůh s tebou.“ Po cestě jsem přemýšlel, jestli mi to bude co platné. Raději se spoléhám na jiné věci. Za hodinu jsem uţ mířil po dálnici. A trochu přemýšlel, jestli se prostě nevypařit na konec světa. Jenţe. To bych se uţ navţdy otáčel přes rameno a bál se stínů. A tak ţít nechci. Billboardy se míhaly a já sledoval tanec mých světel na vozovce. Bylo to jasné. Mé dobré bydlo bylo minulostí. Čekala mě soukromá válka.
Ω Na okraji města jsem sjel na odpočívadlo a z druhého mobilu se připojil na internet. Není důvod, proč bychom nemohli jít s dobou. Tenhle mail jsem si před pár lety zaloţil právě kvůli Nikolajovi, dřív jsme pouţívali mrtvé schránky, P.O. boxy a tak podobně. Ovšem, kdo se nevyvíjí, zmizí v propadlišti dějin. K mému překvapení mě tam čekal tři dny starý mail, pravda, nekontroloval jsem schránku příliš často, nebyl důvod. Mail byl od Nikolaje. Chtěl se setkat. Prý něco důleţitého. Na malou chvíli jsem zapřemýšlel, jestli v tom jede i on. Nakonec jsem mu ale odpověděl a napsal místo a čas. Kdo nic neriskuje, nic nezíská. Na druhou stranu, zrovna on by byl ideální hybatel věcí. Věděl, kde mistr leţí. Ale nedávalo mi smysl, proč by něco takového rozjel. Kaţdopádně jsem ale ihned zamířil na místo schůzky a tam nechal vzkaz, kam se má vydat dál A pak jsem uţ jen druhý den navečer čekal, usazený v novém voze a sledoval místo schůzky. Mezitím jsem si ovšem sehnal pár věcí. Tak, a jsem snad připraven na vše. Pokud v tom Nikolaj jede, získám odpovědi. Pokud ne, získám spojence. Znělo mi to jako kaţdopádně výhodný obchod. Ω V čas schůzky dorazila ke krajnici ambulance a z ní skutečně vystoupil Nikolaj, v ohozu záchranáře mu to slušelo. No jistě, i z něho se pod tlakem doby stal mrchoţrout. Někdo dává poslední pomazání, někdo poslední pomoc. Byl jsem trochu hrdý, ţe já zůstal všemu navzdory dravcem. Přešel k místu mého druhého vzkazu, pátravě se rozhlédl a pak si papír prostudoval. Zatím to nevypadalo, ţe by byl lump. Ţádný doprovod hemţící se hlavněmi ani podezřelé manévry. Vydal se zpátky k ambulanci a vyrazil pryč.
Rozjel jsem se za ním. Poslušně dorazil na určenou pozici, tam si sedl na lavičku a čekal. Přejel jsem autem k němu, stáhl okýnko a otevřel dveře spolujezdce. „Nazdar Nikolaji, naskoč a ţádné blbosti,“ uvítal jsem se s ním srdečně. Překvapeně se na mě zadíval, pak pokrčil rameny a zachmuřeně ke mně nastoupil. Odpíchl jsem to a chvílí křiţoval ulicemi, jedna, dvě podzemní garáţe, znovu po městě a nakonec v poslední podzemní garáţi ho projel detektorem kovů. Tiše to strpěl. Byl čistý, ţádné štěnice, ţádné lokátory. Pro jistotu jsem ho ale donutil tam nechat mobil, dal jsem mu i klíčky od pouţitého vozu, pak si ho bude moci vyzvednout. Jsem prostě férový chlap. Nakonec jsme přestoupili do nového vozu, nechal jsem z garáţe odjet dvě jiná auta a konečně jsme zamířili za město, kde jsem si s mým dlouholetým známým hodlal popovídat. Ω Usedli jsme ke stolu v jedné chatce, vůkol příroda a klid. Nalil jsem mu vodku a sám si také dopřál. I okurčička k zakousnutí se našla. Chvíli jsme vychutnávali náš starý rituál. Nikdy jsem se ho vlastně nezeptal, jestli ho tohle klišé neuráţí, bylo to takové archetypálně ruské. Ale ani jednou se mi nezdálo, ţe by mu to nebylo po chuti, tak jsem nekazil příjemný ritus. Chutnalo nám oběma. Konečně jsem se opřel a zapálil si svůj zřídkavý doutník. Nikolaj si také nabídl. Přes prouţek dýmu jsem se na něj zadíval: „Tak povídej, pak zas já.“ Můj ruský soukmenovec bez cavyků spustil: „Pokusila se mě oddělat skupinka našinců, teda rusů, nějací mafiáni, tipl bych. Měli dost slušnou výzbroj. Neměl jsem dojem, ţe bych něco vyprovokoval. Bral jsem to jako něco spíš náhodnýho, akorát, ţe jsem pak zjistil, ţe podobná sebranka před časem sejmula jednoho z nás. Maskovali to jako vyřizování účtů dvou band a pak to tam zapálili, jenţe já mám kámoše u policajtů a záchranky. Nebylo těţký zjistit detaily. Tělo bylo dost ohořelý, ale jedno je jistý, ti
hajzlíci mu vyřízli srdce. A to mi kazí klidný spaní, jak asi chápeš. A tvoje dnešní manévry mi teda na klidu nepřidaly, co se k čertu děje?“ Našpulil jsem rty a vyfoukl krouţek dýmu. Jako obvykle se mi totálně nepovedl. Pak jsem ho seznámil s mým příběhem. A pak jsme chvíli mlčeli. Nakonec Nikolaj vychrlil barvitou záplavu ruských vulgarismů. Pokýval jsem hlavou a nalil mu dalšího panáka. Opřel se a přehodil ruku přes opěradlo, druhou s prázdným panákem zašermoval ve vzduchu. „Dobře. Takţe ten zmetek je venku, někdo ho vyhrabal. A teď jde po nás. A asi má teda pod palcem nějakou ruskou bandu. A co jako dál, proč oddělal toho chudáka? Ten neměl s ním nic společnýho, byl docela mladej, odněkud z Itálie.“ Odpověděl si zároveň se mnou: „Srdce.“ „Přesně, mistr se rozhodl recyklovat pár srdcí. Z nevyhovujících, samostatných smrtonošů do nového spolku poslušných sluţebníků. To uţ tu bylo.“ „No dobře, recykluje, strašnej výraz, ale fajn. Ale proč se tě pokusil jen vodstřelit. Je to vyšinutej sadista, čekal bych, ţe tě bude chtít mučit nejmíň tak dlouho, jak leţel v tý rakvi. Furt přemýšlím, jestli je za tím fakt on.“ Tohle jsem si uţ promyslel: „Podívej, mistra znám asi nejlíp. Jo, je to sadistický, mocí posedlý šílenec. Jenţe je i pragmatik. A umí se ovládat. Taky si uvědom, ţe uţ můţe být venku, při troše smůly i deset let. Útok na nás tedy nebylo nic unáhleného a vedeného afektem. Ty, já a Padre jsme poslední, co o něm ví. Pokud by nás zlikvidoval pěkně nečekaně a rychle, má klid a prostor pro své další plány,“ dal jsem si dalšího panáka. „A já nepochybuju, ţe nějaké větší plány má. Sundali jsme ho uprostřed práce,“ Zadíval jsem se na Nikolaje a utrousil: „Vzpomeň si na Treblinku a Auschwitz.“ Nikolaj chvíli mlčel, pak se znovu napil. „Jo, to byla hrůza i na naše poměry.“
„Jenţe ne bezdůvodná, mistr těmi masakry něco sledoval. Ty továrny na smrt mu slouţily k vyšším cílům. Shromaţďoval sílu, nepředstavitelnou záplavu síly. A já tuším k čemu. Uţ kdysi, kdyţ jsem ještě putoval s ním, často blouznil o tom, ţe jsme nadřazená rasa, nesoucí ve svých tělech zárodky boţství.“ „Počkej, on jako vyvraţďoval ty lidi, aby co? Stal se bohem?“ Přikývl jsem: „Jo, bohem smrti. Měl spoustu starých spisů podobných cvoků jako on, co před ním nad tím bádali. Byl tím posedlý. Někdy si tak říkám, kde se vlastně Himmler inspiroval při své posedlosti mysticismem a nadřazeným řádem vyšší rasy. A vyhlazovací tábory byly vrchol mistrových pokusů. Dokonalé hřiště pro jeho experiment. A my mu to zatrhli. Určitě má v plánu pokračovat, nějak, někde. Ale nejdřív bude chtít eliminovat hrozbu, pomstí se a k tomu jako bonus dostane pár srdcí pro nové, výkonné poskoky. Prostě mi to všechno dává smysl.“ Nikolaj rozhodil ruce. „Dobře, tak co teď? Jak ho najdem? Musíme ho zlikvidovat, byla chyba, ţe jsme to nedotáhli do konce.“ Pokýval jsem hlavou. „Myslím, ţe ještě pořád bude v mém městě, jako pavouk uprostřed pavučiny. Pan Kuzmič se o akci tady nezmínil a rozhodně nebyl ve stavu, aby si to nechal pro sebe, takţe mistr bude mít pod palcem víc firem. A tam začneme. Taky potřebujeme zjistit, jestli to jeho vykopání byla náhoda nebo ne. A to můţeme zase začít u památkářů, to zazdění krypty je nějak podezřele příhodné. Máme vlákénka v ruce, uvidíme, kam nás zavedou.“ Pak jsme uţ jen pili, ale byl to zachmuřený večírek. Ω Za dva dny jsme uţ byli zpět na mém území a má síť informátorů oţívala horečnatou činností. My zatím zkontrolovali Padreho a uvedli ho do obrazu. Pak jsme i s ním zamířili k památkářům. Chvíli trvalo, zjistit, kdo stál za rozhodnutím o stavební úpravě chrámu, naštěstí ovšem stále pracoval ve svém teplém, úřednickém hnízdečku.
Pak jsme si na něj jen počkali a odvezli ho k soukromému rozhovoru. Pan Janoušek byl poněkud vyděšený a zmatený, ale můj oblíbený koktejl povídálek to vyřešil. Brzy jsme měli své odpovědi. Byla za tím, jak to v těchto krajích bývá zvykem, nikoliv snaha o ochranu památky, ale bílá obálečka. Někdo si prostě objednal zapečetění krypty. Začalo se v ţivých barvách rýsovat, ţe vyzvednutí mistra nebyla náhoda. A pak jsme získali bonus. Muţ jednající s panem Janouškem byl zachycený na kameře, kterou po pár incidentech rozezlených občanů instalovali v kancelářích. Jak jsem tak sledoval pana Janouška, celkem jsem násilné tendence občanů chápal. Samozřejmě běţně záznamy po nějakém čase likvidovali, ale náš úředníček byl liška podšitá a snímeček tváře korupčníka si pro strýčka příhodu ponechal. Pan Janoušek nás poté doprovodil k sobě domů, naštěstí ţil v pěkném bytě sám. Fotku jsme s díky přijali. A pak se pan Janoušek rozhodl vykoupat a vzal si k vaně pro rozveselení rádio. Jak praví statistika, velká část smrtelných nehod se stává v koupelně. Hrající rádio a voda. Ošklivá lapálie. Odešli jsme s pocitem určité výhry. Na fotce se, nepříliš zřetelně pod kloboukem, šklebila povědomá tvář. Gerhard. Mistrova pravá ruka za časů jeho kariéry v divizi Totenkopf. Naším štěstím bylo, ţe ten chlap byl posedlý potřebou vše důleţité řešit sám. A to ho zavedlo jednoho krásného dne na úřad před zvídavou kameru. Mysleli jsme, ţe uhořel během jednoho náletu na konci války s většinou mistrových posluhovačů. Při pohledu na tvář pod kloboukem jsme asi nebyli daleko od pravdy. Co jsme tehdy netušili, bylo, ţe z něj mistr musel někdy k závěru stihnout udělat smrtonoše. Takţe uţ se nám rýsovalo pozadí, Gerhard přeţil, nějaký čas se moţná zotavoval z následků zranění a pak kul plány. Nějak se mu podařilo vypátrat, co se stalo s mistrem. Vzpomněl jsem si, jak před lety najednou zmizela Marika, poslední z naší čtveřice vykonavatelů. Občas měla tendence se na čas sebrat a zmizet beze slova, ale moţná, ţe poslední zmizení nebylo úplně nevinné. Ale kdo to měl tušit.
Budeme se muset po Gerhardovi podívat. S tím ksichtem pro něj nebude lehké splynout s davem. Moji informátoři dostali nový úkol. A pak bychom konečně mohli dosáhnout cíle. V jednom jsme byli zajedno, pokud uspějeme, mistrovy dny na zemi jsou sečteny. Ω A začal barvitý podzim, moje pilné včelky prosévaly město a hledaly stopy zjizveného ksichtu. Čas od času se Gerhard vynořil, aby vzápětí zmizel, ale smyčka se stahovala. I Padre se nakonec nechal přesvědčit, ţe bude uţitečnější, kdyţ s námi zaleze pod zem. Udělal tak ale aţ po našem naléhání, ţe to bez něj nezvládneme. V podstatě jsme ani nelhali, byl z nás nejstarší a nejzkušenější. Jak dlouho uţ pobýval na tomhle světě, jsem se mohl jen domýšlet. Napomohla i klasická vlna chřipkové epidemie, takţe jeho ovečky tolik nedocházely do chrámu. Celkově mi sílící chřipkové období vyhovovalo, tento rok byla epidemie obzvlášť silná, takţe se ulice pročistily a bylo jednodušší, sledovat cvrkot v ulicích. I kdyţ i moje pilné sojky práskačky ubývaly, ani jim se viróza samozřejmě nevyhýbala, naše pátrání začínalo nést ovoce. Nakonec jsme vytipovali dvě hlavní lokality jeho výskytu. Byla to starší vila na okraji města a pak Institut přírodních věd v centru. A tak jsem si začal lámat hlavu, co má náš starý árijec společného s přírodními vědami. „Moţná se furt snaţí dokázat nadřazenost bloňdatý rasy,“ utrousil nad pivem v našem doupěti Nikolaj. Ušklíbl jsem se: „Tak to nevím, myslím, ţe mu uţ dějiny daly odpověď.“ Pak jsem zváţněl: „Na Institut se teď soustředíme. Předpokládejme, ţe ta vila by mohl být náš hlavní cíl, moţná je tam zalezlý mistr, dokonce bych si na to vsadil. Je pěkně na okraji, dobře hlídaná a velká. Ale neţ se tam bezhlavě vrhnu, chci vědět, co Gerhard provádí.“ Padre přikývl. „Souhlasím, něco se mi nelíbí. Cosi je ve vzduchu.“
Tázavě jsem se na něj podíval. Pomalu si promnul ruce a s pohledem na sepjaté dlaně pokračoval: „Je to jen pocit. Říkejte tomu třeba intuice, nebo boţí vnuknutí. Něco se chystá, jako vlna za obzorem. Nabírá na síle a ţene se k nám, i kdyţ ji nevidíme. Zatím jen vlnka na povrchu, která se pak vzedme do ničivé stěny.“ Zamrazilo mě, Padreho intuici jsem rozhodně věřil. Pravdou bylo, ţe i já byl den ode dne nervóznější. A při pohledu na Nikolaje bych řekl, ţe ani on nepřekypoval dobrou náladou. Na nervozitu je nejlepší nějaká činnost, začal jsem ţhavit telefon a usměrňovat činnost mé prořídlé sítě informátorů. Ω Po pár dnech jsme měli na stole seznam zajímavých faktů a událostí kolem Institutu. Samozřejmě se našla hromada štědrých sponzorů, ale nedalo se zjistit, zda je za někým z nich Gerhard. Ovšem jedna informace nás zaujala velice. Byl to krátká policejní zpráva, do médií z nějakého důvodu nepronikla. Před půl rokem byl hospitalizován jeden z čelních vědeckých pracovníků Institutu, z oddělení aplikovaných biotechnologií. Z lékařské hantýrky ve zprávě to s ním vypadalo zle, vysoké horečky, postupující selhávání orgánů. Neţ stihli určit diagnózu, přepadlo nemocnici několik ruskojazyčných individuí a umírajícího docenta unesli. Nepovedlo se je vypátrat a pak policejní práce vyzněla do ztracena. Nějak nebyla vůle pokračovat. Tak tohle bylo zajímavé. Obzvlášť, kdyţ jsem vedle sebe na stůl poloţil fotografii z policejní zprávy a snímek pořízený jedním z mých oček. Na první fotografii byl náš docent. Na druhé zadní dvůr za oddělením aplikované biotechnologie. Gerhard hovořil s muţem v otevřených dveřích. Buď měl milý docent jednovaječné dvojče, nebo se zázračně vyhrabal zpod kosy kmotřičky smrti. Chvíli jsme se na sebe dívali, pak jsem jen utrousil:
„Mám takový dojem, pánové, ţe náš docent si ze své fatální nemoci odnesl jen jeden trvalý následek. Velkou jizvu na hrudníku.“ Nikolaj zabručel: „Nesázím se. Ten den kuchli toho chudáka u nás.“ Takţe tady se podělo nestárnoucí italské srdce. Docent dostal hromadu času navíc na své bádání. A otázka byla, co prováděl, ţe byl pro mistra tak cenný. Pokýval jsem hlavou a zabodl prst do fotografie. „Takţe myslím, ţe je čas se trochu přiblíţit vědě. Pojďme si popovídat s odborníkem.“ Za chvíli uţ mělo pár mých lidí nové úkoly. Ω Čekali jsme s Nikolajem na rohu ulice, ukrytí v otřískané dodávce a sledovali skrytými kamerami docentův dům. V zahradě se potulovala trojice hlídačů, v horním patře se svítilo. Podle všeho byl náš milý vědecký pracovník doma a uţíval si večer s rodinou. Manţelka a dvě děti, jak jsme zjistili uţ dříve. Nerad kazím rodinnou pohodu, není nic sladšího, neţ šťastná rodinka mávající přátelsky na sousedy z prahu svého domu, slunce nad hlavou a štěstí vůkol. Bohuţel se po okolním světě pohybovaly temnější existence a pravidelně tyto křehké paláce z barevného skla bouraly. Něco o tom vím. Jsem jedna z nich. Pohrál jsem si s pistolí vybavenou tlumičem. Nikolaj na mě mrkl. „Tak jdem,“ povzdechl jsem si. „Da,“ zachrčel můj východní soukmenovec. Vyklouzli jsme z dodávky a shrbení se přitiskli ke zdi na okraji pozemku. Malým periskopem jsem zkontroloval pozice hlídek a pokývl na Nikolaje. Vzápětí jsme uţ tiše doskočili do trávy za keři.
Tiše jsme přebíhali mezi stromy, aţ se před námi ze tmy vyloupli dva chlapíci z ochranky. Jeden právě druhému připaloval cigaretu. Jak příhodné, oslnění je někdy zdraví škodlivá věc. Naznačil jsem toho vlevo. Nikolaj přikývl. Naše pistole tlumeně pufly a do trávy ţuchla dvě těla. Byli jsme u nich dost blízko a padli našimi zbraněmi. V souladu s pravidly naší obţivy jsme se tedy oba posilnili. Pak uţ jen bylo otázkou chvilky zlikvidovat zbývajícího stráţce. Těla jsme uklidili do křoví a zakrátko jsme vyšplhali na balkón v prvním patře. Nakoukli jsme do slabě osvětleného pokoje. Nikde nikdo. Vrzly otevřené dveře a vklouzli jsme dovnitř. Pomalu jsme procházeli první patro, někde před námi by měl být velký pokoj, ve kterém se svítilo, předpokládal jsem, ţe tam bude vědcova maličkost i s rodinou. Slyšeli jsme odtamtud slabé hlasy. Přede dveřmi jsem naladil přátelský úsměv a vstoupili jsme do tepla rodinného krbu. Úsměv mi trochu povadl. Místnost byla prázdná. Lustr svítil, v pozadí běţela ztlumená televize. A nikde ani ţiváčka. Opatrně jsme prošli kolem jídelního stolu, byla na něm vrstva prachu. Celkově jsem tu cítil jakýsi zatuchlý vzduch nepříliš pouţívané a nevětrané místnosti. Cosi cvaklo. Přikrčil jsem se. Naproti nám se rozsvítil velký monitor. Nikolaj podupl nohou a utrousil: „Nášlapný senzory.“ Já uţ sledoval monitor. Objevil se na něm náš vědec, vypadal ztrhaně. Za ním byla jakási bílá zeď. „Dobrý večer, předpokládám, ţe jste ti zabijáci, o kterých mluvil Schmidt. Klidně mluvte, mám vás na webce.“ Teď jsem si všiml malé kamery nad obrazovkou. Odkašlal jsem si a přisunul ţidli.
„Takţe jste nás čekal?“ Docent přikývl: „Schmidt mě varoval, kdyţ jsem se ptal, co ti hlídači. Prý se mě pokusíte zabít a dostat ze mě něco o mé práci,“ zkřivil rty. „Proč hned zabíjet, já jsem pro civilizovaný rozhovor,“ usmál jsem se. „Na to vám kašlu! Teď poslouchejte vy mě! Chcete opravdu vědět, co pro Schmidta dělám? Fajn, řeknu vám to, ale něco za něco.“ Naklonil jsem se, tenhle novopečený našinec mě docela překvapil. Před chvíli jsem si všiml v rozepnuté košili vykukující jizvy na hrudi. Vypadalo to, ţe se s tím kdosi nemazlil a implantoval mu nové srdce dost brutálním způsobem. Moţná spěchal, moţná byl sadistický řezník. Moţná obojí, jak jsem tak znal mistra. „Vím, co jste zač. Co jsme zač,“ zlomil se mu hlas. Pak se narovnal a sevřel bledé rty: „To co chcete vědět, pro vás bude sakra zajímavé. Ale já potřebuju něco od vás.“ Všiml jsem si, ţe v ruce pořád svíral nějakou fotku v rámu. Nemusel jsem být Einstein, aby mi něco s mými zkušenostmi rychle došlo, skočil jsem mu do řeči: „Souhlasím, kde jsou?“ Zarazil se a já byl spokojený, ţe jsme ho i v jeho zinscenovaném divadýlku dokázal vyvést z míry. „Vy to víte?!“ vypálil ze sebe. „To není těţké uhodnout a trochu toho vašeho Schmidta znám, pokud je to tedy okouzlující chlapík s popáleným ksichtem a sklony mluvit německy,“ zašklebil jsem se a přehodil leţérně nohu přes nohu. Docent přikývl. Já pokračoval: „Nechte mě hádat, někde drţí vaši rodinu a vy mu oplátkou za jejich ţivoty děláte, co mu na očích uvidíte. Ve vaší práci samozřejmě.“ Němě přikývl. „A po nás chcete, abychom vám rodinku zachránili, a za to budete zpívat jako slavík, pravda, příteli?“ Zase přikývl. „Fajn, jak se s vámi spojíme?“
„Zavolejte mi na tohle číslo,“ uloţil jsem si, co mi nadiktoval a vstal, pak jsem se k němu ještě otočil. „Mimochodem, jak jste věděl, ţe dnes přijdeme?“ Bez veselí se usmál: „Všiml jsem si kolem ochranky toho divného dýmu, bylo mi jasné, ţe dnes zemřou. A pak jsem si všiml nějakého člověka, co fotil moji zahradu z protějšího domu. Taky umím dobře hádat.“ Usmál jsem se: „Vítejte mezi námi, milý Roberte. Mám takový dojem, ţe se mezi námi neztratíte. Neuděláte-li v nejbliţších dnech nějakou pitomost ovšem.“ Na to uţ nic neodpověděl, jen silněji sevřel fotku rodiny. A tak jsme odešli, zachraňovat rodinné štěstí jednoho našince. Ω Nikolaj kroutil hlavou ještě v našem úkrytu. „Ten nám to teda nandal, takhle se nechat nachytat jakýmsi vědátorem.“ Protáhl jsem se a upřeně sledoval fotky a dokumentaci kolem Gerhardovy vily. „Je chytrý, naštěstí nás potřebuje. A my zas odpovědi. Budou tady,“ píchl jsem ukazováčkem do fotky toho domu. „Akorát tam nejspíš bude i mistr, takţe nakonec budeme muset zvládnout dvě mouchy jednou ranou, mistra i odpovědi.“ Nikolaj si nalil pivo. „To vypadá jako sakra uspíšená akce.“ Pokýval jsem hlavou. „Tak, tak, milý kamaráde, přesně tak.“ Padre se usmál: „Moţná to tak má být.“ „Já vím,“ mávl jsem rukou, „ zas boţí vůle.“ Padre pokrčil rameny a pohladil kříţek, se kterým si pohrával. „No nic, pojďme se připravit.“
Byl čas vyrabovat naši zbrojnici.
Ω „Nemá smysl to hrotit s nenápadností,“ řekl jsem, kdyţ jsem triedrem přehlédl bytelnou zeď a bránu kolem pozemku. Nikolaj pokrčil rameny a nastoupil do jedné z našich dodávek. Průjezd městem byl příjemně rychlý, jak vrcholila silná epidemie, na ulicích bylo lidí skutečně pomálu, dokonce se aţ zdálo, ţe celé město trochu kolabuje. I kdyţ zprávy byly pozitivní, kýchající a kašlající moderátor optimisticky tvrdil, ţe brzy epidemie poleví, jedná se jen o virózu s rychlým odezněním. No, můj problém to nebyl. Spíše naopak. Nikolaj rozjel dodávku z kopce. A po chvíli vyskočil. Vůz nabral rychlost, a kdyţ uţ skoro narazil do brány, Nikolaj zmáčkl tlačítko na vysílači. Pekelný náklad vyplňující většinu nebohého samohybu poslechl příkaz. Mohutná exploze otřásla poklidným ránem. Brána i s kusy zdiva se rozlétla do okolí. To uţ jsem nasměroval druhou dodávku. Dnes nám zatím skutečně přálo štěstí. Projela plameny i troskami a zastavila se aţ skoro u domu. Cvak, můj oblíbený úsporný pohyb. Tentokrát detonace zdemolovala průčelí, prosekala zahradu před domem a vysklila okna snad v celém domě. Vzdálený křik se přebíjel s praskotem plamenů a rachotem padajícího zdiva. Pouze jsem zadoufal, ţe rukojmí drţí dál od průčelí. To uţ jsme se ale řítili zahradou a stříleli po všem, co se hnulo. Stalingrad jako vyšitý.
V krátké chvíli jsme vnikli silně přestavěným vchodem a probíhali chodbou. Nějaký otřesený hrdina nás pokropil palbou z AK, odpověděli jsme mu našimi M16. A tentokrát západ triumfoval. Prostřílené tělo jsem vkopl do místnosti a upoutal tím pozornost dvou pořezů s brokovnicemi. Nikolaj jejich pozornost vzápětí rozptýlil navţdy. Brali jsme sílu všude kolem a různé lehčí průstřely se léčily za běhu. Dvěma granáty jsem vyčistil halu a pak jsem uţ jen dorazil zraněného maníka v zadní kuchyni, kam se stačil doplazit. Tak a bylo tu dilema. Nahoru, nebo dolů. „Hlídej, mistr bude určitě dole,“ a vyklusal jsem schody. Na vrcholu schodiště se mi otřela kulka menší ráţe o spánek. Druhá mi drcla do útočné pušky a krapet jí ublíţila. Odhodil jsem ji a tasil pistole, stejně se mi vţdycky s nimi pracovalo tak nějak nejlíp. Intuitivně. Týpek ostříhaný na jeţka se pokusil vylepšit své skóre. Naštěstí jsem rychleji zaúřadoval já. Přímo do černého, napadlo mě, při pohledu na snědého obránce s dírou místo levého oka. Ale fuj, to bylo politicky nekorektní, vyplísnil jsem se v duchu a v rámci multikulturního sepětí s dobou vzápětí popravil muţe světlé barvy pleti. Jeho heroický vskok na scénu trochu pokazila jedna drobnost. Zasekl se mu samopal, prostě neměl svůj den. Ve chvilce jsem se uţ řítil dlouhou chodbou a krátkými nakouknutími do pokojů kontroloval, jestli tu někde není některý z mých cílů. Nebyl, jen samá ostrá a nepřátelská pozornost Úplně jako v Berlíně v pětačtyřicátém. Tehdy jsem taky demokraticky likvidoval germány i rusy. Bum, bum, zazpívaly mé dva útočné granáty a definitivně přeměnily první patro v hromadnou hrobku. Vrátil jsem se dolů, odkud zaznívala ostrá árie Nikolajovi zbraně. A tympány granátů naznačovaly, ţe se obránci z podzemí vzchopili k protiútoku.
Mírně ho zatlačili, opravdu se snaţili. Převaţovaly ruské nadávky, po dnešku asi významně poklesne zastoupení východních přistěhovalců v populaci tohoto města. Zapojil jsem se do řešení demografické otázky a brzy se situace obrátila. Kdyţ zbývající ostrostřelci ustupovali, zařval na mě Nikolaj: „Gerhard a rukojmí! Vytáhl je zadním východem!“ Mezi mnou a východem byla menší barikáda obsazená potomky Rudé armády. Naštěstí jsem nikdy nebyl přízemního myšlení. Mávl jsem na Nikolaje, který dál zaměstnával krajany, a já vylétl po schodech zpět do patra. Na konci chodby jsem se vyklonil z okna a hned zahlédl auto, poskakující přes zahradu. Pečlivě jsem zamířil. A sérií výstřelů zasáhl minimálně dvě pneumatiky. Potlačil jsem chuť sfouknout dým u hlavní. Vyskočil jsem z okna a po břečťanu sklouzl na zem. Vůz se mezitím zastavil o jabloň, naštěstí jel celkem pomalu, snad je rodinka v pořádku. Ze dveří vylétl Gerhard a v rukou se mu zazmítal klasický schmeisser. Padl jsem k zemi a vystřelil z obou pistolí. Nejste-li smrtonoš nacucaný silou, nezkoušejte to. Kulky mu vysekaly díry do břicha a hrudi. Měl jsem holt slabost pro velké ráţe. Zavrávoral a padl vzad. Schmeisser vyrobil ve větvích jablečné pyré a ztichl. Doběhl jsem k hemţícímu se Gerhardovi. „Guten tag, Gerhard. So ein schones tag, nicht wahr?“ Zašprechoval jsem si a vykopl mu samopal. Vzápětí jsem mu našil kulky do obou paţí. Vycenil zuby ve zjizveném obličeji. „Zrádcovská svině! Chcípneš!“ Zasmál jsem se: „Zboţné přání, má milá smaţenko. Kde máš mistra?“ Zasmál se vysokým, divokým smíchem. Další vyšinutý smrtonoš, s naší rasou to fakt nevypadalo dobře.
„Pozdě, špinavý šmejde! Příliš pozdě,“ zeslabil hlas a pozvedl hlavu. S odpudivě zářícíma očima zasyčel: „Uţ to začalo, nový řád! Vítězství!“ zařval na závěr a s křupnutím sevřel čelist. Prudká rána mě ohlušila a oslepila mě sprška krve, kostních střepin a dalších mazlavých částí Gerhardovy hlavy. Cosi ji urvalo a částečně rozmetalo. Spadl jsem vzad a stíral si kousky Gerharda z obličeje. Přiběhl Nikolaj a zíral na prakticky bezhlavé torzo starého germána. „Ten hajzl měl v hlavě nějakou náloţ,“ zavrčel jsem a dál se čistil od árijského sajrajtu. „No, to teda ten kyanid vylepšili,“ ušklíbl se Nikolaj. Mě tak veselo nebylo, těšil jsem se, ţe z Gerharda pár věcí vytáhnu. Třeba, kde je mistr. Uţ mi bylo jasné, ţe tady nebyl. To by obrana vypadala jinak. Mávl jsem k autu. „Co rodinka?“ Nikolaj otevřel dveře. „Jo, jsou tady, trochu vyděšení, trochu svázaní, ale jinak dobrý.“ „Tak aspoň něco, postarej se o ně, můj makeup by jim asi neudělal nejlíp,“ zavrčel jsem. Byl jsem krapet zklamaný. Ani Gerhardova prohlídka mi nepomohla s odpovědí na palčivou otázku. Vytočil jsem číslo a sdělil nedočkavému Robertovi dobrou zprávu. Hned si chtěl domluvit schůzku, pro jistou jsem se ale rozhodl trochu zamanévrovat. Podobně jako s Nikolajem. Pak jsme vyrazili učinit dobrý skutek a obnovit zámek z barevného skla. Rodina, to je základ státu. Ω Robert nám děkoval, i kdyţ jsem si všiml, ţe byl stále opatrný. Nebyl hloupý, má naději mezi nás zapadnout. A ovšem já nebyl vrah našinců, pokud bylo zbytí. „Takţe?“ poloţil jsem otázku, kdyţ umlkla první bouře vítání rodiny.
Docent kývl hlavou a poodešli jsme i s Padrem kousek stranou, schůzka proběhla pár kilometrů za městem, bylo tu hezky, stromy, opuštěná cestička, blízký lom. Prostě místo, jaké mám rád, na pár hrobů jako dělané. Robert si přetřel tvář a na chvíli vyhladil hluboké vrásky. Vypadal, ţe uţ nějaký čas nespal. Tak minimálně měsíc. „Ta chřipka,“ začal, „tu jsem vytvořil já na Schmidtův příkaz. Je to svinstvo a tohle město to má spočítané. Zajímavé je, ţe pár kilometrů za městem ţivotaschopnost a virulentnost nákazy prudce klesá. Nechápu to. Schmidt kultury odnášel, a kdyţ s nimi přišel zpět, tak to pokaţdé bylo větší a větší svinstvo. Jako by mimo můj dohled mutovalo raketovou rychlostí. Město je teď v první fázi, počáteční šíření bylo ve vodním prostředí, pochopil jsem, ţe dostali pod kontrolu městskou čističku vody, teď uţ je nákaza přenosná vzduchem a extremně nakaţlivá. V této chvíli by podle propočtů mělo být víc jak devadesát pět procent populace nakaţeno. První fáze vypadá neškodně a úřady nebudou zas tak moc vyšilovat. Jenţe brzy přijde druhá fáze, myslím, ţe moţná uţ probíhá. Rapidní zhoršení stavu a kaskádové selhání orgánů spojené s hemoragickou horečkou. Smrt nastává během několika hodin.“ Zlomil se mu hlas a zadíval se do země. „Je to strašné svinstvo, ale přísahám, ţe to muselo tak zmutovat samo. Já to tak neudělal,“ přestal mluvit a začal vzlykat. Já si ho uţ nevšímal. Podíval jsem se na Padreho: „Proč,“ zašeptal jsem. Nechápal jsem, k čemu to mistrovi bude. Tolik smrti, vniveč. Padre byl bledý, v jeho očích bylo cosi, co se mi nelíbilo. „Zasvěcení,“ i on šeptal. „Coţe?“ Padre zamrkal: „Musíme okamţitě zpátky, najít mistra, neţ ti lidé začnou umírat. Pak uţ bude pozdě!“ Chytil jsem ho za rameno: „Zatraceně, Padre! O co jde?!“ Podíval se na mě a poprvé jsem viděl v jeho očích cosi jako hrůzu. „Mistr se v něčem nemýlí, je tu cosi víc, co překračuje maso a kosti. Tajemné síly. Vím, ţe je moţné zasvětit zbraň jednomu smrtonoši, a kdo tou zbraní zemře, toho dech smrti připadne
tomu smrtonoši, i kdyby byl od místa smrti na hony vzdálený. Nemá to dosah donekonečna, ale pár kilometrů není problém. Sám jsem tak zasvětil kdysi meč. Je to skutečné.“ Sevřel mi ruku: „Ten bezboţný zmetek ale dokázal víc, zasvětil si mor! Teď je králem moru a kdo morem sejde, ten svou sílu vlije do něj. To bude silnější neţ Treblinka a Auschwitz dohromady. Uţ chápeš, proč spěcháme?!“ Mlčky jsem přikývl, tahle představa mě opravdu šokovala. A to v mém případě není nic lehkého. Nechali jsme Roberta svému osudu a vyrazili do města, Nikolaj se k nám přidal na konci lesa, hlídal příjezd. Ozřejmil jsem mu situaci. Odpověděl velmi vulgárně. „Takřka pozdě,“ zašeptal Padre, kdyţ jsme se vyhoupli na kopec nad městem. Pochopil jsem. Nad celým městem se vznášela temná mlha, kouřmo pro lidi neviditelné. Opar smrti, ţivený tisíci, statisíci lidmi, odsouzenými k brzké, nevyhnutelné smrti. Zbývalo nám jen pár hodin, neţ všechna tahle nepředstavitelná síla připadne mistrovi. Ω Vjeli jsme do morového panoptika. Druhá fáze se uţ utěšeně rozjíţděla. Ulice chodců prosté, pokud nepočítám pár mátoh, potácejících se u zdí a trousících za sebou kapky řídké krve. Občas nějaká oběť mistrova fušování do hájemství vědy leţela i na cestě. Krvácející ze všech otvorů, které jen člověk viděl, pod kůţí rozsáhlé hematomy. A opar smrti, odlétající do temné oblohy. Padre to vše sledoval se sevřenými rty. Kdyţ jsme míjeli nějakého chlapíka, který za námi mával rukou a volal o pomoc, začal se tiše modlit. Pak se rozhlédl a poklepal Nikolajovi za volantem na rameno. „Nikolaji, ty umíš létat s helikoptérou, ţe?“ Náš ruský společník jen pokývl, ani jemu nebylo do řeči. Kdyţ jsem se rozhlíţel po okolním zmaru a sílícímu oblaku smrti nad městem, říkal jsem si, ţe moţná jedeme uţ s kříţkem po příslovečném funuse.
A to jsme netušili, kde mistr vůbec sídlí. Kdesi se ozývalo kvílení sirén, ale nedalo se určit kde, zvuk nesílil ani neslábl. „Potřebujeme helikoptéru. Jeď k nemocnici,“ prohodil Padre nepřítomným hlasem. Mrkl jsem na něj. „Nějaký nápad, Padre?“ Jen přikývl. Pak zašeptal: „S pomocí boţí, Heinrichu.“ Co se na to dalo říct, kolem to vypadalo, ţe si bůh vzal dovolenou. Nikolaj si chvíli hrál s navigací a pak jsme uţ vyrazili k nemocnici. Jen se vyhnul opile kličkujícímu autu. Za námi vrazilo do výlohy a se řvoucím motorem, tam zůstalo viset. Jen se chvíli na ulici rozletovalo značkové oblečení, vyhazované protáčejícími se koly. Ω Při vstupu na pozemek nemocnice jsme potkali pouze umírající ostrahu v budce u vjezdu, s kaţdým namáhavým výdechem rozstřikoval kapičky krve po skle kukaně. Ten nevypadal, ţe by ho ještě zajímalo naše oprávnění k vjezdu do areálu. Prorazili jsme závoru. U heliportu leţel lékař a pod ním nějaká ţena, oba propletení ve smrti, jako dva milenci. Karmín je barvou vášně, v jejich případě ho ale bylo na můj vkus příliš. U helikoptéry stála nosítka, vítr strhával plachtu, pod kterou leţela mrtvola pokrytá krví. Vytřeštěné oči zíraly do temného víru nad střechami domů. Tenhle uţ k němu také přidal svůj díl. Kousek za lehátkem leţel záchranář, snad pilot. V posledním taţení se nejspíš snaţil vlézt zpátky do vrtulníku. Teď uţ tu ale jen leţel a nepravidelné křeče z něj ţdímaly víc a víc kontaminované krve. Vlezli jsme do helikoptéry a Nikolaj se zručně chopil přípravy ke startu. Naštěstí měl stroj dost paliva. Za chvíli jsme uţ stoupali nad město.
Průlet oparem byl nepříjemný, ošklivé mravenčení a studený polibek. Tahle síla nám nepatřila a dala to najevo. Padre s napětím v obličeji vyhlíţel ven. Pod námi se objevovaly shluky aut, občas, sem a tam i nějaký poţár. U jednoho z nich stálo hasičské auto a dvě postavičky se snaţily hasit. Bylo to aţ dojemné, dva mravenci čelící totální zkáze. Pak se Padre nadechl a ve sluchátkách jsme slyšeli jeho hlas, chvěla se v něm stopa spokojenosti. „Myslel jsem si to, opar uţ není homogenní, uvolněné síly směřují k mistrovi.“ Podíval jsem se, kam mi ukazoval. Konečně jsem to uviděl, celý oblak se chvěl, pohyboval, řada malých proudů se před mýma očima slila do jasného vzoru, jako kdyţ ve spoustě kaněk uvidíte obličej. Celý opar rotoval a vytvářel obří, líný vír. A pod středem, okem bouře. „Institut,“ vydechl jsem. Padre přikývl. „Tam je ten prokletý zmetek. Pořád je v Institutu.“ Poklepal Nikolajovi na rameno. „Přistaneme, posaď to do parku. Je tam velká, volná plocha.“ Nikolaj přikývl a zamířil k určenému místu. Ω Na okraji parku jsme se na chvíli rozdělili. Padre dal Nikolajovi klíč a nadiktoval mu adresu. „Přivez tu dodávku.“ Nikolaj na něj chvíli hleděl, ale kdyţ se nedozvěděl nic dalšího, pokrčil rameny a vydal se k nejbliţším autům. Dnes se to uţ ani za krádeţ snad povaţovat nedalo, mrtví trestní oznámení nepodávají. Padre hleděl k jezírku a vypadal hluboce zamyšleně.
„Co teď, Padre?“ prohodil jsem a sledoval kachnu, vyzobávající kousky pečiva ze sáčku v bezvládné ruce mrtvého důchodce. „Začínám věřit všem těm blábolům o moci a boţství. Jak mistra ksakru zlikvidujeme? Uţ teď musí sílit kaţdým okamţikem.“ Padre se zhluboka nadechl a zadíval se na kříţek, který ţmoulal v ruce. „Prostě, Heinrichu, to musíme zkusit. Snad mi Bůh ukáţe správnou cestu,“ dokončil šeptem. Já se takhle uklidňovat bohuţel nedokázal. Jestli mi nebylo dobře, kdyţ jsem lovil mafiány. A tak jsme stáli, plní neveselých myšlenek a čekali na Nikolaje. Ω Nikolaj dorazil s mohutnou dodávkou, natřenou otřesnou, šedivou barvou. Padre otevřel nákladní prostor a ukázal na velkou kovovou bednu. „Lehni si sem Heinrichu a tohle vypij.“ Podal mi jakousi lahvičku s lehce páchnoucí tekutinou. Opřel jsem se o stěnu a zaloţil ruce. „Co takhle více sdílnosti, Padre?“ Podíval se na mě a pak pokýval hlavou. „Musíme zvýšit své šance na maximum. Zasvětím ti pár zbraní. Budeš brát sílu rychleji. Tvé pistole pro tebe, samopal pro Nikolaje. Tyhle smrti budou tvé,“ nadechl se a sevřeným hlasem dodal: „Po cestě bychom měli zabít všechny, co potkáme, ať síla raději připadne tobě.“ Nevesele jsem se zasmál: „Takţe já jsem zase šampión, co? Poslední hrdina na férovku s mistrem.“ Nikolaj pokrčil rameny: „Seš nejlepší, ostřílenej zabiják. Lepší neţ já a ty to víš.“ Zašklebil jsem se, měli pravdu. Tak zase já, tváří v tvář mistrovi. Sakra. Na ex jsem vypil hnusný utrejch. „Co teď,“ zeptal jsem se a vzápětí mi ujely nohy. Celý svět se nějak pohnul na stranu. Kolem se setmělo a z dálky jsem slyšel hlasy: „Zvedni ho, sem na bednu.“
„No, snad víte, co děláte, otče.“ Pak se uţ vše slilo do burácivého řevu a pak šumění. Mlţné cáry se proplétaly fialovou září a ebenové květiny chrlily semena bledého svitu. Prostě jsem byl na pořádném tripu. Ω Kontroloval jsem si pistole. Mé, zasvěcené pistole. A zasvěcené náboje k tomu. Po halucinačním výletu jsem se kupodivu cítil celkem dobře. Padre byl bledý a pořád si kousal rty, kříţek z ruky nespustil. Nikolaj měl naopak vyrovnaný výraz. Takový aţ trochu fatalistický. Naše dodávka stála na dvoře Institutu, zatím nás nikdo svou pozorností neobtěţoval. „Tak, tady máme pár univerzálních klíčů, pochybuju, ţe nám chlapci otevřou,“ otevřel Nikolaj tašku a ukázal mi několik plastických trhavin s rozbuškami. Upravil jsem si plášť a zkontroloval zásobníky v pásech, kříţících mou hruď. Na vnitřní straně pláště jsem měl zase pár granátů, není nad to, být připraven na vše. Kromě novopečeného boha smrti ovšem. Tam mi nějak chyběla fantazie, co si vzít na něco takového. Samozřejmě bylo moţné, ţe i tam budou všichni v posledním taţení a my klidně napochodujeme aţ k mistrovi. A tam... Tady mé úvahy končily, co bude tam, jsem tušil, ale nechtělo se mi o tom přemýšlet. Tam totiţ s největší pravděpodobností po troše marného boje zemřeme. Ale na druhou stranu, pokud mistr uspěje, máme to stejně spočítané. Takţe chutě vpřed. Jak se to říká, raději padnout s řevem na nohou, neţ s pláčem na kolenou? Jen kdyby ty mé nohy byly pevnější. Měl jsem holt svůj ţivot rád. Nikolaj se taky netvářil dvakrát vesele. Vyskočil jsem ven, nad námi vířil temný mrak, jeho jícen se natahoval jako trychtýř nad střechu oddělení aplikované biotechnologie. A tmavější cáry síly sjíţděly do budovy.
Mistr svačil. Ale podle sílícího, ebenového odstínu víru, brzy přijde hlavní chod. Uţ nebyl čas otálet. Nikolaj se vevnitř o čemsi tlumeně dohadoval s padrem. Ten jen umanutě vrtěl hlavou, pak vzal Nikolaje za rameno a cosi řekl, znělo to jako poţehnání. Nikolaj vylezl ven. Uhnul pohledem a zachrčel: „Antoine tu zatím zůstane, chce nás krýt zvenku. Chtěl jsem, aby vypadl z města, ale prý to není boţí vůle.“ Podíval jsem se na Padreho, pozvedl ruku, druhou opíral o bednu a mezi prsty mu visel řetízek s kříţkem. Viděl jsem, jak se mu pohnuly rty. V sílícím větru to nebylo slyšet, ale já jsem věděl, co řekl: „Bůh s tebou, Heinrichu.“ A já najednou věděl, ţe uţ tohohle starého smrtonoše nikdy neuvidím. Pokývl jsem mu a usmál se na něj. Kéţ bych měl jeho víru. Narazil jsem si široký klobouk na hlavu. A neţ jsem stačil přemýšlet nad pocitem ztráty, vyrazil jsem ke vstupu do budovy. Nikolaj mě následoval. Za chvíli jsme otevřeli bezpečnostní dveře jedním z našich univerzálních klíčů V chodbě leţel nějaký maník, náš neautorizovaný vstup mu prudce zkrátil ţivotnost. Proběhli jsme řadou místností, byly liduprázdné. Násilím jsme otevřeli výtahovou šachtu a sjeli aţ ke kabině, tři patra hlouběji. Stropním otvorem jsme vklouzli dovnitř, pootevřeli dveře a hodili tři granáty. Po sérii pekelných bubnů jsme vyskočili do dýmu a pachu spáleniny. Dva rozsekaní týpci leţeli roztroušení kolem, vběhli jsme nerušeně hlouběji do chodby. „Zkusíme najít klíč k výtahu,“ houkl jsem na Nikolaje. V nejbliţší místnosti se cosi mihlo, přeskočil jsem stůl a srazil na zem muţe v bílém plášti. Zvedl jsem ho a zatřásl s ním.
„Jak na to přijde, ţe nekrvácíte svorně se zbytkem města?!“ vybafl jsem na něj. Zapolykal a vychrlil: „Máme vakcínu! Nezabíjejte mě!“ Přitáhl jsem si ho blíţ a vrazil mu hlaveň pod bradu: „Kde je šéf?“ Polkl a křečovitě ukázal kamsi dolů. „Klíč od výtahu?“ Třesoucí se rukou mi ho podal. „Díky.“ Malý pohyb. Jeho mozek se rozstříkl a síla mnou probublala jako šaratice. Jen samozřejmě zůstala uvnitř. Nikolaj prudce spustil palbu a pak vyběhl z místnosti. Na chodbě se roztančil chlápek s AK a pak se svezl po stěně. Další gejzír síly, i Nikolajův samopal mi byl zasvěcený. „Chutná?“ houkl rus přes rameno. „Tak tady máš další chod!“ a zpoza dveří pokropil sousedící místnost. Pak skočil dovnitř. Krátká symfonie dvojí palby. A další příval síly. Začínalo se mi to líbit. Vběhli jsme do haly na konci chodby. Zpoza převrácených stolků se do nás opřela pozornost pětice ne tak úplně vědeckých pracovníků. Byl čas sníţit stav zaměstnanců na tomto patře na nulu. Vydal jsem se rozjet sérii bleskových propuštění bez nároku na odchodné. Pár kulek proseklo i mé tělo, ale tohle mě uţ teď nemohlo zastavit. Prolétl jsem středem haly a střílel jako šílenec. Dva střelci se zhroutily, jejich stolky holt nebyly neprůstřelné. Nikolaj rozstřílel další dva. Přeskočil jsem trosky stolků a zblízka vymetl poslednímu půlku tváře do prostoru. Ach, tolik síly!
Vzadu se krčil ještě jakýsi vědátor, Nikolaj se ovšem nehodlal zdrţovat vědeckou disputací. Dávkou ho zalisoval do rohu. Tím jsme naplnili plán zdejšího zeštíhlování firmy do puntíku a vydali se do výtahu. Ω O pět pater a dvacet propuštěných zaměstnanců níţe jsme stanuli před pancéřovanými dveřmi. Po cestě Nikolaj rozmisťoval malé krabičky. Na můj tázavý pohled jen houkl: „Transpondéry, nechci s Padrem ztratit kontakt,“ a poklepal na vysílačku. Pancéřové dveře byly nepříjemné, tohle bychom asi neotevřeli. Naštěstí to kdosi udělal místo nás. Naštěstí, tohle slovo mi vlastně nějak nesedělo. Pohostinně otevřít nám mohl jen jeden člověk. Tvor. Mistr. Zpoza dveří se nesla hudba s působivou ozvěnou. Wágner. Prostě klasika, nemohl jsem ani čekat nic jiného. Podívali jsme se na sebe s Nikolajem. A vstoupili dovnitř. Ω Za dveřmi byla rozlehlá hala, studený beton, trocha oceli. Pár sloupů. A vzadu křeslo, stůl a starý gramofon. Lampa a pár knih v malé knihovně. Jako bych nahlédl do čtyřicátých let. A hlavně zřetelný proud síly, mizející v muţi, stojícímu u gramofonu. Mistr.
Byl vyzáblejší, neţ jsem si pamatoval. V černé uniformě zamyšleně stál a poslouchal velebné tóny. Pohlédl na nás, lebka na jeho čapce se zaleskla. V bledém, hubeném obličeji zasvítil neveselý úsměv. Nemohl jsem se zbavit dojmu, ţe mi připomínal smrtku. Přinejmenším si takhle nějak museli smrt představovat vězňové koncentračních táborů. Čerň uniformy byla temnější neţ noc. Kolem něj byl jakýsi stín, jakoby svou samotnou podstatou přinášel temnotu. „Prsten Nibelungův, Gotterdammerung, jak nádherné a patřičné, není-liţ pravda, zbloudilí soukmenovci?“ zazněl jeho chladný, hluboký hlas. Soumrak bohů, apokalypsa. Proti jeho volbě hudby se skutečně nedalo nic namítat. Kataklyzmatickými tóny Wágnerova vyvrcholení operního cyklu v té chvíli pronikl rachot střelby. Nikolaj se dokázal vzpamatovat a vypálil dlouhou dávku. Setřásl jsem ochromení a zmáčkl spoušť obou pistolí. Kulky rozmetaly gramofon a utnuly operu, rozervaly křeslo, rozhodily knihy a srazily police s knihami. Zajiskřily na ţelezobetonu v pozadí. Jen mistr stál a studeně se usmíval. Trochu se tetelil, jak jím prolétaly kousky kovu, ale jinak vypadal, ţe netrpí nějakým nepohodlím. Jeho uniforma byla stále jako ze škatulky. Pak uţ nám cvakly úderníky na prázdnou. Mistr pokročil kupředu, stále více jeho tvář připomínala lebku. Temné stíny zakryly oči a lebka na čapce zářila jako měsíc v úplňku. Cosi zavířilo prostorem, vzdálený šepot naplnil prostor a něco ledového nás smetlo. Jako bych dostal velkou, promrzlou a kamennou pěstí. Praštili jsme sebou o zeď. Bolest mě naplnila i tam, kde bych tomu nevěřil. Nikolaj vedle mě na tom byl ještě hůř, já byl aspoň plný sil, on předtím neměl kde brát. Vše bylo mé. Krvácel a zmítal se, jak ho pěst stále drtila o zeď. Pak ochabl.
Mistr se narovnal a na chvíli se díval na rozbitý gramofon. Pak si povzdechl. Kdyţ pohlédl zase zpět, přímo na mě, nebylo mi lehko u srdce. Stále víc síly k němu přitékalo od víru nad námi, patra a patra nad touto svatyní smrti. Tentokrát jsem uţ jen vnímal tenkou kůţi, jako bílý pergamen, obtahující kosti. Temný stín v očích uţ ani nebyl stínem, spíš otvorem kamsi za hranici ţivota. Jeho samotná intenzita brala sílu a chuť dál bojovat. „Můj nezdárný Heinrichu,“ zašeptal mistr a studený škleb odhalil vybělené zuby. „Jak ses jen zkazil, mohl jsi tu stát se mnou, po mém boku.“ Zachrčel jsem a aţ na druhý pokus vyplivl slova: „Ty jsi opravdu neuvěřitelná zrůda.“ Pomalu potřásl hlavou: „Ne, tohle je předurčený vývoj. Jsi hlupák. Tohle je náš osud,“ podíval se na své ruce, bledé a kostnaté. „Absolutní moc, vše o čem naše rasa snila. Nesmíš se dívat očima těch malých a bezvýznamných tvorů. Existují, jen aby nás naplnili svou smrtí. Jsou jako obilí a teď přišel čas sklizně.“ Pohlédl vzhůru do proudu smrti. „Uţ brzy to přijde, cítím to. Budeš zatím ţít, Heinrichu, abys byl svědkem mého vstupu mezi boţstva. To je můj trest pro tebe.“ Pokusil jsem se zvednout, ale byl jsem příliš slabý. Mistr rozpřáhl ruce. Také jsem cítil, ţe se blíţí velké uvolnění síly, statisíce lidí ve městě kolem lapaly své poslední nádechy. Nikolaj vedle mě se pohnul a zasténal. Třesoucí se rukou vytáhl vysílačku a zachraptěl do ní: „Padre...prohráváme.“ Pokývl jsem hlavou, aspoň tak. To je dobře. Alespoň Padre bude mít čas uniknout. Přál jsem mu to. Nikolaj ke mně otočil hlavu a zasténal: „Heinrichu...roztrhej toho hajzla na kusy.“
Chtělo se mi smát. Hořce a dlouze. Nikolaj uţ blábolil na prahu vlastní smrti. Roztrhat? Moţná tak ušťouchat jedním prstem. Zasténal jsem totální beznadějí. Světla zablikala a na chvíli se místnost propadla do tmy. Hluboké, táhlé burácení naplnilo podzemí. Stěna za mými zády se chvěla a sténala, prach se sypal všude kolem. Světla znovu naskočila, slabší a snad poháněná nějakým záloţním agregátem. Mistr stál, ruce napůl svěšené. Poprvé vypadal udiveně. Proud síly ustal. Pak jsem ho zase ucítil, zatímco burácení sláblo. Blíţil se, obří vlna síly. Kladivo moci. Mistr se vítězoslavně zašklebil a rozpřáhl ruce. Síla vtrhla o místnosti, jako ebenový proud, pronikla stropem a snesla se níţe k mistrovi. A uhnula stranou. Mistrovu umrlčí tvář naplnil výraz bezbřehého šoku. Vlna se jako mohutné chapadlo stočila. A vrhla se přímo ke mně. Na jejím čele jsem ve vřící mase poprvé něco zahlédl. Tváře, stovky, tisíce tváří, s výrazy hrůzy a ztuhlé ve výkřiku. Pak do mě udeřila. Byl jsem zaléván smrtí desetitisíců, statisíců. Nepředstavitelný proud moci. Nic uţ nebolelo. Nic netíţilo. Byl jsem naplněný silou mimo veškeré limity. Povstal jsem, kolem mě vířil temný mrak. Místnost naplnilo přízračné světlo a já se vztyčil. V odrazu vyleštěné ocelové desky jsem viděl, jak se můj plášť kroutí ve větru, klobouk staţený do očí vrhal stín schopný pohltit celé planety. Ze stínu plály oči, hořely silou jaderných výbuchů. Ten druhý proti mně vztáhl ruce a vrhl na mě svou sílu. Páchla po plynu, spalovacích pecích a hromadných hrobech.
On byl masakr, genocida a vyvraţďování národů. Byl morová rána a hniloba tisíců chorob. Stočil jsem hlavu a zakryl se pláštěm. Nápor polevil. Narovnal jsem se a pohlédl do jeho očí, těch černých děr, hemţících se červy. V oceli po mé straně stále zářil můj odraz. Uţ jsem věděl, kdo tam stojí. Byl jsem konec všech cest. Nemilosrdný a spravedlivý. Vítr sfoukávající všechny svíce co jich jen ve vesmíru je. Velký a neomylný pistolník. A ten druhý to pochopil. Strach zkřivil jeho tvář. „Tvá cesta končí, Williame,“ zaduněl jakýsi temný a neodvolatelný hlas. Můj hlas. Pozvedl jsem pistole. Kolem nich se chvěl stín a věděl jsem, ţe William, mistr, teď hledí do dvou nemilosrdných, černých děr. Zaduněla dvojice výstřelu. William odlétl dozadu, přerazil sloup a svíjel se v jeho troskách. Přilétl jsem k němu, na křídlech mé temné moci. Podíval jsem se mu do očí, propastí plných strachu. A beze slova mu vyrval srdce. Bylo plné síly. Rozdrtil jsem ho a sílu si vzal. William uţ nebyl. Rozhlédl jsem se, novorozený bůh, vtělená smrt. Mohl jsem se nadechnout moci a vykročit do světa. Nový svět, klanějící se novému bohu. Pohlédl jsem na své zbraně. A pak jsem je zastrčil do pouzder. A v jediném, mocném výdechu se vzdal té síly. Odvrhl jsem boţství. A zhroutil se na podlahu, kousek od Nikolaje.
Ω Nadzvedl jsem mu hlavu, rychle a mělce dýchal. Podíval se na mě: „To byla jízda, co?“ zašeptal Pokýval jsem hlavou, oba jsme věděli, ţe umírá. A kolem nebyla síla, která by mu pomohla. Síla toho, čím jsem na chvíli byl, byla příliš jiná, smrtící. „Co se stalo?“ poloţil jsem otázku, co mě spalovala. Nikolaj zakašlal a pak spustil, rychle, protoţe věděl, ţe uţ mu moc času nezbývá. „To Padre. Vymyslel plán, jak se postavit mistrovi.“ Zalapal po dechu. Naklonil jsem se k němu: „Co udělal?!“ Nikolaj se ušklíbl: „Odpálil nahoře jadernou hlavici. Před pár lety, jsem mu ji dostal z Ruska. On věřil od začátku těm mistrovým plánům. Věřil, ţe by se mu mohlo povést stát se něčím nepředstavitelně mocným. Bál se toho a byl přesvědčený, ţe jen atom by mohl dokázat takovou věc vyřídit. Tak chtěl být připravený, kdyby něco.“ Nadechl se a já toho vyuţil k otázce: „Ale co se to stalo teď, byli jsme hluboko, výbuch nás neohrozil a síla pak přišla. Ale za mnou...“ na chvíli jsme oněměl. Došlo mi to. „Jeţíšikriste, vy jste mi tu atomovku zasvětili!“ Nikolaj pokýval hlavou: „Padre byl zoufalý, byl to jediný způsob jak mistrovi tu sílu vzít a dát ji tobě. Taky věděl, ţe bys na to dobrovolně nepřistoupil. Víš, ty rád pěstuješ image dravce a nelítostného zabijáka. Jenţe děcka a ţenský, to ti prostě nejde. A tady jsme se tomu nevyhnuli. I kdyţ stejně umírali. Padre chtěl postavit na šachovnici vlastního boha smrti. A doufal, ţe vyřídíš mistra. A taky,“ ztišil hlas: „Taky věřil, ţe se z tebe nestane taková zrůda. Říkal, ţe jsi dost chytrý, aby sis uvědomil jednu věc.“
„Ţe bůh smrti nakonec pozře sám sebe, aţ vybije vše, co by mu dávalo sílu,“ dokončil jsem za něj a vybavil si myšlenku, která mě donutila, vzdát se moci. „Pohádal jsem se s ním, ale trval na tom, ţe tu hlavici odpálí. Myslím, ţe to bylo jeho pokání. Byl komplikovaný. Jsem rád, ţe...“ a zemřel. Chvíli jsem na něj hleděl. Pak jsem se vydal hledat cestu na povrch, bude zavalená, zabere mi spoustu času se vykutat. Ale to je dobře. Hlavně nemít čas myslet na jasný záblesk poţírající statisíce lidí v jediném okamţiku. V mém jménu. Vypotácel jsem se ze síně a nechal vše za sebou.
Konec
