THOREGON
Ernst Vlček
PŘÍZRAKY V TERRANII Přeložil Hugo Bokvas V září 1289 nového galaktického letopočtu, což odpovídá roku 4876 našeho letopočtu, vládne v Mléčné dráze mír. Sice stejné jako předtím trvá napětí mezi kosmickými civilizacemi, především mezi Ligou svobodných Pozemšťanu, Křišťálovým impériem a Fórem Raglund, ale velké společné ohroženi již pominulo: Goedda shořela v gigantické černé díře v centru Galaxie a s sebou strhla i Tolkandy. Riskantní plán, kléry za pomoci Pozemšťanů a Herreachů uskutečnil nesmrtelný Arkonidan Allan, se podařil a v Mléčné dráze muže začít obnova.
Allan a další vlastníci buněčných aktivátoru už naštěstí vědí, kde se Perry Rhodan a jeho dlouholetý druh Reginald Bull až donedávna zdržovali - přátelé pomáhali ukončit strašlivou válku ve vzdálené galaxii Plantagoo. Tím se také vysvětluje, proč není Perry Rhodan na Zemi, když Sluneční soustava dostane nečekanou návštěvu. Nonggové na příkaz koalice Thoregon přivezli Heliotskou tvrz. V tom, co je považováno za zázrak techniky, vidí mnozí Pozemšťané pouze nebezpečí. Potom se vsak Tvrz zblázní a nakonec
zanikne v obrovské explozi. Na Zemi zbudou dva takzvané faktorové elementy. A potom se v hlavním městě světa začne dít něco podivného: zjevují se PŘÍZRAKY VTERRANfI... První útok „Kosa, Dzerro, kosa!" pohaněl je velitel, i když mleli z posledního. Krok za krokem se provrtávali zemí cizí planety. Jejich těla dosáhla bezmála bojové teploty a krev jim skoro vřela. Už pronikli hluboko do neznámé země. Ale Fellokk je dal pobízel: „Kosa, Dzerro, kosa!" „ To ještě nestačí? " zeptal se Konnak. „Jasně, mohli hysme zas konečně jednou vylézt na průzkum," přidal se Sikor. •V polovině cesty to už Jednou udělali. Vylezli vsak Jen v panenské přírodě, a tak se vrátili a Fellokk je hnal dál. „O průzkumu rozhoduje!" zařval FeIlokk a praštil Konnaka a Šikora do zad. Oba tise zasténali a znovu se vrtáky opřeli do země. Fellokk a čtvrtý Dzerro Aktem pozorně sledovali údaje na lokátorech. Ale neukazovaly nic zajímavého. Vystřídali Konnaka a Šikora u vrtáků. Fellokk celý hořel. Akumuloval neuvěřitelné množství energie a odreagovával JÍ na vrtáku. Přímo jím měkkou zemí probíhal. Pomáhala mu i slabá gravitace. „Zaměřil jsem energii!" oznámil náhle Šikor. „Nad námi jsou slabá energetická pole," potvrdil hlášení Konnak. Fellokk a Aktim se zastavili. „Aktime, jdi na průzkum!" přikázal Fellokk. Aktim přepnul vrták, a provrtal se jím vzhůru. „Kolem je jenom džungle," hlásil. Náhle se ozval řev nějakého zvířete. Hluk
zapasu. A potom Aktim zařval hrůzou. Dolů stříkala krev a padaly kusy masa. Fellokk dlouho neuvažoval a vystoupal za ním. Když pohlédl ven, viděl prchat jakousi červenočerně pruhovanou šelmu s deseti nohama. S rozsápaným Aktimem v předních tlapách. Fellokk po ní vypálil a ustřelil jí zadek. Zvířeti vyhřezly vnitřnosti, zaúpělo a snažilo se odplatit do bezpečí. Fellokk je dohnal a dorazil je.
l Byte Velšák není jen tak něco. Je dlouhý deset metrů a váží dva a půl tuny, na pěti párech nohou se pohybuje skoro stejně rychle jako pozemský gepard. Když se na vás podívá tréma očima, hned si připadáte jako Králíček před hadem. Velšák je mlsoun, neboť nade vše miluje morek. Nikdy ho samozřejmě nemá tolik, aby se jím nasytil, a proto musí žrát i maso. Ale morek má stejně nejradši. U nás svou pochoutku stejně nedostane. Jenom morkovou náhražku. Jenže oni to neprokoukne, protože ho perfektně klameme. Na naše finty prostě nemá. Myslí si, že dostal živou oběť, ale honí jenom holografickou animaci. Šálíme mu totiž i čich. Mysli si, že žije v couravské divočině, a přitom je to jen dvousethektarový výběh. Ale i tato plocha je na něj málo. Někdy si říkám, jestli velšák ten trik neprokoukl. Svým způsobem je dost chytrý, ale nemá inteligenci. A zase když se potuluje ve výběhu a myslí si, že je v nekonečné couravské džungli, ale přitom běhá do kruhu a stále znovu naráží na své značky - není mu to přece jen divné?
Myslím si, že ano. Podle našeho veterináře je silně neurotický. Ty neurózy vyvolává právě tahle iritace. Ale stejně mé velšák ze všech zvířat v terranijské zoo fascinuje nejvíc. Je zlý, záludný a nevypočitatelný, ale majestátní. Vážím si ho a obdivuji ho. Ale nepřibližuji se k němu. Střetli jsme se zatím Jen jednou.To bylo před deseti lety, zrovna když ho přivezli. Předtím jsem nikdy takové zvíře neviděl, pouze jsem o něm slyšel a četl. Stál jsem tenkrát u energetického plotu. Najednou to v roští zašelestilo a vzduchem proletělo desetimetrové tělo s ohnivě rudými a černými pruhy. Přímo na mě. I když jsem věděl, že se mi nemůže nic stát, tak jsem se polekal. Že jsem se nemohl ani hnout. Ty tři oči na čele mě přímo hypnotizovaly. Velšák narazil do plotu a s kňučením se vrátil do křoví. Potom se už nikdy plotu nedotkl. To přece jen svědčí o chytrosti, anebo aspoň o značné učenlivosti. Potom jsem ho už sledoval jen kamerou. A ještě něco: velšák je jediné zvíře v zoo, k němuž nemám pevný vztah a kterému jsem nedal jméno. Pro toho krále zvířat mě zatím žádné vhodné nenapadlo. Velšák má v naší zahradě dlouhou tradici. Mohli jste ho u nás obdivovat už v době, kdy Mléčnou drahou táhl Roj a ohlupoval Galaktiky- Nevím, jestli už tenkrát byl pruhovaný, popis se nezachoval. Jako řada jiných zvířat utekl ze zahrady a hnal se ulicemi Terranie. Nezachovala se vsak informace, kolik zpitomělých obyvatel mu padlo za oběť, než ho dostal imunní lovec. A protože velšák byl atrakcí zahrady, pořídili po obnovení pořádku nového. A to je právě tenhle. Přivezli ho z Couravenu
a je to celkem šestapadesátý exemplář od založení zahrady. Někdy byste měli vidět, co se děje při krmení. Tribuna před energetickým plotem praská ve Švech. A diváci si přijdou na své, i když to trvá jen pár vteřin a vlastně toho moc vidět není - a všechno je to navíc podfuk. Na pasece se pase mladý dinosaurus, zhruba stejně těžký jako velšák. Opravdová pochoutka. To dinosauří mládě nic netuší a s chutí baští mladé kapradí. Pouze diváci vědí, že za ním číhá velšák. Někteří jsou měkkosrdcatí a snaží se dinosaure varovat křikem a dupáním. Energetický plot je však zvukově jednosměrný. A potom velšák vyrazí z úkrytu. V té chvíli se všem zastaví dech. Velšák si ztvaruje tlamu v dlouhý savý chobot a vrhne se na oběť. Zavalí ji, buší do ní několika prackami najednou, chobot noří do ran a vysává morek. Pak zmizí s obětí v křovinách. Má takovou sílu, že unese trojnásobek své váhy. Zbude jen pár roztříštěných kostí. Většina Pozemšťanů dobře ví, že ono dinosauří mládě je jenom projekce a velšákovi že se dává jen maso a morková náhražka- Ví se to od té doby, co protestovali ochránci zvířat a muselo se jim tajemství tohoto realistického krmení prozradit. A potom to vytroubila všechna média. Většina turistů Je však z venkova a pořád to na ně zabírá. i ^A^
Správně se jmenuju Bytus Bottoni, ale nikdo mi neřekne jinak než Byte. Jsem jedním z mála rodilých Pozemšťanů, jeden z těch, kdo se narodili za Monose a byl jsem napojen na simusense a žil ve fiktivním světě. Ostatní mě asi považují za sta-
rého morouse a myslí si, že dál žiju ve fiktivním světě. Ale Tiffiorův rehabilitační tým mě propustil jako vyléčeného a plně jsem se integroval do reality. Byly horší případy než Já. Lékaři mé biologické stáří odhadují na 173 let. Přesněji to určit nedovedou, protože o mém narození se nezachovaly žádné dokumenty -jak je tomu u většiny Pozemšťanů, kteří byli nakloňováni za Monose. Ano, jsem klon, ale jinak naprosto normální. Leckdo mě považuje za cvoka, protože jsem až příliš normální. Možná jsem vykopávka, která se do dnešní doby nehodí. Lidi nechápou, že si povídám se zvířaty a dávám jim jména. Zašlo to tak daleko, že kolegové, co sedí v kancelářích u řídicích pultů a zvířata v zoo znají jen z holografií záběrů, se mě chtějí zbavit. „K čemu je nám nějaký potrhlý ošetřovatel, když na to máme skvěle naprogramované roboty," argumentují. Ale mě nenaštvou. Co ti vědí! Já každopádně za těch sto třicet let, co tady dělám, konstatoval, že zvířata ke mně mají větší důvěru než k těm bezduchým robotům. Protože nějak vycítí, jestli někdo má srdce, anebo je to plechová bedna. A z toho se rodí vzájemná náklonnost. Hodné zvířat mi žere z ruky, pouze velšák má chuť na můj morek. Už jsem dokonce uvažoval o tom, jestli by to nebyl důstojný odchod ze života - nabídnout se mu jako předkrm. Ale to já jen tak žertuJu-
Co se děje mimo zahradu, je mi srdečně fuk. Sice vím, že se v naší soustavě ukázala ta Heliotská plástev a přesunovala kusy Země do jiných galaxií. Ale co je mi po tom? No, tak úplně volný mi to není. Protože jeden z těch faktorových elementů, jak těm
prohozeným kusům země říkají, se nevrátil, protože ta pitomá Plástev vybuchla. Místo ní je v Terranii-Jih prohozený kus a nikdo neví, co se v něm skrývá. Všichni si myslí, že to má něco společného s Nonggy, protože to sem přitáhli Nonggové. Já ale nevím... Odtud ze zahrady vidím slabě svítící mlžnou bariéru. Zvlášť v noci. Mně to vadí, protože zvířata jsou z toho vyplašený. A jsou stále vyplašenější. Mají neklamný instinkt a určitě cítí, že je tam něco cizího, a není jim to zrovna příjemný. A to zas dělá starosti mně. Jinak by mi byl nejakej faktorový element ukradenej. Snad si to Nonggové brzo vezmou nazpátek. Přece tu zničenou Tvrz něco nahradí. Přece není možný, že by se Pozemšťané, co je to odneslo kamsi i s Alašanem a věží SPL, už nevrátili. Ne, ne, o ně si starosti vlastně nedělám. Vláda situaci určitě kontroluje. To mě spis trápí chování těch mých zvířátek. ^A^
To byla zase noc! Koyjongský jelen tam stál a chvěly se mu slabiny a hlava s parohy se mu však ani nehnula. Pouze jeho oči neklidně těkaly sem a tam. Neviděl mě, Í když jsem stál v jeho zorném úhlu. Zavolal jsem na něj: „Mongo!" a chlácholil ho. Ale Mongovu pozornost poutalo cosi jiného. Naslouchal jsem do noci,, neslyšel jsem však nic než důvěrně zná^ mé zvířecí zvuky. Byly ale neklidnější než jindy. Všech jako by se zmocnil nějaký nepochopitelný neklid a nervozita. Cizí zvuky jsem neslyšel. Vtom Mongo vyrazil a hnal se výběhem jako šílený. Snažil jsem se ho uklidnit, ale k ničemu to nevedlo.
. • '. s,-,!,'"'*^^--^-
Zavolal jsem veterináři doktoru Florianu Gargerovi a upozornil ho na Mongovo podivné chování. „Myslíš si snad, že se tady vrtám v nose, Byte?" osopil se na mě. „Nemám nic jinýho na práci než se starat o všechny možný exotický bestie, co blbnou. Ten tvůj koyjonga mi ještě tak scházel!" Pokračoval jsem v obchůzce a všude jsem viděl zmatená zvířata, která se buď choulila ve svých úkrytech a bázlivě hleděla do noci, anebo zmateně pobíhala. Co větří, co já nevidím? Pouze pavouka aporise jakoby se všeobecný neklid netýkal. Obrovská pavučina se tiše a nehybně pnula mezi dvěma mamutími stromy. Musel jsem si vzít dalekohled pro noční vidění, teprve pak jsem ve větvích našel to černé chlupaté a velké tělo. Možná snil o tom, že mu všeobecná hysterie napomůže k tučné kořisti. Kdo zná pavouci sny? Ani nevím, jestli se jim nějaké zdají. Přiblížil jsem se k velšákovu výběhu a míjel jsem Ringův výběh. Tak říkám affranskému medvědu, který se svými čtyřmi metry a zlatou srstí patří k nejkrásnějším a nejvzácnějším exemplářům naší zahrady. Patří do čeledi janusovitých, protože se mu pod srstí na zátylku skrývá druhý obličej. Ten ukáže, když přechází do útoku. Je to jediný exemplář v celé Mléčné dráze. Hanza ho přivezla z planety Affran, která je deset milionů světelných let někde směrem na souhvězdí pannyKdyž mě Ringo viděl přicházet, vyběhl mi naproti a něžně se o mé třel. Srst měl trochu zježenou, třásl se a kňučel. „Hodnej Ringo, hodnej. Byte dá zase všecko do pořádku. Byte nedovolí, aby se Ringoví něco stalo." Takhle nějak jsem na něj mluvil, ale tu jsem si všiml, jak se mu najednou posta
vily chlupy na šíji, otočil hlavu a ukázal tu svou bojovou tvář. Čumáček se ztratil pod srstí a na mě se otvírala tlama jako vrata. Utíkal jsem, co mi nohy stačily. Stihl jsem to na poslední chvíli. Pak mohutné zlaté tělo narazilo do energetické stěny. Co to do Ringa vjelo, že na mě zaútočil? Přátelíme se už pětadvacet let, znám ho odmalička. Když jsem se pak otočil, choval se zase normálně. Přivolával mě prackami, jako vždycky, když se loučíme. „Lituju, Ringo, ale pro dnešek máš utrum. To jsi přepísk." Žalostně za mnou kňučel. Nocí se ozval děsivý řev, až pri něm tuhla krev. Sel od velšáka a zněl bolestí a vzteky. Cosi se tam zablesklo. Řev slábl a nakonec utichl. Když jsem došel k výběhu, viděl jsem ho ležet na mýtině. Půlku těla měl upálenou. V předních tlapách držel cosi beztvarého. Byl jsem v šoku. Velšák je mrtvý, Nevěřil jsem svým očím. Jak se to mohlo stát? Kdo mu to udělal? Jako v transu jsem otevřel výběh. Obešel jsem tělo a prohlédl si je ze všech stran. Kopl jsem do něj a narazil na odpor. Takže Jsem si nic nenamlouval. Velšák byl skutečně a opravdicky mrtvěj. Přistoupil jsem k hlavě, abych se koukl, co to drží v tlapách. Zřejmě zemřel, když svou kořist roztrhl a chtěl ji vysát. Ale jakou kořist, krucinál? Podíval jsem se na ten beztvarý kus masa, který byl kdysi živou bytostí. Byl. k nepoznání zohavenej a čněl z něj roh dlouhej asi jako předloktí. Z ran vytékala zelenkavá tekutina. Zrovna jsem se shýbal, že se na to pořádně mrknu a zkusím to identifikovat, vtom jsem za sebou zaslechl jakýsi zvuk. Otočil jsem se a v tu chvíli mě zasáhl
10__________________ paralyzační záblesk. Jen rozmazaně jsem vnímal jakýsi rozšklebený obličej s rohem na čele, pak se ke mně přiblížilo kapradí. Pád na zem jsem už necítil. Tělo jsem měl naprosto bez citu, ale smysly mě úplně neopustily. Hlava mi ležela v kapradí. Za kapradím se pohybovaly jakési stíny. Slyšel jsem hrdelní hlasy mluvit neznámou řečí. Někdo mě táhl za nohy. Poznal jsem to podle toho, že kapradí pode mnou klouzalo. Necítil jsem nic. A pak mě hodili do černé díry. Krátce nato se kolem mě roztančila světýlka a rozezněly se hlasy. Ležel jsem na zádech, nade mnou hliněný strop jako v nějaké podzemní chodbě. Připadalo mi, jako by se ten strop dal do pohybu a rozběhl se nade mnou šílenou rychlostí. Pak mi došlo, že to se pohybuju já. Kam mě ty přízraky vlečou? Druhy útok Stanice metra GarnaruStřea V poledních hodinách 5. října tam byl poradny naval. Pestrá směsice zástupců četných národu Mléčné dráhy, z nich vsak většina lidského původu. Tisíce Galaktiků se cpaly na několika podlažích. Proudili z vlaků, přestupovali, vyjížděli po eskalátorech anebo je vynášely antigravilacní šachty. Vezmeme-li v potaz, že čmáraní odeznělo teprve před několika týdny, mohl by nás ten čily ruch udivit. Ale informovaní občané věděli, že miliardy Pozemšťanů a mimozemšťanu jsou v pořádku jenom díky enormnímu úsilí psychologů. Miliony inteligentních bytosti ze Sluneční soustavy byly ještě na klinikách, v sanatoriích a na rekreačních planetách. Blue saň jako Toczor Grysc tu nebyl nijak nápadný, a kdyby přece jen, pak jen tím, že nespěchal. 'Zdánlivě lelkoval po sta
nici. Ale lhostejnost pouze předstíral. Ve skutečnosti pečlivě sledoval proudící davy. Číhal na turisty a mohl Jim ledacos nabídnout - vlastně všechno, co bylo exotické a zakázané - od alien sexu až po simusensový trip. Když v davu spatřil policistu nebo bezpečnostního robota, obloukem se jim vyhnul. Byl tady známy jako falešný galax. I když mu nemohli nic dokázat, radši se klidil z cesty. Občas někoho oslovil, především ty, kdo se chovali přitrouble jako turisti z venkova. Jenže dneska nebyl dobrý den, nikdo neměl o Gryscovy nabídky zájem. Bluesan se pokoušel uniknout jednomu bezpečnostnímu robotu, který si ho všiml a začal ho sledovat. Všude se rozsvěcovaly hologramy a nějaká Pozemšťanka hlásila, že provoz na směru Garnaru-Jih je dočasně zastaven. Ze prý došlo k technické závadě, není vsak žádný důvod ke znepokojení, provoz bude brzy obnoven. Toczor Grysc dosel na konec nástupiště a zamyšleně se zahleděl do tunelu. Byl to ten, který vedl do Garnaru-Jih. Zrovna uvazoval o tom, jestli by se v něm neměl robotovi ztratit. Stejně teď nic nejezdí. A tu se mu zdálo, jako by z tunelu slyšel kovové zvuky. Hned nato do něj něco prudce strčilo, ale nic neviděl. Svalil se na zem. Robot spustil sirénu. Ta však hned ztichla. Když se Toczor Grysc s rozbolavělým hrudníkem zase postavila viděl, jak se robot točí dokola jako Máca a světla mu zoufale blikají. Všichni vzrušeně hovořili o tom, že se mezi nimi prohnalo něco neviditelného. Někteří měli na obličeji krev. Jeden Pozemšťan kulil oči na zlomené zápěstí. • Najednou zhasla světla. Křik, dusot, zmatek. Toczora Grysce něco zvedlo a unášelo pryč. Když se rozsvítilo nouzové osvět
il lení, byl hluboko v tunelu a ležel na Širokých plecích jakési svalnaté bytosti. Křičel a mlátil kolem sebe. Přitom na čele oné bytosti nahmatal roh. Něco ho praštilo přes prsty a zlomilo mu je. Zavyl bolestí. A jakýsi hrdelní hlas se pokusil o vítězoslavný smích. Pak se únosce konečně zastavil a cosi vykřikl. Odpověděly mu podobné hlasy. Podle Grysce se jednalo o hlasy tří osob. Co jsou ti cizinci zač? Hovořili napros", to neznámou řečí. Toczor Grysc znal hodně jazyků a tenhle určité nepatřil mezi jazyky Mléčné dráhy. Kdo jsou tedy jeho únosci? A jak se dostali do Terranie? Pak si vzpomněl na faktorový element, který vystřídal satelitní město AlaŠan. Začal se třást a křičel. Něco ho ochromilo a už nebyl schopen pohybu. Myslet však mohl dál. A nemyslel na nic jiného než na to, že ti neznámí jsou určitě z faktorového elementu a že ha chtějí do něj odvléct...
2. Amy Za každým silným mužem stojí slabá žena. Tenhle cynický výrok se na Či a mne tak docela nevztahuje. Je sice neskutečně silný, ale já se nepovažuji zrovna za slabou. Navíc se náš vztah zakládá na přátelství. Jsme dobří přátelé, nic víc. Či přicestoval na palubu PAPERMOO-NU transmiterem z Terranie, kde na Štábu Hanzy jednal s První Pozemšťankou. Předtím mu kapitán Prett Boemer hlásil. Že brzy budou první výsledky z průzkumu té bedýnky, co Nonggové zanechali ve vesmíru jako suvenýr. V něm by se měl podle Galtarrada a Zygonod nacházet „nositel hříchu a viník mrzutosti s Heliotskou tvrzí". Byla jsem při tom, když Či vešel na můs-
tek. Mračil se a zdálo se, že je ve spatné náladě. Když jsem se ho zeptala, co mu je, odpověděl mi: „Co ti na to říct.Amy. Dašmagánová mě zase vytočila." „Co se stalo. Či?" vyptávala jsem se, protože mě překvapilo, že s Paolou DaŠmaganovou najednou nevychází. Či, takhle komisaři Ligy říkám jenom já - a to většinou, jenom když jsme sami. „První Pozemšťanka ti přece jindy zobe z ruky. Bylo to něco s faktorovými elementy a Tvrzí?" „Jasně." Cistolo Khan vyprávěl a přitom jsme sledovali průzkumný tým v SERUNECH Jak se ve volném prostoru něco Činí s předmětem, který zde zanechali Nonggové krátce před odletem. Či po První Pozemšťance požadoval, aby faktorový element v Terranii-Jih a KalkatěSever, které se prohodily krátce před výbuchem Tvrze, dala vojensky prozkoumat. Už dal elementy obklíčit, aby do nich nevnikli dobrodružně založení Pozemšťané nebo aby je někdo neraboval. Jenže První Pozemšťanka něco takového kategoricky odmítla. Argumentovala tím, že v elementech jsou části z nonžské soustavy Teuller. A vzhledem k tomu, že se Nonggové při kontaktech chovali vždy mírumilovně a vstřícně, nepřicházela vojenská operace v úvahu. Je-li bezpodmínečně nutné do faktorových elementů vstoupit, pak je to prý záležitost diplomatů. Paola Dašmagánová pak souhlasila pouze s tím, že Cistolo smí dva ze svých asistentů určit jako vedoucí delegace. Osobní účast mu však zakázala. „Ale to zní docela rozumně," řekla jsem. „Na tohle se musí velice decentně." „Když odhlédnu od toho, že moji Čtyři zástupci jsou prakticky k ničemu, stejně
12 by měla mít přednost opatrnost před ohleduplností." Ještě dobře jsem si pamatovala jeho asistenta Bruna Drenderbauma a vím, že to byl kongeniální partner. Jeho smrt se Cistola těžce dotkla. Potom jsme se sblížili my dva, když mě navštívil jako lékařku. Ne, že by měl tenkrát nějaké potíže, prostě potřeboval nějakou vrbu. Proč si vybral zrovna mě, vysvětloval tím, že se spis dokáže svěřit palubní lékařce z jiné části GILGAMESE, Amalii Zondersonové, kterou zná jen zběžně, než někomu ze svých nejbližších spolupracovníků. Mně bylo tak jako tak jasné, že se nezahleděl do mých křivých úst a rozcuchaných vlasu. A rovněž si nemyslím, že by zde nějakou roli sehrálo těch mých sto osmdesát dva centimetrů, i když pro Či bylo určitě příjemné, že ze svých dvou metrů nemusel příliš shlížet. „Nepřeháníš to s tou bezpečností, Či?" „Tak proč se Nonggové neukážou?" opáčil agresivně, jako bych za to mohla já. „Měli dost času, aby někoho vyslali. Zatím uplynulo víc než čtyřiadvacet hodin, ale u bariéry se nic ani nepohnulo. Povídám ti, tady něco nehraje. A zatraceně to nehraje. Cítím to." „A co by nehrálo?" zeptala jsem se. „Prohození faktorových elementů proběhlo naprosto v pořádku a ještě před výbuchem Tvrze." „Právě že ne. Byly tu jisté podivné události, které jsme veřejnosti zamlčeli. A výbuch Tvrze ostatně taky není v pořádku, ne?" Než jsem se stačila zeptat, co se veřejnosti utajilo, ohlásila se druhá pilotka Serah Jenninová, že průzkumné družstvo chce podat hlášení o té věci od Nonggů. Hned nato se ozval Thooker. Hlavni vědec PAPERMOONU prostě nedal jinak, než Že tu věc prozkoumá sám.
„Jedná se o slitinu barvy bronzu, odolností se dá srovnávat s terkonitem. Schránka je tři metry vysoká, metr padesát široká a pouze metr hluboká. Zřejmě jde o kabinu, která by se dala použít v případě havárie. Je ovšem bez pohonu. Zjistili jsme v ní jen slabý energetický zdroj. Plášť je silný pouze tři centimetry. Podlaha dva-. čet. Zbytek Je dutý..." „Prázdný?" přerušil ho Cistolo netrpělivě. „Ne," odpověděl trochu dotčeně Thooker a vyčítavě pokračoval; „Než jsi mě přerušil, chtěl jsem o tom mluvit. V té kabině je uzavřena nějaká bytost. Podle prosvícení by to mohl být Nonggo." „Nonggo?" vyhrkla jsem. „Že by Nonggové vysadili jednoho svýho kámoše a potom jednoduše vypadli?" „Na tom není nic divného," řekl Cisto" lo. „Galtarrad a Zygonod naznačovali, že v kabině je pachatel havárie." Musela jsem s ním souhlasit. Koho jiného tím mohli myslet než nějakého Nongga?
„Může ta kabina představovat nějaké nebezpečí?" zeptal se. „Ne," odvětil Thooker; „Pořádně jsme ji přesvítili a nepřišli jsme na nic neobvyklého. Nejsou tam výbušniny, nic, z čeho by se mohla stát energetická bomba. Jedině že by tam byla zamořená atmosféra. Ale to je nepravděpodobné, když je tam zavřený ten Nonggo-"
Cistolo se zatvářil skepticky. Ani tuto možnost nevylučoval. Ten je ale podezíravý a opatrný! Tím spíš nechápu, že se mezi námi vytvořil takový vztah. / „Tak vtáhněte tu kabinu na palubu a dejte ji do karantény," nařídil. Obrátil se ke mně. „A ty se postarej o toho Nongga, Amy." „Velice ráda," odpověděla jsem. „Ale za-
13 tím je ještě čas. Zajímalo by mě, co to bylo za podivné události kolem Tvrze." Trochu váhal, ale pak se rozhodl, že se mi přece jen svěří. „Našli tam mrtvou Kalili Nedrunovou." „O tom jsem už něco slyšela, povídalo se všelicos a média to už Částečně vyslepičila." „Bohužel, je to tak. My ty pověsti zatím nepotvrdili, protože se nám ještě nepodařilo objasnit některé detaily. Ale brzy to oficiálně oznámíme." Čistoto Khan se ušklíbl a pokrčil rameny. „Je pravda, že si Kalila Nedrunová vynutila přístup na Tvrz a na ní pak zmizela. Je desítky let v komatu a probere se zrovna, když se ukáže ta Tvrz a vyžaduje, aby ji na ní vzali! To přece není náhoda! A pak Se najde její mrtvola. Byla napuchlá a porézní, jako by jí zduřely buňky. Ale to ještě není všecko! Pěny Rhodan v té galornské galaxii našel taky zduřelé mrtvoly. A to vždy po sabotáži." „A co z toho vyvozuješ?"
„Nonggové a Galornané jsou členy koalice Thoregon. Napuchlé mrtvoly mají úzkou souvislost s oběma národy. Takže bychom si měli dávat pozor na všechno, co s nimi nějak souvisí. A proto se mi ty dva faktorové elementy dvakrát nelíbí." Došli jsme do karantény. ^A^
Když robotí kabinu vsunuli dovnitř, vzala jsem si pro jistotu skafandr. Nařídila jsem robotům, aby ji postavili silnější částí dolů. Se mnou tam byl už jen Thooker. Thooker byl na PAPERMOONU něco jako vědecký guru, jehož odbornou autoritu nikdo ani v nejmenším nezpochybňoval. Měřil jenom metr pětašedesát a měl tonzuru obehnanou krátkými černými vla-
Sl
sy. Pocházel z koloniálního světa Streppu a sám o sobě říkal, zeje mnichem tamního náboženství. Nikomu však zatím neprozradil jakého. Byl ročník 1188 a stovku oslavil teprve nedávno. Oslavil ji po svém. Toho dne nebyl prostě k nalezeníPodíval se na riiě a řekl: „Našel jsem na kabině otvírací mechanismus. Takže nebude problém ji otevřít. Jde jen o to, abys byla okamžitě po ruce s lékařským nádobíČkem. To kdyby náhodou potřeboval první pomoc." „To není problém, poslední dobou jsem nedělala nic jiného, než že Jsem ošetřovala Nonggy." „Jestli tady někdo bude žertovat, pak jedině já," vyjel na mě. „A do žertů mi vůbec není. Jestliže se cítíš přetížená, dám tě vystřídat. Jdeme na to, Amalíe?" Diagnostický přístroj jsem měla připravený, medirobot byl nastavený na xenomodus. Pouze jsem přikývla, i když jsem měla sto chutí tomu trpaslovi říct, co si myslím. Thooker byl ale asi jen vynervovaný a nemyslel to zle. Thooker se pustil do kabiny. Musel se vznést půl metru, aby se dostal k otvíracímu mechanismu. Opatrně s ním manipuloval, ustavičně pokukoval po displeji lokátoru, aby se ujistil, že neuvedl do chodu něco, co by nás mohlo ohrozit. Pak se ozval zvuk, jako když někdo pohne rezatým pantem, a kabina se pootevřela. Krátce zasyčel vzduch - známka toho, že v kabině byl lehký přetlak. Zatajila jsem dech. Robot nabíral vzorky vzduchu a vyhodnocoval je. „Žádné neznámé plyny ani nebezpečné viry," konstatoval za minutu. • .Vnímala jsem to jen okrajově, protože jsem se soustředila na Thookera, který konečně otevřel kabinu dokořán. I když Jsem ze záznamů věděla, jak Nonggové vypadají, přesto jsem byla napjatá.
14 _________________ Co když Nonggové vyhoštěnce nějak cejchují. Spatřila jsem obyčejnského Nongga.Ale něco na něm mi přece jen bylo zvláštní, i když jsem v první chvíli nedokázala říct co. Stál v kabině naprosto nehybně. Měl jen něco přes dva metry a na sobě skvostný fialový háv z jakési tuhé látky, něco jako brokát. Široký oválný výstřih odhaloval Část útlých ramen. Když se poprvé nadechl, trochu jsem sebou trhla. Ale to bylo naprosto normální. Nonggové podle informací dýchají jen třikrát za minutu, přičemž hlasitě natahují vzduch a stejně tak hlasitě a krátce jej vydechují. Pokoušela jsem se mu zahledět do očí, hnědých a hlubokých, ty však hleděly do prázdna. A pak mi došlo, čím se odlišuje od všech Nonggů, které jsem znala ze záznamů. Nonggové mají úzké a vysoké obličeje, jež se vyznačují zvláštní výrazovostí. Jejich mimika sestává z ustavičně se proměňující mimiky s nekonečným počtem odstínů. Tenhle obličej byl vsak bez jakéhokoli výrazu- Jako neživý Jako by... jako by mu sebrali intelekt, inteligenci nebo vůli k životuBylo nad slunce jasnější, že mám před sebou naprosto zlomeného Nongga. Co mu to udělali, co mu vzali, že už nedokázal vyjadřovat city? Když jsem mu zaváděla sondu diagnostického přístroje, oslovila jsem ho interkosmem: „Vycházím z toho, že rozumíš naší řeči. Je to tak?" Neodpověděl, vůbec nereagoval. Ve tváři se mu nehnul ani sval, i oči zůstaly skelné. „Když se mnou nechceš mluvit, nemusíš," pokračovala jsem tiše. Obávala jsem se, že by se po hlasitém slově roztříštil jako tenké sklo„Chci říct jen to, že se nemáš
čeho bát. Pouze tě chceme vyšetřit. Je to nutné, abychom tě správně léčili. Bylo by nám sice milejší, kdybys nám o sobě něco prozradil, ale jestliže radši mlčíš, nevadí." Připadala jsem si dost hloupě, že takhle blábolím. Ale myslela jsem si, že na něj musím mluvit chlácholivě. A něco rozumného jsem v této situaci nedokázala dát dohromady. Bylo mu všechno jedno. Změřila jsem mu tlak, mozkové proudy, odebrala vzorky tkáně a slin. Neměla jsem k dispozici nic na srovnání, abych mohla s konečnou platností prohlásit, jak na tom tenhle Nonggo je. Získané hodnoty mí však nepřipadaly znepokojující. Až na to, Že na toho Nongga byl strašný pohled. Thooker karanténu opustil hned po otevření kabiny. Tím jeho práce skončila. Byl v tomto směru diskrétnost sama a zřejmě mi nechtěl překážet. Medirobot položil Nongga na antigravitační lehátko. Vzduch v kabině byl naprosto bez vírů, a tak jsem další pobyt na karanténě nepovažovala za nutný. Dala jsem ho přenést na další pozorování do nemocniční částí. Robot posunoval lůžko, já jsem šla vedle něj a mluvila. „Jak se jmenuješ? Vždycky ráda poznávám své pacienty, usnadňuje mi to k mm přístup. Nechceš mi prozradit své Jméno?" Náhle zvedl hlavu a potom ji naklonil. Chvíli setrval v této pozici, potom mu opět klesla na lůžko. Tohle gesto se na Nonzích pozorovalo často a nikdo nevěděl, co znamená. Po této stránce tedy vyhoštěný Nonggo reagoval naprosto normálně. . „Co znamená to sklánění hlavy na stranu?" zeptala jsem se. „Přezkušuje se tím určitý duševní stav? Anebo nasloucháš vnitřnímu hlasu? Řekni, ať vím, jak s tebou zacházet." Nonggo se nehýbal. Jako by mě vůbec
15 nebral na vědomí. Vzdala jsem to a svlékla si skafandr. Před karanténou na mě čekal Cistolo Khan. „Netváříš se zrovna optimisticky," poznamenal. „Diagnóza negativní," odpověděla jsem věcně. „Abych si udělala přesnější úsudek, musím ho sledovat. Ale nezdá se mi, že by mu fyzicky něco scházelo.Ale psychický stav je poněkud labilnější. Je naprosto apatický. Jako by nemel vůli žít." „A co s tím chceš dělat?" Vzdychla Jsem si a pokrčila rameny. „Obávám se, že prostředky PAPERMOONU na to nestačí. Nejradši bych s ním odletěla na Mimas a vzala si k tomu nějakého specialistu, aby mu vyšetřil psýchu. Myslím si totiž, že jeho stav je podmíněn psychicky." „Udělej, to," souhlasil Cistolo. „Mám pro tebe toho pravého spolupracovníka. Je to rovněž žena a svým způsobem stejně vynikající jako ty ve svém oboru."
byli jisti, že uvnitř jsou nanejvýš Nonggové. Přesto byly na element zaměřeny všechny lokátory a detektory kosmodromu. Ale v elementu se nic ani nehnulo. Od té doby, co se před třiceti hodinami ukázal a vystřídal oblast se satelitním městem Aiasanem a vězí SPL, nevylezl z něj jediný Nonggo. Vtom Ezech Dorrell něco zaměřil. Byl to jen mlhavý obrys postavy a zdálo se, že letí od elementu přímo na něj. Zapnul odchyt, který měl objekt zafixovat v lokaci, a vyvolal poplach. Ale tu objekt zase zmizel. A Ezech Dorrell se ho.marně snažil znovu zachytit. Jako by se vypařil - anebo ta věc nikdy neexistovala. Připadal si pak přeď velitelem jako naprostý blbec, když musel vysvětlovat,proč vyvolal poplach. Případ nahlásili nahoru, ale potom se usoudilo, že Šlo o klamný poplach.
Třetí útok Panorama Terranie, známé po celé Galaxii, vypadalo proti faktorovému elementu. který byl vysoký přes sedm kilometrů, skoro uboze. Od pozorovatelny Ezecha Dorrella na kosmodromu flotily bylo k němu jen sedm kilometrů. Mel odtud výhled na třicetikilometrovou západní stěnu. Sahala od Thora Road na jihu až k zoologické zahradě na severu a bránila mu ve výhledu na park Gobi, čtvrtě Monggon, Sirius River City a Allan Village a Terranijskou univerzitu. Mezi Ezechem Dorrellem a faktorovým elementem byl jen nevysoký Saturn Hill s vyhlídkovou kavárnou. Faktorový element byl ustavičné pod dohledem; navíc neprodyšně obklíčen. S nějakým ohrožením se nepočítalo, všichni si
Worchan řídil chres opatrně nad zemi. Zapnul deflektorovou ochranu, aby ho nikdo prostým okem nespatřil. První hloubkový průzkum ukázal, že v tomto směru není žádná obývaná oblast. Pouze jakýsi kopec, zřejmě umělý, s velkým plochým komplexem budov. A tam Worchan chtěl.' Prorazil miznou barieru. Před ním se
^A^
'rozkládal opuštěný park s ostrůvky stromu. Zvýšil rychlost a vystoupal tak vysoko, aby viděl přes onen umělý kopec. Zatajil dech, když za ním spatřil obrovský okrouhlý areál s mnoha kulovými objekty různé velikosti. Kosmické lodě, napadlo ho. Ještě nikdy neviděl kulovité lodě. Ale ty objekty nemohly být ničím jiným než loděmi. Tu zjistil, že ho od kosmodromu zaměři-
16__________ li. Okamžitě s chresem přistál a vypnul ho. Čekal pod stromy, jestli ho někdo nezačne hledat. Když si byl jistý, že tomu tak není, odletěl těsně nad zemí hledal štoly, které tu prorazili kamarádi. Zakrátko získal pozitivní echo. Provrtal se zemí do podzemní chodby a jí letěl nazpátek k hradu. Taká Poulones bude koukat, až mu řekne o těch kulovitých lodích'1
3. Alex V Kalkatě se vyznám docela slušně a druhou starostku Lauru Gaikunthovou, která zmizela s Kalkatou-Sever a 1,3 milionu lidí, počítám do kruhu svých osobních známých. Možná právě proto mě Cistolo Khan pověřil touhle diplomatickou misí. Anebo proto, že mu nejsem zrovna, sympatický, třebaže si mě sám vybral za asistenta. Kvůli tomuhle úkolu jsem ho posílal ke všem čertům. Měl jsem proniknout do faktorového elementu, který vystřídal Kalkatu-Sever, a navázat kontakt s Nonggy. K výměně došlo už před dvaceti čtyřmi hodinami, skoro současně s výbuchem Heliotské tvrze, ale z elementu stále ještě nikdo nevyšel. Element bohužel nešlo přesvítit a bez, rizika prozkoumat vnitřek. Bránila tomu mlžná bariéra, která kvádr zahalovala. Laserové paprsky sice propustila, ale takzvaný stírací efekt všechny výsledky smíchal dohromady, takže byly k ničemu. Stejně tak to dopadlo s pokusem o hyperzaměření. Výsledkem byla naprosto nesmyslná změť dat. Rádiový kontakt rovněž možný nebyl, ledaže by se natáhl kabel. Zvuk také podléhal onomu stíracímu .efektu stejně jako všechny druhy záření.
A opticky se samozřejmě nedalo taky nic zjistit. Taková situace vyžadovala osobní nasazení. A protože Nonggové zatím sami od sebe nic nepodnikli, musíme za nimi my. Čistoto Khan na příkaz Paoly Dašmaganové pověřil Coera Pinguarda a mě, abychom vedli diplomatické delegace. Coer dostal TerraniiJih a já musím do Kalkaty-Sever. Se mnou šlo Šest parlamentářů a čtyři vědci. Samí dobrovolníci, ale těšili se na prémie. Mysleli si, že jsou to rychlý prachy, ale já si tím nebyl tak jistý. Navíc jsem minimálně jednoho parlamentáře a jednoho vědce podezříval, že jsou ve skutečnosti agenti Služby Pozemské ligy. Služba je podezřívavá, ostatně jako vždycky. Bylo by mi milejší, kdyby mí přidělili skupinu těch, kteří už měli přímý kontakt s Kenteullenem. Jenže nikdo to zřejmě nepovažoval za nutné. Měl jsem takový divný pocit. To ticho se mi nelíbilo. Dobrovolně bych do toho nikdy nešel. Navíc jsme dostali čtyřicet gardových robotů v lidské podobě a tělem nastříkaným modrou metalízou. Vyrobili je pro slavnostní diplomatická přijetí a Jako čestnou rotu. Samozřejmě nebyli ozbrojeni, aby nepoděsili mírumilovné Nonggy. Na tom První Pozemšťanka trvala. Když už nic, tak aspoň dokázali vytvořit ochranná pole. Jako dopravní prostředek jsme měli otevřenou antigravitační plošinu s vlajkou LSP. Plošina byla připravena, už když jsme transmiterem dorazili do Kalkaty. Kalkaťané jsou sice naprosto pohostinní a vstřícní lidé, ale já jejich město nemám rád. Kalkata byla za Monose kompletně zničena. V letech 1152 až 1155 ji postavili
17 znovu, a to v moderním terranijském slohu a s indickými prvky, anebo s tím, co za ně architekti považovali. Takže po celé Kalkatě najdete kýčovité napodobeniny hinduistického kulturního dědictví vedle věžáků a sídlišť, jaká jsou vidět i v Terranii. Podle mě dost mizerná směs. Navíc všude narážíte na jistý druh klonovaného domácího zvířete, které by mohlo být reliktem z Monosových dob, ale není. Jedná se o indického slona, který je vysoký jenom půl metru. Každý pořádný Kalkaťan jednoho takového má. V terranijské zoo byste však zástupce této nakloňované rasy hledali mamě. Na prostranství před transmiterovou halou jsme si nastoupili na plošinu a deset místních kluzáků nás doprovodilo až k bariéře. Ze svých jedenácti společníků jsem znal jenom dva. Jedním byl dr. Mauriz Sediger, který si říkal vynálezce a vystupoval především jako expert přes patentové právo. Dříve, to jsem byl ještě u soudu, jsem s ním měl často co do Činění. Je to ješitný stoletý chlap s odbarvenými vlasy, bledou pletí a dětsky hladkým obličejem, na němž jsou patrné známky plastické chirurgie. Ten druhý se jmenoval Sardi Munush, narodil se v Kalkatě a patřil k Širšímu štábu První Pozemšťanky. Nosil turban jako sikhové, ale pochyboval jsem, že k nim patří. Ale to Je jeho věc. Setkal jsem se s ním už před lety, když jsem pracoval na podání návrhu Jeho strany, opoziční Liberální jednoty, kdy požadovala zákaz zřizování kanceláří Camelotu na uzemí Ligy svobodných Pozemšťanů. Jak všichni dobře víme, kanceláře Camelotu v Terranii a všech dalších větších městech Ligy existují dodnes. „Jsem hrdý na to, že jsem Členem této delegace," řekl Mauriz Sediger, když jsme
nad Kalkatou letěli k mohutnému faktorovému elementu. Bariéra se tyčila do výšky sedmi a půl kilometru a byla mnohokrát vyšší než ta nejvyšší místní budova. Ovládala vzhled města jako obrovské geometrické pohoří. „Je to povznášející chvíte," souhlasil Sardi Munush. „Máme ostatně poprvé co do činění s mimozemskými emigranty na indickém sub kontinentu. Ale vážně; ne+ mám představu, jak má vypadat jejich budoucnost, když faktorové elementy nejde zase prohodit. Co s Nonggy v Kalkatě? V kanceláři První Pozemšťanky si s tím nevědí rady. A jak to vypadá v okolí komisaře Ligy?" „Uvidíme, jak se věc vyvine," vyhnul jsem se odpovědi. Bariéra nám už zaplňovala celý výhled. Najednou jsem měl takový divný pocit. Vzpomněl jsem si na bratra Normana, který se před lety obrátil k Zemi a lidstvu zády a od té doby se toulá vesmírem. Nechtě jsem své myšlenky vyslovil nahlas: „Teď bych si to docela rád prohodil s bráchou." „Jak to myslíš, Alexandře Erengaste?" zeptal se Mauriz Sediger. „To není důležité," řekl jsem a na chvíli zavřel oči, protože se mi z mlžení bariéry točila hlava. Za ten záchvat slabosti však mohla vzpomínka na bratra. Vždycky když na něj myslím, dostávám zlé sny. A to i když jsem vzhůru. A myslím na něj často, při nemožných příležitostech. Jako teď. Je to částečně tím, že jsem byl tak dlouho pod vlivem Goeddina filozofa Dreura. Ale to není jen tím. Z toho jsem se vzpamatoval rychle jako většina ostatních Pozemšťanů, stačilo jen pár sezení u psychologa. Noční můrou se pro mě ta věc stala teprve tehdy, když jsem slyšel Atlanovu vizi
18_____________ budoucnosti, již se dozvěděl od Filozofa ze Země. V ní Arkonidanovi realisticky vylíčil, jak všichni obyvatelé Země a Sluneční soustavy a sektoru Galaxie o 10 000 světelných letech při šestém záblesku zemřou. Hlavní roli v této vizi hrál můj bratr Norman Erengast, který se vrátil z cest a nalezl vylidněnou Zemi. I to bych ještě unesl - už se to nemůže stát, protože Goedda byla zničena. Ale náhodou se mi dostal do rukou Allanův paměťový protokol o Goeddině životě, z něhož jsme se nakonec dozvěděli, jak Goeddu porazit. V něm byla scéna, v níž se Allan stal svědkem mé sebevraždy před kamerami, pod vlivem záblesku. A to bylo víc, než jsem snesl. Za normálních okolností by se to ode mě odrazilo. Jenže já žil ve světě Filozofa Dreura a prošel jsem jeho školou umírání. Tím se pro mě z této vize stalo trauma. S nikým jsem o tom nemluvil. Ale jestli se s tím brzy nevypořádám, budu muset na pořádnou terapii. Oči jsem otevřel ve chvíli, když jsme proletěli bariérou. ^ A ^
Sotva jsme pronikli, začal jsem vysílat pozdrav Nonggům, který připravila Paoia Dasmaganová- Byl v interkosmu, protože to Nonggové ovládají. „Je tu jen jedna budova," slyšel jsem Maurize Sedigera, „ale pořádná!" Komplex byl od nás asi tři kilometry.' Jednalo se nepravidelný mnohoúhelník o délce zhruba dvou a půl kilometru. Výška sto padesáti metrů byla ve srovnání s délkou relativně malá. Komplex se nahoru zužoval v sedmi stupních. Zdi měly barvu terakoty a vypadaly jako odlité
z jednoho kusu. Otvory — dveře nebo okna jsem neviděl. ; Krátce jsem se ohlédl a viděl jsem, že bariéra je ve slunci nažloutlá a že se to světíc Šíří po celém areálu. Letěli jsme příliš nízko nad zemí, než abychom rozeznali, jak daleko komplex sahá. Půda kolem byla naprosto bez vegetace a v myší šedi. Jakoby potažena vrstvou umělé hmoty. Matně se leskla. Neviděli jsme jediného Nongga. A na naše automatické vysílání rovněž nepřicházela odpověď. „Je to tady jako po vymření," řekl někdo. „Co to má znamenat? Proč se neukazují?" „Kdoví, jestli je to vůbec Nonggů," řekl někdo jiný. Přeprogramoval jsem vysílač, aby vysílal i na jiných frekvencích. Ale přijímač byl i nadále němý. Pak jsem se rozhodl, že nejdříve budovu přeletíme a prozkoumáme druhou stranu. Teprve pak přistaneme. „Neměli bychom se vrátit a nahlásit, co jsme viděli, a teprve pak pokračovat?" navrhoval Sardi Munush. „Zatím jsme ještě nic nezjistili," namítl jsem. „Ani nevíme, jestli je element skutečně opuštěný, nebo se Nonggové jenom skrývají." „Ale proč by to dělali?" „To prohození bylo pro ně možná stejně nečekané jako pro nás," vysvětloval jsem. „A kdovíjak je to poděsilo..." Letěli jsme sto metrů nad budovou. Nyní jsme viděli, že je užší než delší. Délka od jihozápadu na severovýchod byla 2,4 km, šířka jen 1,7 km. Nepravidelný mnohoúhelník měl celkem 194 rohy. „Přistaneme a zkusíme se dostat do budovy," oznámil jsem a vydal jsem řídicímu syntronu příslušné pokyny. „Není to příliš nebezpečné?" nadhodil
19 jeden z politiků a k němu se přidalo několik dalších. „Kdyby tu hrozilo nějaké nebezpečí, už dávno bychom si ho všimli," odpověděl jsem sebevědomě. Ve skutečnosti jsem i já silně pochyboval, ale nechtěl jsem se k Cistolu Khanovi vrátit s prázdnýma rukama. Od svých asistentů požadoval plné nasazení, a proto jsem potlačil tajné obavy a dal jsem ostatním příklad nezlomné odvahy. Plošina přistála mezi dvěma hvězdicovitě vybíhajícími cípy o straně 70 metrů. Gardoví roboti stáli podél bočních stěn. A protože přehlídka vzhledem k absenci Nonggů byla nesmysl, dal Jsem je palub" ním syntronem přeprogramovat, aby v případě, že najdeme nějaký vchod, provedli průzkum vnitřku budovy. Ostatní váhali, a tak jsem vystoupil Jako první. Šedý povrch byl měkký a poddajný. Kráčet po něm byl celkem příjemný pocit. Ostatní mé následovali. Mauňz Sediger vytáhl z kapsy jakýsi přístroj a prozkoumával Jím stenu. Roboti se na antigravitačních polích rozletěli do všech stran. Část jich vzlétla na průzkum horních teras. Delegáti diskutovali mezi sebou o situaci a chtěli do diskuze zatáhnout i mě. Ale já na nějaké povídání neměl náladu a odrazil jsem je. „Kde je Mauriz Sediger?" zeptal se mě Munush. „Před chvílí tu ještě byl. Vůbec jsem si nevšiml, že by zašel za roh." „Nevím," řekl jsem já a otočil jsem se k místu, kde jsem ho viděl naposled. A tu jsem ho spatřil, jak vychází ze zdánlivě neprostupné zdi. „Našel jsem vstup!" volal na nás vítězoslavně. „Na tomto místě energetická clona jenom předstírá pevnou zeď. Nevím,
k čemu je to maskování dobré, protože se tím dá pohodlně projít." V té chvíli roboti hlásili, že našli další podobné vchody. Všechny se nacházely při zemi. Proto jsem roboty, kteří se vynesli nahoru, svolal nazpátek a poslal je do budovy. Sardi Munush a já jsme vstoupili za Maurizem. : „Moc toho nečekejte," řekl. „Na první pohled nic moc, ale něco zajímavého se tady určitě najde." Musel jsem mu dát za pravdu- Když jsem prošel energetickou clonou, octl jsem se v dlouhé chodbě rovné jako pravítko, která se zdánlivě táhla až na druhý konec' budovy. Byla široká takových dvacet metrů a přes deset vysoká - naprosto prázdná. Každých dvacet metrů křižovatka. Zamířil jsem k té první a našel jsem boční chodbu o stejné šířce a výšce. Nemusel Jsem obcházet všechny křižovatky, abych si ověřil, že celá budova je protkaná sítí stejných chodeb, které se kříží v pravidelných dvacetimetrových intervalech. A všechny prázdné. To hlásili ostatně i roboti, kteří prolétávali chodby křížem krážem - a to i v horních patrech, která byla spojena spirálovitě uspořádanými rampami. „To přece nemůže být všecko," byl jsem zklamaný. „Musí tady být něco, co zdůvodňuje existenci této budovy. Nikdo nepostaví takový monument, aby ho nechal prázdný." „Ale co když to Nonggové postavili pro nás, abychom to zaplnili životem a technikou?" hádal Sardi Munush. „To by byl ale blbej vtip," zabručel jsem. „Tak architektonicky mistrovský kousek zas tahle budova není, abychom si ji nedokázali postavit sami. Ne, ne, ne, v tom musí být něco zvláštního. Ale na to my nepřijdeme. Vrátíme se, než si o nás začnou dělat zbytečné starosti."
20________ Svolal jsem roboty, pak jsme si všichni nastoupili na plošinu a vrátili se do Kal-katy. Cestou jsem si dal syntronem předložit výsledky průzkumu robotů. A ty nebyly zas tak k ničemu, jak se na první pohled zdálo. Nyní jsem si uvědomil, že mezi chodbami jsou dutiny o rozmerech dvacet krát dvacet metrů. Rovněž mezi podlažími jsou mezipodlaží vysoká osm metrů. V těchto nepřístupných místnostech roboti zaměřili množství neznámých technických přístrojů. A silný zdroj energie v subplanetární oblasti, která zřejmě zásobuje celý komplex. Měl jsem sto chutí se otočit a dát se do důkladnějšího průzkumu, ale nakonec jsem to pustil z hlavy. Cistolo Khan by mě pěkně sprdnul, kdybych neodborným zacházením natropil nějakou škodu. To jsem radši neriskoval. Každopádně jsem se nevracel s prázdnýma rukama. Delegace v Terranii-Jih třeba našla podobné zařízení, které je obsazeno Nong-gy, a tím i informaci, k čemu vlastně slouží. Čtvrtý útok Abraham Hesper miloval malé Muzeum intergalaktických jazyků mezi Hvězdným bulvárem a Gomorským náměstím - na vychoď od Dolanova památníku. Kdykoli tam odpoledne přišel, byl většinou sám se se-.. bou a s exponáty. Návštěvníci sem zabloudili jen velice zřídka. Přitom mělo muzeum tu největší sbírku translátoru z 2500 let. Navíc tu nabízeli i speciální službu, kvůli které sem Ahraham vlastně chodil. Za mírný poplatek jste se mohli hypnoučitelem naučit jazyky všech národů, s nimiž se lidstvo kdy setkalo, a potom si udělat test na translátoru. To bylo něco. Jen škoda, že
tahle služba nejde dálkově, třeba z domova. Ale Abrahamovi to stalo za to, aby sem chodil pravidelně. Bydlel sice u Malého Gošunského jezera, skoro 80 km od Garnaru, ale měl přímý spoj metrem. Když sem toho odpoledne přišel, zažil nepříjemně překvapení. Muzeum okupovala výprava Topsiderů. Se Štěbetáním pobíhali po chodbách, na ocích měli laserově brýle a na břichách jim viseli syntroničtí průvodci. I když si Abraham už zaplatil, měl sto chutí obrátit se na podpatku a vypadnout. Ale pak si všiml, ze Topsideři už odcházejí. Počkal, až zmizel i poslední a znovu zavládl klid, potom šel ke svému „ hypnoučiteli", vsunul do něj čipovou kartu a z bohaté nabídky si vybral požadovaný jazyk. Nyní se zabýval řečí, jíž hovořili Theanové a jejich pomocné národy ve Velké prázdnotě. Dneska bral druhou lekci. Čtvrt hodiny do sebe sál vědomosti, pak přesel k translátoru a začal cvičit. Abraham tento jazyk ještě bezpečně neovládal a musel se translátorem ustavičně zdokonalovat. Mel zkrátka mizernou výslovnost, Í když v podvědomí ten přízvuk už chytil. Z nějakého důvodu mu to dneska moc nešlo, soustředil se jen s obtížemi. Měl neodbytný pocit, že je někdo u něj a sleduje ho. Ale bylo to určitě jen těmi Topsidery, kteří do muzea vnesli neklid. Kradmo se rozhlédl. Skutečně tam .nikdo nebyl. Byl sám. A protože ještě nevyčerpal čas, věnoval se znovu translátoru a pokračoval s testem. Chtěl to mít za sebou a zítra, až bude v lepším rozpoložení, si to zopakuje. Najednou na tváři zcela jasné pocítil závan. Otočil se. Odkudsi vyjel hadovitě se svíjející energetický paprsek a prorazil do něj. Tělem mu proběhla vlna bolesti, ochromila ho a zbavila citu. Rozmazaně viděl,
21 jak se translátor vytrhl z ukotvení a už ho to s ním zvedlo do výše a ulétal pryč. Abraham si myslel, že se mu to zdá. Antigravitacním výtahem je to vyneslo do strojovny k průrvě ve zdi a jí do chodby připomínající jeskyň i. Měl strach, že se pomátl.Ale nemohl ani vykřiknout. Pouze doufal, že se z té noční můry brzy probudí. : Ve zprávách později hlásili, že do Muzea intergalaktických jazyků vnikli neznámí vetřelci a ukradli jednoho hypnoucitele a jeden translátor. A to nové a funkční přístroje. Hlasatel se podivil nad tím, ze lupiči si nepovšimli tolika cenných a nenahraditelných starých kousků a místo toho ukradli běžně dostupné zařízení. „Svět se zbláznil," komentoval to.
4. Bré Po likvidaci Goeddy mi nastaly těžké časy. Pozemšťané mě zneužívali pro svou politiku, udělali ze mě hrdinku Mléčné dráhy, která Goeddu zlikvidovala prakticky sama. Náhle jsem byla v centru pozornosti a nedokázala jsem se s tím vyrovnat. Média ze mě dělala superženu. To vše bylo pro mě najednou příliš. Musela jsem se rozhodnout. Buď se stáhnout a opět upadnout do bezvýznamnosti. Anebo výt s vlky, využít přízně okamžiku a své schopnosti prodat co nejdráž. Šlo i o to, zda navěky budu sloužit na FAR-GU, anebo se chci dále vzdělávat. A tu se ve Sluneční soustavě ukázali Nonggové s Heliotskou tvrzí. Paola Dašmaganová chtěla dostat lidi na stranu vlády a za pomoci Cistola Khana na to nasadila mne,
Brzy jsem si uvědomila, že si mě vybrali především kvůli publicitě a teprve potom pro mé kosmopsychologické schopnosti. Khan a Dašmaganová mě svým způsobem používali jako svůj štít, aby nemuseli v této situaci rozhodovat sami. Přesto jsem se však rozhodla, že tu hru budu hrát. Nonggové byli příležitost s velkým P, abych mohla prokázat své schopnosti. Chtěla jsem poznat i své meze a zjistit, co skutečně dokážu. Ukázalo se, že analyzovat Nonggy není nic snadného. Neměla Jsem nic, od čeho bych se odrazila. Šlo totiž o existenční otázku, zda jsou Nonggové skutečně tak mírumilovní, jak tvrdí, anebo jestli to jen předstírají, aby nám později uškodili. Je Heliotská tvrz skutečně myšlena jako prospěch a požehnání? Anebo se jedná o trojského koně? Technickou stránku problému jsem musela přenechat povolanějším Jako například Mylesi Kantorovi. Nezajímalo mě, co Tvrz skutečně dokáže a co představuje. Soustředila jsem se na Nonggy, především na Galtarrada a Zygonod. Z drobné práce nakonec vykrystalizoval psychogram těch dvou a Nonggů vůbec. Skutečně mají mírumilovnou povahu, nechtějí lidstvu nijak škodit, ze všech sil se snaží působit blahodárně. Ale zjistila jsem i to, že jsou to jen tupí vykonavači příkazů. Někdo jim nařídil, aby převezli Heliotskou tvrz do Sluneční soustavy, a .oni prostě poslechli. Neptali se proč, neuvažovali, jaké to bude mít důsledky pro naši budoucnost. O sociální struktuře Nonggů jsem však nezjistila nic. A to jsem patřila mezi ty vyvolené, kteří transferovali ve faktorovém elementu do Kenteullenu a poznali Nonggy v jejich vlasti. Bylo mi pouze jasné, že Nonggové jsou
22___________________ silně ovlivněni nějakým, mně neznámým, sociálním faktorem. Projevilo se to tím, jak se po explozi Tvrze zhroutilo jejich sebejisté vystupováni. Ale i to, Že krátce před odletem zanechali kabinu, v níž se měl nacházet viník všeho, nositel hříchu, souviselo se sociálními tlaky. To bylo pro mě naprosto jednoznačné. Nepřekvapilo mě, že v kabině našli Nongga. Když mě Cistolo Khan vyzval, abych se dostavila do lékařského střediska na Mi-mas, velice ráda jsem jeho požadavku vyhověla. Pochybovala jsem však, že budu moci Khanův požadavek tak snadno splnit. Chtěl, abych z Nongga vytáhla důležité informace. Zjistila jsem si, že nereaguje a že se jeho fyzické funkce omezují jen na ty nejnutnější. Mám před sebou pěkný kus práce. ^A^
Transmiterová hala na Mimasu měla průhlednou kupoli, takže jsem mohla obdivovat Saturn vzdálený pouhých 185 000 kilometrů a jeho prstenec. Vidět bylo jen část oranžového oválu planety a výřez jeho prstence, který napříč předěloval oblohu. Teprve když jsem slyšela, jak mě volá nějaký ženský hlas, odpoutala jsem se od toho úžasného pohledu. Přicházela ke mně Štíhlá a vysoká Zená s rozcuchanými vlasy, které se načervenale leskly. S úšklebkem mě pozdravila, byl tak trošku ironický, a představila se: „Jsem Amalie Zondersonová, jsem lékařka na PAPERMOONU. Možná si na mě ještě pamatuješ. Ale když jsi byla na palubě, držela jsem se vždycky v pozadí. Či, tedy Khan, mě bere svým způsobem jako nouzovku. Jsem ráda, že teď vedení převezme slavná Bré Tsinga." Myslela to vážně, nebo ironicky? Mož
ná obojí. Každopádně se mi její slova nelíbila a řekla jsem: „Jedno bych chtěla říct, doktorko Zondersonová..." „Amy, prosím." „Ujasněme si tedy, Amy, že se nepovažuji v žádném případě za slavnou nebo proslulou. Nějaká publicita nemá s mou kvalifikací nic společného. Spolupracuji pouze se sobě rovnými partnery." Zašklebila se ještě víc, ale snad o něco upřímněji. „Fajn, Bré. Já si už po tom všem myslela, teda po tom, co o tobě říkal... Khan, Že z toho rozruchu nejsi zrovna nadšená. Partnery však nebudeme. Jakmile ti to předám, jdu od toho." „To není nutné," řekla jsem a věcně jsem pokračovala: „Jak se vede pacientovi?" „Stále stejně špatně. Je úplně apatický. Nereaguje. Nehne svalem. Pro někoho, kdo poznal Nonggy jako ty, působí jako živá mrtvola. - Promiň, nechtěla jsem tě ovlivňovat." „Vím, jak to myslíš. To zatím vůbec nijak nereagoval,Amy? Nic neřekl?Ani své jméno?" „Ani hlásek, když nepočítám dýchání," odpověděla. „Jedinou občasnou reakcí je naklonění hlavy." Přikývla jsem. „Tohle gesto jsme pozorovali u všech Nonggů. Je to zřejmě nějaký důležitý příznak chování. Ale zatím nikdo nepřišel na to, co znamená. A jestliže se náš nalezenec chová takhle, svědčí to o tom, že je aspoň v tomto směru normální." „To mě nenapadlo," přiznala Amy. „Ale taky nejsem psycholog. Nalezenec, to je dobrý, zatím mě nenapadlo, jak mu říkat. Říkala jsem mu prostě Nonggo." „Jak je na tom fyzicky?" zajímala jsem .se. „Řekla bych, že normálně. Když jsme si zjistili, jaké látky a vitaminy jeho tělo
23 potřebuje, začali jsme mu dávat umělou výživu. To mu udržuje metabolismus v rovnováze- Takže v tomto směru Žádné nebezpečí nehrozí. Starosti mi však dělá jeho psýcha. Do ní se ještě žádný specialista nedostal. Doufám, že ty to dokážeš*, Bré, jinak o něj přijdeme. Ono se totiž zdá, že mu bude úplně jedno, když zemře. Možná po tom dokonce touží." Došli jsme na stanici intenzivní péče pro mimozemský život. Pohled, který se mi naskytl, mě zděsil. Nonggo se doslova ztrácel mezi lékařskými přístroji. „Nazdar, nalezenče," pozdravila ho Amy. „Vedu ti milou návštěvu. Tohle je doktorka Bré Tsinga a chtěla by se s tebou spřátelit." „Co je to za specialisty, že ho pohřbili pod těmihle mučidly!" neudržela jsem se. „V takových podmínkách bych si přála umřít i já." Obrátila jsem se k robotovi a přikázala mu: „Všechny ty přístroje pryč. Nonggo je nepotřebuje." Robot se pokoušel namítnout, že je to v rozporu s příkazem nějakého profesora. Ale já poukázala na své kompetence od Cistola Khana a tím jsem profesorovo rozhodnutí vetovala. Zabralo to a onen profesor nikdy neprotestoval. Odpovědnost jsem ostatně převzala já. „Být proslulá má někdy výhody," ušklíbla jsem se na Amy. Pousmála se a bylo vidět, že mi nezávidí. Přisedla jsem si na jeho postel. Obličej měl skutečně mrtvý, když si člověk uvědomil, jaké mimiky jsou Nonggové schopní ni. „Měli bychom se spřátelit, protože se teď budeme hodně stýkat," řekla jsem mu přátelským konverzačním tónem, jako bych si byla jista, že mi rozumí. „Sice o (obé ještě nic nevím, ale to přijde. Jak se jme-
nuju, to už víš. Jsem Bré Tsinga, ale říkej mi prostě Bré. Narodila jsem se na planetě Sabinn..." Chvíli jsem mu vyprávěla o sobě, jak jsem vyrostla ve volné přírodě na Sabin-nu mezi všemožnými tamními zvířaty, která všechna byla mými přátelí a já rozuměla jejich řeči, a že mi říkali Ta, která mluví se zvířaty. To byl velice důležitý začátek. Protože jestli Nonggo přijme má slova do svého vědomí a porozumí mi, chtěla jsem v něm vzbudit asociaci, že k němu mluvím jako k nějakému svému zvířecímu příteli a že mu také budu rozumět, když se bude vyjadřovat slovy. Ale nevzbudilo to v něm žádnou reakci. Nevydal ze sebe kromě dýchání jediný zvuk. Ve tváři se mu nepohnul ani sval-Oči měl otevřené, ale jako by nevnímaly. Hleděly do prázdna. Vzdychla jsem si. Pak jsem mu dál vyprávěla o svém životě. Jak jsem prišla do civilizace a zpočátku se v ní nevyznala a necítila dobře. I to jsem myslela jako paralelu k jeho osudu — druzi ho zanechali v cizím, zdánlivě nepřátelském světě. A vyprávěla jsem mu o Jafkovi, svém věrném hussiarovi, kterého jsem vzala s sebou do civilizace a nakonec jsem ho musela s těžkým srdcem odvézt nazpátek na Sabinn, protože dospěl a převládly v něm instinkty dravé Šelmy. „Už tě dál nebudu nudit informacemi o sobě," řekla jsem nakonec. „Příště ti budu vyprávět něco o tvém národě." Nonggo se bezděky posadil. Hnědé oči se na mě na okamžik zahleděly, jako by si mě poprvé uvědomil. Myslela jsem si, že tu pozitivní asociaci vyvolala zmínka o jeho národu. Jenže pak jen naklonil hlavu na stranu a hleděl do prázdna. Ve tváři se mu pohnulo pár svalů, ale neutvořily výraz. Potom mu trup opět padl na postel.
24_______ ___ Odešly jsme s Amy z pokoje. „Proč jsi nepřitlačila, Bré?" zeptala se. „Měla jsem takový pocit, že nalezenec touží po informacích o svých, i když to nedal tělem nijak najevo. Byl to prostě jen takový pocit." „I já ten pocit měla," souhlasila jsem. „A právě proto jsem sezení tak náhle přerušila. Chci, aby na něj má poslední slova působila. A teď mám hlad." Zašly jsme do restaurace. Při jídle mi vyprávěla o svých přátelských stycích s Cistolem Khanem, jako jediná ho oslovovala Či. Potom se hovor nějak stočil na Allana, a než jsem se nadálá, vyprávěla jsem o naší spolupráci. „Ty ho máš ráda, co?" usoudila. „A jaký ty máš vztah k Cistolovi?" Tázavě jsme se na sebe zahleděly a potom jsme se rozesmály. „Je čas na další sezení," řekla jsem a zvedla se. „Nalezenec měl dost času na přemýšlení." „Smím být u toho?" požádala. Nebyla jsem proti. Nonggo tam ležel, jak jsme ho opustily. Oči upíral do stropu „Slíbila jsem ti, že ti budu vyprávět něco o tvém národu, nalezenče," začala jsem. „Moc toho o něm nevím, ale dospěla jsem k přesvědčení, že je to mírumilovný národ s vysokou morálkou a etikou. Ale v mnohém vaše chování nechápu." Mohla jsem to říct jasněji. Mohla jsem se zeptat, proč nalezenec navzdory vysoké morálce byl vysazen jako „nositel hříchu". Ale to by bylo příliš přímé a tvrdé. Ať k tomu dospěje sám. „Měl bys vědět," pokračovala jsem, „že došlo k výměně mezi tvým a naším národem. Pokud jsi to z nějakého důvodu zapomněl, chci ti to připomenout. Byla jsem při transferu ze Země do Kenteullenu..."
'Vyprávěla jsem mu, jak to na mě zapůsobilo, když jsme vyšli z faktorového elementu. Líčila jsem mu setkání s nonžskou delegací a vychvalovala pohostinnost a srdečné přijetí. Nechala jsem to líčení doznít s nadějí, že přátelské styky budou pokračovat navzdory zničení Tvrze. Po krátké pauze jsem řekla: „Ráda bych věděla, jaký máš ty význam a proč tě u nás vysadili, nalezenče." Hned jsem věděla, že jsem vystihla ten správný okamžik. Obličej mu náhle ožil. Bylo vidět, jak mu ve tváři přímo explodovala životní energie. Hlavně kolem úst to byl přímo ohňostroj mimiky. A pak se ta ústa otevřela a slabým, chvějícím se hlasem řekl: ' „Nejsem;.. nalezenec... Genhered ZenŠ Meved... nositel hříchu..." A pak se mu obličej opět změnil v ochablou masku. Ale to už bylo něco. Dosáhla jsem prvního úspěchu, přinutila jsem ho promluvit. To nebylo na začátek Špatné. Znali jsme aspoň jeho jméno - Genhered ZenŠ Meved. Aspoň jméno Meved jsem už několikrát slyšela, je u Nonggů zřejmě dost rozšířené. Možná je to příjmení. A taky mi dal najevo. Že mi rozumí každé slovo. Už na tom se dalo stavět. Paty útok Waškon použil jednu ze štol, kterou prorazil předvoj. Vedla na východ z faktorového elementu - ten název znali z výslechu rukojmí končila poblíž stanice metra pod jednou hustě obydlenou Čtvrtí. Čtvrty se jmenovala Monggon-Zdpad, to se Waškon dozvěděl od jednoho rukojmí, kterého ostatní Džerrové odtamtud unesli do hradu. Vzhledem k tomu, ze neměl za úkol získat další zajatce, klidil se lidem z cesty
25 -a k cestě nahoru si vybral údržbovou šachtu. Vyšel v místnůstce, v níž se stěží mohl otočit. Zkratoval mechanismus zámku a vysel na prázdnou chodbu jakési budovy. Odtud se dostal do velké haly, kde byl nával. Pro lidi byl Waškon neviditelný, nemusel se bát, že by si ho někdo všiml. Pozor si musel dávat pouze na roboty a strázní zařízení, neboť ti mohli zjistit jeho deflektorové pole. Čím déle lidi pozoroval, tím více se divil, odkud se tu berou a kam se ztrácejí. Přesvědčil se totiž o tom, že všechny chodby, které hraničí s touto halu, jsou stejně opuštěné jako ta, jíž přišel. : Lidé vcházeli do výklenku, kterých tam bylo celkem čtyřicet, a v nich mizeli. Stejně to fungovalo naopak. Ti noví prostě z těch slepých výklenku vycházeli a opouštěli pak budovu, aby pokračovali ve své cestě na pojízdných chodnících nebo v antigravitačních šachtách k metru. . Zhruba tolik byl Waškon informován o přepravních prostředcích megalopole. Ale co je v těch výklencích? Když byl menší nával, Waškon si jeden vybral. Našel tam jakýsi dveřní oblouk. Za ním byla masivní stěna. Vstoupil pod oblouk. Nestalo se nic. Ozval se hlas robota a k něčemu ho vyzýval. Jenže Waškon lidské řeči nerozuměl. Přitiskl se ke zdi a čekal, až někdo vejde. Ten člověk vytáhl jakousi kartičku a zastrčil ji do otvoru. Skoro současně se v oblouku rozzářilo Černé energetické pole. Člověk něco řekl, zřejmě vyslovil svůj cíl. Potom prošel obloukem a zmizel. Energetické pole opět vyhaslo. Taje ale čistý způsob přemisťování! Když přijde na věc, mohou lak v krátkém čase přepravit množství lidí. Byla to důležitá informace. Waškon nahonem provedl pár měření, aby zjistil princip a druh energie.
Byl však neopatrný a jednu součástku zničil. Tím vyvolal poplach. Neprodleně opustil výklenek. Ale to se už k němu hnal robot a zaměřil jeho deflektorovépole. Waškon si však věděl rady. Než robot stačil vyvolat poplach, zahalil ho do poruchového pole, kterému vyřadilo syntroniku. •-• Robot se začal točit kůlem své osy a vyvolal zmatek. Waškon toho využil a vypařil se.
5. Coer
Za tohle nasazení jsem vděčil jen tomu, že První Pozemšťanka zakázala mému Šéfovi vojenský zásah. Přesto jsem byl za tuhle Šanci vděčný. Naštvalo mě, že mě opominuli, když Nonggové část pouště Gobi přeměnili ve faktorový element a s několika vyslanci ho odeslali do Kenteullenu. Přihlásil jsem se, ale Cistolo Khan poslal vědce jako Mylese Kantora a Bré Tsingu. Bylo nápadné, že komisař Ligy dává většinou přednost své čtvrté asistentce Fláme Gorbendové, když šlo o odpovědné úkoly. Alex, Iljana Speccieová a já jsme byli na Zemi nějaký čas pod vlivem Filozofa, dokud nás z toho nedostali Posbiové. Možná proto nás opomíjel, třebaže nám lékaři potvrdili, že netrpíme následky. Budiž. Nechci tvrdit, že Khan někoho protěžuje, ale je spravedlivé, že se k lizu dostáváme i my ostatní. V diplomatických službách takhle sobečtí být můžeme. Bylo to pro mě pozdní zadostiučinění, když Paola Dašmaganová šéfovi nařídila, aby do faktorových elementů Kalkata-Sever a Terrania-Jih vyslal své dva asistenty. Dostal Jsem šanci. UŽ od mého Jmenování po Drenderbaumově smrti mě Štva-
26__________________ lo, že musím stát ve stínu Khanova charismatu. A měl jsem tak trošku radost, Že dostal ťafku. Cistolo Khan přesto v Kalkatě-Sever a v Terranii-Jih rozmístil jednotky. Dobře je ukryl, aby si jich Nonggové nevšimli, kdyby vyšli. Ale cizinci se neukazovali. Takže jsme se my vydali za nimi. Měl jsem šest vysokých úředníků a čtyři vědce. Protože Gia de Moleonová zmizela i s věží Služby Pozemské ligy a nyní vládl ve službě lehký zmatek, byl jsem ušetřen agentů. Doprovázelo nás čtyřicet gardových robotů. To mělo stačit, abychom Nonggům prokázali patřičnou čest. Když jsme dostali souhlas ke startu, věděl jsem, že současně a za stejných podmínek vyráží do faktorového elementu Alex Erengast v Kalkatě-Sever. Gardoví roboti se rozestavili podél stěn plošiny. Mí průvodci a já jsme stáli na příďové nástavbě. Vítězoslavně jsem se usmíval a kochal se pocitem, že v této chvíli na mě hledí celá Země. Pracovník ministerstva vnitra Caspar Tommon mi stál po levici. Po pravici se postavil vysoký úředník Kosmické hanzy Bragan Kareutto. Já ty lidi nevybíral a neměl jsem tušení, podle jakých kritérií je vybrali - až na to, že to museli být diplomaticky kvalifikované osoby. Presto jsem byl docela spokojený, protože s Casparem a Braganem jsme si rozuměli. „Copak tam na nás asi tak čeká za tou mlhou, co myslíš, Coere?" dumal Caspar. Vystoupali jsme od pomníku Stardustu v parku Gobi a nízko nad zemi jsme zvolna mířili k faktorovému elementu. Pod sebou jsme měli nezastavěný park. „Nějaká čtvrť Kenteullenu, co asi," odpověděl jsem. „To jsi si tím tak jistý, Coere?" prohodil Bragan. Celým jménem jsem Coer Pinguard.
„Hm," odvětil jsem a ukázal na obrovskou mlžnou stěnu před námi. „Tam jsou mírumilovní Nonggové, kteří si z nějakého důvodu netroufají vyjít ze známého kousku vlasti. Jdeme za nimi, abychom je toho strachu zbavili." .Jasně - co by nás tam mělo čekat jiného než Nonggové," uklidňoval se Bragan. Přece jen se neznáma trochu bál. Vědci za námi debatovali o vyspělé nonžské technice. • „Technika, to není moje doména," prohlásil jsem ke kolegům po svém boku. „Spíš mě zajímá kulturní výměna. Té můžeme zde a dnes položit základní kámen." „Ale jak znám Cistola Khana, jemu určitě nejde jen o to," řekl Caspar. „Je tu ještě řada nevyjasněných otázek ohledně Tvrze, BaolinNdaú a koalice Thoregon. Jeho cílem jsou určitě odpovědi. Tedy i tvým, jsi přece jeho prodloužená ruka." „Samozřejmě, že tyto odpovědi mají velký význam," uznal jsem, ale přesto jsem si neodpustil: „Ale přednost má kulturně politický aspekt. Nejsem vyzvědač, mým posláním je spojovat národy." Oba to pochopili jako žert a zasmáli se. Byla to však lež jako věž. Khan ode mě pochopitelně očekával, že už v předpolí nasbírám maximum informací o Nouzích a celém Thoregonu. Při první výměně faktorových elementů k tomu nedošlo jen proto, že jsme tak rychle ztratili kontakt. S tím Khan nepočítal. Pak jsme už nepromluvili ani slovo. Plošina doletěla k mlžné bariéře. Sférická stěna před námi se zvedala k nebesům a zdánlivě se táhla do nekonečna. Když jsme se vnořili, cítil jsem lehký tah, nic víc. Na pár vteřin bylo jen šedo, potom jsme vystoupili na druhé straně. „Co to je?!?" vykřikl zděšeně Caspar. Bragan vyrazil překvapením jakýsi near-
27
tikulovaný zvuk a za námi nastal rozruch. Pouze gardoví roboti zachovali klid. „To přece není nonžská stavba," zaslechl jsem.A s tímto názorem jsem plně souhlasil. ^A^
Tři kilometry před námi se jako hora zvedala šílená stavba. Byla tak vysoká, že se málem dotýkala vršku bariéry. A u základny měla skoro dva kilometry. „Nepřipomíná to tak trochu termití hrad?" řekl někdo. „Ale co je to ve skutečnosti?" „Hrad? Chrám?" ' „Ale čí chrám? Přece ne Nonggů!" „Rozhodně to není Nonggů." „Vypadá to opuštěně. Vidíte snad někdo nějaký pohyb?" Naběhly automatické kamery. Stavba měla zhruba tvar homole cukru a nahoru se zužovala. Po celé její výši se tyčily věže a věžičky různých velikostí a tvarů. Z boků vybíhaly plošiny, připomínaly houby na stromech. Mezi tím zely temné otvory jako jeskyně. Celá ta věc jako by byla přírodního původu. Čímsi mi připomínala stalagmit. Plošina sebou náhle trhla. Ztratil jsem rovnováhu a musel jsem se chytit panelu. Viděl jsem, jak pozpátku klesáme k zemi. „Syntrone!" křikl jsem na řízení. „Co to má znamenat?" „Antigrav ruší neznámá síla. Nedá se už regulovat. Bude to však hladké přistání." „Já nechci přistát. Chci otočit. Na místě!" Propadal jsem panice. Ale to jsme už tvrdě dosedli. Ohlédl jsem se k mlžné bariéře. Bylá kilometr za námi - dost daleko na pěší výlet. „Tamhle!" zvolal Caspar a třesoucím se prstem ukazoval na hrad.
Blížilo se k nám něco jako vzdušný vír. Za pár vteřin nás zahalilo mračno vířících jisker. V té bouři jsme stěží viděli jeden na druhého. „Aktivuj roboty, musí nás chránit, syntrone!" „Jsou neozbrojení," připomněl mi. „Tak ať nás vynesou z toho zatracenýho faktorovýho elementu!" řval jsem jako pominutý. „Antigravy jim odpadly taky." „Tak ať udělají něco jiného!" Kolem mě se potácela nejasná těla. Někdo se mě chytil. Bragan. Odstrčil jsem ho. „Ať nás roboti kryjí ochrannými štíty!" křičel jsem. „Tamhle se k nám něco blíží," hlásil syntron. „Od stavby. Pod zemí a hrozne rychle." „Co je to?" Byl jsem celý bez sebe. Co máme dělat? Proč nás roboti nechrání? „Co se to k nám blíží?" „Přesně zjistit to nejde... příliš mnoho poruchových... ale každou chvíli už to bude..." Syntron zapípal, pák něco bouchlo a následovalo ticho. „Syntrone, ohlas se!" řval jsem, ale syni" roň mlčel. Naklonil jsem se přes okraj. Ale tam bylo jen to hemžení bludiček. Náhle tlumená rána jako od podzemního výbuchu. Přede mnou se zvedl sloup rudého prachu. Tlaková vlna mě odhodila a z mračna s řevem vyrazila děsivá postava. A další a další. Spíš jsem vytušil, než viděl obrysy přikrčené, trochu humanoidní postavy. Kovově se na ní něco lesklo. Rozmáchla se čímsi jako obrovským štětcem. V druhé ruce měla obušek, ale mohl to být kyj nebo střelná zbraň. A potom se proti mě s vrčením obrátila
28__________________ mohutná hlava a z čela jí trčel dlouhý zahnutý roh. Hleděl na mě pár zelených zlých očí- Cekal jsem, že mě ten tvor napíchne na roh., Praštil mě tím štětcem. Tělo se mi pod úderem křečovitě zasvíjelo a nakonec jsem se ochromeně zhroutil. Necítil jsem nic, byl jsem jako ochrnutý. Myslet jsem však mohl. Viděl jsem, slyšel jsem a cítil jsem. Kolem mě šlehaly blesky. Vzduchem létala těla. Ozývaly se výkřiky. Cítil jsem štiplavý zápach. Kousek ode mě dopadla zdemolovaná hlava jednoho robota. Málem mě zabila. Někdo mě nakopl okovanou botou. Naštěstí jsem měl tělo znecitlivělé, takže jsem bolest necítil. Chmátly po mě prsty s drápy, popadly mě za límec a zvedly. Neznámý mě naložil na jakési vozidlo a odletěl se mnou z plošiny. Za mnou doznívaly výkřiky a hluk. Můj únosce vydával při letu děsivé, nemelodické zvuky. Ze by to byl hrůzný vítězný zpěv? Ta podivná mlžná bouře se zřejmě rozšířila po většině faktorového elementu, protože jsme letěli už dlouho a bludičky nebraly konce. Když se na chvíli rozjasnilo, spatřil jsem hrad. Nad jednou plošinou se ukázal otvor. Vletěli jsme přímo do něj. Jaký hrůzný osud mě tam očekává? V tomto cizím, krutém světě uprostřed Terranie! Šestý útok V Eurasianu zas vypuklo peklo. U hracích automatů, ve výklencích virtuálních prožitku, u barů a na parketu se tlačili turisti ze všech končin Mléčné dráhy. Obsa-
zena byla i všechna séparé. Hudba bušila do uší a do očí šlehala laserová show. Od Galpeze Trusana se to všechno odráželo. Ertrusan měl sluchové filtry, které propouštěly pouze řeč. Ale vzhledem k tomu, že návštěvníci se mohli dorozumívat jedině křikem, to byl i tak kravál. Galpez Trusan to zažíval noc co noc. A každou noc expedoval z lokálu deset i více potížistá. Většinou ani nepotřeboval pomocné prostředky, ani nemusel přestavit mikrogravilátor. Byl jedním z pěti Ertrusanů, kteří se v Eurasianu starali o pořádek. , Cvičeným okem si všiml dvou Topsiderů, kteří se hádali s dvěma pozemskými ženami. Nenápadně se k nim přiblížil a zdvořile se zeptal, oč jde. „Ti dva Ještěři nás chtějí balit," řekla zhnuseně jedna žena. „Jenom jsme si chtěli tak trošku zašpásovat, " blekotal jeden Topsider a druhý udělal obscénní gesto. „ V tom případě jste tady na špatný adrese, " řekl Galpez Trusan. „Tady se álien sex nedělá. Vypadněte." Ale Topsideři se nehýbali. Galpez Trusan je micky popadl za límec, pronesl je davem k východu a vynesl před podnik. Už je chtěl hodit do strouhy, když tu dostal příšernou ránu. která jím hodila o zeď. Stačil Ještě vyvolat poplach a přivolat si na pomoc kolegu. Když Egori Mappam vyběhl ze zadního vchodu, nebylo po Gal-pezovi a obou Topsiderech ani památky. A potom k Ertrusanovi odněkud promluvil drsný hlas. Současně dostal elektrickou ránu, která ho ochromila. Cosi ho vleklo prázdnou uličkou k otevřené kanálově šachtě a spustilo se s ním do ní. Když se vzpamatoval, zjistil, ze je s .Galpezem Trusanem a oběma topsidskymi výtržníky v nějakém tmavém sklepě.
6 Cistolo PŘÍZRAKY V TĚRKAMI! Clara Mendozová Paola Dašmaganová nám přehrála trojrozměrný titulek známého multimediálního koncernu. My, tedy policejní náčelník Terranie Renouid Arrachen, který tento úřad vykonával bezmála čtyřicet let, primátorka Elena Vukoseková, mluvčí Služby Pozemské Ugy Arlo Thimbau, který zastupoval svou nadřízenou Gii de Moleonovou, jež zmizela s faktorovým elementem Terranie-Jih, - a moje maličkost - komisař Ligy Cistolo Khan. První Pozemšťanka k tomu řekla toto: „Od té doby, co se v Terranii-Jih ukázal faktorový element, dějí se v našem městě podivné věci. Někdo zmasakroval v zoologické zahradě vzácný exemplář a ošetřovatel zvěře beze stopy zmizel. Dochází k nevysvětlitelným incidentům na trasách a stanicích metra. V supermarketech, v transmiterových stanicích, v zábavních podnicích, všude, na všech myslitelných i nezvyklých místech. Dokonce strážní služba astroportu flotily zaměřila neznámé objekty. A dělají odpovědné orgány něco? Nic." „To jsou každodenní případy, to se děje v Terranii vždycky, co tady sloužím," tvrdil Renouid Arrachen. „Dělá se senzace z ničeho. To jsou ti neodpovědní reportéři jako Mendozová anebo Feresh Fracken. Dají si podobné lapálie do spojitosti s faktorovým elementem a mají senzaci." „Možné to je, ale pak bychom měli udělat všechno, abychom jim sebrali vítr z plachet, a ty případy vysvětlit," řekla První Pozemšťanka. „Jenže to se nestalo. NATHAN to vysvětlit nedokázal. Policie a tajná služba selhaly. A divíte se pak, že pověsti o přízracích mají úspěch?" „Takové obvinění odmítám," prohlásil
___________________29 rozhořčené policejní náčelník. „Terrania má dvacet milionů obyvatel a s okrajovými čtvrtěmi skoro sto milionů. Lidským tragédiím nelze zabránit. I když mohu poukázat na relativně nízkou zločinnost, kriminalita existuje stejně jako dřív. K útokům na veřejná zařízení bude docházet stále. Gangy budou dál válčit. Lidé mizet z jakýchkoli důvodů. Budou tu vraždy a sexuální zločiny. Do těchto kategorií zařazuji i ony události. K odpovědnosti by měli být povoláni ti, co vytvářejí senzace, nikoli my." „Pokud jde o údajné zaměření neznámého objektu," navázal Ario Thimbau, „já se o tu věc zajímal. Nic to neznamená. Taková klamná zaměření vyvolávají rušivé vlivy na citlivé přístroje. Terranijský éter je plný všelijakých elektromagnetických vln. Někteří lidé z toho i onemocní. Něco podobného se může stát i citlivým přístrojům. Je možné, že takové poruchy mají něco společného s faktorovým elementem, ale spíš to bude jen tou mlžnou bariérou." Odmlčel se a pokračoval: „Něco jiného je psychologický účinek na obyvatelstvo z toho, že zmizelo satelitní město Alašan i s 200 000 obyvateli. K tomu Věž Služby s Giou de Moleonovou a všemi zaměstnanci - a mnoha našimi agenty. To je realita. Jsou tu přerušené příbuzenské vztahy, a to nemluvím o hospodářských a jiných vztazích. Něco takového člověka poznamená. Chápu lidi, kteří se za takových okolností cítí stísněně a mají strach o svůj osud. I když je to proti vší logice, mnozí mají strach, aby se to neopakovalo. A média tyto obavy Jen rozněcují." „Pak by to chtělo osvětovou práci a zarazit médiím tipec," prohlásila tvrdě Paola Dašmaganová. „Musíme čelit naprosto nové situaci, a proto musíme reagovat do-
30
________________
statečně pružně. No a obě delegace, které jsme vyslali do faktorových elementů, měly být už osm hodin nazpátek. Co ty na to,Cistolo?" : Zatím tomu bylo vždycky tak, že mi Dašmaganová do resortu nikdy nemluvila. Sice jsme se občas chytli, ale ještě nikdy mi moci nevstoupila do rozhodování. Zatím se jí to vždycky vyplatilo, i když se říkalo, že ji mám omotanou kolem prstu. Jenže od exploze Tvrze se ke mně chovala kritičtěji a stále častěji rozhodovala proti mně. Naposled šlo o rozhodnutí, jak se zachovat vůči faktorovým elementům. Když mi teď položila tuhle provokativní otázku, míra trpělivosti přetekla. „Chtěl jsem provést vojenskou operaci proti Terranii-Jih a Kalkatě-Sever," prohlásil jsem s potlačovanou zlobou, „ale tys trvala na tom, že pošleme jenom diplomaty. Nemůžeš mi teď dávat za vinu, že se něco zvrtlo. Odmítám jakoukoli odpovědnost za cokoli. To tys ty lidi poslala bez ochrany jen proto, abys nevyděsila Nong-gy, kdyby tam náhodou byli." Paola Dašmaganová si skousla ret a uhnula mi ocima„Stále ještě si myslím, že bychom neměli do faktorových elementů vpadnout jako horda divochů," řekla potom pevným hlasem. „Jsme přece civilizovaní lidé. Ale kdyby se s delegacemi něco stalo, pak dám vojenskému zásahu zelenou." Proč jsi ji nedala rovnou? říkal jsem si ' v duchu. Nonggové by se kvůli par vojákům a zbraním nepoddali.
Nahlas jsem ale řekl: „Jakmile tady skončíme, učiním příslušná opatření. Rád bych však měl plnou moc, abych mohl učinit jakékoli rozumné opatření. Jinak bezpečnost obyvatel Terranie nezajistím. Pouze za těchto podmínek přejímám odpovědnost za všechny následky." Rozhodovala se těžko, ale věděl jsem,
že na mé požadavky přistoupí- Nic jiného jí nezbývalo. A tu vešel tajemník a předal jí nějakou zprávu. Paola se rozjasnila. „Delegace Alexandra Erengasta se šťastně vrátila z faktorového elementu Kalkata-Sever," prohlásila radostně. „Našli pouze prázdnou budovu s provozuschopným technickým zařízením. Nyní je na vědcích,' aby to prozkoumali a případně uvedli do provozu." Podívala se mi do očí a dodala: „Díky tomuto pozitivnímu výsledku je samozřejmě zbytečný i zásah ve faktorovém elementu Terrania-Jih." To mě vyvedlo z míry. „Přece z poměrů v jednom elementu nemůžeš usuzovat na druhý!" argumentoval Jsem. „Pinguardova delegace se Ještě nevrátila. Mohlo se Jim stát cokoli." „V nejhorším případě narazili na Nong-gy," řekla Paola- „A proto nechci, abys tam posílal nadržený vojáky. Ještě vyčkáme. Když se Pinguardovi lidé nevrátí, můžeš tam poslat průzkumné komando. Ale až po dohodě se mnou." „Rád bych - pro všechny případy - dislokoval kolem Terranie-Jih silný ozbrojený kontingent," požadoval jsem. „I kdyby jen kvůli tomu, abych dal lidem pocit bezpečí. Hodně jich té báchorce o přízracích věří." „Cistolo Khan má pravdu," podpořil mě Ario. „Když lidi uvidí, že děláme vše pro jejich ochranu, bude to na ně mít pozitivní psychologický účinek," „Média v tom sice uvidí, že existuje nějaké ohrožení," nadhodil policejní náčelník, „ale i já jsem toho názoru, že bychom měli dát přednost pocitu bezpečí." „Tak dobře," souhlasila Paola. Aspoň tohle! pomyslel jsem si. Ale nespokojil jsem se s tím. V duchu jsem už dával dohromady „průzkumné komando".
^A^,
Po poradě jsem se přesunul na astroport flotily, kde jsem si zřídil hlavní stan. Ze všeho nejdříve jsem dal posílit obklíčení elementu. Musí být tak husté, že neproletí ani moucha. A PAPERMOONU a ostatním lodím třídy NOVA jsem vyhlásil poplach. Chtěl jsem tím v první radě zabránit dalšímu šíření pověstí o takzvaných přízracích. Pokud nějaké skutečně jsou a přicházejí z faktorového elementu, pak je chytíme do husté sítě. V momentální situaci jsem se chtěl pojistit proti všem eventualitám. Jeden nikdy neví. Druhý rozkaz se týkal komanda. Chtěl jsem mít v pohotovosti pět set elitních bojovníků, kteří budou moci kdykoli vniknout do elementu. S pořádnou výzbrojí a s tisícovkou robotů TARA-V-UH. Když už mám vyslat průzkumné komando, pak musí být i úderné. Paola neřekla, jak dlouho se bude Čekat na Pinguardův návrat. Pouze si vyžádala, abych ji před operací v elementu informoval. To jsem ale neměl v úmyslu. O tom, kdy tam vnikneme, budu rozhodovat jedině já! Mezitím došlo k něčemu, co jsem považoval za vyostření situace. Nikoho jsem o tom neinformoval a poslal jsem za bariéru Špionážní sondy. Ale žádná z nich se nevrátila. Mlžnou bariérou to být nemohlo. Dají se přes ni dopravovat přístroje a nic se jím nestane. I delegace z Kalkaty-Sever se vrátila s funkční výstrojí a nepoškozenými roboty. Může za to tedy nějaké záření nebo nějaké poruchové pole uvnitř faktorového elementu. To vzbudí v jednom nedůvěru. Historka s přízraky mi rázem přišla věrohodnější. Připadalo mi, jako by si Nonggové, nebo kdo to je, chtěl i za každou cenu
______________________31 uchovat tajemství. Proč by nám jinak ničili sondy? A to důkladně. Protože nikde — ani shora — nebylo místečko, kudy bychom prostrčili tu sebemenší mikrotechniku. Když jsem učinil všechna bezpečnostní opatření, zavolal jsem na Mimas BréTsin-gu. „Už jsi s tím Genheredem nějak pokročila?" zeptal jsem se přímo. „Je nevěntelný úspěch už to, že jsem ho vůbec přiměla k tomu, aby vyslovil své jméno," odpověděla. „Ale průlom se mi ještě nepodařil. Může se to táhnout." „Bré, jsme v časové tísni," naléhal jsem. „Musíš mu rozvázat jazyk. Musí nám říct všechno, co ví o té Tvrzi a koalici Thoregon. Máme problém s faktorovými elementy. Zmizelo 1,3 milionu lidí z Kalkaty a přes 200 000 z Terranie. Nevíme, kde jsou a jak je dostat nazpátek. Genhered musí promluvit!" .Jedině když zase dostane chuť do života," řekla sklesle. „Ale nevím jak na to. Reagoval pozitivně jen jednou, to když jsem mu vyprávěla o kontaktech s jeho národem. Ale už to nefunguje. Musím si vymyslet něco jiného. Na to potřebuju čas. A proč máš vlastně tolik naspěch? Já myslela, že jsi vyslal za Nonggy delegace. Co přinesly?" Vyprávěl jsem jí, že Kalkata-Sever byl neúspěch a že delegace z Terranie-Jih se dosud nevrátila. O svých přípravách jsem pomlčel. Do toho jí nic není. „Moment!" skočila mi do řeči. „V Kal-•katěSever našli prázdnou budovu?" „A bez jediného Nongga," potvrdil jsem. „Samozřejmě se pouze domníváme, že ta stavba patří Nonggům. To může potvrdit až důkladnější průzkum. Zařízení je však Zásobováno energií, je tedy naprosto autonomní a prý nedotčené. Pošleme na to vědce. Možná pozveme i Cameloťany."
32 Vzpomínka na Cameloťany ve mně vyvolala nepříjemnou asociaci. Atlan se už několikrát pokoušel se mnou spojit z GIL-GAMESE. Loď sledovala Nonggy, ale zřejmě se jim nepodařilo je dohonit. Zatím se Atlan, který s RICEM křižoval někde u té mně neznámé planety Camelot, vrátil na GILGAMEŠ. Loď nositelů buněcných aktivátorů byla opět kompletní. Jenže Já nebyl nikdy k dostižení. Bylo mi jasné, že mi chce nabídnout pomoc, ale věděl jsem, že JÍ musím odmítnout. Měl jsem z toho Cameloťany vynechat. Ostatně i já byl toho názoru, že tohle je naše věc a že se s nijako Pozemšťané musíme vypořádat sami. Na druhou stranu vědecká podpora při průzkumu neznámých zařízení není nikdy na škodu. „Nemohl bys ty vědce trochu pozdržet?" požádala mě. „Proč?" „Napadlo mě něco, Čím bych mohla zmobilizovat jeho vůli k životu." „Když to bude ku prospěchu věci, proč ne? Ale jenom ho už přinuť, aby mluvil." „Myslím, že to půjde..." Znělo to docela optimisticky. Když jsem ukončil tento hovor, přemohl jsem se a ohlásil se Allanovi. Po tom všem, co Cameloťané udělali pro zničení Goeddy, jsem mu to byl dlužen. Perry Rhodan byl ostatně jediný prostředník mezi Mléčnou dráhou a koalicí Thoregon. Při návštěvě na Trokanu moc informaci nepodal, ale aspoň nám oznámil přílet Tvrze.
Spojení s Allanem jsem dostal okamžitě. Jako by Jen Čekal na mé zavolání. A už stál proti mně jako holografická projekce. Omluvil jsem se mu, že jsem byl tak dlouho k nezasažení, a zdůvodnil to mimořádnými okolnostmi. „Mě překvapuje, že si na mě vůbec ještě vzpomínáš, Khane," vyčetl mi. „Na
Zemi se vůbec zapomnělo, jaké zásluhy mají Cameloťané v boji s Goeddou. Nedostal jsem ani povolení k přistání." „To Je dočasné nařízení pro všechny lodě," připomněl jsem mu. „Není namířeno proti tobě nebo proti Camelotu." „Já vím, Cistolo, ale nemá to smysl. Ta omezení bys měl zrušit ty sám." „Jako normální turista bys neměl potíže," argumentoval jsem- „Ale jsi jeden z vůdců Camelotu a to Je jiná. Pozemšťané mají opět sebevědomí a nepřejí si zásahy zvenčí." „Mohli bychom vám pomoci s faktorovými elementy," řekl bez jakékoli ironie. „Ostatně týká se to i nás. A Myles Kantor už překonal první šok ze ztráty Kallie Ne-drunové. Přispěly k tomu nové vědecké poznatky, které na něj čekají. Mohl by vám být dost užitečný." „Nemáme žádné potíže, všechno je rutina," řekl jsem poněkud stísněně, protože to nebyl můj názor, ale stanovisko vlády. „Ve faktorovém elementu Kalkata-Sever je opuštěné zařízení. A co je v Terranii-Jih, se dozvím brzy. Jak vidíš, všecko je v pořádku. Chceme se s tím vypořádat sami." „Nechci tady vystupovat jako nějaký prosebníček, ale myslíš si, že ten odmítavý postoj je rozumný, Khane?" „To ne. Ale mám svázané ruce. Jako Cameloťana tě nesmím oficiálně požádat o pomoc." „Sesadili by tě?" zasmál se Atlan a změnil téma. „A co ten Nonggo, co jste vylo-' vili z vesmíru?" ' „Je v Šoku. Stará se o něj Bré. Možná by se v této souvislosti dalo mluvit o jisté spolupráci..." „Rád bych Bré zase viděl." „To by neměl být problém. Pošlu na GILGAMEŠ svodku o všem,.co zjistíme
33 o Nouzích a faktorovém elementu. To není státní tajemství. V pořádku?" „Dík." „Zase se ozvu."
Po tomto rozhovoru jsem se cítil o něco lépe. Jako bych se zbavil pocitu viny. Sedmy útok Když Zia Perpettová toho rána vesla do obchodu, nevěřila vlastním očím. Všechny zbraně byly pryč. I ty těžké, co je měla v trezoru. Někdo ho roztavil. Mohl to udělat jen těžkou ráží. Neznámí pachatelé obchod kompletně zdemolovali. Poplašné zařízení však bylo naprosto netknuté a odborné vypnuté. Zia zjistila, že kamera pořád funguje. Jako by pachatelé chtěli po sobě úmyslně zanechat stopy. Uvědomila policii a zatímco na ni Čekala, podívala se na film. Pachatele neviděla. Po celou dobu zůstali neviditelní, zatímco zbraně se pohybovaly místností k zadnímu východu, jako •by je přenášely neviditelné ruce. Když obchod vyklidili až po poslední vibrační břitvu, řádili jako vandalové a udělali z něj kůlničku na dříví. Ti lupiči museli mít neovladatelnou touhu ničit, když se po zdařilém lupu takhle odreagovávali.
7. Clara Sex je pro mě podružný. Používám ho jenom jako prostředek k účelu. Když přijde na věc, naprogramuju si tělo jako stroj na rozkoš. I prachy jsou mi fuk. Nebažím po bohatství, peníze potřebuju jen k dosažení svých cílů. Když je to třeba a má to smysl, pak pustím galax. Dalo by se tomu říkat podplácení.
Není mi skoro nic svatý, ale to přiznám jen sama sobě. Všecko, o co usiluju, jsou sláva a moc. K tomu se mi hodí prakticky jakýkoli prostředek. Ovlivňovat lidi svými reportážemi a obrázky mi způsobuje vrcholnou rozkoš. Dojmout je, vymačkat jim slzy z očí. Šokovat je a otřást jimi. Ukazovat jim nepravosti a nebezpečí. Přiznám se, že někdy sáhnu po prostředcích, které nevoní každému. Někteří kolegové tvrdí, že tím porušuji profesionální čest, dobrý vkus a občas i zákon. Z takových obvinění si hlavu nedělám. Přicházejí většinou z tábora neúspěšných závistivou. Je mi to putna, pokud se mi podaří chytit publikum. A to dělám všemi prostředky. Mým dalším cílem je, abych byla zatraceně známá. A s nejnovějšími událostmi se mi naskýtá Šance, abych to Galaxii dokázala. Ještě sice stojím ve stínu známějších kolegů, ale to je především tím, že pracuju pro nepříliš známou stanici. Kdo prosím vás zná nějaký Sen Net? Sen jako senzace. Ale ty, kteří nás sledují, ty jsem strhla. Co bych dala za to, kdybych mohla být při tom, když se vyměnily pozemská a nonžská delegace! Ale reportéry se špatnou pověstí jako mám já k tomu nepustili. Odkázali nás napříště, až se Tvrz otestuje a bude v plném provozu. Ale dopadlo to úplně jinak. Heliotská tvrz vybuchla - a já zase litovala prošvihnutou šanci. Události mě a mé kolegy prostě převálcovaly. Když odešla Tvrz, ještě vyplivla dva elementy v Terranii-Jih a Kalkatě-Sever, a já hned věděla, že šance žije dál. Tahle akce se neplánovala. Tady Šlo něco naprosto na levačku. Ta věc zatraceně smrděla. Šla jsem po tom, ale zpočátku jsem se nemohla dostat ani k jednomu elementu.
34___________________ Nedaly se prostě nehnat vůbec žádné informace. A tak jsem na to Šla z druhý strany. A našla jsem. Stačilo se podívat na pár tiskových zpráv a narazila jsem na vetší počet podivných případů od doby, co se ukázal element Terrania-Jih. Odrazila jsem se od toho zmasakrovaného velšáka a pohřešovaného zaměstnance. Ale i ty ostatní, na první pohled bezvýznamné případy vydaly nakonec na trhák. Statistiku o zvýšeném počtu tajemných událostí v Terranii jsem musela trošku upravit, ale věřila jsem tomu. Prostě se tady děje něco divnýho. A měla jsou svou story: PŘÍZRAKY^ TERRANII! Najednou o Sen Netu mluvil každej! Všichni moje reportáže chtěli. Naší síti se jenom v Terranii za pár hodin zvýšila sledovanost na čtyři sta procent. Hlásily se všelijaké mediální agentury z různých koutů Mléčné dráhy. To byla prostě senzace. A povzbudilo mě to, abych pokračovala ještě s větším nasazením. Vypravila jsem se do Kalkaty, ale z faktorového elementu se tam nedalo nic vytěžit. Všechno už dávno použili místní reportéři. A zvláštní události žádné. Tím se jen potvrdil můj názor, že faktorový element Terrania-Jih je jiný, že je to něco zvláštního, hrozba. Když jsem se dozvěděla, že První Pozemšťanka chce do elementů vyslat diplomaty a vědce, snažila jsem se vmíchat se mezi ně. Ale kontroly byly příliš přísné. Událost ostatně sledovala celá Země. Já se však nedala a posílila jsem kontakty s vojenskými kruhy, odpovědnými za dozor nad faktorovými elementy. Tak jsem sbalila jednoho důstojníka v Terranii-Jih, udělala jsem na něj pěkný oči, a jednoho v Kalkatě-Sever. Byl to stres pendlovat ustavičně mezi
oběma městy. Ale stres je můj recept na úspěch a můj elixír života. Mít vždycky prst na tepu dění a taky mít čuch. A vyplatilo se to. Zrovna jsem byla na návštěvě u toho v Kalkatě, když mě vypoklonkoval, protože se vrátila delegace z elementu. Dlouho jsem se nerozmýšlela a vsadila všecko na Jednu kartu. Řekla jsem si, Že když se delegace ve zdraví vrátila, určitě poleví bezpečnostní opatření. Na jméno „svého" důstojníka jsem si „vypůjčila" kluzák a podařilo se mi vletět do elementu. Nevěděla jsem, co mě Čeká, a když jsem tu stupňovitou a zploštělou pyramidu spatřila, brala jsem to jako senzaci. V klidu Jsem si pořídila snímky opuštěné budovy. Nikdo mě totiž nesledoval. Ale první nadšení záhy pominulo. Co může divákům nabídnout objekt, který stojí jen tak nečinně v krajině? Našla Jsem vstup a udělala si snímky těch nekonečných prázdných chodeb. Nic moc. Ale zrovna když jsem se chtěl vrátit, dostavila se návštěva. Velký dopravní vznášedlo. Roboti složili mobilní bungalov, mohl mít dobrých dvě stě Čtverečních metrů, s vlastním zdrojem energie a se vším všudy. Jakmile se dalo do bungalovu nastěhovat, vystoupila ze vznášedla nějaká ženská s mimozemšťanem. Byla to Bré Tsinga s tím Nonggem, co . ho jeho vlastní lidi vysadili. Z úkrytu Jsem nasekala celou reportáž, dokud mi nezmizeli v pyramidě. Transportér odlétal z elementu a já přemýšlela, jestli bych neměla Bré Tsingu vyzpovídat. Nakonec jsem to vzdala. Kdyby vyvolala poplach, Khanovi lidé by mi zabavili snímky a měla bych kulový. I takhle se to už vyplatiloVrátila jsem se. Lampasák byl celý bez sebe, ale už kvůli sobě to musel ututlat. Sice jsem tím o něj přišla, to dá rozum,
ale stejně by mi už byl k ničemu. Kalkata- ___________________35 Sever byla slepá ulička, můžu na ni zapomenout. Vrátila jsem se do Terranie a ulevilo Včas jsem se schovala v jednom kluzáku. se mi, že se zdejší delegace pořád ještě Měla jsem ruční kameru, dvě „létající oka", nevrátila. Nemohla jsem si přát nic lepšího. A každou hodinu, co se měla vrátit a nevracela se, jedno z nich na infrazáběry, přilbovou kameru, mi narůstaly šance na bombu. Doufala jsem, že kterou jsem ovládala zrakem, ; a „kamikadze". Kamikadze je samohybná kamera s pov elementu zůstanou, a vlastně jsem byla přesvědčena, že to tak dopadne. Pevně jsem hybovým a energetickým senzorem, co satotiž věřila, že je tam nějaké nebezpečí, co čeká mostatně nalétává na cíle. Satelitu jsem se zřekla, protože skrz tu mlhu se stejně nedá jen na to, aby se vrhlo na .Terranii. Zní to přehnaně a odtrženě od reality. Ale já vysílat. Musela jsem v úkrytu Čekat půldruhé skutečně byla přesvědčena o své story o PŘÍZRACÍCH V TERRANII. Jak jsem se hodiny, teprve pak mi zvuky prozradily, že je intenzivně zabývala těmi tajemnými událostmi, kluzák obsazen. Když jsme se zvedli ze země, sama jsem se přesvědčila o správnosti svých vyšla jsem z úkrytu a ukázala se dvacítce domněnek. A ono to skutečně tak mohlo být. vojáků v létacích oblecích. Civěli na mě jako Jenom vláda si dala klapky na oči a odmítala na přízrak. „Nazdar, hoši!" pozdravila jsem je a všecko jako nesmysl a blábol. Možná to tak ale dělala jenom navenek a ve skutečnosti jsem ji vystrihla na ně ten nejsvůdnější úsměv. „Jsem Clara Mendozová a zaznamenám vaše hrzburcovalaPohřešovaná delegace něco vyvolá. Cistolo dinské činy!" Velitel čety hned vyvolal poplach, ale pilota Khan bude muset co nejdříve reagovat. A tak k návratu nepřinutil, protože tím by Šla celá jsem na lampasákovi zapracovala a tahala jsem akce do háje. z něj rozumy. Velitel Gregor Manson mě tedy instruoval, Dozvěděla jsem se, zeje připravený kontingent po zuby ozbrojených vojáků a tisícovka abych se v případě nasazení jeho lidí schovala bojových robotů a že čekají jenom na v kluzáku- A kdyby došlo ke střetu, platilo komisařův rozkaz. Mají vpadnout do elementu totéž. „Snad si vážně nemyslíš, že tě poslechnu, od severu, severozápadu a severovýchodu. Gregu," pronesla jsem laŠkovně. „Buď rád, že Já byla rovněž připravena - a rozhodnuta ke se dostaneš na obrazovku. Celá Mléčná dráha všemu. Kašlala jsem na všecky následky a důsledky, věděla jsem jen to, že do elementu vás bude obdivovat." Když jsem si všimla, že musím s nimi. A protože si můj milenec zřídil zapnul vysílačku, řekla jsem: „Určitě by pro Štáb u zoo, rozhodla jsem se pro severní tebe bylo lepší, kdybys mě nahlásil až potom, pokud vůbec." skupinu. Zarazil se a přemýšlel, jaký by z toho mel A pak to přišlo. prospěch, když mě poslechne. Jasně, že žádný. Řekla jsem to jen proto, abych získala čas. A ^ ^ -> podařilo se. Když se nakonec přece jen rozhodl, že to nahlásí, vletěli jsme zrovna do elementu a byl zákaz jakéhokoli rádiového provozu, „Nic nemůžu zaměřit," hlásil pilot. „Dostali jsme se do poruchových polí. Už nic nefunguje. Dokonce ani nic nevidím."
36 __________________^ Letěli jsme jakousi podivnou mlhou, jíž probleskávaly jiskřičky jako nějaké jepicí světlušky. Antigrav začal vynechávat, což se projevovalo silnými otřesy. Kluzák se točil kolem své osy a začínal padat. Chytila jsem se držadla, abych nepřeletěla kabinou. „Musíme nouzově přistát," volal pilot. „Už nefunguje vůbec nic." Gregor Manson se pokoušel navázat spojení s ostatními, ale z vysílačky Šlo jen praskání. Tak tohle bylo něco! Bylo mi jasný, že se na nás něco chystá, ale byla jsem spíš vzrušená, než abych měla strach. Takže ty. přízraky se umějí bránit. Byla jsem zvědavá, co nám ještě předvedou. ,3acha, chlapi!" řekl Manson. „Jsme odříznuta od ostatních. Ale musej bejt někde poblíž. Patrně jsou na tom stejné jako my, Až přistaneme, zkusíme se k nim probít. Za všech okolností se držte pohromadě." Sotva to dořekl, bum! Ujely mi nohy a třísklo to se mnou o stěnu. Neztratila jsem však vědomí. První myšlenka platila kameře. Nic se jí naštěstí nestalo. I přilbová kamera fungovala. Šla jsme za vojáky ven. Mlha byla tak hustá, že jsme neviděli na pět metrů. Navíc nás oslňovaly ty věčné světlušky. Greg mě surově popadl za paži a přes to praskání na mě řval: „Drž se mě, ať se neztratíš!" „Ty na to jdeš zostra, Gregu!" řekla jsem žertem a nataženými pažemi jsem spustila kameru do výše boků, abych udělala záběry z efektní žabí perspektivy. Běžela Í přilbová kamera a sledovala každý pohyb mých očíGreg si vytáhl z kapsy obyčejnou busolu natočila jsem to, protože mi přišlo dobrý, Jak voják myslí i na robustní alternativu citlivé hypertechniky - a ukázal doleva.
„Musíme jít tímhle směrem!" A pak se to rozjelo. Před námi se ozval pískot a zpěv, mlhou Švihaly blesky a všechno bylo v jejich svitu ještě neskutečnější. Následovala řada tlumených explozí. V mlze se ozvaly výkřiky. Kluzák za námi vzplanul, ale bez výbuchu. Z něj vyletěl pilot jako planoucí pochodeň. Dva mu chtěli běžet na pomoc, ale tu se z mlhy vynořily přikrčené postavy a odřízly jim cestu. Pouze jsem konstatovala, spíš podvědomě, že jsou v podstatě humanoidní a na čele mají obrovský roh-Vojáci zvedli kombimety, ale než stačili namířit, ti chlapi přes ni proběhli a hnali se na Grega a ostatní. Jeden z těch chlapů práskl do ležících Čímsi jako bičem. Vyletěly z toho hadovi-té záblesky, které se kolem nich doslova ovinuly a spoutaly je. Těla se jim křečovitě chvěla, ale přes rty jim nepřešel ani zvuk. To všecko jsem natočila. Kolem se bojovalo o sto Šest. Vypustila jsem lítací oči do okruhu padesáti metrů a vyslala Ještě kamikadze. To budou záběry! Byla Jsem jak opilá. V té chvílí jsem ani nemyslela na to, že kolem mě umírají a trpí lidé. Nemyslela jsem ani na ty vetřelce. Kdo jsou, jak vypadají, proč tak tvrdě proti nám zakročuji, proč nás bez sebemenší snahy o dorozumění pobíjejí. Grega a,Jeho lidi najednou nebylo vidět. Na zemi neleželi už ani mrtví nebo ranění. Asi je odvlekli. Byla jsem úplně sama. Hluk bitvy utichl. Z dálky se ozývaly ojedinělé výstřely a výkřiky raněných nebo umírajících. Marně jsem přivolávala oči a kamikadze nazpátek. Buď je sestřelili nebo se ně-jak poškodily, anebo něco rušilo rádiový povel. V té chvíli jsem si uvědomila, že jestli se co nejrychleji nezdejchnu, jsem těm ci
zincům vydána na milost a nemilost. Musím se probít přes mlžnou bariéru. Ruční kameru jsem držela před sebou zapnutou, klopýtala jsem směrem, odkud jsme přiletěli. Narazila jsem do něčeho měkkého. Bylo to nehybné tělo, zkroucená postava se zakrváceným obličejem a hnusnou ránou na hlavě. Zvedl se mi žaludek. Poznala jsem v něm Grega. V pravici cosi svíral. Rozevřela jsem mu prsty a vyňala z nich busolu. To může být moje spása. Šla jsem podle ručičky na sever. Tam je mlžná bariéra. Jenom jsem nevěděla jak daleko. Náhle se země přede mnou rozevřela a z ní jako raketa vystřelila zablácená postava. Pokoušela jsem se uhnout, ale popadl mě prackou zezadu za obličej. Tlusté a silné prsty mi bolestivě zmáčkly nos, pusu a oko. Tím druhým jsem viděla, jak se mi zezadu do zorného,pole sune druhá svalnatá paže. Ruka se třemi prsty a jedním palcem svírala jakousi těžkou zbraň. Předek se podobal hlavni nějakého paprskometu, druhý konec nebyla pažba, ale jakási palice s železnými tmy. Z toho trčela ještě Čepel připomínající bajonet. Zbraň se mi zase ztratila z očí, tedy z oka. Hned nato jsem na těle cítila ruku. Tvář jsem měla volnou; ruka, která ji svírala, mě popadla za Šíji a teď jsem cítila, jak se mi drápy zadírají do krku. Jen aby mi nezranil tepnu! myslela jsem si v té chvíli. Zrovna ve chvíli toho největšího triumfu v mé kariéře. Vetřelec mě popadl za krk, zvedl mě, až jsem si myslela, že mi zlomí vaz a nesl mě před sebou jako pannu. Druhou rukou mi bolestivě hnětl tělo, takhle se mi propracoval až mezi nohy. Přitom si ustavičně cosi mumlal. Na obličeji jsem cítila . horký, smradlavý dech. Najednou mi skřekl do ucha a prudce se
_____________________37
mnou zatřásl. Něco na mně ho rozzuřilo a měl chuť mě roztrhat na kousky. Nedokázala jsem jasně uvažovat. Jenom jsem věděla, že ho musím nějak rozptýlit a přivést na jiné myšlenky. Zvedla jsem ruku s busolou. Byla to jediná možnost, jak vzbudit jeho pozornost. On se mnou vsak třepal dál a busola mi vypadla. Ale zřejmě to zapůsobilo. Vztekle, zařval a mrštil se mnou vzduchem. Dopadla jsem na zem levým ramenem. Tělem mi projela bolest a levou paží Jsem už nemohla ani hnout. Napůl omráčená jsem se zvedla a podívala se na ruku. Byla v příšerném úhlu od ramene. Pekelně to bolelo, ale snad to bylo jenom vymknutý. Podívala jsem se na pravačku a ke svému údivu jsem konstatovala, že stále ještě drží kameru- Kamera byla nepoškozená a běžela a zachycovala všecko, co se dělo. Možná dokonce pronikla mlhou... Přežij to, Claro, a máš senzaci! To jsem si myslela tváří v tvář smrti a takhle může • myslet jenom reportérka tělem i duší. Chtěla jsem se otočit za neznámým. Ale už byl zase nade mnou, popadl mě za vlasy a naložil mě na malou oválnou plošinu, z níž trčel sloup s řídicí pákou. Když jsem zasténala, zanadával a nakopl mě těžkou botou do břicha. Potlačila jsem výkřik, skousla jsem držadlo kamery, jen aby mé už nenakopl podruhé. Cizinec byl vysoký a měl podobnou postavu jako Epsalan. Postavil se na ten ovál, vstoje chytnul řídicí tyč a odletěl s tím a se mnou pryč. Podle větru jsem poznala, že letíme rychle, možná stovkou nebo tak. Ležela jsem na břiše a těsně pod sebou jsem viděla v mlze pádit zemi. Jednou se ta mlha protrhla, jen na pár vteřin. Viděla jsem velkou budovu. Nebo že by to byla hora? Ani jsem to pozorová-
38__________________^
demolují, mačkají a sešlapavají v kus Šrotu!
Jeden Pozemšťan mu bohužel vběhl pod demoličník. Na místě ho to rozmačkalo na nechutnou kaši. To nebylo v planu, neboť Džerrové měli získat co nejvíce zajatců. Ale v zápalu boje se to stane. Když začne chladná krev vřít, pak jeden nemůže zachovat vždycky chladnou hlavu. Pozemšťané měli navíc malou odolnost. Byli tak křehcí, že stačilo, aby se jich něco tvrdšího jenom dotklo. Džerrové byli zvyklí bojovat vší silou a s agresivní brutalitou a museli se mírnit. Pak není divu, že byly proražené lebky, zlomené končetiny a vazy, rozdupána a spálena těla. Když byli roboti vyřazeni z boje, Chochar demoličník odhodil. Schovat se za deflektorovým polem, popadl bogan a neurobič a Šel na Osmý útok Pozemšťany osobně. Systémy bojových oděvu To byla ale rez! Když Pozemšťan! vpadli ze tří směrů do šedé měli už dávno vyřazeny, většina už ani bariéry, už je cekali Džerrové. Celý vnitřek byl nedokázala vytvořit individuální ochranné pole. jedno poruchové pole, takže útočníkům odešly Chochar neviditelně procházel jejich radami a přístroje. Džerrové naopak mohli své cíle přesně roztáčel neurobte. Takhle jich ochromil deset lokalizovat. nebo i víc. Potom zase deflektorové pole vypnul, Pak nastoupily dezorientdtory, které sundaly takže ho protivníci viděli. První, který mu přeběhl pozemské přístroje pracující na pětirozměrné přes cestu, na něj okamžitě zahájil palbu. Ale úrovni. Tím nemohli použít ani kloudně ty své Chocharův štít vydržel. Zahovořil bogan a takzvané SER.UNY. Džerrské energetické koule s jistotou nacházely cíle a obalovaly je dimenzními Pozemšťan zanikl v energetickém výbojipoli o průměru dvaceti délek těla. Vše „ To je už můj druhý odstřel," řekl si Chochar. pětidimenzní, co se v nich nacházelo, se vypnulo. „Musím s těmi panenkami opatrněji." Tím nebyly postiženy Jen řídící prvky pozemských dopravních prostředků, ale i jejich Před sebou spatřil spálené vozidlo Pozemšťanů a bojoví roboti. Transportéry se zřítily, kousek dal osamělou postavičku bez bojového dezorientovaní roboti bloudili kolem, prováděli oděvu. Vklouzl šachtou do jednoho tunelu a vyrazil nesmyslné úkony a Pozemšťanům, kteří se pak před tím Pozemšťanem ven jako raketa. Když snažili zbudovat obranné linie, jenom překáželi. chtěl Pozemšťan utéct, popadl ho za obličej . a A potom nastoupily demoličníky. Chochar se osahal ho. Byla to ženská! jedním takovým netvorem ozbrojil. Bedna byla Chochar to nedělal poprvé. Podobnou věc dělal už tak těžká. Že šiji musel řemenem připevnit na v davu v Terranii jako pří
ní nestačila zhodnotit, už jsme byli zase dál a vše se ztratilo v šedém oparu. Náhle se mlha rozplynula. Necelé tři metry pode mnou se prostíral koberec zeleného trávníku. Cizinec přešel do obrátky, skopl mě a hned nato zmizel v mlžné bariéře. Když jsem tam tak ležela, víc mrtvá než Živá, ptala jsem se, čemu vděčím za to, že mě ten rohatý ušetřil. Nevím. Ukázal se medirobot, chvatné mě zvedl a odletěl se mnou. A v té chvíli jsem ztratila vědomí,
ramena a držet se oběma rukama za funkční držadla. Ale ta námaha se vyplatila. Byla to radost burácet na chresi nepřátelskými liniemi, kropit roboty demoličníkem a sledovat, jak se
zrak. Dokázal velice dobře rozeznat muže a ženu-podle rozdílných pohlavních znaků. Neozbrojená zena! To hraničilo přímo s urážkou! Chochar se na tu ženu tak naštval, zeji udeřil a kopl do ní. Ve svém vzteku ji div nezabil. Ale ještě včas se opanoval. Vtáhl ji za vlasy na chreš a odletěl s ní. Správně by ji měl vzít do hradu jako zajatkyni, ale zvolil Jiný směr. Bylo to spontánní vnuknutí. Chtěl dát Pozemšťanům znamení. Ať vidí, co se s nimi slané, když znesvětí výsostné území Džerrá. A na přikladu té ženy uvidí. Jak vážně to Džerrové myslí. Vyletěl kousek z mlžné bariéry, shodil tu ženskou a vrátil se do faktorového elementu. Krev mu opět zchladla. Bylo po bitvě.
8. Genhered Všechno se odehrálo moc rychle. Genhered si zastavoval tělesné funkce nebo je aspoň brzdil na minimum. „Pospěšte si!" křičela jsem na roboty, kteří ho zvedali na nosítka. Měla jsem strach, že Nongga ztratíme. V posledních minutách se jeho stav dramaticky zhoršil. I když jeho organismus až dosud dobré snášel umělou výživu, najednou ji začal odmítat. Puls měl nepravidelný, teplota klesla o několik stupňů. Nedýchal už v prudkých nárazech, ale spíš chabě a sotva postřehnutelně. Tělo měl silně podchlazené a křečovitě ztuhlé. Roboti to ve své nedostatečné citlivosti označili za „premortální ztuhlost". Jako by se Genhered rozhodl umřít. Mediroboti mě poslechli a hnali se,.Že jsem jim málem nestačila. Ale věděla Jsem, že běžíme k transrmteru na Zem.
__________________39 Když Jsme doběhli do transmiterové haly, nemohla jsem popadnout dech. Genhered ještě neprošel. Transmiterové pole se sice již utvořilo, ale ještě svítila červená. „Proč to trvá tak dlouho?" křičela jsem ke kabině, kde někdo chvatně hovořil se syntronem. „Vždycky to chvilku trvá, než se to na takovou vzdálenost pořádně nastaví," odpověděl a nenechal se rušit. „Musíme se trefit přesně na vzdálenost osmdesáti světelných minut... A vedení na Zemi jsou přetížený... Fajn, už to je." „Teplota klesá dál. Zvyšuje se premortální ztuhlost," konstatoval jeden robot, když se rozsvítila zelená. Prostrčili nosítka s Genheredem do transmiterového poleMusela jsem počkat, až se zelená rozsvítí znovu, teprve pak jsem mohla za ním. Vyšla jsem v úřadovně Hanzy v Kalkatě. „Jsem Riasa Bungurová," představila se pracovnice Hanzy, která mě přijala, zatím se už dvě další ujaly nosítek s Genheredem. „A ty jsi určitě Bré Tsinga. Transportér je připraven, naložili jsme kompletní bungalov se samostatným zdrojem. Ale bez ambulance. V tom shonu jsme nic jiného nesehnali." „Pozemská medicína by tady byla stejně k ničemu," řekla jsem. „To bych ho mohla nechat rovnou na Mimasu. Jemu pomůže už jenom zázrak." Bungurová se na mě pochybovačně podívala. Běžela jsem za nosítky a vzala Genhereda za ruku. Měl ji ztuhlou a studenou. „Vydrž, Genherede," hučela jsem do něj. „Mám pro tebe překvapení. To musíš vidět!" Doufala jsem, že mě slyší. Třeba bude stabilizovat svůj stav. Dostali jsme se do dvora, zabral ho nákladní transportér. Na něm skromný bungalov. „Dvě stě čtverečních metni obytné plo-
40
_____ ^^
chy," vysvětlovala Riasa Bungurová, zatímco vnášeli nosítka do pilotní kabiny. „Potřebuješ ještě něco kromě montážních robotů?" „Ne, díky. Budu radši s Nonggem úplně sama. Buď to tak půjde, anebo ne. Ještě jednou dík za všecko." Sotva jsem byla na palubě, transportér se zvedl ze země. Pilot byl mlčenlivý muž tmavé pleti. Jenom na mě kývl. Vzala jsem Genhereda za ruce a po celý let je hnětla. Ustavičně jsem na něj mluvila a zdůrazňovala, že mu chci něco ukázat a Že to bude pro něj překvapení. Nevěděla jsem, jak jinak ho udržet naživu. Když jsme vletěli do faktorového elementu, nastavila jsem nosítka šikmo, aby Genhered viděl kabinou ven. Ale hnědé vpadlé oči se ani teď nepohnuly. Sotva jsme pronikli miznou bariérou, ukázala se obrovská budova s terasami. Zvedla jsem mu nosítka Ještě víc. Najednou jako bych cítila tlak jeho ruky. Podívala jsem se mu do obličeje. Pod levým okem mu škubl sval a pohled se mu poněkud vyjasnil. Úlevou jsem si málem zavýskla. Genhered se zvolna vracel do života. Naprosto dobrovolně a bez jakéhokoli lékařské--ho přispění. Stačil jen pohled na důvěrně známou stavbu. ^A^
„Vidíš tu budovu, Genherede?" zeptala jsem se ho. „Poznáváš ji. Co je to?" Roztřásl se. A ztuhlost byla tatam. Třikrát za sebou se prudce nadechl a zase vydechl. Byla to jednoznačná známka toho, ze se navrátil mezi živé. - Opět se mu dalo hýbat pažemi. Několikrát jsem s ním zatřásla. Pak jsem cítila napětí v rukou a uvědomila si, že chce vstát. Pomohla jsem mu a podepřela ho.
Pilot se na nás dost divně podíval a zeptal se: „Kde mám přistát?" „U brány jedna - tedy u té, kterou delegace našla Jako první. Víš, kde to je?" Jen přikývl a letěl dál. Když přistál, stál Genhered už sám na nohou. Nespouštěl ze stavby oči. Nehýbal se z místa a já ho nechávala být. Roboti snesli bungalov a postavili ho sto metrů od budovy. Když ho napojili, vrátili se na plošinu transportéru. „A je to, Genherede," řekla jsem. „Vystoupíme?" Mlčky vykročil k východu. Požádala jsem pilota, aby ho otevřel, poděkovala mu za příjemný let a následovala Genhereda ven. Transportér se zvedl a letěl k mlžné bariéře. Genhered zvolna kráčel k budově. Šla jsem vedle něj a vysvětlovala mu, že tento faktorový element se na Zemi ukázal krátce před výbuchem Heliotské tvrze. - Lehce přikývl a krátce na mě pohlédl. Potom se zase otočil k budově. Cílevědomě kráčel k jednomu místu ve zdánlivě jednolité zdi a prošel jí. Šla jsem . za ním a dostali jsme se do dlouhé prázdné chodby, která měla každých dvacet metrů křížení ~ až kam oko dohlédlo. Genhered Šel dál jako náměsíčný, obracel hlavu doleva a doprava, jako by viděl věci, které byly pro mě neviditelné. „Takže se domnívám správně, tohle je pro tebe kus vlasti," hovořila jsem k němu. „Poznáváš to tady?" „Ano," odtušil. Nic víc, ale už zase mluvil! „Je to z Kenteullenu, nebo odjinud?" „Z Kenteullenu." „A co je to?" Na to mi neodpověděl. Možná měl částečnou amnézii a už si na funkci budovy nevzpomínal. Ale i kdyby nechtěl odpovědět, musela jsem to brát.
Musela jsem s ním mít trpělivost a protápávat se k jeho duši pomaličku. Každopádně mi bylo jasné, že tahle budova je klíč k jeho vzpomínkám. Pokud existuje nějaké místo, kde se mi otevře, pak jedině toto. Zčistajasna se zastavil a otočil se ke mně; „Byla jsi se mnou moc trpělivá... Jak ti ;: mám říkat?" „Jenom Bré." „Bré, dobře." V obličeji mu škubl sval, ale jinak byl stále bez výrazu. • „A kdo jsi ty, Genherede?" zeptala jsem se. „Vedoucí projektu, který měl Tvrz dodat do vaší soustavy." „A jak to, že tě s takovou funkcí vysadili?" „Na to měli Galtarrad a Zygonod právo," odpověděl a nezdálo se, že by mu řeč dělala nějaké potíže. „Zachovali se jen podle zákonů a aplikovali princip nositele hříchu." „Můžeš mi ten princip vysvětlit blíže?'* „Byl jsem odpovědný za instalaci Tvrze a logicky i za její výbuch. A tak jsem musel pykat." „Tvým trestem bylo, že tě prosté vysadili?" „Ne... ne!" Opět naklonil hlavu a ve tváři se mu rozhostil výraz žalu a bolesti. Ale jen nakrátko, pak byl opět bez výrazu. „Skutečný trest je to, že mi vzali vše, kvůli čemu mělo cenu žít. Všecko!" , Po těch slovech jako by se mu ztratila veškerá síla z těla a já měla strach, že znovu ztratí vůli k životu a upadne do premortální ztuhlosti. Proto jsem honem řekla: „Prozradíš mi, o co se jedná?" Nechtěl. Opět upadl v mlčení. Ale aspoň neztuhl, pokračoval v náměsíčném putování prázdnými chodbami. Momentálně jsem nemohla udělat nic,
_____________41 abych ho z toho dostala. Ale byla jsem si jista, že tady najdu cestu k jeho duši. Chce to jen trpělivost. Devátý útok Markus Hollister bydlel jižně od Thora Road, v rozlehlé zalesněné parkové krajině, kde bylo jen par menších obytných domů. Ráj pro milovníky jezdectví. A on jím byl. Toho raná vyvedl klisnu Štístko ze stáje, hodil na ni nacpané sedlové brašny a vyjel k jihu. Chtěl dneska urazit 340 kilometrů k dobrodružné krajině Shoonar a doprat si tam par pěkných dní. Ale už po několika kilometrech se to stalo. Od jednoho keře vyšlehl energeticky paprsek a trefil Štístko do hlavy. Kůň v plném cvalu kles! na přední nohy a Markus vyletěl obloukem ze sedla. Tvrdě dopadl a chvíli omráčeně ležel s obličejem v zemi. Bolelo ho celé tělo, ale naštěstí si nic nezlomil. Když zvedl hlavu, viděl kousek od sebe okovanou botu. Byly to podivné boty, vedle paty měly výrůstek ~ jako by pro další prší anebo dráp na patě. Markus se otočil a vzhlédl. Proti vycházejícímu slunci viděl jen jakýsi rohatý stín. Když si rukou zakryl oči, ten stín na ne] spustil jakýsi Štětec. Tělem mu pak projel prudký elektrický šok. Pak se už nemohl ani hnout. Ten tvor ho chytil za nohu a shodil do černé díry. Zatímco ho Jeden rohatý táhl po zemi, viděl, jak další dva atomizují paprskomety Štístko.
9. Abi Postupně se mi do údů vracel cit. Nohy mě brněly a ohnul jsem prsty. Někdo mé
42
opatrně obrátil na záda. Hleděl jsem do lidského obličeje a nedokázal jsem to pochopit. „Už je to v pořádku?" zeptal se mě hluboký hlas. „Kde...," chtěl jsem se zeptat, ale nedokázal jsem ze sebe vypravit další slova, jazyk i rty Jsem měl ještě bez citu. „Jsi uvězněn ve faktorovém elementu," řekl ten muž. „Přesněji řečeno ve hrade Gousharanu u Džerrů. Víc nevím. Jsem Camil Denaigie. Lékař. A starám se o raněné, jak to jen jde. Jsme v tom všichni. Džerrové mě dostali v mé praxi v Západním Monggonu. Byli neviditelní, jako vždycky. Vpadli ke mně jako přírodní pohroma, paralyzovali mě a unesli. A kdo jsi ty? A jak se ti to stalo?" „Mař—kus Hol-lis-ter," vyšlo mi ztěžka ze rtů. Naděje, že to všechno je jen zlý sen, se rozplynula. Zatímco jsem se rozpomínal na scénu v krajině, když mi odstřelili pod zadkem Štístko, vycházela mi slova ze rtů sama od sebe. Mluvilo se mi stále snadněji. „Jsi aspoň jeden z nás mála šťastných, kteří jsme z toho vyvázli bez zranění," řekl doktor Denaigie. „Potřebuješ něco? Zásobeni jsme už slušně. Zdá se, že Džerrové vyplenili celé nákupní středisko. Zpočátku jsme si mysleli, že nás chtějí utrápit hladem, ale teď nás rozmazlují těmi nejlepšími pozemskými lahůdkami. Pojď, provedu tě." Vstát se mi podařilo snadno. Nyní jsem se poprvé rozhlédl. Jako v hororu. Byli jsme v jakési spojovací chodbě mezi dvěma velkými sklepními prostorami. Všude leželi nebo dřepěli lidé a tupě hleděli před sebe. Hodně z nich mělo obvazy, měli zlámané ruce nebo nohy. Někteří se ani nehýbali, leželi tam Jako mrtví. Nalevo jsem viděl dva nahé zakrvácené Ertrusany opřené zády o zeď.
„Chudáci, nemůžu pro ně nic udělat. Zemřou," zabručel doktor, když si všiml mého pohledu. „Jeden by skoro řekl, že pohled na ně Džerry tak rozzuřil, Že je skoro umlátili k smrti." „Kdo jsou ti Džerrové? A kde se tady vzali?" „Čert ví," pokrčil rameny. „Jisté je jen to, zeje sem zatáhl ten faktorový element. /Objevují se v Terranii jako přízraky a berou kořist a zajatce. Ale nedokážu si představit, že by úřady ještě déle nečinně přihlížely." „Všeobecně se soudilo, že v tomhle elementu jsou Nonggové," řekl jsem. „Teď už konečně vyslali do elementu armádu. Co se s nimi stalo?" Doktor Denaigie ukázal na sousední sklep. Tam jsem viděl několik set mužů a pár žen, které byly jen ve spodním prádle nebo úplně nahé. I mezi nimi bylo množství raněných a řada z nich se nemohla ani hnout. „To zbylo z těch hrdých jednotek, které vyslal Cistolo Khan na průzkum," vysvětlil mi. „Více než sto jich bylo zabito. Dal-' si Jsou těžce raněni a nepřežijí. Nemám žádnou možnost Jak jim pomoct. A Džerrové pro ně nehnou ani prstem. Naopak, právě ty těžce zraněné tahají k výslechům a vrací je zlomené fyzicky i psychicky. Nikdo z nich už nedokáže nic říct. O Džerrech nevíme absolutně nic.Ani to, jak přesně vypadají. Výpovědi se rozcházejí." „Na čele mají dlouhý roh," vyklopil jsem a myslel jsem si, kdovíjakou neříkám novinku. Ale doktor jen mávl rukou. „To je kromě Jejich jména také to jediné, co víme určitě - a že jsou zhruba humanoidní a postavou asi jako Epsalani.A že jsou krutí a nemají cit." Zaslechl jsem za sebou jakýsi zvuk a prudce jsem se otočil. Ve výšce tří metrů
jsem viděl, jak pres římsu zdi přeběhlo cosi ___________________43 malého na šesti nohách a zmizelo to v otvoru. „Co to bylo?" „Od něho. Od Abrahama Hespera," řekl „Nějaká potvora, asi jako naše krysy," Denaigie a vykročil k muži na zemi. odpověděl mi doktor. „Jsou tady všude. Zvykneš si na ně. Zatím nikoho nenapadly. ^^^ Jsou naštěstí plaché." Zamrazilo mě při pomyšlení, že by nás ještě Abrahamu Hesperovi bezvládně visely údy, měly kousat nějací škůdci a infikovat nás. Doktor Denaigie mě vedl do další sklepní skleněným zrakem hleděl mimo nás. Jako by prostory, kde vedle zubožených lidí byla i byl na drogách. „Když byl na tom ještě lip, vyprávěl mi,'* hromada všelijakých potravin. „Tohle je nás supermarket. Posluž si, řekl doktor Denaigie, „jak jsou vyslýcháni. kdykoli budeš mít chuť," řekl a ukázal na tu Sérum pravdy a detektor lži ho oddělaly. Ale hromadu potravin. Když si všiml, že natahuji ani on neviděl jediného Džerra." „Džerra... Džerra...," bručel si Hesper, krk, abych viděl do další místnosti, rychle řekl: „To je v pořádku, Abi," chlácholil ho „Tam radši ani nechoď." Varoval mě však příliš pozdě. Už jsem Denaigie. „Už se ti nic nestane. Jsi zase mezi námi." spatřil hromadu těl. Málem jsem se pozvracel. Abraham Hesper musel být ještě relativně Denaigie mi poklepal na rameno a pak mladý muž, tak něco přes padesát. Ale vypadal ukázal na apatické muže. „A tohle jsou diplomati s Coerem Pin- slabý a opotřebovaný jako stařec. „To ví něco tak důležitého?" zeptal jsem se. guardem," vysvětlil. „Byli tady už přede mnou. „Vůbec ne," mávl doktor rukou. „Vyprávěl Džerrové jim dávají sérum pravdy a dostávají z nich přes detektor lži všechno, co potřebují mi svůj příběh, nijak se neliší od našich. Je to vědět. Určitě by mluvili i dobrovolně. Ale lingvista amatér bez hlubších znalostí. Zrovna Džerrové si myslí, že lidi jsou stejní tvrďasi seděl v muzeu u translátoru a zkoušel se z jazyka Damurialu z Velké prázdnoty. Vpadli jako oni." „Odkud máš ty podrobnosti o výslechu, Džerrové a sebrali ho i s translátorem a doktore?" zajímal jsem se. „Nezdá se mi, že hypnoučitelem. Ze situace patrně usoudili, že Je specialista na tyhle přístroje, a chtějí to z něj bys už u nějakého byl." Za zády se nám něco ozvalo, doktor zvedl dostat. Chudák Abi přitom nemá žádné techhlavu a ukázal rukou. Otočil jsem se a viděl nické znalosti. Přeju mu, aby na to už konečně robota, který Šel jako zvíře po čtyřech a na přišli. Jenže oni si myslí, že je jen zarputilý, a dlouhém, žirafím krku měl kouli velikou jako bezpodmínečně ho chtějí zlomit." Doktor Denaigie se posadil a uložil si Abiho hlavu a ta koule byla samý displej, které hlavu do klína. Ani jako lékař nemohl v této blikaly všemi barvami. Na zádech mu ležel člověk. Robot ho shodil situaci nic udělat. „Chudák Abi," řekl jsem a doufal, že a zmizel průchodem, před kterým se zase hned Džerrové tohle se mnou dělat nebudou. Děsila utvořilo ochranné pole. mě představa, že mě třeba považují za odborníka přes koně a že mají šílený zájem o vše, co se týká koní.
44 Chvíli jsem stál nehybně vedle nich a pak jsem se zeptal: „Vypadají všichni roboti jako ten, co přinesl Abiho?" „Kdepak! Vždycky přijde nějaký jiný," odpověděl mi doktor Denaigie., Ještě jsem neviděl dva stejné. Jako by je Džerrové pobrali od stovky různých národů." Rozhlédl jsem se a pomyslel na bezstarostný život Pozemšťanů mimo faktorový element. I když se hodně mluvilo o přízracích v Terranii, nikdo netušil, co se tady ve skutečnosti odehrává. To se vláda skutečně k ničemu nevzchopí? Pří zvuku otvírajícího se průchodu jsem sebou trhl, Vstoupil válcovitý robot s chapadlovitými pažemi a nohama a nesl Člověka. Byla to žena. Šaty měla na cáry a ob
ličej samou podlitinu. Zůstala ležet na místě, kde ji robot složil, a tiše sténala. Chtěl jsem počkat, až robot zase zmizí, a pak se o ni postarat. Jenže on se neměl k odchodu. Zamířil ke mně. „Ty!" řekl. Nic víc. ' Pak mě popadl do chapadel. Řval jsem a zoufale jsem se snažil osvobodit. Marně. Vlekl mě s sebou do průchodu. Desátý útok Dzerro seděl na okraji střechy mrakodrapu a komíhal nohama. Zasněně hleděl na Terranii. Náhle rozpřáhl ruce, až mu zapraskalo v kloubech. Potom s poživačným pohledem dal ruce zase k sobě, jako by se tím gestem chtěl zmocnit celého města.
