THOREGON 62 Perry Rhodan 1861 Peter Terrid
BOMBY PRO LÍHŇOVÝ KOSMOS Přeložil Hugo Bokvas V létě 1289 nového galaktického letopočtu jsou Pozemšťané na různých místech vesmíru opět zapleteni do událostí, které spolu zjevně souvisejí. Například Perry Rhodan a jeho dlouholetý přítel Reginald Bull narazili v galaxii Plantagoo na Galorňany a zjistili, že Galorňané na příkaz neznámých mocností pracují na něčem, co se přímo týká Mléčné dráhy. Rhodan ani Bull však nevědí, co mají Plantagoo a Mléčná dráha společného.
Alaska Saedelaere se zase po dlouhém bloudění galaxiemi Bróhnder a Tolkandir dostal do „Poledního světa", z něhož se vyklubal domov tajemné Goeddy. Na Trakánu se Arkonidan Atlan, Kartaniňanka Dao-Lin-H'ay a Pozemšťan Myles Kantor odvážili ke statečnému výpadu. Za pomoci Herreachů vnikli do takzvané bubliny snů. Tři nositelé buněčných aktivátorů vědí, že pouze v tomto prostoru mohou
čekali - takových záblesků má být celkem šest. Každý z nich zvěstuje další etapu v růstu Goeddy. A věděli jsme, že šestý a poslední záblesk bude pro obyvatele Země znamenat konec - a totální Goeddino vítězství. To vše a ještě mnohem víc se na mě při záblesku vrhlo jako záplava informací. Nedokázal jsem se tomu ubránit. Ale ani jsem nechtěl. Čím více se toho o Goeddě dozvíme, tím lépe. Zaplatil jsem však za to vysokou cenu. l. Hlava mě bolela stále víc, až mi kalila vnímání, a tělo se mi otřásalo v křečích. Atlan Nevěřil jsem, že by mě Goedda převzala psychicky, spíš jsem měl pocit, že je toho Sám ve stříbřité mlze... příliš na můj extramozek, že. nestačí Kolem mě nebylo nic jiného, než ten zpracovávat a uspořádat takové množství stříbrný svit, který mi připadal v usta- informací. Na rozdíl od My-lese Kantora a vičném pohybu a táhl se až na samé Dao-Lin-PTay jsem měl extramozek. Byl hranice mého vnímání. Dýchal jsem aktivován před mnoha tisíci lety, když pomalu a klidně. Serun stále ještě fun- jsem absolvoval všechny zkoušky pro Ark goval, i když pouze omezeně. Summii. Ale nikdy se mi nestalo, aby byl Stále ještě jsem nedokázal přesně říct, vystaven takovému zatížení. co se to se mnou stalo. Věděl jsem pouze Zatnul jsem zuby a snažil se ignorovat to, že se ona stavba, v níž podle všeho bolest. Současně jsem si kladl otázku, zda hnízdila Goedda, náhle prudce zvětšila, tak Myles Kantor a Dao-Lin-H'ay jsou rovněž rychle, že jsme ani nestačili utéct. Serun vystaveni podobné záplavě informací. naštěstí zapracoval, takže oné organické Jestliže já mám takové problémy s hmotě, která mě tak náhle polkla, nezbylo extramozkem, jak na tom asi mohou být nic jiného, než mě zase vyplivnout. oni? Možná už nežijí, možná jim proud dat Žil jsem a doufal, že podobně se vede i vážně narušil psychiku. mým přátelům. Jistý jsem si však být Této starosti jsem se mohl zbavit pouze nemohl... jediným způsobem - opět s nimi navázat Stalo se totiž víc věcí najednou; věcí, kontakt. To se však snadněji řeklo, než které spolu souvisely. udělalo. Pikosyny semnu totiž vypadly. Goedda - nebo její stavba? - se přímo Těžko říct, zda za to mohla ta data nebo explozivně rozšířila. Současně došlo patrně neznámé fyzikální procesy při záblesku. k onomu fatálnímu záblesku, na nějž jsme To by mi řekly jedině piko-syny. s hrůzou už delší dobu bojovat proti nebezpečí, které momentálně ohrožuje Mléčnou dráhu. Jestliže bylo vyhubeno už 52 planet, je třeba počítat s tím, že tento osud hrozí deseti tisícům dalších světů. Při výpadu do bubliny snů trojice zjistí, že za Goeddou stojí tajemná entita Šabazza, která řídila invazi do Mléčné dráhy. Naši tři přátelé nemají zřejmě jinou možnost než Bombu pro líhňový kosmos.
Schopnosti serunům zůstaly, ale přišly skoro o všechna data. Nedokázal jsem zatím říct, zda informace uchovala aspoň fotografická paměť, a tak jsem si plul stříbrnou mlhou, a mozek dál třídil a zpracovával data, a já nevěděl, jak dlouho to ještě potrvá. Byl to podivný pocit bez extramozku. Připadalo mi, jako bych přišel o devadesát procent paměti a s ní i o podstatnou část koncentrace a inteligence. Mozek mi patrně fungoval normálně, ale všechny funkce, které jsem vědomě či nevědomě přenechal extramozku, mi byly teď nedostupné. Takový psychický invalida jsem byl. Hnusný pocit. Moment - pořad tu ještě jsem! ozval se extramozek. Chyběl kousavý tón, ale to nevadilo. Na nějaký sarkasmus bych stejně neměl náladu. Vydechl jsem si úlevou a jal jsem se řídit serun ručně. Takzvané rukavicové senzory byly vyvinuty už před dávnou dobou, ale používaly se jen zřídkakdy, protože pikosyny buď reagovaly na hlas, anebo samy .od sebe věděly, co dělat. Na každé rukavici byla řada kulatých senzorů po obou stranách prstů. Obou-* stranným stisknutím reagovaly jako spínače a řídicí prvky. Když jsem palcem a malíčkem pravé ruky sáhl například na levý prsteník, spustil se antigrav. Sérií takových impulzů se dalo docela rychle nastavit nebo spustit ledacos. Na rukavici bylo dvanáct až patnáct senzorů, záleželo na modelu, a dokázaly velice dobře řídit většinu funkcí semnu. Jen jste museli vědět, kde stisknout a jak často. Ovládání se vyučovalo hypnoticky.
Ale Arkonidan s aktivovaným extramozkem a k tomu s fotografickou pamětí nemá něco takového přirozeně zapotřebí za předpokladu, že je extramozek plně funkční. V mém případě tomu tak nebylo, takže jsem stál před úkolem, vzpomenout si metodou pokus omyl na všechny operace. Po několika chybných pokusech, při nichž se mi mimo jiné povedlo zvýšit vnitřní teplotu semnu na padesát stupňů, jsem konečně zapojil vysílačku. „Mylesi, Dao-Lin, slyšíte mě? Ohlaste se!" Hlas mi zněl jinak než jindy, tak nějak stísněně a dýchavičně, patrně vedlejší účinek těch bolestí hlavy. Připadalo mi, jako by mi v hlavě zuřila menší kosmická bitva. Pořád mi tam někdo střílel z transformačních děl a proháněl mi bolest všemi svaly. „Mylesi, Dao-Lin, slyšíte mě? Ohlaste se prosím!" V líhňovém kosmu Goeddy - bublina snů jsme tomu už díky lepším znalostem říkat nemuseli - bylo kromě nás tří a Goeddy ještě několik tolkandských lodí. I tam se vysílalo. Museli jsme si dávat pozor, aby neodposlechli naše rádiové relace. Jednak jsme museli po výpadku pikosynů častěji komunikovat, nedalo se tedy kódovat, navíc jsme museli zabránit tomu, že by se přišlo na prostou skutečnost, že vůbec vysíláme. Kdyby se Tolkandům podařilo zaměřit naše vysílače, začal by hon na naše maličkosti a jeho konec se dal snadno odhadnout. Čekal jsem, ale odpovědi jsem se nedočkal. Přátelé mi dělali stále větší starosti. Nakonec jsem rukavicemi pracně zapnul pohon semnu.
Pohyboval jsem se zvolna a doufal, že se dostanu k centru „líhně", neboť jedině tam se daly najít informace a jedině tam jsme mohli něčeho dosáhnout. Ale ta pravděpodobnost zas nebyla tak velká. Výzbroj se nám povážlivě scvrkla. Já například měl ještě se-run a k tomu kombimet. Vzhledem k technickým prostředkům Tolkandů to bylo spíš směšné. „Mylesi, Dao-Lin!" Tak jsem opatrně volal hodinu, dvě hodiny. Čekání mi už lezlo na nervy. A vtom zčistajasna bolesti hlavy ustaly, extramozek svou práci zřejmě dokončil. A zatímco jsem letěl stříbrnou mlhou a volal přátele, přecházely mi informace z fotografické paměti do vědomí. Bolestí jsem se už zbavil, ale z toho, co mi extramozek sděloval, se mě zmocňoval děs. Věci, které nás děsily a mátly, konečně dostávaly jasné obrysy. . „Propána!" zabručel jsem zděšeně. „Atlane?" To musí být Kartaniňanka! Dao-LinH'ay tedy žije! Vydechl jsem si. „Mluv dál, Dao-Lin. Zaměřím tě a dostanu se k tobě." Dao-Lin-H'ay je inteligentní. A tak místo aby jen tak něco plácala, vydávala zvuky, které umějí jen Kartaniňané. Sloužily jako poznávací znamení. Stáhl jsem příjem na minimum, až jsem konečně přesně zjistil směr, odkud Dao-Lin-H'ay vysílá, a potom jsem přidal rychlost. Za čtvrt hodiny jsem ji už viděl, jak se pomalu převrací a otáčí. Zřejmě nedokázala vnímat, co je nahoře a co dole,:
co nalevo a co vpravo, protože se neměla čeho chytit. Teprve když jsem k ní doletěl, srovnali jsme pohyby a synchronizovali je, takže jsme mohli letět vedle sebe. „Jak je ti?" staral jsem se. „Přiměřeně okolnostem," odpověděla a trochu prskla. „Takže mizerně. Byla jsem dost dlouho mimo. Co se vlastně stalo? Zjistil jsi už něco?" „Goedda se zvětšila," vysvětloval jsem. „Teď patrně vyplňuje celou stavbu. Nás ta biomasa zahalila a potom vyplivla. I já..." „Tady Myles Kantor! Volám Atlana a Dao-Lin-H'ay. Slyšíte mě?" Dao-Lin-H'ay spokojeně mňoukla a já si dlouze vydechl. Za další půlhodinu jsme byli konečně zase pohromadě. Myles Kantor vypadal dost vyčerpaně. Vyprávěl, že absolvoval dlouhý souboj se serunem, který zpočátku vůbec nereagoval tak, jak si představoval. Myles zřejmě patřil k té sortě géniů, kteří dokážou rozlousknout ty nejtvrdší vědecké oříšky, ale když selže technika, jsou v koncích. „Zatímco jsme byli v bezvědomí," vysvětloval jsem, „můj extramozek přijímal. Goedda mě vysloveně zavalila informacemi. Takovým množstvím, až jsem se bál o rozum. Stalo 'se vám totéž? „Já o ničem nevím," odpověděl Myles Kantor. „Já taky ne," řekla Dao-Lin-H'ay. „No a co? Co ses dozvěděl?" Díky extramozku jsem jim mohl podat krátký nástin Goeddina příběhu...
2. Atlan
„Takže Goedda není nic jiného než uměle vytvořené biologické rodicí zařízení pro vojáky," konstatovala zděšeně DaoLin-H'ay. „To je šílené, na co někdo dokáže přijít. A podle očekávání ten experiment dlouhodobě nevyšel..." „Goedda se původně skládala ze 47 menších organismů," pokračoval jsem. „Teprve když ty organismy splynuly dohromady, vznikla Goedda. Ale tím ještě nevznikla ta naše, ta vznikla, teprve když první Goedda vlivem 5D záření zmutovala. Začala si vyvíjet vlastní vědomí a vymaňovat se kontrole svých tvůrců. Mělo to děsivé důsledky pro galaxii Suuvar, kterou Goedda podle všeho kompletně vylidnila..." Dao-Lin-H'ay podrážděně prskla. i • „Můj soucit se v tomto případě drží jen v úzkých mezích," pravila hořce. „Já vím, že většina obyvatel Suuvaru neměla patrně s Goeddou nic společného, ale stejně..." „Každopádně je ta Goedda skutečně nebezpečím galaktického řádu," uvažoval Myles Kantor. „Bude problém ji vyřadit, pokud se nám vůbec podaří..." „Řekl bych, že je to možné." Vyvolával jsem z extramozku další informace. „Existoval jeden národ, takzvaní Nonggové, ti se pokoušeli Goeddu zbrzdit a částečně se jim to povedlo. Sice ji nezničili, ale podařilo se jim uzavřít ji v její líhni a tím ji neutralizovat..." „Jak se zdá, ne na dostatečně dlouho," poznamenal Myles. „Nicméně teď už víme, že lze s Goeddou bojovat a usměrnit ji. Měli bychom se s těmi
____________________9
Nonggy nějak spojit a vyhodnotit jejich informace o Goeddě. Možná že spojenými silami..." „Když už mluvíš o těch spojených silách," přerušil jsem ho. „Nonggové nejednali sami od sebe. Pověřila je tím koalice Thoregon." „Co je zas tohle?" zajímala se Dao-LinH'ay. „Koalice Thoregon?" „Nevím," přiznal jsem se. „Znám tenhle příběh pouze z Goeddina pohledu a ten je příliš jednostranný a omezený. Goedda prostě byla po tisíciletí uzavřena ve svém líhni a tím pádem neškodná.. Onen líhňový kosmos je ostatně identický s naším současným okolím, , kterému jsme říkali bublina snů. Měli bychom mu nyní říkat pravým jménem." Myles Kantor se tiše zasmál. „Nálepka na láhvi je hezká věc, ale mě zajímá její obsah," poznamenal. „A Nonggové tu flašku pořádně nezašpuntovali, protože jinak by Goedda nebyla zase aktivní. Chápu to dobře, že Goedda měla původně vyrábět válečníky pro nějakou moc, tedy pro pány Suuvaru, ale teď produkuje jen pro sebe?" „Ne tak docela," odpověděl jsem. „A tvoje přirovnání souhlasí jen částečně. Ta flaška byla zavřená dobře, jenže někdo ten špunt vytáhl a pustil Goeddu ven." Na chvíli zavládlo zaražené ticho. Že živoucí bytosti dokážou vymyslet, naplánovat a postavit něco, co se jim nakonec vymkne z rukou a způsobí děsivé škody, to jsme si představit dokázali. Podobné věci se v galaktických dějinách už staly mnohokrát. Stačilo jen pomyslet na Regenta, mamutí počítač,
10_____________ _____ který desítky let ovládal celé Arkonské impérium, až mi nakonec musel předat moc. Ale že někdo znovu pustí na svobodu tak děsivé nebezpečí pro veškerý život, bylo skoro nepředstavitelné. „A kdo je ten někdo?" zeptal se. „Znám jen jméno. Už jsme je jednou slyšeli," odpověděl jsem. „Jakési individuum jménem Shabazza. Goedda o ní myslí v ženském rodě, což nemusí nic znamenat. Jestliže je něco u nich ona, nemusí to být ženská v našem pojetí. Takhle už došlo k těm nejabsurdnějším nedorozuměním. Takže Shabazza nemusí být ženská. Nevím, jak Shabazza vypadá, ze kterého je národa, pro koho dělá a podobně." „Shabazza by tedy mohla být singulární entita stejně jako Goedda," poznamenal Myles Kantor. „Physandi a Chaerodi tento pojem přece také znají. Když si to jen představím - celý národ Go-edd..." „A proč to ta Shabazza vlastně udělala?" zeptala se rovnou Dao-Lin. „Určitě musela, musel, muselo sledovat nějaký úmysl. Neudělám přece něco takového, když z toho nebudu mít nějaký užitek, ne?" Oba na mě pohlédli. „Proč mlčíš?" zeptala se tiše Dao-Lin. „Je to tak strašné?" Přikývl jsem. „Shabazza poštvala Goeddu na galaxii Tolkandir. Tu galaxii Goedda zřejmě kompletně vyhubila. Tolkandi jsou jen přijaté jméno. V Tolkandiru už neexistuje žádný vyšší život... A to byl jen zkušební provoz. Z Goeddiných informací jednoznačně vyplývá, že skutečným Shabazzovým cílem je..." „Panebože!" vydechl Myles Kantor
a jasně jsem viděl, jak zbledl. „Nechceš snad říct, že..." „Goeddiným cílem je naše Galaxie. Tolkandi a Goedda tady nejsou náhodou, byli sem vysláni cíleně. Ale to víme .už z průzkumu Ychandorovy lodě." „Zvláštní," řekla náhle Dao-Lin-H'ay. „A svým způsobem paradoxní." „Co tím chceš říct?" zeptal jsem se. „Na jednu stranu jako by si Shabazza dělala naděje, že nám dá Goedda zabrat, že na ni nemáme. Na druhou stranu však má tahle agrese smysl pouze v tom případě, že se Shabazza nějak cítí ohrožena národy Mléčné dráhy..." „Opět jednou uvažuješ logicky, má drahá," ozval se Myles. „Ale tvorové nejednají vždy logicky. Shabazza může mít docela klidně jiné důvody, které si my nedokážeme představit." „A co by to bylo?" „Nevím," přiznal se Myles Kantor. „Nedokážu se vmyslet do Goeddy ani do Shabazzy. Jsem přírodní vědec, ne xenopsycholog." „Každopádně teď už víme, co nás čeká," řekla vztekle Dao-Lin-H'ay. „Víc nebezpečí, než dokážeme zvládnout. Protože i kdybychom zatočili s Goeddou, musíme se hned nato pustit do Shabazzy." „Nikoli nezbytně," namítl jsem. „Jakže?" divil se Myles Kantor. „To ještě není všechno?" „Bohužel ne," musel jsem říct. „Goedda totiž není jediné kosmické nebezpečí, které Nonggové zkrotili. Nonggové z pověření Thoregonu měli eliminovat celkem osm podobných hrozeb. U čtyřech se jim to zřejmě povedlo, zbytek pouze ochromili, asi jako Goeddu. Goedda je v tomhle katalogu
11 hrůz pouze číslo tři. Jednička je Goujirrez, vyvolávač Chaosu z Norrowwonu, dvojka Guan a Var, monstra z Lui-pazu, pak tu máme naši Goeddu a čtyřka je Jii'Nevver, Snílka z Puydoru. Shabazzini agenti jsou právě na cestě, aby vzbudili i tu čtvrtou morovou ránu a poslali ji do akce." Rozhostilo se mlčení. Ani mně se nechtělo mluvit. Mít ty informace někde v mozku bylo něco úplně jiného než je vyslovit a představit si je. „Shabazza se tedy musí Galaktiků skutečně dost obávat, když se nás tolik snaží zlikvidovat," řekl nakonec Myles Kantor. „Jako by už nestačila Goedda. Víš nějaké podrobnosti? Čím více budeme vědět, tím dříve může něco podniknout..." „Pokud nám to Goedda vůbec dovolí," podotkla suše Dao-Lin-H'ay. „Nemám ani tušení, oč u těch zbývajících tří jde, ani jak vypadají, co dělají, jak postupují, nic..." \ Kdo říká, že všechny ty síly budou vypuštěny na Galaktiky? otázal se lakonicky extramozek. „Moment...," řekl náhle Myles Kantor. „Až do této chvíle jsme o těchhle patronech neslyšeli. Neznáme vůbec koalici Thoregon, natož Nonggy. A co nyní víme? Koalice Thoregon se postavila osmi hrozbám. Otázka. Použila ta koalice Nonggy, aby chránila před těmi hrozbami právě nás, Galaktiky? To asi těžko. Určitě jednala především ve vlastním zájmu. A já se ptám, proč tyhle čtyři síly hrůzy, které probudila k životu Shabazza, neútočí na Thoregon?" „Možná to dělají," odpověděl jsem. „Víc bohužel nevím. Můžeme se do
mnívat, že Goeddin zájem směřuje především k tomu, aby odstranila nebezpečí, kterým jsou pro ni Nonggové..." Dao-Lin-H'ay tiše prskla. „Možná jsou Galaktici totéž co Nonggové nebo jejich potomci. Nebylo by to poprvé, co jsme dostali informace o Mléčné dráze, které nám byly až doposud naprosto neznámé a které pak vedly k tomu, že jsme museli částečně přepisovat dějiny. Vzpomeňte si třeba na Lemury nebo na Prolety... Slunce Mléčné dráhy jsou stará miliardy let. Kdo vlastně ví, odkdy existuje v Galaxii inteligentní život?" „V tom případě," dodal Myles Kantor zamyšleně, „za předpokladu, že tvá teorie je správná, předchůdci Galaktiků bojovali ve službách Thoregonu s Goeddou a neutralizovali ji. Pak by tím ale byla postižena řada galaxií. Nejdřív Suuvar, kde Goedda vznikla. K tomu by patřil Thoregon jako domnělá vlast Nonggů. Dále potřebujeme galaxii, v níž byla Goedda zavřena. Mléčná dráha to být nemůže..." „Proč ne?" zeptala se Dao-Lin-H'ay. „Protože pak by Nonggové v té galaxii vymřeli nebo z ní zmizeli a nenechali by potomkům jedinou zprávu o Goeddě a Thoregon by se taky o ni už nestaral. To mi pňpadá silně nepravděpodobné. Ne, my Galaktici nemáme s těmito ději nic společného. To všechno se odehrávalo někde úplně jinde." „To zní logicky," přiznala Dao-LinH'ay. „Doufám," odtušil suše Myles. „Vždycky se snažím uvažovat logicky. Ale v jednom máš určitě pravdu. Cesty Galaktiků a Shabazzy nebo těch, kdo jsou za ní, se v minulosti musely křížit.
,12___________________ Jinak si nedokážu vysvětlit, proč Shabazza tuhle kosmickou nestvůrnost poslala zrovna na nás." Dlouze si vzdychl. „Pokud se máme s Goeddou nějak vypořádat," pokračoval, „musíme cíleně pátrat v minulosti, a to nejen po Shabazze, ale i po jejích pánech. A současně se musíme připravit na ty tři další kosmické rány." „A musíme navázat kontakt s koalicí . Thoregon," dodal jsem. „Ať už je kdekoli a ať už se za ní skrývá kdokoli. Myles Kantor si znovu vzdychl. „Víte kdo by se nám právě teď hodil? ID! Superinteligence při svých schopnostech určitě má potřebné informace. A ještě jedna věc mě napadla: Která galaktická moc je dostatečně silná, aby Shabazzu skutečně ohrozila nebo ohrožovala? Když se to vezme kolem a kolem, není ID taky Galaktik?" Byla to tak smělá spekulace, že nám na chvíli vyrazila dech. „ID se pohybuje minulostmi, přítomnostmi i budoucnostmi," pokračoval Myles Kantor. „Co my víme, s kým se ID dostal v minulosti nebo budoucnosti do křížku? Po tisících kontaktech s ID víme o té superinteligenci stále příliš málo, příliš málo o jejích možnostech a schopnostech, o minulosti a problémech..." „Už několikrát jsem si říkala," zamyslela se Dao-Lin-H'ay, „proč ID pořád tahá k řešení velkých kosmických problémů zrovna Pozemšťany. To si je ID nemůže vyřešit sám?" „Patrně ne," odpověděl Myles Kantor. .,My sice dosáhli těch nejneuvěřitelnějších pokroků ve vědě, ale jisté problémy, které trvají už tisíce let, jsou dodnes neřešitelné. Je to paradox. Pro-
stinký příklad: Dám ti příkaz, který musíš uposlechnout. Neposlouchej mě!" „Prosím?"
„Neposlouchej mě! Abys tento příkaz mohla splnit, musíš ho nejdříve slyšet, ale pak už je pozdě, abys jej uposlechla, Nebo jiná. Není možné, aby někdo dělal v nějaké sportovní soutěži a současně soutěžil a soudcoval... Možná je to právě ten problém, před kterým ID ustavičně stojí a který ho nutí, aby si posloužil Galaktiky, aby dosáhl svého..." „To všechno je až příliš hlubokomysiné," řekl jsem. „Myslím, že máme momentálně aktuálnější problémy. Událost, jejímiž svědky a oběťmi jsme se stali - Goedda tomu říká azzamus -, nám vyřadila pikosyny a já mám strašné podezření, že zasáhla i veškerou syntroniku na Zemi. Možná, že je účinek azzamu uvnitř líhňového kosmu nepoměrně silnější, pak by mohla pozemská syntronika brzy zase pracovat. Jestliže však ne, čekají naše bližní mimořádné problémy. Snad si ještě vzpomínáte, jak tomu bylo tenkrát, když Země ležela v Mrtvém pásmu a vypadla veškerá 5D technika. Nyní Pozemšťané jen stěží dokážou žít bez syntroniky. Musíme proto jednat, a to rychle." „Souhlasím," řekl Myles Kantor. „A co navrhuješ? Zaprvé nevíme, jak se z téhle líhně vůbec dostat. Ale dejme tomu, že se nám to podaří. Co pak? Goedda bude představovat i nadále nebezpečí a bude se ustavičně zvětšovat. První záblesk jsme zažili, do druhého to už dlouho nepotrvá a při šestém, na to radši ani nemyslím..." „Pak musíme vyřešit dva úkoly současně," pravila energicky Dao-Lin-
H'ay. „Zničit Goeddu a současně hledat nějakou možnost úniku." „Není nic snazšího," pravil jsem hořce. „Pikosyny nám už nefungují, máme jen tři kombimety. Přátelé, vypadá to velice chmurně. Jak máme my tři zvládnout něco, co se zjevně nepodařilo Nonggům, kteří určitě nasadili techniku a celou armádu?" Myles Kantor pokyvoval hlavou. „Máme oproti nim jednu výhodu, kterou bych nepodceňoval," prohlásil směle. „Pokud jsem ti dobře rozuměl, pak na Goeddu doráželi mimo líheň.Ale my jsme v ní, což nám dává podstatně větší možnosti. Ale přiznám se vám, že ani já nevím, jak to zvládnout." „Zcela rozhodně to nezvládneme, když tady budeme marnit čas nějakým žvaněním," prohlásila Dao-Lin-H'ay. „Porozhlédneme se. Třeba se najdou prostředky, možnosti, cesty..." Trvalo nám pak celou hodinu, než jsme se trochu zdokonalili v zacházení s rukavicovými senzory. Potom jsme vyrazili, prozatím bez jasného cíle. Vlastně jsme měli cíl: Zničit Goeddu v její líhni... 3. Atlan
„Článkové lodi!" vydechla Dao-LinH'ay. Optika semnu jí nahlásila tolkandské lodě a Kartaniňanka zareagovala jako první. „Dvě, tři a další a další. Zásobování Goeddy pokračuje..." Takže stavební práce v litinovém kosmu pokračují. S ničím jiným jsme ostatně ani nepočítali. Možná musí dodržet
___________________13_
určitý termín, to jsme nevěděli. Tolkandi se však chovali, jako by jim hořela půda pod nohama. „Sedm," počítala Dao-Lin. „Devět, deset..." V dáli jsme pomocí serunů viděli obrovské tolkandské lodě. Práce byly v plném proudu. Dovezly další stavební materiál. Stavba už ve druhé fázi byla obrovská. Odhadovali jsme její průměr na sedmnáct kilometrů. Nebylo ještě zřejmé, jak bude velká v konečné fázi, ale nepřekvapily by mě stovky, ne-li tisíce kilometrů. Myles Kantor si něco bručel. „Napadlo tě něco?" „Jen tak uvažuji," řekl zasněně. „Tyhle lodě potřebují velice silné pohonné systémy. Kdyby se jeden z nich nějak zmanipuloval, třeba zásobník hyperenergie, pak by se taková loď dala proměnit v létající bombu. Když veškerá energie zásobníku exploduje v bezprostřední blízkosti Goeddy... Pak je dost vysoká pravděpodobnost, že Goedda tu explozi nepřežije. Bylo by to něco, jako když u starověké válečné lodi vybuchne muniční sklad. Pak jí nepomůže ani to nejlepší pancéřování proti vnějším útokům." „Dobrý nápad," souhlasil jsem. „Máš už nějaké přesnější představy?" „A kde bych je vzal?" opáčil. „Na to bych nejdřív musel pořádně prozkoumat a zanalyzovat odpovídající zařízení uvnitř lodě." „Tím jsme si tedy vytyčili první cíl," řekl jsem. „Pokusíme se dostat k jedné lodi, vniknout na ni a porozhlédnout se v ní." „To nebude zas tak snadné," zabručel Myles. „Rád bych tě upozornil na to,
14___________________
„Doufám, že to stačí," Zasípal jsem. „Poprvé v životě jsem cítil hlasivky. že nám nefungují ani transistory. A Dostaly co proto." „Zníš dobře, Atlane," řekla pobaveně nemáme bohužel tak dobrou paměť jako ty. Dao-Lin-H'ay. „Skoro tak dobře jako Bude to velice obtížné..." Dao-Lin-H'ay nějaký Kartaniňan. Takhle se mi tvůj hlas dostala nápad. „Pak musíme translátory líbí mnohem víc." znovu naprogramovat, případně je nakrmit daty. A to ještě dřív, než vnikneme na loď." Radši jsem jí ani neodpověděl, abych si šetřil hlasové ústrojí. Ale opět jednou jsem „A jak?" zapochyboval Myles Kantor. „Jednoduše," odpověděla Kartaniňanka. viděl, co všechno extramozek dokáže, když „Atlan má v extramozku určitě množství se jeho schopnosti pořádně vybudí. informací o jazyku Tolkandů, sice ne tolik „Fajn, takže můžeme jít na věc," řekl Myles Kantor. „Doufejme, že budeme mít jako translátor, ale jistý základ by to byl." „A jak se k těm datům chceš dostat?" štěstí. Budeme ho totiž potřebovat." zeptal jsem se. „Naříznout mi a vydlabat Opatrně jsme se dali do pohybu. Zvolna hlavu?" „To ne! Tyje vydáš dobrovolně." jsme letěli k jedné lodi. Vznášela se v Návrh to nebyl špatný a nakonec se ukázalo, Goeddině soukromém kosmu poblíž vlastní že i proveditelný, i když to pro mě stavby, kterou jsem žertem nazval znamenalo dost potíží. Extramozek vyhledá perníkovou chaloupkou. I když jsem na potřebné a použitelné informace ve nějaké žertíky momentálně neměl náladu. fotografické paměti a pak už stačí, když je Ta stavba představovala pro lidstvo budu rychle a nepřetržitě chrlit. Extramozek nesmírné nebezpečí. svým způsobem, představoval můstek mezi Kolem stavby poletovaly ustavičně mozkem a hltanem. Můj normální rozum desítky kuželovitých pahýlů, každý dlouhý padesát metrů. Do tupé zádi těchto strojů se zůstával mimo. Před tisíci lety existovala jedna profese, ustavičně naháněla ona podivná kašovitá kterou vykonávaly především ženy. hmota, kterou jsme již znali. Na tenčí přídi Přepisovaly texty na psacích strojích. Po se pak tato hmota v podobě mnohokrát určitém tréninku byli takoví lidé schopni zavinutých a do sebe vpletených potrubí psát rychleji, než dokázali číst. Vytvořili si opět vytlačovala a ta potrubí byla jakési přímé spojení mezi očima a konečky integrována do Goeddiny stavby. prstů. Když skončil den, napsali sta tisíce Tomu materiálu jsme říkali božská potrava - mana, což mi v momentální znaků, ale o textu neměli ani ponětí. Snažil jsem se dvě hodiny. Hlas jsem měl situaci přišlo podivně absurdní, skoro pak jako struhadlo a byl jsem totálně na dně. cynické. Nebyla to krmě seslaná Bohem, ale Nakonec jsem toho musel nechat, protože spíš surovina, kterou Goedda potřebovala, aby rostla a sílila. jsem už ani nedokázal artikulovat. V tom chaosu se skoro nedalo ani orientovat. Nesčetné čety robotů vykládaly z lodí elipsoidní spínací stanice
15 a zabudovávaly je do změti potrubí a hadic. Při prvním průniku do Goeddina kosmu jsme zjistili, že na stavbu se nepoužívají jen mana a spínací stanice. Když roboti ukončili svou práci, rozložila se většina z nich na jednotlivé součástky a ty byly do stavby rovněž vbudovány. Zbývající roboti se pak ve skupinách po deseti přidružili k nějakému Physandovi a navždy zmizeli uvnitř stavby. Byl jsem přesvědčen, že při dalším rozšíření Goeddy končil Physandům život. Ale jak jsme dobře věděli, Physandi jen dychtili po tom, aby se mohli obětovat velké Goeddině věci. Tahle sebevražedná mentalita se mi pranic nelíbila, ale je to věc Tolkandů. Když se jim to líbí, prosím. Ale přinutit psychickou manipulací miliardy lidí a jiných inteligentních bytostí ke kolektivní sebevraždě, a dokonce si ji přát, to bylo něco, co jsem přijmout nemohl. Proti tomu se musí ze všech sil bojovat. Potichu jsem do Suuvaru, kde se Goedda zrodila, vyslal několik hrubých nadávek. Obyvatelům této galaxie jsme mohli děkovat za Goeddu, ne všem, ale vládnoucí třídě, která už dávno nežila. Dao-Lin-H'ay prudce mávala rukama. „Optika mi hlásí zbytky starších lodí," řekla. „Tamhle! Jsou to jen pohonné bloky a právě dva propojují. Vidíš je?" Podíval jsem se směrem, kterým ukazovala. Spatřil jsem dvě propojené pohonné jednotky, pohybovaly se ke třetí. Zřejmě hodlali propojit všechny zbývající lodě.
„Patrně velice brzy odletí k základnám ve 47 Tucani," hádal jsem. „Tam převezmou další manu a jiný materiál a zase se vrátí." „To znamená, že se dokážou dostat z líhně," konstatoval Myles Kantor. „Byla by to možnost úniku, po které pátráme. Když si pospíšíme..." Zmlkl a vzdychl si. „Nejdřív ale musíme vyřídit něco jiného," řekl odhodlaně „Tuhle líheň opustím teprve tehdy, až najdeme možnost, jak Goeddu zlikvidovat. A až ji zlikvidujeme." „Pokud to pak ještě stihneme," podotkla tiše Dao-Lin-H'ay. „Kolik těch pohonných bloků tady poletuje?" zeptal se Myles. „Odhadoval bych to tak na čtyřicet," řekl jsem. „Než je všechny propojí, bude to chvíli trvat," uvažoval. „A v nejhorším použijeme bloky, co odpadnou od nových lodí..." Něco si namlouval a já si byl jist, že si toho byl sám vědom. Zřejmě všechno probíhalo následovně: dodávka materiálu, jeho zabudování do Goeddina příbytku. Pak přijde další fáze azzamu - a teprve pak se zbylé pohonné bloky propojí a vyšlou na zpáteční cestu. To znamená: jestliže hodně rychle nepřijdeme na to, jak Goeddu zničit, budou pohonné bloky pryč a my ztvrdneme v líhni. Potom bychom museli počkat na další fázi azzamu anebo odpálit bombu před dalším zábleskem. V prvním případě bylo možné, že při tom zahyneme. V druhém případě to bylo naprosto jasné... Byl jsem si jist, že Myles na tohle přišel už dávno, a nedokázal jsem si
16 představit, že by si Kartaniňanka dělala nějaké zvláštní iluze. „Tak pokračujeme, ne?" pravila DaoLin-H'ay. „Tlačí nás čas." Po další hodině jsme se dostali k lodi. Odpovídala už nám známému typu.. Kromě pohonného bloku tyto lodě sestávaly z množství jednotlivých segmentů občas jich bylo i přes sto -, které byly propojeny čímsi jako články řetězu. Vypadalo to, jako by tyhle lodi měly za vzor legendární gordický uzel. Některé však byly protáhlé a připomínaly spíš tasemnice. Dosahovaly průměrně něco přes dvacet kilometrů. Na palubě byl především materiál, v tomto případě mana, posádka se zpravidla skládala z jednoho Chaeroda a maximálně padesáti Physandů. Na řízení a údržbu obřích lodí to bylo zřejmě dostatečné, na palubě bylo navíc množství robotů. Padesát na tři, to na první pohled vypadalo velice nepříznivě. Jenže taková článková loď měla se všemi palubami mnohem větší plochu než například Terrania - a v té žilo přes dvacet milionů obyvatel, kteří se nijak netísnili. Pravděpodobnost, že bychom v článkové lodi náhodou narazili na Chaeroda nebo Physanda, byla tudíž velice nepatrná. Pokud ovšem nespustíme poplach... Zvolna jsme se blížili k trupu lodi. Zapnuli jsme antigravy, takže jsme plášť lodi mohli používat jako pevnou půdu pod nohama a tak postupovat mnohem snadněji. Teď tu byl problém, jak se dostat dovnitř. Přístupem do materiálních jednotek, kde byla mana a technická zaříze-
ní, jsme nemohli, tam bychom toho moc nepořídili, a navíc se to tam jen hemžilo Tolkandy a roboty. Naším cílem tedy bylo jádro lodi, pohonný blok. Postupovali jsme co nejrychleji, ustavičně jsme sledovali, zda někde není nějaký robot. Možná jsme měli tu výhodu, že posádka právě přiletěvší lodi ještě neví, že v líhňovém kosmu jsou nějací vetřelci. Velitel a posádka se jistě plně soustředí na svůj úkol: co nejrychleji a co nejlépe zvětšit Goeddinu stavbu. Nevěděli jsme, kolikátá to je líheň, ale z naprostého zničení galaxií Suuvar a Tolkandir jsme usuzovali, že se musí jednat nejméně o dvoumístné číslo. Mohli jsme tedy vycházet z toho, že nikdy se nikomu nepodařilo vniknout do Goeddiny bubliny. To znamenalo, že Tolkandi na to nejsou připraveni a nic netuší. Bylo rovněž sporné, kolik času bude explozivně zbytnělá Goedda potřebovat, aby se zařídila ve zvětšené stavbě a vzpamatovala se po růstové fázi. Myles Kantor se dostal do centrální jednotky jako první a dal mi znamení. Ukázal na pevnou ocelovou podlahu. DaoLin-H'ay a já jsme spěchali k němu. Objevil průchod, byl však zavřený. „Že by?" Zavrtěl jsem hlavou. Kdybychom tento otvor otevřeli, zaručeně bychom vyvolali aspoň malý varovný signál na můstku, který by velitele informoval o tom, že někdo otevřel otvor zvenčí. U lodí Ligy, Arkonu a Camelotu by se tak určitě stalo. „My potřebujeme už něco otevřené-, ho," řekl jsem tiše.
„To nebude snadné," odvětila Dao-LinH'ay. „Právě tam je nejživěji. „Prostě to musíme zkusit," rozhodl : jsem. Postupovali jsme dál a kolem nás dál probíhaly práce na Goeddině, stavbě. Byl to neuvěřitelný zmatek pohybů a akcí, robotů a lodí, přesto vše probíhalo hladce. Chaerodi a Physandi měli situaci pod kontrolou a zcela evidentně jim ta hektika nijak nevadila. Trvalo nám celé dvě hodiny, než jsme konečně našli, co jsme hledali. Těsně před námi se znenadání otevřel velký průchod, krátce nato z něj vyletěl člun a značnou rychlostí uháněl pryč. Mávl jsem rukou a hnal se k otvoru. Do lodi jsem vnikl jako první. Normálně by se pikosyny semnu postaraly o to, aby přechod z gravitace vytvářené serunem na umělou gravitaci lodi proběhl bez problémů. V tomto případě jsem si však musel poradit senzory. Docela se mi to povedlo, ale nepříjemně tvrdému dopadu jsem nezabránil. Dao-Lin-H'ay s její kočičí mrštností se to povedlo podstatně lépe. Nesla se ke mně a nad ní jsem ještě na plášti lodi viděl Mylese. Mávl jsem na něj, aby se k nám přidal. Váhal. Myles nebyl nikdy nějaký sportovec. Zřejmě právě v této chvíli vzpomínal na dobu, kdy ho po jednom útoku zmrzačili a byl odkázán na speciální vozík. Po několika vteřinách se ale přece jen dal do pohybu. Chytili jsme ho, jinak by sebou třískl o dno a určitě by se zranil. Postavili jsme vědeckého génia opět na nohy. Vydechl si. „Prvního cíle jsme tedy dosáhli," kon-
___________________17 statoval. „Radši odtud honem zmizíme, než nás někdo načapá." Loď tohoto typu jsme už před několika dny prozkoumali, takže jsme se v ní docela dobře vyznali. Centrální jednotka sestávala z tisíc metrů dlouhého a sedm set metrů silného řídicího bloku. V něm byl pohon, můstek a technické zařízení. Takovému bloku velel pouze jeden Chaerod. Průchod pro čluny jsme snadno opustili a cestou jsme nepotkali jediného robota nebo Physanda. Pak jsme začali hledat napojení na vnitřní komunikační systém. Jen tam jsme mohli získat informace, které jsme potřebovali pro další postup... 4. Nerghana Biloxová Kdybych ještě byla při silách, bránila bych se všemi prostředky, jenže takhle jsem se zmohla pouze na chabé skuhrání. Proti ocelovým pažím Posbiů nic nenadělám. Chovali se ke mně už hodiny brutálně. Bez ohledu na naše protesty nás zajali a proti naší vůli nás odvlekli. Naše rozkazy ignorovali stejně jako naše prosby a škemrání. Těm plechounům to bylo všechno jedno. Posbiové byli údajně díky dodatkům bioplazmatu v tělech schopni vnímat pocity a rovněž je chápat, ale v tomto případě tomu nic nenasvědčovalo. Byla jsem připravena zemřít, toužila jsem po smrti, ale ne takhle. Jak jsem to však měla těm syntronickým idiotům vysvětlit?
18___________________ starosti už padesát let jeden z největších
archivů Ligy svobodných Pozemšťanů. Na levé paži mi cosi tiše zasyčelo a já Naprosto debilní práce, která mě dříve věděla, že mi zase hrnou do krve léky. dokonce těšila. K čemu je dobré hrabat se Posilující prostředky, jak se mi snažili v minulosti, sbírat data, zakládat knihovny a archivy? Jediné poučení, které lze získat vysvětlit, to aby mi udrželi organismus. z minulosti, je to, že se z minulosti nelze Takový nesmysl. Já přece vůbec nechci být udržena. K čemu taky? Abych se nikdy poučit. vrátila do života, jako je tenhle? Do života, Co nám mají co říci pomníky dějin který sestává buď ze starostí a strastí, kromě toho, že život lidí je provázen anebo z pošetilých nicotností? Do života, v ustavičnými starostmi: hladem, válkou, němž se všechno točí kolem peněz, moci, nemocemi, bídou, samotou, násilím? A sexu a podobných záležitostí, které mě už krutým vědomím, že veškeré úsilí a starání se vposledku není k ničemu. Nikam dávno nezajímají? nevede. Jedině ke smrti... Cítila jsem, jak se ve mně rozhosťuje malátnost. Patrně nasadili i nějaké se- K čemu bylo egyptskému faraónovi, když dativum - abych se zklidnila, jak tomu věděl, že po smrti navrší na jeho mrtvolu dva a půl milionu kamenných kvádrů a říkají. Myšlenky se mi zpomalily. Únava mne stvoří tak velkou pyramidu? Pomník přemáhala, ale nebyla to taková ta slastná nesmíme lidské opovážlivosti, lidského únava, jakou znám z konce dlouhého, velikášství- a to naprosto zbytečně, bez tvrdého pracovního dne, když jsem ve slabé užitku. formě, nebo jakou známe, když víme, že se V minulosti lidé dokázali neskutečné věci, po ní již neprobudíme - a jak bych ji mohla v částečně aby zapůsobili na své současníky, té nejčistší a nejkrásnější podobě zažít, částečně aby si získali nesmrtelnou slávu. A kdybych věděla, že na konci svého života co z toho zbylo? Nic. Co neupadlo v budu mít ještě to štěstí, že splním velký a zapomnění, co se za staletí a tisíciletí nerozpadlo v prach, to bylo zničeno ve posvátný úkol. válkách, které Zemi postihly. Naposled za Proč mi v tom brání? Co jsem jim udělala, Monosovy éry. že se mnou zacházejí takhle? Copak to Desítky let jsem strávila tím, že jsem nechápou? Anebo to prostě nechtějí pochopit, protože Posbiům jsou takové sbírala „poklady minulosti" a archivovala je elementární úvahy cizí? Zachraňte vnitřek, a opět zpřístupňovala veřejnosti. K čemu? chraňte vnitřek. To býval kdysi pokřik Na Zemi žijí desítky milionů takzvaných Posbiů, když jejich biopozitronické hordy „nostalgiků Země", učí se staré, dávno vpadly v děsivých fragmentárních lodích do mrtvé jazyky, kterými se před tisíci lety Mléčné dráhy. Po desetitisících se tenkrát mluvilo v jejich nynějším bydlišti. obětovali, aby ten vnitřek chránili a uchovali Probouzejí zpět k životu pošetilé rituály, to nejsvětější, co znali - centrální plazmu na zdobí si domovy reprodukcemi uměleckými Světě sta sluncí. Vím to moc dobře, ostatně děl, jež se již pře mám na
žila, organizují sbírky a lobují u vlády, aby znovu postavila velké stavby minulosti. Opovážlivost - a k ničemu. Kdyby nebylo našeho velkého učitele, díky kterému jsme pochopili skutečné věci, nějaká další válka by se postarala o to, aby se i tyto pomníky staly tím, čím už jednou byly - prachem a popelem. Zvedli mě a položili na nosítka. Patrně nějaká menší antigravitační plošina. K čemu veškerá ta snaha? Nechci to, a kdybych měla ještě sílu, rozhodně bych se bránila. Jenže já sílu už neměla. Bylo mi prožít první fázi osvícení a došlo k tomu, co nám Filozof říkal: rychlý a bezbolestný úbytek naší energie, postupné přecházení naší podstaty do něčeho, jehož velikost nikdy pořádně nepochopíme. Nad hlavou mi ubíhal strop. BOX-7443 - posbiovská fragmentámí loď, neskutečně hnusná, ale údajně velice účelná. Pěkně odporné místo, aby vás na něm zachovali při životě. „Kam...?" Blekotala jsem. Jednak únavou, jednak vinou léků. „K ostatním na GILGAMEŠ," řekl Posbi bezvadným, ale skřípavým interkosmem. „Tam se o tebe postarají. Zachovej klid, to je to nejlepší..." „Kdo...?" Kdo má právo provádět se mnou něco takového? Nechat mě někam odvléct Posbii a nacpat do mně drogy? „Nařídil to Homer G. Adams," informoval mě Posbi. „Jen klid, tam se vám dostane vynikající péče." Pod Adamse jsem nijak nespadala. Je to sice rodilý Pozemšťan, ale už dávno
__________________19 se Země zřekl. Jak si jinak vysvětlit jeho odchod na Camelot?A někdo takový mě dá prosím unést! Nikdo se o mě nestaral. Tyhle plecháče zajímala jen funkčnost mého těla, mých orgánů. Ale co se děje s mou osobností, to jim bylo fuk. Tenhle Adams byl vždycky takový ten týpek, který věděl všechno lip a činil rozhodnutí, jež se nakonec ukázala chybná. To on přece povolil Hamamešům na oběžné dráze kolem Měsíce kosmický bazar. A pak desetitisíce Pozemšťanů propadlo imprintu. A při tom šíleném letu závislých do Hirdobaanu přišly o život tisíce Pozemšťanů a jiných Galaktiků. A právě tenhle Homer G. Adams se opovažuje... Víčka mi ztěžkla. Napůl jsem dřímala, ale stále ještě jsem vnímala, co se se mnou děje. Jen jsem nemohla nijak reagovat. Společně s ostatními mě naložili do člunu a pak se mnou přeletěli na GILGAMEŠ, na legendární vlajkovou loď Camelotu. GILGAMEŠ je v současnosti údajně ta nejsilnější a nejmodernější loď Mléčné dráhy a prý je přímo nabitá všemožnými technickými novinkami všeho druhu. Jenže já se nijak o techniku nezajímala a navíc jsem nedokázala vnímat víc, než transport. Chovali se k nám tak ohleduplně! Převáželi nás na GILGAMEŠ a netransmitovali nás. To aby nás co nejvíce šetřili! To vše jsem odposlechla. Na palubě GÍLGAMESE mě převezli do zdravotní sekce, uložili a krátce nato jsem zřejmě usnula. Měla jsem děsivé sny. Všelijaké hrůzné postavy, ale v pozadí jsem cítila Fi-.
20
Sedl si na židli vedle lůžka a dál držel ruku na mé paži. Byla teplá a suchá. „Přesně tak," přisvědčila jsem. „A je to lozofovu přítomnost, a tak jsem hrůzné moje věc, ne tvoje. Vím, kde chci zemřít. můry o dalším životě nějak zvládala. Jakási teplá ruka se dotkla mé paže a já se Na Zemi. Ne na lodi nějakých zrádců, v probudila. Otevřela jsem oči a spatřila jsem, rukou únosců." Mangana se znovu usmál. Zjevně se jak se nade mnou sklání jakýsi muž. usmíval rád, protože chtěl působit mile - a Přívětivě se usmíval a působil velice dávat tak na odiv ty své pozoruhodně spokojeně. Zřejmě dost vysoký, přes metr osmdesát, urostlý, ale zase ne příliš atletické krásné a bělostné zuby. „Tedy, kde člověk umře, je jedna věc," postavy. Měl hranatý, výrazný obličej a řekl. Vlastně měl docela příjemný hlas. tmavé oči. Bílé vlasy, patrně odbarvené, „Mnohem závažnější mi však připadá prudce kontrastovaly s tmavou pletí. otázka kdy." Připadal mi poněkud marnivý a zahleděný „To není pro tebe důležité..." Pootočila do sebe. jsem se, abych mu viděla do obličeje. Moc „Dobré jitro," řekl. „Jsem doktor Julko to nešlo. Svaly mi fungovaly bezvadně, Mangana, vedoucí zdravotní sekce protože jsem byl fyzicky naprosto zdravá GÍLGAMESE. Víš, kdo jsi a kde jsi?" Nejradši bych mu pár vrazila, ale bohužel tak zdravá, jak jen sedmasedmdesátiletá jsem na to neměla dost sil. Šlehla jsem po žena může být. Ale jaksi mi chyběla energie... Nebo vůle? něm tedy očima a ostře odpověděla: „Ovšemže vím, kdo jsem," zasyčela jsem. „Tak je tomu skoro se všemi lidmi, které „A taky vím, kde jsem. V rukou znám," řekl lékař. „Většina se chce dožít co nesvědomitých mizerů, zločinců, únosců..." nejvíc." „Zřejmě ti to tak připadá," odvětil „Jenže já nejsem většina," odvětila jsem. „Jsem Nerghana Biloxová. Vedu Archiv Mangana. Opět se usmál. Aspoň jeden člověk ho dějin Ligy svobodných Pozemšťanů a proti mé vůli mě na Zemi zajali a zavlekli sem. obdivoval, totiž on sám. Kdyby to bylo možné, podala bych na tebe „A nevidím důvod, proč bych svůj názor žalobu. Ale něco jako právo na Camelotu měnila," pokračovala jsem. „Ledaže bys mě určitě neexistuje." okamžitě dopravil na Zem. Pak jsem ochotna na všechno zapomenout." Usmála jsem se. „Jen se neboj," nesouhlasil se mnou. „Máme na Camelotu právníky, i když „Pak to už nebude důležité." „Jak se cítíš?" zajímal se ten Mangana. uznávám, že jich není moc. Náš problém mi „Fyzicky a psychicky. Potřeboval bych to však nepřipadá ani tolik právnický, jako spíš psychologický. Dovol, abych spekuloval o vědět co nejpřesněji." „A k čemu?" vybuchla jsem. „Jen mi tom, co chceš. Pak mi řekneš, jestli mám neříkej, že mi chceš pomoct. Já žádnou pravdu nebo ne. Chtěla bys, abychom tě co pomoct nepotřebuji. Chci jen nazpátek na nejdřív pustili a dopravili na Zemi. Tam budeš čeZemi." „Abys tam zemřela, že?"
l
kat, až pňjde ten velký den, který vám zvěstoval Filozof - den, kdy se ty a všechny ostatní inteligentní bytosti budete moci obětovat pro Goeddu." Překvapil mě. Jak mohl být tak dobře informovaný - a jako lékař by měl umět také rozumně uvažovat - a přitom z toho ne vyvodit ten správný závěr? Jeho domněnka byla trefná, ale podle toho, jak ty věty pronášel, jsem viděla, že mé záměry neschvaluje. „Přesně tak," souhlasila jsem. „Máš něco proti?" Zavrtěl hlavou. „Nemám rád, když lidé umírají," řekl vlídně. „Protiví se to mé profesionální cti, a hlavně to odporuje mé představě 'etiky. Jeden ze svých úkolů vidím v zabraňování sebevraždám. A to, po Sem ty toužíš, je přece sebevražda, ne?" Nechápal nic, ale vůbec nic, i když fakta částečně znal. „To není sebevražda," řekla jsem. „Já chci zemřít a mé pohnutky jsou ušlechtilé a vznešené... Ale co se s tebou o tom bavím? Stejně mě nechápeš." „Právě z toho důvodu s tebou mluvím," namítl. „Chci pochopit, co se v tobě odehrává." „A proč?" „Abych ti pomohl!" „Mně nemusíš pomáhat," odsekla jsem. „Nepotřebuji žádnou pomoc. Děje se jen to, co já chci, aby se dělo. Nejsem zoufalá, nejsem zklamaná životem..." „...tedy spíš zhnusená?" Chabě jsem přikývla. „Nemá to smysl," řekla jsem. „Ani ty takzvané chvilky štěstí nestojí za to, aby pro ně člověk žil." Svraštila jsem obočí.
_____________________21
Dr. Jmio Mangana v té chvíli působil dojmem, jako že má o mě skutečně starost. A jako by se skutečně velice snažil mě pochopit. „Já to nechápu," řekl pak a zachmuřil se. „Prověřil jsem tvé tělesné funkce. Jsi velice zesláblá, ale jinak naprosto v pořádku. Nějaké nemoci se obávat nemusíš, i rozum ti funguje, jak zjišťuji z naší debaty. Nejsi ani zmatená, ani v depresi. Takže bys měla být vlastně spokojená a radovat se ze života. A přesto jasně cítím, že nemáš jiný cíl než co nejdříve zemřít..." : „Chyba," skočila jsem mu do řeči. „Nikoli co nejdřív. V přesně určenou dobu, to je ten správný termín. Jestliže svou smrtí mohu něčemu posloužit..." „A čemu, prosím tě?" „Aby Goedda vzešla v celé své velikosti a vznešenosti," odpověděla jsem a když jsem na to pomyslela, zmocňovala se mě neskonalá slast.
5.
•
„Sám to nikdy nezvládnu," řekl dr. Julio Mangana při rádiové konferenci. Účastnili se jí mimo jiné i Homer G. Adams a Fláme Gorbendová, momentálně jedna z hlavních osobností LST, dále kapitán MERLINA Kalle Esprot a jeho zástupkyně Arina Enquistová. „Každopádně budu potřebovat pomoc." „Pomoc je už na cestě," informovala ho Fláme Gorbendová. „Ale ještě pár dní potrvá, než zdravotní loď s Bré Tsingou dorazí ke GILGAMEŠI." O této ženě už Mangana jednou slyšel. Mladá, ale údajně velice dobrá psycholožka LSP.
22
„Tak dlouho čekat nemůžeme," namítl Homer G. Adams. Měl zapadlé oči, jako by se už pořádně dlouho nevyspal, což bylo u majitele buněčného aktivátoru poněkud znepokojující. „Právě máme za sebou první záblesk a následky jsou děsivé. Na Zemi vypadla veškerá syntronika, sice jen na pár hodin, ale i to stačilo. Nikdo neví, co se stane, až dojde k druhému záblesku." „Patrně toho o moc víc nebude," poznamenal Kalle Esprot. „Kdyby syntronika vypadla definitivně, pak by to byl konec lidí na Zemi. Zhroutilo by se všechno. A navíc jsou Pozemšťané tak posedlí touhou zemřít, že by se nedokázali postarat ani o ty nejelementárnější životní potřeby. Pochcípali by jako mouchy. O to však Filozofovi nejde, on ty lidi ještě potřebuje. Z toho vyplývá, že ani druhý záblesk nezpůsobí žádné větší škody. Máš něco proti, Julio?" „To víš, že mám," řekl dr. Julio Mangana. „Tvoje logika hraje jen napůl. Filozof sice chce při šestém a posledním záblesku vsáknout do sebe životní energii všech obyvatel Země i jejích návštěvníků, to však nemusí nutně znamenat, že do té doby nenechá klidně nějaký ten milion zemřít předčasně. Navíc ani nevíme, kdy dojde k dalšímu záblesku. Možná si počkáme jen pár hodin, možná se celá katastrofa odehraje během dvou či tří dnů. Proto si každopádně musíme pospíšit." „Má pravdu," pokyvoval hlavou Homer G. Adams. Manganovými argumenty se dal přesvědčit i Kalle Esprot. „Musíme sebou hodit. Jak jsou na tom naši zachránění?" „Fyzicky jsou značně zesláblí," od
větil ustaraně doktor. „Ale za pár dní by měli být fit, tedy fyzicky. Jinak jsou, vymačkaní a bezmocní. Jako by jim' někdo odebral větší část životní energie." „Prognóza?" „Myslím, že budu potřebovat nanejvýš deset až čtrnáct dní, než budou pacienti fyzicky v pořádku. Ale nedokážu odhadnout, jak dlouho potrvá, až překonají i psychická poškození. V jednotlivých případech to může trvat klidně roky. Psychický účinek Filozofa působí hloubkově. Oni ustavičně myslí na umírání. Měl jsem už ledajaké případy, ale pacienty takhle posedlé sebevraždou ještě nikdy." „Proto se na ně podívá i Bré Tsinga!" „Tak dlouho čekat nemůžeme," opakoval Homer G. Adams. „Musíme něco podniknout! Julio Mangana má pravdu. Je úplně jedno, jak dlouho to potrvá do dalšího záblesku a jak silné budou jeho vedlejší účinky, do té doby na Zemi zemře nespočet lidí, vysílením, neléčenými nemocemi... To nesmíme připustit. Musíme zase dostat NATHANA pod kontrolu. K tomu je třeba zásadní rozhodnutí tří osob: Paoly Dašmaganové jako První Pozemšťanky, Cistola Khana jako komisaře Ligy a Gii de Moleonové jako ředitelky Bezpečnostní služby. To kvůli nim si naši posbijstí přátelé troufli na Zemi. Nyní je máme na palubě GÍLGAMESE a co nejdříve musí uvolnit NATHANA, aby mohl nastoupit proti Filozofovi. Jak to vypadá, Julie?" Lékař sykl. ^ „Pacienti jsou ještě naprosto propadlí svým šíleným myšlenkám. Mají jediný životní cíl. Obětovat se pro zroze
ní Goeddy. Všechno ostatní je pro ně podružné." „To víme," pravil suše Kalle Esprot. „A jak to vypadá s terapií? Můžeš něčeho dosáhnout?" „Není to vlastně ani můj obor," řekl Mangana. „Ale jak jsem už řekl, pacienti nejsou zesláblí jen fyzicky, ale i psychicky. Je otázka, jestli by riskantnější krizová intervence v tomto případě nevedla k lepším, a především rychlejším výsledkům než intenzivní a velice šetrná dlouhodobá terapie. Pouze..." „Pouze co?" zeptal se Homer G. Adams. „Musel bych se velice mýlit, kdyby účinek Filozofových tezí nepronikl hluboko do základních struktur osobnosti. Obávám se, že psychologové budou mít dost práce, aby ty účinky odstranili. Já tyhle možnosti nemám. Když se budu soustředit u pacientů pouze na jediný cíl, tedy na aktivaci NATHANA, pak je možné, že na nějakou skutečně důkladnou terapii, která by vedla k trvalému uzdravení, bude potom už pozdě." Homer G. Adams svraštil čelo. „No a? Do jaké míry by to bylo nevýhodné?" Julio Mangana na něj pohlédl. „Pacienti by zůstali duševně choří. NATHANA bychom sice dostali na svou stranu, ale tihle tři by byli trvale ohroženi sebevražednými sklony. Možná bychom je museli po zbytek jejich přirozeného života mít pod ustavičným dohledem." Zavládlo ticho. „To snad nemyslíš vážně!" vydechl Kalle Esprot. „Před takovou volbou stojíme? Buď liduprázdná Země a zrození
____23
Goeddy, nebo likvidace Goeddy za cenu tří psychicky trvale narušených lidí?" „Děkuji ti, žes obě možnosti tak přesně opsal," řekl stroze Mangana. „Přesně k tomu to směřuje..." „Nehledě na to," ozvala se Fláme Gorbendová, „že aktivací NATHANA nemáme ještě vyhráno. Nakonec se může ukázat, že je to jen slepá ulička." Zavládla zaražená, skleslá nálada. Homer G. Adams se upřeně zahleděl na Manganu. „Co ty? Jak ty by ses rozhodl?" „Těžko říct, pohybuji se v terénu, v němž nejsem odborník. Je možné, že moje krizová intervence nebude k ničemu. Ničeho tím nedosáhnu a nikomu taky neublížím. Může se stát, že se NATHAN brzy rozběhne a my dáme pacienty opět do pořádku. To by bylo přirozeně to lepší řešení. Nejpravděpodobnější je ale tento výsledek: Rozběhneme NATHANA, ale nic nám to nepřinese, zatímco moji pacienti budou trvale poškozeni. V takovém případě otevřeně říkám, že jestliže se dá takový výsledek předvídat, pak bych léčbu samozřejmě odmítl. V podstatě tu proti sobě stojí dvě rizika. Možnost, ke které vůbec nemusí dojít, a sice to, že pacienti budou poškozeni, a možnost, že ne-aktivací NATHANA promarníme svou poslední šanci." Dlouho váhal. „Moment," namítla Arina Enquistová. „Podívejme se na to ještě z jiného úhlu. Jde nám o zaktivování NATHANA, že? Jen proto přistál BOX-7443 na Zemi. Jinak by pacienti byli ještě na Zemi a odsouzeni k jisté smrti - z tohoto hlediska by i v nejhorším případě bylo dosaženo pro pacienty výhody.
24 ___
Měli by sice silné sebevražedné sklony, ale nebyli by mrtví..." Julio Mangana zavrtěl hlavou. „Jsem především lékař a mým posláním je starat se o blaho pacientů. Politika není můj obor. A teď se mám jen kvůli určité možnosti smířit s tím, že moji pacienti budou poškozeni neodbornou léčbou? Tohle je, přátelé, můj problém, a rozhodnutí je pro mě velice těžké." „A co jinak? Jak by asi podle tebe rozhodl Čistoto Khan, i kdyby se to riziko týkalo jeho osobně?" Julio Mangana se hořce usmál. „Zaprvé je to jen hypotetická otázka. Nikdo nemůže říct, jak by pacient v té či oné situaci rozhodl, když jde o jeho zdraví a život. Právě v tomto směru se můžeme strašlivě mýlit. A speciálně v tomto případě nejsou absolutně žádné problémy jak se rozhodnout. Mohli bychom se Cistola Khana a ostatních skutečně zeptat... A vy víte, jak by odpověděli..." Homer G. Adams svěsil hlavu. „Chtějí zemřít společně s ostatními, které ovládl Filozof..." „Blbost!" namítla Fláme Gorbendová. „Cistolo a ostatní nejsou přece při rozumu... Vůbec nevědí, co říkají." „Ale ano," odpověděl tiše Julio Mangana. „Bohužel to vědí velice dobře..." 6. Nerghana Biloxová „Je tvou věcí jako lékaře rozhodnout o tom, co je pro mě dobré, nebo ne?" zeptala jsem se Julia Mangana.
Vypadal sklesle, unaveně, jako muž, který toho moc nenaspal. Tím lip... Mangana je inteligentní a bystrý, přístupný debatě. Musí být nějak možné přivést ho na správnou cestu. Zaslouží si to. A když se budu trochu snažit, pak ho dokážu přimět k tomu, aby vstoupil do našeho společenství. Určitě nakonec přistoupí na moje argumenty, o kterých vím, že jsou jednoznačně lepší. Musím si jen dávat pozor, abych nic neukvapila. Jsem Nerghana Biloxová, nikoli Filozof, jehož existence sama o sobě má větší váhu, než veškeré rozumové důvody. Když budu na Manganu tlačit příliš, patrně se zatvrdí a postaví se i proti názorům, které vyvěrají z hloubi jeho duše. Neosvícení lidé bývají občas podivní. „Jestliže jsi moje pacientka, pak ano," odpověděl. „Právě to je povolání lékaře. Ví o věcech, které jsou důležité pro pacienta a jeho dobro a které pacient z nedostatku odborných znalostí prostě znát nemůže. Kdybys byla vážně nemocná a musela jít na operaci, kdo, když ne já nebo jiný lékař, by měl stanovit diagnózu a zařídit všechno, co je nezbytné?" „A kdo určuje, zda jsem tvoje pacientka nebo ne? Jsem soudná, sice trochu unavená, to přiznávám, a v tomto ohledu nemám nic proti tvé pomoci; ale jsou oblasti, například můj duševní život, kde s definicí, že jsem pacient, nesouhlasím, rozhodně ne. Víš ty vůbec, že slovo pacient pochází z jednoho dávno mrtvého jazyka Římanů a znamená snášející, trpělivý, povolný'? Považuji ten první význam za nejlepší, lépe odpovídá situaci...
Julio Mangana zaklonil hlavu a roz- ___________________25 chechtal se. „V takové situaci mi tady děláš kul- na tebe snesla v podobě božského osvíturně historickou přednášku?" bavil se. cení?" Upřeně jsem se na něj zahleděla. „Daroval nám ji Filozof," odvětila jsem „To jedině dokazuje, že jsem naprosto prostě. schopná sama si promyslet rozhodnutí a Tenhle chlap se mnou nehne. Jeho potaky se dát sama dohromady," odvětila zice je neudržitelná. jsem ostře. „K tomu tvou pomoc „A předtím jsi myslela a cítila jinak?" nepotřebuji." Říkala jsem si, proč se chce se mnou Zamyšleně na mě hleděl a já proklínala pořád vybavovat. Je to přece lékař, a ne svou slabost, že nemůžu být aktivnější. pastor. Má se mi starat o tělo, ne o duši. Mangana působil laskavě a kompetentně a Štvalo mě to a zároveň udivovalo. Co je zdálo se, že až na typickou mužskou mu do toho? ješitnost, je to docela sympatický člověk. „To souhlasí," přiznala jsem se a neAle v této chvíli mi stál v cestě, bránil.mi chtěně jsem se usmála. v tom, abych nalezla naplnění života. Jak já bývala hloupá. Na co vše jsem A proto jsem ho začala nenávidět, nej- plýtvala silami - na práci, na to abych se dřív trochu, jen takový náznak to byl, ale líbila, na muže... A nakonec zůstávalo pak stále silněji. všechno stejně postaru a já věděla, že tak „A co když jedním ze symptomů tvého to půjde pořád dokolečka, dokud neumřu. onemocnění je ten, že nedokážeš správně „Diskutovala jsi s Filozofem?" posoudit svůj stav? Myslíš si, že jsi Tentokrát jsem se mu jednoduše vynaprosto v pořádku, ale ve skutečnosti jsi smála. To je ale blbá otázka! Jak bych vážně nemocná?" mohla odporovat takové filozofické síle? „Pche," já nato. „Máš dojem, že můžeš A proč taky? Měl pravdu, pravdu ve všem, všechno vysvětlit a zdůvodnit. Klasika, co říkal a činil. Jeho systém spočíval na která je základem moci tyranů, lékařů, vědeckém základě, byl dokonalý i v právníků, učitelů a rodičů. Ti všichni sebemenší maličkosti. tvrdí, že vědí všechno lépe. Je to ubohé a „Samozřejmě ne," odpověděla jsem. sebestředné." „Jak argumentovat proti pravdě? To je „Trefa," uznal Julio Mangana. „A tys přece nesmysl." nalezla pravdu, co? Konečnou, jedinou „A kdo tvrdí, že je to pravda? Filozof?" pravdu, která řeší vše. Naprosto neotřePřikývla jsem. sitelnou pravdu. A jak je ti najednou „A co když vás obelhal?" dobře." Zděsila jsem se. Byla to tak nehorázná „Nech si ty jedovatosti," vybuchla jsem. myšlenka, přímo drzost. Jak může tenhle Kdybych ho tak mohla popadnout a omezenec vůbec klást takové otázky? zmlátit. Filozof měl pravdu - existují lidé, kteří „A kdes tu pravdu našla?" zajímal se. jsou jeho nepřáteli, tudíž i našimi „Našla jsi ji někde na cestě? Anebo se nepřáteli. Nepřáteli, Věře mu-
26
símě aspoň pozdržet, pokud není lepší je rovnou zabít. Pravda, ta jediná, nezvratná a nikdy nekončící pravda, ležela za prahem smrti, ale to lidé jako Julio Mangana -doktor nedoktor - nemohou nikdy pochopit. Pravda se jim zjeví teprve ve chvíli jejich smrti. Z tohoto hlediska je vlastně naší etickou povinností lidi, jako Julia Manganu, když se už nechtějí dát přesvědčit, konfrontovat s tím nejlepším důkazem o správnosti naší pravdy - zabít Je.
„Taková hloupost," řekla jsem podrážděně. „To si myslíš, že jsem tak pitomá, abych naběhla nějakému lháři?" „Ano, právě to si myslím," řekl naprosto klidně. „A můžu ti dokázat, že mám pravdu." „To bych ráda viděla." „Dobrá," řekl. „Než se objevil Filozof, myslela jsi a cítila jinak než dnes. Je to tak? Podstatně jinak, zvláště pokud jde o tvůj postoj k životu a smrti." „To uznávám. Ale Filozof mi otevřel oči..." „Hezky pomalu! Zůstaňme u tvého stavu před osvícením. Naletěla jsi tenkrát nějakému lháři?" Svěsila jsem hlavu.
„Máš pravdu," přiznala jsem. „Uvěřila jsem mnohokrát lžím. Pohádkám, bajkám, mýtům, všelijakým historkám. Jako malé dítě jsem jim věřila..." Mangana našpulil ústa. „A tenkrát, když jsi tomu všemu věřila, věděla jsi už, že jsou to lži?" Pomalu jsem zavrtěla hlavou. „Filozof mi to ale vysvětlil a jeho důkazy..." „Pomiňme zatím ty takzvané důka-
zy," nenechal mne domluvit. „Shrňme si to. Před Filozofem jsi měla určitý pohled na svět a pevně jsi mu věřila. Pak přišel Filozof, označil tento názor za lež a dal ti jiný pohled, kterému nyní věříš, a to bez jakékoli pochyby..." „A ty se snažíš," namítla jsem, „mi teď vysvětlit, že Filozof je lhář a ty, že říkáš pravdu..." „Tak nějak," souhlasil Mangana. „V tomto bodě jsme s Filozofem stejní..." Zděšeně jsem se na něj zahleděla. Taková drzost srovnávat se s Filozofem! „Za to by sis zasloužil smrt!" vybuchla jsem. „Takové rouhání..." „Pro mě smrt jako trest?" zeptal se udiveně. „A pro tebe jako vrchol a koruna veškerého života? To jsou různé smrti? Nemyslím tím způsoby umírání. Jsou tedy různé smrti. Smrt, která dělá radost, a smrt, při které se trpí?" Přitiskla jsem si prsty ke spánkům. Už mě z těch jeho řečí začínala bolet hlava. „Ty mi prostě nechceš rozumět. Jdi pryč. Není mi dobře. To chceš, abych onemocněla? Ty, lékař?" „Ovšemže ne," odpověděl a vstal. Na okamžik se neovládal, maska spadla. Viděla jsem muže, který mi připadal také nemocný, vyčerpaný, utahaný, a kolem koutků úst jako by měl rezignaci a zatrpklost. Byl to obličej muže, který na sebe vzal velkou odpovědnost a bál se, že na ni nemá. Zmocňoval se mě vítězoslavný pocit. Pokusil se mě udolat argumenty - byl to pokus, který byl, a priori, odsouzen k neúspěchu, neboť jak jsem věděla, nikdo na Filozofa nemá. Nyní si uvědo-
mil své meze. Ztroskotal, nedostal se ani ____________________27 7. Atlan o krok dál a nevěděl jak pokračovat. .. „Měl bys přistát na Zemi," řekla jsem soucitně. „Kapitán lodi se jmenuje Kynhan," „Prosím?" Opět se ke mně otočil. Zapomněl si prohlásil Myles Kantor. „Chaerod.Aje nasadit původní masku. Rychle zamrkal a zřejmě pod značným tlakem." pracně potlačil zívnutí. Myles se zase naboural do vnitřní ko„Prospělo by ti," řekla jsem, „kdybys munikační struktury, tentokrát snáze než přijal Filozofovo učení..." prve, ale i tak mu to trvalo. Výpadek „A v čem?" pikosynů byl znát na každém kroku. „Zbavilo by tě trápení. Vidím, že trpíš. Aspoň translátory už částečně fungovaly. To, oč se pokoušíš, je nad tvé síly..." „Podívejte se na to!" Promítl nám na Zvolna přikývl a sedl si. plochu velký obraz. „Takhle teď vypadá „Řeknu ti, co mám za úkol," řekl. „Jistě ta Goeddina stavba..." víš, že jsme ze Země neodvezli jen tebe. Byla to změť všelijak propletených Kromě ostatních máme na palubě i Paolu potrubí, komor a chodeb, plán se snažil Dašmaganovou, Cistola Khana a Giu de stavbu znázornit ve všech třech rozměrech Moleonovou. A můj úkol spočívá v tom, a pro člověka byl naprosto nepřehledný. abychom opět získali kontrolu nad Možná by si s tím poradil Posbi nebo NATHANEM a mohli pomoci lidem na nějaká hmyzí bytost, pro které jsou Zemi." podobné stavby přece jen běžnější. Zavrtěla jsem hlavou. Myles Kantor obraz změnil. Detaily „Lidé na Zemi žádnou pomoc ne- byly nyní ještě menší a zmatenější. potřebují." On to skutečně nechápe? „Buď „Další fáze výstavby," vysvětlil. „Řekl žijí, nebo umírají. Zemřou tak jako tak a bych, že tahle stavba je třikrát větší než ta žít vlastně už vůbec nechtějí. Když první. To jim chvíli potrvá, než tuhle fázi zemřou o pár dní dřív, než by bylo dobré dokončí." a vhodné, koho to zajímá?" „A jak to bude veliké v poslední fázi?" „Například mě. Víš, mezi našimi názory zajímala se Dao-Lin-H'ay. „Můžeš zjistit i na svět je zásadní rozdíl..." to?" „A sice?" Přikývl. „Pokud data interpretuji Mangana si vzdychl. správně," řekl opatrně, „pak Goeddina „Můžu se mýlit - ty ne... Můj názor stavba v poslední fázi zaplní celou tuhle zahrnuje možnost omylu, tvůj ne... líheň, což dělá devět tisíc kilometrů v Jestliže máš pravdu, můžu se vždycky průměru..." ještě přidat. Jestliže se však mýlíš..." Hvízdl jsem si. „Devět tisíc," žasl jsem. „To je..." „Země má průměr něco přes třináct tisíc," poznamenal Myles.
28
Extramozek začal počítat, a to s přesností, která se sem jaksi nehodila. Ale to mu bylo podobné. Přátelům jsem to jenom shrnul: „Objem koule se počítá podle vzorce: čtyři třetiny krát pí krát poloměr na třetí. U koule o průměru devět tisíc kilometrů to dělá..." Dao-Lin-H'ay se na mě skepticky podívala. „Kam tím míříš?" „K tomu, že objem Goeddiny stavby v poslední fázi odpovídá objemu dvaceti sedmi milionů článkových lodí toho typu, který známe. Momentálně je zde v nejlepším případě něco mezi padesáti a stem lodí, takže by trvalo ještě pořádně dlouho, než by se Goedda dostala do třetí nebo čtvrté fáze. A hlavou mi běží ještě něco. Čím větší ta stavba bude, tím větší bude potřeba materiálu na každou další fázi. Muselo by přiletět odpovídající množství lodí a vyložit náklad - ale zároveň bude stále méně místa v líhni, kde by lodě mohly manévrovat, až..." „Chceš tím říct," přerušil mě Myles Kantor, „že něco jako tenhle líhňový kosmos, stavba a Goedda by z matematického a fyzikálního hlediska vůbec nemělo existovat. Ale tvůj výpočet je bohužel špatný..." „Tak mi ho vyvrať!" vyzval jsem ho. „Ono je to tak. Na jádro stavby stačí jedna loď. Čím je stavba větší, tím více lodí se dá na ni nasadit současně. Ale . tento výpočet vede do slepé uličky. V jednom máš bezpochyby pravdu. To, co sem lodě dopravují, možná stačí na to, aby tento systém zařídili chodbami a potrubím, ale nikdy na to, aby celou stavbu naplnili Goeddinou hmotou.
Jsem si už delší dobu jist, že Goedda se neskládá jen z toho materiálu, který sem navážejí lodě. Energie a hmota, z níž Goedda bere, musí pocházet ještě z jiného zdroje. Možná pomáhá ten Filozof ze Země. To čmárání může mít i nějaký hlubší smysl. Třeba Goedda dokáže přijímat energii z nějakého vyššího kontinua a přeměňovat ji v tělesnou masu. A když tento zdroj najdeme..." „Pak máme zbraň proti Goeddě?" zeptala se Dao-Lin-H'ay plna naděje. „Taková zbraň určitě existuje," řekl jsem. „Jinak jsme prohráli." Myles Kantor zatím zkoumal jiné technické podklady. Na lodi si zatím ještě nikdo nevšiml, že data z centrální komunikační sítě se nevyvolávají pouze na můstek, ale i do jisté místnosti dosti vzdálené od můstku. Neexistuje nic nebezpečnějšího než bezpečí. Na počátku svého vývoje Tolkandi měli lodě pravděpodobně plné strážných a všemožných poplašných zařízení. Zřejmě se však nikdy nic nestalo, a tak se stejně nezvratně jako evoluce šířil šlendrián. Materiál na poplašná zařízení, která se nikdy nespustila, byl u dalších generací lodí vypuštěn nebo použit jinak, členové posádky, kteří měli střežit citlivé oblasti, byli převeleni a tak to šlo dál, až z původních opatření nezbylo zhola nic. Pocit bezpečí se v těchto případech po nějakém čase změnil v aroganci a tím se stal nebezpečným. „Můstek," bručel si Myles u plánů. „Tam by se dalo ledačeho dosáhnout. Odtamtud se ostatně řídí všechno." „Především na sebe upozorníme," poznamenal jsem. „A tomu bychom se měli spíš vyhnout."
„Já vím," pousmál se. „Žádný strach, dám si pozor." Dao-Lin-H'ay se na mě podívala. „Dejme tomu, že se nám podaří tuto loď přeměnit 'v jakousi bombu," uvažovala. „Kdy se nám podaří ji aktivovat?" Nad tím jsem přemýšlel i já. Jedním z našich problémů bylo, že nám nesouhlasil čas. S pikosyny vypadly i chronometry a ztratily data. Teď už sice opět fungovaly, ale my nevěděli, jak dlouho jsme byli v bezvědomí -mohla to být hodinka, ale i více hodin, ne-li celý den. „To bude muset zjistit Myles," řekl jsem. „Musíme vzít v potaz troje relevantní fakta. Zaprvé - čas dalšího záblesku. Bomba by měla pokud možno vybuchnout ještě před ním. Zadruhé -nemá smysl, aby bomba explodovala až po opuštění líhně. A zatřeli -je důležité především pro nás, abychom byli ve chvíli exploze někde úplně jinde." „Kdy dojde k dalšímu záblesku, to nevím," zabručel Myles Kantor a upřeně hleděl na vyvolaná data. Jako často v podobných případech, dosáhl takové úrovně koncentrace a myšlení, že už ho stěží kdo mohl sledovat. Jedním z jeho zcela specifických darů bylo, že dokázal rozeznat a dále rozvíjet vztahy a logická vlákna mezi informacemi, které nikdo jiný nedokázal postřehnout, natož aby je sledoval. Nebylo radno Mylese rušit, když byl v této fázi vrcholné koncentrace. „Ale vypadá to tak, že budou potřeba ještě další lodě s materiálem, než se při- . praví vše pro Goeddin další nárůst," řekl. „Máme tedy ještě čas, ale neptejte se mě, kolik."
____________________29
Zhluboka se nadechl. „Něco jsi objevil?" Přikývl a nespouštěl oči z obrazovky. Díval se na jakýsi technický nákres, byla to změť barevných čar. V tom systému čar byly desítky různobarevných symbolů, jakési stroje, zařízení, spínače. Normální člověk nedokáže v něčem takovém najít ani stopu po nějaké logice. Myles Kantor se vyžíval ve čtení v takových plánech stejně, jako si normální člověk pošušňává na sbírce básní. A dost možná, že Myles z toho měl ještě větší požitek. „Aha!" Zašklebil jsem se. Myles se občas choval jako pravý expert. Potřásal hlavou, tu zoufale, tu zase dumavě, bručel a hlasitě se nadechoval, cosi si brumlal, hluboce, přehluboce vraštil čelo, tvářil se ustaraně jako doktor při vizitě. K tomu vydával příslušné zvuky, vyjadřující úžas nebo starost anebo něco jiného. Tento podivný způsob komunikace sloužil zřejmě jedině k tomu, aby publiku sdělil jedinou zprávu: Trápím se tu skutečně s velikánským problémem a vy všichni byste měli být šťastni, ze máte mezi sebou někoho, jako jsem já... Myles Kantor byl jinak tichý a velice skromný člověk, ale ve chvílích, jak byla tato, propadal tak trochu ješitnosti. „Co je?" zajímala se nedočkavě Dao-LinH'ay. „Nenapínej nás!" „Právě jsem objevil pokyn kapitánovi," prozradil nám. Pootočil se k nám a zahleděl se na nás. Pousmál se. „Všem lodím se kategoricky zakazuje, aby si zásobníky energie nabíjely v líhňovém kosmu..."
30
„A proč to?" Myles pokrčil rameny. „Na tom ještě dělám. Není snadné pracovat s tolkandskými materiály. V lecčems myslí úplně jinak než lidé. Například tenhle příkaz. V našich příručkách by tuto informaci vytiskli tučně a vůbec ji upravili tak, aby si jí všiml i ten největší pitomec. Něco jako: Pozor! Tohle je moc a moc důležité! U Tolkandů je tomu jinak. Zřejmě neznají šlendrián, lenost, ulejváctví - a už vůbec ne nesplnění rozkazu. Tento pokyn je prostě někde, protože tak jako tak všichni Tolkandi čtou všechny pokyny a směrnice nebo je berou na vědomí. A protože se podle nich budou i chovat, tak se důležitost takové směrnice nebo pokynu nemusí ani nijak zdůrazňovat. Ať už ten rozkaz vydal kdokoli, nepovažoval za nutné, aby k němu hned připojil nějaké vysvětlení..." „Ráj militaristů," poznamenala Dao-LinH'ay. Já zavrtěl hlavou. „Když všichni poslouchají jako hodinky, pak rozkazování už není to pravé," pronesl jsem. „Radost velitele spočívá hlavně v tom, že velice dobře ví, že jeho podřízený nemá ani tu nejmenší chuť uposlechnout jeho rozkazu -avšak uposlechnout musí, pokud se nechce dostat do maléru..." „To z tebe hovoří bývalý admirál arkonské flotily?" otázala se kousavě DaoLin-H'ay. „Každopádně mám jisté zkušenosti," nenechal jsem se vyvést z míry. „Co by se stalo, kdyby někdo postupoval proti směrnicím?" „Právě to se teď snažím zjistit," odpověděl Myles Kantor, který se opět
plně věnoval datům, jež si sám vyvolal. „Možná jde o to, že Goeddina líheň je uložena v hyperprostoru..." „A náš prostor snad není?" „To sice je, ale je v něm uložen úplně jinak. On je rozdíl, když hyperprostorovou bublinu vkleneme do normálního kosmu anebo naopak. A v tomhle případě to vypadá spíš na tu druhou možnost. Kdybychom odtud... Chvilinku!" Zmlkl a studoval plán. Ukazovákem jel po čarách, pak přikývl, spokojeně" zabručel - Dao-Lin-H'ay a já jsme se , na sebe pobaveně usmáli - a nakonec se mu na tváři rozlil široký úsměv. „Takže," pravil slavnostním tónem a obrátil se k nám. „Kdyby se někdo pokusil odtud nabrat hyperenergii, povede to k děsné katastrofě, k ničivým energetickým výbuchům. Líheň by prostě pukla do hyperprostoru, každopádně by se energetické zásobníky tohoto pohonného bloku spontánně vybily. Pravděpodobně by došlo dokonce k řetězové reakci, při níž by vybuchly nádrže i ostatních lodí..." „Stačí to na zničení Goeddy?" „Bohatě," ujistil nás Myles. „To by Goeddu roztrhalo na cucky a rozmetalo po hyperprostoru..." Pochybovačně jsem se na něj zadíval. „A co by se stalo se Sluneční soustavou?" pozeptal jsem se opatrně. „Už jsem povídal," odpověděl, nyní o něco váhavěji. „Líheň zřejmě vybuchne do hyperprostoru... Přepážka mezi líhní a naším prostorem je rozhodně sil-, nejsi než mezi líhní a hyperprostorem. Zemi vlastně nebezpečí nehrozí..." „Vlastně?" Pokrčil rameny a pokýval hlavou.
„Jisté riziko tu/je," řekl váhavě. „Budu to mít v patrnosti." Učinil gesto, které jsem znal odedávna jedna kadeř mu sjela do očí a teď se ji jako už tolikrát snažil dát na místo. Jenže v semnu to nejde - ostatně je to pouhá maličkost, ale právě takové maličkosti mnoha lidem ve skafandrech lezly už po krátké době silně na mozek. Dao-Lin-H'ay jeho slova neuspokojila. „Já bych to chtěla vědět přesněji. Co se stane, když unikající energie prorazí bariéru mezi litinovým a einsteinovským kosmem? Natropí to škody?" Myles zavrtěl hlavou. „Těžko," řekl, ale nepodíval se na nás. „Spíš to totálně zničí všechny objekty v bližším okolí..." „Co míníš v této souvislosti bližším okolím?" „Přinejmenším planetu," odpověděl váhavě. „Pokud ne celou soustavu. Na jedno ale zapomínáte. Fyzikální místo tohoto litinového kosmu v hyperprostoru nelze jednoznačně určit. Sice s vysokou pravděpodobností existují jisté vztahy mezi tímto prostorem a naší Zemí, to však nemusí znamenat, že se Goeddina líheň vznáší někde nad Zemí nebo poblíž. Takové popisné pojmy mají na poli pětirozměrné fyziky jen malou vypovídací váhu. A krom toho jsem už říkal, že Goeddin prostor se s největší pravděpodobností roztrhne do hyperprostoru a rozmetá Goeddu po kontinuu, z něhož se ta bestie už nikdy nevrátí..." „Doufejme," zabručel jsem nepřesvědčeno.
______________________31 8. Nerghana Biloxová
„Směšná a pošetilá představa, přímo absurdní," řekla jsem hlasitě. „Vím, že tomu věřilo hodně lidí, ale tím to není méně absurdní. Setkání se všemi, které člověk znal a měl rád, na onom světě... Jak by to mělo fungovat? Zatím jsem uzavřela dvě manželské smlouvy, a kdybych byla tak hloupá a chtěla žít ještě dál, přibyla by k tomu ještě jedna nebo další - těch sto dvacet let, které mám statisticky přisouzené, je hodně dlouho. V kolika letech bych se tam dostala? Jako dívenka zamilovaná do nějaké hvězdy? Nebo jako stařena, soužená dnou, nahluchlá a s krhavýma očima? Bude se pak oněch pět bývalých manželů točit kolem mě? Ti manželé, kteří se určitě znovu oženili, a možná zrovna s tou mou známou, kterou jsem nemohla vystát a kterou teď budu muset snášet po zbytek věčnosti? A to pak má být ráj..." Julio Mangana se rozesmál. „Mám radost, že se do tebe vrací život," řekl. „I když se zatím projevuje především jako tvrdohlavost a odmlouvačnost. Jak se cítíš?" „Špatně!" Jinak jsem ani nemohla odpovědět. Fyzické a psychické síly se mi částečně vrátily. Dovolili mi už vstát. Nesměla jsem však opustit kabinu, ustavičně mě střežil medirobot. Taková hloupost! Přece nechci spáchat sebevraždu! „Křesťanskou představu posmrtného života tedy odmítáš," shrnul poslední půlhodinu naší debaty. Přicházel za mnou každý den, někdy
32____________________
třikrát i čtyřikrát, a pokaždé jsme mluvili aspoň půlhodinu. Vždy ovšem na stejné téma; byl jako posedlý, byla to přímo mánie - držel se svého tématu tak pevně, že byl už možná diagnosticky uchopitelný, jak říkají psychiatři. „Podle mě není jednak dokazatelná, jednak je pošetilá a absurdní. A v některých aspektech přímo děsivá. Můj první muž byl milý a určitě to nebyl žádný zloduch, takže bych se s ním na onom světě opět setkala. Jenže byl zároveň příšerný žvanil a chytrák a při představě, že bych s ním musela trávit věčnost... Br!" „Existují však i jiné představy posmrtného...," snažil se mě nalákat. Odmítavě jsem máchla rukou. „Ty nejsou o moc lepší," řekla jsem. „Všechna tahle náboženství, mýty, ideologie nebo co, to všechno se živí ze stejného zdroje. Lidé mají prostě strach ze smrti, nechtějí přijmout, že po pohledním vydechnutí je po všem. Od tohoto strachu mě osvobodil Filozof, navždy. Nebojím se smrti, vůbec ne. Naopak, beru ji jako vítaný konec spíše tíživé existence..." Julio Mangana na mě pohlédl. „Jsi přitažlivá žena..." „Nech toho," odsekla jsem. „A co z toho mám, kromě mužů?" Hlavní lékař GÍLGAMESE se na mě překvapeně zahleděl. „Zatraceně," řekl pak. „Ty jsi ale tvrdá..." „Nechtěla jsem se tě dotknout," řekla jsem. „Všechny ty požitky života, které mi chceš vypočítávat, jsou v podstatě prázdné a bezobsažné. A proto i bezcenné, tedy aspoň pro mě." Pochybovačně na mě pohlédl.
„A jak je potom možné, že pořád máš ještě nějaký cíl?" zeptal se. „Protože já se nemýlím. Tvůj životní cíl, jediný, který máš, spočívá v tom, abys svou smrtí napomohla Goeddě k životu..." Přikývla jsem. Ano, toužila jsem po tom. Nedokázala jsem však tento pocit vyjádřit slovy, jimž by doktor rozuměl. Přitom rozhodně nebyl hloupý, spíš mi připadalo, že mě naopak chápe velice dobře. Ale ne v tomhle... Nevyslovitelná únava ducha, jež převládala nad jakýmkoli jiným pocitem, to mě zaměstnávalo, a nade vše jsem si přála, aby tato únava už konečně skončila. Měla jsem dost toho, abych se musela namáhat, usilovat o živobytí, o přátele, o spokojenost nadřízených, abych se líbila lidem, kteří se mi určitě vysmívají za zády, o to, abych získala lásku nějakého muže, o níž jsem už předem věděla, že bude od samého počátku poznamenána pošetilým blouzněním, a spěje k chladu, lhostejnosti a tichému opovržení - a tomu se pak říká rozchod v dobrém... „Tvoje teze je," řekl Julio Mangana, „že život, především tvůj život, nemá ve skutečnosti smysl, že..." Přikývla jsem. „Každý pokus dát životu smysl je nakonec odsouzen k nezdaru už z ryze filozofických důvodů." „Je tomu tak?" „Už sám pojem smysl existuje přece jen v souvislosti s lidmi. Smysl a účel jsou slova, která jsme vynalezli my lidé, nálepky, které dáváme na věci kolem nás. Zpravidla tím míníme určitou užitečnost ve vztahu k nám - bez nás, interpretujících -tvorů, by v přírodě nebylo smyslu ani účelu, věci by se zkrátka
jen tak děly, nic víc. Ale jestliže smysl definujeme jako určitou nutnost, užitečnost pro sebe sama, jak můžeme pak mít nějaký smysluplný život? Na tomto místě se had zakusuje do vlastního ocasu. Definice se pak vztahuje na sebe sama a tím je paradoxní..." Julio Mangana se samolibě usmál. „Tak dobře, že ve vesmíru je aspoň jediný život, který má skutečný smysl," řekl se stěží přeslechnutelným výsměchem. Kdyby Filozof nezměnil můj život tak zásadně k lepšímu, považovala bych Manganu za velice přitažlivého, a jeho ironie se mi moc líbila, především se mi líbilo, že každou minutou těchto hovorů mi dával pocit, že mě bere vážně - jeho ironie na tom nic neměnila. „A ten smysl je v čem?" zeptala jsem se zvědavě. Patrně mluvil sám o sobě. Muži většinou mluví jen o sobě, jak jsem zjistila, i když nakousnou úplně jiné téma. Spokojeně se usmál. „Goedda," řekl pak. „Goedda zřejmě nemá sebemenší pochyby o smyslu a účelnosti své existence, ne, Goedda považuje za naprosto rozumné a přiměřené, že se zmocní životní energie miliard jiných živých tvorů..." Zděšeně jsem na něj pohlédla. „Goeddu nelze posuzovat podle lidských měřítek," namítla jsem. „A co!" řekl skoro hrubě. „Říkáš, že život nemá pro tebe smysl - už ho nemá, mysli na to laskavě pořád. Tvůj názor na smrt je novějšího data, dřívější myslela a jednala úplně jinak. Ale dobře, takže tento nesmyslný život, který chceš tak ochotně zahodit, tento život má do-
____________________33
stát smysl tím, že vyhasne? Smysl pro tebe?" Udělalo se mi špatně, bručelo mi v žaludku. Věděla jsem, že nemá pravdu. Byl zaujatý, neobjektivní. Lpěl na životě. Zřejmě byla pro něj důležitá práce, vzhled, peníze, vliv; z jeho pohledů jsem poznala, že jsou pro něj v životě důležité i ženy. Nechtěl zemřít a to mu kalilo smysl pro realitu, pro to zásadní. Jestliže se člověk obává smrti, pak má jeho život automaticky smysl, stačí, když je to něco jiného než smrt. Přitom je ta troška života tak nesmíme krátká, když se poměřuje s nekonečným trváním smrti; nemělo by se pak měřítko stanovit podle této většiny? Pak by však bytí člověka nebylo nic jiného, než jen velice podivná a naprosto nesmyslné epizoda v nekonečnu nebytí. „Já nejsem důležitá," řekla jsem živě. „Miliardy let jsem nebyla a vesmír bude po mně trvat další miliardy let. Jaký pak má moje existence význam?" „Pro Filozofa je velice důležité, že existuješ, tady a teď. Tedy Ted"]e správné, ale s tím zde to nehraje. Chce tě mít na Zemi, abys tam zemřela. A proč máš zemřít tam? Aby Filozof mohl splnit svou funkci jako Goeddina porodní bába?" Jen jsem mávla ruku. O tom jsem nechtěla slyšet. Vždycky když mluvil o Goeddě nebo o Filozofovi, dostával jeho hlas agresivní, ba rouhačský nádech. „Proč mě nenecháš prostě v klidu?" zeptala jsem se. „Nemusíš přece Filozofovi věřit, můžeš si dál žít v tom zaslepeném a zaslepujícím egocentrismu. Nikdo ti v tom nebrání." Obličej mu zčistajasna ztvrdl, nesmír-
34
ně ztvrdl. Až jsem se polekala, jak agresivně vypadal. „Mám na Zemi přátele," řekl. „Dobré přátele, už desítky let, i když jsem žil a pracoval na Camelotu. Kontakty se daly udržet. A tito přátelé jsou dnes jako ty. Touží po tom, aby unikli nesmyslnosti života tím, že se - smysluplněji - obětují pro tvora, který ani na vteřinu nepochybuje o smyslu své existence." Odtáhla jsem se od něj. „Kdy to konečně pochopíš?" osopil se na mě. „Podvedl tě ten tvůj Filozof. A pořádně. Co si myslíš, Nerghano Biloxová, proč ten Filozof vůbec ještě existuje? Co ho drží při životě? Proč se už dávno nedržel svého učení a nezemřel?" Odpověď jsem znala. „Protože chce zaniknout při Goeddině zrození," argumentovala jsem. „A protože chce i jiné přesvědčit, aby tak udělali s ním." „Potom tedy má nějaký smysl života a nějaký úkol... Pro něj tedy definice nesmyslného života neplatí, už kvůli Goeddě ne. Goedda se ještě ani nenarodila a už ta kreatura má nároky a požadavky. Pošle si Filozofa, aby ovlivnil miliardy jiných bytostí, aby obětovaly svůj život při Goeddině rození. Pustoší se planety, zbavují se veškerého inteligentního života, aby mohl vzniknout tento Filozof. A to vše jen kvůli tomu, aby vyvolali Goeddu do života, který ve skutečnosti nemá pražádný smysl. Ženská!" Skoro řval. „Začni už konečně myslet, než bude příliš pozdě!" Byl mi teď velice nepříjemný. Potom celý zběsilý a zklamaný vyběhl z kabiny. Potřásla jsem hlavou. Lékař se mýlí.
Věděla jsem to. Prostě se musí mýlit. Neboť kdybych se mýlila já, kdyby mé pojetí života bylo mylné, pak... Netroufala jsem si na to ani pomyslet. ^X^
„Pomalu," hlesl dr. Julio Mangana vyčerpaně. „Jde to velice pomalu. A jsou to vyslovená muka. Čtyřikrát totéž, pořád ta samá písnička..." „Proč jsi tu ženskou přibral do užšího kroužku?" zeptal se Homer G. Adams. „Nerghana Biloxová je kulturní historická," vysvětloval Mangana. „Měla čas a možnosti velice dlouho a intenzivně přemýšlet o Filozofovi a jeho filozofii. Je velice inteligentní, duševně pružná, dobrá v argumentech. Na ní si můžu vyzkoušet taktiky a strategie, které pak použiji u Cistola Khana a ostatních. Samozřejmě bude každý ten hovor jiný, protože se jedná o jiné charaktery. Ale při každé z těch debat můžu o trošku vylepšit argumentaci. Vidím to na reakcích, jestli jsem něčeho dosáhl nebo ne. Když se mi podaří menší průlom, tak nasadím stejné argumenty u dalšího pacienta a tak dál." „No a co? Jaké máš úspěchy?" zeptala se Fláme Gorbendová. Julio Mangana potřásl hlavou. „Nic moc," přiznal se. „Ti lidé mají velice dobré argumenty. Řekla to naposled Nerghana Biloxová. Jediný smysl života je v tom, abychom neumřeli. To( vše. Jestliže zbavíš člověka strachu ze smrti, bude vše ostatní považovat za nedůležité a nesmyslné." Pousmál se. „V této souvislosti je rovněž zajímavé, že skoro všechna velká pozemská ná-
boženství říkají totéž - pozemské statky a věci nemají valného smyslu, skutečného štěstí lze dosáhnout teprve tam, u Alláha, Ježíše Krista, Dia, Votana, Jah-veho. Ale pokud jsem dobře informován, všechna náboženství přísně zakazují zkrátit si cestu tam sebevraždou. Není to paradox?" Homer G. Adams se na něj kriticky zadíval. „Nějak tě to sebralo," konstatoval mírně. Mangana přikývl. „To ano. Tolik mě to namáhá, že by se mi hodil buněčný aktivátor. Nejenže se musím pořád maximálně soustředit, protože tito lidé jsou vysoce inteligentní, a když mám v argumentech nějakou mezeru, pak do ní okamžitě vniknou a snaží se mě vyšachovat. Ale co mě trápí nejvíc..." Adams se pousmál. „To, co říkají, zní někdy velice přesvědčivě, že? Začínáš pochybovat o svých schopnostech. Říkáš si, jestli sis vybral opravdu to správné povolání. Zda jsi vůbec k něčemu, když nedokážeš ty lidi vytáhnout z jejich sebevražedné mánie. A k tomu ta nekonečná únava..." Julio Mangana se na něj upřeně zadíval; na muže, který byl v současnosti se svými fyzickými defekty exotickým zjevem. I když medicína už mohla dávno spravit Adamsovy znetvořené kosti, Adams se rozhodl, že si ponechá tělu, jaké bylo v dobách, kdy Perry Rhodan poprvé letěl na Měsíc. „Ty tu únavu znáš?" Adams se zahleděl kamsi mimo Manganu. „Je mou stálou družkou," pravil tiše. „A proti té zvláštní únavě nepomůže ani buněčný aktivátor... Jediné, co podle
____________________35
mě ze zkušenosti pomáhá, je tvrdá práce, ta tě přivede na jiné myšlenky. Někdy. .." Na chvilku zavřel oči. „Člověk je zvláštní tvor," dodal zasněně. „Myslí především na sebe, pak snad ještě na svou rodinu. A myslí a plánuje krátkodobě, na týdny, snad na pár měsíců, ale zřídka na delší dobu. V minulosti se napáchaly četné chyby, především v politice, protože lidé mysleli pouze úzkoprse a krátkodobě. Na druhou stranu se však zdá, že jen takové myšlení má pro člověka smysl. Tato práce se musí udělat do večera, at se mi to líbí nebo ne to bude mít patrně úspěch. Kdyby táž osoba myslela víc dopředu, mohla by cítit už další dny rasoviny a životní odvaha a elán by byly v trapu." Vzdychl si. „Vraťme se k našemu tématu. Myslíš, že je dokážeš přimět k tomu, aby konečně probudili NATHANA?" „To nevím. Zkouším terapii hovorem. Je to dost nepostačující, musím se přiznat. Dávám najevo pochopení, vyslechnu si, co mi chtějí říct, a snažím se zjistit, na kterém místě své argumentace už sami začínají pochybovat. Ale jestli u všech tří dokážu ten krunýř prorazit. .. Upřímně řečeno pochybuji." Homer G. Adams si založil ruce za záda a začal přecházet po kabině. „Šlo by to nějak s léky?" zeptal se. „Těžko. Můžu jim sice podat nějaké drogy s antidepresivním účinkem nebo..." „Jsou v depresi?" „To vlastně ne," řekl Mangana. „V podstatě jim všem chybějí příznaky klasického presuicidálního syndromu. Nechci je teď vyjmenovávat a jednotlivě procházet, musíš mi prostě věřit - z hle-
36
_______________
diska medicíny v depresi nejsou. Prostě se zabydleli ve svém novém, vnuceném myšlenkovém světě a svým způsobem se v něm cítí dobře. Když teď nasadíme léky, riskujeme, že tito velice inteligentní a dobře informovaní lidé pocítí, že najednou myslí a cítí jinak. A protože všichni jsou, je to dáno už jejich povoláním, velice podezřívaví, všimnou si toho, budou tušit manipulaci - samozřejmě právem - a tím prohrajeme všechno." „Jinak řečeno, prakticky nevidíš možnost, jak..." „To nechci říct," prohlásil Mangana. „Především u Biloxové si jsem jist, že je trošku nalomená. Neargumentuje už tak precizně jako na počátku, například se usměje, když mě nějakým svým argumentem rozpálí, a dneska při snídani část snědla a část nechala. Nařídil jsem službě, aby jí dala víc, než může sníst. Ať chtěla či ne, musela vystoupit ze své lhostejnosti a rozhodnout se. Tohle mi chutná víc a tohle zase míň..." „Pracuješ všemi prostředky," konstatoval Homer G. Adams uznale. Mangana se pousmál. „Co mi zbývá jiného? Čas pádí, nezadržitelně pádí." 9. Atlan „Dva dny," rozhodl jsem. „To musí stačit. Za dva dny můžeme líheň s pohonnou jednotkou opustit, pak budeme v bezpečí." Dao-Lin-H'ay ironicky zaprskala. „Vy potomci Lemům jste ti největší optimisti vesmíru," prohlásila. „Milý
Atlane, i kdybys měl pravdu a za dva dny budeme z líhně venku, ale v bezpečí? Na palubě pohonného bloku tolkandské výroby, bez výzbroje na cestě do 47 Tucani, kde nás uvítá dvě stě tisíc tolkandských lodí. Tomu ty říkáš bezpečí!" „Ve srovnání s nynější situací by to přece jen byl pokrok," prohlásil jsem klidně. „Dva dny musí stačit." „Nač ten spěch?" divil se Myles Kantor. „Z dat jsem zjistil, že tahle loď se bude do 47 Tucani vracet až za deset dnů. Můžeme si dopřát trochu času. Čím déle se v líhni nic nestane, tím větší pravděpodobnost, že na nás zapomenou, čímž se zase zvyšují naše šance, že se odtud dostaneme." Prudce jsem vydechl. V tomhle stříbřitém vesmíru jsme toho moc nadělat nemohli. Na nějaké nové vniknutí do Goeddiny stavby nebylo ani pomyšlení, to by tahle entita už rozhodně nepřipustila. Jedině mělo smysl odjistit bombu a co nejrychleji vypadnout. „Já bych radši odtud co nejdřív," řekl jsem. „Zajímalo by mě, co se děje venku, na Zemi a na Olympu. Tady už toho moc nepořídíme a dobře víte, že nějaké poflakování mi nesedne." „Vycházíš z toho," argumentoval chladnokrevně Myles, „že se během dvou dnů stihneme dostat na nějaký jiný pohonný blok. Uznávám, že šance jsou, ale musíme počítat i s tím, že nemusíme mít štěstí." „Ty jeden pesimisto," usmál jsem se. „Říkej si mi, jak chceš," odvětil suše. „Dejme tomu, že to nezvládneme. Pak se musíme poohlédnout po jiné možnosti dopravy - a po celé to hledání nám
bude za zády tikat časovaná bomba. Pak se dostaneme pod tlak, a srdečně pochybuji, že nám to bude dělat dobře." „Já myslím na ty lidi na Zemi...," řekl jsem. „Těm odtud stejně nepomůžeme," vstoupila do hovoru Dao-Lin-H'ay. „Ani později. Jedině když bomba skutečně vybuchne a zničí Goeddu, pak jsme pro Zemi něco udělali. Já souhlasím s Mylesem. Dopřejme si čas." Pokrčil jsem rameny. „Jak chcete. Myslíš, že to zjistíš, Mylesi?" „Rozhodně. Zajímají vás detaily?" „Mně stačí hrubá data," odpověděl jsem. „Přeprogramoval jsem palubní počítač a strojové zařízení- Až přijde čas, hyperprostorové čerpadlo - ostatně velice zajímavý přístroj, na ten bychom se někdy měli podívat blíž -, takže čerpadlo se zapne a začne krmit zásobníky energií z hyperprostoru. Postaral jsem se o to, že jakmile se ten proces rozběhne, nedá se už zastavit. I kdyby posádka dělala cokoli." „A co se stane pak?" zajímala se DaoLin. „Pak jsou dvě možnosti," odpověděl Myles Kantor. „Možnost první - čerpadlo nabije zásobník, až se překročí jeho kapacita. Pak loď vybuchne a už to by mělo zničit aspoň Goeddinu stavbu a s tím i Goeddu. Jsme ostatně jen pár desítek kilometrů od centra." „A ta druhá množnost?" zeptala se Kartaniňanka. „Hned na samém začátku čerpání se líheň roztrhne a všechno, co se v ní nachází, bude odválo do hyperprostoru, navždy. Rovněž si můžeme představit, že při čerpání bude narušeno samozá-
sobení Goeddy. Už to by ji mohlo zneškodnit." „Jaké dáváš Goeddě šance?" zeptal jsem se. „Jestliže náš plán technicky proběhne podle předpokladů, pak nulové. Goeddina jediná šance je v tom, že naše bomba nevybuchne. Pak jsme prohráli a s námi i lidstvo. Jinak prohrála ona a lidstvo je spaseno, aspoň před ní..." Pohlédl jsem na přátele. Dao-Lin-H'ay nasadila kartaniňanskou verzi ironického úsměvu. Myles hleděl chmurně, unaveně a vyčerpaně. „Já vím," řekl jsem tiše, „že byste neváhali tu bombu odpálit třeba vlastníma rukama, abyste zachránili Zemi. Myles však má pravdu a ty taky, Dao-Lin. Musíme projít i my, aspoň jeden z nás. Musíme ostatním říct, že v,Goeddě jsme poznali jen jednu ze čtyř kosmických pohrom... A proto..." Podíval jsem se na hodinky. „Osmnáctého července dvanáct set osmdesát devět en gé el. Čas je na tobě. Ten den bomba vybuchne. Pak máme ještě několik dní na to, abychom se uklidili do bezpečí." „Rozumím," řekl Myles Kantor. „Co byste řekli ve dvanáct, v poledne?" „Klidně," souhlasil jsem pobaveně. Vzhledem k tomu, že čas na našich chronometrech byl jen odhad, byla přesná hodina zcela podružná, rozdíl mezi dnem a nocí ve stříbrném kosmu tak jako tak neexistoval. Myles se dal do práce s tolkandskými přístroji. Musel jsem uznat, že už tohle byl mistrovský kousek. Já například bych to nedokázal. Ale takový Myles Kantor ano. Ani on patrně nevěděl dost přesně, jak taková tolkandská technika funguje, ale pořád ji ještě do-
mála stejně tak široké, na mnoha místech byly stěny nerovné a nepravidelné a kázal obsluhovat, a dokonce použít proti připomínalo to jeskynní doupata nějakých zvířat. I podlaha byla místy hrbolatá a jejím pánům. „A je to," hlásil za čtvrt hodiny. „Dou- osvětlení navíc, aspoň z našeho hlediska, mizerné. -Loď vyhovovala fám, že si mých manipulací nikdo ne- dost fyzickým předpokladům všimne. Pokud ano, tak bombu odjistí a specifickým bum. Jen abyste věděli. Už tenhle zásobník Chaerodů. Vždycky když jsem je viděl, energie by stačil, aby rozmělnil všechno vzpomněl jsem si na sekáče dlouhonohé... Podobné to bylo skoro ve všech prohmotné v téhle kosmické bublině." „Milá vyhlídka, taková uklidňující," storách článkové lodi. Málo rohů a koutů a hran, skoro jen zaoblení, ale ta zaoblení poznamenala Dao-Lin. „Že? Pokud jsem se přepočítal nebo byla zase jen velice zřídka hladká. Stroje, přehmátl a bomba vybuchne předčasně, ani které jsme až doposud objevili, se rovněž si toho nevšimneme, tak rychle to půjde. perfektně hodily do tohoto prostředí, i u nich převažovaly nepravidelné plochy, Vlastně velice krásná smrt..." tmavé, zaoblené a na první pohled takové Usmál jsem se. „Když se Julia Caesara jednou ptali, jaká divné, až nepříjemné. Ve východu na nás čekalo překvapení. je podle něj nejkrásnější smrt, od' pověděl Vnější vrata byla zavřená a ve východu prý, že ta nečekaná..." stál člun, jehož startu jsme prve využili ke „Chceš tím snad říct...?" „Ne, u toho jsem nebyl," zarazil jsem vniknutí do lodi. „A co teď?" zeptala se včas ironickou Dao-Lin-H'ay. „Nebyl jsem Dao-Lin-H'ay. Koukal jsem tak na ten člun a tu jsem dostal nápad. všude..." „Zvládneš i člun?" zeptal jsem se My„A kdes byl?" „Diktoval jsem jistému Quostovi lese. S'meraldovi svůj život," řekl jsem. „Ale to Pozemšťan přimhouřil oči a zahleděl se na mě. je jedno, měli bychom odtud zmizet a , „Chceš s ním vzít roha?" zeptal se. dostat se na palubu nějakého jiného „Přímo skrz řady tolkandských lodí?" pohonného bloku. V téhle líhni mě už nic „Tak nějak," odvětil jsem optimisticky. nedrží." Opustili jsme komunikační místnost, v „Ale budu potřebovat tvou pomoc." „A všichni dohromady potřebujeme, aby níž jsme se celou dobu zdržovali; byl to jakýsi vedlejší, nouzový můstek. Cestou k nám píchl i Pánbůh," zabručel My-les východu jsme potkali skupinu robotů. Kantor. „Do čeho jsem se s tebou jen ' Stroje při chůzi vydávaly takový kravál, že pustil..." „Já bych řekl, že do toho největšího jsme je slyšeli už z dálky a stačili se schovat. Nechápal jsem, proč si nezapnuli kosmického dobrodružství všech dob," antigravy. Když rachot dozněl, pokračovali jsme v cestě. Byl to zvláštní pocit pohybovat se v takové kosmické lodi. Chodby byly rourovité, vysoké skoro pět metrů a bez 38___________________
já na to. „A teď už pojď! Dobrodružství na ____________________39 nás čeká!" ve ostatně spojena s pravým okem, má na starosti logiku a pochopení. Pravá 10. polovina zpracovává vnímání tvarů a pocitů. Tohle je samozřejmě hrozně hrubé Nerghana Biloxová rozdělení, ale to jen abyste pochopili souvislosti. Bylo mi tak nějak trudno, chmumo, Ten práskaný Julio Mangana se totiž nejen fyzicky, ale hlavně psychicky, nespokojil s tím, že pracoval na logice a duševně, duchovně, jak to pojmete. mém rozumu, tedy na levé hemisféře. Podařilo se mu to, i když jsem se bránila Zaplétal do svých historek, pořád nějaké zuby nehty, a teď jsem byla rozpolcená. vtipy, anekdoty, příběhy, hádanky, Hnusný pocit. překvapení, tu a tam i poezii. A skoro Vždycky jsem se mohla spolehnout na všechny ty příběhy v sobě skrývaly dobře rozum. Ten rozum mi říkal, že to byl ukrytá poselství, jež byla určena k tomu, skutečně paradox, když Goeddin Filozof aby prostřednictvím pravé hemisféry hlásal nesmyslnost veškerého života, ale působila na posluchače, aniž si toho byl sebe, a především Goeddu z toho vyjímal. vědom. Právě ten argument mi připomněl, že „Říká se," začal Mangana, „že jeden jsem v různých dobách vyznávala různá velký a mocný vladař se už nechtěl trápit pojetí života. A že jsem v každé té fázi, ať problémy. Měl rádce a mudrce, kteří zamilovaná, kritická, euforická nebo v dokázali všechno chytře komentovat a depresi, nikdy nepochybovala o tom, že vysvětlit, ale lezli mu šíleně na nervy. můj momentální názor na život je jediný Nakonec jim dal prostý, ale surový úkol. správný. A tenkrát jsem byla vždy pevně Aby mu našli moudrost všech moudrostí a přesvědčena o tom, že jsem si toto pojetí napsali ji na cedulku. Ona moudrost ho života vypracovala sama. měla utěšit, když bude smutný, varovat jej, Můj nový pohled na život mi však vě- když bude zpupný, povzbudit, když bude noval Filozof, přišlo to tedy zvnějšku, skleslý, zkrátka měla mu ve všech nevzešlo to ze mě. A ve srovnání s těmi představitelných životních situacích něco předešlými měl tu zásadní nevýhodu - dávat. Každý z těch mudrců měl pouze kterou vydával za výhodu -, že nebude jeden pokus. A když nevyšel, stálo to následovníků... mudrce hlavu." Pracuje s pravou hemisférou, blesklo mi Viděla jsem Paolu Dašmaganovou, hlavou, když Julio Mangana začal mluvit. zhubla a slušelo jí to, Cistola Khana a Giu Lidský mozek má dvě poloviny, levou a de Moleonovou. Věděla jsem, že jde o ně. pravou, z nichž každá má úplně jiné úkoly. Kvůli nim se dělo tohle všechno, kvůli nim Levá půlka, která je nervose Julio Mangana namáhal, seč mohl. „Zkrátím to," pokračoval. „Po roce se na dvůr dostavil otrhaný poustevník, předstoupil před trůn a vtiskl vladaři do ruky umaštěnou cedulku. Vladař si ji
40
znáte. NATHAN se dá použít jen omezeně. V podstatě běží v nouzovém režimu. Jiné přečetl. Četl ji znovu a znovu a zamyslel činnosti není schopen, protože mu to se. Potom se zvedl z trůnu, hluboce se zakazuje program. Vy tři máte v rukou poustevníkovi uklonil a mnohokrát mu možnost, jak tuto zábranu odstranit. Jen vy děkoval. Poustevník však veškeré díky tři společně jste schopni změnit odmítl, odmítl i dary, a ještě téhož dne NATHANOVO základní naprogramování. A právě to by se teď mělo stát pro blaho opustil dvůr..." „Tento příběh jsem také vyprávěl Cis- všech lidí na Zemi." Paola Dašmaganová jen mávla rukou. tolo Khanovi." „O blaho Pozemšťanů je postaráno," „A co bylo na té cedulce?" nevydržel to řekla sebejistě. „Prošli stejně jako my Cistolo Khan. „Tak už to vyklop!" školou umírání a v ní se naučili, co je. (Mangana ho dostal, tahle netrpělivost se skutečně důležité - přispět k velkému dílu, nehodila k filozofii mudrce ze Země.) jež vznikne, ke Goeddě..." „Pouhá jediná veta: I tohle přejde...!" „Část Pozemšťanů se toho dne nedoMlčení. Rozum je jedna věc. Ve zdi mé logiky žije," prohodil Homer G. Adams. „Denně udělal Julio Mangana trhliny. Začínala umírají tisíce lidí vyčerpáním..." Cistolo Khan pokrčil rameny. „To není jsem pochybovat. Ale můj cit, který mi naprosto jasně říkal, že Filozof se nikdy důležité." Proč nás ti blázni nenechají na pokoji? nemýlí, že jeho moudrost je závěr a konec všeho pracného filozofování, který mi dal Proč na nás tak dotírají, matou nám mysl a poslední a neotřesitelnou jistotu - tento city, až nás z toho bolí hlava? Přece si pocit na mě doléhal. V něm se zřejmě nic vážně nemyslí, že změní naše názory? To, nezměnilo. Zůstala ta velká touha po blahu co nám ve své hlouposti a aroganci dělali, bylo jen o důvod víc, abychom ještě víc spánku, z něhož se již neprocitá..." „Rozumím," prohlásila Paola Dašma- toužili po stavu, v němž takový nátlak a ganová. „Chceš tím naznačit, že naše takové soužení neexistují. Copak ti lidé nedokážou ani jednoduše názory se mohou změnit, je to tak?" počítat? Když se štěstí člověka srovná s Julio Mangana přikývl. „Nic jiného," řekl. „Vaše názory se utrpením, jež musí vydržet, ne-převažuje mohou změnit, stejně tak i názory jiných zde pak utrpení? U jednotlivce by tato lidí. Vy jste se už změnili, možná si rovnice mohla na první, pohled vyjít v vzpomínáte na poslední týdny. Nejdřív jste jejich prospěch, při bližším pohledu to se vznešeně zabývali vykreslováním kruhů však nesouhlasilo. Copak není boháč a nebylo pro vás nic důležitějšího. To však soužen chtivostí, aby měl ještě víc? Copak zamilované netrápí strach, že by láska přešlo..." - „To je možné, doktore," řekl Cistolo mohla skončit? Nebojí se snad zdravý Khan. „Nyní však naše myšlení a cítění nemoci a smrti? Jediná cesta, jak ukončit trápení ve dosáhlo vrcholu. Dál už to nepůjde a nic se světě, je stáhnout se ze světa a již se na už taky nezmění." „To se ukáže," odporoval Homer G. něm nepodílet, žádné touhy, strach, tuž Adams. „Problém, před kterým stojíme,
by - a není to snad smrt, která lidi osvo- ___________________4]_ bodí od všech těch trápení? „Pro vás možná ne, ale pro nás," řekl GILGAMEŠ musel být úžasná loď, ta Julio Mangana. „A možná pro postižené. nejmodernější z moderních, loď legenda, Jen tak mimochodem, je NATHAN pro jenže já z toho nic nevnímala. Nejistá a v vás nějak důležitý?" pochybách, rozvrácená fyzicky i „Pro nás už není důležité nic," pravila psychicky, jsem se vrátila do kabiny. Gia de Moleonová. Kdo má pravdu? Filozof? Předtím jsem „Pak předejte NATHANA nám," vyzval o něm ani trochu nepochybovala. Už Mangana tři správce lunární syntroniky. pouhé pomyšlení na pochyby mi připadalo „Musím vám připomenout, že NATHAN jako rouhání. Ale teď? není významný jen pro Zemi a Sluneční Touha po klidu tu byla stále, a to, jak soustavu. Tím že ho blokujete, bráníte ve jsem teď žila - zavřená v oddělení pro vývoji i budoucímu svazku..." duševně choré, ne, nic jsem si nenaTohle bylo skvělé, musela jsem uznat. mlouvala - tuhle touhu jen zesilovalo. Nehledal jen argumenty, jež byly důležité Položila jsem se na lůžko a usnula pro něj. Měnil myšlení a logiku podle krátkým spánkem, který mě nijak neooslovovaného a hledal pohnutky, které by svěžil. Potom jsem znovu vstala. Robot jeho protějšek dokázal akceptovat. rovněž a já věděla, že se tohoto společníka Návnada musí chutnat rybě, nikoli ry- jen tak nezbavím. Hořce jsem se zasmála. báři! Dejme tomu, že Julio Mangana má „Co přesně chceš?" pravdu a já jsem skutečně duševně chorá, Julio Mangana a Homer o. Adams na vážně chorá... Nestačí to už na to, abych sebe rychle pohlédli. myslela na sebevraždu, na smrt, již si sama „Osvoboďte NATHANA od pout hi- zvolím, ale tentokrát nikoli svobodně, ale erarchie," řekl Mangana. „Ať rozhoduje ze zoufalství? Vážně mi tím pomohli? sám. Dejte mu kódový povel, který jej Nalezla jsem odpočívárnu. Pohodlnou, oprávní, aby situaci posoudil sám a podle útulnou a především prázdnou. Usadila toho jednal. NATHAN v žádném případě jsem se ve velkém křesle a stulila se v nebude jednat proti zájmům lidstva..." něm. Robot se postavil pro všechny Paola Dašmaganová, Cistolo Khan a Gia případy hned vedle. Trochu jsem si de Moleonová na sebe pohlédli. V očích poplakala, jen půl hodiny, a potichoučku, měli radost a já viděla, jak První potom jsem usnula. Pozemšťanka Paola Dašmaganová „Dobrý trik, Mangane..." přikývla... Probudil mě Homer G. Adams. „Tak dobře," řekl Cistolo Khan. „Ti tři patrně kalkulovali následovně," Nechtěla jsem se dívat na to, jak zrazují pokračoval. „NATHAN pracuje ve služnaši věc. Vstala jsem a odešla z místnosti. bách lidstva a lidstvo se chce obětovat pro Můj medirobot mě tiše následoval. Filozofa. To znamená, že NATHAN bude tyto snahy aktivně podporovat... Ve skutečnosti však NATHAN vidí si-
42 tuaci správně a slíbil, že v následujících dnech stáhne deset tisíc bojových robotů a ti zaútočí na Filozofa. O tom naši tři přátelé nemají naštěstí ani ponětí..." „Ti tři byli a jsou vtaženi do svého myšlenkového systému, který se dá jen těžko nabourat." Poznala jsem Manganů v hlas. „Psychology čeká zatraceně těžká práce, aby je dostali z hlubin téhle satanské filozofie.'.." „Je to tak zlé?" „Ještě horší," prohlásil Mangana. „Doufal jsem, že nějak uspěju u Nerghany Biloxové, ale stále mi uniká mezi prsty, zpět do touhy po smrti. Zatím jsem našel jen jediný argument, na který nestačí a proti kterému nemá co namítnout - jak jí může Filozof namlouvat, že život nemá smysl, když sám se toho nedrží. Goedda chce existovat a zjevně se po smyslu své existence ani neptá..." „Postačí to?" „Doufám. Naši pacienti jsou nyní mimo Filozofův vliv, ohlásí se opět jejich normální životní instinkty, hlad, žízeň, pohlavní pud a tak dále. Věřím, že časem budou opět normální. Jenže do té doby..." Homer G. Adams ztěžka dýchal. „A na Zemi máme takových pacientů miliardy," povzdychl si. „Potřebujeme miliony lékařů a terapeutů, aby dali jejich životy zase do pořádku. ..To je holá nemožnost. Jak jsi na tom ty?" Slyšela jsem, že ztěžka dýchá i Mangana. „Zaprvé si potřebuju odpočinout. Nejsem na tyhle problémy specialista, o to se musejí starat jiní. Udělal jsem, co jsem mohl, ale teď končím..." Seděla jsem v tom křesle jako opaře-
ná. Prostě to není můj obor, další prosím, kdo má chuť hrabat se v Nerghanině duši. Tak prosté to je... Kupodivu to bolelo tak nějak zvláštně. Vlastně bych tam neměla cítit žádnou bolest, díky škole umírání jsem přece nechala za sebou všechno pozemské... Hlava mi klesla dopředu. Dobrý doktor, velice dobrý doktor. Skutečně to dokázal. Tatam byla ona klidná jistota, kterou mi daroval Filozof. Ten chviličku a bude po všem... Ani jsem to nemusela udělat sama, Goedda by to vyřídila za mě. Je po všem. Už žádná jistota, opět se vrátily pochyby. Trpím, tedy žiju... A přála jsem si, abych byla radši mrtvá... 11. Atlan
Člověk míní a pak je všechno jinak... Zpočátku ten plán vycházel náramně. Přešli jsme na palubu člunu a Myles rozehrál ty své programátorské čáry. Potom jsme zase ze člunu vylezli. Když se člun o pár minut později dal sám od sebe do pohybu, vyletěl a šílenou rychlostí zmizel, kapitán Kynhan spustil poplach a skoro okamžitě nastala všeobecná štvanice. Výsledek se dal předvídat. Tolkandi člun zakrátko dostali a sestřelili, ještě včas, než stačil zahájit palbu na Goeddinu stavbu. V poslední fázi útoku - Myles tak nastavil palubní počítač - člun přestal dě-
43 lat úhybné manévry a už se jen řítil maximální rychlostí na Goeddinu stavbu jako kamikadze. Tolkandům tudíž nezbývalo nic jiného, než jej sestřelit. Sledovali jsme to z bezpečné vzdálenosti a byl to skutečně působivý pohled. Zatímco probíhala honička, rychle jsme i opustili článkovou loď a hledali jsme propojené pohonné bloky, které by měly nastoupit dalekou cestu do 47 Tucani. Jak se dostat z líhně, o tom jsme už měli jistou představu - právě pomocí těchto pohonných bloků. Co se však mělo dít dál, bylo více než nejasné... „Musíme vyřadit posádku a převzít kontrolu," prohlásila Dao-Lin-H'ay s obvyklou jistotou. „Potom si zavoláme o pomoc..." Pochybovačně jsem se podíval na Mylese Kantora. „Může to vyjít?" Myles pokrčil rameny. „Uvidíme," řekl a já viděl, jak se ušklíbl. „Brzy to už bude..." Osm propojených bloků se dalo před několika hodinami do pohybu a líně se neslo k okraji líhně. I tady Myles Kantor naboural komunikaci a byl zvědav na informace, jakými technickými prostředky se Tolkandi tak snadno dostávají přes hranici mezi normálním prostorem, hyperprostorem a líhní. Kdyby se Mylesovi podařilo - a když ne jemu, tak komu? -, rozluštit tuhle hádanku, pak bychom měli v ruce vynikající prostředek, jak dotírat na Goeddu, i kdyby se schovala kamkoli... Podíval jsem se na hodinky. Času bylo dost. Ještě pár dní potrvá, než bomba vybuchne a, doufejme, vyřídí Goeddu. A teď jsme byli na cestě domů -domů... S takovou menší oklikou přes 47 Tucani.
TU Myles
Kantor prudce zvedl hlavu. „Do háje! Do paďous!" „Co je?" zeptala se Dao-Lin-H'ay. „Goedda sama se spojila přímo s kapitánem," řekl Myles Kantor. „Tolkandy bychom snad dostali, ale ji ne. Ví, že ten člun byl jenom finta a že my jsme ještě někde v líhni." „To znamená, že Goedda velice přesně kontroluje přechod mezi líhní a vnějším kosmem...," vydechla Dao-Lin-H'ay. „Přesně tak," zavrčel Myles. „A proto dala příkaz, že žádná loď nesmí opustit líheň, dokud se naprosto jasně nezjistí, kde vetřelci jsou. Konec hlášení. A náš kapitán to otočil a vrací se do centra líhně." Zaklel jsem. To bylo 11.7. 1289 NGL... ^^^
Podíval jsem se na chronometr. Už více než třicet hodin na nás pořádali hon, nejdřív z větší vzdálenosti a svým způsobem jen teoreticky. Goedda nebo její velitelé byli chytří, opět se ukázalo, jak dobře jsou Tolkandi připraveni na dobývání Mléčné dráhy a na útok na Ligu. Znali síly a slabiny každého protivníka. Goedda se sebevražedným komandem nedala nadlouho oklamat. Zřejmě dálková analýza rozplývajícího se mračna plynů ukázala, že na palubě nebyl žádný organický materiál. To znamená, že jediná možnost, jak by vetřelci mohli opustit líheň, jsou pohonné bloky. A právě tam na nás začal hon. Goed-
42
__________
tuaci správně a slíbil, že v následujících dnech stáhne deset tisíc bojových robotů a ti zaútočí na Filozofa. O tom naši tři přátelé nemají naštěstí ani ponětí..." „Ti tři byli a jsou vtaženi do svého myšlenkového systému, který se dá jen těžko nabourat." Poznala jsem Manganův hlas. „Psychology čeká zatraceně těžká práce, aby je dostali z hlubin téhle satanské filozofie.'.." „Je to tak zlé?" „Ještě horší," prohlásil Mangana. „Doufal jsem, že nějak uspěju u Nerghany Biloxové, ale stále mi uniká mezi prsty, zpět do touhy po smrti. Zatím jsem našel jen jediný argument, na který nestačí a proti kterému nemá co namítnout - jak jí může Filozof namlouvat, že život nemá smysl, když sám se toho nedrží. Goedda chce existovat a zjevně se po smyslu své existence ani neptá..." „Postačí to?" „Doufám. Naši pacienti jsou nyní mimo Filozofův vliv, ohlásí se opět jejich normální životní instinkty, hlad, žízeň, pohlavní pud a tak dále. Věřím, že časem budou opět normální. Jenže do té doby..." Homer G. Adams ztěžka dýchal. „A na Zemi máme takových pacientů miliardy," povzdychl si. „Potřebujeme miliony lékařů a terapeutů, aby dali jejich životy zase do pořádku... To je holá nemožnost. Jak jsi na tom ty?" Slyšela jsem, že ztěžka dýchá i Mangana. „Zaprvé si potřebuju odpočinout. Nejsem na tyhle problémy specialista, o to se musejí starat jiní. Udělal jsem, co jsem mohl, ale teď končím..." Seděla jsem v tom křesle jako opaře-
dá. Prostě to není můj obor, další prosím, kdo má chuť hrabat se v Nerghanině duši. Tak prosté to je... Kupodivu to bolelo tak nějak zvláštně. Vlastně bych tam neměla cítit žádnou bolest, díky škole umírání jsem přece nechala za sebou všechno pozemské... Hlava mi klesla dopředu. Dobrý doktor, velice dobrý doktor. Skutečně to dokázal. Tatam byla ona klidná jistota, kterou mi daroval Filozof. Jen chviličku a bude po všem... Ani jsem to nemusela udělat sama, Goedda by to vyřídila za mě. Je po všem. Už žádná jistota, opět se vrátily pochyby. Trpím, tedy žiju... A přála jsem si, abych byla radši mrtvá. .. 11. Atlan Člověk míní a pak je všechno jinak... Zpočátku ten plán vycházel náramně. Přešli jsme na palubu člunu a My les rozehrál ty své programátorské čáry. Potom jsme zase ze člunu vylezli. Když se člun o pár minut později dal sám od sebe do pohybu, vyletěl a šílenou rychlostí zmizel, kapitán Kynhan spustil poplach a skoro okamžitě nastala všeobecná štvanice. Výsledek se dal předvídat. Tolkandi člun zakrátko dostali a sestřelili, ještě včas, než stačil zahájit palbu na Goeddinu stavbu. V poslední fázi útoku - My les tak nastavil palubní počítač - člun přestal dě-
lat úhybné manévry a už se jen řítil maximální rychlostí na Goeddinu stavbu jako kamikadze. Tolkandům tudíž nezbývalo nic jiného, než jej sestřelit. Sledovali jsme to z bezpečné vzdálenosti a byl to skutečně působivý pohled. Zatímco probíhala honička, rychle jsme opustili článkovou loď a hledali jsme propojené pohonné bloky, které by měly nastoupit dalekou cestu do 47 Tucani. Jak se dostat z líhně, o tom jsme už měli jistou představu - právě pomocí těchto pohonných bloků. Co se však mělo dít dál, bylo více než nejasné... „Musíme vyřadit posádku a převzít kontrolu," prohlásila Dao-Lin-H'ay s obvyklou jistotou. „Potom si zavoláme o pomoc..." Pochybovačně jsem se podíval na Mylese Kantora. „Může to vyjít?" Myles pokrčil rameny. „Uvidíme," řekl a já viděl, jak se ušklíbl. „Brzy to už bude..." Osm propojených bloků se dalo před několika hodinami do pohybu a líně se neslo k okraji líhně. I tady Myles Kantor naboural komunikaci a byl zvědav na informace, jakými technickými prostředky se Tolkandi tak snadno dostávají přes hranici mezi normálním prostorem, hyperprostorem a líhní. Kdyby se Mylesovi podařilo - a když ne jemu, tak komu? -, rozluštit tuhle hádanku, pak bychom měli v ruce vynikající prostředek, jak dotírat na Go-eddu, i kdyby se schovala kamkoli... Podíval jsem se na hodinky. Času bylo dost. Ještě pár dní potrvá, než bomba vybuchne a, doufejme, vyřídí Goeddu. A teď jsme byli na cestě domů -domů... S takovou menší oklikou přes 47 Tucani.
___________________43
Tu Myles Kantor prudce zvedl hlavu. „Do háje! Do paďous!" „Co je?" zeptala se Dao-Lin-H'ay. „Goedda sama se spojila přímo s kapitánem," řekl Myles Kantor. „Tolkandy bychom snad dostali, ale ji ne. Ví, že ten člun byl jenom finta a že my jsme ještě někde v líhni." „To znamená, že Goedda velice přesně kontroluje přechod mezi líhní a vnějším kosmem...," vydechla Dao-Lin-H'ay. „Přesně tak," zavrčel Myles. „A proto dala příkaz, že žádná loď nesmí opustit líheň, dokud se naprosto jasně nezjistí, kde vetřelci jsou. Konec hlášení. A náš kapitán to otočil a vrací se do centra líhně." Zaklel jsem. To bylo 11. 7. 1289 NGL... ^^^
Podíval jsem se na chronometr. Už více než třicet hodin na nás pořádali hon, nejdřív z větší vzdálenosti a svým způsobem jen teoreticky. Goedda nebo její velitelé byli chytří, opět se ukázalo, jak dobře jsou Tolkandi připraveni na dobývání Mléčné dráhy a na útok na Ligu. Znali síly a slabiny každého protivníka. Goedda se sebevražedným komandem nedala nadlouho oklamat. Zřejmě dálková analýza rozplývajícího se mračna plynů ukázala, že na palubě nebyl žádný organický materiál. To znamená, že jediná možnost, jak by vetřelci mohli opustit líheň, jsou pohonné bloky. A právě tam na nás začal hon. Goed
44 dá rozhýbala všechno, co bylo volné, ale na nás tři toho bylo už tak dost. Tisíce robotů, kteří na nás sice nemohli zaútočit přímo, ale mohli nás vyšpehovat a ohlásit naši polohu. . Pár desítek ozbrojených robotů, z nichž každý byl vyzbrojen lépe než my tři dohromady. K tomu několik set • Physandů, kteří se dali tak snadno splést s roboty - dokud se nedali do pohybu. Potom byli oproti hbitým robotům velice pomalí a nemotorní. Goedda prostě přes pohonné bloky .přehodila síť. •-''. Unikli jsme ještě včas, krátce předtím, než se stačil kruh uzavřít. Pak jsme zkusili dostat se opět na jednu z lodí, která se právě vykládala. V tom zmatku... Ne, zmatek to byl pouze v našich očích. Nikoli pro Tolkandy. Skoro okamžitě si nás všimli, a nebýt stříbřité mlhy, měli nás. Myles Kantor jen supěl. Bylo to stále namáhavější. „Co dál?" zeptal se. „Nevím," přiznal jsem se. Jedno nám bylo jasné - z líhně se už nedostaneme. ; Pohonné bloky jsou střežené a Goedda si nedá pokoj, dokud neuvidí naše mrtvoly. „Jak dlouho ještě?" To se zeptala Dao-Lin-H'ay a my věděli, co tím míní. ^ První dny lhůty už minuly. 18. července 1289 NGL bomba vybuchne...
„Myslíš, že Tolkandi našli nálož?" zeptal jsem se Mylese. „Těžko," on na to a supěl. „Hardware i software je naprosto normální, nebezpečný je jenom ten prográmek, co jsem vsunul do počítače. Ale ten je zatím nečinný. Museli by ho hledat naprosto cíleně." „Pak máme ještě pět dnů," zhodnotil jsem naši situaci, „na to, abychom se vrátili a bombu zneškodnili." „Ale beze mě," vyhrkl Myles. „A beze mě taky," přidala se Dao-LinH'ay. „Víte vy vůbec, co, to pro nás znamená?" Dao-Lin-H'ay něžně a přitom divoce zaprskala. „Zařveme, kamaráde," pro1 hlásila. „Ani si to nestačíme uvědomiti Může být lepší smrt?" „Mylesi?" „Neptej se," řekl. „Žvanění nemá smysl. Nijak si to neusnadníme a své rozhodnutí stejně nezměním." Přilétali ze všech stran. Roboti, Physandi. Ještě nás zřejmě neviděli, ale už nás obklíčili. Teď už bylo jen otázkou času, kdy nás dostanou. Třeba budou tak hloupí, že nás rovnou oddělají. Pokud budeme mít smůlu a lidé na Zemi ještě větší, pak nás dostanou živé... V té chvíli jsem si přál, abych mělodpalovač hyperbomby v ruce. A mohl ho taky rovnou stisknout...
SVĚT PERRYHO RHODANA Rádiový provoz. Atlan se v semnu vznáší ve stříbřité mlze na 1912 být asi už 85 světelných let líhně a hledá své přátele Mylese Kantora a hluboko v Mléčné dráze. Dao-Lin-H'ay. Nevidí je, takže mu zbývá Jde jen o to, jestli by si tam s nim někdo jedině vysílačka. Jeho volání však mohou něco počal... odposlechnout Tolkandi. Možná neZapomeňme v této souvislosti na dokážou dekódovat zprávy, ale kaž- problém, zda Vegané umějí morseovku dopádně musí být schopni zaměřit jeho anebo jestli mají systém PAL nebo stanoviště... SECAM. Zapomeňme i na to, že k nim Anebo ne? musí docházet příšerná směsice stovek Jeden dosti známý Švýcar zastává ve současně vysílaných programů. Omezme svých knihách mimo jiné názor, že naši své úvahy na jediný faktor - na energii. sousedé v kosmu o nás už dávno vědí, To, co vysíláme do kosmu, jsou protože vysíláme už po desítky let rádiové elektromagnetické vlny. Stejně jako světlo a televizní signály na všechny strany... lze tyto vlny popsat jako částice, jako Nehledě na to, že onen autor se slovem energetická kvanta. Představme si tedy ,, sousedé" zachází velice libovolně - na vysílač jako stříkačku, která rozstřikuje jednom místě to sousedství představuje nespočet energetických kapiček. průměr l 000 světelných let -, tato Nespočet, ale zase nikoli nekonečné hypotéza by v podrobnější studii množství... Kdo stojí těsně vedle neobstála. stříkačky, má dobré šance, aby byl Pravdu má v tom, že rádiové impulzy promočený až na kluži. Ale stojí-lí velice často vysíláme i do kosmu. A poněkud dál? protože už takových osmdesát let vysíláme Čím více se vzdálíte od zdroje tohoto dost hustě, mohlo by volání Titaniku o kvantového deště, tím je déšť řidší. pomoc od dub Kapičky se musí rozdělovat na stále větší plochu. Přesněji řečeno,
plocha, která má být opršena kvanty, narůstá s druhou mocninou vzdálenosti. Rádiové vysílání, které by na vzdálenost jednoho světelného roku bylo ještě slyšitelné, by v deseti světelných letech bylo silné už jen 1/10x10, tedy setinu. Ve 100 světelných letech vzdálenosti to klesá na desetitisícinu a na hranice onoho Švýcarova sousedství, tedy v l 000 světelných letech, by došla jen milióntina vysílacího výkonu, která se dala přijmout ve vzdálenosti jednoho světelného roku... Dejme tomu, že naše zpráva by byla ve vzdálenosti světelného roku ještě srozumitelná. Vzhledem k tomu, že dnes přijímáme televizní záběry z Měsíce a obrazy z Jupiteru, pak by se dalo předpokládat... Chyba lávky! Při těchto přenosech se jednak jedná o cíleně vysílané zprávy, na jejichž příjem jsou nutné velké parabolické antény, pohybuji se však na hranicích našich technických možností. Zadruhé - skok ze sluneční soustavy do vzdálenosti jednoho světelného roku je rovněž gigantický. Abychom dosáhli cílené komunikace na jednu světelnou hodinu, potřebovali bychom pro rádiový provoz vysílací výkon více než jeden světelný rok, který by musel být o faktor 6xl011 větší. (24x365)3.
Jestliže někdy bude možné dorozumění na kosmické vzdálenosti, pak určitě nepřesáhne l 000 světelných let. To by lidé museli obrovské vysílače velice přesně zaměřit na zcela určitou hvězdu a zprávy by se mohly předávat jedině jako jednoduchá grafika, které se smál i hrdý majitel Commodoru 64. To, co Atlanovi v jeho nouzi pomáhá totiž nastavit vysílač na nízký výkon, aby mu bylo rozumět jen na krátkou vzdálenost -, je velký handicap, kdyby šlo o to, abychom se spojili s našimi sousedy v Mléči ne dráze. J Atlan přitom nemá problém, který bude tím nejtěžším v kosmické komunikaci: že každá zpráva musí dávat současně i informaci o svém dekódování, a to ve srozumitelném tvaru. Co je plátno nějakému Veganovi, když mu pošleme videopásku s velice podrobným návodem, jak se postaví televize nebo video? Kdybych se však přece jen mýlil a ten Švýcar s dýmkou měl přece jen pravdu, pak počítám s řadou invazí z hlubin vesmíru. Neboť naše televizní vysílání v nás a v mimozemšťanech budí denně dojem, jako bychom na Zemi měli množství toho nejcennějšího zboží, jaké si lze jen představit... Míst na parkování...
