Robert Feldhoff SE1ZMOLOG. Přeložil Hugo Bokvas

Robert Feldhoff SE1ZMOLOG Přeložil Hugo Bokvas Perry Rhodan vstoupil na tajemný Most do nekonečna a znovu byl vtažen do konfliktů kosmických mocností. Přišel na stopu koalice Thoregon, narazil na národy Galomanů, a Nonggů - a nakonec byl v Baolinské deltě zasvěcen do tajemství Koalice. Od konce roku 1289 NGL je Perry Rhodan na cestách ve službách Thoregonu. A tento Thoregon nyní ohrožuje neznámý protivník. Ke svým nekalým rejdům využívá jakousi Shabazzu. Ta mimo jiné podnítila invazi Tolkandů, kteří v Mléčné dráze zabili miliardy inteligentních bytostí. Neomezovala se vsak jen na Mléčnou dráhu, roznášela smrt a zkázu i v jiných galaxiích. Jestliže Perry Rhodan a jeho druzi chtějí. proti tomu něco udělat, musí se nejdřív dostat Shabazze na stopu. Tou by mohl být SOL, bývalá pozemská lod, o níž je poslední zpráva z dvojité galaxie Whirlpool. SOL se má stát oficiální lodí Šestého posla Thoregonu. Ale pak skupinka přistane v galaxii Salmenghest, dostane se do kotlotřesení a na poslední chvíli unikne infernu. Umožní tak únik i mnoha jiným. Při tom se Pozemšťan setká s pozoruhodnou bytostí se SEI2MOLOGEM... 1. Střípky (1) „Co pro mě to zatracené kotlotřesení znamenalo?To je otázka! Bud jsi strašně zvědavý, anebo velice hloupý! Přišel jsem o všecko, teď jsem běženec. A předtím jsem byl boháč. Celý život si jeden myslí, že to se stává jen druhým. Většinou to tak bývá, ale tentokrát se to stalo mně. Co teďa chceš ještě vědět? Jaké to je, takové kotlotřesení? Jak ti to mám říct? Vždyť jsem u toho nebyl! Samozřejmě jsem nastoupil do první lodi, která se naskytla. I když mě to stálo všechny mirokredity. Kdybych kotlotřesení zažil, nebyl bych už naživu. Logické, že? Jsi vážně blázen, tobě se musí všechno vysvětlovat po lopatě. Nechápu, proč bych se měl s tebou bavit. Nemáš něco k jídlu? Mám takový hlad, že bych... Ale co to povídám. Jen trošku jídla, prosím! Vážně nic nemáš? Tak mi dej pokoj! Mám dost co dělat s těmi mizernými formuláři. Co ty úřady tady všechno nechtějí vědět... To běženec nemá vůbec žádná práva? To tady je přistěhovalec absolutní nula? Obchodník Tilloor v soustavě Seemerg týden před exekuci pro majetkový trestný čin 2. Lod GLIMMER: Udělejte si pohodlí Ten skřet s ohnivými vlasy neměřil ani metr padesát. Měl modravou pleť a tělo mu halil černý plášť. Onen podivný kus oděvu připomínal pršiplášť. Že to je opravdu pršiplášť, o tom jsem si dovoloval pochybovat, Eismer Stormengord - ten zrzavý prcek -byl astronaut a v kosmických lodích zpravidla neprší. Trpaslík si říkal seizmolog, takže patřil v této galaxii k náramně důležité společenské skupině. Mohli jsme mluvit o Štěstí, že jsme se s ním setkali. Ale stejně na něm něco nehrálo a já si marně lámal hlavu co. „Než mi opraví lod, pár týdnů to potrvá," hádal Stormengord. „Přijde na to, jak dobře si tenhle dok poradí se seizmologickou technikou." „A co když si s ní neporadí?" zeptal jsem se neklidně. „Ale poradí, Perry Rhodane," ujišťoval mě. „Jsi o tom nějak přesvědčený." „Aby ne." Malý seizmolog se pobaveně zasmál., Jedno mi můžeš věřit. Propter se nás náramně rád zbaví." Byli jsme na Storrnengordovi dost závislí, protože jiného spojence s dálkovou lodí jsme neměli. Tahle galaxie se jmenovala Salmenghest. Jednalo se o menší část dvojité galaxie. Od Mléčné dráhy jsme mohli být tak 23,5 milionu světelných let. Náš úkol spočíval v tom, abychom ve větším dvojčeti Salmenghestu, tedy v sousední galaxii DaGlauši, nalezli stopu lodi SOL. Když jsme přišli o vlastní lod, připadalo nám, že už nemáme šanci. Přesto jsem stále věřil, že se do sousední galaxie dostaneme a SOL najdeme," Trup jachty GLIMMERU duněl jako zvon pod prudkými údery čehosi jako buchaní. Hologram uprostřed můstku ukazoval, co se děje venku. Právě dopravovali jakýsi strojní blok. Podle mého to byl lineární pohon, tedy velice cenný náhradní díl. „Máme teď až příliš času," prohlásil seizmolog. „Ale radši lod neopustíme. Ti technici tam venku nemají cizince rádi. Potom musíme popřemýšlet, jak je ubytovat. Na tolik osob nejsem zařízený" Pohlédl jsem na druhy. Můj nejstarší přítel Reginald Bull, fyzik Tautmo Aagenfelt, Ská Kijathe -jako vždy v oranžovém -, obrovský Ertrusan Poulton Kreyn, který zabíral místa jako menší kontejner. A maličcí Swoonové

Treul a Gorif se na ovládacím pultu opírali o zablokovaný spínač. Pohled jsem nakonec upřel na Mondru Diamondovou a jejího malého slona. Když jsem se tak díval na tu tmavovlasou krásku a Normana se vztyčeným chobotem, musel jsem se usmát. Pak j sem se opět obrátil na Eismera Stormengorda. „Myslím, že bys mohl začít," vyzval jsem ho. „Dobrá, zde je tedy příběh mého života, jak jsem slíbil," řekl seizmolog po chvíli. „Nenarodil jsem se v Salmenghestu, ale v sousední galaxii. Právě tam, kam tolik chcete. Z toho hlediska by vás můj příběh mohl i zajímat. Co ty na to, Perry Rhodane?" Seizmolog se zasmál. Ale na odpověd nečekal a pokračoval: „Ta galaxie se, jak známo, jmenuje DaGlauš." Když chtěl Perry Rhodan něco říct, zvedl seizmolog ruku. „Ne, teď se mě na Džerry neptej. Ti nejsou v mém příběhu důležití." Udělal menší, důležitou pauzu. „Můj příběh začíná na planetě Zlatavců, před dávnými, dávnými časy." Rozloučení s Jiskrovém „Tomu malému je skutečně špatně," slyšel otce. „Co jen pro něj můžeme udělat? Jestli je to skutečně centrální nemoc..." Nedořekl. Otec měl ve tváři vepsanou starost. Hleděl na synka tak něžně, jak to Eismer viděl jen málokdy. Potom se ten velký muž v návalu zlosti prudce otočil a upřeně se zahleděl na shromážděné lékaře. „Tohle je můj syn!" zavrčel. „Jediný prefektův syn. Jestli něco neuděláte, přijdete všichni o licenci! Je to jasné?" Lékaři v modrém se přikrčili. Ozvalo se bázlivé přitakání. Nikdo si netroufal rozhněvanému prefektovi odporovat. Otec byl impozantní muž, měřil metr Čtyřicet. Žádný ze Zlatavců mu nesahal ani po kotníky. Malý Eismer si to každopádně myslel, nezažil ho nikdy jinak než jako nadřazeného a vševědoucího. Jako hlavní správce Jiskrová měl otec značnou moc. Znakem jeho úřadu byl černý plášť, který jako by pohlcoval světlo. Nedokázal si představit, že jednou bude tak velký jako táta. Určitě ne v té chvíli, protože si myslel, že v noci určitě zemře. Neuměl si představit, jaké to je být mrtvý. Zřejmě všechno přestane a on si to ani neuvědomí. Ale být mrtvý možná i bolí. Otec se nad ním sklonil. „Dnes večer přijde máma, Eismere. Myslím, zeje už v pod-zemce. Vydržíš tak dlouho vzhůru?" Eismer přikývl. Ze všech sil se snažil udržet oči otevřené. Vždyť to slíbil. Potom si všiml, že si táta něco šušká s lékaři. Vyměňovali si prudká slova, jejichž smyslu nerozuměl, a vypadalo to, že se každou chvíli porvou. To by táta samozřejmě vyhrál. Lékařům to bylo zřejmě jasné, protože se nakonec podvolili. Několikrát všichni videofonovali a jednou Eismer spatřil na obrazovce jakýsi cizí, jedovatě žlutý obličej, jaký nikdy v životě neviděl. To nebyl Zlatavec, Mluvil podivnou glauštinou. Znělo to jako bublání, asi jako zvuky pod vodou. Otec ukončil hovor a ve tváři měl úlevu. Přistoupil k Eismerově posteli a sedl si na dřevěný okraj. , Pošleme tě do jedné země za hvězdami," vysvětloval mu. „Někam, kde tě uzdraví. Právě jsem mluvil s Trouzzem Fu Gebertanem, má naxenoklinice volné místo - a ještě dnes letí linka ze Zlaté planety do Vroubem. Budeme-li mít jen kapánek štěstí..." Vrouber. Xenoklinika. Trouzzo Fu Gebertan. Ta slova byla Eismerovi naprosto cizí. V napůl zalehlých uších mu zněla jako nejasná hrozba. Nechtěl od táty a od mámy. Zvláště ne od táty, když teď poprvé viděl, jak ho má táta ve skutečnosti rád. „Nechci být sám," zamumlal. Mluvit nahlas, na to už neměl sílu. „Prosím, ať zůstanu tady." Otec se k němu sklonil. „Podívej, Eismere... Těžko ti to vysvětlit, ale na Zlaté planetě není nikdo, kdo by tě uzdravil. Musíme tě dostat na kliniku ve Vroubeni. Pobyt tam bude tak drahý, že cestu a pobyt můžu zaplatit jen pro jednoho. Chápeš?" Eismer zavrtěl hlavou. Otec je mocný, všichni ho přece obdivují. Nechápal, že by se prefektovi nedostávalo peněz. „Poslyš, hochu! Já a máma tady budeme na tebe Čekat. Za pár měsíců se vrátíš a budeš zase zdravý. A kdoví, za tu dobu určitě zas o kousek povyrosteš. Už teď se na to těším. A slibuji ti, že uděláme okružní let městem. Dokonce na observatoř, jestli ještě budeš chtít. Tam uvidíš miliony cizích hvězd, celý DaGlauš a dokonce i Kotel. Anebo půjdeme do zábavního parku. Ale nejdřív ze všeho se musíš uzdravit." Eismer sevřel rty, protože nechtěl před tátou brečet.' Nevěděl, co myslel tím kotlem a proč táta to slovo vyslovil tak uctivě. Ale co je observatoř, to už věděl. Už se na to tak těšil, že kdyby jen mohl, byl by se na místě uzdravil. „A kdy?" zamumlal. „Letí se za hodinu. Je to linka. Čas odletu nemůžeme ovlivnit." Eismer němě zaševelil rty slovo máma. Ale táta mu rozuměl. „Je v podzemce," řekl. Potom bezbarvým hlasem dodal: „Nestihne to." Najednou nevnímal slabost. To příšerné pálení v údech na okamžik ustoupilo do pozadí. Při představě, že bude

sám, se celý roztřásl. Táta mu položil ruku na Čelo. Prsty měl studené. „Nepotrvá to dlouho. Ale dám ti něco s sebou. Vždycky ti to připomene Jiskrov a tvůj domov." Táta vstal a svlékl si plášť. „Dávej na něj pozor! Budu rád, když mi ho přivezeš v pořádku." Složil plášť, až byl velký asi jako kniha, a položil ho synovi do postele. Za půl hodiny Eismera odvezli. Astroport na kraji Jiskrová byl obrovský. Eismer viděl pět lodí a každá byla veliká jako deset domů. Jedna z nich byla ta linková. Táta mu vysvětlil, že linková lod dopravuje cestující z planety na planetu podle pevného letového řádu, na dané trase a s maximálním bezpečím. Let takovou lodí však stojí tolik, že si jej mohou dovolit jen málokteří Zlatavci. Vrouber. Trouzzo Fu Gebertan. Kluzákem ho převezli přes plochu. Zblízka ho ještě napadlo, jak je ta linková lod omšelá, potom mu ztěžkla víčka a byla stále těžší a těžší, až je neudržel. Když se vzbudil, spatřil nad sebou žlutou tvar. K ní patřila podivná postava s neméně podivnýma rukama. Křivé prsty držely jakýsi papír. Pohled vyvalených, vodnatých, tmavohnědých očí tří! - klouzal po kostrbatém písmu. Poněkud ho to rozrušovalo. „Nás malý pacient!" zabublala ta cizí bytost hlasem, z nějž ho rozbolela hlava. „Tady jsi v bezpečí. Jen spi, Essmere. Brzy si tě vyzvednu, ať odejdeš kamkoli." Chtěl ještě říct, že není Essmer, ale Eismer. Cizinec má špatný papír. S někým si ho spletli! Zároveň ho začalo pálit v hlavě, že už jen řval a mlátil kolem sebe. 4. Za hvězdami Eismer Stormengord si vzpomínal na tisíce dnů, jež prožil mezi bolestmi a pocitem umírání. Někdy se díval do prapodivných tváří. Jedna byla žlutá a ošklivá, ostatní mu připadaly tmavé a nejasné. Jasně věděl, že to nebyla máma ani táta, a zase na ně zapomněl. Po nekonečně dlouhé době to měl za sebou. Když tentokrát otevřel oči, cítil se svěží a odpočatý. Přejel si jazykem po špičácích, byly naprosto čisté. Jeho pokoj měl poněkud větší postel, než na jakou byl zvyklý. Měl v ní mnohem víc místa. Ozdoby tu nebyly, žádné obrazy ani koberce. Pouze jedno okénko mu umožňovalo výhled ven. Obloha byla zelená a v dálce viděl hroty věží. Hned věděl, že není doma. Na jméno světa, na který jej táta poslal, si už nevzpomínal. Nad ním visela na stropě jakási niklová koule. Byl to nesmysl, ale měl pocit, že se ta koule na něj dívá. Ta věc vypadala jako kamera. „Jsem vzhůru," řekl. Nečekal dlouho. Za pár minut se otevřely dveře a vešla podivná bytost. Eismerovi to připomínalo zlé sny, které ho tolik trápily, a pochopil, že to sny nebyly. Ten zlý sen byla skutečnost, ale zas ne tak strašná, jak se bál. Ona bytost měla plochý žlutý obličej s tréma očima a ústy na stojato. Neměla nos ani vlasy. Tlustá vodnatá hlava seděla na mohutném těle vysokém nejméně dva metry a určitě třikrát těžším než tělo Zlatavce. Pleť měla od krku dolů nazelenalý nádech. Víc vidět nebylo, protože větší část těla halila hnědá kutna. Eismer a bytost se na sebe upřeně dívali. „Jsem Trouzzo Fu Gebertan. Tvůj ošetřující lékař." Bublavý tón zněl Eismerovi povědomě, ale neřekl ani slovo. „Takže stav našeho malého pacienta se zlepšuje. To je dobře. Nyní si tě prohlédnu, Eismere Stormengorde. Neboj se, i když ti můj vzhled možná nahání strach." Bytost přistoupila blíž. Vycházel z ní jakýsi hořký pach. Z jedné kapsy vytáhla řadu nástrojů, pak Eismer cítil, jak ho probodl jakýsi odporně špičatý předmět. „Neboj se, chlapče." Eismer ležel, ani se nepohnul, a strašně se bál, „Myslím," řekl Trouzzo Fu Gebertan, „že tady to ještě tak trošku bob'. - Vzpomínáš si ještě, odkud jsi?" „Ze Zlaté planety," odpověděl Eismer automaticky." „No vidíš! Vzpomínáš si! A to je dobře. Neřekl bych, že budeš mít po centrální nemoci následky. Jsi silný chlapík. Mluvil jsem s rodiči, volají každý týden. Příště s nimi už můžeš mluvit sám." Když Trouzzo Fu Gebertan mluvil o rodičích, Eismer se chtěl posadit, i když mu ten špičatý předmět provrtával prsa. Lékař ho dlouhýma rukama přitlačil do postele. „Lež! Ty jsi nějaký vzpurný pacient, co? Víš ty, kde jsi?" „Ne," odpověděl Eismer Stdrmengord.

„Jsi v soustavě Vroubem, na druhé planetě Jembersu, šest světelných let od domova. Když jsi přiletěl, byl jsi skoro v bezvědomí a prakticky mrtvý. Teď jsi na Gebertanově xenoklinice. Jsme jediná klinika v okruhu deseti světelných let, která umí léčit centrální nemoc. Máme asi čtyřicetiprocentní úspěšnost. Když si uvědomíš, kolik různých národů tady máme, je to slušný výsledek." „Kdy se vrátím domů?" „Za čtyři neděle." Znělo to nezvratně a Eismer neměl odvahu ptát se dál. „Je ti devět, že?" „Ano." „Dobrá. Umělé koma máš za sebou. Zkusím ti zajistit nějakou přiměřenou zábavu." Tím rozhovor zřejmě skončil. Trouzzo Fu Gebertan mu vytáhl přístroj z prsou. Eismer si všiml, že ta dlouhá špičatá věc byla ve skutečnosti zcela tupá a krátká a na kovu neviděl ani kapku krve. Další den začal prudkým světlem, které vnikalo okénkem. Než Eismer stačil zcela procitnout, stál před ním Trouzzo Fu Gebertan a zahlaholil: „Dobré jitro, chlapče! Jsi připravený na rozhovor?" Eismer neodpověděl, protože nevěděl, co má říct. „Je to tak. Tvoji rodiče nahlásili hyperkomový hovor. Za půl hodiny." Táta! Máma! Instinktivně se posadil. Poprvé vnímal trochu vyšší gravitaci. Přesto odhodil přikrývku. Vystrčil nohy z postele, postavil se - a skácel se. Neměl sílu stát. Byl to děsivý pocit, ale nedalo se nic dělat. Trouzzo Fu Gebertan ho zvedl a uložil nazpátek. Na cizím obličeji byl náznak hněvu. Opět páchl hořce, zřejmě to znamenalo rozrušení. „Co to děláš za hlouposti, hochu? To se chceš zranit?" Eismerovi nezbývalo nic jiného než s tou bytostí mluvit. „Ne," řekl neochotně, „něco mě napadlo. Táta mi dal něco s sebou. Je to hrozně důležité. Musím vědět, jestli to tady ještě je." „A oč se jedná?" „O plášť. Takový černý." „Aha." Trouzzo Fu Gebertan se sklonil k posteli. Eismer slyšel, jak postupně vytahuje několik zásuvek, potom ukázal úhledně složený předmět. „Tohle?" Lékař věc opatrně rozložil. Byl to plášť jiskrovského prefekta. „Ano," odpověděl Eismer s úlevou, to je ono." Trouzzo Fu Gebertan mu jej položil do postele. Eismer ho držel, dokud mu do pokoje nepřisunuli obrazovku. Léčení postupovalo rychle kupředu. Eismer se cítil den ode dne lépe a částečně za to vděčil i čtecím cívkám, které mu Trouzzo Fu Gebertan kdesi sehnal. Za dva týdny se dozvěděl o DaGlauši a druhé galaxii Salmenghestu víc než v Jiskrově za celý život. Zejména zajímavý mu připadal Kotel: ta oblast, kde se obě galaxie prolínaly. Dozvěděl se, že všechny galaxie letí vesmírem. Liší se jejich kurzy i rychlosti, A když se nějakou - velice nepravděpodobnou - náhodou se srazí, vyvinou se ohromné síly, které si normální bytost ani nedokáže představit. Síly v Kotli však byly něco zcela zvláštního. Vybíjely se z více než devadesáti procent do hyperprostoru. Nikde jinde ve vesmíru nebyly zjištěny energetické úkazy, které by se podobaly Kotli. Čím to bylo, nikdo nevěděl. Ještě žádná lod do Kotle nevnikla. Badatelé nevěděli, co se v Kotli děje. A to bylo podle Eis-mera Stormengorda pozoruhodné. Počátkem třetího týdne vylezl z postele a opustil pokoj. Centrální nemoc byla definitivně pokořena. Začínal se seznamovat s ostatními pacienty. Nejvíc na něj zapůsobilo setkání s Prolongidem. Jednalo se o humanoidní bytost, která měřila dva metry šedesát, tedy byla skoro třikrát větší než on. Prolongid byl velice statný. Pohyboval se těžkopádně jako nějaký stroj a měl hnědou svraštělou kůži. Oči mu hrály několika barvami. Hovořil štěkavě, skoro vždy agresivně. Říkalo se, že se prolongidští obři jednají často nevypočitatelně, zeje proto lepší držet se od nich dál. Ale Eismer Stormengord toho nedbal. Naopak, historky, které mu Prolongid vyprávěl, ho dokázaly upoutat na hodiny. Janthos, tak se ten Prolongid jmenoval, měl za sebou několik let jako žoldák a dostal se ledaskam. Ve východním sektoru DaGlauše znal každou druhou planetu od ospalého Thorrimu po obchodní svět Kristan, i nebezpečnou říši Hamaradů. Dokonce se setkal i s Džerry. Potom Janthos východní sektor opustil. Poslali ho blíž k centru do jakési marné války o nějakou planetu s množstvím surovin, sice za dobré peníze, ale se špatnými informacemi. Mohla za to jedna organizace, která si

říkala konsorcium Tampa. A Tampa byla prý příliš mocná, než aby ji někdo volal k odpovědnosti. Janthos skončil na Jembersu se zraněním, které postihlo celé pohybové ústrojí. Bylo ve hvězdách, jestli ještě někdy bude chodit. • Eismer Stormengord se s Janthosem spřátelil. Janthos byl vlastně jediný, s kým mohl mluvit o stesku po domově a o Jiskrově. Janthos měl mladého Zlatavce zřejmě rád. Svým způsobem byl stejně osamělý jako Eismer. A tak vzniklo ideální kamarádství v nouzi. Po celou dobu se Eismer těšil domů. Někdy celé noci snil o ulicích, které jsou osvětlené i v noci a o zlatých polích kolem Jiskrová. Už za týden ho Trouzzo Fu Gebertan pustí domů! Potom přišla katastrofa, která změnila celý jeho život. Otec se na obrazovce choval zvláštně. Vyprávěl Eismerovi o nějakém seizmologovi, který přiletěl do Jiskrová. Co je seizmolog, to Eismer pochopitelně nevěděl. Zajímal se o úplně jiné věci -jaké je doma počasí, co dělají přátelé, co zvířata. A navíc měl co vyprávět o klinice. Máma byla naproti tomu úplně rozrušená. Bála se nějakého kotlotřesení, které Zlaté planetě zřejmě hrozilo. Eismer ten výraz už jednou slyšel, ale neměl ponětí, co znamená. Věděl jen, že kotlotřesení je něco strašného, -o čem se s dětmi nemluví. Když spojení skončilo, hned Šel za Janthosem. Prolongid mu vždycky řekl všechno, i ty sebestrašnější věci. „Musíš mi pomoct," vychrlil na něj Eismer. „Co je to kotlotřesení?" Zdálo se, že se Janthos směje. Obrátil k Eismerovi levou tvář, kde měl ústa, a řekl: „Po kotlotřesení je po všem." Eismer netrpělivě čekal, že k tomu ještě něco dodá, ale Prolongid už neřekl ani slovo. „A jak jako, Janthosi?" „Prostě po všem. Všechno je zničeno, všichni zemřou. Otřásají se dimenze. Vybíjejí se energie. Slunce se nafukují, planety se rozpadají. Tak nějak, rozumíš?" „Máma si myslí, že na Zlaté planetě bude kotí otřesení," řekl Eismer. Janthos na to jen pohrdlivě mávl rukou. „To jsou jen hloupé historky, Eismere. Jenom tě straší. Ale skutečně nebezpečné to bude, až se ukáže nějaký seizmolog. Ti to zpravidla správně vytuší, jinak nikdo. Všechno ostatní je jinak hysterie." Seizmolog. Takže je to pravda? Eismer se začínal bát, že táta a máma si dělají starosti oprávněně. „A... A co se dá při takovém kotlotřesení dělat?" Janthos se zasmál. „Sednout na první lod a uletět. Radši dnes než zítra a co nejdál. Jinak vůbec nic." Eismer věděl, žena jiskroyském astroportu je vždycky pět až šest lodí, ale nemyslel si, že by stačily na to, aby odvezly do bezpečí větší počet Zlatavců. Navíc si vzpomínal, že táta měl stěží na to, aby ho poslal na Jembers. „A ten seizmolog jim pomoct nemůže?" „Já ti nevím. Nikdo se v nich nevyzná." Bylo vidět, že Janthos o seizmolozích mluví s nesmírným respektem. Ale proznívala tím i jistá nedůvěra. , Ještě v životě jsem neslyšel, že by nějaký seizmolog někomu vědomě pomohl anebo úmyslně uškodil. Jsou jiní než my. Jsou někde nad námi." Té noci Eismer nespal. Nemohl se už dočkat, až bude zase mluvit s rodiči. Totéž se dělo následující den a další den zase. Trouzzo Fu Gebertan mu vyhrožoval, že dostane prášky na spaní, ale nebylo to nic platné. Eismer nedokázal myslet na nic jiného než na to kotlotřesení. Spojení se Zlatou planetou bylo stále horší. Eismer se bál, že je to zlé znamení. Onoho dne, kdy na Jembers přiletěla linková lod, se obavy staly jistotou: Nepustili ho na palubu. A přitom to mel být jeho poslední den na klinice. S Janthosem a ostatními se už rozloučil. Všechny lety na planetu Zlatavců byly zrušeny. Dokud bude hrozit kotlotřesení, žádná lod do Zlaté soustavy nepoletí. Večer si ho k sobě zavolal Trouzzo Fu Gebertan. Eismer jeho hlas slyšel jako z hlubokánské studny. Zlatá planeta je nyní kotletřesnou oblastí. Jiskrov už neexistuje. A slunce se prý během několika týdnů změní v novu. Jeho rodiče byli mrtví. Měl otcův černý plášť, příliš velký pro devítiletého Zlatavce, jinak nic. Eismer Stormengord se snažil pochopit, zeje na světě sám. 5. Pod zelenou oblohou Klinika se nacházela na okraji pouště. Půda se skládala z hrubého šedého písku. O zlatém lesku a jiskření, jako prakticky všude kolem Jiskrová, zde nemohlo být ani řeči. Bylo to poprvé, co Eismer vyšel z budovy. Vegetace na kraji sestávala ze zakrslých keřů. Jako by tam nic jiného nerostlo. Jembers ho přímo odpuzoval. O pár kilometrů dál rozeznával na jižním obzoru jakési velké město. Ani nemel chuť se do něj podívat. Vlastně se mu ani nechtělo opouštět kliniku, ale nemohl věčně posedávat na pokoji. Klinika byla součástí vědeckého komplexu. Vědě se věnovali členové rodu Geber-tanů, Trouzzo Fu Gebertan rozhodně nebyl mezi nimi tou nejdůležitější osobou, jen jeden lékař z mnoha. Společenství těchto lidí se jmenovalo Vrouberové. A co teď?

Eismer si sedl na vrchol jedné duny. Chvíli doufal, že duna bude putovat dál, že ho vezme s sebou až na obzor a ještě dál. Ale nevěděl, co za tím obzorem je, a ani ho to nezajímalo. Když se vrátil na pokoj, našel zprávu od Trouzza Fu Gebertana: CHCI S TEBOU MLUVIT, stálo tam úhlednými glaušskými písmeny. DNES VEČER, JDE O TVOU BUDOUCNOST Neměl z toho dobrý pocit. Počkal, až bude po vizitách, potom zašel do Gebertanovy pracovny. Chodby byly plné nemocných. Trouzzo Fu Gebertan ho pozval dál a nabídl mu křeslo. „Musíme si promluvit," začala ta žlutá bytost a přísně na malého Zlatavce pohlédla. „Přemýšlel jsem o tobě, Eismere Stormengorde. Jsi sirotek. Nemáš už příbuzné a v dosažitelné vzdálenosti není nikdo, komu bych tě mohl předat. Možná jsi jediný Zlatavec, který přežil. Tvůj národ nikdy nepronikl příliš hluboko do DaGlauše." Lékař se krátce odmlčel. Očima ho přibíjel do křesla. Eismer by se nedokázal pohnout ani za nic na světě. „Máš ale štěstí v neštěstí, že jsi se octl na Jembersu. Naše kultura si zakládá na solidaritě. Nikdo tu nehladoví a nikdo se nezabíjí. Někdo tedy musí převzít za tebe odpovědnost. A podle situace přísluší tento úkol mně." Sirotek. Nevěděl, proč se ho to slovo tolik dotklo. Trouzzo Fu přece neřekl nic než pravdu. „Takže tě adoptuji. Budu se o tebe starat a do veku, o kterém si ještě musíme promluvit, budu o tobě rozhodovat. Souhlasíš?" Eismer ani nedutal. „Dobrá," řekl Trouzzo Fu Gebertan sarkasticky. „Beru to jako souhlas." Lékař vstal a přešel k oknu. Nebeská zeleň ztrácela sytou barvu a na obzoru se ukázalo temné mračno, blížila se bouřka. „Přemýšleli jsme tak trošku tom, jak by měla vypadat výchova malého Zlatavce. Nyní už máme nutná data o tvé kultuře a etice. Rodinu ti samozřejmě nenahradíme. Ale podle naší psychologické analýzy bychom mohli přísnou výchovou zabránit hrozící depresi." Lékař se na něj podíval. „Od zítřka budeš chodit k vědcům do školy. Uvidíme, co tě dokážeme naučit. To je vše." Eismer Stormengord se odšoural na pokoj. Rád by se oknem díval na cizí světy, ale byla tma a na obloze neviděl ani světýlko. Ani slunce Zlaté' planety, napadlo ho smutně. Než na obloze Jembersu spatří novu, uplyne šest let. Brzy ráno ho vzbudil nějaký lékař. Šestiruký trup se skrýval v. jakési haleně, dolní končetiny se pohybovaly zas pod jakousi suknicí. Navíc měl sedm očí na pohyblivých stopkách. Takový obličej viděl Eismer poprvé. Ani nevěděl, k jaké rase patří. „Co je?" zeptal se rozespale. „Pojď. Potřebuji pomoct." „V čem?" „Neptej se a Pojď." Nebylo to daleko. Cesta je vedla na Prolongidův pokoj. Janthos se klepal na obrovské posteli. Paže mu držel robot. Druhý stroj mu fixoval hlavu na matraci, protože vzadu na hlavě měl dvě pulsující hadice. „Tvůj přítel má právě recidivu," vysvětloval lékař. „Nevíme, jestli ho udržíme. Prý jsi tady jediný, kdo s ním má něco jako "osobní vztah." Eismer bezmocně civěl na škubajícího se obra. „Ale vždyť on se na mě ani nepodívá." „Doufáme, že tě uslyší. Mluv na něj . Prostě mu něco povídej, jedno co." Eismer si přitáhl židli. Zatímco Janthose zklidnili, vyprávěl o Jiskrově. Napadaly ho nepodstatné, podružné scény, povídal o přátelích a rodičích. Ani si neuvědomoval, že pohybuje rty. Uvědomil si, že ty maličkosti pro něj znamenaly Štěstí a že to Štěstí už nikdy nepozná. Lékař se na Eismera letmo podíval. „Mluv! Dobře to děláš. Určitě tě slyší," Prolongida podélně nařízli a odhalili mu orgány. Z rány na prostěradlo vytékala podivná, tmavomodrá tekutina. Bylo to poprvé, co Eismer Stormengord viděl vnitřnosti jiné bytosti. Samozřejmě nevěděl, co lékaři dělají. Viděl však, jak silně krvácející části vyčistili a spojili. Potom tělo opět zavřeli. Přestal vyprávět. „Jak je mu?" zeptal se. „Nejsme tady experti na Prolongidy. Ale myslím, že vydrží. Jak že se vlastně jmenuje? Jantaus?" „Janthos," opravil ho Eismer. „Správně. Takže Janthos už nikdy nebude chodit. Anebo až za několik let, až se mu nervová soustava zregeneruje sama od sebe. Těžko říct, každý národ reaguje jinak." „Takže je ochrnutý?" „Ano." Eismer Stormengord pohlédl na spícího obra. Tak velká, silná bytost - a všechno je najednou pryč. Umínil si, že se bude o Janthose starat. Následujícího dne měl Eismer poprvé co dělat s kolegy Trouzza Fu Gebertana. Dali mu najevo, že ho považují

za rušivý faktor, a dokázali mu, že neví zhola nic. Stačilo na to jen pár cílených otázek. V přírodních vědách to bylo obzvláště špatné, neměl základy. Vysvětlili mu, že na světech DaGlauše se požaduje výkon. Eisrner si občas říkal, proč to všechno dělá a jestli vůbec ještě chce žít. Často se den chýlil ke konci a on se nezlepšil ani o trošku. Jediný, kdo mu mohl pomoci, byl Janthos. Trvalo sedm týdnů, než se Prolongid konečně probral. Nejdřív se bavili jen tak o ničem, asi jako když Eismer asistoval při operaci. Ale potom si Janthos nechal vylíčit, co s ním lékaři dělali. » „Takže si vážně myslíš, že dělali, co mohli?" zeptal se ležící obr. „To se mi nechce věřit." „No, aspoň to tak vypadalo. Proč tě to tak překvapuje?" „Nám Prolongidům se ostatní radši vyhýbají. Platí je za naši smrt. Ale nestarají se o nás." „Oni tě léčili!" „Nikdy jim to nebudu moct zaplatit, chlapče." Janthos řekl několik slov jazykem, který Eismer ještě neslyšel. Slova zněla tak měkce, že i jinak strohý tón byl příjemný. Určitě to nebyla glaušština ani vokabulon Salmenghestu. „Co jsi to říkal?" „Starou modlitbu mého národa. My Prolongidi věříme v moudrého boha, který nám odpouští naši paličatost a který je s námi v nemoci a smrti." Janthos modlitbu zopakoval. „Poslouchá se to moc hezky," řekl Eismer. „Jestli chceš, naučím tě ji. Mám teď hodně času." „Ale jo. Docela rád bych se naučil něco prolongidsky." Od toho dne se Eismer při každém setkání učil nová slova. Janthosovu modlitbu uměl brzy zpaměti. Jmenovala se „Chvalozpěv na moudrého boha na nebesích". Většinu času však trávil matematikou a chemií a k tomu se přidávala primitivní fyzika. Uvědomoval si, zeje sirotek. Jednoho dne se bude muset postavit na vlastní nohy a každá znalost přijde vhod. Nejpřísnějším učitelem byl podle něj astrofyzik Bomicu Mes Gebertan. Bomicu Mes byl Vrouber stejně jako Trouzzo Fu. Astrofyzikovým největším přáním bylo, aby jednou patřil do gildy seizmologů. Každopádně o tom mluvil v dlouhých monolozích. Seizjnolog. Eismer Stormengord tak ono slovo slyšel už podruhé. Tentokrát šije nechal dopodrobna vysvětlit: seizmologové kotlotřesení nevyvolávali, jak se po celý čas domníval, ale upsali svůj život cíli, aby mu přišli na kloub. Seizmologové byli v první řadě vědci. Jak jejich práce přesně vypadala, to však nevěděl ani jeho učitel. Eismer se tomu divil. Když to neví někdo jako Bomicu Mes a ani se to nemůže dozvědět, musí to mít nějaký důležitý důvod. Vrouber začínal mít na Eismerovi jakýsi zvláštní zájem. Tím, že Eismer přisel o celý svůj národ, stal se součástí seizmického jevu. Bomicu Mes byl zřejmě rozený pedagog. Matematické úlohy, které Eismerovi zpočátku nešly, řešil najednou během několika minut - a to díky Bomicu Mes Gebertanovi. Začínalo se mu mezi vědci líbit. Už nevyhledával tak často hvězdy, místo toho trávil čas v astronomické databance. Jedna hvězdárna přijímala záběry tří teleskopů z oběžné dráhy. A v planetáriu se data převáděla do obrazů. Eismera nejvíc zajímala souhra galaxií DaGlauše a Salmenghestu. Bomicu Mes Gebertan mu velice jasně vysvětlil, proč"zrovna tam je příčina smrti jeho rodičů. Zatím Eismer slyšel jen slova jako Kotel a seizmolog, ale ta o pravdě příliš nevypovídala. Astrofyzika se chápala těžko. Bojoval o každý nový poznatek. Kdyby jednoho dne přesně věděl, co se vlastně stalo, snad by se konečně dokázal se vším vyrovnat. Větší galaxie DaGlauš měla průměr 38 000 světelných let. Salmenghest jenom dvacet sedm tisíc. V běžné řeči se Salmenghest často opomíjel. Když se mluvilo o DaGlauši, myslely se zpravidla obě galaxie. Méně vyvinutý, pionýrský Salmenghest se považoval za bezvýznamný přívěsek. Ale i když se braly obě dohromady, vypadaly oproti průměrné galaxii maličké. Celkem do nich spadalo jen takových třicet miliard hvězd, pro bytost nepředstavitelný počet, ale v kosmickém měřítku maličkost. Přesto tu bylo něco, čím se DaGlauš a Salmenghest vymykaly ostatním galaxiím. Byl to Kotel. V nepravidelném pásmu o průměru asi 5000 světelných let se galaxie dotýkaly. Dala se tam pozorovat celá řada hyperfyzikálních jevů, které byly pro jakýkoli způsob kosmického cestování vážným nebezpečím. Nejenže se do Kotle nikdy nedostala průzkumná lod, ale ani zaměřovači přístroje do něj nepronikly hlouběji než na pár desítek světelných dní. Vědci absolutně nevěděli, co se děje v centru. Ale nebylo zas tak těžké přiblížit se k záhadě matematicky. Vycházelo se z toho, že v nitru se ustavičně

vytváří hyperfyzikální přetlak. Proto i Kotel. Tlak se pak vybíjel na celý DaGlauš, a to v oblasti největších gravitačních poli. Nejdůležitějšími producenty gravitace byly hvězdy. V jejich oblasti se časoprostorové kontinuum zakřivovalo nejsilněji, takže energetický tlak z hyperprostoru tam mohl odtékat nejsnadněji. A tomu se říkalo kotlotřesení. Takže za smrt rodičů, za konec jeho národa mohla kolize DaGlauše a Salmenghestu. Nezajímalo ho, že astronomové hovořili o Jedinečné anomálii", že podobný jev se nikde jinde ve vesmíru nevyskytuje. A jak to vědí? Vždyť se do nitra Kotle ještě ani nepodívali! Kotlotřesení mělo důsledky pro celou galaxii. Často zahubilo celé civilizace-jako Zlatou planetu. Prý právě proto v DaGlauši nikdy nevznikla velmoc. Kdykoli nějaké impérium existovalo déle než pár tisíc let, jeho části nevyhnutelně zničilo kotlotřesení. Kdy k němu dojde, byla zřejmě jen statistická otázka. Eismer si uvědomil, že měl na Jembersu hrozné štěstí. Osud normálního uprchlíka sestával z krátkého, prudkého boje, který pro neexistenci domovské základny končil smrtí. Kdo se stal obětí kotlotřesení, zasloužil si soucit ale zřídkakdy se mu dostalo pomoci. Pomoc jich potřebovalo příliš, než aby se dala nouze skutečně zmírnit. Na Zlaté planetě žili vlastně v idylce. Ale za cenu naprosté izolace od galaxie. Eismer Stormengord se musel teprve postupně učit, co to je žít v DaGlauši. Už zítra mohlo Jembers postihnout neštěstí, a stejně tak jakoukoli jinou planetu. Veškeré peníze byly k ničemu, když se blížilo kotlotřesení, a nepomohli ani ti nejchytřejší vědci. Když se ohlásilo - většinou pár dní předem -, pak už zbývalo jen jediné - skočit do první lodě a co nejrychleji uletět. Ale jak evakuovat miliardy bytostí? Takovou možnost neměli prakticky nikde. Na jednoho utečence vždy připadalo skoro sto tisíc obětí. Bylo - pokud někdo nechtěl zcela opustit DaGlauš - pouze jediné skutečně bezpečné východisko. Ke kotlotřesením docházelo vždy v oblasti nějakého slunce. Ten, kdo si to mohl dovolit, trávil život výhradně na palubě lodi mimo jakoukoli soustavu. Eismer slyšel o sídlištích v kosmu, o létajících rájích pracháčů, o palácích s průměrem deset kilometrů a víc, kde se simuloval Život jako na planetě. V něčem takovém by žít nechtěl. Takové bytosti považoval za zbabělce. Jeho životním cílem nebylo utéct před kotlotřesením. Chtěl je zkoumat. A k tomu byla pouze jediná možnost. A ta je mu, jak konstatoval hořce, patrně uzavřena. „Musím s tebou mluvit, Bomicu Mesi," řekl. „O čem?" „Taky se chci stát seizmologem." Vědec se na něj polekaně obrátil a upřeně se na něj zahleděl. Ten pohled byl zničující. Bomicu Mes k němu přistoupil, jako by ho chtěl zmlátit, a Eismer cítil jeho hořký pach. „Z tebe nikdy seizmolog nebude. Berou jen ty nejlepší a k těm nepatříš." , Já vím, že mám ještě nedostatky, ale..." Může se ještě hodně naučit a taky se naučí, dokud ho bude učit Bomicu Mes Gebertan. Chtěl namítnout, zeje mu teprve třináct. Ale Vrouber ho už neposlouchal. Eismer si to se seizmoíogem dobře promyslel. Navíc věděl, že i Bomicu Mes si s tou myšlenkou pohrává. Takže co udělal za chybu? Nemá národ, příbuzné, má jen pár přátel. Co bude na Jembersu dělat? Považoval za rozumné, když .se bude zabývat něčím, co mu vzalo všechno. Ať si Bomicu Mes říká, co chce, stane se seizmologem a nikdo mu v tom nezabrání. O několik týdnů později hovořil s Trouzzem Fu Gebertanem. Řekl mu, jak se zachoval Bomicu Mes. Trouzzo Fu se pomalu posadil za stůl, upřeně se na Eismera zahleděl a potom řekl: „Tvé přání mě nepřekvapuje. I když jsem nepočítal s tím, že se zrodí tak brzy. Jsou věci, které o Bomicu Mesovi nevíš. Upsal svůj život zkoumání kotlotřesení, to ano. Ale nemysli si, že se nikdy nepokusil stát se seizmologem." „A co se stalo?" „Nevzali ho. Nikdo přesně neví, jak takové přijímání probíhá. Jsou jen pověsti a pár historek. Kdo se toho zúčastnil, ten o tom nemluví. Dělají z celé té věci nesmírné tajemství. Ale jisté je, že Bomicu to zkusil a neobstál." „Ach!" vydechl Eismer překvapeně. „Ano. Přijímají jen ty nejlepší a k těm on nepatřil." „A dnes ano?" zajímal se Eismer. „To ti neřeknu. Nikdo toho o gildě seizmologů příliš neví. Trůní nad námi jako nějací bohové.-Jsou vždy zvěstovateli smrti. .. Co bych ti tedy o gildě mohl říct?" „Třeba o ní ví víc Bomicu Mes." „Na tvém místě bych se ho na to neptal." „Proč ne?" „To odmítnutí se ho velmi dotklo. A já si myslím, že se potají připravuje na druhý pokus. Zeptej se ho, až se mu

to podaří." „Ale pak už ho neuvidím. To bude pryč.4' Trouzzo Fu Gebertan vydal pobavený zvuk. „To máš ovšem pravdu." „Ani mi nechtěl říct, jak se to vůbec dělá. Chci se stát seizmologem a nikdo mi ne-řekne, jak se mám ucházet." „Tuhle informaci náhodou mám," prohlásil Trouzzo Fu Gebertan. „Seizmologové operují z jednoho společného centra. Soustava Zophengorn se nachází na galaktickém jihu DaGlauše, pět set světelných let od Kotle." Eismer pronesl prolongidskou kletbu, kterou se naučil od Janthose. „Ale to je odtud dvacet tisíc světelných let! Jak se tam dostanu?" Lékař ho zdrtil pohledem. „Eismere Stórmengorde, očekávám slušnost. A navíc ti radím jedno: Měj od svých představ odstup. Jsi mladý, můžeš si ještě najít jiný cíl. Do Zophengornu se nikdy nedostaneš. Nepustí tě ani do gornských člunů. Natož do Města Rekrutů." Eismer se snažil tvářit zkroušeně. „Ano, Trouzzo Fu... Děkuji... Radši se budu učit." Nesměl na něm poznat, jak šílený nápad právě dostal. Janthos mohl pohybovat jen očima a ústy. V posledním roce se jeho stav spíš zhoršoval. „Není tě moc vidět, Eismere," poznamenal. „Můžu vědět proč?" „Hodně jsem se učil." „Dřívější byl jinací." „To ne. Mám důvod. Chci složit jednu zkoušku." , A jakou?" „To sám dost dobře nevím." Janthos se kousavě zasmál. „Jak se chceš připravovat na zkoušku, o které vůbec nic nevíš? To je přece nesmysl, chlapče." Eismer Stormengord se rozhněval. Nikdo jiný než Janthos mu už chlapče neříkal. Měřil teď metr dvacet, do dospělého Zlatavce mu zbývalo pouhých dvacet centimetrů. „Tak abys věděl, odletím na Zophengom. Chci dělat přijímací zkoušky na seizmologa." „Ach!" Něco v Janthosových očích se změnilo. „Takže ty chceš úplně nahoru, co?" „Jo." „A teď. . . Teď jsi se přišel rozloučit." „Ano." Eismer chvíli nehybně stál nad lůžkem naprosto nepohyblivého Prolongida, pak řekl: „Promiň." Janthos se zasmál, ale už to nebyl ten kousavý smích jako prve, ale mnohem měkčí zvuk. „Jsi přece ze Zlaté planety, chlapče. V mé rodině bylo zlato vždycky symbolem štěstí, vlastně v celém národě. Určitě budeš mít štěstí. Přeji ti šťastnou cestu." Janthos se neptal, jak se chce dostat Eismer pryč. A Zlatavec by to Prolongidovi ani neřekl. Pořád myslel na onen symbol štěstí a napadlo ho, že jeho rodiče zahynuli na Zlaté planetě. Bude tedy lepší, když nebude na takové štěstí odkázán. Eismer měl na zádech pořádně naditý batoh. To nejdůležitější v něm byl samozřejmě tátův černý plášť. Vzal si s sebou ale i jiné věci, o kterých si myslel, že se mu mohou hodit: koncentráty, pití a nástroje. Navíc si naspořil několik mirokreditů, které platily skoro po celém DaGlauši. Jemberský astroport byl na poloviční cestě mezi klinikou a městem. Dostal se tam pěšky. Na oploceném prostranství stála jediná linková lod. Měla tvar polokoule, přičemž odříznutá plocha čněla vzhůru. Ze spodku trčely nožičky. Byla asi sto metrů vysoká. Zblízka vypadala jako obrovská ocelová hora. Nebýt těch nožiček, mohl by ji považovat za hodně velkou budovu. Opálené trysky svědčily o velice silném impulsním pohonu. Kosmický prach vyžral do pláště důlky podobně jako počasí do kamenné fasády. Eismer Stormengord neměl letenku a nechtěl nikoho na Jembersu okrást. Takže mu nezbývalo nic jiného než cesto vat jako černý pasažér. Obešel půl areálu. Na jedné straně přiléhal k astroportu lesík. A některé větve přesahovaly oplocení. „Bezva," zabručel si, „v dohledu nikdo." Usoudil, že elektromagnetické pole sahá vysoko nad oplocení a že každou změnu ohlásí automatickému hlídači. Větve nesměl v žádném případě použít, ale s tím ani nepočítal. Shodil batoh, přiložil k oplocení měřič, zjistil na různých místech sílu pole, potom deseti svorkami přemostil čtvereční metr oplocení. Molekulárnímu kleštěmi, to byl ten nejlepší nástroj, co si vzal, přeštípl drát. Otvorem nejdřív prostrčil batoh. Potom vlezl za ním. Nakonec vystřižený kus opět provizorně uchytil. S batohem na zádech se vydal k budovám. Jakmile bude uvnitř, už se žádné kontroly obávat nemusí. Po betonové ploše se pohybovalo asi dvacet cestujících. Někteří vypadali tak podivně, až se divil, jaké prostředí dokáže stvořit něco takového. Prošel těsně kolem kontrolního areálu. Jeho cílem byla nákladová sekce. Personál nikde neviděl. Ani strážní roboty. Bomicu Mes Gebertan získal před několika dny drahý přístroj, jednalo se o speciální teleskop pro Kotel. Eismer

věděl, že přístroj nedorazil ve funkčním stavu. A protože od včerejška v dílně chyběl, vycházel z toho, že ho vracejí dodavateli. Teleskop musí být tedy v nákladní sekci, v nějakém kontejneru. V jedné menší hale stála hromada beden. Eismer se rozhlédl, ubezpečil se, zeje sám a zatáhl za sebou dveře. Kontejner našel rychle. Stálo na něm, že obsahuje teleskop. Na víku byla navíc pečeť, to znamenalo, že kontrola již proběhla. Podruhé použil molekulární kleště. Oddělil pečeť, odložil ji opatrně na zem, potom oddělal bočnici. Zvenčí nebylo poškození ani vidět. Přístroj musel vážit aspoň tunu. S ním nepohne. Ale byl mnohem menší než například Bomicu Mes Gebertan a sedadlo pod okulárem vystačilo Eismerovi i na ležení. Připevnil pečeť na jedné straně dveří. Když dveře zavře, přitlačí se automaticky na stěnu. Vstoupil do kontejneru a zatáhl dveře za sebou. Poškozeným zámkem vnikal dovnitř kyslík, i když ne příliš. Odložil si batoh, odstrčil židli a lehli si ve tmě ke stěně. A čekal. Netrvalo to dlouho. Zvenčí slyšel hlasy, asi personál. Nikdo se nenamáhal, aby náklad ještě zkontroloval. Krátce nato kontejner zvedli, občas se zachvěl. Byl si jistý, že se dostal do nákladového prostoru lodi. Start proběhl ještě- týž den. Z hlubin lodi slyšel mocné, temné hučení. Potom dostal prudkou ránu. Trochu mu to připomínalo jeho první let, když ho táta poslal na Jembers. „Povedlo se," zabručel si. „Já to skutečně dokázal!" Neměl jasnou představu, jak se dostane na Zophengom. Neměl ani souřadnice. Doufal však, že se tam nějak probije. Půl dne se nic nedělo a vzduchu ubývalo. Potom velice opatrně otevřel dveře. Snažil se, aby nevydal ani zvuk. Ale nic naplat. Když vyšel ven, hleděl přímo do optiky strážního robota. S tím nepočítal. Skladem se rozječel poplach. 6. Střípky (2) „Jo, přijali jsme všechny, co to přežili. Vím, zeje to nezvyklý. Uprchlíci musí normálně zemřít. Jestli se těch bezdomovců nebojíme? Že nám ukradnou naše domy a nebo k nám zavlečou neznámý nemoci? No, tak trošku jsme se zpočátku přece jen báli... Ale víš, ono to kotlotřesení propuklo v našem bezprostředním sousedství a my měli se Zlatavci vždycky dobrý vztahy. A pak přišli a poprosili o azyl. A co jsme jim měli říct? Že člun je plnej? Že není místo? Ne, nic nám neudělali. Ono jich taky moc nebylo, necelejch sto tisíc. Navíc pak bylo všecko jinak. Nenakazili Zlatavci nás, naopak. Krátce nato propukla ta epidemie. A všichni zemřeli. Proti našim nemocím neměli obranný látky. Ale je mi těch milejch lidí líto. Doufejme, že tady k tomu tak rychle zas nedojde. Kotlotřesení jsou mor. Jak říkám, statisticky bysme si už mohli být jistý, ne? Policista Partout, soustava Bwertz, svědek katastrofy 7. Hvězdní básníci Nakonec mohl být rád, že ho nevyhodili bez skafandru z lodi, protože i o tom comurská kapitánka uvažovala. Comurové patřili k humanoidům. Kapitánka Ptaná nebyla o moc větší než Eismer a zdálo se, že ho nechává naživu jen ze solidarity dvounožce s dvounožcem. Dali ho do strojovny. Musel ji čistit a být k ruce strojníkům. A COMURA XII rozhodně nezářila čistotou. Bylo tam tolik práce, že nikdy nebyl hotov, a když měl tvrdý den za sebou, ještě ho budili. Nesnášel strojníky. Hnusili se mu. Dokud ale dělal, nemusel s nimi prohodit víc než to nejnutnější. Byla mu věčně zima. Comurové prostě pocházeli z chladnější planety. A protože mu žádné ošacení nedali, chodil v tátově plášti. Považoval to za jeho zneuctění. A jeho kabina, to byl vtip. Obýval kutloch, ve kterém si mohl lehnout jen díku tomu, že byl mladý Zlatavec. Zpočátku ještě počítal s tím, že po pár týdnech nucených prací ho z lodě vyhodí. Ale pak si na něj strojničí zvykli a strážní zařízení ho nespouštělo z očí, takže jeho první a poslední pokus o útěk skončil pořádným výpraskem. Nepodařilo se mu spojit se s pasažéry. Cestující a posádka byli přísně odděleni. S nimi se stýkala jedině kapitánka a důstojníci. Potom to vzdal a srovnal se s tím. Snažil se z té dřiny vytlouct to nejlepší, ostatně nebylo zas tak nezajímavé vědět, jak fungují pohony a reaktory. Asi po roce, aspoň si to myslel, věděl o strojích víc než sami Comurové. Základní znalosti fyziky mu přišly vhod. Začínal se znovu vážně zabývat myšlenkou na útěk. V podstatě stačilo dozvědět se dost o pozitronických systémech a... Ale k tomu už nedošlo. Jednoho dne, bylí v prázdném interstelárním prostoru, se COMURA XII prudce otřásla. Eismer si nejdřív myslel, že vynechaly absorbéry. Pak najednou viděl, jak se celá strojovna hrne k východu.

Další otřes. Tentokrát tak prudký, že ho porazil. „Piráti!" zařval na něj jeden Comur. „Ostřelují nás. Zašij se někam!" Chtěl se ještě zeptat kam, ale strojník byl už pryč. Zmizel někam za reaktor. Byli uprostřed kosmu. Zbývaly záchranné čluny, a ty už jistě obsadili cestující. V té chvíli se rozletěly dveře a do strojovny vpadl jakýsi houfec. Stříleli kolem sebe a děsivě řvali. Ve strojovně se oteplilo a Eismer na vlastní oči viděl, jak jednoho Comura zastřelili. V první chvíli nic nerozeznával, protože ho oslnil blesk. Pak viděl, jak k zemi klesá zuhelnatělé tělo. Měl z toho šok, něco takového v životě nezažil. Na vteřinku nebyl schopen pohybu. Ten obraz se mu vpálil do mozku. Na zemi spálený uzlíček a kolem osm humanoidních bytostí a některé měly šátky na hlavě. Šest z nich mělo tak dva metry padesát a byli velice silní. Jeden vystřelil. Zbývající dva byli mnohem menší a zdálo se, že jsou to vůdci. Eismer si všiml, že nechodí po dvou, ale že mají vzadu ještě třetí, velice silnou nohu. Maskování nemaskování, považoval ty dva za Harnarady. Pocházeli z východního DaGlauše. V soustavě Hamarad vládla v současné době ta nejstrašlivější diktatura. Ti dva se zřejmě udělali pro sebe a přidali se k pirátům. Ticho pominulo. Padaly další výstřely, vzadu se ozval opět výkřik a Eismer viděl padat dalšího Comura. Schoval se za blok reaktoru. Odevšad se ozývaly výkřiky bolesti, výhružky. Bylo nesnesitelné horko. Už ani nemohl dýchat. „Nechtě toho!" křičel. „No tak!" Nikdo mu neodpovídal. Eismer Stormengord ztratil nervy. Klekl si, dal si hlavu do dlaní a skučel. Na útěk ani nemyslel. Když se nepodařilo utéct ani strojníkům... Kolem něj se míhali piráti, ale nikdo mu nevěnoval pozornost. Výrostek pro ně nepředstavoval nebezpečí. Navíc hrozilo, že by reaktor mohl vybuchnout, takže na reaktor se nestřílelo. Přesto mu bylo jasné, že umře. Dokud se střílelo, v jednom kuse skučel. Kdyby tak situaci zvládl důstojně... Dokud má černý plášť, nesmí dělat tátovi ostudu. A právě v té chvíli si vzpomněl na Janthose, který si ani nezanaříkal, když ochrnul. Začal odříkávat Chvalozpěv na moudrého boha na nebesích, několikrát za sebou, jak nejrychleji dovedl. Zdálo se, že skutečně má nějakou moc. Vycházela z něj jakási hypnotická síla a zvítězila nad pláčem. Najednou se nad ním někdo tyčil. Ten chlap měl v ruce paprskomet. Eismer pomalu zvedl hlavu. „Řekni to ještě jednou," vyzval ho pirát. V Eismerovi se všechno sevřelo. Pochopil, zeje to tady. Tomu už neuteče. „Co?" zeptal se nechápavě. „Řekni to znovu!" Nebyl mocen slova. Chlap zvedl zbraň, kterou by Eismer neunesl ani oběma rukama, a namířil mu na hlavu. Stačilo jen stisknout spoušť. Automaticky spustil: „Volám tě, moudrý bože na nebesích, vidím tě a cítím tě v temné noci jakož i za zářných dnů..." Ze strachu koktal, ale pirátovi to zřejmě nevadilo. Dokud mluvil, doufal, že bude žít. Když dospěl na konec chvalozpěvu, začal od začátku. Pevně věřil, že si toho pirát nevšimne. „Mlč!" okřikl ho pirát.,,Začátek znám." Potom si ten obr stáhl kapuci. Ukázala se beztvará hlava s dvěma obrovskýma očima, každým jiné barvy. Eismer by hojen stěží rozeznal od Janthose.. „No ne!" vydechl pirát. „Ten skrček mluví prolongidsky!" Potom ho pirát popadl a odnesl. Eismer viděl popravu kapitánky Ptaný a dvou důstojníků, to si vzal hamaradský náčelník na starost osobně. Potom přišli na řadu cestující. Náklad neuvěřitelnou rychlostí přeputoval energetickým tunelem do pirátské lodi: Bylo vidět, že v tom mají praxi. Nakonec přišel na řadu Eismer. Protongid ho celou dobu držel, ostatní se na něj podezřívavě dívali, ale nikdo nic neřekl. Pirátská lod byla válcovitá. Obě lodě se vznášely dlouho vedle sebe. Na palubě vládlo ustavičně tlumené světlo, aspoň v těch sektorech, kam se dostal. V prázdném skladišti se shromáždilo dvacet Prolongidů. Pirát strčil Eismera doprostřed kruhu. Obři se na něj podezřívavě dívali. „Řekni to!" vyzval ho pirát. Eismer začal a když skončil, piráti se tvářili rozpačitě. . „Jazyk umějí jedině Prolongidi," tvrdil jeden. „Všichni jiní s námi mluví glaušsky. Proč ne tenhle skrček?" „Třeba nám ho poslal nějaký bůh," nad-• hodil jiný. Vyvolal tím menší zmatek.

„Ale! - To ne! - Jen to jen Zlatavec, to nevidíte? - Blbost! - Zlatavci už přece nejsou!" Pirát, který Eismera zachránil, ho najednou zvedl. „Takže nám to vysvětli. Jak to, že mluvíš řečí našeho národa?" Eismer se na chvíli zamyslel. Snažil se odpovědět prolongidsky. „Na Jembersu jsem se. . . seznámil s Janthosem. Je to...," nevěděl, jak říct jeden z vás, „muž z národa. Janthos se už němůže hýbat. Často jsme mluvili. Učil mě svůj jazyk." Bylo ticho. ,A co bude dál?'' zeptal se za chvíli, když to už nemohl vydržet. „Pojď sem," přikázal mu zachránce. Prolongid ho popadl za ruku a kamsi ho vlekl. Najednou byly před ním dveře a obr ho do nich strčil. „Tady čekej!" Pak se dveře zabouchly a zavládla tma. Občas mu dali najíst a napít a to bylo všechno. Potřebu vykonával do kouta. Když byl unaven, lehl si na zem a tátův plášť mu sloužil za polštář. Nikdo mu neřekl, co s ním bude, nikdo nepromluvil. Nevěděl, jak dlouho to trvalo. Po neznámém počtu dní a nocí ho vytrhli ze spánku. Jakýsi Prolongid ho vynesl na chodbu. „Co je?" zeptal se Eismer. Obr odpověděl hrozivým zabručením, zřejmě to mělo znamenat něco jako drž hubu. A tak Zlatavec mlčel. Poprvé ho štvalo, zeje trpaslíkem ve světě, kterému vládnou velké bytosti. Obr ho chabě osvětlenými chodbami a antigravitačními šachtami snášel kamsi dolů. Cesta končila ve východu. Eismer spatřil denní světlo, modrou oblohu a pronikavé slunce. Vypadalo to, že přistáli na nějaké planetě. „Takže," prohlásil Prolongid, „tvoje cesta s námi skončila." Postavil ho na nohy. Eismer vzhlédl k pirátovi. „Jdi ven, prcku. Nemůžeme zabít nikoho, kdo hovoří prolongidsky. Padej, než. . ." Nedořekl. Eismer vykročil k východu. Podezřívavě se podíval ven. Země byla dobrých pět metrů pod ním a žebřík nikde. Za obrovským astroportem se rozkládalo město. Pod mlžným zvonem se pohybovaly kluzáky, musely jich být tisíce. Na jaké planetě je, nevěděl. Pirát do něj hrubě strčil, Eismer vykřikl, neudržel se, letěl, udělal ve vzduchu kotrmelec. Jen náhodou dopadl na nohy. V první chvíli si myslel, že má po všech chrupavkách v těle, ale Zlatavci něco vydrží. Po chvíli bolest pominula a začal doufat, že pád přečkal relativně dobře. Až na pár odřenin a krvácející ruce se mu nic nestalo. A leknutím si ukákl. Hlavně že to tátův plášť přežil. Otočil se a podíval se nahoru. Ze vchodu mu kynul Prolongid, který ho vyhodil. Výsměšně? Potom se otvor zavřel a hned nato se válec zrušenou gravitací odpoutal od země. Zažehly se impulsní pohony, blýsklo se, zaburácelo. A za pár minut se pirátská lod ztratila na obloze. Eismer se vzpamatoval, postavil se. Byl opět sám. Nebylo příliš lidí, kteří by se mohli chlubit tím, že přežili pirátské přepadení. A on k nim patřil. Co je proti tomu cesta na nějaký Zophengorn? Teď ho už nikdo nezastaví. Určil si cíl a vykročil. V relativně nízké přitažlivosti se mu šlo zpočátku snadno. Atmosféra celkem vyhovovala, pořád byla lepší než ten smrad na pirátské lodi. Euforie ho ale brzy přešla. Čím více se blížil k budovám astroportu, tím mu vše připadalo nepřehlednější. Tisíce robotů, bezpočet nosičů kontejnerů, humanoidi, nehumanoidi... Připadal si ztracený a nedokázal se orientovat. Pokoušel se navazovat kontakty, ale nikdo s ním nemluvil. Zdálo se, že přistál na nějakém bláznivém světě. Automatické dveře ho nikam nepouštěly, protože nemel nutnou kartu. Všechny ostatní východy byly chráněny vysokým oplocením a jeho molekulární kleště se vznášely kdesi ve vesmíru s troskami COMURY XII. „Zatraceně!" vykřikl. „Pomozte mi! Pomoc!" Kolem něj se mihla pětihlavá skupina Companeiů, olejovitými, šedými, svraštělými obličeji s propadlýma očima, těla ještě o něco menší než on. Ale nedívali se na něj. Odevzdaně si vzdychl. Dřepl si před jedny zavřené dveře a čekal, až se něco stane, jedno co. Trvalo to skoro celý den. Nakonec mohl být rád, že ho sebral policejní robot a odvedl na strážnici. Takže ta planeta se jmenovala Seemerg a byla 1201 světelný rok od Jembersu. Když vyprávěl o přepadení COMURY XII, vzbudil zájem, musel však přiznat, že toho neviděl zas tolik a ještě méně že slyšel. Jediná užitečná informace byla, že piráty vedli dva Kamarádi. Na základě toho se dal vytvořit jakýsi zatykač pirátské lodi. Protokol astroportu zachycoval každé přistání a každý start. Ale co to bylo platné mezi daglaušskými světy? Piráti zmizeli a nikdo je už nikdy nenajde. Eismer Stormengord byl bez prostředků, bez rodiny a bez přítele. Možná měl zůstat na Jembersu. Nevěděl jak

dál. Ujal se ho imigrační úřad. Sdělili mu, že má lhůtu tří dnů. Za tu dobu si bud sežene nějakou práci, anebo musí Seemerg opustit. Druhá možnost nepřipadala v úvahu, protože neměl na letenku. Navíc ho informovali, že když je přistěhovalec zcela bez prostředků, lze jej prodat do otroctví a tím se uhradí náklady imigračního úřadu. Eismer vzal varování velice vážně. Prostřednictvím úřadu požádal v pozitronické síti Seemergu o práci. První dva dny se nic nedělo. A třetí den, na poslední chvíli, se našlo místo v jedné výzkumné laboratoři. Uvědomil si , jakou cenu má pro něj vzdělání z Jembersu. Bomicu Mes Gebertan ho nutil k výkonům, které nebyly zcela samozřejmé. Umínil si, že jednou mu za to musí poděkovat. Na Seemergu byla všeobecná úroveň vzdělání dost nízká. Dva roky pracoval v malé laboratoři na okraji města, a to za mzdu, která byla hluboko pod místním průměrem. Teprve pak naspořil tolik, aby splatil dluhy a přestěhoval se do lepšího bytu ve městě. Jeho prácí se dostalo uznání. Pro Eismera to byl zcela nový pocit. Přátele neměl a osobním kontaktům se většinou vyhýbal, takže práce byla jedinou potěchou, kterou měl. Občas zažíval vysloveně hvězdné hodiny. Jako třeba vývoj nového zaměřovače. Hyperzaměřování totiž v DaGlauši patřilo k nejméně probádaným oborům. A proto bylo i jednoduché objevit něco nového, třebaže nepříliš významného. S úspěchem v patách nastoupil na nové místo, tentokrát v analytické laboratoři Tam-Py-Tam mu dávali tolik mirokreditů, že mu účet pěkně narůstal. Konsorcium Tampa se zabývalo obchodem. Byla to jediná organizace, která zahrnovala celý DaGlauš a zřejmě i část Salmenghestu. Tampa byla prostě všude. Konsorcium bylo mocnější než Džerrové nebo Hamaradi, ale bylo „méně" než seizmologové. Vydělávali nejvíc a platili nejlépe. A že na Seemergu analyzovali produkty, byla jen šťastná náhoda. Eismer Stormengord po celou tu dobu neztrácel ze zřetele svůj cíl. Byl to stále Zophengorn, chtěl se stát seizmologem. Ale čím více se zajímal, tím byl nejistější. Nebyly dvě pověsti o Zophengornu, které by se shodovaly. A někdo takový, kdo tam byl osobně, zřejmě neexistoval. Trvalo další čtyři roky, než našetřil tolik, aby si zaplatil let do oblasti Zophengornu. Bylo mu už jednadvacet a tím byl dospělý. Tátův plášť nosil jen občas, většinou z nouze. Toho dne si jej však oblékl, protože si myslel, že si to zaslouží. Seizmologem ještě nebyl - ale dostal se na cestě tak daleko, že byl na to docela pyšný. 8. Střípky (3) „Co že si o tom kotlotřesení myslím? No, pravděpodobnost je tak nepatrná... Proč bych si dělal starosti? 99,9 procenta lidí se to přece netýká. Zprávy na trivideu? Ne, moc se nekoukám.. . Jen to jen samý mord a zabíjení. Kdo by na to celý den civěl? A koho zajímá, jestli Hamaradi válčí? Hamar je daleko. To mi spíš dělají starosti Džerrové, co je zpozorovali poblíž." KlicktirfAnomyo, poslední rozhovor. 9. Zophengorn! Cesta mel a více zastávek. Linková lod, kterou letěl nejdříve, ho donesla na jižní stranu DaGlauše. Věděl, že Zophengorn je pět set světelných let od Kotle. Přesnější souřadnice se získat nedaly, ani od navigátora linkové lodi, á ani za úplatek. Zjistil jen to, že jediná cesta vede přes gornské čluny. To slovo už jednou slyšel, kdysi dávno od Bomicu Mese Gebertana. Bomicu Mes tenkrát zjevně dobře věděl, o čem mluví. Lodě létaly mezi Zophengornem a takzvanými Periferními soustavami. Těmi se myslelo sedm slunečních soustav, jež nebyly od Zophengornu příliš vzdáleny. Byly to spojovací body do Neznáma. Eismer se rozhodl pro soustavu Meihtard. Šestá planeta se ukázala jako horký džunglový svět, o něco menší než Jembers nebo zlatá planeta, ale měla dýchatelnou atmosféru. Hlavní město se jmenovalo Kuroffor. Když vystoupil, byl odkázán sám na sebe. Probíjel se davy k východu, což byl na malého Zlatavce úctyhodný výkon. Černý plášť mu jakýmsi těžko popsatelným způsobem dodával respekt. Venku se mu naskytl podivný pohled. Kuroffor nebyl v žádném případě moderní. Na první pohled mel pocit, že vidí nekonečnou řadu hmyzích kopců, jež vyrůstaly z bezbarvé, neúrodné půdy. Mezi nimi se pohybovaly odpovídající postavy: černý hmyz s krunýřem, s trhanými pohyby. Hlavy Plaquetů, jak se jmenovali, byly velice malé a šest končetin měli dlouhé a velice křehké. Eismer Stormengord usoudil, že s glauštinou se tady daleko nedostane.

Ale jeden Plaquet mu vybroušenou řečí řekl: „Půjdeš doprava, obejdeš z třetiny astroport, pak uvidíš odbavovací terminál gornských člunů." . Dal se popsanou cestou. Na kurofforských ulicích bylo devadesát procent Plaquetů. Zbytek všemožné národy. Mezi nimi i několik Hamaradů, dokonce tu a tam nějaký Prolongid. Krátce nato minul dva Vroubery. Terminál byla vysoká betonová krabice. Mezi ta mraveniště se vůbec nehodila. Bylo jasné, že terminál nepostavili Plaqueti, ale nějaká jiná civilizace. U jediného vchodu byl velice živý dav. Eismer se nechtěl zaplést do nějaké hádky. Většina bytostí se nedala identifikovat, jejich charakteristiky neznal, a tak usoudil, že bude rozumnější, když se bude držet stranou. Jen dvě skupiny Companeiů mu byly známé. Companeiové byli považováni za nadané vědce. Pohybovali se nervními třaslavými kroky, jež se hodily k jejich trpasličímu vzrůstu. Na hlavách měli pokrývky připomínající čepice a z obličejů byla vidět jen vyčnívající spodní Čelist. Nikdo se s nim nepouštěl do hádky, ani v té tlačenici. Měli pochybnou pověst. Companei, který se cítil v tísni, bojoval až do smrti, než aby ustoupil o píd'. Občas se otevřely dveře. Neviděl, co se za nimi děje. Ale zdálo se, že uchazeče pouštějí jen po jednom. Rozhodl se, že Čekání stráví co nejklidněji. Měl za sebou dlouhý den. Vyhlédl si místo stranou, zdálo se mu, zeje tam měkčí země, rozložil si tátův plášť a skoro okamžitě usnul. Když se probudil, byla většina uchazečů pryč. U vchodu tábořilo jen takových šest osob. Pak už to netrvalo dlouho. Dveře otevřela vzdáleně humanoidní bytost vysoká metr osmdesát. Měla zelenou šupinatou kůži a jen jednu paži, která jí vyrůstala z hrudi a na konci byly dvě ohebné a zřejmě teleskopické ruce. „Jmenuji se Tursen," oznámila mu ta bytost. „A kdo jsi ty?" „Jsem Eismer Stormengord. Z národa Zlatavců." Tursen se na něj překvapeně podíval. „Já myslel, že Zlatavci vymřeli." „Bylo kotlotřesení." „Aha. Tak proto jsi tady." Tursen ho zavedl do pohodlné místnosti. Eismer se usadil v křesle, které jako by bylo uděláno pro něj, a odpověděl na několik desítek, většinou odborných otázek. Úroveň nebyla příliš vysoká. Usoudil, že má šanci. „To by bylo zatím všechno, Eismere Stormengorde. Ještě tě čeká závěrečný pohovor." Tursen ho jinými dveřmi zavedl do sálu, kde byly desítky křesel. „Když budeš mít hlad nebo žízeň, je tu automat." „Děkuji." Skoro všechna křesla byla obsazena. Eismer opět viděl ony Companeie, ale i další. Našel si volné místo a pohodlně se usadil. Dotěrných otázek si nevšímal. Trvalo to celkem tři hodiny. Tursen si ho zavolal, když se čekárna už podstatně vyprázdnila. ,prosím," zeptal se Eismer zdvořile,, jak to dopadlo?" „Uspokojivě." „Mohu znát podrobnosti?" , Jistě. Vzpomínáš si na první hodiny v Kurofforu, když jsi spal před vchodem do terminálů?" „Ano! Jak to víš?" „Střežíme vchod holografickými kamerami," prozradila mu bytost., Je to součást testu. Kdo je netrpělivý, nemá u seizmologů co pohledávat. Kdo nepočká pár hodin, ten nebude celý život pozorovat hvězdy. Sledujeme, kdo si snaží vynutit vstup násilím. Kdo nedokáže dosáhnout svého cíle bez násilí, tomu Direktorium nesvěří lod." Tursen mu ukázal další scénu. Eismer se viděl sedět v čekárně mezi dalšími uchazeči. Ptali se ho, jaké měl otázky, ale on neodpovídal. „To je Část třetí," hádal. „Správně. Budoucí seizmolog nesmí Zophengorn podvádět." „Takže jsem v těchto třech Částech obstál/' řekl spokojeně Eismer. „Ano, ale počkejme, jak proběhne zbytek." , Jaký zbytek?" „Vlastni zkouška. To, čím si můžeš zasloužit letenku. A Tursen dodal: „Přirozeně požadujeme i veškeré tvé peníze. Ale to by pro tebe mělo být zřejmě podružné." Eismer Stormengord pomyslel na dva roky tvrdé práce a řekl: „Samozřejmě." Nakonec patřil mezi vyvolené. Terminál opouštělo asi osmdesát osob. Uvědomil si, že tohle je jen jedna várka a že takhle to patrně vypadá denně. Zophengorn bud potřeboval značný přísun, anebo v cíli probíhal další výběr. Co se na ostatních šesti periferních planetách děje, to Eismer pochopitelně nevěděl. Ale usoudil, že všude to funguje podobně. Tursen po něm chtěl vše, .co měl, takřka tisíc mírů. Nechat si směl jen plášť a oděv. Z oblohy se snesl obrovský stín. Zdola vypadal jako ohromný kovový ovál. Eismer odhadoval, že gornský člun je dlouhý tak sto třicet metrů a širší než osmdesát. Zespoda se vysunulo dvanáct podpěr. Podivná zařízení, která trčela z trupu vedle, považoval za magnetické úchyty pro transport kontejnerů a podobně. Když lod dosedla, dala

se odhadnout i výška. Zhruba 30 m. „Nastupovat!" ozvalo se. Stormengorda a ostatní rozdělili do mizerných kabin. Pryčna se nedala ke spánku ani použít. Let však naštěstí netrval dlouho. Meihíard VI se rychle vzdaloval. Lod zrychlila na dvě třetiny světelné rychlosti. Na monitoru sledoval nejdůležitější fáze letu. Následovala lineární etapa necelé dva světelné roky, protože Kotel byl dost blízko. Na lodi byla malá jídelna, kde dostali něco k zakousnutí. Ti, kdo měli zájem, si směli prohlédnout můstek. Eismer zájem neměl. Druhou etapou dorazili do cíle. Zophengorn! Eismer Stormengord očekával nějakou zvláštní podívanou, něco jako uvítání, ohromující tajemství - a byl zklamán. Přesně ve směru letu spatřil Kotel, žhnoucí množství hvězd poblíž centra. Ale pohled se příliš nelišil od pohledu nad Meihtar-dem VI. V dosažitelné blízkosti neviděl na monitoru jediné slunce, pouze jednoho hnědého trpaslíka. Na hvězdu byl malý a na planetu příliš velký. Zase nějaká orientační zastávka? přemýšlel. Ale pak přešli na oběžnou dráhu. Hned si všiml světlých skvrn na oběžné dráze. Byly to bdě a stanice. Celkem deset reflexů. Podle síly byly některé velké pouze jako kosmické lodě, zatímco jiné musely mít průměr přes dva kilometry. „připravit k výstupu," ozvalo se z reproduktoru. „Jsme na Prstenci!" Shromáždil se s ostatními u východu. Když se výstupy otevřely, shlížel na kruhovou plošinu, která mohla mít průměr tak kilometr. Na povrchu stálo několik gomských Člunů. Dva při otevřeném, prázdném a pozoruhodně velkém kontejneru. Nákladní šachtou se tam nakládaly strojní bloky. Eismer usoudil, že jsou pro Meihtard VI nebo jinou periferní planetu. Uprostřed plosiny si všiml dvou věžiček, které považoval za výtahové šachty. Lod klesala přímo podél věží. „Zastávka Město Rekrutů," hlásil reproduktor. „Prosím, opusťte lod a přesuňte se šachtami na druhou stranu plošiny. Tam se o vás postarají." Eismer a osmdesát ostatních vyskočili z východu. Nepatrná gravitace je táhla dolů. Přešli do šachy a antigrav je přesunul na druhou stranu. Plošina byla silná sto metrů. Uprostřed se změnil gravitační vektor -což nebylo nic příjemného. Když vyšli na druhé straně, naskytlo se jim úchvatné panorama. Celou plochu zabíralo město. Závratné věžovité konstrukce, mezi nimi skleněné, protáhlé stavby, jež vytvářely labyrint světelných odlesků. A na obloze jako obrovský kotouč hnědý trpaslík, svítící kruh hvězdného moře Kotle. Zatímco se plošina pomalu otáčela - dalo se to poznat podle pohybu hvězdné oblohy, spatřil další kosmickou stanici. Jak byla veliká, těžko soudit, ale domníval se; že ta podivná konstrukce měří ještě jednou tisíc metrů. Na první pohled mu to připomínalo proti sobě běžící ozubená kola. Na plochých stranách spatřil tisíce světel, která vypadala jako nekonečná řada okýnek. Chvíli sledoval kurz stanice. Uvědomil si, že se nejedná o jeden, ale o dva objekty. Ale v protiběžném otáčení udržovaly vždy stejnou vzdálenost. „Ernpirium a Planetárium," zabručel vedle něj někdo uctivě. „Už jsem o nich slyšel." Eismer se dál díval dopředu. Po ulicích Města Rekrutů se pohybovalo množství bytostí. Většina používala dopravní prostředky, jakési kabiny s průhlednou střechou. Ze šachty viděl nastupovat a vystupovat chodce. Tak tohle tedy byl Zophengorn, vlast seizmologů, tedy aspoň část. Eismer Stormengord se cítil ztracený a sám. Doufal, že tady nebudou muset Čekat dlouho. 10. Lod GLIMMER: přestávka na kávu „Umíš si, Perry Rhodane, představit, co to pro mě znamenalo?" zeptal se malý Zlatavec. „Tak dlouho jsem se tam snažil dostat. A pak mě poslali na tu stanici." , A co jsi očekával?" zeptal jsem se se zájmem. „Normální planetu. Nemuselo to být zrovna něco známého, ale aspoň prostředí, ve kterém bych se vyznal. Teprve v té chvíli jsem si uvědomil, do čeho jsem se to dal. Zlatá planeta, Jembers, pro mě za mě i Seemerg nebo periferní planeta - to všechno bylo bezvýznamné a provinční. Nevím, jestli jsi někdy viděl stanici vetší než kilometr. Myslíš si, že už to máš, ale ve skutečnosti je taková věc pořád větší a větší. - Zophengorn je centrum DaGlauše a já to jasně viděl."

GLIMMEREM zazněl děsivý hluk. Celý se zachvěl. Vzpomněl jsem si, že Propterové pořád ještě montují lineární pohon. „A co se dělo pak, Eismere?" zeptal se Reginald Bull, který celou dobu napjatě poslouchal. „Co bylo ve Městě Rekrutů? Co to slovo vůbec znamená?" Cítil jsem jisté zklamání. To důležité nám Stormengord totiž pořád zatajoval. A začínal jsem se ptát, zda vůbec jsou nějaké „důležité věci". Možná bude lepší považovat jeho vyprávění za životní příběh, barvitý, ale bezvýznamný. Jaká je tady asi šance dozvědět se něco o Shabazzeovi a SÓLU? Pranepatrná. Ale jde spíš o Stormengordovu psýchu. Jestli chceme v DaGlauši něčeho dosáhnout, potřebujeme jeho pomoc. Čím lépe ho pochopíme, tím větší šance, že nás pak s GLIMMEREM odveze k cíli. Napadlo mě, proč jsme se s Bulíym nic nedozvěděli o kotlotřesení, když jsme galaxii už krátce navštívili. S kotlotřesením tomu patrně bude jako s nějakou nemocí, soudil jsem. Dokud vás nepostihne, nikdo o ní nemluví. Seizmolpg řekl: „Myslím, že přijde vhod menší přestávka, Reginalde Bulle. A pak se chci taky podívat, jak pokračují opravy. -Pojďte semnou." Stormengord ukázal každému kabinu, ve které bude spát. Něj komfortněji byla ubytována Mondra Diamondová, protože potřebovala místo pro Normana. My ostatní jsme se spokojili s provizorními příbytky. Ertrusan Kreyn dostal místo ve vyprázdněném skladu. Swoonům stačila bedna. Stormengord jim dal měkkou deku, kterou měli použít jako lože. Potom nám ukázal možnosti své lodi, které jsme mohli používat, jako sprchy a jiná hygienická zařízení. Poprvé po celé věčnosti jsem se vysvlékl z modrého oděvu. Být ve skafandru je vždycky nepříjemný pocit. Na chvíli mě napadlo, že bych mohl navštívit Mondru a Normana, ale byl jsem strašně unavený. A tak jsem se rozhodl, že ten čas využiji ke spánku. Druhý den ráno jsme se sešli na můstku. Eismer Stormengord připravil horký nápoj , který skoro připomínal kávu. Reginald Bull se na mě ušklíbl. „Už chybějí jenom sušenky a koláč." Zlatavec zřejmě nechápal, co znamenají sušenky a koláč, ale to se od bytosti, jež se narodila 23,5 milionu světelných let od Země, ani nedalo očekávat. Uvelebil se v křesle a pokračoval ve vyprávění. 11. Střípky (4) „Ano, přežil jsem kotlotřesení. Trvalo to deset let. Jsi mladík. Vůbec si nedokážeš představit, co je to být uvězněný v takovém kotlotřesení. Slunce mění barvu. Jsi najednou lehoučký a pak hned zas vážíš tunu. Čas se křiví a kope jako nějaké zvíře... Myslíš si, že kecám?Tváříš se tak. Ale já se na tebe nezlobím, protože tě chápu. Zahodíš všechno, co má něco společného s technikou a energií. Protože každá Částečka navíc znamená zdroj chyb, přitažlivý bod pro síly kotlotřesení. Potom se posunují klimatické osy. A najednou není léto. Je hrozná zima. Snažíš se protlouct zemědělstvím, ale obilí už nevzejde. Snažíš se vyhrabávat konzervy, ale země je zmrzlá. A pak ti umírají přátelé jeden za druhým. Dokud nepřijdeš na to, jak přežít... Ale tím to ještě zdaleka nekončí. Trvá to mnoho let. Tak dlouho, zeje už nepočítáš. A pak je to najednou pryč a nikdo neví proč. Že se tomu říká seizmické zajetí? A že jsi o tom už slyšel? Zvláštní. Já si předtím vždycky myslel, že takové kotlotřesení znamená vždycky konec." Jeden z těch, co přežili, soustava Permukat 12. Seizmologie Stormengordova kabina byla hluboko ve stanici a neměla okna. Jako dítě se díval na Jiskrov, i z kliniky na Jembersu viděl kousek přírody. Celý měsíc byl vyplněn přijímacími zkouškami. To na Meihtardu VI byl jen náznak. Byl vděčný za každičkou trošku vědění, kterou získal od Bomicu Mese, a přesto se mu často zdálo, že v podstatě neví nic. Osoby, se kterými přiletěl na Zophengorn, měl ustavičně na očích. Nebyli ubytováni daleko od sebe. Jeden ještěr měl přes deset let praxi jako rektor nějaké vysoké školy, vyznal se prakticky ve všech oblastech, skoro perfektně ovládal přírodovědné obory. Eismer ho považoval za jistého kandidáta. Znalosti však zdaleka neznamenaly všechno. Instruktoři předpokládali, že znalosti se dají získat kdykoli, důležitější byl spíš postoj . Proč se někdo chce stát seizmologem? Aby měl pocit, že se uplatní? Z nudy? Anebo z nějakého vnitřního puzení?

Po třiceti dnech se to dozvěděli, Eismer Stormengord obstál. Vysokoškolského ješ-těra vrátili s dalšími čtyřiceti dvěma na MeihtardVI. Od této chvíle si Eismer mohl říkat novic. A bude jím nejméně osm let. Avšak měl před sebou ještě to poslední a nejdůležitější rozhodnutí: Asi devadesát procent badatelů zůstávalo v Zophengornu a jejich úkol spočíval ve vyhodnocování dat, vyvíjení teorií a ve výchově noviců. Zbývající desetina dostávala lodě. To byli ti praví seizmologové. Jejich úkolem bylo po celý život sbírat data a měřit Kotel. Eismer Stormengord se bál představy, že by dřepěl v nějaké laborce. Předsevzal si, že bude patřit k těm šťastným deseti procentům. Následující měsíce strávil ve Městě Rekrutů. V desce byly sklady, systémy uchování života a obytné sekce. Dole přistávaly gornské Čluny s nováčky, nahoře se bádalo a učilo. Po roce znal každičkou budovu. Díval se z každého okna, dokázal pojmenovat každičké souhvězdí. Chtěl se o sluncích a planetách dozvědět co nejvíce. Od modrého obra po neutronovou hvězdu, vše v něm vyvolávalo neuhasitelnou žízeň po vědění. A to bylo právě to, o Čem se v počáteční době vůbec nemluvilo. Učili je základům fyziky - které vypadaly tak Šíleně, že se 0 nich nezmiňoval ani Bomicu Mes Gebertan, a cpal si do hlavy tabulky a vzorečky. Postupně se k tomu přidávaly zajímavé předměty. Učitelé však dokázali udělat 1 z astronomie nudu. V těch letech ztratila věda pro Eismera kouzlo. Půvab si zachovával jen Kotel, ona nebezpečný zóna překryvu. Stále ještě chtěl zjistit, co ho vlastně připravilo o mládí a vzalo mu rodiče. Jistě, byl to přírodní úkaz, ale nepochyboval o tom, že celý život s ním bude bojovat. Někdy se říkalo, že příroda je příliš veliká. Nemá se s ní bojovat, nesnažit seji přelstít, pouze plynout s proudem. Eismer si to nemyslel. Sám sice na kotlotřesení těžko něco změní. Mrtvé Zlatavce už nikdo neoživí. Ale za sto nebo za tisíc let bude všechno možná úplně jinak a to mimo jiné i díky práci dnešní generace badatelů. Jednou bude možné kotlotřesení nejen pozorovat. Podaří seje pozdržet nebo mu dokonce zabránit. Anebo je předpovědět natolik včas, aby byla možná evakuace. Ve třetím ročníku se výuka změnila. Kdo do té doby vydržel - takových Šedesát procent -, byl považován za člena zopherngornského společenství. Gilda seizmologů neměla nepřátele. Přesto však jistá nedůvěra byla standardem. Ke kodexu seizmologů patřilo, že o své Činnosti nikdy nemluví venku v DaGlauši. Totéž platilo pro Prstenec Zophengornu. Ten, kdo se musel předčasně vrátit, nesměl mít možnost vše prozradit. Pouze ten, kdo zůstal dlouhodobě, získal právo na vědění. Eismerovi trvalo dlouho, než poznal užitečnost utajování. Sám sebe považoval za poctivého Zlatavce, který vždy může zodpovědět své myšlenky i činy. V DaGlauši a Salmenghestu si však seizmologové získali jakési mytické postavem. Seizmolog nebyl nikde normálním občanem. Byla to mocná bytost, vypuzovaná a obdivovaná současně, s nevysvětlitelnými silami a znalostmi přinášejícími smrt. To samo už zajišťovalo vliv gildy. O činech seizmologa se nediskutovalo. Podporovali ho, když to bylo nutné, a byli rádi, když se jeho lod ztratila v lineárním prostoru - nejlépe navždy. Koncem třetího roku dostal Eismer poprvé čipový průkaz - takzvanou zetku čili zophengornskou kartu. Tím novicové získali přístup na systém zotraku, což znamenalo zophengornské transportní kabiny. Na zkratky si Eismer Stormengord musel zvykat. Nebylo mu to zatěžko, protože nyní byla konečně spousta Času na objevování. Venku v DaGlauši a Salmenghestu se pořád mluvilo o „Zophengornském satelitu". Ve skutečnosti to včetně Města Rekrutů bylo deset stanic různé konstrukce a funkce. Interně se mu proto říkalo „Prstenec Zophengornu". V neoficiálním středu, v Empiriu, sídlilo direktorium. Odtud se řídila gilda seizmologů. Krom toho byl v Empiriu bájný prstencový velkopočítač, nejvýkonnější pozitronika v DaGlauši a Salmenghestu. Zde se vytvářely manuály Zophengornu, jakési hypervysflačové oběžníky pro aktivní seizmology. V Planetáriu se náročně simulovala astronomická a astrofyzikální data. Eismer Stormengord na tom místě strávil nějaký Čas, ale jako novice třetího ročníku ho tam neviděli příliš rádi. Ze Situaria se řídilo deset stanic. Jejich kurzová data se ustavičně sladovala. V Situariu se navíc skrýval nejsilnějšíhypervy-sílač galaxie, Hlas Zophengornu, a kontrolní centrum Zophengornu - KCZ. Zaměřovači centra střežili okolní sektor, celé okolí až po periferní planety. Největší stanice ze všech byla samozřejmě Doky. Tam se stavěli lodě seizmologů, prováděla jejich údržba, opravovaly se a modernizovaly. Zásobování stanic zajišťovalo Hydroponické centrum. Eismer ten válec dlouhý 1 100 metrů navštívil jen jednou, samozřejmě kabinou. Vysoce specializované zařízení produkovalo potraviny, k tomu patřily recyklační nádrže a molekulární úpravna vzduchu. Ty nejtajemnější stanice byly zároveň nejmenší, jednalo se o čtyři těžce vyzbrojené obranné pevnosti.

1-KO, 2-MA, 3-SEL a 4-GOB byly považovány za zakázané území. Eismer Stormengord nenašel jedinou kabinu, která by souhlasila s cílem obranná pevnost. Zřejmě by tam museí letět ve skafandru. Ale to nebyl zrovna inteligentní nápad. Pevnosti údajně měly přímo bájnou palebnou sílu. Eismer Stormengord si brzy začal myslet, že ve Městě Rekrutů bude bydlet už navěky. Zatím už dosáhl konečné velikosti 1 35 centimetrů, což na Zlatavce nebylo zas příliš. Ale už nebylo jiných Zlatavců, podle kterých by se mohl měřit. Jak pokračovala léta, získával specifické znalosti seizmologů. Astronauti DaGlauše a Salmenghestu o kotlotřesení věděli. Eismer slyšel od Bomicu Mese Gebertana spoustu věcí, hodně jich bylo správných, ale mnohé naopak mylné. Přehled měli jen seizmologové. Následující teorie byla považována za běžnou tezi. Obě dotýkající se galaxie DaGlauš a Salmenghest produkovaly svou kolizí takové množství energie, že větší část musela odtéct do hyperprostoru. Hyperprostor tuto energii předával dál jako kotlotřesení a za ventil sloužila slunce obou galaxii" Účinky těchto sil sahaly od pozměněné gravitace po posuvy v červené a modré. Slunce mohlo náhle změnit barvu, svítivost mohla kolísat. Mnohá slunce se stala novami - jako v případě Stbrmengordovy vlasti. Zatímco standardní galaxie měla v průměru současně tři novy, v Eismerově vlasti byla často aktivní až stovka. Planetami otřásaly nevypočitatelné gravitační skoky. Kůra postiženého světa se rozechvěla. Po povrchu běsnily děsivé bouře a tropily strašlivé škody. Eismer si dokázal živě představit, co se jeho rodičům a Zlaté planetě stalo, a byl rád, že to nevěděl už jako dítě. Zaměřovače v Jiskrově musely kompletně vypadnout. Jakékoli spojení se zřejmě přerušilo. A nakonec Zlatá planeta pukla. Takové katastrofy většinou postihovaly neobydlené světy, zejména dvojhvězdy bez planet. Ty se zpravidla rozpadly nebo se zhroutily do sebe. Po celém DaGlauši byly statisticky současně dva až tri tisíce seizmických zón. Zpočátku mu to připadalo jako fantastické množství. Ale při třiceti miliardách hvězd, jež byly z 99,9 % nebydleny, to bylo velice nepatrné nebezpečí. Jenže to byla jen statistika. Kotlotřesení mohlo kdykoli.zlikvidovat kvetoucí civilizaci. V takovém případě se dalo varovat většinou dva nebo tři týdny předem, mnohdy i jen jediný den, jak tomu bylo v případě Zlaté planety. V každém případě to bylo příliš málo na to, aby se dali obyvatelé evakuovat. . Možná se to zlepší, když se podaří varovat několik měsíců nebo let předem. Ale to byla hudba budoucnosti. K předpovědi by potřebovali Šestirozměrnou matematiku, ale tu neměli. Cestující seizmologové se především věnovali zaměřování a lokální analýze. Kotlotřesení se ohlašovalo řadou předzvěstí. Pětirozměrné kontinuum se už v předpolí otřásalo a každá seizmologická lod měla měřicí přístroje, které dokázaly takové zlomy zaregistrovat. K tomu se družila síť takzvaných seizmických hlásek: soustava 11 000 stanic pokrývala DaGlauš a Salmenghest. Hlásky byly vybaveny citlivými 5D zaměřovači. Přístroje zpravidla pocházely z Doků, zatímco samotné stanice provozovaly, stavěly a udržovaly národy z nejbližšího okolí. Čím více stanic se nacházelo v blízkosti seizmické oblasti, tím přesnější byla prognóza. Veškerá data se každou hodinu předávala hypervysílačem regionálním satelitům. Regionální satelity je shrnovaly a předávaly velkopočítači v Empiriu. Počet 11 000 hlásek byl však na neorganizovanou směsici národů DaGlauše příliš. Četné stanice byly v podstatě zralé do šrotu. Mnohé jen bezcílně putovaly kosmem a posádky je dávno opustily. Eismer Stormengord to považoval za ostudu. Za většinu dat seizmologové vděčili zvláštnímu jevu, takzvanému seizmickému zajetí. Byly případy, kdy civilizace v seizmické zóně se po deseti až dvaceti letech opět zjevila. Při slabším kotlotřesení a s troškou štěstí byla zničena jen pětirozměrná technika a zemědělstvím a chovem dobytka se dalo jakžtakž přežít. V Městě Rekrutů byly k dispozici tisíce životních příběhů. Očití svědci popsali dramata a poslali své zprávy do Zophengornu, někdy se seizmologové dotazovali přímo přeživších. . Eismera tento jev fascinoval. Být v zóně, na vlastní oči pozorovat, co se skutečně děje... To je nápad! Kdyby mu dali na vybranou - deset let seizmického zajetí nebo deset let Města Rekrutů - určitě by si vybral zajetí. Prý se už nejeden badatel nechal úmyslně překvapit kotlotřesením. Zda kotlotřesení bude silné nebo slabé, to se nedalo předpovědět. Ale když náznaky v předpolí ukazovaly na mírné kotlotřesení, vždycky se vyskytli další dobrodruzi. Ta myšlenka ho pronásledovala až do snů. Viděl sebe jako statečného reka s mečem na rameni, jak hledá čaroděje, který vyvolal kotlotřesení. Byl to však bohužel jen sen, dál trčel ve Městě Rekrutů a nevěděl, zda kdy zažije kotlotřesení zblízka. Seizmolog, který přežil zajetí, měl prý jasnovidecké nadání. Takoví veteráni už nepotřebovali přístroje, cítili

kotlotřesení i jeho povahu. Ale ani veteráni nedokázali říct, co je příčinou jevu. Kotel byl naprosto neprostupný i po osmi tisíci letech průzkumů. Na neprostupnosti Kotle nebylo nic mystického. Považovalo se to za logický následek astrofyzikálních stavů. Za normálních okolností, myslel si, by se tajemství Kotle už dávno vyřešilo. Ve dvou galaxiích se však nikdy nevytvořila skutečně velká i technicky mocná hvězdná říše. DaGlauš sestával z množství malých i středně velkých mocenských bloků. Jedna říše se stěží rozšířila na více než dvacet soustav. Vědecký pokrok často zmařilo kotlotřesení, regionální války nebo stěhování národů. Jinými slovy nutný výzkum i v budoucnosti závisel jedině na Prstenci Zophengornu. Dlouho si myslel, že rozhodující je otázka financování. Bádat se mohlo jedině, když bylo dost mirokreditů - a nezdálo se mu, že je tomu tak pořád. Vysvětlili mu však, že gildu financuje Konsorcium Tampa, a to z valné většiny. Ta informace ho šokovala. V první chvíli tomu nechtěl uvěřit. Mocní seizmologové jako přívěsek nějaké obchodní organizace? Ale přesto mu to připadalo celkem logické. Někdo přece musel Prstenec Zophengornu živit. Seizmologové si vlastní mirokredity stěží vydělali, takže musel být někdo, kdo jim zajišťoval prostředky. . Konsorcium mělo živý zájem o jejich práci. Čím dříve bude možno varovat, tím spíš budou mít pobočky Tampy možnost zachránit své nejcennější zboží. A jednoho dne se možná nad kotlotřesením zvítězí a pak už nebude nikoho, kdo by Tampu zastavil. K jmenování na seizmologa nastoupila necelá stovka noviců. Eismer Stormengord soudil, že jich začalo nejméně třikrát tolik. Kdo dnes stál na tomto místě, mohl být na to hrdý. Třebaže nebylo zima, vzal si tátův plášť. Od tohoto dne, říkal si, tni plným právem patří. Chtěl být toho pláště hoden. Hala Bandassu, kde jmenování probíhalo, se nacházela v centru Empiria nedaleko sídla direktorů a legendárního velkopocítače. Ve velkém oválu vypadalo sto osob skromně. Odhadoval, že by jich muselo být desetkrát víc, aby se hala jakžtakž zaplnila. Navíc tu byly balkony, sedm pater a na nich ani živáčka. Gilda si svých nejmladších členů příliš nevšímala. Každičký zvuk se rozléhal. Skoro ani nedýchal. Na pódium vystoupil jeden profesor a mírně shlédl na malý hlouček. Eismer se s tou modrou přikrčenou bytostí už dostal mnohokrát do sporu, připadalo mu, že s ním jedná vždy arogantně a nespravedlivě. „Blahopřeji vám vše," pravil profesor jistým hlasem a neznělo to příliš slavnostně. „Všichni jste dokázali něco, co možná není jedinečné-protože takových jako vy jsou spousty -, ale přesto jste zvládli velice obtížnou věc. Seizmologem se nestáváme z radosti pro věc. Tento krok se podniká z poslání. Většina vás bude sloužit na Zophengornských satelitech, možná v Planetáriu, možná u počítače, možná půjdou někteří jako já do Města Rekrutů a budou vychovávat novice. Neboť novici dneška jsou páteří gildy zítřka." Profesor se krátce odmlčel, Eismer měl pocit, že ho hodnotí. Zvážen a shledán vhodným? „V Kotli DaGlauše vznikají energie, jež jsou pro nás dnes záhadou. Ale tak tomu nebude napořád. Před několika sty lety jsme před nebezpečím, jež ustavičně ohrožuje naši vlast, stáli naprosto bezmocní. Dnes jsme tak daleko, že můžeme dávat prognózy. Nedokážeme kotlotřesení zabránit. Ale můžeme už předem říct, že k němu dojde a kde." Eismer opět cítil, že ho zasáhl pohled. Profesor se na něj každou chvíli podíval a on nevěděl proč. „Obyvatelům DaGlauše a Salmenghestu to nepřipadá zas tolik. My však víme, že jsme učinili první krok. Vědu a pokrok v obou galaxiích stále znovu maří chaos. Někdy se až zdá, jako by se Kotel zvědavcům bránil. My však pevně věříme tomu, že tvrdošíjností se té přírodní síle dostaneme k tělu. Jsou potřeba jen vhodné nástroje. Naším úkolem je takové nástroje objevit a prozkoumat." Profesor se napřímil, jako by chtěl novicům ukázat, jak je vysoký, symbol neporazitelného seizmologa. „Někteří se domnívají, že jednoho dne postihne DaGlauš supertřesení. Potom obě galaxie zaniknou v ohni, který nezanechá jedinou uspořádanou strukturu ani život. Statistická pravděpodobnost této katastrofy narůstá s každým stoletím. Ale my se nesmíme vzdát. Je pouze na nás, zda budeme silnější než kotlotřesení, anebo zda nakonec podlehneme. Věřím v náš úspěch. Doufám, že tuto víru máte i vy. Vše ostatní je práce, kterou za svého života nedokončíme." Tím skončil. Ještě jednou se podíval na shromážděné novice a vytáhl z roucha seznam. Četl jména. Úkol většinou zněl „vědecká služba", což znamenalo práci na Zophengornském satelitu. Eisrner nevěděl, kdy přijde na řadu. Byl stále vzrušenější. Když se už začínal obávat, že na něj zapomněli, jeho jméno přece jen padlo. Byl na seznamu až úplně poslední. „Eismer Stormengord - seizmolog." Před ním se otvírala obrovská brána. Věděl, že za ní je jeho lod. Považoval tu chvíli za nesmírně povznášející. Ukázala se klínovitá jachta, na zádi široká 68 metrů a na přídi necelých čtyřicet. Na okrajích byly řady otvorů připomínajících střílny. Ale při bližším pohledu to byla okna. Lodě seizmologů nebyly ozbrojené. Měly za úkol

pozorovat a zkoumat, nikoli se zaplétat do bojů. Eismer Stormengord před ní dlouho stál. Potom řekl; „Nazvu tě GLIMMEREM." Nikdo ho neslyšel. Ten okamžik byla jen jeho věc. Glima, neboli Jiskra, to slovo připomínalo Zlatou planetu a Jiskrov, západy slunce na dunách a záblesky a jiskření na střechách světa, který již neexistoval. Zjistil, že se k sobě dobře hodí, Eismer Stórmengord v černém plášti a tahle klínovitá lod. Toho dne opustil Zophengornský satelit. Kurz mu nikdo nedal. Seizmologové si museli najít cestu sami. , 13. Poselství smrti GLIMMER letěl s pozitronickou podporou mezi hvězdami DaGlauše. Pokud se mohl vyskytnout nějaký problém, tak jedině samota. Jako dítě nikdy nebyl o samotě déle než pár hodin. Avšak představa, že by si vzal na cestu společníka, v něm vzbuzovala nelibost. Dlouhodobě vedle sebe nikoho nesnesl. Bytost, která se nezajímala o astrofyziku a Kotel, považoval za podřadnou. Jinak všichni ostatní byli seizmologové jako on, osamělí poutníci mezi hvězdami. V prvních letech se zdržoval poblíž Kotle. Hodiny, dny, měsíce hleděl do energetických rejů vznikajících kolizí dvou galaxií. V paměti GLIMMERU nabíhal bezpočet dat. Ta vysílal do Zophengornu v bláhově naději, že z nich snad někdo něco vyčte. Své první kotlotřesení zažil následující rok ve východním sektoru DaGlauše něco přes tisíc světelných let od říše Hamaradů. Zpočátku si nebyl jist, zda data odpovídají pravdě. Ale hlásky v okolí potvrdily to, co zachytily přístroje GLIMMERU. Eismer Stormengord předpověděl, že jedno bílé slunce bez planet se do týdne dostane do seizmické zóny. Dva dny před událostí se množily náznaky. Vydal oficiální seizmické varování, které se šířilo přes všechny hlásky a obydlené planety v okolí. Předpověděl kotlotřesení s odchylkou šesti hodin. Byl to slušný výkon. GLIMMER byla jedinou lodí, která se v rozhodujícím okamžiku nacházela nablízku. Eismer získal jakousi představu o něčem, co měl později vidět ještě mnohokrát: planoucí slunce, jež se brzy začne roztahovat. Kdyby byla poblíž nějaká planeta a civilizace, obě by byly zničeny. Pro Zlatavce to byl klíčový výsledek. Ten pohled nutně potřeboval, třebaže to vypadalo paradoxně. Konečně se mohl považovat za plnohodnotného badatele a konečně na vlastní oči viděl, co tak zásadně ovlivnilo jeho dětství a dospívání. Cesty ho nyní často vedly do sousední galaxie. Brzy objevil sedm seizmických zón. Všechny v okrajové části Sálmenghestu, kterou gilda opomíjela. Provoz mezi DaGlaušem a Salmenghestem byl stejně řídký. Přes Kotel lodě nemohly, takže se oblast musela vždycky obletět mezihvězdným prázdným prostorem. Výjimkou byli jen seizmologové, kteří pracovali v obou galaxiích, džerrské hordy, které si přemístily „oblast podnikání", v řídkých případech i obchodní lodě Tampy. Eismer by v dalších letech rád překonal svou ostýchavost z kontaktu, ale nebylo to jednoduché. Jako seizmolog musel žít ve zvláštním statutu. Jeho předpovědi vyvolávaly vyklízení planet se všemi krutými následky od zničené ekonomiky po miliony obětí podle mentality té či které rasy. Místo na palubě lodi se stalo nejvyšším statkem, důležitějším než morálka či zákony. Už pouhý přílet seizmologa uvrhl mnohdy celou civilizaci do neštěstí. Co tady dělá? Blíží se kotlotřesení? Z toho se vyvinul kodex Zophengornu: nikdy veřejně nevarovat, dokud kotlotřesení nebude jisté na sto procent. Chybná předpověď by nejen poškodila nimbus neomylnosti, který seizmologové měli, ale vyvolala by i paniku, při níž by nesmyslně zahynuly miliony životů. Zlatavec si počínal s odpovídající bdělostí. Výsledky svých měření si vždy ověřoval okolními hláskami. Eismer Stórmengord si musel uvědomovat svou moc. Než zamířil k nějaké planetě, důkladně zvážil možné následky. Několikrát varoval příliš pozdě. Kdyby hlásil předpověď včas, zachránil by miliony životů. Ale co měl dělat? Na otázku, kdy se má varovat, nešlo jednoznačně odpovědět. Bolestně se naučil ignorovat neštěstí světa. Pro něj to byla otázka přežití. Zpočátku se ještě díval, zda by nemohl obětem a uprchlíkům nějak pomoci. Ale po dvacáté už ne. V DaGlauši a Sálmenghestu bylo tolik neštěstí, že si na ně zvykl. Pokud se nechtěl zhroutit jako mnozí před ním, musel se naučit zapomenout na ideály. Jeho úkolem bylo, aby jednoho dne zachránil celek, nikoli jednu civilizaci. Občas s GLIMMEREM zaletěl na Zophengorn. Seznámil se s jinými badateli, jejichž práce hromadila horu dat v Empiriu. Potom byli lidé v Prstenci a úplně nahoře Direktorium. Vzrůstala v něm jakási neurčitá, těžko vysvětlitelná nespokojenost. To vážně nic nepovede k cíli? To se skutečně musí tisíce let čekat, než se přijde na záhadu Kotle?

Poslal Direktoriu petici. Navrhoval, aby seizmologové byli zbaveni možnosti zcela samostatného jednání. Namísto toho se měl zavést plán, podle kterého by se pozoroval Kotel a galaxie. Instinktivní bádání se melo nahradit centrálním plánováním. Tri měsíce čekal. Potom dostal lakonickou odpověd, že návrh nikoho nezajímá. Zkusil to podruhé, tentokrát se obrátil na Nejvyššího direktora, předsedu Direktoria, nejvyššího seizmologa. Opět Čekal. Zatím se vypravil na průzkum. Když se vrátil, čekala ho do slova stejná odpověd jako předtím. Tentokrát ji však podepsal sám Nejvyšší direktor. Zmocnil se ho hněv a nedokázal se mu ubránit. Pojal podezření, že gildu řídí smečka omezených, zkostnatělých tupců, a napadlo ho, co kdyby v tom výboru sedel on. Začal pátrat. Často se zdržoval v Empiriu, vyptával se velkopočítače, mluvil s desítkami seizmologů. Ale ani jednou se mu nepodařilo setkat s nějakým direktorem. Zdálo se, že v DaGlauši je jen pár desítek osob, které připadaly v úvahu za členy Direktoria: grémium sestávalo výhradně ze seizmických veteránů. Nikdo, kdo neměl za sebou minimálně jedno seizmické zajetí, se nemohl stát členem Direktoria. Eismer to považoval za neslýchané a velice nespravedlivé omezení. Nebylo by chytřejší zvolit si za vůdce ty nejlepší a nejinteligentnější? Namísto toho vše záviselo na náhodě, již nikdo nemohl ovlivnit. Ledaže... Eismer Stormengord se pokoušel klíčící myšlenku co nejrychleji zadusit. Jednoho dne v Planetáriu narazil na známou tvář. Sledoval simulaci daglaušských hvězd, prognózu na dalších tisíc let a byl v Planetáriu už několik hodin. Pohled mu padl na vysokou postavu se žlutým obličejem. Rysy mu byly povědomé, i když se v jejich výrazu ledacos změnilo. Plochý obličej se tréma očima a ústy na stojato byl charakteristický pro Vroubery. Žádný nos, vlasy, jen tlustá vodnatelná hlava a od krku dolů zelenavá pleť. Bytost se před ním zastavila. Ani jednoho už hvězdy nezajímaly. „Ty jsi Eismer Stórmengord," zabublal užasle Bomicu Mes Gebertan. „Nemyslel jsem, že tě kdy uvidím. Myslel jsem si, že poslední Zlatavec je mrtev." Eismerovi trvalo chvíli, než ze sebe vypravil: „Bomicu Mesi... Takže jsi to nakonec přece jen dokázal. Dobře si vzpomínám na poslední rozhovor s Trouzzem Fu. Doslechl jsem se od něj, že jsi neudělal zkoušky ve Městě Rekrutů." Bomicu Mes Gebertan stáhl svá podivná ústa do oválu. „Ano. Ale dva roky potom, co jsi zmizel, jsem to zkusil podruhé. Dneska dělám v Planetáriu. A co ty? Jaký úkol máš, Eismere?" „Jsem seizmolog," odpověděl Eismer nerad. „Moje lod se jmenuje GLIMMER." Bomicu Mes Gebertan náhle ztichl. Jako by mezi nimi vyrostla zeď. Eismer pochopil, že mu jeho bývalý učitel závidí. Doufal, že si z Vroubera neudělal nepřítele. „Tak," ovládl se Bomicu Mes. „Seizmolog. Já tušil, že v tobě je něco víc. - Tak abys věděl, já zase doufám, že mě brzy přijmou do Direktoria." Teď žasl pro změnu Eismer Stormengord. Bomicu Mes Gebertan a Člen Direktoria! Znal bývalého učitele dobře a věděl, že za fasádou se skrývá hrozný paličák. A právě to bylo zřejmě typickým znakem direktorů. Z tohoto hlediska se mezi ně hodil. „To je vysoký cíl," poznamenal. „To znamená, že jsi veterán?" Tím vyvedl Vroubera z rovnováhy. „Ne," vyprskl Bomicu Mes. „Ale i tak si najdu cestu. Na to se spolehni, badateli!" Poslední slovo vyslovil s jasným odporem. Svého nejvyššího cíle, aby skutečně byl někdo, toho dosud nedosáhl. Někdo, jako třeba tenhle mladý Zlatavec, je pořád nad ním! • „Ostatně, Eismere Stormengorde, možná budu potřebovat tvou pomoc. Můžeš mi splatit, co mi dlužíš. Bud prosím připraven." Setkání s Bomicu Mesem neproběhlo příjemně. Presto v něm uvedlo do pohybu řetězec myšlenek. Vzpomněl si na dny na Jembersu, na nepříliš-Šťastné mládí, nesplněnou touhu po přátelství a důvěře. Rád by se dozvěděl, co se stalo s Trouzzem Fu. Existuje ještě klinika? Těžko říct zda to byla náhoda nebo nevědomý úmysl, další cesta ho však zavedla do blízkosti soustavy Vroubeni. Týden s GLIMMEREM prováděl měření. Pak neodolal a zavedl lod do Vrouberu. Přicházela k němu zoufalá rádiová volání. Ovsem, seizmologova jachta. Ze všech sil se snažil vládu uklidnit. Jeho přílet je ryze soukromý, vysvětloval, oblast je momentálně naprosto bezpečná. Půl dne Čekal na oběžné dráze nad Jembersem. Když se vzrušení zklidnilo, přistál na astroportu poblíž xenokliniky. Opustil GLIMMER pěšky a bez výzbroje. Byl to zvláštní pocit. Na město, které viděl, si prakticky nevzpomínal, a byl si jist, že.příliŠ často v něm nebyl. Tenkrát mu .ty budovy připadaly mnohem větší. V budově astroportu ho míjely zvědavé Či bázlivé pohledy. Byl seizmolog, posel smrti. Někdo, kdo stál vysoko

nad ostatními a neměl nic společného s normálními bytostmi. Opustil astroport. Kroky ho vedly pouští na okraji města, po hrubém šedém písku, kolem zakrslých keřů. Klinika se rozrostla. Na Jembersu se čas nezastavil. Zdi zazářily v měděném lesku, okraje odrážely zeleň oblohy. Vešel do sektoru pro návštěvníky. Jednali s ním jako s prominentním hostem, zavedli ho k vedoucímu kliniky a nabídli mu občerstvení. Vedoucí byl rovněž Vrouber. Zaváněl hořce, což znamenalo, že byl ve stresu. „Jmenuji se Zarate Uk Gebertan," řekl. „A ty jsi seizmolog Stormengord. Co pro tebe mohu udělat?" „Hledám lékaře, který mě tady před lety uzdravil. Jmenuje seTrouzzo Fu Gebertan." „A mu chceš?" zněla podezřívavá otázka. „Pouze ho zase vidět. Zachránil mě, když jsem nikoho neměl. Třeba bych mu nyní mohl aspoň něco vrátit." „Nuže . . ." Vrouber se na Eismera melancholicky podíval. Mimiku šlo těžko interpretovat. Eismer mel však pocit, že Zarate se tváří smutně. „VÍŠ; Eismere Stormengorde, Trouzzo Fu před rokem zemřel. Byl moc nemocný. Třebaže jsme klinika, nemohli jsme mu pomoci. Přišel jeho čas." Seizmolog chvíli mlčel. Počítal s tím, že se něco takového může stát, ale stejně si vyčítal, že nepřiletěl dřív." „Děkuji ti za přijetí, Zarate." „Jsi vítaný host," zalhal zdvořile Vrouber. Eismer Stormengord vstal a přešel ke dveřím. Když už stál na prahu, něco ho napadlo. „Mám ještě jednu otázku. Když jsme opouštěl Jembers, měl jsem tu přítele. Prolongida Janthose. Co je s ním?" „Podívám se. Říkáš Janthos?" Zarate Uk Gebertan zadal jméno do mikrofonu pozitroniky, potom si přečetl data z obrazovky. „Janthos je na pokoji 12-K-56." „Takže... on ještě žije?" Prolongid byl už od pohledu velice stár. Když Eismer vešel do pokoje, nehnul ani brvou. Zřejmě byl i nadále ochromený. Pouze oči mu zazářily. Pokoj byl maličký. Byla v něm jen ta postel, ani okno neměl, Janthos dlouhé roky jen nehybně civěl do stěny. Eismer Stormengord si přisedl na postel. „Měl jsem přijít dřív, Janthosi." Nevěděl, coby řekl jiného. Ale pak vylovil z paměti: „Volám tě, moudrý bože na nebesích, vidím tě a cítím tě v temné noci jakož i za zářných dnů, v tisíci letech a na konci věčnosti, když i mé myšlenky už dávno vyhasly..." Eismer odříkal celou báseň, která mu zachránila na pirátské lodi život. Nebyl si jist, zda mu Prolongid rozumí, ale z jeho hlediska to bylo jedno. I kdyby Janthos jen slyšel zvuk hlasu, zasloužil si pokus o jednostrannou komunikaci. Možná je to po letech poprvé, co s ním někdo takto hovoří. Seizmolog strávil u Prolongida půl dne. Potom se snesl soumrak. Vstal a přemýšlel. Uvědomoval si, že moc dlouho se už na klinice zdržovat nemůže. Jeho úkol byl v Kotli a v seizmických oblastech. Na druhé straně tu nechtěl zanechat Janthose v takovém stavu. Nakonec pojal plán výhodný pro všechny zúčastněné. Za pár mirokreditů koupil pojízdné nemocenské lůžko. Janthose převezli na GLIMMER. Potom s novým pasažérem odstartoval. Nijak si nepředstavoval, že se dokáže o Prolongida starat delší dobu. Ani o tom neuvažoval. Mělo to být jen na pár dní, nanejvýš na týden. Let je nesl lineárním vesmírem ve směru soustavy Kromsoe, k obchodnické planetě Kristanu. A opět následovala známá procedura: Oficiální místa se dotazovala, proč přilétá, zda hrozí kotlotřesení, Eismer se pokoušel obyvatele uklidnit. Chtěl se vyhnout panice a obětem. Naštěstí nemusel na Kristanu přistávat, pouze hledal určitý typ kosmické lodi. V soustavě Kromsoe se shromaždbvali dobrodruzi. Soudil, že zde je největší pravděpodobnost najít prolongidskou loď. Nakonec dospěl k závěru, že by to mohl být ten sešlý osmdesátimetrový válec a oslovil jej. Reakce nedala na sebe dlouho čekat. Obrazovka se rozsvítila a na ní se ukázal dvojrozměrný obraz jakéhosi Prolongida. „Co chceš?" vyštěkl na něj. „Jsem Eismer Stormengord, seizmolog." „To víme," odpověděl Protongid. „Nám vyhrožovat nebudeš. Máme lod a kotlotřesení se nebojíme." „Nechci vám vyhrožovat. Naopak mám s sebou pacienta." . „Nejsme ošetřovatelé." „Ten pacient je Protongid a jmenuje se Janthos. Nemůže se hýbat a léta ležel na jedné klinice." Protongid na něj dlouze upřel pohled. Eismer se necítil dobře. Ta bytost měla primitivní obličej a odpudivé rysy. „Volám tě, moudrý bože na nebesích, vidím tě a cítím tě.. .,'* začal. Obr na obrazovce ho nehybně poslouchal. „Hovoříš prolongidsky," řekl pak., Je to řeč národa. To je zvláštní, Tak dobře. Vezmi toho Janthose a přijď k nám na palubu." Velitel měřil dva metry sedmdesát. Eismer hleděl na dva metráky svalů a nahnědlé tesáky. Na čelisti Prolongidů bylo třeba dávat si pozor, provokace nezřídka končila cíleným smrtelným kousnutím.

„Vnes ho sem." „Takže ho přebíráte?" „To se uvidí." Eismer vsunul postel s Janthosem do vchodu a odtlačil ji chodbami až na záď. S ním šlo pět Prolongidů a podezřívavě sledovalo každičký jeho pohyb. Jako by se ho báli. Usoudil, zeje to pirátská lod. „Odkud ho máš?" „Z jedné kliniky ve Vrouberu. Znám ho řadu let. Pokud si dobře pamatuji, poslali ho z jedné pobočky Tampy jako žoldáka do války. Ochrnutí je následkem zranění." „Tomu my nerozumíme," zalhal velitel. „Jsme jen obyčejní dělníci. Prolongidi se používají a jsou placeni za svou smrt. Nikdo by se o raněného Prolongida nestaral. To nechápeme." Totéž slyšel kdysi dávno od Janthose. Nevěřili mu tedy. Bezděky se přikrčil. Nyní už chápal, jak se zrodila nedůvěra, a pochopil, zeje v mnohem větším nebezpečí, než se domníval. „Janthos je můj přítel," řekl. „Hodně pro mě udělal. Setkal jsem se s ním znovu po mnoha letech a nasel ho v tomto stavu. Domníval jsem se, že mu bude mnohem lépe mezi svými než na klinice." Usoudil, že tím řekl všechno, a musel se neustále dívat na velitelovy tesáky. Stačí mu jen jednou kousnout a je to... Necítil se dobře. Snad ho chrání fakt, že je seizmolog. To si přece nemůžou dovolit... Na konci chodby byly otevřené dveře. Za nimi jakýsi kumbál. Velitel hravě vyzvedl Janthose z lůžka. Položil ho na pryčnu a pak poslal Eismera a jeho čtyři průvodce pryč. „No co! Co to má..." Naznačili mu, aby mlčel, a Eismer to vzal velice vážně. Za dveřmi slyšel jakoby chlemtavý zvuk a nedokázal si ho vysvětlit. Po chvíli velitel vyšel a měl tmavomodrá ústa. Eismer Stormengord reagoval instinktivně. Dveře byly trošku pootevřeny. Rozrazil je, proklouzl kolem velitele, vpadl do kabiny - a spatřil Janthose ležet na pryčně s prokousnutým hrdlem. Přítel byl mrtev. To ho vyvedlo z rovnováhy jako ještě nic předtím. „Tys ho zabil!" zařval na velitele. V té chvíli mu bylo srdečně jedno, zda ho to nebude stát život. Ta slova musela ven. Velitel na něj klidně shlížel. „Ovšem. Byla to má povinnost. Janthos to přece sám udělat nemohl. Děkuji ti, žes nám ho přivezl. - A nyní jdi, seizmologu. Už tady nemáš co pohledávat." 14. Střípky (5) „Jestli se toho kotlotřesení bojím? Vždyť z toho žiju! A jak to dělám? (smích) To bys rád věděl, co? -Ale o co jde. Klidně ti to řeknu. Když přijde varování, tak se hlásí po celým DaGlauši. Každý o tom ví a kdo může, ten se klidí. Ty si myslíš, že se to nepodaří mnoha? To jo, většina zařve. Teda, skoro všichni. Ale mně to přesto stačí. Musíš si uvědomit, že spousta jich má sice lodě, ale ty lodě nejsou na delší štreky v lineám. Hodně lodí tak totiž havaruje. Nesou se pak vesmírem, kde bylo kotlotřesení, tedy poblíž. A tu přicházím já a pronajmu těm bezbranným obětem svou lod. Za nepatrný poplatek je odvezu dál. Aha, zase jsi slyšel nějaký historky, co? No tak povídej! Aha. Takže se povídá, zeje olupuju. -Že chci všechno, co máj? A pak že je odvezu na nějakou planetu a prodám je do otroctví? No a i kdyby. Měli bejt na to kotlotresení připravený. Ale něco ti, ty čmuchale, povím: Když k tomu dojde, připravenej není nikdo..." Kapitán pirátů Stujo, na palubě PÓON-TRASU, měsíc před velkou ránou v soustavě Kiko-Leussen. 15. Lamuu Cestující seizmologové se na Zophengornu zdržovali většinou jen krátce a ve Městě Rekrutů měli k dispozici ubytovnu.Tam se chtěl Eismer stáhnout, aby přemýšlel, ale najednou před ním stála dvoumetrová postava se žlutým obličejem. „Konečně, Storrnengorde!" ,3omicu Mesi Gebertane! Tys tady na mě čekal?" „Ano, mám přítele v Situariu. Když kontrola hlásila vlet GLIMMERU, dal mi vědět." „Jde o tu laskavost?" „Ano. Potřebuji lod, která mě odveze do soustavy Lamuu, a k tomu zkušeného průvodce."

„A to mám být já, že?" „Ano." „A kde je ten Lamuu? Nikdy jsem o něm neslyšel." „Souřadnice jsou tajné. Řeknu ti je až na GLIMMERU." „A kdy chceš odletět?" zeptal se Eismer stísněně. „Okamžitě!" Cosi mu říkalo, že by neměl Bomicu Mesovi věřit. Ale zase ho, ať už z jakýchkoli důvodů, hodně naučil a zasloužil si pomoc. „Tak dobře. Pojď." Odebrali se do výtahu na spodní stranu Města Rekrutů. Kabinou pak přejeli do Doku. Údržba jachty ještě ani nezačala. Seizmolog nemusel zdůvodňovat, proč něco dělá. Za půl hodiny měli Prstenec za sebou. „Takže jaký je ten kurz?" „Galaktický jih," řekl Vrouber a dodal čísla, která Eismer zadal počítači. „Uvědomuješ si, zeje to nebezpečná oblast?" zeptal se bývalého učitele. „Právě proto tam letíme," odvětil tajnůstkářsky Bomicu Mes. Eismer mu přidělil ložnici v zadním traktu lodi, daleko od své. Nemluvili spolu. Bomicu Mes Gebertan jistě vycítil, že není vítaným hostem. Po třech dnech doletěli do cíle. Eismer Stormengord spatřil žluté, na první pohled naprosto normální slunce s jedinou planetou. Hvězdný katalog mu podal informaci, že se jedná o hyperproměnnnou hvězdu. Tím se mínila zvláštní, velice řídká třída. Hyperproměnné hvězdy sloužily jako permanentní ventily pro kotlotřesení. Neexplodovaly, jejich planety nepukaly. Ale mohlo kdykoli dojít k nepředvídatelným jevům. Kotel se zde nevybíjel násilně, ale relativně pravidelným tokem. Hyperproměnné představovaly vážné nebezpečí pro kosmické lety. Lodě se jim pokud možno vyhýbaly velikým obloukem. Eismer nikdy neslyšel, že by někdo dobrovolně odletěl k hyperproměnnému slunci. Nikdy. Teprve nyní. Kolem té jediné planety obíhalo pět až deset lodí. Jejich počet se pro hyperstatická rušivá pole nedal přesně zjistit. Někdy se čluny jevily jako lodě. „Nemyslíš, zeje na čase, abys mě zasvětil?" zeptal se Vroubera. „Ne." „Potom vezmi na vědomí, že jsem letěl pouze sem a že nepoletím ani o světelnou sekundu dál." Vrouber náhle vykulil všechny tři oči a byl cítit hořce. „Ale... Vždyť jsme už skoro tady!" „Já to chci vědět," trval na svém Eismer Stormengord. Bývalý učitel střídavě hleděl na obrazovku, na níž byla planeta, a do Eismerova nehybného obličeje. „No dobře. Nic jiného mi nezbývá. Řeknu ti to a spoléhám na tvou diskrétnost. Před nějakým časem jsem se dozvěděl, že se v Direktoriu uvolní místo. Proč, to sám nevím. Ale protože mám styky s jedním direktorem, vím, že... Jak to říct? No, je jistý nedostatek kandidátů." „Nedostatek kandidátů?" „Přesně tak." „Není tedy dost schopných lidí," hádal Eismer. „Není dost těch, kteří přestáli seizmické zajetí." „To je ono. Vtom vidím šanci. Sice nejsem veterán, ale ostatní předpoklady mít budu. Teď musím už jen Nejvyššího direktora přesvědčit, že mám určité duševní vlohy, které jsou gildě ku prospěchu." „Dobrá, ale co to má společného s hyperproměnnou hvězdou?" „Slyšel jsi někdy o lamuunských ptácích?" - „Ne, nikdy." „Žijí tam dole..." Vrouber ukázal na jedinou planetu, jejíž denní strana se právě odvrátila od GLIMMERU. Eismer Stormengord si uvědomil, že jeho bývalý učitel na tom už není duševně nejlépe. „Tam dole přece neexistuje nic," odvětil naštvaně. „Lžeš mi, Bomicu!" „Kdepak. A co myslíš, že tady dělají ty lodě?" „Co?" , Jsou to lovci ptáků." GLIMMER přistál na maličké ploše, na níž nebylo místa víc než pro tři lodě. Momentálně však byla volná. Vzadu vyrůstaly nízké, zářivě červené keře. Eismer měl chvilku pocit, že mezi nimi cosi vnímá, ale pak si řekl, že si to jen namlouvá. Hvězda na obloze planula jako pochodeň, pouze ji zkreslovalo tenké mračno. Jako blesky se vybíjely neznámé energetické proudy. Eismer cítil před touto hyperproměnnou obrovský respekt. Příliš často viděl, co dokázalo způsobit kotlotřesení. Na okraji přistávací dráhy stála plochá budova obehnaná silným energetickým polem, ale Eismer pochyboval, že by ten štít byl ve vážném případě k něčemu. Velice pečlivě si oblékl skafandr. Dával pozor, aby Bomicu Mes vedle něj neudělal jedinou chybu. Vrouber byl

příliš veliký, takže si mohl vzít jedině univerzální skafandr, který se těžko ovládal. „V pořádku?" „V pořádku." Vystoupili a co nejrychleji uháněli k budově. Při každém dotyku země vyšlehl duhový záblesk. Zdálo se, že boty hoří, přestože byly mrazivě studené. Na prsou cítil strašlivý tlak. Připadal si jako panáček v pohyblivých píscích chvíli předtím, než se v nich utopí. Gravometr ukazoval hodnoty mezi půl a sedmi - široká, ustavičně kolísající paleta, kterou skafandr jen stěží vyrovnával. Ve štítu se ukázal strukturální otvor. Eismer se jím přímo prokatapultoval. Vzpamatoval se, teprve když bolestivě dopadl na zem. Bomicu Mes Gebertan byl vedle něj. Vrouber zachrčel a pak řekl: „No přece. Funguje to!" Eismer na to nic neřekl. Mlčky se vzchopil. Nechtělo se mu věřit, že se do toho podniku pustil. Budova měla silné pancéřování, ale na mnoha místech byly patrné vybouleniny a šrámy. Jinými slovy, ani štít nefungoval naprosto perfektně. Před nimi se otevřely dveře. „Tady jste!" Na prahu se ukázaly tři humanoidní postavy, všechny jen tak něco přes metr. Byli to Companeiové. Cupitali k návštěvníkům a vtáhli je dovnitř. „Pojďte, Pojďte, Pojďte. . . ," šeptali podivně zkreslenou glauštinou. „Není to tady bezpečné..." Uvnitř jevy ustaly, jako když utne. Eismer Stormengord se podíval na cizí, uprostřed bíle zbarvené tváře. Svraštělé rysy, zapadlé oči, spodní čelisti se silným předkusem, Nechápal, proč se vůbec delší dobu zdržují v těchto energetických jevech. „Předpokládám, že jste průvodci," řekl důstojně Bomicu Mes Gebertan. „Ano. A ty jsi ten lovec, který nám slíbil deset tisíc mirů." Ti Companeiové to skutečně dělali jen pro peníze. Eismer nechápal, jak někdo může tak ireální hodnotu jako mirokredity povznést na životní cíl. Zvláště když na Lamuu nebyla možnost ty kredity za něco vydat. Možná je to okolím, uvazoval, možná ty jevy oslovují jejich badatelského ducha. Pohybovali se rudou křovinatou krajinou jako karavana. Úplně vpředu Šel jeden Companei, potom Bomicu Mes, opět jeden Companei, Eismer - a nakonec onen poslední Companei jako zadák. Skafandry si propojili pevným polymerovým lanem. Krajina sice vypadala jednotvárně, ale Eismer byl přesvědčen, že by stačil chybný krok a brzy by zabloudil. Po chvíli došli k hluboké strži. „Tady je to," řekl nervózně jeden Companei. Strž se táhla od jedné strany obzoru ke druhé. Vypadalo to, jako by sahala nesmírně hluboko, až do tekutého jádra planety. Zdola stoupaly Šedé špinavé páry, jichž se nad strží zmocňoval vítr a rozháněl je. Bomicu Mes Gebertan uvolnil lano. Zdánlivě bezcílně chodil podél strže. Byla to nebezpečná hra. Stačilo by trochu smůly, aby ho popadl závan větru anebo aby se o neštěstí postaral nějaký ten energetický jev. Eismer Stormengord usoudil, že bude rozumnější setrvat s Companei. Nebyli mu sympatičtí, ale zřejmě velice dobře věděli, jak na této planetě přežít. Tu Bomicu Mes ztuhl. A pak to spatřil i Eismer. V křovích na kraji strže se cosi pohybovalo. Na první pohled to vypadalo pouze jako velice plastická hra stínů. Ve skutečnosti po větvích hopkal jakýsi černý ptáček. Byl o něco větší než Eismerova pěst. Oči mu červeně svítily. Vypadalo to, jako by za ním byl nějaký silný světelný zdroj. Zobák měl hodně Špičatý. Odsekával jím kousky dřeva z větve. „To přece nemůže..." Ze vteřiny na vteřinu ptáček zmizel. Eismer pochopil, že se dematerializovai. Ale třeba se udělal neviditelným. Byl to nesmysl, ale to viděl na vlastní oči. Hned nato se týž ptáček ukázal o deset metrů dál na jiném keři. „Co to je?" vydechl. „Lamuun," pronesl Companei vedle něj lakonicky. „Lamuuni jsou úrovňoví teleportéři. Co jsi za seizmologa, že to nevíš?" To Eismera naštvalo, ale rozhodl se, že provokaci přejde. „Povídej mi o nich," požádal namísto toho. „Lamuuni jsou obyvatelé planety. Prý inteligentní. Podle jiných jsou to jen zvířata s jistými schopnostmi. Jako jediná výše vyvinutá forma života přežili na planetě s hyperproměnným sluncem." ' „Odkud to víš?" „Chceš debatovat, nebo poslouchat?" „Dobře, poslouchám." „Prima. Aby unikli extrémním podmínkám, tráví větší část života na nižší energetické úrovni. Tam zřejmě nejsou kotlotřesení. Po pravdě řečeno nemáme ani zdání, jak to tam vypadá. Je to zhruba totéž, jako by unikli do paralelního vesmíru. Ale myslíme si, že na tom jiném místě mají hnízdiště. Tam v relativním bezpečí vychová-

vají mladé. Na Lamuu se vracejí jenom nažrat." „Proto ta.... neuvěřitelná schopnost? Jen aby mohli přecházet mezi hnízdištěm a krmištěm?" „Byla to jejich jediná možnost, jak na Lamuu přežít," vysvětloval Companei. „Ta hyperproměnnost hvězdy zřejmě vznikala velice pomalu. Evoluce prostě měla nějak Čas najít si únik." „A co chce tady můj společník?" „Chytit si jednoho Lamuuna." Eismer Stormengord se málem rozchechtal. Viděl Vroubera, jak bloudí v tom svém směšně sešněrovaném obleku mezi keři. „A jak to chce udělat? Přece takového ptáka neudrží. I když nějakého dostane do ruky, Lamuun odteleportuje na jinou úroveň a je pryč." „Ano." „Tak co tady chce? Já tomu nerozumím." „Lamuuni mají jedno zvláštní schopnost," poučoval ho Companei. „Je to něco, Čemu moc nerozumíme. Ale myslíme si, že teleportace mezi úrovněmi je paranormální schopnost. Když bytost s velice silnou vůlí a vyššími duševními schopnostmi přijde -někdy jsou to mutanti! - zapomene Lamuun na svou vůli. Pak se k takové bytosti připojí." „Aha." Eismer pochopil, oč starému Vrouberovi jde. Kdyby se mu podařilo upoutat na sebe lamuunského ptáka, dokázala by se tím nad jakoukoli pochybu jeho duševní potence. Pak by měl renomé, které by opravňovalo jeho povolání do Direktoria. Měl vztek, že kvůli takovému nesmyslu riskoval GLIMMER. „A to si Bomicu Mes Gebertan myslí, že je takový? Někdo s tak mocným duchem?" „Právě proto sem přilétají. Chtějí Lamuuny jako domácí zvířata. Nebo jako otroky. Jako nástroj, který použijí pro svou osobní moc." Eismer sledoval scénu u strže. Bomicu Mes Gebertan se opatrně blížil k Lamuunovi. V té chvíli se zdálo, že už ptáka má. Už natahoval ruku - tajemná bytost se de-materializovala. Nemohl se ubránit pocitu, že pták si s Vrouberem pohrává. Vrouber si to však neuvědomoval. Pisklavě vykřikl a znovu se zorientoval. Tentokrát Lamuun seděl na keři, který kus přesahoval do propasti. Pro bytost jako Bomicu Mes byl z toho místa nedosažitelný. Eismera by zajímalo, zda ho ptáček vábí. 'Připadalo mu, že si to místo vybral úmyslně. i,Takoví ptáci se1 nepodřídí," zabručel. „Nedají se zotročit. Nedokážu si představit, že existuje bytost s tak silným duchem." „Ale ano," odpověděl Companei. „Sám jsem to zažil. Byl tady jeden tak mocný host, taková záhadná bytost, že... Těžko ti to vysvětlit. Ten si jich nachytal pár desítek. Podle nás to bylo cosi jako superinteligence. Anebo někdo, kdo k ní nemá moc daleko." . Eismer Stormengord mlčel. Chvíli si představoval, jaké by to bylo, kdyby jeden z těch ptáků teď přiletěl přímo k němu... Pak by se do Direktoria místo Bomicu Mese dostal on. Ale byla to hloupá myšlenka a nechtěl se jí zabývat. Zapnul reproduktor skafandru na maximum. „Bomicu Mesi!" zařval. „Nedokážeš to. My jdeme." „Ne!" zněla velice slabě odpověd, většinu pohltil jakýsi neznámý vliv. „Už ho skoro mám. Už ho..." Bomicu Mes Gebertan mel Lamuuna před očima. Pták seděl na větvi, přímo nad strží a zvědavě přihlížel Vrouberovým snahám dostat se blíž. Eismer Stormengord přesně věděl, co se stane. Přesto neudělal nic. Pohlédl na Companeie. Věděli to oba. Bomicu Mes Gebertan vylezl na keř. Celou vahou teď spočíval na rostlině. Kořeny zapuštěné v suti a spárách ve skále povolovaly. Vrouber to musel cítit, ale přesto se sunul dál nad strž, levou ruku natahoval dopředu a pravou svíral silnější větev. Lamuun se vznesl. Nedematerializoval se. Pouze se vznesl. A provokativně přeletěl před Vrouberovým obličejem. Současně kořeny povolily. Keř se zvrátil dopředu. Mes Gebertan pronikavě vykřikl. Řítil se do propasti a současně sahal po ptákovi. Lamuun si vyhledal jiný keř. Jako by se nic nestalo, dál zobal dřevo. A proč taky ne ? řekl si seizmolog. Bomicu Měls ho chtěl chytit a uvěznit. Z hlediska ptáka si smrt zasloužil. „Jak hluboká je ta propast?" zeptal se Eismer Stormengord po chvíli. „Nekonečně hluboká," odpověděl Companei lakonicky. „Takže ho hledat nemusíme." „Ne. Hledání není v ceně." Eismer a tři Companeiové si spojili lana. Ke stanici jim to trvalo hodinu. Vrouberova smrt mu ledacos ozřejmila. Eismer nyní pociťoval nezvratnou jistotu, že do Direktoria patří on. Ale nesmí jít na to tak hloupě jako jeho učitel. Místo v Direktoriu se bud už uvolnilo, anebo se v dohledné době

uvolní. Chce-li té šance využít, nepotřebuje žádného Lamuuna. Musí přestát jedno kotlotřesení. Uvědomoval si, že to znamená časovou ztrátu detieti až dvaceti let, v závislosti na intenzitě kotlotřesení. A věděl, že se pouští do velice nejisté hry. Kotlotřesení znamenalo skoro ve všech případech smrt. Těch pár výjimek se nedalo jistě určit, ani měřícími přístroji. Musel prosté doufat, Že bude mít štěstí. Následující měsíce strávil poblíž Kotle. A definitivně se rozhodl. Nalezne si seizmickou oblast a potom s GLEVIMEREM přistane. Malý Zlatavec - seizmický veterán. Eismer Stórmengord - Člen Direktoria. 16. Lod GLIMMER: Konečně! Od zádi se neslo podivné klepání. Nevzbuzovalo příliš důvěry. Technici z doku pořád pracovali na lineárním pohonu. Pak přijde na řadu palubní reaktor. Nerozhodně jsem se na seizmologa podíval. „A to je všechno?" „Ano, Perry Rhodane. Zbytek už přece znáte. Odletěl jsem do okrajových oblastí Salmenghestu. Tam byla největší pravděpodobnost, že narazím na slabší kotlotřesení. Rozhodl jsem se pro soustavu Quar." „A do toho jsme přišli my," ozval se přítel Bully. „Přesně tak," odpověděl malý seizmolog. „Přistál jsem na Quarantimu, kotlotřesení už začalo... Dál to znáte." Vzpomínal jsem na to, jak jsme na začátku kotlotřesení vnikli do GLIMMERU, a to proti seizmologově vůli. Jachtu jsme svým způsobem unesli. Ale Stórmengord se na nás ve skutečnosti nemohl hněvat, protože Quar zcela zanikl. GLIMMER by byl určitě zničen. O nějakém seizmickém zajetí nemohla být ani řeč. Eismer Stórmengord nám vděčil za život. Nyní jsem mnohem lépe chápal jeho pohnutky. Byl jsem přesvědčen o tom, že bychom mohli být přáteli. Zrzavý trpaslík popadl pršiplášť, o němž jsme nyní věděli, že patřil jeho otci. „Jsem unavený. A musím zvážit co dál. Ta věc s Direktoriem ještě není pryč, jen to. . . Ach, vlastně ani nevím." „Pokud nás předtím vezmeš do DaGlauše," namítl jsem, , je všechno v pořádku. Třeba si můžeme vypomoci." „Třeba." Stórmengord odešel. Uvědomil jsem si, že nás klidně nechal na můstku. Nedorozumění podle všeho už náleželo minulosti. Mé myšlenky nyní platily jen SÓLU. Byl jsem šestý posel Thoregonu, na našem zásahu nezávisel jen osud Mléčné dráhy, ale přežití Koalice. Trvalo to až do 26. března 1290 NGL. GLIMMER opustil Salmenghest a zamířil do sousedního DaGlauše. Doufal jsem, že pro Thoregon není už pozdě!

Robert Foldhoff SEIZMOLOG Vychází v edici Thoregon, sv. 110 (Perry Rhodan 1909), ISSN 1212-79910 Z německého originálu Der Bebenforscher, vydaného nakladatelstvím Verlagsunion Erich Pa-bel-Arthur Moewig KG v Rastattu roku 1998, přeložil Hugo Bokvas. Vydal jako svou Čtyřtisící dvoustou patnáctou publikaci IŽ, s. r. o., Václavské náměstí 36, Praha l, roku 2002. Odpovědná redaktorka Jolana Čermáková. Výtvarný redaktor Radek Novotný. Sazbu zhotovilo grafické studio Tanga, s. r. o., Václavské náměstí 36, Praha 1. Vytiskla NAVA, s. r. o., Hankova 6, Plzeň. Vydání první. Tematická skupina 13/34.