Thomas Ort
Umění a život v modernistické Praze karel Čapek a jeho generace, 1911–1938
Přeložil Tomáš Míka
Argo
Thomas Ort Umění a život v modernistické Praze karel Čapek a jeho generace, 1911–1938
Z anglického originálu Art and Life in Modernist Prague. Karel Čapek and His Generation, 1911–1938, vydaného nakladatelstvím Palgrave Macmillan v New Yorku roku 2013, přeložil Tomáš Míka. Odpovědná redaktorka Tereza Semotamová. Korektury Martin Svoboda. Technický redaktor Milan Dorazil. Obálka, grafická úprava a sazba Martin Radimecký. Vydalo nakladatelství Argo, Milíčova 13, 130 00 Praha 3,
[email protected], www.argo.cz, roku 2016 jako svou 2853. publikaci. Vytiskla tiskárna Akcent. První vydání. ISBN 978-80-257-1748-6 Naše knihy distribuuje knižní velkoobchod KOSMAS sklad: Za Halami 877 252 62 Horoměřice tel: 226 519 383, fax: 226 519 387 e-mail:
[email protected], www.firma.kosmas.cz Knihy je možno pohodlně zakoupit v internetovém knihkupectví www.kosmas.cz
Památce mé matky
Nemohu za to, že se stalo zvykem mluvit o čapkovské generaci; já ji nevymyslil, i myji si své ruce v nevinnosti. Pokud mohu soudit podle mínění osob, které se v problému generací vyznají patrně líp než já, zní zatykač na čapkovskou generaci asi takto: Vzrůst prostřední. Nos mezi očima, jejž občas jí upírají. Zvláštní znamení: relativismus, pragmatismus, humanismus, liberalismus. Holduje neřestem státotvornosti a kompromisnosti. Je oficiální, a následkem toho překonaná. Pěstuje přízemní realism a živí se přisluhováním vládnoucímu řádu. A tak dále. Slovem, generace děsně protivná. —karel Čapek, „o Čapkovské generaci“, 1932
Úvod
Většina současných historických pojednání zprostředkovává poměrně bezútěšný obraz moderního života a kultury v Habsburky ovládané střední Evropě. Tato pojednání bývají zaměřena na Vídeň v době soumraku rakousko-uherské monarchie a vypráví se v nich příběh selhání liberálního racionalismu a vzestupu politiky založené na pseudovědeckých názorech kulminující v protofašistických hnutích. Ve výše uvedených líčeních této doby se tehdejší kulturní osobnosti stahují z veřejného a společenského života a narcistně se uzavírají do sebe. Víceméně totéž se říká také o dalších velkých městech císařství: o Budapešti a – nejspíš na základě stejného paradigmatu – o Praze Franze Kafky.1 Tato kniha vypráví jiný příběh. Je to příběh generace českých spisovatelů a umělců, kteří v letech před první světovou válkou nabyli pozitivnější zkušenost s moderním světem, a mají tak k němu mnohem vstřícnější vztah. Je to příběh lidí, kteří na zhroucení habsburské monarchie reagovali nikoliv zoufalstvím a úzkostí, nýbrž pocitem naděje a osvobození. Je to příběh těch, které počáteční vitalismus a antiracionalismus později přiblížil k liberalismu, místo aby je od něj vzdálil. Předmětem této studie je „čapkovská generace“, pojem, který se váže k volnému uskupení modernistických spisovatelů a umělců kolem Karla Čapka (1890–1938), předního romanopisce a dramatika meziválečného Československa. Přestože Karel Čapek dnes není mimo české jazykové prostředí obecně znám, ve dvacátých a třicátých letech se těšil nesmírné oblibě nejen doma, ale i v zahraničí. Jako esejista, romanopisec a dramatik byl zdaleka nejúspěšnějším českým spisovatelem své doby a jedním z předních představitelů evropského kontinentálního divadla. Spolu s Jaroslavem Haškem, autorem Dobrého vojáka Švejka, proslulé satiry na život v rakousko-uherské armádě za první světové války, byl Čapek jedním z mála českých spisovatelů, kteří dosáhli mezinárodního
úvod
9
uznání. Jeho hry se hrály téměř okamžitě na Broadwayi, v Londýně a v Berlíně a jeho romány se rychle překládaly do světových jazyků. Dvakrát byl nominován na Nobelovu cenu za literaturu a to, že ji nezískal, bylo zčásti způsobeno antifašistickým charakterem jeho pozdních děl a snahou Nobelova výboru neurazit Německo. Dnes bývá ve světovém kontextu připomínán hlavně jako autor divadelní hry R.U.R. (Rossum’s Universal Robots) z roku 1920, futuristického dramatu o vzpouře pracovních strojů podobných člověku, v němž poprvé použil slovo „robot“,2 a jako autor románu Válka s mloky z roku 1936, apokalyptické satiry na Evropu za časů diktatury. Kolem roku 1924 začali literární kritici v Československu mluvit o vyhraněné umělecké, intelektuální a do jisté míry politické formaci projevující se v domácí kultuře. Bylo těžké říci, co přesně bylo obsahem této nově se profilující tendence, ale nejčastěji se v souvislosti s ní zmiňoval relativismus, pluralismus, pragmatismus či humanismus. Ačkoliv ji mnozí vnímali především jako literární fenomén, byla často pojímána též jako širší hnutí v rámci celého umění a kultury. V ideologicky napjaté atmosféře dvacátých let jí bylo připisováno rovněž určité politické zbarvení. Obvykle bývala spojována s progresivním liberalismem nebo umírněným socialismem a nahlíželo se na ni jako na skupinu proreformní, nerevoluční, vyjadřující silnou podporu vůdčí osobnosti prezidenta Masaryka. Levicoví kritici ji odsuzovali jako nedostatečně radikální, zatímco kritici z řad pravice jí spílali pro její progresivismus. Patřili do ní spisovatelé a umělci ve věku od třiceti do padesáti let (narození převážně v letech 1880–1895), její intelektuální kořeny tkvěly v novátorských filosofických a uměleckých počinech z let před první světovou válkou. Její představitelé byli hluboce ovlivněni vitalismem a antiracionalismem počátku dvacátého století a jako jejich hlavní filosofičtí rádci a vůdci bývají uváděni myslitelé jako Henri Bergson a William James. S konečnou platností a rázně se rozešli s naturalismem v umění a z uměleckých směrů předválečného období se přikláněli k expresionismu, futurismu a zejména kubismu. Jejich nejvýraznějším představitelem se stala svým životem a dílem především jedna osobnost – spisovatel Karel Čapek, a proto toto volné seskupení začalo být známo jako „čapkovská generace“.
10
umĚní a život v modernistické praze
Kritici s tímto pojmem přišli mj. proto, že jim to umožňovalo odlišit Karla Čapka a hrstku jeho souputníků jak od mladší, komunisticky orientované avantgardy v období po první světové válce, tak od estétů a dekadentů předchozí „generace devadesátých let“. Na rozdíl od umělců těchto generací, jimž bylo v mnoha případech společné kvazináboženské hledání nové víry a nových kolektivních pravd, příslušníci čapkovské generace nevěřili, že by se vůbec někdy mohlo dospět k pravdě v absolutním slova smyslu, a jistoty svých vrstevníků odmítali. Namísto toho zdůrazňovali omezenost racionálního poznání a nutnost respektovat pluralitu a relativitu veškerých životních hodnot. A na rozdíl od poválečné avantgardy, která se zhlédla v revoluční levicové politice, se umělci z čapkovské generace jevili umírněnější a reformističtější. Přítomná kniha chce ukázat, že umělecké, intelektuální a národní zkušenosti čapkovské generace představovaly významnou, ale ve světovém kontextu nedoceněnou reakci na kulturní krizi počátku dvacátého století v Evropě. Čapek a jemu nejbližší vrstevníci dospívali v atmosféře prudké vzpoury proti pozitivismu devatenáctého století, a proto byli pronikavými kritiky rozumu. Zdůrazňovali subjektivní a provizorní povahu veškerého poznání a nemožnost je oddělit od konkrétních přesvědčení, přání a hodnot. Přesto – na rozdíl od tolika jejich současníků jinde v Evropě – jejich kritika rozumu nevyústila ani v iracionalismus ani v dogmatické prosazování jedné konkrétní pravdy, nýbrž v pragmatickou a relativistickou vizi, která obsahovala stejnou měrou prvky rozumu i intuice. V době, kdy se mnoho z jejich modernistických protějšků obracelo k fašismu či komunismu, se spisovatelé a umělci kolem Čapka rezolutně stavěli proti radikálním politickým alternativám, jak levicovým, tak pravicovým, a vytrvale bránili rodící se demokracii československého státu. Jejich kritika rozumu a víra v hodnotu intuice se zaměřovaly na posílení liberálního státu, nikoliv na jeho podkopávání. Tato kniha se zabývá počátky tohoto směřování v letech před první světovou válkou, kdy se umělci a spisovatelé ze spřízněné skupiny Čapkových vrstevníků poprvé shromáždili kolem kubistického hnutí ve výtvarném umění. Dále pak zkoumá estetické, politické a generační konflikty ve dvacátých a třicátých letech, které toto směřování utvářely.
úvod
11
Čapkovská generace a generace roku 1905 Ve své vlivné studii moderního sociálního myšlení Vědomí a společnost (Consciousness and Society) přišel historik H. Stuart Hughes s pojetím nové a výrazné kulturní formace, kterou nazval „generací roku 1905“.3 Ta sestávala z celoevropské skupiny esejistů a spisovatelů narozených z velké části v letech 1870–1890, působících v časovém období a období intelektuálního vývoje mezi oslavovanou „generací devadesátých let“ (Max Weber, Sigmund Freud, Benedetto Croce aj.) a mladší generací výrazněji ideologicky orientovaných nebo úzce sociálněvědně zaměřených myslitelů dvacátých a třicátých let. Pokud ústředním tématem generace devadesátých let byla revolta proti pozitivistickým a mechanistickým modelům lidského chování a hlubší pochopení subjektivní a prozatímní povahy veškerého poznání, pak úlohou generace roku 1905 bylo prohloubit zpochybňování rozumu, započaté jejími předchůdci, a to často až na hranici iracionalismu, a vyvarovat se přitom berliček militantnějších formulací víry typických pro mladší generaci, která na ně navazovala. Henri Bergson byl podle Hughese „andělem strážným této nové generace“, nejlépe však vystihoval její filosofické impulsy pragmatismus.4 Jejím nejvýznamnějším historickým úkolem však bylo formulovat novou a vážnější roli krásné literatury v intelektuálním životě. S tím, jak se filosofie ve vzrůstající míře omezovala na oblast toho, co nenese žádné hodnoty a je vědecky poznatelné (např. novopozitivismus), její spekulativnější otázky se přenesly na pole literatury, kde bylo možné je zkoumat emočně a metaforicky. Ve dvacátém století se podle Hughese jednou z nejvýznamnějších forem, v nichž byly formulovány a zkoumány otázky hodnot, stal filosofický román. Z tohoto důvodu je pro něj hlavním představitelem generace roku 1905 Thomas Mann. V návaznosti na Hughesovo generační vymezení přiřazuje Musila ke generaci roku 1905 i historik David Luft.5 Hughesovu koncepci přitom Luft označuje za „ideální charakteristiku Musilovy generace“.6 Musil se stejně jako mnoho jiných typických osobností jeho generace snažil „zprostředkovat antagonismus své kultury mezi rozumem a citem, pravdou a subjektivitou, vědou a uměním“, aniž by sklouzl
12
umĚní a život v modernistické praze
do iracionalismu nebo absolutní rebelie, jako tomu bylo u tolika jeho mladších vrstevníků.7 Podle těchto kritérií Karel Čapek nepochybně ke generaci roku 1905 patří. Stejně jako Musil a Mann i on byl přesvědčen o tom, že na zpytování hlubin lidské motivace ani na zprostředkování uceleného obrazu skutečnosti rozum nestačí. I on koketoval s iracionalismem a obhajoval hodnotu intuice. Přesto nakonec i on ustoupil od pokusu zakotvit budoucí kulturu a společnost v intuici nebo „víře“ a odmítl radikální politické projekty dvacátých a třicátých let. Ačkoliv jeho odkaz stojí ve stínu vynikajících autorů Kouzelného vrchu a Muže bez vlastností, Čapek ve svém díle slučoval filosofii a literaturu podobným způsobem jako oni. Jeho vlastní mistrovské dílo, románovou trilogii Hordubal, Povětroň a Obyčejný život, literární historik René Wellek označil za „jeden z nejúspěšnějších pokusů o filosofický román v jakémkoliv jazyce“.8 Čapek vystudoval filosofii na pražské Karlově univerzitě (s krátkými stážemi na univerzitě v Berlíně a pařížské Sorbonně), napsal disertační práci o estetice a publikoval krátkou knihu o pragmatismu, který byl vždy jedním z jeho hlavních filosofických zájmů. Čapek uvažoval o akademické kariéře, ale nakonec si zvolil povolání novináře a spisovatele. Vazby mezi Čapkem a ostatními členy imaginární evropské generace roku 1905 nejsou pouze abstraktní. I když byl Čapek o patnáct roků mladší než Mann, velice ho obdivoval a počátkem třicátých let se s tímto starším spisovatelem seznámil a intenzivně s ním spolupracoval na protifašistické kampani. Mann byl kvůli nacistické perzekuci nucen opustit Německo, uprchl do Prahy a v roce 1936 získal československé občanství. Zde s Čapkem, který využíval své kontakty ve vládních kruzích, aby pomohl zmírnit nepříjemnou situaci německých exulantů v hostitelské zemi, udržoval úzké styky.9 Musil s Čapkem se sice osobně neznali, byli však ve spojení prostřednictvím svých společných známých, Josefa Kodíčka a Arne Laurina, redaktorů pražských novin Tribuna a Die Prager Presse. Musil ve dvacátých letech pro oba tyto listy pracoval jako korespondent.10 Kodíček, Čapkův blízký přítel a jeden z výrazných kritiků čapkovské generace, byl Musilovým redaktorem v Tribuně a jedním z jeho překladatelů do češtiny.11
úvod
13
Avšak ještě významnější než příslušnost Karla Čapka ke generaci roku 1905 je to, že „čapkovská generace“ byla v mnoha ohledech českou verzí tohoto širšího evropského fenoménu. Zatímco pojem „generace roku 1905“ byl retrospektivním výtvorem historika, jehož účelem bylo poukázat na specifické vývojové aspekty dějin evropského myšlení a kultury, „čapkovská generace“ byla skutečným historickým projevem týchž tendencí. Existence pojmu čapkovská generace potvrzuje a rozšiřuje Hughesovu tezi, avšak, a to je mnohem důležitější, nasvědčuje tomu, že tendence, které ve své studii popisuje, byly v meziválečném Československu formulovány obzvláště jasně. To, co Hughes koncipoval jako pouhou intelektuální představu, existovalo v konkrétní podobě v Československu dvacátých a třicátých let, čímž se tento národní kontext dostává do samotného centra příběhu generace roku 1905.
Meziválečné Československo a modernistická kultura Intelektuální proudy spojené s generací roku 1905 byly v Československu možná více patrné než jinde v Evropě díky unikátnímu kulturně politickému prostoru, vzniklému v roce 1918 na troskách rakousko-uherské monarchie. Pokud zkušenost první světové války posílila antiracionalistické přesvědčení mnoha modernistických kulturních osobností a často se promítla do jejich odmítání liberální parlamentní politiky a ztotožnění se s extrémy na levé i pravé straně politického spektra, jak tvrdí Robert Wohl, pak byla situace v Československu po první světové válce výrazně odlišná.12 U spisovatelů a umělců čapkovské generace k žádnému nárůstu antiracionálního a antiliberálního sentimentu nedocházelo. Naopak, převládalo u nich ohromné nadšení pro nově zaváděný liberální a parlamentní řád, neboť byl spojen s národní nezávislostí. Ačkoli Čapek a jeho současníci na nezávislost povětšinou původně ani nepomýšleli a ani ji nijak neočekávali, český národní a společenský život jim nebyl nijak cizí. Když
14
umĚní a život v modernistické praze
na podzim roku 1918 vznikl československý stát, jednotně a otevřeně jej podpořili. Rozčarování z parlamentní demokracie běžné u téže generace intelektuálů na Západě se u seskupení tvůrců kolem Karla Čapka prakticky nevyskytovalo. Nikterak neupustili od svého předválečného antiracionalismu, ale nalezli způsob, jak jej dát do služeb liberálním cílům. Další příčinou zviditelnění generace roku 1905 v Československu byla národnostní rozmanitost tohoto státu. Ačkoliv bylo Československo koncipováno jako národní stát Čechů a Slováků (resp. „Čechoslováků“), mělo jednoznačně mnohonárodnostní charakter. Němci tvořili 23 procent populace – bylo jich tedy početně o hodně více než Slováků (15 procent); byly zde rovněž značné menšiny Maďarů, Rusínů, Poláků a Židů (kteří měli na vybranou, zda chtějí být počítáni jako samostatná národní skupina).13 V roce 1921 Češi a Slováci společně představovali jen 65 procent populace. Jak napsal jeden akademik, Československo bylo „nechvalně proslulé coby etnicky nejméně homogenní stát ze všech nových evropských zemí“.14 Byla to v určitých ohledech Kakánie v malém.15 Vzhledem k této heterogenitě bylo řízení státu demokratickým způsobem nesnadné a bylo nutné hledat kompromisy, na které politici a strany až příliš často nebyli ochotni přistupovat. Ze stejného důvodu se Československo stalo úrodnou půdou pro pěstování pragmatických a relativistických tendencí spojovaných s generací roku 1905. Čapek transformoval svůj antiracionalismus a epistemologickou skepsi do obrany demokracie a pluralismu a vyzýval své spoluobčany po celé období trvání první republiky k tomu, aby si uvědomili omezenost všech forem poznání, a tedy i dílčí povahu jakéhokoliv konkrétního stanoviska. Navíc tvrdil, že pomocí intuice je možné porozumět úhlům pohledu velmi odlišným od těch, které zastáváme sami, a tím zmírnit konflikty, jež hrozily mladý stát rozdělit. Pokud Čapkovo nabádání nebylo na mnoha místech vítáno, pak jeho mimořádná popularita na druhé straně svědčí o velké skupině příznivců, kteří jeho myšlenky ochotně přijímali. Avšak Čapkovy názory by se s největší pravděpodobností nikdy netransformovaly do identifikovatelného generačního stanoviska, nebýt hluboké roztržky napříč československou poválečnou modernistickou
úvod
15
kulturou, tedy střetem členů skupiny kolem něj s mladší, poválečnou avantgardou. Hughes, Wohl a jiní historici již dávno upozornili na posun směrem k nové, militantnější, ideologicky motivované intelektuální a umělecké agendě v Evropě po první světové válce; Československo tuto proměnu však zažívalo obzvláště silně vzhledem k tomu, že pocit diskontinuity s minulostí zde byl tak zásadní.16 Pro mladou generaci byl rozchod s minulostí tak naprostý, že jim předválečný svět nedokázal pro budoucnost nabídnout žádná vodítka. Mimoto mladá generace dvacátých let starší čapkovskou generaci jednoduše nenahradila. Obě existovaly vedle sebe a pomáhaly si navzájem se vymezovat. Pro meziválečné Československo byl tedy typický na jedné straně pocit radikální diskontinuity, který se u mladé generace projevoval odmítnutím politického a intelektuálního dědictví minulosti, a na druhé straně nadšení z národní nezávislosti, které u starší generace znamenalo silnou podporu liberalismu a parlamentní demokracie, což ji odlišovalo od mnoha jejích modernistických protějšků jinde v Evropě, jimž tyto politické formy připadaly zastaralé nebo nefunkční. Spojitosti a diskontinuity patrné všude v Evropě mezi světem, jak vyšel z první světové války, a světem, který existoval předtím, byly vlastně obzvlášť očividné právě v meziválečném Československu. Ze všech států vzniklých na troskách Rakousko-Uherska bylo Československo nejspíš tím pravým nástupnickým státem říše. Kromě své rozmanitosti navíc zdědilo největší podíl bohatství, obyvatelstva i území starého státu. Na rozdíl od Polska, Jugoslávie nebo Rumunska veškeré jeho území a národy patřily dříve k Rakousko-Uhersku. Vzhledem k tomu, že se v něm nacházely téměř dvě třetiny průmyslu mocnářství, bylo také zdaleka nejbohatším ze všech nástupnických států. Jeho válečný průmysl byl větší než válečný průmysl Itálie; co do průmyslové kapacity se řadilo mezi první světovou desítku. A přesto, stejně jako tomu bylo ve staré říši, její bohatství a hospodářský vývoj byly velmi nerovnoměrné. Čechy a Morava na západě byly poměrně bohaté a průmyslové; Slovensko a Podkarpatská Rus na východě byly převážně zemědělské a chudé.17
16
umĚní a život v modernistické praze
Institucionálně byla změna charakteru ústavy nového státu radikální (stala se republikou s všeobecným volebním právem), ale politická třída země byla formována téměř výhradně tradicemi staré monarchie. Pouze s několika málo výjimkami se její systém politických stran datoval od dob Rakousko-Uherska. Většina jeho předních politických osobností – Tomáš Garrigue Masaryk, Antonín Švehla, Karel Kramář – rovněž začínali v rakouské říšské radě. Prvním krokem revolučního Národního výboru, který se chopil moci 28. října 1918, bylo nastolení právní kontinuity se starým pořádkem: „Všechny rakousko-uherské zákony a nařízení mají zůstat prozatímně v platnosti a (…) státní a místní správní a soudní orgány zděděné po staré monarchii mají pokračovat ve své činnosti pod vedením Národního výboru.“18 Právní a politická kontinuita tak zůstala v pozoruhodné míře zachována. Ačkoli z existence Československa měli prospěch především Češi a Slováci a ačkoli tato skutečnost vedla k zahořklosti, konfliktům a někdy přímo k násilí mezi národnostními skupinami, šlo Československo dále než většina ostatních států v regionu také v garantování stejných občanských a politických práv pro všechny své občany.19 I v tomto smyslu bylo tím nejopravdovějším dědicem rakouských liberálních tradic. Vypovídá o tom postavení pravděpodobně nejzranitelnější části obyvatelstva – Židů. Českoslovenští Židé, ocitající se mezi svářícími se národními hnutími a v různé míře nevítáni všemi z nich (samozřejmě kromě hnutí sionistického), našli v Československu pohostinnější domov než kdekoliv jinde v regionu. V letech 1918–1920 došlo sice v Praze k násilným antisemitským nepokojům, ale obecně bylo v Čechách a na Moravě v meziválečném období méně antisemitismu než jinde ve východní a střední Evropě.20 Na Slovensku a Podkarpatské Rusi byla situace horší, ale i tam, oficiálně i v praxi, čelila židovská populace menší diskriminaci a byla více v bezpečí než jinde. Slovy jednoho historika: „Jedna věc je jistá: z pohledu Židů Československo skýtalo zdaleka nejpříznivější životní prostředí ve střední a východní Evropě.“21 Ať už byla návaznost mezi starou říší a novou republikou jakákoli, rozdíly mezi nimi (a obecněji mezi předválečnou a poválečnou situací)
úvod
17
byly obrovské. Za prvé, změna politické mapy střední a východní Evropy v období po první světové válce byla revoluční. Všechny čtyři říše, které region ovládaly – rakousko-uherská, německá, ruská a osmanská – se zhroutily, v největší míře to však platí o říši rakouské, jež doslova zmizela z mapy Evropy. Zatímco v Československu byla revoluce rozhodně mírnější a „buržoaznější“, v Rusku, Maďarsku a na krátký čas i v Německu došlo k mnohem radikálnější transformaci. Přesto i v Československu byly změny dramatické. Nejenže byla monarchie nahrazena demokratickým, republikánským systémem vlády, ale byly také zakázány šlechtické tituly, došlo k rozdělení velkostatků a rakouské podniky byly znárodněny. S válkou a politickým rozpadem přišla i nesmírně velká hospodářská a sociální dislokace. Obchod mezi státy bývalého impéria strmě klesl, a donutil tak hospodářství nového státu k obtížné reorganizaci. Funkční přestaly být i dopravní sítě. V Rakousko-Uhersku byl dopravní systém organizován převážně podél severojižní osy; geografie Československa vyžadovala východozápadní orientaci. V letech bezprostředně po válce stoupala nezaměstnanost a inflace prudce vzrostla. Zpočátku byla ekonomická situace tak špatná, že ve větších městech zavládl hlad. Nedostatek potravin, pohonných hmot a základních surovin pokračoval až do roku 1921. Vlna stávek v prosinci 1920, která skončila teprve poté, co byla násilně potlačena policií, naznačovala, že země je na pokraji sociální revoluce. V polovině dvacátých let se ekonomická situace výrazně zlepšila, zavedená opatření však byla mimořádně bolestivá. Navzdory kontinuitě politických tradic v novém státu se i v oblasti politiky začínala zřetelně rýsovat nová éra. Národní nezávislost a všeobecné volební právo vynesly na povrch třídní a sociální konflikty, které v českých zemích dřímaly pod povrchem v dobách, kdy byl veden národnostní boj proti Rakousku. První parlamentní volby v dubnu 1920 potvrdily převažující odklon od tradičních buržoazních nacionalistických stran k moderním masovým levicovým stranám. Se ziskem 25,7 procenta hlasů zvítězila Československá sociálně demokratická strana. Mezi největšími poraženými byla Národně demokratická strana, dědic vlivného „mladočeského“ nacionalistického
18
umĚní a život v modernistické praze
hnutí devatenáctého století. V době všeobecného volebního práva se elitářští národní demokraté ocitali ve stále vzrůstající míře bez masové základny. Ve snaze zajistit si voličskou základnu a udržet svou volební sílu se strana přesunovala stále více a více doprava, což vyvrcholilo v roce 1935 spojením s Českou fašistickou stranou. Nejvýznamněji se však změnil základní charakter státu. I přes rozmanitost svých obyvatel bylo Československo národním státem, ne mnohonárodnostní říší. Ať již byla právní ochrana nabízená jeho menšinám jakákoliv, nemůže být pochyb, že Československo bylo spíše „národním státem“ než „státem národnostním“. Byl to stát především pro Čechy a Slováky a teprve potom pro všechny ostatní. V praxi to znamenalo převahu českého živlu ve všech ohledech. Robert Musil zvažoval možnost stát se po neslavném zániku Rakouska československým občanem, když si ale do deníku poznamenal, že „Československo je mnohem nemorálnější než staré Rakousko“, měl na mysli právě tuto změnu charakteru státu.22 Pro radikální mladé umělce a spisovatele, kteří dospívali v letech po první světové válce, byly rozhodující prvky diskontinuity. Válka a události, které po ní následovaly, pro ně představovaly absolutní rozchod s minulostí, důrazné „rozhraní dvou světů“.23 Na jedné straně barikády stál starý svět euroatlantické civilizace, liberalismu, kapitalismu a individualismu. Na druhé straně byl nový svět, stále ještě se rodící, socialismu, míru, harmonie a „celistvosti“. Hrůzy války přesvědčily umělce poválečné avantgardy o potřebě nového sjednocujícího systému hodnot, který by lidstvu jednou provždy zabránil sebe sama zničit. V zoufalém hledání nové víry upřímně přijali komunismus v představě, že proletariát je novým zdrojem sociálních a kulturních hodnot a že revoluce s sebou nese příslib spásy světa. Pro umělce a spisovatele čapkovské generace válka také představovala rozhodný rozchod s minulostí, vnímali však tento předěl jinak. Pro ně nebyl válkou zdiskreditován liberalismus nebo individualismus, nýbrž autokracie a militarismus.24 Válka hodnoty liberálních západních států zdaleka nezdiskreditovala, naopak je potvrdila. Představa, že státy Dohody (s nimiž výrazně sympatizovali) bojovaly ve válce, aby zachránily demokracii a prosadily princip národního sebeurčení, jim
úvod
19
nepřipadala jako prázdná a cynická propaganda. Naopak, hluboce s ní souhlasili. Jedním z největších úspěchů první světové války pak pro ně bylo zřízení samostatného československého státu v liberálních intencích. Pokud chápali příklon k demokracii a parlamentarismu jako závan budoucnosti, pak je jejich obhajoba nového politického pořádku také přivedla k tomu, že se spojili se starší generací liberálních politiků, především T. G. Masaryka. A třebaže si kataklyzmatické změny vyvolané válkou vynutily přehodnocení některých postojů, vedly také k přeformulování a opětovnému potvrzení jiných. Ne všechno se změnilo; jejich vnímání rozchodu s minulostí ponechalo prostor i pro významnou kontinuitu. V důsledku této zvláštní kombinace kontinuity a diskontinuity s minulostí v novém československém státu vznikla dvě odlišná a protichůdná hnutí v moderním umění a literatuře. Jejich konflikt byl současně estetický, politický a generační, a odhaloval v rámci modernistické kultury obzvláště zřetelně dvě alternativy, stejně jako dynamiku přechodu mezi nimi. Tímto způsobem se širší evropské intelektuální směřování známé jako „generace roku 1905“ obzvlášť zviditelnilo, a to v podobě „čapkovské generace“.
Karel Čapek a jeho generace Většinu spisovatelů by pravděpodobně nadchlo, kdyby po nich byla nazvána generace umělců, Karel Čapek k nim však nepatřil. Od chvíle, kdy se objevil nápad označit generaci jeho jménem, jej Čapek rázně odmítal a popíral hodně z toho, co o ní bylo řečeno. Jeho nevraživý postoj k tomuto označení pro nás nebude tak matoucí, uvědomíme-li si, že vzešlo primárně z řad jeho kritiků, kteří je používali jako pohodlný prostředek, jak interpretovat, kategorizovat a velmi často také odsuzovat jeho díla a díla jeho vrstevníků, kteří k němu měli nejblíže. Nicméně za důrazností, s jakou se proti tomuto pojmu vymezoval, může stát i trocha falešné skromnosti, neboť bez ohledu na své výhrady vůči němu se Čapek na jeho vytvoření sám podílel.
20
umĚní a život v modernistické praze
