Thesaurus - právní úprava pokladu

Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta

Thesaurus - právní úprava pokladu Studentská vědecká a odborná činnost Kategorie: magisterské studium

Autor: Veronika Štětinová

2013 VI. ročník SVOČ

Čestné prohlášení a souhlas s publikací práce Prohlašuji, že jsem práci předkládanou do VI. ročníku Studentské vědecké a odborné činnosti (SVOČ) vypracovala samostatně za použití literatury a zdrojů v ní uvedených. Dále prohlašuji, že práce nebyla ani jako celek, ani z podstatné části dříve publikována, obhájena jako součást bakalářské, diplomové, rigorózní nebo jiné studentské kvalifikační práce a nebyla přihlášena do předchozích ročníků SVOČ či jiné soutěže.

Souhlasím s užitím této práce, rozšiřováním, rozmnožováním a sdělováním veřejnosti v neomezeném rozsahu pro účely publikace a prezentace PF UK.

V Praze dne 15. 4. 2013 ……………………….. Veronika Štětinová

2

Obsah

1. Úvod ....................................................................................................................................... 4 2. Právní úprava pokladu v římském právu................................................................................ 6 2.1. Vznik a vývoj ................................................................................................................... 6 2.2. Zařazení do systému a definice ........................................................................................ 7 2.3. Kvalifikace věci jakožto pokladu..................................................................................... 8 2.4. Vliv místa na nález thesauru ............................................................................................ 9 2.5. Zákaz úmyslného hledání .............................................................................................. 11 2.6. Vztah pokladu k pozemku ............................................................................................. 12 2.7. Nabývání pokladu prostřednictvím podřízených osob .................................................. 13 2.8. Požívací právo a nález pokladu...................................................................................... 15 2.9. Nabývání pokladu na základě jiných skutečností .......................................................... 16 2.10. Prostředky k získání pokladu ....................................................................................... 17 2.11. Recepce a současná česká právní úprava ..................................................................... 18 3. Závěr..................................................................................................................................... 23 4. Prameny................................................................................................................................ 25 5. Seznam použitých latinských výrazů ................................................................................... 28

3

1. Úvod Stejně tak, jako zachránit princeznu ze spárů draka či stát se popelářem, je snem snad každého malého chlapce nalézt poklad. Ve své fantazii jistě často děti pořádají výpravy za koncem duhy či na ostrov pokladů s piráty a loupežníky. Hranice uvažování dětské mysli však většinou končí u šťastné představy rychlého zbohatnutí a sotva asi malé děti přemýšlejí nad tím, jaké povinnosti a těžkosti jsou s takovým nálezem po právní stránce spojeny. Snad kdyby to tušily, dobře by si rozmyslely, jestli jim za ně hledání pokladů vůbec stojí. My však na tomto místě po pokladech, i přes veškeré nesnáze s tím spojené, zapátráme a podíváme se, jak tomu bylo, je a bude s nabýváním pokladů. Když se přesuneme do časů dávných, nepohádkových, zjistíme, že nález pokladu byl už v antických civilizacích právně zakotven. Právě zmíněné období nás bude v této práci zajímat, konkrétně tedy podoba institutu v římském právu. Vlastnické spory byla věc, kterou si ani nejstarší právní řády nepřály a musely tedy stanovit pro nález věci pevný řád. Nalézat však bylo možné leccos, kromě práva to bylo mnoho druhů věcí, některé byly bez vlastníka, jiné vlastníka měly, další ho ztratily. Podle režimu, kterému taková věc podléhala, se pak právní úprava nabývání mohla různě odlišovat. My se v této práci budeme zabývat především nabýváním pokladu, tedy nabýváním určitým způsobem kvalifikovaných věcí skrytých. Aby však tato problematika byla vyřešena uceleně a bylo zde možno správně pochopit fungování tohoto institutu, nejprve si musíme vymezit poklad od jiných druhů věcí a nález pokladu od dalších způsobů nabývání. Pokusíme se zjistit, komu náležel poklad předtím, než se vyvinul speciální režim pro jeho nabývání, a kdy k takovému samostatnému vyčlenění došlo. Stěžejní částí práce bude však jeho podoba v Curpus Iuris Civilis, který se stal základem, z něhož ostatní právní řády vycházejí a čerpají. Pokusíme se především vystihnout všechny důležité atributy, které poklad v té době měl. Cestou recepce CIC se dostala úprava nalézání věcí skrytých nejen do českého právního řádu, ale i do zákoníků jiných států Evropy, jakými jsou např. Rakousko, Německo či Francie. Pojednání o pokladu v plné šíři a zkoumání všech právních řádů ve všech dobách by však mělo za následek nafouknutí práce do obrovských rozměrů. Proto se na tomto omezeném prostoru nemůžeme věnovat všem, ač by si to jistě zasloužili. To je důvodem, proč se musíme omezit jen na krátké shrnutí osudu pokladu v českém právním řádu a jiné státy vynechat. K tomu, abychom mohli problematiku pokladu prozkoumat, nám poslouží jisté materiály, především pak dochovaná znění samotných antických pramenů. Zmínky o nálezu

4

najdeme ale i v neprávních textech, například v různých divadelních hrách1. Dále našemu účelu poslouží i několik vybraných zákonů a kodexů. Pomohou nám jistě ale i učebnice a encyklopedie, kde je možné pod pojmem thesaurus najít několik dalších zajímavých informací. Jelikož se již napříč staletími i státy našlo několik autorů, tomuto tématu se věnujícím, i jejich statě budou zajisté přínosem, jenž obohatí naše poznatky o dané problematice. A proč právě poklad? Za výběrem tohoto tématu stojí kromě mého zájmu o římské právo, z něhož pramení, i několik dalších důvodů. Jedním z nich je čerstvé uzákonění nového občanského zákoníku2. Tento v současné době již platný, ale ještě neúčinný kodex zavádí zvláštní institut, u kterého je možné spatřovat znaky, v nichž se pokladu alespoň zčásti podobá. Snad většina lidí si pod slovem poklad vybaví něco, pokud ne nereálného, pak minimálně dávného a starobylého, přesto jde z hlediska práva o stále živý institut. Poklad se vyskytuje v právních řádech i dnes a dokonce se sem tam občas nějaký jeho exemplář najde.3 Dalším argumentem pro zvolení dané problematiky byla i skutečnost, že poklad překračuje hranice práva občanského a promítá se dokonce do práva trestního.4 Nález pokladu je proto velice zajímavým a aktuálním institutem se širokým uplatněním, který si jistě zaslouží naši pozornost.

1

PLAUTUS T. M. Rudens; PLAUTUS T. M. Aulularia; PLAUTUS T. M Trinummus; HORATIUS Q. F. Saturae II. 6. 10. 2 Zákon č 89/2012 Sb., občanský zákoník 3 Nedávno k nálezu velkého pokladu došlo právě na českém území, nálezce však v tomto případě nerespektoval zákon, a pocítil tedy stinné stránky, které taková událost může způsobit. Viz HOMOLA, Miroslav. Právo. Našli poklad na Blanensku a zatajili ho. Odměnu nedostanou, čeká je trest [online], poslední aktualizace 20.3.2013 [cit. 29. 3. 2013], dostupné z URL: http://www.novinky.cz/krimi/296617-nasli-poklad-na-blanensku-a-zatajilih.-odmenu-nedostanou-ceka-je-trest.html a HOMOLA, Miroslav. Právo. Nálezci pokladu u Brna se připravili o velké peníze [online], poslední aktualizace 21. 3. 2013 [cit. 26. 3. 2013], dostupné z URL: http://www.novinky.cz/krimi/296703-nalezci-pokladu-u-brna-sepripravili-o-velke-penize.html 4 jedná se o možnost spáchání trestného činu zatajení věci, přisvojí-li si neoprávněně nálezce věc: §219, Zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku

5

2. Právní úprava pokladu v římském právu 2.1. Vznik a vývoj Na úvod nás čeká nesnadný úkol, a to zasadit nález pokladu do historického kontextu. Při pátraní po počátcích tohoto institutu se budeme potýkat s řadou těžkostí. S jistotou víme, že jej znala už antická společenství a reflektovala jej ve svých právních řádech. A to nejen civilizace římská, jak se dalo očekávat, ale dokonce i řecká5 či chetitská.6 Pro nás však bude nyní stěžejní především právní úprava římská, jakožto základna, ze které vycházejí moderní zákoníky. V nejstarších dobách římské společnosti ještě žádný speciální způsob pro nabývání vlastnictví k pokladu nebyl znám, s tím se setkáváme až za císařství. To však neznamená, že by do té doby neexistovaly věci, které pozdější právo pod pojem poklad zahrnulo. I k takovým předmětům bylo možné určitým způsobem vlastnické právo nabýt. Poklad proto musel, do doby než se odštěpil jako věc sui generis, být obsažen v některé z kategorií, které římské právo znalo již ve starších dobách. Problém „kam s ním?“ se stal předmětem diskuzí antických právníků, kteří, snažíce se tuto otázku zodpovědět, vytvářeli různorodé teorie. Jednou z nich bylo považování věci později označované za poklad za res nullius. V takovém případě by se vlastnické právo k ní nabývalo prostým uchopením držby, tedy okupací (occupatio). Další možností je považování pokladu za součást pozemku. Někteří antičtí autoři zastávají totiž názor, že vlastnictví k pokladu získává vlastník pozemku přírůstkem (accesio). Snad ještě zajímavější je pokládání thesauru za uprázdněnou pozůstalost - bona vacantia, které se objevilo na počátku principátu.7 V takovém případě připadl jako odúmrť do vlastnictví státní pokladně (aerarium).8 Za těchto okolností, kdy nebyla stanovená pevná hranice, se mohlo snadno stát, že se u jedné věci objevilo více osob vznášejících na ni nárok, každý z jiného titulu. Za takového 5

např. řecké právo říká: kdo prošel kolem pokladu a nevšimne si ho, nic nedostane; ale ty, kteří si ho všimli, ale ještě kolem něj nepřešli, mají si ho mezi sebou rozdělit. Blíže k úpravě pokladu v řeckém právu viz TAUBENSCHLAG, R. Das attische recht in der Komödie Menandres „Epitrepontes“ In Zeitschrift der Savigny-Stiftung für Rechtsgeschichte: Romanistische Abteilung. Wien: Böhlau. Band 46. Jahre 1926. s. 76-79. 6 k tomu blíže TAUBENSCHLAG, Rafał. Rzymskie prawo prywatne na tle praw antycznych. 1. vydání. Varšava: Państwowe wydawnictwo naukowe, 1955, str. 119. 7 pod tuto kategorii je nejspíš zařadili zákony Iuliovy či císař Claudius 8 viz SKŘEJPEK M. Římské soukromé právo. Systém a instituce. Plzeň: Aleš Čeněk, 2011. str. 106; PWRE 2. Reihe. 11. Halbband. Stuttgart: Metzler, 1936, sloupec 9.

6

stavu mohlo docházet k právně neřešitelným vlastnickým sporům, při jejichž rozhodování by záleželo jen na tom, které z uvedených teorií dá soud přednost. Právě nejednotnost v právním zařazení takového předmětu mohla být důvodem k úpravě thesauru, jakožto samostatného a specifického druhu věci. Navíc se v zájmu spravedlnosti k tomu připojil i nový způsob nabývání vlastnického práva k takto nalezenému pokladu. Není jisté, kdy přesně došlo k takovému samostatnému vyčlenění, ale máme již spolehlivě dochované zprávy o úpravě pokladu v konstituci císaře Hadriana z 1. poloviny 2. století n. l. V této podobě (s drobnými odchylkami) byl institut převzat i do kodifikace císaře Justiniána. Chceme-li se dozvědět o nálezu pokladu v římském právu co možná nejvíc, výborně nám k tomu právě Tria Volumina poslouží. Na prvním místě v počtu fragmentů týkajících se pokladu v rámci Corpus Iuris Civilis, budou Digesta seu Pandectae, ale mimo ně najdeme zmínky i v justiniánském Codexu a Institutiones. Je s podivem, že ač se jednalo spíše o jeden z méně významných způsobů nabývání vlastnického práva, přesto se v Digestech objevuje ve více než 10 fragmentech. Poklad tedy byl, alespoň z pohledu římských právních juristů, institutem zajímavým a často komentovaným. Snad tomu bylo pro jeho nedostatečné právní zakotvení, snad pro emoce, jež nález pokladu u mnohých zúčastněných i nezúčastněných osob vyvolával. Ať už tomu bylo jakkoliv, dnes můžeme být rádi, že nám takovouto bohatou materii antičtí právníci zanechali, budeme mít proto v následujícím rozboru z čeho čerpat.

2.2. Zařazení do systému a definice Slovo poklad (thesaurus) 9 samo o sobě vypoví jen máloco o tom, jak se s ním v rámci systému práva vypořádat. Mohlo by se jednat téměř o cokoliv, poklad by mohl být třeba i větší obnos peněz či osoba někomu drahá. Proto nám pro jeho zařazení do právního systému lépe poslouží sousloví nález pokladu - inventio thesauri. Zde si již můžeme všimnout, že se jedná o určitý proces. Nahlédneme-li do antických římských učebnic10 či do moderních učebnic římského práva11, pojem thesaurus nalezneme na místech, v nichž se pojednává o způsobech nabývání vlastnického práva. Nález pokladu je proto, za splnění stanovených podmínek, jedním z možných způsobů, jímž se dá získat vlastnické právo k věci. Patří tedy 9

či thensaurus I. 2. 1. 39. 11 SKŘEJPEK, Michal. Římské soukromé právo. Systém a instituce. Plzeň: Aleš Čeněk, 2011. str. 106; KINCL, J., URFUS, V., SKŘEJPEK, M. Římské právo. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 1995, str. 180. 10

7

mezi věcná práva. Dále z těchto zdrojů zjistíme, že se jedná o originární (původní) způsob nabývání vlastnictví, jelikož právní postavení nabyvatele nezávisí na jeho předchůdci. Složitější však bude tento pojem definovat, jelikož, jak už tomu v právnické profesi bývá, se ani antičtí juristé neshodli na jednotné právní kvalifikaci tohoto pojmu.12 Opomineme-li různé drobné odchylky v názorech, dospějeme k této definici: Pokladem rozumíme drahocenné věci, skryté po delší dobu v pozemku, jejichž vlastníka13 nelze vypátrati.14 K jeho nabytí dostačovala pouhá skutečnost nálezu a docházelo k němu již okamžikem nalezení. Z uvedeného vyplývají 2 zásadní poznatky: zaprvé, poklad nebyl obyčejnou věcí ničí (ale ani věcí ztracenou či opuštěnou) a zadruhé, pro jeho nabytí nebylo nutné uchopit se držby nalezených věcí.15 Právě to ho odlišuje od výše již zmíněného způsobu nabývání vlastnického práva, okupace. Tyto dva instituty si byly velice blízké a existovala mezi nimi jen tenká hranice. Je otázkou, kde jeden končil a druhý začínal. Především v praxi se rozdíl mnohdy ani nedal rozpoznat.16 Jak jsme si ale již řekli výše, nejpozději od císaře Hadriana zde existovala právní úprava zřetelně odlišující oba nabývací způsoby. Vznikla nám zde tedy nová na okupaci nikterak nezávislá možnost nabytí vlastnického práva k věci jejím přivlastněním. V následujících kapitolách se tedy zaměříme na tuto již vyvinutou formu institutu, především pak na výslednou podobu, jež měl v Corpus iuris civilis, neboť právě tato úprava byla nejčastěji recipována následnými právními řády.

2.3. Kvalifikace věci jakožto pokladu Různé podrobnosti o pokladu se dozvídáme z děl antických právníků, kteří na tento institut rádi narážejí a snaží se o jeho ještě přesnější vymezení. Proto kompilátoři jejich výroky nešetřili a hojně je přebírali do Pandekt. Snad nejznámější fragment o pokladu, který

12

např. Paulus za poklad považoval jisté množství peněz, ale řada dalších stanovisek svědčí o tom, že byl pojem chápán v širším smyslu a zahrnoval tedy i další cennosti. 13 přičemž se zde zároveň jedná i o dědice uvedeného původního vlastníka, neboť smrtí toto vlastnictví nezaniká a přechází do pozůstalosti, a to dokonce i když dědicové neví, kde se poklad nachází, pokud je možné se jich dopátrat 14 HEYROVSKÝ, Leopold, Otakar SOMMER a Jan VÁŽNÝ. Dějiny a systém soukromého práva římského. 7. vyd. V Bratislavě: nákladem Právnické fakulty University Komenského, 1929, VIII, XV, s. 373. 15 i když Sabiniáni tvrdí, že zde muselo být i uchopení držby (viz níže) 16 Například pokud se někdo zmocní náhodně nalezené zlaté spony při procházce v lese, může jít jak o nález pokladu, tak o okupaci, bude asi záležet především na její hodnotě.

8

nabízejí, nám přináší Paulus:17 Poklad je stará úschova peněz, u nichž neexistuje povědomí o tom, komu patří. Proto poklad patří tomu, kdo jej našel, neboť nepatří nikomu jinému. Ale jinak je tomu v případě, že někdo něco uložil pod zem buď z důvodu strachu nebo za účelem zisku nebo jako dočasnou úschovu, pak se nejedná o poklad a ten, kdo jej vezme, spáchá krádež. Tato definice nejspíše nebyla zcela přesná ohledně tvrzení, že se jedná jen o peníze a správně by tedy měla zahrnovat i další předměty, které mohou mít vysokou hodnotu. V dalších definicích se už také s tímto omezeným výrazem nesetkáváme. Jak můžeme vidět, tak kvalifikace věci jakožto pokladu je závislá na vůli jejího uschovatele. Případně na nálezcově schopnosti rozpoznat tuto vůli. Není pokladem, co bylo ukryto z důvodu strachu (metus), za účelem zisku (lucrum) a z důvodu opatrnosti (custodia), tedy dočasné úschovy. Nálezce by měl být schopen určit, zda se nejedná o některou ze zmíněných účelově ukrytých věcí a zda jejím přivlastněním nezpůsobí někomu újmu, což zjistí asi nejlépe ze způsobu ukrytí věci, případně mu to může indikovat zašlost věci či její znatelná starobylost.18 Dalším kritériem je právě ono stáří této úschovy peněz, ukrytá věc se stane pokladem až ve chvíli, kdy se ztratí obecné povědomí o tom kdo a za jakým účelem si ji ukryl. Lhůta, kdy k tomu dojde, není, jak je možno vidět, nijak konkrétně stanovena. Závisí pouze na tom, zda je či není vlastník dohledatelný.

2.4. Vliv místa na nález thesauru Základní úpravu nabývání pokladu najdeme právě v základní pomůcce každého studenta práv - učebnici. V Institutiones seu Elementa 2. 1. 3919 je psáno: Poklady, které někdo našel na svém pozemku, přiřknul božský Hadrianus v souladu s přirozenou spravedlností tomu, kdo je nalezl. A stejně rozhodl také v tom případě, když 17

D. 41. 1. 31. 1 Paulus 31. ad ed. Thensaurus est vetus quaedam depositio pecuniae, cuius non exstat memoria, ut iam dominum non habeat: sic enim fit eius qui invenerit, quod non alterius sit. alioquin si quis aliquid vel lucri causa vel metus vel custodiae condiderit sub terra, non est thensaurus: cuius etiam furtum fit. 18 pokud tedy nalezne v čerstvě rozryté hlíně 5 stop pod zemí pytel čerstvě ražených sesterciů, zřejmě se o poklad nejedná 19 Thesauros, quos quis in suo loco invenerit, divus Hadrianus, naturalem aequitatem secutus, ei concessit qui invenerit. idemque statuit, si quis in sacro aut in religioso loco fortuito casu invenerit. at si quis in alieno loco non data ad hoc opera sed fortuitu invenerit, dimidium domino soli concessit. et convenienter, si quis in Caesaris loco invenerit, dimidium inventoris, dimidium Caesaris esse statuit. cui conveniens est et si quis in publico loco vel fiscali invenerit, dimidium ipsius esse, dimidium fisci vel civitatis.

9

někdo našel poklad náhodou na posvátném nebo zasvěceném místě. Naproti tomu, pokud ho našel náhodou na cizím pozemku, tedy aniž by ho chtěl hledat, přiřknul císař polovinu vlastníkovi pozemku. Stejně rozhodl v případě, když je nalezen poklad na císařském pozemku, tehdy patří polovina nálezci a druhá polovina císaři. Také jestliže někdo nalezne poklad na veřejném pozemku nebo na pozemku patřícímu státní (císařské)20 pokladně, náleží polovina nálezci a druhá obci nebo státní pokladně. 21 Z uvedeného vyplývá, že císař Hadrianus byl pravděpodobně tím, kdo dal úpravě nalézání pokladu pevný řád a vydělil jej tak jako samostatný, specifický způsob nabývání vlastnického práva. Text navíc stanovuje kritéria, podle kterých se určí, kdo se stane nálezcem pokladu. Přičemž tímto kritériem je místo a náhodnost nálezu. Zda ovšem byl celý zde uvedený úryvek uveden již v Hadrianově konstituci, o tom se na poli právních romanistů vedou spory. Někteří romanisté se přiklánějí k tomu, že se zde vyskytovalo jen vyjádření o pokladu náležejícím na vlastním, cizím a císařském pozemku.22 Je však stejně dobře možné, že zmínění všech uvedených míst je prací Hadriana.23 V takovém případě by vlastní pozemek, locus religiosus a locus sacer znamenaly úplné vlastnictví nálezcovo. Naopak cizí pozemek, locus Caesaris, publicus a fiscalis byla místa, která způsobovala rozdělení pokladu na dvě poloviny, ze kterých pouze jedna připadala nálezci. Dle Digest 49. 14. 3. 1024 císaři Marcus Aurelius a Lucius Verus (divi fratres) ještě pozměňují (či naopak teprve oni jako první stanovují) tyto podíly tak, že fisku připadá polovina pokud byl poklad nalezen na zasvěceném místě (což platí i pro locus sacer), in monumento, pozemku patřícím císaři či fisku nebo na veřejném místě. Podíly však byly v průběhu římského vývoje stanovovány různě. Záleželo na konkrétní době a mnohdy i na konkrétním císaři. Setkáváme se jak s nabytím celého pokladu (z počátku principátu) státní pokladnou, tak i s podílem pro nálezce ve velikosti jedné čtvrtiny.25 Jak si můžeme všimnout, podstatně se nám změnil osud pokladu nalezeného na zasvěceném místě. Ačkoliv za Hadriana by zde nalezený poklad znamenal úplné vlastnictví nálezcovo, v době Marka Aurelia (o necelé půlstoletí později) už nálezci přísluší pouze 20

poznámka autorky - pro upřesnění zde míněn fiscus = státní pokladna za císařství Iustiniani institutiones: Justiniánské instituce. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2010, str. 105-106. 22 takový názor zastávají např. Ferrini, Kübler viz PWRE 2. Reihe. 11. Halbband. Stuttgart: Metzler, 1936, sl. 10. 23 MAYER-MALY, Theo. Der Schatzfund in Justinians Institutiones. In Studies in Justinian’s Institutes in memory of J. A. C. Thomas. London: Sweet & Mawell. 1983, strany 109-117. 24 Si in locis fiscalibus vel publicis religiosisve aut in monumentis thensauri reperti fuerint, divi fratres constituerunt, ut dimidia pars ex his fisco vindicaretur. item si in caesaris possessione repertus fuerit, dimidiam aeque partem fisco vindicari. 25 Codex Theodosianus X 18, 2. Z r. 380 n. l. 21

10

polovina. Zasvěcenému místu se více věnuje ještě Marcianus ve 14. knize svých Institucí: Non fit locus religiosus, ubi thensaurus invenitur: nam et si in monumento inventus fuerit, non quasi religiosus tollitur. quod enim sepelire quis prohibetur, id religiosum facere non potest: at pecunia sepeliri non potest, ut et mandatis principalibus cavetur. Fragment nám vysvětluje, že poklad není res religiosae, ani kdyby byl nalezen v památníku (in monumento). Protože do památníků je zakázáno pohřbívat, nemohli být místem zasvěceným. Monumenty tedy sice nepatří mezi locus religiosus, ale je jim poskytována stejná ochrana.26 Na tomto místě je vysvětlena odlišnost mezi nimi, proto i v předchozím rozboru můžeme vidět, že divi fratres vedle zasvěcených věcí monument samostatně jmenují v uvedeném výčtu. Druhá část Marcianova fragmentu říká, že císařský soud ve svém rozsudku stanovil, že peníze není možné pohřbít (spolu s mrtvými), proto nemohou být zasvěcenými věcmi. Co se týče příslušnosti pokladu k res religiosae, již zákoník XII desek stanovil: ...ani zlato nedávej. Má-li však zlatem spravené zuby a pohřbí ho anebo s ním spálí, nebudiž to na újmu.27 Zákaz pohřbívat mrtvé s penězy (či zlatem) je tedy dokonce ještě mnohem starší než uváděné rozhodnutí císařského soudu. Poklad nemůže být věcí zasvěcenou, nepatří totiž mezi věci, které je možné uložit do hrobu spolu s mrtvými. Ačkoliv je zakázáno cokoliv z hrobů odnímat,28 poklad je pravděpodobně možné vyjmout, neboť součástí hrobu není, ani dle uvedeného být nesmí. Proto je možné volně nabývat vlastnické právo k pokladu, který je nalezen na zasvěceném místě. Jedinou podmínkou je, aby nedošlo k porušení hrobu (sepulchrum violatum).

2.5. Zákaz úmyslného hledání Vrátíme-li se ale k textu z Institucí, můžeme si povšimnout, že kromě nálezu na vlastním pozemku, se navíc u všech ostatních uvedených míst uvádí a zdůrazňuje, že k objevení muselo dojít náhodou. Zdá se, že už v této době bylo požadavkem pro nabytí 26

např. je zakázáno u něj nebo na něm bydlet, či odstraňovat z něj nápisy (Sententiae Pauli 21.12; 21. 8) LDT 10. 8. neve aurum addito. At cui auro dentes iuncti essunt, ast im cum illo sepeliet uretve, se fraude esto. viz SKŘEJPEK, Michal. Prameny římského práva. 2. vyd. Praha: LexisNexis, 2004, str. 49. 28 Sententiae Pauli 21.5 27

11

vlastnictví, aby se nejednalo o úmyslné hledání pokladu na cizím pozemku. Zjevně však na vlastním pozemku tento zákaz neplatil. Další podobný výrok najdeme v Codexu Iust. 10.15.1.29 Zde uvedená konstituce císařů Lea a Zena stanovuje, že poklad lze úmyslně hledat na vlastním pozemku, ne však na pozemcích cizích, a to ani se souhlasem vlastníka. Kdyby se někdo přece jen odvážil hledat ho na cizím pozemku, je povinen vrátit věc vlastníkovi pozemku a navíc ho stihne trest podle zákona. Tato konstituce však přišla až o několik století později než Hadriánova úprava. Přidává však jistá další opatření. Konstituce stanovila, že vlastníci pozemků nemusí žádat císaře o povolení, hledají-li poklad na vlastní půdě, je totiž nesmyslné schvalovat něco, co je dovoleno. Jen nesmí ani k hledání na vlastním pozemku použít nedovolené prostředky či magii30, jinak ztrácí svůj nárok ve prospěch fisku. Již za císařů Marca Aurelia a Lucia Vera (označovaných též jako divi fratres), nepodléhal oznamovací povinnosti takový poklad, ze kterého nemá císařské pokladně připadnout žádný díl. Pokud by ale někdo zapřel nález pokladu fisku z poloviny náležejícího, pak byl potrestán zaplacením dvojnásobku ceny pokladu.

2.6. Vztah pokladu k pozemku Papinian v dalším z fragmentů31 zkoumá přítomnost vědomí či nevědomí o pokladu z hlediska uschovatele. Pokládá si otázku, zda nepřestává mít „poklad“32 v držbě ten, který zapomene, kde si věc ukryl. Přičemž odpovídá, že oslabení paměti nezpůsobuje vůči držbě žádný následek a vysvětluje to tím, že v opačném případě by stačilo ke ztrátě vlastnictví otroka na okamžik nevědět, kde se právě nachází. Zároveň Papinianus tvrdí, že je navíc irrelevantní, zda je thesaurus skrytý na vlastním nebo cizím pozemku. To zdůrazňuje právě z důvodu původně nejednotné koncepce ohledně nabývání vlastnictví k pokladu. Jak jsme již řekli výše, je pravděpodobné, že ještě předtím, než se právně zakotvila úprava přesně nařizující, kdo a za jakých podmínek získá vlastnické právo k pokladu, zde existoval problém se zařazením takové věci do správné skupiny. Papinian zde reaguje na teorii, že poklad přechází do držby vlastníka pozemku. Jeho mínění tak stojí v kontrapozici s názorem Bruta a 29

In alienis vero terrulis nemo audeat invitis, immo nec volentibus vel ignorantibus dominis opes abditas suo nomine perscrutari. Quod si nobis super hoc aliquis crediderit supplicandum aut praeter huius legis tenorem in alieno loco thesaurum scrutatus invenerit, totum hoc locorum domino cedere compellatur et velut temerator legis saluberrimae puniatur. 30 o magii blíže MAYER-MALY, T. Ducente Fortuna. In Studies in Roman Law: In Memory of A. Arthur Schiller. Leiden, 1986. s. 141-146. 31 D. 41. 2. 44 pr. - Papinian lib. 23. Quaestiones 32 zde se vlastně nejedná o poklad v právním smyslu, protože stále známe jeho vlastníka

12

Manilia33, kteří tvrdí, že osoba vydržením pozemku vydrží i poklad, dokonce i když ani neví o tom, že se na jeho pozemku nachází. Ti považují poklady za součást půdy, která je skrývala. Papinian tuto možnost definitivně vylučuje a tvrdí, že k nabytí držby je nutno nabýt věc mimo zem. To potvrzuje a doplňuje i Paulus v 54. knize Ad edictum,34 kde mimo jiné zavrhuje právě uvedený názor Bruta a Manilia, neboť držba pozemku automaticky neznamená současnou držbu pokladu. Navíc potvrzuje i shodný názor Massuria Sabina, že držbu pokladu může vlastník pozemku nabýt, až když ho vykope, protože do té doby nebyl v jeho moci. Na tom, že předchozí doktrína je nesprávná, se dokonce shodli i Sabinus s Proculem.35 Kvůli vzájemným rozporům každý ovšem navrhl jiné řešení. Proculus za vlastníka považuje toho, kdo o něm ví a chce se ho zmocnit, Sabinus až toho, kdo si ho i přisvojí a ochrání. Ať tak či onak, v nejstarších dobách nejspíše hojně zastávaný názor, že poklad připadá vlastníkovi pozemku, byl klasickými právníky vyvrácen a poklad tedy nebylo dále možno považovat za součást pozemku. Že se nejedná ani o plod pozemku nám sděluje ještě jedna věta z Digest, konkrétně D. 24. 3. 7. 12, kde Ulpianus používá poklad jako příklad věci nenáležející k plodům, aby vysvětlil, kdy se nepovažují ani stromy za plody pozemku. Definitivně tedy docházíme k výsledku, že ač se v některých případech stane vlastník pozemku zároveň i vlastníkem pokladu, nedochází k tomu z důvodu akcese pokladu k pozemku, ani z jiného podobného nabývacího titulu závislého na vlastnictví pozemku.

2.7. Nabývání pokladu prostřednictvím podřízených osob Velice podrobnou úpravu obsahovala Pandekta ohledně nabývání vlastnického práva k pokladu skrze jiné osoby. Této velice složité problematice se věnoval Tryphoninus v 7. knize Disputationes, přičemž kompilátoři tuto část převzali (bohužel, jak už tomu bývá, s drobnými nesrovnalostmi)36 do 63. fragmentu 41. knihy, 1. titulu De adquirendo rerum dominio. Claudius Tryphoninus byl žákem Q. Cervidia Scaevoly a členem císařské rady Septimia Severa, který žil v letech 151-200 n. l. Vycházíme zde tedy již ze stavu, který byl 33

D. 41. 2. 3. 3 D. 41. 2. 3. 3 35 LAURIA, Mario. Dal possessore del tesoro all' «inventor». In Labeo: rassegna di diritto romano. Napoli. Número 1/1. 1955. s. 21-31. 36 viz SCHULZ, Fritz. Fr. 63 D 41, 1 (Zur Lehre vom Schatzerwerb). In Zeitschrift der Savigny-Stiftung für Rechtsgeschichte: Romanistische Abteilung. Wien: Böhlau. Band 35. Jahre 1914. s. 94-112. 34

13

zakotven císařem Hadrianem, navíc doplněného císaři Markem Aureliem a Luciem Verem. K nabývání vlastnického práva skrze jiné osoby může dojít hned několika možnými způsoby a při nabývání pokladu se nám celá situace značně komplikuje. Poklad totiž, jak jsme si již dříve řekli, patří nálezci, případně si ho nálezce dělí s vlastníkem pozemku. V těchto případech se nám zde vyskytuje více osob: vlastník pozemku, nálezce a osoba, jejíž moci je podřízen. V principiu se nesetkáme s ničím zvlášť novým, osoba alieni potestas nabývá z pokladu nalezeného na cizím pozemku pro osobu, již je podřízena, polovinu, z pokladu na pozemku svého ascendenta nebo pána (dominus) poklad celý. K zajímavějším situacím se dostáváme v dalších větách. V §1 se již setkáváme se situací, kdy nálezcem je otrok ve spoluvlastnictví více osob a poklad je nalezen na cizím pozemku. V textu Digest je položena otázka, zda si polovinu spoluvlastníci dělí podle svých podílů nebo rovným dílem. Tryphonin zvolí variantu rozdělení podle podílů, stejně jako by spoluvlastníci nabývali v případě dědictví nebo odkazu směřovaného otrokovi. Je však podivné, proč je zde uvažováno rozdělení na stejné části, pravděpodobně v tomto případě kompilátoři špatně Tryphonina pochopili, neboť ten měl v otázce spíše na mysli alternativu, že by mohl nabýt pouze jeden z nich celou polovinu sám. Situace, kdy nabývá jen jeden ze spoluvlastníků, se může objevit u některých právních úkonů, není však myslitelná při nabytí dědictví otrokem nebo jemu zanechanému odkazu.37 Pokud se jedná o poklad na cizím pozemku, rozdělit polovinu připadající nálezci podle podílů se jeví jako vcelku rozumné a spravedlivé. Za cizí pozemek jsou zde samozřejmě považovány i ostatní místa, která způsobují, že z pokladu zde objeveného připadá do vlastnictví nálezce jen polovina. Jelikož v uvedeném fragmentu se hovoří pouze o rozdělení této poloviny mezi podíly, můžeme zauvažovat ještě nad situací, kdy bude poklad nalezen sice mimo pozemek některého ze spoluvlastníků, přesto však nálezci dle práva má připadat celý díl. V této době jako takové místo připadá v úvahu pouze locus sacrae, z pokladů nalezených na zasvěcených místech přiřkli divi fratres polovinu fiscu. Samozřejmě ani zde není důvod postupovat jinak, a tak bude i pro tyto pravděpodobně platit stejná úprava, tedy že si dělí poklad podle podílů. Složitější je posouzení jakým způsobem se posoudí, objeví-li společný otrok poklad na pozemku jednoho z vlastníků. V§2 se právě uvedená situace řeší. Jedna z možností je postupovat podle §1 a první polovinu dát vlastníkovi pozemku, v tomto případě tedy jednomu ze spoluvlastníků, druhou pak rozdělit podle podílů mezi spoluvlastníky. Na první pohled to 37

SCHULZ, Fritz. Fr. 63 D 41, 1 (Zur Lehre vom Schatzerwerb). In Zeitschrift der Savigny-Stiftung für Rechtsgeschichte: Romanistische Abteilung. Wien: Böhlau. Band 35. Jahre 1914. s. 100.

14

vypadá, že zde není důvodu pro jiný postup. Někomu by se ale mohlo zdát spravedlivější, že poklad připadne do vlastnictví jen toho ze spoluvlastníků, který je zároveň i vlastníkem pozemku. Musíme totiž uvažovat, že pro inventio thensauri na vlastním pozemku se řídí drobně odchylnými pravidly. Je zde totiž navíc připuštěna možnost úmyslného hledání pokladu, což je na ostatních místech zakázáno. Mohlo by tedy dojít k situaci, kdy pán otrokům nařídí, aby kopali na jeho pozemku a snažili se najít poklad, pokud by našel poklad otrok, který je v jeho výlučném vlastnictví, nabyl by poklad celý. V případě, že by však našel poklad otrok ve spoluvlastnictví a postupovali bychom podle pravidla uvedeného v §1, vlastník pozemku by tím získal horší postavení a část z takového pokladu by připadla i dalším spoluvlastníkům. Znamenalo by pro něj tedy riziko takovému otrokovi toto nařizovat, a tak by bylo pro něj výhodnější pustit se do hledání pokladů na vlastní pěst. Proto může lépe obstát i názor, že pokud otrok najde poklad na pozemku jednoho ze spoluvlastníků, nabývá ho jen pro něj. Tryphonius navíc uvádí, že může být v tomto případě analogicky zvážena i situace, kdy nabývá z právních úkonů otroka jen jeden ze spoluvlastníků, což je v případě, že otrok tak činí na jeho příkaz. Tato analogie se dá ale použít jen v případě, že by servus opravdu jednal na příkaz. Pokud by poklad našel náhodou, je otázkou, zda by se spíš nepoužilo přece jen rozdělení podle podílů.

2.8. Požívací právo a nález pokladu

Mohou se ale vyskytnout i další situace, kdy je k otrokovi více oprávněných osob. K tomu dojde, například bude-li k otrokovi zřízen ususfructus. To je také další z případů, kterým se uvedený fragment zabývá. Opět může dojít hned k několika možnostem. Přichází zde v úvahu několik různých pozemků, buď pozemek usufruktáře, či cizí pozemek. Také je možné zohledňovat, za jakých okolností otrok poklad nalezl, zda při práci nebo jen tak mimo ni. Bohužel konstrukce celé věty je poměrně dosti složitá a kolísá z jedné strany na druhou. Nejprve je určeno, že pokud se najde poklad při práci otroka, podíl pro nálezce patří usufruktáři, jinak vlastníkovi. Hned na to Tryphonin usufruktáři díl odepírá, a tvrdí, že bude přesto náležet polovina vlastníkovi otroka. Usufruktáři ho zřejmě přiznává jen v případě, pokud se jedná o úmyslné hledání, to je však samozřejmě možné jen na jeho vlastním pozemku (což bohužel už fragment neuvádí). Používání práce otroka není hledáním pokladu, jen mu při používání otroka k jedné práci štěstí přinese jinou (… sed alii rei operam

15

insumebat et fortuna aliud dedit ...).38 Tato podivná konstrukce je jistě dílem pozdějších interpolací, jak uvádí ve svém rozboru i Schulz39. Vypadá to, že Tryphoninus se zde snažil nesouhlasit s tím, co nám říká jž Gaius40, tedy s tím, že u otroků, k nimž bylo zřízeno požívací právo, platí, že pro usufruktáře nabývají vše, co nabývají pomocí jeho majetku nebo z vlastní práce. Tryphonin tedy nepovažuje poklad za nabytý z této práce, ale pouze při ní. Proto i v takových případech podíl pro nálezce přísluší vlastníkovi otroka. Celý uvedený případ se týká pouze otroka, ke kterému je zřízeno požívací právo. Myslitelná je i situace, kdy poklad bude nalezen na pozemku, který je v usufructu. Zde ale žádný podíl poživateli nepřísluší (nezískává-li podíl nálezcův), jak jsme již řekli výše, poklad totiž k plodům nepatří.41 To je také důvodem, proč ani osoba, která má právo usufructu k otrokovi, díl pro nálezce nedostane. Usufruktář má totiž právo jen na plody a obvyklé výnosy, poklad ale nepatří k plodům pozemku ani k plodům otroka, či otrokovi práce.

2.9. Nabývání pokladu na základě jiných skutečností Stále ještě u Trypnohina nalezneme v poslední větě uváděného fragmentu speciální právní úpravu ohledně nálezu pokladu na pozemku, který má v zástavě věřitel. Objeví-li věřitel na takovém místě poklad, získává vlastnictví k polovině, k druhé půli ho nabývá vlastník pozemku. Je-li věřiteli přiřknuto na základě impetratio domini42 vlastnictví k zastavené věci, získá tím i vlastnické právo k celému pokladu. Podíl připadající vlastníkovi však musí vydat, pokud zastavenou věc dlužník vykoupí během lhůty k plnění. Z uvedeného vyplývá, že se tedy věřitel může v případě, že jeho pohledávka nebude splacena, hojit kromě zastavené věci i z druhé poloviny pokladu, který zde byl nalezen a připadne mu tedy do vlastnictví celý, jako by on sám byl vlastníkem pozemku už v době nálezu. Tryphonin tedy ve fragmentu celkem rozsáhle ze všech možných pohledů rozebírá, k jakým situacím mohlo při takovém nabývání pokladu dojít. Zaslouží si jistě uznání, ale nedá se říci, že by zde byly vyčerpány naprosto všechny možnosti. Další v úvahu přicházející 38

k významu fortuny u pokladu viz MAYER-MALY, T. Ducente Fortuna. In Studies in Roman Law: In Memory of A. Arthur Schiller. Leiden, 1986. s. 141-146. 39 SCHULZ, Fritz. Fr. 63 D 41, 1 Zur Lehre vom Schatzerwerb. In Zeitschrift der Savigny-Stiftung für Rechtsgeschichte: Romanistische Abteilung. Weimar: Böhlau. Band 35. Jahre 1914. s. 103-108. 40 GAIUS. Institutiones. 2. 94 41 D. 24. 3. 7. 12 42 Nepodařilo-li se zástavnímu věřiteli nalézt vhodného kupce pro zástavu, skýtalo římské právo další způsob jeho uspokojení. Zástavní věřitel byl oprávněn požádat císaře, aby mu přiřknul zástavu za její odhadní hodnotu.

16

situace by mohla být například poklad nalezený na pozemku v nájmu či v pachtu. U nájmu nejspíš nebude sporu, že poklad bude patřit vlastníkovi pozemku a ne pronajímateli. U pachtu však už může být situace opět složitější. Emphyteusis bylo totiž ještě širší než právo požívací. Oprávnění, která byla pachtýři přiznána, se blížila vlastnickým. Přesto zde pravděpodobně není dáno žádné speciální oprávnění, které by mohlo být důvodem pro nabytí vlastnictví k pokladu emfyteutou. Bude se zde tedy postupovat také tak, že polovinu dostane vlastník pozemku a polovinu nálezce. Další možností kromě usufruktu k otrokovi je možnost jeho nájmu či půjčky. Pro takové vztahy bude jistě také analogicky možné použit výrok pro požívací právo k otrokovi. Také je zde možnost zřízení služebnosti operae, zde snad také není důvod postupovat jinak.

2.10. Prostředky k získání pokladu Ohledně prostředků k získání pokladu musíme rozlišovat mezi prostředky k získání dílu, jež náleží po právu vlastníkovi pozemku a prostředky k zajištění nerušeného vykopání pokladu z cizího pozemku. O druhém případě se dozvídáme z Digest 10.4.15

43

. Labeo říká,

že není možné žalovat ani pro krádež ani na vydání, pokud se můj poklad nachází na tvém pozemku a ty mě ho nenecháš vykopat, protože ty ho ani nedržíš, ani ses držby lstivě nezbavil. A není to nespravedlivé, když si obstarám interdikt nebo žalobu, přísahám-li, že to nedělám se záměrem tě obtěžovat, a zaručím-li se ti kaucí proti hrozící škodě. Pak ty nesmíš použít násilí, abys mi zabránil vyhrabat, vzít a odnést takový poklad pryč. Je ale možné žalovat pomocí actio furti, pokud je poklad ukraden. V tomto fragmentu se ale nejspíše nejedná o poklad v pravém slova smyslu. Existují zde dvě možnosti, jak bychom se mohli v tomto případě být vlastníkem uvedeného pokladu. První je, že jsme nalezli poklad na cizím pozemku, ale neměli možnost jej vykopat a chceme se na místo vrátit. V tomto případě by se jednalo o poklad v pravém smyslu a postupovalo by se tedy podle běžných ustanovení o pokladu. Druhá možnost je, že bychom byli osobou, která 43

Thensaurus meus in tuo fundo est nec eum pateris me effodere: cum eum loco non moveris, furti quidem aut ad exhibendum eo nomine agere recte non posse me labeo ait, quia neque possideres eum neque dolo feceris quo minus possideres, utpote cum fieri possit, ut nescias eum thensaurum in tuo fundo esse. non esse autem iniquum iuranti mihi non calumniae causa id postulare vel interdictum vel iudicium ita dari, ut, si per me non stetit, quo minus damni infecti tibi operis nomine caveatur, ne vim facias mihi, quo minus eum thensaurum effodiam tollam exportem. quod si etiam furtivus iste thensaurus est, etiam furti agi potest.

17

zde zanechala onen thensaurus. V tomto smyslu by se nejednalo o poklad v právním smyslu, protože o ten nemůže jít, je-li nám vlastník znám. Jedná se tedy o poklad ve faktickém smyslu, tedy o určité množství cenných předmětů, které by se jím eventuálně mohly stát, pokud by se vlastník nedal dohledat. Jako pravděpodobnější se jeví, že zde byla míněna právě tato situace, ale není důvod, proč by uvedené prostředky nemohly být použity i u pravého pokladu. Tak jako tak, v obou případech má tedy vlastník pozemku možnost získat poklad pomocí interdiktu či žaloby. Podmínkou je, že toho nesmí nijak zneužívat a nesmí způsobit škodu, případně ji musí nahradit. Vše uvedené platí ale jen v případě, že vlastník pozemku se nijak nepokusil poklad získat. Pokud však ano, je možné jej žalovat z furta. Jiné prostředky lze použít v případě, má-li osoba nárok pouze na podíl z pokladu, nejčastěji z titulu vlastníka pozemku (či z důvodu vlastnictví otroka, který nalezl poklad). Pokud je poklad reálně dělitelný, jedná-li se například o peníze, pak připadá v úvahu jeho prosté rozdělení podle dílů. Pak, není-li mu jeho podíl vydán, je nejspíše oprávněn žalovat věcnou žalobou, či dokonce pomocí actio furti (či condictio furtiva). Navíc v některých případech (neoznámí-li nález pokladu vlastníkovi vůbec, nebo ho hledá úmyslně bez povolení vlastníka) pak může žalovat o celý poklad a nejen o polovinu, na kterou by měl nárok. Jelikož ale poklad mohou být i jiné cennosti než peníze, může se stát, že bude spočívat v nedělitelných věcech. Pak bude oprávněným osobám náležet ideální podíl k pokladu. V takových případech se nabývá poklad do podílového spoluvlastnictví. Prostředkem k získání svého dílu pak jistě bude actio communi dividundo. V Digestech se uvádí ještě jedna možnost, jak získat od nálezce podíl z pokladu. Labeo uvádí, že když jeden z dědiců objeví zůstavitelem zanechaný poklad, podléhá actio familiae erciscundae a to i když se má dělit s extraneem44. Opět se zde nejedná o poklad v pravém slova smyslu, známe totiž původního vlastníka - zůstavitele. Vypadá to tedy, že actio familiae erciscundae přicházel v úvahu i v případě, kdy byl nalezen poklad, který patřil zůstaviteli a nejspíš se zpětně takto započítával do dědictví.

2.11. Recepce a současná česká právní úprava Se zánikem Východořímské říše naštěstí nedošlo k zániku římského práva. Právě Corpus Iuris Civilis byl hojně recipován do právních řádů a zásluhou právnických škol se 44

heres extraneus = dědic cizí, opak heres domesticus, což byl příslušník zůstavitelovy rodiny

18

rozšířily v něm upravené instituty takřka do celé Evropy. I právní úprava pokladu se stala předmětem recepce kodexů 19. století. Z těchto patří mezi stěžejní zákoníky rakouský ABGB, německý BGB a francouzský Code civil, jakožto reprezentanti největších evropských mocností. Každý z nich úpravu nalézání pokladu obsahoval45 a všechny přitom čerpali z Corpus Iuris Civilis. Všechny tři zachovávají dělbu pokladu mezi vlastníka a nálezce pokladu. Autoři zákoníků ponechávají i stejné díly (s výjimkou ABGB, kde se podíly v průběhu doby měnily), tedy polovinu pro vlastníka a polovinu pro nálezce. Od úpravy v CIC se tedy odchýlily jen v drobnostech, vynechali pro tu dobu již nepoužitelná ustanovení a spíše ho doplňovali o úpravu dalších možných situací, které mohou při nabývání pokladu nastat. Poklad není ale institutem ryze kontinentálního práva, najdeme jej i v angloamerickém právním systému. Kořeny jeho zakotvení v těchto místech sice leží mimo římské právo, pramení z majestátu krále, i tak se ale společné prvky mezi nimi dají nalézt.46 Nás ale samozřejmě zajímá především úprava česká. Na našem území prodělal tento institut nesnadný vývoj. Poklad se do českého právního řádu se dostal skrze ABGB. Jak jsme již řekli, ten z velké části recipuje ustanovení justiniánské kodifikace a obsahově se od ní odchyluje jen málo. V Obecném zákoníku občanském (OZO) nalezneme tento institut mezi nálezem věcí, hned za věcmi skrytými. V § 398 se nachází definice pokladu: Záležejí-li odkryté věci v penězích, šperku, nebo jiných drahocennostech, které tak dlouho v úkrytu ležely, že jejich dřívějšího vlastníka nelze se dověděti, pak slují poklad. Vzpomeneme-li si na Paulovu definici47, můžeme si všimnout si, že se od sebe příliš neliší. Jelikož jsme i u římského práva usoudili, že pokladem mohli být i jiné cennosti, než jen peníze, nezbývá nám než konstatovat, že obě definice říkají prakticky totéž. Mezi drahocenné předměty podle OZO pak spadaly i další předměty, které měly hodnotu vědeckou či uměleckou.48 Následující § 398 nám určuje, jakým způsobem se poklad dělí mezi oprávněné osoby. Zde však došlo k jeho novelizaci, ačkoliv původně se třetina odebírala státu a zbytek si dělil 45

ABGB v § 398-401; BGB v § 984; Code Civil v §1931- 1933 viz DOBIE, Wm. Jardine. The law of treasure trove. In Juridical Review, Vol. 43, Issue 4 (December 1931), s. 300-310.; či Note, Treasure Trove - History and Development. In Temple Law Quarterly Vol. 22, Issue 3 (January 1949), str. 326-331 47 Poklad je stará úschova peněz, u nichž neexistuje povědomí o tom, komu patří. Proto poklad patří tomu, kdo jej našel, neboť nepatří nikomu jinému. 46

48

SEDLÁČEK, Jaromír a Jiří SPÁČIL. Vlastnické právo. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, xxiv, 426, iv, 58, s. 287.

19

nálezce a vlastník pozemku, později se přistoupilo k římskému právu bližšímu dělení na poloviny. Římskoprávní úpravu OZO napodobuje i co se týče ztráty pokladu v případě zatajení nebo pokud se při nálezu dopustil nedovoleného jednání. Dokonce i ohledně vědomí vlastníka pozemku musí být vlastník minimálně srozuměn a nenamítat nic proti hledání pokladu na jeho pozemku. Poslední paragraf nám pojednává o nabytí pokladu skrze jiné osoby. Jedná se o situaci, kdy naleznou poklad dělníci, přičemž se rozlišuje, zda se tak stane náhodou, nebo zda byli k jeho hledání najati. V prvním případě obdrží dělníci nálezcův podíl (1/3 či později 1/2), ve druhém jen mzdu, která je jim za to placena. Toto uspořádání však nevydrželo věčně. Pomineme-li stav legálního bezpráví válečných let a přeskočíme-li až k občanskému zákoníku z roku 1950, zjistíme, že ten sice převzal úpravu skrytých věcí, ale poklad samostatně neupravil. Poklad sice mezi těmito skrytými věcmi zůstal obsažen, ale rozptýlil se mezi nimi, aniž by ho od nich bylo možno nějakým způsobem vyčlenit. Tím skončila i jeho funkce jako samostatného způsobu nabývání vlastnictví. „Termín „poklad“ se však v právní úpravě občanského zákoníku 1950 přímo neobjevuje. Pochyby o zařazení pokladu však vyvrací důvodová zpráva k občanskému zákoníku, která v komentáři k § 123 výslovně uvádí, že poklad byl podřazen pod souhrnný pojem věcí skrytých. Současně dodává, že úprava občanského zákoníku má jen podpůrnou povahu vůči předpisům veřejného práva, což se týkalo zejména zákona č. 22/1958 Sb., o kulturních památkách, který sice neužívá termín „poklad“, nicméně upravuje náhodný nález skryté věci historické či kulturní hodnoty. Zákon např. po vzoru občanského zákoníku 1950 přiznával nálezci desetiprocentní odměnu muzejní ceny nálezu, přičemž ovšem tato výše mohla být snížena.“ 49 Tento stav bohužel přetrval i nadále a přijetí zákoníku 40/1964 Sb. na něm nic nezměnilo. Jediná situace, ve které se opět přiblížil pokladu chápaného v původním smyslu, bylo, když v § 453 stanovil: Věci opuštěné nebo skryté, jejichž vlastník není znám, připadají do vlastnictví státu. Kdo si je přisvojí nebo kdo jich užívá, je povinen státu je vydat, popřípadě vydat i neoprávněný majetkový prospěch takto získaný. 49

BĚLOVSKÝ, Petr. Nález pokladu ve vývoji soukromého práva. Právní rozhledy: časopis pro všechna právní odvětví. Praha: C. H. Beck. 2004, č. 24. s. 894

20

Zde se alespoň objevuje odlišný režim pro věc skrytou, u které není znám její vlastník a speciální úprava jejího nabývání, tedy připadnutí státu. Tento stav vydržel až do konce roku 1991, kdy je tento paragraf zrušen. Revoluce však jinak ohledně pokladu nepřinesla nic zásadního. Naopak, novela 509/91 Sb. režim věcí skrytých spojila s režimem věcí ztracených a zároveň i opuštěných. Všechny zmíněné věci je pak nutno odevzdat vlastníkovi, případně státnímu orgánu (později obci), přičemž po roce (dnes 6 měsících) připadají do vlastnictví státu (nyní obci). Následkem tohoto stejného nakládání se všemi odlišnými typy věcí bylo římskoprávní uvažování o nich zcela opuštěno. Definitivně se tedy vytratil nejen institutu pokladu, ale i okupace na našem území. Je však možné, že se nyní pokladu v českém právním řádu blýská na lepší časy. Momentálně se čím dál tím víc přibližuje účinnost nově schváleného občanského zákoníku 89/2012 Sb. Ten si pro nás připravil poněkud zapeklitou situaci, ve které se s přimhouřenýma očima dá připustit, že je zde poklad obsažen, a to v § 1064, kde je stanoveno: (1) Není-li zřejmé, komu skrytá věc patří, oznámí nálezce její nalezení vlastníkovi pozemku a obci, na jejímž území byla nalezena; § 106250 platí obdobně. (2) Nepřipadne-li skrytá věc podle jiných právních předpisů do vlastnictví státu, kraje nebo obce, ujedná si nálezce s vlastníkem pozemku, kdo z nich si věc ponechá a vyplatí druhému polovinu ceny věci. Neshodnou-li se, náleží věc vlastníku pozemku a ten nálezci zaplatí polovinu její ceny. Skrytou věc však zákon nedefinuje, uvádí pouze: §1063 O nálezu věci zakopané, zazděné nebo jinak skryté platí totéž, co o nálezu ztracené věci. Nálezci však nenáleží nálezné, když vlastník o úkrytu věci věděl. Z toho se dá dovodit, že mezi skryté věci patří vedle věcí zakopaných a zazděných i jinak ukryté věci. Není zde sice jako v římském právu použita formulace, že musí být ztraceno povědomí o tom, kdo je vlastníkem, ale stačí, není-li zřejmé, komu skrytá věc paří. O hodnotě věci se zde již ale nemluví. Může se tedy jednat o věci různé hodnoty. Přesto by se dalo uvažovat, že se zde má jednat o poklad. Nabývání se totiž opět blíží úpravě římské a jejímu dělení pokladu na poloviny mezi vlastníka pozemku a nálezce. Spoluvlastnictví se však, jak říká i důvodová zpráva51, nejeví jako praktické. Byla zvolena cesta, kde poklad připadne jen jednomu z nich s povinností vyplatit druhého, přičemž přednost se dává

50

Nalezne-li nějakou věc několik osob zároveň, jsou oprávněny i zavázány společně a nerozdílně. Spolunálezcem je i ten, kdo věc spatřil a snažil se ji dosíci, třebaže se jí dříve uchopil někdo jiný. 51 k § 1044-1059. Důvodová zpráva (2010-2014) - 362/0 vládní návrh na vydání zákona občanský zákoník

21

vzájemnému konsensu. Ať už je ovšem dělba mezi vlastníka pozemku a nálezce sebevíce podobná římské úpravě, NOZ opět nijak poklad neodděluje od ostatních věcí skrytých a pojednává o všech skrytých věcech dohromady, přičemž pouze některé vyjímá z uvedeného režimu, pokud pro ně platí odchylná úprava daná jinými právními předpisy. NOZ ovšem v uvedených paragrafech nález skryté věci nevyčerpává, je zde navíc nutno použít i několik dalších ustanovení o nálezu obecně. Zákoník už striktně odděluje režim věcí skrytých, opuštěných a ztracených. Je však podivné, že pro nález věci skryté se mají obdobně použít ustanovení pro nález skrytých věcí, které však částečně nekorespondují s rozdělení mezi vlastníka pozemku a nálezce. Snad se tedy použijí subsidiárně, je však otázkou, jak odlišit případy, kdy je možné je použít a kdy ne. Je pravděpodobné, že se tento předpis určitým svébytným způsobem snaží vrátit k pokladu zpět. Jestli tomu tak skutečně je, případně jak se mu to daří, nechť si posoudí každý sám. Jak je vidno, cesty pokladu na našem území byly krkolomné a pravděpodobně jim ještě není konec. Popřejme mu tedy v jeho putování hodně zdaru a zákonodárcům bystrou mysl při jeho přijímání do právního řádu.

22

3. Závěr Shrňme si nyní na tomto místě, k čemu jsme v předkládané práci dospěli. Nejprve jsme se zaměřili na okamžik vzniku pokladu jako samostatného institutu. Vymezili jsme ho jako speciální druhu věci, odlišujícího se od jiných kategorií, především od věci ničí. K tomu jsme připojili i nález pokladu jako oddělený způsob nabývání vlastnictví k věci. V celém římském právu je složité určit s jistotou přesná data jednotlivých událostí a ani zde se nejednalo o výjimku. Minimálně však od císaře Hadriana by se měla vyskytovat nezávislá úprava o nabývání pokladu. V další části jsme zapátrali po umístění nálezu pokladu v systému římského práva. Zde jsme ho zasadili mezi originární způsoby nabývání vlastnického práva a definovali jej. V rámci jeho definice jsme došli k určení, že se jedná o kvalifikovanou věc skrytou, a to tím způsobem, že se jedná o dlouho ukrytou cennost, u které se ztratilo povědomí o tom, kdo je vlastníkem. Nejedná se však o věci ukryté za účelem zisku, ze strachu či opatrnosti. Také se nám podařilo vyhledat kritéria, podle kterých se bude různit odpověď na otázku, komu připadne poklad. Těmi jsou místo a náhodnost nálezu. Obecné pravidlo pro nabývání je polovina nálezci a polovina pro vlastníka pozemku. Víme ale, že podíly se v průběhu let měnily a uvedené poloviny jsou až poslední z nabízených možností upravené císařem Justiniánem. Zkoumali jsme tedy vliv těchto 2 atributů: místa a náhody. Místo nám uvádělo jakým způsobem a mezi koho se poklad rozdělí. Náhodnost objevu se stala podmínkou pro to, aby nálezce vůbec mohl svůj díl získat. Jedinou výjimkou, kde bylo možné poklad hledat i úmyslně byl vlastní pozemek. Další velice zajímavou částí bylo zkoumání, zda může trvání držby ovlivnit dočasná nevědomost vlastníka o místě, kde se jím ukrytý poklad nalézá. Došli jsme k závěru, že tím ovlivněna držba ani vlastnictví být nemůže, neboť by v témže případě ztrácel vlastnictví k otrokovi každý dominus, který by byť i jen na okamžik nevěděl, kde se jeho servus nachází. Poklad se nestává součástí pozemku, a to ani v případě, že zde žádný vlastník není. Navíc se nejedná se ani o plod pozemku. Daleko v představách všech možných situací, které se mohou při nálezu pokladu vyskytnout, zacházel Tryphoninus. V Digestech se uvádí velice rozsáhlý fragment, ve kterém pojednává o různých možnostech nabytí pokladu skrze podřízené osoby, či z jiného zvláštního titulu. My jsme se na tento jeho rozbor také zaměřili a pokusili se doplnit další v úvahu přicházející situace.

23

Římskou úpravu jsme opustili po úvaze nad prostředky, kterými se dal poklad získat. Zde jsme oddělili nástroje, kterými se dá získat poklad z místa, kde je ukryt od prostředků na vydání podílu, který oprávněnému náleží. V závěru práce jsme se pokusili objevit cestu, po které se vydal poklad v českém právním řádu. Zjistili jsme, že ačkoliv na počátku se právní úprava jeho nalézání římské velice blížila, později tento institut zcela zmizel. Poklad se podřadil pod věci skryté a přestal se lišit jeho právní režim dokonce i od režimu věcí ztracených a opuštěných. To pro něj platilo až dodnes, od počátku roku 2014 snad bude tento stav alespoň částečně změněn z důvodu účinnosti nového občanského zákoníku 89/2012 Sb. Jestli se však jeho postavení zlepší, je už otázkou jinou. Nová úprava je v celku rozsáhlá a komplikovaná a není jisté, zda je zcela jednoznačná. Poklad zde navíc není samostatně stanoven a stále je podřazen pod věci skryté, jisté římskoprávní rysy se zde však objevují. Teprve čas ukáže, jak se s tímto institutem popere praxe a zda reálně bude moci k nabytí pokladu podle jejích paragrafů dojít. Bohužel vzhledem k omezenému rozsahu práce nemohlo být blíže pojednáno o postavení pokladu v rámci ostatních právních řádů, ač by to jistě bylo přínosem, který by nám mohl naznačit, jakým směrem by se mohla česká právní úprava ubírat. Doufám tedy, že se nám na tomto místě podařilo přiblížit, jak vypadalo nabývání pokladu v antických časech i dnes. Snad při této výpravě za jeho původem žádný čtenář nepřišel o idylické představy, které mu v souvislosti s pokladem vytanou na mysli.

24

4. Prameny Seznam použité literatury AICHER, Josef, RUMMEL, Peter. Kommentar zum Allgemeinen bürgerlichen Gesetzbuch mit IPR-Gesetz, Ehegesetz, Mietrechtsgesetz, Wohnungseigentumsgesetz, Landpachtgesetz, Konsumentenschutzgesetz, Produkthaftungsgesetz, UN-Kaufrecht in zwei Bänden. 2. neubearb. und erw. Aufl. Wien: Manz, 1990, XXXI, 2439 s. ISBN 3-214-04416-8. BARTOŠEK, Milan. Encyklopedie římského práva. 1. vyd. Praha: Panorama, 1981, 507 s. BĚLOVSKÝ, Petr. Nález pokladu ve vývoji soukromého práva. Právní rozhledy: časopis pro všechna právní odvětví. Praha: C.H. Beck. 2004, č. 24. s. 894. ISSN 1210-6410. 2x měsíčně. DOBIE, Wm. Jardine. The law of treasure trove. In Juridical Review, Vol. 43, Issue 4 (December 1931), s. 300-310. DÜLL, Rudolf. Auslobung und Fund im atiken Recht. In Zeitschrift der Savigny-Stiftung für Rechtsgeschichte: Romanistische Abteilung. Weimar: Böhlau. 1941, svazek 61, strany 19-43. ISSN 0323-4096. FALZEA, Angelo. Enciclopedia del diritto: aggiornamento. Varese: Giuffre, 2001, XXVII, 1128 s. ISBN 88-14-09058-0. HEYROVSKÝ, Leopold, Otakar SOMMER a Jan VÁŽNÝ. Dějiny a systém soukromého práva římského. 7. vyd. V Bratislavě: nákladem Právnické fakulty University Komenského, 1929, VIII, XV, 646 s. HONSELL, Heinrich. Römisches Recht. 7. vydání. Heidelberg: Springer, 2010, 227 stran. ISBN 978-3-642-05306-1. Iustiniani institutiones: Justiniánské instituce. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2010, 410 s. ISBN 978-80-246-1749-7. JOLOWICZ, H. F., NICHOLAS Barry. Historical Introduction to the Study of Roman Law. 3. vydání Cambridge: Cambridge University Press, 1972, 528 s. ISBN 978-0-521-08253-6. KINCL, Jaromír. Gaius: Učebnice práva ve čtyřech knihách. Plzeň: Aleš Čeněk, 2007. 326 s. ISBN 978-80-7380-054-3. KINCL, J., URFUS, V., SKŘEJPEK, M. Římské právo. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 1995, 386 str. ISBN 80-7179-031-1. MAYER-MALY, Theo. Ducente fortuna. In Studies in Roman Law: In Memory of A. Arthur

25

Schiller. Leiden: Brill. 1986, strany 140-146. MAYER-MALY, Theo. Der Schatzfund in Justinians Institutiones. In Studies in Justinian’s Institutes in memory of J. A. C. Thomas. London: Sweet & Mawell. 1983, strany 109-117. Note, Treasure Trove - History and Development. In Temple Law Quarterly Vol. 22, Issue 3 (January 1949), str. 326-331 SCHULZ, Fritz. Fr. 63. D. 41, 1. (Zur Lehre vom Schatzerwerb). In Zeitschrift der SavignyStiftung für Rechtsgeschichte: Romanistische Abteilung. Weimar: Böhlau. 1914, svazek 35, strany 94-12. ISSN 0323-4096. SEDLÁČEK, Jaromír a Jiří SPÁČIL. Vlastnické právo. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, xxiv, 426, iv, 58, 79 s. ISBN 978-80-7357-758-2. SKŘEJPEK, Michal. Ius et religio: právo a náboženství ve starověkém Římě. 1. vyd. Pelhřimov: Vydavatelství 999, 1999, 317 s. ISBN 80-901064-8-x. SKŘEJPEK, Michal. Latinsko-český slovníček římského práva (vybrané pojmy a termíny). 4. vydání. Praha: LexisNexis CZ, 2006, 59 stran. SKŘEJPEK, Michal. Prameny římského práva Fontes iuris romani. 2. vydání. Praha: LexisNexis CZ, 2006, 375 s. ISBN 80-86199-89-4. SKŘEJPEK, Michal. Římské soukromé právo: systém a instituce. Plzeň: Aleš Čeněk, 2011, 350 s. ISBN 978-80-7380-334-6. SOMMER, Otakar. Učebnice soukromého práva římského. 2. nezměn. vyd. nákladem spolku čsl. právníků "Všehrd", 1946, 356 s. TAUBENSCHLAG, R. Das attische recht in der Komödie Menandres „Epitrepontes“ In Zeitschrift der Savigny-Stiftung für Rechtsgeschichte: Romanistische Abteilung. Wien: Böhlau. Band 46. Jahre 1926. s. 76-79. TAUBENSCHLAG, Rafał. Rzymskie prawo prywatne na tle praw antycznych. 1. vydání. Varšava: Państwowe wydawnictwo naukowe, 1955, 363 stran. WATSON, Alan. The Digest of Justinian. Philadelphia: University of Pennsylvania Press, 1998, xii, [960] s. ISBN 0-8122-1636-9. WISSOWA, Georg, Wilhelm KROLL, Karl MITTELHAUS a Konrat ZIEGLER. Paulys realencyclopädie der classischen Alterumswissenschaft: neue Bearbeitung. (PWRE) 2. Reihe. 11. Halbband. Stuttgart: Metzler, 1936, sloupce 7-13.

26

Ostatní prameny Zákony: Zákon č. 89/2012 Sb, občanský zákoník v původním znění. Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník ve znění pozdějších právních předpisů (ke dni 1. 1. 2013) Code civil des Français z 21. 3. 1804 v původním znění Bürgliches Gesetzbuch z 18. 08. 1986 v původním znění (Reichsgesetzblatt 1896, S. 195, Nr. 21, vydaná 24. 08. 1896, v účinnosti od 01. 01. 1900) Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch für die gesammten deutschen Erbländer der Oesterreichischen Monarchie z 1. 6. 1811 v původním znění 946/1811 ř. z. Obecný zákoník občanský ze dne 1. června 1811 ve znění předpisů jej měnících a doplňujících ke dni 1. 1. 1925

Internetové zdroje: http://www.thelatinlibrary.com/ [online] http://webu2.umpf-grenoble.fr/Haiti/Cours/Ak/ [online] http://digital.ub.uni-duesseldorf.de/ihd/content/titleinfo/1874136 [online] HOMOLA, Miroslav. Právo. Našli poklad na Blanensku a zatajili ho. Odměnu nedostanou, čeká je trest [online], poslední aktualizace 20. 3. 2013 [cit. 29. 3. 2013], dostupné z URL: http://www.novinky.cz/krimi/296617-nasli-poklad-na-blanensku-a-zatajili-h.-odmenunedostanou-ceka-je-trest.html HOMOLA, Miroslav. Právo. Nálezci pokladu u Brna se připravili o velké peníze [online], poslední aktualizace 21. 3. 2013 [cit. 29. 3. 2013], dostupné z URL: http://www.novinky.cz/krimi/296703-nalezci-pokladu-u-brna-se-pripravili-o-velkepenize.html

27

5. Seznam použitých latinských výrazů actio - žaloba

locus Caesaris - císařský pozemek

actio communi dividundo - žaloba na rozdělení spoluvlastnictví

locus fiscalis - pozemek příslušející státní pokladně locus publicus - veřejný pozemek

actio familiae erciscundae - žaloba na rozdělení dědictví

locus religiosus – zasvěcené místo locus sacer - místo svaté

actio furti- žaloba z krádeže

lucrum - zisk

aerarium - státní pokladna za republiky, za císařství státní pokladna spravovaná senátem

magia - magie

bona vacantia - pozůstalost bez dědice

metus - strach

civitas - římská obec

monument - památník

Codex Iustinianus - císařské konstituce sebrané za císaře Justiniána

occupatio - jednostranné přivlastnění si věci operae = právo výlučně a osobně užívat cizího otroka

condictio furtiva - žaloba na vrácení ukradené věci Corpus Iuris civilis - kodifikace císaře Justiniána z 529. - 534 n.l.

pater familias - otec římské rodiny

custodia - opatrnost

possessio - držba

Digesta seu Pandectae- sbírka výpisků z děl klasických právníků císaře Justiniána z r. 533 n. l.

reivindicatio - žaloba na vydání věci

dominus - vlastník, pán

res nullius - věci ničí

divi fratres - císaři Marcus Aurelius a Lucius Verus

res religiosae - věci zasvěcené

persona sui iuris - osoba svého práva

res derelictae - věci opuštěné

emphyteusis - dlouhodobý zcizitelný pacht

res sacrae - věci svaté

fiscus - státní pokladna za císařství

res sanctae - věci posvátné

furtum - krádež

res sui generis - věc svého druhu

heres domesticus - dědic domácí

sepulchrum violatum - úmyslné hanobení hrobů

heres extraneus - cizí, dobrovolný dědic

servus - otrok

impetratio domini - přiřknutí zástavy

superficies solo cedit - povrch ustupuje půdě

inventio thesauri - nález pokladu

thesaurus, thensaurus - poklad

Institutiones seu Elementa - učebnice římského práva císaře Justiniána z r. 533 n. l.

ususfructus - osobní služebnost požívání tria volumina – viz pro Corpus Iuris Civilis

Ius civile - civilní právo, pr. římských občanů

28