Právnická fakulta Masarykovy univerzity Obor právo a právní věda Katedra právních dějin
Diplomová práce
Nález pokladu a jeho právní úprava Kateřina Brožková
2013
„Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Nález pokladu a jeho právní úprava zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury." ............................................
1
Na tomto místě bych ráda poděkovala JUDr. Pavlu Salákovi, Ph.D., vedoucímu mé diplomové práce, za cenné rady a připomínky, ochotný a vstřícný přístup při psaní této práce.
2
Abstrakt Cílem této diplomové práce je zhodnocení institutu nálezu pokladu a okolností s ním souvisejících, nabývání vlastnického práva k takovému nálezu. V první části této práce je vymezeno zařazení vlastnického práva a popsány způsoby nabývání vlastnického práva. Ve druhé kapitole je rozebrán poklad v římském právu. Následující kapitola se týká rakousko - uherského ABGB. Poté následují občanské zákoníky z 20. století až po Nový občanský zákoník. Vedle této úpravy jsou současně od roku 1941 upraveny i archeologické nálezy. V závěrečné kapitole jsou porovnány některé významné právní úpravy jako římské právo a ABGB.
Klíčová slova Nález pokladu, vlastnictví, věc skrytá, věc ztracená, věc opuštěná, archeologický nález.
Abstract The purpose of this diploma thesis is evaluation of legal institutes which investigate treasures and circumstances connected with it. It also describes about ownership to such discovery. First part deals with property rights and with describtion of different ways of acquiring ownership. Second chapter analyses Austrian- Hungarian ABGB. It is followed by Civil Codes from 20th century to the New Civil Codes. There is another statutory law concerned with the archaeological findings in addition to this legislation. Final chapter compares some of relevant legislation, for example Roman law and ABGB.
Keywords Discovery of a treasure, ownership, hidden thing, lost property, derelikt thing, archaeological findings.
3
OBSAH Seznam použitých zkratek .......................................................................................................... 6 ÚVOD ......................................................................................................................................... 7 1.
2.
3.
4.
Vlastnické právo a způsoby jeho nabývání .......................................................................... 9 1.1
Zařazení vlastnického práva v systému občanského práva................................................ 9
1.2
Pojem vlastnického práva .................................................................................................. 9
1.3
Způsoby nabývání vlastnického práva.............................................................................. 11
1.3.1
Derivativní způsoby nabytí vlastnického práva ........................................................ 12
1.3.2
Originární způsoby nabytí vlastnického práva ......................................................... 13
Nález pokladu a jeho úprava v římském právu .................................................................. 17 2.1
Poklad ............................................................................................................................... 17
2.2
Poklad vs. věc skrytá......................................................................................................... 18
2.3
Poklad a věc ztracená ....................................................................................................... 20
2.4
Nabytí vlastnictví a římské právo ..................................................................................... 21
Nález pokladu v dalších staletích a ABGB .......................................................................... 23 3.1
Definice pokladu v ABGB .................................................................................................. 24
3.2
Poklad versus věc skrytá v ABGB ...................................................................................... 25
3.3
Poklad versus věc ztracená v ABGB .................................................................................. 26
3.4
Vlastnictví pokladu ........................................................................................................... 28
Úprava ve 20. století a současnost .................................................................................... 31 4.1
Úprava v první Československé republice a Všeobecný občanský zákoník ..................... 31
4.2
Archeologické nálezy ........................................................................................................ 32
4.3
Protektorát a jeho úprava ................................................................................................ 33
4.4
Tzv. Střední občanský zákoník .......................................................................................... 36
4.5
Zákon o kulturních památkách ......................................................................................... 38
4.6
Občanský zákoník z roku 1964 ......................................................................................... 40
4.6.1 4.7
Na závěr shrnutí platné právní úpravy ..................................................................... 43
Zákon o státní památkové péči ........................................................................................ 44
4.7.1
Prohlašování předmětů za kulturní památky ........................................................... 45
4.7.2
Archeologické výzkumy a nálezy .............................................................................. 46
4.7.3
Další podmínky provádění archeologických výzkumů.............................................. 48
4.7.4
Financování kulturních památek .............................................................................. 52
4
5.
Nový občanský zákoník ..................................................................................................... 53
6.
Poklad – co vše se za něj dá považovat (Římské právo versus úprava ve 20. století) .......... 56 6.1
Římské právo, ABGB a obecný občanský zákoník ............................................................ 56
6.2
Srovnání římského práva a středního zákoníku z roku 1950 ........................................... 58
6.3
Římské právo a občanský zákoník z roku 1964 ................................................................ 59
ZÁVĚR ...................................................................................................................................... 61 Seznam použitých pramenů ...................................................................................................... 62
5
Seznam použitých zkratek ABGB
-
Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch für die gesammten Deutschen Erbländer der Österreichischen Monarchie, Císařský patent č. 946/1811 Sb. z. s, ve znění předpisů jej měnících a doplňujících
ČSAV
-
Československá akademie věd
AV ČR
-
Akademie věd české republiky
NOZ
-
zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
OZ
-
zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů
LZPS
-
Listina základních práv a svobod
6
ÚVOD V úvodu předkládané diplomové práce bych ráda zmínila důvod výběru tohoto tématu. Možnost zaměřit se na určitý problém a jeho vývoj v průběhu dějin, se zdál velmi zajímavý pro porovnání římského práva a jeho vývoje v průběhu dějin, možnost porovnat na kolik se daný institut změnil, nebo zda systém, který byl jeho tvůrcem, ho vytvořil natolik dokonale, že nebyla třeba žádná změna. V historii je velmi zajímavé porovnávání různých období a jejich hodnocení na základě odlišných vlivů, které v dané době působí. Ačkoli ve starověkém Římě nedisponovali takovými technickými vymoženostmi jako my v dnešní době, dokázali ve spoustě vědních oborů dosáhnout vysoké úrovně znalostí, ze kterých čerpáme dodnes. Jedním z nich je i právo. Římská společnost byla velmi vyspělá, co se právní kultury týče. V mnohém na ni navázala i středověká jurisprudence a později i tvůrci novověkých zákoníků. Ve 20. století došlo k určitému odklonu, protože v období socialismu byly společenské podmínky ovlivňovány snahami o státní kontrolu a státní vlastnictví. Nyní zase dochází k opačnému jevu, kdy se snažíme do našeho právního systému zařadit římskoprávní prvky zpět. Výše popsaným vývojem prošel i nález pokladu. Dalším právním hlediskem, se kterým nález jako takový souvisí, je vlastnictví. Tento aspekt je při nálezu důležitý. Vlastníkem se může stát nálezce nebo jím zůstává původní majitel i přesto, že věc nemá v dispozici a mnohdy ani neví, kde se věc nachází, nebo dokonce ani netuší, že je vlastníkem věci. Nález také může připadnout do vlastnictví státu, pokud tak stanoví zákon. Nabytí vlastnictví je rozhodující pro další dispozici s movitostí. Nálezce se podle toho k věci bude chovat buď jako vlastník nebo tak, že má věc pouze v úschově. Náklady na úschovu a udržování věci mohou narůstat původnímu vlastníku, i když bude věc v úschově státního orgánu. Mým cílem bude tedy popsání všech těchto souvislostí, seznámení čtenáře s institutem nálezu pokladu a jeho vývoje, popřípadě změn, které jednotlivé právní úpravy přinesly. Dále se zaměřím na problematiku vlastnictví takového nálezu. Vzhledem k tomu, že o tomto problému neexistuje nějaká ucelená a souhrnná publikace či článek, bylo by
7
vhodné shrnout veškerou problematiku na jednom místě a využít co nejvíce relevantních zdrojů. Diplomová práce se zabývá minulou a současnou právní úpravou nálezu pokladu, s čímž souvisí i nález věcí skrytých, přičemž nejprve využívá metodu deskriptivní při popisu vývoje těchto institutů, dále pak komparativní při porovnávání jednotlivých právních úprav a dalších relevantních právních předpisů, a také metodu analytickou při vyhodnocování zjištěných skutečností. Celá práce bude členěna do kapitol. Tato diplomová práce by se měla zabývat jedním z právem aprobovaných způsobů nabývání vlastnického práva a to nálezem, konkrétně nálezem pokladu. Pro přehlednost a úplnost a jistou ucelenost považuji za vhodné uvést nejdříve zařazení vlastnického práva v systému práva občanského, protože je jedním z jeho institutů. V další kapitole se zaměřím na Římské právo a jeho pojetí tohoto problému. Na konci této kapitoly bude popsáno, kdo se stane vlastníkem takového pokladu. Ve třetí části bude uvedeno nalézání pokladů v následujících staletích a jejich vývoj po rakousko-uherský zákoník ABGB. Čtvrtá kapitola naváže na vývoj právní úpravy ve 20. století. Rozdělena bude do několika podkapitol, které budou zahrnovat právní normy v tomto období přijaté. Dále se zde čtenář bude moci seznámit i se zákony upravujícími archeologické nálezy. V páté části se budu zabývat změnami, které nastanou po dni 1. 1. 2014, tzn. až nabude účinnosti nový občanský zákoník č 89/2012 Sb., který nahradí současně účinný občanský zákoník č. 40/1964 Sb. V poslední kapitole s názvem „Poklad - co vše se za něj dá považovat“, budou porovnány některé významné právní úpravy s jinými neméně důležitými. O které se bude jednat, vysvětlím v úvodu této části.
8
1.
Vlastnické právo a způsoby jeho nabývání
1.1
Zařazení vlastnického práva v systému občanského práva
V obecném systému můžeme zařadit vlastnické právo (ius dominium) mezi práva věcná (iura in rem), která se týkají individuálně určených věcí. Jsou důležitou součástí práv majetkových. Mezi práva věcná můžeme zařadit také držbu (possesio), kterou lze označit jako faktické právní panství nad věcí. Tento názor ale není jednotný, protože se nejedná pouze o faktický stav, který je právem upravený. Jedná se o ekonomický jev, který má oporu v právní úpravě. Lze ho při detailnějším rozboru označit za právní vztah, jehož obsahem je subjektivní oprávnění držby.1 Dále mezi ně řadíme věcná práva k věcem cizím (iura in re aliena) jako věcná břemena, zástavní právo a zadržovací právo. Tento výčet je uzavřený, tzv. numerus clausus. Lze je charakterizovat jako omezené právní panství nad věcí. Jedná se o práva absolutní, tzn. působící mezi všemi (erga omnes). Právo přísluší konkrétnímu subjektu a tomuto právu odpovídá povinnost blíže neurčitých subjektů zdržet se všeho, čím by neoprávněně zasahovali do výkonu práv.
1.2
Pojem vlastnického práva
Současně platný občanský zákoník (zákon č. 40/1964 Sb., v platném znění, dále OZ) žádnou definici neuvádí, vyjmenovává pouze možná oprávnění vlastníka. Přesné vymezení tohoto pojmu tak ponechává právní vědě. V novém občanském zákoníku dochází k některým změnám, které se dotknou i vlastnictví. V první řadě dojde ke změně chápání pojmu věc a už nepůjde jen o hmotnou věc, ale bude možné nabýt vlastnictví i k jinému věcnému právu nebo i k věci nehmotné či právu, jehož povaha to připouští.2 Vlastnickým právem se zabývá část třetí nového občanského zákoníku, třetí díl, v § 1011 a násl. výslovná definice zde není uvedena. Právní úprava vychází z předmětu a obsahu tohoto pojmu.
1
FIALA, Josef, a kol. Občanské právo: výklad je zpracován k právnímu stavu ke dni 31.5.2012. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2012, 965 s. ISBN 9788073579487. s. 127. 2 § 489 ve spojení s § 979 zákona č. 89/2012 Sb. Přičemž § 489 zní: „Věc v právním smyslu (dále jen „věc“) je vše, co je rozdílné od osoby a slouží potřebě lidí.“ § 979 dále uvádí: „Ustanovení této hlavy (o věcných právech, pozn. aut.) se použijí na věci hmotné i nehmotné, na práva však jen potud, připouští - li to jejich povaha a neplyne – li ze zákona něco jiného.“
9
Vlastnictví3 lze vymezit jako všeobecné (jakékoli možné nakládání) přímé a výlučné právní panství nad věcí. Tato charakteristika vychází z římského práva. J. Fiala uvádí tuto definici: „Vlastnické právo v subjektivním smyslu lze charakterizovat jako právem zakotvenou možnost vlastníka v mezích stanovených právním řádem držet a užívat věci a nakládat jimi podle své úvahy a ve svém zájmu, a to mocí, která není závislá na existenci moci kohokoli jiného k téže věci, v téže době. Současně v sobě zahrnuje i právně zabezpečenou možnost vlastníka domáhat se od všech třetích osob zdržení se užívání věci vlastníka proti jeho vůli a zdržení se chování, které ruší vlastníka v jeho držbě a užívání věci a dispozicích s ní.“ 4 V objektivním smyslu je vlastnické právo souhrnem právních norem regulujících právní vztahy vznikající v souvislosti s ekonomickým pojetím vlastnictví. Ve statické podobě se jedná o existující systém rozdělení věcí. Dynamická stránka vlastnických vztahů, tj. vztahů, které vznikají při disponování s předměty vlastnického práva, je nejčastěji upravena obligačními právními normami.5 Obsahem vlastnického práva je souhrn základních subjektivních oprávnění vlastníka, tzv. vlastnická triáda, která zahrnuje oprávnění věc držet (ius possidendi), užívat a požívat plody a užitky (ius utendi et fruendi), právo s věcí disponovat (ius disponendi). Součástí tohoto oprávnění je také právo vlastníka věc opustit (ius dereliquendi) a právo věc zničit (ius abutendi).6 Z výše uvedené definice vyplývá, že vlastník má právo na výkon práva bez zásahu třetích osob, tzn. na nerušený výkon vlastnického práva. Výkon těchto práv však není zcela neomezený, jak již vyplývá z čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen LZPS).7 Vlastnictví zavazuje a je omezeno vlastnickými právy jiných subjektů. Nemělo by být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem a umožňuje za určitých podmínek jeho vyvlastnění nebo nucené 3
Pojmem vlastnictví, je v této práci myšleno právní pojetí, nikoli ekonomické. FIALA, Josef, a kol. Občanské právo: výklad je zpracován k právnímu stavu ke dni 31. 5. 2012. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2012, 965 s. ISBN 9788073579487. s. 74. 5 Tamtéž, s. 74. 6 Tamtéž, s. 75. 7 Tamtéž, s. 10 4
10
omezení. Těmito podmínkami je veřejný zájem, náhrada za odebranou věc a její provedení na základě zákona č. 184/2006, o vyvlastnění, v platném znění. Zásah do práv by měl být co možná nejmenší a učiněn jedině v případě, že stejného cíle nelze dosáhnout jinak. Jistá omezení jsou uvedena i v samotném občanském zákoníku. Jedná se především o práva sousedská (§127), použití věci bez souhlasu vlastníka, které je vlastník povinen strpět za podmínek uvedených v § 128, práva k věci cizí (§151n a násl.). Obecně se dá říci, že práva vlastníka končí tam, kde začínají vlastnická práva další osoby. Dalším důležitým znakem vlastnického práva je také jeho elasticita. Tzn. pokud omezení vlastnického práva odpadne, vlastnictví se obnoví ve stejném rozsahu jako před omezením. K tomuto obnovení není třeba žádného právního úkonu ze strany vlastníka ani jiné osoby.
1.3
Způsoby nabývání vlastnického práva
Předpokladem nabytí vlastnického práva je nejprve vznik určité skutečnosti, s níž právo spojuje takové účinky. Tyto právní úkony nebo právní události jsou označovány jako právní tituly. K nabytí dochází při vzniku této skutečnosti, kdy se vlastníkem stává subjekt, který nositelem tohoto práva nebyl. Právo rozlišuje několik různých způsobů nabytí vlastnictví. Jejich výčet obsahuje §132 OZ: „Vlastnictví věci lze nabýt kupní, darovací nebo jinou smlouvou, děděním, rozhodnutím státního orgánu nebo na základě jiných skutečností stanovených zákonem.“ Způsoby nabývání lze dělit do různých kategorií. Jedním ze základních způsobů je dělení na derivativní a originární podle okolnosti, zda nabyvatel odvozuje své právo od předchozího vlastníka nebo jeho oprávnění vzniká nezávisle na něm.8 Vzhledem k tomu, že česká právní úprava nezná věci bez pána, věci ničí, lze originárním způsobem věc získat jako první vlastník nebo na základě zákona. Lze rozlišit také převod a přechod vlastnického práva. Při převodu dochází k nabytí vlastnického práva projevem vůle (typicky smlouvou). Na základě jiné právní skutečnosti 8
FIALA, Josef, a kol. Občanské právo: výklad je zpracován k právnímu stavu ke dni 31. 5. 2012. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2012, 965 s. ISBN 9788073579487. s. 80.
11
dochází k nabytí při přechodu, např. ze zákona, soudního rozhodnutí. V této situaci se uplatní zásada: „Nemo plus iuris ad alium transferre potest, guam ipse habet.“ Tedy, že nikdo nemůže převést více práv než sám má. Tzn. vlastnické právo lze získat jen od vlastníka a společně s vlastnickým právem přecházejí i „závady váznoucí na věci“, jako zástavní právo a věcná břemena, atd.9 K porušení této zásady dochází v případě nabytí od nepravého dědice10 a u kupní smlouvy v režimu dle § 446 obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. V případě, že k nabytí dochází smlouvou, je důležité jaké účinky jí právní řád přiznává. Zda translační či obligační. Translační účinky znamenají, že vlastnické právo je převedeno přímo touto smlouvou. Obligačními účinky se naopak rozumí, že smlouva je pouze právním titulem, který zavazuje k převedení vlastnického práva, ke kterému je třeba ještě další právní skutečnosti.11 1.3.1
Derivativní způsoby nabytí vlastnického práva
U těchto způsobů odvozuje nabyvatel své právo od předchozího vlastníka. Při tomto způsobu nabývání lze nahlížet dvěma způsoby na právo předchozího vlastníka. Svých práv se může vzdát a nabyvateli pak vzniká nové vlastnické právo. Nebo vlastnické právo nezaniká a mění se jen subjekt vlastnického práva. Na místo dřívějšího vlastníka nastupuje vlastník nový. V tomto případě mluvíme o sukcesi. Sukcesi rozeznáváme singulární a univerzální. Při singulární sukcesi dochází k přesunu jen jednoho práva. Při univerzální pak vstupuje nový vlastník do všech práv předchozího. 1.3.1.1
Nabývání smlouvou
Jedná se o nejčastější způsob nabytí práva. Může se uskutečnit prostřednictvím smlouvy kupní, darovací, směnné nebo třeba smlouvy o dílo. K převodu dochází na základě konsensu. V závislosti na povaze věci dochází k převodu samotnou smlouvou nebo je třeba ještě dalšího úkonu.
9
FIALA, Josef, a kol. Občanské právo: výklad je zpracován k právnímu stavu ke dni 31. 5. 2012. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2012, 965 s. ISBN 9788073579487. s. 80. 10 Když § 486 OZ stanoví: „Kdo v dobré víře něco nabyl od nepravého dědice, jemuž bylo dědictví potvrzeno, je chráněn tak, jako by to nabyl od oprávněného dědice.“ 11 Tamtéž, s. 81.
12
U věcí movitých postačí k převodu pouze samotná smlouva a k nabytí vlastnického práva dojde předáním věci, pokud není účastníky nebo právním předpisem stanoveno jinak. Právními předpisy není stanovena konkrétní forma smlouvy. Smlouva má obligační účinky. U věcí nemovitých je třeba učinit vklad do katastru nemovitostí. Katastrální úřad rozhodne o povolení vkladu. Účinky vkladu nastanou zpětně ke dni podání návrhu na vklad. Pokud nemovité věci nejsou předmětem vkladu do katastru nemovitostí, dochází k převodu účinností smlouvy.12 1.3.1.2 Děděním
Z hlediska nabývání práva je důležité že, k přechodu vlastnického práva dochází okamžikem smrti zůstavitele, tedy delačním způsobem. K nabytí vlastnického práva není třeba rozhodnutí úředního orgánu. 1.3.2
Originární způsoby nabytí vlastnického práva
Originární způsoby nabytí vlastnického práva se liší od derivativních tím, že nový nabyvatel neodvozuje své vlastnické právo od předchůdce, získává ho nezávisle na dalším subjektu. 1.3.2.1 Vydržení
Účelem tohoto institutu je uvést v soulad stav právní se stavem faktickým. Jedná se o způsob nabytí vlastnického práva, který je upraven v občanském zákoníku v § 134. Podle tohoto ustanovení jsou předpoklady pro vydržení následující: způsobilý subjekt, kterým může být fyzická i právnická osoba; způsobilý předmět pro vydržení, jímž mohou být všechny věci, které jsou způsobilé stát se předměty vlastnického práva kromě těch, které mohou být pouze ve vlastnictví státu nebo některých právnických osob; je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným;
12
ŠVESTKA, Jiří a kol. Občanský zákoník: komentář. 2. vyd. Praha: C.H. Beck, 2009, 1373 s. ISBN 9788074001086. S. 764-768.
13
uplynutí vydržecí doby, která činí 3 roky u movitých věcí a 10 let u nemovitostí; nepřetržitost držby po celou dobu běhu vydržecí doby; v případě přerušení držby začíná běžet vydržecí doba od počátku; do vydržecí doby lze započítat i dobu, po kterou měl věc v oprávněné držbě právní předchůdce. Při splnění všech zákonem stanovených podmínek dochází k originárnímu nabytí vlastnického práva ex lege. Případný výrok soudu má pouze dekleratorní povahu.13 1.3.2.2 Ze zákona
V tomto případě jde například o § 872 OZ odst. 1: „Právo osobního užívání pozemku, vzniklé podle dosavadních předpisů, které trvá ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona, mění se dnem účinnosti tohoto zákona na vlastnictví fyzické osoby“. Ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, tím není dotčeno. 1.3.2.3 Na základě úředního rozhodnutí
V těchto případech se může jednat o správní nebo soudní rozhodnutí, např. zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví podle § 142 OZ nebo nabýt vlastnictví k neoprávněné stavbě dle § 135c odst. 2 OZ. Takto dochází k nabytí vlastnictví ve výjimečných případech. K nabytí vlastnického práva dojde ke dni stanovenému v rozhodnutí nebo právní mocí rozhodnutí. Jedná se tedy o rozhodnutí konstitutivní. 1.3.2.4 Příklepem licitátora
Vlastnické právo lze nabýt i příklepem licitátora ve veřejné dražbě podle zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k věcem na jiné právnické osoby, ve znění pozdějších předpisů nebo zákona. č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů. 1.3.2.5 Zpracováním věci
V případě vytvoření či zhotovení nové věci z vlastního materiálu se stává zhotovitel vlastníkem nové věci v okamžiku jejího vytvoření. V případě zpracování věci dochází ke
13
ŠVESTKA, Jiří a kol. Občanský zákoník: komentář. 2. vyd. Praha: C.H. Beck, 2009, 1373 s. ISBN 9788074001086. s. 774-776.
14
spojení věci jednoho vlastníka s věcí druhého nebo dojde ke zpracování cizího materiálu. Důležité je, zda je zpracovatel v dobré víře, že může věc zpracovat či nikoli. Pokud je v dobré víře a jeho podíl na věci je větší, stává se vlastníkem věci zpracovatel a je povinen uhradit cenu, o kterou se zmenšil majetek původního vlastníka. Když je jeho podíl stejný, záleží na dohodě vlastníků nebo na rozhodnutí soudu. V případě, že je jeho podíl na věci menší nestává se vlastníkem. Pokud je zpracovateli známo, že mu věc nepatří a přesto věc zpracuje, nestává se vlastníkem. Tím je stále původní subjekt, pokud je možné vrátit věc do původního stavu. Jestliže navrácení do původního stavu není možné, je nutné uzavřít dohodu, popřípadě rozhodne soud.14 1.3.2.6 Přírůstkem věci
Možnost nabýt právo tímto způsobem vychází přímo z obsahu vlastnického práva. Vlastník tímto způsobem realizuje své oprávnění ius fruendi, oprávnění užívat a požívat plody a užitky. Samostatným předmětem vlastnictví se přírůstky stanou až po oddělení (separací) od věci hlavní. Vlastníkem se stává vlastník věci hlavní. Tento nabývací způsob je upraven v § 135a OZ. Rozeznáváme přírůstek věci (plody, mláďata zvířat) a výnosy peněz, cenných papírů, atd. (dividendy z akcií).15 Ještě můžeme rozlišit akcesi, tj. dodatečné spojení s věcí hlavní, např. naplavení. V českém právním řádu jeho úprava chybí. 1.3.2.7 Přisvojení, nabytí vlastnického práva k věci ztracené či opuštěné
Vlastník ztracené věci ztratil možnost vykonávat faktické panství nad věcí, a to nikoli na základě svého projevu vůle. Obecně tedy společně se ztrátou věci nedochází ke ztrátě vlastnického práva. Vlastník zůstává vlastníkem i nadále. V případě nálezu je nutné předmět vydat jejímu majiteli. Pokud není majitel znám, je možné tak učinit prostřednictvím státního orgánu, např. obce. Nálezci může být právem přiznán nárok na odměnu, tzv. nálezné, které může být stanoveno procentuálně z celkové ceny nálezu.
14
ŠVESTKA, Jiří a kol. Občanský zákoník: komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, 1373 s. ISBN 9788074001086. s. 786-790 15
KNAPPOVÁ, Marta, et al. Občanské právo hmotné 1. 4. aktualizované a doplněné vydání. Praha: ASPI, 2005, 523 s. ISBN 8073571285. s. 357
15
Stejně lze postupovat v případě věci skryté. Věc skrytá je taková, u které je patrno, že ji vlastník ukryl před nebezpečím. Opuštění neboli derelikce je projevem vůle, kdy vlastník projeví navenek své vnitřní přesvědčení, že nechce být nadále vlastníkem. Tudíž při tomto úkonu dochází ke ztrátě vlastnického práva a vlastníkem se stává jiný subjekt, případně se věc stane věcí ničí, když to dovoluje právní úprava. O konkrétním vývoji a praxi při nálezu bude pojednáno v následujících kapitolách.
16
2. 2.1
Nález pokladu a jeho úprava v římském právu Poklad
Poklad (latinsky thesaurus) měl již v římském právu postavení věci sui generis, která měla svou vlastní právní úpravu. Římský právník Paulus definuje poklad těmito slovy: „Thesaurus est vetus quaedam depositio pecuniae, cuius non exstat memoria, ut iam dominium non habeat: sic enim fit eius qui invenerit, quod non alterius sit“.16 Neboli: „Poklad jsou dlouhou dobu ukryté peníze, jejichž ukrytí se vytratilo z povědomí, a tak nemají vlastníka“.17 Podobná definice přetrvala bez výrazných změn až do 20. stol. Výrazem „pecunia“18 v této definici nejsou myšleny pouze peníze, ale obecně movité věci vyšší hodnoty, které byly ukryty. Pokud někdo nalezl věc nepatrné hodnoty, nejedná se o poklad, ale o věc skrytou, která podléhá jinému právnímu režimu. Doba ukrytí pokladu není přesně stanovena. Jedinou nezbytnou podmínkou je objektivní možnost dohledat vlastníka. Právník Papinianus doplňuje výše uvedenou podmínku vytracení se z povědomí vlastníka věci, přitom se opírá o případ muže, který ukryje peníze, protože chce odcestovat, ale po svém návratu si nemůže vzpomenout na místo, kam peníze ukryl. Dotyčný v tomto případě ztrátou paměti nepozbývá držbu, ani vlastnické právo.19
16
Paulus Dig. 41,1,31,1: „A treasure is an ancient deposit of money, the memory of which no longer remains, so that it now has no owner. Hence, it becomes the property of him who finds it, because it belongs to no one else. On the other hand, if anyone, for the sake of profit, or actuated by fear, with a view to its preservation, hides money in the ground, it is not a treasure, and anyone who appropriates it will be guilty of theft.“ Překlad: SCOTT. Samuel. P., The Civil Law, IX, Cincinati, 1932. *Citováno dne 11. 10. 2013+. Dostupné z: http://droitromain.upmf-grenoble.fr/Anglica/D41_Scott.htm#I 17 BĚLOVSKÝ, Petr. Nález pokladu ve vývoji soukromého práva. Právní rozhledy. 2004, roč. 12, č. 24. ISSN 1210-6410. s. 895. 18 PRAŽÁK, Josef et al. Latinsko - český slovník. Díl 2. 17. vyd. Praha: Státní padagogické nakladatelství. 1955. 684 s. s. 14; v tomto slovníku je výraz „pecunia“ přeložen jako jmění nebo majetek. Původně je jeho smysl odvozen od slova dobytek (pecu). 19 Papinianus Dig. 41,2,44 pr.: „Where a man, about to start upon a long journey, buried his money in the ground for safe-keeping, and, having returned, could not remember the place where the treasure was concealed, the question arose whether he had ceased to possess it, or if, afterwards, he should find the place, whether he would immediately begin to acquire possession. I gave it as my opinion that, as the money was not said to have been hidden for any other purpose than safe-keeping, he who concealed it should not be considered to have been deprived of the right of possession; nor did the failure of his memory prejudice that right, as no one else had appropriated the money.“ Překlad: SCOTT. Samuel. P., The Civil Law, IX, Cincinati, 1932. *Citováno dne 11. 10. 2013+. Dostupné z: http://droitromain.upmf-grenoble.fr/Anglica/D41_Scott.htm#II
17
Poklad nemusel být nutně skryt v zemi, i když by se to tak mohlo zdát. Mohl být ukryt třeba ve zdi nebo v jiné věci movité. Je nezbytné, aby poklad byl věcí movitou, což je i výslovně uvedeno v Codexu.20 Již podle výrazu z definice „pecuniae“ může čtenáře napadnout, že se nebude jednat o nemovitost. Tímto se vysvětluje, proč za poklad nebudeme považovat, např. fresky na zdi, antickou mozaiku.21 Už římské právo rozlišovalo zvláštní režim u několika různých forem nálezu. Přesně byl vymezen nález pokladu, nález věci skryté, věci ztracené a věci opuštěnéderelinkvované. Pro tyto instituty neexistoval nějaký souhrnný název. Od věci derelinkvované se poklad liší projevem vůle vlastníka, kdy jeho vůlí nebylo vzdát se vlastnictví pokladu, ale následně po uplynutí delšího časového úseku nastane situace, kdy není zřejmé, kdo je vlastníkem věci a ta se stane res nullius (věcí ničí). Nabude tedy stejného statusu jako věc opuštěná. Poklad má i v rámci res nullius zvláštní postavení, protože věci ničí se nabývají okupací, ale pro poklad platí zvláštní úprava. O pokladu lze uvažovat ve smyslu speciálního případu věci skryté, tzv. kvalifikovaného případu, proto je nezbytné v následující podkapitole uvést, ve kterých případech se jedná „pouze“ o věc skrytou a ve kterých se jedná o poklad. 2.2 Poklad vs. věc skrytá Pro rozlišení, zda věc spadá do režimu věci skryté nebo spadá do režimu nálezu pokladu, existuje několik kritérií, které musí být splněny. V první řadě se jedná o hodnotu nalezené věci, protože jak již vyplývá z definice pokladu, jeho hodnota musí být velká. Pokud není, jedná se o věc skrytou.
20
C 10,15,1,1: „Let no one hereafter annoy Us with petitions having reference to treasure found either by himself or by someone else upon his own land or upon that of another, for We give full power to everyone to seek for treasure on his own premises, provided he does so without the practice of wicked arts and sacrifices punishable by law, or by any other prohibited means (that is to say, where the treasure has been hidden for a long time by the owners, who are unknown), and having found the same, to make use of it.“ Překlad: SCOTT. Samuel. P., The Civil Law, III, Cincinati, 1932. [Citováno dne 11. 10. 2013+. Dostupné z: http://droitromain.upmf-grenoble.fr/Anglica/CJ10_Scott.gr.html#15 21 SALÁK, Pavel. Vliv římského práva v oblasti práva věcného v občanském právu na našem území v 19. a 20.stol. In: FRÝDEK, Miroslav a TAUCHEN, Jaromír. Soukromé právo v proměnách věků: sborník příspěvků z Letní školy. Brno: Masarykova univerzita, 2011. s. 12-25. ISBN 9788021055575. s. 17
18
Dalším důležitým prvkem je vůle vlastníka předmětu. Věc ukrytá z důvodu zisku (lucri causa), strachu (metus) nebo dočasné úschovy (custodiae) není pokladem.22 Nálezce takové věci je povinen ji odevzdat vlastníkovi jinak se může dopustit i krádeže (furtum). Z jakého důvodu krádeže? Jedná se o věc zjevně ukrytou před ostatními lidmi. Často půjde o peníze nebo věc velké hodnoty, u které bude zřejmé, že by je vlastník dobrovolně neopustil.23 Nálezce se tedy nestává vlastníkem přechodně ukrytých věcí jako by tomu bylo, kdyby nalezl poklad. Z těchto předmětů se ale poklad stát v průběhu času může, a to ve chvíli, kdy se ztratí všeobecné povědomí o tom, kdo si tyto věci ukryl. Nálezce pak nabude vlastnictví originárně. Poklad je tedy vždy v první fázi věcí skrytou, pokladem se stává později v případě splnění výše uvedených podmínek. Dokladem toho, že se jedná o věc skrytou záměrně, je fragment z Digest 6,1,67: „Někdo koupil od poručníka nedospělce dům a na účely renovace do něj přivedl řemeslníka. Ten tam nalezl peníze. Byla nastolena otázka, komu patří. Odpověděl jsem, že jestliže to nebyl poklad, ale ztracené peníze anebo je vlastník omylem nevzal, patří předtím i potom původnímu vlastníkovi.“24 Poklad je minimálně v době uložení předmětem vlastnického práva. Přeměnou věci skryté na poklad vlastnické právo zanikne. „Z tohoto důvodu nemohou mít povahu pokladu předměty přírodní povahy (např. meteorit)“25, ale například v Osnově z roku 193726 už pod pojem pokladu spadají.
22
Paulus Dig. 41,1,31,1: „A treasure is an ancient deposit of money, the memory of which no longer remains, so that it now has no owner. Hence, it becomes the property of him who finds it, because it belongs to no one else. On the other hand, if anyone, for the sake of profit, or actuated by fear, with a view to its preservation, hides money in the ground, it is not a treasure, and anyone who appropriates it will be guilty of theft.“ Překlad: SCOTT. Samuel. P., The Civil Law, XLI, Cincinati, 1932. * Citováno dne 11. 10. 2013+. Dostupné z: http://droitromain.upmf-grenoble.fr/Anglica/D41_Scott.htm#I 23 BĚLOVSKÝ, Petr. Nález pokladu ve vývoji soukromého práva. Právní rozhledy. 2004, roč. 12, č. 24, s. 894899. ISSN 1210-6410. s. 895. 24 SALÁK, Pavel. Vliv římského práva v oblasti práva věcného v občanském právu na našem území v 19. a 20. stol. In: FRÝDEK, Miroslav a TAUCHEN, Jaromír. Soukromé právo v proměnách věků: sborník příspěvků z Letní školy. Brno: Masarykova univerzita, 2011. s. 12-25. ISBN 9788021055575. s. 17 25 BĚLOVSKÝ, Petr. Nález pokladu ve vývoji soukromého práva. Právní rozhledy. 2004, roč. 12, č. 24, s. 894899. ISSN 1210-6410. s. 896. 26 Blíže viz podkapitola č. 4.1, Úprava v první Československé republice a Všeobecný občanský zákoník.
19
Dle římského práva nemůže být věc skrytá vydržena, protože její ponechání má deliktní povahu krádeže.27 Zde hraje roli i velká hodnota nálezu, která nemusí být u věcí skrytých velká jako u pokladu. Vydržení je vyloučeno i přesto, že by v případě věci nižší hodnoty mohla hrát roli dobrá vůle nálezce, že když se nejedná o tak drahou věc, mohl by ji vlastník derelinkvovat. Tato teoretická konstrukce mohla být v praxi stěží dodržována. Obzvláště při nálezu méně cenných věcí se k nim nálezce choval jako vlastník a věci si ponechal. I třetími osobami byl pokládán za vlastníka. Problémem movitých věcí je dohledatelnost vlastníka. Jak uvádí P. Bělovský: „Zákaz vydržení skrytých věcí nálezcem (nebo dalšími nabyvateli) tak spíše jen formálně vychází z doktríny absolutní ochrany vlastníka v římském právu, která alespoň teoreticky přiznává možnost vindikace28 bez ohledu na čas nebo jiné okolnosti“.29
2.3
Poklad a věc ztracená
Poklad a věc ztracená také nejsou totéž. Rozdílem je ztráta držby, ke které dojde, když se věc ztratí, současně ale nedochází k pozbytí vlastnického práva. Ke ztrátě držby naopak nedochází u pokladu, když vlastník ví, kam věc uschoval. Dle názoru Papiniana nedochází ke ztrátě držby ani, když ten, kdo věc ukryl, zapomene kam.30 Věc ztracená nepatří mezi res nullius, protože nedošlo k její derelikci. Při ztrátě nebyla vyjádřena vůle dále již nebýt vlastníkem věci. Naopak ke ztrátě došlo bez vědomí vlastníka, který v tu chvíli pozbyl pouze držbu věci. Naopak poklad mezi věci res nullius patří, a proto k němu lze nabýt vlastnictví při nálezu. Věc skrytá se nestává věcí ztracenou, např. zapomenutím místa úkrytu nebo smrtí vlastníka. V případě úmrtí vlastníka se věc stává součástí dědictví bez ohledu na to, zda o jejím úkrytu dědici vědí.
27
BĚLOVSKÝ, Petr. Nález pokladu ve vývoji soukromého práva. Právní rozhledy. 2004, roč. 12, č. 24, s. 894899. ISSN 1210-6410. s. 896. 28 Vindikace (rei vindicato) je věcná žaloba na ochranu kviritského vlastnictví. 29 Tamtéž, str. 896. 30 Viz kapitola 2.2, Poklad vs. věc skrytá
20
2.4
Nabytí vlastnictví a římské právo
K pokladu se získává vlastnictví zvláštním nabývacím způsobem, který se oddělil od okupace. Při okupaci dochází k jednostrannému nabytí držby k res nullius, tedy k věcem, které nepatří nikomu. Jedná se o originární způsob nabytí vlastnictví Římany považován za prvotní způsob nabytí soukromého vlastnictví. Takovýmto způsobem bylo možné nabýt vlastnictví k věcem, které dosud nebyly předmětem vlastnictví vůbec jako divoká zvířata, věci společné všem (res omnium comunnes). Nabýt vlastnictví bylo dále možné k věcem, které byly předmětem soukromého vlastnictví, ale byly derelinkvovány, a také k věcem nepřátelského státu. Nález pokladu se od okupace liší především rozsahem nabytého vlastnictví (spoluvlastnictví). Nálezce se také nemusel uchopit držby, aby se stal vlastníkem.31 Tento institut se vyvinul pravděpodobně na počátku principátu. Jedná se tedy o celkem mladou právní úpravu. V dřívějších dobách nebylo rozlišeno mezi nálezem věci skryté a pokladem, takže bylo možné předmět nálezu reivindikovat ze strany vlastníka. Prvopočátkem mohla být úprava z raného principátu, kdy veškeré nalezené drahocenné věci připadly fisku.32 Tímto byl rozlišen poklad od ostatních nalezených věcí. Z historického hlediska se nemůžeme divit, že si stát přisvojil takové nálezy, protože vzhledem k četným válkám, které byly vedeny na konci republiky, musela být Římská říše značně ekonomicky vyčerpaná. Později císař Hadrián ustanovil pravidlo, kterým rozdělil vlastnictví nálezu rovným dílem mezi nálezce a vlastníka pozemku. Takto byl vytvořen institut pokladu sui generis. Další podmínkou byla náhodnost nálezu, která byla používána teprve v justiniánském právu.33 Později při recepci od ní bylo upuštěno. Kdyby poklad nebyl nalezen náhodně a proti vůli vlastníka pozemku, připadl by mu celý. Místo a náhoda byly při nalezení pokladu v Římě určující. Nejvýhodnější bylo nalézt poklad na svém pozemku, protože vlastníkem 31
BOHÁČEK, Miroslav. Nástin přednášek o soukromém právu římském. I. díl. Praha: M. Boháček, 1945, 162 s. 116-117 s. 32 HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. II. díl. 5. vyd. Praha: Nakladatelství J. Otto, 1921. 373 s. s. 242 33 BĚLOVSKÝ, Petr. Nález pokladu ve vývoji soukromého práva. Právní rozhledy. 2004, roč. 12, č. 24, s. 894899. ISSN 1210-6410. s. 895.
21
celého pokladu se stal majitel pozemku. Na státní půdě nalezený poklad nebyl jednotný názor, zatímco Hadrián byl velkorysý a přiznal nálezci celý poklad, pokud došlo k nálezu na státní půdě, poklad se dělil rovným dílem mezi fiskus a nálezce.34 Následníci císaře Hadriána ještě několikrát ustanovili nález pokladu regálem, pak zase vlastníkem ustanovili nálezce. Císař Konstantin Veliký r. 315 ustanovuje, že část pokladu připadá nálezci. Vlastníkem se nestává nálezem, ale oznámením nalezení pokladu, přičemž se jedná o odměnu za oznámení. Poklad jinak náleží stále fisku. Původní pojetí se navrací až v Theodosiově kodexu. Vlastnictví se dělí mezi majitele pozemku a nálezce v poměru jedna čtvrtina ku třem. Později dojde k návratu zpět k Hadriánově úpravě, kterou pak do svého kodexu zařazuje Justinián.35
34
Viz Callistratus Dig. 49,14,3,10: “If a treasure should be found on land belonging to the Treasury, or in public or religious places, or in monuments, the Divine Brothers decide that half of it can be claimed by the Treasury. Likewise, if treasure should be found on property belonging to the Emperor, half of it also can be claimed by the Treasury.“ Překlad: SCOTT. Samuel. P., The Civil Law, Book XI, Cincinati, 1932. * Citováno dne 11. 10. 2013+. Dostupné z: http://droitromain.upmf-grenoble.fr/Anglica/D49_Scott.htm#XIV 35 SALÁK, Pavel. Vliv římského práva v oblasti práva věcného v občanském právu na našem území v 19. a 20.stol. In: FRÝDEK, Miroslav a TAUCHEN, Jaromír. Soukromé právo v proměnách věků: sborník příspěvků z Letní školy. Brno: Masarykova univerzita, 2011. s. 12-25. ISBN 9788021055575. s. 20.
22
3.
Nález pokladu v dalších staletích a ABGB36 (Allgemeines
bürgerliches Gesetzbuch für die gesammten Deutschen Erbländer der Österreichischen Monarchie) Římská úprava a její následná recepce se stala základem pro její další vývoj v následujících staletích. Ve středověku nepodléhal nález pokladu nějaké jednotné úpravě. V českých zemích, stejně tak jako v jiných evropských státech, totiž ve středověku fungoval, tzv. právní partikularismus. Právo v této době nefungovalo jako jeden celek na určitém území, ale ještě bylo rozděleno na určité části podle skupiny obyvatel, na které mělo působit. Jednalo se o princip tzv. personality práva. Vedle sebe tedy existovalo několik „práv“ právo zemské, právo městské, právo církevní, atd. V rámci jednotlivých skupin byly právní skutečnosti upraveny rozdílně. K pokusům o jejich sjednocení docházelo od pobělohorské doby. Později byly jmenovány různé kompilační komise, které měly za úkol sjednotit soukromé právo v jednom právním předpise. Výsledkem těchto snah byl Codex Theresianus, který ovšem nikdy nevstoupil v platnost. Stal se ale základem pro Všeobecný zákoník občanský (císařský patent č. 946/1811 Sb. z. s,) známý pod názvem ABGB. Proto se následujícím kodexem, který bude podrobně rozebrán, stane ABGB.37 V tomto předpise také vyústily změny, které byly s tímto institutem spojeny. Především vzhledem k nejednotnosti právní úpravy ve středověkém právu a také k rozsahu této práce nebude více toto období rozebíráno. Ze stejného důvodu nebude rozebráno ani slovenské právo. Středověká úprava zde byla také roztříštěná a později platila stejná právní úprava jako v Uhrách, tedy zvykové právo. Ke sjednocení došlo až občanským zákoníkem z roku 1950.
36
německy Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch für die gesammten Deutschen Erbländer der Österreichischen Monarchie, vyhlášen pod českým jménem Všeobecný občanský zákoník císařským patentem č. 946/1811 Sb. z. s, ve znění předpisů jej měnících a doplňujících, v textu uváděn jako ABGB. 37 Ve své práci použiji český překlad ustanovení z ROUČEK, František a SEDLÁČEK, Jaromír. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Reprint původního vydání. Praha: ASPI publishing, 2002. 970 s. ISBN 8085963647, v textu uveden také jako Komentář.
23
3.1
Definice pokladu v ABGB
Nález věcí je upraven od § 388 - nálezu ztracených věcí, v § 395 a následujících je upraven nález věcí skrytých, až po § 398 a následující, kde je upraven nález pokladu. Poklad je kvalifikovaná věc skrytá. V prvně jmenovaném paragrafu z části o pokladu je uvedena definice pokladu: „Záležejí-li odkryté věci v penězích, šperku nebo jiných drahocennostech, které tak dlouho v úkrytu ležely, že jejich dřívějšího vlastníka nelze se dopátrati, pak slují poklad.“ Jak uvádí Sedláček, nejedná se o vědeckou definici nýbrž o definici v právním předpisu.38 Poklad má ovšem určité náležitosti, které jsou společné všem definicím. Jedná se o movitou věc, která musí býti cenná, dlouho ukrytá, není součástí nemovitosti a vlastník se pro stáří věci nedá zjistit. Slova „odkryté věci“ vyjadřují uschování. Ukrytí takové věci je úmyslné. Ukrytí může spočívat v zakopání, zazdění či jiném uschování ať už v movitosti nebo nemovitosti, která může být v něčím vlastnictví nebo věcí ničí. Rozhodující není ani kdo věc ukryl a jak. „Poklad spočívá v penězích, šperku nebo jiných drahocennostech“. Zde se jedná o kazuistické vyjmenování, co vše lze pod tento pojem zahrnout. Současně ale je ponechán prostor pro možnost zvážení, zda daná věc je pokladem, protože pojem jiné drahocennosti je neurčitým pojmem, lze tak zahrnout větší okruh věcí. Drahocennost věci se posuzuje z hlediska řádného obchodu. Cenné věci jsou takové, jejichž objem je v poměru k hodnotě malý.39 Mohou jimi být např. cenné papíry, mince, věci dané mrtvolám do hrobu v podobě archeologických vykopávek. Pokud by šlo o mladší hrob, je nutno brát v potaz zájem žijících osob a dodržet úctu k mrtvému. V tomto případě se o poklad nejedná. Věci jsou res nullius, ale nikdo si je nesmí přivlastnit. Pohřebiště, která se od dávných časů nepoužívají, tvoří výjimku.40 Dalším předpokladem je dostatečně dlouhá doba ukrytí a to taková, že dřívějšího vlastníka nelze dopátrati, což je zároveň znakem kvalifikované věci skryté. „Konečně to znamená, že by nikdo nebyl s to své vlastnictví prokázati, nelze zjistiti, zda někdo a kdo jest 38
SEDLÁČEK, Jaromír. Vlastnické právo. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2012, 426 s. ISBN 9788073577582. 237-238 s. 39 Tamtéž, s. 238. 40 ROUČEK, František a SEDLÁČEK, Jaromír. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Reprint původního vydání. Praha: ASPI publishing, 2002. 970 s. ISBN 8085963647. 406 s.
24
vlastníkem přítomným (nikoli, jak se zákon nepřesně vyjadřuje, „dřívějším“)“.41 Jestliže je z nálezu patrné, komu patřil, může se jednat o poklad i tak. Někdy není vlastnické právo možné prokázat ani s použitím např. nalezených dokumentů. Kdyby se prokázalo, jednalo by se o věc skrytou. Věc byla dříve ve vlastnictví toho, kdo věc ukryl. Později, jak se píše v Komentáři, se věc stane věcí res nullius. Je nutné, aby věc byla při ukrytí ve vlastnictví, proto jako poklad nelze zařadit věci derelinkvované. V případě takového nálezu je nařízena oznamovací povinnost podle 2. věty § 398. Dekretem z 16. června 1846, č. 970 sb. z. s., byla oznamovací povinnost zredukována pouze na některé předměty.42 Oznamovací povinnost má také nálezce vůči vlastníkovi pozemku podle § 400. V rámci úpravy ABGB lze zahrnout i nálezy archeologické, numismatické a starožitnické, jejichž nález bylo stále povinno nahlásit. Jejich zasílání do vědeckých kabinetů a předkupní právo těchto kabinetů bylo dekretem dvorské kanceláře z 16. června 1846 změněno. Nadále měly politické úřady oznamovat nálezy numismatických a archeologických věcí s vědeckou a uměleckou důležitostí zemské správě politické a tato správa dále měla ohlásit nález veřejným ústavům nebo jednotám zřízeným k těmto účelům.43
3.2
Poklad versus věc skrytá v ABGB
Poklad je kvalifikovanou věcí skrytou. Předmět tedy musí být uschován či jinak skryt před přístupem ostatních osob. V obou případech je patrná vůle vlastníků věc ukrýt například ve výběru místa úkrytu (proto ztracený šperk zakrytý naplaveninou nebude věcí skrytou ani pokladem).44 Na rozdíl od pokladu, kde již není možné dohledati vlastníka, u věci skryté ho je možno dopátrati. U věci skryté ale vlastník o úkrytu předmětu neví. Odměna nálezce závisí na tom, zda vlastník o úkrytu věděl či nevěděl, což by musel majitel sám prokázat.45 Jestliže u pokladu není možné vlastníka vypátrat, je to dáno dlouhou dobou 41
Tamtéž, s. 405. Blíže v následující podkapitole č. 3.2, Poklad versus věc skrytá v ABGB. 43 ROUČEK, František a Jaromír SEDLÁČEK. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Reprint původního vydání. Praha: ASPI publishing, 2002. 970 s. ISBN 8085963647. 406 s. 44 Tamtéž, 403 s. 45 § 396 ABGB: „ Pozná - li se vlastník ze zevnějších znamení nebo z jiných okolností, budiž mu věc dodána; je však povinen, nemůže - li dokázati, že o ní již dříve věděl, dáti nálezci nálezné v § 391 vyměřené.“ 42
25
úkrytu. Naopak u skryté věci nečiní délka úkrytu problém, tím mohou být těžkosti spojené s nevědomostí vlastníka o úkrytu, tudíž vlastník se o nálezu vůbec nemusí dozvědět. Věc může být předána vlastníkovi, pozná-li se vlastník ze zevnějších znamení nebo z jiných okolností (také podle § 396 ABGB). Nelze-li z věci vlastníka rozpoznat, učiní nálezce oznámení o nálezu a vlastník se musí o věc přihlásit a prokázat své vlastnictví. „Neznámý“ vlastník se stal rozlišujícím kritériem pro poklad a věc skrytou. K posuzování tohoto pojmu se nejdříve přistupovalo subjektivně ze strany nálezce posléze objektivně. Dodatečná nemožnost dohledání vlastníka nalezené skryté věci se posuzovala jako poklad. V obou případech je nutné nález oznámit. Později byla tato povinnost u institutu pokladu zredukována jen na některé předměty. Zachována ale zůstala v případě nálezu skrytých věcí, tudíž bylo pro nálezce výhodnější nález ohlásit. V situaci, kdy by měl za to, že nalezl poklad, ale byla by to jen věc skrytá, by následovaly zákonné sankce dle § 393.46 Oznamovací povinnost u skrytých věcí podléhá stejné úpravě jako u nálezu věcí ztracených.47 Úřad sám může rozhodnout, zda věc oznámí jako poklad podle § 398 nebo za věci dle § 397. V případě pochybností rozhoduje soud. Dalším rozdílným znakem je vznik vlastnického práva. Nálezem pokladu se nálezce stane většinou částečným vlastníkem. Způsob nabytí vlastnictví je tedy nález. Částečným vlastníkem se stane, protože velmi často dochází k dělení vlastnictví mezi více osob, popř. stát nebo vlastníka pozemku. Nálezce věci skryté má nárok na nálezné, na náhradu nákladů a odměnu, pokud je slíbena veřejným příslibem, nestává se vlastníkem. Tím se může stát, pokud nastane situace popsaná v § 392.
3.3
Poklad versus věc ztracená v ABGB
Dle výše uvedeného popisu je zřejmé, že institut pokladu je více podobný svou úpravou věci skryté než věci ztracené. Věci ztracené je vlastníkovi možné navrátit, pokud ho lze identifikovat již z nalezeného předmětu. V opačném případě je nutné učinit oznámení do 8 dnů způsobem v místě obvyklým. Úřad sám může rozhodnout, zda věc oznámí jako poklad podle § 398 nebo jako věci dle skryté § 397. Toto opatření neplatí v případě, že věc 46
SEDLÁČEK, Jaromír. Vlastnické právo. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2012, 426 s. ISBN 9788073577582. 237-238 s. 47 Bližší popis viz podkapitola 3.3, Poklad vs. věc ztracená v ABGB.
26
má hodnotu nižší než 1 zlatý (později byla rakouská zlatková měna směnitelná za tehdy raženou korunu v poměru 1:2 a tato rakouská koruna byla v roce 1919 směňována za českou korunu v poměru 1:1)48 a pokud má věc větší hodnotu než 12 zlatých je třeba nález oznámit „místnímu úřadu“, tj. místnímu úřadu policejnímu, resp. bezpečnostnímu (četnictvu). Jestliže vlastník nebude objeven ve lhůtě poměrům přiměřené a cena nalezené věci přesahuje 25 zlatých, je třeba ještě třikrát vydat oznámení ve veřejných novinách.49 U pokladu vlastník není znám vzhledem dlouhodobému ukrytí, tudíž mu není možné věc vrátit. O nálezu je nutné učinit oznámení „vrchností zemskému úřadu“, později bylo toto pravidlo zrušeno. Zachována zůstala povinnost oznámení vlastníku pozemku. Nabytí vlastnického práva nastane nálezem v případě pokladu. Je možné nabýt spoluvlastnictví se spolunálezcem či vlastníkem pozemku nebo se rozdělit se státem. Originárním způsobem vlastnictví, tedy nálezem, ho získá i nálezce věci ztracené. Jedná se však až o poslední možný scénář, který může nastat. Pokud se do roka přihlásí vlastník, který náležitě prokáže svoje právo a nálezce splní všechny povinnosti mu uložené v § 389 a v § 390, náleží nálezci náhrada nákladů, které mu v souvislosti s nálezem vznikly, např. za vyhlášku, náklady na úschovu, atd. Požádá-li o nálezné, má na něj nárok ve výši 10 % z 1000 zlatých, je-li hodnota nálezu vyšší, z částky nad 1000 zlatých 5 %.50 Na nálezné má nárok i v případě, že je vlastník z nálezu rozpoznatelný. Veřejným příslibem mu může ten, kdo věc ztratil přislíbit odměnu. Toto jsou nálezcova práva v případě, že se vlastník přihlásí do roku od vyhlášky, resp. nálezu. Jestliže se majitel přihlásí po uplynutí roční lhůty, zároveň před uplynutím promlčecí tříleté doby, nálezce mu věc vrátí. Mezitím může věc užívat, to znamená předmět zachovat a brát užitky. Nemusí vracet užitky civilní ani naturální, pouze úrok z kapitálu, který prodejem utržil. Poslední možností je, že se vlastník 48
HLAVÁČEK, Jan, KAŠPAR, Jaroslav, NOVÝ, Rostislav. Vademecum pomocných věd historických. 3. vyd. Jinočany: H+H Vyšehradská, s.r.o., 2002. 544 s. ISBN 80-7319-004-4. s. 461. 49 § 390 ABGB stanoví: „Vrchnost má učiněné oznámení, aniž se dotýká zvláštních znamení nalezených věcí, neprodleně vyhlásiti způsobem v každém místě obvyklým; jestliže však vlastník nebude objeven ve lhůtě poměrům přiměřené a cena nalezené věci přesahuje dvacet pět zlatých, třikráte ve veřejných novinách oznámiti. Není – li možno nalezenou věc bez nebezpečí nechati v rukou nálezcových, pak musí býti věc anebo, není – li možno věc bez patrné škody uschovati, hodnota za ni ve veřejné dražbě stržená soudně uložena nebo třetí osobě k úschově odevzdána.“ 50 ROUČEK, František a Jaromír SEDLÁČEK. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Reprint původního vydání. Praha: ASPI publishing, 2002. 970 s. ISBN 8085963647. 394 s.
27
nepřihlásí vůbec. Pokud se nikdo nepřihlásí po dobu jednoroční lhůty od vyhlášky, resp. nálezu věci, stává se nálezce vlastníkem. „Nejde tu o přivlastnění (okupaci), neboť se nejedná o res nullius, a nejde o promlčení, neboť tím práva zanikají. Ani o vydržení, protože zde není držby pro vydržení kvalifikované, ale jde o zvláštní způsob nabývací (a to o originární nabytí), který spočívá v nálezu a dovršuje se tím, že ten, kdo věc ztratil, nebo její vlastník se...nehlásí“.51
3.4
Vlastnictví pokladu
Dále je ABGB upraveno nabývání vlastnictví pokladu. Do roku 1846 se vlastnictví dělilo na třetiny. Třetina připadla státu, třetina nálezci a třetina vlastníkovi pozemku. Dvorským dekretem z 16. června 1846 bylo toto dělení změněno pouze na poloviny, z nichž jedna připadla nálezci a druhá vlastníkovi pozemku nebo vlastníkovi movitosti. Pokud je pozemek v děleném vlastnictví díl připadající vlastníkovi se rozdělí rovným dílem mezi vlastníka vrchního a užitkového.52 Pokud je pozemek ve spoluvlastnictví více vlastníků, dělí se poklad podle podílů, to samé platí i pro nález pokladu na hranici pozemků. Vlastník skrýše nabývá věc už tím, že je vlastníkem věci nebo nemovitosti, v níž byl poklad nalezen bez jakéhokoli přičinění. Nenabývá pokladu jako plodu pozemku (např. poživateli poklad nepřipadne), ani okupací, vlastník nemusí mít povědomí o nálezu. Nenabývá ho ani přírůstkem, ani kombinací zásad o okupaci a o přírůstku. Subjektem nálezu může být jedna osoba nebo více osob, pak se označují za spolunálezce. Spolunálezci mají stejná práva i povinnosti. Spolunálezcem může být ten, „kdo věc první odkryl, třebas se jí jiný dříve uchopil“53. Při nálezu není nutné věc uchopiti, to samé platí v případě spolunálezu. Nálezce tedy vlastnictví získává nálezem, okupace předmětu není nutná. Naopak Sedláček ve své práci Vlastnické právo, tvrdí: „Nalezne-li někdo poklad ve své věci, ať movité či nemovité, stává se vlastníkem nálezem a uchopením věci nalezené. Randa míní, že se vlastnictví nabývá pouhým nálezem (Vlastnictví, str. 111), což však neodpovídá obč. zák. Jde o zvláštní případ okkupace nálezcovy, neboť poklad je 51
ROUČEK, František a SEDLÁČEK, Jaromír. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Reprint původního vydání. Praha: ASPI publishing, 2002. 970 s. ISBN 8085963647. s. 398 52 Tamtéž, s. 408-410 53 Tamtéž, s. 409
28
věc buď de iure anebo aspoň de facto bez pána“. Vlastníkem se stává i nálezce, který nemá vůli si věc přisvojit, např. když neví, že mu toto právo náleží.54 Nález pokladu opravňuje i zavazuje. Nálezce se stává vlastníkem, což s sebou zároveň přináší i určité povinnosti. Při jejich nesplnění může dojít až ke ztrátě vlastnického podílu. Ke ztrátě může dojít v těchto případech: pokud se dopustí „při tom“ nedovoleného činu, poklad vyhledá bez vědomí a vůle vlastníka skrýše nebo nález zatají vlastníkovi skrýše. Nedovoleným jednáním bylo autory myšleno použití různých kouzel a zaklínání. V době vzniku Komentáře se však jednalo spíše o jednání zakázané trestním zákonem nebo policejně. Nevztahovalo se ovšem na činnosti sice zakázané, ale k nálezu pokladu se nevztahující, tedy pokud byl při páchání takovéto činnosti nalezen poklad náhodou. Dle znění § 400 ABGB se takové jednání může vztahovat i na vlastníka skrýše. Náhodné nalezení pokladu není v rozporu s vlastníkovým povědomím o hledání pokladu, protože se nejedná o žádné systematické vyhledávání, ale pouze o náhodný nález. Současně není v rozporu, pokud vlastník s hledáním souhlasí nebo proti němu nic nenamítá. S výše uvedeným jednáním § 400 ABGB spojuje následky ztráty vlastnického práva nálezcem a přiděluje vlastnictví udavači nebo státu. Pokud se nálezce dopustí nedovoleného činu nebo hledá poklad bez souhlasu vlastníka pozemku, nestane se vlastníkem, tím se stává rovnou stát, resp. udavač. Naopak v případě, že je nález zatajen, se vlastníkem stane nálezce. Stát má jen osobní nárok proti nálezci na vydání podílu nebo nastane ex lege přechod vlastnictví. V Komentáři se přiklánějí k první variantě, druhá jim přijde poněkud kuriózní.55 Poslední § 401, který upravuje nález pokladu, pojednává o dělnících, kteří naleznou poklad náhodou nebo naopak jsou přímo najati k nálezu pokladu. Jestliže dojde k nálezu náhodou, platí stejná úprava jako při běžném náhodném nálezu. Vlastnictví pokladu se dělí na polovinu mezi nálezce (dělníky) a majitele pozemku. Toto ustanovení je tudíž nadbytečné. Jestliže jsou dělníci „výslovně zjednáni vlastníkem k vyhledání pokladu“, 54
ROUČEK, František a SEDLÁČEK, Jaromír. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Reprint původního vydání. Praha: ASPI publishing, 2002. 970 s. ISBN 8085963647. s. 410 55 Tamtéž, 412 s.
29
není jejich činnost „odkrytí pokladu“. Ale i v tomto případě by „zajisté postačilo, když objednatel prokáže, že jejich práce měla za účel vyhledání pokladu“.
30
4.
Úprava ve 20. století a současnost
4.1
Úprava v první Československé republice a Všeobecný občanský zákoník
ABGB platil v českých zemích až do vzniku republiky 28. října 1918. Po vzniku Československa došlo k převzetí rakousko-uherského práva tzv. recepční normou, zákonem č. 11/1918 Sb. z. a n., o zřízení samostatného státu československého. To znamenalo používání dosavadních zákonů ve stejné podobě jako za Rakouska- Uherska. ABGB byl užíván pod názvem Všeobecný občanský zákoník. Neplatil však na celém území tehdejšího Československa, ale pouze v Českých zemích. Na Slovensku a v Podkarpatské Rusi bylo užíváno zvykového práva uherského. Po celou dobu trvání první republiky probíhaly práce na sjednocení tohoto právního dualismu. První osnova byla připravena v roce 1931.56 V roce 1937 byla připravena další osnova57 československého občanského zákoníku, vzhledem k nadcházejícím historickým událostem se ji však nepodařilo projednat. Osnova československého občanského zákoníku z roku 1931 vycházela velkou měrou z ABGB. Některá ustanovení jsou zcela shodná, proto budou v této části rozebrána pouze odlišná ustanovení. Znění této osnovy uvádí ve svém Komentáři Sedláček. Nabytí vlastnictví přivlastněním a nálezem je upraveno v Hlavě VII. Nález je taktéž rozdělen na tři části - věci ztracené, skryté a poklad. Pokladem je „drahocenná věc, o které lze se domnívati, že již dlouho byla skryta a že nikomu nenáleží“.58 Oproti rakouskému zákoníku ABGB se jedná na první pohled o méně kazuistickou definici. Slovem „drahocennost“ jsou jistě míněny i peníze a šperky. V tomto paragrafu je zahrnuta i novela dvorského dekretu z roku 1846 a jako o pokladu je uvažováno i o věcech s uměleckou nebo vědeckou
56
Tato osnova je uvedena v Komentáři. Sněmovní tisk č. 844/ 1937. Vládní návrh zákona, kterým se vydává občanský zákoník *online+. Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR. Praha: Státní tiskárna, 1937. *Citováno: 29. 7. 2013+. Dostupný z: http://www.psp.cz/eknih/1935ns/ps/tisky/t0844_03.htm 58 ROUČEK, František a SEDLÁČEK, Jaromír. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Reprint původního vydání. Praha: ASPI publishing, 2002. 970 s. ISBN 8085963647. s. 404. K tomu srovnej § 169 Sněmovního tisku č. 844/ 1937. Vládní návrh zákona, kterým se vydává občanský zákoník *online+. Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR. Praha: Státní tiskárna, 1937. *Citováno: 29. 7. 2013+. Dostupný z: http://www.psp.cz/eknih/1935ns/ps/tisky/t0844_03.htm 57
31
hodnotou a také přírodninách, které mají vědeckou hodnotu. V této souvislosti se bude jednat o postup nahlášení nálezu a případné možnosti jeho předání do muzejních sbírek. Velmi podobná úprava je i v návrhu z roku 1937, přičemž definice pokladu v první větě je shodná s výše uvedenou. Ve druhé větě dochází k rozšíření, že každý výtvor, který má hodnotu vědeckou nebo uměleckou lze považovat za drahocennou věc. V § 172 jsou zahrnuty také přírodniny, stejně tak jako tomu je v Osnově z roku 1931. V případě nabytí vlastnictví dochází k dělení mezi vlastníka věci, ve které byl poklad nalezen a nálezce. Toto platí v případě Osnovy z roku 1931. U Osnovy z roku 1937 se dělí vlastnictví na třetiny mezi nálezce, vlastníka věci a stát a v případě nedělitelnosti pokladu nabývají všichni spoluvlastnictví. Osnova z roku 1931 odráží skutečnost, že poklad nemusí být nalezen pouze v zemi, ale i v jiných věcech. Nehovoří se o děleném vlastnictví, které v této době již neexistuje. Vlastnictví nenabývá stát. Pokud by nálezce nález tajil, jeho polovina připadne vlastníkovi věci, v níž byl poklad.59 Když dojde k zatajení nálezu ze strany nálezce i vlastníka, jedná se o jediný případ, kdy vlastnictví může nabýt stát. Stejná sankce platí i v případě Osnovy z roku 1937 s tím rozdílem, že vlastnictví v případě zatajení nálezu nálezcem i vlastníkem pozemku nenabývá stát, ale obec, v jejímž obvodu byla věc nalezena. V Osnově z roku 1937 je v § 173 v části o pokladu upraven ještě nárok na odměnu a úhradu vynaložených nákladů od vlastníka věci při záchraně cizí movité věci, který je modifikací § 403 ABGB.
4.2
Archeologické nálezy
Archeologie jako svébytná věda vznikla na sklonku 18. stol. Zabývá se historií lidstva. Zaměřuje se na zkoumání přesně zvolených lokalit, v novější době také na tzv. záchranné výzkumy.60 Jako každý samostatný vědní obor prošla archeologie určitým vývojem.
59
ROUČEK, František a SEDLÁČEK, Jaromír. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Reprint původního vydání. Praha: ASPI publishing, 2002. 970 s. ISBN 8085963647. S. 411. 60 VARHANÍK, Jiří. K právní úpravě archeologických výzkumů a nálezů. Správní právo: odborný časopis pro oblast státní správy a správního práva. 1999, roč. 32, č. 6, s. 337-356. ISSN 0139-6005. S. 337.
32
V období romantismu, kdy můžeme datovat dobu jejího vzniku, si lidé poprvé začali uvědomovat a klást důraz na svůj historický vývoj. Současně se objevily i první pokusy archeologických vykopávek. Další období lze datovat do přelomu 19. a 20. stol., v Československé republice pak na přelom 30. a 40. let. Kdy se zvyšuje důraz na vědeckou hodnotu těchto nálezů, společnost si uvědomuje jejich důležitost z hlediska zachování kulturního dědictví. Z tohoto důvodu dochází také ke změně vztahu státu a archeologa (nálezce) vzhledem k vlastnictví archeologických nálezů.61 Dříve než vznikla samostatná úprava archeologických nálezů, když ještě jejich vědecká hodnota nebyla brána s tak velkou důležitostí, spadaly takovéto nálezy pod institut věcí skrytých případně pokladu. Samostatnou úpravou archeologických nálezů, ale k přesnému odlišení nedošlo. Obecně můžeme říci, že poklad je drahocenná věc, která je úmyslně dlouhodobě ukryta.62 Archeologický nález je sice skrytý, ale nemusí jít o úmysl. Jeho cennost je spíše vědecká než materiální. I přes tyto odlišnosti obě tyto věci často splývají.63 Jako důsledek společenských změn vznikla i potřeba podrobnější úpravy problematiky s archeologickými nálezy spojené. V souvislosti s historickými okolnostmi se zvláštní předpis nepodařilo schválit v Československé republice.
4.3
Protektorát a jeho úprava
Vlastní právní úpravu získaly archeologické nálezy až za protektorátu. Vládní návrh č. 274/1941 Sb. z 12. června 1941 o archeologických památkách upravuje problematiku spojenou s prováděním archeologických výzkumů a zacházení s archeologickými nálezy.
61
PROKOPOVÁ, Klára. Fenomén soukromých archeologických sbírek a vývoj vlastnictví archeologických nálezů. In: KOTÁSEK, Josef et al. (eds.). Dny práva 2011- Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova universita, 2012 *citováno 18. 9. 2013]. 274 s. ISBN 978-80-210-5917-7. Dostupné z: http://www.law.muni.cz/sborniky/dny_prava_2011/files/sbornik/historie.pdf. s. 147. 62 VETEŠNÍK, Pavel. Jiné způsoby nabytí vlastnictví věci z historického pohledu. In: VOJÁČEK, Ladislav et al. (eds.). Proměny soukromého práva: Sborník příspěvků z konference ke 200. výročí vydání ABGB [online]. Brno: Masarykova universita, 2011 *citováno 19. 9. 2013+. 437 s. Dostupné z: http://www.law.muni.cz/sborniky/soukrome_pravo/Promeny_soukromeho_prava.pdf. s. 237. 63 PROKOPOVÁ, Klára. Fenomén soukromých archeologických sbírek a vývoj vlastnictví archeologických nálezů. In: KOTÁSEK, Josef et al. (eds.). Dny práva 2011- Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova universita, 2012 *citováno 18. 9. 2013]. 274 s. ISBN 978-80-210-5917-7. Dostupné z: http://www.law.muni.cz/sborniky/dny_prava_2011/files/sbornik/historie.pdf. s. 148.
33
Jedná se o celkem moderní právní úpravu. Důkazem může být, že dnešní zákon o památkové péči upravuje nálezy velice podobným způsobem. V § 1 jsou definovány archeologické památky jako „výtvory lidských rukou nebo přírodniny užité člověkem, které pocházejí z doby pravěké a ranně historické, jsou nebo budou získávány výkopy nebo nahodilými nálezy a jichž zachování je ve veřejném zájmu pro jejich vědeckou, uměleckou nebo vlastivědnou hodnotu“. Doba, ze které mohou pocházet nálezy takto definované je poněkud omezená, a to na dobu pravěkou a ranně historickou stanovenou jako horní hranice. Jedná se o výtvor lidských rukou nebo přírodniny, které byly užité člověkem a mají vědeckou, uměleckou nebo vlastivědnou hodnotu. V § 2 odst. 1 je stanovena povinnost toho, kdo má archeologickou památku v moci, o ni řádně pečovat a podrobit se nařízením, která na ochranu památky vydá příslušný úřad nebo strpět opatření, která příslušný úřad za tím účelem provede. V odst. 2 je zákaz měnění a ničení památek bez souhlasu příslušného úřadu. Za změnu se považuje i změna okolí památky, která rušivě zasahuje do jejího stavu a zjevu. Nejvyšším orgánem ve věcech ochrany, výzkumu a výkopů archeologických památek je ustanoveno ministerstvo školství a národní osvěty. Archeologický ústav je podřízený ministerstvu a provádí výzkum archeologických památek a pečuje o jejich využití ve službách vědy a osvěty, jak stanoví § 3 a § 4 vládního nařízení č. 274/1941 Sb., o archeologických nálezech. Dalšími orgány, které vykonávají ochranu archeologických památek, jsou zemské úřady. Jednají v obvodu své působnosti. V jednotlivých případech mohou přenést výkon ochrany na okresní úřady. Archeologický ústav má zvláštní postavení v podobě rádce zemským či okresním úřadům při rozhodování. Konkrétně jsou povinni přibrat přednostu archeologického ústavu nebo jeho zástupce jako úředního znalce. Pokud se jedná o výkopy, § 5 uvádí, že je může provádět výhradně Archeologický ústav. Muzea a jiné vědecké instituce mohou provádět samostatné výkopy pouze se souhlasem a za podmínek stanovených Archeologickým ústavem jen tehdy, pokud k tomu mají vědecky školené odborníky. V případě zahraničních muzeí nebo jiných vědeckých institucí bylo příslušné rozhodnout ministerstvo.
34
Na pozemcích ve veřejné správě nebo ve veřejném užívání lze provádět výkopy jen v dohodě s příslušným úřadem (orgánem). Na jiných pozemcích je třeba sjednat dohodu s majiteli pozemku. Jinak může stanovit podmínky zemský úřad. Při náhodném nálezu stanoví § 6 cit. předpisu povinnost nahlášení archeologickému ústavu, starostovi obce nebo četnické stanici. Hlášením jsou povinni nálezce, ten, kdo práce vede, a ten, kdo má pozemek v moci, a to nejpozději druhého pracovního dne po tom, kdy se o nálezu dovědí. Zákon tedy stanovuje subjektivní lhůtu od té doby, kdy se o nálezu dozvěděli. Naleziště musí být ponecháno beze změny až do ohledání zástupcem Archeologického ústavu, nejdéle však 4 dny ode dne nahlášení, pokud se tak mohlo stát bez újmy nálezu nebo bez značných nákladů a škod. Pokud hrozí nebezpečí z prodlení, může před rozhodnutím zástupce archeologického ústavu na nalezišti zařídit vše, co je třeba pro okamžitou záchranu archeologického nálezu. Podle § 7 vládního nařízení připadají movité předměty získané výkopy popsanými v § 5 do vlastnictví státu, který je povinen nahradit vlastníku pozemku u archeologických památek z drahých kovů nebo jiných drahých surovin obecnou cenu hmoty. Nabývání vlastnictví probíhá podle předpisů občanského práva, jak odkazuje § 7 odst. 2, vládního nařízení č. 274/ 1941 Sb. Nejdříve podle ABGB, později občanským zákoníkem č. 141/1950 Sb.64 Zemský úřad byl zmocněn nalezenou archeologickou památku vykoupit za náhradu obecné ceny drahé suroviny a za přiměřenou náhradu vzniklých výdajů a škod. Odměna mohla být vyšší pouze v případech zvláštního zřetele hodných. Odevzdání nalezené archeologické památky může zemský úřad nařídit již před zaplacením náhrady. Památky, které vlastnil stát, měli být svěřovány do veřejných sbírek. Muzea a jiné vědecké instituce měly archeologické památky získané vlastními výkopy v trvalé úschově, pokud ministerstvo školství a národní osvěty neučinilo v jednotlivých případech jiné rozhodnutí.
64
PROKOPOVÁ, Klára. Fenomén soukromých archeologických sbírek a vývoj vlastnictví archeologických nálezů. In: KOTÁSEK, Josef et al. (eds.). Dny práva 2011- Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova universita, 2012 *citováno 18. 9. 2013]. 274 s. ISBN 978-80-210-5917-7. Dostupné z: http://www.law.muni.cz/sborniky/dny_prava_2011/files/sbornik/historie.pdf. s. 149.
35
Když vznikla škoda při provádění rozhodnutí nebo opatření na ochranu archeologické památky předpis počítal i s její náhradou. Podle § 9 citovaného předpisu v případech zvláštního zřetele hodných se přiznávala i náhrada ušlého zisku. V případě, že se strany nedohodly na náhradě, měly se obrátit na soud. Mimo případy výše uvedené není možné nárok na náhradu majetkové újmy vzniklý z provádění tohoto nařízení uplatnit. Sankce za porušení tohoto nařízení byly celkem přísné, protože za přestupky nebo porušení příkazů a zákazů podle něho vydaných bylo možné uložení pokuty okresním (vládním policejním) úřadem nebo dokonce trestu odnětí svobody v délce trvání do šesti měsíců. Pokuta byla na tu dobu celkem vysoká, a to až do výše 300.000,- korun. Přípustné bylo i propadnutí věci, která byla předmětem trestného činu, nebo její hodnoty nebo ceny za věc skutečně získanou. Vládní nařízení č. 274/1941 Sb. bylo zrušeno až zákonem č. 22/1958 Sb., o kulturních památkách, který byl prvním zvláštním předpisem komplexně upravujícím problematiku památkové péče u nás.65
4.4
Tzv. Střední občanský zákoník
V roce 1950 byl přijat nový soukromoprávní zákoník č. 141/1950 Sb., který nahradil všeobecný občanský zákoník. Zákoník byl přijat v rámci tzv. právnické dvouletky66, kdy mělo dojít k přepracování dosavadních právních předpisů tak, aby byly přizpůsobeny novým politickým a společenským okolnostem, které nastaly po únoru 1948. Do tohoto předpisu se tak promítly především změny vlastnického práva, které bylo nutné dle marxistické nauky vytvořit, aby bylo vládnoucí třídě znemožněno nekontrolovaně a neomezeně hromadit majetek. V důsledku jiného chápání této skutečnosti došlo ke změně i některých dalších institutů.
65
VARHANÍK, Jiří. K právní úpravě archeologických výzkumů a nálezů. Správní právo: odborný časopis pro oblast státní správy a správního práva. 1999, roč. 32, č. 6, s. 337-356. ISSN 0139-6005. S. 339 66 Více viz např. BĚLOVSKÝ, Petr. Občanské právo. In: BOBEK, Michal, MOLEK, Pavel, ŠIMÍČEK, Vojtěch. (eds.) Komunistické právo v Československu. Kapitoly z dějin bezpráví. *online+. Mezinárodní politologický ústav, Masarykova univerzita: Brno, 2009, str. 1005. *citováno: 26. 8. 2013]. ISBN 9788021048447. Přístupné na: http://www.komunistickepravo.cz, s. 433.
36
Jedním z nich je i nález pokladu, který byl přeměněn, resp. sloučen s věcí skrytou, a jako takový přestal existovat. Pro tento institut bylo důležité právě jeho odlišení od věcí skrytých. V novém občanském zákoníku jsou upraveny věci skryté nebo ztracené v § 120123. Přičemž v posledně jmenovaném ustanovení jsou výslovně vyjmenovány věci zakopané, zazděné či jinak skryté. „Poklad“ je výslovně zmíněn i v důvodové zprávě, kde je uvedeno záměrné zjednodušení této úpravy v občanském zákoníku a jeho podpůrná povaha vůči předpisům veřejného práva. Veřejnoprávním předpisem zabývajícím se touto problematikou je zákon č. 22/1958 Sb., o kulturních památkách. Termín „poklad“ sice také nepoužívá, ale je v něm upraven náhodný nález skryté věci kulturní a historické hodnoty, odměna nálezce, komu připadne vlastnictví takového nálezu jako i další otázky související s ochranou kulturních památek a archeologických nálezů.67 Důvod k zrušení nálezu pokladu jako samostatného institutu souvisel se změnou politické ideologie, která se takto promítla do nových občanských zákoníků. Její snahou bylo minimalizovat nabývání vlastnického práva bez dohledu státu. „Úprava věcí skrytých proto mohla zůstat zachována, jelikož věci skryté nemohou být tradičně předmětem originárního nabytí, pokud se nestanou pokladem“.68 Zde se projevuje i nová úprava, tzv. „věcí bez pána“, kdy jak uvádí i důvodová zpráva, věci které nenáležejí nikomu, jsou ve vlastnictví společnosti reprezentované státem. Dalším typickým rysem této úpravy je sloučení úpravy věcí ztracených a skrytých. V ustanovení § 123 je uvedeno, že pokud tomu nebrání zvláštní předpis, úprava se použije i na věci jinak skryté, o nichž není známo, čí jsou. Podobné znění je uvedeno již v § 120 o nálezu věci, kde je uložena povinnost vydání věci vlastníkovi nebo tomu, kdo ji ztratil. Pokud se jednalo o věc ne jen „nepatrné ceny“, bylo nález nutné nahlásit správnímu orgánu, v tomto případě místnímu národnímu výboru. Vlastník nebo ten, kdo věc ztratil, měl jednoroční lhůtu, aby se o věc přihlásil, jinak připadla státu. Nálezné a náklady je pak
67
BĚLOVSKÝ, Petr. Nález pokladu ve vývoji soukromého práva. Právní rozhledy. 2004, roč. 12, č. 24, s. 894899. ISSN 1210-6410. s. 897. 68 Tamtéž, s. 897.
37
možné požadovat od státu. Věc nepatrné ceny nebylo nutné hlásit a po roce připadlo vlastnictví nálezci.69 Věc se vlastníkovi vrací společně s užitky. Lze navrátit pouze částku za ni strženou po odečtení nálezného a nákladů na uložení věci po dobu, než se přihlásil vlastník. Zákon nálezci také přiznával nárok na deseti procentní odměnu. Přiměřeně ji mohl snížit soud s ohledem na poměry vlastníka nebo toho, kdo věc ztratil. Kdyby se plné nálezné stalo nepřiměřeným ziskem, mohl je také snížit.
4.5
Zákon o kulturních památkách
V § 2 citovaného předpisu je upraveno, co se považuje za kulturní památku, jedná se o „kulturní statek, který je dokladem historického vývoje společnosti, jejího umění, techniky, vědy a jiných oborů lidské práce a života, nebo jest jí dochované historické prostředí sídlištních celků a architektonických souborů anebo věc, která má vztah k význačným osobám a událostem dějin a kultury“. Za památku se považoval i „soubor kulturních statků a věcí, i když některé z nich nejsou památkami“. V pochybnostech se věc považovala za památku až do rozhodnutí výkonného orgánu krajského národního výboru, který si před rozhodnutím vyžádal posudek Státního ústavu památkové péče a ochrany přírody. Památky se podle § 7 citovaného zákona zapisovaly do státních seznamů památek. Chráněny byly však i památky do těchto seznamů nezapsané. Podstatnou změnou oproti předchozí úpravě ve vnímání památek je skutečnost, že v definici „odpadlo členění na dobu pravěkou či ranně historickou ...a zejména že se na archeologické nálezy mohla vztahovat obecná ustanovení o ochraně kulturních památek, zakotvena v § 2 citovaného ustanovení“.70 Část třetí je věnována zvláštním ustanovením o výzkumech a výkopech památek archeologických. Okruh upravovaných vztahů je v této části upraven úžeji než ve vládním nařízení č. 274/1941 Sb., ačkoli z něj mnohá ustanovení přímo vychází. Na archeologické 69
Přičemž § 121 odst. 2, zákona č.141/1950 Sb. stanoví: „Jestliže se o věc do roka nikdo nepřihlásí, nabude vlastnictví k věci ceny nikoli jen nepatrné stát, k věci nepatrné ceny nálezce. Stane – li se takto vlastníkem stát, přísluší nárok na zaplacení nákladů a nálezného proti státu.“ 70 VARHANÍK, Jiří. K právní úpravě archeologických výzkumů a nálezů. Správní právo: odborný časopis pro oblast státní správy a správního práva. 1999, roč. 32, č. 6, s. 337-356. ISSN 0139-6005. S. 341
38
památky se však vztahují i ostatní ustanovení zákona. Archeologické výzkumy mohl provádět Archeologický ústav Československé akademie věd (dále jako ČSAV), popřípadě muzea, když se dohodnou s archeologickým ústavem a průzkumu se zúčastňují vědecky školení odborníci, tak jak stanovoval § 15 odst. 1. Ministerstvo školství a kultury po dohodě s Archeologickým ústavem ČSAV bylo oprávněno povolit výjimky. Nutná byla též dohoda s vlastníkem nemovitosti, pokud k dohodě nedošlo, byl oprávněn rozhodnout a určit podmínky výkonný orgán krajského národního výboru. Vlastník či uživatel nemovitosti pak byl povinen strpět provedení výzkumu a výkopu. V § 16 citovaného předpisu jsou upraveny náhodné nálezy, které se hlásí přímo nebo prostřednictvím výkonného orgánu místního národního výboru Archeologickému ústavu a krajskému muzeu. Hlášením je povinna alespoň jedna z následujících osob nálezce, vedoucí prací, vlastník nemovitosti nebo rozpočtová, hospodářská nebo jiná organizace, která nemovitost spravuje. Ostatní jsou nahlášením jednou osobou této povinnosti zbaveni. Nejpozději by měli nález ohlásit do dvou dnů, kdy se o nálezu dozvěděli. Nález musí být ponechán beze změny až do ohledání zástupcem Archeologického ústavu nebo krajského muzea, změna nastává jen ve lhůtě, která se zkracuje na tři dny ode dne hlášení. Úprava majetkoprávních vztahů byla změněna. Movité archeologické památky získané výkopy i náhodné nálezy se staly ze zákona národním majetkem. Všechny tyto památky se dle zákona ukládají do muzeí. Výše nálezného byla upravena následujícím způsobem. Při nálezu předmětů z drahých kovů nebo jiných cenných surovin příslušela nálezci odměna až do výše běžné ceny hmoty, z níž byla nalezená památka zhotovena. V ostatních případech byl nálezce odměněn 10 % z blíže nespecifikované „muzejní ceny“ věci. Nálezné mohl výkonný orgán okresního národního výboru snížit, kdyby plné nálezné bylo nepřiměřeným ziskem.71
71
§ 17 odst. 2, zákona o kulturních památkách, který stanoví: „Nálezci archeologické památky z drahého kovu nebo jiných cenných surovin přizná výkonný orgán okresního národního výboru odměnu až do výše běžné ceny hmoty, z níž byla nalezená památka zhotovena. V ostatních případech přizná výkonný orgán
39
Ustanovení o náhradě škody se zásadním způsobem nezměnilo, za škodu způsobenou výzkumy, výkopy nebo opatřením potřebným pro ochranu nálezu přísluší poškozenému náhrada z prostředků Archeologického ústavu nebo z prostředků té organizace, která provádí výzkum. Pokud by se nedohodli, mohl o dohodě o náhradě rozhodnout výkonný orgán okresního národního výboru. Ustanovení o sankcích podle zvláštních právních předpisů nebylo v zákoně upraveno. V zákoně o kulturních památkách se nějak zásadně neprojevily důsledky, které souvisely se změnou politické situace a uspořádání majetkoprávních vztahů. Přesto byly určité změny patrné.
4.6
Občanský zákoník z roku 1964
Následujícím občanskoprávním kodexem se stal zákoník z roku 1964 (zákon č. 40/1964 Sb.). Tento zákoník navazoval na úpravu z roku 1950, jeho prostřednictvím došlo ještě více k odchýlení od tradičního pojetí civilního práva. Tento zákoník již nepovažoval za svůj základ římské právo a projevila se v něm snaha o vyloučení přirozeného práva. Na jeho základě měl být budován život společnosti v komunismu. Koncepce úpravy věcí skrytých byla převzata z předchozího zákoníku. Nabytí vlastnictví k ukryté věci nebylo možné. Nelze-li nalezenou věc vrátit tomu, kdo ji ztratil, je nutno nález hlásit bez zbytečného odkladu místnímu národnímu výboru. Podle ustanovení § 453 tohoto zákona nalezené věci, ke kterým se nikdo nepřihlásí, připadají státu. Pro přihlášení je stanovena prekluzivní jednoroční lhůta. P. Bělovský k tomuto uvádí: „V tomto případě šlo o důsledek další fáze restrikce individuálních věcných práv formou rozšiřování okruhu majetku v socialistickém vlastnictví na úkor tzv. soukromého a osobního vlastnictví“.72 Předměty se stávají majetkem státu již ve chvíli, kdy jsou ukryté a vlastník
okresního národního výboru nálezci nálezné ve výši 10 % musejní ceny nálezu; nálezné může přiměřeně snížit, kdyby plné nálezné bylo nepřiměřeným ziskem.“ 72 BĚLOVSKÝ, Petr. Nález pokladu ve vývoji soukromého práva. Právní rozhledy. 2004, roč. 12, č. 24, s. 894899. ISSN 1210-6410. s. 898.
40
není znám, nemusí dojít ani k jejich nalezení. Oproti všem předchozím úpravám také odpadá nárok na nálezné. O pojetí věcí skrytých svědčí také jejich zařazení do Hlavy třetí zabývající se odpovědností za neoprávněný majetkový prospěch. V případě, že nález nebyl ohlášen, nálezce si věc ponechal a užíval ji, docházelo k tzv. bezdůvodnému obohacení, neboli dle terminologie zákoníku k neoprávněnému majetkovému prospěchu. Skryté věci se tedy v pojetí socialistického práva smrskávají na pouhý neoprávněný majetkový prospěch při ponechání věci. Opuštění věci neboli derelikce byla považována za právní úkon, který musí být učiněn minimálně konkludentně, aby nastaly jeho právní účinky v podobě vzdání se vlastnického práva. Vzdání se vlastnického práva bylo možné i k nemovitosti. Nebyla nutná ani písemná forma, ta platila pouze pro převod nemovitostí, jak stanoví § 46 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., v platném znění. Již nebylo nutné rozlišovat poklad jako kvalifikovanou věc skrytou nebo věc opuštěnou, nyní je bylo možné zařadit do stejné skupiny. Zde můžeme vysledovat úplný odklon od římského práva, kde byl poklad odlišen jak od věcí opuštěných, tak dokonce i skrytých. V předchozích kapitolách o římském právu nebo o ABGB byla tato úprava odlišena hlavně z důvodu, aby byl zřejmý okamžik nabytí vlastnického práva. V socialistickém pojetí je tato úprava bezpředmětná. Obsah tohoto institutu je zredukován pouze na povinnost věc vrátit či ohlásit. Vlastnické právo k věcem skrytým nelze nabýt, protože buď si ho udrží původní vlastník tím, že se o věc přihlásí nebo připadne státu. Z výše uvedeného vyplývá, že v socialistickém pojetí není možné nabýt vlastnické právo tímto originárním způsobem. Se změnami vlastnického práva došlo i k úpravě jeho nabývání, proto došlo i ke změně koncepce originárního nabývání vlastnictví. Tyto změny se následně promítly do sjednocení úpravy věcí skrytých a opuštěných. Přičemž opuštěním věci se věc nestala věcí ničí, bez pána, ale připadla do vlastnictví státu. Rozdíl mezí věcí skrytou a opuštěnou nebyl v důsledku téměř žádný, protože jak opuštěním, tak ukrytím věci, ke které nebylo možné
41
dohledat vlastníka, se věc stala majetkem socialistické společnosti. Tohoto důsledku bylo následně hojně využíváno při emigraci občanů, která měla být podle bývalého režimu projevem vůle směřujícím k zániku vlastnictví.73 Ustanovení § 453 bylo zrušeno až novelou z roku 1991, zákonem č. 509/1991 Sb., v platném znění. Novým textem, který nahradil původní ustanovení, je § 135. Jeho pojetí je nejspíše inspirováno zákonem z roku 1950. O podobnosti svědčí povinnost věc vrátit vlastníkovi nebo příslušnému státnímu orgánu a také nárok na nálezné. Tento institut je stále dokladem socialistických snah o kontrolu nad výkonem vlastnických práv. V nynější úpravě jsou patrné ještě některé veřejnoprávní rysy původního zákona. I přes snahu novelizovat toto ustanovení, jedná se spíše o kombinaci zákonů z let 1950 (nálezné) a 1964 (nabývání vlastnictví státem), která plně nezapadá mezi ostatní instituty spojené s vlastnickým právem. Protože koncepce těchto ustanovení je více změněna a zpět přiblížena klasickému civilistickému pojetí soukromého práva. Výše uvedené se odráží například v tom, že tato úprava platí jak pro věci skryté, tak věci opuštěné (§ 135 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb.). Věci skryté jsou ukryté vlastníkem před nebezpečím cíleně. V praxi se mezi věcmi skrytými a opuštěnými rozlišuje těžce. Pokud dojde k nálezu věci, kterou původní vlastník opustil, nálezce je povinen ho vyhledat (jestliže je mu znám) i přesto, že v té době již projevil vůli vlastníkem nebýt. Bez jeho vyhledání by se sám nestal vlastníkem i přesto, že on již není vlastníkem. Z platné právní úpravy přitom není jednoznačně zřejmý věcněprávní status věci, která se stane opuštěnou, zda je věcí bez pána, „res nullius“ nebo je zachována socialistická koncepce a věc připadá státu.74 Dále v souvislosti s ustanovením § 135 odst. 4 občanského zákoníku zůstává otázkou, zda zákonodárce udělil původnímu vlastníku možnost, aby věc ztracenou prohlásil pouze za skrytou a vyhnul se tak následkům přechodu vlastnického práva na 73
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1206/2005. In: ASPI *právní informační systém+. Wolters Kluwer ČR *cit. 29. 7. 2013]. 74 BĚLOVSKÝ, Petr. Nález pokladu ve vývoji soukromého práva. Právní rozhledy. 2004, roč. 12, č. 24, s. 894899. ISSN 1210-6410. s. 899.
42
obec, když se o ni do šesti měsíců nepřihlásí. Tento závěr by mohl být učiněn z dikce zákona „platí přiměřeně“ a ze skutečnosti, že vlastnické právo nelze promlčet, takže není možné odmítnout podanou vindikační žalobu. Zvláštním případem věci skryté je poklad anebo archeologický nález. Poklad na rozdíl od věci skryté bývá ukryt poměrně dlouho. Vlastníka již většinou není možné dohledat. Individuální vlastník pokladu existoval, ale nyní je možnost jeho nalezení téměř mizivá. Pokladem není to, co individuálního vlastníka nemělo, třeba přírodní zlatý valoun.75 Archeologický nález nemusí být vždy pokladem. Může se jednat pouze o zbytky keramiky nebo jiné pozůstatky lidské činnosti v určité historické době. 4.6.1 Na závěr shrnutí platné právní úpravy Se ztrátou věci zákon nespojuje výslovně žádné právní následky, ukládá však povinnosti nálezci. Není oprávněn si věc přisvojit jako v případě okupace, nýbrž věc vrátit vlastníkovi, když mu je znám. Nebo věc odevzdat orgánu státní správy - obci76, na jejímž území k nálezu došlo, a to bez ohledu na objektivní určení povahy nalezené věci. Její odevzdání se jeví logické už proto, že nálezem se stává vlastnictvím státu77. V případě nerespektování této normy by mohlo dojít až k naplnění skutkové podstaty trestného činu zatajení věci ve smyslu § 219 trestního zákoníku, zákona č. 40/2009 Sb., v platném znění. Podle tohoto ustanovení se „trestného činu dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu nikoli nepatrné hodnoty, která se dostala do jeho moci nálezem, omylem nebo jinak bez přivolení osoby oprávněné“. Dotyčný může být potrestán odnětím svobody až na jeden rok nebo zákazem činnosti. Pachatel trestného činu se musí zmocnit věci nebo jiné majetkové hodnoty nikoli nepatrné hodnoty. Jedná o věc, jejíž hodnota dosahuje částky nejméně 5.000 Kč, přičemž se vychází z obvyklé prodejní ceny nebo z vynaložených nákladů na obstarání stejné věci.
75
BOHUSLAV, Petr. Nabývání vlastnictví originárním způsobem. Vyd. 1. Praha: C. H. Beck, 2011, 183 s. ISBN 9788074003325, s. 29 76 Tato úprava platí od 1. října roku 2005, kdy nabyl účinnosti zákon č. 359/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 40/ 1964 SB., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé související zákony. Dříve je zákon svěřoval do vlastnictví státu. 77 BĚLOVSKÝ, Petr. Nález pokladu ve vývoji soukromého práva. Právní rozhledy. 2004, roč. 12, č. 24, s. 894899. ISSN 1210-6410. s. 899.
43
Nálezce má kromě povinností s nálezem spojených i určitá práva. A to nárok na náhradu nutně vynaložených výdajů a nárok na nálezné, které činí 10 % z obvyklé ceny nálezu. Obvyklá cena je cena tržní v místě a čase běžná. Nález se zveřejní na úřední desce obce a vlastníkovi běží šestiměsíční lhůta na přihlášení se o něj. Nepřihlásí-li se, uplynutím této lhůty nabývá vlastnické právo obec. Po dobu běhu šestiměsíční lhůty zůstává vlastnické právo osoby, která věc ztratila, zachováno. Vlastník věci není schopen vykonávat obvyklá vlastnická oprávnění jako oprávněný předmět držet, užívat, požívat plody a užitky a nakládat s ním, prakticky řečeno není schopen vykonávat faktické panství nad věcí. Není schopen ani věc movitou prodat. Po uplynutí šesti měsíční lhůty teprve dochází k přechodu vlastnického práva na obec. Úprava ztracených věcí se na nemovitosti logicky nevztahuje. Tato úprava se však nepoužije, pokud stanoví zvláštní právní předpis jinak (např. zákon č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu). Dalším takovým předpisem je zákon o pohřebnictví, č. 256/2001 Sb., v platném znění, který v § 24 odst. 5 určuje, že s věcmi objevenými při rušení pohřebiště provozovatelem, které mají kulturně historickou hodnotu, bude naloženo jako s věcmi opuštěnými.
4.7
Zákon o státní památkové péči
Dalším zákonem a zatím posledním speciálně upravujícím tuto problematiku je zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči. Zákon 22/1958 jím byl zrušen. Tento zákon byl několikrát novelizován. Nejvýznamnější novelou je zákon č. 242/1992 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon České Národní Rady č. 20/1987 Sb.78 V § 2 odst. 1 je definována kulturní památka. Její pojetí je poněkud odlišné. Předchozí úprava považovala věc, která nese znaky kulturní památky, za památku až do rozhodnutí orgánu památkové péče prvního stupně. Zatímco nynější kulturní památky, „nemovité a movité věci, popřípadě jejich soubory, které jsou buď významnými doklady historického vývoje, životního způsobu a prostředí společnosti od nejstarších dob do současnosti, jako projevy tvůrčích schopností a práce člověka z nejrůznějších oborů lidské 78
Jedná se o změny, které souvisí s přísnější ochranou kulturních památek. Novelizace byla provedena v souvislosti se změnou společenských podmínek po roce 1989. Více viz zák. č. 242/1992 Sb.
44
činnosti, pro jejich hodnoty revoluční, historické, umělecké, vědecké a technické, nebo které mají přímý vztah k významným osobnostem a historickým událostem“, prohlašuje rovnou ministerstvo kultury České republiky. Důvodová zpráva počítá, že se kulturními památkami stanou také věci kulturní hodnoty, které nebyly zapsány do státních seznamů kulturních památek. Potřebné znaky kulturní památky však vykazují a budou proto za kulturní památky prohlašovány postupně.79 4.7.1
Prohlašování předmětů za kulturní památky
Prohlašování věcí kulturní památky je upraveno v § 3 citovaného předpisu. Jak je uvedeno v odstavci 6, stanoví podrobnosti o prohlašování věcí a způsob oznamovací povinnosti obecně závazný právní předpis. Obecně závazným právním předpisem vzhledem k zákonu o památkové péči je správní řád, zákon č. 500/2004 Sb. K prohlášení věci za kulturní památku je třeba vyjádření krajského a obecního úřadu s rozšířenou působností. Archeologické nálezy se prohlašují za kulturní památky na návrh Akademie věd České republiky (dále jen AV ČR). Ministerstvo kultury je povinno vyrozumět písemně vlastníka věci o podání návrhu na prohlášení věci za kulturní památku a umožní mu se k návrhu vyjádřit. „Případné nesouhlasné vyjádření vlastníka však nemá žádné právní účinky“.80 Ministerstvo tedy posuzuje, zda věc vykazuje znaky uvedené v § 2 citovaného zákona, které jsou rozhodné pro její prohlášení za kulturní památku. Z důvodové zprávy k § 3 cit. zákona vyplývá, že k prohlášení předmětu za kulturní památku bude docházet na základě odborného posouzení. Podle § 32 odst. 32 písm. e) připravují podklady pro ministerstvo odborné organizace státní památkové péče zejména pro prohlášení věcí za kulturní památky. Podle prováděcího předpisu č. 66/1988 Sb. si ministerstvo kultury může vyžádat i posudek odborných, vědeckých a uměleckých
79
Sněmovní tisk č. 8. Vládní návrh zákona České národní rady o státní památkové péči a důvodová zpráva *online+. Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR. Praha. *citováno dne: 12. 8. 2013+. Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/tisky/t0008_04.htm 80 VARHANÍK, Jiří. K právní úpravě archeologických výzkumů a nálezů. Správní právo: odborný časopis pro oblast státní správy a správního práva. 1999, roč. 32, č. 6, s. 337-356. ISSN 0139-6005. S. 342.
45
organizací.81 Zákon i prováděcí přepis předpokládají součinnost odborných organizací státní památkové péče i dalších specializovaných organizací, avšak ministerstvo kultury, nejen že nemusí k uvedeným odborným dokladům přihlédnout, vůbec si je v řízení o prohlášení věci za kulturní památku nemusí vyžádat. Obligatorně bylo nutné si pouze vyžádat vyjádření krajského a okresního národního výboru, později okresního úřadu, nyní krajského úřadu a obecního úřadu obce s rozšířenou působností. Okresní úřady byly ustanoveny zákonem č. 425/1992 Sb., o okresních úřadech a krajské a obecní úřady byly do zákona přijaty novelou č. 320/2002 Sb., o změně zákonů v souvislosti s ukončením činnosti okresních úřadů. Za kulturní památku je tedy považována, dle zákona č. 20/1987 Sb., věc, resp. soubor věcí, která za ni byla prohlášena ministerstvem kultury podle ust. § 3 tohoto zákona nebo byla zapsána do státních seznamů podle dřívějších předpisů, jak je stanoveno § 42 odst. 1 zákona. 4.7.2
Archeologické výzkumy a nálezy
Archeologické výzkumy a nálezy jsou upraveny v části třetí zákona o státní památkové péči. Podle této úpravy je archeologické výzkumy oprávněn provádět Archeologický ústav AV ČR. Ministerstvo kultury může na žádost v odůvodněných případech po dohodě s AV ČR povolit provádění archeologických výzkumů vysokým školám, pokud je provádějí při plnění svých vědeckých nebo pedagogických úkolů, muzeím nebo jiným organizacím, když mají potřebné odborné předpoklady. Podmínkou již nejsou odborně školení pracovníci jako v předchozích předpisech. Ovšem je zřejmé, že určitá odborná úroveň by měla být zachována, proto je přítomnost vysokoškolsky vzdělaného archeologa nutnou součástí „vybavení“ pracoviště. Organizace, která obdrží povolení k provádění výzkumů, uzavírá dohodu s AV ČR o rozsahu a podmínkách provádění těchto výzkumů. Důvodová zpráva ve zvláštní části uvádí k dohodám o provádění archeologických výzkumů v § 21 následující: „V těchto dohodách se upravuje spolupráce na různých úsecích státní památkové péče, nebo související s archeologickými výzkumy buď záchrannými, systematickými nebo výzkumy 81
§ 1 odst. 2 vyhlášky ministerstva kultury. č. 66/1988, kterou se provádí zákon o státní památkové péči
46
zařazenými do základního programu vědeckého výzkumu. Obsah těchto dohod závisí též na specifických podmínkách oprávněných organizací podle jejich místních, personálních, materiálních a technických podmínek. Podle specifických podmínek se v těchto dohodách stanoví i rozsah archeologických výzkumů a dokumentace archeologických nálezů určité sběrné oblasti.“ Důvodová zpráva předpokládá i spolupráci při zápisu kulturních památek do ústředního seznamu kulturních památek a prostorové identifikaci archeologických památek, která bude zahrnuta v dohodě. Zápisu do ústředního seznamu předchází ovšem řízení o prohlášení věci za kulturní památku, kdy nejpozději musí být zjištěny potřebné náležitosti. Proto předpokládaná spolupráce bude muset probíhat už dříve. Záchranný archeologický výzkum, který je upraven v § 22 odst. 2 zákona o státní památkové péči, je pro praxi velmi důležitý. Jejich provádění je činností velmi častou, pokud se provádí stavební činnost na území s archeologickými nálezy. Rozsah těchto činností je předem těžko odhadnutelný, proto je velmi náročné blíže specifikovat náklady na tuto činnost. Náklady často hradí stavebník, při jehož podnikatelské činnosti vznikne potřeba záchranného archeologického výzkumu. V § 21 odst. 4 je upravena oznamovací povinnost oprávněných organizací o zahájení archeologických výzkumů a povinnost podat zprávu o jeho výsledcích Archeologickému ústavu: „Jde-li o archeologické výzkumy na území prohlášeném za kulturní památku, národní kulturní památku, památkovou rezervaci nebo památkovou zónu, Archeologický ústav a oprávněné organizace oznámí zahájení archeologických výzkumů odborné organizace státní památkové péče, které podají též zprávu o jejich výsledcích“. Povolení k provádění archeologických výzkumů může oprávněné organizaci odejmout Ministerstvo kultury po dohodě s AV ČR, když poruší podmínky, za kterých jí bylo uděleno. „Vzhledem k tomu, že rozsah a podmínky provádění archeologických výzkumů vyplývají až z dohody mezi Akademií věd České republiky a oprávněnou organizací, jak stanoví ust. § 21 odst. 2 citovaného zákona, lze mít za to, že uvedené
47
podmínky, za nichž bylo povolení uděleno, spočívají v předpokladech k provádění archeologických výzkumů, jak stanoví citované ustanovení“.82 V ustanovení § 22 odst. 1 citovaného zákona je upravena dohoda vlastníka nemovitosti a Archeologického ústavu a oprávněné organizace o podmínkách archeologických výzkumů. Z dikce ustanovení by mohlo vyplývat, že dochází k uzavření trojstranné smlouvy mezi vlastníkem nemovitosti, Archeologickým ústavem a oprávněnou organizací. Jedná se však o dvoustranný vztah mezi osobou provádějící výzkum a vlastníkem pozemku, proto zákonodárce toto pravděpodobně nepředpokládal. Nedojde-li k dohodě, rozhodne krajský úřad o povinnostech vlastníka nemovitosti strpět provedení archeologických výzkumů a o podmínkách, za nichž archeologické výzkumy mohou být provedeny. 4.7.3 Další podmínky provádění archeologických výzkumů
Podle ustanovení § 22 odst. 2 „je-li stavebníkem právnická osoba nebo fyzická osoba, při jejímž podnikání vznikla nutnost záchranného archeologického výzkumu, hradí náklady záchranného archeologického výzkumu tento stavebník; jinak hradí náklady organizace provádějící archeologický výzkum“. Právnická osoba hradí dle znění tohoto ustanovení náklady vždy. Pokud je stavebníkem fyzická osoba, hradí náklady na průzkum pouze v případě, že vznikla nutnost provedení archeologického výzkumu v souvislosti s jejím podnikáním, jinak hradí náklady organizace provádějící výzkum. „Vzhledem k dosavadním pokusům o různé účelové interpretace tohoto ustanovení je tedy třeba konstatovat, že stavebník nehradí náklady záchranného archeologického výzkumu pouze tehdy, je-li fyzickou osobou a potřeba výzkumu nebyla vyvolána jeho podnikáním, jak jednoznačně vyplývá z jazykového výkladu“.83 Dále se v uvedeném ustanovení uvádí: „má-li se provádět stavební činnost na území s archeologickými nálezy, jsou stavebníci již od doby přípravy stavby povinni tento záměr oznámit Archeologickému ústavu a umožnit jemu nebo oprávněné organizaci 82
VARHANÍK, Jiří. K právní úpravě archeologických výzkumů a nálezů. Správní právo: odborný časopis pro oblast státní správy a správního práva. 1999, roč. 32, č. 6, s. 337-356. ISSN 0139-6005. s. 345. 83
Tamtéž, S. 345.
48
provést na dotčeném území záchranný archeologický výzkum“. V zákoně není blíže vysvětlen pojem příprava stavby ani není odkázáno na zvláštní předpis. Určitou souvislost můžeme vysledovat s územním řízením stavebního zákona (zákon č. 183/ 2006 Sb., v platném znění, oddíl 7), přiměřeně v případě sloučeného stavebního a územního řízení. Nejpozději můžeme o přípravě stavby přemýšlet v návaznosti na nabytí právní moci územního rozhodnutí. V zákoně není blíže vysvětlen ani pojem záchranného archeologického výzkumu. Jedná se o pojem, který byl již používán v dřívějších úpravách. V odborných kruzích jde o zažitý a běžně uplatňovaný výzkum. Provádí se z důvodů, aby nedošlo ke zničení archeologických nálezů, aby byla odborně zdokumentována nálezová situace nejen v terénu, ale i následně při zpracování poznatků v laboratořích, konzervaci nálezů, vyhotovení nálezové zprávy s dokumentací a kritickým aparátem. Ve druhém odstavci je pojednáno také o obdobném postupu, má-li se na takovém území provádět „jiná činnost, kterou by mohlo být ohroženo provádění archeologických výzkumů“. Jedná se o poněkud nepřesné vyjádření. Obdobný postup probíhá při činnosti, kdy by mohlo dojít k ohrožení archeologických nálezů, ne přímo realizace archeologického výzkumu. „Jinou činností“ se rozumí např. těžba dřeva, práce související s péčí o porosty, provoz těžkých vozidel mimo komunikace či dokonce v některých případech provádění hluboké orby na území s archeologickými nálezy.84 Pro bližší pochopení koordinace výzkumů dle záměru zákonodárce důvodová zpráva k § 22 popisuje vznik ustanovení, které odpovídá dřívější úpravě, přičemž odst. 2 je novou úpravou potřebnou pro praxi. Archeologický ústav je prostřednictvím tohoto ustanovení včasně informován o zemních a stavebních pracích. Slouží také pro uplatnění požadavků na záchranu a vědeckou dokumentaci případných archeologických nálezů v areálu projektovaných velkých staveb průmyslových a obytných komplexů, dolů, lomů, komunikací, zemědělských a vodohospodářských staveb apod. Povinnost zabezpečit 84
VARHANÍK, Jiří. K právní úpravě archeologických výzkumů a nálezů. Správní právo: odborný časopis pro oblast státní správy a správního práva. 1999, roč. 32, č. 6, s. 337-356. ISSN 0139-6005. s. 346
49
finanční úhradu archeologického výzkumu a jeho dokumentace se ukládá investorům těchto staveb. Jedná se o činnost, která je vyvinuta nad rámec základního programu vědeckého výzkumu. Je způsobena investiční činností, náklady na ně proto nejsou součástí plánů a rozpočtů Archeologického ústavu. Protože se jedná o nenahraditelný pramen pro poznání života člověka od počátků jeho existence, je nutné ho zachránit a zdokumentovat formou předstihových záchranných výzkumů. Zákon
uděluje
Archeologickému
ústavu
koordinační
úlohu
při
vedení
archeologických výzkumů. Vyplývá to z § 22 odst. 2 zákona o státní památkové péči, který vlastníkovi ukládá oznamovací povinnost. Ze zákona nevyplývá, že oprávněné organizace budou informovány o tomto oznámení bezprostředně stavebníkem. Zákon neukládá stavebníkovi ani povinnost objednat si takovýto výzkum u oprávněné organizace. Koordinace archeologických výzkumů je součástí dohody o podmínkách provádění uzavírané podle § 21 odst. 2 zákona v souvislosti s udělením povolení Ministerstvem kultury. Z logiky věci vyplývá, že zákon předpokládá po oznámení stavebníkem komunikaci mezi Archeologickým ústavem a oprávněnou organizací. Současná právní úprava tak umožňuje Archeologickému ústavu určit v dohodách s oprávněnými organizacemi uzavřených určitou příslušnost. To znamená určit, která z organizací bude konkrétně výzkum provádět nebo uzavřít dohody takovým způsobem, že později bude moci jednu vybrat a vyrozumět ji o tom, že se povinnost uzavřít dohodu se stavebníkem vztahuje právě na ni. V důsledku výše uvedeného rozboru právní úpravy můžeme dospět k závěru, že se jedná o poněkud zdlouhavý mechanismus v důsledku úlohy Archeologického ústavu, ale přesto se jedná o ucelený a racionální systém.85 I z praxe je zřejmé, že by výběr oprávněné organizace stavebníkem, např. prostřednictvím výběrového řízení, byl ovlivněn jinými kritérii, než která jsou vhodná z hlediska odborného. Navíc výběr organizace oprávněné k provádění záchranných archeologických výzkumů by byl zjevně v rozporu se záměrem zákonodárce. Na provedení záchranného archeologického výzkumu nelze aplikovat zákon č. 137/2006 Sb., o 85
VARHANÍK, Jiří. K právní úpravě archeologických výzkumů a nálezů. Správní právo: odborný časopis pro oblast státní správy a správního práva. 1999, roč. 32, č. 6, s. 337-356. ISSN 0139-6005. s. 347
50
veřejných zakázkách, protože jeho provedení podle zákona o státní památkové péči není veřejnou zakázkou podle zákona o veřejných zakázkách. Dohoda podle § 22 odst. 2 zákona o státní památkové péči by se dala hodnotit jako § 51 občanského zákoníku, tedy inominátní smlouvu, nikoli jako smlouva o dílo či dokonce vztah podle obchodního zákoníku upravující postavení podnikatelů. Zákon nepředpokládá, že by mezi stavebníkem a oprávněnou organizací vznikl vtah zhotovitele a objednatele.86 Obchodním zákoníkem jsou upraveny pouze vztahy, které jsou v něm uvedeny výslovně. Ustanovení obchodního zákoníku tedy nelze aplikovat. Ust. § 21 odst. 4 citovaného zákona stanoví, že „oprávněná organizace je povinna oznámit Archeologickému ústavu zahájení archeologických výzkumů a podat mu o jejich výsledcích zprávu. Jde-li o archeologické výzkumy na území prohlášeném za kulturní památku, národní kulturní památku, památkovou rezervaci nebo památkovou zónu. Archeologický ústav a oprávněné organizace oznámí zahájení archeologických výzkumů odborné organizace státní památkové péče, které podají též zprávu o jejich výsledcích“. Ve větě druhé tohoto ustanovení se jedná o taxativní výčet území, to znamená, že se oznamovací povinnost nevztahuje na ochranné území podle § 17 citovaného zákona. Pojem z ustanovení § 22 odst. 2 „území s archeologickými nálezy“ není v zákoně nikde blíže vysvětlen, ani jeho seznam není veden v Ústředním seznamu kulturních památek České republiky vedeném podle ust. § 7 odst. 1. Stavebníci jsou povinni tento záměr oznámit Archeologickému ústavu již v době přípravy stavby a umožnit jemu nebo oprávněné organizaci provést na dotčeném území záchranný archeologický výzkum, pokud se provádí stavební činnost na území s archeologickými nálezy. Zákon ani prováděcí předpis nestanoví, kdo zjišťuje, zda se jedná o území s archeologickými nálezy. Vzhledem k oznamovací povinnosti stavebníka, je na něm se informovat o této skutečnosti u Archeologického ústavu nebo prostřednictvím oprávněné organizace. Informace o území s archeologickými nálezy je pro stavebníka důležitá z hlediska
86
VARHANÍK, Jiří. K právní úpravě archeologických výzkumů a nálezů. Správní právo: odborný časopis pro oblast státní správy a správního práva. 1999, roč. 32, č. 6, s. 337-356. ISSN 0139-6005. s. 348
51
oznamovací povinnosti, jinak by se mohl vystavit nebezpečí sankcionování za nesplnění této povinnosti. Podle § 23a vlastnictví movitých archeologických nálezů připadá kraji, v jehož územním obvodu byly nalezeny, nepřipadne- li státu nebo obci. 4.7.4
Financování kulturních památek
V této souvislosti je dobré zmínit příspěvek na zachování a obnovu kulturní památky podle § 16 zákona o památkové péči. Jedná se o jednu z možností, jak financovat archeologický výzkum prostřednictvím žádosti u obce nebo kraje, které mohou poskytnout ze svých rozpočtových prostředků příspěvek na zvýšené náklady spojené se zachováním nebo obnovou kulturní památky za účelem jejího účinnějšího společenského uplatnění. Pokud by vznikla potřeba provedení záchranného archeologického výzkumu při obnově památky, bylo by možné v rámci extenzivního výkladu tento příspěvek v odůvodněných případech poskytnout. Samozřejmě pouze v případech, kdy je povinen podle § 22 odst. 2 cit. zákona náklady výzkumu uhradit. V případech, kdy stavebník není povinen výzkum hradit, není ani aktivně legitimován o příspěvek žádat. Jiná situace nastává v případě odstavce druhého, kdy se příspěvek poskytuje pouze na obnovu kulturní památky, nikoli na náklady spojené s obnovou.
52
5.
Nový občanský zákoník
Dalším kodexem, který upravuje institut pokladu je zákon č. 89/2012 Sb. (dále uveden jako NOZ), který by měl vstoupit v platnost 1. 1. 2014. Jedná se o předpis, který je inspirovaný římským právem, rakouským ABGB a dalšími evropskými zákoníky. Jeho tvůrcem je Karel Eliáš. Úprava některých institutů se mění od základu, některé se v podstatě nezmění. Celkově se koncepce vlastnického práva rozšíří o bytové spoluvlastnictví a přídatné spoluvlastnictví. Podstatným rozdílem bude výše uvedená změna chápání pojmu věc. Nabývání vlastnického práva bude upraveno podrobněji. Prodloužena bude lhůta pro nabytí vlastnického práva na 3 roky (§ 1057 NOZ). Tím NOZ odstraňuje neopodstatněný rozdíl ve vztahu k vydržení vlastnického práva. Způsoby nabývání vlastnického práva jsou upraveny samostatně ve druhém oddílu. Přivlastnění je upraveno společně s nálezem a nálezem skryté věci. Režim věcí opuštěných, skrytých a nalezených je podle této úpravy pojat složitěji než v předchozím § 135. Koncepce zájmu socialistického státu o přivlastnění nálezu je již opuštěna. Není ovšem ještě překonána úplně, protože věci, jejichž vlastník není znám, připadají do vlastnictví obce. V § 1045 je vyslovena zásada okupační volnosti opuštěných movitých věcí. Neměly by této možnosti ovšem bránit ostatní zákony. Pokud si zákonodárce v určitých případech nepřeje, aby se zásada okupační volnosti uplatnila, je právě ve speciálních zákonech vyloučena nebo omezena. U opuštěných věcí se v zákoně užívá výrazu „věc, která nikomu nepatří“, „věc opuštěná“, „věci ničí“, „věci bez pána“. Jak důvodová zpráva vysvětluje, některé z těchto výrazů odpovídají jiným jazykovým pojetím (např. německému „herrenlos“, francouzskému „sans maitre“ nebo španělskému „senza padrone“). Archaicky působí výraz „bez pána“, je ponechán pouze u úpravy zvířat, kam jazykově zapadá. Věci derelinkvované, jsou takové věci, které vlastník opustil s úmyslem již nebýt vlastníkem. V případě nejasností je vhodné stanovit, že věcmi opuštěnými se stávají, pokud vlastnické právo není vykonáváno po určitou dobu. Novinkou v tomto zákoníku je zvláštní úprava opuštěných zvířat.
53
Následně od § 1051 je upravena věc nalezená. Její úprava začíná také domněnkou, že nalezená věc není opuštěná. Vlastník totiž neztrácí vlastnické právo k ní, pozbývá pouze držbu věci. Důvodová zpráva proto vysvětluje, že vlastnické právo by mělo být šetřeno a vlastník by měl mít možnost se své věci opět ujmout. Věc by měla být vrácena tomu, kdo ji ztratil. V případě nemožnosti věc vrátit je nálezce povinen nahlásit nález na území obce, na jejímž území byla nalezena. Obec pak nález vyhlásí způsobem v místě obvyklým. Při větší hodnotě nálezu obec učiní vhodné opatření, aby informace vešla v širší známost. Zájem na nalezení vlastníka by měl být v takovém případě intenzivnější, obzvlášť pokud první oznámení nebylo účinné. O úschově věci rozhoduje obec. Existuje několik možností, jak věc uschovat. Obec může věc uschovat sama nebo dát věc do detence nálezci nebo může se souhlasem nálezce věc uložit do úschovy třetí osobě. V zákoně je popsána i možnost prodání věci ve veřejné dražbě. Naopak peníze v hotovosti lze uložit na účet v bance. Přihlásí-li se vlastník nebo ten, kdo věc ztratil do roka, věc se mu po odečtení nákladů spojených s úschovou věci, vyhlášením nálezu a nálezného, odevzdá. Lze také odečíst náklady, které měl nálezce v souvislosti s nálezem. Vlastník se může přihlásit i později, do té doby má předmět v detenci nálezce, popřípadě ten, komu byla věc svěřena do úschovy. Pokud se nepřihlásí vlastník ani do tří let stane se novým vlastníkem nálezce, obec nebo osoba, které byla věc svěřena. Tato osoba má však právo odmítnout stát se vlastníkem nebo věc užívat. Věc v tomto případě připadá do vlastnictví obci. Nálezce, který by nerespektoval ustanovení zákona a nález neohlásil nebo jinak porušil své povinnosti, je potrestán ztrátou nároku na nálezné, úhradu nákladů i na nabytí věci. Skryté věci jsou upraveny v § 1063 až § 1065 citovaného zákona. Zákon stanoví, že pokud je to možné postupuje se při nálezu věci skryté stejně jako při nálezu věci ztracené popsané výše. Na rozdíl od věcí ztracených se méně často dohledá její vlastník. Nález věci musí být oznámen nejen obci, ale také vlastníkovi pozemku, na kterém byl učiněn. Nepřihlásí-li se někdo jako vlastník, zákon dělí hodnotu věci mezi vlastníka pozemku a
54
nálezce na polovinu. Zákonodárce si byl vědom jejich zájmů, a proto není v tomto paragrafu konstruován institut spoluvlastnictví, ale úprava ponechává vlastnictví jednomu z nich s povinností druhého vyplatit.87 Mohou se dohodnout na tom, kdo si věc ponechá. V opačném případě zákon přiřkne předmět do vlastnictví vlastníkovi pozemku a stanoví mu povinnost nálezce vyplatit polovinou ceny. Podobná konstrukce je již v ABGB, kdy se nabývá spoluvlastnictví pokladu, které může být rozděleno v případě, že poklad je dělitelný. Zásady pro dělení jsou uvedeny v hlavě šestnácté.88 Osoba, která byla jen najata k tomu, aby věc našla, není nálezce ve smyslu zákona. Nemá nárok na nálezné. Má nárok pouze na odměnu, jestliže byla zvlášť ujednána. Ustanovení § 1065 NOZ je velmi podobné § 401 ABGB, ze kterého bylo pravděpodobně převzato.
87
Důvodová zpráva pro vládní návrh nového občanského zákoníku *online+. Konsolidovaná verze. Ministerstvo spravedlnosti, 2012 *citováno dne 4. 9. 2013+. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/fileadmin/Duvodova-zprava-NOZ-konsolidovana-verze.pdf s. 277 88 ROUČEK, František a SEDLÁČEK, Jaromír. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Reprint původního vydání. Praha: ASPI publishing, 2002. 970 s. ISBN 8085963647. s. 410
55
6. Poklad – co vše se za něj dá považovat (Římské právo versus úprava ve 20. století) V závěrečné kapitole budou srovnány některé významné úpravy institutu nálezu pokladu. Prvním uceleným právním systémem bylo římské právo, jehož přístup k nálezům obecně byl jiný než v pozdějších dobách. Proto bude zajímavé provést srovnání s některými úpravami ve 20. stol., zejména kvůli změnám prováděným v zákoníku z roku 1950 a pak také v občanském zákoníku z roku 1964.
6.1
Římské právo, ABGB a obecný občanský zákoník
Římské právo rozlišovalo nález věci ztracené, skryté a pokladu. Stejně tak i obecný občanský zákoník. Velmi podobná je i definice samotného pokladu. Spočívá nejen v penězích, ale obecně v drahocennostech, dalším znakem je dlouhá doba ukrytí a již neznámý vlastník. Ačkoli by se mohlo zdát, že pozdější definice je širší než římská, mimo peněz zahrnuje šperky a jiné drahocennosti.89 Není tomu tak, protože i římské právo nevylučovalo z definice takovéto věci. Neznámým vlastníkem se v římském právu rozuměla ztráta povědomí o vlastnictví předmětu pokladu. V obecném zákoníku se zase jednalo o nemožnost dopátrání vlastníka. Oznamovací povinnost nálezce bylo nutné splnit v obou případech. V římském právu potom bylo nabytí vlastnictví k nálezu odměnou za jeho oznámení, poklad sám o sobě stále připadá fisku. Toto ovšem platilo až od roku 315, kdy císař Konstantin provedl změnu.90 V ABGB byla oznamovací povinnost vůči vlastníku pozemku a pak prostřednictvím vrchnosti zemskému úřadu. Později toto oznámení zůstalo v platnosti pouze na věci skryté, ale o tom, zda je věc pokladem nebo věcí skrytou, rozhodoval úřad. Za nenahlášení nálezu skryté věci následují sankce podle § 393, proto bylo výhodnější ho oznámit. Rozsah oznamovací povinnosti tedy nebyl po celou dobu účinnosti ABGB stejný. Nález je speciální nabývací způsob. Jak v římském právu, tak v ABGB platí, že stačí věc odkrýt, není nutné se uchopit držby. Vlastnictví takového nálezu bylo v různých dobách nabýváno různými subjekty, nejčastější změnou byla pozice státu. Ve starověkém 89 90
Více viz kapitola č. 2, Nález pokladu a jeho úprava v římském právu. Více viz podkapitola č. 2.4, Nabytí vlastnictví a římské právo.
56
Římě nejdříve celý nález připadl fisku. Záměr byl takový, aby se do státní pokladny dostalo co nejvíce z nálezů drahocenných věcí, protože se jednalo o výhodný příjem. Později za Hadriána se dělilo vlastnictví rovným dílem mezi nálezce a vlastníka pozemku. Pak se toto ještě několikrát změnilo. Justinianem byla recipována úprava Hadrianova. V ABGB se vlastnictví nálezu nejdříve dělilo na třetiny: „Z pokladu vezme se třetina pro státní jmění. Ze zbývajících dvou třetin obdrží jednu nálezce, druhou vlastník pozemku. Je-li vlastnictví pozemku děleno, připadne třetina vrchnímu a užitkovému vlastníkovi rovným dílem.“ Nálezce věc nabývá do vlastnictví už samotným nálezem, zatímco vlastník skrýše tím, že je vlastníkem věci, ve které byl ukryt poklad, dále nemusí učinit nic. Od roku 1846 je v § 399 zrušena třetina, která připadá státu. Ustanovení je tak prakticky shodné s římskoprávní úpravou. Vlastnické právo nabývá touto cestou podobu opravdového absolutního práva a oprošťuje se od jakýchkoli zásahů z vnějšku. Dělení na třetiny nebylo typické pro římské právo. K podobné konstrukci nikdy nedošlo ani poměr dělení nebyl nikdy podobný. První podobné ustanovení se objevilo v předpisech doby Marie Terezie a později zůstalo v platnosti v té samé podobě. Po rozpadu habsburské monarchie totiž zůstala panovnická nařízení v platnosti v Uhrách, jak se můžeme dočíst v Komentáři k obecnému občanskému zákoníku.91 Ke změně v této úpravě dochází 1846, jak je zmíněno výše. Ještě k dalšímu posunu pak dochází v Osnově z roku 1931, která je uvedena v Sedláčkově komentáři. Vlastnictví se dělí mezi nálezce a vlastníka předmětu, ve kterém se poklad našel. Jedná se o reakci na skutečnost, že poklad nemusí být vždy skryt v zemi. V Osnově z roku 1937 dochází v § 170 opět k dělení na třetiny mezi nálezce, vlastníka věci a stát. Nedělitelný poklad nabývají do spoluvlastnictví. V dalším ustanovení ABGB § 400, které se zabývá pokladem, se hovoří o nedovoleném jednání. Nedovoleným jednáním je myšleno použití kouzel nebo zaklínání.92 91
ROUČEK, František a Jaromír SEDLÁČEK. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Reprint původního vydání. Praha: ASPI publishing, 2002. 970 s. ISBN 8085963647. s. 407-408 92 Více viz kapitola č. 3, Nález pokladu v dalších staletích a ABGB
57
Stejné jednání bylo zakázáno i v římském právu. Dokladem může být ustanovení C 10.15.1.1.93 V tomto případě bylo porušení trestáno tím, že poklad připadl fisku. V ABGB to bylo ztrátou vlastnického práva. V Osnově z roku 1931 je upraveno pouze zatajení věci jako jednání, se kterým jsou spojeny následky ztráty vlastnického práva. Tento podíl zákon stejně tak jako římské právo svěřuje vlastníkovi věci, ve které byl předmět ukryt. Státu připadá v případě, že věc zatají oba. Velmi podobné je ustanovení § 17194 v Osnově z roku 1937. Následky ztráty jsou také spojeny s neohlášením nálezu. Změnou je pouze to, že zatají-li nález nálezce i vlastník, připadne nález obci, v jejímž obvodu byl učiněn. Posledním ustanovením ABGB části o pokladu je ustanovení §401. o dělnících najatých k hledání pokladu. Svým kazuistickým pojetím by se mohlo zdát jako převzaté z některého fragmentu z Digest, ale není tomu tak. Jediným fragmentem, s kterým by se mohlo spojovat je D 6,1,67.95 Hovoří se v něm o dělníkovi, který nalezl peníze v cizím domě, které se ale spíše považovaly za ztracené.96
6.2
Srovnání římského práva a středního zákoníku z roku 1950
V pozdějších předpisech se nám úprava tohoto institutu mění. Ve středním zákoníku jsou upraveny „věci zakopané, zazděné nebo jinak skryté, o nichž není známo, čí jsou“ v § 123. Můžeme vysledovat zřetelnou inspiraci v obecném občanském zákoníku. Autoři se římským právem tedy tolik neinspirovali, obzvlášť v případě vlastnického práva se spíš 93
C 10.15.1.1: „Let no one hereafter annoy Us with petitions having reference to treasure found either by himself or by someone else upon his own land or upon that of another, for We give full power to everyone to seek for treasure on his own premises, provided he does so without the practice of wicked arts and sacrifices punishable by law, or by any other prohibited means (that is to say, where the treasure has been hidden for a long time by the owners, who are unknown), and having found the same, to make use of it.“ Překlad: SCOTT. Samuel. P., The Civil Law, XV, Cincinati, 1932. * Citováno dne 11. 10. 2013+. Dostupné z: http://droitromain.upmf-grenoble.fr/Anglica/CJ10_Scott.gr.html#15 94 § 171 stanoví: „Nálezce pokladu, který jedná proti tomu, co je nařízeno v § 169, ztrácí právo na svou třetinu pokladu ve prospěch vlastníkův. Zatají-li takto poklad nálezce i vlastník, ztrácejí oba své právo ve prospěch obce, v jejímž obvodu věc byla nalezena.“ 95 D 6,1,67: “ A man who bought a house from the guardian of a minor sent a carpenter to repair it, and he found some money therein. The question arises to whom does that money belong? I answered that if it was not money concealed, but some which had been lost, or which the party to whom it belonged had by mistake failed to remove, it should, nevertheless, continue to be his to whom it originally belonged.“ Překlad: SCOTT. Samuel. P., The Civil Law, III, Cincinati, 1932. * Citováno dne 11. 10. 2013+. Dostupné z: http://droitromain.upmf-grenoble.fr/Anglica/D6_Scott.htm#I 96 SALÁK, Pavel. Vliv římského práva v oblasti práva věcného v občanském právu na našem území v 19. a 20. stol. In: FRÝDEK, Miroslav a TAUCHEN, Jaromír. Soukromé právo v proměnách věků: sborník příspěvků z Letní školy. Brno: Masarykova univerzita, 2011, s. 11-25. ISBN 9788021055575. s. 23.
58
klonili k opačným tendencím jako například omezení státem nekontrolovaného vlastnictví.97 Ve srovnání s římským právem je zákoník z roku 1950 výrazně stručnější. Ze zřejmých důvodů98 jsou v několika paragrafech společně upraveny nález věci ztracené, skryté a nález pokladu. Institut pokladu jako samostatný a zvláštní nabývací způsob ve své podstatě zaniká. Římské právo stavělo vlastnictví jako absolutní právo na vrchol soukromého práva. Snažilo se vlastníka co nejvíce ochránit, proto bylo v tomto případě jeho nabývání a pozbývání upraveno podrobně. Je to systém, který vytvořil různé způsoby nabývání vlastnictví, mezi nimi i zvláštní případ jeho originárního vzniku, okupaci, zvláště pak okupaci pokladu. V § 119 písm. a) občanského zákoníku jsou upraveny věci opuštěné, které nikomu nenáležejí a připadají do vlastnictví státu. V římském právu jsou „res nullius“ a nepatří nikomu. Dále v § 119 písm. b) občanského zákoníku jsou upraveny věci ztracené nebo skryté. I tyto připadají státu, pokud se o ně nikdo nepřihlásí do roka. Jen věci nepatrné hodnoty připadají nálezci. Zde můžeme vysledovat shodu s římským právem, které v některých dobách obohacovalo pokladnu císaře o nalezené poklady. Motivace zákonodárce v dnešní době ovšem nebyla úplně stejná. Stát se stává vlastníkem věcí skrytých nebo ztracených, aby to bylo v tehdejším pojetí spravedlivé a nikdo se neobohatil na úkor druhého. V římském právu u věcí skrytých, nedochází k nabytí vlastnického práva, ale časem se z nich může stát poklad a to pokud se ztratí povědomí, kdo je ukryl. Pak k nim lze nabýt vlastnictví. Ve středním zákoníku byl vlastníkovi věci ponechán prostor na přihlášení, stejně tak v římském právu možnost reivindikace, to znamená podat žalobu na vrácení věci.
6.3
Římské právo a občanský zákoník z roku 1964
Tato úprava je už od římského práva hodně vzdálena. Společných rysů lze najít velmi málo, lépe se budou popisovat rozdíly. Jen samotné zařazení nálezu věcí skrytých
97
BĚLOVSKÝ, Petr. Nález pokladu ve vývoji soukromého práva. Právní rozhledy. 2004, roč. 12, č. 24, s. 894899. ISSN 1210-6410. s. 897 98 Viz kapitola č. 4.3, Tzv. střední zákoník.
59
v neoprávněném majetkovém prospěchu je úplným opakem originárního způsobu nabývání vlastnického práva v římském právu. To, že se někdo neoprávněně obohatí, tedy spáchá něco nedovoleného, může připomínat jedině krádež, které se může dopustit ten, kdo by si ve starověkém Římě ponechal věc, která byla ukryta z důvodu strachu, zisku nebo byla věcí schovanou jen dočasně. Nálezce získal právo jen k nalezenému pokladu, vlastnické právo k věci skryté nezískal. Vlastnictví k věci skryté si uchoval původní vlastník a římské právo se v tomto případě snažilo jeho právo šetřit, proto nálezce získal jen držbu věci. Původní vlastník tak mohl podat reivindikační žalobu a věc získat zpět do držby. Naopak v zákoníku z roku 1964 je tato myšlenka trochu jiná. Způsoby nabývání osobního vlastnictví byly vymezeny v § 133 „koupí, darem nebo jinou smlouvou, děděním, rozhodnutím státního orgánu nebo na základě jiných skutečností stanovených zákonem“. Věci, které nikomu nenáležely, však mezi jiné skutečnosti nepatří, protože jak je uvedeno v § 453 citovaného předpisu: „Neoprávněný majetkový prospěch má také ten, kdo si ponechá věc nalezenou“. Vlastnické právo k věci nalezené nálezce tak nezískává, udrží si jej původní vlastník. Nenahlášením nálezu dojde k neoprávněnému prospěchu. V případě, že jej nálezce nahlásí a vlastník se o své právo nepřihlásí, připadá vlastnictví státu. Věci opuštěné a skryté, jejichž vlastník nebyl znám, připadly do vlastnictví státu. Stát tak v této situaci nešetří vlastníkovo právo, ale spíš svůj zájem na tom mít přehled o těchto nálezech a získat k nim státní socialistické vlastnictví. Jednalo se o specifický důvod vzniku vlastnického práva.99 Stát tímto dohlížel na to, aby se jeden občan neobohacoval na úkor druhého nebo na úkor společnosti.100 Tento předpis tak nepřevzal některé způsoby nabývání vlastnictví jako např. přivlastnění nálezu, smísení, zpracování. 99
VETEŠNÍK, Pavel. Jiné způsoby nabytí vlastnictví věci z historického pohledu. In: VOJÁČEK, Ladislav et al. (eds.). Proměny soukromého práva: Sborník příspěvků z konference ke 200. výročí vydání ABGB [online]. Brno: Masarykova universita, 2011 *citováno 19. 9. 2013]. 437 s. Dostupné z: http://www.law.muni.cz/sborniky/soukrome_pravo/Promeny_soukromeho_prava.pdf. s. 239-240. 100 Sněmovní tisk č. 156, vládní návrh občanského zákoníku a důvodová zpráva *online+. Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR. Praha *citováno dne 19. 9. 2013+. Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1960ns/tisky/t0156_01.htm
60
ZÁVĚR Předmětem této diplomové práce bylo popsání souvislostí ve vztahu k vývoji institutu pokladu, zaměření se na změny, které se týkají vlastnictví takového nálezu. V diplomové práci byla také snaha zohlednit fakt, že o této problematice nebyla napsána žádná souvislá práce, která by zahrnovala většinu materie týkající se tohoto institutu. V předkládané práci jsou postupně analyzovány jednotlivé úpravy počínaje římským právem konče NOZ. Přičemž institut pokladu není zvlášť upraven v každém právním předpise. Od roku 1950 dokonce z právní úpravy mizí úplně. Ke změně nedochází, ani v NOZ. Poklad je upraven pouze jako věc skrytá. Vedle této úpravy samozřejmě od roku 1941 existuje zvláštní úprava archeologických nálezů. Ze zjištěných skutečností vyplývá, že došlo k nahrazení právní úpravy v předpisech občanského práva veřejnoprávní úpravou archeologických nálezů, tedy nález pokladu byl nahrazen nálezem předmětů, které jsou ceněné pro svou vědeckou hodnotu. Dalo by se říci, že tato úprava odpovídá pohledu dnešní doby, kdy obecná hodnota nalezené drahocennosti není tak velká, naopak vědecká hodnota takové věci může být nevyčíslitelná. Takový nález nám může pomoci pochopit určité nesrovnalosti v historickém vývoji, které by v případě poničení nálezu již nikdy nebylo možné zjistit. V návaznosti na výše uvedené skutečnosti se právní úprava v tomto směru nezmění, což dokládá, jak již bylo uvedeno i NOZ. Ke změně chápání institutu pokladu ale přeci jen dojde. NOZ totiž při nálezu pokladu upřednostňuje soukromé vlastnictví nálezce a vlastníka pozemku, než vlastnictví státní, které přetrvává v případě archeologických nálezů. Rozlišení mezi pokladem a archeologickým nálezem ale není vyřešeno i nadále.
61
Seznam použitých pramenů Odborná literatura 1.
BĚLOHLÁVEK, Alexander J. a kol. Nový občanský zákoník. Srovnání dosavadní a nové občanskoprávní úpravy včetně předpisů souvisejících. Plzeň: Aleš Čeněk, 2012. 830 s. ISBN 978-80-7380-413-8.
2. BIČOVSKÝ, Jaroslav a HOLUB, Milan. Občanský zákoník a předpisy souvisící. 3. podstatně přeprac. a dopl. vyd., se zřetelem k novele (zákon č. 131/1982 Sb.). Praha: Panorama, 1984, 839 s. 3. BOHÁČEK, Miroslav. Nástin přednášek o soukromém právu římském. I. díl. Praha: M. Boháček, 1945, 162 s. 4. BOHUSLAV, Petr. Nabývání vlastnictví originárním způsobem. Vyd. 1. Praha: C.H.Beck, 2011, 183 s. ISBN 9788074003325. 5. DOSTALÍK, Petr. Texty ke studiu římského práva soukromého. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009, 175 s. ISBN 9788073801502. 6. FIALA, Josef, a kol. Občanské právo: výklad je zpracován k právnímu stavu ke dni 31. 5. 2012. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2012, 965 s. ISBN 9788073579487. 7. FIALA, Josef a KINDL, Milan. Občanský zákoník: komentář. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009, 866 s. ISBN 9788073573959. 8. HAUSMANINGER, Herbert a BLAHO, Peter. Praktické prípady z rímskeho práva. 3., dopl. a preprac. vyd. Bratislava: Iura Edition, 2008, 278 s. ISBN 9788080782399. 9. HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. II. díl. 5. vyd. Praha: Nakladatelství J. Otto, 1921. 373 s. 10. HLAVÁČEK, Jan, KAŠPAR, Jaroslav, NOVÝ, Rostislav. Vademecum pomocných věd historických. 3. vyd. Jinočany: H+H Vyšehradská, s.r.o., 2002, 544 s. ISBN 80-7319004-4. 11. KINCL, Jaromír, URFUS, Valentin a SKŘEJPEK, Michal. Římské právo. 2., dopl. a přeprac. vyd., V nakl. Beck 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 1995, 386 s. ISBN 8071790311. 12. KNAPPOVÁ, Marta, et al. Občanské právo hmotné 1. 4. aktualizované a doplněné vydání. Praha: ASPI, 2005, 523 s. ISBN 8073571285.
62
13. MALÝ, Karel. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 2. upravené vydání. Praha: Linde Praha a.s., 1999, 572 s. ISBN 80-7201-167-7 14. PRAŽÁK, Josef et al. Latinsko- český slovník. Díl 2. 17. vyd. Praha : Státní padagogické nakladatelství. 1955. 684 s. 15. RANDA, Antonín. Právo vlastnické dle rakouského práva v pořádku systematickém. 5., opr. vyd. V Praze: Nákladem knihkupectví Fr. Řivnáče, 1900, 280 s. 16. ROUČEK, František a SEDLÁČEK, Jaromír. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Reprint původního vydání. Praha: ASPI publishing, 2002. 970 s. ISBN 8085963647 17. SEDLÁČEK, Jaromír. Vlastnické právo. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2012, 426 s. ISBN 9788073577582. 18. SOMMER, Otakar. Učebnice soukromého práva římského: Díl II. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2011, 356 s. ISBN 9788073576165. 19. ŠVESTKA, Jiří a kol. Občanský zákoník: komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, 1373 s. ISBN 9788074001086.
Odborné Články, Sborníky 1. BĚLOVSKÝ, Petr. Nález pokladu ve vývoji soukromého práva. Právní rozhledy. 2004, roč. 12, č. 24, s. 894-899. ISSN 1210-6410. 2.
BĚLOVSKÝ, Petr. Občanské právo. In: BOBEK, Michal, MOLEK, Pavel, ŠIMÍČEK, Vojtěch. (eds.) Komunistické právo v Československu. Kapitoly z dějin bezpráví. *online+. Mezinárodní politologický ústav, Masarykova univerzita: Brno, 2009, str. 1005.
*citováno:
26.
8.
2013].
ISBN
9788021048447.
Přístupné
na:
http://www.komunistickepravo.cz 3. PROKOPOVÁ, Klára. Fenomén soukromých archeologických sbírek a vývoj vlastnictví archeologických nálezů. In: KOTÁSEK, Josef et al. (eds.). Dny práva 2011- Days of Law 2011 *online+. Brno: Masarykova universita, 2012 *citováno 18. 9. 2013]. 274 s. ISBN 978-80-210-5917-7.
Dostupné
http://www.law.muni.cz/sborniky/dny_prava_2011/files/sbornik/historie.pdf.
63
z:
4. SALÁK, Pavel. Vliv římského práva v oblasti práva věcného v občanském právu na našem území v 19. a 20. stol. In: FRÝDEK, Miroslav a TAUCHEN, Jaromír. Soukromé právo v proměnách věků: sborník příspěvků z Letní školy. Brno: Masarykova univerzita, 2011, s. 11-25. ISBN 9788021055575. 5. VARHANÍK, Jiří. K právní úpravě archeologických výzkumů a nálezů. Správní právo: odborný časopis pro oblast státní správy a správního práva. 1999, roč. 32, č. 6, s. 337356. ISSN 0139-6005. 6.
VETEŠNÍK, Pavel. Jiné způsoby nabytí vlastnictví věci z historického pohledu. In: VOJÁČEK, Ladislav et al. (eds.). Proměny soukromého práva: Sborník příspěvků z konference ke 200. výročí vydání ABGB [online]. Brno: Masarykova universita, 2011 *citováno
19.
9.
2013+.
437
s.
Dostupné
z:
http://www.law.muni.cz/sborniky/soukrome_pravo/Promeny_soukromeho_prava.p df.
Právní předpisy 1. Zákon č. 946/1811 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: ROUČEK, František a SEDLÁČEK, Jaromír. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Reprint původního vydání. Praha: ASPI publishing, 2002. 970 s. ISBN 8085963647 2. Dekret dvorské kanceláře z 16. června 1846, č. 970 sb.z.s. In: ROUČEK, František a SEDLÁČEK, Jaromír. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Reprint původního vydání. Praha: ASPI publishing, 2002. 970 s. ISBN 8085963647 3. Vládní nařízení č. 274/1941 Sb., o archeologických památkách, ve znění pozdějších předpisů. In 4. ASPI *právní informační systém+. Wolters Kluwer ČR *cit. 31. 7. 2013]. 5. Zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In ASPI *právní informační systém+. Wolters Kluwer ČR *cit. 21. 8. 2013]. 6. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In ASPI *právní informační systém+. Wolters Kluwer ČR *cit. 19. 9. 2013].
64
7. Zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů. In ASPI *právní informační systém+. Wolters Kluwer ČR *cit. 8. 9. 2013]. 8. Zákon č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví, ve znění pozdějších předpisů. In ASPI *právní informační systém+. Wolters Kluwer ČR *cit. 14. 8. 2013]. 9. Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In ASPI *právní informační systém+. Wolters Kluwer ČR *cit. 20. 9. 2013]. 10. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. In ASPI *právní informační systém+. Wolters Kluwer ČR *cit. 19. 6. 2013].
Rozsudky 1. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1206/2005. In: ASPI *právní informační systém+. Wolters Kluwer ČR *cit. 29. 7. 2013+.
Elektronické prameny 1. Sněmovní tisk č. 156. Vládní návrh občanského zákoníku a důvodová zpráva [online]. Národní shromáždění Československé socialistické republiky. Praha. *citováno dne 19. 9. 2013+. Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1960ns/tisky/t0156_01.htm 2. Důvodová zpráva pro vládní návrh nového občanského zákoníku [online]. Konsolidovaná verze. Ministerstvo spravedlnosti, 2012 *citováno dne 4. 9. 2013]. Dostupné
z:
http://obcanskyzakonik.justice.cz/fileadmin/Duvodova-zprava-NOZ-
konsolidovana-verze.pdf 3.
Sněmovní tisk č. 844/ 1937. Vládní návrh zákona, kterým se vydává občanský zákoník *online+. Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR. Praha: Státní tiskárna, 1937. *Citováno:
29.
7.
2013+.
Dostupný
z:
http://www.psp.cz/eknih/1935ns/ps/tisky/t0844_03.htm 4. Sněmovní tisk č. 8. Vládní návrh zákona České národní rady o státní památkové péči a důvodová zpráva [online]. Česká národní rada. Praha. *citováno dne: 12. 8. 2013+. Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/tisky/t0008_04.htm
65
