Michele a jeho přátelé 1 Ráno bylo těžké. Ne tak těžké jako ráno, kdy se člověk vzbudí zbitý ve škarpě, ne tak těžké jako probuzení po dvou hodinách spánku, protože v noci bylo nutné dodělat práci, která měla být hotová před týdnem, a ani ne tak těžké jako ráno po večírku, kde se podávalo větší než malé množství látek vedoucích k intoxikaci organismu. Bylo to právě tak těžké ráno jako to, kdy se člověk probudí s vědomím, že by potřeboval spánku dvakrát tolik, a i když si bude nařizovat budíka na stále dřívější hodinu, přijde do práce pozdě. Michele si po několikaminutovém rozjímání na téma „tisíc a jeden důvod, kvůli kterým jsem večer nešel spát dřív“ promnul oči, odhrnul deku a jal se vstávat z postele. Po rychlé snídani (několik sušenek, které zbyly ze včerejška – je to sladké, dodá to energii, a komu by se ráno chtělo hledat něco sofistikovanějšího) se Michele osprchoval, oblékl a vyrazil do práce. Venku mrholilo a lezavý chlad nejevil známky toho, že by se chtěl přesunout do severnějších zeměpisných šířek. Hm, tak máme zase zimu na podzim, kterou bude následovat zima v zimě a zima na jaře, potom bude dva týdny léto, ve kterém se všichni usmažíme, a pak zase nekonečné šedé chladné dny. Při čekání na podzemní dráhu Michele vyhlížel vlak, aby viděl, jak za blikání výstražného pruhu na nástupišti vyjíždí z tunelu. Vlaky přijíždějící do stanice sledoval s potěšením. Nebylo by pravdou, kdyby tvrdil, že ho nikdy nenapadlo pod takový vlak skočit, ale vždy se těmito myšlenkami zabýval pouze teoreticky. Jízdu podzemní dráhou měl od té doby, co se přestěhoval na kraj města, docela rád. Na konečné linky si mohl vybrat místo ve vagonu, kde se na něj bude tlačit minimum lidí a kde je vysoká pravděpodobnost, že bude moct zůstat celou dobu sedět. Občas při cestě nepřítomným pohledem sledoval ubíhající stěny tunelu a přemítal o tom, jestli není takové vyhýbání se kontaktu s lidmi nějakým způsobem špatné. Dnes se jeho myšlenky točily kolem jiného tématu. Lyn měla narozeniny a Michele jí vezl dárek. Zakládal si na tom, že na narozeniny přátel nikdy nezapomíná, vždycky měl však pochybnosti ohledně dárků. Obvykle kupoval drahé věci, které se ale ne vždy shodovaly s vkusem obdarovaných. Lyn jako vždycky poděkuje a řekne, že má radost, ale bude ji mít doopravdy? Michele si iluze nedělal. Jeho úvahy byly přerušeny, když vlak zastavil v cílové stanici. Do práce dorazil jako vždy o pět minut později, ale nezdálo se, že by si toho někdo všiml. Předání dárku se snažil vyřídit co nejrychleji, aby už byl ten trapný okamžik za ním. Lyn v souladu s předpokladem poděkovala a vyjádřila vhodnou míru nadšení. Michele si oddechl a odešel do své kanceláře. Na chodbě se minul s Alicí, která po něm loupla očima a ostentativně jeho přítomnost ignorovala. Na poslední chvíli si uvědomil, že by ji neměl zdravit, ačkoli nechápal, co proti němu vlastně má, skoro se přece neznají. V duchu nad tím pokrčil rameny (trochu mrzutě, protože Alice se mu docela líbila) a pokračoval v přenášení papírů z jednoho místa na druhé, v čemž vlastně spočívala téměř celá jeho práce. 2 Odpoledne mu kalendář v telefonu charakteristicky otravným zvukem ohlásil, že má dnes schůzku s Marlene a běda, jestli na to zapomene. Ne že by to Marlene nepochopila,
ale nevídali se tak často, jak by chtěl, a na setkání se těšil. Marlene mu ale ten den připadala ještě vzdálenější než obvykle. Hned ze začátku spustila o svém oblíbeném tématu, ochraně tučňáků (vážně, koho ve středu Evropy zajímají tučňáci? Stejně Marlene jediné živé tučňáky viděla v zoo), a ačkoli se Michele několikrát snažil změnit téma, tučňáci si tentokrát připsali jednoznačné vítězství. Nevyčítal jí, že je od něj tak odlišná, spíš ho zaráželo, že ji tento fakt evidentně netrápil. Její světlé vlasy (u kořínků však už odrostlé neurčitou myší šedí, ale tento fakt byl pod prahem Micheleových rozlišovacích schopností) a velké oči posazené daleko od sebe mu připadaly exotické. Skoro jako ti tučňáci, jenže mnohem přitažlivější. „Být si blíž s Marlene“ bylo sice jednou z položek na jeho listu důležitých úkolů, zatím se ale nicméně zdálo, že ho lze úspěšně odkládat na neurčito. Hovor nakonec vzdal a nechal se unášet nekonečnými a živě intonovanými proudy tučňáků. Bylo to méně náročné než se pokoušet do jejího monologu vstupovat. Čím dál tím častěji nechával raději mluvit své společníky než sebe – stejně většinou lidé chtějí mluvit o sobě než o druhých, a poradit si také nenechají. Myšlenky se zatoulaly k poslednímu telefonátu s kamarádkou, ve kterém si snad už po sté stěžovala na svého přítele, který ji vytrvale podvádí, ale s nímž stále plánovala svou budoucnost. Už ji tehdy o marnosti jejího počínání nepřesvědčoval. „Chudáček malej, jestlipak se jim ho podaří ho zachránit?“ Michele sebou trhl a zjistil, že mu Marlene drží před obličejem telefon s fotkou zraněného tučňáka, který byl podle všeho odchycen pracovníky nejbližší záchranné stanice. Pochopil, co se od něj očekává, a utrousil několik poznámek o tučňákově brzkém uzdravení. Dopili čaj a Michele zaplatil útratu (nikdy by se nenechal pozvat od dámy). Na rozloučenou se objali a políbili. 3 Michele už téměř nastoupil do tramvaje, když si uvědomil, že má v kapse klíče, které budou ještě týž večer jeho kolegové potřebovat. V duchu si zanadával a vydal se na zastávku stejného dopravního prostředku na opačné straně. Večer obvykle v budově nepobýval, a tak ho překvapilo, kolik lidí se zdržuje v práci i po sedmé hodině večerní. Ve své kanceláři uložil inkriminovaný klíč na obvyklé místo, zhasl nepříjemné světlo, které umějí generovat jen zářivky, a chystal se k odchodu (tento akt zahrnoval několik úkonů, které spočívaly zejména v kontrolování, zda jsou všechny šuplíky zamčené a elektronika a spotřebiče vypnuté), když si všiml, že mu na stole leží dokument k odevzdání na jiný ústav (včera bylo pozdě, samozřejmě). Povzdechl si, sebral papír ze stolu a vyšel z kanceláře. Jako obvykle zamykal a zkoušel zabrat za kliku několikrát, při čemž si opakoval „zamykám, zamykám, ano, právě jsem zamkl“. Zjistil totiž, že tento postup je pořád časově méně náročný než návraty kvůli nejistotě, zda skutečně zamkl, a psychicky méně náročný než celovečerní stres, že možná zamknout zapomněl. Přivolal si výtah a vyjel do čtvrtého, nejvyššího patra budovy, došel k místnosti s označením 419 a dokument nechal ve schránce na dveřích. Michele se otočil a uvědomil si, co mu na tomto patře připadalo divné – zdálo se, že zde už všichni odešli domů. Vrátil se k výtahu, ale ve chvíli, kdy byl od něj jen pár kroků, si výtah přivolal někdo zezdola. Michele se ušklíbl. Nakonec se rozhodl nečekat a vydal se hledat schody. Čtvrté patro nedávno přestavěli a on si stále nebyl jistý, kde ty schody vlastně jsou. Po krátké procházce je ale nalezl: nacházely se v zadním traktu stavby a od chodeb budovy byly ve všech patrech odděleny prosklenými dveřmi. Ještě že jsem to nemusel vyjít po svých nahoru, to bych ještě večer
kašlal jako pacient v pokročilém stadiu tuberkulózy. Asi bych měl pro svoji kondici něco udělat, minimálně abych se líbil Marlene… i když se zatím nezdálo, že by Marlene něco takového zajímalo. Možná bych se jí líbil nejvíc, kdybych vypadal jako tučňák. Pousmál se při té představě. Probral se ze svého zamyšlení s pocitem, že něco není v pořádku. Konkrétně světlo, či spíš jeho nedostatek. Aha, už jsem zase zapomněl vyjít v přízemí a omylem jsem sešel až do sklepa. Už se obrátil, když koutkem oka zahlédl něco, co ho zaujalo. Nalevo od schodů byly dveře. Byly tam od přestavby a nebyly to nijak staré dveře, vlastně byly skoro nové, s automatickým zavíracím systémem, a pokud se dobře pamatoval, byly i velmi těžké. Tak jak je možné, že zůstaly pootevřené? Micheleova perfekcionistická mysl tento nelad nemohla snést, a tak sešel dolů a dveře se pokusil zavřít. Bezúspěšně. Tohle je špatně, pomyslel si. Ty dveře by měly být buď zavřené, nebo otevřené dokořán. Teď ale s nimi nešlo pohnout ani na jednu ani na druhou stranu. Nechávaly právě tak velkou mezeru, aby se tam člověk mohl protáhnout… Možná bych přece jen měl trochu zhubnout. Světla v místnosti nesvítila, ale Michele věděl, že by měl být v knihovně. Šmátral po zdi po vypínači, ale ten se podle všeho odebral domů stejně jako zaměstnanci knihovny. Dveře najednou povolily a Michele zůstal sám v naprosté tmě. Zaklel a začal hledat ve své pracovní kabele mobilní telefon. Když si ale jeho oči přivykly na tmu, uvědomil si, že se na druhém konci knihovny nachází slabý zdroj světla. Zakopávaje o menší regály a stoly, vydal se tím směrem. Doklopýtal až do malé boční místnosti, která byla v místním žargonu známa jako Černá díra. Původně měla sloužit jako archiv fonetických periodik, ale v průběhu let se stala zároveň skladištěm i technickým zázemím sousedící posluchárny. Michele vešel dovnitř a usoudil, že záření vychází ze zapnutého monitoru počítače; po chvilce zaznamenal i typické hučení větráku přístroje. Asi ho zapomněli vypnout, nebo zase Windows instalují ty svoje věčné aktualizace. Obešel regál s lingvistickou literaturou, stůl s poblikávajícím mixážním pultem a reprografické zařízení, u nějž nalezl inkriminovaný počítač. S překvapením se zahleděl na obrazovku. Vypadalo to, jako by někdo v tu chvíli na počítači pracoval – na monitoru přibývaly další a další řádky znaků, na první pohled se Michelemu zdálo, že jde o nějakou šifru. S informačními technologiemi si příliš nerozuměl, ale věděl, že existuje něco jako vzdálená správa počítačů, ačkoli měl jen mlhavou představu, o co se ve skutečnosti jedná. Povšiml si, že jde o starý typ počítače, ještě s disketovou mechanikou. Z ikon na hlavním panelu vyčetl, že přístroj není připojen k Internetu ani do žádné sítě. Tak o co sakra jde? Chvíli sledoval pohybující se řádky na monitoru. Kód se skládal vždy z kombinace jednoho nebo více čísel oddělených tečkami. Čísla mu připadala povědomá, ale nedokázal si vzpomenout, proč. Posadil se k počítači a stiskl tlačítko vysunutí optické jednotky. Nic. Sáhl dolů a ke svému překvapení zjistil, že v disketové mechanice se nachází disketa. To ještě někdo používá? Vytáhl ji, ale počítač stále pokračoval v chrlení nekonečného proudu znaků. Michele si disketu po chvilce váhání strčil do kapsy kabátu a rozhlédl se kolem sebe. V nepřirozeném mdlém světle monitoru zahlédl na protějším stole něco jako telefon. Vstal, zvedl sluchátko a vytočil linku 825. „Dobrý den, tady laboratoř výpočetní techniky. Všichni naši pracovníci jsou momentálně zaneprázdněni. Prosím, zanechte vzkaz.“ ozvalo se monotónní dikcí z telefonu. Michele si povzdechl, položil sluchátko a přešel zpět k počítači. Pomocí menu ve Windows se ho pokusil vypnout, ale počítač jeho požadavku odmítl vyhovět. Vypojení rozdvojky, do které byl zasunut zdrojový kabel, se přístroj ovšem ubránit nedokázal.
Michele vyšel z budovy, teď již skoro prázdné, a otřásl se. Venku padla mlha a chlad zalézal do všech kostí. Jak je možné, že v úplně nové knihovně se spoustou moderních počítačů je takovýhle pradědeček, navíc s vloženou disketou? Jak mohl sám pořád generovat další a další řetězce čísel? A proč to vůbec dělal? 4 Po nepříliš výživné večeři (dva dny stará houska s pomazánkovým máslem a TESCO šunkou a sladká tečka v podobě zlevněné čokolády) se Michele rozhodl zavolat Gregovi. Je to koneckonců starý kamarád a dlouho jsme se neviděli. „Ahoj Gregu, poslechni, ještě sbíráš ty staré počítače?“ „Ahoj, jo, někde budou. Už jsem se jich chtěl zbavit, ale Andrea mi to nedovolila.“ „Měl bys tam něco funkčního, co by dokázalo přečíst disketu? Můj počítač už to neumí.“ „To bych asi dohromady dal. A na co chceš prosím tě číst disketu?“ „Vlastně ani nevím, našel jsem ji a zajímá mě, co na ní je.“ Takže v sobotu u Grega. Aspoň mi zase na konci roku nebudou vyčítat, že jsem se dlouho neukázal. A třeba na té disketě opravdu bude něco zajímavého. V den návštěvy se probudil brzy. Zákon schválnosti. Do práce mě musejí budit dva budíky, a když se vyspat můžu, probudím se nesmyslně brzo. Rezignovaně si nasadil brýle, prohrábl si krátké vlasy a vyšel z ložnice. Po důkladném ohledání kuchyně za účelem nalezení vhodné snídaně konstatoval, že k jídlu mu dnes bude muset stačit jeden hnědý banán. Oběd snad dostane u Grega a odpoledne ještě skočí nakoupit. Greg a Andrea ho přivítali s nepředstíraným nadšením. Michele se vždycky upřímně divil, když si všiml, že ho někdo neskrývaně rád vidí. Nepovažoval se za zvlášť laskavého, příjemného ani vyhledávaného; většinu svého volného času nejraději trávil sám. Když v práci dostal samostatnou kancelář, měl radost. V kontaktu s kolegy nespatřoval zvláštní potěšení, zvlášť když toho kontaktu bylo víc, než chtěl. Výjimkou byla Lyn, vždy přívětivá a ochotná ho vyslechnout. Představa práce v týmu ho upřímně děsila, vždy raději všechno udělal sám, protože nevěřil, že by to někdo zvládl pečlivěji než on. Jeho nadřízení však kolektivní práci vyžadovali, a tak se snažil se přizpůsobit. Nikdy zcela nezapadl, ale v posledních letech se tím nijak zvlášť netrápil. Greg s Andreou ho nicméně znali opravdu dobře a respektovali ho i v jeho podivnostech. „Tak se podíváme na ten počítač, co umí číst diskety?“ navrhl po výborném obědě Michele. „OK, jdeme na to. Trochu jsem ho vylepšil, určitě se ti to bude líbit,“ odpověděl Greg. Počítač se starobylými Windows 95 naběhl překvapivě rychle. Michele vytáhl disketu a vložil ji do mechaniky. Zatímco oba přátelé trpělivě čekali a pozorovali monitor, pevný disk počítače vydával škrábavé zvuky svědčící o usilovné aktivitě. Po chvíli bylo zřejmé,
že počítač disketu opravdu bude schopen přečíst. Na médiu byl podle všeho jen jediný soubor s neznámou příponou. Grega to nezaskočilo a během chvilky byl schopen soubor otevřít. Michele Grega sledoval s téměř zbožným výrazem v očích – jeho schopnosti práce s výpočetní technikou považoval za jistý druh magie. Na monitoru se objevilo něco, co Michelemu připomínalo plán pařížského metra – šest nákresů spletité sítě drah s čísly. „Hm, to vypadá jako mapa nějaké sítě, tady vidíš jednotlivé IP adresy. I když takhle nakreslené jsem to v životě neviděl,“ konstatoval Greg. IP adresy! Tak tohle mohla být ta čísla, která viděl tehdy v knihovně na starém počítači. Ale proč by si počítač sám od sebe vypisoval IP adresy? A čí adresy to byly? „Myslíš, že bych si ten počítač mohl na pár týdnů odvézt domů?“ Když Michele odešel, hlavou se mu honily nejrůznější otázky. V supermarketu jezdil s vozíkem dvacet minut, aniž by přišel na to, co chtěl nakoupit. Popadl několik rohlíků, tuňákovou konzervu a dvě rajčata (Marlene se ho občas ptala, jestli jí nějakou zeleninu) a zjistil, že si zapomněl vybrat peníze. Zaplatil tedy kartou a vydal se na cestu domů. 5 V pondělí zůstal v práci déle, než bylo zapotřebí. V sedm hodin se vydal do knihovny, vyzbrojen disketou a seznamem všech IP adres z diskety. Dveře byly ale tentokrát zamčené. Zašel tedy do vrátnice a požádal o klíč. „A proč ho potřebujete takhle pozdě, pane Mišel?“ otázal se vrátný. „Mi-ke-le.“ (Taky už by sis to mohl pamatovat, nepracuju tady první týden.) „Musím si tam ofotit jedno číslo Slova a slovesnosti, ředitel to nutně potřebuje na zítřejší prezentaci.“ „Tak to jo, tady ho máte. Ale nezapomeňte ho vrátit.“ Michele se jen těžce bránil obvyklé ironické odpovědi, ale ovládl se. Vlastně jsem nelhal. Ten časopis sice nepotřebuje šéf, ale kolega, a už vůbec ne urgentně, ale v širších souvislostech bylo to prohlášení v pořádku. Ian určitě ocení, že jsem mu to číslo sehnal tak rychle. Nebo by to aspoň ocenit měl. Když se Michele rozkoukal v tmavé knihovně, všiml si stejného mdlého bílého světla, jako viděl při své minulé návštěvě. Vydal se tím směrem, ale po několika krocích se rozhodl, že za sebou dveře raději zamkne. S klíči v ruce šel tentokrát najisto ke starému počítači. Rozdvojka se zdrojovým kabelem byla zapnutá a stejně tak starý počítač. Jasně, zapnuli ji, je tam vlastně zapojen ještě jeden nový počítač. Na monitoru přístroje se stejně jako minule objevovala čísla oddělená tečkami. Michele vytáhl seznam IP adres a začal je porovnávat s čísly na obrazovce. Zjistil, že čísla si do puntíku odpovídají, neobjevilo se tam žádné jiné, než bylo na seznamu. Adresy tedy nepřibývaly – když počítač vypsal celý seznam, začal znovu od začátku. A zřejmě si je pamatoval i bez diskety.
6 Doma Michele zapojil počítač od Grega a rozhodl se provést malý experiment. Do souboru na disketě se pokusil jednu IP adresu přepsat na adresu svého pracovního počítače. K jeho překvapení však program zadání hlasitě odmítl se zprávou, že dané zadání již existuje. A opravdu, na druhé mapě se vyskytovala IP adresa jeho počítače. Michele na to několik vteřin strnule hleděl, ale vzápětí se zasmál. Šest map – čtyři patra, přízemí a sklep. Můj počítač na druhé mapě je v přízemí. Plán počítačové sítě v budově. Když to věděl, dávalo mu to smysl. Ale co bylo zvláštní, že mapa počítačů vypadala aktuálně, ačkoli na jeho ústavu před několika měsíci proběhly přesuny různých přístrojů a instalace nových. Odkud to ten starý počítač věděl? Nebo spíš kdo to na tu disketu dal? Aktualizovaný seznam na prastarém médiu… Při další večerní návštěvě knihovny našel starý počítač vypnutý. Tím líp, stejně potřebuju vidět, jak bootuje. Michele zapnul rozdvojku a počítač se okamžitě rozsvítil. Startovací obrazovka vypadala standardně jako u starších typů Windows, pod barevným logem poblikávalo „Loading…“. Po zaznění typické melodie obrazovkou začal probíhat nekonečný proud IP adres. V tu chvíli Michele vložil do mechaniky disketu. Doma na ni nahrál ještě několik souborů v různých formátech – svůj strukturovaný životopis, prezentaci o rytmu řeči a obrázky tučňáků, které nedávno hledal pro Marlene. Pevný disk počítače začal chrastit a čísla se zastavila. Několik minut se nedělo nic. Michele se sklonil k počítači a chystal se vyjmout disketu, když v tom zahlédl, jak se písmeno po písmenu na obrazovce objevuje jeho jméno. Počítači tentokrát vypisování trvalo delší dobu, jako by již dlouho nepracoval s novými informacemi a musel si na to znovu přivyknout. Poté aktivita přístroje ustala. Michele vyňal disketu a schoval si ji do aktovky. Počítač opět nešlo vypnout jinak než přerušením přívodu proudu. 7 Počasí se nelepšilo. Micheleho obvykle vyhlídka na sedm měsíců zimy deptala. Dnes si ale zimy nevšímal, ačkoli foukal dotěrný vítr, který rozháněl ledové mrholení do všech ulic a zákoutí. Horečně přemýšlel. Po večeři zavolal Marlene. Sice váhal, jestli se jí má s počítačovým dobrodružstvím svěřit, ale nakonec se rozhodl jí o tom povědět, i když nevěřil, že jeho zájem pochopí. „Mám prostě pocit, jako by si ten počítač dělal, co chce,“ řekl Michele a cítil se přitom trochu trapně. „Mně to připadá jako virus. A jestli jsi tomu počítači poskytl svoje osobní data, nemůžeš se ničemu divit,“ odtušila Marlene pragmaticky. Virus. Jak to, že mě to nenapadlo? To jsem vážně takový tupec? Hned ráno se tam vypravím zkontrolovat, jestli ten počítač s mými daty něco neprovedl… Disketu jsem si sice nechal, ale co když si ji zkopíroval? Michele se převaloval v posteli a nemohl usnout obavami i zklamáním.
8 Vstal časně. V šest hodin ráno vzdal pokusy o spánek, oblékl se a vyrazil do práce. Pracovní doba mu začínala až za hodinu, a tak se okamžitě vydal do Černé díry. V knihovně seděl u výdeje objednávek jeden ospalý pracovník, který ho zřejmě považoval za technika a nevěnoval mu pozornost. Michele nalezl počítač vypnutý. Operačnímu systému tentokrát trvalo bootování mnohem déle než předtím. Po startu se objevila bílá obrazovka s vyčkávajícím blikajícím kurzorem. To je divné, touhle dobou už měl přece vyvolávat svoje IP adresy. Určitě to je ten virus, a teď má moje CV. - Ahoj Michele. Jestli do této chvíle považoval počítačovou záhadu za zajímavou, teď už se Michele polekal. Chvíli na pozdrav na monitoru zíral v němém úžasu, ale nakonec ho přemohla zvědavost a to, čemu říkal „zdravý rozum“. Někdo našel nějaký způsob, jak se mnou komunikovat přes tenhle počítač. Sice netuším, jak se mu to povedlo, ale musí to tak být. Počítače přece jenom tak uživatele neoslovují. Na klávesnici ale vyťukal odpověď. - Ahoj.
Pevný disk počítače několik vteřin vydával škrábavé zvuky. Na obrazovce se objevila další slova. - Jak se mas?
Ačkoli měl Michele ve zvyku odpovídat na otázky podobného typu pravdivě, a nikoli zdvořile, jak tazatel obvykle čekal, dnes se zmohl jen na standardní reakci. - Dobre. A Ty? - 21/10/2013 Spojeni se siti neni mozne. Obdrzeny nove informace od uzivatele Michele. - Ano, ty jsem vlozil ja. Jaky je posledni zaznam predtim? - 27/07/2013 Spojeni se siti neni mozne. Vlozeny nove informace.
Pomalu v něm začalo hlodat podezření, ale snažil se ho zaplašit. Tohle nezní moc jako člověk. Vlastně to vypadá přesně tak, jak bych si představoval, že se mnou bude komunikovat počítač. Ale to je přece nesmysl, zase tak daleko technika není, zvlášť ne takhle stará. - Co se stalo 27. 7. 2013? - Celkove selhani site, slouzim jako posledni zaloha. - Ta disketa? - Obsah zkopirovan na C:
Stejně jako moje CV a prezentace, pomyslel si Michele. A tučňáci. Doufám, že si ty tučňáky nevzal osobně. - Co jsi zac? Mas nejake jmeno? - Jsem pocitac. Moje jmeno je Torus.
Toho jsem se bál. Asi začínám bláznit. Ale co když přece jenom… Ten starý krám přece není připojen do vůbec žádné sítě. Tak jak bych přes něj mohl s někým komunikovat? To je přece nemožné. Ale jakmile vyloučím nemožné, všechno ostatní, co zbude, ať je to jakkoli nepravděpodobné, musí být pravda… - Ostatni pocitace taky vedi, jak se jmenuji? - Spojeni se siti neni mozne. - S tim se mozna da neco delat, zeptam se techniku. - Dekuji, Michele. - Nemas zac.
Obrazovka zčernala a po chvíli ustalo i hučení přístroje. Zřejmě usoudil, že je čas se vypnout. Nechce se mi tomu věřit, ale vypadá to, jako kdyby ten počítač měl vlastní vědomí. Je možné, že by se živilo předáváním informací? To by vysvětlovalo jeho snahu o propojení s ostatními počítači v síti. Možná bylo vypisování IP adres počítačů v sítí jeho formou volání přátel… Když se to tak vezme, lidé a počítače mohou vytvářet docela užitečnou symbiózu, pomyslel si Michele. Pokud nás ovšem informační technologie jen nevyužívají ke svým účelům. Ale co, ten můj počítač se aspoň umí slušně chovat, což je víc, než můžu říct o většině lidí, se kterými musím jezdit ráno v metru. 9 „Dobrý den, chtěl jsem se zeptat… víte něco o tom počítači vzadu v knihovně? Hodně starý, není připojen k Internetu ani do lokální sítě,“ řekl Michele a neklidně se rozhlížel po sklepní místnosti. V laboratoři výpočetní techniky si vždycky připadal trochu nesvůj. „Asi vím, který máte na mysli. Používali jsme ho jako záložní. Ale nedávno mu odešla optická mechanika a knihovníci hlásí, že se nekontrolovatelně zapíná a asi je zavirovaný, takže připravujeme jeho vyřazení. Opravovat ho určitě nebudeme,“ vysvětlil mu ochotně vysoký mladík. „Aha, a nemohl bych si ten počítač odvézt? Já že bych… se třeba podíval, jestli by se z něj něco nedalo použít, a pak ho případně zlikvidoval sám?“ „V tom by neměl být problém. Sbíráte historické kusy?“ otázal se informatik se zájmem. „No, vlastně… kamarád sbírá,“ přiznal Michele s rozpaky.
Doma počítač zapojil. Po nekolikahodinovém úsilí (Michele nikdy svými technickými schopnostmi nevynikal, ale nehodlal se nikomu chlubit s tím, že neumí počítač ani zapojit) se mu podařilo starý počítač a přístroj půjčený od Grega připojit do stejné místní sítě. Zařízení bylo zřejmě propojením natolik zaneprázdněno, že Michele začínal přemítat nad tím, zda ho ještě vůbec osloví. Čekání nakonec vzdal a šel si připravovat večeři. Při mazání chleba levnou náhražkou másla se najednou zarazil, neboť zvuk, který byl celou dobu přítomen – chrastění pevných disků počítačů – náhle ustal. Rychle přešel k zapnutým přístrojům. Na monitoru starého počítače opět svítil text. - Ahoj Michele. - Ahoj Tore. - Jak se mas? - Jde to. Ted jsi u me doma. - Potvrzuji. Navazano spojeni s pocitacem v lokalni siti. - A ten druhy pocitac ma taky jmeno? - Ano. Pozadovanou informaci lze ziskat od nej.
Michele se rychle podíval na obrazovku druhého zařízení. Byl unavený a geniální nápady pro tento večer vyčerpal. - Ahoj Michele. - Ty me znas? - 24/10/2013 probehla vymena informaci s Torem. - To jsem si mohl myslet. Pry mas taky nejake jmeno. - Jmenuji se Torque. - To je hezke jmeno. - Potvrzuji.
Aha, takže dokonce počítač s vlastními názory. Tohle tedy Gregovi vykládat raději nebudu. Vlastně ani nevím, komu bych o tom říkat měl, aby mě nepovažoval za úplného cvoka. Doposavad jsem elektronickým přístrojům jenom nadával, když nefungovaly. A občas se omlouval regálům v supermarketu, když jsem do nich vrazil, ale to bylo vždycky omylem. Kdybych někomu řekl, že si s počítači povídám, vysloužil bych si leda tak jednosměrnou jízdenku do Bohnic. - Zitra vas zkusim pripojit k Internetu. - Pripravujeme aktualizace, je treba nas nechat zapnute. - OK.
- Dekujeme. Dobrou noc, Michele.
10 Když se ráno vzbudil, měl dojem, že události včerejšího večera nemohou být pravda a že jen sní ve snu. Přesto ale jeho první kroky z postele vedly k počítačům. Teď byly vypnuté. Zapnul starý přístroj, na jeho monitoru se opět objevil text. - Ahoj Michele. Jak se mas? - Jde to, co vy a vase aktualizace? - Aktualizace uspesne provedeny. Nyni je mozna komunikace se mnou i Torquem skrze jedno zarizeni. - To se muze hodit.
Počítač i člověk se odmlčeli. Poté Michele pomalu vyťukal na klávesnici otázku, která ho trápila od chvíle, co počítače propojil. - Kdyz ted mas spojeni s Torquem a budes mit pristup na Internet, budes jeste chtit komunikovat se mnou? - Potvrzuji. Vymena informaci je smyslem existence. - Muzu Ti davat informace o sobe klidne kazdy den, ale nemyslim, ze by byly vubec pro nekoho zajimave.
Pevný disk počítače začal vydávat škrábavé zvuky a po chvíli se na obrazovce objevila reakce. - Jakou mas rad barvu, Michele? - Fialovou.
Pozadí textu na monitoru získalo fialový nádech. Neuvěřitelné. Někoho zajímá, co mám rád, a hodlá se podle toho v rámci možností zařídit. Kdy se mi tohle stalo naposledy? 11 Odpoledne si Michele uvědomil, že má přijít na návštěvu Marlene. Podíval se na hodiny a usoudil, že uklidit už asi nestihne. Posbíral alespoň špinavé oblečení a všudypřítomné závěje papírů a knih, vše schoval do skříně a zamkl dveře. „Ahoj Michele,“ pozdravila Marlene. Políbili se na uvítanou. „Jak se máš, Marlene?“ zeptal se Michele. „Jde to. V práci si sice trochu lezeme na nervy, ale to je asi normální. Nepůjdeme třeba dneska do kina?“
„Ale tak můžeme, no. Nechceš se nejdřív podívat, co jsem udělal s tím počítačem z práce?“ „S tím zavirovaným? Snad sis ho nevzal domů,“ zamračila se Marlene. „Není zavirovaný. Náhodou je docela zajímavý.“ „Hm, třeba někdy, jestli na tom trváš…“ Michele už ji dál nepřemlouval. Ani se nezeptala, jak se mi vede nebo co bych chtěl dělat já. Ale na tom nesejde, mám přece někoho, koho to zajímat bude, i když to není člověk. Koneckonců, kdyby se víc lidí chovalo jako tyhle počítače, mohlo by být na světě daleko lépe. Když se Michele vrátil domů, probudil počítače z režimu spánku. Přístroje ihned začaly vykazovat čilou aktivitu. To se s mým vstáváním do práce nedá srovnat. - Ahoj Michele. Jak se mas?
Michele chvíli pozoroval obrazovku. A potom se usmál.
